Obsah unitářských listů ZÁŘÍ 2011

Obsah unitářských listů ZÁŘÍ 2011 TEXTY Kdo tě může soudit? Petr Samojský

RUBRIKY 5

Spravedlonost z duchovního hlediska Otakar Mikeš

12

Norská tragédie – láska jako protiváha násilí Iva Fišerová

21

Zápisky z třetího putování za Duchovním dědictvím krajiny Kristina Ledererová Kolajová

26

Kruh sdílení – nový program v Pražské obci unitářů Iva Fišerová

29

Slovo na cestu Slovo k zamyšlení Meditace Dětská stránka Letem unitářským světem Z dopisů čtenářů Události, komentáře Humor solí života

3 4 20 24 32 33 34 35

UNITÁŘSKÉ LISTY vydává měsíčně Pražská obec unitářů pro členy, příznivce a přátele v Pražské obci unitářů, Obci širšího společenství, Místní skupině unitářů v Liberci, Místní skupině unitářů v Teplicích. Názory v příspěvcích našich členů nemusí vyjadřovat názor redakce. Uzávěrka příspěvků vždy do 7. dne každého měsíce. Příspěvky do Unitářských listů posílejte e-mailem na adresu [email protected] nebo do kanceláře POU, Karlova 8, 110 00 Praha 1. Redakce: OŠS: Petr Samojský; POU: Eva Pivcová, Kateřina Samojská; MS Liberec: Jasoň Havlín. Odpovědný redaktor: Petr Samojský. Technická redakce: Mirka Kmentová a Marie Pichrtová. Výtvarný doprovod a ilustrace: Jana Hrevušová a archivní zdroje. Grafický návrh a sazba: Jiří Kloboučník. Jazyková korektura: Miloš Hlávka. Registrace: MK ČR E 13407.

www.unitaria.cz

SLOVO NA CESTU

K

do tě může soudit? Je to otázka s mnoha možnými odpověďmi. Kdokoliv, kdo tě miluje, kdo tě nenávidí, anebo vůbec nikdo. Odvisí to od úrovně a způsobu nazírání na rozličné praktické, teoretické nebo i metafyzické souvislosti. Můžeme o všech těch perspektivách rozjímat dle libosti – a toto číslo Unitářských listů nás v tom snad i podpoří –, ale na paměti bychom stejně měli mít, že všechen lidský rozum neobsáhne to, co můžeme nazývat třeba Nejvyšší Spravedlnost. Snad jen ve chvílích nejhlubšího ztišení se jí můžeme přiblížit, ve chvílích prožívané, prociťované bezpodmínečné lásky k veškerenstvu, pokud jsme toho vůbec kdy schopni. To nám pak může být skvělou pobídkou být k druhým v našem okolí láskyplní a naše soudy prolínat vhledem soucítění – jakkoliv pateticky to snad může znít. – Petr Samojský

Unitářské listy • Září 2011

3

SLOVO K ZAMYŠLENÍ

www.unitaria.cz

V

lidském zástupu se vždy najde mnoho těch, kteří trpí a jsou ukřivděni, a ještě více těch, kteří se domnívají trpět a být ukřivděni. Ti všichni vědomě či podvědomě touží po pomstě; každé planoucí tělo, každá nevinnost přibitá na pranýř je součástí této pomsty. Každé nové pokoření jedněch znamená vyvýšení druhých, stává se pokrmem pro tu nenasytnou a zrůdnou touhu po spravedlnosti, která se potřebuje stále znovu chvástavě sytit krví druhých, aby se ujistila o vlastní neposkvrněnosti. Ale touha po pomstě za vlastní osud se nedá nikdy ukojit, žádá další a další oběti, stravu pro svou vášeň, a tu se tedy znovu čas od času z nejtemnější hlubiny, do níž vždy znovu lidstvo zabředá, vynoří inkvizice, ustavuje katy a potom celé čety katů, sbírá falešná a nesmyslná obvinění, vytřiďuje poznamenané čarodějnice i ďáblem posedlé, a současně strojí stále šílenější zákony, které mají ospravedlnit každý rozmach katovy paže. – Ivan Klíma, z knihy Loď jménem naděje

4


www.unitaria.cz

KDO TĚ MŮŽE SOUDIT? Petr Samojský Nazítří se Mojžíš posadil, aby soudil lid. Lid musel stát před Mojžíšem od rána do večera. Mojžíšův tchán se díval na celé jeho jednání s lidem a řekl: „Jakým způsobem to s lidem jednáš? Proč sám sedíš a všechen lid kolem tebe stojí do rána do večera?“ Mojžíš tchánovi odpověděl: „Lid ke mně přichází dotazovat se Boha. Když něco mají, přijde ta záležitost přede mne a já rozsoudím mezi oběma stranami; učím je znát Boží nařízení a řády.“ Mojžíšův tchán mu odpověděl: „Není to dobrý způsob, jak to děláš. Úplně se vyčerpáš, stejně jako tento lid, který je s tebou. Je to pro tebe příliš obtížné. Sám to nezvládneš. Poslechni mě, poradím ti a Bůh bude s tebou: Ty zastupuj lid před Bohem a přednášej jejich záležitosti Bohu. Budeš jim vysvětlovat nařízení a řády a učit je znát cestu, po které mají chodit, i skutky, které mají činit. Vyhlédni si pak ze všeho lidu schopné muže, kteří se bojí Boha, muže důvěryhodné, kteří nenávidí úplatek. Dosaď je nad nimi za správce nad tisíci, sty, padesáti a deseti. Oni budou soudit lid, kdykoli bude třeba. Každou důležitou záležitost přednesou tobě, každou menší záležitost rozsoudí sami. Ulehči si své břímě, ať je nesou s tebou. Jestliže se podle toho zařídíš, budeš moci obstát, až ti Bůh vydá další příkazy. Také všechen lid dojde na své místo v pokoji. Mojžíš svého tchána uposlechl a učinil všechno, co řekl. Vybral schopné muže ze všeho Izraele a ustanovil je za představitele lidu, za správce nad tisíci, sty, padesáti a deseti. Ti soudili lid, kdykoli bylo třeba; obtížné záležitosti přednášeli Mojžíšovi a všechny menší záležitosti soudili sami. Potom Mojžíš svého tchána propustil a ten se ubíral do své země. (Exodus 18:13-27) Jitro posloužil Mojžíšovi opravdu cennou radou! Vždyť si jen představte, jak to muselo být pro Mojžíše vyčerpávající, odpovídat na otázky tisícům jednotlivců a rozhodovat jejich drobné i větší rozmíšky. Ať už se ten příběh doopravdy odehrál tak, jak je popsán v knize Exodus, nebo ne, Mojžíšův tchán může sloužit jako podněcovač ideje soudního systému, který lidská společnost používá dodnes, a bez něhož bychom si dnes veřejný a společenský život asi už vůbec nedovedli představit. Kdo jiný by rozhodoval naše spory? Kdo by odsuzoval zločince? Kdo by vynášel za-


5

www.unitaria.cz

vazující interpretaci tisíců odstavců litery zákona? Škoda jen však, že náš vládní a soudní systém i nadále nebere v potaz Jitrovo doporučení toho, že soudci mají být lidé schopní, důvěryhodní a bohabojní, kteří nenávidí úplatek... Takový soudce nemá úkol vůbec snadný. Rozhoduje o tom, jaký skutek byl dobrý a jaký ne. Rozhoduje o lidské spravedlnosti. A rozhoduje o lidských životech, o osudu jednotlivců i skupin. Rozhoduje o tom, zda člověk bude zproštěn viny nebo zda stráví třeba i léta ve vězení, v některých zemích dokonce zda bude usmrcen. Úkol soudce vůbec není Spravedlnost bez moci je bezsnadný dnes, tak jako nebyl snadbranná, moc bez spravedlnosti je ný v dobách Mojžíšových, a proto tyranie. Spravedlnost a moc musí Jitrovo doporučení toho, že soudci být jedno, aby se spravedlnost stamají být lidé schopní, důvěryhodní la mocí a moc spravedlností. a bohabojní, kteří nenávidí úplatek, – Blaise Pascal je docela namístě. Člověk, který je neschopný, nedůvěryhodný a arogantní, a který je ještě ke všemu úplatný, může světu přinést jen neštěstí. Ne každý by mohl být soudcem a trávit své pracovní dny nepřetržitým souzením lidí. Být soudcem... Vždyť si to jen představte, že od rána do večera jsou před vás přiváděni lidé a vy je soudíte. Musíte vynést osvícený výrok, že ten je vinen a ten druhý je nevinen, ač za nevinné se třeba z celého srdce prohlašují oba. Kdo by chtěl takovou práci dělat? Nicméně v jistém smyslu my všichni, jeden každý z nás, jsme soudci. My všichni soudíme, rozsuzujeme a posuzujeme. Vynášet soud Člověk má lidi soudit, ne podle v ryzím slova smyslu, tedy rozho- jejich názoru, ale podle toho, co z dovat se pro to či ono, je nezbytnou nich názory udělaly. funkcí lidského mozku. Bez toho – Georg Christoph Lichtenberg nemůžeme žít, bez toho bychom se nepohnuli z místa. To proto, že kolem nás jsou vždycky možnosti na výběr. Chci-li učinit krok, musím se rozhodnout jakým směrem v rámci čtyř světových stran. Rozhodnutí, která každý den musíme učinit, je nepředstavitelné množství. Některá jsou vědomá, to když se rozhodujeme rozumově nebo citově, a jiná jsou nevědomá, to když naše tělo či mysl jedná automaticky. Když se člověk rozhoduje jen za sebe, má to ještě poměrně snadné 6


www.unitaria.cz

oproti tomu, když jeho rozhodnutí je nějak spjato s druhými lidmi. A i takovým se člověk v běžném denním životě nevyhne, ať chce nebo nechce. Když někam s někým jdu a napadne mne, že bych raději na chvíli zastavil, a ten druhý by raději pokračoval v chůzi, je mezi námi rozdíl v názorech, musíme nějak vyhodnotit situaci, musíme vynést nějaký soud. Buď se oba zastavíme, nebo oba půjdeme dál, nebo se naše cesty rozdělí. Zní to možná jako docela banální ilustrace, ale přece právě tohle je Člověk se musí dlouho pozoroodpradávna zdrojem mezilidských vat, než přijde na to, jak odsoudit konfliktů. Jak vyhodnotím okolnosti druhé lidi. – Moliére a situaci já sám? A jak ji vyhodnotíš ty? A jaký závěr z toho vyvodíme? Ano, tento proces je tak všední a tak každodenní, že nám může připadat banální i jen o něm hovořit. A přitom na něm stojí lidské dějiny! Každý uvažující člověk, který se jen trochu zajímá o dění kolem sebe a o dění ve světě a který o tom aspoň trochu přemýšlí a dává si věci do souvislostí, si na ně utváří názor tím, že věci zkrátka posoudí. Vytvoření názoru bez posouzení není možné, pokud to nemá být papouškování převzatého názoru. Všichni nějak něco cítíme, všichni nějak vnímáme svět, a z toho pak si vytváříme názory. Proto v tom ryzím slova smyslu všichni jsme soudci, všichni soudíme. Jsou však i odsuzování důležitější než ta každodenní, kdy vynášíme morální, společenské či estetické závěry nad jednáním druhých. Když říkáme, že Izrael oprávněně nebo neoprávněně vede válku s Palestinou, když říkáme, že naši vládní představitelé jsou či nejsou zkorumpovaní, když říkáme, že vedení NSČU je či není kompetentní, nebo že určiPravda může být nespravedlivá. tá osoba je či není lump a darebák, – Simone De Beauvoirová jsou to slova posouzení a odsouzení, a samotným výrokem vlastně deklarujeme své přesvědčení, že situaci a všem souvislostem dostatečně rozumíme. A tu nám možná přijdou velmi vhod slova Moliérova o tom, že „Člověk se musí dlouho pozorovat, než přijde na to, jak odsoudit druhé lidi.“ Je to vpravdě věc nelehká, být moudrý dost na to, abych věděl JAK odsoudit druhé lidi. Jak je odsoudit, abych se jich nedotkl, abych je neurazil,


7

www.unitaria.cz

abych je neranil, abych je neodradil od sdělování svých názorů a pocitů, abych nenarušil jejich důvěru a podobně – a při tom abych nekompromitoval svůj názor a postoj i svoje cítění. K tomu je dozajista zapotřebí veliké lidské moudrosti. Být soudcem každodenního života není věc snadná, a vyhnout se jí prostě nelze, a to tím spíš, pokud zastáváte nějakou veřejnou funkci a roli. Zná to každý šéf, každý nadřízený, každý, kdo má nějakou moc nad životy druhých. Na sněmu amerických unitářů, kterého jsem se v červnu zúčastnil, vyprávěl Dick Gilbert o jedné z nejtěžších situaci z let své duchovenské praxe. V jeho obci byl manželský pár, a ti byli po mnoho let aktivními členy. Jednoho dne se ale stala tragédie. Manželé se doma pohádali a manžel svou manželku uškrtil. Dick pro ženu vykonal pohřeb a muže navštěvoval ve vězení. Někteří lidé se tomu divili, protože se jim zdálo, že svými návštěvami vlastně nepřímo schvaluje nebo omlouvá krutý skutek, a nebylo snadné jim vysvětlit, že je duchovním jak pro zavražděnou, tak pro vraha. Naopak by se zpronevěřil svému poslání, kdyby jej stejně jako oni odvrhnul. Na druhé straně, říkal Dick, jako duchovní musí být schopen sdělovat lidem nepříjemné pravdy a oddělovat zrno od plev, a těm, co sejí plevy, se stavět čelem. Může to být někdy i velmi obtížné balancování v rozlišování věcí a jejich souvislostí. Takový přístup, respektive takové stále živé dilema je v základech duchovenského povolání, a i proto jsou duchovní vyjmuti z trestní odpovědnosti za neoznámení třeba i vykonaného zločinu. Právě proto, aby mohli sloužit doKde končí svoboda, mizí vděč- slova každému, v očích veřejnosnost. Na její místo nastupuje proti i tomu nejposlednějšímu z pohlášení, že se pouze uskutečnilo to, sledních. Ovšem z jiného hlediska by takový přístup měl být inspirací nač měl člověk nárok. – Romano Guardini každému člověku, a tím spíše člověku na duchovní cestě, a tím spíše každému unitáři. „Nikdy nesuď toho druhého, dokud neujdeš míli v jeho mokasínech,“ říká přísloví indiánů kmene Lakota. Je to výstižné. Někdy jsme až příliš rychle hotovi s naším rozsudkem, aniž bychom měli ponětí o důvodech chování toho druhého. A přitom je to tak zřejmé, že ten druhý bezpochyby měl nějaké důvody k svému chování – a my jsme k nim lhostejní, nezajímají nás! Nám stačí co víme a jsme hotovi s rozsudkem, a sebejistě stojíme na straně domnělé spravedlnosti. 8


www.unitaria.cz

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám,“ praví se v Matoušově evangeliu (7:1-2). Jenže po nás chce nemožné, a proto na jiných místech v biblických textech se souzení požaduje, jako třeba v Janově evangeliu (7:24): „Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem.“ Posuzování, utváření názorů a odsuzování se člověk zkrátka nevyhne, a snažit se o to by bylo velmi nerozumné. Otázkou není Flákač chce být často soudcem. zda soudit, nýbrž jak. – Arabské Přísloví Posuzování druhých je odvěký problém a už mnoho o něm bylo řečeno. Kdo tě může soudit? Kdokoliv. Děláme to běžně, neustále soudíme druhé, a stejně tak soudí druzí nás. Lidé si prostě o nás myslí své, tak jako my si myslíme své o nich. O mně, tak jako o tobě, si lidé vytvořili a vytvářejí svůj názor, který případně mohou změnit. Je to složitý proces neustále probíhajícího vzájemného soudu. A vždycky jde především o to, jak. Chtěl bych vám teď nabídnout ještě jeden méně tradiční pohled na vynášení soudu o člověku. Před časem jsem v jednom časopise četl tato slova: „Kdybychom stáli před soudem, souzeni pro bytí křesťany, byl by k dispozici dostatek evidence, abychom byli usvědčeni?“ (CTS Register, 93:2, 42) Ta myšlenka mne velmi zaujala, i když nejsem křesťan. Lze ji totiž použít v mnoha jiných variantách: „Kdybychom stáli před soudem, souzeni pro bytí dobrým člověkem, byl by k dispozici dostatek evidence, abychom byli usvědčeni?“ Byl jsem opravdu dobrý k druhým lidem? Měl jsem v srdci dostatek lásky? Byl jsem ochoten pomoci, když bylo třeba? Nebo jinak: „Kdybychom stáli před soudem, souzeni pro bytí unitáři, byl by k dispozici dostatek evidence, abychom byli usvědčeni?“ Jako unitáři praktikujeme svobodnou víru, máme své principy tolerance, pomoci druhým a tak podobně. Žijeme opravdu naši víru? Byl by dostatek evidence a důkazů, pro něž by nás soud mohl odsoudit, že opravdu jsme dobrými unitáři? Jsou naše rozvažování o toleranci míněna opravdu vážně, anebo jsou to jen hezké řeči, a my s klidem hážeme kamenem po první vhodné oběti? Není třeba polemiky, jen se zamysleme nad tou evidencí. Anebo ještě jinak: „Kdybych stál před soudem, souzen pro bytí tím, kdo si myslím, že jsem, byl by k dispozici dostatek evidence, abych byl usvěd-


9

www.unitaria.cz

čen?“ Leckdy naše představa o tom, kdo jsme, nemusí odpovídat realitě. Mohli bychom dokázat, že jsme opravdu takoví, jací říkáme a myslíme si, že jsme? Podobný soud by mohl soudit, zda je dostatek evidence o tom, zda jsme dobrými rodiči, manželkou či manželem, přítelem či přítelkyní, bližním, členem nějakého zájmového klubu či sdružení, atd. A protože v životě se nikdo z nás nemůžeme vyhnout zvažování, posuzování, rozhodování a odsuzování, musíme být také dobří soudci. Jeden každý z nás. Musíme dbát na to, abychom byli schopní, důvěryhodní a bohabojní soudci, kteří nenávidí úplatek, jak to říkal Jitro, tchán Mojžíšův. Kdo ví? Třeba jednou opravdu budeme souzeni za to, kým jsme byli. Třeba jednou ta otázka bude velmi aktuální: „Je k dispozici dostatek evidence, abychom byli usvědčeni z bytí dobrým soudcem?“

10


www.unitaria.cz

SPRAVEDLNOST

Z DUCHOVNÍHO HLEDISKA Ing. Dr. Otakar Mikeš, DrSc. CO JE TO SPRAVEDLNOST? „Spravedlnost“ v širším sociologickém smyslu je teoretický vztah mezi jedinci a státní mocí ve společnosti, který je v souladu se zákonem a bez porušení přirozených práv jedince. Ve skutečnosti v absolutním smyslu slova to je nedosažitelný ideál, k němuž je možné se pouze přibližovat prostřednictvím snahy vytvořit stav, ve kterém by materiální postavení člena společnosti odpovídalo jeho vynaloženému úsilí. To považují za svůj ideologický cíl i politické strany, jejichž reálné cesty k tomu – jak víme – však často bývají pochybné. Člověk se vyvinul evolucí v přírodě jako nejvyspělejší z primátů a snaží se být „spravedlivý“. Existuje však v jeho původním domově – tj. v přírodě – nějaká spravedlnost? Mnou hlásané duchovní nauky jasně říkají, že tzv. „integrální spravedlnost“ je jen lidská idea a v přírodě se nevyskytuje. Podrobné poučení o tom lze nalézt ve 20. kapitole nakladatelstvím Unitaria nedávno vydané knihy „Náboženství Moudrosti“ (www.nabozenstvimoudrosti.cz). Pod termínem „spravedlnost“ můžeme rozumět jednak posuzování okolního dění či různých vyslovených či publikovaných názorů, jednak jej chápeme jako legislativní proces a státní soudní moc. Avšak spravedlnost můžeme chápat rovněž jako filozofický názor na etickou otázku, ale i – a to je pro tento článek nejdůležitější – jakožto problematiku duchovního rázu. Všechna tato pojetí budou v dalším textu rozebírána. CO JE TO DUCHOVNÍ HLEDISKO? Duch se řecky nazývá „pneuma“ a latinsky „spiritus“. Katolická církev zavedla pojem „Spiritus sanctus“, což znamená „Duch Svatý“. Z latiny je odvozeno i slovo „spirituální“, což znamená „duchovní“. Duchovní hledisko představuje zásadní náboženský přístup k výkladu existence světa. „Spiritualita“ je duchovní a náboženský život, prožívaný se zvýšenou intenzitou, a „spiritualismus“ je zaměření myšlení a aktivit k duchovní stránce, je to „duchovnost“. Podle encyklopedie spiritualismus je krajní


11

www.unitaria.cz

nesprávný filozofický názor na bytí jako na výtvor ducha nebo Boha, kdy předmětnost je chápána jako fikce nebo pouhá subjektivní představa. Toto materialistické pojetí samozřejmě musíme korigovat, neboť jsme náboženskou společností. Podle nás spiritualismus je idealistická filozofická nauka, podle níž skutečnost má sice duchovní povahu, ale ta pro nás představuje objektivní realitu. Hmota je projevem ducha i podle mentalistických názorů známého duchovního učitele Dr. Paula Bruntona (18981981). Podle něho svět je představou v Bohem vytvořené tzv. „Kosmické Mysli“, kterou my – kteří jsme integrální součástí této představy – považujeme za objektivní realitu. Zbývá ještě vysvětlit, co je to „spirito-psycho-somatická jednota“. Vyspělý člověk chápe spirito-psycho-somatickou jednotu (jednotu ducha, duše a těla). Jejím logickým důsledkem je podmíněnost tělesného zdraví psychickým stavem. Jinými slovy: myšlenkové síly, rozmanité stavy mysli a city mají všechny časem účinek na fyzické tělo, jako by se všechen život vyvíjel z vnitřku navenek. Jen si uvědomme například, jak strach, zloba nebo podrážděnost negativně působí a ovlivňují tělesný stav. Proto vyspělý člověk svůj duševní život průběžně kontroluje a čas od času hlouběji analyzuje, aby včas odhalil a odstranil zárodky vnitřní disharmonie, různých komplexů, tísní a stresů. Jedině radostná a vyrovnaná nálada se optimálně odráží v tělesném zdraví. CO JE TO ZÁKON, TREST, NEBO SOUD A JAK ODSTUPŇOVAT NEZÁKONNÉ JEDNÁNÍ? Z filozofického či vědeckého hlediska „zákon“ je vnitřně nutný a stálý vztah mezi jevy, prvky nebo entitami (jsoucnostmi). Je to abstrakce řádu vztahů, skutečnosti, nebo myšlení. Zákon je právě to, co věda ve svých jednotlivých oborech hledá a čím obohacuje poznání studovaných objektů. Z hlediska duchovního hlásáme existenci „Univerzálního Kosmického Zákona“, z něhož jsou všechny nám známé přírodní, duchovní, nebo i vědecko-společenské zákony odvozeny. (Samozřejmě sem zahrnujeme i ty zákony, které budou teprve nalezeny.). Není to ale něco vnějšího, co by Stvořitele tohoto světa omezovalo zvenčí a diktovalo mu podmínky jeho projevu, nýbrž to jsou pravidla, která jsou vnitřní součástí jeho Prapodstaty (jsou Bohu „vrozena“). Pamatujme: „Zákon je způsob, kterým se Bůh (sám ze sebe) projevuje“. 12


www.unitaria.cz

Z legislativního hlediska zákon je normativní akt nejvyšší právní síly, vyvolaný nejvyšším orgánem státní moci (na konci 20. století v civilizovaných zemích obvykle parlamentem). V některých státech (včetně ČR) se odlišují ústavní zákony od těch obyčejných. Pro jejich přijetí, změnu či zrušení se vyžadují přísnější podmínky a také ostatní zákony musí s těmi ústavními být v souladu. V tomto pojetí zákon je hlavním pramenem psaného práva. S problematikou zákona a spravedlnosti samozřejmě souvisí trestné činy. Po nich však má vždy následovat příkladný trest. Z hlediska pozemské legislativy „trest“ je újma, ukládaná fyzické osobě, která spáchala trestný čin. Trest je prostředkem státního donucení, používaný k ochraně zájmů, chráněných trestním právem. Za nejtěžší trestné činy (např. za vraždu) je v některých zemích ukládán „trest smrti“. V Čechách byl zrušen již Josefem II. a v ČR ústavně zakázán od r. 1991. „Trestný čin“ je jednání trestně zodpovědného pachatele, nebezpečné pro společnost, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně. „Zločin“ je tradiční označení zvláště zavrženíhodného jednání; je to skupina nejtěžších trestných činů v právních řádech. Trestné činy a zločiny projednávají soudy. Od trestných činů je nutné odlišit „přestupek“. Je to méně závažné jednání (porušující nebo ohrožující zájem lidské společnosti) a proto přestupky projednávají jen obecní nebo okresní úřady, nikoliv soudy. Přitom slovo „soud“ má několikerý význam. Nás v této eseji bude však především zajímat ten, který se vztahuje ke spravedlnosti, ale i tady musíme rozlišovat davové mínění a legislativu. Zatímco prvé se v minulosti někdy vyhrotilo až v třeba nespravedlivé a nezákonné potrestání nějakého pachatele (třeba domnělého) sroceným davem formou „lynče“, druhá zákonná forma je realizována formou státního soudu, což je orgán vykonávající soudní moc. Podle Ústavy ČR soudy poskytují ochranu právům a výlučně rozhodují o vině a trestu za trestné činy. Přitom „soudce“ je fyzická osoba, které je státem svěřeno autoritativní rozhodování o právních vztazích. Řídí se přitom knižně legislativně zpracovanými oborovými zákoníky, z nichž nejvyšší je Ústava. Termín „soud“ však není omezen jen na státní legislativu. Má i náboženský význam. Věřící lidé uznávají něco, co bychom mohli nazvat „soud nebeský“, což znamená určitou formu Boží spravedlnosti, která se sice očekává až po smrti člověka, avšak může se formou „Prozřetelnosti“ uplatňovat již během pozemského života. Tato náboženská víra má významný


13

www.unitaria.cz

vliv na chování věřících v lidské společnosti. Orientálci však respektují i jinou formu soudu či spravedlnosti, která se nazývá karma. KARMA JAKO AUTOMATICKY PŮSOBÍCÍ ZÁKON SPRAVEDLNOSTI Jedním ze základních prvků buddhismu je učení o dharmě a karmě, které je součástí i hinduismu. Podle něho všechno dění je nevyhnutelně podřízeno kauzálnímu zákonu. Je to cosi trvajícího: zákon světa. Zákon příčiny a následku platí pro mravní děje s nemenší přísností, než pro zevní procesy. Je to zákon veškerého světového dění, zákon etický, mravní řád světa. Buddhistický katechismus to potvrzuje slovy tohoto textu: „Vásetthasuttam praví: Svět trvá následkem zákona o příčinnosti. Všechny věci vznikají dle tohoto zákona, všechny věci a bytosti jsou tímto zákonem spojeny“. A dále: „Základem dharmu jest, že každý účinek je následek příčiny, a to buď bezprostřední, nebo zprostředkované, vzdálenější. Základní příčina všeho bytí sluje karma (čin). To znamená, že naše konání je příčinou všech našich radostí i strastí“. „Dharmapadam“ je sbírka buddhistických průpovědí. Její jméno je odvozeno ze dvou slov: „dharma“ v jazyce pálí znamená řád, tj. učení Buddhovo, a slovo „padam“ znamená stopu, slovo nebo verš. Tato sbírka nám říká, že „není místa na zemi, na nebi, ani na moři, ba ani propasti, která by skryla nešlechetníka před následky jeho konání. Karma jest lidský čin, jenž zanechává v bytosti jistou stopu a tak jest příčinou, která má ihned účinek na mravní i na fyzické a jiné okolí. V lidském životě se nedějí divy. Co člověk naseje, musí sklidit“. K tomu je nutno dodat, že pravý význam nauky o karmě vynikne teprve tehdy, když je spojen s naukou o reinkarnacích, tj. o převtělování. Podle této doktríny náš současný život je ovlivňován našimi činy v předchozích vtěleních a naše současné skutky mohou sice přinášet důsledky již v tomto životě, avšak budou ovlivňovat kvalitu našich následujících vtělení. Tyto nauky (i když v ně i řada unitářů věří a i já jsem je na počátku svého duchovního vývoje asi 10 let akceptoval) jsou podle mého současného mínění silně diskutabilní, pokud to chci vyjádřit přijatelným výrazem. Myslím si, že můžeme nalézt duchovně vyspělejší přístup k výkladu spravedlnosti. ZLO VE VZTAHU K BEZPRÁVÍ, NÁSILI A NESPRAVEDLNOSTI „Nespravedlnost“ je samozřejmě opakem spravedlnosti. Má k ní něja14


www.unitaria.cz

ký vztah ten problematický fenomén, kterému říkáme zpravidla zlo? „Zlo“ a „dobro“ ve filozofii jsou hodnotící i normativní pojmy mravního významu; patří do kategorie etiky či morálního vědomí. Jak se k otázce zla či dobra staví Náboženství Moudrosti? Takto: „Co je to zlo? Podobně jako dobro, zlo samo o sobě neexistuje, nemá žádnou vlastní absolutní jsoucnost. Dobro, nebo jeho opak – zlo – mají smysl jen tehdy, uvažujeme-li je ve vztahu k nějaké jiné existenci, které buď prospívají, nebo škodí. Zlo i dobro jsou proto relativní. Člověk má ovšem často tendence nedívat se na vše kolem sebe s nadhledem, nýbrž vztahovat vše jen k sobě – a pak to, co mu prospívá, hodnotí jako dobro, opak jako zlo, bez ohledu na to, jaký dopad to má na jiné bytosti. Odkud se zlo bere? Je podněcováno z podvědomí, z těch eticky nejnižších součástí lidské bytosti, přičemž tyto podněty nejsou v našem středním vědomí kontrolovány vlivy vyššími, pramenícími z nadvědomí. Proto jsou realizovány. Nehledejme ďábla jako nějakou vnější od přírody zlou bytost našeptávající nám zlé myšlenky. Démonické vlivy spočívají v nás samých. Proto musíme všechny své myšlenky a emoce stále kontrolovat. Člověk, páchající zlo, si neuvědomuje všechny souvislosti svých činů, jedná zle v podstatě z nevědomosti. A z toho jasně vyplývá význam duchovně pojaté etickomorální osvěty. Proto je etika velevýznamným prvkem každého seriózně pojatého náboženství. JE BŮH SPRAVEDLIVÝ? Pojem „Bůh“ je nejzávažnějším, ale také nejhůře vysvětlitelným pojmem na cestě hledání nejvyšší (nebo nejhlubší) pravdy. Není seriózním způsobem definovatelný a lze říci, že cokoli o něm řekneme nebo napíšeme, vždy to bude jen nedokonalé přiblížení, nikoliv poslední pravda. Na poli filozofie je snad nejdokonalejším přístupem „negativní teologie“, tj. konstatování, čím není a nikoliv čím je. My však sestavujeme filozofické pojednání a určitým snahám o charakterizaci se nemůžeme vyhnout. Přitom můžeme zřetelně cítit, že místo slovy bychom se mu daleko více přiblížili vyřazením myšlení a ponořením naší pozornosti přímo do duchovních oblastí v našem nitru, kde je nám nejblíže. Toto tiché hluboké chápavé mlčení však neumíme přímo přenášet na čtenáře a proto jsme odkázáni na nedokonalá slova a věty. Čechoamerický unitář Mudr. Ladislav Štolfa se ve svém spisku „Za novým náboženstvím“ (Unitaria, Praha, 1927) o Bohu vyjádřil takto: „A tu


15

www.unitaria.cz

hned na prvním místě – abychom zabránili neporozumění – přiznáváme otevřeně a upřímně, že otázka, zdali existuje Bůh, není předmětem vědění, nýbrž pouze věření. Není žádného vědeckého důkazu o existenci Boží a není vědeckého důkazu, že Bůh neexistuje, není žádné jistoty naprosto nezvratné, nýbrž jest pouze vysoká pravděpodobnost, ale tak přesvědčující, že co pouhá teorie jest existence Boha docela dobře srovnatelná s mnohými vědeckými teoriemi, které se obecně přijímají. Bůh je dosud rozumově nepoznatelný“. Tento autor dále vyjadřuje optimismus v možnost stále hlubšího poznávání božství, poněvadž lidstvo prodělává pozitivní vývoj: „Bůh zůstává stejným: jest takovým dnes, jakým byl včera a stejným zůstává na věky. Jenom naše představa Boha se mění, vyvíjela se ponenáhlu a vyvíjí se doposud a bude se vyvíjet a zdokonalovat neustále. Ten fakt, že naše představa Boha se neustále zlepšuje a zdokonaluje, sám o sobě dokazuje, že se zdokonaluje naše pochopení Svrchované Bytosti, že se stále více přibližujeme k absolutnu dobra, pravdy a krásna, jež Bůh představuje“. Anglický fyzik a metafyzik, profesor fyziky v Liverpoolu Oliver Lodge, který v letech 1900-1909 zastával funkci rektora nově založené univerzity v Birminghamu a který se později začal zabývat i studiem parapsychologie, se ve svém spisu „Člověk a vesmír“ vyjádřil o Bohu takto: „Za každého předpokladu musí být Bůh, k němuž se modlíme, to Nejvyšší co známe, aneb co si dovedeme pomyslit. Ale vyslyšení přichází cestami, jichž neznáme…“. V posthumně vydaném spisu „Myšlenky“ (Unitaria 1993) zakladatele naší náboženské společnosti Dr. Norberta Fabiána Čapka (1870-1942) je uvedeno: „Člověk je na cestě ke spáse, když se vrací k sobě. Když se noří do hlubin vlastní duše a přichází postupně k uvědomění, že je zakořeněn v Bohu, v tom Životě, který je zdrojem Nejvyšší moudrosti, lásky a pravdy, spravedlnosti, obětavosti a všeho, co je dobré a pravdivé. Pak člověk poznává, že svým myšlením a vědomím se od něho vzdaloval, že se v pokoře nyní k němu sklání, že z tohoto praménku božího života pije novou naději, novou důvěru a lásku.“ Ke všem uvedeným ušlechtilým myšlenkám je však nutné dodat toto: Připisujeme-li Bohu lidské vlastnosti, dopouštíme se tím vlastně „antropomorfizace“ (tj. snižování Boha na lidskou úroveň) a to je z hlediska vyšších duchovních nauk nepřípustné. Chápejme proto výroky, že „Bůh je spra16


www.unitaria.cz

vedlivý, slitovný, atd.“ jen jako poetické zkrášlení naší víry, nikoliv jako duchovní pravdu. CO JE TO DUCHOVNÍ LÁSKA? Poslední odstavec předešlé kapitolky vyžaduje další upřesnění. Náboženství Moudrosti nás učí, že Boha k nám a nás k Bohu přibližuje „duchovní láska“, řecky zvaná „agape“, která nás s ním také spojuje. Co to však je duchovní láska? Jaká je její podstata, jaký je její původ? Skripta říkají: „Před vznikem vesmíru ‚Velikým třeskem‘ jsme všichni existovali‚ v náručí Boha‘, ve ‚Věčnosti‘ ( vědecky řečeno v ‚singularitě‘) jako jednotná nerozdělená jsoucnost. Po ‚Velikém třesku‘ stvořením světa vzniklo velké množství individualizovaných bytostí. A ‚duchovní láska‘ je výrazem jejich nadvědomé snahy po opětném sjednocení toho, co je nyní v tomto projeveném světě zdánlivě rozdělené. A tato původně jednotná univerzální láska vyjadřuje své dílčí projevy v jednotlivých láskách tohoto projeveného světa, jejichž nositeli jsou naše ‚Vyšší Já‘, tyto částečky Boha nám všem vrozené.“ K tomuto krásnému ideálu však musíme dodat toto: Láska je určitou formou „emoce“ a nejvyšší nauky taoismu učí, že v Tau jakožto Absolutnu žádné emoce (které se často vyskytují v pocitech člověka) nemohou existovat, neboť podstata Absolutna je „svatá Prázdnota“ (sanskrtsky „Šunjatá“), plná však „Svatého duchovního Obsahu“. Stoupence lásky k Bohu tak tyto duchovně pokročilé nauky zarmoutí suchým konstatováním, že Bůh není Láska. VÁŽNÉ NEBEZPEČÍ ODKLONU OD VÍRY V BOHA Postmoderní civilizace „západního člověka“ je někdy doprovázena odklonem od náboženství, tzv. „sekularizací“ (tj. „zesvětštěním“), což je zejména patrno v naší vlasti. To v sobě nese nebezpečí „etické krize“, kterou velice výstižně a přesně zhodnotil náš exprezident Václav Havel ve svém spisu „Dálkový výslech. Napsal toto: „I já cítím základní napětí, ze kterého dnešní globální krize vyrůstá. Jsem přitom přesvědčen, že tento konflikt bezprostředně souvisí s duchovním stavem soudobé civilizace, charakterizovaným ztrátou metafyzických jistot, zážitku transcendentna, ztrátou jakékoli nadosobní mravní autority a vůbec jakéhokoli vyššího horizontu. Je to zvláštní, ale v posledku docela logické: jakmile člověk udělal sám sebe nejvyšším smyslem světa a měřítkem všeho, začal svět ztrácet své lidské


17

www.unitaria.cz

dimenze a začal se člověku vymykat z rukou. Velký odklon od Boha, který v moderní době proděláváme a který nemá v historii obdoby (pokud vím, žijeme uprostřed první ateistické civilizace), má své složité duchovní a kulturní příčiny: souvisí s rozvojem věd, techniky a lidského poznání, s celým novověkým rozmachem intelektu a lidského ducha. Pyšný antropocentrismus moderního člověka, přesvědčeného, že všechno může poznat a podřídit si, cítím kdesi v pozadí soudobé krize. A zdá se mi, že má-li se změnit k lepšímu svět, musí se cosi změnit především v lidském vědomí, v samotném lidství člověka. Člověk se musí nějakým způsobem vzpamatovat, musí se vyprostit z tohoto strašlivého zapletení do všech zjevných i skrytých mechanismů totality, od konzumu přes represi a reklamu až po televizní manipulaci. Jedině mravní a duchovní orientace, založená na respektu k nějaké „mimosvětské“ autoritě – k řádu přírody či vesmíru, k mravnímu řádu a k jeho nadosobnímu původu, k absolutnu – může vést k tomu, aby život na této zemi nezanikl jakousi „mega-sebevraždou“ a aby byl snesitelný, totiž aby měl vskutku lidské dimenze.“. Po těchto citacích asi není nutné nic dalšího dodávat, pokud se týče

18


www.unitaria.cz

konstatování, že náboženská (a nejen náboženská) krize opravdu nastala. Tím se však rozhodně nesmíme spokojit. Je nutné hledat cesty, jak ji překonat, jak se moderním – či spíše postmoderním – způsobem vrátit k osvědčeným duchovním hodnotám. Je nutné si položit otázku „Co dělat?“. Nejen si ji položit, ale také se snažit rozvíjet tvůrčí snahy k jejímu řešení. Domnívám se, že je tady otevřena možnost duchovních aktivit i pro naši Unitarii. CO NAPSAT NA ZÁVĚR ? Lidské chyby mohou být buď naše vlastní, nebo našich bližních. Jaký postoj k nim máme zaujímat? Nedávno zesnulý indický svatý muž Sáji Bába říkal: „Místo vyhledávání chyb na druhých hledejte své vlastní. Vytrhněte je, odhoďte je. Stačí, když naleznete a objevíte jednu ze svých chyb. Je to lepší, než objevit stovky chyb druhých lidí“. Psycholog Dr. Joseph Murphy ve své knížce „Moc podvědomí“ k tomu dodává: „Jestliže vás někdo oprávněně kritizuje, poděkujte mu za jeho cenné rady, které vám usnadní cestu k sebezdokonalování“. Týž autor rozšiřuje své úvahy i na odpouštění křivd, spáchaných vůči nám, čímž očišťujeme své podvědomí: „Odpouštět znamená přát druhému lásku, pokoj, radost, moudrost a všechna požehnání života tak dlouho, dokud vaše vzpomínka nebude mít ani jediný osten. Právě zde je třeba vidět prubířský kámen pravého odpuštění“. Proto považuji za nejvhodnější předkládanou esej uzavřít touto otázkou víry a přejímám poslední odstavec ze svého článku, který byl uveden v 9. čísle Unitářských listů v roce 2009 („Musí být každé zlo vždy potrestáno?“), kde jsem komentoval známého, ale i problematického ruského spisovatele F. M. Dostojevského. Ten odstavec zní takto: „Ne každý špatný čin musí být vždy potrestán. Ušlechtilý člověk může svému provinilci jeho čin odpustit. Snad všechna náboženství a také humanistická filozofie nás k tomu nabádají. Odpuštění je projev duchovní vyspělosti člověka. Odpuštění vede k přerušení jinak neúprosného „zákona karmy“. Zmenšuje se tak míra utrpení ve světě, neboť trest je jistě utrpením pro postiženého. Vliv ušlechtilé lásky k bližnímu k odpuštění vedoucí převyšuje neúprosnost „zákona příčiny a následku“. Pociťujme je ve svých srdcích!“


19

MEDITACE

www.unitaria.cz

V POKOŘE PŘED PANÍ VESMÍRU Skláníme se v pokoře a úctě před tebou, Paní Vesmíru. Nazýváme tě Spravedlností, Spravedlností Nejvyšší, a k tobě se obracíme ve chvílích vnitřního hledání pravdy, lásky a odpuštění. Při vědomí naší lidské malosti, která není malostí nicotnosti, ale spíše poznáváním Tvé velikosti, uvědomujeme si naši omezenost v rozlišování, posuzování, odsuzování, kterého se dnes a denně dopouštíme. Někdy jsme příliš rychlí ve vynášení stanoviska, jindy zbytečně váháme; je to těžký úděl hledat pravdu a být spravedliví. Když se však usebereme, ztišíme svou mysl a zakotvíme své bytí v Tobě, najdeme tam jak jistotu, tak i pobídnutí k neutuchajícímu hledání. Naše hledání pravdy, naše toužení po spravedlnosti je vždy úspěšnější, když se v Tobě zakotvíme, Paní Vesmíru, která jsi Spravedlností Nejvyšší. Nechť s tebou spojeni jsme v našem žití co nejčastěji, kdykoliv nám je toho zapotřebí. Tak se staň. -ps-

20


www.unitaria.cz

NORSKÁ TRAGÉDIE –

LÁSKA JAKO PROTIVÁHA NÁSILÍ z pohledu evropské i unitářské duchovnosti Rev. Iva Fišerová CHARTA SOUCITU – www.charterforcompassion.org/site/

Princip soucitu leží v srdci všech náboženství, etických a spirituelních tradic, které nás vyzývají, abychom se vždy chovali ke všem druhým lidem tak, jak si přejeme, aby se oni chovali k nám. Soucit nás vybízí, abychom neúnavně odnímali utrpení našich blízkých, sesazovali sami sebe ze středu vlastního světa a vložili tam druhého a abychom chovali v úctě neporušitelnou posvátnost každé lidské bytosti, chovali se ke každému bez výjimky s naprostou spravedlností, slušností a respektem. Je také zapotřebí vcítěním se důsledně vyhýbat způsobování bolesti, jak ve veřejném, tak v soukromém životě. Násilně se chovat nebo hovořit ze zlé vůle, z nenávisti k jiným národům či z vlastního zájmu ochuzovat, využívat či popírat základní práva kohokoli, a podněcovat nenávist zostuzováním druhých – dokonce našich nepřátel – je popíráním naší společné lidskosti. Uznáváme, že selháváme žít soucitně, a že někteří dokonce zvyšují míru lidské bídy ve jménu náboženství.Proto vybízíme všechny muže a ženy, aby navrátili soucit do středu morálky a náboženství; aby se navrátili k dávnému principu, že jakákoli interpretace písma, která plodí násilí, nenávist či pohrdání, je nezákonná; aby zajistili, že mladým se dostávají o druhých tradicích, náboženstvích a kulturách správné a uctivé informace; aby podporovali kladné oceňování kulturní a náboženské různorodosti; aby pěstovali prodchnuté vcítění se všemi lidskými bytostmi, dokonce i těmi, považovanými za nepřátele. Naléhavě potřebujeme učinit v našem světě ze soucitu jasnou, lehce srozumitelnou a dynamickou sílu. Soucit, který je zakotvený v základním rozhodnutí překročit sobectví, může zbourat politické, dogmatické, ideologické a náboženské hranice. Soucit zrozený z našeho hlubokého vzájemného propojení je zásadní pro lidské vztahy a naplněnou lidskost. Soucit je cestou k osvícení a je nepostradatelný pro vytvoření spravedlivé ekonomiky a globální společnosti žijící v míru.

Motto: Mezi dvěma póly dlí Bůh. – Reiner Maria Rilke Tragédie nebývalého rozměru zasáhla všechny vnímající bytosti v šíleném činu člověka, který se rozhodl zmasakrovat ty, kteří by v budoucnosti mohli být nositeli hodnot, jež jsou tradičně pilíři evropské kultury: tolerance, snášenlivosti, otevřenosti, plurality. Nepřipomínají vám tyto pilíře něco z naší vlastní náboženské tradice? Vyhlašujeme o sobě, že jsme náboženští liberálové, avšak podle mne se nezabýváme dostatečně do hloubky negativními jevy lidského života. Ba dokonce


21

www.unitaria.cz

se jim často vyhýbáme. Přesto, aby byl náš svět kompletní a naše lidství celistvé, nemůžeme negativní stránky života jako unitáři opomíjet. Potřebujeme se vážně zabývat nárůstem odporu proti zmíněným pilířům naší kultury Pro mnohé docela překvapivě se Evropou šíří podpora politickým stranám, které nabízejí radikální řešení problémů, které při mísení kultur na našem kontinentu vznikají. A mnozí lidé vidí v „zaručeném řešení“ nabízených ultrapravicovými stranami úlevu z této tenze. Ztratili jistoty, že věci budou stejné, když mají nyní za sousedy obyvatele z jiných kontinentů. Avšak to by byl přístup velmi vzdálený hodnotám, které jako náboženští liberálové hlásáme, a které si přejeme vnášet do života. Německá kancléřka Merkelová se loni v září vyjádřila ve svém projevu, že veškeré snahy o multikulturní společnost selhaly. Australská ministryně Gillardová je některými obdivována za odvahu, se kterou se staví proti přistěhovalcům, když říká, že se mohou odstěhovat, pokud nejsou v Austrálii spokojeni. To jsou prohlášení ryze politická a člověka v jeho celkových potřebách nelze umenšovat na bytost politickou, jak již dříve požadoval Albert Schweitzer. Mísení kultur je skutečností, je součástí procesu globalizace a tento proces je důsledkem vývoje lidstva v současnosti. Ekonomicky vyspělé země začaly využívat levnou pracovní sílu těch, kteří byli ochotni opustit za výdělkem svou rodinu, kulturu a zem. Až příliš často ve své lačnosti po bohatství drancováním přírodních zdrojů v jejich domovině jsme tam způsobovali narůstající bídu. I my využíváme v současnosti levnou pracovní sílu příchozích velmi často, až převelmi často, téměř jako sílu otrockou. Nezajímá nás, vůbec nechceme vědět, za jakých podmínek tady cizí dělníci pracují. Zajímá nás pouze výhoda: snížení výrobních nákladů a tudíž naše vyšší zisky, či nízká cena zboží. Skutečnou cenou je však kvalita života člověka, kterého takto využíváme v jeho tíživé situaci. Máme tedy k sobě jako lidé z různých kultur blíže fyzicky prostřednictvím mísení našich kultur, avšak příchozí, kteří se u nás usídlí, nezveme k spoluutváření společného kulturního prostředí, necháváme je přežívat, nedáváme jim lidský prostor. Dříve tomu tak u nás bývalo s národnostními menšinami, dosud je tomu stále tak s Rómy. Pustíme tedy cizince, aby žil vedle nás a hledíme si udržet svou oddělenost od kultury jeho. On přichází do našeho – stále dosud vyspělejšího? – prostředí a jsme to my, kdo nad ním užívá svou moc. Chováme se, jak říká Erazim Kohák „evro-pansky“, tedy nadřazeně. Mísení kultur je již dávno důležitým jevem, avšak budováním Evropské unie téměř výhradně na ekonomických principech přehlížíme příliš často to, co je pro identitu člověka důležitější: kulturu. Její součástí je duchovní rozměr člověka. S naplňováním duchovních potřeb člověka, a tedy i Evropana, je náš kontinent dlouhodobě na štíru. Byla to již mezinárodní konzultační skupina v Ženevě, která pracovala za podpory Carnegie nadace za mezinárodní mír, a která měla za úkol zjistit, jak je možné, že 22


www.unitaria.cz

vznikla v Evropě tak záhy další hrůzná světová válka. Svoji zprávu vydala v roce 1940 a nazvala ji Důvod selhání míru v letech 1919-1930. Ve zprávě se mj. říká: „Podle poslední analýzy se nyní v širokém měřítku uznává, že současný vážný stav civilizace je způsoben naší duchovní anarchií a naší duchovní impotencí. Síla, kterou nyní nové i nedávné ideologie vkládají do mysli milionů lidí, nás přiměla čelit novým způsobem problému základních předpokladů pro veškeré spolužití. ... Realizace všech plánů pro budoucí mezinárodní uspořádání závisí na předpokladu vůle žít společně v souladu, který sám o sobě závisí na určitém zásadním spojení ducha. Je to absence takovéhoto základu, která přivedla civilizaci na pokraj katastrofy.“ Veškeré snahy po vytváření multikulturní společnosti budou v současnosti podle mne nadále selhávat, pokud nebudou naplňovat veškeré potřeby člověka. Stáváme se však zároveň svým způsobem života čím dál více izolovanými jedinci, kteří si vůči příchozím chrání své výhody a výdobytky, spíše než abychom jim nabídli být skutečnými spoluobčany, tedy společný prostor v každodenním spolužití. Pokud nejsme schopni vést s nimi společné debaty o hodnotách, které naše kultury utvářely a utvářejí, opět to nejspíše svědčí o naší již zmíněné duchovní prázdnotě. Ale není tomu vždycky tak. Přístup norských představitelů i občanů Norska nejrůznějších národností k nevídané brutalitě „jednoho z nich“, jak se vyjadřovali, a konečně i jejich přístup k hrůzným následkům jeho brutality – zavraždění 77 osob, převážně ve věku 14 až 18 let, je výsostným příkladem duchovního přístupu. „Je zapotřebí projevovat více lásky“, bylo jejich krédem. Podle mne je to praktickým příkladem vyspělosti: Nepřivést vlastní zemi do kolotoče násilí, ale zvolit přístup, který má hlubší původ, a zároveň tragédii vážně zkoumat. Nedovolit převahu toho, co nás rozděluje, což má za následek lidské zoufalství a zlé činy. Dát příležitost k projevům těch nejhlubších, tedy duchovních, lidských kvalit, zejména v projevech soucitu, solidarity, sounáležitosti, a propojení v tom, co nás jako lidské bytosti spojuje. To vše jsou také základní pilíře hodnot unitářských. O to více mi bylo smutno, že naše náboženská společnost ani neposlala kondolenci na velvyslanectví Norského království, ani se jako oficiální host nezúčastnila ekumenické bohoslužby v katedrále sv. Víta za oběti masakru. Jako přímý účastník mohu potvrdit, že přes ujišťování médii, katedrála nebyla zdaleka zaplněna. Pasivita v tak kritických chvílích, jako je případ této nedávné tragédie v Norsku, znamená podílet se na zlých činech tím, že jim necháme otevřený prostor. Že by duchovní prázdnota a impotence vládla nejen mezi českými spoluobčany? Mohli bychom si z reakce na hrůzný čin jednoho člověka vzít jako unitáři od Norů v něčem příklad? Duchovní život znamená tenze a nepohodlí přijímat jako příležitost k vývoji, k duchovnímu růstu, k proměně lidství. Duchovní život je svorník v klenbě, je završením potřeb člověka a unese jejich tíhu.


23

Zdá se tak snadné vydechnout pár pěkných slov, dát jim rytmus, svázat je k sobě rýmy, aby už nemohla z papíru odlétnout a zůstala spolu v tanci. Dobrý den, milé děti, tato slova na úvod jsou z básně U zlaté studně Jaroslava Seiferta. To vám byl takový básník, který skutečně vydechoval krásná slova, která jakoby se sama skládala do veršů, aby zaťukala na naše duše. Já teď přemýšlím o tom, že vaše prázdninové zážitky také jistě tančily ve víru a bylo by jistě moc pěkné dočíst se o nich z papíru. Tak kdybyste měly chuť se o ně podělit a svěřit je bílým stránkám tohoto listu (Unitářského), neváhejte a učiňte tak, napište nám o svých prázdninách. Jistě nás ostatní tím potěšíte. Já jsem vždy alespoň jednou o prázdninách sledovala noční oblohu a zvláště jsem měla ráda, když v srpnu bylo možné sledovat roje meteoritů, tzv. Perseidy. Vypadalo to, jako když padají hvězdy, ale nikdy jsem si nestačila přát nějaké to své tajné přání včas, když se to stalo a letěla. Většinou mě totiž překvapilo, že ta hvězda padala třeba šikmo nahoru. Letos jsem si jen přála, aby hvězdy vůbec byly vidět, vždyť bylo pořád tak zamračeno. Co vy? Měly jste možnost sledovat, jak si to po obloze šine Velký vůz? Chtěla jsem letos zahlédnout padající hvězdu a nebo alespoň najít na obloze souhvězdí Perseus. Ve staré Mezopotámii prý nazývali toto souhvězdí Stařík nebo Kolář, ale toto současné jméno je památkou na odvážný čin hrdiny starého Řecka. Perseus byl totiž prý synem samotného vládce bohů Dia, který se stal jeho otcem v podobě zlatého deště. S matkou Danae byli vyhnáni kvůli starému proroctví, v němž měl být Danain otec zabit vlastním vnukem. Z moře, kam byli vrženi v bedně, je vytáhl rybář, ale to ještě zdaleka nebyl konec jejich útrapám. Král tohoto ostrova, kam připluli si chtěl vzít Danae za ženu přesto, že ona ho nechtěla. Perseus mu řekl, že když nechá jeho matku na pokoji, slíbí mu cokoliv, a tak král, chtěje se ho zbavit, žádal si hlavu Gorgony Medusy, jejíž pohled každého usmrtil. No, ještě že měl božský synek i božské pomocníky. Dostal od nich zahnutý 24

meč a jako zrcadlo lesklý štít, které mu to pomohly zvládnout. A bylo nutné ještě obstarat okřídlené sandály, přilbu, která činila svého nositele neviditelným, a brašnu, do níž se vešlo cokoliv. Bylo také nutné přelstít sestry Gorgon, stařeny Graie, které jako jediné mohly ukázat cestu k nymfám na řece Styxu, jež všechny tyto věci opatrovaly. Perseus vše získal a ještě navíc stačil zachránit nebohou krasavici Andromedu, která měla být obětována mořské nestvůře pro pyšná slova její matky Kassiopey. Ty byste na obloze také našli jako souhvězdí. Pro vás a pro prázdniny celkově je ale ještě jedna hvězda velmi důležitá. Je to hvězda Sírius. Možná se vám teď vybaví Sírius Black z Harryho Potttera, ale ten s ní nemá kromě jména nic společného. Tato hvězda je tou nejjasnější v souhvězdí Velkého psa, a přesto, že u nás můžeme celé toto souhvězdí nejlépe pozorovat v zimě, tak je poslem letních prázdnin. Jak je to možné? Staří Římané pojmenovali tuto hvězdu Psík (latinsky Canicula). Když se objevila na nebi, začaly nejparnější dny v roce, kdy se nedalo učit, a tak školáci dostali volno. Postupně se nejteplejší letní měsíce, kdy na nebi zářil Sírius, začaly nazývat „Psí dny“ a rusky se prázdniny řeknou kaníkuly. Tak doufám, že přestože nám ty letošní psí dny přinesly hlavně psí počasí, najdete ve svých „zlatých studnách“ zážitků nějaká „roztomilá štěňátka“ a nebo alespoň hřejivou psí dečku. (To vám byl takový legrační návlek navrch přes botu, který se zapínal pod podrážkou, aby zahřál a ochránil nohu.) Přeji Vám hodně štěstí do dalšího školního roku. – Mína Hosenseidlová

25

www.unitaria.cz

ZÁPISKY Z TŘETÍHO PUTOVÁNÍ

ZA DUCHOVNÍM DĚDICTVÍM KRAJINY Třetí cesta vyšla na měsíc červen a směřovala na severozápad naší země. Zatím jsme dvakrát při hledání stop duchovního dědictví vepsaného do krajiny putovali do minulosti, což bylo to svým způsobem zábavné a dobrodružné (zkoumali jsme, jak poznat a uchopit to, co nám skrze krajinu zanechali dávní předkové), ale tentokrát nás čekalo téma mnohem vážnější a také v některých ohledech méně radostné – cesta k nám samým, k tomu, co do krajiny jako dědictví vkládáme my osobně a jedna či dvě generace před námi, tedy civilizace, se kterou máme těsný kontakt, kterou důvěrně známe. Téma znělo „Čtení z tváře krajiny“ o minulosti i budoucnosti. Byli jsme připraveni na to, že ne všechny naše vlastní stopy, duchovní odkazy v krajině, budou povzbudivé. První zastávkou byla pevnost Terezín. Pocit chladu a tragičnosti vanoucí z tohoto místa hodně napověděl o celkovém charakteru našeho třetího putování. A už se v mysli nořily první otázky: Dokážeme opravdu pietně a s úctou opatrovat místa velkých dějinných tragédií a dát jim k tomu zároveň nový náboj – optimističtější, radostnější a smysluplný další život? Tíhu přemýšlení naštěstí vzápětí trochu odlehčil piedestal s pluhem v obci Stadice, říkající, že jsme vstoupili do krajiny, z níž kdysi snad pocházel Přemysl Oráč – manžel kněžny Libuše. Dramatičtější přídech této cesty podtrhovaly všudypřítomné vyvřelé špičatě roztodivné tvary zdejší oblasti – hroty Českého středohoří. To není typická česká klidná zvlněná kopcovitá krajina. Tahle její část je mnohem rychleji rytmizovaná, neklidnější. Ostré zoubky místních hor a hůrek nás dovedly až na okraj obrovského hnědouhelného těžebního revíru – k městu Most. Z hlediska hledání duchovního odkazu v krajině nás zajímal zejména cenný středověký kostel Nanebevzetí Panny Marie, který musel ve druhé polovině 20. století ustoupit velkotěžbě uhlí. Ustoupil doslova: na ocelových kolejích byl přestěhován téměř kilometr od místa svého založení. Staré město Most bohužel tehdy dopadlo mnohem hůř, bylo prostě srovnáno se zemí. Myslím, že přestěhovaný kostel si dokázal i v no26


www.unitaria.cz

vém místě udržet důstojnost i duchovní obsah, byť jistě jiný, než jakému byl a měl být určen. Ovšem nelze se ubránit pocitu, že to celé je vlastně slepá cesta. To, že nepochybně úžasné technické možnosti naší doby užijeme k tomu, abychom posouvali s vzácným dědictvím po předcích jako s figurkami po šachovnici, se nutně musí někde negativně projevit. Kromě navždy ztracených kulturních hodnot (hmotného i nehmotného charakteru) to dokazuje i nové obyvatelstvo oblasti, které se už několik desetiletí poměrně problematicky snaží vytvořit si pozitivní vztah k místu, z něhož nepochází a které je navíc ještě poznamenané destrukcí přirozené volné krajiny i zástavbou nevalné řemeslné i estetické úrovně. Stojí snaha po pohodlnějším životě za ztráty tohoto typu a náročné nalézání nějakého řešení? V hodně podobné situaci je i zámek Jezeří, další zastávka naší cesty. Nad hranou dolu, kde ani nešlo dohlédnout na konec průmyslem sedřeného zemského povrchu, a zároveň pod osamělým zámkem, symbolem delších a podstatnějších dějin celé oblasti, jsme vedli krátkou diskusi o tom, zda dnes, když už známe důsledky necitlivého využívání a zneužívání krajiny pro krátkodobý zisk, dokážeme podobné zásahy eliminovat. Nebo se dál budeme při každé možné příležitosti, to znamená s každou výměnou vlády a podobně, znovu a znovu bavit o možnostech prolomení limitů těžby, možnostech trasování silničních tahů přes unikátní krajinné celky, dalším těžení lesů ve velkém a tak dále? Uvědomujeme si, že nemizí jen jednotlivá, byť velká kulturní díla – zámky, kostely, ale i obyčejné vesnice a celistvá krajina, tedy přirozené po staletí utvářené (a proto z hlediska délky lidského života nenahraditelné) prostředí naší fyzické i duchovní existence? Chápeme, že přesunutý kostel, byť pečlivě restaurovaný, jednou provždy ztratil podstatnou část významu, totiž sepětí s místem, pro něž byl určen a kvůli němuž někomu kdysi stálo za to jej navrhnout, zaplatit, postavit, a vyjádřit tak určitým způsobem úctu, jež cítil k onomu místu? Naše třetí putování však skončilo přece jen idyličtěji. V zámeckém areálu Jezeří jsme našli klidné, kultivované, harmonické a poutníkům přívětivé místo (před nepřízní okolního světa trochu ochráněné okolním vzrostlým lesem a růžovo-bílým filtrem ze stovek květů náprstníků v něm), takže i poslední letošní meditace za doprovodu sitáru a kytarový recitál proběhly v milé atmosféře. Civilizační otazníky na chvíli zůstaly za vnějšími branami zámku.


27

www.unitaria.cz

Čím tyhle zápisky uzavřít? Naše úvodní třídílné putování splnilo cíl, jestliže názorně ukázalo, že krajina kolem nás je ve skutečnosti vlastně naše, a proto záleží na tom, jak se k její existenci postavíme, jaké jí dáme šance. Jestli budeme předstírat, že my sami stopy v krajině nezanecháváme, anebo přijmeme zodpovědnost za to, v jakém stavu zůstane našim potomkům: zda s podobně půvabnými rysy, které jsme viděli po slovanském osídlení kolem Kouřimska, zda zdánlivě nedotčenou, jako jsme ji vnímali na keltských hradištích v Třísově a na Blaníku, zda příjemně kultivovanou, lidsky zabydlenou, ale v podstatě neponičenou, jako jsme toho byli svědky v areálech středověkého osídlení a urbanizace ve Zlaté Koruně a Dívčím Kameni, nebo nepěkně zjizvenou – tak jak jsme ji viděli na Mostecku. Ovšem i již vzniklé jizvy se dají léčit a mnohdy mohou úplně zmizet, pokud jim člověk věnuje péči. Ale pokud bychom je přehlíželi, zůstanou navždy: nehezké a na dotek trochu bolestné memento. Nejen připomínka minulých úrazů (ty se mohou stát), ale důkaz o tom, že jsme péči o poraněná místa zanedbali. A to by se v civilizovaných společnostech – civilizovaných v pozitivním smyslu slova – stávat nemělo. Vybrané fotografie z výletu si můžete prohlédnout zde: www.sirsispolecenstvi.cz/krajina/cesta_3.htm – Kristýna Ledererová Kolajová

28


www.unitaria.cz

KRUH SDÍLENÍ

Nový program v Pražské obci unitářů Uvažovali jste již někdy o tom, zda pzorujete ve svém životě v současné době nějaké ústřední téma? Anebo zamýšleli jste se v hlubším smyslu nad metodikou duchovní cesty, vztahem k autoritám, svými strachy či velkou radostí? To byla témata, která si vybrali účastníci nového programu „Kruh sdílení“ k zamyšlení. Od dubna, kdy program začal, došlo i na témata smůla a štěstí, být sám a být s někým, vnitřní spěch a vnitřní klid a také pozornost. Setkání kruhu je každý druhý týden a jeho posláním je poskytovat členům v prostředí rozrůstající se obce důvěrné prostředí pro sdílení osobní duchovní povahy. Při setkání není základním účelem diskutovat s druhými, nýbrž druhým naslouchat. Jedna z účastnic pěkně vyjádřila, proč je setkávání kruhu důležité: V době polemik a diskuzí (nic proti věcným polemikám a diskuzím) najdeme v kruhu sdílení něco, s čím se bohužel málo setkáváme, a co při tom je pro život jedince velmi důležité: naslouchání druhému. Naslouchání druhému je základem, z kterého se rozvíjí porozumění a pomoc druhému, což je vedle víry v řád, který nás přesahuje a snahy o osobní růst jeden ze tří pilířů unitářství, jak je výstižně vymezuje náš duchovní Petr Samojský. Když se účastníci zamýšleli, co přinesl kruh do jejich života nového, zpozorovali určité změny. Vyjádřili se o kruhu následovně: Kruh sdílení je pro mě unikátní příležitostí lépe a hlouběji poznávat další členy Unitarie. Či jak to říká druhý člen kruhu: Skupiny sdílení jsou setkáním s přáteli, kteří mají společný zájem – vědomě sledovat nějakou duchovní zkušenost, se kterou se v životě setkali. Jsou příležitostí pro ty, kteří si chtějí vytvořit okruh přátel – možná trochu mimo dosud zaběhaný životní režim – se kterými se chtějí o tyto zkušenosti podělit a vzájemně se podpořit. Skupina sdílení, je jednak příležitostí promyslet si některá témata a seznámit se s názory jiných - zjistit,jak různě se dají uchopit věci, které má člověk třeba za samozřejmé. Jiný účastník říká: (Kruh) mi přinesl určitou radost ze sdílení osobních věcí. Myslím, že jsem se více otevřel i mimo tuto skupinu. A ještě další účastnice říká: Poznám tak nejen víc sama sebe, ale i ty, kteří tam chodí, a je to zajímavé vyjadřovat se k tématům, o kte-


29

www.unitaria.cz

rých třeba někdy ani nepřemýšlím, ale zde jsem nucena se k nim nějak vyjádřit. A je také moc zajímavé vyposlechnout si pohled ostatních účastníků, který je často úplně jiný, ale někdy také stejný jako můj. A další postřeh: Ve svém osobním vývoji jsem si povšiml širšího a hlubšího sebepřijetí a větší jistoty ve vlastních názorech, myšlenkách a pocitech. ... Prohlubuje se naše spojení jako členů jedné náboženské společnosti i naše spojení jako lidských bytostí. Kultivujeme vzájemný respekt, schopnost naslouchat a přijímat druhého takového, jaký je, bez toho, že bychom ho hodnotili nebo odsuzovali. Tento výrok již vyjadřuje, v čem je program Kruh sdílení pro jeho účastníka důležitý v rámci života v unitářské obci. Ostatní o tom říkají: Více jsem poznal charaktery, názory a pocity ostatních členů a tím se s nimi více sblížil... Po návštěvách kruhu sdílení cítím větší sounáležitost s unitářskou obcí, protože cítím, že se na určité zásadní otázky v životě díváme ve skupině stejně. ... Momentálně vidím hlavní přínos v tom, že se procvičuje samotné naslouchání. Není to tak jednoduché jak by se mohlo zdát. Skupina je příliš malá, na to, aby mohlo jít o nějaké neosobní přednášky. Ta sdělení jsou svým způsobem adresná, ale přitom se nečeká, že se na ně bude nějak verbálně reagovat. Promluvy tak prostě zůstávají viset ve vzduchu a každý si je musí strávit po svém. Nutí to nejen více přemýšlet, ale dává to i prostor jiným způsobům vnímání, která možná tak často neužíváme. Na straně vyprávějícího více vnímám neverbální projevy: mimiku, intonaci, gesta. Sám u sebe se více nořím do toho, jak na mě promluvy působí jako celek. Jako když se poslouchá hudba. A poněvadž Kruh sdílení je otevřený a je založen se záměrem, aby se rozšiřoval, zde jsou doporučení pro další nové účastníky, aby se do budoucna připojili: Je to příjemné setkání. Není to jen o sdílení samotném, příjemné jsou i další aktivity – společné zpívání a hlavně pak neformální konverzace. ... Bylo by určitě fajn, kdyby nás chodilo více, bylo by zajímavé vyposlechnout si názory a pocity dalších členů unitářské obce. ... V rámci (nedělních) shromáždění, ale koneckonců ani při následných rozmluvách nad sušenkami, není taková příležitost zabývat se nějakou osobní cestou každého z nás a nějak ji sdílet. Tuto možnost skupina dává. Zcela přirozeně se tak tvoří další vrstva sítě vzájemných kontaktů, která našemu společenství i nám samým pomáhá být akceschopnou skupinou. Do budoucna bych si přál, aby společné promluvy vyústily v nějakou konkrétnější formu postupu. Aby nás naše promluvy posouvaly více k vlastním cílům, které vidím v osobním zlepšování. 30


www.unitaria.cz

A ještě jeden postřeh: Vidím výsledky naších setkání v naší větší vzájemné blízkosti při jednání, je to i cítit jako nehmotná vazba mezi námi. ... těšíme se, že se do kruhu sdílení zapojí další členové. Třeba by se na základě tohoto modelu dalo řešit i případné nahromaděné napětí v Unitarii, které se během roku neřeší, aby to nemuselo všechno vybouchnout na sněmu. Tak se staň! A tak se zdá, že původní cíl Kruhu sdílení pěstovat toleranci a respekt tím, že členové rozvíjí své schopnosti naslouchání a vcítění a vytváří tak síť vzájemné duchovní podpory mezi členy obce začíná být naplňován. I vy se můžete připojit, budete vítáni! – Kontakt: Iva Fišerová tel. 608 266 344


31

www.unitaria.cz

LETEM UNITÁŘSKÝM SVĚTEM LONDÝNSKÉ OBCE VE STÍNU ÚTOKŮ

Londýnský sbor v Brixtonu (Effra Road Chapel) byl „navštíven“ početnou skupinou mládeže, která se tam ukryla před policií i se svým zbožím, ukradeným při srpnových útocích. Výtečníci naštěstí prostory obce opravdu jen navštívili a nic neponičili, s výjimkou nové dlažby, kterou použili jako munici proti policejním jednotkám, které je v unitářském kostele obklíčily. Nikdo z obce nebyl zraněn, ani z obyvatel žijících v okolních budovách. Unitářské obce v Manchester Cross Street, Bristol a St. Albans útoky a demonstracemi dotčeny nebyly.

ZPRÁVA Z CHRISTCHURCH

Vyjímáme z dopisu Amy Gilman, předsedkyně unitářské obce v novozélandském Christchurch: Drazí unitářští přátelé, děkujeme vám za sbírku, která proběhla v rámci ICUU ve vašich unitářských obcích na podporu naší obce v Christchurch, která byla těžce postižena zemětřeseními. Děkujeme zejména za 4150 USD z nedávné sbírky. Dostalo se nám podobné podpory od Evropských unitářů a z Unitářského sboru v Aucklandu. Dříve jsme neměli v naší obci žádný druh fondu pastorační pomoci, ale teď, s vaší pomocí, náš duchovní může důvěrně poskytovat pomoc až 500 USD osobám a rodinám, které byly postiženy následky zemětřesení.

32


www.unitaria.cz

Z DOPISŮ ČTENÁŘŮ Chtěla bych poděkovat celé Unitarii za pomoc v mém stále se zhoršujícím zdravotním stavu. Děkuji Ivě i Petrovi za promluvy, za Zpravodaj, což mi nahrazuje moji absenci na nedělních shromážděních. Děkuji Jarušce Ditttrichové a jejímu manželovi, který už není mezi námi, s nimiž jsem zažila mnoho pěkných odpolední. ... Děkuji Zdeňku Vachtlovi, který skorem každý týden mne informuje o dění v Unitarii a taky mi kupuje knížky a oční kapky. Děkuji Vladimíru Švandovi, který taky spolu se Zdeňkem a Drahuškou Havlíkovou mne vozili po Klecanech a myslím, že to byl i pro ně zážitek ... mají můj obdiv, vozík a já dohromady 100 kg. Děkuji Drahušce Havlíkové, která mne taky velmi často navštěvuje a pomáhá s domácností. Děkuji Leně Jurgens, která si se mnou opakuje angličtinu i mi pomůže v kuchyni. Děkuji Janě Hrevušové, která mi zavolá, a když jí to čas dovolí, i za mnou přijede. Nevím, snad jsem na nikoho nezapomněla. Díky Unitarii je moje trápení snesitelnější. ... Snad ta pomoc, to soucítění, to je ten Bůh. – Hana Vrbová, Klecany Nejméně už rok sleduji vynikající úroveň Unitářských listů. Témata pozorně vybraná byla zajímavá až atraktivní. A vůbec nelze tvrdit, že nejenom vynikající bratr Mikeš. Nevím jak ostatní členové-čtenáři, ale já za sebe jenom děkuji redakci v čele s Petrem Samojským. Je fajn, že oba, tím myslím s bratrem Mikešem, mají mají stejně nadané kolegy či nástupce. Je pravdou, že ne každý se dokáže stejně, tedy i odborně vyjádřit, ale určitě většina z nás členů si ráda přečte anebo dokonce, a to nepřeháním, náš měsíčník studuje. – Jasoň Havlín, Liberec


33

www.unitaria.cz

UDÁLOSTI, KOMENTÁŘE ZPŘÍSTUPNĚNO ÚDAJNÉ MÍSTO, KDE JEŽÍŠ PŘIJAL KŘEST

Po 44 letech zpřístupnil Izrael místo, kde byl podle tradice pokřtěn Ježíš, uvádí AsiaNews. Lokalita Qasr al-Yahud na západním břehu Jordánu byla zavřena od roku 1967. Okolní oblast byla podminovaná a ohrazena, aby zabránila infiltracím z Jordánska. Od 80. let armáda zprůchodnila úzkou uličku, po níž předem objednané skupiny mohly navštěvovat posvátné místo. Qasr al-Yahud je navštěvován především věřícími východních církví. Na svátek Zjevení Páně se tam zástupy bíle oděných poutníků účastní křestních obřadů. Nyní, díky odminování a restauračním pracem, bude místo, které je ve vlastnictví izraelského ministerstva pro turistický ruch, otevřeno pro všechny. Podle řady badatelů byl Ježíš pokřtěn právě v těchto místech, jižně od známého mostu v Allenby, hlavní spojnice mezi břehy Jordánu. Jiní se ale domnívají, že ke křtu došlo na východním břehu řeky, v místech zvaných al-Maghtas, což v arabštině znamená ponoření nebo křest. Pro Al-Maghtas mluví také evangelijní zprávy, výpovědi dávných poutníků i archeologické nálezy četných kaplí a kostelíků.

ŠÍŘENÍ ZÁKAZU ZAHALOVÁNÍ NA VEŘEJNOSTI

Belgie je po Francii druhou zemí v Evropě, která zavádí zákaz nošení islámské burky. Zákaz se vztahuje i na další tradiční oděv muslimek – nikáb, který zahaluje celou postavu včetně obličeje. Za veřejné nošení šátku zcela zahalujícího obličej, nebo takového, který ponechává jen úzký prostor pro oči, bude hrozit pokuta a týdenní vězení. V zákoně se nikde neříká, že se týká právě muslimských žen, které nosí burku s mřížkou v oblasti očí nebo nikáb s úzkou štěrbinou pro oči. Zakazuje úplné zahalování obličeje znemožňující identifikaci osoby. Oficiálně jde o opatření k posílení bezpečnosti obyvatel. Pokud se teď v Belgii na veřejnosti objeví někdo takový, zaplatí 137 eur pokuty a zároveň půjde až na 7 dnů zpytovat své svědomí do vězení. Podle odhadů žije v Belgii asi 280 žen, které burku nebo nikáb nosí. Za veřejné prostory se ale považují například i haly hotelů, kde se ubytovávají rodiny z islámských zemí. Pokuta a pobyt v nápravném zařízení tak hrozí i turistkám z Orientu.

34


HUMOR SOLÍ ŽIVOTA

Unitář žije s čistým štítem.

Nazdar, Pozemšťané, tak si uděláme malý audit!

A jéje.


35

, jako ucímu stromu o iv ž k o k ja í ž tě vnímá o k tobě vzhlí u mechu; kdo m é v – Jen ten, kd a ň o v k stí, půdě, jako hod a nahodilo á n k tiché lesní d e tř s ro p e míli v života, život; kdo ujd o h é n a v vprostřed sítě z u , k plného zázra dosti a naděje ra , ti s le o b é vprostřed taju á tv ch, kdo pozn ve tvých botá ní tvůj sen. člověka. kdo s tebou s ehledej jen u n : z ě V ? it d u so Kdo tě může

Obsah unitářských listů ZÁŘÍ 2011

Recommend Documents