Obsah Úvod Historický vývoj vlastnického a zástavního práva Zajišťovací převod vlastnického práva Zástavní právo

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 6 1. Historický vývoj vlastnického a zástavního práva ....................................................... 9 1.1. Historie vlastnického práva v Římě............................................................................ 9 1.2. Historie vlastnického práva v Čechách .................................................................... 11 1.2. Historie zástavního práva v Římě............................................................................. 12 1.4. Historie zástavního práva v Čechách........................................................................ 13 2. Zajišťovací převod vlastnického práva. ...................................................................... 15 2.1. Pojem zajišťovacího převod vlastnického práva. ..................................................... 15 2.2. Vznik zajišťovacího převodu vlastnického práva .................................................... 16 2.3. Obsah zajišťovacího převodu vlastnického práva .................................................... 17 2.4. Subjekty zajišťovacího převodu vlastnického práva ................................................ 20 2.5. Předmět zajišťovacího převodu vlastnického práva ................................................. 21 2.6. Funkce zajošťovacího převodu vlastnického práva………………………………..22 2.7. Realizace zajišťovacího převodu vlastnického práva ............................................... 22 2.8. Zánik zajišťovacího převodu vlastnického práva ..................................................... 23 3. Zástavní právo. .............................................................................................................. 24 3.1 Pojem a úvod k zástavnímu právu ............................................................................. 25 3.2. Současná právní úprava zástavního práva ................................................................ 26 3.3. Vnik zástavního práva .............................................................................................. 26 3.4. Subjekty zástavního práva ........................................................................................ 31 3.5. Předmět zástavního práva ......................................................................................... 34 3.6. Funkce ...................................................................................................................... 35 3.7. Realizace zástavního práva....................................................................................... 36 3.8. Zánik zástavního práva ............................................................................................. 44 Závěr ................................................................................................................................... 46 Seznam použité literatury Přílohy

5

Úvod Zástavní právo a zajištění pohledávky převodem vlastnictví věci náleží k zajišťovacím institutům soukromého práva. Předpokladem vzniku a zániku je vždy existence pohledávky, kterou poté zajišťují za pomoci konkrétní věci náležející do vlastnictví dlužníka nebo osoby od dlužníka odlišné. Pohledávka je zajištěna jen do výše ceny věci. Nastanou-li skutečnosti vedoucí k platnému vzniku těchto institutů, tak osoba poskytující věc je oslabena ve svých právech s věcí volně disponovat nebo dokonce ztrácí po dobu trvání zajišťovacího vztahu vlastnické právo k věci. Míra dispozice s věcí záleží vždy na smluvním ujednání, pod podmínkou nevybočení stran z rámce zákonné úpravy pro instituty stanovené. Výše uvedené skutečnosti jsou specifikem pro tento druh zajištění a výrazně jej odděluje od jiných zajišťovacích prostředků v občanském právu obsažených. Aby bylo vůbec možné popsat právní institut zajištění pohledávky věcí, je třeba nejdříve se zabývat právem jako určitým systémem, jako právní vědou. Pojem práva nelze jednoznačně vymezit, jedná se o multidimenzionální1 fenomén a o minimálně duální jev. K problematice zajištění považuji za nejvhodnější dělení práva na objektivní a subjektivní právo. Objektivní právo je chápáno jako pozitivní. Jedná se o souhrn právních norem obecně závazných pravidel chování, stanovených, vynucovaných a uznaných státem. Subjektivní právo v sobě obsahuje tři složky: 1. Možnost chovat se určitým způsobem, které má své zákonné meze (je to míra možnosti chování) 2 Právo požadovat určité chování od jiného, minimálně aby se zdržel rušení oprávněného chování 3. Právo požadovat od státu právní ochranu v případě, že by oprávněné chování bylo neoprávněně rušeno. Zajímavou otázkou, které je nutné věnovat pozornost, zda subjektivní právo (oprávnění subjektu), může vzniknout pouze na základě práva objektivního. Zde se domnívám, že nemusí. Občanské právo, jako systém soukromého práva je ovládán zásadou: „ Je dovoleno vše, co zákonem není zakázáno.” Subjekt práva je tedy oprávněn chovat se tak, jak mu zákon výslovně nebo implicitně dovoluje, ale i jinak pokud mu v tom zákon nebrání. Jedná se tedy o meze subjektivních práv dané právem objektivním.

6

Subjektivní právo je tedy spojeno s určitou povinností, která by měla být splněna. Povinností, která subjektivnímu právu odpovídá, vždy je povinnost neminem leadere (nikomu neškodit) obecná povinnost každého nerušit práva druhého. Kromě toho může subjektivnímu právu jednoho odpovídat i určitá povinnost druhého, tj. povinnost určitého jiného subjektu, chovat se určitým subjektivním právem vymezeným způsobem. Podle povahy povinností odpovídajících subjektivnímu právu se rozlišují subjektivní práva: - Absolutní, která působí vůči všem (erga omnes), kdy na jedné straně vystupuje určitý subjekt proti neurčitému počtu subjektu povinností. Takovému právu odpovídá právo vlastnické, kdy ostatní subjekty mají povinnost nerušit vlastníka v držbě jeho věci, užívání a případné dispozici s ní. Povinnost odpovídající absolutnímu právu je povinnost zdržení se rušení práva (omittere) - Relativní práva, působí v konkrétním vztahu mezi určitými subjekty. Klasickým příkladem je právo věřitele na zaplacení dluhu od dlužníka, případná povinnost věřitele splněný dluh přijmout. Zde se jedná o závazkový právní vztah konkrétně určených subjektů. Povinnost plynoucí z relativního práva může být jakékoliv chování - konání i nekonání ( dare, facere), ale i zdržení se chování a strpění určitého chování (omittere, pati ).2 Takto definovaný závazkový právní vztah vzniká nejčastěji na základě shodné vůle a rozhodnutí stran si takový vztah založit smlouvou. Zdrojem práv a povinností se tak stává sama smlouva uzavřená na základě a mezích zákona. Podmínkou vzniku smlouvy je existence prvků právního vztahu. Nezbytným prvkem právního vztahu je existence minimálně dvou subjektů, které mohou na základě jednání, pomocí svých přiznaných práv a povinností založit mezi sebou právní vztah. Dalším prvkem vztahu je jeho obsah, to jsou vzájemná práva a povinnosti konkrétních subjektů. Posledním prvkem je předmět právního vztahu. Prof. Knapp chápe předmět ve dvou úrovních.3 “Primární (lidské chování, které je právním vztahem upravováno) to může mít samo svůj předmět 1

Gerloch, A.: Teorie práva , 2 rozšířené vydání, nakl. Aleš Čeněk, Dobrá voda u Pelhřimova 2001, s 15

2

Gerloch, A., Teorie práva 2. rozšířené vydání, nakl. Aleš Čeněk, Dobrá voda 2001, s. 146

3

Knapp, V., Teorie práva, 1. Vydání, nakl. C.H. Beck, Praha 1995, s 203

7

sekundární předmět právního vztahu, jímž je věc, právo, či nehmotný statek, ale nemusí jej mít. Dle této koncepce každý právní vztah má svůj primární předmět a sekundární může chybět. Realizace subjektivních práv a povinností je v občanském právu zajišťována celou řadou občanskoprávních záruk. Již sama existence občanského zákoníku představuje záruku v nejširším smyslu. Další možností ochrany oprávněné osoby, domoci se svého nároku prostřednictvím státního donucení, pomocí žaloby a následného soudního rozhodnutí. Kromě obecných občanskoprávních prostředků zajištujících realizaci práv a povinností ze závazkového vztahu, obsahuje občanské právo úpravu skupiny zvláštních zajišťovacích prostředků. Tyto prostředky mohou vznikat na základě dvoustranného právního úkonu (smlouvy) věřitele a dlužníka, nebo věřitele a osoby třetí, rozhodnutím státního orgánu a samozřejmě ze zákona. Funkcí skupiny prostředků je zabezpečovat a posílit občanskoprávní (hmotněprávní či procesněprávní) postavení věřitele vůči dlužníkovi. Takové zabezpečení právního postavení věřitele vzniklého (hlavního) závazkového vztahu se realizuje vznikem dalšího (vedlejšího) právního vztahu. Takto vzniklý vedlejší vztah je závislý na vztahu hlavním a nemohl by bez něho existovat. Je na vůli stran, především na vůli věřitele, zda vůbec k zajištění hlavního závazkového vztahu dojde a zdali bude zabezpečen jediným zajišťovacím prostředkem, tak i více prostředky. Posílení postavení věřitele pomocí zajišťovacích prostředků lze shledat obecně v tom, že na základě vedlejšího vztahu poskytují věřiteli další práva, která by z hlavního závazkového vztahu nemohla vzniknout. Od subjektivního práva se odlišuje nárok, v teorii práva je nárok chápán jako právní možnost uplatnit své subjektivní právo, domáhat se právní ochrany jeho realizace. Z půjčky vznikne subjektivní právo věřitele na vrácení půjčené věci. Nárok vzniká až v okamžiku, kdy je dluh splatný a dlužník se nemá k plnění.

8

1. Historický vývoj vlastnického a zástavního práva S historickým vývojem vlastnického práva se setkáváme již v období prvobytně pospolné společnosti. V počátku nebylo soukromé vlastnictví prakticky vůbec známo. Společnost nebyla fixovaná na jedno místo, nebyla organizovaná územně, teritoriálně. Vztahy mezi lidmi byly upravovány prvobytně pospolnými obyčeji, tj., nepsanými pravidly chování. Po první dělbě práce – oddělení chovu dobytka od zemědělství, dochází k směnnému obchodu a vzniku soukromého vlastnictví. Nepřímé doklady tohoto procesu poskytují pro Egypt archeologické nálezy z pozdní doby kamenné, kdy odkryté hroby naleziště Semaina z 2. poloviny 9. tisíciletí př. n. l. svědčí o majetkových rozdílech pohřbených lidí a naznačuje nepřímo i existenci soukromého vlastnictví. Neustálým vývojem společenstev vzrůstala potřeba ochrany osob a majetku, kdy formy nabývání majetku byly mnohdy rozdílné, jednalo se především o směnný obchod, získání majetku při válečných cestách, později koupí a děděním. V průběhu několika tisíců let se můžeme setkat s prvními formami zástavního práva. Veškeré kodifikace těchto požadavků a následná transformace na zákony se neustále rozvijí a mění. V dnešní době se s nimi setkáváme v občanském zákoníku, kde jsou formulovány jako občanskoprávní vztahy. Vlastnickým právem mohou disponovat, jak osoby fyzické4, tak osoby právnické5. Na základě těchto definic se dále derivuje i zástavní právo.

1.1. Historie vlastnického práva v Římě V Římě se stalo vlastnické právo (lat. Dominium, proprietas) základním stavebním kamenem práva i celé společnosti. Vezmeme-li v potaz dané poměry, bylo toto zpracování vlastnického práva přelomové. V průběhu tisíců let se právní věda nepřiblížila k tomu, co Římští právníci prezentovali. Pojetí vlastnického práva se značnou měrou podobalo dnešnímu. Vlastnictví bylo chápáno jako neomezené právní panství nad věcí. K tomu byla přizpůsobena i právní ochrana. Byl vytvořen důmyslný systém žalob a interdiktů6. Typické projevy vlastníkova chování dělíme několika pojmy: 4

Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě,

narodí-li se živé. 5

Právnickými osobami dle občanského zákoníku jsou: sdružení fyzických a právnických osob, účelová

sdružení majetku, jednotky územní samosprávy, jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. 6

Interdikt (lat. Inter - dicere, zakázat) znamená zákaz účasti na svátostech.

9

1.

Ius posidendi - faktické ovládání, držba

2. Ius utendi - právo věc užívat 3. Ius fruendi - právo požívat, neboli těžit plody 4. Ius abutendi - právo věc zničit Vlastnictví šlo v Římě nabývat prakticky velmi podobně jako v pozdějších právních systémech: rozlišoval se originární (prvotní) a derivativní způsob nabytí. Mezi derivatní počítáme: 1. Mancipací (mancipato), původně nejstarší způsob směny majetku, tj. nemovitostí, otroků a dobytka. Za účasti pěti svědků a vážného (libripens) 2. Tradicí (traditio). Věc mohl převést jak vlastníkův zástupce, tak zástavní věřitel. Koupě a prodej, darování, věno, úvěr, atp. 3. Injurecesí (iniurecessio), konala se před magistrátem a byla jednostranným uplatněním vlastnického práva. Originární způsoby nabytí vlastnictví 1. Vydržení, pokud se někdo v dobré víře ujme neužívané věci, kterou pokládá za věc ničí. Podle Zákona dvanácti desek7 platí pro pozemek lhůta dvou let, pro movité věci pak jeden rok. Vyloučeny byly věci kradené. Později byl dodán ještě požadavek spravedlivého důvodu a dobré víry u držitele. 2. Okupace věci ničí (např. polapené zvíře), věci opuštěné majitelem a věci nepřítele, (válečná kořist). 3. Nález pokladu, tj. věci skryté, o jejímž vlastnictví neexistuje právní vědomí. Takové věc se dělila rovným dílem mezi nálezce a vlastníka pozemku, na němž se poklad nacházel. 4. Akcese (přírůstek), spojení dvou věcí, z nichž jedna ztrácí samostatnou funkci a stává se součástí druhé věci. 7

Vydaný králem Chammurapim. Pochází přibližně z roku 1686 př. n. l. (uvádí se též 1800 př. n. l.)

10

5. Specifikace, vlastnictví nabyté zpracováním polotovaru, nebo materiálu (např. socha z kamene), majitel materiálu měl právo pouze na náhradu materiálu, nikoli na dílo.

1.2. Historie vlastnického práva v Čechách V pozdější době, především v období feudalismu byly vztahy zaměřené na půdu. Zde upravovány vztahy mezi úplným vlastníkem výrobního prostředku a bezprostředním výrobcem, což byl v tomto případě nevolník. Pod pojmem feudální vlastnictví si můžeme tedy představit charakteristické rozdělení vlastnických oprávnění mezi vlastníkem půdy a držitelem půdy Středověcí právníci vysvětlovali tuto skutečnost pomocí tzv. teorie děleného vlastnictví. Podle této teorie je na jedné straně osoba vrchní či přímý vlastník, má pouze tzv. holé právo vlastnické a na druhé straně osoba v užívání, vykonává vlastnické oprávnění. Proto se v této souvislosti mluví o vlastnictví přímém a vlastnictví užitkovém. Užitkové vlastnictví mělo buď podobu léna, kdy šlo o půdu šlechtickou, nebo svobodné či nesvobodné selské držby. Každá z těchto forem předpokládala určité odlišnosti ve vztahu mezi vlastníkem a držitelem, jimž je: 1. U šlechtické držby vasal 2. U svobodné držby svobodný rolník 3. U nesvobodné držby nevolní Nejstarší známý český zákoník, Statuta Konrádova, iura Conradi nebo iura ducis Ottonis, který byl toho důkazem, byl vydán knížetem Konrádem II. Otou8. Zákoník upravoval domácí postavení českého bojovnictva, přiznávající jim mnohé hospodářské jistoty a á práva. Byl ovlivněn právem kanonickým (Starý zákon), právem římským a německým, je psán latinsky.

8

Konrád II. Ota (mezi 1136–1141 - 9. září 1191, u Neapole) byl český kníže (1182 a 1189–1191) a markrabě

moravský (1182–1189).

11

Dalším důležitým dokumentem byla tzv. Magna charta libertatum9, nebo také Velká listina práv a svobod, je anglický právní dokument původně vydaný roku 1215. Omezovala některé panovníkovy pravomoci, vyžadovala, aby respektoval zákonné procedury a aby akceptoval, že jeho rozhodování bude omezeno zákonem. Výslovně vyjmenovávala některá práva jeho poddaných, z nichž nejdůležitější bylo právo odvolání se proti nezákonnému uvěznění. Magna charta byl první dokument omezující pravomoci panovníka vůči jeho poddaným na základě zákona. Jejím předchůdcem byla Listina svobod (Charter of Liberties) z roku 1100, kterou Jindřich I. dobrovolně podřídil svou moc zákonům. Ve druhé polovině 19. století byla většina původních ustanovení z anglického práva zrušena. Běžně je chápána jako jeden dokument vydaný roku 1215. V následujících letech však byly vydány další upravené verze tohoto dokumentu a verze, která je vystavena v muzeu pochází z roku 1297. Jedním z posledních stěžejních dokumentů ve vývoji vlastnického a občanského práva byl: Všeobecný zákoník občanský (německy Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, zkratka ABGB) byl základem občanského práva v habsburské monarchii po celé 19. století až do jejího zániku. Všeobecný občanský zákoník byl vyhlášen 1. června 1811 patentem císaře Františka I. č. 946 Sb. Platil pro všechny země rakouského císařství, vyjímaje země koruny uherské. Na českém území byl platným právem prakticky až do vydání nového zákoníku práce v roce 1965, ačkoliv rozsáhlé pasáže nahradily nové československé kodexy z let 1950 a 1964.

1.2. Historie zástavního práva v Římě Zástavní právo v Římě bylo také chápáno jako právo k věci cizí, za účelem jistoty věřitele, že dojde k naplnění pohledávky. Toto právo mělo zajišťovací a uhrazovací funkci. Zástavní právo bylo nedělitelné a zastavit bylo možné každou věc, kterou bylo možno prodat a bylo s ní zastaveno vše, co k ní náleželo i přibylo. Zástavcem mohl být vlastník. Zástavní právo zanikalo zánikem pohledávky nebo zástavním prodejem věci. Dělilo se na: 1. Zástavní právo, věc byla odevzdána věřiteli jako záruka a ten ji ovládal jako držitel. 2. Hypotéka, věřitel mohl vyžadovat vydání věci teprve při neuspokojení jeho pohledávky. 9

Příloha č.1

12

Zástava byla buď propadná, tu si věřitel ponechal, nebo prodejná, věřitel ji prodal a nadbytek dal dlužníkovi. Římské právo znalo i pojem obligace, ke každému právnímu úkonu byla zřizována smlouva, která musela splňovat určité náležitosti. Římané si byli vědomi i takových problémů jako byly úroky, depozitum či pojištění (např. fenus nauticum tj. námořní havarijní pojištění) tyto problémy řešili pomocí smluv, takže problematika římských smluv je velmi složitá a rozsáhlá. V zásadě existovaly smlouvy o půjčkách, koupi a prodeji, trhové. Některé smlouvy mohly obsahovat podmínky. K většině smluv bylo zapotřebí svobodné vůle obou stran a jednání v dobré víře. Proti obecnému přesvědčení mohly vznikat i smlouvy s otroky, složitější problematika byla u smluv mezi otroky. Byla známa i societas, tj. smlouva většího počtu lidí, kteří se spojili za určitým účelem. Velmi využívaná byla i příkazní smlouva (mandatum), tj. smlouva o zařizování cizích věcí, s takovouto smlouvou byla často spojena plná moc. Již v římských smlouvách platilo, že člověk nemohl koupit vlastní věc, cena musela být vyjádřena v penězích a nemusela odpovídat tržní hodnotě věci. Prodávající ručil jak za vady právní, tak za vady faktické. Se smlouvami souviselo i dědické právo, protože v římském právu, byla řádně sepsaná závěť nedotknutelná. Pokud závěť neexistovala, existovalo pořadí dědických nároků (to se v průběhu dějin římské říše několikrát změnilo). Dědictví bylo v pozdější době možno odmítnout.

1.4. Historie zástavního práva v Čechách Ručení za závazky prošlo v českém právu složitým vývojem. Původně ručil dlužník svou vlastní osobou, svým životem, svým právním postavením. Také v našich zemích se uplatňovalo otroctví, poté nevolnictví za dluhy. Postupně byla moc věřitele nad dlužníkem omezována, byla stanovena jako odpovědnost za zdraví a život dlužníka a vymáhání pohledávky muselo být realizováno právní cestou. Ručení dlužníka pak nalezneme v těchto formách: 1. Ručení osobní svobodou (ležení, osobní vězení) 2. Ručení ctí (lání pro peníze) 3. Ručení majetkem (zástava) 4. Rukojemství (ručitele)

13

Instituce ležení spočívala v tom, že dlužník se musel na vybídnutí věřitele dostavit do hostince, krčmy i se svými služebník a tam musel pobývat tak dlouho, než opatřil peníze k zaplacení dluhu. Ručení ctí bylo v českém a moravském právu velmi obvyklým způsobem vymáhání dluhu. Podstata tzv. lání pro peníze spočívala v tom, že věřitel byl oprávněn, napadnou čest liknavého dlužníka výroky, které z pravidla obyčejové právo formulovalo. Mohlo se tak dít na shromáždění šlechty. Po dobu dokud nezaplatil, ztrácel dlužník čest. S placením dluhu pomíjeli důsledky lání a dlužník byl opět považován za čestného. Ručení ctí bylo v českém a moravském právu velmi obvyklým způsobem vymáhání dluhu. Podstata tzv. lání pro peníze spočívala v tom, že věřitel byl oprávněn, napadnou čest liknavého dlužníka výroky, které z pravidla obyčejové právo formulovalo. Mohlo se tak dít na shromáždění šlechty. Po dobu dokud nezaplatil, ztrácel dlužník čest. S placením dluhu pomíjeli důsledky lání a dlužník byl opět považován za čestného. Ručení majetkem dlužníka bylo nejběžnější formou ručení za dluhy. Spočívalo buď v tom, že nejvyšší purkrabí vystavil věřiteli exekuční příkaz tzv. obraný list, který ho opravňoval k nabití statku dlužníka. Zástavou mohly být věci movité i nemovité. U zástavy věcí movitých to byla buď zástava propadná, nebo prodejná. V prvním případě propadla při nezaplacení dluhu celá věřiteli, bez ohledu na to, jestli byla její hodnota vyšší než hodnota dluhu. Progresivnější formou byla proto zástava prodejná, výhodou pro dlužníka bylo to, že po prodeji a uhrazení dluhu i s úroky se zbytek vracel dlužníkovi. U zástav nemovitostí se vyvinuly dvě formy: zástava s držbou a bez držby. V prvním případě se majetek dostával do užívání věřitele, jenž požíval i jeho výtěžek. Zástava bez držby spočívala v tom, že teprve při nezaplacení dluhu se na ní věřitel hojil. Rukojemství bylo oblíbeným zajištěním pohledávky. Spočívalo v tom, že za nesplnění pohledávky ručila jiná osoba tzv. rukojmí. Povinnost rukojmího zaplatit věřiteli dluh zanikla smrtí, ten se pak mohl hojit na dlužníkovi. Rukojmí se zřizovala při výpukách, pro zaplacení věna, u dělníků, pro ručení za spáchanou škodu atd.

14

2. Zajišťovací převod vlastnického práva. Nejdůležitějším a základním právem věcným je právo vlastnické. Toto právo je realizací jednoho ze základních lidských práv zabezpečených a chráněných Listinou základních práv a svobod. Ta v čl. 11 odst. 1 prohlašuje, že „ každý má právo vlastnit majetek“ Tento článek Listiny neprohlašuje za základní lidské právo vlastnictví samo, ale právo být vlastníkem, tj. právo nabývat vlastnictví. Týž čl. 11 odst. 1 v následující větě stanoví „že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochrana“. Tato rovnost vlastníku je samozřejmá a vyplývá z rovnosti občanské. Naproti tomu citovaný čl. 11 odst. 1 Listiny a § 124 vyjadřují, že v současné společnosti:Všichni mají stejnou možnost nabývat vlastnictví (s výjimkou stanovenou v čl. 11 odst. 2 Listiny a § 125 odstav. 2, podle kterých jsou některé věci – tj. majetek nezbytný k zabezpečení potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu – vyhrazený státu či určeným osobám; tak např. nerostné bohatství je podle zvláštní právní úpravy ve vlastnictví České republiky, a nikoliv ve vlastnictví vlastníka pozemku (pro srovnání § 5 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů – horní zákon). Vlastnické právo kohokoli požívá stejnou právní ochranu. Dále se však v potaz musí brát Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, kde je psáno „každá fyzická osoba nebo právnická má právo pokojně užívat svůj majetek s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva“.

2.1. Pojem zajišťovací převod vlastnického práva. 1. Splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). 2. Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.

15

Jde o institut zavedený v zákoníku novelou č. 509/1991 Sb., účinnou od 1. 1. 1992. Do té doby bylo zajištění závazků převodem práva upraveno jen pro oblast mezinárodních obchodních vztahů. Občanský zákoník ve znění účinném před 1. 1. 1992. Odborné ustanovení neměl, nicméně stejného účelu bylo možno dosáhnout kombinací smlouvy o postoupení pohledávky (nyní § 524) a nepojmenované smlouvy (§ 51). Pojem vlastnictví je obtížný a v mnoha případech nejednotný, patří k těm, které jsou sice intuitivně jasné, vědecky však obtížně definovatelné. Pojem vlastnictví není stejný ani v různých právních řádech. Tak zejména chápání vlastnictví v právu angloamerickém je podstatně rozdílné od téhož chápání v evropském právu kontinentálním, k němuž patří i české právo. Nejednost pojmu zajišťovací převod vlastnického práva je způsobena i různým chápáním jednoho předmětu. V současném platném právu je celkem nepochybné, že vlastnickým právem rozumí Listina, občanský zákoník, jakož i většina jiných zákonů jen vlastnictví k hmotným předmětům, tj. zpravidla k věci hmotné (res corporalis), jakož i k bytům a nebytovým prostorám – tzv. jednotkám, nikoli však k majetkovým právům (zejména k pohledávkám; u pohledávek není proto na místě hovořit o vlastnictví, nýbrž o věřitelství). V právní řeči a někdy i v zákonech, v mezinárodních smlouvách i v literatuře se dnes hovoří o průmyslovém vlastnictví a šířeji o vlastnictví duševním či intelektuálním. Jako obecný pojem je chápáno zpravidla vlastnictví duševní, jehož součástí je vlastnictví literární a umělecké a vlastnictví průmyslové. V závislosti na úhlu pohledu by se duševní a průmyslové vlastnictví dalo dělit následovně: 1. Duševní vlastnictví, práva k výsledkům tvůrčí činnosti lidí, jejímž subjektem mohou být z povahy věci jen osoby fyzické. 2. Průmyslové vlastnictví lze rozumět zpravidla práva k nehmotným

2.2. Vznik zajišťovacího převodu vlastnického práva Dlužník za účelem zajištění svého závazku postupuje věřiteli své právo, které má proti jinému. Předmětem zajišťovacího převodu může tedy být (na rozdíl od zástavního práva) jen právo dlužníka, nikoliv osoby třetí, a to právo v době převodu existující. Zákon blíže 16

nevymezuje, jaké právo být převedeno. Jasnou podmínkou je, že se musí jednat o právo převoditelné. Zpravidla se tedy jedná o postoupení pohledávky, kterou má dlužník proti třetí osobě, ale že se také jedná o právo věcné, včetně vlastnického. Zákaz převodu určitého práva může vyplývat ze zákona např. (§ 844) nebo ze smlouvy. Smlouvou o zajišťovacím převodu uzavírá s věřitelem dlužník, nemůže ji uzavřít osoba třetí. Z povahy zajištění vyplývá, že zde musí existovat platný závazek hlavní, z něhož je dlužník povinen plnit, a věřitel má právo požadovat na něm plnění. Vedle tohoto právního stavu vzniká zajišťovacím převodem práva mezi nimi další závazkový vztah. Na povaze převáděného práva závisí, zda vedle smlouvy je k převodu práva zapotřebí ještě další úkon a jaký (např. předání movité věci, neboť věřitel nabývá věc do vlastnictví jejím převzetím, není-li dohodnuto jinak). Má-li věřitel movitou věc u sebe, může z ní uspokojit svou pohledávku. Písemná forma smlouvy je obligatorní, jinak je smlouva neplatná (§ 40). Je-li předmětem převodu nemovitost, musí smlouva být v souladu s dalšími náležitostmi stanovenými zákonem (§ 46 odst. 2). Úprava zajišťovacího převodu práva v občanském zákoníku platí v celém rozsahu i pro obchodní závazkové vztahy, neboť v obchodním zákoníku není tento zajišťovací prostředek upraven. Dalším prostředkem k zajištění pohledávky je zajišťovací (fiduciální) cese, obnovená v našem právním řádu novelou občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. Předtím byla naposledy upravena v § 294 ObčZ 1950. V podstatě jde o postoupení pohledávky (524. 1.), avšak nikoliv za účelem trvalé změny věřitele, nýbrž za účelem zajištění pohledávky jiné. Předpokladem je, že pohledávka dlužníka, popř. třetí osoby, jenž má sloužit k zajištění pohledávky věřitele, je převoditelná. K zajištění nelze proto použít pohledávky, které jsou ustanovením § 525 vyloučeny z postupu.

2.3. Obsah zajišťovacího převodu vlastnického práva Občanský zákoník přiznává v ustanovení § 123 vlastníkovi za účelem realizace jeho práva jednotlivá, svou povahou různorodá, dílčí práva (oprávnění). Jedná se o oprávnění předmět vlastnického práva, tj. hmotnou věc, držet, užívat, požívat, tj. brát z věci plody nebo jiné užitky, nakládat s ní (disponovat), zejména ji – ať již za úplatu či bezúplatně – 17

zcizit, a tak ji převést na jinou osobu. Soubor těchto jednotlivých oprávnění vlastníka, jejich výčet uvedený v § 123 však není úplný, tvoří obsah vlastnického práva, to tzn., že z něho vychází i zajišťovací převod vlastnického práva.

Oprávnění věc držet. Z uvedeného souboru jednotlivých oprávnění vlastníka je věc držet. Oprávnění věc držet tvoří důležitý předpoklad i pro výkon některých dalších vlastníkových oprávnění. Z pravidla je vlastník věci a její držitel jedna osoba. Zvláštnost držby spočívá v tom, že může existovat samostatně, tj. odděleně od vlastnického práva. V takových případech, kdy vlastník věci a její držitel jsou rozdílné osoby, již zvláštní právní problematika vzniká. Z toho důvodu upravuje občanský zákoník držbu jinou osobou než vlastníkem samostatně, včetně právního postavení držitele, úpravy jeho vztahu ke třetím osobám, jako i úpravy vzájemných práv a povinností vlastníka a držitele (§ 129 n., podrobnější náhled do výkladu v § 6). Oprávnění věc užívat spočívá v tom, že vlastník onu věc využívá, resp. Její užitné vlastnosti, za tím účelem, aby realizoval své zájmy a potřeby, ať již ve formě individuální spotřeby či podnikatelské potřeby. Oprávnění věc užívat však nemusí vlastník z nejrůznějších důvodů realizovat sám. Vlastník na základě některých právních úkonů může – ať již za úplatu či bezúplatně, ať již na dobu určitou či neurčitou – přenechat využívání své věci jiné fyzické či právnické osobě. Sám vlastník v rámci svého oprávnění věc užívat, může věc, pokud to nebude v rozporu se zákonem (§ 258 trestního zákona, či v úzké spojitosti s § 89 odst. 2 téhož zákona), ponechat i nevyužitou, učinit ji neupotřebitelnou popř. ji nechat i zkazit ( ius non utendi). Vlastník věci své oprávnění věc užívat vykonává jak tím, že věc užívá, tak tím, že věc neužívá. Oprávnění věc požívat neboli brát z ní plody a jiné užitky patří k dalším oprávněním vlastníka, kterým je tvořena součást obsahu jeho vlastnického práva. Zvláštnost tohoto oprávnění vlastníka spočívá v tom, že přichází pouze u plodonosných (plodotvorných, resp. užitky poskytujících) věcí. Jedná-li se tedy o tento druh věcí, má vlastník, kromě oprávnění plodonosnou věc užívat, i oprávnění přivlastňovat si její oddělené plody, a tak – na rozdíl od oprávnění pouze věc užívat – rozmnožovat a navyšovat svůj majetek. Tak 18

např. vlastník pozemku je oprávněn brát si plody, které se na tomto pozemku urodí, vlastník stromu je oprávněn sklízet ovoce, které se mu na jeho stromě urodilo. Dále si vlastník půdy ponechává plody, které mu jeho půda přinesla, vlastník zvířete je oprávněn brát si užitky pocházející od zvířete. Jsou zde také úroky z různých forem vkladů, které je vlastník oprávněn taktéž pobírat. Pokud není plod resp. jiný užitek věci, od plodonosné věci oddělen – separován (např. ovoce na stromě), tvoří tento neoddělitelný plod resp. jiný užitek, součást plodonosné věci a jako takový patří jejímu vlastníku (135a). Tímto oddělením se sice plod, resp. jiný užitek, stane samostatnou věcí v právním smyslu, avšak vlastník plodonosné věci zůstává i po oddělení plodu resp. jiného užitku, nadále jejím vlastníkem. Oprávnění s věcí nakládat (disponovat). V souladu s principem uvedeným v Listině základních práv a svobod (čl. 2 odst. 3), podle kterého je každému dovoleno činit vše, co není zákonem zakázáno, a v souladu se zásadou soukromé autonomie vůle z toho odvozenou zejména smluvní autonomie, vystupuje do popředí oprávnění s předmětem vlastnického práva nakládat – disponovat. Toto oprávnění vlastníka patří v podmínkách společnosti s tržním hospodářstvím ke klíčovým, neboť umožňuje vlastníkovi v souladu s jeho zájmy, potřebami a preferencemi v různých právních formách svobodně realizovat hospodářské hodnoty věci jiným využíváním než pro vlastní spotřebu. Oprávnění vlastníka se svou věcí na základě svobodného rozhodnutí nakládat se v soukromoprávní sféře realizuje – na rozdíl od ostatních oprávnění vlastníka – prostřednictvím právních úkonů (ať jednostranných či zejména dvoustranných, tj. smluv). Tak např. oprávnění s věcí nakládat umožňuje vlastníkovi pořídit o ní závěť pro případ smrti (§ 476 n.), stejně tak přenechat např. na základě smlouvy o nájmu, smlouvy o výpůjčce. Oprávnění vlastníka s věcí nakládat může tentokrát již výlučně na základě dvoustranných právních úkonů, konkrétně na základě kupní smlouvy, směnné smlouvy a darovací smlouvy – vyústit až k zcizení (převodu – transferu) věci na jinou fyzickou či právnickou osobu (ius alienandi). Vlastník věci v rámci svého oprávnění s věcí nakládat může věc i opustit s úmyslem své vlastnické právo k ní pozbýt (ius dereliquendi). Opuštěním věci (§ 135 odst. 3) pozbývá vlastník vlastnické právo k věci a novým vlastníkem se bez jakéhokoli přivlastňovacího aktu stává stát.

19

Oprávnění vzepřít se neoprávněnému zásahu do vlastnického práva ze strany třetích osob, zejména proti osobě, která vlastníku věc neprávem zadržuje, a tak tímto způsobem tyto třetí osoby vyloučit z jejich vlivu na věc, je blíže rozvedena v § 9.

Omezení jednotlivých oprávnění vlastníka. Vlastník věci může být ve výkonu jednotlivých vlastnických oprávnění různě omezen, popř. může svých oprávnění dokonce všech – ať již ze své vůle či proti své vůli – pozbýt (např. vlastník převede některá svá oprávnění na nájemce či vypůjčitele, některých oprávnění vlastníka neoprávněně zbaví zloděje atd.). I při případném pozbytí všech oprávnění, kdy vlastníkovy zbude pouze tzv. holé vlastnictví (nuda proprietas), však nepřestává být vlastníkem věci. Zvláštností vlastnického práva jako základního věcného práva je, že odpadnou- li existující omezení jednotlivých oprávnění vlastníka, tato oprávnění se vlastníkovi věci opět v původní šíři obnoví, aniž by k tomu bylo třeba z jeho stran nějakého zvláštního nabývacího aktu.

2.4. Subjekty zajišťovacího převodu vlastnického práva Subjekty zajišťovací převodu vlastnického práva jsou dva, přičemž na jedné straně vystupuje dlužník a na straně druhé věřitel. Při smluvním vztahu mezi těmito subjekty jde o tzv. fiduciární převod práva a není nijak omezeno, o jaké právo má jít. Může tedy jít i o právo vlastnické. Převod je ovšem limitován tím, že slouží jen k určitému účelu, takže dispoziční právo věřitele, na něhož právo bylo převedeno, je omezeno. Rozhodující v širokém rámci § 553 je dohoda mezi dlužníkem a věřitelem. Lze říct, že jakmile dluh dlužníkův, jeho závazek vůči věřiteli, byl splněn, končí účel zajišťovacího převodu a věřitelova povinnost je pak převést právo zpět na dlužníka. Se zřetelem k povaze fiduciárního převodu práva je nepochybně nezbytný požadavek, aby smlouva mezi věřitelem a dlužníkem o tomto zajištění byla písemná. Pečlivě je třeba odlišit od tohoto institutu právo zástavní, kdy se vlastnictví nepřevádí. Příjme-li se možnost fiduciárního převodu vlastnictví nemovitosti, bylo by nutné provést vklad do katastru.

20

2.5. Předmět zajišťovacího převodu vlastnického práva Předmětem zajišťovacího převodu vlastnického práva, jak už sám název kapitoly prezentuje, je právo které dlužník za účelem zajištění svého závazku postupuje věřiteli. Předmětem zajišťovacího převodu může tedy být (na rozdíl od zástavního práva) jen právo dlužníka, nikoliv osoby třetí, a to právo v době převodu existující, popřípadě podmíněně existující proti konkrétnímu dlužníkovi. Smlouvou je tedy převedeno pouze právo ze závazkového právního stavu, nikoliv právo věcné (např. vlastnické) nebo jiné právo absolutní povahy. Některá práva, byť vznikla ze závazkového právního vztahu, nelze převést postupem podle § 524 z důvodu, že k tomu účelu jsou zde jiné právní instituty (např. k převodu práva nájmu ze smlouvy nájemní slouží podnájem). V soudní praxi byla řešena otázka, zda lze plně převést právo ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní smlouvě. Tato otázka byla zodpovězena záporně, neboť předmětem postupu podle § 524 může sice být i pohledávka nepeněžitá, tedy právo na plnění, nelze však postoupit povinnost, jež je součástí obsahu dvoustranného závazkového vztahu ze smlouvy o smlouvě budoucí. Převodem lze převést pohledávku dlužníkovi. V tom případě dochází ke splynutí práva a povinnosti, tedy k zániku závazku. Z hlediska práva je však třeba posoudit platnost takové smlouvy dle § 39. Převod restitučních pohledávek podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, na jiné osoby – viz § 33 odst. 1 zákona o půdě, z něhož vyplývá, že veškeré nároky na náhrady podle zákona o půdě jsou pohledávkami, které lze smluvně převádět. Pohledávkou, tj. právem na plněné, však není právo navrhnout zrušení části smlouvy podle § 8 odst. 4 zákona o půdě. Nepřichází proto v úvahu postoupit je smlouvou podle § 524 jinému. Převodem přechází na postupníka právo, či pohledávka s příslušenstvím a veškerými právy s ní spojenými, a to v tom stavu, v jakém se nachází v době postoupení (tj. v okamžiku účinnosti smlouvy o převodu). Doba a místo plnění, splátky i sjednaná ztráta výhody splátek s jejím uplatněním. Příslušenství pohledávky – úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Práva s pohledávkou spojená – jde především o práva věřitele na zajištění pohledávky. Na postupníka přechází existující zajištění pohledávky (např. zástavní právo, které zajišťuje postoupenou pohledávku) bez ohledu na to, zda postupiteli splnit svou povinnost podle § 528. Na postupníka s pohledávkou přechází též právo na soudní uplatnění pohledávky (nárok) včetně oprávnění exekučně ji vymoci. Na žádost postupníka může i po postoupení

21

vymáhat pohledávku postupitel vlastním jménem § 530 odst. 1. S postoupenou pohledávkou, jejímž předmětem je kupní cena, nepřechází na nového věřitele (postupníka) závazek prodávajícího předat kupujícímu předmět koupě a samozřejmě ani práva prodávajícího k předmětu koupě; vlastnické právo prodávajícího se převádí na kupujícího převzetím movité věci, nebo k jejímu okamžiku sjednanému mezi kupujícím a prodávajícím, popř. při sjednané výhradě vlastnictví se kupující stává vlastníkem věci v okamžiku zaplacení kupní ceny. Dochází tak k situaci, že kupující (dlužník) je zavázán zaplatit kupní cenu novému věřiteli, zatímco právo na předání koupené věci má vůči původnímu věřiteli.

2.6. Funkce Vzhledem k povaze zajišťujících institutů můžeme dovodit jejich základní funkce. Převod vlastnického práva v sobě obsahuje funkci zajišťovací a uhrazovací, obě dvě funkce jsou spjaté nerozlučně s dobou splatnosti závazku. Zajišťovací - je zabezpečována způsobem nejsilnějším, neboť dlužník ztrácí po určitou dobu vlastnické právo k věci. Ztráta vlastnictví je myšlena jen dočasně, trvá do doby, nežli je závazek dlužníkem splněn. Tento fakt nutí dlužníka co nejrychlejším způsobem plnit, aby své vlastnické právo získal od věřitele zpět. Když je závazek splněn, nenastupují účinky druhé funkce. Uhrazovací - za předpokladu dlužníkovi neschopnosti plnit v době splatnosti závazku, může nastoupit uhrazovací funkce. Díky ní věřitel dosahuje uspokojení své pohledávky bez součinnosti dlužníka. Přesný způsob uhrazení ovšem není v zákoně pro zajišťovací převod stanoven, je nutné tedy vycházet z podobného institutu, nebo si jej stanovit odlišně na základě shodné vůle neobcházející zákon a dobré mravy.

2.7. Realizace zajišťovacího převodu vlastnického práva Výkonem vlastnického práva se rozumí realizace jednotlivých vlastníkových oprávnění. O některých z nich, tj. o právu užívání, požívání, nakládání s věcí a o právu držby, je podrobnější výklad podán c § 5 a 6. Těmto výkladům je předesláno pojednání o některých obecných otázkách realizace vlastnického práva.

22

Výkon vlastnického práva se může uskutečnit jak konáním, tak nekonáním. Přičemž situace u jednotlivých vlastníkových oprávnění je různá. Tak např. právo užívání věci ze svého pojmu nevyžaduje nutně aktivitu uživatele. Ten kdo se dívá na jemu patřící obraz na stěně, realizuje své právo užívací, aniž by přitom vyvíjel nějakou aktivitu. Kromě toho právo užívací (podobně i právo požívací) implikuje i svou negaci, tj. právo věci neužívat, resp. nebrat z ní užitky ani plody. Vlastník své právo vykonává tím, že věc užívá, i tím, že ji neužívá. Podobně právo s věcí nakládat, které z pojmu samého předpokládá určitou aktivitu vlastníka, implikuje i právo s věcí nenakládat. Právo držby spočívá v zachování určitého stavu. Nepředpokládá nutě žádné konání vlastníka jako držitele. Realizací vlastnického práva je také, nebrání-li tomu zákon, úmyslné či neúmyslné zhoršování vlastní věci, jako i způsobení zániku svého vlastnického práva, a to zničením věci nebo převedením vlastnického práva na někoho jiného. Konáním a nekonáním, jímž se realizuje vlastnické právo, jímž se realizují jednotlivá oprávnění vlastníkova, se rozumí konání a nekonaní reálné (faktické), které nemusí mít a povětšinou nemá povahu právního úkonu. Je to chování, které je právem chráněno, ale samo právní následky nepůsobí. Pouze právo s věcí nakládat se často uskutečňuje právními úkony a oprávnění věc zcizit jakožto oprávnění s věcí nakládat se uskutečňuje právními úkony vždy. Realizace práva může být v rozporu se zákonem, a to tehdy, překročí-li vlastník při výkonu svého práva meze, které jsou výkonu vlastnického práva zákonem dány (např. podle § 127). V takovém případě je výkon práva zdánlivý; ve skutečnosti jde o úkon protiprávní.

2.8. Zánik zajišťovacího převodu vlastnického práva Zajišťovací převod může zaniknout na základě rozdílných právních skutečností. Trvání převodu vlastnického práva je v prvé řadě spjat s pohledávkou, proto neexistence pohledávky má za následek zánik zajišťovacího převodu. Další možný způsob rozhodný pro zánik zajišťovacího převodu je spatřován, v zániku věci již se převod týká. Dohoda mezi subjekty o ukončení zajišťovacího převodu a předání movité věci zpět do držby dlužníka může způsobit zánik institutu a nemusí být brán zřetel na trvání závazku. U nemovitostí se k zániku požaduje výmaz práva po předložení písemného potvrzení 23

vystaveného věřitelem o tom, že pohledávka zanikla. Také prohlášením konkurzu na dlužníkův majetek má dle § 14 odst.2 písm. f) zákona o konkurzu a vyrovnání účinky zániku. Zákon hovoří o situaci, kdy je na majetek dlužníka prohlášen konkurz, zajišťovací převod uskutečněný v posledních dvou měsících před podáním tohoto návrhu tímto zaniká. Po zániku závazku by měli mít strany dojednáno do jaké doby a jakým způsobem přejde zpět vlastnické právo na dlužníka.

3. Zástavní právo. Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavní právo patří k souboru zajišťovacích prostředků (viz § 544); spolu se zadržovacím právem (§ 175) je zajišťovacím instrumentem s věcně právní povahou (na rozdíl od zajišťovacích prostředků, které mají tzv. osobní povahu - typicky ručení). Zástavní právo uskutečňuje svoji roli zejména tím, že od okamžiku svého vzniku (příp. od vzniku budoucí pohledávky - § 155 odst. 3) do své realizace nutí dlužníka splnit jeho závazek a v případě nesplnění závazku poskytuje možnost uspokojení nesplacené pohledávky ze zástavy. Obč. zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2000 vymezoval zástavní právo pomocí jeho funkce, jako institut sloužící k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění byl zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Nové definiční vymezení zástavního práva (od 1. 1. 2001) zdůrazňuje odlišnost pohledávky, jako věřitelova práva na plnění, a dluhu, jako povinnosti dlužníka, přičemž respektuj i jejich vzájemný vztah. Současně z definice plyne, že zástavní věřitel nemá vůči zástavnímu dlužníkovi peněžitou pohledávku, že však uspokojení své pohledávky vůči dlužníkovi může dosáhnout ze zástavy (další zpřesnění formulace s účinností od 1. 1. 2001 vyjadřuje, že uspokojení se nedosahuje přímo ze zástavy, ale z výtěžku získaného zpeněžením zástavy). Zčásti odlišnou povahu má zástavní právo zřízené podle § 129c a násl. hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Možnost zajistit závazek zástavním právem byla do hospodářského zákoníku zakotvena jeho novelou č. 103/1990 Sb. s účinností od 1. 5. 1990 a tato úprava fungovala až do zrušení hospodářského

24

zákoníku ke dni 31. 12. 1991 obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb., uzavřít zástavní smlouvu však mohly jen subjekty hospodářsko-právních vztahů.

3.1 Pojem a úvod k zástavnímu právu 1. Zástavním právem může být zajištěna pohledávka peněžitá i nepeněžitá. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky. 2. Nepeněžitá pohledávka je zajištěna do výše její obvyklé ceny v době vzniku zástavního práva. 3. Zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která má v budoucnu vzniknout, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky. 4. Zástavním právem mohou být do sjednané výše zajištěny i pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v určité době. 5. Zástavní právo se vztahuje i na nároky zástavního věřitele z odstoupení od smlouvy, podle které vznikla zajištěná pohledávka, nebylo-li v zástavní smlouvě dohodnuto něco jiného. Zástavní právo zajišťuje tzv. zástavní pohledávku, zpravidla pohledávku peněžitou. U peněžité pohledávky zajišťuje zástavní právo její skutečnou výši, včetně příslušenství (příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím vymáháním), a to bez ohledu na výši pohledávky v době vzniku zástavního práva, nebo výši pohledávky zapsanou v katastru nemovitostí. Není však vyloučeno ani zajištění nepeněžité pohledávky (např. pohledávky půjčitele na vrácení věci), pro takové případy stanoví zákon rozměr zajištění takové pohledávky. Výjimku z tohoto zástavního práva představuje zajištění budoucích nebo podmíněných pohledávek. Možnou budoucí pohledávkou je také případná pohledávka věřitele, která mu vznikne v důsledku odstoupení od smlouvy, podle které vznikla původní zajištěná pohledávka, protože smlouva se odstoupením ruší. Půjde zpravidla o zajištění pohledávky z bezdůvodného obohacení, tj. práva věřitele na vrácení toho, co podle původní smlouvy poskytl dlužníkovi. Od 1. 1. 2001 je v obč. zákoníku upraveno tzv. maximální zástavní právo, u něhož je omezena horní hranice zajištění. Užití takového zástavního právaje vhodné v právních vztazích mezi věřitelem a dlužníkem, v němž opakovaně vznikají určité pohledávky (např.

25

pohledávky na zaplacení nájemného, na zaplacení kupní ceny za několikanásobnou dodávku zboží). Podmínky využití takového zástavního práva jsou však omezeny kumulativně stanovenými požadavky: 1. určením pohledávek určitého druhu (např. právním důvodem jejich vzniku), 2. stanovením výše zajištění, 3. vymezením doby trvání zajištění.

3.2. Současná právní úprava zástavního práva Současná právní úprava platí od 1. 1. 2002 – podle nyní platných předpisů (§ 200y až 200za) lze postupovat tehdy, jestliže právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo v době od 1. 9. 1998; to platí i v případě, že zástavní právo vzniklo do 31. 8. 1998. Podal-li však zástavní věřitel u soudu návrh na prodej zástavy v době od 1. 9. 1998 do 31. 12. 2000, řízení se i v současné době dokončí podle ustanovení § 151 f ObčZ ve znění účinném do 31. 12. 2000 a podle ustanovení § 274 písm. a, a ustanovení § 372 OSŘ ve znění účinném do 31. 12. 2000. Jestliže pak bylo řízení o návrhu na soudní prodej zahájeno v období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001, dokončí se řízení i v současné době podle ustanovení § 200y až 200za OSŘ ve znění účinném do 31. 12. 2001.

3.3. Vnik zástavního práva 1. Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§ 552) nebo rozhodnutím soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo může vzniknout také ze zákona. 2. Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje. 3. Jsou-li zástavou nemovité věci, které se neevidují v katastru nemovitostí, věci hromadné, soubory věcí nebo movité věci, k nimž má zástavní právo vzniknout, aniž by byly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě (§ 157 odst. 2 a 3), musí být zástavní smlouva sepsána ve formě notářského zápisu. Případy vzniku zástavního práva je žádoucí rozdělit do dvou skupin: buď k němu dochází na základě zástavní smlouvy (o takové

26

zástavní smlouvě je zmínka v § 552), která je pouhým titulem směřujícím ke vzniku zástavního práva a musí k ní přistoupit další právní skutečnost (srov. § 157 a 158), nebo je vznik zástavního práva spojen jen s jedinou právní skutečností. Z § 156 vyplývá, že lze rozlišit dobrovolné zástavní právo (na základě písemné smlouvy nebo rozhodnutím soudu o vypořádání dědictví) nebo nucené zástavní právo (vznikající rozhodnutím příslušného orgánu nebo přímo ze zákona). Zákon stanoví podstatné obsahové náležitosti zástavní smlouvy: označení zástavy a označení zástavní pohledávky. Základní záměr tohoto požadavku je založen na určitosti projevu vůle, aby nemohlo dojít k pochybnostem, příp. k záměně. Při označení zástavy je třeba respektovat odlišnosti v předmětu zástavy, bude-li zástavou nemovitost evidovaná v katastru, musí zástavní smlouva obsahovat označení nemovité zástavy údaji podle § 5 odst. 1 zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Pohledávku lze specifikovat pomocí jejích subjektů (zejména tehdy, bude-li předmětem zajištění pohledávka vůči dlužníkovi, který není zástavcem), právním důvodem jejího vzniku, zpravidla též výší pohledávky v době uzavření zástavní smlouvy. Pro zástavní smlouvu je obligatorně předepsána písemná forma, v určených případech musí mít dokonce kvalifikovanou podobu, tj. notářský zápis. Nedodržení zákonem stanovené formy má za následek absolutní neplatnost zástavní smlouvy (§ 40 odst. 1). Ze zákona vzniká zástavní právo např. podle § 672 obč. zákoníku, podle § 505, 608, 628 a 707 obch. zákoníku. 1. Zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak. 2. Zástavní právo k movitým věcem vzniká jejich odevzdáním zástavnímu věřiteli, nestanoví-li zákon jinak. 3. Odevzdání movité věci zástavnímu věřiteli podle odstavce 2 může být nahrazeno jejím předáním do úschovy nebo ke skladování pro zástavního věřitele nebo pro zástavního dlužníka u třetí osoby, je-li to dohodnuto v zástavní smlouvě. Vkladem do katastru nemovitostí vznikne zástavní právo pouze, pokud titulem jeho vzniku bude zástavní smlouva a zástavou bude nemovitost v katastru evidovaná (srov. § 2 odst. 1 a 2 zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů).

27

Zákonodárce zvolil zbytečně složitou koncepci, protože v ostatních případech se bude provádět pouze záznam již vzniklého zástavního práva, vhodnější bylo pozitivní vymezení případů podléhajících vkladu. Novelou provedenou zákonem č. 317/2001 Sb. byly vedle nemovitostí výslovně zařazeny i tzv. jednotky, tj. byty a nebytové prostory vymezené podle zák. č. 72/1994 Sb. Toto doplnění je naprosto zbytečné, protože právní vztahy k jednotkám se řídí ustanoveními právních předpisů, které se týkají nemovitostí. V katastru nemovitostí se u zástavního práva eviduje zástava, výše jistiny zajištěné pohledávky, popř. podíl na pohledávce vyjádřený zlomkem, procentem nebo výší jistiny, údaje o věřiteli, údaje o vlastníku (spoluvlastníku) nemovitosti nebo jednotky, doba, na kterou bylo právo sjednáno, a listina, která byla podkladem k zápisu zástavního práva. Je-li zřízeno maximální zástavní právo (§ 155 odst. 4), eviduje se místo výše jistiny zajištěné pohledávky druh pohledávek a jejich limit. Zápisy zástavních práv na listu vlastnictví nevyjadřují pořadí zástavních práv. Způsob vzniku zástavního práva u věcí movitých, navazující na uzavření zástavní smlouvy, může mít alternativně jednu ze tří podob: 1.odevzdání věci zástavnímu věřiteli, 2.předání věci do úschovy nebo ke skladování pro zástavního věřitele, 3.zápis do Rejstříku zástav. ad 1) Předání a převzetí věci je tradičním způsobem vzniku věcných práv, je využitelný též při vzniku zástavního práva. Zástavní věřitel má postavení detentora10, čemuž odpovídají i jeho práva a povinnosti (§ 162 odst. 1). ad 2) Na rozdíl od předchozí úpravy (účinné do 31. 12. 2000) již nestačí uzavření smlouvy, nezbytné je předání zástavy schovateli nebo skladovateli. Smlouva o úschově se uzavírá podle § 747 a násl. obč. zákoníku, smlouva o skladování podle § 527 a násl. obch. zákoníku. Práva a povinnosti schovatele nebo skladovatele, předepisuje ustanovení § 162 odst. 4. ad 3) Zápis do Rejstříku zástav má v tomto případě konstitutivní povahu.

10

Detentor není vlastník – detence je totéž jako držba (faktické a oprávněné ovládání věci) s tím že v případě

detence věc fakticky ovládá osoba odlišná od vlastníka (např. ten co si věc vypůjčil) zdroj: http://slovnikcizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/detentor

28

Kromě těchto způsobů upravených přímo v obč. zákoníku nelze vyloučit uplatnění speciálních předpisů, které konkretizují případy, v nichž vzniká zástavní právo jeho vyznačením v listině osvědčující vlastnictví věci a bez níž nelze s věcí nakládat nebo ji používat (takovou listinou není tzv. velký technický průkaz, je jí např. lodní osvědčení nebo osvědčení plovoucího zařízení - viz § 10 zák. č. 114/1995 Sb„ o vnitrozemské plavbě). Z doby mezi 1. 1. 2001 a 31. 12. 2001 se může vyskytnout i zástavní právo, které vzniklo viditelným označením věci. Zástavní právo k nemovitým věcem, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, zástavní právo k věci hromadné, zástavní právo k souboru věcí a zástavní právo k movitým věcem, k nimž má podle zástavní smlouvy vzniknout zástavní právo, aniž by byly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě (§ 157 odst. 2 a 3), vzniká zápisem do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky; to neplatí, bylo-li zástavní právo zřízeno rozhodnutím soudu nebo správního úřadu. Zápis zástavního práva do Rejstříku zástav provede notář, který sepsal zástavní smlouvu ve formě notářského zápisu, bezodkladně po uzavření zástavní smlouvy. Od 1. 1. 2001 obsahoval obč. zákoník úpravu vzniku zástavního práva k nemovitostem, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí. V takovém případě vznikalo zástavní právo již účinností smlouvy, což bylo v souladu se souběžnou regulací nabytí vlastnického práva k neevidovaným nemovitostem (§ 133 odst. 3 obč. zákoníku). Účinnost zástavní smlouvy zpravidla nastala v okamžiku vzniku smlouvy (za předpokladu, že smlouva byla platná). Účinnost zástavní smlouvy, a tím i vznik zástavního práva, bylo možné vázat na odkládací podmínku. Stejný způsob vzniku se v tomto období uplatnil u zástavního práva k souboru movitých věcí. Od 1. 1. 2002 je i v těchto případech zástavní smlouva pouhým titulem vedoucím ke vzniku zástavní smlouvy, protože konstitutivní právní skutečností je zápis do Rejstříku zástav (nutno odlišit od situace, kdy zápis do rejstříku má jen deklaratorní účinky - § 160 odst. 2). Rejstřík zástav je neveřejný seznam, který v elektronické podobě vede Notářská komora ČR. Rozsah údajů evidovaných v Rejstříku zástavy vymezuje § 35b odst. 2 zák. č. 358/1992 Sb. V souladu s § 35b odst. 4 téhož zákona provádí zápis notář pomocí elektronického přenosu dat (nejde-li o záznam zástavního práva vzniklého na základě

29

oznámení zástavního dlužníka o něm, nebo tím, že zástavní věřitel poddlužníku prokáže vznik zástavního práva. Úprava zástavního práva k pohledávce je od 1. 1. 2001 zařazena organicky do obecné úpravy zástavního práva. Proto se užijí příslušná ustanovení (§ 159 pouze speciálně upravuje určení okamžiku vzniku zástavního práva a postavení poddlužníka). Zástavní smlouva musí mít písemnou formu (§ 156 odst. 1), jinak je absolutně neplatná. Zástavní právo k pohledávce vznikne již jejím uzavřením (pokud je smlouva platná a účinná), jinak až okamžikem sjednané účinnosti (s využitím vedlejších ustanovení v právním úkonu - odkládací podmínky nebo stanovení doby). Na základě zástavní smlouvy vznikají povinnosti i vůči poddlužníkovi, tj. vůči dlužníkovi zástavního dlužníka, proto se poddlužník musí o zřízení zástavního práva dozvědět. Zákon vyžaduje, obdobně jako u postoupení pohledávky, buď písemně sdělení zástavního dlužníka (tj. věřitele zastavované pohledávky), nebo důkaz o vzniku zástavního práva k pohledávce provedený zástavním věřitelem (zpravidla předložením zástavní smlouvy). Dokud není splněna informační povinnost, nevznikají poddlužníkovi žádné povinnosti ze zástavního práva k pohledávce jeho věřitele, kterou je povinen jako svůj dluh plnit, a trvají jen jeho povinnosti plnit dluh věřiteli vlastnímu. Zástavní právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Zástavní právo k nemovitým věcem, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, zástavní právo k věci hromadné, zástavní právo k souboru věcí a zástavní právo k movitým věcem, k nimž vzniklo zástavní právo, aniž by byly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě (§ 157 odst. 2 a 3), vzniklé na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu se zaznamenává v Rejstříku zástav vedeném Notářskou komorou České republiky. Rozhodnutí soudu nebo správního orgánu o zřízení zástavního práva má konstitutivní účinky, zástavní právo vzniká až právní mocí tohoto rozhodnutí. Srov. znění § 72 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 367/2000 Sb. Dále jde o zřízení soudcovského zástavního práva podle § 338b a násl. obč. soudního řádu. Následný zápis zástavního práva do Rejstříku zástav (s ohledem na předmět zástavního práva) má jen deklaratorní účinky. V takovém případě jsou soudy a správní úřady povinny zaslat Notářské komoře pravomocná rozhodnutí k provedení záznamu, a to do 30 dnů od právní moci rozhodnutí (§ 35b odst. 3 zák. č. 358/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

30

Dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Cizí nemovitá věc, věc hromadná, soubor věcí a byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona mohou být dány do zástavy jen se souhlasem vlastníka a osoby, která k nim má jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Totéž platí, jde-li o cizí pohledávku, jiné majetkové právo, obchodní podíl, cenný papír a předmět průmyslového vlastnictví. Oprávněným zastavit hmotnou věc je zásadně jen její vlastník. Z § 161 vyplývá, že je možné, aby zástavce dal do zástavy věc cizí, jestliže s tím vlastník souhlasí (např. v souladu s § 9 odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění zákona č. 103/2000 Sb., může se souhlasem vlastníka jednotky společenství vlastníků uzavřít smlouvu o zástavním právu k jednotce včetně příslušných spoluvlastnických podílů na společných částech domu, a to k zajištění pohledávek vyplývajících z úvěru poskytnutého na náklady spojené se správou domu). Je-li takový souhlas dán, platí jinak pro vznik zástavního práva k takové zástavě ustanovení o vzniku zástavního práva (srov. § 157 odst. 1). Předvídá se ovšem i případ, kdy zástavce dává do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavní právem. V takovém případě je ke vzniku zástavního práva nezbytné, aby 1. šlo výlučně o věc movitou, 2. věc (zástava) byla odevzdána zástavnímu věřiteli (srov. § 158 odst. 2), 3. zástavní věřitel přijal věc v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit,

3.4. Subjekty zástavního práva Občanskoprávní vztahy jsou druhy právních vztahů, jsou to takové vztahy, jejichž obsah tvoří subjektivní práva a povinnosti na roveň postavených subjektů upravené občanským právem. Bezpochyby zástavní právo je specifický občanskoprávní vztah. Právní vztahy jsou vždy vícestranné. Ze samého pojmu právní vztah vyplývá, že musí mít nejméně dva subjekty, které jsou vůči sobě v postavení stran. Subjekty dle občanského práva mohou být osoby fyzické, právnické, stát, cizí státní příslušníci, zahraniční 31

právnické osoby. Stranu občanského práva však může tvořit více osob. Může se stát, že například z téhož dluhu je zavázáno k plnění více dlužníků ve prospěch více věřitelů. V takovém případě však tvoří spoludlužníci, spoluvěřitelé (bez rozdílu kolik jich je) vždy jen jednu stranu závazkového vztahu. Právní vztah vznikající z institutu zástavního práva obsahuje vždy tyto prvky: - účast minimálně dvou subjektů v postavení stran - musí zde být dán obsah právních vztahů, což jsou vzájemná subjektivní práva a povinnosti subjektů právního vztahu - předmět zástavního práva (zástava- věci, práva a jiné majetkové hodnoty). - Objektem právních vztahů je lidské chování týkající se předmětů.

Aplikace pozitivního práva upravující zástavní vztah vyžaduje určení těchto prvků v zástavní smlouvě. Na prvním místě musí být vyjasněna otázka subjektů tento vztah tvořících. Vždy musí existovat závazkově právní vztah ve formě dluhu, který je zajišťován. Jinými slovy musí zde být vždy zástavní věřitel a zástavce. Věřitel je osobou, nacházející se při vzniku zástavního práva v postavení nositele zajišťované pohledávky. Věřitelem může být i ten, na koho taková pohledávka přešla, nebo byla převedena. Jedná se o smluvní postoupení pohledávky (cesse)11 dle § 524 a násl. ObčZ, zdůrazňující povahu zástavního práva, kdy spolu s převodem pohledávky, která je zajištěna zástavním právem, přechází i toto právo s ní neoddělitelně spojené. Dále je možná změna v osobě zástavního věřitele při přechodu práva z pohledávky děděním. Zástavce je osobou, která sama nemusí být dlužníkem, ale věc nacházející se ve výlučném vlastnictví této osoby, slouží jako zástava. Věc je tedy předmětem (objektem) zástavního práva. Zástavce by se dal charakterizovat jako osoba, která se v zástavní smlouvě s věřitelem, svým vlastním právním úkonem, zavázala: - dodat věc - pomocí věci zajistit pohledávku 11

Knappová, M., Švestka, J., a kol.: Občanské právo hmotné, 2. díl, 3 vydání, Aspi,. Praha 2002, s 114

32

- vzít na sebe riziko spojené s případnou realizací zástavy Zástavcem se ovšem může stát, bez nutného smluvního ujednání i ta osoba, která nabyla věc, jež se stala předmětem zástavní smlouvy. Zástavce bývá označován jako zástavní dlužník.(§ 164 odst. 2 ObčZ.). Faktický dlužník je osoba, která nese odpovědnost za splnění zajištěného dluhu. Zástavce a faktický dlužník může být stejná osoba za podmínek uvedených shora. Také u osob zástavního a faktického dlužníka může docházet k změnám v jejich osobách. V případě dědění jak zákonným tak testamentárním, odpovídá dědic12 za dluhy zůstavitele, jen do výše ceny nabytého dědictví. Existence zástavního práva není dědictvím dále jinak zvláště dotčena. Teorie občanského práva řadí k důvodným, změnám v subjektech závazkového vztahu: přistoupení k závazku, poukázku, poukázku na cenné papíry a nejvýznamnější privativní intercese neboli převzetí dluhu nacházející se v § 531. Na základě písemného ujednání mezi původním a novým dlužníkem spolu se souhlasem k takové skutečnosti věřitelem dochází k změně na pozici dlužníků, kdy nový dlužník vstupuje do závazkového vztahu a dluh na sebe přebírá. Ten je povinen poskytnout věřiteli plnění námitky, které měl vůči věřiteli původní dlužník, může uplatnit osoba na sebe dluh přebírající. Převzít lze dluh peněžitý, i nepeněžitý pod podmínkou, že předmět takového dluhu je plnění zastupitelné. Převzetím co do obsahu zůstává dluh nezměněn, v teorii je také možné, aby nový dlužník nepřevzal dluh ve své celé výši, ale jen jeho určitou část. Pokud jde, o zajištění dluhu poskytnuté třetími osobami trvá jen tehdy, jestliže zástavce souhlasí se změnou na pozici faktického dlužníka. Když s takovou změnou nesouhlasí, dochází k zániku zajištění. Dále je myslitelná dle § 531 odst.2 ObčZ. V rámci převzetí dluhu situace, kdy na základě písemné smlouvy s věřitelem třetí osoba převezme dluh, ale bez dohody s původním dlužníkem. Tento způsob převzetí dluhu nepochybně posílí vymahatelnost pohledávky, věřitel má právo požadovat splnění pohledávky na kterémkoliv z dlužníků, protože oba jsou za splnění dluhu zavázáni ve stejném rozsahu. Pokud se věřitel domůže splnění závazku na jednom z dlužníků, zaniká závazek i druhého. Zde se nejedná o solidární dluh, dlužník poskytující plnění nemůže požadovat zpětné plnění od původního dlužníka, protože převzetím se stal sám dobrovolně dlužníkem a plnil svůj dluh. 12

Srov. § 470 odst.1 ObčZ.

33

3.5. Předmět zástavního práva Zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír, nebo předmět průmyslového vlastnictví. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy. Pohledávka může být zajištěna zástavním právem na několika samostatných zástavách (vespolné zástavní právo). Předmětem zástavního práva mohou být všechny věci, které jsou způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů majetkové povahy; požadovanou vlastností předmětu zástavního práva - se zřetelem ke způsobu uspokojení ze zástavy - je jeho ocenitelnost. Při vymezení okruhu předmětů zástavního práva je nutno vycházet z obecné definice předmětu občanskoprávních vztahů (§ 118). Mohou jím být všechny věci v právním smyslu, a pokud to jejich povaha připouští, také práva nebo jiné majetkové hodnoty. Proto předmětem zástavního práva mohou být věci hmotné -movité i nemovité, i tzv. jednotky, tj. byty a nebytové prostory ve vlastnictví podle zák. č. 72/1994 Sb., také spoluvlastnický podíl, práva v různých podobách. Takovým právem je pohledávka, příp. i pohledávka budoucí. Zástavní právo k cenným papírům obecně upravuje zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, v některých případech jde o úpravu speciální (např. zástavní právo k zemědělským skladním listům podle zákona č. 307/2000 Sb., o ochranných známkách), průmyslový vzor (zák. č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů). Podle nové úpravy od 1. 1. 2001 může být výslovně předmětem zástavního práva i obchodní podíl (srov. § 117a obch. zákoníku) a podnik, jakož i soubor věcí, tj. věc hromadná. Rozdíly v povaze předmětu se projevují zejména při vzniku zástavního práva a při způsobech jeho realizace. Předmětem zástavního právaje též příslušenství zástavy (viz § 121), přírůstky zástavy a neoddělené plody (srov. § 135a). č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, § 305 zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, § 21 zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, § 4 a násl.

34

zák. č. 307/2000 Sb., o zemědělských skladních listech a zemědělských veřejných skladech a o změně některých souvisejících zákonů.

3.6. Funkce Zástavní právo patří mezi taxativně vymezené typy věcných práv, jejich okruh nelze bez opory v zákoně rozšiřovat, platí především co do typu a zčásti i do obsahu. Jak již ze zákonného textu vyplývá, při zástavním právu jde o zajištění pohledávky zbavující věřitele rizika pro případ, že dlužník selhal ve věci včasného plnění své povinnosti. Zástavnímu věřiteli se tak zástavním právem naskýtá možnost dosáhnout zpeněžení zástavy bez souhlasu, či dokonce proti vůli jejího vlastníka, popřípadě nositele jiného oprávnění. Zástavní právo samo o sobě není převoditelné, sleduje právní osud pohledávky, kterou zajišťuje (§ 524 odst. 2), anebo právní osud věci, na které lpí (§ 164), jako její právní vada. Zástavní právo není jediným ze zajišťovacích prostředků, kterým lze posílit věřitelovy možnosti k dosažení plnění závazku, neučiní-li tak dlužník dobrovolně. Zákon dává v tomto směru na výběr osobní jištění prostřednictvím ručitele (§ 546n). Anebo reálnou záruku objektem zástavního práva. Zástavní právo má povahu právní závady fixující se na zatíženém objektu, která podobně jako faktická vada věci doprovází oprávnění původního i kteréhokoliv dalšího vlastníka dané věci. Zajišťovací funkce zástavního práva. Podle nauky má zástavní právo jednak funkci zajišťovací, jednak funkci uhrazovací. Co se týče zajišťovací funkce, má představovat trvalou hrozbu, která by měla dlužníka stimulovat k řádnému a včasnému plnění zajišťovacího závazku. To platí bezesporu tehdy, když dlužník, který je zároveň zástavcem, hrozí v případě prodlení postih majetku, na němž je věřitelova pohledávka zajištěna. Méně se však hrozba dotýká toho, komu zastavený objekt nepatří, i když v závazkovém vztahu s věřitelem setrvává. Uhrazovací funkce zástavního práva. Co se týče uhrazovací funkce, v té tkví podstatně hlavní smysl zajištění pohledávky zástavním právem. Formulací na konci textu tohoto ustanovení změněnou od 1.1.200. na místo znění, lze dosáhnout uspokojení ze zástavy“vyjádřenou slovy, lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy“ byl 35

pravděpodobně sledován úmysl zřetelněji vyjádřit myšlenku, že si zástavní věřitel v případě dlužníkova prodlení nemůže jednoduše přisvojit, ale že k jeho uspokojení je určen finanční zdroj dosažený prodejem zástavy, třebaže o tom ani v původním znění dotčeného ustanovení žádné pochybnosti nebyly. Naopak zase u vlastníka nebo jiného oprávněného k zastavenému objektu se zajišťovací funkce zástavního práva míjí účinkem, protože je vystaven tolik riziku vyplývajícímu z uhrazovací funkce zástavního práva. Sám např. z úvěrové smlouvy nemůže být žalován na plnění, ale ani nemá zákonem podložené právo splnit závazek za dlužníka, a odvrátit tak postih zastavené majetkové hodnoty. Mohl by být v takovém případě odkázán na vůli zástavního věřitele, projevil-li by s takovým postupem svůj souhlas.

3.7. Realizace zástavního práva Realizací zástavního práva má možnost dosáhnout zástavní věřitel uspokojení své pohledávky, která nebyla řádně a včas plněna, byla plněna jen částečně, nebo nebylo splněno příslušenství pohledávky. Možnost spočívá ve zpeněžení předmětu (zástavy) a následného uspokojení pohledávky zástavního věřitele, z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Realizace, tedy zpeněžení zástavy je zakotveno v § 165a odst. 1., který dovoluje zástavnímu věřiteli podat návrh na veřejnou dobrovolnou i nedobrovolnou dražbu (postupuje se dle z. č 26/2000 Sb. O veřejných dražbách) nebo prodej zástavy soudem a také navrhnout nařízení exekuce podle Exekučního řádu (zákon č.120/2001). Je-li nařízen soudní prodej zástavy, postupuje se podle OSŘ konkrétně podle části šesté výkon rozhodnutí. Získání vykonatelného rozhodnutí v nalézacím řízení Před samotným soudním výkonem rozhodnutí je třeba vydání exekučního titulu, zástavní věřitel se u soudu domáhá vydání rozhodnutí, ve kterém žádá, aby soud označil za oprávněného z exekučního titulu zástavního věřitele, v jehož prospěch má být zástavní právo realizováno a jako povinnou osobo zástavce. Zjednodušeně řečeno, potvrzení zástavního vztahu ze strany nezávislé osoby. Možnost věřitele zajistit si vykonatelný exekuční titul je zakotvena v ustanoveních § 200y až 200za OSŘ označených jako řízení o soudním prodeji zástavy. Řízení je zahájeno 36

dnem kdy soudu dojde žaloba zástavního věřitele, který se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy. Soud nařídí prodej zástavy, prokáže-li zástavní věřitel platný vznik zajištěné pohledávky, zástavní právo k zástavě a osobu zástavního dlužníka. Pokud věřitel doloží skutečnosti pomocí listin vydaných či potvrzených státními orgány nebo ve formě notářského zápisu soud rozhode usnesením bez nařízení jednání. Zákonodárce pamatoval v zákoně i na práva toho, kdo by mohl tvrdit, že prodej zástavy je nepřípustný a proto může uplatnit své právo žalobou u soudu podanou proti zástavnímu věřiteli na určení nepřípustnosti prodeje zástavy do 1. Měsíce ode dne doručení oznámení o prodeji zástavy, nejpozději však přede dnem dražby. Ovšem pokud osoba podala neopodstatněnou žalobu na zástavního věřitele, tak je povinna nahradit zástavnímu věřiteli škodu, kterou způsobila oddálením prodeje zástavy, za dobu od podání žaloby do dne rozhodnutí soudu prvého stupně. Soudu je dána možnost, aby na návrh zástavního věřitele, rozhodl o tom, že žalobce je povinen složit do úschovy soudu zálohu až do výše možné náhrady škody. Usnesení o nařízení prodeje zástavy je vykonatelné dnem, kterým nabylo právní moci. V okamžiku vykonatelnosti usnesení o nařízení prodeje zástavy záleží na úvaze věřitele, zdali zvolí soudní dražbu zástavy dle § 338a OSŘ nebo podá návrh na výkon nedobrovolné veřejné dražby. Exekučními tituly, na jejichž základě dochází, k výkonu zástavního práva jsou: - vykonatelné rozhodnutí soudu pocházející z nalézacího řízení - vykonatelné rozhodnutí orgánu státní správy a územní samosprávy - vykonatelné rozhodnutí soudu činného v trestním řízení, pokud postihují majetek nebo přiznávají právo - vykonatelné rozhodnutí a výkaz nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení - vykonatelná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví - vykonatelná rozhodnutí smírčích komisí a smíru jimi schválených - usnesení soudu o prodeji zástavy - rozhodnutí orgánů Evropských společenství - Zástavní smlouva ve formě notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti Smlouva sepsaná takovou formou má stejné účinky jako vykonatelný exekuční titul. Náležitosti zápisu jsou uvedeny v § 247 písm. e), musí zde být přesné uvedení osob 37

povinné a oprávněné, právní důvod vzniku, specifikace zástavy, doba plnění, způsob realizace za podmínky, že povinná osoba výslovně souhlasí s vykonatelností. Zpeněžení zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě Dražba nedobrovolná se provádí na návrh dražebního věřitele, jemuž je přiznána vykonatelná pohledávka zajištěná zástavním právem k předmětu dražby. Zástavní věřitel uzavře s dražebníkem písemnou smlouvu, ve které musí být úředně ověřené podpisy a přílohou smlouvy listiny dokládající vykonatelnost práva dražebního věřitele. Dražebník může být fyzická osoba zapsaná v obchodním rejstříku, obchodní společnost nebo družstvo, kterému bylo uděleno oprávnění. Dražebník stanoví termín dražby, doručí věřiteli, zástavci a osobám mající k věci zástavní právo. Předmětem dražby se může stát věc, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví povinného, právo mající majetkovou hodnotu a které není spojeno s osobou a je převoditelné na jiného (obchodní podíl). Předpokladem nabití vlastnického práva k předmětu dražby je vázáno na nejvyšší podání a udělení příklepu k takovému podání dražebníkem. Aby ovšem přešlo celé vlastnické právo na vydražitele, musí včasně zaplatit své dražební podání. Vlastnictví k věci zde tedy nastává zpětně k okamžiku udělení příklepu po včasném zaplacení nejvyššího podání. O nabití vlastnického práva vystaví dražebník vydražiteli písemné potvrzení, u nemovitostí se provádí záznam o takové skutečnosti do katastru. Zástavní práva, která zajišťují pohledávku přechodem vlastnictví, zanikají. Zástavní práva, vzniklá před dobou vzniku zástavního práva, které bylo, realizováno nezanikají a působí i vůči vydražiteli. Vydražitel proto musí k výši svého podání připočítat i hodnotu zástavního práva, které zpeněžením nezanikne. Poté se uspokojují jednotlivé přihlášené pohledávky zajištěné zástavním právem k předmětu dražby, dle pořadí vzniku těchto zástavních práv. Pokud má vůči osobě, která je vlastníkem předmětu dražby jiná osoba vykonatelnou pohledávku, která však není zajištěna žádným (soudcovským) zástavním právem k předmětu dražby, nemůže být nezajištěná pohledávka této osoby v rozvrhu uspokojena. Část zbylá z rozvrhového jednání tak bude vrácena bývalému vlastníku předmětu dražby. Soudní výkon rozhodnutí prodejem movité věci Při zpeněžení movité věci soudní cestou se užijí ustanovení OSŘ § 323-332.

38

Výkon rozhodnutí provádí soud na návrh zástavního věřitele. Aktivní je soud, v jehož obvodu má zástavce bydliště a v návrhu by měla být uvedena věc, která bude zpeněžena. Nařízení výkonu rozhodnutí je doručeno zástavci při provádění úkonu, nebo později neníli úkonu přítomen. Dále je zástavě odhadem určena její dražební hodnota. Věci jsou draženy u soudu, nebo vykonavatelem v místě jejich polohy. Konání dražby musí být soudem oznámeno zástavci, zástavnímu věřiteli, orgánu statní správy kde je dražba konána a také spoluvlastníku věci nebo osobě s obdobným právem. Dražbu provádí vykonavatel, který o dražbě sepíše protokol. Soudci, zaměstnanci soudů, povinný a manžel povinného dražit nesmějí. Nejnižší podání je stanoveno jednou třetinou odhadní nebo úředně stanovené ceny. Soud udělí příklep vydražiteli nabízející nejvyšší podání. Pokud více osob učinilo totožné podání, připadne věc osobě, které přísluší právo k věci (např. podílové spoluvlastnictví, předkupní), není-li jí, soud rozhodne losem. Vydražitel má povinnost své podání ihned zaplatit, nebo se věc draží znovu a on je z opětovné dražby vyloučen. Udělením příklepu zanikají všechny právní závady s věcí spjaté, tedy i zástavní právo. Dražba je ukončena, jakmile dosažený výtěžek stačí k uspokojení věřitele. Bude-li dražba neúspěšná a nikdo neučiní žádné podání, nařídí soud opětovnou dražbu. Pokud se věc neprodá ani v opětovné dražbě, má zástavní věřitel právo do 15 dnů od vyrozumění o bezvýslednosti dražby, možnost převzít věc za cenu úředně stanovenou nebo jednu třetinu odhadní ceny. Po odmítnutí převzetí věřitelem je dražba skončena. Soud vydá usnesení o skončení dražby a usnesení doručuje zástavci a zástavnímu věřiteli. Je-li dražba nařízena exekučním titulem svědčícího ve prospěch jediného zástavního věřitele, je získaný výtěžek bez exekučních nákladů vyplacen přímo věřiteli. Přebytek z ceny dražené věci je vrácen zástavci. Pokud dražbu iniciovalo více věřitelů, je třeba sestavit jejich seznam a zkoumat jakým právem k věci byli zajištěni. Nejprve jsou uspokojeni věřitelé, kteří byli zajištěni zadržovacím právem k věci, pak věřitelé ostatních zástavních práv. Výtěžek z věcí, které byly sepsány ve prospěch více pohledávek, se vyplatí podle pořadí vzniku. Uspokojování při mnohosti věřitelů řeší podrobně ustanovení § 331a - 332. Soudní výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti Soudní výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci je uskutečňován dle § 335 - 337e OSŘ a prováděn soudní dražbou na základě návrhu zástavního věřitele. Výkon rozhodnutí 39

lze realizovat jen proti povinné osobě, která je takto označena v exekučním titulu. Ovšem §338a OSŘ stanovuje výjimku, u pohledávek zajištěných soudcovským zástavním právem, kde lze provést přímo exekuci, prodejem nemovitosti i proti pozdějšímu nabyvateli. Návrh musí být podán věřitelem u soudu, v jehož obvodu se nemovitost nachází. Věřitel je povinen dokázat soudu skutečnost, že nemovitost je ve vlastnictví povinného. Jako důkaz může být užita kupní smlouva, výpis z katastru nemovitosti či rozhodnutí soudu o schválení dědické dohody. Dále v návrhu musí být přesně specifikována nemovitost, jejíž prodej má být učiněn (označením obce, katastrálního území, parcelním číslem, číslem popisným shodným s evidencí katastru nemovitostí). U bytu a nebytového prostoru musí být označena budova, kde se nachází a číslo které je odlišuje od ostatních bytů. Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí je doručeno soudem věřiteli, dlužníku, spoluvlastníku a osobám, které mají k nemovitosti jiné právo, dále se doručuje orgánům územní, místní správy dle bydliště povinného a místem nemovitosti a vyvěsí jej na úřední desce soudu. O tom, že usnesení nabylo právní moci, vyrozumí soud příslušný katastrální úřad. Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na nemovitost se všemi jejími součástmi a příslušenstvím. Po nařízení výkonu rozhodnutí si soud opatří odhad ceny nemovitosti na základě znaleckého posudku i s případným příslušenstvím. Soud ke stanovení ceny provede ohledání a ocenění nemovitosti, o takovém úkonu musí být uvědomění oprávněný, povinný, znalec a osoby, o niž je známo, že pro ně na nemovitosti váznou práva nebo závady. Soud nenařídí odhad, pokud nemovitost byla nejpozději do jednoho roku od nabytí právní moci nařízení výkonu rozhodnutí odhadnuta, a pokud nedošlo k závažným změnám, které by měly vliv na cenu předmětné nemovitosti. Odhad nemovitosti se provádí pomocí vyhlášky č. 178/1994., ve znění vyhlášky č 295/1995 Sb., O oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů. Podle výsledků ocenění a případného ohledání určí soud odhadní cenu, která se stává nejnižším podání, které se skládá z ceny nemovitosti a příslušenství odečtených o zjištěnou cenu jednotlivých práv a závad s nemovitostí spojených i závad prodejem nemovitosti nezanikajících. Potom, co je, stanovena odhadní cena vydá soud dražební vyhlášku, v níž nařídí dražbu na dobu nejdříve po 30. dnu nabytí právní moci usnesení o ceně. Dražební vyhláška je rozhodnutí, které vydává soud formou usnesení, proti němuž je odvolání přípustné. Obsah vyhlášky je stanoven v §336b a soud je povinen v ní uvést: čas a místo dražebního 40

jednání, označení nemovitosti i s příslušenstvím, výslednou cenu, výši nejnižšího podání, výši jistoty a způsob jejího zaplacení, práva a závady spojené s nemovitostí, závady dražbou nemovitosti nezanikající. Dražební vyhláška dále musí obsahovat předpoklady, za kterých vydražitel může převzít vydraženou nemovitost a stane se jejím vlastníkem, výzvu, aby všichni, kteří jsou odkázáni se svými nároky na nejvyšší podání, udali výši svých nároků s příslušenstvím nejpozději ke dni dražby a prokázali je listinami s upozorněním, že jinak bude k jejich nárokům přihlíženo jen podle obsahu spisu. Výzvu, aby věřitelé prohlásili, zda žádají o zaplacení svých pohledávek z výnosu prodeje nemovitosti v hotovosti s upozorněním, že pokud tak není učiněno nejpozději před dražbou, může vydražitel dluh povinného vůči nim převzít. Výzvu aby uplatnění práv, která nepřipouštějí dražbu, byla prokázána nejpozději před začátkem dražby s upozorněním, že pokud tak nebude učiněno, nemohou být taková práva uplatněna k újmě vydražitele. Upozornění, že osoby mající k nemovitosti předkupní právo ho mohou uplatnit pouze jako dražitelé v dražbě a takové právo okamžikem udělení příklepu zaniká. Osoba musí předkupní právo uplatnit tak, že nejpozději před začátkem dražby prokáže soudu jeho existenci a soud rozhodne, zda je právo prokázáno či ne, proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Dražební vyhláška se doručuje zástavnímu věřiteli, zástavci, spoluvlastníkovi zástavy a každé osobě mající k nemovitosti předkupní, nájemní nebo věcné právo do vlastních rukou, a dále finančnímu a obecnímu úřadu, v jejichž obvodu je nemovitost a povinný má bydliště. Úplné znění vyhlášky je vyvěšeno na úřední desce soudu, obecního úřadu, katastrálního úřadu. Věřitelé, kteří mají, proti povinnému vymahatelné pohledávky se mohou do řízení přihlásit nejpozději do zahájení dražby a předložit listiny takové práva osvědčující, opožděné přihlášky soud usnesením odmítne, proti usnesení není přípustné odvolání. Zájemci o koupi nemovitosti (dražitelé) musí složit na účet soudu nebo do pokladny soudu jistotu stanovenou soudem. Složená jistota je neúspěšným dražitelům vrácena soudem poté, co usnesení o příklepu nabylo právní moci. Zjistí-li soud že byla podána žaloba na vyloučení prodávané nemovitosti z výkonu rozhodnutí, odročí jednání až do vydání pravomocného rozhodnutí o žalobě. Nestane-li se tak, začíná dražební jednání, které může řídit jen soudce. Prvním úkolem soudce je rozhodnout, zda je prokázáno předkupní právo a oznámení, kteří věřitelé přihlásili své pohledávky a v jaké výši, kteří věřitelé požádali o zaplacení svých pohledávek a v jaké 41

výši. Dražba probíhá tak, že soudce vyzve zájemce, aby dražili, buď osobně, nebo zástupci na základě plné moci. Z dražby je vyloučen soudce, zaměstnanci soudů, povinný, manžel povinného, vyloučený vydražitel, cizozemec. Dražitelé činí svá podání a dražba probíhá do okamžiku, než je nějakému dražiteli udělen příklep. Pokud nebylo v dražbě učiněno ani nejnižší podání, soud řízení skončí a nový návrh na pokračování může být podán soudu ze strany oprávněných nejdříve po třech měsících. Jestliže není podán do jednoho roku, soud výkon rozhodnutí zastaví. Příklep je udělen dražiteli, který učiní nejvyšší podání a u něhož jsou splněny další podmínky stanovené zákonem. Pokud se stane, že více osob učiní podání o stejné výši, má přednost přiklepu ten dražitel, který má k věci spoluvlastnický podíl, nebo předkupní právo věcné povahy, není-li jich, soud rozhodne losem. Před udělením příklepu se soudce dotáže přítomných osob, zdali nemají námitky proti osobě dražitele a příklepu jemu udělenému, pokud námitky shledá soud důvodnými, pokračuje se v dražbě vyvoláním předposledního podání. Příklep je udělen usnesením, ve kterém stanoví vydražiteli lhůtu, která nesmí být delší nežli dva měsíce pro zaplacení nejvyššího podání vydražitelem učiněným i se započtenou složenou jistotou. Udělením příklepu zanikají všechna předkupní a zástavní práva na věci váznoucí. Vydražitel přebírá bez započtení na nejvyšší podání věcná břemena (stanovená zákonem, rozhodnutím) a nájemní práva s věcí spjatá. Ostatní věcná břemena může převzít tehdy, dostane-li na ně úhradu z rozdělované podstaty. Po udělení příklepu se vydražitel smí ujmout držby věci, pod podmínkou, že o takové skutečnosti informuje soud. Plnohodnotným vlastníkem věci se stává až v okamžiku zaplacení nejvyššího podání a nabytí právní moci usnesení o přidělení příklepu, a to ke dni přidělení příklepu. Usnesení o příklepu soud doručí oprávněnému, přistoupeným oprávněným, povinnému, vydražiteli a dražitelům, kteří proti příklepu vznesli námitky. Tyto osoby mohou do 15. dnů od dražby podat odvolání. Námitku mohou podat i osoby uvedené v § 336c odst.1 OSŘ pod podmínkou neúčasti na dražbě z důvodu nedoručení dražební vyhlášky. Odvolání je možno vyhovět, pokud v řízení došlo k takovým vadám způsobujícím odvolatelovu neúčast u dražby nebo shledá-li soud podstatné porušení zákona. Usnesení o odvolání se opět doručuje odvolateli, zástavnímu věřiteli, zástavci a vydražiteli. Nařídí-li odvolací soud novou dražbu, zruší usnesení o příklepu a vydražitel je povinen vrátit věc zástavci a nahradit případnou škodu, která mohla být způsobena.

42

Po udělení pravomocného příklepu a zaplacení vydražitelem, nařídí soud jednání o rozvrhu rozdělované podstaty, ta je tvořena nejvyšším podáním, jistinou vydražitele a nákladů z ní odečtených. K jednání se předvolávají osoby, kterým se doručuje dražební vyhláška. Při rozvrhovém jednáni se projednávají pohledávky, které mohou být uspokojeny z rozdělované podstaty. Je důležité, aby každý z přítomných věřitelů vyčíslil výši své pohledávky spolu s jejím příslušenstvím ke dni rozvrhového jednání a uvedl jakým způsobem je zajištěn. Způsob zajištění rozděluje věřitele do skupin. K pohledávkám, které nebyly vyčísleny nejpozději v den rozvrhového jednání, se nepřihlíží. Věřitelé, kteří jsou účastni rozvrhového jednání, si mohou vzájemně popřít vyčíslené pohledávky co do jejich výše, pravosti a zajištěněji. V rozvrhovém jednání se uspokojují pohledávky v jednotlivých skupinách, které nelze-li je uspokojit zcela, se uspokojují poměrně. Jako první se uspokojují pohledávky státu, vzniklých v souvislosti s dražbou na druhém místě pohledávky z hypotéčních úvěrů, pak daně a poplatky mající přednostní zákonné právo, byly řádně přihlášeny a splatné v posledních třech letech. Až po uspokojení těchto přednostních pohledávek je řada na uspokojení věřitelů, kteří byli zajištěni zástavním právem, pohledávky z úhrady za věcná břemena, která vydražitel převzal se započtením na nejvyšší podání a nároky na náhradu z věcných břemen věřitelem nepřevzatých. Nesplatné pohledávky zajištěné zástavním právem se považují při rozvrhu za splatné. Vyskytne-li se při rozvrhu více pohledávek zajištěných zástavním právem, je pro pořadí uspokojení důležité pořadí jejich vzniku, tedy pořadím zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí13. Pořadí pohledávek se stanoví podle toho hlediska, které je pro ni výhodnější. V rozvrhovém usnesení je soudem rozhodnuto o nárocích z popřených pohledávek, pokud nemusí být nařízeno dokazování. Pokud je nutné nařídit dokazování, soud vyzve osoby, které takové námitky vznesly, aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení rozvrhového usnesení podaly návrh na popření pravosti, pořadí a výše pohledávky přihlášené k rozvrhu výtěžku. Soud může takovému jednání připustit a nařídí nové rozvrhové jednání a rozhodne o částce připadající na sporné pohledávky, ale už nejsou předvoláni účastníci, jejichž pohledávky byly uspokojeny. Rozvrhové usnesení se doručuje osobám, o jejichž nárocích se rozhodovalo. Po právní moci rozvrhového usnesení, a zaplacení nejvyššího podání soud vyplatí věřitelům přiznané částky. Pokud ale ještě probíhá řízení o popření přihlášené pohledávky, soud s výsledkem a po 13

Rubeš, J., Winterová, A., Občanský soudní řád a předpisy související, Linde, Praha 1992

43

pravomocném rozhodnutí o popření pohledávky proplatí zadržené částky dle předchozího rozvrhového usnesení, nebo nařídí nové jednání o rozvrhu. Po právní moci rozvrhového usnesení soud vyrozumí katastrální úřad o tom, zda zástavní práva váznoucí na nemovitosti zanikla nebo je vydražitel převzal a také o případné existenci věcných břemen.

3.8. Zánik zástavního práva 1. Zástavní právo zaniká a) zánikem zajištěné pohledávky. b) zánikem zástavy, c) vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva jednostranným písemným úkonem, d) uplynutím doby, na niž bylo zřízeno, e) složí-li zástavní dlužník nebo zástavce zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy, f) písemnou smlouvou uzavřenou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem nebo zástavcem, g) v případech stanovených zvláštními právními předpisy. 2. Promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká. Jednotlivé způsoby zániku zástavního práva lze rozdělit do dvou skupin: a) Zánik zástavního práva v důsledku zániku zajištěné pohledávky; tento způsob vyplývá: z povahy zástavního práva. Pohledávka může zaniknout různými způsoby, nejčastěji 44

se uplatní její splnění. Protože zástavní právo nemůže existovat samostatně, je zákonitým důsledkem i zánik zástavního práva. Samotné promlčení pohledávky nevede k zániku pohledávky, a proto ani nezaniká zástavní právo. b) Samostatný zánik zástavního práva bez ohledu na existenci zajištěné pohledávky: - zánikem zástavy, jednostranným vzdáním se zástavním věřitelem v písemné formě (od 1.1 2001 již není předepsán notářský zápis), - uplynutím sjednané doby, - složením obvyklé ceny zástavním dlužníkem zástavnímu věřiteli, - na základě písemné dohody (u nemovitostí musí být proveden výmaz, který má konstitutivní účinky). Kromě způsobů zániku zástavního práva výslovně upravených v § 170 odst. 1 písm. a) až písm. f) přichází v úvahu též zánik v důsledku dražby (srov. zák. č. 26/2000 Sb.) i soudní dražbou (§ 337h o. s. ř.), podle § 28 odst. 5 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zanikne zástavní právo zpeněžením zástavy, v řadě případů jsou stanoveny další způsoby zániku (např. § 117a obch. zákoníku). Zvláštní způsoby zániku se týkají např. cenných papírů, průmyslového vzoru apod. Viz též § 28 odst. 5 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Zanikne-li zástavní právo k nemovitým věcem, k nimž vzniklo vkladem do katastru nemovitostí, provede se k témuž dni jeho výmaz. Zanikne-li zástavní právo zapsané nebo zaznamenané v Rejstříku zástav vedeném Notářskou komorou České republiky, provede kterýkoliv notář jeho výmaz, požádá-li o něj zástavní věřitel nebo bude-li mu zánik zástavního práva prokázán. Zánik zástavního práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí (včetně tzv. jednotek, tj. bytů a nebytových prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, které jinak zákonodárce vymezuje podle ostatních evidovaných věcí) je třeba zohlednit i při evidenci věcných práv v katastru. Proto zákon předepisuje provedení výmazu, i když výmaz má především deklaratorní účinky (srov. § 7 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Konstitutivní význam bude mít výmaz pouze při uzavření smlouvy o zániku zástavního práva, kdy zástavní právo zanikne výmazem ke dni podání návrhu na výmaz. Výmaz zástavního práva se provede vždy, pokud zapsané zástavní právo zanikne. Vůbec

45

není důležité, jestli zástavní právo vzniklo vkladem do katastru nemovitostí, či jinak (např. rozhodnutím soudu). Z obdobných důvodů je nutné vymazat zaniklé zástavní právo z Rejstříku zástav. Zástavní právo nezaniká, vztahuje-li se i na nároky zástavního věřitele z odstoupení od smlouvy, podle které vznikla zajištěná pohledávka (§ 155 odst. 5). Zánik právního titulu (na jehož základě vznikla zástavní pohledávka) v důsledku odstoupení od smlouvy není důvodem pro zánik zástavního práva. Jde o výjimku z povahy zástavního práva, která je založena přímo zákonem.

Závěr Zástavní právo i převod práva jsou v občanském zákoníku řazeny mezi prostředky zajišťující věřitelům jejich pohledávky. Oba vycházejí z akcesorického principu a výhodného zajištění pomocí věci v právním smyslu na základě písemného ujednání. Výhoda spočívá ve skutečnosti, kdy pokud se dlužník nemá k plnění, může věřitel uspokojit svou pohledávku zpeněžením této věci. Zástavní právo jako institut s dlouhou tradicí představuje vhodný způsob zajištění závazků pro věřitele. Mezi jeho výhody bezesporu patří možnost poskytnutí zajištění osobou od dlužníka odlišnou, poskytnout zajištění i v době splatnosti závazku, princip publicity tj. je možné dovodit existenci zástavního práva ze zápisu vedeného v rejstříku zástav nebo katastru nemovitostí a také princip priority, který umožňuje zástavnímu věřiteli právo na přednostní uspokojení v případě realizace zástavy. Nevýhodou se jeví okolnost, že věřitel není vlastníkem zástavy, jen v jeho prospěch na věci vázne zástavní

46

právo, proto vedle věřitelova zástavního práva mohou existovat i jiné zástavní práva. Tento fakt může mít neblahý vliv na realizaci. Pokud ovšem věřitel uzavře zástavní smlouvu ve formě notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti, může rychleji docílit prodej věci a tím uspokojit svou pohledávku. Zajišťovací převod vlastnického práva nemá vzhledem ke strohé úpravě velkou tradici a je vždy na stranách samotných, aby si ho přizpůsobili tak, jak jim bude v konkrétní situaci nejlépe vyhovovat za předpokladu, že se neporuší nebo neobchází zákon. Institut má velmi silnou povahu zajištění vzhledem k dočasné dlužníkově ztrátě vlastnického práva k věci a tím přináší velké výhody pro věřitele. Věřitel se stává vlastníkem věci s rozvazovací podmínkou, a proto nemusí vůbec umožnit nakládání s věcí dlužníkovi po dobu trvání zajišťovacího převodu. Taková skutečnost má velký vliv na realizaci, kdy pokud dlužník v době splatnosti neplní a je to stranami ve smlouvě výslovně dohodnuto, může být jeho věc věřitelem velmi rychle zpeněžena. Nevýhodou se může jevit fakt, že zajištění nemůže poskytnout osoba jiná nežli dlužník sám, dále nemožnost zřídit zajištění v době splatnosti závazku a také princip publicity pro třetí osoby je velmi oslaben, neboť se zajišťovací převod nezapisuje do žádného veřejného seznamu (výjimkou je katastr nemovitostí, ze kterého je zřejmé jen vlastnictví a ne zajišťovací převod). Z pohledu dlužníka volím zajišťovací převod vlastnického práva, jako nejvhodnější institut zajištění pohledávky, avšak v případě věřitele bych vždy dal přednost zástavnímu právu.

47

Seznam použité literatury: Balík, S a Balík, S. ml. Právní dějiny evropských zemí a USA. 2. vydání, nakl. Aleš Čeněk. Encyklopedický dům spol. s.r.o. Slovník cizích slov. nakl. Levné knihy KMa. Praha 2006. Gerloch, A.: Teorie práva. 2 rozšířené vydání, nakl. Aleš Čeněk, Dobrá voda u Pelhřimova 2001. Knappová, M., Švestka, J., a kol.: Občanské právo hmotné, 2. díl, 3 vydání, Aspi,. Praha 2002. Knapp, V., Teorie práva, 1. Vydání, nakl. C. H. Beck, Praha 1995 Malý, K, a kol.; Dějiny Českého a Československého práva do roku 1945. 2 vydání. Nakl. Bohumily Hořínové a Jana Tuláčka, Praha 1. Rubeš, J., Winterová, A., Občanský soudní řád a předpisy související, Linde, Praha 1992 Švarc, Z., a kol.; Základy obchodního práva. 2 vydání Aleš Čeněk.

48

Švestka, J. Jehličková, O.; Škárová, M. Spáčil. J. a kol. Občanský zákoník Komentář. 10. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. Švestka, J. Jehličková, O. Škárová, M; Humlák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007.

http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php http://cs.wikipedia.org/wiki/

49

Přílohy: Příloha č 1.

50

51

52

53

Bankovní institut vysoká škola Praha

Katedra Bankovnictví

Zajištění pohledávky zástavním právem a převodem vlastnictví věci Bakalářská práce

Autor:

Václav Prokeš Bankovnictví – Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D.

54

Praha

Duben, 2010

Poděkování: Své poděkování věnuji panu JUDr. Vladimíru Pouchovi za čas, který mi vždy s velkou ochotou věnoval. Vážím si veškerých odborných poznatků a rad, které mi poskytl.

55

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a cituji v ní veškeré prameny, které jsem použil.

V Litoměřicích dne 29. 4. 2010

Prokeš Václav

56