Obsah. Ve stínu růže (Martin Pohlreich)...2 Vědecké metody (Antonín Hujer)...10 Práce zaklínače nikdy nekončí (Martin Stehlík)

Obsah Ve stínu růže (Martin Pohlreich)..............................2 Vědecké metody (Antonín Hujer).........................10 Práce zaklínače nikdy nekončí (Martin Stehlík) ..........................................................16

Cesta v bažině (Ondřej Kaňovský) .........................24 Dlouhá noc (Jan Studnička)....................................28 Právo soudit (Jaroslav Žák) ...................................34 Setkání (Michaela Chroboková) ...............................40 Sídlo druida (Marek Julínek) .................................44 Směrem na Potočnici (Pavel Mondschein) .........49 Události v době královražd (Štěpán Pokorný) ....53 Zaklínač (Honza Filip).............................................59

1

Ve stínu růže Martin Pohlreich Ledový vítr si pohrával se zaklínačovými bílými vlasy a mráz se mu zakusoval až do morku kostí. Zasněžená pláň působila bezútěšně. „Geralte,“ ozval se za ním dětský hlas. Zaklínač se prudce otočil. „Alvine, co tady děláš?“ Blonďáček na něj nereagoval. „Proč jsi mě zabil, Geralte?“¨ „Ale já.. já tě přece..“ „Proč,“ přerušilo jej dítě, „proč jsi to udělal? Říkal jsi, že stříbrným mečem zaklínači zabíjejí jenom monstra.“ „Ale to jsi nebyl ty, nezabil jsem tě,“ snažil se Geralt zastavit příval slov. Marně. „Jsem snad monstrum, Geralte? Proč jsi mě zabil? Chtěl jsem být jako ty, chtěl jsem pomáhat lidem. Věděl jsem, že mě budou nenávidět jako vás zaklínače, ale musel jsem je zachránit. Tak proč jsi mě zabil?“„Ale já tě nezabil!“ vykřikl Geralt. „Lžeš! Tys mě zabil!“ Hlas se změnil, místo vysokého chlapeckého se najednou ozýval hrubý hlas muže zvyklého štěkat rozkazy. Poryv větru vehnal Geraltovi vločky sněhu do očí a přinutil jej je na malou chvíli zavřít. Když je znovu otevřel, nestál už před ním Alvin, chlapec, kterého poznal v podhradí Wyzimy, ale velmistr Řádu planoucí růže, Jakub z Aldersbergu.

2

„Ty…“ „Ano, já. Stále jen já. Řekni, Geralte, to jsi mě opravdu nepoznal? To se i zaklínačské smysly slavného bílého vlka nechají tak snadno ošálit?“ Jakub z Aldersbergu celou dobu v ruce třímal meč. Stříbrný zaklínačský meč. „To ty jsi monstrum, Geralte. Ne, jsi daleko horší. Zhatil jsi naději všech lidí. A koneckonců i těch tvých všivých nelidských kamarádíčků. A až skončí věk meče a sekery, věk vlčí, tvůj věk, a nadejde čas Bílé zimy a Bílého světla, čas šílenství a nenávisti, Tedd Deireádh – Čas konce, nebude nikdo, kdo by z něj lidi vyvedl. Nezbude nikdo, Geralte, všichni tví milovaní zemřou. A ty tomu budeš přihlížet.“ „Jsi jen pomatenec Aldersbergu, nic než náboženský fanatik!“ „Je jen tenká hranice mezi šílencem a prorokem,“ usmál se velmistr. „A myslím, že tohle patří tobě.“ Pozvednul stříbrný meč a vykročil směrem ke Geraltovi. Ten ze zad strhnul svůj ocelový a zaujal postoj. „Porazil jsem tě jednou, dokážu to znovu.“ Pomalu kýval mečem v rytmu protivníkových kroků, hlavou mu letěly tisíce prožitých soubojů a roky tréninku. Žádný smrtelník proti němu neměl šanci. V posledním zlomku sekundy, před tím, než zaútočil, se znovu ozval dětský hlas: „Gerlate“ zaklínač ztuhnul uprostřed pohybu a to andělsky vypadající modrooké dítě mu vrazilo meč do srdce. „Nevidíme se naposledy, Geralte,“ přešel hlásek do šepotu, „zaplatíš za to, co jsi mi udělal, Bílý vlku.“

3

Geralt se s trhnutím probudil. Chvíli seděl a držel si ruku na místě, kde ještě před chvílí cítil pronikat čepel do těla. Pak se rozhlédl kolem. I chabé světlo hvězd stačilo k tomu, aby přehlédnul každý detail pokoje. Známé prostředí mu pomohlo zklidnit rozbušené srdce. Deka vedle něj se pohnula a drobná ruka mu spočinula na rameni. „Už zase ten sen, Geralte?“ zeptala se Triss. Zaklínač jí neodpověděl a jen dál v prstech převracel přívěšek z dwimeritu. „Jdu se projít,“ prohlásil po chvíli tiše. Triss ho jen mlčky pozorovala, jak si obléká svršky. Navyklým pohybem sáhnul na noční stolek, ale nahmátnul jen prázdno. Jeho zaklínačský talisman neležel na svém obvyklém místě, ale na dřevěné podlaze. Geralt se pro něj se zamyšleným výrazem sehnul a připjal si jej na krk. Nepočítal s tím, že by jej dnes potřeboval, ale raději by ven vyrazil nahý než bez medailonu. O několik okamžiků později už za ním bouchly dveře a zneklidněná Triss se znovu zachumlala do postele. Procházky noční Wyzimou se stále nepovažovaly jako zdraví a majetku prospěšné, ale situace se za posledních několik týdnů výrazně zlepšila. A tak zamířil nejkratší cestou do hospody U Chlupatého medvěda. Značně pokročilá hodina znamenala spoustu rámusu. Sice bylo nemálo těch, kteří zaujímali polohu na stole či pod ním, ale jejich alkoholem posilnění kolegové se o tu správnou atmosféru starali za ně. Geralt si to namířil ke stolu, kde každý večer vysedával jeho starý přítel Yarpen Zigrin. Ani tentokrát nezklamal: on a jeho dva trpasličí kamarádi se zrovna dohadovali s jedním opilcem, který se rozhodl pro-

4

ti nim zkusit štěstí v kostkách. Podle výrazu soudě neuspěl a snažil se trpaslíky usvědčit z podvádění. Zrovna když výhružně povstal a zdálo se, že štamgasti získají kulturní vložku v podobě pořádné bitky, přistoupil k němu Geralt a položil mu ruku na rameno. Když opilec spatřil okovanou rukavici a jejího majitele, měl zvážit své šance a vycouvat. Alkohol kolující v krvi mu to však neumožnil. Ohnal se po zaklínači, ten jen lehce uhnul hlavou a vzápětí se útočníkovi zjevili všichni svatí, co znal a snad i pár navíc. Geralt překročil bezvládné tělo a přisedl si ke stolu. „Yarpene,“ pokývnul na trpaslíka. „Vitaj, Geralte,“ zahlaholil radostně. Pak nasadil zachmuřený výraz. „Vypadáš jako bys strávil půl noci se Strigou a né sexy kouzelnicou.“ Mávl na hospodského a za chvíli před Geraltem třísknul plný korbel. „Už tři týdny jsem pořádně nespal. A tenhle krám nepomáhá.“ Strhnul si z krku amulet a hodil jej na stůl. „No jo, dwimerit,“ nakrčil trpaslík nos. „Kouzelnický sračičky. Na pořádnej spánek je nejlepší trpasličí pálenka,“ zachechtal se. Geralt na něj významně zakýval zaklínačským talismanem. „Já zapomněl, že s váma zaklínačama nejni žádná prdel.“ Pak se na dlouhou chvíli odmlčel. „Víš co, pojď za mnou.“ A vyrazil z hospody. Zmatený zaklínač za ním. Yarpen byl ochoten zařízení podobného typu opustit buď hodinu po zavíračce (a to dost neochotně), nebo v bezvědomí (kde už ochota nebyla problém). „Víš,“ začal potichu, když zmizeli z doslechu všech zvědavých uší. „Zaslechl jsem nedávno cosi o jedné elfské vědmě.

5

Prý ti dokáže namíchat driják tak silný, že sto dní budeš v limbu. A beze snů. Tož to by ti snad na jednu noc mohlo pomoct, co myslíš? Ale kdyby tě někdo vyhmátnul, tak ode mě nic nevíš. S nelidma to tu je pořád na ostří nože a tahle prý míchala jedy na šípy Veverek. Čili nikdo, koho by tu měli dvakrát rádi. Na šibenici se ještě pořád zhoupne někdo z našich, když ho usvědčí ze spolupráce s Veverkami. Takže ticho Geralte, rozumíš?“ Gerlat přikývnul. „Tak se měj, já mám ještě nějakou práci,“ zazubil se a vrátil se zpět do hlučícího medvěda. Zaklínač ještě chvíli pozoroval zavřené dveře, otočil se a vrátil se zpět do své postele. Noční můry nikdy nepřicházely víc než jednou za noc. Slabý přísvit na východě mu ale mnoho nadějí na dlouhý spánek nedával. Ulehnul, oči upřené do prázdna a přemýšlel o Yarpenově nabídce. V posledním konfliktu nebyl zrovna na straně Scoia‘tael a nerad by, aby jeho spánek byl sice bezesný, ale věčný. „Geralte, Geralte!“ Křik vytrhl zaklínače ze spánku. Chvíli mu trvalo, než dokázal hlas zařadit. Shani. To, že se tu objevila, znamenalo něco vážného. Že se s Triss nemají rády, bylo slabé slovo. „Geralte, Yarpen je v průšvihu. Zatkli ho a obvinili ze spojenectví s Veverkami. Prý se jim i přiznal.“ To už byl Geralt na nohou. Za to, že se večer neobtěžoval svlékat, ho jistě ještě čeká od Triss kázání, ale to mohlo počkat. Beze slova proběhnul na ulici. Nezastavil se a rychlým krokem si to namířil k hradu. Jeho pověst jej předcházela a otevírala mu dveře. Bílého vlka, který dvakrát zachránil královu dceru z prokletí a zachránil Wyzimu od zkázy jménem Jakub z Aldersbergu se nikdo nepokusil zastavit.

6

„Folteste, co to má znamenat?!“ stráže u králových komnat jej odmítaly pustit dál. Král je však mávnutím odvolal. „Geralte, čemu vděčím…“ „Folteste, měli jsme dohodu. Žádné pogromy proti nevinným nelidem!“ „Tuším, že narážíš na svého trpasličího přítele. Ale ten není nevinný, přiznal se.“ „***,“ vykřikl Geralt slovo, které se v přítomnosti krále vyslovovat nehodilo. „Ale Geralte, vždyť jsme jej dopadli díky tobě. To tobě se svěřil se svými kontakty na Veverky. A když slyšel, že je to díky tobě, tak se nám i přiznal. Díky, Geralte, bez tebe bychom to nedokázali. Můžeš se přijít podívat na popravu, tentokrát nebude tradičně za úsvitu, ale v poledne. To ještě stihneš.“ Zaklínač přestával vnímat králova slova. Svět kolem zrudnul. „Zabil jsi mě, Geralte,“ zněl mu v uších Alvinův hlas. „Zabil jsi mě, Geralte,“ přidal se ten Yarpenův . „Zabil jsi nás, Geralte. Proč? Proč jsi nás zabil? Proč jsi to udělal, Geralte? Proč?“ Hlasy v zaklínačově hlavě se nedaly utišit. „NE! Já to nebyl. Já to neudělal,“ vykřikl zoufale. Pohled mu padl na Foltesta. „To ty, ty za to můžeš!“ zavrčel. Král byl možná zkušený bojovník zocelený mnoha bitvami, ale proti zaklínači neměl šanci. Vyměnili si několik úderů a najednou měl Geralt sevřené ruce kolem jeho hrdla. V očích mu už nezbýval ani ždibec příčetnosti. „Ty, je to tvoje vina, tys je zavraždil… a teď za to zaplatíš.“

7

Koutkem oka zahlédl stříbrný záblesk, ale v tuhle chvíli jej ignoroval. Ale snad ze sentimentu byla čepel vedená na plocho, a tak zaklínače jen srazila do bezvědomí. Jak se svět propadal z rudého oparu do temnoty, ještě pozoroval Foltesta plazícího se pryč. Ledová pláň, věrný přítel tolika posledních nocí, byla zpět. „Geralte,“ nenechal na sebe čekat Alvinův hlas. „Gera…“ hlas se mu náhle zlomil, snová realita se zavlnila, aby o okamžik později zmizela docela. Když se Geralt probral, nenacházel se na zrovna příjemném místě. Nebylo to sice doupě baziliška, ale wyzimské vězení nepatří mezi oblíbené turistické destinace. Ohlasy zde ubytovaných nejsou pozitivní a jakékoliv pokusy o zkrácení pobytu byly doposud neúspěšné. Geralt se zvednul z dřevěné pryčny a pohlédl ven zamřížovaným okýnkem. Hvězdy si pokojně svítily a osudy lidí pod nimi je nezajímaly. Geralt byl v limbu dobrých 12 hodin a to mohl jen těžko přikládat pouze bezvědomí. Přejel rukou po kovu vloženém do stěn. V této jediné cele bylo dost dwimeritu, aby tu mohli držet tucet nejmocnějších kouzelníků celého kontinentu. Že by to byla příčina jeho klidného spánku? Zaklínač si promnul třeštící hlavu. Ale co to mohlo být, že nestačil přívěšek, ale bylo zapotřebí antimagické cely? Zamyšleně se posadil. Znal jen jednoho člověka, který dokázal čarovat i přes dwimeritový přívěšek na krku. Alvin. Alvin, který už jednou skočil v čase i prostoru. A když zmizel podruhé, tak jej už nikdy nikdo nenašel. Mohl být opravdu Jakub z Aldersbergu Alvin, který se vrátil desítky

8

let do minulosti? Ale proč by to všechno dělal? Co je jeho cílem. Procházel si v hlavě poslední události. Yarpen Zigrin. Jeho typický přízvuk a výrazy tváře. Když se nad tím zamyslel nyní, něco mu na něm nesedělo. Jako by se jej někdo snažil napodobit, ale nebyl to skutečný Yarpen. Velmistr dokázal vyvolávat dokonalé iluze a manipulovat myslí lidí. Je možné, že skutečný Yarpen se někde válí pod stolem a tohle celé byla jen bouda? Ani Aldersberg by nedokázal ovládnout mysl zaklínače. Ale když by vhodně rozestavil figurky, stačilo by jen malé pošťouchnutí. Aldersberg se tedy snaží zbavit Foltesta? Když selhal jeho první zabiják, pokusil se využít toho, kdo jej zastavil. A málem se mu to povedlo. Gerlat se v cele opět postavil. Tam venku na něj čeká ještě jedno monstrum, jehož likvidaci posledně hrubě odbyl.

9

Vědecké metody Antonín Hujer „Odporné,“ ucedil Foltest a znechuceně nakrčil nos. Přesto byl alchymistovým konáním až zvráceně fascinován a nemohl od něj odtrhnout oči. Adalbertus Aloysius Kalkstein královu poznámku ani nepostřehl a nacvičeným pohybem uchopil stříbrný skalpel mezi palec a ukazovák pravé ruky. Prsty jeho levé ruky se se zachvěním dotkly očních víček mrtvoly, ležící na laboratorním stole a něžně je rozevřely. Foltest by v tu chvíli přísahal, že se alchymista s tělem mazlí, ale byl to pouhý projev jeho vědeckého vzrušení. Bledé tělo patřilo muži ve středních letech. Až na pruh hrubého plátna zakrývajícího bedra bylo nahé. Po celé šířce břicha se táhla rozšklebená rána, která odhalovala klubko střev. Pravá paže byla hladce oddělena těsně nad loktem a zaujímala čestné místo po boku mrtvoly. Strništěm zarostlá tvář nebyla kromě jizvy na bradě ničím zajímavá. To se teď ale změnilo. Kalkstein se dlouze zadíval do pronikavě zlatého kočičího oka. Prohlížel si ho z různých úhlů a nesrozumitelně bručel. „Světlo, Geralte!“ vykřikl znenadání a přetrhl zasněnému zaklínači tok myšlenek. S rukama založenýma na prsou se bělovlasý opíral o zeď v temném koutě laboratoře hned vedle tlejícího torza rozpitvaného graveira. „Nespi, příteli, potřebuji tady posvítit!“

10

Geralt si to bez reptání namířil přímo k vozíku s chirurgickými nástroji a neomylně sáhl po ozdobně zakrouceném uchu plechové krabičky s hořící svíčkou uvnitř. Přistoupil k nebožtíkovi a namířil lucerničku na jeho tvář. Pootočil mosazným kolečkem a důmyslná soustava zrcátek soustředila mihotavé světlo do přesného paprsku, který dopadl přímo na nezvyklou oční bulvu. Kalkstein a mrtvola na sebe dál nehybně zírali. „Není pochyb,“ alchymistova slova upoutala Foltestovu pozornost. „Je po smrti,“ pokračoval zklamaně. „Geralt mluvil pravdu. Jste opravdu odborník na slovo vzatý!“ opáčil uštěpačně Foltest a přidal posměšné odfrknutí. „Zanechte sarkasmů, králi. Pitval jsem muže, jehož tělo bylo v mnohem žalostnějším stavu a můj milý asistent se z okamžiku, kdy ho nebožtík chytil pod krkem, dodnes nevzpamatoval! Nechci, aby i vaše milost byla takto poznamenána. Když o tom přemýšlím, formálně vzato šlo tehdy spíše o vivisekci…“ „Jsem rád, že dbáte o moje duševní zdraví, ale teď už pokračujte,“ odsekl král. Kalkstein rezignovaně pokrčil rameny a pustil se do práce. Skalpel v jeho prstech ožil a doslova se roztančil. Opsal s ním na bulvě dokonalou kružnici, a aniž by uhnul pohledem, vyměnil ho za špičatou pinzetu. Precizním pohybem jí uchytil odříznutou rohovku a tenoučkou blanku odložil na připravené sklíčko. Koncert zakončil překrytím obnaženého oka hedvábnou rouškou. Aplaus se nekonal. Opatrně přenesl

11

preparát pod otočný stojan, na kterém byla upevněna sada zvětšovacích skel. Střídal a kombinoval různě velké čočky a jehlou manipuloval s rohovkou. Chrochtal při tom blahem. Po chvíli se otočil ke svým dvěma hostům, rukávem si utřel slinu stékající po pečlivě zastřiženém vousu. V očích mu jiskřilo. „Pánové, udělejte si pohodlí. Pitva se poněkud protáhne!“ „Další pětice?“ král Foltest udeřil pěstí do stolu, až kostky nadskočily. „Štěstěna ti přeje, vědmáku! Ale víš, co se říká – štěstí ve hře, neštěstí v lásce.“ „Když to tvrdíte,“ Geralt šibalsky vycenil zuby, zavrtěl se v bocích a povytáhl si opasek. Z rozhovoru je vyrušilo odkašlání. Foltest zvedl hlavu od stolu s hrací deskou a vybuchl smíchy. Kalkstein měl na hlavě složitý přístroj, který mu propůjčoval hmyzí vzhled. Skládal se z několika ramen osázených zrcátky, čočkami a svíčkami a všechno to držela pohromadě změť kožených řemínků a mosazných nýtů. „Místo šaška na mém dvoře není dosud obsazeno, milý Kalksteine!“ zajíkal se smíchy král. „Ach, vskutku k popukání!“ urazil se Kalkstein a začal si zařízení nemotorně sundávat. „Říkám tomu přístroji oftalmoskop. Umožňuje mi vidět dovnitř oka. Je to pouhý prototyp, takže vzhled není finální. Prozatím je rozhodující funkčnost!“ „Nechtěl jsem vás rozhněvat! Pokročil jste? Máte pro nás nějaké novinky?“

12

„Dokončil jsem pitvu a připravil předběžnou zprávu. Tak tedy… tkáně subjektu vykazují nezvyklou odolnost proti jedům. Oči obsahují abnormální počet světločivných buněk a neobvyklý pigment. Samozřejmě je tu také ta nepříjemná záležitost se sterilitou…“ „Takže je to zaklínač!“ vyhrkl ze sebe vzrušeně Foltest a poskočil na židli. „To nemohu potvrdit. Jediné, co mohu s jistotou říct je, že jde o mutanta ne nepodobného zaklínači,“ dodal Kalkstein suše. „Kdybych měl ale subjekt s čím porovnat…“ se zachvěním v hlase se podíval na Geralta. „Myslím, že už při našem prvním setkání jsme si ujasnili, že nejsem žádný pokusný králík!“ Geralt varovně vztyčil prst. „V tom případě nemohu již více posloužit,“ alchymista zklamaně rezignoval. V odpověď na to se rozrazily dveře a do místnosti rázně vkročila ohnivá rusovláska. „Králi,“ Triss Ranuncul se zlehka uklonila. „Kalksteine, Geralte. Tak kde ho schováváte?“ Zaklínač beze slova pokynul hlavou k pitevnímu stolu. Čarodějka už z dálky poznala, že mrtvola přišla o oko. „Měli jste mě zavolat dřív, než se do něj pustil tenhle řezník.“ Kalkstein zrudl a snažil se popadnout dech. Vousy na bradě se mu rozrušením třásly.

13

„Tahle čarodějnice, ta... ta... ta požíračka vrazí do mé laboratoře bez pozvání a ještě si dovoluje urážet mě? Mě! Čestného předsedu Klubu alchymistů, geomantů a pyromantů!“ Nikdo ale lamentování prskajícího alchymisty nevnímal. Veškerou pozornost na sebe strhla Triss, která se sklonila nad nebožtíkem a dlaní mu zakryla obličej. Zavřela oči, soustředila se a vyřkla zaklínadlo. „Grealghane! Mluv!“ Z čarodějčiných prstů vytryskly jazyky studeného světla, které si pomalu ale jistě hledaly cestu do jediného zbývajícího oka mrtvoly. „Oko, do duše okno,“ poznamenal s úsměvem zaklínač, „máme štěstí, že mu zbylo alespoň jedno.“ Triss pomalu odtáhla ruku, ale mrtvola nezůstala ležet. Následovala světlo jejích prstů jako můra plamen svíčky a se zapraskáním kostí se posadila. „Mluv!“ vykřikla Triss. Ústa nebožtíka se se skřípěním pootevřela a vypustila na čarodějku hnilobný puch. Ta ani nemrkla. Nebožtík zacvakal zuby a promluvil. „Temerieee, Kaedweeen, Demaweeend…“ „Demawend, král Aedirnu! Co je s ním?“ Foltest skočil mrtvole do řeči. Čarodějka si přitiskla prst na rty. Král neochotně zmlknul a sevřel v pěsti pokerovou kostku, až mu zbělely klouby.

14

„Aediiirn, Pontaaar, řekaaa, hraniceee, Flotsaaam…“ „Hranice mezi Temerií a Aedirnem! Poslal tě snad král Demawend? Co má v plánu? Ihned mi odpověz!“ vykřikl Foltest. Nebožtík otočil hlavu a podíval se na krále. Hlasitě se rozchechtal, až mu cvakaly zuby, znenadání ale strnul. Král k němu přiskočil, aby s ním zatřásl a přiměl ho mluvit. V tom okamžiku mu nebožtík s mlasknutím plivl hustý chuchvalec hlenu a krve do očí a jeho zbývající ruka vystřelila ke královu krku. Ledové prsty omotaly průdušnici a Foltest zachroptěl. „Ne! Znovu už ne!“ vykřikl Kalkstein. Geralta nebožtíkův výpad překvapil stejně jako všechny ostatní, ale zachoval si chladnou hlavu. Ladným skokem překonal vzdálenost, která ho dělila od krále, a rozmáchl se. Ostří stříbrného meče hladce oddělilo nemrtvou dlaň. Bezruká mrtvola ale nepřestala usilovat o Foltestův život. Vymrštila se z pitevního stolu s cílem prokousnout královi hrdlo. Úderem lokte do zubů ji ale Geralt usadil zpět na místo. To poskytlo Triss čas potřebný na vyřčení zaklínadla. Místnost zaplnilo namodralé světlo a nebožtík vydechl naposledy. Foltest se převaloval na zemi a sípal. Mnul si oči a snažil se z nich dostat odpornou hmotu. Na pomoc mu přispěchal Kalkstein s nádobkou dezinfekčního roztoku. Společně s Geraltem pak usadili otřeseného krále na židli. „Příště si snad rozmyslíte zpochybňování mých vědeckých metod,“ rýpnul si rozklepaný Kalkstein.

15

„Omlouvám se, králi,“ spustila zoufalá Triss, „ještě nikdy se nestalo, aby mrtvý takto zaútočil. Muselo jít o nějakou pojistku pro případ reanimace. Ten, kdo ho poslal, tušil, že když bude vrah zabit, pokusíme se ho vyslechnout…“ Foltest si otřel obličej šátkem a zamrkal. Stále viděl rozmazaně. „V pořádku, má drahá. To je to poslední, co mě v tuto chvíli trápí,“ zachraptěl a bolestivě polkl. „Temerie, Kaedwen, Aedirn, Demawend, Pontar, Flotsam,“ opakoval nebožtíkova slova. „Obávám se, že tohle spiknutí sahá mnohem dále, než jsem předpokládal.“ Geralt bezděčně sevřel jílec meče a dlouze se zadíval na Triss. Bylo mu jasné, že vytouženého klidu se ještě dlouho nedočká.

Práce zaklínače nikdy nekončí Martin Stehlík Do zlatavého světla zapadajícího slunce se snášel uschlý list z rozložitého dubu, rostoucího na rozcestí. Lehký větřík ho odvál pár stop od stromu, kde dopadl na bahnitou cestu. Tam však jeho putování neskončilo – do bláta mlaskla těžká noha v kožené botě, na kterou se dubový lístek přilepil. Bota patřila vysokému muži, který pomalu, zadumaně kráčel. Dlouhé bílé vlasy se mu v lehkém vánku cuchaly a spadaly do žlutooranžových očí. V pohublé, mnoha bitkami zjizvené tváři se mu rýsovala únava. Oděn byl v kožené zbroji, nasazené na bílé, usmolené a potrhané haleně. Černé kalhoty měl na stehně rozseknuté, pod nimi byl vidět 16

tmavý šrám. Cákající bahno špinilo vysoké kožené boty každým krokem víc a víc. Na mužových zádech se houpaly dva meče, jeden z čiré oceli, s velkým rubínem zasazeným v hrušce jílce. Druhý byl stříbrný, jeho runami zdobená čepel odrážela slunce sklánějící se k obzoru. U pasu muži cinkal objemný měšec o kovový, krví zašpiněný hák. V rytmu chůze se mu u boku houpal cestovní vak, pověšený pásem přes rameno. Bylo jasné, o koho jde, všichni ho znali, poslední dobou se o něm povídalo všude. Byl to zaklínač. Geralt z Rivie, Bílý vlk. Připadalo mu to jako dávno, leč byly tomu jen dva dny, kdy zabil Velmistra a stal se hrdinou nejen ve Wyzimě, ale i v celé Temerii. O to víc, že zachránil krále Foltesta před útokem neznámého vraha. Jak tak teď Geralt kráčel cestou, v hlavě se mu neustále zjevoval vrahův obličej, jeho oranžové oči, které se na něj posmrtně upíraly ze stínu krví zacákané kápě. Oči tolik podobné jeho vlastním. Ihned po útoku se zaklínač rozhodl příliš neotálet a co nejrychleji zmizet z Wyzimy. Měl namířeno zpět do Kaer Morhen. Vesemir by se měl dozvědět, co se stalo. Geralt pokračoval třetí den, překročil břehy Pontaru. Opustil Temerii, jeho kroky teď mířily Redanským vnitrozemím na severovýchod, po prázdné prašné silnici vedoucí přes louky i lesy. Právě když procházel jedním listnatým lesem, kde skrz listoví tlumeně ozařovalo stezku pozdní odpolední slunce, zaslechl za sebou zvuky.

17

Dusot kopyt a frkání koně. Ne, byli to dva koně, kteří se rychle blížili ke Geraltovi. Ten se zastavil a otočil, očekávaje příjezd jezdců. Ti se ze zatáčky vynořili za okamžik. Geralt ihned ty dva poznal. Muž v sedle dýchavičné muly, která běžela s vyplazeným jazykem a vypadala, že brzy pojde, byl oblečen v honosném, zlatem vyšívaném a tmavě červeném oděvu a s kloboukem s pavím perem, který mu skákal na větrem rozcuchaných černých vlasech. Vedle něj jela v sedle mladá, pohledná žena s rudými vlasy a v zelených šatech. Při pohledu na ni Geraltovi zrychlil tep. „Triss,“ vydechl. „Marigolde!“ „Geralte!“ usmála se Triss. „Konečně jsme tě dohonili!“ „Jedeme za tebou dva dny,“ doplnil Marigold, když se svalil z muly a masíroval si bolavý zadek. „Co se stalo? Proč jsi odjel? Geralte, je pravda, že někdo napadl krále? Geralte?“ „Nechci o tom mluvit,“ zamračil se zaklínač, otočil se a pokračoval v cestě. Triss pobídla klisnu k poklusu, aby Geralta dohonila a srovnala s ním rychlost. „Kam teď půjdeš?“ zašeptala se, hledíc na něj. „Vracím se na Kaer Morhen,“ odvětil zaklínač. Nepodíval se na ni. „Chápu, potřebuješ si odpočinout,“ řekla Triss a nespustila z něj oči. „Po tom všem, co se stalo.“

18

„Počkejte!“ křikl zezadu Marigold. Stál před mulou a táhl jí za otěže. Zvíře se vzpíralo a odmítalo se pohnout o krok, přičemž sípavě skučelo. „Blbej koni,“ ulevil si Marigold kopnutím do kamene na cestě. Vzdal pokusy o přimění zvířete k pohybu, sňal z jeho hřbetu svůj cestovní vak, který si hodil na záda, a loutnu, na kterou jen na zkoušku zadrnkal pár melancholických tónů. Unavená mula se za ním s posledním zasípěním svalila na bok a těžce dýchala, jazyk vypláznutý v prachu cesty. „Jak jste se dozvěděli, že opouštím Wyzimu?“ zajímal se Geralt, když je Marigold doběhl. „Foltest s námi chtěl mluvit,“ vysvětlila čarodějka. „Říkal, že ses vypařil hned druhý den.“ „Mluvil o tom, co se stalo?“ „Ne, ale lidi si o tom povídají,“ řekl Marigold. „Geralte, pověz nám, jak to bylo, je to čin hodný básně!“ „Nepřeháněj, Marigolde,“ zabručel Geralt. Trubadúr ho neposlouchal. „Zaklínač, který svedl urputný boj se zuřivým sokem, jehož zvrhlé úmysly málem stály krále život!“ Marigold zadrnkal pár dramatických tónů. „Bez bázně se vrhl tváří v tvář smrti, jen aby…“ „To stačí, Marigolde,“ zastavil ho Geralt. „Nech umění kvést, Geralte, nebuď takový!“ ohradil se Ma-

19

rigold a se zasněným pohledem v koruny stromů pokračoval. „Lidé chtějí znát příběhy svých hrdinů! Hrdinů, jejichž odvaha je zářivá a čirá jak diamanty a k nimž zahoří touhou nejedna žena! Hrdinů, kteří…“ „Ticho!“ okřikl ho Geralt. Marigold se s ukřivděným výrazem zastavil ve svém projevu. „Snad se tak moc nestalo,“ pronesl dotčeně. „Ticho,“ zopakoval Geralt, tentokrát tiše. Jeho smysly zbystřily. Zastavil se. Okolní vzduch znehybněl. „Co se děje?“ zašeptala Triss a seskočila z koně. „Nejsme tu sami,“ tušil Geralt a tiše tasil svůj ocelový meč. V lese panovalo nepříjemné ticho. Ani lístek se nepohnul. Triss držela neklidnou klisnu za uzdu a snažila se prokouknout šerem, panujícím mezi stromy. Geralt držel meč a tušil, co přijde. Geralt bez problémů zaslechl zadrnčení tětivy. Měl tak dost času na to, aby vystřelený šíp s klidem odrazil. Trissina kobyla se splašila, vytrhla otěže Triss z rukou a tryskem uháněla pryč. Marigold vyjekl a schoval se za Geraltova záda. Přilétl další šíp. A po něm další. A další z jiného směru. Geralt však všechny s ledovým klidem odrazil. Z lesa se vynořil houf mužů. Geralt je nepoznával. Oděni byli ve zbrojích z černé kůže, na pravicích měli přivázané

20

rudé šátky. Všichni se na něj beze slova vrhli. Zaklínač jejich útoky odrážel, musel však uznat, že jsou vytrvalejší a lépe cvičení než běžní lapkové či vrahové Salamandry. Skolil prvního, čepel mu zabodl hluboko do hrudníku. Piruetou se vyhnul dalšímu protivníkovi, který ztratil rovnováhu a život mu ukončil prudký sek přes záda. Triss se postarala o dalšího, zatímco Geralt odrazil další spršku šípů. Za každého padlého však nastoupili dva další. Geralt se musel pořádně ohánět. Triss si magií držela protivníky od sebe, ale po chvíli jí začaly docházet síly. Marigold se jí držel při boku, třímajíc v ruce dýku. Neznámá, leč poměrně početná skupina byla všude kolem. „Zmizte!“ křikl Geralt na Triss a uťal protivníkovi ruku, která s mlasknutím dopadla do zvětšující se krvavé louže. Triss vyvolala mocnou vlnu energie, která svalila dobrých deset mužů na zem. „Utíkejte!“ pobídl je Geralt a podťal dalšímu lapkovi achilovky. Triss s Marigoldem v zádech se ztratila v tmavnoucím šeru pod korunami stromů. Geralt seslal znamení Igni. Několik mužů se se strašným jekem vrhlo k zemi, snažíc se plameny uhasit. Neúspěšně. Jejich výkřiky se zanedlouho ztratily v ohni a zápachu spáleného masa a kůže.

21

Boj trval dlouho. Zaklínač byl víc a víc unavený a dělal větší chyby. Schytal několik ran do kyrysu, utržil pár krvavých šrámů v obličeji. Na jeho akrobatický styl boje už nebyly podmínky, hlína nestačila sát kaluže krve, všude kolem bylo plno těl, usekaných hlav a končetin. A pak bylo najednou opět ticho. Padla poslední hlava. Nikde nebylo ani živáčka. Geralt, vyčerpán po nevyrovnaném boji, klesl na kolena mezi několik vrstev mrtvol. Kolem byla tma. Nepřirozená tma. Zaklínač přeci vidí i ve tmě, teď však Geralt viděl sotva na metr. Zkusil seslat znamení Quen, ale nic se nestalo. Sáhl po lahvičkách ve vaku, který během boje zahodil z cesty. Vak byl zmáčený, jak se většina lahviček rozbila. Sakra, vždyť tady musí někde být… Nenašel však nic. Elixír Kočka, který by mu umožnil vidět v té nepřirozené tmě, se smíchal s ostatními a pomalu se vpíjel do látky vaku či se mísil s krví padlých. Geralt se postavil. Musel najít Triss a Marigolda. Vzápětí se z dálky ozval výkřik. Ženský výkřik. Geraltův medailon sebou prudce škubnul. „Triss!“ zašeptal Geralt. Po tmě se vydal za výkřikem. Žádný se již neozval, a tak se snažil držet směr. Všude byla tma. A ticho. Geraltův medailon sebou trhal na všechny strany. „Triss!“ křikl Geralt. Žádná odpověď. Jen ticho.

22

Zaklínač tápal v temnotě a napínal sluch. Bylo však úplné ticho. Geralt na něco šlápl. Pod jeho vahou prasklo tenké dřevo. Zadrnčely struny, několik jich prasklo a švihlo zaklínače přes nohy. Prořízly mu kalhoty a bolestivě se zařízly do masa. Geralt to ignoroval. „Marigolde?!“ křikl. Bylo jisté, že právě rozšlápl básníkovu loutnu. „Geralte!“ ozval se tichý, vystrašený hlásek. „Marigolde! Kde jsi? Nic nevidím!“ Zachřestily větvičky a před Geraltem se ze tmy vynořil tmavý obrys Marigoldovy postavy. „Marigolde, kde je Triss?“ „Tady,“ hlesl Marigold roztřeseně a udělal pár kroků doprava. Geralt ho poslepu následoval. „Triss?“ Zaklínač ve tmě o něco zakopl. „Triss?“ Po tmě nahmatal tělo, které leželo na vlhkém listí. „Triss!“ Pohladil její vlasy, které si nemohl splést ani v naprosté temnotě. „Co je jí? Co se stalo? Marigolde!“ „Geralte…“ zaskučel trubadúr. „Nemohl... byl jsem…“ Zaklínač se nad čarodějkou sklonil. Nedýchala. „Marigolde! Musíš mi pomoct!“ „Už jí nemůžeš pomoct,“ zaštkal Marigold. „Je mrtvá.“

23

V tu chvíli se Geralta zmocnilo tolik lidských pocitů, že je nemohla zastavit ani jeho zaklínačská mutace. Pln smutku a zároveň zuřivosti, lásky, ale také touhou po pomstě se sklonil nad Trissiným bezvládným tělem, které už nějakou dobu bylo bez života a nyní jen chladlo. Geralt u sebe neměl žádný elixír, žádné ingredience na jejich zhotovení. Nemohl ji zachránit, jako to udělal tenkrát na Kaer Morhen. Po dlouhé chvíli, kdy k sobě jen tisknul chladné tělo, se postavil. Z očí mu sálala zuřivost, vztek a touha po pořádné pomstě. Musel najít ty, co mají Trissinu smrt na svědomí. Zdálo se, že práce zaklínače nikdy nekončí.

Cesta v bažině Ondřej Kaňovský Stezka v bažinách se pomaličku tenčila. Geralt opatrně postupoval. Dobře věděl, jaká tyto bažiny skrývají úskalí. A taky nechápal, proč jsou zde kvůli pár zlaťákům za neplacení mýta kupci ochotni riskovat životy. Kůň po zaklínačově boku zneklidněl. „Klepno, musíme jít dál,“ domlouval klisně. Poplácal ji na krku, efekt uklidnění se míjel účinkem. Zaklínač se pomalu ohlédl. Někde od zatáčky se ve změti skřehotání žab ozvalo žblunkání. Zpoza cesty se vynořili tři utopenci. Geralt odstoupil od klisny šahaje po stříbrném meči. Pomalu jej vysouval z pochvy. Utopenci jej obestupovali. Zaklínač švihl cvičně mečem směrem k jednomu z nich. Ten to nevydržel a rozběhl se pří-

24

mo proti ostré břitvě. Hlava se oddělila od těla, Geralt se ušklíbl a hned nato jeho meč prošel tělem druhého utopence přibíhajícího zezadu. Další útočil zprava, zaklínač uskočil, podťal mu nohy. Místo smrtelné rány však upustil meč. Rukou mu projela omračující bolest. Utopenec s dírou v břiše se mu silně zakousl do ruky. Zaklínač se rychle vzpamatoval a pohotově jej srazil silnou ránou pěstí. Odstoupil od obou hekajících monster a poklidně vzal meč ze země. Dvě rány, dvě utnuté hlavy. Geralt věděl, že jeho ruka dlouho nevydrží. Zároveň mu ale zaplatili za vyčištění celé stezky. Musel tedy pokračovat, mohl by zde chtít projít další neopatrný kupec. Strhl si koženou kazajku, odhrnul rukáv a do rány si nasypal hnědý prášek. Ze své lněné košile utrhl kus rukávu a ránu zavázal. Z brašny vytáhl lektvar na ztlumení bolesti. S úšklebkem ve tváři vypil hořkou tekutinu. Znovu navlékl kazajku, chytl ležící hlavu ze země a narazil ji na hák u sedla. Měl by mít důkaz, kdyby už na nic nenarazil. O čemž ovšem silně pochyboval. Chytil Klepnu za opratě a pokračoval v chůzi. Uzounká stezka přecházela v chatrnou dřevěnou lávku. Lehkým nášlapem vyzkoušel, zda vydrží, načež na ní párkrát poskočil. Jedno poleno prasklo. „Tudyma nemůžeš,“ promluvil ke Klepně a uvázal ji k okraji vratkého zábradlí, jenž bylo pár hřeby laxně přibito k boku dřevěného chodníku. Sotva ušel pár kroků, Klepna se vzepjala vysoko do vzduchu, až urvala kus zábradlí. Geralt k ní přiskočil, zachytil opratě a trhem směrem dolů dostal Klepnu zpět na všechny čtyři nohy. Ta se mu vytrhla, zaklínač zvrávoral a lávka se prudce vyvrátila přímo do bažiny, před kterou měla chránit. Zatímco se zaklínač máchal v bahně, klisna utíkala pryč.

25

Geralt si otřel bláto z tváře a naštvaně se rozehnal rukama. „Blbej kůň!“, zařval. Na další nadávky však již neměl čas. Na místě, kde stála lávka, se nyní nalézal zabahněný kámen monumentální velikosti. Z jedné strany kamene vyrazily tři nohy, z druhé také a nakonec se objevila i hlava. Kikimoří válečnice. Tentokrát zaklínač nelenil, rychle vytáhl ocelový meč a jal se opatrně brodit ke břehu. Zbytečně. Balvan se k němu rozběhl až překvapivě rychle. Geralt skočil šipkou do boku, div že jej nezašlápla jedna z obrovských nohou. Zvedl se, sekl po kikimoře, úder vyšel naprázdno a meč sjel po chitinové krovce dolů. Kikimora se otočila, kusadla namířila přímo na bezmocné tělíčko. Geralt chtěl udělat kotoul dozadu, ale místo toho se jen svalil do bahna, nadechl se a ponořil. Bahno jej pro jednou zachránilo a zbrzdilo jinak smrtelný dopad mohutného pařátu. Nově krvácející rána na kožené vestě jej však nezastavila ve smělém boji. Vymrštil se z bahna a jako zraněné zvíře bojující o svůj život sekal zuřivě před sebe. Ozvalo se zasyčení. Useknuté kusadlo padalo dolů. Kikimoru to však jen naštvalo. Přestala vyjednávat a pustila se do Geralta plnou silou, její noha ho odkopla dobrých pět metrů dozadu, a než se stihl vyprostit ze zajetí bažiny, už byla u něj. Zaklínač sotva vykryl mečem útok zbývajícího kusadla a spadl zády do bahna. Kikimora vítězně zvedla předek těla do vzduchu chystajíc se ke smrtelnému úderu. To byla její první a zároveň poslední chyba. Geralt hodil bláto přímo do očí netvora, postavil se a zabodl meč do nechráněného břicha kikimory. Bodal a bodal, dokud monstrum mrtvé nespadlo přímo na něj. Vysílený se vyplazil zespod mršiny a po chvíli úmorného brodění ulehl vyčerpaný na zem.

26

Mysl mu říkala, že musí vstát, ale tělo neposlouchalo. Rána na břiše krvácela. Brašna s lektvary uprchla společně s Klepnou a jeho poslední naděje umíraly s ním. Bezvědomí se plížilo jako nadcházející šero do jeho mysli. „Aspoň jsem svůj poslední boj vyhrál,“ pomyslel si a bolestně se usmál. Upadl do nekonečného spánku. „Geralte! Slyšíš mě? Geralte! Jsem tak ráda, že žiješ. Marigolde, ty hlavo tupá, už se probral, pojď sem!“„Shani, co se?“ „Pšš, nenamáhej se, miláčku, našli jsme tě v bažině ležet polomrtvého. Klepna přiběhla vyplašená do města, tak jsme tě šli hledat. Našli jsme tě na poslední chvíli. Už se kolem tebe shromažďovali utopenci. Nebýt tohoto chrabrého zachránce, co nám nabídl pomoc, nevím, jestli bychom se k tobě s Marigoldem dostali.“ „Chrabrého zachránce?“ otázal se Geralt. V pozadí na židli stál zámožně oděný muž s mečem u pasu. Přistoupil k posteli, lehce se uklonil. „Dovolte, abych se představil, jsem Vernon Roche. Skolit tak velkou kikimoru je opravdu záslužný čin, dovolím si pro vás vyžádat odměnu u krále“. Geralt jej chtěl cynicky okomentovat, ale vstoupil Marigold. „Geralte, zatímco jsi spal, složil jsem ti baladu!“ Všichni tři se posadili do kruhu kolem Geraltova lóže a zaposlouchali se do ladných tónů trubadúrovy loutny.

27

Dlouhá noc Jan Studnička Pátek, pozdě večer „Tys to prostě nemohl nechat plavat, vědmáku,“ řekl zabiják, pořádně si nakročil a nakopl svíjejícího se Geralta okovanou špičkou těžké boty. Zaklínač, na podlaze pokoje zájezdního hostince nedaleko Wyzimy, vyhekl a svíjel se dál. „To, co ti teď proudí v krvi, je jed sebraný z nažky jedové. Bude to dlouhá a bolestivá noc, Geralte. Víš, od koho jsem ten jed koupil?“ Sténající zaklínač se pokusil dostat na všechny čtyři, ale zabiják, pozorující ho zpod černé kápě žlutýma zaklínačskýma očima, ho přidupl na zem. Vytáhl z pouzdra na stehně dlouhou dýku a ostentativně ji zabodl do stolu, jakoby říkal „na tebe ji nepotřebuji“. Geralt vycenil zuby, těžko říct zda vztekem, nebo bolestí, ale vzápětí inkasoval do obličeje další kopanec. „Koupil jsem ten jed u Vanhoffa. Říká ti to něco?“ Geraltovi říkalo.

Úterý, odpoledne Vanhoff se usmívá: „Co si přeje Bílý vlk od starého obchodníka?“ Geralt si sedá na židli a obezřetně starého muže pozoruje. „Na trhu se musely nedávno hnout ceny s bylinkami, které stimulují hormony a chemické látky v těle.“

28

„Myslíš s bylinkami, které používáte v Kaer Morhen při výcviku.“ „Takže jsi o tom slyšel.“ „Ale nevím nic, Geralte, věř mi.“

Pátek, pozdě večer Vrah si přidřepl před skučícího zaklínače. „Lhal ti, Geralte. Vanhoff ti lhal. Měl nasráno v gatích. Slíbil jsem mu, že když tě nepodrazí, zabiju jeho ženu, dceru i vnoučata. A on tě podrazil. Ale Bílej vlk už se zakousl do problému a nechtěl to pustit, viď? Byl jsi s tím svým lovem tak otravný. A zašel jsi v něm až příliš daleko. Překračoval jsi svůj kodex.“

Noc z úterý na středu Zaklínač prochází ztichlým davem zakuklených postav. Jeho mléčně bílé vlasy mu padají do neoholené tváře, kterou hyzdí jizva. Žluté oči se vztekle blýskají. Jde rázně, těžké armádní boty klapají a meče na zádech se mu hýbou v pravidelném tempu. Nikdo se neodváží promluvit. Až dvoumetrový barman vytáhne zpod pultu velkou dvoubřitou sekeru a výhružně ji opře o bar. „Proměněncům nenalejváme,“ prohlásí a zpod hustého srostlého obočí vrhá na Geralta výhružný pohled. „Nechci pití,“ řekne Geralt a opře se o pult. „Chci informace.“ „Proměněncům nedáváme ani informace.“

29

„Rozmysli si to, dokud chci platit,“ varuje tichým hlasem zaklínač. „Tak neslyšels?!“ zahřmí hospodský a rozmáchne se sekerou. Je velký a nemotorný. Geralt neškodně odkloní sekeru rukou a vytrhne ji šenkýřovi z tlustých prstů. Těžká čepel zazvoní o kamennou podlahu. Hospodský chce nataženou paži rychle strhnout zpátky k tělu, asi už tuší, co bude následovat, ale na Geralta je příliš pomalý. Zaklínač mu chytá v zápěstí a nadvakrát jí láme o pult. Pak se o něj zapře svou botou a přehodí přes bar hostinského na svou stranu. Ten se chce ještě bránit, ale bota opouští pult a přistává mu na obličeji. Všichni v hospodě slyší tlumené křupnutí. Šenkýř už se nebrání, jen leží a sténá. Geralt se k němu nakloní. „Teď mi buď můžeš říct, jak se dostanu k Morhovi, nebo můžu pokračovat. Vyber si.“

Pátek, pozdě večer „Dostal ses až k Morhovi, královi temerských vrahů. Mohls ho zabít, to by správný člověk udělal. Ale ty ses jen vyptával.“ V tu chvíli Geralt vykřikl bolestí. „Nepřerušuj mě!“ zařval zabiják, chytil ho za bílé vlasy a ubalil mu jednu na tvář. „Co jsi zjistil, Geralte? Kdo bude můj další cíl? To od tebe bylo kreativní, to musím uznat.“

Noc ze středy na čtvrtek „Jsou vraždy, o kterých se proslýchá, ale které Cech dělat nemůže,“ vysvětluje Morho, Cechmistr vrahů, dívaje se z okna své pracovny. „Z politických důvodů. Musíš pochopit, že nejsme zločinecký syndikát,“ dodává a podává Geraltovi číši s vínem.

30

Gestem odmítá. Morho pokrčí rameny a napije se z číše sám. „Vidíš? Není otrávená. Tvoje vražda by nám nepomohla, jsi Foltestův oblíbenec, po tom všem. A my máme rádi, když Foltest stojí při nás. Nebo aspoň toleruje naší existenci. Jsme vlastně stínová politická organizace.“ „Které vraždy jste v poslední době nemohli provést?“ nakročí k němu Geralt. „Chci jména.“ „To ti nemohu-“ Morho je najednou přitisknut ke zdi, nohy mu třepotají ve vzduchu a na krku má zaklínačův nůž. „Jména,“ zopakuje Geralt důrazně.

Pátek, pozdě večer „Ale už nebylo tak kreativní vydat se hned další noc za mnou, vědmáku. Vážně sis myslel, že můžeš jen tak přijít a sejmout mě?!“ tentokrát zabiják nekopl jednou ani dvakrát. Ani desetkrát.

Noc ze čtvrtka na pátek Geralt projde profesionálně otevřenými dveřmi. Zavře za sebou a tiše se plíží nahoru po schodech do ložnice Jana Herbrta, předsedy Cechu obchodníků a velkého zastánce Foltestovy politiky, zatímco pomaloučku vytahuje meč z pouzdra na zádech. Nejzvučnější jméno na Morhově seznamu. Našlapuje nehlučně jako bělovlasá šelma a jen díky tomu může slyšet: „Zemřeš jako první. Aby všichni věděli, že je

31

to čeká také. Na to, že jsi tak vlivný člověk, máš žalostnou ochranu, člověče...“ A potom zvuk pomalu vytahované čepele. Geralt na nic nečeká a s taseným mečem vtrhne dovnitř. Zabiják se zorientuje velice rychle. Odtrhne pozornost od na posteli spoutaného Herbrta a odkudsi od pasu hodí po zaklínači vrhací nůž. Ten mávne mečem, čepele se s břinknutím setkají a vrhací nůž odletí stranou. Vrah v otočce mávne dlouhou dýkou a otevře obchodníkovi, vyjícímu přes roubík, hrdlo. Zaklínači stačí jediný pohled, aby viděl, že mu není pomoci. Zabiják ještě jednou střelí po Geraltovi pohledem a vrhne se k oknu, odkud uniká na střechu. Geralt za ním. První, druhá střecha. Na třetí se vrah otočí a vymění si s Geraltem několik rychlých úderů. Zaklínač zaútočí z otočky, úderem zespoda. Zabiják úder blokuje záštitou nože a pak se bez varování položí na strmou střechu a sklouzne do ulice. Letí možná pět metrů, dopadne do kotoulu a vydá se zběsilým během noční uličkou. Geralt ho následuje, snaží se dopadnout do kotoulu, ale levá noha ho zradí. Od kolena mu vystřelí bolest až někam do mozku a nechá zaklínače bezbranně ležet na dlažbě ulice.

Pátek, pozdě večer „To je ono, viď? Nejenom, že už stárneš... Ale navíc ta noha. Děsivé zranění, které si ani nepamatuješ,“ ušklíbl se vrah

32

a dupl vší silou Geraltovi na levou nohu. Zběsilý zaklínačův řev překvapil i zabijáka samotného. „Takhle vyje Bílý vlk, ha? Takže, když jsi věděl, že mě nemůžeš dostat ani zastavit, odjel jsi z Wyzimy a doufal, že se od problému dostaneš dost daleko. Ale já tě tu našel.“ Zabiják ztišil hlas do skoro spikleneckého šepotu. „Dnes zabiju tebe, zítra toho ignoranta Foltesta. A to všechno bude jen začátek.“ „,Nemyslím,“ zavrčel mu v odpověď Geralt. Vrah byl tak zaskočen, že nemohl ani zareagovat. Zaklínač mu vypálil podrážku boty na zdravé noze do obličeje a poslal ho k zemi. Dostal se na kolena a kotoulem ke stolu, kde se bleskově postavil, a přestože si na levé noze ještě nebyl úplně jistý, vyrval zabijákovu dýku ze stolu a byl to nyní on, kdo byl nahoře a svíral zbraň. Vrah střelil pohledem žlutých očí k oknu a vrhl se k němu. Pokusil se ho vyrazit, ale... „Okenice jsou pevně přibitý,“ zabručel Geralt a vydal se pomalu s nožem v ruce k zabijákovi. Ten couval. „Dveřma se ven nedostaneš, jsou zamčený zvenčí. Na mé požádání. A nažku jedovou jsi mi sice dal do jídla, ale Vanhoff mi dal protijed na všechno, co jsi u něj kupoval. Chtěl, abych tě zabil, právě proto, že jsi vyhrožoval jeho rodině. Tvoje první chyba. Když jsem tě pak viděl v akci u Herbrta, věděl jsem, že přijdeš dveřmi a že k ústupu použiješ okno. Že používáš jen jeden nůž. A že mě nezabiješ hned, ale budeš se mi tu vychloubat. A pak už stačilo jen vidět tě v boji na tý střeše,

33

abych odhadl tvůj styl a sehrát to divadýlko s nohou na ulici. Věděl jsem, že budeš příliš arogantní, než abys mi neukázal moje slabiny.“ „A to divadlo tady s jedem...“ začal zabiják přilepený zády ke stěně. „Chtěl jsem vědět, co z tebe dostanu, ale nebylo toho dost, takže budem s výslechem pokračovat,“ usmál se Geralt z Rivie. „,Měl jsi pravdu,“ dodal a potěžkal nůž. „,Bude to dlouhá a bolestivá noc.“

Právo soudit Jaroslav Žák Geralt rychle prohlédl mrtvolu. Nechtěl tomu věřit, ale muž evidentně prošel Zkouškou trav, bylo to vidět z jeho zorniček, vystouplých zelených žil na zápěstí, svědčící o komplikované mutaci oběhového systému a taky z vůně, která vycházela z lahviček v malé taštičce kolem pasu. Jenom zmutovaný metabolismus jich dokáže využít. „Co to zatraceně je?“ vytrhl ho z přemýšlení Foltest. Šok u něj pomalu ustupoval zuřivosti, ale celý útok přežil kupodivu bez zranění. Zaklínač nereagoval a vyhlédl do královské síně. Pozorně si celý obrovský prostor prohlížel, za chvíli zahlédl takřka neznatelný pohyb ve stínech pomalu směřující ke dveřím.

34

„Počkejte tady,“ zašeptal Foltestovi. „Počkat tady? Já jsem, kurva, hlava pomazaná a žádný prašivý promě….“ „Jeden vám nestačil, veličenstvo? Myslíte, že se ubráníte, když jich bude víc? Zůstaňte tady.“ Král se evidentně chystal něco odseknout, ale nakonec lehce přikývl. Geralt si ho dál nevšímal a zkontroloval svůj cíl. Už se proplížil skoro do půlky síně. Zaklel, dohadování s králem ho stálo moc času. Zařval a vyběhl. Kdokoliv byl ve stínu, si uvědomil, že veškeré plížení ztratilo smysl a rozeběhl se ke dveřím. Rozrazil je, rychle se otočil a malá dýka vyletěla Geraltovým směrem. Zaklínač si byl naprosto jistý, že uhne, dokud neucítil ostrou bolest v levém rameni. Nahlas zaklel, byl pořád slabý po souboji s velmistrem (pořád se nemohl donutit přemýšlet o něm jako o Alvinovi), jeho reflexy byly zpomalené. Zaklínačský výcvik ho ovšem připravil na boj ve špatném stavu. Pronásledoval vraha úzkou chodbou pro služebnictvo a za běhu odšpuntoval malou lahvičku s jasně žlutým obsahem a odporně štiplavým zápachem. Hodil do sebe rosolovitou tekutinu. Začal se okamžitě cítit lépe, i když věděl, jak za to do dvou hodin zaplatí. Teď ovšem nebyl čas o tom přemýšlet. Pronásledovaný muž se zastavil u okna, chvíli evidentně váhal, ale pohled na rozzuřeného zaklínače mu s přemýšlením velice pomohl. Skočil. Geralt dorazil k oknu o vteřinu později. Vrhl se z okna za ním.

35

Jeho protivník byl evidentně dobrý, skok jako tenhle končil bez výcviku přinejlepším se zlomenýma nohama, ale tenhle čile běžel směrem k malé královské zahradě. Brzy byl u nízké zdi, která nejspíše vedla na vnější nádvoří. Zaklínači došla s honičkou už tak krátká trpělivost. Vytrhl si dýku z ramene a hodil. Muž spadl ze zdi, čepel zabodnutou ve stehně. „Nikam nepůjdeš!“ usmál se ledově. Vrah tasil meč. „Pusť to a já ti nic neudělám,“ zasykl. Muž, půlelf bez Proměny, jak teď Geralt mohl vidět, se ošklivě zašklebil. „Možná bys to mohl odhodit ty, šmejde, ale já ti stejně pak udělám pár věcí,“ odsekl a kývl hlavou do strany. Z keřů se kolem něj vynořilo osm mužů. Šest mečů a dvě kuše. „Co s ním, Káně?“ zeptal se prostřední z nich, malý pihovatý muž s potměšilým výrazem. „Šéf se o něm nezmiňoval, Alcióne, takže zabít.“ „ S největším potěšením.“ Pihovatý kývl na ostatní a ti se začali přibližovat. „Neradím,“ zašeptal Geralt. Muži dál pokračovali. „Neradím,“ zopakoval. V další vteřině se událo několik věcí. Zadrnčely kuše, jedna šipka minula, druhou smetl zaklínačský meč, který pokračoval dál a utnul ruku nejbližšímu zabijákovi. Geralt se rychle otočil,

36

pěstí rozdrtil nos velkému hromotlukovi, odrazil meč mířící mu na ledviny a vzniklou mezerou v kruhu unikl z obklíčení. Zuřil. Po všech událostech posledních dní toho měl dost. Po probojování se skrz oheň a kouř planoucí Wyzimy, po utrpení v ledových pustinách a po souboji s velmistrem už všechen nastřádaný vztek nemohl zadržovat dál. Nechtěl pravdu, nechtěl odhalit tajemství, nic mimo tento moment ho nezajímalo. Okolní svět přestal existovat. Chtěl jen zabíjet. Vrhl se mezi sedm zbývajících zabijáků jako vír. První dva zemřeli dřív, než vůbec stihli zareagovat, třetí stihl zdvihnout meč k obraně přesně ve chvíli, kdy mu špička meče proťala hrdlo. První z kušníků, který se spoléhal na ochranu ostatních, pokračoval v natahování kuše. Svou chybu si nikdy nestačil uvědomit a jeho bezhlavé tělo se skácelo mezi královské lilie, bezpochyby tak ničící práci nějakého zahradníka. Druhý s kuší stihl vystřelit, ale s roztřesenýma rukama neměl žádnou šanci. Zaklínač mu nedal třetí šanci. Tři zbývající postupovali v půlkruhu opatrně k němu, zděšení krvavou řeží, která se kolem nich odehrála během několika vteřin. Jen malá část Geraltovy mysli věnovala pozornost faktu, že se Káně nezapojil do bitvy. Muž nejvíc nalevo zaútočil na Geralta, aby dal šanci kumpánům ke smrtící ráně. Zaklínač se vrhl k zemi, k malým kamenům ohraničující záhonek. Hodil poprvé, hodil podruhé. Dva zabijáci klesli s rozdrcenými hlavami k zemi. Poslední vrah, Alción, ztuhl hrůzou, když viděl šíleně se usmívající bledou postavu s vlasy barvy mléka, která během minuty pobila sedm jeho společníků.

37

„Smůla, co?“ usmál se postrach, než ho ťal přímo do jeho vyděšených očí. Otočil se na Káně. Dýchal zhluboka, pomalu potlačoval zuřivost „ Tys věděl, jak dopadnou, viď? Poslals je na smrt.“ Půlelf se zasmál. „Řekněme, že v mém oboru je potencionálních zaměstnanců vždy dost a kromě toho už mohli o vědmácích něco tušit.“ „Jasně,“ usmál se zle zaklínač. „Doufám, že ty už víš víc, protože mi povíš vše a povíš mi to rychle, než ti přeseknu každou šlachu, co máš v těle.“ Káně vesele zavrtěl hlavou. „Já ale celou dobu hrál jen o čas, šmejde.“ Než si Geralt stihl uvědomit význam jeho slov, něco ho udeřilo do hlavy. Ležel stěží při vědomí na zakrvácené zemi a skrz zamlžené oči viděl novou postavu, která k němu poklekla. „Sám Geralt z Rivie,“ pronesla sametovým hlasem. „Vážně jsem tě tu nečekal, Vlku.“ „Jsem samé překvapení,“ vypravil ze sebe s námahou. „To skutečně jsi. Na rozdíl tady od Káněte toho o tobě vím víc, abych si uvědomil, že dnešní…události nenecháš jen tak být.“ Následoval kopanec do hlavy, Geralt najednou viděl milion malých hvězdiček. „Ale kdo jsi, abys soudil, zaklínači? Kolik bazilišků, vodníků, vlkodlaků a hejkalů padlo tvým mečem v porovnání

38

s počtem lidí, které jsi vykuchal? A proč jsi je zabil, řezníku z Blavikenu, zhoubo Wyzimy? Protože ti překáželi, protože stáli v cestě tvým cílům, tvým zájmům, tvým přátelům. Zabils je, protože jsi mohl a protože to bylo snadné.“ Postava se k němu sklonila, rty až u jeho ucha. „Jsi jen vrah, Gwynbleidde, ale čas vrahů nadchází a s ním Aenyell‘hael, křest ohněm, pro krále. Možná se tedy poučíš, ale neopovrhuj mnou!“ Stín se zvedl. Geralt si už jen stihl uvědomit nohu letící vstříc jeho hlavě. Zaslechl už jen poslední slova záhadného mluvčího, než jeho svět obezřela temnota. „Nikdy mě nesuď!“ ------------O dvanáct hodin později stál v králově malé pracovně, i když stát rovně mu stále dělalo problémy; podle kněžky Melitelé měl několik vlasových zlomenin lebky a měl by ležet několik dní. Jenže to nemohl. V místnosti byl spolu s králem Foltestem ještě starosta Wyzimy Velerad a muž co, se představil jako konetabl Jan Natalis. Král Temerie si odkašlal. „Víš, Geralte, já nemám ve zvyku…zapomínat na dluhy a tobě dlužím hodně. Jenže…“ „Jenže ten muž byl stejný proměněnec jako ty, pokud můžeme posoudit,“ dokončil za svého pána konetabl. „Ano,“pokračoval král. „Nabízím tedy tuhle splátku dluhu.

39

Zaprvé: nic o vrahově povaze neopustí tuto místnost. Zadruhé: dostaneš čtyři měsíce na vypátrání toho, co se do prdele děje a za třetí, abys viděl, že to se splátkou dluhu myslím vážně, dostaneš kontakty na rezidentury rozvědky v každém hlavním městě Severních království. Platí?“ Geralt přikývl. To bylo více, než mohl žádat. „Platí.“ „Tak hodně štěstí, zaklínači.“ „Hodně štěstí i tobě, králi.“

Setkání Michaela Chroboková První sluneční paprsky pronikly skrze zavřené okno. Nepříjemná záře jej vytrhla z docela příjemného snu. Zastínil si oči a zamrkal. Ležel v pohodlné posteli malého podkrovního pokoje s umyvadlem. Kolem postele ležely poházené kusy oblečení tak, jak mu včera vypadly z ruky. Z venku se ozývaly zvuky ulice: kramáři chystali své krámky na nový den, městské stáže kontrolovaly tuláky a někteří opozdilci se teprve vraceli domů z krčem. Avšak uvnitř pokoje vládlo ticho, narušené jen občasným zavrzáním podlahy. Nesnášel ticho, nutilo ho myslet na věci, které již zažil. Vzpomínky zaplnily jeho mysl, nedokázal se přinutit je zahnat... Bylo to pár měsíců po tom, co zachránil život krále Foltesta. Věděl, že tajemství ukradená z Kaer Morhen byla důležitá a zneužitelná kýmkoliv, ale nikdy by jej nenapadlo, že je mo-

40

hou použít tak rychle. Dlouhou dobu hloubal nad tím, kdo, jak a proč tyhle věci dělá. Několikrát dokonce našel nějaké stopy toho všeho, vesměs jej však zavedly jen do slepých uliček. Jednoho dne zahloubán do svých myšlenek procházel špinavou a přeplněnou ulicí malého městečka na severu Temerie, aby si vyzvedl odměnu u rychtáře, když vtom do někoho vrazil. Po pravdě si jí vůbec nevšiml. „Au,“ sykla, když se sbírala ze země. „Nemůžeš dávat pozor?!“ „Ah, promiň vůbec jsem tě neviděl...“ odvětil. Byla trochu menší než on, blond vlasy jí spadaly na ramena a byla i pěkně stavěná, to odhadl hned, když se na ni poprvé podíval. Obrátila k němu pohled a odhalila jasně zelené oči. Když jí pohled opětoval, zčervenala. „Buď příště více opatrný ano?“ prohodila a už se chystala k odchodu, když ji chytil za ruku. „Nemáš náhodou něco, co mi patří?“ zeptal se. Zmatek v očích vystřídal strach. Natáhl se jí po druhé ruce a sebral váček, který mu ještě nedávno visel u pasu. „Tohle si s dovolením vezmu zpět.“ Zasyčela, bez mrknutí oka se mu vyškubla a zmizela v davu. „Typické,“ pomyslel si. Vrátil váček na opasek a pokračoval v cestě. U rychtáře si vyzvedl odměnu za zabitou wyvernu. Nebylo to nic moc, ale co by čekal, vždyť všude je bída a o služby zaklínače už takový zájem není. Byl rád, že vůbec něco dostal.

41

Jeho první kroky s teď již značně naditým měšcem vedly do krčmy. Oslava musí být. „Co si dáš?“ zeptal se krčmář. „Pivo.“ zněla stručná odpověď. „Můžu tady přespat?“ „Mám jeden volný pokoj v podkroví. Nic moc, ale pro tebe stačí...“ Krčmář se odšoural pro pivo a on se pohodlně usadil. Meče odložil vedle sebe na lavici a rozhlédl se po krčmě. Úplně v rohu sedělo pár trpaslíků a hrálo kostky, rozhovor dvou již notně přiopilých chasníků začínala dostávat hádavý ráz a mezi tím vším se motala ne moc hezká servírka, nic pro něj. Zadíval se na opačnou stranu k oknu. Seděla tam dívka, která do něj prve na ulici vrazila a vyhlížela ven. Konečně měl čas trochu lépe si ji prohlédnout. Byla oblečena do dlouhých nohavic s vysokými botami a bílé haleny přes kterou měla přehozenou šněrovací vestu. „Hmm, hezká...“ zhodnotil situaci jediným pohledem na její hrudník. Zvedl se a přisedl si k ní. Ani se nesnažila skrýt své překvapení, jen se pousmála a řekla: „Tak to jsem opravdu nečekala.“ Krčmář přinesl pivo a oni zapředli rozhovor. Představila se jako Felisse, studentka z Oxenfurtu a příležitostná zlodějka, svého času na cestě za rodiči. Bydlí oba v Brugge, a proto je může navštívit jen občas. Nevěděl, zda jí může věřit, ale bylo mu to jedno. Měla příjemný hlas a dobře se poslouchala.

42

Začalo se připozdívat, tma venku byla jen občas zahnána rozsvícenými svíčkami a lampami za okny domů. Vlastně ani nevěděl, jak se to seběhlo. Kdosi vyrazil dveře hostince a vtrhl dovnitř. Všude nastal zmatek. Čtyři ozbrojenci s tasenými meči vběhli dovnitř a začali si nárokovat všechny cennosti, které měli hosté u sebe. Jejich vůdce se znalecky rozhlédl po hospodě, a když uviděl Felisse, jak tam sedí a není schopna ničeho, namířil si to přímo k ní se slovy: „A s tebou si taky trochu pohrajeme koči--!?“ Větu však nedokončil. Vzduchem zasvištěla čepel taseného meče a v mžiku se šéf sunul k zemi. Stačily dva rychlé kroky a půl pirueta a ostatní jej následovali na druhý břeh. „To je teda bordel!“ ozvalo se zpoza nálevního pultu. „Za tohle ti naúčtuju příplatek!“ Otočil se ke krčmáři zády a přes rty mu přeletěl náznak úsměvu. Sluneční světlo začalo pomalu sklouzávat po jeho těle a nenechavé paprsky zaháněly tmu. Vedle něj se cosi zavrtělo. Blond vlasy ve slunečním světle zazářily jako zlato. Otočil se. Zkontroloval, že ještě pořád spí... Ano, byla krásná a noc s ní si opravdu užil, ale teď už musel jít, než se probudí a bude chtít vědět, jak se vlastně jmenuje. Opatrně vstal z postele a vydal se sbírat své věci...

43

Sídlo druida Marek Julínek Zachvělo se. „A kdo to vůbec je, Geralte? Nikdy jsem o něm neslyšel, a to mě znají přece všude,“ zeptal se bard, nedočkavě vyhlížející cíl cesty, „nejedná se o toho samého klerika, jako onehdy v Brokilonu? Protože po poslední návštěvě si nejsem zcela jist tím, jestli jsem na tak brzké shledání s dalším takovým připravený…“ „Je to starý známý druid, pleteš si jej s dryádami,“ odvětil zaklínač. „Petr nebo Pavel, vždyť…“ Triss do něj raději strčila, bylo to tak nápadné, že si toho všiml i Geralt, možná to tak chtěla. Poněkud delší cesta na voru se změnila z prostého cestování v otravné houpání a vyvolávání mořských nemocí, navíc obohacené Marigoldovým žvatláním, pro blaho všech. „Je to druid a kromě informace, kterou pro mě má, by se ti mohl samozřejmě podívat i na to tvé zranění.“ Marigold si byl zcela jist, že žádné zranění poslední dny neobdržel, to by se snad musel stát zázrak, aby se zranil někdo tak zbabělý, jehož um při napjaté situaci spočíval v co nejrychleji vyhledané skrýše před nebezpečím. Přeci jen mu to nedalo a zeptal se. „O jakých zraněních tu konkrétně mluvíš, kamaráde?“

44

„O těch, které se ti teprve objeví, jestli nezačneš míň mluvit a víc pádlovat.“ Hleděl kupředu a pro-vokativně si povytáhl meč z pochvy. Nenápadně, ale tak, aby to Marigold postřehl. Povedlo se. I samotné Triss bylo nad slunce jasné, že mu Geralt neplánuje ublížit, alespoň ne v nejbližší době, pro jistotu se ale ušklíbl, aby byla její teorie potvrzena. A Marigoldovy obavy zažehnány. „Stejně je to divné, že se ti najednou ozval po takové době,“ znejistila Triss, jinak po celou dobu cesty velmi klidný společník. „Vždyť ani nemohl vědět, kde se momentálně nacházíš, natož aby za tebou někoho poslal nebo ti jiným způsobem předal své pozdravy.“ „Tihle lidé mají své způsoby,“ částečně zklidnil situaci, „určitě věděl moc dobře, kde se nacházím a kam mám právě namířeno. Tohle nebude jen tak, něco ode mne potřebuje.“ „Ostatně jako každý.“ poznamenal Marigold. „Ano.“ „Ostatně jako vždy,“ dodala Triss. „Ano.“ Marigoldovi se věčně něco nezdálo a pořád se vyptával na malichernosti, na které ale neměl odpověď ani zaklínač. Nálada už byla pěknou chvíli pod psa a nikdo se nemohl dočkat, až si odpočine a u Geraltova přítele načerpá síly.

45

„Doufám, že už dal vařit alespoň na čaj, když už nás čeká,“ nedal si Marigold říct. „Když už celý den pádluju…“ Zaklínač s Triss na něj vyčítavě pohlédli. „No dobře, všichni jsme se trochu zpotili, ale musíte uznat, že…“ „Marigolde!“ přerušil jeho tok myšlenek. „Ano?“ „Jsme na místě.“ „Vážně bys už nemusel tolik mluvit,“ neodpustila si poznámku Triss, „normálně mi to nevadí, ale stačí s tebou strávit den na cestách a začínáš být nepředstavitelně otravný společník. I tropické ekzémy by se od tebe mohly ledacos přiučit.“ „Haha, jen si rýpejte, ale až bude zase poptávka po nějaké z mých krásných písní, budu předstírat, že neslyším! To vám povídám.“ „Slibuješ?“ zavtipkoval Geralt. Marigold vypadal trochu podrážděně, ale věděl, že si z něj akorát utahují. Inu, patří mu to. Zatímco Marigold a Geralt přivázali loďku a připravili všechny své věci na břeh, strávila Triss chviličku, jak jinak než přezkoumáním okolí. Na první pohled se zdálo vše v naprostém pořádku, příjemná krajina, poněkud větší chatrč na kopci, ale něco divného bylo ve vzduchu. Ale co… „Támhle je ta chatrč, to je ono, Geralte?“ „Vidíš jich snad víc?“ podivil se Geralt. „No dobře, nic jsem neřekl.“

46

Všichni tři si to vyšlápli směrem k ní. Měla pevnou stavbu a rozhodně vypadala, že něco vydrží. Nahlédnout dovnitř a pozdravit se s hostitelem se nabízelo samo, jelikož i přes veškerý hluk, který vydávali, se nikdo neráčil je přivítat už u dveří. Jelikož byla dvířka pootevřená, nenapadlo Marigolda nic horšího než proklouznout dovnitř. Geralt s Triss následovali. Druid zde nepobýval sám. Chatrč byla dost velká pro dvě rodiny tří generací, ač se to tak navenek možná nejeví. Okolí bylo jako stvořené k dobrému bydlu, na druida možná až příliš luxusní podmínky. Geralt je všechny znal a oni znali jeho, často se sem vracel ke starému příteli pro pomoc, ať už to bylo v podobě léků, moudré rady nebo si jen tak odpočinout, dnes to byli právě druidové, kteří potřebovali pomoc, a nebylo snad nikoho na světě, komu by důvěřovali více než právě zaklínači Geraltovi. Takhle to mělo být. Ano, takovou zprávu zaklínač dostal. „Co to sakr…“ Marigold to ani nedopověděl, jak nemohl popadnout dech. Nikdo z nich. Nikdo v tu ránu nenacházel ta správná slova, nikomu nebylo do řečí. A možná to tak bylo jen dobře. „Bohové,“ vyjekla Triss. Sotva vešli dovnitř, uviděli u stropu oběšeného starého přítele a kolem něj i všechny, kteří tu pobývali s ním. Všichni ti, které zaklínač moc dobře znal, tu teď viseli jeden vedle druhého. Muži, ženy, starší, ale i děti. Ten, který kontaktoval zaklínače jménem druidů, bude pravděpodobně i ten, který má na svědomí tuhle spoušť, napadlo je snad okamžitě. Podle všeho tu musel být teprve nedávno, nanejvýš pár hodin zpátky.

47

Stále se procházeli kolem visících těl a nemohli věřit tomu, co vidí. Ještě nedávno s nimi zaklínač hovořil a teď jsou mrtví, a to jen kvůli přátelství s ním. Geralt si je všechny znovu obešel a sledoval s kamenným výrazem ve tváři, poté mu došlo, že už tu vlastně nemá co dělat a chystal se odejít. „Geralte, já…“ snažila se ho Triss zastavit. Marigold mezitím zaujatě sledoval ta bezvládná těla. Jestli zaklínač neuměl (nebo nechtěl) dávat emoce najevo, oba dva se na místě sesypali z dnešní hrůzy. Takhle by rozhodně nemělo vypadat shledání dvou starých přátel po letech, takhle tedy ne. Po opuštění chatrče a zběžného zkontrolování situace si všimla Triss, že i když kladli oba pánové při příjezdu důraz na pevné utažení lan, tak jejich loďka už se nenacházela na místě samém, kde ji předtím nechali. Začíná se z toho klubat opravdu ošklivý pozdní večer. „Co teď?“ zeptala se potichu Triss, ačkoliv zřejmě tušila, že odpověď, kterou hledá, se jen tak nedostaví. Geralt se pomalu rozhlížel kolem sebe, sám netušil, kde začít nebo čeho se chytit. Tahle nepříjemná událost s ním nečekaně (na zaklínače) mrštila o zem. Chvíli si něco mumlal, poté dal zcela jasně najevo plány svých příštích cest. „Doufám, že už si Vilgefortz postavil nějaký škuner, tohle císařství utone v krvi!“ Oba na něj pohlédli a hrůzou zbledli. Ne však kvůli tomu, jak hrůzostrašné kroky hodlá podstoupit v následujících dnech,

48

a to i navzdory tomu, jakkoli byly z jejich pohledu spravedlivé. Ztratili schopnost komunikace kvůli něčemu jinému. „G-Geralte?“ řekla Triss nejistě. „Co?“ „Geralte, p-p-p…“ začal koktat i trubadúr. „Co je, sakra?“ odsekl už naštvaně. Zaklínač se rozhlédl kolem sebe a pomalu sklopil zrak na svůj amulet, na své znamení, na svůj varovný signál před blížícím se nebezpečím. Zachvělo se…

Směrem na Potočnici Pavel Mondschein Po lesní cestě vinoucí se směrem k Potočnici klapala kopyta. Klapala pomalu, jezdci zřejmě nikam nespěchali. On na téhle cestě nikdo nespěchal. Nebylo kam a nebylo odkud. Potočnice byla malá ospalá osada, jakých byly v Záříčí tucty. Tucty ospalých osad, jejichž jediným smyslem existence bylo nakrmit poutníky cestující pohraničím, vytáhnout z nich pár orénů za nocleh a ráno je opět vypustit na další etapu jejich cesty od Jarugy k horám či zpět. Klap, klap. Klapity klap. Ze zatáčky vyjíždějí dva jezdci. Jeden má na zádech dva meče, druhý loutnu. Jednu.

49

„Vepřové nožičky s okurkou… Ne ne, to ne. Kachnu. Pořádnou kachnu. Se zelím, krásně fialovým… Ne, už vím. Víš, co si dám jako první? Pořádný korbel piva, jídlo počká. Víno má samozřejmě něco do sebe, ale to se hodí tak na bankety nebo do bordelu. Takže nejdřív pivo. Pak tu kachnu. No, a pak, jestli ho ještě místní mravokárci nezbourali… tak možná i trochu toho vína. Co ty?“ obrátil se první jezdec na svého společníka. Když se nedočkal odpovědi, pokračoval sám. „Já vím, ty na víno nejsi. Stačí ti, když se můžeš večer někam svalit, natáhnout si nohy a za pět minut chrápeš, až se trpaslíci v Mahakamu bojí závalu.“ Klap klapy klap. Když se ani po chvíli nedočkal žádné reakce, pokračoval sám. „No jo, já vím, tebe tohle nezajímá. Ale když někam přijedeme, tak se ti moc hodí, že jsem s tebou já. Stačí, když řeknu, kdo jsem, hrábnu do strun… a hned se všichni můžou přetrhnout, aby na nás udělali dojem. Hospodský vyvalí sud, kmáni zaříznou sele, lidi se sejdou, tanec, žranice… Sakra, Geralte, že bychom trochu přidali? Znám to tady, Potočnice je už jenom kousek a já bych jedl, až bych brečel jako želva.“ Klapy klapity klap. Mluvka se úkosem podíval na svého společníka, ale ten ani teď nepovažoval tlachání svého společníka za hodné odpovědi. Toho se to ostatně nijak nedotklo – zřejmě byl na podobné chování od svého přítele zvyklý a jakákoliv jiná reakce by jej zaskočila. „No jak myslíš,“ pokrčil rameny první jezdec. „Hele, víš ty co? Tentokrát si to vyměníme. Vezmeš si mojí loutnu a okouz-

50

líš místní burany, abych se já mohl zadarmo nacpat. Co? Co ty na to? Hm, no tak ne. Stejně by nás spíš počastovali vidlemi mezi žebra a ne medovinou. Tebe jsem slyšel zpívat jenom jednou a docela mi to stačilo. Znělo to, jako když…“ Lesní ticho najednou přeťal dlouhý výkřik. Dlouhý ženský výkřik. Klap… Oba poutníci se zarazili. „Znělo to, jako když někoho mordujou!“ vyhrkl ten s loutnou. Bělovlasý – ten, co měl na zádech místo hudebního nástroje náčiní zcela jiného druhu – vyrazil tryskem vpřed. Ten druhý jej po chvilce váhání následoval. Ženský hlas křičel dál. Volal, naříkal, prosil. „Pomóóóc! Pomozte, lidé dobří! Pomoc! Vražda! Zloděj! Chyťte ho!“ Za další zatáčkou ji spatřili. Ležela u cesty – postarší, pomačkaná, šátek z hlavy stržený, nůše vysypaná. Uviděla, jak se k ní ženou dva jezdci; rázem zmlkla. Jakmile však seskočili a ona uviděla starost v jejich tvářích, došlo jí, že jí nechtějí ublížit. Že to oni jsou pomoc, kterou volala a ve kterou nedoufala. „Pomozte mi, prosím. Zloděj, okradl mě! Rychle, chyťte ho, tamhle je!“ A opravdu, po cestě pryč se belhal nějaký trhan. Snažil se zmizet, co to jen šlo, ale když ono to moc nešlo. Jednu nohu za sebou vlekl a v náručí držel jako děcko malý plátěný vak.

51

„Tak dělej něco, Geralte!“ křikl hudebník na svého společníka. Ten se jen podíval znovu na plačící ženu, na belhajícího lapku, na svého přítele… pak zase na ženu u cesty… Shýbl se, zvedl kámen, potěžkal jej, napřáhl se… Tuc! Kámen zasáhl prchajícího přímo doprostřed zad. Zavrávoral, došlápl na chromou nohu, ta se pod ním podlomila. Rozhodil rukama, upustil vak a jako prkno se svalil na bok. Křak. Ticho. Žena přestala štkát, trubadúr přestal mluvit. Všichni čekali. Čekali, ale ono se nic nedělo. Žena popotáhla nosem. „Nebojte, matičko, už to je v pořádku,“ otočil se k ní bard. „Tak pojď, Geralte, jdeme se na něj podívat. Nebo chceš počkat, až tam zakoření a vyvede mladý?“ Došli k ležící postavě. Už když byli několik kroků od ní, došlo jim, co se stalo. Jak pod lapkou povolila noha, svalil se na zem a hlavou plnou silou narazil na kámen. Zvětšující se kaluž krve šířící se od zlodějova temene nedávala prostor pro pochybnosti. Zastavili se nad ním a mlčky jej pozorovali. Po chvíli básník promluvil: „Teda Geralte, to ti řeknu – takovouhle ránu jsem už dlouho neviděl. Kolik to bylo metrů? Třicet? Třicet pět? A rovnou mezi lopatky. A je od něj pokoj, od neřáda,“ pousmál se spokojeně a poplácal bělovlasého po rameni.

52

Jeho přítel stále nic neříkal. Díval se na muže u svých nohou. Na jeho boláky pokrytý obličej. Na jeho pokroucenou nohu. Na jeho propadlé tváře, vyhublé tělo zakryté potrhaným pláštěm. Na temnou krev, která se vsakovala do ukradeného pecnu chleba. Pak zvedl hlavu a podíval se bardovi do očí. „Víš co, Marigolde?“ začal pomalu, jako by hledal ta správná slova. Pak potřásl hlavou a řekl: „Drž hubu.“

Události v době královražd Štěpán Pokorný „Vrazi usilují o náš život, královstvím víří nepokoje. Rozeslali jsme špehy všude a do Wyzimy najali desítky těch nejlepších nájemných žoldáků a jim podobných. Neber to špatně, zaklínači, bojovat vskutku umíš, ale nemůžeš uhlídat všechno. Teď tě nebudeme nějaký čas potřebovat. Tedy ne tady na dvoře, ale…mohl bys pro nás udělat něco jiného.“ S váhavou pomlkou sebral Foltest ze stolu zprávu zapečetěnou voskem s temerskou lilií. „Tohle potřebujeme doručit baronce La Valette, jde o…baronka nám může poskytnout jistou pomoc. Uděláš to pro nás, Geralte?“ Zaklínač si povšiml náhlé změny ve Foltestově vlídnosti, když ho král oslovil jménem. Musí mu na tom dopise asi hodně záležet, pomyslel si Geralt. „No, neříkám, že by mi nebylo, ehm, ctí dělat poslíčka králům,“ řekl Geralt s nuceným výrazem lhostejnosti, „ale přeci jen, i přes tu bandu nájemných zabijáků a rádoby-hrdinů, nemyslíte si, že mě budete potřebovat tady? Co když…“

53

„Při vší úctě, zaklínači,“ vtrhl mu do řeči král, „když jsi na dvoře ty, nikdo se sem příliš nepohrne. My potřebujeme jednoho z nich chytit a vymáčknout z něj kromě života taky nějaké informace. Ber to jako úlevu, nemáš chuť se na chvíli oprostit od toho věčného lelkování zde? Můžeš sebou vzít i toho svého přítele…Marobuda, nebo jak mu říkají, beztak jenom rozptyluje vojáky tím, že s nimi pije, vodí jim děvky skoro až pod nos a…vůbec.“ Foltest pozdvihl ruku s dopisem a maje v očích jasné ultimátum – vem, nebo nech být – podal Geraltovi list pro baronku. „Vezmu tedy Marigolda s sebou,“ pravil zaklínač jako vždy zcela neutrálním hlasem. Foltest luskl: „Ach, ano. Marigold. Jak jsem se mohl splést?“ Geralt se pousmál a s geraltovsky decentní úklonou odkvačil. „Hrad baronky La Valette,“ sykl Geralt a ukázal na v mlhách se vypínající pevnost před nimi. Marigold hlesl: „Páni, Geralte, musí to bejt asi pořádnej kus ženský. V takovym hradu. Určitě je moc hezká, už se těším až jí…“ „Ne, Marigolde! Jednou a definitvně. Ne!“ „Nečerti se tak, Geralte. Chtěl jsem říct, že se těším, až jí poznám. A třeba jí něco zanotuju, na tom přece není nic špatného.“ Geralt ponechal básníkovu lež bez odpovědi. Hrad se přiblížil. „A co že to baronce vezete?“ zařval přes bránu podnapilý a hrubý hlas.

54

„Dopis. Od Foltesta,“ řekl suše a už poněkud nakvašeně zaklínač a dodal: „A nemáme čas.“ Bylo slyšet, jak strážný za bránou nabral chrchle a hlasitě si odplivl. „Tak pojďte škyt, kurva.“ Brána cvakla a zaklínač s básníkem vklouzli dovnitř. Procházeje kolem strážného Geralt naň vrhl takový pohled, až valibukovi zaskočilo a prudce se rozkašlal. Na hony z něj byl cítit rum. „Jak nejlíp zahřát tělo v ranním chladu než rumem?“ usmál se básník a poplácal dusícího se strážného po zádech. Tomu bylo, jak kdyby ho polechtala moucha. Ke vchodu do donjonu zbývalo jen pár kroků, když Geraltovi zahradil cestu muž v bohatém oděvu. Černý brokát vyšívaný zlatou nití doplněný zlatým řetězem dával najevo vysoké postavení, pravděpodobně jeden z barončiných nejvyšších úředníků…a příležitostných milenců, pomyslel si Geralt. „Nejste náhodou Geralt z Rivie?“ tázal se muž, aniž hnul brvou. Jeho úzký obličej doplněný špičatou bradkou a knírkem mu dodával seriózní vzhled. „Proč nejsem překvapený, že se na to ptáte?“ zachrčel Geralt, „a co kdybych náhodou byl Geralt z Rivie?“ „Pak byste nám mohl pomoct.“ Geralt se chystal muže ignorovat. „Je tu ghúl,“ dodal muž ledově. Geralt se zastavil a pomalu se otočil. Jejich pohledy se srazily a ani jeden z nich nedal na sobě znát žádné pohnutí. Marigold je oba napjatě sledoval. „Kde je?“

55

„Ve sklepě.“ „Jeden?“ „Nejspíš.“ Marigold sledoval jejich strohou rozmluvu a narovnal si přitom čapku s bažantím pérem. „Co kdyby pan Marigold donesl baronce vaší zprávu a vy se šel vypořádat s tím ghúlem? Samozřejmě vám zaplatíme,“ řekl muž a zpod taláru vytáhl váček cinkající mincemi. Marigold se usmál, když zjistil, že ho tento neznámý muž na rozdíl od Foltesta zná a nadšeně mu přitakal: „Jo, Geralte, ghúl ve sklepení pro tebe snad nebude problém, ne? Já to zvládnu.“ Geralt vzdychl a podal Marigoldovi dopis s temerskou pečetí. „Nezapomeň, co jsem ti říkal, Marigolde.“ Básnik pohrdavě odpověděl: „Vždyť nejsem malé dítě, Geralte.“ Zaklínač popadl váček s penězi. „Někdy si nejsem jistý.“ „Geralte?!“ Marigold čekající na lavici se prudce zvedl vida, že zaklínač se vleče a na obličeji má škrábanec velikosti prstu. „Hovno ghúl. V tom sklepení byl graveir a to ještě dost velkej. Přiznávám…, že mě trochu překvapil. Měl tam nakupené mršiny. Myslím, že ho tam někdo naschvál nalákal. Docela rád bych si promluvil s tím chlápkem.“

56

„Už jsem ho hledal, Geralte. Nikdo o něm nic neví. Zmizel.“ Geralt si otřel krev z obličeje a chladně se zeptal: „A co baronka?“ Marigold se otočil, Zvedl z lavice loutnu a se slovy „povím ti to cestou“ se vydal ke dveřím. Geralt si znovu otřel tekoucí krev. Po hodině cesty Geralt nevydržel Marigoldovo zaryté mlčení a vykrucování se slovy, že ta mlha je dnes opravdu hustá a že slunce snad neviděl ani na chvíli. „Co tedy říkala baronka? Dala ti něco pro krále?“ „Tak jo, Geralte, asi…asi bych měl dávat častěji na tvoje rady.“ Zaklínač ihned uhodl, která bije. A věděl, jak nejlépe nechat básníka vypovídat. Vrhl na něj zachmuřený pohled, který dokáže vrhnout snad jen Bílý vlk z Rivie. Marigold se rozpovídal sám: „Vstoupil jsem k baronce do komnat a … víš, měla na sobě tak vyzývavé šaty a… a její prsa… Geralte.“ Geralt očekával pointu se stále stejným pochmurným a nevraživým pohledem. „Chtěla, abych jí zahrál na loutnu…“ „Vyspal ses s ní,“ dokončil Geralt. Marigold se zasekl uprostřed nádechu a vyšlo z něj pouze: „Jo.“ Geralt otočil hlavu po směru jízdy a mlčel. Marigold však napětí nevydržel. „Dal jsem jí ten dopis. Poté co…co k tomu došlo. Úplně jsem na to zapomněl.“ Geralt znovu pomalu otočil hlavu na básníka.

57

„A co ti řekla?“ Marigold pokrčil na odpověď rameny a dodal: „Myslím, že mě Foltest zabije.“ Geralt svraštil obočí. „Řekla, že když Foltest místo sebe posílá děvkaře a není schopnej přijít sám, tak že jí nestojí ani za to, aby na něj poslala psy. Napsala mu na ten jeho dopis, že za tu urážku se oficiálně odtrhává od království Temerie.“ Geralt si promnul obličej rukou a poslal Marigoldovi ostrou výtku: „Nemůžu říct nic jinýho, Marigolde, než žes to zase jednou pořádně zkurvil.“ „Jo, Geralte. Řek bych, že doslova.“ Geralt otočil hlavu zpět na cestu táhnoucí se před nimi. Po chvíli začal nahlas přemýšlet. „Když to Foltestovi řeknem, rozhodně tě dá zaživa sežrat psům, mě možná taky (i když já se ubráním).“ Marigold polkl, ale nechal Geralta přemýšlet dál. „A krom toho, myslím, že tvé básnické reputaci by rozhodně neprospěl přídomek: Marigold, světoznámý bard a básník, který zavinil pád temerského království. Budem to muset Foltestovi nějak podat bez toho. K čertu, to jsem zvědav, jak tohle dopadne.“ Geralt už neřekl ani slovo. Básník vytušil, že Geralt, ač je zaklínač, kterého nic příliš nerozhází, je teď nadmíru rozčílen, a že pokud nebude teď mlčet, dřív než Foltest mu utne hlavu on sám. Básník tedy pokračoval mlčky v jízdě, ale hlavou se mu honila myšlenka na dopis od krále, který mu baronka rozhořčeně vrátila otevřený, bez jakékoliv pečeti, a který si ve své naduté zvědavosti přečetl. Drahá Mario, píšeme vám v době veliké tísně, kdy naším královstvím, jak jistě víte, zmítají nebývalé nepokoje, které

58

nás nutí žít pod neustálým tlakem a hrozbou, že se staneme obětí dalšího útoku a že se naše říše rozpadne na padrť. V této chvíli bychom vás se vší úctou chtěli pozvat do Wyzimy s nadějí, že se váš klín otevře jako kdysi a vy dodáte život umírajícímu štěstí našeho majestátu a rozdmýcháte nový oheň v naší naději. S úctou k její milosti, Marii Luise la Valette, vlastní rukou Foltest, svrchovaný pán a král Temerie. Tato slova mu ležela v hlavě, stejně jako přídomek, který se mu ne jistě podaří ukrýt před světem: Marigold, básník, který zkurvil Foltestovu říši.

Zaklínač Honza Filip Triss tiše pronesla zaklínadlo. Ukrutná bolest hýždí se sice rozplynula, byla však obratem vystřídána strašlivým svěděním. Byla na magii alergická a toto kouzlo dnes aplikovala už alespoň tucetkrát. Od rána byli v sedlech – ani na oběd se nezastavovali. A cesta svou monotónností utrpení ještě exponovala. Kdysi se v těchto místech pracovití předci zuřivě oháněli sekerami a dnes se tak kolem cesty už dvacet mil mohli kochat padesátiletou smrčinou, která vypadala poněkud stále stejně. Po levé straně sice mohla pozorovat široké vody Pontaru a po pravici vysoké štíty Mahakamu, ovšem jen za předpokladu hezčího počasí. Obloha byla nízká a pošmourná, bylo protivně vlhko.

59

Ani její společníci rozhodně nepatřili k nejzábavnějším – alespoň pro tento moment – veškerá konverzace se od rána omezila na několik komentářů počasí. Čarodějka měla tudíž spoustu času pro své vlastní myšlenky – a ty ji rozčilovaly ještě víc. Co tady vlastně dělám? Zeptala se v duchu sama sebe, jako dnes už nespočetněkrát. A znovu si i sama odpověděla: Vždyť jsem to sama chtěla. Vždyť jsem se sama úpěnlivě snažila jak u královského dvora, tak u Lóže, vždyť jsou to mé intriky. Ušklíbla se. Vynaložila takové úsilí, aby si mohla otlouct zadek poblíž... Vztekle pobídla koně, aby dohnala své souputníky. Jaká ironie. Byla jednou z nejmocnějších žen světa, a nedokázala ovládnout sebe sama. Moudrá čarodějka Triss Ranuncul se chová jako zamilovaná puberťačka. Zavrtěla se v sedle hledajíc pohodlnější polohu. Měla už přeci jen věk, kdy by u sebe očekávala nějakou moudrost. Puberťačkou nebyla určitě. Bohužel, povzdechla si, to už se nedá říct o tom dalším. Zamilovaná byla. Zamilovaná byla tak moc, že hodlala pokračovat v cestě. Zamilovaná byla tak moc, že si tu cestu těžce vybojovala. Jenže... Pohlédla na Geralta a – jako vždy – pocítila... Přinutila se odvrátit zrak. Nedokázala ten pohled vydržet. Bohužel nedokázala vydržet ani bez něj. Znovu se ušklíbla. Ušklíbla se sobě samé. Vlastně by sebou pohrdala... Kdyby sebou nebyla a neznala tyto pocity.

60

V Geraltovi bylo vždy něco, co lidi nutilo následovat jej. Snad to bylo tím, jak zarputile chtěl být samotářem a odmítal všechnu pomoc. I tentokrát mu doprovod musela přikázat Triss ústy krále. Bohužel, král přidal doprovod vlastní. Zamračeně se podívala na jezdce po Geraltově levici. Vernon Roche. Od přídomku masového vraha jej dělilo jen to, že pracoval pro korunu. On čarodějku také neměl rád, dával jí jasně najevo, jak je mu magie proti srsti. Inu, nic není ideální. Samotnou by ji Geralt stejně nejspíše nevzal. Měl by o ni strach. Nemohl tušit, že na tuhle cestu se vydal, protože měla strach ona o něj. Triss zaklínače znala. Až příliš dobře. Mohl si namlouvat, co jen chtěl, ale nebyl z těch, kteří by se dokázali usadit. Dobře na něm viděla, že po smrti Shani potřebuje nutně znovu vyrazit na svou pouť. Obstarala mu ji. Protože ho milovala. A protože ho milovala příliš na to, aby se od něj odloučila, vydala se na cestu s ním. Jako malá potrhlá husa, vynadala si znovu. Ovšem nedokázala ve skutečnosti litovat, že je u něj tak blízko. Musela si ho přeci hlídat. Nedokázala zapomenout na Thanedd, a vůbec ne na Rivii. I přes to, že se zaklínač vždy znovu zvedl a vydal na cestu. Vždy znovu na cestu – pro svou Ciri. A nedokázalo ho zastavit ani to, že zapomněl její jméno. Našel si jiné dítě s popelavými vlasy, které by mu zmizelo neznámo kam. Usmála se – Uroboros se zakousl do svého ocasu. „Dobře vím, proč jsi přišel, zaklínači. Já ti bránit nebudu. Ani nemohu – vždyť tebe nezadrží nikdo, na to je i má moc krátká.

61

Každý hledáme svůj vlastní grál. A tvým osudem je nejspíš při svém hledání měnit svět. Snad k lepšímu, můj rytíři. Vezmu si zpět svůj meč, protože úkol již splnil a protože tě na tvé pouti čeká lepší. Dám ti však na oplátku na cestu požehnání.“ Triss se vůbec nelíbilo, jak se Paní jezera na Geralta dívá. I když jí bohyně ohromila, sledovala ji s palčivou žárlivostí. Chtěla křičet, že Geralt je její, že to ona mu má dávat požehnání, ale nemohla vydat hlásku. Uvědomila si, že celou scénu pozoruje, aniž by tam skutečně byla, a že se nemůže pohnout. Zuřivě sebou trhla, a málem sletěla z koně. Byl to jen sen, uvědomila si ospale. „Triss?“ „Jen jsem usnula. Nic se neděje.“ Podívala se na Geralta, jak spouští ruku z jílce. Jeho výraz jí nevýslovně potěšil. Mrzelo ji, že ho vyděsila, ovšem měl o ni starost. Triss byla velmi ráda, že o ni má zaklínač starost. Znovu si řekla, jak poblázněně se chová. Jenže, usmála se sama pro sebe poblázněně, jemu by se na starost dala klidně. Věděla, že by pro ni šel až na konec světa. I dál. S těmito myšlenkami znovu upadla do dřímoty, tentokrát však sen přivítala. Určitě bude zábavnější než cesta. Viděla Alvina – toho však ve snech vídala často. Nerada to přiznávala a nerada na to vůbec myslela, ale i ji trápily mateřské pudy. Alvin s Geraltem před krbem. O tom sku-

62

tečně sentimentálně snila docela často, ovšem tentokrát sen nebyl tak pohádkový. Měl v sobě onen nepopsatelný pocit cizího. Znala jej. Takhle vypadaly věštby. Zvláštní, v těch nikdy nevynikala. Překvapení jí sebralo dech. Alvin nebyl s Geraltem. Alvin byl s Ciri! Oba ji sledovali a Ciri něco volala. Její hlas se ozýval z ohromné dálky, i když ji Triss viděla jen pár kroků od sebe. Zoufale se snažila porozumět, co jí sestřička říká. „...čas vlčí. Bílý vlk se musel vrátit. Vždyť jej znáš!“ Ano, sestřičko! Chtěla zvolat Triss zpět. Avšak Ciri se usmála – snad ji slyšela i tak. „Vlci ale loví ve smečce – nenechávejte ho samotného...“ Slibuji. Vždyť víš, že bych nemohla! Ciri se ještě jednou usmála a objímajíc Alvina kolem ramen, zamávala. Zavolala ještě něco, ovšem to už se rozplývala a Triss si nebyla jista, co vlastně slyšela. Snad... Snad opravdu „Na shledanou?“ Ovšem sen již mizel. Nebyla si po probuzení jista, co se jí vlastně zdálo. Možná to skutečně byla věštba, jenže možná bylo přání otcem myšlenky. Chvíli o tom přemýšlela, ale došla k závěru, že tohle zjistí opravdu leda až na konci cesty. A ta prozatím ubíhala neskutečně pomalu. Znovu zavřela oči. Tentokrát sen příjemný nebyl. Geralt v něm bojoval s protivníkem ozbrojeným dvěma meči – neuvěřitelně rychle se kolem sebe točili ve smrtícím tanci vířících ostří. Opět byla

63

pouhým divákem a nemohla do scény zasáhnout, ovšem měla o Geralta strach a ze všech sil se stejně snažilaA opravdu, povedlo se jí to! Bojovníka sežehla ohnivou koulí na škvarek! Ne ne ne, počkat, to nebyla ona... Po nebi kroužil drak. Byl ohromný, jeho černý stín zakryl slunce. Triss se v obavě otočila na zaklínače. Samozřejmě – vytahoval stříbrný meč. Jenže v další vteřině s ním neútočil na draka, nýbrž na obrovskou ohavnou chobotnici – držel se jejího chapadla a nestvůra se jej vztekle snažila setřást. Geralt jí za letu chapadlo usekl, tím však ztratil oporu a padal dolů... Dolů, do vězeňských kobek. Byl připoután v řetězech. Ovšem najednou se uvolnil a svého věznitele vztekle omráčil loktem. Rychle běžel z vězení ven, aby zachránil Marigolda před šípy elfského komanda vedeného Detmoldem... Vír obrazů už nestíhala sledovat. Pokusila se zavřít oči, ovšem to se jí samozřejmě nepovedlo – vždyť je již zavřené měla. Přeci jen to však k něčemu bylo – kaleidoskop výjevů se zastavil a nahradil ho jeden jediný. Viděla se nahá ve staré ruině elfských lázní. Po stěnách se plazily rudé růže a voda jí sahala po pás. Tento sen jí však vůbec nevadil. Vůbec ne, vždyť naproti ní stál Geralt. Tentokrát se probudila rozmrzele. Zrovna, když ji chtěl políbit, její kůň se zaržáním poskočil a bolestivě jí tím připomenul stav jejích hýždí. „Dál budeme muset pěšky,“ podotknul suše Vernon.

64

„Proč?“ vyhrkla Triss, ale pak se podívala na cestu před nimi. Ovšem nestěžovala si. Třeba někde před nimi ležely staré elfské lázně. Třeba někde dál i Ciri.

65