Ochrana kulturního dědictví v ČR

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PRÁVNICKÁ FAKULTA KATEDRA PRÁVA ŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ A POZEMKOVÉHO PRÁVA

Ochrana kulturního dědictví v ČR

Diplomová práce

Jméno a příjmení autora: Natálie Pozdíšková

Vedoucí práce: JUDr. Jana Dudová, Ph.D.

Brno 2011

Prohlášení Prohlašuji, ţe diplomovou práci na téma „Ochrana kulturního dědictví v ČR“ jsem vypracovala samostatně s pouţitím literatury, kterou uvádím v seznamu a pod vedením JUDr. Jany Dudové, Ph.D., vedoucí diplomové práce. V Brně dne 25. června 2011 …………………………. Natálie Pozdíšková

Poděkování Děkuji vedoucí diplomové práce JUDr. Janě Dudové, Ph.D., za její čas strávený odborným vedením a za její odborné rady při psaní této diplomové práce.

OBSAH 1

ÚVOD .......................................................................................................................... 9

1.1 Význam kulturního dědictví a jeho ochrany .............................................................. 11 1.2 Pojem kulturní dědictví .............................................................................................. 11 2

OCHRANA KULTURNÍHO DĚDICTVÍ NA MEZINÁRODNÍ ÚROVNI ............ 14

2.1 Univerzální ochrana – Organizace UNESCO ............................................................ 14 2.1.1

Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví .................... 20

2.1.2

Památky České republiky na Seznamu světového dědictví ........................... 22

2.1.3

Úmluva na ochranu nemateriálního kulturního dědictví ............................... 27

2.1.4

Památky nemateriálního dědictví................................................................... 28

2.1.5

Spolupráce České republiky a UNESCO....................................................... 29

2.2 Ochrana kulturního dědictví na evropské úrovni ....................................................... 33 3

OCHRANA KULTURNÍHO DĚDICTVÍ V ČR NA VNITROSTÁTNÍ ÚROVNI . 35

3.1 Historický vývoj památkové péče.............................................................................. 35 3.1.1

První památkový zákon na území ČR............................................................ 38

3.2 Prameny úpravy současné ochrany kulturního dědictví ............................................ 41 3.3 Kulturní památky ....................................................................................................... 44 3.4 Nástroje ochrany kulturního dědictví ........................................................................ 45 3.4.1

Způsoby ochrany kulturního dědictví ............................................................ 45

3.4.2

Kulturní památky a národní kulturní památky ............................................... 46

3.4.3

Plošná ochrana památek................................................................................. 49

3.4.4

Evidence kulturních památek......................................................................... 50

3.4.5

Péče o kulturní památky ................................................................................ 53

3.5 Financování péče o kulturní dědictví ......................................................................... 54 3.5.1

Přímá finanční pomoc .................................................................................... 54

3.5.2

Nepřímá finanční pomoc ............................................................................... 58

3.5.3

Jiné způsoby financování ............................................................................... 60

3.6 Institucionální zabezpečení ochrany kulturního dědictví .......................................... 63 3.6.1

Ministerstvo kultury ČR ................................................................................ 64

3.6.2

Krajský úřad ................................................................................................... 65

3.6.3

Obecní úřad obce s rozšířenou působností .................................................... 66

3.6.4

Celní úřady ..................................................................................................... 67

3.6.5

Památková inspekce ....................................................................................... 68

3.6.6

Národní památkový ústav .............................................................................. 69

3.7 Odpovědnostní vztahy týkající se ochrany kulturního dědictví................................. 70 3.8 Rozbor aktuální problematiky ................................................................................... 74 3.9 Právní úprava de lege ferenda .................................................................................... 82 4

ZÁVĚR ...................................................................................................................... 85

RESUMÉ ......................................................................................................................... 87 5

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ....................................................................... 89

1 ÚVOD Ve 21. století jiţ je látka ţivota celé společnosti i kaţdého jedince tkána z mezinárodní příze. Ocitli jsme se ve věku globalizace a celá planeta je jiţ naší součástí. Jaký postoj by však měl svět zaujmout tváří v tvář multiplicitě kultur jednotlivých zemí tak aby nezničil jejich národní identitu? Jednou z moţností, ale i povinností je ochrana kulturního dědictví. Stejně jako v jiných oblastech lidského působení, i ochrana kulturního dědictví se vyvíjí dynamicky, a to ve všech třech dimenzích práva mezinárodního, evropského a českého. Spolupráce na mezinárodní úrovni se ukázala velice prospěšnou. Jak v oblasti odborných metodických postupů, při tvorbě legislativy, či při setkávání a výměně odborníků z jednotlivých profesí přinesla pozitivní výsledky a konkrétní řešení. V první a stěţejní části své diplomové práce se proto věnuji systému mezinárodní péče o kulturní dědictví. Přestoţe současná podoba mezinárodní spolupráce v čele s aktivitami organizace UNESCO s sebou nese mnoho negativních efektů, její vývoj a výsledky celkově prokazují prospěšnost a opodstatněnost mezinárodních dohod a institucí. Z velké části je tato kapitola věnována právě organizaci UNESCO, která hraje klíčovou roli v ochraně kulturního dědictví světa. Vymezila jsem její institucionální základ, fungování a základní právní akty. Těmi jsou Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví a Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví, jimiţ se podrobně zabývám. V závěru kapitoly jsem popsala, jak funguje spolupráce UNESCO a České republiky. Druhá část práce se jiţ zabývá ochranou kulturního dědictví ve vnitrostátním rámci. Nejprve je naznačen historický vývoj ochrany, na který navazuje rozbor platné právní úpravy vztahující se k ochraně kulturního dědictví. V této kapitole jsou postupně představeny způsoby a nástroje ochrany památek. V této části jsem se snaţila popsat úpravu zcela stručně, neboť vzhledem k tomu, ţe v České republice není upravena problematika kulturního dědictví, dostala bych se k popisu fungování památkové péče, coţ však není tématem mé práce.

9

V následující části jsem se pokusila popsat praktický případu obnovy Karlova mostu, jakoţto jedné z našich nejvýznamnějších kulturních památek a nastínit úskalí, která s sebou takový projekt nese. Poslední část je pak věnována přijetí nového památkového zákona, coţ doplňuji úvahami de lege ferenda.

10

1.1

Význam kulturního dědictví a jeho ochrany

Kulturní dědictví je ţivým obrazem kontinuity kulturního ţivota lidské společnosti. Jiţ z povahy věci se nemohlo zachovat v komplexní historické podobě. Je souborem autenticky zachovaných hmotných i nehmotných statků, jeţ byly vytvořeny našimi předky a slouţí nám coby nenahraditelný zdroj informací, kulturnosti, vzdělanosti, vyspělosti i duševního bohatství národa. Jako svědectví o minulosti s sebou nese materiální i duchovní hodnoty pro budoucí generace. Úkolem státu, mezinárodních subjektů i kaţdého jedince je stát se jakýmsi zprostředkujícím mezičlánkem a pečovat o další zachování těchto neobnovitelných zdrojů. Podle Josefa Beneše má pro nás kulturní dědictví řadu významů, které je nutno si uvědomit: 1) význam kultivační, umoţňující rozvoj člověka v oblasti rozumové i emocionální, 2) význam identifikační, reflektující specifický a nezaměnitelný ráz jednotlivých prostředí, 3) význam integrační, pomáhající začleňování jedinců do pospolitostí, 4) význam reprezentační prokazuje přínos dané pospolitosti globálnímu kulturnímu prostředí a zpětně se jí dostává úcty, respektu a porozumění, 5) význam ekonomický, kdy je kulturní dědictví zdrojem příjmů, zejména pak v oblasti cestovního ruchu. (BENEŠ, 1997, s. 20-21) Pro zachování těchto hodnot je nezbytné vytvořit propracovaný systém nástrojů ochrany kulturního dědictví, zaloţený na principu trvale udrţitelného rozvoje společnosti, která bude vychovávána ke kladnému vztahu k těmto hodnotám.

1.2

Pojem kulturní dědictví

Otázku, co je konkrétními nositeli těchto hodnot, tedy co jsou konkrétní předměty kulturního dědictví, není lehké zodpovědět. Svou podstatou kaţdý významný projev lidské činnosti, lidského ducha, dovednosti, umění a snaţení můţe mít kulturní hodnotu a můţe být povaţován za kulturní dědictví.

11

Česká právní úprava tento pojem nedefinuje ani blíţe nespecifikuje. Přejímá tak v plné míře charakteristiku, kterou vyjadřuje mezinárodní organizace UNESCO ve dvou základních dokumentech, týkajících se ochrany kulturního dědictví: v Úmluvě o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví a Úmluvě o zachování nemateriálního kulturního dědictví. Budeme-li se nadále řídit těmito úmluvami coby stěţejními prameny charakteristiky kulturního

dědictví,

můţeme

jej

pak

rozdělit

na

dvě

oblasti:

materiální

a nemateriální kulturní dědictví. Za kulturní dědictví dle Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví1 (materiální kulturní dědictví2) jsou povaţovány: 1. památky – architektonická díla, díla monumentálního sochařství a malířství, prvky či struktury archeologické povahy, nápisy, jeskynní obydlí a kombinace prvků, jeţ mají výjimečnou hodnotu z hlediska dějin umění, umění a vědy, 2. skupiny budov – skupiny oddělených či spojených budov, které mají z důvodů své architektury, stejnorodosti či umístění v krajině výjimečnou hodnotu z hlediska dějin, umění a vědy, 3. lokality – výtvory člověka či kombinovaná díla přírody a člověka a oblasti zahrnující místa archeologických nálezů mající výjimečnou hodnotu z dějinného, estetického, etnografického či antropologického hlediska.3 Za nemateriální kulturní dědictví dle Úmluvy o zachování nehmotného kulturního dědictví jsou povaţovány: zkušenosti, znázornění, vyjádření, znalosti, dovednosti, jakoţ i nástroje, předměty, artefakty a kulturní prostory s nimi související, které společenství, skupiny a v některých případech téţ jednotlivci povaţují za součást svého kulturního 1

Schválena na generální konferenci UNESCO v roce 1972, platnost od 17. 12. 1975, pro ČR platná od 15. 11. 1990 a závazná od 15. 2. 1991, text Úmluvy byl publikován ve Sbírce zákonů č. 159/1991 Sb. 2 Pojem „materiální“ tato Úmluva vůbec neobsahuje. Její vznik je však datován do doby, kdy byla jedinou úpravou kulturního dědictví. Myšlenka nemateriálního dědictví se objevuje aţ o mnoho let později. Vzhledem k logice věci a charakteristice v čl. 1 Úmluvy si dovoluji úpravu v této Úmluvě nazvat jako úpravu materiálního kulturního dědictví. 3 Čl. 1 Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (č. 159/1991 Sb.m.s.)

12

dědictví. Toto nemateriální kulturní dědictví, předávané z pokolení na pokolení, je společenstvími a skupinami lidí neustále přetvářeno v závislosti na jejich prostředí, na jejich interakci s přírodou a na jejich historii, dává jim pocit identity a kontinuity, podporuje takto úctu ke kulturní rozmanitosti a lidské tvořivosti. Toto nemateriální kulturní dědictví se projevuje např. v těchto oblastech: ústní tradice a vyjádření, včetně jazyka jakoţto prostředku nemateriálního dědictví, interpretační umění, společenské zvyklosti, obřady a slavnostní události, vědomosti a zkušenosti týkající se přírody a vesmíru, dovednosti spojené s tradičními řemesly.4

4

Čl. 2 úmluvy o zachování nehmotného kulturního dědictví (č. 20/1987 Sb.)

13

2 OCHRANA

KULTURNÍHO

DĚDICTVÍ

NA

MEZINÁRODNÍ ÚROVNI 2.1

Univerzální ochrana – Organizace UNESCO

UNESCO 5 (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization) je název Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu se sídlem v Paříţi, která byla zaloţena 16. listopadu 1945. Její vznik krátce po skončení druhé světové války není nikterak náhodný, neboť právě její následky zavdaly podnět k vytvoření tohoto tělesa, které se zavázalo podporovat světový mír skrze spolupráci na poli vzdělání, vědy a kultury. Toto své přesvědčení Organizace stvrzuje i v preambuli Ústavy UNESCO, kde se uvádí: „Vzhledem k tomu, že války se rodí v myslích lidí, je nutné v myslích lidí budovat efektivní zábrany válek.“ K tomu dále podotýká, ţe neporozumění a nedůvěra často degenerují v násilí, a ţe není důstojnosti pro lidskou bytost tam, kde není šířena kultura a vzdělávání. Organizace se zrodila v průběhu konání konference Organizace spojených národů (dále jen „OSN“), která probíhala v Londýně od 1. do 16. listopadu 1945. Všech 44 reprezentantů států se shodlo na základní koncepci nového subjektu, jenţ by ztělesňoval pravé hodnoty míru. Ústavu UNESCO, která vešla v platnost 4. listopadu následujícího roku, podepsalo dvacet zakládajících států,6 mezi nimiţ nechybělo ani Československo.7 Politické směřování zemí za války se podepsalo i na sloţení zakládajících členů. Např. Německo a Japonsko se k organizaci připojilo aţ v roce 1951, během dalších tří let také Španělsko a Sovětský svaz. Některé státy, např. Jihoafrická republika, Singapur, USA nebo Velká Británie, dokonce z UNESCA vystoupily, nicméně později se opět vrátily. Postupně

5

[34] Austrálie, Brazílie, Čína, Československo, Dánsko, Dominikánská republika, Egypt, Francie, Indie, Jiţní Afrika, Kanada, Libanon, Mexiko, Norsko, Nový Zéland, Řecko, Saúdská Arábie, Spojené království, Turecko a USA. 7 Česká republika se stala členem organizace 22. února 1993. 6

14

se k organizaci přidávaly další státy, aţ jejich počet dosáhl v roce 2009 konečného čísla 193, nepočítaje 7 přidruţených zemí. UNESCO se skládá z následujících orgánů, definovaných Ústavou: 1. Generální konference, 2. Výkonná rada, 3. Sekretariát.8 Generální konference (The General Conference) je hlavním řídícím orgánem, který se skládá ze zástupců členských států, členů asociací, dále pozorovatelů z nečlenských států, mezivládních organizací a nevládních organizací. Kaţdý stát má při hlasování jeden hlas, bez ohledu na jeho velikost, počet obyvatel nebo výši příspěvku do rozpočtu organizace. Zasedání se uskutečňují pravidelně kaţdé dva roky na přelomu října a listopadu. Počátkem zasedání probíhá v plénu všeobecná rozprava, v níţ vedoucí delegáti9 vyjadřují své názory k programu, politice, rozpočtu na další období a celé řadě dalších otázek, spadajících do působnosti organizace. Na půdě Generální konference probíhá ratifikace mezinárodních smluv i nezávazných deklarací a doporučení, které pro vlády vţdy závazné nejsou, ale představují důleţitou morální autoritu světového společenství a vyjadřují hlas světové veřejnosti. 10 Dále se volí členové Výkonné rady a kaţdé čtyři roky generální ředitel. Pro jmenování generálního ředitele i pro další klíčová rozhodnutí, jakým je např. změna Ústavy, je zapotřebí dvou třetin hlasů. V ostatních případech k přijetí postačuje prostá většina hlasů. V září 2009 nastoupila na pozici desátého generálního ředitele v pořadí Irina Bokova z Bulharska, jejíţ zvolení je mnoha stranami povaţováno za jedinečné, neboť nejenţe byla vůbec poprvé zvolena do této funkce ţena, ale navíc poprvé osoba z východoevropské volební skupiny.

8

[36] Delegáty tvoří obvykle ministři kultury, školství, ţivotního prostředí nebo zahraničních věcí. 10 [35] 9

15

Vedle plenárního zasedání působí při Generální konferenci i šest programových komisí (I. všeobecná, II. výchova a vzdělávání, III. věda, IV. kultura, V. komunikace, VI. finančně-administrativní) a čtyři výbory (všeobecný, právní, nominační, pro plné moci). Výkonná rada (The Executive Board) je nejvýznamnějším orgánem UNESCA, úzce spolupracující s Generální konferencí. Schází se taktéţ po dvou letech a skládá se z 58 členů, kteří jsou voleni s přihlédnutím ke geografické a kulturní vyváţenosti. Rada dohlíţí na realizaci programu Organizace v době, kdy neprobíhá zasedání Generální konference. Projednává veškeré klíčové otázky před jejich předloţením Generální konferenci a pomáhá připravovat budoucí program. Její vliv na činnost Organizace neustále stoupá. Sekretariát je výkonná a servisní sloţka se sídlem v Paříţi i v řadě regionálních a subregionálních úřadovnách po celém světě, zaměstnávající téměř 2400 zaměstnanců ze 170 zemí, kteří nesmějí být závislí na vládách členských zemí. V čele sekretariátu stojí generální ředitel t. č. Irina boková. Další orgány UNESCO: Mezivládní výbor pro ochranu kulturního a přírodního dědictví výjimečné světové hodnoty (World Heritage Committee) nazývaný Výbor pro světové dědictví, je orgán zřízený v rámci UNESCO 11 a jeho úkolem je provádět ustanovení Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. Výbor je tvořen 21 státy, které jsou voleny smluvními stranami na šest let. 12 Schází se na valném shromáţdění v průběhu řádného zasedání generální konference UNESCO. Státy, které jsou členy výboru, dosadí jako své představitele osoby kvalifikované v oblasti kulturního a přírodního dědictví. Na základě šesti kritérií, která jsou v Úmluvě specifikována, Výbor hodnotí, vybírá a zapisuje nejcennější památky a další kulturní statky, navrhované signatářskými státy, na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví. Dalšími úkoly výboru je monitoring, výchova 11 12

Výbor je ustanoven čl. 8 Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. Poslední volby se konaly v roce 2005. [37]

16

a zprostředkování informací, které vedou k účinné péči o světové dědictví, téţ hodnotí ţádosti o mezinárodní pomoc a rozhoduje, zda bude poskytnuta. Výbor v této oblasti spolupracuje s mezinárodními vědeckými nevládními organizacemi a opírá se o odborná stanoviska poradních orgánů, v oblasti kulturního dědictví především ICOMOS. (ŠTULC 2002, s. 231) ICOMOS (International Council of Monuments and Sites), Mezinárodní rada pro památky a sídla, je nevládní organizace UNESCO, zaloţená v roce 1965, se sídlem v Paříţi. Je zastřešující mezinárodní organizací pro otázky teorie a praxe památkové péče. Podporuje bádání, identifikaci, ochranu, konzervaci, restaurování, regeneraci, výchovu a prezentaci nemovitých kulturních památek a historických sídel. V tomto smyslu má nezastupitelnou úlohu při výměně mezinárodních zkušeností. ICOMOS přijímá, zpravidla na svých generálních shromáţděních, která se konají kaţdé tři roky, mezinárodní dokumenty, zaměřující se na jednotlivé oblasti památkové ochrany. Jde o mezinárodní platformu, upřesňující odborný přístup k péči o kulturní dědictví. Tyto dokumenty nejsou právně závazné, ale při schválení všemi národními komitéty ICOMOS, tvoří základ pro odborné otázky a praxi v kaţdé členské zemi. Vedle nesčetného počtu dílčích rezolucí a doporučení z odborných symposií ICOMOS, vyjadřují primární filozofii tohoto celku tyto dokumenty: Mezinárodní charta o konzervaci a restaurování památek a sídel (tzv. Benátská charta), Mezinárodní charta kulturního turismu, Mezinárodní charta o historických zahradách, Mezinárodní charta pro záchranu historických měst, Mezinárodní charta o řízení archeologického dědictví, Mezinárodní charta o ochraně a gesci kulturního dědictví pod vodou, Mezinárodní charta o lidovém stavebním dědictví, Mezinárodní charta o kulturním turismu, Dokument o autenticitě a Charta ICOMOS, jenţ stanovuje zásady pro analýzu, ochranu a stavební obnovu architektonických památek. Tyto texty mají slouţit odborným pracovníkům a organizacím památkové péče, výkonným orgánům státní památkové péče, zástupcům měst a obcí a konečně i široké veřejnosti, chápající význam a smysl uchování kulturního dědictví budoucím generacím lidské společnosti ve třetím tisíciletí.13

13

[38]

17

Organizace měst světového dědictví (The organization of World Heritage Cities) byla zaloţena roku 1993 a sídlí v Quebecu. Skládá se z 238 měst světového dědictví, které do organizace vysílají své starosty a odborníky památkové péče, scházející se kaţdé dva roky. Hlavním cílem organizace je provádění Úmluvy o ochraně světového a přírodního dědictví, podpora spolupráce a výměna informací a odborných znalostí v otázkách ochrany a řízení, jakoţ i rozvoj solidarity mezi těmito městy. Za tímto účelem organizace pořádá kongresy, konference, semináře a workshopy. UNESCO je v rámci systému OSN jedinou organizací, která se zabývá základními a společenskými vědami. Je doslova „průkopníkem“ v oblasti ochrany ţivotního prostředí. Organizace si klade za cíl: úsilí o umoţnění základního vzdělání pro všechny, ochrana ţivotního prostředí se zaměřením na trvale udrţitelný rozvoj, otázka etiky v oblasti vědy a technologie, ale téţ ochrana lidských práv, především boj proti diskriminaci a porušování svobody tisku. Do její působnosti patří i v současné době prudce se rozvíjející oblast komunikací a informatiky. Pro účely této práce se zaměřím pouze na činnost organizace v oblasti ochrany hmotného a nehmotného kulturního dědictví, coţ je ostatně její stěţejní sféra působení. Ochrana kulturního dědictví je zaloţena na dvou základních právních aktech: Úmluvě o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (dále jen „Úmluva“) a Úmluvě o zachování nemateriálního kulturního dědictví, jimiţ se budu zabývat v následujících kapitolách. Jedním z prvních dokumentů, přijatých organizací, je Úmluva o ochraně kulturních statků v případě válečného konfliktu z roku 1954. Touto úmluvou se strany zavázaly, ţe se v případě válečného konfliktu zřeknou krádeţí, zabavování, vandalismu a ničení kulturních statků. Velice důleţitá je Úmluva o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků z roku 1970. Cílem tohoto dokumentu je definovat movité předměty a jejich sbírky, které je třeba při vývozu za hranice země opatřit certifikátem proti nelegálnímu vývozu. Je to dokument, který upravuje problém, dávno přesahující hranice Evropy, a sice nelegální obchod s movitým kulturním dědictvím. UNESCO si plně uvědomuje nebezpečí uniformity kulturních projevů, které s sebou přináší globalizace. Organizace se tak rozhodla schválit v roce 2001 Všeobecnou deklaraci

18

o kulturní diversitě. Tato deklarace se opírá o souvislosti mezi kulturní rozmanitostí a základními lidskými právy a vyzývá členské státy, aby přijaly opatření na podporu kulturního pluralismu. ČR k těmto pokynům přihlíţí např. v rámci svých grantových programů a při podpoře národnostních kulturních aktivit. Mezi další významný právní dokument patří Úmluva UNESCO o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů, přijatá v roce 2005, která navázala na principy posledně zmíněného aktu. Podle této deklarace je hybnou silou všeobecného rozvoje kulturní diverzita, která posiluje nejen intelektuální, ale i duševní a morální hodnoty člověka, čímţ přispívá k rozšíření míru a vzájemného pochopení mezi národy. Principy této úmluvy se promítly do státní kulturní politiky ČR na léta 2009 – 2014, nicméně vzhledem k tomu, ţe ČR se stala stranou Úmluvy aţ v roce 2010, stále se ještě dopracovávají její implementační pravidla. Kromě zásad mezinárodní spolupráce při podoře kulturní rozmanitosti a budování národních kulturních průmyslů je naprosto klíčovým článkem úmluvy ustanovení, vyhlašující a potvrzující suverénní právo států na přijetí vlastní kulturní politiky a nástrojů pro její realizaci.14 Za

dobu

své

existence

UNESCO

iniciovalo

uzavření

dalších

více

neţ

30 mnohostranných úmluv v oblasti ochrany kulturních památek a autorského práva. Mimořádně praktický význam má i to, ţe organizace vede velmi rozsáhlou databázi národních právních předpisů, které se týkají movitého i nemovitého kulturního dědictví. V současné době se připravuje reforma UNESCO, jejíţ výsledný efekt by měl být takový, aby byla organizace schopna plně reagovat na výzvy 21. století. Je potřeba jasně stanovit priority a cíle s měřitelnými výsledky a tím směřovat k modelu moderní, rychle reagující a spolupracující organizace. Za mimořádně důleţité se povaţuje aktivní zapojení UNESCO do reformy celého systému OSN.15

14 15

[39] [40]

19

2.1.1 Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Convention concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage) byla podepsána v rámci UNESCO 16. listopadu 1972 v Paříţi a v platnost vstoupila 17. prosince 1975. Tato Úmluva doplňuje úpravu péče o přírodní a kulturní památky jednotlivých zemí a směřuje k identifikaci, ochraně a obnově nejvýznamnějších světových památek. ČSFR přistoupila k Úmluvě 15. listopadu 1990 a závaznou se pro ni stala dnem 15. února 1991.16 Rozhodnutí členských států vytvořit tento právní akt vycházelo ze zjištění, ţe kulturnímu a přírodnímu dědictví hrozí z nejrůznějších příčin poškození nebo zničení, coţ by vedlo k nenahraditelné újmě celého světa. Hlavním posláním Úmluvy se tak stává povinnost těchto smluvních států zabezpečit označení, ochranu, zachování a předávání kulturního a přírodního dědictví budoucím generacím při maximálním vyuţití svých vlastních zdrojů, případně s mezinárodní pomocí a spoluprácí.17 Na základě Úmluvy byl konstituován výše zmíněný Výbor pro světové dědictví a Fond světového dědictví (World Heritage Fund), které začaly pracovat v roce 1976. Následně byl vytvořen Seznam světového dědictví18 (World Heritage List), do něhoţ byly jiţ v roce 1978 zapsány první památky s mimořádnými univerzálními hodnotami. Kaţdý členský stát můţe navrhnout pro zápis své nejvýznamnější památky. Postup přijetí na tuto prestiţní listinu s sebou ale nese podmínku splnění mnoha kritérií. Základním principem výběru památek je jejich mimořádná hodnota, jedinečnost a celistvost. Ţadatel musí dodat podrobnou nominační dokumentaci a v průběhu expertního posuzování prokázat, ţe nominovaná památka či lokalita splňuje jednu či více z níţe uvedených kritérií, splňuje poţadavek maximální autenticity a je prokázána dostatečnost koncepčních materiálů, které zajistí uchování památky do budoucna. Z toho vyplývá, ţe v Seznamu nemohou být všechny hodnotné památky. Seznam je reprezentativní a tyto

16

Na základě sukcese se stala platnou pro ČR. Text Úmluvy a oznámení o přístupu byly publikovány ve Sbírce zákonů č. 159/1991 Sb. 17 [41] 18 Pro tento seznam se v České republice často uţívá název „Seznam památek UNESCO“, není však přesný.

20

památky v podstatě symbolicky zastupují určitý stavební typ daného období v určitém širším regionu. Na druhé straně výběr podléhá i geopolitickým hlediskům, protoţe Výbor pro světové dědictví usiluje o vyváţené zastoupení jednotlivých členských států Úmluvy a světadílů jako celků. Kritéria pro kulturní památky jsou uvedena v článku 24 prováděcích směrnic Úmluvy19. Kaţdá světová památka by měla: 1. představovat mistrovské dílo lidského tvůrčího génia; 2. vykazovat významnou vzájemnou výměnu lidských hodnot během určitého časového období nebo v určité kulturní oblasti světa, a to v oblasti rozvoje architektury nebo techniky, monumentálního umění, urbanismu nebo krajinářství; 3. být nositelem jedinečného nebo alespoň výjimečného svědectví o kulturních tradicích nebo civilizaci dosud existující nebo zaniklé; 4. být vynikajícím příkladem určitého typu budovy nebo architektonického či technologického souboru nebo krajiny, jeţ ilustruje určité významné období historie lidstva; 5. být vynikajícím příkladem tradičního lidského osídlení nebo vyuţívání půdy, typického pro určitou kulturu či kultury, a to zvláště v případě, kdy by tyto prvky mohly být narušeny v důsledku vzniku nevratných změn; 6. být přímo či hmatatelně spojena s událostmi nebo ţivými tradicemi, myšlenkami či vírou, uměleckými a literárními výtvory výjimečného celosvětového významu.20 Pakliţe bude příprava přijetí na Seznam úspěšná, můţe subjekt počítat s mnoha výhodami, jakými je např. finanční pomoc nebo podpora výzkumů, na druhou stranu z účasti na Seznamu plyne řada povinností, spočívajících ve svědomité péči o dané dědictví a ochranu jeho světové jedinečnosti. Toto úsilí, bohuţel ne vţdy, je naplněno podle představ organizace. Státy však není moţné k řádné péči o památky nutit. Moţností 19

[42] Výbor zastává názor, ţe poslední kritérium by mělo být důvodem pro začlenění do Seznamu pouze za výjimečných okolností a ve spojení s dalšími kulturními nebo přírodními kritérii. 20

21

je zařazení památky na Seznam světového dědictví v ohrožení21či v případě zanedbané péče vyškrtnutí ze Seznamu světového dědictví. Seznam světového dědictví v ohroţení se sestavuje na základě článku 11 Úmluvy. Přestoţe Úmluva tento akt nijak hlouběji nehodnotí, v praxi je toto zařazení vnímáno jako jisté selhání členského státu v péči o dědictví, jeţ sám nominací deklaroval jako bohatství, které hodlá chránit ve jménu celého lidstva. Zejména pro vyspělé země je takový zápis v zásadě trestem a ostudou. (KUČOVÁ, 2006, s. 371) Posláním Úmluvy tedy není pouze výběr elitních památek, ale i to, aby členské státy dobrovolně plnily povinnost chránit kulturní dědictví, jeţ se nachází na jejich území, a také spolupracovaly na mezinárodní ochraně těchto statků. „Úmluva tak klade důraz především na vysoce morální hodnoty, jimiţ jsou zodpovědnost, solidarita a závazky vůči budoucím generacím. Aby však nebyla jen krásnou, avšak ryze idealistickou proklamací, vyuţívá Výbor zápisy na Seznam i jako účinný ekonomický nástroj. (ŠTULC, 2002, s. 242 )

2.1.2 Památky České republiky na Seznamu světového dědictví V současné chvíli je na seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví (dále jen „Seznam“) 911 památek, zahrnujících 704 kulturních, 180 přírodních a 27 smíšených (tj. s kulturními i přírodními hodnotami) památek v 151 členských státech. Česká republika má celkem dvanáct záznamů na Seznamu, coţ je, vzhledem k velikosti našeho státu, celosvětově vysoké číslo. Všech dvanáct českých památek spadá do oblasti kulturní, coţ znamená, ţe Česká republika nemá na Seznamu ţádnou památku reprezentující české přírodní dědictví.

21

Seznam světového dědictví v ohroţení v současnosti čítá 34 jmen.

22

Seznam památek světového dědictví na území ČR22: Historické jádro Prahy (1992) 23 bylo na Seznam zapsáno v rozsahu Praţské památkové rezervace. Představuje unikátní celek historických praţských měst Starého Města, Josefova, Nového Města, Vyšehradu, Malé Strany a Hradčan s dominantou Praţského hradu, s Karlovým mostem a bezpočtem kostelů a paláců. Velkorysé středověké zaloţení Nového Města v návaznosti na starší urbanistickou strukturu

a

dochované

architektonické

bohatství

svědčí

o

uměleckém,

společenském a kulturním vlivu města od středověku do současnosti. Historické jádro Českého Krumlova (1992) bylo zapsáno na Seznam v rozsahu městské památkové rezervace. Český Krumlov s početným souborem významných architektonických památek je reprezentantem mimořádně intaktně dochovaného středověkého feudálního města, které se rozvinulo podél meandrů řeky Vltavy ve vazbě na gotický hrad, postupně přestavěný na velkolepý zámek s cennými renesančními a barokními částmi. Historické jádro Telče (1992) bylo na Seznam zapsáno v rozsahu městské památkové rezervace. Telč představuje jedinečné celistvě dochované drobnější středověké město s vodním opevněním, dominantním zámkem dochovaným v podobě pozdně gotických a renesančních přestaveb a s mimořádně působivými frontami městských domů renesančního a barokního tvarosloví kolem náměstí. Poutní

kostel

sv.

Jana

Nepomuckého

na

Zelené

hoře

(1994).

Poutní kostel u Ţďáru nad Sázavou byl na počest českého světce postaven na počátku 18. století z podnětu opata zdejšího cisterciáckého kláštera. Autorem jedinečného půdorysného a hmotového řešení kostela a celého areálu byl geniální

22

Po mnoha letech dosáhlo ministerstvo rovněţ toho, ţe byl Sekretariátem UNESCO potvrzen statut Průhonického parku jako součásti památky Historické centrum Prahy, které je tak z pohledu UNESCO tzv. sériovou památkou o dvou částech. Jednou je vlastní Historické centrum Prahy v rozsahu Praţské památkové rezervace, druhou Průhonický park v rozsahu národní kulturní památky Park a zámek Průhonice. To v příslušném usnesení v roce 2010 také reflektoval Výbor pro světové dědictví. 23 Údaj v závorce udává rok zapsání do Seznamu světového dědictví.

23

architekt Jan Blaţej Santini. Památka na Seznamu reprezentuje i originální invenci českého gotizujícího baroka 1. čtvrtiny 18. století. Kutná Hora: historické jádro města s kostelem sv. Barbory a katedrálou Panny Marie v Sedlci (1995). Pod tímto názvem byla na Seznam Kutná Hora zapsána a zahrnuje městskou památkovou rezervaci Kutná Hora a kostel Panny Marie v předměstí Sedlec. Kutná Hora představuje středověké královské město, jehoţ prosperita a výstavnost byla podmíněna bohatstvím stříbrných dolů. Vrcholně gotický kostel sv. Barbory katedrálního typu je jedním z pokladů pozdně středověké architektury, stejně jako gotický cisterciácký chrám v Sedlci, invenčně opravený na počátku 18. století Janem Blaţejem Santinim v duchu českého gotizujícího baroka. Kulturní krajina Lednice-Valtice (1996) byla na Seznam zapsána v rozsahu krajinné památkové zóny Lednicko-Valticko a svými 200 km2 je jedním z největších člověkem koncepčně upravených areálů v Evropě. Přestavuje dílo vzniklé v průběhu 17. - 20. století na panství rodu Liechtensteinů. Spolu s barokním zámkem ve Valticích a klasicistním a novogoticky přestavěným zámkem v Lednici obsahuje mnoţství dalších cenných klasicistních a romantických usazených v krajině upravené podle principů romantického krajinářství. Vesnice Holašovice (1998) byla na Seznam zapsána v rozsahu památkové rezervace. Holašovice reprezentují mimořádně celistvě dochované historické jádro vesnice s pravidelným středověkým zaloţením, s početným souborem zděných vesnických staveb z 18. - 19. století a zastupují v evropském regionu zcela jedinečný styl jihočeského lidového baroka. Zahrady a zámek v Kroměříži (1998) byly na Seznam zapsány v rozsahu národní kulturní památky arcibiskupský zámek v Kroměříţi s Podzámeckou a Květnou zahradou. Celek

reprezentuje

výjimečně

celistvý obraz barokního sídla

olomouckého biskupství se zahradami zaloţenými podle vrcholně barokních principů a ovlivňujícími tuto tvorbu ve střední Evropě.

24

Zámek v Litomyšli (1999) byl zapsán na Seznam v rozsahu národní kulturní památky zámek Litomyšl. Je charakteristickou ukázkou renesančního zámku s arkádovým nádvořím, typem sídla početně stavěného v českých zemích, se svébytným výrazem daným místními uměleckými vlivy, dále rozvíjejícími italské podněty. Zámek s kvalitní výzdobou obsahuje i mladší barokní zásahy z 18. století a spolu s komplexem hospodářských staveb dokládá obraz feudálního sídla svého druhu. Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci (2000) byl na Seznam zapsán jako část souboru národní kulturní památky Soubor sloupu a kašen v Olomouci. Sloup představuje vrcholný příklad památníku morových epidemií, uměleckého díla charakteristického pro prostředí evropských měst v období baroka. Jeho monumentální zjev je přitom syntézou architektonického hmotového pojetí s vnitřní kaplí a vertikálního řešení s početnou skupinou skulptur mimořádné umělecké hodnoty. Byl postaven v polovině 18. století jako kompoziční vrchol celku barokních děl na Horním náměstí historické moravské metropole. Vila Tugendhat v Brně (2001) je zapsána v rozsahu národní kulturní památky. Vila je vynikajícím příkladem světové funkcionalistické architektury, jedním z klíčových děl architekta Miese van der Rohe. Vila byla ve své době ztělesněním moderních názorů na bydlení ve vzájemně se prostupujících prostorech, s těsnou vazbou na přilehlou zahradu, s vyuţitím moderních stavebních postupů a konstrukčních principů při vysoké kvalitě pouţitých materiálů. Stavba se stala symbolem moderní brněnské architektury a ovlivnila názory na obytný prostor. Židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa v Třebíči (2003) je souborem zaujímajícím část městské památkové zóny v Třebíči. Zahrnuje bývalou ţidovskou čtvrť Zámostí, ţidovský hřbitov severně od této čtvrti a kostel sv. Prokopa jako součást bývalého kláštera benediktinů (později zámku) v Třebíči (severozápadně od ţidovské čtvrti). Soubor je vzácným příkladem dlouhodobé pokojné koexistence dvou kultur v moravském feudálním městě. Ţidovská čtvrť, mimořádně uceleně zachovaná v působivém prostředí mezi řekou a skalním masívem severně od

25

vlastního centra Třebíče, se rozvíjela od středověku do 20. století. Její podoba dokládá urbanistický vývoj ţidovských čtvrtí, jejich postupné zahušťování i vnější proměny staveb, z nichţ řada má dochované renesanční či barokní jádro. Románsko-gotická bazilika sv. Prokopa je obdivuhodnou uměleckou syntézou konstrukčních a výtvarných principů evropské architektury 1. poloviny 13. století, svým vybavením a ztvárněním v jihomoravském prostředí této doby zcela ojedinělou.24 Města, na jejichţ území v ČR se památky nacházejí, vytvořila sdruţení České dědictví UNESCO, jenţ chce být skupinou, která hodlá hájit zájmy těchto měst a společně se podílet na propagaci, osvětě a vzdělání. O zápisu dalších památek na Seznam jedná Ministerstvo kultury a z jeho pověření zpracovává Národní památkový ústav o navrţených památkách podklady pro UNESCO. Tyto památky jsou uvedeny na tzv. Indikativní seznam, který má dle čl. 11 Úmluvy vést kaţdá země. V roce 2006 byl ministrem kultury schválen předběţný výběr kulturních statků České republiky pro zápis do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví na období 2007 aţ 2018. Indikativní seznam zahrnuje tyto kulturní památky a památkově chráněná území: památky Velké Moravy – velkomoravská hradiště v Mikulčicích, novou verzi třeboňského rybnikářského dědictví, horský hotel a vysílač Ještěd, stavby moderní architektury v okolí historického jádra Prahy (Müllerova vila a kostel J. Plečnika), barokní kulturní krajinu Betlém a Kuks, trojúhelník západočeských lázní (tj. Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně), Lázně Luhačovice, Ruční papírnu ve Velkých Losinách, Industriální soubory v Ostravě, hrad Karlštejn, hřebčín v Kladrubech nad Labem, pevnost Terezín a památky na pěstování a zpracování chmele a výroby piva v Ţatci. Počítá se s novým předloţením nominace Slavonic.25 O ochranu duchovního kulturního dědictví, které se uchovává v různých dokumentech a přenáší ústní tradicí, se od roku 1992 stará UNESCO skrze program nazvaný Paměť

24 25

[43] [44]

26

světa, jenţ dnes registruje archivní památky, dokumenty, ale i zvukové, filmové a archivní materiály z 84 zemí světa. Od počátku jeho existence se ho zúčastňuje i Národní knihovna ČR. Do tohoto světového registru byla v květnu 2011 zařazena třetí písemná památka Národní knihovny ČR – unikátní praţská kolekce 526 univerzitních tezí, coţ jsou grafické listy, velmi často od vynikajících umělců, jimiţ doktorand oznamoval veřejnou disputaci nad svou závěrečnou prací a sděloval v ní i její hlavní teze. Doplnila tak sbírky středověkých rukopisů české reformace a periodik ruské, ukrajinské a běloruské emigrace z let 1918 - 1945, které byly do registru zapsány před dvěma lety. Mezinárodnímu úspěchu sbírky předcházelo rozhodnutí ministerstva kultury z počátku roku 2010, kdy byl soubor těchto univerzitních tezí prohlášen kulturní památkou ČR. Všechny uvedené dokumenty jsou uloţeny v Národní knihovně v Praze.26

2.1.3 Úmluva na ochranu nemateriálního kulturního dědictví Snaha UNESCO o péči o nemateriální kulturní dědictví, které je vzhledem ke své povaze ohroţeno nejvíce, nemá dlouhou tradici. Objevuje se aţ od roku 1989. Česká republika byla jednou z členských států UNESCO, které iniciovaly vyjednávání ve věci Úmluvy. Dne 17. října 2003 byla na 32. zasedání Generální konference UNESCO přijata konsensem Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví. Tato úmluva zaloţila dva nové seznamy statků nehmotné kultury, a to přísně výběrový prestiţní Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva a Seznam nemateriálního kulturního dědictví vyžadujícího naléhavé zachování. Jejich existence navázala a nahradila předešlý projekt „Mistrovská díla ústního a nemateriálního dědictví lidstva“27. Aby se zachovala myšlenka Úmluvy, byla přijata efektivní strategie pro zajištění ochrany, vývoje a propagace nemateriálního kulturního dědictví, zejména lidových umění a řemesel, jejichţ zachování výrazně přispívá ke kulturní rozmanitosti a stává se tak velice důleţitou sloţkou v procesu globalizace. Dne 18. února 2009 uloţila Česká republika přístupové dokumenty k Úmluvě o zachování nemateriálního kulturního dědictví v sídle

27

[45]

27

UNESCO. Stala se tak v pořadí 109. zemí, která k této Úmluvě přistoupila. V červnu 2010 pak Generální shromáţdění členských států Úmluvy zvolilo Českou republiku do Mezivládního výboru pro ochranu nemateriálního kulturního dědictví na čtyřleté funkční období. 28 Tento výbor mj. sestavuje Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva. O Úmluvu se opírá koncepce v oblasti lidové kultury, uvedená ve Státní kulturní politice, především Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice na léta 2011 aţ 2015, schválená vládou v lednu 2011, i praktická opatření, jako jsou grantová řízení, Ministerstvem kultury pravidelně svolávané mezinárodní porady do Ústavu lidové kultury či dokumentační činnost tohoto ústavu.

2.1.4 Památky nemateriálního dědictví29 V současnosti jsou zapsány na Reprezentativním seznamu nemateriálního kulturního dědictví v oblasti lidské činnosti v České republice tři statky: Slovácký verbuňk (2008) je improvizovaný muţský tanec skočného charakteru, který není vázán přesnými choreografickými pravidly. Je provozován v oblasti Slovácko v jihovýchodní části Moravy. Součástí tance je předzpěv taneční písně. Verbuňk je součástí přirozených tanečních příleţitostí (hody, zábavy), existuje však také v pódiové formě, Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku (2010) jsou po několik generací spontánně uchovávány v aktivním povědomí a udrţovány v nezměněné podobě v obcích mikroregionu Hlinecko - Studnice, Vortová, Hamry a Hlinsko – místní část Blatno, Sokolnictví – žijící lidské dědictví (2010) - v rámci nadnárodní nominace společně se Spojenými arabskými emiráty, Belgií, Francií, Jiţní Koreou, Mongolskem, Marokem, Katarem, Saudskou Arábií, Španělskem a Sýrií. 28 29

[47] [46]

28

Sokolnictví je tradiční aktivitou, která spočívá v chovu a výcviku sokolů a dalších dravců k lovu. Původním cílem bylo obstarávání obţivy, tento ekonomický význam se však postupem času vytratil a dnešní sokolnictví je především zábavou a sportem.30 V roce 2010 byla navrţena Ministerstvem kultury k zápisu do výše uvedeného seznamu Jízda králů na Moravě. Při této příleţitosti se v Uherském Hradišti konala v loňském roce Mezinárodní konference ICCN31 pod záštitou UNESCO. Tématem jednání byla mobilizace existujícího potenciálu a moţností místních samospráv k ochraně a propagaci světového kulturního nehmotného dědictví. Zasedání, jehoţ se účastnili zástupci samospráv, představitelé univerzitního světa a UNESCA, měli posoudit a doporučit fenomén Jízdy králů pro zařazení do nehmotného kulturního dědictví lidstva.32 Výsledek projednávání lze očekávat ke konci roku 2011.

2.1.5 Spolupráce České republiky a UNESCO UNESCO je vládní organizace, z čehoţ vyplývá, ţe jejími přímými partnery jsou vlády jednotlivých členských států. Podle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, odpovídá v rámci své působnosti Ministerstvo

kultury

za

úkoly,

které

vyplývají

z

členství

našeho

státu

v Organizaci spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) a z mezinárodních smluv, které tato organizace administruje. Ministerstvo kultury je, pokud jde o kulturní památky, zástupcem České republiky při jednáních Mezivládního výboru pro světové dědictví, zastupuje Českou republiku na jednáních Mezivládního výboru pro podporu návratu kulturních statků do země jejich původu nebo jejich restituci v případě jejich nelegálního přivlastnění. Podle poţadavků UNESCO také Ministerstvo kultury reaguje na dotazy, jejichţ zodpovězení organizace potřebuje pro svou práci, ať jde o názor na

30

[48] Mezinárodní síť pro ochranu dědictví nehmotné kultury. 32 [49] 31

29

připravované mezinárodní dokumenty, jako je Charta o ochraně digitálního dědictví, Světová zpráva o kultuře nebo naplňování jiţ přijatých dokumentů, jako je např. Úmluva o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného vývozu, dovozu a převodu kulturních statků či soubor instrumentů týkajících se kulturních statků za ozbrojeného konfliktu (Haagská konvence o ochraně kulturních statků v případě válečného konfliktu). V této informačně-koncepční oblasti je snahou Ministerstva kultury poskytovat ţádané údaje o české kultuře v úplné míře a s co nejvyšší mírou objektivity. Do této oblasti náleţí i doplňování údajů o právních předpisech v oblasti kulturního dědictví. Klíčovou úlohu pro zapojení ČR do UNESCO je její podíl na rozhodování Generální konference. Ministerstvo kultury se na tomto rozhodování podílí tím, ţe garantuje účast České republiky na konferenci v programové komisi "Kultura" a s ohledem na své kompetence v oblasti knihovnictví a médií, částečně i v komisi "Komunikace a informace". Ministerstvo kultury se podílí i na přípravě programu Organizace v mezinárodním návrhovém řízení a aktivně na Generální konferenci vystupuje. Jak jiţ bylo v úvodu kapitoly uvedeno, zakládací dokument UNESCO začíná slovy, ţe války se rodí v myslích lidí a ţe je proto třeba proti tomu stavět hráze právě v myslích lidí. Zakladatelé stanovili jako jednu z cest k dosaţení tohoto stálého cíle mezinárodní kulturní výměnu, která je základem vzájemného poznání a pochopení. Tomuto statutárnímu cíli UNESCO napomáhá Ministerstvo kultury i přípravou a uzavíráním dvoustranných smluvních dokumentů s jinými zeměmi a konkrétní podporou kulturních styků se zahraničím. V kaţdém státě je na základě Ústavy Organizace zřízena národní komise pro spolupráci s UNESCO. Vzhledem k tomu, ţe úkoly organizace by nebylo moţné plnit efektivně bez přímého kontaktu s odbornou i laickou veřejností, slouţí tato speciální instituce právě ke zprostředkování vztahu s obyvatelstvem. Česká komise pro UNESCO byla zřízena usnesením vlády ze dne 1. června 199433. Je poradním orgánem vlády pro záleţitosti, vyplývající z členství v organizaci a je sloţena z přibliţně 50 zástupců zainteresovaných ministerstev, ústředních a dalších významných vědeckých, kulturních a pedagogických institucí a významných osobností české vědy a kultury. Členství

33

[50]

30

v Komisi je čestné a členové jsou jmenováni na čtyřleté období. Současnou předsedkyní je profesorka Helena Illnerová. Komise si zřídila 4 odborné sekce - pro výchovu, přírodní a společenské vědy, kulturu a komunikace. Jejím hlavním úkolem je zprostředkovávat styk těchto zástupců s UNESCO. Zástupce Ministerstva kultury je pochopitelně jejím členem a pravidelně na ní podává návrhy a zprávy o konkrétních akcích, přispívajících k naplňování programu UNESCO v ČR, ať jiţ je podniklo ministerstvo samo či se konaly za jeho morálního či jiného přispění. Podává také komisi odborná dobrozdání k plánovaným akcím a krokům paříţské centrály, zpracovává pro Českou komisi pro UNESCO doporučení v případech, kdy je tato ţádána o záštitu nad nějakou akcí. Ministerstvo v tomto případě posuzuje akci po stránce záruk její vysoké odborné kvality a z hlediska její souvislosti s řádným programem UNESCO nebo s jeho zásadními dokumenty.34 Komise studuje dokumenty UNESCO, rozšiřuje myšlenky organizace v ČR a současně předkládá do paříţského sekretariátu náměty na další činnost Organizace. Stálý Sekretariát na Ministerstvu zahraničních věcí ČR zajišťuje plnění rozhodnutí přijatých Komisí a jejími orgány, udrţuje kontakt se sekretariátem UNESCO v Paříţi a s partnerskými národními komisemi. Sekretariát spravuje knihovnu obsahující několik tisíc publikací a dokumentů UNESCO. Funkci Sekretariátu Komise plní od 1. června 1996 Ministerstvo zahraničních věcí zvláštním referátem v rámci svého odboru OSN.35 Stálá mise ČR při UNESCO36 slouţí také k zajišťování a podpoře vztahů mezi ČR a UNESCO. Stálou představitelkou je Halka Kaiserová, která předala 14. září 2010 pověřovací listiny generální ředitelce UNESCO Irině Bokové. Komise sídlí nedaleko hlavního sídla sekretariátu organizace UNESCO v Paříţi. V průběhu Generální konference UNESCO v roce 2009 proběhly doplňkové volby do tzv. subsidiárních orgánů. Česká republika je zastoupena v těchto následujících volených orgánech: Rada Mezinárodního úřadu pro vzdělávání v Ţenevě, Výbor pro núbijské

34

[51] [52] 36 [53] 35

31

muzeum v Asuánu, Restituční výbor, Výbor pro sídlo, Mezivládní výbor pro tělesnou výchovu a sport, Výbor pro autorské právo. V rámci organizace UNESCO vykonává činnost i Národní památkový ústav 37 . Tento orgán z pověření Ministerstva kultury zpracovává podklady pro nominace památek České republiky na Seznam světového dědictví v oblasti kulturního dědictví a územní pracoviště NPÚ připravují podklady pro monitorovací zprávy o těch českých památkách, které jiţ na tomto prestiţním Seznamu zapsány jsou. Podnět k zápisu kulturní památky do Seznamu světového dědictví můţe státu učinit i kraj nebo obec. Předkladatel si musí být vědom, ţe následná péče a údrţba kulturní památky zapsané na prestiţním seznamu UNESCO je velice nákladná. Stát však můţe poţádat o mezinárodní pomoc pro vlastnictví tvořící součást kulturního a přírodního dědictví, jednou z forem této pomoci můţe být poskytnutí nenávratných příspěvků nebo bezúročné půjčky38. Česká republika patří mezi velmi aktivní členy v rámci UNESCO. Je moţno připomenout například členství ČR ve Výkonné radě UNESCO v letech 2003-2007 nebo předsednictví Generální konference UNESCO v letech 1999-2001 Doc. MUDr. Jaroslavou Moserovou, DrSc. ČR je smluvní stranou řady Úmluv iniciovaných na půdě UNESCO. Naposledy se dne 12. listopadu 2010 stala smluvní stranou Úmluvy na ochranu a podporu rozmanitosti projevů kultury. ČR je rovněţ aktivním členem v řadě volených orgánů a výborů UNESCO. Příkladem je její zmíněné zvolení do prestiţního Mezivládního výboru pro zachování nemateriálního kulturního dědictví. Česká republika se v současnosti zapojuje do programů UNESCO téměř ve všech oblastech působnosti. V kulturní sféře lze zmínit např. vznik Katedry UNESCO muzeologie a kulturního dědictví na Masarykově Univerzitě v Brně, která rozvíjí ţivou spolupráci s partnerskými zahraničními katedrami, dále vyuţití zkušeností UNESCO při přípravě právní úpravy vývozu památek a ochrany tradičních řemesel, nebo iniciativa Národní knihovny v rámci projektu Paměť lidstva, která zahájila přepis starých rukopisů na elektronické nosiče.

37 38

Vzhledem k systematice práce je Národní památkový ústav zařazen a podrobně rozebrán v kapitole 3.7.6. Čl. 19 a 22 Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (č. 159/1991 Sb.m.s.)

32

2.2

Ochrana kulturního dědictví na evropské úrovni

Evropská unie Pro pojem kulturní dědictví úprava ochrany, v rámci Evropské unie, existuje jen poměrně strohá. Článek 128 Smlouvy o EU uvádí, ţe Společenství přispívá k rozkvětu kultur členských států a přitom respektuje jejich národní a regionální různorodosti a zároveň zdůrazňuje společné kulturní dědictví. Společenství se zaměřuje na povzbuzování spolupráce mezi členskými státy a v případě potřeby na podporu a doplňování jejich činnosti v těchto oblastech: zlepšování znalosti a šíření kultury a dějin evropských národů, zachování a ochrana kulturního dědictví evropského významu, nekomerční kulturní výměny, umělecké a literární tvorby, včetně tvorby v audiovizuální oblasti. Při těchto aktivitách spolupracuje se třetími zeměmi, a také s příslušnými mezinárodními organizacemi, zejména s Radou Evropy. Společenství navíc ve své činnosti bude přihlížet ke kulturním hlediskům, zejména s cílem uznávat a podporovat rozmanitost svých kultur. Konkrétnější ochrana na platformě Evropské unie téměř neexistuje. Jedním z mála je rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 508/2000/ES ze dne 14. února 2000 o programu Kultura 2000. Cíle programu jsou: podpora kulturního dialogu a vzájemné znalosti kultury a historie evropských národů, podpora tvořivosti a nadnárodního šíření kultury a mobility umělců, tvůrců a ostatních činitelů a pracovníků v kulturní oblasti a jejich prací, se silným důrazem na mladé a sociálně znevýhodněné osoby a na kulturní rozmanitost, zdůraznění kulturní rozmanitosti a nových forem kulturního projevu, šíření know-how a podpora dobré praxe týkající se ochrany kulturního dědictví, přihlédnutí k roli, která přísluší kultuře v sociálně-ekonomickém rozvoji, jednoznačné uznání kultury jako ekonomického faktoru a jako faktoru sociální a občanské integrace či zlepšení přístupu a účasti na kulturním dění Evropské unie pro co největší počet občanů. Dalším přímo závazným předpisem je nařízení Rady ES č. 3911/92/EHS o vývozu kulturních statků, které upravuje kontrolu vývozu předmětů kulturní a archeologické

33

hodnoty v celních hranicích Evropských společenství, nikoliv v jeho rámci. Druhou směrnicí týkající se téţe problematiky je Směrnice Rady č. 93/7/EHS o navracení kulturních předmětů neoprávněně vyvezených z území členského státu. Se zajímavou myšlenkou přišli v květnu 2011 ministři kultury zemí „sedmadvacítky“ a to, ţe by Evropská unie měla mít vlastní seznam výjimečných památek po vzoru UNESCO, jenţ by v členských zemích podporoval pocit evropské sounáleţitosti. Tyto pamětihodnosti by měly nést označení Evropské dědictví a členské země je budou moci nominovat na seznam v letech 2013 aţ 2014. Jednotlivé návrhy posoudí komise nezávislých expertů. Kyperská eurokomisařka pro kulturu Andrulla Vassiliouová k této myšlence podotkla: „Označení evropského dědictví přiměje více lidí, a to zejména mladých k tomu, aby přemýšleli o evropském rozměru naší společné historii.39 EU se v nemalé míře inspiruje i dalšími principy kulturní spolupráce v UNESCO. I z tohoto důvodu jsou principy kulturní spolupráce Rady Evropy či kulturní politiky EU s těmi UNESCO dost podobné, ne-li shodné. Kromě toho v dnešní době jsou Rada Evropy a EU v oblasti kultury rovnocennými partnery UNESCO a hojně vyuţívají vzájemné spolupráce. Přijetí úmluvy UNESCO se však prvotně promítlo do zakládací listiny Rady Evropy. (PANCZAKOVÁ, 2009, s. 21) Rada Evropy Jedná se o mezivládní organizaci zaloţenou v roce 1949 se sídlem ve Štrasburku. Jejím cílem je zachování a posílení pluralitní demokracie a lidských práv, podpora evropské kulturní identity a hledání řešení aktuálních problémů společnosti. Problematikou památek se zabývá výbor kulturního dědictví. Pod záštitou rady Evropy vznikly dvě mezinárodní smlouvy, které se přímo dotýkají ochrany kulturních památek: Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy (č. 73/2000 Sb.m.s.) Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (č. 99/2000 Sb.m.s.)

39

[54]

34

3 OCHRANA

KULTURNÍHO

DĚDICTVÍ

V ČR

NA

VNITROSTÁTNÍ ÚROVNI 3.1

Historický vývoj památkové péče

Pohlédneme-li vpřed 40 do příznivých perspektiv dalšího vývoje, prokazuje se stále přesvědčivěji také uţitečnost vědecky podloţeného pohledu na uplynulé dění, jeho poznávání a vyuţití v současnosti, a to především na základě autentických pramenů. Pro teorii, metodologii i praxi současné památkové péče má mnoho co říci její vlastní historie, odráţející se velmi charakteristickým způsobem i ve státoprávní oblasti jurisdikce. V ní se projevují nejen přímé či nepřímé vlivy společenských proměn od dob feudalismu aţ do současnosti a politických zájmů jednotlivých vlád, ale téţ evropské tendence a postoje, které se bezprostředně promítají do koncepcí, zásad a metod provádění ochrany, konzervace, obnovy, popřípadě i nového společenského uplatnění památek, kdyţ ještě dříve rozhodujícím způsobem ovlivnily samotné názory na to, co je památkou a jaké jsou její hodnoty, jakoţ i základní motivaci společenského vztahu k památkám. Pojem památkové péče se začíná objevovat ke konci 18. století. Právní akty, upravující ochranu kulturních památek, sahají aţ do roku 1749, kdy císařské edikty, reskripty, dekrety dvorské komory apod. Marie Terezie a později Josefa II. Ještě nebyly přímými projevy památkové péče, ale týkají se ochrany určitých kulturních statků spíše z motivů státně politických, fiskálních či jiných. Za první legislativní opatření na ochranu památek na českém území (v té době součástí Rakouska-Uherska) lze povaţovat císařské rozhodnutí z 31. Prosince 1850, jímţ byly uvedeny stavební památky pod ochranu státu a ministerstva pro obchod, průmysl a veřejné stavby. Toto rozhodnutí dále nařizovalo zřízení Centrální komise pro výzkum a zachování stavitelských památek, jeţ poprvé zasedala 10. Ledna 1853. Komise spolupracovala s tzv. konzervátory, jejichţ povinností bylo sepisovat památky a upozorňovat na okolnosti, které by mohly ohrozit ochranu

40

[56]

35

stavebních památek. V Čechách působilo 14 konzervátorů, na Moravě jeden. Centrální komise dále zaloţila i archiv plánů stavebních památek. V roce 1859 byla komise přičleněna k ministerstvu kultury a vyučování a v roce 1872 přejmenována na Centrální komisi pro péči o památky a její působnost byla rozšířena i na památky movité. V té době se za památky označovaly věci či stavby, které pocházely minimálně z 18. století. Komise nedisponovala nařizovací pravomocí, neboť zatím neexistovala právní úprava památkové péče. Statut komise byl změněn roku 1911, neboť k ní byl přičleněn Státní památkový úřad ve Vídni. V Čechách byl zřízen roku 1918 C. K. Zemský památkový úřad pro Království České, zatímco Morava a Slezsko zůstaly aţ do konce monarchie ve správě vídeňské Centrální komise. Se vznikem Československé republiky v roce 1918 se pro oblast památkové péče stalo ministerstvo školství a národní osvěty.

Název C. K. zemský památkový úřad pro

Království české byl nahrazen Státní památkovým úřadem s působností v celé Československé republice. V říjnu 1919 byl zřízen Vládní komisariát pro zachování památek na Slovensku a v dubnu 1920 zahájil svou činnost Státní památkový úřad pro Moravu a Slezsko v Brně. Za okupace byly úřady v Praze a Brně sloučeny v Památkový úřad v Praze s brněnskou pobočkou. V květnu roku 1946 byl zákonem vytvořen pojem státní kulturní majetek a byly zřízeny národní kulturní komise pro správu státního kulturního majetku v Praze a Bratislavě. Po osvobození v roce 1945 došlo k rozdělení Státního památkového úřadu na úřad moravský, praţský a slezský, aby byly následně v roce 1950 opět sloučeny v jeden. Období po 2. Světové válce: Od 1. ledna 1952 vládním nařízením č. 112/1951 Sb., o reorganizaci státní památkové péči bylo určeno, ţe památkovými orgány jsou krajské odbory školství věd a umění. Památkový úřad byl přeměněn na Státní památkový ústav. Národní kulturní komise v Praze přestala být správcem majetku a byla přeměněna na poradní sbor ministra. Po roce 1951 se však nikdy nesešla. Opatřením ministra byl roku 1953 vytvořen zvláštní orgán Státní památková správa.

36

Vývoj ochrany kulturních památek se ukazuje i dnes velmi potřebným a uţitečným, neboť zrcadlí celkový vývoj myšlenek i forem společenského vztahu ke kulturním hodnotám minulosti a jejich ochraně. Je tak cenným zdrojem poznávání a dokreslení obecné historie i dějin kultury. Vývojem, kromě samotného obsahu pojmu památky, prochází i jejich kategorizace. Rozlišovaly se památky podle jejich stáří na pravěké, antické, středověké a novověké, coţ ovlivňovalo jak umělecko-historickou vědu, výtvarné umění tak samotnou organizaci památkové péče, a dále na spíše uţitkové rozlišování památek na nemovité (stavební) a movité nebo na světské a církevní. Pro právní oblast nejtypičtější zůstalo rozlišení na památky veřejné a soukromé. Vývoj památkové legislativy začíná na našem území poměrně pozdě. K prvním opatřením legislativního vývoje patří zákaz vývozu památek 41 , jejich ochrana v první pozemkové reformě 42 , po r. 1945 při konfiskaci kulturních statků z majetku nepřátel a zrádců státu 43 a při revizi pozemkové reformy. Další legislativní kroky vyčerpávají ústavní zásadu z roku 1948, ţe kulturní statky jsou pod ochranou státu 44 , a vrcholí zákonem o kulturních památkách z roku 1958. Teprve tento zákon stanovil u nás fundamentálně pojem památky, vytvořil kategorie národních kulturních památek a památkových rezervací, svěřil péči o výkon ochrany památek výkonným orgánům

41

„V celé monarchii se zakazuje ve státním zájmu vyváţet umělecké a vzácné literární předměty“. Dekret dvorské kanceláře ze dne 28. Prosince 1818 č. 124, zdroj: K vývoji památkové péče na území Československa, str. 29 42 Při provádění pozemkové reformy byly mnoha vlastníkům velkostatků ponechány, resp. Propuštěny ze záboru podle ustanovení §20. Zák. z 30.I.1920 č. 81 Sb. nemovitosti památkové hodnotné. Jejich ponechání bylo vázáno podmínkami, které v zájmu veřejném byly s ohledem na ochranu těchto památek vlastníku uloţeny a knihovně zajištěny. Dodrţování těchto podmínek je vlastníku často stěţováno státní správou při řízení vzešlém z jiného popudu, čímţ vznikají nedorozumění a spory. Okresní úřady se vyzývají, aby v takových případech byl slyšen Státní památkový úřad, který se ostatně vţdycky snaţí o to, aby všechny zájmy veřejné byly uvedeny v soulad s oním veřejným zájmem, jímţ je ochrana památek. Zdroj: Idem 107 43 Dekret prezidenta republiky ze dne 21. Června 1945, č. 108 Sb., o nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Podle „§1 Vymezení konfiskovaného majetku“ se pro republiku Československou konfiskuje majetek nemovitý a movitý, s nímţ nesouvisí zemědělský majetek. (Mezi těmito konfiskáty je mnoho hodnot kulturně historických. Jejich prozatímní správu přejímá Fond národní obnovy). Zdroj|: Idem str. 112 44 Ústavní zákon ze dne 9. Května 1948 č. 150 Sb., Ústava Československé republiky: §19 odst. 2: „Kulturní statky jsou pod ochranou státu. Stát dbá o to, aby byl přístupny všem, a podporuje vědu a umění v zájmu rozvoje národní kultury, pokroku a obecného blahobytu; zejména pečuje o to, aby byly tvůrčím pracovníkům zajištěny příznivé podmínky pro jejich práci.“ Zdroj: Idem str. 121

37

národních výborů a proklamoval za občanskou povinnost kaţdého, aby ochraně památek byl nápomocen. Organizace památkové péče znamenala zpočátku pouze dozor krajů nad zachováváním příkazů císařských ediktů a dekretů dvorské kanceláře. Ve 2. polovině 19. století vzniká první výkonný orgán (věnující se přímo ochraně památek) – ústřední památková komise ve Vídni 45 . V Československé republice převzalo úkoly památkové péče ministerstvo školství a národní osvěty a nástupci Ústřední komise se staly Státní památkové úřady. Další léta směřují k postupné decentralizaci ústředního řízení památkové péče na národní výbory. Od roku 1953 dále funguje Státní památková správa jako ústřední výkonný orgán památkové péče s pobočkou v Brně, které byla svěřena také správa národního kulturního majetku.

3.1.1 První památkový zákon na území ČR Aţ do roku 1958 u nás pro oblast památkové péče neexistovala dostatečná právní norma ani vyhovující systém institucí a organizací s jednoznačně vymezenými kompetencemi. Právní úprava péče o kulturní dědictví byla roztříštěna do mnoha předpisů. Památková péče naráţela na řadu problémů, a to jak věcných sporů o to, zda určitá věc zasluhuje památkovou ochranu, tak i kompetenčních, kdy v některých otázkách nebyla jasně vymezena působnost mezi ústřední a krajské orgány. Trend postupné decentralizace státní správy, znatelný ve 40. a 50. letech se promítl i v poslední fázi zpracování obsáhlé osnovy zákona o kulturních památkách. Samotný zákon o kulturních památkách č. 22/1958 Sb. byl jednomyslně schválen Národním shromáţděním 17. dubna 1958 a stal se tak prvním speciálním zákonem upravujícím památkovou péči u nás. Přenesl těţiště pravomoci a odpovědnosti za výkon státní památkové péče plně na krajské národní výbory. Při nich se zřizovala,

coby

poradní

orgán,

krajská

střediska

státní

památkové

péče

a ochrany přírody a krajské komise státní památkové péče. Státní památková správa, která nedošla během své několikaleté existence právního podloţení, byla zrušena, řídící

45

[55]

38

a kontrolní funkce byla ponechána ministerstvu školství a kultury, které vzniklo po zrušení ministerstva kultury z roku 1956, a jeho poradním orgánem se stala Ústřední komise státní památkové péče, jejíţ členy ministr jmenoval z řad význačných odborníků po vyjádření Československé akademie věd. Dále byl zákonem zřízen Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, jehoţ úkoly spočívaly ve vědecko-výzkumných, metodicko-poradenských a odborně kontrolních činnostech. Bylo nutné si vyţádat jeho stanovisko v pochybnostech, zda věc je či není památkou, při opravách a úpravách národních kulturních památek, jakoţ i způsobu jejich vyuţití. Státní ústav památkové péče však nebyl orgánem státní památkové péče, neměl nařizovací pravomoci, ani finanční prostředky na opravu památek. Zákon nařídil všem orgánům státní správy povinnost v mezích své působnosti napomáhat památkovým orgánům při plnění jejich úkolů a povinnost přizvat krajský památkový orgán ke kaţdému řízení, ve kterém by mohly být dotčeny zájmy státní památkové péče. Obsahově zákon vycházel ze zásad vytvořených dlouhodobým kulturním vývojem a myšlenkovým povědomím. Za památku byl povaţován „kulturní statek, který je dokladem historického vývoje společnosti, jejího umění, techniky, vědy a jiných oborů lidské práce a života“ 46 – jednoduše řečeno: vykazoval-li architektonické, historické a památkové hodnoty. To znamená, ţe se za památku povaţovaly nejen ty, které byly zapsány ve státních seznamech památek. Ačkoliv byly teoreticky zahrnuty pod pojem památky kulturní statky v rozsahu vskutku maximálním, pro něţ všechny platila stěţejní zásada zákona, totiţ ţe památky jsou chráněny státem,47 přece z dalších ustanovení zákona vyplývá, které památky jsou oborem orgánů státní památkové péče a které jsou oborem subjektů jiných. Zákon stanovil, ţe o památku je povinen vlastním nákladem pečovat její vlastník a udrţovat ji v dobrém stavu podle pokynů orgánu státní památkové péče. U státního majetku má tuto povinnost organizace, která má památku ve správě nebo které byla památka odevzdána do trvalého uţívání. 46

§ 1 zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, ve znění pozdějších předpisů jenţ byla do té doby zakotvena pouze v §19 Ústavy Československé republiky ze dne 9. Května 1948 č. 150/1948 Sb.: „Kulturní statky jsou pod ochranou státu“ 47

39

Dále zákon vymezil povinnosti spojené s údrţbou kulturních památek, stanovil zásady ochrany, uloţil vypracovat státní seznamy památkových rezervací, kulturních památek, postup jejich prohlašování a podmínky financování jejich obnovy. „Zákon č. 22/1958 Sb. však neobsahoval ţádná sankční ustanovení. Připouštěl, pokud by bylo ohroţeno zachování kulturní památky, která není národním majetkem, aby krajský národní výbor, pokud nedojde k dohodě s vlastníkem, učinil opatření k ochraně kulturní památky, případně odejmul právo nakládat s kulturní památkou. Zákon o kulturních památkách obsahoval zmocnění k vydání celé řady prováděcích předpisů, kdy k nejdůleţitějším patří vyhláška MŠK č. 116/1959 Ú.l. o evidenci kulturních památek, vyhláška MŠK č. 117/1959 Ú.l. o národních kulturních památkách, vyhláška MŠK č. 181/1959 Ú.l. o památkových rezervacích, vyhláška MŠK č. 118/1959 Ú.l. o památkových ochranných pásmech, a další, např. o činnosti a organizaci krajských, okresních a místních komisí státní památkové péče a o okresních konzervátorech a zpravodajích státní památkové péče.“ [56] Zákon tedy poloţil základ nové éry péče o kulturní památky, jasně vyjádřil význam, poslání i formy jejich ochrany a přinesl i zásadní změnu v hospodářském zajištění péče o zachování památek tím, ţe povinnost pečovat vlastním nákladem o zachování památky a udrţovat ji v dobrém stavu podle zásad památkové péče uloţil vlastníku, u národního majetku správci nebo trvalému uţivateli památky. Postupně do roku 1960 byly k zákonu vydány všechny prováděcí předpisy. K výkonu památkové péče vznikla při krajských národních výborech odborná zařízení, po vydání nového zákona o národních výborech z roku 1960 legalizovaná jako krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody, která fakticky plnila i většinu úkolů památkové péče, jeţ byly tímto zákonem v široké míře decentralizovány aţ na okresní národní výbory, coţ se v celkové praxi neukázalo šťastným řešením. Usnesením z 30. března 1962 proto vláda rozhodla řadu konkrétních opatření k nápravě nedostatků v plnění zákona o kulturních památkách. Usnesením z téhoţ dne vláda zároveň podle zákona prohlásila 33 národních kulturních památek v českých krajích. Ministerstvo školství a kultury do té doby i v průběhu dalších let prohlásilo podle zákona řadu archeologických a městských památkových rezervací.

40

V reakci na tento vývoj byl přijat s účinností od 1. 1. 198848 nový právní předpis – zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, který přinesl některé zásadní změny v dosavadním chápání právní ochrany kulturních památek. Přesněji vymezil, na které objekty kulturních hodnot se vztahuje péče státu jako na kulturní památky, kdy kulturní památky prohlašuje Ministerstvo kultury, určil, ţe kulturní památky se zapisují centrálně do Ústředního seznamu kulturních památek, zřídil památkovou inspekci jako sloţku Ministerstva kultury, která dohlíţí na dodrţování zákona o státní památkové péči a stanovil sankce za porušení zákona. K provedení zákona o státní památkové péči byl vydán prováděcí předpis, vyhláška Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb. V pozdějších letech byl, vzhledem k výrazným změnám právního prostředí v České republice, zákon č. 20/1987 Sb. mnohokrát novelizován a v kontextu těchto změn byl v letech 2007 a 2008 proveden dalšími dvěma vyhláškami. Vyhláškou Ministerstva kultury č. 187/2007 Sb., kterou se stanoví obsah a náleţitosti plánu území s archeologickými nálezy a Vyhláškou Ministerstva kultury č. 420/2008 Sb., kterou se stanoví náleţitosti a obsah plánu ochrany památkových rezervací a památkových zón.

3.2

Prameny úpravy současné ochrany kulturního dědictví Základ ochrany kulturního dědictví naší země je zakotven zákonem č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), která jiţ ve své Preambuli uvádí, ţe občané České republiky jsou odhodláni střeţit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,…49 Preambule sice není přímo závazná, ale společně s preambulí Listiny základních práv a svobod ovlivňuje jak tvorbu nových právních aktů, tak i interpretaci a aplikaci předpisů jiţ vydaných s cílem dosáhnout naplnění zakotvených principů.

48 49

[57] Preambule k Ústavě ČR

41

Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) obsahuje ustanovení, která zdůrazňují, ţe výkon vlastnictví nesmí být v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Čl. 34 odst. 2 stanoví, ţe právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem. Pojem kulturní bohatství zahrnuje mimo jiné předměty kulturní hodnoty, výtvory člověka či jejich soubory. (KLÍMA, 2005) Dle čl. 35 odst. 3 nesmí nikdo při výkonu svých práv ohroţovat ani poškozovat kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Konkrétní povinnosti, které směřují k naplnění tohoto ustanovení, vychází z tzv. sloţkových zákonů. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen „památkový zákon“) je stěţejní platnou úpravou ochrany kulturního dědictví. Zákon „vymezuje základní kategorie památkové ochrany, jimiž jsou kulturní památky, památkové rezervace, památkové zóny a specifickým způsobem rovněž archeologické nálezy. Stanovuje povinnosti a zároveň nástroje pomoci vlastníkům kulturních památek a činnosti, opatření a rozhodnutí, jimiž se výkonné orgány a odborné organizace památkové péče, jakož i obce a jednotliví občané podílejí na dodržování účelu zákona, jímž je ochrana, uchování, přiměřené využití a prezentace kulturních památek, památkových rezervací, památkových zón a archeologických nálezů.“50 Tento zákon dále zřizuje Památkovou inspekci, Národní památkový ústav, Komisi státní památkové péče a konzervátora. Vyhláška č. 66/1988 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči upravuje mimo jiné postup při prohlašování nemovitých kulturních památek, ochranu, uţívání a obnovu kulturních památek, jejich evidenci, podmínky poskytnutí příspěvku na obnovu kulturních památek a úkoly a oprávnění orgánů a organizací památkové péče. Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „stavební zákon) souvisí také s ochranou kulturních hodnot. Jednou z důleţitých úprav je pověření dotčených orgánů 50

[58]

42

v případě obnovy kulturní památky či nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo ochranném pásmu, vydávat závazná stanoviska jako podklad pro správní rozhodnutí stavebního úřadu. Dále stavební zákon v § 18 odst. 4 uvádí, ţe územní plánování ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví. Související předpisy: zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, sdělení FMZV č. 159/1991 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, sdělení MZV č. 73/2000 Sb. m. s., o přistoupení k Úmluvě o ochraně architektonického dědictví Evropy, sdělení MZV č. 99/2000 Sb. m. s., o přistoupení ČR k Úmluvě o ochraně archeologického dědictví Evropy, sdělení MZV č. 99/2000 Sb. m. s., o přistoupení ČR k Úmluvě o ochraně archeologického dědictví v Evropě Mezi další prameny můţeme zařadit i normy, kterými se vyhlašují kulturní památky, národní kulturní památky a památkové zóny. Jedná se zejména o vyhlášky Ministerstva kultury o prohlášení území vybraných částí krajinných celků za památkové. Souvisejícími předpisy pak jsou např. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zákon č. 186/2006 Sb., o vyvlastnění, zákon č 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na ţivotní prostředí či zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové sluţbě.

43

3.3

Kulturní památky

V úvodu své práce jsem se pokusila vymezit pojem kulturní dědictví. Jak jiţ bylo řečeno, jeho definici bychom v české právní úpravě hledali marně. V zákoně o státní památkové péči nalezneme pouze jednu zmínku o kulturním dědictví, a to ţe „stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu“ 51 . Z ustanovení tedy jasně vyplývá, ţe zákonodárce pojem kulturní dědictví nadřadil pojmu kulturní památky. Definice kulturních památek je zákonem podána vzápětí v § 2, který uvádí, ţe „za kulturní památky podle tohoto zákona prohlašuje ministerstvo kultury České republiky nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, b) které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.52 Dalším výrazem, četně obsaţeným v uvedeném zákoně je pojem kulturních hodnot. „Kulturní hodnoty lze charakterizovat jako komplex hmotných a nehmotných prvků vzniklých postupným vývojem osídlení, tradic plynoucích z charakteru místa a na místo vázaných. Je to trvalá hodnota, která se vyvíjí a doplňuje novými prvky, jejichž účinek může být obohacující, neutrální, nebo znehodnocující. Soubor kulturních hodnot spoluvytváří jedinečný, neopakovatelný a nenahraditelný obraz území, sídla, se kterým se obyvatelstvo více či méně identifikuje. Je nositelem kulturních tradic a zdrojem inspirace současné i budoucích generací.“ (VOJTOVÁ, 2006, s. 18)

51 52

§ 1, odst 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů § 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů

44

3.4

Nástroje ochrany kulturního dědictví

Na základě principu integrovaného přístupu k ochraně ţivotního prostředí, jenţ platí v celém právu ţivotního prostředí a vztahuje se tak i na ochranu kulturního dědictví, je nutné chápat prostředí jako nesmírně sloţitý systém, který musí být chráněn ve svém celku i jednotlivostech a přistupovat systémově i k volbě prostředků k jeho ochraně. Do systému ochranných prostředků musí být integrovány všechny, které mohou ochranu kulturnímu dědictví poskytnout, vedle právních prostředků tzv. přímé právní ochrany i prostředků právní ochrany nepřímé je třeba zahrnout i prostředky (nástroje) ekonomické. Poţadavek systémového působení všech v úvahu přicházejících prostředků znamená, ţe budou nastaveny tak, ţe budou působit stejným směrem, tj. k dosaţení stejných cílů. (PEKÁREK)

3.4.1 Způsoby ochrany kulturního dědictví53 V České republice existuje několik různých druhů i stupňů ochrany kulturního dědictví. Tuto ochranu lze rozdělit na individuální a územní. Individuální ochrana se vztahuje na vybranou movitou či nemovitou kulturní památku, zatímco územní ochrana se týká celkové plochy. V obou případech se dále rozlišují dvě podkategorie, u individuální ochrany se jedná o ochranu kulturní památky anebo zvýšenou právní ochranu národní kulturní památky. U ochrany územní zase rozlišujeme ochranu památkové rezervace, jakými se vyhlašují nejčastěji historická jádra měst) a ochranu památkové zóny. K ochraně nemovitých kulturních památek či národních kulturních památek, památkových rezervací či památkových zón vymezí na návrh orgánu památkové péče příslušný úřad památkové péče ochranné pásmo, ve kterém můţe omezit či zakázat určitou činnost, nebo učinit jiná vhodná opatření. (DAMOHORSKÝ, 2003) Dalším způsobem ochrany kulturního dědictví je jeho evidence a dále pak stanovení povinností občanů a vlastníků kulturních památek.

53

Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů

45

3.4.2 Kulturní památky a národní kulturní památky Kulturní památkou54 jsou dle zákona nemovité a movité věci, případně jejich soubory, které jsou významnými doklady historického vývoje, ţivotního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jeho projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty historické, umělecké, vědecké a technické nebo které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. Podle § 3 zákona se stává věc kulturní památkou na základě řízení o prohlášení věci za kulturní památku. Řízení se vede podle zákona č. 500/2004 Sb., o správním řádu. O prohlášení věci za kulturní památku rozhoduje Ministerstvo kultury.55 Řízení o prohlášení věci za kulturní památku se zahajuje buď na návrh (který můţe podat kdokoliv) nebo z vlastního podnětu Ministerstva kultury. Ministerstvo zahájí řízení o prohlášení věci za kulturní památku vyrozuměním dotčených osob, tedy jejího vlastníka, krajského úřadu, obecního úřadu obce s rozšířenou působností a odborné organizace památkové péče (Národní památkový ústav). U archeologických nálezů prohlašuje Ministerstvo kultury za kulturní památku pouze na návrh Akademie věd ČR. Ministerstvo kultury můţe z mimořádně závaţných důvodů prohlášení věci za kulturní památku zrušit, a to z podnětu vlastního nebo cizího. Takovéto důvody lze rozdělit teoreticky do dvou kategorií. Buď vyţaduje-li to stav kulturní památky nebo jedná-li se o jiný veřejný zájem převaţující nad zájmem nad zachování věci jako kulturní památky. Podnětem ke zrušení můţe být ţádost vlastníka kulturní památky nebo organizace, která na zrušení prohlášení věci za kulturní památku prokáţe právní zájem. Ministerstvo si před zrušením prohlášení vyţádá vyjádření dotčených osob. Zrušení prohlášení můţe být ze strany ministerstva vázáno na předchozí splnění jím určených podmínek. Veškeré

54

volně dle DAMOHORSKÝ, 2003 To je rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy se věc stávala kulturní památkou ex lege, splňovala-li určitá zákonem daná kritéria (srovnej ustanovení zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách). Ministerstvo kultury za kulturní památku prohlašuje nemovité a movité věci, popř. i jejich soubory, a to i takové, které tvoří vedle kulturních památek, i věci, které statut kulturní památky dosud nemají. 55

46

vynaloţené náklady na zrušení nese ţadatel nebo ten, v jehoţ zájmu ke zrušení ochrany došlo. Za národní kulturní památky prohlašuje vláda ČR ty kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa. Toto prohlášení má formu nařízení vlády a vyhlašuje se ve Sbírce zákonů. V rámci svého nařízení stanoví vláda obecné podmínky ochrany národních kulturních památek. O úzkém vztahu památkové péče a ochrany ţivotního prostředí svědčí to, ţe za národní kulturní památky jsou prohlášeny i některé krajinné celky včetně staveb a jiných nemovitých objektů na pozemcích vymezených prostorovými identifikačními znaky, včetně těchto pozemků (např. Hradiště Šárka podle nařízení vlády č. 336/2002 Sb. nebo Roţmberská rybniční soustava podle nařízení vlády č. 337/2002 Sb.). Národní kulturní památku nemůţe Ministerstvo kultury podle § 8 odst. 1 zákona zrušit, učinit tak můţe pouze vláda ČR svým nařízením. Kulturní památky se zapisují do Ústředního seznamu kulturních památek ČR, který vede odborná organizace státní památkové péče, konkrétně Národní památkový ústav. Na základě evidence v ústředním seznamu vedou své regionální evidence památek i krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Území, jehoţ charakter a prostředí určuje soubor nemovitých památek, případně archeologických nálezů, můţe vláda ČR svým nařízením prohlásit jako celek za památkovou rezervaci. V současné době se prohlašují za památkové rezervace zejména historická jádra vybraných měst (např. Praha, Český Krumlov, Telč, Kutná Hora). Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, můţe prohlásit Ministerstvo kultury svojí vyhláškou za památkovou zónu. Vzhledem k tomu, ţe historické památky často tvoří nedílný celek s okolní krajinou, prohlašuje vyhláškou Ministerstvo kultury za památkové zóny zejména určitá území krajinných celků, významná pro svou kulturní, historickou a přírodní charakteristiku. Poprvé se tak stalo v případě území bojiště bitvy u Slavkova a Lednicko-valtického areálu (vyhláška č. 475/1992 Sb. a vyhláška č. 484/1992 Sb.), později se předmětem prohlášení za památkovou zónu stala řada dalších krajinných celků (např. vyhláška č. 208/1996 Sb. nebo vyhláška č. 157/2002 Sb.).

47

Při rozhodování jsou správní úřady povinny k zajištění ochrany částí krajinného celku a historických prostředí, které se sídly, architektonickými soubory, jednotlivými památkovými objekty, strukturou pozemků, pozemními komunikacemi, vodními plochami, vodními toky, trvalými porosty a realizovanými kompozičními záměry v krajině vykazují významné kulturní hodnoty, respektovat: a) výsledky stavebně-historických, urbanistických, archeologických a památkových průzkumů, rozborů a výzkumů území a výsledky rozborů biologické sloţky území, b) výsledky stavebně-historických a restaurátorských průzkumů jednotlivých objektů, c) hodnoty historického prostředí zóny ve vztahu k vyuţití dotčených objektů, prostorů a částí území a k zachování a obnově historických dřevin, d) historický charakter, vzájemné prostorové uspořádání, krajinné dominanty a měřítko jednotlivých objektů, sídelních útvarů a krajiny, e) ochranu archeologických nálezů. K ochraně nemovitých kulturních či národních kulturních památek, památkových rezervací či památkových zón vymezí na návrh orgánu památkové péče příslušný úřad památkové péče ochranné pásmo, ve kterém můţe omezit či zakázat určitou činnost nebo učinit jiná vhodná opatření. Vznikne-li vlastníku nebo uţivateli pozemku majetková újma v souvislosti s těmito opatřeními, přísluší mu od státu náhrada. Zákon o státní památkové péči stanoví vlastníku kulturní památky celou řadu práv a povinností ve vztahu k péči o kulturní památku. Dalšími subjekty práv a povinností jsou ve vybraných případech i ostatní fyzické a právnické osoby a rovněţ správní úřady. Plnění povinností představuje především zdrţení se určité činnosti (např. nepoškozování kulturní památky) či naopak aktivní konání (především provádění údrţby kulturní památky v dobrém stavu, oznamovací povinnosti) či dokonce strpění něčeho (provedení nařízení nápravného opatření). Vlastník je povinen si také např. vyţádat závazné stanovisko příslušného úřadu památkové péče před prováděním zásahů do kulturní (či národní kulturní) památky (údrţba, oprava, restaurování atd.).

48

3.4.3 Plošná ochrana památek Ochrana historické kulturní krajiny Historická kulturní krajina je v širším povědomí nepříliš známé, ovšem v památkové péči všeobecně uznávané označení pro územní celek, který vznikl a dlouhodobě byl utvářen cílevědomou lidskou činností za účelem kulturní a hospodářské kultivace prostředí, případně se jedná o krajinný celek historicky související s kulturním vědomím národa či celého lidstva. Historická kulturní krajina však jako samostatný právní pojem dosud definována není. Právní reţim ochrany je zaloţen především na ustanovení § 6 památkového zákona (kategorie památková zóna), § 17 (ochranné pásmo), dále na základě zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny či zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, jehoţ prostřednictvím lze vymezit nemovité kulturní a národní kulturní památky, památkové rezervace a památkové zóny v územně plánovací dokumentaci. Památková rezervace Památková rezervace je území, jehoţ charakter a prostředí určuje soubor nemovitých památek, případně archeologických nálezů. Památkovou rezervaci prohlašuje vláda nařízením. V současné době se prohlašují za památkové rezervace zejména historická jádra vybraných měst. Památková zóna Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, můţe prohlásit Ministerstvo kultury svojí vyhláškou za památkovou zónu. Vzhledem k tomu, ţe historické památky často tvoří nedílný celek s okolní krajinou, prohlašuje vyhláškou Ministerstvo kultury za památkové zóny zejména určitá území krajinných celků, významná pro svou kulturní, historickou a přírodní charakteristiku. Poprvé se tak stalo v případě území bojiště bitvy u Slavkova a Lednicko-valtického areálu.

49

Ochranné pásmo Ochranné pásmo vymezuje správní úřad, vyţaduje-li to ochrana nemovité kulturní památky, popř. učiní po dohodě s dotčenými orgány státní správy jiné vhodné opatření. Jde-li se o ochranu nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace či památkové zóny, vymezí ochranné pásmo na návrh ústředního orgánu státní správy na návrh ústřední organizace státní památkové péče. (DUDOVÁ, 1998) Při rozhodování jsou správní úřady povinny k zajištění ochrany částí krajinného celku a historických prostředí, které se sídly, architektonickými soubory, jednotlivými památkovými objekty, strukturou pozemků, pozemními komunikacemi, vodními plochami, vodními toky, trvalými porosty a realizovanými kompozičními záměry v krajině vykazují významné kulturní hodnoty, respektovat: a) výsledky stavebně-historických, urbanistických, archeologických a památkových průzkumů, rozborů a výzkumů území a výsledky rozborů biologické sloţky území, b) výsledky stavebně-historických a restaurátorských průzkumů jednotlivých objektů, c) hodnoty historického prostředí zóny ve vztahu k vyuţití dotčených objektů, prostorů a částí území a k zachování a obnově historických dřevin, d) historický charakter, vzájemné prostorové uspořádání, krajinné dominanty a měřítko jednotlivých objektů, sídelních útvarů a krajiny, e) ochranu archeologických nálezů.

3.4.4 Evidence kulturních památek Vznik evidence kulturních památek sahá aţ k počátkům samotné památkové péče v 19. stol. České soubory historických a uměleckých památek jiţ v té době dosahovaly světové úrovně, která aţ do roku 1918 stále stoupala. V následujícím období, zvláště po 2. světové válce, však dochází k mírné stagnaci. K významným změnám v oblasti evidence kulturních památek dochází aţ v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, kterým byl zaveden Ústřední seznam kulturních památek. Cílem zaloţení Ústředního seznamu

50

kulturních památek bylo zavést jednotnou evidenci, obsahující základní údaje, důleţité pro zajišťování péče o kulturní památky.56 Ústřední seznam kulturních památek57 Tento seznam zajišťuje evidenci památek nejen uměleckých, ale i všech dalších – historických, archeologických, lidových, technických aj. Vede jej Ministerstvo kultury skrze odbornou organizaci státní památkové péče, pověřenou vedením ústředního seznamu – skrze Národní památkový ústav. Ústřední seznam obsahuje základní informace, které jsou důleţité pro zajištění péče o kulturní památky. Tvoří jej stejnopis o prohlášení věci za kulturní památku, památkovou rezervaci a památkovou zónu, rejstřík, evidenční listy a dokumentace včetně fotografie. O zápisu do ústředního seznamu nebo naopak o zrušení prohlášení věci za kulturní památku vyrozumí Ústav vlastníka, krajský úřad a obecní úřad obce s rozšířenou působností. V případě nemovité kulturní památky, vyrozumí Ústav téţ stavební úřad a u archeologického nálezu, prohlášeného za kulturní památku, Archeologický ústav Akademie věd. (DUDOVÁ, 1998). Současně je odborná organizace povinna oznamovat kaţdé prohlášení za kulturní památku či jeho zrušení katastrálnímu úřadu, jedná-li se o věci, které jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí. Zákon ukládá i vlastníkovi kulturní památky oznamovací povinnost ohledně změny ve vlastnictví. U nemovitých kulturních památek se v ústředním seznamu vyznačují i změny jejich vyuţití. V ústředním seznamu se téţ zapisuje i prohlášení za národní kulturní památku a současně se zde poznamená i její ochranné pásmo. Předmětem zápisu jsou samozřejmě i památkové rezervace a památkové zóny. Ústřední seznam je veřejný.58 V případě údajů o movitých kulturních památkách je tato moţnost částečně omezená, a to z důvodu ochrany před jejich odcizením. Nahlíţet do ústředního seznamu mohou vlastník movité kulturní památky, osoby při výkonu státní

56

[61] dále jen „ústřední seznam“ 58 S výjimkou údajů o movitých kulturních památkách a to z důvodu ochrany před jejich odcizením. V tomto případě je omezena moţnost nahlíţení do ústředního seznamu jen na určité osoby. 57

51

správy, pokud tyto údaje potřebují pro plnění svých úkolů, osoby pro studijní účely na základě písemného potvrzení příslušného školského zařízení nebo příslušné kulturní instituce a osoby pro vědeckovýzkumné účely na základě písemného potvrzení zadavatele výzkumného úkolu; ostatní osoby tak mohou učinit pouze s písemným souhlasem vlastníka.59 Niţší úroveň evidence vykonávají krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností. V rámci svých územních obvodů vedou na základě výpisů z ústředního seznamu tzv. seznamy kulturních památek. Od roku 200760 probíhá projekt digitalizace Ústředního seznamu kulturních památek ČR, který byl schválen usnesením Vlády ČR č. 757 ze dne 11. července 2007. Projekt je zaloţený na uplatnění principu „Smart Administration“ v oblasti nakládání s památkovým fondem České republiky. Cílem je zefektivnění výkonu státní památkové péče a zavedení a poskytování veřejných sluţeb v této oblasti prostřednictvím moderních informačních a komunikačních technologií. Bude zaveden elektronický systém evidence památkového fondu v ČR, elektronizovány procesní postupy v oblasti nakládání s památkovým fondem (např. prohlašování památek) a zajištěna moţnost přímého získávání dat z informačního systému evidence včetně elektronických formulářů pro podávání ţádostí.61 Dle mého názoru se jedná o velký krok v modernizaci evidence památkového fondu, jak pro potřeby státní památkové péče, tak v rámci naplňování cílů Evropské unie. Dosavadní systém evidence je zaloţený na technologicky zastaralých a málo operativních databázových systémech. Nový způsob evidence zajistí lepší propojenost dat a dostupnost informací široké veřejnosti, nejen pracovníkům státní správy. Lze očekávat minimalizaci administrativních procedur, zjednodušení a zrychlení souvisejících procesů a zefektivnění činnosti úřadů na tomto úseku státní správy.

59

[61] plánované ukončení projektu r. 2013 61 [62] 60

52

3.4.5 Péče o kulturní památky Z vlastnictví kulturní památky plyne jejímu majiteli řada práv a povinností. Tyto jsou všeobecně upraveny zákonem o státní památkové péči a dále pak jeho prováděcími předpisy. Vlastníkovi, případně uţivateli památky plynou ze vztahu zejména tyto povinnosti: Povinnost pečovat o zachování kulturní památky na vlastní náklad, udrţovat ji v dobrém stavu a chránit před ohroţením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Oznamovací povinnost v případě ohroţení či poškození kulturní památky následujícím způsobem: u movité kulturní památky obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, u nemovité kulturní památky je navíc zapotřebí vyrozumět i stavební úřad. V případě zamýšleného prodeje (úplatného převodu vlastnictví) movité kulturní památky nebo národní kulturní památky je povinen ji přednostně nabídnout Ministerstvu kultury ke koupi, s výjimkou prodeje mezi osobami blízkými nebo spoluvlastníky. Povinnost vyţádat si závazné stanovisko před zahájením provádění údrţby, opravy, rekonstrukce restaurováním či jiné údrţby. Závazné stanovisko vydává u kulturní památky příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, u národní kulturní památky pak stanovisko krajského úřadu. Obnovu kulturních památek nebo jejich částí mohou provádět pouze fyzické osoby na základě povolení, které uděluje Ministerstvo kultury. Moţnost poskytnutí fakultativního příspěvku na zvýšené náklady v souvislosti se zachováním a obnovou kulturní památky.62

62

Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů

53

3.5

Financování péče o kulturní dědictví

Financování péče o kulturní dědictví je moţné rozdělit na finanční pomoc přímou a nepřímou.

3.5.1 Přímá finanční pomoc Největší část finančních prostředků pro kulturní památky plyne z přímé finanční podpory, tedy ze státního rozpočtu, z komunálního rozpočtu a dalších alternativních zdrojů. Jedná se však o pomoc fakultativní, vlastníkovi kulturní památky na ni tedy nevzniká automaticky nárok, ale je mu poskytnuta aţ po splnění stanovených podmínek. Stát, kraje ani obce nejsou povinni finančně přispívat na obnovu kulturních památek. Poskytnutí příspěvku ze státního rozpočtu na obnovu kulturní památky upravuje zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů v § 16 odst. 2: „V případě mimořádného společenského zájmu na zachování kulturní památky může na obnovu kulturní památky poskytnout ze státního rozpočtu příspěvek ministerstvo kultury buď přímo, nebo prostřednictvím krajského úřadu, nebo prostřednictvím obecního úřadu obce s rozšířenou působností.“63 O mimořádný společenský zájem se jedná např. pokud je památka prohlášena za národní kulturní památku, je zapsána do seznamu UNESCO, je v havarijním technickém stavu, je zpřístupněna apod. Ochrana památek je ze státního rozpočtu financována prostřednictvím grantů, dotací a příspěvků. Nejvyuţívanější je podpora z programů MK ČR. Je však moţné ţádat o příspěvek i mimo tyto fondy, čímţ je mimořádná podpora z rozpočtu MK ČR. Přímá podpora ze státního rozpočtu je moţná v odůvodněných případech s celostátním zájmem a celostátním dopadem (např. oprava Národního muzea). (PEK, 2009) Podle způsobu vyuţívání kulturní památky lze do podpory zapojit i ostatní ministerstva.64

63 64

Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů O programech financování památek viz. kapitola obnova kulturního dědictví.

54

Existuje šest specializovaných programů Ministerstva kultury na obnovu kulturních památek, jeden program na podporu památek UNESCO, jeden program na podporu občanským sdruţením a jeden program na podporu záchranných archeologických výzkumů: Program záchrany architektonického dědictví - obnova kulturních památek, které jsou nejcennější součástí architektonického dědictví (například hrady, zámky, kláštery, historické zahrady, kostely apod.). Podmínkou je, ţe zamýšlené práce musí směřovat k záchraně kulturní památky nebo záchraně těch jejich částí, které tvoří podstatu kulturní památky, Havarijní program – záchrana nemovitých kulturních památek v havarijním technickém stavu, zejména jejich statického a celkového stavebního zajištění, vč. restaurátorských prací a opravy střech. Jedná se o nejdéle fungující program MK ČR (zaloţen v roce 1992), Program

regenerace městských památkových rezervací

a městských

památkových zón – obnova kulturních památek nacházejících se v nejcennějších částech historických měst prohlášených za památkové rezervace nebo památkové zóny. Finanční příspěvky mohou být z tohoto programu poskytovány pouze tehdy, pokud má příslušné město zpracovaný vlastní program regenerace a pokud se zároveň finančně podílí, společně s vlastníkem, na obnově kulturní památky, Program péče o vesnické památkové rezervace, vesnické památkové zóny a krajinné památkové zóny – obnova a zachování nemovitých kulturních památek nacházejících se ve vesnických památkových rezervacích a ve vesnických a krajinných památkových zónách (zejména památek lidové architektury, např. zemědělských usedlostí, chalup, kapliček a boţích muk), Program restaurování movitých kulturních památek – obnova (restaurování) movitých kulturních památek, zejména významných děl výtvarných umění nebo uměleckořemeslných prací umístěných v budovách zpřístupněných veřejnosti pro

55

kulturní, výchovně-vzdělávací nebo náboţenské účely (například obrazy a sochy v kostelech), Program

Podpora

s rozšířenou

obnovy

působností

–

kulturních

památek

zachování

a

prostřednictvím

obcí

památkového

fondu

obnova

prostřednictvím obecního úřadu obce s rozšířenou působností, kde to efektivně a účelně neumoţňují jiné programy MK. Podmínky: zachování a obnova nemovitých kulturních památek, které se nalézají mimo památkové rezervace a zóny, nejsou národními kulturními památkami a nejsou ve vlastnictví ČR, popř. obnova movitých kulturních památek, pevně spojených se stavbou, jako např. oltář nebo varhany v kostelech, Program Podpora pro památky UNESCO – hlavním cílem je dostát závazkům, které České republice vyplývají z přijetí Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. V rámci zásad pro čerpání finančních prostředků z tohoto programu byly vytvořeny tří prioritní oblasti: tvorba management plánů; vědeckovýzkumné aktivity, prezentace, propagace a edukace statků UNESCO. Účelem programu je podporovat všestranný rozvoj památek zapsaných na Seznam světového dědictví, které se nacházejí na území ČR, Program Podpora občanských sdružení v památkové péči – umoţňuje finančně podporovat veřejně prospěšné projekty předloţené občanskými sdruţeními, popř. dalšími subjekty, jejichţ činnost napomáhá k ochraně nemovitého i movitého památkového fondu v ČR a k nejširší popularizaci péče o něj, Program Podpora záchranných archeologických výzkumů – jeden z nástrojů plnění mezinárodních závazků České republiky podle Úmluvy o ochraně archeologického dědictví Evropy. Podporuje záchranné archeologické výzkumy prováděné příspěvkovými organizacemi, zřizovanými Ministerstvem kultury, pokud jsou oprávněny k této činnosti.65

65

[63]

56

Poskytnutí příspěvku z rozpočtu obce nebo kraje je upraveno § 16 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů: „Vlastníku kulturní památky může obec nebo kraj na jeho žádost poskytnout ze svých rozpočtových prostředků, jde-li o zvlášť odůvodněný případ, příspěvek na zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky za účelem jejího účinnějšího společenského uplatnění. Příspěvek může poskytnout i tehdy, nemůže-li vlastník kulturní památky uhradit z vlastních prostředků náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky.“ 66 Dle vyhlášky Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, se za zvláště odůvodněný případ, ve kterém můţe vlastníku kulturní památky na jeho ţádost obec nebo kraj poskytnout příspěvek, povaţuje zejména případ, kdy je kulturní památka: ve špatném technickém stavu, pokud tento stav nebyl zaviněn vlastníkem kulturní památky, vyuţívána a zpřístupněna nebo vystavena pro kulturně vzdělávací nebo náboţenské účely, v pohledově významné poloze, ojedinělou kulturní památkou svého druhu v daném obvodu obce či kraje. Vlastník kulturní památky musí o tento příspěvek písemně poţádat a doloţit veškeré potřebné doklady. Následně se pak ve správním řízení rozhoduje o udělení příspěvku. „Rozpočty krajů a obcí se na financování památkové péče podílejí stále větší měrou. Situace se v jednotlivých regionech velmi liší nejen v počtu chráněných památek či velikostí chráněných území, ale závisí i na výši rozpočtu obcí a politické vůli jejich představitelů. Často je péče o kulturní památky v obci odsouvána a jsou upřednostňovány jiné potřeby občanů, a to mnohdy z objektivních příčin. Ve vlastnictví obce mohou být kulturní památky, jejichţ obnova by několikanásobně převýšila obecní rozpočet. V těchto případech je důleţité najít ten správný způsob spolufinancování kombinací několika zdrojů. Pro financování památkové péče na regionální úrovni nejsou stanovena plošná 66

Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů

57

pravidla, neboť zde velmi záleţí na místních podmínkách. Jednotlivé kraje a obce si vytvářejí pro potřeby financování péče o kulturní hodnoty na svém území speciální programy a účelové fondy, které navazují na vytyčené rozvojové cíle.“ (MATULOVÁ)

3.5.2 Nepřímá finanční pomoc Vzhledem k počtu a nákladnosti údrţby a obnovy památkových objektů, nelze spoléhat pouze na přímou finanční podporu, která je v našem státě nedostačující. Vlastníci mohou vyuţívat i nepřímou finanční pomoc poskytovanou státem, která spočívá buď ve formě osvobození od daní a dalších daňových zvýhodnění nebo formou bezplatné odborné pomoci. I tato forma se snaţí vlastníkům kulturních památek pomoci se zvládnutím zvýšených nákladů na údrţbu, provoz a obnovu památky, ale na rozdíl od fakultativního charakteru přímé finanční pomoci, kdy na poskytnutí dotace není právní nárok, je nepřímá podpora zaloţena na poskytování nefinančních náhrad obligatorní formou, tedy ze zákona. „Moţnosti vyuţití osvobození od daní a dalších daňových zvýhodnění jsou velmi závislé na druhu vlastnictví a také na častých novelizacích daňových zákonů. Tato forma podpory je značně nepřehledná a mnohým vlastníkům se stává nedostupnou, neboť není v jejich silách zorientovat se v nekoncepčních a často měněných podmínkách. Přesto nalezení vhodného řešení v oblasti nepřímé finanční podpory můţe vlastníkům v situaci, kdy jsou zdroje pro financování kulturních památek omezené, významně pomoci při získávání prostředků na zachování a obnovu památky.“ (MATULOVÁ) Mezi právní předpisy, které upravují daňové úlevy a zvýhodnění vlastníků kulturních památek patří: „Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti – osvobození od daně pro stavby, které jsou kulturními památkami a na kterých jejich vlastníci provádějí stavební úpravy. Osvobození trvá osm let, přičemž tato doba se začíná počítat od roku, který následuje po vydání příslušného stavebního povolení.“ 67 „Dále jsou osvobozeny od daně z nemovitosti také

67

§ 9 odst. 1 písm. p), zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, ve znění pozdějších předpisů

58

budovy, které jsou kulturními památkami a jsou zpřístupněny veřejnosti pro výchovně vzdělávací účely.“ (JUNOVÁ, 2004) „Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí - osvobození od daně darovací při nabytí vlastnického práva k nemovitostem, jež jsou kulturními památkami, pokud k němu dochází mezi příbuznými v řadě přímé (například z rodičů na děti) nebo mezi manželi.“68 „Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, zvýhodňuje odpisy na nemovitých kulturních památkách v případě jejich technického zhodnocení.“69 „Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, vymezuje v příloze č. 2 sluţby podléhající sníţené sazbě daně z přidané hodnoty (DPH), mezi něţ patří například vstupné (např. do muzeí či historických objektů) nebo umělecké činnosti (restaurátorské práce). Bezplatná odborná pomoc Jedná se taktéţ o obligatorní formu nepřímé pomoci, spočívající v moţnosti vlastníka kulturní památky poţádat odbornou organizaci státní památkové péče, tedy Národní památkový ústav, o poskytnutí odborných informací, podkladů a dokumentace kulturních památek. Tuto poradenskou a informační sluţbu Národní památkový ústav poskytuje bezplatně skrze svá odborná pracoviště, sídlící na území jednotlivých krajů. Na těchto určených místech by vlastník kulturní památky měl mít dostatek prostoru a příleţitosti získat potřebné informace a fundovanou pomoc.

68 69

[64] [64]

59

3.5.3 Jiné způsoby financování Financování evropskými zdroji70

1.

Po vstupu České republiky do Evropské unie vznikly nové moţnosti financování ochrany kulturní péče. Evropské zdroje na financování péče kulturního dědictví jsou všeobecně známou formou podpory projektů spolufinancovaných EU. Ţádný program EU není primárně zaměřen na přímou podporu obnovy památek v jednotlivých zemích. Jedná se tak o spolufinancování přípravy projektů a o spolufinancování vlastních projektů podle vyuţití objektu. Regionální politika EU poskytuje finanční pomoc pro projekty, vztahující se mj. k ţivotnímu prostředí, ze strukturálních fondů. Tato pomoc je ukázkou principu solidarity uvnitř EU, kdy bohatší státy přispívají na rozvoj států chudších. Strukturální fondy71 Největší podíl finanční podpory Evropské unie v oblasti kultury je rozdělován prostřednictvím strukturálních fondů, které slouţí k financování potřeb politiky hospodářské a sociální soudrţnosti. Základním dokumentem, stanovujícím moţnosti čerpání prostředků z fondů EU, je Národní strategický referenční rámec. Konkrétní podmínky čerpání jsou upřesněny v jednotlivých operačních programech. Pro oblast kultury je v současném programovém období (2007-2013) nejvýznamnější Integrovaný operační program (IOP). Pro podporu kultury je klíčová Prioritní osa: „Národní podpora územního rozvoje“, jejíţ součástí je Oblast intervence: „Národní podpora využití potenciálu kulturního dědictví“. Pro tuto oblast intervence je na celé programové období vyčleněna částka 250 mil. EUR, včetně spolufinancování ze státního rozpočtu ve výši 15 %.

70 71

KOPECKÁ, 2008 [65]

60

Jedním z nejdůleţitějších nástrojů pro podporu kulturních projektů je Program rozvoje venkova (2007-2013), který nespadá pod strukturální fondy, ale řeší společnou zemědělskou politiku. Financování organizací UNESCO72

2.

UNESCO přispívá skrze participační programy na úhradu nákladů konkrétních projektů. Tyto projekty musí spadat do působnosti organizace a musí být v souladu s programem schváleným Generální konferencí. Jde ve své podstatě o systém grantového řízení, řídící se pravidly Generální konference. Česká republika patří mezi země, které pravidelně předkládají ţádost o spolufinancování. Ţádost o finanční příspěvek v rámci participačního programu musí být předloţen sekretariátu UNESCO prostřednictvím České komise pro UNESCO, vţdy do konce února v kaţdém sudém roce. UNESCO vytvořilo Fond na ochranu světového kulturního a přírodního dědictví výjimečné světové hodnoty, nazývaný „Fond světového dědictví“. Jedná se o doplňkový finanční nástroj. Vyuţití prostředků z Fondu je však velmi omezené, neboť Úmluva v prvé řadě zavazuje jednotlivé státy vyuţívat své vlastní prostředky pro péči o kulturní památky zapsané na Seznamu. UNESCO také raději vyuţívá k podpoře památek jiné nástroje neţ přímou finanční dotaci (pořádá např. školení, podporuje výzkum apod.). Prostředky Fondu se tedy vyuţívají zejména jako doplňková finanční pomoc v naléhavých situacích, např. při ţivelných pohromách. O jejich vyuţití rozhoduje Výbor pro světové dědictví a ten se snaţí výdaje z důvodu omezených příjmů soustavně sniţovat Zdroje Fondu tvoří: - povinné a dobrovolné příspěvky smluvních států, - příspěvky, dary nebo odkazy, jeţ mohou poskytnout: o jiné státy; o veřejné či soukromé orgány nebo jednotlivci;

72

[66]

61

- fondy vzniklé sbírkami a příjmy z akcí organizovaných ve prospěch Fondu; a veškeré další zdroje, jeţ jsou v souladu s předpisy Fondu, jak jsou navrţeny Výborem pro světové dědictví. 3.

Finanční mechanismus EHP / Norska

V roce 2004 zaloţily tři nečlenské státy EU – Island, kníţectví Lichtenštejnsko a Norské království finanční mechanismus EHP. Program finančního mechanismu je pětiletý a v jeho rámci je poskytována finanční pomoc deseti novým členským státům Evropské unie,73 Španělsku, Portugalsku a Řecku. Hlavním cílem finančního mechanismu je sníţení sociálních a ekonomických rozdílů v EHP v rámci vymezených prioritních oblastí, mezi něţ spadá i uchovávání evropského kulturního dědictví Pro období 2009 – 2014 byly 16. června 2011 74 podepsány Memoranda mezi ČR a 3 zakládajícími zeměmi o porozumění pro implementaci Finančního mechanismu EHP a Finančního mechanismu Norska (tzv. Norské fondy). Celková výše podpory pro ČR je 131,8 mil. Euro. Z tohoto rozpočtu budou financovány projekty na uchovávání kulturního dědictví. Vzhledem k pozitivním změnám v ČR, kterých bylo dosaţeno podporou Finančních mechanismů EHP a Norska v minulém období, byl rozpočet pro ČR oproti minulému období navýšen. 4.

Pojištění

Zařazení institutu pojištění v této kategorii je moţná nezvyklým počinem, ale svým způsobem je taktéţ druhem financování, resp. ekonomického nástrojů ochrany kulturního dědictví. „Jeho funkcí je nejen vytvoření zdrojů pro odstraňování negativních následků lidských aktivit na kulturním dědictví, ale také rozloţení rizik v případech, kdy náklady na odstranění negativních následků lidských aktivit či přírodních pohrom přesahují moţnosti vlastníků kulturních památek.“ (PEKÁREK)

73 74

přistupujícím r. 2005 [67]

62

Co se týče pojištění kulturních památek v ČR, Národní památkový ústav v roce 2006 uzavřel smlouvu o pojištění státního majetku, za který odpovídá. „Podepsaná smlouva je výsledkem dlouhodobých příprav. Rozsáhlé majetky ve správě NPÚ byly představiteli pojišťoven prohlédnuty a zhodnoceny, na základě čehoţ byl vytvořen pojistný plán, který byl pozitivně klasifikován ve veřejné obchodní soutěţi. Jak zdůraznil Ing. Novák, v ţádném případě uzavření takové smlouvy neznamená, ţe by NPÚ polevil při trvalém zlepšování preventivních programů (např. poţární ochrana), neboť je zřejmé, ţe ţádná finanční úhrada nemůţe zaplnit mezeru, který vznikne případným zmařením památky. Přesto však můţe pojistné plnění pomoci při operativní likvidaci např. takových škod, jaké způsobily katastrofální povodně roku 2002 v zámku a parku ve Veltrusích, či přispět k doplnění případně zničených exponátů v expozici nějaké zpřístupněné kulturní památky. Smlouva dále zahrnuje pojištění movitých kulturních památek pro případ odcizení a vandalismu či náhrady ztráty trţeb z poškozeného objektu. Nejenom větší mnoţství zahraničních návštěvníků, ale téţ rostoucí právní vědomí našich občanů byly důvody vedoucí k rozhodnutí pojistit i odpovědnost ústavu za škody vzniklé třetím osobám.“75

3.6

Institucionální zabezpečení ochrany kulturního dědictví

Systém institucionálního zabezpečení ochrany kulturního dědictví orgány státní památkové péče je upraven ve čtvrté části zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Těmito orgány jsou: Ministerstvo kultury, krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností a další orgány státní správy. Tyto dále spolupracují s odbornými organizacemi státní památkové péče, jako je Památková inspekce a Národní památkový ústav a s dalšími vědeckými i uměleckými organizacemi a ústavy. Jejich cílem je komplexní zabezpečení kulturní péče v souladu s jejím dlouhodobým rozvojem. „Společně vytvářejí početný

soubor

navzájem

propojených

odborně

metodických,

organizačních,

ekonomických a normativně právních opatření, jejichž účinnost do jisté míry závisí na tom, jak se daří preventivně vytvářet příznivé širší předpoklady pro postavení oboru

75

[68]

63

v existujících podmínkách celkového společenského vývoje a pro pochopení smyslu a záměrů památkové péče veřejností.“76

3.6.1 Ministerstvo kultury ČR Ministerstvo kultury je ústředním orgánem státní správy na úseku kultury. Jeho řídícím pracovištěm v systému památkové péče je Odbor památkové péče Ministerstva kultury České republiky, jehoţ činnost je taktéţ upravena zákonem o státní památkové péči a jeho prováděcími předpisy. Do jeho působnosti patří rozhodování o prohlášení a zrušení prohlášení věci za kulturní památku, zpracovávání návrhů nařízení vlády na prohlášení národní kulturní památky, památkové rezervace a památkové zóny. Dále rozhoduje o udělení povolení k restaurování kulturních památek a k provádění archeologických výzkumů, o udělení souhlasu s vývozem kulturní památky i národní kulturní památky do zahraničí. Rozhoduje v rámci účelově zaměřených programů (které tvoří, provádí, koordinuje a řídí), o poskytnutí příspěvku na obnovu kulturní památky, je-li na jejím zachování mimořádný společenský zájem, uplatňuje právo státu na přednostní koupi národní kulturní památky nebo movité kulturní památky, komplexně zajišťuje a řídí agendu výzkumu a vývoje v oboru památkové péče, řídí Národní památkový ústav, zpracovává koncepce rozvoje, návrhy věcného záměru zákona a návrhy podzákonných právních předpisů upravujících ochranu kulturních památek a památkovou péči v ČR a současně metodicky řídí a koordinuje činnost orgánů státní památkové péče niţších stupňů (krajských úřadů, Magistrátu hlavního města Prahy a zprostředkovaně rovněţ obecních úřadů obcí s rozšířenou působností) při výkonu veřejné správy na daném úseku. K tomu jim poskytuje právní pomoc, koncipuje, koordinuje a provádí školící a vzdělávací činnost ve specializovaných vzdělávacích programech v oboru památkové péče a zajišťuje udělení Ceny MK za památkovou péči.77

76 77

[69] [79]

64

Ministerstvo kultury dále rozhoduje o řádných a mimořádných opravných prostředcích podaných proti rozhodnutí krajských úřadů. Schvaluje návrhy smluv o převodu kulturních památek ve vlastnictví státu a určuje tu organizační sloţku státu, které se kulturní památka předá. Odbor památkové péče při své činnosti vyuţívá spolupráce stálých poradních útvarů - komisí, ve kterých jsou zastoupeni přední znalci v oboru. Vrcholným poradním orgánem v této oblasti je Vědecké rada pro státní památkovou péči. Odboru památkové Ministerstva kultury České republiky rovněţ odborně pomáhá Národní památkový ústav i se svými jednotlivými územními pracovišti.

3.6.2 Krajský úřad „Krajský úřad metodicky řídí výkon státní památkové péče v kraji.“ 78 Tuto činnost vykonává v samostatné nebo přenesené působnosti. Kraj v samostatné působnosti Krajský úřad v samostatné působnosti, po projednání s Ministerstvem kultury, schvaluje koncepci podpory státní památkové péče v kraji, která musí být v souladu s koncepcí rozvoje státní památkové péče v České republice. „Schvaluje návrhy dlouhodobých, střednědobých a prováděcích plánů a programů zachování a obnovy kulturních památek v kraji, usměrňuje kulturně výchovné využití kulturních památek v kraji.“ 79 Kraj v této působnosti z vlastního rozpočtu přispívá vlastníkům na zvýšené náklady na zachování nebo obnovu kulturní památky. Kraj v přenesené působnosti Úkolem kraje v přenesené působnosti je metodicky řídit výkon státní památkové péče v daném kraji. V rozsahu své působnosti dohlíţí nad dodrţováním zákona o státní památkové péči, plní úkoly orgánů státní památkové péče pro národní kulturní památky, 78 79

§ 28 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů § 28a odst. B zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů

65

vyjadřuje se k návrhům prohlášení věci za kulturní památku a navrhuje vymezení či změnu ochranného pásma nemovité národní památky či památkové zóny. Vykonává státní stavební dohled při obnově národních kulturních památek, ukládá vlastníku kulturní památky povinnost, jakým způsobem s ní má nakládat a jaká opatření učinit a uděluje souhlas s přemístěním památky z veřejně přístupného místa. V případě důleţitého společenského zájmu můţe rozhodnout o přenechání kulturní památky pro účely vědecké či

výstavní.

Rozhoduje

o

poskytnutí

náhrad

při

archeologických

nálezech

a zprostředkovává poskytnutí finančních prostředků z Ministerstva kultury na obnovu kulturní památky. Krajský úřad vede seznam kulturních památek v kraji.

3.6.3 Obecní úřad obce s rozšířenou působností Obec v přenesené působnosti „Obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává a organizuje státní památkovou péči ve stanoveném správním obvodu v souladu s koncepcí rozvoje státní památkové péče v České republice.“80 Jak uvádí zákon v § 29 odst. 2 „podílí se na zpracování krajské koncepce podpory státní památkové péče a na zpracování střednědobých a prováděcích plánů a programů obnovy kulturních památek.“81 Obecní úřad obce zabezpečuje péči o památky a nemovitosti, které nejsou kulturní památkou, ale nacházejí se v památkové rezervaci, zóně nebo ochranném pásmu. Vydává závazná stanoviska na návrh dotčených orgánů nebo z vlastní iniciativy a poskytuje další podklady v oblasti památkové péče pro další správní úřady. Na území své působnosti uplatňuje stanovisko k územně plánovací dokumentaci.

Usměrňuje péči o kulturní

památky, která je zajišťována obcemi. Dále uspořádává jednotné označení nemovitých kulturních památek, vykonává dozor při obnově, stavbě, změně stavby a terénních úpravách kulturních památek. Dohlíţí nad dodrţováním zákona a předpisů v rozsahu své působnosti. Obec také přispívá vlastníkům na zvýšené náklady na zachování nebo obnovu kulturní památky z vlastních rozpočtových prostředků. (ŠIMEK, 2007) 80 81

§ 29 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů § 29 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů

66

Obec v samostatné působnosti Jak je uvedeno v § 30 zákona o státní památkové péči „obec v samostatné působnosti pečuje o kulturní památky v místě a kontroluje, jak vlastníci kulturních památek plní povinnosti vyplývající ze zákona o památkové péči. Dále může po projednání s obecním úřadem obce s rozšířenou působností zřídit právnickou osobu nebo organizační služku pro obnovu kulturních památek.“

3.6.4 Celní úřady Právní úprava celních úřadů je upravena v § 27a zákona o státní památkové péči, který popisuje jejich činnost, zaměřenou na kontrolu vývozu (z území EU), dovozu (na území ČR z třetích zemí mimo území EU), odeslání (převezení z území ČR do jiného členského státu EU) a přijetí (převezení na území ČR z jiného členského státu EU) kulturních památek, sbírkových předmětů, archiválií a předmětů kulturních hodnot. Celní úřady kontrolují dodrţování předchozího souhlasu Ministerstva kultury nebo vlády České republiky, zda kulturní památka nebo národní kulturní památka vystavovaná, zapůjčená nebo pro jiné účely vyvezená do zahraničí byla ze zahraničí vrácena zpět a v dobrém stavu. U věcí, které vykazují znaky kulturní památky a mají být trvale převezeny ze zahraničí do České republiky, kontrolují, zda se jejich převoz provádí s předchozím souhlasem příslušného orgánu státu, z něhoţ mají být dovezeny, je-li zaručena vzájemnost. Dále se celní úřady podílejí na dokumentaci, výzkumech a průzkumech zejména movitých kulturních památek. Celní úřady při plnění svých úkolů spolupracují s ostatními orgány státní památkové péče, jimţ mohou podávat podněty pro přijetí opatření k nápravě nebo návrhy na zahájení řízení. Spolupracují i s Národním památkovým ústavem a památkovou inspekcí.82

82

§ 27a) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů

67

Celní orgány získaly kompetenci v případě kontroly příhraničního pohybu movitých kulturních památek nově aţ se vstupem ČR do Evropské unie. Je nutno podotknout, ţe přestoţe výkon památkové péče Celní správou České republiky zatím příliš ve známosti není, vykazují celní kontroly v oblasti prodeje a vývozu předmětů kulturní hodnoty v posledních letech velkou úspěšnost.83

3.6.5 Památková inspekce Památkovou inspekci zřizuje Ministerstvo kultury jako svůj specializovaný kontrolní orgán v oboru státní památkové péče. Její činnost spočívá v dohledu nad dodrţováním právních předpisů,

týkajících

se

státní

památkové

péče,

zejména

činností

spojených

s ochranou a obnovou kulturních památek. Na rozdíl od České inspekce ţivotního prostředí84 však Památková inspekce nedisponuje právními prostředky, kterými by mohla bezprostředně zasahovat do práv a povinností vlastníků kulturních památek. V případě potřeby je ale zmocněna navrhovat příslušným orgánům státní památkové péče návrhy opatření k odstranění zjištěných nedostatků, dozírat na jejich plnění, popřípadě uloţení sankcí. Památková inspekce je pověřena provádět i systematické kontroly činnosti státní správy na úseku památkové péče na krajských úřadech a Magistrátu hlavního města Prahy. Ve zprávách z těchto kontrol shrnuje poznatky o výkonu památkové péče kontrolovanými subjekty a v případě krajských úřadů i poznatky o úrovni jimi prováděné kontroly na úřadech obcí s rozšířenou působností. Dále památková inspekce sleduje, na jaké úrovni poskytuje Národní památkový ústav orgánům památkové péče odbornou pomoc. Při plnění těchto úkolů inspekce spolupracuje s orgány krajů, magistráty měst, vykonávajícími státní správu na úseku památkové péče v přenesené působnosti, s úřady obcí s rozšířenou působností, Národním památkovým ústavem, Archeologickým ústavem Akademie věd České republiky a dalšími subjekty včetně občanských sdruţení.85 83

[71] [71] 85 [72] 84

68

3.6.6 Národní památkový ústav Národní památkový ústav byl zřízen Ministerstvem kultury jako státní příspěvková organizace s celostátní působností dne 1. ledna 2003. „Národní památkový ústav je odbornou organizací státní památkové péče, zřízenou ve smyslu § 32 odst. l zákona pro výkon a koordinaci veškeré odborné činnosti v oboru památkové péče k zabezpečení jednoty kulturně politických záměrů a ideově metodických, ekonomických a technických hledisek, jakož i perspektivního rozvoje památkové péče.“ 86 Jedním z jeho cílů je bezplatně vykonávat odborné a podpůrné sluţby pro orgány památkové péče a při zajišťování péče o památky i vlastníkům

památkově

chráněných věcí. Národní památkový ústav zpracovává rozbory stavu a vývoje státní památkové péče, podklady pro prognózy, koncepce a dlouhodobé výhledy rozvoje státní památkové péče, rozpracovává teorii a metodologii státní památkové péče a metodiku společenského uplatnění kulturních památek. Dále plní úkoly odborně metodického, dokumentačního a informačního pracoviště pro úsek státní památkové péče a zabezpečuje průzkumy, výzkumy a dokumentaci kulturních památek, památkových rezervací a památkových zón. Zároveň zabezpečuje odborný dohled nad prováděním komplexní péče o kulturní památky a nad jejich soustavným vyuţíváním. Národní památkový ústav není však správním orgánem a stejně jako památková inspekce tak nemůţe rozhodovat o právech a povinnostech účastníků správních řízení. V neposlední řadě Ústav sleduje kulturně výchovné vyuţití kulturních památek a jejich propagaci a zabezpečuje zpřístupnění kulturních památek, s nimiţ hospodaří87 a plní i další úkoly na úseku státní památkové péče, kterými jej pověří ministerstvo kultury.88 Národní památkový ústav vyvíjí i činnost v rámci organizace UNESCO, a to z pověření Ministerstva kultury zpracovávat podklady pro nominace kulturních památek České republiky na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví. Územní pracoviště

86

[73] V současnosti 103 památkových objektů, zpřístupněných veřejnosti. 88 [74] 87

69

NPÚ pak připravují podklady pro monitorovací zprávy o těch českých památkách, které jiţ na tomto prestiţním Seznamu zapsány jsou.

3.7

Odpovědnostní vztahy týkající se ochrany kulturního dědictví

Správně právní odpovědnost Úpravu správně právních sankcí, které zákonodárce spojuje s porušením povinnosti vlastníka předmětu kulturního dědictví, nalezneme v části páté zákona o státní památkové péči. Zákon rozděluje okruhy osob, které lze za porušení povinností stíhat. Rozlišuje, zda se jedná o porušení povinnosti právnickou osobou či fyzickou osobou při výkonu podnikání § 35-38 anebo porušení povinnosti fyzickou osobou § 39. Skutkové podstaty správních deliktů prvního případu jsou taxativně vymezeny v § 35. Jsou dále rozděleny na porušení povinností, které se týkají kulturní památky nebo národní kulturní památky. Opatření, které orgán ukládá je pokuta. Oproti první zmíněné, kdy správní orgán ukládá pokutu do výše 2 000 000 Kč, v případě národních kulturních památek sahá horní hranice pokuty do výše 4 000 000 Kč. Při ukládání pokuty se pouţije správní řád v kombinaci s § 36 aţ § 38 zákona o SPP. Pokutu vybírá a vymáhá orgán státní památkové péče, který ve věci rozhodoval a pokutu uloţil. Neplatí to však absolutně a pro řízení, která v první instanci vede podle jednotlivých ustanovení zákona Ministerstvo kultury, to neplatí vůbec. (ZÍDEK, KLUSOŇ, 2005) Oprávněným orgánem rozhodovat o uloţení opatření je v případě kulturních památek obecní úřad obce s rozšířenou působností, který zasahuje nejen ve věcech spadajících do jeho rozhodovací pravomoci, ale i do věcí, o kterých se vede řízení před Ministerstvem kultury. Obdobně je tato sankční pravomoc zákonem dána i krajskému úřadu.89 Při stanovení výše pokuty se přihlíţí zejména k závaţnosti a k době trvání protiprávního jednání, ke kulturně politickému významu kulturní památky a k rozsahu

89

MATEČKOVÁ, M, Ochrana přírodních a kulturních památek. 2006.

70

hrozící nebo způsobené škody. 90 Pokuta je splatná do třiceti dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímţ byla uloţena. 91 Je stanovena jednoroční subjektivní lhůta a tříletá objektivní lhůta, jejich uplynutím jiţ nelze pokutu uloţit. Pokutu vybírá a vymáhá orgán státní památkové péče, který ji uloţil.92 Pokuta uloţená a vybraná obecním úřadem obce s rozšířenou působností je příjmem obce s rozšířenou působností. Pokuta uloţená a vybraná krajským úřadem je příjmem kraje.93 Uloţením pokuty právnické osobě zůstává nedotčena odpovědnost právnické osoby, popřípadě jejích pracovníků, podle zvláštních předpisů.94 Porušení povinnosti fyzické osoby ve vztahu ke kulturní památce je kvalifikováno jako přestupek. S ohledem na to, se postupuje v souladu s § 40 zákona o SPP podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. „K projednání přestupků na úseku péče o kulturní památky je zmocněn obecní úřad obce s rozšířenou působností a krajský úřad. Jejich pravomoc k projednávání přestupků se kromě věcí, které jim dle zákona náleţí k rozhodování, vztahuje i na záleţitosti, o kterých je oprávněno dle zákona rozhodovat Ministerstvo kultury. I zde je sankcí, kterou „můžou“ uloţit pokuta. Její výše je omezena maximální částkou.95 Na základě § 20 přestupkového zákona lze pokuty dle § 39 zákona projednat a pravomocně o nich rozhodnout do jednoho roku od jejich spáchání. Zákon nezmiňuje poţadavek zaviněného porušení, proto postačí, v souladu s § 3 přestupkového zákona, jen nedbalostní zavinění. Pokuty opět vybírá a vymáhá orgán státní památkové péče, který je uloţil. Tomuto orgánu také pokuta jako příjem náleţí. Přestupkový zákon se uplatňuje i na úseku ochrany kulturních památek. Ve svém ustanovení § 32 označuje jako přestupek jednání spočívající v porušení zvláštního právního předpisu o ochraně předmětů nebo souborů předmětů kultovní, muzejní nebo galerijní hodnoty.“96

90

§ 36 z. o SPP § 37 (1) z. o SPP 92 § 37 (3) z. o SPP 93 § 37 (4) z. o SPP 94 § 38 z. o SPP 95 Obecní úřad obce s rozšířenou působností můţe uloţit pokutu aţ do výše 10.000,- Kč. Krajský úřad můţe uloţit pokutu do maximální výše 50.000,-Kč. 96 MATEČKOVÁ, M, Ochrana přírodních a kulturních památek. 2006. 91

71

Trestně právní odpovědnost Trestněprávní úprava, zaměřená přímo na ochranu památkové péče, bohuţel neexistuje. Úpravu ochrany památek obsahuje dále zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Ke kulturním památkám se vztahuje úprava trestných činů proti majetku. Zde má význam § 228, který upravuje poškozování cizí věci. Trestní zákoník zde vyţaduje jednání v podobě ničení, poškození, poškození věci postříkáním, pomalováním či popsáním barvou či jinou látkou, nebo pokud svým jednáním učiní cizí věc neupotřebitelnou a způsobí tak na tomto majetku škodu nikoli nepatrnou.97 Rozumí se tím porušení hmotné podstaty věci, nikoli způsobení poklesu hodnoty věci z jiných důvodů. (NOVOTNÝ, 1997) Dále se na ochranu kulturních památek vztahu ustanovení § 229 o zneuţívání vlastnictví. Objektem tohoto trestného činu je důleţitý kulturní nebo jiný důleţitý obecný zájem. Uvedené ustanovení zákona tak postihuje jednání pachatele – vlastníka věci, kterým poškozuje důleţitý kulturní, vědecký, zájem na ochraně přírody, krajiny nebo ţivotního prostředí nebo zájem chráněný jiným právním předpisem a to tak, ţe vlastní věc větší hodnoty zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou nebo zašantročí. O takové jednání jde i tehdy, pokud věc sice po zásahu slouţí svému účelu, ale ztratí svou kulturní či přírodní hodnotu.98 To, ţe vlastnictví zavazuje navíc vyplývá jiţ z článku 11 odst. 3 Listiny, tj. ţe vlastník věci s ní nemůţe nakládat zcela libovolně. Na toto ustanovení navazuje i úprava v § 35 odst. 3 Listiny. Dále přichází v úvahu moţnost zprostředkovaně vyuţít buď § 293 a § 294 zák. č. 40/2009 Sb. – Poškození a ohroţení ţivotního prostředí a Poškození a ohroţení ţivotního prostředí z nedbalosti. Je třeba podotknout, ţe právě o speciální skutkové podstaty, týkající se ochrany památkové péče, by bylo přínosné stávající právní úpravu obohatit. „Správní orgán, s ohledem na oba případy, je pak povinen přihlíţet k závaţnosti a době trvání protiprávního jednání, k významu památky a k rozsahu hrozící nebo způsobené škody. Tato povinnost obsaţená v paragrafu 36 má prvořadý význam pro případné soudní přezkoumání udělené sankce. Zákon taktéţ uvádí kritéria, ke kterým je

97 98

§ 228 trestního zákoníku § 229 TZ

72

správní orgán povinen přihlíţet při rozhodování o výši pokuty za správní delikt dle paragrafu 35 odstavce 1 zákona o státní památkové péči.“ (TROJANOVÁ) „V případě, že pokuta byla uložena organizacím, nezbavují se tím jejich pracovníci trestní odpovědnosti ani odpovědnosti vyplývající ze zvláštních předpisů o náhradě škody. Také odpovědnost organizace podle zvláštních předpisů o náhradě škody zůstává uložením pokuty nedotčena.“99 Ekologická odpovědnost Pojem pouţívaný jako souhrnné označení pro odpovědnost na úseku práva ţivotního prostředí, zahrnuje v sobě jak odpovědnost deliktní, tak i za ztráty na ţivotním prostředí a je v podstatě souhrnem odpovědnostních institutů z oblasti občanského, správního a trestního práva. Důvodem, proč je vymezován tento druh odpovědnosti, je to, ţe ekologicko-právní odpovědnost má určitá specifika, která ji natolik odlišují, ţe vyţadují některé zvláštní hmotně-právní i procesně-právní instituty. (Slovník pojmů, 2004; 61) Pro vztah odpovědnosti za ekologickou újmu, jak ji vymezuje § 10 zákona č. 17/1992 Sb., o ţivotním prostředí, a ochrany kulturního dědictví je zcela zásadní vymezení pojmu škoda v čl. 2 bod 7 Luganské úmluvy. Tato vymezuje škodu jako: a) ztrátu ţivota nebo poškození osoby; b) ztrátu nebo poškození majetku (jiného neţ je majetek provozovatele); c) ztrátu nebo škodu za znehodnocení (zhoršení) ţivotního prostředí (v úrovni nákladů na uvedení do původního stavu); d) náklady na preventivní opatření. Je zde zcela zřejmý přesah úmluvy z roviny soukromoprávní, do roviny veřejnoprávní, coţ lze vysledovat i z vymezení pojmu ţivotní prostředí, kterým se dle čl. 2 bodu 10 Luganské úmluvy rozumí: a) přírodní zdroje jak biotické, tak abiotické, jako vzduch, voda, půda, fauna a flóra, včetně interakce mezi těmito činiteli; b) majetek, který tvoří část kulturního dědictví;

99

[75]

73

c) charakteristické znaky krajiny. (KOUKALOVÁ) Z výše uvedeného je tedy zřejmé, ţe i škoda na předmětech kulturního dědictví zakládá vznik této tzv. ekologické odpovědnosti.

3.8

Rozbor aktuální problematiky

Oprava Karlova mostu100 Doposud jsem se věnovala ochraně kulturního dědictví převáţně z teoretického hlediska. Ke konci své diplomové práce bych ráda přikročila k praktičtějšímu pohledu a ukázala chování vlastníka předmětu kulturního dědictví na základě rozboru aktuální kauzy opravy Karlova mostu, který je jednou z nejdůleţitějších součástí kulturního dědictví České republiky. Je chráněn dle nařízení vlády č. 66/1971 Sb., o památkové rezervaci v hlavním městě Praze a zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. S ohledem na jeho mimořádnou hodnotu je zcela jasný a nezpochybnitelný i mimořádný nárok na vysokou kvalitu a šetrnost prací prováděných při obnově mostu, ale především i kontinuální péči o toto umělecké dílo. Karlův most jiţ za své existence prošel řadou stavebních úprav a zásahů. Ve 20. století to byla zejména oprava v letech 1965-1974, která měla poměrně zásadní negativní vliv na současný stav Karlova mostu, jak dokládá Studie oprav a poruch z roku 1983. 101 V následujících letech byla zpracována ještě řada dalších průzkumů a expertíz provedené obnovy,

které

vedly

Magistrát

hlavního

města

Prahy

(dále

jen

Magistrát)

k vypracování projektu pro stavební povolení. V roce 1996 Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu souhlasil s předloţeným projektem na opravu části Karlova mostu a s vydáním stavebního povolení s podmínkou vypracování realizační dokumentace. V roce 2001 rozhodla Rada hl.m. Prahy o tom, ţe oprava provedena bude a jako podklad pro výběrové řízení na dodavatele stavby byla předloţena projektová 100 101

Volně dle [1] – [25] Pro účely práce nepokládám za podstatné uvádět konkrétní architektonické postupy a terminologii.

74

dokumentace z předchozích let. O rok později je však tato dokumentace na základě negativního odborného vyjádření tehdejšího Státního ústavu památkové péče (dnes NPÚ) ve správním řízení Magistrátem zamítnuta z důvodů nepřijatelných zásahů do mostu. V roce 2003 je pověřena nezávislá projektová společnost Mott MacDonald Praha, aby analyzovala všechny dosud vypracované posudky a průzkumy, případně doplnila o průzkum nový a vypracovala přípravnou projektovou dokumentaci pro opravu Karlova mostu. 102 O rok později Národní památkový ústav stanovuje podmínky pro zpracování nového projektu s důrazem na minimalizaci zásahů, kde také kritizuje absenci vypracovaného stavebně-historického průzkumu (dále SHP), jehoţ smyslem je zjištění kulturněhistorických hodnot, které je nutno při opravách respektovat. SHP musí předcházet zpracování projektové dokumentace a zahájení stavebních prací, aby byly ochráněny kulturní památky a zachována jejich hodnota. Je třeba připomenout, ţe provedení SHP je prvním krokem v postupu při přípravě obnovy kulturní památky. Skládá se z několika částí. První z nich je archivní zmapování celé historie objektu. V případě Karlova mostu však jiţ v této části existují značné nedostatky. Existuje sice úvodní stať k SHP z roku 1964, která je později z praktických důvodů jen opisována a dále Dějiny objektu z roku 2005, kde však chybí zpracování historie 2. poloviny 20. stol., v němţ došlo k významným zásahům do objektu. Následovat by mělo fyzické prozkoumání památky, stáří jednotlivých částí, dále zhodnocení celkové hodnoty objektu a následné doporučení, jak objekt opravovat. Nic z uvedeného však v tomto případě provedeno nebylo. Na základě takto provedeného SHP je pak vypracován projekt, který respektuje zjištěné hodnoty. Logicky vzato, mezery v samotném zpracování SHP se musí nutně projevit ve vzniklém projektu. Poslední fází je samotná realizace, která probíhá na základě projektové dokumentace, jenţ detailně řeší postup opravy. Vzhledem k tomu, ţe v případě Karlova mostu vůbec nebyl proveden SHP, došlo k porušení základní podmínky pravomocného rozhodnutí orgánu státní památkové péče z roku 2004. 103 Na rekonstrukci Karlova mostu bylo na základě rozhodnutí Odboru kultury, památkové péče a

102

[25]

103

8352/2003 Národní památkový ústav – stanovení podmínek pro zpracování nové projektové dokumentace

75

cestovního ruchu Magistrátu hlavního města Prahy čj. MHMP 180521/2005 ze dne 17. 1. 2006 vydáno stavební povolení za podmínky, ţe bude předloţen kompletní a aktuální SHP a studie bude slouţit jako podklad pro vypracování projektové dokumentace. Tato podmínka však není splněna. Magistrát rozhodnutím schvaluje projekt ke stavebnímu řízení, ačkoliv nebyl zpracován SHP. Podle § 14 zákona o státní památkové péči je vlastník povinen předloţit Magistrátu realizační dokumentaci před zahájením prací, coţ v tomto případě splněno není. V srpnu roku 2007 byly zahájeny v souladu s vydaným stavebním povolením stavební práce na Karlově mostě. Aţ po půl roce stavební činnosti, začátkem roku 2008 byla podepsána dohoda mezi společností Stavby mostů Praha a NPÚ o provedení archeologického výzkumu. Předmětem dohody byl výzkum při zásazích do terénu a hmoty mostu a dohled nad prováděnými stavebními pracemi. Dle občanského sdruţení ASKORD však ani jedno provedeno nebylo, pouze na podzim roku 2007, tedy před podpisem smlouvy, byla provedena archeologická sonda před Mosteckou věţí a zkoumáno Kříţovnické náměstí. Stavební práce, které na Karlově mostě započaly, se však brzy střetly se zděšením z mnoha stran. Vznikaly obavy, ţe most je rozebírán „způsobem připomínajícím bourací práce,“104 ţe původní kameny nejsou vraceny na své místo a ţe namísto původních ručně sekaných kvádrů jsou do zábradlí osazovány prefabrikáty vyrobené průmyslovým řezáním. Nové kusy neodpovídaly původním ani způsobem zhotovení ani tvarem, rozměrem či typem kamene, dále byl shledán problém ve spárování. Na základě těchto podnětů byla provedena na Karlově mostě státní kontrola Památkovou inspekcí Ministerstva kultury ČR,105 která zjistila mj. následující: 1) Před zahájením opravy Karlova mostu stavebník nesplnil oznamovací povinnost stanovenou § 22 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, a v době přípravy neoznámil stavební činnost Archeologickému

104

[20]

76

ústavu akademie věd České republiky, aby provedl na dotčeném území záchranný archeologický výzkum. 2) Nebyl předloţen zkompletovaný a aktualizovaný stavebně-historický průzkum Karlova mostu (podmínka rozhodnutí Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hlavního města Prahy čj. 43934/2004 ze dne 14. 5. 2004). Vyjádření Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hl.m. Prahy: K bodu 1: Jedná se pouze o formální chybu, neboť zástupci archeologů Národního památkového ústavu byli na stavbě od jejího počátku. V tomto bodě se Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hlavního města Prahy ztotoţňuje se závěry Památkové inspekce Ministerstva kultury České republiky potud, ţe nebyla plně dodrţena dikce zákona ve smyslu oznámení záměru. Jiţ pouhé nesplnění oznamovací povinnosti podle § 22 zákona o památkové péči totiţ odůvodňuje zahájení sankčního správního řízení. Meze správního uváţení v rámci sankčního správního řízení jsou pak stanoveny v § 36 téhoţ zákona. Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hlavního města Prahy je toho názoru, ţe následným postupem vlastníka – stavebníka bylo pochybení zhojeno. Vzhledem k tomu, ţe prokazatelně nedošlo ke vzniku újmy na chráněném statku se domnívá, ţe uloţení sankce by bylo přílišnou tvrdostí zákona. Vlastník národní kulturní památky byl na ustanovení § 22 zákona o památkové péči upozorněn pro další budoucí případy. K bodu 2: Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hlavního města Prahy byly v rámci správních řízení vedených ve věci oprav Karlova mostu předloţeny stavebně-historické průzkumy zpracované před zahájením obnovy II. Etapy, který je posoudil a dospěl k závěru, ţe v rámci dané konkrétní etapy oprav Karlova mostu jsou dostatečné. (Dokumenty, které se týkají 20. století, nebyly v archivech Městské části Praha 1 dohledány. Archiv SÚRPMA byl při povodni v roce 2002 zaplaven, a co bylo zachráněno, není k dnešnímu dni ještě zpřístupněno.) Další stavebně-historické průzkumy budou zpracovávány průběţně s ohledem na postup schválených prací a budou předkládány k posouzení. Při další etapě opravy Karlova mostu, bude muset být zpracován podrobný stavebně-historický průzkum těchto hodnotných částí mostu.

77

Dne 16. 7. 2008 společnost Mott MacDonald ţádá Magistrát o schválení realizační dokumentace (rok po zahájení stavební činnosti). Dne 30. 10. 2008 vydává Magistrát rozhodnutí „o změně realizační dokumentace“, coţ činí mj. na základě posudku NPÚ ze dne 27. 10. 2008. 106 Toto rozhodnutí je však nezákonné, neboť se nemůţe jednat o „změnu“, kdyţ ţádná realizační dokumentace předtím neexistovala. Magistrát tímto krokem obešel zákon a zároveň se snaţil krýt pochybení vlastníka. Dle § 14 odst. 1 zákona o památkové péči totiţ nelze vydat rozhodnutí k jiţ probíhající stavbě. Ani tato dodatečná realizační dokumentace však neřeší způsob oprav v dalších fázích obnovy mostu. Tato závěrečná etapa opět není připravena. SHP ani realizační dokumentace pořád neexistuje. Na základě úrovně současných prací se lze obávat, ţe stejně necitlivě bude vlastník postupovat i nadále.107 Dne 6. 2. 2009 proběhlo jednání k problematice oprav Karlova mostu, kde bylo zjištěno, ţe oprava, ke které bylo vydáno závazné stanovisko Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hlavního města Prahy, probíhá bez stanovení přesných a konkrétních podmínek a kritérií pro výměnu a způsobu úpravy některých částí. Dále byla odpovědnému subjektu uloţena povinnost, s ohledem na charakter prací, oprav a význam národní kulturní památky dopracovat stavebně-historický průzkum v nezbytném rozsahu a předloţit jej Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hlavního města Prahy k posouzení. Na základě výše uvedeného jednání zahájil Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hlavního města Prahy dne 10. 3. 2009 proti Obci hlavní město Praha, Mariánské nám. 2, Praha 1, vlastníku nemovité národní kulturní památky, správní řízení o uloţení opatření dle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, za porušení ustanovení § 9 odst. 1 citovaného zákona (povinnost vlastníka na vlastní náklad pečovat o zachování kulturní památky, udrţovat kulturní památku v dobrém stavu, chránit tuto před ohroţením,

106 107

[3] [20]

78

poškozením, znehodnocením) ve vztahu k nemovitosti a poţádal NPÚ o vyjádření se k dané věci. V tomto smyslu dne 27. 5. 2009 NPÚ poţaduje přerušit kamenické práce aţ do vyřešení způsobu dalšího optimálního postupu a vyřešení citlivých detailů.108 Práce však zastaveny nebyly a Jan Kněţínek pro ČT1 uvedl: „Zastavit práce na Karlově mostě by bylo krajně nezodpovědné.“ 109 Dne 24. 7. 2009 Magistrát ukládá hlavnímu městu Praze pokutu ve výši 54 000,-Kč za nesplnění oznamovací povinnosti Archeologickému ústavu, neprovedení SHP a nepředloţení realizační dokumentace před zahájením prací. Na tomto místě je nutné podotknout, ţe se jedná o správní delikty a za kaţdý z nich zákon ukládá pokutu aţ do výše 4 000 000,-Kč. Dne 14. 8. 2009 – tedy po dvou letech stavebních prací – Magistrát rozhodl, ţe vlastník neplní své povinnosti stanovené § 9 odst. 1 zák. o památkové péči, tj. nepečuje o zachování Karlova mostu a nechrání ho před ohroţením, poškozením a znehodnocením. Z uvedeného důvodu vlastníkovi ukládá opatření, která je povinen okamţitě učinit.110 V této chvíli vzniká petice občanů, která poţaduje okamţité zastavení prací na Karlově mostě do doby, neţ budou investor a stavební firma připraveni provádět opravu s ohledem na jeho kulturní význam pro český národ a evropské dědictví. Pro posouzení průběhu prací byla v březnu 2011 ustanovena Odborná komise pro obnovu Karlova mostu. Jejími členy se stali významní odborníci z oblasti památkové péče, restaurátoři a projektanti se zkušenostmi při obnově kulturních památek. Odborná komise konstatovala: „Komise povaţuje za zaráţející, ţe památka takového významu je opravována způsobem, který nesplňuje ani základní standardní postupy, pouţívané při opravách jiných kulturních památek“. Je přesvědčena, ţe pokud nedojde ke kvalitativní a principiální změně „nelze vyloučit závaţné důsledky pro tuto unikátní památku“. Je tedy nutné, aby vlastník Karlova mostu, kterým je hlavní město Praha, přerušil práce a zjednal nápravu.111

108

[11] [20] 110 [12] 111 [18] 109

79

Dne 13. 10. 2009 se konalo jednání k probíhající opravě Karlova mostu za účasti primátora MUDr. Pavla Béma, náměstka ministra kultury České republiky JUDr. Františka Mikeše, radního Ing. Milana Richtera a dalších. Z jednání vyplynulo následující: -

Je nutné pokračovat v započaté opravě mostu a zbytečnostmi nebránit její postup, protoţe to má za následek prodlouţení a prodraţení celé rekonstrukce,

-

vzniklé problémy je samozřejmě nutno řešit,

-

znovu bylo garantem mostu zopakováno, ţe zvolený koncept opravy je správný. Primátor Pavel Bém připomněl, ţe trval na mozaikovitém112 způsobu opravy mostu,

protoţe nechtěl tuto památku uzavřít veřejnosti. Ta tím pádem nad celou stavbou dozoruje a je tedy nutné mít veškeré aspekty stavby v pořádku. V období let 2010 aţ 2017 bude realizována další etapa opravy Karlova mostu, na kterou jsou celkové finanční náklady zatím odhadnuty na částku cca 132,5 milionu Kč bez DPH. Pokud dojde k nějakým komplikacím, mají zástupci Národního památkového ústavu či Ministerstva kultury České republiky přijít s touto informací a prodiskutovat ji. Zatím poslední fází této kauzy je uloţení pokuty hl.m. Prahy za průběh opravy Karlova mostu. V březnu roku 2010 jí tak byla uloţena pokuta 3,25 milionů korun. Na toto rozhodnutí Praha reagovala odvoláním a Ministerstvo kultury poslalo případ zpět do Plzně k dalšímu prošetření. V červnu 2010 odpovídá Plzeňský krajský úřad113 pokutou ve výši 950 000 korun. Vedoucí odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Plzeňského kraje se vyjádřila, ţe k tomuto rozhodnutí došli krajští památkáři na základě nově zpracovaných posudků a zohlednili tak všechny nové skutečnosti a připomínky. Podotýká dále, ţe Praze hrozila aţ čtyřmilionová pokuta. 1. ledna 2011 došlo v řízení o uloţení

112

Mozaikovitá úprava – zpřístupnění poloviny mostu běţnému provozu, následně výměna. Plzeň získala tuto kauzu na starosti z důvodu zachování nezávislosti a nestrannosti, jinak by totiţ tuto stíţnost rozhodovala sama Praha. 113

80

pokuty 950 000 korun za znehodnocení národní kulturní památky Karlův most k promlčení správního deliktu hlavního města Prahy.114 Z pohledu právního z uvedeného vyplývá, ţe viníkem je zajisté v první řadě vlastník, tedy hlavní město Praha, který nesplnil povinnost danou § 9 odst. 1 zák. o památkové péči, a to pečovat o národní kulturní památku a chránit ji před poškozením. Dále nesplnil oznamovací povinnost Archeologickému ústavu AV ČR stanovenou § 22 odst. 2 zák. o památkové péči. V druhé řadě pochybil orgán památkové péče Magistrát hlavního města Prahy, který neměl vydat souhlasné závazné stanovisko k projektu pro stavební povolení, neboť neexistoval SHP, jehoţ existenci vyţadovalo rozhodnutí Magistrátu, v závazném stanovisku pro stavební povolení nestanovil podmínky k ochraně kulturně-historických hodnot Karlova mostu. Nestanovil podmínky ke zpracování realizační dokumentace, v rozporu s § 28 odst. 2, pís. f) zák. o památkové péči neprováděl dozor při opravě Karlova mostu, v rozporu s účelem zákona o SPP nezabezpečil ochranu Karlova mostu. Třetím viníkem v této věci je Dokumentační pracoviště – NPÚ, který v rozporu s § 32 odst. 2 zák. o památkové péči

nezpracoval podklady pro řízení orgánů památkové péče (Magistrát

hlavního města Prahy) na odborné úrovni. Domnívám se, ţe uvaţovat by šlo i o porušení principu dobré správy. Z pohledu běţného občana je toto opravdu smutným zakončením dlouho vedené kauzy a je těţké přijmout, ţe pochybení nebude potrestáno. Lze jen doufat, ţe poučení se dostaví na příslušná místa a v budoucnu jiţ nepadne za oběť další poklad českého kulturního dědictví.

114

Ministerstvo kultury

81

3.9

Právní úprava de lege ferenda

V květnu tohoto roku došlo v Parlamentu na projednávání Národního programu reforem, který předloţil premiér Petr Nečas. Senátoři se zabývali také novelou zákona o státní památkové péči. Tu přijali poslanci teprve na konci dubna uţ v prvním čtení. Novela počítá se zajištěním ochrany před zabavením nebo vyloučením moţnosti, aby veřejná moc bránila vrácení kulturních památek zapůjčených jiným státem na území Česka.115 Dále by zákon měl vytvořit funkci autorizovaného památkáře, přičemţ právě jeho stanoviska by mohla nahradit posudky Národního památkového ústavu třeba při stavebních řízení. Ministerstvo si od toho slibuje zjednodušení a zrychlení stavebních řízení. Autorizovaný památkář by podle něj musel splňovat kvalifikační předpoklady, mohl by se jím stát například architekt. Musel by mít také určitou praxi. Zákon by mohl dát také moţnost odvolat se proti stanovisku památkářů, nejen proti správnímu rozhodnutí jako dosud. Počítá se také s uzákoněním poţadavků na profesní kvalifikaci všech památkář. Nový zákon by měl dále definovat ochranná pásma památkových rezervací či zón. Jeho součástí by se měl stát ústřední seznam kulturních památek, který by tak byl povýšen na úroveň katastru nemovitostí Je nutné podotknout, ţe památková péče reformu nutně potřebuje. Zákon přijatý před 20 lety je zcela nedostačující, i přestoţe byl mnohokrát novelizován. Je zřejmé, ţe v prostředí demokratického státu, nemůţe zákon z totalitního obstát. Nynější norma zakotvuje například to, ţe odborné posudky vytvářené NPÚ mají pouze poradní charakter, coţ omezuje ochranu památek. Samospráva se svými památkovými úřady často rozhodnutí odborníků nerespektuje. Zákon totiţ blíţe nevymezuje působnost orgánů státní památkové péče v procesu územního plánování nebo nástroje a podmínky pro výkon státní správy v území památkových rezervací a zón.116

115 116

[76] [77]

82

Je třeba zlepšit celkový systém státní památkové péče, reagující na změny, k nimţ došlo podepsáním řady mezinárodních smluv na ochranu kulturního dědictví aj. Myslím, ţe právo ţivotního prostředí je jiţ natolik roztříštěná oblast, ţe je potřeba alespoň úsek památkové péče zpracovat uceleně, přehledně a tím dosáhnout celkového zjednodušení památkové péče. Toho rozhodně nebude docíleno tím, ţe bude přijat zákon v takovém rozsahu, jako byl Návrh koncepce reformy památkové péče v roce 2005. Vhodné by také bylo pomocí reformy získat širší veřejnost pro myšlenku ochrany kulturního dědictví. Za tím účelem ji lépe informovat o problematice ochrany památek a zvýšit moţnost její účasti ve správních řízeních státní památkové péče.

83

84

4 ZÁVĚR Ochrana kulturního dědictví, kterou jsem se ve své práci zabývala, je z právního pohledu poměrně neobvyklé téma. Kulturní dědictví jako pojem, který do obecného povědomí zanesla organizace UNESCO, není českou legislativou upraven. Za pomoci úmluv vydaných organizací UNESCO jsem se tedy pokusila charakterizovat, co kulturní dědictví znamená a jaký je jeho smysl a význam. Vzhledem k tomu, ţe Česká republika je mezinárodním subjektem a její členství v mezinárodních organizacích se v zásadní míře promítá do fungování celého našeho státu, zvolila jsem mezinárodní úpravu kulturního dědictví jako hlavní část své diplomové práce. Mezinárodní úpravu lze pak dále rozdělit na úpravu univerzální a Evropskou. V rámci Univerzální, tedy celosvětové úpravy zaujímá určující postavení organizace spojených národů pro vzdělávání, vědu a kulturu – UNESCO, jejímţ členem je od roku 1993 taktéţ Česká republika. V této části jsem se snaţila přiblíţit fungování a cíle organizace. Věnovala jsem se institucionální platformě organizace a detailně rozebrala stěţejní právní akty. Těmi jsou úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví a úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví.

Jejich existence s sebou nese i vedení odpovídajících seznamů.

V prvním případě se jedná o seznam světového kulturního a přírodního dědictví. Stručně jsem popsala podmínky přijetí na tento seznam a uvedla základní popis dvanácti českých kulturních památek, které jsou na seznamu světového kulturního dědictví. Co se týče úpravy nemateriálního kulturního dědictví, je zatím poměrně nové, ale i přesto se jiţ ČR aktivně zapojila do naplňování jejích cílů. Kapitolu uzavírá popis fungování spolupráce ČR a UNESCO a nástin evropské úpravy ochrany kulturního dědictví, která je však velice strohá. Druhá část práce se věnuje vnitrostátní úpravě ochrany kulturního dědictví. V počátku je nastíněn historický exkurs aţ do přijetí zákona o památkové péči a popis pramenů současné právní úpravy. Dále jsem se pokusila vymezit pojmy z oblasti památkové péče. Jak jsem jiţ uvedla, pojem kulturní dědictví není v naší právní úpravě zakotven, proto operuje většina předpisů s institutem „památková péče“ nebo pojmem „kulturní památky“. Tyto pojmy jsem dále rozlišila na kulturní památky a národní kulturní památky a stručně

85

uvedla základní aspekty ochrany, jako je evidence kulturních památek a právní postavení vlastníků. Péče o kulturní památky s sebou nese i nezbytnou potřebu získávání finančních prostředků. V ČR rozlišujeme finanční pomoc přímou, kterou poskytuje stát především různými příspěvky a finanční pomoc nepřímou, čímţ je osvobození od daní a jiné úlevy. Následně jsem v práci popsala institucionální zabezpečení ochrany kulturního dědictví. Vymezila jsem druhy odpovědnosti, které vyplývají z porušení povinností na úseku ochrany památek. Diplomovou práci jsem zakončila úvahou de lege ferenda, zaměřenou na reformu památkové péče a přijetí nového památkového zákona. A v poslední řadě se zabývám případem z aplikační praxe, jímţ je aktuální kauza opravy Karlova mostu, coby jedné z nejdůleţitějších součástí kulturního dědictví České republiky. Přes poměrně velký rozsah práce byla mnohá problematika nastíněna vskutku okrajově. Mým cílem však bylo podat všeobecný a ucelený přehled o ochraně kulturního dědictví a to se mi doufám naplnilo.

86

RESUMÉ Protection of cultural heritage, which I complained about in my thesis, is from a legal perspective relatively uncommon theme. Cultural heritage as a concept that has entered the general consciousness of UNESCO is not regulated by the Czech legislation. With the help of conventions issued by UNESCO I tried to describe what cultural heritage is and what is its meaning and significance. In fact that Czech Republic is an international organization and its membership in international organizations is in major extent reflected in the functioning of our state, I chooses the international treatment of cultural heritage as the first major part of my diploma thesis. International legislation can then be further divided to the universal adjustment and European adjustment The Universal - global adjustment takes a decisive position of the United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization – UNESCO. Czech Republic is also a member since 1993. In this part I tried to identified operations and goals of the organization. I focused on institutional platform of the organization and identified legal acts. These are the Convention for the Protection of World Cultural and Natural Heritage and the Convention for the Safeguarding of the Intangible Cultural Heritage. Their being brings leadership of the corresponding lists. In the first case it is a UNESCO World Cultural and Natural Heritage. I briefly described the conditions of becoming part of this list and stated a basic description of 12 Czech cultural monuments that are on the UNESCO list. As far for the treatment of intangible cultural heritage, is still relatively new, but has actively engaged in fulfillment of its objectives in Czech Republic. Chapter is concluded with a description of the functioning of the cooperation between Czech Republic and UNESCO and the outline of a European system of protection of cultural heritage. The second part deals with national treatment protection of cultural heritage. In the beginning it outlined a historical points as far as the enactment of the Heritage Conservation Act I have also defined concepts of heritage preservation. As I already stated, the cultural heritage is not established in our treatment.

87

Cultural heritage care also brings essential needs for fundraising. In Czech Republic we dispense directive financial aid, which is provided mainly by the state, and indirect financial aid, which means not paying taxes and other fees. Further I described the institutional of safeguarding cultural heritage. Defined types of liability that results from the breaking responsibilities in the field of heritage protection. The thesis concludes by reasoning about de lege ferenda, which focused on reform of conservation and the adoption of the new Heritage Act. The thesis concludes in case of application practice, which is the actual cause of repairing Charles Bridge, as one of the most important part of the Czech Heritage.

88

5 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Internetové zdroje [1]

Oprava Karlova mostu, Analýza podkladů, návrh komplexní opravy a údrţby včetně kalkulace finančních nákladů [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluvmost.cz/res/data00166-000230.pdf [cit. 2011-06-15]

[2]

Výsledky státní kontroly opravy Karlova mostu, červenec-září 2008 [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/000251.pdf [cit. 2011-0615]

[3]

Tisková zpráva NPÚ z 22.10.2010 [online] Dostupné z: http://www.npu.cz/npu/tiskzpr/prehled/?news%5Bstatus%5D=oddo&news%5Btyp% 5D%5B0%5D=18&paging=10&ordering=dle+vlo%BEen%ED+sestupn%EC&news %5bdetail%5d=6587 [cit. 2011-06-03]

[4]

Prezident ASORKD dává podnět ke kontrole řediteli Památkové inspekce. 19.10.2009 [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/000239.pdf [cit. 2011-06-15]

[5]

Dopis primátoru Pavlu Bémovi, 26.10.2009. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/000247.pdf [cit. 2011-06-23]

[6]

Podnět ke zkrácenému přezkumnému řízení - ministru Václavu Riedelbauchovi, 26.10.2009.[online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/000248.pdf [cit. 2011-06-15]

[7]

Vyklad přezkumu podaného k MK ČR. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/000263.doc [cit. 2011-06-20]

[8]

Stanovisko ASORKD k promlčení správního deliktu ve věci znehodnocení Karlova mostu. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/002/000400.pdf [cit. 2011-06-15]

89

[9]

Plzeň podala podnět k převzetí řízení ve věci znehodnocení Karlova mostu. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/002/000391.doc

[10] [cit. 2011-06-10] [11] Zpráva Výboru pro světové dědictví UNESCO - přeloţeny části týkající se Karlova mostu 2010 [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/002/000388.doc [cit. 2011-06-20] [12] Odborné vyjádření NPÚ ÚP ze dne 27.5.2009. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/000214.pdf [cit. 2011-06-10] [13] MHMP - Rozhodnutí, 14.8.2009 [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/000260.pdf [cit. 2011-06-10] [14] Trestní oznámení ve věci Obnova Karlova mostu, 14.10.2009. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/000230.doc [cit. 2011-06-10] [15] Výklad podání trestního oznámení. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/000264.doc [cit. 2011-06-24] [16] Em. ředitelka Odboru pam.péče MKČR Vladimíra Koubová - Úmluva o ochraně arch. dědictví Evropy.doc. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/000236.doc [cit. 2011-06-13] [17] Tisková zpráva, 26.10.2009. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/000249.doc [cit. 2011-06-05] [18] Přezkoumá ministerstvo kultury problematické rozhodnutí Magistrátu?, TZ, 3.11.2009. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluvmost.cz/res/data/000252.doc [cit. 2011-06-15] [19] Vyjádření Komise pro obnovu Karlova mostu, 12.11.2009. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/000262.pdf [cit. 2011-05-30] [20] Dozor NPÚ na Karlově mostě, který prováděl O. Šefců odvolán, 19.11.2009. [online] Dostupné z:http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/000265.doc [cit. 2011-0612] [21] Stanovisko ASORKD ke zprávě ICOMOS, leden 2010. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/001/000320.doc [cit. 2011-06-10]

90

[22] TZ NPÚ - o stavu vyřezených kamenných kvádrů, 28.1.2010. [online] Dostupné z: http://www.npu.cz/npu/tiskzpr/prehled/?news%5Bstatus%5D=oddo&news%5Btyp% 5D%5B0%5D=18&news%5Bpage%5D=1&paging=10&ordering=dle+vlo%BEen% ED+sestupn%EC&news%5bdetail%5d=5244 [cit. 2011-06-20] [23] Zastavení přezkumného řízení MK ČR - 2.2.2010. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/001/000325.pdf [cit. 2011-06-20] [24] Trestní oznámení ve věci nenalezení kamenných kvádrů, 16.ledna 2010. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/001/000326.doc [cit. 2011-06-03] [25] Stanovisko Svazu kameníků a kamenosochařů ČR, 30.4.2010. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/001/000338.jpg [cit. 2011-06-10] [26] Mott MacDonald - Smlouva o dílo na zhotovení studie, 30. 10. 2003. [online] Dostupné z: http://www.zachrante-karluv-most.cz/res/data/ 000216.pdf [cit. 2011-0615] [27] Tiscali – Nová pokuta Praze za Karlův most: 950 tisíc. [online] Dostupné z: http://zpravy.tiscali.cz/nova-pokuta-praze-za-karluv-most-950-tisic-59401 [citace 2011-06-29] [28] NPU – Národní památkový ústav [online] Dostupné z: http://www.npu.cz/proodborniky/pamatky-a-pamatkova-pece/zakony-mezinarodnidokumenty/mezinarodnidokumenty/unesco [cit. 2011-05-30] [29] Stálá mise České republiky při UNESCO v Paříţi [online] Dostupné z: http://www.mzv.cz/unesco.paris/cz/index.html [cit. 2011-05-30] [30] UNESCO, Informační centrum UNESCO, České dědictví UNESCO [online]. Dostupné z: http://www.unescokromeriz.cz/sbornik2000/komarek.htm [cit. 2011-06-05] [31] České dědictví UNESCO [online]. Dostupné z: http://www.unescoczech.cz/sdruzeni/ [cit. 2011-06-03]

91

[32] PEK, T., Stavební památky – Specifika přípravy a financování jejich obnovy, údržby a provozu., vydání první. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, kapitola 8., ISBN 97880-7357-462-8 [33] Národní památkový ústav, ústřední pracoviště. Seznam nejohroţenějších a nevyuţívaných nemovitých památek v České republice. Praha: NPÚ, 2005 [34] BENEŠ, Michal. Pontesfestival. Průvodní slovo. [online]. Dostupné z:http://pontesfestival.com/screen.php?str=ps_michal_benes&jazyk=cz. [cit. 201106-20]. [35] Ministerstvo ţivotního prostředí. Jak UNESCO funguje? [online]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/unesco.paris/cz/o_unesco/jak_unesco_funguje.html [cit. 2011-06-20]. [36] Ministerstvo ţivotního prostředí. Orgány UNESCO. [online]. [cit. 2011-06-20]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/organy_unesco [37] UNESCO [online] Dostupné z: Zdroj: http://whc.unesco.org/en/committeemembers [citace 2011-06-29] [38] Mezinárodní dokumenty ICOMOS o ochraně kulturního dědictví, str. 3. [online].. Dostupné z: http://www.krusta.cz/download.php?soubor=6 [cit. 2011-06-21] [39] Ministerstvo kultury. Spolupráce Ministerstva kultury s UNESCO. [online]. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/zahranicni-vztahy/unesco/spolupraceministerstva-kultury-s-unesco-44230 [cit. 2011-06-20]. [40] Ministerstvo zahraničních věcí. Eric Falt, náměstek generální ředitelky UNESCO pro vnější vztahy a veřejné informace, na návštěvě v Praze, 14. – 16. 6. 2011. [online]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/unesco/eric_f alt_namestek_generalni_reditelky.html [cit. 2011-06-20]. [41] Národní památkový ústav. Úmluva o světovém dědictví UNESCO. [online]. Dostupné z: http://www.npu.cz/pro-odborniky/pamatky-a-pamatkova-pece/zakonymezinarodni-dokumenty/mezinarodni-dokumenty/unesco [cit. 2011-06-20].

92

[42] Směrnice k provádění Úmluvy [online] Dostupné z: www.mkcr.cz/.../Smernice_k_provadeni_Umluvy_pracovni_verze_2008_www.doc [citace 2011-06-29] [43] Národní památkový ústav. UNESCO. [online]. Dostupné z: http://www.npu.cz/proodborniky/pamatky-a-pamatkova-pece/zakony-mezinarodnidokumenty/mezinarodni-dokumenty/unesco [cit. 2011-06-20]. [44] Ministerstvo kultury. Indikativní seznam nemovitých kulturních památek, jejich souborů a památkově chráněných území, které jsou výhledově plánovány pro navrţení k zápisu do Seznamu světového dědictví UNESCO. [online]. [cit. 2011-06-20]. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/zahranicnivztahy/unesco/spoluprace-ministerstva-kultury-s-unesco-44230 [45] Plan Implementace [online] Dostupné z: http://www.mkcr.cz/assets/kulturnipolitika/Studie-a-analyzy/Plan-implementace-SKP.doc [citace 2011-06-29] [46] Unesco – spolupráce s ČR [online] Dostupné z: http://www.mzv.cz/unesco.paris/cz/cr_a_unesco/spoluprace_cr_s_unesco/nematerial ni.html [citace 2011-06-29] [47] Národní ústav lidové kultury. Informace. [online]. Dostupné z: http://www.nulk.cz/Informace.aspx?sid=10&em=9 [cit. 2011-06-20]. [48] Ministerstvo zahraničních věcí. Nemateriální dědictví. [online]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/unesco.paris/cz/cr_a_unesco/spoluprace_cr_s_unesco/nematerial ni.html [cit. 2011-06-20]. [49] Uherské hradiště. Tiskové zprávy v roce 2010. Uh. Hradiště bude hostit mezinárodní konferenci. [online]. Dostupné z: http://www.mesto-uh.cz/Articles/19762-501Uh+Hradiste+bude+hostit+mezinarodni+konferenci.aspx [cit. 2011-06-20]. [50] Minister. zahraničních věcí ČR. Česká komise pro UNESCO. [online]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/unesco/ceska _komise_pro_unesco/ceska_komise_pro_unesco.html [cit. 2011-06-20]. [51] Ministerstvo kultury. Spolupráce Ministerstva kultury s UNESCO. [online]. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/zahranicni-vztahy/unesco/spolupraceministerstva-kultury-s-unesco-44230 [cit. 2011-06-20].

93

[52] Minister. zahraničních věcí ČR. Česká komise pro UNESCO. [online]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/unesco/ceska _komise_pro_unesco/ceska_komise_pro_unesco.html [cit. 2011-06-20]. [53] UNESCO – Stále mise [online] Dostupné z: http://www.mzv.cz/unesco.paris/cz/o_stale_misi/index.html [citace 2011-06-29] [54] Idnes. EU chce posílit pocit evropanství seznamem památek po vzoru UNESCO. [online]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/eu-chce-posilit-pocit-evropanstviseznamem-pamatek-po-vzoru-unesco-11p/zahranicni.aspx?c=A110519_170312 _zahranicni_ts [cit. 2011-06-20]. [55] Nejvyšší rozhodnutí ze dne 31. Prosince 1850: „Povoluji za účelem zachování historických stavebních památek navrţené zřízení Ústřední komise ve Vídni,…“ František Josef m.p.“, zdroj: Idem, str. 34 [online]. [citace 2011-06-29] [56] Kulturní dědictví – Památkový fond [online] Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/kulturni-dedictvi/pamatkovy-fond/odbor-pamatkovepece/pamatkova-pece-v-cr-18035/ [citace 2011-06-29] [57] Kulturní dědictví – Památkový fond [online] Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/kulturni-dedictvi/pamatkovy-fond/odbor-pamatkovepece/pamatkova-pece-v-cr-18035/ [citace 2011-06-29] [58] Sněmovní tisk č. 1224, 2002, III. volební období. Vládní návrh zákona o ochraně kulturních památek a památkové péči a o změně některých zákonů (památkový zákon) a důvodová zpráva. [citováno dne 7.2.2006]. Dostupný z: http://www.psp.cz/. [59] Ministr kultury zdůraznil význam kulturního dědictví [online] Dostupné z: [citace 2011-06-29] Jiří Besser - http://www.mkcr.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/ministrkultury-jiri-besser-na-zofinskem-foru-zduraznil-vyznam-naseho-kulturniho-dedictvi-96376/tmplid-228 [60] Kulturní dědictví – Památkový fond [online] Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/kulturni-dedictvi/pamatkovy-fond/pamatkovy-fond/kulturnipamatky-18042/ [citace 2011-06-29]

94

[61] Kulturní dědictví – Památkový fond [online] Dostupné z: [citace 2011-06-29] http://www.mkcr.cz/cz/kulturni-dedictvi/pamatkovy-fond/pamatkovy-fond/ustredniseznam-kulturnich-pamatek-cr-775/ [62] Kulturní dědictví – Digitalizace [online] Dostupné z: [citace 2011-06-29] http://www.mkcr.cz/assets/kulturni-dedictvi/pamatkovy-fond/pamatkovyfond/Digitalizace-USKP-Koncepce.doc [63] Kulturní dědictví – Dotační programy [online] Dostupné z: [citace 2011-06-29] http://www.mkcr.cz/cz/kulturni-dedictvi/pamatkovy-fond/dotacni-programy/dotacniprogramy-mk-18061/ [64] Kulturní dědictví – Návod na řešení ţivotních situacní [online] Dostupné z: http://www.mkcr.cz/assets/kulturni-dedictvi/pamatky/navod-na-reseni-zivotnichsituaci/18_4.doc [citace 2011-06-29] [65] Ministerstvo kultury České republiky., Státní kulturní politika České republiky 2009 - 2014. [online]. Dostupné z: www.mkcr.cz/assets/kulturni-politika/kulturni-politikafresh.pdf. [cit. 2011-06-15] [66] Ministerstvo kultury ČR – kulturní politika [online] Dostupné z: http://www.mkcr.cz/assets/kulturni-politika/kulturni-politika-fresh.pdf [citace 201106-29] [67] Ministerstvo kultury ČR – tisková zpráva [online] Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/tiskove_zpravy_62745.html [citace 201106-29] [68] Národní památkový ústav – tiskové zprávy [online] Dostupné z: http://www.npu.cz/pro-odborniky/narodni-pamatkovy-ustav/tiskovezpravy/news/709-kulturni-pamatky-v-ceske-republice-spravovane-npu-budoupojisteny/ [citace 2011-06-29] [69] Ministerstvo kultury České republiky [online] Dostupné z: http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=427 [citace 2011-06-29] [70] Ministerstvo kultury, Činnost odboru památkové péče online . c 2006, cit. 2007-0415 . Dostupné z www:

http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=427

95

[71] Ministerstvo kultury České republiky – činnost památkové inspekce [online] Dostupné z: http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=56 [citace 2011-06-29] [72] Ministerstvo kultury, Památková inspekce

-04-

Dostupné z www: [73] Národní památkový ústav, Statut Národního památkového ústavu online . c 200307, Dostupné z www:

http://www.npu.cz/npu/zaklist/ cit. 2011-05-29 .

[74] Ministerstvo kultury České republiky [online] Dostupné z: http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=98 [citace 2011-06-29] [75] Společná česko slovenská digitální parlamentní knihovna [online] Důvodová zpráva k zákonu 20/1987. Dostupná z: http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/tisky/t0008_05.htm [citace 2011-06-29] [76] Horní komora projedná národní program reforem [online] Dostupné z: http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/z-vlady/horni-komora-projedna-narodni-programreforem/ [citace 2011-06-29] [77] Návrh památkového zákona bude aţ v roce 2009 [online] Dostupné z: http://www.novinky.cz/bydleni/reality-a-finance/127130-navrh-novehopamatkoveho-zakona-bude-az-v-roce-2009.html [citace 2011-06-29] [78] Poţadujeme reformu památkové péče [online] Dostupné z: http://blisty.cz/art/26492.html . [citace 2011-06-29]

96

Publikace [79] BENEŠ, Josef. Základy muzeologie. 1. vyd. Opava: Open Education & Sciencies pro Ústav historie a muzeologie FPF SU, 1997, ISBN 80-901974-3-4. [80] DAMOHORSKÝ, M. a kol. Právo životního prostředí. Praha: C.H. BECK, 2003. 599 s. ISBN 97-880-7179-4981 [81] DUDOVÁ, J., Právo životního prostředí 2. díl / kolektiv autorů. Brno: Masarykova Univerzita. 2006. str. 379. ISBN 8021039787 [82] JŮNOVÁ, Romana, Ochrana kulturních památek, Brno, 2004. Diplomová práce. Masarykova Univerzita. [83] KLÍMA, K.: Komentář k Ústavě a Listině základních práv a svobod, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň, 2005, str. 889 [84] KOPECKÁ, M., Financování ochrany kulturních památek. Brno, 2008. Diplomová práce. Masarykova Univerzita [85] KOUKALOVÁ, J., Ekologická újma, Brno, 2007. Diplomová práce. [86] KUČOVÁ, V. Informace o některých modelových případech projednávaných Výborem světového dědictví na jeho 30. zasedání. Zprávy památkové péče. 2006, č. 5, str. 371 [87] MATULOVÁ, J., Veřejná finanční podpora v procesu obnovy hostorického kulturního dědictví. Brno, 2010. Diplomová práce. [88] NOVOTNÝ, O. a kol.: Trestní právo hmotné II. Zvláštní část,3. přepracované vydání, Praha, Codex, 1997, str. 68, ISBN 8085963248 [89] PANCZAKOVÁ, Z. Kulturní politika Evropské unie. Brno. 2009. Diplomová práce, str. 21. [90] PATOČKA, J., HEŘMANOVÁ, E. Lokální a regionální kultura v České republice: Kulturní prostor, kulturní politika a kulturní dědictví. Praha: ASPI, 2008. 199 s. ISBN 9788073573478

97

[91] PEK, T., Stavební památky – Specifika přípravy a financování jejich obnovy, údržby a provozu., vydání první. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, kapitola 8., ISBN 97880-7357-462-8 [92] PEKÁREK, Ekonomické nástroje v právu životního prostředí: sborník příspěvků z konference Brno, červen 2010 / Jana Tkáčiková (ed.). Brno, 2010. 269 s., ISBN 9788021053700 [93] ŠIMEK, Ondřej. Institucionální zabezpečení památkové péče. Brno, 2007. 25 s. Bakalářská práce. Masarykova Univerzita. + TROJANOVÁ, Jitka. Státní památková péče v čr v postavení dotčeného orgánu. Brno, 2010, Diplomová práce [94] ŠTULC, J. 30. výročí Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, hrdá bilance i vážné stíny. Zprávy památkové péče. 2002 [95] TROJANOVÁ, J., Státní památkové péče v ČR v postavení dotčeného orgánu Brno, 2010. Diplomová práce [96] TUNKL, J. Evropské kulturní dědictví – regionální specifika a jejich podpora. Brno, 2010, Bakalářská práce [97] VOJTOVÁ, L. Ochrana a regenerace kulturních hodnot v území. Brno, 2006. Distanční a studijní opora. ISBN 802104165X [98] Zídek, M., Klusoň, J.: Zákon o státní památkové péči a jeho prováděcí předpisy s komentářem, 1. vyd., Praha, ABF-nakladatelství ARCH, 2005, str. 244, ISBn 8086905101

Seznam právních předpisů [99] Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů [100] Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů [101] Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů [102] Zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, ve znění pozdějších předpisů [103] Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů [104] Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, ve znění pozdějších předpisů

98

[105] Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů [106] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů [107] Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů [108] Zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve znění pozdějších předpisů [109] Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerste a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů [110] Nařízení Rady ES č. 3911/92/EHS o vývozu kulturních statků, ve znění pozdějších předpisů [111] Nařízení vlády č. 112/1951 Sb., o reorganizaci státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů [112] Nařízení vlády č. 66/1971 Sb., o památkové rezervaci v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů [113] Úmluva o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků (č. 159/1991 Sb.m.s.) [114] Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (č. 99/2000 Sb.m.s.) [115] Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy (č. 73/2000 Sb.m.s.) [116] Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (č. 159/1991 Sb.m.s.) [117] Úmluva o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného vývozu, dovozu a převodu kulturních statků (č. 15/1980 Sb.) [118] Úmluva o zachování nehmotného kulturního dědictví (č. 20/1987 Sb.) [119] Úmluva UNESCO o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů (č. 1041/2009/ES) [120] Všeobecná deklaraci o kulturní diversitě.

99