Obsah ÚVOD 3 I. PRÁVA NÁRODNOSTNÍCH A ETNICKÝCH MENŠIN 5. Rasismus, xenofobie a postavení Romů... 6 II. ZÁKLADNÍ PRÁVA A SVOBODY 27

“Lidská práva jsou těžkým závazkem svobody, jež jediná může být zdrojem a podmínkou nejvyšších hodnot a současně nejnebezpečnějším svodem, vedoucím k zahynutí.” Božena Komárková

Obsah ÚVOD

3

I. PRÁVA NÁRODNOSTNÍCH A ETNICKÝCH MENŠIN

5

Rasismus, xenofobie a postavení Romů............................................................................................................... 6 II. ZÁKLADNÍ PRÁVA A SVOBODY

27

Problematika státního občanství ....................................................................................................................... 27 Problematika azylu a postavení uprchlíků v České republice ........................................................................ 34 Policie a dodržování lidských práv .................................................................................................................... 38 Institut vazby....................................................................................................................................................... 43 Trestní politika a vězeňství................................................................................................................................. 44 III. OBČANSKÁ A POLITICKÁ PRÁVA

48

Územní samospráva ............................................................................................................................................ 48 Právo na informace............................................................................................................................................. 49 Postavení nevládních organizací ........................................................................................................................ 50 Práva žen.............................................................................................................................................................. 55 IV. HOSPODÁŘSKÁ, SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ PRÁVA

60

Právo na zdravotní péči a situace českého zdravotnictví................................................................................. 60 Situace zdravotně postižených osob................................................................................................................... 64 Okrajové skupiny a principy lidských práv...................................................................................................... 65 Práva dětí............................................................................................................................................................. 67 Vzdělávání a výchova k lidským a občanským právům .................................................................................. 73 Otázka lidských práv v oblasti životního prostředí.......................................................................................... 82 Bytová politika z hlediska sociálních a hospodářských práv .......................................................................... 87 V. PRÁVO NA SOUDNÍ A JINOU PRÁVNÍ OCHRANU

93

Problematika práva na soudní a jinou právní ochranu................................................................................... 93 Ústavní soud v roce 1997 .................................................................................................................................... 94 Právo na soudní ochranu a jiné aspekty soudnictví v ČR ............................................................................... 96 Občanské poradenství......................................................................................................................................... 99

Úvod

Úvod Dosavadní praxí Českého helsinského výboru bylo zveřejňovat první verzi svých výročních zpráv o stavu lidských práv v České republice vždy u příležitosti Dne lidských práv, t.j. 10.prosince. Letos jsme se od této zvyklosti odchýlili. Vydáváme soubor našich nálezů až s několikaměsíčním zpožděním, protože jsme chtěli dát autorům jednotlivých kapitol dostatek času k tomu, aby svá témata zpracovali až ve chvíli, kdy budou moci učinit úplnou celoroční bilanci. Lze konstatovat i další změnu. Zatímco v minulých letech jsme se pokoušeli zapracovat jednotlivé kapitoly výroční zprávy, připravené nejrůznějšími přispěvateli, do jednoho celku, v letošním roce byl výrazně posílen prvek autorský. Zprávu tvoří autorizované a podepsané kapitoly jednotlivých přispěvatelů. Zachován zůstává jejich individuální styl psaní, osobitý způsob zpracování i přístup k tématu. K posouzení zde tedy nepředkládáme kompaktní, jednolitý celek, ale spíše soubor textů, jehož cílem je nejen zmapovat stav lidských práv v České republice v roce 1997, ale prezentovat i různost pohledů na konkrétní problémy, které se v té které oblasti vyskytují, podnítit kritickou výměnu názorů a pokud možno věcnou diskusi. Filosofickým základem pojetí lidských práv, o něž se opíráme, totiž není ten či onen světový názor, ta či ona ideologická, náboženská nebo kulturní orientace, ale důraz na dialog, který se odehrává veřejně, to jest v otevřeném politickém prostoru. Vycházíme z přesvědčení, že elementárním předpokladem k tomu, aby nejrůznější problémy na poli lidských práv byly vůbec identifikovány, neřku-li řešeny, musí být vedle efektivní komunikace mezi všemi zúčastněnými také dobrá vůle tyto problémy rozpoznat. Jaký tedy byl rok 1997 v České republice z hlediska lidských práv? Co se v něm změnilo v porovnání s minulostí? Jaké nové otázky a úkoly na poli lidských práv před námi nyní vyvstávají? Úhelným problémem České republiky zůstává ochrana práv národnostních menšin, zejména v souvislosti se všemi složitostmi, kterými se vyznačuje postavení Romů v České republice. Současný stav je v mnohém tristní. Stále pokračující rasové násilí, latentní či otevřená xenofobie značné části českého obyvatelstva, romský exodus, dosud nevyřešené otázky okolo českého státního občanství mnoha jednotlivců romského původu, kteří od narození žili a stále žijí na českém území, faktická segregace na úrovni základního školství, tíživá sociální situace mnoha romských rodin, katastrofální romská nezaměstnanost a s tím související romská kriminalita, všechny tyto a ještě mnohé další skutečnosti naznačují, že romská otázka s námi poputuje ještě po dlouhá léta. Nemůže být pochyb - a loňský rok nás o tom znovu přesvědčil že soužití mezi většinovým obyvatelstvem a romskou menšinou představuje problém, se kterým je nutno okamžitě začít něco dělat. Současně však nutno vzít na vědomí, že zde neexistuje nějaké jednoduché a okamžitě účinné řešení. Obtížnost tohoto problému má ovšem ještě jednu zapeklitou stránku. Ochrana národnostních menšin totiž není jen projevem ohleduplnosti či zdvořilosti většiny k menšině a netýká se jenom těch, jejichž práva jsou v tom či onom kontextu přímo dotčena. Schopnost tato práva přesně formulovat, účinně prosazovat a uskutečňovat představuje v současné době základní test kvality otevřeného právního řádu, a tudíž je zcela zásadně a principiálně věcí všech. I to nám uplynulý rok prokázal způsobem více než výmluvným. Romský exodus jasně naznačil, kde je Achillova pata našeho demokratického vývoje. To by mělo být impulsem všem, kdo se zajímají o stav věcí veřejných v našem státě a komu záleží na tom, aby byla demokratická transformace naší společnosti, započatá po pádu komunismu, úspěšně dokončena. Úvodní kapitola Zprávy - jde o text, který byl napsán rovněž pro potřeby Výboru pro odstranění rasové diskriminace, jenž periodicky zkoumá způsob plnění závazků vyplývajících z příslušné mezinárodní úmluvy členskými státy - podrobuje současný stav věcí v České republice pokud jde o ochranu národnostních menšin ostré kritice a její závěr, podložený fakty a analýzami, je jednoznačný: Česká republika svými právními předpisy či absencí příslušných předpisů i praxí tuto mezinárodní úmluvu porušuje. Nejvíce zarážející v této souvislosti však není ani tak obsah zjištění samotný; konec konců také vyspělé západní země mají na tomto poli mnohé nedostatky. Jako až neuvěřitelná se jeví laxnost, se kterou česká vláda i všechny další státní orgány ke svým mezinárodním závazkům přistupují. Šokující není diskrepance mezi požadovanou normou a skutečností, ale nezájem vlády České republiky těmito otázkami se účinně zabývat, její neochota či neschopnost rozvíjet aktivní politiku k naplnění ducha dané úmluvy, absence vůle tuto a další mezinárodní smlouvy o lidských právech skutečně inkorporovat do českého právního řádu, jak to předpokládá článek 10 Ústavy České republiky. Je důvodné se obávat, že podobně "aktivně" přistupují česká oficiální místa i k plnění závazků vůči jiným mezinárodním normám o lidských právech, a že ani tam, kde otázky internacionalizace principů lidských práv úzce souvisejí s vyhlašovanými základními prioritami

3

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 české zahraniční politiky - na příklad kde se dotýkají naší připravenosti ke vstupu do Evropské unie a vůbec integrace do evropských institucí - situace České republiky nebude o nic lepší. Přes všechna slovní ujišťování a ohánění se naší příslušností k západnímu civilizačnímu okruhu se nelze ubránit pocitu, že tomuto našemu původu zůstáváme stále hodně dlužni. V České republice stále chybí aktivní politika na poli lidských práv, přes veškeré proklamace stále nedošlo k základní změně politiky v jejich duchu. Stále zůstává oslyšen názor, že rozhodující vliv na formování polické a sociální skutečnosti by neměla mít neviditelná ruka trhu - v kombinaci se stejně neviditelnou sítí klientelistických vazeb a vztahů, majících až příliš často svůj počátek v minulém režimu - ale duch zákona, který každému měří stejně, demokratický řád práv a svobod, které jsou podle litery ústavního pořádku ČR "nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné" (Listina základních práv a svobod, čl.1). Politické změny, odstartované na sklonku loňského roku, lze jistě chápat jako určitý příslib lepších časů či náznak vykročení správným směrem. Jakékoli hodnocení "nové české politiky" je však v této chvíli přinejmenším předčasné. Zmínil jsem negativa a v zájmu spravedlnosti je třeba konstatovat i to dobré, co se okolo nás a s námi v roce 1997 na poli lidských práv událo. Předně se zdá, že přes přetrvávající nepřízeň či nezájem ze strany vládních institucí nevládní sektor postupně vyspívá a sílí. Vzniká řada významných a prakticky účinných iniciativ a lze říci, že v České republice nyní působí množství kvalitních neziskových organizací. Jejich přítomnost dává naději, že zdánlivě těžko řešitelné problémy - na příklad v souvislosti s výše zmíněnou ochranou národnostních menšin či řešením romské otázky - se nakonec řešitelnými stanou. Díky jejich působení se na mnohých místech zlepšuje i práce orgánů státní správy, jsou odstraňovány předsudky a vytváří se atmosféra důvěry a spolupráce. Tzv. Bratinkova zpráva o stavu romské komunity v České republice představuje bezpochyby významný průlom: na jejím vypracování se podílely nejen vládní úředníci, ale samotné romské skupiny a aktivisté nevládních organizací.

Potěšitelné v této souvislosti je i to, že byl konečně přijat zákon o nadacích a že k určitému pozitivnímu závěru, zdá se, spěje i diskuse o tom, jak rozdělit finanční prostředky, které byly získány v procesu privatizace a určeny na podporu obecně prospěšné činnosti v neziskových organizacích. Hodnotit tyto kroky bude samozřejmě možné až podle praktických výsledků, které přinesou. Po úvodní kapitole, zabývající se ochranou národnostních menšin, je Zpráva uspořádána stejně jako v loňském roce a sleduje jednotlivé kapitoly Listiny základních práv a svobod. Zcela určitě neobsahuje všechno, co by obsahovat mohla a možná měla. Jistě ne každý bude souhlasit se vším, co je v naší Zprávě řečeno. Věříme však, že právě proto je zde šance, že se setká se živým ohlasem a že přinutí své čtenáře k vážnému zamyšlení. To je ale přesně to, co podle našeho soudu aktuální stav lidských práv v České republice naléhavě vyžaduje.

Martin Palouš, předseda ČHV

4

I. Práva národnostních a etnických menšin

I. Práva národnostních a etnických menšin Rasismus, xenofobie a postavení Romů Obsah: 1. Listina základních práv a svobod 1.1. Historie Listiny 1.2. Rovnoprávnost, národnost a sledované údaje 1.3. Ochrana menšin a možné afirmativní přístupy 2. Mezinárodní a regionální (evropská) ochrana proti rasismu a xenofobii a ochrana práv etnických menšin 3. Trestněprávní ochrana 3.1. Násilí proti jednotlivci a skupině obyvatel (§196 odst.2 tr.z.) 3.2. Hanobení národa, rasy a přesvědčení (§198 tr.z.) 3.3. Podněcování k národnostní a rasové nenávisti (§198a tr.z.) 3.4. Genocidium (§259 tr.z.) 3.5. Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů (§§ 260, 261 tr.z.) 3.6. Přehled rasově motivovaných trestných činů 3.7. Násilné trestné činy 4. Další ochrana proti rasové diskriminaci, sociální postavení Romů 4.1. Poznámka k legislativní nedostatečnosti 4.2. Občanský zákoník 4.3. Zákon o rodině 4.4. Pracovní právo, nezaměstnanost Romů 4.5. Romové jako socio-etnická skupina 4.6. Správní právo 4.7. Právo na informace 5. Romové a škola 5.1. Nulté ročníky, romští asistenti 5.2. Zvláštní škola, odstranění segregace 6. Rasově motivované útoky 6.1. Informace o zdroji údajů (DS) 6.2. Údaje o rasově či ideologicky motivovaných útocích 6.3. O skinheadech 6.4. Bilance roku 1997 6.5. Rasově motivované trestné činy Romů 7. Ještě k postavení Romů v ČR 7.1. Občanství 7.2. Pracovní skupina 7.3. Romský exodus 7.4. Bratinkova zpráva 7.5. Meziresortní komise 7.6. Republikáni 7.7. Demokraté a rasismus 7.8. Občanské aktivity 7.9. Média 7.10. Jazyková poznámka 8. Neromské menšiny a xenofobie 9. Seznam rozhodnutí státních orgánů 10. Závěry __________________________________________________________________________

5

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997

Rasismus, xenofobie a postavení Romů 1. Listina základních práv a svobod 1.1. Historie Listiny 1.1.1. Základní právní ochranu před rasismem a xenofobií poskytuje v České republice Listina základních práv a svobod. 1.1.2. Listina byla československým právním předpisem, který 9. ledna 1991 přijalo Federální shromáždění po zpracování dvou blízkých návrhů obou národních rad, tedy českého a slovenského parlamentu. Listinu vydalo Federální shromáždění ústavním zákonem, který jí výslovně přiznal nadústavní právní sílu. 1.1.3. Koncem roku 1992 se tato Listina bez jakékoliv změny stala podle nové české ústavy součástí českého ústavního pořádku s tím, že nadústavní sílu ztratila a normy v ní obsažené mají z hlediska pozitivního práva tutéž právní sílu jako normy obsažené v ústavě a ústavních zákonech (v ústavním pořádku). Nicméně Listina nebyla dosud žádným ústavním zákonem novelizována. 1.1.4. Přímo součástí ústavy se stala Listina v samostatné Slovenské republice, kde při jejím převzetí do ústavy byly provedeny drobné formální změny a doplňky. 1.1.5. Ztráta nadústavního charakteru, která v ČR i SR Listinu od 1. ledna 1993 postihla, může ochranu lidských práv v obou nástupnických státech, ve srovnání s právním stavem v československé federaci, ztěžovat. 1.2. Rovnoprávnost, národnost a sledované údaje 1.2.1. “Zaručení základních práv a svobod bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení” je předmětem článku třetího Listiny. Tato rovnost v právech je pak předmětem četných dalších podústavních norem. 1.2.2. Protože se trestněprávní a jiná zákonná ochrana v souvislosti s četnými útoky na tento ústavní princip a dokonce i útoky na život a zdraví lidí pro jejich etnickou příslušnost staly v ČR nejožehavějším problémem při ochraně lidských práv, věnujeme jim samostatné oddíly 3 a 4 této kapitoly. 1.2.3. Článek 3. Listiny také uvádí, že každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Tou je myšlena kulturní a jazykově-etnická příslušnost ke skupině osob, které se samy za národ či “národnost” považují. Článek zakazuje jakékoliv ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování (asimilaci). 1.2.4. V praxi nejsou fyzické osoby při zjišťování údajů, např. údajů, podle nichž se vystavují doklady, na volbu etnické příslušnosti obvykle dotazovány. Ustanovení Listiny se chápe tak, že rozhodnutí o etnické příslušnosti není povinné. Plošně v celé populaci se volba etnické příslušnosti zjišťovala naposledy v roce 1991 při sčítání lidu, které probíhá jen jednou za deset let. Odmítnutí odpovědi nemělo žádné právní následky, dotazování bylo anonymní. 1.2.5. Návrh: V ČR chybí předpisy, které by upravovaly rozsah údajů o fyzických osobách, zjišťovaných podle zákona a zákonným způsobem státními orgány, institucemi veřejného práva a subjekty soukromého práva v různých právních situacích. Článek 10 Listiny, který ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromí a neoprávněným shromažďováním údajů zaručuje, není totiž doplněn zákonem o provozování takového informačního systému, který nakládá s informacemi vypovídajícími o soukromí dotčené osoby, jejím rasovém původu, národnosti, politických postojích atd. Ani již existující zákon o ochraně osobních údajů v informačních systémech (č.256/1992 Sb.) není doplněn zákonem o dozoru nad provozem informačních systémů. Nechť vláda oba zákony navrhne. 1.2.6. Zjišťování etnické příslušnosti je doposud běžné ve školství. Resort školství pociťuje totiž potřebu informací o etnickém původu a užívacím jazyku dětí s ohledem na jejich právo na menšinové školství nebo na častý jazykový handicap. V praxi se však u většiny romských žáků paradoxně zapisuje, podle volby jejich rodičů, národnost česká, případně slovenská, nikoliv romská, takže potřebám romských menšinových škol, menšinových tříd nebo menšinových programů ve třídách s romskými žáky takováto statistika sloužit nemůže. 1.2.7. Problém je to nelehký. ČHV doporučuje při respektování ústavního principu svobodné volby národnosti rozsáhlou celospolečenskou diskusi o menšinových programech ve školství a dalších možných právech Romů.

6

I. Práva národnostních a etnických menšin Diskuse by mohla napomoci k tomu, že by značná část, možná většina Romů, kteří nejsou asimilováni a cítí se součástí romské komunity, začala považovat za správné a výhodné, zejména pro své děti, romskou národnost veřejně uvádět. V těchto diskusích je však třeba mít na paměti, že Listina zakazuje jakékoli ovlivňování rozhodování každého o své národnosti. 1.3. Ochrana menšin a možné afirmativní přístupy 1.3.1. Nadpis třetí hlavy Listiny “Práva národnostních a etnických menšin” je zavádějící. Článek 24 totiž uvádí, že příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Skýtá tím individuální ochranu každému příslušníkovi menšiny, a touto cestou (jen touto cestou) chrání i celou menšinu. Podobně článek 25 zaručuje všestranný rozvoj, včetně práva na vzdělání v jejich jazyce a účasti na řešení věcí menšin se týkajících, jen občanům (tedy občanům ČR, ne každé fyzické osobě na českém území žijící) tvořícím etnické menšiny, nikoliv menšině jako celku, jak by se mohlo zdát z nadpisu hlavy. 1.3.2. Uvedený ústavní přístup, založený na individualizaci etnických práv, zvaný “občanským principem”, nevylučuje však podle našeho názoru určité vyrovnávací přístupy či programy nebo jiné kroky, zvané afirmativní, jimiž se - opět prostřednictvím jednotlivých příslušníků menšiny - podpoří v určitém ohledu tato menšina proto, aby nebyla, tak jako až dosud, znevýhodňována, resp. aby se znevýhodňování jejích příslušníků zmírnilo. Tento postoj ČHV je v souladu s ustanovením 4. odstavce prvního článku Úmluvy o odstranění rasové diskriminace, která je součástí českého právního řádu (viz 2.5.). 1.3.3. Odmítáme přitom termín pozitivní diskriminace, dovoditelný z citovaného ustanovení Úmluvy, který podstatu vyrovnávacího přístupu zamlžuje, vzbuzuje u příslušníků většiny, kteří dosud nejsou připraveni k integraci s Romy, obavy a odpor. Odpůrci afirmace jej často používají ke zdiskreditování vyrovnávacích postupů. 1.3.4. Stanovisko české vlády a jejího ministra Pavla Bratinky, který byl v roce 1997 jako předseda Rady pro národnosti, poradního orgánu vlády, pověřen národnostní problematikou, bylo k afirmativním postupům zamítavé, a to právě se zdůvodněním, že by byly v rozporu s “občanským principem”. Také Romové resp. jejich mluvčí a představitelé odmítali afirmativní přístupy, neboť jejich předpokladem je veřejné přihlášení se k romské komunitě. Nedůvěra plynoucí ze staletých zkušeností vedla Romy k tomu, aby se takovému veřejnému označování příslušníků romské komunity bránili. 1.3.5. Vláda Václava Klause, která byla v úřadě od voleb v červnu 1996, podala koncem listopadu 1997 demisi a své funkce předala koncem prosince 1997 nově jmenované vládě Josefa Tošovského. V této vládě, která má být v úřadě jen do června 1998, kdy se mají ve státě konat předčasné sněmovní volby, je národnostními otázkami pověřen Bratinkův nástupce, ministr bez portfeje Vladimír Mlynář. 1.3.6. Odstupující vláda přijala zároveň se zprávou svého ministra Pavla Bratinky (viz 7.2., 7.3) dne 29. října 1997 prohlášení, v němž uvedla, že považuje romskou komunitu za přirozenou součást české společnosti a že si uvědomuje a plně respektuje romskou kulturu a její přínos pro celou naši zemi. ČHV vyjadřuje uspokojení nad tímto, v českých zemích dosud neznámým přístupem, který by se měl stát základem další nápravy vztahů většiny vůči Romům. Sluší se přitom říci, že tuto větu navrhl do vládního prohlášení předseda vlády Václav Klaus. Zdá se, že upřímnosti tohoto postoje uvěřili i mnozí Romové. Jejich představitelé již nejsou striktními odpůrci přihlašování se občanů k romské komunitě v jednotlivých oblastech života, zvláště ve školství a na trhu práce, pokud taková označení jsou potřebná k afirmativním krokům. 1.3.7. Návrh: ČHV nenavrhuje, z důvodů ústavních i praktických (nízká kvalifikace velké většiny Romů a pokračující diskriminace příslušníků romské komunity), všeobecné zavádění kvót pro Romy a další příslušníky etnických menšin, např. při vstupu na střední a vysoké školy nebo při náboru do státních orgánů a orgánů samosprávy (například policie). Domnívá se však, ve shodě s novými postoji některých romských představitelů, že v některých případech, jako je například přijímání do policejních škol, by bylo jejich užití účelné. Afirmativní kroky by v ČR měly spočívat spíše ve zvláštní péči (kurzy, školení, přípravy) o romské kandidáty pokud jde o studium a přípravu na pracovní či služební místa tak, aby v konkurzu (přijímacím řízení) mohli soutěžit - již podle stejných kritérií - s neromskými uchazeči. Při rovnosti výsledků přijímacího řízení by také mohla být dávána Romům přednost. 1.3.8. Návrh: Podporujeme myšlenku zvláštních programů pro Romy, například při vzdělávání a přípravě pro konkurzy na místa ve veřejné správě. Tyto programy se díky pražské nadaci Dr.Rajka Djuriče začaly v roce 1997 už uskutečňovat. Vznikly rekvalifikační třídy pro obor romský poradce a romský asistent (ve veřejné správě a ve školství), z menší části finančně hrazené státem, z větší části nadacemi. Nadace Dr.Rajka Djuriče usiluje o jejich rozšíření, mj. o romskou třídu konzervatoře v Liberci a o romskou třídu sociálně-právní akademie v Kolíně.

7

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 1.3.9. Doporučujeme, aby vláda, současná a zejména pak ta, která vzejde z červnových voleb, znovu zvážila zdánlivý rozpor mezi “občanským principem” a “kolektivními” menšinovými právy a postupovala v praxi tak, aby dosavadní sociální a kulturní znevýhodnění jednotlivců proto, že jsou považováni za příslušníky romské komunity, bylo postupně odstraňováno. 2. Mezinárodní a regionální (evropská) ochrana před rasismem a xenofobií a ochrana práv etnických menšin 2.1. Ústava stanoví, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně vykonatelné a mají přednost před zákonem. Tyto smlouvy sice nejsou součástí ústavního pořádku, mají ale větší právní sílu než zákon. Ochranu před rasismem a xenofobií poskytují dále Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a jeho (první) opční protokol, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a protokoly na ni navazující, a zvláště pak Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (95/1974 Sb.). 2.2. Speciální ochranu před diskriminací poskytují i mezinárodní smlouvy, týkající se práv žen, dětí, apartheidu, uprchlíků a oblasti práce a zaměstnávání. Ochranu etnických menšin skýtá evropská Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin, s jejímž přijetím vyslovila česká Poslanecká sněmovna v roce 1997 souhlas. 2.3. Konstatování ČHV: Česká republika právními předpisy, absencí příslušných předpisů i praxí porušuje Mezinárodní úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace. 2.4. Rasovou diskriminací se v této zprávě ČHV rozumí, ve shodě s touto úmluvou, jakékoliv rozlišování, vylučování, omezování nebo zvýhodňování založené na rase, barvě pleti, rodovém nebo na národnostním nebo etnickém původu, jehož cílem nebo následkem je znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo uskutečňování lidských práv na základě rovnosti v jakékoliv oblasti veřejného života. 2.5. Za rasovou diskriminaci nejsou však podle čl.1, odst.4 této Úmluvy považována zvláštní opatření, učiněná výhradně pro zajištění přiměřeného rozvoje některých rasových nebo etnických skupin či jednotlivců, kteří potřebují takovou ochranu, jež může být nezbytnou k tomu, aby jim zabezpečila rovné užívání nebo výkon lidských práv a základních svobod, pokud ovšem tato opatření nevedou k zachovávání rozdílných práv pro různé rasové skupiny a pokud nezůstanou v platnosti po dosažení cílů, pro něž byla přijata. 2.6. ČR resp. ČSFR po roce 1989 vyřešila svůj závazek z Úmluvy krajně nedostatečně, prakticky jen novým ustanovením podle §198a tr.z., kterým se od roku 1991 vězením trestá ten, kdo veřejně vyzývá k omezování práv a svobod občanů nebo podněcuje k rasové či národnostní nenávisti. Samotné omezování těchto práv trestné není, je jen obtížně (prakticky vůbec ne) postižitelné přestupkovým zákonem. 2.7. Stát neplní další povinnosti o zabránění a zakazování rasové diskriminace, někdy proto, že k tomu nemá zákony, jindy proto, že je neuplatňuje - viz 4.6. Stát například vůbec nemůže (tj. nesmí) postihnout člověka, který - ve státní či soukromé sféře - odepře poskytnout práci Romovi, dokonce ani tehdy, prohlásí-li veřejně, že to činí proto, že žadatel je Rom. Neboť žádný zákonný předpis takový postih neumožňuje. Absence tohoto předpisu je hrubým porušením Úmluvy. Za takový předpis nelze považovat preambuli k zákonu o zaměstnanosti č.450/1992, která deklarativním, nikoliv konstitutivním způsobem vyhlašuje právo na zaměstnání bez ohledu na rasu. Stát nemůže postihnout ani ředitele školy, který řekne romské matce, že její dítě do školy nevezme, protože do této školy romské děti nechodí. Atd.atp. I pro zdravotnictví, oblast bydlení, službu v armádě a výkon trestu odnětí svobody chybějí antidiskriminační ustanovení v příslušných zákonech s přiměřenými sankcemi (napomenutí, pokuta, kázeňské potrestání, ztráta licence či místa), resp. chybí rámcový zákon, který by rasovou diskriminaci přiměřeně (i mimosoudně, tedy správně) postihoval. 2.8. V některých případech je rasová diskriminace přímo důsledkem právní úpravy , nikoliv tedy jen její absence - viz kapitola o státním občanství. 2.9. Vláda neprovedla bilanci podle článku 5 Úmluvy, aby zjistila, zda existuje rasová diskriminace v oborech, které článek vyjmenovává, či zda existují účinné zákazy takové diskriminace a účinné mechanismy jejího nepřipuštění resp. odstraňování. 2.10. Nejhorší pak je, že vláda - od roku 1993 až posud - nikdy neurčila pracoviště či osobu ve státní správě, které by na plnění této Úmluvy dohlížely a navrhovaly zákonodárné změny a opatření výkonné povahy. Není žádný gestor při odstraňování rasové diskriminace, ostatně stejně jako není žádný gestor pro ochranu lidských práv vůbec. Vláda žádným orgánem s takovou pravomocí nedisponuje (kromě malého oddělení na ministerstvu zahraničí), a navíc neexistuje ani na vládě nezávislý, veřejný ochránce lidských práv (ombudsman, mediátor). Poslanecká sněmovna odmítla v březnu 1997 návrh poslankyně Petry Buzkové (ČSSD) na jeho ustavení.

8

I. Práva národnostních a etnických menšin 2.11. Také v plnění 4. článku Úmluvy - v soudním trestání rozšiřování idejí založených na rasové nadřazenosti nebo nenávisti, v trestání podněcování k rasové nenávisti či k diskriminaci a v trestání rasově motivované násilné trestné činnosti má ČR mnoho rezerv - viz 3. Úmluvu v tomto ohledu neplní. 2.12. Vláda neplní článek 7 Úmluvy a předsudky vedoucí k rasové diskriminaci ponechává v oblasti vyučování, výchovy, kultury a informací prakticky bez povšimnutí. Její spolupráce s občanskými sdruženími na tomto poli je slabá, zvláště proto, že neexistuje žádný určený orgán státní správy, který by naplňování Úmluvy měl v pravomoci. 2. 13. Tři naléhavé návrhy. Vyzýváme vládu, aby: 1.

určila nebo vytvořila orgán státní správy, který bude pověřen dohledem nad plněním Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace v ČR;

2.

vytvořila ze státních orgánů a veřejnoprávních institucí (školy, kurátoři, armáda, policie, státní zastupitelství, soudy, úřady) ve spolupráci se samosprávou (zastupitelstvy) a veřejnoprávními médii (ČT, ČR, ČTK) za pomoci veřejnosti, novinářů, občanských sdružení a nadací informační síť o rasové diskriminaci a rasově motivovaných útocích všeho druhu, aby určila způsoby vyhodnocování, zveřejňování a využívání těchto údajů a rozhodla o mechanismech nápravy v zákonodárné a výkonné oblasti;

3.

provedla rozbor plnění zmíněné Úmluvy článek po článku a větu po větě a zahájila práce na překonání legislativních nedostatků, zvláště v případě vymahatelného zákazu jakékoli diskriminace podle článků 2 a 5 Úmluvy.

3. Trestněprávní ochrana 3.1. Násilí proti jednotlivci a skupině obyvatel (§196 odst.2 tr.z.) 3.1.1. Před násilím, byť bez následků, a před hrozbou násilí chrání trestní zákon svým ustanovením podle § 196 odst.2 jednotlivce nebo skupinu osob nejen pro jejich národnost či rasu, ale též pro jejich politické přesvědčení, vyznání či proto, že jsou bez vyznání. 3.1.2. Není sice třeba, aby vyhrůžka násilím vzbudila u adresáta obavu, ale musí být takové povahy, říká komentář k ustanovení, že obavu skutečně vyvolat může. Problém je, že tuto způsobilost vyvolat obavu například u Romů, kterým vyhrožují skinheadi, posuzuje neromský soudce s přirozenou neschopností vcítit se do pocitu Romů, utvářeného staletími útisku. Proto toto ustanovení neskýtá dostatečnou ochranu ve smyslu čl.4, písm.a) Úmluvy o odstranění diskriminace. 3.1.3. Návrh: Cestou je pravděpodobně vydání judikátu, kterým by se snížila hranice způsobilosti objektivně vyvolat obavu na míru, odpovídající xenofobní atmosféře v zemi, v níž jsou Romové častými obětmi verbálních a fyzických útoků. 3.1.4. Návrh: V ustanovení podle §196 odst.2 také chybí, že bude potrestán ten, kdo násilí či pohrůžky násilím užije vůči jednotlivci či skupině osob pro jejich skutečnou či domnělou národnost nebo rasu, skutečné či domnělé politické přesvědčení atd. Tak to stanoví například francouzský trestní zákon. Jsou země, kde tradice, právní kultura, precedens či právní výklad brání tomu, aby orgán činný v trestním řízení odmítl pachatele stíhat s odůvodněním, že adresát útoku nebyl ve skutečnosti Žid, Rom, anarchista nebo jehovista, ale pachatel ho za takového jen omylem pokládal. V takových zemích si vystačí s tím zněním, které má dnešní české ustanovení. V ČR, kde jsou orgány činné v trestním řízení spíše nakloněny rasově motivované útoky nestíhat, by bylo třeba ustanovení doplnit. 3.1.5. Návrh: V dikci ustanovení chybí vedle národnosti a rasy také etnický původ, který obě kategorie spojuje. V ČR se najdou lidé, kteří tvrdí, že Romové nejsou zvláštní národností (byť je za ni uznala vláda) a nejsou jiné rasy než Češi. 3.1.6. Příklad: Okresní soudce v Hradci Králové Karel Peřina zprostil koncem roku 1996 viny v té části obžaloby, která byla na rasové motivaci činu založena, dva mladistvé, kteří v říjnu 1995 slovně i násilím zaútočili na romské děti - vykopli je z vlaku. Soudcovo odůvodnění: Romové jsou stejné indoevropské rasy jako Češi, ustanovení druhého odstavce §196 trestního zákona nelze proto užít. Intervenující státní zástupce se neodvolal (!). Situaci zhojila až stížnost pro porušení zákona, kterou jako mimořádný opravný prostředek podala v srpnu 1997 k Nejvyššímu soudu ministryně spravedlnosti. Ten stížnosti v říjnu 1997 vyhověl a Romy dva roky po spáchání trestného činu za rasu či etnickou skupinu na roveň jí postavenou uznal. Věc bude znovu souzena u soudu prvého stupně. Ne všechna popírání rasové motivace trestných činů zjevně rasově motivovaných končí jako toto, kterého si všimli novináři.

9

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 3.2. Hanobení národa, rasy a přesvědčení (§198 tr.z.) 3.2.1. Ustanovení o hanobení národa, rasy a přesvědčení (§198 tr.z.) chrání před veřejným hanobením jakýkoli národ (i mimo stát žijící), jeho jazyk, nebo rasu, dále skupinu obyvatel republiky před hanobením pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání. 3.2.2. Kritická poznámka: Ustanovení tedy chrání, pokud jde o politické přesvědčení a vyznání, pouze skupinu obyvatel republiky, ne třeba skupinu muslimů, kteří jsou v republice na návštěvě. Ty je možno pro jejich náboženství - na rozdíl od náboženství v ČR usedlých muslimů - hanobit beztrestně. Má-li být předmětem tohoto ustanovení ochrana jednoho ze základních lidských práv, a to rovnost lidí v důstojnosti a právech bez rozdílu jazyka, rasy, politického přesvědčení a náboženství, pak patrně samo svým zněním porušuje principy základních lidských práv dělením na obyvatele republiky, kterým trestně právní ochranu přiznává, a “neobyvatele”, kterým ji upírá. 3.2.3. Návrh: Ustanovení podle §198 odst.1 písmeno b) trestního zákona je třeba ve smyslu 3.2.2. novelizovat. 3.3. Podněcování k národnostní a rasové nenávisti (§198a tr.z.) 3.3.1. Toto ustanovení - §198a tr.z. - je novým stanovením skutkové podstaty zavedeným až v roce 1991. Tohoto trestného činu se dopouští ten, kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu nebo rase, nebo ten, kdo veřejně podněcuje k omezování práv a svobod jejich příslušníků, nebo posléze ten, kdo se k prvnímu či druhému jednání spolčí či srotí. Ustanovení nechrání pouze základní práva a svobody, nýbrž všechna práva. Samotné omezování práv a svobod nebo neveřejné (před jednou osobou či dvěma osobami) vyzývání k němu trestné není. 3.3.2. V praxi jsou pachateli trestných činů podle §§ 196/2, 198, 198a trestního zákona většinou členové hnutí skinheads, nebo jejich sympatizanti. Poškozenými těchto verbálních a fyzických útoků bývají většinou Romové, nebo osoby, které pachatelé omylem za Romy považovali, např. Bulhaři nebo Rumuni. Některé útoky jsou zaměřené proti Židům, Číňanům a osobám tmavé pleti obecně. Podle našich poznatků mají verbální útoky tohoto charakteru setrvalou tendenci v průběhu posledních let. 3.3.3. Příklad: V srpnu 1996 byl Okresním soudem v Rokycanech zproštěn obžaloby z tohoto trestného činu hostinský v Rokycanech, který zakázal svému personálu obsluhovat Romy. Dodnes je neobsluhuje! Státní zástupce se proti zproštění odvolal, a Krajský soud v Plzni věc vrátil okresnímu soudu , který v listopadu 1997 stanovil hlavní líčení, ale tak, že z formálních důvodů (které soud mohl předvídat) muselo být odročeno na neurčito. (V době uzávěrky této zprávy, tj. koncem února 1998, nebylo hlavní líčení dosud nařízeno.) U soudu se složitě řešil i problém, zda projev hostinského, zakazujícího obsluhovat Romy, byl veřejný, když instruoval své podřízené. Svou obhajobu založil na tom, že odmítal obsluhovat jen některé Romy, svědecky prokazoval, že dva Romové k němu jako “štamgasti” stále chodili, atd. 3.3.4. Česká republika, pokud chce dostát svým závazkům vůči Mezinárodní úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace, má tři cesty. 3.3.4.1. Může rozšířit ustanovení podle §198a trestního zákona o všechny druhy diskriminace, jako je tomu například ve švýcarském či francouzském trestním zákoně, tedy pro všechny životní situace, ve službách, v zaměstnání, na trhu práce, v bydlení, v armádě, ve školství atd. Zde by byla případná i mírnější trestní sazba, např. do šesti měsíců odnětí svobody. Možná je i zákonná úprava udílení trestu odnětí svobody až po opakovaném jednání; první diskriminace by přitom byla jen přestupkem. Například přední český penalista, člen ČHV, profesor Oto Novotný, nastínil ve svém námětu, vypracovaném pro účely Parlamentu, novou skutkovou podstatu národnostní nebo rasové diskriminace (§198b trestního zákona) takto: Kdo při prodeji výrobků nebo poskytování jiných služeb odmítne poskytnout službu spotřebiteli pro jeho národnost nebo rasu nebo barvu pleti, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. 3.3.4.2. Nebo může Česká republika “prostou” diskriminaci, která existuje mimo dosavadní §198a, učinit přestupkem (též v kombinaci s ad a), 3.věta). Někteří odborníci však zastávají názor, že liší-li se trestný čin od přestupku stupněm nebezpečnosti pro společnost, je existence rasově motivovaného přestupku protimluvem. Domnívají se, že rasový motiv je tak nebezpečný pro společnost, že se do hranice přestupku prostě nemůže vejít. 3.3.4.3. Nebo konečně může ČR projít zákon po zákoně, pracovní zákoník, zákon živnostenský, školský zákon, zákon o výkonu trestu odnětí svobody atd., desítky zákonů upravujících nejrůznější vztahy mezi lidmi, a do každého zakomponovat zákaz diskriminace (rasové diskriminace) s jasnými sankcemi za jeho porušení. 3.4. Genocidium (§259 tr.z.) 3.4.1. Příklad: Jako pokračování návrhů spisovatele Alexeje Pludka z roku 1996 zněly návrhy ředitele úřadu práce v Českých Budějovicích Františka Konráda. Ten někdy v průběhu roku 1997 podal odborné komisi své

10

I. Práva národnostních a etnických menšin strany (ČSSD) návrh, aby přídavky na děti byly odstupňovány podle vzdělání matek. Vysokoškolačky by pobíraly na dítě třiapůlkrát víc než ženy se základním vzděláním a sedmkrát (!) více než ženy bez něho (většina mladých Romek vychází nyní ze zvláštních škol, nemají ani základní vzdělání). Případ se dostal na veřejnost až v lednu 1998. Alexej Pludek chtěl také uchránit společnost od “nepřizpůsobivých”, a v této souvislosti přímo hovořil o Romech. Podobné návrhy by se za určitých okolností daly chápat jako návod k přípravě trestného činu genocidia (§259 tr.z.), pokud se jimi má dosáhnout toho, aby se v některé etnické skupině rodilo méně dětí než ve skupinách jiných. Kdo v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou ... etnickou... skupinu... provede opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem, říká zákon. 3.4.2. Obdobnou právní ochranu skýtají také Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia a Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinů apartheidu. 3.4.3. Dne 4. dubna 1997 podalo 20 osob - mezi nimi i členové ČHV - trestní oznámení na jediného dosud žijícího dozorce koncentračního cikánského tábora v Letech u Písku. V oznámení uvedli okolnosti, které podle nich nasvědčují spáchání trestného činu genocidia za nacistické okupace. V táboře byli dozorci české národnosti, spravovaly ho protektorátní úřady. Romové, kteří v něm byli soustředěni, byli odváženi transporty do Osvětimi. V době epidemie v táboře v roce 1943 bylo zacházení s vězni takové, že vzbuzuje podezření na trestný čin genocidia. Vzhledem k tomu, že věc nebyla stíhána po válce a v 50. letech, je oznámení v šetření vyšetřovatele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. V Letech byl v roce 1995 vybudován provizorní památník. Na místě, kde stával tábor, je však nyní vepřín. Romové a některá občanská sdružení usilují o to, aby prasečinec byl zrušen a místo bylo pietně upraveno. 3.5. Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů jsou dvě různé skutkové podstaty; první zní: 3.5.1. §260, odst.1: Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů, nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. odst. 2: Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným podobně účinným způsobem, b) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny, c) spáchá-li takový čin za branné pohotovosti státu. 3.5.2. V dikci definice tohoto trestného činu, který je nepromlčitelný, byla v roce 1991 původní slova fašismus nebo jiné podobné hnutí nahrazena slovy hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů. V následujícím ustanovení změna provedena nebyla, což působí podivně. 3.5.3. §261: Kdo veřejně projevuje sympatie k fašismu nebo k jinému podobnému hnutí uvedenému v §260, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. 3.5.4. Ustanovení odpovídá požadavku Úmluvy o odstranění rasové diskriminace v článku 4: prohlásit za činy trestné podle zákona jakékoliv rozšiřování idejí založených na rasové nadřazenosti nebo nenávisti, i když se česká úprava - v §260 rozhodně, ale možná i v §261 - zdá užší než požadavek Úmluvy. 3.5.5. Podle těchto ustanovení lze stíhat i apartheid ve smyslu Mezinárodní úmluvy o potlačení a trestání zločinu apartheidu (č.116/1976 Sb.). Tato úmluva zavazuje ČR k trestání zločinu apartheidu. Český trestní zákon zvlášť upravuje trestnost tohoto činu za války - viz § 263a tr.zákona. Ustanovení bylo součástí hekticky přijímané novely trestního zákona v květnu 1990 a ČHV se nepodařilo zjistit, proč zákonodárce (bylo jím Federální shromáždění) neupravil trestnost zločinu apartheidu i v době míru. V době míru je sice možno užít ustanovení podle §§260 a 261 tr.zákona, avšak v některých případech návodu k apartheidu nebo přípravy k němu nemusí být tato ustanovení dostačující k postihu pachatele. 3.5.6. Prohlubující se segregace romských dětí ve zvláštních školách může být považována za určitou tendenci k apartheidu, pokud ji dáme do souvislosti s výroky představitelů místní samosprávy, v nichž propagovali oddělené žití Romů a Neromů - viz 5.2. a 7.7. 3.5.7. Návrh: Vláda by měla znovu posoudit, zda ustanovení §§ 260, 261 a 263a tr.zákona skýtají dostatečnou ochranu proti zločinu apartheidu. ČHV o tom má jisté pochyby. 3.5.8. V ČR vycházejí utajovaným způsobem tiskoviny, takzvané fanziny, vydávané stoupenci krajní pravice. Publikace Extremismus mládeže v ČR, vydaná Institutem pro kriminologii a sociální prevenci v Praze v srpnu

11

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 1996, uvádí 16 názvů těchto různě zanikajících, měnících názvy či nově vznikajících časopisů. Mezi nimi jsou Árijský boj, Stürmer, Sudeťák, Stráž říše a Agresor. Poslední dva časopisy vydává Národní obec fašistická, Praha. Některé časopisy se připravují na rasovou válku, jiné velebí Hitlera, v mnohých jsou antisemitské články. Podle údajů Dokumentačního střediska pro lidská práva z ledna 1998, je celkový počet těchto titulů od roku 1991 asi 50, nyní (v roce 1997) vychází asi polovina. Časopisy vycházejí anonymně, jako kontaktní adresu uvádějí poštovní schránky a policie tvrdí, že nemůže zřizovatele této schránky zjistit. Ve skutečnosti však existuje mnoho poznatků, které nás vedou k závěru, že policisté často nechtějí tyto otevřené projevy, spadající pod ustanovení §§ 260 a 261 tr.zákona, stíhat. Jde o tisíce výtisků, mnohé policie získala při domovních prohlídkách a dalších úkonech, nebo jí je poskytli antirasističtí aktivisté. ČHV není znám jediný případ trestního postihu za výrobu či rozšiřování těchto tiskovin. 3.5.9. V ČR se netrestá, pokud je nám známo, veřejné používání fašistických a nacistických symbolů, které skinheadi nosí na oděvech a na tělech. Nestíhá se ani malování těchto symbolů na veřejných místech. 3.5.10. Návrh: Vláda by měla přijmout účinná opatření k trestání veřejného užívání nacistických a fašistických symbolů a vydávání a rozšiřování zjevně fašistických časopisů a jiných tiskovin. 3.5.11. První, kdo se setká s tímto trestným činem, je policie. Jak ukázaly četné případy, mnoho policistů s hnutím skinheads sympatizuje, což snižuje možnost předání věci vyšetřovateli, a tím obvinění a při zajišťování důkazů i objektivitu vyšetřování činů, jejichž většiny se dopustili právě skinheadi. 3.5.12. Návrh: Vláda by měla veřejnosti předložit koncepci antirasistické výchovy policistů a strážníků. 3.5.13. Nedefinovaný pojem fašismus skýtá možnost hodně širokého obvinění, na straně druhé dává mocnou zbraň obhajobě pachatele, jak z trestněprávní odpovědnosti uniknout. Neposkytuje tedy záruku právní jistoty a jednoznačnost aplikace. Pokud toto ustanovení rozšiřuje trestnost i na “jiná podobná hnutí”, aniž definuje hnutí původní, musí být nutně považováno za nejasné, a tím za obtížně použitelné ustanovení trestního zákona. 3.5.14. Návrh: Nahradit pojem fašismus pojmem hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů, i v ustanovení §261. Blíže určit, alespoň některými znaky, hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů, v obecné části trestního zákona - v §89. 3.5.15. Návrh: Vláda by měla prostřednictvím ministra vnitra a ministra spravedlnosti zajistit, aby policisté, vyšetřovatelé a státní zástupci jako orgány činné v trestním řízení používali tohoto zákonného ustanovení vždy, pokud se lidé sdružují do skupin, které k potlačování práv a svobod skutečně směřují. 3.5.16. Je pravda, že od 1.června 1996 je na každém okresním ředitelství policie jmenován specialista pro boj s rasovým násilím, od 31.října 1995 byla na všech úrovních Policie ČR zavedena jednotná evidence přestupků a trestných činů s rasovým motivem a od 1. června 1995 byla v Praze zřízena stálá pořádková policejní jednotka, pověřená zákroky proti hromadnému narušení veřejného pořádku a proti trestným činům a přestupkům motivovaným rasovou a národnostní nesnášenlivostí; podobné jednotky působí v Ostravě a Brně. Přesto však nemá policie zvláštní útvar, který by se specializoval na rasově motivovanou trestnou činnost. 3.5.17. Návrh: Velké množství rasově motivovaných trestných činů má souvislost s akcemi konanými skinheady. Vzhledem k povaze hnutí, které se kromě jiného vyznačuje organizovaností a celostátní působností, patrně nebudou příliš úspěšní jednotliví policejní specialisté na boj s rasovým násilím. I z tohoto důvodu navrhujeme vznik celostátně koordinovaného speciálního útvaru policie. 3.6. Přehled rasově motivovaných trestných činů Uvádíme tabulku, která zachycuje počet pravomocně odsouzených trestných činů s rasovou motivací od r. 1991 do r. 1997. Při interpretaci údajů obsažených v tabulce je třeba si uvědomit, že nárůst pravomocně odsouzených trestných činů v posledních dvou letech nevypovídá ani tak o nárůstu této trestné činnosti, ale spíše o zkvalitnění práce orgánů činných v trestním řízení, které přesněji kvalifikují trestné činy s rasovou motivací. Již se asi zpětně nedopátráme, kolik takových trestných činů bylo v minulosti kvalifikováno jinak, např. jako výtržnictví, a kolik jich případně nebylo postiženo vůbec.

12

I. Práva národnostních a etnických menšin

Počet osob, pravomocně odsouzených v ČR pro rasově motivované trestné činy: 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997

§196 3 2 2 17 54 60 69

§198 0 2 0 1 16 14 18

§198a 0 0 0 0 8 18 6

§260 či 261 2 0 7 5 32 56 53

§196 - násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci §198 - hanobení národa, rasy a přesvědčení §198a - podněcování k národnostní a rasové nenávisti §§ 260 a 261 - podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů 3.7. Násilné trestné činy 3.7.1. Od 1.9.1995 nabyla účinnosti novela trestního zákona, která zvyšuje všechny trestní sazby pro trestné činy s rasovým motivem průměrně o další jeden rok odnětí svobody. Rozšiřuje také skutkové podstaty trestných činů vraždy, ublížení na zdraví, vydírání a poškozování cizí věci o možnou rasovou motivaci činu, která se stala znakem jednání, jež je nadále posuzováno přísněji. Od 1.června 1996 jsou také státní zástupci povinni postupovat urychleně a přísně při stíhání rasově motivovaných trestných činů. Toto opatření se ukázalo v roce 1997 jako účinné. 3.7.2. Tato novela odpovídá požadavku stíhání násilných trestných činů, vyjádřeném opět v článku 4 Úmluvy. 3.7.3. Návrh: V mnoha případech jsou slovní, ale i značně intenzivní fyzické útoky (s následky do 7 dnů neschopnosti) trestným činem jen tehdy, je-li útok rasově motivován. Policista (policejní orgán), neznaje pachatele, vede raději věc jako přestupek, který po čase odloží. Tím získává při svém osobním ohodnocení a možná i odměňování, avšak falšuje statistiky objasněnosti trestných činů s rasovou motivací a trestných činů vůbec. Je třeba změnit předpis, který takové falšování umožňuje, a zavést nad všemi útoky, kde je podezření na rasovou motivaci, dozor státního zástupce od začátku, ne až po sdělení obvinění a ne pouze na základě stížnosti poškozeného proti odložení věci, v níž poškozený útok oznámil a má proto právo stížnosti. Tento návrh se týká dozoru nad všemi trestnými činy, které policisté mohou vést jako přestupky. Protože však kariéra policejního prezidenta a ostatně i ministra vnitra je do určité míry závislá na míře objasněnosti trestných činů, nebudou mít tito činitelé a jejich spolupracovníci zájem cokoliv měnit na dosavadním kamuflování trestných činů coby (odložených) přestupků. Nápravu by měla uložit ministrovi vnitra vláda, vládu by měla v tomto smyslu kontrolovat Poslanecká sněmovna včetně opozice (dnešní či budoucí) a veřejnost. Bude-li to nutné, je třeba novelizovat i trestní řád v tomto smyslu. 3.7.4. Příklad: Za utopení 18letého Roma Tibora Danihela byli nakonec odsouzeni jen čtyři z několika desítek skinheadů, kteří tehdy v září 1993 nahnali do řeky Otavy v Písku čtyři chlapce. Dne 18.června 1997 uznal odvolací Krajský soud v Českých Budějovicích vinnými v době činu mladistvé skinheady, a to pro trestné činy vydírání (tři z nich) a násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci. Tresty jsou nízké, nejvyšší činí 31 měsíc, a to ještě ve spojení s jiným rozsudkem za trestné činy spáchané později! Soud neuznal pachatele vinnými - a ani státní zástupce to tak nežaloval - z trestného činu vraždy. Senát českého parlamentu vyzval na návrh senátora Pavla Rychetského dne 2.prosince 1997 ministryni spravedlnosti Vlastu Parkanovou, aby podala Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona v této věci. Ministryně Vlasta Parkanová tak učinila 16.prosince 1997, dva dny před skončením šestiměsíční lhůty, domáhajíc se odsouzení pachatelů za vraždu a pokus vraždy, páchané z rasové nenávisti. Nejvyšší soud má o její stížnosti rozhodnout 26.února 1998. (Soud stížnosti vyhověl, věc vrátil krajskému soudu jako soudu prvního stupně - pozn.10. března 1998.) 3.7.5. Na četné procesní nedostatky a chyby včetně potlačování důkazů v píseckém případu poukázala mj. pracovní skupina ad hoc, kterou koncem roku 1996 ustavil jako předseda Rady pro národnosti ministr bez portfeje Pavel Bratinka a která se zabývala záležitostmi občanů romské národnosti. 4. Další ochrana proti rasové diskriminaci, sociální postavení Romů

13

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 4.1. Příklady legislativní nedostatečnosti z hlediska ochrany před rasovou diskriminací uvádíme namátkou, nejsouce s to předložit celkovou bilanci českého právního řádu a návrhy na jeho revizi. Jsme přesvědčeni, že to je úkol státu, tedy státních orgánů, vlády především. 4.2. Občanský zákoník nebrání rasové diskriminaci při najímání bytu. Situace však vyžaduje přijetí takového ustanovení, neboť případy, kdy se majitelé snaží zbavit se romských nájemníků, jsou příliš časté a běžnými prostředky občanského práva nepostižitelné. 4.3. Zákon o rodině a na něj navazující zákon o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, občanský soudní řád a stávající úprava práva na informace jsou nevyhovující z mnoha hledisek. Jejich protiústavní části resp. protiústavní absence dopadají také, a někdy především, na romské rodiny a romské děti. V podrobnostech odkazujeme na kapitolu Ochrana práv dětí. 4.3.1. Pokud jde o dosavadní kompetence sociálních pracovníků (pracovnic), náleží ve vztahu k romské komunitě připomenout, že vedle nevyjasněnosti a protiústavnosti těchto kompetencí je největším problémem kulturní bariéra. Sociální pracovnice je “bílá” žena s “bílými” představami o zájmu dítěte. Pro ni většinou představuje čtyřčlennou rodinu a nažehlené prádlo. Není schopna připustit, že v romské komunitě panují jiné normy, a tedy nejlepší zájem (slovy Úmluvy o právech dítěte též blaho) romského dítěte je jiný než nejlepší zájem neromského dítěte. Tak dochází k diskriminaci romských rodin, kterým jsou často odebírány děti bez jasně formulovaného právního důvodu (například pro nedostatečné hmotné podmínky, aniž jsou vzaty v úvahu dobré citové vztahy matky či rodičů dítěte) a umísťovány do ústavní péče resp. ústavní výchovy. Samozřejmě největší újmu utrpí právě děti, vytržené ze svého přirozeného prostředí. 4.3.2. K nápravě věci by dle našeho názoru stačila větší pozornost soudců případům a zvážení všech faktů. Vzhledem k rozbujelosti rasistických a xenofobních předsudků v České republice, před nimiž nejsou uchráněni ani jinak nezávislí soudci, je však třeba zahrnout antidiskriminační opatření i do zákona o rodině a do navazujících předpisů. 4.3.3. Sociální pracovnice jsou také během řízení výlučnými opatrovníky dětí, což se bohužel v českém právním řádu kryje s právním zástupcem. Měly by proto přistupovat k romským dětem odpovědně, být v užším kontaktu se školou a tvořit prostředníka mezi ní a rodinou. Také by měly hrát významnou roli při potlačování projevů rasismu ve školách. 4.3.4. Tyto poznámky uvádíme s pocitem, že - pokud jde o výkonnou státní moc - házíme hrách na stěnu. Co si má myslet veřejnost o tom, že zákon o rodině z roku 1963 (!) zcela nevyhovující nejen z hlediska ústavnosti a ochrany lidských práv, ale i z praktického hlediska každodenní práce státních orgánů, je teprve nyní, po sedmi letech od přijetí Listiny základních práv a svobod, předmětem novelizace v Parlamentu? V době vydání této zprávy je zřejmé, že předložená novela zákona o rodině má konečně naději na přijetí. Tuto novelu ale nepředložila vláda, jak by se na civilizovanou zemi slušelo, ale poslankyně Zuzka Rujbrová (KSČM). 4.4. Pracovní právo a nezaměstnanost Romů 4.4.1. Situace v zaměstnanosti romské komunity je stále alarmující. Podle našich zjištění je nezaměstnanost Romů, kteří jsou způsobem života veřejností vnímáni jako Romové, kolem 70 procent, některé odhady uvádějí dokonce 80 procent. První příčinou neúspěšnosti Romů na trhu práce je jejich nízká vzdělanost a nízká kvalifikace vůbec. 4.4.2. Návrh: Vláda by měla na návrh Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity přijmout legislativní a exekutivní opatření k rekvalifikaci práceschopných Romů a k posílení všech forem romského vzdělávání (viz i 5. kapitolu). 4.4.3. Druhou příčinu spatřujeme v demotivujícím systému sociálních dávek. Odmítáme přitom tvrzení, že Romové (někteří Romové, ale hlavně Romové) tento systém “zneužívají”, a poukazujeme na to, že na jeho utvoření neměli vliv a že mnozí jejich mluvčí usilují o jeho změnu. Připomínáme, že schopnost žít “na podpoře” je u Romů častější i proto, že tradičně žili v bídě, životní úroveň jejich rodin je podstatně nižší než průměrná, takže se s podporami jako hlavním nebo i jediným zdrojem obživy snáze smiřují. V této souvislosti je třeba české veřejnosti, která mylně považuje dnešní Romy za děti a vnuky kočovníků, připomenout historická fakta. Devadesát procent Romů v ČR jsou slovenští Romové, případně zbytky Romů českých a moravských, kteří v nepatrném počtu přežili nacistický holocaust. Ti všichni jsou po mnoho generací usedlí, jejich předkové se živili od konce 18. století prací, většinou jako zemědělští dělníci, řemeslníci, hudebníci, konští handlíři apod. Pouze 10 procent Romů v ČR jsou etnicky a jazykově od ostatních Romů dosti odlišní Olašští Romové, kteří kočovali do roku 1959, kdy byli (v noci ze 3. na 4. únor) násilně usídleni tak, že jim byli konfiskováni koně a kola od vozů a maringotek.

14

I. Práva národnostních a etnických menšin 4.4.4. Návrh: Ministerstvo práce a sociálních věcí by mělo ve spolupráci s romskými organizacemi zahájit práce na variantách nového systému sociálních dávek, platných ovšem pro všechny obyvatele, nejen pro Romy. ČHV přitom odmítá jakékoliv řešení, které by bez dalších pobídkových mechanismů vázalo dosavadní podpory a dávky na vykonávání veřejně prospěšných prací nebo tyto dávky krátilo či odnímalo pro údajnou neochotu pracovat, pokud by o tomto krácení či odnímání rozhodoval jiný orgán než soud na základě zákona. Doporučujeme jednak podstatně zvýšit současnou minimální mzdu, která je 2650 Kč, jednak se pokusit zavést kompenzační příplatek k nízkým mzdám pro ty, kteří práci přijmou. 4.4.5. Třetí příčinou vysoké nezaměstnanosti Romů je diskriminační postoj zaměstnavatelů resp. osob, které rozhodují o přijetí nových pracovníků a propuštění stávajících. Za toto jednání zaměstnavatelů, a to i soukromých, je plně odpovědný český stát a jeho orgány, které jsou v lepším případě nečinné a v horším se na takové diskriminaci podílejí buď přímo nebo nepřímo různými poukazy na “děravou legislativu” nebo na údajné nemožnosti státu zasahovat do soukromého sektoru. Každý státní orgán je přitom vázán závazky, které má ČR uzavřením mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, a je povinen ustanovení těchto smluv uplatňovat přímo, a to i tehdy, chybí-li zákonný předpis, nebo je-li platný předpis s mezinárodní smlouvou v rozporu. Některé úřady práce nechávají dokonce v seznamech volných míst protiromské doložky zaměstnavatelů, že dané místo není pro Romy. 4.4.6. Pracovní diskriminace se přitom v roce 1997 podle našich poznatků oproti předchozím letům zhoršila v tom, že zaměstnavatelé a další osoby zdůvodňují nepřijetí či nepřijímání Romů (veřejně a otevřeně) jejich “nepřizpůsobivostí”, špatnými zkušenostmi s nimi apod. Stalo se obecně přijatelnou normou posuzovat Roma (anebo toho, kdo jako Rom vypadá) podle údajných “obecných” zkušeností s “romským etnikem”. 4.4.7. Českému helsinskému výboru není znám jediný případ, kdy by úřad práce postihl zaměstnavatele či jeho zástupce, který, ač nabízí místa, odmítá přijímat Romy, často s upřímným vyjádřením, že Romy nezaměstnává. Odmítnutí z těchto důvodů jdou přitom do desetitisíců, pokud jde o odmítané osoby, a do statisíců, pokud jde o případy odmítnutí. 4.4.8. Příklad: Otevřený rasismus se přitom stává normou i pro státní správu. Pracovnice státního orgánu, který dohlíží nad odbornými učilišti, poskytujícími odbornou výuku absolventům zvláštních škol v Ostravě, uvedla při setkání Hnutí R (vzdělávání Romů) dne 16.ledna 1998 se zjevnou lítostí v hlase, že absolventky oboru kuchařské práce, které jsou Romky, nechtějí mnozí zaměstnavatelé přijímat do práce, “protože s nimi mají špatné zkušenosti”. Úřednice ovšem nemluvila o údajných špatných zkušenostech zaměstnavatelů s odmítanými děvčaty, ale s nějakými jinými Romkami z jejich minulé zkušenosti. Všichni to chápali, všichni děvčata litovali, a nikdo z přítomných pracovníků státní správy tuto samozřejmost přijímání a reprodukování rasistického postoje nekomentoval. 4.4.9. Jak už jsme uvedli (2.8., 3.3.4.), ČR, zastoupená před mezinárodním společenstvím vládou, neplní úmluvu o odstranění rasové diskriminace a nezajišťuje rovnost v přístupu k zaměstnání a v zaměstnávání bez ohledu na etnický původ. Neplní také (ještě přísnější) Úmluvu o diskriminaci (v zaměstnání a povolání) č.111 Mezinárodní organizace práce (MOP) z roku 1958, a to v žádném z jejích meritorních článků (čl.2 až čl.5). 4.4.10. Návrh: Novelizací zákona o zaměstnanosti č.450/1992 je třeba stanovit zákaz rasové diskriminace s příslušnými sankcemi v souladu s mezinárodními závazky ČR. V souladu s článkem 3 Úmluvy MOP je třeba koncepčně a systematicky provádět antidiskriminační politiku. 4.4.11. Pro náš návrh hovoří i stanovisko Evropské komise proti rasismu a netoleranci, podle níž “energický a důrazný postup proti diskriminaci v zaměstnání je plně slučitelný s tržní ekonomikou, přičemž existuje řada možností nápravy - peněžní náhrada, umožnění návratu na původní místo, nábor nových pracovníků z řad diskriminovaných osob, kvóty atd.”. 4.5. Romové jako socio-etnická skupina Z kapitol 4.3. a 4.4. je zřejmé, že pohled na Romy jako na národnost či etnickou skupinu je nutně zužující. Výraznou dimenzí romské komunity jsou sociální faktory, spojené se vzděláním, prací, kvalifikací, životní úrovní a - bohužel - silnou rasovou diskriminací, a to i v zaměstnání a na trhu práce. Je proto vhodnější hovořit o romské komunitě a chápat ji jak v sociální, tak národnostní a kulturní dimenzi. 4.6. Správní právo 4.6.1. Diskriminace Romů ve veřejných službách - restaurace, diskotéky, koupaliště aj. - se v roce 1997 dále rozšiřovala, aniž státní orgány učinily účinné pokusy o nápravu. Diskriminace Romů při poskytování služeb veřejnosti se proto stává společenskou normou. (Srovnej text ad 2.7. a 3.3.4.)

15

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 4.6.2. Zákon o ochraně spotřebitele (č. 639/1992) v ustanovení §6 nyní upravuje (úprava je slabší než v předchozím zákoně) vztah ke spotřebiteli v tom smyslu, že “prodávající nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat, zejména nesmí odmítnout prodat spotřebiteli výrobky, které má vystaveny nebo jinak připraveny k prodeji, anebo odmítnout poskytnutí služby, která je v jeho provozních možnostech, nesmí rovněž vázat prodej výrobků či poskytnutí služeb na prodej jiných výrobků nebo poskytnutí jiných služeb, pokud se nejedná o omezení stejné pro všechny případy a v obchodním styku obvyklé...”. 4.6.3. Zákon o ochraně spotřebitele umožňuje aktivní spolupráci veřejné správy s občanskými sdruženími na ochranu spotřebitelů, tedy i přímou veřejnou kontrolu nad tím, jak stát chrání spotřebitelská práva příslušníků menšin a jiných skupin. I případné sankce, až do výše - podle nyní platné úpravy - 1,000.000 Kč, by mohly být dostatečně účinným nástrojem pro potírání rasové diskriminace na poli služeb a obchodu, pokud by byla ustanovení tohoto zákona skutečně aplikována. ČHV není znám jediný případ použití tohoto zákona. 4.6.4. Podle živnostenského zákona č.455/1991 Sb. (§58 odst.2) “může živnostenský úřad, který vydal živnostenské oprávnění nebo koncesní listinu, toto oprávnění zrušit nebo provozování živnosti pozastavit, jestliže podnikatel ...závažným způsobem porušuje podmínky stanovené jinými právními předpisy”, tedy například uvedený spotřebitelský zákon. ČHV není znám jediný případ, kdy by z důvodu rasové diskriminace živnostenský úřad oprávnění odňal či provozování pozastavil nebo tím aspoň pohrozil. 4.6.5. Česká obchodní inspekce (ČOI) kontroluje podle zákona o ČOI (č.425/1992 Sb.) “právnické nebo fyzické osoby prodávající zboží, poskytující služby nebo vyvíjející jinou podobnou činnost na vnitřním trhu, a jejich zaměstnance” (§2). Ředitel inspektorátu ČOI může podle §9/1 “na základě zjištění ČOI uložit fyzické osobě vykonávající činnost uvedenou v §2 odst.1 tohoto zákona nebo zaměstnanci kontrolované osoby, která zaviněně (...) poruší jiné podmínky stanovené obecně závaznými právními předpisy nebo jinými závaznými opatřeními pro činnosti uvedené v §2 odst.1 tohoto zákona pokutu až do výše stonásobku minimální mzdy stanovené zvláštním předpisem”, tedy až do výše 265.000 Kč. ČHV není znám jediný případ uložení pokuty pro porušení antidiskriminačního ustanovení spotřebitelského zákona z důvodu rasové diskriminace nebo pro obdobné porušení jiné právní normy před rasovou diskriminací chránící. 4.6.6. Podle §13 spolupracuje ČOI při své činnosti i s občanskými sdruženími, pokud ovšem tato sdružení projeví zájem. Pokud by tedy např. některé romské občanské sdružení oznámilo Inspekci, že někdo (fyzická či právnická osoba) porušuje zákon o ochraně spotřebitele, neboť odmítá obsloužit romské zákazníky, ČOI může uložit pokutu dle tohoto zákona. Zároveň oznamuje porušení podmínek pro výkon činností uvedených v §2 odst. 1 zákona bez zbytečného odkladu živnostenskému úřadu. Antidiskriminační opatření jsou tedy podle tohoto zákona uspokojivá, i když ne dostatečná. Možná jsou málo známá občanským sdružením zabývajícím se diskriminací menšin v České republice, protože povinnost ČOI spolupracovat s nimi umožňuje i zpětnou vazbu kontrolu, jak bylo s porušitelem zákona naloženo. ČHV není známo, že by ČOI nebo jiný státní orgán vyzval občanská sdružení k takové spolupráci. 4.6.7. Návrhy: 4.6.7.1. Vláda by měla okamžitě přistoupit k opatřením, aby živnostenské úřady, ČOI a další státní orgány uvedených tří zákonů - spotřebitelského, živnostenského a zákona o ČOI - využívaly k odstraňování rasové diskriminace. 4.6.7.2. Vláda by měla případná antidiskriminační použití těchto tří zákonů široce popularizovat. 4.6.7.3. Spotřebitelský zákon by měl být novelizován tak, že by odlišil rasovou diskriminaci od všech případů jiné diskriminace a aby diskriminaci rasovou postihoval přísněji. 4.6.7.4. Do živnostenského zákona a zákona o ČOI je třeba novelizací doplnit postih rasové diskriminace, která by v zákonech měla být výslovně uvedena (s definicí, kterou podává úmluva - viz 2.5.). V případě rasové diskriminace by měl být postih podle živnostenského zákona i zákona o ČOI obligatorní, ne fakultativní, jako dosud. 4.7. Právo na informace Odkazujeme na kapitolu Právo na informace. V souvislosti s problematikou rasismu a xenofobie poukazujeme na neustálé potíže, které mají občanští aktivisté při získávání informací od státních orgánů o jejich činnosti. 5. Romové a škola 5.1. Nulté ročníky, romští asistenti

16

I. Práva národnostních a etnických menšin 5.1.1. Ve školním roce 1997-1998 se zvýšil počet přípravných, takzvaných nultých ročníků pro romské děti. Ve školním roce 1995-96 bylo 36 takových tříd, ve školním roce 96-97 jich bylo 31 a ve školním roce 1997-98 jejich počet stoupl na 68, z toho bylo 45 při zvláštních školách. V těchto třídách je 658 dětí. Je- li na základě hrubého odhadu v jednom ročníku malých romských dětí sedm tisíc, zúčastní se předškolního vzdělávání jen asi 10 procent romských dětí. A to je málo. 5.1.2. Děti překonávají v nultých ročnících jazykový a socio-kulturní handicap, daný rodinným prostředím. Nadací Doktora Rajka Djuriče byly od září 1997 školeny tři třídy (po 15 - 20 studentech) budoucích romských asistentů pro práci ve školství a poradců pro státní správu. První absolventi zakončili studium v únoru 1998. Nadace bude ve vzdělávání dospělých Romů pokračovat. Působení dosavadních romských asistentů ve školách a nulté ročníky se osvědčily. Průkopníkem v této oblasti je (dnes církevní) škola Přemysla Pittera v Ostravě. Je to základní škola s programem Obecná škola, který má výraznější sociální rozměr. Školu navštěvují téměř výhradně romské děti. 5.1.2. Odborníci z Hnutí R (vzdělávání Romů) se shodují v tom, že vhodné jsou diferencované programy pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Konkrétně v Ostravě spadá do takto koncipované kategorie značné procento i neromských dětí. Mnoho romských dětí naopak do této (nově vznikající) kategorie nepatří. 5.2. Zvláštní škola, odstranění segregace 5.2.1. Třetí článek Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace odsuzuje rasovou segregaci a apartheid a požaduje, aby se předcházely, zakázaly a vymýtily všechny praktiky tohoto druhu. Česká republika sice svými zákony rasovou segregaci nepřipouští, avšak v základním vzdělávání se de facto částečná segregace, a v důsledku toho i diskriminace romských dětí, vytvořila, i když smyslem provedených opatření sama diskriminace nebyla. V systému českého základního školství existují zvláštní školy, určené pro mentálně retardované děti (jsou součástí specializovaného školství pro různě handicapované děti). Romské děti jsou se souhlasem rodičů do těchto škol na základě doporučení pedagogicko-psychologických poraden nebo i bez těchto doporučení, na přání rodičů, zařazovány mnohonásobně častěji než děti z většinové společnosti. 5.2.2. V dokumentu Charty 77 č. 23/1978 O postavení Cikánů-Romů z 13. prosince 1978 se uvádí, že ve školním roce 1970/71 chodilo v ČR do zvláštních škol 20 procent všech romských dětí oproti třem procentům dětí z většinové populace. 5.2.3. Zpráva Českého výboru UNICEF o stavu a situaci dětí v ČR z roku 1996, vypracovaná k plnění Úmluvy o právech dítěte, uvádí v oddílu 5.3.3.3.3., věnovaném vzdělávání romských dětí, že 42 procent všech romských dětí chodí do zvláštních škol a 58 procent jich chodí do škol základních. Avšak podle odhadu některých odborníků i odhadu pracovníků Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy až 80 procent všech romských dětí navštěvuje zvláštní školy. Zhruba 50 procent všech dětí ve zvláštních školách jsou romské děti, ačkoliv Romů žijí v České republice podle našeho odhadu jen asi dvě procenta. Například ve zvláštní škole Pod radnicí v Praze 5 je 80 procent žáků Romů (považovaných školou za Romy). Ve zvláštní škole v Kutné Hoře je 50 procent romských dětí. V některých zvláštních školách v Ostravě (v pěti ze sedmi) je to téměř 100 procent. 5.2.4. Neznalost počtu romských dětí ve zvláštních a základních školách souvisí s určitou kulturně-historickou blokací školských pracovníků zjišťovat rasový či etnický původ dítěte. Teprve od začátku roku 1998 se začínají podle pokynů Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity odhady počtů ve školách vytvářet. 5.2.5. Odborníci se shodují v tom, že romské děti nejsou zařazovány do zvláštních škol pro intelektuální deficit (a pro takové žáky jsou tyto školy zřízeny), ale z následujících důvodů. a)

Jazykový handicap. Většina romských dětí sice romsky už nehovoří, nanejvýš rozumí, avšak čeština z domova je tzv. etnolekt, znesnadňující dorozumění s lidmi, kteří hovoří obecnou nebo dokonce spisovnou češtinou.

b) Sociální a sociálně-kulturní handicap. Ten plyne z jiného životního stylu, návyků, hodnotové orientace; mezi Romy není většinou vzdělání ceněno, rodiče nemohou dětem pomáhat. Oba handicapy nejsou učitelé základních škol často ochotni překonávat, pohodlnější je přeřadit dítě do zvláštní školy. 5.2.6. Příklad: Při uskutečňování rekvalifikačního projektu Romstart ve Vsetíně se v roce 1995 zjišťoval IQ u všech účastníků projektu (byli to Romové), a třebaže byli absolventy zvláštních škol, odpovídaly výsledky - až na jednu výjimku - běžnému průměru IQ na základních školách (Most č.5-6/1996, časopis HOST). 5.2.7. Percentuální i absolutní nárůst romských dětí ve zvláštních školách je zřejmý. Pro Romy samotné představují tyto školy často přijatelnější řešení, děti jsou v romském kolektivu chráněni před rasistickými útoky

17

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 spolužáků většinové populace (které jsou jinde časté) a zvláštní škola je nijak nepřetěžuje. Více také toleruje časté absence. Romští rodiče jsou mnohem více ochranářští než neromští, a se zařazením svého dítěte se nejenom smiřují, ale nerozpoznávajíce omezení životních šancí pro ně, často sami o toto zařazení usilují. 5.2.8. Přesto jsou ČHV známy případy umístění dítěte do zvláštní školy proti vůli rodičů (v Ostravě), ačkoliv platné předpisy tento souhlas přímo vyžadují. Tichá spolupráce rodičů, učitelů základních škol a ředitelů přijímajících zvláštních škol s psychologicko-pedagogickými pracovníky, kteří musejí dítě do zvláštní školy doporučit, je rovněž známa. 5.2.9. Absolventi zvláštních škol mají přístup pouze na některé učební obory, označené jako “zednické práce”, “kuchařské práce”, “zahradnické práce” a nedostávají po absolvování střední odborné školy plnohodnotný výuční list zedníka, kuchaře nebo zahradníka. 5.2.10. Zvláštní školy nejsou prostupné směrem k základním školám. Po jejich absolvování může chlapec nebo dívka navštěvovat jeden ročník vyrovnávací třídy, po jejímž absolutoriu může studovat na běžné střední škole. Takových vyrovnávacích tříd je však v ČR málo. 5.2.11. Závěry 1.

V ČR je 635 zvláštních škol, chodí do nich 4,5 procenta všech školáků. Podle názoru odborníků by stačila v každém okrese jedna. Současně by se ve větších školách a ve vzdálenějších částech okresu vytvářely specializované třídy s větší propustností k třídám normálním, pomocí vyrovnávacích programů.

2.

Problém zvláštních škol je otevřený, nelze upřít, že mnohým romským dětem pomáhají, i když byly zřízeny pro děti zdravotně (ne sociálně) postižené. Na jedno dítě ve zvláštní škole věnuje totiž stát více finančních prostředků než ve škole normální. Segregační tendenci k vytváření převážně romských zvláštních škol je třeba ostražitě sledovat, a zjišťovat, jak je hodnocena samotnými Romy, aktivisty sdružení na ochranu lidských práv a mezinárodní veřejností. Vždy je ovšem třeba v duchu Úmluvy o právech dítěte dát přednost zájmu dítěte.

3.

Romové mají právo na školství v romském jazyce, pokud si romské nebo dvoujazyčné školy budou přát a pokud budou technické a personální podmínky k jejich fungování, především romští učitelé. Stát se na to zatím nepřipravuje.

5.2.12. Návrhy: 1.

Připojujeme se k doporučením odborníků, kteří navrhují, aby se zvláštní školy co nejvíce omezily, a po zkušenostech s integrovaným vzděláváním v perspektivě jednoho desetiletí možná z velké části zrušily. V první fázi by bylo možno počet škol pro mentálně retardované děti snížit tak, že by jedna připadala na okres. Dosavadní frekventanti zrušených zvláštních škol a děti ze vzdálenějších částí okresu by byly vzdělávány ve zvláštních, stále více propustnějších třídách větších škol. Tím by se odstranila segregace romských dětí. Přechodu musí předcházet vysvětlovací kampaň mezi rodiči všech žáků zvláštních škol, pedagogy, psychology a romským obyvatelstvem, za pomoci romských sdružení, a neméně masivní antirasistická kampaň jakož i konkrétní opatření ve školách, kam romské děti přejdou.

2.

Postupně by i tyto zvláštní školy mohly zanikat, všechny handicapované děti by měly chodit do integrovaných škol a tříd spolu se zdravými, a zvýšené finanční prostředky by měla dostávat každá škola na obtížněji vzdělavatelné žáky. Je třeba usilovat o maximální propustnost mezi specializovanými a standardními třídami.

3.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy by mělo zavést resp. upřesnit kategorii dítě ze sociálně znevýhodněného prostředí. V této kategorii nejsou jen romské děti, ale i děti z jiných sociálně znevýhodněných rodin a případně děti cizinců (Vietnamců například). Naopak děti z asimilovaných nebo integrovaných romských rodin do této kategorie nepatří. Příslušné afirmativní programy by se měly týkat dětí této kategorie. První pokusy o menšinové romské školství - výuka základům romistiky a romštiny, výhledově dvojjazyčné vyučování či romské školy (třídy), by se staly předmětem jiných projektů, než jsou projekty pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí.

4.

Pro vyrovnání dluhu vůči romským dětem, jenž vznikl jejich masovým zařazováním do zvláštních škol, je třeba ve větších školách zřídit vyrovnávací třídy, kde si absolventi zvláštní školy budou moci doplnit vzdělání základní. Případné zájemce o toto doplňkové studium je třeba povzbuzovat, morálně i materiálně. Výuku je možno zaměřit i na základy romistiky.

6. Rasově motivované útoky

18

I. Práva národnostních a etnických menšin 6.1. Údaje pro tuto kapitolu poskytlo občanské sdružení Dokumentační středisko pro lidská práva (DS), které v roce 1996 založil a v němž působí Stanislav Penc. ČHV tyto údaje zveřejňuje s tím, že je považuje za hodnověrné. 6.2. V ČR od roku 1990 do konce roku 1997 zdokumentovalo Hnutí občanské solidarity a tolerance a Dokumentační středisko celkem 1205 rasově nebo ideologicky motivovaných případů, z toho 15 skončilo smrtí. 6.3. O skinheadech 6.3.1. V ČR působí několik desítek neonacistických nebo rasistických organizací, z toho nejméně čtyři oficiálně zaregistrované. 6.3.2. O skinheadských tiskovinách - viz 3.5.8. 6.3.3. V ČR se uskutečňují jedny z nejčastějších a největších neonacistických srazů na světě. Jsou spojeny s pořádáním koncertů, kde vystupuje 15 českých a 8 zahraničních neonacistických skupin. Přitom jsou známy jen tři případy trestního postihu. Členové skupiny Braník byli v roce 1996 odsouzeni k podmíněným trestům, členové neonacistické skupiny Vlajka byli obviněni začátkem roku 1997, a v jednom jediném případě byli pořadatelé (organizátoři) neonacistického srazu odsouzeni k peněžitým trestům. 6.4. Bilance roku 1997 6.4.1. Ze záznamů Dokumentačního střediska k případům z roku 1997 vyplývá, - že případů rasově nebo ideologicky motivovaných bylo 148, z toho 95 násilných; - že skinheadi uskutečnili v roce 1997 devět velkých demonstraci a koncertů; - že ve 32 případech se DS nepodařilo zjistit, jak policie postupovala; - že v 84 případech byli pachatelé obviněni, z toho v 67 případech pro trestné činy rasově motivované; - že čtyři věci byly kvalifikovány jako přestupek; - že 17 věcí bylo odloženo nebo zastaveno; - a že v 9 případech byli pachatelé odsouzeni, z toho ve dvou případech nepodmíněně. 6.4.2. Dva útoky skinheadů skončily smrtí. 6.4.3. První případ. Dne 20. září 1997, Domažlice. Skupina skinheadů ve věku 17 - 24 let z Tachovska a Domažlicka projížděla kolem 22. hodiny auty Dukelskou ulicí. Skini vykřikovali hesla Sieg heil - cikáni táhněte do plynu - raus a další. Přitom stříleli do vzduchu z plynové pistole a prakem rozbili sklo nade dveřmi jednoho domu. Šestatřicetiletá Romka Erika Gáborová, která v tu chvíli byla poblíž parku, se skinů lekla a běžela se do domů schovat. Z úleku dostala epileptický záchvat, a protože jí nebyla včas poskytnuta pomoc, zemřela za dveřmi domu. 6.4.4. Druhý případ. Dne 8. listopadu 1997, Praha-Žižkov. Dva skinheadi kolem 2:30 hod. před diskotékou v Biskupcově ulici vykřikovali rasistická hesla a vyhrožovali súdánskému studentovi zabitím. Ten se před nimi běžel schovat na vysokoškolské koleje na Jarově, kam ho jeden skin pronásledoval. V areálu kolejí napadl skinhead nožem jiného Súdánce, Hasana Elamína abdel Radího, který na následky zranění zemřel. Druhému skin přeřezal šlachy na ruce. 6.5. Rasově motivované trestné činy Romů Dokumentační středisko eviduje také případy rasově motivovaných útoků, jichž se údajně dopustili Romové. V přehledu Dokumentačního střediska je ze 148 případů za rok 1997 zaznamenáno 11 případů, kdy se měli Romové uchýlit k rasově motivovaným, většinou verbálním útokům. Některé byly vyvolány útoky na ně. 7. Ještě k postavení Romů v ČR V této části shrnujeme další poznatky o postavení Romů a jejich diskriminaci, které nebylo vhodné zařadit do částí předchozích. 7.1. Občanství Odkazujeme na kapitolu Problematika státního občanství. Nevyřešené státní občanství se týká převážně Romů, podle odhadu Poradny pro otázky občanství bývalých občanů ČSFR při ČHV z 90 procent.

19

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997

7.2. Pracovní skupina Po jmenování nové vlády po volbách v červnu 1996 byl záležitostmi národnostních menšin včetně Romů pověřen ministr bez portfeje Pavel Bratinka. Stal se předsedou Rady pro národnosti, která je vládním poradním orgánem bez výkonných pravomocí, složeným ze zástupců několika ministerstev a občanských sdružení národnostních menšin. Členy rady jsou i tři Romové. Na podzim 1996 vláda uložila ministru Bratinkovi vypracovat a do srpna 1997 předložit Zprávu o stavu romské komunity. Rada pro národnosti z Bratinkova popudu rozhodla, že ministr má zřídit pracovní skupinu ad hoc, která se má zabývat záležitostmi občanů romské národnosti. Devět členů této skupiny (z toho sedm Romů) ministr koncem prosince 1996 skutečně jmenoval. Koordinátorem skupiny byl až do jejího zániku v lednu 1998 Ondřej Giňa. Pracovní skupina se zabývala až do května 1997 situací Romů v Písku a zaměřila se přitom zejména na trestní odpovědnost za utopení Tibora Danihela a na dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení. Poukázala na procesní nedostatky případu a na takové chyby, které vzbuzovaly podezření, že k nim došlo záměrně. V právním rozboru z dubna 1997 (“závěrečná zpráva”) vyjádřila skupina názor, že útok na Tibora Danihela měl být posuzován jako vražda. Skupina též navrhla některé legislativní změny či postupy i exekutivní opatření. V pracovní skupině působil i člen ČHV. Skupina se dále zabývala situací Romů a činností skinheadů v Brně a její členové uplatnili připomínky ke vznikající Zprávě o stavu romské komunity. 7.3. Romský exodus V době červencových povodní sdělovací prostředky, bohužel i veřejnoprávní, informovaly o několika bagatelních, a navíc ne prokázaných krádežích způsobem, jenž vyvolal protiromskou hysterii. Tu pak média dále vydatně živila. Nevhodným způsobem - požadováním tvrdého trestního postihu - k ní přispěla i ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová. Tato kampaň byla prologem událostí, které odhalily dosud utajované nebo zastírané xenofobní postoje. Dne 6. srpna odvysílala televize Nova reportáž Na vlastní oči, která líčila osudy ostravských Romů v Kanadě. Tato reportáž proměnila dlouhotrvající beznadějnou situaci v romské komunitě, situaci, na niž mnohé romské rodiny reagovaly už v minulých letech odchodem do emigrace, v dramatický exodus stovek Romů. Najednou se mnohem větší počet romských rodin nad emigrací vážně zamýšlel. Jakoby se letité problémy Romů zkoncentrovaly v jediný, unisono znějící hlas, že v ČR není pro Romy žádná perspektiva. Dne 9. října obnovila Kanada pro české občany vízovou povinnost a Velká Británie, kam se v září vystěhovalo několik desítek rodin, o zavedení víz začala vážně uvažovat. Bohužel až tato skutečnost vedla odpovědné instituce, a především vládu, k tomu, že se vážně začaly neutěšeným postavením Romů v České republice zabývat. Vedla nakonec také k tomu, že vláda na svém zasedání 29. října “vzala na vědomí” Zprávu o stavu romské komunity, předloženou ministrem Bratinkou. Přitom dne 2. září vláda Bratinkovu zprávu odmítla a uložila její přepracování. Během září a října bylo však změněno pouze usnesení s úkoly pro ministry a státní orgány a předkládací a důvodová zpráva; zpráva o stavu romské komunity zůstala beze změny. 7.4. Bratinkova zpráva Zprávu (s přílohami 135 stran) vypracoval autorský kolektiv pracovníků sekretariátu Rady pro národnosti pod vedením Bratinkova náměstka Viktora Dobala. Na jejím konečném znění se podílely nevládní organizace, státní orgány, jichž se týkalo doprovodné usnesení, a členové pracovní skupiny ad hoc. Zpráva konstatuje, že situaci romské menšiny je třeba řešit systémově. Komplexní a dlouhodobý přístup zahrnuje i pozitivní ovlivňování majoritní společnosti. Pomoc nemá Romy zvýhodňovat na úkor občanských principů, ale umožnit jim dosáhnout stejné startovní čáry. Zpráva konstatuje, že značná část Romů v ČR patří do skupiny na nejnižší sociální úrovni s vysokou úrovní nezaměstnaností, nízkou úrovní vzdělání a v poměru k celkovému počtu obyvatel i se zvýšeným podílem na trestné činnosti. Romská komunita se v důsledku svého sociálního statusu špatně adaptuje na transformační procesy, které ve společnosti probíhají, a její nedůvěra vůči většinové společnosti se v důsledku toho prohlubuje. K tomu přispívají i více či méně skryté projevy diskriminace, na nichž se podílejí i instituce a podniky. Zpráva konstatuje i znepokojující nárůst rasismu a xenofobie v celé české společnosti, který se projevuje do značné míry u mladé generace.Vláda vzala zprávu na vědomí a uložila usnesením na 40 konkrétních úkolů jednotlivým ministrům a orgánům státní správy. Úkoly se týkají hlavně oblasti vzdělávání a sociální oblasti. Kladou důraz na zaměstnávání romských asistentů a poradců, na rekvalifikaci Romů. 7.4.1. Návrh: Bratinkovu zprávu by měla vláda vydat tiskem pro odbornou veřejnost, občanská sdružení, sociální pracovníky, školy atd.

20

I. Práva národnostních a etnických menšin 7.5. Meziresortní komise Vláda též rozhodla o vytvoření Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity. V prosince 1997 se její výkonnou místopředsedkyní stala 24letá psycholožka Monika Horáková, Romka. Členy komise je dalších šest Romů a deset náměstků ministrů. Komise nemá výkonné pravomoci, ale její prestiž je vyšší než v případě Rady pro národnosti. Předsedou je ministr bez portfeje, po jmenování nové vlády od začátku roku 1998 Vladimír Mlynář. 7.6. Republikáni 7.6.1. Demokraticky cítící část české veřejnosti po celý rok 1997 zatěžovaly protiromské postoje parlamentní strany republikánů. Předseda této strany Miroslav Sládek prohlásil v roce 1996 v parlamentní rozpravě ve Sněmovně, že v české společnosti existují hlasy (“citoval”), že trestní odpovědnost romských dětí by měla být od jejich narození, protože už samo jejich narození bylo zločinem. Poslanec nesmí být podle ústavy v ČR stíhán za žádný projev, který učiní ve Sněmovně. Sněmovna vydala Miroslava Sládka k trestnímu stíhání ve dvou jiných případech: pro výtržnost v roce 1994 (jeho podmíněný trest byl v únoru 1998 amnestován) a pro podezření z podněcování k rasové a národnostní nenávisti, jehož se měl dopustit v lednu 1997 štvaním pro Němcům. Sládek byl (v lednu 1998) v první instanci obžaloby zproštěn. Za obdobné trestné činy je stíhán i republikánský poslanec Josef Krejsa a další republikáni. 7.6.2. Je všeobecně známo že republikáni podporují skinheady v jejich protiromských aktivitách. Republikánský týdeník Republika, vydávaný šéfredaktorem Josefem Krejsou, často útočí na Romy a Židy. I když činnost SPRRSČ útočí na ústavně chráněné zájmy a vyzývá k potlačování práv a svobod příslušníků etnických skupin, byly všechny pokusy o vyvolání řízení vedoucí k rozpuštění této strany v roce 1997 marné. Vláda ani prezident republiky, jimž podle zákona o politických stranách přísluší podat k Nejvyššími soudu návrh na rozpuštění politické strany, tak neučinili; prezident republiky to výslovně odmítl učinit s tím, že není velká naděje na úspěch v případě podání návrhu. Žádné represivní kroky nebyly také podniknuty vůči týdeníku Republika. 7.6.3. Návrh: Vláda by měla přezkoumat, zda zákonné podmínky rozpuštění politické strany lze uplatnit v případě SPR-RSČ. Shledá-li, že ano, měla by návrh na rozpuštění této strany k Nejvyššímu soudu podat. V opačném případě by měla veřejnosti sdělit, proč nejsou podle jejího názoru tyto podmínky naplněny. Další možností je změkčit zákon o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (č.424/1991 Sb.) tak, aby podmínky pro rozpuštění strany nebylo možno uplatnit vůči dnešní SPR-RSČ. Platnost zákona, kterého vláda nevyužívá, ačkoliv je jí to zákonem uloženo, podrývá právní vědomí a vytváří právní nejistotu. 7.7. Demokraté a rasismus 7.7.1. Rok 1997 vyostřil napětí mezi stoupenci multikulturní společnosti a prohlubujícími se protiromskými postoji, zastávanými značnou částí obyvatelstva, částí tisku i částí politiků. Nutno však uznat, že vedení parlamentních politických stran a většina vedoucích činitelů těchto stran (s výjimkou strany republikánské) se vyjádřila nekompromisně proti rasismu. Antirasistickou manifestací se stala 10.listopadu veřejná manifestace před Vysokou školou ekonomickou v Praze na Žižkově po vraždě súdánského studenta Hasana Elamína abdel Rádího. Účast představitelů stran na tomto shromáždění kritizoval pak tisk jako politický exhibicionismus. 7.7.2. Postoj většinového obyvatelstva k Romům se v roce 1997 změnil jen málo, snad přibylo lidí, kteří jsou lépe informováni a část svých předsudků překonali. Negativní postoje ilustrují i průzkumy veřejného mínění. Podle agentury IVVM mělo v srpnu 1997 k romskému etniku negativní vztah 69 procent lidí, asi 22 procent (oproti 15 procentům v roce 1994) vyjádřilo podporu hnutí skinheads. Podle průzkumu agentury Focus z přelomu roku 1997/98 se dokonce 14 procent lidí domnívá, že Romy je třeba vyhostit ze země. Pouze pět procent dotázaných deklarovalo zřetelnou sympatii k Romům a pouhá dvě procenta by byla ochotna přijmout Roma nebo Romku do rodiny či příbuzenstva. 7.7.3. Rasismus v samosprávě Protiromské postoje vyjádřili veřejně volení představitelé samosprávy. Nejznámější jsou dva případy. Senátor a starosta Prahy 4 Zdeněk Klausner pochválil v červnovém čísle časopisu Tučnák, vydávaného Obvodním úřadem pro Prahu 4, majitele domů, kteří vystěhovali “problémové” rodiny (byly to romské rodiny) mimo Prahu. Proti Klausnerově článku se zvedla vlna odporu, postižen však nebyl. Podobně to bylo v případě starostky OstravyMariánských hor, která v srpnu nabízela Romům z rozpočtu obce dvě třetiny ceny letenky do Kanady jako odstupné za jejich byt po dobu jejich pobytu v Kanadě. Výzev na adresu Romů, aby se vystěhovali, bylo mnoho. Kampaň zarazila vláda, která se 13. srpna vyjádřila proti odchodu Romů ze země a vyhlásila, že proti projevům rasové nesnášenlivosti bude bojovat.

21

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Protiromská politika některých samospráv se projevuje i při vystěhovávání Romů, kteří dlouhodobě neplatí nájem, do tzv.holobytů. Režim, který někdy samosprávy nuceným nájemníkům vnucují, regulujíce jím např.návštěvy v holobytech, se blíží vězeňskému a je v rozporu s právním řádem (příklad: opět Ostrava). Tendence sestěhovávat Romy do holobytů je segregační. Ojediněle (v Praze 4) se také projevily pokusy založit jakousi domobranu na ochranu bezpečnosti občanů, která má (nedeklarovaný) protiromský charakter. Také Romové se již v minulosti (a stále např.v Brně) organizují, převážně proti útokům skinů. I zde se projevuje tendence vzít právo “do vlastních rukou”. 7.8. Občanské aktivity V průběhu roku 1997 se velmi aktivizovaly nejrůznější občanské iniciativy proti rasismu, které pořádají veřejné diskuse, sepisují petice, snaží se o protirasistickou mediální kampaň, o vytvoření vzdělávacích a sociálních programů pro Romy. V různých městech byly zorganizovány demonstrace proti rasismu, stálá sobotní protirasistická demonstrace se koná od listopadu 1997 v České Lípě a v Praze na Staroměstském náměstí. 7.9. Média Romský exodus v létě a na podzim 1997 připoutal pozornost sdělovacích prostředků. Zatímco do té doby byla většina zpráv, článků a komentářů neobjektivních a vůči Romům zaujatá, začalo koncem roku 1997 přibývat článků zasvěcených, poukazujících na nejrůznější problémy. V redakcích se někteří novináři začali specializovat na romskou problematiku. Je pravděpodobné, že vydavatelé a šéfredaktoři učinili opatření, aby se v jejich novinách či časopisech neobjevovaly vyloženě rasistické články jako dříve. Změna ve sdělovacích prostředcích se odráží i v mínění lidí o nich. Podle průzkumu agentury Focus, provedeného na přelomu let 1997/98, se 59 procent respondentů domnívá, že média neinformují o Romech objektivně a že romské menšině straní. Z druhé strany je s objektivitou soukromého kanálu Nova pokud jde o zobrazování romské komunity spokojeno jen 45 procent a její diváci kritizují tendence této televizní společnosti k vytváření negativního obrazu Romů nebo k tomu používat je jako nástroje k pobavení. 7.10. Jazyková poznámka Bezpříznakové pojmenování Rom je používáno v oficiálních projevech i ve většině sdělovacích prostředků. Vžilo se jako obecné pojmenování i v neveřejných projevech části neromského obyvatelstva. Pojmenování Cikáni (cikáni) je čím dál tím více vyhraženo rasisticky zabarveným výrokům. Bez rasistického zabarvení ho však v soukromí používá také značná část obyvatelstva, zvláště starších lidí. Z nevědomosti se objevuje dokonce v projevech státních úředníků a politických stran - slovenská forma slova Rom, tedy Rom, romský. Nepřátelský postoj může vyjadřovat i slovní spojení romské etnikum. V poslední době se za bezpříznakové považuje slovní spojení romská komunita. Její součástí nejsou asimilovaní Romové, a naopak její součástí jsou i Neromové, kteří s Romy žijí. (Američtí černoši změnili za posledních 50 let několikrát označení pro své společenství, a americká a světová veřejnost to akceptovala - toho času to jsou Afroameričané.) 8. Neromské menšiny a xenofobie 8.1. Xenofobní postoje majoritní společnosti se projevují i ve vztahu k příslušníkům neromských menšin. Objekty násilných a verbálních útoků skinů bývají často Vietnamci, lidé tmavé pleti a někdy dokonce i lidé, které podezírají z toho, že jsou anarchisty, anebo se jim z nějakého důvodu nelíbí. Běžné jsou rovněž antisemitské projevy. 8.2. Stát a veřejnoprávní média xenofobii dostatečně nečelí. Národnostní či rasový původ údajných pachatelů trestných činů je stále často uváděn, veřejnost je neustále informována o kriminalitě cizinců, není objektivně informována o etnických menšinách a cizincích, žijících v zemi, a státní orgány a veřejnoprávní média se kampaňovitě vracejí k údajné nutnosti zavedení víz pro občany některých států, k vybudování "standardní hranice" se Slovenskem atp. 8.3. Klademe v této kapitole důraz na trestní postih projevů rasismu a rasové diskriminace, a to pro četnost jejich výskytu a společenskou nebezpečnost. Základem antirasistické politiky se však musí stát prevence. ČR musí začít plnit svůj závazek, formulovaný článkem 7 Úmluvy, a (...) podniknout bezodkladná opatření, zvláště v oblasti vyučování, výchovy, kultury a informací, pro boj proti předsudkům, které vedou k rasové diskriminaci, a pro podporu porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi národy a rasovými a etnickými skupinami, jakož i pro

22

I. Práva národnostních a etnických menšin popularizaci cílů a zásad Charty OSN, Všeobecné deklarace lidských práv, Deklarace OSN o odstranění všech forem rasové diskriminace a této Úmluvy. 8.4. Návrh: Vláda nechť předloží veřejnosti koncepci, týkající se plnění svého závazku podle článku 7 Úmluvy. 8.5. Listina upravuje, že podrobnosti užívání práv národnostních a etnických menšin, včetně práva na vzdělání v jejich jazyce a práva užívat jejich jazyka v úředním styku, stanoví zákon. Stát za sedm let takový zákon nepřijal a ani se o to nepokusil. Menšinová sdružení Slováků (Obec Slováků v ČR) a Ukrajinců (Ukrajinská iniciativa v ČR) se tohoto zákona dožadují. 8.6. Návrh: Vláda nechť předloží návrh zákonné úpravy podmínek užívání práv národnostních a etnických menšin. 9. Rozhodnutí a opatření státních orgánů Soupis usnesení, zpráv a studií orgánů státní zprávy a samosprávy, vzniklých v roce 1997 a týkajících se rasismu, xenofobie a postavení Romů uvádíme podle Stanislava Pence z Dokumentačního střediska pro lidská práva (doplněno). Extremismus, J. Chmelík, Ministerstvo vnitra ČR, Praha 1997, pouze pro vnitřní potřebu Zvláštní zpráva o projevech rasové a národnostní nesnášenlivosti, Nejvyšší státní zastupitelství Brno, 17. března 1997, 16 stran Zpráva pro schůzi vlády ČR o bezpečnostní situaci na území ČR (ve srovnání s rokem 1995), ministr vnitra Jan Ruml, 25. dubna 1997, 117 stran Závěrečná zpráva pracovní skupiny ad hoc Rady pro národnosti vlády ČR z 29. dubna 1997, týkající se situace v Písku, 12 stran Statistický list trestní a návod k jeho vypracování, státní zastupitelství, platí od 1.6.1997 Statistický list trestní a návod k jeho vypracování, soudy, platí od 1.7.1997 Usnesení výboru Poslanecké sněmovny pro obranu a bezpečnost ze dne 17. září 1997 č.47 k informaci o přípravě zprávy vlády ČR o postupu státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasismem a xenofobií a případném návrhu příslušných legislativních opatření Usnesení petičního výboru PS P ČR ze dne 18. září 1997 č.69 ke kontrole plnění usnesení PS o postupu státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasismem a xenofobií Zpráva pro schůzi vlády ČR o situaci romské komunity v ČR a opatření vlády napomáhající její integraci ve společnosti, předložil ministr Pavel Bratinka, dne 3.9. 1997 neschváleno, schváleno novým, změněným usnesením č.686, změněnou důvodovou zprávou a doplněnou předkládací zprávou až 29. října 1997 Usnesení vlády z října 1997 o zřízení meziresortní komise pro záležitosti romské komunity ze dne 8. října 1997 č.625 Zpráva o bezpečnostní situaci v ČR za rok 1996, MV Usnesení Poslanecké sněmovny P ČR ze dne 11. listopadu 1997 č.566 k opatřením směřujícím k potlačení hnutí a projevů podporujících nebo propagujících v České republice rasismus, fašismus a xenofobii Usnesení petičního výboru PS P ČR ze dne 19. listopadu 1997 č.84 k vyřízení petice gymnázia Přípotoční k potírání projevů rasismu Usnesení ústavně-právního výboru Senátu PS ČR z 28. listopadu 1997 č.44 k některým aspektům projevů rasové, etnické a občanské nesnášenlivosti, perzekuce nebo xenofobie Usnesení výboru petičního, pro lidská práva, vědu, vzdělání a kulturu Senátu P ČR z 2.prosince 1997 č.81 k projevům rasismu, etnické a občanské nesnášenlivosti v České republice, vyzývající ministryni spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona v píseckém případu utopení Tibora Danihela Usnesení Senátu P ČR ze 4. prosince 1997 č.163 k naplnění základních práv a svobod v ČR Závěrečná zpráva České školní inspekce k působení školy proti projevům rasismu, netolerance a xenofobie Zpráva o postupu státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasismem a xenofobií nebo páchaných příznivci extremistických skupin, pracovní verze, Ministerstvo vnitra, 12. prosince 1997.

23

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, který se vztahuje i na oběti rasově motivované trestné činnosti, spáchané příslušníky extremistických skupin, nabývá účinnosti dnem 1.ledna 1998 10. Závěry 10. 1. Zásadní požadavky ČHV: 10.1.1. ČHV konstatuje, že Česká republika právními předpisy, absencí příslušných předpisů i praxí porušuje Mezinárodní úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace. 10.1.2. Asimiliace, segregace a integrace Vláda by měla vůči Romům provádět politiku integrační, tedy nenutit nikoho k asimilaci, ale také nepodporovat segregační tendence jednotlivců z řad neromské většiny i Romů. Integrace ovšem předpokládá i změnu postojů většiny, která by měla být - i péčí státních orgánů a veřejnoprávních institucí - o romských spoluobčanech všemi možnými způsoby informována. Cílem je dosáhnout obratu ve veřejném mínění, které téměř výlučně požaduje asimilaci Romů. Vláda by měla vypracovat multikulturní koncepce pro různé obory a odvětví. 10.1.3. Ochrana lidských práv a Úmluva Vláda by měla určit či vytvořit orgán státní správy, pověřený dohledem nad plněním Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace v ČR, měla by vytvořit z orgánů veřejné správy ve spolupráci s veřejnoprávními sdělovacími prostředky, novináři a občanskými sdruženími informační síť o rasové diskriminaci a rasově motivovaných útocích a rozhodnout, jak bude těchto informací využíváno k nápravě v zákonodárné a výkonné oblasti, v represivní politice i při výchově a osvětě. Měla by provést rozbor plnění Úmluvy a zahájit práce na překonání legislativních nedostatků zvláště v případě vymahatelného zákazu jakékoli diskriminace podle článků 2 a 5 Úmluvy. 10.1.4. Afirmativní přístupy Obracíme se na vládu, současnou a zejména pak na tu, která vzejde z červnových voleb, aby na základě studií znovu zvážila zdánlivý rozpor mezi “občanským principem” a “kolektivními” menšinovými právy a rozhodla se postupovat tak, aby dosavadní sociální a kulturní znevýhodnění jednotlivců proto, že jsou považováni za příslušníky romské komunity, bylo postupně odstraňováno. To je možno za cenu určitých afirmativních postupů vůči příslušníkům romské menšiny. Nežádáme zavádění kvót, jen větší péči Romům, aby obstáli v soutěži s neromskými kandidáty o pracovní místa, o studium apod. Soudíme, že by to nemělo nikoho pohoršovat, stejně jako v solidární společnosti, jíž ČR je a nadále chce být, nikoho nepohoršují nadpráva, jež většina poskytuje slabým, starým, dětem, rodinám s dětmi, nemocným, postiženým a také příslušníkům malých církví nebo i jiným menšinám. 10.2. Potřeba novelizovat zákonné předpisy nebo přijmout nové: -

přijmout zákon o provozování takového informačního systému, který nakládá s informacemi vypovídajícími o soukromí dotčené osoby, jejím rasovém původu, národnosti atd. (1.2.5.)

-

přijmout zákon o dozoru nad provozem informačních systémů (1.2.5.)

-

novelizovat ustanovení podle §196 odst.2, kde chybí, že bude potrestán i ten, kdo násilí či pohrůžky násilím užije vůči jednotlivci či skupině osob pro jejich skutečnou či domnělou národnost nebo rasu (3.1.4.)

-

novelizovat ustanovení podle §196 odst.2 - doplnění o etnický původ (3.1.5.)

-

novelizovat ustanovení podle §198 odst.1 písmeno b) ( 3.2.2.. 3.2.3.)

-

postupovat legislativně jednou ze tří cest, naznačených ve 3.3.4.

-

novelizací nahradit pojem fašismus pojmem hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů, i v ustanovení §261, a blíže určit, alespoň některými znaky, hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů, v obecné části trestního zákona - v § 89 (3.5.14.)

-

nově posoudit, zda ustanovení §§ 260, 261 a 263a tr.zákona skýtají dostatečnou ochranu proti zločinu apartheidu (3.5.7.)

-

zahrnout antidiskriminační opatření i do zákona o rodině a do navazujících předpisů (4.3.2.)

24

I. Práva národnostních a etnických menšin -

přijmout legislativní a exekutivní opatření k rekvalifikaci práceschopných Romů a k posílení všech forem romského vzdělávání (4.4.2.)

-

novelizovat zákon o zaměstnanosti č.450/1992, stanovit zákaz rasové diskriminace s příslušnými sankcemi v souladu s mezinárodními závazky ČR (4.4.10.)

-

novelizovat spotřebitelský zákon, aby se odlišila rasová diskriminace od všech případů jiné diskriminace a aby se diskriminace rasová postihovala přísněji (4.6.7.3.)

-

novelizovat živnostenský zákon a zákona o ČOI, doplnit v nich postih rasové diskriminace, který by v případě rasové diskriminace měl být obligatorním, ne fakultativním, jako dosud (4.6.7.3.)

-

přijmout zákonnou úpravu podmínek užívání práv národnostních a etnických menšin (8.6.)

10.3. Navrhovaná opatření v oblasti moci soudní - vydat judikát k ustanovení podle § 196 odst.2 trestního zákona, kterým by se snížila hranice způsobilosti objektivně vyvolat obavu na míru, odpovídající xenofobní atmosféře v zemi, v níž jsou Romové častými obětmi verbálních a fyzických útoků (3.1.3.) 10.4. Navrhovaná opatření v oblasti moci výkonné -

zavádění postupných afirmativních kroků (1.3.7.),

-

zavádění zvláštních programů pro Romy, například při vzdělávání a v přípravě na konkurzy na místa ve veřejné správě, také vytvoření romské třídy konzervatoře v Liberci a romské třídy sociálně-právní akademie v Kolíně (1.3.8.),

-

opětné zvážení zdánlivého rozporu mezi “občanským principem” a “kolektivními” menšinovými právy a takový postup státních orgánů, aby dosavadní sociální a kulturní znevýhodnění jednotlivců proto, že jsou považováni za příslušníky romské komunity, bylo postupně odstraňováno (1.3.9.).

-

Vyzýváme vládu, aby 1. určila nebo vytvořila orgán státní správy, který bude pověřen dohledem nad plněním Úmluvy v ČR; 2. vytvořila ze státních orgánů a veřejnoprávních institucí ve spolupráci se samosprávou a veřejnoprávními médii za pomoci veřejnosti informační síť o rasové diskriminaci a rasově motivovaných útocích všeho druhu, aby určila způsoby vyhodnocování, zveřejňování a využívání těchto údajů a rozhodla o mechanismech nápravy v zákonodárné a výkonné oblasti; 3. provedla rozbor plnění Úmluvy článek po článku a větu po větě a zahájila práce na překonání legislativních nedostatků, zvláště v případě vymahatelného zákazu jakékoli diskriminace podle článků 2 a 5 Úmluvy (2.12.),

-

opatření k trestání veřejného užívání nacistických a fašistických symbolů a vydávání a rozšiřování zjevně fašistických časopisů (3.5.10.),

-

vláda by měla veřejnosti předložit koncepci antirasistické výchovy policistů a strážníků (3.5.12.),

-

vláda by měla prostřednictvím ministra vnitra a ministra spravedlnosti zajistit, aby policisté, vyšetřovatelé a státní zástupci jako orgány činné v trestním řízení používali zákonných ustanovení podle §§ 260 a 261 trestního zákona vždy, pokud se lidé sdružují do skupin, které k potlačování práv a svobod skutečně směřují (3.5.15.),

-

vytvoření celostátně koordinovaného speciálního útvaru policie pro potlačování rasově motivovaných trestných činů (3.5.17.),

-

opatření, která by zamezila odkládání údajných přestupků s neprokázanou rasovou motivací, a tím zkreslování statistik objasněnosti (3.6.3),

-

zahájit práce na variantách nového systému sociálních dávek, lépe motivujícího k přijetí zaměstnání, zvýšit současnou minimální mzdu a pokusit se zavést kompenzační příplatek k nízkým mzdám pro ty, kteří práci přijmou (4.4.4.),

-

v souladu s článkem 3 Úmluvy MOP je třeba koncepčně a systematicky provádět antidiskriminační politiku (4.4.10.),

25

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 -

opatření, aby živnostenské úřady, ČOI a další státní orgány využívaly zákonů spotřebitelského, živnostenského a o ČOI k odstraňování rasové diskriminace (4.6.7.1.),

-

vláda by měla možná antidiskriminační použití těchto tří zákonů široce popularizovat (4.6.7.2),

-

postupné omezování zvláštních škol a přechod na propustné, integrované programy (5.2.12.),

-

státní orgány by měly pracovat s pojmem dítě ze sociálně znevýhodněného prostředí a pokoušet se o menšinové vzdělávací programy pro romské děti (5.2.12.),

-

je třeba zřizovat vyrovnávací třídy k doplnění vzdělání (5.2.12.),

-

je třeba vydat Bratinkovu zprávu tiskem (7.4.1.),

-

vláda by měla přezkoumat, zda zákonné podmínky rozpuštění politické strany nelze uplatnit vůči SPR-RSČ nebo naopak novelizovat zákon o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (č.424/1991 Sb.) tak, aby podmínky pro rozpuštění strany nebylo možno uplatnit vůči této straně; platnost zákona, kterého vláda nevyužívá, ačkoliv je jí to zákonem uloženo, podrývá právní vědomí a vytváří právní nejistotu (7.6.3.);

-

vláda nechť předloží veřejnosti koncepci, týkající se plnění závazku podle článku 7 Úmluvy - prevence, boj proti předsudkům (8.4.).

Anna Šabatová a Petr Uhl

Poznámka. Tato kapitola Zprávy byla předložena již koncem února 1998 Výboru pro odstranění rasové diskriminace, který jako orgán Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (95/1974 Sb.) projednával v březnu 1998, jak Úmluvu plní Česká republika.

26

II. Základní práva a svobody

II. Základní práva a svobody Problematika státního občanství Problematika azylu a postavení uprchlíků v České republice Právní úprava azylu Z činnosti Poradny pro uprchlíky ČHV Policie a dodržování lidských práv Přehled činnosti policejních sborů v ČR v roce 1997 Institut vazby v České republice Trestní politika a vězeňství ___________________________________________________________________________

Problematika státního občanství Státní občanství po pěti letech samostatné ČR V době rozpadu federálního státu žilo na území ČR přes 350 tisíc čs.občanů, kteří při vzniku čs. federace podle zákona z roku 1968 nenabyli českého občanství a byli, bez ohledu na svůj etnický původ, formálně občany druhé části federace - Slovenské republiky. V ČR ale žili dlouhá léta jako plnoprávní občané (volili do České národní rady například), chodili tu do školy, mnozí se tu dokonce i ze “slovenských” rodičů narodili a někteří ani nevěděli, že podle konstrukce zákona z roku 1968 nejsou českými občany. Republikové občanství nebylo, na rozdíl od federálního, vyznačováno v dokladech a lidé je běžně zaměňovali s národností či etnickou příslušností. Zákon o nabývání a pozbývání státního občanství ČR č.40 z roku 1993 sice umožnil dosavadním slovenským občanům volbu českého státního občanství, její možnost však omezil na ty čs.občany, kteří se jednak vyvázali ze svazku slovenského státního občanství (nebo se o to prokazatelně marně aspoň po tři měsíce pokoušeli), jednak měli na území ČR nepřetržitý aspoň dvouletý pobyt a v posledních pěti letech nebyli pravomocně odsouzeni pro úmyslný trestný čin. Zatímco zákon umožňoval prominutí podmínky trvalého pobytu, podmínku beztrestnosti české úřady prominout nesměly. Již při uspěchaném přijímání zákona 29.prosince 1992, pouhé dva dny před zánikem federace, varoval v České národní radě poslanec Ladislav Body (Levý blok - KSČM) - Body byl ostatně jediným poslancem romské národnosti - že tento zákon bude diskriminovat Romy. Přesto byl zákon schválen velkou většinou hlasů - včetně hlasů poslanců ČSSD, jejíž poslankyně Petra Buzková návrh zákona doporučila jménem Výboru petičního, pro lidská práva a národnosti, jemuž předsedala. Ani komunisté nepředložili pozměňovací návrhy. Tisíce lidí, hlavně Romové, kteří buď nesplňovali podmínku beztrestnosti (zvaná v žargonu úředníků státní správy cikánskou podmínkou) anebo nedokázali projít složitým postupem vyvázání se ze svazku slovenského státního občanství a volby českého, zůstal i po prodloužení lhůty do 30. června 1994, kdy mohli volbu provést, bez českého občanství. Své slovenské občanství nedokázali nijak právně zužitkovat, a proto je můžeme označit za osoby de facto bez občanství. Několik desítek z nich, kteří byli ze slovenského svazku propuštěni a nově nabyté české občanství jim bylo zrušeno pro údajný neoprávněný postup (v Karviné byl i korupční případ), zůstalo dokonce skutečně bez jakékoli občanství i de iure. Vláda nezřídila žádnou centrálně koordinovanou poradenskou službu pro spoluobčany bez českého občanství, a materiální pomoc už vůbec ne. Někteří úředníci státní správy (na matrikách a úřadech) se snažili postiženým pomáhat i nad rámec svých povinností, jiní, mj. i pro absenci metodických pokynů, to nečinili. Dokonce se stávalo, že na vzhled žadatele či jen tazatele, který byl Romem, reagovali tak, že falešně informovali o podmínce beztrestnosti a vázali ji na den propuštění z vězení. Všem neromským uchazečům o volbu českého občanství naopak ochotně promíjeli podmínku dvouletého pobytu, jak jim zákon umožňoval. Mezitím vláda trochu revidovala původní přísnost podmínek a navrhla novelu, která nabyla účinnosti ještě koncem roku 1993, podle níž se starší osoby ze slovenského státního svazku vyvazovat nemusely. Tím vznikla už třetí velká (řádově desetitisícová) skupina lidí s dvojím, slovensko-českým státním občanstvím. (První byli občané, kteří zvolili české občanství do 15. února 1993, do kdy na Slovensku neexistoval zákon, podle něhož by mohli ze slovenského svazku vystoupit, druhou skupinu tvořili občané, kteří doložili, že o vystoupení ze slovenského státoobčanského svazku marně žádali.) Kromě toho byla zachována všechna dvojí a vícerá občanství z minulosti (před 1.lednem 1993) a i po tomto datu vznikalo a vzniká dvojí občanství v souladu se zákonem v souvislosti s narozením a sňatkem, i když se mezi obyvatelstvem udržuje pověra, že dvojí občanství zákon zakazuje, a i když úřady jednají často nevlídně nebo i protiprávně.

27

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Například Obvodní úřad pro Prahu 1 odmítl v roce 1997 vydat osvědčení o českém státní občanství dítěti, které se nyní narodilo v Kanadě, jehož otec je český občan a matka má dvojí občanství, kanadské a slovenské. Zjevně mu ale nevadilo kanadské, nýbrž slovenské. Úřad místo aby vystavil osvědčení, že dítě českým občanem není, aby se žadatel mohl pokusit o nápravu u jiných orgánů, nevydal osvědčení žádné a rodiče dítěte nepoučil. Protiprávní postoje zaujímá ale i civilně-správní úsek Ministerstva vnitra. Uplynul rok 1993 a prošla 12měsíční lhůta, i její zákonné prodloužení o dalších šest měsíců, kdy mohli čs.občané ve své vlastní zemi získat české občanství “volbou”. Po uplynutí této lhůty jim zbývá cesta udělením občanství. Podmínkou udělení je opět beztrestnost (vzhledem k úmyslnému trestnému činu), a také pětiletý nepřetržitý pobyt a pochopitelně vzdání se původního, v daném případě slovenského občanství. Po trvalé kritice občanských sdružení a zvláště pak Senátu USA, Ministerstva zahraničí USA, UNHCR a několika orgánů Rady Evropy (naposledy zde zazněla kritika ještě v červnu a září 1997, kdy se rozhodovalo o závěru sledování stavu lidských práv v ČR), přijala v dubnu 1996 česká Poslanecká sněmovna poslanecký návrh novely zákona o občanství (č.139/1996 Sb.), i když ji vláda pro odpor ministra vnitra Jana Rumla nedoporučila přijmout. Novelou (již třetí novelou zákona o občanství) se stanoví, že podmínku beztrestnosti může ministerstvo vnitra prominout, jde-li o bývalého čs.občana, pobývajícího od rozpadu federace v ČR. Nový český stát nejenže neposkytl bývalým čs.občanům žádnou pomoc, ale doslova je zahnal do bídy. I bídou lze v některých případech argumentovat, setkáváme-li se s případy trestné činnosti některých takto postižených, které ovšem stát potom vyhošťoval na Slovensko. Přijal totiž zákon o státní sociální podpoře č.117/95, který vstoupil v účinnost 1.říjnem 1995 (část 1.lednem 1996). Domácnost, v níž byl byť jediný člen bez českého občanství (nebo trvalého pobytu, povoleného mu coby cizinci cizineckou policií), ztrácí nárok na jakékoliv dávky sociální podpory. Odpovědnost za tento asociální zákon padá na hlavu ministra práce a sociálních věcí Jindřicha Vodičky (1992 - 1997), odpovědnost za zákon o státním občanství a za bojkot všech snah ho změnit na hlavu ministra vnitra Jana Rumla (1992-1997). Za situace, kdy se orgány státu chystaly zakončit právní válku proti “neobčanům” (90 procent z nich tvořili a tvoří Romové) válkou sociální, která je měla vypudit ze země případně pomocí kriminalizace (nelze si myslet, že by státní orgány tyto důsledky po léta trvajících problémech nepředpokládaly), začala se situace díky mezinárodnímu tlaku a domácím protestům (mj. i Českého helsinského výboru) měnit. Ministerstvo vnitra, které zákon nadal pravomocí promíjet podmínku beztrestnosti, deklarovalo ústy ministra vnitra na podzim 1997 větší ochotu tuto podmínku promíjet. V průběhu roku 1997 začali také na okresních úřadech působit poradci pro otázky občanství (poradci byli většinou Romové), koncem roku jich bylo 29, tedy asi ve třetině okresů. Lidem bez českého občanství pomáhala i poradna ČHV pro otázky občanství (viz 2. část této kapitoly). V návrhu zprávy o situaci romské komunity v ČR, který 3. září 1997 neúspěšně předložil české vládě ke schválení ministr bez portfeje Pavel Bratinka, pověřený záležitostmi národností, byl původně uveden (jako varianta) tento úkol pro ministra vnitra: Vypracovat novelu zákona č.40/1993 Sb., která by automaticky umožnila osobám se slovenským státním občanstvím a s trvalým pobytem na území ČR ke dni 31.12.1992 a který trvá dodnes, udělení státního občanství. Pro odpor ministra vnitra Jana Rumla vláda tento úkol jako součást usnesení, jímž přijala Bratinkovu zprávu, neschválila. Zachovala se tak přesto, že v samotné zprávě přiznala diskriminaci Romů i v důsledku nespravedlivého zákona o občanství (pět stran většinou velmi kritického textu se týká právě občanství). Přesto, že stála před možností pokračujícího romského exodu do Velké Británie, která hrozila zavedením vízové povinnosti pro české občany. Přesto, že ve svém prohlášení přiznala Romům, že jsou přirozenou součástí české společnosti a jejich kultura společnost obohacuje. Nedokázala však vyjádřit Romům paťiv - úctu tím, že by přiznala, jaké křivdy se zákonem o občanství a zákonem o sociální podpoře na Romech dopustila. Neboť by musela okamžitě navrhnout změny těchto zákonů. Dne 5. května 1997 vyhrál svůj spor o české státní občanství autor těchto řádků. Jsa občanem ČR, zvolil si vedle českého občanství v roce 1993 i občanství slovenské. České úřady na něj pohlížely jako na osobu, která získáním cizího občanství na vlastní žádost české občanství automaticky ztratila. Ústavní soud rozhodl v jeho věci meritorně dvakrát. Dne 8.listopadu 1995 (ústavní nález č. 5/95, zveřejněný v částce 6 Sbírky z roku 1996) neuznal jeho stížnost, že část zákona o občanství (§17) je protiústavní, avšak nálezem č. IV ÚS 34/97 (ve Sbírce neuveřejněným) uznal, že Petr Uhl volbou slovenského občanství české občanství neztratil, protože volba není žádost a protože si v den volby chtěl české občanství ponechat. Ředitel civilně-správního úseku Ministerstva vnitra Václav Henych rozeslal 15. srpna 1997 na všechny okresní úřady pokyn, v němž zamlčuje nález Ústavního soudu č.IV ÚS 34/97, respektive označuje rozhodnutí ve věci Petra Uhla za platné jen v jeho zvláštním, individuálním případě. V.Henych nepravdivě vydává předchozí rozhodnutí Ústavního soudu č. ÚS 5/95, potvrzující jen ústavnost napadeného zákona, za použitelné i pro případ volby občanství a poskytuje státním orgánům obecný návod k neplnění právní povinnosti, která vyplývá z

28

II. Základní práva a svobody ústavního nálezu IV ÚS 34/97, jenž musí být chápán jako precedens. Václav Henych spolu se svou zástupkyní Kateřinou Guluškinovou také protiprávním způsobem odmítají veškeré žádosti o vystavení osvědčení o českém státním občanství těm, kteří nesprávným výkladem zákona nebyli za české občany uznáváni. Okresní úřady postupují podle protiprávních pokynů V.Henycha a K.Guluškinové. Na 65 tisíc etnických Čechů, žijících na Slovensku, mělo při rozdělení federace české občanství a v zákonné lhůtě se rozhodli pro volbu slovenského, aby nebyli cizinci ve vlastní zemi. Měli zájem i o zachování českého, do ČR se mnozí chtěli vracet třeba jako důchodci, v ČR vlastní nemovitosti apod. Někteří se nyní do ČR už vrací. Část z nich si vyřídila nové české doklady před volbou slovenského občanství (a zachovala si tak občanství dvojí). Část už o české občanství zájem nemá, ale část požaduje nápravu, která je možná bez jakékoliv zákonné úpravy, pouhým úředním postupem v souladu s ústavním nálezem. Na Slovensku žije trvale i 3500 českých občanů, kteří si nezvolili slovenské občanství a nepožádali o ně. V ČR jsou občany druhého řádu, je na ně pohlíženo jako na devizové cizozemce. Přitom se odlišují od českých občanů, trvale žijících v cizině, tím, že oni sami do ciziny nikdy neodešli. Žili v Československu, jehož byli občany, a cizinci se stali v důsledku rozdělení státu, na němž neměli podíl a jež si velmi nepřáli. V cizině žije trvale mnoho tisíc českých občanů. Pokud na volby nepřijedou do ČR, nemohou své volební právo uplatnit, což je nespravedlivé. V cizině žijí statisíce českých krajanů s různou mírou vazby na Českou republiku i na českou zemi. Jejich právní postavení vůči bývalé vlasti či vlasti jejich předků je nedostatečné a mělo by být předmětem revize. Petr Uhl

Poradna pro občanství – Čeští Slováci v roce 1997 Poradna pro občanství byla zřízena v červenci 1996 z iniciativy UNHCR jako součást Českého helsinského výboru. Činnost poradny je financována hlavně ze zdrojů UNHCR. Kromě toho na její činnost přispěla NROS a Open Society Fund. Tato zpráva si klade za cíl shrnout hlavní činnosti tohoto roku, popsat rysy a kategorie případů, se kterými pracovníci projektu pracovali, a nastínit výsledky, kterých bylo dosaženo v roce 1997. Za tímto účelem bylo jako nejvhodnější forma zvoleno rozčlenění podle hlavních skupin problémů, které byly řešeny. děti v ústavní péči

osoby ve výkonu trestu/ve vazbě

individuální případy

celkem

počet případů

604

2439

1309

4352

uděleno SO ČR

150

196

532

878

%vyřízených případů

24.8

8.03

40.64

20.2

Tab.1: Statistika řešených případů Rozhodovací pravomoc správního orgánu Pravomoc, daná zákonem Ministerstvu vnitra ČR při rozhodování o žádostech o udělení státního občanství, se stává závažným problémem v případech bývalých občanů ČSFR. Ačkoliv se v těchto případech vždy jedná o nabytí státního občanství v kontextu nástupnických států, a proto lze poukázat na teorie z oblasti mezinárodního práva, podle kterých obyvatelstvo v záležitostech občanství následuje při změnách státní suverenity území, v současnosti řízení o udělení státního občanství formálně nerozlišuje mezi naturalizací cizinců a nabytím státního občanství ČR bývalých občanů ČSFR. Pokud tedy správní orgán uplatní svou pravomoc neudělit státní občanství ani když žadatel splňuje všechny podmínky, mohou být zamítavá rozhodnutí vydána i v případech bývalých československých občanů. Kromě toho Česká republika dosud neratifikovala žádnou z mezinárodních úmluv o občanství a bezdomovectví, ačkoliv představitelé Ministerstva vnitra nedávno vyjádřili svůj úmysl doporučit přistoupení ČR k těmto konvencím.

29

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Ministerstvo vnitra také přehodnotilo své stanovisko k promíjení tzv. podmínky beztrestnosti, a to tak, že podmínka bude automaticky promíjena všem žadatelům, kteří o prominutí požádají a splňují podmínky pro prominutí. 1 Pokud tedy samo ministerstvo vnitra uznává, že existuje opodstatnění pro takový postup, mělo by postupovat obdobně v případech, kdy žadatelé splňují všechny podmínky, včetně podmínky beztrestnosti. Opačný postup je bohužel podle zákona plně ospravedlnitelný. Tento (doufáme že již překonaný) přístup lze ukázat na případu Marcely. Marcela se narodila na Slovensku, v ČR žije od svých devíti let a je manželkou občana ČR, její dvě děti jsou rovněž občany ČR. Má čistý trestní rejstřík a splňuje podmínky stanovené v §7 zákona č.40/1992 Sb. V červnu 1997 požádala o udělení státního občanství ČR, ale její žádost byla zamítnuta vzhledem k tomu, že na udělení státního občanství ČR neexistuje právní nárok. Důvodem byla skutečnost, že městský úřad v místě jejího trvalého pobytu nedoporučil její žádost ke kladnému vyřízení, protože měla dluhy na nájemném. Marceliny děti nemají nárok na dávky státní sociální podpory, protože Marcela nemá legalizovaný pobyt cizince ani občanství ČR. Z téhož důvodu nemůže být zaměstnána nebo registrována na úřadu práce, a jediným příjmem je plat jejího manžela, takže jsou hluboko pod životním minimem. Marcela podala novou žádost v září 1997 a tentokrát bylo rozhodnuto pozitivně. V tomto kontextu tedy široké pravomoci správního orgánu znamenaly pro Marcelu zbytečné prodloužení její zoufalé situace. Rozdělené rodiny Mnohokrát bylo zdůrazněno, že některá ustanovení českého zákona o občanství umožňují vznik případů rozdělených rodin. Tato situace je důsledkem uplatňování ustanovení zákona o nabývání a pozbývání státního občanství ČR. Ustanovení zákona, upravená v §18, odst.3 a §9, odst.1 stanoví, že nezletilé děti nesledují rodiče při nabytí občanství automaticky 2 , naopak, je nutno je výslovně uvést v žádosti (§9) nebo v prohlášení o volbě (§18). V důsledku toho existují mnohé případy, kdy rodiče opomněli své děti zahrnout do žádosti, a děti zůstaly občany SR, zatímco rodiče se stali českými občany. Druhá skupina těchto případů vznikla v důsledku aplikace ustanovení o tzv. podmínce beztrestnosti 3 . Rodiče, kteří podmínku nesplňovali, nemohli nabýt státního občanství ČR až do novelizace zákona v roce 1996 4 , zůstali státními občany SR, zatímco dětem vyřídili státní občanství ČR. Třetí skupinu má na svědomí zdlouhavé a složité správní řízení. Toto řízení, které trvalo 3-6 měsíců v období vyhrazeném pro volbu, a často zabere více než rok při správním řízení o žádosti podle §7-9 zákona, vede k tomu, že se rodí další děti žadatelům, kteří mají žádost v řízení. V důsledku toho nabývá dítě narozením státního občanství SR, a protože není uvedeno v žádosti rodičů, nebude je v občanství sledovat, až sami občanství ČR nabudou. Čtvrtým důvodem je chybějící souhlas jednoho či obou rodičů 5 v případě žádosti podané pro dítě samostatně, nebo pokud žádá pouze jeden z rodičů společně s dítětem. Tato podmínka se stane překážkou, pokud druhý rodič žije na neznámém místě a neudržuje s dítětem žádný kontakt, nebo nebylo možno jeho souhlas získat z jiných důvodů. Pokud zde tuto skupinu zmiňujeme, v žádném případě to není míněno jako kritika tohoto ustanovení zákona, které plně respektuje řádná práva rodičů. Na druhou stranu je třeba podotknout, že v případech, o nichž zde mluvíme, se ani tak nejedná o změnu občanství dítěte, jako o zajištění skutečně efektivního občanství pro dítě. Ačkoliv tato poznámka může znít účelově, je třeba také dodat, že v praxi se to tak nejeví. Případ Margity byl zvolen proto, že je v něm přítomno mnoho aspektů, které vedou ke vzniku rozdělených rodin. Margita se narodila na Slovensku, jako malé dítě přišla s rodiči do Čech. V roce 1994 požádala o udělení státního občanství ČR. Do žádosti zahrnula také své dvě dcery, Lucii a Cecílii. V roce 1995 zaplatila poplatek za

1

Jde o občany SR nebo bývalé občané SR, kteří měli na území ČR trvalý pobyt k 31.12.1992 a tento pobyt trvá. Opačnou tendenci lze sledovat v ustanoveních zákona SR č.40/1993 Zb., podle nichž děti rodiče sledují automaticky. 3 §7 odst. 1 písm.c), §18 odst. 1 písm. c) 4 Zákon č.139/1996 Sb. 5 V praxi se lze setkat s případy, kdy oba rodiče státní občanství ČR nabyli, ale protože nedali souhlas se změnou státního občanství pro děti, zůstává dítě občanem SR. 2

30

II. Základní práva a svobody propuštění ze státního svazku SR 6 . Jakmile byl doklad o propuštění ze státního svazku SR doručen Ministerstvu vnitra v Praze, vyžádal si tento úřad nový výpis z rejstříku trestů a zjistil, že Margita byla v mezidobí podmíněně odsouzena pro krádež. Její žádost byla poté zamítnuta a státní občanství ČR bylo uděleno jen jejím dvěma dcerám. Počátkem roku 1996 požádala o udělení státního občanství ČR pro svého syna Dušana, který se tehdy narodil, a sama žádala znovu o občanství pro sebe po novelizaci zákona koncem roku 1996. Řízení se protáhlo na další rok, a mezitím se Margitě narodilo čtvrté dítě, které nabylo opět státního občanství SR, protože nebylo zahrnuto v matčině žádosti (podané před jeho narozením), ale narodilo se dříve, než matka složila státoobčanský slib. Dítě se narodilo s těžkou srdeční vadou, která vyžaduje rychlou operaci, ale VZP se zdráhala vydat dítěti průkaz pojištěnce. Matka nabyla státního občanství ČR koncem roku 1997, v rodině je ale další nelegální cizinec, její nejmladší dítě, pro něž musí žádat znovu. Správní poplatky Překážka, kterou představují správní poplatky, je velmi těžko překonatelná, protože správní poplatky jsou stanoveny zákonem. Slovenský zákon o správních poplatcích byl novelizován hned několikrát. Zákon platný od 1. srpna 1995 7 snížil původní vysoké poplatky na 100,- Sk za dítě a 200,- Sk za dospělého za předpokladu, že žadatel mohl prokázat trvalý pobyt na území ČR k 31.12.1992. Tento předpis neměl retroaktivní účinek, a proto poplatky vyměřené před tímto datem zůstaly v platnosti. V důsledku toho ležely na velvyslanectví SR ještě v roce 1997 stovky propouštěcích listin, za které žadatelé nebyli schopni zaplatit příliš vysoké správní poplatky. Protože tak nebyly postoupeny ministerstvu vnitra, žádosti těchto žadatelů zůstávaly neúplné a žadatelé tak nemohli nabýt občanství ČR. V průběhu roku 1997 jsme se pokoušeli přesvědčit slovenské úřady o potřebě snížit tyto poplatky na úroveň stanovenou novým zákonem o správních poplatcích a v listopadu 1997 jsme díky podpoře Ministerstva vnitra SR uspěli. Správní poplatky vybírané za udělení státního občanství ČR byly v případě občanů SR stanoveny ve výši 500,- Kč, mohou být ale v jednotlivých případech sníženy nebo prominuty. Ministerstvo vnitra opakovaně zdůraznilo, že v případech dětí v zařízeních náhradní rodinné péče a osob ve vazbě/výkonu trestu bez finančních prostředků budou promíjeny na základě žádosti. V ostatních případech ale musí žadatelé dokládat své příjmy, což situaci dost komplikuje, protože většinou nemají vůbec žádné. I snížené poplatky za výpisy z rejstříku trestů a propuštění ze státního svazku jsou příliš vysoké pro žadatele, kteří žijí v ČR bez statutu, a tak nemají možnost zajistit si jakýkoliv příjem. Jejich hlavní starostí je opatřit si základní potřeby, a proto v drtivé většině našich klientů poplatky platíme. Vybraný případ ilustruje, jak neschopnost zaplatit správní poplatek ve svém důsledku vede k přenášení stavu bez státní příslušnosti de facto do další generace a k rozdělení rodin. Iveta se narodila v ČR, právě tak jako její tři děti. O státní občanství ČR požádala v roce 1994, následně potom o propuštění ze státního svazku SR v roce 1995. Za sebe a své děti měla zaplatit téměř sedm tisíc korun, podle ustanovení tehdy platného slovenského zákona o správních poplatcích. Iveta žádala o snížení poplatku. Slovenské ministerstvo financí jí odpovědělo, že zákon, podle něhož jí byl poplatek vyměřen, již neplatí, a proto také již není možno prominout poplatek, jelikož nová úprava neobsahuje zmocnění pro prominutí. V roce 1996 zaplatila poplatek naše poradna. Iveta a její děti nabyly státního občanství ČR v roce 1997. Mezitím, v roce 1996, se Ivetě narodil nejmladší syn Pavel, který logicky nebyl zahrnut v žádosti z roku 1994, a nabyl tak narozením opět státního občanství SR. Když byly poplatky koncem roku 1997 konečně sníženy, bylo už pro Ivetu pozdě. Musela žádat znovu pro syna Pavla. Správní řízení Složité správní řízení je důvodem, proč žadatelé čekají na udělení občanství měsíce a roky. Žadatel podává žádost na Okresním úřadě příslušném svému trvalému pobytu. K žádosti přikládá matriční doklady, výpis z rejstříku trestů SR a ČR, který nesmí být starší šesti měsíců, životopis, a pokud byl v posledních pěti letech odsouzen, také žádost o prominutí tzv. podmínky beztrestnosti. Totožnost žadatele může být zjištěna podle federálního nebo slovenského pasu, federálního občanského průkazu, řidičského průkazu nebo svědectvím dvou svědků, pokud žadatel žádný doklad totožnosti nemá. Žadatel, který zahrnuje do žádosti děti, předkládá i ověřený souhlas druhého rodiče, pokud nebyl zbaven právní způsobilosti nebo rodičovských práv. 6

Poplatek za propuštění ze státního svazku SR činil až do srpna 1995 1390,-Kč za každé dítě a 2761,- Kč za dospělého. 7 Zákon č.145/1995 Zb. V současné době již novelizovaný zákonem č. 1/1998 Zb. 31

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Matrikářka s ním vyplní dotazník, vyžádá si stanovisko úřadu samosprávy a postoupí žádost Ministerstvu vnitra ČR. To o žádosti rozhodne a v případě pozitivního rozhodnutí vydá tak zvaný "příslib" státního občanství ČR. Zároveň vyzve žadatele, aby požádal o propuštění ze státního svazku SR. K této žádosti přikládá žadatel matriční doklady, výpis z rejstříku trestů SR, tzv. příslib a doklad o tom, že žadatel nemá v SR dluhy na daních a veřejných dávkách. Krajský úřad v SR potom vystaví listinu o propuštění ze státního svazku SR, kterou odešle na zastupitelský úřad SR v Praze. Zastupitelský úřad vyrozumí žadatele, že listinu obdržel, vyzve ho k úhradě správního poplatku a k zaslání dokladu o zaplacení. Jakmile velvyslanectví SR obdrží doklad o zaplacení, postoupí listinu Ministerstvu vnitra ČR. Pokud od doby, kdy byla podána žádost o státní občanství, uplynul více než jeden rok, vyzve MV ČR žadatele k zaslání nového výpisu z rejstříku trestů ČR. Poté MV ČR vystaví listinu o udělení státního občanství ČR a zašle ji spolu s propouštěcí listinou okresnímu úřadu, u nějž byla žádost podána, aby ji po složení státoobčanského slibu předal žadateli. Již tak zdlouhavé řízení se ještě více komplikuje u těch žadatelů, kteří nemají doklady totožnosti a často jim tedy nelze doručit rozhodnutí. Ladislav nesplňoval podmínku tzv. pětileté beztrestnosti, proto nemohl zvolit státní občanství ČR. Po novelizaci zákona v roce 1996 požádal o jeho udělení. V té době byl ve výkonu trestu. O rok později byla jeho listina o propuštění ze státního svazku SR doručena ministerstvu vnitra. To jej vyzvalo, aby doložil nový výpis z rejstříku trestů ČR. V té době byl již Ladislav z výkonu trestu propuštěn a jako osoba bez legalizovaného pobytu neměl vůbec žádný zdroj příjmů. Kolek uhradila naše poradna na žádost příslušného okresního úřadu, který uvedl, že pan Ladislav v současné době neví, co bude jíst a kde bude spát, a proto rozhodně nelze předpokládat, že peníze na úhradu poplatku sežene. Bezdomovci de jure Čas od času se objevují i případy bezdomovectví de jure, i když se jedná spíše o výjimečné případy. Některé vznikly v přímém důsledku rozpadu federace, jiné však mimo tuto souvislost, jako důsledek chybného postupu správní administrativy v době volby v letech 1993 a 1994. Druhý ze zmíněných případů popisujeme níže, abychom doložili obtíže spojené s řešením těchto případů. Marek se narodil v roce 1991 v ČR. Jeho matka Anna žádala o umožnění volby v roce 1993, a do své žádosti syna zahrnula. V lednu 1994 obdržel okresní úřad listinu o propuštění ze státního svazku SR pro oba dva a vyzval paní Annu k provedení volby. Zároveň byla matka vyzvána, aby doložila souhlas otce s volbou státního občanství ČR pro dítě. Markův otec však neudržuje s rodinou žádné styky a matka neví, kde se zdržuje. Okresní úřad proto matce neumožnil zvolit státní občanství ČR pro dítě, zároveň jí však předal listinu o propuštění ze státního svazku SR, čímž se dítě stalo bezdomovcem. Matka podala k soudu návrh na udělení souhlasu soudu namísto otce s udělením státního občanství ČR. Soud nejprve dlouhou dobu hledal otce. Když se konečně otec dostavil, odmítl souhlas udělit, protože prý Marek není jeho syn. Ještě v říjnu 1997 bylo dítě bez státní příslušnosti, protože teprve tehdy dal příslušný soud matce souhlas za otce k podání žádosti o udělení státního občanství ČR pro dítě. Děti v zařízeních náhradní rodinné péče Nahrazení souhlasu jednoho nebo obou rodičů k podání žádosti o státní občanství ČR pro dítě je hlavní obtíží při žádosti o státní občanství ČR těchto dětí. V praxi tento problém vzniká tehdy, kdy jeden nebo oba rodiče neudržují s dítětem žádný kontakt, ale nebyli zbaveni rodičovských práv. Zákon o nabývání a pozbývání státního občanství ČR vyžaduje souhlas obou rodičů do patnácti let věku, 8 dítě starší patnácti let žádá samostatně podle §7 zákona. Zákon však požaduje i splnění podmínky propuštění ze státního svazku (v našich případech SR). 9 Platná právní úprava SR však požaduje souhlas rodičů až do osmnácti let věku dítěte pro účely propuštění ze státního svazku. Ačkoliv jsme žádali o stanovisko k této otázce ministerstvo spravedlnosti, které si vyžádalo stanovisko soudů a poté nám zaslalo vyjádření, že je možno tyto případy řešit prostřednictvím návrhů k soudu na nahrazení souhlasu rodičů souhlasem soudu, vznikají někde problémy, a to tam, kde se Krajský soud s tímto stanoviskem neztotožňuje. Při určitém zjednodušení se celá problematika rozpadá do tří typů případů: • jeden z rodičů je aktivní, druhý neudržuje s dítětem kontakt, a není tak možno získat jeho souhlas. Aktivní rodič se obrátí na soud s návrhem o udělení souhlasu soudem. Soud potom rozhoduje v souladu s oprávněním vyjádřeným v §49 zákona o rodině; 10 8

§9, odst. 1, pнsm.b) §9, odst. 1, písm.c) 10 Ze strany soudů byl však již vysloven názor, že v případě návrhu podle §49 se jedná o udělení souhlasu v případě, kdy se rodiče nedohodli, a proto musí být soudu známa stanoviska obou rodičů. V případě, kdy stanovisko druhého rodiče známo není, nelze tak postupovat a je třeba podávat návrh na omezení nebo zbavení 9

32

II. Základní práva a svobody • •

rodiče nejsou aktivní, byli zbaveni rodičovských práv a dítěti byl ustanoven opatrovník. Protože je tento opatrovník oprávněn k rozhodování v běžných záležitostech, žádá soud o schválení úkonu podání žádosti o změnu státního občanství nezletilého v souladu s §80 zákona o rodině; rodiče nejsou aktivní, ale nebyli zbaveni rodičovských práv. Lze podat návrh k soudu na omezení rodičovských práv 11 . Většina soudů vyřizuje kladně i návrhy na ustanovení opatrovníka k podání žádosti o udělení státního občanství ČR pro dítě podle §83 zákona o rodině.

Nebyly zjištěny žádné výrazné obtíže v prvních dvou skupinách. Zato vznikají obtíže ve třetí z nich. Hlavní námitkou, která je často uplatňována, je skutečnost, že se jedná o zásah do výkonu rodičovských práv a povinností, která by měla být respektována. Byly vysloveny domněnky, že je třeba napřed jednat o zbavení rodičovských práv a teprve potom o změně státního občanství nezletilého. Domníváme se, že tento pohled dostatečně nezohledňuje význam přístupu k efektivnímu občanství. Slovenské občanství získaly tyto děti ex lege v době, kdy nemělo žádný právní význam, nemají žádný vztah k území SR a mají výlučné vazby k ČR. Nejde tedy tolik o změnu státní příslušnosti, ale spíše o přístup k efektivnímu občanství. V této situaci tedy považujeme za přiměřené rozhodovat spíše o omezení rodičovských práv, pokud se nedaří zjistit mínění rodičů z toho důvodu, že se o dítě nezajímají. Bylo by žádoucí, aby se soudy dohodly na jednotném postupu v zájmu těchto dětí. Karin a Nikola se narodily v ČR a obě vyrostly v dětském domově. Obě jsou státními občankami SR. Domovu se podařilo získat souhlas otce dětí se změnou státního občanství, u matky se to nepodařilo, protože se pohybuje neznámo kde. Ústav požádal o ustanovení opatrovníka a nahrazení souhlasu matky souhlasem soudu. Soud se odmítl žádostí zabývat s tím, že lze podat pouze návrh na nahrazení souhlasu matky, který může údajně podat pouze otec. Případ byl nakonec posuzován příslušným krajským soudem, který vyvodil, že děti mohou žádat o udělení státního občanství ČR samostatně po dosažení patnácti let věku, a proto také není třeba, aby ve věci rozhodoval soud. Zcela tak pominul podmínku stanovenou v §7 odst. 1 písm. b) zákona 40/1993, totiž podmínku propuštění ze státního svazku SR, kterou děti nebudou moci splnit bez souhlasu rodičů ani po dosažení patnácti let věku. Závěry V důsledku úsilí vyvinutého pracovníky Poradny byla v srpnu dohodnuta mezi MŠMT ČR a MV ČR spolupráce, která umožní systematické řešení případů dětí v zařízeních náhradní rodinné péče. Práce v této oblasti již započala, když MV ČR začalo určovat občanství všech dětí v zařízeních s nezjištěným nebo cizím státním občanstvím. V září byla vydána nová instrukce Policejního prezidia, která umožní registraci trvalého pobytu dětícizinců umístěných v zařízeních náhradní rodinné péče za výhodnějších podmínek, než tomu bylo doposud, takže bude možno pro tyto děti žádat dávky státní sociální podpory. Ministerstvo vnitra SR podpořilo naše úsilí o snížení starých správních poplatků za propuštění ze státního svazku SR. Poplatky byly sníženy v listopadu 1997 po dohodě mezi MZV SR a MV SR. Ministerstvo vnitra SR rozhodlo, že při žádostech o propuštění ze státního svazku SR dětí umístěných v zařízeních náhradní rodinné péče nebudou vyžadovány výpisy z rejstříku trestů ani doklady o tom, že děti nemají nedoplatky na daních a veřejných dávkách v SR - tyto doklady lze nahradit prohlášením domova o těchto skutečnostech. Pavla Boučková

Návrhy ČHV 1.

Žádáme vládu, aby navrhla a v parlamentu prosadila novelizaci zákona o nabývání a pozbývání státního občanství ČR v tom smyslu, aby toto občanství získali všichni bývalí čs.občané, kteří od 31.12.1992 nepřetržitě a trvale žijí na území ČR, pokud se vyvázali se státního svazku SR. Vyvázání se ze státního svazku SR (anebo marné pokoušení se o takové vyvázání) by mělo být jedinou podmínkou přiznání českého

rodičovských práv. 11 § 44 zákona o rodině 33

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997

2.

3. 4.

5.

6. 7.

občanství tomuto (v ČR nejméně osm let trvale žijícímu) okruhu osob. Vláda by měla zvážit právní důsledky takové úpravy, která by české občanství přiznala tomuto omezenému počtu osob (řádově několik tisíc) se zpětnou platností obdobně jako v zákonu č.88/1990. Tuto novelu by vláda měla prosadit co nejrychleji, bez ohledu na případné další rekodifikační záměry. Podle ČHV je nutná i okamžitá novelizace zákona o sociální podpoře tak, aby legalizace pobytu bývalých čs. občanů (přiznáním občanství, povolením trvalého či dlouhodobého pobytu) neměla vliv na přiznání dávek jiným osobám téže domácnosti, ale pouze na přiznání dávek osobě, jíž se dávky vyplácejí. Takto dosud nepřiznané dávky je třeba přiznat zpětně. Zpětně je třeba přiznat sociální dávky i jednotlivcům, kteří si podle novelizovaného zákona o občanství nebo podle zákona o pobytu cizinců legalizují pobyt. Vláda uloží ministrovi vnitra, aby jeho ministerstvo pokynem doporučilo okresním úřadům vystavovat osvědčení o českém státním občanství i těm občanům, kteří po rozpadu státu získali volbou slovenské státní občanství. Vláda bude řešit situaci českých občanů, žijících trvale a nepřetržitě od 31. 12. 1993 ve SR. Předloží návrh zákonné úpravy, podle níž by neztratily tyto osoby udělením státního občanství SR české občanství. Zákon by měl dále upravit, že se na ně hledí jako na české občany trvale žijící na území ČR, pokud se pro účely spojené s výkonem práv českých občanů s trvalým pobytem registrují na okresních úřadech v ČR. Tyto výhody by bylo možno vázat na podmínku, že dotyčný občan si zvolí zdravotní pojištění jen jednoho státu, podrobnosti by měla upravit slovensko-česká dohoda. Vláda navrhne zákon o českých krajanech v cizině, kteří nejsou a nechtějí být českými občany. Okruh oprávněných osob vymezí původem zemským - Čechy, Morava, české Slezsko. Práva českých krajanů upraví přiměřeně tak, aby se nedotkla práv, zejména majetkových, osob, v ČR již trvale žijících. Inspirovat se může z příslušného rakouského, případně i slovenského zákona. Výhledově vláda navrhne právní úpravu, která dále rozšíří možnosti dvojího (vícerého) občanství pro některé okruhy osob, pokud na takovém občanství mají právní zájem, a to i nad rámec Evropské úmluvy o občanství z roku 1997. Vláda učiní nezbytné kroky k přijetí Evropské úmluvy o občanství.

Problematika azylu a postavení uprchlíků v České republice Právní úprava azylu Úvod Otázka azylu je často analyzována v souvislosti s předpisy cizineckého práva. Obě oblasti upravují vztah státu k osobám, které nejsou jeho občané a které se nacházejí v dosahu jeho působnosti. Pojem migrace popisuje způsob změny místa, při které jednotlivci nebo skupiny opouštějí původní jimi obydlené území. Migrace přitom může být dobrovolná nebo nucená. K nedobrovolným imigrantům patří uprchlíci de iure a uprchlíci de facto, jejichž situace je zvláště problematická a jejichž postavení se řídí podle předpisů národního a mezinárodního azylového práva. Je nutné, aby se právní normy o všeobecné imigraci (cizinecké právo v nejširším smyslu) nepletly s normami azylového práva, ačkoli mezi nimi přirozeně existují v některých bodech paralely. V rámci azylu je osobě, která je ve své zemi původu z politických, náboženských, rasových či jiných důvodů pronásledována, poskytnuta v jiné zemi ochrana. Rozhodnutí, jestli a komu je poskytnuta ochrana, spadá zásadně do domény státu. V průběhu 90. let se stal příliv cizinců žádajících v Evropě o azyl problémem, jenž v některých západoevropských státech, které upravily otázku nucené migrace do té doby poměrně velkorysým způsobem, vyvolal vášnivé vnitropolitické diskuse. Výsledkem diskusí bylo přiostření zákonodárství v oblasti cizineckého práva a značné omezení práva na azyl. Současně se ozřejmilo, že dimenze migrační problematiky vyžadovaly řešení na celoevropské úrovni. V rámci různých mezinárodních organizací usilovaly evropské státy o koordinaci a harmonizaci jednotlivých vnitrostátních úprav. Výsledky mezinárodní spolupráce se týkají i situace migračního práva v ČR. Analýza českého cizineckého a azylového práva není možná bez pochopení příslušných mezinárodních souvislostí. Mezinárodněprávní základy uprchlického práva

34

II. Základní práva a svobody Nejdůležitější mezinárodní smlouvou, upravující postavení uprchlíků, je jak známo Ženevská úmluva o uprchlících (dále jen ŽÚ) z roku 1955 a příslušný dodatkový protokol z roku 1967. Tato konvence obsahuje poměrně úzkou definici uprchlíka, která zdaleka nepostihuje všechny formy uprchlických proudů. Vyloučeni jsou ti uprchlíci, kteří neprchají před individuálně odůvodněným pronásledováním, ale před trvalým porušováním lidských práv. Ani váleční uprchlíci se zásadně nemohou odvolat na definici ŽÚ, když nemohou současně prokázat i konkrétní akt pronásledování ze strany státu z politických, rasových či náboženských důvodů. Právě uprchlické proudy vyvolané válkou a systematickým porušováním lidských práv vyžadují azylovou politiku, která je vedená humanitárními zásadami. Podstatnou normou mezinárodního práva se stal princip non-refoulment obsažený v čl.33 ŽÚ. Tento princip chrání uprchlíka (podle ŽÚ) před posláním zpět do státu, ve kterém mu hrozí pronásledování. Na základě právního vědomí s touto zásadou spojeného lze vycházet z toho, že princip non-refoulment se stal součástí mezinárodněprávního obyčeje. Tímto platí i mimo aplikace ŽÚ. V této souvislosti je také důležité ustanovení čl.3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zakazuje readmisi, pokud dotyčnému hrozí mučení či nelidské zacházení. Tento zákaz nepřipouští výjimky. Ve své snaze o politickou integraci svých členů usilovala Rada Evropy o vypracování jednotné směrnice pro evropské právo azylu. Již v 50. letech byly Výborem ministrů a Parlamentním shromážděním přijaty rezoluce a doporučení o ochraně uprchlíků a azylovém řízení v jednotlivých státech. Tyto dokumenty se pohybují vesměs na úrovni mezinárodního soft-law a nevedou k bezprostřední závaznosti pro státy. Byla to Evropská unie (EU), dříve Evropské společenství, která dala evropské koordinaci azylového práva závazný rámec. První důležitý krok bylo uzavření Schengenské dohody v r. 1985, na kterou navazuje dohoda o provedení z r. 1990. Cílem smlouvy je odstranění kontrol na hranicích mezi členskými státy. V kapitole 7 dohody je stanoveno, který smluvní stát je kompetentní pro prozkoumání žádosti o azyl. Skoro současně byla v r. 1990 státy EU také podepsána tzv. Dublinská dohoda, která upravuje kompetenci k prozkoumání žádosti o azyl identickým způsobem. Příslušné orgány EU vycházely z toho, že dohody z Schengenu a z Dublinu patří k “acquis communautaire” a musí být převzaty všemi státy, které chtějí do Unie vstoupit. Lze však konstatovat, že zmíněné smlouvy nepřinesly harmonizaci azylového práva EU, ale upravily pouze otázku kompetence pro žádosti o azyl. Smlouvy slouží k zabránění tvorby paralelních a více žádostí v různých zemích Unie. Tím není ještě dosaženo zásadní harmonizace uprchlického práva, protože nadále existují rozdílné národní standardy v jednotlivých členských zemích. Opatření obsažená v dohodách z Schengenu a z Dublinu komplikují vstup osoby hledající azyl na území EU. Přední význam má tzv. klausule “bezpečné třetí země” v Dublinské dohodě. Bezpečná třetí země je stát, ve kterém nejsou ohroženy život a svoboda žádajícího o azyl a ve kterém mu nehrozí nebezpečí mučení či nelidského zacházení. Podle čl.3, odst.5 dohody si každý smluvní stát vyhrazuje právo poslat osobu žádající o azyl zpět do té země, když jeho cesta přes takovou zemi vedla. Pro výklad tohoto ustanovení platí v evropské praxi restriktivní zásady. Před obsahovým prozkoumáním žádosti o azyl se nejdříve prověřuje otázka, přicestoval-li žádající o azyl přes bezpečnou třetí zemi. Je-li tomu tak, je žádající o azyl poslán zpět do této země. Tato praxe vede k posunu uprchlické problematiky od hranic EU na Východ. Podmínka pro fungování tohoto systému je uzavření příslušných readmisních dohod s bezpečnými třetími zeměmi, ve kterých se tyto státy zavazují k přijímání odmítnutých žadatelů o azyl. To se týká především sousedních zemí EU a tím i ČR. Princip bezpečné třetí země se stal předmětem silné kritiky. Státy EU berou účast třetího státu na ŽÚ jako indicii pro to, že žádající o azyl mohl v tomto státě dostat efektivní ochranu. Nezkoumá se však, jestli ten třetí stát ochranu skutečně poskytl, resp. po readmisi ještě poskytne. Existují nebezpečí řetězových readmisí, čímž se uprchlík na konci dostane do země, kde je jeho život ohrožen. Záruka, že uprchlík bude mít přístup k azylovému řízení ve třetí zemí, není obsažena v readmisních dohodách. Zákonodárství ČR Stejně jako jiné středo- a východoevropské státy je ČR zapojena do sítě readmisních dohod. S oběma sousedními státy patřícími k EU, Německem a Rakouskem, byly takové dohody podepsány již před delší dobou. Dále uzavřela ČR readmisní dohody s Polskem, Maďarskem a Slovenskem. Na tomto pozadí je zřejmé, že český zákonodárce při vytváření azylového práva nepůsobí ve vzduchoprázdnu, ale je z reálných politických důvodů nucen brát určitý zřetel na celoevropské tendence. Restriktivní imigrační politika členských zemí EU má bezprostřední vliv na počet žadatelů o azyl v ČR. Přes nové podmínky v Evropě se legislativní úprava cizineckého a uprchlického práva v ČR v posledních letech nestala předmětem zásadních změn. Připravuje se nový zákon o pobytu cizinců na území ČR. Dosavadní návrh obsahuje institut dočasného útočiště. Tento institut se vztahuje na cizince, kteří prchají z domovského státu

35

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 před ozbrojenými konflikty, občanskými válkami, živelnými pohromami či masivním porušováním lidských práv. V příslušném ustanovení návrhu se zásadně rozšiřuje pojem uprchlíka, který tvoří páteř platného azylového zákona a orientuje se na definici ŽÚ. Takovýto institut nebyl obsažen v zákoně o pobytu cizinců ze dne 4. března 1992 v aktuálním znění. Institut dočasného útočiště musí být proto vítanou novinkou. Cizinci ve smyslu zmíněného ustanovení může být uděleno vízum pro účely dočasného útočiště až na dobu 1 roku (i opakovaně). V připravovaném návrhu cizineckého zákona je také obsažen případ tzv. strpění. Cizinci, který buď nesmí být vykázán ze země (srov. princip non-refoulment v ŽÚ), nebo se odvolal proti negativnímu rozhodnutí azylového úřadu, je uděleno vízum na dobu až do 1 roku. Malá změna v návrhu se týká samotného zákazu readmise. Jako v dosavadních zákonech o pobytu cizinců a o uprchlících se orientuje zákaz readmise nejdříve na principy ŽÚ, a proto nesmí být cizinec vykázán do státu, ve kterém je ohrožen jeho život nebo svoboda na základě rasy, náboženství, národnosti, politického přesvědčení či příslušnosti k určité sociální skupině. Kromě toho, a to je novinka, nesmí být vykázán do státu, který žádá o jeho vydání kvůli trestnímu činu, za který zákon tohoto státu určuje trest smrti. Návrh, který je zde diskutován, obsahuje některá podstatná ustanovení pro lidí, kteří prchají před pronásledováním, válkou a porušováním lidských práv. Praktické důsledky tohoto návrhu nemohou být přesně odhadnuty bez předložení návrhu nového azylového zákona. Co se týká institutu dočasného útočiště, měla být změněna formulace návrhu. Aktuální znění dává v §26 rozhodujícím úřadům příliš velký interpretační prostor. Mělo by být jasně určeno, ve kterých případech se uprchlíkům nejen může poskytovat, ale opravdu poskytuje dočasné útočiště. Nejdůležitější právní podklad pro žadatele o azyl je stále zákon o uprchlících ze dne 16. listopadu 1990, který nebyl v následujících novelách podstatně změněn. Uprchlický zákon neobsahuje ještě pojem “bezpečná třetí země”, i když zavedení takové klausule je zřejmě diskutováno. V této souvislosti musí být diskutován i charakter readmisních dohod, které ČR uzavřela s jinými státy. Jako příklad pro účely této analýzy slouží smlouvy s Rumunskem (ze dne 25.1.1994), s Německem (ze dne 3.11.1994) a se Slovenskem (ze dne 25.10.1996). Smlouvy předpokládají, že státy přijmou zpět občany třetích států, když se dotyčný dostal ilegálním způsobem přes území jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany. Tyto dohody jasně slouží k zabránění ilegálních migračních proudů a mají vyzvat státy, které jsou jen mezistanicí pro ilegální migranty, k posílení kontrol na hranicích. Dohody mají přímou souvislost s azylovým právem. V rumunsko-české a česko-německé smlouvě se sice konstatuje, že dohody se netýkají závazků vycházejících pro státy z ŽÚ. Podezřelá se zdá však skutečnost, že později uzavřená česko-slovenská smlouva takový odkaz neobsahuje. To by mohlo znamenat mlčenlivé zavedení klausule třetí bezpečné země, resp. mohli bychom v tom spatřit přípravu příslušné změny zákona. Další důležitý předmět úpravy zmíněných dohod je průvoz občanů třetích států přes území smluvní strany. Podle česko-německé dohody může být převzetí k průvozu odmítnuto v souvislosti s principem nonrefoulment, to znamená, když život nebo svoboda dotyčného je v zemi destinace ohrožena. Toto ustanovení by mohlo představovat důležitou ochranu žadatele o azyl. Proto je žádoucí, aby příslušné okolnosti byly při každé žádosti o převzetí pečlivě zkoumány. Proti tomu hovoří ale měkká formulace ustanovení, které nechává na uvažování státu, jestli převzetí ze zmíněného důvodu odmítne. Pozornost vyvolaly také některá ustanovení v readmisních dohodách, která se týkají výměny informací mezi stranami ohledně stavu případných azylových řízení. Podle česko-slovenské dohody může smluvní strana oznámit předpokládaný výsledek běžícího azylového řízení. Ratio legis není úplně jasná. Úřady v ČR musí zkoumat případnou žádost o azyl nezávisle na stavu řízení v jiných zemích. Skutečnost, že řízení vede v jiné zemi s největší pravděpodobností k pozitivnímu rozhodnutí, není důvodem, aby žádající o azyl byl do takové země vykázán. Připravuje se i zde tajně klausule bezpečné třetí země? Závěr Úprava evropského azylového práva se stala v posledních letech předmětem řady změn, které vedly v některých zemích EU k restriktivní legislativě a administraci. Příslušná legislativní úprava v ČR, tzn. cizinecký a azylový zákon, byla dosud jen málo změněna. Lze se však obávat, že restriktivní trend bude převzat i v ČR. Některá opatření v readmisních dohodách, které ČR uzavřela s jinými státy, obsahují odkaz na přípravu tzv. klausule bezpečné třetí země. Proti zakotvení takové klausule v českém azylovém zákoně existují odůvodněné výhrady. S ohledem na zvláštní postavení práva na azyl v české ústavě, a to v Listině základních práv a svobod, by se mělo upustit od takového kroku. Harald Scheu

36

II. Základní práva a svobody

Z činnosti Poradny pro uprchlíky ČHV Pro základní seznámení s problematikou uprchlíků v ČR je nutno nejprve uvést některé číselné údaje. V roce 1997 bylo v české republice zaznamenáno 2098 žadatelů o azyl. Nejvíce jich bylo z těchto zemí: Bulharsko, Afghánistán, Rumunsko, Srí Lanka, Ukrajina. K 31.12.1997 bylo ve všech uprchlických táborech na území ČR 597 žadatelů o azyl. Postavení uprchlíka de iure bylo přiznáno 96 osobám (tj. 4,6% z celkového počtu podaných žádostí). V letech 1990-1997 bylo v ČR postavení uprchlíka přiznáno celkem 1739 osobám. Nejvíce uznaných uprchlíků bylo z Bosny a Hercegoviny (14), Vietnam (11), Afghánistán (8), Irák (5), Rumunsko (4). Poradna pro uprchlíky ČHV za čtyři roky svého působní získala pevné postavení a uznání v oblasti, v níž vyvíjí svou činnost. Jako součást nevládní organizace je přijímána Ministerstvem vnitra ČR, kterému daná oblast přísluší, a stále častěji se na ni obracejí různé organizace i sdělovací prostředky. Svým klientům je poradna dostupná v průběhu celého týdne a pravidelně každý týden navštěvují její pracovníci uprchlické tábory (Červený Újezd a Bělou-Jezovou) i uznané uprchlíky v integračních střediscích a po přidělení integračního bytu v místě jejich integrace. V uprchlických táborech poradna i nadále organizuje pro žadatele o postavení uprchlíka kurzy výchovy k občanství na základě výuky českého jazyka. Čtyři lektoři ve čtyřech uprchlických táborech (navíc jsou to Zastávka u Brna a Vyšní Lhoty) v kursech seznamují žadatele se základními principy demokracie, lidskými právy a politickým systémem v ČR. Pravidelným doplňkem výuky jsou besedy, na nichž se formou konverzace probírají témata kursů, eventuálně rozšířená o další , jako jsou například mezilidské vztahy, ochrana přírody, zvyky a tradice v ČR apod. S poradnou spolupracuje skupina mladých dobrovolníků, kteří se věnují dětem žadatelů. Klienty poradny jsou v první řadě žadatelé o přiznání postavení uprchlíka, uznaní uprchlíci, uprchlíci de facto a zamítnutí žadatelé, kteří podali žalobu k Vrchnímu soudu. Pracovní náplň právníků poradny spočívá především v seznamování klientů s právním řádem, kterým se řídí azylová procedura (všem nově příchozím do záchytu je promítána informativní videokazeta o možnostech, právech i povinnostech žadatelů), a v pomoci při podávání rozkladu a v odůvodněných případech i žaloby k Vrchnímu soudu v Praze. Na žádost klienta mohou být právníci Poradny přítomni u vstupního pohovoru, vedeného pracovníky cizinecké policie. Sociální pomoc pracovnic poradny je nezbytná u všech výše uvedených skupin klientů. Spočívá v rozhovorech, poradenství a konkrétní pomoci při zprostředkování kontaktu se státními institucemi. Problémy, s nimiž se sociální pracovníci nejčastěji setkávají, jsou problémy zdravotní, rodinné, spojené se vzděláváním (zejména dětí) a s hledáním zaměstnání či ubytování. Při této činnosti často narážejí na místních úřadech na neznalost či neochotu pracovníků zabývat se “cizinci”, takže tyto pracovníky seznamují s právy a možnostmi, které cizinci (uznaní uprchlíci, cizinci s trvalým nebo dlouhodobým pobytem) v ČR mají, a vystupují proti eventuálním snahám diskriminovat cizince. Skupinou, která má nejvíc problémů, jsou zamítnutí žadatelé, kteří podali žalobu k Vrchnímu soudu, ale nemají platné cestovní doklady, proto nemohou upravit svůj pobyt v ČR podle zákona o pobytu cizinců a navíc nemohou jednat se zastupitelskými úřady země svého původu. Tito klienti jsou plně závislí na pomoci poradny, která pro ně na základě dohody se správou uprchlických zařízení a z prostředků UNHCR hradí ubytování a stravu v uprchlickém zařízení (Bělá-Jezová). Problematika uprchlíků má v každém případě také svůj psychologický a lidskoprávní rozměr. Ten je zejména patrný u skupiny, o které hovoříme jako o uprchlících de facto. Jsou to lidé vyhnaní válkou a extrémním nacionalismem, který se dosud projevuje v bývalé Jugoslávii. Jejich identita je otřesena a v České republice hledají možnost důstojné lidské existence. V odůvodněných případech poradna podporuje svým doporučením žádosti těchto cizinců o povolení trvalého pobytu v ČR. Jedná se zejména o etnicky smíšená manželství a lidi vyhnané ze svých domovů etnickými čistkami, o lidi, kteří se nemají kam vrátit. Za rok 1997 se pracovníci poradny zabývali téměř pěti sty žádostmi, přičemž každá žádost znamená v průměru čtyři návštěvy poradny. Vzhledem k tomu, že se velmi často jedná o rodiny, tento počet žádostí zahrnuje zhruba 1500 osob. Pracovníci poradny věnovali zvýšenou pozornost těm klientům, jejichž situace byla ztížena nemocí, osamělým matkám s dětmi a zejména nezletilým žadatelům bez doprovodu. Pracovníci poradny byli ustanovováni opatrovníky těchto nezletilých. Rozsah práce se skupinou uznaných uprchlíků nabyl takového objemu, že v roce 1998 vznikne samostatná poradna pro integraci jako nový právnický subjekt. Pracovnice a pracovníci poradny se neustále setkávají s tím, že jejich klienti jsou nedostatečně informováni o svých právech a povinnostech. Tento stav ještě zhoršuje neznalost a neochota pracovníků státních

37

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 institucí na všech úrovních, mnohdy i netolerance vůči lidem, kteří mají jinou barvu pleti nebo neovládají češtinu. V poslední době se Poradna setkává i s náznaky diskriminace cizinců pokud jde o pracovní příležitosti. Znepokojuje ji také přístup některých lékařů a zdravotnických zařízení k uprchlíkům, protože víc než onemocnění je zajímá, kdo bude ošetření hradit. (Tento problém stále není vyřešen.) Stále větší počet klientů poradny si stěžuje, že byli vystaveni otevřeným projevům xenofobie nebo rasismu. Všechny tyto jevy rozhodně nepřispívají k integraci cizinců do české společnosti. Poradna pro uprchlíky ČHV při své práci opětovně zjišťuje, jak nebezpečný je nacionalismus a všechny formy násilného řešení rozporů. Postrádá širší a důslednější ochranu lidí, kteří se odmítají účastnit agresivních válek a ozbrojených konfliktů. Zjišťuje stále zřetelněji, že nerespektování lidských práv a hrozba vyvolaná etnickou, rasovou a náboženskou nesnášenlivostí přerůstá hranice jednotlivých států. Pracovníci poradny se snaží působit na veřejné mínění českých občanů v jejich vztahu k uprchlíkům a cizincům obecně, vztahu, který je do značné míry deformován xenofobií a latentním rasismem. Anna Grušová a Dana Němcová

Policie a dodržování lidských práv Ve vyspělých demokratických zemích je policie pojímána jako služba společnosti a občanům - jednotlivcům. Vyplývá to z Etického kodexu policejní práce, deklarovaného Organizací spojených národů, a z etických povinností policisty formulovaných v Deklaraci o policii, přijaté jako rezoluce Rady Evropy pod číslem 690/1979. Z uvedených dokumentů vyplývá, že policisté mají plnit uvedené povinnosti důsledně, s vysokou odpovědností, a tak sloužit společnosti a chránit všechny její členy proti nezákonnému jednání, ctít lidskou důstojnost, užít násilí pouze v případě naprosté nutnosti a jen v míře a rozsahu nezbytném ke splnění svých povinností. Mají zachovávat mlčenlivost a odmítnout jakoukoliv formu mučení či jiného krutého a ponižujícího jednání. Při jednání a jiných úkonech s osobou, jejíž zdravotní stav vyžaduje lékařskou péči, učinit veškerá opatření, směřující k ochraně života a zdraví této osoby. Neměli by se nikdy dopustit korupce, naopak by se každému takovémuto pokusu měli postavit na odpor. Měli by ctít právo a současné zákony a podle svých nejlepších schopností předcházet a bránit jejich porušování. Na druhé straně legislativní orgány musí vytvořit systém garancí proti újmám, které mohou vyplynout z činnosti policie, a policistům zajistit právo na aktivní, morální i materiální pomoc a podporu společnosti, pro niž vykonávají své úkoly v souladu s citovanými dokumenty a platnými právními předpisy. Bohužel je nutno konstatovat, že celkový stav a úroveň policie ČR danému standardu dosud neodpovídá. Svědčí o tom např. nespokojenost veřejnosti s vývojem společnosti v různých oblastech života, kde relativně nejhůře je hodnocena situace ve zdravotnictví a v bezpečnostní situaci. Téměř polovina občanů není spokojena s prací policie a nedůvěřuje jí. Na uvedeném faktu nic nemění ani to, že v poslední době (od uzákonění omezené rychlosti v obcích na 50 km/hod) důvěra občanů v policii poněkud vzrostla. Je to naopak důkaz toho, že pokud veřejnost vidí policisty na ulici, cítí se bezpečněji. Na druhé straně je to dokladem toho, že policie ČR podceňuje a tím i zanedbává prevenci. Uvedený názor na bezpečnostní situaci je ve veřejnosti již několik let stabilizován, bohužel je to názor ve vztahu k policii negativní. Na současném stavu se podstatně podílí ne vždy plně kompetentní vedení policie a resortu vnitra, které není schopno problémy hodnotit a přijímat účinná opatření, jež by situaci řešila. Důkazem toho je, že někteří skuteční odborníci na policejní práci z řad policie odešli. Jedním z důvodů jejich odchodu byla právě absence odbornosti vedení jak MV ČR, tak i policie. Skutečnost, že řada z nich dnes pracuje u soukromých bezpečnostních služeb, ledacos napovídá o jejich vztahu k policejní práci. Další okolností mající vliv na bezpečnostní situaci ve státě je značný nárůst administrativních pracovníků v resortu MV ČR, policejním prezidiu a správách krajů na úkor policistů ve výkonu. Tato okolnost má navíc negativní dopad na platy policistů, protože s narůstajícím počtem administrativních pracovníků se snižuje objem finančních prostředků určených na jejich mzdy. To je dalším důvodem, proč policie trpí fluktuací, zejména ze strany policistů odborníků. Nízké platy policistů jsou navíc jednou z příčin vzniku korupce v řadách policistů, kterou je policie zasažena podle odhadů až z 50ti procent. Její příčiny jsou zejména v morálním úpadku společnosti, v nedodržování a rozkladu právních norem všeobecným rozšířením korupce ve společnosti, kdy se na ní podílejí i státní úředníci a představitelé politického života, a ve snaze policistů využít příležitost k co největšímu vlastnímu obohacení. Vedle korupce se policisté stále častěji dopouštějí další trestné činnosti, jejíž závažnost stále narůstá. Jde zejména o zneužívání pravomoci veřejného činitele, krádeže, zpronevěry, podvody a ublížení na zdraví. Z údajů Inspekce ministerstva vnitra vyplývá, že na tisíc policistů připadá asi devět trestných činů. V porovnání se

38

II. Základní práva a svobody stejným počtem občanů je počet trestných činů policistů pouze o šest spáchaných skutků menší. Nejčastěji se dopouštějí trestné činnosti policisté v severních Čechách (před severní Moravou a Prahou). Nejvíce porušují zákon policisté v praporčických hodnostech, méně pak důstojníci, v obou případech bez ohledu na zastávané funkce. Zvýšený počet trestně stíhaných policistů však může svědčit i o kvalitnější práci tolik kritizované inspekce MV. Téměř polovina občanů se domnívá, že trestné činnosti se dopouští více jak deset procent policistů, což by v podstatě znamenalo, že by se jí dopouštěl nejméně každý desátý policista. Hlavní příčinu tohoto stavu je nutné spatřovat ve výběru uchazečů o práci u policie, dále ve skutečnosti, že k policii se dosud hlásí lidé morálně, vzdělanostně, kulturně a odborně nižší úrovně, a v nízké úrovni právního a morálního vědomí policistů, kteří nastoupili k policii v posledních pěti letech. Slabší vzdělanostní, sociálněkulturní a odborná úroveň policistů je mj. i důsledkem nedostatečné kvalifikační přípravy policistů. Svůj podíl na narůstající kriminalitě policistů má i všeobecný růst kriminality ve společnosti, nedostatečné legislativní podmínky práce policistů a stres, ve kterém policisté pracují. Podstatnou roli zde sehrává i to, že v resortu MV ČR a tedy i v policii existuje někdy problematická vnitřní kontrola, stejně jako neexistuje kontrola vnější. Kontrolní činnost v uvedeném resortu provádí Inspekce ministerstva vnitra a odbory kontroly a stížností policie. V obou případech se jedná o pracoviště obsazovaná policisty, kteří na jedné straně ne vždy mají patřičné předpoklady a odbornost pro takovouto činnost, na druhé straně jsou to stále policisté, podléhající služebním předpisům a zatížení vzájemnou kolegialitou. To vše ve svém důsledku ovlivňuje objektivitu prošetřování skutků a zakládá důvodné obavy z existence podjatosti, která výsledky šetření ovlivňuje ve prospěch resortu. Vezmemeli navíc v úvahu to, že na řadě skutků se mohou podílet i vysocí úředníci ministerstva vnitra či vedení policie, lze konstatovat, že stávající kontrolní mechanismy nejsou nástrojem, který by jednoznačně přispíval ke zlepšení práce a dobré pověsti policie a byl tak zárukou, že veškerá trestná činnost policistů bude objektivně prošetřena, a že budou vyvozena taková opatření, která by do budoucna zabránila jejich opakování. Příkladů by bylo možné uvést celou řadu, posledním takovým je zásah bývalého ministra vnitra Jana Rumla do šetření tzv. “olomoucké aféry”, kdy ministr využil své pravomoci a tým, který kauzu vyšetřoval, rozpustil, aby tak zabránil možnému prokázání účasti pracovníků MV ČR, policistů, pracovníků BIS a některých politických špiček zainteresovaných na dané kauze. Co se týče vnější kontroly činnosti policie, lze říci, že žádná neexistuje, protože resort MV ČR ji odmítá, odvolávaje se přitom na platné zákony, aniž by vzal v úvahu jejich nedostatečnost v tomto ohledu. Skutečná příčina, proč je resortem MV ČR vnější kontrola odmítána, spočívá v tom, že takovouto kontrolu by nebylo možné ovlivňovat, jak je tomu v případě kontroly vnitřní. Jako příklad lze uvést činnost Občanské iniciativyobčanských komisí (OI-OK). Tam, kde existuje kontakt a spolupráce mezi policií a uvedenou iniciativou, je bezpečnostní situace včetně jednání policistů zpravidla na lepší úrovni, než tam, kde tato spolupráce neexistuje. Cestou iniciativy jsou na policii, zejména na její vedení, přenášeny jak podněty občanů ke zlepšení práce policie, tak i poznatky o práci policistů. Opakem je situace, kde vedení policie odmítá takovouto spolupráci, k čemuž často využívá údajných legislativních nedostatků. Jedním z příkladů takového postupu policie je zneužívání obsahově pochybného ustanovení §159/5 tr.řádu v platném znění, které znemožňuje oznamovateli, pokud není současně poškozeným, podat stížnost proti usnesení o odložení věci. Bez ohledu na důvod, který policistu k vydání takového usnesení vedl (může se jednat o absenci odborné zdatnosti policisty, politické či jiné tlaky, ale také o pouhou neochotu policisty přidělávat si práci, zvláště když jde o věc směřující do vlastních řad, či náročnou na čas a pracnost), jde o postup negativně ovlivňující důvěru občanů v policii. Současně se tak vytvářejí podmínky pro nedůslednou práci policie. Obdobná je i situace na úseku vyšetřování, kdy nejsou výjimkou případy, že vyšetřovatel zaměří svou práci pouze na skutečnosti beze zbytku doložené a zcela pomíjí okolnosti zjištěné v průběhu vyšetřování, či obsažené v oznámení a nasvědčující důvodnému podezření, že byl spáchán trestný čin. Uvedený stav je podporován i špatným a nedůsledným výkonem některých řídících funkcí, zejména na základních pracovištích, jakými jsou obvodní a místní oddělení, kde někteří vedoucí neplní důsledně základní kontrolní a výchovnou činnost vyplývající ze zastávané funkce. V normálně fungující demokratické společnosti by vztah občanů k policii a policistům měl být pozitivní, protože policie pro občana představuje garanta bezpečnosti, pomoci a záruk dodržování práv a zákonů. Bohužel, jak ukazují poznatky, je tento požadavek v našem státě zatím ne zcela naplněn. K naplnění tohoto požadavku by musel český policista mít vlastnosti odpovídající vlastnostem policisty v civilizovaných demokratických zemích. Především by měl být neúplatný, odborně a fyzicky zdatný, slušný a laskavý, taktní, měl by se umět ovládat, měl by umět jednat s lidmi, být ochotný, vzdělaný, schopný vžít se do psychiky jiného člověka včetně osob jiné národnosti či etnika, neměl by být arogantní, agresivní a měl by vždy a za každých okolností dodržovat platné zákony. Jak je patrné z názoru veřejnosti a doloženo počtem spáchaných trestných činů a přestupků, má český policista některé požadované vlastnosti, ale dosud je nezřídka agresivní a arogantní, nepříliš ochotný a vzdělaný, bez jazykových znalostí, bez schopnosti empatie, bez potřebné aktivity a důslednosti. Policie se zcela nedostatečně věnuje vyšetřování a potírání tzv. drobnější kriminality, která mnohým občanům silně a každodenně ztrpčuje život a nahrává pocitu vlastní bezmoci a přesvědčení o nezájmu ze strany Policie ČR.

39

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Z dosavadních výsledků činnosti tzv. obecní (městské) policie je možné vyvodit (mnoho excesů, velmi omezené pravomoci, pracovní, nikoli služební poměr, velmi špatná personální práce, váznoucí spolupráce s Policií ČR,…) důvodné pochybnosti ohledně opodstatněnosti její další existence. Jako efektivnější varianta se jeví případné lidské, technické i finanční rezervy či kapacity využít jednotně ve prospěch jediného bezpečnostního tělesa = Policie ČR včetně zvážení jejího vnitřního členění. Náprava přetrvávajících nešvarů policie je obtížná a náročná. V prvé řadě je nutné zajistit účinnou vnější kontrolu práce policie a policistů. Vnější kontrola krom úzké spolupráce s vnitřními kontrolními mechanismy policie a vůbec celého resortu MV ČR by současně působila preventivně, a to jak vůči samotným policistům, tak i občanům. Pro takovouto činnost by zmíněná kontrola měla být vybavena určitými pravomocemi, které by jí umožnily přístup k informacím i prosazení nápravy. Její předností by byla objektivita a bezprostřední nesvázanost se služebními vztahy policistů. Dalším předpokladem zlepšování daného stavu je personální práce, a to jak při samotném výběru a přijímání nových policistů, tak i při obsazování řídících funkcí resortu. Mezi další podmínky patří zlepšení vzdělávacího systému policie a snížení administrativy, což by mělo vliv na možnost využití finančních prostředků určených na mzdy k úpravám platů policistů ve skutečném výkonu, a také na možnost přiměřeně zvýšit počty výkonných policistů, zejména v terénu. ČHV však zaznamenal i výrazně příznivé trendy v policejní práci a přístupu některých vysoce postavených policistů. Rozvíjí se spolupráce v oblasti vzdělávací se Střední policejní školou a Policejní akademií (lidská práva, modely policie, rozličné diskuse a kurzy pro učitele i studenty – frekventanty), jež dokládá osvícený přístup některých policejních představitelů. Je třeba dělat vše pro to, aby Český helsinský výbor i další seriozní nezávislé organizace (naplňující skutkem pojem vícevrstevné otevřené občanské společnosti) mohly spolupracovat s policejními školami na konkrétních projektech a akcích, konzultovat s nimi řešení mnohých aktuálních otázek lidských práv, event. být v něm nápomocny. Přes celkově převládající neuspokojivý stav policie (včetně rozšířeného názoru, že policisté sympatizují s hnutím skinheades, a tedy i s rasově motivovanými trestnými činy, na čemž nese vinu i jejich dlouhotrvající pasivita, je možno konstatovat, že rok 1997 nepřinesl výrazný růst negativních tendencí. Základním problémem se jeví dosažení dobrého, vyváženého motivačního systému, a moderně koncipovaná personalistika. Budiž řečeno, že i Policie ČR je do značné míry odrazem celkového společenského stavu, neboť i policisté jsou občany ČR. Poctivým a svědomitým policistům budiž vyslovena chvála. To, co by se pro Policii ČR mohlo stát novodobou zhoubou, je občas se projevující nadměrný politický tlak puzený mocenskými choutkami. I proto se působení osvědčených nevládních organizací v této sféře jeví významnou pojistkou demokracie a otevřené společnosti.

Pavel Bílek

Přehled činnosti policejních sborů v ČR v roce 1997 Činnost policejních sborů je veřejností pečlivě sledována. Její zájem se soustřeďuje především na nedostatky v policejní práci. Některé z nich stojí za přiblížení. Mohly by být jak policii jako celku, tak i jednotlivcům majícím upřímný zájem na neustálém zlepšování vlastních výsledků ukázkou toho, čeho se vyvarovat. Měly by ovšem především pohnout těmi, kteří se doposud na takových nedostatcích podíleli. I. Nedostatky související s policejní činností jako službou veřejnosti Policejní činnost je doprovázena zásahy do základních lidských práv a svobod, jejichž důsledky musí občas napravovat až Ústavní soud. Ten především zamezil negativní protiústavní praxi, kdy policisté kumulovali institut zadržení dle zákona o policii a zadržení dle trestního řádu, v důsledku čehož sčítáním dvou 24 hodinových lhůt docházelo k překročení ústavního limitu omezení osobní svobody. Ústavní soud proto v červnu 1997 svým nálezem č. 186/1997 Sb. zrušil příslušné ustanovení zákona o policii. Činnost policie nesestává pouze z úkonů prováděných v rámci přestupkového či trestního řízení. Občané se dostávají do kontaktu s policejními orgány i v rámci podávání vysvětlení, kdy jsou po nich žádány informace rozličného charakteru. Podání vysvětlení se může blížit výslechu o skutečnostech, pro něž je možno v trestním řádu odmítnout svědectví pro obavy z trestního stíhání, kdy je dáno právo na přítomnost obhájce. Zákon o policii ovšem o právu na přítomnost právního zástupce v takových situacích mlčí. Policejní praxe tuto účast proto nepřipouštěla a dovodila, že není dána jejich povinnost přítomnost obhájce tolerovat. Tento postup byl ukončen v roce 1996 nálezem Ústavního soudu, dle něhož jsou policejní orgány při vyžadování vysvětlení povinny umožnit každému účast kvalifikovaného právního zástupce - advokáta. Od zveřejnění tohoto nálezu v roce 1997

40

II. Základní práva a svobody je tedy tato možnost právní ochrany veřejností široce využitelná i při podávání vysvětlení před policejními orgány. Policejní složky jsou nejen povinny ctít striktně zákonem stanovené povinnosti, ale dbát i těch, o nichž zákon o policii hovoří obecněji, a jež vyplývají i z ústavních předpisů. Ústavní soud rozhodoval v květnu 1997 o zásahu policie ve formě nezákonně provedené domovní prohlídky, kdy policie zbytečným použitím donucovacích prostředků ponížila stěžovatele, navíc jim neposkytla tlumočníka. Alarmující je skutečnost, že příslušný policejní orgán nebyl jednání Ústavního soudu přítomen (vždyť vedlejší účastenství v řízení před ním je toliko právem), ač se jednalo o mimořádně závažné pochybení policistky (poté, co zjistila, že došlo k chybě ohledně osoby, u níž má být prohlídka provedena, doplnila jméno v soudním rozhodnutí tak, aby znělo správně, a nezastavila provádění prohlídky). Méně závažnou ve své konkrétnosti, ale závažnější v případě hrozícího četnějšího opakování, se jeví situace, kdy dochází v důsledku různých pochybení ke zpochybnění spolehlivosti výkonu policistů. Např. v Praze 9 musela poškozená čekat po ohlášení krádeže vloupáním asi 2 hodiny na příchod policistů, kteří své zpoždění vysvětlili tím, že nemohou pro nedostatek pohonných hmot používat služební vůz (v březnu). Byl tu i rozpor ve tvrzeních policistů v terénu a ředitele policie, jenž toto tvrzení jasně odmítl jako nepravdivé. I obdobné případy vedou ke ztrátě důvěry v policii jako každodenní službu občanovi. II. Trestná činnost policistů Závažnější povahy nabývá trestná činnost samotných policistů. Během let 1996 a 1995 došlo k meziročnímu nárůstu trestných činů o 16,5% a počtu pachatelů z řad policie o 13% (počet trestných činů připadajících na jednoho pachatele - policistu rovněž vzrostl - o 3%). Největší podíl na této trestné činnosti mají policisté do 29 let (s minimální praxí) a policisté pořádkové služby. Škála trestných činů páchaných policisty je velmi široká. Veřejnost značně pobouřil případ havárie policejní eskorty zásahové jednotky v březnu v Plzni, kdy došlo k usmrcení dvou chodkyň. Celá věc je předmětem trestního řízení proti řidiči osobního vozu, do něhož policejní vůz narazil v rychlosti asi 80 km/h. Má-li být úkolem policie vynucovat zachovávání dopravních předpisů, měli by k tomu nabádat nejen sankcemi, ale především vlastní činností. I policisté jsou povinni dodržovat dopravní předpisy, také oni mohou sedíce za volantem i zabíjet. Nejzávažnějšími trestnými činy policistů jsou činy úmyslně páchané, ať se jedná o krádeže, podvody, přijímání úplatků či zneužívání pravomoci veřejného činitele či pestré kombinace v některých případech. Především nebezpečí korupce je všudypřítomné. Zkorumpován může být jak služebně nízko postavený policista z brněnského oddělení technických prohlídek a evidence dopravního inspektorátu, tak velitel brněnského útvaru pro boj s organizovaným zločinem. Nejzávažnější se jeví tzv. “olomoucká aféra”. Podezření čelí nejen vysoce postavení policisté z útvaru pro boj s organizovaným zločinem, ale i příslušník BIS. Jedná se o podezření z prorůstání policejních sil a zločinu ve velké míře. Je velmi pravděpodobné, že policisté i příslušníci se osobně podílejí v poměrně rozsáhlé míře na legalizaci výnosů z trestné činnosti. Pobuřující je především skutečnost, že tomuto podezření čelí policisté z více oddělení - dopravního inspektorátu, kriminalisté, specialisté ze zvláštních policejních útvarů a rovněž příslušníci tajné služby. Závažný je v této věci i podivný postup orgánů činných v trestním řízení při vyšetřování celé kauzy. Věc byla původně šetřena jediným vyšetřovatelem, poté byla policejním prezidentem svěřena speciální vyšetřovací skupině. Vyšetřování probíhá pod mimořádným informačním embargem a nezvykle dlouho. Ministr vnitra dokonce bezprecedentně povolal k dohledu ředitele Úřadu vyšetřování ČR a své inspekce. Jasno v celé záležitosti se pokoušejí udělat sdělovací prostředky. Oproti průtahům ve vyšetřování věci samé, jež je sice vedeno proti několika nemálo osobám, avšak s téměř absurdně odděleně vedenými spisy (což jeho rychlosti jistě příliš nepřidá), byl jeden z novinářů velmi pohotově obviněn z napomáhání k trestnému činu pomluvy, jež měl spáchat natočením výpovědi jednoho ze svědků. Z věci vyplývá, že stávající způsob vyšetřování trestné činnosti policistů a pravděpodobně ani kontrola činnosti tajné služby nejsou optimální. Když pomineme jeho vnější kontrolu jako neexistující jev, zaslouží si Inspekce ministra vnitra konečně řádné systémové řešení, jež by posílilo její vnitřní efektivitu a vnější důvěryhodnost. III. Zásahy policejních sil na ochranu veřejného pořádku

41

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Pověst pořádkové policie byla těsně po listopadu 1989 značnou přítěží. Když se již konečně zdálo, že se stala důvěryhodnou součástí policejních sil, došlo k několika událostem, při nichž zásahové policejní jednotky, především díky neprofesionálním osobním pochybením, ztratily nemálo ze svého kreditu. Zásah v klubu Propast z roku 1996, jehož vyšetřování se protáhlo až do roku 1997, byl veřejností přijat jako neprofesionální, brutální a ohrožující smysl práce použité (či zneužité) policejní zásahové jednotky k výkonu činnosti pořádkové policie. Razii v klubu Propast nebylo možno omluvit žádným způsobem, mimo jiné ani neprofesionálním vysvětlováním absence policejního videozáznamu. Celá věc sice dospěla k soudu po obvinění velitele zásahu z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, avšak výsledkem byla kvalifikace celé akce jako důsledku kázeňského provinění, neboť zásahová jednotka se neúčastnila akce jako zásahová jednotka, ale jako policejní jednotka posilující výkon pořádkové služby. Jediným přímým důsledkem bylo, že policejní prezident po této kauze zpřesnil a novelizoval interní předpis týkající se činnosti zásahové jednotky. Další zásah s předchozím věcně souvisel. Po definitivním zproštění obvinění velitele zásahu v klubu Propast v květnu 1997, neboť mu dle rozhodnutí soudu nebyl prokázán úmysl způsobit škodu, byla uspořádána pokojná demonstrace občanů protestujících proti podobným projevům policejního násilí. Rozcházející se demonstranti byli napadeni pořádkovou policií před budovou Ministerstva vnitra. Účastníci zásah označili za brutální a připomínající metody StB. Napaden byl i fotoreportér ČTK. Stížnost ředitele ČTK policejní prezident odmítl a potvrdil profesionalitu zásahu. Policisty podpořil i ministr vnitra. Hodnocení obou zásahů ze strany policejního prezidenta byl v obou případech podobný. Ačkoli Inspekce ministra vnitra vyjádřila svůj nesouhlas se zásahem v klubu Propast, policejní prezident setrval na své podpoře. Po demonstraci sice došlo na kázeňské sankce u dvou vysokých důstojníků, avšak způsob jejich udělení nesvědčí o jeho pevném vnitřním přesvědčení, že došlo k nějakému zásadnímu pochybení v činnosti jemu podřízené instituce. Uvedené chyby v nasazování zásahových jednotek určených pro potírání zvlášť závažné zločinnosti nejen že snižují profesionální kredit, sebevědomí policistů a veřejnou důvěru v policii, ale především odvádějí pozornost od těch pachatelů trestné činnosti, kteří si ji nepochybně zaslouží, a oslabují tak účinnost policie jako celku. IV. Obecní policie Posláním obecní policie má být především pěší hlídková činnost v ulicích. Tomu nasvědčuje např. v Praze i redukce vozového parku a převedení 96 strážníků ze služeben do ulic, blíže občanům. Napomoci udržování místního pořádku by měl i televizní kamerový systém sledování veřejných prostranství, na nějž Praha obdržela grant od Ministerstva vnitra. Pozitivním krokem je jistě i nové řešení stejnokrojů obecních policistů s výraznými jednotícími celorepublikovými prvky. Doufejme, že nová koncepce provázená použitím jednotících identifikačních stejnokrojových znaků, podobných znakům britské královské policie, znamená nejen formální, ale především obsahovou inspiraci činností instituce požívající ve své zemi mimořádně vysoké důvěry. Jedním z problémů je samo pojetí obecní policie jako samostatného veřejného bezpečnostního sboru. Stále čelí tlakům na svou integraci do státní policie. Ať zůstane plnohodnotnou samostatnou institucí, anebo bude naopak zařazena do řad státní policie, nebude možné hovořit o kvalitním výkonu jejích úkolů bez odstranění určitých nedostatků. Je jasné, že určitá nerozhodnost v této otázce byla a nejspíš ještě bude příčinou mnoha problémů, vyplývajících z nevhodného modelu spolupráce a provázanosti činnosti obou policejních sborů. Trestná činnost i přestupky strážníků nejsou řídké (pro nižší kvalifikační nároky kladené na strážníky a fakt, že je nelze postihovat kázeňsky, neboť jde o zaměstnance a nelze vůči nim užít prostředků služebně sankčních). V Plzni si dva strážníci přivydělávali jako vyhazovači v klubu. Starosta mohl věc řešit jen domluvou, vlastně prosbou, aby této činnosti zanechali. Dopad na důvěryhodnost místní městské policie je zjevný. Vysoké nároky na řízení klade obecní policie i na obecní orgány. V Hodoníně pro pochybení starosty fungovala tři roky ilegálně, neboť nebyla podepsána příslušná vyhláška. Dopad na ukládané sankce a další činnost instituce lze stěží úplně obsáhnout. V. Činnost cizinecké policie V činnosti cizinecké policie se stále více projevuje nový trend zaměřit se především na postihování organizace ilegální migrace, v souvislosti s navazujícími formami trestné činnosti - na převaděčské bandy v úzké spolupráci s ostatními složkami Policie ČR a dalšími zainteresovanými státními orgány, zejména úřady práce, i finančními úřady.

42

II. Základní práva a svobody V poslední době vrcholí práce na přípravě nového cizineckého zákona. Zákon má vyslyšet i nářky cizinecké policie týkající se postihů tzv. měsíčních turistů, cizinců pobývajících na území republiky legálně po dobu 30 dní (např. rumunských a bulharských žebráků). Až potud je vše v pořádku, zejména pro soulad s imigrační praxí zemí Evropské unie a Schengenské dohody. Problém je ovšem v tom, zda chystaný zákon bude schopen vyřešit prvotní cíl - zabránit na území státu v činnosti zločincům mezinárodního kalibru, a zda naopak nepovede k tomu, že postihne v důsledku přísného uplatňování cizineckou policií obyčejné lidi, a že ti, na něž by měl účinkovat především, jej nakonec stejně obejdou. Nový zákon by neměl vytvářet alibi pro cizineckou policii s cílem ulehčit jí její činnost. Petr Smolík

Institut vazby Vazbou se pro účely trestního řízení a trestu zajišťuje osoba obviněného. Děje se tak omezením jeho/její osobní svobody. Jedná se o jeden z nejzávažnějších, ze zákona přípustných, zásahů státní moci do základních práv a svobod člověka. Jako takový musí být v maximální míře regulován normami tuzemského právního řádu. Při jeho aplikaci je nutno pečlivě a důsledně dbát splnění veškerých zákonných podmínek. Ve své praxi se pracovníci ČHV setkávají s řadou problémů dotýkajících se výše zmíněných zásad. Jedná se například o nadužívání vazby, neúměrnou délku vazby, zneužívání vazby, neúnosnost podmínek ve vazbě apod. V ČR je vazebně stíháno průměrně asi osm tisíc osob. Podmínky vazby jsou někdy krajně nevhodné, ponižující: nedostatek přístupu k čerstvému vzduchu a pohybu, nedostatečné zajištění základních hygienických potřeb (což vede ke zvýšenému výskytu řady onemocnění) za nikoli výjimečného psychického (někdy i fyzického) nátlaku ze strany spoluvězňů a dokonce vězeňské služby, stísnění v přeplněných celách, kde “infarktová” norma 3,5m2 na osobu zůstává nedosaženým ideálem, možnost návštěv omezená na minimum (u koluzních vazeb), značné omezení balíčků, cenzura pošty, neexistence soukromí, minimální možnost zaměstnání atd. Průměrná délka vazebního věznění dosahuje téměř sedmi měsíců. Tedy doby dostačující k přetrhání sociálních vazeb, ztrátě společenského postavení, pracovního zařazení, konkurenceschopnosti v soukromém sektoru a v neposlední řadě k morální diskreditaci dané osoby. K těmto negativním důsledkům nepochybně přispívá fakt, že naše veřejnost téměř neuznává princip presumpce neviny, sdělovací prostředky a některé představitele orgánů činných v trestním řízení nevyjímaje. Dle závěrů pracovníků ČHV plynoucích ze zkoumání a sledování konkrétních případů byly vyčleněny určité okruhy problémů spojených s vazební problematikou. Jisté nedostatky byly shledány v praktickém naplňování zásady práva na spravedlivý proces. Omezení osobní svobody (zadržení, zajištění či předvedení) samo o sobě totiž nezakládá důvod nutné obhajoby. Pokud taková osoba nemá dostatečné finanční prostředky, popřípadě se dostatečně neseznámí se svými právy, obvykle v řízení o vzetí do vazby není zastoupena advokátem. Vzhledem k tomu, že řada laiků není ve vypjaté situaci před soudcem schopna vést efektivně svou obranu a ocitá se v nevýhodné pozici, nedokáže vyvrátit argumenty vedoucí soudce k rozhodnutí o vazbě. Rozhodnutí soudce je sice napadnutelné opravným prostředkem, který lze podat ve lhůtě tří dnů, avšak řada osob, které zastoupeny nejsou a jejichž advokát bývá ustanoven obvykle v krátkém období po tomto rozhodnutí, opravného prostředku nevyužívá. Hraje tu zajisté roli určitý stupeň dezorientace, který je řešitelný právě spoluprací s advokátem. Jak bylo již řečeno, účast obhájce v této fázi procesu bývá - nikoli výjimečně - sporá. Další problém nastává v situaci, kdy je odmítnuto ustanovení obhájce, ať ze strany klienta či ze strany advokáta, a jde o vazební věc, tedy případ nutné obhajoby. Důsledkem toho je nutnost ustanovit obhájce jiného. Organizační problémy spojené s výměnou advokáta nejednou vedou k situaci, že vazebně vězněný obviněný nemá obhájce a tím se dostává do silně nevýhodného procesního postavení, zejména v otázkách trvání vazebních důvodů, setrvání ve vazbě, podávání opravných prostředků atd. Délka tohoto období bez obhájce může, jak ukazuje praxe ČHV, trvat až několik měsíců. Je však otázkou, do jaké míry lze jádro tohoto problému spatřovat v legislativní úpravě a do jaké míry v aplikaci práva a v praxi. Dalším nedostatkem naší právní úpravy je nepochybně úprava institutů nahrazujících vazbu, které (zejména kauce), ač by mohly efektivně nahradit vazbu, nejsou soudy dostatečně využívány. Chybu úpravy

43

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 spatřuje ČHV v nedostatečné stimulaci soudců náhradní instituty užít. Dále také v nedostatečné souvztažnosti těchto institutů s obecným pojetím smyslu trestního stíhání vůbec. Podrobnější rozbor této problematiky ČHV připravuje. Dalším problémem je nerespektování judikatury NS a ÚS některými soudci, zejména na prvním stupni (např. v otázkách zkoumání konkrétních vazebních důvodů.) Ačkoli tato judikatura není přímo právně obecně závazná, měla by sloužit jako interpretační pomůcka, a to zejména s ohledem na vysokou kvalifikovanost, právní úroveň a faktickou autoritu těchto institucí. Soudy odvolacích instancí všeobecně respektují výše zmíněnou judikaturu ve větší míře. Neméně závažným faktem, nicméně nikoli ojedinělým, je zneužívání vazby (co do její délky a aplikace vůbec) orgány činnými v trestním řízení k vynucování přiznání či usvědčující výpovědi. Teoretik by mohl namítnout nelogičnost tvrzení: “Přiznej se a pustíme tě”, “Nepřiznáš se a půjdeš do vazby”, “Dejte mu půl roku vazby, ať se přizná” apod. Avšak z praxe zaznívají signály, že tento jev není výjimečný. Vazební věci musí dle ustanovení §71/1 tr.ř. orgány činné v trestním řízení vyřizovat přednostně s největším urychlením. Praxe však bohužel svědčí spíše o opačném přístupu. Ve vazebních věcech dochází k průtahům ze strany vyšetřovatelů (půl roku bez jediného procesního úkonu, výslechu) v přípravném řízení, ale také ze strany soudů během řízení před soudem, kdy nepochybně též v důsledku celého pojetí trestního procesu a s ním v důsledku zatížení soudce důkazním břemenem dochází k častému odročování probíhajícího hlavního líčení, a tedy protahování celého řízení. Na druhé straně podle názorů většiny konzultovaných soudců 24 hodinová lhůta uložená soudci Listinou základních práv a svobod a Trestním řádem k rozhodnutí o vazbě je neúměrně krátká. Neschůdným řešením této věci je pravděpodobně prodloužení dané lhůty. Efektivnější se jeví varianta známá z některých právních řádů evropských zemí (např. Nizozemí) a také z dřívější úpravy tuzemské, která hovoří o úpravě obligatorního přezkumného řízení ve věci rozhodnutí o vazbě a tím o jejím dalším trvání. Toto přezkumné řízení by se mělo uskutečnit vždy ve lhůtě kratší než jeden měsíc. Důvody, které hovoří pro tuto právní úpravu, budou předmětem našeho dalšího studia. Ve výše zmíněných podmínkách se soudce často uchyluje ke schématickému či povrchnímu posouzení věci, někdy dokonce bez vyslechnutí obviněného. Problémem zůstává přesluhování některých soudců v důchodovém věku. Jejich rozhodnutí postrádají často smysluplné odůvodnění. V globálním měřítku se jeví neúnosným rozhodování soudců - civilistů o vazbách. Tito soudci jsou profesionálně zaměřeni na problematiku civilního (občanského) práva. I když bereme v úvahu jejich vytíženost, jejich rozhodování o závažné trestně procesní otázce, totiž vazbě, ne vždy dosahuje potřebné úrovně. Za výše zmíněných okolností, které lze doložit konkrétními údaji, je nasnadě, že odborníci volají po nové úpravě trestního procesu, jenž by stanovil jasnější a rovnější pravidla hry, umožnil čistší a rychlejší průchod spravedlnosti (některé trestní případy řešené též ČHV se vlečou až sedm let) a který by zamezoval bezpráví zejména zdokonalením kontrolních mechanismů od fáze vyšetřování až po výkon trestu a postpenitenciární péči. Ačkoli práce na novém trestním řádu již vícekrát započaly, zcela zásadní koncepční otázky dosud nebyly dořešeny. Dnes je již zřejmé, že podoba trestního procesu u nás, jeho obecný rámec a teoretická východiska, tedy celá jeho koncepce, musí být předmětem rozhodnutí politického charakteru. Teprve poté bude možno skutečně smysluplně přistoupit k další legislativní práci. O významu tohoto rozhodnutí přesvědčí snad naši politickou reprezentaci zejména veřejnost, která koneckonců vkládá politikům do rukou politický mandát. Nechť tedy též nevládní organizace (mezi nimi i ČHV) jsou iniciativní a odborně pokročilejší součástí takového veřejného mínění. Pracovníci ČHV v této zprávě nastíněné problémy dále monitorují a zintenzivňují snahu o srozumitelnou, fakty podloženou formulaci možných východisek, příp. o řešení současného stavu. Miroslav Krutina

Trestní politika a vězeňství V oblasti trestní politiky a vězeňství v roce 1997 bohužel nelze konstatovat významný pokrok. Lze pouze přesněji identifikovat bolavá místa systému. Největší problém tvoří dosud nezformulovaná trestní politika. Tady nelze spoléhat pouze na existenci trestního práva, které samo o sobě nikdy není vtělením trestní politiky jako celku, zvláště ne po pětatřicetileté

44

II. Základní práva a svobody existenci trestního zákona i trestního řádu a mnoha novelách, často se ubírajících zcela protichůdnými směry. Absence trestní politiky však také výrazně ovlivňuje chod trestní spravedlnosti. V poslední době pozorujeme, že výsledky trestní spravedlnosti reprezentované soudními rozhodnutími se stále více liší od obecného pojetí spravedlnosti. Stručně řečeno, ve veřejnosti vzniká přesvědčení, že závažná trestná činnost není postihována vůbec, zatímco drobná kriminalita je trestána velmi přísně. O neobvyklé přísnosti trestů ve srovnání s Evropou svědčí vysoký počet vězňů, konstantně překračující 21 000 (už více než 200 na 100 000 obyvatel). O malé úctě soudů k základní hodnotě demokratické společnosti, kterou je svoboda člověka, pak podává svědectví vysoký počet lidí ve vazbě (přes 7 000) a nijak podstatně klesající průměrná délka vazebního řízení (k 30.9. 1997 byla 205 dnů, ale údaje o této délce nejsou již více než rok zveřejňovány v tisku). Při přísných trestech a neúměrném množství vazebních řízení vzniká velké nebezpečí nesprávných rozhodnutí a omylů, při nichž jsou ve vazbách a poté i ve věznicích drženi lidé, jimž nebyla vina prokázána, či kteří jsou nevinní. To lze dokumentovat tím, že jen v roce 1996 bylo Ministerstvo spravedlnosti nuceno poskytnout odškodnění lidem za nezákonně vykonanou vazbu a trest v trvání 61 let a 9 měsíců a v prvním pololetí roku 1997 již v trvání přes 51 let (viz rozhovor s JUDr. Jiřím Novákem, Právo, 17.10.1997). Náprava tohoto stavu, která je stále v nedohlednu, je možná pravděpodobně pouze politickým rozhodnutím, jež by akceptovalo dnes v moderním světě všeobecně aplikované trendy trestní politiky (reprezentované mimo jiné např. třemi D: Dekriminalizací, Diverzí, Depenalizací), vtělované postupně a systematicky do připravované rekodifikace trestního práva, kvalitním rozhodováním soudů respektujícím základní lidská práva a angažováním veřejnosti v oblasti trestní. Neboť základní zásadou v oblasti trestní spravedlnosti by se měla stát zásada, že jde o věc trestní spravedlnosti a ta je věcí veřejnou. V samotném vězeňství, které jako poslední článek trestní spravedlnosti nejvíce trpí jejími nedostatky, lze v posledním roce také přesněji formulovat některá úzká místa. Přeplněnost vězení. Ta se stala - oproti předpokladu zákona, ale v souladu s předpověďmi kriminologů stálou bolestí českého vězeňství. Dodržování zákonného ustanovení o 3,5m2 na osobu jsou pravidelně porušována. Přeplněnost vězení je v průměru 116%. Bezpečnost. V představě mnoha vedoucích představitelů vězeňství stále platí zásada “bezpečnost především”. Děje se tak na úkor kvalitního zacházení s odsouzenými. Stavění zdí a omezování kontaktů s vnějším světem je považováno za nejúspěšnější cestu k bezpečnému vězení, a to navzdory výzkumům potvrzujícím , že nejbezpečnější vězení je to, kde personál má časté a silné osobní kontakty s vězni. Nejnovější idiosynkrazií vězeňství je strach z přísunu drog. Ten se pak odráží v širokém spektru protiopatření, o jejichž racionalitě je možno pochybovat jak z hlediska resocializace, tak z hlediska účinnosti, ať už jde o ustanovení návrhu zákona o výkonu trestu s jeho omezením balíčků na dva ročně, aniž je respektován nezanedbatelný pozitivní vliv balíčků jako hmatatelného důkazu trvajících vztahů vězně s blízkými venku, či o zákaz vydaný pro vězeňkyně v Pardubicích mít u sebe plyšové hračky, nepochybně nahrazující ženám něžný kontakt s blízkou osobou. Celý trend svědčí o schopnosti části konzervativního vězeňského personálu znovu pojmout vězeňství jako izolovaný systém, neprůhledný a nepřístupný pro veřejnost, v němž nižší vězeňský personál řeší své vlastní zájmy. Zdravotní péče. Je třeba konstatovat, že úroveň zdravotní péče o vězně vcelku odpovídá úrovni běžné v naší společnosti. Co však zdravotníci sami nemohou řešit, jsou vedlejší účinky věznění spojené se stresy v přeplněných vězeních, s dlouhými vazbami, ubytovacími podmínkami, kde i ve vězeních, v nichž žijí odsouzení s dlouhými tresty (např. Mírov), jsou ložnice pro více než 10 vězňů a soukromí zde prakticky neexistuje atd. Výskyt mnohých onemocnění pak souvisí se špatným psychickým stavem vězňů a lékaři dlouholetí zaměstnanci vězeňství - nejsou schopni ani ochotni je identifikovat. Raději jednoduše obviňují vězně ze simulování konstatujíce, že jeho potíže jsou “pouze” subjektivní bez odpovídajícího lékařského nálezu. Jednotliví vězni a jejich příbuzní hovoří potom o zhoršení zdravotního stavu ve vězení oproti pobytu na svobodě u lidí nemocných epilepsií, srdečními chorobami, astmatem, kožními chorobami, abych jmenovala jenom ty nejzávažnější. Vyskytují se ovšem i typická vězeňská onemocnění, kterými trpí větší počet vězňů v tomtéž vězení (salmonelóza, kožní vyrážky). Psychickým stavem vězňů je potřeba se zabývat zvlášť důkladně, a to vzhledem k negativním důsledkům špatné péče o něj. Počet sebevražd se v roce 1996 zvýšil oproti roku 1995 na 16, tedy o 100% (viz Alexandr Vobora: Vyhodnocení činnosti Zdravotnické služby Vězeňské služby v r. 1996, České vězeňství 2/1997). Je zřejmé, že v přeplněných vězeních s vyčerpávajícím stresem v dlouhých vazbách, při množství vězňů, jejichž psychický stav personál není schopen ani monitorovat, natož s ním účinně zacházet, jde o jev nevyhnutelný. Lékaři často hodnotí sebevražedné pokusy jako účelové, aniž by vzali v úvahu, že vězni prostě žijí v podmínkách, které jsou pro ně natolik nesnesitelné, že poškození vlastního zdraví chápou jako jedinou možnost změnit svou aktivitou situaci, v níž se právě nacházejí. S tím souvisí častá neochota lékařů zabývat se skutečným psychickým stavem jednotlivých vězňů, protože situaci, v níž se vězni nacházejí, koneckonců nemohou ovlivnit ani sami tito lékaři. V přeplněných vězeních pak personál ani lékaři nejsou objektivně schopni vytipovat rizikové skupiny ani psychicky ohrožené jednotlivce, natož jim věnovat patřičnou pozornost.

45

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Další záležitostí je aktivita lékařů a návazná aktivita ředitelů věznic u lidí s fatální prognózou, starých a těžce nemocných. V roce 1996 zemřelo ve vězeních kromě sebevrahů dalších 16 lidí. Mělo by být jasně řečeno, že lidé v našich civilizačních podmínkách nemají umírat ve vězení. Je třeba se vážně zabývat otázkou, v jakých případech těžce a nevyléčitelně nemocných mají lékaři dávat doporučení a ředitelé věznic dávat podnět soudu, kdy soud může ze zdravotních důvodů přerušit výkon trestu či upustit od jeho výkonu podle §325 odst.1 a §327 odst.2 tr.ř. Se zdravotním stavem do jisté míry souvisí i otázka odlišného stravování pro lidi s jiným stravovacím režimem, v naší kultuře nikoliv běžným. Jde o záležitosti spojené s možnou diskriminací odlišných lidí. Dosud nebyla upravena pravidla stravování pro vegetariány. Některé ústavy tyto požadavky řeší operativně tím, že podávají vězňům běžnou stravu, ale bez masa, jinde se domnívají, že jde o soukromý problém vězně, který si musí vyřešit v rámci svých možností (nebude jíst některá jídla, koupí si jídlo, které dostane v kantýně). Lidé z odlišné kultury (muslimové) nemají většinou přístup k informaci o tom, co vlastně jedí a jejich zvyklosti jsou málo respektovány. Práce s vybranými skupinami vězňů - s mladistvými, ženami a cizinci. Těmto skupinám vězňů věnují zvláštní pozornost i mezinárodní dokumenty. Pokud jde o ženy, v poslední době lze dokonce i mezi nižším personálem vězení a v rozporu s trendem prosazovaným Generálním ředitelstvím Vězeňské služby vysledovat pochybnosti, zda vězněné ženy skutečně potřebují zvláštní druh zacházení. Tyto názory pak mohou mít velmi závažné praktické důsledky právě pro konkrétní vězeňkyně. Cizinci si stále stěžují na to, že jim vzhledem k jazykovým bariérám nejsou dostatečně přístupné informace o pravidlech života ve vězení. Podle důvěrných informací od českých vězňů a od obhájců jsou cizinci ve vězení častěji vystaveni různým formám šikanování až násilí ze strany spoluvězňů i personálu, aniž by měli možnost efektivně si stěžovat, právě pro již zmíněnou jazykovou bariéru. Přes celkovou tvrdost podmínek v českých věznicích je nutno čelit tzv. “institucionalizaci” či “domestikaci” vězňů, to znamená takovému přizpůsobení části delikventů vězeňskému životu, jež může vést k vracení se do něj jako do méně náročných životních podmínek. Jde o to, aby samotný výkon trestu odnětí svobody přestal být jedním z nejvýznamnějších kriminogenních faktorů. (Jsou jedinci, kteří se do vězení celkem rádi vracejí, protože neumějí žít na svobodě a na vlastní odpovědnost.) Stát proto musí věnovat větší pozornost a péči práci vězňů, která je pro ně sice povinná podle zákona, ale často se jí nedostává. Daňové a další zvýhodnění podniků, které práci vězňům poskytují, musí být prvním krokem. Dále je třeba ve výkonu trestu odnětí svobody posílit jeho preventivně výchovnou složku, kterou by se mělo předcházet zejména násilným trestným činům. U tzv. “nadějných” a “lehčích” delikventů je třeba používat ve větší míře alternativní postupy a tresty, jako je podmíněné zastavení trestního stíhání, výkon veřejně prospěšných prací a narovnání. Tyto formy trestů vyžadují však nové společenské zakotvení a zabezpečení, zejména personální. Při řešení některých problémů vězeňství mohou hrát významnou roli nevládní organizace a skupiny. Příkladem takové organizace je Nadace Klíč, v níž se sdružují aktivisté několika nevládních organizací a která vedle konkrétní pomoci nabízí určité alternativy k dosavadní koncepci naplňování trestní spravedlnosti. V nedávné výzvě ke změnám v této oblasti, adresované Parlamentu, senátu, Ministerstvu spravedlnosti, Ministerstvu vnitra a dalším institucím, mj. píší: “Musíme bohužel konstatovat řadu znepokojivých skutečností. Jde především o nedostatečný a nepropracovaný systém prevence kriminality, o zastaralý systém trestního práva, neefektivní vězeňství a takové zacházení s pachatelem, které neřeší následek trestného činu. Obětem trestné činnosti se nedostává spravedlnosti, morální satisfakce, ale ani materiálního odškodnění.” Zástupci Nadace Klíč dále uvádějí, že téměř třetinu z asi 22 tis. vězňů tvoří mladí lidé do 24 let, tedy ti, kteří v době podstatných politických změn v zemi nebyli ještě plnoletí. Zvláště tito mladí lidé vyžadují spíše (pokud možno) individuální a alternativní zacházení než tvrdé tresty. “Jako nevládní organizace máme odlišný pohled na předcházení i řešení konfliktních situací, vzniklých trestnou činností, a proto i na trestání pachatele. Vězeňský systém patří mezi nejnákladnější a přitom nejméně účinné způsoby zacházení s pachateli. Jsme schopni a podle svých možností i připraveni podílet se na hledání a na realizaci moderních trendů v trestní politice, jejíž pojetí nebylo zatím zformulováno.” “Jsme přesvědčeni, že naplňování trestní spravedlnosti není jen záležitostí státu, ale je věcí veřejnou. Jako občané cítíme za současný stav odpovědnost a chceme se podílet na změnách, které by vedly k nápravě.”

46

II. Základní práva a svobody Je třeba konstatovat, že při výtkách adresovaných vězeňství se jeho představitelé stále odvolávají na nedostatek finančních prostředků. Nakolik skutečný je tento nedostatek, je těžké posoudit. Údaje o nákladech na jednoho vězně nejsou zveřejňovány, uvádí se pouze náklady ve výši 300-500,- Kč na vězně a den, tento údaj však nezahrnuje veškeré náklady vězeňství, zvláště pak ne náklady na investice. Lze se domnívat, že zatímco náklady na jeden den pobytu vězně ještě v loňském roce byly 1000,- Kč, nyní po snížení nákladů, které stát investuje do výstavby vězení, jde o “pouhých” 800,- Kč na osobu a den. Občan vlastně netuší, kolik ho současná přísná trestní politika vůbec stojí. Je pravděpodobné, že na některé z těchto problémů poukázal ve své zprávě i Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému zacházení nebo trestání (CPT), který v tomto roce poprvé navštívil Českou republiku a jehož činnost vychází z Evropské úmluvy o zabránění mučení, jíž je Česká republika vázána. Zpráva z této návštěvy však nebyla uveřejněna, protože česká strana - tedy vláda - o její uveřejnění dosud nepožádala. Taková žádost je podmínkou zveřejnění, jinak je zpráva důvěrná. Má-li se veřejnost účinně podílet na formulování zásad trestní spravedlnosti, musí být dostatečně informována o zjištěních mezinárodních orgánů, jejichž působení je nejen kontrolní, ale i preventivní; byť by tato zjištění eventuelně byla pro Českou republiku nepříznivá. Jana Chalupová

47

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997

III. Občanská a politická práva Územní samospráva Právo na informace Postavení nevládních organizací Práva žen Prosazování principu rovnosti žen a mužů Politická reprezentace žen ___________________________________________________________________________

Územní samospráva I v roce 1997 byla v České republice naplňována územní samospráva - oproti stavu předpokládanému hlavou sedmou Ústavy České republiky - jen částečně, pouze na úrovni obcí (obecní samospráva). V případě samosprávy na úrovni vyšších územních samosprávných celků došlo sice k výraznému posunu tím, že byl na konci roku schválen ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků (viz dále), ale jeho účinnost byla stanovena až od 1.1. 2000, takže faktická samospráva vyšších územních samosprávných celků zůstala i v roce 1997 nenaplněna. Podle Ústavy České republiky je obec samostatně spravována zastupitelstvem. V zastupitelstvech více než 6.200 obcí (event. jejich částí) České republiky zasedalo v roce 1997 přes 60.000 zastupitelů, kteří se s většími či menšími úspěchy vesměs snažili uskutečňovat úkoly obecní samosprávy, jak je vymezuje Ústava České republiky a zákon o obcích (zejm. jeho §14) ku prospěchu obcí a jejich občanů. Zvlášť výrazně se to projevilo v obcích postižených letními ničivými záplavami. Tento pozitivní náhled na práci zastupitelstev obcí kazí fakt, že někteří zastupitelé zklamali, což ojediněle vedlo až k jejich trestně právnímu postihu. Bez většího pozitivního posunu se i v roce 1997 obce potýkaly s dvojkolejností veřejné správy, v níž je mnohdy obtížné rozpoznat samostatnou (samosprávnou) a přenesenou působnost obce. Při snaze chránit práva a majetek občanů a veřejný pořádek pak obce narážely na mnohdy nedostatečné, resp. neefektivní kompetence, jež nezřídka nahrávají spíše těm, kdo právo nedodržují nebo dokonce porušují, než veřejné moci, která má oprávněná práva občanů garantovat, chránit a rozšiřovat. Zřejmě ne bezproblémový zůstal i vzájemný vztah samosprávy a státní správy, kdy přetrvávala zjevná snaha státní správy mnohdy značně razantně vnucovat samosprávě své postoje a řešení daných problémů a vytěsňovat orgány samosprávy do pozadí. Ústava ČR v čl. 87 odst.1 písm.c) dává orgánům územní samosprávy právo domáhat se u Ústavního soudu ústavní stížností ochrany proti nezákonnému zásahu do činnosti územního samosprávného celku. Fakt, že takové stížnosti nebyly Ústavnímu soudu podány, může být důsledkem nejenom toho, že k nezákonným zásahům státu nedochází, ale i toho, že vědomí možnosti uskutečňovat samosprávnou působnost obcí proti státní správě je zatím málo rozvinuto. Listina základních práv a svobod zaručuje v čl.21 odst.1 občanům právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. Možnost rozhodování prostřednictvím místního referenda, což umožňuje zákon z roku 1992, obce v podstatě nevyužívaly. Příčinu je zřejmě třeba vidět zejména v tom, že ze zákona si obec musí hradit výdaje spojené s konáním referenda ze svého rozpočtu, na což již tak napjaté rozpočty obcí nenacházely patřičné prostředky. V roce 1997 se konaly nové volby do zastupitelstev některých obcí. Tyto volby v naprosté většině proběhly způsobem, který předpokládá volební zákon z roku 1994. Přesto však za alarmující je třeba označit fakt, že byl i případ, kdy se volby nemohly konat, protože nebyli kandidáti. Určitá apatie k věcem veřejným, jíž byla zasažena značná část společnosti, se nevyhnula ani obecním záležitostem. V říjnu 1997 (23.) schválila Poslanecká sněmovna a v prosinci 1997 (3.) Senát ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č.1/1993 Sb., Ústava České republiky (č. 347/1997 Sb.). Tím byly dány ústavní základy pro naplnění již v roce 1992 Ústavou České republiky předpokládaných vyšších územních samosprávných celků – krajů, kterých má být s účinností od 1.1. 2000 čtrnáct a jež mají být samostatně spravovány svými zastupitelstvy. Nezvykle dlouhá legisvakanční lhůta dává předpoklady pro přijetí kvalitních prováděcích zákonů, nutných k fungování těchto vyšších územních samosprávných celků. K jejich přijetí však nesmí chybět politická vůle. Bez mezinárodně právního základu, jenž by zavazoval Českou republiku, některé obce v příhraničních oblastech působily jako součást některého z pěti existujících a šestého vznikajícího Euroregionu.

48

III. Občanská a politická práva Ani v roce 1997 nepřistoupila Česká republika k Evropské chartě místní samosprávy, dokumentu Rady Evropy z roku 1985. Samosprávné korporace z České republiky nejsou sdruženy v Radě evropských obcí a oblastí, jež byla založena již v roce 1951. Jiří Hřebejk

Právo na informace Během roku 1997 se problémy v realizaci práva na informace popsané ve Zprávě za rok 1996 (str. 23 n.) nijak nezmenšily. Vláda Parlamentu nepředložila návrh zákona stanovícího podmínky, za nichž jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti (čl. 17 odst.5 Listiny). Nepředložila ani návrh zákona provádějícího ust. čl. 35 odst.2 Listiny, podle něhož má každý právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Zpracování těchto návrhů zákonů je povinností vlády, zvláště proto, že se jedná o návrhy věcně i právně mimořádně náročné. V důsledku toho, že vláda zmíněné návrhy nepředložila, byl v r. 1997 předložen poslanecký návrh zákona o právu na informace o životním prostředí (Poslanecká sněmovna 1997, tisk 243) a začátkem r.1998 samostatný poslanecký návrh zákona o svobodě informací (tisk 377). Očekává se, že projednání a sladění těchto dvou návrhů bude velmi obtížné. Současná právní úprava obsahuje několik zákonů, které se týkají šíření informací od státní správy. Je to např. zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny č. 90/1995 Sb., zákony o rozhlasovém a televizním vysílání, tiskový zákon (jeho novelu připravovalo v r.1997 Ministerstvo kultury) aj. Chybí však zákon, který by ustanovení Listiny (čl.17, odst.5) rozvedl ve vztahu k veřejnosti. To způsobuje nejistotu úředníků v rozhodování, které informace zpřístupnit a které nikoliv. Namísto zásady “publicity”, tj. automatické přístupnosti všech dokumentů v držení státní správy, které nespadají pod definované výjimky, převládá “diskrétnost”, tj. individuální rozhodování o každém dokumentu, zda bude zájemcům zpřístupněn, či nikoliv. Je třeba dobudovat Státní informační systém, jehož fungování je důležitým předpokladem pro kvalitu poskytovaných informací státní správou. Jeho koncepce byla přijata již počátkem 90.let, dodnes však nemá jasnou podobu. Text návrhu zákona o právu na informace jako první vypracovalo v květnu 1997 občanské sdružení HOST (Hnutí občanské svobody a tolerance). Návrh vycházel z následujících zásad. 1. 2. 3. 4.

Občan má právo na informace o všem, co se ho týká. Co není tajné (či zcela soukromé), je veřejné. Na přístup k informacím mají stejné právo všichni občané (nejen novináři). Není třeba specificky odlišovat právo přístupu k informacím v různých oborech (např. životním prostředí, lidských právech apod.) různými normami.

Vedle obecného zákona o informacích chybí některé další právní normy, např. nový knihovnický zákon a zákon na ochranu osobních údajů. Zatím není zákony zatím nijak ošetřena citlivá záležitost důvěrných informací o pacientovi v lékařské dokumentaci. Nedostatečnost stávající úpravy ochrany osobních údajů, evidovaných ve státních registrech a v databázích státem spravovaných institucí, potvrzuje řada případů úniků informací. Zásady nového zákona o ochraně osobních údajů v informačních systémech předložili (společně s návrhem zákona o právu na informace) v září 1997 představitelé Občanské demokratické aliance (senátor M. Žantovský a poslanec za ODA O. Kužílek). Návrh je založen na zásadě, že “osobní údaje nesmějí být zpracovávány, zpřístupněny, přeneseny ani uchovávány jinak než v souladu s účelem, pro který byly shromážděny. V současné době (konec roku 1997) jsou oba výše zmíněné materiály - Zásady zákona o právu na informace a Zásady zákona o ochraně osobních údajů v informačních systémech - v procesu projednávání v Poslanecké sněmovně. Simona Šulcová Z vybraných případů v oblasti uplatňování práva na informace

49

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Dne 14. 7. 1997 Městské zastupitelstvo v Jihlavě projednávalo návrh na bezúplatný převod pozemků v tzv. lokalitě Karlův zámeček o celkové rozloze 95 207 m2 na společnost BOSCH Diesel, s.r.o. Zasedání se chtěl zúčastnit jako zástupce veřejnosti také poslanec Parlamentu ČR Čestmír Hofhanzl, který předtím veřejně vyjádřil své pochybnosti nad účelností převodu pozemků, které město Jihlava vykoupilo od restituentů. Představitelé města však první část zasedání zastupitelstva, kde se diskutovalo o okolnostech převodu pozemků, označili za “pracovní” s tím, že se jí veřejnost nemůže zúčastnit. Poslanec Hofhanzl byl zpočátku jednání zastupitelstva přítomen, starosta Jihlavy ing. František Dohnal však nejen že vykázal všechny zástupce veřejnosti (včetně novinářů), ale poslance Hofhanzla, který odmítl opustit jednací sál, nechal vyvést příslušníky městské policie. Ačkoliv veřejnost nesměla být přítomna zasedání, pracovníci firmy BOSCH Diesel, s.r.o., jejich tlumočnice a pracovníci Městského úřadu v jednacím sále zůstali. Teprve po více než dvou hodinách “neveřejného zasedání” byl do jednacího sálu umožněn přístup veřejnosti včetně poslance Hofhanzla. Diskuse o převodu pozemků však již skončila a veřejně proběhlo pouze samotné hlasování o převodu, přičemž pro hlasovalo 21 členů zastupitelstva z 30 přítomných. Poslanec Hofhanzl přitom od samého počátku poukazoval na to, že podle platného zákona o obcích (konkrétně podle ustanovení §40 zákona č.367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je každé zasedání obecního či městského zastupitelstva bezvýjimečně veřejné. Poslanec Hofhanzl se poté prostřednictvím advokáta obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud ČR. Poukazoval především na to, že došlo k porušení ústavně zaručeného práva na informace (podle čl.17, odst.5 Listiny základních práv a svobod) a porušení zákona o obcích, který označuje veškerá zasedání zastupitelstva za veřejná. Žádal, aby soud zrušil usnesení Městského zastupitelstva o převodu pozemků jako protiústavní a aby zakázal zastupitelstvu a dalším orgánům Města Jihlavy vylučovat veřejnost ze zasedání zastupitelstva. Ústavní soud ČR dne 1. 10. 1997 odmítl stížnost poslance Hofhanzla usnesením soudce-zpravodaje JUDr. Antonína Procházky – tedy bez jednání před senátem Ústavního soudu. Odmítnutí bylo v podstatě odůvodněno třemi formálními argumenty: že “chybí subjektivní prvek na straně stěžovatele”, že stěžovatel “má zcela jistě možnost jako významný ústavní činitel-poslanec uplatnit své návrhy jinou cestou” a že “vzhledem ke znění petitu stěžovateli nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva a svobody”. Podle poslance Hofhanzla a jeho právního zástupce je argumentace Ústavního soudu chybná. Násilný útok starosty města proti občanovi, který se chce zúčastnit veřejného zasedání obecního (městského) zastupitelstva, je bezprostředním zásahem do ústavně zaručených základních práv, konkrétně do práva na informace. Argument soudu, že Hofhanzl jako poslanec mohl uplatnit “své návrhy jinou cestou”, nemá žádnou oporu v právním řádu České republiky. Poslanec přece nemá ani více, ani méně práv v řízení před Ústavním soudem než ostatní občané. Tvrzení soudu, že “vzhledem ke znění petitu stěžovateli nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva a svobody”, je nejasné. Protože je podmíněno slovy “vzhledem ke znění petitu”, dá se např. vykládat i tak, že kdyby petit (tj. vlastní stěžovatelův návrh) byl formulován jinak, soud by porušení základních práv stěžovatele mohl konstatovat. Jestliže však měl Ústavní soud výhrady k formální podobě stížnosti, měl splnit svoji tzv. poučovací povinnost. Pokud totiž návrh nemá některé náležitosti, soud musí stěžovatele poučit a poskytnout mu lhůtu k odstranění vad návrhu. To se nestalo. Rozhodnutí Ústavního soudu je konečné a nelze ho napadnout žádným opravným prostředkem v rámci soudní soustavy ČR. Právní řád ČR a mezinárodní smlouvy, k nimž ČR přistoupila, však zakládají možnost obrátit se s tímto případem na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Soud zkoumá případná porušení evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění později přijatých protokolů, a jeho rozhodnutí jsou závazná pro české státní orgány. Poslanec Hofhanzl vyjádřil veřejně svoji vůli obrátit se na tento soud. Tomáš Rychlý

Postavení nevládních organizací Diskuse o postavení neziskových organizací v české společnosti, která probíhala i v minulém roce, je diskusí o rozměru demokracie v České republice. Má občan hájit svá Ústavou zaručená práva sám za sebe nebo se má spojovat s ostatními a vytvářet organizační struktury, které jsou mj. určeny i k ochraně nebo propagaci zájmů jejich členů? O značném počtu příznivců druhého řešení svědčí počet neziskových organizací v České republice, kterých je více téměř 40.000.

50

III. Občanská a politická práva Obvykle se mezi neziskové organizace řadí občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, církevní humanitární zařízení a nadace. Naproti tomu se samostatně hovoří o odborech, politických stranách, hnutích a o rozpočtových a příspěvkových organizacích. Mezi neziskovými organizacemi tvoří největší skupinu občanská sdružení. Jejich spektrum je velmi široké. Od sdružení, která mají nepatrný počet členů a jsou úzce zájmově zaměřena, až po sdružení s velmi početnou členskou základnou, která aktivně hájí zájmy svých členů nebo se zastávají zájmů obecných a která mohou být někdy z hlediska politiky považována za “nátlakové” skupiny. Přitom máme na mysli registrovaná občanská sdružení. Vedle nich však existují také neformální sdružení a skupiny, které svou činnost vyvíjejí na základě vzájemné dohody, aniž jsou oficiálně registrovány jako právnické osoby. Počty takových sdružení nejsou známy, ale patří mezi ně i extremistické skupiny, jako např. hnutí skinheads aj. Postavení občanských sdružení je upraveno zákonem č. 38/1990 Sb., o sdružování občanů. Občanská sdružení mohou vznikat z iniciativy nejméně tří fyzických osob, občanů ČR, kteří jako přípravný výbor zpracují stanovy občanského sdružení a požádají o jeho registraci civilně správní úsek ministerstva vnitra. Změny stanov se oznamují registrujícímu ministerstvu. Stát do vlastního života občanských sdružení nijak zásadně nezasahuje. Má však možnost rozpustit rozhodnutím ministerstva vnitra občanské sdružení, zjistí-li, že sdružení vyvíjí činnost, která je vyhrazena politickým stranám, organizacím sdružujícím občany k výdělečné činnosti nebo k zajištění výkonu určitých povolání (profesní komory apod.), případně která přísluší církvím a náboženským společnostem. Důvodem rozpuštění jsou též aktivity sdružení směřující k popírání nebo omezování lidských, politických nebo jiných práv občanů, rozněcování násilí nebo k jinému porušování ústavy a zákonů. Před rozhodnutím o rozpuštění však musí ministerstvo poskytnout občanskému sdružení, které svým jednáním naplňuje znaky dostačující k jeho rozpuštění, lhůty k nápravě. Teprve po marném uplynutí stanovené lhůty lze sdružení rozpustit. Velké diskuse byly v roce 1997 – v souvislosti s rasovými aj. útoky - vedeny k aktivitám hnutí skinheads a jiných hnutí s fašistickým zaměřením. Zde je nutno říci, že při prokázaném jednání opravňujícím rozhodnout o rozpuštění lze rozpustit pouze takové občanské sdružení, které je podle zákona č. 38/1990 Sb. registrováno. Vůči neformálním sdružením lze použít nástroje vycházející z právní úpravy práva shromažďovacího 12 a nepovolit či rozpustit shromáždění takovým sdružením svolané nebo organizované. Zákon o sdružování občanů z pohledu dnešní zkušenosti s činností neziskových organizací má některé nedostatky, které mají být napraveny novou právní úpravou. O úpravě zákona se hovoří od roku 1995. V roce 1998 se ukazuje reálná naděje na přijetí nového zákona o sdružování. Nová úprava by měla odstranit nerovnoprávnost cizinců a českých občanů při zakládání sdružení. Jak shora řečeno, přípravný výbor občanského sdružení musí tvořit tři čeští občané. V praxi to znamená, že k založení sdružení např. slovenských studentů v Čechách je nutné pro přípravný výbor najít tři české občany, kteří požádají o registraci takového sdružení, jehož členy pak budou cizinci. Listina základní práv a svobod však v úpravě práva sdružovacího nečiní rozdílu mezi českými občany a cizinci. V této souvislosti je nutno zmínit i právní úpravu povolování činnosti organizací s mezinárodním prvkem – zákon č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v ČSFR , který je rovněž v rozporu s Listinou základních práv a svobod tím, že stanoví odlišnou úpravu pro organizace cizinců. Nový zákon o sdružování by měl tento zákon zrušit. Nepochybným nedostatkem zákona je absence registru občanských sdružení jako veřejného seznamu, v němž by byly vedle názvu, sídla a účelu sdružení uvedeny osoby, které jsou oprávněny jednat jménem sdružení. Návrh zákona předpokládá vedení veřejného rejstříku občanských sdružení ministerstvem vnitra. Existující sdružení budou povinna doplnit v určité lhůtě údaje rejstříkem požadované. Problémy v praxi vyvolává také úprava zániku občanského sdružení z vůle jeho členů. Podle §12 zákona č. 38/1990 Sb. zaniká občanské sdružení dobrovolným rozpuštěním. Dále se stanoví, že se při zániku sdružení provede majetkové vypořádání bez dalšího určení. Zde se vytváří prostor pro různé právní výklady. Při praktickém použití těchto ustanovení pak může docházet k zneužití a úniku před odpovědností sdružení, neboť zde zánik znamená konec právní existence. Ministerstvo vnitra může pouze vzít zánik sdružení rozpuštěním na vědomí, aniž je mu dáno právo “výmaz” nepovolit, pokud nebyla řádně provedena likvidace sdružení tj. nebyly vyrovnány zejména dluhy sdružení. Nový zákon upraví proces zániku tak, že sdružení bude dáno právo rozhodnout o svém zrušení, ale po tomto rozhodnutí bude nutno v souladu s právními předpisy provést likvidaci 13 a teprve po jejím skončení bude možné požádat ministerstvo o výmaz sdružení s rejstříku. Ministerstvo výmaz nepovolí, nebude-li řádně provedena likvidace sdružení. 12 Zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím 13 Podle §70 a násl. obchodního zákoníku

51

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Pozornost bude nutno při zpracování nového zákona věnovat úpravě práva ministerstva vnitra rozpustit sdružení bez předchozí výzvy k zastavení zákonem nepovoleného jednání. Přestože i v takovém případě bude zachováno právo na soudní ochranu, musí již sám zákon dát státu takovouto možnost v přesně specifikovaných případech. Jakákoliv širší úprava oprávnění ministerstva k rozpuštění sdružení, počítající např. s případy, kdy bude sdružení porušovat právní předpisy, může vést k jejímu zneužití, např. vůči organizacím na ochranu lidských práv a ekologickým sdružením. V roce 1997 byl Parlamentem ČR po mnohaletém úsilí schválen zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, který nabyl účinnosti 1.1.1998. Zákon upravuje právní postavení stávajících nadací a zároveň zavádí do českého právního řádu nadační fondy jako nový typ právnické osoby. Nadace i nadační fondy jsou definovány jako účelová sdružení majetku vzniklá k dosahování obecně prospěšných cílů, které zákon demonstrativně vymezuje. Rozdíl mezi úpravou nadace a nadačního fondu tkví zejména v rozdílech v ekonomickém postavení. Majetek nadace tvoří nadační jmění a ostatní majetek nadace. K dosahování účelu, k němuž byla zřízena, může nadace užívat pouze výnosů z nadačního jmění a ostatní majetek. Naproti tomu nadační fond užívá k dosahování účelu všechen svůj majetek. Nadační jmění u nadace musí být nejméně v hodnotě 500.000,- Kč a pod tuto hodnotu nesmí klesnout. Pro nadační fond zákon nestanoví žádnou hranici nezbytného majetku, pouze vymezuje závazek majetkového vkladu zakladatele. Nadace účtuje vždy v soustavě podvojného účetnictví a roční účetní uzávěrku musí mít vždy ověřenou auditorem. Pro nadační fond se takovéto povinnosti stanoví až při vyšších hodnotách majetku nebo obratu. Hranicí jsou 3,000.000,- Kč. Pro nadace zákon konstruuje osvobození výnosů z nadačního jmění od daně z příjmů. Samotné nadační jmění nadace nelze zcizit a je tedy blokováno. Nadační fond z výnosů svého majetku a nadace z výnosů svého ostatního majetku daň z příjmů platí. Pro nadaci i nadační fond však zůstává zachováno právo stanovené §20 odst.7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, umožňující snížit základ daně až o 30% , nejméně o 100.000,Kč a nejvýše o 3,000.000,- Kč, za podmínky, že takto získané prostředky budou použity ke krytí nákladů souvisejících s činnostmi, z nichž získané prostředky nejsou předmětem daně, tj. na činnosti, které vyplývají z poslání organizace a jsou ztrátové. Zákon č.227/1997 Sb. rovněž novelizuje zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a daně z převodu nemovitostí, a stanoví osvobození od daně darovací jak pro nadační dary, tj. to, co nadace nebo nadační fond přijímá od třetích osob, tak pro nadační příspěvky, tj. to, co nadace a nadační fondy v souladu s účelem a podmínkami stanovenými ve statutu nebo nadační listině poskytuje třetí osobě. Nadace jsou z pohledu zákona předurčeny k tomu, aby jako velké “majetky” pomáhaly svou podporou širokému spektru subjektů, jsou určeny k dlouhodobé existenci, tak zvaně “na věčné časy”. Nadační fondy, které nejsou omezeny výší majetku, si - podle prvních náznaků- najdou své místo při realizaci rozsahem menších aktivit, určených k podpoře např. konkrétních subjektů. Jako příklad lze uvést nadační fondy při školách, výzkumných pracovištích, lékařských zařízeních apod. Důležitou změnou oproti stávající velmi kusé úpravě je změna registračního místa. Nadace a nadační fondy vznikají na základě rozhodnutí soudu o zápisu do nadačního rejstříku soudem vedeného, který je veřejným seznamem, z něhož si kdokoliv může činit výpisy. Zákon podrobně upravuje postavení statutárního orgánu – správní rady a kontrolního orgánu – dozorčí rady či revizora, stanoví pravidla pro hospodaření nadací a nadačních fondů. Důležité je zakotvení povinnosti zveřejňování výročních zpráv o činnostech nadace nebo nadačního fondu, o jejich hospodaření a o významných přijatých nadačních darech a poskytnutých nadačních příspěvcích. Význačné je i stanovení povinnosti omezit náklady na správu nadace nebo nadačního fondu určením procenta takto použitelných prostředků nadace nebo nadačního fondu, a to ve vztahu k výnosům nadačního jmění nadace nebo k výnosům majetku nadačního fondu, k celkové hodnotě nadačního jmění nadace nebo majetku nadačního fondu, případně k rozsahu nadací či nadačním fondem poskytovaných nadačních příspěvků (§22 zákona). Stávající nadace musejí do 31.12. 1998 rozhodnout, jakou cestu své další existence zvolí. Řešení se jim nabízí několik: 1.

Požádat v termínu do 31.12.1998 o zápis do nadačního rejstříku u místně příslušného rejstříkového soudu jako nadace nebo nadační fond. Nadace v takovém případě musí doložit existenci nadačního jmění v minimální hodnotě stanovené zákonem.

2.

Rozhodnout o své přeměně na obecně prospěšnou společnost a do 31.12.1998 požádat o zápis do rejstříku obecně prospěšných společností podle zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů. Toto se týká zejména nadací, které poskytují služby, např. škol, nestátních zdravotních zařízení, galerií, divadel, nadací poskytujících sociální služby apod.

52

III. Občanská a politická práva 3.

Sloučit se s jinou nadací za účelem vytvoření majetkové báze pro budoucí nadaci a do 31.12.1998 požádat o zápis přejímající nadace do nadačního rejstříku.

4.

Rozhodnout o svém zrušení, provést svou likvidaci a poté požádat okresní úřad, který nadaci registroval, o výmaz z dosavadního rejstříku nadací vedeného okresním úřadem.

Cílem zákona č. 227/1997 Sb. v žádném případě není vyvolat likvidaci a snížení počtu stávajících nadačních subjektů. Cílem je dát nadacím a nadačním fondům právní úpravu, která jasně stanoví pravidla jejich chování, definovat je výlučně jako sdružení majetku jednoznačně a nenávratně určeného pro obecně prospěšné účely a z toho důvodu je rovněž podřídit veřejné kontrole. Každá nadační aktivita, která může být někomu prospěšná, která na sebe váže aktivitu a občanskou angažovanost občanů při podřízení se režimu zákona má právo na své zachování. V přímém rozporu s tím jsou aktivity četných okresních úřadů, které mezi nadacemi šíří názory, že nadaci, která nemá k dispozici prostředky ve výši 500.000,- Kč, je nutno zrušit. Je otázkou, zda je to způsobeno nízkou odbornou úrovní pracovníků státní správy na úrovni okresů nebo jejich snahou eliminovat nadace, avšak pro takové jednání není žádný zřetelný důvod. Třetím základním typem neziskových organizací v ČR jsou obecně prospěšné společnosti (OPS) zřizované na základě shora uvedeného zákona č. 248/1995 Sb., přijatém s vědomím, že se tím vytváří prostor pro činnost organizací nadačního typu, které poskytují spíše služby než prostředky pro naplnění svého účelu. Proto také zákon 277/1997 Sb. obsahuje výše zmíněné ustanovení o možnosti transformace stávající nadace na obecně prospěšnou společnost. Počet obecně prospěšných společností roste, a to i přes rozpaky, které zákon 248/1995 Sb. provázejí. Tyto organizace si již našly své místo v neziskovém sektoru. Další zvýšení jejich počtu lze předpokládat s souvislosti s transformací nadací. Praktická realizace zákona však ukazuje na potřebu novelizace některých jeho ustanovení. Novelizace by se měla vyřešit následující nedostatky současného zákona, spočívající mj. v tom, že -

nelze odvolat člena správní rady, porušuje-li předpisy OPS a poškozuje pověst OPS;

-

členství ve správní a dozorčí radě je omezeno zákazem souběhu s výkonem pracovně právního a obdobného vztahu k OPS u osob blízkých členovi správní nebo dozorčí rady, což nepřiměřeně omezuje okruh osob způsobilých k výkonu čestné funkce člena řídícího nebo kontrolního orgánu OPS;

-

vymezení pravidel pro hospodaření OPS je nejasné, zejména je nevyhovující konstrukce rezervního fondu, do něhož lze jedině přenášet výsledek hospodaření na konci kalendářního roku;

-

není dostatečně rozlišena hlavní činnost OPS od doplňkových činností;

-

je znemožněno financování projektů OPS z více veřejných zdrojů, tedy např. kombinace dotace státní a obecní.

Připomínky vůči zákonu zaznívaly v diskusích s představiteli obecně prospěšných organizací a také v souvislosti s připravovanou transformací státních rozpočtových a příspěvkových organizací z úst představitelů ministerstev i samotných státních organizací, podle kterých není zákon v současné podobě vhodným nástrojem pro transformaci státních rozpočtových a příspěvkových organizací. Ve vztahu k OPS zmíníme ještě jeden problém, který svým způsobem ukazuje na fungování státní a soudní moci v ČR. Jedná se o problémy týkající se úhrady soudních poplatků. Některé soudy, např. Krajský obchodní soud v Praze, si jako podmínku zápisu do registru kladou úhradu 3.000,- Kč soudního poplatku, a to přesto, že podle zákona o soudních poplatcích je zpoplatněn pouze zápis do obchodního rejstříku. Zdůvodňují to mj. tím, že registr obecně prospěšných organizací vedou jako součást obchodního rejstříku. Jinde, např. u Krajského obchodní soudu v Brně a u Krajského soudu v Plzni není za zápis do rejstříku OPS poplatek vyžadován. Ministerstvo financí zastávalo v této souvislosti názor, že zápis OPS do rejstříku nepodléhá poplatku, neboť obecně prospěšné společnosti a procedury s jejich zápisem spojené nejsou uvedeny v zákoně o soudních poplatcích, které zpoplatnění jednotlivých úkonů soudů stanoví. Ministerstvo spravedlnosti naopak tvrdilo, že zápis OPS podléhá soudnímu poplatku, neboť zákon č. 248/1995 Sb. stanoví, že pro řízení ve věcech rejstříku platí ustanovení obchodního zákoníku a občanského soudního řádu obdobně. Ministerstvo spravedlnosti se však při zastávání uvedeného názoru musí vyrovnat se skutečností nejednotného postupu soudů a s tím, že rejstříkové soudy, které nevybíraly soudní poplatek, zkrátily státní rozpočet. Zde ministerstvo spravedlnosti evidentně nesplnilo svou roli dohledu nad činností soudů. Nejedná se o zasahování do rozhodovací pravomoci soudů, ale, zjednodušeně řečeno, o jednotu v administrativních postupech. Od 1. ledna 1998 je problém soudních poplatků za registraci OPS vyřešen. Zákon č. 227/1997 Sb. osvobozuje od soudních poplatků nejen řízení ve věcech nadací, ale pro posílení právní jistoty, právě s ohledem na vzniklé spory, stanoví osvobození od těchto poplatků také ve věcech obecně prospěšných společností. Nezbytnost dořešit zpoplatnění OPS zapsaných do rejstříku před 1. 1. 1998 však zůstává.

53

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Při hodnocení pozice neziskových organizací v ČR v roce 1997 je nutné zmínit aktivity Rady pro nadace, která je poradním orgánem vlády, původně zřízeným pro přípravu rozdělení prostředků vyčleněných v rámci privatizace pro potřeby nadací. Ministr Pavel Bratinka, kterému problematika neziskových organizací příslušela, byl veden snahou z tohoto orgánu učinit poradní, konzultační a koordinační orgán vlády pro otázky neziskového sektoru. Vycházel i z požadavku vytvořit příznivé podmínky pro rozvoj třetího sektoru a tím přispět k naplnění jednoho z kritérií pro vstup ČR do Evropské unie. Proto navrhl doplnění členů Rady pro nadace o zástupce neziskových organizací v celém spektru od občanských sdružení přes nadace po OPS. Nově koncipovaná Rada měla zpracovávat a posuzovat koncepční a realizační podklady pro rozhodování vlády týkající se činnosti neziskových organizací, posuzovat a navrhovat způsob jejich financování, shromažďovat údaje o vývoji a trendech v neziskovém sektoru, podporovat informovanost neziskových organizací o právních podmínkách jejich působení a o možnostech veřejně prospěšných činností a jejich financování. Zároveň rada měla podporovat mezinárodní styky odborníků neziskových organizací se zahraničními a mezinárodními institucemi a spolupracovat s ministerstvy, jejichž resortů se zejména týká aktivita neziskových organizací. Vláda navrhované postavení Rady neakceptovala, což pouze svědčí o celkovém přístupu minulé exekutivy k otázkám občanské společnosti. Rada pro nadace se z rozhodnutí ministra Bratinky přes odmítnutí vládou scházela v rozšířeném obsazení, kdy zástupci neziskových organizací byli zváni na jednání Rady jako stálí hosté. Základní náplní práce Rady v roce 1997 bylo vyřešení otázky, jak naložit s prostředky z druhé vlny kupónové privatizace, které jsou určeny pro činnost nadací v ČR – tj. prostředky tzv. Nadačního investičního fondu. Po rozsáhlých diskusích byla většinou hlasů přijata zásada rozdělit existující prostředky do nadačního jmění nadací, registrovaných podle nového zákona, které splní požadavky výběrového řízení. Sledováno mělo být rovnoměrné rozdělení do jednotlivých oblastí, v nichž nadace působí. Následně měla být sledována i hlediska regionální. Navržené zásady však nebyly vládou přijaty. Politické změny z konce roku 1997 tento vývoj zatím přerušily. Není jisté, zda a kdy se nová vláda bude ochotna zabývat otázkou prostředků pro nadace. Ty tak nadále zůstávají v držení Fondu národního majetku, ačkoliv již po několik let měly a mohly sloužit nadacím. Druhým zásadním materiálem, který Rada pro nadace připravovala, byl “Rozbor financování občanských sdružení ze státního rozpočtu”, který předpokládal navazující přijetí právní úpravy poskytování dotací občanským sdružením a dalším neziskovým organizacím. Ta by měla nahradit nevyhovující “Zásady pro poskytování dotací občanským sdružením ze státního rozpočtu” z roku 1992. Před zpracováním Rozboru byla Radou zmapována situace v jednotlivých resortech. Ukázalo se, že příspěvky ze státního rozpočtu jsou poskytovány pouze občanským sdružením. Obecně prospěšným společnostem s výjimkou ministerstva kultury žádné ministerstvo dotace neposkytuje, ačkoliv jim zákon č.248/1995 Sb. možnost žádat o dotace z veřejných rozpočtů garantuje. Pro poskytování příspěvků občanským sdružením není stanoven jednotný postup. Některá ministerstva nevypisují ani výběrové řízení a poskytují dotace po několik let stejnému uzavřenému okruhu občanských sdružení a tím je vlastně staví do jakési výlučné pozice. O udělení příspěvků nerozhodují nezávislé komise, ale většinou pouze úředníci. Ukázalo se, že ministerstva prakticky nevyužívají možnosti zadávat neziskovým organizacím zakázky podle zákona č. 199/1995 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Ani zmíněný rozbor však vláda dosud nepřijala a jeho osud v nejisté politické situaci je rovněž nejistý. V souvislosti s otázkou získávání finančních prostředků neziskovými organizacemi je nutno se zmínit ještě o jedné skutečnosti. Zejména s rozšiřujícím se počtem OPS jako organizací poskytujících služby, a to za úplatu, se objevují diskuse o výdělečných aktivitách neziskových organizací. Tyto organizace jsou mnohdy přestaviteli státu a obcí i širokou veřejností chápány jako organizace, které svou vlastní činností nemohou či nesmějí vytvářet zisk. To je mylná představa. “Neziskovost” jako základní znak těchto organizací znamená, že vytvořený zisk nesmí být rozdělen mezi zakladatele, členy orgánů, zaměstnance, členy sdružení, ale musí být použit k dalšímu rozvoji organizace. Tuto skutečnost jednoznačně vyjádřil zákon č. 248/1995 Sb. Neziskové organizace mohou být a v zahraničí mnohdy jsou velmi bohaté subjekty, které své prostředky používají pro blaho třetích osob a nikoliv pro osobní prospěch osob s neziskovou organizací spojených. Proto je oprávněně požadováno, mj. i na mezinárodních konferencích, aby slovo “neziskový” bylo opuštěno a jako vhodnější se pro tyto organizace zavádí označení “občanské organizace”, neboť to lépe vystihuje jejich obsah. Ale i tento pojem byl v České republice natolik zpolitizován, že je zatím obtížné jej jednoznačně užívat.

Lenka Deverová, Petr Pajas

54

III. Občanská a politická práva

Práva žen Prosazování principu rovnosti žen a mužů Princip rovných práv a příležitostí obou pohlaví, mužů a žen, je zakotven v řadě mezinárodních úmluv o lidských právech i v příslušných právních normách demokratických států. Lze s potěšením konstatovat, že na základě vnitrostátních a zejména mezinárodních podnětů se česká vláda začala zabývat problematikou prosazování rovných příležitostí pro muže a ženy a začíná ji považovat za součást své politiky. Pokud jde o podněty mezinárodní, nutno mít na mysli především závazky plynoucí z Úmluvy o zákazu všech forem diskriminace žen (OSN), k níž ČR přistoupila, dále plynoucí ze závěrů “Akční platformy IV. světové konference o ženách v Pekingu” a následného programového dokumentu “Realizace Akčního programu schváleného IV. konferencí o ženách”, přijatého v Bukurešti v září 1996. Jde bezesporu též o reakci na požadavky řady nevládních organizací prosazujících zájmy žen. A jde také - zřejmě na prvním místě - o naplnění požadavků na změny právních přepisů v ČR ze strany Evropské unie. Dne 7.1.1997 vzala vláda svým usnesením na vědomí informaci o postavení žen ve společnosti, pověřila ministra práce a sociálních věcí koordinovat vnitrostátní agendu týkající se postavení žen ve společnosti, a zároveň si od Ministerstva práce a sociálních věcí vyžádala, aby předložilo do konce března roku 1998 širší dokument, obsahující formulaci postupů a priorit vlády v otázkách postavení žen ve společnosti. Vláda ČR současně uložila všem ministerstvům, aby věnovala otázkám postavení žen ve společnosti zvláštní pozornost a aby s ministerstvem, koordinujícím řešení zmíněných otázek, spolupracovala. Přesto, že jde o rovnost žen a mužů, nutno konstatovat, že z některých přípravných materiálů a textů se vytrácí problematika mužů, ačkoli ve společnosti existují specifické problémy mužů, které volají po řešení. Jde například o nerovné postavení mužů - otců v rozvodových řízeních, kdy stále existuje vysoká preference žen matek (94%) pokud jde o určování péče o děti, jde o nedořešené postavení mužů - otců, kteří jsou mnohdy po rozvodech - v rozporu se zákonem - vylučováni z péče o děti. Tato asymetrie v reálném, ale i právním postavení mužů a žen má mj. za následek, že značná část dětí z rozvedených rodin ztrácí právo žít a stýkat se s oběma rodiči, prožívat jejich lásku a péči, a vytvářet si žádoucí vzorce rodinného chování pro svůj příští život. Jde ovšem též o vysoké počty mužů-bezdomovců, mužů-alkoholiků, mužů-delikventů (překračující enormně počty žen ve zmíněných situacích), které svědčí o vysokém stupni sociální a psychické zranitelnosti, nepřizpůsobivosti a sociální patologie, nad nimiž je nutné se zamýšlet, analyzovat je (i z hlediska komparace existenciální situace obou pohlaví) a hledat jejich nápravu. V rozborech problematiky rovného postavení mužů a žen je nutné se těmito a dalšími otázkami zabývat s vědomím, že diskriminováni či sociálně handicapováni mohou být jak ženy, tak i muži. Přesto se všeobecně a z velké části právem předpokládá, že jde především o ženy, které jsou ve společnosti různými způsoby diskriminovány. O které problémy jde především? Jde o: 1.

zajištění rovných příležitostí žen a mužů v přístupu k ekonomické aktivitě a v odměňování (v roce 1996 činil procentní rozdíl v průměrných měsíčních mzdách 35,5% v neprospěch žen);

2.

zajištění rovných příležitostí žen a mužů ve vzdělávacím a kvalifikačním procesu;

3.

vyrovnávání sociálního postavení žen a mužů pečujících o děti a potřebné členy rodiny; podpora rodinného života;

4.

potlačování násilí páchaného na ženách (někdy i na mužích);

5.

podporu služeb pomáhajících rodinám, sociální pomoc a podporu rodinám a osamělým rodičům včetně nových, moderních forem sociální pomoci (zejména rodinám ze znevýhodněného sociokulturního prostředí, sociálně slabším, rodinám s více dětmi a rodinám se zdravotně postiženým či nemocným členem / dítětem);

6.

sledování zdravotního stavu žen, mužů, dětí, zvláště v rámci zdravotní prevence;

7.

účast žen v rozhodovacím procesu (stále je v ČR nízký podíl žen ve vedoucích funkcích);

8.

utváření nového obrazu žen, mužů, jejich rolí a rovnosti jejich příležitostí ve veřejném mínění, ve společenském i soukromém životě;

9.

sledování postavení mužů a žen v menšinových skupinách a řešení jejich specifických problémů;

10. sledování a vyhodnocování účinnosti a uplatňování principu rovného postavení mužů a žen; sledování a rozbor statistických údajů, zdokonalování statistik.

55

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Tyto jmenované a jistě ještě i další otázky či aspekty mají být rozpracovány ve zprávě MPSV pro schůzi vlády v březnu 1998. Úsilí prosazovat rovná práva a příležitosti mužů a žen v různých oblastech života naší země je bezesporu chvályhodná. Půjde jistě o to, aby velká předsevzetí nezůstala uzavřena jen v politických kuloárech a úředních šanonech, ale aby se stala věcí veřejnou a občanskou, aby vstoupila do života celé naší společnosti a stala se neoddělitelnou součástí jejího demokratického rozvoje, jejího naplňování principů lidských práv. Libuše Šilhánová

Politická reprezentace žen Otázka nedostatečného zastoupení žen v politice se může jevit jako něco, co již nesouvisí s lidskými právy. Ženy přece u nás již dávno “obdržely” pasivní i aktivní volební právo. Z druhé strany se pak může zdát, že nesouvisí ani s vážnými reálnými problémy jako je např. násilí na ženách a v jejich světle může působit jako jakási “luxusní” záležitost. Tato stať se pokusí ukázat, že s oběma naopak souvisí velmi úzce, a že se politické zastoupení žen dotýká stavu naší demokracie víc, než by se mohlo zdát. Následující teze by to měly doložit. 1. Českým ženám se dostalo formálního zrovnoprávnění s muži paragrafem 106 první Československé ústavy z roku 1920, jenž zní: “Výsady pohlaví se neuznávají”. Vše ale nasvědčuje tomu, že pasivní volební právo, které tímto aktem ženy mj. získaly, do dnešního dne není dostatečně naplňováno. Není sdostatek zarážející, že v roce 1930 byly ženy zastoupeny v parlamentu zhruba deseti procenty a o šedesát šest let později, před volbami 1996, opět asi deseti procenty? Patří-li k obvyklým povrchním vysvětlením, proč je v naší politice zastoupeno malé procento žen, argument, že o výběru na politické posty mají rozhodovat schopnosti, jak je možné, že se do podílu politické reprezentace žen nijak nepromítl obrovský vzestup ženské vzdělanosti, profesní kvalifikace a ženského veřejného sociálního statusu vůbec, k němuž během těch šestašedesáti let došlo? Je pravda, že po posledních volbách do poslanecké sněmovny v roce 1996 se procento poslankyň zvýšilo a že ze dvou set poslanců je třicet žen, tj. patnáct procent, ale není zatím zřejmé, jedná-li se skutečně o vzestupný trend nebo jen o shodu okolností. V následných volbách do senátu obsadily ženy zhruba 11 procent křesel. V československé vládě zasedla žena poprvé až v první komunistické vládě (Ludmila Jankovcová), ale i to byla výjimka, další vlády již byly výhradně mužské. Po roce 1989 se ženy ve vládě na krátký čas objevily, pak z ní opět vymizely. Současné dvě ministryně v české vládě stále představují drtivou menšinu. Nejiná je situace v diplomatických službách. 2. V této situaci je třeba položit základní otázku: Je toto nízké zastoupení žen ve vysoké politice zcela a výhradně výsledkem svobodné vůle žen? Ukáže-li se, že nikoli, je třeba nazvat věci pravým jménem, totiž konstatovat, že z hlediska pohlaví není náš demokratický systém spravedlivý, že v něm působí sexistický princip, nebo že máme v naší zemi co činit s nenaplněnou či neúplnou demokracií. Jinými slovy, že nejsou důsledně naplňována občanská práva žen, a tím ani lidské právo mít vliv na rozhodování o podmínkách vlastního života. 3. Je známo, že projevení svobodné vůle nemusí bránit jen přímé a výslovné zákazy - ty u nás skutečně již neplatí. Platí však nepsané bariéry v podobě tradičních předsudků týkajících se domnělé politické kompetence mužů a nekompetentnosti žen, to, čemu na Západě výstižně říkají “skleněný strop”, neviditelná bariéra, zejména pro vertikální kariérový vzestup žen ve všech profesních oblastech, zvláště jedná-li se o nejvyšší posty, a těmi vysoká politika je. Je namístě zdůraznit, že přemýšlivá česká veřejnost si je těchto nepsaných bariér dobře vědoma, jak ukázal první výzkum veřejného mínění, organizovaný na podzim 1995 agenturou DEMA a uveřejněný v Magazínu MF Dnes. Výsledky výzkumu ukazují, že převažuje mínění, podle něhož příčina nízkého politického zastoupení žen není v ženách samotných, ale ve společenském prostředí, jež je znevýhodňuje nebo jim klade překážky. Tedy názor, že ženy zde nemají rovné šance. Představují ho výroky: “Nejsou pro to podmínky” (16%), “Muži mezi sebe ženy nepustí” (13%), “Není to u nás zvykem” (9%), “Nízká emancipace” (7%), “Politické strany je nestavějí na kandidátky” (7%), “Klaus je v politice neuznává” (2%) - sečteno to činí 54%. Jen menšina se domnívá, že “Ženy do politiky nepatří” (7%) nebo že “Nejsou schopné” (8%). Tyto dvě skupiny lze z jistého hlediska sloučit: společné mají to, že buď reflektují handicap či diskriminaci žen, nebo ji svým postojem schvalují. Vynikne to zejména v konfrontaci s podílem těch, kdo věří, že ženy o politiku “nemají zájem” (pouhých 7%). Tento mýtus, jak se zdá, padl. Podle všeho mu dnes nejvíc věří sami politici a část novinářů, kteří tak začali zaostávat za vývojem veřejného mínění. 4. Jestliže mýtus o svobodně zvolené ženské absenci ve vrcholné české politice padl, je na pořadu dne otázka zda, proč a jak reprezentaci žen v politice aktivně podporovat. Tím spíše, že zřejmě není třeba pochybovat o tom, že veřejnost si nápravu tohoto stavu přeje. Názoru, že ženy do politiky patří, je ve

56

III. Občanská a politická práva zmíněném výzkumu "spíše nakloněno" 69% respondentů, z toho 84% žen by si přálo ve vládě ženu a 70% považuje zapojování žen do politických funkcí za prospěšné pro společnost. Zvlášť překvapivé je zjištění, jak výrazně se od listopadu změnil názor respondentů na případné kvóty. Více než 60% by uvítalo nějakou zákonnou normu (!) v tomto směru. Navzdory těmto postojům se v naší demokracii stále nachází málo skutečné vůle v rovině občanské (nezávislé organizace, iniciativy, hnutí) i politické (strany, parlament aj.) se touto otázkou aktivně zabývat. Proč tomu tak je, patří již do dalšího okruhu otázek, který vyžaduje hlubší ponor do problematiky “Ženy a politika v české společnosti”. Tato problematika má vždy dvojí rozměr: jedním je význam působení žen v politice a druhým charakter politiky, tj. toho, co rozumíme pojmem “politika” nebo “politikum”. 5. Kolem otázky působení žen v politice panuje u nás značné zmatení pojmů. Přestože, jak jsme viděli, veřejnost požaduje větší zastoupení žen, rozmanité odpovědi na to, proč je třeba brát zřetel k “biologickému faktu” pohlavní rozdílnosti, prozrazují nejistotu v této otázce. Základní teze, kterou nutno zdůraznit, je ta, že biologie je ve skutečnosti tou nejméně podstatnou stránkou tohoto problému. Jde totiž o to, že všechny ženy jako skupina - představují ve vztahu k politice politicky (nikoli biologicky) definovanou skupinu. Politicky definovanou skupinou se staly v době sepisování moderních evropských ústav, jejichž vzorem se stal Napoleonův kodex neboli Code civil z roku 1804. Tímto občanským zákoníkem, jímž se inspiroval také rakouský Všeobecný občanský zákoník (Das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch) z roku 1811, platný na našem území až do nové Československé ústavy z roku 1920, byly ženy z politiky vyloučeny “jako ženy”, byly tedy jako skupina politicky vyznačeny coby “neobčanky”. Zastávám názor, že navzdory svému aktivnímu i pasivnímu volebnímu právu (de iure) jsou ženy v myslích řady lidí i nadále takto vyznačeny (de facto). Stačí k tomu malý test: zkusit obrátit zdánlivě celkem rozumný výrok Václava Klause, že “nemá smysl cpát ženy do politiky za každou cenu”, ve výrok “nemá smysl cpát muže do politiky za každou cenu”. Takový výrok by patrně nikoho nenapadl již proto, že muži do politiky patří jaksi automaticky - jsou tedy rovněž v obecném povědomí stále ještě “jako muži” specificky politicky definováni. Jiným testem je představa, že v parlamentu sedí devadesát procent žen a deset procent mužů, příp. že ve vládě se muži mohou vyskytovat výjimečně a nahodile. 6. Ženy jsou ovšem v důsledku historicky zděděné dělby práce mezi pohlavími “jako ženy”, tj. jako skupina, definovány také sociálně. Jejich život je v drtivé většině organizován odlišně než život mužů. Jeho velkou část představuje např. péče o závislé jedince, kteří tvoří v každé společnosti obrovské procento, jež má stále tendenci narůstat. Nejsou to jen nezaopatřené děti, ale i staří lidé, nemocní či postižení příbuzní. Tato péče představuje obrovskou společenskou práci, která se nestala dosud předmětem politiky v míře, jaká jí náleží. Nestaly se jí tedy ani ženy samy, které tuto práci ve většině případů vykonávají. Toto sociální specifikum žen je nejen základem jejich odlišné občanské zkušenosti, ale obsahuje další implikace pro život žen především ve veřejné oblasti, jako je ztížené pracovní a kariérové uplatnění apod. Částečný podíl na tomto sociálním určení ženy nese i biologická určenost ženy, její schopnost rodit a kojit, která rovněž nikdy není jen osobní záležitostí, ale společnost pro ni vždy vytváří určité podmínky v podobě povahy a míry společenské podpory mateřství ve všech ohledech, úrovně gynekologické péče apod. Tím je míněno, že i biologické určení se ve vztahu žen a politiky stává sociálním a politickým tématem a konstituuje ženskou skupinu jako skupinu s určitou sociální zkušeností a politickými zájmy. 7. To souvisí s druhým rozměrem této otázky: s tím, jakou máme a jakou chceme mít politiku. Obsahová náplň polistopadové české politiky byla dosud velmi chudá, silně redukovaná na (rovněž omezený) právnický a ekonomický program. Všimněme si, že teprve v předvolební kampani třetích demokratických voleb začaly strany soupeřit také na základě rozdílných představ o sociální politice. Krystalizace propracovaných programů sociální politiky je však teprve v začátcích. Svědectvím toho, jak se dosud odsouvá politická agenda související se soukromým životem, v němž -jak bylo řečeno- se nejvýrazněji liší ženská a mužská organizace života, je oddalování novely zákona o rodině. Naší politice tedy stále ještě chybí rozsáhlé spektrum témat, jimiž by se měla zabývat a jež jsou ve vyspělých zemích samozřejmou součástí politiky. 8. Zvláštní skupinu chybějících témat představuje to, co lze pracovně nazvat “ženskou agendou”, i když tato má vždy dopad i na děti, na muže a na společnost vůbec. Tato agenda zde dávno existuje, ale čeká na svoji transformaci z polohy soukromé do polohy politicky významné. Jinými slovy, existuje zde řada vážných společenských problémů, které však dosud nebyly kvalifikovány jako politikum. K tomu je zapotřebí, aby ženy, včetně političek, začaly brát tyto problémy za své. Pak bude také zřejmé, že ženy nepatří do politiky jen proto, aby ji “zjemnily”, aby do ní vnesly jakýsi neurčitý “ženský prvek”, jak se často uvádí. To by asi pro politický program bylo dost málo. Patří tam proto, že na základě své odlišné sociální a občanské zkušenosti vládnou specifickými kompetencemi v oblasti tzv. ženské agendy. Není snad ani třeba dodávat, že tato agenda nemůže a nesmí být jediným programem političky, ale že představuje “zvláštní” kompetenci, jakousi kompetenci “navíc”, kterou mohou případně kompenzovat větší kompetence mužů “jako mužů”, např. v oblasti obrany.

57

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Co se touto agendou rozumí? Existují reálné problémy dvojího typu. a)

Problémy, které se týkají jen určitých skupin žen. Můžeme sem zahrnout problémy matek samoživitelek, obchodu se ženami, prostituce, domácího násilí a podobně, které zatím nejsou artikulovány jako politikum, protože jsou - s výjimkou první skupiny - vnímány jako marginální a extrémní. Nejsou ale jako politikum formulovány také proto, že zde nebyla kultivována ženská solidarita a většina ostatních žen si myslí, že jim se to nemůže stát, že jich se to netýká. Neuvědomují si, že již sama bagatelizace těchto problémů znevažuje každou problematiku, která je vnímána jako “typicky” ženská.

b) Okruh problémů, které se naopak týkají drtivé většiny českých žen ze všech sociálních skupin. Je to ono těžké téma, jak spojit práci a rodinu, které podle mého názoru bude stále palčivější. Zdá se totiž, že žen je po revoluci víc potřeba jak v rodině - vzhledem k tomu, že děti jsou dnes více ohroženy drogami, že je třeba více hlídat jejich start do života v novém konkurenčním prostředí atd. - tak ve výdělečné sféře k tomu, aby se udržel ekonomický standard rodin. Obě tyto funkce musí ženy dnes vykonávat ještě víc “naplno” než dřív. Z výzkumů založených na hloubkových rozhovorech vím, že ženy o těchto problémech vědí, ale říkají: to si každá musí vyřešit sama, to je osobní problém, nic pro politiku. V tom se mýlí. Tento názor možná souvisí se značnou privatizací života za komunismu, kdy lidé nebyli zvyklí diskutovat řadu věcí na veřejnosti. A tento nezvyk stále přežívá. Přitom se jedná o závažné politikum, které by se mělo stát předmětem politických úvah a jednání. Takto situace zatím tematizována není, i když se z ní politikum může brzy stát zvláštní oklikou. Mladé ženy na ni v nových společenských podmínkách již zareagovaly výrazným posunem sňatečního věku, jenž se již projevil v rekordně nízké natalitě. Někteří politici začínají uvažovat o pronatální politice, která má ale zatím velmi daleko ke komplexnímu hledání souvislostí s ženskou otázkou. S postupující čitelností sociální politiky lze v budoucnu očekávat také narůstající vnímavost pro to, že jednotlivé zákony mohou přinášet větší výhody či nevýhody jednomu pohlaví a politici budou muset brát na vědomí odlišné “občanské zkušenosti” voličů a voliček. 9. Vzhledem k tomu, že české političky si vztah k této agendě dosud nevytvořily a nechávají tak po mém soudu ležet ladem i své zvláštní politické kompetence, řada lidí si klade otázku, zda se vstupem žen do politiky vůbec něco změní, jestliže se v ní budou chovat “jako muži”. Tato otázka má opět více aspektů. Základem všech je však skutečnost, že muž je v politice tradičně vnímán jako norma a jeho politické chování není sledováno v souvislosti s jeho pohlavím. Přítomnost žen v politice zdaleka není takovou samozřejmostí, a proto je žena v politice “ostřeji” sledována. Nejen to: z jejího případného osobního selhání je tendence činit selhání skupinové, vývod, že ženy se do politiky nehodí (v českém tisku se v nedávné době objevila řada podobných “závěrů”). U muže je selhání vždy jen věcí jednotlivce, na hodnocení politické kompetence mužů jako skupiny nemá pražádný vliv. Pokud jde o očekávání spojené s chováním političek, je populace rozdělena: část očekává, že se budou chovat stejně razantně jako muži, že budou naplňovat tzv. mužské standardy, druhá naopak čeká, že ženy vnesou do politiky ženskost, budou se chovat jinak než muži. To vše znamená pro ženy v politice obtížnější, psychicky náročnější situaci, a tím další “skleněný strop”. Kromě toho to také znamená, že dokud bude žena ve vysoké politice spíše výjimkou, nelze očekávat okamžitý vliv žen na politickou kulturu. Je dokázáno, že k takové změně stylu může dojít až při určitém podílu zastoupení druhé skupiny, v tomto případě až při přibližně čtyřicetiprocentním zastoupení žen. Do té doby určuje pravidla skupina, která je v převaze. Proto z chování onoho malého počtu žen, které dnes u nás v politice působí, nelze v tomto ohledu činit žádné závěry. 10. Dosud zde otázka žen v politice jakožto otázka demokracie byla pojednávána z hlediska zastoupení skupinových zájmů a kompetencí žen. Avšak tím, že je ženám znesnadněn vstup do politiky jako skupině, přichází politický život o potenciální individuální politické talenty z řad žen. Lze to říci ještě jinak: skupinová nerovnost šancí brání zcela svobodné realizaci žen jako individuí. To nejen zpochybňuje platnost liberálních a demokratických principů, ale je ochuzena celá společnost. Již v roce 1869 na to ve své slavné knize O poddanství žen upozorňoval významný anglický liberál John Stuart Mill. Zastával názor, že z nepřítomnosti žen v kterékoli profesní oblasti má škodu celá společnost, neboť nemá možnost využívat služeb těch nejlepších jedinců obou pohlaví a je nucena využívat služeb i méně schopných jedinců pohlaví privilegovaného. 11. Je zřejmé, že nepsané bariéry a skleněné stropy jsou velmi mocné a že bez aktivní snahy odstranit sexismus ve věci politické definice žen a mužů se nerovnost politického zastoupení obou pohlaví odstraňuje velmi pomalu, třeba i o nula procent za sedmdesát let, jak jsme viděli. Jaká je tedy možná aktivní politika ve prospěch vyšší politické reprezentace žen, kterou známe jako kvotaci? Je možná ve dvou liniích: stranické a státní. Stranická linie je již uplatňována v praxi mnoha vyspělých zemí, státní je doporučována v řadě mezinárodních lidskoprávních dokumentů. S jejich využíváním dosud žádná země nezačala, ale existuje zde rostoucí tlak v tomto směru ze strany nadnárodních ženských a lidskoprávních organizací.

58

III. Občanská a politická práva Je třeba zdůraznit, že žádné z vyzkoušených či navrhovaných řešení není koncipováno tak, že by bylo v rozporu se základními demokratickými principy. Platí zásada, že se nesmí v žádném případě zasahovat do voličovy svobodné volby a tím méně do volebních výsledků. Lze však bez jakéhokoli ohrožení demokracie zasahovat do volební nabídky. Klíčovým okamžikem vytváření koridoru pro vstup žen do politiky je proto sestavování volebních kandidátek. Potom existují dvě možnosti: buď je ponecháno vnitrostranickému demokratickému rozhodnutí jednotlivých stran, zda součástí jejich programu bude aktivní podpora ženské reprezentace, resp. politika rovných příležitostí pro vstup do politiky, nebo tuto politiku rovných příležitostí stranám doporučí či dokonce zákonem určí stát parlamentním zákonem vzešlým rovněž z demokratického hlasování parlamentních stran. Politika aktivní podpory rovného pasivního volebního práva se děje prostřednictvím kvót pro volební listiny. (Ojedinělý - a volebně úspěšný - experiment, který zavedla švédská Sociální demokracie před mnoha lety, již ani o kvótách nehovořil: stanovil zásadu, že každé sudé místo na kandidátce bude žena.) Cesta dobrovolného vnitrostranického rozhodnutí pro tento postup předpokládá určité politické prostředí a velmi závisí na veřejném mínění. U nás dosud ženy usilující o politickou kariéru většinou potlačují svoji ženskou identitu a zdůrazňují svou identifikaci s genderově neutrálním politickým programem strany. To však neznamená, že také strana je takto loajální k nim, že žena kandidátka je také jako občanské “neutrum” brána a že její pohlaví nehraje vůbec žádnou roli. Naopak, její nominace velmi záleží na tom, jaké má žena podle názoru strany šance na zvolení. Proto je kromě vnitrostranické diskuse důležité, aby zde existoval určitý tlak ze strany veřejnosti, jakýsi příslib, že veřejnost nebo alespoň voličky proženskou politiku ocení. Druhý postup, takříkajíc pod tlakem shora, je méně obvyklý, ale rovněž vycházející z tlaku veřejnosti, tentokrát mezinárodní. Hovoří pro něj velmi vážný argument: strany nepodepisují mezinárodní dokumenty, ale státy (vlády) ano, a proto pouze stát nese za politiku rovných příležitostí odpovědnost. A Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1996 zavazuje signatářské státy zavést “dočasná zvláštní opatření” podporující rovné politické zastoupení všude tam, kde reálné rovnosti brání “historické, kumulativní, sociálně konstituované znevýhodnění” (jeho bližší charakteristiky vypočítává jiný mezinárodní dokument, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979). Že u nás je tato skutková podstata naplněna, snad hovoří i argumenty obsažené v tomto textu. Hana Havelková

59

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva Právo na zdravotní péči a situace českého zdravotnictví Situace zdravotně postižených osob Okrajové skupiny a principy lidských práv Práva dětí K plnění Úmluvy o právech dítěte Českou republikou Ochrana práv dětí Vzdělávání a výchova k lidským a občanským právům Otázka lidských práv v oblasti životního prostředí Bytová politika z hlediska sociálních a hospodářských práv Bydlení a lidská práva Bytová politika z pohledu majitelů domů __________________________________________________________________________

Právo na zdravotní péči a situace českého zdravotnictví Dlouhotrvající a prohlubující se krize zdravotní soustavy, vyvolaná hlavně ideologicky motivovanou transformací s velmi riskantním pokračováním, před jejímiž důsledky varovali v posledních letech jak mnozí odborníci, zástupci odborů a opoziční politici, tak zástupci občanských sdružení (mezi nimi opakovaně i Český helsinský výbor), přerůstá v krajně nepříznivý stav. Je to stav, v němž stále hrozí popírání základního sociálního práva občanů ČR na ochranu zdraví a na poskytování zdravotní péče, neboť hrozí jak zhoršení její dostupnosti, tak snížení její odborné úrovně v důsledku rozpadu organizační struktury a ekonomiky nemocničních i ambulantních zařízení. Některé vážné signály o zhoršování zdravotního stavu obyvatel a šíření infekčních chorob, např. TBC, by neměly být přehlíženy. Přitom se chybná transformace provádí dál, bez ohledu na to, že její cíle jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Z toho plyne, že popírání a porušování ústavně zakotveného práva (v čl. 31 ústavní Listiny základních práv a svobod) na ochranu zdraví a zdravotní péči se netýká jen jednotlivých, byť mnohých případů, ale má systémový charakter. Rok 1997 proběhl v českém zdravotnictví ve znamení snah opozice o udržení funkčního systému veřejného zdravotního pojištění, o demokratický charakter nezbytných úsporných opatření a odmítnutí legislativy, která opět nezabezpečuje to hlavní: ústavní všeobecné právo na zdravotní péči a na veřejné zdravotní pojištění. Z toho hlediska se pozornost soustředila na politickou debatu okolo návrhů zákona o veřejném zdravotním pojištění a zákona o poskytování zdravotní péče, která vyústila v jejich konečné odmítnutí sněmovnou pro naprostou nedostatečnost těchto návrhů. Vládní návrhy zákonů se setkaly s protesty a výhradami jak profesionálů, tak zasvěcené veřejnosti. Pozornost médií se soustředila na zavedení spoluúčasti pacientů v lůžkové a ambulantní péči, jež ovšem zcela pomíjelo nepřijatelné důsledky nejen pro nemocné a sociálně slabé občany, kteří jsou odkázáni na pomoc společnosti, ale - jak se ukázalo - především pro rodiny s jedním živitelem. Nejvážnějším nedostatkem návrhu zákona o veřejném zdravotním pojištění však bylo to, že neposkytoval občanům právní jistotu co se týče jejich oprávněného nároku na poskytování náležité zdravotní péče. Nezbytná míra právní jistoty ale nebyla podle vládního návrhu zákona zajištěna ani ostatním účastníkům zdravotního systému, totiž zdravotním pojišťovnám (doposud chybí účinný dohled a garance státu) a poskytovatelům zdravotní péče (soukromým, státním a nestátním zdravotnickým zařízením). Přitom právní nejistota, nejasné vyjádření právních vztahů, vazeb a mechanismů má nezbytně nepříznivé důsledky psychologické, morální a samozřejmě ekonomické a zdravotní. V prostředí chaosu, který v českém zdravotnictví stále panuje, nelze uspokojivě zabezpečovat, event. zdokonalovat, rozšiřovat či odpovědně redukovat zdravotní péči v souladu se skutečnou potřebou. Jestliže se mnohde zdravotní péče udržuje na dobré, případně vynikající úrovni, pak je to díky vyšším principům mravním, odborným kvalitám a organizačním schopnostem jejich nositelů, tedy řídících pracovníků, lékařů, sester, ošetřovatelek a dalšího personálu. Cílem zákona o veřejném zdravotním pojištění je realizovat ústavní právo občanů na základě čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto článku vyplývá právo na ochranu zdraví a na veřejné zdravotní pojištění, na jehož základě je občanům poskytovaná bezplatná zdravotní péče podle principu rovnosti. Každý zákon, jehož úkolem je, aby formuloval podmínky realizace tohoto ústavního práva, musí jednoznačně definovat nárok pojištěnce na plnění, a to přinejmenším stejně konkrétně, jak je definován obvyklou pojistnou smlouvou. Hlavním cílem zákona o zdravotním pojištění navíc je, že musí zajišťovat náležitou právní ochranu zejména těm

60

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva osobám, kterým má zdravotnictví sloužit, a které jsou jako postižení nebo pacienti v rámci zdravotního systému v nejslabším postavení. Zákon rovněž musí zajistit příslušné právní, ekonomické a finanční mechanismy, jimiž budou hlavní cíle realizovány. Žádnou z těchto základních podmínek však vládou předložený návrh zákona nesplňoval. Hlavní legislativní problém vládního návrhu zákona spočívá v tom, že “má dvojité dno” v tom smyslu, že by z něj nešlo jednoznačně odvodit, na jakou péči, v jakém rozsahu a kvalitě má každý občan-pojištěnec právo. V této otázce zmíněný zákon odkazuje na jiný, ještě neexistující předpis, totiž na zákon o zdravotním pojistném plánu. Ten však není připraven. Sama tato skutečnost, totiž odkaz na neexistující zákon v otázce nezbytného konkretizování obsahu a rozsahu ústavního práva, představuje lapsus, neomluvitelný v ústavní demokracii, kde platí principy právního státu. Prvořadým cílem zákona není, jak zajistit pravidelné příjmy a zisk zdravotním pojišťovnám a jak nejlépe přednostně zajistit finanční zájmy lékařů, i když každý uznává právo na spravedlivou odměnu pracovníků a pracovnic ve zdravotnictví. Jeho přiměřené naplnění je předpokladem dobrého chodu zdravotního systému. Občana-pojištěnce zajímá především, jak je zabezpečeno jeho právo na plnění ze strany pojišťoven, tzn. jak je zabezpečen jeho nárok na určitou zdravotní péči odpovídající jeho zdravotnímu stavu, nárok plynoucí z jeho povinnosti odvádět, platit pojistné do fondu veřejného zdravotního pojištění. Zajímá ho také, jak je na základě zákona o zdravotním pojištění legislativně zajištěno, aby se mohl svého práva na poskytování potřebné péče ve věcných dávkách (bezplatně) domáhat. V nestabilizovaném prostředí je to velmi složité, neboť účastníci pojištění (pojištěnci, pojišťovny a poskytovatelé zdravotní péče) nemohou přijmout jakoukoli rozumnou strategii a občané nemohou mít jistotu, že jejich právo na ochranu zdraví bude skutečně zajištěno. Žel, důvodová zpráva se nevyjadřuje k tomu, zda další předpokládaný zákon o základním pojistném plánu má být rozhodujícím prvkem regulace rozsahu a obsahu zdravotní péče a jak má sloužit k vyrovnávání případné finanční nerovnováhy systému, aniž by bylo narušeno ústavní právo občanů. Znamenalo by to nadřazení hlediska finančního hledisku ústavnímu, což je v demokracii nepřípustné. Nelze totiž přijmout myšlenku, že ústavní právo bude měněno zákonem nižší právní síly podle účetní bilance jednotlivých zdravotních pojišťoven. Z toho hlediska je nezbytná institucionální stabilizace pojistné soustavy a vytvoření jejích přesných pravidel a garancí, podle osvědčených vzorů z demokratických zemí. Za naplňování povinností a závazků veřejného pojištění musí odpovídat stát, který ústavně stanoví právo občanů na zdravotní péči a zákonem ukládá povinnosti všem účastníkům systému (platit pojistné, zajišťovat smlouvami kvalitní poskytování zdravotní péče, poskytovat odborně zdravotní péči v nezbytném rozsahu). V návrhu zákona je z hlediska zajištění ústavního práva řada dalších velmi sporných kapitol a ustanovení. Jedním ze záměrů předkladatelů zákona zřejmě bylo vytvoření konkurence mezi pojišťovnami. Možno předpokládat, že je tu řeč o čestné konkurenci, která by vedla pojišťovny i poskytovatele k větší efektivitě, hospodárnosti, snižování nákladů a ke zlepšování kvality služeb, jako jinde v Evropě. Pak by ovšem bylo nutné zákonem stanovit podmínky, aby se soutěž skutečně mohla rozvinout. Zároveň však musí být zaručeno, že se konkurence v žádném případě nedotkne rovného nároku občanů - pojištěnců na zdravotní péči. Návrh zákona však nezbytnými právními nástroji pro čestnou konkurenci nedisponoval. Ba právě naopak, konkurence - tak jak je koncipována podle tohoto návrhu - by vedla k rozdílům v rozsahu a kvalitě jim zaručené péče v jednotlivých zařízeních a regionech, a to je z hlediska rovnosti nároku všech občanů nepřípustné. Z uvedených, ale i dalších hledisek (jako je stále nečistý ekonomicko-právní charakter pojišťoven, chybná povaha regulačních mechanismů aj.) vyplývá závěr, že vládní předloha zákona o veřejném zdravotním pojištění naprosto nesplňovala požadavky, které dnešní liberalizované prostředí klade na tak závažný regulativní zákon. Také způsob přípravy zákona nebyl v souladu s procedurálními předpisy. Nejen že nebyly brány v úvahu připomínky nevládních organizací, ale nebyly vypořádány ani zásadní připomínky ze strany připomínkových míst jako je Ministerstvo financí a Úřad pro hospodářskou soutěž. Navrhovatelé opět nesplnili svou povinnost vzhledem k životně důležitým potřebám a zájmům občanů ČR a platnost současného, také v mnoha ohledech zcela nevyhovujícího, zákona o veřejném zdravotním pojištění (č. 48/1997 Sb.) musela být prodloužena na neurčito. Je tedy nutno konstatovat, že sociální právo na poskytování zdravotní péče, zakotvené v čl. 31 ústavní Listiny, je v České republice realizováno a chráněno naprosto nedostatečným způsobem. Další selhání současné vlády v oblasti nezbytné zdravotnické legislativy se projevilo v tom, že se jí nepodařilo připravit předpis, který by byl představoval adekvátní náhradu 30 let starého zákona č. 20 / l966 Sb. O péči o zdraví lidu, který by vycházel z respektování práv individua v demokratické společnosti. Předložení návrhu zákona o poskytování zdravotní péče, který by tento deficit v ochraně práv občana v oblasti poskytování zdravotní péče a zároveň aplikace nejnovějších technologií v oblasti biomedicíny vyrovnal, je zatím v nedohlednu. Jistou nadějí do blízké budoucnosti je, že Poslanecká sněmovna přijala usnesení, v němž žádá

61

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 vládu ČR, aby při zpracování zákona o zdravotní péči sladila jeho znění s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. Taková norma by měla konečně formulovat základní hodnoty zdravotního systému, jako jsou rovná dostupnost zdravotní péče, práva tělesně a duševně postižených, ochrana potencionálních dárců a příjemců při transplantaci orgánů, pravidla pro lékařský experiment, pravidla pro poskytnutí poučeného souhlasu a především pro ochranu osob neschopných vyjádřit svobodně svou vůli. Mělo by se stát samozřejmostí, aby veškerá legislativa týkající se tak důležitých otázek spojených se samotnou lidskou identitou a rozhodování v mezních situacích života a smrti, nebyla jen předmětem diskuse odborných společností lékařů, ale aby byla nejprve – po náležitém odborném výkladu problematiky - předložena široké společenské diskusi. Lze konstatovat, že pozitivem roku 1997 ve zdravotní sféře byl rozvoj pacientských skupin a organizací, které se začínají aktivně a informovaně vyjadřovat k zásadním i dílčím otázkám zdravotní péče. Jejich zástupci se účastní některých oficiálních jednání, např. na zasedání příslušného stálého výboru Poslanecké sněmovny a Senátu, nebo na dohodovacím řízení, ve kterém se za účasti všech zúčastněných stran začal sestavovat vyvážený seznam zdravotnických výkonů hrazených veřejným pojištěním. Začíná se tak uplatňovat zásada participace občanů při projednávání otázek, které se týkají jejich životních zájmů. (Participace občanů - pacientů, podobně jako občanů - spotřebitelů na řešení jejich základních životních otázek je samozřejmou a systémově propracovanou skutečností ve vyspělých zemích, např. v Nizozemí, a je neoddělitelnou součástí jejich občanské společnosti. Příkladem takové organizace v ČR je Občanské sdružení na ochranu pacientů (OSOP) se sídlem v Praze, které se věnuje analytické a monitorovací činnosti a začíná se zabývat i poradenstvím.) Důležitý problém, který se v roce 1997 v ČR vynořil a začal projednávat, a jehož posuzování by se měli ve větší míře zúčastnit občané, je postup vlády při selekci a redukci počtu existujících nemocnic, čili při tzv. výběrových řízeních. Tento problém se české veřejnosti prezentuje jako problém restrukturalizace soustavy zdravotních zařízení za účelem dosažení hospodárnosti a zlepšení zdravotní péče. Argumentace, kterou Ministerstvo zdravotnictví používá, však není podložena seriózní předběžnou analýzou potřebnosti a kvality jednotlivých zařízení. Je krajně nepřesvědčivá a povrchní, a proto naráží na velký odpor jak zdravotnických zařízení, která jsou takovýmto libovolným správním řízením postižena, tak občanů, kteří se právem obávají zhoršení dostupnosti zdravotní péče a dalších negativních důsledků takto neobjektivního a nekvalifikovaného úředního rozhodování. Toto rozhodování má ryze direktivní a centralistický charakter, jaké by bylo nemyslitelné za existence vyšších územně správních celků a jejich samosprávy. Nedemokratičnost a protiprávnost (protiústavnost) výběrových řízení spočívá v tom, že procedura nezaručuje, že budou skutečně zváženy všechny zúčastněné společenské zájmy, nerespektuje složité sociální, psychologické, etické a medicínské jevy, aspekty, vazby a souvislosti, a redukuje odpovědné a závazné rozhodování o nesmírně cenných společenských statcích a hodnotách převážně na ekonomicko-finanční rovinu. Protože procedura neobsahuje nezbytné právní záruky, které by dodaly rozhodování demokratickou legitimitu a zaručovaly objektivitu, a k nimž patří přezkoumání, odvolání a záruky objektivity, vyvolává tento postup všeobecný odpor. Proti rozhodnutí výběrového řízení, jehož důsledkem může být likvidace určité nemocnice, není možno se odvolat u nezávislé instance. Tato správní libovůle vyvolává u občanů pocit, že přezkoumání rozhodnutí je možno dosáhnout jen nátlakovými prostředky, a že jim tedy nezbývá nic jiného, než organizovat podpisové akce, petice a jiné akce, které by upoutaly pozornost veřejnosti. Zmíněný direktivní postup je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, ale také s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, právě proto, že neexistují obvyklé opravné prostředky, jako je participace veřejnosti, možnost přezkoumání rozhodnutí a odvolání k nezávislé soudní instanci. Výběrová řízení tak, jak jsou prováděna, mohou mít dalekosáhlé negativní důsledky. Hrozí značné omezení dostupnosti zdravotní péče pro veliký počet obyvatel, likvidace po léta budovaných kvalitních zařízení a jejich vzájemných vazeb, spojitostí mezi nimi a specializovanými léčebnými a studijními ústavy, např. fakultními nemocnicemi, mezi nimi a vědeckými i pedagogickými pracovišti apod. Postup ministerstva by tak mohla rozrušit soustavu osvědčených zdravotních zařízení s jejich cenným lidským, odborným, technickým a hospodářským potenciálem, jakož i dělbu práce mezi nimi, čímž je vážně ohroženo ústavní právo občanů na rovnou dostupnost a dobrou kvalitu zdravotní péče. To se týká také a zejména těch zařízení, která plní současně funkci vzdělávací, výchovnou a vědeckou. Jde např. o fakultní nemocnice. Necitlivý byrokratický přístup k redukci zavedených, vysoce kvalifikovaných ústavů, jakým je Ústav pro matku a dítě v Praze - Podolí (jehož další existence měla být údajně ohrožena), by mohl vést i ke snížení úrovně české medicíny a ke zpřetrhání mezinárodní spolupráce na tomto významném poli. Na druhé straně není zaručena ani závaznost rozhodnutí, která jsou výsledkem výběrového řízení pro zdravotní pojišťovny, jež uzavírají smlouvy. Navíc jedna z pojišťoven, totiž VZP, má monopolní postavení, a neuzavření smlouvy s určitým zdravotním zařízením znamená de facto jeho likvidaci (při neexistenci trhu soukromého zdravotního pojištění). Jedná se o postup zcela libovolný a z hlediska občanských práv

62

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva nepřijatelný, protože se jedná o zneužití právního institutu, který slouží k výběru firem pro veřejnou zakázku a má zaručit objektivitu řízení. Zde se jedná o selekci již existujících zařízení, která splňují podmínky provozu podle zákona. Tento postup je v rozporu s principem právní jistoty, který zakazuje retroaktivitu ve stanovení podmínek selekce. Není v souladu s právní jistotou a správními principy uplatňovanými v právním státě, aby se metodika rozhodování a posuzování vyvíjela teprve v průběhu řízení, zatímco rozhodnutí, která vedou k likvidaci zdravotnických zařízení, již padají. Vlastní příčinou nepřehledného stavu ve struktuře sítě zdravotnických zařízení, jenž vede k nehospodárnému využívání prostředků, se kterým si nyní ministerstvo neví rady, byla bezprecedentní privatizace zdravotnických zařízení, jejíž koncepční nepřipravenost a ekonomická rizika z toho plynoucí byla před veřejností zatajena. Trvajícím nebezpečím privatizace jsou obrovské, legislativně nezajištěné přesuny hmotných a finančních prostředků. Za ztráty privatizovaných zdravotnických zařízení jakoby nenesl nikdo odpovědnost. Pro privatizovaná soukromá zařízení nastala paradoxní situace. Kdo využívá zdravotnická zařízení a podniká v jiném oboru, má šanci ekonomicky přežít (dostane nezbytné úvěry). Kdo se však striktně drží podmínky 10 let provozovat zdravotnické zařízení a investoval především do poskytování zdravotnických služeb, může na trhu zdravotního pojištění, které se vyznačuje monopolem objednávky veřejného pojištění a nedostatkem veřejných prostředků, skončit úpadkem, když s ním nebude v důsledku výběrového řízení uzavřena smlouva. Jak se ukazuje, prospěch z privatizace zdravotnických zařízení neměli ani tak pacienti, v mnohých případech ani lékaři, ale spíše různé obchodní společnosti, z nichž mnohé nemají se zdravotnictvím nic společného. Tak se stalo, že do nákladů na zdravotní péči byly vneseny náklady na úvěry a úroky z úvěrů, nebo náklady za vysoké nájemné a nevýhodné dodací smlouvy s různými dodavateli zařízení a služeb. Je ovšem nesmyslné, aby pojištěnec/spotřebitel zdravotnické péče ze svých plateb do fondu veřejného zdravotního pojištění hradil často nesmyslně velké náklady spojené s privatizací, ať už přímo nebo nepřímo. Z veřejných prostředků a ze zdravotního pojištění odváděného občany na zdravotní péči by se neměly platit náklady privatizace komukoliv. V uplynulých letech byly v průběhu bezkoncepční a nedostatečně právně zajištěné transformace zdravotnictví promrhány značné finanční prostředky, které se projevují jako mnohamilionové dluhy zdravotnických zařízení. Je nehorázné, má-li tyto ztráty dnes potažmo platit ještě jednou občan-pacient v podobě dodatečných přímých plateb za zdravotní péči za tzv. nadstandard. Navíc - žádná norma zatím nestanoví, jaká úroveň služeb je standard, na který má občan nárok na základě veřejného zdravotního pojištění. Aby se zabránilo tomuto nelegálnímu postupu některých lékařů, přijal parlament z iniciativy poslanců novelu zákona o zdravotním pojištění, která lékařům výslovně zakazuje praxi vybírání přímých úhrad, které nemají základ v zákoně, přímo od pojištěných pacientů. Tyto nešvary souvisí s tím, že transformace sice osvobodila lékaře od krunýře státního zdravotnictví a umožnila jim provozovat povolání v rámci soukromé praxe (jako svobodné povolání), vláda však neučinila již druhý nezbytný krok, nevytvořila totiž právní ochranu pacienta jako konzumenta zdravotní péče, kterou toto liberalizované prostředí poskytování zdravotních služeb vyžaduje. Transformace přinesla emancipaci lékařů, kteří lékařské povolání provozují dnes na vlastní odpovědnost, přinesla i jistou možnost svobodné volby lékaře. Zanedbala však ochranu pacienta jako konzumenta, který stojí k lékaři v smluvním vztahu, a ochranu pacienta jako plnoprávného nositele ústavních práv. Současný stav zatím umožňuje, aby lékaři setrvávali v paternalistickém přístupu k pacientům, který byl tolik posílen za totality, kdy bylo ve všech oblastech potlačováno právo každého individua na sebeurčení. Nerovná pozice pacienta, který v případě nespokojenosti s výkonem zdravotní péče musí profesionálovi dokázat, že se dopustil pochybení nebo nedbalosti, je známý problém. Právě na tomto citlivém místě ochrany a obhajoby občanských práv je česká legislativa doposud na velice nízké úrovni ve srovnání s právem a procesními možnostmi, které mají občané ve vyspělých demokratických zemích. Kodex práv pacientů a klientů zdravotnických zařízení, který vydala Centrální etická komise, ani disciplinární kodex České lékařské komory, nemusí být soudy interpretovány jako obecně závazné, právně vynutitelné normy chování. Ostatně vládní návrhy zákonů tyto pokusy formulovat závazné normy na ochranu pacientů rovněž nereflektovaly. Práva pacientů jsou nedostatečně zajištěna také z procesního hlediska. Ukazuje se, že zdravotní pojišťovny zcela nedostatečně hájí zájmy a práva pojištěnců ve sporech proti poskytovatelům. Neřeší se otázka správního vyřízení stížností a odvolání. Správní soudnictví pro spory týkající se zdravotního pojištění neexistuje. Vzhledem ke zdlouhavosti i finanční nákladnosti trestně - nebo občansko - právního soudního řízení a vzhledem k nedostatku advokátů specializovaných na zdravotní právo i nezávislých znalců z řad lékařů je téměř nemožné, aby se poškozený pacient dovolal nápravy. To jsou zároveň hlavní důvody, proč se tak málo občanů, kteří se cítí poškozeni při poskytování zdravotní péče, obrací o pomoc na soudy.

63

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Právní nepostižitelnost umožňuje někdy lékařům, aby využívali své přirozené převahy a setrvávali v paternalistickém přístupu k pacientovi (případně i požadovali od nemocných lidí dodatečné platby) a odmítali pohlížet na něj jako na nositele lidských, občanských a sociálních práv na bázi rovnosti. Faktická závislost na lékaři, kterého pacient může v budoucnu potřebovat, a obava, že mu může buď pomoc odmítnout nebo neposkytnout takovou pomoc, jak by měl, zůstává hlavním důvodem, že se občané v praxi nedomáhají svých práv spotřebitelů zdravotní péče. Specifickou otázkou, která se v ČR vynořila v posledních letech, je postavení cizinců, zejména zahraničních dělníků jako uživatelů zdravotní péče. Jak známo, jejich počet roste, množí se případy jejich pracovních úrazů a onemocnění i úmrtí. Lékaři, kteří jsou voláni zpravidla k naléhavým případům, nemohou posoudit právní postavení zahraničních pracovníků, často neregistrovaných. Není také většinou možné nechat si nezbytné zdravotní úkony jakkoli proplácet. Tak vznikají mnohdy neřešitelné spory o zaplacení náročných zdravotních úkonů, zejména, je-li nutná hospitalizace v nemocnici. Česká vláda, ministerstvo zdravotnictví, pracovní a živnostenské úřady, ani odbory této problematice nevěnovaly zatím dostatečnou pozornost. Zamlžené pracovně-právní vztahy mezi českými firmami a zahraničními dělníky, nízká právní a sociální jistota nepřispívají často k dobrému klimatu. To, že těmto otázkám není věnována náležitá pozornost, je ke škodě zmíněných cizinců, zdravotních zařízení, lékařů a nás všech. V tomto pojednání nelze popsat a rozebrat všechny problémy a nesrovnalosti, jichž je v současném českém zdravotnictví bezpočet. Tím spíše je nutná důkladná informovanost občanů a veřejná kontrola tohoto důležitého úseku našeho společenského života. Tuto roli plní - zatím nedostatečně - nevládní organizace, které hájí zájmy občanů a dalších obyvatelů jako svépomocná sdružení pacientů a postižených. Měly by je ale hájit také svazy spotřebitelů a odborové svazy. Společenský status postižených a nemocných občanů v České republice jeví stále v různých směrech vážné znaky podřízenosti a závislosti. O to víc je nutné dát podporu nevládním neziskovým organizacím, které si kladou za cíl zlepšení sociálního postavení a zajištění práv občanů - pacientů, této zčásti stálé, zčásti proměnlivé skupiny spoluobčanů. Jana Šilhanová

Situace zdravotně postižených osob V roce 1997 došlo i v České republice po dlouhé diskusi k výrazným změnám ve filozofii týkající se péče o zdravotně postižené osoby. Již koncem roku 1996 předložilo ministerstvo práce a sociálních věcí k vnějšímu připomínkovému řízení návrh zákona o sociální pomoci. Proti koncepci tohoto původního návrhu byla vznesena řada zásadních připomínek, a to zejména z řad zdravotně postižených osob a jejich organizací. Nebyly ale se svými názory zdaleka osamoceny a jejich úsilí o změnu podpořili i někteří ministři, poslanci, pracovníci sociálních služeb a další osoby. Na základě iniciativy několika jednotlivců vznikla petice požadující zásadní změnu koncepce tohoto zákona, zejména odklon od státního dirigismu a ponechání na vůli každého jednotlivce, aby sám rozhodoval o tom, jakou pomoc by v individuálních případech zvolil. Pod touto peticí se sešlo 20 000 podpisů. Po řadě dalších jednání na různých úrovních byl původní návrh zákona zamítnut a vrácen Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR k přepracování. V říjnu roku 1997 byl proto předložen zcela nový záměr zákona o sociální pomoci a jejím financování, kde jsou plně respektovány zásadní připomínky vznesené k první verzi zákona. Dopracování a schvalování tohoto zákona bude trvat ještě nejméně rok, ale jde o zásadní změnu, která by měla zlepšit postavení zdravotně postižených osob. Změna přístupu spočívá v tom, že v budoucnu by příspěvky na služby pro zdravotně postižené osoby byly poskytovány v určité formě pouze těmto osobám a jen tyto osoby by rozhodovaly o tom, kterou službu si vyberou a z poskytnutých příspěvků zaplatí. Po schválení tohoto zákona bychom se do určité míry přiblížili standardům běžným ve vyspělých zemích. Uvedený zákon by neměl být ale jedinou změnou. V současné době dochází k výraznému snížení životní úrovně zdravotně postižených osob, a to zejména těch, které jsou odkázány na invalidní důchod jako na jediný zdroj příjmů. Zhoršuje se i ekonomická situace rodin se zdravotně postiženými dětmi. Zde jsou nejohroženější skupinou osamělé matky s postiženým dítětem, které nemohou vzhledem k celodenní a namáhavé péči o své dítě

64

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva vykonávat žádnou výdělečnou činnost. Řešení by napomohly změny ve vyplácení dávek, jejich větší adresnost a pružnost v poskytování. K dalším nezanedbatelným problémům patří tzv. bezbariérové byty. Jedná se o byty pro osoby s pohybovými problémy, které mají větší výměru, a to i pokud se týká například společných prostor atd. Úhrady za tyto byty jsou v současné době pro poživatele invalidních důchodů neúnosné, neboť po řadě deregulačních opatření jsou ještě dražší než byty pro běžné uživatele. Příspěvek na bydlení ve výši 400,- Kč situaci neřeší, protože průměrné náklady na byt a služby s bydlením související se pohybují ve výši 3000,- až 5000,- Kč. (Průměrné invalidní důchody se v závislosti na době přiznání pohybují od 4200,- do 6270,- Kč.) Výměna bytu je vzhledem k požadavkům na bezbariérovost také iluzorní. Narůstá tak počet případů, kdy se ze zdravotně postižených osob stávají nuceně neplatiči nájemného a hrozí jim postih s tímto přestupkem související. I přes zlepšenou informovanost veřejnosti o problematice zdravotního postižení dochází stále ještě k diskriminaci těchto osob. Jde zejména o nedostatečné dopravní služby omezující možnost pohybu, bariérové prostředí, pomalu se vytrácející snahu o integraci dětí do vzdělávacího systému a jejich pokračující segregace ve speciálních školách, a jiné. Zvláštní zmínku zaslouží zaměstnávání zdravotně postižených. Situace v této oblasti souvisí úzce se vzděláním zdravotně postižených osob. Jeho úroveň je výrazně nižší než v běžné populaci. Příčinami tohoto stavu se zabývala řada institucí již mnohokrát, ale ke zlepšení dochází jen velmi pomalu. Situaci by měl pomoci řešit v pořadí již třetí návrh “Národního plánu opatření pro vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením”, který by měl být schválen v roce 1998. Stanislava Makovcová a Helena Ročňová

Okrajové skupiny a principy lidských práv Okrajovými či marginálními skupinami jsou nazývány sociální skupiny žijící z těch či oněch hledisek na okraji dané společnosti. Jde především o bezdomovce. V České republice jich žije přibližně sto tisíc, v celé Evropě asi 70 milionů. Zahrnují jedince mnohdy vyhnané z rodin, z více či méně normálních lidských domovů, někdy i z pracovišť, také ovšem ze sociálních ústavů. Jde též o ty, kteří své základní životní prostředí opustili z vlastní vůle a rozhodnutí. Všichni tito lidé živoří bez stálé střechy nad hlavou a bez trvalého zabezpečení základních životních potřeb. Mnozí ztratili možnosti, schopnosti a vůli řádně se o sebe starat. Často jsou frustrovaní a nemocní. Nelze ovšem přehlížet, že někteří bezdomovci si opatřují své potřeby nelegálními způsoby. Mezi bezdomovci jsou i ženy, někdy matky s dětmi, většinou vypuzené rodiči nebo muži. Poměrně velkou část bezdomovců tvoří děti a mladiství, kteří utekli z domova nebo z něj byli vyhnáni. Někteří jsou s to postarat se částečně o svou základní obživu sami. Velká část bezdomovců je závislá na pomoci charitativních organizací (jako je Naděje, Armáda spásy, jako jsou krizová centra a azylové domy) a nejsou schopni se bez ní obejít. Pracovníkům a dobrovolníkům těchto organizací náleží za jejich náročnou a obětavou práci dík. Bezdomovectví má své specifické ekonomické a sociální příčiny, má ovšem i závažné příčiny psychologické a morální. Jedny od druhých nelze oddělovat. U nás zatím není bezdomovectví dostatečně zkoumáno. Výzkum tohoto závažného a narůstajícího fenoménu by ovšem neměl vést pouze ke konstatování geneze a příčin, ale též k formulaci společenských potřeb z hlediska prevence, zabraňování jeho vzniku a rovněž z hlediska potřeb dotyčných jedinců v rámci možné sociální pomoci a resocializace. Pozoruhodný je samotný fakt, že většinu bezdomovců tvoří muži, kteří se v tomto kontextu jeví jako slabší, bezbrannější, méně přizpůsobivé i méně samostatné pohlaví než ženy. V České republice se problém bezdomovců řeší hlavně pomocí azylových domů, krizových center aj. podobných zařízení, ty však většinou “praskají ve švech”. Jak ukazují databáze, pomoc v azylových domech v ČR už vyhledaly desetitisíce lidí. Jen v jednom pražském středisku obsahuje databáze téměř l0 tisíc jmen. Ročně se počet bezdomovců v ČR zvyšuje o l0%. Azylové domy a krizová centra by však neměla být jediným způsobem řešení situace bezdomovců. Pro chudé jedince či rodiny, schopné žít bez stálé pomoci, by měly být dostupné samostatné, byť skrovné sociální byty. Jiným problémem je skutečnost, že v českých zákonech neexistuje pojem bezdomovec. To vede k situaci, kdy řešení problému bezdomovců není zabudováno do systému sociální pomoci a sociální práce, a pokud charitativní a humanitární organizace (např. Sdružení azylových domů) jednají s úřady a požadují finanční či

65

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 jinou podporu, získávají ji spíše “na dobré slovo” než jako subvenci zakotvenou v zákonech. Přitom je nezbytné formulovat celostátní koncepci řešení problému bezdomovectví, která ovšem nemůže vycházet z ultraliberálních premis “pomoz si každý sám” a “kdo si sám nepomůže, má smůlu”. Odborníci z Evropské unie varují, že před zmíněným problémem nelze zavírat oči. John Evans, viceprezident FEANSA (která sdružuje organizace provozující azylové domy), jenž se zabývá při EU problémy bezdomovectví, na nedávném semináři konaném v Olomouci prohlásil: “Nedělejte stejné chyby jako my v západní Evropě. Je jasně dokázáno, že řešení tohoto problému stojí stát v pozdějších letech daleko víc peněz než kdyby je řešil okamžitě. Tito lidé se pak těžko navracejí do normálního života.” Naplňování lidských, sociálních a hospodářských práv, k nimž jsme se zavázali Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech (v roce l976), a k nimž náleží (dle čl.11) “právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt …”, znamená samozřejmě také starost o ty, kteří se z těch či oněch důvodů ocitli na hraně či na okraji společnosti. Ohled na člověka - ať je jakýkoli, ať je to kdokoli - je základním principem celého konceptu lidských práv. Tato starost o chudé a vyřazené obyvatele nemůže být ponechána jen na charitativních nevládních organizacích. Musí být především - ve své moderní, nikoli patriarchální koncepci -starostí každého demokratického státu. Bezdomovci však zahrnují řadu dalších specifických skupin, jimž by měla být věnována zvýšená pozornost. Jak bylo řečeno, jsou to také děti a mladiství, uprchlí z domovů či různých institucí, často též vypuzení z rodin. Část z nich lze umístit v odpovídajících domovech, část u jejich vlastních příbuzných (v širší rodině), část však je morálně, někdy i zdravotně narušena prostitucí či zneužíváním pro pornografii. Máme vážné signály od terénních sociálních pracovníků (streetworkers), kteří se o tyto děti a mladistvé starají. Jeden z nich, László Sümegh, pečuje v Praze o tak zvané homoprostituty. Jsou to mladíci, jejichž věkový průměr je l7 - l9 let. 80% z nich nemá kde bydlet, často pobývají na nádražích, někteří přespávají u “zákazníků”. Příčinou jejich situace bývá nejčastěji útěk z domova, ztráta bydlení, někdy i útěk sama před sebou. K tomu se váží rozvody rodičů (35%), sexuální zneužívání jich samotných v dětství (až 40%), alkoholismus rodiče či obou rodičů (5%), nenávist k jednomu či oběma rodičům (10%), to, že vyrůstali v dětském domově či podobném zařízení (10%). Tito mladíci a zcela malí chlapci jsou vystaveni mnoha nebezpečím. Kromě kriminálně organizované prostituce a výroby pornografie je to vysoká možnost onemocnění AIDS aj. pohlavně přenosnými chorobami, hepatitidou, TBC aj. nemocemi. Díky úsilí zmíněného sociálního pracovníka se přibližně 100 hochů uvedené sociální orientace 20% vrátilo k normálnímu životu. Žel, přístup policistů, kteří se při své práci s bezdomovci a také těmito hochy setkávají, je velmi často apriorně negativistický a represivní. Naproti tomu v přístupu velké části pracovníků a dobrovolníků charitativních organizací převládá naděje a víra, že dotyčný se ještě může změnit a zvolit si lepší cestu. Spojit a konfrontovat tyto dva přístupy (a sféry), ukázat policistům i jejich nadřízeným možnosti pozitivních řešení mnohdy beznadějného života dotyčných lidí by mělo být úkolem účinné komunitní práce státních i nestátních subjektů. V tomto směru bychom měli hledat pomoc a radu ve vyspělých demokratických zemích. Specifickou okrajovou skupinou se ve stále větší míře stávají uživatelé drog. Problém drogové závislosti v naší společnosti - žel - narůstá. Zatímco do roku 1989 byly drogy jakousi exotickou záležitostí, po otevření hranic a s návratem svobody (která může být i svobodou pro páchání zla) se stále více stávají démonem, bohužel i módou a především zdrojem zločinných zisků. Drogy představují těžko kontrolovatelné nebezpečí pro mladé lidi i děti, také samozřejmě pro jejich rodiče, učitele a všechny ty, kteří o děti a mládež pečují. V průběhu tří posledních let se ČR propadla na jedno z nejhorších míst z hlediska drogové zátěže věkové skupiny 12 - 17 let, i z hlediska podílu jedinců závislých na heroinu a z hlediska počtu narkomanů používajících nitrožilní aplikaci. To jsou jistě pádné důvody, proč se problematikou drog i z hlediska trestního postihu zabývaly v roce 1997 státní orgány a proč se užívání a šíření drog stalo v rámci novelizace trestního zákona předmětem parlamentních rozprav i velké mediální diskuse. Na jedné straně je nezbytné, aby se vedle široce založené prevence a výchovy uplatnil i striktní trestní postih, zejména vůči výrobcům, prodejcům, šiřitelům a organizátorům prodeje drog. Na druhé straně je nutné velmi zvažovat trestní postih uživatelů drog, zvláště těch, kteří je teprve zkoušejí a jež je možné od tohoto zla ochránit. Je nezbytné, aby se právní úprava této problematiky vydala cestou platnou v zemích EU, a aby i u nás byla přijata nabídka OSN na pomoc v drogové oblasti, a to jak pro policii, tak pro soudnictví a další oblasti, nabídka, která zřejmě dosud nebyla využita. Jakkoli jsme si vědomi toho, že šíření drog je nutné zabránit, musíme současně poukázat na nebezpečí nepřiměřeně tvrdých zásahů vůči lidem drogově závislým, na nebezpečí hrubého zacházení policistů,

66

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva vězeňského personálu, někdy i zdravotníků k narkomanům. Signály o takovém chování k nám - žel - docházejí a nemůžeme k nim být lhostejní. (Podobné projevy jsou zaznamenávány také v jednání vůči jedincům HIV pozitivním.) Jak uvádějí aktivisté sdružení Haridžan, jsou zdokumentovány případy bití narkomanů, např. při kontrolách dokladů, a též zabavování stříkaček, které jim byly rozdány kontaktními centry, případy velmi hrubého zacházení s předávkovanými jedinci, naprostá neznalost problematiky drogově závislých apod. Tyto degradující postupy jsou v příkrém rozporu se základními principy lidských práv těchto jedinců a měly by být odsouzeny jako nepřijatelné. Problematice “okrajových” sociálních skupin - okrajových a problémových z různých hledisek - nebyla v ČR dosud věnována náležitá pozornost. Z hledisek lidských a sociálních práv je u nás pojednána minimálně, a bude nezbytné se jí - podobně jako jinými kritickými tématy, jako je šikana ve školách či v armádě - podrobněji zabývat v příští Zprávě. Ludmila Beranová

Poznámka. Příspěvek byl zpracován podle následujících textů. -

Martina Macková, Bezdomovci v republice vlastně oficiálně vůbec neexistují. MF Dnes, 12.3.1998.

-

J.X.Doležal, předseda sdružení Haridžan: Stav lidských práv uživatelů nealkoholových drog a HIV pozitivních v České republice k lednu 1998 (interní text).

-

László Sümegh, zakladatel “Projektu Šance” Praha: Zpráva o práci s homoprostituty (interní text).

Práva dětí K plnění Úmluvy o právech dítěte Českou republikou V roce 1997 se ve Výboru pro práva dítěte OSN v Ženevě projednávala - se značným zpožděním - Úvodní zpráva České republiky o plnění Úmluvy o právech dítěte v letech 1993 –1994. Jednání bylo zaměřeno na zjištění pokroku, jehož stát dosáhl při plnění závazků daných Úmluvou. Probíhalo v několika etapách. Dne 9. června 1997 se v Ženevě uskutečnilo setkání členů Výboru s odborníky z mezinárodních i českých nevládních organizací, kteří podali dodatečné aktuální informace k dříve předloženým písemným hodnocením Úvodní zprávy (zejména k Doplňkové zprávě nevládních organizací ČR). Výsledkem expertíz byl dokument, obsahující 46 otázek, jejichž zodpovězení mělo přispět k řešení aktuálních problémů v jednotlivých oblastech dětských práv. Týkaly se obecných opatření k realizaci Úmluvy, definice dítěte a obecných zásad, občanských práv a svobod, rodinného prostředí a alternativní péče, zdravotní a sociální péče, vzdělávání a výchovy, kultury a volného času a také zvláštních ochranných opatření týkajících se dětí (např. dětí uprchlíků, právní pomoci dětem, možné diskriminace dětí náležejících k romské menšině apod.). Na předložené otázky byl pracovníky českých ministerstev vypracován rozsáhlý soubor odpovědí o 35 stranách. Většinou v nich šlo o popis, vysvětlování a často i o obhajobu daného stavu. V malé míře tu byly sebekriticky reflektovány závažné negativní jevy, jako je celkově nedostatečné uznávání subjektivity dítěte či nedostatečná právní ochrana dětí a mladistvých v soudním řízení, ale i v jiných situacích, segregace romských dětí ve zvláštních školách, nedostatečné zakotvení principů Úmluvy ve vzdělávacím a výchovném procesu, ale též v sociální práci a péči, nedostatečné rozšíření textu Úmluvy v příslušných profesních skupinách, v české veřejnosti a mezi dětmi i mladistvými. Ve dnech 30. září a 1. října 1997 se v Paláci národů v Ženevě konala obhajoba Úvodní zprávy ČR za účasti jedenáctičlenné české vládní delegace. Jednání probíhalo na třech schůzích, ze kterých byly pořízeny zápisy a tiskové zprávy. V jeho závěru vyslovili členové Výboru své připomínky a doporučení pro činnosti státní správy ČR v blízké budoucnosti. Dne 10. října 1997 přijalo 16. zasedání Výboru OSN “Závěrečné hodnocení Výboru pro práva dítěte: Česká republika”, které bylo spolu s celkovou dokumentací týkající se posuzování situace práv předáno do ČR k dalšímu zpracování a publikování.

67

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997

Závěrečné hodnocení o 42 bodech obsahuje: (A) pozitiva jednání se zástupci vlády ČR, zejména navázání konstruktivního dialogu, (B) pozitivní stránky plnění, jako je celková právní reforma z hlediska Úmluvy, posílení ochrany rodiny a dětí, zaškolování profesních skupin, které mají co do činění s dětskými právy, vysoké standardy v oblasti vzdělávání, zdravotní péče atd. (C) Výbor uznal překážky, faktory brzdící uvádění Úmluvy a vyplývající z přechodu na tržní hospodářství, který vede ke zvýšení nezaměstnanosti, chudoby a dalším sociálním problémům a má vážný dopad na životní úroveň populace, zvláště jejích zranitelných skupin včetně dětí. (D) V další části pak Výbor formuloval hlavní problematické otázky (v bodech 8 - 25). Mezi nimi byly např.: • nedostatečně integrovaná strategie řešení dětské problematiky a chybějící systémový mechanismus, jenž by zajišťoval kontrolu všech oblastí, jichž se Úmluva týká, nedostatečná koordinace mezi státními orgány, to, že obecné zásady Úmluvy, jako je zabraňování diskriminaci, prosazování nejlepšího zájmu dítěte, respektování názorů dítěte, nejsou plně aplikována v legislativních programech týkajících se dětí, zvláště zranitelných skupin (dětí z menšin, zdravotně postižených, dětí v ústavech, dětí zbavených svobody, dětí postižených špatným zacházením a zneužívaných v rodině, sexuálně zneužívaných dětí, dětí žijících na ulici aj.). • Nebyly učiněny patřičné kroky k šíření informovanosti o zásadách a ustanoveních Úmluvy. • Nebyla přijata dostačující opatření k prevenci a potírání všech forem diskriminace dětí z menšinových skupin a k zajištění jejich rovnoprávného přístupu ke zdravotní péči, vzdělání a dalším sociálním službám. Nejsou plně respektovány zásady a ustanovení Úmluvy ve vztahu k romským dětem, zvláště k těm, které se nacházejí v ústavní péči včetně vazebních institucí. • Děti a pečovatelé v dětských domovech a ústavech nejsou dostatečně informováni o postupu při podávání žádostí dětí o občanství (problémy se získáváním občanství ČR po rozdělení společného státu Čechů a Slováků přetrvávají). • Neexistují dostačující mechanismy k ochraně dětí před škodlivými informacemi, před násilím a pornografií v mediích. • Někteří rodiče v ČR nadále používají tělesné tresty, ve školních řádech chybí výslovná ustanovení zakazující tělesné tresty. • Narůstají negativní jevy v životním prostředí země, které mají negativní dopad na zdraví dětí. • Zdravotně postižené děti nemají zajištěný účinný přístup ke zdravotní péči, vzdělání a sociálním službám. Nebyla učiněna opatření, jež by umožnila plné začlenění těchto dětí do společnosti. Výbor je znepokojen nízkým počtem kvalitně vyškolených profesionálů pracujících s postiženými dětmi. • Nebyly učiněny patřičné kroky k vyřešení otázek reprodukčního zdraví a snížení výskytu předčasných porodů. • Výbor vyjádřil znepokojení nad nedostatečností opatření včetně opatření právních, která byla učiněna k vypořádání se s problémem zneužívání dětí v rámci rodiny, prodeje a pašování dětí, dětské prostituce a dětské pornografie. Výbor je rovněž znepokojen tím, že podle zprávy zvláštní zpravodajky o prodeji dětí, dětské prostituci a dětské pornografii (E/CN.4 1997/ 95/ Add.1) stát může sloužit jako tranzitní země pro pašování dětí. • Výbor vyjadřuje obavu z rostoucí závislosti na herních automatech, konzumaci alkoholu a zneužívání drog mezi dětmi a z nedostatečných preventivních opatření učiněných ze strany státu. • Dalším zdrojem obav výboru je systém správy soudnictví pro mladistvé a jeho nesoulad s články 37, 39 a 40 Úmluvy, jakož i s dalšími relevantními kritérii, jako jsou např. Pekingská pravidla, Rijádské směrnice, a s pravidly OSN pro ochranu mladistvých zbavených svobody. Výbor dále zůstává znepokojen ohledně nároku dětí na právní pomoc a možnost soudní revize, aby zbavení osobní svobody bylo pouze krajním postupem. To se týká také stigmatizace nejzranitelnějších skupin dětí včetně příslušníků romské menšiny. (E) Návrhy a doporučení • Výbor se přimlouvá, aby stát přehodnotil svou výhradu k článku 7, odstavec l Úmluvy. (Týká se požadavku, který je formulován takto: “Každé dítě má….. - pokud je to možné - právo znát své rodiče a právo na jejich péči.”) • Výbor bere na vědomí, že byl navržen Národní akční plán, který nabádá stát, aby učinil všechny potřebné kroky k uvedení Úmluvy do praxe. Také doporučuje, aby stát posílil koordinaci mezi různými vládními mechanismy zabývajícími se právy dětí na národní i místní úrovni s výhledovým vytvořením jednotného

68

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva

• •

• •

• •

•

• • •

• •

• •

politického přístupu k dětské otázce a k zajištění účinného vyhodnocování aplikace Úmluvy ve státě. Výbor též podporuje stát, aby pokračoval v navazování vztahů s nevládními organizacemi. Výbor podporuje stát v úvahách o založení nezávislého kontrolního mechanismu ke sledování situace v oblasti dětských práv, jakými by se mohl stát ombudsman nebo Národní komise pro dětská práva. Výbor doporučuje státu, aby věnoval pozornost určení indikátorů ve vztahu k plnění všech oblastí Úmluvy a ke všem skupinám dětí v rámci společnosti. Tyto mechanismy mohou hrát klíčovou roli při systematickém sledování statutu dětí, hodnocení dosaženého pokroku a překážek ztěžujících dodržování dětských práv. Mohou být použity jako základ pro vytváření programů pro zlepšování situace dětí, zvláště znevýhodněných, dětí náležejících k menšinám, dětí postižených, dětí trpících špatným zacházením a zneužívaných rodinou, dětí v ústavech či zbavených svobody, dětí, které jsou obětmi sexuálního vykořisťování a dětí, které žijí na ulici. Výbor doporučuje, aby se pokračovalo v úsilí o sladění národní legislativy s Úmluvou tak, aby legislativa náležitě respektovala zásady zájmů dítěte, bránila diskriminaci, respektovala názory dětí a jejich právo na účast v životě rodiny, školy a dalších institucí, stejně jako ve společenském dění. Výbor doporučuje, aby byl brán zřetel na včlenění Úmluvy do osnov všech vzdělávacích institucí a aby byla učiněna vhodná opatření, která by dětem usnadnila přístup k informacím o jejich právech. Výbor rovněž navrhuje, aby stát směroval další úsilí k poskytnutí uceleného školení profesionálním skupinám zaměstnanců pracujících s dětmi, jako jsou soudci, další právníci, soudní vykonavatelé, učitelé, ředitelé škol, sociální pracovníci, zaměstnanci dětských pečovatelských ústavů aj. Podle názoru Výboru by stát měl vyvinout značné úsilí na organizování informačních kampaní zaměřených na odstranění diskriminace romské populace a měl by rovněž počítat se zvláštními programy ke zlepšení životní úrovně, vzdělání a zdraví romských dětí. Výbor doporučuje, aby stát podnikl další kroky v souladu s článkem 7, odstavcem 2 Úmluvy včetně usnadnění podávání žádostí o občanství, aby byla vyřešena otázka dětí bez státní příslušnosti, zvláště těch, které jsou umístěny v ústavní péči. Výbor rovněž doporučuje, aby stát zvážil přistoupení na podmínky Úmluvy o statutu osob bez státní příslušnosti z roku 1954 a Úmluvy o snížení počtu osob bez státní příslušnosti z roku 1961. Výbor doporučuje, aby stát počítal s opatřeními pro zlepšení reprodukčního zdraví, která by snížila výskyt těhotenství u nezletilých dívek a posílila prevenci a informovanost ve vztahu k HIV/ AIDS a dalším sexuálně přenosným chorobám. Výbor navíc doporučuje, aby stát přijal adekvátní opatření, včetně informačních kampaní, o poskytnutí podpůrných služeb sociálně slabším rodinám, aby se zabránilo opouštění dětí a byla zajištěna ochrana chudých svobodných matek před pašeráky dětí. Výbor doporučuje přijetí dalších kroků k ochraně dětí před zneužitím a špatným zacházením, a to zejména za pomoci zvyšování informovanosti a za pomoci kampaní zaměřených proti užívání tělesných trestů doma i v institucích. Na jedné straně výbor vítá záměr státu přistoupit k Haagské úmluvě na ochranu dětí a ke spolupráci ve vztahu k mezinárodní adopci, avšak doporučuje, aby byly učiněny vhodné kroky k zavedení této Úmluvy do praxe. Co se týče postižených dětí, výbor doporučuje, aby stát vyvinul programy včasné identifikace k prevenci vzniku postižení, aby zavedl alternativní řešení k ústavní péči o postižené děti a plánoval informační kampaně k omezení diskriminace vůči postiženým dětem a k podpoře jejich plného začlenění do společnosti. Výbor doporučuje, aby stát prováděl systematičtější průzkum možných dopadů znečištění životního prostředí na zdraví dětí. Výbor doporučuje státu, aby provedl ucelený průzkum zneužívání dětí a špatného zacházení s dětmi v rodině. Výbor rovněž doporučuje zesílit program prevence a potírání všech forem sexuálního zneužívání dětí včetně rodinného násilí a incestu. Pokud jde o sexuální vykořisťování dětí, výbor podporuje stát, aby vzal v potaz doporučení Stockholmského kongresu proti komerčnímu vykořisťování dětí jakož i zprávy zvláštního zpravodaje o prodeji dětí, dětské prostituci a dětské pornografii. Výbor doporučuje, aby stát počítal s ratifikací Úmluvy Mezinárodní organizace práce číslo 138, regulující minimální věk nutný pro vstup do zaměstnání. Vzhledem k rozšiřujícímu se fenoménu dětí žijících a nebo pracujících na ulici Výbor dále doporučuje zvýšení snah o poskytnutí podpory těmto dětem. Výbor doporučuje, aby stát počítal s provedením celkové reformy soudnictví mladistvých v duchu Úmluvy, zvláště článků 37, 39 a 40 a dalších požadavků OSN pro tuto sféru, jaké obsahují například Pekingská pravidla, Rijádské směrnice a pravidla OSN pro ochranu mladistvých zbavených svobody. Zvláštní pozornost by měla být věnována právu dětí mít k dispozici okamžitou právní pomoc. Všem odborným pracovníkům v oblasti soudnictví pro mladistvé by mělo být poskytnuto zaškolení ohledně mezinárodních požadavků a mělo by dojít k založení specializovaných soudů.

69

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 •

Výbor doporučuje, aby ve světle článku 44, odstavce 6 Úmluvy byl širší veřejnosti umožněn přístup k úvodní zprávě a odpovědím předloženým státem, a aby byla zvážena možnost publikace zprávy spolu se souhrnnými záznamy a závěry přijatými následně Výborem. Tento dokument by pak měl být předmětem co nejširší distribuce, aby podnítil veřejnou diskusi a znalost Úmluvy, jejího uvádění do praxe a její kontroly v rámci vlády, parlamentu a veřejnosti včetně zainteresovaných nevládních organizací. Věra Mišurcová a Libuše Šilhánová

Pozn.: český překlad dokumentu vyšel v UN INFO 97 z 20. října 1997. Další neoficiální překlad připravila Stálá mise ČR při OSN v Ženevě jako základ pro další práci zúčastněných resortů a skupin odborníků.

Ochrana práv dětí Zatím největším počinem, který byl v ČR pro ochranu práv dětí uskutečněn, je přijetí Úmluvy o právech dítěte. Od tohoto aktu uplynulo už více než osm let. Za tu dobu se toho – žel – v právním a lidskoprávním postavení dětí mnoho nezměnilo. Naplňování Úmluvy o právech dítěte se týká řady oblastí našeho společenského života, v nichž by se mělo samozřejmě a kontinuálně uskutečňovat. Jde o školství, oblast volného času dětí a mládeže, o sociální péči a práci, o soudnictví, vězeňství, oblast pracovních vztahů atd. Oč jde ale především? Jde hlavně o respekt k dítěti a mladistvému jako k vyvíjející se, zrající lidské bytosti s jejími zvláštnostmi, specifickými potřebami, také ovšem přirozenými lidskými a sociálními právy. Jde o širokou, chápavou a citlivou aplikaci filosofie a ducha Úmluvy, zejména jejího článku 3, v němž se praví: “Čl.3 1) Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. 2) Stát se zavazuje zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž bere ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za ně odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření. 3) Stát zabezpečí, aby instituce, služby a zařízení odpovědné za péči a ochranu dětí odpovídaly standardům stanoveným kompetentními úřady …” Principy zájmu a blaha dítěte mají prostupovat všechny činnosti týkající se ochrany dětí, jejich výchovy a vzdělávání, péče o děti v rodinách, v soukromých a veřejných zařízeních apod. Až dosud se tak dělo a děje v naprosto neuspokojivé a nedostatečné míře. Důkladný a kritický rozbor všech těchto a dalších činností by měl sloužit především k jejich korekci, zkvalitňování a rozšiřování, a měl by být současně prováděn v rámci monitoringu naplňování zmíněné Úmluvy, jehož vyústěním by měla být vládní a nevládní zpráva o plnění Úmluvy o právech dítěte v České republice. Uvedené zprávy mají být – již podruhé – předloženy příslušnému Výboru OSN (v Ženevě) v roce 2000. Jde o velmi náročnou analytickou a syntetickou činnost, činnost kritickou a sebekritickou, na kterou by se měl jak vládní, tak nevládní sektor již nyní připravovat. Zatím se tak neděje. Dosud nejsou vytvořeny odpovídající institucionální podmínky na úrovni vlády ČR, event. některého z ministerstev. O těchto podmínkách se hovoří v doporučeních Výboru OSN, zaslaných až dosud odpovědnému Ministerstvu zahraničních věcí ČR. V této stati se můžeme věnovat jen jedné části zmíněné problematiky, a to některým aktuálním aspektům právní ochrany dětí, jak se jeví ve světle zkušeností Právní poradny Českého helsinského výboru. Začneme jednou důležitou zásadou. Podle článku 10 Ústavy ČR ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Úmluva o právech dítěte bezpochyby touto smlouvou je. Rok 1997 byl pro existenci a postavení Úmluvy o právech dítěte v České republice důležitý mezinárodně. Výbor pro práva dětí OSN v Ženevě projednával zprávu ČR o dodržování Úmluvy. V praxi však žádný významný posun k ochraně práv dětí tak, jak ji vyžaduje Úmluva, zaznamenán nebyl. Aplikace práva státními orgány, ač v mezích zákonů nižší právní síly (např. zákon o rodině), jsou často v rozporu s přísnějším režimem Úmluvy o právech dítěte, která je, jak jsme už zmínily, podle čl. 10 Ústavy pro tyto orgány rovněž bezprostředně závazná. Zaměřme se tedy na ustanovení některých “ nediskriminačních zákonů”, která však nejsou v praxi aplikována tak, aby sloužila k ochraně práv dětí. Pokusíme se vysvětlit na případech, se kterými jsme se v

70

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva minulém roce setkali v Právní poradně ČHV, jak dochází v praxi k diskriminaci dětí právě při jejich nedostatečné aplikaci. Čl.37 odst.2. Ústavy: “Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení". S řízením před soudy či jinými orgány jsme se setkávali na poli ochrany dětských práv velmi často. Ať již s jednalo o rozvod rodičů spojený s otázkou, jak budou po rozvodu upravena práva a povinnosti rodičů k dítěti, či o nařízení ústavní výchovy, anebo o případ, kdy dítě bylo obětí trestného činu. Ve všech těchto řízeních mělo dítě ústavou dané právo na právní pomoc. Níže se budeme věnovat diskriminaci dětí u každého typu řízení, které by mělo konkretizovat toto ústavní právo. Zákon o rodině, podle kterého se rozhodují všechny civilněprávní otázky ochrany práv dětí, stanoví v §37 odst.3: “Nemůže -li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat." Toto ustanovení reaguje na možnou kolizi zájmů, kdy zákonný zástupce dítěte, rodič, by mohl být motivován jiným zájmem nežli zájmem dítěte, např. v otázce dědictví. V naší soudní praxi se ustálil systém opatrovníků dětí, kterými jsou ustanovovány sociální pracovnice z oddělení péče pro děti. Ačkoli sociální pracovnice mají jistou znalost právního řádu, nemůžeme jimi poskytovanou právní pomoc dítěti považovat za pomoc ve smyslu čl. 37 Ústavy. Pokud jde o výše naznačený případ. Před soudem se projednává otázka dědictví a zájmy rodičů jsou v rozporu se zájmy dítěte, neboť všichni jsou potenciálními dědici. Soudní řízení je pak otázkou dokazování nároku. Je jednoznačné, že se jedná čistě o právní otázky, přičemž efektivní pomoc při hájení nároků může poskytnout opět pouze právník. Obdobné ustanovení o určování opatrovníka najdeme i v §45 tr.ř.: “(1) Je-li poškozená osoba zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo je-li její způsobilost omezena, vykonává její práva podle tohoto zákona její zákonný zástupce. (2) V případech, v nichž zákonný zástupce poškozeného nemůže vykonávat svá práva uvedená v odstavci 1 a je nebezpečí z prodlení, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce ustanoví k výkonu práv poškozenému opatrovníka. Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je přípustná stížnost.” S aplikací ustanovení § 45 tr.ř. jsme se setkávali v případech, kdy dítě bylo obětí např. trestného činu pohlavního zneužívání. Ve všech případech, kdy rodiče, jakožto zákonní zástupci, nemohli vykonávat práva poškozeného - dítěte - jak předvídá zmíněný paragraf, byly opatrovníky ustanoveny sociální pracovnice. I v tomto typu řízení musíme argumentovat stejně jako u řízení občanskoprávního: pomoc poskytnutou sociální pracovnicí nelze považovat za právní pomoc tak, jak ji má na mysli ústavní Listina. Avšak i tomto případě, kdy je opatrovníkem ustanovena sociální pracovnice, ještě může být ústavní právo naplněno. Je totiž možné a také žádoucí, aby dítěti jakožto poškozenému ona ustanovila coby jeho zástupkyně, podle ust.§50 tr.ř., zmocněnce z řad advokátů. Zmocněnec je totiž v souladu s ustanoveními trestního řádu oprávněn činit za poškozeného návrhy a podávat za něj žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit poškozený. Je nepochybné, že rovnocenným soupeřem advokátovi obžalovaného při trestním řízení může být pouze advokát, nikoli sociální pracovnice. Zde ani tak nemáme na mysli otázku viny obžalovaného, v tom je třeba spoléhat na státního zástupce, jako spíš otázku účinné obhajoby práv poškozeného. Nezanedbatelným právem je právo poškozeného na náhradu škody způsobené mu trestným činem. Přečteme-li si pozorně ustanovení obou výše zmíněných zákonů, není ani v jednom z nich definováno, kdo může být opatrovníkem. Jak jistě všichni víme, zákon závazným způsobem vykládá soud. V námi citovaných ustanoveních jsme se také dočetli, že opatrovníka ustanoví dítěti soud. Je tedy nepochybné, že k účinné ochraně práv dětí tak, jak ji garantuje ústava, je třeba správně a s ohledem na ústavu, aplikovat platné právní předpisy. K tomu, aby se tak stalo, je třeba změnit soudní praxi. Jak totiž vyplývá z námi zkoumaných ustanovení, není to otázkou špatného nebo dokonce nepoužitelného znění zákonů, ale právě jejich aplikací.

71

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 V žádném případě nelze namítat nic proti ustanovování opatrovníků z řad sociálních pracovnic. Naopak. Vzhledem k tomu, že pracují tam, kde zastupování rodiči z nějakého důvodu není možné, lze těžko vymyslet někoho vhodnějšího. Ony jsou vlastně “vzdělanými rodiči ad hoc”. Nelze ale jimi nahrazovat erudovaného právníka, schopného dítě zastupovat v právních sporech. Nic, ani platné zákony, ovšem opatrovníkům nebrání v tom, aby dítěti, jako jeho zástupci, zvolili právního zástupce z řad advokátů zapsaných v Advokátní komoře. Lze snad věřit, že by i zde mohlo platit obdobné opatření jako v případech sociálně slabších občanů, kteří mohou žádat Advokátní komoru o snížení anebo odpuštění odměny advokátovi. Musíme tedy konstatovat, že největším problémem není znění příslušných zákonů, ale absence vůle dostát závazkům vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte využitím - byť netradičním - stávajících právních předpisů. Dalším tématem diskriminace dětí z hlediska Úmluvy je otázka rozvodů a určování povinností rodičů k dětem. Ve většině případů jsme v minulém roce byli svědky toho, že soudní praxe dětskými právy na harmonický rozvoj rozumí práva rodičů na děti. Úprava povinností rodičů k dětem pak odpovídá určení, kdo z rodičů má větší právo na osobní péči o dítě. Rodiče se mnohdy u soudu překřikují, kdo má dítě raději a kdo se mu více věnoval. Málokdy je dítěti přiznané právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se ho bezprostředně dotýkají, a často není uplatněn princip nejlepšího zájmu dítěte dle Úmluvy. Ještě výrazněji se toto pojetí dětských práv projevuje při určování výživného na dítě rozvedenému rodiči. Je běžnou praxí, že rodič - podnikatel nevykazuje žádný zisk, a proto je mu vyměřeno výživné v té nejmenší možné částce. Podíváme-li se však pozorně na znění § 96 zákona o rodině, “1) Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem a možnostem povinného. K schopnostem a možnostem povinného přihlédne soud také, jestliže povinný se vzdá bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání, nebo nějakého majetkového prospěchu”, zjistíme, že opět dochází k diskriminační aplikaci tohoto ustanovení v neprospěch dítěte. Neboli - opět jsou zájmy rodičů nadřazovány nad práva dítěte, byť je to v rozporu s našimi mezinárodními závazky. Jak jsme již naznačili na případu rodiče - podnikatele, nevykazujícího žádný anebo minimální zisk, soud se dle našich zkušeností často omezí na tento fakt, aniž by využil citované ustanovení. Soud by totiž mohl nařídit takovému rodiči v rámci jeho možností na trhu práce ucházet se o takové zaměstnání, které by zajistilo vyšší životní úroveň jemu a zvláště jeho dítěti. V podobném duchu se rozhoduje i o zájmu/nezájmu rodičů o dítě. Soudce je většinou zcela v područí myšlenky, že rodiče mají právo na výchovu svého dítěte a nerespektuje práva dítěte. Zvlášť výrazně se tato tendence projevila i ze strany moci zákonodárné při projednávání novely zákona o rodině, která by měla nově zavést řízení předcházející osvojení s účastí rodičů. V důvodové zprávě k této novele nás zaujala argumentace článkem 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Těší nás, že se zákonodárci snaží zohledňovat mezinárodní standardy lidských práv ve vnitrostátním právním řádu. Nelze však aplikovat tyto standardy pouze pro určitou skupinu občanů. Rodiče mají nezpochybnitelné právo na to, aby tak závažný krok jako je zbavení rodičovských práv, provedl pouze soud, a to ve spravedlivém veřejném procesu a v přiměřené lhůtě. Na druhou stranu, zájem dítěte, k jehož preferenci jsme se zavázali přijetím Úmluvy o právech dítěte, vyžaduje rozhodování relativně rychlé. Nemusíme asi zdůrazňovat, že pro zdravý fyzický, psychický a sociální vývoj dítěte je žádoucí, aby se do náhradní rodiny dostalo co v nejdříve. Totéž platí pro nově vytvořenou rodinu. Nemůžeme souhlasit se zvláštními ohledy na rodiče, kteří by měli mít delší čas k prokazování zájmu o dítě. Nevěříme tomu, že pokud mají rodiče skutečný zájem o dítě, potřebují několika měsíční až roční soudní proces k tomu, aby svůj zájem projevili a uhájili. Nelze odlehčovat odpovědnosti rodičů vůči dětem. Úmluvou o právech dítěte jsme se zavázali ke zcela opačnému postoji. Domníváme se, že je třeba radikálně změnit postupy prokazování zájmu rodičů o dítě. Snad už pominula doba, kdy se pohlednice jednou za půl roku považovala za projevení zájmu. Musíme trvat na tom, že argumentovat článkem 6 evropské Úmluvy je správné a žádoucí, avšak v souladu s našimi závazky plynoucími z Úmluvy o právech dítěte, a to tak, že spravedlivý proces a přiměřená lhůta v otázkách uvolňování dětí pro adopci je determinováno zájmem dítěte. V tomto případě to znamená okamžité zjištění zájmu a blaha dítěte, tedy zjištění, které rodinné prostředí je pro ně optimální, a na základě těchto zjištění odpovědné soudní rozhodnutí. Pouze v širokém kontextu standardů lidských práv plynoucích ze všech našich mezinárodních závazků se lze vyvarovat toho, že ve jménu lidských práv zvýhodníme jednu skupinu na úkor druhé. O to dramatičtější to bude, poškodíme-li práva dítěte, které je zcela odkázáno na pomoc druhých. Právě proto zasluhuje dětství zvláštní péči a pomoc.

72

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva Nejnebezpečnější na tomto přístupu našich zákonodárců je skutečnost, že diskriminace dětí, tak rozšířená v naší společnosti, hrozí svou expanzí i do právních předpisů. V obecné poloze chápání práv dětí naší společností se objevuje diskriminace tak často, že už ji normálně ani nevnímáme. Nikdo se nepozastavuje nad fyzickými tresty dětí. Kdyby si stejné potrestání zasloužil například zaměstnanec od svého nadřízeného, a toto potrestání bylo založeno pouze na pozici autority, patrně by tento počin měl soudní dohru. S podobnými prostředky autoritativního charakteru vůči dětem se však setkáváme jak v rodinách, tak bohužel i ve školství a ústavních zařízeních. Vybrané případy I. Otec pohlavně zneužíval svou 5letou dceru a byl obviněn z trestného činu pohlavního zneužívání. Opatrovníkem holčičky byla ustanovena sociální pracovnice z oddělení péče o děti. Otec si najal velice známého a schopného advokáta, který zcela rozbil obžalobu, a proto byl otec obžaloby v celém rozsahu zproštěn. Dítě nemělo šanci spor vyhrát, protože na jeho straně nestál zkušený a věci znalý právník. II. Před vyšetřovatelem stálo obvinění z trestného činu pohlavního zneužívání podle ustanovení §242 trestního zákona, jenž zní: “Kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán......”. Tohoto trestného činu se měl dopouštět otec na své osmileté dceři tím, že ji na intimních místech osahával. Vyšetřovatele patrně zmátl komentář k tomuto paragrafu, kde se dočetl, že “za jiné způsoby pohlavního zneužívání jsou v praxi považovány intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, jako např. ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození apod., které směřovaly k sexuálnímu vzrušení pachatele”. Položil proto otci otázku, zda měl při osahávání dcery erekci. Po jeho negativní odpovědi trestní stíhání zastavil. III. Opatrovnický soud řeší již čtrnáctým rokem otázku určení otcovství u dítěte narozeného mimo manželství. Soudně znalecké dokazování proběhlo již třikrát a dokázalo odpůrci jeho biologické otcovství. Dokázání právního otcovství je však velmi složité, protože soud např. po matce dítěte žádá předvedení svědků jejího intimního styku s odpůrcem před čtrnácti lety. IV. Situace v rodině dospívajícího chlapce vedla k nařízení ústavní výchovy. Matka totiž neměla zájem ani schopnosti o něj pečovat a svěřila jej do péče jeho staršího bratra. Ani ten výchovu nezvládal. V dětském domově byl chlapec velmi spokojený, navázal pevné sociální vazby, a to jak v domově, tak ve škole a při zájmových aktivitách. Matka, ač jej ani jednou nenavštívila, požádala o jeho přemístění do jiného dětského domova, v blízkosti svého bydliště, kde ho taktéž nenavštěvuje. Ačkoli se chlapci stýská po původním dětském domově a žádá o možnost návratu, nebylo mu vyhověno s ohledem na matčinu žádost. Zájem dítěte se opět neprosadil. V. Po rozvodu rodičů byly děti svěřeny do péče matky. Otci bylo vyměřeno směšné výživné s ohledem na jeho další vyživovací povinnost k dalšímu narozenému dítěti mimo manželství, na jehož výživu přispíval otec dobrovolně nepoměrně vyšší částkou než na děti dříve narozené. Na základě soudního rozhodnutí o výživné měly děti k dispozici Kč 20,- denně na uspokojování svých oprávněných potřeb. Příjmy matky téměř pohltilo placení nájemného. Helena Kunstová a Petra Tomášková

Vzdělávání a výchova k lidským a občanským právům Zatím co vzděláváním v oblasti lidských práv je myšleno zejména předávání a vštěpování poznatků o etickoprávních principech a jejich souborech, tzn. úmluvách, paktech, deklaracích a listinách, o jejich uplatňování v různých sférách života, v různých situacích a případech, a současně pěstování eticko-právního vědomí, výchovou k lidským právům se rozumí spíše a především utváření a kultivace postojů k lidem, respektu k člověku, jeho hodnotám, vlastnostem, odlišnostem, právům a povinnostem. Nedílnou součástí výchovy k lidským právům je výchova k toleranci. Podobně jako jinde, tak ani v této oblasti nemůže být vzdělávací a výchovné úsilí odděleno. Obojí se musí vzájemně prolínat a podporovat.

73

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 V moderní době to byly především hrůzné prožitky a zkušenosti 2. světové války, které vedly mezinárodní společenství k formulaci navýsost racionálních, také však hluboce prožitých eticko-právních zásad a k jejich zakotvení ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Tyto zásady se postupně staly základními kameny mnoha ústav, ale i mezinárodních úmluv, paktů, listin a rezolucí, ovlivnily a ovlivňují stále právní systémy mnoha států. A právě jako prožitky a zkušenosti velikého počtu lidí v průběhu dějin vedly k významnému poznání, k formulaci a kodifikaci eticko-právních principů lidských práv (už např. v americké a francouzské deklaraci v druhé pol. 18. století ), měly by se ony dvě stránky tohoto dějinného procesu (stránka zkušenostní a poznávací ) dynamicky prolínat a projevovat také ve vzdělávání a výchově k lidským právům. Pouhé racionální předkládání, přednášení a memorování lidskoprávních zásad bez “využití” emocí, prožitků a zkušeností, současně pak bez motivace a aktivizace těch, kteří mají být vychováváni a vzděláváni, se snadno může míjet účinkem. Koho máme na mysli, když hovoříme o “příjemcích” zmíněného působení? Jsou to samozřejmě především děti a mladí lidé, kteří se začleňují do složitého přediva společenských vztahů a hodnot moderní společnosti v různých prostředích, do nichž se narodili, jimiž procházejí a v nichž žijí (rodina, škola, organizace, vrstevnická skupina, obec, širší společenství a jejich sdělovací prostředky...). Jsou to ale i lidé dospělí, rodiče, lidé různých sociálních skupin a profesí, především ti, kteří významně ovlivňují individuální a společenské či skupinové vědomí. Jsou to například učitelé, vychovatelé, právníci, političtí, kulturní a sociální pracovníci, veřejní činitelé, policisté aj. Jaký je současný stav lidskoprávního vědomí v naší společností? Jaký je stav vzdělávání a výchovy k lidským právům v ČR? Samozřejmě, solidní zodpovězení těchto otázek by vyžadovalo zevrubnou analýzu. Ta zatím není k dispozici, a nemůže být ani ambicí jednoho autora a jedné stati. Pokusme se tedy jen o jejich stručné zodpovězení. Přesto, že se od listopadu l989 mnohé vykonalo a podařilo jak v přeměně právního řádu a celkovém demokratickém uspořádání naší společnosti, tak ve změnách jejího právního, etického a lidskoprávního vědomí, nemůžeme být se současným stavem spokojeni. A nemůžeme být spokojeni ani se stavem vzdělávání a výchovy k lidským právům. Zatímco některé profesní skupiny, např. právníci, učitelé, sociální pracovníci, zčásti i novináři, jsou už tímto úsilím pozitivně zasaženi, jiné, například policisty a pracovníky státní správy, zmíněné úsilí většinou “míjí”, anebo se na poli lidských práv vzdělávají velmi nedostatečně. . Nutno konstatovat, že velkou část aktivit v tomto směru vyvíjejí nejenom státní, ale především nestátní organizace. Desítky, možná stovky seminářů, workshopů, kursů, konferencí a dalších setkání na téma lidských práv a tolerance proběhly v ČR právě v uplynulém roce, některé i za přispění zahraničních a mezinárodních organizací. Jako příklad lze uvést semináře pro soudce, které už tradičně pořádá Český helsinský výbor ve spolupráci s českými a holandskými institucemi k jednotlivým tématům, např. k některým článkům evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či na téma etiky soudcovské práce, a které mají pozitivně ovlivnit aplikaci lidskoprávních principů v českém soudnictví. Značná aktivita se rozvíjí pokud jde o naplňování a šíření Úmluvy o právech dítěte. Organizace zabývající se u nás ochranou práv dětí, např. Česká sekce DCI, Nadace Naše dítě, Linka důvěry, Česká společnost na ochranu dětí, FOD, ČHV aj., pořádají ve spolupráci s profesními a státními institucemi semináře, jež mají za cíl - vedle monitoringu situace dětských práv - objasňovat různé problémy a nedostatky při uplatňování a šíření zmíněné Úmluvy v ČR. V uplynulém roce bylo též možno zaznamenat důležité snahy o koordinaci a spolupráci uvedených a dalších nevládních organizací a skupin. Velké úsilí ve výchově k lidským právům a k aktivnímu občanství vyvíjejí státní i nevládní organizace v oblasti školství. Záslužné a rozsáhlé jsou např. aktivity Střediska pro výchovu k lidským právům EIS Univerzity Karlovy v Praze (pod vedením A. Kroupové), které jsou provázeny i publikační činností. Pozornost je tu mj. soustředěna i na multietnickou výchovu ve školách. Středisko se zaměřuje na konkrétní typy škol, např. na gymnázia, odborné školy a učiliště, nabízí a ověřuje v nich různé programy. Ve spolupráci s Vysokým komisariátem Spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) v Praze vydalo pracovní příručku Výchova k lidským právům (podle anglické příručky Human Rights Education Workbook zpracovala C.S.Copeland), jež může být užitečnou pomůckou pro učitele i vychovatele. Semináře, přednášky a besedy ve školách na různá témata lidských práv pořádají ve školách také členové a pracovníci Českého helsinského výboru. Důležitou součástí této lidskoprávní “osvěty” je výklad Listiny základních práv a svobod a některých mezinárodních dokumentů na podkladě aktuálních poznatků a zkušeností z

74

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva poradenské a monitorovací činnosti ČHV. Značná pozornost je přitom věnována výkladu Úmluvy o právech dítěte, k němuž helsinský výbor vydal dvě publikace. Jedna z nich, nazvaná Co je Úmluva o právech dítěte (od J. Ondráčkové), je určena přímo dětem a mladým lidem. V rámci programu Besedy o lidských právech, rozvíjeném Čs. nadací Charty 77 a podpořeném Nadací ROS, se středoškolští studenti seznamují se základními principy, aspekty a problémy lidských a občanských práv. V diskusích mají možnost uplatňovat své zkušenosti i poznatky a klást otázky. Neoddělitelnou součástí výchovy k lidským právům je i výchova k toleranci, zaměřená též proti xenofobii a rasismu. Na tomto poli vykonali aktivisté nevládních organizací, ale i někteří pracovníci státních institucí, veliký kus práce. Příkladem může být rozsáhlá činnost odboru prevence kriminality Ministerstva vnitra ČR. Její součástí je i podpora projektů směřujících ke snížení sociálního handicapu etnických menšin, zejména pokud jde o jejich vzdělávání, ale i celkový kulturní a společenský rozvoj. K výrazným a záslužným projektům patří též programy občanského sdružení R-Mosty a Českého centra pro vyjednávání a řešení konfliktů. Jeho cílem je organizovat vzdělávací multikulturní semináře, přednášky a besedy ve školách a vytvořit alternativní učebnici pro občanskou výchovu. Český helsinský výbor zareagoval na projevy sílícího rasismu a xenofobie v ČR a sáhl po zcela netradiční formě výchovy k toleranci. Na žádost reklamní agentury Leo Burnett spolupracoval na přípravě rozsáhlé billboardové a inzertní protirasistické kampaně, jejímž hlavním heslem je: Nesuďte skupinu, suďte člověka! Hesla spolu s dalšími stručnými texty a obrazy mají přimět české publikum k hlubšímu zamyšlení nad projevy netolerance a případně korigovat časté nepřátelské postoje. Velmi záslužnou činnost vyvíjí Dokumentační středisko pro lidská práva, které monitoruje případy rasově nebo ideologicky motivovaného násilí v ČR. Nadace Nová škola v Praze (pod vedením L. Laubeové) rozvíjí pozoruhodné programy zaměřené na multikulturní výchovu (minorit i majority), na výchovu k lidským právům, aktivnímu občanství a toleranci. Zabývá se také ekologickou výchovou. Věnuje se soustavně vzdělávání romských dětí, podpoře romských asistentů ve školách, pořádá semináře pro učitele, vydává výukové materiály pro děti i pro učitele. Ve spolupráci s Domem Anny Frankové v Amsterdamu uskutečnila výstavy “Tahy války” a “Anna Franková - odkaz pro současnost”, zároveň se semináři pro učitele. Novým přístupem k rozvoji mezilidské komunikace, využívaným hojně ve vyspělých demokratických zemích zejména v sociální práci, ale i ve výchově a vzdělávání, je videotréning interakcí. U nás rozvíjí tuto moderní metodu občanské sdružení SPIN pod vedením K. Beaufortové. Jeho projekty podporuje finančně holandská vláda, program PHARE a Nadace ROS. Metoda je dobře využitelná i ve výchově k lidským právům a toleranci, protože vychází z pozitivní akceptace různých lidských jedinců, z respektu k jejich odlišnostem, a protože posiluje vzájemnou interakci a toleranci. Zdá se, že přínosem pro přípravu učitelů, pro jejich další vzdělávání v lidských právech, demokracii a problematice ústav je projekt Konstitucionalismus (East European Constitutionalism Project; jeho inspirátorkou a autorskou základnou je Americká rada vědeckých společností), který v ČR uskutečňuje Nadace pro výchovu k ústavnosti ( Centrum Praha a Centrum Olomouc) pod garancí Univerzity Karlovy a Palackého univerzity. Jde hlavně o vzdělávací programy pro učitele občanské výchovy a základů společenských věd. Problematice lidských a občanských práv je tu věnována značná pozornost. Součástí programu je i metodika výuky. V rámci projektu byla publikována kniha Demokracie a ústavnost. Dále se dokončuje učebnice pro střední školy, v níž má být problematice lidských práv věnována náležitá pozornost. Součástí projektu je též soutěž pro středoškolské studenty na různá témata. V roce 1997 to byla soutěž na téma: Co víš o těch druhých? Myšleni jsou Poláci, Romové, Němci, Slováci a další národnostní a etnické menšiny, žijící v České republice. Významnou roli v přípravě učitelů hrají univerzitní programy a projekty na podporu vzdělávání a výchovy Romů. Tak například na Palackého univerzitě v Olomouci díky pracovníkům katedry sociologie a andragogiky Filozofické fakulty už pátý rok pokračuje pod vedením Z. Jařabové Projekt romského vzdělávání spolu s výzkumem v oblasti sociologie a psychologie. Ve spolupráci s olomouckou Charitou se uskutečnil též cyklus pracovních přednášek pro děti. Rozvíjí se také přednáškový projekt Otázky soužití v pluralitní a multikulturní společnosti, který je určen studentům učitelství, speciální pedagogiky, sociologie a politologie, ale též zájemcům z ostatních fakult a z veřejnosti (nevládních organizací, státní správy apod.). Některé přednášky byly v poslední době doplněny ještě specializovanými semináři. Odborné přípravě učitelů pro vzdělávání a výchovu romských dětí jsou věnovány též diferencované programy na Pedagogické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. (Členové a členky ČHV se účastní panelových diskusí a besed, které jsou součástí zmíněné přípravy učitelů na Pedagogické fakultě.)

75

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Na Pedagogické fakultě UK je romská problematika rozvíjena zejména v rámci katedry speciální pedagogiky (která připravuje pedagogy a psychology nejen pro zvláštní školy, v nichž údajně 50% žáků tvoří romské děti, ale též pro pedagogicko-psychologické poradny, různé ústavy, domovy apod.). Již od roku l990 se tu učí základy oboru romistika a romský jazyk. Od školního roku l993/94 se vyučuje romistika pro studenty speciální pedagogiky jako povinný předmět. Romskému jazyku jako nepovinnému předmětu se studenti Pedagogické fakulty mohou učit po celou dobu pětiletého studia. Společné výuky se tu účastní i někteří studenti Institutu základů vzdělanosti UK a Filosofické fakulty UK. Cílem studia v rámci uvedené katedry je (1) výchova pedagogů k toleranci a respektování odlišných kultur, (2) informovanost učitelů o kulturních, společenských a duchovních odlišnostech romského etnika, studium jeho historie, etnografie a jazyka, (3) zvyšování a zkvalitňování vzdělanosti romské populace prostřednictvím lepší připravenosti učitelů pro výuku romských žáků. V souvislosti s neutěšeným stavem vzdělávání romských dětí a Romů vůbec je zřejmě žádoucí(!), aby výuka romistiky a základů romského jazyka byla otevřena všem studentům Pedagogické fakulty, s tím, že pro budoucí učitele 1. a 2. stupně základních škol by byla povinná. Důležitým předpokladem výchovy k toleranci je také publikační činnost. V této souvislosti je třeba ocenit vydávání odborných publikací k historii a kultuře Romů v rámci Projektu romského vzdělávání Univerzity Palackého v Olomouci. Tyto publikace mohou znamenat cenné poučení jak pro Romy, tak pro všechny občany, kteří se chtějí s danou problematikou seznámit a kteří se tak či onak zabývají zlepšováním sociální, kulturní a hospodářské situace Romů. Tím, že přinášejí nové informace a poznatky o Romech, mohou být významnými pomůckami při výchově k lidským a občanským právům a v boji proti xenofobii, netoleranci a rasismu. Příkladem je knížka Ctibora Nečase: Historický kalendář, Dějiny českých Romů v datech (l997), která už byla ministerstvem školství vybrána jako pomůcka pro učitele různých druhů škol i učilišť. Na tomto místě nelze vyjmenovat všechny cenné a perspektivní aktivity, které se v České republice na poli výchovy k lidským právům a toleranci rozvíjejí. Všem dobrovolným aktivistům i profesionálům, kteří se zmíněným činnostem soustředěně a na patřičné úrovni věnují, budiž chvála a dík. Položme si ale otázku: jaké místo zaujímá vzdělávání a výchova k lidským právům a k toleranci v našich základních školách a jak je zakotvena v jejich základních programech? Máme na mysli především tři základní programy: Základní škola, Národní škola a program Obecná škola - Občanská škola. Ve všech těchto programech jsou obsaženy předměty: prvouka (l.-3. roč.), vlastivěda (4. a 5. roč.), občanská výchova (6.-9. roč.). Právě v těchto předmětech především (samozřejmě ne jenom) by mělo tvořit vzdělávání a výchova k lidským právům důležité součásti. Vzdělávací program Základní škola (Autoři : J. Jeřábek, M. Rosenzweig, A. Smejkalová, E. Janoušková a další) Tento program “chápe obsah základního vzdělání jako prostředek rozvoje osobnosti žáka, jako nástroj jeho orientace v kulturních a civilizačních výtvorech i jako klíč k pochopení společenských a technických přeměn současnosti”. Prvouka má uvádět nejmenší žáky do školního života, pomáhá vytvářet pracovní a jiné návyky, dává podněty k rozvoji schopností, k organizování času práce i volného času. Předkládá žákům nové poznatky a dovednosti, vytváří představy o různých skutečnostech v přírodě a společnosti, o lidských činnostech, výtvorech a vztazích, o podmínkách života...Vytváří a posiluje vnímavý vztah k okolí, vztahy k vlastní osobě, k jiným lidem, k živočichům, k životnímu prostředí domova, k přírodě...Formuje základní vědomí odpovědnosti za vlastní zdraví a bezpečnost, za své chování a jednání... Pěstuje uvědomování si vlastní individuality i potřebné sounáležitosti s lidmi, věcmi, s přírodou...(Dle zmíněného programu.) Nepochybně jde o správně formulované cíle a témata, plynoucí ze zkušeností mnohaleté pedagogické práce. Přesto: zdá se, že větší pozornost by mohla být věnována mezilidských vztahům v rodině, ve škole, ve třídě a okolí školy, problematice povinností a práv dětí, vztahům k druhým a také jiným lidem, případně k jiným spolužákům, vůbec k dětem a lidem z jiných etnik, jejich zvláštnostem a odlišnostem. Uvědomění si těchto odlišností může být dobrým základem pro tolerantní postoje v přítomnosti i v budoucnu. To vše samozřejmě nutno probírat na úrovni odpovídající věku dětí, podle potřeb školy a dané lokality. Žel, základní zásady Úmluvy o právech dítěte jsou v osnovách prvouky uvedeného programu uvedeny pouze v tzv. rozšiřujícím, nikoli základním učivu.

76

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva Z celkové koncepce předmětu ani z formulace témat a cílů také nevysvítá nezbytná motivace žáků k určitým zajímavým a záslužným aktivitám (např. pomoci potřebným lidem, spolužákům, k ochraně přírody, životního prostředí obce apod.). Vyučování předmětu vlastivěda se má zaměřit hlavně na okolnosti a podmínky života země včetně historie, na její životní prostředí. To je jistě správné a nutné. Ale: v malé míře se má zabývat otázkami účasti lidí i žáků na tvorbě životních podmínek, na životě obce, oblasti, země, na ochraně přírody. Nezakládá tedy aktivní a tvořivý vztah jedince-občana k jeho obci, regionu, zemi, státu. Nevytváří psychické, morální a komunikativní předpoklady pro nezbytnou participativní demokracii. Pozitivem je to, že program v této části zdůrazňuje pěstování nejen národního vědomí, vlastenectví, ale zároveň i téma soužití národů a národností v jedné zemi, jejich rovnocennost. Nikde však není ani zmínka o historických okolnostech jejich přítomnosti na území ČR, o jejich původu, o jejich svébytné kultuře, o zvláštnostech ve způsobu života, specifických projevech, o vztazích mezi národnostmi a národy v minulosti a dnes apod. Poznatky tohoto druhu jsou nezbytným základem multikulturní výchovy, pěstování tolerance a dobrého soužití. V části ČR, Evropa a svět jsou sice obsaženy podkapitoly: sousední státy, jejich poloha, přírodní podmínky, hospodářská a společenská vyspělost, chybí tu však zdůraznění jejich svébytné kultury, bohatství duchovního života, jazyka apod. Totéž se týká i charakteristik dalších evropských států. Vstupování do EU bude vyžadovat daleko bohatší znalosti žáků o životě v těchto zemích, o jejich kultuře, obyvatelích atd. “Sebestřednost”, v níž jsou Češi většinou vychováváni, může být na překážku našeho dalšího rozvoje a směřování. Co tedy koncepci předmětu vlastivěda v uvedeném programu schází především, jsou důležitá témata: já, člověk, občané, jací jsou, jak se projevují, jak a podle čeho se odlišují, jaké jsou mezilidské vztahy, co jsou etické normy a hodnoty, povinnosti a práva, práva dětí podle Úmluvy, postoje a názory, jaké jsou moje postoje a názory... Orientace v mezilidských vztazích, utváření dobrých vztahů k druhým lidem, i k těm odlišným, pomoc sociálně potřebným, postiženým, nemocným či sociokulturně handicapovaným - to vše jsou otázky, které by v předmětu vlastivěda na přiměřené úrovni chápání měly být probírány. Myslí si snad někdo, že téma vlast, výuka předmětu vlastivěda se může vyčerpávat jen vnějšími podmínkami a okolnostmi života, a že v něm mohou chybět témata: člověk, lidé, mezilidské vztahy a hodnoty? Nebyla by to odlidštěná vlastivěda? Navíc: koncept předmětu vlastivěda nerozvíjí dostatečně některé hodnotové cíle, jak jsou formulovány v úvodní části programu /str.7/. Pokud jde o osnovy občanské výchovy v programu Základní škola (6.-9.roč.), nutno konstatovat, že je v nich věnována přiměřená pozornost tématu “člověk” z různých aspektů a v různých souvislostech. Zvláštní oddíl tu tvoří téma Člověk a jeho práva. Žel, vedle chybně uvedené ústavní Listiny základních práv a svobod, Všeobecné deklarace lidských práv a Úmluvy o právech dítěte tu není ani citována evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, významná, právně relevantní úmluva z hlediska obhajoby lidských práv, o níž by se žáci vyšších tříd ZŠ měli dovědět alespoň základní údaje. Malý prostor je tu opět dán problematice multikulturní výchovy, poznání odlišné historie a kultury etnik a národností, sousedních národů apod. Tato problematika je stále neprávem opomíjena ve značně “českostředné” vzdělávací a výchovné práci našich škol. Také z těchto osnov nevyplývá nutný důraz na aktivní účast žáků při poznávání, případně řešení určitých problémů školy, obce, životního prostředí apod., výchova k aktivnímu tvořivému občanství, k participativní demokracii. Inspirativním doplňkem v tomto směru může být Projekt Občan, rozvíjený pražským Ústavem pro výzkum a rozvoj školství ve spolupráci s Centrem pro výchovu k občanství v Calabasas /USA/. Tento moderní program se začíná uplatňovat v českém školství zejména v návaznosti na dosavadní program Základní škola. Žáci se v něm učí participativní demokracii, např. tak, že se zaměří na určitý problém ve svém okolí a ve spolupráci s dospělými se snaží o jeho řešení. Své činnosti pak vyhodnocují, učí se na svých úspěších a chybách. Takto pochopili svou roli někteří naši tvořiví učitelé, kteří se snaží vést žáky k aktivnímu občanství. Vzdělávací program Národní škola (Autoři: J. Vondráček, K. Tomek, J. Kitzberger a další) Ideovým základem tohoto programu je široká a nosná filozofická koncepce, proklamující, že “národní škola musí být školou, která respektuje dětství jako plnohodnotné období života, nikoliv jen jako období

77

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 přípravy”. Už v úvodu autoři prohlašují, že “předpokladem rozvoje svobodné demokratické společnosti je svobodný člověk, schopný nést odpovědnost za svá rozhodnutí, za svůj život. Učitel je zkušenějším partnerem dítěte, kterému pomáhá nalézt cestu při jeho začleňování do společnosti”. To je pojetí odpovídající pojetí dítěte v Úmluvě. Zároveň je tu zdůrazněna pozitivní motivace jako nepominutelný princip hodnocení a klasifikace. Mezi hlavními zásadami, o něž se program opírá, je směřování výchovy a vzdělávání k praktickému životu v moderní společnosti, ale zároveň ke globálnímu pohledu na svět. Pozitivem programu je i nadstavbová část, která umožňuje diferenciaci žáků podle zájmů a schopností, zvýšenou individuální pomoc jakkoli handicapovaným a vytváření podmínek pro jejich úspěšnou činnost, rozvoj schopností talentovaných žáků a rovněž rozšíření základní části programu. Z celé koncepce vyplývá respekt k odlišnostem jedinců, k jejich různým schopnostem a zájmům, zdůrazněna je svébytnost a individualita žáka. Poprvé je v českých školních osnovách pro základní školu vedle výchovy ke zdravému životnímu stylu zařazena filozofie pro děti (viz str. 29), která je většinou s úspěchem rozvíjena v některých demokratických zemích. (Viz publikace D. G. Camhy: Children, Thinking and Philosophy, Academia Verlag, Sankt Augustin, BDR, 1994.) Jejím hlavním cílem je pěstování a rozvíjení myšlenkových schopností, utváření názorů na různé otázky života metodou sokratovského dialogu. Děti už ve velmi raném věku kladou otázku “Proč?”. Na tuto přirozenou otázku je nutné navazovat a dětskou zvídavost neomezovat, nýbrž ji dovedně a moudře rozvíjet. Takto chápaná filozofie může být také nosnou základnou pro etickou výchovu a pro výchovu k lidským právům. Osvědčuje se také jako pevný základ pro pěstování aktivního občanství. Jak jsou v programu Národní škola koncipovány předměty: prvouka, vlastivěda a občanská výchova? Osnovy těchto předmětů jsou poměrně stručné a z hlediska časového plánu velmi volné. Předpokládají zřejmě tvořivého učitele, který dokáže cíle programu realizovat podle svých poznatků a představ, podle potřeb svěřeného kolektivu a dané školy a přitom v duchu zmíněného ideového konceptu. Přesto by tu měly být - počínaje již 3. ročníkem - podrobněji formulovány a realizovány takové cíle, jako je respekt k druhému člověku a jeho právům, pomoc těm, kteří ji potřebují, práva a povinnosti (moje a těch druhých), porozumění a tolerance k jiným lidem, jejich vlastnostem, projevům apod. Seznámení dětí počínaje 9. rokem věku - s hlavními zásadami Úmluvy o právech dítěte by mělo být v národní škole samozřejmostí. Také v tomto vzdělávacím programu postrádáme v koncepci zmíněných třech předmětů silnější důraz na participaci, účastenství žáků na životě školy, obce, životního prostředí, případně širších společenských okruhů. Přesto, že se program Národní škola už v teoretických východiscích hlásí také k multikulturní výchově, “která v dětech kultivuje hrdost na příslušnost k vlastnímu národu a současně pěstuje schopnost respektovat příslušníky jiných ras, národů a etnik”, nepromítá se tento postulát dostatečně a konkrétně do vzdělávacích obsahů prvouky, vlastivědy a občanské výchovy. V osnovách občanské výchovy je sice věnována pozornost otázkám lidských práv (zejm. v 8.ročníku), ve výčtu důležitých dokumentů však chybí Úmluva o právech dítěte a evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejde samozřejmě jen o citaci názvů. Jde o to, aby se žáci poutavým a srozumitelným (např. aktivizujícím) způsobem s principy lidských práv seznámili, aby je na základě zkušeností a prožitků svých nebo zkušeností a prožitků jiných lidí pochopili a přijali. Vzdělávací program Obecná škola a Občanská škola (Autoři: Z. Helus, P. Piťha) Program Obecná škola vychází z nezbytné demokratizace školství. Jde mu o “důsledné uplatňování takových přístupů ke každému dítěti, které skýtají možnosti pro rozvoj jeho osobnosti”. Současně jde o to, aby se podávaná učební látka stala žákům východiskem vzdělání. Program zdůrazňuje specifika dětského věku a jeho jednotlivých etap, např. hravost, z nichž výchovná a vzdělávací práce musí vycházet a na ně navazovat. Ve výuce prvouky a vlastivědy je zdůrazněn člověk a společenské vazby. Předností rozsáhlého konceptu výuky těchto předmětů (str.119-187) je to, že vychází z dětského vnímání světa, ze zkušeností blízkých obzoru dítěte, jímž je rodina a domov, škola a nejbližší krajina. Vlast a vlastivěda se tu neomezuje na prostředí, podmínky a okolnosti života, ale lidský život, jeho problémy, úkoly, aspekty, kladné i stinné stránky jsou předmětem výkladu, rozhovorů a besed. Přesto má tento koncept jeden základní nedostatek: nevypovídá nic o přirozených lidských právech, o právech dětí jako subjektů těchto práv, neupozorňuje na tento důležitý aspekt života lidského společenství, na postavení jedince a různých lidských skupin, např. národnostních a etnických, či lidí zdravotně postižených, z hlediska lidských práv. Častá námitka, že věk dětí 3.-4. třídy ZŠ je příliš raným věkem pro pochopení všech těchto otázek, neobstojí. Naopak. Děti, žáci tohoto věku mají být

78

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva přiměřeným způsobem (např. na základě sdělování osobních zkušeností a vyprávění příběhů a v průběhu různých her) seznamováni s pojmem a pojetím přirozených lidských práv i práv dětí, a to především v kontextu vybraných článků Úmluvy o právech dítěte, která je určena a adresována především dětem. Neobstojí námitka, že děti - žáci si mají vštěpovat a osvojovat především povinnosti. Ano, mají si je osvojovat, mají si je vštípit, ale daleko lépe je pochopí právě v dualitě práv a povinností. Lépe pak také pochopí své postavení a postavení jiných lidí ve společenství, v němž je jim dáno žít. A je tu ještě jedna mezera. Ačkoli autoři programu zdůrazňují aktivizaci žáků, poznávání pomocí nejrůznějších činností, chybí tu opět uplatnění participačního hlediska. I děti ve věku 8 - 11 let se mohou podílet na řešení řady problémů své školy, obce, nejbližšího životního prostředí, a tím si uvědomovat jejich závažnost. I v tomto raném věku děti mohou a mají být účastny veřejného života (v určitém omezeném prostoru) a mohou se tvořivě připravovat na budoucí role, povinnosti a práva občanů, jak je mj. formuluje úvod do občanské výchovy v rámci programu Občanská škola. Vzdělávací program Občanská škola, určený pro žáky ve věku od 11 do 15 let, usiluje o to, “aby absolventi této školy měli vysoký stupeň obecného vzdělání s možnými prvými náznaky rozvinutí individuálních vloh a zájmů”. Měli by být připraveni tak, aby mohli zaujmout zodpovědná místa ve společnosti. Takovou školu vidí autoři “jako potřebnou, protože pro vybudování demokratické občanské společnosti je zásadním momentem lidská kvalita jednotlivých občanů”. S tím vším lze jen souhlasit. Také koncept občanské výchovy ve zmíněném programu je formulován široce, jako mnohorozměrný plán výuky a výchovy žáků (str. 234-277), integrující poznatky z mnoha vědních disciplin do celku potřebné vzdělanosti. Vedle ekonomie, ekologie, vlastivědy, politologie a práva tu jsou uplatněny a mají být předávány i poznatky z etiky a antropologie. Důraz na člověka, na jeho život v rodině, obci, kraji, zemi, je tu opět velkou předností. Na rozdíl od předchozího programu pro nižší školský stupeň se tu předpokládá obsáhlejší výklad a hlubší pochopení problematiky lidských a občanských práv. V pátém tematickém celku, jemuž má být věnováno 15-18 hodin, jsou zařazena např. i témata: Člověk a řád celku společnosti - Moderní demokracie - Geneze moderní demokracie a myšlenky lidských práv - Postupy vedoucí k poškozování lidských práv - Současné problémy v oblasti lidských práv a svobod (individualismus, skupinový individualismus, nenávist, rasismus, kolektivistický totalitarismus, tajná společenství, anarchie, terorismus, antisemitismus, xenofobie, OSN, Všeobecná deklarace lidských práv, Helsinky, Charta 77, ústavní Listina základních práv a svobod) - Člověk jako subjekt, který žije v právních vztazích a tato práva vytváří - Právní a mravní rozměr lidského společenství - Ekonomické a sociální napětí - Občanské přátelství a předpoklady demokracie. Poměrně velký důraz na problematiku lidských práv a demokracie je jistě hodný chvály a uznání. Postrádáme tu ale opět důraz na Úmluvu o právech dítěte, která je také úmluvou pro děti, nejen o dětech, Úmluvu, jež je v zemích, které ji přijaly (a je to rovněž ČR), základním lidskoprávním dokumentem dětí a mladých lidí od 0 do 18 let. Není tu také ani zmínka o velmi důležité a aktuální evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Velkým kladem programu Občanská škola je to, že do konceptu občanské výchovy pro 9.ročník vřazuje kapitolu Smysl společenství a občanská společnost (sdružování občanů, obec, stát). I v této části je věnována poměrně soustředěná pozornost lidským a občanským právům a také povinnostem. Nevyplývá z ní ovšem, nakolik mají být žáci vtaženi do této problematiky jako přímí účastníci, ani nejsou naznačeny cesty pro pěstování participativní demokracie, jak je prezentuje např. už zmíněný Projekt Občan, anebo stručný, leč inspirativní projekt Výchova k občanství, který vydal ČHV. Základy společenských věd jako integrovaný předmět na čtyřletých gymnáziích Zajímala nás odpověď na otázku, v jaké míře se studenti gymnázií, tedy středních škol všeobecně vzdělávacích, dostávají na základě schválených osnov k problematice lidských, občanských a jiných práv a k problematice, jež z tohoto problémového okruhu vyplývají. Totiž k otázkám tolerance, aktivního občanství, k otázkám xenofobie, rasismu a dalším. Seznámili jsme se s učebními osnovami schválenými Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR v roce 1991, přepracovanými a znovu vydanými v roce 1994. V úvodu 2. vydání se praví: “Předmět seznamuje studenty se základy vybraných společenských věd důležitých pro jejich orientaci v psychologických, sociálních, ekonomických, politických, filozofických a etických otázkách a vede je k poznání sebe i druhých, k porozumění vzájemným vztahům mezi jedincem a společností v duchu demokracie, spravedlnosti, svobody a humanity.” Z takto vymezeného obsahu předmětu by mělo vyplývat, že problematika lidských práv tu bude projednána. Žel, pokud si učitelé neuvědomují plně její význam a nejsou jí sami zaujati, může se stát, že studenti ve středních školách se blíže neseznámí ani s pojmem lidských

79

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 práv, ani s jejich výkladem v historickém a aktuálním kontextu. Téma lidských práv je totiž v osnovách dotčeno jen stručně, ve dvou řádcích, a to v oddílu Základy státoprávní teorie (pro 3.ročník) a nikde jinde. Ačkoliv i jiné tematické celky, zejména filozofie a etika (pro 4. ročník), jak jsou heslovitě koncipovány, k tomu dávají dobrou příležitost. Pokud bychom předpokládali, že se učitelé společenských věd na gymnáziích drží těch až příliš stručných, ministerstvem školství schválených osnov, museli bychom konstatovat, že veliké téma lidských práv, úzce spjaté s tématem svobody a utváření demokracie, hyne v těchto školách na úbytě. Čí vinou? Jak je tomu na středních školách odborných a v učilištích - to se ani nechce domýšlet. Tak se děje to, že veliká část mladých lidí u nás zůstává principy lidských a občanských práv a nedotčena (!). Očekávání, že problematika lidských práv bude pojednána v publikaci J. Hladíka Společenské vědy v kostce (pro střední školy), kterou vydal Fragment v r. 1996, se naplnilo jen zčásti. Je v ní sice v kapitole Základy státoprávní teorie zařazen celý text ústavní Listiny základních práv a svobod, ale o podstatě, historii, aktuální situaci a internacionalizaci principů přirozených lidských práv v mezinárodních úmluvách se tu studenti a učitelé nedovídají zhola nic. O tom, že situace ve vzdělávání a výchově k lidským právům na středním stupni českého školství není růžová, svědčí i výsledky některých výzkumů. Na otázku, jaké je povědomí o lidských právech na středních školách, měla odpovědět stručná anketa, uspořádaná autorkou této stati mezi studenty l0 pražských gymnázií a středních odborných škol v úvodu besed o lidských právech ( v rámci projektu Čs. nadace Charty 77 ) v první polovině roku l997. V anketě byly položeny dvě otázky. 1. 2.

Co Vás napadne, když se řekne: lidská práva? Jaké organizace, skupiny, hnutí pro lidská práva v ČR a ve světě znáte?

První otázka byla položena jednoduše a studenti na ni měli bezprostředně a krátce odpovědět. Tak mohla být očekávána poměrně autentická odpověď. Studenti uváděli často několik položek, takže výčet odpovědí přesahuje celkový počet 256 respondentů. Ani v jednom případě se nevyskytl pokus o definici lidských práv (nepočítáme-li definice kruhem). Nejčastěji respondenti uváděli určité druhy či kategorie práv a pak pojmy, s nimž oni sami pojem lidských práv spojují. •

• • • •

• • •

• •

80

Nejčastěji - v 73 případech - uváděli právo na vyjádření názoru, na vlastní názor, na vlastní rozhodování, na svobodu projevu, též na vyznání víry. Mnohé z odpovědí vyplývaly z určité vlastní negativní zkušenosti (z rodiny, ze školy apod.). Veliká četnost uvádění zmíněného práva je zřejmě příznačná pro stav myslí a pocitů, ale i pro sociální status mladých lidí daného věku v ČR. Druhé místo v tomto dotazování (64 resp.) zaujalo právo na život, často spojené s právem nenarozených dětí, jindy upřesněné jako právo na kvalitní život či kvalitu života.V několika případech byl připojen i požadavek práva na smrt a na eutanazii. Ve 49 případech byl pojem lidských práv spojen s pojmem svobody, práva na svobodu. Někdy byla lidská práva vysvětlena jako pravidla svobodné společnosti. Čtyřiceti studentům se pojem lidských práv spojuje s nároky na věci nebo činnosti, v nichž jim nemá nikdo bránit. Z povahy těchto odpovědí vyplývalo většinou “nárokové” pojetí a navíc zaměření na hmotné potřeby. Ve 25 případech byla požadována či konstatována lidská práva bez rozdílu rasy, národnosti, věku, pohlaví či zdravotního handicapu. Často byl zdůrazněn postulát rovnosti. Z odpovědí bylo patrné, že respondenti o tomto požadavku nějak přemýšlejí, diskutují, někteří mají i určité osobní zkušenosti. Nevyskytl se tu rasistický či jinak kontroverzní názor. Ve 24 případech uváděli studenti důstojnost člověka, svébytnost lidské bytosti, respekt k osobnosti člověka, a to v různých souvislostech. Ve 22 případech byla uváděna občanská práva (právo volit, sdružovat se, shromažďovat se aj.). V 18 případech považovali studenti za důležité právo rozvíjet svou osobnost bez omezování. Měli na mysli hlavně možnosti profesionálního uplatnění a výběru zaměstnání. Osmnácti studentům připomněl pojem lidských práv Ústavu či Listinu základních práv a svobod. Žádný z nich neuvedl mezinárodní úmluvy či pakty, pouze jeden připomněl Všeobecnou deklaraci lidských práv. Jak ukazují i jiné poznatky ze středních škol, panuje v nich povážlivá neznalost mezinárodních dokumentů o lidských právech a jejich principech. Šestnáct studentů uvedlo, že jde o určitá morální pravidla společenského řádu. Někteří se přiblížili definici lidských práv. Rovněž 16 respondentů uvedlo právo na bezpečnost a na sociální zabezpečení.

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva • • • • • • • • • • •

Patnácti studentům se pojem LP spojuje se spravedlností, rovností před zákonem či s právem na spravedlivý soud. Ve l4 případech bylo uvedeno právo na práci či povolání. Třináct studentů uvedlo právo na vzdělání. Ve 12 případech bylo vzpomenuto bezpráví vůči lidským bytostem v méně rozvinutých a nedemokratických zemích, např. v Číně. Deset studentů dalo do souvislosti práva a povinnosti. Devět respondentů uvedlo právo na soukromí, soukromý život. Osm jich zdůraznilo majetková a vlastnická práva. Rovněž 8 studentů uvedlo právo na život bez útisku, ponižování a týrání. Sedm jich uvedlo právo svobodně se bránit a hájit. Šest respondentů zdůraznilo rovnost a rovnoprávnost. Celkem 15 studentů z 256 odpovědělo: nevím, nic mi to neříká, nebo místo pro odpověď proškrtli. Tito respondenti nebyli s to uvést aspoň stručnou odpověď, jež by naznačila, jak pojmu lidská práva rozumějí, či co je napadá. Možno vyvodit, že někteří, ne mnozí studenti o problematice přemýšlejí, někteří navazují na určité, často neblahé zkušenosti nebo informace, ale chybí jim většinou soustavný výklad, vzdělávání v této oblasti. Nevědí téměř nic o mezinárodních úmluvách, paktech a jejich principech, málokteří vědí o významné Úmluvě o právech dítěte či o evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

To je podle našeho názoru veliké “manko” českých středních škol, jejich vzdělávacích programů, ale i dosavadních programů škol základních. A samozřejmě - jde o velmi nedostatečnou realizaci potřebných záměrů seznamovat žáky a studenty s problematikou lidských práv. Většině studentů schází zdůraznění lidských práv jako eticko-právních principů vyvozených z různých, často strastiplných zkušeností lidstva i z jednotlivých lidských osudů a příběhů, uznání těchto principů za nezbytné pro život v demokratické občanské společnosti. V malé míře jsou svými učiteli provokováni k tomu, aby se se zmíněnými principy seznamovali, aby se dovídali, jak je uplatňovat v životě. Zároveň je nutné konstatovat nedostatečnou úroveň myšlenkové práce a vyjadřování. Obojí by mělo být na středních školách - i předtím, na školách základních - pěstováno (např. zadáváním esejů, úvah, diskusemi o nich, řešením určitých případů, vyprávěním lidských příběhů apod.). Druhá otázka se týkala organizací, skupin a hnutí pro lidská práva, zda studenti některé z nich znají. Skutečnost, že pouze 53,1 % pražských středoškolských studentů z daného vzorku dalo pozitivní odpověď, tedy uvedlo nějaký subjekt zabývající se lidskými právy, svědčí nesporně o povážlivě malé informovanosti na zmíněném poli. Znamená to, že ve svých prostředích, ani ve sdělovacích prostředcích se tito mladí lidé nedověděli či nedovídají o takových seskupeních. Která seskupení byla uváděna nejčastěji? (I zde uváděli studenti jednu či více možností.) Byla to kupodivu Charta 77 (49x), UNICEF (40x), OSN (32x), Amnesty International (l6x), UNESCO (13x), Český helsinský výbor (9x). Méně často byly uváděny Linka bezpečí, DUHA a HOST. Některé odpovědi svědčí o tom, že si studenti neuvědomují podstatu a povahu nevládních organizací v občanské společnosti. Někteří uvádějí i soudy, dokonce i Mezinárodní soud v Haagu. Někteří respondenti se v odpovědích uchylovali k obecnému nebo značně nepřesnému označení. Ty byly přiřazeny k oněm 46,9 % odpovědí, které ukázaly bezradnost či naprostou nevědomost. Četnost těchto nulových a navíc mnohých velmi povšechných či “prázdných” výpovědí je rovněž výzvou pro vzdělávací práci ve středních školách. Na nedostatečnost, mnohde i absenci vzdělávání a výchovy k lidským právům na středních školách poukázala ve své zatím nepublikované práci “Aplikace Listiny základních práv a svobod v pedagogické činnosti na středních školách” J. Tomancová z Centra pro další vzdělávání učitelů Masarykovy univerzity v Brně. Na uvedené téma provedla orientační výzkum na obchodních akademiích (1. a 4. ročník). Na otázku “Co rozumíme pojmem Listina základních práv a svobod?” neodpověděl v 1. ročníku dobře ani jeden student. Co je však na pováženou? Že stupeň informovanosti o Listině není vyšší ani u studentů čtvrtého ročníku. Pouze stylizace názorů byla u nich ucelenější a kultivovanější. Autorka konstatuje: “Jsou tedy patrné nedostatky v učebních osnovách, jež by o ucelenější výklad základních práv a svobod měly být doplněny.” Samotná existence mnoha nesprávných i nejapných odpovědí středoškoláků ze závěrečného ročníku - jak je autorka uvádí - jen potvrzuje již dříve námi formulovaný názor: situace ve vzdělávání a výchově k lidským právům na mnoha středních školách a také na některých školách základních u nás je tristní, velmi neuspokojivá.

81

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Nakonec je nutno ještě zdůraznit : výchova k lidským právům a s ní spjaté pěstování respektu k člověku (také k žákovi, studentovi, učiteli ), výchova k toleranci, vzájemné pomoci a porozumění se ani zdaleka nemůže týkat jen výuky v rámci určitých (např. oněch zmiňovaných) předmětů. Musí prostupovat veškerou vzdělávací a výchovnou práci školy, celé její společenské a kulturní klima. Musí se promítat jak do všech mezilidských vztahů, tak i do veškeré pedagogické a didaktické činnosti. Učitel, jehož didaktika se omezuje jen na přednášení látky a následné zkoušení, který nevnímá intelektový a emocionální dopad výkladu na rozmanitou psychiku žáků či studentů, který nesleduje proces přijímání a osvojování poznatků, který nehledá nové formy tvořivé spolupráce se žáky a žáků mezi sebou, který neprovokuje či nezískává jejich zájem, který nedovede pochválit a povzbudit a dává přednost represivním a negativistickým přístupům při předávání poznatků a kontrole jejich osvojování, není dobrý učitel. Inovativní a tvořivý přístup ke vzdělávací a výchovné práci by měl být jedním z hlavních kritérií jeho hodnocení a sebereflexe. I takové podoby má výchova k lidským právům v životě škol. Závěrem Přesto, že tu byla Charta 77, občanská iniciativa pro obhajobu lidských práv, jež dokázala v obtížných podmínkách totalitního režimu velmi zásadově a statečně poukazovat na nezbytnost a celospolečenský význam jejich dodržování, zdá se, že naši pedagogové nedokázali na tuto podivuhodnou moderní tradici navázat. Stav a způsob seznamování žáků a studentů s principy lidských práv v kontextu naší společnosti i světového vývoje je stále naprosto neutěšený. Přitom se zdá, že zatímco v rámci vzdělávacích programů pro základní školy - i díky různým inovativním návrhům - byly už vytvořeny určité záruky toho, že vzdělávání a výchova k lidským právům se bude rozvíjet a začne přinášet první plody, na středních školách je jejich stav velmi neuspokojivý. Veškeré úsilí nevládních a profesních organizací, ani množící se snahy některých sdělovacích prostředků nemohou být úspěšné, pokud hlavní doménou získávání poznatků a postojů na poli lidských práv nebudou naše základní a střední školy. Zatím je nutné právě na tomto poli (jen nedostatečně oraném) mnohé dohánět. Vzdělávání a výchova k lidským a občanským právům by u nás neměla být na okraji zájmu. Jde především o kvalitu našeho společenského života, ale jde také o naše úspěšné začleňování do evropských a světových struktur. Respekt k lidským právům a znalost jejich principů bude také kritériem vyspělosti naší země a našeho státu. Libuše Šilhánová

Otázka lidských práv v oblasti životního prostředí V roce 1997 nedošlo oproti stavu a skutečnostem popsaným ve Zprávě o stavu lidských práv za r.1996 (str.5761) k významným změnám v právní úpravě a uplatňování práva na příznivé životní prostředí a práva na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. V polovině roku 1997 se objevily hned dva návrhy zákona o přístupu k informacím o životním prostředí – vládní a opoziční (viz dále). Na hodnocení budeme muset počkat; do konce roku 1997 nebyl ještě ani jeden návrh přijat. Právo na příznivé životní prostředí V otázkách uplatňování práva na příznivé životní prostředí nejsou za největší problém považovány konkrétní velké případy porušení zákonnosti, ale nedostatečná právní úprava možnosti účasti veřejnosti v řízeních na ochranu životního prostředí, nedostatečné procesní možnosti uplatnění těchto práv. Je to trend, který je lehce pochopitelný a ve světě častý. Sám stát totiž ve skutečnosti nemá příliš zájem na tom, aby se do rukou občanů dostaly účinné nástroje kontroly výkonu veřejné moci. Stát reprezentují konkrétní lidé ve vládním kabinetu a v parlamentu. Je celkem pochopitelné, že nechtějí, aby se jejich rozhodnutí, potažmo rozhodnutí politicky dosazovaných orgánů na nižších úrovních (okresní úřady, specializované orgány státní správy), stávala předmětem přezkoumávání, projednávání před soudem apod. Proto nebyl čtyři roky po přijetí Ústavy doposud zřízen Nejvyšší správní soud, který by přezkoumával rozhodnutí správních orgánů, proto byl návrh na zřízení funkce ombudsmana odmítnut infantilními argumenty

82

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva typu “přece nechceme v každém okrese ochránce lidských práv”, proto je zpochybňována činnost Nejvyššího kontrolního úřadu, proto byl zrušen všeobecný dozor prokuratury jako nedemokratický apod. Výsledkem tohoto stavu je, že se občané ochrany veřejných zájmů domáhají nejčastěji neformálními stížnostmi. Jejich vyřízení záleží především na volném uvážení státního orgánu. Vyhláška o vyřizování stížností a podnětů pracujících, na jejímž základě probíhá v České republice vyřizování stížností, má velké formální nedostatky a řada odborníků je přesvědčena o tom, že vůbec není součástí našeho právního řádu. Dále jsou to petice, které jsou často projednávány velmi formálně, přičemž stávající právní úprava řízení před petičním výborem PSP ČR nedává dostatečné záruky účinného projednání petice. Konečně jsou používána trestní oznámení, která jsou v drtivé většině orgány činnými v trestním řízení odložena, protože většinou nejde v pravém slova smyslu o trestné činy. Také naše ústavní soudnictví zatím neposkytuje příliš velký prostor pro uplatnění sporu, který by podstatně přesáhl vlastní zájmy stěžovatele. V takovém případě totiž soud zpravidla konstatuje, že základní práva nebyla dotčena přímo, bezprostředně. Výjimkou, potvrzující pravidlo, je nedávné rozhodnutí, jímž Ústavní soud deklaroval právo na příznivé životní prostředí jako subjektivní právo, kterého se lze domáhat stejně jako například práva volebního (viz případová agenda). Popřel tedy dosavadní výklad jeho pojetí coby “obecné hodnoty”, kterou je nutno chránit. Většina soudců totiž chápe článek 35 Listiny základních práv a svobod velice úzce a s výjimkou výše zmíněného případu všechny stížnosti na porušení práva na příznivé životní prostředí odmítá. S otázkou práva na příznivé prostředí jistě souvisí i závažná událost uplynulého léta. V červenci 1997 postihly východní část naší republiky rozsáhlé povodně s mnohde katastrofálními důsledky pro krajinu i její obyvatele. Bohužel velmi negativně se projevilo zanedbání civilní ochrany a přípravy krizových plánů pro výjimečné situace, např. živelní pohromy. Obyvatelé postižení záplavami kritizovali nedostatek informací, absenci varovných systémů a zpochybňovali činnost meteorologů. Bohužel není možné tento případ zúžit na problém včasného varování a ochranných opatření; záplavám zabránit nešlo. Jde totiž zejména o nezbytné komplexní změny v péči o krajinu. Situace opětovně potvrdila, že není možné ochranu životního prostředí odkládat “na potom”, až si na ni vyděláme, ale že je nutno věnovat problémům v této oblasti systematickou péči již během transformace ostatních oblastí (ekonomické, společenské, politické) naší společnosti. K některým bodům právní úpravy ochrany životního prostředí I v roce 1997 se vedly diskuse k nedostatkům naší právní úpravy, z nichž některé uvádí následující přehled. V ČR chybí komplexní právní úprava ke genovým manipulacím. Ekologická organizace Greenpeace, která se na jaře prostřednictvím médií a happeningů snažila upozornit na možná rizika související s genovými manipulacemi, v této souvislosti upozorňuje na ochranu spotřebitele na trhu. Tvrdí, že důsledná separace a označování geneticky modifikovaných potravin je zcela v souladu s právem zákazníků. Oponenti kritizují nedostatečnost argumentů a kampaň hnutí Greenpeace podle nich vyvolává neodůvodněný strach před novým a neznámým. Greenpeace nejde však údajně o zákaz, ale o pouhé rozlišení, aby měli zákazníci možnost volby. (Přičemž namítají, že každé vypuštění organismu vzniklého genovou manipulací ohrožuje přirozenou rovnováhu ekosystémů, biodiverzitu, a tudíž zdraví lidí i zvířat, a poukazují na fakt, že zatím nejsou známá možná rizika a všechny důsledky takto zásadních zásahů přímo do živých organismů.) Požadavek značení byl podpořen i ministrem životního prostředí J. Skalickým. Obyvatelé západní části naší republiky (především oblasti Chebu a Aše) upozorňují na nepříznivou situaci při hranicích se Spolkovou republikou Německo. Občané Německa vedeni snahou o úsporu peněz za likvidaci odpadků neváhají svůj domovní odpad vozit v pytlích přes hranice a na nejbližším “vhodném” místě (nejčastěji na okraji lesa) je odhodit. Netýká se to jen jednotlivců, ale i malých firem. Zatím není možnost účinné obrany. Celníci se brání, že nemohou kontrolovat každého, navíc naráží na problém prokazování (použitý televizor je deklarován jako dárek českým příbuzným). Strážníci musí viníky chytit při činu a mohou maximálně uložit pokutu do 1000,- Kč. Mezi přetrvávající nedostatky v naší legislativě patří např. stále chybějící novela geologického zákona, která by zakotvila pozici obcí coby účastníků správního řízení v otázkách těžby nerostů a jiných zásahů do krajiny. Další kritika (především ze strany “ekologických” právníků) poukazuje na nepříznivý právní stav, kdy není možné stát se účastníkem řízení nebo podat žalobu na poškozování životního prostředí, pokud nejste osoba dotčená. Jako příklad možno uvést případ sporu občanského sdružení v Sázavě kvůli spalovně a prohlášení

83

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 krajského soudu, že ekologický spolek nemůže nikoho žalovat, neboť mu v místě budoucí spalovny nepatří žádná nemovitost. Na nedostatky právní úpravy ochrany životního prostředí ekologové upozorňují i v souvislosti s výstavbou spaloven komunálního odpadu. Pokud spalovna komunálního odpadu (který obsahuje chlór) není vybavena třetím stupněm čištění, unikají do ovzduší toxické dioxiny (podle tvrzení ekologů jde o karcinogenní látku, která se kumuluje v tukových tkáních, má vliv na řadu onemocnění a snižuje plodnost a potenci; lékaři nemají na působení dioxinů na lidský organismus tak jednoznačný názor). V právním řádu ČR však není limit pro tuto látku zakotven, proto spalovna bude i bez filtru splňovat tuzemské normy (nikoli již normy EU). Ve stádiu přípravy je zákon, který má napomoci předcházet haváriím v chemických továrnách nebo alespoň - v horším případě - stanovit pravidla, podle nichž se bude při likvidaci havárie postupovat. Zákon by měl zakotvit povinnost podniků vypracovat podrobnou bezpečnostní zprávu, která bude obsahovat všechna rizika nehod i opatření, jak jim předejít. Podniky by měly prostřednictvím okresních úřadů informovat o těchto rizicích také veřejnost. Právo na informace o životním prostředí a přístup veřejnosti k rozhodování v záležitostech životního prostředí Podle Listiny základních práv a svobod (čl.35) má každý právo na úplné a pravdivé informace o životním prostředí, přičemž povinnost podávat tyto informace mají orgány státní správy a samosprávy. Toto právo upravuje i zákon o životním prostředí, některé aspekty obsahují také tzv. složkové právní předpisy, např. zákon o ochraně ovzduší, zákon o ochraně přírody a krajiny apod. Neexistuje ale stále zákon, jehož přijetí autoři Ústavy předpokládali a jenž by jasně říkal, jak mají státní orgány a orgány územní samosprávy při poskytování informací postupovat. Žádná právní norma nevymezuje subjekty povinné informace poskytovat, nedává záruky uplatnění práva, nestanoví lhůty pro odpověď ani důvody pro odmítnutí informace, neupravuje možnost nápravy nesprávného postupu státního orgánu. V současné době diskutovaný návrh obecného zákona o informacích neřeší dostatečně problematiku práva veřejnosti na environmentální informace, zejména v oblasti střetu s obchodním tajemstvím. Je proto nutné prosadit specializovaný zákon o přístupu k informacím. Pro jeho přípravu a přijetí mluví nejen tristní zkušenosti veřejnosti, ale také kritika z řad mezinárodních organizací a úsilí vlády o postupnou harmonizaci našeho právního řádu s právem EU. Evropská unie upravuje otázku volného přístupu k informacím směrnicí, kterou přijala 7. června 1990 Rada Evropských společenství (Direktiva č.90/313/EEC o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí). Dokument definuje pojem informace o životním prostředí a stanovuje všeobecné právo na tyto informace, zároveň ale připouští výjimky. Právo na informace se následně stalo součástí právních řádů členských zemí EU. Jednou ze zásad moderní environmentální politiky je také zásada co neširší účasti veřejnosti na rozhodování ve věcech životního prostředí. Maximální informovanost v této oblasti je důležitým předpokladem účasti občanů na ochraně životního prostředí. Tato skutečnost byla zohledněna při setkání evropských ministrů životního prostředí v Sofii 1995, kde byla přijata myšlenka přípravy Úmluvy o přístupu k informacím o životním prostředí a účasti veřejnosti v rozhodování o záležitostech životního prostředí. Návrh Úmluvy je připravován na půdě Evropské hospodářské komise OSN. Úmluva by měla být jednotlivými státy podepsána na konferenci o životním prostředí Evropy v roce 1998 v Dánsku (v Aarhusu) v červnu 1998. V lednu 1997 přislíbil vypracování návrhu zákona o přístupu k informacím o životním prostředí ministr životního prostředí J. Skalický . V květnu se MŽP zavázalo k urychlené přípravě zákona implementujícího směrnici EU č.90/313/EEC i požadavky dané připravovanou konvencí Evropské hospodářské komise OSN. Věcný záměr zákona připravoval pracovní tým tvořený zástupci státní správy i nevládních organizací. Nezávisle na aktivitě ministerstva přišla v průběhu roku 1997 s vlastním návrhem zákona opoziční ČSSD. Oba návrhy se zásadně neliší a jsou, podle mínění zástupců ekologických organizací, kvalitní. Otázkou tedy zůstává, zda se podaří zabránit snahám o “změkčení” zákona (ke kterým dochází především ze stran průmyslových lobby). Vybrané případy v oblasti práva na příznivé životní prostředí Případy porušení práva v oblasti životního prostředí nejsou vždy nutně porušením článku 35 odst.1 Listiny základních práv a svobod o právu na příznivé životní prostředí. Mnohdy se stává, že článek 35 odst.1 porušen není, jsou však flagrantně porušována jiná základní práva, například právo na informace ( čl.17 ), právo na informace o stavu životního prostředí (čl.35. odst.2), právo na ochranu zdraví (čl.31), ochrana vlastnického práva a podobně.

84

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva

Představitelé Ekologického právního servisu (EPS), který funguje při Právnické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně (a stejně tak při Univerzitě Karlově v Praze) uvádí jeden z hlavních případů, řešených v poslední době. Jde o případ Porušení principu vázanosti veřejné moci právem – dané usnesením vlády ČR ze srpna 1997, kterým byla schválena tzv. strategie železniční dopravy v České republice. Podle zákona č.244/1992 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí podléhají materiály koncepčního charakteru, schvalované na úrovni ústředních orgánů státní správy, posouzení jejich vlivu na životní prostředí (tzv. řízení EIA). Řízení EIA se mají právo účastnit i ekologické organizace a veřejnost. Vláda však zákon 244/1992 obchází tak, že materiál nazve jinak (např. strategie), případně jej prohlásí za přehodnocení rozhodnutí vlády z doby, kdy zákon 244/1992 neplatil, a podobně. Protože se zahájení řízení EIA nelze domáhat jinak, zvažoval EPS spolu s Hnutím DUHA a Sdružením za šetrnou dopravu, že podá ústavní stížnost pro porušení práva na informace o stavu životního prostředí (čl.35 odst. 1), neboť jim byly upřeny informace o tom, jaký vliv bude mít zrušení železničních tratí na životní prostředí v České republice. Podle řady odborníků by však tento spor byl předem prohraný. Listina základních práv a svobod totiž zajišťuje občanům právo na informace o současném, ne však budoucím stavu životního prostředí. Proto zmiňované organizace návrh nakonec stáhly. Případ je však hrubým porušením Listiny základních práv a svobod, čl.2, podle něhož státní moc lze uplatňovat pouze způsobem, který stanoví zákon. Nutnost efektivního prosazování práva na včasné informace prokázal případ z prosince1997, ke kterému došlo v Ústí nad Labem. Při havárii, která se stala koncem prosince 1997 ve výrobně kyseliny sírové v tamním podniku podniku Spolchemie, dosahovaly koncentrace oxidu siřičitého v ovzduší města nárazově hodnoty až 28 tisíc mikrogramů na metr krychlový. Takové koncentrace dráždí sliznice a u astmatiků mohou, podle tvrzení hygieniků, vyvolat záchvat. (Pozn.: půlhodinová norma koncentrací SO2 je 500 μ/m3). Přestože překročení hygienického limitu se opakovalo po tři dny, nebyl varován žádný člen z havarijní komise okresního úřadu, a veřejnost se o této události dozvěděla následně s měsíčním zpožděním. Pouze Česká inspekce životního prostředí byla hned informována o provozních potížích v podniku. (Údaje převzaty z článku uveřejněného v MF Dnes ze dne 26.1.1998.) Nejsledovanější soudní spory v roce 1997, které se týkaly životního prostředí, skončily ve prospěch ekologických organizací. Pro výklad práv v oblasti životního prostředí měl značný význam nález Ústavního soudu z července 1997. Hnutí DUHA podalo k Vrchnímu soudu žalobu proti rozhodnutí bývalého ministerstva hospodářství ve stavebním řízení o meziskladu vyhořelého jaderného paliva v Dukovanech. Ministerstvo v červnu 1994 v odvolacím řízení potvrdilo kladné rozhodnutí okresního úřadu v Třebíči z března 1994. Vrchní soud se žalobou odmítl zabývat s tím, že Hnutí DUHA sice bylo účastníkem sporného správního řízení, není však výsledným rozhodnutím přímo dotčeno. Ústavní soud však v červenci 1997 rozhodl, že ústavní právo na zdravé životní prostředí (kterým Hnutí DUHA svoji dotčenost prokazovalo), není jen objektivní (tedy státem hájené), ale i subjektivní (individuálně - občany či jejich sdruženími - vymahatelné). Územní řízení sice mezitím skončilo a ČEZ jako investor již mezisklad postavil. Nicméně, podle JUDr. Petra Kužvarta, nejznámějšího “právníka ekologů”, nález Ústavního soudu obsahuje ještě několik názorů důležitých pro budoucnost: občanská sdružení mohou - pokud jsou účastníkem řízení - žalovat u soudu konečné rozhodnutí v případě, že byly zkráceny na svých procesních právech, jako je možnost nahlížet do spisů, účastnit se jednání nebo se řádně a včas odvolat (Respekt 6/98). K výrazným úspěchům patřila rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v záležitosti výstavby nové cementárny v Tmani. Vrchní soud v Praze zrušil v prosinci 1997 platná rozhodnutí bývalého ministerstva hospodářství z června 1996 a rozhodnutí Okresního úřadu v Berouně ze září 1995 o umístění plánované stavby Nové Královodvorské cementárny na hranici CHKO u obce Tmaň. Vyhověl tak žalobě obce Tmaň a občanské iniciativy Suchomasty proti ministerstvu pro místní rozvoj; soudní řízení týkající se stejné žaloby obce Koněprusy bylo zastaveno. Proti rozsudku Vrchního soudu není přípustný řádný opravný prostředek. (Pozn. Součástí kampaně proti výstavbě nové cementárny v Tmani byla petice vyjadřující nesouhlas s plánovanou stavbou, kterou podepsalo 38 tisíc osob (MF Dnes, 18.2. 1997) a která byla určena vládě a parlamentu ČR, prezidentu republiky a okresnímu úřadu v Berouně.) Mezi soudní spory s nepříznivým výsledkem pro životní prostředí patří kauza, ve které Ústavní soud zrušil (v dubnu 1997) vyhlášku Mladé Boleslavi, která mimo jiné zakazovala pořídit si vlastní topení, pokud je dům napojen na centrální zdroj tepla. Přestože vyhláška byla vedena snahou o ochranu ovzduší, rozhodl soud, že radnice nemohou přikazovat občanům, čím mají ve svých bytech topit.

85

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 Potvrzením špatné situace v oblasti uplatňování práva na informace o životním prostředí je případ ze září 1997, kdy se zástupce občanského sdružení Hnutí Duha pokoušel získat text dopravní politiky ČR od Úřadu vlády. Materiál byl prohlášen za interní, který není určen pro veřejnost a jeho zpřístupnění bylo odmítnuto. Ekologická organizace Přátelé přírody - občanská společnost z Ústí nad Labem podala k Ústavnímu soudu stížnost na vládu ČR, ve které vznáší obvinění, že vládní kabinet v rozporu se zákonem schválil program rozvoje vodních cest do roku 2005. Program mimo jiné předpokládá postavit na Labi v Malém Březně na Ústecku přehradu, jež by podle ochránců přírody zničila zdejší vzácné ekosystémy. Podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí byla vláda povinna předložit koncepci veřejnosti k připomínkám, jež by se staly součástí stanoviska ministerstva životního prostředí. To ale neudělala, a proto by Ústavní soud měl platnost koncepce zrušit. (MF Dnes, 20. 2.1997) Státní správa a nevládní ekologické hnutí Ochránci přírody se vesměs shodují v názoru, že Ministerstvo životního prostředí navázalo pod vedením nového ministra J. Skalického opět spolupráci s nevládními organizacemi, která byla za předchozího ministra Františka Bendy téměř vyloučena pro apriori nepřátelský postoj ze strany ministra. I podle radikálních ekologů se práce ministerstva změnila k lepšímu. Plně kladné hodnocení však významně narušují některé akce a postoje ministerstva, jako např. povolení konání MS v klasickém lyžování v Jizerských horách v roce 2003 a nejednoznačný postoj k problematice výstavby nové cementárny v Tmani. Ochrana životního prostředí z mezinárodního pohledu Posudek evropské komise na ČR, vypracovaný pro jednání o vstupu do Evropské unie, shrnuje oblast ochrany životního prostředí v několika základních bodech. •

Pozornost je věnována především stavu prostředí v České republice a zákonům na jeho ochranu. Přes mnohé nedostatky je celkem příznivě hodnocen vývoj v oblasti přibližování národní legislativy, které se vláda intenzivně věnuje.

•

Důležitým bodem zprávy je upozornění, že: “Evropská dohoda stanoví, že se česká rozvojová politika musí řídit zásadou trvale udržitelného rozvoje”. Z formálního stručného vyjádření vyplývají značně rozsáhlé povinnosti brát ohled na ochranu životního prostředí při přípravě veškerých plánů rozvoje a hospodářských opatření. Nepůjde jen o zavedené posuzování vlivů na životní prostředí, např. při vypouštění škodlivých látek do vod či ovzduší. Pozornost musí být věnována i dalším oblastem: ochraně půdy a krajiny, snižování energetické a materiálové náročnosti výroby, hospodaření s přírodními zdroji, minimalizaci odpadů a recyklaci použitých výrobků a samozřejmě plnění mezinárodních závazků, které Česká republika přijala.

•

Značně kriticky je hodnocen “nedostatek ekologického povědomí a nedostatečná účast veřejnosti”. Mnozí občané projevují (jak tvrdí různá dotazníková šetření) zájem o problémy životního prostředí, bohužel však přetrvává stav jen povrchních povšechných znalostí bez vědomí skutečných příčin problémů. Stejně tak je hluboko v myslích většiny z nás zakořeněn pocit, že starost o životní prostředí je věcí vlády; stále tu chybí pocit vlastní odpovědnosti. Simona Šulcová

V článku byly použity následující texty: Činčera, Jan a kol.: Právo na environmentální informace v České republice (Národní zpráva českých nevládních organizací), listopad 1997 Ekologický právní servis, MU Brno: Podklady pro Zprávu ČHV (interní text) Moldan, Bedřich. Ekologické dluhy nejsou ještě všechny splaceny. In: MF Dnes, 19.12.1997

86

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva

Bytová politika z hlediska sociálních a hospodářských práv Bydlení a lidská práva Bydlení je v podmínkách civilizace 20. století jednou ze základních lidských potřeb. Její uspokojení je předpokladem důstojnosti, rozvoje osobnosti a realizace dalších práv, jako je například právo na rodinný život. Všeobecnost potřeby “mít střechu nad hlavou” a její důležitost pro každého jedince ji staví do úzkého vztahu k lidským právům. Vztah lidských práv a bydlení lze nahlížet ze dvou rozdílných, avšak nikoli nutně konfliktních perspektiv. Pro první je východiskem zařazení “práva na přiměřené bydlení” mezi základní sociální práva, přičemž tato základní sociální práva jsou považována za práva lidská. Druhým přístupem je hodnocení právních úprav a politik v oblasti bydlení ve světle “tradičních” lidských, to jest především politických a občanských, práv a principů právního státu. Cílem tohoto příspěvku je načrtnout základní rámec pro analýzu současného stavu v oblasti bydlení v ČR v obou rovinách. Právo na “přiměřené bydlení” je zakotveno ve více než desítce mezinárodních dokumentů z oblasti lidských práv. Nejdůležitějšími jsou článek 25 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 a článek 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966. V článku 11 Paktu smluvní strany “uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek”. Smluvní strany se přitom, podle čl.2, zavazují “podniknout při maximálním využití svých zdrojů ... kroky k postupnému dosažení plné realizace práv uznaných v tomto Paktu, a to všemi vhodnými prostředky, včetně přijetí zákonodárných opatření”. Československo ratifikovalo Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech v roce 1976. V současnosti je Pakt považován za mezinárodní smlouvu o lidských právech podle čl. 10 Ústavy ČR, tedy za smlouvu, která je bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. To je důležité zmínit, protože Listina základních práv a svobod právo na bydlení v hlavě čtvrté pojednávající o hospodářských, sociálních a kulturních právech výslovně neuvádí. Podle všeobecně přijímané interpretace povahy závazků plynoucích z Paktu nelze z článku 11 dovodit povinnost státu zajistit všem obyvatelům, či případně určitým konkrétním občanům za splnění předepsaných podmínek, přiměřené bydlení. Přirozeně pak ani nelze konstruovat odpovídající individuální nárok na zajištění bydlení ze strany občanů vůči státu. Na druhé straně však mezinárodně právní závazek plynoucí z Paktu nepochybně vytyčuje v obecné rovině meze a cíle politiky České republiky v oblasti bydlení. Pro vlastní vymezení normativního obsahu “práva na přiměřené bydlení” zakotveného v Paktu je důležitý Všeobecný výklad č. 4 z roku 1991 Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva, týkající se práva na přiměřené bydlení. Přijetí tohoto dokumentu Výborem, který byl ustaven v roce 1987 Hospodářskou a sociální radou OSN, aby dohlížel na plnění Paktu, je jedním z projevů systematičtějšího úsilí věnovaného realizaci “práva na bydlení jako lidského práva”, k němuž dochází na půdě OSN od konce 80. let. (Jiným krokem bylo jmenování zvláštního zpravodaje pro tuto otázku Subkomisí pro zabránění diskriminace a pro ochranu menšin, který pracoval v letech 1992 až 1995.) Výbor také vypracoval podrobné směrnice pro podávání periodických zpráv smluvními stranami Paktu ohledně dosaženého pokroku při realizaci práva na přiměřené bydlení a přijímá na základě vyhodnocení předložených zpráv doporučení (tzv. “závěrečná zjištění”) adresovaná jednotlivým státům. Podle názoru Výboru musí být “právo na přiměřené bydlení” chápáno v kontextu dalších práv a hodnot zakotvených v obou světových paktech, jako jsou například koncept lidské důstojnosti, zákaz diskriminace či právo svobodně si zvolit místo pobytu. Nemůže být proto vykládáno úzce jako právo na přístřeší. Spíše má být nazíráno jako právo “žít někde v bezpečí, klidu a důstojnosti”. Postupná realizace práva na přiměřené bydlení, které náleží všem jedincům v dané společnosti, vyžaduje přijetí ucelené “národní strategie bydlení”. Výbor navrhuje řadu kritérií, která mají vlády při vytváření podmínek pro realizaci práva na bydlení vzít v úvahu. Například přijímaná opatření a zákony nemají privilegovat již tak privilegované sociální vrstvy na úkor ostatních. Přednostně musí být posuzovány potřeby znevýhodněných skupin, jako jsou starší občané, děti, tělesně a duševně postižení a nemocní nebo oběti přírodních pohrom. Státy mají dohlížet na to, aby procento výdajů spojených s bydlením bylo ve všeobecné rovině souměřitelné s úrovní příjmů. Zvláštní pozornost má být věnována bezdomovectví, nucenému vystěhování, právní a soudní ochraně proti nelegálnímu postupu pronajímatelů vůči nájemníkům při stanovení nájemného, údržbě bytů a proti rasové diskriminaci. Odpovědný pokus o posouzení toho, zda současná právní úprava oblasti bydlení a soubor uskutečňovaných politik odpovídají ve svém celku závazkům plynoucím z Paktu, by měl vycházet z hlubších

87

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 odborných analýz jednotlivých problémů, jako jsou skutečný rozsah a příčiny bezdomovectví, vyhodnocení postupů obcí při pronájmu obecních bytů, rozboru ekonomické dostupnosti bydlení pro různé skupiny obyvatel a podobně. Tento úkol přesahuje současné možnosti ČHV a jiných nevládních organizací. Přesto však lze na základě dostupných informací poukázat na některé skutečnosti, které naznačují, že v České republice nejsou vytvořeny dostatečné podmínky pro realizaci práva na přiměřené bydlení. V první řadě je nutné konstatovat, že v České republice doposud neexistuje ucelená koncepce vládní politiky v oblasti bydlení, která by systémově řešila dostupnost přiměřeného bydlení pro všechny kategorie obyvatel, včetně sociálně slabých a znevýhodněných skupin, které jsou na pomoc společnosti nejvíce odkázány. Tento stav má své historické příčiny. Podobně jako jinde v zemích Evropy a USA, došlo i na našem území k prvním zásahům státu do oblasti bydlení v období první světové války. Postupně byly vytvořeny nástroje regulace (hospodaření s byty, regulace nájemného, právní ochrana nájemníků a podpora výstavby bytů pro nezámožné), které se uplatňovaly po celé období první Československé republiky. Po roce 1948 byly tyto regulační zásahy státu transformovány v systém přídělového hospodaření s byty, který byl navíc poplatný panujícím ideologickým potřebám. 14 V roce 1991 pak došlo - v kontextu společenských změn - k pochopitelnému odstranění zákonného podkladu tohoto systému, ke zrušení zákona o hospodaření s byty z roku 1964. Restitucemi, převedením státního bytového fondu do majetku obcí (s následnou částečnou privatizací obecního bytového fondu) a zrušením “komplexní státní bytové výstavby” zanikl také materiální základ přímého státního přídělového hospodaření s byty. S tím však současně zmizel také právní a institucionální rámec pro řešení sociálních aspektů bydlení, který nebyl nahrazen novými nástroji. V současné době například neexistuje, s výjimkou samotného Ministerstva pro místní rozvoj, žádný úřad, který by byl ze zákona příslušný k řešení sociálních problémů bydlení na nižších stupních státní správy či v rámci samosprávy. S tím bezprostředně souvisí neexistence obecně platných kritérií, které by stanovily, kdo a za jakých okolností může požádat společnost o pomoc při řešení své bytové situace. Obce, které v současné době fakticky poskytují “sociální” bydlení ve své samostatné působnosti, ač je k tomu žádný zákon výslovně nenutí, se řídí v této věci velmi rozdílnými pravidly. Určité skupiny obyvatel jsou přitom často z možnosti ucházet se o nájem obecního bytu předem vyloučeny. Typicky jde o v zemi legálně žijící cizince, což otevírá závažnou otázku nepřípustné diskriminace v přístupu k bydlení. Nedokonalý a - jak dokazují četné případy - také málo účinný je systém právní ochrany nájemníků. V obecné rovině sice občanský zákoník přiznává nájemníkům více práv než pronajímatelům, takže lze dokonce dát za pravdu pronajímatelům, kteří mluví o jejich “nadpráví”. Nedostatečně precizní právní úprava nicméně ve spojení s přetížeností soudů, malou dostupností právní pomoci, nezájmem a omezenými pravomocemi jiných úřadů vedou často k tomu, že nájemníci jsou vydáni na pospas majiteli, který se rozhodne postupovat nezákonně. Závažné obavy ze zhoršení již tak nedobré situace přitom vyvolává návrh na novelizaci občanského zákoníku zpracovaný Ministerstvem pro místní rozvoj a schválený vládou v únoru 1998. Podle zveřejněných informací navržená novela nahrazuje dosavadní souhlas soudu s výpovědí danou nájemníkovi pronajímatelem pouhou možností nájemce, aby se obrátil na soud ve stanovené lhůtě se žádostí o přezkoumání oprávněnosti postupu pronajímatele. Tato konstrukce nebere dostatečně v úvahu existující realitu. Například to, že v současné situaci mají majitelé domů ve větších městech objektivní ekonomický zájem na vystěhování každého nájemníka s regulovaných nájmem, a nikoli pouze těch, kteří skutečně porušují své povinnosti. 15 Existuje důvodná obava, že zvláště staří, sociálně izolovaní či nedostatečným vzděláním znevýhodnění občané nebudou schopni v rámci

14

Byty, jež stát odňal původním vlastníkům, případně v pozdějších obdobích sám vystavěl, naděloval občanům sice zadarmo, avšak na základě ideologicky podmíněných představ o sociální spravedlnosti. Podle prvního komplexního zákona o hospodaření s byty z roku 1948 bylo možno "přikázat za nájemníky" toliko "státně spolehlivé osoby", přičemž pořadí bylo určováno bytovou nouzí. Státně nespolehlivým osobám bylo naopak možno nájemní smlouvu zrušit. Poslední ze série komplexních bytových zákonů, výše zmíněný bytový zákon z roku 1964, který platil až do roku 1991, zrcadlil již jiný stav společnosti. Podle něj se přidělovaly byty "dle pořadníků" vedených národními výbory především rodinám s nižšími příjmy a větším počtem dětí a "mimo pořadník" ve státním zájmu vyjmenovaným kategoriím osob. Sem patřili vedle různých funkcionářů také například "přední umělci, kteří přicházejí do menších průmyslových obcí a na vesnice a jimž vydá příslušná organizace osvědčení o umělecké kvalifikaci". Měřilo se přitom dvojím metrem: zatímco pro řadové nájemníky platila ustanovení o bytové nadměrnosti (více než 18 m2 na osobu), u privilegovaných činitelů se přihlíželo k povaze a společenskému významu jejich práce. 15 Sejde-li se silná ekonomická motivace s minimální možnou sankcí, je dobrovolné dodržování zákona vždy vážně ohroženo. Svědčí o tom mimo jiné například rozsáhlý černý trh, na němž nájemníci obecních bytů nabízejí nezákonně své byty k pronajmutí. Většinu těchto “pronajímatelů” přitom tvoří “slušní lidé”, kteří jinak zákon neporušují. 88

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva nového systému účinně uplatnit své právo na soudní a právní ochranu, které jim zaručuje Listina základních práv a svobod. Navrhovaná novela občanského zákoníku názorně dokládá, že otázky bydlení nelze posuzovat odtrženě od základních principů právního státu a dalších základních práv. Pro tento přístup, jak již bylo v úvodu naznačeno, není rozhodující, zda je “právo na přiměřené bydlení” samo považováno za základní lidské právo. Jde spíše o to, že právní úprava a praktické opatření v oblasti bydlení musí být realizovány v souladu a v mezích základních lidských práv a právních principů, jak jsou zakotveny v Ústavě ČR, Listině a ve smlouvách o lidských právech, jimiž je ČR vázána. Ústřední místo přitom v tomto kontextu zaujímají právo na “rovnost v právech”, právo na zachování lidské důstojnosti, právo vlastnické, svoboda pobytu, či již zmíněné právo na právní pomoc a soudní ochranu. Pokud je o “rovnost v právech”, která je zaručena čl. 1 Listiny, je zřejmé, že ji nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní. Jestliže však stát poskytne v zájmu zajištění funkcí společnosti určité skupině méně výhod než jiné, může tak učinit pouze ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho a při respektování principu přiměřenosti. Pochybnosti z hlediska “rovnosti v právech” vyvolává současný režim regulovaných nájmů pro tzv. “staronájemce”. Tento režim totiž nechrání všechny nájemníky, ale pouze určitou skupinu. Je jednou z příčin vysokých cen nájemného bydlení na omezeném volném trhu, a přenáší tak nespravedlivě nepřiměřenou zátěž na jinou skupinu nájemníků. Lze pochopitelně souhlasit s tím, že regulaci nájmů, která u nás existovala po dlouhá desetiletí, nelze zrušit ze dne na den “bez náhrady”. Tím by byla nepochybně dotčena “legitimní očekávání” (tedy jiný z principů, které musí právní stát respektovat) starších občanů - nájemníků, kteří prožili podstatnou část svého života za netržních podmínek a objektivně se již novým změnám přizpůsobit nedovedou. Jednou z možných cest je však zrušení či omezení automatického přechodu regulovaného nájmu na potomky, aby tak alespoň v dlouhodobém horizontu došlo k vytvoření právního rámce, v němž si budou všichni nájemníci, kromě přesně stanovených a odůvodněných výjimek, rovni. Jiným závažným problémem je nalezení přípustné míry omezení vlastnického práva majitelů nemovitostí ze zřetelem na článek 11 Listiny, který požaduje, aby se tak stalo ve veřejném zájmu a za náhradu. Podobnou ochranu poskytuje vlastnickému právu čl. 1 Prvního dodatkového Protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Evropský soud pro lidská práva, který se zabýval stížností pronajímatelů na zavedení přísné regulace nájmů, například v případu “Mellacher a další versus Rakousko” z roku 1989, posunul “hranice možného” do značné míry v neprospěch pronajímatelů. Soud se však vždy v podobných případech zabývá také otázkou přiměřenosti přijatých opatření. Majitelé domů u nás často poukazují na situace, kdy se právě nad přiměřeností břemene, které je na ně přenášeno, vznáší otazník. Jde například o situace, kdy soud nepřivolí k výpovědi, ač pro ni existují zákonné důvody, a to se zřetelem na sociální situaci nájemníka a jeho rodiny (tj. s ohledem na § 3 občanského zákoníku), případně uloží pronajímateli povinnost opatřit nájemníkovi náhradní byt. Existuje-li v těchto případech zájem společnosti na trvání nájemního vztahu či na zajištění náhradního bydlení pro nájemníka a jeho rodinu, měla by tyto náklady nést společnost. V právním státě není přípustné, aby tyto “veřejné” výdaje byly trvale a bez jakékoli kompenzace přenášeny na soukromé osoby. Politika bydlení by měla být koncipována také se zřetelem k právu občanů svobodně si zvolit místo pobytu. To znamená, že má v dlouhodobém horizontu vytvářet příznivé podmínky pro stěhování (mobilitu) obyvatel podle jejich preferencí. Klíčovým opatřením v tomto směru je nepochybně rozšíření a zpřístupnění trhu s nájemními byty. Zváženy by však mohly být i jiné dílčí kroky, například povinné otevření různých výběrových řízení na pronájmy obecních bytů také pro “přespolní” žadatele. V kontextu právních úvah o bydlení je zajímavý také článek 30 Listiny, který dává každému, kdo je v hmotné nouzi, právo na zajištění základních životních podmínek. Jde o jakousi obecnou sociální klausuli, která nemá v mezinárodních dokumentech o lidských právech přesnou obdobu. Stojí za zamyšlení, zda z tohoto práva neplyne povinnost státu poskytnout lidem v nouzi alespoň nějaké, byť velmi skromné přístřeší, například formou hromadného ubytování či nocleháren. Bez možnosti spánku se střechou nad hlavou a základních podmínek pro uspokojení hygienických potřeb si lze těžko představit například realizaci práva na zachování lidské důstojnosti, které je garantováno článkem 10 Listiny. Závěrem připomeňme, že žádná vláda nemůže nabídnout obyvatelům více, než umožňuje ekonomická situace dané společnosti. Avšak všechno, co vláda v oblasti hospodářských a sociálních práv činí, musí být poměřováno z hlediska prospěchu pro celou společnost, nikoli pouze z hlediska prospěchu některých na úkor práv jiných. Oblast bydlení dokládá, že je to úkol nesmírně obtížný. Andrea Baršová

89

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997

Bytová politika z pohledu majitelů domů Tato stať doplňuje stať předchozí obsáhlejším výkladem problematiky zejména z hlediska vlastnických práv. Má zároveň vyrovnat určitou jednostrannost přístupů obvyklých při pojednávání o problematice bydlení. Ta se např. projevila v příslušné stati publikované ve Zprávě o stavu lidských práv v ČR v r. 1996 (str. 62-63). V roce 1976 ratifikovalo Československo Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Jako u některých dalších hospodářských práv, naráží uplatnění článku 11, v kterém se smluvní strany zavazují, že “uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt a na neustálé zlepšování životních podmínek”, na ekonomickou a společenskou realitu. S jistým zjednodušením lze bytovou situaci obecně v každém státě charakterizovat tak, že v kratším časovém období se relativně konstantní počet lidí musí mezi sebou podělit o stejný počet bytů. Nejúčinnější mechanismus, jak mezi lidi rozdělit byty v dobrých i špatných polohách, různých velikostí a kvalit, je tržní mechanismus, který je neosobní a zpravidla i nejspravedlivější. Ostatní lidmi vynalezené mechanismy napáchají přes svoji proklamativní touhu po spravedlnosti pouze zmatky a nespravedlnosti jiného druhu. Situace lidských práv v oblasti bydlení v ČR v roce 1997 je toho dobrou ilustrací. S jistou nadsázkou lze konstatovat, že existuje obdoba chemického zákona o zachování hmoty i v oblasti bydlení. Výhody a nadpráví jedné skupiny obyvatelstva musí někdo zaplatit, ať již v oblasti ekonomické nebo v právní obasti. Nejvíce privilegovanou skupinou obyvatelstva je asi 30% občanů, kteří žijí v nájemních bytech, v nichž se tvrdě reguluje nájemné na úrovni ročního nájemného od 0,7 do 1,5% z ceny bytu odvozené pouze ze stavebních nákladů. Také jejich ostatní práva spočívající ve faktické nevypověditelnosti nájmu a jejich beztrestnosti i při neplacení nájemného a jiných porušeních zákona vedou k rozvoji černého trhu s nájemními právy. V Praze je běžné, že nájemníci prodávají nájemní smlouvy až za cenu dosahující stonásobku jimi placeného ročního nájemného. Obdobně je běžný podnájem nájemních bytů za deseti- i více- násobky jimi placeného nájemného. Podle odhadů obvodních a městských úřadů ve městech nad sto tisíc obyvatel obchoduje zhruba 1/10 nájemníků na černém trhu. Jako typické lze uvést, že v případě neplacení nájemného trvá až pět let, než se vlastník dočká pravomocného rozsudku soudu, který musí dát souhlas s výpovědí kvůli neplacení nájmu. Na následnou exekuci se často čeká až jeden rok. Po celou tu dobu musí vlastník pod trestně právními sankcemi platit všechny ostatní výdaje spojené s užíváním bytu, jako jsou náklady na teplo a služby, ze svého, bez naděje, že mu tyto náklady budou kdy uhrazeny. Často končí i tyto případy tak, že s poukazem na §3 Občanského zákoníku je paradoxně vlastníkovi, který se ničeho nedopustil a naopak utrpěl nemalou škodu, uloženo, aby (s odvoláním na dobré mravy!!) nájemníkovi sehnal náhradní byt. To znamená další obrovské výdaje, které mu pochopitelně opět nikdo neuhradí. Obdobně benevolentní vůči nájemníkům jsou soudy i při posuzování jejich operací na černém trhu. Prakticky nejsou známy případy, že by soud souhlasil s výpovědí z nájmu z tohoto důvodu, bez bytové náhrady. Zoufalá je situace mnoha vlastníků nemovitostí, kteří nemohou užívat svůj majetek a sami bydlí v nedůstojných poměrech, zatímco jim vnucení nájemníci bydlí za regulované nájemné v jejich domech. Soudní řízení končí v těchto případech po letech tak, že vlastníci jsou odsouzeni k poskytnutí rovnocenné bytové náhrady. Jen v řídkých případech jim pomáhají řešit tuto patovou situaci obvodní a městská zastupitelstva. Charakteristické je, že nejhorlivější zastánci práv nájemníků jsou neteční v případě práv podnájemníků. Postavení podnájemníka je většinou zcela bezprávné, zpravidla bydlí u “svých” nájemníků načerno, bez písemné smlouvy a za mnohonásobek regulovaného nájemného. Toto nadpráví nájemníků musí pochopitelně někdo zaplatit. Jsou to ti, kteří kdysi nezískali privilegium bydlení v regulovaném nájmu, vlastníci nemovitostí a budoucí nájemníci. Z dlouhodobého hlediska na to doplatí i samotní nájemníci, neboť vlastníci se většinou o beznadějně ztrátové byty a v podstatě vyvlastněné byty a domy řádně nestarají; chybí jim totiž jak peníze, tak rozumný motiv. Obce řeší takovou situaci většinou tak, že se tyto byty snaží privatizovat a tak se tohoto břemene zbavit. Soukromí vlastníci sahají v nesčetných případech (asi v 0,1 až 0,3% domů) k svépomoci, kdy nechtěným nájemníkům znepříjemňují až znemožňují bydlení zastavováním dodávek vody, energií apod. Tyto případy jsou na rozdíl od porušování práva ze strany nájemníků široce publikovány a veřejností odsuzovány. Nejznámější se stal případ “Zimmerman”, kdy vlastník domu na Praze 2 opakovaně bránil nájemníkům ve svém domě v užívání bytů. Až po třech letech soudního řízení byl nepodmíněně odsouzen. Podle čl.11 odst.(4) Listiny základních práv svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR “Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu”. Vzdor této proklamované zásadě nebyla nikdy za vnucené nájemníky poskytnuta vlastníkům žádná náhrada a vlastnická práva jsou oklešťována často podzákonnými vyhláškami. Úsilí vlád o zvýšení ochrany vlastnických práv v posledních letech je nedostatečné. Byla sice přijata dílčí novela Občanského zákoníku a připravuje se další, avšak smyslem těchto novel je spíše snaha zakrýt všeobecné

90

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva rozpaky, než odstranění nejkřiklavějších případů porušování vlastnických práv. V posledních letech se vláda také snaží o postupnou deregulaci nájemného, navržené tempo je však natolik pomalé, že ani daleko po roce 2000 nebude situace normalizována. Zároveň je reálné, že s volebním vítězstvím nynější opozice bude i tento proces zastaven nebo dokonce dojde k dalšímu omezování vlastnických práv. Důvod je jednoduchý: vlastníků nemovitostí je jako voličů méně než nájemníků. Potlačování vlastnických práv a jejich nedostatečná ochrana má jako samozřejmý důsledek, že proud investic do bydlení je nízký a z tohoto důvodu se bytová situace v průměru zhoršuje. Část obyvatelstva bydlí levně často ve zbytečně velkých bytech a pro mnohé je nedostupné byť i skromné bydlení. V současné době je nevyužito mnoho bytů z prostého důvodu, že se jejich vlastníci obávají pronajmout je českým občanům, neboť v případě nedodržování nájemní smlouvy ze strany nájemníka nemají naději na soudní ochranu v reálném čase. Z tohoto důvodu došlo v posledních 30 letech k řádovému poklesu počtu bytů pronajímaných v rodinných domcích. Tím na bytovém trhu ubylo několik set tisíc bytů, které by mohly prakticky zlikvidovat bytovou nouzi. Nejhorší je postavení mladých lidí a rodin ve velkých městech, kde sehnat legálně byt odpovídající jejich příjmům je velmi obtížné. Přitom z mezinárodních srovnání je zřejmé, že počet bytů v ČR je srovnatelný s vyspělými státy a je pravděpodobné, že bytů je vzhledem k nízké ekonomické úrovni dostatek. Uvolnění trhu s byty jako jediné možné řešení, které zajistí efektivní využití stávajících bytů, je zatím v nedohlednu, kvůli obavám ze sociálních důsledků. Velmi zde chybí rozumně konstruovaný sociální příspěvek na přiměřené bydlení chudých, který by zohledňoval reálnou situaci na místních trzích s byty. Státní sociální podpora na bydlení se soustřeďuje na nájemníky žijící v regulovaném nájmu a je spjata s tempem deregulace nájemného. To umožňuje její vyplácení i osobám užívajícím velké a nadměrné byty. Na druhé straně mladé rodiny žijící často ve skromných bytech, pronajatých na černém nebo volném trhu za mnohonásobek regulovaného nájemného a nemající řádnou smlouvu, jsou z této podpory vyloučeny. V poslední době se začíná ukazovat, že neřešení problému bydlení, zdůvodňované ochranou sociálních práv nájemníků, má trvale nepříznivý vliv na rozvoj hospodářství. Zvyšuje se schodek zahraničního obchodu a inflační tlaky, při vzrůstající nezaměstnanosti ochromuje neexistence trhu s byty možnosti stěhování za prací, zpomaluje se hospodářský růst a stavebnictví je v důsledku slabých bytových zakázek v krizi. To vše má a bude mít na sociální postavení mnoha lidí podstatně nepříznivější vliv než důsledky uvolnění trhu s byty. Robert Axamit

91

V. Právo na soudní a jinou právní ochranu

V. Právo na soudní a jinou právní ochranu Problematika práva na soudní a jinou právní ochranu Ústavní soud v roce 1997 Právo na soudní ochranu a jiné aspekty soudnictví v ČR Občanské poradenství ___________________________________________________________________________

Problematika práva na soudní a jinou právní ochranu Právo na soudní a jinou právní ochranu patří mezi základní práva ve smyslu čl. 36 an. Listiny základních práv a svobod, jakož i čl.14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V roce 1997 přetrvaly a dále se vyhrotily dva základní nedostatky z hlediska naplňování tohoto práva. 1.

V nemalém počtu případů projednávaných soudy dochází k neodůvodněným průtahům v řízení a je tak porušován čl. 38 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (obdobně i cit. čl. 6 Úmluvy, který hovoří o "přiměřené lhůtě" projednání záležitosti). Na tuto skutečnost upozornil kriticky i posudek Evropské komise, vypracovaný v souvislosti se žádostí České republiky o přijetí do Evropské unie v červenci 1997.

2.

Nebyla vyplněna mezera ve správním soudnictví, když dosavadní úprava v občanském soudním řádu není zcela v souladu s čl. 6 cit. Úmluvy a citelně chybí neprovedení čl. 91 Ústavy, podle něhož součástí soustavy soudů je i Nejvyšší správní soud. Absence tohoto soudu se začíná negativně promítat i do činnosti Ústavního soudu, když zůstává nenaplněn čl. 87 odst. 2 Ústavy, podle něhož se předpokládá převzetí části dosavadní agendy Ústavního soudu, která se netýká bezprostředně ochrany ústavnosti, právě Nejvyšším správním soudem.

K tomu v letošním roce přibyl mediálně vyostřený spor o rozsah závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, který nepříznivě ovlivňuje veřejnost z hlediska důvěry v justici a ve stát. Pokud jde o průtahy v řízení, vidí ministerstvo spravedlnosti nedostatky spíše v liknavosti některých soudců. Proto po již provedené novelizaci zákona č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, která s účinností od 1.8.1997 rozšiřuje paletu kárných opatření za kárné provinění z pěti na devět (§3 cit. zákona ve znění zákona č. 76/1997 Sb.), připravilo návrh další novelizace tohoto zákona, která je zaměřena k precizaci vymezení pojmu “kárné provinění” (vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, tisk č. 250). Podle tohoto návrhu by kárné provinění mělo být vymezeno jako zaviněné porušení povinností soudce, kterým by měla být zejména a) jednání, jímž soudce způsobí nedůvodné průtahy v jednotlivých úkonech soudu, jež mají za následek, že soudní ochrana nebyla poskytnuta v přiměřené době, b) chování soudce, jímž ohrozí důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů, c) chování soudce, jímž poruší soudcovskou etiku nebo naruší důstojnost funkce soudce. Po důrazných protestech -nejen ze strany soudců - návrh nebyl schválen. 16 Soudci naproti tomu považují daný stav za důsledek příliš komplikované procesní úpravy a nízké autority soudů, která vede k častým absencím účastníků řízení, svědků a dalších procesních stran, a tedy k průtahům v řízení. Doporučují zjednodušit řízení, provést změny ve věcné příslušnosti soudů, které odbřemení zejména dnes přetížené krajské soudy v oblasti obchodního práva, a výrazně zkrátit rozsah odůvodnění jednotlivých rozsudků na celkovou charakteristiku důkazní situace a právní argumentaci rozhodnutí, tj. zejména výrazným zkrácením v současnosti obvykle rozsáhlého popisu skutkového stavu. Lze mít za to, že potřebné je jak zpřísnit postih soudců porušujících své povinnosti - přičemž je samozřejmě nezbytné šetřit nezávislost soudů (kárná opatření mohou ukládat jen kárné senáty složené ze soudců) - tak i přistoupit k promyšlené rekodifikaci zejména občanského soudního řádu. Na místě by bylo i stanovit náročnější podmínky pro jmenování soudce (§34 an. zákona o soudech a soudcích, zejména zvýšením věkové hranice na 28-30 let a popř. stanovením nutnosti působit před jmenováním soudcem alespoň 5 let v jiné právnické profesi).

16

Návrh na vydání novely zákona č.412/91 Sb. byl vládním usnesením č.14 ze dne 14. 1. 1998 vzat zpět. 93

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 V některých okresech a krajích by bylo žádoucí rovněž zvýšit počet soudců. Naléhavý se jeví tento požadavek zvláště v obchodním soudnictví a ve správním soudnictví. Pro přijetí do Evropské unie se jeví jako zcela nezbytné dořešit problematiku správního soudnictví. Je potřeba přijmout příslušný zákon, rozhodnout v něm, zda zůstane dosavadní systém tzv. funkčního správního soudnictví v rámci soustavy obecných soudů, nebo se přejde k institucionalizovanému oddělení správních soudů. Dále bude nutné upravit rozsah přezkoumatelnosti rozhodnutí správních úřadů ve smyslu čl. 6 evropské Úmluvy (tj. nejen zákonnost, ale i věcná správnost správních rozhodnutí), řešit personálně, materiálně a finančně činnost správního soudnictví, vymezit rozsah pravomoci a kompetence Nejvyššího správního soudu a reálně jej zřídit. Bylo by rovněž vhodné řešit problematiku soudcovské samosprávy. (Více viz Právo na soudní ochranu a jiné aspekty soudnictví v ČR). Převážně pozitivně vnímanou a z hlediska ochrany základních práv oceňovanou činnost Ústavního soudu zbytečně znevážila mediální vystoupení některých jeho soudců, kteří v denním tisku vystoupili s ostrou kritikou postupu trestního senátu Vrchního soudu, ve které mj. plédují za obecnou závaznost právních názorů Ústavního soudu. Tento požadavek nemá expressis verbis oporu v Ústavě ani v zákonu o Ústavním soudu, v zákonu o soudech a soudcích (srov. zejména čl.89 odst.2 Ústavy a komentář k němu in: Pavlíček,V. - Hřebejk, J., Ústava a ústavní řád České republiky, Linde, Praha 1998, str. 219; §§ 54-59 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a §§ 5 a 54 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích v platném znění, ve vazbě na čl.2 odst.3 Ústavy, podle něhož “státní moc ....lze... uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon”). Nepředpojaté diskuse o této otázce patří na stránky odborného tisku. Aleš Gerloch

Ústavní soud v roce 1997 Ne zcela úplné statistické údaje za r. 1997 (připravené aparátem Ústavního soudu ke dni 23. 12. 1997) ukazují, že množství věcí, projednávaných Ústavním soudem, nadále vzrůstalo. Celkem bylo podáno 1981 návrhů; o většině byly příslušné rozhodovat čtyři tříčlenné senáty, 46 návrhů spadalo do kompetence pléna Ústavního soudu. Meritorně bylo rozhodnuto celkově ve 43 případech, z toho 7 nálezů bylo plenárních. Jako i v předchozích letech byla převážná část návrhů odmítnuta usnesením soudce zpravodaje ještě před meritorním posuzováním věci (819), řada věcí pak byla také odložena (302), nebo bylo řízení zpravidla zastaveno (21). Celkově Ústavní soud za r. 1997 vyřídil 1185 návrhů. Zdá se, že narůstá počet případů, kdy neúspěšní účastníci soudního řízení napadají ústavní stížností pravomocná rozhodnutí. Odhadem taková podání mohou tvořit až 95% podaných věcí k Ústavnímu soudu. Není ovšem nijak překvapující, že jen velmi nepatrné části těchto ústavních stížností je vyhověno. Z valné většiny jsou soudci zpravodaji oprávněně odmítány jako návrhy trpící podstatnými vadami, příp. jako návrhy zjevně neopodstatněné, v lepším případě dochází k jejich meritornímu zamítnutí senátem Ústavního soudu. Formální, resp. argumentačně právní úroveň značné části těchto ústavních stížností bývá dosti nízká. To ovšem souvisí i s tím, že k podání návrhu většinou není dán relevantní důvod, stěžovatelé považují ústavní stížnost za jakýsi další opravný prostředek. Navrhovatelé zpravidla pouze opakují argumentaci, kterou již použili v předchozích stádiích soudního řízení, přičemž poukazy na porušení ústavních práv jsou často nefundované nebo nepřípadné, tj. s věcí nesouvisející. Ústavnímu soudu proto často nezbývá než znovu poukazovat na právní názor, který vyslovil již v jednom ze svých prvních nálezů. Podle něj Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nepřísluší mu tedy posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, výklad zákonů soudem atp., případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl.10 Ústavy. Ústavní soud je nicméně oprávněn zkoumat, zda v řízení nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Jak naznačuje judikatura, porušení ústavních procesních principů nemůže být kupř. způsobeno postupem obecného soudu, který aplikuje konkrétní právní předpisy, vyslovuje právní názory atp. Jedná se o samostatnou, nezávislou činnost obecných soudů, do které není Ústavní soud oprávněn zasahovat. Pro ilustraci výše uvedeného zmiňme např. nález II. ÚS 127/96 ze dne 8.1. 1997, kterým Ústavní soud zamítl ústavní stížnost a vyslovil následující právní názor: “Jestliže je soud povinen podle čl.37 odst.3 Listiny základních práv a svobod a §18 Občanského soudního řádu dbát na rovné postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to

94

V. Právo na soudní a jinou právní ochranu povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí soudu o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu”. Ze vzácných případů, kdy Ústavní soud návrhu na zrušení soudního rozhodnutí vyhověl, uveďme např. nález IV. ÚS 68/97 ze dne 14.5. 1997, kdy Ústavní soud dospěl k závěru, že “Nařídí-li obecné soudy výkon rozhodnutí, v konkrétním případě uložením pokuty, aniž by stěžovatelům tuto povinnost ukládalo vykonatelné rozhodnutí, třeba tento jejich postup považovat za porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.” V rámci této zprávy není dosti dobře možné se podrobněji zabývat jednotlivými senátními rozhodnutími. K tomu poznamenejme, že tyto nálezy sice nadále vycházejí v jednotlivých svazcích Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu se značným zpožděním, nicméně jsou pro zájemce relativně brzy přístupné na Internetu (http://www.concourt.cz). Této možnosti pomalu začínají využívat i někteří advokáti při argumentaci k ústavní stížnosti. Nálezy plenární jsou, jak známo (kromě rozhodnutí o vyhláškách obcí), publikovány ve Sbírce zákonů i s odůvodněním a vcelku bez průtahů. V loňském roce opět došlo ke zrušení několika obecně závazných vyhlášek obcí, vydaných v samostatné působnosti, zpravidla z důvodů překročení ústavou založené kompetence. Z ostatních rozhodnutí pléna zřejmě stojí za zmínku alespoň nález publikovaný pod č. 186/1997 Sb., kterým byla zrušena ust. §14 odst.1 písm. d) a e) zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zák. ČNR č. 26/1993 Sb. V dané věci šlo o problém celkové délky zajištění, resp. zadržení osoby pro účely trestního řízení (tj. jak orgány policie, tak dalšími orgány činnými v trestním řízení), před tím, než je předána soudu. Ústavní soud došel k závěru, že v souladu s čl. 8 odst.3 Listiny základních práv a svobod celková doba nesmí přesáhnout 24 hodin. Za zaznamenání stojí zvláštní jev, který se do určité míry sice vyskytoval již dříve, avšak v loňském roce, zdá se, se situace poněkud vyhrotila. Jde o vztahy Ústavního soudu k soudům obecným, zvláště pak k Nejvyššímu soudu. Někdy se hovoří o tzv. válce soudů. Jde o výjimečné případy, kdy Ústavní soud zrušil rozhodnutí (vyššího) soudu, avšak ten jeho rozhodnutí odmítl zcela akceptovat s tím, že s právním názorem Ústavního soudu nemůže souhlasit, kupř. proto, že Ústavní soud překročil svou kompetenci. Není to problém zcela neznámý ve státech, kde ústavní soud přezkoumává i ústavnost rozhodnutí obecných soudů (např. Německo). Přinejmenším za problematické můžeme označit jednání některých soudců Ústavního soudu, jak ho bylo možné sledovat v loňském roce. V samostatných článcích nebo v rozhovorech publikovaných v denním tisku totiž vyjadřovali své názory, resp. právní stanoviska k závažným případům, jejichž projednávání nebylo ukončeno a jež se případně mohou objevit i před Ústavním soudem. Předjímají se tak event. závěry Ústavního soudu, resp. může docházet i k ovlivňování rozhodování soudů obecných. Takové jednání není zřejmě ve smyslu ust. §4 odst.3 zákona č.182/1993 Sb. slučitelné s výkonem funkce soudce Ústavního soudu. Je třeba se zmínit o předložení návrhu na novelizaci zákona o Ústavním soudu (parl. tisk 210). Předmětem návrhu je především změna často kritizovaného postupu (včetně zpráv ČHV), aby o odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu zjevné neopodstatněnosti (§43 odst.1 písm.c) zákona č.182/1993 Sb.) rozhodoval samostatně soudce zpravodaj. Navrhuje se, aby tato věc spadala do kompetence senátu Ústavního soudu. Návrh na dílčí novelu zákona o Ústavním soudu obsahuje i připravovaná novela volebního zákona, a procedurální otázky týkající se žaloby proti prezidentu republiky pro velezradu (o níž rozhoduje Ústavní soud) řeší i prozatímní pracovní verze jednacího řádu Senátu. Lze mít za to, že i přes některé zmíněné výhrady Ústavní soud efektivně plní roli ochránce ústavně garantovaných práv a svobod v České republice. Sami soudci ovšem přiznávají, že s ohledem na nárůst podání bude nutné rozšířit počet asistentů soudců a také materiálně zlepšit jejich postavení. Závěrem je třeba upozornit, že ve stanovisku Komise k žádosti ČR o přijetí do EU (z loňského roku) se objevila závažná chyba, pokud se zde uvádí, že Ústavní soud také provádí předběžnou kontrolu ústavnosti (část Soudnictví: strukturace, str. 13 českého překladu), když ve skutečnosti jde důsledně a výhradně o následnou kontrolu ústavnosti. Vladimír Sládeček

95

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997

Právo na soudní ochranu a jiné aspekty soudnictví v ČR Rozhodování soudů, ať soudů obecných či soudu Ústavního, je praktickým naplňováním práva na právní ochranu, jehož význam podtrhují jak česká Listina základních práv a svobod, tak mezinárodní smlouvy. Toto právo je chráněno i prostřednictvím Evropské komise pro lidská práva a Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku poté, co bylo využito všech možných prostředků nápravy v České republice (tedy odvolání v řízení před obecnými soudy a posléze ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu). Rozsah právní ochrany poskytované soudy je velmi široký, v oblasti lidských práv se pak zaměřuje především na situace, kdy dochází ke střetům jednotlivců s veřejnou mocí. Nepovšimnout si nelze ani realizace samotného práva na soudní ochranu. Soudní ochranu poskytují především soudy obecné prostřednictvím zejména občanskoprávního řízení ve věcech občanskoprávních, rodinných, obchodních, správních a jiných. Soudy jsou vázány Ústavou a zákony a poskytují především ochranu právům způsobem stanoveným zákonem. Pokud dochází k porušování práv zaručených přímo Ústavou různými státními orgány včetně obecných soudů, chrání tato práva Ústavní soud, jenž je speciálním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Mezi obecnými soudy a Ústavním soudem neexistuje žádný přímý vztah, přesto vzhledem k určitým nedokonalostem - ať v zákonné úpravě soudního rozhodování, nebo z důvodů jednotlivých pochybení obecných soudů - má rozhodovací činnost Ústavního soudu význam i pro soudy obecné. Ne vždy je ovšem tento vztah mezi obecnými soudy a Ústavním soudem prost střetů, což může vést i k poklesu důvěry v soudy jako takové. Střet v právní rovině mezi Ústavním soudem a obecnými soudy představovaly rozpory týkající se trestání tzv. odpíračů vojenské (civilní) služby. Ústavní soud trval na tom, že je možný trestní postih za odepření této služby pouze jednou. Nepřijal tak postup obecných soudů, které ukládaly za každé dílčí odepření výkonu služby jednotlivé, postupně stupňované tresty. Dopad není zdaleka tak pozitivní, především vzhledem k uplatnění zásad trestního práva. Postup, kdy by namísto alternativních mírných trestů, respektujících osobní profil pachatele, měl být rovnou ukládán jako jediný možný trest odnětí svobody v délce odpovídající skutečnosti, že se pachatel definitivně vyhne rok a půl trvající civilní službě, nelze pokládat za vhodný z obecného pohledu. Jedním z nejvýznamnějších případů, jenž vzbudil velký zájem, byla kauza tzv. vlastizrádců z roku 1968. Při jejím řešení došlo k zatím nejostřejšímu střetu mezi obecnými soudy a Ústavním soudem. Pro veřejnost odbornou šlo jen o další epizodu v řešení složité otázky závaznosti nálezu Ústavního soudu, pro veřejnost laickou pak o velmi ostrý střet, místy nasvědčující hlubokým rozporům mezi těmito složkami soudní moci, reprezentovaný často střetem práva pozitivního a práva přirozeného. Nález Ústavního soudu je závazný i pro obecné soudy ve své části výrokové a jeho odůvodnění působí k státním orgánům (i obecným soudům) toliko svou přesvědčivostí a vztahem k zrušovacím důvodům výroku. Diskuse mezi soudci obecných soudů (Vrchního soudu v Praze) a Ústavního soudu byla zarážející především v jedné věci. Někteří soudci Ústavního soudu protestovali proti nerespektování svého rozhodnutí o ústavnosti ustanovení zákona o protiprávnosti komunistického režimu, jímž bylo vyloučeno promlčení tzv. komunistických zločinů. Toto stanovisko zaujali i přesto, že ve věci bylo ještě možno podat stížnost pro porušení zákona, neboť dosud neuplynula lhůta k jejímu podání, zvlášť když ji bylo - z důvodů politických - velmi obtížné nepodat, a o této stížnosti věcně rozhodoval Nejvyšší soud tak, že předmět sporu odpadl. Bylo by vhodné, aby soudci Ústavního soudu, žádají-li větší ohled k svému vlastnímu rozhodování, byli vedeni stejnými úmysly i při komentování rozhodovací činnosti soudů obecných a vážili vhodnost (i časovou) své případné kritiky. V takovém případě pak nebude třeba sugestivně hovořit o válce mezi soudy obecnými a soudem ústavním a bude možné respektování rozhodnutí Ústavního soudu obecnými soudy vycházející ze vzájemného ohledu k jejich úkolům, včetně síly přesvědčivosti jejich právních názorů. Jakkoli je Ústavní soud soudem stojícím nad obecnými soudy především hodnotově, měly by si být jak on, tak obecné soudy vědomy potřeby vzájemné úcty. Právní ochranou se nemyslí pouze ochrana soudní, ochranu jsou povinny poskytovat rovněž orgány správní v rozsahu stanoveném zákonem. Nefunguje-li doposud dostatečně účinný systém správního soudnictví, musí část ochrany před vadami postupu správních orgánů napravovat až Ústavní soud. Ten především konstatoval, že povinnosti veřejné správě ukládá přímo Ústava, že totiž pokud zákon nařídí správnímu úřadu konat a ten tak neučiní, dopouští se rovněž porušení ústavně zaručeného práva na právní ochranu (kterou samozřejmě nemusí poskytovat pouze soudy). Toto rozhodnutí Ústavního soudu se týkalo tříleté nečinnosti okresního úřadu a ministerstva zemědělství. Je ovšem třeba konstatovat, že řešení takových situací by nemělo být předmětem rozhodování soudu ústavního, nýbrž soudů obecných v rámci správního soudnictví. Význam správního soudnictví podtrhla mj. i dvě důležitá rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, týkající se jednak těžby zlata v jižních Čechách, jednak stavby cementárny v blízkosti chráněného území ve středních Čechách. Jakkoli se věcně jednalo o zrušení příslušných správních rozhodnutí pro procesní vady, obě rozhodnutí byla přijata jako varování před nerespektováním zákonů na ochranu přírody. V obou případech byla veřejnost velmi pobouřena úmysly zatěžovat průmyslovou těžbou zlata a vápence významné přírodní lokality a nabyla dojmu, že povinnostem správních orgánů, zejména příslušných ministerstev, nebylo dostáno. I přes pouhé

96

V. Právo na soudní a jinou právní ochranu procesní vady bude třeba celý dlouhodobý postup opakovat znovu, nepochybně pod ještě přísnějším dohledem veřejnosti, a především za důkladnějšího respektování příslušných zákonů. Je nezbytné obecně konstatovat, že stav správního soudnictví není zcela vyhovující. Soudy rozhodují sice již méně často bez jednání, neboť byla přijata novela §250f občanského soudního řádu reagující na zneužívání tohoto ustanovení v původním znění a na zrušující nález Ústavního soudu. Již při zavedení v roce 1992 konstatovaná provizornost podoby správního soudnictví, jež mezitím nabyla nebezpečné stálosti, není vhodná vnitrostátně, ani neodpovídá mezinárodnímu závazku týkajícímu se práva na soudní ochranu ve smyslu článku 6 odstavce 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodování soudů je až na výjimky jednoinstanční, není poskytována ochrana v případě nečinnosti správních orgánů, existuje velmi široký okruh výluk ze soudního přezkumu, o němž jsou vyslovovány vážné pochybnosti co se týče jeho ústavnosti, nedostatečně je řešena předběžná ochrana před nezákonným rozhodováním veřejné správy, a podrobnější úpravu by si zasloužil výkon rozhodnutí soudů. Rovněž nebyl doposud zřízen Nejvyšší správní soud (NSS). V roce 1997 byl připraven věcný záměr zákona o NSS, jehož případné přijetí by ale situaci nijak zásadně neřešilo - šlo pouze o zákon zřizovací, jenž by Nejvyššímu správnímu soudu svěřil dva okruhy působnosti – kompetenční konflikty a žaloby na nečinnost (z celé ČR). Oproti věcnému záměru z roku 1995 se tento vůbec nezabývá budoucí podobou správního soudnictví jako takového. To jen dokládá politickou neochotu tento problém řešit, neboť s sebou nese i zásadní změny v organizaci veřejné správy vůbec, což je vázáno na její decentralizaci a modernizaci. Nedostatky v úpravě správního soudnictví mohou vést i k tomu, že namísto propracovaného systému dojde k přijetí nesystémových řešení, např. nahrazení správních soudů (ombudsmanem, mediátorem), tedy veřejným ochráncem práv. Tento institut jistě má svůj význam jako doplňující prvek soustavy soudních orgánů ochrany práv, v současné době by ale jeho přijetí mohlo vést k nežádoucímu dílčímu uspokojení, a oddálilo by nápravu v oblasti správního soudnictví. V budoucnu lze ovšem zřízení veřejného ochránce pokládat za zásadně užitečné, zejména ve vybraných oblastech činnosti veřejné správy, jako jsou práva dětí, vězňů apod. Nelze však zaměňovat institut ombudsmana s institutem prokuratury, po jehož znovuzřízení určité hlasy volají, i když posílení ochrany veřejného zájmu při posuzování zákonnosti činnosti veřejné správy je určitě namístě, nikoli ovšem nevhodným a demokraticky neosvědčeným způsobem. I těmto názorům je třeba čelit rychlým vybudováním skutečně fungujícího moderního systému správního soudnictví. Má-li být právo na soudní ochranu zajištěno, musí být uskutečněno v přiměřené době, respektive bez zbytečných průtahů. Tento zásadní požadavek se v současné době nedaří důsledně naplňovat, a to jak v řízení civilním, tak v trestním. Zde význam rychlého řízení stoupá, neboť zájem na něm je jak ze strany společnosti (pokud se týče účinného, tedy rychlého trestního postihu) tak ze strany jedince mnohdy vazebně stíhaného - do právní moci nevinného-obžalovaného. Pokud jsou průtahy v řízení způsobovány samotným obžalovaným, existují dostatečné právní nástroje, je jen třeba jich vhodně a řádně využívat. Pokud k nim ovšem dochází z důvodů vyskytujících se na straně soudu, může to vést k velmi negativním následkům, a to jak pro obžalovaného ve vazbě, tak pro zájem společnosti na jeho včasném potrestání. Takovým zásadním nedostatkem je především nízký počet soudců u některých - především severočeských a západočeských - okresních soudů, jenž vede k přetížení stávajících soudců, odkládání případů a v nemálo případech i k promlčení případů, což může mj. vést i k negativním důsledkům pro osoby poškozené dotčenými trestnými činy. Průtahy v soudním řízení jsou neméně závažné, jde-li o občanské soudní řízení. Sama Komise ES ve svém posudku k žádosti ČR o členství v EU konstatovala nespokojenost s délkou soudního řízení, zejména v obchodním soudnictví. Průtahy se ovšem dotýkají i jiných věcí, např. věcí rodinněprávních apod. Lze podotknout, že délka soudního řízení je věcí vysoce individuální a je třeba ji hodnotit velmi pečlivě s ohledem na okolnosti každé věci. Není tedy příliš vhodné, aby např. byl přijat systém hodnocení soudců podle rychlosti, s níž projednávají své případy, jenž by vycházel z tabulek přidělujících každému druhu věci určité časové období, v němž by věc měla být rozhodnuta. Soudní řízení musí být především spravedlivé a podle práva, rychlost není bez významu, ale nesmí být na úkor spravedlivosti rozhodování. Jedním z méně zmiňovaných řešení by bylo převedení určitých obchodních věcí z krajských soudů a krajských obchodních soudů na soudy okresní. Ministerstvo spravedlnosti je v otázce průtahů v soudním řízení přesvědčeno, že prvním krokem k jejich odstranění je novela zákona o kárném řízení soudců. Nepřímo tím obviňuje soudce jako hlavní viníky průtahů, zejména pokud odmítá jiné příčiny, např.nedostatečné obsazení soudů či jiné personální a technické nedostatky, za které je ono samo odpovědno. Po ostré kritice zejména ze strany Soudcovské unie ČR byl tento návrh ministerstvem nedávno stažen. Lze jen doufat, že dojde k urychlení práce na systémových řešeních skutečných problémů. V případě Ústavního soudu nelze o průtazích hovořit, řízení o ústavních stížnostech probíhá velmi uspokojivým tempem, a právo na ochranu ústavnosti je tak zajišťováno bez časových prodlení. V některých případech jsou ovšem průtahy způsobovány důvody stojícími mimo soudní soustavu. Zejména se jedná o případy častých absencí svědků a četná odročování jednání. Zejména tomuto by měla být

97

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 věnována pozornost při přípravě nových procesních předpisů, a stojí za zvážení, zda by nebylo vhodné přijetí i samostatné novely příslušných procesních předpisů. Veřejná (státní) správa soudů je dodnes (po 7 letech od přijetí “soudcovských zákonů”) v rukou ministerstva spravedlnosti a orgánů tzv. státní správy soudů. Není doposud plně respektován moderní evropský trend soudcovské samosprávy. Lze zvážit, zda systém soudcovských rad, působících při obecných soudech (jako orgánů správy soudů) by nebyl vhodnějším řešením než např. navrhované oprávnění předsedy soudu odvolat dle potřeby předsedu senátu. Jednou z někdy opomíjených stránek činnosti soudů je stav jejich materiálního zabezpečení. Až nebezpečně často je tato otázka spojována s platy soudců. Nejde ovšem pouze o ně. Za obecně negativní bylo pokládáno snížení rozpočtu v rámci tzv. balíčkových opatření, zejména v situaci, kdy panuje obecně pociťovaný tlak na vynucování práva a kdy je dokončení společenské transformace spojováno především s účinným a fungujícím soudním systémem. Nedostatek peněz vede k nezbytnému snižování nároků a k souvisejícím nedostatkům v samotném soudním řízení. Stav, kdy ke konci roku soud musí odkládat rozhodování v určitých méně naléhavých případech vzhledem k nedostatku financí na doručování předvolání svědkům nebo na odměny znalcům (v severních Čechách), je alarmující a neměl by se již opakovat. Stejně tak nepomáhá rychlosti a kvalitě soudního rozhodování nedostatek zapisovatelek (jako v Praze), způsobovaný především nedostatečnou finanční motivací. Vliv personálních problémů na soudní rozhodování plyne i z příkladu zamýšlené pobočky trestního senátu západočeského krajského soudu v Sokolově, kterou nebylo možno realizovat pro nedostatek soudců. Nemalým problémem je vůbec kvalita vzdělávání soudců ze strany ministerstva spravedlnosti, které je pokládáno za nedostatečné vzhledem k současným potřebám a je v mnoha případech doplňováno činností zejména Soudcovské unie a nezávislých subjektů – organizací (typická je úzká odborná spolupráce s Českým helsinským výborem). Vzdělávání soudců by se též mělo zásadněji zaměřit směrem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a v souvislosti se zamýšleným vstupem do Evropské unie i evropského práva, neboť se jedná o obrovský soubor právních předpisů, jež nebudou české soudy schopny zvládnout nárazově v okamžiku vstupu ČR do EU. Klíčovým problémem je podpora soudcovské práce prostřednictvím vyššího úředního aparátu, tzn. vyšších soudních úředníků včetně maximálního využívání metod automatizace. Mnohdy by potíže mohly být řešeny právě přesunem některých druhů činností tímto směrem. Např. počítačovou technikou je plně vybaveno pět soudů - Nejvyšší soud a čtyři soudy okresní. V případě jejího rozšiřování by bylo možné rozhodování soudů urychlit využíváním efektivnějšího systému vyřizování spisové agendy. Vyřizování vazebních věcí je již tradičně sledováno veřejností velmi pozorně. Mnohdy ovšem není dostatečně zohledňována skutečnost, že se jedná o rozhodování vysoce náročné, a kritika soudů směřuje z obou směrů - jak proti neodůvodněným případům vazebního stíhání (více i méně zjevným), tak proti případům, kdy vazba nařízena nebyla, a později došlo k závažným trestným činům nebo jiným negativním jevům, k nimž by dle tvrzení určité části veřejnosti - jinak nedošlo. Nezbytnost náhlého rozhodování spojeného s mimořádně krátkou lhůtou 24 hodin a často velmi kusá a ne do důsledků provedená přípravná práce orgánů policejních vedou spolu s povahou vazebního stíhání k tomu, že případy vazeb, jež nebyly nařízeny, a později u dotčených domnělých pachatelů došlo k závažné trestné činnosti, jsou komentovány velmi přísně jako soudcovská pochybení. Takováto kritika může mít negativní vliv na soudcovskou nezávislost v tom duchu, že může vést v budoucnu k přiklonění se ke zcela nepřípustnému principu paušálního vazebního stíhání v určitých typových případech, přičemž budou pomíjeny subjektivní okolnosti každého individuálního případu. Nezávislost soudce nemůže být při rozhodování o vazbě ovlivňována nejasnými pochybami. Soudce se řídí zákonem a v jeho rámci pak konkrétními skutečnostmi svědčícími o existenci vazebních důvodů. Jen jejich existence umožňuje vazbu. Mnohdy se zapomíná, že vazba je výjimečným opatřením proti osobě, na kterou nutno nahlížet jako na nevinnou. Je tedy třeba ponechat nezávislým soudům dostatečný prostor, aby mohly vazební věci posuzovat i podle konkrétních podmínek. Významnější je pochopitelně kritika případů, kdy dochází k porušování podmínek ukládání vazby tím, že tento institut je nadužíván či zneužíván. Velmi významnou roli sehrávají soudy při ochraně jiných základních práv a svobod. Typickým případem, kde - jak se zdá - neplní svou roli dokonale, je trestní stíhání představitelů nakladatelství Votobia. Jedná se o případ střetu svobody slova a zájmu společnosti na ochraně před šířením toxikomanie. Postup soudů sám nebyl v průběhu řízení v souladu se zákonem, jak konstatoval i Ústavní soud, neboť šéfredaktor Votobie byl protizákonně nucen k podání výpovědi přes obavy z možného trestního stíhání. To je vedeno vůči majitelům Votobie za vydání knihy Vaříme s konopím. Toto pokládá jak policie a státní zástupce, tak soud za šíření toxikomanie. Rozhodnutí soudu je silně kritizováno jako útlak svobody slova. Otázkou je především, zda soud přihlédl ke všem detailům vydané publikace, zda provedl dostatečně dokazování pokud se týká povahy obsahu této publikace ve vztahu k šíření toxikomanie a zda dostatečně zhodnotil společenskou nebezpečnost prokázaného jednání. Lze očekávat, že pokud bude věc obecnými soudy posouzena jako šíření toxikomanie, bude definitivně vyřešena až Ústavním soudem.

98

V. Právo na soudní a jinou právní ochranu Významným pro posuzování celkového stavu soudnictví je i způsob, jakým se veřejnost seznamuje se soudními rozhodnutími. Zveřejňování soudních rozhodnutí není ničím jiným než prostředkem naplňování zásady veřejnosti soudního rozhodování. Soudní rozhodnutí jsou zveřejňována v odborném a částečně i obecném tisku a v poslední době začalo i v ČR docházet k jejich zveřejňování prostřednictvím internetové informační sítě v případě nálezů Ústavního soudu. Tento postup výrazně nasvědčuje celosvětovému trendu a lze jej jen přivítat s tím, že v budoucnu bude nezbytně nutný i u obecných soudů. Stav soudnictví v České republice začíná pomalu nasvědčovat tomu, že se jedná o samostatnou větev státní moci, jejíž řádné fungování je základem existence moderního státu. Právě suverénní výkon soudnictví, prostý vlastních nedostatků i nevhodných zásahů z vnějšku, je reálnou zárukou toho, že soudy budou plnohodnotně plnit svou prvořadou úlohu – totiž poskytovat ochranu právům. Jedině nezávislá a důležitosti kvalitního a odpovědného výkonu svého poslání si vědomá soudní moc může zaručit, že lidská práva, zahrnující právo na soudní ochranu, budou respektována ve své komplexnosti. Petr Smolík

Občanské poradenství Občané žijící na území České republiky zažili za posledních osm let mnoho zásadních politických, ekonomických a společenských změn, které se velmi podstatným způsobem projevují v jejich osobním životě. Postupná změna paternalistického společenského systému v systém, který klade důraz na osobní zodpovědnost jednotlivců, je ústředním bodem společenské transformace. Tlak na převzetí osobní zodpovědnosti spolu s dezorientací lidí vyvolanou nejasnostmi v legislativě a úředních postupech přispívá k tomu, že ve společnosti narůstá atmosféra nespokojenosti. Účinným prostředkem ke zmírnění těchto negativních postojů a obav z budoucnosti je poskytování informací a poradenství. Základním právem každého je volný přístup k informacím a možnost poradit se zejména v oblasti práv a povinností vůči státu a spoluobčanům. U občanů, kteří mají možnost získat kvalitní informace a rady, lze předpokládat větší pocit ztotožnění se s pluralistickou a demokratickou společností. V České republice je řada specializovaných poradenských sítí i jednotlivých specializovaných poraden, ale zatím neexistuje žádná institucionalizovaná forma všeobecného poradenství. Koncepce občanského poradenství, která k nám přišla z Velké Británie, se objevila v pravý čas. Lidé tento druh rad potřebují, a organizace, které se snaží této potřebě vycházet vstříc, často postrádají odborné zázemí pro svou práci. Občanské poradny si kladou za cíl podávat spolehlivé, nestranné, nezávislé a bezplatné informace občanům o jejich právech a povinnostech, a pomáhat jim orientovat se v neustále se měnícím legislativním systému. V případě potřeby budou zprostředkovávat klientům i vyřizování na úřadech. Občanské poradny jsou nevládní neziskové organizace, jejichž cílem je: 1.

zajistit, aby lidé netrpěli neznalostí svých práv a povinností nebo neznalostí dostupných služeb nebo neschopností vyjádřit účinně své potřeby;

2.

na základě analýzy dotazů upozorňovat Parlament, orgány místních samospráv a příslušné orgány státní správy na nedostatky právní úpravy, a subjekty poskytující služby na problémy občanů, a tím přispívat k rozvoji a zlepšení služeb a fungování úřadů na místní a celostátní úrovni.

Klienty se mohou stát všechny osoby, které tento druh rad potřebují a mají běžné starosti a problémy, s nimiž si nevědí rady. Poradny budou pravděpodobně více využívány zranitelnějšími skupinami populace, jako jsou osamělí rodiče, nezaměstnaní, lidé žijící na hranici existenčního minima a národnostní menšiny. Občanské poradny jsou propojené a tvoří síť. Tato síť občanských poraden je zastřešena koordinačním centrem, jehož úkolem je: 1.

metodicky řídit síť poraden a pečovat o úroveň poskytovaných služeb,

2.

budovat a aktualizovat informační databázi,

3.

školit pracovníky poraden a dobrovolné poradce.

Koncepce občanských poraden se už v České republice uchytila a dostává velmi reálnou podobu. V současné době fungují čtyři občanské poradny (Brno, Děčín, Havířov, Praha), další tři poradny jsou ve fázi příprav a budou otevřeny začátkem roku 1998 (Jihlava, Plzeň, Praha). Od ledna 1998 začne pilotní projekt, jehož

99

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 hlavním cílem je vybudovat metodiku práce poraden včetně informační databáze a systému školení pracovníků poraden. Klíčovým momentem koncepce občanského poradenství je důkladné proškolení poradců, které bude z počátku prováděno britskými konzultanty placenými organizací Know-How Fund. Základní filosofií tohoto poradenství je poskytnout lidem informace a pomoc k tomu, aby se mohli lépe samostatně rozhodnout a nést sami zodpovědnost za své jednání. Po absolvování rozhovoru by si měl klient ujasnit, jaké má základní možnosti řešení svého problému a sám se rozhodnout, jak svou potíž řešit. Poradce mu nesmí vnucovat, co má dělat. Postupně bude pro potřeby poraden budována informační databáze, která bude sestávat z následujících okruhů: • sociální problematika; • pracovně-právní vztahy; • bydlení; • problematika rodiny a mezilidských vztahů; • lidská práva; • spotřebitelské rady. Ve Velké Británii byl zaveden tento způsob poradenství už v rámci příprav na vstup do druhé světové války. Občanské poradny (Citizens Advice Bureaux) fungují v každém městě, jsou institucí uznávanou jak státem, tak občany, a o šíři jejich působení svědčí údaj za rok 1996, kdy bylo v 1054 poradnách zodpovězeno 6,5 milionu dotazů. Síť těchto poraden se rozvíjí také v Polsku a v Maďarsku. Velkou podporu koncepci občanského poradenství poskytlo Ministerstvo práce a sociálních věcí, které zařadilo do připravovaného návrhu věcného záměru zákona o sociální pomoci občanské poradenství jako jednu z forem poradenství, jež bude lidem poskytováno a které bude financováno státem. Toto rozhodnutí ministerstva je nesmírně důležité pro úspěch celého projektu, protože řeší do budoucna financování poraden (ty se budou ucházet o finanční prostředky ve veřejné soutěži vypsané na služby občanského poradenství). Koncepce občanských poraden, která je prověřena sedmdesátiletou praxí ve Velké Británii a je převoditelná na naše poměry, byla přijata ministerstvem příznivě, protože koncepčním způsobem řeší neuspokojenou poptávku po všeobecném poradenství. Občanské poradny nepodávají právní rady, ale právní informace a činí právo srozumitelným pro běžné občany. Statistická analýza dotazů klientů a rozbory případových studií budou cenným zdrojem námětů pro úpravy legislativy, protože lidé se budou na poradny obracet zejména ve sporných případech. Lepším uplatněním lidských a občanských práv, zlepšováním a ochranou práv spotřebitelů, rozvojem občanské společnosti, posílením neziskového sektoru a rozvojem práce dobrovolníků budou občanské poradny také přispívat k procesu přípravy naší země na členství v Evropské unii. Petra Francová

100