Ochrana osobních údajů v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta

Monika Školoudová

Ochrana osobních údajů v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu Diplomová práce

Olomouc 2012

Prohlašuji,

ţe jsem

diplomovou práci na téma

Ochrana osobních údajů

v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu vypracovala samostatně a citovala jsem všechny pouţité zdroje. V Olomouci dne 22. března 2012

Monika Školoudová

Poděkování Děkuji Mgr. Petře Melotíkové za pomoc, podnětné připomínky a rady při zpracování této diplomové práce.

Obsah Obsah .......................................................................................................................... 4 Úvod ............................................................................................................................ 6 1.

Nejvyšší správní soud .......................................................................................... 8 1.1

Postavení Nejvyššího správního soudu ve správním soudnictví .................... 8

1.2

Nejvyšší správní soud jako garant jednotnosti a zákonnosti rozhodování ve

správním soudnictví ............................................................................................... 10 1.3 2.

Nejvyšší správní soud a ochrana osobních údajů ........................................ 12

Ochrana osobních údajů a právo na informace.................................................. 15 2.1

Ochrana osobních údajů .............................................................................. 15

2.1.1

Ústavní zakotvení ochrany osobních údajů jako součást práva na

soukromí ............................................................................................................ 15 2.1.2 2.2

Zákonná úprava ochrany osobních údajů .............................................. 17

Právo na informace ...................................................................................... 22

2.2.1

Právo na informace jako ústavně zaručené právo ................................. 22

2.2.2

Omezení práva na informace ................................................................ 25

2.3

Ochrana osobních údajů versus právo na informace ................................... 27

2.3.1

Obecně ke střetům ústavně zaručených základních práv ...................... 27

2.3.2

Kolize práva na informace s právem na ochranu soukromí ................... 28

2.3.3

Kolize mezi právem na informace a ochranou osobních údajů

v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu .......................................... 29 3.

Osobní údaje v reţimu zákona o svobodném přístupu k informacím ................. 32 3.1

Přehled právní úpravy osobních údajů v zákoně č. 106/1999 Sb. ................ 32

3.2

Vzájemný vztah § 8b a § 10 zákona č. 106/1999 Sb. .................................. 35

3.2.1

Prvotní právní názor Nejvyššího správního soudu k otázce vzájemného

vztahu § 8b a § 10 informačního zákona............................................................ 35 3.2.2

Nový pohled Nejvyššího správního soudu na problematiku vzájemného

vztahu § 8b a § 10 informačního zákona............................................................ 38 3.2.3 4.

Závěrem ke vzájemnému vztahu § 8b a § 10 informačního zákona ...... 39

Zveřejňování informací o platech a jiných odměnách zaměstnanců veřejné

správy ........................................................................................................................ 41 4.1

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 57/2010 ........................... 42 4

4.2

Kritika rozsudku ............................................................................................ 44

4.2.1

Kritika ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů ............................. 44

4.2.2

Plat versus odměna ............................................................................... 45

4.3

Zveřejňování informací o platech státních zaměstnanců po vydání

průlomného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ............................................ 46 4.3.1

Reakce vlády České republiky ............................................................... 47

4.3.2

Povinné subjekty a vyřizování ţádostí o poskytnutí informací o platech a

jiných odměnách jejich zaměstnanců po vydání rozhodnutí............................... 47 4.3.3

Postup povinných subjektů při vyřizování ţádostí o poskytnutí informací

týkajících se odměňování jejich zaměstnanců podle Metodického doporučení.. 49 4.4

Shrnutí problematiky zveřejňování informací o odměnách zaměstnanců

veřejné správy ....................................................................................................... 51 Závěr ......................................................................................................................... 53 Bibliografie................................................................................................................. 57 Shrnutí ....................................................................................................................... 61 Resume ..................................................................................................................... 62 Klíčová slova ............................................................................................................. 63

5

Úvod Problematika osobních údajů se v současné moderní společnosti, která je značným tempem pohlcována moderními informačními technologiemi, stává stále častěji předmětem diskusí, a to nejen právních odborníků, ale i běţných občanů – právních laiků. Kaţdý z nás se totiţ snaţí chránit si své soukromí a své osobní údaje a snad nikomu není lhostejné, jak je s jeho osobními údaji, které mají jiné subjekty k dispozici, nakládáno. V této práci týkající se ochrany osobních údajů bych se nechtěla zabývat touto problematikou v obecném měřítku, tedy zejména úpravou obsaţenou v zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ale soustředím se na problematiku osobních údajů a jejich ochranu v souvislosti s poskytováním informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, resp. na střet dvou ústavně zaručených práv, a to kolizi práva na soukromí a ochranu osobních údajů s právem na informace. Úkolem práce bude určit, jakým nejvhodnějším způsobem by tato kolize měla být řešena. Jelikoţ se v praxi při vyřizování ţádostí o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. objevují problémy v souvislosti s ochranou osobních údajů, chtěla bych se konkrétněji zaměřit na řešení kolize těchto dvou základních práv v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu, jehoţ úkolem je podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, zajišťování jednoty rozhodování ve věcech patřících do správního soudnictví, které poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům, k nimţ patří i právo na ochranu osobních údajů a právo na informace. Protoţe se zároveň jedná o práva zakotvená Listinou základních práv a svobod (článek 10 a článek 17), jsou tedy ústavně zaručena, zmíním v této práci i řešení kolizí základních práv v nálezech Ústavního soudu České republiky, který podle článku 83 Ústavy České republiky působí jako ochránce ústavnosti. Cílem práce tedy bude mimo jiné zjistit, jaké jsou rozhodovací tendence Nejvyššího správního soudu v oblasti ochrany osobních údajů v rámci uplatňování práva na informace. V první kapitole bych se chtěla v krátkosti věnovat Nejvyššímu správnímu soudu, neboť právě jeho rozhodnutí by se měly stát podkladem této práce. Nastíním jeho postavení a úlohu ve správním soudnictví, zejména jeho sjednocovací funkci,

6

a také vztah správního soudnictví, tedy i Nejvyššího správního soudu, k ochraně osobních údajů. Druhou kapitolu s názvem Ochrana osobních údajů a právo na informace bych rozdělila do tří částí. První část se bude zabývat ochranou osobních údajů na úrovni ústavněprávní úpravy i na úrovni zákonné, druhou část zaměřím na právo na informace jako ústavně zaručené právo a moţnosti jeho omezení. Třetí část druhé kapitoly pak bude řešit vzájemnou kolizi těchto dvou ústavně zaručených práv a způsoby jejího řešení v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu. Ve třetí kapitole bych chtěla rozebrat právní úpravu osobních údajů a jejich ochranu v zákoně č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a to konkrétně ustanovení § 8a a § 10 tohoto zákona, které mají chránit soukromí osob a jejich osobní údaje, a také jeho ustanovení § 8b, které naopak představuje zákonné omezení práva na ochranu osobních údajů. Předmětem této kapitoly bude i rozbor vzájemného vztahu ustanovení § 8b a § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím z pohledu Nejvyššího správního soudu, který nebyl o svém názoru na tuto problematiku zcela jednoznačně přesvědčen, proto byla otázka vztahu těchto dvou ustanovení postoupena k řešení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Pro poslední kapitolu jsem si zvolila konkrétnější praktický případ střetu práva na informace a práva na ochranu osobních údajů, kterým je otázka zveřejňování informací o odměnách zaměstnanců veřejné správy. Tato otázka mě zaujala z toho důvodu, ţe se jedná o problematiku nejen zajímavou, ale i aktuální vzhledem k přelomovému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z konce května roku 2011. Důvodem, proč jsem se rozhodla pro rozbor právě tohoto rozsudku Nejvyššího správního soudu, je také ten, ţe podává nejaktuálnější obraz toho, jak Nejvyšší správní soud pohlíţí v současné době na otázku kolizního vztahu práva na informace a práva na ochranu osobních údajů. Při zpracování tématu budu vycházet zejména z judikatury Nejvyššího správního soudu, přihlédnu také k nálezům Ústavního soudu České republiky a samozřejmě budu pracovat s právními předpisy (ve znění pozdějších předpisů) a komentáři k nim, stejně tak i s odbornou literaturou, včetně odborných článků. Diplomová práce je zpracována ke dni 31. prosince 2011 a dotýká se pouze právní úpravy platné a účinné na území České republiky. 7

1. Nejvyšší správní soud Nejvyšší správní soud je společností vnímán zejména jako garant jednotnosti a zákonnosti rozhodování ve správním soudnictví. Kromě sjednocování správní judikatury svou rozhodovací činností přispívá i k odstranění nedostatků a problémů, které se v praxi vyskytnou při výkonu veřejné správy. Správní soudnictví, představované Nejvyšším správním soudem, je povaţováno za „efektivní nástroj kontroly a zušlechťování činnosti veřejné správy.“1

1.1 Postavení Nejvyššího správního soudu ve správním soudnictví Správní soudnictví označované také jako „soudnictví veřejného práva“ lze definovat jako „činnost, která je zaměřena na ochranu subjektivních veřejných práv a kontrolu zákonnosti v jednání orgánů veřejné správy.“2 Činnost veřejné správy se dotýká práv a povinností fyzických a právnických osob, proto je třeba zaručit, aby byla vykonávána zákonným způsobem.3 Smyslem správního soudnictví je tedy kontrola veřejné správy.4 Výkon správního soudnictví byl v České republice svěřen v „prvním stupni“ specializovaným (správním) samosoudcům a specializovaným (správním) senátům krajských soudů a ve funkci „druhé“ a v některých případech i „první“ instance působí Nejvyšší správní soud.5 Existence Nejvyššího správního soudu je zakotvena v Ústavě České republiky6 (dále jen Ústava ČR) v článku 91 odst. 1, který jej zařazuje do soustavy

1

POTĚŠIL, Lukáš. Nejvyšší správní soud v systému kontroly veřejné správy a (správního) soudnictví. Veřejná správa, 2009, č. 10, s. 17. 2 SLÁDEČEK, Vladimír, TOMOSZKOVÁ, Veronika a kol. Správní soudnictví v České republice a ve vybraných státech Evropy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 30. 3 Ke vztahu správního soudnictví a veřejné správy srov. POTĚŠIL, Lukáš. Nejvyšší správní soud v systému kontroly veřejné správy a (správního) soudnictví. Veřejná správa, 2009, č. 10, s. 16 – 17. 4 Ke kontrole veřejné správy pouţívá správní soudnictví následující nástroje: ţaloba proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 – 78 SŘS), ţaloba proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 – 81 SŘS), ţaloba proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu (§ 82 – 87 SŘS), ţaloby ve věcech volebních a ve věcech místního a krajského referenda (§ 88 – 93 SŘS), ţaloby ve věcech politických stran a politických hnutí (§ 94 – 96 SŘS), kompetenční ţaloby (§ 97 – 101 SŘS) a návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části (§ 101a – 101d SŘS). K jednotlivým ţalobám viz SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 2 vydání. Praha: ASPI, 2009, s. 397 – 400 nebo také SLÁDEČEK, Vladimír, TOMOSZKOVÁ, Veronika a kol. Správní soudnictví v České republice a ve vybraných státech Evropy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 49 – 60. 5 SLÁDEČEK, Vladimír, TOMOSZKOVÁ, Veronika a kol. Správní soudnictví v České republice a ve vybraných státech Evropy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 45. 6 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

8

soudů. Další zmínka o Nejvyšším správním soudu se objevuje v čl. 92 Ústavy ČR7 v souvislosti s vymezením působnosti Nejvyššího soudu a také v čl. 87 odst. 3, podle něhoţ můţe zákon stanovit, ţe namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud a) o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem, b) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu.8 Na základě tohoto ústavního

zmocnění

bylo

Nejvyššímu

správnímu

soudu

svěřeno

zákonem

č. 150/2002 Sb. rozhodování některých kompetenčních sporů.9 Základ právní úpravy správního soudnictví tvoří zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále také SŘS), který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2003. Pro existenci Nejvyššího správního soudu význam tohoto právního předpisu spočívá v tom, ţe právě tímto zákonem byl Nejvyšší správní soud zřízen, jak předpokládala ve svém článku 91 odst. 1 Ústava ČR jiţ od roku 1993. Kromě toho soudní řád správní upravuje také jeho působnost, organizační uspořádání a státní správu. Podle ustanovení § 12 SŘS je Nejvyšší správní soud vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech. Kromě toho rozhoduje i v dalších případech, pokud tak stanoví SŘS nebo zvláštní zákon. Nejvyšší správní soud má sídlo v Brně. Z jeho pozice jako vrcholného soudního orgánu vyplývá, ţe rozhoduje o mimořádném opravném prostředku proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů ve věcech správního soudnictví, kterým je kasační stíţnost. Jelikoţ je vrcholným orgánem, tzn., ţe jiţ nad ním nestojí ţádný jiný soudní orgán, nelze podávat proti jeho rozhodnutím ţádné opravné prostředky. SŘS v § 114 odst. 2 výslovně uvádí, ţe obnova řízení proti rozhodnutí o kasační stížnosti není přípustná. Jiný opravný prostředek neţ obnovu řízení a kasační stíţnost pak SŘS neupravuje,

7

„Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud.“ 8 SLÁDEČEK, Vladimír, TOMOSZKOVÁ, Veronika a kol. Správní soudnictví v České republice a ve vybraných státech Evropy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 42 – 43. 9 Podrobněji viz SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 2 vydání. Praha: ASPI, 2009, s. 328 – 343 (kapitola Kompetenční spory a jejich rozhodování).

9

takţe v podstatě jedinou moţností, jak zvrátit rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je podání ústavní stíţnosti k Ústavnímu soudu České republiky.10 Největší část činnosti Nejvyššího správního soudu sice tvoří rozhodovaní o kasačních stíţnostech, avšak neméně významná je i jeho věcná příslušnost k rozhodování některých věcí v prvním stupni, který je i stupněm jediným. Případy, v nichţ rozhoduje Nejvyšší správní soud jako soud prvního stupně, stanoví soudní řád správní, případně jiný zákon. Mezi tyto případy patří podle SŘS rozhodování o rozpuštění politické strany nebo politického hnutí a o pozastavení nebo znovuobnovení jejich činnosti (§ 95 SŘS), rozhodování kompetenčních sporů mezi orgány veřejné správy11 (§ 97 odst. 4 SŘS) a rozhodování v řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části (§ 101c SŘS).12 Nejvyšší správní soud je dále věcně příslušný rozhodovat ve věcech volebních podle zákona o volbách do Parlamentu a podle zákona o volbách do Evropského parlamentu a ve věcech kárné odpovědnosti soudců, soudních funkcionářů, státních zástupců a soudních exekutorů podle zákona o kárném řízení.13

1.2 Nejvyšší správní soud jako garant jednotnosti a zákonnosti rozhodování ve správním soudnictví Nejvýznamnějším úkolem Nejvyššího správního soudu je zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování ve správním soudnictví. Sjednocování judikatury dosahuje zejména prostřednictvím rozhodování o kasačních stíţnostech proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů. Potřeba jednotného soudního rozhodování je dána charakterem správního soudnictví, které v řadě případů přezkoumává typově shodná rozhodnutí správních orgánů vyšších stupňů. Sjednocená judikatura má význam také pro správnou činnost samotných správních orgánů, neboť správní soudnictví jako 10

V úvahu ještě přichází moţnost obnovy řízení v případě, ţe by Nejvyšší správní soud rozhodoval v „prvním“ stupni ve věcech politických stran a politických hnutí – viz ustanovení § 114 odst. 1 písm. b) a § 95 SŘS. 11 Tzn., spor mezi správním úřadem a orgánem územní, zájmové nebo profesní samosprávy, spor mezi orgány územní, zájmové nebo profesní samosprávy navzájem anebo vzájemný spor mezi ústředními správními úřady. 12 Od 1. ledna 2012 se ustanovení § 101c SŘS ruší a kompetence rozhodovat o návrhu na zrušení opatření obecné povahy přechází z Nejvyššího správního soudu na krajské soudy. Viz zákon č. 303/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 13 SLÁDEČEK, Vladimír, TOMOSZKOVÁ, Veronika a kol. Správní soudnictví v České republice a ve vybraných státech Evropy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 45.

10

kontrola veřejné správy „musí poskytovat zpětně jasný a jednoznačný signál o tom, jak má správní orgán jednat a rozhodovat,“ aby dostál zákonem stanoveným poţadavkům.14 V zájmu jednotnosti soudního rozhodování ve správním soudnictví dále Nejvyšší správní soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů vydaná v rámci správního soudnictví a na jejich základě přijímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Podle ustanovení § 19 SŘS můţe stanoviska zaujímat kolegium nebo plénum Nejvyššího správního soudu. Stanoviska jsou právně nezávazná, jejich význam spočívá zejména v argumentaci. Výjimka z nezávaznosti právního názoru uvedeného ve stanovisku platí pro senáty a rozšířené senáty Nejvyššího správního soudu v případě, ţe stanovisko obsahuje právní názor, který je odlišný od právního názoru jiţ dříve vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.15 Dalším nástrojem, který slouţí Nejvyššímu správnímu soudu ke sjednocování rozhodovací činnosti, jsou zásadní usnesení. Jedná se o specifický institut, na kterém se usnáší a přijímá jej rozšířený senát. Od stanoviska, které směřuje k rozhodovací činnosti soudů, se zásadní usnesení liší tím, ţe je přijímáno v zájmu zákonného a jednotného rozhodování správních orgánů. Zásadní usnesení má řešit situace,

kdy

k přetěţování

správní

orgány

správních

soudů

nerespektují opakujícími

ustálenou se

judikaturu,

důvodnými

coţ

vede

ţalobami

proti

nezákonným rozhodnutím správních orgánů v druhově obdobných věcech. Zásadní usnesení se podle ustanovení § 22 SŘS zveřejňují ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nejsou však pro správní orgán závazná.16 Nejvyšší správní soud musí dbát také na jednotnost právních názorů jím vyjádřených. Z ustanovení § 17 SŘS vyplývá pro senát Nejvyššího správního soudu, který dospěl při svém rozhodování k odlišnému právnímu názoru, než který byl vysloven v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, povinnost postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. To znamená, ţe pouze „rozšířený senát je

14

BROTHÁNKOVÁ, Jana, ŢIŠKOVÁ, Marie. Soudní řád správní a předpisy souvisící s právní úpravou správního soudnictví s vysvětlivkami. Praha: Linde, 2003, s. 36 – 37. 15 VOPÁLKA, Vladimír a kol. Soudní řád správní: komentář. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 24 (§ 12 SŘS). 16 BROTHÁNKOVÁ, Jana, ŢIŠKOVÁ, Marie. Soudní řád správní a předpisy souvisící s právní úpravou správního soudnictví s vysvětlivkami. Praha: Linde, 2003, s. 42 – 43.

11

tedy oprávněn zaujmout a v rozhodnutí uplatnit právní názor od dřívějšího právního názoru odchylný.“17 Závěrem lze jen dodat, ţe Nejvyšší správní soud přispívá k zajištění jednoty rozhodování také tím, ţe vydává Sbírku rozhodnutí, v níţ uveřejňuje vybraná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajských soudů vydaná ve správním soudnictví, stanoviska a zásadní usnesení.18

1.3 Nejvyšší správní soud a ochrana osobních údajů Postavení Nejvyššího správního soudu v oblasti ochrany osobních údajů odpovídá jeho postavení ve správním soudnictví, protoţe také v této oblasti působí jako poslední instance rozhodující o záleţitostech, které se týkají ochrany osobních údajů. Neţ se otázka ochrany osobních údajů dostane aţ k Nejvyššímu správnímu soudu, musí projít poměrně dlouhou cestu, a to přes řízení před správními orgány a soudní řízení u krajského (správního) soudu. Nezávislým správním úřadem, který primárně zajišťuje ochranu osobním údajům, je Úřad pro ochranu osobních údajů,19 který provádí dozor nad dodrţováním pravidel ochrany osobních údajů a můţe rovněţ správcům osobních údajů ukládat opatření k nápravě nebo pokuty. Pro řízení vedené Úřadem pro ochranu osobních údajů se podle § 41 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, pouţívá subsidiárně zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů je prvoinstanční a je moţné proti němu podat řádný opravný prostředek. Tímto opravným prostředkem je rozklad,20 o němţ rozhoduje předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů (viz § 152 správního řádu). Rozhodnutí, které se dotýká oblasti osobních údajů, však můţe vydat i jiný správní orgán neţ Úřad pro ochranu osobních údajů. Takovým rozhodnutím je například rozhodnutí o odmítnutí ţádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, z důvodu ochrany soukromí, resp. osobních 17

MIKULE, Vladimír. In HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 558. 18 Nejvyšší správní soud. Obecné informace [online]. [cit. 16. října 2011]. Dostupné na . 19 K postavení Úřadu pro ochranu osobních údajů viz dále nebo SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 2 vydání. Praha: ASPI, 2009, s. 279 - 285. 20 Odvolání jako opravný prostředek nepřichází v úvahu, neboť zde není ţádný jiný nadřízený orgán, který by o něm mohl rozhodnout, proto se subsidiárně pouţije ustanovení § 152 správního řádu.

12

údajů. I v případě těchto rozhodnutí jiného správního orgánu je samozřejmě dána moţnost podat řádný opravný prostředek. Rozhodnutí správních orgánů o opravných prostředcích lze přezkoumat prostřednictvím

ţaloby

v soudním

řízení.

Je

však

nutné

posoudit,

zda

přezkoumávaná věc spadá do obecného soudnictví podle části páté občanského soudního řádu nebo do správního soudnictví podle soudního řádu správního, tedy zda se předmětné rozhodnutí správního orgánu týká veřejných nebo soukromých subjektivních práv a povinností. Právo na ochranu osobních údajů nevyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných ani obchodních vztahů, a proto nemůţe být projednáno v občanském soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu.21 Záleţitosti týkající se ochrany osobních údajů jsou tedy předmětem přezkumu ve správním soudnictví, jelikoţ právo na ochranu osobních údajů je ústavně zaručeno v článku 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod22 a tím se řadí k veřejným subjektivním právům.23 V prvním stupni ve správním soudnictví pak o podané ţalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 aţ 78 SŘS) rozhodují krajské soudy a v případě, ţe je ještě podána i kasační stíţnost (§ 102 aţ 110 SŘS), dostává se záleţitost ochrany osobních údajů aţ k Nejvyššímu správnímu soudu. Význam rozhodování Nejvyššího správního soudu v oblasti ochrany osobních údajů je podle mého názoru stejný jako v kterýchkoliv jiných záleţitostech, tzn., ţe i v této oblasti zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování. Při hodnocení četnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o ochraně osobních údajů docházím k závěru, ţe oproti jiným agendám není oblast osobních údajů v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu příliš frekventovanou. Z mého pohledu se osobní údaje v rozhodnutích tohoto soudu objevují nejčastěji 21

Viz § 244 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. 23 Veřejná subjektivní práva jsou ta práva, která mají fyzické i právnické osoby vůči státu, popř. i vůči jiným subjektům veřejné správy. Těmto právům pak odpovídá povinnost státu zajistit jejich realizaci. Nejvýznamnější z těchto práv se nachází v Listině základních práv a svobod a jsou tedy i ústavně zaručena. Veřejným subjektivním právem je tak vedle práva na ochranu osobních údajů i právo na informace, právo na soukromí, právo na spravedlivý proces, právo na vzdělání, petiční právo a jiné. Některá veřejná subjektivní práva však mohou být stanovena i běţnými zákony nebo je lze také odvozovat i z povinností veřejné správy vykonat určitou věc ve prospěch jednotlivce (ţadatele), např. poskytnutí hmotného zabezpečení uchazeči o zaměstnání při splnění stanovených podmínek podle zákona o zaměstnanosti. Viz SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009, s. 41 – 43. Podrobněji viz také VOPÁLKA, Vladimír. In HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 91 – 96. 22

13

v souvislosti s konfliktem mezi právem na ochranu osobních údajů a právem na informace (blíţe viz následující kapitoly).

14

2. Ochrana osobních údajů a právo na informace 2.1 Ochrana osobních údajů Osobní údaje tvoří podstatnou součást soukromí kaţdé osoby. Odpověď na otázku, co je to soukromí, nenalezneme v ţádném právním předpise, avšak kaţdý si dokáţe představit, co tento pojem znamená, a vytvořit si jeho vlastní definici. Soukromí lze chápat jako ţivotní prostor jedince, do nějţ by nemělo být bez jeho souhlasu zasahováno, přičemţ nikdo nesmí být nucen informace o svém soukromí poskytovat, pokud zákon tuto povinnost neukládá.24 K pojmu osobní údaj pak existuje legální definice (viz dále). Dá se říct, ţe právní úprava ochrany osobních údajů je poměrně „mladá“. Prvním podnětem pro její přijetí bylo zneuţívání osobních údajů během druhé světové války, avšak tím hlavním impulsem bylo masové rozšíření informačních technologií během konce minulého století. Právní úprava by měla slouţit především k předcházení, resp. zabránění porušování práva na ochranu osobních údajů tím, ţe stanoví jasná pravidla pro získávání, shromaţďování a jiné zpracování osobních údajů.25

2.1.1 Ústavní zakotvení ochrany osobních údajů jako součást práva na soukromí Listina základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.; dále Listina) zaručuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí v článku 7 odst. 1, který je ve své podstatě ustanovením obecným, neboť Listina obsahuje i další ustanovení dotýkající se soukromí osob, která tuto obecnou tezi rozvíjí a jsou tak k článku 7 ve vztahu speciality.26 Takovým speciálním ustanovením je článek 10, který ve druhém odstavci zakotvuje právo každého na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Z ústavně zaručeného práva na soukromí jako veřejného subjektivního práva vyplývá pro stát povinnost zajistit jeho ochranu před neoprávněnými zásahy nejen 24

MELOTÍKOVÁ, Petra. In SLÁDEČEK, Vladimír a kol. Správní právo – zvláštní část (vybrané kapitoly). Praha: Leges, 2011, s. 136 – 137. 25 MATES, Pavel. Ochrana soukromí ve správním právu. Praha: Linde, 2004, s. 181 – 184. 26 Např. čl. 10 (ochrana soukromí), čl. 12 (nedotknutelnost obydlí), čl. 13 (listovní tajemství) a další Listiny.

15

ze strany orgánů veřejné moci, ale je povinen chránit soukromí osob také před nedovolenými zásahy ze strany jiných osob, a to jak fyzických, tak i právnických.27 V. Knapp tvrdí, ţe „soukromí, i přes obecnou formulaci druhé věty čl. 1 Listiny, není nezadatelné, resp. nezcizitelné, nýbrţ jeho subjekt se ho můţe ad hoc zříci tím, ţe je někomu dobrovolně zpřístupní, a to fyzicky, nebo tím, ţe o něm podá informaci.“28 S tímto názorem však nemůţu plně souhlasit. Souhlasím s tím, ţe soukromí samo o sobě je moţno zcizit tím, ţe osoba své soukromí můţe dobrovolně odtajnit a zveřejnit o něm informace. Avšak podle mého názoru právo na soukromí zaručené

Listinou

podle

1

čl.

a nezrušitelné.

naplňuje

Listiny,

tzn.,

všechny ţe

je

atributy

nezadatelné,

základních

práv

nezcizitelné,

a

svobod

nepromlčitelné

Listina totiţ chrání osoby před neoprávněnými zásahy do jejich

soukromí, pokud však osoba sama dobrovolně poskytne informace o své osobě, pak se nejedná o neoprávněný zásah, který by měl být předmětem ochrany. Proto se domnívám, ţe ochrany před neoprávněnými zásahy do soukromého ţivota se nelze vzdát nebo ji postoupit někomu jinému. Ochranu soukromého ţivota přiznává Listina kaţdému, tedy všem osobám bez ohledu na věk a nezávisle na tom, zda se jedná o české státní příslušníky, cizince nebo osoby bez státní příslušnosti. Článek 10 se však vztahuje pouze na fyzické osoby, nikoli na osoby právnické, které jsou však v podobném smyslu chráněny speciálními zákony, zejména obchodním zákoníkem.29 Ústavní zakotvení ochrany osobních údajů30 jako zvláštní forma ochrany soukromého ţivota se konkrétně nachází v článku 10 odst. 3 Listiny, který je zařazen mezi základní lidská práva a svobody, tedy do prvního oddílu hlavy druhé Listiny. Uvedené ustanovení přiznává každému právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Tzn., ţe subjekty tohoto práva, tj. fyzické osoby, jsou chráněny proti neoprávněnému získávání a jakémukoli zákonem nedovolenému nakládání s informacemi osobní povahy. Jinak řečeno, kaţdý má právo na to, aby informace o jeho osobě zůstaly

27

MATES, Pavel. K některým otázkám ochrany soukromí ve správním právu. Právní rozhledy, 2002, č. 8, s. 368. 28 KNAPP, Viktor. In PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 2. díl: Práva a svobody. 2. vydání. Praha: Linde, 1999, s. 113. 29 Tamtéţ, s. 109. 30 Osobním údajem se rozumí jakákoliv informace týkající se určitého nebo určitelného subjektu údajů, tj. fyzické osoby, k níţ se osobní údaj vztahuje. Srov. dále.

16

utajeny, pokud je sám neposkytne nebo nedá souhlas s jejich nakládáním anebo pokud se nejedná o případy, kdy zákon nakládání s nimi dovoluje. Ačkoli je ustanovení článku 10 odst. 3 Listiny přímo aplikovatelné, podrobněji je ochrana osobních údajů upravena prostřednictvím zvláštních zákonů, které mohou mimo jiné upravit podmínky, za kterých se získávání osobních údajů a nakládání s nimi stává oprávněným a dovoleným (viz dále).31

2.1.2 Zákonná úprava ochrany osobních údajů Na zákonné úrovni jsou osobní údaje chráněny v ustanovení § 180 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.), kde je upravena skutková podstata trestného činu neoprávněné nakládání s osobními údaji. Osobním údajům poskytují ochranu také předpisy správního práva, které stanoví zejména rozsah a způsob, jímţ mohou být tyto údaje získávány, vymezení okruhu subjektů, jímţ smějí být předávány, atd. Jedná se např. o zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, zákon č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a další.32 Zákon o ochraně osobních údajů Základní právní předpis, který upravuje ochranu osobních údajů, však představuje zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále zákon o ochraně osobních údajů nebo ZOOÚ), který nabyl účinnosti dnem 1. června 2000. Tento zákon zrušil a zároveň nahradil svého předchůdce, a to zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, podle nějţ se ochrana osobních údajů řídila přesně osm let.33 Právní úprava obsaţená v zákoně o ochraně osobních údajů byla uvedena do souladu s právem Evropské unie, kdyţ zákonodárce novelou34 provedenou v roce 2004 do něj zapracoval směrnici Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES 31

MATES, Pavel. K některým otázkám ochrany soukromí ve správním právu. Právní rozhledy, 2002, č. 8, s. 369. MATES, Pavel. Právo na informace a ochrana osobních údajů. Právní rádce, 2011, č. 2, s. 28. 32 MATES, Pavel. K některým otázkám ochrany soukromí ve správním právu. Právní rozhledy, 2002, č. 8, s. 371. 33 Zákon č. 256/1992 Sb. byl účinný od 1. června 1992 aţ do 31. května 2000. 34 Zákon č. 439/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

17

ze dne 24. října 1995 o ochraně jednotlivců v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Kromě této harmonizace s unijním právem byla uvedenou novelou zohledněna i Úmluva o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat, která byla uzavřena na poli Rady Evropy a kterou je Česká republika vázána. Podle ustanovení § 1 ZOOÚ upravuje tento zákon práva a povinnosti při zpracování osobních údajů a stanoví podmínky pro uskutečnění předávání osobních údajů do jiných států. Dále tento zákon obsahuje ustanovení týkající se postavení, působnosti, organizace a činnosti Úřadu pro ochranu osobních údajů a ustanovení o správních deliktech na úseku ochrany osobních údajů. Působnost zákona o ochraně osobních údajů Ustanovení § 3 odst. 1 a 2 ZOOÚ vymezuje působnost tohoto zákona následovně. Zákon se vztahuje na veškeré zpracování osobních údajů státními orgány, orgány územní samosprávy, jinými orgány veřejné moci, a stejně tak i na zpracování ze strany právnických nebo fyzických osob, ať k němu dochází automatizovaně nebo jinými prostředky. Z uvedeného vyplývá, ţe osobní působnost zákona dopadá na kaţdého, kdo zpracovává osobní údaje, bez ohledu na to, zda je fyzickou nebo právnickou osobou nebo orgánem veřejné moci. Podmínkou také je, ţe se musí jednat o zpracování osobních údajů ve smyslu § 4 písm. e) ZOOÚ, tzn., ţe musí být prováděno systematicky. Kromě toho určuje zákon i výjimky ze své působnosti. Podle § 3 odst. 3 ZOOÚ se tento právní předpis nevztahuje na zpracování osobních údajů fyzickými osobami výlučně pro vlastní potřebu. Pokud by fyzická osoba vyuţila osobní údaje pro svou podnikatelskou činnost, nejednalo by se o zpracování pro osobní potřebu, ale o zpracování podléhající zákonu o ochraně osobních údajů.35 Odstavec čtvrtý pak vyjímá z působnosti zákona nahodilé shromažďování osobních údajů za podmínky, že tyto údaje nejsou dále zpracovávány, přičemţ podmínka nahodilosti a dalšího nezpracovávání musí být splněny kumulativně.36 Další výjimky z působnosti jsou ještě upraveny v § 3 odst. 6 ZOOÚ.37 35

BARTÍK, Václav, JANEČKOVÁ, Eva. Zákon o ochraně osobních údajů s komentářem. Olomouc: ANAG, 2010, s. 25- 26. 36 MATES, Pavel. Ochrana soukromí ve správním právu. Praha: Linde, 2004, s. 185. 37 Ustanovení § 5 odst. 1 a § 11 a 12 ZOOÚ se nepoužijí pro zpracování osobních údajů nezbytných pro plnění povinností správce stanovených zvláštními zákony pro zajištění bezpečnosti a obrany

18

Některé důležité pojmy definované zákonem o ochraně osobních údajů Pravděpodobně nejdůleţitějším ustanovením zákona o ochraně osobních údajů, které je významné pro celou právní úpravu ochrany osobních údajů, je § 4, který vymezuje základní pojmy. Jiné právní předpisy dotýkající se nějakým způsobem osobních údajů často odkazují právě na definice pojmů obsaţené v uvedeném ustanovení. Pro účely této práce bych chtěla zmínit jen některé z nich, ve zbytku odkazuji na dotčené ustanovení. Klíčovým pojmem je osobní údaj, jehoţ legální definice zní: osobním údajem se rozumí „jakákoliv informace týkající se určitého nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů je určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu.“38 V definici osobního údaje se objevuje další zákonný pojem, a to subjekt údajů, kterým je podle § 4 písm. d) ZOOÚ fyzická osoba, ke které se osobní údaj vztahuje. Tzn., ţe chráněny jsou pouze osobní údaje fyzických osob, zatímco údaje týkající se právnických osob jsou z působnosti zákona o ochraně osobních údajů vyloučeny. Uvedené ustanovení tak koresponduje s článkem 10 Listiny, který se rovněţ na právnické osoby nevztahuje (viz výše). Zvláštním druhem osobních údajů jsou citlivé údaje, které se týkají intimní sféry fyzické osoby. Ustanovení § 4 písm. b) definuje citlivý údaj jako „osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu údajů a genetický údaj subjektu údajů; citlivým údajem je také biometrický údaj, který umožňuje přímou identifikaci nebo autentizaci subjektu údajů.“ Zpracování takovýchto údajů můţe do značné míry zasáhnout soukromí člověka.39 Proto při zpracování těchto údajů musí být dodrţeny podmínky uvedené v § 9 ZOOÚ, které jsou určeny speciálně pro zpracovávání citlivých údajů.

České republiky, veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů, … 38 § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. 39 BARTÍK, Václav, JANEČKOVÁ, Eva. Zákon o ochraně osobních údajů s komentářem. Olomouc: ANAG, 2010, s. 37.

19

Úřad pro ochranu osobních údajů Přínosem zákona o ochraně osobních údajů bylo zřízení Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále Úřad) se sídlem v Praze, kterému byly svěřeny kompetence ústředního správního úřadu pro oblast ochrany osobních údajů (§ 2 ZOOÚ). Úřad byl v době jeho zřízení v našem právním prostředí nováčkem, protoţe předešlá právní úprava jej neznala, coţ bylo také jejím velkým negativem. Podle ustanovení § 28 ZOOÚ je Úřad orgánem nezávislým, který ve své činnosti postupuje nezávisle a řídí se pouze zákony a jinými právními předpisy. Do činnosti Úřadu lze zasahovat jen na základě zákona. Ohledně postavení Úřadu vzniká otázka, zda se řadí mezi ústřední správní úřady (podle svěřených kompetencí – viz § 2 ZOOÚ) nebo mezi nezávislé správní úřady (viz § 28 ZOOÚ). Podle Sládečka Úřad pro ochranu osobních údajů není ústředním správním úřadem, neboť není vypočten v tzv. kompetenčním zákoně40 právě z důvodu svého nezávislého postavení, a proto jej řadí mezi absolutně nezávislé správní úřady.41 Sládeček o Úřadu hovoří také jako o tzv. speciálním ombudsmanovi, neboť z jeho nezávislého postavení vyplývají některé rysy ombudsmanské instituce.42 Mezi činnosti, které patří do působnosti Úřadu, patří dozor nad dodrţováním zákonem stanovených povinností při zpracování osobních údajů, vedení registru povolených zpracování osobních údajů, přijímání podnětů a stíţností občanů na porušení povinností stanovených zákonem, projednávání přestupků a jiných správních deliktů v oblasti ochrany osobních údajů a s tím související ukládání pokut, poskytování konzultací v oblasti ochrany osobních údajů a jiné činnosti, které jsou svěřeny do působnosti Úřadu zákonem o ochraně osobních údajů (viz § 29 ZOOÚ) nebo jiným právním předpisem.43 Úřad vydává také stanoviska k určitým problémům, které se opakovaně objevují v praxi, a prostřednictvím svých internetových stránek zveřejňuje své názory k vybraným otázkám z oblasti ochrany osobních údajů, čímţ se snaţí pomáhat laické

40

Zákon ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 41 SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009, s. 285. 42 Podrobněji viz SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009, s. 391 – 392. 43 Úřad pro ochranu osobních údajů. Úřad [online]. [Citováno dne 5. listopadu 2011]. Dostupné na .

20

i odborné veřejnosti zorientovat se v dané problematice.44 Úřad se snaţí být veřejnosti co nejvíce otevřený, a to nejen prostřednictvím svých webových stránek, ale také formou poskytování informací a konzultací k problémům souvisejícím s ochranou osobních údajů. Význam

Úřadu samozřejmě spočívá

zejména v jeho postavení

jako

dozorového orgánu, který provádí kontrolu v oblasti ochrany osobních údajů. Z pohledu běţného občana jako subjektu údajů je přínosné, ţe se vedle soudů jedná o další nezávislý státní orgán, na nějţ se mohou občané obrátit v případě, ţe se domnívají, ţe byla porušena nebo je porušována ochrana jejich soukromého a osobního ţivota. K mezinárodním aspektům ochrany osobních údajů Právní úprava právních vztahů v oblasti ochrany osobních údajů není obsaţena pouze ve vnitrostátních právních předpisech, tj. v Listině základních práv a svobod, zákoně o ochraně osobních údajů nebo jiných zvláštních právních předpisech dotýkajících se této oblasti, ale v úvahu je nutné brát také vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána a jejichţ ustanovení dopadají na ochranu osobních údajů.45 Mezi takové mezinárodní smlouvy patří mezinárodní úmluvy uzavřené na poli Rady Evropy, a to konkrétně Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), jejíţ článek 8 pokládá základy principu ochrany soukromí, nebo Úmluva o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování dat č. 108 (vyhlášená pod č. 115/2001 Sb. m. s.). Úmluva č. 108, která stanovila podmínky zpracování dat a nakládání s nimi, byla následně doplněna Dodatkovým protokolem o orgánech dozoru a toku dat přes hranice.46 V souvislosti

s Radou

Evropy

nelze

opomenout

rozhodovací

činnost

Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku, který byl zřízen Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva) k zajištění plnění závazků plynoucích z této úmluvy signatářským státům, pro které jsou rozhodnutí tohoto soudu závazná. Vzhledem k článku 8 Evropské úmluvy, který 44

MELOTÍKOVÁ, Petra. In SLÁDEČEK, Vladimír a kol. Správní právo – zvláštní část (vybrané kapitoly). Praha: Leges, 2011, s. 147. 45 KUČEROVÁ, Alena a kol. Zákon o ochraně osobních údajů. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 24 – 30. 46 Srov. MELOTÍKOVÁ, Petra. In SLÁDEČEK, Vladimír a kol. Správní právo – zvláštní část (vybrané kapitoly). Praha: Leges, 2011, s. 139 a násl.

21

zaručuje každému právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, se i v judikatuře štrasburského soudu objevuje problematika ochrany soukromí a osobních údajů.47 Jelikoţ se Česká republika stala členem Evropské unie (dále jen EU), mají význam v oblasti ochrany osobních údajů také právní předpisy EU a samozřejmě i judikatura Evropského soudního dvora.48 Mezi prameny primárního práva EU hraje pro ochranu osobních údajů důleţitou roli Listina základních práv Evropské unie (dále Listina EU), a to článek 7 a 8 Listiny EU. Článek 7 Listiny EU zaručuje ochranu soukromí a má shodné znění jako čl. 8 Evropské úmluvy. Článek osmý Listiny EU se pak přímo týká ochrany osobních údajů.49 Ze sekundárních pramenů práva EU lze jako příklad uvést výše zmiňovanou směrnici 95/46/ES o ochraně jednotlivců v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů.50

2.2 Právo na informace 2.2.1 Právo na informace jako ústavně zaručené právo Ústavní právo na informace zaručuje Listina základních práv a svobod ve svém článku 17, který je systematicky zařazen do hlavy druhé, nazvané Lidská práva a svobody, oddílu druhého, tedy mezi práva politická.51 Jedná se o právo univerzální, neboť Listina jej přiznává kaţdému. Náleţí nejen občanům České

47

Např. rozsudek ve věci Niemietz versus Německo, rozsudek ve věci P.G. a J. H. versus Spojené království, rozsudek ve věci von Hannover proti Německu, rozsudek ve věci S. a Marper versus Spojené království a další. 48 Viz zahraniční judikatura zveřejněná na internetových stránkách Úřadu pro ochranu osobních údajů. Dostupné na . 49 Článek 8 Listiny EU zní: 1. Každý má právo na ochranu osobních údajů, které se ho týkají. 2. Tyto údaje musí být zpracovány korektně, k přesně stanoveným účelům a na základě souhlasu dotčené osoby nebo na základě jiného oprávněného důvodu stanoveného zákonem. Každý má právo na přístup k údajům, které o něm byly shromážděny, a má právo na jejich opravu. 3. Na dodržování těchto pravidel dohlíží nezávislý orgán. 50 Více viz MELOTÍKOVÁ, Petra. In SLÁDEČEK, Vladimír a kol. Správní právo – zvláštní část (vybrané kapitoly). Praha: Leges, 2011, s. 143. 51 Článek 17 zní: 1. Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. 2. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. 3. Cenzura je nepřípustná. 4. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. 5. Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

22

republiky, nýbrţ všem fyzickým osobám bez ohledu na věk a státní příslušnost. Stejně tak tímto právem disponují právnické osoby tuzemské i zahraniční. Jelikoţ je právo na informace právem politickým, je vhodné definovat informaci v politickém smyslu. Takovou definici přináší Knapp, který ji definuje jako informaci, „kterou člověk ţijící ve státě (jehoţ ovšem nemusí být občanem) potřebuje k tomu, aby v prakticky dosaţitelné míře znal, co se děje na veřejnosti v jeho blízkém i dalekém okolí.“52 Právo na informace vyjadřuje ústavní vztah mezi státem a občanem.53 Realizací informačního práva dochází ke kontrole veřejné moci ze strany občanů, coţ přispívá k tvorbě, udrţování a ochraně demokratických principů ve svobodném demokratickém právním státě. Ústavní záruky práva na informace a svobody projevu jsou

konstitutivní

podmínkou

demokratického

státního

zřízení.54

Pouze

prostřednictvím relevantních informací o veřejných záleţitostech mají občané, a nejen oni, moţnost účinně kontrolovat instituce veřejné správy a jejich činnost. Zvláštností práva na informace je, ţe není jen právem samo o sobě, ale významně můţe přispívat i k efektivní realizaci ostatních politických práv, a to práva shromaţďovacího, petičního, sdruţovacího nebo práva podílet se na správě veřejných věcí (čl. 18 aţ 21 Listiny). Na druhou stranu však můţe působit i jako překáţka při výkonu dalších zaručených práv, především při střetu s právem na ochranu soukromí podle článku 10 Listiny.55 Stejně jako ostatní ústavně zaručená základní práva je i právo na informace nezrušitelné, nezadatelné, nepromlčitelné a nezcizitelné, coţ však neznamená, ţe by bylo rovněţ i neomezitelné. Moţnost omezení zakotvuje samotná Listina, a to pouze prostřednictvím zákona, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti (čl. 17 odst. 4 Listiny).56 52

KNAPP, Viktor, PAVLÍČEK, Václav. In PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 2. díl: Práva a svobody. 2. vydání. Praha: Linde, 1999, s. 180. 53 BARTOŇ, Michal. In KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 724. 54 KORBEL, František a kol. Právo na informace: zákon o svobodném přístupu k informacím: zákon o právu na informace o životním prostředí: komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2005, s. 48. 55 KOLMAN, Petr. Právo na informace. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 19. 56 Příkladem zákonného omezení informačního práva je např. ustanovení § 8a odst. 1 druhá věta zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), podle něhoţ nesmí orgány činné v trestním řízení zveřejnit v přípravném řízení informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka. Tentýţ zákon pak v § 8b stanovuje, ţe: Nikdo nesmí v souvislosti s trestným činem spáchaným na poškozeném jakýmkoli

23

Právo na informace lze pojmout dvojím způsobem. První spočívá v konstrukci informačního práva jako přirozeného práva jednotlivce být informován, které působí erga omnes, tzn., ţe všichni ostatní mají povinnost jedince při výkonu tohoto práva aţ na zákonem stanovené výjimky neomezovat. Ve druhém případě je právo na informace chápáno jako samostatné subjektivní právo jednotlivce vůči veřejné moci. Takto pojaté právo působí inter partes, tj. mezi státem a jedincem, přičemţ právu na informace, které jedinec aktivně uplatňuje, odpovídá povinnost státu (veřejné moci) informace aţ na zákonné výjimky poskytnout.57 Na zákonné úrovni je právo na informace upraveno zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále také informační zákon nebo InfZ), který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2000. Informační zákon upravuje pravidla pro poskytování informací a podmínky svobodného přístupu k informacím. Obsahuje i právní úpravu omezující právo na informace, protoţe stanovuje důvody pro odepření poskytnutí informací (§ 7 aţ 12 InfZ). Účelem tohoto zákona je zajistit právo veřejnosti na přístup k informacím veřejného sektoru, kterému odpovídá povinnost povinných subjektů poskytovat informace.58

Povinnými subjekty jsou státní orgány, územní samosprávné celky

a jejich orgány, veřejné instituce a subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy (§ 2 odst. 1 a 2 informačního zákona). Povinné subjekty mají ze zákona povinnost automaticky zveřejňovat základní informace o své činnosti, tak aby byly všeobecně přístupné.59 Tímto zákon naplňuje čl. 17 odst. 5 Listiny. Ostatní informace, které mají povinné subjekty k dispozici, jsou sdělovány na základě ţádosti. Informační zákon tak vedle odstavce pátého realizuje i odstavec první čl. 17 Listiny, přičemţ zohledňuje i podmínky uvedené v čl. 17 odst. 2 a 4 Listiny.60

způsobem zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti poškozeného, který je osobou mladší 18 let nebo vůči němuž byl spáchán některý v tomto ustanovení jmenovaný trestných čin (např. vraždy, zabití, některý trestný čin proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti apod.). Další omezení viz dále. 57 KORBEL, František a kol. Právo na informace: zákon o svobodném přístupu k informacím: zákon o právu na informace o životním prostředí: komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2005, s. 33. 58 FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 20. 59 Viz § 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. 60 KORBEL, František a kol. Právo na informace: zákon o svobodném přístupu k informacím: zákon o právu na informace o životním prostředí: komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2005, s. 44.

24

2.2.2 Omezení práva na informace Jak jiţ bylo zmíněno výše, právo na informace není neomezené, resp. neomezitelné. Omezení přinášejí hlavně střety s některými jinými základními lidskými právy, které jsou rovněţ zaručeny Listinou. Z ústavních práv, která by mohla být při důsledném uplatňování informačního práva dotčena, můţeme jmenovat předně nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny nebo práva obsaţená v čl. 10 Listiny, tj. ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména, ochrana soukromého a rodinného ţivota a ochrana osobních údajů. Podmínky pro omezení práva na informace stanovuje přímo Listina v čl. 17 odst. 4. Omezit právo na informace lze za splnění dvou podmínek, a to jedné formální a jedné materiální, přičemţ obě podmínky musí být splněny kumulativně.61 Formální podmínka je splněna, pokud je omezení učiněno formou zákona. Tzn., ţe regulace pouze podzákonným právním předpisem nebo správním aktem by tuto podmínku nenaplňovala.62 Vzhledem k principu právní jistoty je povinností zákonodárce, aby omezení stanovil jasně a srozumitelně. Materiální podmínka je splněna, jestliţe jde o omezení v demokratické společnosti nezbytné, které slouţí k ochraně Listinou taxativně stanovených zájmů.63 Chráněnými hodnotami jsou podle článku 17 odst. 4 Listiny práva a svobody druhých, bezpečnost

státu,

veřejná bezpečnost,

ochrana

veřejného zdraví

a mravnosti. Omezení v demokratické společnosti nezbytné je takové omezení, jehoţ cíle nelze v demokratické společnosti jinak dosáhnout. V případě, ţe by nebyla splněna patřičná nezbytnost a důvodnost, byla by zaloţena protiústavnost takového omezení. Uvedené vyplývá i z nálezu Ústavního soudu, který konstatoval, ţe „…je nutné zkoumat v kaţdém konkrétním případě (podle okolností konkrétní věci) splnění podmínky

nezbytnosti

omezení

v demokratické společnosti.“

základního

práva

a

svobody

jednotlivce

64

Při řešení této problematiky je důleţité připomenout také ustanovení článku 4 odst. 3 Listiny, které říká: Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Jinými slovy 61

Někteří autoři hovoří o třech podmínkách, avšak rozdíl spočívá pouze v tom, ţe materiální podmínku rozdělují na dvě podmínky: 1. nezbytnost omezení v demokratické společnosti a 2. omezení je v zájmu ochrany v Listině vyjmenovaných hodnot. 62 Viz také článek 4 odst. 2 Listiny. 63 KORBEL, František a kol. Právo na informace: zákon o svobodném přístupu k informacím: zákon o právu na informace o životním prostředí: komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2005, s. 37. 64 Nález Ústavního soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10.

25

omezení musí platit pro kaţdého stejně, tzn., ţe nesmí být za ţádných okolností diskriminační. Odstavec čtvrtý téhoţ článku pak stanovuje, ţe při uplatňování mezí základních práv a svobod musí být brán ohled na jejich podstatu a smysl, přičemž omezení nesmějí být zneužívána k jiným než stanoveným účelům. Zajímavou „překáţkou“ informačního práva představují zákonem stanovená tajemství nebo také povinnost mlčenlivosti. Jsou to např. listovní tajemství, lékařské tajemství, sluţební tajemství, povinnost mlčenlivosti soudců, advokátů a jiné. Jedná se o omezení nepřímé, neboť nikomu není zakázáno získávat informace, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti, avšak určité osoby je nesmí poskytovat. Získal-li někdo takové utajované informace, aniţ by porušil právo, a zároveň je získal v souladu s čl. 17 Listiny, má právo s nimi dále nakládat.65 Omezení práva na informace a podmínky omezení pak upravuje samotný zákon o svobodném přístupu k informacím. Omezení se týká informací, které jsou na základě zvláštního právního předpisu66 označeny za utajované (§ 7 InfZ).67 Moţno je odmítnout poskytnutí informací týkajících se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobních údajů, pokud by tím došlo k porušení ochrany osobnosti a soukromí osob, avšak z tohoto omezení jsou stanoveny i výjimky (viz § 8b InfZ). Neposkytují se informace, které jsou obchodním tajemstvím (§ 9 InfZ), a informace o majetkových poměrech osob, které nejsou povinným subjektem (§ 10 Infz). Další omezení práva na informace obsahuje ustanovení § 11 InfZ.68 Podmínky omezení stanovuje informační zákon v § 12 tak, ţe povinný subjekt poskytne všechny poţadované informace s tím, ţe vyloučí zákonem stanovené informace. Odepření poskytnutí informace můţe trvat pouze po dobu trvání důvodu odepření.

65

KNAPP, Viktor, PAVLÍČEK, Václav. In PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 2. díl: Práva a svobody. 2. vydání. Praha: Linde, 1999, s. 183. 66 Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů. 67 Podle § 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb. se utajovanou informací rozumí informace v jakékoliv podobě zaznamenaná na jakémkoliv nosiči označená v souladu s tímto zákonem, jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné, a která je uvedena v seznamu utajovaných informací. 68 Například podle odstavce 4 povinné subjekty neposkytnou informace o probíhajícím trestním řízení, o rozhodovací činnosti soudů s výjimkou rozsudků, o plnění úkolů zpravodajských sluţeb atd.

26

2.3 Ochrana osobních údajů versus právo na informace 2.3.1 Obecně ke střetům ústavně zaručených základních práv Nelze pochybovat o tom, ţe v demokratické společnosti při důsledném uplatňování základních lidských práv, která jsou ústavně zaručena, někdy dochází k jejich

vzájemným

střetům.

Řešení

takových

kolizí

pak

můţe

být

dosti

problematické. Není totiţ moţné vytvořit obecnou hierarchickou strukturu základních práv a svobod, ani předem určit, které z ústavních práv je významnější a které by mělo mít přednost před druhým. Vţdy však bude muset jedno z práv účastnící se kolize ustoupit tomu druhému. Základní práva a svobody tak mohou být omezeny existencí jiného základního práva a svobody. Řešením kolize dvou základních práv či svobod se zabýval i Ústavní soud České republiky v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/98, ve kterém konstatoval, ţe při kolizi dvou základních práv je nutné stanovit podmínky, za kterých má prioritu jedno základní právo či svoboda a druhé je tak v jeho prospěch omezeno. Ústavní soud vymezil pro posuzování moţnosti omezení základního práva ve prospěch jiného základního práva dvě podmínky. První podmínkou je jejich vzájemné poměřování a druhou je poţadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva podle čl. 4 odst. 4 Listiny. Pro vzájemné poměřování dvou vzájemně kolidujících základních práv dále Ústavní soud stanovil tři kritéria. Za prvé se jedná o kritérium vhodnosti, kdy je nutné odpověď na otázku, zda institut, omezující určité základní právo, umoţňuje dosáhnout sledovaný cíl, kterým je ochrana jiného základního práva. Druhé kritérium potřebnosti představuje porovnání legislativního prostředku, který omezuje základní právo, s jinými opatřeními, které umoţňují dosáhnout stejného cíle, aniţ by se dotýkaly základních práv a svobod. Poslední kritérium pak spočívá v porovnání závaţnosti obou základních práv, které stojí ve vzájemném střetu.69 Další vodítko pro řešení kolize základních práv obsahuje jiný nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, v němţ Ústavní soud stanovil, ţe při střetu dvou základních práv musí obecné soudy s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu „rozhodnout tak, aby, je-li to moţné, zůstalo zachováno z obou základních

69

Nález Ústavního soudu ze dne 17. února 1999, sp. zn. Pl. ÚS 16/98.

27

práv co nejvíce, a není-li to moţné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehoţ prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip.“70

2.3.2 Kolize práva na informace s právem na ochranu soukromí Nyní se zaměřím konkrétně na střet práva na informace podle čl. 17 Listiny s právem na ochranu osobnosti a soukromí podle čl. 10 Listiny, jehoţ součástí je i ochrana osobních údajů. Článek 17 a ustanovení čl. 10 odst. 3 si vzájemně konkurují, neboť oba se vztahují k informacím. Článek 17 se týká informací obecně, zatímco čl. 10 odst. 3 informací o osobě, tzn. osobních údajů. Jiţ ze samotné dikce ustanovení článku desátého lze dovodit předpoklad moţného omezení práva na informace, coţ však ještě neznamená, ţe by v některých případech nemohlo informačnímu právu ustoupit právo na soukromí. Ţádné z uvedených práv není právem absolutním, proto je nelze chápat tak, ţe by nemohla být nikdy omezena. Při řešení střetu těchto dvou práv povaţuji za důleţité vycházet z názoru vysloveného Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 154/97, v němţ při řešení poměru práva na ochranu osobnosti a práva na šíření informací dospěl k následujícímu závěru: „… bude vţdy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem kaţdého jednotlivého případu pečlivě zváţily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým.“71 Z uvedeného vyplývá, ţe k řešení kolize těchto dvou základních práv je třeba přistupovat individuálně podle okolností konkrétního případu tak, aby nedošlo k omezení některého z nich nad míru nezbytnosti a důvodnosti. Vţdy je tedy nutné zváţit, zda zájem na ochraně osobnosti a soukromého ţivota převaţuje nad zájmem jednotlivce získat přístup k určitým informacím. Jedná se o tzv. teorii váţení zájmů. Řešení otázky, kdy má které právo ustoupit druhému, je nemoţné upravit obecně přesnou právní regulací. Proto je konečné vyřešení kolize dvou základních práv ponecháno na orgánech veřejné moci, jejichţ úkolem je najít takové východisko, „aby kaţdé z nich bylo postiţeno co nejméně a naopak bylo maximálně zajištěno uplatnění obou, protoţe tu mezi nimi neexistuje vzájemná hierarchie.“72

70

Nález Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 – 1, bod 27. Nález Ústavního soudu ze dne 9. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97. 72 MATES, Pavel. Právo na informace a ochrana osobních údajů. Právní rádce, 2011, č. 2, s. 27 – 28. 71

28

2.3.3 Kolize mezi právem na informace a ochranou

osobních údajů

v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu Otázka kolize ústavně zaručených práv – práva na informace a práva na ochranu soukromí, resp. ochranu osobních údajů – bývá předmětem řešení i v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu. Tato problematika se k němu dostává nejčastěji prostřednictvím kasačních stíţností napadajících rozsudky krajských soudů, které potvrzují správnost, resp. důvodnost, rozhodnutí správních orgánů o odmítnutí ţádosti o informace z důvodu ochrany osobních údajů. Úkolem Nejvyššího správního soudu pak bude především vyřešit střet obou dotčených ústavně zaručených práv. Zejména musí rozhodnout, kterému právu dá přednost a které bude naopak omezeno. Východiska řešení kolize, z nichž vychází Nejvyšší správní soud Nejvyšší správní soud zpravidla při řešení střetu základních práv vychází z názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu sp. zn. IV. ÚS 154/97 (viz výše), coţ dovozuji z toho, ţe na daný nález v některých svých rozhodnutích odkazuje.73 Tzn., ţe při řešení konkrétního případu přihlíţí ke všem jeho okolnostem a zvaţuje význam veřejného a soukromého zájmu, aby mohl určit, které právo upřednostnit. Zároveň dbá na to, aby omezení bylo opravdu jen v rozsahu nezbytném. Při svém rozhodování se snaţí najít kompromis mezi oběma základními právy tak, aby byly uspokojeny obě strany, tedy takové řešení, které určitým způsobem uspokojuje jak právo na informace, tak i právo na ochranu osobních údajů. Uvedené východisko ostatně odpovídá řešení kolize základních práv nastíněné Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (viz výše), tj. takové, aby obě práva byla zachována co nejvíce a omezena co moţná nejméně. Řešení kolize v judikatuře Nejvyššího správního soudu Z rozsudků, které se zabývají problematikou neposkytnutí informací ze strany správního orgánu s odvoláním na ochranu osobních údajů, lze dovodit závěr, ţe

73

Viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 5 As 53/2007 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 8 As 50/2008, případně také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 1 As 13/2011.

29

Nejvyšší správní soud usiluje o to, aby byla zajištěna dostatečná ochrana soukromí osob, coţ však ještě neznamená, ţe by omezoval právo na informace absolutně. Ve svých rozhodnutích zastává poměrně konstantní názor, ţe správní orgán nemůţe bez dalšího odmítnout ţádost o informace, pokud se mezi poţadovanými informacemi nachází osobní údaje. Vţdy by se měl snaţit najít takové řešení, které umoţní realizaci práva na informace s co nejmenším omezením tak, aby zůstala zároveň zachována i uspokojivá úroveň ochrany osobních údajů. Přitom řešení je často velice jednoduché – postačí znečitelnění chráněných údajů. Uvedený názor vyplývající

z několika

rozsudků

Nejvyššího

správního

soudu

bych

chtěla

demonstrovat na příkladech. První případ je sice z doby, kdy byla účinná předchozí právní úprava, avšak právní názor vyslovený v rozsudku sp. zn. 7 A 3/2002 je pouţitelný i v současnosti. Šlo zde o ţádost o poskytnutí textu ţaloby podanou povinným subjektem proti rozhodnutí jiného správního úřadu. Povinný subjekt ţadateli poskytl kopii příslušné ţaloby, avšak vyňal z ní část v rozsahu asi jedné strany tiskopisu, která obsahovala údaje identifikující určitou osobu. Takové neúplné poskytnutí informace odůvodnil odkazem na § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, který tehdy určoval, ţe se tento zákon nevztahuje na poskytování osobních údajů. Ţadatel však ochranu osobních údajů v takovém rozsahu povaţoval za nepřiměřenou. K rozsahu odmítnutí poskytnutí osobních údajů se Nejvyšší správní soud vyjádřil tak, ţe osobním údajům je poskytnuta dostatečná ochrana jiţ tím, ţe jsou v autentickém textu znečitelněny, a proto je odmítnutí poskytnout celou ucelenou část textu, která takové údaje obsahuje, nepřijatelné.74 V rozhodnutí sp. zn. 3 As 13/2007 nešlo sice přímo o řešení kolize práva na informace a ochrany osobních údajů, avšak přesto se v něm Nejvyšší správní soud ve zkratce zmiňuje o poskytování informací ve vztahu k osobním údajům, a to v obdobném duchu jako v předešlém rozsudku. Upozorňuje v něm na nutnost respektovat při omezování práva na informace podmínky stanovené v § 12 InfZ.75 Jestliţe existuje důvod pro odepření poskytnutí pouze některých údajů uvedených například na poţadované listině, neznamená to, ţe by povinný subjekt mohl 74

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. ledna 2004, sp. zn. 7 A 3/2002. „Všechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření. V odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá.“ 75

30

automaticky odmítnout poskytnutí kopie celé listiny. Jeho úkolem je údajům, které jsou před informačním právem zákonem chráněny, zajistit dostatečnou ochranu a ostatní nevyloučené údaje poskytnout. Pokud poţadovaná listina obsahuje osobní údaje „je povinností správního orgánu, nejsou-li jiné zákonné důvody k jejímu odepření, kopii takové listiny ţadateli poskytnout, ovšem v anonymizované podobě, tedy v podobě, kde budou na listině uvedené osobní údaje znečitelněny.“76 Naprosto identický názor pak Nejvyšší správní soud ještě jednou zopakoval o dva roky později v rozsudku ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 1 As 51/2009. Učinit nějaký obecný závěr k problematice právo na informace versus ochrana osobních údajů jako ústavně zaručená práva lze velmi těţko vzhledem k tomu, ţe je nutné k této problematice přistupovat, jak podle výše uvedeného vyplynulo, v kaţdém případě individuálně za pouţití specifického postupu vzájemného poměřování významu obou základních práv. To, ţe si tato práva mohou konkurovat, ještě neznamená, ţe vedle sebe nemohou existovat. Vţdy je však nutné najít řešení, které bude nejvíce vyhovovat maximální realizaci obou těchto práv.

76

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2008, sp. zn. 3 As 13/2007.

31

3. Osobní údaje v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím 3.1 Přehled právní úpravy osobních údajů v zákoně č. 106/1999 Sb. Právní úprava týkající se osobních údajů v souvislosti s poskytováním informací je obsaţena v zákoně č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a to v ustanoveních § 8a, § 8b a § 10. Podle § 8a InfZ poskytne povinný subjekt informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu. V poznámce pod čarou zákon uvádí jako příklady právních předpisů, které upravují ochranu údajů, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 11 aţ 16 občanského zákoníku) a zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Konkrétně odkazuje na § 5 ZOOÚ, který upravuje práva a povinnosti při zpracování osobních údajů, a na § 10 ZOOÚ, který ukládá správci či zpracovateli osobních údajů, aby při zpracování takovýchto údajů dbali na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů a také na to, aby subjektu údajů nebyla způsobena újma na jeho právech. Ze znění ustanovení § 8a InfZ vyplývá, ţe informační zákon upravuje ochranu osobních údajů pouze nepřímo, protoţe pouze odkazuje na ochranu, kterou těmto údajům poskytuje jiný právní předpis. Povinný subjekt bude muset zváţit, zda poţadované informace jsou či nejsou osobními údaji, a pokud jsou osobními údaji, v jakém rozsahu jim zákon o ochraně osobních údajů poskytuje ochranu. To, ţe povinný subjekt dojde k závěru, ţe se jedná o osobní údaj, ještě neznamená, ţe je automaticky dán důvod k odmítnutí ţádosti o informace. Aby mohl ţádost odmítnout, bude muset dále posoudit, zda se nejedná o údaje podle § 5 odst. 2 ZOOÚ, které mohou být zpracovávány77 i bez souhlasu subjektu údajů.78 Pokud informace, které jsou předmětem ţádosti, spadají do reţimu ustanovení § 5 odst. 2 ZOOÚ, tzn., ţe k jejich zpracování není třeba souhlasu osoby, které se údaje týkají, je třeba takové 77

Podle § 4 písm. e) ZOOÚ se zpracováním osobních údajů rozumí mimo jiné i jejich zpřístupňování a zveřejňování. 78 Např. jedná-li se o zpracování výlučně pro účely archivnictví podle zvláštního zákona; poskytování osobních údajů o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné anebo úřední činnosti, o jeho funkčním nebo pracovním zařazení nebo se jedná o zpracování nezbytné pro dodrţení právní povinnosti správce, atd.

32

údaje, ačkoli se jedná o osobní údaje, poskytnout, protoţe zákon o ochraně osobních údajů jim neposkytuje zvýšenou ochranu.79 Zatímco ustanovení § 8a InfZ přiznává osobním údajům určitou ochranu a tedy i moţnost odmítnutí poskytnout poţadované informace, tak § 8b InfZ naopak upravuje situaci, kdy osobní údaje mohou být zpřístupněny. Představuje tak zákonné omezení práva na ochranu osobních údajů,80 které musí ustoupit zájmu na efektivní kontrole hospodaření veřejné správy s veřejnými prostředky. V odstavci prvním stanovuje § 8b InfZ, ţe povinný subjekt poskytne základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky. Podle Nejvyššího správního soudu je určení osoby, které byly veřejné prostředky poskytnuty, podmínkou sine qua non, neboť osobní údaje, které lze poskytnout v reţimu § 8b odst. 1 InfZ, se musí nutně vztahovat jen k osobě příjemce veřejných prostředků.81 Jaké základní osobní údaje mají být poskytnuty, určuje taxativně odstavec třetí § 8b InfZ. Těmito údaji jsou jméno, příjmení, rok narození, obec, kde má příjemce trvalý pobyt, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků. Co se rozumí veřejnými prostředky, informační zákon nedefinuje. Tento pojem bývá interpretován pomocí zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě, který jej poměrně rozsáhle definuje ve svém § 2. Stručně lze veřejné prostředky definovat jako „jakékoliv platby poskytnuté z rozpočtu státu či územního samosprávného celku, stejně tak jako majetek a práva náleţející státu či územnímu samosprávnému celku.“82 Z povinnosti poskytovat osobní údaje o příjemcích veřejných prostředků existuje výjimka, která je obsaţena v § 8b odst. 2 InfZ. Tato povinnost se nevztahuje na situace, kdy se jedná o poskytování veřejných prostředků podle zákonů v oblasti sociální, poskytování zdravotní péče, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti,

79

FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 199 - 201. 80 Ačkoliv právo na ochranu osobních údajů je ústavně zaručeno, neznamená to, ţe je neomezitelné. Článek 4 Listiny říká, ţe: Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem. Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Moţnost omezení práva na soukromí vyplývá i z čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 81 Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2009, sp. zn. 5 As 64/2008. 82 FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 232.

33

státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území.83 V těchto případech tedy osobní údaje poskytnout nelze a ţádost tak bude muset být odmítnuta. Ustanovením § 8b InfZ zákonodárce prolomil ochranu soukromí tím, ţe umoţnil

zveřejnění

informací

týkajících

se

příjemců

veřejných

prostředků

v případech, kdy o poskytnutí veřejných prostředků a jejich výši rozhoduje správní orgán podle vlastního uváţení. Tam, kde nárok vzniká přímo ze zákona a nezáleţí tedy na vůli správního orgánu, informace poskytovány nejsou.84 Dalším ustanovením informačního zákona, které chrání údaje patřící do osobní sféry, je § 10 InfZ, jehoţ účelem je ochrana důvěrnosti majetkových poměrů.

Podle

tohoto

ustanovení

povinný

subjekt

neposkytne

informace

o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění nebo o sociálním zabezpečení. K omezení práva na informace podle § 10 Infz tak dochází za splnění dvou kumulativních podmínek. Za prvé se musí jednat o informace o majetkových poměrech a za druhé tyto informace byly získány na základě uvedených zákonů. Co si představit pod pojmem majetkové poměry opět informační zákon neřeší. Podle Nejvyššího správního soudu majetkové poměry fyzických a právnických osob „tvoří zejména jejich příjmy, které mohou být peněţité, ale i naturální, vlastnictví bytů, nebytových prostor a jiných nemovitých věcí, peněţních prostředků, pohledávek, majetkových práv apod. Za majetkové poměry fyzických a právnických osob lze za daných okolností povaţovat nejen aktiva, nýbrţ i jejich pasiva a je bez významu, zda jsou tyto závazky vůči soukromoprávním subjektům či vůči státu.“85 Ustanovení § 10 InfZ je svým způsobem zvláštní, neboť informace o majetkových poměrech fyzických osob by měly být chráněny jiţ prostřednictvím § 8a InfZ v návaznosti na zákon o ochraně osobních údajů, který však poskytuje

83

Takovými zákony jsou např. zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, zákon č. 12/2001 Sb., o státní pomoci při obnově území postiţeného ţivelní nebo jinou pohromou, zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, a jiné. 84 BÁRTÍK, Václav, JANEČKOVÁ, Eva. Zákon o svobodném přístupu k informacím doznal další korekci, hranice soukromí znovu posunuta. Práce a mzda, 2011, č. 8, s. 44. 85 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 5 As 53/2007.

34

ochranu pouze fyzickým osobám, zatímco § 10 chrání i majetkové poměry osob právnických.86

3.2 Vzájemný vztah § 8b a § 10 zákona č. 106/1999 Sb. Dá se říci, ţe ustanovení § 8b a § 10 jsou si vzájemnými protipóly. Zatímco jeden chrání majetkové poměry, druhý umoţňuje poskytovat určité osobní údaje o příjemcích veřejných prostředků, přičemţ mezi poskytovanými údaji je mimo jiné i výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků, coţ by bylo moţné zařadit v některých případech mezi informace, z nichţ lze dovodit majetkové poměry určité osoby. Záleţí pak na uváţení povinného subjektu, ke kterému ustanovení poţadované informace přiřadí, od čehoţ se odvíjí, zda konkrétní informace poskytne či nikoliv. V praxi proto můţe docházet, a také dochází, v případě těchto dvou ustanovení k aplikačním problémům. Řešení vzájemného vztahu § 8b a § 10 InfZ se stalo rovněţ předmětem rozhodování Nejvyššího správního soudu. To, ţe se jedná o otázku poměrně problematickou, dokazuje i to, ţe ani samotný Nejvyšší správní soud nezastával stabilně jednotný právní názor, proto musela být věc postoupena k posouzení rozšířenému senátu podle § 17 soudního řádu správního.

3.2.1 Prvotní právní názor Nejvyššího správního soudu k otázce vzájemného vztahu § 8b a § 10 informačního zákona V červnu roku 2008 vydal Nejvyšší správní soud rozhodnutí,87 které se zabývá oprávněností neposkytnutí informací o příjemcích veřejných prostředků z důvodu ochrany soukromí, resp. důvěrnosti majetkových poměrů. Ačkoliv se v něm vztah ustanovení § 8b a § 10 InfZ přímo neřeší, lze z něj vyvodit určitý závěr týkající se této problematiky, proto se pokusím stručně shrnout obsah tohoto rozsudku. Stěţovatelem v dané věci bylo občanské sdruţení, které poţádalo finanční úřad o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., a to konkrétně základní osobní údaje podle § 8b InfZ o osobách, kterým finanční úřad prominul příslušenství daně a zároveň i informaci o výši prominutého příslušenství daně u jednotlivých osob. Povinný subjekt však odmítl ţádosti vyhovět s tím, ţe poţadované informace 86

FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 255. 87 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 5 As 53/2007 – 85.

35

povaţuje za takové, které nelze podle § 10 InfZ poskytnout, tj. informace získané v daňovém řízení, vypovídající o majetkových poměrech osob, které nejsou povinným subjektem. S tímto odůvodněním neposkytnutí informací se pak ztotoţnil i odvolací orgán. Rovněţ krajský soud povaţoval odmítnutí ţádosti za důvodné, neboť poţadované informace vypovídají o majetkových poměrech a mají soukromoprávní povahu, proto nemohou být zpřístupněny třetím osobám. Občanské sdruţení se však s tímto závěrem nespokojilo a podalo proti rozhodnutí krajského soudu kasační stíţnost s tím, ţe prominutí příslušenství daně lze povaţovat za poskytnutí veřejných prostředků, proto zde existuje veřejný zájem na kontrole činnosti orgánů veřejné správy ze strany občanů a tedy i právo poţadovat informace o příjemcích veřejných prostředků podle § 8b InfZ. V rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu se prostřednictvím této kasační stíţnosti objevil konflikt mezi právem na informace podle čl. 17 Listiny a právem na soukromí podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny. Nejvyšší správní soud stejně jako předchozí rozhodující orgány dospěl k názoru, ţe informace týkající se příslušenství daně mohou zprostředkovaně podávat obraz o celkových majetkových poměrech a ţivotní úrovni určitého subjektu, z čehoţ vyplývá, ţe takové informace mají soukromý charakter a nelze je tedy zpřístupnit jiným osobám. Proto je tedy omezení podle ustanovení § 10 InfZ důvodné. V tomto případě tak získal přednost soukromý zájem, tedy ochrana osobních údajů a důvěrnosti majetkových poměrů, před veřejným zájmem na kontrole veřejné správy prostřednictvím poskytování informací. Nejvyšší správní soud při posuzování poukázal na to, ţe ustanovení § 10 informačního zákona je zákonným důvodem omezení práva na informace, který je navíc důvodem obligatorním pro odmítnutí poskytnutí informací o majetkových poměrech, pokud jsou naplněny všechny podmínky v něm uvedené. Tímto poukázáním tak Nejvyšší správní soud nepřímo naznačil, ţe ustanovení § 10 InfZ lze chápat jak obecnou výjimku z práva na poskytování informací, která svým způsobem chrání soukromí osob a která se vztahuje i na ustanovení § 8b InfZ. Stejný názor Nejvyššího správního soudu lze pak vyvodit i z jeho rozsudku ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 5 As 28/2007 – 89, kde rovněţ konstatoval, ţe

36

poskytnutí informace o daňových úlevách určitých daňových subjektů brání ustanovení § 10 InfZ. Takovýto právní pohled na vztah předmětných ustanovení spočívající v tom, ţe § 10 InfZ představuje jakési „všeobecné“ omezení práva na informace a tím prakticky vylučuje i moţnost poskytnout určité osobní údaje, ačkoli je tato moţnost zákonem výslovně stanovena v § 8b téhoţ zákona, je podle mého názoru trochu nelogický a problematický. Vzbuzuje totiţ otázku, jaký význam má ustanovení § 8b InfZ a proč bylo vůbec do zákona vloţeno, kdyţ jeho aplikaci ve své podstatě odporuje ustanovení § 10 InfZ. Domnívám se, ţe snad kaţdé poskytnutí veřejných prostředků jakémukoli subjektu, se vţdy nějakým způsobem promítne do jeho majetkových poměrů, a proto by bylo moţné téměř vţdy odmítnout poskytnutí údajů o příjemcích veřejných prostředků s odkazem na § 10 InfZ. Problém spatřuji také v tom, ţe Nejvyšší správní soud tímto právním názorem neúměrně upřednostňuje ochranu soukromí před právem na informace, aniţ by poměrně zváţil obě kolidující práva, čímţ dochází k nadměrnému omezení informačního práva. Obdobný názor zastává i J. Zeman, který ve svém odborném článku vyjadřuje myšlenku, ţe § 8b a § 10 nelze vykládat tak, ţe se jedná o vztah „pravidlo (§ 8b) – výjimka (§ 10)“, a to z toho důvodu, ţe samotný § 8b obsahuje v odstavci druhém svou vlastní speciální výjimku z moţnosti poskytování osobních údajů o osobách, jimţ byly poskytnuty veřejné prostředky. Pokud by měla být aplikována vedle výjimky speciální i výjimka obecná, mohlo by dojít k nadbytečnému omezení práva na informace, coţ by mohlo být kvalifikováno i jako protiústavní.88 Závěrem k tomuto právnímu názoru Nejvyššího správního soudu lze snad jen konstatovat, ţe se s největší pravděpodobností nejednalo o příliš vhodné řešení problematického vztahu, coţ lze dovodit i z toho, ţe později došel samotný Nejvyšší správní soud k jinému právnímu názoru týkající se této problematiky.

88

ZEMAN, Jiří. Nejvyšší správní soud mezi Scyllou § 8b a Charybdou § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím. Právní rozhledy, 2009, č. 10, s. 371.

37

3.2.2 Nový pohled Nejvyššího správního soudu na problematiku vzájemného vztahu § 8b a § 10 informačního zákona Jiţ bylo předestřeno, ţe Nejvyšší správní soud nakonec došel k odlišnému názoru na vztah ustanovení § 8b a § 10 InfZ, neţ který vyplýval z jeho dřívějších rozhodnutí, zejména z rozsudku sp. zn. 5 As 53/2007. Předmětem rozhodování Nejvyššího správního soudu se po několika měsících stala v podstatě totoţná záleţitost.89 Jednalo se rovněţ o ţádost o sdělení informací o poskytnutých daňových úlevách, která byla formulována shodně jako v předchozím případě (viz výše k rozsudku 5 As 53/2007) a také stěţovatelem, který podal kasační stíţnost, bylo stejné občanské sdruţení. Dá se říct, ţe ani postup rozhodujících orgánů se nelišil od předchozího případu. Opět došlo ze strany povinného subjektu k odmítnutí ţádosti o informace s odkazem na § 10 InfZ. Stejně tak odvolací orgán zamítl odvolání s tím, ţe § 10 InfZ stanovuje obecné pravidlo pro omezení rozsahu poskytovaných informací v reţimu zákona o informacích. Tato rozhodnutí pak v závěru potvrdil i krajský soud. Vzhledem k podané kasační stíţnosti, ve které stěţovatel namítal nesprávné posouzení právní otázky, zejména příliš extenzivní aplikaci ustanovení § 10 InfZ, se otázka poskytování informací ve vztahu k § 8b a k § 10 zákona o informacích stala předmětem rozhodování Nejvyššího správního soudu. Senát Nejvyššího správního soudu si uvědomil, ţe z dřívějších rozhodnutí tohoto soudu vyplynul závěr, ţe ustanovení § 10 InfZ brání vţdy poskytnutí údajů o daňových subjektech. V projednávaném případě však došel k závěru, ţe daňový subjekt, včetně daňových dluţníků, sice poţívá ochrany podle § 10 InfZ, avšak v případě, ţe daňový dluţník poţádá o prominutí příslušenství daně a jeho ţádosti je vyhověno, je nutné aplikovat přednostně § 8b InfZ, neboť prominutím příslušenství daně se stal příjemcem veřejných prostředků. Tzn., ţe aplikace ustanovení § 10 informačního zákona není moţná v případě příjemců veřejných prostředků. Jelikoţ senát dospěl k odlišnému názoru, neţ který vyplývá z dřívějšího rozhodnutí, postoupil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu podle § 17 soudního řádu správního.90

89

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2009, sp. zn. 5 As 64/2008 – 137 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 5 As 64/2008 – 155. 90 Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2009, sp. zn. 5 As 64/2008.

38

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se tedy ve svém rozhodnutí sp. zn. 5 As 64/2008 zabýval předně otázkou vzájemného vztahu ustanovení § 8b

a § 10 informačního zákona. Podle jeho názoru ustanovení § 10 InfZ je

obecnou výjimkou, která slouţí k ochraně údajů o majetkových poměrech třetích osob, zatímco ustanovení § 8b InfZ přispívá ke kontrole orgánů veřejné správy ze strany občanů v oblasti poskytování veřejných prostředků tím, ţe povinný subjekt má podávat informace o své činnosti týkající se hospodaření s veřejnými prostředky, včetně určitých osobních údajů o jejich příjemcích. Výluku z informační povinnosti podle ustanovení § 8b InfZ pak upravuje samotný § 8b v odstavci druhém. Postavení příjemců veřejných prostředků v oblasti ochrany osobních údajů je o něco slabší neţ u jiných osob a vzhledem ke svému specifickému postavení musí strpět i určitý minimální zásah do svého soukromí. Zákonodárce ustanovením § 8b informačního zákona stanovil zákonné omezení ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny, které muselo částečně ustoupit ústavnímu právu na informace podle čl. 17 Listiny, tedy veřejnému zájmu na kontrole transparentnosti poskytování veřejných prostředků. Plnou ochranu soukromí však zachoval tam, kde není tak silný veřejný zájem na kontrole, tedy tam, kde nárok na poskytnutí plnění z veřejných prostředků vzniká ze zákona a kde není prostor pro správní uváţení (např. důchodové dávky, dávky státní sociální podpory, pomoc v hmotné nouzi, podpora v nezaměstnanosti a jiné). Nejvyšší správní soud podle výše uvedeného rozboru dotčených ustanovení dospěl k následujícímu konečnému závěru: „pokud povinný subjekt posuzuje ţádost o informace podle ustanovení § 8b informačního zákona, ustanovení § 10 tohoto zákona se vůbec neuplatní. Rozhodující pro posouzení ţádosti bude pouze skutečnost, zda se poţadovaná informace skutečně týká poskytování veřejných prostředků a zda jejímu sdělení nebrání výluka obsaţená v odstavci 2.“91

3.2.3 Závěrem ke vzájemnému vztahu § 8b a § 10 informačního zákona Na začátku této podkapitoly bylo uvedeno, ţe na první pohled se „rozluštění“ vzájemného vztahu ustanovení § 8b a § 10 InfZ zdá být poměrně sloţité, proto také dochází při jejich aplikaci k problémům. Nejvyšší správní soud v rozsudku z června roku 2010 sp. zn. 5 As 64/2008 provedl důkladný rozbor vzájemného vztahu obou 91

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 5 As 64/2008.

39

ustanovení a dospěl k jednoznačnému závěru, jak má povinný subjekt postupovat při posuzování ţádosti o informace podle § 8b InfZ, proto se domnívám, ţe pokud budou povinné subjekty dodrţovat postup naznačený Nejvyšším správním soudem, nemělo by jiţ v praxi docházet k aplikačním problémům týkajících se ustanovení § 10 a § 8b informačního zákona. Pokud tedy povinný subjekt identifikuje poţadované informace jako informace týkající se poskytování veřejných prostředků, resp. jako informace o základních osobních údajích o osobách, které jsou příjemci veřejných prostředků, posuzuje ţádost podle ustanovení § 8b InfZ a můţe jí odmítnout pouze z některého důvodu uvedeného v odstavci druhém tohoto ustanovení. Moţnost nevyhovět ţádosti o informace a omezit tak právo na informace podle § 10 InfZ zůstává v takovém případě tzv. „mimo hru“ a není moţné ji vyuţít. Na závěr této části práce bych si dovolila konstatovat, ţe § 8b a § 10 informačního zákona povaţuji za příkladnou ukázku vývoje vzájemného vztahu dvou ústavně zaručených práv – práva na informace (čl. 17 Listiny) a práva na ochranu soukromí a osobních údajů (čl. 10 Listiny). Zatímco ustanovení § 10 InfZ, které je součástí tohoto zákona v nezměněné podobě jiţ od samého počátku jeho účinnosti, tj. od 1. ledna 2000, realizuje právo na ochranu soukromí podle čl. 10 Listiny, tak naproti tomu ustanovení § 8b InfZ, které bylo do zákona včleněno aţ v roce 2006,92 představuje zákonné omezení práva na ochranu osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny ve prospěch práva na informace podle článku 17 Listiny. Z uvedené skutečnosti odvozuji, ţe novodobější společnost jiţ k ochraně soukromí nepřistupuje tak striktně jako dříve a více připouští moţnost jejího omezení.

92

Zákonem č. 61/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb., a zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.

40

4. Zveřejňování informací o platech a jiných odměnách zaměstnanců veřejné správy V této kapitole bych se chtěla věnovat problematice zveřejňování informací o platech a jiných odměnách osob, které jsou zaměstnanci orgánů veřejné správy. Údaj o mzdě či platu ve spojení s konkrétní osobou, která je identifikována nebo identifikovatelná ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, je rovněţ osobním údajem, jehoţ zveřejnění dokonce můţe citelně zasáhnout do soukromí dotčených osob, ačkoli tato informace není zařazena mezi citlivé osobní údaje ve smyslu § 4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů. Informace o mzdě nebo platu tak obecně nejsou určeny ke zveřejňování nebo jinému zpřístupňování.93 V poslední době se objevila poměrně problematická otázka, zda je moţné poţádat o sdělení informace o výši platu konkrétního zaměstnance veřejné správy podle ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím. Jak jiţ bylo uvedeno, lze podle tohoto ustanovení poskytovat základní informace o osobách, kterým byly poskytnuty veřejné prostředky. V souvislosti se zaměstnanci veřejné správy pak bývá argumentováno, ţe jejich plat je rovněţ poskytován z veřejných prostředků. Bártík a Janečková ve své publikaci zastávají názor, ţe ani na základě § 8b InfZ nelze získat informaci o výši platu zaměstnance veřejné správy, a to s ohledem na ustanovení § 8a InfZ, které limituje poskytování informací z hlediska ochrany soukromí.94 Z uvedeného je tedy moţno dovodit, ţe ochrana soukromí zde jasně převaţuje nad informačním právem, avšak Nejvyšší správní soud tento názor ve svém nedávném rozhodnutí překvapivě vyvrátil. Ve svém průlomovém rozsudku ze dne 27. května 2011, sp. zn. 5 As 57/2010, se Nejvyšší správní soud vyjádřil kladně

k otázce

moţnosti

zveřejňování

informací

o

platech

a

odměnách

zaměstnanců veřejné správy a umoţnil tím veřejnosti získávat informace ze soukromí veřejných zaměstnanců.

93

BÁRTÍK, Václav, JANEČKOVÁ, Eva. Ochrana osobních údajů v aplikační praxi. Vybrané otázky. 2. vydání. Praha: Linde, 2009, s. 166. 94 Tamtéţ.

41

4.1 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 57/2010 Na počátku celé záleţitosti bylo částečné odmítnutí ţádosti o poskytnutí informací týkající se mimořádné odměny určitého zaměstnance Magistrátu města Zlína. Povinný subjekt nevyhověl ţádosti v tom, ţe mu neposkytl informaci o výši odměn, neboť takovou informaci povaţoval za osobní

údaj, který můţe

zaměstnavatel zveřejnit pouze se souhlasem zaměstnance. Povinný subjekt neměl ani za to, ţe by měl poskytnout informace na základě § 8b InfZ, neboť svého zaměstnance nepovaţoval ani za příjemce veřejných prostředků. Odvolací orgán se ztotoţnil s názorem povinného subjektu, ţe konkrétní výše odměny je chráněným údajem. K § 8b InfZ dodal, ţe zákonodárce nemohl mít v úmyslu umoţnit komukoliv získat informace o platových poměrech osob jen proto, ţe je jim plat a jeho součásti vypláceny z veřejných prostředků. Obdobný názor vyjádřil i krajský soud, který zamítl ţalobu stěţovatele s tím, ţe poţadované informace jsou osobními údaji, kterým je poskytována ústavněprávní ochrana podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod a také zákonná ochrana podle zákona o ochraně osobních údajů. V kasační stíţnosti stěţovatel zejména namítal, ţe zaměstnanec veřejné správy spadá pod pojem „příjemce veřejných prostředků“ ve smyslu § 8b InfZ, a dále ţe povinnost poskytnout poţadované informace lze opřít o § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, jelikoţ se jedná o informaci vypovídající o úřední činnosti zaměstnance veřejné správy a souhlas s poskytnutím se tedy nevyţaduje. Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval ustanovením § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, podle kterého můţe správce zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů, pokud poskytuje osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti, o jeho funkčním nebo pracovním zařazení. Při výkladu tohoto ustanovení dospěl k názoru, ţe „informace o výši odměny konkrétnímu zaměstnanci veřejné správy není osobním údajem, který by byl vyloučen z ochrany osobních údajů ustanovením § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů.“95 Údaj o výši odměny je tedy chráněným osobním údajem a nelze jej podřadit pod zmíněné ustanovení, protoţe údaj o výši odměny podle Nejvyššího správního

95

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2011, sp. zn. 5 As 57/2010.

42

soudu nevypovídá o funkčním či pracovním zařazení zaměstnance veřejné správy, 96 ani o veřejné nebo úřední činnosti příslušného zaměstnance.97 Dále se soud zabýval otázkou, kdo je příjemcem veřejných prostředků ve smyslu ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím a zda je jím i zaměstnanec veřejné správy. Nejvyšší správní soud konstatoval, ţe pojem „příjemce veřejných prostředků“ zahrnuje široký okruh lidí, neboť zákonodárce za takové osoby povaţuje důchodce pobírající starobní, invalidní, vdovský, vdovecký nebo sirotčí důchod, veškeré sociálně slabé osoby, kterým je poskytována dávka státní sociální podpory, sociální péče, nezaměstnaní pobírající hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti, atd., na něţ se však vztahuje zákonná výjimka z poskytování osobních údajů o příjemcích veřejných prostředků (viz § 8b odst. 2 InfZ). Pojem „příjemce veřejných prostředků“ je podle názoru Nejvyššího správního soudu nutno vykládat široce, a to tak, ţe „příjemcem veřejných prostředků je podle § 8b odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím jakákoli osoba, které je vyplacena byť i jen minimální částka z veřejných rozpočtů.“ 98 Podle tohoto výkladu pak dovodil, ţe zaměstnanec veřejné správy je příjemcem veřejných prostředků, jelikoţ za svou práci dostává plat vyplácený z veřejných prostředků. Ke vztahu ustanovení § 8a a § 8b informačního zákona se Nejvyšší správní soud vyjádřil tak, ţe § 8b InfZ je zákonnou výlukou z obecného pravidla uvedeného v ustanovení § 8a InfZ, podle kterého osobní údaje poskytne povinný subjekt jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu. Tzn., ţe osobní údaje o příjemcích veřejných prostředků v rozsahu uvedeném v § 8b odst. 3 InfZ povinný subjekt poskytne, ačkoliv jsou jinak chráněny zákonem o ochraně osobních údajů. V závěru rozsudku se Nejvyšší správní soud vyjádřil rovněţ ke střetu práva na svobodný přístup k informacím a práva na ochranu osobních údajů, kdy konstatoval, ţe právo na ochranu osobních údajů není neomezené, neboť ochrana je poskytována pouze před neoprávněným nakládáním s osobními údaji. Pokud jsou poskytovány osobní údaje podle informačního zákona, který umoţňuje jejich zpřístupnění, jedná se o poskytnutí oprávněné. 96

Např. údaj, do kterého referátu, odboru, oddělení je zaměstnanec zařazen, kdo je jeho nadřízeným, zda je vedoucím zaměstnancem, apod. 97 Např. informace, jaká rozhodnutí daný zaměstnanec zpracoval, na jakých projektech se podílel, jak dlouho zpracovává případy, apod. 98 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2011, sp. zn. 5 As 57/2010.

43

4.2 Kritika rozsudku 4.2.1 Kritika ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů Krátce po zveřejnění rozsudku Nejvyššího správního soudu umoţňujícího přístup k informacím o výši platu jednotlivých konkrétních zaměstnanců veřejné správy se k němu vyjádřil Úřad pro ochranu osobních údajů, který jako dozorový orgán v oblasti ochrany osobních údajů zaujal ve svém stanovisku ze dne 3. června 2011 k dotčenému rozsudku poměrně kritický postoj. Podle Úřadu pro ochranu osobních údajů je závěr Nejvyššího správního soudu, ţe na poskytování osobních údajů o příjemcích veřejných prostředků se nevztahuje zákon o ochraně osobních údajů, v přímém rozporu se zněním zákona o svobodném přístupu k informacím, a to konkrétně s ustanovením § 8a InfZ, které jednoznačně ukládá povinnost poskytovat osobní údaje v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů. Povinný subjekt by měl tedy přihlíţet k úpravě obsaţené v zákoně o ochraně osobních údajů i v případě poskytování informací o příjemcích veřejných prostředků. Nejvyšší správní soud tímto svým neodůvodněným závěrem, kterým v případech poskytování osobních údajů o příjemcích veřejných prostředků vyloučil aplikaci zákona o ochraně osobních údajů, zejména jeho ustanovení § 5 odst. 399 nebo ustanovení § 10,100 umoţnil zveřejňovat výši odměny vţdy, za všech okolností a u všech zaměstnanců placených z veřejných rozpočtů, bez ohledu na soukromí těchto zaměstnanců. Takovýto přístup je podle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů porušením ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí a ochranu osobních údajů. Úřad pro ochranu osobních údajů kritizoval také nedostatečné zhodnocení střetu ústavně zaručených práv na ochranu soukromí a ochranu osobních údajů s právem na informace Nejvyšším správním soudem. Soud totiţ odmítl provést test proporcionality, které z dotčených práv v konkrétním případě převaţuje nad druhým a které z nich by tedy mělo být upřednostněno, ačkoliv tento test je podle judikatury 99

„Provádí-li správce zpracování osobních údajů na základě zvláštního zákona, je povinen dbát práva na ochranu soukromého a osobního ţivota subjektu údajů.“ 100 „Při zpracování osobních údajů správce a zpracovatel dbá, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a také dbá na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního ţivota subjektu údajů.“

44

Ústavního soudu při řešení takových střetů základních práv nezbytný. Nejvyšší správní soud pouze jednostranně konstatoval, ţe právo na ochranu osobních údajů není neomezené, aniţ by přitom bral v úvahu, ţe ani právo na informace není právem absolutním. V závěru svého stanoviska se Úřad pro ochranu osobních údajů vyjádřil, ţe ani vzhledem k rozsudku Nejvyššího správního soudu nerezignuje na své dozorové kompetence, a proto bude případy zveřejňování platů zaměstnanců veřejné správy hodnotit vţdy za pouţití testu proporcionality. Tzn., ţe pokud v konkrétním případě shledá, ţe veřejný zájem na zveřejnění platu určitého zaměstnance nepřeváţil nad veřejným zájmem na ochranu jeho soukromého ţivota, bude zpřístupnění takové informace sankcionovat.101

4.2.2 Plat versus odměna Zajímavý postřeh ohledně probíraného rozsudku přináší článek publikovaný v časopise Práce a mzda, kde je poukazováno na to, ţe Nejvyšší správní soud zaměnil dva rozdílné pojmy – plat a odměna. Ţadatel ve své ţádosti, jíţ se soudní přezkum týkal, poţadoval získání informací o mimořádné odměně poskytnuté konkrétnímu zaměstnanci. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí nejprve sice hovořil o odměně, avšak relevantní závěr rozsudku102 se vztahuje k platu. Plat definuje zákoník práce103 v § 109 odst. 3 jako peněžité plnění poskytované za práci zaměstnanci zaměstnavatelem, podle odst. 1 přísluší plat zaměstnanci za vykonanou práci, má tedy na něj nárok přímo ze zákona. Zatímco odměnu může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu (§ 134 zákoníku práce). Tzn., ţe nárok na ni nevyplývá přímo ze zákona, ale záleţí na uváţení zaměstnavatele, zda a v jaké výši ji zaměstnanci poskytne, přičemţ by měl ve svém rozhodnutí uvést i důvod jejího udělení, tj. za jaký mimořádný nebo zvlášť významný pracovní úkol. 101

Stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů k rozsudku Nejvyššího správního soudu o zveřejňování informací o platech zaměstnanců veřejné správy ze dne 3. června 2011. [cit. 5. prosince 2011]. Dostupné na . 102 „Zaměstnanec veřejné správy dostává za svou práci plat, který je mu vyplácen z veřejných prostředků. Je proto ve smyslu § 8b odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím příjemcem veřejných prostředků.“ 103 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

45

Ve svém dřívějším rozhodnutí (sp. zn. 5 As 64/2008) se Nejvyšší správní soud vyjádřil k výkladu § 8b InfZ tak, ţe ochrana soukromí je zachována tam, kde nárok na poskytnutí plnění z veřejných prostředků vzniká ze zákona a kde není prostor pro správní uváţení. Pokud by soud vycházel z toho výkladu, pravděpodobně by došel k závěru, ţe informace o mimořádných odměnách zaměstnanců veřejné správy, jejíţ udělení závisí na vůli zaměstnavatele (tedy povinného subjektu podle InfZ), je třeba zpřístupnit veřejnosti ke kontrole hospodaření s veřejnými prostředky, avšak informace o výši platu by měly zůstat nadále utajeny. 104 Podle výše uvedeného se domnívám, ţe kdyby se Nejvyšší správní soud drţel své dřívější interpretace ustanovení § 8b InfZ a kdyby nezaměnil pojmy plat a odměna, pravděpodobně by tento rozsudek nevzbudil tolik rozruchu a nedošlo by k posunutí hranice soukromí o takový kus.

4.3 Zveřejňování informací o platech státních zaměstnanců po vydání průlomného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Období po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu o zveřejňování informací o platech zaměstnanců veřejné správy a po zveřejnění stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů k tomuto rozsudku lze charakterizovat jako období „chaosu“. Najednou se objevilo velké mnoţství ţádostí o poskytnutí informací týkajících se výše platů a odměn ve státní sféře s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu, zatímco povinné subjekty se spíše řídily stanoviskem Úřadu pro ochranu osobních údajů a hledaly cesty k odmítnutí takových ţádostí. Rozsudek Nejvyššího správního soudu otevřel kaţdému cestu k získávání informací o výši platu jednotlivých státních zaměstnanců, a to nejen úředníků veřejné správy, ale také hasičů, policistů, učitelů, lékařů a jiných pracovníků veřejných zařízení zřizovaných orgány veřejné správy. Tohoto informačního práva začali vyuţívat hlavně novináři, kterým však z mého pohledu vůbec nešlo o veřejný zájem kontrolovat hospodaření státních orgánů s veřejnými prostředky, ale spíše o čistě sobecký zájem získat co největší senzaci pro své novinové články, proto bych řekla, ţe spíše toto právo začali zneuţívat.

104

BÁRTÍK, Václav, JANEČKOVÁ, Eva. Zákon o svobodném přístupu k informacím doznal další korekci, hranice soukromí znovu posunuta – dokončení. Práce a mzda, 2011, č. 9, s. 45 – 46.

46

4.3.1 Reakce vlády České republiky Na vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu zareagovala také vláda České republiky, která se pokusila zvrátit přístup k informacím o odměňování státních úředníků v rámci návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zdravotních sluţbách, zákona o specifických zdravotních sluţbách a zákona o zdravotnické záchranné sluţbě (dále změnový zákon), tedy jako tzv. legislativní přílepek v rámci reformy zdravotnictví. Do vládního návrhu tzv. změnového zákona zakomponovala vláda mimo jiné změnu ustanovení § 8b odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které podle návrhu mělo nově znít následovně: „Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na poskytování veřejných prostředků podle zákonů v oblasti sociální, poskytování zdravotních sluţeb, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, platů, odměn a dalších obdobných plnění poskytovaných z veřejných rozpočtů, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území.“105 Tzn., ţe by byla výluka z poskytování osobních údajů o příjemcích veřejných prostředků rozšířena o informace o platech, odměnách a podobných plnění vyplácených z veřejných zdrojů. Jak jsem jiţ naznačila výše, šlo pouze o pokus vlády vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího

správního

soudu

zabránit

v budoucnosti

zveřejňování informací

o odměnách poskytovaných z veřejných prostředků, který byl však neúspěšný, neboť navrhovaná změna znění § 8b odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím neprošla Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky.106

4.3.2 Povinné subjekty a vyřizování žádostí o poskytnutí informací o platech a jiných odměnách jejich zaměstnanců po vydání rozhodnutí Povinné subjekty po vydání precedentního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu působily poměrně zmateně, kdyţ nepostupovaly při vyřizování ţádostí o poskytnutí informací o platech zaměstnanců veřejné správy jednotně. Zatímco některé orgány veřejné správy ţádostem bez problémů vyhověly a poţadované 105

Viz sněmovní tisk 408/0 – vládní návrh na vydání zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zdravotních sluţbách, zákona o specifických zdravotních sluţbách a zákona o zdravotnické záchranné sluţbě. [cit. 6. prosince 2011]. Dostupné na . 106 Viz sněmovní tisk 408/4. [cit. 6. prosince 2011]. Dostupné na .

47

informace poskytly s ohledem na rozhodnutí vrcholného orgánu správního soudnictví, naproti tomu jiné orgány ţádosti odmítly a informaci o výši platu konkrétních zaměstnanců ponechaly veřejnosti utajeny i navzdory názoru Nejvyššího správního soudu. Důvody, proč správní orgány nerespektovaly právní názor Nejvyššího správního soudu jako sjednotitele rozhodovací praxe, mohou být různé. V našem právním prostředí totiţ nemají rozhodnutí soudů precedentní povahu jako v angloamerickém

systému

práva,

proto

jsou

závazná

jen

pro

konkrétní

rozhodovanou věc a v ostatních případech tak nejsou státní orgány formálně povinny se takovým soudním rozhodnutím řídit.107 Domnívám se, ţe k velkému počtu odmítnutých ţádostí přispělo i stanovisko, které k dané problematice zaujal Úřad pro ochranu osobních údajů, zejména hrozba uloţení sankcí ze strany tohoto dozorového orgánu v případě, ţe bude nadmíru nezbytnosti omezeno právo na soukromí. Jako relevantní důvod pro odmítnutí přístupu k informaci o výši příjmů státních zaměstnanců shledávám i situaci, kdy je podle testu proporcionality, který uvádí ve svém stanovisku i Úřad pro ochranu osobních údajů, v porovnání s právem na informace větší zájem na ochraně soukromí konkrétního zaměstnance. Jelikoţ taková nesourodá aplikační praxe při vyřizování ţádostí o informace týkající se oblasti odměňování není z hlediska právní jistoty ţádoucí, bylo k vyřešení otázky vyřizování takových ţádostí svoláno jednání mezi zástupci Ministerstva vnitra, Ministerstva spravedlnosti, Úřadu pro ochranu osobních údajů, Kanceláře veřejného ochránce práv a zástupců Otevřené společnosti, o.p.s.108 Na základě podnětů vzešlých z tohoto jednání bylo Ministerstvem vnitra a Úřadem pro ochranu osobních údajů vypracováno „Metodické doporučení Ministerstva vnitra a Úřadu pro ochranu osobních údajů k poskytování informací o platech pracovníků povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím“ (dále téţ Metodické doporučení). I

kdyţ

je

Metodické

doporučení

právně

nezávazné,

můţe

přispět

ke sjednocení aplikační praxe a slouţit povinným subjektům jako vodítko, jak

107

Srov. OSINA, Petr. In KUBŮ, Lubomír, HUNGR, Pavel, OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Linde, 2007, s. 185 a násl. 108 Otevřená společnost, obecně prospěšná společnost, se na svých webových stránkách charakterizuje jako nezisková organizace, která se snaţí prosazovat a upevňovat v občanské společnosti České republiky principy právního státu, demokratické formy státní správy a ochrany lidských práv. Viz http://www.otevrenaspolecnost.cz/cz/o-nas/.

48

postupovat při vyřizování ţádostí o poskytnutí informací o výši platu nebo jiné odměně zaměstnanců povinného subjektu. 109

4.3.3 Postup povinných subjektů při vyřizování žádostí o poskytnutí informací týkajících se odměňování jejich zaměstnanců podle Metodického doporučení Metodické doporučení Ministerstva vnitra a Úřadu pro ochranu osobních údajů k poskytování informací o platech pracovníků povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím respektuje rozsudek Nejvyššího správního soudu v tom smyslu, ţe připouští moţnost na základě individuální ţádosti poskytovat informace o výši platu nebo jiné odměny konkrétního zaměstnance, ale zároveň stanovuje i podmínky, při jejichţ splnění mají být poţadované údaje ţadateli zpřístupněny. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sice judikoval, ţe zaměstnanci veřejné správy jsou příjemci veřejných prostředků a proto mohou být údaje o jejich odměnách ţadatelům poskytnuty podle § 8b InfZ, ale zároveň výslovně nevyloučil, ţe v odůvodněných případech při uplatnění tzv. teorie váţení zájmů, resp. testu proporcionality můţe být poskytnutí takových údajů odmítnuto. Nejméně komplikovaný postup pro vyřízení ţádosti o poskytnutí informace o výši platu konkrétního zaměstnance je v případě, kdy je výše platu stanovena přímo právním předpisem nebo z něj určitým způsobem vyplývá.110 V takovém případě se jedná o informaci jiţ zveřejněnou, běţně dostupnou, a proto ji lze bez problémů poskytnout. V ostatních případech, kdy se tedy nejedná o veřejně přístupnou informaci, by měl povinný subjekt podle Metodického doporučení informovat příslušného zaměstnance, o jehoţ osobní údaje jde, aby se mohl k ţádosti vyjádřit, přičemţ má právo znát identitu osoby, která o poskytnutí jeho údajů ţádá. Pokud zaměstnanec s poskytnutím poţadovaných informací o jeho osobě souhlasí, povinný subjekt informace bez dalšího poskytne. V případě, ţe subjekt údajů nesouhlasí, další postup povinného subjektu se liší podle pracovní pozice dotčeného zaměstnance. 109

Metodické doporučení Ministerstva vnitra a Úřadu pro ochranu osobních údajů k poskytování informací o platech pracovníků povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím. [cit. 6. prosince 2011]. Dostupné na . 110 Např. zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náleţitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu nebo nařízení vlády č. 37/2003 Sb., o odměnách za výkon funkce členům zastupitelstev.

49

Metodické doporučení rozlišuje tři kategorie veřejných zaměstnanců. První kategorii tvoří veřejní funkcionáři podle § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů.111 Vzhledem k tomu, ţe tyto osoby mají rozsáhlou a řídící pravomoc, je zde velký zájem na kontrole jejich činnosti, včetně výše jejich příjmů. Pokud se tedy osoba nachází v takto vysokých funkcích, musí strpět i určitý zásah do svého soukromí, proto by měly být informace o výši platu a jiných odměn veřejných funkcionářů ve většině případů poskytnuty, aniţ by bylo nutné zabývat se testem proporcionality. U dalších dvou kategorií veřejných zaměstnanců je nutno před poskytnutím informací o jejich platech a odměnách vţdy provést test proporcionality a zváţit, zda veřejný zájem na kontrole veřejné správy prostřednictvím práva na informace převaţuje nad právem na soukromí konkrétního zaměstnance. Do druhé kategorie patří jiní vysoce postavení úředníci neţ veřejní funkcionáři, kteří disponují oprávněním samostatně vykonávat veřejnou moc nebo mají podstatný vliv na hospodaření s veřejnými prostředky, a to ve výši nejméně 250 000 Kč.112 U této skupiny státních zaměstnanců se dá předpokládat, ţe bude převaţovat spíše zájem na kontrole veřejné správy a informace budou tedy s velkou pravděpodobností poskytnuty. Poslední skupina zahrnuje všechny ostatní zaměstnance veřejné správy, které lze nazývat jako nižší úředníky nebo také jako tzv. řadové úředníky, kteří mají jen malou nebo vůbec ţádnou rozhodovací pravomoc a ani nedisponují větší částkou veřejných prostředků. U těchto zaměstnanců bude zpravidla převaţovat zájem na ochraně jejich soukromí a osobních údajů, proto bez jejich souhlasu nebude moţné informace o výši jejich platu poskytnout. Pokud však povinný subjekt dospěje k závěru, ţe poţadované informace neposkytne, musí o tom vydat rozhodnutí o odmítnutí ţádosti podle § 15 InfZ, které musí řádně odůvodnit, proč v daném případě shledal, ţe ochrana osobního údaje převaţuje nad jeho zpřístupněním.113

111

Veřejným funkcionářem je např. poslanec, senátor, předseda a inspektor Úřadu pro ochranu osobních údajů, veřejný ochránce práv, uvolnění členové zastupitelstva kraje nebo obce, starosta a místostarosta obce a další. 112 Viz ustanovení § 2 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. 113 Metodické doporučení Ministerstva vnitra a Úřadu pro ochranu osobních údajů k poskytování informací o platech pracovníků povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím. [cit. 6. prosince 2011]. Dostupné na .

50

4.4 Shrnutí problematiky zveřejňování informací o odměnách zaměstnanců veřejné správy Na

problematiku

přístupu

k informacím

o

odměnách

poskytovaných

zaměstnancům veřejné správy existuje vícero názorů, coţ ostatně vyplývá i z výše uvedených

skutečností

a

rozdílných

názorů

různých

subjektů.

Za

přínos

rozebíraného rozsudku Nejvyššího správního soudu je podle Podhrázského nutno povaţovat otevření ţádoucí diskuze na dané téma, proto by byla škoda přejít toto rozhodnutí jen jako pouhý soudní exces.114 Proti sobě stojí dva krajní názory na tuto problematiku. První umoţňuje zveřejňování informací o odměnách zaměstnanců veřejné správy a zastává se tak striktně práva na informace. Naproti tomu druhý názor nepřipouští zpřístupňování informací o odměnách zaměstnanců veřejné správy, neboť tyto informace by měly být utajeny v zájmu práva na ochranu soukromí. Avšak ani jeden z těchto radikálních názorů nemůţe obstát vzhledem k tomu, ţe ani jedno z dotčených základních práv není absolutní a tudíţ neomezené. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo pro mě na první pohled velmi překvapující, kdyţ soud upřednostnil právo na informace na úkor ochrany soukromí, proto jsem se více přikláněla k názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů. Nakonec jsem však dospěla k názoru, ţe u některých zaměstnanců veřejné správy můţe zájem veřejnosti na kontrole státní správy převaţovat nad soukromím těchto zaměstnanců. Proto jako vhodné vyřešení této problematiky shledávám ve výše rozebraném Metodickém doporučení, které zohledňuje jak právo veřejnosti kontrolovat

hospodaření

veřejné

správy

prostřednictvím

uplatňování

práva

na informace, tak i ochranu soukromí osob. Podle mého názoru je správné, aby veřejnost měla moţnost získat informace o platech a jiných odměnách veřejných funkcionářů a jiných vysoce postavených úředníků, protoţe tyto osoby by vzhledem ke svým funkcím a svému postavení měly být podrobeny kontrole ze strany občanů a počítat tedy i s určitým omezením jejich práva na soukromí a ochranu osobních údajů, a to konkrétně v podobě zpřístupnění výše jejich odměn, které jsou poskytovány z veřejných prostředků.

114

PODHRÁZSKÝ, Milan. Informace o odměňování veřejných zaměstnanců. Právní fórum, 2011, č. 9, s. 439.

51

Na druhou stranu povaţuji za neadekvátní, aby byly bez omezení a v neodůvodněných případech poskytovány informace o platech běţných řadových úředníků. Nevidím totiţ velký rozdíl mezi řadovým úředníkem s minimálními pravomocemi a zaměstnancem soukromého sektoru, jehoţ soukromí je chráněno a údaj o výši jeho odměny za práci nemůţe být bez jeho souhlasu nikomu poskytnut.115 Podstatný rozdíl spočívá ve zdroji, ze kterého jsou platy úředníků vypláceny, proto i níţe postavení úředníci by měli strpět určitý minimální zásah do jejich práva na soukromí, avšak podle mého mínění pouze v odůvodněných případech, kdy zájem veřejnosti na kontrole veřejné správy je větší neţ zájem na ochraně soukromí konkrétní osoby. Jak jsem jiţ uvedla, za zdárné řešení problematiky zveřejňování informací o odměňování zaměstnanců veřejné správy povaţuji postup při vyřizování ţádostí o informace podle Metodického doporučení Ministerstva vnitra a Úřadu pro ochranu osobních údajů k poskytování informací o platech pracovníků povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Toto Metodické doporučení, které je právně nezávazné, je podle mého názoru natolik zdařilé a přesvědčivé, ţe by mohlo získat formu, která by byla pro povinné subjekty podle zákona o svobodném přístupu k informacím právně závazná.

115

Srov. ustanovení § 314 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, který zní: Jiné informace o zaměstnanci než ty, které mohou být obsahem pracovního posudku, je zaměstnavatel oprávněn o zaměstnanci podávat pouze s jeho souhlasem, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Tímto zvláštním předpisem by u zaměstnanců veřejné správy mohl být právě zákon o svobodném přístupu k informacím. K tomu viz BÁRTÍK, Václav, JANEČKOVÁ, Eva. Zákon o svobodném přístupu k informacím doznal další korekci, hranice soukromí znovu posunuta – dokončení. Práce a mzda, 2011, č. 9, s. 44.

52

Závěr Právo na soukromí a ochranu osobních údajů a právo na informace zakotvuje Listina základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku, proto se tato práva označují jako ústavně zaručená základní lidská práva. Jedná se o veřejná subjektivní práva, jejichţ garantem je stát, jehoţ úkolem je tato práva respektovat a poskytovat jim dostatečnou ochranu. Tato práva existují současně vedle sebe a můţe docházet k situacím, kdy se navzájem ovlivňují a kdy dochází k jejich vzájemným střetům. Ani jedno z dotčených práv není absolutní a tedy neomezené, resp. neomezitelné. Meze mohou být stanoveny zákonem, avšak k omezení jednoho práva dochází i samotnou existencí druhého práva, protoţe obecně platí zásada, ţe právo jednoho člověka končí tam, kde začíná právo jiného. Obě dotčená základní práva jsou rovnocenná a nelze tedy obecně určit, které z nich je významnější a které by naopak mělo ustoupit. To ale ještě neznamená, ţe by jejich vzájemné střety byly neřešitelné. Je však nutné ke kaţdému takovému případu přistupovat individuálně. V kaţdém konkrétním případě je nezbytné učinit test proporcionality a zváţit, zda převaţuje zájem na ochraně práva na soukromí a práva na ochranu osobních údajů nebo zda by měla být dána přednost právu na informace. Subjekt, který posuzuje střet těchto dvou práv a hledá vhodné řešení této kolize, by měl mít na paměti, ţe omezení můţe být jen v rozsahu nezbytně nutném, a to tak, aby byl zachován smyl a podstata kolidujících práv. Nejvhodnějším řešením je řešení s co nejméně moţným omezením a maximálním uspokojením obou práv. Takovým subjektem, v jehoţ činnosti se objevuje řešení kolize práva na ochranu osobních údajů a práva na informace, je i Nejvyšší správní soud. Cílem práce bylo zjistit, jakým způsobem Nejvyšší správní soud rozhoduje v případech, kdy dochází ke střetům práva na informace a práva na ochranu osobních údajů, zejména zda více chrání soukromí jednotlivců nebo spíše upřednostňuje zájem veřejnosti být informována i o záleţitostech spadajících do osobní sféry určitého jednotlivce. Mým počátečním předpokladem bylo, ţe Nejvyšší správní soud bude více nakloněn právu na ochranu soukromí, které je v dnešním přetechnizovaném světě poměrně střeţenou vzácností a které jako právo zařazené v Listině mezi základní 53

lidská práva a svobody bude upřednostňováno před právem na informace, které Listina řadí „pouze“ mezi práva politická. Avšak nelze přesně určit, které právo Nejvyšší správní soud upřednostňuje vzhledem k tomu, ţe ke kaţdému případu je nutno přistupovat individuálně, a také vzhledem k tomu, ţe kaţdé právo by mělo být co nejvíce respektováno a jen minimálně omezeno. V judikatuře Nejvyššího správního soudu však lze vysledovat, ţe dochází k posouvání hranic ochrany soukromí člověka, kdy je oblast soukromého ţivota, které je ochrana poskytována, stále více zuţována. Podle mého názoru v rozhodnutích, jejichţ datum vydání je v roce 2009 a v dřívějších letech, Nejvyšší správní soud řešil případy s větším ohledem na ochranu osobních údajů, aniţ by však nadmíru omezil právo na informace. Ve svých rozhodnutích hledal spíše kompromis mezi oběma právy. Dospěl k názoru, ţe pokud mezi poţadovanými informacemi jsou i osobní údaje nelze tuto ţádost bez dalšího odmítnout, ale je třeba učinit opatření, aby takové údaje byly chráněny, přičemţ jako příklad uvádí jejich znečitelnění. Takovéto řešení je uspokojivé jak pro osobu, která uplatňuje své právo na informace, tak i pro právo na ochranu osobních údajů osoby, ke které se takové údaje vztahují. Problematický byl pak pohled Nejvyššího správního soudu na vztah ustanovení § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, který připouští poskytování určitých osobních údajů o příjemcích veřejných prostředků a představuje tak zákonné omezení ochrany osobních údajů, a ustanovení § 10 téhoţ zákona, který chrání důvěrnost majetkových poměrů. V roce 2008 totiţ Nejvyšší správní soud vyslovil názor, ţe § 10 představuje obecnou výjimku z práva na informace, která slouţí k ochraně soukromí a vztahuje se i na § 8b. Tímto upřednostnil ochranu údajů o majetkových poměrech osob před zájmem na kontrole hospodaření veřejné správy prostřednictvím získávání informací. O dva roky později Nejvyšší správní soud tento svůj názor přehodnotil a došel ve své podstatě k opačnému závěru, ţe omezení práva na informace podle ustanovení § 10 InfZ nelze vztahovat na ustanovení § 8b InfZ, které obsahuje své vlastní výjimky z informačního práva. Z tohoto právního názoru tedy vyplývá, ţe ochrana osobních údajů týkajících se příjemců veřejných prostředků je zúţena ve prospěch práva na informace. Zde spatřuji přelom v rozhodování Nejvyššího

54

správního soudu, kdy se do popředí zájmu dostává právo na informace a jeho význam narůstá. Důleţité je připomenout, ţe tento posun hranice ochrany osobních údajů však není přímo výsledkem činnosti Nejvyššího správního soudu, nýbrţ zákonodárců, kteří vloţením ustanovení § 8b do zákona o svobodném přístupu k informacím zúţili ochranu osobních údajů určité skupiny osob a zavedli tak zákonné omezení ústavního práva na ochranu osobních údajů podle článku 10 Listiny ve prospěch druhého ústavního práva podle článku 17 Listiny, tj. práva na informace. V jednom ze svých posledních rozhodnutí Nejvyšší správní soud posunul opět hranici ochrany osobních údajů tím, ţe pod pojem příjemce veřejných prostředků zahrnul i zaměstnance veřejné správy a umoţnil tak široké veřejnosti získat informace o jejich platech a jiných odměnách. Soud však v tomto případě nebral v úvahu, ţe obě práva, tj. právo na informace i právo na ochranu osobních údajů, mohou být omezena, a aniţ by provedl test proporcionality, rozhodl ve prospěch práva na informace. Nejvyšší správní soud tak sice rozšířil moţnost veřejnosti kontrolovat hospodaření a činnost veřejné správy, coţ samozřejmě přispěje k podpoře demokratického fungování státu, ale na druhou stranu se domnívám, ţe tímto otevřel i cestu ke vzniku takových situací, kdy u některých subjektů bude zveřejnění informací o jejich platových poměrech nepřiměřeným zásahem do soukromí. Zvláště u řadových úředníků působících na malém městě nebo na vesnici můţe zveřejnění výše odměn mít negativní vliv na jejich soukromý ţivot. Z důvodu, ţe zpřístupnění informací o odměnách a platech zaměstnanců veřejné správy veřejnosti nemusí v kaţdém případě převaţovat nad zájmem ochrany soukromého ţivota, mělo by se i v těchto případech pamatovat na princip proporcionality. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu staví zaměstnance veřejné správy do nevýhodného

postavení

oproti

zaměstnancům

soukromého

sektoru,

kteří

s poskytnutím údajů o své osobě musí dát souhlas, nebo oproti jiným příjemcům veřejných prostředků (např. příjemcům dotací), kteří se mohou dobrovolně rozhodnout, zda poţádají o poskytnutí prostředků z veřejných rozpočtů a budou tak muset strpět zásah do práva na ochranu osobních údajů. Naproti tomu úředníci veřejné správy v podstatě nemají na výběr, zda chtějí být příjemci veřejných prostředků a ani není vyţadován jejich souhlas s poskytnutím jejich osobních údajů. 55

Domnívám se, ţe moţnost poskytování údajů o výši platů a odměn státních zaměstnanců by si zaslouţila podrobnější právní úpravu, která by určila přesnější podmínky, za kterých by bylo moţno takovéto osobní údaje o zaměstnancích veřejné správy poskytnout, a alespoň částečně by vyrovnala jejich nerovné postavení vůči nestátním zaměstnancům. Proto bych do budoucna navrhovala přijetí právního předpisu, který by řešil problematiku zveřejňování informací o odměnách zaměstnanců veřejné správy, přičemţ za zdroj inspirace vhodného řešení povaţuji Metodické doporučení Ministerstva vnitra a Úřadu pro ochranu osobních údajů k poskytování informací o platech pracovníků povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Za vhodnou formu právního předpisu, který by upravoval tuto problematiku, povaţuji nařízení s celostátní působností (nejlépe vyhláška ministerstva) jako podzákonný, abstraktní a obecně závazný právní akt vydaný k provedení zákona, a to konkrétně zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Soukromí je chápáno jako určitá oblast jednotlivce, do níţ není moţné zasahovat bez jeho souhlasu nebo bez zákonného zmocnění. V současné společnosti, která je protkána informačními technologiemi, se soukromá zóna jednotlivce stále více smršťuje. Tato tendence zuţování se promítá i v oblasti ochrany osobních údajů, zejména v souvislosti s jejich poskytováním v rámci informačního práva. Domnívám se, ţe je to důsledkem současné společenské morálky a státní politiky, kdy v hojném počtu vyplouvají na povrch různá korupční jednání či zpronevěřování státního majetku. Tímto pak stoupá význam práva na informace jako prostředku kontroly činnosti veřejné správy a hospodaření s veřejnými prostředky. Toto tvrzení podporuje i ustanovení § 8b zákona č. 106/1999 Sb., které bylo do zákona vloţeno aţ v roce 2006 a které umoţňuje veřejnosti získávat určité osobní údaje o osobách, kterým byly poskytnuty veřejné prostředky. Je otázkou budoucnosti, jakým směrem se bude společnost vyvíjet, jaké priority bude zastávat a zda i nadále bude docházet k zuţování chráněné soukromé zóny. Domnívám se, ţe soukromí kaţdého člověka je velmi cenné a proto by si jej měl kaţdý jednotlivec co nejvíce střeţit a neposkytovat své osobní údaje bez rozmyslu na kaţdém kroku.

56

Bibliografie Publikace: BARTÍK, Václav, JANEČKOVÁ, Eva. Zákon o ochraně osobních údajů s komentářem. Olomouc: ANAG, 2010. 383 s. BÁRTÍK, Václav, JANEČKOVÁ, Eva. Ochrana osobních údajů v aplikační praxi. Vybrané otázky. 2. vydání. Praha: Linde, 2009. 263 s. BROTHÁNKOVÁ, Jana, ŢIŠKOVÁ, Marie. Soudní řád správní a předpisy souvisící s právní úpravou správního soudnictví s vysvětlivkami. Praha: Linde, 2003. 405 s. FUREK,

Adam,

ROTHANZL,

Lukáš.

Zákon

o

svobodném

přístupu

k informacím. Komentář. Praha: Linde, 2010. 671 s. HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 837 s. KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. 1019 s. KOLMAN, Petr. Právo na informace. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 216 s. KORBEL, František a kol. Právo na informace: zákon o svobodném přístupu k informacím: zákon o právu na informace o životním prostředí: komentář. 2. Vydání. Praha: Linde, 2005. 410 s. KUČEROVÁ, Alena a kol. Zákon o ochraně osobních údajů. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2003. 406 s. MATES, Pavel. Ochrana soukromí ve správním právu. Praha: Linde, 2004. 307 s. PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 2. díl: Práva a svobody. 2. vydání. Praha: Linde, 1999. 975 s. SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 2 vydání. Praha: ASPI, 2009. 463 s. SLÁDEČEK, Vladimír a kol. Správní právo – zvláštní část (vybrané kapitoly). Praha: Leges, 2011. 416 s.

57

SLÁDEČEK, Vladimír, TOMOSZKOVÁ, Veronika a kol. Správní soudnictví v České republice a ve vybraných státech Evropy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. 257 s. VOPÁLKA, Vladimír a kol. Soudní řád správní: komentář. Praha: C. H. Beck, 2004. 338 s. Odborné články: BÁRTÍK,

Václav,

JANEČKOVÁ,

Eva.

Zákon

o

svobodném

přístupu

k informacím doznal další korekci, hranice soukromí znovu posunuta. Práce a mzda, 2011, č. 8, s. 41 – 45. BÁRTÍK,

Václav,

JANEČKOVÁ,

Eva.

Zákon

o

svobodném

přístupu

k informacím doznal další korekci, hranice soukromí znovu posunuta – dokončení. Práce a mzda, 2011, č. 9, s. 42 – 47. MATES, Pavel. K některým otázkám ochrany soukromí ve správním právu. Právní rozhledy, 2002, č. 8, s. 367 – 371. MATES, Pavel. Právo na informace a ochrana osobních údajů. Právní rádce, 2011, č. 2, s. 27 – 34. PODHRÁZSKÝ, Milan. Informace o odměňování veřejných zaměstnanců. Právní fórum, 2011, č. 9, s. 439 – 440. POTĚŠIL, Lukáš. Nejvyšší správní soud v systému kontroly veřejné správy a (správního) soudnictví. Veřejná správa, 2009, č. 10, s. 16 – 17. ZEMAN, Jiří. Nejvyšší správní soud mezi Scyllou § 8b a Charybdou § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím. Právní rozhledy, 2009, č. 10, s. 368 – 371. Právní předpisy: Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. 58

Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů. Judikáty: Nález Ústavního soudu ze dne 9. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97. Nález Ústavního soudu ze dne 17. února 1999, sp. zn. Pl. ÚS 16/98. Nález Ústavního soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10. Nález Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 – 1. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. ledna 2004, sp. zn. 7 A 3/2002. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2008, sp. zn. 3 As 13/2007. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 5 As 53/2007. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 5 As 28/2007 – 89. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2009, sp. zn. 5 As 64/2008 – 137. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 1 As 51/2009. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 5 As 64/2008 – 155. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2011, sp. zn. 5 As 57/2010. Internetové zdroje: Nejvyšší správní soud. Obecné informace [online]. [cit. 16. října 2011]. Dostupné na . 59

Úřad pro ochranu osobních údajů. Úřad [online]. [cit. 5. listopadu 2011]. Dostupné na . Jiné zdroje: Stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů k rozsudku Nejvyššího správního soudu o zveřejňování informací o platech zaměstnanců veřejné správy ze dne 3. června 2011. [cit. 5. prosince 2011]. Dostupné na . Sněmovní tisk 408/0 – vládní návrh na vydání zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zdravotních sluţbách, zákona o specifických zdravotních sluţbách a zákona o zdravotnické záchranné sluţbě. [cit. 6. prosince 2011]. Dostupné na . Metodické doporučení Ministerstva vnitra a Úřadu pro ochranu osobních k poskytování informací o platech pracovníků povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím. [cit. 6. prosince 2011]. Dostupné na .

60

Shrnutí Tato diplomová práce se zabývá osobními údaji a jejich ochranou v souvislosti s poskytováním informací a řeší kolizi dvou základních lidských práv – práva na ochranu soukromí, resp. práva na ochranu osobních údajů, a práva na informace. Soustřeďuje se především na řešení této kolize v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudního orgánu správního soudnictví. Sleduje vývoj rozhodování Nejvyššího správního soudu v oblasti ochrany osobních údajů a uplatňování práva na informace. Dále se diplomová práce věnuje právní úpravě osobních údajů, která je obsaţena v zákoně č. 106/1999 Sb., a problematice poskytování osobních údajů o příjemcích veřejných prostředků. V poslední kapitole je pak probírána aktuální otázka zveřejňování informací o odměnách zaměstnanců veřejné správy.

61

Resume This thesis deals with personal data and their protection in connection with the provision of information and solves the collision of two fundamental human rights – the right to privacy and right to information. It focuses mainly on the solutions of this collision in the decision of the Supreme Administrative Court as the highest judicial authority of administrative justice. It monitors the evolution of decisions of the Supreme Administrative Court in the protection of personal data and realization the right to information. Furthermore, the thesis deals with legal regulation of personal data that is contained in the Act No. 106/1999 Coll. and with the question of disclosure of personal information on the recipients of public funds. The last chapter discusses the actual question of disclosure of rewards of civil servants.

62

Klíčová slova osobní údaje – personal data ochrana soukromí – protection of privacy, right to privacy právo na informace – right to information poskytování osobních údajů – disclosure of personal information Nejvyšší správní soud - the Supreme Administrative Court příjemce veřejných prostředků – recipient of public funds

63