OBSAH TIRÁŽ: Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou

V y d á vá

spol e k

MA G EN

Ú no r

2 0 1 5

OBSAH SPOLEČENSKÁ RUBRIKA 3–6 ŽIVOT KOLEM OBCÍ 7–10 SAŽ vydal Bílá místa ve výzkumu holokaustu Teplický cimes 2014 Dny pro Izrael v Hradci Králové UDÁLOSTI 11–15 Kantorovo hradní fórum o holokaustu Mrazivý vítr a chladná pieta Egypt prohlásil Hamás za teroristickou organizaci Širší souvislosti smrti argentinského prokurátora Alberta Nismana TÉMA 16–20 Islám v Česku Novoroční (zá)ruka Dopis na Zelený ostrov Útokům džihádistických bojůvek se neubráníme strkáním hlavy do písku ROZHOVORY 21–23 Evropa bohorovně toleruje teroristické organizace Historií se raději neinspirujme HISTORIE 24–31 O cestě do Palestiny a katastrofě lodě Patria Hagibor Praha ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ 32–33 Je goj/gojim pejorativ? KULTURA 34–40 Bravo, Lénský! Vzpomínka na umělce, kterým ani věznění nezabránilo v tvorbě Setkání s Margot Friedlanderovou na Německém velvyslanectví v Praze Unikátní skleněný náhrobek na Novém židovském hřbitově

TIRÁŽ: Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou tiskovinu. Registrace MK ČR 16543. Redakce: V. Dvořáková, E. Grafová, T. Jelínek, D. Stecher Redakční rada: J. Fischer, J. Fistein, A. Kusák, A. Štefanová, P. Weiss, K. Wichs Ilustrace: Jan Laštovička Sazba: Luděk Neužil Tisk: Nakladatelství ČVUT, výroba Zikova 4, 166 36 Praha 6 Kontaktní adresa: PO box 11, Požárníků 38, 252 62 Horoměřice E-mail: [email protected] Číslo konta: 1966267349/0800, Česká spořitelna, a. s.

Chanuková světla na Palachově náměstí letos poprvé zapalovala žena, pražská primátorka Adriana Krnáčová. Na snímku s rabínem Manisem Barashem a velvyslanci Andrewem Shapirem a Garrym Korenem. (foto Chabad Prague)

Prof. Petr Weiss, doc. Blanka Soukupová, tajemník FHS UK Karel Strnad, diplomat Tomáš Kafka a Tomáš Jelínek při představení nové knihy SAŽ Bílá místa ve výzkumu holokaustu v Literární kavárně Nakladatelství Academia. (foto Jiří Jelínek) s. 7

Toto číslo vychází s podporou čtenářů

5775-34

Režisérka Irena Pavlásková spolupracovala na scénáři pro svůj nový film Fotograf s Janem Saudkem. (archiv IP) s. 21–22

Strana 2

5775-34

ÚVODNÍK

Islámské útoky v Evropě Vážení čtenáři, situace v Evropě, které jsme se věnovali v minulém vydání ŽL, se nadále zhoršuje. V lednu islámští teroristé vraždili v redakci Charlie Hebdo a košer obchodě v Paříži. Pár dní nato belgická policie provedla razii v souvislosti s vyšetřováním osob, které se před časem vrátily z bojů v Sýrii. Teroristé měli množství zbraní a chystali útok na policejní stanici. V únoru se střílelo v Dánsku na debatě o svobodě slova. V německém Braunschweigu byl zrušen masopustní průvod kvůli policejním informacím o možném útoku islamistů. Těmto hrozbám se věnujeme hned na několika místech nového vydání ŽL34 (rozhovor s Benjaminem Kurasem a Irenou Pavláskovou, postřehy Petra Erbena, Dopis na Zelený ostrov atd.). Navíc přinášíme i článek Lukáše Lhoťana o islámu v Česku. O německém hnutí PEGIDA, které se profiluje proti islamizaci Západu, připravil článek Denny Stecher. Dne 27. ledna si tradičně připomínáme den obětí holokaustu a osvobození Osvětimi. V letošním roce jsme si užili hodně

mediálního zájmu o toto výročí hlavně díky Evropskému židovskému kongresu, který v Praze a Terezíně zorganizoval mezinárodní fórum Let my people live!. Pořád se řešilo, zda přijede ruský prezident Putin. Nakonec místo něj přijel jeho přítel, šéf Ruských drah Vladimír Jakunin. Byla to zbytečná akce, která u nás jen zproblematizovala památku holokaustu, jak vysvětluje ve svém článku Tomáš Jelínek. Atmosféru pietního setkání v Osvětimi zachytil Zbyněk Tarant ze Západočeské univerzity v Plzni. O smrti argentinského prokurátora Alberta Nismana píší Karel Wichs a Gita Zbavitelová, která se rovněž věnuje egyptskému rozhodnutí prohlásit Hamas za teroristickou organizaci. Režisérka Irena Pavlásková se ŽL svěřila nejen s průběhem přípravy svého posledního filmu Fotograf, ale i s názory na současné dění v Evropě. S ředitelem Nakladatelství Academia Jiřím Padevětem, který byl nedávno hostem semináře Spolku akademiků Židů, jsme si povídali o jeho Průvodci protektorátní Prahou. U příležitosti uplynulých

85. narozenin Heleny Sofrové přinášíme její vyprávění o katastrofě lodi Patria a jejích dalších válečných osudech. Fandové historie židovského sportu si mohou přečíst článek Petra Bučka ke 100. výročí sportovního klubu Hagibor Praha. Je goj/gojim pejorativem? To je téma pravidelné rubriky Židovského kalendáře Juraje Ecksteina. V rubrice Kultura přinášíme ukázku z nevydaného rukopisu Jana Johny Gut šabes, pane Lenský. Článek Barbory Šrámkové je věnován poutavému čtení Margot Friedlanderové na německé ambasádě. Ohlížíme se za červnovou cestou kapely The Tap Tap do Izraele. V uplynulých měsících nás opět opustila řada přátel, kterým jsou věnovány nekrology ve Společenské rubrice. Na Irenu Ravelovou vzpomíná Lea Skácelová a manželé Jouzovi. David Stecher píše o Františce Adamové. Věříme, že Vás noviny zaujmou. Těšíme se na Vaše reakce a náměty, které můžete posílat na [email protected]. Vaše redakce

Ústřední rada Židů Vzpomínka na Patrii lodi Patria je součástí izraelských dějin a má i své místo v Německu má nového vKatastrofa historii československých Židů. Každoročně se na pražském Novém židovském hřbitově schází hrstka pamětníků a pozůstalých u prezidenta památníku, který nechali postavit členové vojenské skupiny Patria, Na schůzi Rady ve Frankfurtu nad Mohanem v neděli 30. listopadu aby si připomněli padlé od Tobruku, Dukly a Dunkerque a zahynulé zvolilo 95 delegátů nového prezidenta a dva jeho zástupce. Prezi- při lodní katastrofě Patria. dentem byl zvolen lékař Josef Schuster, jeho zástupci jsou Mark Dainow z Offenbachu a Abraham Lehrer z Kolína nad Rýnem. Jejich funkční období trvá 4 roky. Následně bylo zvoleno dalších 6 členů prezidia. Dosavadní prezident Dieter Graumann a viceprezident Salomon Korn již nekandidovali. Zasedání Rady se zúčastnil jako čestný host izraelský velvyslanec v Německu Yakov Hadas-Handelsman. Ten ve svém projevu chválil práci odstupujícího prezidenta Graumanna, který byl vždy na straně Izraele, a to hlasitě a důrazně. Nově zvolený prezident Ústřední rady Židů v Německu Josef Schuster se narodil 20. 3. 1954 v Haifě. Od roku 1956 žije v Německu. Jak zdůrazňuje FAZ, má Schusterova rodina v Bavorsku kořeny již 450 let. Schuster od roku 1998 vedl židovskou obec ve Würzburgu a od roku 2010 byl viceprezidentem Ústřední rady židů v Německu. Po svém zvolení za prezidenta prohlásil: „Židé jsou součástí této společnosti a také v budoucnu chceme život v Německu spoluvytvářet.“ O volbě referovaly jak televize a rozhlas, tak také významné deníky v Německu. Denny Stecher Hanuš Bor zahajuje tradiční listopadové setkání

Strana 3

5775-34

SPOLEČENSKÁ RUBRIKA

Dobrý Egonův život

Setkání u náhrobku Egona T. Lánského

Je to rok, čo nám odišiel Egon Lánský. Muž, s ktorým má, každý z nás tu, puto. Spomeňme si na jeho tvár a zjav, ako sme ho individuálne poznali. Aj pri tejto spomienke tu a teraz nám posiela pousmiatie. Akoby rozdelením popola v troch častiach Európy, chcel potichu o sebe zašepkať „svetoobčan“ a usmiať sa nad formuláciou, ktorá budí emócie. A tak sme ho asi poznali všetci – glosátora, až rypáka, ako majstra kontroverzie s dobrým pozorovacím talentom. Človeka, čo tvrdil, že za prepálenie koberca ho vyhodili zo štúdii. Vtipkára, darcu, bojovníka, ostrého diskutéra. Spomíname na jeho špeciálny typ charizmy, ktorá spôsobila, že ho jednoducho milovali – alebo nesadol. Ktorá identita mu bola najbližšia? Novinár? Politik? Diplomat? Notorický oponent či vyjednávač? So zápalom dieťaťa, chystajúceho sa na karneval, menil jednu za druhou. Jeho vôľa oponovať, tak blízka predškolákom, mu dávala iskru mladosti... Nakoniec je vlastne jedno, kto akým spôsobom zostáva mladý. Pre pamäť veku pripomeňme beh jeho života. Narodil sa v Trenčíne v rodine lekárov. Svetovú vojnu absolvoval po boku svojej mamy, aby si ho nakoniec z Terezína vyzdvihol jeho otec v britskej

uniforme. Skončí strednú školu, robí závozníka, chvíľu študuje na vysokej škole, ožení sa. Pláva, hrá basketbal, žije spoločenským životom. Nestranícky sa angažuje... Uteká, zamiluje sa do Švédska, finalizuje štúdium. Novinárči nielen tam, ale i v Británii a v Nemecku. Možno v pravom význame ho charakterizuje názov úspešný spravodajca... Po 89. sa vracia a s plným nasadením sa ponorí do novej atmosféry, zakladá stranu, angažuje sa a následne v prostredí politických strán zostáva priam ako inventár. Diplomat, senátor, druhý minister. Pre ľudí nasávajúcich život celebrít je to priam hviezdna línia: štarty a menšie pády, ale vždy v plnej energii. Raz proti prúdu a keď sa zachce, tak s prúdom. Zvykneme sumarizovať zlé i dobré a pokúsiť sa vyvodiť príklad. Egon bol určite šťastný v tom štýle a rozpoložení, v akom žil. Vedel sa vždy zahrať a vyžíval sa v rollenspiel. Bol obdivovaný nami, čo sme ho mali radi, a to mu robilo radosť. Na dobrý život to úplne stačí... Robert Lifka

Moje kamarádka Irenka

trnuly nad zprávami z Izraele, vyměňovaly jsme si knihy. Irenka, Kolíňačka každým coulem, vzpomínala, dávala mi číst, co napsala, já zas vzpomínala na svoje mládí v Pardubicích, na rodinu, která 5. 12. 1942 byla odvlečena do Terezína, kde zemřela babička, a v lednu 1943 všichni ostatní do Osvětimi, kde stopy končí. Vyprávěla mi, jak se sestrou žily v Anglii, jak tam šila pro lidi. Byla do poslední chvíle dokonale orientovaná, moudrá, inteligentní, angažovaná. Trápila ji velká dušnost, špatně spala, ale zájem o dění tady i v Izraeli nikdy neztratila. Pak usnula... a už nikdy nepřijde. Moc mi chybí i to společné vyváření pro zvířata i naše občasné společné obědy, ale hlavně ona, její srdce plné lásky a její velká životní moudrost. Věřím, že má tu nejměkčí postýlku, vzduch provoněný květy a nic už ji nebolí a netrápí. Lea Skácelová

Vídaly jsme se denně. Někdy jsem navíc zaběhla na chvíli nahoru k ní, ale můj Čerťásek rozhořčeným nářkem oznamoval celému domu, že už je zase sám, a přitom na návštěvy chodit odmítal. Tak musely Irenka s Cipinkou ke mně. Nejdřív vběhla Cipi, náležitě vítána mnou i Čerťasem, který ji galantně nechával na misce trošku šlehačky bez laktózy, kterou miloval skoro stejně jako Cipku. Jí chutnala taky. Pak se usadila pod Irenčinou židlí, pěkně na polštářek a můj zamilovaný kocour před ní dělal kotrmelce, skákal, točil se. Pak jsme s Irenkou probraly denní zprávy, zaběhly do vzpomínek, jak to prostě bývá. Kafe popily, pofilozofovaly... Toho už se účastnila její fenečka Cipka i můj kocour Čerťas, každý na klíně své rozmazlovatelky. Probíraly jsme, jak jedli, mluvily o dětech,

V urnovém háji Nového židovského hřbitova v Praze se v neděli 30. listopadu konala vzpomínka na Egona T. Lánského (80), který nás opustil 25. 11. 2013. U nově vybudovaného náhrobku se sešly na čtyři desítky přátel a známých. Stejně jako byl jeho život plný překvapivých zvratů a dobrodružství, jsou i místa jeho posledního odpočinku nezvykle roztroušena hned v několika evropských zemích. Jeho popel je uložen nejen v Praze, ale i v hrobu rodičů na Slovensku a v milovaném Švédsku, kde našel politický azyl po emigraci z komunistického Československa. Modlitbu vedl kantor Bejt Simcha Ivan Kohout. Lánský pocházel ze židovské rodiny ze Slovenska. Jako dítě se koncem války dostal do terezínského ghetta. Byl kritický ke komunistickému režimu a v roce 1968 se stal jedním ze zakladatelů Klubu angažovaných nestraníků. Po srpnové invazi emigroval do Švédska, kde působil jako novinář. Pracoval rovněž jako komentátor rozhlasové stanice Svobodná Evropa v Mnichově. Po listopadu 1989 se vrátil do Československa. Zastával post vyslance u Rady Evropy ve Štrasburku. V roce 1995 začal spolupracovat s Milošem Zemanem a započala tak jeho kariéra ve velké politice. Po roce 1989 se též účastnil aktivit na Židovské obci v Praze (ŽOP). Byl jako místopředseda ŽOP členem komise, která se věnovala lustracím v této náboženské společnosti. Později zastupoval KKL v ČR. V roce 2005 byl mezi zakládajícími členy Spolku akademiků Židů. red

Strana 4

5775-34

SPOLEČENSKÁ RUBRIKA

V nedožitých 90 letech odešla dáma prvorepublikové elegance a noblesy Večer ve středu 14. ledna jsem se dozvěděl zarmucující zprávu, že paní Adamová již není mezi námi. Tu hroznou novinu mi zavolaly její dvě dcery Helena a Zuzana. Františka Adamová se narodila 9. září 1925 v Mladé Boleslavi jako Františka Králová-Pachnerová. Za války se skrývala. V roce 1948 se provdala v Praze za Jana Adama, kterého krátce po komunistickém puči vyhodili z právnické fakulty, a potom byli společně nuceni odstěhovat se do Liberce, kde se také narodily jejich dcery, obě dlouholeté aktivní členky židovské obce a řady spolků. Jsou lidé, o kterých si myslíte, že tady budou s námi pořád, a o to těžší je vyrovnat se s jejich náhlým odchodem. Navíc s odchodem takové silné osobnosti, jakou byla Františka Adamová, jež si dokázala získat srdce mnohých z nás. Moje vzpomínky na paní Adamovou se datují od konce 70. let, kdy jsem začal více vnímat svět a pomalu se připravoval na svoji Bar micvu u skvělého kantora Jeruzalémské synagogy doktora Ladislava Bluma. A právě v této synagoze, kam docházela pravidelně celá naše rodina, jsem jako dítě začal registrovat tu milou, hodnou paní, která na Velké svátky sedávala na balkoně v ženské části pravidelně vedle mé babičky, jež o ní vždy hovořila jako o Frau Ada anebo Fan, kterou můžete potkat na židovské obci v pokladně. Tak tomu bylo ještě po několik následujících desetiletí. Paní Adamová byla nositelkou toho nejlepšího, co člověka povzbudí do života. Byla jako zázračné zjevení v té těžké době, kdy se většina lidí snažila více než velikým obloukem vyhýbat nejen Maiselově 18, ale hlavně i jakémukoliv spojení se židovstvím a nehlásit se k tomu, dokonce i zapírat svůj židovský původ a nepřijít s ničím do kontaktu, co by jen trochu tím zavánělo, jen aby neměli jakékoliv problémy se státní mocí. V tom největším normalizačním hnusu byla paní Adamová mysem dobré naděje a nositelkou dobré nálady. Františka Adamová pro mne zosobňovala tu pravou prvorepublikovou Kinderstube, která se projevovala vedle skvělé znalosti němčiny a francouzštiny osobitým hodnocením života a světa kolem nás, který byl navíc spojený s jejím nonšalantním životním postojem. Tak třeba zásadně oslovovala lidi,

které měla ráda, jejich akademickými tituly. Až do konce svého života říkala mému otci „pane inženýre“, i když ji opakovaně každoročně prosil, aby mu říkala jménem, tak paní Adamová na tom vždy striktně trvala. „Ale inženýr jste taky, ne, takže si myslím, že je to tak v pořádku. Nebudeme na tom nic měnit! Navíc jste syn jedné z mých nejbližších kamarádek, pane inženýre, na to nezapomínejte. Tudíž to asi jinak, Denny, nepůjde!!!“ Takovému tvrzení se těžko dalo odporovat… Po roce 1989, kdy se zdálo, že se Židem stal najednou skoro každý druhý člověk v Praze, jak i paní Adamová několikrát se svým osobitým stylem nezapomněla podotknout, se mnoho věcí změnilo, ale jistota, že když dorazíte na Pražskou židovskou obec do pokladny ve druhém patře, tak tam bude paní Adamová, která vás vlídně přivítá a vyhoví a poradí, v čem potřebujete, ta tehdy zůstala. Samozřejmě člověk musel slušně a nahlas pozdravit, jinak se zcela zaslouženě se zlou potázal. Stalo se už tradicí, že když jsem dorazil na obec, tak moje první cesta vedla nahoru za paní Adamovou. Její reakce byla vždy stejná, když jsem již stál za přepážkou

a chtěl např. zaplatit náboženský příspěvek, tak mi okamžitě řekla: „Snad půjdeš dovnitř a dáš mi políbení!“ Navíc neopomněla všude na celé obci pravidelně podotknout, že jsem její hoch, že je vlastně mojí druhou babičkou a nic, nikdo a nikdy to nemůže za žádných okolností změnit! Její životní postoje, energie a radost ze života člověka vždy obohacovaly. Málokdo si už dnes vzpomene, že v bouřlivých začátcích 90. let patřila k těm nemnoha, kdo se veřejně zastávali našeho oblíbeného rabína Daniela Mayera. Nevím, jestli i tyto útržky přispěly k tomu, co se o paní Adamové říkalo na Pražské židovské obci, jaká se tam nesla legenda, že se zdejší osazenstvo bojí jenom dvou osob: paní Adamové a Lea Pavláta! To dokresluje i příhoda mé zesnulé manželky Jitky, kterou k úžasu jedné pracovnice sociálního oddělení ještě před naší svatbou paní Adamová spontánně objímala na schodišti Židovské radnice. „Cože, Jitko, tebe líbá paní Adamová?!“ vyhrkla osoba, která často sociální péči spíše předstírala. Dřív než stačila Jitka zareagovat, ozvala se paní Adamová: „Samozřejmě, líbám ji pravidelně, je to skvělé děvče mého hocha a hlavně jeho nastávající nevěsta, již by si bez mého souhlasu těžko mohl vzít!“ Manžel Jan Adam zemřel v roce 1987, v devadesátých letech se paní Adamová sblížila se Štěpánem Girsou a vytvořili spolu roztomilý pár, který se dobře doplňoval. Byli si oboustranně vzájemnou oporou. Jako správná dáma dodržovala tradice a zvyky, takže jednou z velkých jistot bylo, že každoročně vyrážela v srpnu k moři na svoji oblíbenou Mallorcu. Před více než deseti lety omezila i svou pracovní činnost a nechala si už jenom „ty své pátky“, kdy pravidelně docházela na obec do pokladny. Velmi ji zasáhly otevřené rozbroje na obci, které tehdy začaly gradovat, ale ani v následujících letech si svoje názory nenechávala pro sebe a dokázala se veřejně ozvat. Nadále pravidelně chodila na Vysoké svátky do Jeruzalémské synagogy a vždy ji potěšilo, když jí přišla poštou pozvánka z Chabadu.

Strana 5

5775-34

SPOLEČENSKÁ RUBRIKA Nesnášela faleš, lež, přetvářku, podlost, pokrytectví, patolízalství. Pro lidi, kteří se takto chovali, měla drsné výrazy jako „ta svině“ nebo „ten dobytek“, což od ní překvapivě neznělo vůbec sprostě, ale dokonce celkem sympaticky. Před pěti lety ji rozlítilo, když jí dlouholetý obecní funkcionář, jak je u něj zvykem, lhal přímo do očí po večerní bohoslužbě. „Uvědom si, že jsou Vysoké svátky a jsme navíc v synagoze a TY mi tady bezostyšně opakovaně lžeš! Před chvílí jsem tě přichytila při lži, tak si dobře rozmysli, co mi teď odpovíš!“ Dotyčný opět suverénně zalhal, takže pro ni od té doby jako by přestal existovat. Ještě několikrát se takto zklamala s různými představiteli osazenstva v Maiselově 18, nejvíce jí ale bylo líto, když někteří tito lidé zapomněli na její 85. narozeniny. Dokázala přijmout omluvu, ale nesnášela servilní chování. Někdy jí z toho až bylo trapně a často vzpomínala, že už její maminka ji vybavila jednou důležitou životní moudrostí, že: Süβe Leute sind gefährlich! Ještě před dvěma lety navštívila Jeruzalémskou synagogu při Jom kipuru na Mazkir,

kdy už si stěžovala, což u ní nebylo typické, že se jí občas točí hlava. Stále doufala, že to zase bude dobré. Již předtím několikrát doma ošklivě upadla a dala se pak vždy postupně dohromady. JENŽE tentokrát tomu tak nebylo, a tak strávila poslední dva roky svého života s krátkými přestávkami na Hagiboru. Nesla to velmi nelibě. Při našich občasných hovorech říkala, že je tam nešťastná, služby a péče nevyhovující atd. Párkrát jsem měl možnost vidět na vlastní oči tu tzv. chloubu sociálně zdravotních služeb, a pak jsem se jí ani nedivil a pocítil nejen smutek, ale hlavně tu šílenou bezmoc a nezájem zodpovědných činitelů to jakkoliv změnit. Naposledy jsem ji viděl v listopadu loňského roku na pokoji, který vlastně skoro celou dobu svého pobytu neměla nikdy jen pro sebe, jak tam chudák smutně leží, bez její pověstné jiskry v oku. Přiznám se, že to byl pro mne šok. O to větší radost jsem měl, když po chvilce našeho rozhovoru souhlasila s mým návrhem, že venku svítí slunce, a tak bychom mohli jít na dvůr. Podařilo

se nám ji společnými silami posadit na její kolečkové křeslo (i když se dlouho se svojí tvrdošíjností dožadovala svého chodítka, nakonec rozumně usoudila, že takto to bude lepší…) a mohli jsme vyrazit na místní dvůr. V tu chvíli najednou ožila a byla to ta paní Adamová ve staré dobré formě. Dojemná byla její starostlivost o druhé, které měla ráda. Všechny její dotazy jsem musel podrobně zodpovědět. Pak už zašlo slunce a odvezl jsem ji zpátky na pokoj, a jak bylo naším zvykem, rozloučili jsme se a ještě jsem jí stačil říci, že se těším, jak v příštím roce oslavíme její devadesátiny! To jsme již nestihli. Je těžké si připustit, že lidé nám blízcí, které máme tak neskonale rádi, odcházejí. Na tom nemůžeme nic změnit. Důležité je, jaké nás po svém odchodu zanechají a co tady po nich zůstane. Po paní Adamové zůstaly dvě dcery, tři vnučky a pravnoučata. Skvělá rodina a plno humorných příhod. Nikdy na ni nezapomeneme a bude dál kráčet v našich myslích a srdcích! ČEST JEJÍ PAMÁTCE! David Stecher

Irena Ravelová (24. 11. 1922–30. 9. 2014) sestra Hana Greenfieldová (nar. 1926), pro kterou to byla poslední návštěva rodného města. V loňském roce obě sestry zemřely, nejdříve 27. ledna v Izraeli Hana a 30. září v Žatci starší Irena. Irena se narodila v Kolíně 24. listopadu 1922 do rodiny Karla Lustiga a Marie, roz. Hellerové. Rodina Lustigů žila původně v nedalekých Chvaleticích na okraji Železných hor, kde měl Irenin dědeček Ludvík obchod a hostinec. S Klementinou, rozenou Reichmannovou, měli čtyři děti, z nichž dospělosti se dožili syn Karel a dcera Olga. Počátkem 20. století přesídlili do Kolína a Ludvík zde provozoval povoznictví. Tuto živnost po něm převzal Irenin otec Karel Lustig. Firma, sídlící na kolínském Zálabí v Mnichovické ulici čp. 129, se zabývala doIrena Ravelová při vystoupení v kolínské pravou břemen a zasilatelstvím a v zimě také synagoze, 14. 6. 2012 rozvážela led z Labe do hospod ve městě. (foto Jaromír Novotný) Irena zde žila společně se sestrou Hanou, Při slavnostním shromáždění v kolínské rodiči a prarodiči z otcovy strany až do synagoze, které 14. června 2012 připo- rozvodu rodičů v listopadu roku 1938. Poté mínalo 70. výročí transportů do Terezína, je hlášena se sestrou a matkou na adrese Tuvystoupila také Irena Ravelová se svou sarova čp. 281 na Kutnohorském předměstí, vzpomínkou. Přítomna byla i její mladší ale většinu času trávila u babičky Hermíny

Hellerové v Kovářské ulici čp. 94. Odmala si hrávala se svým bratrancem Richardem Glazarem (1920–1997) a později i s jeho nevlastním bratrem Adolfem Bergmannem (nar. 1924). Babička Hermína Hellerová pocházela z Kamenného Újezda, okres České Budějovice, a hned po svatbě s Adolfem Hellerem roku 1901 si v Kolíně zažádala o povolení k obchodu se střižním zbožím, který pak po brzké smrti manžela živil celou rodinu. Hermína vlastnila dům s mnoha obchody. V obchodě směrem do Pražské ulice se sama zabývala prodejem střižního zboží, vedle měla dcera Marie po rozvodu obchod s parfumerií a hračkami a za rohem do Kovářské ulice byly ještě další dva obchody. Hermína pravidelně docházela do synagogy a přátelila se s manželkou rabína Richarda Federa Hildou. Irena nejprve navštěvovala základní školu v Mnichovické ulici a pak se vyučila švadlenou. Později to využila, když byl rabín Richard Feder za okupace pověřen zajistit, aby někdo nastříhal a obšil židovské hvězdy na oblečení všech kolínských sou-

Strana 6

5775-34

SPOLEČENSKÁ RUBRIKA

Na kolínské Základní škole v Ovčárecké, 15. 6. 2012 (foto Jaromír Novotný) věrců. Tento úkol připadl tehdy její babičce Malého Trostince. Táta nás zachránil před Hermíně a ona jí pomáhala. Ještě před odsu- jistou smrtí, před transportem, ze kterého se nem transportů byla spolu s dalšími židov- nikdo nevrátil...“ skými dívkami poslána pracovat do továrny Období šoa jí přineslo mnoho ran, zaHellada. Vzpomínala, že tam docházela hynula většina jejích nejbližších a zvlášť s Hanou Wertnerovou, pocházející z bohaté hluboce se jí dotkla ztráta maminky. „Po rodiny, která se s ní tehdy dělila o svačiny. příjezdu do Terezína maminka začala praNa začátku června 1942 však byly orga- covat jako zdravotní sestra. Pracovala pro nizovány tři kolínské transporty směřující do manželský pár lékařů, kteří ji měli moc rádi Terezína. Otec Karel Lustig byl zařazen do a pomáhali jí, jak mohli. Transporty odcháprvního transportu AAb-5. 6. 1942. Na třetí zely jeden za druhým, až jsme do jednoho transport AAd-13. 6. 1942, do kterého byla padly. To byl tenkrát transport jen mladých. zařazena spolu s maminkou Marií, sestrou Doktorka nechtěla maminku ztratit, a tak Hanou, babičkou Hermínou Hellerovou jí dala injekci a pro vysokou horečku jsme a tetou Karolinou Hellerovou, vzpomínala byly vyreklamovány. Tak zase jednou jsme Irena následovně: „Kolínské transporty byly měly štěstí. Jiní tři chudáci museli jet za nás. tři a my byly zařazeny do posledního... Vše Jednoho dne přijel transport z Białystoku, se odehrávalo po atentátu na Heydricha... samé děti. Bylo jich 1200, mezi čtyřmi až Moji rodiče byli rozvedení. Otec jel prv- dvanácti lety. Byly vyzáblé a hladové. Vyním transportem a po příchodu do Terezína stavil se pro ně barák vedle Terezína, nikdo nahlásil, že čeká příjezd rodiny. Rodiny se se s nimi nesměl setkat. Děti dostaly jídlo, tehdy ještě netrhaly a každý se tam snažil šatstvo a hledali se doktoři a sestry, kteří se zůstat alespoň týden, protože všichni doufali, o ně měli starat a doprovázet je do Švýcarže za týden bude konec války... ska. Doktorka maminku z lásky přihlásila Tenkrát se ještě nejezdilo přímo do Tere- k těmto dětem, aby se dostala na svobodu. zína, vlak stavěl v Bohušovicích a lidé cho- S maminkou též jela sestra spisovatele dili pěšky jeden a půl kilometru. Na nádraží Franze Kafky. Místo ve Švýcarsku všichni čekal vlak s dvěma sty padesáti lidmi, který skončili v Osvětimi. jsme měli doplnit, aby mohl odjet. Sedm set Já, která jsem zůstala v Terezíně sama, padesát z nás muselo přejít do čekajícího jsem myslela, že maminka žije. Pravdu, co transportu. My měly nízká čísla devět, deset, se dělo, jsem se dozvěděla až po válce...“ Irena po válce od roku 1947 pobývala jedenáct a ještě sedm, osm, to byly babička a teta. A tak nás hnal Seidl se psem k tomu se sestrou Hanou ve Velké Británii. Sestře vlaku. Najednou jsme slyšely naše čísla k této cestě již v předchozím roce pomohl jea vzali nás zpět. Odvedli nás a ještě několik jich strýc, biochemik Egon (Hynek) Kodíček Kolíňáků, kteří pravděpodobně taky něko- (1908–1982), absolvent Karlovy univerzity, ho měli v Terezíně, kdo o ně zažádal. Tak který uprchl roku 1939 na ostrovy a zakotjsme se dostaly do Terezína, zatímco celý vil v Cambridgi v MRC Dunn Nutritional náš „Kolín“ zmizel... To jsem se dozvěděla Laboratory. Irena neuměla anglicky a těžce samozřejmě později, že to byl straftransport se probíjela životem v neznámém prostředí. Heydrich. V Terezíně jsme se ještě setkaly Hana pracovala u paní Weissové, majitelky s otcem, kterého pak za měsíc odvezli do salonu s klobouky, a ta zaopatřila pro Irenu

dobré místo švadleny u jedné šlechtičny. Po únorovém převratu v Československu se Irena již nechtěla vrátit. Navštívila Izrael, kde se jí zalíbili lidé plní ideálů i slunečné počasí, zvláště v porovnání se studenou a konvencemi svázanou Anglií, a chtěla se tam usadit... Podařilo se jí to, ale žila i v Německu a krátce v USA. Po návratu do Čech pracovala také v Židovském muzeu v Praze. V posledních letech ji však naplňovalo provádění skupin turistů v Terezíně, kde jim mohla vyprávět osobní prožitky. Při předávání tohoto svědectví do jisté míry pokračovala v úsilí své sestry Hany, u které velmi oceňovala její práci se školní mládeží. Zajížděla také do Kolína a v myšlenkách se ráda vracela do svého rodiště. Mnohdy se jí v paměti vynořovaly spíše ty příjemnější obrazy minulosti. Vyprávěla nám, jak o Pesachu měla jít na sederovou večeři k rabínu Federovi. Rabín si zval k sobě do rodiny děti svých souvěrců, aby zažily, co to jsou opravdové židovské svátky, neboť mnohé zdejší židovské rodiny byly ve víře vlažné. Irena byla pozvána se starším chlapcem, Janem Parkusem. Protože však měla strach, že neumí dobře hebrejsky, tak nechala Honzu jít samotného napřed. Chodila pak kolem domu, držela balíček s vajíčky a čekala na tu pravou chvíli, aby nemusela již nic slavnostního pronést. Po jejím pozdním příchodu rabín Feder dobře odhadl situaci a dal jí cenné ponaučení. Nejvíce jsme se společně zasmáli jejímu vyprávění o „zvěřinci“ u nich doma na „statku“ na Zálabí, který si chodily prohlédnout i děti ze školy. Povozník Karel Lustig měl pochopitelně koně. Jezdeckého koně si dokonce půjčovala i zchudlá šlechtična. Tatínek se často vypravil do revíru střílet a doma pak museli pořád jíst zvěřinu. Také choval fretky, které vypouštěl do nory, aby mu vyhnaly zajíce. Ovšem jednou tam fretka zůstala, a otec tedy taky. Fretka byla drahá, a proto hlídal, kdy z díry vyleze. Nosili mu tam dva dny jídlo. Měli doma i jezevce, kterému otec zhotovil boudu. Jezevec se ale prohrabal ven a sežral dvě husy. Choval také králíky, které chtěl dále křížit. Avšak králíci si nějak otevřeli dvířka a utekli. Vedlo se jim dobře, živili se senem pro koně a rychle se množili. Pan Lustig pak chodil po dvoře a střílel je puškou... Ireně v těch chvílích zářily oči; tehdy před mnoha lety to byla pro děti legrace a při vzpomínání na tyto chvíle jí ožíval ten dávno uplynulý svět. Ladislav Jouza, Miroslava Jouzová

Strana 7

5775-34

ŽIVOT KOLEM OBCÍ

SAŽ vydal Bílá místa ve výzkumu holokaustu U příležitosti mezinárodního dne památky obětí holokaustu představil Spolek akademiků Židů (SAŽ) v Literární kavárně Knihkupectví Academia svou novou publikaci Bílá místa ve výzkumu holokaustu. Předseda SAŽ Petr Weiss v úvodním slově připomněl, že celý projekt, jenž vznikl ve spolupráci s Fakultou humanitních studií UK, předznamenává i letošní desetileté výročí založení spolku. Kmotrem monografie byl diplomat a básník Tomáš Kafka, který uvedl, že kniha otevírá nové limity, jak se vypořádat s fenomény, jako je holokaust. Editoři Tomáš Jelínek a Blanka Soukupová přizvali k projektu, jenž trval rok a půl, patnáct spoluautorů z řady různých oborů a institucí. Knížka tak nenabízí jen rozšíření poznání událostí v období druhé světové války, ale věnuje se i stopám holokaustu v české společnosti od druhé poloviny 20. století

do současnosti. V posledních letech se vedle tradičního historického výzkumu rozšiřuje bádání i v oblastech právní a literární vědy, etnologie (antropologie), orální historie, ošetřovatelství, pedagogiky, politologie, psychologie, religionistiky, teatrologie atd. „Do jaké míry mohou tyto „nové“ obory obohatit naše společné poznání či přinést nové argumenty „zavedeným“ oborům, je otázkou, k níž má tato monografie přispět,“ říká Jelínek. Kniha Bílá místa ve výzkumu holokaustu je již šestou publikaci SAŽ. Projekt byl finančně podpořen Česko-německým fondem budoucnosti, společností Energie o.p.s. v afilaci FHS UK a Nadačním fondem obětem holokaustu. SAŽ knihu věnoval památce zesnulého profesora Kolomana Gajana, který patřil k zakládajícím osobnostem spolku. red

OBSAH MONOGRAFIE I. Úvodem Tomáš Jelínek Bílá místa ve výzkumu holokaustu II. Antisemitismus v období před šoa. Kořeny protižidovské nenávisti Blanka Soukupová Obecné a zvláštní v „českém“ prvorepublikovém antisemitismu. Perspektivní ideologie? III. Perzekuce židovského a romského obyvatelstva Frank Drauschke – Tomáš Jelínek Arizované životní pojistky v protektorátu Čechy a Morava Petr Pálka Život na malém městě před deportací. Židé v Holešově 1938–1943 Marta Malá Židovská tradice v terezínském ghettu Kateřina Čermáková – Jaroslav Pilný Specifika terezínského zdravotnictví a ošetřovatelství Ivan Rous Cikánské tábory na území dnešního Liberce v letech 1939–1943 IV. Projevy solidarity s evropskými Židy Jitka Mlsová Chmelíková Emigrace Židů z Československa a protektorátu do Belgie ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století Zbyněk Tarant Když skutečnost překoná nejhorší fámy. Raná reflexe holokaustu očima židovského tisku v jišuvu v roce 1942

V. Dozvuky holokaustu Tomáš Jelínek Odškodnění přes železnou oponu. Platby Claims Conference do Československa 1956–1964 Jan Kuklík K problematice restituce židovského majetku v ČR v letech 1989–2012 Tomáš Jelínek Navracení arizovaných nemovitostí. Na příkladu Prahy Kateřina Čermáková – Jaroslav Pilný Ošetřovatelská péče o pacienty s prožitkem holokaustu VI. Odborné a umělecké reflexe holokaustu Zuzana Skořepová Prožitek, reflexe a obraz holokaustu. Několik postřehů k zaměření exilových a holokaustových studií Štěpán Výborný Vliv holokaustu na demokratické právní myšlení Jiří Holý Umění versus morálka. Jak hodnotit provokující obrazy šoa? VII. Stíny minulosti. Přemítání o současném antisemitismu Věra Tydlitátová Téma holokaustu v českém internetovém antisemitismu Tomáš Radil Antisemitismus Nové levice v Evropě VIII. Závěrem Blanka Soukupová Spolek českých akademiků-židů, „Kapper“ a SAŽ v zápasech proti antisemitismu

Syna vrchního zemského rabína zadržela policie Dne 13. ledna byl zadržen v pražském klubu Batalion krátce po osmé hodině ranní Daniel Sidon, druhorozený syn vrchního zemského rabína. Městští strážníci ho dopadli ve chvíli, kdy měl hostům klubu nabízet ke koupi drogy. Údajně marihuanu a látku podobnou hašiši. Informaci přinesl internetový server Tíseň.TV, který Sidona natočil v policejním antonu. Dle bulvárních médií se měl Sidon pokusit několikrát o útěk. Případ byl předán Policii ČR.

O osudu ŽO Ústí na Purim ŽO Ústí přijde o své sídlo v soudní dražbě. Dle prezidia FŽO může obec zaniknout, transformovat se nebo pokračovat v činnosti za nových podmínek. Představenstvo ŽO Ústí při jednání se zástupci FŹO vyjádřilo zájem pokračovat dále v činnosti. Konečné rozhodnutí padne na purimovém shromáždění členů.

Strana 8

5775-34

ŽIVOT KOLEM OBCÍ

Teplický cimes 2014 Loňské dny židovské kultury, které již tradičně pořádá spolek Ulpan, byly poučné i zábavné, a hlavně opět úspěšné. Záštitu nad nimi převzalo velvyslanectví Izraele a vedle Ulpanu se na jejich organizaci podílela i regionální knihovna a také Gymnázium Teplice. Hned první akce Teplického cimesu měla výrazný přeshraniční rozměr, když do Teplic dorazila docela slavná dánská klezmerová skupina Klezmofobia, která tento rok koncertovala kromě Evropy i v USA, Mexiku a Japonsku. Jazz club byl zcela naplněn – Tepličané hudbě rozumějí. Druhý koncert pro dětské publikum se odehrál v tělocvičně Gymnázia Teplice. Doslova nacpaný byl sál regionální knihovny při přednášce brněnského rabína Štěpána Menaše Klimenta. Zřejmě hodně lidí chtělo vědět, co to přesně je to „košer“ jídlo. A dozvěděli se to příjemnou formou v milé atmosféře. Však také dlouho s rabínem diskutovali a upřesňovali si své znalosti o židovských tradicích. Přednáška Kateřiny Čapkové z Ústavu soudobých dějin Akademie věd ČR, která proběhla v aule gymnázia, byla koncipována jinak – vědečtěji. Řeč byla o postavení Židů mezi Čechy a Němci, o vývoji jejich vztahů, nacionalismu, sionismu a antisemitismu. I tentokrát se našlo dost diskutujících, kteří chtěli přispět svým názorem. Další přednáška, tentokrát opět v knihovně v Lipové ulici, byla věnována historii několika teplických židovských rodin, které se významně zapsaly do vývoje sklářství v našem okrese. Paní Pavlína Boušková z Regionálního muzea Teplice seznámila početné auditorium s životem rodin Fischmannů, Rindskopfů a dalších továrníků. Bylo to zajímavé i proto, že jejich osudy zahrnovaly vzestupy i pády.

Klezmofobia pro děti (archiv Ulpan) Přednáška byla navíc doplněna zajímavými historickými fotografiemi (Práce Bouškové viz ŽL33). Představení pražského Franz Kafkabaretu v Zahradním domě, inspirované Kafkovým dílem a životem, přesně naplnilo to, co se uvádělo na plakátech. Bylo totiž opravdu rozverné a veselé. Účinkující dokázali diváky doslova vtáhnout do děje, když mnozí byli do scének a skečů zapojeni jako přímí aktéři. Koncert komorního kvarteta v Seumeho kapli byl zaměřen na skladby českého skladatele židovského původu Karla Reinera.

Součástí cimesu bylo i promítnutí filmu Člověk bez osudu v kině Květen. Film byl neobvykle pojatým vyprávěním židovského chlapce o životě ve válečném a poválečném Maďarsku. Jak je vidět, tak nabídka připravená spolkem Ulpan Teplice byla opravdu široká a každý mohl najít „svůj šálek čaje“. A to jsem ještě neprozradil vše. Například to, že na skoro všech akcích mohli účastníci zdarma ochutnat židovské speciality. Mně nejvíc chutnal cimes. Zdeněk Bergman ředitel Gymnázia Teplice

Co domluvil Herman v Izraeli Ve dnech 24. až 26. listopadu se v Jeruzalémě uskutečnilo další kolo česko-izraelských mezivládních konzultací. ŽL se zajímaly o výsledky jednání v oblasti kultury. Podle mluvčí Heleny Markusové z ministerstva kultury se ministr Daniel Herman věnoval se svým izraelským partnerem přípravě mezivládní dohody o filmové koprodukci. Připomínka obětí nacismu V Izraeli byla podepsána deklarace, jejímž obsahem je péče o památku obětí nacistického útlaku, a to zejména formou vzdělávání, výzkumu a připomínání. Jejím naplňováním

jsou pověřeny instituce, které se těmto tématům věnují. Na izraelské straně je to Jad vašem a na české straně Památník Terezín a Památník Lidice. Z důvodu rozdílného výkonu zřizovatelských funkcí jsou zastřešujícími ministerstvy izraelské ministerstvo školství a české ministerstvo kultury. Herman se v Izraeli přimlouval i za podporu projektu památníku holokaustu jako centra moderní historie v Praze – Památníku ticha Bubny. Mistr by uvítal spolupráci v oblasti vzdělávání s renomovanými mezinárodními institucemi, jako je Jad vašem.

Vzpomínka na Havla Knihovna Václava Havla spolupracuje s izraelským velvyslanectvím v Praze na přípravě dubnové konference, která by měla připomenout návštěvu prezidenta Václava Havla v Izraeli v roce 1990. Bude to jedna z dalších akcí k 25. výročí obnovení česko-izraelských diplomatických vztahů. Ke klíčovým akcím kulturní spolupráce by nadále měly patřit „Dny Prahy v Jeruzalémě“ a „Dny Jeruzaléma v Praze“. TJ

Strana 9

5775-34

ŽIVOT KOLEM OBCÍ

Dny pro Izrael v Hradci Králové V rámci 18. ročníku oslav spolupráce ČR a Izraele uspořádalo dne 6. října 2014 Centrum KC SION Hradec Králové slavnostní setkání nazvané DNY PRO IZRAEL. Galavečera se zúčastnilo asi 300 návštěvníků z Hradce Králové, významní hosté z Izraele, delegace Senátu a Poslanecké sněmovny ČR vedené místopředsedou České vlády p. P. Bělobrádkem a místopředsedou Senátu p. P. Sobotkou a velvyslanec Státu Izrael v ČR a jeho zástupce. Slavnostní galavečer s dvouhodinovým programem představil významné zástupce českého a izraelského parlamentu a další představitele uměleckého a společenského života Izraele a ČR. Galavečer se uskutečnil v reprezentativním Kongresovém centru Aldis v Hradci Králové. Je potěšitelné, že nad projektem DNY PRO IZRAEL 2014 převzala záštitu řada nejvyšších ústavních činitelů České republiky. Jsou mezi nimi předseda i místopředseda Senátu Parlamentu, místopředseda vlády, ministr kultury, předseda Poslanecké sněmovny a ovšem i velvyslanec Státu Izrael Gary Koren. Vysocí představitelé obou států akcentovali nadstandardní vztahy a vzájemné přátelství mezi Státem Izrael a Českou republikou. Účastníky delegace Státu Izrael byli mj.: Eliezer Stern, poslanec izraelského parlamentu a předseda skupiny meziparlamentního přátelství ČR–Izrael, Avraham Harshalom, narozený v Polsku, pamětník holokaustu a bývalý vojenský letec cvičený v ČR, dnes 86letý Hugo Marom, brněnský rodák, jedno z dětí zachráněných sirem Wintonem, bývalý vojenský letec vycvičený v ČR a nyní stavitel letišť po celém světě, J. E. Gary Koren, velvyslanec Státu Izrael v ČR, a jeho zástupce Eran Yuvan. Program slavnostního večera zahrnoval: Vystoupení místopředsedy české vlády, místopředsedy Senátu ČR, velvyslance Státu Izrael v ČR Talk show Denise Doksanského, ředitele Centra SION, s významnými osobnostmi izraelského parlamentu-Knessetu a dalšími představiteli Izraele koncert světově proslulého izraelského uměleckého hudebního tělesa Shai Maestro Trio koncert – izraelské melodie v doprovodu významných umělců (zpěv, violoncello, housle, klavír)

Hugo Marom dostává narozeninový dort (archiv Sion) O dětech, jejichž hvězda zhasla – video na téma holokaust V rámci programu slavnostního galavečera dále promluvili: Eliezer Stern, Hugo Marom a Avraham Harshalom, který utekl z koncentračního tábora a jako izraelský občan bojoval v izraelské armádě Zdařilý galavečer byl zakončen ochutnávkou izraelských vín. Týdenní program 18. ročníku DNY PRO IZRAEL v Hradci Králové zahrnuje také: Vzpomínkové čtení jmen obětí holokaustu z HK Klezmerové odpoledne Výstavu Sofiina volba po česku Dny pro Izrael v Bio Central Večer izraelského vína s degustací a povídáním o víně doprovázený znalcem PhDr. R. Boehnischem Je potěšitelné, jakou pozornost věnuje KC SION v HK již 18 let trvající spolupráci v kulturní a společenské oblasti. KC SION nepochybně vyjadřuje svou aktivitou a budováním spolupráce mezi ČR a Izraelem svou sympatii vůči Státu Izrael. KC Sion představuje aktivní křesťanské

centrum v HK, které provozuje základní školu, školku a již 18. rok pečuje o náplň spolupráce s Izraelem v kulturní oblasti, KC Sion každoročně pořádá významné slavnosti zvané DNY IZRAELE s účastí významných osobností a představitelů kulturního života obou států, ve spolupráci se Spolkem akademiků Židů (SAŽ) SION připravuje založení Centra dokumentačního střediska holokaustu pro spolupráci se středními školami zejména v Praze podle projektu iniciátora L. Végha Aktivity KC SION jsou nepochybně v souladu i s myšlenkami minulého papeže Jana Pavla, který jako první papež navštívil Stát Izrael, aby demonstroval blízké historické kořeny židovství a křesťanství. Význam hradeckých slavností „DNY PRO IZRAEL“ naplňuje rámec kulturní spolupráce mezi Státem Izrael a ČR, neboť vyjadřuje myšlenku přátelství a spolupráce mezi národy i východisko ze současného světového ideologického zmatku. Ludevít Végh

Strana 10

5775-34

ŽIVOT KOLEM OBCÍ

Kniha A kde byl Bůh? otevřela i téma ochrany vzpomínek přeživších V květnu loňského roku byla v Židovském muzeu v Praze uvedena kniha Jana Jelínka A kde byl Bůh?, kterou vydalo nakladatelství Barrister & Principal Brno. Jelínkův projekt podpořil v prosinci 2013 částkou 100 tisíc korun i Česko-německý fond budoucnosti. Kmotrem knihy se stal Vladimír Železný. Jan Jelínek, který je dlouholetým spolupracovníkem rozhlasového vysílání Židovské obce v Praze Šalom alejchem, se spolupodílel v letech 1996 a 1997 na natočení asi padesáti rozhovorů s přeživšími pro nadaci Survivors of the Shoah Visual History Foundation. K tématu se po letech vrátil, přepsal třicet sedm z těchto svědectví do podoby knihy, k níž připojil svou úvodní kapitolu a obrazové přílohy, které archivu poskytli pamětníci. Kniha získala potřebná licenční práva od nadace USC Shoah Foundation. Na knižní pulty se tak dostal další zajímavý text, jenž pracuje se vzpomínkami na holokaust. „Nevěděl jsem, že ještě žijete“ Knížka však přinesla nemilé překvapení dvěma členkám pražské židovské obce, které ani netušily, že se jejich příběhy a rodinné fotografie mají objevit v nějaké publikaci. Jelínek si totiž nelámal hlavu s tím, že by žijící pamětníky či pozůstalé rodiny kontaktoval. Dle licenční smlouvy s americkou nadací se tím nemusel trápit, ale

jako autor, který se pokouší popularizovat problematiku holokaustu, na to z mnoha důvodů rezignovat neměl. Mohl si například ušetřit chybu, která je přímo na obálce knížky. Ta pohledná dívčí tvář totiž nepatří žádné ze zpovídaných pamětnic. To, že měl přeživší kontaktovat, dnes připouští i Jelínek. „Ano, udělal jsem chybu, že jsem si neověřil, že zmíněné dámy žijí a že jsem je měl oslovit. Mohu na svou omluvu uvést pouze to, že jsem už starý pán (75 let) a že udělat v mém věku chybu je lidské. Oběma jsem se omluvil,“ napsal Jelínek ŽL. Omluvil se několikrát, i když napoprvé s velmi svérázným vysvětlením: „Nevěděl jsem, že ještě žijete.“ Vzniklá situace mrzí i ředitele nakladatelství Barrister & Principal Ivo Lukáše, ale v této chvíli věci již nelze napravit. Obavy o zneužití „osobních údajů“ Tato kauza však otevírá mnohem obecnější téma ochrany vzpomínek a dokumentů, které přeživší poskytli v uplynulých deseti-

letích různým projektům. Týká se to nejen Survivors of the Shoah Visual History Foundation apod., ale i různých odškodňovacích programů. V posledních letech v Evropě sílí protižidovské projevy a někteří přeživší se mohou opět obávat o své nejbližší a zneužití údajů o svém původu. Je možné svá dřívější rozhodnutí změnit? Anita Pace z USC Shoah Foundation sdělila ŽL, že tuto otázku v kontextu narůstajícího antisemitismu ve světě velmi citlivě vnímají. „Všichni pamětníci, kteří nám poskytli rozhovor, uvedli, zda chtějí, aby jejich vzpomínky byly veřejné či pro veřejnost nepřístupné. Pokud chtějí své dřívější rozhodnutí změnit, tak nás musejí kontaktovat. Jejich příbuzní v této věci žádná práva nemají,“ uvedla Pace. V USC Shoah Foundation se setkali s podobným případem při přípravě výstavy, jejíž autor respektoval přání jedné pamětnice, že její vzpomínky nemají být použity. Někteří autoři tento problém řeší tím, že neuvádějí plná jména přeživších. TJ

Nová putování výstavy „Židé v boji a odboji“ Sdružení židovských odbojářů a vojáků získalo na projekt výstavy Židé v boji a odboji v roce 2014 granty z Nadačního fondu obětem holocaustu (10 000 Kč) a Ministerstva školství (40 000 Kč). S pomocí vlastních prostředků tak bylo celkem shromážděno 55 tisíc Kč, z nichž byly kryty náklady na výrobu jedné nové české verze výstavy s menšími a lehčími panely (A3), které jsou potřeba především ve školách. Byl rovněž pořízen mobilní mikrofon pro pořádané besedy a dále byly hrazeny náklady na dopravu přednášejících a další provozní výdaje. Ukrajina, Bělorusko a základní školy V roce 2014 byla výstava na Ukrajině, odkud měla putovat do běloruského Minsku. Bohužel se nacházela zrovna v Charkově, když započaly nepokoje na Ukrajině. Díky

značnému úsilí našich přátel a především pana Ing. Žoura se nakonec podařilo dostat panely z Charkova do Kyjeva a odtud do Minsku během druhé poloviny roku. V Bělorusku tedy bude výstava oproti původnímu plánu až během roku 2015. Ve spolupráci s českým velvyslanectvím bude expozice umístěna v místním muzeu holokaustu. Výstava byla i součástí doprovodného programu konference o Slovenském národním povstání, která se v květnu konala v pražském Domě národnostních menšin. Během října byl projekt představen na dvou mělnických školách, a to na ZŠ Jindřicha Matějky, kde s žáky besedoval předseda sdružení Ing. Poskočil., a na ZŠ Jaroslava Seiferta, kde s žáky besedoval pan Welemín. U této příležitosti byl pro-

mítán i dokument Olgy Sommerové „Sedm světel“. V listopadu se výstava dostala i do Lauderových škol. A kam má namířeno dál? Výstava poputuje v letošním roce na ZŠ Bezručova v Říčanech u Prahy. Jedno cizojazyčné paré již bylo odesláno do Brém, kde v březnu proběhne výstava pod záštitou místního starosty a českého velvyslance. Naším partnerem v Německu je spolek Porta Bohemica. Zahájení se má zúčastnit plk. Pavel Vranský, místopředseda celorepublikové organizace ČSBS. Dále probíhají jednání o zapůjčení výstavy do Židovského muzea v kanadském Calgery a do Institutu židovských obětí holokaustu ve Washingtonu. Hana Krchovová, vedoucí projektu

Strana 11

5775-34

UDÁLOSTI

Kantorovo hradní fórum o holokaustu. Více než rozpaky S iniciativou, aby se v Česku den osvobození Osvětimi stal dnem obětí holokaustu a boje proti rasismu, antisemitismu a xenofobii, přišli bývalí osvětimští vězni v roce 2000 na výročním setkání na Pražském hradě, které vedl loni zesnulý Oldřich Stránský. V roce 2005 vyhlásila 27. leden Mezinárodním dnem památky obětí holocaustu i OSN. V toto výročí se na řadě míst po celém světě konají pietní akce za oběti holokaustu a hovoří se o smyslu této připomínky v kontextu aktuálních událostí. Židovské obce v ČR organizovaly již od roku 2003 setkání přeživších v Senátu. Evropský židovský kongres na scéně Když loni na jaře přišel Evropský židovský kongres (EŽK) s myšlenkou uspořádat v Praze a Terezíně ve dnech 26. a 27. ledna 2015 mezinárodní setkání, které by se věnovalo problematice zločinů z nenávisti a narůstajících protižidovských vystoupení v Evropě, bylo to legitimní téma. EŽK je zájmová organizace různých židovských organizací v Evropě a vede ji ruský podnikatel Moše Kantor. Svého člověka ve vedení má i česká komunita, kterou zastupuje tajemník FŽO Tomáš Kraus ve funkci viceprezidenta EŽK. Mezinárodní fórum Let my people live, jehož součástí byly i pietní akce za oběti holokaustu, získalo dne 19. června záštitu prezidenta Miloše Zemana. V zápisu z jednání prezidia FŽO o den později (tj. 20. června) se můžeme dočíst, že tajemník Kraus informoval, že „EŽK zvažuje uspořádat vzpomínkové akce k 70. výročí osvobození Osvětimi 27. ledna 2015 nikoliv tradičně v Bruselu, ale v Praze a v Terezíně“. Těžko ale uvěřit tomu, že by prezidentská záštita byla udělena jen „zvažované“ akci. V průběhu letních prázdnin, kdy se FŽO věnovala protestům proti Gibsonovi na MFF v Karlových Varech a řešení skandálu kolem vrchního zemského rabína Sidona, se formát pražského fóra EŽK dotvářel. Česká republika se stala partnerem akce, alespoň to takto bylo dle informací ŽL formulováno ve zvacích dopisech, které v září rozeslali prezident Zeman a představitelé parlamentu svým partnerům. Zvláště na MZV začala v té době narůstat nervozita, protože byla rozehrána příprava velké mezinárodní akce, ale vlastně nebyla jasná zodpovědnost za celou řadu organizačních otázek. Navíc v té době již začala připomínku v Osvětimi aktivně připravovat i polská strana,

a to ve spolupráci se Světovým židovským kongresem. Vše eskalovalo den po útocích na Zemana na Albertově u příležitosti státního svátku 17. listopadu, kdy prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček médiím řekl, že prezident do Prahy pozval všechny představitele vítězných mocností včetně Putina. Vlna mediální protizemanovské hysterie kvůli Putinovi ještě vzrostla, i když tentokrát s tím prezident neměl mnoho společného. Podle informací ŽL bylo pozvání prezidentů plánem EŽK. My nic, my muzikanti FŽO se mediálního zájmu kolem Putina zalekla a vydala 18. listopadu prohlášení, že „k mnoha dotazům, které zazněly v souvislosti s dnešní zprávou o tom, že prezident Zeman pozval k účasti na připomínce 70. výročí osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau představitele vítězných mocností, uvádíme, že pořadatelem je EŽK“. Situace se začala hrotit i v rámci FŽO. Dne 3. prosince se mimořádně jednání prezidia FŽO účastnil i ředitel Židovského muzea Leo Pavlát, který se již předtím v médiích vyslovil proti účasti Putina v Praze. Podle jeho názoru neměla být FŽO s akcí EŽK nijak spojována. Celé věci se věnovala i ve velmi bouřlivé debatě rada FŽO dne 17. prosince. Poměrem hlasů 30:8 bylo přijato usnesení: Vzhledem k současné politické situaci považuje FŽO za nevhodnou návštěvu prezidenta Putina na vzpomínkových akcích u příležitosti Dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti v Praze a v Terezíně. FŽO tak vyslovila něco, co si nedovolili říci ani v Polsku. I když tam očividně kvůli současné krizi na Ukrajině nechtěli dát Putinovi příležitost se prezentovat, tak nikdo neprohlásil, že by do Osvětimi přijet neměl. FŽO za své vyjádření sklidila kritiku části domácí veřejnosti, pro niž to bylo výrazem nerespektování výsledků druhé světové války. Novinář Jan Schneider z České pozice ve svém článku Zbytečný aktivismus FŽO napsal, že „FŽO se rozhodla manifestovat své politické vidění světa, aniž by využila šance, jak dostat na jedno místo co nejvíc vrcholných představitelů různých států, zejména USA, Ruska, Německa, Polska a Ukrajiny, aby měli možnost se při modlitbách za oběti vzpamatovat a uvědomit si, že zvyšováním mezinárodního napětí si hrají s ohněmů“.

Tahanice o památku holokaustu Opět se potvrdilo, že FŽO nemá představitele, kteří by dokázali formulovat a prosazovat jakoukoli vlastní politiku, jež by byla ku prospěchu místní komunity. Spíše se vždy snaží plnit přání někoho jiného. Politické amatérství, neschopnost dostát svým závazkům a neochota se domluvit alespoň mezi sebou poškodily opět o něco více její reputaci. Státní úředníci a politici, kteří bez postranních úmyslů chtěli vyjít vstříc plánu EŽK na mezinárodní pietu ke dni holokaustu, až na drobné výjimky nechápou svět židovských organizací. Bez podpory místní komunity by EŽK těžko v Praze něco dojednal. FŽO se svým prohlášením proti Putinovi nevyvinila z toho, že se autoritativně nezapojila do příprav fóra a pietních akcí. Roli VIP hostů si však představitelé FŽO jistě užili. Letošní připomínka 27. ledna v Praze a Osvětimi ukázala, jakým politickým tlakům může být památka oběti holokaustu do budoucna vystavena. Dnes jsou mezi námi ještě přeživší, kteří dokážou v očích veřejnosti dát takovým akcím alespoň nějakou důvěryhodnost, ale co se bude dít v příštích desetiletích? Když ruský oligarcha vylepšuje svět Útoky v Paříži přidaly sice fóru na aktuálnosti, ale před obsahovou prázdnotou je zachránit nemohly. V pondělí 26. ledna padla opona a prezident EŽK Moše Kantor předstoupil na Pražském hradě před novináře. Kantor je vcelku milý člověk, ale jako úspěšný ruský podnikatel má svou osobitou představu o ochraně evropských Židů. České novináře si získal jeho výrok, že Putin je největším ochráncem Židů v Rusku. Kantor si myslí, že Evropa potřebuje obdobu amerického ministerstva vnitřní bezpečnosti. Vyzval novináře, aby si prostudovali dvacetibodový plán na zlepšení bezpečnosti v Evropě, který měl být předložen na fóru. Do dnešního dne nikdo žádný nepředložil. Do Prahy přijala řada zajímavých osobností, ale smysl setkání nemohly nahradit. Když na prvním kulatém stole osobností nastoupil Abraham Foxman z ADL, filozof Bernard-Henry Lévy, historik Timothy Snyder a oproti avizovanému programu i ředitel Ruských drah Vladimír Jakunin, bylo zřejmé, že EŽK hraje s reputací připomínky holokaustu ruskou ruletu. Tomáš Jelínek

Strana 12

5775-34

UDÁLOSTI

Mrazivý vítr a chladná pieta Ceremoniál k sedmdesátiletému výročí osvobození Osvětimi očima řadového návštěvníka Dostal jsem od svého kolegy nabídku zúčastnit se osobně jako prostý divák pietního ceremoniálu u příležitosti sedmdesátého výročí osvobození Osvětimi, dnes známého jako Mezinárodní den památky obětí holokaustu. Jelikož se tématu paměti holokaustu věnuji jakožto antropolog dlouhodobě, nabídku jsem rád přijal. Není bez zajímavosti, že 27. leden byl jako významný den ustaven Valným shromážděním OSN teprve v roce 2005. Jako takový má zatím velmi krátkou tradici a je na místě připomenout, že jej od počátku provázely diskuse o tom, komu je vlastně takovýto pietní den určen? Vždyť Izraelci a sionisticky smýšlející Židé mají již zavedenou pietu na Jom ha-šo’a. Nesionističtí a ortodoxní Židé se k pietě za oběti šo’a obracejí na desátý Tevet, kdy v kvóru recitují Kadiš a zapalují jorcajtové svíce za neznámé oběti nacismu, a jednotlivé národy západního světa mají zpravidla své vlastní pietní dny na připomínku porážky nacismu a konce druhé světové války či různé vlastní národní akce typu amerických Dnů vzpomínek nebo české terezínské tryzny. S ohledem na toto nejasné zacílení a na relativně kratičkou historii 27. ledna jakožto univerzálního, politicky neutrálního pietního dne bylo až překvapivé, jaké pozornosti ze strany médií a politiků se tomu výročí dostalo. Svou úlohu v tom nepochybně sehrál fakt, že jde o sedmdesáté výročí a že se bohužel jedná o jedno z posledních významných výročí, kterým nás ještě mohou se svými svědectvími provázet sami přeživší. Bezpečnost nade vše a trpěná veřejnost Organizátoři piety umožnili širší veřejnosti do přísně zabezpečeného areálu přístup, ovšem celkové dojmy z organizace akce jsou z pohledu běžného návštěvníka spíše rozpačité. S ohledem na přítomnost velkého množství státníků a významných osobností byl zvolen velmi vysoký stupeň zabezpečení, kterému však bylo bohužel podřízeno úplně vše. Veřejnost, která neměla pozvánku do hlavního stanu, byla po bezpečnostních kontrolách autobusy přivezena do vymezeného prostoru v jižní části areálu – poněkud příznačně do prostoru kolem bývalého karanténního bloku. Zatímco se ústřední část piety odehrávala v prostoru hlavní brány

tábora Auschwitz II. – oné známé cihlové budovy s průjezdem pro železniční vlečku – veřejnost byla v podstatě vykázána na úplně opačnou stranu celého areálu, odkud pak měla celou událost sledovat na velkoplošné obrazovce. Stanoviště bylo umístěno tak nešťastně, že lidé vlastně ani neměli šanci zahlédnout onen stan na vlastní oči, neboť jim ve výhledu bránily ostatní baráky. Velkoplošná obrazovka byla navíc nasměrována tak, že lidé, kteří chtěli ceremoniál sledovat, se k němu vlastně museli postavit zády. Z důvodů přísných bezpečnostních opatření byla veřejnost důrazně vyzývána, aby na místo dorazila minimálně hodinu a půl před začátkem vlastní akce. Avšak v deseticentimetrové závěji a mrazivém větru, tolik známém z vyprávění pamětníků, vede dlouhé čekání k tomu, že mysl návštěvníků začne zapomínat na charakter události a namísto toho se zaobírá myšlenkami na to, jak se zahřát. Někteří se tak tísnili u několika připravených plynových radiátorů, zatímco jiní se s mrazem a nudou rozhodli bojovat po svém. Skupinka německých teenagerů, která se v prostoru začala koulovat a stavět sněhuláky, pochopitelně způsobila nepříjemný incident a protesty přítomných Poláků. Vinu za podobné úsměvné incidenty však nesou do určité míry nejen oni nevychovaní mladíci a jejich učitelé, ale částečně i sami organizátoři, kteří v bezpečnostní rozvaze poněkud podcenili úlohu mrazu a dlouhého čekání. Obecně se nelze zbavit dojmu, že veřejnost byla na ceremoniálu spíše trpěna. Návštěvníkům například nebyla dána jakákoliv možnost zúčastnit se aktivně samotné piety. Mohli pouze pasivně sledovat, čímž celá pieta z jejich pohledu dostala velice chladný charakter. Pokud by chtěli zatleskat řečníkům, nikdo by je stejně neslyšel. Pokud by chtěli národními vlajkami či svícemi vyjádřit svoji podporu, mohli se maximálně postavit do závěje a pořídit si selfie. A ačkoliv bylo dění z areálu přenášeno na velkoplošné obrazovky uvnitř hlavního stanu i na stanovišti pro veřejnost, kamery ani jednou nenabídly účastníkům v hlavním stanu pohled na přítomné návštěvníky, z nichž někteří cestovali přes celou Evropu, aby mohli ceremoniál podpořit.

Samotná událost probíhala ve velkém stanu, který byl pro potřeby ceremoniálu vybudován tak, že pohltil celou Bránu smrti s vjezdem pro železniční vlečku a ještě k tomu poskytl místa pro přibližně čtyři stovky pozvaných hostů. Na ceremoniálu vystoupili především přeživší a vůdčí osobnosti paměťových institucí z Polska i ze zahraničí. Většinu publika uvnitř obřího stanu tvořili přeživší holokaust, kterých podle médií měly na místě být až tři stovky. Organizátorům patří dík za to, že se snažili omezit politické projevy a spíše dali velký prostor pamětníkům. Je jen možná trochu škoda, že proslovy byly poněkud obecné, a žádný tak návštěvníkovi neutkvěl v paměti. Navíc, zatímco účastníci v hlavním stanu měli k dispozici simultánní tlumočení, organizátoři nenalezli způsob, jak zprostředkovat tlumočení přítomné veřejnosti. Češi a Rusové si procvičili polštinu, ovšem mezi přihlížejícími byly také výpravy z Německa a dokonce i ze vzdáleného Španělska, které do Osvětimi přijely speciálně na tento pietní akt. Za výrazný krok správným směrem lze na druhé straně považovat začlenění židovských modliteb Kadiš a El Male Rachamim přímo do hlavního ceremoniálu, takže se Židé pak nemuseli modlit samostatně stranou, jako tomu často bývalo třeba na terezínské tryzně. Jedním z vrcholů byla premiéra krátkého dokumentárního filmu o Osvětimi z dílny Stevena Spielberga, který opět prokázal, že svému tématu a řemeslu opravdu rozumí. Slova ve větru Na pietě však bohužel došlo i k některým problematickým výrokům, u nichž je třeba se kriticky pozastavit. Pomiňme tendence ke stavění rovnítka mezi nacistický a stalinistický režim, které jsou předmětem kritiky a polemik již dlouhá léta, neboť zejména západní autoři (např. Clemens Heni) je považují za projev relativizace holokaustu. Nejkřiklavějším byl jiný výrok, pocházející bohužel z úst jednoho z přeživších, který hovořil o tom, že nacisté zavraždili 11 milionů lidí. Číslo 11 milionů, vzniklé jako součet 6 milionů Židů a údajných 5 milionů nežidovských obětí, je naprosto mylné, neboť odhady celkových počtů civilních obětí nacismu začínají někde na 18 milionech. Ke shrnutí

Strana 13

5775-34

UDÁLOSTI všech civilních obětí nacismu (Poláci, Rusové, komunisté, katolíci, homosexuálové...) je toto číslo tedy příliš malé a pro shrnutí obětí mezi těmi skupinami, které byly vedle Židů rovněž vyvražďovány systematicky v koncentračních a vyhlazovacích táborech (Romové), je zase příliš velké, neboť počty nežidovských obětí vyhlazovacích táborů se pohybují v řádech statisíců. Na kontroverzi kolem čísla 11 milionů upozornil poprvé Jehuda Bauer, který je považuje za produkt výstřednosti Simona Wiesenthala. Tento poněkud rozporuplný „lovec nacistů“ je prý měl použít spíše jako symbolické vyjádření, nikoliv jako odhad skutečného počtu. Jeho záměrem měla být snaha o nalezení univerzálního symbolu, ovšem důsledek této snahy (navíc patrně vzniklý rovnicí 6 milionů minus 1 milion) je více než nešťastný. Historikové od té doby musejí trpělivě vysvětlovat, že jde o omyl, který nechtěně dává do rukou argumenty popíračům holokaustu. Ostatně, nad tímto

číslem se ve druhém svazku svých pamětí pozastavuje i Elie Wiesel a v dobovém americkém tisku nalezneme reakce nejslavnější kritičky popírání holokaustu, Debory Lipstadtové, která varuje před tím, že odkazováním na 11 milionů se vlastně, byť nechtěně a v dobré víře, dopouštíme snižování závažnosti nacistické agrese. Naposledy se k této kauze vrátil před několika lety Tom Segev, jehož biografie Simona Wiesenthala vyšla nedávno v češtině a zájemci o toto téma ji tak lze, navzdory „postsionistickému“ zaměření autora, vřele doporučit. Naštěstí se jednalo o v podstatě malý, drobný výrok, kterého si většina přítomných možná ani nepovšimla či jej velkoryse přešla. Poučením do budoucna však je, že každý, kdo se chystá veřejně promluvit na podobně důležitém pietním ceremoniálu, by se neměl ostýchat a konzultovat svůj projev s historikem. Památník a muzeum v Osvětimi disponuje řadou kvalitních odborníků, bezesporu ochotných kdykoliv pomoci.

Co je PEGIDA? PEGIDA je hnutí, které vzniklo v Drážďanech a postupně se vytvořily odnože v jiných městech Německa. Organizátoři v Drážďanech vyzvali obyvatele k pondělním demonstracím občanů proti islamizaci západního světa. Proč právě v pondělí? To podle vzoru pondělních demonstrací v Lipsku v tehdejší NDR proti vládě SED. PEGIDA je zkratkové slovo a znamená „Vlastenečtí Evropané proti islamizaci západního světa“, v německém originále Patriotische Europäer Gegen die Islamisierung des Abendlandes. Ve skutečnosti nejde tolik o boj proti islamizaci, jako spíše o odpor proti žadatelům o azyl, kteří vzhledem k válečné situaci v Sýrii přicházejí nyní hlavně ze Středního východu. Organizátoři je označují za ekonomické emigranty, kteří v Německu nehledají politický azyl, ale zneužívají německé sociální zákonodárství. Proto požadují, aby vláda změnila imigrační zákony, vzorem by mělo být australské a kanadské zákonodárství. První demonstrace Pegidy se konala 20. října 2014 a zúčastnilo se jí podle odhadu policie 350 lidí. Počet demonstrantů s dalšími pondělky narůstal, a to až na 25 tisíc. To jistě nejsou jen pravicoví extremisti, neonacisti, i když se v médiích objevily zprávy, které by to potvrzovaly. Zakladatel hnutí Lutz Bachmann pózoval na internetu

jako Hitler a na své stránce na Facebooku pomlouval bez rozdílu všechny imigranty. Tyto důkazy ho přinutily, aby se svých funkcí v Pegidě vzdal, přesto chtěl ve vedení zůstat, snad jako „šedá eminence“. V současné době prochází Pegidakrizí, hnutí se rozpadlo na dvě skupiny, a to na stávající Pegidu a na skupinu kolem učitelky Kathrin Oertel, která prohlásila, že chce založit nové Hnutí pro přímou demokracii v Evropě. Byla to ona, která byla ochotna hovořit s médii, zatímco vládní činitelé nechtěli mluvit s Pegidou, což je určitě chybou. Téměř všech demonstrancí se zúčastnila např. žena, která mává vlajkou, na které je křesťanský symbol ryba a židovský symbol Davidova hvězda. Na otázku novinářů, proč takovou vlajku má, odpověděla: „Západní svět je křesťansko-židovský a ne muslimský.“ To ovšem vypovídá málo o jiných účastnících demonstrací, mezi kterými je jistě i hodně antisemitů. Je téměř jisté, že místo nynější Pegidy tu budou dvě hnutí, a je třeba, aby s nimi vládní orgány vedly dialog, jinak si příznivci těchto hnutí v příštích volbách budou volit eurokritickou Alternativu pro Německo a někteří také neonacistickou NPD, která již dříve byla v zemském parlamentu Saska zastoupena. Denny Stecher

Nejsilnější moment celé akce tak vlastně přišel až po soumraku, když veškeré projevy a proslovy skončily. Delegace a přeživší se v tento moment vydali od Brány smrti podél kolejiště po rampě směrem k památníku umístěnému mezi ruinami plynových komor, aby tam zapálili pietní svíci. Přítomné veřejnosti se v tu chvíli naskytl pohled na řadu stínů tiše kráčejících za kvílení větru po rampě proti ostrému světlu reflektorů a mizejících za stěnami baráků... pohled, který tak důvěrně musejí znát všichni ti, kdož osvětimské peklo přežili. Na rozdíl od všech těch zástupů, které se již nikdy nevrátily, tento měl šťastné rozuzlení. Onen zástup postav se totiž po zapálení svící vracel zpět, opačným směrem. Všichni se mohli vrátit zpět s vědomím, že je čeká bezpečí domova, teplá postel a horký čaj. Malý, nepatrný a dost možná nezamýšlený symbol, kvůli kterému stálo za to přijet na toto místo a postavit se mrazivému větru. Zbyněk Tarant

Rada bezpečnosti OSN odmítla palestinskou rezoluci Návrh rezoluce, kterou podalo Jordánsko a která požadovala stažení izraelských vojsk ze západního břehu Jordánu do roku 2017, Rada bezpečnosti OSN v úterý 30. prosince neschválila. K přijetí rezoluce bylo zapotřebí 9 hlasů, pro hlasovalo 8 zemí: Rusko, Čína, Francie (3 z 5 stálých členů), Lucembursko, Argentina, Chile, Jordánsko a Čad, proti hlasovaly USA a Austrálie, zdržely se Velká Británie, Nigérie, Jižní Korea, Rwanda a Litva. Rozhodujícím pro nepřijetí rezoluce byla absence Nigérie, což bylo překvapením, jak tvrdí izraelské zdroje, a napomohl tomu prý telefonát Benjamina Netanjahu s nigerijským prezidentem Goodluckem Jonathanem a také návštěvy izraelského ministra zahraničí Avigdora Liebermana v Etiopii, Keni, Ghaně, Nigérii, Pobřeží slonoviny a Ugandě. Od 1. ledna 2015 jsou místo Austrálie a Rwandy členy Rady bezpečnosti Venezuela a Malajsie, tedy země, které nejsou Izraeli nakloněny, a tak někoho napadne otázka, proč Jordánsko nepočkalo s podáním návrhu rezoluce do roku 2015. Denny Stecher

Strana 14

5775-34

UDÁLOSTI

Egypt prohlásil Hamás za teroristickou organizaci Zhoršující se situace palestinského hnutí Hamás dospěla o víkendu na nečekané dno. Nejen že se zastavila rekonstrukce pásma Gazy, ale Egypt jako vůbec první arabská země oficiálně prohlásil Hamás za teroristickou organizaci. Už před rokem označil egyptský soud hnutí za skupinu, která terorismus podporuje, a zakázal mu působení v Egyptě. Teď je zařadil i na teroristický seznam, na němž už rok figuruje také jeho mateřské Muslimské bratrstvo. Prezident Abd al-Fattáh Sísí považuje Hamás za hrozbu národní bezpečnosti a od svržení islamistického prezidenta Muhammada Mursího v létě 2013 jej důsledně pronásleduje. Egyptské bezpečnostní složky obviňují Hamás z podílu na útocích na vojáky na Sinajském poloostrově, z podpory tamějších teroristů, pašování zbraní a ukrývání hledaných muslimských bratrů. Řadu Palestinců z Gazy také v Egyptě zadržely a několik je jich souzeno v procesu s Mursím. Káhira celé pásmo stále víc izoluje – přechod v Rafáhu je většinu roku zavřený, vojáci zničili skoro 1900 pašovacích tunelů a budují kilometr širokou pohraniční nárazníkovou zónu. Prohlášení Hamásu za teroristickou organizaci přišlo dva dny po čtvrtečním několikanásobném útoku na Sinaji, při němž zahynulo skoro 40 lidí. Přihlásila se k němu džihádistická skupina Ansár bajt al-maqdis, která se vloni po přísaze věrnosti Islámskému státu přejmenovala na „Stát Sinaj“, ale podle egyptského soudu se na něm podílel i Hamás. Soud také konstatoval, že se hnutí odchýlilo od svého původního cíle, tedy boje proti Izraeli, a ohrožuje i bezpečnost Egypta.

Bývalý gazanský premiér Ismaíl Haníja na verdikt reagoval prohlášením, že hnutí už nebude Egypt respektovat jako prostředníka jednání s Izraelem. To Káhiru jistě příliš neranilo – Hamás si jen zavřel cestu k možným, i když nepravděpodobným izraelským ústupkům, jež mohly z případného jednání vzejít. Egypt k němu ale beztak nejevil ochotu. Verdikt soudu je bezprecedentní krok, třebaže se týká pouze ozbrojeného křídla Hamásu Izzadín Kásam. Káhira jako první prolomila jednotnou frontu arabských zemí, které Hamás vidí jako „organizaci protiizraelského odboje“. Sísí dal jasně najevo, že palestinskou kauzu podporuje, jen pokud neohrožuje bezpečnost jeho země. Zařazení Hamásu na teroristický seznam teď může znamenat, že jakákoli pomoc poskytnutá Gaze může být považována za podporu terorismu. Už před rozhodnutím egyptského soudu navíc oznámila OSN, že zastavuje rekonstrukci Gazy zničené v letní válce s Izraelem, neboť vyčerpala finanční prostředky. Mezinárodní dárci poslali místo slíbených 5,4 miliardy dolarů jen necelých sto milionů. OSN je rozdělila mezi 66 000 Gazanů, ale další peníze nepřicházejí. Palestinci na oznámení reagovali útokem na sídlo organizace UNESCO v Gaze a značně je poničili. Zahraničním dárcům se však nelze divit. Hamás už ani nepředstírá, že je členem

vlády národní jednoty s Fatahem předsedy samosprávy Mahmúda Abbáse, čímž mezinárodní společenství pomoc podmiňovalo. Samospráva odmítla hradit platy zaměstnanců Hamásu ani se nepodílí na rekonstrukci pásma, protože Hamás se vlády nad Gazou nikdy nevzdal. Začátkem ledna oznámila, že proto na opravy nemůže dohlížet, a Hamás vzápětí prohlásil, že se už na společném kabinetu nepodílí. V Gaze mu také roste konkurence v podobě sílící přítomnosti Islámského státu. Hamás ji vždycky popíral, ale nedávná demonstrace zorganizovaná džihádisty proti karikaturám proroka Mohameda ve francouzském týdeníku Charlie Hebdo ukázala celému světu, že lhal. Zahraniční média přinesla fotografie útoku stoupenců Islámského státu s jeho černými prapory na francouzské kulturní středisko v Gaze, jehož zaměstnancům vyhrožovali smrtí a pálili francouzské vlajky. Hamás na přibývající problémy reaguje po svém – stupňuje přípravy na další kolo války s Izraelem. Opravuje útočné tunely, vyvíjí a testuje nové typy raket a cvičí palestinskou mládež – nedávno oznámil, že jeho lednový vojenský výcvik absolvovalo na 15 000 bojechtivých mladíků. Zahraniční dárci tak mají hned několik dalších důvodů, proč slíbené peníze do Gazy neposlat. Gita Zbavitelová, ČRo

Argentinská detektivka V Argentině se odehrávají události připomínající detektivku. Ani se nemusí najít vrah a mohou vyústit ve změnu vlády a odstoupení prezidentky Cristiny Kirchnerové. Příběh začal před jedenadvaceti lety. 18. června 1994 zabila exploze 300 kilogramů výbušnin před židovským centrem v Buenos Aires 85 osob. Byl to největší teroristický útok v historii Argentiny, nikoli však první.

Dva roky předtím zabil podobný výbuch 29 osob před izraelským velvyslanectvím. Argentina je pátou zemí s největším počtem židovských obyvatel na světě mimo Izrael a žije v ní nejvíc Židů z celé Jižní Ameriky. Policie ihned začala masakr vyšetřovat. Dlouhá léta však nemohla k ničemu dospět. Jisté stopy ukazovaly na íránskou ambasádu, ale ta nejevila ochotu spolupracovat. Argen-

tina si na to dokonce stěžovala na půdě OSN. Za domácí komplice byla označena skupina argentinských policistů. Kvůli procedurálním chybám se však před soud nikdy nedostala. Vyšetřování nebylo nikdy zastaveno. Dodnes však nebyl nikdo odsouzen. V roce 1997 byl vyšetřováním pověřen prokurátor Alberto Nisman. Jako přítel rodiny Kirchnerů mohl před sebou mít zářnou

Strana 15

5775-34

UDÁLOSTI budoucnost. Jeden čas se uvažovalo, že by mohl stanout v čele Nejvyšší prokuratury Argentiny. S prezidentkou Kirchnerovou se začal názorově rozcházet, když se začala sbližovat s Íránem. V polovině ledna dokonce požádal soud, aby vyšetřil, co stojí za polemickým Memorandem o porozumění s Íránem, které podepsala v roce 2013. Za čtyři dny byl nalezen ve své koupelně mrtvý.

Smrtelný výstřel do pravého spánku pocházel ze zbraně, kterou si den předtím půjčil na svou obranu. Pistole byla téměř přitisknuta k lebce, ale stopy po střelném prachu se na rukou ani na hlavě nenalezly. Podle policie to nemluví proti sebevraždě, neboť pistole byla malé ráže. V obavě o svůj život muž, který mu ji půjčil, uprchl o víkendu ze země. Čeká se na výsledek pitvy a toxikologic-

kého vyšetření. Na místo činu před mordpartou dorazil velitel bezpečnostních sil vlády. Manželka nevěří, že spáchal sebevraždu. Prezidentka Kirchnerová se vyjádřila, že „tahle sebevražda nebyla sebevražda“. V Argentině roste pocit, že se do případu příliš zaplétá, a opozice požaduje, aby odstoupila. Karel Wichs, vysíláno v ČRo Plus

Širší souvislosti smrti argentinského prokurátora Alberta Nismana Nedávná pravděpodobná vražda argentinského prokurátora Alberta Nismana dodnes není a možná ani nebude nikdy objasněna. I když se však na první pohled může zdát, že jde o událost lokálního významu, kontext je mnohem širší a čin může mít bez nadsázky celosvětový dopad. Nisman deset let vyšetřoval atentát na židovské středisko v Buenos Aires z roku 1994, při kterém zahynulo 85 lidí a jenž dodnes zůstává nejhorším teroristickým útokem v celé Latinské Americe. Až do Nismanova nástupu úřady deset let nevyšetřily vůbec nic, k rozhořčení veřejnosti i řady politiků a osobností. Petici za potrestání pachatelů podepsal i arcibiskup Buenos Aires Jorge Mario Bergoglio, dnes papež František, a prezident a manžel dnešní hlavy státu Néstor Kirchner označil v roce 2005 celý případ za „národní ostudu“. Teprve Nisman, jenž převzal vyšetřování před devíti lety, přinesl konkrétní výsledky. Našel důkazy, že útok zosnovala a financovala vláda Íránu a provedl libanonský Hizballáh. Nebylo to poprvé ani naposled – podle CIA podnikl Hizballáh v letech 1989 až 1996 na 200 takových útoků po celém světě, které stály stovky životů. Argentinský atentát připravil nechvalně známý velitel Hizballáhu Imád Mugníja, strůjce mnoha únosů a krvavých útoků s mnoha oběťmi včetně amerických a francouzských vojáků. V roce 2008 byl zabit, patrně Izraelem. Nismanovy důkazy vedly k mezinárodnímu zatykači na Mugníju a sedm vysokých íránských představitelů. Interpol dodnes požaduje vydání bývalého prezidenta Akbara Hášemího Rafsandžáního, někdejších ministrů zahraničí a obrany Alího Akbara Velajátího a Ahmada Vahídího, bývalého velitele Revolučních gard Mohsena Rézáího, někdejšího šéfa tajných služeb Alího

Fallahidžána a dvou íránských diplomatů. Nisman také nařídil zatčení Carlose Menema, argentinského prezidenta v době útoku na židovské středisko, který udržoval těsné vztahy s íránskou rozvědkou a přijal od Íránu úplatek ve výši deseti milionů dolarů za utajení jeho role při atentátu. Později Nisman zjistil, že vyšetřování útoku z roku 1994 záměrně maří vláda v čele se současnou prezidentkou Cristinou Kirchnerovou a ministrem zahraničí Héctorem Timermanem. Slíbili Íránu, že jeho podíl na atentátu zahladí a dají zrušit zatykače Interpolu na íránské politiky výměnou za výhodné dodávky ropy a nákup argentinských zemědělských produktů. V roce 2013 Kirchnerová dokonce šokovala veřejnost oznámením, že Argentina bude útok na židovské středisko vyšetřovat společně s Íránem, ale argentinský federální soud to označil za neústavní. Čtyři dny před smrtí předložil Nisman justici 300stránkovou zprávu se stovkami odposlechů, která maření vyšetřování vládními činiteli popisuje. Zároveň řekl v televizi, že našel způsob, jak dostat íránské představitele před argentinský soud. V pondělí 19. ledna měl Nisman přednést další podrobnosti v parlamentu, ale den předtím zemřel ranou do hlavy z revolveru, který si půjčil od kolegy, protože se bál o život. Zemřel, přestože ho hlídalo deset bodyguardů. Zpočátku to vypadalo jako sebevražda a tuto verzi rychle podpořila i prezidentka. Nismanova rodina a přátelé

to však vyloučili. Do ulic vyšly tisíce lidí, kteří obviňovali Kirchnerovou z vraždy a státního terorismu. Řada později zjištěných okolností Nismanovy smrti naznačuje, že o sebevraždu nešlo. Kirchnerová dnes tvrdí, že šlo o vraždu v rámci mocenského boje tajných služeb, a dokonce oznámila, že je rozpustí a zreorganizuje. Zatím však nepřesvědčila veřejnost, že v Nismanově úmrtí nemá sama prsty. Druhým možným pachatelem je Írán. Alberto Nisman našel pro jeho vinu dostatek důkazů a zjistil i další závažná fakta. Podle něj Teherán dlouhodobě vysílá špiony do zemí celého světa včetně Latinské Ameriky a zřizuje v nich spící buňky, které shromažďují informace o strategických objektech a čekají na aktivaci k teroristickému útoku, až se pro něj íránské vedení rozhodne. Tyto poznatky jsou zvlášť varovné dnes, kdy se americký prezident Barack Obama s Teheránem sbližuje a podporuje příliš mírnou dohodu o jeho jaderném programu, která může vést k výrobě atomové zbraně. Vyšetřování Alberta Nismana začalo u atentátu v Buenos Aires, ale proniklo nebezpečně hluboko do metod takzvaného „exportu íránské islámské revoluce“. Nisman zemřel, neboť odhalil pachatele útoku z roku 1994 a byl odhodlán dostat je před soud. Jeho smrt teď vyvolává otázku, jestli za něj vůbec někdy bude někdo potrestán. Gita Zbavitelová, Český rozhlas

Strana 16

5775-34

TÉMA

Islám v Česku V posledních letech se událo několik kauz, které poukazují na zrychlující se tempo proměny mínění české společnosti vůči menšinám, a to hlavně v souvislosti s tématem islámu. Před několika měsíci jsme si připomněli výročí pádu komunistického režimu. V době pádu komunistické diktatury v českých zemích neexistovala žádná mešita, modlitebna či muslimská obec. Muslimů zde sice bylo několik tisíc, šlo však hlavně o studenty, u kterých se po ukončení studia předpokládal návrat do rodné země. Pád komunismu jako prostor k islamizaci? Právě pád komunismu totiž přinesl nejen svobodu a pozitiva, ale i četná negativa a riziko vzniku další nesvobody. Pád komunismu totiž mnozí muslimové oslavují jako „přínos k islamizaci naší země“, konkrétně takto otevřeně hovoří představitelé iniciativy Sharia4czechia, kterou sleduje česká kontrarozvědka Bezpečnostní a informační služba kvůli možnému napojení této skupiny na islámské extremisty z jiných zemí (výroční zpráva 2012) a kterou považují za možné riziko i bezpečnostní experti Evropské unie (zpráva Europolu za rok 2013). Jak ukazují archivy StB, měla komunistická tajná služba zdejší malou arabsko-islámskou komunitu plně pod kontrolou. Otázkou je, nakolik je pod kontrolou i současná rozrůstající se muslimská komunita. Projevy náboženské nenávisti v muslimském prostředí byly zaznamenány v posledních letech ve více případech. Nejvíce v roce 2009 v brněnské mešitě a v Praze při demonstracích Muslimské obce před izraelskou ambasádou. Varovné jsou i projevy zveřejněné islámským teologem Samerem Shehadehem, který studoval v Saúdské Arábii a který veřejně řekl, že v islámské společnosti je zakázáno stavět kostely a synagogy. Shehadeh ve svých výkladech islámu využívá jako zdroje také kritiky židů a židovství a antisemitské spisy, které byly přeloženy do arabštiny a pocházejí převážně z pera francouzských a německých antisemitských autorů 19. století. Shehadeh působí nejen v pražské mešitě, ale jezdí přednášet i do jiných českých mešit a na Slovensko. Zrychluje se i tempo vzniku dalších a dalších islámských komunit. Zatímco v 90. letech 20. století trvalo skoro deset roků, než vznikla v České republice první mešita (Brno 1998), druhá v tomto období vznikla v roce 1999 v Praze a v období po

11. září 2001 vzniklo hned dalších 6 mešit a modliteben. V současné době se nacházejí mešity v těchto městech: Brno, Kolová u Karlových Varů, Hradec Králové, Teplice, Praha (2x). Modlitebny jsou v Brně (1x), Praze (5x), Liberci (1x), Karlových Varech (1x), Kuřimi (1x), Dubí (1x), Plzni (1x), Olomouci (1x) a v Darkově (1x). Jistou kuriozitou je skutečnost, že Česká republika v současné době nečelí ani tak masovému přistěhovalectví muslimských uprchlíků, ale přílivu spíše bohatších muslimů z Kuvajtu a Saúdské Arábie, kteří v Čechách a na Moravě skupují firmy a pozemky. Kauza Teplice Nejmarkantněji se tento trend projevil v roce 2014 v Teplicích a okolí. Například v Teplicích jsou skoupeny rozsáhlé pozemky v centru města, přičemž na tuto skutečnost upozornili autora článku členové pravoslavné církve v Teplicích, kteří zamýšleli zakoupit menší pozemek s cílem postavit

zde nový pravoslavný kostel, ale veškeré proluky mezi domy a pozemky byly již v majetku převážně arabských majitelů, kteří neměli zájem je odprodat. Mnohem větší ohlas u české veřejnosti ovšem vyvolalo zjištění, že Kuvajťané a Saúdští Arabové skoupili pozemky v okolí obce Modlany u Teplic a zahájili tam výstavbu více než sta domů. Někteří místní obyvatelé se tímto nákupem cítili ohroženi a začali organizovat petice, aby tak vyjádřili svůj nesouhlas s činností, kterou považují za předstupeň islamizace jejich obce, jež čítá pouze pár set obyvatel. Situace na Teplicku je dlouhodobě problémová, a to hlavně díky chování arabských návštěvníků některých místních lázní, kteří se chovají nekulturně, ba někdy až barbarsky. To vyvolává odpor a znechucení nejen místních českých obyvatel, ale i některých muslimů. Právě špatné zkušenosti s arabskými návštěvníky teplických lázní vyvolávají obavy u obyvatel Rožnova pod

Strana 17

5775-34

TÉMA Radhoštěm v souvislosti s tím, že místní rozestavěný objekt lázní koupil v roce 2014 saúdskoarabský podnikatel. I místní obyvatelé Rožnova se bojí, aby v okolí taktéž nepřibyla arabská klientela, která by se chovala podobně jako ta v Teplicích. Šátková aféra po česku a porážky zvířat V posledních letech se velkým tématem souvisejícím s islámem a muslimy rovněž stává islámské zahalení žen a islámská porážka zvířat dle zásad tzv. halal. Otázka zahalování muslimek se dostala na přetřes v souvislosti s kauzou dvou dívek, které chtěly studovat na zdravotní škole v Praze. Vedení školy jim ovšem s odkazem na školní řád sdělilo, že nesmějí chodit do školy se zahalenou hlavou. Byť se později ukázalo, že jedna ze studentek vlastně nesplňovala zákonné podmínky k tomu, aby na školu nastoupila, a druhá ji nezvládala po studijní stránce, zabývala se celou kauzou i ombudsmanka Šabatová. Ta veřejně prohlásila, že škola má sice právo zakázat studentům nosit jakékoliv pokrývky hlavy, avšak s výjimkou muslimek, které mají právo nosit hlavu zahalenou, neboť tak to prý požaduje islám. Ombudsmanka Šabatová ovšem úplně ignorovala skutečnost, že právě téma islámského zahalování je uvnitř muslimské komunity střetem otázky výkladu, kdy fundamentalisté hájí výklad islámu, jenž údajně zahalování žen nařizuje povinně, a umírnění poukazují na to, že v samotném Koránu nic takového není nařízeno. Téma muslimských šátků se pak stalo krátce i tématem pro média a část společnosti. V souvislosti s touto kauzou byl přetřásán případ učitele Davida Kafky z Vyšší odborné a Střední školy zdravotnické v Ústí nad Labem, kde Nur Ashraf Bekai, muslimská studentka nosící šátek, nesložila maturitní zkoušku a její otec obvinil učitele Davida Kafku z rasismu a náboženské nenávisti, protože se učitel hlásil ke křesťanství a byl veřejně kritický k islámu. Vedení školy raději nátlaku otce žákyně ustoupilo, zkoušku zrušilo a nařídilo zkoušku novou, v níž studentka o jeden bod prošla. Učitel byl zároveň vedením školy upozorněn, že pokud se projeví veřejně jakkoliv kriticky vůči islámu, bude ze školy vyhozen. Mnohem více než v předchozích letech se stala společenským tématem i kauza islámské porážky podle zásad halal, a to hlavně díky hnutí za ochranu zvířat, které usiluje o zakázání tohoto typu porážky. Což je téma, které se dotýká i židovské komu-

nity. Ovšem v případě islámského halal jde o trochu odlišnou situaci. Židé provádějí svou košer porážku pouze pro potřeby své židovské komunity a nevěnují se propagování košer masa pro potřeby české společnosti. Proto česká společnost včetně ochránců zvířat nikdy nereflektovala košer porážky jako problém. Islámská komunita se naopak věnuje propagaci masa z halal porážky i pro nemuslimskou většinu. Taktéž informace o barbarském stylu provádění masové porážky zvířat některými muslimy vyostřilo reakci české společnosti k tomuto způsobu porážení zvířat do té míry, že je zde snaha části ochránců zvířat zakázat rovným dílem jak halal porážky, tak i porážky košer, aby náhodou nebyli muslimové diskriminováni. Důvod policejního zásahu Zřejmě poslední událostí související s českou islámskou komunitou je zásah policie v pražských mešitách a modlitebnách. Byť byl zásah široce medializován a vedl k několika protestním akcím českých muslimů namířeným proti české policii, je otázkou jeho pravá příčina. Oficiální verze totiž je, že zásah byl veden kvůli knize vydané Muslimskou obcí a Islámskou nadací v Praze. Tato kniha obsahuje výzvy k muslimům, že je třeba usilovat o odstranění kapitalistických a komunistických zákonů a nastolit vládu islámského práva šaría. Tam, kde toto možné není, je třeba neislámské vlády nenávidět. Kniha také například popisuje, že muslimové jsou nadřazeni nemuslimům. Jak se nechal slyšet organizátor překladu a místopředseda Ústředí muslimských obcí v České republice Vladimír Sáňka, nevidí Muslimská obec v knize nic závažného, co by porušovalo české zákony. Faktem je, že z několikasetstránkové knihy jde o pár odstavců, jež jsou takto formulovány. Vzhledem k tomu, že kniha byla v distribuci českých knihkupců již od roku 2012, je však s podivem razance policejního zásahu. Existuje zde ovšem i druhá verze, která nebyla mediálně nijak zvláště diskutována. Několik dní po zásahu totiž probleskla médii zpráva, která však rychle upadla do zapomnění: v Praze na letišti byl zatčen německý muslim napojený na islámské extremisty v Sýrii. Podle informací některých policistů měla policie informace o jeho pohybu v pražské muslimské komunitě a o jeho návštěvách mešity. Policie tak mohla zvolit zásah v mešitě jako nejméně rizikový, s cílem

pokusit se teroristu zadržet v moment, kdy by byl na zásah policie nejméně připraven a nejspíše i neozbrojen. V takovém případě jim mohla kniha posloužit jako zástěrka pro případ, že by se terorista právě v mešitě nenacházel a policisté by nechtěli veřejně upozornit na to, že po něm pátrají. Vznik nových organizací Muslimská komunita v předchozích letech prošla rovněž určitou krizí, která se projevila na vzniku dalších muslimských organizací (Alfirdaus Brno, Alfirdaus Praha, Alfirdaus Olomouc, skupina kolem šejcha Samera Shehadeha apod.). Vznik skupin pod zastřešením jazykové školy Alfirdaus, jíž vede kuvajtský podnikatel Bader Mea Eknafith, začal v Brně v důsledku sporu v Islámské nadaci v roce 2009, kdy podnikatel Bader nebyl spokojen s činností brněnské mešity, po rozporu s předsedou Islámské nadace v Brně Muneebem Hassanem Alrawim z této nadace odešel a založil vlastní modlitebnu při své jazykové škole. Bader poté expandoval i do Olomouce a následně do Prahy, kde využil nespokojenosti části muslimů s vedením Muslimské obce a zastřešil je pod své jazykové školy. Dnes již vlastní i budovu jazykové školy v Praze 8, kterou deklaruje i jako mešitu. Policejní zásah v pražských mešitách na jaře 2014 a vyšetřování předsedy pražské Muslimské obce Vladimíra Sáňky z šíření náboženské nenávisti v souvislosti s knihou Tauhíd – islámská koncepce boha, nejspíše vedly k Sáňkově „pádu“ z pozice předsedy Muslimské obce, kdy byl v čele Muslimské obce v Praze nahrazen vystudovaným lékařem, nyní podnikatelem Mohammedem Abdel Mageedem, původem z Palestiny. Mageed v roce 2010 organizoval pozvání amerického politologa Normana Finkelsteina, autora knihy Průmysl holocaustu, a byl vůdčí postavou spolku Přátelé Palestiny. Do vedení Muslimské obce současně s tím nastoupil i Miroslav Krakovič, který byl členem skupiny kolem súdánského podnikatele Mohammeda Abbase a zároveň i členem Muslimské unie včetně skupiny muslimů provozujících antisemitský a konspirační web Muslimské listy. Jak je tedy evidentní, stává se téma islámu, jeho pojetí a fakt narůstající muslimské komunity v České republice dlouhodobě důležitým tématem v české společnosti a nepřímo tak ovlivňuje postoj obyvatel k jiným etnickým a náboženským menšinám. Lukáš Lhoťan

Strana 18

5775-34

TÉMA

Novoroční (zá)ruka Od nového roku očekáváme, že má být vždy lepší než ten starý. Nicméně, že se tomu tak stane, na to není a ani nemůže být žádná záruka. Přesto, či právě proto, nechceme prodat svou kůži, své naděje lacino. Naděje umírá naposledy. Může se zdát proto paradoxní, že můj novoroční příběh o lepším světě začíná na novém židovském hřbitově. Právě sem jsem totiž vzal svoji irskou přítelkyni, abych jí ukázal hrob jak Franze Kafky, pražského světoobčana, tak i Jitky Stecherové, ženy mého drahého kamaráda Davida. Sotva jsme dorazili k Jitčinu hrobu, od její smrti letos uplyne deset let, zahlédl nás mladý muž, od pohledu cizinec. Důvodem pro jeho návštěvu hřbitova byl pravděpodobně můj slavný jmenovec, nicméně, jak se ukázalo, nešlo o důvod jediný. Mladý muž se totiž po chvíli postávání rozhodl, že nás osloví a zamířil rychle k nám. Na hlavě měl podivný igelitový pytlík. Byli jsme na židovském hřbitově, a tak musel mít pokrývku hlavy. Zároveň i pršelo. Jeho vzhled na první pohled proto působil spíše pitoreskně než důstojně. Dojem jakési nepatřičnosti ještě zesílil, když nás cizinec oslovil směsicí němčiny a angličtiny a zeptal se, zda jsem „Jude“. S největší pravděpodobností žil v německy hovořící zemi, ale němčina mu evidentně nepřipadala jako jazyk pro naši konverzaci nec a že by dnes velmi rád podal nějakému nejuniverzálnější. Po pravdě jsem odpo- Židovi přátelsky ruku. Možná to bylo tím, že jsem se na něj věděl, že Žid dle svých vědomostí nejsem, spontánně usmál, možná to bylo celkovou ale že jsem filosemita a že mu rád cokoliv atmosférou židovského hřbitova. Každopádobjasním, bude-li to v mých silách. Tato ně se mě zeptal, zda bychom si nemohli poodpověď ho zdánlivě rozesmutnila. Nebo dat ruku i tak. Řekl jsem, že mi bude velkým alespoň znejistěl. Chvíli váhal a nakonec potěšením. Je nový rok a takové příležitosti mi řekl, že vlastně nic vědět nepotřebuje. si člověk nemá nechat ujít. Potřásli jsme si Chvíli jsme na sebe nehnutě hleděli, a pak tudíž rukou a po krátké chvíli jsme se rozešli. se odhodlal mluvit dále. Sdělil mi, že je Írá-

Takovéhle historky si člověk nevymyslí. Takovéhle historky se musejí stát. A já jen doufám, že tato historka se stane jistým předznamenáním dalších 52 týdnů roku 2015, a to nejen pro mě, ale pro celý svět. Tento svět by se měl urgentně stát lepším, než momentálně je. Ani na to není žádná záruka, ale já jsem si na to alespoň podal ruku. Vše nejlepší v 2015! Tomáš Kafka

Když je smutné mít pravdu Petr Erben pravidelně pro blog ŽL glosuje dění v Izraeli a ve světě. Jeho pohled je přirozeně zatížen událostmi, které sám prožil, ale hlavně přežil. Jednání světových politiků v reakci na islámský terorismus mu připomíná mnichovskou slepotu ze 30. let minulého století. V posledních letech napsal několik varování před islámským terorismem, která se naplnila jak v ukrutnostech Islámského státu, tak nakonec ve vraždění v Paříži.

„Blízký východ, dnes již i celá Evropa, každé místo na světě má právo na civilizovaný život bez strachu jít do kavárny nebo poslat děti do školy,“ napsal Erben, když celý svět sledoval teroristický útok na kavárnu v Sydney. „Já asi dobře neslyším, když včera hlásili, že v Belgii našli zbraně, ale nejsou důkazy na napojení s Islámským státem,“ vzkázal pět dní po útoku v Paříži. Erben upozorňuje na potřebu razantního postupu proti „pirátům“ útočícím na hod-

noty západní civilizace. Varuje před líbivou mírovou politikou, která nás dlouhodobě nedokáže ubránit před útočícími islamisty. Přitom podle Erbena jsou hlavní evropské mocnosti již dnes na islámu závislé. „Jak je možné pokračovat v hospodářském úspěchu Německa bez islámu? Jak může prezident Hollande slíbit vymítit islámský terorismus, když jde i o jeho islámské voliče, kterým věří, že o teroru nic nevědí. A on jim věří!“ píše Erben. TJ

Strana 19

5775-34

TÉMA

Dopis na Zelený ostrov aneb jiný pohled na válku v Gaze v roce 2014 Motto: Před 25 lety přijela mladičká irská katolička do Izraele a pracovala tam jako dobrovolnice v kibucu. Později přesídlila do Tel Avivu. Byla Izraelem okouzlena a chtěla se zde usídlit natrvalo. Nakonec se však vrátila do Irska. Nyní je rozhořčena tím, co podle jejího chápání je počínání Izraele na okupovaných územích (ačkoliv Gaza nikým okupována není). Nabídl jsem jí malé vysvětlení, protože když naši přátelé nebudou na naší straně, kdo vůbec bude...? Milá T. ! Dala jsi průchod svému rozhořčení, vidouc v televizi bezbranné Palestince v Gaze pod sprškou bomb těžce vyzbrojené izraelské armády. Vtip je v tom, že jste krmeni prefabrikovanými informacemi. Vycházíte pouze z toho, co vám pouští na obrazovku, a toto sdělení je vysoce selektivní. Čerstvý příklad: Osmnáctého listopadu loňského roku dva Palestinci vtrhli do jeruzalémské synagogy ozbrojeni sekyrami a pistolí, zabili 4 osoby, další těžce zraněný člověk později podlehl následkům zranění, několik účastníků modliteb bylo rovněž vážně zraněno, to vše než stačili zasáhnout přivolaní policisté a útočníky zneškodnit. Titulek v britském The Telegraph hlásal: „Policie zastřelila v jeruzalémské synagoze dva sekerou ozbrojené útočníky“. Argumentuješ tím, že Britové také nebombardovali obyvatelstvo na území, kde v období irského terorismu působila IRA. Měla by sis vzpomenout, že britské letectvo na sklonku druhé světové války nejen rozbombardovalo Berlín, ale především Drážďany, kulturní metropoli východního Německa. Město bylo prakticky srovnáno se zemí a v troskách a požárech nalezlo svůj hrůzný konec 25 000 civilních obětí. Historikové to i s odstupem hodnotí jako akt čiré pomsty a zdůrazňují, že hlavním cílem náletů nebyly vojenské objekty a dopravní uzly, ale zcela záměrně hustě osídlená místa. Porovnej to s akcemi IAF (izraelského vojenského letectva) v Gaze, kde byly a jsou rakety odpalovány z obytných domů, mešit a škol. Jsem si téměř jist, že z vašich médií nejsi dostatečně informována o standardním postupu IDF (izraelské armády) při výstražném varování civilního obyvatelstva: je-li v domě zjištěno odpalovací stanoviště raket, všichni jeho obyvatelé jsou telefonic-

ky varováni a vyzváni k opuštění objektu, protože bude bombardován. Cíl je zničen teprve v okamžiku, kdy lze zaznamenat odchod obyvatel. Vůdcové Hamásu vědí velmi dobře, že Izrael nebude bombardovat budovu obývanou civilisty, takže nutí obyvatele, aby vylezli na střechy a tak zabránili zničení domu náletem IAF. Většina ztrát mezi civilisty v Gaze byla způsobena právě touto pastí, bylo pozorováno opouštění budovy, ale v tom okamžiku další byli nuceně přemísťováni na střechu. Nejen že média, která referují o Izraeli, jsou podjatá, Hamás sám dává jasně najevo, že negativní zprávy z Gazy jsou zakázány. V uplynulých letech byla řada zpravodajů uvězněna a následně deportována z Gazy, takže v současné době si reportéři velmi dobře uvědomují, o čem je zakázáno podávat svědectví. V minulém roce zde byl nezkušený tým australské televize, jehož pracovníci netušili, o čem nesmějí hovořit. Natočili video, jak aktivisté Hamásu odpalují rakety na ulici přímo pod okny hotelu, kde byli všichni reportéři ubytováni. Toto video můžeš zhlédnout na YouTube. Záznam nepředložili Hamásu ke schválení a následující den byli vyhoštěni. V hotelu byly ve stejnou dobu stovky dalších zpravodajů, ale nikdo z nich neinformoval o tom, že Hamás skladuje a odpaluje rakety z obydlených částí. Na internetu můžeš zhlédnout video zachycené izraelským dronem (bezpilotním letounem), ukazující aktivisty Hamásu, jak odpalují raketu ze sanitky. Neexistuje jiná možnost, jak zabránit raketovým útokům na izraelská města, než bombardováním míst, kde jsou rakety skladovány a odkud jsou odpalovány, přitom tato místa se zcela záměrně nacházejí v hustě obydlených oblastech. Nehledě na to, oběti mezi civilisty jsou minimální. Podle spolehlivých neutrálních zdrojů během války v Gaze 2014 bylo zabito

2150 Palestinců, z toho 513 dětí. Problém je v tom, že chlapci ve věku 16 až 18 let jsou počítáni mezi děti. Osmdesát procent ze zabitých Palestinců, tedy více než 1700 osob, jsou muži ve věku 16 až 35 let, což je věk aktivních vojenských členů Hamásu. Jeden z mých arabských zaměstnanců má příbuzné v Gaze a vyprávěl nám, že Hamás kontaktuje každého chlapce, jakmile je mu 16, a dává mu na výběr, buď vstoupí do řad ozbrojenců Hamásu, nebo bude zlikvidován. Všichni vstupují. Ne každý z těch 1700 zabitých zemřel důsledkem izraelských akcí. Mahmoud Abbas, který prezidentuje na Západním břehu, tvrdí, že více než 120 z nich bylo zlikvidováno samotným Hamásem a přes 30 bylo bez soudu popraveno jako údajní izraelští kolaboranti. Těchto 150 až 200 lidí byli členové Fatáhu, tedy vládnoucí skupiny na Západním břehu, a Hamás tak využil válečnou situaci k likvidaci zbytku opozice v Gaze. Vraťme se ale k číslům. Pouze asi 430 skutečných civilistů bylo zabito během 45 dnů bojových akcí, což je pozoruhodně nízké číslo, bereme-li v úvahu, že rakety vypálené na Izrael směřovaly výhradně do oblastí s civilním osídlením. Takto nízké ztráty lze přičíst pouze shora uvedenému postupu a přístupu, přístupu, který nikdy a nikde žádná armáda dosud neuplatňovala. Pokud by Izrael nedisponoval vysoce sofistikovanými protiraketovými systémy, počet ztrát mezi izraelským civilním obyvatelstvem by byl neporovnatelně vyšší než počet obyvatel Gazy zabitých během této války. Zatímco Izrael vynaložil miliardy na vývoj protiraketového systému, vůdcové v Gaze investovali ještě více do výroby a obchodu s desítkami tisíc raket. Nehledě na toto všechno, Izrael je tím zlým hochem v konfliktu. Připomenu ti, že

Strana 20

5775-34

TÉMA se Izrael stáhl z Gazy v roce 2005. V následujících dvou letech tam bylo zavražděno více než 600 členů Fatáhu a tak likvidována možná opozice. Od prvního okamžiku, kdy Gaza přestala být okupována, vůdcové Hamásu neochvějně a nekompromisně odmítají existenci Izraele a vynakládají většinu svých zdrojů, miliardy dolarů a eur z příspěvků USA a evropských zemí, na výrobu a obchod s raketami a střelami. Hloubení tunelů je stojí pouze cement z darů na výstavbu obytných domů. Práce je zdarma, protože

je to nucená práce, vykonávaná většinou dítkami školou povinnými. To přinutilo Izrael k námořní blokádě, jedinému „hříchu“, z něhož lze Izrael obvinit. Přesto Gaza shromáždila tolik minometů a raket, že mohla odpálit na Izrael 19 000 střel a nábojů v letech 2005 až 2014, k tomu dalších 4500 během války v červnu 2014. V Izraeli odhadujeme, že dalších 10 000 kusů bylo během války zničeno a ještě zůstalo po válce k dispozici kolem 5000. A toto číslo nyní opět roste.

Když uvážíme toto všechno, čím bys objasnila extrémně negativní obraz Izraele, jak je vykreslován evropskými médii? Moje vysvětlení je toto: po holokaustu zůstalo v Evropě příliš málo Židů na to, aby mohli být nenáviděni, navíc by to nebylo politicky korektní. Takže tradiční antisemitismus se přetavil do antiizraelismu. Byl bych šťasten, kdyby mi někdo nabídl přívětivější vysvětlení. Srdečně Tě zdraví Arie

Benjamin Kuras: „Útokům džihádistických bojůvek se neubráníme strkáním hlavy do písku“ Na otázky ŽL odpovídal dramatik a spisovatel Benjamin Kuras. V listopadu jste se účastnil diskuse v Českém rozhlase k tématu soužití s islámem. Vaším spoludiskutérem byl arabista Jan Čuřík. Poté, co Vaši kritiku islámských představ o životě v Evropě přirovnal k protižidovskému tisku za druhé republiky, jste ze studia odešel. Proč jste se vzdal možnosti přesvědčit posluchače o pravdivosti svých argumentů? BK: Jak se jistě pamatujete z minula, jsem svou náturou víc konfrontační dramatik než nestranný komentátor či ukázněný debatér. Po výroku pana arabisty a přerušení natáčení jsem měl volbu se do studia vrátit a v natáčení pokračovat, nebo definitivně odejít. Diskuse se dostala do bodu, kde tato volba znamenala buď ukázněně do plkat a tím nechat program vyšumět do ztracena, nebo vyrobit dramatickou zápletku, která by vyvolala veřejný poprask a tím už tolik potřebnou debatu o islámu uvedla do mnohem širšího kontextu. Z následné exploze veřejných debat se dá odhadnout, že jsem se nemýlil a zápletka zafungovala. Klasik říká, že demokracie je diskuse. Kdy pro Vás nastane ten okamžik, že nemá cenu diskusi vést? BK: Když vidím, že oponent přechází z debaty o faktech, případně idejích, do osobního útoku, navíc, jako v tomto případě, postaveného vědomě na lži, v tomto případě jedné z nejperverznějších lží, jaké islamofilové používají. Média se zcela logicky ptají na názor na islám různých arabistů, kteří však nejsou odborníky na

židovské dějiny. Čuříkovo srovnání protiislámských vyjádření je podobné i názoru Bronislava Ostřanského (LN 10. 1. 2015), který tvrdí, že mu česká islamofobie asociuje rétoriku protižidovských plátků před druhou světovou válkou. Co si myslíte o takovém srovnání? BK: Protižidovské plátky před válkou a dokonce i za nacistické okupace jsou mateřskou školkou ve srovnání s tím, jak o Židech dnes píší denně média islámská. Od největších nepřátel Alláha přes ničitele civilizace, lupiče, vrahy dětí, okupanty, apartheidisty, potomky opic a prasat, po vychovávání dětí k protižidovské nenávisti, veřejné výzvy k vraždění Židů nejen v Izraeli, ale dnes už kdekoli na světě, teologické úvahy o nutnosti Židy vyvraždit v zájmu míru a spravedlnosti, a nenávistné karikatury, ve srovnání s nimiž je Charlie Hebdo uctivý islamofilní školáček. U člověka, který si říká arabista, by se dalo předpokládat, že islámská média sleduje a toto ví. Tím výše uvedené arabistovo nařčení přirovnávající mě k protektorátním antisemitům nabírá mimořádnou perverzitu. Že se na ní podílejí i jinak osvícení nemuslimové jako třeba páter Halík – nebo třebas i bývalý arcibiskup canterburský – je svědectvím hloubky tragédie, do níž se západní civilizace vlastním přičiněním propadá. Tragické události v Paříži z minulého týdne Vám dávají v mnohém za pravdu. Jak hodnotíte francouzské a evropské reakce na vraždy ve vydavatelství Charlie Hebdo a v košer supermarketu?

Myslíte, že se nyní nějak změní i zahraniční politika Evropy? BK: Nejde ani tolik o politiku zahraniční, jako vnitřní – konkrétně o to, jak se dalším „partyzánským“ útokům džihádistů ubránit. Britská kontrarozvědka MI5 uvádí, že jich odhaluje a zneškodňuje až stovku za měsíc, ale přiznává akutní nebezpečí, že dříve či později její pozornosti nějaká unikne a pařížské masakry se budou kopírovat i v Británii. Stále častějším útokům roztroušených džihádistických bojůvek se už neubráníme strkáním hlavy do písku tvrzením, že ohrožení Evropy nemá nic společného s islámem a nekontrolovanou imigrací. A vůbec už ne označováním populistických politiků jako Le Penová nebo Wilders za ultrapravicové či fašistoidní. Fašistoidní je dnes naopak neomarxistickou levicovostí prosáklý politicky korektní establishment potlačující veřejné debaty o oprávněných obavách evropských domorodců ze ztráty vlastních domovů, domovin, identity, kultury, svobody a prosperity. V politice zahraniční by to znamenalo vzít jasně na vědomí, které země islamizaci Evropy podporují a financují. Začít je konečně vnímat jako nepřátele, ne spojence. A naopak nastavit vstřícnější politiku vůči státům, které se snaží džihádisty porazit, jako jsou dnes Sisiho Egypt nebo Kurdistán, který by si už zasloužil uznání nezávislého státu. TJ

Strana 21

5775-34

ROZHOVORY

„Evropa bohorovně toleruje teroristické organizace“ S režisérkou Irenou Pavláskovou nejen o jejím novém filmu Fotograf, ale i o současné hrozbě islámského terorismu. V polovině ledna šel do kin tvůj nový film Fotograf, inspirovaný životem Jana Saudka. Kolik let jsi na něm pracovala? Od mé první návštěvy u Jana, kdy jsem mu nabídla spolupráci, až k premiéře uběhly tři roky. Dva roky se pracovalo na scénáři a dávaly dohromady finance, rok probíhalo natáčení a dokončení filmu. Byl jsem na slavnostní premiéře a bylo vidět, že se publiku film hodně líbil. Šel jsem tam s určitou pochybností, jak může Karel Roden hrát Jana Saudka, ale byl jsem jeho hereckým výkonem naprosto uchvácen. Ale i ostatní herci byli velmi dobří. Jak jsi vybírala hlavní protagonisty? S Karlem Rodenem je to už náš pátý společný film. Známe se od našich dvaceti let a byl to právě on, komu jsem nabídla jeho první hlavní roli ve filmu Čas sluhů, v době, kdy byl vcelku neznámý začínající herec a já začínající režisérka. A vím, že Karel má v sobě i tu hravou komediální polohu a má rád i absurdní, bizarní herecké situace. Karel se úplně převtělil do postavy, kterou ztvárňoval. Sám říká, že mu přišlo, jako by to hrál v nějakém transu. Mášu Málkovou, která si v hlavní roli projde velkým vývojem od submisivní dívky až po kořistnici, jsem znala z castingu, moc se mi líbila, je to niterná, přemýšlivá a talentovaná herečka. Zuzanka Vejvodová, která s velkým nasazením zahrála složitou postavu psychicky labilní mladé ženy, byla pro mě velkým hereckým i lidským objevem. Podobně jako další herci – Vašek Neužil, Marika Procházková, o Vilmě Cibulkové, mé drahé stálici, nemluvě. Fotograf vypráví velmi drsný příběh a ukazuje nejednoznačné jemnosti charakteru jednotlivých postav, jako to diváci znají z tvých prvních filmů. To vedle kvalitního filmového a hereckého pojetí vyžaduje i dobrý scénář. Jak scénář vznikal? S Janem jsme pracovali na scénáři asi rok, pak jsem jej nabídla České televizi, kterou jsme oslovili jako koproducenta filmu. Televizní dramaturgie pak měla svoje připomínky, takže jsem pak ještě celý rok psala další verze scénáře, i když to byly už jen

Teď se k filmu dokončují anglické titulky a začneme ho posílat na festivaly a k prodeji. Tím se zabývá producent a lidé jím pověření. Nyní budeš mít asi zase více času vydechnout a sledovat dění. Co říkáš útoku na Charlie Hebdo a košer supermarket v Paříži a reakci evropských politiků? Co k tomu říct? Je to strašlivá lidská tragédie a je to útok na podstatu naší civilizace, nikoliv jen útok na svobodu slova, jak se pořád omílá. K čemu nám bude svoboda slova, když bude po nás? Je třeba začít dělat něco pro naši bezpečnost. Nechápu lidi, co protiargumentují, že přijdeme o osobní svobody a že nás budou třeba odposlouchávat. Ať si mě odposlouchávají od rána do večera a zevrubně mě kontrolují na hranicích, jestli to přinese šanci zachránit lidský život. Všiml jsem si, že jsi v nějakých novinách dávala vyjádření k tomu, co čekáš od roku 2015. Jako jediná jsi mluvila o nebezpečí hrozby Islámského státu. Proč myslíš, že to lidé u nás stále jako problém nevnímají? Ale to není jen tzv. Islámský stát, to jsou i další teroristické organizace, které Evropa bohorovně toleruje. Tak jako ještě ne tak dávno tolerovala Hitlera. Bála se od začátku postavit se mu, aby to prý „nebylo horší“. A protože se nezasáhlo včas, bylo to pak milionkrát horší. Evropa dává do problékosmetické úpravy. Byla to opravdu velmi mových míst peníze takzvaně na školství, ale už nekontroluje, čemu se v těch školách pečlivá a promyšlená práce. děti učí a k čemu jsou vedeny – k nenávisti, Jak se vůbec se Saudkem spolupracuje? Bylo to příjemné a velmi inspirativní. Já se k agresi a ke krveprolití. Myslím, že někteří Jana stále na něco vyptávala, on vyprávěl. evropští politici by mohli být klidně souzeni Často neodpovídal na otázky přímo, ale za vlastizradu a napomáhání zániku naší kamsi unikal a já ho zase lovila zpět. Ale civilizace. vždycky to bylo nabíjející a originální. Jan Před deseti lety došlo na pražské židovské obci je velmi svérázný člověk, ale není konfliktní, k puči proti nově zvolenému vedení, jehož jsi na všem se s ním dá domluvit. Myslím, že byla součástí. Jak vnímáš dnešní představitele má dobré srdce. Což neznamená, že nedoká- ŽOP & FŽO a jejich vystupování na veřejnosti? že někdy zranit, ale nikdy ne cíleně. Spíš je V dnešním světle nebo spíše stínu situace to tak, že kdo chce s Janem žít, musí počítat ve světě musíme držet všichni lidé při sobě a bránit naše životy a naše hodnoty. V tom s tím, že je to na „vlastní nebezpečí“. Máš za sebou tři roky práce na filmu. Jaký bude nás asi nikdo nerozdělí. Současně ale není mít nyní osud? Je to více tvoje práce, nebo se možné obrátit list a zapomenout na všechny podvody a nepravosti, které se tenkrát na o to bude starat producent Viktor Schwarcz?

Strana 22

5775-34

ROZHOVORY obci udály. My jsme tehdy nechtěli nic jiného, než aby vedení a financování obce bylo transparentní, aby se pomáhalo potřebným lidem, aby se vytvořilo důstojné prostředí pro seniory, aby obec zrovnoprávnila „tatínkovce“ a aby si nikdo nedělal z obce soukromou trafiku, která mu přináší neoprávněné obohacování. To se nelíbilo těm, kteří by o sféru svého vlivu přišli. Proto ty zmanipulované volby, rychlé příjímání do obce sporných poslušných duší, podvody během valných hromad a tak dále. Pro mě to byl smutný, ale dobrý studijní materiál, abych pochopila, jak mohlo v historii docházet k různým pučům, proti kterým se nedalo nic dělat. Skutečnost, že na post předsedy byl tenkrát Při natáčení natáčení scény v historickém sále Živnobanky (archiv IP) dosazen místo tebe člověk, který sám ani pořádně nevěděl, jak k tomu přišel, byla Štvavá kampaň proti tvé osobě, Tomáši, být zničen. Naštěstí jsi to ustál, ba co víc, jsi tristní. Vždycky jsem trnula hrůzou, když která pak následovala, si s ničím nezadala úspěšnější než před tím. Jen tak dál! dotyčný vystupoval veřejně v médiích a ne- s praktikami z dob totality. Holt, byl jsi Tak to děkuji. byl schopen dát dohromady kloudnou větu. uznávaný a oblíbený předseda, tak jsi musel Tomáš Jelínek

Jiří Padevět: „Historií se raději neinspirujme“ Ve čtvrtek 4. prosince pořádal Spolek akademiků Židů diskusi s autorem zajímavé publikace o protektorátní Praze. To byla příležitost i pro otázky ŽL. Váš Průvodce protektorátní Prahou zaujal širokou veřejnost a obdržel jste cenu Magnesia Litera za nejlepší knihu roku 2014. Jak dlouho jste na průvodci pracoval, co Vás k takovému projektu inspirovalo? Prvotním impulzem bylo zjištění, že v Německu vychází řada kapesních průvodců věnovaných jednotlivým německým městům a územím v letech 1933–1945. Jedná se knihy kapesního formátu do 100 stránek, bohatě doprovázené ilustracemi. Po zakoupení prvního, v mém případě Norimberku, jsem si řekl, proč nemá podobného průvodce zaměřeného na dobu protektorátu Praha. Předpokládal jsem, že práce na stostránkové knize bude trvat tak půl roku. Nakonec z toho bylo tři a půl roku v archivech, v literatuře, u notebooku a u pamětníků, a kniha, která má 800 stran a na procházku si ji vezmete těžko, neboť váží 2,5 kilogramu. Jaké prameny a archivy jste nejvíce využíval? Z archivních pramenů jsem velmi využíval fond Policejního ředitelství Praha, uložený v Národním archivu, kde jsou přihlášky

k pobytu, dále fondy Archivu bezpečnostních složek, zaměřené na nacistické zločiny, fondy Židovského muzea, Archivu Pražského hradu, Národního filmového archivu, Památníku písemnictví, Archivu hlavního města Prahy a dalších institucí. Skvělým pramenem byly rovněž dobové adresáře a telefonní seznamy, uložené v Poštovním muzeu. Řadu informací jsem čerpal z literatury a některé od pamětníků. Myslíte si, že takové zpracování historie přináší nějaký nový pohled na naši minulost? Jsem přesvědčen o tom, že historické události je nutné ukotvovat nejen v čase, ale také v konkrétním místě. U některých událostí dokonce místo pomůže jednání aktérů pochopit, dá události další rozměr. Pokud tedy doplníte historii o topografické informace, dozvíte se třeba něco zajímavého o odboji? Kde se nejčastěji nacházely tajné úkryty zbraní nebo bezpečné byty? Dozvíte se poměrně logické informace, například, že těžištěm vojenského odboje, tedy Obrany národa, byly především Dej-

vice, kde většina vojáků působila a zároveň bydlela, že levicový odboj měl silné zastoupení v dělnických čtvrtích, jako byly Karlín, Vysočany, Nusle, Michle, že sokolský odboj se výrazně rozvíjel tam, kde byla náčelníkem silná osobnost, jako třeba v Libni nebo Michli. Ale také zjistíte, že dělicí čára mezi odbojem demokratickým a komunistickým nebyla tak silná, jak to podle některých historických prací vypadá, že používaly třeba stejná místa k distribuci ilegálních tiskovin. Jaký pohled nabízí průvodce do protektorátního života pražské židovské obce? Samozřejmě neutěšený. Vypovídá o snaze žít normální život v nenormální době, o postupném přiškrcování nejen občanských svobod, ale základních životních návyků a o likvidaci funkčního prostředí pro přežití. Kdo si dnes dovede představit, že by mu bylo zakázáno prostou vyhláškou přijít na Václavské náměstí nebo vlastnit tak obyčejnou věc, jako jsou třeba lyže? Předpokládám, že jste se musel rozhodnout, kdy již nebudete do průvodce přidávat žádné

Strana 23

5775-34

ROZHOVORY nové informace. Jak jste vůbec řešil problém toho, co ještě zařadíte? Tento problém za mne vyřešil jednak rozsah rukopisu, jednak termín jeho odevzdání. Kniha tohoto typu by se dala psát donekonečna, už teď mám materiál možná ne na pokračování, ale na Dodatky ve slušném rozsahu jistě. Jak je Vaše knížka přijímána odbornou veřejností? Setkal jste se s nějakou negativní reakcí? Odborná veřejnost mne spíše chválí, samozřejmě nevím, co se říká, když nejsem v místnosti, ale pozitivní ohlas Průvodce mne velmi příjemně překvapil. V jedné recenzi se recenzentovi nelíbilo, že kniha se sice jmenuje Průvodce, ale nenabízí čtenáři žádné trasy, ale pouze seznam adres. Jednak jsem chtěl dát čtenáři svobodu, aby si trasy vytvořil sám, jednak, jak znám recenzenta, pokud bych trasy sám nabídl, vytkl by mi, že neponechávám čtenáři svobodu. Výrazně negativní recenze se objevila na jednom z webů, spojených podle mého názoru s neonacistickou scénou. V této recenzi se tvrdilo, že v knize je málo informací o Kuratoriu pro výchovu mládeže a že jsou zkreslené. Recenzent totiž považuje Kuratorium za organizaci pozitivní, která se vzorně celý protektorát starala o duchovní i fyzický rozkvět mládeže. Co na to odpovědět? To mi připomíná, že jste jako vedoucí knihkupectví Academia na Václavském náměstí v Praze v roce 2003 odmítl prodávat knihu Petra Bakaláře „Tabu v sociálních vědách“, což byl velmi specifický příspěvek k domácí antisemitské a protiromské produkci. Jak vůbec vnímáte současnou českou společnost a její problémy? Nabízí historie nějakou inspiraci? Ano, to jsem skutečně odmítl, i přesto, že prodej knihy by významně podpořil hospodářský výsledek. Současná česká společnost se podle mého názoru stále hledá, pořád

Jiří Padevět s autorem rozhovoru na přednášce na pražské židovské obci (archiv JP) si dostatečně neuvědomuje, že je součástí středoevropské historie, která často nebyla idylická, která je obalena nánosem ideologických a národoveckých polopravd a mýtů. Historií se raději neinspirujme, ale zkusme ji zkoumat tak, aby nám pro budoucnost posloužila. Zkusme zjišťovat ne to, co se stalo, ale proč se to stalo a co k chování společnosti i jedinců vedlo. Zkusme pochopit příčiny a teprve potom následky. A především, mysleme soustavně na to, že dějiny netvoří národy, my, nebo oni, Češi, Němci, Židé nebo třeba Francouzi, ale vždy konkrétní lidé, kteří se ocitnou v konkrétní situaci a nějak se zachovají. Ano, může jít o rozhodnutí pod vlivem ideologie nebo náboženství, ale vždy je to rozhodnutí jednotlivce, který za ně nese odpovědnost.

Co tedy dle Vás bylo příčinou vyvraždění většiny českých a moravských Židů či Romů? Fakt, že jednotlivci podlehli ideologii, ziskuchtivosti nebo kombinaci obojího. Dokud bude jednotlivec toužit po tom být veden, dokud bude očekávat, že mu někdo vysvětlí, co je správné a co nesprávné, kdo je jeho nepřítel, dokud nebude ochoten přijmout odpovědnost za svoje činy a bude se zaklínat tím, že jednal na základě rozkazu, ať už rozkazu gestapa, SS, NKVD nebo Státní bezpečnosti, může se vyvražďování opakovat. Lidé musejí přemýšlet o svých činech a jejich následcích, ne se stávat nemyslícím nástrojem ideologů. Nenabízejí současné IT technologie nějaké moderní využití Průvodce protektorátní Prahou? Velmi pomalu, ale přesto připravuji aplikaci pro mobilní telefony a tablety, která bude formou interaktivní mapy nabízet informace o místech, spojených s protektorátními událostmi. Pracujete nyní na nějakém novém autorském projektu? Nedávno jsem odevzdal rukopis knihy Krvavé jaro 1945, která bude opět místopisným způsobem popisovat násilnosti branné moci třetí říše na území současné České republiky mezi březnem a květnem 1945. Nejobsáhlejší kapitolou budou místa, spojená s úmrtími vězňů během transportů a pochodů smrti, což je podle mne velmi důležité a opomíjené téma. Rozpracován mám rukopis Krvavého léta 1945, což bude připomenutí násilností na Němcích těsně po skončení války, ať už je páchali vojáci Rudé armády, nebo partyzáni a Revoluční gardy, a nakonec Průvodce Prahou stalinistickou, který obsáhne roky 1948 až 1956 stejnou formou jako Průvodce protektorátní Prahou. S díky za rozhovor. Tomáš Jelínek

Každý den nové informace! Čtěte zpravodajství Židovských listů na:

zidovskelisty.blog.cz

Strana 24

5775-34

HISTORIE

O cestě do Palestiny a katastrofě lodě Patria Na listopadových pietních setkáních u památníku Patrie na Novém židovském hřbitově se každoročně schází již jen hrstka lidí, která vzpomíná na oběti katastrofy u haifských břehů. Jednou z posledních pamětnic této tragické události je i Helena Sofrová (85), kterou jsme požádali, aby nám vyprávěla o událostech, které jako malá dívka zažila v letech druhé světové války. Naše rodina pochází z Brna a okolí. Můj bratr a já jsme se narodili už v Praze. Členy pražské židovské obce jsme již od narození, členství jsme přerušili jen za okupace. Po válce se otec vrátil jako voják a nechal znovu zapsat celou rodinu. Členy jsme zůstali i po celou dobu komunismu. I když jsme na obec nechodili, platili jsme příspěvky a odebírali Věstník. Na Vysoké svátky jsme rodiče a já chodili do Jeruzalémské synagogy. Znojemské okurky, škvařírna sádla a školní léta na Letné Otec přišel do Prahy snad v roce 1927, možná i dříve. V Brně vystudoval textilní průmyslovku. V době začínající krize brněnské textilky nepřijímaly. Prý mu nabídli místo někde v Jugoslávii, které nevzal. Odešel do Prahy, kde měl obchodní zastoupení. Co si pamatuji, tak to byly znojemské okurky, americké konzervy Libby´s, sádlo a možná ještě něco dalšího. Vím, že jsme měli škvařírnu sádla někde v Holešovicích, které tehdy byly vesnice. Ta vzala za své při stavbě panelárny a dnes je v těch místech nádraží Praha-Holešovice. Bydleli jsme na Vinohradech, kolem roku 1934 jsme se přestěhovali do moderního bytu v tehdejší Strossmayrově ul. v Praze 7 na Letné. Zde jsme žili až do roku 1940 a znovu po válce do roku 1979. Na Letné jsem začala chodit do školy. Od roku 1935 zde byla pobočka židovské školy z Jáchymovy ulice. Měla dobré jméno, tak jsem tam chodila, bylo to v dnešní ulici Františka Křížka. Škola měla pronajaté třídy, chodila jsem tam do první a druhé, koedukované třídy. Výuka se pak přestěhovala nahoru do Korunní ul., tak daleko mne máma nechtěla vodit, proto jsem přešla do městské dívčí školy naproti dětskému hřišti v Letenských sadech. V roce 1940 jsem zde ukončila pátou třídu obecné školy.

Paní Helena na průkazu palestinské správy (archiv HS) Do bývalé školy, kde byly předtím vesnice Jehnice u Brna, kde byl dědeček třídy z Jáchymky, jsem chodila na hodinu správcem pivovaru. Kdežto můj otec byl náboženství. Po vyučování na mne čekala z Brna a jeho mateřštinou byla němčina. Pro před školou máma s bráškou a šli jsme do mne s bratrem to byla velká výhoda, naučili cukrárny na indiána. jsme se německy, ani nevíme jak. Než jsem V Praze 7 nebyla synagoga, jen vý- šla do školy, mluvili na mne jen česky, ale pomocná modlitebna, asi v místech, kde jinak jsme doma jazyky běžně střídali. je dnes Divadlo Alfréd ve dvoře. Do této V domě, kde jsme bydleli, žila i další modlitebny chodili rodiče o svátcích. Před židovská rodina. Měli děvče asi o půl roku Vysokými svátky jsme posílali babičce do mladší než já. Byly jsme velké kamarádky, Brna naše fotografie. Staré dámy si místo chodily jsme si hrát do Stromovky. Tenkrát modlení ukazovaly raději fotografie vnoučat. se před dětmi problémy neprobíraly. VždycRodiče měli hodně přátel, s některými ky jsme jen slyšeli německy „Dejte pozor!“, byli členy židovského spolku ORT, který když jsme byli někde v doslechu. Moje každoročně pořádal dobročinnou akademii, kamarádka vždycky říkala: „Naši to říkají kde vystupovali mladší členové a hlavně děti taky, a já už umím německy, tak teď mluví členů. Jednou jsme tam s bratrem odříkávali francouzsky, a já se to naučím co nejdříve!“ nějakou básničku. Naší matce se zdálo, že já a bratr jsme Bratr a já jsme odmala mluvili česky dost nesamostatní, proto nás zapsala do a německy. Máma pocházela z úplně české skautu. Brzy jsem byla nadšená světluška

Strana 25

5775-34

HISTORIE a můj bratr Ota vlče. Vlčata měla klubovnu v Dejvicích a světlušky letní klubovnu v zahrádkářské kolonii na Libeňském ostrově. Skautský slib se skládá u ohně, když jsem skládala slib, pršelo a někdo musel držet nad ohněm deštník. Blížící se nebezpečí Začala se objevovat slova jako San Domingo a Kuba a jednoho dne se začalo balit. Bylo to snad v roce 1938. Tenkrát ještě bylo možné poslat tzv. lift. Vypadal jako dnešní kontejnery, ale byl ze dřeva. Byla zapotřebí

Maminka Jana na průkazové fotografii z Palestiny (archiv HS) spousta povolení, na balení dohlížel celník. V liftu byl nábytek, šaty, prádlo atd. Začal protektorát, otec přišel o svá obchodní zastoupení, škvařírna sádla skončila asi taky. Mnohem později začal otec pracovat v dílně na výrobu předmětů z celuloidu. Pro mne se, alespoň prozatím, nic nezměnilo. Dále jsem chodila do školy a na schůze světlušek. Táta byl několik týdnů ve vězení, u nás byla prohlídka, zabavili několik tisíc korun. Mámě někdo poradil, kolik peněz a komu dát, aby tátu pustili. Potom jednoho dne byl doma a říkal, že už byl na nádvoří v nějaké skupině, která měla být odeslána snad do Dachau. Na poslední chvíli ho vyřadili s tím, že musel podepsat, že odjedeme. To tenkrát začátkem války ještě bylo možné. Různé organizace připravovaly transporty do ciziny. Obvykle se jmenovaly podle sídla, takže byla Černá Růže atd. My jsme byli zapsaní u organizace Soukenická. Pořád se spekulovalo, kdy už pojedeme. Jediné

možnosti byly už jen Palestina a Šanghaj. V tu dobu nás podporoval dědeček Soffer. Každý týden si na zvláštní povolení mohl vyzvednout určitou částku ze svého vázaného konta. Složil také „Soukenické“ dost vysokou částku za naši emigraci. Tady na Letné už bylo bydlení hrozně nepříjemné, měnilo se to v německou čtvrť, proto jsme se přestěhovali v červenci 1940 do Hrdlořez, do míst, kde je teď konečná devítky. V létě přišel dopis, že už nesmím chodit do školy, a hned nato druhý, že mám zakázán i skautský oddíl. To jsem obrečela, školu ne. Najednou přišla zpráva, že do dvou dnů odjedeme. Otec poslal telegram mojí tetě. Sestra mojí matky s námi bydlela od doby, kdy dědeček Jakub Lampel odešel do důchodu, předtím vedla dědečkovi v Jehnicích po smrti babičky domácnost. Byla tenkrát v nějakém přípravném zemědělském kurzu hachšara. Přijela, hrozně se smála a říkala: „Já nikam nepojedu, to jsou jenom povídačky.“ Táta ji donutil, aby šla balit, bylo třeba ještě udělat seznam všeho, co bylo v batohu, a na to vše ještě získat povolení. Každý měl batoh a dohromady jeden kufr. Rodiče po válce udělali seznamy všeho, co jsme měli s sebou. Bylo to v rámci žádosti o válečné odškodnění, ze kterého nakonec nic nebylo. Na cestě z protektorátu 2. září 1940 jsme odjížděli z Masarykova nádraží. Pamatuji si, že tam byly hromady pasů a z těch si ještě Němci vybírali rukojmí. Celá rodina jsme se tehdy učila hebrejsky a zrovna našeho mladého učitele si vytáhli. Pamatuji si, že se vlak už s námi rozjížděl a někdo ještě do oken házel chleba. Předtím se s námi přijeli rozloučit ještě oba dědečkové z Brna. Do Vídně jsme jeli normálními rychlíkovými vagony, vlak zastavil v Brně, říkalo se, že jedna rodina musela vystoupit, protože vzali pas jejich holčičce. Z celé Vídně si pamatuji jen to, že jsme stáli seřazeni, bratr i já jsme měli strašně těžké batohy. Za námi stáli rodiče, kteří nám je podpírali. Nastoupili jsme na dunajský parník s názvem Melk. Postavili nás do řady podél zábradlí a pak ještě dvě řady uprostřed a řekli, že si máme lehnout, kde stojíme. Nakonec umístili ženy s dětmi dole do kabin. Pluli jsme Budapeští, která byla nádherně osvětlená. Pak mi řekli: „Projíždíme železnými vraty.“ A já byla tak hloupá, že jsem koukala, kde jsou ta železná vrata. Až pak mi řekli, že to je soutěska. Bylo mi jedenáct, v páté třídě obecné školy jsme tohle ještě neprobírali.

Dojeli jsme do Tulcei, vlastně do ústí Dunaje. Tam nastoupil celý pražský a brněnský transport na nákladní loď, která se jmenovala Milos. Ještě tu noc se loď začala potápět, prý tam někde vnikala voda otevřeným okénkem. Museli jsme všichni hned ven a asi měsíc jsme žili na břehu v nějakém hangáru. Hlídala nás rumunská garda. Pak loď opravili, sehnali posádku, zase jsme se nalodili, většina byla ubytována dole ve skladovacích prostorách na palandách. Naše rodina byla nahoře na palubě v nějakém malém kutlochu, táta byl snad ve vedení transportu. V podvečer jednoho dne jsme vypluli, bylo šero, pamatuji si, že jsem se hrozně bála. Příšerně. Druhý den svítilo slunce a už to bylo dobré. Pluli jsme směrem k Řecku a brzy byly potíže s potravinami, loď byla nedostatečně zásobena. Jeden den byly už jen brambory vařené v mořské vodě. Dojeli jsme do přístavu Pireus, kde nám nedovolili zastavit, proto loď pokračovala do dalšího přístavu Lavrion. Tam nám aténská židovská komunita poslala potraviny a uhlí, na zaplacení se od účastníků vybíraly poslední peníze a šperky, snubní prsteny dostali rodiče zpět. Pak jsme pokračovali v plavbě kolem nějakých ostrovů. Kapitán nám řekl, že musí být naprostý klid, aby nás nikdo neslyšel, to už byla ve válce i Itálie. Zvuk se po vodě dobře šíří. Dopluli jsme ke Krétě, tam už kotvila loď Atlantic, na níž byla epidemie tyfu. Několik mužů s léky skočilo do vody a plavalo k lodi, předali je a hned se vrátili. Z Rumunska vyjely tři lodě: Milos, Atlantic a Pacific. Každá loď plula trochu jinou trasou, kde byl tou dobou Pacific, nikdo nevěděl. Výbuch na Patrii Už daleko před Haifou nás zastavil britský vojenský člun a pod jeho dohledem jsme připluli k Haifě, kde jsme zakotvili ještě před přístavem. Dozvěděli jsme se, že se nalodíme na mnohem větší Patrii, která byla zakotvena u vnějšího přístavního mola. Na Patrii byli cestující z lodi Pacific. Ženy s dětmi byly ubytovány v kabinách, my jsme byli na té straně lodi, která po výbuchu byla ve vodě. Čekali jsme dva až tři týdny na třetí loď Atlantic. Lidé se snažili samozřejmě utéci, každou chvíli policie střílela. Nikdo nevěděl, kam máme jet. Podepisovaly se všelijaké petiční dopisy – královně, princeznám a bůhvíkomu ještě. Jako každý den, 25. listopadu 1940 ráno jsme byli všichni na palubě, dole probíhal každodenní veliký úklid. Najednou výbuch! Policie nevěděla,

Strana 26

5775-34

HISTORIE o co jde, zřejmě si mysleli, že zase někdo utekl, a hnali nás dolů. Kdyby nás bývali nechali nahoře, tak se spousta lidí zachránila. V kabině nám bylo divné, že najednou vidíme hladinu moře. I když jsme byli hodně dole, tak tohle nebylo normální. Najednou k nám vlítl táta, bleskově nás vyvedl ke schodišti už obsypaného lidmi. Z kotelny se přihnali topiči a bezohledně rozráželi dav. Tátovi se podařilo dostat nás všechny na hlavní palubu. Někdo nás poslal nalevo do chodby mezi zábradlím a nástavbou, prý jídelnou. Když se loď úplně položila na bok, stáli jsme na stěně této nástavby. Táta, který tu byl jediný muž mezi

Bratr Pavel (archiv HS) spoustou žen a dětí, všem pomáhal dostat se přes zábradlí na bok lodi. Nakonec měl sám potíže dostat se nahoru. Mezitím přijely čluny z přístavu. My jsme si nahoře sedli na bobek a sjeli po boku lodi dolů do člunu. Bratr a já jsme měli kalhoty-lacláče z pevné látky a dobré boty, takže se nám nic nestalo. Kdo měl jen tenké šaty, byl hodně pořezaný od ostrých mušlí, které byly na boku lodi. Převezli nás do přístavu, do nějaké ohromné haly. Dostali jsme jednu deku, na kterou jsme si sedli. Později nám rodiče dovolili chodit po hale, ale jen spolu. Přijeli vojáci, rozdávali čaj a to je moje nejkrásnější vzpomínka na ten bláznivý den. Na čaj, který měl barvu krásné bílé kávy. Nyní, kdykoli piji silný čaj se smetanou, vzpomenu si na tento den. Večer nás posadili do autobusů a odvezli do tábora Atlith. To, že jsme se celá rodina zachránili, považuji stále za zázrak.

Tábor Atlith Před časem jsem viděla v televizi pořad s Danielem Hermanem „Jak jsem poznal Izrael“. Mluvil o tom, že v Haifě je teď muzeum přistěhovaleckých lodí, byl tam záběr na příď Patrie, nad níž je deska s popisem celé události. V tom pořadu byl ukázán i tábor Atlith. Původně záchytný tábor pro ilegální přistěhovalce, po válce středisko pro imigranty a nyní muzeum přistěhovalectví. Na záběru jsem viděla dlouhý dřevěný barák, uvnitř řada kavalců, jak si pamatuji. Tábor byl obehnán vysokým plotem a přísně střežen policií. Byl rozdělen na ženskou a mužskou část s dost širokou silnicí uprostřed. Na začátku pobytu byla silnice přístupná jen v poledne na hodiny. Tam se mohly rodiny setkávat, později to nebylo již tak přísné. Kavalce byly stojany sešroubované ze tří dílů, na nich volně ležela 3–4 prkna, na nich matrace. Přikrývky máma sešila na způsob spacáků s kapucí, v noci v baráku rejdily myši. Kavalce byly pro nás lůžko, židle, stůl v jednom. Jednou týdně jsme museli všechno vynést ven, parta mužů vystříkala celý barák vodou. Mezitím jsme rozšroubovali stojánky a štětečkem namočeným v petroleji vytírali díry po šroubech, aby se tam nedržely štěnice. Z toho, co jsme měli s sebou, nám zůstalo jen to, co jsme měli na sobě. Ženy dostaly tmavošedé šaty, už nevím, jestli v nich stále chodily. Různé organizace později poslaly ošacení. V Atlithu byl postaven velký stan zvaný cirkus, tam pracovní čety přivážely věci z horních kabin té části lodi, která nebyla zaplavena. Někdy přivezli i věci mokré, asi z bunkrů. Všichni se chodili dívat a doufali, že něco ze svých věcí najdou. V táboře byla jílovitá půda. Jednou po velkém dešti jsem šla do baráku, kde byly sprchy. Bláto mi botu sevřelo tak, že jsem vytáhla nohu bez boty. Po delší době přišli do Atlithu i cestující z lodi Atlantic, kteří při výbuchu nebyli na Patrii. Ty pak Angličané opravdu deportovali na Mauritius. Den jejich deportace byl hrozný, my byli zamčeni v barácích, okenice zatlučené, jen jsem slyšela strašný křik. Měla jsem ekzém na předloktí, chodila jsem stále do ambulance na převazy, až jsem tam s několika dalšími děvčaty začala pomáhat s drobnými pracemi. Například jsme navíjely do ruliček vyprané obvazy nebo roznášely nemocným obědy. Po celou dobu, co jsme byli v Atlithu, nikoho nenapadlo učit děti alespoň trochu hebrejsky.

Život v Palestině V červnu 1941 začali Angličané internované postupně propouštět. Mámu, bratra a mne propustili 19. června 1941. Přivezli nás do střediska pro přistěhovalce v Haifě. Dům působil dost ponuře, velká vstupní hala byla přeměněna na protiletecký kryt. Otec měl v Haifě přátele z Brna, ti pro nás přijeli a objednali nám pokoj v malém penzionu. Obstarali také mámě práci účetní v pekařství, takže za dva dny měla zaměstnání. Byla tam tak spokojená, že tam zůstala až do našeho odjezdu do Prahy v únoru 1946. Bratr a já jsme přišli do malé skupiny dětí ve věku asi 10–12 let, které byly také

Otec Richard (archiv HS) propuštěné z Atlithu. Bydleli jsme v hotelu na Carmelu, starala se o nás starší paní, mluvící německy. Začátkem prázdnin nás převedli do dětské zotavovny, kde jsme zůstali až do listopadu, kdy byl z Atlithu konečně propuštěn i náš táta. Zotavovna byla postupně přestavěna na celoroční provoz. V září jsme začali chodit do místní hebrejské základní školy. Měla jsem sice chodit již do 7. třídy, ale zařadili mě o tři stupně níž, poněvadž jsem v počtech zapomněla dělení. V dalším školním roce jsme už oba chodili do anglické školy. Později jsme pro tyto školy (chlapeckou a dívčí) získali stipendium československé vlády v Londýně. Každý trimestr jsme honorárnímu konzulovi v Haifě předkládali vysvědčení. Táta měl po propuštění z tábora potíže najít zaměstnání. Pracoval nejdříve manuálně na stavbě letiště, později měl ještě

Strana 27

5775-34

HISTORIE s jedním manželským párem malý bufet, kde byla i teplá kuchyně. Jel se podívat i do jedné textilní továrny, ale zjistil, že už nemá pro práci tkalce potřebný cit v prstech. Na jaře 1942 vypsala československá vláda v Londýně všeobecnou mobilizaci československých občanů. Otec se přihlásil a v červenci narukoval. Byl zařazen k Náhradnímu tělesu v Haifě, poněvadž patřil k nejstarším odvedencům. V roce 1943 byl s československou vojenskou jednotkou převezen do Anglie a později se přes Dunkerque v roce 1945 vrátil do Prahy. Celá rodina byl na otce v uniformě náramně pyšná. My jsme s bratrem od podzimu 1941 byli zase u rodičů a začal pro nás normální život školáků. Chodili jsme do Makabi cvičit a plavat. Bydleli jsme nadále v Haifě, poněvadž v té době nebyl problém si zde pronajmout byt. Italové tehdy bombardovali přístav a rafinerii, proto se hodně obyvatel odstěhovalo. Pokud byl táta v Haifě a měl vycházku, přivedl domů některé ze svých přátel, hlavně z Brna. Později, když už byli vojáci v Anglii a pak u Dunkerque, vyměňovali si ženy zprávy a třásly se o zdraví a život svých blízkých.

Chodili jsme v té době na sobotní výlety se spolkem přátel přírody, který byl sice pro dospělé, ale ochotně brali bratra a mne s sebou. Viděli jsme tehdy velký kus severní Palestiny. Určitě jsme se dostali na místa, kam by to dnes bylo nepředstavitelné. Jednou jsme se například brodili Jordánem. Vzpomínám na krásné údolí s kvetoucími oleandry a na jedno místo, odkud bylo najednou vidět Středozemní moře a jezero Tiberias. Když jsme procházeli arabskou vesnicí, museli jsme jít v houfu. Někdo z mužů měl vždy zbraň. Vždy jsme se chtěli vrátit Nikdy jsme nepochybovali, že se vrátíme do Prahy. Starousedlíci nám to zazlívali a přemlouvali mámu, aby alespoň bratra a mne nechala v Palestině. Brzy po konci války se začal připravovat transport žen a dětí československých vojáků. Nevím přesně, kdo návrat připravoval, domnívám se, že to byla čsl. vojenská mise v Jeruzalémě. Odjeli jsme koncem února 1946 vlakem do Alexandrie a odtud lodí do Neapole. Při vykládání zavazadel praskla zpuchřelá síť jednoho lodního jeřábu a několik zavazadel spadlo do moře. Mezi nimi i jeden náš kufr.

V táboře u Neapole jsme čekali tři týdny, až byl volný vlak. Po slavnostní květnové přehlídce československých vojenských jednotek bojujících na Západě v roce 1945 dostal otec první volno. Jak nám později vyprávěl, běžel do domu, kde jsme v Praze 7 bydleli před válkou, a našel tam domovníka, který si nás pamatoval. Ten šel s otcem hned na národní výbor a pomohl mu získat v domě byt po německém pošťákovi. S otcem jsme se shledali až 26. března 1946, kdy jsme dojeli vlakem na nádraží Praha-Braník. Ostatní českoslovenští civilisté, mezi nimi byla i naše teta, sestra mojí matky, se vrátili až v roce 1947. Žiji již tři roky v Penzionu Charlese Jordana. Vím, čím vším moje spolubydlící během druhé světové války prošly. Proto vyprávím nanejvýš o naší cestě lodí Milos, o výbuchu Patrie a o táboru Atlith. Vyprávět o dalším životě v Palestině mi připadá nepatřičné a dosud jsem to nikdy neudělala. Vyprávění v únoru 2013 zaznamenala Eva Grafová a v lednu 2015 upravila Helena Sofrová.

Přelomové argumentace soudu ve věci židovských restitucí Ministr kultury v loňském roce ve dvou případech zrušil památkovou ochranu uměleckých předmětů, které sice zahraniční restituenti získali, ale nemohli si je odvést domů. Stalo se tak na základě unikátního rozhodnutí pražského městského soudu, jehož zkrácenou argumentaci přinášíme: Zákon nevymezuje důvody, pro něž může být prohlášení za kulturní památku zrušeno. Tyto důvody přitom nemusejí spočívat přímo v kulturní či jiné hodnotě příslušné věci, ale mohou spočívat i ve skutečnostech spadajících zcela mimo okruh státní památkové péče. Soud proto nevidí důvod, proč by mimořádně závažné důvody pro zrušení prohlášení věci za kulturní památky nemohl představovat i zájem státu na realizaci plnohodnotného odškodnění obětí holocaustu, když jde o zájem, k jehož ochraně se stát výslovně přihlásil zákonem č. 212/2000 Sb. Soud považuje za vhodné na tomto místě ocitovat následující pasáž z tzv. Terezínské deklarace: Berouce v úvahu význam restitucí nemovitého majetku, který patřil obětem holocaustu, zúčastněné státy důrazně vyzývají k tomu, aby bylo vyvinuto veškeré úsilí k nápravě

důsledků protiprávního zabavení majetku, jako například konfiskací, nuceného prodeje a prodeje majetku pod nátlakem. Uznávajíce pokrok, kterého bylo v některých státech dosaženo v oblasti výzkumu, identifikace a restitucí kulturních statků ze strany vládních a nevládních institucí, zúčastněné státy potvrzují naléhavou potřebu posílit a podporovat toto úsilí, aby byla zajištěna spravedlivá a poctivá řešení v otázce kulturních statků včetně judaik, jež byla uloupena nebo přemístěna v průběhu holocaustu nebo v jeho důsledku. Soud si je pochopitelně vědom, že tato deklarace není formálním právním předpisem. To však nebrání tomu, aby její text nemohl být vzat v potaz při výkladu pojmu „mimořádně závažných důvodů“. Je zřejmé, že žalobce trvale žije v zahraničí. Účelu restituce jakožto nápravy majetkové křivdy není dle názoru soudu v tomto případě dosaženo jen formálním vydáním obrazů do vlastnictví žalobce, ale bude jí dosaženo teprve tehdy, pokud se bude moci dostat do skutečné faktické dispozice žalobce, tedy zjednodušeně řečeno, bude-li si je moci „po-

věsit doma na stěnu“. Stranou pozornosti by neměla zůstat ani otázka, zda původní sbírka obrazů žalobcova otce je i v současné době alespoň z větší části stále pohromadě, pak by opětovné začlenění předmětných dvou obrazů do sbírky mohlo být i v zájmu ochrany kulturního dědictví lidstva v globálním měřítku a v širším smyslu tak sledovat i zájem chráněný zákonem o státní památkové péči. Soud dospěl k závěru, že stát, pokud skutečně míní vážně svoji snahu odčinit majetkové křivdy způsobené holocaustem, měl by se snažit odstranit veškeré, a to i jen administrativní překážky bránící tomu, aby mohly být předmětné obrazy žalobcem trvale vyvezeny do zahraničí. Fakt, že obrazy se momentálně nacházejí na území Česka, je důsledek jednání státních orgánů, které nebylo v souladu s obecnými principy demokratického právního státu, a zájmy tohoto státu by tak neměly být na překážku vývozu obrazů z našeho území. I pro stát by totiž měla jako pro kohokoli jiného platit stará římskoprávní zásada, že nikdo nemůže těžit z vlastní nepoctivosti, nyní výslovně vyjádřené i v § 6 odst. 2 občanského zákoníku. redakce

Strana 28

5775-34

HISTORIE

100. výročí založení židovského sportovního klubu

Hagibor Praha dokončení z minulého vydání ŽL 33 Oddíl házené a ženských sportů – V meziválečném období byla jistým protipólem mužského fotbalu házená, kterou provozovaly převážně ženy. Přestože již v roce 1921 bylo avizováno založení Židovského svazu házené, k jeho vzniku nakonec nedošlo. Kromě informace o založení oddílu, která je ze začátku roku 1921, se dochovala ještě jedna informace z léta o tom, že se uskuteční I. celorepublikový slet Makabi v Brně. V rámci sletu se konal i turnaj v ženské házené. Přestože do turnaje bylo přihlášeno také družstvo ŽSK Hagibor Praha, do soutěže nakonec nenastoupilo. V souhrnu hodnocení činnosti klubu u příležitosti valné hromady klubu na konci roku 1921 se hodnocení oddílu už nevyskytlo. Nebyla to však jediná aktivita žen v rámci klubu. Od roku 1922 se vytvořila početná skupina žen při plaveckém oddílu a od roku 1932 můžeme zaznamenat jména žen i v atletice. Ženy nechyběly ani v oddílu tenisovém, zimních sportů a vodní turistiky. Tenisový oddíl – První informace o jeho existenci je z roku 1925. Uvádí se v ní, že oddíl disponuje třemi vlastními tenisovými kurty. Je ale více než pravděpodobné, že tenis se bez pevné organizační struktury hrál v klubu již mnohem dříve. Tuto naši hypotézu potvrzuje i František Lagus v svém článku „Hrst vzpomínek“, který uveřejnil v Židovských zprávách při příležitosti dvacátého výročí existence klubu. V roce 1929 se oddíl již mohl pochlubit novým komplexem, který byl vybaven sedmi tenisovými hřišti, vlastní budovou a samostatnou tribunou. Od roku 1932 byl k dispozici i profesionální trenér. Od roku 1930 se členové účastnili mistrovství středočeské župy Československé lawntenisové asociace – ČsLTA. Neméně zajímavá je informace, že v čele ČsLTA stál známý podnikatel Karel Fusch-Roubětín. Prvním předsedou byl Oswald Justic, kterého později vystřídal Pavel Scheler. Oddíl měl dvě družstva dospělých a po jednom družstvu začátečníků a mládeže

Valná hromada ŽSK Hagibor 8. února 1937 i vysokou sportovní úroveň. To dokumentuje i skutečnost, že naši reprezentanti vyhráli na obou Makabiádách v meziválečném období a byli i stabilními členy československého reprezentačního družstva. Zimní a vodní turistika. Spojení těchto dvou sportovních odvětví vyplývalo ze skutečnosti, že lyžování bylo v tomto období rozšířenější jako forma turistiky. Příznivci tohoto odvětví se vzhledem k sezonnosti sportů věnovali podle období vždy jednomu z nich. Ve funkci předsedy se vystřídali Rudolf Kraus, Karel Eichler, Július Baláž a František Tausig. Posledně jmenovaný za toto sportovní odvětví odpovídal i v MOTO. Oddíl byl členem Židovského svazu zimních sportů – ŽSZS. Informaci o činnosti ŽSZS jsme zveřejnili v Židovských listech, č. 31, 2014, s. 30–32. Krátce po svém vzniku měl oddíl 50 členů. Organizoval pravidelná klubová mistrovství. Tyto akce se konaly na chatě Makabi v Klinvaldě. K lyžařům, kteří jsou uvedeni ve výsledcích závodů, patřili: Taussig, Margo, Nowicki, Adler, Bergman, Horowitz, Löfler, Witman, Goldschmidt, z žen to byly Rindlerová a Löwyová. K nejvýznamnějším akcím, kterých se oddíl účastnil, patřila

do 14 let. K nejlepším tenistům patřili z mužů Kohn, Dmytruk, Lebenhart, Sobotka, Laufer, Löwy, Hahn, Ball, Gross, Blass, Anger a Edgar, u žen to byly Kristinnová, Blassová, Hammerschlagová, Lambergová a Auerbachová. Pravděpodobně nejvýznamnějšího úspěchu dosáhl František Kohn, který zastával funkci kapitána oddílu. V roce 1929 vyhrál mužskou dvouhru na svazovém mistrovství, které se uskutečnilo jako součást II. celorepublikového sletu Makabi. Při hodnocení sportovní úrovně musíme konstatovat, že v rámci Makabi nepatřil k těm nejlepším. Opíráme se o skutečnost, že v žebříčku židovských tenistů, který se sestavoval pravidelně od roku 1934, nefiguruje v první desítce ani jeden člen oddílu. Za určitou výjimku můžeme považovat Ladislava Hechta, který byl hráčem nejvýznamnějšího československého tenisového klubu I. ČLTK. Aby se mohl zúčastnit Makabiády, stal se v roce 1932 i členem ŽSK Hagibor Praha. Ladislav Hecht byl v roce 1938 na devátém místě světového žebříčku tenistů. Je třeba dodat, že ačkoli nebyl vytvořen v rámci Makabi samostatný svaz, byl tenis v Makabi nejen rozšířeným sportem, ale měl

Strana 29

5775-34

HISTORIE

Hráči vodního póla svazová mistrovství a zimní Makabiáda. Objektivně je třeba přiznat, že v hnutí Makabi bylo lyžování na vyšší úrovni na Slovensku a především na Moravě. O úrovni vodní turistiky je v dobových materiálech uvedeno pouze tolik, že byla realizována na rekreační úrovni. Oddíl bruslení a ledního hokeje – Bruslení bylo mimořádně populární. První informace, která uvádí soutěžní výsledky, je z roku 1924. Ve statistice mistrů Československa můžeme zaregistrovat člena odboru hokeje Margoliuse, který vyhrál běh na 500 m a v krasobruslení byl v kategorii dorostu na druhém místě. Významným momentem při založení tohoto oddílu bylo vybudování vlastního kluziště v Praze XII, na Fochově třídě, jež bylo dáno k dispozici i veřejnosti. V případě sekce kanadského hokeje tvořilo základ družstvo pozemního hokeje, které pro nedostatek soupeřů přestalo, jak bylo už uvedeno, vykonávat činnost. V první sestavě družstva, které se krátce po svém vzniku přihlásilo za člena Československého svazu kanadského hokeje – ČsSKH hráli Lagus, O. Margolius, Witmann, Burger, Steiner, Klein, Fr. Margolius, Petschau, Schwartz a Horowitz. Družstvo bylo zařazeno do III. třídy mistrovství ČsSKH, kterou vyhrálo a postoupilo do II. třídy. Předsedou oddílu byl Emil Mauther. V roce 1936 se jako součást II. zimní Makabiády měl konat hokejový turnaj. Pro špatné klimatické podmínky se odehrála jen dvě kola. Do reprezentačního družstva československého Makabi byli z družstva Hagibor Praha nominováni: Petschau, O. Margolius, Klein, Lebenhart. Oddíl stolního tenisu – Toto odvětví existovalo v rámci klubové činnosti také mnohem dříve, než byl založen samostatný oddíl. První písemná informace je z roku 1928 a uvádí se v ní, že sportovci klubu se začali věnovat ping-pongu, jak se stolní tenis dobově nazý-

val. První stolní tenisté byli z řad fotbalistů, kteří se mu věnovali jako mimosezonnímu sportu. Další informace je z roku 1932 a informuje čtenáře o založení oddílu stolního tenisu. Tento záměr se nakonec nepodařilo realizovat. V roce 1934 byla totiž zveřejněna informace, jejíž pisatel seznamuje čtenáře s úspěchem člena klubu Löwyho, který se umístil na mistrovství Československa na třetím místě. Tato informace byla spojena s výzvou k založení odboru stolního tenisu. K jeho skutečnému založení došlo nakonec až v roce 1938. Domovem oddílu byla pingpongová herna v Bet ham. V jeho čele byl Erich Vogel. V MOTO za tento sport odpovídal funkcionář klubu František Taussinger. Základní sestavu tvořili: z mužů, již kromě zmíněného Löwyho, Heitler, Fleischner, Berger, Hirsch, Schmolke, Weinbaum, Altach, Taus, Silberman a Iritzer, z žen Weinbaumová a Steinerová. Když koncem roku 1938 zveřejnily Židovské listy článek Kurta Blocha, ve kterém autor bilancoval náš sport, nechyběl v hodnocení ani ŽSK Hagibor Praha. V objektivním hodnocení svazového sportu byla slova chvály, ale i kritiky. Pozornému čtenáři v hodnocení přece jen něco chybělo. Nenašel optimistickou vizi budoucnosti, která byla a jistě ne neopodstatněně, vždy součástí bilance v předešlých obdobích. Nesmíme však zapomenout, že Československo – ostrov svobody a demokracie – bylo v té době už značně územně okleštěno. Co následovalo pak, je notoricky známé, proto při závěrečném hodnocení sportovní činnosti se budeme věnovat něčemu jinému. Pomůžeme si netradičně statistikou ze sčítání obyvatel Prahy z roku 1930. Tuto informaci přinesly Židovské listy počátkem roku 1931. V ní se uvádí, že z celkového počtu 848 823 obyvatel Prahy se 6731 obyvatel přihlásilo

Odbor zimních sportů k židovské národnosti. To bylo jen o málo více než jedna pětina z celkového počtu 35 463 obyvatel Prahy izraelitské víry. Autor příspěvku konstatuje, že v důsledku ne zcela přehledně zpracovaného sčítacího listu, kde vedle rodné řeči byla uvedena také národnost, byl počet obyvatel židovské národnosti výrazně menší, než by tomu bylo, kdyby národnost nebyla spojována s mateřskou řečí, a uvádí, že počet obyvatel židovské národnosti by byl reálně třikrát vyšší. Dále se však neuvádí, na úkor které národnosti by se tento předpoklad projevil, protože Izraelité se v Praze více než z jedné poloviny hlásili k československé národnosti a přibližně z jedné třetiny k německé národnosti. Tyto skutečnosti uvádíme proto, že se projevily i v oblasti sportu. Nedisponujeme exaktními podklady, kolik obyvatel Prahy izraelitské víry se zapojilo do sportovního života, ale na vzorku těch, kteří reprezentovali Československo na nejvýznamnější sportovní akci – olympijských hrách – si můžeme ukázat, že autor byl ve svém hodnocení sčítání obyvatelstva minimálně velmi blízko. Ze sedmi olympioniků byli čtyři členy ŽSK Hagibor Praha – František Schulz, František Getreuer, Andrej Engel, Oskar Hekš – a tři byli členy československých sportovních klubů: Jiří Reitman a Kurt Epstein – ČPK Praha, a Hugo Klempfner – Sparta Praha. Z pražských německých sportovních klubů nikdo na olympijských hrách nestartoval. Jistě, tento vzorek je malý, ale pokud vezmeme v úvahu, že je odrazem jisté základny, je zřejmé, že zapojenost obyvatelstva izraelitské víry byla v národních klubech nepochybně větší, než jak naznačuje uvedená statistika. Důvod, proč byl ŽSK Hagibor Praha tak úspěšný, můžeme hledat nepochybně v nadčasových cílech klubu a jejich reálném naplňování. Peter Bučka

Strana 30

5775-34

HISTORIE Medailové umístění ŽŠK Hagibor Praha na Makabiádách Jméno

Sport

Disciplína

Um.

3 x 1000 m

I.

10 km

II.

O. Kohn

100 m prsa

I.

O. Kohn

200 m prsa

II.

E. Polák

200 m prsa

III.

4 x 200 m vsp.

I.

A. Polakoff

400 m vsp.

III.

A. Polakoff

1500 m

II.

Vodní pólo

II.

Družstva

I.

Běh na 18 km třída starších

I.

Skok do dálky

I.

Skok do výšky

III.

W. Petschau

Desetiboj

I.

Fr. Getreuer

400 m vsp.

I.

Fr. Getreuer

1500 m vsp.

I.

200 m prsa

II.

4 x 200 m vsp.

II.

Skoky do vody

I.

Vodní pólo

I.

Dvojhra

I.

I. letní Makabiáda, Tel Aviv, Haifa Goldschmidt, Schwarz, Frankl

Atletika

W. Frankl

A. Polakoff

Plavání

Kohn, Polakoff L. Hecht

Tenis I. zimní Makabiáda, Zakopané

A. Taussig

Lyžování II. letní Makabiáda, Tel Aviv

F. Wasser F. Wasser

Atletika

H. Abeles Lederer, Getreuer,

Plavání

J. Baláž Fischer, Polakoff, Wollner, Getreuer, Beck L. Hecht

Tenis

Medailové umístění ŽŠK Hagibor Praha na Světových židovských hrách Jméno

Sport

Disciplína

Um.

Freund

60 m

I.

Steiner

60 m

II.

Vrh koulí

I.

Freund

Hod kriketovým míčkem

I.

Steiner

Hod kriketovým míčkem

III.

Vídeň 1925

Fantl

Atletika

Strana 31

5775-34

HISTORIE Klein

5 km

III..

Pětiboj

I.

Pětiboj – kat. senior

III.

Skok do dálky roč. 1907

III.

Skok do dálky roč. 1908

II.

Skok do dálky roč. 1908

III.

Freund

Skok do dálky roč. 1909

I.

Steiner

Skok do dálky roč. 1909

II.

Freund, Fried, Bergmann, Pollák

4 x 100 m

II.

Freund, Pollák, Bergmann, Fantl

100 x 200 x 300 x 400 m

I.

1500 m

I.

3 km

I.

Skok do dálky

I.

Skok do výšky

I.

Vrh koulí

II.

Skok do dálky – dorost

II.

Švédská štafeta

II.

100 x 200 x 300 x 400 m

II.

Lederer

100 m vsp.

I.

Abeles

100 m prsa

I.

Getreuer

400 m vsp.

I.

Skoky do vody

I.

Vodní pólo

I.

Sabudko, Rado

3 x 50 m – dorost

I.

Sabudko, Rado

3 x 100 m – dorost

I.

Bix Reach Bergmann Bergmann Fried

Atletika

Antverpy 1930 Frankl Frankl Zander

Atletika

Zander Friedman Hahm

Atletika

Družstvo Prahy Kesler, Freudenheim, Hahn, Willy

Baláž

Plavání

Fischer, Wollner, Getreuer, Polakof I., Schulz, Polakof II., Kantor

Praha 1933 F. Wasser

Atletika

Skok do dálky

I.

F. Wasser

Atletika

Skok do výšky

III.

W. Petschau

Atletika

Desetiboj

I.

Fr. Getreuer

Plavání

400 m vsp.

I.

Fr. Getreuer

Plavání

1500 m vsp.

I.

H. Abeles

Plavání

200 m prsa

II.

Lederer, Getreuer

Plavání

4 x 200 m vsp.

II.

J. Baláž

Plavání

Skoky do vody

I.

Strana 32

5775-34

ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ

Je goj/gojim pejorativ? Hledejme odpověď v bibli. Výraz se poprvé objevuje v 1Moj.10,5: Od těch [tj. potomků Noachových] rozvětvili se [obyvatelé] ostrovů národů (= i´jéj haggojim – lze přeložit i „ostrovních národů“) v zemích svých, každý podle jazyka svého...*1). Zde je označení, gojim = národy, bezpochyby neutrální bez jakéhokoli hodnocení a vztahuje se na všechny „popotopové“ národy. Naproti tomu v 1Moj.12,2: A učiním tebe národem velkým (= legoj gadol) a požehnám ti a zvelebím jméno tvé, a staň se požehnáním; je Boží příslib Avramovi a ten, jako takový ve svém znění, nemůže být – vztažen na slovo goj – ani v náznaku hanlivým. Příslib se opakuje Avramovi/ Avrahamovi v 1Moj.17,4 v souvislosti se změnou jeho jména (... a budeš otcem národů mnohých = hamon gojim). Zde je označení goj také veskrze pozitivní. Mimochodem budiž zde poukázáno na to, že se příslib bohatě splnil. Na Avrahama se kromě Hebrejů/Židů jako na svého praotce dovolávají i Arabové (viz 1Moj.17,20) a v duchovním pojetí i křesťané (v počtu asi 1,7 miliardy), jakož i muslimové (zhruba 1,5 miliardy). V Žalmech/tehilim 67,3-6 se vedle pojmenování goj/gojim nachází i označení a`m/a`mmim *1) a zde všechny národy velebí Boha. I v 5Moj.29,23 ... kol ̶ hagojim... se oslovují všechny národy. Podobně i tehilim 96,3: Vypravuje v národech (= vagojim) jeho slávu, jeho zázraky/divy ve všech národech (bechol ̶ haamim); a dále, pasuk 5: Neboť všechna božstva národů (= haamim) jsou modly/nicoty... Pozoruhodné je, že jsou zde pronárody/pohané nazývány amim a ne gojim. I v tehilim 98,2 , a dále v pasuku 9, se střídá výraz gojim s amim – obojí se vztahuje na všechny národy. V tehilim 100,3 se však označení am vztahuje na Hebreje, a to ve specifickém idiomu „co´n mar`ito“ (poeticky: = ovce/stádo Jeho pastvy). V tehilim 118,10 se kol ̶ gojim vztahuje jen na národy cizí kromě hebrejského. V 2Moj.13,3 znamená am jednoduše – lid. Když vzplanul hněv Hospodinův vůči Jisraeli (hřích zlatého telete), má se státi

Moše národem velkým (legoj gadol). Ve 4Moj.14,11 a 14 se o Jisraeli mluví jako o am, avšak v nelichotivé souvislosti. V 5Moj.4,6 se dokonce v jediném pasuku výraz am vztahuje na „nežidovské“ národy – goj – na Hebreje. Naproti tomu v 5Moj.4,19 se am týká všech národů ... pod veškerým nebem; avšak v dalším pasuku 20 se zase am vztahuje pouze na národ Hebrejů jako „vyvolený, resp. lenný“. V 1Moj.19,6 je význam zkoumaného slova goj povznesen nad veškerou pochybnost o jeho „vznešenosti“, jelikož: na Jisrael se klade požadavek, ba určuje jeho poslání, státi se ... říší kněží a národem svatým... (= ... mamlechet kohanim vegoj kadoš...). Národy (počtem šesti – 2Moj.34,11), obývající zemi Kenaanskou (viz 5Moj.8,20) jsou apostrofované jako gojim a připisují se jim zlé vlastnosti. Proto tóra zakazuje smíšená manželství s jejich příslušníky (2Moj.34,15-16 a 5Moj.7,3), což nemá nic společného s rasou, nýbrž s jejich morálkou modloslužebníků. K pramáti Rivce promlouvá hlas Boží v 1Moj.25,23: ... dva národové ( šnéj gojim ) jsou v životě tvém... a překlad pasuku pokračuje: ... dva kmenové (= ušnéj leu´mmim *1) odloučí se z lůna tvého... což nelze – přes různost překladu – chápat jinak než: jak gojim, tak i amim se vztahují jak na našeho praotce Jaakova, tak i na jeho bratra Esava, s nímž, a s jeho potomky, nežil Jisrael zrovna v přátelství. Nesporně se jako am označuje výlučně Jisrael – a to dvakrát v jediném pasuku 1. knihy Samuelovy/šemue´l alef 9,16. Proroku zvěstuje Hospodin příchod muže z krajiny Benjamin (myšlen Šaul/ša´ul z kmene Benjamin), jehož má pomazat ... za knížete/vévodu nad mým národem/lidem Jisrael (... a`l ̶ amij jisrael ...), aby vysvobodil/zachránil můj národ/lid (... e´t ̶ amij...) z rukou Filištínských/ pelištim... V jediném pasuku 5Moj.32,8 se však mluví o gojim a amim a obojí se vztahuje na veškeré lidstvo – děti Adamovy. Avšak v následujícím pasuku 9 se Jisrael oslovuje jako am. I v dlouhém pasuku šemue´l bet 7,23 se na začátku nazývá Jisrael am i goj (u mij keamcha jisra´el

goj e´chad ... (= ... kdo je jako můj lid Jisrael národ jeden...), v pokračování však am je vyhrazeno Jisraeli a gojim ponecháno pronárodům. Příbuzný obsah (jakoby echo výše citovaného pasuku z knihy Samuelovy) má i 1. kn. Kronik/divrej hajamim alef 17,21. Prorok/navij ješa`ja 1,4 plísní vlastní lid nadávkou ... goj chot´e... (= národ hříšný), avšak tentýž označuje Hebreje pochvalně v 60,22 stejným slovem, jako: goj a`cum (= národ mocný). Jirmejah 7,28 viní naše praotce jako národ (= goj) ... neposlouchající hlasu Hospodina, Boha svého...; a dále (10,2) vystříhá dům Jisraele, aby se neučil jejich, tj. cizích národů, cestám (...derech hagojim...) pověrčivým; kárá se uctívání nebeských znamení*2). Z uvedeného plyne: v citovaných místech tóra používá názvy goj a am nerozlišujíc punktičkářsky mezi Hebreji a pronárody. V tehilim 147,20 se lechol ̶ goj vztahuje výlučně na nehebrejské národy; rovněž tak v 5Moj.29,23 (... kol ̶ hagojim... = ... všichni národové...) a v 5Moj.9,1 psáno jest (... gojim gedolim va`acumim mimmecha...; = ... národy větší a mocnější tebe...), což se nesporně vztahuje na Nehebreje, avšak vzápětí následuje (pasuk 2): s termínem am ̶ gadol (= národ velký) ve vztahu k cizím Anakovovcům, vzpomenutým i ve 4Moj.13,22 jakožto obyvatel Chevronu a jejich zbytku v Gaze (viz jehošu`a 11,22). Zde se nabízí i takové chápání, že goj znamená národ a am = lid/kmen/čeleď, což nutno blíže prozkoumat.*3) Jednoznačně se vztahuje označení gojim na Nehebrejce v 5Moj.15,6; 5Moj.28,12 a tamtéž, pasuk 36; dále v 5Moj.11,23, jakož i v jehošu`a 23,4. Avšak v Příslovích mišlej 14,34 se opět v jednom pasuku mluví o národě (goj), jehož spravedlnost jej vyvyšuje/povznáší, kdežto hanou/ponížením národů (= cheser leumim) jest hřích. Zde se tudíž asociuje goj s pozitivní vlastností, avšak om/pl. u´mmim*4) s negativní. V modlitbě proroka havakuk 3,6 není jisté, zda se gojim vztahuje jen na nehebrejské národy. Z uvedeného lze vyvodit, že překlad goj = národ nehebrejský a am = lid/národ hebrejský – nedává

Strana 33

5775-34

ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ uspokojivou odpověď na otázku položenou v nadpisu článku. Pozoruhodný je pasuk 1Moj.14,1, v němž se slovo gojim nepřekládá, nýbrž ponechává jako takové, jelikož se jedná o pojem „politicko-zeměpisný“ – totiž ... tid`al melech gojim (= Tidal král Gojimu), který vedl válku proti jiným králům vyjmenovaným v pasuku 2. Viz k tomu více v *3). Prorok jo´el 1,6 používá dokonce slovo goj jako metaforu pro hejno kobylek: kij ̶ goj a`lah a`l ̶ a´rcij a`cum ve´en mispar šinnav šinnéj a´rje... (= neboť na mou zemi přitáhl [ve smyslu: zemi přepadl] národ mocný a nespočetný, jeho zuby – zuby lví...). To lze vyčíst z předchozího pasuku 4 , který dokazuje, že se zde slovem goj = národ, opravdu naráží na mračno kobylek. Na druhé straně nelze ignorovat ani skutečnost, že hebrejština používá dva vedle sebe stojící, někdy zaměnitelné výrazy pro pojem národ: am i goj.*5) Zde je vhodné uvést i komentář/péruš k nejkratšímu žalmu, tehilim 117,1. Pro lepší pochopení nutno citovat znění celého pasuku: Chvalte

Hospodina všechny národy (= kol ̶ gojim), velebte Ho všechny národy/lidé (= kol ̶ haumim). Midraš tehilim k tomu poznamenává: gojim utiskují židovský národ – umim tak nečiní. Toto vysvětlení není moc přesvědčivé, jelikož v tehilim 2,1 je pojem umim ne právě honosně orámován: Proč zuří/běsní gojim a umim smýšlejí nicotnosti.*5) Přitom se nesmí zapomenout, že texty knihy Žalmů jsou starší, a tudíž původnější než midraš k nim. Na základě předložené rešerše, která si neklade nárok na úplnost (nevyhodnotilo se všech asi 500 zmínek tanachu o goj/gojim), lze s notnou dávkou opatrnosti vyvodit tento závěr: Biblické texty neoznačují výrazem goj/gojim výlučně nehebrejské národy. Označení goj/gojim není v tanachu permanentně podmalováno zlými vlastnostmi – tudíž, není hanlivé. Pojmy am/ amim, resp. om/umim nejsou rezervovány specificky pro Jisrael a nejsou à priori nositeli pozitivních přívlastků. Nelze však zavírat oči nad tím, že v průběhu času a dodnes se výraz goj/gojim přenesl na označení

nežidovských národů a nabyl negativní podtón, zatímco označení am je rezervováno pro židovský národ. Připomeňme si známou větu: am jisrael chaj ve`ad blí dáj (= Národ Jisrael žije... ). Dokonce i žid nedodržující příkazy a zákazy tóry je despektivně traktován označením goj.*6) Jak došlo k tomuto přesunu hodnocení?! Nejpravděpodobnějším mechanismem se zdá být tento proces: po ztrátě státní samostatnosti byl židovský národ vystaven po staletí nepřátelství křesťanského a – víceméně – i muslimského okolí, a to bez možnosti účinné obrany, kterou může zaručit svým občanům (jestli vůbec) pouze suverénní stát. Ve své slabosti nenašli židé jinou odpověď na prolitou krev než prolití rudého inkoustu. Na termín goj/gojim promítli veškerou frustraci z vlastní bezmocnosti a pro sebe preferentně zvolili označení am. Negativní hodnocení pojmu goj/gojim převzala v různých obměnách [viz pozn. *3 a *7] i křesťanská teologie. Juraj Eckstein

Poznámky: *1) V dalším textu pouze zjednodušený přepis: goj/gojim a am/amim. resp. umim; tak i v časté přisvojovací formě amij (= můj národ/lid). *2) Naopak, platí princip: ejn mazal lejisra´el, tj. osud Jisraele není předurčen hvězdnou konstelací (TB šabbat 156a). Jisraelité se nemají obracet k astrologii (TB sanhedrin 65); podobně – s ohledem na 5Moj.18,13-14 – TB pesachim 113b a další místa, např. midraš devarim rabbah 8:6 k 5Moj.30,12 (... tóra není v nebi...). *3) V anglických biblích (např. King James Bible) se goj/gojim překládá nejčastěji jako nation (= národ) 374krát; jako heathen (= pohan) 143krát; jako gentile (= pronárod) 30krát; jako people (=lid) 11krát (vše včetně plurálů). A to nelze jinak kvalifikovat, než jako nedůslednost, která je snad zdůvodnitelná snahou autorů přeložit vícevýznamové slovo goj diferencovaně dle jeho souvislosti s textem, avšak přitom se nelze vyhnout subjektivnímu hodnocení. Na ilustaci řečeného poslouží pasuk jehošu`a 12, 23. V „židovské“ bibli – Die heilige Schrift. Der Urtext – překladatelé Dr. Philippson et al., Berlin, 1901, čteme: ... melech ̶ gojim legilgal... přeloženo: ... König der Gojiten in Gilgal... (= ... král Gojitů...[jméno národa] v Gilgalu...). Český překlad téhož místa dle Bible Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenická rada církví v ČSSR, 1989: ... král pronárodů z Gilgálu... Kralická, 1954: ... král z Goim (jméno místní) v Galgal... a posléze ve slovenské Biblia Písmo sväté Starej a Novej zmluvy, Slovenská evanjelická cirkev v ČSSR, 1989: ... kráľ Gójimu (rovněž jméno místní) v Galilei... Zde nutno poznamenat, že překlad Gilgal = Galilea není zcela přesný. Gilgal ležel nedaleko Jericha na hranici mezi územím kmenů Efrajim a Benjamin a jako takový se uvádí v šemue´l alef 11,14; šemue´l bét 19,40; a`mos 4,4 a hoše`a 4,15. Zde všude, i ve slovenské verzi, přeloženo jako Gilgál. *4) Am pl. amim – je psáno s ajin, om pl. umim – s alef. Leonard Bernstein, americko-židovský dirigent a skladatel (1918–2000), zhudebnil tento pasuk v části třidílného chorálu na hebrejské texty vybrané i z dalších žalmů a to: 23, 108, 131 a 133 (Chichester psalms). *5) Němčina je zde výmluvnější a používá v překladu pasuku (z hebr. – Dr. Philippson et al., viz pozn. *3) dvě slova: Volk a Nation – obě lze přeložit českým národ, přičemž pro Volk je přípustným překladem i lid. *6) V jidiš je femininum pro goj – gojte (hebr. správně: goja – pl. gojot). Notoricky znám je i jidiš výraz šabesgój/šabesgojte, který však nemívá negativní náplň; jeho, nebo její služby bývají zpravidla vysoce ceněny. Vystupují někdy i jako sympatické postavičky židovských anekdot. *7) Nazaretský nezanechal po sobě žádný písemný doklad svého učení. Byl však dítětem doby a v pohledu na pohany se sotva lišil od svých spolubratrů. Matouš 10,5 by mohl být jeho nezfalšovaným výrokem: ... Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte... Dnes nelze s jistotou rekonstruovat původní znění verše. Není však bez zajímavosti jeho současná „rehebraizace“: ... e´l ̶ derech hagojim a´l ̶ téléchu veel ̶ ir hašomronim a´l ̶ tavo´u... Tak podle The Bible Society (NZ v ivrit, 1970) z pera křesťanských hebraistů – takže nejde o „židovský podvrh“. Pohané jsou zde gojim a to plyne jednoznačně i z dalšího verše 6, v němž se učedníci posílají jen k lidem domu izraelského.

Strana 34

5775-34

KULTURA

BRAVO, LÉNSKÝ! Jan Johna

Bývalý profesor technického kreslení Jaroslav Lénský dojedl polévku a čekal, až mu přinesou hlavní jídlo. Vtom si všiml drobné ženy s bujnou hřívou prošedivělých kudrn kolem úzkého obličeje. „Máte tu volno?“ ukázala na prázdnou židli. Měla zpěvavou intonaci, jakou mívala Jaroslavova teta Ester. „Soňo? Váňová? Co ty tu děláš mezi námi?“ Jaroslav rozhodil ruce, jako by do toho množného čísla zahrnoval všechny přítomné strávníky. Žena se rozesmála. „Jardo? Lénský? To ty se mě ptáš, co já dělám tady mezi námi?“ Posadila se a zamávala na servírku, která roznášela polívku. „Spíš bych se tě na to měla zeptat já, nemyslíš? Nebylo snad tvým velkým tajemstvím, že jsi své původní příjmení Löwit změnil na nezávadné Lénský?“ „Tak to mě těší, žes na to nezapomněla,“ prohodil. Soňa si všimla, jak se trochu stáhl do sebe. „Ty se zlobíš? Myslíš, že ti to vyčítám? Můžu já za to, že jsem tehdy nevěděla, že i tady lidi musejí svůj židovský původ tajit? Vzpomínáš si na to?“ Vzpomínal: xxx V učňovské škole se Soňa objevila začátkem šedesátých let. Napřed se všichni učitelé podivili, proč najednou na školu přijali tu Sovětku. Pak si uvědomili, že taková sovětská občanka může zlepšit ředitelův kádrový profil, a to zároveň upevní postavení celé učňovky. Byla pravidelně na zrušení a učitelé na přeložení do některého učiliště velkého závodu. To by ředitel přišel o ředitelování a učitelé o přesčasové hodiny a relativně slušný plat. Přesto se celý kantorský sbor těšil, jak patnácti až osmnáctiletí výrostci vynesou tu cizí inženýrku v zubech.

Ale bуli zklamaní. „Je to možné? Ta holka má na svých hodinách lepší kázeň než já,“ vrtěla hlavou tlustá češtinářka. A hubená fyzikářka, v jejíchž očích se natrvalo usadila hrůza, aby se jí učňové nezeptali na nějaký fyzikální jev, který právě není popsán v učebnici, si vystrašeně stěžovala mohutné učitelce občanské výchovy: „Miládko, ta Váňová vypráví dětem, že v Sovětském svazu nekoupíš bez fronty vůbec nic a že tam mají tak hrozné bytové podmínky, že si to tu ani neumíme představit. Vždyť tím zpochybňuje to, čemu je učíš!“ „Řeknu řediteli, aby si s ní promluvil,“ slíbila mohutná učitelka občanské výchovy a obávaná předsedkyně stranické organizace. „Tím se snaží získat u učňů popularitu,“ zasáhl žlučovitým hlasem učitel technologie. Byl stálou obětí zlomyslných učňovských kousků. „Jsou to čuňata a ona se jim podbízí.“ „Ale prosím vás, Soňa se nikomu nepodbízí,“ namítl Jaroslav. „Kluci jsou na jejích hodinách zticha, protože je baví ten její přízvuk. Musejí luštit, co vlastně říká, a tak dobře poslouchají, co vykládá.“ Mladá inženýrka mu připomínala jeho tetu, matčinu sestru Ester. Když probíhal proces s Rudolfem Slánským, Ester si přišpendlila na klopu žlutou hvězdu a přišla za Jaroslavem na obvodní výbor ČSM. Zrovna když tam byla schůze odsuzující ty zvrhlé agenty imperialismu z protistátního spikleneckého centra. Jaroslava odvolali od předsednického stolu do předsálí a s Alenou, kterou si pak vzal, skoro silou odtáhli tetu domů. K předsednickému stolu ho už nepustili a teta z domu odešla a přihlásila se na Židovské náboženské obci, přestože nebyla věřící.

Strana 35

5775-34

KULTURA A tak kvůli tetě Ester přišel o slibnou politickou kariéru. Nepomohlo mu, že se nikdy nezmiňoval o svém židovském původu. I v dotazníku uváděl protifašistický odboj jako důvod svého pobytu v koncentráku. xxx Někdy v říjnu, zrovna když ve sborovně Jaroslav známkoval výkresy, se dveře rozlítly a na prahu se objevila Soňa. Vypadala na omdlení. „Co je ti?“ přiskočil k ní Jaroslav. Teprve teď si ho všimla. Okamžitě se ovládla. „Ale nic.“ Šla ke svému stolu. Jaroslav se vrátil k hromádce učňovských výkresů. Tu jasně uslyšel: „Antisemitskája svoloč!“ „Kdo?“ vylítlo nechtěně z Jaroslava. „Náš ředitel!“ otočila se k němu Soňa. Jaroslav pocítil nepříjemné mrazení v zádech. „Jak jsi na to přišla, že je antisemita?“ Chvilku váhal, pak se nadechl a tiše dodal: „Můžeš mi to klidně říct. Mí rodiče byli Židé. Zahynuli v koncentráku. Z naší rodiny jsem zbyl jen já a matčina sestra, teta Ester. Dřív jsem se jmenoval Löwit,“ řekl a hned toho litoval. Soňa vyprskla smíchy. „Bravo, Lénský! No to je báječný! Znáš ten vtip?“ „Jaký vtip?“ urazil se Jaroslav. „Židovský. Sedí Žid na opeře Evžen Oněgin. Strká do souseda: Prosím vás, ten Oněgin, to je Žid? – Ne, není. Chvilku se dívá a zase strká loktem souseda: A Taťána, to je Židovka? – Ale ne, není. Zase je chvilku zticha. A pak znova otravuje souseda: A co, prosím, Lénský? Ten je Žid? Už mi s tím dejte pokoj! Ano! Lénský je Žid! – Bravo, Lénský!“ napodobila tleskajícího Žida Soňa. Jaroslav se zasmál. „Dneska u mě byl ředitel na hospitaci,“ zvážněla Soňa. „A pak mi řekl, abych se u něho po hodině zastavila…“ Jaroslav se toho okamžitě chytl: „Musí sledovat začínající pedagogy. A…“ vysvětlil. Přerušila ho: „Já vím. Začal tím, že je se mnou spokojený. Jen mi vytknul, že vyprávím učňům o těžkém životě ve Svazu. Prý ví, že je to pravda. Byl tam a viděl to na vlastní oči. Jenže děti prý ještě nechápou všechno správně. A když jsem mu řekla, že naopak, že se jim nesmí lhát, tak namítl, že neznám mentalitu českých lidí. Prý vždycky byli utlačovaní Němci a Židy. Že Němci sice byli fašisté, ale musí se jim uznat, že jednu dobrou věc pro český národ udělali; konečně ho zbavili Židů. Jenže prý tu pořád ještě nějaké zbytky jsou, a na ty se musí dávat pozor. Aby tu nezpůsobili stejné potíže jako v Rusku, kde jich je pořád ještě hodně. Hlavně ve vědě a v kultuře. A v ekonomice. Židi mají prsty všude. A pak prohlásil, že se mnou takhle otevřeně mluví jen proto, že jsem Ruska a že určitě ty židáky nesnáším stejně jako on. Tak to už jsem nevydržela. Víš, co jsem udělala?“ upřela na něho tmavé oči, které mu zase připomněly matčinu sestru Ester. Jaroslav zavrtěl hlavou. A hned ho napadlo, že mu taky mohla dát facku. To jednou svému mistrovi v dílně udělala teta Ester. Na čele mu vyrazil studený pot. „Proboha, co?“ „Neboj se, nezmlátila jsem ho,“ uhádla, na co teď myslel. „Jen jsem mu ukázala to své povolení k pobytu pro cizince, co mám místo občanky. Tu řádku, kde je napsána národnost a vedle toho: židovská. A mám tam ohromně výrazné písmeno Ž, protože mi to museli opravit z načatého R. Chtěli mi totiž automaticky napsat ruská. Jenže já jsem v životě žádná Ruska nebyla. A nedala jsem se, přestože mě přesvědčovali, že tady prý žádná židovská národnost neexistuje a že budu jediná v celé republice, která si nechá takovou

národnost napsat. Chceš se na to podívat?“ „Ojoj! Ne!“ vylítlo odněkud z Jaroslavova podvědomí. Naposledy tohle ojojoj vykřikl snad jako kluk. Soňa se zase zasmála. Úplně se uklidnila. Jako by své rozčilení přenesla na Jaroslava. Měl co dělat, aby se nesložil. „A co…“ „Ředitel? Ten zalapal po dechu a pokusil se mi vysvětlit, že není antisemita, ale antisionista. Je jen proti bohatým Židům a to není antisemitismus, ale třídní postoj. Jak se ti to líbí?“ „Soňo…“ Jaroslav se zhluboka nadechl a pak vydechl. „Za chvíli bude zvonit. Teď učím. Pak mám volno. Zvu tě na kávu. Do kavárny. Ale zatím, prosím tě, moc tě prosím, nikomu ani slovo… Vůbec nikde se ani nezmiňuj o řediteli, o Židech, o mně.“ „To se tak bojíš?“ vytřeštila na něho oči. „Ne. Vlastně ano. Ale o tebe. Uvědom si, že když to někomu povíš, ředitel všechno popře. V lepším případě bude tvrdit, žes mu správně nerozuměla. V horším budeš mít tahanice, že pomlouváš vedení školy. A pozor, při této příležitosti ti taky můžou připomenout, že pomlouváš sovětský lid.“ „Ale ty seš taky Žid, a copak nechápeš…“ „Nechápu!“ zvýšil hlas, „Protože já nejsem žádný Žid. Nemám ani židovské, ani jiné náboženství. A mám zapsanou českou národnost. Úřady měly pravdu – židovská národnost u nás neexistuje. A ředitel měl taky pravdu, vůbec naše lidi neznáš!“ Po vyučování seděl se Soňou v kavárně. Pokoušel se jí vysvětlit kantorské desatero, kterým se musí řídit, když chce ve škole zůstat: Za prvé se od ostatních nesmí ničím lišit. Nesmí se lišit ani oblečením, ani národností. Ba ani původem ne. Ani tím, že by něco dělala příliš špatně. Ani tím, že by něco dělala lip než ostatní. To platí trojnásob pro kantora, který je nežádoucího, například židovského původu. V jejím případě to platí desetinásobně: Má židovský původ a navíc je ze Svazu. Proto je úplně jedno, jestli je Ruska nebo ne. To oficiálně proklamované přátelství nikdo nebere vážně. Už se dávno proměnilo v nenávist. A taková řadová kantorka je pro vyřizování účtů se Sověty nevhodnější objekt. A co se týče antisemitismu… Soňa řekla, že všechno pochopila. Řekla, že její matka přirovnávala jakýkoliv rasismus ke štěnicím. Nejde je vyhnat jen z jednoho bytu, musí se vyčistit celý barák. Pak pečlivě udržovat čistotu v celém domě. Taky jsou schopny přečkat vyschlé a zdánlivě mrtvé celá léta. Jenže pak stačí, když se v domě objeví trochu špíny, hned obživnou a znovu vylezou ze škvír. Koušou. Roznášejí nákazu. Když je mačkáš po jedné, moc to nepomůže, jen odporně páchnou. Jediný způsob, jak se jich zbavit, je vydezinfikovat celý dům. „Tvá matka má ráda přirovnání,“ poznamenal Jaroslav. „Jako každý Žid,“ ujistila ho Soňa. „Přece celé generace četly knihu Výroky otců, Pirké avot.“ „Ty umíš hebrejsky?“ zajímal se Jaroslav. „Kdepak, ani jidiš ne.“ „Ale hlásíš se k židovské národnosti,“ prohodil ironicky. „No, a k jaké se mám hlásit?“ ptala se ho. Jaroslav na to neodpověděl. Jen doufal, že snad pochopila: Nemá cenu, aby někomu něco vykládala. Aby sobě a dětem komplikovala život. Jenže Sonin život komplikoval ředitel. Hospitace následovaly jedna za druhou. Střídaly se prověrky. Inspektoři, metodici, nějaké komise, nenechávali Soňu na pokoji.

Strana 36

5775-34

KULTURA A jednoho dne se Soňa vzepřela. Nepustila na svou hodinu obvodního inspektora. Ředitel ihned svolal mimořádnou poradu. Bez Soni, které o tom nic neřekl. Prý by stejně nezůstala, protože musí vyzvednout své děti ze školky. Rozhlédl se po sborovně, kde shromáždil své podřízené a dramatickým hlasem se zeptal ztichlých pedagogů: „Už jste slyšeli, co soudružka Váňová provedla soudruhovi inspektorovi?“ Udělal působivou pauzu a se sugestivním rozhořčením pokračoval: „Řekla mu, že se v její třídě nesmí objevit, dokud je špinavý a má propocenou kostkovanou košili rozepnutou až na pupek, protože ona své žáky učí, aby chodili do školy upravení a čistí, kdežto on páchne. Přímo takhle to soudruhovi inspektorovi řekla!“ Někdo z kolegů se nesměle uchechtl. Ředitel přísně poznamenal: „Zřejmě si soudružka Váňová neuvědomuje, že soudruh inspektor nepřišel na recepci, ale do učňovské školy. Nepřišel mezi pány a dámy, ale mezi soudruhy a soudružky…“ Pozorně si prohlížel každého z kantorů, jestli se někdo nechystá něco namítnout. Nikdo nic nenamítal. Všichni ukázněně mlčeli. Ředitel se tedy pustil do barvitého líčení, jak inspektorovi řekla, že mu nedovolí, aby den co den vysedával na jejích hodinách a zbytečně znervózňoval učně. Že to, co on provádí na školách, není inspekce, ale buzerace. „To snad ne!“ vyděsily se učitelky. Ředitel kývnutím poděkoval za repliku. „Ano! Soudružka Váňová nás všechny zklamala. Ani po stránce uvědomělého přístupu k práci a socialistické morálky nám není příkladem, jak by se to očekávalo od sovětské občanky. Svou morálkou poškozuje…“ „Tak to si nikdo nemůže dovolit!“ češtinářka nevystihla přesně okamžik, kdy má svou podpůrnou poznámku přihrát. Vlítla do ředitelova proslovu nevhod. Jaroslav už to nevydržel. „A co když si to právě Váňová dovolit může?“ Celé osazenstvo sborovny se k němu otočilo. Koukali na něho se směsicí zvědavosti a obdivu: Na obyčejného kantora to byl dost odvážný zásah. „Podívejte se, co my víme, koho má za sebou na sovětském konzulátu? Nebylo by lepší pro soudruha inspektora, aby uznal, že Váňová má v podstatě pravdu? Je sice náš nadřízený, všichni si ho vážíme,“ dodal pro každý případ, „ale za á – nemá chodit neupravený mezi učně, za bé – skutečně nemá ukončenou ani průmyslovku a inženýrce nemá v elektrotechnice co kontrolovat a za cé si opravdu při inspekcích všímá splachovadel, místo aby nám pomohl sehnat projektor.“ Všichni ho napjatě poslouchali. A Jaroslav uzavřel: „Já jenom že mám obavy, aby si Váňová, která je náhodou ve většině tříd docela oblíbená, na nás někomu tam,“ pomalu zdvihl oči ke stropu a všichni se tam podívali s uctivými obavami, „nestěžovala, že jsme si na ni nějak zasedli. A někoho tam,“ zase ukázal ke stropu, „pak může napadnout, že máme špatný vztah k našim sovětským přátelům, a proto pronásledujeme Váňovou těmi prověrkami, kontrolami a hospitacemi, které organizuje inspektor, ředitel a taky my. Možné to je, ne?“ Rozhostilo se napjaté ticho. Ředitel pohlédl na svého zástupce. „No, měli bychom si se soudružkou Váňovou promluvit,“ nechal se slyšet zástupce. Jeho úkolem bylo obrušovat ostré hrany a hasit konflikty. „Vždyť jsme jí nechtěli nijak ublížit.“

„Vysvětlíme soudružce Váňové, že ty prověrky a hospitace měly za cíl zjistit, jestli nepotřebuje v něčem pomoct,“ přispěchala podpořit vedení školy učitelka občanské výchovy. A Jaroslav si v duchu gratuloval: „Bravo, Lénský!“ Po poradě ho na chodbě zadržela učitelka občanské výchovy. „Poslyš, ta Váňová má fakt někoho nahoře?“ „Jo, holka, to nikdo nikdy neví, kdo koho kde má,“ odpověděl jí záhadně. „Ježíši Kriste!“ vyděsila se zcela neuvědoměle. „A já jsem jí včera vynadala, že kluci z její třídy rámusili na chodbě.“ Konflikty se Soňou znovu začaly na jaře v osmašedesátém. Ředitel se zřejmě přestal bát sovětského konzulátu a vlastenecky ji pronásledoval hospitacemi a prověrkami. Dokonce jednou s učitelkou občanské výchovy, která pokrokově učila podle starých osnov, šel za Soniným obvodním lékařem. Chtěl tam prověřit, jestli Soňa skutečně má zápal plic. Prý je mezi doktory spousta „jejich lidí“, kteří těm „svým“ dají pracovní neschopnost jen tak. Když se koncem června všichni loučili na prázdniny, Soňa řekla Jaroslavovi, že má ze všeho strach. Pak se tomu sama zasmála: „Ty to určitě chápeš. Ten strach máme zabudovaný v genech. Jako chronickou nemoc. Jenže teď mám ten strach přímo akutní. Stejný strach asi měli naši předkové, když se schylovalo k pogromu. Ty se nebojíš?“ Bál se. Ale nechtěl se k tomu přiznat. V srpnu, týden před začátkem školního roku, kdy učitelům končí dovolená, se Soňa ve škole neobjevila. „Vítá tanky,“ prohodila výsměšně učitelka občanské výchovy na poradě. „Váňová mi volala a omluvila se,“ nevyvracel, ale taky nepřitakal zástupce ředitele. Ředitel na poradě nebyl. Onemocněl „Požádala o neplacené volno,“ dodal zástupce. „Její hlas jsem zaslechla ve svobodném…“ začala opatrně fyzikářka. Zástupce ředitele ji nenechal domluvit. „Váňová mi řekla, že chce učit jen v druhém a třetím ročníku, tam, kde ji kluci znají.“ „A to jí vyhovíš?“ ptal se jedovatě učitel technologie. „Nemám důvod, proč bych jí nevyhověl,“ pokrčil zástupce rameny, V nepřítomnosti ředitele byl vždycky podstatně lidštější. Soňa se objevila v polovině září. „Nechceš, abych si napřed s kluky promluvil?“ navrhl jí Jaroslav, když se chystala na svou hodinu. Ale zároveň se bál, že souhlasí. Oddychl si, když odmítla: „Dík. Zvládnu to sama.“ Teď zase kolegové vrtěli nechápavě hlavou: Neměla s učni žádné problémy. Zase se všem hodilo, že ji tu mají. Prověrky ve škole, kde ve sboru je sovětská občanka, proběhly hladce a bez ztrát: Nikoho nevyhodili. Nikoho nikam nepřeložili. Jakmile bylo po prověrkách a pominul ten ponižující strach, začali si na Soně zkoušet svou odvahu. Pro ventilování nenávisti byla velmi vhodným objektem. Dostala několik ředitelských důtek. Zastavili jí platový postup. „To se ani neohradíš?“ divil se jejímu mlčení externí matikář – důchodce. „Vždyť to je kvůli tomu, že jsi Ruska!“ Soňa se jen pousmála; „To se, kamaráde, mýlíš. Je to právě kvůli tomu, že Ruska nejsem.“ „Počkej, tomu nerozumím, ty nejsi Ruska?“ zaslechl to učitel technologie. „Co tedy seš?“

Strana 37

5775-34

KULTURA „Soňo…“ chtěl ji varovat Jaroslav. Neviděla jeho varovné signály. „Jsem totiž Židovka, víš? Úplně oficiálně a dokonce podle úředních papírů,“ nestydatě se tím chlubila. „To čumíš?“ kochala se kolegovým ohromením. Vyndala z přihrádky třídnickou knihu a odešla ze sborovny. „Hele, Lénský, myslíš, že je to možný, aby u nás někdo měl židovskou národnost?“ nevycházel z údivu učitel technologie. „Jak vidíš, tak jo,“ prohodil Jaroslav u dveří. Taky šel radši napřed. A jednoho jarního dne svolali dobrovolnou veřejnou stranickou schůzi, které se museli všichni zúčastnit. Ředitel všem slavnostně oznámil, že při příležitosti Dne učitelů se učňovské škole dostala velká čest: Učitelce občanské výchovy – která už zase byla předsedkyní partaje – bude udělen titul zasloužilá učitelka. Zároveň několik členů pedagogického sboru dostane mimořádné odměny. Přečetl seznam. Ke svému překvapení uslyšel Jaroslav i své jméno. Překvapilo ho to a potěšilo. Pocítil něco jako vděčnost k řediteli: Přece jen si jeho kvalitní práce všiml. „A teď musíme projednat méně příjemné věci,“ sdělil ředitel a pokynul budoucí zasloužilé učitelce, aby vedení schůze převzala ona. Učitelka občanské výchovy sdělila, že obvodní inspektor a stranický výbor jednali o soudružce Váňové. Byl informován, že soudružka pomlouvá socialismus, že podepisovala rezoluce proti bratrské pomoci, že před rokem podněcovala učně, aby šli na Palachův pohřeb, a tím narušila vyučování. Inspektor a stranický výbor jakožto i vedení školy došli k závěru, že soudružka Váňová kazí morálku české mládeže, že neumí pořádně česky, že v ruštině má taky cizí, snad židovský přízvuk a že jsou

zřejmé důvody se domnívat, že má spojení s agenty mezinárodního imperialismu a sionismu… „Tak to jste už přehnali,“ prohodila Soňa. Ředitel na ni přísně pohlédl a vzal si slovo. Prohlásil, že ho ta záležitost taky mrzí, protože vrhá nepříznivé světlo na celou školu. Že dál nehodlá uklidňovat rodiče a vysvětlovat jim, proč tu trpí cizinku. Že se nechce hádat s mistry v dílnách, kteří poukazují na to, že Váňová učí, jako by se učni nepřipravovali na práci rukama, ale na studium na vysokých školách. Že jí nedovolí rozšiřovat mezi dělnickou mládež ty židozednářské manýry různých těch Šiků a Goldstückerů. Že si musí jasně uvědomit, že naše škola je socialistická a česká a nikoli kosmopolitní a židovská. Ředitel řečnil a přitom se do každého zavrtával výhrůžným pohledem. Všichni seděli s očima upřenýma do stolu. Nikdo neřekl ani slovo. Ani Jaroslav. Soňa vstala a ze sborovny odešla. Pak se už ve škole neobjevila. xxx „Co jsi vlastně dělala všechna ta léta?“ ptal se teď Jaroslav. „Co jsem dělala? Pracovala. Vyráběla jsem elektrické hračky. V družstvu. A co ty?“ nechtěla o sobě mluvit. „Už neučím. Vstoupil jsem do obce. Občas zajdu i do synagogy,“ sdělil. „O Židy je v synagoze velká nouze. To víš, tam se bohoslužba nemůže konat, dokud se nesejde aspoň deset chlapů, říká se tomu minjan.“ A dodal otevřeně: „Vždyť teďka se snad už nemusíme bát…“ „Myslíš?“ skepticky se pousmála Soňa. A Jaroslav Lénský si uvědomil, že stejně skeptický úsměv až do konce svého života mívala i teta Ester. Povídka je z rukopisného souboru GUT ŠABES, PANE LÉNSKÝ.

Vzpomínka na umělce, kterým ani věznění nezabránilo v tvorbě Kruh přátel hudby v Ondřejově u Prahy uspořádal 25. října koncert z díla některých tvůrců, kteří nepřestali psát a komponovat ani v terezínském ghettu a zapojili se tam do ilegálního uměleckého života, jímž se snažili zpříjemnit život svým spolutrpícím. Jejich díla uvedli dva významní hudební interpreti – mezzosopranistka Olga Černá, která se ve své umělecké práci věnuje především komorní a písňové tvorbě a často vystupuje nejen na našich předních scénách, ale i v zahraničí, a klavírista Daniel Wiesner, nositel několika zahraničních cen. Koncertem provázela německá teoretička hudbyAnke Zimmermannová, která v letech 2011–2014 pracovala na Česko-německém fondu budoucnosti v Praze, zabývá se tematikou holokaustu a také výborně mluví česky. Koncert uvedly písně Ilse Weberové, která zahynula v roce 1944 s mladším synem v Osvětimi. Její písně (texty i ně-

které notové záznamy) se dochovaly díky autorčinu manželovi, který je, než sám odjel transportem, v Terezíně zakopal, a protože holokaust přežil, po osvobození je opět vyprostil. Písně Ich wandre durch Theresienstadt (Toulám se Terezínem), Und der Regen rinnt (Prší a prší), Ade, Kamerad (Buď sbohem, kamaráde), Wiegala (Hajana) a některé další, jež Ilse Weberová při kytaře kdysi v Terezíně zpívala nemocným dětem, zazněly v originále. Tyto i její další básně z Terezína vyšly v českém překladu v knize Kdy skončí naše utrpení (Academia, 2012). Z orchestrálních skladeb na koncertu zazněla díla dvou skladatelů, kteří rovněž zahynuli v Osvětimi v roce 1944: Suita pro klavír op. 13 od Pavla Haase a 2. věta z klavírní sonáty č. 2 op. 19 Abendphantasie (Večerní fantazie) od Viktora Ullmanna. K dalším obětem holokaustu z řad hudeb-

ních skladatelů patří Ervín Schulhoff, který zemřel v roce 1942 v koncentračním táboře Wülzburg v Bavorsku na tuberkulózu. Jeho uměleckou památku připomněla klavírní skladba Invence op. 36 a dva písňové cykly – Die Garbe (Snop) a Písně a tance z Těšínska. Čtveřici umělců, kteří holokaust nepřežili, doplnila ukázka z díla polského hudebního skladatele a houslisty Szymona Lakse – klavírní skladba Passacaille-Vokalise. Také Szymon Laks prošel Osvětimí, kde řídil vězeňský orchestr, dožil se však likvidace tábora, dostal se do Dachau a zde se dočkal osvobození americkou armádou. Poté odešel do Francie, kde v roce 1983 zemřel. Ondřejovský koncert byl pozoruhodnou, takřka komorní kulturní událostí, která na všechny posluchače hluboce zapůsobila a při níž si mohli knihu Ilse Weberové nejen prohlédnout, ale dokonce také zakoupit. Zlata Kufnerová

Strana 38

5775-34

KULTURA

Setkání s Margot Friedlanderovou na německém velvyslanectví v Praze své autobiografické knihy Versuche, dein Leben zu machen (česky vyšla pod názvem Útěk z Berlína. S židovskou hvězdou v kapse v nakl. Ikar, 2011). Margot Friedlanderová (*1921) se narodila v Berlíně v židovské rodině Arthura a Augusty Bendheimových. V lednu 1943, v den plánovaného společného útěku, byl její mladší bratr zatčen a matka se rozhodla jít za ním. Dceři Margot zanechala u přátel kromě kabelky s jantarovým náhrdelníkem a sešitku s užitečnými adresami vzkaz, který později dal autobiografii Margot Friedlanderové onen titul: Versuche, dein Leben zu machen. Pokus se žít svůj život. Margot se dařilo skrývat před gestapem 15 měsíců, ale nakonec byla odhalena a deportována do Terezína. Ostatní členové rodiny byli v koncentračních táborech zavražděni. Margot Bendheimová se po válce provdala Ve středu 28. ledna, v souvislosti se Dnem za Adolfa Friedlandera, kterého poznala památky obětí holokaustu a předcháze- v Terezíně, a v r. 1946 se oba vystěhovali ním zločinům proti lidskosti, proběhl na do USA. V r. 2006, po smrti manžela, se německém velvyslanectví v Praze večer Margot Friedlanderová rozhodla vrátit do s Margot Friedlanderovou, která četla ze Berlína. Od té doby neúnavně vystupuje na

veřejnosti, především na školách, aby dalším generacím předala svědectví o zločinech nacismu. I proto se večera na velvyslanectví účastnili žáci z Rakouského gymnázia, Deutsche Schule Prag a Gymnázia Thomase Manna. Více než hodinové čtení a následná diskuse zanechaly v publiku hluboký dojem. K autenticitě příběhu Margot Friedlanderové přispěl i onen jantarový náhrdelník a ohmataný sešitek, které jí zůstaly jako jediná památka na matku. Čtení pořádalo německé velvyslanectví ve spolupráci s Pražským literárním domem autorů německého jazyka. V publiku, čítajícím více než 130 lidí, byli i zástupci přeživších, ŽOP a Památníku Terezín. Za zmínku stojí i to, že Margot Friedlanderová byla v neděli 25. ledna jedním z hostů Güntera Jaucha ve vysílání televize ARD, spolu s Evou Erbenovou a s Gerhardem Wiesem, státním zástupcem v prvním osvětimském procesu. Barbora Šrámková, PLD

Unikátní skleněný náhrobek na Novém židovském hřbitově V řešení náhrobků bývá zvykem použít různé trvanlivé a kvalitní materiály. Patří k nim rozličné druhy mramorů a žuly, ale i pískovec a opuka; kameny sochařsky a architektonicky pojednané, ale též surové, vylomené či nalezené a ponechané v původním přírodním stavu; časté je užití různých kovů (i vzácných), rovněž plasticky a architektonicky zpracovaných a zdobených, nechybějí ani druhy umělých kamenů, výjimkou není ani beton. Ale s užitím skla jsme se dosud nesetkali. Tohoto experimentu se chopil a realizoval ho mezinárodně uznávaný český výtvarný umělec Marian Karel (1944), absolvent pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové (1965–1972), ateliéru prof. Stanislava Libenského, který ve svém geometricky zaměřeném díle užívá sklo jako prostředek k sochařsky a architektonicky pozoruhodným, reflexní aktivitou světla modulovaným ztvárněním prostorů

a prostorových průniků. Svým sepulkrálním počinem zvrátil nemožné, překročil tradiční a zaběhlá pojetí a tvůrčím způsobem rozšířil naši dosavadní představu. Skleněný náhrobek, který v roce 2005 vytvořil na Novém židovském hřbitově v Praze na Vinohradech a který byl 10. března 2006 – rok po uložení rakve do hrobu – odhalen, patří třiatřicetileté Jitce Stecherové (1972–2005). Karel ji velmi dobře znal a měl rád, obdobně jako jejího manžela, pana Davida Stechera, rodilého znalce židovské duchovní tradice. Z jeho strany měl naprosto volnou ruku a plnou důvěru, a to nejen proto, že všichni byli dlouholetými přáteli, ale také proto, že Stecherovi jeho umění obdivovali a oceňovali. Ve volbě skla, které Marian Karel panu Stecherovi navrhl, jej vedla letitá umělecká zkušenost a znalost výrazových specifičností daného média. Průmyslově běžně

vyráběné tabulové sklo – „okno příbytků člověka“ –, které ve svém díle užívá, předkládá „jako běžnou, neefektní věc, jako plochou desku, schopnou“, jak uvádí, „prezentovat nejen prostor a třídimenzionální předměty, ale – a to především – vytvářet ještě něco navíc – iluzi! Nejde o obraz ani o fotku, ani ne o přepis optického vjemu, ale o vytvoření daleko účinnější a působivější paralely.“ Otázku, proč i v tomto případě volil sklo, upřesnil následovně: „Sklo má na rozdíl od všech ostatních materiálů čtvrtý rozměr. Sklem světlo a prostor prostupují, sklo se jich zmocňuje, projasňuje je, znejasňuje, zveličuje, deformuje atd., nebo se v něm zachycují, odrážejí, lámou, soustřeďují, zrcadlí, rozfázovávají; sklo promítá obrazy do nekonečna, vytváří pocit zázraku, pohybu a proměn, jež jsou vlastní našemu životu, ale i pocit vratkosti, odpovídající naší labilitě. Sklo je tak cit-

Strana 39

5775-34

KULTURA a navíc její symbolický význam livé, že je může rozbít zvuk, ale patří ženství, plodnosti, naději také schopné živlům po tisíciletí a obrodě; v židovské tradici je vzdorovat. Při jeho používání tato barva spojována s životomusíme mít stále na mysli, že je dárností vody a s čistotou. Hrob obrazem lidského života a všech tak nabízí i jistou asociaci akvávěcí tohoto světa, jež – byť krásria. Je tomu tak mimo jiné proto, né – jsou pomíjivé a křehké.“ že skleněný masiv volně spočívá Tvůrčí vztah Mariana Karla ke na vrstvě drobných, pohybem ztvárnění prostorovosti a k uchovody omletých světlých valounpení světla a iluze pohybového ků. I to byl záměr; nesou v sobě momentu v prostoru se také staly nejen působení přírodních prospolu s reflexivními vlastnostmi cesů a tím i rozměr času, ale jsou tabulového skla a jeho prostotéž vyjádřením nepomíjejících rotvornými možnostmi klíčovou vzpomínek přátel a nejbližších. záležitostí ideové koncepce náPodle původního Karlova záměhrobku. K jeho realizaci přizval ru měl jejich vrstvou prorůstat mladého sochaře a kamaráda Lustále zelený břečťan; ale nestalo káše Rittsteina (1973), rovněž příse tak. tele Jitky Stecherové, absolventa K živosti a neotřelosti nápražské Akademie výtvarných hrobku přispívají rovněž texty umění (1991–1997) a svého atelivěnované zemřelé, vypískované éru na Vysoké škole uměleckoprůtypem autorského písma grafika myslové (1997–1999). Záměrem Františka Štorma do svrchní bylo vytvořit něco výjimečného, skleněné desky. K hlubokému dýchajícího svěžestí a překračucitovému vyznání manžela se jícího zvyklosti. zde v následnosti připojují verše Nicméně bylo zapotřebí rebásníka, diplomata, překladatele spektovat jistá omezení. V daném Společný hrob rodiny JUDr. Arnošta Lebenharta a Jitky případě šlo o stávající hrob předků a rodinného přítele Tomáše Kafky. Stecherové, černá žula a skleněný masiv s písmem a se Vroucnost konkrétních slov se Jitky Stecherové – rodiny JUDr. skleněným objektem Lukáše Rittsteina Foto: Vlado Bohdan. tak touto volbou prolíná s odrazy Arnošta Lebenharta, příslušející podle symbolu konvice, zdobící černou ných desek je s to vytvořit iluzi hloubky a lomy stále se měnící dějovosti a světelnosnáhrobní desku, k rodu Levitů –, k nimž se prostoru – více k sobě sesazených desek ti okolního prostoru i se stálostí vzpomínek, dle svého přání a židovské tradice navracela. tuto schopnost prostorovosti ztrácí a cho- symbolicky přítomných v hmotě navršených Srostlici starého a nového řešení bylo zapo- vá se navíc pasivně. oblázků, prosazujících se v hloubce a transtřebí vkusně pojmout a dát danému místu Dále je třeba uvést, že jak stanovený parentnosti skla. citlivé ztvárnění, jež by zároveň vypovídalo počet a síla desek, tak uplatnění zelené K takto významově koncipovanému o osobnosti a založení mladé ženy. barvy byly v daném případě opřené náhrobku se s uvážlivostí pojí plastické Koncepce náhrobku se rozvíjela a ujas- o univerzální řeč symbolů. Volba čísla ztvárnění Lukáše Rittsteina, kterého, jak ňovala formou konzultací s Davidem Ste- sedm, obestřeného bohatou škálou vý- bylo výše poznamenáno, Karel k realizaci cherem od léta 2005. Marian Karel tehdy znamů, uplatňovaných od nejstarších dob přizval. Jeho dílo je též originální. Zvolil přišel s návrhem použít silný skleněný masiv, téměř ve všech náboženstvích, kulturách fantazijně pojatý komorní oválný útvar který by horizontálně překryl plochu hrobu a u mnoha národů, s jehož symbolikou z čirého taveného, broušeného skla, cita byl vhodnou a důstojnou komponentou se setkáváme v bibli, mýtech, legendách livě souznící s Karlovým minimalisticky k vertikalitě původního černého žulového i pohádkách, byla zde přijata proto, že vy- konceptuálním řešením. Objekt spočívá bloku s vyrytými jmény zemřelých. jadřuje úplnost – uzavřený cyklus (sedm na svrchní desce a ve shodě se symbolikou Výroby navrženého masivu se ujala dnů tvoří týden, kosmický strom má sedm celkového pojetí evokuje představu „dušičteplická továrna. Tvoří ho sedm 12 mi- větví, Bůh stvořil svět za šest dní a sed- ky“, jejíž éteričnost zde navozují skrumáže limetrů silných desek slepených k sobě mý odpočíval atd.); číslice sedm je též vzduchových bublinek nahromaděné uvnitř tak, že blok působí jednolitě – jako jedno obrazem dokonalosti lidské jednoty, a to skleněné hmoty. sklo. Vjem utvrzují stěny, které jsou brou- tím, že ji tvoří součet 4 a 3 – sjednocení Měkce formovaný ovál, blízký rozměršené a leštěné. Nazelenalá barva, která se ženského a mužského principu; v úvahu nému valounku, zkonkrétňují a k lidské slepením sedmi desek prosazuje, souvisí bylo vzato i to, že zahrnuje úplnost uni- bytosti přibližují pouze rozevláté pramíns kysličníkem železitým, obsaženým ve verza v jeho dějovosti a reflektuje řád ky nerezových vlásků. Rittsteinovo pojetí sklářském písku. Platí zde však nejen – předně řád duchovní. v tomto ohledu nese poznatky získané pravidlo, že čím víc desek se k sobě slepí, Vítaná a také opodstatněná byla v tom- z kultur domorodých kmenů Nové Guinetím je zelená barva intenzivnější, ale též to ohledu též zelená barva, daná stiskem je, kde se svou ženou, malířkou a fotografznalost, že blok sedmi 12 milimetrů sil- sedmi skleněných desek. Působila svěže kou Barborou Šlapetovou, pobýval a kde

Strana 40

5775-34

KULTURA je lidská „dušička“ vnímána, jak mi sdělil, jako malé, kulaté, po stromech se hbitě pohybující zvířátko. Klacík, vytvořený z umělé hmoty, který do útvaru tavenice horizontálně zasadil, naznačuje, obdobně jako v jeho sochařském projevu, nesoucím rezonanci kultur přírodních národů, osu – sepětí s pozemskou existencí. Vazba člověka s přírodou a univerzem a s jejich zákonitostmi se v tomto symbolicky pojatém náhrobku stala jeho hlavní a určující ideou. Obsahuje ji celé ztvár-

nění a výstižně formuluje refl exivnost, prostorovost a transparentnost skla. Tím, že je skleněná masivní deska umístěna horizontálně a jen lehce spočívá na navršených oblázcích, je s to svým povrchem zachytit a odrážet měnící se formace mraků, pohyby větvoví okolních stromů, světelnou záři slunce i chladný svit měsíce. Aktivně a bezprostředně se tak podílí na provázanosti hrobu s nebem – pozemské sféry a života člověka s vesmírným děním a jeho řádem.

Jde o originální a neobyčejně nápadité řešení, jež řadí skleněný náhrobek Jitky Stecherové od Mariana Karla a Lukáše Rittsteina mezi nejvýznamnější sepulkrální památky pražského Nového židovského hřbitova. Marian Karel ani v tomto nelehkém řešení nevytvořil, slovy Stanislava Libenského, „předmět v prostoru, ale prostorovou organizací skla manifestuje prostor. Vytváří novou přírodu v přírodě.“ Mahulena Nešlehová, EPIGRAPHICA & SEPULCRALIA (V.) 2014

Kapela The Tap Tap v Izraeli Do našeho posledního vydání se nám již nevešla zpráva o několikadenním červnovém turné domácí kapely Tap Tap po Izraeli, tak to nyní s omluvou napravujeme. Toto fenomenální uskupení tělesně postižených studentů a absolventů škol pražského Jedličkova ústavu pod vedením kapelníka Šimona Ornesta dokázalo již řadu zázraků. Uskutečnit cestu letadlem do Svaté země je jedním z posledních a je srovnatelné snad jen se slaňováním z pražského Nuselského mostu. Díky vstřícnosti ČSA a podpoře pražského magistrátu se podařilo přepravit aparaturu, ale i kapelu v celkovém počtu 28 lidí i s potřebnými vozíky. „Jsou lidé, kteří se těší plnému zdraví a nedělají nic. A pak jsou mezi námi lidé, kteří i přes to, že soupeří s nepřízní osudu v podobě zdravotního handicapu, dokážou v sobě nejenom probudit pozoruhodné nadání a energii, ale také jimi plnohodnotně motivovat sebe i druhé, ” uvedl pro ČTK bývalý radní pro kulturu Novotný. „The Tap Tap jsou toho příkladným důkazem, a proto by bylo hříchem jejich úsilí nepodpořit,” dodal na vysvětlenou, proč Praha na cestu poskytla finance.. Kapela si v Jeruzalémě prohlédla Staré město. Zahrála na palestinské střední škole pro osoby s postižením A-Tur. Užila si výlet k Mrtvému moři a především zahájila devátý ročník mezinárodního festivalu Tzamid pro osoby se speciálními potřebami. Tato akce patří v Jeruzalémě k významným kulturním událostem a pokaždé na něj zavítají tisíce lidí včetně významných osobností z oblasti kultury a politiky. Koncert, který se konal v Jeruzalémském divadle pro bezmála 1500 hostů, sklidil bouřlivé ovace. Na jeviště si přišel zatančit i místní zastupitel. Pro izraelské publikum si The Tap Tap připravil song One Day od izraelského skladatele Asafa Avidana a hebrejsky píseň Michaela

The Tap Tap v Jeruzalémském divadle a v uličkách Starého města (archiv The Tap Tap) Jacksona Black or white, kterou normálně „Byla to chlapecká škola a kluci byli pod kapela zpívá s českým textem Jiřího Ornesta dohledem učitelů, takže jim chvíli trvalo, pod názvem Pojď dál. „Naše muzika, i když než se uvolnili. Ale nakonec svůj přirozený zpíváme hlavně česky, funguje meziná- temperament nezapřeli a pořádně to s námi rodně, takže přijetí bylo skvělé i v Izraeli,“ rozjeli,“ pochvaloval si Angelovič. uvedl pro ŽL speaker The TapTap Ladislav The Tap Tap založil v roce 1998 a dodnes Angelovič. Jeho největším cestovatelským vede Šimon Ornest. Pravidelně vystupují zážitkem bylo koupání v Mrtvém moři. na známých českých festivalech i v zahra„Tamní slaná voda skvěle nadnáší, takže si ničí. Mezi poslední úspěchy kapely patří koupání užije i handicapovaný neplavec například vystoupení na Pražském jaru, jako já,“ vysvětlil Angelovič. uspořádání 1. ročníku festivalu Pojď dál A jaké bylo přijetí The Tap Tap u arab- nebo různé charitativní akce jako Koncert ského publika v jeruzalémské čtvrti A-Tur. proti konci světa. TJ