OCHRANA LIDSKÉHO PLODU V TRESTNÍM PRÁVU

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Kateřina Kopecká

OCHRANA LIDSKÉHO PLODU V TRESTNÍM PRÁVU Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Pavel Šámal, PhD.

Katedra trestního práva

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 4. 7. 2009

„Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.“

……………………………………..

Ráda bych poděkovala panu Prof. JUDr. Pavlu Šámalovi, PhD., za ochotu, trpělivost a především za cenné rady a připomínky poskytnuté mi v průběhu tvorby této práce.

Obsah 1

Úvod ................................................................................................................................................ 1

2

Pojmy lidský plod, těhotenství ........................................................................................................ 2

3

2.1

Počátek trestněprávní ochrany lidského plodu....................................................................... 3

2.2

Počátek trestněprávní ochrany plodu jako člověka ................................................................ 4

2.2.1

Počátek porodu ............................................................................................................... 4

2.2.2

Živě narozený jedinec...................................................................................................... 5

2.2.3

Kritérium životaschopnosti plodu ................................................................................... 8

2.2.4

Některé další teorie vzniku lidského života................................................................... 10

Historický vývoj trestněprávní ochrany lidského plodu ................................................................ 11 3.1

3.1.1

České země.................................................................................................................... 12

3.1.2

Slovensko a Podkarpatská Rus ...................................................................................... 13

3.1.3

Zhodnocení prvorepublikové úpravy ochrany plodu .................................................... 14

3.2

Období let 1950 – 1957 ......................................................................................................... 14

3.2.1

Trestní zákon č. 86/1950 Sb. ......................................................................................... 14

3.2.2

Situace v letech 1950 – 1957......................................................................................... 16

3.3

4

Období let 1918 – 1950 ......................................................................................................... 11

Období let 1957 – 1968 ......................................................................................................... 17

3.3.1

Zákon č. 68/1957 Sb. ..................................................................................................... 17

3.3.2

Prováděcí předpisy k zákonu č. 68/1957 Sb. ................................................................. 18

3.3.3

Interrupční komise ........................................................................................................ 19

3.3.4

Situace v letech 1957 – 1968......................................................................................... 21

Současná trestněprávní ochrana lidského plodu v České republice ............................................. 22 4.1

Trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství ................................................................. 22

4.1.1

Pomoc nebo svádění - § 227 ......................................................................................... 24

4.1.2

Usmrcení plodu se souhlasem matky - § 228 odst. 1 a 2 .............................................. 25

4.1.3

Usmrcení plodu bez souhlasu matky - § 228 odst. 3 a 4 ............................................... 26

4.2

Vražda těhotné ženy podle § 219 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákona................................ 27

4.3

Trestný čin nedbalostního ublížení na zdraví – § 224 odst. 1 a 2.......................................... 28

4.4

Nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským genomem ......................................... 29

5

Zákon č. 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství ................................................................ 30

6

Statistiky provedených interrupcí v posledních letech ................................................................. 33

7

Novelizační tendence ve vztahu k zákonu č. 66/1968 Sb.............................................................. 33 7.1

Návrh na zrušení zákona o umělém přerušení těhotenství .................................................. 34

7.2

Návrh zákona o specifických zdravotních službách............................................................... 35

8

7.2.1

Umělé ukončení těhotenství ze zdravotních důvodů ................................................... 36

7.2.2

Umělé ukončení těhotenství z jiných než zdravotních důvodů..................................... 37

7.2.3

Umělé ukončení těhotenství občankám EU a cizinkám ................................................ 38

Ochrana lidského plodu podle nového trestního kodexu č. 40/2009 Sb. ..................................... 39 8.1

Nedovolené přerušení těhotenství v systematice zákona č. 40/2009 Sb. ............................ 39

8.2

Nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy ........................................... 40

8.3

Nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy .......................................... 40

8.4

Pomoc a svádění k umělému přerušení těhotenství, beztrestnost těhotné ženy ................ 41

8.5

Zhodnocení úpravy ochrany lidského plodu v novém trestním kodexu ............................... 42

9 Posouzení souladu právní úpravy umělého přerušení těhotenství s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy .................................................................................... 43 9.1

Listina základních práv a svobod ........................................................................................... 43

9.2

Mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy............................................................................. 45

9.2.1

Čl. 2 Evropské úmluvy o lidských právech a jeho výklad............................................... 45

9.2.2 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (ICCPR), Úmluva o právech dítěte (CRC) ................................................................................................................................... 48 9.2.3 Shrnutí přípustnosti umělého přerušení těhotenství s ohledem na uvedené mezinárodní smlouvy .................................................................................................................... 49 10

Úprava problematiky umělého přerušení těhotenství ve světě ............................................... 50

10.1

Státy s vysoce restriktivní legislativou................................................................................... 50

10.2

Státy povolující interrupce jen na základě velmi omezených důvodů .................................. 52

10.3

Indikační řešení...................................................................................................................... 53

10.4

Státy s liberálním řešením ..................................................................................................... 54

11

Závěr.......................................................................................................................................... 57

12

Resumé...................................................................................................................................... 60

13

Literatura................................................................................................................................... 61

Monografie:....................................................................................................................................... 61 Články: ............................................................................................................................................... 63 Internetové zdroje:............................................................................................................................ 64 14

Přílohy........................................................................................................................................ 65

1

Úvod

Úvodem bych ráda stručně zmínila několik důvodů, jež mě vedly k výběru tématu této diplomové práce. Téma ochrany lidského plodu mě na první pohled zaujalo především tím, že v sobě zahrnuje problematiku interrupcí, která je otázkou ve společnosti často diskutovanou. Musím však přiznat, že ze všech možných diskusí ohledně přípustnosti či nepřípustnosti interrupcí, které jsem měla možnost sledovat v médiích, popř. se některých laických diskusí účastnit (i když spíše jako pasivní posluchač), jsem si nikdy neodnesla žádné konkrétní poznatky, které by případně můj dřívější postoj k dané věci nějakým způsobem ovlivnily. I když obě strany, tedy jak zastánci, tak odpůrci interrupcí, prokládají své argumenty medicínsky podloženými fakty, tedy fakty ohledně vývoje lidského plodu, každá ze stran tato fakta pevně spojuje zřejmě pouze se svým vlastním přesvědčením. A od toho se pak veškeré diskuse odvíjí. Ochrana počínajícího života patří v současné společnosti skutečně k často diskutovaným tématům. Spor na různých úrovních společnosti, ať již se jedná o diskuze odborné nebo laické, se vede především o to, zda má lidský plod právo na život či nikoliv, popř. zda je právo lidského plodu na život silnější než právo těhotné ženy svobodně rozhodovat o svém těhotenství. V České republice je oproti jiným státům situace výrazně klidnější, i když i u nás se samozřejmě čas o času objevují bouřlivé diskuze ohledně tohoto tématu, iniciované zastánci tzv. hnutí pro – life. Hnutí pro - life je v České republice reprezentované zejména občanským sdružením Hnutí pro život, které si klade za cíl absolutní ochranu nenarozeného dítěte a s tím související změnu stávající legislativy, která by se nepochybně musela dotknout i oblasti trestního práva. Zastánci uvedeného hnutí se nebojí své názory prezentovat pomocí silných výrazových prostředků a dalších nástrojů, mezi kterými je možno zmínit např. fotografie lidských plodů před a po provedení potratu. Je tedy zřejmé, že všemi těmito prostředky se snaží vyvolat soucit a lítost veřejnosti nad zmařeným rodícím se lidským životem. I přes veškeré tyto jejich snahy se však veřejné mínění v České republice staví k otázkám interrupcí poměrně liberálně a tomu odpovídá i naše legislativa. Jádrem této práce bude tedy problematika umělého přerušení těhotenství z hlediska trestního práva. Na jejím počátku budou vymezeny pro tuto práci klíčové termíny, a sice samotný pojem lidský plod, neboť jeho obsah není zcela jednoznačný ani všeobecně známý a pojem těhotenství.

1

V další kapitole se budu věnovat historickému vývoji trestněprávní úpravy ochrany lidského plodu na našem území, pozornost pak bude věnována především trestním kodexům z let 1852, 1950 a 1964. Tuto tzv. historickou část diplomové práce nepovažuji za okrajovou, ale naopak za velmi důležitou, neboť podle mého názoru je to právě historický vývoj, který je zdrojem pochopení a uvědomění si řady důvodů, jež vedly k přijetí stávající právní úpravy. Při bližším zamyšlení se nad historickými mezníky v trestněprávní úpravě ochrany lidského plodu a nad společenskou situací v dané době se citlivěji analyzují argumenty předkládané jak zastánci platné právní úpravy oblasti ochrany lidského plodu, tak i těmi, kteří volají po změně této tzv. potratové legislativy, a to jak směrem k jejímu zpřísnění nebo naopak ještě větší liberalizaci. Následujícím úsekem této práce bude část zaměřená na českou trestněprávní úpravu ochrany lidského plodu de lege lata, přičemž samostatná kapitola bude věnována platnému a účinnému trestnímu kodexu č. 140/1961 Sb. a samostatná kapitola platnému, avšak dosud neúčinnému trestnímu zákonu č. 40/2009 Sb. Nelze se nezmínit také o úpravě obsažené v zákoně o umělém přerušení těhotenství, na který trestní zákona ve svých ustanoveních odkazuje. Dále se budu kromě platného práva v oblasti ochrany lidského plodu zabývat také jeho souladem s ústavním pořádkem České republiky a pro Českou republiku závaznými mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, které jsou ve smyslu tohoto ustanovení součástí právního řádu ČR. Své neopomenutelné místo zde bude mít rovněž srovnání české a zahraniční úpravy ochrany lidského plodu.

2

Pojmy lidský plod, těhotenství Nejprve považuji za nutné vymezit pro tuto práci klíčové pojmy, a sice lidský plod a

těhotenství, neboť tyto pojmy budou v následujícím textu hojně používány. Pojem lidský plod můžeme rozlišovat v užším smyslu a širším smyslu. V širším smyslu zahrnujeme pod pojem lidský plod nejen plod – „nenarozené dítě“ - nacházející se v těle matky, ale také oplozené vajíčko existující po určitou dobu mimo tělo matky (např. embryo nacházející se ve zkumavce). Trestní právo donedávna poskytovalo ochranu pouze lidskému plodu v užším smyslu, tedy plodu nacházejícím se v těle matky.

V současné době je chráněno i výše

zmíněné embryo nacházející se ve zkumavce, jak bude popsáno dále.

2

Pokud se jedná o plod v užším smyslu, tak tento je charakterizován svou existencí v těle matky, jejímž prostřednictvím je rovněž chráněn. Objektem ochrany poskytované trestním zákoníkem není pouze lidský plod, ale především matka – těhotná žena, její život a její zdraví. Pojmy těhotenství a těhotná žena jsou v trestním zákoníku použity na několika místech (např. § 227 - 229, § 219 odst. 2 písm. d)), definovány zde však nejsou. Definici pak přináší odborná literatura, tak např. komentář k trestnímu zákonu definuje těhotenství jako stav počínající uhnízděním oplodněného vajíčka v děložní sliznici (nidace) v těle matky až do počátku porodu. 1 Těhotenství je tedy pojem, vztahující se k ženě a charakterizující její stav, těhotenství bez ženy nemůže existovat, i když plod po určitou dobu může existovat mimo tělo matky. V této kapitole se nadále budu zabývat pouze lidským plodem v užším smyslu, a to zejména vymezením počátku jeho trestněprávní ochrany a rovněž okamžikem, od kterého se plod stává člověkem ve smyslu trestního práva.

2.1 Počátek trestněprávní ochrany lidského plodu Prvním okamžikem, od kterého bychom mohli hovořit o existenci lidského plodu v užším smyslu, je okamžik tzv. koncepce – tj. oplození, nebo-li splynutí samčí a samičí pohlavní buňky. Toto pojetí vzniku lidského plodu bylo zastáváno starší právnickou literaturou, ovšem v současné době se od něho z různých důvodů upouští. Slabinou tohoto pojetí se stal problém postkoitální antikoncepce (tzv. morning-after-pills), jež do 48 hodin po oplození umožňuje zabránění nidace2. Tento druh „antikoncepce“ je v současné době poměrně rozšířený a navíc lehce dostupný. Dalším argumentem proti tomuto staršímu pojetí je skutečnost, že těhotenství je v této rané fázi velmi obtížně zjistitelné. Dokonce ani lékařská věda nechápe počátek těhotenství jako stav od okamžiku početí, ale jako stav od ukončení nidace. 3

1

ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákon, komentář. Praha: C. H. Beck, 2004, 6. doplněné a přepracované vydání, II. díl (§91-301), s. 1303 2

Tyto prostředky jsou pojmově nesprávně označovány za antikoncepci, neboť ve skutečnosti se jedná o tzv. intercepci, když zabraňují nikoliv oplození, ale nidaci (uhnízdění oplozeného vajíčka v děloze). 3

Období nidace trvá od šestého dne po oplození až do 13. dne, kdy je proces nidace ukončen. Nidaci je pak možno odborně vymezit jako implantaci blastocysty, což je proces, během kterého blastocysta přilne k děložní sliznici zvané endometrium a postupně se do ní zanoří. – zdroj: Moore, K. L., Persaud, T. V. N., Zrození člověka, Praha: Nakladatelství ISV, Zelená 17, 2002, přeložil Mudr. Richard Jelínek, DrSc., s. 58

3

Vzhledem k výše uvedenému je tedy potřeba počátek těhotenství z hlediska ochrany plodu trestním právem položit až do okamžiku od ukončení nidace. Pokud dochází při umělém oplodnění k zavedení vajíčka do těla matky, je počátkem jejího těhotenství též okamžik nidace takového oplodněného vajíčka v její děloze. 4

2.2 Počátek trestněprávní ochrany plodu jako člověka

Další velmi důležitou otázkou je stanovení okamžiku, kdy se lidský plod mění v člověka. Toto vymezení je pro trestní právo naprosto zásadní, jelikož od takového okamžiku přestává plod chránit prostřednictvím ustanovení o nedovoleném přerušení těhotenství a chrání jej již jako živého člověka. V tomto směru je možné vymezit hned několik přístupů, přičemž pro všechny z nich je společná snaha o definování počátku lidského života.

2.2.1 Počátek porodu

V naší trestněprávní teorii převažuje názor, že za člověka ve smyslu trestního práva je třeba považovat plod od počátku porodu. Obvyklým argumentem je pak odkaz na ustanovení § 220 trestního zákona upravující trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou. Podle zmíněného ustanovení tento trestný čin totiž může matka spáchat již při porodu. Novorozeným dítětem se rozumí dítě od počátku porodu, a to i tehdy, když zcela neopustilo matčino tělo a není od něj zcela odděleno. 5 Tento názor však přináší určité praktické problémy. Především není absolutně jasné, co se rozumí „počátkem porodu.“ Existuje názor, že tímto okamžikem je příchod prvních porodních bolestí.6 Počátek porodu jako začátek porodních bolestí je však mimořádně neurčitý termín, protože ne každé bolesti nutně předznamenávají porod, mohou také odeznít a prenatální vývoj může ještě po určitou dobu (a někdy i dlouhou) pokračovat. V takovém případě by se nepřípustně rozšiřovala aplikace trestných činů proti životu a zdraví obsažených v § 219 – 224 našeho trestního zákona ještě daleko před samotný porod a dle mého názoru by 4



TESAŘ, J. Soudní lékařství. Praha: Avicenum, 1976, s. 559

4

se tak jednalo o nepřípustnou analogii in malam partem. Z lékařského hlediska se porod rozděluje na tři doby porodní a dobu poporodní, po které nastupuje šestinedělí. První doba porodní, nazývaná jako otevírací, začíná pravidelnými kontrakcemi děložní svaloviny a končí plným rozvinutím děložního hrdla. Druhá doba je doba vypuzovací a má několik fází, končí porodem celého plodu. Třetí doba začíná po porodu plodu a končí porodem placenty. Doba poporodní je jako jediná přesně určená a její trvání je vymezené. První tři doby však mají individuální trvání, z čehož tedy plyne, že samotné určení počátku porodu je sporné. Při samotném sledování tohoto děje je problematické stanovit, či už nastala skutečná porodní činnost. Kvalifikovaně je možné určit počátek porodu až ex post. Někdy se také jako další kritérium počátku porodu používá otevření rodičky určené průměrem 3 cm.7 Otázkou však stále zůstává, co máme v trestním právu považovat za počátek porodu. Domnívám se, že v případě rozšířené akceptace pojetí, že se lidský plod mění v člověka okamžikem počátku porodu, a jeho následné praktické aplikace soudem, bychom měli v každém jednotlivém případě stanovení tohoto okamžiku ponechat na lékařské vědě. Ačkoliv je pro oblast trestního práva nezbytné nakládat s přesnými pojmy, neznamená to přeci, že je to právo (resp. v našem případě trestní právo), které by mělo stanovit jejich obsah. 8 Právo nesmí suplovat jiné vědní obory, tím méně pak vědu lékařskou. Závěrem lze uvést, že na doktríně, která za hraniční moment považuje počátek porodu, setrvala i rekodifikační komise Ministerstva spravedlnosti při přípravě nového trestního zákona.9

2.2.2 Živě narozený jedinec Dalším, avšak neméně významným pohledem na počátek ochrany plodu jako člověka, je názor, že za živého člověka lze považovat pouze toho, kdo se živě narodil. Za kritérium živě narozeného člověka se tu považuje dýchání a za živého člověka jedinec, který se živě narodil a u kterého ještě nenastala biologická smrt. Při určení smrti však není používáno stejné hledisko jako při vymezení počátku života. Proto i novorozenec, který se narodí 7

ZEMAN, Z., DOLEŽAL, A. Právní odpovědnost a právní vztahy v porodnictví, Galén 2000

8

DOLENSKÝ, A. Momentum partus, Trestní právo 3/98, s. 68, CÍSAŘOVÁ, D. Iura novit curia, Trestní právo 5/98, s. 20

9

ŠÁMAL, P. Osnova trestního zákoníku 2004-2006. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 148

5

s těžkým poškozením mozku, je považován za živě narozeného, pokud by byl schopný žít i navzdory této vadě, alespoň v ten okamžik, kdy se nadechl. Mozková činnost tedy není tím relevantním okamžikem, se kterým je spojován vznik právní subjektivity, a to navzdory tomu, že jde o činnost, která nejvíc definuje člověka jako živou bytost.10 Podle některých názorů pro toto kritérium hovoří i praktická zkušenost, a sice že pokud dítě nezačalo dýchat, plicní sklípky a žaludek se nenaplnily vzduchem, nelze žádnou soudně-lékařskou vyšetřovací metodou zjistit, zda novorozenec nedýchal, protože se narodil mrtvý, protože dýchat spontánně nezačal a nebyl kříšen, či protože mu bylo okamžitým ucpáním dýchacích cest dýchání znemožněno.11 Ačkoliv je u nás kritérium „živě narozeného jedince“ zastáváno řadou významných osobností a jedná se o přístup skutečně logický

12

, je nutné zmínit, že z hlediska trestního

práva je považován za menšinový. Podle mého názoru je tomu tak zřejmě z toho důvodu, že velmi silnou argumentací je právě argumentace zmíněným ustanovením § 220 trestního zákona, podle kterého se matka může dopustit vraždy svého novorozeného dítěte již při porodu. Musí však formulace „při porodu“ použitá v tomto ustanovení nutně znamenat, že se na plod od počátku porodu vztahuje vždy stejná ochrana, jako je přiznána živému člověku? Nemohlo být záměrem zákonodárce, aby v případě usmrcení téměř narozeného lidského jedince (myšleno v případě pokročilého stádia porodu) byla trestně odpovědná i matka, která by jinak v případě usmrcení dosud nenarozeného lidského plodu byla absolutně beztrestná? Tato úvaha by zřejmě nemohla obstát při porovnání výše hrozícího trestu za trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou, kdy je trestní sazba trestu odnětí svobody stanovena v rozpětí tří až osmi let, a trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství, za který pachateli hrozí trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku až pěti let (pomineme-li kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu). V případě zmíněného výkladu by těhotné ženě za usmrcení lidského plodu těsně před jeho narozením hrozil vyšší trest, než jakékoliv třetí osobě, jež by se dopustila stejného činu. Pojetí „živě narozeného jedince“ není pouze přístupem teoretickým, ale byl aplikován 10

UZEL, R. Porod a počátek života, Trestní právo 4/99, s. 13

11

MITLOHNER, M. K vymezení objektu trestných činů proti životu, Trestní právo 12/1997, s. 17

12

např. Mitlöhner, M., K vymezení objektu trestných činů proti životu, Socialistická zákonnost č. 4/1984 nebo Císařová, D., Ochrana lidského života jako základní lidské právo, In: V. Pavlíček a kol., Občanská a lidská práva, Praha: Aleko, 1992, dále také Novotný F., Růžička M. a kol., Trestní kodexy, Praha: Eurounion s.r.o, 2002, s. 332

6

rovněž soudní praxí. Konkrétně se jedná např. o usnesení sp.zn. Ntd 246/86 ze dne 1. 8. 1986 13

, ve kterém se bývalý Nejvyšší soud ČSR zabýval mj. okamžikem počátku ochrany lidského

plodu jako člověka a ve kterém se přiklonil k názoru, že za živého člověka je možné považovat pouze živě narozený lidský plod. V této kauze se jednalo o případu pachatele, který poté, co se u jeho manželky v devátém měsíci těhotenství začaly projevovat kontrakce děložní svaloviny, odmítl její žádost o převoz do nemocnice a začal se pokoušet o porod sám tlakem na břicho těhotné ženy, přičemž došlo k odtoku zbytku plodové vody. Když se pachatel zhruba po třech hodinách tohoto svého počínání pokusil o vybavení dítěte císařským řezem, způsobil manželce asi 15 cm dlouhou řeznou ránu na horní pravé polovině břicha pronikající v délce asi 6 cm do dutiny břišní a v délce asi 4 cm děložní stěnou. Ani po tomto zákroku se mu nepodařilo dítě vybavit, sešil tedy neodborně provedenou řeznou ránu a teprve po osmi hodinách od začátku tohoto svého počínání zavolal pomoc. Jeho manželka ovšem porodila mrtvé dítě. Soudem bylo zjištěno, že příčinou smrti dítěte bylo nitroděložní udušení během neodborně provedeného porodu v domácnosti. Okresní soud, projednávající tento případ, dospěl k závěru, že je tento skutek nutné kvalifikovat podle § 222 odst. 1 a 2 tehdy platného trestního zákona, k jehož projednání byl příslušný krajský soud. Věc byla tedy postoupena Krajskému soudu. Podkladem pro tento závěr Okresního soudu byla skutečnost, že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že pachatel započal uskutečňovat své jednání až tři hodiny poté, co začal porod. V té době se tedy podle Okresního soudu nejednalo o plod, ale již o novorozené dítě. Naopak Krajský soud takový právní názor odmítl s tím, že za živého člověka je nutné považovat až dítě, které se narodilo a přestalo tak být lidským plodem. Krajský soud přitom odkazoval na lékařský názor, podle kterého je za narození živého dítěte třeba považovat úplné vypuzení dítěte z těla matky bez zřetele na délku trvání těhotenství, které po tomto vypuzení dýchá nebo projevuje jiné známky života. Podle názoru Krajského soudu se proto pachatel dopustil trestného činu usmrcení plodu, a nikoliv novorozeného dítěte. Nejvyšší soud se pak plně ztotožnil se závěry Krajského soudu o tom, že pachatel zapříčinil usmrcení plodu v těle matky a nikoliv smrt člověka. Nejvyšší soud tedy učinil závěr, že za živého člověka je možné považovat pouze živě narozený lidský plod. Proto podle jeho názoru usmrcení plodu v těle matky není usmrcením „jiného“ ve smyslu zvláštní části trestního zákona.

13

publikováno v Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky pod č. 2/87 – 10

7

2.2.3 Kritérium životaschopnosti plodu Názory na počátek lidského života, resp. na počátek jeho ochrany, se výše uvedeným zdaleka nevyčerpávají. Dalším přístupem, který je rozšířen především v anglosaské oblasti, je kritérium životaschopnosti plodu (tzv. viability). Pokud by mělo být toto pojetí aplikováno i u nás, trpělo by řadou nedostatků. Kritici tohoto názorového východiska např. poukazují na skutečnost, že usmrcení plodu od určitého stádia jeho vývoje by bylo považováno za vraždu, a to bez ohledu na osobu pachatele. Pokud by tedy matka ukončila své těhotenství v jeho vysokém stádiu ještě před samotným porodem, dopustila by se vraždy, zatímco v případě téhož jednání uskutečněného v průběhu porodu, by spáchala vraždu novorozeného dítěte matkou.14 Na tomto místě stojí za to uvést rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 5 To 81/2005, které se sice s tímto přístupem neztotožňuje, ale naopak podává argumenty proti jeho aplikaci. V daném případě Vrchní soud v Olomouci přezkoumával rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, který projednával případ obžalovaného P. D. Prvoinstančním soudem bylo zjištěno, že obžalovaný P. D. v podnapilém stavu, po předchozí rozepři, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadl svou, s ním těhotnou družku J. H. a nenarozený, samostatného života schopný lidský plod, rukou ozbrojenou kuchyňským nožem s délkou čepele 11,3 cm tak, že velkou razancí zasadil bodnou ránu do břicha J. H., která se v té době nacházela v 32. týdnu těhotenství. Tímto jednáním obžalovaný P. D. způsobil mj. rozsáhlá poranění plodu, v důsledku čehož došlo k předčasnému porodu. K usmrcení poškozených (tedy J. H. a jejího nenarozeného, avšak samostatného života schopného dítěte) nedošlo pouze shodou šťastných okolností a včasné lékařské pomoci. Jednání obžalovaného bylo nalézacím soudem kvalifikováno podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, za což byl P. D. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku mj. uvedl, že pro posouzení otázky, zda se jedná o lidský život či nikoliv, je rozhodující právě schopnost žít mimo organismus matky. Je-li totiž nenarozené dítě životaschopné mimo tělo matky, není již životně závislé na matce, když v případě nenadálých skutečností, ať již přirozených či nepřirozených, je po narození schopno samostatného života, a proto není pouhou součástí těla matky. Proto soud dospěl k závěru, že útočí-li pachatel proti těhotné ženě, jež nosí nenarozené dítě schopné samostatného života mimo tělo matky, neútočí 14

MITLOHNER, M., REŽŇÁKOVÁ, M. K vymezení objektu trestných činů proti život. Trestní právo 12/1997, s. 17

8

pouze proti těhotné ženě, ale útočí proti dvěma osobám, proti dvěma lidským životům. Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podali v zákonem stanovené lhůtě odvolání jak obžalovaný, tak i státní zástupce, přičemž oba nesouhlasili s právní kvalifikací prokázaného skutku. Podle státního zástupce byl výše uvedený argument životaschopnosti nesprávný. Státní zástupce předeslal, že současná nepochybně rozvinutá lékařská věda není schopna hranici samostatné životaschopnosti plodu mimo tělo matky jednoznačně vymezit. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví a gynekologie, byla obecně určena hranice životaschopnosti plodu mimo tělo matky mezi 35. až 36. týdnem těhotenství, velmi však záleží na zralosti plodu, přičemž pomocí intenzívní neonatologické péče je možné udržet při životě již plod od váhy 700 g, což odpovídá asi 27. týdnu těhotenství. Takto narozené děti však bývají značně postižené. Z toho vyplývá, že ona životaschopnost lidského plodu mimo tělo matky závisí na mnoha faktorech a v podstatné míře na poskytnutí vysoce specializované odborné neonatologické péče, jak tomu bylo i v daném případě. Státní zástupce měl proto za to, že po dobu, kdy je plod součástí těla matky, na jejímž životě je zcela biologicky závislý, nelze hovořit o samostatném životě člověka. Státní zástupce dále podotkl, že plod je vázán na matku a je její součástí. Nemůže se jednat o živého člověka, když plod, byť ve 32. týdnu těhotenství, musí ještě v těle matky projít určitým vývojem, během kterého by mohlo dojít i k jeho smrti a v takovém případě by nebylo možné vypořádat se s argumentací, že se jedná o životaschopného jedince. Podle státního zástupce je jediným možným rozhraním, dělícím mezníkem mezi plodem a živým člověkem, narození. Do té doby jde o plod, o součást matky, a tedy o jeden celek. Státní zástupce rovněž konstatoval, že současná medicína za narození živého plodu považuje úplné vypuzení nebo vynětí plodu z těla matky, jestliže plod po narození dýchá nebo projevuje jiné známky života, jako srdeční činnost, pulsaci pupečníku nebo aktivní pohyb svalstva, i když pupečník nebyl přerušen nebo placenta nebyla porozena, přičemž narození mrtvého plodu je narození plodu, jehož úmrtí nastalo před vypuzením nebo vynětím z těla matky. Vrchní soud v Olomouci přezkoumal podaná odvolání, doplnil dokazování a nově sám ve věci rozhodl, přičemž se plně ztotožnil s výše uvedenými argumenty státního zástupce, a proto také na argumentaci státního zástupce v podaném opravném prostředku v plném rozsahu odkazuje. Vrchní soud ovšem nesouhlasil s názorem státního zástupce, podle kterého dělícím mezníkem, od kterého je možno považovat plod za člověka, je narození. Za takový mezník Vrchní soud považuje právě začátek porodu. Vrchní soud v Olomouci tedy v této kauze judikoval, že předmětem útoku trestného činu vraždy podle § 219 trestního zákona je

9

pouze živý člověk, kterým je dítě, které přestalo být lidským plodem, přičemž plod přechází v živého člověka okamžikem začátku porodu. Shora popsané jednání obžalovaného bylo nakonec kvalifikováno jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákona, neboť obžalovaný P. D. se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, a čin spáchal na těhotné ženě, přičemž tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Výše zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 81/2005 tedy již respektuje převažující názory současné právní vědy ohledně počátku ochrany lidského plodu jako člověka. Toto rozhodnutí rovněž ukazuje, že otázka počátku ochrany lidského plodu jako člověka v žádném případě není pouze otázkou teoretickou, ale problémem, se kterým se musí potýkat právní praxe. Důležitým přínosem tohoto judikátu je rovněž jeho odkaz na starší rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 1. 8. 1986, sp. zn. Ntd 246/86 (zmíněné v odst. 1. 2. 2 této kapitoly), které činí stále aktuálním judikátem, když říká, že závěry tam uvedené nelze odmítnout ani v současné době (podle názoru nalézacího soudu toto rozhodnutí již neodpovídalo změněným podmínkám ve společnosti, zejména s ohledem na skutečnost, že bylo přijato ještě za účinnosti Ústavy Československé republiky č. 100/1960 Sb.)

2.2.4 Některé další teorie vzniku lidského života

Nejradikálnější teorie, zastávané tzv. hnutím pro-life požadují, aby byla plodu přiznána stejná ochrana, jaká se poskytuje živému člověku, již od okamžiku početí. Tato teorie tedy považuje plod za člověka již od momentu početí. Zastánci této teorie argumentují tím, že již v momentě splynutí spermie s vajíčkem, se v oplodněném vajíčku nachází všechny genetické informace nového lidského jedince. Proti tomuto pojetí svědčí skutečnost, že samotným oplodněním nevzniká jistota, že plod bude donošený, neboť – jak již bylo řečeno výše – bez uhnízdění vajíčka v děloze není těhotenství myslitelné. Vzhledem k tomu, že těhotenství před nidací je prakticky téměř nezjistitelné, měla by se podle této teorie každá žena po nechráněném styku považovat za těhotnou? 15 Méně radikální zastánci hnutí pro-life považují za okamžik vzniku nového člověka okamžik nidace. Společně potom zdůrazňují tvrzení, že vznik lidského života je dán dlouhodobým kontinuálním vývojem, a z tohoto důvodu se má 15

DRGONEC, J. Právo na život. In: Možnosť voľby, Aspekty práv a zodpovednosti, Aspekt, 2001

10

plod za živého člověka považovat již v nejranějších stádiích jeho vývoje, protože nebýt tohoto vývoje v těle matky, nikdy by nedošlo k jeho narození. 16 Pouze na okraj uvádím také teorii sv. Tomáše Akvinského, o „opožděné animaci“, podle které duše do lidského zárodku vstupuje až za několik měsíců po početí. Tato teorie, aplikovaná od 13. století, byla opuštěna r. 1869, kdy papež Pius IX. prohlásil, že duše vstupuje do zárodku již okamžikem spojení spermie s vajíčkem. 17

3

Historický vývoj trestněprávní ochrany lidského plodu Zájem společnosti na ochraně rodícího se života dokládají již první právní dokumenty

středověku a raného novověku. Na našem území se tak jedná např. o Dekreta Břetislavova z roku 1039 nebo Koldínova městská práva (1. vydání z roku 1597), které trestněprávní úpravu umělých potratů.

18

obsahují

V této diplomové práci se však z důvodu jejího

rozsahu omezím na vývoj trestněprávní problematiky ochrany plodu počínaje vznikem Československé republiky. Nejprve bude zmíněna úprava obsažená v říšském trestním zákoníku z roku 1852 (který platil po vzniku ČSR pro české země), uherský trestní zákoník o zločinech a přečinech, konkrétně jeho zákonný článek V/1878 (jenž platil v téže době pro Slovensko a Podkarpatskou Rus), dále trestní zákon z roku 1950 (který byl platný již pro obě části republiky) a nakonec tento přehled historického vývoje ochrany lidského plodu na našem území uzavře zákon o umělém přerušení těhotenství č. 68/1957 Sb. spolu s jeho prováděcími předpisy.

3.1 Období let 1918 – 1950 Po vzniku samostatného Československého státu zůstaly zachovány v platnosti rakouské a uherské právní předpisy, a to na základě tzv. recepční normy - zákona č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, ze dne 28. 10. 1918. Z tohoto důvodu byla v počátcích existence Československa jiná právní úprava ochrany lidského plodu 16

např. ADAMUS, V. Právo na život a dobrovolné přerušení těhotenství, Správní právo 7/1992, s. 13

17

ZIMEK, J. Právo na život. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 19

18

LENDEROVÁ, M., MACKOVÁ, M., BEZECNÝ, Z. Dějiny každodennosti ‚dlouhého‘ 19. století. II. díl: Život všední i sváteční, Univerzita Pardubice, Fakulta humanitních studií, 2005, s. 176, dostupný z http://khv.upce.cz/upom/skriptum.pdf

11

v českých zemích a jiná na Slovensku. Následující text bude proto rozdělen na část pojednávající o úpravě dané problematiky platné v českých zemích a úpravě platné v uvedené době pro Slovensko a Podkarpatskou Rus.

3.1.1 České země Prvním trestním zákonem, který po vzniku první Československé republiky platil pro české země, byl říšský trestní zákoník z roku 1852. Jak již bylo uvedeno výše, tento zákon byl do československého právního řádu recipován zákonem č. 11/1918 Sb. (tzv. recepční norma). Tento trestní zákoník č. 117 ř.z. z roku 1852 upravoval ochranu lidského plodu ve své hlavě XVI., jež nesla název „O vyhnání plodu“ a zahrnovala §§ 144 – 148. Byly zde obsaženy dvě skutkové podstaty zločinů (jednotlivé trestné činy se v tomto zákoně dělily podle své závažnosti na zločiny, přečiny a přestupky). Zločin vyhnání plodu spočíval v usmrcení plodu přerušením těhotenství (potratem) nebo způsobením takového porodu, že se dítě narodilo mrtvé. Úmysl musel vždy směřovat k usmrcení plodu, nedbalostní vyhnání plodu jinou osobou než matkou bylo trestné jako přečin podle § 335 nebo přestupek podle § 431. První skutkovou podstatou bylo tzv. „Vyhnání plodu vlastního“. V tomto případě byla trestná matka nebo jiná osoba, která se souhlasem matky způsobila vyhnání plodu. Za pokus tohoto trestného činu byl stanoven žalář mezi šesti měsíci až jedním rokem a za dokonaný trestný čin, resp. zločin, těžký žalář na dobu od jednoho roku do pěti let. Pokus byl tedy povýšen na dokonaný trestný čin, takže ani dobrovolné upuštění od dokonání neumožnilo beztrestnost. Pokud byl spoluviníkem tohoto zločinu otec takto potraceného plodu, byl potrestán zostřeným trestem. Druhou skutkovou podstatou byl zločin „Vyhnání cizího plodu“, kterého se dopustil někdo jiný než matka, kdo vyhnal plod nebo se o to alespoň pokusil, a to bez matčina vědomí nebo proti její vůli – např. násilím. Doslovná zákonná formulace tohoto ustanovení, obsažená v § 147 je však „proti její vůli a bez jejího vědomí“. Tato formulace je zřejmě nesprávná a logicky by toto ustanovení mělo znít „proti její vůli nebo bez jejího vědomí“. Podle zákonné formulace by totiž žena neměla o zákroku vědět („bez jejího vědomí“), ale zároveň by o něm vědět musela, aby mohl být proti její vůli.

19

19

Trestem tu byl těžký žalář od jednoho do pěti

Sb.víd. 219/1878

12

let. Pokud však byl tímto činem ohrožen matčin život nebo jí bylo ublíženo na zdraví, trest se pohyboval mezi pěti až deseti lety. Zatajení porodu neprovdanou ženou bylo za podmínek § 339 a § 340 přestupkem. Těmito ustanoveními byla stanovena povinnost svobodným těhotným ženám „při slehnutí povolati k pomoci bábu, porodního asistenta nebo nějakou počestnou ženu“, popřípadě, překvapí-li ženu porod nebo je překážka, aby pomoc zavolala, a zároveň potratí nebo živě narozené dítě do 24 hodin po porodu zemře, je žena povinna oznámit to osobě, která má při porodu pomáhat, popř. osobě úřední a této osobě rovněž ukázat nedonošený plod nebo mrtvé dítě. Porušení takovéto povinnosti se trestalo tuhým vězením od tří do šesti měsíců. Přestupkem rovněž bylo porušení povinností lékařských osob (lékaře, ranhojiče, lékárníka, porodní báby a ohledače mrtvých), pokud tyto osoby nesplnily svou oznamovací povinnost – povinnost oznámit nemoc, poranění, porod nebo úmrtí, při kterém vzejde podezření zločinu nebo přečinu nebo násilného jednání vůbec. Za takový přestupek byl pak zákonem stanoven peněžitý trest od 100,-- do 1.000,--Kč. 20

3.1.2 Slovensko a Podkarpatská Rus Na Slovensku byl tehdy platný trestní zákoník o zločinech a přečinech, jehož zákonný článek V/1878 upravoval ochranu plodu v § 285 a § 286. Těhotná žena byla trestná za vyhnání nebo usmrcení plodu nebo za to, že toto jinému umožnila. Za takové jednání hrozil trest žaláře až na 3 roky. Zajímavé však bylo, že zákon stanovil mírnější trest za toto jednání pro ženu, která otěhotněla mimo manželství. Trestní sankce takové ženě byla snížena na max. 2 roky žaláře. Jiná osoba, která způsobila vyhnání plodu, pokud tak učinila se souhlasem matky, byla trestána žalářem až do tří let. Přísnější trest, a sice trest žaláře až pěti let, byl stanoven pro toho, jehož motivem byla ziskuchtivost. Pokud byl čin spáchán bez souhlasu těhotné ženy, osoba, která čin spáchala, byla trestána až pěti lety odnětí svobody, přičemž trest se vykonával v trestnici. Bylo možné uložit rovněž vedlejší trest ztráty úřadu. 21

20

KÜHN, Z. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, s. 14

21


13

3.1.3 Zhodnocení prvorepublikové úpravy ochrany plodu Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že prvorepubliková úprava ochrany lidského plodu byla velmi přísná. Tuto přísnost se však snažila překlenout tehdejší judikatura, která v těchto případech poměrně často uplatňovala alespoň ustanovení trestního zákona o krajní nouzi. V judikátech Nejvyššího soudu z období 20. let se za krajní nouzi považuje „nebezpečí pro život těhotné bezprostředně hrozící.“ 22 Značný posun v chápání krajní nouze v případech potratů je vidět již v 30. letech, kdy již není požadováno ohrožení života těhotné ženy, ale postačí ohrožení jejího zdraví nebo tělesného vývoje. Přerušení těhotenství bylo také připuštěno i z důvodu nízkého věku těhotné.). Ačkoliv se judikatura snažila překlenout přísnost prvorepublikové právní úpravy ochrany plodu, trest vyhnání plodu byl velmi častý. Tak např. v roce 1922 bylo za tento čin pravomocně odsouzeno 530 osob, 23a to ještě musíme počítat s vysokou mírou latence těchto trestných činů. Některé údaje hovoří o možných dvou stech tisících kriminálních potratů ročně, pesimističtější odhady až o 350 000 za rok, přičemž nejhorší situace byla v době hospodářské krize 30. let. 24

3.2 Období let 1950 – 1957 3.2.1 Trestní zákon č. 86/1950 Sb. První trestněprávní kodifikací platnou v obou částech republiky byl trestní zákon č. 86/1950 Sb. V oblasti ochrany lidského plodu však tento zákoník zásadních změn nedoznal. Skutková podstata vyhnání lidského plodu byla nově přejmenována na usmrcení lidského plodu. Jednou z nejdůležitějších změn, jež je nutné na tomto místě zmínit, bylo snížení trestní sazby pro těhotnou ženu, která svůj plod úmyslně usmrtila nebo o to jiného požádala nebo to jinému dovolila. Sankcí za uvedené jednání těhotné ženy byl podle trestního zákona č. 86/1950 Sb. trest odnětí svobody max. na 1 rok. V důvodové zprávě k tomuto ustanovení je uvedeno: „Považuje se za odůvodněné postihnout mírněji samu těhotnou ženu, 22

např. Sb.n.s 281/20, 1810/2422

23

NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenie tehotenstva v československom trestnom práve. SAV, Bratislava 1971, s.72 24

RADVANOVÁ, S. Přerušení těhotenství. AUC II, 1968, s. 89

14

o jejíž plod v tomto případě jde, než jinou osobu, a to zejména s ohledem na duševní stav vyvolaný těhotenstvím.“ 25 Trest pro osobu, jež zákrok provedla nebo k tomu těhotnou ženu svedla anebo jí v tom pomáhala, zůstal nadále stejný jako za platnosti rakouského trestního zákoníku č. 117 ř.z. z roku 1852. Novinkou však byla kvalifikovaná skutková podstata obsažená v § 218 odst. 3 písm. a), stanovící až desetiletý trest pro toho, kdo provádí potratové zákroky výdělečně. Další kvalifikovanou skutkovou podstatou bylo způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti těhotné ženy, za což bylo možno uložit trest odnětí svobody mezi třemi až deseti lety (jedinou změnou v tomto případě tedy bylo snížení hranice dolní sazby z pěti let na tři léta). Pokud došlo k usmrcení plodu bez souhlasu matky, tak to bylo trestáno pouze jako ublížení na zdraví podle § 220 (způsobení těžké újmy na zdraví), přičemž zákon za takový čin ukládal trest odnětí svobody mezi třemi až deseti lety. 26 Jediným beztrestným případem bylo usmrcení lidského plodu lékařem ve zdravotním ústavu, se souhlasem těhotné ženy, za podmínky, že bylo jiným lékařem, a to pouze lékařem úředním, zjištěno, že by donošení plodu nebo porod vážně ohrozily život těhotné ženy nebo že by jí způsobily těžkou a trvalou poruchu zdraví anebo, že některý z rodičů trpí těžkou dědičnou nemocí (§ 218 odst. 4 zákona). Poprvé v dějinách našeho práva tu byla explicitně dána možnost těhotenství uměle přerušit, a to z důvodů zdravotních i eugenických. To, že § 218 trestního zákona nepočítal s indikací sociální, bylo do jisté míry překvapivé, vzhledem k prvorepublikovým tendencím (a zvláště názorům komunistických poslanců v tehdejším zákonodárném sboru), plynulo to však z nereálných prognóz o brzkém prudkém růstu životní úrovně po roce 1948, a tudíž nepotřebnosti sociálních indikací. 27 Lze tedy shrnout, že podmínkou pro legální přerušení těhotenství byla přítomnost jedné ze dvou výše zmíněných indikací (zdravotní či eugenické), souhlas ženy nebo jejího zákonného zástupce a lékařské dobrozdání, přičemž zákrok mohl být proveden pouze ve zdravotnickém zařízení.

25

ŠIMÁK, J. a kol. Trestní zákon, komentář, Praha: Orbis, 1953, s. 396

26


27

tamtéž

15

Z komentáře k zákonu č. 86/1950 Sb. vyplývá, že lidský plod byl tímto zákonem chráněn ve všech obdobích jeho vývoje, tedy již od početí (koncepce) a do počátku porodu 28.

3.2.2 Situace v letech 1950 – 1957 Před rokem 1957 bylo evidováno ročně 30 až 35 tisíc potratů, nejvíce pak v r. 1955. Z těchto čísel nebylo možné činit tehdy přesné závěry, neboť byla evidována jen malá část potratů. Procento zachycených tzv. kriminálních potratů bylo velmi nízké, většina evidovaných potratů byla označena jako tzv. potraty samovolné, určitý počet byl pak potratů legálních, provedených na základě lékařské indikace29. Statistický odhad vycházel tehdy z úvahy, že jen třetina všech potratů ročně je evidována, ostatní že evidenci unikají. Proto se za reálné považovalo zhruba 100.000 provedených potratů ročně a z tohoto čísla se pak vycházelo i při dalších úvahách. Převážná většina potratů, jak z uvedených čísel a odhadů vyplývá, byla téměř jistě provedena kriminálně. Důsledky tohoto neblahého stavu byly v r. 1957 spatřovány zejména v následujících skutečnostech: Na prvém místě bylo uváděno, že asi třetina všech ženských nemocí (hlavně záněty a funkční poruchy) jsou pozdními následky potratů. Dalším závažným následkem potratů byla uváděna sterilita (téměř 6% žen zůstalo po potratu trvale sterilními). Potraty však zvyšovaly i úmrtnost žen (v souvislosti s těhotenstvím, porodem a šestinedělím zemřelo v letech 1953 – 1955 v ČSSR celkem 565 žen, z toho však více než pětina, tj. 122, následkem potratů). Potraty hrály roli i v mrtvorozenosti dětí. Jestliže tedy reálný odhad počtu všech potratů činil 100.000 ročně, pak končila více než čtvrtina těhotenství potratem.

30

Vzhledem k výše uvedenému je tedy zřejmé, proč se začaly objevovat úvahy o zavedení legálního přerušení těhotenství. Tyto úvahy vycházely také ještě ze skutečnosti, že v řadě států, zejména socialistických, podobná právní úprava již dříve byla známa. 31 I přes velký počet případů nelegálně provedených interrupcí soudy projednávaly jen zlomek těchto činů, např. v roce 1956 se před soud dostalo pouze 1320 případů. Vysoká míra 28

ŠIMÁK, J. a kol. Trestní zákon, komentář, Praha: Orbis, 1953, s. 397

29

Pro porovnání lze uvést následující statistiku: v r. 1955 bylo 35.087 evidovaných potratů, z toho tzv. indikovaných bylo 2.123, 301 potratů bylo označeno jako kriminální, zbývá tedy 32.663 tzv. potratů samovolných.

30

RADVANOVÁ, S. Přerušení těhotenství. Acta universitas Carolinae II. 1968, s. 89

31

RADVANOVÁ, S. Přerušení těhotenství. Acta universitas Carolinae II. 1968, s. 90

16

latence byla skutečně alarmující, neboť podle odhadů se před soud nedostala ani 2% skutečně provedených činů. 32

3.3 Období let 1957 – 1968 3.3.1 Zákon č. 68/1957 Sb. Dne 19. 12. 1957 byl Národním shromážděním Československé republiky přijat zákon č. 68/1957 Sb. o umělém přerušení těhotenství. Zákon č. 68/1957 Sb. samostatně zakotvil umělé přerušení těhotenství a zároveň jím bylo z trestního zákona vypuštěno ustanovení o nedovoleném přerušení těhotenství. Účel zákona je uveden v jeho § 1 a je jím „rozšíření péče o zdravý vývoj rodiny, ohrožované škodami způsobovanými při umělém přerušení těhotenství na zdraví a životech žen zákroky nesvědomitých osob a mimo zdravotnická zařízení“. Dále jsou v § 2 a § 3 stanoveny podmínky umělého přerušení těhotenství. Těhotenství lze podle tohoto předpisu uměle přerušit jen se souhlasem těhotné ženy a po předchozím povolení; je-li těhotná žena zcela zbavena svéprávnosti nebo pro duševní poruchu vůbec neschopna obstarávat své věci sama, lze její souhlas nahradit souhlasem jejího zákonného zástupce. Další zákonnou podmínkou je, že těhotenství lze uměle přerušit jen v lůžkovém zdravotnickém zařízení. O povolení umělého přerušení těhotenství rozhoduje na žádost těhotné ženy (popř. jejího zákonného zástupce) komise k tomu zřízená a povolení k umělému přerušení těhotenství lze udělit jen ze zdravotních důvodů nebo z jiných důvodů zvláštního zřetele hodných. Úprava protiprávního přerušení těhotenství byla obsažena v § 4 a § 5 zákona č. 68/1957 Sb. Podle těchto ustanovení je trestný ten, kdo těhotnou ženu svede k tomu, aby si své těhotenství sama uměle přerušila nebo aby někoho požádala nebo někomu dovolila, aby jí těhotenství bylo uměle přerušeno jinak než způsobem přípustným podle tohoto zákona. Sankcí za tento čin bylo odnětí svobody až na dvě léta. Tímto zákonem byla tedy snížena trestní sankce pro návodce k tomuto trestného činu (dříve jeden až pět let). Totéž platí i pro kvalifikovanou skutkovou podstatu, tedy pokud má čin návodce za následek těžkou 32

NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenia tehotenstva v československom trestnom práve, SAV, Bratislava 1971,

s. 86

17

újmu na zdraví nebo smrt těhotné ženy, hrozí mu za takové jednání trest odnětí svobody na jeden rok až pět (oproti dřívějším třem až pěti letům). Pachatelem trestného činu protiprávního přerušení těhotenství je rovněž ten, kdo se souhlasem těhotné ženy její těhotenství přeruší jinak než dovoleným způsobem. Kvalifikovanou skutkovou podstatou pak byly, stejně jako ve zrušeném § 218 trestního zákona č. 86/1950 Sb., výdělečný motiv nebo těžká újma na zdraví nebo smrt těhotné ženy. Stejné zůstaly i sankce, a to jak za základní, tak i kvalifikovanou skutkovou podstatu (jeden až pět let, tři až deset let odnětí svobody). Historickým předělem ve vývoji trestněprávní ochrany lidského plodu je pak ustanovení § 6, jež zavádí beztrestnost těhotné ženy. Těhotná žena, která si své těhotenství sama uměle přeruší nebo o to někoho požádá nebo mu to dovolí, není trestná. Důvodová zpráva k tomuto zlomovému ustanovení uvádí: „Trestní represe těhotných žen za umělé přerušení těhotenství dnes již neodpovídá právnímu vědomí naší společnosti a zároveň snížení počtu potratů může být zabezpečeno dalším zlepšováním sociálních a kulturních podmínek pro šťastné mateřství, rozšiřováním státních opatření k povzbuzení mateřství, osvětově výchovným působením na nastávající matky a ostatní členy společnosti a posilováním ochrany mateřství, dětství a rodiny…Naše pracující ženy budou rozhodovat o mateřství v souladu se zájmy společnosti a u vědomí, že mateřství a rodina je základem zdravého vývoje národa.“ 33

3.3.2 Prováděcí předpisy k zákonu č. 68/1957 Sb. Zákon o umělém přerušení těhotenství prováděly často se měnící podzákonné právní předpisy. Prvním z nich byla vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 249/1957 Ú.l. ze dne 21. 12. 1957, ve které byly demonstrativně uvedeny důvody zvláštního zřetele hodné. Mezi takové důvody patřil např. pokročilý věk ženy, více dětí, ztráta manžela nebo jeho invalidita, rozvrat rodiny, převaha hospodářské odpovědnosti ženy za výživu rodiny nebo dítěte, obtížná situace vzniklá otěhotněním u ženy neprovdané a dále také okolnost nasvědčující tomu, že k otěhotnění došlo znásiln.ním nebo jiným trestným činem. Zdravotní důvody (indikace) byly uvedeny v příloze č. 1 vyhlášky. Mezi tyto důvody, jejichž rozsah byl oproti předchozí úpravě rozšířen, kromě dlouhého seznamu chorob, patřilo též početí do 16. roku věku a otěhotnění po

33

GLOGAR, R. Trestní zákon, komentář. Praha: Orbis, 1958, s. 778/779

18

45. roku věku. Umělé přerušení těhotenství však nebylo možné povolit, pokud se jednalo o těhotenství starší než tři měsíce nebo jestliže již v posledních šesti měsících bylo provedeno přerušení těhotenství. Vyhláška však v těchto případech pamatovala na dvě výjimky. První výjimkou bylo ohrožení života ženy v případě trvání těhotenství (tzv. vitální indikace), druhou výjimkou byla tzv. indikace eugenická (trpí-li některý z rodičů těžkou dědičnou nemocí). Ani v případě eugenické indikace však nebylo možné povolit provedení umělého přerušení těhotenství, byl-li by tím ohrožen život ženy. Tato vyhláška byla s účinností od 1. 9. 1960 změněna vyhláškou č. 129/1960 Sb.34, která byla významná v tom směru, že provedení umělého přerušení těhotenství bylo nadále bezplatné, dále pak byl upřesněn, resp. doplněn pojem „větší počet dětí“ (jenž byl jedním z důvodů pro přerušení těhotenství), a to tak, že se jím rozumí nejméně tři žijící děti. Další změny se týkaly interrupčních komisí, jejichž činnost bude podrobněji přiblížena v následujícím odstavci. Z řady prováděcích předpisů stojí za povšimnutí nařízení vlády č. 69/1973 Sb., kterým byl upřesněn pojem „pokročilý věk ženy“, kterým se rozumí věk nad 40 let života těhotné ženy. Tímto nařízením byla rovněž omezena možnost provést interrupci z důvodu eugenické indikace do konce 24. týdne těhotenství. Od 1. 9. 1980 bylo pak ve výjimečných případech možné provést interrupci z důvodu eugenické indikace až do 26. týdne těhotenství. Další změnou v této podzákonné normotvorbě, jež si zaslouží naši pozornost, bylo rozšíření demonstrativního výčtu „důvodů hodných zvláštního zřetele“ o bytovou nebo finanční tíseň vážně ohrožující životní úroveň rodiny, zvláště nezletilých dětí. Tento důvod byl výslovně uveden již ve vyhlášce č. 71/1973 Sb.

3.3.3 Interrupční komise Nejkontroverznější částí zákona č. 68/1957 Sb. se staly tzv. interrupční komise, které byly organizovány na dvoustupňovém principu – u okresních národních výborů (ONV) 34

Tato vyhláška byla následně zrušena vyhláškou č. 104/1961 Sb., jež byla s účinností od 1. 1. 1963 zrušena vládním nařízením č. 126/1962 Sb., jenž bylo zanedlouho opět změněno vl. nařízením č. 95/1964 Sb. (s účinností od 1. 7. 1964) a vl. nařízením 54/1966 Sb. (k 1. 9. 1966). K 29. 6. 1973 pak bylo toto vládní nařízení zrušeno nařízením vlády č. 69/1973 Sb. A k témuž datu vstoupila v účinnost také vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 71/1973 Sb., následně pak novelizovaná vyhláškou č. 80/1980 Sb. Tato posledně jmenovaná vyhláška pak byla zrušena spolu se zrušením zákona č. 68/1957 Sb. novými „potratovými“ předpisy z roku 1986.

19

a krajských národních výborů (KNV), původně však u okresních ústavů národního zdraví (OÚNZ) a krajských ústavů národního zdraví (KÚNZ). 35 Komise na krajské úrovni rozhodovaly v odvolacím řízení na návrh ženy proti zamítavému rozhodnutí okresní komise. Interrupční komise, povolující přípustnost přerušení těhotenství, měly v souladu s právními předpisy výchovně působit a propagovat účinné prostředky a způsoby zábrany nechtěného početí.

36

Podle důvodové zprávy k zákonu

č. 68/1957 Sb., měla komise při zjišťování existence důvodů přihlížet k zájmům společnosti, ke všem okolnostem případu (zejména závažnosti důvodů, pro které se žena rozhodla těhotenství přerušit) a měla za povinnost ženě zodpovědně vysvětlit rizika zákroku, společenský význam a poslání matky, a snažit se výchovným působením těhotnou ženu od zákroku odvrátit.37

Komise měla být institucí, která ženě poskytne radu, pomoc a posoudí

jednotlivý případ se zřetelem na zájmy ženy, plodu i společnosti. V praxi však komise velmi často selhávaly. Problémy se selháváním komisí se stát snažil řešit změnou v jejich personálním složení. Vyhláška č. 104/1961 Sb. nahradila s účinností od 1. 10. 1961 tzv. laický prvek, tedy „ženu životem zkušenou a požívající důvěry a vážnosti“ poslancem ONV, zpravidla jmenovaným z členů zdravotní komise. Různé obměny ve složení komisí pokračovaly i později, ukázalo se však, že ani tyto nejsou způsobilé překonat nedůvěru v komise a pocity jejich nepotřebnosti. Důvodem nejčastější kritiky byla především zbytečná byrokratizace kolem procedury umělého přerušení těhotenství. Zkušenosti z praxe ukazovaly, že komise nezvládají plnit svou preventivní a pomocnou funkci. 38

35

Vyhláška č. 249/1957 Ú.l. ve svém § 3 stanovila: „žena žádající o umělé přerušení těhotenství se obrátí buď přímo, nebo prostřednictvím svého ošetřujícího lékaře na přednostu ženského oddělení okresního ústavu národního zdraví, jehož nemocnice je příslušná pro její bydliště, a sdělí mu své důvody. Žena se však může obrátit i na jiný okresní ústav národního zdraví, jež má nemocnici. Přednosta ženského oddělení předloží žádost komisi. Komise se zřizuje u okresního ústavu národního zdraví, který má nemocnici a skládá se z ředitele okresního ústavu národního zdraví, jenž řídí její jednání (předseda komise), přednosty ženského oddělení okresního ústavu národního zdraví, popř. z dalšího odborníka, z jehož oboru je lékařská indikace nebo kontraindikace. Dalšího člena komise a jeho náhradníka jmenuje rada okresního národního výboru, a to ženu životem zkušenou a požívající důvěry a vážnosti. Nebude-li žádosti vyhověno, bude žena poučena o možnosti požádat o přezkoumání krajskou komisí s tím, že použije-li této možnosti, musí tak učinit neprodleně. Tato komise má obdobné složení jako komise okresní.“ 36

JURČÍKOVÁ, V. Závažné rozhodnutí. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1960, s. 53

37

GLOGAR, R. Trestní zákon, komentář. Praha: Orbis, 1958, s. 774/775

38

NIKŠOVÁ, G. Nedovolené přerušenia tehotenstva v československom trestnom práve. Bratislava: SAV, 1971, str. 200

20

Předmětem kritiky interrupčních komisí byla také skutečnost, že výsledek jednání před komisí byl již předem téměř jistý. Stereotypní a často jen formální přesvědčování komise rozhodnutí ženy nezměnilo. J. Prokopec ve svém článku výstižně píše: „Ženy v této situaci vlastně prodělávají dva zákroky. Jeden, neurotizující, před komisí a druhý při samotném operačním aktu.“ Tento autor zároveň navrhoval omezit práci komisí pouze na případy, kdy přítomnost indikace není zcela jasná, neboť uznával i jistá pozitiva existence komisí, a to zejména fakt, že obava před nepříjemným jednáním v komisi přece jen ovlivňuje ženu a vede ji k určité opatrnosti - k hledání i jiné možnosti řešení její situace než je umělé přerušení těhotenství. 39 Kritizováno bylo rovněž nevhodné chování členů komisí, které souviselo s tím, že tito členové neměli dostatečné vzdělání. Nedostatky znalostí např. i z oboru psychologie nebo práva pak byly příčinou, proč jednání komise bylo nevhodné nebo netaktní. 40 Je tedy možné shrnout, že rozhodování komisí se nestalo ničím jiným, než pouhou formalitou, více méně zbytečnou a navíc pro těhotnou ženu mnohdy subjektivně trapnou. Největším úskalím rozhodováním těchto komisí však byla skutečnost mnohem závažnější, a sice, že rozhodování komisí oddalovalo provedení interrupce požadované ženou v době co nejranějšího těhotenství, kdy lze těhotenství provést s co nejmenšími riziky, zejména tzv. odsátím zárodku (vakuumspirací). Z těchto důvodů bylo přistoupeno v roce 1986 k vydání nových předpisů o interrupci. 41

3.3.4 Situace v letech 1957 – 1968 Za dobu existence zákona se počet umělých potratů v českých zemích více než zdvojnásobil ze 40,5 tisíce v roce 1958 na 83,5 tisíce v roce 1986. Tzv. potratový index, udávající počet potratů (včetně přirozených) na 100 živě narozených dětí, se zvýšil ze 47,2 v roce 1958 na 74,2 v roce 1986 (tento trend byl narušen jen v první polovině 70. let, v době populační exploze v Československu, kdy potratový index činil v roce 1975 pouze 39,6). Praxe ukázala, že přes 80% důvodů umělého přerušení těhotenství tvořily sociální indikace.

39

PROKOPEC, J. K některým aspektům umělého přerušení těhotenství. Socialistická zákonnost. 1965, s. 46

40

RADVANOVÁ, S. Přerušení těhotenství. Acta universitas Carolinae II, 1968, s. 93

41

ADAMUS, V. Právo na život a dobrovolné přerušení těhotenství. Správní právo 7/1992, s. 13

21

Příčiny přitom úzce souvisí s příčinami omezování porodnosti, jak ukazuje zkušenost 70. let, kdy došlo k výraznému růstu porodnosti a podstatnému poklesu potratovosti. 42

4

Současná trestněprávní ochrana lidského plodu v České republice Ochrana počínajícího lidského života je v platném a účinném trestním zákoně

č. 140/1961 Sb. (v této kapitole také jen „trestní zákon“) zařazena v hlavě VII. zvláštní části, jež nese název „Trestné činy proti životu a zdraví“. Ochrana počínajícímu lidskému životu je zde poskytována především ustanoveními § 227 až § 229, které jsou uvozeny společným názvem „Nedovolené přerušení těhotenství“. Tímto se však trestněprávní ochrana lidského plodu v platném právu nevyčerpává, nýbrž je obsažena i v dalších ustanoveních trestního zákona. Jelikož je lidský plod v užším smyslu považován za součást těla matky, je chráněn i prostřednictvím ochrany své matky. A právě proto je důležité v souvislosti s jeho ochranou zmínit trestný čin vraždy, zejména pak jeho kvalifikovanou skutkovou postatu zakotvenou v § 219 odst. 2 písm. d) trestního zákona. Dalším ustanovením, jež zprostředkovaně poskytuje ochranu nenarozenému dítěti, je § 224 ve spojení s § 89 odst. 7 písm. g) trestního zákona, kdy je především chráněno zdraví těhotné ženy, zprostředkovaně však také lidský plod. Pokud se jedná o embryo nacházející se mimo tělo matky, tak ani jeho ochrana nezůstala opomenuta. Tato ochrana je vyjádřena ustanovením § 209 b, které upravuje trestný čin nedovoleného nakládání s lidským embryem a lidským genomem.

4.1 Trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství Trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství je, jak již bylo zmíněno výše, upraven v § 227 – 229 trestního zákona. Během doby platnosti trestního zákona došlo v těchto ustanoveních ke dvěma změnám. Novelou č. 175/1990 Sb. došlo k zásahu do znění § 227 odst. 1 trestního zákona, kde byla vypuštěna sankce nápravného opatření (tato změna souvisela s vypuštěním uvedeného institutu z trestního zákona vůbec) a druhá novela č. 290/1993 Sb. změnila znění § 228 odst. 2. O této změně bude pojednáno blíže v části věnující se usmrcení plodu se souhlasem matky. Trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství zahrnuje celkem tři základní 42

KÜHN, Z. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, s. 21-22

22

skutkové podstaty, a sice pomoc nebo svádění k nedovolenému přerušení těhotenství, přerušení těhotenství se souhlasem matky a přerušení těhotenství bez souhlasu matky. Přerušením těhotenství se rozumí jakékoliv jednání směřující k usmrcení lidského plodu. Na použitém prostředku přitom nezáleží, může jít o prostředky mechanické, chemické, operativní zákroky anebo i vyvolání předčasného porodu za podmínky, že směřuje k usmrcení lidského plodu.43 Mechanickou metodou může být např. vstřikování tekutiny do dělohy, dilatace čípku, performace pochvy nebo dělohy sondou, kyretáž atd. Používanými chemickými nebo rostlinnými látky pak jsou kupř. chinin, mýdlový roztok k výplachům dělohy, kyseliny, manganistan draselný nebo námel. 44 Ačkoliv platná právní úprava používá pojem „přerušení“ těhotenství, vhodnější by zřejmě bylo nahradit jej pojmem „ukončení“ těhotenství, neboť usmrcením plodu se těhotenství nepřerušuje, ale nenávratně ukončuje. Trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství je vždy trestným činem úmyslným. Nedbalostní přerušení těhotenství může být posuzováno jako ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 224 trestního zákona.45 Jestliže plod již samovolně odumřel a jde jen o jeho odstranění, je tento zákrok samozřejmě přípustný, a to podle zásad beztrestnosti lékařského zákroku. Pouhé uspíšení porodu by eventuelně mohlo být trestným činem nedovoleného přerušení těhotenství (pokud by došlo k vyvolání porodu tak předčasného, že by dítě nepřežilo) nebo pokusem o něj (pokud by sice došlo k předčasnému porodu, avšak dítě by za pomoci lékařské techniky přežilo), jednal-li by ovšem pachatel v úmyslu plod usmrtit, jinak může jít o těžkou újmu na zdraví z nedbalosti (opět by se aplikoval § 224 ve spojení s §89 odst. 7 písm. g) trestního zákona). 46

43

NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., VOKOUN, R. a kol. Trestní právo hmotné. 2. díl, 5. vydání, Praha: ASPI Publishing, 2007, s. 32 44

TESAŘ, J. a kol. Soudní lékařství. Praha: Avicenum, 1977, s. 215

45

NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., VOKOUN, R. a kol. Trestní právo hmotné. 2. díl, 5. vydání, Praha: ASPI Publishing, 2007, s. 32 46

NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., VOKOUN, R. a kol. Trestní právo hmotné. 2. díl, 5. vydání,Praha: ASPI Publishing, 2007, s. 33

23

4.1.1 Pomoc nebo svádění - § 227 První skutková podstata trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství, je upravena v § 227 odst. 1 trestního zákona a zahrnuje jednání, kterým pachatel těhotné ženě pomáhá nebo ji svede k tomu, aby si těhotenství sama uměle přerušila nebo jinému dovolila, aby jí bylo těhotenství uměle přerušeno jinak než způsobem přípustným podle zákonných předpisů o umělém přerušení těhotenství (tedy v rozporu se zákonem č. 66/1968 Sb. o umělém přerušení těhotenství a prováděcí vyhláškou č. 75/1986 Sb). Pomoc těhotné ženě a její svedení je tu pachatelstvím, neboť těhotná žena se sama trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství nedopouští.

47

Ustanovení o beztrestnosti

těhotné ženy je vyjádřením obecné právní zásady, že nemůže být trestná osoba, k jejíž ochraně je příslušné trestněprávní ustanovení určeno (důvody pro zakotvení beztrestnosti těhotné ženy jsou rozebrány v kapitole pojednávající o historii ochrany lidského plodu). Můžeme rozlišovat pomoc fyzickou nebo psychickou (intelektuální). Fyzickou pomocí bude např. opatření prostředků k provedení nelegálního přerušení těhotenství, odstranění překážek, ale i získání lékaře či andělíčkářky k provedení potratu. Psychickou pomoc je možno spatřovat v radě, utvrzování, v předsevzetí provést přerušení těhotenství či v slibu přispět po trestném činu např. tím, že pachatel těhotné ženě zajistí ubytování po zákroku. 48 Pojem „svede“ vyjadřuje v podstatě návod ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Může jít o přemlouvání, poučení o možnosti provést nedovolené přerušení těhotenství, ale i schvalování nelegálního potratu u jiné osoby, pokud jím má být vzbuzeno rozhodnutí u těhotné ženy nelegálně přerušit své těhotenství. Je možný i tzv. nepřímý návod, při kterém návodce navádí prostřednictvím „živého nástroje“ (který sám není trestně odpovědný). 49 Za pomoc nebo svedení těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství jinak než způsobem dovoleným, hrozí pachateli trest odnětí svobody až na jeden rok. Jestliže pachatel tímto činem způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt (§ 227 odst. 2), bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let (ve vztahu k těmto těžším následkům postačí nedbalost). 47


tamtéž

49

tamtéž

24

4.1.2 Usmrcení plodu se souhlasem matky - § 228 odst. 1 a 2 Další skutkovou podstatou je přerušení těhotenství jinak než způsobem přípustným podle zákonných předpisů o umělém přerušení těhotenství, a to se souhlasem těhotné ženy. Souhlas ženy může být jakkoliv projevený, tedy i konkludentně. Musí jít ovšem o souhlas relevantní, tj. žena musí být k takovému rozhodnutí způsobilá (což odpadá např. u mentální zaostalosti). Kromě základní skutkové podstaty usmrcení plodu se souhlasem matky zná trestní zákon i kvalifikovanou skutkovou podstatu, která je naplněna, jestliže pachatelem uvedeným činem získá značný prospěch 50nebo páchá tento čin soustavně anebo takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt těhotné ženy. Před novelou trestního zákona č. 290/1993 Sb., tedy před 1. 1. 1994, bylo přísněji trestné, když pachatel spáchal čin výdělečně nebo způsobil těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Zmíněnou novelou tak došlo ke ztížení kvalifikace tohoto trestného činu podle kvalifikované skutkové podstaty, neboť znak „výdělečně“ je širší než „získání značného prospěchu“ a „soustavné páchání činu.“ Za naplnění kvalifikované skutkové podstaty hrozí pachateli trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Jestliže pachatel předstírá, že provádí umělý potrat, ve skutečnosti však žena těhotná není a on o této skutečnosti ví, je potřeba aplikovat ustanovení § 250 o trestném činu podvodu (to však za předpokladu, že pachatel provedl takový čin za úplatu). Jde tak o jednání, kterým pachatel ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl jiného v omyl nebo využil něčího omylu, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou 51. Tento případ řešil Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení sp. zn. 6 TZ 116/91 (č. 50/92 Sb. rozh. trest). Jednalo se o případ obviněného MUDr. A. F., který byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě z roku 1951 mj. uznán vinným trestným činem usmrcení lidského plodu podle § 218 odst. 2, 3 písm. a) tehdy platného trestního zákona č. 86/1950 Sb., neboť v letech 1945 až 1950 provedl za úplatu několik umělých potratů. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný odvolání, které Krajský soud jako nedůvodné zamítl. Teprve v roce 1991 po smrti obžalovaného podal generální prokurátor ČR stížnost pro porušení zákona proti usnesení Krajského soudu. V tomto mimořádném opravném prostředku vytkl, že jednání obžalovaného vůči jedné z poškozených nemělo být považováno za součást trestného činu usmrcení lidského plodu 50

min. 500.000,--Kč

51

min. 5.000,--Kč

25

podle § 218 odst. 2, 3 písm. a) trestního zákona č. 86/1950, protože podle výsledků provedeného dokazování tato poškozená nebyla těhotná. Konkrétně bylo soudem správně zjištěno, že jednání obžalovaného vůči této poškozené spočívalo v tom, že si od ní obžalovaný nechal vyplatit 10.000 Kčs za okolností, kdy byla přesvědčena, že je těhotná a že jeho zákrok směřuje k umělému potratu. Generální prokurátor tedy namítal, že toto jednání obviněného mělo být soudem posouzeno jako trestný čin podvodu, neboť obžalovaný využil omylu poškozené k tomu, aby se k její škodě obohatil. Nejvyšší soud v tomto případě argumentaci generálního prokurátora plně přisvědčil. Mimoto ve zmiňovaném rozhodnutí sp. zn. 6 TZ 116/91 Nejvyšší soud shledal, že pouhý projev ochoty provést za úplatu nedovolené přerušení těhotenství u ženy, která je k takovému zákroku již rozhodnuta, není trestný. Tento závěr však není bezproblémový, vzhledem k tomu, že takovýto skutek může přejít až v psychickou pomoc, což by již podle ust. § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona trestné bylo. 52

4.1.3 Usmrcení plodu bez souhlasu matky - § 228 odst. 3 a 4 Tato samostatná skutková podstata stanoví postih pro pachatele, který uměle přeruší těhotenství ženy bez jejího souhlasu. Za takové jednání hrozí trest odnětí svobody v rozsahu dvou až osmi let a pokud by pachatel z nedbalosti zapříčinil rovněž smrt těhotné ženy, tak dokonce v rozsahu pěti až dvanácti let. Jestliže se pachatel dopouští násilného jednání vůči těhotné ženě, a činí tak v úmyslu přerušit její těhotenství, je trestný podle ust. o nedovoleném přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy a nikoliv podle ust. § 222 odst. 1 (úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví) ve spojení s § 89 odst. 7 písm. g) trestního zákona. Rozdíl mezi trestným činem nedovoleného přerušení těhotenství podle § 228 odst. 3 trestního zákona a trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona, spáchaným vyvoláním potratu (§ 89 odst. 7 písm. g) trestního zákona) lze vyčíst z rozhodnutí Nejvyššího soudu R 45/1968. V tomto případě šlo o skutek pachatele spáchaný roku 1965, kdy pachatel - bývalý přítel poškozené – poškozenou, dívku ve vysokém stupni těhotenství, několikrát udeřil pěstí a kopl do břicha, v důsledku čehož lékař po vyšetření konstatoval smrt plodu. Soudy prvého a 52


26

druhého stupně mylně posoudily případ podle § 222 odst. 1 trestního zákona ve spojení s § 89 odst. 7 písm. g) trestního zákona. Nejvyšší soud poté dovodil, že: „ Pokud můžeme z případu spolehlivě dovodit úmysl spáchat trestný čin i vědomost o stupni těhotenství, musíme konstatovat, že násilné jednání vůči ženě v úmyslu přerušit bez jejího souhlasu těhotenství, vykazuje znaky trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství podle § 228 odst. 3 tr. zák. a nikoliv znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., spáchaného vyvoláním potratu (§ 89 odst. 7 písm. g) trestního zákona).“ Skutkovou podstatu podle § 228 odst. 3 trestního zákona nenaplní jednání, při kterém si nelze svolení ženy vyžádat vzhledem k okolnostem, jako např. zdravotní stav ženy (např. je-li žena v bezvědomí), a zároveň je nutný okamžitý zákrok pro záchranu života ženy.

53

Ovšem i tam, kde podmínky krajní nouze dovolují jednání, se kterým nebyl vysloven souhlas, nemůže se na ně lékař odvolávat v případě, kdy jedná proti výslovné vůli člověka.54 Provedení umělého přerušení těhotenství proti vůli matky, ačkoliv provedené v souladu s požadavky medicíny a ve snaze zachránit její život, by proto mohlo naplnit skutkovou podstatu § 228 odst. 3 trestního zákona. V takovém případě je však nutné vzít v úvahu korektiv společenské nebezpečnosti, protože cítíme, že postavení pachatele od postavení takového lékaře je nadmíru odlišné vzhledem k účelu a cíli, jehož se snažil dosáhnout. 55

4.2 Vražda těhotné ženy podle § 219 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákona Tato kvalifikovaná skutková podstata trestného činu vraždy byla do trestního zákona zařazena novelou č. 125/1995 Sb., čímž posílila ochranu nenarozeného plodu, který je tímto ustanovením intenzívně chráněn prostřednictvím ochrany života matky. Jestliže pachatel usmrtí těhotnou ženu, může být potrestán odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem. Pro naplnění této kvalifikované skutkové podstaty musí být žena těhotná již na počátku jednání pachatele, kterým ji započal usmrcovat, a proto je bez významu, zda v důsledku jeho jednání došlo k potratu v průběhu jeho jednání, popř. ještě před vznikem smrtelného následku. Usmrcení těhotné ženy se bude posuzovat podle této kvalifikované 53


CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O. a kol. Trestní právo a zdravotnictví. 2. vydání, Praha: Orac, 2004, s. 84

55

MITLOHNER, M. Trestněprávní aspekty lékařského zákroku. Čs. kriminalistika 3/1991, s. 254

27

skutkové podstaty i v případě, kdy pachatel neví, že žena, kterou usmrcuje, je těhotná. Ve vztahu ke skutečnosti, že žena je těhotná postačí nedbalost, neboť tuto skutečnost pachatel se zřetelem ke všem okolnostem případu a své subjektivní dispozice vědět měl a mohl. 56

4.3 Trestný čin nedbalostního ublížení na zdraví – § 224 odst. 1 a 2 Tento trestný čin pokrývá případy, kdy dojde k usmrcení plodu v důsledku nedbalostního zavinění. Dojde-li k usmrcení plodu z nedbalosti samotnou matkou, je tato samozřejmě beztrestná (je-li beztrestná i žena, která svůj plod úmyslně usmrtí, tím spíše bude beztrestná žena, která svůj plod usmrtí v důsledku zavinění z nedbalosti). Vyvolání potratu nebo usmrcení plodu je ve smyslu § 89 odst. 7 písm. g) považováno za těžkou újmu na zdraví. Na tomto místě tedy zákon používá pojem potrat a usmrcení (oproti § 227 a násl., kde je používán pojem přerušení těhotenství). Vyvoláním potratu se podle komentáře k trestnímu zákonu rozumí každé jednání, které má za následek přerušení těhotenství dříve, než dojde k porodu, byť předčasnému.57 Usmrcením plodu je pak jakékoliv jednání, jehož následkem je smrt plodu, aniž dojde současně nebo bezprostředně k jeho vypuzení. 58 V literatuře se vyskytuje i jiné vymezení potratu a usmrcení plodu založené na lékařské terminologii. Podle lékařské terminologie se potratem rozumí vypuzení plodu a placenty z dělohy do 28. týdne (tj. do 7 lunárních měsíců neboli 196 dní) těhotenství. Za usmrcení se potom považuje ukončení těhotenství po 28. týdnu jeho trvání až do počátku porodu. Takovéto rozlišení mezi potratem a předčasným porodem spojeným s usmrcením plodu (někdy je přesné rozlišení stěží možné) přitom nemá pro právní kvalifikaci žádný význam, neboť vždy se bude jednat o případ § 89 odst. 7 písm. g) trestního zákona.

59

Předpokladem vyvolání potratu je, že lidský plod je v době činu vyvolávajícího potrat živý a schopný dalšího vývoje. Je - li plod mrtvý, pak nejde o vyvolání potratu. Odstranění mrtvého plodu u těhotné ženy je léčebným zákrokem. 56

ŠÁMAL, P. a kol.,Trestní zákon, komentář. Praha: C. H. Beck, 2004, 6. doplněné a přepracované vydání, II. díl (§91-301), s. 1303 57

např. lékař při vnitřním vyšetření provede takový zákrok, který má za následek přerušení těhotenství, nebo automobilista porazí těhotnou ženu, která následkem toho potratí 58

ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákon, komentář. Praha: C. H. Beck, 2004, 6. doplněné a přepracované vydání, I. díl (§1-90), s. 660 59

tamtéž

28

Za trestný čin nedbalostní způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti podle § 224 odst. 1 hrozí jeho pachateli trest odnětí svobody až na dvě léta nebo zákaz činnosti. Kvalifikovanou skutkovou podstatou podle odst. 2 je spáchání takového činu v důsledku porušení důležité povinnosti pachatele vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo mu uloženou povinností podle zákona (typicky dopravní předpisy), což je ohroženo trestem odnětí svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem. Ještě přísněji bude trestný ten, kdo z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt více osob proto, že hrubě porušil předpisy o ochraně životního prostředí nebo předpisy o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické předpisy. V těchto případech bude pachatel potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.

4.4 Nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským genomem Tato skutková podstata byla do trestního zákona včleněna zákonem č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských kmenových embryonálních buňkách a souvisejících činnostech. Přijetí ochrany embrya v případě, kdy je zákonem umožněn výzkum na embryích in vitro požaduje čl. 18 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a tato možnost je stanovena právě zákonem č. 227/2006 Sb. Tento zákon upravuje základní oblasti související s výzkumem na lidských embryonálních buňkách, které definuje v § 1. Lidským embryem se ve smyslu § 2 písm. d) tohoto zákona rozumí „totipotentní buňka anebo seskupení takových buněk, které jsou schopné se vyvinout v lidské individuum“. Tato zákonná úprava vznikla v důsledku potřeby vytvořit zákonný rámec pro tento druh výzkumu a zamezit tím nekontrolovatelným pokusům v této oblasti a zároveň vyslovit negativní zákaz výzkumu, který by mohl mít negativní dopady na vývoj nových léčebných postupů, zvyšujících kvalitu života.60 Trestní zákon upravuje trestní odpovědnost za porušení zákonem stanovených podmínek výzkumu. Nedovoleného nakládání s lidským embryem a lidským genomem se dopustí každý, kdo vykonává zákroky, které směřují k vytvoření lidského embrya pro jiný účel než je jeho přenesení do ženského organismu, k výzkumu použije lidské embryo anebo větší množství lidských embryonálních kmenových buněk, lidské embryo anebo větší počet kmenových buněk doveze, vyveze, přenese vytvořené lidské embryo do dělohy jiného živočišného druhu, přenese lidský genom do buněk jiného živočišného druhu anebo naopak, 60

důvodová zpráva k zákonu č. 227/2006 Sb., Sněmovní tisk č. 1071/0, dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=1071&CT1=0

29

nebo se dopustí reprodukčního klonování. Jedná se o úmyslný trestný čin, jehož objektem je zájem na řádném vykonávání výzkumu, který musí šetřit důstojnost lidského života a základní etické principy související s výzkumem na člověku. V literatuře se setkáváme i s tvrzením, že objektem je zájem na dodržování mezinárodního závazku, který plyne z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.61

5

Zákon č. 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství Platná právní úprava provádění interrupcí je v České republice obsažena v zákoně

č. 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství, který byl přijat Českou národní radou dne 20. října 1986 a nahradil zákon č. 68/1957 Sb. (s účinností od 1. 1. 1987). Zákon provádí vyhláška Ministerstva zdravotnictví ze dne 7. 11. 1986. Nová legislativa byla přijata mj. jako důsledek zvýšené kritiky praxe interrupčních komisí, jak již bylo uvedeno v kapitole druhé této práce. Hlavním účelem zákona je podle jeho § 1 zřetel na ochranu života a zdraví těhotné ženy a zájem státu na plánovaném a odpovědném rodičovství. Nežádoucímu těhotenství se má ve smyslu § 2 „předcházet především výchovou k plánovanému a odpovědnému rodičovství v rodině, ve škole a zdravotnických zařízení, výchovným působením v oblasti sociální a kulturní a využíváním prostředků k zabránění těhotenství.“ Zásadní změnou oproti dřívějšímu zákonu č. 68/1957 Sb. je možnost ženy svobodně rozhodnout o svém těhotenství. Takové rozhodnutí je ovšem časově omezené, a to na období prvních 12 týdnů těhotenství. Později je to možné pouze v případě, že přerušení těhotenství nebrání zdravotní důvody (tzv. kontraindikace). Tato magická hranice dvanácti týdnů byla stanovena, protože odborná zdravotnická veřejnost zastává názor, že medicínsky lze hovořit o vývojové přeměně embrya v lidskou bytost od 12. týdne těhotenství (od této doby je totiž jeho centrální nervová soustava v určitém stupni vývoje). I těhotenství starší 12 týdnů lze přerušit, a to se souhlasem ženy nebo z jejího podnětu, jestliže je ohrožen její život nebo zdraví nebo zdravý vývoj plodu nebo jestliže jde o geneticky vadný vývoj plodu (musí být tedy dána existence vitální, zdravotní nebo eugenické indikace). Svědčí-li pro umělé přerušení těhotenství genetické důvody, lze uměle přerušit těhotenství nejpozději do dosažení 24 týdnů těhotenství (§ 2 cit. vyhlášky). 61

JELÍNEK, J., a kol. Trestní právo hmotné:obecná část, zvláštní část. 2. aktual. vydání, Praha: Linde, 2006, s. 608

30

Seznam nemocí, syndromů a stavů, které jsou zdravotními důvody k umělému přerušení těhotenství, uvádí příloha č. 1 prováděcí vyhlášky č. 75/1986 Sb. V § 1 cit. vyhlášky se naopak uvádějí zdravotní důvody, pro které nelze na žádost ženy její těhotenství uměle přerušit (kontraindikace), a sice: a) zdravotní stav ženy, kterým se podstatně zvyšuje zdravotní riziko spojené s umělým přerušením těhotenství, zejména zánětlivá onemocnění, b) umělé přerušení těhotenství, od něhož uplynulo šest měsíců, s výjimkou případů, kdy

1. žena alespoň dvakrát rodila nebo 2. žena dovršila 35 let věku nebo 3. je důvodné podezření, že žena otěhotněla v důsledku trestné činnosti, která vůči

ní byla spáchána. Uvedenou lhůtu šesti měsíců lze chápat jako záměr zákonodárce bránit příliš častým interrupcím u lehkomyslných žen, neboť lékařská důvodnost takového ustanovení je sporná. Dalším argumentem pro tvrzení, že zákonodárce tímto ustanovení neměl v úmyslu chránit pouze zdraví ženy, je skutečnost, že omezení šesti měsíců neplatí pro výše uvedené tři důvody, které mají povahu spíše sociální. Takovýmto ustanovením tedy i liberální legislativa chrání plod před bezstarostným ničením. 62 Ze zdravotních důvodů se ženě s jejím souhlasem uměle přeruší těhotenství, jestliže k tomu dalo podnět zdravotnické zařízení, nebo z jejího podnětu, jestliže se zdravotní důvod potvrdí. Jestliže k umělému přerušení dalo podnět zdravotnické zařízení a žena k němu odmítá dát souhlas, učiní o tom žena, která odmítá umělé přerušení těhotenství, písemné prohlášení (revers). V § 6 se setkáváme s ustanovením, které částečně omezuje rozhodovací volnost ženy do dovršení šestnácti let. Podle občanského zákoníku vzniká způsobilost fyzické osoby k právním úkonům v plném rozsahu dovršením zletilosti. Podle § 9 občanského zákoníku mají nezletilí způsobilost pouze k takovým právním úkonům, které svou povahou odpovídají jejich věku. Zákon o umělém přerušení těhotenství jako jeden z mála zákonů jasně vymezuje, kdy považuje nezletilou za způsobilou vlastními úkony rozhodovat o svém (ne)mateřství. Pro tyto účely pak zákon stanoví věkovou hranici 16 let.63 Ženě, která nedovršila 16 let, lze uměle

62


63

MACH, J., PRUDIL, L., MARKOVÁ, D. a kol. Zdravotnictví a právo – komentované předpisy. 2. vydání, Praha: LexisNexis CZ s.r.o., 2005, s. 431

31

přerušit těhotenství se souhlasem zákonného zástupce, popřípadě toho, jemuž byla svěřena do výchovy. Pro věk 16 – 18 let potom stačí, aby zdravotnické zařízení „vyrozumělo“ zákonného zástupce, a to neprodleně po provedení výkonu vhodným způsobem. Stanovení hranice 16 let je v důvodové zprávě k zákonu č. 66/1986 Sb. vysvětleno tím, že je potřeba respektovat zásady o nezletilých tak, jak je chápe rodinné právo, s přihlédnutím k minimálnímu věku k uzavření manželství a k délce povinné školní docházky. Uvádí se zde, že na rozdíl od skupiny žen ve věku do šestnácti let, u nichž počet interrupcí činil ročně cca 220 případů, ukazuje se u věkové skupiny 16-18 let vzestupný počet podaných žádostí, které činí ročně cca 1.950 žádostí, a že souhlas rodičů by u této věkové skupiny mohl vést k nežádoucímu odkladu interrupce, když interrupce je u ní v raném stádiu nejvíce žádoucí. Z hlediska zabezpečení výkonu rodičovských práv a povinností bylo považováno za nutné, aby zdravotnická zařízení o provedené interrupci vyrozuměla zákonné zástupce těchto žen. O výkon umělého přerušení těhotenství musí žena písemně požádat příslušné zdravotnické zařízení a interrupce se provede jen tehdy, zjistí-li lékař, že jsou splněny podmínky pro její výkon. Zákon pamatuje i na možnost podání opravného prostředku proti rozhodnutí lékaře. Tento opravný prostředek je zakotven v § 8 zákona, který výslovně stanoví možnost požádat o přezkoumání závěru lékaře, kterým neshledal podmínky pro umělé přerušení těhotenství. Tuto žádost je nutné podat písemně nejpozději do 3 dnů. Žádost potom přezkoumává okresní odborník pro obor gynekologie a porodnictví, přičemž je povinen přezkoumat ji nejpozději do dvou dnů od jejího doručení. K přezkoumání žádosti si přizve další dva lékaře z tohoto oboru, popřípadě i lékaře z jiného dotčeného oboru. Zjistí-li tento lékař, že jsou dány podmínky pro umělé přerušení těhotenství, oznámí to ženě a určí zdravotnické zařízení, které výkon provede. Pokud ani okresní odborník pro obor gynekologie a porodnictví neshledá, že by byly splněny podmínky pro provedení interrupce a žena na jejím provedení přesto trvá, postoupí ihned její písemnou žádost k přezkoumání krajskému odborníkovi pro obor gynekologie a porodnictví. Rovněž tento odborník si pro přezkoumání žádosti přizve další dva lékaře, na přezkoumání žádosti mají v tomto případě tři dny. Jestliže ani krajským odborníkem není shledána existence podmínek pro výkon interrupce, výsledek přezkoumání je konečný a je stanovena povinnost písemně jej oznámit žadatelce.

32

6

Statistiky provedených interrupcí v posledních letech Celkový počet potratů v roce 2008 se oproti roku 2007 zvýšil o 529 případů a dosáhl

hodnoty 41 446. Dochází tedy k zastavení dlouhodobého trendu snižování počtu potratů, který byl v České republice pozorován již od počátku 90. let. Počet umělých přerušení těhotenství se oproti roku 2007 zvýšil o 346 případů, nepatrně se zvýšil také jejich podíl na celkovém počtu potratů (62,15 %). Na potraty samovolné připadá 34,44 %, jejich počet se zvýšil o 171 případů. Zbývající více než tři procenta tvoří mimoděložní těhotenství, nárůst o 12 případů. Počet takzvaných „ostatních“ potratů, což jsou především potraty nelegální, se každoročně výrazně liší. Například v roce 2003 jich bylo 58 a v roce 2008 žádný. Obecně se jejich počet ale pohybuje v řádu maximálně několika desítek. 64 V roce 2008 bylo v ČR evidováno 25 760 umělých přerušení těhotenství (UPT). Z nich dlouhodobě velkou většinu, kolem 80 % (v roce 2008 75,1 %), tvoří miniinterrupce, které se provádějí do 8. týdne těhotenství. V posledních letech se podíl miniinterrupcí na všech UPT mírně snižuje, ale jde o pokles velice slabý. Interrupce lze také rozdělit podle toho, zda byly provedeny ze zdravotních důvodů. Těch bylo zhruba o procento méně než v předchozím roce, necelých 18 % ze všech UPT. 65

7

Novelizační tendence ve vztahu k zákonu č. 66/1986 Sb. Současná právní úprava umělého přerušení těhotenství, obsažená v zákonu č. 66/1986

Sb., je více než 20 let stará a obsahuje řadu zastaralých ustanovení, v praxi naprosto nerealizovatelných. Jedná se např. o funkci okresních či krajských odborníků pro obor gynekologie nebo systém příslušnosti zdravotnického zařízení podle místa pobytu, pracoviště nebo školy, který se dnes již nepoužívá a žena si volí lékaře nezávisle na těchto kritériích. Dalším ustanovením, které si nutně vyžaduje změnu především pro rozpor s předpisy komunitárního práva, je § 10 („umělé přerušení těhotenství se neprovede cizinkám, které mají v České republice pouze přechodný pobyt“). Z těchto důvodů je potřeba stávající úpravu umělého přerušení těhotenství změnit a pokud možno přijmout zákon, který by v oblasti 64

65

ÚZIS ČR, Aktuální informace č. 5/2009, s. 2 tamtéž

33

umělého přerušení těhotenství odpovídal současným potřebám společnosti. Tímto zákonem by podle současných představ měl být zákon o specifických zdravotních službách, o jehož návrhu bude pojednáno níže v této kapitole. Pouze pro doplnění bych na tomto místě zmínila také návrh zákona o zdravotních službách, který s problematikou umělého ukončení souvisí např. tím, že ruší tzv. výhradu svědomí. V současné době tato oblast není upravena a lékaři mohli odmítnout provedení zákroku s odkazem na výhradu svědomí zmíněnou v etickém kodexu lékařské komory.

66

Podle navrhované právní úpravy bude muset lékař buď výkon

provést anebo alespoň zajistit jeho vykonání jinde. Pokud jde o změny tzv. potratové legislativy, je také potřeba zmínit, že někteří ze zákonodárců nespatřují problém v zastaralé úpravě umělého přerušení těhotenství, ale naopak se nemohou ztotožnit s přípustností existence tzv. legálních potratů vůbec.

7.1 Návrh na zrušení zákona o umělém přerušení těhotenství Tendence usilující o změnu stávající interrupční legislativy se u nás začaly objevovat hned po roce 1989. Tyto návrhy iniciují především některé neziskové organizace a KDU-ČSL. V roce 2003 připravila skupina tří poslanců (Jan Karas a Jiří Kasal z KDU-ČSL a Petr Pleva z ODS) návrh zákona, kterým by se zrušil zákon č. 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství a kterým by se tedy současně změnil trestní zákon. Návrh zákona byl poměrně stručný, obsahoval čtyři články (první rušil zákon o umělém přerušení těhotenství, druhý prováděcí předpisy k němu, třetí článek obsahoval pět bodů týkajících se s tím související změny trestního zákona a čtvrtý odstavec stanovil účinnost).

67

Kdyby byl tento

návrh přijat, mělo by to za následek kriminalizaci všech umělých potratů s výjimkou provedení lékařského zákroku směřujícího k záchraně života těhotné ženy. Současně by musela být splněna ještě jedna podmínka, a sice že nebylo možné při vynaložení veškerého úsilí smrti počatého, avšak dosud nenarozeného dítěte v daném případě předejít. Přerušení těhotenství vzniklého v důsledku znásilnění by bylo trestným činem, avšak v tomto případě by soud od potrestání upustil. Beztrestnost těhotné ženy by zůstala zachována. Mezi navrhované změny trestního zákona patřily také některé změny v jazykovém vyjádření, takže 66

HNUTÍ PRO ŽIVOT. Připravovaná liberalizace potratů. dostupné z: http://www.prolife.cz/?a=71&id=542 (citováno k 28. 2. 2009) 67

Sněmovní tisk č. 376. Novela zákona o umělém přerušení těhotenství. dostupný z: www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=4&T=376 (citováno k 10. 3. 2009)

34

např. nedbalostním způsobením těžké újmy na zdraví by ve smyslu § 89 odst. 7 písm. g) trestního zákona nebylo „vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, ale „usmrcení počatého, ale dosud nenarozeného dítěte“. V důvodové zprávě k tomuto návrhu zákona z r. 2003 bylo uvedeno, že zákon o umělém přerušení těhotenství a prováděcí předpisy k němu je nutné zrušit pro rozpor s ústavním pořádkem a mezinárodním závazkem podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. S tímto závěrem ovšem nelze v žádném případě souhlasit (o otázkách souladu stávající právní úpravy umělého přerušení těhotenství s ústavním pořádkem bude pojednávat následující kapitola). Důvodová zpráva je oproti samotnému návrhu zákona poměrně obsáhlá a velmi kritická k stávající české právní úpravě. Důvodová zpráva totiž zachycuje postoje té části české veřejnosti, která zastává tzv. postoj „pro-life“, přičemž zastánci tohoto hnutí považují umělé potraty za vraždu, a proto není divu, že proti nim ostře vystupují. Návrh zákona nakonec nebyl Poslaneckou sněmovnou přijat, byl zamítnut již při prvním čtení na 30. schůzi Poslanecké sněmovny, dne 30. 3. 2004. I když byl návrh tzv. protipotratového“ zákona tehdy zamítnut, diskuze ohledně této problematiky nadále pokračují, a to nejen na půdě Parlamentu, ale časté výtky se objevují především v médiích. Domnívám se, že zamítnutí takového návrhu se vzhledem k dlouhodobě liberálním postojům české veřejnosti dalo předpokládat a bylo téměř nevyhnutelné. Česká právní úprava patří v otázkách interrupcí mezi nejliberálnější na světě, což dle mého názoru vůbec není ke škodě. Přinejmenším je chráněno zdraví a jistě i život těhotných žen, které se z různých důvodů rozhodnou interrupci podstoupit. Závěrem tohoto odstavce lze snad pouze podotknout, že přijetí výše uvedeného návrhu zákona by (nejen) pro českou společnost neznamenalo nic jiného, než velký krok zpět.

7.2

Návrh zákona o specifických zdravotních službách V současné době se v Poslanecké sněmovně projednává návrh zákona o specifických

zdravotních službách, jehož účelem je v návaznosti na současně předkládaný návrh zákona o zdravotních službách vymezit ty zdravotní služby, u nichž je třeba s ohledem na jejich specifičnost stanovit zvláštní právní úpravu. Výkon umělého přerušení těhotenství spadá právě mezi tyto tzv. specifické zdravotní služby. Dále je zde upravena např. asistovaná reprodukce, sterilizace, kastrace, změna pohlaví transsexuálních pacientů, psychochirurgické

35

výkony, genetická vyšetření nebo lékařské ozáření.

68

Uvedený návrh zákona byl projednán

dne 3. 11. 2008 na 42. zasedání Legislativní rady vlády, která jej doporučila vládě schválit, ovšem spolu s určitými připomínkami69. Dne 19. 11. 2008 pak vláda svým usnesením č. 1440 uvedený návrh schválila, a to včetně úprav podle připomínek obsažených v uvedeném stanovisku Legislativní rady vlády. Tento návrh již opouští pojem umělé přerušení těhotenství a nahrazuje jej termínem umělé ukončení těhotenství. Je zde rovněž uvedena definice umělého ukončení těhotenství, kterým se rozumí „zdravotní výkony ukončující těhotenství a které se provádí ze zdravotních nebo jiných než zdravotních důvodů v případech, kdy plod není schopen samostatného přežití“.

7.2.1 Umělé ukončení těhotenství ze zdravotních důvodů 70 Ze zdravotních důvodů se těhotenství ukončí, pouze když s tím pacientka vysloví písemný souhlas, tzn. nelze ženu nutit k umělému ukončení těhotenství. Pokud pro ukončení těhotenství svědčí vitální nebo zdravotní indikace, tak je možné zákrok provést bez časového omezení. Jestliže pro umělé ukončení těhotenství svědčí genetické důvody, návrh předpokládá, že jej bude možno ukončit nejpozději do dosažení 24. týdnů těhotenství. Tato hranice 24. týdnů je ovšem prolomena, je-li prokázáno těžké poškození plodu nebo je zjištěno, že jde o života neschopný plod, kdy je rovněž možné těhotenství přerušit i bez časového omezení. Tato posledně zmíněná možnost ukončení těhotenství bez časového omezení má řadu odpůrců. Silně kritizováno je především ze strany již zmíněného občanského sdružení Hnutí pro život. 71

68

Sněmovní tisk č. 689/0, dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=689&CT1=0 (citováno k 15. 3. 2009) 69

obsaženými ve stanovisku Legislativní rady vlády č.j. 1504/08

70

Zdravotními důvody jsou ve smyslu uvedeného návrhu „takové nemoci nebo vady, u nichž existuje vysoká míra pravděpodobnosti vážného ohrožení zdraví nebo života pacientky, zdravého vývoje plodu nebo zdraví nebo života budoucího dítěte.“ 71

viz. např. Hnutí pro život, Připravovaná liberalizace potratů, dostupné z http://www.prolife.cz/?a=71&id=542

36

7.2.2 Umělé ukončení těhotenství z jiných než zdravotních důvodů Návrh zákona o specifických zdravotních službách stanoví, že těhotenství z jiných než zdravotních důvodů je možné ukončit do konce 12. týdne těhotenství, nebrání-li ukončení těhotenství závažné zdravotní důvody (kontraindikace). V případě pacientky starší 16 let postačí její písemná žádost, u pacientky mladší 16 let nebo pacientky zbavené způsobilosti k právním úkonům je potřeba ještě písemná žádost jejího zákonného zástupce. Žádost má být součástí zdravotnické dokumentace vedené o pacientce. Poměrně vhodná je připomínka občanského sdružení Hnutí pro život, která poukazuje na možnost kolize zájmů dívky mladší 16 let a jejího zákonného zástupce. Podle návrhu zákona by byl totiž umělý potrat vykonán i za situace, kdy by si těhotná dívka mladší 16 let dítě přála porodit a vychovat, ale její zákonný zástupce by s tím nesouhlasil a podal zmíněnou žádost o umělé ukončení jejího těhotenství. Hnutí pro život proto požaduje doplnit do návrhu větu následujícího znění: „Je-li názor pacientky v rozporu s názorem zákonného zástupce pacienta, oznámí poskytovatel do 24 hodin od vyžádání si souhlasu tuto skutečnost soudu, a to za účelem ustanovení opatrovníka.“ V § 14 odst. 2 zmíněného návrhu je dále stanoveno, že: „Před provedením umělého ukončení těhotenství z jiných než zdravotních důvodů, je ošetřující lékař povinen podat pacientce, popř. jejímu zákonnému zástupci (v případě pacientky mladší 16 let nebo pacientky zbavené způsobilosti k právním úkonům) písemnou a ústní informaci o povaze zdravotního výkonu, jeho trvalých následcích a možných rizicích, o stádiu vývoje embrya, o alternativních možnostech řešení, o možnostech prevence otěhotnění.“ Ačkoliv se jedná o ustanovení spíše procesní povahy, resp. zaručující právo těhotné ženy na informaci ohledně zákroku, je zde patrná rovněž určitá snaha o případné předejití zákroku, který není nezbytný. Tomu nasvědčuje také skutečnost, že uvedená informace musí být podána nejen před svědkem, kterým je zdravotnický pracovník, ale také před otcem dítěte, jestliže se dostaví k poskytovateli společně s pacientkou (a jestliže není podezření, že k těhotenství došlo v důsledku jeho trestné činnosti vůči pacientce). Dále je stanoveno, že s prováděním umělého ukončení těhotenství z jiných než zdravotních důvodů lze započít, jestliže s tím pacientka bezprostředně před jejich započetím vyslovila souhlas (popř. souhlas vyslovil zákonný zástupce v případě pacientky mladší 16 let nebo pacientky zbavené způsobilosti k právním úkonům). Jedná se zřejmě o určitou pojistku pro případ, že by si těhotná žena svou žádost o umělé ukončení těhotenství na poslední chvíli rozmyslela. Vyslovení souhlasu pak zaznamená do zdravotnické dokumentace vedené o pacientce ošetřující lékař, který záznam podepíše. 37

Bylo – li provedeno umělé přerušení těhotenství z jiných než zdravotních důvodů ženě ve věku od 16 do 18 let, má poskytovatel této zdravotní služby povinnost vyrozumět o tom zákonného zástupce.

7.2.3 Umělé ukončení těhotenství občankám EU a cizinkám

Jak již bylo zmíněno výše, do budoucna je zapotřebí sladit podmínky pro výkon umělého přerušení těhotenství občankám EU a cizím státním příslušnicím, s právem EU. I s tímto počítá uvedený návrh, když v § 12 odst. 2 stanoví, že „ženě, která není státním občanem České republiky, lze těhotenství z jiných než zdravotních důvodů ukončit, je-li osobou, která má nárok na rovné zacházení podle přímo použitelných předpisů Evropských společenství v oblasti sociálního zabezpečení a sociálních výhod, nebo má trvalý pobyt na území České republiky.“ Toto navrhované ustanovení se samozřejmě nelíbí zastáncům hnutí pro-life, kteří se obávají nárůstu tzv. potratové turistiky, a to zejména z Polska. Je však potřeba zmínit, že Evropská unie chápe výkon umělého přerušení, resp. ukončení těhotenství jako poskytnutí služby ve smyslu čl. 59 Smlouvy o založení Evropského společenství, a tudíž ženě nemůže být bráněno v přijetí této „služby“ v členském státě, kde je taková činnost legální.

72

Nejen

z tohoto důvodu by tedy bylo vhodné návrh zákona přijmout. Zarážející jsou pak argumenty odpůrců umělých potratů, které ospravedlňují rozpor naší současné legislativy s právem EU tím, že podle pravidel uplatňovaných v rámci tzv. Norimberského procesu s válečnými zločinci nikdy nelze uposlechnout, pokud je kýmkoliv požadováno zabíjení nevinných lidských bytostí.73 Jakkoliv připouštím, že usmrcení nenarozeného lidského plodu, nacházejícím se již v pokročilém stádiu svého vývoje, je tématem skutečně citlivým a pro mnohé aktem naprosto zavrženíhodným a jakkoliv si uvědomuji morální aspekty tohoto problému, nelze podle mého názoru přirovnávat umělé potraty ke genocidě.

72

Rozsudek ESLP ve věci C-159/90 SPUC v. Grogan z 4. 10. 1991

73

viz např. Hnutí pro život, Stanovisko ministra JUDr. Cyrila Svobody ke zprávě HPŽ ČR o jednání vlády o rozšíření umělých potratů, dostupné z www.prolife.cz/?a=74&id=530

38

8

Ochrana lidského plodu podle nového trestního kodexu č. 40/2009 Sb. Dne 8. 1. 2009 byl Senátem ČR přijat nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb. a dne

27. 1. 2009 jej podepsal prezident republiky. V účinnost tento zákon vstoupí 1. 1. 2010 a nahradí tak dosavadní trestní zákon č. 140/1961 Sb. z roku 1961. Nový trestní zákoník přináší řadu pozitivních změn, mezi kterými je nutné vyzdvihnout zejména novou systematiku zákona, zpřísnění postihů za nejzávažnější trestné činy, posílení úlohy alternativních trestů, zavedení nového trestu tzv. domácího vězení nebo nového typu ochranného opatření tzv. zabezpečovací detence. Dále se však budu věnovat pouze úpravě ochrany lidského plodu v rámci tohoto nového trestního zákona.

8.1 Nedovolené přerušení těhotenství v systematice zákona č. 40/2009 Sb. Trestné činy proti klíčícímu životu jsou v platném a účinném trestním zákonu upraveny v jeho hlavě VII. zvláštní části, tedy v rámci trestných činů proti životu a zdraví. Rovněž v nově přijatém a dosud neúčinném trestním kodexu je ochrana lidského plodu upravena v rámci trestných činů proti životu a zdraví, které zde ovšem stojí již v popředí zvláštní části, a to již v hlavě prvé tohoto zákona. Jedná se o zásadní posun oproti dosavadnímu uspořádání trestního zákona, který již více odpovídá potřebám demokratické společnosti. Platný a účinný trestní zákon totiž pochází z roku 1961, tedy z doby, kdy úkolem zákona bylo chránit především stát a jeho socialistického ducha a na člověku mu pak záleželo méně. Ačkoliv byl tento zákon po roce 1989 mnohokrát novelizován, žádné z porevolučních novel se nepodařilo zbavit jej jeho komunistického étosu. Systematika trestního kodexu by totiž měla odpovídat důležitosti hodnot chráněných trestním právem, a proto by měl být na prvém místě zdůrazněn zájem státu na ochraně lidského života, zdraví, osobní svobody, dále majetku atd. Hlava první zvláštní části nového trestního kodexu se dělí na 5 dílů, přičemž trestným činům proti těhotenství ženy je věnován díl čtvrtý, zahrnující §§ 159 až 163 a nesoucí název „trestné činy proti těhotenství ženy.“ Zde jsou upraveny následující trestné činy: nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy (§ 159), nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy (§ 160), pomoc těhotné ženě k umělému přerušení těhotenství (§ 161) a svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství (§162). Díl čtvrtý zahrnuje rovněž § 163 upravující beztrestnost těhotné ženy.

39

8.2 Nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy V novém trestním kodexu jsou jednotlivé skutkové podstaty trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství formulovány tak, aby logicky vyjadřovaly odstupňování ochrany z hlediska chráněného zájmu na počínajícím lidském životě a zdraví matky. Proto se na prvém místě postihuje nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy, a to ustanovením § 159 odst. 1, jež stanoví: „pachatel, který bez souhlasu těhotné ženy uměle přeruší její těhotenství, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let“. Trest za uvedené jednání by tedy měl zůstat nadále stejný jako je tomu v dnes účinném trestním zákonu. Zákon č. 40/2009 Sb. ovšem počítá s přísnější sazbou pro toho, kdo spáchá tento čin na ženě mladší osmnácti let; za použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy; spáchá-li takový čin zneužívaje tísně nebo závislosti těhotné ženy; spáchá-li takový čin opětovně a konečně způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví. Ještě přísnější trest je pak stanoven v § 159 odst. 3, a to pro pachatele, který bez souhlasu těhotné ženy uměle přeruší její těhotenství a tím způsobí těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob nebo smrt. Takový pachatel pak bude potrestán trestem odnětí svobody na pět až dvanáct let. Pokud by pachatel činem uvedeným v § 159 odst. 1 způsobil smrt nejméně dvou osob, byl by podle § 159 odst. 4, potrestán odnětím svobody na osm až patnáct let. V § 159 odst. 5 je pak výslovně stanoveno, že příprava k tomuto trestnému činu je trestná (podle účinné trestněprávní úpravy je tomu tak pouze v případě, je-li naplněn některý ze znaků kvalifikované skutkové podstaty).

8.3 Nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy Rovněž trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy doznal několika významných změn. První se týká trestního postihu pro pachatele, který naplní znaky základní skutkové podstaty tohoto trestného činu. Rozpětí trestní sazby trestu odnětí svobody zůstalo zachováno, avšak přibyla možnost uložit také trest zákazu činnosti. I v případě tohoto trestného činu nový trestní zákon počítá s několika okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby. Kromě těch, které zná již zákon č. 140/1961 Sb., je to okolnost, že čin je spáchán na ženě mladší osmnácti let. Nově je také stanoven trest odnětí svobody na tři léta až deset let, jestliže pachatel uvedeným činem způsobí těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob nebo smrt a trest odnětí svobody na pět až dvanáct let, jestliže tím

40

bude způsobena smrt nejméně dvou osob. I zde je stanoveno, že příprava k tomuto trestnému činu je trestná.

8.4

Pomoc a svádění k umělému přerušení těhotenství, beztrestnost těhotné ženy Ust. § 161 odst. 1 upravuje trestný čin pomoci k umělému přerušení těhotenství 74, za

který hrozí stejná trestní sazba jako podle dosavadní úpravy, a sice trest odnětí svobody na max. 1 rok. Přísnějším trestem - odnětím svobody na šest měsíců až pět let - bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 vůči ženě mladší osmnácti let, nebo přispěje-li takovým činem k těžké újmě na zdraví u těhotné ženy. Jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby tedy stejně jako v předchozích případech přibyla skutečnost, že ženě, o jejíž plod jde, je méně než osmnáct let. V případě způsobení těžké újmy na zdraví těhotné ženě by se oproti účinné trestněprávní úpravě měla snížit dolní hranice trestní sazby z jednoho roku na šest měsíců odnětí svobody. Je pamatováno také na případ, kdy pachatel uvedeným činem přispěje k smrti těhotné ženy. V tomto případě se naopak počítá s přísnější trestní sazbou, než jaká je stanovena v účinném trestním zákoně, a to s trestem odnětí svobody na jeden rok až šest let. Následující § 162 upravuje svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství. Podle tohoto ustanovení by měl být trestný ten, kdo těhotnou ženu svádí (oproti současnému svede) k tomu, aby své těhotenství sama uměle přerušila, nebo jiného požádala nebo jinému dovolila, aby jí bylo těhotenství uměle přerušeno jinak než způsobem přípustným podle zákona o umělém přerušení těhotenství. Takový pachatel by měl být podle tohoto ustanovení potrestán odnětím svobody až na dvě léta (oproti stávajícímu trestu odnětí svobody až na jeden rok). Kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství by pak měly být případy, kdy je čin spáchán na ženě mladší osmnácti let; pachatel takovým činem zneužívá tísně nebo závislosti těhotné ženy nebo takovým činem přispěje k těžké újmě na zdraví u těhotné ženy, za které by pachateli hrozil trest odnětí svobody na šest měsíců až pět let. Kdyby pachatel svým činem přispěl k smrti těhotné ženy, trestní sazba by se ještě zvýšila na jeden rok až pět let. Pokud se jedná o beztrestnost těhotné ženy, tak ta by měla zůstat beze změn. 74

„Kdo těhotné ženě pomáhá k tomu, aby své těhotenství sama uměle přerušila nebo aby jiného požádala nebo jinému dovolila, aby jí bylo těhotenství uměle přerušeno jinak než způsobem přípustným podle zákona o umělém přerušení těhotenství, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.“

41

8.5 Zhodnocení úpravy ochrany lidského plodu v novém trestním kodexu V prvé řadě považuji za nutné vyzdvihnout celkové systematické uspořádání trestního kodexu, které – ačkoliv se může jevit jako pouhý formalismus – znamená odstupňování objektů trestných činů z hlediska jejich důležitosti a míry ochrany tak, jak to konečně odpovídá hodnotám demokratického právního státu. Pokud se dále jedná o systematiku trestního zákona, tak na poli ochrany počínajícího lidského života je pozitivní změnou také zařazení trestných činu proti těhotenství ženy do samostatného oddílu, ale především odstupňování skutkových podstat těchto trestných činů podle jejich závažnosti, jakož i rozlišení trestného činu pomoci a svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství. Nový trestní zákoník tedy nejen že rozlišuje mezi trestným činem pomoci těhotné ženě k umělému přerušení těhotenství a trestným činem svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství, ale také rozdílně vnímá jejich závažnost, když za základní skutkovou podstatu trestného činu pomoci těhotné ženě k umělému přerušení těhotenství umožňuje uložení trestu odnětí svobody max. na 1 rok a u trestného činu svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství umožňuje uložení trestu vyššího, tedy odnětí svobody až na dvě léta. Vzbuzení rozhodnutí v ženě k tomu, aby si těhotenství buď sama přerušila nedovoleným způsobem, nebo to jinému dovolila nebo ho o to požádala, osobně vnímám jako závažnější skutečnost než skutečnost, kdy se již žena k takovému činu již sama svobodně rozhodla a pachatel jí „pouze“ pomůže takový čin realizovat. Proto tento posun nemůžu hodnotit jinak než kladně. Za pozitivní změnu považuji také kriminalizaci přípravy k trestným činům nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy a bez souhlasu těhotné ženy, stejně tak přísnější trestání pachatele, který se dopustí všech uvedených trestných činů proti těhotenství ženy na ženě mladší osmnácti let. Dále se jako velmi účelná jeví diferenciace trestů v případech, kdy pachatel svým jednáním těhotné ženě způsobí těžkou újmu na zdraví a kdy jí způsobí smrt (a dále také kdy způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt dvěma a více osobám). Celkově je pak možné poznamenat, že pokud se jedná o problematiku umělých přerušení těhotenství (tedy těch, jež jsou vykonána na žádost matky), tak tato úprava zůstává i nadále velmi liberální a trestní postih je zaměřen především na pachatele, který přeruší těhotenství ženy proti její vůli, případně na pachatele, jenž provede zákrok jinak než

42

způsobem, který dovoluje zákon. Většinou se tedy bude jednat o případy, kdy nebyly splněny podmínky pro výkon umělého přerušení těhotenství stanovené zákonem č. 66/1986 Sb. a pachatel jej přesto provede, tedy zejména o případy, kdy bude těhotenství ženě ukončeno po zmíněné hranici 12 týdnů, přičemž pro ukončení těhotenství po této době nebude svědčit žádný z důvodů, pro které je možno těhotenství ukončit i po této době. Takové případy se však naštěstí v praxi vyskytují, a doufejme, že i nadále vyskytovat budou, pouze ojediněle. A to právě z toho důvodu, že naše úprava umělého přerušení těhotenství je velmi liberální, neboť žena, která si z jakéhokoliv důvodu nepřeje počaté dítě donosit, využije možností daných jí zákonem a bude směřovat provedení zákroku do doby, kdy je zákrok dovolen, aniž by musela cokoliv a komukoliv vysvětlovat ohledně svých důvodů. Taková úprava je pak žádoucí vzhledem k tomu, že se tyto ženy nebudou uchylovat k jiným způsobům řešení, ale naopak podstoupí zákrok v době, kdy jsou rizika pro jejich zdraví minimální a také v době, kdy ještě lidský plod není v takovém stupni vývoje, aby jeho zničení znamenalo pro většinu členů společnosti nepřekonatelný morální problém.

9

Posouzení souladu právní úpravy umělého přerušení těhotenství s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy V rámci této kapitoly se budu zabývat zejména interpretací čl. 6 Listiny základních

práv a svobod, která je ve smyslu čl. 112 Ústavy normou nejvyšší právní síly, a dále několika významnými mezinárodními instrumenty, které se určitým způsobem dotýkají i problému ochrany plodu. Tyto mezinárodní smlouvy jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí našeho právního řádu a v případě kolize se zákonem mají aplikační přednost.

9.1 Listina základních práv a svobod Listina základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb.) v čl. 6., odst. 1., deklaruje právo každého na život. Druhá věta tohoto odstavce potom pokračuje slovy: „Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“ Takto přijaté znění druhé věty 6. čl. Listiny je výsledkem kompromisu mezi zastánci práva ženy rozhodnout o svém těhotenství a zastánci úplné právní ochrany plodu. Zastánci úplné právní ochrany plodu totiž při přijímání Listiny navrhovali taková znění jako např. „Každý má právo se narodit“ nebo „Lidský život je hoden ochrany již od početí.“ Formulace „ je hoden ochrany“ není normou, která by

43

vyjadřovala příkaz, zákaz nebo dovolení, ale je pouze výrokem obsahujícím přání.

75

Pro

účely trestněprávní z toho tedy vyplývá jeden důležitý fakt, totiž to, že plod (jeho život, zdraví a tělesná integrita) má být bezesporu právem chráněnou hodnotou, ovšem hodnotou, která se zřetelně liší od hodnoty života a zdraví již narozeného člověka. Vzniká tu tedy problém nalezení hranic, v jejichž mezích je třeba prostředky trestního práva chránit plod před škodlivým jednáním poškozujícím jeho integritu. 76 Je tedy nepochybné, že v právu na život je obsažena i etická norma, vyjádřená výrokem, že život je hoden ochrany. Ze všech složek práva na život Listina pro nezrozený plod uznává jen tuto složku. Neřeší otázku, zda do narození je lidský plod součástí života matky, nebo má samostatnou subjektivitu. Neřeší tím ani problém konfliktu zájmů mezi matkou a plodem. Může být spíše interpretačním pravidlem vztahujícím se k jiným článkům Listiny a směrnicí pro zákonodárce k řešení právní úpravy konfliktu těhotné ženy a lidského plodu. Z této věty nelze ani dovodit, kdy začíná lhůta, odkdy je život hoden ochrany (je zde vyjádřen pouze neurčitý termín „před narozením“). Ustanovení čl. 6 odstavce prvého Listiny není v žádném případě jediným ustanovením, z něhož lze usuzovat na význam hodnoty plodu. Listina dále chrání plod jako součást těla matky, tj. poskytuje ochranu matce i plodu, a to v ustanoveních chránících ženu v těhotenství, jako např. čl. 32 odst. 2: „ Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky.“ Těhotné ženě, a tím zprostředkovaně i plodu, je tu tedy zaručena zvláštní péče, která není omezena jen na určitou oblast, a proto se vztahuje též na trestněprávní ochranu.

77

Navíc je možné zmínit také čl. 31

Listiny, který zaručuje právo na ochranu zdraví („Každý má právo na ochranu zdraví“), jenž se bezpochyby vztahuje i na těhotné ženy. Vzhledem k tomu, že za zdraví je podle preambule ústavy Světové zdravotnické organizace z roku 1948 považován „stav komplexního fyzického, duševního a sociálního zdraví, a ne pouze absence nemoci nebo vady“, bylo by možné za určitých okolností považovat právo rozhodnout si o svém těhotenství za součást práva na ochranu zdraví. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít na tom, že naše trestněprávní úprava ochrany 75

PAVLÍČEK, V. Ústava a ústavní řád České republiky, komentář. 2. díl: Práva a svobody, Praha: Linde, 2002, s. 68 76


77


44

lidského plodu, jakož i zákon o umělém přerušení těhotenství spolu s jeho prováděcími předpisy, jsou v naprostém souladu s Listinou základních práv a svobod a dále, že jakékoliv tvrzení o protiústavnosti těchto předpisů či jejich částí je pouze přáním zastánců již zmíněného hnutí „pro – life“, kteří neváhají pro podporu svého postoje používat tak silné argumenty proti stávající úpravě ochrany lidského plodu, jako je právě jejich údajná protiústavnost.

9.2 Mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy Jak již bylo uvedeno výše, mezinárodní smlouvy podle čl. 10 mají aplikační přednost před zákonem. Kdybychom tedy v takové mezinárodní úmluvě našli příkaz k ochraně lidského života již před narozením, pak bychom museli takovou mezinárodní smlouvu aplikovat bez ohledu na znění příslušných vnitrostátních právních předpisů. Podívejme se nyní na to, zde je aplikace našeho zákona o umělém přerušení těhotenství a trestního zákona v souladu s příslušnými mezinárodními instrumenty, které se týkají ochrany lidského života.

9.2.1 Čl. 2 Evropské úmluvy o lidských právech a jeho výklad Jedním z nejvýznamnějších mezinárodních instrumentů na poli lidských práv, který je součástí právního řádu ČR, je Evropská úmluva o lidských právech ze 4. listopadu 1950, sjednaná v rámci Rady Evropy. Bývalá ČSFR tuto úmluvu podepsala již 21. 2. 1991 a dne 18. 3. 1992 následovala ratifikace. Otázka ochrany života je zde řešena v čl. 2 odst. 1. Toto ustanovení je pouhou deklarací práva na život a otázku umělého přerušení vůbec neřeší, stejně tak jako naše Listina základních práv a svobod. Své stanovisko k tomuto problému zaujala již v roce 1980 Evropská komise (dále také jen „Komise“) v případu Paton v. Spojené Království (někdy též citováno jako X. v UK) když rozhodla, že právo na život se aplikuje až od narození a nikoliv od pouhého početí. V daném případu šlo o to, že manžel se pokusil zabránit svojí těhotné manželce, aby podstoupila interrupci s tím, že ukončení těhotenství by porušilo právo plodu na život podle čl. 2 Úmluvy. Komise rozhodla, že slovo „každý“ v článku 2 a všude jinde v Úmluvě o ochraně lidských práv nezahrnuje lidské plody a dala přednost právu ženy rozhodovat o svém těhotenství. Komise uzavřela, že v případě, kdy by článek 2 Úmluvy chránil plod, interrupce by musela být zakázána i v případech, kdy těhotenství představuje vážné riziko pro život těhotné ženy. To by pak ve svém důsledku znamenalo, že „nenarozený život“ plodu by 45

byl považovaný za vyšší hodnotu než život těhotné ženy. V roce 1992 v případu R. H. v. Norsko Komise opět odmítla udělit plodu ochranu přiznanou osobám ve smyslu čl. 2 a zamítla námitku stěžovatele, že norský zákon povolující interrupci pro jeho partnerku byl v rozporu s čl. 2 Úmluvy. Komise měla za to, že norský liberální interrupční zákon spadá do diskreční pravomoci státu. Stížnost tedy byla v plném rozsahu zamítnuta. O deset let později řešil Evropský soud pro lidská práva (dále také jen „Soud“) případ Boso v. Itálie (2002). Soud ve svých závěrech vycházel z rozhodnutí Komise ve věci R. H. v. Norsko, stížnost zamítl a stanovil, že italský zákon povolující interrupci není v rozporu s čl. 2 Úmluvy. Velice přínosné je zejména rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z roku 2004, které shrnulo předchozí judikaturu v této věci. Jedná se o rozhodnutí, ve kterém se soud zabýval stížností paní Vo proti Francii. Paní Thi-Nho Vo, vietnamského původu, která trvale žila se svým druhem ve Francii, byla v šestém měsíci těhotenství a při lékařské prohlídce došlo shodou nešťastných náhod k poškození jejího plodu a poté jí musela být provedena interrupce. Paní Vo se proto rozhodla na lékaře podat trestní oznámení pro ublížení na zdraví z nedbalosti a nedbalostní zabití dítěte. Ohledně trestného činu nedbalostního ublížení na zdraví byl lékař amnestován, a pokud se jednalo o nedbalostní zabití dítěte, soud prvého stupně rozhodl tak, že dvacetitýdenní plod není lidskou bytostí ve smyslu trestního zákona a nemůže být proto předmětem trestného činu nedbalostního zabití. Odvolací soud dal naopak za pravdu paní Vo, neboť měl za to, že zákon poskytuje ochranu každému od počátku života, přičemž se nevyžaduje, aby se plod narodil živý, jestliže byl živý v okamžiku jednání pachatele. Toto rozhodnutí pak bylo zrušeno tamním Nejvyšším soudem a paní Vo se proto obrátila se svou stížností na Evropský soud pro lidská práva. Přitom namítala porušení čl. 2 Úmluvy a stěžovala si na nedostatek ochrany nenarozeného dítěte ve francouzském trestním právu. Podle názoru stěžovatelky by totiž počaté dítě nemělo být považováno za pouhý „shluk buněk,“ ale za lidskou bytost. Evropský soud pro lidská práva nakonec v této věci rozhodl tak, že nenarozené dítě není v kontextu národních legislativ považováno za osobu, která požívá přímé ochrany čl. 2 a dále, že jeho právo je omezeno zejména právy a zájmy matky. Důvodem pro takový závěr je skutečnost, že většina států Úmluvy nedospěla k definitivnímu řešení otázky ochrany plodu, naopak v nich stále ohledně této problematiky probíhají veřejné diskuse a také, že na evropské úrovni neexistuje konsenzus ohledně právní definice počátku života.

46

Rozsudek Vo byl pak ještě potvrzen v případu Evans v. Spojené království (2006), ve kterém stěžovatelka namítala porušení jejích práv podle čl. 2, 8 a 14 Úmluvy v důsledku zpětvzetí souhlasu jejího partnera s použitím embryí vytvořených a zmražených pro následnou implantaci. Stěžovatelka tvrdila, že ustanovení anglického zákona, jež vyžadovalo zničení embryí poté, co její partner souhlas s jejich dalším uchováváním vzal zpět, je v rozporu s čl. 2 Úmluvy. Soud, odvolávaje se na předchozí rozhodnutí v případě Vo proti Francii, opět odmítl rozšířit ochranu čl. 2 Úmluvy na lidská embrya. Odvoláním se na absenci evropského konsenzu vědecké a právní definice počátku života, soud ponechal toto rozhodnutí v diskreční pravomoci členských států. V této souvislosti se soud odvolal na anglický zákon, podle kterého „embryo nemá nezávislá práva nebo zájmy a nemůže uplatňovat anebo nechat uplatňovat svým jménem právo na život podle čl. 2 Úmluvy. Nelze neuvést ještě jedno ze starších interrupčních případů, a sice Brőggeman and Scheuten v. Německo (1977). Komise zde potvrdila německý zákon, který kriminalizoval interrupci po dvanáctém týdnu těhotenství s výjimkou, kdy život nebo zdraví ženy je v nebezpečí. Tímto Komise uznala, že právo ženy na soukromý život podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy je ohrožené, ale spokojila se s tím, že zákonné povolení interrupce je dostatečně široké na to, aby bylo v souladu s právy ženy. V zjištění Komise byl explicitně vyjádřen názor, že absolutní zákaz interrupce by byl nedovoleným zásahem do práva ženy na soukromí ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Právo těhotné ženy na soukromý život v kontextu interrupce Soud též uznal ve svém nedávném rozsudku Tysiac v. Polsko (2007). Soud rozhodl, že polská vláda selhala v závazku zabezpečit stěžovatelce její právo na soukromý život podle čl. 8 Úmluvy, a to právě tím, že jí byla odepřena legální interrupce. Polská vláda konkrétně selhala tím, že nestanovila účinnou proceduru, prostřednictvím které by se stěžovatelka mohla odvolat vůči zamítnutí její žádosti o provedení interrupce ze strany lékařů. Stát argumentoval tím, že polská právní úprava chránila též plod a že v případě stěžovatelky podmínky na zákonné ukončení těhotenství na základě zdravotních důvodů nebyly splněny. Soud poznamenal, že účinné uplatňování práv ženy, zakotvených v čl. 8 Úmluvy, si od státu vyžaduje, aby zabezpečil, že příslušný rozhodovací proces týkající se ukončení těhotenství, je spravedlivý a poskytuje náležitý respekt k zájmům těhotné ženy, nikoliv plodu. Závěrem je tedy možné shrnout, že Evropský soud pro lidská práva ani Komise Rady Evropy nikdy nepřiznaly plodu právo na život podle čl. 2 Evropské úmluvy, ani nedovolili, aby tvrzený zájem na ochraně života plodu anuloval liberální interrupční zákonodárství. Dále

47

je nutné zdůraznit, že Charta základních práv Evropské Unie, která je součástí návrhu Ústavy pro Evropu, se ve své preambuli hlásí k Evropské úmluvě o lidských právech, jakož i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.

9.2.2 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (ICCPR), Úmluva o právech dítěte (CRC) Mezi významné mezinárodní instrumenty, které jsou pro Českou republiku závazné a které se zabývají otázkou práva na život, patří také Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (ICCPR) a Úmluva o právech dítěte (CRC). Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966 obsahuje obecnou deklaraci práva na život ve svém článku šestém, který stanoví, že každá lidská bytost má vrozené (inherentní) právo na život, že toto právo je chráněno zákonem, a dále, že nikdo nebude svévolně zbaven života. Přiznání práva na život nenarozenému lidskému plodu z tohoto ustanovení tedy nevyplývá. Výbor, který vykládá a monitoruje dodržování Mezinárodního paktu o občanských a politických právech smluvními státy (dále také jen „Výbor“), pravidelně poukazuje na hrozbu, kterou nelegální, a tudíž nebezpečná interrupce představuje pro život žen. Výbor se vyjádřil tak, že restriktivní interrupční zákony mohou porušit právo těhotné ženy na život ve smyslu čl. 6 ICCPR, pokud budou mít za následek úmrtí těhotných žen a doporučil státům přezkoumat a novelizovat legislativu, která interrupce kriminalizuje. V roce 2004 se Výbor zabýval dodržováním ICCPR Polskem a konstatoval hluboké znepokojení související s restriktivním interrupčním zákonem v Polsku. Výbor poznamenal, že takovýto restriktivní zákon může ženy povzbudit, aby vyhledávaly nebezpečné nelegální interrupce spojené s rizikem pro jejich život a zdraví a Polsku tak doporučil liberalizovat jeho legislativu. Přelomové rozhodnutí v mezinárodním lidsko-právním systému v oblasti ochrany plodu vydal Výbor v roce 2005, když se zaobíral případem K. L. v. Peru. Výbor rozhodl, že vláda Peru porušila Pakt tím, že odepřela přístup k interrupci ze zdravotních důvodů. Výbor konstatoval, že stát nese odpovědnost podle čl. 7 ICCPR (právo na ochranu před mučením a krutým, nelidským nebo ponižujícím zacházením) za odepření přístupu K. L. k interrupci, kterou potřebovala, aby se vyhnula vážnému poškození svého duševního zdraví (jednalo se o poškození duševního zdraví z důvodu donucení v pokračování těhotenství, když plodu byla indikována encefalitida). Výbor v tomto případě podotkl, že závazky státu respektovat a zabezpečit právo stanovené v čl. 7 ICCPR od něho vyžadují, aby zaručil přístup

48

ženy k interrupci v případech, kdy těhotenství ohrožuje její fyzické anebo duševní zdraví, včetně případu těžkého poškození plodu. V souvislosti s čl. 17 (právo na soukromí) pak Výbor usoudil, že stát povolující interrupce za předepsaných okolností, musí zabezpečit, aby se garance zakotvená v textu zákona stala účinným právem v praxi. V případě K. L. nejenže se stát měl zdržet zasahování do rozhodnutí K. L. ohledně podstoupení interrupce, ale měl také podniknout pozitivní opatření, která by umožnila výkon jejího práva, a zabezpečila přístup k službám. Výbor tedy usvědčil Peru z porušení závazku dle č. 17 ICCPR. Úmluva o právech dítěte z roku 1989 se už ve své preambuli dovolává Deklarace práv dítěte z roku 1959, podle které „dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm“. Tato preambule (jako jakákoliv jiná) však není právně závazná a navíc formulace čl. 1 už na práva plodu nepamatuje, když stanoví, že „dítětem se rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve“. Z dalšího textu Úmluvy o právech dítěte, který přiznává různá práva jako např. právo zaregistrování ihned po narození, na zachování totožnosti, svobodu myšlení a náboženství atd., lze usuzovat, že Úmluva o právech dítěte za lidskou bytost považuje dítě až od momentu jeho narození.

9.2.3 Shrnutí přípustnosti umělého přerušení těhotenství s ohledem na uvedené mezinárodní smlouvy Lze shrnout, že všechny tyto výše zmíněné mezinárodní dokumenty nestanoví nic konkrétního

ohledně

přípustnosti

či

nepřípustnosti

umělého

přerušení

těhotenství

a že stávající právní úprava této problematiky v České republice je tedy s nimi v naprostém souladu. Všechny uvedené dokumenty totiž ponechávají značný prostor pro uvážení států, zda interrupce uzákoní, popřípadě pro jejich provedení stanoví bližší podmínky, či zda je naopak zakážou a jejich provedení budou trestně stíhat. Takové řešení se zdá být logické, zejména vzhledem k tomu, že už jen na evropské úrovni neexistuje mezi státy konsenzus ohledně okamžiku počátku ochrany lidského života. Mezi právní úpravou v jednotlivých státech Evropy v tomto ohledu stále existují značné rozdíly, kdy na jedné straně jsou zde státy s velice liberální úpravou, jako je např. Nizozemí, a na straně druhé jsou stále státy, které výkon umělého přerušení těhotenství trestně postihují. Mezi tyto státy patří především Irsko nebo Polsko, které bylo za svou striktní úpravu legálních interrupcí nejednou

49

kritizováno. Pouze na okraj uvádím, že určitým vodítkem, které by mohlo svědčit ve prospěch názorů o přípustnosti umělého přerušení těhotenství, je právo na plánované rodičovství, jež je definováno rezolucí populační komise OSN z roku 1972. Podle této rezoluce je „Oprávnění každé rodiny mít tolik dětí, kolik si přejí a v době, kterou považují za nejvhodnější, je jedním ze základních práv.“ O několik let později navíc v rámci Roku Dítěte (1979) přibylo „právo dítěte narodit se jako chtěné a vítané, do podmínek zajišťujících jeho optimální vývoj.“

10 Úprava problematiky umělého přerušení těhotenství ve světě Tato kapitola bude věnována otázce přípustnosti umělých přerušení těhotenství, tj. usmrcení plodu na žádost matky, v různých státech světa. Budou zde naznačeny různé přístupy k ochraně plodu v souvislosti s umělými potraty, a to od přístupu, který uznává absolutní právo plodu na život a chrání jej i před samotnou jeho matkou, až po přístup, který naopak respektuje právo těhotné ženy svobodně rozhodovat o svém těhotenství. Centrum pro reprodukční práva pro tyto účely člení státy do pěti kategorií.

78

Nutno ovšem podotknout,

že existují i jiná třídění, přičemž žádné z nich není oficiální. V této práci budou právní úpravy umělého přerušení těhotenství jednotlivých států rozděleny do čtyř kategorií, jimž budou odpovídat názvy jednotlivých, níže uvedených, podkapitol. V každé z těchto kategorií pak bude podrobněji přiblížena úprava dané problematiky jednoho státu, jehož úprava umělého přerušení těhotenství je dle mého názoru pro danou kategorii charakteristická.

10.1 Státy s vysoce restriktivní legislativou V této kategorii nacházíme zákonodárství, v nichž je provedení potratu povoleno pouze k záchraně života ženy, či je zcela zakázáno. Spadá sem 75 zemí reprezentujících cca 26% světové populace, převážně v Africe, Latinské Americe, na Středním východě a v jihozápadní Asii, z evropských zemí je pak možné jmenovat Irsko, Maltu nebo Monako. V těchto zemích je potrat považován za trestný čin a trestní odpovědnost se většinou týká jak 78

1. státy které připouští interrupce pouze z důvodu záchrany života ženy a státy, které interrupce nepřipouštějí vůbec, 2. státy, které povolují interrupce z důvodu fyzického zdraví ženy, 3. státy, které umožňují interrupce rovněž z důvodu psychického zdraví ženy, 4. státy, které povolují interrupce mimo výše uvedené také z důvodu socioekonomických a konečně za 5. státy, které umožňují výkon interrupce bez udání důvodu, tedy na základě žádosti ženy

50

poskytovatele služby, tak i ženy. V 31 z těchto 75 zemí zákon obsahuje výjimku pro potraty prováděné v zájmu záchrany života ženy (např. Brazílie, Mexiko, Irsko). V ostatních státech této kategorie zákon neobsahuje žádné výjimky, avšak některá zákonodárství obsahují obecná ustanovení o tom, že žádný čin nebude posuzován jako zločin, pokud byl nutný k záchraně života. V praxi v mnoha z těchto států ale vůbec nedochází k zahájení trestního řízení v takovém případě (např. Egypt). Naopak v legislativě několika zemí existuje výslovný zákaz provedení potratu za jakýchkoliv okolností (Chile, Salvador, Vatikán).79 Je také potřeba uvést, že ne všechny státy s touto restriktivní legislativou vždy postupují striktně de lege lata. Tak např. v Bangladéši (která rovněž patří mezi státy, kde je umělý potrat přísně zakázán), stát povoluje tzv. „regulaci menstruace“, což je de facto interrupce během prvních šesti týdnů těhotenství. 80 V této skupině bylo i Československo do roku 1950. V irské republice platí zákon o zločinech proti člověku (Offences Against the Person Act), který byl přijat britským parlamentem již v roce 1861. Umělý potrat je podle této úpravy nelegální za všech okolností, těhotná žena i kdokoliv další mohou být odsouzeni až k doživotnímu vězení. Zákon připouští jedinou výjimku – pokud pokus o záchranu života těhotné ženy vyústí v neúmyslný potrat (takovýto čin v souladu s katolickým učením není trestný, neboť zde chybí úmysl potrat provést). V roce 1983 zákaz potratů v Irsku potvrdilo referendum, na jehož základě byl převzat i do ústavy. Skutečnost, že většina Irů souhlasí se zákazem interrupcí, souvisí s rolí katolické církve v této zemi, neboť více než 90% obyvatel se pokládá za římské katolíky. Tento postoj však vede k situaci, kdy každoročně tisíce Irek odjíždějí k výkonu zákroku do Anglie.

81

Pro těhotnou ženu, která chce podstoupit umělé

přerušení těhotenství, totiž není nic jednoduššího, než za výkonem tohoto zákroku odcestovat do kteréhokoliv státu Evropské unie, jejímž je Irsko členem, neboť Evropská unie výkon umělého přerušení těhotenství považuje za poskytnutí služby, a tudíž nemůže být bráněno v přijetí této služby v členském státě, kde je taková činnost legální. Je tedy zřejmé, že takovéto zákonodárství problém umělých potratů neřeší, pouze jejich výkon přesune jinam – za hranice tohoto státu - a navíc s řadou dalších obtíží pro těhotné ženy, jež takový zákrok z různých důvodů chtějí podstoupit. 79

KARHAN, J., KOVÁŘ, P. Stav a vývoj zákonodárství umělého přerušení těhotenství ve světě a u nás. dostupné z: http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2006011310 (citováno k 10. 3. 2009)

80

KÜHN, Z. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, s. 39 81


51

10.2 Státy povolující interrupce jen na základě velmi omezených důvodů Státy, které neřeší problém absolutním zákazem potratů, ale umožňují jejich výkon jen za velmi úzce limitovaných podmínek, čítají něco méně než 10% světové populace ve 35 státech světa.82 Legislativa těchto států umožňuje provedení potratu na základě ochrany fyzického zdraví ženy a lze ji označit jako relativně restriktivní. Opět zde převažuje tendence posuzovat potraty jako trestný čin spáchaný jak ženou, tak vykonavatelem potratu (např. Argentina, Peru, Bolivie).

83

V letech 1950 – 1957 do této skupiny patřila i československá

úprava. Nejlepším příkladem státu s takovou právní úpravou umělého přerušení těhotenství je Polsko od roku 1993. V Polsku se po pádu komunistického režimu rozpoutal politický boj o umělé potraty, který vyústil dne 7. 1. 1993 v přijetí nesmírně kontroverzního zákona č. 78 o plánování rodiny, ochraně lidského plodu a podmínkách přípustnosti přerušení těhotenství. Tento zákon dovolil výkon umělého přerušení těhotenství na základě vitální indikace, vážného ohrožení zdraví matky, eugenické indikace (všechny musí být potvrzeny dobrozdáním dvou lékařů) a v případě vážného podezření, že těhotenství je následkem trestného činu (v tomto případě je nutné potvrzení prokurátora). Uvedený zákon tedy vůbec nepočítá s indikací sociální, tak jak jí znal předchozí polský zákon č. 61/1956 Dz. Zákon č. 78 o plánování rodiny, ochraně lidského plodu a podmínkách přípustnosti přerušení těhotenství se setkal s výrazným odporem polské veřejnosti (např. podle průzkumů veřejného mínění z jara 1994 bylo pro zmírnění pravidel výkonu interrupce asi 70% Poláků). Následný vývoj v Polsku měl za následek revizi zákona a dne 30. 8. 1996 polský Sejm schválil novelu zákona povolující opět sociální indikace. Senát však tuto novelu v říjnu 1996 nepodpořil, a tak se celá věc vrátila zpět dolní komoře. Dne 24. 11. 1996 pak Sejm zvrátil nesouhlas senátu a novelu schválil. Podpisem prezidenta pak opět došlo k umožnění interrupcí na základě sociálních indikací. Dočasná převaha levicových sil na politické scéně sehrála svou roli ještě při přijímání nové polské Ústavy z roku 1997 (č. 483 Dz. U.), která ve svém čl. 38 formuluje pouze obecně právo každého člověka na život, o právech plodu však 82

CENTER FOR REPRODUCTIVE RIGHTS – Fact sheet, dostupné z: http://reproductiverights.org/sites/crr.civicactions.net/files/pub_fac_abortionlaws2008.pdf (citováno k 16. 3. 2009) 83


52

nehovoří. Ještě před přijetím nové polské Ústavy však do celého vývoje vneslo zmatek rozhodnutí polského Ústavního soudu, který prohlásil novelu zákona za protiústavní. Důvodem byl rozpor novely s právem na život. 84 I v případě Polska tedy platí to, co bylo již uvedeno výše v rámci úpravy irské, tedy že tato úprava problém nechtěných těhotenství neřeší, ale pouze jej „odsouvá“ do zahraničí. Na pomezí této kategorie a kategorie vymezené v následující podkapitole stojí skupina států, jež výslovně dovolují provedení potratu nejen v zájmu ochrany fyzického zdraví ženy, ale rovněž v zájmu jejího zdraví mentálního.85 Jedná se o země, které buďto tuto legislativu liberalizovali teprve nedávno (jako např. Španělsko, Izrael, Malajsie), či tuto legislativu zdědily z dob britské koloniální správy (Jamajka).

86

Tato podle mého názoru jakási

přechodná kategorie patří mezi relativně liberální, protože umožňuje širokou interpretaci pojmu ochrany mentálního zdraví (poškození mentálního zdraví znásilněním, ale třeba i špatným socioekonomickým postavením nebo z důvodu těžkého postižení plodu). 87

10.3 Indikační řešení Tuto skupinu tvoří státy, které sice právo ženy svobodně rozhodovat o svém těhotenství neuznávají, nabízejí však širokou škálu indikací (z nich nejdůležitější je indikace sociální), za jejichž přítomnosti je umělé přerušení těhotenství možné. Sem náleží 21,3% světové populace ve 14 státech světa.88 Najdeme zde několik vyspělých zemí (Velká Británie, Austrálie, Japonsko, Finsko, Indie nebo Lucembursko). V praxi je pak provedení potratu v těchto zemích možná stejně snadné jako ve státech s nejliberálnějším přístupem, ale základní rozdíl je v tom, kdo má konečné právo na rozhodnutí o provedení potratu. Do této kategorie patřilo i Československo do roku 1986. 84

KÜHN, Z. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, s. 42/43

85

CENTER FOR REPRODUCTIVE RIGHTS – Fact sheet, dostupné z: http://reproductiverights.org/sites/crr.civicactions.net/files/pub_fac_abortionlaws2008.pdf (citováno k 16. 3. 2009) 86


87

tamtéž

88

CENTER FOR REPRODUCTIVE RIGHTS – Fact sheet, dostupné z: http://reproductiverights.org/sites/crr.civicactions.net/files/pub_fac_abortionlaws2008.pdf (citováno k 16. 3. 2009)

53

Jednou z prvních západoevropských úprav tohoto druhu byl zákon Velké Británie, o ukončení těhotenství registrovaným praktickým lékařem, č. 87/1967 neboli tzv. potratový zákon (Abortion Act). Tento zákon, který se nevztahuje na Severní Irsko, určil podmínky beztrestnosti umělého přerušení těhotenství. Podle něj nebude jako trestný čin nedovoleného potratu posuzován případ, kdy je těhotenství přerušeno registrovaným praktickým lékařem, pokud na základě shodného názoru jiných dvou registrovaných lékařů: a) těhotenství nepřekročilo 24. týden a další pokračování těhotenství by mohlo ohrozit (více než pokud bude těhotenství uměle přerušeno) fyzické nebo psychické zdraví ženy nebo existenci již narozených dětí (zákon tím míní vedle zdravotní též sociální indikaci) nebo b) umělý potrat je nezbytný k zabránění „vážné trvalé újmy na fyzickém nebo duševním zdraví ženy“ (zdravotní indikace) nebo c) další pokračování těhotenství může ohrozit život těhotné ženy více, než pokud by byl proveden potrat (tj. vitální indikace) nebo d) je tu podstatné riziko toho, že v případě narození dítě bude trpět takovou fyzickou nebo psychickou abnormalitou, pro kterou by bylo vážně handicapováno (eugenická indikace). K potvrzení těchto skutečností může (ale nemusí) být vyžadováno úřední potvrzení o situaci těhotné ženy. V květnu r. 2008 se ve Velké Británii rozpoutala debata o tom, zda by výše zmíněná hranice 24 týdnů v případě sociální indikace neměla být snížena na 22 nebo dokonce na 12 týdnů. K žádným změnám v právní úpravě umělého přerušení těhotenství v tomto směru však nakonec ve Velké Británii nedošlo. 89

10.4 Státy s liberálním řešením Do kategorie států s liberálním řešením se počítá 56 států s cca 41% světové populace (např. USA, Kanada, Rusko, Čína, Francie, ČR, Itálie, Nizozemí, Rakousko, Turecko, většina postsovětských republik).

90

Ve většině těchto států je možnost přerušit těhotenství časově

omezena, většinou dvanáctým nebo čtrnáctým týdnem těhotenství. Pouze v Rusku je možné 89

http://news.bbc.co.uk/1/hi/uk_politics/7409696.stm (citováno k 11. 3. 2009)

90

CENTER FOR REPRODUCTIVE RIGHTS – Fact sheet, dostupné z: http://reproductiverights.org/sites/crr.civicactions.net/files/pub_fac_abortionlaws2008.pdf (citováno k 16. 3. 2009)

54

přerušit těhotenství až do 22. týdne z „vážných sociálních důvodů" a v USA a Holandsku je možné přerušit těhotenství až do „dosažení životaschopnosti plodu". Většina zemí této kategorie umožňuje ukončení těhotenství v jakémkoliv stadiu při ohrožení života ženy či v případě těžkého poškození plodu. Většina z těchto zemí také zakotvila do své legislativy některé procedurální bariéry. Jde nejčastěji o povinné poučení, které se týká rizik potratu, možností adopce, možností antikoncepce, zdrojů podpory svobodných matek atd. Toto poučení je totiž často odrazující od provedení potratu. Povinné poučení je často spojeno s povinnou čekací dobou před provedením potratu.91 Další bariérou je zákonné vymezení typů zdravotnických zařízení, kde lze potraty provádět. Omezení dostupnosti potratu je rovněž zakotveno v omezené úhradě tohoto výkonu pojišťovnami. Plně hrazeny jsou většinou pouze potraty ze zdravotních důvodů, v některých zemích dále potraty u nedospělých dívek, studentek a znásilněných. Pouze v Holandsku a v některých státech USA je interrupce plně hrazena pojišťovnami na základě sociální situace. Další bariérou je zákaz propagace a reklamy na potratové služby (Maďarsko, Albánie). V legislativách 19 států této kategorie je dále zakotvena povinnost dívek mladších většinou šestnácti let obdržet písemný souhlas svých rodičů či opatrovníků. V některých zemích je vdaná žadatelka o interrupci dokonce povinna předložit písemný souhlas manžela (Japonsko, Turecko). 92 Jedním z představitelů států s liberální interrupční legislativou jsou Spojené státy americké. Ovšem ani zde vývoj směřující k tomuto liberálnímu přístupu v oblasti interrupcí nebyl ani lehký, ani přímočarý. V roce 1967 přijal indikační řešení zahrnující těhotenství vzniklé znásilněním nebo incestem, eugenické důvody a vitální indikace, stát Colorado, podobné změny učinila týž rok i Kalifornie. V roce 1970 přijaly státy New York, Havaj, Aljaška a Washington zákony povolující přerušení těhotenství na žádost ženy. Legislativní změny v těchto státech se odvolávaly na svobodu ženy a její právo na soukromí. Za zlomový okamžik v dané problematice na federální úrovni je nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v kauze Roe v. Wade (1973), které zaručilo právo ženy rozhodovat o svém mateřství. Judikát ve věci Roe v. Wade však nepřišel zcela bezprecedentně. Jisté preludium k němu tvořilo zejména rozhodnutí ve věci Griswold 91

FIALA, CH. Abortion in Europe: Are the laws and practices patient centered? In: Entre Nous, The European Magazine for Sexual and Reproductive Health, 59/2005, s. 23 92


55

v. Connecticut, jímž Nejvyšší soud USA (dále již také jen „Soud“) vyslovil neústavnost článků generálního statutu státu Connecticut, kterými bylo zakázáno obeznamovat veřejnost o používání antikoncepčních prostředků, a odůvodnil to výkonem nepřípustného zasahování státu do soukromí. V případě Roe v. Wade Soud rozhodoval o žalobě svobodné ženy proti prokurátorovi okresu Dallas v Texasu, Wadeovi. Jednalo se o ústavnost ustanovení trestního zákona, které prohlašovaly pokus o potrat nebo jeho provedení (s výjimkou vitální indikace) za zločin. Zástupci státu Texas se hájili tím, že chrání právo nenarozeného dítěte na život. Nejvyšší soud nakonec žalobu uznal za oprávněnou a prohlásil napadená ustanovení trestního kodexu za protiústavní. Přitom argumentoval právem na osobní soukromí, které sice není explicitně v Ústavě Spojených států vyjádřeno, ale existuje a lze jej dovodit z řady soudních precedentů. „Právo na soukromí zahrnuje i právo ženy rozhodnout o potratu, ale toto právo není neomezené a musí být uváženo v souvislosti s důležitými zájmy státu na právní úpravě“. Podle právního názoru Soudu je třeba ingerenci státu připustit až od určitého momentu, v němž nastává výrazný konflikt mezi osobními zájmy matky a potenciálního lidského života. Tímto okamžikem pak je samostatná životaschopnost plodu (tzv. viability), která nastává 28. týden těhotenství, lze ji však podle uvážení státu připustit již 24. týdnem těhotenství. Od tohoto momentu je pak umělý potrat přípustný pouze za účelem ochrany života nebo zdraví těhotné ženy.

93

Za 19 let po rozhodnutí Roe v. Wade se konstelace sil v Nejvyšším soudu zcela

změnila. V roce 1989 v rozhodnutí Webster a spol. tentokráte uspěl generální prokurátor státu Missouri, a sice ve svém úsilí odstranit rozhodnutí nižších soudů, která vycházela z judikátu Roe v. Wade. Ani rozhodnutí ve věci Webster a spol. však nedovoluje závěr, že lidský plod získává nějaká obecně ústavně zajištěná práva, jestliže potraty v jistém rozsahu zůstaly přes všechna omezení v jisté dimenzi legálními. 94 V současné době diskuse týkající se rozhodnutí Roe v. Wade v americké společnosti opět ožívají, a to především v souvislosti s přijímáním federálního zákona o svobodné volbě (Freedom of Choice Act - FOCA), jehož návrh byl dne 4. 5. 2007 postoupen do podvýboru sněmovny reprezentantů.95 Uvedený návrh prohlašuje, že je základním právem každé ženy, 93

HADERKA, J. K nové federální judikatuře v USA k interrupčním věcem (1973-1999. Právník č. 5, 1990, s. 439

94

tamtéž

95

The Library of Congress, dostupné z: http://thomas.loc.gov/cgi-bin/bdquery/z?d110:h.r.01964: (citováno k 17. 3. 2009)

56

aby si sama zvolila, zda chce nosit nenarozené dítě, zda chce ukončit těhotenství před životaschopností plodu, popřípadě i po dosažení jeho životaschopnosti, je-li to nezbytné s ohledem na ochranu jejího života nebo zdraví. Text návrhu zákona o svobodě volby odkazuje nejen na rozhodnutí Roe v. Wade, ale také na další významná rozhodnutí, a sice Griswold v. Connecticut a Doe v. Bolton. Je zde uvedeno, že rozhodnutí Roe v. Wade pečlivě udržuje v rovnováze jak právo ženy učinit důležité reprodukční rozhodnutí na straně jedné, tak zájem státu na potenciálním životě na straně druhé. Dále je zde výslovně stanoveno, že právo na soukromí zahrnuje možnost ženy rozhodnout o tom, zda chce ukončit těhotenství před životaschopností plodu. Těhotná žena je tedy v tomto svém rozhodnutí limitována onou hranicí životaschopnosti plodu, která je ovšem prolomena v případech nutných k záchraně života těhotné ženy nebo k ochraně jejího zdraví. Životaschopnost plodu je pak definována v § 3 odst. 3 návrhu tak, že se jí rozumí stádium těhotenství, kdy při nejlepším lékařském mínění ošetřujícího lékaře, založeném na konkrétních lékařských faktech případu, je zde rozumná pravděpodobnost trvalého přežití plodu mimo tělo ženy.96

11 Závěr Závěrem této práce bych chtěla uvést, že problém interrupcí, resp. problém rozsahu ochrany poskytované nenarozenému lidskému jedinci, provází lidskou společnost od počátku jejího vývoje a nejedná se o problém pouze dnešní, moderní společnosti. Je tomu tak především proto, že neplánovaná a nechtěná těhotenství tu byla vždy a budou i nadále, nikdy jim nelze zcela předejít. Ačkoliv přístupy k ukončování nechtěných těhotenství a k tomu používané metody, ať již odborné lékařské či naprosto laické, se v průběhu dějin vyvíjely, problém zůstává nadále stejný. Na jedné straně totiž stojí právo ženy na rozhodování o svém vlastním těle, tedy i právo rozhodnout si, jak naložit s probíhajícím těhotenstvím, a na straně opačné stojí vyvíjející se lidský život, který je naprosto bezbranný, protože se nachází v těle matky a nemá žádné prostředky k tomu, aby vyjádřil svou vůli nebo chránil své zájmy. Jde však o problém natolik podléhající vlastnímu přesvědčení každého jednotlivce, že je vždy nutné jít cestou kompromisů. Jádrem této práce byla úprava umělého přerušení těhotenství. Pokud mám současnou

96

Freedom of choice Act, dostupné z: http://www.govtrack.us/congress/billtext.xpd?bill=s110-1173 (citováno k 17. 3. 2009)

57

úpravu umělého přerušení těhotenství v České republice hodnotit, pak musím konstatovat, že tato se mi zdá správná a přiměřená současným poměrům ve společnosti. Naše úprava umělého přerušení těhotenství patří mezi jednu z nejliberálnějších na světě a podle mého názoru to neznamená nic jiného, než vyšší kvalitu zdravotní péče pro ženu, která chce umělé přerušení těhotenství podstoupit. Jak již bylo uvedeno v této práci možná vícekrát, legislativní zákaz umělých potratů nic neřeší a spíše ve svém důsledku přináší řadu dalších problémů, nejen pro dotčené těhotné ženy. Těchto problému je celá řada, vyhledáváním andělíčkářů počínaje a potratovou turistikou konče. A s tím pak dále souvisí častější úmrtnost těhotných žen či v lepším případě jejich sterilita, jiné poškození zdraví anebo také jejich zhoršená sociální situace. Souvislost všech těchto problému se zákonodárstvím je zcela zřejmá, podíváme-li se blíže na historický vývoj celé problematiky, porovnáme-li tehdejší zákonodárství s příslušnými statickými údaji. Ačkoliv se v oblasti umělého přerušení těhotenství v současné době plánují určité změny, zejména v souvislosti s chystaným zákonem o specifických zdravotních službách, nedá se očekávat, že by tyto změny měly být nějak zásadní. Jedná se spíše o úpravu provádění interrupcí cizinkám, kterou je potřeba sladit s právem Evropských společenství. Pokud se jedná o další změny, tak tyto by naopak měly přinést ještě větší liberalizaci. Hranice 12 týdnů pro ukončení těhotenství bez udání důvodu by měla zůstat zachována. Přestože je liberální úprava této oblasti vhodná, určité limity musejí vždy být zachovány, aby nedošlo k nadměrnému a svévolnému provádění zbytečných interrupcí. Navíc je žádoucí, aby ženy, které si nepřejí počaté dítě donosit, podstoupily interrupční zákrok co možná nejdříve a tato zákonná mez by je k tomu vlastně také mohla motivovat. Přerušení těhotenství v raném stádiu těhotenství je totiž žádoucí jednak s ohledem na menší zdravotní rizika zákroku, ale také s ohledem na skutečnost, že interrupce provedené v rané fázi vývoje plodu způsobují menší morální traumata (ať už samotné ženě, která hodlá zákrok podstoupit a která má pro něj jakýkoliv důvod, tak pro společnost jako celek). Z tohoto důvodu se domnívám, že liberalizace směrem k prodloužení uvedené magické hranice 12 týdnů, by krok vpřed neznamenala. Pokud se jedná o další možné změny v oblasti ochrany lidského plodu, zamyslela jsem se při psaní této práce, zda by nebylo vhodné do trestního zákoníku zakotvit ustanovení poskytující ochranu lidskému plodu nikoliv před jeho usmrcením, ale před jeho poškozením. Ochrana zdraví plodu totiž není zakotvena ani v současném trestním zákoníku, ani v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010. Je pravdou, že lidský plod je chráněn prostřednictvím

58

ochrany své matky, neboť je také jako součást matky vnímán. Bude-li tedy jednáním pachatele poškozeno zdraví plodu, bude tím zároveň poškozeno i zdraví matky. Takové jednání pak lze kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví (a to buď prosté ublížení na zdraví, nebo jeho kvalifikovaná varianta – způsobení těžké újmy na zdraví). Objektem ochrany zde však není lidský plod, ale matka. Navíc je možné představit si případ, kdy by bylo jednáním pachatele (ať už úmyslným či nedbalostním), ublíženo na zdraví plodu a matce nikoliv. Tak např. při porodu by mohlo dojít k tomu, že pachatel poškodí dosud nenarozené dítě, přičemž matky se tento útok nemusí nikterak dotknout (pomineme-li psychickou újmu způsobenou matce). Důsledkem pak je, že se narodí živé dítě, živý člověk, který ale bude těžce postižený a tyto následky si s sebou ponese celý svůj život. Na tomto místě bych znovu zmínila dvě významné teorie, řešící otázku, od kdy máme lidský plod považovat za člověka. Podle teorie „počátku porodu“, která za člověka považuje dítě již od počátku porodu, se uvedené poškození dítěte při porodu bude kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví, neboť objektem ochrany je živý člověk. Na druhé straně však stojí ta část naší trestněprávní teorie, která za člověka považuje až toho, kdo se živě narodil, tj. byl zcela vyjmut z těla matky a alespoň jednou se nadechl. Kdybychom tedy akceptovali tuto myšlenku, poškození plodu při porodu, a třeba i úmyslné, by bylo beztrestné. Přitom může dojít k tak závažným následkům, jako že se narodí člověk, který bude celý život těžce postižený. I toto je jeden z důvodů, proč se přikláním k teorii, považující za člověka dítě od počátku porodu. Domnívám se, že samostatná ochrana zdraví plodu by nebyla účelná, neboť většina útoků proti zdraví plodu je skutečně namířena současně proti matce a pak se trestněprávní odpovědnost uplatní. Ve zmiňovaném případě poškození plodu při porodu je pak namístě respektovat závěry převažující části české trestněprávní teorie. Pokud se jedná o nedbalostní variantu poškození plodu, např. v důsledku porušení povinností lékaře, tak by postačila občanskoprávní odpovědnost za škodu na zdraví. Na úplný závěr této práce je snad možné podotknout, že otázka ochrany plodu, a především otázka přípustnosti či nepřípustnosti interrupcí, je nejen otázkou právní, ale je především zásadním morálním problémem. Trestní právo v těchto případech hraje výrazně subsidiární roli. Fenomén potratu je totiž prioritně otázkou kulturní, náboženskou a je dán vztahy celospolečenské morálky a akceptace interrupce společností. Státy, jejichž úprava umělých potratů je restriktivní, jsou také často kritizovány ze strany různých mezinárodních organizací či institucí, ale přesto nejsou ochotny svou úpravu v tomto směru změnit, neboť tato vyplývá z jejich tradice a zejména rolí toho kterého náboženství v daném státě.

59

12 Resumé Protection of a human foetus in criminal law This thesis deals with a problem of protection of a human foetus in criminal law in the Czech Republic. The first task which must be mentioned in this thesis, is the accurate time from which we consider child to be not only as a human foetus, but as a human being which has a full protection. This is really neccesary for the right qualification of a crime. The consequences of a murder of a human foetus and a murder of a human being differ a lot, especially for the punishment for the offender. There are several conceptions which deal with an issue of a beginning of human being in the sence of criminal law. One says that it is the time when a child is actually born, so it is fully separated from mother's body and it can breath itself. Another conception considers human foetus as a human being from the time of the beginning of a delivery. This conception uses the argument of reading a provision which lays out a murder of a new-born by its mother. This crime can be namely performed by a mother during a delivery. So if this act of a mother is a special crime called a murder of a new-born by its mother, the same act of the third person must also be a crime of a murder. I find this conception most usable in Czech criminal law. In English speaking countries a different conception called “viability of a foetus“ is used. This conception considers as the main criterium the ability of a foetus to survive outside of its mother´s body which is after the 28th week of pregnancy. The main part of this thesis is a dilemma of an artificial abortion. Czech law is really large-minded in this issue because it permits an artificial abortion up to the 12th week of pregnancy without giving any reason. So if a woman wants to terminate her pregnancy, she is stimulated to undergo the medicical step as soon as possible. Also after the 12th week of pregnancy it is possible to terminate it legally, respectively in cases when there is a danger for life or for health of a pregnant woman in a case of continuation of pregnancy. In these cases pregnancy can be pursuable in Czech law, legally terminated anytime, throughout the pregnancy. Also if there is a serious malformation of a foetus, the pregnancy can be legally terminated after the above-mentioned limit of the 12 weeks, but „only“ up to the 24th week of pregnancy. I find this legal regulation correct because when we allow women to undergo this medicical step without any sanction and we also permit to provide this „medical care,“

60

women do not undergo illegal secret abortions which are unsafe for their life and their health. We can see in the history that the probihition of the artificial abortions does not solve the problem because if a woman really wants to terminate her pregnancy, she will find a way whether it is legal or not and illegal abortions are surely hazardous for health because it is performed in hard condiciotins and mostly without knowing care. Next I would mention that a ban of artificial abortions only in some states means that women travel from a state to another state where abortions are not banned. Similar liberal legal regulations of artificilal abortions to those we have in the Czech Republic are in other states, e.g. USA, France, Austria etc. Some states have a so called „designating resolution“ which generally bans the artificial abortions but it offers many reasons (e.g. social problems, other children etc.) under which the abortion is possible and legal. We can range England into this category. There are also several states where artificial abortion is banned fully (Vatican City, Chile) or where it is possible only in the case of neccesary saving of a woman's life.

Klíčová slova - main words: -

lidský plod

- human foetus

-

umělé přerušení těhotenství

- artificial abortion

-

nedovolené přerušení těhotenství

- illegal termination of pregnancy

13 Literatura Monografie: AHMAN, E., SHAH I. Unsafe abortion, Global and regional estimates of the incidence of unsafe abortion and associated mortality in 2000. Geneva: World Health Organization,

2004,

ISBN

92

4

159180

http://www.who.int/reproductivehealth/publications/unsafeabortion_2000/estimates.pdf

61

3,

82

s.,

dostupné

z:

CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O. a kol. Trestní právo a zdravotnictví. 2. vydání, Praha: Orac 2004, ISBN 80-86199-75-4 ČERNÝ, M., SCHELLEOVÁ, I. Právní úprava umělého přerušení těhotenství. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, 56 s., ISBN 80-86432-60-2 DRGONEC J., HOLLÄNDER P. Moderná medicína a právo. Bratislava: Obzor, 1988 DRGONEC, J. Právo na život. In: Možnosť voľby, Aspekty práv a zodpovednosti, Aspekt 2001 GRADY, J. Interrupce ano nebo ne? Překl. Karel Dachovský, Praha: Řád, 1992, 23 s., ISBN 80-901189-3-3 JELÍNEK a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, 2. vydání, ISBN 80-86432-62-9 JURČÍKOVÁ, V. Závažné rozhodnutí: československý zákon o přerušení těhotenství. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1960. 79 s. KOLEKTIV AUTORŮ PF UK. Občanská a lidská práva. Praha: Aleko, 1992, 127 s., ISBN 80-85341-28-X KÜHN, Z. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, 63 s., LENDEROVÁ, M., MACKOVÁ, M., BEZECNÝ, Z. Dějiny každodennosti dlouhého 19. století, II. díl: život všední i sváteční. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2005, 181 s., ISBN 80-7194-756-3 MOORE, K. L., Persaud, T. V. N. Zrození člověka. Praha: Nakladatelství ISV, Zelená 17, 2002, přeložil Mudr. Richard Jelínek, DrSc., ISBN 80-85866-94-3 NIKŠOVÁ, G. Nedovolené prerušenie těhotenstva v československom trestnom práve. Bratislava: SAV, 1971 NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., VOKOUN, R. a kol. Trestní právo hmotné. II. díl, Praha: ASPI Publishing, 2007, 5. vydání, ISBN 978-80-7357-259-4

PAVLÍČEK, V. a kol. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 2. díl, Práva a svobody, Praha: Linde, 2002, 1164 s., ISBN 80-7201-391-2 PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda. II. díl, část 2., Praha: Linde, 2004, ISBN: 80-7201-472-2 POHUNKOVÁ, D., Úcta k životu – I. Život nenarozený. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, 1991. 199 s., ISBN 80-7113-010-9

62

ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákon: komentář/ I. díl (§1 až 90), 6. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, ISBN 80-7179-896-7 ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákon: komentář/ II. díl (§91 až 301), 6. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, ISBN 80-7179-896-7 ŠIMÁK, J. a kol. Trestní zákon, komentář. Praha: Orbis, 1953 ŠTĚPÁN, J. Právo a moderní lékařství. Praha: Panorama, 1989 TESAŘ, J. Soudní lékařství. Praha: Avicenum, 1976 ZIMEK, J. Právo na život. Brno: Masarykova univerzita, 1995, 36 s., ISBN 80-210-1140-8

Články: ADAMUS, V. Právo na život a dobrovolné přerušení těhotenství, Správní právo 7/92 CÍSAŘOVÁ, D. Iura novit curia, Trestní právo 5/98 DOLENSKÝ, A. Momentum partus, Trestní právo 3/98 FIALA Ch. Abortion in Europe: Are the laws and practices patient centered? In: Entre Nous, The European Magazine for Sexual and Reproductive health, 59/2005, s. 23 HADERKA J. K nové federální judikatuře v USA k interrupčním věcem (1973-1999), Právník č. 5, 1990 MACH, J., PRUDIL L., MARKOVÁ, D. a kol. Zdravotnictví a právo – komentované předpisy, 2. vydání, Praha: LexisNexis CZ s.r.o., 2005 MITLÖHNER M. K vymezení objektu trestných činů proti životu, Socialistická zákonnost č. 4/ 1984 MITLÖHNER M., REŽŇÁKOVÁ, M. K vymezení objektu trestných činů proti životu, Trestní právo 12/1997 MITLÖHNER M. Trestněprávní aspekty lékařského zákroku, Čs. kriminalistika 3/91 KARHAN, J., KOVÁŘ, P. Stav a vývoj zákonodárství umělého přerušení těhotenství ve světě a u nás, dostupné: http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2006011310 (citováno k 10. 3. 2009) KŘEPELKA F. Právní úprava interrupcí ve světě, dostupné z: http://med.muni.cz/UCB/krepelka%20txt002.htm (citováno k 10. 3. 2009) 63

PROKOPEC J. K některým aspektům umělého přerušení těhotenství, Socialistická zákonnost, 1965/5 RADVANOVÁ S. Přerušení těhotenství, Acta Universitas Carolinae, 1968/2 SOKÁČOVÁ, L. Z historie interrupcí, Genderový balíček 2/2005, Gender studies, o.p.s., dostupné z: http://www.feminismus.cz/download/GB_reprprava_0205.pdf (citováno k 10.3.2009) UZEL, R., POROD A POČÁTEK ŽIVOTA, TRESTNÍ PRÁVO 4/99 ÚZIS ČR, Potraty 2007, ISBN 978-80-7280-749-9 ÚZIS ČR, Aktuální informace č. 5/2009

Internetové zdroje: HNUTÍ PRO ŽIVOT ČR: MASARYKOVA UNIVERZITA, BRNO: UNIVERZITNÍ CENTRUM PRO BIOETIKU: < http://med.muni.cz > MINISTERSTVO VNITRA: < http://www.mvcr.cz > PARLAMENT ČR: POSLANECKÁ SNĚMOVNA: < http://www.psp.cz > THE CENTER FOR REPRODUCTIVE LAW AND POLICY: < http://www.crlp.org > ÚSTAV ZDRAVOTNICKÝCH INFORMACÍ A STATISTIKY ČR: < http://www.uzis.cz > WIKIPEDIE - OTEVŘENÁ ENCYKLOPEDIE: < http://cs.wikipedia.org > WORLD HEALTH ORGANIZATION: < http://www.who.int >

64

14 Přílohy Příloha č. 1: Vývoj obecných měr potratovosti Příloha č. 2: Umělá přerušení těhotenství podle věku ženy Příloha č. 3: Počet UPT na 1 000 žen ve fertilním věku v okresech ČR Příloha č. 4: Vývoj ukazatelů umělé potratovosti Příloha č. 5: Vývoj ukazatelů potratovosti - miniinterrupce a mimoděložní těhotenství Příloha č. 6: Vývoj počtu potratů dle druhu v ČR v letech 1995–2008 Příloha č. 7: Struktura potratů podle druhu a nejvyššího dokončeného vzdělání ženy Příloha č. 8: Struktura potratů podle druhu a počtu živě narozených dětí před potratem Příloha č. 9: Struktura potratů podle druhu a rodinného stavu žen

65

Příloha č. 1

Vývoj obecných měr potratovosti

Zdroj: http://www.uzis.cz, Potraty 2007, Zdravotnická statistika

Příloha č. 2

Umělá přerušení těhotenství podle věku ženy


Příloha č. 3

Počet UPT na 1 000 žen ve fertilním věku v okresech ČR


Příloha č. 4

Vývoj ukazatelů umělé potratovosti


Příloha č. 5

Vývoj ukazatelů potratovosti - miniinterrupce a mimoděložní těhotenství


Příloha č. 6

Vývoj počtu potratů dle druhu v ČR v letech 1995–2008

Zdroj: http://www.uzis.cz, Potraty 2008, ÚZIS ČR, Aktuální informace č. 5/2009

Příloha č. 7

Struktura potratů podle druhu a nejvyššího dokončeného vzdělání ženy


Příloha č. 8

Struktura potratů podle druhu a počtu živě narozených dětí před potratem


Příloha č. 9

Struktura potratů podle druhu a rodinného stavu ženy


OCHRANA LIDSKÉHO PLODU V TRESTNÍM PRÁVU

Recommend Documents