Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva
Diplomová práce
OCHRANA KUPUJÍCÍHO PŘI PRODEJI ZBOŽÍ V OBCHODĚ Marian Jurka 2006/2007
Čestné prohlášení „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ochrana kupujícího při prodeji zboží v obchodě zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny“.
Marian Jurka
Obsah Obsah
2
Úvod
4
1. Prodej zboží v obchodě
6
1.1. Pojem „prodej zboží v obchodě“
6
1.2. Strany závazkového vztahu vzniklého při prodeji zboží v obchodě
11
1.2.1. Prodávající (dodavatel)
11
1.2.2. Kupující (spotřebitel)
13
1.3. Essentialia negotii kupní smlouvy uzavřené v obchodě
16
1.3.1. Předmět koupě – zboží
16
1.3.2. Kupní cena
18
1.4. Obsah právního vztahu prodeje zboží v obchodě
25
1.4.1. Povinnosti prodávajícího
25
1.4.2. Povinnosti kupujícího
27
1.5. Nabytí vlastnického práva při prodeji zboží v obchodě
30
2. Zvláštní typy prodeje zboží v obchodě
31
2.1. Prodej zboží pomocí prostředků komunikace na dálku
32
2.1.1. Charakter prodeje zboží pomocí prostředků komunikace na dálku
32
2.1.2. Informační povinnosti prodávajícího
36
2.1.3. Právo na odstoupení od smlouvy
40
2.1.4. Výjimky z režimu prodeje zboží pomocí prostředků komunikace na dálku
43
2.1.5. Netransponovaná ustanovení směrnice 97/7/ES
44
2.2. Prodej zboží mimo stálou provozovnu
45
2.2.1. Charakter prodeje zboží mimo stálou provozovnu
45
2.2.2. Právo na odstoupení od smlouvy
47
2.2.3. Výjimky z režimu prodeje zboží mimo stálou provozovnu
49
2.3. Prodej zboží na objednávku
52
3. Společná pravidla platící pro všechny typy prodeje zboží v obchodě
54
3.1. Smluvní ujednání v neprospěch kupujícího, výklad kupních smluv a nepřípustná smluvní ujednání při prodeji zboží v obchodě
55
3.1.1. Smluvní ujednání v neprospěch kupujícího
55
3.1.2. Výklad kupních smluv
56
3.1.3. Nepřípustná smluvní ujednání
56 2
3.2. Zasílání neobjednaného zboží
63
3.3. Odpovědnost prodávajícího za vady zboží
65
3.3.1. Obecně o odpovědnosti za vady
65
3.3.2. Vady a jejich kvalifikace
67
3.3.3. Vznik odpovědnosti prodávajícího za vady při prodeji zboží v obchodě a další související aspekty
69
3.3.4. Druhy odpovědnosti za vady při prodeji zboží v obchodě
70
3.3.4.1. Zákonná odpovědnost za vady
70
3.3.4.2. Záruční odpovědnost za vady
74
3.3.4.2.1. Zákonná záruka
74
3.3.4.2.2. Dobrovolná (smluvní) záruka
78
3.3.5. Pravidla užívání zboží (instruktážní a informační povinnosti)
79
3.3.6. Datum minimální trvanlivosti a datum použitelnosti u potravin
81
3.3.7. Reklamace a uplatnění práv z odpovědnosti za vady
82
3.3.8. Jednotlivá práva kupujícího z odpovědnosti za vady
89
3.3.8.1. Práva kupujícího ze zákonné a záruční odpovědnosti za vady
89
3.3.8.1.1. Právo na odstranění vady
90
3.3.8.1.2. Právo na výměnu zboží (nebo její součástky)
93
3.3.8.1.3. Právo na slevu z ceny
94
3.3.8.1.4. Právo na odstoupení od smlouvy
95
3.3.8.2. Práva kupujícího z dobrovolné (smluvní) záruky 3.3.9. Zánik odpovědnosti prodávajícího za vady zboží 3.3.10. Promlčení práv z odpovědnosti za vady zboží 3.4. Odpovědnost výrobce za škodu způsobenou vadou výrobku 3.4.1. Pojmosloví zákona
98 98 100 101 102
3.4.1.1. Výrobek
103
3.4.1.2. Vada výrobku
103
3.4.1.3. Výrobce
104
3.4.2. Uplatňování náhrady škody
105
Závěr
110
Zusammenfassung
114
Použité zkratky
120
Seznam použitých pramenů
121
3
Úvod Každý den dochází k uzavírání nespočetného množství kupních smluv, z nichž velkou část tvoří smlouvy uzavírané při prodeji zboží v obchodě. A právě tento specifický druh kupní smlouvy, resp. právní vztah vzniklý na jejím základě je onou červenou nití, cele se vinoucí předloženou prací. Tato práce si klade za cíl zmapovat právní prostředky ochrany kupujícího při prodeji zboží v obchodě, přičemž se zaměřuje zejména na soukromoprávní aspekty této ochrany, opomenuty však nezůstanou i některé aspekty veřejnoprávní. Samotná práce se člení na tři části – kapitoly. První část se zaměřuje na výklad stěžejního pojmu „prodej zboží v obchodě“, dále se zde také seznámíme se stranami závazkového vztahu vzniklého při prodeji zboží v obchodě, tedy s prodávajícím a kupujícím, následně se práce věnuje podstatným náležitostem (essentialia negotii) kupní smlouvy uzavřené v obchodě a vlastnímu obsahu právního vztahu vzniklého při prodeji zboží v obchodě a konečně poslední kapitola této části se zabývá právními aspekty nabytí vlastnického práva při prodeji zboží v obchodě. Další část práce se věnuje zvláštním typům prodeje zboží v obchodě, tj. prodeji pomocí prostředků komunikace na dálku, prodeji mimo stálou provozovnu a prodeji na objednávku. Poslední část této práce rozebírá společná pravidla platící pro všechny typy prodeje zboží v obchodě, tedy jak pro běžný prodej v kamenném obchodě, tak i pro výše uvedené zvláštní typy prodeje. Mezi tato společná pravidla se řadí úprava smluvních ujednání v neprospěch kupujícího, výkladu kupních smluv a nepřípustných smluvních ujednání při prodeji zboží v obchodě, dále problematika zasílání neobjednaného zboží, poměrně rozsáhlá úprava odpovědnosti prodávajícího za vady zboží a konečně i úprava odpovědnosti výrobce za škodu způsobenou vadou výrobku. Nutno podotknout, že dotčená ochrana kupujícího při prodeji zboží v obchodě je z valné části výsledkem snahy českého zákonodárce harmonizovat český právní řád s evropským právem, tedy komunitárními směrnicemi. Ne vždy se mu to však zcela zdárně podařilo a právě na tyto určité nedostatky a nejasnosti bude v příslušných pasážích práce poukázáno. Stěžejní snahou autora práce je tedy popsat současnou českou právní úpravu ochrany kupujícího při prodeji zboží v obchodě, popř. tuto srovnat komunitární úpravou,
4
vedle toho je však text opatřen (nejčastěji ve formě poznámek pod čarou) srovnáním s obdobnou slovenskou právní úpravou, judikaturou českých soudů a Evropského soudního dvora, dále citacemi z návrhů zákonů a z učených knih a časopiseckých příspěvků, v neposlední řadě se v textu práce objevují i autorovy názory, postřehy a doporučení. Při zpracování této práce musel autor mnohé právní normy interpretovat pomocí výkladových metod. Jako stěžejní metody výkladu byly použity gramatický, teleologický a logický výklad, v menší míře rovněž výklad systematický. Vedle uvedených výkladových metod byly navíc podpůrně aplikovány historický a komparační výklad.
Na tomto místě bych chtěl také vyslovit své díky za cenné rady a připomínky a za velmi příjemné a vstřícné konzultace vedoucímu této diplomové práce, váženému panu prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc.
Autor
5
Prodej zboží v obchodě 1.1.
Pojem „prodej zboží v obchodě“ Prodejem zboží v obchodě se rozumí koupě a prodej zboží v situacích, kdy
prodávající, jímž je podnikatel, prodává zboží v rámci své podnikatelské činnosti [toliko § 612 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ nebo „OZ“)] subjektu, který vystupuje jako kupující (spotřebitel).1 Tento typ prodeje je tedy určen právě postavením výše uvedených smluvních stran, nikoli tím, kde či jakým způsobem se takový prodej zboží uskuteční. Při prodeji zboží v obchodě dochází k uzavření kupní smlouvy podle občanského zákoníku, přičemž zvláštní povaha tohoto prodeje si také v mnoha ohledech žádá odlišnou právní úpravu oproti obecné úpravě právního vztahu založeného (obyčejnou) kupní smlouvou, a proto se zde setkáváme s větším omezením smluvní volnosti účastníků smlouvy. Tohoto omezení zákonodárce dociluje zejména včleněním většího počtu kogentních norem do občanského zákoníku, jejichž účelem je právě ochrana slabší smluvní strany. Prodej zboží v obchodě je v občanském zákoníku upraven hlavně obecnými ustanoveními o kupní smlouvě (§ 588 až 600), dále ustanoveními § 612 až 627, jež mají ve vztahu k předchozím ustanovením povahu lex specialis, zvláštní úpravu také nalezneme v ustanoveních § 52 až 57 (vyjma ustanovení § 54a až 54d).2 Posledně uvedená ustanovení se přiměřeně3 aplikují vedle ustanovení § 612 až 627 OZ, aniž by je jakkoliv nahrazovala, tedy vztah mezi dotyčnou úpravou spotřebitelských smluv a zvláštní úpravou kupní smlouvy nelze považovat za vztah lex specialis a lex generalis. Ačkoliv je zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOS“), chápán jako právní předpis z oblasti veřejného práva, přesto obsahuje některá ustanovení, která lze díky jejich
1
Bližší výklad ke zde uvedeným subjektům bude podán v následující podkapitole. Není bez zajímavosti, že původním záměrem české vlády bylo zahrnout právní úpravu dnes obsaženou v ustanoveních § 52, 53, 54, 55, 56 a 57 do zrušené třetí části občanského zákoníku (viz. RYBOVÁ, J. Zkušenosti České republiky s promítnutím některých směrnic ES vztahujících se k ochraně spotřebitele do národního právního řádu. EMP, 1998, zvláštní vydání, s. 47). Ovšem vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony /sněmovní tisk 465/0/ (dále jen „vládní návrh zákona“), předložený Poslanecké sněmovně ČR již však počítal se současným umístěním. 3 Záběr těchto ustanovení je poměrně široký, vztahují se nejen na smlouvy kupní, ale i na smlouvy jiné, pokud smluvními stranami jsou spotřebitel a dodavatel (viz. § 52 odst. 1 OZ).
2
6
povaze považovat za soukromoprávní nástroje ochrany spotřebitele. Jedná se zejména o ustanovení § 19, jež je možno chápat jako doplněk k ustanovením § 616 až 627 OZ. Shrneme-li výše uvedené, pak aby se jednalo o prodej zboží v obchodě, musí být splněny podmínky obsažené v ustanovení § 612 OZ, přičemž kupní smlouva, která byla při tomto prodeji uzavřena, je ve smyslu § 52 odst. 1 OZ smlouvou spotřebitelskou. Na tuto smlouvu, resp. na závazkový právní vztah jí založený, potom obecně dopadají ustanovení § 55 a 56 OZ (nepřípustná či nekalá ujednání a výklad smluv), dále ustanovení § 614 OZ (dodání a převzetí věci), § 615 OZ (dohoda o plnění) a dále také ustanovení § 616 až 627 OZ (zejména odpovědnost prodávajícího za vady zboží) a ustanovení § 19 ZOS, ve zvláštních případech potom rovněž přiměřeně ustanovení § 53 až 54 OZ (prodej zboží pomocí prostředků komunikace na dálku), § 57 OZ (prodej zboží mimo stálou provozovnu) a § 613 OZ (prodej zboží na objednávku). Platnost kupní smlouvy uzavřené před účinností novely občanského zákoníku č. 367/2000 Sb. (jíž byly do tohoto předpisu zakotveny ustanovení o spotřebitelských smlouvách, tj. § 52 až 57 mimo ustanovení § 54a až 54d – pozn. autora) se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.4 Dodejme, že byla-li uzavřena kupní smlouva v obchodě (podle výše uvedených ustanovení), pak se jedná o tzv. maloobchodní prodej, přičemž maloobchodem se podle ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“ nebo „ŽZ“), rozumí nákup a prodej zboží za účelem jeho prodeje přímému spotřebiteli.5 Současný český právní řád dovoluje, aby při prodeji zboží v obchodě byla uzavřena kupní smlouva i v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“ nebo „ObchZ“). Toto lze uskutečnit prostřednictvím kogentního ustanovení § 262 odst. 1 a 2 ObchZ, podle něhož si strany mohou písemně dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v ustanovení § 261 ObchZ (v používané obchodněprávní terminologii se jedná o relativní, typové a kombinované obchody), se řídí obchodním zákoníkem.6 Avšak směřovala-li by taková dohoda ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem (může se tedy jednat i o kupujícího-spotřebitele), pak je nutno takovou dohodu považovat za 4
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2002, sp. zn. 25 Cdo 1957/2000. Za velkoobchod pak živnostenský zákon považuje nákup a prodej zboží za účelem jeho prodeje k další podnikatelské činnosti (§ 33 odst. 2), čili kupní smlouva uzavřená tímto způsobem není smlouvou spotřebitelskou. 6 Problematice ustanovení § 261 a 262 ObchZ se blíže zabývá např. M. Tomsa v článku Obchodní závazkové vztahy a občanský a obchodní zákoník po novele, in Obchodní právo 2001, č. 4, s. 2 a n. 5
7
absolutně neplatnou a dotčený závazkový vztah by se pak řídil úpravou občanského zákoníku. Při posuzování toho, zda se v důsledku uzavřené dohody podle § 262 odst. 1 a 2 ObchZ právní postavení účastníka smlouvy zhoršilo či nikoli, bude třeba vždy zkoumat případ od případu. Samozřejmě že v úpravách kupní smlouvy a dalších otázek obsažených v občanském a obchodním zákoníku existují rozdíly, to samo ale ještě neznamená, že ten či onen režim přinese jedné straně zhoršení jejího postavení. Bude tedy nutno hodnotit postavení dotčené strany z pohledu celkového dopadu úpravy obchodního zákoníku na vztah, v potaz se musí vzít nejen kogentní normy, ale také normy dispozitivní, a to za podmínky, že nebudou nahrazeny odchylným smluvním ujednáním. Bezesporu to budou právě tato odchylná smluvní ujednání, která největší měrou přispějí k rozhodnutí, zda došlo či nedošlo ke zhoršení právního postavení nepodnikatele. Pro naši problematiku má také svůj význam kogentní ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ, podle kterého se mj. na vztahy založené již výše zmíněnou písemnou dohodou použijí ustanovení části třetí obchodního zákoníku na obě smluvní strany, pokud obchodní zákoník nebo zvláštní právní předpis nestanoví jinak, a hlavně, ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele se použijí vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Rovněž smluvní strana, která nemá postavení podnikatele, nese odpovědnost za porušení povinnosti z těchto vztahů pouze podle občanského zákoníku a také její společné závazky se hodnotí podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Je zřejmé, že zakotvením výše uvedeného do obchodního zákoníku se český zákonodárce snažil vyvarovat takového jednání ze strany podnikatelů, jehož cílem by byla eliminace dopadu norem chránících spotřebitele. Nicméně použitá terminologie přináší určité výkladové problémy a nejasnosti. Hovoří se zde o „adhezních smlouvách“ a „zneužívajících klauzulích“, přičemž tyto pojmy nejsou našemu právnímu řádu známy. Tento nesoulad vznikl v souvislosti s tím, že formulace nového ustanovení § 262 ObchZ, zakotveného zákonem č. 370/2000 Sb., byla připravována ve vazbě na paralelně chystanou novelizaci občanského zákoníku týkající se zavedení tzv. spotřebitelských smluv. Vládní návrh zákona, jimž mělo dojít k zavedení oné úpravy spotřebitelských smluv do občanského zákoníku, skutečně pojmy „adhezní smlouvy“ a „zneužívající ujednání“ obsahoval, nicméně v průběhu legislativního procesu tento návrh doznal jistých změn a zákonodárce vypustil například celou pasáž o adhezních 8
smlouvách, resp. ji upravil do dnešní podoby. O „adhezní smlouvy“ půjde tehdy, když jejich obsah (popř. i jen jeho část) není výsledkem jednání smluvních stran, ale podnikatelem je již určen předem, aniž by spotřebitel měl možnost jej ovlivnit, takže spotřebitel se může pouze rozhodnout, zda takovou smlouvu uzavře nebo neuzavře.7 Takové smlouvy má zřejmě na zřeteli v rámci demonstrativního výčtu nepřípustných smluvních ujednání ustanovení § 56 odst. 3 písm. g) OZ. Pojmu „zneužívající klauzule“ tak zřejmě odpovídá obecná formulace nepřípustných ujednání ve spotřebitelský smlouvách obsažená v ustanovení § 56 odst. 1 a 2 OZ. Z výše uvedeného je patrno, že stav, kdy se jeden závazkový právní vztah může řídit dvěma režimy (obchodním a občanským zákoníkem), není zrovna tím nejvhodnějším řešením. Tuto nesourodost by de lege ferenda měla odstranit připravovaná (částečná) rekodifikace českého soukromého práva, tzn. že nový občanský zákoník by měl zrušit dualitu těchto režimů a napříště již zavést režim jediný, a to občanskoprávní. Vedle výše uvedené soukromoprávní ochrany kupujícího upravuje náš právní řád ochranu kupujícího i v oblasti práva veřejného. Stěžejním právním předpisem se stal již zmiňovaný zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, jež upravuje zejména některé povinnosti při prodeji výrobků a úkoly veřejné správy při jejich prosazování. Vedle zákona o ochraně spotřebitele existují mnohé další veřejnoprávní předpisy mající mj. za cíl ochranu kupujícího, resp. spotřebitele, výslovně jmenujme alespoň zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů (zákon o obecné bezpečnost výrobků), ve znění pozdějších předpisů. Je však nutné si uvědomit, že cílem této veřejnoprávní ochrany kupujícího není nahradit ochranu soukromoprávní, ale doplňovat ji, resp. existovat vedle ní. Na rozdíl od veřejnoprávní ochrany, která vyvozuje důsledky z porušení povinnosti až následně a směřuje tak k budoucí prevenci, zasahuje soukromoprávní ochrana přímo do závazkového vztahu a poskytuje právní prostředky přímo jedné ze smluvních stran, a to nikoliv pro budoucnost, ale aktuálně právě pro ten smluvní vztah, kde došlo k porušení povinnosti. Je však pravdou, že z hlediska úpravy se tyto dvě sféry ochrany někdy překrývají, tzn. že
7
Adhezní smlouvy a adhezní ujednání samy o sobě nepoškozují spotřebitele a uzavírání smluv tímto způsobem je nezakázané. Avšak strana, která takto stanovila obsah smlouvy, do ní může vtělit i taková ustanovení, která jsou pro ni jednostranně výhodná.
9
reflektují stejné či podobné povinnosti prodávajícího, avšak vyvozené důsledky při porušení těchto povinností bývají rozdílné.
10
1.2.
Strany závazkového vztahu vzniklého při prodeji zboží v obchodě Stranami závazkového vztahu vzniklého při prodeji zboží v obchodě jsou kupující a
prodávající, občanský zákoník tedy používá stejnou terminologii jako u smluvních stran běžné kupní smlouvy. Není vyloučeno, že na jedné z uvedených smluvních stran bude vystupovat více subjektů, typicky se tak jedná o případy, kdy jako kupující figurují manželé či partneři společně.
1.2.1. Prodávající (dodavatel)
Jak již bylo uvedeno v předcházející podkapitole, jednou z podmínek pro to, aby se vůbec jednalo o prodej zboží v obchodě, je, že prodávající vystupuje v pozici podnikatele. Ustanovení § 612 OZ k tomu uvádí, že prodávajícím je fyzická nebo právnická osoba, která prodává zboží jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti. Podnikatelskou činností se pak rozumí podnikání ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 ObchZ. Podnikáním je tedy soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Obchodní zákoník pak v ustanovení § 2 odst. 2 vymezuje, jaké osoby považuje za podnikatele. Podnikatelem je jednak osoba zapsaná v obchodním rejstříku, dále osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, taktéž osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštního předpisu, a konečně také osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Může ovšem nastat problém, jak posoudit situaci, kdy se určitá osoba pouze vydává za podnikatele anebo podnikatelem sice je, ale jedná s kupujícím mimo předmět své podnikatelské činnosti, přestože se tento kupující v dobré víře domnívá, že podnikatel jedná v rámci své podnikatelské činnosti. V takové situaci lze vycházet z ustanovení § 3a odst. 1 ObchZ, které říká, že povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání. Pokud tedy taková osoba uzavře smlouvu s kupujícím, pak lze takovou osobu považovat za prodávajícího ve smyslu § 612 OZ a tuto smlouvu obecně za smlouvu uzavřenou v režimu prodeje zboží v obchodě.8
8
Obdobně LAVICKÝ, P. Spotřebitelské smlouvy. Časopis pro právní vědu a praxi, 2001, č. 2, s. 201.
11
Vedle obchodního zákoníku se musíme zmínit i o živnostenském zákoně, který definuje mj. živnostenské podnikání (živnost), a to jako soustavnou činnost provozovanou samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených živnostenským zákonem (§ 2). Vedle pojmu prodávajícího lze pro tuto osobu také použít dalšího legislativního označení, a to dodavatel ve smyslu ustanovení § 52 odst. 2 OZ. Toto ustanovení charakterizuje dodavatele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Dodavatelem může být jak fyzická, tak i právnická osoba (zákon používá tvaru „osoba“ bez přívlastku). Musíme ale poukázat na to, že osobu dodavatele nelze chápat pouze jako jiné označení prodávajícího (ve smyslu § 612 OZ), ale že se jedná o všechny osoby, které splňují znaky vymezené v ustanovení § 52 odst. 2 OZ, za předpokladu, že tato osoba uzavírá smlouvy se spotřebiteli.9 Obecně lze tedy konstatovat, že každý prodávající ve smyslu § 612 OZ bude dodavatelem, ale již ne každý dodavatel bude tímto prodávajícím. Pokud jsme si prodávajícího (dle § 612 OZ) vymezili jako osobu podnikatelsky činnou, tedy podnikatele podle obchodního zákoníku, kdo je potom dodavatel? Jedná se o osobu odlišnou od podnikatele, resp. tvoří zcela novou kategorii subjektů v českém právu? Nenechme se zmást, samo ustanovení § 52 odst. 2 OZ uvádí, že dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Pouze na okraj si dovolím malou poznámku, není mi totiž zcela jasné, proč zákonodárce použil v definici dodavatele obratu „obchodní nebo jiná podnikatelská činnost“, když zcela jistě lze obchodní činnost subsumovat pod činnost podnikatelskou; užití podnikatelské činnosti by tak napříště zcela postačovalo. Ale zpět k našemu problému, čili nutnou podmínkou je, aby dodavatel jednal v rámci své podnikatelské činnosti, a jak již bylo uvedeno výše, podnikatelskou činnost může vykonávat pouze podnikatel ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 ObchZ, z tohoto nám tedy vyplývá, že dodavatelem není nikdo jiný než podnikatel. Tyto pojmy by se zřejmě neměly zaměňovat, ale uvědomme si, že i dodavatel potřebuje svoji vlastní „náplň“, musíme přece vědět, které osoby se „skrývají“ za tímto pojmem, a jelikož občanský zákoník nám neposkytuje konkrétnější odpověď, musíme 9
Podle ustanovení § 52 odst. 1 OZ se za spotřebitelské smlouvy považují smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. S účinností od 8. března 2006 se podle zákona č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, občanskoprávní úprava spotřebitelských smluv již nevztahuje pouze na smlouvy uzavírané podle občanského zákoníku (resp. na vztahy založené těmito smlouvami), navíc také odpadly dohady o tom, zda tato úprava dopadala i na smlouvy inominátní uzavírané v režimu občanského zákoníku (§ 51 OZ).
12
při výkladu této nové definice vycházet z již platné právní úpravy, tedy obchodního zákoníku. Nutno si povšimnout, že občanský zákoník používá v definici dodavatele nedokonavých tvarů sloves („uzavírání“, „plnění“), což znamená, že se musí jednat o určité déletrvající činnosti, po jejichž celou dobu musí být u dodavatele přítomen důležitý znak, tj., aby jednal v rámci své podnikatelské činnosti. Doplňme, že pojmu „prodávající“ využívá také zákon o ochraně spotřebitele, zde má ale svým obsahem blíže k pojmu „dodavatel“ (podle občanského zákoníku). Prodávající je pro účely tohoto zákona definován v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) jako podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby, prodávajícím je navíc také fyzická osoba, která prodává spotřebiteli rostlinné a živočišné výrobky z vlastní drobné pěstitelské nebo chovatelské činnosti anebo lesní plodiny (§ 2 odst. 2 ZOS). Důležité je upozornit, že tato definice se použije pouze pro účely tohoto zákona.
1.2.2. Kupující (spotřebitel)
V právním vztahu vzniklém při prodeji zboží v obchodě působí na jedné straně prodávající, na straně druhé pak logicky stojí kupující. Ustanovení § 612 OZ na kupujícího nepamatuje, kdo jím tedy je a jaké znaky musí splňovat? Obchodní zákoník k tomu uvádí, že jím nemůže být podnikatel, který do tohoto vztahu vstupuje jako osoba jednající v rámci své podnikatelské činnosti, neboť pak se tento vztah řídí obchodním zákoníkem (viz. § 261 odst. 1 ObchZ, jde o tzv. relativní čistý obchod). Kupujícím také není stát10 nebo samosprávný územní celek (obec, kraj), pakliže v takovém vztahu ze strany státu či samosprávného územního celku dochází k zabezpečování veřejných potřeb, tento vztah (tzv. relativní smíšený obchod) je opět regulován obchodním zákoníkem (viz. § 261 odst. 2 ObchZ). Kupujícím v režimu prodeje zboží v obchodě podle občanského zákoníku je tedy fyzická osoba-nepodnikatel, dále jím je také podnikatel (fyzická nebo právnická osoba), který v tomto vztahu nejedná v rámci své podnikatelské činnosti, tedy nenakupuje zboží za účelem jeho využití v rozsahu své specifické podnikatelské činnosti, kupujícím je rovněž stát a samosprávný uzemní celek, pokud se z jejich strany nejedná o vztah založený za účelem zabezpečování veřejných potřeb, a konečně to je celé spektrum dalších právnických 10
Jednání státu upravuje zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů.
13
osob, jejichž účelem, resp. hlavním účelem ex lege není provozování podnikatelské činnosti (týká se to např. občanských sdružení, obecně prospěšných společností, nadací, nadačních fondů aj.) Výše uvedené čtyři kategorie kupujících lze také zahrnout do širšího pojmu „spotřebitel“. Definici spotřebitele nám poskytuje ustanovení § 52 odst. 3 OZ, podle něhož jde o osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Toto vymezení odpovídá do značné míry definici pojmu dodavatel, zde ale s negativním znaménkem. Spotřebitelem může být, v souladu s výše uvedeným, jak fyzická, tak i právnická osoba (zákon hovoří pouze o osobě, blíže ji nespecifikuje). Toto tvrzení lze navíc nepřímo opřít i o § 54 písm. f) OZ, kde se mj. hovoří o domácnosti a sídle spotřebitele. Komunitární právo (právo Evropských společenství) nicméně nazírá na spotřebitele mnohem úžeji, zpravidla jej chápe pouze jako fyzickou osobu, která uzavíranými smlouvami sleduje cíle, které jsou mimo oblast její obchodní, podnikatelské či profesní činnosti.11 Obdobně rozsudek Evropského soudního dvora ve spojených právních věcech C-541/99 a C-542/99 považuje za spotřebitele pouze fyzickou osobu, která uzavírá smlouvu s tím, kdo jedná z titulu živnostenské či profesní činnosti. Ovšem toto pojetí spotřebitele je možno považovat za velmi zužující, ne-li dokonce za diskriminující, neboť dotyčná právní úprava má sloužit k vyvažování nerovnosti spotřebitele, popř. jeho zranitelnosti ve spotřebitelských vztazích. Proto se také objevují názory volající po tom, aby Evropský soudní dvůr při svém rozhodování bral v úvahu rozdíly v jednotlivých vnitrostátních výkladech pojmu spotřebitel a dále aby řídil, nikoli nahrazoval proces formulování společných zásad při ochraně spotřebitele.12 Občanský zákoník používá v definici spotřebitele stejně jako u dodavatele nedokonavých tvarů sloves („uzavírání“, „plnění“), což i tady znamená, že se musí jednat o určité déle trvající činnosti, po jejichž celou dobu musí být u spotřebitele přítomen důležitý znak, a to aby nejednal v rámci své podnikatelské činnosti. Rovněž i zde platí, že každý kupující ve výše uvedeném smyslu bude spotřebitelem, ale každý spotřebitel již nebude pouze kupujícím (vedle něho se tak může jednat o objednatele, nájemce či jinak nazvaný protějšek podnikatele).
11
Viz. čl. 2 odst. 2 směrnice 97/7/ES, čl. 2 písm. b) směrnice 93/13/EHS, čl. 2 směrnice 85/577/EHS, čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 1999/44/ES, čl. 2 písm. d) směrnice 2002/65/ES. 12 Viz. SOMOROVÁ, M. Nepoctivé doložky v spotrebiteľských zmluvách. EMP, 2004, č. 3-4, s. 57.
14
Zákon o ochraně spotřebitele také používá pojmu „spotřebitel“. Zde se jím rozumí fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami. Podobně jako u dodavatele, slouží tato definice ryze pro účely tohoto právního předpisu. I nezletilá osoba může být kupujícím, avšak tato osoba má způsobilost pouze k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a mravní vyspělosti odpovídající jejímu věku (§ 9 OZ). Nezletilí tak mohou nakupovat zboží nižších cen. Uzavře-li nezletilí kupní smlouvu, přičemž se mu nedostává způsobilosti k právním úkonům, pak je tato smlouva podle ustanovení § 38 odst. 1 OZ absolutně neplatná. Postavení kupujícího-spotřebitele v českém právním řádu není vázáno ani na české státní občanství, ani na trvalý pobyt na území České republiky (zásada zákazu diskriminace spotřebitele – viz. § 6 ZOS).
15
1.3.
Essentialia negotii kupní smlouvy uzavřené v obchodě Ke vzniku každé kupní smlouvy je třeba, aby se smluvní strany dohodly na
předmětu koupě a kupní ceně. Jejich určení tvoří tzv. podstatné náležitosti obsahu smlouvy (essentialia negotii). Vedle těchto podstatných náležitostí může smlouva obsahovat i další ujednání týkající se práv a povinností smluvních stran – tzv. obvyklé a vedlejší náležitosti (naturalia negotii a accidentalia negotii). Pokud si účastníci tyto otázky neupraví ve smlouvě sami, potom subsidiárně platí úprava občanského zákoníku.
1.3.1. Předmět koupě – zboží
Předmětem prodeje/koupě v obchodě je zboží. Ovšem co lze pod pojmem „zboží“ rozumět? Občanský zákoník tento pojem sice užívá (viz. § 612 a § 620 odst. 1), avšak již nikde jej nedefinuje, a ačkoliv uvozuje svá ustanovení § 612 až 627 nadpisem „Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě“, přesto dále používá legislativní zkratku „věc“ (až na pár výše uvedených výjimek). Odpověď na výše položenou otázku bychom mohli hledat v obchodním zákoníku, v jehož ustanovení § 409 odst. 1 se mj. praví, že kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu, nebo spíše ve směrnici 1999/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, která pracuje s pojmem „spotřební zboží“, přičemž ho definuje následovně: spotřebním zbožím se rozumí všechny movité předměty, s výjimkou zboží, které se prodává na základě výkonu rozhodnutí nebo jiných soudních opatření, vody a plynu, nejsou-li stáčeny v omezeném objemu nebo v určitém množství, a elektrické energie [čl. 1 odst. 2 písm. b)]. Přestože definice spotřebního zboží nebyla při transpozici směrnice zákonem č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zakomponována do občanského zákoníku, lze z výše uvedeného dovodit, že za zboží se považují výhradně movité věci (plus jejich příslušenství ve smyslu § 121 odst. 1 OZ), nemovitosti jsou tak z režimu prodeje zboží v obchodě zcela vyloučeny. Ovšem jak zmíněná směrnice správně uvádí, existuje určitá kategorie movitých věcí (pitná voda, plyn,
16
pokud nejsou stáčeny v omezeném objemu nebo v určitém množství13, elektrická energie a tepelná energie), které je třeba z režimu prodeje zboží v obchodě vyjmout. Zákonodárce totiž uznal za vhodné, resp. potřebné zavést pro tyto věci, specifické svým charakterem, zvláštní režimy. Problematika dodávky (prodeje) pitné vody je tak řešena zákonem č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů a prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějšího předpisu. Dodávky elektrické energie, plynu a tepla upravuje zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů a samozřejmě jeho prováděcí předpisy (zejména: vyhláška č. 251/2001 Sb., kterou se stanoví Pravidla provozu přepravní soustavy a distribučních soustav v plynárenství, pro dodávky plynu; vyhláška č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, pro dodávky elektrické energie; a konečně vyhláška č. 224/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla rozdělení nákladů za dodávku tepelné energie na jednotlivá odběrná místa, a vyhláška č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování tepelné užitkové vody mezi konečné spotřebitele, pro dodávky tepelné energie). V českém právním řádu se lze vedle pojmů zboží a věc hojně setkat s pojmem „výrobek“, a to zejména v předpisech veřejnoprávní povahy. Jelikož v této práci jsou citována některá ustanovení ze zákona o ochraně spotřebitele, pro pořádek uveďme, jak tento právní předpis (pro své účely) definuje výrobek. Výrobkem se tak rozumí jakákoli věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k nabídce spotřebiteli [§ 2 odst. 1 písm. f)]. Již bylo uvedeno, občanský zákoník používá promiscue pojmy „zboží“ a „věc“, přesto se pokusím v následujícím textu používat pojmu zboží, i když v kapitole věnované odpovědnosti prodávajícího za vady zboží se zřejmě užití pojmu věc nevyhnu, neboť sám občanský zákoník tento pojem v dotčených ustanoveních používá a rovněž v praxi se pro tuto problematiku pojem vžil.
13
Typicky pitná voda balená v PET lahvích či plyn stlačený do tlakových nádob.
17
1.3.2. Kupní cena
Kupní cenou rozumíme peněžitou úplatu za předmět koupě. Kupní cena musí být vyjádřena v penězích, jinak se nejedná o kupní smlouvu. Kupní smlouva je relativně neplatná, jestliže cena není sjednaná v souladu s obecně závaznými právními předpisy (§ 589 a § 40a OZ); takovým právním předpisem je zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoC“) (§ 877 odst. 2 OZ). Pakliže se oprávněná smluvní strana dovolá neplatnosti, není smlouva zcela neplatná, ale jen v té části, ve které odporuje zákonu o cenách. Pro případ, že by cena v kupní smlouvě nebyla sjednána vůbec nebo by sice byla sjednána jiným způsobem, kterým ji ale nelze nepochybně určit, byla by taková smlouva absolutně neplatná (§ 39 OZ)14, neboť by jí chyběla jedna ze dvou podstatných náležitostí – ujednání o kupní ceně. Rozhodující je cena v době koupě, tedy i cenový předpis platný v té době. Jestliže zákon o cenách tvorbu kupní ceny nereguluje, závisí její výše pouze na dohodě stran.15 Zákon o ochraně spotřebitele ukládá v ustanovení § 3 písm. c) prodávajícímu dvě samostatné povinnosti týkající se cen výrobků. Jednak je povinen prodávat výrobky za ceny sjednané v souladu s cenovými předpisy a potom je také povinen správně účtovat ceny při prodeji výrobků. První povinnost prodávajícího – sjednávat ceny v souladu s cenovými předpisy – je odkazem na zvláštní právní předpis, jímž je zákon o cenách. Cenu tento zákon definuje v ustanovení § 1 odst. 2 jako peněžní částku sjednanou při nákupu a prodeji zboží podle § 2 až 13 nebo zjištěnou podle zvláštního předpisu k jiným účelům než prodeji. Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Cena se podle ustanovení § 2 odst. 1 ZoC sjednává pro zboží vymezené názvem, jednotkou množství a kvalitativními a dodacími nebo jinými podmínkami sjednanými dohodou stran, popřípadě číselným kódem příslušné jednotné klasifikace, pokud tak stanoví zvláštní předpis. Podle určených podmínek mohou být součástí ceny zcela nebo zčásti náklady na pořízení, zpracování a oběhu zboží, zisk, příslušná daň a clo. Sjednáním ceny lze rozumět podle ustanovení § 2 odst. 2 ZoC dohodu o výši ceny nebo o způsobu jejího určení, dá-li se z něj cena nepochybně určit. Dohoda o ceně vznikne
14
V úvahu ještě připadá možnost, že by mohlo jít o smlouvu darovací. V plné dispozici stran je způsob zaplacení kupní ceny (např. v hotovosti, poštou, bankovním převodem, šekem, kreditní kartou, elektronickými penězi).
15
18
také tím, že kupující zaplatí cenu ve výši požadované prodávajícím (§ 2 odst. 2 ZoC). To je zajisté nejčastější způsob dohody o ceně v praxi, i když může být prodávajícím zneužit. Kupující má totiž v zásadě dvě možnosti, buď přistoupí na stanovenou cenu, nebo odmítne uzavřít smlouvu.16 Avšak existuje určitý sortiment zboží (pečivo, voda apod.), jež je pro každého člověka životně důležitý, prodávající by tak mohl využít této závislosti a prakticky mu diktovat enormně vysoké ceny. Zákon o cenách na takovou situaci pamatuje a v ustanovení § 2 odst. 3 věta první stanoví, že prodávající nesmí zneužít svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch prodejem za sjednanou cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk. Za nepřiměřený hospodářský prospěch zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk se považuje rozdíl mezi stanovenou cenou a cenou obvyklou, pakliže z tohoto rozdílu vyplývá prospěch neoprávněně obohaceného subjektu (§ 1 vyhlášky MF ČSFR, ČR a SR č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách, ve znění pozdějších předpisů). Tento výklad podle prováděcí vyhlášky se vztahuje také na rozdíl mezi cenou nákupu a cenou při prodeji, jde-li o nakoupené tuzemské nebo dovážené zboží, které se beze změny dále prodává. Při posouzení toho, zda došlo k zneužití hospodářského postavení při sjednání ceny podle ustanovení § 2 odst. 3 ZoC, vycházejí cenové kontrolní orgány z cenového vývoje na srovnatelných trzích, potřeby dosažení přiměřeného zisku, původní ceny a vývoje nákladů a dalších tržních podmínek hodných zřetele (§ 16 odst. 2 ZoC). V praxi se ovšem za zneužití hospodářského postavení prodávajícím podle § 2 odst. 3 ZoC považuje pouze zneužití monopolního nebo dominantního postavení na trhu ve smyslu dříve platného ustanovení § 9 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, resp. nyní podle § 10 zákona č. 143/2001 Sb. Úmysl zákonodárce byl ale zřejmě jiný, pokrýt tímto ustanovením (§ 2 odst. 3 ZoC) i jednání prodávajícího zneužívajícího slabšího hospodářského postavení kupujícího, byť prodávající nemusí zastávat dominantní či monopolní postavení na trhu. Zákon o cenách upravuje v § 3 až 10 několik institutů určených k cenové regulaci. Cenovou regulací se rozumí stanovení nebo přímé usměrňování cen. Provádí se formou úředně stanovených cen (jako ceny maximální, pevné nebo minimální), věcného usměrňování cen, časově usměrňovanými cenami nebo cenového moratoria. Druhá povinnost prodávajícího podle zákona o ochraně spotřebitele se týká správného účtování cen. Správným účtováním můžeme chápat bezchybné početní úkony při
16
Prostor pro smlouvání o ceně je tedy minimální.
19
sestavování ceny, dodržení sjednané ceny při konečném účtování, popř. i řádně vyhotovený účetní doklad, je-li žádán.17 Zákon o ochraně spotřebitele pro konečné účtování zavedl pravidlo, podle něhož se při prodeji výrobků v hotovosti18 celková částka zaokrouhluje vždy k nejbližší platné nominální hodnotě zákonných peněz.19 Podle ustanovení § 6 ZOS se prodávající nesmí při prodeji výrobků chovat v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat. V praxi se často vyskytující je pak diskriminace cenová ve formě tzv. „dvojích cen“, kdy jiné (obvykle vyšší) ceny platí pro cizince, čímž jsou naopak zvýhodněni tuzemci. Zákaz diskriminace vyplývá rovněž z ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, které reaguje na situaci, kdy dochází k uplatňování rozdílných podmínek při srovnatelném nebo shodném plnění vůči jednotlivým účastníkům (tedy i kupujícím) trhu, jimiž budou tito účastníci znevýhodněni. Diskriminačním jednáním (právě s poukazem na dobré mravy) nejsou poskytované obvyklé slevy sociálně a ekonomicky slabším skupinám obyvatel (kupujících), jako jsou např. osoby zdravotně postižené, studenti či důchodci. Účelem takového cenového zvýhodnění je kompenzace nižší kupní síly určitých skupin kupujících. Odlišnou povahu, byť ne diskriminační, mají akce typu množstevních slev či bonusů, popř. různých dárků poskytovaných kupujícím za to, že nakoupí určité zboží, nebo je pořídí v určitém množství, anebo nakoupí za určitou sumu peněz. Takové jednání nemá diskriminační charakter, neboť prakticky všichni kupující mají za stejných podmínek možnost získat stejné „výhody“.20 V souvislosti s cenovou problematikou se musíme zmínit i o úpravě oběhu peněz. Tuto záležitost upravuje vyhláška ČNB č. 37/1994 Sb., kterou se stanoví postup při příjmu 17
Rozsáhlé kontroly České obchodní inspekce konané v lednu a únoru 2005 odhalily, že prodávající z řad známých prodejních řetězců kupujícím nesprávně účtovali ceny. Celkový podíl předražených nákupů činil 5,8 procenta ze všech prohřešků spáchaných prodávajícími. Při jednom nákupu dokonce prodavač napočítal o 700 (!) korun více, než odpovídalo skutečné ceně, přičemž se u dotčeného prodávajícího nejednalo jen o tento jediný případ (viz. článek J. SCHILLINGOVÉ: Spotřebitelé, pozor na obchodníky. Rovnost, 23.2.2005, s. 18). 18 Toto pravidlo tedy neplatí pro platby formou bankovních převodů, kreditních karet či šeků. 19 Tato úprava souvisí s ukončením platnosti desetihaléřových a dvacetihaléřových mincí k 31. říjnu 2003 vyhláškou ČNB č. 79/2003 Sb., o ukončení platnosti mincí po 10 haléřích vzoru 1993 a mincí po 20 haléřích vzoru 1993. 20 Zde se však nabízí možný nekalosoutěžní postih, pokud takové jednání bude splňovat tři znaky generální klauzule nekalé soutěže [jednání v hospodářské soutěži (1), kdy toto jednání je v rozporu s dobrými mravy soutěže (2) a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům (3) - § 44 odst. 1 ObchZ]. Takové jednání patří do tzv. soudcovských (nepojmenovaných) skutkových podstat, jedná se např. o prémiování zákazníků či cenové výhody.
20
peněz a nakládání s nimi a při poskytování náhrad za necelé a poškození bankovky a mince. Podle této vyhlášky (pro naše účely nám postačí pouze ustanovení § 1) jsou všechny právnické i fyzické osoby povinny přijímat bez omezení platné české bankovky. U platných českých mincí včetně mincí pamětních a platných pamětních mincí československých tato povinnost platí v plném rozsahu pouze pro banky a Českou národní banku; ostatní právnické a fyzické osoby mohou odmítnout přijetí mincí nad 10 kusů téže nominální hodnoty, mincí nad celkovou částku 100 Kč u mincí do nominální hodnoty 10 Kč včetně a nad celkovou částku 500 Kč u mincí vyšších nominálních hodnot, platných českých pamětních mincí či platných československých pamětních mincí. Právnické osoby jsou povinny přijímat i zákonné peníze opotřebované oběhem, pokud se jimi platí a pokud jsou celé a celistvé21. Fyzické osoby mohou přijetí oběhem opotřebovaných nebo poškozených zákonných peněz odmítnout. Již výše bylo uvedeno, že dohoda o ceně vznikne také tím způsobem, že kupující zaplatí cenu ve výši požadované prodávajícím. K tomuto je však třeba ještě uvést, jakým způsobem má být kupující o této ceně informována, resp. co všechno musí údaj o ceně obsahovat. Podle ustanovení § 12 ZOS je prodávající povinen informovat kupujícího o ceně prodávaných výrobků zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobků jinak vhodně zpřístupnit. Výslovně je zde uveden odkaz na zákon o cenách, který pak v této souvislosti upravuje v ustanovení § 13 požadavky na cenové informace. Prodávající je při prodeji spotřebního zboží kupujícímu povinen označit je cenou platnou v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží a určeným podmínkám, nebo je povinen zpřístupnit na viditelném místě informaci o této ceně formou ceníku, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem (§ 13 odst. 2 ZoC). Prováděcí vyhláška k zákonu o cenách č. 580/1990 Sb., v ustanovení § 5 odst. 2 stanoví, že pro případ nemožnosti oznámení údaje o ceně konkrétní částkou je prodávající povinen oznámit odhad ceny. Rovněž podle této vyhlášky (§ 5 odst. 3) se pod označením spotřebního zboží cenou při prodeji rozumí vybavení zboží údajem o ceně připevněný viditelně na zboží nebo umístěný způsobem vylučujícím záměnu na regále, ve vitríně, na vývěsce nebo ve veřejně přístupném ceníku tak, aby měl kupující možnost se seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží.
21
Za celé zákonné peníze se považují takové, kterým nechybí žádná jejich část, za celistvé zákonné peníze se považují takové, které tvoří souvislý a neporušitelný celek (§ 1 odst. 3 vyhlášky ČNB č. 37/1994).
21
Výrobce zboží určeného ke konečné spotřebě může uvést např. v nabídkovém ceníku, katalogu, propagačních podkladech nebo na obalu doporučenou cenu prodeje konečnému spotřebiteli vždy však s označením „nezávazná doporučená spotřebitelská cena“ (§13 odst. 10 ZoC). Značení tabákových výrobků cenou pro konečného spotřebitele se řídí zákonem o spotřebních daních22 (§ 13 odst. 11 ZoC). Přistoupením České republiky k Evropským společenstvím (tj. od 1. května 2004) se stala v zákoně o cenách účinná úprava týkající se označovaní výrobků tzv. prodejní a měrnou cenou (konkrétně § 13 odst. 3 až 9).23 Účelem této úpravy je umožnit kupujícím posouzení a porovnání cen výrobků a díky tomuto jednoduchému porovnání se kvalifikovaně rozhodnout. Balené výrobky tak musí být označeny cenou baleného výrobku (tzv. „prodejní cena“) a cenou za měrnou jednotku množství výrobku (tzv. „měrná cena“24). Nebalené výrobky volně ložené, nabízené podle hmotnosti, objemu, délky či plochy, které jsou váženy či měřeny v přítomnosti kupujícího, a to jak v prodeji formou samoobsluhy, tak i v prodeji s obsluhou, musí být označeny pouze měrnou cenou. Tyto pravidla platí i pro ceny uváděné v reklamě na výrobky nabízené konečnému spotřebiteli. Měrnou jednotkou množství zákon obvykle rozumí 1 kilogram, 1 litr, 1 metr, 1 metr čtvereční nebo 1 metr krychlový výrobku. Pokud to odpovídá všeobecným zvyklostem nebo to odpovídá povaze výrobku, lze uvádět i jiné jednotky množství – např. 1 kus, 100 g, 100 ml nebo 100 mm. U pevných potravin nacházejících se v nálevu, u kterých se musí podle zvláštního právního předpisu25 uvádět kromě celkové hmotnosti i hmotnost pevné potraviny, se měrná cena vztahuje k udané hmotnosti pevné potraviny. Dále zákon o cenách taxativně vypočítává případy, kdy neplatí povinnost označovat výrobky měrnou cenou současně s cenou prodejní. Jedná se o tyto situace: pokud je měrná cena shodná s prodejní cenou, u výrobků při prodeji s obsluhou, při prodeji formou 2
samoobsluhy na prodejní ploše menší než 400 m , u výrobků, u kterých by vzhledem k jejich povaze nebo účelu takové označení nebylo vhodné nebo by bylo zavádějící, u výrobků podléhajících významným změnám na objemu nebo hmotnosti, při změně ceny 22
Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. To se stalo zákonem č. 124/2003 Sb., který implementoval do českého právního řádu směrnici Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli (dále jen „směrnice 98/6/ES“). 24 Směrnice 98/6/ES nezná pojem „měrná cena“, nýbrž pracuje s pojmem „jednotková cena“. 25 Tím je např. zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 23
22
z důvodu nebezpečí znehodnocení výrobku podléhajícího rychlé zkáze, u kombinace různých výrobků v jednom obalu, u výrobků, které jsou nabízeny během poskytování služby, u dražeb a nabídky uměleckých děl a starožitností, u výrobků nabízených v prodejních automatech. Ve druhém pololetí roku 2004 inspektoři České obchodní inspekce zkontrolovali 351 super- a hypermarketů, ve 128 z nich (tj. 36,5 %) po měrných cenách nebyla ani památka, ačkoliv tyto subjekty měly dostatek času připravit se na tyto kroky.26 Bohužel existují i případy, a nejsou výjimkou, kdy prodejní i měrné ceny jsou špatně čitelné, měrné ceny jsou také někdy ohnuté nebo schované pod lištou upevněnou na regálu, případně i přeházené nebo chybně umístěné (záměrně?), běžně je prodávající uvádějí drobným písmem nebo je kupující musí hledat mezi dalšími číselnými kódy27, a rovněž se najdou i takoví prodávající, kteří měrnou cenu neuvádí u zboží nabízeného ve slevách, ačkoliv zákon o cenách takovou výjimku nestanovil. Jednání některých prodávajících tak působí přinejmenším nekorektně vůči kupujícím i ostatním soutěžitelům, nemluvě o tom, že se může jednat o porušení zákona o cenách nebo zákona o ochraně spotřebitele. Podle doplňujícího ustanovení § 12 odst. 2 ZOS informace o ceně nebo okolnost, že informace je neúplná nebo chybí, nesmí zejména vzbuzovat zdání28, že: a) Cena je nižší než jaká je ve skutečnosti. Např.: uvádění maloobchodních cen bez DPH, pokud nejsou vysvětleny podmínky, za kterých se může cena změnit či není uveden odkaz na nějaké externí podmínky; uvádění maloobchodních cen bez uvedení ceny za vratný zálohovaný obal; nepřehledné umísťování cenovek tak, že není jasné, která cenovka patří ke kterému výrobku. b) Stanovení ceny závisí na okolnostech, na nichž ve skutečnosti nezávisí. Např.: ceny uváděné s nesprávnou sazbou DPH; uvádění velkoobchodních cen; ceny jsou v jiné měně; uvádění cen doporučených výrobcem. c) V ceně jsou zahrnuty dodávky výrobků, výkonů, prací nebo služeb, za které se ve
26
Více v článku J. SCHILLINGOVÉ: Obchod nectí práva spotřebitelů. Rovnost, 25.2.2005, s. 22 Směrnice 98/6/ES se ve svém čtvrtém článku odst. 1 větě první snaží na podobné případy reagovat, a proto stanovila, že prodejní cena a jednotková cena musí být jednoznačné, snadno rozpoznatelné a dobře čitelné. Tato úprava nebyla transponována do českého právního řádu, snad se zákonodárce domníval že dosavadní úprava označování cen je dostačující. Domnívám se, že tomu tak ale není, prodávající mají sice povinnost označovat zboží cenami zřetelným či viditelným způsobem, nicméně právní předpisy už nic neříkají, do jaké míry mají být údaje o cenách zřetelné či viditelné; zákonodárce proto mohl např. stanovit stejnou velikost písma pro prodejní i měrnou cenu nebo zřetelné odlišení těchto cen od dalších číselných kódů často uváděných na cenovkách. 28 Nesmí se tedy jednat o klamání spotřebitele ve smyslu § 8 ZOS. 27
23
skutečnosti platí zvlášť. Např.: uvádění cen hlavních jídel souhrnně i s přílohou v jídelních lístcích, ačkoliv ve skutečnosti se přílohy platí zvlášť. d) Cena byla nebo bude zvýšena, snížena nebo změněna, i když tomu tak není. Např.: předstíraná zlevnění (výprodejové akce, slevy, přechodná snížení cen, zaváděcí ceny), kdy škrtnutím nadsazené staré ceny a zvýrazněním současné nižší ceny je docilováno významných slev; případy, kdy se obchody neustále likvidují, ač se jedná o stálou nabídku. e) Vztah ceny a užitečnosti nabízeného výrobku a ceny a užitečnosti srovnatelného výrobku je takový, jaký ve skutečnosti není. Např.: reklamní akce, které favorizují určitý výrobek díky jeho „zázračným“ účinkům za srovnatelnou cenu, aniž by se poměr kvality a ceny vymykal obvyklému průměru.
24
1.4.
Obsah právního vztahu prodeje zboží v obchodě Obsahem právního vztahu prodeje zboží v obchodě jsou vzájemná subjektivní práva
a subjektivní povinnosti náležející prodávajícímu a kupujícímu. Vzájemnost spočívá v tom, že má-li jedna strana vůči druhé straně určitou povinnost, potom druhá strana (oprávněný) má právo požadovat, aby tato povinnost byla první stranou (povinným) splněna. Nebude-li povinnost splněna dobrovolně, pak má oprávněný právo domoci se tohoto splnění pomocí státní moci (§ 4 OZ), resp. výjimečně i svépomocí (§ 6 OZ). V dalším textu budou blíže rozebrány nejdůležitější primární povinnosti prodávajícího a kupujícího při prodeji zboží v obchodě, přičemž platí, že povinnosti jedné strany zrcadlově odpovídá právo druhé strany. Nutno též doplnit, že specifická primární práva a povinnosti jsou rovněž popsána u jednotlivých zvláštních typů prodeje zboží v obchodě (viz. kap. 3). Otázce sekundárních práv a povinností se potom blíže věnují podkapitoly 3.3. (Odpovědnost prodávajícího za vady zboží) a 3.4. (Odpovědnost výrobce za škodu způsobenou vadou výrobku).
1.4.1. Povinnosti prodávajícího
Prodávající má vůči kupujícímu následující povinnosti: 1) povinnost odevzdat zboží 2) povinnost převést vlastnické právo ke zboží 3) povinnost plnit bezvadně Ad 1) Povinnost prodávajícího odevzdat zboží kupujícímu je stanovena v ustanovení § 588 OZ. Tato povinnost se vztahuje na zboží, které si kupující sám vybral nebo s jehož výběrem dal souhlas, přičemž prodávající musí kupujícímu umožnit nakládat s vybraným zbožím. Náklady spojené s odevzdáním zboží (tj. především balení, vážení a měření) nese podle ustanovení § 615 OZ dispozitivně prodávající. Prodávající je rovněž povinen řádně zabalit a připravit zboží pro přepravu, aby na něm nebyla způsobena škoda. Rozumí se, že součástí popisované povinnosti je i povinnost předat veškeré součásti a příslušenství náležející k prodanému zboží, dále se to týká různých písemností, popř. jiných nosičů s informacemi (§ 617 OZ), a dalších plnění uznaných za obvyklá. Povinnosti ze zvláště dohodnutých plnění (např. prodávající zabalí zboží tehdy, kdy to není obvyklé) lze zahrnout pod režim jiného právního vztahu, typicky se tak jedná o darování, i když není vyloučen ani
25
vztah úplatný (např. koupě obalu či zabalení koupeného zboží dle zákazníkova přání, tj. vlastně zhotovení věci na zakázku). V každém konkrétním případě je nutné stanovit místo plnění povinnosti předat zboží, způsob plnění a dobu plnění. Smluvní strany si prakticky mohou sjednat jakékoliv místo plnění (např. sídlo prodávajícího, provozovnu prodávajícího, sklad prodávajícího nebo místo trvalého pobytu kupujícího). Bez dohody je kupující povinen převzít zboží při prodeji (§ 614 odst. 1 in fine OZ), čili prodávající může vyžadovat po kupujícím převzetí zboží v okamžiku vzniku právního vztahu prodeje zboží v obchodě, tj. v okamžiku uzavření kupní smlouvy (tento moment také může někdy splynout s okamžikem zaplacení kupní ceny).29 Podle dispozitivního ustanovení § 591 věty prvé OZ je prodávající povinen plnit bez zbytečného odkladu; v praxi se to děje tak, že kupující si zakoupené zboží ihned z obchodu odnese (čímž také dochází k převodu vlastnického práva převzetím věci). V případě, že se jedná o předměty, které nelze jednoduše převzít, nebo bylo-li by převzetí spojeno s jinými překážkami, mohou se strany domluvit na pozdějším převzetí zboží nebo na převzetí na jiném místě. V těchto případech přechází nebezpečí náhodného poškození, zničení či ztráty zboží až v okamžiku jeho převzetí. Je-li prodávající povinen odeslat zboží na místo splnění nebo určení, potom podle ustanovení § 594 OZ platí dispozitivně, že zboží bylo kupujícímu předáno v době, kdy bylo předáno k přepravě (toto pravidlo se uplatňuje zejména při prodeji zboží pomocí prostředků komunikace na dálku), vlastnické právo ke zboží však kupující nabývá až okamžikem jeho převzetí. Pokud nebylo mezi stranami dojednáno jiné řešení, přechází na kupujícího nebezpečí nahodilé zkázy či zhoršení zboží až s nabytím vlastnického práva (§ 590 OZ). Po celou dobu přepravy zboží nese toto riziko prodávající a k jeho tíži jde i riziko dopravy do určitého místa. Na druhou stranu kupující nese riziko v tom případě, kdy kvůli jeho jednání dojde k opožděnému dodání zboží, přičemž však prodávající předal toto zboží včas k přepravě. Ad 2) Povinnost prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo ke zboží není výslovně zakotvena ani ve zvláštních, ani v obecných ustanoveních o kupní smlouvě, ačkoliv se jedná o základní a logickou povinnost při prodeji zboží. Z právní úpravy kupní smlouvy v občanském zákoníku výslovně vyplývá pouze povinnost předmět koupě předat 29
Jestliže kupující souhlasil s tím, že zboží mu bude dodáno až po zaplacení kupní ceny (tzv. prenumerační koupě), nelze dovodit, že by se takovýto projev vůle účastníku příčil dobrým mravům (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2001, sp. zn. 25 Cdo 2356/99). Obdobně: Kupní smlouva obsahující ujednání, podle kterého prodávající dodá kupujícímu předmět koupě do 28 dnů od zaplacení poslední splátky kupní ceny, není v rozporu s dobrými mravy (§ 39 ObčZ) a nejedná se ani o závazek, který by porušoval rovnost účastníků závazkového právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2001, sp. zn. 25 Cdo 2987/2000).
26
(§ 588), s tímto je však mlčky spojen věcněprávní účinek (viz. § 133 OZ). Do budoucna se tak nabízí otázka, zda by nebylo vhodnější výslovně zakotvit povinnost převést vlastnické právo, jak dnes činí obchodní zákoník v ustanovení § 409.30 Nutno dodat, že prodávající nemusí být vlastníkem zboží v době uzavření kupní smlouvy, rozhodující však je, zda se jím stal v době, kdy má vlastnické právo ke zboží přejít na kupujícího.31 Ad 3) Bližší výklad k této povinnosti je podán v podkapitole 4.3. zabývající se odpovědnosti prodávajícího za vady zboží. Dodejme jen, že vlastnosti prodávaného zboží jsou spoluurčovány veřejnoprávními předpisy, jde např. o zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů; nebo zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů (zákon o obecné bezpečnosti výrobků), ve znění pozdějších předpisů.
1.4.2. Povinnosti kupujícího
Kupující má vůči prodávajícímu tyto povinnosti: 1) povinnost převzít zboží 2) povinnost zaplatit kupní cenu 3) povinnost poskytnout nezbytnou součinnost Ad 1) Povinnost kupujícího převzít předmět koupě (§ 588 OZ) se vztahuje na zboží, které si sám vybral nebo s jehož výběrem souhlasil. Při prodeji zboží v obchodě je kupující povinen převzít koupené zboží podle dohody s prodávajícím. Spočívá-li tato dohoda v tom, že prodávající zboží kupujícímu dodá, pak je kupující povinen ho převzít na místě jím určeném. Stejnou povinnost má prodávající i bez dohody s kupujícím v případě, že potřeba dodání zboží vyplývá z její povahy (kupující ale musí určit místo dodání).32 Zboží, které 30
Připravovaný občanský zákoník tento požadavek reflektuje a v obecném ustanovení § 1742 odst. 1 uvádí, že kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc určenou jednotlivě nebo podle druhu (předmět koupě) a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu; podobně v ustanovení § 1750 vztahujícímu se ke koupi movité věci se stanoví, že prodávající kupujícímu odevzdá prodanou věc, jakož i doklady, které se k věci vztahují, a umožní kupujícímu nabýt vlastnického práva k věci v souladu se smlouvou [citováno 25. prosince 2006]. Dostupný z: http://diskuse.juristic.cz/ 480556/clanek/legislativa. 31 Samotné problematice převodu vlastnického práva se věnuje podkapitola 2.5. (Nabytí vlastnického práva při prodeji zboží v obchodě). 32 Při prodeji zboží s následnou dodávkou musí doklad o zakoupení zboží obsahovat mj. i údaje o místu určení a datum dodávky (§ 16 odst. 2 ZOS).
27
nelze jednoduše převzít nebo jen s obtížemi, může kupující po dohodě s prodávajícím převzít později, resp. na jiném místě (např. ve skladu). V ostatních případech kupující musí zboží převzít při prodeji (§ 614 odst. 1 OZ). Při zásilkovém prodeji platí domněnka, že zboží bylo kupujícímu odevzdáno v době, kdy bylo předáno k přepravě (§ 594 OZ). Až do okamžiku převzetí zboží kupujícím je toto zboží ve vlastnictví prodávajícího a případné jeho poškození, zničení či ztráta jde k tíži prodávajícího. Náklady spojené s předáním zboží (zejména náklady měření, vážení a balení) nese dispozitivně prodávající (§ 593 věta před středníkem OZ). Kupující ve výše uvedených případech musí poskytnout součinnost k tomu, aby mu prodávající mohl zboží předat, jinak je v prodlení. V takovém případě je prodávající povinen zboží uskladnit u sebe, přičemž má právo požadovat po kupujícím poplatek za uskladnění ve výši stanovené zvláštním předpisem (takový předpis dosud neexistuje), popř. určené dohodou účastníků (§ 614 odst. 2 OZ). Prodlení kupujícího s sebou nese ale i další pro něj nepříznivé důsledky, jednak na něj přechází nebezpečí ztráty, zničení či poškození věci (§ 520 věta druhá OZ), také je povinen nahradit prodávajícímu náklady, které mu vznikly v souvislosti s marným předáním zboží, dále prodávajícímu náleží právo požadovat po kupujícím náhradu jiných škod způsobených mu prodlením, lze-li kupujícímu přičítat zavinění, navíc na kupujícího přechází i nebezpečí nahodilé zkázy zboží (to vše podle § 522 OZ), a konečně v době prodlení kupujícího nemůže podle ustanovení § 520 věty prvé OZ nastat prodlení prodávajícího. Prodávající také může kupujícímu určit přiměřenou lhůtu pro převzetí věci, přičemž její marné uplynutí zakládá podle ustanovení § 517 odst. 1 věta druhá OZ právo prodávajícího odstoupit od smlouvy. Povinnost kupujícího převzít zakoupené zboží vyplývá z ustanovení § 588 OZ; v reálném životě tak kupující činí bezprostředně při prodeji tím, že začne zboží fakticky ovládat (dá si ho do tašky, uchopí ho či ho naloží). Převzetím přechází na kupujícího vlastnické právo a též nebezpečí náhodného zničení, poškození nebo ztráty, ovšem nedohodnou-li strany na jiném okamžiku (§ 133 a § 614 odst. 3 OZ). S rozebíranou povinností souvisí rovněž ustanovení § 593 OZ, které přikazuje kupujícímu nést náklady na odeslání zboží, pokud je toto zboží odesíláno na místo jiné (jím určené) než místo, kde mělo k předání věci dojít; avšak dodejme, že i v tomto případě se smluvní strany mohou dohodnout odlišně od tohoto pravidla (někteří prodávající si např. neúčtují žádné náklady na odeslání zboží při jeho rozvozu do určité vzdálenosti či v rámci určitého města).
28
Ad 2) Zaplacením kupní ceny dojde k zániku povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu splněním. Kupní cenu hradí kupující přímo prodávajícímu, resp. jeho zaměstnancům nebo zástupcům v provozovně. Poměrně aktuální je dnes jev, kdy dochází k oddalování splatnosti kupní ceny, jedná se zejména o prodej na splátky a leasingový prodej. Při tomto způsobu placení je možný, a v poslední době stále častější, právní vztah trojstranný, kdy kupující platí kupní cenu po splátkách třetí osobě, která za kupujícího kupní cenu uhradila při prodeji, resp. bezprostředně po něm. Na problematiku ochrany spotřebitele (kupujícího) při sjednávání spotřebitelského úvěru dopadá zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986, jež představuje implementaci směrnice Rady 87/102/EHS o sbližování zákonů a dalších právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelských úvěrů, ve znění směrnice 90/88/EHS a směrnice 98/7/ES, do českého právního řádu. Kupní cena může být stanovena pevnou částkou nebo procentní částkou v závislosti na jiné pevné částce, vždy ale musí být cena stanovena určitě. Nejčastěji se setkáváme se stanovením pevné částky, procentní částky se pak využívají např. u množstevních slev. Místo ani dobu zaplacení kupní ceny občanský zákoník neupravuje, určující je tedy smluvní ujednání stran. Nesjednají-li si však strany nic jiného, platí zákonná ustanovení o splnění dluhu (§ 559 a n. OZ). Platí-li kupující kupní cenu prostřednictvím peněžního ústavu nebo provozovatele poštovních služeb, je kupní cena uhrazen připsáním částky na účet prodávajícího vedený u peněžního ústavu nebo vyplacením částky prodávajícímu v hotovosti, neexistuje-li jiná dohoda (§ 567 odst. 2 OZ). Kupní cenu je možno uhradit v jakékoliv dohodnuté měně, avšak prodávající se sídlem v České republice nesmí odmítnout plnění v českých korunách.33 V případě plnění jinými věcmi než penězi se nejedná o právní vztah prodeje zboží v obchodě, ale podle okolností půjde nejčastěji o směnu (i když by se jistě také jednalo o spotřebitelský vztah). Ad 3) Povinnost kupujícího poskytnout nezbytnou součinnost spočívá v tom, že kupující musí vykonat určité úkony, bez kterých by nemohlo dojít k uzavření ani realizaci kupní smlouvy v obchodě, aniž by se při tom jednalo o právní povinnosti stanovené právními předpisy výslovně pro prodej zboží v obchodě. Je zde možno uvést povinnost nezneužívat výkonu subjektivních práv, povinnost neobcházet zákon, nechovat se v rozporu se zákonem, neklamat prodávajícího, jednat v souladu s požadavkem dobré víry a dobrých mravů, povinnost neškodit prodávajícímu a bezdůvodně se na jeho úkor neobohacovat.34 33 34
SOBOTKA, M. Povinnosti při prodávání zboží v obchodě. Právní rádce, 2001, č. 11, příloha, s. V. SOBOTKA, M. tamtéž, s. V.
29
1.5.
Nabytí vlastnického práva při prodeji zboží v obchodě Převzetím koupeného zboží nabývá kupující vlastnické právo k tomuto zboží (§ 614
odst. 3 a § 133 OZ) – nejčastěji se tak děje u prodeje pultového a stánkového - a také od tohoto okamžiku nese nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého zhoršení (§ 590 věta prvá OZ). Při zásilkovém prodeji (resp. při prodeji zboží pomocí prostředků komunikace na dálku) dochází k převodu vlastnického práva na kupujícího převzetím zboží kupujícím na místě dodání jím určeném. Pro samoobslužný prodej pak platí, že k převodu vlastnického práva ke koupenému zboží dojde okamžikem zaplacení ceny za vybrané zboží35 (§ 614 odst. 3 OZ); v této době také dojde k uzavření kupní smlouvy. Není však vyloučeno, aby se kupující s prodávajícím dohodli, že kupující nabude vlastnické právo k prodané věci ještě před jejím převzetím36 nebo opačně až za určitou dobu po převzetí. K odchylnému ujednání o době převodu vlastnického práva dochází zejména v případě, kdy zboží není předáváno přímo při prodeji, nebo je-li stranami dohodnut zvláštní způsob placení kupní ceny (třeba při splátkovém prodeji).
35
Do tohoto okamžiku může kupující vybrané zboží vrátit na původní místo. Jestliže kupující při samoobslužném prodeji do doby zaplacení zboží poškodí nebo zničí vybrané zboží, odpovídá prodávajícímu za škodu takto způsobenou podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu, tedy podle ustanovení § 420 OZ (§ 614 odst. 3 poslední věta OZ). 36 V takovém případě má prodávající práva a povinnosti schovatele (§ 590 a § 747 a n. OZ) a je povinen kupujícímu odevzdat spolu s předmětem koupě i případné užitky, plody a přírůstky (§ 749 OZ).
30
2.
Zvláštní typy prodeje zboží v obchodě I když marginální rubrika nad ustanovením § 612 OZ hovoří o „Zvláštních
ustanoveních při prodeji zboží v obchodě“, nelze z tohoto dovozovat, že se tento prodej nutně musí odehrát pouze v tzv. kamenném obchodě. Prodej zboží v kamenném obchodě (v provozovně) je a dlouho zřejmě ještě bude nefrekventovanějším typem prodeje zboží, vedle něj lze však uvést další (zvláštní) typy prodeje zboží v obchodě. Jedná se tak o prodej zboží pomocí prostředků komunikace na dálku, dále o prodej zboží mimo stálou provozovnu a konečně o prodej zboží na objednávku. A právě těmto třem typům prodeje zboží v obchodě bude věnována následující část této práce.
31
2.1.
Prodej zboží pomocí prostředků komunikace na dálku
2.1.1. Charakter prodeje zboží pomocí prostředků komunikace na dálku
Prvním ze zvláštních typů prodeje zboží v obchodě je tzv. prodej zboží pomocí prostředků komunikace na dálku (též distanční nebo zásilkový prodej zboží). Právní regulaci tohoto prodeje nalezneme v ustanoveních § 53, 53a a 54 OZ. Původně občanský zákoník obsahoval pouze ustanovení § 53 a 54, které do něj byly vloženy novelou č. 367/2000 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 367/2000 Sb.“), s účinností od 1. ledna 2001. Posléze doznalo určitých změn ustanovení § 53 a navíc ještě bylo přidáno další ustanovení - § 53a, to vše se stalo zákonem č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), s účinností od 7. září 2004. Část nedostatků této úpravy byla nato odstraněna zákonem č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 56/2006 Sb.“), v tomto případě s účinností od 8. března 2006. Současná podoba zmíněné úpravy je zejména výsledkem transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „směrnice 97/7/ES“), a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/31/ES o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu) (dále jen „směrnice 2000/31/ES“) do českého právního řádu. Ustanovení upravující distanční prodej zboží reaguje na mohutný rozvoj moderních komunikačních prostředků, který se odráží i v nových možnostech a médiích, jejichž prostřednictvím je možné činit právní úkony bez současné fyzické přítomnosti prodávajícího a kupujícího. Ustanovení § 53 odst. 1 OZ uvádí, že pro uzavření kupní smlouvy mohou být použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Prodejem zboží pomocí prostředků komunikace na dálku jsou tedy situace, kdy dochází k uzavření kupní smlouvy za použití prostředků komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran.
32
Prostředky komunikace na dálku jsou podle ustanovení § 53 odst. 1 věty druhé OZ neadresovaný tisk, adresovaný tisk, typový dopis, reklama v tisku s objednávkovým tiskopisem, katalog, telefon s (lidskou) obsluhou, telefon bez (lidské) obsluhy (automatický volací přístroj, audiotext), rozhlas, videotelefon (telefon s obrazovkou), videotext (mikropočítač a televizní obrazovka), elektronická pošta, faxový přístroj, televize (televizní nákup, teleshopping), veřejná komunikační síť, například internet.37 Vznikají určité pochybnosti v tom směru, zda ustanovení § 53 OZ jako zvláštní zákonná úprava tvoří či netvoří odchylku od obecné úpravy § 43a odst. 1 OZ38, neboli zda § 53 připouští možnost podání návrhu i neurčité osobě, resp. neurčitým osobám. V tomto směru není zatím jednotného názoru. První názor vychází z předpokladu, že ani úprava uzavírání distančních smluv nemění nic na obecném principu stanoveném v § 43a odst. 1 OZ39 (tento názor zastává i autor této práce a dále bude prezentován), zatímco druhý názor připouští možnost uzavření smlouvy i na základě projevu vůle směřovaného neurčitému okruhu osob40. Budoucnost zřejmě ukáže, který z těchto názorů si osvojí i soudní praxe. Komunikační prostředky jako např. rozhlas či televize v žádném případě neumožňují, aby jejich prostřednictvím bylo možno uzavřít kupní smlouvu (či jakoukoliv jinou). Pomocí těchto prostředků totiž nemůže prodávající učinit kupujícímu nabídku podle ustanovení § 43a odst. 1 OZ, tedy nabídku určenou konkrétní osobě, resp. konkrétním osobám. Z tohoto důvodu se tedy nemůže jednat u projevů vůle učiněného kupujícím prostřednictvím neadresovaného tisku, reklamy, rozhlasu, televize, internetu apod. o návrh na uzavření smlouvy (ofertu), ale pouze o výzvu k podávání návrhu na uzavření smlouvy (tzv. invitatio ad offerendum).41 37
Stejně jako příkladný výčet nepřípustných ujednání (§ 56 odst. 3 OZ) měl být i tento výčet prostředků komunikace na dálku původně obsažen v nařízení vlády (viz. § 62 odst. 2 věta za středníkem vládního návrhu zákona). I zde samozřejmě platí, že takovýto sáhodlouhý výčet do občanského zákoníku, jakožto základního předpisu soukromého práva, nepatří. Novelou č. 56/2006 Sb. došlo k vypuštění nadbytečné charakteristiky těchto prostředků jakožto prostředků provozovaných podnikateli, k jejichž předmětu činnosti náleží poskytování jednoho nebo více prostředků komunikace na dálku. Rovněž byla odstraněna sporná výjimka z tohoto demonstrativního výčtu – tj. písemný styk (nebylo zcela zřejmé, co se tímto vůbec rozumí), naopak zákonodárce včlenil do tohoto výčtu prostředek, který dnes zažívá ohromný rozmach, tedy internet, jež zahrnuje pod širší pojem tzv. veřejné komunikační sítě. 38 Ustanovení § 43a odst. 1 OZ mj. stanoví, že projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy. 39 Viz. např. HODKOVÁ,I., BRABEC, F. E-právo pro e-obchod? Právní rádce, 2001, č. 10., s. 24, nebo LAVICKÝ, P. Spotřebitelské smlouvy. Časopis pro právní vědu a praxi, 2001, č. 2, s. 202 až 203. 40 Zastáncem tohoto přístupu je např. Jan Veselý – in JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník: komentář. 9. vydání. Praha: C.H.BECK, 2004, s. 312 až 314 nebo Milan Hulmák – in HULMÁK, M. Proces uzavření smlouvy. Právník, 2003, č. 7, s. 688. 41 Občanský zákoník nezná institut veřejného návrhu na uzavření smlouvy jako obchodní zákoník v ustanovení § 276 a n., kdy návrh, který splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 269 ObchZ, je adresován neurčitým osobám, z nichž postačí prohlášení jen jedné z nich, že návrh přijímá, aby tím došlo k uzavření smlouvy.
33
Za prostředky komunikace na dálku tak bude příhodné označit ty prostředky dálkové komunikace, jež umožňují uzavřít kupní smlouvu bez současné fyzické přítomnosti kupujícího a prodávajícího, jak se uvádí v prvé větě § 53 odst. 1 OZ. Těmito prostředky mohou ale být pouze takové prostředky komunikace na dálku, které umožňují tzv. individuální jednání. Za individuální jednání lze považovat prodávajícího ofertu směřující ke konkrétnímu kupujícímu, resp. konkrétním kupujícím. Z demonstrativního výčtu prostředků komunikace na dálku uvedeného v ustanovení § 53 odst. 1 větě druhé OZ tomuto vymezení odpovídá adresovaný tisk, telefon s lidskou obsluhou, videotelefon, elektronická pošta42 a faxový přístroj. Pouze při použití těchto prostředků komunikace na dálku (popř. i jiných, jelikož § 53 odst. 1 OZ uvádí pouze příkladný výčet43) bude moci být uzavřena distanční kupní smlouva. Tomuto výkladu svědčí i tato logická úvaha: pokud bychom považovali jakoukoli prezentaci zboží prodávajícího pomocí prostředků komunikace na dálku, které neumožňují individuální jednání, za ofertu, pak je nutno každou kladnou odezvu kupujícího považovat za její akceptaci. Zájem kupujících o nabízené zboží by ale mohl být mnohdy vyšší, než je prodávající schopen uspokojit, a prodávající by se tak dostal do velmi nevýhodného postavení, neboť by byl odpovědný za škodu způsobenou těm kupujícím, jimž neplnil dle smlouvy to, co prezentoval. Lze potom takový postup chápat jako nutné riziko, s nímž musí počítat každý prodávající, používá-li prostředky komunikace na dálku, jež neumožňují individuální jednání? Nikoli, takové jednání ze strany prodávajícího musíme považovat za výzvu k podávání návrhu na uzavření smlouvy.
42
Elektronická pošta (e-mail) patří mezi tzv. elektronické prostředky (k tomuto pojmu viz. dále), jejichž prostřednictvím dochází k uzavírání tzv. elektronických obchodů (také se používá označení e-obchod, eCommerce, E-commerce aj.). Tyto e-obchody lze dělit podle několika kriterií; podle účastníků vzniklého právního vztahu se tak rozlišují obchody podnikatelské - B2B (business to business) a obchody spotřebitelské – B2C (business to customer). Podle způsobu plnění rozeznáváme obchody přímé a nepřímé. U přímých obchodů dochází on-line k uzavření smlouvy, jejímu placení a následně i k jejímu plnění formou tzv. downloadů nehmotných statků (tj. software, autorská díla, informace apod.); nutno podotknout, že tato plnění (zde myšleny nepřímé objekty právních vztahů) jsou k dispozici v neomezeném množství, a proto za běžných situací nemůže dojít k nemožnosti jejich realizace. U nepřímých obchodů zato on-line probíhá pouze objednávka či uzavření smlouvy, maximálně ještě platba, ale samotné plnění smlouvy ze strany prodávajícího probíhá již klasickými prostředky. Je-li u nepřímých obchodů předmětem plnění zboží, potom se zároveň jedná i o prodej zboží pomocí prostředků komunikace na dálku (zpracováno podle SVOBODA, P. a kol. Právní a daňové aspekty e-obchodu. Praha: Linde Praha, 2001, s. 58 až 63). Je skutečností, že občanský zákoník ani jiný český právní předpis neobsahuje zvláštní úpravu uzavírání těchto e-obchodů (e-smluv), čili použije se obecná úprava zakotvená v občanském zákoníku. Tato úprava tedy předpokládá nejméně dva kroky: návrh smlouvy (ofertu) a jeho přijetí (akceptaci). 43 V případě prodeje zboží nelze za prostředek komunikace na dálku umožňující individuální jednání označit internet (webové stránky), neboť inzerci zboží na takových stránkách, ve světle výše uvedeného, nemůžeme považovat za návrh na uzavření smlouvy, ale za výzvu k podávání nabídek (objednávek).
34
Ostatní prostředky komunikace na dálku neumožňující individuální jednání (např. neadresovaný tisk, reklama, rozhlas, televize, internet) nemohou umožnit uzavření smlouvy, jelikož jimi nelze učinit ofertu; projevy vůle učiněné těmito prostředky lze považovat pouze za výzvu k podávání nabídek směřující ke kupujícím. Za použití těchto prostředků komunikace na dálku nemůže nikdy dojít k uzavření distanční kupní smlouvy. V případě, že kupující odmítne použití prostředků komunikace na dálku umožňující individuální jednání, pak nemohou být tyto prostředky použity k uzavření smlouvy (§ 53 odst. 2 věta prvá). Pokud by přece jen došlo k opačnému postupu, bylo by nutno na takovou smlouvu hledět jako na absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem (§ 39 OZ). Odmítnutí použití prostředků komunikace na dálku je jednostranný právní úkon adresovaný prodávajícímu. Zákon pro tento právní úkon nestanovil žádnou formu, čili bude nutno vycházet z povahy použitého prostředku komunikace na dálku. Nabízí se varianty výslovného nebo konkludentního odmítnutí a ústního nebo písemného odmítnutí. K použití automatického telefonního systému bez lidské obsluhy, faxového přístroje a automatického rozesílání elektronické pošty je avšak nutný předchozí výslovný souhlas kupujícího (§ 53 odst. 2 věta druhá OZ). Souhlas kupujícího je jednostranný právní úkon kupujícího adresovaný prodávajícímu, který však musí být učiněn pouze výslovně, tj. ústně nebo písemně, nikoli však konkludentně. Navíc zákon požaduje, aby tento souhlas došel prodávajícímu ještě před tím, než budou výše uvedené prostředky komunikace na dálku použity. Vyloučen je tedy dodatečný souhlas nebo souhlas poskytnutý během používání těchto prostředků komunikace na dálku. Porušení tohoto ustanovení vyvolává absolutní neplatnost uzavřené smlouvy pro rozpor se zákonem (§39 OZ).44 Použitím uvedených prostředků komunikace na dálku nesmí podle ustanovení § 53 odst. 2 věty třetí OZ kupujícímu vzniknout žádné náklady. Ačkoliv cílem tohoto pravidla je uchránit kupujícího před vydáním určitých finančních prostředků, přesto se jeho praktická aplikace jeví u některých prostředků jako velmi obtížná. Zatímco v případě telefonních systémů bez lidské obsluhy se prodávajícím nabízí zřídit bezplatné zákaznické telefonní linky, tak u faxového přístroje a elektronické pošty je tento požadavek prakticky neřešitelný (u faxového přístroje kupující musí vynakládat určité prostředky na jeho provoz - papír, inkoust; ke stažení elektronické pošty je třeba se připojit k internetu).
44
Případy, kdy dojde k porušení ustanovení § 53 odst. 2 OZ, by zřejmě neměly mít jen soukromoprávní dopad (absolutní neplatnost smlouvy), ale do budoucna se nabízí i veřejnoprávní postih uložením správní sankce.
35
2.1.2. Informační povinnosti prodávajícího
Občanský zákoník v ustanovení § 53 odst. 3 větě prvé stanoví, že při použití prostředků komunikace na dálku musí být obsahem návrhu na uzavření distanční kupní smlouvy informace nutné k uzavření smlouvy ve smyslu obecných náležitostí smlouvy upravených v části první občanského zákoníku a podstatných náležitostí smlouvy stanovených v části osmé občanského zákoníku. Obecnými náležitostmi se zřejmě nemyslí náležitosti právních úkonů jako náležitosti subjektů, předmětu, vůle, projevu vůle či shody vůle a projevu, ale náležitosti obsahové upravené v ustanoveních § 53 odst. 4 a 6 a § 53a OZ. Podstatné náležitosti není třeba blíže rozebírat, u kupní smlouvy to jsou předmět koupě (zboží) a kupní cena (§ 588 OZ). Dalo by se říci, že úprava obsažená v ustanovení § 53 odst. 3 větě prvé OZ je poněkud nadbytečná a zákonodárce se pouze opakuje. Smyslem této úpravy tak zřejmě je zamezit pochybnostem a případnému odchylnému výkladu. Ustanovení § 53 odst. 4 OZ uvádí v demonstrativním výčtu informace, které musí být při jednání prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku poskytnuty kupujícímu s dodatečným předstihem před uzavřením smlouvy. Tyto informace mohou být poskytnuty jak v rámci návrhu na uzavření smlouvy, tak i v rámci pouhé výzvy k podávání návrhu na uzavření smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku neumožňujících individuální jednání.45 Mezi tyto informace náleží: a) obchodní firma nebo jména a příjmení a identifikační číslo prodávajícího, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, u zahraniční osoby rovněž adresu podniku nebo organizační složky na území České republiky, byly-li zřízeny, údaj o zápisu v obchodním rejstříku nebo jiné obdobné evidenci, včetně spisové značky, pokud je přidělena, a kontaktní údaje, zejména poštovní adresu 45
Na tomto místě se musíme také zmínit o ustanovení čl. 4 odst. 3 směrnice 97/7/ES, které nebylo do občanského zákoníku přejato. Toto ustanovení stanoví, že v případě komunikace po telefonu (jeden z „nejagresivnějších“ komunikačních prostředků) musí být totožnost prodávajícího a obchodní účel hovoru jednoznačně zřejmé na počátku hovoru se spotřebitelem. Spotřebitel tak má již na počátku telefonního hovoru získat informace takové povahy, na základě kterých se může rozhodnout, zda vůbec pokračovat v další komunikaci. Obdobné ustanovení obsahoval i § 65 odst. 1 (in fine) vládního návrhu zákona, to ale bylo Poslaneckou sněmovnou vypuštěno, nicméně Senát v rámci pozměňovacích návrhů doporučil jeho navrácení (viz. bod 4. pozměňovacích návrhů k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony /sněmovní tisk 465/5/), což se však nakonec nestalo. Slovenská úprava je v tomto ohledu dále než česká a tuto informační povinnost zavedla v ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 108/2000 Z.z., o ochraně spotřebitele při podomním prodeji a zásilkovém prodeji, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele při podomním prodeji a zásilkovém prodeji“ nebo „ZOSPPZP“).
36
pro doručování, telefonní číslo, případně adresu pro doručování elektronické pošty, b) údaje o příslušném kontrolním orgánu, podléhá-li činnost prodávajícího režimu povolování, c) název a hlavní charakteristiky zboží, d) cena zboží, z níž jednoznačně vyplývá, zda je uvedena včetně všech daní a poplatků, mají-li k ní být připočítávány, e) náklady na dodání, f) způsob platby, dodání nebo plnění, g) poučení o právu na odstoupení, s výjimkou podle § 53 odst. 8 OZ, h) náklady na použití komunikačních prostředků na dálku, i) doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti.46 Prodávající je rovněž povinen zajistit, aby informace uvedené pod písmeny a) a b) byly trvale veřejně přístupné. Tyto informace jednak slouží k tomu, aby byla zajištěna dostupnost komunikace s prodávajícím, a to i za jiným účelem, než je uzavření distanční kupní smlouvy (např. pro případ podávání oznámení ze strany nespokojeného kupujícího k příslušnému kontrolnímu orgánu, podléhá-li činnost prodávajícího režimu povolování). Neposkytne-li prodávající výše uvedené informace, nestává se taková smlouva neplatnou (což by zřejmě nesvědčilo ani kupujícímu), ale prodlužuje se lhůta pro odstoupení od smlouvy (k tomu viz. níže). Podá-li kupující objednávku47 prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku, je prodávající povinen prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku neprodleně spotřebiteli potvrdit její obdržení, což ale neplatí v případech, je-li smlouva uzavírána výlučně výměnou elektronické pošty nebo obdobnou individuální komunikací (§ 53 odst. 5 věta prvá OZ). Potvrzení objednávky avšak nelze chápat jako její akceptaci. Rovněž platí právní fikce, že objednávka a její potvrzení jsou považovány za doručené, pokud se s nimi strany, jimž byly určeny, mohou seznámit (§53 odst. 5 věta druhá OZ). Při použití (pouze) elektronických prostředků48 musí být podle ustanovení § 53a
46
Směrnice 97/7/ES v čl. 4 odst. 1 písm. i) navíc ještě uvádí povinnost informovat o případné minimální době platnosti smlouvy v případě smluv o dodávce výrobků, které mají být dodávány stále nebo opakovaně. 47 Zde je nutno chápat objednávku nejen jako reakci kupujícího na výzvu k podávání nabídek učiněnou některým z prostředků komunikace na dálku neumožňující individuální jednání, ale také jako akceptaci návrhu prodávajícího, který podal prodávající některým z prostředků komunikace na dálku umožňující individuální jednání. 48 Elektronickými prostředky jsou podle ustanovení § 2 písm. c) zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), ve
37
odst. 1 OZ součástí návrhu i informace o tom, zda je smlouva po svém uzavření prodávajícím archivována a zda je přístupná, informace o jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy, informace o jazycích v nichž lze smlouvu uzavřít, informace o možnosti zjištění a opravování chyb vzniklých při zadávání dat před podáním objednávky a informace o kodexech chování, které jsou pro něj závazné nebo které dobrovolně dodržuje, a jejich přístupnosti při použití elektronických prostředků. Pokud ale bude návrh učiněn výlučně výměnou elektronické pošty nebo jiným obdobným způsobem (např. ICQ nebo on-line internetová konference), pak se tato informační povinnost na prodávajícího nevztahuje. Výměna elektronické pošty (či jiné obdobné individuální komunikace) je tak postavena na roveň tradiční listinné formě vzájemného styku, přičemž je respektován jiný přístup k ostatním elektronickým prostředkům. Účelem tohoto ustanovení je zvýšit právní jistotu na straně kupujících (poskytnutím určitých informací ze strany prodávajícího), ale v konečném důsledku i na straně prodávajícího (možnou opravou špatně zadaných dat ze strany kupujících). Odst. 2 § 53a OZ umožňuje kupujícímu, který si chce objednat zboží pomocí elektronických prostředků, před odesláním objednávky zkontrolovat si a popřípadě i změnit již vložené vstupní údaje do objednávky. To neplatí, bude-li komunikace mezi prodávajícím a kupujícím probíhat výhradně výměnou elektronické pošty nebo obdobným individuálním způsobem. Smlouva uzavřená za použití elektronických prostředků a všeobecné obchodní podmínky musí být kupujícímu poskytnuty ve formě, která umožňuje archivaci a reprodukci (§ 53a odst. 3 OZ). Rovněž v případě, kdy prodávající poruší některou svou povinnost stanovenou v § 53a odst. 1 až 3, nestává se smlouva neplatnou, ale prodlužuje se lhůta pro odstoupení od smlouvy (§ 53a odst. 4 OZ). Podle ustanovení § 53 odst. 6 OZ musí prodávající po uzavření smlouvy při použití prostředků komunikace na dálku, nejpozději však před plněním, písemně poskytnout kupujícímu tyto informace: a) obchodní jméno a identifikační číslo prodávajícího, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, b) informace o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, c) informace o službách po prodeji a o zárukách, znění pozdějších předpisů, zejména síť elektronických komunikací, elektronická komunikační zařízení, koncová telekomunikační zařízení a elektronická pošta.
38
d) podmínky pro zrušení smlouvy, pokud není určena doba platnosti nebo platnost je delší než 1 rok.49 Kupující je díky tomuto ustanovení výslovně poučen o svých zákonných právech. Sankcí za nedodržení této informační povinnosti ze strany prodávajícího je prodloužení lhůty pro odstoupení od smlouvy. Všechny informace poskytované prodávajícím kupujícímu musí být poskytnuty určitým a srozumitelným způsobem50 s přihlédnutím k zásadám dobré víry a ochraně osob, zejména nezletilých nebo spotřebitelů (§ 53 odst. 3 věta druhá OZ).51 V tomto ustanovení se objevuje problém, na který narážíme i na jiných místech občanského zákoníku věnujících se ochraně spotřebitele, tj., jak si vyložit zde použitý pojem „dobrá víra“. Tento pojem zákonodárce bezmyšlenkovitě převzal z čl. 4 odst. 2 směrnice 97/7/ES, přičemž nerespektoval fakt, že používání pojmu dobrá víra má v evropských zemích různý význam. Pojmu dobrá víra tak spíše bude odpovídat pojem „poctivost“ či „poctivé jednání“. Prodávající je tedy povinen poskytovat kupujícím informace jazykem, jemuž porozumí všechny skupiny kupujících (co se týče jejich intelektu), a tyto informace musí poskytovat rovněž poctivým způsobem, tzn. nic nezamlčovat a informace nezkreslovat.52 Taktéž použití konstrukce „…ochranu osob, zejména nezletilých nebo spotřebitelů“ se jeví poněkud nešťastné, neboť bezesporu může existovat i nezletilý spotřebitel (nikoli nezletilý nebo spotřebitel). V případě, že prodávajícím poskytnuté informace nebudou pro kupujícího dostatečně určité a srozumitelné, pak bude platit výklad pro kupujícího příznivější (§ 55 odst. 3 OZ).
49
Směrnice 97/7/ES ve svém čl. 3 odst. 1 navíc požaduje, aby prodávající potvrdil spotřebiteli v průběhu plnění smlouvy, nejpozději v okamžiku doručení zboží, téměř všechny údaje, které se týkají jeho jako prodávajícího a poskytovaného zboží. 50 Je otázkou, zda se jedná o pouhé zopakování obecných náležitostí právního úkonu podle ustanovení § 37 odst. 1 OZ, nebo zda tímto zopakováním se nepřímo požaduje vyšší stupeň určitosti a srozumitelnosti. 51 Pro srovnání: vládní návrh zákona původně zakotvil v ustanovení § 65 odst. 1 větě druhé následující konstrukci: Tyto informace musí být poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem a se zvláštním zřetelem na zásady dobré víry v obchodních vztazích a na ochranu osob pod zvláštní ochranou zákona, jimiž jsou osoby nezletilé a osoby zbavené zcela nebo zčásti způsobilosti k právním úkonům. 52 Zajímavý pohled přinesl Jiří Zapletal, když uvedl, že zde použitý pojem „dobrá víra“ je nutno vnímat a vykládat se zřetelem k celoevropské praxi, totiž že dobrá víra jako pojem použitý ve směrnici 97/7/ES (ale i v dalších komunitarních směrnicích) není pojmem jednoho konkrétního právního řádu, nýbrž pojmem používaným v komunitárním právu a s vlastním obsahem, tudíž by neměl být interpretován z pohledu národního práva. Dobrá víra tak zde vystupuje jako etická zásada spočívající v obecné poctivosti v obchodním styku, ve smluvních vztazích (viz. ZAPLETAL, J. Zásada dobré víry a její uplatnění v soukromém právu. Právní rozhledy, 2006, č. 2, s. 64).
39
2.1.3. Právo na odstoupení od kupní smlouvy
Kupující má právo odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodů a bez jakékoliv sankce53 do 14 dnů od převzetí plnění, byla-li kupní smlouva uzavřena při použití prostředků komunikace na dálku (§ 53 odst. 7 věta prvá OZ). Česká úprava je přitom benevolentnější než směrnice 97/7/ES, která v čl. 6 odst. 1 uvádí lhůtu (alespoň) 7 pracovních dnů.54 Odstoupení od smlouvy je adresovaným jednostranným právním úkonem, k jehož účinnosti je třeba, aby došel druhému účastníkovi smlouvy; skutečnost, že druhý účastník mohl z okolností dovodit, že byla projevena vůle od smlouvy odstoupit, nemá účinky dojití projevu vůle.55 Obecně se kupujícímu doporučuje napsat dopis (nejlépe doporučený s dodejkou) adresovaný prodávajícímu s uvedením, že odstupuje od smlouvy v zákonné lhůtě. V dopise je též vhodné uvést, o jaké zboží se jedná, v jaké ceně a kdy bylo převzato. Rovněž je dobré stanovit, jakým způsobem by měl prodávající vrátit zaplacenou kupní cenu (např. složenkou či bankovním převodem). Právo kupujícího odstoupit od smlouvy není zákonem nijak podmíněno, čili kupující je oprávněn odstoupit bez udání důvodu, a to i když prodávající neporušil žádnou svoji povinnost včetně těch, které mu ukládají ustanovení § 53, 53a, 55 a 56 OZ, a také bez jakékoli sankce (odstupného). Kupující dokonce není ani povinen vrátit zboží v neporušeném obalu. Jedinou platbou, kterou může prodávající požadovat na kupujícím, je náhrada skutečně vynaložených nákladů spojených s vrácením zboží (§ 53 odst. 10 věta prvá OZ).56 Také není rozhodující okamžik uzavření smlouvy, ale okamžik, kdy došlo ke skutečnému převzetí plnění kupujícím, ačkoliv toto plnění nemusí být učiněno řádně a včas. Pro případy, kdy nebylo plněno řádně a včas, se použijí jiné občanskoprávní nástroje, není ale vyloučeno, že některý z nich povede ke stejnému výsledku jako popisovaná úprava
53
To, že kupující může odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodů a bez jakékoli sankce, bylo výslovně zakotvenou až novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. 54 Stejnou lhůtu také zakotvil slovenský zákonodárce v ustanovení § 12 odst. 1 ZOSPPZP. 55 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.2.2000, sp. zn. 22 Cdo 1374/98. 56 Toto právo bylo prodávajícím přiznáno relativně nedávno - novelou č. 56/2006 Sb. (účinnost od 8. března 2006), přitom toto oprávnění zakotvila již sama směrnice 97/7/ES (čl. 6 odst. 2). Vládní návrh zákona tento požadavek směrnice reflektoval, a proto ve svém § 66 odst. 3 stanovil, že při odstoupení od smlouvy lze na spotřebiteli požadovat pouze náklady nezbytné na vrácení zboží. Dodejme, že obdobné znění navrhoval i Senát v rámci svých pozměňovacích návrhů (viz bod 8. sněmovního tisku 465/5). Slovenský zákon o ochraně spotřebitele při podomním prodeji a zásilkovém prodeji zakotvil pro spotřebitele povinnost hradit náklady na vrácení zboží v ustanovení § 12 odst. 4, na rozdíl od směrnice již ale nestanovil konkrétní lhůtu.
40
(např. odstoupení od smlouvy v záruční době pro vady věci, kterou nelze odstranit a která brání tomu, aby věc mohla být užívána jako věc bez vady - § 622 odst. 2 věta prvá OZ). Jestliže prodávající poruší svoji informační povinnost podle ustanovení § 53 odst. 4 nebo 6 anebo § 53a OZ, činí lhůta pro odstoupení od smlouvy 3 měsíce od převzetí plnění. Předá-li prodávající v průběhu této lhůty řádně patřičné informace, dojde k přerušení běhu této lhůty a od té doby počne běžet nová čtrnáctidenní lhůta (§ 53 odst. 7 in fine OZ).57 Právo na odstoupení od smlouvy je kupujícímu zachováno i v případě, že smlouvu uzavře pomocí prostředků komunikace na dálku, ale zboží si vyzvedne osobně v prodejně (provozovně) prodávajícího. Určující je tedy způsob uzavření smlouvy, nikoli způsob dodání či převzetí zboží. Smluvní strany si mohou také sjednat právo na odstoupení i pro jiné případy, než které jsou upraveny v ustanovení § 53 odst. 7 OZ, nutno ale podotknout, že vždy bude třeba vzít v úvahu i úpravu nepřípustných ujednání (§ 55 odst. 2 a § 56 OZ). Obě výše uvedené lhůty (čtrnáctidenní a tříměsíční) pro odstoupení od smlouvy mají hmotněprávní charakter, tzn. že oznámení o odstoupení musí prodávajícímu dojít do skončení příslušné lhůty, nestačí proto jen toto oznámení v příslušné lhůtě odeslat. Doručením oznámení o odstoupení prodávajícímu se tento právní úkon stává perfektním. Obě lhůty pro odstoupení od smlouvy mají prekluzivní povahy, čili právo odstoupit v obou případech zaniká jejich marným uplynutím. To neplatí, když smlouva neobsahuje náležitosti vyžadované v § 53 odst. 3 OZ, kdy je založena absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem. Odstoupením zaniká právní vztah založený distanční kupní smlouvou, a to s účinky ex tunc (§ 48 odst. 2 OZ), přičemž kupující s prodávajícím jsou povinni si vrátit vzájemně poskytnuté plnění (§ 457 OZ). To nenastane, pokud kupní smlouva bude obsahovat ujednání, které dovoluje prodávajícímu, aby kupujícímu nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že kupující odstoupí od této smlouvy, a kupující se nedovolá neplatnosti takového ujednání. Má-li prodávající vrátit kupujícímu jím zaplacené finanční částky, pak tak podle ustanovení § 53 odst. 10 věty druhé OZ musí učinit nejpozději do 30 dnů od odstoupení, přičemž odstoupením lze zřejmě rozumět okamžik doručení oznámení o odstoupení.58 57
Slovenský zákonodárce zavedl pro stejnou situaci obdobnou konstrukci, rozdílem je ovšem absolutní pojetí tříměsíční lhůty, tzn., že lhůtu 3 měsíců nelze překročit, tedy počne-li sedmidenní lhůta běžet ke konci lhůty tříměsíční, tato sedmidenní lhůta nedoběhne do svého úplného konce, ale skončí uplynutím tří měsíců od převzetí zboží (viz. § 12 odst. 2 ZOSPPZP). 58 Toto pravidlo bylo zakotveno až novelou občanského zákoníku č. 56/2006 Sb., přičemž již vládní návrh
41
Není-li kupující schopen zboží vrátit (převzaté plnění již například nemá), anebo jeho hodnota byla snížena (došlo k částečnému spotřebování či opotřebování zboží), je kupující povinen chybějící hodnotu podle ustanovení § 458 odst. 1 OZ nahradit v penězích, v praxi se tak děje formou započtení na prodávajícím vracenou kupní cenu, která je tudíž kupujícímu vyplacena ve snížené hodnotě.59 Ustanovení § 53 odst. 8 uvádí v taxativním výčtu distanční kupní smlouvy, od nichž nemůže kupující odstoupit na základě § 53 odst. 7 OZ. Možnost odstoupit od smlouvy je kupujícímu založena jen tehdy, pokud bude právo na odstoupení výslovně (tj. písemně nebo ústně, nikoliv konkludentně) sjednáno. Mezi takové smlouvy náleží smlouvy: a) na dodávku zboží, jejichž cena závisí na výchylkách finančního trhu nezávisle na vůli prodávajícího, b) na dodávku zboží upraveného podle přání kupujícího nebo pro jeho osobu, jakož i zboží, které podléhá rychlé zkáze, opotřebení nebo zastarání, c) na dodávku audio a video nahrávek a počítačových programů, porušil-li kupující jejich originální obal, d) na dodávku novin, periodik a časopisů. Malou poznámku si zaslouží výjimka uvedená pod písm. c). Vznikají jisté pochybnosti v tom směru, jak se kupující může přesvědčit o vlastnostech takového zboží, když porušením jeho obalu ztrácí své zákonné právo na odstoupení od smlouvy. Nejedná se tak vlastně o nepřiměřený zásah do koncepce ochrany spotřebitelů? Zřejmě ano, ale na druhou stranu musíme také uvést, že v tomto případě u zákonodárce převážila ochrana jiných zájmů, tedy ochrana autorských práv. Zakotvením tohoto pravidla tak chtěl zákonodárce předejít situacím, kdy si kupující pomocí některého prostředku komunikace na dálku zakoupí např. CD s hudbou, jehož obsah si následně zkopíruje a poté v zákonné lhůtě odstoupí od smlouvy a zkopírované CD vrátí prodávajícímu. I když by takový postup byl nadále správně, popř. i trestně postižitelný, přesto by kupujícím velice zjednodušil jejich
zákona ve svém § 66 odst. 3 mj. stanovil, že vrácení peněžitého plnění musí být provedeno bez zbytečného odkladu, nejdéle do jednoho měsíce od odstoupení od smlouvy. Pro úplnost dodejme, že podobné znění navrhoval i Senát v rámci pozměňovacích návrhů (viz bod 8. sněmovního tisku 465/4). Slovenský zákon o ochraně spotřebitele při podomním prodeji a zásilkovém prodeji zmíněnou konstrukci obsahuje v této podobě: prodávající má povinnost vrátit spotřebiteli do 15 dnů ode dne odstoupení od smlouvy zaplacenou cenu za zboží, popř. zálohu či náklady, které spotřebitel vynaložil v souvislosti s objednáním zboží (§ 12 odst. 4). 59 Zákonodárce konečně vymezil prodávajícím lhůtu pro vrácení kupujícím zaplacených částek, avšak zcela nepovšimnut, na rozdíl od směrnice 97/7/ES, zůstává kupující (spotřebitel) s jeho povinností vrátit dodané zboží v určité lhůtě. Ustanovení čl. 6 odst. 2 citované směrnice totiž mj. ukládá spotřebiteli (kupujícímu) povinnost vrátit zboží co nejdříve, nejpozději však do 30 dnů (zřejmě od doručení oznámení o odstoupení od smlouvy – pozn. autora).
42
přístup k určité skupině autorských děl.
2.1.4. Výjimky z režimu prodeje zboží pomocí prostředků komunikace na dálku
Ustanovení § 54 OZ uvádí v taxativním výčtu kupní smlouvy, na které se nevztahuje úprava obsažená v § 53 odst. 2 až 9 a § 53a OZ. Jedná se o tyto smlouvy: a) uzavírané prostřednictvím prodejních automatů nebo automatizovaných obchodních provozoven, b) uzavírané provozovateli prostředků komunikace na dálku prostřednictvím veřejných telefonů, c) uzavírané na základě dražeb, d) na dodávku potravin, nápojů nebo jiného zboží běžné spotřeby dodávaného stálými doručovateli do domácnosti60 nebo sídla kupujícího. Tento výčet vychází z čl. 3 odst. 1 směrnice 97/7/ES, který vymezuje výjimky, na něž se tato směrnice nevztahuje. Novela občanského zákoníku č. 135/2002 Sb. přinesla s účinností od 1. července 2002 do návětí ustanovení § 54 textovou změnu, kdy za slova „podle § 53“ byla vložena slova „odst. 2 až 8“. Další novelizace provedená zákonem č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, upravuje návětí § 54 OZ v návaznosti na přečíslování některých odstavců § 53 OZ a vložení nového § 53a. Ačkoliv se jedná jen o malé změny, přesto právě ony značně přispěly k oslabení ochrany kupujícího (resp. spotřebitele). Smlouvy uvedené v ustanovení § 54 OZ lze sice uzavírat za použití prostředků komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran, avšak některé ustanovení (konkrétně § 53 odst. 2 až 9 a § 53a OZ), jež se vztahují k distančním smlouvám a jež i přes některé své handicapy výrazně chrání kupujícího, na ně uplatnit nelze. Tak v případech vyjmenovaných v § 54 OZ, u nichž měla být poskytnuta kupujícímu zvýšená ochrana jejich celkovým vynětím z úpravy distančních smluv, je postavení kupujícího naopak výrazně horší než u jiných spotřebitelských kupních smluv. Jak již bylo uvedeno výše, výčet obsažený v § 54 OZ vychází z čl. 3 odst. 1 směrnice 97/7/ES. Avšak tato směrnice některé smlouvy zcela vyloučila ze své působnosti a na některé vztáhla pouze některá svá ustanovení (viz. čl. 3 odst. 2). Český zákonodárce tak 60
I když českému právu není pojem „domácnost“ cizí (viz. § 115 OZ), přesto v kontextu tohoto ustanovení měl zákonodárce namísto pojmu domácnost použít vhodnější termín bydliště či místo trvalého pobytu.
43
do 30. června 2002 plně nerespektoval znění směrnice a od 1. července téhož roku se dokonce obrátil proti její samotné úpravě.
2.1.5. Netransponovaná ustanovení směrnice 97/7/ES
Některá ustanovení směrnice 97/7/ES zůstala českým zákonodárcem zcela nepovšimnuta, ačkoliv bezesporu zvyšují právní jistotu na straně kupujících i prodávajících. O některých mezerách již bylo pohovořeno výše v rámci textu a poznámek, zde se zmíníme o některých dalších. Podle čl. 7 je prodávající povinen splnit objednávku kupujícímu nejpozději do 30 dnů ode dne následujícího po dni, v němž kupující zaslal svou objednávku prodávajícímu, pokud se smluvní strany nedohodly jinak. Nesplní-li prodávající svoji smluvní povinnost z důvodu nedostupnosti objednaného zboží, musí být kupující o takové situaci informován a musí mu být co nejdříve vráceny veškeré zaplacené částky, nejpozději však do 30 dnů. Směrnice stanoví také prodávajícímu možnost poskytnout kupujícímu zboží odpovídající jakosti a ceny za podmínky, že tato možnost byla před uzavřením smlouvy nebo ve smlouvě dohodnuta. Kupující má být o této možnosti jasně a srozumitelně informován. Náklady spojené s vrácením zboží po uplatnění práva odstoupit od smlouvy ponese v tomto případě prodávající a kupující o tomto musí být zpraven. V takových případech se dodávka zboží nepovažuje za setrvačný prodej ve smyslu čl. 9 citované směrnice.61
61
Obdobnou úpravu obsahoval i vládní návrh zákona v ustanovení § 67, pouze namísto lhůt 30 dnů stanovených směrnicí zavedl lhůty v délce 1 měsíce. Pro srovnání slovenská úprava (§ 13 ZOSPPZP) nestanovila prodávajícímu povinnost splnit objednávku spotřebitele do určité lhůty a lhůtu pro vrácení všech finančních plnění ze strany prodávajícího zkrátila na 15 dnů. Navíc byla zakotvena povinnost prodávajícího nahradit veškeré prokázané náklady vynaložené spotřebitelem na objednání plnění v případě, že prodávající se spotřebitelem nedohodnou na náhradním plnění.
44
2.2.
Prodej zboží mimo stálou provozovnu
2.2.1. Charakter prodeje zboží mimo stálou provozovnu
Dalším zvláštním typem prodeje zboží v obchodě je prodej zboží mimo prostory obvyklé k podnikání prodávajícího nebo nemá-li prodávající žádné stálé místo k podnikání (dále jen „prodej zboží mimo stálou provozovnu“). V občanském zákoníku tento typ prodeje upravuje ustanovení § 57, které bylo do tohoto právního předpisu včleněno zákonem č. 367/2000 Sb., s účinností od 1. ledna 2001. Toto ustanovení bylo v drobnostech novelizováno zákonem č. 56/2006 Sb., a to s účinností od 8. března 2006. Předlohu pro zakotvení této úpravy (§ 57 OZ) se stala směrnice Rady 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (dále jen „směrnice 85/577/EHS“). Komplexním cílem uvedené směrnice je ochrana spotřebitele při uzavírání spotřebitelských smluv mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele nebo nemá-li dodavatel žádné stálé místo k podnikání. Zvláštním rysem těchto smluv, jak se uvádí v preambuli zmíněné směrnice, je, že jednání o smlouvě zpravidla vyvolává dodavatel, přičemž spotřebitel není na takové smluvní jednání připraven nebo je neočekává, navíc podstatnou roli hraje i prvek překvapení. Spotřebitel také často nemá možnost porovnat jakost a cenu nabídky s konkurenčními nabídkami. Samo označení „prodej zboží mimo prostory obvyklé k podnikání prodávajícího nebo nemá-li prodávající žádné stálé místo k podnikání“ není zcela jednoznačné, neboť občanský zákoník vůbec nespecifikuje, v jakých situacích k takovému prodeji dochází. Tento typ prodeje zboží tak zřejmě zahrnuje takové situace, kdy kupní smlouva je uzavírána např. v průběhu předváděcí akce či zájezdu organizovaného prodávajícím mimo jeho obchodní prostory (tzv. nákupní či reklamní zájezdy), dále v průběhu návštěvy prodávajícího u kupujícího doma nebo v bytě jiných kupujících (tzv. podomní obchod), popř. u kupujícího na jeho pracovišti, ale také na tržištích, výstavách, veletrzích, v pojízdných prodejnách či ve veřejných dopravních prostředcích.62
62
Tento výčet víceméně koresponduje s čl. 1 odst. 1 směrnice 85/577/EHS. Obdobně slovenský zákon o ochraně spotřebitele při podomním prodeji a zásilkovém prodeji stanoví v ustanovení § 5 odst. 1 demonstrativní výčet situací, kdy se bude jednat o podomní prodej podle tohoto zákona; navíc ustanovení § 5 odst. 2 uvádí, že podomním prodejem se také rozumí prodej zboží na základě smlouvy, jejíž uzavření navrhl spotřebitel prodávajícímu za podmínek uvedených v odst. 1 téhož paragrafu a prodávající tento návrh přijal ve lhůtě 30 dnů. Dodejme, že slovenský zákonodárce při regulaci tohoto typu uzavírání smluv šel až tak daleko, že výslovně stanovil, že podomní prodej lze vykonávat v pracovních dnech pouze od osmé hodiny do
45
Má-li se také jednat o prodej zboží mimo stálou provozovnu, nesmí si kupující návštěvu prodávajícího za účelem objednávky určitého zboží výslovně sjednat (§ 57 odst. 1 in fine OZ). Pokud by tak přece jen učinil, nejednalo by se o prodej zboží v režimu § 57 OZ, ale o běžný prodej zboží v obchodě, budou-li ovšem naplněny znaky podle § 612 OZ. Avšak v případě, kdy si kupující sice výslovně sjednal návštěvu prodávajícího, ale předmětem uzavřené smlouvy je jiné plnění, než ohledně kterého byl prodávající výslovně pozván, bude se zřejmě jednat o prodej zboží mimo stálou provozovnu.63 Mohou vzniknout jisté pochybnosti v tom směru, když iniciativa vychází ze strany prodávajícího např. formou telefonické poptávky či dotazování, zda kupující souhlasí s jeho návštěvou, a kupující mu poté dá svůj souhlas, bude-li se následně jednat o prodej zboží v režimu § 57 OZ, či nikoli. Domnívám se, že jednání kupujícího popsané v předchozí větě nelze hodnotit jako výslovné sjednání návštěvy prodávajícího, a proto se i v takovém případě bude jednat o prodej zboží řídící se mj. § 57 OZ (pakliže vůbec dojde k uzavření kupní smlouvy). Směrnice 85/577/EHS ve svém čl. 3 odst. 1 nabízí členským státům Společenství možnost stanovit určitý peněžní limit v podobě částky zaplacené spotřebitelem jako protihodnoty dodavateli. To by v konečném důsledku znamenalo, že na některé závazkové vztahy založené mj. kupními smlouvami, u nichž by se sjednané kupní ceny pohybovaly do horní hranice takového limitu, by se právní úprava prodeje zboží mimo stálou provozovnu nevztahovala, ačkoliv ostatní podmínky by pro aplikaci této úpravy byly splněny (jedná se o tzv. „bagatelní obchody“). Český zákonodárce se touto cestou nevydal, i když vládní návrh zákona počítal s limitní částkou ve výši 500 Kč (§ 59 odst. 3 návrhu zákona), a proto úprava obsažená v ustanovení § 57 odst. 1 až 3 OZ bude dopadat na všechny právní vztahy vzniklé při prodeji zboží mimo stálou provozovnu (vyjma případů uvedených v ustanovení § 57 odst. 4 OZ). Lze také konstatovat, že nezavedení této úpravy chrání spotřebitele před spekulativním jednáním ze strany dodavatelů, kteří by mohli na jedno (reálně dělitelné) plnění, jehož cena by byla vyšší než případně zákonem stanovený peněžní limit, sjednat vícero smluv, kdy každá z těchto smluv by zněla na částku nedosahující tohoto limitu, ovšem v celkovém součtu by již tento limit byl překonán. devatenácté hodiny a ve dnech pracovního klidu od desáté hodiny do patnácté hodiny (§ 3), přičemž nerespektování tohoto ustanovení může být sankcionováno až pokutou do výše 100 000 Sk (§ 14). 63 Tuto otázku řešil vládní návrh zákona ve svém ustanovení § 59 odst. 2 tím způsobem, že takto sjednané smlouvy uznal za smlouvy uzavřené mimo stálou provozovnu, ovšem s podmínkou, že kupující při sjednání návštěvy nevěděl nebo vědět nemohl (podmínka tedy byla založena na objektivním hledisku), že dodávání takového zboží tvoří součást obchodních nebo jiných soustavných činností prodávajícího. Evropská předloha směrnice 85/577/EHS – obsahuje obdobnou úpravu (viz. čl. 1 odst. 2).
46
2.2.2. Právo na odstoupení od smlouvy Kupující má právo písemně64 odstoupit od kupní smlouvy uzavřené při prodeji zboží mimo stálou provozovnu ve lhůtě 14 dnů65 od jejího uzavření, aniž by prodávající musel nutně porušit nějakou svoji povinnost. Tohoto práva může kupující využít bez uvedení důvodu a bez sankcí.66 Pokud prodávající dosud nesplnil povinnost dodat zboží, může kupující odstoupit (již nikoli písemně) od smlouvy do 1 měsíce od uzavření smlouvy (§ 57 odst. 1 věta prvá OZ). Prodávající je povinen písemně upozornit kupujícího, a to nejpozději při uzavření smlouvy, že mu náleží právo odstoupit od smlouvy pro obě výše popsané situace. Toto písemné upozornění musí dále obsahovat označení osoby, u níž je třeba toto právo uplatnit, a dále bydliště či sídlo této osoby (§ 57 odst. 2 OZ). Toto upozornění musí být tedy písemné i v případě, že sama smlouva byla uzavřena ústně. Jak již bylo uvedeno výše, nesplní-li doposud prodávající svůj závazek z již uzavřené kupní smlouvy, může kupující odstoupit od takové smlouvy ve lhůtě 1 měsíce od jejího uzavření (§ 57 odst. 1 věta za středníkem OZ). Zákon ale neřeší otázku, jak postupovat, jestliže v průběhu této lhůty dojde ke splnění závazku prodávajícího. Je zřejmé, že i v takovém případě má být kupující chráněn, a proto dnem, kdy kupující převezme plnění, dojde k přerušení běhu měsíční lhůty a následujícího dne počne běžet nová, čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení od smlouvy (analogicky ustanovení § 53 odst. 7 in fine OZ). Porušení povinnosti prodávajícího písemně upozornit kupujícího na možnost odstoupení od smlouvy (tj. prodávající kupujícího neupozornil vůbec, anebo ne v písemné 64
Český zákonodárce pro tento případ odstoupení od smlouvy stanovil přísnější písemnou formu, ačkoliv tento požadavek je zcela v rozporu s požadavky směrnice 85/577/EHS, neboť podle ní postačí pouze forma ústní (čl. 5 odst. 1). Domnívám se, že tato chyba je výsledkem nedokonalého překladu směrnice 85/577/EHS a jeho následného bezmyšlenko-vitého převzetí do občanského zákoníku. Oficiální česká verze směrnice 85/577/EHS v čl. 5 odst. 1 sice hovoří o zaslání oznámení, avšak její německá mutace uvádí pouze požadavek oznámit („anzeigen“) odstoupení od smlouvy prodávajícímu. Písemnou formu odstoupení pro tuto situaci mj. také zakotvil slovenský zákonodárce v ustanovení § 8 odst. 1, resp. § 7 odst. 1 písm. d) ZOSPPZP. 65 Vládní návrh zákona určil lhůtu ve výši 10 dnů, nakonec ale byla stanovena lhůta v délce 7 dnů, která platila až do novelizace občanského zákoníku provedené zákonem č. 56/2006 Sb. Zavedením této čtrnáctidenní lhůty tak došlo alespoň ke sjednocení výše základních lhůt pro odstoupení od smlouvy u dvou zvláštních typů prodeje zboží v obchodě, tedy prodeje zboží mimo stálou provozovnu a prodeje zboží pomocí prostředků komunikace na dálku. Na praktické problémy souvisejícími s takto rozdílně a nelogicky stanovenými lhůtami upozornila také H. Pipková ve svém článku Ochrana spotřebitele ve vztahu ke komunitárnímu právu. Právní rádce, 2005, č. 8, s. 9. Pro srovnání slovenská úprava (§ 8 odst. 1 ZOSPPZP) stanovila pro odstoupení od smlouvy základní lhůtu ve výši 7 pracovních dnů. 66 Toto pravidlo bylo výslovně zakotveno až zákonem č. 56/2006 Sb. Před touto novelou se uvedené pravidlo logicky dovozovalo z jednostranně kogentního charakteru úpravy spotřebitelských smluv, tedy prodávající (dodavatel) sice může kupujícímu (spotřebiteli) přiznat více práv než obsahuje tato úprava, avšak nesmí ho na jeho právech krátit, tedy nemůže podmiňovat ani odstoupení od smlouvy ze strany kupujícího uvedením důvodu nebo zaplacením nějaké finanční částky (např. v podobě odstupného nebo smluvní pokuty).
47
formě, popř. nedostatečně, anebo nikoli včas) nezpůsobuje neplatnost uzavřené kupní smlouvy, nýbrž má účinky v podobě prodloužení lhůty pro odstoupení kupujícího na dobu 1 roku67 od uzavření smlouvy (§ 57 odst. 3 OZ).68 Ustanovení § 57 odst. 3 OZ tak naplňuje požadavek čl. 4 směrnice 85/577/EHS, aby členské státy stanovily ve svém národním právu vhodná opatření na ochranu spotřebitele, kdy takové poučení nebude prodávajícím vydáno. Jelikož zákon zakazuje pod sankcí absolutní neplatnosti jakékoliv odchylky v neprospěch kupujícího (§ 55 odst. 1 OZ), lze a contrario dovodit, že prodávající v dohodě s kupujícím může v jeho prospěch stanovit širší rozsah práva na odstoupení od smlouvy např. v podobě delší lhůty, než stanoví zákon. Lhůty pro odstoupení od smlouvy uvedené v § 57 odst. 1 a 3 OZ mají hmotněprávní charakter, tzn., že oznámení o odstoupení (písemné v případě čtrnáctidenní lhůty) musí být prodávajícímu doručeno do posledního dne patřičné lhůty (nestačí pouhé odeslání oznámení o odstoupení). Doručením oznámení o odstoupení v příslušné lhůtě se tento jednostranný adresovaný právní úkon stává perfektním. Právo na odstoupení od smlouvy zaniká marným uplynutím dané lhůty pro odstoupení (prekluze). Pokud kupující nevyužije svého práva odstoupit od smlouvy ve lhůtě stanovené zákonem, kupní smlouva přesto zůstává nadále platnou Perfekce oznámení o odstoupení od smlouvy až doručením prodávajícímu je však v rozporu s požadavkem směrnice 85/577/EHS, která alespoň pro základní (u nás čtrnáctidenní) lhůtu stanoví, že postačí, je-li oznámení o odstoupení odesláno před uplynutím lhůty (čl. 5 odst. 1).69 Novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 56/2006 Sb. vložila na konec ustanovení § 57 odst. 1 novou větu následujícího znění: Dodavatel je povinen vrátit spotřebiteli zaplacené finanční částky do 30 dnů od odstoupení od smlouvy. Uvedené pravidlo lze chápat jako lex specialis k ustanovením upravujícím bezdůvodné obohacení (§ 451 a n. OZ), nicméně tento normativ se vztahuje pouze na osobu prodávajícího (dodavatele) a kupující jakožto druhá strana závazkového právního vztahu zůstává nadále 67
Ve srovnání s ustanovením § 53 odst. 7 věta druhá OZ je tato lhůta příliš dlouhá, domnívám se, že k účelu věci by zcela postačovala lhůta tříměsíční jako v uvedeném ustanovení. Nicméně nelze než užasnout, když vládní návrh zákona stanovil pro tento případ lhůtu 3 (!) roky (§ 61 in fine vládního návrhu zákona). 68 Slovenský zákonodárce zvolil pro tento případ (porušení informační povinnosti) odlišnou úpravu a v ustanovení § 14 odst. 2 ZOSPPZP tak umožňuje orgánu dozoru uložit prodávajícímu pokutu až do výše 100 000 Sk. 69 Slovenský zákon o ochraně spotřebitele při podomním prodeji a zásilkovém prodeji určil charakter lhůty pro odstoupení od smlouvy jako procesněprávní [§ 7 odst. 2 totiž říká, že lhůta pro odstoupení od smlouvy podle odstavce 1 písm. d) je zachována, jestliže se písemné odstoupení od smlouvy odevzdá nejpozději poslední den lhůty na poštovní přepravu]. Ovšem musíme dodat, že zmíněný charakter lhůty platí teprve od 1. dubna 2006, před tímto datem se stejně jako v naší úpravě jednalo o hmotněprávní charakter.
48
zákonodárcem nepovšimnuta.70 Určité rozpaky také vyvolává samotné zařazení tohoto pravidla, neboť srovnáme-li obdobnou úpravu u kupních smluv uzavíraných pomocí prostředků na dálku, kde uvedené pravidlo bylo zakotveno do nového odstavce (viz. § 53 odst. 10 věta prvá OZ) a rovněž se zde výslovně uvádí, pro které případy se použije, tak v námi sledované úpravě bylo zvoleno zcela odlišné řešení: dotyčné pravidlo se nachází na konci ustanovení § 57 odst. 1 OZ, tudíž by se měl vztahovat pouze k situacím, které toto ustanovení upravuje, tedy možnosti kupujícího odstoupit od smlouvy ve lhůtě 14 dnů nebo 1 měsíce od jejího uzavření. Platí však toto pravidlo i v případě, kdy kupující využije svého práva odstoupit od smlouvy ve lhůtě 1 roku od uzavření kupní smlouvy (podle § 57 odst. 3 OZ)? S využitím analogie legis se domnívám, že by tak tomu mělo být. Před přijetím úpravy prodeje zboží mimo stálou provozovnu mohl (a samozřejmě že nadále může) kupující využít ochranu mu poskytovanou prostřednictvím ustanovení § 49 OZ, tedy práva odstoupit od smlouvy, uzavřel-li ji v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Ovšem samo prokázání tísně je v praxi velmi problematické.
2.2.3. Výjimky z režimu prodeje zboží mimo stálou provozovnu
Občanský zákoník uvádí v ustanovení § 57 odst. 4 několik situací, kdy se nepoužije právní úprava prodeje zboží mimo stálou provozovnu, tedy ustanovení § 57 odst. 1 až 3 OZ. Týká se to právních vztahů vzniklých na základě kupních smluv a) na dodávku potravin nebo jiného zboží běžné spotřeby dodávaného stálými doručovateli do domácnosti kupujícího nebo do jiného jím určeného místa, b) na dodávku zboží, které byly uzavřeny podle katalogu prodávajícího, s nímž se kupující měl možnost seznámit v nepřítomnosti prodávajícího, za předpokladu, že mezi stranami má pokračovat spojení při plnění uzavřené nebo jiné smlouvy, a za předpokladu, že kupující má právo odstoupit od smlouvy nejméně do 7 dnů od převzetí zboží a je s tímto právem seznámen v katalogu nebo ve smlouvě.
70
Slovenský zákonodárce v ustanovení § 8 odst. 2 a 3 ZOSPPZP určil pravidla pro vrácení vzájemných plnění ze smlouvy takto: spotřebitel musí ve lhůtě 7 pracovních dnů ode dne odstoupení od smlouvy (resp. ode dne dojití tohoto úkonu adresátovi – pozn. autora) vrátit zboží prodávajícímu bez ohledu na to, zda již zboží používal nebo má vady, které spotřebitel nezpůsobil, přičemž spotřebitel musí věnovat zboží přiměřenou péči. Prodávající je povinný převzít zboží zpět a vrátit spotřebiteli cenu zaplacenou za zboží anebo vrátit spotřebiteli zálohu nejvýše ve lhůtě 15 dnů ode dne odstoupení od smlouvy.
49
Tento výčet vychází z čl. 2 odst. 1 směrnice 85/577/EHS. Důsledkem vyloučení těchto smluv je neexistence zákonného práva kupujícího odstoupit od smlouvy podle § 57 odst. 1 a 3 OZ. Komentář si bezesporu zaslouží výjimka uvedená sub b), neboť její znění není zcela srozumitelné. Pro to, abychom v tomto případě nepoužili právní úpravu obsaženou v ustanoveních § 57 odst. 1 až 3 OZ, je třeba splnit několik podmínek. Předně je důležité, aby poskytnuté zboží bylo kupujícím vybráno z katalogu prodávajícího. S tímto katalogem ale měl mít kupující možnost seznámit se v nepřítomnosti prodávajícího; v úvahu připadá několik situací, jak k tomuto může dojít: prodávající navštíví kupujícího doma či na jiném místě a zde mu zanechá nabídkový katalog s tím, že kupujícímu vymezí určitý čas na rozmyšlenou a po uplynutí této doby opět navštíví kupujícího za účelem uzavření smlouvy; další možností je situace, která se v základu neliší od té předchozí, pouze kupující odmítne prodávajícím nabídnutý čas na rozmyšlenou a již při tomto prvém setkání dojde k uzavření kupní smlouvy ohledně zboží z nabídkového katalogu, zde je důležité zdůraznit, že i v tomto případě měl kupující možnost seznámit se s katalogem v nepřítomnosti prodávajícího, pouze tuto možnost nevyužil, resp. ji odmítl; (možná) poslední variantu představuje situace, kdy prodávající zašle (v klasické obálce, e-mailem, faxem) kupujícímu nabídkový katalog, jehož součástí je i informace o tom, kdy se prodávající dostaví ke kupujícímu s cílem uzavřít smlouvu.71 Další nutná podmínka spočívá v požadavku předpokladu, že mezi stranami má pokračovat spojení při plnění uzavřené nebo jiné smlouvy. Smysl72 uvedeného musíme hledat ve směrnici 85/577/EHS, konkrétně potom v ustanovení čl. 3 odst. 2 písm. c), kde se k tomu uvádí, že se předpokládá pokračování stálého kontaktu mezi zástupcem dodavatele a spotřebitelem, který vznikl v souvislosti s touto nebo jinou, později uskutečněnou transakcí. Z toho lze vyvodit následující podmínku: již při sjednání prvé (resp. další) kupní smlouvy musí existovat velmi vysoká míra pravděpodobnosti, že i v budoucnu dotčené strany mezi sebou uzavřou ještě několik kupních smluv při stejném či obdobném postupu. Poslední podmínku tvoří nutnost
71
Tato informace nemusí být nutně obsažena v samotném katalogu, postačí, když prodávající přiloží ke katalogu list papíru s touto informací. 72 Bohužel ani senátní pozměňovací návrhy k jasnosti a srozumitelnosti této konstrukce příliš nepřispěly, když bylo navrhováno, aby byl stanoven předpoklad, že mezi stranami má pokračovat vztah při plnění již uzavřené nebo jakékoli následné smlouvy (viz. Sněmovní tisk 465/5).
50
existence práva kupujícího odstoupit od smlouvy nejméně do 7 dnů od převzetí zboží73, s čímž musí být seznámen v katalogu nebo ve smlouvě.74
73
Výše této lhůty korespondovala s výší lhůty podle ustanovení § 57 odst. 1 věta prvá po středník OZ do novely provedené zákonem č. 56/2006 Sb. Od účinnosti této novely ale došlo k prodloužení základní lhůty pro odstoupení od smlouvy na 14 dnů, přičemž námi sledovaná lhůta zůstala zákonodárcem zřejmě nepovšimnuta, i když žádné objektivní důvody pro tento rozpor neexistují. 74 Dikce směrnice 85/577/EHS avšak směřuje k tomu, aby toto právo bylo obsaženo jak v samotném katalogu, tak i v uzavřené smlouvě [viz. čl. 3 odst. 2 písm. c) odrážka iii)].
51
2.3.
Prodej zboží na objednávku Podle ustanovení § 613 OZ zboží, které prodávající nemá v době uzavření smlouvy
k dispozici, avšak je schopen je kupujícímu opatřit a dodat, může prodávat i na objednávku. V takovém případě dojde k uzavření kupní smlouvy, pakliže se strany dohodnou na jejich podstatných náležitostech (tj. předmět plnění a cena). Prodávající je povinen obstarat objednané zboží v dohodnuté lhůtě, není-li taková lhůta dohodnuta, pak ve lhůtě přiměřené. Obstaráním se přitom myslí zboží předat na základě kupní smlouvy, nikoliv ve smyslu ustanovení § 733 a n. OZ (tedy smlouvy o obstarání věci). Zároveň také musíme odlišit prodej zboží na objednávku od zhotovení věci na zakázku (§ 644 a n. OZ + obecná ustanovení o smlouvě o dílo, tj. § 631 až 643 OZ), přičemž v druhém případě se jedná o zhotovení nové věci dle pokynů objednatele. Klasickými případy prodeje na objednávku jsou situace, kdy si kupující vybírá zboží podle vzorků umístěných v provozovně prodávajícího či prodávajícím předložených katalogů. Za prodej zboží na objednávku lze vedle tohoto typu prodeje konaném v běžném „kamenném“ obchodě také považovat prodej zboží pomocí prostředků komunikace na dálku umožňující individuální komunikaci (zásilkový či distanční prodej), a v situaci, kdy se prodávající zavazuje předat zboží později než při jeho návštěvě u kupujícího, rovněž prodej zboží mimo stálou provozovnu, přičemž o těchto typech prodejů zboží již bylo pojednáno výše. Jestliže prodávající neobstará objednané zboží včas (je v prodlení), potom kupující může od smlouvy odstoupit (§ 613 věta třetí OZ). Tímto právním úkonem není dotčeno právo kupujícího na náhradu škody. Jestliže prodávající dodá kupujícímu zboží, které neodpovídá výběru dle kupujícího, pak se zřejmě bude jednat o plnění něčeho jiného. V takovém případě může kupující zboží odmítnout a žádat po prodávajícím plnění dohodnutého zboží. O prodej zboží na objednávku se nejedná v případě, kdy přijatá objednávka neobsahuje všechny podstatné náležitosti potřebné ke vzniku kupní smlouvy (např. neobsahuje dohodu o výši kupní ceny, popř. o způsobu jejího určení). Na základě takto přijaté objednávky (někdy bývá nazývána jako „záznam“) nevzniká právní povinnost plnit.
52
Obstará-li přesto prodávající zboží a objednatel je zakoupí, jde o prodej podle jiných ustanovení občanského zákoníku.75
75
JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník: komentář. 9. vydání. Praha: C.H.BECK, 2004, s. 908 a 909.
53
3.
Společná pravidla platící pro všechny typy prodeje zboží v obchodě Jak již samotný název této kapitoly napovídá, existují určitá pravidla, která lze
aplikovat na jakýkoliv typ prodeje. Tyto normativy jsou obsaženy v ustanoveních § 55 a 56 OZ (smluvní ujednání v neprospěch kupujícího, výklad kupních smluv a nepřípustná smluvní ujednání), dále v ustanovení § 53 odst. 9 OZ (zasílání neobjednaného zboží), v ustanoveních § 616 až 627 (odpovědnost prodávajícího za vady zboží) a konečně v zákoně č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění zákona č. 209/2000 Sb. (odpovědnost výrobce za škodu způsobenou vadou výrobku).
54
3.1.
Smluvní ujednání v neprospěch kupujícího, výklad kupních smluv a nepřípustná smluvní ujednání při prodeji zboží v obchodě Ustanovení § 55 a 56 OZ byla do občanského zákoníku včleněna zákonem č.
367/2000 Sb., s účinností od 1. ledna 2001 jakožto implementace směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice 93/13/EHS“).76 Podle této směrnice má být spotřebitel chráněn zejména v případech, kdy prodávající připravil návrh smlouvy nebo její část předem a spotřebitel neměl možnost se s textem smlouvy blíže seznámit.
3.1.1. Smluvní ujednání v neprospěch kupujícího
Podle ustanovení § 55 odst. 1 OZ platí, že smluvní ujednání kupních smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch kupujícího (to platí pro dispozitivní normy, neboť kogentním normám je vlastní, že se smluvní strany od nich nemohou vůbec odchýlit – viz. § 2 odst. 3 OZ), kupující se zejména nemůže vzdát některého subjektivního práva77, obsaženého převážně v hlavě páté části první občanského zákoníku, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Pokud by se tedy strany kupní smlouvy dohodou odchýlily od dispozitivních ustanovení zákona v neprospěch kupujícího, stalo by se takové ujednání (popř. i celá smlouva) absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 OZ). Smluvní strany si samozřejmě mohou (v mezích kogentních ustanovení občanského zákoníku) upravit svá práva a povinnosti od zákona odchylně, pouze tato odchylka nesmí
76
Vládní návrh zákona mj. zahrnoval v souladu s touto směrnicí úpravu tzv. adhezních smluv, tj. smluv, které nebyly sjednány individuálně, ale tím způsobem, že jedna strana je předem připravila bez spoluúčasti strany druhé; druhá smluvní strana tak nemůže ovlivnit obsah takové smlouvy, je tedy potlačena její autonomie vůle a má pouze na výběr, zda na takový smluvní návrh přistoupí anebo smlouvu neuzavře. V legislativním procesu tento vládní návrh zákona doznal značných změn, v jejichž důsledku úprava adhezních smluv nebyla jako taková přijata, avšak některá ustanovení z této úpravy byla přejata do obecných ustanovení o spotřebitelských smlouvách, tedy do ustanovení § 55 a 56 OZ. Spotřebiteli, který uzavře adhezní smlouvu, tak sice není poskytnuta zvláštní ochrana, ale samozřejmě může využít jiných právních prostředků - např. z nabídky ustanovení § 53 až 57 OZ. Ovšem musíme dodat, že záměrem předkladatele dotyčného návrhu zákona nebylo postihnout pouze spotřebitelské adhezní smlouvy, nýbrž jakékoliv adhezní smlouvy [viz. § 58 vládního návrhu zákona: ustanovení § 54 až 57 (úprava věnovaná cele adhezním smlouvám – pozn. autora) se použije přiměřeně i pro jiné adhezní smlouvy než smlouvy spotřebitelské]. 77 Vzdání se práva je upraveno v ustanovení § 574 OZ, podle něhož se musí jednat o písemnou dohodu s tím, že věřitel se vzdává svého práva nebo že dluh promíjí. Dohoda, kterou se jedna ze smluvních stran vzdává práva, které jí mohou vzniknout až v budoucnosti, je však absolutně neplatná.
55
být stanovena v neprospěch kupujícího, avšak zákon ji nebrání, pokud mu bude ku prospěchu nebo vůči němu bude neutrální. Podle ustanovení § 55 odst. 1 OZ a contrario se ale mohou smluvní ujednání kupních smluv odchýlit od zákona v neprospěch prodávajícího. Pokud by se prodávající chtěl vzdát nějakého svého subjektivního práva, pak to lze učinit pouze písemnou formou (§ 574 odst. 1 OZ) a při respektování pravidla, že se nelze vzdát práv, která by mohla vzniknout teprve v budoucnu (§ 574 odst. 2 OZ). Nebude-li prodávající respektovat zmíněné pravidlo o vzdání se práva, pak takový právní úkon bude sankcionován absolutní neplatností smluvního ujednání, popř. smlouvy jako celku (§ 39 OZ).
3.1.2. Výklad kupních smluv
Pokud vzniknou pochybnosti o obsahu kupní smlouvy, pak se uplatní interpretační pravidlo obsažené v ustanovení § 55 odst. 3 OZ, tedy že pro kupujícího platí výklad příznivější (pravidlo contra preferentem). Bude-li tak smlouva obsahovat výraz či formulaci, které lze vykládat různě, potom budou nejasnosti a tím i nepříznivé důsledky s nimi spojené přičteny k tíži prodávajícího. Toto ustanovení má charakter jednostranně kogentní normy ve prospěch kupujícího, čili se nelze od něj v kupní smlouvě odchýlit. Toto interpretační pravidlo vychází z čl. 5 směrnice 93/13/EHS, který požaduje, aby podmínky (ujednání) spotřebitelských smluv byly vždy sepsány jasným a srozumitelným jazykem, a dále stanoví, že při pochybnostech o významu některé podmínky (ujednání) má převahu výklad nejpříznivější pro spotřebitele. Takto je i zde reflektována významná právní zásada „clara pacta, boni amici“. Nicméně je třeba konstatovat, že zmíněné interpretační pravidlo není všelékem na veškeré problémy, které může kupující pociťovat v jím uzavřené kupní smlouvě. Předně lze ustanovení § 55 odst. 3 OZ aplikovat pouze tehdy, když zde budou objektivně dány pochybnosti o tom, jaký je význam smlouvy. Nejedná se tedy o jakýsi korektiv, který by zmírňoval pro kupujícího nevýhodné, avšak nikoli zakázané, ujednání, za předpokladu že by jeho obsah byl zcela nesporný.
3.1.3. Nepřípustná smluvní ujednání
Dalším důležitým prostředkem ochrany kupujícího se stalo ustanovení § 56 OZ, podle jehož prvního odstavce spotřebitelské kupní smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, 56
která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě kupujícího značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (tzv. generální klauzule). V tomto ustanovení se opět projevila snaha zákonodárce o co nejvěrnější překlad termínů směrnice 93/13/EHS a o jejich následné začlenění do českého právního řádu, aniž by byla respektována používaná česká terminologie s ustáleným obsahem. V tomto případě se jedná o použití pojmu „dobrá víra“ namísto vhodnějšího pojmu „dobré mravy“, který zcela evidentně lépe odpovídá zvolené zákonné konstrukci (značná nerovnováha v právech a povinnostech stran). I sama preambule směrnice 93/13/EHS stanoví, že při hodnocení kritéria „dobré víry“ musí být brán zvláštní zřetel na sílu vyjednávacích pozic stran a že požadavek dobré víry může být uspokojen prodávajícím, jestliže jedná v souladu s dobrými mravy (poctivě) s druhou stranou, jejíž oprávněné zájmy musí vzít v úvahu. Česká úprava nepřípustných smluvních ujednání v kupních smlouvách zahrnuje oproti směrnici 93/13/EHS individuální i všeobecná ujednání (všeobecné smluvní podmínky). Za všeobecné smluvní podmínky lze považovat podmínky, které předem navrhl prodávající a nebyly narozdíl od individuálních ujednání sjednány s jednotlivým kupujícím. Zpravidla jsou otištěny v obchodních podmínkách, v brožurách nebo na zadní straně účtenky nebo ceníku a obecně jsou známé jako drobně vytištěné. Jeví se jako příhodné stanovit prodávajícím zákonnou povinnost uvádět ve smlouvě na zřetelném místě výslovný odkaz na texty či dokumenty obsahující smluvní ujednání. Při nesplnění této povinnosti by pak kupující nebyl takovými smluvními ujednáními vázán. Nelze českému zákonodárci vytýkat, že nástroje obsažené ve směrnici 93/13/EHS a vztahující se pouze na všeobecné smluvní podmínky (ujednání) použil i na ujednání individuální. Lze si totiž představit takový postup ze strany prodávajícího, jímž by předstíral individuální sjednání smluvních podmínek např. tím, že by kupujícímu umožnil vybrat si z řady variant obecných smluvních ujednání, spojených třeba s cenovými rozdíly, a pokud by to bylo nezbytné, podpořil by své tvrzení i prohlášením kupujícího, že k jednání skutečně došlo. Byť zákon výslovně nestanoví obecná kritéria hodnocení nepřípustných (také nepřiměřených či nekalých) ujednání78, lze je dovodit z čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13/EHS, podle kterého se nepřípustnost smluvních podmínek (ujednání) posuzuje s ohledem na 78
Tato kritéria avšak uváděl vládní návrh zákona pro hodnocení adhezních smluv, resp. ujednání v nich obsažených [viz. § 55 odst. 3: Povahu smluvních ujednání ve smyslu odstavce 1 (tento odstavec vymezuje, co se rozumí pod pojmem adhezní smlouvy – pozn. autora) je nutno hodnotit vzhledem k povaze zboží nebo služeb a ke všem okolnostem v době uzavření smlouvy, jakož i s ohledem na všechna ustanovení smlouvy a těch smluv, na nichž uzavřená smlouva závisí].
57
povahu zboží, pro které byla smlouva uzavřena, a s odvoláním na dobu uzavření smlouvy s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření smlouvy, a na všechny další podmínky smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází. Bude-li kupní smlouva obsahovat ujednání v rozporu s generální klauzulí obsaženou v ustanovení § 56 odst. 1 OZ, pak takové ujednání bude relativně neplatné (§ 55 odst. 2 ve spojení s § 40a OZ). Pokud však taková ujednání budou přímo ovlivňovat i další obsah dotyčné kupní smlouvy, může se kupující dovolat relativní neplatnosti smlouvy jako celku. Toto ustanovení také stanoví odchylku od obecné úpravy relativní neplatnosti obsažené v § 40a OZ, tj., že relativní neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo tuto relativní neplatnost sám způsobil, resp. ji vyvolal. Naproti tomu relativní neplatnosti smluvních ujednání v kupní smlouvě, které jsou v rozporu s ustanovením § 56 odst. 1 OZ, se může dovolat pouze kupující, a to i v případě, že ji sám způsobil nebo vyvolal. Právo kupujícího dovolat se relativní neplatnosti se promlčí v obecné promlčecí lhůtě 3 let od uzavření smlouvy. Podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS je jedním z cílů této směrnice dosáhnout toho, aby nepřiměřené podmínky (ujednání) použité ve smlouvě nebyli pro spotřebitele závazné a smlouva zůstala pro strany závazná za stejných podmínek, může-li tato smlouva nadále existovat i bez dotyčných nepřiměřených podmínek. Tomuto požadavku by z pohledu českého právního řádu nejlépe odpovídala konstrukce absolutní neplatnosti nepřípustných ujednání obsažených v kupních smlouvách, popř. absolutní neplatnosti celé smlouvy.79 Postup, jaký zvolil český zákonodárce, totiž že zakotvil relativní neplatnost nepřípustných smluvních ujednání, vlastně znamená stanovení výjimky z principu absolutní neplatnosti právního úkonu či jeho části, který je v rozporu s dobrými mravy (§ 39 a 41 OZ). To prakticky vede k tomu, že pokud se kupující nedovolá relativní neplatnosti kupní smlouvy, resp. její části, zůstane smlouva i přes svoji vadnost (rozpor s dobrými mravy) platná, a to se všemi právními účinky, které z ní vyplývají. Domnívám se, že právě touto konstrukcí český zákonodárce výrazně snížil úroveň soukromoprávní ochrany kupujících, resp. spotřebitelů.
79
Pro srovnání: slovenský občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Zb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) ve svém ustanovení § 53 odst. 4 pro nepřípustná ujednání (neprijateľné podmienky) zakotvil právě absolutní neplatnost.
58
Občanský zákoník dále v ustanovení § 56 odst. 3 uvádí demonstrativní výčet smluvních ujednání, která lze považovat za nepřípustné.80 Tento výčet vychází z čl. 3 odst. 3 a Přílohy směrnice 93/13/EHS. Dle ustanovení § 56 odst. 3 OZ jsou tedy nepřípustná zejména ta smluvní ujednání, která a) vylučují nebo omezují odpovědnost prodávajícího za ujednání či opomenutí, kterým byla kupujícímu způsobena smrt či újma na zdraví, b) vylučují nebo omezují práva kupujícího při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, c) stanoví, že smlouva je pro kupujícího závazná, zatímco plnění prodávajícího je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli prodávajícího, d) dovolují prodávajícímu, aby kupujícímu nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že kupující neuzavře smlouvu s prodávajícím či od ní odstoupí, e) opravňují prodávajícího odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a kupujícímu nikoliv, f) opravňují prodávajícího, aby bez důvodu hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby, g) zavazují kupujícího k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, h) dovolují prodávajícímu jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, i) stanoví, že cena zboží bude určena v době jejich splnění nebo prodávajícího opravňují k zvýšení ceny zboží, aniž by kupující byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena, j) přikazují kupujícímu, aby splnil všechny závazky i v případě, že prodávající nesplnil závazky, které mu vznikly, k) dovolují prodávajícímu převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu kupujícího, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky kupujícího.81 80
Původně měl být v občanském zákoníku umístěn pouze odkaz na nařízení vlády obsahující tento demonstrativní výčet (viz. § 55 odst. 4 vládního návrhu zákona); hlavní roli pro toto řešení hrály argumenty estetické, neboť dlouhé výčty by vypadaly v občanské zákoníku přinejmenším nezvykle. Nakonec byly tyto důvody odmítnuty a dotčený seznam nepřípustných ujednání byl vložen přímo do občanského zákoníku.
59
Jak již bylo uvedeno, jedná se pouze o demonstrativní výčet, a proto se nabízí i jiná nepřípustná smluvní ujednání, podle kterých např.: -
kupující nese důsledky administrativních, bankovních nebo platebních chyb, za které není přímo odpovědný,
-
kupující musí zaplatit za související služby, které byly v té době po určité období nabízeny zdarma,
-
je kupující povinen ke koupi dodatečného zboží nebo služeb, případně dodatečného příslušenství či nežádaného zboží nebo služeb,
-
náleží prodávajícímu výlučné právo výkladu daného smluvního ujednání,
-
umožňují stanovit prodávajícímu vůči kupujícímu pokuty, které jsou nepřiměřené vzniklé škodě,
-
prodávající poskytuje záruku za kvalitu zboží nebo služeb za neospravedlnitelné podmínky, že si kupující nebude stěžovat třetím stranám,
-
se mění kritéria dělení důkazního břemene nebo omezují použití přípustných zákonných důkazních prostředků,
-
se kupujícímu neoprávněně zakazují opravy poskytované jinými prodávajícími,
-
se vylučuje nebo omezuje právo kupujícího vznést námitky v případě neplnění ze strany prodávajícího.
Smluvní ujednání uvedená v ustanovení § 56 odst. 3 OZ nám také dobře dokumentují, jak český zákonodárce „pokřivil“ české smluvní právo, když nerespektoval základní východiska a zásady soukromého práva. Příkladem by nám mohlo být smluvní ujednání pod písmenem d), které dovoluje prodávajícímu, aby kupujícímu nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že kupující neuzavře smlouvu s prodávajícím či od ní odstoupí; takové ujednání by v obecném občanském smluvním právu bylo absolutně nepatné pro rozpor s kogentní úpravou bezdůvodného obohacení (§ 451 a n. OZ). Můžeme jmenovat i další případy - smluvní ujednání pod písmeny a) a b) (v obou případech by se v běžném smluvním právu jednalo také o absolutní neplatnost takovýchto ujednání), ale i
81
Zajímavé řešení při zakotvení příkladů nepřípustných smluvních ujednání (podmínek) přinesl nizozemský zákonodárce, když v nizozemském občanském zákoníku zavedl tzv. černý a šedý seznam těchto ujednání. V černém seznamu jsou popsána ujednání, která jsou považována za nepřípustná (nepřiměřená), resp. přehnaně nevýhodná. Takové ujednání je nepřípustné (nepřiměřené) za každé okolnosti. Šedý seznam potom popisuje ujednání, u kterých se předpokládá jejich nepřípustnost (nepřiměřenost). Uživateli těchto ujednání je dána možnost, aby se pokusil prokázat, že dané ujednání není nepřípustné, přičemž pro konečné rozhodnutí jsou pak samozřejmě relevantní konkrétní okolnosti dané věci (viz. van der Beek, H. Implementace práva EU do nizozemského právního řádu. Přeložila Monika Novotná. EMP, 1998, zvláštní vydání, s. 26).
60
jiné, zejména potom ty, díky nimž může prodávající jednostranně vnutit svoji vůli kupujícímu.82 Nepřípustná ujednání ve spotřebitelských kupních smlouvách jsou relativně neplatná a jejich neplatnosti se může dovolat pouze kupující (§ 55 odst. 2 OZ). Z povahy relativní neplatnosti vyplývá, že smluvní ujednání uvedená v demonstrativním výčtu v § 56 odst. 3 OZ (ale i jiná) se považují za platná, pokud se kupující neplatnosti nedovolá. Dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila.83 To, co bylo výše uvedeno ve vztahu k nepřípustným ujednáním, však neplatí pro taková smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (§ 56 odst. 2 OZ). Toto ustanovení přenáší úpravu obsaženou ve směrnici 93/13/EHS, nutno ale dodat, že se jedná o úpravu značně zkreslenou. Čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13/EHS sice vylučuje z hodnocení nepřiměřené povahy podmínek hlavní předmět smlouvy a přiměřenost ceny a odměny na straně jedné výměnou za zboží na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Směrnice 93/13/EHS tedy zásadně rozlišuje mezi situací, kdy hlavní předmět smlouvy a cena plnění jsou vyjádřeny jednoduchým a srozumitelným jazykem, a situací, kdy tomu tak není, a z každé této situace vyvozuje odlišné důsledky. Český zákonodárce tuto skutečnost zcela nereflektoval a smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění, upravil pouze generálně. V důsledku toho jsou smluvní ujednání kupní smlouvy vymezující předmět plnění a cenu plnění platná, i když budou v rozporu s generální klauzulí stanovené v ustanovení § 56 odst. 1 OZ. Jako velice významný prvek ochrany kupujícího se nabízí také postup, kdy jednotlivý kupující nebo spotřebitelská organizace navrhne soudu, aby prodávajícímu používajícího nepřípustná ujednání v kupních smlouvách, popř. jejich sdružení, které vydává či doporučuje tato smluvní ujednání, zakázal používat stejná nebo rovnocenná smluvní ujednání, popř. vydal alespoň předběžný zákaz; s tímto souvisí i nutná změna následku takovýchto ujednání, a to jejich absolutní neplatnost. Než soud zakáže používání nepřípustných ujednání, měl by zvážit případné dobrovolné závazky, které může navrhnout
82
Opět se tedy vracíme k závěru, že pro smlouvy či jejich části obsahující nepřípustná ujednání je daleko vhodnější zavést namísto relativní neplatnosti neplatnost absolutní. 83 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.8.1998, sp. zn. 26 Cdo 1336/98.
61
dotčený prodávající. Ten se může zavázat, že úplně přestane smluvní ujednání používat anebo je přepracuje v souladu s platným právem a dobrými mravy. Smluvní ujednání, která byla definitivně rozhodnutím soudu zakázána, nemohou být nadále zahrnována do smluv, které by byly uzavírány dotyčným prodávajícím. Každý kupující, který byl smluvní stranou ve smlouvě s postiženým prodávajícím, může vždy spoléhat na prohlášení o neplatnosti, které je obsaženo v soudním rozhodnutí, s ohledem na smluvní ujednání, která byla zakázána.84, 85
84
Řešení této otázky poskytl v souladu se směrnicí 93/13/EHS (čl. 7 odst. 2) vládní návrh zákona, když v ustanovení § 57 odst. 2 stanovil, že jednotliví spotřebitelé i právnické osoby, hájící zájmy spotřebitelů, se mohou žalobou u soudu domáhat, aby byly zakázány smluvní návrhy dodavatele, které jsou zneužívajícím ujednáním. Rozhodnutí soudu o této žalobě by bylo závazné pro všechny dotčené osoby a dodržení v něm vysloveného zákazu by mohl vymáhat kterýkoli z dotčených spotřebitelů. Obdobné oprávnění pro spotřebitele a spotřebitelské organizace zakotvil vládní návrh zákona též v ustanovení § 69, tato úprava se však vázala na situaci prodeje zboží pomocí prostředků komunikace na dálku. Bohužel žádné z těchto ustanovení se do zákona č. 367/2000 Sb., případně do jiného právního předpisu nedostalo. 85 K této problematice se také vyjádřil Evropský soudní dvůr ve spojených věcech C-240/98 až C-244/98 Murciano Quintero (Urteil vom 27.6.2000 in den Rechsachen C-240/98 bis C-244/98 Murciano Quintero, Slg. 2000, I-04941). Evropský soudní dvůr došel k závěru, že ochrana, kterou zaručuje směrnice 93/19/EHS, vyžaduje, aby byla národnímu soudu při zjišťování přípustnosti žaloby podané u národních soudů dána možnost zkoumat z úřední povinnosti, zda ustanovení jemu předložené smlouvy je nepřiměřené. Evropský soudní dvůr dovodil, že cíl uvedený v čl. 6 směrnice 93/13/EHS nemůže být dosažen, pokud by spotřebitelé museli nepřiměřenost takovýchto (nepřiměřených) ustanovení sami uplatňovat. Účinná ochrana spotřebitele může být dosažena pouze tehdy, pokud je národnímu soudu umožněno zkoumat tato ustanovení z úřední moci. Ochranný systém zavedený směrnicí 93/13/EHS vychází z toho, že nerovnováha mezi spotřebiteli a dodavateli může být vyrovnávána pouze pozitivním zásahem třetí, na smluvních stranách nezávislé strany. Je sotva představitelné, aby soud zabývající se určitou smlouvou obsahující nepřiměřené ustanovení takovéto ustanovení nemohl vyloučit pouze proto, že se spotřebitel nepřiměřenosti takovéhoto ustanovení nedovolá. Možnost národního soudu zkoumat z úřední povinnosti nepřiměřenost nekalých ujednání je naproti tomu potřeba považovat za vhodný prostředek k dosažení cíle čl. 6 a čl. 7 směrnice 93/13/EHS, jelikož takováto možnost přezkumu působí odstrašujícím způsobem a přispívá k tomu, že bude ukončeno užívání nepřiměřených ustanovení dodavateli ve spotřebitelských smlouvách.
62
3.2.
Zasílání neobjednaného zboží86 Článek 9 směrnice 97/7/ES upravuje problematiku tzv. setrvačného prodeje, a to tak,
že s ohledem na zákaz setrvačného prodeje, stanovený ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu, a aniž jsou dotčena ustanovení právních předpisů členských států o konkludentním prodloužení smluv uzavřených na dálku, pokud je tato pravidla dovolují, měly členské státy přijmout nezbytná opatření ke zproštění spotřebitele jakýchkoli závazků v případě nevyžádaných dodávek, přičemž neexistenci odpovědi nelze vykládat jako souhlas. Původně (před novelou provedenou směrnicí 2005/29/ES) toto ustanovení znělo následovně: členské státy měly přijmout nezbytná opatření pro zákaz jednak dodávky zboží spotřebiteli, aniž byly spotřebitelem předem objednány, zahrnují-li takové dodávky požadavek zaplatit cenu, a za druhé, zproštění spotřebitele povinnosti zaplatit cenu v případech nevyžádané dodávky, přičemž neexistence akceptace neznamená souhlas. Česká úprava „téhož“ je obsažena v ustanovení § 53 odst. 9 OZ, které uvádí, že poskytuje-li prodávající plnění kupujícímu bez objednávky, není kupující povinen prodávajícímu jeho plnění vrátit ani jej o tom vyrozumět. Srovnáním obou úprav dospějeme k závěru, že český zákonodárce neakceptoval požadavek čl. 9 dotyčné směrnice, ale pokusil se jít svojí vlastní cestou. Ovšem dodejme, že značně krkolomnou. Než se budeme věnovat dotčené české úpravě, pár slov si zaslouží i samo ustanovení čl. 9 směrnice 97/7/ES. Tento článek totiž požaduje, aby bylo zakázáno dodávání zboží spotřebiteli, který si ho neobjednal, pakliže je zároveň požadováno také jeho zaplacení. Tento zákaz tak prakticky znemožňuje určitý způsob nabízení zboží, totiž tzv. reálnou nabídku. Reálná nabídka jako specifický druh oferty (návrhu na uzavření smlouvy) spočívá v tom, že prodávající zašle určitému kupujícímu či spíše určitým kupujícím konkrétní zboží s tím, že kupujícímu je dána možnost si toto zboží koupit. Uznejme, že takovéto jednání ze strany prodávajícího může kupujícího značně obtěžovat, a proto musí prodávající počítat s tím, že kupující nebude na jeho nabídku vůbec reagovat nebo že mu dokonce kupující neobjednané zboží na své náklady nevrátí. Pokud tedy prodávající činí ofertu právě tímto způsobem, musí být srozuměn s nemožností vyžadovat navrácení zaslaného zboží, pokud 86
Docela podrobný výklad k této problematice přinesl Bohumil Havel ve svém článku Poznámky k ustanovení § 53 odstavec 8 občanského zákoníku (Induktivní náhled), in Právník 2004, č. 1, s. 68 a n., z jehož poznatků zde také v mnohém vycházím.
63
kupující s prodávajícím kupní smlouvu neuzavře. Bezesporu je takovýto způsob uzavírání smluv mnohem nákladnější než jiné varianty, je ale pouze věcí prodávajícího, zda unese případnou ztrátu vynaložených nákladů. Český zákonodárce se cestou zákazu reálné nabídky nevydal87, v dosahu českého práva tak může mít návrh na uzavření smlouvy i podobu reálné nabídky. Bohužel však český zákonodárce nevyřešil otázku, na základě jakého právního důvodu disponuje kupující s dodaným zbožím. Za situace, kdy prodávající zašle určitému kupujícímu zboží doprovázené navíc určitou listinou, ze které se dotyčný kupující dozví, co je mu nabízenou a za jakou cenu, pak lze takové jednání posuzovat jako návrh na uzavření smlouvy. Avšak nastane-li taková situace, že kupující dostane zboží bez jakékoliv přiložené listiny s informacemi, pak lze takový postup ze strany prodávajícího chápat jako za výzvu k podávání nabídek (invitatio ad offerendum). Samozřejmě že není vyloučena ani možnost, že tuto situaci kupující vyhodnotí jako nabídku daru. Kupujícímu se tak nabízí určité možnosti, jak reagovat na učiněnou reálnou nabídku. Buď ji bude akceptovat, pakliže její součástí byly i doprovodné informace o zboží a jeho ceně, nebo vyvolá jednání o uzavření smlouvy, popřípadě nebude reagovat vůbec, nebo na vlastní riziko a náklady věc vrátí. Dodejme, že kupující nemá povinnost na reálnou nabídku nějak reagovat, ale pokud tento kupující neobjednané zboží přijme a zachází s ním jako s vlastním či dokonce ho zaplatí, projevuje tak vlastně vůli zboží přijmout a v konečném důsledku tak dojde k uzavření smlouvy (kupní či darovací) a převodu vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího. Nepřevezme-li však kupující zaslané zboží v tom smyslu, že je zahodí nebo ponechá ladem u sebe doma, stane se kupující jeho detentorem, přičemž bezdůvodné obohacení v takovém případě nevzniká (ustanovení § 53 odst. 9 OZ je speciální normou vůči ustanovení § 451 OZ88). V případě, že kupující zboží zahodí, stává se takové zboží ztraceným a jeho právní režim se dále řídí ustanovením § 135 OZ. Pokud si kupující dodané zboží ponechá u sebe doma, aniž by však k němu následně projevoval další vůli, lze takové zboží rovněž považovat za ztracené, ale pravidla obsažená v ustanovení § 135 OZ nebudou aplikována.
87
Zato slovenský zákonodárce se přidržel dikce směrnice 97/7/ES a v ustanovení § 11 ZOSPPZP podávání návrhu na uzavření smlouvy v podobě reálné nabídky zakázal, přičemž porušení tohoto zákazu sankcionuje uložením pokuty až do výše 100 000 Sk. 88 Výslovně to dokonce bylo stanoveno v ustanovení § 68 odst. 1 větě třetí vládního návrhu zákona.
64
3.3.
Odpovědnost prodávajícího za vady zboží
3.3.1. Obecně o odpovědnosti za vady
Všeobecně platí, že povinnosti plynoucí ze závazkových právních vztahů mají být splněny řádně a včas (§ 559 odst. 2 OZ). V situaci, kdy povinný nesplní svoji povinnost řádně nebo včas, ocitá se v prodlení a musí nést všechny nepříznivé důsledky s tím spojené. V případě, že povinný nesplní svůj dluh řádně a věc má v důsledku této skutečnosti vady, je za tyto vady odpovědný (hovoříme tak o odpovědnosti za vady). Pro to, aby vznikl závazek z odpovědnosti za vady, jsou potřebné tyto předpoklady: -
existence platného (primárního) závazkového právního vztahu,
-
přenechání věci jinému na základě úplatné smlouvy,
-
porušení povinnosti splnit závazek řádně,
-
výskyt vady,
-
příčinná souvislost mezi porušením povinnosti splnit závazek řádně a výskytem vady.89
Soukromoprávní odpovědnost za vady věci dnes upravují dva civilní kodexy – občanský zákoník a obchodní zákoník. Zatímco obchodní zákoník pokrývá zejména vztahy z odpovědnosti za vady mezi podnikateli, občanský zákoník se zaměřuje jednak na vztahy mezi nepodnikateli90 navzájem, a na vztahy mezi podnikatelem (resp. prodávajícím či dodavatelem) a nepodnikatelem (kupujícím či spotřebitelem). V občanském zákoníku lze potom rozlišit tři úrovně regulace odpovědnosti za vady: -
obecná regulace vztahující se na všechny závazkové vztahy (§ 499 až 510),
-
speciální regulace pro konkrétní typy závazků (např. § 596 až 600 pro závazkový vztah založený kupní smlouvou),
-
„extraspeciální“ regulace omezená na některé subtypy závazků (např. § 616 až 627 pro prodej zboží v obchodě).
Pro aplikaci těchto tří úrovní odpovědnosti za vady platí vztah lex generalis a lex specialis (lex specialis derogat legi generali), tedy úprava obecnější se nepoužije, jestliže úprava zvláštní stanoví něco odlišného.
89
K tomu více např. JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník: komentář. 9. vydání, C.H.BECK, Praha, 2004, s. 729 a n. 90 Za nepodnikatele označuji osoby, které nepatří do výčtu § 2 odst. 2 ObchZ, popř. do tohoto výčtu náleží, ale v konkrétní situaci nejednají v rámci své podnikatelské činnosti.
65
Obchodní zákoník generálně upravuje odpovědnost za prodlení (§ 365 a n.), odpovědnost za vady je pak upravena u některých smluvních typů (např. § 422 a n. pro kupní smlouvu). Oba zákoníky rozlišují zákonnou odpovědnost za vady, která se týká vad existujících již v době převzetí věci, a záruční odpovědnost za vady91, jež se vztahuje na vady vyskytnuvší se po převzetí věci. Implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží (dále jen „směrnice 1999/44/ES“) zákonem č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, byla s účinností od 1. ledna 2003 novelizována ustanovení § 616, 619, 620, 622, 623, 626 a 627 OZ. Díky této novele bylo jednak posíleno právní postavení kupujícího tím, že nově byla zavedena konstrukce odpovědnosti prodávajícího za rozpor s kupní smlouvou, dále došlo k prodloužení záruční doby a konečně také byla posílena práva kupujícího v případě, že se na prodaném zboží vyskytly vady. Občanskoprávní úprava prodeje zboží v obchodě rozlišuje odpovědnost za rozpor s kupní smlouvou při převzetí zboží kupujícím podle ustanovení § 616 odst. 1 a 2 OZ (před výše uvedenou novelou občanského zákoníku odpovědnost za vady zboží při převzetí kupujícím podle § 619 odst. 1 OZ) a zákonnou odpovědnost za vady zboží, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí zboží kupujícím v záruční době podle ustanovení § 619 odst. 1 OZ, čili tzv. záruční odpovědnost nebo také záruku (před výše uvedenou novelou záruka za vady zboží, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době podle § 619 odst. 2 OZ). Navíc naše právní úprava zná ještě dobrovolnou, fakultativní záruku za vady zboží, kterou může prodávající založit buď jednostranným prohlášením v záručním listě podle ustanovení § 620 odst. 5 OZ (dříve § 620 odst. 3 OZ), nebo dohodou s kupujícím podle ustanovení § 502 a 507 odst. 2 OZ. Nutno dodat, že specifikem právní úpravy obsažené v ustanovení § 616 a n. OZ je její kogentnost, tedy jakákoliv ujednání mezi prodávajícím a kupujícím uzavřená před uplatněním práva z odpovědnosti za vady zboží jsou podle ustanovení § 627 odst. 3 OZ absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 OZ), pokud by v jejich důsledku toto právo zaniklo nebo bylo omezeno. Účelem této úpravy je ochránit kupujícího před takovými
91
Záruční odpovědnost za vady podle obchodního zákoníku neplatí narozdíl od občanského zákoníku ex lege, ale lze ji písemně sjednat (viz. § 429 ObchZ).
66
ujednáními, kterými by byl kupující předem zbaven zákonných práv z odpovědnosti za vady. Od odpovědnosti za vady musíme odlišovat odpovědnost za škodu. Občanský zákoník v ustanovení § 510 stanoví, že uplatnění nároků z odpovědnosti za vady nevylučuje nárok na náhradu škody. Pro vznik tohoto nároku na náhradu škody není rozhodné, zda kupující vady včas uplatnil u prodávajícího, neboť důsledky neuplatnění těchto vad jsou omezeny pouze na práva z odpovědnosti za vady. Rovněž od práva na náhradu škody musíme odlišovat právo na úhradu různých nákladů, které vznikly kupujícímu v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady (§ 509 OZ).
3.3.2. Vady a jejich kvalifikace
Je také potřeba zodpovědět otázku, co lze vlastně za vadu považovat. Podle ustanovení § 409 OZ je vadné takové plnění, které: -
nemá vlastnosti výslovně smluvené nebo obvyklé,
-
nelze použít podle povahy nebo účelu smlouvy,
-
má právní vady.
Vadami je tedy třeba rozumět vše, co snižuje možnost využití a upotřebení věci nebo ji jinak znehodnocuje.92 Může se jednat o vady faktické i o vady právní. Vady faktické představují nedostatky fyzické povahy, tzn. co do jakosti nebo množství (míry). Faktickou vadou prodané věci v obchodě jsou nedostatky jejich vlastností nebo projevu, které zejména vzhledem k obsahu smlouvy o prodeji v obchodě nebo prohlášení prodávajícího o zaručených vlastnostech anebo vzhledem k ustanovením právních předpisů či technických norem měla prodávaná věc mít. Za faktickou vadu věci lze pokládat i nedostatek vlastností nebo projev, které se u věcí tohoto druhu prodávaných v obchodě obecně předpokládají. Za vadu věci prodané v obchodě je třeba považovat nejen výrobní vadu, ale např. i poškození věci, k němuž došlo při její přepravě nebo skladování před převzetím kupujícím.93 Faktické vady lze dělit na vady zjevné a skryté a vady odstranitelné a neodstranitelné. 92
HOLUB, M., FIALA, J., BIČOVSKÝ, J. Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 10. aktualizované a doplněné vydání podle právního stavu k 1.3.2005. Praha: Linde Praha, 2005 s. 450. 93 Zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.12.1982, sp. zn. Cpj 40/1982 (dále jen „R 22/1983“ ) s. 122.
67
Vady se podle toho, zda je lze běžnou pozorností při prohlídce věci objevit, rozlišují na vady zjevné a vady skryté. Ten, komu byla věc za úplatu přenechána, je povinen si ji prohlédnout, protože za vady zjevné zcizitel věci neodpovídá, ledaže nabyvatele výslovně ujistil, že věc je bez vad (§ 500 odst. 1 OZ). U prodeje zboží v obchodě však rozlišování vad na zjevné a skryté nemá právní význam. Ustanovení § 616 odst. 1 OZ94 totiž působí jako speciální ustanovení vůči ustanovení § 500 odst. 1 OZ, jež se počítá mezi ustanovení upravující obecně předpoklady vzniku odpovědnosti za vady. Prodávající proto odpovídá (s výjimkami vyplývajícími z ustanovení § 618 a 619 odst. 2 poslední věta OZ) kupujícímu za všechny vady, které má prodané zboží při převzetí kupujícím nebo které se na něm vyskytnou v průběhu záruční doby (vyjma zboží, které se rychle kazí, a použitého zboží, u nichž prodávající odpovídá pouze za ty vady, které měly v době jejich převzetí kupujícím) bez ohledu na to, zda tyto vady mají povahu vad zjevných nebo skrytých. Rozlišování vad na vady odstranitelné a neodstranitelné má význam především z hlediska, jaká práva z odpovědnosti prodávajícího za vady lze z důvodu těchto vad uplatnit. S tímto tříděním vad souvisí i rozlišování vad na vady, které brání řádnému užívání zboží, a vady, které řádnému užívání nebrání.95 Vady právní znamenají takové nedostatky, které brání tomu, aby nabyvatel získal k předmětu plnění práva v takovém rozsahu a takového obsahu, která vyplývají ze smlouvy mezi jejími účastníky, tzn. že prodávající nesplní v souladu se zákonem svou povinnost převést na kupujícího vlastnické právo ke zboží nebo když je zboží zatíženo v rozporu se smlouvou právy jiných osob. Uplatní-li třetí osoba své právo ke koupenému zboží, musí kupující tuto skutečnost oznámit bez zbytečného odkladu prodávajícímu. Neučiní-li tak, může prodávající vůči němu uplatnit všechny námitky, které mohl uplatni vůči třetí osobě a které vůči ní neuplatnil kupující (§ 503 OZ). Smyslem této úpravy je, aby prodávající měl možnost sdělit kupujícímu své námitky proti nároku třetí osoby a aby tak kupující mohl proti třetí osobě uplatnit i ty námitky, které příslušely prodávajícímu. Nesplněním oznamovací povinnosti ze strany kupujícího má tedy za následek, že námitkami, které měl prodávající vůči třetí osobě a které proti ní mohly být kupujícím užity, se pak může prodávající bránit proti nároku kupujícího z odpovědnosti za takové vady.
94
Toto ustanovení uvádí, že prodávající odpovídá kupujícímu za to, že prodávaná věc je při převzetí kupujícím ve shodě s kupní smlouvou, zejména že je bez vad. 95 K této problematice viz. podkapitolu Jednotlivá práva kupujícího z odpovědnosti za vady.
68
3.3.3. Vznik odpovědnosti prodávajícího za vady při prodeji zboží v obchodě a další související aspekty
Odpovědnost prodávajícího za vady zboží prodaného v obchodě vzniká při splnění následujících předpokladů: a) existence povinnosti prodávajícího odevzdat kupujícímu zboží ve shodě s kupní smlouvou (§ 616 odst. 1 a 2 OZ), b) porušení této právní povinnosti, c) výskyt vady v zákonem stanovené době, d) souvislost mezi b) a c).96 Pakliže kupující chce uplatnit svá práva z odpovědnosti za rozpor s kupní smlouvou či ze záruční odpovědnosti za vady, musí kupující a prodávající mezi sebou platně uzavřít kupní smlouvu. Předpokladem vzniku smlouvy o prodeji v obchodě je tedy dohoda prodávajícího a kupujícího o podstatných náležitostech této smlouvy, tj. o předmětu prodeje a jeho ceně. Smlouva může být uzavřena i konkludentním způsobem. Chybí-li dohoda účastníků o kterékoli z těchto podstatných náležitostí, smlouva o prodeji nevznikne.97 Pro vznik závazkového vztahu z odpovědnosti za vady není také vůbec důležité, zda se prodávající úspěšně domůže vůči výrobci, přepravci apod. svých nároků vyplývajících z jemu dodaného vadného plnění. Pokud smlouva o prodeji v obchodě je neplatná, není možné z ní vyvozovat žádná práva ani povinnosti účastníků a nepřichází v úvahu ani odpovědnost za vady zboží odevzdaného kupujícímu (R 22/1983 str. 111, odst. 2). Případný závazek by se řídil příslušnou úpravou vztahů vzniklých z bezdůvodného obohacení (§ 451 až 459 OZ). V případě, že kupující zcizí (prodá, smění, daruje) zboží, jež bylo předmětem kupní smlouvy o prodeji zboží v obchodě, stále zůstává oním oprávněným z odpovědnosti za vady. Prodávající totiž odpovídá za vady jen kupujícímu.98 S převodem vlastnictví k prodanému zboží v obchodě na další osobu tedy nárok na uplatnění práv vyplývajících z vad prodaného zboží nepřechází. Avšak nový vlastník může při uplatňování práv z odpovědnosti za vady vystupovat jako zástupce kupujícího na základě dohody o plné 96
Blíže se s těmito předpoklady seznámíme v následující podkapitole. Srov. R 22/1983 s. 111, odst. 1 98 K tomu: Práva z odpovědnosti za vady věci prodané v obchodě nemůže u prodávajícího uplatňovat ten, na něhož byla věc smluvně převedena prodávajícím, který ji v obchodě koupil a který také nadále může práva z odpovědnosti za vady věci koupené v obchodě vůči prodávajícímu uplatňovat [Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.5.1977, sp. zn. 10 Co 70/77 (také jen „R 38/1978“)]. Nebo: Prodávající nemůže ani prohlášením v záručním listě rozšířit práva z odpovědnosti za vady na jiné subjekty než kupujícího [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 39.7.2004, sp. zn. 33 Odo 329/2004 (Soubor 2828/30)]. 97
69
moci (§ 31 až 33b OZ), nebo jako příkazník na základě příkazní smlouvy (§ 724 až 730 OZ), anebo původní vlastník může novému vlastníkovi postoupit pohledávku z uplatněného nároku (§ 524 až 530 OZ). Postoupit pohledávku lze jedině písemnou smlouvou, původní majitel při předání zboží novému majiteli předá i doklad o koupi zboží nebo záruční list (popř. vše), čímž dochází nejen k předání zboží, ale i zároveň k postoupení pohledávky v podobě nároku na uplatnění odpovědnosti za vady. Jiná situace nastává v případě přechodu vlastnictví (nejčastěji děděním), kdy nový vlastník (dědic) vstupuje do práv a povinností původního vlastníka (zůstavitele), tedy i do práv z odpovědnosti za vady zboží. Koupí-li jeden z manželů zboží v obchodě a stane-li se toto zboží součástí společného jmění manželů, pak druhý z manželů není oprávněn uplatňovat práva z odpovědnosti za vady vlastním jménem, byť by byla cena věci zaplacena ze společných prostředků manželů (R 22/1983 str. 116). Oprávněným je manžel, který zboží koupil, druhý manžel může uplatňovat tato práva jen jako jeho zástupce
3.3.4. Druhy odpovědnosti za vady při prodeji zboží v obchodě
3.3.4.1. Zákonná odpovědnost za vady
Zákonná odpovědnost za vady zboží se vztahuje na vady, které má prodané zboží při převzetí kupujícím. Novelizované znění ustanovení § 616 OZ zavedlo shodně s výše uvedenou směrnicí pojem „shoda s kupní smlouvou“, resp. „rozpor s kupní smlouvou“.99 99
Je ovšem otázkou, zda záměrem směrnice 1999/44/ES je postihnout námi sledovanou problematiku pouze ve vztahu ke spotřebitelské kupní smlouvě, nebo zda záběr dotčené směrnice je širší, a má tak dopadat i na spotřebitelskou smlouvu o dílo. Druhému výkladu by svědčila i některá ustanovení zmíněné směrnice, především čl. 4 odst. 4 stanoví, že kupními smlouvami se ve smyslu této směrnice rozumí rovněž smlouvy o dodání spotřebního zboží, které je nutno sestavit nebo vytvořit. Dále čl. 2 odst. 3 určuje, že ve smyslu tohoto článku se nejedná o rozpor se smlouvou v případě, že spotřebitel v okamžiku uzavření smlouvy věděl o rozporu se smlouvou nebo pokud o něm rozumně nemohl nevědět nebo pokud rozpor se smlouvou vznikl na základě materiálnu dodaného spotřebitelem. Na základě uvedeného je tedy zřejmé, že úprava obsažená ve směrnici 1999/44/ES se má vztahovat i na ty smlouvy o dílo, které v českém právu označujeme jako smlouvy o zhotovení věci na zakázku (§ 644 a n. OZ). Podíváme-li se, jak je konstruována odpovědnost zhotovitele za vady zhotovené věci, pak si musíme povšimnout, že úprava této odpovědnosti se podobá úpravě odpovědnosti prodávajícího za vady zboží prodaného v obchodě ve znění před novelou č. 136/2002 Sb. Zhotovitel totiž také odpovídá za vady na zhotovené věci při jejím převzetí objednatelem (zákonná odpovědnost), jakož i za vady, které se vyskytnou na věci v záruční době (záruční odpovědnost). Samozřejmě že zde nalezneme i určité nuance (např. záruka se nevztahuje pouze na zboží, ale i na stavby; výběr práv objednatele z odpovědnosti za vady je užší; řeší se situace, kdy si objednatel věc nevyzvedne), ty však vyplývají ze samotné povahy tohoto smluvního typu. I přes tyto odlišnosti však neexistuje žádný objektivní důvod, proč by nemělo dojít v úpravě odpovědnosti zhotovitele-dodavatele za vady zhotovené věci k podobné novelizaci, k jaké došlo v případě
70
Prodávající odpovídá kupujícímu za to, že prodávané zboží je při převzetí kupujícím ve shodě s kupní smlouvou (§ 616 odst. 1 OZ). Shodou s kupní smlouvou se rozumí, že prodávané zboží je bez vad a dále, že má jakost a užitné vlastnosti smlouvou požadované, prodávajícím, výrobcem nebo jeho zástupcem popisované, nebo na základě jimi prováděné reklamy očekávané, popřípadě jakost a užitné vlastnosti pro zboží takového druhu obvyklé, že odpovídá požadavkům právních předpisů, je v tomu odpovídajícím množství, míře nebo hmotnosti a odpovídá účelu, který prodávající pro použití zboží uvádí nebo pro který se zboží obvykle používá (§ 616 odst. 2 věta první OZ).100 Prodávané zboží tedy musí mít požadovanou, popř. popisovanou, očekávanou, obvyklou nebo předepsanou jakost, množství, míru a hmotnost. Text ustanovení § 616 odst. 2 OZ nicméně připouští, aby obsah pojmu shoda s kupní smlouvou byl občanským zákoníkem vymezen i jinak. Prodávající odpovídá za každý rozpor s kupní smlouvou, tedy za to, že zboží není při převzetí kupujícím ve shodě s kupní smlouvou. Je na prodávajícím, aby dokázal, že rozpor s kupní smlouvou neexistoval při převzetí zboží. Občanský zákoník v ustanovení § 616 odst. 4 následně stanoví vyvratitelnou domněnku, podle níž se rozpor s kupní smlouvou, který se projeví během šesti měsíců ode dne převzetí zboží, považuje za rozpor, který existoval již při jeho převzetí. Toto ovšem neplatí, jestliže to odporuje povaze koupeného zboží (zboží je určeno ke spotřebě po dobu kratší než 6 měsíců anebo se jedná o prodej použitého zboží podle § 619 odst. 3 OZ) nebo pokud prodávající prokáže, že při převzetí zboží kupujícím rozpor s kupní smlouvou neexistoval. Odpovědnost prodávajícího za rozpor s kupní smlouvou má objektivní povahu (nepřihlíží se k zavinění). To znamená, že prodávající je povinen ji splnit, i když sám není schopen ovlivnit jakost, množství, míru, hmotnost nebo bezvadnost prodávaného zboží, rovněž je irelevantní, zda o rozporu s kupní smlouvou věděl či nikoliv.101 odpovědnosti prodávajícího za vady zboží prodaného v obchodě již zmiňovaným zákonem č. 136/2002 Sb. Proč se tomu tak doposud nestalo, není autorovi známo, snad si zákonodárce nevšiml… Jedno je ale jisté, český zákonodárce tímto legislativním opomenutím „dal zelenou“ diskriminaci spotřebitelů, kteří si nechají zboží vyrobit na zakázku, oproti spotřebitelům, kteří nakupují (třebas i obdobné) zboží v obchodě. 100 Jedná se však o shodu skutečných vlastností konkrétního prodaného zboží s vlastnostmi předpokládanými. 101 Avšak sama směrnice 1999/44/ES v ustanovení čl. 2 odst. 4 uvádí liberační důvody ve prospěch prodávajícího, jimiž se může zprostit své odpovědnosti. Tyto liberační důvody lze použít pouze v případech, kdy prodávající odpovídá spotřebiteli za to, že prodané zboží vykazuje jakost a vlastnosti, které jsou obvyklé u zboží tohoto druhu a které může spotřebitel rozumně očekávat s ohledem na charakter spotřebního zboží, a rovněž zejména na veřejné vyjádření v reklamě nebo na etiketách prodávajícího, výrobce nebo jeho zástupce o konkrétních vlastnostech zboží. Chce-li se tedy prodávající své odpovědnosti zprostit, pak musí prokázat, že dotyčné vyjádření neznal a rozumně ani znát nemohl, nebo že dotyčné vyjádření bylo v době uzavření smlouvy opraveno, anebo že rozhodnutí o koupi nemohlo být dotyčným vyjádřením ovlivněno. Uvedené liberační důvody nebyly českým zákonodárcem přejaty do občanského zákoníku, což také neodporuje ustanovení čl. 8 odst. 2 dotčené směrnice, kde se stanoví, že členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější předpisy, pakliže bude zajištěna vyšší úroveň ochrany spotřebitele.
71
Prodává-li prodávající zlevněné zboží, potom musíme odlišit, zda se jedná o prodej nového bezvadného zboží, nebo o prodej zboží použitého či o prodej zboží s vadou. V případě, že prodávané zboží je sice zlevněné, ale bezvadné, prodávající plně nese odpovědnost za rozpor s kupní smlouvou. Prodávající může prodávat i zboží (nové či použité), které má vady, jež ale nebrání tomu, aby mohlo být užíváno k určenému účelu (jedná se o tzv. partiové zboží). Takové zboží musí být podle ustanovení § 618 OZ prodáváno jen za nižší ceny, než je obvyklá cena bezvadného zboží102, a prodávající musí kupujícího upozornit, že zboží má vadu a o jakou vadu se jedná, není-li to zřejmé již z povahy prodeje103. Z ustanovení § 10 odst. 6 ZOS obdobně vyplývá, že při prodeji použitých nebo upravovaných výrobků, výrobků s vadou nebo výrobků jejichž užitné vlastnosti jsou jinak omezeny, musí prodávající na tyto skutečnosti kupujícího předem zřetelně upozornit; toto ustanovení navíc uvádí, že prodávající je takové výrobky prodávat odděleně od ostatních (bezvadných) výrobků. V provozovně, v místě vyhrazeném k prodeji takových výrobků, nesmí být uloženy předměty, které neslouží k prodeji. V dokladu o zakoupení použitého výrobku, výrobku s vadou nebo výrobku, jehož užitné vlastnosti jsou jinak omezeny, musí být tyto skutečnosti zřetelně vyznačeny (§ 16 odst. 3 ZOS). Za ty vady nového či použitého zboží, pro které byla prodávajícím snížena kupní cena, prodávající neodpovídá (při splnění podmínek uvedených v § 618 OZ, viz. výše), za ostatní vady, které mělo zboží při převzetí kupujícím, však již odpovídá a u nového zboží prodaného s vadou odpovídá prodávající i za jiné vady, které se vyskytnou v době po převzetí věci (tedy v záruční době). U použitého zboží prodávající neodpovídá za takové vady, které odpovídají míře používání nebo opotřebení, které mělo zboží při převzetí kupujícím (§ 619 odst. 3 OZ). Prodávající nenese odpovědnost i v případě, že kupující před převzetím zboží o rozporu s kupní smlouvou věděl104 nebo tento rozpor sám způsobil (§ 616 odst. 3 in fine OZ). Pokud se prodávající chce své odpovědnosti zprostit, musí uvedené skutečnosti prokázat (např. kupující si sám poškodil zboží, nedodržel skladovací podmínky nebo porušil instrukce dané v návodu na použití zboží). 102
Obvyklou cenou bezvadného zboží lze rozumět cenu nového zboží v daném místě a čase nebo cenu stanovenou podle zákona o cenách. 103 Tzn. např. oddělení či přímo obchody zaměřené na prodej zboží tohoto druhu 104 Česká úprava v tomto případě vychází ze subjektivního hlediska, nicméně znění ustanovení čl. 2 odst. 3 směrnice 1999/44/ES uvádí, že o rozpor s kupní smlouvou se nejedná tehdy, pokud spotřebitel v okamžiku uzavření smlouvy věděl o rozporu se smlouvou nebo pokud o něm rozumně nemohl nevědět, požadavkem směrnice je tedy hledisko objektivní.
72
Občanský zákoník u dvou druhů zboží – zboží, které se rychle kazí, a použité zboží (viz. § 619 odst. 1) – stanovil odpovědnost prodávajícího pouze za vady, které má zboží při převzetí kupujícím; odpovědnost za vady, které se vyskytnou po převzetí zboží, je tedy v těchto dvou případech vyloučena. Pro použité zboží však platí, že pokud vada existovala již v době jeho převzetí a vyšla najevo až dodatečně, má kupující možnost do 24 měsíců ode dne převzetí zboží uplatnit svá práva z odpovědnosti za vady. Prodávající může tuto dobu v dohodě s kupujícím zkrátit, ne však méně než na 12 měsíců, a takto zkrácenou dobu musí uvést v dokladu o prodeji zboží (§ 626 odst. 3 OZ). Uvedená lhůta 24 měsíců, resp. zkrácená lhůta nemá povahu záruční doby, nýbrž se jedná o lhůtu prekluzivní. Jak již bylo uvedeno, odpovědnost za rozpor s kupní smlouvou má ryze objektivní povahu. Tato konstrukce však zdánlivě naráží na úpravu zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOBV“). Podle ustanovení § 5 odst. 3 ZOBV musí výrobce uvádět na trh pouze bezpečné výrobky. Nicméně není rozhodující, zda výrobky uvedené na trh nebezpečné jsou, ale zda distributor105 (prodávající) na základě svých informací a odborných znalostí ví nebo může předpokládat, že požadavkům na bezpečnost výrobků neodpovídají (§ 5 odst. 4 ZOBV). Distributor (prodávající) se tedy může zprostit své odpovědnosti za distribuci (prodej) nebezpečného výrobku, prokáže-li opak výše uvedené podmínky. Ovšem to, že se prodávající zprostí této odpovědnosti neznamená, že se zároveň zprostí odpovědnosti za rozpor s kupní smlouvou, prodávající za tento rozpor odpovídá nezávisle na svém vědomí.106 Podle ustanovení § 5 odst. 6 a 7 ZOBV jestliže výrobce nebo distributor zjistí, že výrobek je nebezpečný, jsou povinni upozornit na tuto skutečnost spotřebitele a stáhnout nebezpečný výrobek z trhu a z oběhu, přičemž za stažení se považuje opatření, jehož cílem je zabránit distribuci, nabízení nebo vystavování nebezpečného výrobku. Výrobce nebo distributor jsou dále povinni umožnit osobě, která vlastní nebo drží nebezpečný výrobek, aby jej mohla vrátit zpět výrobci nebo distributorovi na jejich náklady.
105
Distributorem zákon o obecné bezpečnosti výrobků chápe každou osobu, která v dodavatelském řetězci provádí následnou obchodní činnost po uvedení výrobku na trh, jakož i každou další osobu v dodavatelském řetězci, za předpokladu, že jejich činnost nemá vliv na vlastnosti týkající se bezpečnosti výrobku (§ 5 odst. 2). 106 K tomu více: SOKOL, T. Odpovědnost za vady zboží. Právní rádce, 2001, č. 11, s. 5.
73
3.3.4.2. Záruční odpovědnost za vady
Prodávající odpovídá kupujícímu nejen za to, že prodávané zboží je ve shodě s kupní smlouvou v době jeho převzetí kupujícím, ale i za to, že prodávané zboží bude bez vady i po určitou dobu po jeho převzetí kupujícím. Odpovědnost za vady prodaného zboží v obchodě je založena na principu tzv. zákonné záruky107, která navazuje na povinnost prodávajícího předat kupujícímu zboží ve shodě s kupní smlouvou. Vedle této zákonné záruky se lze však poměrně často setkat i s tzv. dobrovolnou či smluvní zárukou, kdy prodávající tuto zákonnou záruku rozšíří.
3.3.4.2.1. Zákonná záruka
Občanský zákoník vymezuje zákonnou záruku jako odpovědnost za vady, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí zboží v záruční době (§ 619 odst. 1).108 Ohledně vad, které se v průběhu záruky vyskytnou, není potřeba dokazovat, že existovaly již při převzetí zboží. Tato odpovědnost za vady má též objektivní povahu. Prodávající se jí nemůže zprostit poukazem na vady zboží způsobené již výrobcem, popř. vzniklé při přepravě, manipulaci, skladování nebo pouhou náhodou, která se přihodila ještě před odevzdáním zboží. Záruční odpovědnost prodávajícího za vady se nevztahuje na opotřebení zboží v důsledku jeho obvyklého užívání (§ 619 odst. 2 věta první OZ), tím spíše na vady vzniklé nešetrným zacházením, nedostatečnou údržbou či neodborným zásahem.109 Vadou zboží také není ta skutečnost, že kupující ztratil důvěru v toto zboží nebo v serióznost
107
Směrnice 1999/44/ES také upravuje institut záruky, zde se však nejedná o záruku zákonnou (z hlediska českého práva), nýbrž o záruku dobrovolnou. Tomuto závěru napovídá ustanovení čl. 6 a také bod 21 preambule zmíněné směrnice. 108 Občanský zákoník ve znění před novelou č. 136/2002 Sb. definoval záruku jako „odpovědnost za vady, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době“. Toto původní znění bylo daleko výstižnější než současná dikce, neboť to, že se vada projeví jako rozpor s kupní smlouvou, může jednak znamenat, že vada se opravdu vyskytne až po převzetí zboží kupujícím, ale rovněž, že vada existovala již při převzetí zboží a teprve po určitém čase se ukáže, projeví. I když měl zákonodárce zřejmě na mysli prvý výklad, přesto mu lze jen doporučit, aby si napříště počínal důsledněji. Důslednost je bezesporu namístě, neboť ustanovení § 616 odst. 4 OZ také používá slovesný tvar „projeví“, zde ale v kontextu odpovědnosti za rozpor s kupní smlouvou, která je postavena na jiném principu než záruka (prodávající odpovídá kupujícímu za to, že jím prodané zboží není při převzetí kupujícím ve shodě s kupní smlouvou). 109 K tomu srov. R 22/1983 s. 123 a 124.
74
prodávajícího. Vadou zboží samozřejmě také není jeho spotřebování nebo jeho nepoužitelnost v důsledků uplynutí životnosti, jež může být kratší než záruční doba.110 Jestliže bude prodáno nové zboží, pak prodávající odpovídá za všechny vady představující rozpor s kupní smlouvou, přičemž se tyto vady musí vyskytnout po převzetí zboží v záruční době. Je-li prodáváno zlevněné zboží (nové), potom musíme rozlišit, zda se jedná o prodej nového bezvadného zboží, nebo o prodej zboží s vadou. V případě, že prodávané zboží je sice zlevněné, avšak bezvadné, prodávající plně zodpovídá za vady, které se vyskytnou v záruční době.111 Prodávající může prodávat i takové zboží, které má vady, jež ale nebrání tomu, aby mohlo být užíváno k určenému účelu. Jak již bylo uvedeno výše, takové zboží musí být podle ustanovení § 618 OZ prodáváno jen za nižší ceny, než je obvyklá cena bezvadného zboží, a prodávající musí kupujícího upozornit, že zboží má vadu a o jakou vadu se jedná, není-li to zřejmé již z povahy prodeje. U takto prodávaného zboží se záruka nevztahuje na vady, pro které byla nižší cena sjednána (§ 619 odst. 2 věta druhá OZ)112, pro jiné vyskytnuvší se vady platí obecná záruční doba pro spotřební zboží (viz. níže). Nesplní-li prodávající alespoň jednu z povinností uvedených v ustanovení § 618, pak odpovídá za vady zboží v plném rozsahu. Zboží, které má vady bránící tomu, aby mohlo být užíváno k určenému účelu, nesmí být v rámci prodeje zboží v obchodě vůbec prodáváno, tedy ani za sníženou cenu. Pro úplnost zopakujme, že jde-li o zboží, které se rychle kazí, a o zboží použité, odpovídá prodávající pouze za vady existující při převzetí zboží. Tzn., že vady, které se vyskytnou na těchto věcech po převzetí věci, nevyvolávají žádné právní důsledky.113 Při prodeji spotřebního zboží činí záruční doba podle ustanovení § 620 odst. 1 OZ 24 měsíců, při prodeji krmiv 3 týdny, při prodeji zvířat 6 týdnů, při prodeji potravinářského zboží 8 dní. U některého zboží (typicky u potravin a léků) může být zvláštním předpisem stanoveno, že na zboží nebo na jeho obalu či v připojeném návodu se vyznačuje lhůta, do které musí být zboží použito (tzv. exspirační lhůta, značena „EX“ nebo „EXP“). U takového
110
Např. životnost textilních výrobků mj. souvisí s počtem cyklů údržby (praní, chemické čištění). Hranice životnosti u mnoha textilních výrobků je tak daleko kratší, než je zákonem stanovená záruční doba. Např. osobní prádlo z pletenin a tkanin dosáhne v českých domácnostech až padesáti cyklů praní ročně a daleko tím přesáhne životnost výrobku (podle: Sdružení obrany spotřebitelů ČR. Jak chránit svá práva. 2002, s. 9). 111 Srov. R 22/1983 s. 135. 112 Srov. R 22/1983 s. 124. 113 Výjimkou by mohla být situace, kdy prodávající poskytne na takové vady (dobrovolnou) záruku formou dohody s kupujícím nebo jednostranným prohlášením v záručním listě.
75
zboží pak skončí záruční doba uplynutím této exspirační lhůty (§ 620 odst. 1 OZ).114 Text tohoto ustanovení umožňuje učinit závěr, že tato exspirační lhůta může dokonce i záruční dobu zkrátit, to ale pouze cestou zvláštního právního předpisu. Výše uvedené záruční doby nelze ani dohodou účastníků smluvního vztahu zkrátit, lze je jen prodloužit. Zvláštním právním předpisem lze také záruční dobu u zboží, popř. jen u jeho některých součástek, které jsou určeny k tomu, aby se jich užívalo delší dobu, prodloužit nad dobu stanovenou v ustanovení § 620 odst. 1 OZ (§ 620 odst. 2 OZ). Práv ze záruky podle takového zvláštního předpisu se lze domáhat i bez vyznačení této skutečnosti v záručním listě, popř. v dokladu o prodeji zboží. Je ale také možné, že tento zvláštní právní předpis v mezidobí od prodeje zboží v obchodě pro konkrétní zboží nebo pro některé jeho součástky stanoví delší záruční lhůtu, pak je třeba vycházet z této delší záruční lhůty115. Specifický případ, nespadající mezi výše uvedené varianty zkrácení/prodloužení záruční doby, představuje ustanovení § 21 zákona č. 219/2003 Sb., o uvádění do oběhu osiva a sadby pěstovaných rostlin a o změně některých zákonů (zákon o oběhu osiva a sadby), ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení je uvozeno nadpisem „Zvláštní ustanovení o odpovědnosti za vady“ a ve vztahu k záruční odpovědnosti stanoví následující pravidla: při koupi rozmnožovacího materiálu (tj. osiva a sadby pěstovaných rostlin) jednoletých druhů, s výjimkou sazenic zeleniny, je záruční doba 1 rok, pokud nebude sjednána doba delší; u víceletých druhů končí záruční doba 1 rok po dosažení vývojového stupně potřebného k určení pravosti odrůdy; a u sazenic zeleniny a květin je záruční doba 3 týdny. Zákon o oběhu osiva a sadby tak v tomto případě figuruje jako lex specialis k občanskému zákoníku, i když tento výslovně s takovouto možností zkrácení záruční doby nepočítá. Záruční doba začíná běžet zásadně od převzetí zboží kupujícím, nikoliv od uzavření kupní smlouvy. Avšak má-li koupené zboží uvést do provozu jiný podnikatel než prodávající (zejména se jedná o podnikatele provozující servisní činnost), začne běžet záruční doba až ode dne uvedení zboží do provozu. Kupující si ale musí provedení této práce objednat u stanoveného podnikatele do 3 týdnů116 od převzetí zboží a musí mu také k provedení práce poskytnout řádně a včas potřebnou součinnost (§ 621 OZ). Nestane-li se tak, pak záruční doba počne běžet již převzetím zboží kupujícím. K provedení objednávky na uvedení zboží do provozu zákon nestanoví zvláštní formu, kupující by měl mít ale na 114
K tomu také viz. podkapitolu Datum minimální trvanlivosti a datum použitelnosti u potravin. Zhodnocení Nejvyššího soudu SSR ze dne 21.12.1977, sp. zn. Cpj 42/77, s. 43 odst. 1 (také jen „R 2/1978“). 116 Tato lhůta má prekluzivní povahu. 115
76
paměti, že v případě reklamace by měl být schopen tuto skutečnost spolehlivě prokázat. Prodávající se ocitne v prodlení, pakliže kupujícímu sice poskytne požadované zboží, ale k jeho používání musí být uvedeno do provozu jiným podnikatelem než prodávajícím, což se však nestane, i když kupující poskytl potřebnou součinnost a o uvedení do provozu také včas objednal. V takovém případě nezačne běžet záruční doba a vyzve-li kupující marně znovu prodávajícího, aby zajistil uvedení prodaného zboží do provozu, může kupující od smlouvy odstoupit (§ 517 odst. 1 OZ). Prodávající je povinen na žádost kupujícího vydat záruční list, který musí obsahovat následující zákonné požadavky117: jméno a příjmení, název nebo obchodní firmu prodávajícího, jeho identifikační číslo, sídlo, jde-li o právnickou osobu, nebo bydliště, jde-li o fyzickou osobu. Je-li to vzhledem k povaze zboží možné, postačuje namísto záručního listu vydat jen doklad o zakoupení zboží, který ale musí obsahovat zákonem požadované údaje (§ 620 odst. 3 OZ).118 Povinnost vyplnit řádně záruční list je také stanovena v ustanovení § 15 odst. 2 ZOS. Ačkoliv zákon o ochraně spotřebitele blíže nespecifikuje „řádné vyplnění záručního listu“, bude se zřejmě jednat o náležitosti stanovené v občanském zákoníku. Je-li to s ohledem na poskytovanou záruku potřebné, pak prodávající v záručním listě srozumitelným způsobem vysvětlí obsah poskytované záruky, uvede její rozsah, podmínky, dobu platnosti a způsob, jakým je možno uplatnit nároky z ní plynoucí. V záručním listu prodávající zároveň uvede, že poskytnutím záruky nejsou dotčena práva kupujícího, která se ke koupi věci váží podle zvláštních právních předpisů (§ 620 odst. 4 OZ). Tato povinnost má ryze pořádkovou povahu a její nesplnění není spojováno se sankcí, např. neplatností právního úkonu (což by bylo zcela jistě v neprospěch kupujícího), prodloužení záruční doby aj. Záruka platí bez ohledu na to, zda byl záruční list kupujícímu vydán, nebo zda obsahuje veškeré stanovené náležitosti (§ 620 odst. 4 věta třetí OZ). Záruční list je potvrzením o záruce vystaveným pro účely kupujícího, není tedy v žádném případě možné ze strany prodávajícího podmiňovat přijetí a vyřízení reklamace jeho předložením, za podmínky že je možné existenci odpovědnosti prodávajícího za vady prokázat i jiným způsobem. Jinou situací je požadavek prodávajícího na předložení 117
Zákonem č. 136/2002 Sb. došlo ke stanovení podrobnějších obsahových náležitostí záručního listu oproti předchozí, velmi stručné úpravě. 118 Vyjma toho musí řádný doklad o zakoupení zboží obsahovat datum prodeje zboží, údaj o jaké zboží se jedná a za jakou cenu bylo zboží prodáno (viz. § 16 odst. 1 ZOS). Při prodeji zboží s následnou dodávkou musí doklad o zakoupení zboží obsahovat navíc i místo určení a datum dodávky (§ 16 odst. 2 ZOS). Doklad o zakoupení zboží vydává prodávající na žádost kupujícího (§ 16 odst. 1 ZOS, § 31 odst. 17 ŽZ).
77
záručního listu v případě dobrovolně rozšířené záruky nad rámec zákonné záruky (viz. dále).
3.3.4.2.2. Dobrovolná (smluvní) záruka
Od zákonné záruky ve smyslu ustanovení § 619 odst. 1 OZ je třeba odlišovat dobrovolnou či smluvní záruku. Smluvní záruka může být založena prohlášením prodávajícího v záručním listě podle § 620 odst. 5 OZ nebo dohodou stran smlouvy o prodeji zboží v obchodě podle ustanovení § 502 odst. 2 OZ. Prodávající může svým jednostranným prohlášením v záručním listě119 poskytnout kupujícímu záruku přesahující rozsah zákonné záruky stanovené občanským zákoníkem (§ 620 odst. 5 OZ).120 Takto může prodávající prodloužit záruční doby stanovené v ustanovení § 620 odst. 1 a 2 OZ jak u zboží jako celku, tak popř. jen u jeho určitých součástek, dále může rozšířit okruh práv kupujícího, stanovit nevyvratitelné domněnky ve prospěch kupujícího ohledně neodstranitelnosti vad, stanovit bezplatnost první pozáruční opravy nebo seřízení, zajistit bezplatný servis po určitou dobu apod. Aby takto rozšířená záruka byla vůbec platná, musí být v záručním listě uveden rozsah rozšířené záruky. Ačkoli občanský zákoník o tom výslovně nehovoří, musí kupující s takto rozšířenou zárukou souhlasit (alespoň konkludentně), neboť mu nelze toto právo vnutit proti jeho vůli. Prohlášení v záručním listě může učinit pouze prodávající z pozice smluvní strany, nemůže ho tedy provést podnikatel určený k provádění záručních oprav nebo výrobce zboží, neboť tito nejsou účastníky kupní smlouvy uzavřené v obchodě. Žádnou relevanci tak nemají prohlášení zejména ze strany výrobce uváděná na visačkách, letácích, přiložených brožurách či v přímo v záručních listech, která rozšiřují okruh práv kupujícího v případě výskytu vady, pokud je ovšem prodávající nepotvrdí. Občanský zákoník požaduje, aby záruční list obsahující jednostranné prohlášení prodávajícího o poskytnutí dobrovolné záruky byl vydán kupujícímu, proto do doby, než je tento záruční list předán kupujícímu, nevyvolává toto prohlášení žádné právní účinky. Druhým možným způsobem, jak rozšířit rozsah záruky stanovené v občanském zákoníku je dohoda prodávajícího s kupujícím (§ 502 a 507 odst. 2 OZ). O takové dohodě
119
Jedná se tedy o písemný právní úkon a jakákoliv jeho změna tak musí být učiněna pouze písemnou formou. Zajímavě řeší dobrovolnou záruku slovenský občanský zákoník, když jeho ustanovení § 619 odst. 5 umožňuje nejen (jako v naší úpravě) její poskytnutí prostřednictvím prohlášení v záručním listě, ale prodávajícího zavazuje i reklama, ve které tuto záruku uvádí. 120
78
vydá prodávající kupujícímu písemné potvrzení – záruční list (§ 502 odst. 2 poslední věta OZ). V případě dobrovolného rozšíření zákonné záruky má tedy záruční list konstitutivní účinky, naproti účinkům deklaratorním u záručního listu vydaného jen jako potvrzení o zákonné záruce. Dobrovolná záruka bývá nejčastěji uzavírána spolu s uzavřením kupní smlouvy v obchodě, nicméně není vyloučeno, aby se tak stalo i v době po uzavření této smlouvy. Rovněž je možné, aby se strany v průběhu trvání dobrovolné záruky dohodly na její změně. Podmínky dobrovolné záruky mohou vázat vznik smluvní odpovědnosti prodávajícího za vady na splnění určitých předpokladů, např. absolvování všech stanovených garančních prohlídek. Prodávající nikdy nemůže určit délku trvání záruční doby kratší než zákonnou, stejně tak nesmí kupujícího krátit na jeho zákonných právech. Pokud by se tak přeci jen stalo, bylo by nutné pohlížet na takovýto úkon jako na absolutně neplatný pro rozpor se zákonem (§ 39 OZ). Vzájemný vztah mezi zákonnou a dobrovolnou odpovědností za vady se řídí zásadou, že neposkytuje-li dobrovolná záruka v konkrétním případě kupujícímu více práv, má kupující vždy alespoň práva ze zákonné odpovědnosti za vady.121
3.3.5. Pravidla užívání zboží (instruktážní a informační povinnosti)
Kupující má právo požádat prodávajícího, připouští-li to povaha zboží, aby zboží bylo před ním překontrolována nebo aby mu byla jeho činnost předvedena (§ 616 odst. 2 věta třetí OZ). Podobně ustanovení § 15 odst. 1 ZOS uvádí, že umožňuje-li to povaha výrobku, má prodávající povinnost na žádost kupujícího výrobek předvést (tzn. překontrolovat, ukázat nebo přezkoušet či předvést jeho činnost). Toto právo však nelze uplatnit, pokud by např. předvedením zboží došlo k jeho spotřebování či poškození (např. u balených potravin). Účelem této úpravy je zejména vyvarovat se zjevných vad, ověřit si kompletnost zboží, zjistit, zda zboží odpovídá požadavkům kupujícího, a také seznámit kupujícího s ovládáním a činností zboží. Zboží, které bylo takto předváděno již vícero kupujícím, nelze považovat za zboží použité a tudíž z toho nelze vyvozovat patřičné důsledky (viz. dále). To by ale zřejmě
121
Viz. OULÍK, J. Prodej v obchodě a odpovědnost za vady. Panorama, Praha, 1983, s. 78.
79
neplatilo, pakliže by se vlivem opakovaného předvádění jeho činnosti objevily na tomto zboží známky opotřebení.122 Ustanovení § 617 věta první OZ stanoví, že je-li třeba, aby při užívání zboží byla zachována zvláštní pravidla, zejména řídí-li se užívání návodem nebo je upraveno technickou normou, je prodávající povinen kupujícího s nimi seznámit, ledaže jde o pravidla obecně známá. Jedná se o tzv. instruktážní povinnost, kdy prodávající musí kupujícího seznámit s vlastnostmi zboží, se správným užíváním, údržbou či skladováním. Této povinnosti je prodávající zproštěn jen tehdy, jde-li o pravidla obecně známá. Prodávající si může zvolit způsob, jak tuto svoji povinnost splní – např. ústním vysvětlením, viditelným vystavením potřebných informací v provozovně, předáním písemného návodu apod. Prodávající se také může rozhodnout, zda tuto povinnost splní sám, nebo ji přenese na jiný subjekt, který s takovýmto krokem ovšem musí souhlasit. Tato povinnost není vázána na žádost kupujícího, jak je tomu u požadavku na překontrolování či předvedení prodávaného zboží v ustanovení § 616 odst. 2 větě třetí OZ. Účelem zavedení této povinnosti vůči prodávajícímu je nejen zřejmé opatření k předcházení škodám se zvláštním zřetelem na ochranu zdraví a života kupujícího, ale i předcházení zbytečným reklamacím (vadu si způsobil sám kupující např. neodbornou montáží, nevyhovující údržbou apod.). Instruktážní povinnost má objektivní povahu (bez zřetele na zavinění), prodávající se jí tedy nemůže zprostit poukazem na to, že tyto instrukce nezná nebo že mu potřebné informace výrobce či dodavatel neposkytl.123 Vznikne-li kupujícímu škoda v důsledku toho, že prodávající nesplnil tuto povinnost, pak je prodávající povinen mu ji nahradit (§ 617 věta druhá OZ). Obdobně podle ustanovení § 9 odst. 1 ZOS je prodávající povinen řádně (tzn. úplně) informovat kupujícího o vlastnostech prodávaných výrobků, o způsobu jejich použití a údržby a o nebezpečí, které vyplývá z jeho nesprávného použití nebo údržby; jestliže je to potřebné s ohledem na povahu výrobku, způsob a dobu jeho užívání, je prodávající povinen zajistit, aby tyto informace byly obsaženy v přiloženém písemném návodu a aby byly srozumitelné. Těchto povinností se nemůže prodávajíc zprostit poukazem na skutečnost, že mu potřebné nebo správné informace neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel. Tyto
122
OULÍK, J. cit. dílo, s. 51. Srov. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zveřejněné pod č. 63 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, nebo R 22/1983 s. 113 odst. 2.
123
80
povinnosti se však nevztahují na případy, kdy se jedná o zřejmé nebo obecně známé skutečnosti (§ 9 odst. 2 ZOS). Ustanovení § 10 odst. 2 ZOS pak tyto povinnosti doplňuje tím způsobem, že je-li třeba aby při užívání zboží byla zachována zvláštní pravidla, zejména řídí-li se užívání návodem, je prodávající povinen kupujícího s nimi seznámit, ledaže jde o pravidla známá. Pokud jsou povinnosti výše uvedené a vyplývající ze zákona o ochraně spotřebitele poskytovány formou písemných informací, pak musí být v českém jazyce (§ 11 odst. 1 ZOS). Jestliže se v písemném návodu vyskytne chyba vzniklá při překládání, nelze to považovat za vadu prodaného zboží a kupující by jej proto z tohoto důvodu nemohl reklamovat. Pokud ale v návodu chybí důležitá varovná informace a kupujícímu v jejím důsledku vznikne škoda, může požadovat po prodávajícím její náhradu.
3.3.6. Datum minimální trvanlivosti a datum použitelnosti u potravin
Zcela nesystematicky zákonodárce vložil do ustanovení § 616 odst. 2 OZ (viz. věta druhá) informační povinnost spočívající ve vyznačení data minimální trvanlivosti u potravin a data použitelnosti u potravin podléhajících rychlé zkáze.124 Rovněž ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZOS upravuje povinnost prodávajícího označit viditelně a srozumitelně prodávané výrobky údajem o datu minimální trvanlivosti u potravinářských výrobků, popř. údajem o datu použitelnosti, jedná-li se o potravinářské výrobky podléhající rychlé zkáze. Základní úpravu označování potravin datem minimální trvanlivosti a datem použitelnosti obsahuje zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon definuje datum minimální trvanlivosti jako datum vymezující minimální dobu, po kterou si potravina zachovává své specifické vlastnosti při dodržování skladovacích podmínek a splňuje požadavky na zdravotní nezávadnost [§ 2 písm. r)], a datum použitelnosti jako datum ukončující dobu, po kterou si potravina podléhající rychle zkáze, při dodržování skladovacích podmínek, zachovává své specifické vlastnosti a splňuje požadavky na zdravotní nezávadnost a po které nesmí být uváděna do oběhu [§ 2 písm. q)].
124
Tato povinnost je účinná od 1. července 1995 (zákon č. 104/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 217/1993 Sb. a zákona č. 40/1995 Sb., a mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), před tímto datem měly být potraviny podléhající rychlé zkáze vyznačeny datem výroby a datem nejpozdější spotřeby.
81
Bližší podmínky označování potravin těmito údaji obsahuje vyhláška č. 113/2005 Sb., o způsobu označování potravin a tabákových výrobků (zejména v ustanovení § 6). Zákon o potravinách a tabákových výrobcích umožňuje uvádět do oběhu potraviny s prošlou dobou minimální trvanlivosti, pokud jsou takto označeny a jsou-li zdravotně nezávadné (§ 10 odst. 2). Tento zákon rovněž umožňuje uvádět do oběhu potraviny použitelné k jinému než původnímu použití, ale jen za předpokladu, že jsou zdravotně nezávadné a je na nich nebo při nich zřetelně označen doporučený způsob použití (§ 10 odst. 3). Datum minimální trvanlivosti a datum použitelnosti považuje občanský zákoník za konec záruční doby na příslušné potraviny (§ 620 odst. 1).
3.3.7. Reklamace a uplatnění práv z odpovědnosti za vady
Občanský zákoník pojem reklamace nezná, avšak za reklamaci lze považovat jednostranný právní úkon kupujícího adresovaný prodávajícímu (popř. jinému podnikateli určenému k opravě), jímž kupující vytýká určitou vadu (vady) prodaného zboží.125 Reklamaci je vždy třeba spojit s konkrétním uplatněním práva vyplývajícího z odpovědnosti za vady, jinak reklamace sama o sobě nemá žádné právní účinky, neboť by se jednalo o neurčité a v důsledku toho neplatné uplatnění práva (§ 37 odst. 1 OZ).126 Uplatnění práva z odpovědnosti za vady je jednostranný právní úkon kupujícího adresovaný prodávajícímu (popř. jinému podnikateli určenému k opravě), kterým kupující dává na vědomí, jaké právo si zvolil v souvislosti s reklamovanou vadou.127 Došlo-li při prodeji zboží v obchodě k uzavření neplatné smlouvy, pak kupující samozřejmě nemůže uplatnit u prodávajícího právo z odpovědnosti za vady, i když by jinak podmínky byly dány.128 V praxi dochází k reklamaci a k uplatnění práva z odpovědnosti za vady zároveň. Reklamace ani uplatnění práva ze zákonné záruční odpovědnosti za vady, (resp. z odpovědnosti za rozpor s kupní smlouvou) nejsou vázány na určitou formu právního úkonu. Proto lze reklamaci i uplatnění těchto práv učinit jakoukoli formou. Pro kupujícího je samozřejmě výhodnější použít písemné formy, neboť se tím zlepšuje jeho důkazní 125
OULÍK, J. cit. dílo, s. 104. K tomu srov. R 22/1983 s. 126 a 127. 127 OULÍK, J. cit. dílo, s. 105. 128 Srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 17 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976 [také jen „R 17/1976 (II)“]. 126
82
postavení, zejména ohledně toho, kdy, kde, jaké právo a z důvodu jakých vad prodaného zboží uplatnil. V případě dobrovolné záruky je potřeba, aby kupující dodržel podmínky stanovené touto zárukou. Nesplní-li kupující požadovanou formu uplatnění práva z dobrovolné záruky, je takový právní úkon považovaný za relativně neplatný (§ 40 odst. 1 OZ, resp. § 40a OZ). Prodávající je podle ustanovení § 13 ZOS povinen kupujícího řádně informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků, včetně podmínek uplatnění rozporu s kupní smlouvou spolu s údaji o tom, kde lze reklamaci uplatnit, a o provádění záručních úprav. K těmto informacím je prodávající povinen na žádost kupujícího při prodeji výrobků mimo ohlášenou provozovnu poskytnout písemnou formou zejména název nebo jméno a adresu prodávajícího, u kterého může kupující i po ukončení takového prodeje uplatnit reklamaci (§ 19 odst. 4 ZOS). Uplatnění práva z odpovědnosti za vady musí být učiněno: a)
řádně, tj. platným způsobem,
b)
včas,
c)
na správném místě,
d)
důvodně.
Ad a) Uplatnění práva z odpovědnosti za vady musí být dostatečně určité, musí být zejména zřejmé, z jaké konkrétní vady kupující uplatněné právo vyvodil. Nestačí tedy jen tvrdit, že „prodané zboží není v pořádku“ nebo že „prodané zboží má vadu“, ale kupující musí vadu přesně určit, resp. popsat projevy vady. Z toho vyplývá, že nesváže-li kupující uplatněné právo z odpovědnosti za vady s vytčením konkrétní vady (vad) prodaného zboží, půjde vždy o neplatné uplatnění práva (§ 37 OZ).129 Rovněž uplatnění práva z odpovědnosti za vady osobou, která k tomu nebyla oprávněna, musíme považovat za neplatný právní úkon. Ad b) Reklamaci a práva z odpovědnosti za vady je třeba uplatnit nejpozději poslední den záruční doby, v případě použitého zboží pak poslední den zákonem stanovené nebo dohodnuté lhůty, a u zboží, které se rychle kazí, potom nejdéle v den následující po koupi (§ 626 odst. 1 až 3 OZ). Kupující může reklamaci uplatnit kdykoliv v provozní době prodávajícího nebo podnikatele určeného k provádění oprav. Ad c) Veškerá práva z odpovědnosti za vady se uplatňují u prodávajícího, u kterého bylo zboží koupeno. Byl-li v záručním listě uveden podnikatel určený k provádění oprav, je
129
OULÍK, J. cit. dílo, s. 106.
83
kupující povinen uplatnit právo na opravu zboží u tohoto podnikatele, pokud ve srovnání s místem působení prodávajícího působí ve stejném místě jako prodávající nebo v místě, které kupujícímu místem bližším (§ 625 OZ). U tohoto jiného podnikatele však lze uplatnit pouze právo na odstranění vady opravou zboží, jiná práva musí kupující uplatnit přímo u prodávajícího. Prodávajíc je povinen podle ustanovení § 19 odst. 1 ZOS přijmout reklamaci v kterékoliv své provozovně (prodejně, obchodu), v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží, případně i ve svém sídle nebo místě podnikání. V praxi to znamená., že provozuje-li prodávající celou síť prodejen, v nichž nabízí stejné zboží, pak je kupující oprávněn reklamovat a uplatnit své právo z odpovědnosti za vady i v jiném obchodě z této sítě než v tom, ve kterém dotyčné zboží zakoupil. V provozovně musí být po celou dobu provozu přítomen pracovník pověřený vyřizovat reklamace (§ 19 odst. 2 ZOS). Prodávající má podle ustanovení § 14 ZOS povinnost při ukončení činnosti v provozovně informovat živnostenský úřad o tom, kde lze vypořádat případné závazky, tedy i práva z odpovědnosti za vady prodaného zboží. Místo reklamace a uplatnění práv z odpovědnosti za vady ze smluvní záruky (§ 619 odst. 5 OZ) či jednostranně prodávajícím založené záruky (§ 502 odst. 1 OZ) se řídí podmínkami této záruky. Ad d) Kupujícím uplatněné právo z odpovědnosti za vady lze považovat za důvodné, jestliže reklamovaná vada, která byla důvodem pro uplatnění práva: -
je skutečně vadou,
-
vyskytuje se na prodaném zboží v době uplatnění práva z odpovědnosti za vady,
-
má takovou povahu, která je pro uplatnění kupujícím zvoleného práva vyžadována.130
K vadám, které se vyskytnou na prodaném zboží až po uplatnění práva z odpovědnosti za vady, nelze v souvislosti s tímto uplatněným právem přihlédnout. Rovněž vada, která byla prodávajícím nebo jiným podnikatelem určeným k provádění záručních oprav odstraněna, nemůže kupujícímu posloužit po jejím odstranění jako důvod pro uplatnění jiného práva z odpovědnosti za vady.
130
K tomu srov. R 22/1983 (s. 128, 129)
84
V případě, že kupující může z důvodu určité vady zboží uplatnit více práv z odpovědnosti za vady, je rozhodnutí, které z těchto práv uplatní, věcí jeho volby. Jakmile kupující tuto volbu vykoná a uplatní jedno z možných práv, je svým projevem vůle vázán a nemůže jednostranně volbu uplatněného práva měnit. Jiné právo z důvodu stejné vady by mohl uplatnit pouze tehdy, kdyby uplatněné právo zaniklo (např. v souvislosti s nemožností plnění), nebo kdyby vada nabyla nového charakteru (např. odstranitelná vada nebyla odstraněna ve lhůtě, takže ji lze považovat za neodstranitelnou). V posledním případě má kupující právo buď setrvat na již uplatněném právu z odpovědnosti za vady, nebo uplatnit zcela nové právo, které do doby, než vada nabyla nového charakteru, neměl. Prodávající je však povinen vykonanou volbu kupujícího respektovat a podřídit se jí. Nejednou se ale stává, že prodávající není zcela schopen posoudit povahu vady (odstranitelná/neodstranitelná/brání řádnému užívání zboží jako zboží bez vady). Proto kupující může uplatnit více nároků z odpovědnosti za vady najednou, a to tak, že jeden z těchto nároků uplatní jako primární a druhý pro případ, jestliže primární nárok nebude uznán za důvodný (tzn. eventuálním způsobem). Kupující např. uplatní ohledně určité vady právo na její odstranění (§ 622 odst. 1 OZ) a zároveň, pokud by se vada ukázala jako neodstranitelná, i právo na výměnu zboží (§ 622 odst. 2 OZ). Kupující také může nároky z odpovědnosti za vady uplatnit vedle sebe (tzn. alternativním způsobem). Právo na výměnu věci, právo na přiměřenou slevu a právo na odstoupení od smlouvy nelze ale uplatňovat eventuálním způsobem, neboť jde o práva daná kupujícímu na výběr a povaha zboží to vylučuje131; uplatnil-li by kupující tato práva alternativně, pak by došlo vzhledem k následkům odstoupení od smlouvy (§ 48 odst. 2 OZ) ke zrušení smlouvy.132 Jakmile právní úkon, kterým kupující v souvislosti s určitou vadou prodaného zboží uplatnil právo z odpovědnosti za vady, dojde prodávajícímu, je jím kupující vázán a nemůže již od něho jednostranně odstoupit.133 Kupující se ale s prodávajícím může dohodnout na odstoupení od právního úkonu (§ 48 odst. 1 OZ), jímž bylo uplatněno určité právo z odpovědnosti za vady, dále je také možná písemná dohoda o vzdání se uplatněného práva (§ 574 OZ), dohoda o poskytnutí jiného plnění (novace - § 570 OZ) nebo dohoda o narovnání sporných práv (§ 585 OZ). Dohody o odstoupení, vzdání se uplatněného práva, o poskytnutí jiného plnění nebo o narovnání avšak nepřicházejí v úvahu, pokud kupující 131
Určitým řešením by bylo spojit druhé uplatňované právo s odkládací podmínkou, např. nebude-li objektivně možné vadné zboží vyměnit, pak pro tuto situaci nastupuje právo na odstoupení od smlouvy. 132 K tomu stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.12. 1979, sp. zn. Cpj 100/79 [také jen „R 2/1980 (II)“]. 133 Srov. R 22/1983 s. 131.
85
uplatnil právo na odstoupení od smlouvy (vztah mezi kupujícím a prodávajícím již zanikl).134
Reklamaci a uplatnění práva z odpovědnosti za vady je možné uplatnit osobně, kupující ale může využít i moderních komunikačních prostředků, jako je telefon, fax či elektronická pošta. Kupující není povinen dopravit reklamované zboží do provozovny prodávajícího, což je podstatné zejména u většího zboží (domácí spotřebiče, nábytek). Náhradu nákladů, které kupujícímu vznikly v souvislosti s reklamací (jedná se např. o cestovní výlohy, telefonní poplatky), může požadovat na prodávajícím (§ 509 a 598 OZ). Právo na úhradu nutných nákladů je třeba uplatnit u kupujícího nejpozději do jednoho měsíce po uplynutí doby, ve které je třeba vytknout vady, jinak toto právo zanikne. Prodávající nebo jím pověřený pracovník rozhodne o reklamaci ihned, ve složitých případech do tří pracovních dnů.135 Do této lhůty se nezapočítává doba přiměřená podle druhu výrobku potřebná k posouzení vady. Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se však prodávající nedohodne s kupujícím na delší lhůtě (§ 19 odst. 3 první věta ZOS).136 Rozhodnutím o reklamaci lze chápat její odmítnutí nebo přijetí na základě posouzení vady a existence práva z odpovědnosti za vady; rozhodnutí o reklamaci pak můžeme zahrnout do širšího pojmu – vyřízení reklamace. Za vyřízení reklamace lze považovat vlastní posouzení vady, její odstranění, výměnu zboží, vyplacení přiměřené slevy, vrácení kupní ceny při odstoupení od smlouvy ze strany kupujícího, případně odmítnutí reklamace. Prodávající, popř. jiný podnikatel určený k provádění oprav, posoudí reklamaci kupujícího a uplatněné právo z odpovědnosti za vady buď uzná nebo nikoliv. Jestliže prodávající nebo jiný podnikatel určený k opravě uzná kupujícímu uplatněné právo z odpovědnosti za vady, ale nepřistoupí k jeho realizaci, nebo uplatněné právo odmítne uznat, potom se může kupující tohoto práva domáhat soudní cestou. Žaloba vždy ale musí směřovat proti prodávajícímu jako nositeli odpovědnosti za vady. 134
Srov. R 22/1983 s. 131. Prodávající je povinen zajistit, aby v prodejní nebo provozní době byla přítomna osoba splňující podmínku znalosti českého nebo slovenského jazyka. Znalostí jazyka se přitom podle ustanovení § 31 odst. 9 ŽZ rozumí schopnost plynně a jazykově správně reagovat na otázky vztahující se k běžným situacím denního života a schopnost ústně sdělit obsah textu z denního tisku. 136 K vyřízení reklamace se nepřipočítává žádná dodatečná lhůta na dopravu, jak se někdy prodávající snaží kupujícím namluvit.
135
86
Podle ustanovení § 19 odst. 1 věty druhé a třetí ZOS je prodávající povinen vydat kupujícímu písemné potvrzení o tom, kdy kupující právo uplatnil, co je obsahem reklamace a jaký způsob vyřízení reklamace kupující požaduje; a dále potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení o provedení opravy a době jejího trvání, případné písemné odůvodnění zamítnutí reklamace (jedná se o tzv. „reklamační protokoly“). Tato povinnost se vztahuje i na jiné osoby určené k provedení opravy – slovy občanského zákoníku se jedná o jiného podnikatele určeného k opravě. V mnoha případech mají reklamační protokoly podobu předtištěných formulářů, které obsahují často řadu drobným písmem psaných ustanovení. A jak stále praxe ukazuje, kupující takový formulář podepíše, aniž by se seznámil s jeho obsahem. V „lepším“ případě tak svým podpisem může prodloužit lhůtu pro vyřízení reklamace, v „horším“ případě se může zavázat k tomu, že nebude-li objevena vada spadající pod záruku, bude zboží opraveno nebo alespoň vada identifikována na náklady kupujícího. K těmto nepoctivým praktikám se poměrně nedávno vyjádřil Nejvyšší správní soud a konstatoval následující: Pokud žalovaný v jím vydaném reklamačním řádu stanovil pro případ nedůvodné reklamace mj. povinnost spotřebitele hradit náklady takové reklamace, porušil tím povinnost uloženou v § 13 zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele137. Proto lze jen doporučit, aby si kupující vždy pečlivě přečetl jakýkoliv dokument jemu prodávajícím předložený, a v případě jakýchkoli pochybností tento dokument nepodepisoval. Občanský zákoník totiž takovou povinnost pro kupujícího nikde nestanoví. Jako alternativa se nabízí sepsat si jakýsi vlastní reklamační protokol, kde kupující vyznačí datum a místo nákupu zboží, cenu, přesný popis vady, požadované řešení, a tento protokol si nechá od prodávajícího podepsat s uvedením data převzetí reklamace. Podmiňování přijetí a vyřízení reklamace způsoby jako předložením pouze záručního listu jako jediného dokladu, či předložením záručního listu současně s dokladem o zakoupení věci, anebo přinesením reklamované věci v originálním obalu, nemá oporu v zákoně. Kupujícího neváží ani upozornění (nejčastěji uváděné na fakturách či dokladech o zakoupení věci) typu „reklamace pouze po předložení záručního listu“. Prodávající se také mnohdy odvolávají v komunikaci s kupujícími na své interní předpisy (mnohdy reklamační řády) a zdůvodňují jimi svůj postup. Interní předpisy mohou sice podrobněji upravovat i vyřizování reklamací, ale nikdy nemohou jít nad rámec úpravy právních předpisů tím způsobem, že by omezovaly zákonem garantovaná práva kupujících. Případy, kdy
137
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 3 As 60/2005.
87
prodávající v důsledku porušení jím stanovených záručních podmínek kupujícím zruší zákonnou záruku, rovněž nemají oporu v zákoně. K přijetí reklamace a jejímu vyřízení by měl postačovat jakýkoliv důkaz o zakoupení zboží u příslušného prodávajícího (doklad o koupi zboží, záruční list, potvrzení o úhradě platební kartou, popř. čestné prohlášení s notářsky ověřeným podpisem nebo svědecká výpověď) a o tom, že záruční doba dosud ještě neskončila (např. datum prodeje, datum použitelnosti, datum minimální trvanlivosti, doklad o uvedení zboží do provozu). Prodávající není oprávněn určovat, který doklad je k uplatnění reklamace dostatečný či nikoliv. Prodávající nemá obecně povinnost sám informovat kupujícího o vyřízení reklamace. Je proto na kupujícím, aby sám kontaktoval prodávajícího a informoval se o stavu vyřizování své reklamace. Prodávající se ale může dobrovolně zavázat, že bude kupujícího informovat o stavu vyřizování reklamace. Někteří prodávající dokonce umožňují kupujícím sledovat průběh vyřizování reklamace pomocí internetu. Pokud kupující není spokojen s vyřízením reklamace, může si nechat vadu posoudit nezávislým ústavem nebo soudním znalcem, který ji objektivně posoudí. Svědčí-li závěr takového posudku ve prospěch kupujícího, pak kupující může žádat po prodávajícím zjednání nápravy, popř. se může svého práva domoci i soudně. V případě, že kupující si nevyzvedne zboží po vyřízení reklamace, použije se zřejmě přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o nevyzvednutí věci z opravy. Podle ustanovení § 656 odst. 1 OZ je totiž kupující povinen vyzvednout si zboží nejpozději do jednoho měsíce od uplynutí doby, kdy reklamace měla být vyřízena, a byla-li vyřízena později, do jednoho měsíce od doručení vyrozumění o jejím provedení. Neučiní-li tak, potom je prodávající povinen zboží uskladnit. Prodávající ale může po kupující požadovat zaplacení poplatku za uskladnění. V době, po kterou je kupující v prodlení (tedy obvykle počínaje uplynutím jednoho měsíce od skončení třicetidenní lhůty pro vyřízení reklamace, popř. lhůty delší, byla-li sjednána) přechází na kupujícího nebezpečí ztráty, zničení, poškození nebo nahodilé zkázy zboží (§ 520 a 522 OZ). Nevyzvedne-li si kupující zboží ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy byl povinen ji vyzvednout, má prodávající právo reklamované zboží prodat. Je-li prodávajícímu známa adresa kupujícího a jde-li o zboží větší hodnoty, tj. o zboží, jejíž cena ke dni uplatnění reklamace převyšovala částku 3 000 Kč (§ 4 vládního nařízení č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník), musí prodávající o zamyšleném prodeji kupujícího předem
88
vyrozumět a poskytnout mu přiměřenou dodatečnou lhůtu (za přiměřenou lhůtu lze považovat lhůtu do 15 dnů) k vyzvednutí zboží (§ 656 odst. 2 OZ). Dojde-li k prodeji nevyzvednutého zboží, je prodávající povinen vyplatit na požádání kupujícímu výtěžek prodeje, z kterého si může prodávající uhradit poplatek za uskladnění a náklady na prodej (§ 656 odst. 3 OZ). K uplatnění práva na výplatu tohoto výtěžku není stanovena lhůta, avšak po uplynutí tří let nastává jeho promlčení. Vzhledem k tomu, že prodávající je oprávněn zboží prodat přímo ze zákona, je způsobilý převést vlastnické právo na nabyvatele, i když vůbec není vlastníkem zboží. Kupující nemůže vůči osobě, která takto získala jeho zboží, uplatňovat žádné nároky. Tím, že kupující neuplatní nároky z odpovědnosti za vady, zákon nevylučuje nárok kupujícího na náhradu škody, která vznikla vadou prodaného zboží (§ 510, resp. § 600 OZ).
3.3.8. Jednotlivá práva kupujícího z odpovědnosti za vady
3.3.8.1. Práva kupujícího ze zákonné a záruční odpovědnosti za vady
Práva kupujícího z odpovědnosti za vady nejsou dána v případě každé vady prodaného zboží, nýbrž vždy jen ohledně vad odpovídající povahy. Toto pravidlo platí (s určitými rozdíly) jak pro práva z odpovědnosti prodávajícího za vady vyplývající ze zákonné odpovědnosti (odpovědnosti za rozpor s kupní smlouvou), tak pro práva vyplývající ze záruční odpovědnosti prodávajícího za vady. Platí však, že vada, která vznikla neodbornou montáží nebo jiným neodborným uvedením zboží do provozu, se podle ustanovení § 623 OZ považuje za vadu zboží, pokud tato montáž nebo uvedení do provozu byly sjednány v kupní smlouvě a byly provedeny prodávajícím nebo jinou osobou na odpovědnost prodávajícího. Totéž platí i v případě, kdy montáž nebo jiné uvedení zboží do provozu provedl kupující a vada vznikla na základě nesprávných pokynů uvedených v návodu k montáži nebo k uvedení zboží do provozu. V případě odpovědnosti prodávajícího za rozpor s kupní smlouvou náleží kupujícímu následující práva: -
právo na odstranění vady (§ 616 odst. 3 OZ),
-
právo na výměnu zboží (§ 616 odst. 3 OZ),
-
právo na slevu z ceny (§ 616 odst. 3, § 624 OZ),
-
právo na odstoupení od smlouvy (§ 616 odst. 3 OZ).
89
Výše uvedená práva může kupující uplatňovat pouze za předpokladu, že před převzetím zboží o rozporu s kupní smlouvou nevěděl nebo rozpor s kupní smlouvou sám nezpůsobil (§ 616 odst. 3 poslední věta OZ). Důležitou podmínkou je rovněž to, že se musí jednat o vadu, která již existovala při převzetí zboží kupujícím nebo se vyskytne (projeví) během šesti měsíců ode dne jejího převzetí kupujícím. Prodávající je povinen uvést do souladu s kupní smlouvou zboží, které při převzetí kupujícím nebyla ve shodě s kupní smlouvou. Kupující je oprávněn podle ustanovení § 616 odst. 3 věty první OZ žádat na prodávajícím, aby bezplatně a bez zbytečného odkladu zjednal nápravu odpovídající kupní smlouvě, a to podle požadavku kupujícího buď výměnou zboží, nebo její opravou. Pokud takový postup není možný (např. prodávající nemá stejné zboží na skladě, chybí mu potřebné součástky nebo vada je neodstranitelná)138, pak může kupující požadovat přiměřenou slevu nebo může od smlouvy odstoupit. Pro případ záruční odpovědnosti prodávajícího za vady patří kupujícímu tato práva: -
právo na odstranění vady (§ 622 odst. 1 věta první OZ),
-
právo na výměnu zboží, popř. jeho součástky (§ 622 odst. 1 věta druhá a odst. 2 OZ),
-
právo na slevu z ceny (§ 622 odst. 1 poslední věta a odst. 3, § 624 OZ),
-
právo na odstoupení od smlouvy (§ 622 odst. 1 poslední věta, odst. 2 a 3 OZ).
Z uvedeného výkladu vyplývá, že v rámci zákonné 24 měsíců dlouhé záruční doby může kupující v průběhu prvních 6 měsíců uplatnit práva z odpovědnosti za vady jak z titulu odpovědnosti za rozpor s kupní smlouvou (zákonné odpovědnosti), tak i z titulu záruční odpovědnosti, volba je pouze na něm. V následujících měsících již může uplatnit pouze práva ze záruční odpovědnosti za vady.
3.3.8.1.1. Právo na odstranění vady
Právo na odstranění vady je bezesporu jedním ze základních a nejčastěji voleným právem kupujícího z odpovědnosti prodávajícího za vady zboží prodaného v obchodě. 138
Směrnice 1999/44/ES v této souvislosti rozlišuje v čl. 3 odst. 3 plnění nemožné (též neproveditelné podle bodu 11 preambule citované směrnice) a nepoměrné, když za nepoměrné považuje takové zjednání nápravy, které by pro prodávajícího znamenalo vznik nákladů, které by ve srovnání s ostatními možnostmi zjednání nápravy zohlednily hodnotu, kterou by spotřební zboží mělo bez rozporu se smlouvou, dále by zohlednily význam rozporu se smlouvou a také značné obtíže, které by zjednání nápravy představovalo pro spotřebitele. Český zákonodárce vůči prodávajícím tedy zakotvil přísnější úpravu (pouze plnění nemožné, nikoli nepoměrné).
90
Prodávající je povinen takovou vadu (vady) bezplatně, včas a řádně odstranit (§ 616 odst. 3 a § 622 odst. 1 věta první OZ). Z titulu odpovědnosti za rozpor s kupní smlouvou je kupujícímu umožněno podle § 616 odst. 3 OZ si vybrat, zda bude požadovat výměnu zboží či jeho opravu a pokud tento postup není možný přiměřenou slevu z ceny zboží nebo odstoupení od smlouvy. V případě záruční odpovědnosti je rozhodující, zda se vada, která se vyskytla (resp. projevila jako rozpor s kupní smlouvou) po převzetí zboží kupujícím v záruční době, je vadou odstranitelnou či neodstranitelnou139. Jde-li o vadu odstranitelnou140, je prodávající povinen podle ustanovení § 622 odst. 1 OZ ji bezplatně, včas a řádně odstranit (opravit). Není-li to vzhledem k povaze vady neúměrné (oproti minulé úpravě není rozhodné, zda zboží již bylo použito či nebylo), může kupující namísto odstranění vady požadovat výměnu věci, nebo týká-li se vada jen součásti zboží, výměnu součásti zboží. Není-li takový postup možný (opravou vadu nelze odstranit a výměna zboží za bezvadnou není rovněž možná), může kupující žádat přiměřenou slevu z ceny zboží nebo od smlouvy odstoupit. Reklamace včetně odstranění vady musí být prodávajícím vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající s kupujícím nedohodne na lhůtě delší. Po marném uplynutí této lhůty se uplatní nevyvratitelná právní domněnka o neodstranitelnosti vady (vada stává tzv. subjektivně neodstranitelnou) a kupující má stejná práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit (§ 19 odst. 3 ZOS). Při nedodržení zmíněné lhůty vyplývají pro prodávajícího tyto nepříznivé následky bez ohledu na jeho zavinění. Pro případ, že záruční odpovědnost za vady platí již jen pro některou součástku (součástky) prodané věci, pak se právo kupujícího na opravu bude týkat pouze této součástky (součástek). Prodávající je povinen odstranit nebo nechat odstranit vadu zboží odborným způsobem a dbát na to, aby zboží mělo po opravě takové vlastnosti, jaké má mít zboží bez vady. Nezáleží na tom, zda vada brání řádnému, dohodnutému, předepsanému nebo obvyklému užívání. Prodávající se sám může rozhodnout, jakým způsobem vadu odstraní. Prodávající ale není oprávněn žádat na kupujícím náhradu jakýchkoliv nákladů, které mu vznikly
139 140
v souvislosti s odstraněním vady.
Právo
na
náhradu nákladů nesvědčí
K právům vyplývajícím z výskytu neodstranitelné vady viz. následující podkapitola. Zda se jedná o vadu odstranitelnou, lze posoudit podle objektivního stavu vědy a techniky.
91
prodávajícímu také tehdy, když v souvislosti s odstraněním vady došlo ke zhodnocení zboží (např. opotřebená součástka zboží byla nahrazena novou). Uplatněním práva na odstranění vady na zboží u podnikatele určeného k provádění oprav se na vztahu mezi prodávajícím a kupujícím nic nemění. Tzn., že právo na náhradu nutných nákladů, které vznikly v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady (§ 598 OZ), musí kupující uplatnit u prodávajícího, i když reklamaci a právo na opravu zboží uplatnil u podnikatele určeného k provedení opravy. Jestliže kupující uplatní právo na odstranění vady zboží, dochází od okamžiku uplatnění do doby, kdy kupující byl povinen zboží převzít, ke stavení běhu záruční doby (§ 627 odst. 1 věta první OZ) bez ohledu na to, zda prodávající převezme zboží k provedení opravy ihned nebo zda je odstranění vady provedeno až později (pro nedostatek kapacity provozovny, pro dočasný nedostatek náhradních dílů apod.) či zda jde o vadu odstranitelnou. Vzhledem k tomu, že pro vadu nemůže kupující užívat celé zboží, týká se stavení běhu záruční doby prodaného zboží jako celku. Záruční doba opět začne běžet od okamžiku, kdy kupující byl povinen zboží převzít, i když reklamovaná vada ve skutečnosti nebyla odstraněna.141 Pokud ale prodávající vůbec nepřistoupí k opravě některé z reklamovaných vad prodaného zboží, záruční doba zůstane stavěna do té doby, než bude oprava této vady provedena. Fakt, že oprava nebyla provedena řádně a včas, není rozhodující pro pokračování běhu záruční doby.142 Převzal-li prodávající, popř. jiný podnikatel než prodávající určený k provádění oprav koupeného zboží, zboží k odstranění vady, pak odpovídá za její poškození, ztrátu nebo zničení podle ustanovení § 421 OZ. Tato odpovědnost prodávajícího (resp. podnikatele určeného k provádění oprav) má ryze objektivní povahu, tedy bez zřetele na zavinění. Zprostit se této odpovědnosti lze prokázáním, že ke škodě by došlo i jinak, tzn., i kdyby prodávající či podnikatel určený k provádění oprav zboží k provedení opravy nepřevzal. Prodávající či podnikatel určený k provádění oprav také odpovídá za škodu na převzatém zboží způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiného zboží, jichž bylo při plnění závazku použito (§ 421a odst. 1 OZ). I tato odpovědnost má objektivní charakter, na rozdíl od předchozí ale bez možnosti liberace.
141
V takové situaci samozřejmě může kupující uplatnit další právo z odpovědnosti za vady. Srov. R 22/1983 s. 119 a 120 a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14.11.1978, sp. zn. 3 Cz 62/78 (také jen „S IV“) s. 556. 142
92
Prodávající je povinen vydat kupujícímu potvrzení o tom, kdy právo na odstranění vady uplatnil, jakož i o provedení opravy a o době jejího trvání (§ 627 odst. 1 věta druhá OZ).
3.3.8.1.2. Právo na výměnu zboží (nebo její součástky)
Právo na výměnu zboží (nebo vedle něho právo na odstranění vady) podle ustanovení § 616 odst. 3 OZ může kupující uplatňovat z titulu odpovědnosti za rozpor s kupní smlouvou (zákonné odpovědnosti za vady). U záruční odpovědnosti může kupující namísto práva na odstranění vady uplatnit právo na výměnu zboží, avšak jen není-li vzhledem k povaze vady neúměrné (§ 622 odst. 1 věta druhá OZ). Jde-li v případě záruční odpovědnosti o vadu neodstranitelnou, pak ustanovení § 622 odst. 2 OZ rozlišuje několik situací. Především se jedná o vady neodstranitelné, které brání tomu, aby zboží mohlo být řádně užíváno jako zboží bez vady. Výskytem takové vady je potom kupující oprávněn dle vlastní volby žádat buď výměnu zboží nebo odstoupit od smlouvy. Stejná práva náleží kupujícímu i v případě, že se vada vyskytne opětovně po opravě zboží, jakož i v případě, kdy se projeví současně větší počet vad na prodaném zboží. Soudní praxe dovodila, že za opětovný výskyt vady na opraveném zboží je potřeba rozumět situaci, kdy stejná vada byla již podvakrát v záruční době odstraněna opravou a vyskytne se potřetí143; za větší počet současně se vyskytnuvších vad potom bylo dovozeno, že se musí jednat o nejméně tři odstranitelné vady.144 Obě poslední skutečnosti (opětovný výskyt vady po opravě a výskyt většího počtu vad) lze uplatnit jen tehdy, jestliže takové vady brání v užívání zboží jako zboží bez vady a vady se vyskytují v době uplatnění některého z nabízených práv. Právo na výměnu zboží nebo odstoupit od smlouvy má také kupující tehdy, kdy vada jinak opravitelná nebyla odstraněna včas, nejpozději do 30 dnů od uplatnění reklamace, resp. do doby delší, pokud byla sjednána (§ 19 odst. 3 ZOS). Ovšem platí-li zákonná záruka již jen ohledně určité součástky prodané věci a na této součástce se vyskytne vada bránící řádnému užívání prodané věci, která je dostatečným důvodem pro uplatnění práva na výměnu věci nebo práva na zrušení smlouvy, může
143
Žádnou roli nehraje ten fakt, že každá z těchto oprav mohla být učiněna rozdílným způsobem, tj. opravou zboží ve vlastním slova smyslu nebo výměnou vadné součástky. 144 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.7.1981, sp. zn. 3 Cz 67/81 nebo R 22/1983 s. 307, 308.
93
kupující uplatnit kterékoliv z těchto práv, i když se jeho realizace dotkne celé prodané věci včetně těch částí, za jejichž vady již prodávající neodpovídá (R 22/1983 s. 121). Při uplatnění práva na výměnu zboží bude záležet na rozsahu a závažnosti vady, na jejím charakteru, na náročnosti jejího odstranění apod. Okolnost, zda zboží již bylo použito či nikoli, není rozhodující z hlediska práva kupujícího na výměnu vadného zboží, popř. jeho součásti. Právo na výměnu zboží kupujícímu umožňuje, aby získal zboží takových vlastností, kterou byl prodávající povinen kupujícímu odevzdat na základě smlouvy o prodeji v obchodě. Uplatněním tohoto práva smlouva o prodeji zboží v obchodě nezaniká a kupující na jeho základě získává za vadné zboží takové, které je značkou, typem, provedením a dalšími typickými vlastnostmi (drobné odchylky, jako je např. inovace, jsou přípustné) shodné se zbožím původně odevzdaným.145 Provedením výměny zboží začne od převzetí nového zboží běžet nová záruční doba. Totéž platí, dojde-li k výměně součástky, na kterou byla poskytnuta záruka (§ 627 odst. 2 OZ). Při výměně zboží nemá prodávající vůči kupujícímu při změně ceny tohoto zboží v době od jejího prodeje do výměny zboží nárok na zaplacení rozdílu v ceně. Pakliže kupující výměnou zboží získá zboží stejného druhu, avšak jeho prodejní cena bude vyšší než u zboží předcházejícího, nejedná se na straně kupujícího o bezdůvodné obohacení. Při výměně zboží není kupující také povinen nahradit prodávajícímu opotřebení vadného zboží.146
3.3.8.1.3. Právo na slevu z ceny
V rámci odpovědnosti za rozpor s kupní smlouvou má kupující právo na slevu ceny nebo odstoupit od smlouvy, pokud není možná výměna zboží nebo jeho oprava (§ 616 odst. 3 OZ). V případě záruční odpovědnosti může kupující nejprve požadovat odstranění vady zboží a pokud to není vzhledem k povaze vady neúměrné, může kupující žádat výměnu zboží (její součásti) a teprve není-li takový postup možný, může kupující požadovat slevu z ceny zboží nebo odstoupit od smlouvy (§ 622 odst. 1 poslední věta OZ). Další možností, jak uplatnit právo na slevu z ceny z titulu záruční odpovědnosti, představuje postup podle
145
Srov. R 22/1983 s. 136. Bod IV. stanoviska Nejvyššího soudu ČSR zveřejněný pod č. 17 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976 [dále jen „R 17/1976“].
146
94
ustanovení § 622 odst. 3 OZ, tedy pokud se na prodaném zboží vyskytne neodstranitelná vada, která nebrání jejímu řádnému užívání a nepožaduje-li kupující výměnu zboží, má tento právo na přiměřenou slevu z ceny zboží nebo může odstoupit od smlouvy. Má-li zboží prodávané za nižší cenu nebo zboží použité vadu, právo kupujícího na výměnu zboží se dle ustanovení § 624 OZ modifikuje právem na přiměřenou slevu, neboť výměna zboží není u zboží této povahy prakticky proveditelná.147 Uplatní-li kupující právo na slevu z ceny zboží, pak pro určení výše slevy je třeba přihlédnout nejen k samotnému sníženy hodnoty prodaného zboží, ale i k tomu, jak se reklamovaná vada projevuje při užívání zboží, do jaké míry zhoršuje vzhled prodaného zboží, zda a jak komplikuje či omezuje užívání zboží, zda snižuje jeho životnost apod. (R 22/1983 s. 136). Právo kupujícího na slevu z ceny zboží (ani žádné jiné právo z odpovědnosti za vady) nesmí být prodávajícím zastřeno sjednáním smluvní pokuty. Zaplacení smluvní pokuty zásadně paušalizuje náhradu škoda, samo o sobě ale nevylučuje, aby kupující uplatnil vedle nároků na smluvní pokutu některý ze zákonných nebo sjednaných nároků z odpovědnosti za vady.
3.3.8.1.4. Právo na odstoupení od smlouvy
Z titulu odpovědnosti za rozpor s kupní smlouvou může kupující uplatnit (vedle práva na slevu z ceny) právo odstoupit od smlouvy pouze tehdy, není-li možné žádat opravu zboží nebo jeho výměnu (§ 616 odst. 3 OZ). Na základě ustanovení § 622 odst. 1 OZ (záruční odpovědnost) může kupující odstoupit od smlouvy (nebo žádat přiměřenou slevu z ceny) až poté, co nelze uplatnit právo na odstranění vady, resp. pokud to není vzhledem k povaze vady neúměrné, právo na výměnu zboží (jeho součásti). Dále je kupující oprávněn odstoupit, popř. žádat výměnu zboží v případě, že se na zboží objeví kvalifikované vady, tj. neodstranitelná vada, větší počet odstranitelných vad nebo odstranitelná vada opětovně se vyskytující po opravě, avšak vždy jen za předpokladu, že brání řádnému užívání věci (§ 622 odst. 2 OZ). Konečně podle ustanovení § 622 odst. 3 OZ platí, že pokud se vyskytne na zboží neodstranitelná vada,
147
Ačkoliv zákonodárce tímto ustanovením zřejmě chtěl postihnout jen zboží použité a zboží prodávané za nižší cenu pro určitou vadu (viz. § 618 OZ), dikce tohoto ustanovení už tak jednoznačná není („…věc prodávaná za nižší cenu…“ – tedy i zboží bezvadné prodávané se slevou?). Nelze než de lege ferenda doporučit, aby zákonodárce volil jasnější úpravu.
95
která nebrání řádnému užívání a nepožaduje-li kupující výměnu zboží, má kupující právo odstoupit od smlouvy. Odstoupením od smlouvy, které je jednostranným právním úkonem kupujícího adresovaný prodávajícímu, se smlouva o prodeji zboží v obchodě (resp. vztah vzniklý na jejím základě) ruší. Ke zrušení kupní smlouvy z důvodu odpovědnosti za vady věci prodané v obchodě dojde v okamžiku, kdy prodávajícímu došel projev vůle kupujícího, že smlouvu ruší, resp. od ní odstupuje [R 17/1976 (I)].148 Účinky odstoupení nastávají od počátku - ex tunc, není-li právním předpisem (v tomto případě není) nebo účastníky dohodnuto jinak (§ 48 odst. 2 OZ). Kupující může účinně odvolat svůj zrušující projev vůle do doby, než tento projev dojde prodávajícímu. Občanský zákoník pro odstoupení od smlouvy nepožaduje zvláštní formu, stačí jej provést ústně v obchodě, v němž došlo ke koupi zboží. Písemnou formu musí mít odstoupení pouze v případě, že sama kupní smlouva byla uzavřena písemně, ústní forma takového právního úkonu by způsobila jeho neplatnost (§ 40 odst. 2 OZ). Nicméně nelze než doporučit, aby každé odstoupení od smlouvy učinil kupující v písemné formě, neboť se tím zvyšuje důkazní průkaznost, že tento právní úkon vůbec učinil a co bylo jeho obsahem. Pro případ soudního sporu s prodávajícím také musí kupující prokázat, že tento projev vůle došel do dispoziční sféry prodávajícího. Snad nejlepším způsobem se jeví písemné potvrzení prodávajícího o převzetí odstoupení od smlouvy (prodávající ale není povinen takovéto potvrzení vydat) nebo zaslání doporučeného dopisu s dodejkou. Dodejka je součástí obálky a po obdržení dopisu příjemcem (prodávajícím) se vrací zpět odesílateli s podpisem stvrzujícím převzetí a datum, kdy k tomuto úkonu došlo. Je-li zaslán doporučený dopis bez dodejky, pošta sice potvrdí jeho převzetí k poštovní přepravě, ale odesílatel již nemá jistotu, že byl doručen adresátovi. Velmi důležitá je i sama formulace odstoupení, kupující může použít nejen formuli „odstupuji od smlouvy“, ale i „ruším smlouvou“, nebo „stornuji smlouvu“.149 Za odstoupení pak nelze považovat následující formulaci „žádám o odstoupení“ nebo „žádám o zrušení smlouvy“, neboť takové vyjádření lze považovat pouze za návrh na ukončení smlouvy dohodou, přičemž prodávající nemusí takový návrh přijmout. Po zrušení platně uzavřené kupní smlouvy v obchodě (odstoupením), nemůže být smlouva obnovena dalším projevem vůle kupujícího. Proto není možná ani dohoda prodávajícího a kupujícího o odstoupení od došlého projevu vůle, písemná dohoda o vzdání 148 149
Srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.2.2000, sp. zn. 22 Cdo 1374/98. K tomu viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96.
96
se uplatněného práva na zrušení smlouvy nebo dohoda o poskytnutí jiného plnění. Možná je pouze dohoda, kterou si strany vyřeší svá sporná práva (§ 585 až 587 OZ). Ovšem vyloučena není ani situace, kdy původní strany uzavřou novou smlouvu o prodeji téhož zboží v obchodě, avšak toto zboží je již kvalifikována jako použité.150 V případě využití práva odstoupit od smlouvy je kupující povinen vrátit prodávajícímu předmět koupě (reklamované zboží) a prodávající naopak musí kupujícímu vyplatit plnou výši kupní ceny za reklamované zboží (§ 457 OZ). Prodávající tedy nemá právo na to, o co se hodnota zboží jejím užíváním a tedy i opotřebením snížila, tj. za užívání zboží kupujícím do zrušení smlouvy (příp. i do výměny zboží za novou) nepřísluší prodávajícímu žádná náhrada.151 Jiná je ovšem situace, kdy dojde k užívání zboží po účinném odstoupení od smlouvy a kupujícímu tak vzniká užitek. Jelikož v této době nemohl kupující zboží držet v dobré víře, je povinen vydat prodávajícímu i takto získaný užitek (§ 458 odst. 2 OZ). Na druhou stranu, zdržuje-li prodávající vyplacení kupní ceny, pak má kupující právo po něm požadovat úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 OZ) za dobu od zrušení smlouvy do vrácení ceny. Prodávající může požadovat náhradu za znehodnocení prodaného zboží vzniklou jeho užíváním a opotřebením za dobu od zrušení kupní smlouvy do vrácení zboží jen proti současnému zaplacení úroků z prodlení z jím držené ceny prodaného zboží za tutéž dobu.152 Kupující ani prodávající nemůže u soudu uplatnit samostatně své právo na vrácení plnění, které podle smlouvy poskytl, aniž by v žalobním návrhu vyjádřil podmíněnost svého nároku nárokem druhé smluvní strany; to neplatí jen v případě, že jedna strana již vrátila veškeré plnění přijaté ze smlouvy.153 V případě, že dojde k odstoupení od smlouvy a kupujícímu již byla z důvodu jiné vady na prodané věci poskytnuta sleva z ceny, potom má kupující právo na vrácení ceny zboží ve výši zbylé po odečtení vyplacené slevy154; tímto tedy na straně kupujícího nedojde k bezdůvodnému obohacení. Prodávající po zrušení smlouvy neodpovídá za výskyt vad na dosud nevráceném zboží.
150
Srov. R 22/1983 str. 140 a 141. Srov. R 17/1976 (IV). 152 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR 3 Cz 22/79 ze dne 27.4.1979. 153 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR 3 Cz 49/74 ze dne 4.10.1974. 154 Viz. OULÍK, J. cit. dílo, s. 177 151
97
3.3.8.2. Práva kupujícího z dobrovolné (smluvní) záruky
Jednostranným prohlášením prodávajícího v záručním listě nebo dohodou účastníků smlouvy o prodeji zboží v obchodě o smluvní záruce může prodávající založit kupujícímu různá smluvní práva z odpovědnosti za vady. Podmínky, způsoby a důsledky jejich uplatnění, se však řídí příslušným právním úkonem zakládajícím dobrovolnou záruku. Dobrovolná záruka avšak nikdy nemůže kupujícího omezovat na jeho zákonných právech (§ 627 odst. 3 OZ).
3.3.9. Zánik odpovědnosti prodávajícího za vady zboží Právní vztah mezi prodávajícím a kupujícím z odpovědnosti za vady prodaného zboží může vzniknout pouze do určité doby od převzetí zboží. Vznikne-li, netrvá většinou po neomezenou dobu, avšak po uplynutí určité doby nebo na základě jiné skutečnosti zaniká. Proto musíme rozlišovat: a) případy, kdy odpovědnost prodávajícího za vady již nevzniká b) a zánik odpovědnosti prodávajícího za určitou vadu (vady) prodaného zboží. Ad a) Případy, kdy mezi účastníky smlouvy o prodeji zboží v obchodě již nemohou vznikat nové právní vztahy z odpovědnosti za vady jsou rozličné. Může se jednat o následující: 1) uplynutí doby, 2) zánik smlouvy o prodeji zboží v obchodě, 3) zánik prodaného zboží. Ad 1) Prodávající odpovídá pouze za ty vady, které má prodané zboží při převzetí nebo které se na něm vyskytnou v průběhu záruční doby.155 Prodávajícímu tak nemůže vzniknout odpovědnost za takové vady, které se na zboží vyskytnou až po uplynutí záruční doby. Ad 2) Jakmile platně uzavřená smlouva o prodeji zboží v obchodě zanikne (např. odstoupením), zaniká i povinnost prodávajícího ve smyslu ustanovení § 616 odst. 1 OZ. Ad 3) Jestliže dojde ke zničení zboží, nemohou se na něm tudíž vyskytovat žádné vady, je tedy vyloučeno, aby mezi prodávajícím a kupujícím mohl vzniknout jakýkoli nový právní vztah z odpovědnosti za vady. 155
OULÍK, J. cit. dílo, s. 115
98
Ad b) O zániku odpovědnosti za vady ve vlastním slova smyslu lze hovořit pouze v situaci, kdy se jedná o zánik odpovědnosti prodávajícího za určitou vadu (vady) na prodaném zboží. Odpovědnost prodávajícího za určitou vadu (vady) může zaniknout různými způsoby, zejména pak některým ze zde uvedených: 1) realizací uplatněného práva z odpovědnosti za vady, 2) uplynutím doby, 3) zánikem smlouvy o prodeji zboží v obchodě, 4) nemožností plnění. Ad 1) Snad nejobvyklejším způsobem zániku odpovědnosti za vady je splnění povinnosti prodávajícího vzniklé uplatněním práva z odpovědnosti za vady. Např. pokud se na prodaném zboží vyskytla v průběhu záruční doby určitá odstranitelná vada a kupující uplatnil právo na její odstranění, pak odstraněním této vady zanikla odpovědnost prodávajícího za ni. Ad 2) Práva ze zákonné záruční odpovědnosti za vady prodaného zboží zanikají (prekludují), nebyla-li uplatněna v záruční době (§ 626 odst. 1 OZ). To tedy znamená, že uplynutím záruční doby dochází k zániku odpovědnosti prodávajícího za všechny vady, ohledně nichž dosud nebylo uplatněno žádné právo z odpovědnosti za vady. U zboží, které se rychle kazí, a u použitého zboží odpovídá prodávající pouze za vady, které má toto zboží při převzetí prodávajícím. Lhůty, během kterých je potřeba práva z odpovědnosti za vady uplatnit u prodávajícího, mají hmotněprávní charakter. Kupující tak musí zajistit, aby jeho reklamační projev došel prodávajícímu nejpozději do posledního dne této lhůty (datum na obálce dopisu je právně irelevantní). Marným uplynutím těchto lhůt tyto práva zanikají. Přitom je vždy třeba přihlédnout k případnému stavení běhu záruční doby ve smyslu ustanovení § 627 OZ. Ad 3) Jakmile zanikne smlouva o prodeji zboží v obchodě (resp. smluvní vztah jí založený), zanikne i povinnost prodávajícího odevzdat kupujícímu zboží ve shodě s kupní smlouvou, zejména bez vad (§ 616 odst. OZ), takže prodávající již více neodpovídá za žádné vady prodaného zboží. K zániku smlouvy o prodeji zboží v obchodě dochází nejčastěji odstoupením. Ad 4) Kupujícímu může v rámci právního vztahu z odpovědnosti prodávajícího za vady zboží vyplývat buď jedno právo nebo více práv. Jedná-li se o prvý případ a toto jediné právo zanikne, pak zanikne i odpovědnost prodávajícího za vadu, pro kterou mohlo být nebo bylo uplatněno. Uvedený způsob zániku odpovědnosti prodávajícího za vady přichází 99
v úvahu zejména v souvislosti se zánikem práva na odstranění vady zboží pro nemožnost plnění. Pokud nastane situace, že kupující má v rámci právního vztahu z odpovědnosti prodávajícího za vady zboží pouze právo na odstranění vady a po uplatnění tohoto práva, ale ještě před jeho realizací dojde ke zničení zboží, nastane nemožnost plnění (§ 575 odst. 1 OZ), neboť prodávající nemůže objektivně splnit svoji povinnost, totiž odstranit vadu. V takovém případě tato povinnost zaniká a rovněž zaniká i odpovědnost prodávajícího za zmíněnou vadu. Kupující se poté může domáhat pouze náhrady vzniklé škody nebo vydání neoprávněného majetkového prospěchu (§ 577 OZ). V situaci, kdy by v rámci určitého právního vztahu z odpovědnosti za vady zboží nepřicházelo v úvahu jen jedno právo, nemožnost plnění by nezpůsobovala zánik odpovědnosti prodávajícího za vady, ale pouze zánik některého z více práv daných kupujícímu.
3.3.10. Promlčení práv z odpovědnosti za vady zboží
Na práva z odpovědnosti za vady prodaného zboží včas uplatněné u prodávajícího (popř. podnikatele určeného k provedení záruční opravy) se vztahuje promlčení (§ 508 OZ). Promlčecí doba je tříletá (§ 101 a 102 OZ), přičemž v této době je třeba uplatnit u soudu nárok z odpovědnosti za vady. Tato promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy kupující uplatnil právo z odpovědnosti za vady (nestačí jen vadu vytknout), resp. ode dne, kdy jeho projev došel prodávajícímu. Promlčením na rozdíl od prekluze právo nezaniká, ale oslabuje se, a proto se kupující může domáhat uplatněného práva z odpovědnosti za vady žalobou u soudu i po uplynutí promlčecí doby. Výsledek takového soudního řízení ale závisí na tom, zda prodávající podá námitku promlčení.156
156
OULÍK, J. cit. dílo, s. 114 až 115
100
3.4.
Odpovědnost výrobce za škodu způsobenou vadou výrobku Odpovědnost výrobce za škodu způsobenou vadou výrobku upravuje s účinností od
1. června zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění zákona č. 209/2000 Sb. (dále jen „zákon“). Tato úprava vychází ze směrnice Rady 85/357/EHS o sbližovaní právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/34/ES (dále jen „směrnice 85/357/EHS“). Přijetím koncepce odpovědnosti za škodu způsobenou vadností výrobku podle směrnice 85/357/EHS je do našeho právního řádu přijat institut odpovědnosti za škodu způsobenou vadností výrobku jako jeden ze zvláštních druhů objektivní odpovědnosti (odpovědnosti za výsledek), kdy povinnost k náhradě škody vznikne mezi poškozeným na straně jedné a výrobcem na straně druhé přímo ze zákona (ex lege), tedy mezi subjekty, mezi nimiž nebude zpravidla přímý smluvní vztah. Zákon celou svojí koncepcí přenáší velkou míru odpovědnosti přímo na výrobce a současně zjednodušuje rozhodování o nárocích poškozených osob.157 Podle důvodové zprávy k zákonu158 je důvodem pro zavedení principu objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou vadností výrobku skutečnost, že koncepci zavinění nelze přijmout jako vyhovující kritérium pro řešení otázky rozdělení rizik spojených s moderní technickou výrobou. Přitom je zpravidla výrobci umožněno zahrnout nezbytné výdaje spojené s tímto principem, tj. pojistné za pojištění pro tento druh odpovědnosti, do celkových nákladů, které jsou pak promítnuty do tržní ceny výrobku. Odpovědnost za výrobek však nemá chránit spotřebitele (kupujícího) v tom smyslu, aby mu výrobky poskytovaly jím očekávané „vlastnosti“, ale aby mu poskytovaly co nejvyšší míru bezpečnosti.159 Zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku koncipován jako lex specialis (viz. § 10 odst. 1 zákona). Pokud tedy tento právní předpis neupravuje některou otázku, použijí se příslušná ustanovení občanského zákoníku. Uvedené ustanovení (§ 10 odst. 1) bylo do zákona zřejmě zařazeno za tím účelem, aby zdůraznilo postavení zákona vůči občanskému zákoníku a subsidiární použití norem tohoto kodexu na problematiku zákonem neupravenou, neboť sám občanský zákoník v ustanovení § 853 stanoví pro občanskoprávní 157
VESELÝ, J. Evropský metr na výrobky. Právní rádce, 1999, č. 3, s. 26. Vládní návrh zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou vadností výrobku (sněmovní tisk 236/0). 159 LABÍKOVÁ, R. Obecná bezpečnost výrobků. Technické požadavky na výrobky. Odpovědnost za výrobek. Brno: MU v Brně, 2001, s. 187. 158
101
vztahy, které nejsou zvláště upraveny občanským zákoníkem ani jiným zákonem, analogické použití ustanovení občanského zákoníku upravujících vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (tzv. analogie legis). Poškozenému se nabízí při uplatnění svého nároku na náhradu škody způsobenou vadou výrobku postupovat buď podle zákona, nebo podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu (§ 420 OZ), konstruovaném na principu presumovaného zavinění. Toto oprávnění se výslovně uvádí v ustanovení § 10 odst. 2 zákona, čímž se také zákon vymezuje jako paralelní k občanskému zákoníku. Sám zákon (§ 11) ze své působnosti vylučuje případy náhrady škod způsobených jadernými událostmi, které jsou upraveny mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána a které byly vyhlášeny160 (tato výjimka je zcela v souladu s čl. 14 směrnice 85/357/EHS), a na uplatnění odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku uvedeného na trh před nabytím účinnosti zákona, tj. před 1. červnem 1998 (tato výjimka sleduje zásadu zákazu retroaktivity právní normy). Ustanovení § 8 zákona stanoví, že povinnost výrobce nahradit škodu způsobenou vadou jeho výrobku podle tohoto zákona nelze předem vyloučit ani omezit jednostranným prohlášením nebo dohodou. Ujednání, která by takové vyloučení nebo omezen umožňovala, jsou od počátku absolutně neplatná (§ 39 OZ). Uvedené ustanovení má kogentní povahu. Platně se lze vzdát pouze těch práv, které existují v době uzavření dohody (§ 574 OZ).
3.4.1. Pojmosloví zákona
Abychom porozuměli základnímu východisku zákona, jež je obsaženo v ustanovení § 1 větě první (tj., dojde-li v důsledku vady výrobku ke škodě na zdraví, k usmrcení nebo ke škodě na jiné věci, než je vadný výrobek, určené a užívané převážně k jiným než podnikatelským účelům, odpovídá výrobce poškozenému161 za vzniklou škodu, jestliže poškozený prokáže vadu výrobku, vzniklou škodu a příčinnou souvislost mezi vadou výrobku a škodou), musíme si nejdříve vysvětlit několik pojmů.
160
Jedná se o Vídeňskou úmluvu o občanskoprávní odpovědnosti za jaderné škody a o Společný protokol týkající se aplikace Vídeňské úmluvy a Pařížské úmluvy (viz. sdělení č. 133/1994 Sb.) 161 Jimž může být i kupující.
102
3.4.1.1. Výrobek
Za výrobek se podle ustanovení § 3 zákona považuje jakákoliv movitá věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k uvedení na trh. Výrobkem jsou rovněž součásti i příslušenství věci nemovité (nikoli sama nemovitá věc). Toto pojetí, kdy za výrobek jsou považovány i součásti a příslušenství věci nemovité, nastoluje v tomto případě pro uvedené věci zvláštní právní režim, odlišný od současného českého právního systému, podle něhož věc zapracovaná do jiné věci se stává její součástí a ztrácí svoji samostatnost. Zákon za výrobek též považuje elektřinu, přičemž ji uvádí jako příklad z demonstrativního výčtu, čili vedle elektřiny lze uvažovat i o jiných lidmi ovladatelných přírodních silách (energie vodní, parní aj.).162
3.4.1.2. Vada výrobku
Stěžejním pojmem je též vada výrobku. Výrobek je podle ustanovení § 4 zákona vadný, jestliže z hlediska bezpečnosti jeho užití nezaručuje vlastnosti, které lze od něj oprávněně očekávat, zejména s ohledem na a) prezentaci výrobku včetně poskytnutých informací, nebo b) předpokládaný účel, ke kterému má výrobek sloužit, nebo c) dobu, kdy byl výrobek uveden na trh [uvedením výrobku na trh se podle ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, rozumí okamžik, kdy je výrobek na trhu Evropského společenství poprvé úplatně nebo bezúplatně předán nebo nabídnut k předání za účelem distribuce nebo používání nebo kdy jsou k němu poprvé převedena vlastnická práva, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Za uvedené na trh se považují i výrobky vyrobené nebo dovezené pro provozní potřeby při vlastním podnikání výrobců nebo dovozců a výrobky poskytnuté k opakovanému použití, je-li u nich před opakovaným použitím posuzována shoda s právními předpisy, pokud to stanoví nařízení vlády.].
162
Do 31. srpna 2000 se zákon nevztahoval na zemědělské a lesní přírodní produkty a zvěř, pokud neprošly prvotním zpracováním. Tato výjimka byla odstraněna novelou zákona č. 209/2000 Sb. v návaznosti na novelizaci směrnice 85/357/EHS.
103
Výrobek se nepovažuje za vadný pouze z toho důvodu, že později byl uveden na trh dokonalejší výrobek (§ 4 odst. 2 zákona). Dokonalejším výrobkem je výrobek, který poskytuje kupujícímu více bezpečnosti.
3.4.1.3. Výrobce
Osoba výrobce je definována v ustanovení § 2 zákona a výrobcem se tedy rozumí: a) výrobce konečného výrobku, suroviny nebo součásti výrobku jakož i osoba, která uvede na výrobku své jméno, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak (odpovědnost výrobce je tak rozšířena i na jiné subjekty distribučního řetězce, kteří však nejsou přímými výrobci, uvedou-li na výrobku své jméno, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak, tedy na osoby, které se jako výrobci prezentují kupujícímu); b) každá osoba, která v rámci své obchodní činnosti163 doveze výrobek za účelem prodeje, nájmu nebo jiného užití; tímto není dotčena odpovědnost výrobce podle písmene a); c) každý dodavatel výrobku za podmínky, že nemůže být určen výrobce podle písmene a), pokud ve lhůtě jednoho měsíce od uplatnění nároku na náhradu škody nesdělí poškozenému totožnost výrobce podle písmene a) nebo osobu, která mu výrobek dodala; totéž platí v případě dovozu, pokud není známa osoba, která výrobek dovezla podle písmene b), i když je výrobce podle písmene a) znám (poškozený tedy může požadovat označení výrobce od kteréhokoliv dodavatele v rámci distribučního řetězce, pokud však dodavatel poškozenému tohoto výrobce neoznámí v rámci jednoměsíční lhůty, potom sám nese odpovědnost za škodu způsobenou vadným výrobkem; tímto postupem se tak zajišťuje, že poškozený v každé situaci nalezne alespoň jednu odpovědnou osobu, na níž se může hojit). Kritéria kladená na výrobce může v případě škody způsobené vadným výrobkem splňovat i vícero osob současně. Avšak společně a nerozdílně odpovídají za vniklou škodu pouze výrobci (§ 7a zákona). Pro pluralitu škůdců je zcela nerozhodné, zda se jedná o fyzické či právnické osoby, stejně tak není rozhodný právní důvod, resp. způsob vzniku odpovědnosti za škodu.
163
Obchodní činností lze rozumět podnikatelskou činnost, kterou zákon používá na jiném místě - § 5 odst. 1 písm. c).
104
Poškozená osoba je legitimována uplatnit nárok na náhradu škody vůči kterémukoliv výrobci, přičemž vzájemné vypořádání mezi solidárně odpovídajícími výrobci se provede podle účasti každého z nich (§ 7a odst. 2 a 3 zákona). V případě solidární odpovědnosti nemůže jeden z více škůdců odmítnout požadavek poškozeného na náhradu škody a odkázat jej s dalšími díly škody na ostatní škůdce. Pokud škoda vznikne sice v důsledku vady výrobku, ale současně s jednáním nebo opomenutím třetí osoby (osoby nespadající pod definici výrobce uvedené v § 2 zákona a osoby odlišné od poškozeného), odpovídá výrobce za škodu v plném rozsahu (§ 7 odst. 1 zákona). Výrobce však může podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona vůči třetí osobě uplatňovat postih (regres) jakožto důsledek jejího jednání nebo opomenutí, jež přispělo ke vzniku škody. Jakmile se tedy poškozený rozhodne uplatnit své právo na náhradu škody podle zákona, je vyloučena solidární odpovědnost výrobce (výrobců) a třetí osoby (třetích osob), a to i přesto, že jednání či opomenutí třetí osoby zapříčinilo spolu s vadou výrobku vznik škody.
3.4.2. Uplatňování náhrady škody
Jak již bylo uvedeno výše, ustanovení § 1 zákona uvádí tři základní skutečnosti, které musí poškozený prokázat, aby mohl úspěšně uplatnit nárok. Poškozený je tak povinen prokázat vadu výrobku (k pojmu viz. výše), vzniklou škodu a kauzální nexus mezi vadou výrobku a škodou. Výrobce tak odpovídá za škodu způsobenou vadou výrobku bez ohledu na zavinění, jedná se tedy o objektivní odpovědnost (odpovědnost za výsledek). Škodou lze obecně rozumět újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi. V pojetí zákona se škodou rozumí škoda na zdraví, usmrcení nebo škoda na jiné věci, než je vadný výrobek, určené nebo převážně užívané k jiným než podnikatelským účelům (§ 1). Směrnice 85/537/EHS však škodu na věci chápe odlišně, neboť ji definuje jako poškození nebo zničení jakéhokoliv majetku jiného než vadného výrobku samotného, která se běžně užívá pro osobní potřebu nebo spotřebu a která byla užívána poškozenou osobou převážně pro její potřebu nebo spotřebu (čl. 9). Formulace užitá v českém zákoně je tak poněkud nepřesná a problematická. Co znamená, že výrobek je „určen“ k určitému účelu? Je kupující zbaven ochrany institutem odpovědnosti za výrobek, zakoupí-li např. z důvodu vysokého počtu dětí v rodině automatickou pračku
105
„doporučenou“ či „vyvinutou“ či „určenou“ např. pro restaurace či lékařské ordinace“ Na tuto otázku nám zřejmě odpoví až soudní praxe.164 Zákon stanoví pro škodu na věci spodní hranici, od které výrobce odpovídá za vzniklou škodu. Výše škody tak musí převyšovat částku vypočtenou z 500 EUR kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou v den, v němž škoda vznikla nebo byla zjištěna (§ 6a).165 V opačném případě může poškozený uplatnit právo na náhradu škody pouze podle ustanovení § 420 OZ na základě ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu. Horní hranice však není zákonem stanovena. Hradí se skutečná škoda (damnum emergens) a ušlý zisk (lucrum cessans) v penězích, požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu (restitutio in integrum), přičemž o úhradu škody uvedením do předešlého stavu musí poškozený sám požádat. Při určení výše škody je třeba vycházet z ceny v době poškození. Při škodě na zdraví se odškodňují jednorázově bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění, dále se poskytuje náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a popřípadě též po skončení pracovní neschopnosti nebo invaliditě, spolu s účelnými náklady spojenými s léčením. Při usmrcení se hradí paušální jednorázové odškodnění určené vyjmenovaným pozůstalým, dále náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a případně náklady spojené s pohřbem (§ 442 až 450 OZ). Příčinnou souvislost je nutno chápat tak, že mezi vadou výrobku a vznikem škody musí existovat vztah příčiny a následku. Tato otázka musí být vždy řešena konkrétně v každém jednotlivém případě, kdy musí být náležitě zhodnoceny všechny okolnosti objasňující, co bylo příčinou nastalého následku. Poškozený musí své právo na náhradu škody uplatnit u výrobce ve lhůtě stanovené v ustanovení § 9 zákona. Podle tohoto ustanovení se právo na náhradu škody uplatněného v souladu se zákonem promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo s přihlédnutím k okolnostem lze důvodně předpokládat, že se mohl dozvědět o škodě, vadě výrobku a totožnosti výrobce. Pro počátek promlčecí doby musí být kumulativně splněny všechny tři podmínky. 164
LABÍKOVÁ, R. cit. dílo, s. 175. V této souvislosti se nabízí otázka, zda zmíněný finanční limit znamená, že poškozený ponese spoluúčast na způsobené škodě ve výši 500 EUR a výrobce uhradí pouze částku převyšující, nebo že výrobce poskytne poškozené osobě náhradu škody v plné výši? Lze se ztotožnit s názorem T. Těmína, že je třeba názor pokládající uvedenou částku za odečitatelnou odmítnout. Pokud by však soudní praxe dospěla k názoru opačnému, poškozenému pak nezbude jiná možnost, než škodu do částky 500 EUR žalovat podle obecné úpravy náhrady škody podle občanského zákoníku (TĚMÍN, T. Odpovědnost za škodu způsobenou vadným výrobkem. Právní rádce, 2004, č. 10, příloha, s. X). 165
106
Vznese-li však výrobce po uplynutí promlčecí doby námitku promlčení, přestane být nárok soudně vymahatelný a stane se naturální obligací, kdy právo (nárok) sice poškozenému nezaniká, ale výrobce může splnit svoji povinnost pouze dobrovolně. Pro počátek promlčecí lhůty je rozhodné, kdy se poškozený dozví nebo s přihlédnutím k okolnostem lze důvodně předpokládat, že se mohl dozvědět o vzniklé škodě (nikoli o škodné události), vadě výrobku a o totožnosti výrobce. Pokud však osoba, která výrobek poškozenému dodala, ve lhůtě jednoho měsíce od uplatnění nároku na náhradu škody poškozenému sdělí totožnost výrobce, nepovažuje se taková osoba za výrobce, a okamžikem znalosti totožnosti výrobce bude okamžik sdělení totožnosti výrobce. Při posuzování toho, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, vadě výrobku a o totožnosti výrobce, je zapotřebí vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o takové skutečnosti. Vznese-li však výrobce námitku promlčení, důkazní břemeno bude ležet na tomto výrobci. Ustanovení o přerušení běhu promlčecí lhůty podle § 110 OZ, stejně jako i obecná ustanovení o běhu promlčecí doby podle § 111 až 114 OZ platí rovněž pro zákon, neboť tento právní předpis v tomto směru neobsahuje speciální úpravu. Uplatní-li poškozený v promlčecí době právo u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, potom po dobu soudního řízení promlčecí doba podle ustanovení § 112 OZ neběží (staví se). Pokud bude poškozenému přiznáno právo na náhradu škody pravomocným rozhodnutím soudu, původní promlčecí doba se přeruší (přetrhne) a začne běžet nová promlčecí doba v délce deseti let (§ 110 odst. 1 OZ). Právní nástupce subjektu určitého práva či povinnosti přebírá právo nebo povinnost svého předchůdce. To ovšem neplatí tam, kde právo či povinnost zaniká, typicky se jedná o smrt poškozeného, je-li plnění omezeno pouze na jeho osobu (např. v případě škody na zdraví právo na bolestné a náhrada za ztížení společenského uplatnění - § 597 odst. 2 OZ). Právo na náhradu škody zaniká uplynutím deseti let ode dne, kdy výrobce uvedl na trh vadný výrobek, který způsobil škodu.166 To ovšem neplatí, jestliže v uvedené době byl nárok na náhradu škody uplatněn u soudu (§ 9a zákona).167
166
Pokud tedy kupující koupí použitý výrobek, musí počítat se skutečností, že tato prekluzivní doba již počala plynout. 167 Původně zákon rozlišoval subjektivní tříletou a objektivní desetiletou promlčecí lhůtu, novelou zákona byla desetiletá lhůta vypuštěna a nově byla zavedena tato desetiletá propadná (prekluzivní) lhůta, což je také v souladu s čl. 11 směrnice 85/357/EHS.
107
Výrobce se však podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona může své odpovědnosti částečně či zcela zprostit a to z těchto taxativně uvedených (liberačních) důvodů: a) výrobek neuvedl na trh168 (tento liberační důvod vychází ze skutečnosti, že ne vždy se uvedení výrobku na trh považuje za dobrovolný volní akt výrobce, tedy že na trh byl uveden výrobek, který byl výrobci odcizen) nebo b) s přihlédnutím k okolnostem lze důvodně předpokládat, že vada výrobku, která způsobila škodu, neexistovala v době, kdy výrobce uvedl výrobek na trh, nebo nastala později (i zde je důležitý výklad pojmu „okamžik uvedení výrobku na trh“, neboť na výrobci nelze požadovat, aby byl odpovědný za škodu, jež vznikla bez jeho přičinění – např. u přepravců, kteří přispěli ke vzniku vady na výrobku neodbornou přepravou či manipulací, nebo u prodávajících, kteří nedodrželi doporučené skladovací podmínky) nebo c) výrobek nevyrobil pro prodej nebo jinou formu použití pro podnikatelské účely ani že výrobek nebyl vyroben nebo jím šířen v rámci jeho podnikatelské činnosti (výrobce sice výrobek vyrobil, avšak nikoli za účelem jeho uvedení na trh – týká se to např. prototypů, zkušebních vzorků či výstavních exponátů) nebo d) vada výrobku je důsledkem plnění těch ustanovení právních předpisů, které jsou pro výrobce závazná (toto ustanovení je reakcí na situaci, kdy výrobce přesně dodržel závazné právní předpisy, přesto však vyrobil vadné výrobky, jež následně způsobily škodu) nebo e) stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy uvedl výrobek na trh, neumožnil zjistit jeho vadu (toto ustanovení upravuje tzv. „vývojové riziko“, avšak nejedná se o stav a úroveň znalostí konkrétního výrobce, nýbrž o stav platící všeobecně). Výrobce součásti výrobku se odpovědnosti zprostí tehdy, jestliže prokáže, že vada byly způsobena konstrukcí výrobku, do něhož byly součást výrobku zapracována, nebo byla způsobena návodem k výrobku (§ 5 odst. 2 zákona). Solidární odpovědnosti se tak mohou zprostit ti výrobci dílčích výrobků (součástek), jejichž výrobky jsou sice bezpečné, avšak byly zapracovány do špatně provedeného konečného výrobku nebo výrobce konečného výrobku sestavil nesprávný návod k použití. Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona se výrobce může též liberovat (částečně či úplně) tím, prokáže-li,
že vznik škody způsobil svým jednáním nebo opomenutím
168
Pro výklad pojmu „uvedení výrobku na trh“ je opět nutno použít ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
108
poškozený nebo osoba, za kterou je poškozený odpovědný. Toto ustanovení vystupuje jako lex specialis k ustanovením § 441 OZ (zavinění či výlučné zavinění poškozeného) a § 422 OZ (odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání), v posledním případě však zákon neobsahuje podrobnější úpravu, a proto se užijí i pravidla stanovená v tomto ustanovení občanského zákoníku.
109
Závěr Touto diplomovou prací jsem chtěl podat podrobnější rozbor české soukromoprávní úpravy ochrany kupujícího při prodeji zboží v obchodě. Doufám, že se mi tohoto cíle podařilo dosáhnout. Vlastní práci jsem rozčlenil do tří částí – kapitol a tyto kapitoly dále ještě do několika podkapitol, popř. oddílů a pododdílů. V první části jsem se zabýval základními východisky pro celou práci, tj. vymezil jsem samotný pojem „prodej zboží v obchodě“, určil jsem , kdo se tohoto prodeje vůbec může účastnit, dále jsem stanovil a blíže rozebral podstatné náležitosti kupní smlouvy uzavřené při tomto prodeji, rovněž jsem uvedl a charakterizoval základní povinnosti smluvních stran prodeje zboží v obchodě (obsah tohoto vztahu) a konečně jsem se i zaměřil na otázky související s nabytím vlastnického práva při prodeji zboží v obchodě. Následně jsem se snažil ozřejmit zvláštní typy prodeje zboží v obchodě, upravené v občanském zákoníku. Mezi tyto specifické typy prodeje zboží patří prodej pomocí prostředků komunikace na dálku, prodej mimo stálou provozovnu a prodej na objednávku. Poslední část této práce jsem potom věnoval právní úpravě, která platí pro všechny typy prodeje zboží v obchodě, tedy jak pro ten běžný prodej zboží v (kamenném) obchodě, tak i pro výše uvedené zvláštní typy prodeje. Do této části jsem tak zařadil problematiku smluvních ujednání v neprospěch kupujícího, výkladu kupních smluv a nepřípustných smluvních ujednání, dále se jedná o úpravu zasílání neobjednaného zboží a konečně dvě podkapitoly se zabývající odpovědnostními vztahy, tj. odpovědností prodávajícího za vady zboží a odpovědností výrobce za škodu způsobenou vadou výrobku. Mám-li sám zhodnotit kvalitu soukromoprávních prostředků ochrany kupujícího při prodeji zboží v obchodě, musím konstatovat, že český zákonodárce poskytl kupujícímu, i přes některé v této práci zmíněné nedostatky a nejasnosti, docela solidní základ pro to, aby byla vyrovnána faktická nerovnováha panující mnohdy mezi prodávajícími na straně jedné a kupujícími na straně druhé. Přestože právní řád garantuje kupujícím tyto výhody (práva), praxe nás však neustále přesvědčuje o tom, jak je pro kupující někdy obtížné či dokonce nemožné tato práva vůči prodávajícím uplatnit a vymáhat. Na otázku, proč se tomu tak děje, můžeme nalézt vícero možných odpovědí, jedna z nich je však klíčová, totiž že podnikatelská kultura je v České republice opravdu na špatné úrovni. Má-li v tomto směru nastat pozitivní změna, nepostačí pouze legislativní posilování práv kupujících, ale
110
především musí být sami kupující (spotřebitelé) vůči prodávajícím (dodavatelům) více sebevědomější a donutit tak své „oponenty“ dodržovat jejich zákonné povinnosti. Ruku v ruce s tím musí stát vytvořit takový efektivní a přístupný systém institucí, založený na bázi mediace a arbitráže, jež by urovnával, popř. rozhodoval o spotřebitelských sporech, neboť se ukazuje, že ani soudní řízení, ani klasické arbitrážní řízení nejsou pro tyto spory příliš vhodné. Rovněž je zřejmě zapotřebí některé soukromoprávní povinnosti prodávajících (dodavatelů) vůči kupujícím (spotřebitelům) promítnout do oblasti veřejného práva, tzn. že dozorové státní orgány by měly kontrolovat jejich plnění a v případě jejich porušení ukládat nápravná opatření a pokuty. Jak jsem již v úvodu této práce uvedl, současná podoba ochrany kupujícího při prodeji zboží v obchodě (resp. ochrany spotřebitele) je z valné většiny výsledkem transpozice mnoha komunitarních směrnic. A proto bych se chtěl na tomto místě také zmínit o iniciativě Evropské komise a jí podřízeného Generálního ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele (DG SANCO), kteří počátkem února tohoto roku zveřejnili tzv. Zelenou knihu o revizi spotřebitelského acquis169 (Green Paper on the Review of the Consumer Acquis). Zelená kniha totiž zahajuje proces veřejné konzultace k revizi komunitárního spotřebitelské acquis. Na základě výsledků konzultací se Komise rozhodne, zda přikročí k určitým legislativním krokům, jejichž cílem by mělo být zjednodušit a modernizovat stávající spotřebitelskou legislativu, čímž by se přispělo mj. k podpoře a usnadnění přeshraničních transakcí. Zelená kniha shrnuje počáteční závěry Komise týkající se této revize. Tyto závěry se opírají především o výsledky pracovní skupiny Evropské komise složené z expertů členských států, ze srovnávací studie aplikace dotčených směrnic v jednotlivých členských státech, z výsledků několika seminářů zaměřených na vybrané směrnice a ze studie názorů spotřebitelů a podnikatelů na stávající spotřebitelskou legislativu a její dopady na přeshraniční obchod. Zelená kniha identifikuje celou řadu existujících problémů souvisejících s osmi vybranými směrnicemi, a to: směrnice 85/577/EHS (prodej mimo stálou provozovnu), směrnice 90/314/ EHS (cestovní služby – pobyty a zájezdy), směrnice 93/13/EHS (nepřiměřené smluvní podmínky), směrnice 94/47/ES (time-sharing), směrnice 97/7/ES (distanční prodej), směrnice 98/6/ES (označování zboží cenami), směrnice 98/27/ES (žaloby na zdržení se protiprávního jednání) a 1999/44/ES (prodej spotřebního zboží a
169
Dostupná např. na této adrese: http://download.mpo.cz/get/30237/33095/348341/priloha001.pdf.
111
záruky). Mimo tuto revizi tak má např. zůstat směrnice 2000/31/ES (mj. regulující elektronický obchod), což právě v tomto případě nevidím jako důvodné. Sama Zelená kniha uvádí jako tyto problémy: rozvoj nových trhů (digitální technologie a digitální služby, online aukce), nesourodost pravidel aplikovaných na vnitřním trhu a nízká důvěra spotřebitelů a podnikatelů. Kniha naznačuje tři možnosti, jak se s těmito problémy vypořádat: 1) vertikální přístup znamenající postupnou novelizaci všech uvedených směrnic, tento proces by však zřejmě trval delší dobu, znamenal by menší šanci na zjednodušení spotřebitelského acquis a v průběhu let by se zřejmě ukázala potřeba další novelizace; 2) smíšený přístup, kdy horizontální nástroj (nařízení) by upravoval záležitosti společné všem směrnicím (např. definice spotřebitele a dodavatele, určení jedné lhůty na rozmyšlenou) a rovněž by obsahoval i úpravu nepřiměřených smluvních podmínek, vertikální opatření (revidované směrnice) by potom upravovala specifické oblasti. Komise tento přístup dále rozpracovává v tom směru, že podle obsahových náležitostí nabízí několik podob jak horizontálních nástrojů, tak i nástrojů vertikálních (pro svoji rozsáhlost je zde nebudu prezentovat); 3) pasivní přístup, tj. žádná legislativní akce, ponechat současný stav. Dle mého názoru, má-li být dosaženo vytknutého cíle, tj. komunitární spotřebitelské acquis zjednodušit, zmodernizovat a zařídit, aby na tomto poli v členských státech Evropských společenství panovaly co nejmenší rozdíly, bude muset Evropská komise zvolit smíšený přístup, neboť pouze tento má pro splnění tohoto cíle ty nejlepší předpoklady. Já sám jsem velice zvědav, jak se Komise rozhodne, koneckonců její první reakce by měla bát známa do půli roku 2007, kdy má zveřejnit shrnutí došlých konzultativních příspěvků. Zvítězí-li první nebo druhý přístup, automaticky to neznamená, že se v oblasti spotřebitelské legislativy dočkáme okamžitých změn, a ani to neznamená, že tato legislativa bude splňovat ony vytknuté cíle, přesto nelze než doporučit, aby příslušné státní orgány (zejména Ministerstvo průmyslu a obchodu), případně spotřebitelská sdružení, využily možnosti dané Zelenou knihou a podaly své připomínky k dotčeným směrnicím, neboť jejich některá ustanovení a konstrukce se při transpozici do českého právního řádu ukázala jako problematická. Ale abych pouze nehanil komunitární právo, též musím pokárat českého zákonodárce, jelikož tato práce na řadě míst ukázala, že některá potřebná ustanovení spotřebitelských směrnic jím nebyla do českého práva vůbec zakomponována, u některých transponovaných ustanovení došlo k překroucení jejich smyslu oproti předloze nebo se u nich ukázaly potíže při jejich aplikaci. 112
Tímto tedy chci na našeho zákonodárce apelovat, aby výše uvedené nedostatky odstranil, zavedl efektivní systém rozhodování spotřebitelských sporů a promítl některé soukromoprávní povinnosti prodávajících (resp. dodavatelů) i do veřejného práva. Na samotné kupující (spotřebitele) by potom pouze zbylo, aby si byli vědomi svých zákonných práv a nebáli se je používat.
113
Zusammenfassung Diese Diplomarbeit mit dem Thema „Käuferschutz bei Warenverkauf im Handel“ befasst sich mit der Analyse der rechtlichen Käuferschutzmittel beim Warenverkauf im Handel, die die Rechtsordnung der Tschechischen Republik bietet. An dieser Stelle sei zu erwähnen, dass unter Warenverkauf im Handel nicht der Verkaufsladen gemeint ist, sondern das Rechtsverhältnis, welches dadurch spezifisch ist, dass ein Unternehmer (Lieferant, Profi) hier als Verkäufer steht, der Ware an andere Personen im Rahmen seiner Unternehmenstätigkeit verkauft. Ist diese andere Person ein Unternehmer, so darf er diese Ware für den Zweck seiner eigenen Unternehmenstätigkeit nicht kaufen. Der Schutz des Käufers als Verbraucher hat eine verhältnismäßig lange Tradition im tschechischen Recht, im letzten Jahrzehnt wurde dieser Schutz durch die Transposition kommunitärer Richtlinien allerdings noch deutlich verstärkt. In die tschechische Rechtsordnung gelangten somit neue Elemente des Käufer-/Verbraucherschutzes, es handelt sich besonders um die Regelung unzulässiger Vertragsvereinbarungen und Auslegungen der Verträge, des Weiteren um die Regelung des Distanzverkaufes und des Verkaufes außerhalb der Betriebsstätte. Zu grundlegenden Änderungen kam es auch im Bereich der Verkäuferhaftung für Mängel, und neulich wurde auch die Problematik der Produkthaftpflicht des Herstellers neu gestalten. Der Käufer-/Verbraucherschutz hat zwei Ebenen im tschechischen Recht, einerseits wird diese Person durch im Privatrecht verankerte Mittel geschützt, dh. diese Person selbst kann gewisse ex lege bzw. ex contractu sich ergebende Rechte gegen den Verkäufer geltend machen; andererseits ist sie auch indirekt, dh. durch die Ausübung der Staatsaufsicht über die Einhaltung der durch öffentlich-rechtliche Vorschriften festgesetzten Pflichten seitens der
Verkäufer
geschützt.
Aufsichtsorganen, wie Tschechische
Diese
Aufsicht
obliegt
den
zuständigen
staatlichen
Tschechische Gewerbeaufsicht (Česká obchodní inspekce),
Landwirtschafts-
und
Lebensmittelaufsicht
(Česká
zemědělská
a
potravinářská inspekce), Gewerbeämter, Behörden des öffentlichen Gesundheitsschutzes, der Veterinärverwaltung, Zollämter usw. Diese Arbeit befasst sich ausführlicher allerdings nur mit der erstgenannten Gruppe von Käufer-/Verbraucherschutzmitteln, also mit Instrumenten, die sich in den privatrechtlichen Vorschriften befinden. Die untersuchten privatrechtlichen Mittel befinden sich im zentralen Gesetzbuch des Zivilrechts – im Bürgerlichen Gesetzbuch (insb. unter §
114
52 bis 54, 55 bis 57 und 612 bis 627), ferner auch im Handelsgesetzbuch (Best. § 262) und ebenso im Produkthaftpflichtgesetz. Der Text dieser Arbeit ist für Vergleichs- und Ergänzungszwecke durch die Rechtsprechung der tschechischen Gerichte und des Europäischen Gerichtshofes, durch Zitierungen
kommunitärer
Richtlinien,
öffentlich-rechtlicher
Vorschriften
und
entsprechender slowakischer Regelung, ferner durch Zitierungen der Gesetzesentwürfe, gelehrter Bücher, Zeitschriftenabhandlungen. Und nicht zuletzt tauchen auch Ansichten, Bemerkungen und Empfehlungen des Autors im Text auf. Die eigentliche Arbeit ist thematisch in drei Teile – Kapitel geteilt. Das Ziel des ersten Teils ist die Definierung der mit Warenverkauf im Handel zusammenhängenden Grundbegriffe und Konstruktionen, und somit eigentlich die der Ausgangspunkte der weiteren Kapitel. Dieses Kapitel ist in folgende Unterkapitel gegliedert: Der Begriff „Warenverkauf im Handel“, Parteien des durch Warenverkauf im Handel zustande gekommenen Schuldverhältnisses, Essentialia negotii des im Handel abgeschlossenen Kaufvertrages, Inhalt des Rechtverhältnisses des Warenverkaufes im Handel, Eigentumsrechtserwerb bei Warenverkauf im Handel. Das erste der genannten Unterkapitel legt fest, was unter Warenverkauf im Handel eigentlich zu verstehen ist. Es geht nämlich nicht darum, wo und wie dieser Verkauf zustande kommt, sondern darum, welche Parteien daran teilnehmen. Auf Seite des Verkäufers muss der Unternehmer auftreten (natürliche oder juristische Person), der die Ware im Rahmen seiner Unternehmenstätigkeit verkauft. Auf Seite des Käufers kann dann eine unerschöpfliche Anzahl an Subjekten auftreten (natürliche und juristische Personen – Nichtunternehmer, natürliche und juristische Personen – Unternehmer, falls sie die Ware nicht zwecks weiterer Nutzung im Rahmen ihrer Unternehmenstätigkeit kaufen, und schließlich Staat und regionale Selbstverwaltungseinheiten, sofern sie keine öffentlichen Bedürfnisse sichern). Mit Fragen bezüglich der oben erwähnten Subjekte befasst sich das zweite Unterkapitel, das u.a. auf das Missverhältnis zwischen dem Käufer (Verbraucher), wie das tschechische Recht (der Käufer kann hier sowohl natürliche als auch juristische Person sein) ihn versteht, und jenem des kommunitären Rechts (nur natürliche Person). Das dritte der angeführten Kapitel behandelt wesentliche Bestandteile des im Handel geschlossenen Kaufvertrages. Der erste Bestandteil ist der Kaufgegenstand – die Ware. Das tschechische Recht betrachtet in diesem Zusammenhang lediglich bewegliche Sachen als Waren, und das noch nicht alle, denn bei taxativ festgelegten Sachen (insb. Trinkwasser, 115
Strom, Gas, Wärme) wurden andere durch spezielle Rechtsvorschriften geregelte Regime eingeführt. Der zweite wesentliche Bestandteil des Kaufvertrages ist der Kaufpreis, der den Preisvorschriften entsprechen muss. Der Käuferschutz wird ebenso durch die Regulierung der Preisinformationen gesichert, welche dieses Unterkapitel auch behandelt. Den Inhalt des Rechtverhältnisses des Warenverkaufes im Handel bilden subjektive Rechte und Pflichten der Vertragsparteien und werden im vierten Unterkapitel erörtert. An dieser Stelle ist die Regel anzuführen, wonach gilt, dass der Pflicht einer Partei das Recht der anderen Partei entspricht. Deswegen behandelt der betreffende Text lediglich die primären Pflichten der Vertragsparteien – die sekundären Pflichten werden im dritten Teil dieser Arbeit behandelt. Der Verkäufer ist also gegenüber dem Käufer verpflichtet, die Ware zu übergeben, das Eigentumsrecht zu dieser Ware zu übertragen und einwandfrei zu leisten/erfüllen. Der Käufer ist wie folgt verpflichtet: die Ware zu übernehmen, den Kaufpreis zu bezahlen und in unumgänglichem Maße zu kooperieren. Das fünfte Unterkapitel befasst sich schließlich mit dem Eigentumsrechterwerb bei Warenverkauf im Handel. Der Käufer erwirbt das Eigentumsrecht grundsätzlich durch Warenübernahme. Neben dem klassischen Warenverkauf im „Laden“ (der Betriebsstätte) werden Waren auch auf spezielle Art verkauft, wozu auch eine rechtliche Sonderregelung vonnöten war. Es handelt sich um Verkauf mithilfe von Fernkommunikationsmitteln, Verkauf außerhalb
der
Betriebsstätte
und
Auftragsverkauf.
Diesen
drei
genannten
Warenverkaufsarten widmet sich der zweite Teil dieser Arbeit, der in drei Unterkapitel unterteilt ist. Der Warenverkauf mithilfe von Fernkommunikationsmitteln wird durch solche Mittel abgewickelt, die individuelle Verhandlung ermöglichen. Nur so kann nämlich der Antrag auf Vertragsabschluss (das Angebot) an konkrete Person/Personen (im Sinne des § 43a Abs. 1 BGB) gestellt, bzw. der Kaufvertrag ohne gleichzeitige physische Anwesenheit des Käufers und Verkäufers abgeschlossen werden. Zu diesen Fernkommunikationsmitteln gehören z.B. adressierte Drucksachen, Telefon mit Bedienungspersonal, Videotelefon, elektronische Post oder Fax. Kommunikationsmittel wie unadressierte Drucksachen, Werbung, Rundfunk, Fernsehen, oder Internet ermöglichen keineswegs einen Kaufvertrag zu schließen. Mithilfe von diesen Kommunikationsmitteln kann der Verkäufer nämlich kein Angebot an konkrete Person/Personen machen; das Vorgehen des Verkäufers kann in diesem Fall jedoch als Aufforderung zur Angebotslegung (invitatio ad offerendum) betrachtet werden. 116
Im Zusammenhang mit Warenverkauf mithilfe von Fernkommunikationsmitteln befasst sich das erste Unterkapitel neben der Problematik dieser Fernkommunikationsmittel auch mit Informationspflicht des Verkäufers, der Möglichkeit des Vertragsrücktritts vonseiten des Käufers (in der Tschechischen Republik beträgt die Basisfrist für den Vertragrücktritt 14 Tage ab Warenübernahme durch den Käufer) sowie mit Fällen, auf die die beschriebene Regelung ex lege nicht anwendbar ist. Die zweite Sonderart des Warenverkaufes im Handel ist der Verkauf außerhalb der Betriebsstätte. Diese Art wird im zweiten Unterkapitel erörtert. Dieser Warenverkauf kommt am häufigsten im Wohnsitz des Verkäufers (Hausiererhandel) oder an seinem Arbeitsplatz zustande, relativ verbreitet und bekannt sind auch verschiedene durch den Verkäufer veranstaltete Vorführungsaktionen oder Ausflüge außerhalb der Verkaufsräume (sog. Werbeausflüge). Dieses Unterkapitel behandelt auch die Pflichten des Verkäufers bezüglich dieser Warenverkaufsart, das Vertragsrücktrittsrecht des Käufers (die Basisfrist beträgt 14 Tage ab Vertragschluss) sowie Ausnahmen aus dem Verkaufsregime dieser Verkaufsart. Die letzte in dieser Arbeit beschriebene Warenverkaufssonderart ist der sog. Auftragsverkauf. Der Verkäufer kann nämlich auch solche Ware verkaufen, über die er im Augenblick des Vertragsabschlusses nicht verfügt, die er aber imstande ist zu beschaffen und zu liefern. Der Verkäufer ist verpflichtet die bestellte Ware innerhalb vereinbarter Frist zu besorgen, wurde keine solche Frist vereinbart, dann innerhalb einer angemessenen Frist. Ist dies nicht der Fall, so ist der Käufer berechtigt vom Vertrag zurückzutreten. Neben dem Verkauf
im
geläufigen
„Laden“
lässt
sich
auch
der
Verkauf
mithilfe
von
Fernkommunikationsmitteln, der eine individuelle Verhandlung möglich macht für die letztgenannte Verkaufsart halten; oder in solchen Situationen, wo der Verkäufer sich verpflichtet die Ware später als bei seinem Besuch des Käufers zu liefern, oder auch Verkauf außerhalb der Betriebsstätte. Den letzten Teil dieser Arbeit bildet die Analyse jener Regeln, die für alle Verkaufsarten im Handel gelten. Dazu gehören die Problematik der Vertragsvereinbarungen zu Ungunsten des Käufers, die Auslegung der Kaufverträge und unzulässiger Vertragsvereinbarungen, ferner die Regelung der Versendung unbestellter Ware, umfangreicher werden auch die Fragen im Zusammenhang mit der Mängelhaftung des Verkäufers behandelt und das letzte Unterkapitel widmet sich der Produkthaftpflicht des Herstellers.
117
Verträgliche Vereinbarungen zu Ungunsten des Käufers können nicht gesetzwidrig sein, der Käufer kann insbesondere nicht auf eines der subjektiven Rechte verzichten oder auf eine andere Art seine verträgliche Position schwächen. Sollten die Parteien des Kaufvertrages also von den dispositiven gesetzlichen Bestimmungen zu Ungunsten des Käufers abweichen, wird diese Vereinbarung (bzw. der ganze Vertrag) ungültig, weil gesetzwidrig. Sollte Unsicherheit über den Inhalt des Kaufvertrages entstehen, wird folgende Auslegungsregel geltend gemacht: Es gilt die für den Käufer günstigere Auslegung. Sollte also der Vertrag Ausdrücke oder Formulierungen enthalten, die verschiedenartig ausgelegt werden können, gehen die Unklarheiten und somit auch die ungünstigen Folgen zu Lasten des Verkäufers. Die Verbraucherkaufverträge dürfen auch keine solchen Vereinbarungen enthalten, die einen deutlichen Ungleichgewicht in Rechten und Pflichten der Parteien zu Ungunsten des Käufers darstellen und der bona-fide-Forderung zuwider sind. Diese vorstehende Regel kann auch Generalklausel genannt werden, wobei das bürgerliche Gesetzbuch die am häufigsten auftretenden Fälle dieser unzulässigen Vereinbarungen auflistet. Werden Vereinbarungen, die im Widerspruch mit der Generalklausel sind, Bestandteil des Kaufvertrages, so werden solche Vereinbarungen (bzw. der ganze Vertrag) relativ ungültig, d.h., auf die Ungültigkeit muss stets berufen werden, sie geht aus dem Gesetz nicht hervor. Dabei stellt die absolute Ungültigkeit jene Konstruktion dar, die als Folge der Einbeziehung solcher unzulässigen Vereinbarungen in den Vertrag besser entsprechen würden. Die vorstehend beschriebenen Normativen (Vertragsvereinbarungen zu Ungunsten des Käufers, Auslegung der Kaufverträge und unzulässige verträgliche Vereinbarungen) sind Bestandteil des ersten gemeinsamen Unterkapitels. Das zweite Unterkapitel befasst sich mit der Regelung der Versendung von unbestellter Ware, wonach der Käufer zwar nicht verpflichtet ist, diese Ware dem Verkäufer zurückzugeben, doch es gibt auch keine Regelung, wie und aus welchem Titel der Verkäufer zum Eigentümer dieser Ware wird (diese Problematik wird nicht einmal in der entsprechenden Vorlage – der kommunitären Richtlinie geregelt). Eine überzeugende Antwort auf gestellte Fragen muss erst durch legislative Aktion in dieser Richtung gefunden werden. Das dritte Kapitel beschreibt die Mängelhaftung des Verkäufers. Der Verkäufer haftet einerseits dafür, dass die von ihm verkaufte Ware bei Übergabe bzw. innerhalb von 6 Monaten nach der Übernahme durch den Käufer dem Kaufvertrag entspricht (sog. Haftung 118
für Kaufvertragswidrigkeit oder auch Mängelhaftung), andererseits für Mängel, die nach der Übernahme der Ware durch den Käufer innerhalb der Gewährleistungsfrist von 24 Monaten auftreten (sog. Gewährleistungshaftung, Garantie). Im Rahmen der Haftung des Verkäufers für die Kaufvertragswidrigkeit kann der Käufer nach eigener Wahl entweder den Austausch oder die Reparatur der Ware fordern, ist diese Vorgehensweise nicht möglich, steht dem Käufer das Recht auf einen angemessenen Preisnachlass oder den Rücktritt vom Vertrag zu. Bei der Gewährleistungshaftung kommt es immer auf die Art des Mangels auf (Mangel behebbar, Mangel unbehebbar ohne Einfluss auf ordnungsgemäße Nutzung der Ware, Mangel unbehebbar mit Einfluss auf ordnungsgemäße Nutzung der Ware, mehrere Mängel, nach Reparatur sich wiederkehrender Mangel, subjektiv unbehebbarer Mangel). Dem Käufer werden dann einige, evtl. alle der nachstehenden Rechte zuerkannt: das Recht auf die Reparatur, das Recht auf den Warenumtausch, das Recht auf einen angemessenen Warenpreisnachlass, das Recht des Vertragsrücktritts. Das letzte Unterkapitel widmet sich der Problematik der Produkthaftpflicht des Herstellers. Kommt es infolge der Produktmängel zu Personenschäden, Tod oder Sachschäden an einer anderen Sache als dem mangelhaften Produkt, die überwiegend zu anderen als gewerblichen Zwecken bestimmt und verwendet wurde, haftet der Hersteller dem Beschädigten für den entstandenen Schaden, falls der Beschädigte den Produktmangel, den entstandenen Schaden und den kausalen Zusammenhang zwischen Mangel und Schaden beweist. Das Ziel dieser Diplomarbeit war es, die rechtlichen Käuferschutzmittel beim Warenverkauf im Handel genau zu analysieren, außerdem wies sie auf einige legislative Defizite dieses Schutzes hin. Einige notwendige Regelungen der Verbraucherrechtlinien wurden nämlich im tschechischen Recht überhaupt nicht übernommen, andere transponierte Festlegungen wurden gegenüber der Vorlage sinnwidrig verdreht, oder es tauchten Schwierigkeiten bei deren Anwendung auf.
119
Použité zkratky ObchZ - zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů OZ - zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ZOBV - zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů ZoC - zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů ZOS - zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů ZOSPPZP - zákon č. 108/2000 Z.z., o ochraně spotřebitele při podomním prodeji a zásilkovém prodeji, ve znění pozdějších předpisů
120
Seznam použitých pramenů Komentářová literatura HOLUB, M., FIALA, J., BIČOVSKÝ, J. Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 10. aktualizované a doplněné vydání podle právního stavu k 1.3.2005. Praha: Linde Praha, 2005, 856 s. HOLUB M. a kolektiv autorů. Občanský zákoník – komentář. 2. aktualizované vydání podle stavu k 1.3.2003. Praha: Linde Praha, 2003, 1480 s. JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník: komentář. 9. vydání. Praha: C.H.BECK, 2004, 1416 s. Odborné knižní prameny HULVA, T. Ochrana spotřebitele. Praha: ASPI, 2005, 452 s. LABÍKOVÁ, R. Obecná bezpečnost výrobků. Technické požadavky na výrobky. Odpovědnost za výrobek. Brno: MU v Brně, 2001, 320 s. OULÍK, J. Prodej v obchodě a odpovědnost za vady. Praha: Panorama, 1983, 338 s. SVOBODA, P. a kol. Právní a daňové aspekty e-obchodu. Praha: Linde Praha, 2001 ŠKALOUD, M. Reklamace spotřebitelů v obchodě. Praha: MERKUR, 1978, 80 s. Odborné časopisecké prameny Van der BEEK, H. Implementace práva EU do nizozemského právního řádu. Přeložila Monika Novotná. EMP, 1998, zvláštní vydání, s. 22 a n. BĚHAN, P. Nekalá ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Obchodní právo, 2004, č. 5, s. 26 a n. BĚLOHLÁVEK, A. J. Ochrana spotřebitele a spotřebitelská smlouva. Právní rádce, 2001, č. 6, s. 36 a n. BRODEC, J. Spotřebitelské e-smlouvy. Právník, 2004, č. 9, s. 907 a n. FIALA, J. Podíl právní regulace odpovědnosti za vady na realizaci ochrany spotřebitele. Evropské a mezinárodní právo, 1998, zvláštní vydání, s. 76 a n. FIALA, J. Důsledky zákona č. 136/2002 Sb. pro určení odpovědnosti za vady věci při prodeji v obchodě. Právní zpravodaj, 2003, č. 1, s. 1, 3 a n. HAVEL, B. Poznámky k ustanovení § 53 odstavec 8 občanského zákoníku (Induktivní náhled). Právník, 2004, č. 1, s. 68 a n. HODKOVÁ,I., BRABEC, F. E-právo pro e-obchod? Právní rádce, 2001, č. 10., s. 22 a n. HULMÁK, M. Proces uzavření smlouvy. Právník, 2003, č. 7, s. 679 a n. HULVA, T. Ochrana spotřebitele při prodeji zboží v obchodě. Bulletin advokacie, 2005, č. 1, s. 32 a n. KRÁL, R. K zákonu o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výronku a jeho slučitelnosti s úpravou ES. Právní rozhledy, 1999, č. 7, s. 420 a n.
121
LAVICKÝ, P. Spotřebitelské smlouvy. Časopis pro právní vědu a praxi, 2001, č. 2, s. 200 a n. MATEJKA, J. Úprava spotřebitelských smluv v právním řádu ČR se zvláštním zřetelem k tzv. distančním smlouvám. Právník, 2002, č.9, s. 946 a n. NĚMEČEK, P. Zamyšlení nad § 652 odst. 2 ObchZ a § 55 odst. 2 ObčZ. Právní rozhledy, 2005, č. 12, s. 442 a n. PIPKOVÁ, H. Ochrana spotřebitele ve vztahu ke komunitárnímu právu. Právní rádce, 2005, č. 8, s. 8 a n. POHL, T. Odpovědnost za vady plnění u kupní smlouvy podle občanského zákoníku. Právní rádce, 2006, č. 1, praktická příručka. RYBOVÁ, J. Zkušenosti České republiky s promítnutím některých směrnic ES vztahujících se k ochraně spotřebitele do národního právního řádu. EMP, 1998, zvláštní vydání, s. 46 a n. SOBOTKA, M. Povinnosti při prodávání zboží v obchodě. Právní rádce, 2001, č. 11, příloha SOKOL, T. Vztah občanského zákoníku k zákonu o ochraně spotřebitele. Právní rádce, 2001, č. 11, s. 5 a n. SOMOROVÁ, M. Nepoctivé doložky v spotrebiteľských zmluvách. EMP, 2004, č. 3-4, s. 56 a n. TĚMÍN, T. Odpovědnost za škodu způsobenou vadným výrobkem. Právní rádce, 2004, č. 10, příloha TĚMÍN, T. Odpovědnost za výrobek. Právní rádce, 2004, č. 8, s. 18 a n. TOMSA, M. Obchodní závazkové vztahy a občanský a obchodní zákoník po novele. Obchodní právo, 2001, č. 4, s. 2 a n. VESELÝ, J. Evropský metr na výrobky. Právní rádce, 1999, č. 3, s. 24 a n. VESELÝ, J. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Právní rádce, 1999, č. 3, příloha. VÍCH, J. Ceny podle obchodního zákoníku a dalších předpisů s ohledem na ochranu spotřebitele. Obchodní právo, 2003, č. 10, s. 2 a n. ZAPLETAL, J. Zásada dobré víry a její uplatnění v soukromém právu. Právní rozhledy, 2006, č. 2, s. 60 a n. ZOULÍK, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy, 2002, č. 3, s. 109 a n. Judikatura Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zveřejněné pod č. 63 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968 (také jen R 63/1968) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4.10.1974, ze dne 3 Cz 49/74 Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 17 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976 (také jen R 17/1976)
122
Zhodnocení Nejvyššího soudu SSR ze dne 21.12.1977, sp. zn. Cpj 42/77 (také jen R 2/1978) Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.5.1977, sp. zn. 10 Co 70/77 (také jen R 38/1978) Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14.11.1978, sp. zn. 3 Cz 62/78 (také jen S IV) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.4.1979, sp. zn. 3 Cz 22/79 Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.12. 1979, sp. zn. Cpj 100/79 (také jen R 2/1980) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.7.1981, sp. zn. 3 Cz 67/81 Zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.12.1982, sp. zn. Cpj 40/1982 (také jen R 22/1983) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.8.1998, sp. zn. 26 Cdo 1336/98 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.2.2000, sp. zn. 22 Cdo 1374/98 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2001, sp. zn. 25 Cdo 2356/99 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2001, sp. zn. 25 Cdo 2987/2000 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2001, sp. zn. 25 Cdo 1413/2000 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2002, sp. zn. 25 Cdo 1957/2000 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 39.7.2004, sp. zn. 33 Odo 329/2004 (Soubor 2828/30) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 3 As 60/2005 Rozsudek Evropského soudního dvora ve spojených právních věcech C-541/99 a C-542/99 Urteil vom 27.6.2000 in den Rechsachen C-240/98 bis C-244/98 Murciano Quintero, Slg. 2000, I-04941 Publikace vydané Sdružením obrany spotřebitelů České republiky Jak chránit svá práva? Praha, 2002, 36 s. Novinové příspěvky SCHILLINGOVÁ, J. Spotřebitelé, pozor na obchodníky. Rovnost, 23.2.2005, s. 18 SCHILLINGOVÁ, J. Obchod nectí práva spotřebitelů. Rovnost, 25.2.2005, s. 22 Vládní a pozměňovací návrhy zákonů Vládní návrh zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou vadností výrobku /sněmovní tisk 236/0/ Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku /sněmovní tisk 515/0/ Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony /sněmovní tisk 465/0/ 123
Pozměňovací návrhy k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony /sněmovní tisk 465/5/ Vládní návrh na vydání zákona o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti) /sněmovní tisk 579/0/
124
