OBSAH V í k e n d
–
m a g a z í n
M F
D N E S
k a ž d o u
s o b o t u
Zadním schodištěm za Umbertem Ecem Rozhovor, 18–21
Adresu slavného italského spisovatele Umberta Eca jsem našla lehce – centrum Milána, kousek od pevnosti. Jenže z recepce krásného činžáku vedla dvě schodiště a já samozřejmě zvolila to horší. Bylo úzké a strmé, a když na chodbě najednou zhaslo světlo, panicky jsem šmátrala kolem sebe. Trochu jsem si připadala jako v některém z Ecových románů – odkud teď přijde smrtící zásah? Nepřišel a já
4–8
9–11
12–16
17
18–21
22–24 25
29 32–34
Ryba už nám nesmrdí Mořských ryb jíme pořád víc, a už ne jen lososa. A ačkoli nemáme moře, jeho plody si začínáme užívat i doma. Co se změnilo, jak to vidí kuchaři a odkud k nám putují čerstvé ryby? Průkopníci internetového věku Steve Jobs zemřel. Co ale dělají další vizionáři jako Gates, Zuckerberg, Bryn a Page, kteří také pomohli reálný svět omotat chapadly internetu? Čeští kovbojové na rodeu Nosí stetsony i kožené legíny a chytají telata do lasa jako na Divokém západě. Rodeu propadá stále více lidí, oblíbily si ho hlavně Češky. Seriál: Správné rozhodnutí Stačil jediný obraz pařížské herečky Sarah Bernhardtové a malíř Alfons Mucha se stal synonymem pro slovo secese. Rozhovor s Umbertem Ecem Jeden z nejslavnějších spisovatelů světa vypráví, proč novou knihu nazval Pražský hřbitov a proč má nejradši pizzu.
nakonec přešlapovala před dveřmi bez zvonku a bez jmenovky. V tom se dveře prudce otevřely a Maestro nastavil svou obrovskou náruč. „Áááá, tady jste! Já vás čekal u druhého vchodu. Je totiž krásnější!“ V prostorném bytě nešlo kromě knih přehlédnout ani jednoho řeckého boha, kopii sochy olympského Herma. Z určitých úhlů to byl zajímavý pohled – dva fascinující giganti. Alice Horáčková
Moře u českého stolu Téma týdne, 4–8
Jako malá jsem byla v sedmdesátých letech vysílána na nákupy. V obchodě s nápisem Polotovary/rybárna to byl opravdu zážitek, plavali tam živí kapři. A když měl člověk štěstí a „ulovil“ konzervu s nápisem „chatka“, byly humrové chlebíčky. Dneska humry, kraby, langusty seženeme i živé, jen ty malé rybárny zmizely. Radana Vítková
Vizionáři internetové doby
Zaostřeno, 9–11
Steve Jobs byl jedním z Kolumbů počítačové doby, protože web je náš nový oceán. Když zemřel, napadlo nás podívat se, kdo jsou Magellanové a Cookové internetového věku. Přemýšleli jste někdy nad tím, kdo třeba vymyslel tak samozřejmou věc, jako je myš, aby lidé nemuseli prstem píchat do kláves? Nebo mobil? Nebo Google? Milan Vodička
I tohle je rodeo
Společnost, 12–16
Krásné i ošuntělé Sarajevo
Víte, co je Cattle Penning? Rozhodčí určí číslo telete, kovboj se snaží ve stádu najít a oddělit správné dobytče, kterému se ale vůbec nechce. Další jezdec už vede svého koně skvěle. Tryskem se vrhne do stáda, křičí, telata kličkují, ale nakonec určeného býčka zažene do kotce. Vítěz. A tohle zvládaly na rodeu i malé holky. Lukáš Kašpar
Procházka bosenským městem, ve kterém se mísí vzpomínka na zašlou slávu Rakouska-Uherska se vzpomínkou na nedávnou válku.
Šťastné a veselé
Cesta na konec Evropy Jsou tam jen fjordy a holé pláně. Tak to vypadá v Norsku, na místě, které se označuje za nejsevernější cíp kontinentu.
Dorazí následníci Depeche Mode Britská kapela Hurts u nás letos zahraje už potřetí. Poprvé ve velké Lucerně a s titulem nejlepší kapela letních pódií. Populisté na Západě Ve většině západoevropských států posilují populistické strany. Proč je lidé volí a kdo se v nich skrývá?
Scéna, 26–27
Ne, není to předčasné. Premiéra Vánoční koledy v pražské Hybernii bude v listopadu, vstupenky už jsou v předprodeji. A než se výlohy vyzdobí jmelím, hodí se připomenout, že anglické Merry Christmas čili Veselé Vánoce použil poprvé právě Charles Dickens v příběhu, který se dočkal nespočtu proměn od filmu přes balet po muzikál. Mirka Spáčilová
Magazín Víkend Pravidelná příloha deníku MF DNES ŠÉFREDAKTOR MF DNES: Robert Čásenský, ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA MF DNES: Tomáš Vocelka. VEDOUCÍ VÍKEND DNES: Vladan Šír, ZÁSTUPKYNĚ VEDOUCÍHO: Radana Vítková. ART DIRECTOR: Petr Hořejší, GRAFIČKY: Tamara Kvěchová, Lenka Šabaková, EDITOŘI: Václav Hnátek, Alena Slezáková, Kamil Struha. REDAKCE: Zuzana Drtilová, Luboš Heger, Alice Horáčková, Marie Homolová, Lukáš Kašpar, Klára Kubíčková, Jiří Sotona, Jan Vedral, Milan Vodička (cestování). SCÉNA: Mirka Spáčilová, KAVÁRNA: Josef Chuchma. PRODUKCE: Bára Komersová. E-MAIL:
[email protected]. VÍKEND DNES JE PRODEJNÝ POUZE S MF DNES
8. října 2011, VÍKEND
18 2 ROZHOVOR
Bál jsem se, že třetí světová vypukne v Praze S novináři často nemluví. O sobě už vůbec ne. Jeden z nejslavnějších spisovatelů světa UMBERTO ECO teď v Miláně udělal výjimku. A bavil se o své nové knize s Prahou v názvu, o jídle a sexu, dětství s Mussolinim i o tom, proč intelektuál mluví pomalu.
Z
A HČ
božňuje jednoduchou pizzu a složité knihy. Alespoň ty jeho připomínají labyrinty, mívají kolem pěti set stran a jsou to tak trochu historické thrillery i filozofické traktáty v jednom. Příklad za všechny: Jméno růže. Italský myslitel a akademik Umberto Eco napsal svůj první román skoro v padesáti a hned se stal jedním z nejslavnějších spisovatelů na světě. Čtenáře neodradily ani pasáže v latině, knihy se prodalo na padesát milionů výtisků a dočkala se filmové podoby se Seanem Connerym. Objevuje se v ní i zmínka o Praze, kterou však Eco musel v některých zemích socialistického bloku z ideologických důvodů zamlčet. Praha je vůbec Ecovo město: jezdil sem od počátku šedesátých let a svůj poslední román nazval Pražský hřbitov. Příští čtvrtek vyjde v českém překladu, o měsíc dřív, než se objeví v angličtině. Možná i to byl důvod, proč se devětasedmdesátiletý Eco nakonec uvolil poskytnout rozhovor, ačkoli se jim v poslední době dost vyhýbá. Přijela jsem za ním do Milána a nestačila žasnout: byt obložený knihami do podoby malé literární pevnosti. Ale jinak je Eco typický Ital: rozmáchlá gesta a výrazný projev, občas se rozčilí, ale ještě častěji se hurónsky směje. Jenom jsem si chvílemi nebyla moc jistá, jestli se dá autorovi, který lišácky pomrkává a miluje bonmoty, všechno úplně věřit.
Máte tady prý přes třicet tisíc knih. Všechny jste přečetl? Ne, proč bych je tu jinak shromažďoval? Já knihy nečtu, ale píšu. (smích) To jenom vtipkujete, ne? Co to vůbec znamená, přečíst knihu? Otvíráte ji s pocitem, že ji zvládnete celou, ale už jste někdy četla celou encyklopedii? Spousta knih je jenom k nahlížení. A spoustu knih, které jsem přečetl, tady nemám. Vyčíslit se to nedá, ale zkuste se mnou počítat: denně se dotknu nejméně deseti knih, takže to máme deset krát tři sta šedesát pět dní krát osmdesát let… A jsme tam, zhruba tolik knih mi prošlo rukama. Existuje nějaký klasik, kterého jste při tom úplně minul? Samozřejmě, ale nic s tím dělat nebudu, protože je to dobrý způsob, jak se můžu chránit. Když se mě ptají, jestli jsem četl poslední knihu toho a toho, odpovídám: „Ale prosím vás. Vždyť jsem dokonce nečetl ani Thackerayův Jarmark marnosti.“ Po pravdě – třikrát jsem to zkoušel a skončil po dvaceti stranách. Tak radši k lehčí literatuře. Vlastníte i nějaké kuchařky? Prosím? To tedy ne. Ale vím, na co narážíte – po vydání mé poslední knihy Pražský hřbitov mě někteří chytráci považují za kulinářského experta. A já jsem přitom hamburger man.
To znamená, že jíte jenom hamburgery? Než abych šel do nádherné restaurace v centru Milána, budu se radši doma u bílého vína a kousku sýra koukat na televizi. Naopak v Šanghaji do restaurace půjdu, ale to je antropologický výzkum, kuriozita. A nemá to co dělat s mojí pusou, ale s rozumem. Takže vaše nejoblíbenější jídlo je... ... pizza Margherita. Ale kdybych měl být úplně upřímný, řekl bych farinata – název se mění podle regionu, ale je to palačinka z cizrny. Za mého dětství se jedla všude, ale pak najednou zmizela. Nikde není. A když mě zvou někam na přednášky, říkám, že přijedu, jen když mi udělají farinatu. To je moje jídlo, chuť mého dětství. Říkal jste, že jste hamburger man. Tak proč se ve vašem posledním románě Pražský hřbitov pořád jí? A navíc ty nejvybranější pokrmy? To je zvláštní optická iluze. Tolik jídla je tam proto, abych ho čtenáři znechutil. Pro moji postavu, kapitána Simoniniho, je jídlo náhražkou sexu: nemiluje, a tak hodně jí. Ale část čtenářů to pochopila naopak, ach, jak je to krásné, všechna ta vynikající jídla. Podobně to máte i s Prahou? Je sice v názvu vaší novinky, ale pak se tam objevuje jen v náznacích. Když jsem o Pražském hřbitově poprvé mluvil na veřejnosti, okamžitě jsem dostal pozvání do Prahy. A já
musel vysvětlovat, že tam žádná Praha není, že mě zajímaly jen Protokoly sionských mudrců, které s pražským hřbitovem trochu souvisí. Ale asi víte, že Jméno růže Prahou začíná. Počkejte, to je v předmluvě? V některých vydáních ta věta je, a v jiných není. Když se kniha překládala třeba do maďarštiny a rumunštiny, nakladatelé mi říkali, že tam Prahu nemohou uvést. Vztekal jsem se, že jsem tam byl a že je to magické město, ale oni mě přemlouvali, ať ji vyhodím, že ve zbytku románu už stejně nehraje takovou roli. Tak jsem jim navrhl, že to tam rovnou můžou dát Dublin. Teprve v reprintech se Praha do Jména růže vrátila. A kdy jste tady tenkrát byl? V den, kdy přijely sovětské tanky. Fakt? Přijel jsem tenkrát se ženou a přá-
VÍKEND, 8. října 2011
ROZHOVOR 19
GIGANT SVĚTOVÉ LITERATURY
Umberto Eco se považuje za maximalistu – své romány píše šest až osm let a jsou to tlustospisy.
FOTO: ISIFA.COM/CAMERA PRESS/REMO CASILLI
teli a sháněli jsme ubytování. Všude měli plno, protože se v Praze zrovna konal geologický kongres. A tak jsme na noc skončili v dělnickém domě někde na pražské periferii, ve směru, odkud zrovna přijížděly sovětské tanky.
Než bych šel do restaurace, budu se radši doma u bílého vína koukat na televizi. cedule – a volali na nás: Tudy nejezděte, to jsou značky pro Rusy. Tanků jste se nebál? Nebyl to osobní strach. Vždyť jsem vyrůstal za války. A tehdy jste strach také neměl? Naučil jsem se, kam mám skočit, když se střílí. V Praze jsme tehdy byli ve čtyřech: já, moje žena, která si jako Němka válku dost prožila, a pak naši dva přátelé, tak o pět let mladší.
A víte, co bylo zajímavé? Když jsme slyšeli střelbu, rozběhli jsme se každý jinak: kamarádi rovnou do středu ulice, aby viděli, co se děje, kdežto já se ženou na roh. A když se objevil tank, já a Renate jsme se automaticky schovávali u dveří, ale kamarádi se otočili ke zdi. Z dětství jsme s manželkou věděli, že dveře a rohy bývají nejlepší: když jde o život, můžete utíkat dovnitř nebo ven, napravo nebo nalevo. To všechno byl instinkt přežití, rozdíl těch klíčových čtyř roků z války. V jednom fejetonu zmiňujete, že jste za války vyhrál školní soutěž s ódou na Benita Mussoliniho. (delší ticho) Vychovávali nás, jako by to byl náš Bůh. V rodině jsme o něm vtipkovali, ale to neznamenalo, že bychom ho odmítali. I o Bohu či vládě se dá dělat legrace. Rodiče byli petite bourgeoisie, maloměšťáci, kteří akceptovali situaci – s určitou skepsí. Pamatuju si, že nás často
navštěvoval tátův bratranec, který byl hodně výbušný socialista. Takže jsem vnímal i kritický pohled. Ale Mussolinimu jste věřil? Když mi bylo tak devět deset, ptal jsem se sám sebe, jestli duceho miluju tak, jako miluju svého otce nebo matku. A odpověděl jsem si, že ne – a že je tedy se mnou asi něco v nepořádku. V červenci roku 1943, když Mussolini skončil, mi bylo jedenáct. Byl jsem malý, ale už dost starý na to, abych pochopil, co se děje. Když mě den poté rodiče poslali pro noviny do stánku, byl jsem u vytržení: místo všech starých titulů tam byly najednou úplně nové, ty komunistické, křesťansko-demokratické… Ale nebyl jsem tak hloupý, abych si myslel, že přes noc zmizeli i lidé, kteří těm starým novinám věřili. V tom pohledu bylo mých deset let života – ale pro mě už to byla minulost. Čtěte na straně 20
▲
Co jste si o nich jako italský intelektuál pomyslel? Řešil jsem, jak z toho ven. Byli jsme přesvědčení, že druhý den začne třetí světová válka – byli jsme v Praze a děti zůstaly v Itálii. Z Prahy jsme se nemohli dostat, a tak jsme v ní strávili dva dny. Pamatuju se, jak jsme fantasticky jedli v hotelu Paříž, a zrovna když jsme dojídali poslední sousto, restauraci nám před očima zavřeli. Celé město zavíralo. Pak jsme dostali zprávu z italské ambasády, že pro nás domlouvají karavan. Byl to zmatek, jako vždycky, když něco organizují Italové, ale pak jsme zjistili, že jsme v tom nevinně: Češi měnili na silnicích
Pohoda u televize
VÍKEND, 8. října 2011
ly a trochu zkrátit závěrečnou scénu s požárem. Poslechl jsem ho jen v prvním případě, protože závěr považuju za vrchol knihy. Kolik postav z vašeho románu zůstalo ve stejnojmenné filmové adaptaci? Není to otázka postav, ale vrstev. Znáte club sandwich? Mezi třemi plátky toastu rajče, slanina, vejce, sýr... Ale ve filmu z toho všeho zbylo jen to rajče a sýr. Celý teologický, politický aspekt zmizel. Ale nestěžuju si, tohle všechno jsem dopředu věděl: když čtete Jméno růže, potřebujete na něj pět dní. Ale film? Ten trvá dvě hodiny. A co Sean Connery v hlavní roli? Na začátku jsem z něj měl strach – že bude moc bondovský. Představoval jsem si tam Aleka Guinnesse, ale ten byl v té době už starý a režisér mi ho zatrhl. Ale film se pak povedl. Setkali jste se s Connerym osobně? Na natáčení jsem se byl podívat jen jednou a skončil jsem v Conneryho maringotce, měl tam malou whisky. Pamatuju se, že pořád mluvil jen o fotbale, který mě vůbec nezajímá. Ale před dvěma lety se mi doneslo, jak se Conneryho ptali, jestli mě zná. Odpověděl, že ano – a že si se mnou tenkrát báječně popovídal o fotbale! (smích) Takže fotbal vás moc nebaví, jídlo taky ne. Jaké máte vášně? Hudbu... Knihy... Sex... A to je tak všechno. (Za Ecem prochází jeho manželka Renate – pozn. red.) Co cigarety? Na krabičky INZERCE
ROZHOVOR 21
Umberto Eco (79) Slavný italský sémiotik začal psát romány pozdě a trochu náhodou. Dokončil své akademické práce a zrovna neměl do čeho píchnout – a tak se zrodila jeho nejznámější kniha Jméno růže (1980). Narodil se 5. ledna 1932 v Alessandrii, válku prožil v horách, kde pozoroval boje mezi fašisty a partyzány. Na univerzitě v Turíně studoval středověkou filozofii a literaturu, v 50. letech pracoval mimo jiné jako kulturní redaktor v televizi RAI. Žije v Miláně s manželkou Renate, má syna a dceru. Jeho zatím poslední román Pražský hřbitov vyjde ve čtvrtek v nakladatelství Argo.
od sirek jste přece psal své novinové sloupky... Cigaretám už se také vyhýbám. Místo toho žvýkám. A při tom jsem zjistil, že moje závislost není chemická: nesouvisí ani tak s mými plícemi, jako s mojí pusou. Potřebuju něco žvýkat, když píšu. A kokain, kterému ve vašem románu propadl slavný psychoanalytik Sigmund Freud, jste nezkoušel? To tedy ne. Nechápu ani, když si studenti před zkouškou berou nějaká povzbuzovadla – opravdu netoužím po tom, chemicky testovat svůj mozek.
Je to s tím Freudem a kokainem, jak píšete ve své knize, pravda? Každá z mých postav v Pražském hřbitově dělá a říká přesně to, co ve skutečnosti udělala a řekla! Ale dostal jsem dopis od čtenáře, který mi vytýká, že si Freud kupuje frak s černou vázankou, a přitom se k fraku nosí jen bílý motýlek. Odpověděl jsem mu, že takhle to Freud napsal. A samozřejmě že zbožňoval kokain – byl přesvědčený, že je dobrý na oči, cukrovku a jasnozřivost, že je to lék na všechno. Pomáhal i jeho sebevědomí: v dopise své snoubence tvrdil, že není génius, že v životě nic nedokáže a je příliš starý, aby řekl něco nového. Zajímavý, hodně lidský charakter. Často píšete o jiných, ale o sobě moc ne. To schválně? Stává se zřídka, že spisovatel odvypráví sám sebe. Ale každý je autobiografický, promítá se do různých postav. Dokonce i když vyprávím o psovi, dávám mu kus ze svých vzpomínek, pocitů a zkušeností. Jak taky jinak popsat duši psa, když jsem v ní nikdy nebyl? Postava z vaší novinky nevykrádá sebe, ale už vydaná díla. A z těch pak po něm zase opisují další a další autoři. Existují v literatuře vůbec ještě nějaké původní myšlenky? Každá kniha opakuje něco, co už se objevilo v jiných knihách. Dokonce i Sofokles vyprávěl staré příběhy. Ale důležitý je způsob, jakým příběh utváříte. Blaise Pascal jednou poznamenal: „Neříkejte, že jsem neřekl nic nového. Nové je uspořádání věcí.“ Takže i když skoro všechny příběhy pojed-
návají o lásce a smrti, je tu určitý rozdíl mezi Paní Bovaryovou a Barbarou Cartlandovou (anglická autorka sladkobolných příběhů – pozn. red.). Ale dá se něčemu věřit? Ano. Pražský hřbitov a také mnohé své eseje jsem věnoval podvrhům, lžím a výmyslům. Protože pokud o něčem můžete říct, že je to lež, tak jedině proto, že věříte, že někde pořád existuje pravda. Bez ní byste nepoznala lež. Takže věřím v pravdu – a je to těžká práce. Ale pokud mám věřit vaší poslední knize, pak nejúspěšnější tituly mají mít kolem třiceti stran. A vy jste těch stran nakonec napsal přes čtyři stovky. Protože romány radši píšu, než je vydávám. V umění existují minimalisté, kteří celý život malují dvě jablka, a pak maximalisté, kteří se vrhnou na Sixtinskou kapli. Dávám přednost Michelangelovi, a možná i proto jsem nikdy nevydal povídky – ani bych je nejspíš neuměl. To už je pro mě lehčí vymalovat tu kapli. Psal jste přece básně – a ty bývají krátké. To bylo v pubertě a o lásce. A jaká byla vaše první láska? První láska byla hned před tou druhou. Nikdy se nedozvěděla, že jsem ji miloval, zemřela, a proto jsem napsal Tajemný plamen královny Loany. Jak se jmenovala? Chachá. (Eco divoce rozmáchne paže.) Tak kde máte ty knížky k podpisu? ■
[email protected]
8. října 2011, VÍKEND
20 2 ROZHOVOR
Rozumím tomu dobře, že jste prozřel díky jedinému pohledu na noviny? To nebylo prozření, ale objevení nového světa! Obrovské vzrušení. A potom – Mussoliniho v červenci svrhli, ale pak ho v září osvobodili Němci a vyhlásil novou republiku. Měl projev v rádiu a já jsem byl v šoku z toho, jak se mu za ty tři měsíce změnil hlas. Zatímco starý Mussolini hřímal z balkonů, ohromoval energií a rétorikou, ten nový už byl jenom duch. Byl to hlas nemocného, zlomeného člověka.
O smrti
Čím jsem starší, tím si vybavuju větší podrobnosti ze svých raných let, a nejenom z nich. Musí být nádherné zemřít, protože v tenhle okamžik asi víte všechno.
Necítil jste jako italský patriot i pachuť porážky? Alealeale! (Eco křičí.) Potom, co jsem na vlastní oči viděl, jak partyzáni bojovali s fašisty, jsme to prožívali jako velké vítězství. A příjezd prvních Američanů, to bylo teprve něco! Černý regiment! Dali mi první žvýkačku a ukázali první americký komiks. V tomhle okamžiku to byl triumf.
Která kniha vás v mládí nejvíc okouzlila? Náš autor byl Emilio Salgari, italský Jules Verne, ten ovlivnil celou generaci. Ale pokud jste četla můj román Tajemný plamen královny Loany, asi si myslíte, že mě zásadně poznamenal Mickey Mouse, a pak komiksy, kde se mluvilo o svobodě tisku a podobných věcech, které pro nás byly úplně nové. To všechno mě ovlivnilo, a také jedna kniha, kterou jsem nečetl, ale kterou nám vyprávěla maminka – Pipino, nato vecchio e morto bambino, příběh muže, který se narodí jako sedmdesátiletý a zemře jako dítě. Žije nazpátek. A svým způsobem jsem tuhle knihu pak napsal. Jak to myslíte? Možná stále žiju jako Pipino: v současnosti, ale také v minulosti, protože se čím dál tím víc vracím nazpátek, abych odtud přestavoval svůj život.
Takže teď jste zrovna na dně? To ne, každá kniha je jako dítě, s kterým musíte strávit nejméně dva roky, krmit ho a starat se o něj – a pak už umí jít samo. Takže teď v depresi nejsem, jelikož mi zbývá ještě jeden rok, než svůj román opustím. V tom se liším od žen, které propadají depresím hned po porodu. Váš otec z vás chtěl mít právníka. Snažil se, abyste měl nějaké praktické povolání? Neee! To bylo proto, že tehdy se na univerzitách, aby to k něčemu bylo, dalo studovat buď na doktora, anebo na právníka, možná tak ještě na inženýra. Nikdo neuvažoval o tom, že bude sociologem nebo expertem na maďarskou literaturu. Od té doby, co jsem se naučil dobře mluvit, jsem se zkrátka měl stát právníkem. Občas jsem se v otcově kanceláři zapovídal s jeho šéfem, ale nemluvil jsem s ním rychle a plynně jako obvykle, ale pořádně pomalu a s dlouhými pauzami. Otci se to moc nelíbilo – ale to nevěděl, že jsem tenhle styl pochytil od intelektuálů.
Jak jste pak prožíval konec války? Válka pro mě byla velké dobrodružství, ne ani tak konec, ale Venticinque Aprile, konečné osvobození Itálie, obrovské oslavy, tatataaaa, střílení a samá party.
Nesouvisí s těmi všemi válečnými prožitky a ideologiemi i to, jakým způsobem píšete romány? Že je rozkládáte a moc nevěříte jazyku, který stejně dobře může posloužit té či oné straně? To byl klíčový okamžik pro můj další život a aktivity: stal se ze mě skeptický pozorovatel, analytik jazyka a politických diskurzů. Ano, jednou mě nachytali – když jsem byl kluk. Ale podruhé už jsem na to nikomu nikdy neskočil.
Navíc, pokaždé když dokončím knihu, je mi hodně smutno.
A intelektuál musí mluvit pomalu? Typický oxfordský profesor přece začne: Well, nechte mě přemýšlet, ehm, myslím, že... Proto jsem se nestal právníkem, ale filozofem, protože ti si můžou dovolit dlouhé přestávky.
DOMA S KNIHAMI Ve svém milánském bytě má Eco knihy všude. Ty nejvzácnější jsou ve vitrínách (za ním). FOTO: RICHARD KLÍČNÍK, ARGO
Proto tak často píšete o někom, kdo ztrácí paměť a znovu hledá své vzpomínky? To spíš souvisí s tím, že jsem akademik a sémiotik, který se vždycky zajímal o problém paměti, je posedlý starými knihami a skálopevně věří tomu, že paměť a duše jsou jedno a totéž. Když ztratíme paměť, stávají se z nás zvířata. Dokonce i jako křesťan, který vstupuje do nebe, si musíte pamatovat svoji minulost – jinak skončíte v pekle. A vy si všechno pamatujete? Čím jsem starší, tím si vybavuju větší podrobnosti ze svých raných let, a nejenom z nich. Musí být nádherné zemřít, protože v tenhle okamžik asi víte všechno. Jeden kamarád tvrdí, že identitu získáme až v okamžiku smrti.
To je docela možné. Tak já se u vás po své smrti stavím a povím vám o ní. (smích) I proto mají všechny vaše romány kořeny v minulosti? To není úplně přesné, třeba Foucaultovo kyvadlo je i ze současnosti. Ale ano, je tam hodně historických odboček a návratů. Neskrývám potěšení z toho, když vyprávím příběhy o historických událostech a strávím třeba šest osm let prohrabáváním materiálu a hledáním informací. Proč jinak psát romány? Nedokážu pochopit lidi, co vydávají jeden román ročně, to přece musí být hrozná nuda. V Česku takových autorů, kteří píšou každý rok nejmíň jednu knihu, máme docela hodně. Ale co z toho mají? To z psaní nemůžou mít žádné zadostiučinění!
Ale k teoretickým textům jste později přidal i romány. Ten první, Jméno růže, vám vyšel skoro v padesáti letech. Proč tak pozdě? První romány jsem začal psát ve věku deseti let, ale žádný z nich jsem nedokončil. Takže jsem byl autorem mnoha nedokončených mistrovských děl, podobně jako Franz Schubert. Pořád jsem něco začínal, a když mi bylo asi patnáct, pustil jsem se do poezie, až jsem se v určitém okamžiku rozhodl, že mě přece jen víc zajímá ta filozofie. Když se Gustav Flaubert pokoušel vydat Paní Bovaryovou, dostal prý od nakladatele kritickou odpověď: Rozvleklé, příliš detailů. Nezažil jste se Jménem růže něco podobného? A víte, že Josef II. řekl Mozartovi, že používá příliš not? Ale ne, já měl to štěstí, že jsem se nikdy nemusel nabízet. O rukopis mě vždycky někdo požádal. Dokonce i o Jméno růže – nějak se rozkřiklo, že jsem napsal román, a pak mi během jednoho týdne volali hned tři nakladatelé. Všichni, že to berou. Dal jsem ho pak do nakladatelství Bompiani, jehož zasloužilý redaktor měl k textu dvě připomínky: příliš dlouhý začátek první kapito-
