V y d á vá
spol e k
MA G EN
D u b e n
2 0 1 6
OBSAH SPOLEČENSKÁ RUBRIKA 3–7 ŽIVOT KOLEM OBCÍ 8–12 Hrozba terorismu pro Českou republiku Equa bank: „Více, než čekáte“ Bojovníci od Sokolova – Deníček spojařky UDÁLOSTI 13–18 „Přežil jsem díky obezřetnosti a sebezapření svých rodičů a díky Nickymu Wintonovi“ „Maminka se bála nacistů, bála se komunistů a nepřestala se bát ani po převratu“ Neúspěšný pokus Hamásu o zlepšení vztahů s Egyptem Před 140 lety vznikl Spolek českých akademiků židů TÉMA 19–30 Prof. Zuzana Růžičková: „Vděčím Fredymu za život a celá řada dětí také.“ Halachický člověk – Josef Solovějčik Židé v Gruzii „V našem domě dodnes žije otcův vrah“ ROZHOVORY 31–35 Neoluďáci na Slovensku posilují V letošním roce zahájíme přestavbu Památníku ticha HISTORIE 36–39 Sportovci židovského původu na olympijských hrách v barvách československé trikolóry Dočká se konečně kumránská záhada rozluštění? ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ 40-41 KULTURA 42–48 Vzpomínka na Ludvíka Aškenazyho Prahou se linula vůně piva a uzenin… Ocelová křídla Dobrodinec Báruch od Ilse Weberové
V Cáchách si připomněli 100. výročí narození Fredyho Hirsche. Na snímku v místní synagoze stojí zleva primátor Cách Marcel Philipp (CDU), pamětníci Evelína Mérová, Dita Krausová, Hanuš Gärtner, neteř Fredyho Hirsche Rachel Masel a předseda Židovské obce v Cáchách Robert Neugröschel. (foto Jürgen Nendze, Couven Gymnasium Aaachen, 2015/2016) s.19–23
TIRÁŽ: Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou tiskovinu. Registrace MK ČR 16543. Redakce: V. Dvořáková, E. Grafová, T. Jelínek, D. Stecher Redakční rada: J. Fischer, J. Fistein, A. Kusák, A. Štefanová, P. Weiss, K. Wichs Ilustrace: Jan Laštovička Sazba: Luděk Neužil Tisk: Nakladatelství ČVUT, výroba Zikova 4, 166 36 Praha 6 Kontaktní adresa: PO box 11, Požárníků 38, 252 62 Horoměřice E-mail:
[email protected] Číslo konta: 1966267349/0800, Česká spořitelna, a. s.
Československá olympijská výprava na hrách v roce 1932 v Los Angeles. V horní řadě první zleva Andrej Engel a pátý zleva Oskar Hekš. (s. 36–38)
Toto číslo vychází s podporou čtenářů
5776-38
Ohrožení teroristickým útokem je v Česku na prvním stupni. Před Hagiborem byla nalezena atrapa bomby. Jak by se měly chránit židovské objekty? (s. 8–9)
Strana 2
5776-38
Naštěstí stále platí, že nejvíce se ohrozit dokážeme sami Vážení čtenáři, časopis, který právě začínáte číst, má za sebou desetiletou historii. Z pohledu židovských dějin je to nepatrná tečka, z perspektivy historie židovských periodik v českých zemích prokázaly Židovské listy svou životaschopnost. Jak poznamenal jeden z přispěvatelů, nejde jen o zajímavé texty, ale o budování společenství, které přesahuje rámec samotné židovské komunity. Bezpečnostní situace v Evropě se mění k horšímu a vývoj událostí nás může v mnohém kdykoli zaskočit nepřipravené. Je to
Čtenáři píší Jsem nucen konstatovat, že Židovské listy vysoce převyšují úroveň Obecních novin a asi i Roš Chodeš, ty už jsem dlouho nečetl. Na článek pana Zbořila si musím nechat dost času, abych to vstřebal. A zítra si bezpodmínečně musím, na váš popud, koupit Štein-Schneiderovu sbírku. A. Židovské listy mě jako vždy moc potěšily a jsou zajímavé. Skupinu sportovců z mého rodného Prostějova na fotografii jsem ihned poznala, na některé si pamatuji. B. Velice Vám děkuji – je to pěkný časopis! S. Díky, celé číslo je zajímavé! Rozhovor s poslancem Böhnischem je poučný. Člověk se dozví, co se skutečně děje. B. Židovské listy jsou vždy skvělé, ale nyní mne velmi mile překvapil článek o holokaustu v Bulharsku od paní Kufnerové. Doposud jsem nikde nečetla tak výtečný text. P. Rodina dr. Gustava Singera pocházela ze Slovenska Myslím, že není známo, že otec pana dr. Singera pocházel z obce Hliník nad Váhom, která je dnes přičleněna k městu Bytča na Slovensku. Místní židovský baron Popper, který vlastnil obrovské lesy v Haliči, Bukovině a taky jinde, vyslal otce dr. Singera do Haliče a pověřil ho tam nějakým správcovským úřadem. Ten tam zůstal, měl tam rodinu, a tam se proto narodil i dr. Singer. Takže dr. Singer se sice narodil v Haliči, ale rodina pochází ze Slovenska. K. JUDr. Hanuš Rezek se nenarodil ve Strážnici, ale na Hodonínsku Dovoluji si vás upozornit na chybu v textu. Na straně 29 v článku Můj otec Hanuš Rezek píšete, že „se narodil v obci Strážnice na Vsacku“. Narodil se ve městě Strážnici, které je ale hodně vzdáleno od Vsetínska, tedy Vsacka. Protože to je Hodonínsko. K.
zvláštní doba, kdy má hlubší význam připomínat si osobnosti jako Fredyho Hirsche, od jehož narození uplynulo 100 let. O slavnosti v Cáchách píše Daniela Tamášová. O jeho významu pro české Židy vypráví profesorka Zuzana Růžičková. Hirsch dokázal velké činy. Jeho příběh ukazuje, že vždy má smysl se snažit situaci měnit. Schopnost bránit společenství vychází z kvality jednotlivců, ale především ze schopnosti se efektivně organizovat. Platí to na úrovni evropské politiky, ale i při ochraně židovských objektů v Praze. Více než rok se připravovala dohoda mezi zástupci židovských organizací a úředníky ministerstva vnitra, která by řešila vzájemnou spolupráci při zajišťování bezpečnosti židovských objektů, jež představují v řeči expertů na boj s terorismem tzv. měkké cíle. Přelomové memorandum o spolupráci při zajišťování bezpečnosti židovských institucí mezi ministerstvem vnitra, policií, pražským magistrátem, Federací židovských obcí, Židovským muzeem a Chabadem bylo podepsáno na ministerstvu vnitra v úterý 5. dubna. Je příznačné, že Zdeněk Kalvach, autor koncepce spolupráce židovských organizací, jejíž pozitivní přínosy se ukázaly při posledních Vysokých svátcích, byl z vedení projektu vyštván. Přinášíme tak našim čtenářům alespoň jeho hodnocení teroristických hrozeb pro ČR. Naštěstí stále platí, že nejvíce se ohrozit dokážeme sami. Ve společenské rubrice se ohlížíme za nedávno zesnulými Milošem Hájkem, Otto Pickem a Davidem Wichsem. Je to již pět let, kdy nás opustil spisovatel Arnošt Lustig, tak si alespoň můžete přečíst o jeho cestě na Expo do Číny. S gratulacemi se připojujeme k významnému životnímu jubileu Petra Erbena a Pavla Vranského. Jako již tradičně přinášíme vybrané projevy ze senátního shromáždění ke dni obětí holokaustu. Zamyšlení Asafa Auerbacha obsahuje zajímavé srovnání událostí před více než 70 lety se současnými výzvami. Čeněk Růžička nás nechává nahlédnout do pocitů českých Romů. Jsme rádi, že můžeme přinést esej Milana Lyčky o zajímavém náboženském mysliteli Josefu Solovějčikovi a doplnit tak pravidelné lekce z judaismu Juraje Ecksteina. O projevech neoluďáků na Slovensku jsme hovořili s předsedou ÚZ ŽNO Igorem Rintelem. 120. výročí narození Johannese Urzidila připomíná Barbora Šrámková. S ohledem na výročí jsme nechtěli krátit obsah, tak se můžete potěšit se 48 stranami zpráv, úvah, recenzí, vzpomínek i básní. Oslavte s námi 10 let ŽL a napište nám, o čem byste chtěli více číst. Ještě lépe bude, když nám pošlete návrh na vlastní text. Zájemci o zasílání elektronických či tištěných ŽL nás mohou kontaktovat na adrese
[email protected]. Vaše redakce
Strana 3
5776-38
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Deset let Židovských listů Čas je neúprosný a v našem každodenním kolotání si ani neuvědomujeme, že již uplynulo deset let, co dostáváme do rukou Židovské listy. Zdá se to neskutečné, ale od chvíle, kdy se Jana Dráská a Jana Klimentová spolupodílely na tomto skvělém projektu a věnovaly spoustu svého času a energie vytvoření tiskoviny, jež si kladla jako cíl věcnost, kritičnost, informativnost založenou na faktech, nadhled a odstup od konfrontace, už skutečně uplynula jedna dekáda lidského života. Jejich cílem bylo vytvořit nezávislou tiskovinu, která měla přispívat k vzájemnému porozumění, ovšem i s právem a nárokem na kritiku, což v době, kdy se pražská obec zmítala v krizi, byl úkol skoro nadlidský. Osou každého vydání byly židovské osudy, zpracování minulosti – vzpomínky přeživších šoa, účastníků odboje proti fašismu, informace o současných aktivitách obcí v celé republice, reportáže, rozhovory, výchova k judaismu – úvahy k svátkům, ale také aktuality ze života v Izraeli. Dušemi redakce, jejímiž členkami byly ještě Olga Dostálová, Věra Dvořáková a Dagmar Fisteinová, byly naše dvě Jany – Dráská (šéfredaktorka) a Klimentová (editorka). Byla to především jejich zásluha, že dokázaly oslovit velmi reprezentativní okruh autorů – B. Kuras, S. Motl, K. Wichs, J. Fistein, J. Eckstein, J. Ondráčková, T. Jelínek, Z. Zudová-Lešková, P. Šulcová, R. Seeman, I. Vostrá, Z. Zbořil, E. Lánský, L. Porjes, G. Zbavitelová, E. Benešová, I. Rottová, O. Stránský, J. Franěk, D. Tamášová, I. Ravelová, P. Weber, M. Kottová a další. ŽL si brzy našly svůj věrný okruh čtenářů a podporovatelů doma i v zahraničí, ale nebylo to tehdy a není to ani dnes snadné financovat vydávání jednotlivých čísel. Redakce vždy pracovala bez nároku na odměnu, ale každé číslo se muselo ještě technicky zpracovat, a aby se dostalo ke čtenářům, také vytisknout a distribuovat. Technicky se na vzniku ŽL podílel L. Neužil, později M. Tarnovský. Vznikl rovněž tým redakční rady, kde nacházíme jména jako J. Fischer, J. Fistein, A. Lustig, V. Kraus, J. Ondráčková, T. Jelínek, P. Weiss, A. Kusák, A. Štefanová, N. Pavlásková nebo K. Wichs. O správu financí se vždy vzorně starala a dodnes stará H. Vaňková. Nemusíme zdůrazňovat, že finanční prostředky byly
vždy omezené. Na vydávání ŽL přispívali především sami jejich čtenáři, mezi nimiž se našli i velkorysí a věrní dárci, kteří nás po léta finančně podporovali. A nesmíme zapomenout na granty od ČRON a NFOH. Dovolte na tomto místě krátkou vzpomínku na skvělou Janu Dráskou, která už bohužel není mezi námi, podobně jako spousta dalších přispěvatelů i čtenářů ŽL. Jana si na obci i v čase těch nejvyhrocenějších sporů dokázala získat a udržet respekt všech. Její moudrost a rozvážnost, ale zároveň i odvahu musel obdivovat každý. Přes všechny své zdravotní problémy si uchovala optimismus, ráda se učila novým věcem a byla mladá duchem. Měla ohromný smysl pro humor, který jí pomáhal zvládat nelehké chvíle v jejím životě. S Janou Klimentovou, která sršela dobrými nápady, se velmi dobře doplňovaly a tvořily dokonalou tvůrčí dvojici. Před sedmi lety založily redakční blog, což byla ve světě českých židovských médií naprostá novinka. Po smrti Jany Dráské se koncem roku 2009 vedení ŽL ujal Tomáš Je-
línek, který postavil novou redakci, do jejíž práce se v uplynulých letech zapojili Daniela Tamášová, Eva Grafová, Věra Dvořáková a Denny Stecher. S jazykovými korekturami nadále pomáhají D. Fisteinová a O. Dostálová. Časopis začal úspěšně spolupracovat s ilustrátorem Janem Laštovičkou, jehož styl si řada čtenářů velmi oblíbila. Obsahově ŽL navázaly na předchozí zaměření, ale více se otevřely tématům, která přesahují problematiku domácí židovské komunity. V letošním roce se přenesl redakční blog na vlastní webovou stránku zidovskelisty.info. ŽL vznikly jako nezávislé médium, které podporuje tříbení kritických názorů v rámci naší komunity. V tomto ohledu se za posledních deset let řada věcí podařila a ŽL si postupně získávají kredit i u mainstreamových médií. U příležitosti naší první desítky chceme tak poděkovat všem našim čtenářům, spoluautorům a podporovatelům za přízeň. Věříme, že vám budeme schopni i v příštích letech nabídnout čtení, které vás zaujme a nenechá v klidu. Vaše redakce
Pavel Vranský slaví 95 let Pavel Vranský (Wechsberg) se narodil 29. dubna 1921 v Lipníku nad Bečvou. Jeho matka pocházela z rodiny notáře a vystudovala matematiku, otec byl inženýr chemie. Dětství prožil ve Frýdlantu n. Ostravicí, Bohumíně a Ostravě. Později studoval v Kroměříži. Připravoval se v Tchelet-Lawan na odjezd do Palestiny, ale okupace v odjezdu zabránila. Ilegálně pak přešel polské hranice a v Bronowicích vstoupil do československé jednotky. Jako příslušník Legie Čechů a Slováků přešel po německém vpádu do Polska do Sovětského svazu, prošel tábory v Kamenici-Podolsku, Orankách i Suzdale a pak se přes Oděsu dostal po moři na své 20. narozeniny do Haify, kde byl zařazen k Československému pěšímu praporu 11 – Východnímu. V Palestině se setkal se svým bratrem Janem, který vstoupil do britské armády. Pavel prošel Sýrií, bránil Tobruk a s Československým lehkým protiletadlovým plukem 200 – Východním odjel do Velké Británie. Byl přijat k 311. československé bombardovací peruti RAF, kde sloužil jako radiotelegrafista i střelec.
Podplukovník v. v. Pavel Vranský je dvojnásobným nositelem Československého válečného kříže, trojnásobným držitelem medaile Za chrabrost, nositelem medaile Za zásluhy 1. stupně a jiných českých i britských vyznamenání. Řadu let působil ve vedení Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS). Dne 22. března 2016 však rezignoval na funkci místopředsedy a člena předsednictva, což zdůvodnil ztrátou důvěry ve správné vedení této organizace. TJ
Strana 4
5776-38
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
O život přišel „jen“ jeden člověk, David Wichs (24. 8. 1977–5. 2. 2016) Budou tomu již brzy dva měsíce, kdy silný poryv větru během sněhové bouře nad Manhattanem vyústil v pád více než 300tunového stavebního jeřábu do ulice ve čtvrti Tribeca. Katastrofální nehoda měla podle expertů relativně šťastnou dohru – o život přišel „jen“ jeden člověk. Tím člověkem byl David Wichs. Jak již dnes pravděpodobně všichni vědí, David byl na cestě do zaměstnání a zbývalo mu ujít snad jen pár metrů. Jak to již bývá, stačilo by pouhých pár vteřin a padající konstrukce by jej minula... Bizarní tragédie ukončila život nadaného matematika, absolventa Harvard University, úspěšného IT analytika ve společnosti Tower Research Capital, ale především milovaného manžela, syna, bratra, přítele, zbožného Žida a hodného člověka. Davidova rodina patřila k těm nemnohým, které se pravidelně účastnily židovského náboženského života v Praze. Spolu s bratrem Dannym bývali ve Staronové synagoze k nepřehlédnutí. Lehce hyperkinetický David s charakteristickým úsměvem a Danny se svým kriticky zkoumavým pohledem... Oba velmi bystří... Podle amerických médií David téměř nehovořil anglicky a hebrejsky prý neznal vůbec, když počátkem devadesátých let s rodinou přesídlil do USA, ale není to pravda – domluvil se již tehdy obstojně anglicky a hebrejsky četl a také se modlil... Autor této vzpomínky se může opřít o vlastní zkušenost – David, ač o několik let mladší, býval tehdy jeho rádcem v problematice orientace v siduru a věcech náboženských vůbec. K nezapomenutelným zážitkům patří ale společné šabatové pochody – spolu s Rabbi Glückem a s kipami na hlavách, z Maiselovy ulice přes Karlův most a Pražský hrad plný turistů až kamsi téměř k Bořislavce, kde tehdy Wichsovi bydleli. Cesta vedla kolem takzvané palestinské ambasády a neobešla se občas bez nepřátelských reakcí ze strany „diplomatů“, jak se tehdy bratři Wichsovi pochlubili. Tempo bývalo dosti svižné, zvláště pokud se pochodu účastnil Rabbi Glück. Wichsovi takto chodívali běžně, my ostatní jen náhodně... Vzpomínky na onu dobu dnes ale připomínají spíše třísť – jednotlivá gesta,
z kontextu vytržené momentky... Návštěva u Wichsových, jen velmi krátká – vypůjčené knihy v ivrit, které pak dlouhé roky autorovi těchto řádků vyčítavě připomínaly, kdo je jejich právoplatným majitelem, jemuž je před svým odjezdem do Izraele nestačil vrátit... Příští setkání – tábor ČSUŽM v Holešově. David se tehdy chystal na Harvard a vyprávěl o svých dojmech z pověstné Flatbush Yeshivah, kterou právě absolvoval. Samozřejmě za ta léta dospěl, ale zůstal mu jeho úsměv, se kterým velkoryse smetl problém nevrácených knih ze stolu a provinilci, se kterým tehdy sdílel pokoj, je daroval. Přestože se někdy mohlo zdát, že je David navenek ještě trochu dětský (na čemž ovšem nebylo nic špatného), jeho skutečná podstata se projevila ve chvíli, kdy bylo člověku v jeho okolí zle, nebo prostě jen smutno – to pak zvážněl a snažil se pomoci, nevtíravě povzbudit a dodat naděje... A opět se jedná o zkušenost, kterou měl autor tu čest s Davidem učinit osobně. Díky propagační publikaci ČSUŽM s názvem „Informační bulletin“ existuje na Davidovu účast tištěná fotografická vzpomínka, i zde je zachycen se svým typickým úsměvem... Slovo srdceryvné zní možná přepjatě, ale přesně vystihuje pocity, které navodilo
autorovi tohoto textu sledování zpravodajství z rozloučení s Davidem. Plačící Danny (sám také nadaný matematik a asistující profesor na Northeastern University), který se jen těžko dokáže smířit s krutým faktem, že si děti obou bratrů nikdy nebudou spolu hrát a všichni dohromady se nestanou tou šťastnou rodinou, o které snili. Zoufalství Davidovy ženy a bolest rodičů... Ale zároveň se také vzpomíná na Davidův odkaz – hodnoty, ve které věřil, a skutky, které vykonal. Kolega ze zaměstnání vypráví, jaké to bylo mít Davida za kamaráda. Nikdy neodmítl pomoci, problémy bližních byl ochoten řešit třeba ve dvě hodiny ráno... A přestože dosáhl za svého tak nespravedlivě krátkého života poměrně značných úspěchů, nestal se nikdy povýšencem a zájem o potřeby druhých byl pro něj vždy na prvním místě. Spolupracovníci také neopomněli zdůraznit, že David byl jedním z těch nemnoha úspěšných v oboru financí, jejichž úspěch je založen na skutečné odbornosti a na pevných morálních zásadách, a nikoli na praktikách obvyklých v korporátním světě. Jak je nám dnes všude takových Davidů třeba! A jak nepochopitelná pak předčasná ztráta takového člověka je... Občas se ale říkává, že Stvořitel k sobě mnohé z těch nejlepších povolává brzy – pak je tedy možné, a při pohledu na stav věcí současných se to zdá být téměř jistým, že Davida je nyní třeba na druhé straně a čeká ho tam důležitá práce při nápravě našeho světa! Bolest pozůstalých lze zmírnit jen těžko, ale naděje a víra přece neumírají! A pro Davida Wichse tato slova určitě nebyla jen prázdnými, lepkavými náhražkami. Davide, prosím Tě, přimluv se za nás! Baruch dayan ha emet! Tihye nishmato tsrura bitsror hachayim! Moše Samez
Strana 5
5776-38
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Zemřel nositel titulu Spravedlivý mezi národy doc. Miloš Hájek Ve věku nedožitých 95 let zemřel docent Miloš Hájek, doktor historických věd, účastník protinacistického odboje, jeden z mluvčích Charty 77 a nositel čestného izraelského titulu Spravedlivý mezi národy. Prezidentem Václavem Havlem mu byla udělena Medaile Za zásluhy I. stupně. Byl poznamenán bouřlivým XX. stoletím, které dramaticky ovlivnilo jeho dlouhý život. Pocházel z národněsocialistické rodiny, ale zklamání z mnichovské zrady jej přivedlo do ilegální levicové organizace Předvoj. Sblížil se s přáteli levicového sionistického hnutí Hašomer Hacair. Jeho skupina s jeho pozdější první manželkou Alenou, roz. Divišovou pomohla sedmi židovským přátelům přežít okupaci, když jim obstaral falešné doklady
a úkryty. Gestapem byl v srpnu 1944 odhalen a v březnu 1945 odsouzen k trestu smrti. Pražské květnové povstání zabránilo jeho vykonání. Po válce se jako historik snažil najít nejpřijatelnější zřízení občanské společnosti, které v konečné fázi shledal v demokratickém socialismu. Za tento pohled se dostával do rozporu s vedením komunistické strany, jejímž byl členem. Za své postoje musel opustit v šedesátých letech Vysokou školu politickou a byl přeřazen do přítmí vědeckých ústavů. Stal se tak přirozeným aktivním účastníkem Pražského jara 1968 a byl jedním z organizátorů tzv. vysočanského sjezdu KSČ, který rozhodně odmítl okupaci Sovětským svazem a jeho satelity.
Plnou vahou proto na něho padla normalizační éra, ale ani ta nemohla zabránit, aby pokračoval ve své vědecké historické činnosti a řadu svých studií zveřejnil v samizdatu a v zahraničí. Zapojil se plně do disidentské práce a stal se jedním z mluvčích Charty 77. Jako takový byl účastníkem snídaně s francouzským prezidentem za jeho státní návštěvy v roce 1988. Stal se předsedou Klubu socialistické Obrody a integroval pak s ní do sociálnědemokratické strany. Zde pokračoval v Masarykově demokratické akademii v činnosti a ještě před čtyřmi lety vydal knihu Paměti české levice. Posledního rozloučení 4. března v Praze na Olšanských hřbitovech se kromě přátel a známých zúčastnil i ministr české vlády Jiří Dienstbier. Richard Seemann
Moudrý muž české zahraniční politiky profesor Otto Pick (4. 3. 1925–20. 3. 2016) V požehnaném věku 91 let zemřel v ústřední vojenské nemocnici v Praze profesor Otto Pick, nositel československého vyznamenání „Za chrabrost před nepřítelem“ a Řádu svatého Michala a svatého Jiří udělený britskou královnou. Patřil mezi osobnosti, které prožily těžkou dobu XX. století se zbraní v ruce. Později bojoval slovem v BBC i jako ředitel československého vysílání Rádia Svobodné Evropy za obnovení demokracie v naší zemi. Otto Pick se narodil v březnu 1925 v Praze v česko-židovské rodině. Jeho otec stejného jména byl německy píšící spisovatel, novinář, kritik a překladatel, který v roce 1940 zemřel v londýnském exilu. On sám se ještě před otcovým útěkem zachránil zařazením do transportu Nicholase Wintona a v Anglii studoval na střední škole a později na Oxfordské univerzitě. Jako osmnáctiletý vstoupil dobrovolně do československé armády v Anglii a zúčastnil se v jejích řadách invaze vyloděním v Normandii. V roce 1945 se vrátil do Prahy, kde pracoval na ministerstvu obrany, aby pak zahájil studium práv na Karlově univerzitě. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 studia přerušil a emigroval zpět do Velké Británie. Působil v BBC, dostudoval v Ox-
fordu a jako stipendista Rockfellerovy nadace studoval politologii na London School of Economics, kde promoval a vstoupil na akademickou dráhu. Počátkem sedmdesátých let získal titul profesora mezinárodních vztahů a působil jako vysokoškolský učitel. V letech 1983 až 85 působil ve Svobodné Evropě a pak přednášel na mnichovské a boloňské univerzitě. Své zkušenosti a znalosti po roce 1989 dal plně do služeb státu. Vrátil se z exilu do Prahy, kde vedl Ústav mezinárodních vztahů při ministerstvu zahraničních věcí a koncem 90. let se stal prvním náměstkem ministra zahraničí. V této funkci vedl jednání o začlenění České republiky do NATO. Byl také velvyslancem se zvláštním posláním na vztahy s Německem a Rakouskem.
Přednášel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v Diplomatické akademii, byl členem správní rady Česko-německého fondu budoucnosti. Pokud mu to zdraví dovolovalo, byl až do roku 2013 poradcem všech našich ministrů zahraničních věcí. Po těžkém úrazu byla jeho smrt, jak stojí na jeho parte, pro něho vysvobozením. Obsahuje také jeho poslední přání, aby místo květin byly prostředky věnovány nejlépe na nákup koz pro africké děti. Po právu ho současný ministr zahraničí označil za moudrého muže české zahraniční politiky, který nám bude chybět. Nejvyšší představitel Sudetoněmeckého krajanského sdružení, který je členem předsednictva bavorské CSU, Bernd Posselt vysoce vyzdvihl zásluhy Otto Picka na sbližování Čechů a sudetských Němců a označil jej za vědce evropského formátu. Posledního rozloučení l. dubna 2016 v Motolském krematoriu se zúčastnil zástupce ministerstva zahraničních věcí, bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, bývalý předseda zahraničního parlamentního výboru Vladimír Laaštůvka, spolupracovníci československého vysílání Svobodné Evropy a akademičtí představitelé. Richard Seemann
Strana 6
5776-38
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Bílé břízy v Šanghaji Před pěti lety nás opustil Arnošt Lustig. Pěkné vzpomínky na něj jistě oživí vyprávění o jedné z jeho posledních výprav. Arnošt cestoval rád. V Boha nevěřil, ale přece jen si to nechtěl u něj rozházet, kdyby náhodou byl. Myslím, že spolu při cestách diskutovali. „Člověče, neblázni, teď jsem v Patagonii, tak mě tady tý holce nemůžeš nechat. A ty si myslíš, že by se v Pradu hodilo, abych se sesul pod Goyou? No neblbni, čeká mě Izrael a Evička s Petrem Erbenovými, ty ještě musím vidět, a to bys mi snad neudělal? Austrálii, Šanghaj a Koreu mi přece nevezmeš. Že to je moc po chemoterapii? No dobře, tak tedy Austrálii ti nechám, ale Židovskou obec v Melbourne pěkně zklameš, hošíčku.“ A tak to asi šlo dál. Do Šanghaje jsme přiletěli v září 2010 na Expo. Čekali jsme usměvavé Číňany v slaměných kloboucích na rýžových polích. To byl ale šok. Moderní předměstí, čtyřproudé dálnice, nádherná architektura, propojená výtvarnými objekty. Mrakodrapy se tyčily ve sklu, betonu a oceli nad starými chrámy, kterých ubývalo. Všude bylo čisto a květinové truhlíky visely i na svodidlech. „Kam dáme Expo? Sem, ale musíme odsunout jeřáby a doky přesunout padesát kilometrů po řece dolů, přemístit továrnu, postavit nový most a přivést sem metro. Máme na to rok.“ Takhle se asi plánuje v Šanghaji. Hned z letiště nás odvezl generální komisař Expa Pavel Stehlík do vyhlášené restaurace Bar 1931 na čínskou kachnu. Bez ní by Arnošt nevstoupil do hotelu. Těšil se na ni už 14 dní. Kachen bylo připravených několik na různé způsoby a krásně ozdobených. Na velkém otočném tácu kolem nás neustále rotovaly a nedalo se přestat jíst. Hotel Jing An byl překrásný a nebe stále plné těžkých šedomodrých mraků nasycených smogem. Teplo a velká humidita. Město plné motorek, aut a kol, lidí, obchodů, parků, koček a psů – to vše nám vyhovovalo. V českém pavilonu Expa jsme zahájili výstavu věnovanou Kafkovi a Praze, a současně, protože Arnoštovi vycházel první čínský překlad knihy Bílé břízy, na nás čekal i sál plný čínských studentů, tedy vlastně studentek. Nevím, zdali věděli o náklonnosti
Arnošt Lustig s čínskými studentkami. denní šichta. Práce, jako každá jiná. Doprovázely nás v každém výtahu. Buď jste ji chtěli, nebo ne. Byly slušné, milé, uctivé a nikoho lascivně neobtěžovaly. Patřily k hotelu jako židle ke stolu. A hotel to byl docela luxusní. Číňané většinou neumějí anglicky. Možná mluví jenom ti, co pracují v horních patrech mrakodrapů. Také proč by se kvůli pár tisícům turistů, kteří přijedou, učila miliarda tři sta milionů lidí nějaký cizí jazyk? Mají sami problém domluvit se mezi sebou ve vlastní zemi se spoustou nářečí. Vlastně i Expo pořádali víceméně pro sebe – jako návštěvníci vysoce převažovali. V hotelu Jednou si Arnošt v lobby hotelu odskočil na mluvili anglicky jen na recepci. V hotelotoaletu. Čekala jsem opodál. A najednou vi- vé restauraci jsme si neuměli objednat ani dím, že Arnošta drží pod paží vysoká, štíhlá, polévku. Místo jídelních lístků jsme dostali černovlasá Číňanka v růžovém hedvábném obrázkové kartičky, ze kterých houby požupanu a vede ho k výtahu. znáte, co budete jíst, a mladý číšník uměl Volám: „Arnošte, kam jdeš?“ říct pouze NO HAVE. Když už jsme dostali „Ale ta Číňanka mi chce ukázat vázu.“ třetí talíř syrových ryb a já už je nemohla „Na pokoji?“ zeptala jsem se, popadla ho vidět, natož pozřít, vzdali jsme se naděje za ruku a odvedla pryč od výtahu. Arnošt na dobrou upečenou rybu, o steaku, který chtěl opravdu vázu koupit a později jsme ji si Arnošt moc přál, ani nemluvě. Nezbylo také koupili. Ale netušil, že hotel byl plný nám než jít do nedalekého anglického pubu hostesek, které poskytovaly speciální služby na pivo a hamburger. pánům na pokojích. Byly v hotelu oficiálně Jednou se nám konečně v jedné rodinné zaměstnané a patřily k personálu. Normální restauraci podařilo objednat kuřecí polévku,
Arnošta k ženám, anebo literaturu studují jen dívky. Aby se studenti cítili na besedě lépe, každý dostal před sebe naservírovaný řízek s bramborovým salátem, připravený českou restaurací našeho pavilonu. Nikdo se jídla ani nedotkl, dokud beseda neskočila. Arnošt studenty pobízel. „Vy nemáte hlad?“ zeptal se několikrát, ale nikoho nepřesvědčil. Tomu nerozuměl. Jak to, když může někdo jíst, tak nejí, i když má všechno zadarmo. Studenti nezačali dřív než on z úcty k staršímu, a Arnošt nejedl, protože měl plné břicho kachny. A tak všichni besedu svorně prohladověli a jídlo okoralo.
Strana 7
5776-38
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA nejlepší lék na Arnoštovu nemoc. Překvapení ale bylo, když nám přinesli hrnec, ze kterého trčela biskupem a bílými uvařenými stehny k nebi celá obrovská slepice. A teď si s ní poraďte. Ale obsluha byla velmi milá a pustili nám k našemu „zápasu“ alespoň čínské lidové písně. Arnošt se rád hezky oblékal a nejraději vybíral látky pro oba. A protože jsou Číňani vyhlášení svými krejčovskými salony, nesměli jsme z Šanghaje odletět bez kostýmku a pánského obleku, šitých na míru. Poradili nám nejvyhlášenější třídu na salony, ale já jméno ulice zapomněla. Hotelové taxi to musí znát, říkala jsem si. Avšak taxikář samozřejmě neuměl ani slovo anglicky a já začala rukama vysvětlovat, kam že to potřebujeme. Jehlou jsem si prošívala rukávy, přišívala jako knoflíky, stříhala nůžkami, ale taxikář si asi myslel, že jsem moc pila. Nakonec jsem chytla Arnošta za klopy saka a začala s ním třást a svlékat ho a oblékat. „Mao Ming,“ zvolal taxikář a konečně jsme jeli do vyhlášené ulice luxusních módních krejčovství. Byl to obřad. Obešli jsme nejdřív několik salonů a Arnošt správně vybral ten, kde prodávali i kožené pásky. Jmenoval se Paris Taylor. Rozložili před nás jako karty katalogy modelů a hned vedle látky. Všichni se kolem nás seběhli a hlavně dívky obletovaly Arnošta. Byly z něho celé vedle. Tady už anglicky mluvili, a tak Arnošt hned zjistil, kolik mají kluků, jestli je kluci mají rádi, a jestli jsou na ně správně hodní. Na takového zákazníka určitě nikdy nezapomenou. Ihned zjistil, jak se jmenují. Jedna byla Jane, druhá Sandra a krejčí se jmenoval John. Salon vedl Stephen Wong. Všichni si dávají americká jména. Znělo to zvláštně. Několik kostýmů bylo vystavených. Arnošt měl oka-
Arnošt Lustig při nátáčení v bývalém šanghajském ghettu. mžitě jasno a vybráno. Pro sebe tmavomodrý dvouřadý oblek s jemným proužkem a mě světlomodrý kostým s kulatým výstřihem, kombinovaný s kobaltově modrou vlněnou látkou. Chtěla jsem radši růžový a začala si vybírat, ale neměla jsem šanci. Změřili nás, druhý den večer byla zkouška a třetí den ráno už jsme v nich odlétali. Ještě večer před odletem si Arnošt nechal narychlo ušít dvě košile. Ráno v deset hodin bylo vše na recepci. Dodnes kostým ráda nosím s nádhernou vzpomínkou a jsem ráda, že je modrý. Arnošt věděl… Šanghaj nebyla jen Expo, ale i Arnoštova vzpomínka na tátu, který sebral všechny ušetřené peníze a dal je jako výkupné nacistickému úředníkovi, aby zařídil víza pro celou rodinu do Šanghaje. Místo víz se však všichni dočkali deportace do Terezína a tatínek o všechny peníze, které, jak Arnošt říkal, paradoxně vydělal díky Hitlerovi na prodeji pracovních oděvů Němcům, přišel. Arnošta nesmírně přitahovalo poznat místa, která souvisela s plány Němců, jak vyčistit Evropu od nepohodlných Židů, nebo kam před nimi Židé utíkali. Představoval si tam vždy sebe a svou rodinu, co by tam
dnes dělal a jak by žil. Ať to byla Šanghaj, nebo Patagonie. S televizním štábem jsme jeli navštívit židovskou čtvrť nedaleko centra, postavenou pro židovské rodiny přicházející z Evropy kvůli Hitlerovi. Čtvrť bohužel musela z větší části ustoupit modernímu městu a zůstala už jen jedna ulice. Snad asanace skončí dříve, než zbude pouze pamětní deska v parku, která už je dnes nainstalována. Dozvěděli jsme se, že se židovské rodiny zase tolik nacistů nezbavily, protože v cihlových jednopatrových domech byly nastěhovány i rodiny německé jako dohled. Venku na ulici viselo prádlo, v otevřených chodbičkách odpočívali na lehátkách lidé, o zídky byly opřené staré kárky a rezavá kola. Děti lítaly po chodníku. Arnošt si sedl na betonové schůdky a jediné, co řekl, bylo: „To je Terezín.“ Hlavou mu běželo dětství. Z židovské čtvrti zbylo jen torzo. Náhrobní kameny ze hřbitova použil Mao Ce-tung na dláždění chodníků a cest. Dnes se je snaží alespoň některé dohledat a shromáždit na jedno místo. Šanghaj roste závratným tempem a současný trend je bourat a stavět vše nové. Škoda. Město ztrácí paměť. Z Šanghaje jsme měli letět do Koreje. Arnošt byl unavený, a tak jsem navrhla, že pojedu sama, vrátím se za pár dní, a pak pojedeme domů. Rekce byla okamžitá. „A to si myslíš, že tě tu nechám jako nějakou čínskou kachnu lítat samotnou přes Žluté moře sem a tam? Ne miláčku, letím s tebou.“ A tak to bylo vždy. Nenechal si ujít nic do svých 84 let. Cestovat s Arnoštem byla radost. Markéta Mališová (Úryvek z připravované knihy autorky o cestování)
Petr Erben oslavil 95 let Dlouholetý spolupracovník ŽL Petr Erben oslavil své 95. narozeniny. V kruhu své rodiny a v kvetoucí zahradě v Aškelonu mu bylo v sobotu 19. března přichystáno vše, co má velmi rád. Jeho manželka Eva podávala houbovou polévku ze sušených úlovků z českých lesů. Pro masochtivé byla připravena gulášovka. Hlavním sladkým bodem byl Petrem oblíbený pišingr a jahody se šlehačkou. Květinové výzdobě vévodily tulipány, které má Petr tak rád. Petr se narodil 20. března 1921 v Moravské Ostravě. Již před válkou byl aktivní v sionistickém hnutí. V terezínském ghettu se pak zapojil do práce s mládeží. Prošel koncentračními tábory Osvětim, Mauthausen a Gusen. Po válce se vrátil do Československa, ale v roce 1948 utíká se svou manželkou Evou před komunisty na Západ, aby nakonec začali svůj nový společný život v Izraeli. Petr je již od mládí milovníkem fotbalu a nekončících debat o historii a politice.
Redakce ŽL mu přeje vše nejlepší až do 120!
TJ
Strana 8
5776-38
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Hrozba terorismu pro Českou republiku Pro pražské židovské organizace je zásadním předpokladem funkčního bezpečnostního systému spolupráce jednotlivých subjektů. Bezpečnost a hrozba terorismu je jedno z témat, kterým se židovské komunity z pochopitelných důvodů zabývají. Po nedávných útocích v Evropě se opakuje otázka, zda mohou i u nás nastat podobné útoky, jaké postihly návštěvníky židovského muzea v Bruselu, oslavu bat micvy v Kodani nebo židovskou školu v Toulouse. Případně, s jakou pravděpodobností takový útok nastane a zda je tato pravděpodobnost vyšší či nižší než dříve. Odpověď, že otázkou není zda, ale kdy, je politické klišé, byť je na něm mnoho pravdy. Aby bylo možné na otázku odpovědět seriózně, je potřeba si zodpovědět následující tři podotázky: Zda se v České republice mohou vyskytovat osoby motivované útočit, zda tyto osoby disponují operativními prostředky k provedení útoku a zda se v České republice vyskytují cíle atraktivní pro provedení útoku. Co se týče motivace, je zřejmé, že islamisté záměrně útočí na židovské cíle v Izraeli i mimo něj včetně Evropy. Klíčové však je porozumět tomu, odkud se útočníci berou. Jak je patrné z analýz provedených útoků, většina útočníků nejsou veteráni z války v Afghánistánu nebo absolventi islamistického vzdělávacího systému. Nepřichází z žádné země „Teroristán“. Je to mnohem horší. Útočníci se rekrutují z lidí, kteří k islámu konvertovali, případně se narodili sekulárním rodičům v západních zemích, žili běžným západním stylem života, ale časem přijali myšlenky globálního džihádu. Nenávistnou motivací se nakazili nedlouho před provedením svého útoku ve své vlastní zemi a do výcvikových táborů jeli většinou až v rámci příprav na svou misi. Islamisté motivovaní zaútočit se rodí uvnitř západních společností. Tato schopnost globálního džihádu nekontrolovaně bujet po světě je dána podstatou tohoto hnutí, tak jak ho formuloval Usáma bin Ládin ve svém náboženském
Policie a armáda posílila po útocích v Bruselu i ochranu židovských objektů (foto TJ). nařízení z roku 1998. V této pseudo-fatwě se mimo jiné říká: „Zabíjet Američany a jejich spojence – civilisty i vojáky – je povinností každého muslima, který tak může učinit v jakékoli zemi.“ Právě toto nařízení individuální povinnosti útočit umožnilo vytvářet nezávislá radikální centra, respektive teroristické buňky, jež spojovala idea hnutí, ale nebyla vázána organizační strukturou, tak jako to je například u vojensky strukturovaného Hizballáhu. Později se tento způsob seberadikalizace ještě posílil pomocí islamistických on-line redakcí, jako je Inspire nebo Dabiq, a vlivnými opinion-makery, jako byli šejk Saeed, Anwar al-Awlaki nebo je dnes lídr tzv. Islámského státu, Abu Bakr. Motivovanými islamisty se tak stávají evropští
občané, konvertovaní nebo radikalizovaní ve věznicích nebo radikálních mešitách uvnitř naší společnosti. Pro Českou republiku dlouhodobě platí, že místní muslimské komunity nevytvářejí zázemí pro radikální centra. Reálné nebezpečí však pro nás představují zahraniční islamisté, pro něž je Česká republika dostupná a v porovnání s dalšími potenciálními cíli našeho regionu i mimořádně atraktivní. Atraktivita cílů v České republice pro teroristický útok ze strany islamistů je bezpochybná. Donedávna se jako hlavní důvod uváděl výskyt některých mimořádně symbolických objektů, jakými jsou Rádio Svobodná Evropa / Rádio Svoboda, objekty Pražského židovského města nebo
Strana 9
5776-38
ŽIVOT KOLEM OBCÍ letiště Václava Havla. V posledních letech se však globální džihád vyvinul do ještě nebezpečnější podoby. Nová generace útočníků již není indoktrinována pouze tradiční rétorikou Al-Káidy, která se orientovala na USA, Izrael a jejich spojence v období válek v Afghánistánu a Iráku. Islamisté dnes podněcují nenávist k celému z jejich pohledu nepravověrnému světu a celé západní společnosti. Tomu se přizpůsobují i cíle jejich útoků. Dnes již symbolika a vazba na Izrael a Spojené státy nehrají takovou roli jako dřív. Islamisté si v posledních letech vybírají místa, která mnohdy žádnou zvláštní symboliku nemají. Útočí se na tzv. měkké cíle, tedy místa s vyšším výskytem veřejnosti a nízkým zabezpečením. O cíle tedy v České republice není nouze. Ohrožená jsou téměř srovnatelně s výše uvedenými symbolickými objekty i obchodní centra, velké sportovní akce, velké konference nebo dopravní prostředky. Co se týče operativních prostředků k provedení útoku, je zjevné, že teroristé používají zbraně, které jsou volně dostupné kdekoliv. Útoky nožem, najíždění vozidly do lidí, podomácku vyrobené výbušniny z veřejně dostupných surovin nebo zápalné láhve představují dlouhodobě největší hrozbu. Díky internetu je možné se z domova přihlásit na diskusní fórum Al-Káidy a probrat přípravu útoku včetně výroby bomb z pohodlí londýnského nebo pražského bytu, aniž by útočník musel do výcvikového centra kdesi v Jemenu. Není již tedy ani tolik nutné vstupovat do kontaktu s kriminálním prostředím, a tím se vystavit riziku odhalení akce. Teroristické útoky jsou dlouhodobě low-tech záležitostí, což je pro naši západní společnost zjevně jeden z největších problémů při obraně proti nim. Jak je zjevné, odpovědi na všechny tři výše položené otázky jsou kladné. V České republice jsou lokality atraktivní k provedení útoku pro útočníky, kteří se u nás reálně mohou vyskytovat, jsou motivováni útočit a disponují operativními prostředky k reali-
zaci útoku. Hrozba útoku je tedy relevantní a má jistě smysl se jí zabývat. Určení pravděpodobnosti, s jakou k útoku dojde, je však složitější. Vyžaduje stanovit aktuální míru motivace a operativních prostředků určité specifické skupiny. To, že se v nějakou dobu pravděpodobnost ukáže jako vysoká, může být za týden úplně jinak a opačně. Bezpečnostní systém však nemůže být závislý na aktuální situaci. Bezpečnostní komunita musí nastavovat protiopatření s dostatečným předstihem. Protiteroristická ochrana totiž spíše než na tvrdých opatřeních – technologiích, mechanických ochranných prostředcích nebo zásahových jednotkách – spočívá v opatřeních k odrazení útočníků, včasné detekci jejich aktivit u zájmových objektů a schopnosti zasažených subjektů zmírnit dopad útoků. Okamžitá reakce na útok je v tomto případě často nedosažitelná, neboť vyžaduje profesionálně vycvičený a vybavený zásahový tým na místě právě v době, kdy dochází k útoku. Co se týče protiopatření a schopnosti reakce na útoky, je zásadní dívat se na ohrožená místa očima útočníků. Kde, kdy a jak by zaútočili? Tedy, který objekt je dostupný a málo střežený, kdy se v něm vyskytuje dostatečný počet osob, jak jsou kontrolovány osoby a vozidla v okolí, jakým způsobem je možné dostat zbraň co nejblíže k lidem apod. Pro pražské židovské organizace je zásadním předpokladem funkčního bezpečnostního systému spolupráce jednotlivých subjektů. Zabezpečit se totiž musí celá lokalita, nikoli jednotlivé objekty. Z rozsáhlé analýzy hrozeb a rizik Pražského židovského města, kterou vypracoval Soft Targets Protection Institute, z. ú., v roce 2015, vyplynula jako nejvýznamnější hrozba nájezd vozidla s výbušninou a zaparkované vozidlo s výbušninou před objekty Židovského muzea v Praze během dne, kdy je na ulicích mnoho turistů, případně během pořádání větších společenských akcí. Efektivní opatření proti takovému modu operandi spočívá v kombinaci bezpečnostních prvků, které jsou pro jednotlivé organizace velice
nákladné (např. zábrany vjezdu), vyžadují sdílení informací (např. o výskytu podezřelého vozidla), které je nutné koordinovat jednotně se samosprávou a státní správou (např. vytvoření pěší zóny nebo zapojení policejních hlídek) nebo které je výhodné trénovat společně (např. činnost po útoku, komunikaci s médii a členy různých pražských židovských komunit). Útočník si nebude vybírat jednu konkrétní organizaci. Zaútočí tam, kde to bude nejjednodušší, pravděpodobněji venku než vevnitř, ve dne spíš než v noci. Útok se stane mimo pozemek té které organizace a zasáhne všechny. Zkrátka, aby bylo možné zabezpečit jednu organizaci, musejí být zabezpečeny všechny. Slabý soused je slabinou všech. Spolupráce v bezpečnosti nemusí znamenat žádné náklady navíc, jak se často objevovalo v loňských diskusích na Židovské obci v Praze. Příkladem velkého přínosu za minimální náklady je oblast sdílení informací o plánovaných akcích a incidentech, tak aby bylo možné včas identifikovat ohrožená místa nebo podezřelou aktivitu v okolí a podílet se na zabezpečení s policií. Podobně jednoduché je nastavení systému včasného varování ostatních například pomocí volně dostupných mobilních aplikací. Jen otázkou vůle by byla spolupráce bezpečnostních týmů, které pracují v lokalitě vedle sebe, aniž by dnes sdíleli základní slovník a postupy při bezpečnostních incidentech. Kapitolou samou pro sebe je neochota jednotlivých organizací jednat se státní správou a samosprávou skutečně jednotně. Složitá ochrana před velkými teroristickými útoky je složena z drobných, relativně jednoduchých úkonů. Česká židovská komunita disponuje všemi prostředky, nástroji i informacemi, které jsou potřebné pro efektivní obranný systém, včetně mimořádně dobrých vztahů se státními bezpečnostními složkami. To jediné, co jí chybí, je profesionální management s vizí a definovanými cíli, který by byl schopný tyto nástroje použít a nenechat je trestuhodně zreznout. Zdeněk Kalvach, ředitel Soft Targets Protection Institute, z. ú.
Před Hagiborem byla atrapa bomby V pátek 25. března odpoledne byl nalezen podezřelý balíček před Domovem seniorů na Hagiboru, který patří pražské židovské obci. Vinohradká ulice mezi křižovatkou s ulicí Jana Želivského a Vinohradským
hřbitovem byla na několik desítek minut uzavřena. Přivolaný policejní pyrotechnik konstatoval, že balíček s vyčnívajícími dráty není výbušným zařízením. S ohledem na riziko teroristických útoků jsou objekty
pražské židovské obce pečlivě monitorovány již řadu let. Vloni v září byla ohlášena nálož před Lauderovými školami. Jednalo se o planý poplach a původní anonym se policii sám přihlásil. redakce
Strana 10
5776-38
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Plánované novinky v Pinkasově synagoze V roce 2010 otevřely ŽL na popud čtenářů debatu, zda má mít Praha památník šoa. Téma se následně přesunulo na půdu organizace Terezínské iniciativy (TI). Hodně se v této souvislosti hovořilo o roli Židovského muzea v Praze (ŽM) a expozici v Pinkasově synagoze, na jejíchž stěnách jsou napsána jména židovských obětí holokaustu z českých zemí. Objevil se i návrh, aby byla Pinkasova synagoga vyčleněna z trasy prohlídek a stala se veřejně přístupným památníkem obětí holokaustu. Představitelé ŽM argumentovali, že posláním jimi řízené
instituce je prezentace židovské kultury a historie v českých zemích, že Pinkasovu synagogu nelze vyčlenit apod. V roce 2012 vznikl projekt Památníku šoa Praha, který chce pro svůj záměr využít budovu nádraží Bubny, a zdálo se, že na sebe tato iniciativa vezme roli památníku, po němž mnozí přeživší a jejich rodiny volali. ŽM však pravděpodobně přehodnotilo své záměry. Nové číslo časopisu TI č. 78 přináší informaci, že v rámci proměn expozic ŽM dojde i na zásadní úpravy v Pinkasově synagoze a jejím okolí. Cenné je i konsta-
tování, že ŽM vnímá připomínku obětí českých a moravských Židů jako svůj prvořadý úkol. Pinkasova synagoga má být „digitálně rozšířena“ o vyhledávání v databázi obětí a nalezení umístění konkrétního jména na stěnách. Na štít vstupu do sousední mikve budou promítány tváře obětí. Přilehlá Pinkasova ulička, kde měly kdysi stát brány Aleše Veselého, se stane venkovním výstavním prostorem, který nabídne panely mapující osudy transportů. Nové instalace by měly být realizovány v horizontu tří let. redakce
Tradiční tryzna v Pinkasově synagoze zástupci diplomatického sboru a další hosté. Přítomné uvítal Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze. S hlavním zamyšlením vystoupila členka Terezínské iniciativy Eva Keulemans Smolková, která připomněla dobu, kdy vyšel Hitlerův Mein Kampf. Zmínila Wiesenthalovu knihu Slunečnice o vině a odpuštění, aby svou úvahu zakončila tím, že odpuštění je pro pamětníky vraždění téměř nemožné, ale ke smíření s Němci existuje v zemi našeho západního souseda celá řada dobrých důvodů. Její vystoupení, přednesené zvučným hlasem, jen potvrdilo intelektuální sílu přeživších, jejichž vzpomínky a reflexe jsou důležitým Eva Keulemans Smolková při projevu dědictvím židovské pospolitosti. (foto PB). Závěrečné modlitby El male rachamim U příležitosti tryzny za oběti tzv. terezín- a Kadiš pronesl zemský rabín Karol Sidon. ského rodinného tábora se v úterý 8. března V okamžiku, kdy začal před celým shrov pražské Pinkasově synagoze sešli bývalí mážděním předříkávat úvodní slova El male židovští vězni koncentračních táborů, čle- rachamim, opustila ostentativně jeho bývalá nové a funkcionáři židovských organizací, manželka Vlasta Sidonová synagogu. TJ
Členské shromáždění ŽLU Členové Židovské liberální unie (ŽLU) se dne 24. března sešli na Židovské radnici, aby schválili novelu stanov a zvolili nové orgány spolku. V dalším funkčním období bude představenstvo pracovat ve složení František Fendrych (předseda), Viktor David Schwarcz (prezident, kantor), Jiřina Marie Nováková (místopředsedkyně a zástupkyně ŽLU v Radě
FŽO), Jaroslava Maxová (místopředsedkyně), Věra Dvořáková, Eva Feiglová, Pavel Chalupa, Bohumil Skála, Jonathan Wootliff. Činnost ŽLU bude kontrolovat revizní komise ve složení Tomáš Bergman (předseda), Vladimír Erban, Věra Chudáčková. Kantorem ŽLU je Benjamin Kuras a rabínem Tomáš Salamon z Londýna. red
Spolek Hadasa uspořádal v Táboře připomínku za místní oběti holokaustu Na starém židovském hřbitově v Táboře a v kostele sv. Filipa a Jakuba se v neděli 13. března konala tradiční vzpomínková akce za 1194 obětí holokaustu, které pocházely z bývalého táborského okresu. Přibližně stovka účastníků vyslechla program pěveckých souborů Hlahol Tábor, Domino a Nokturno ze Sezimova Ústí. Na závěr zazněla československá hymna, za jejíhož zpěvu odcházeli mnozí židovští vězni před 72 lety do osvětimských plynových komor. Transporty do Terezína bylo vypraveno nacisty ve dnech 12. a 16. listopadu 1942 1267 obyvatel Tábora a přilehlých obcí. Válku přežilo pouze 73 z nich. redakce
Strana 11
5776-38
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Equa bank: „Více, než čekáte“ Jak může být odškodnění z období holokaustu označeno za praní špinavých peněz? Máme pro naše čtenáře dvě zprávy. Jak to již často bývá, tak jednu dobrou a druhou špatnou. Tou dobrou zprávou je, že i když Mezinárodní komise pro pojistné nároky z období holokaustu ukončila svou činnost v roce 2007, některé mezinárodní pojišťovny (Zürich, AXA, Generali, Winterthur, Basler Leben, Allianz a další německé ústavy) se zavázaly i do budoucna vyplácet podle stejných principů nároky ze životních pojistek obětí nacismu. Podmínkou je doložení existence smlouvy, což může být i záznam o konfiskaci, který se doposud skrývá v nějakém z českých archivů. Podle informací ŽL byla v letošním roce vyplacena životní pojistka uzavřená u předválečné československé společnosti Merkur, která patřila do skupiny švýcarské pojišťovny Zürich, a předválečné pobočky pojišťovny Generali. Pojištěnou osobou byl československý občan, jenž zahynul v tzv. Lodžském ghettu. Potomkům, z nichž někteří žijí i v ČR, tak byla po 75 letech přisouzena výplata. Tou špatnou zprávou je skutečnost, že zahraniční platba za pojistný nárok z období holokaustu může být českou bankou považována za podezřelou transakci, která spadá pod zákon proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Ano, je to absurdní, ale žijeme ve světě, který je plný různých podivných nařízení, a úředníků, kteří bez racionálního úsudku bdí nad jejich naplňováním. Klient Equa banky, jehož identita je redakci ŽL známa a který bez nejmenších problémů zacházel se svými úsporami na korunových účtech, si pro potřebu výplaty životní pojistky svého příbuzného, který byl obětí holokaustu, na doporučení banky zřídil nový eurový účet. Equa bance oznámil, že očekává platbu od švýcarské pojišťovny a její menší část musí jako smluvní odměnu následně převést na účet izraelského advokáta. Banka požádala o „smlouvu s advokátem“, kterou jí klient jako nepodnikající důchodce s odvoláním na důvěrný obsah neposkytl, ale vše podstatné o původu bezhotovostní platby popsal. Banka s odvoláním na zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, nadále požadovala poskytnout „smlouvu s advokátem“. Klient ještě roz-
šířil své předchozí prohlášení o charakteru celé transakce včetně evidence advokáta u izraelské advokátní komory, ale smlouvu neposkytl. Mezitím došla platba od švýcarské pojišťovny a Equa banka se nadále dožadovala „obchodní smlouvy“. Klient podal elektronický příkaz k bezhotovostní platbě do izraelské banky advokáta. Požadovaná částka byla odečtena z účtu klienta, ale advokátovi neodešla. Klient podal na postup Equa banky stížnost u ČNB. Následujícího dne uvolnila Equa banka platbu izraelskému advokátovi. O den později pak Equa banka zmrazila svému klientovi peníze na všech účtech a „pro ztrátu důvěry“ mu vypověděla Smlouvu o poskytování bankovních a platebních služeb. Klient, který měl u banky i své životní úspory, neměl tak přístup k žádnému ze svých kont, která byla převedena na vnitřní účet banky. Mluvčí Equa banky Markéta Dvořáčková konstatovala, že banka má povinnost zjišťovat původ peněz při podezření na praní špinavých peněz a financování terorismu. „Pokud klient původ doloží, banka nemá důvod peníze nepřijmout. Banka ukončuje smluvní vztah s klienty, kteří odmítají bance poskytnout standardní součinnost dle zákona proti praní špinavých peněz a financování terorismu, a na oprávněný požadavek v souladu s obchodními podmínkami banky, které klienti při vstupu do smluvního vztahu přijímají, bance nepředloží podklady dokládající účel příslušné příchozí nebo odchozí platební transakce,“ napsala Dvořáčková. Na doplňující dotaz, zda platby od pojišťoven AXA, Allianz, Generali, Zürich, Winterthur či Victoria mohou vyvolat podezření, že jde o praní špinavých peněz, doplnila, že to nelze takto zobecnit. ŽL požádaly o vyjádření i ČNB, která je dohledovým orgánem nad činností bank. „Lze obecně uvést, že převod peněžních prostředků do ČR od zahraniční pojišťovny sám o sobě podezřelý obchod nepředstavuje. Podezřelost takovéhoto obchodu může být dána konkrétními okolnostmi vyvolávajícími podezření ze snahy o legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo podezření, že v obchodu užité prostředky jsou určeny k financování terorismu, anebo jinou skutečností, která by mohla takovému podezření
nasvědčovat,“ uvedl Tomáš Zimmermann ze sekce komunikace ČNB. Podle Zimmermanna musí banka transakci posuzovat s ohledem na případné indikátory podezřelosti a rizikové faktory, které s konkrétním klientem a s konkrétní transakcí souvisejí. Podezřelou se transakce může zdát, pokud se např. klient odmítá podrobit kontrole nebo odmítá uvést identifikační údaje osoby, za kterou jedná. Klient Equa banky však veškeré údaje i okolnosti uvedl, pouze odmítl bance poskytnout smlouvu, která se týká další desítky příbuzných, občanů cizích států. Postup banky považoval klient, jenž je členem židovské obce, za protiprávní vymáhání citlivých údajů o své osobě, které odhalují rasový či etnický původ a které evropská legislativa zakazuje. Hodlá se proto obrátit na orgány EU. Podle ČNB mohou rizikové faktory transakce souviset např. i s rizikovou zemí původu klienta, transakce je poskytnuta do/z rizikové země, nejasný původ peněžních prostředků, neobvyklý způsob uskutečnění obchodu s ohledem na typ klienta, předmět, výši a způsob vypořádání obchodu. Podezřelou tak mohla být i platba ze Švýcarska a výplata odměny advokátovi do Izraele. Otázkou je, čemu by úředníku Equa banky smlouva byla. Jaké jiné potřebné informace by banka o transakci získala než již předané klientem? Mohlo by se nějak změnit věcné hodnocení? Smlouva obsahuje řadu citlivých informací o židovském původu klienta a jeho zahraničních příbuzných. Potřebuje banka tyto informace vědět, aby posoudila, zda jde o financování terorismu? Z dostupných informací se zdá, že banka již v době podání stížnosti klientem na ČNB nepovažovala transakci za podezřelou, protože odeslala peníze izraelskému advokátovi. Rozhodnutí Equa banky vypovědět klientovi své služby, následně schválené ČNB, pak jen potvrzuje historií ověřené chování finančních institucí. Stejně jako v dobách nacistické vlády nad Evropou, kdy banky svědomitě přeposílaly arizované finanční prostředky, prověřují nyní se stejnou grácií praní špinavých peněz. Není v tom skutečně nic osobního. Tomáš Jelínek
Strana 12
5776-38
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Bojovníci od Sokolova Deníček spojařky U příležitosti 70. výročí bojů u Sokolova uspořádala Československá obec legionářská pouť na Ukrajinu, legionáři jeli na místa bojů, kde došlo k prvnímu bojovému zapojení československých vojáků na východní frontě. Této poutě se rovněž zúčastnili členové ČsOL Kladno. Zároveň na Ukrajinu zamířily dva autobusy vojáků Aktivních záloh a zájemců o vojenskou historii. Součástí oslav 70. výročí byla rekonstrukce bitvy, do které se zapojili členové ČsOL, vojáci Aktivních záloh a ostatní příznivci v dobových uniformách. Společně jsme se zúčastnili pietních aktů a také slavnostního otevření muzea věnovaného odkazu bojů u Sokolova. Tehdy si také vojáci Aktivních záloh a někteří z nás zkusili noční pochod z Charkova do Sokolova, i bez zátěže bylo vidět, o jak náročný přesun šlo. Po celou dobu putování po památných místech pilně natáčel režisér Oliver Malina Morgenstern. Na můj dotaz, kdy bude možné film zhlédnout, mi tehdy odpověděl, že asi za dva roky, možná za tři, podle toho, jak se podaří sehnat peníze. A opravdu po třech letech přišlo pozvání na projekci dokumentárního filmu Bojovníci od Sokolova – deníček spojařky. Akci připravil Spolek židovských odbojářů a vojáků na den výročí bitvy 8. března 2016. Film je věnován 73. výročí židovského odboje v bitvě u Sokolova a dalším bojům za osvobození Československa. Natáčel se v letech 2013–2016. Ve filmu hovoří přímí účastníci, jejich potomci a historikové. Nikdo z těchto vojáků, kteří v dokumentu vystupují, již nežije. Komentář citlivě namluvili Pavel Kříž a Simona Prasková. Promítání se setkalo s velkým zájmem, místnost byla zcela zaplněna. Pozvání přijala dcera generála Ludvíka Svobody paní Zoe Klusáková-Svobodová, historik Miroslav Brož a velké zastoupení měli potomci přímých účastníků tohoto prvního bojového křtu čekoslovenských vojáků. Úvodního slova se ujal režisér, který mimo jiné řekl, že když ho oslovila doktorka Bedřiška Kopoldová, zda by natočil dokument, váhal asi 3,5 vteřiny a hned ochotně souhlasil. Překvapilo ho, že na Ukrajině se ho ptali, jak je možné, že u nás o tyto události nemáme zájem.
„Historie není ničím, pokud ji nepřipomínáme,“ těmito slovy začíná dokument o Sokolovu. Na začátku historik Karel Richter vysvětluje historické souvislosti od mnichovské zrady. Poutavě hovoří přímí účastníci a vzpomínají jejich děti. Před námi se odvíjejí jednotlivé příběhy opravdových hrdinů, statečných bojovníků. Sledujeme osudy Bedřicha Kopolda, Sergeje Petrase, Armina, Egona, Fanky Morgensternových, Leopolda Vojtěchovského, Kurta Markowitze, Ireny Stratilové, maminky Zoe Klusákové a dalších. Hovoří také lékař Gustav Singer, kterému v době natáčení bylo 99 let a který až do 100 let se velmi rád zúčastňoval slavnostních setkání Na Valech, připomínajících boje u Sokolova, Jasla, Kyjeva a dalších akcí. Při této příležitosti jsem si vzpomněla na naše setkání. Vyprávěl mi, že oslavu svých 100. narozenin si opravdu užil, rád zpíval a tančil. Ráda vzpomínám i na setkání s Antonínem Bukovým, se kterým jsem si několikrát o Sokolovu povídala. Samozřejmě nemohu nevzpomenout na velmi častá setkání se Sašou Beerem, dalším bojovníkem od Sokolova, zemřel 31. 12. 2015, v lednu jsem se s ním byla naposledy rozloučit na jeho pohřbu. Vážím si toho, že jsem je mohla osobně poznat. Deníček spojařky Jiřiny Švermové-Kopoldové přináší svědectví každodenního vojenského života. Psala ho jako dvacetiletá. Zoe Klusáková-Svobodová připomněla i legionáře z 1. světové války a také interbrigadisty, kteří se do bojů zapojili, a v závěru dokumentu říká: „Čím víc bylo jasné, že Němci válku prohrají, tím byli krutější.“ Její slova potvrdila Nina Petrasová, která vzpomínala, jak její otec Sergej Petras hovořil o vypíchnutých očích zraněných vojáků. Paní Zoe dále uvedla, že necítí nepřátelství k současným Němcům. Ale zdůraznila: „My nesmíme zapomenout... vrahům se neodpouští.“ Film o Sokolovu byl přítomnými oceněn potleskem a každý zavzpomínal na někoho ze své rodiny, který bojoval, padl nebo byl umučen. Poté následovala beseda. Historik Miroslav Brož vyjádřil spokojenost s natočením tohoto dokumentu a znovu připomněl
zásluhu všech těch, kteří ve válce bojovali, a zdůraznil, že nesmíme zapomínat ani na ty, kteří byli v týlu a starali se o jídlo a praní. Pradleny měly velmi zničené ruce, rozedřené až do konce života. Vyzdvihl nasazení židovských vojáků, kteří věděli, že při zajetí je čeká okamžitá smrt. Zmínil, že se o tyto sokolovské události zajímá již 50 let. Sokolováků znal 400, dnes jich žije pouze 6. Jako zajímavost uvedl, že z těch, kteří bojovali u Sokolova, vzešlo 29 generálů. Zoe Klusáková řekla, že můžeme jenom pogratulovat, je to zajímavý dokument. Pořád se nacházejí nové podněty, ale to hlavní zůstává, nadšení lidí, kteří šli obětavě bojovat za vlast bez ohledu na národnost. U Sokolova úkol zněl nepustit Němce za řeku Mžu a ten byl splněn. „Desetikilometrový úsek na severním břehu řeky Mža, bráněný čs. vojáky, se tak stal pro fašisty nepřekročitelný!“ píše ve své knize Hrdinové od Sokolova Miroslav Brož. Ukrajinské Sokolovo se stalo symbolem statečnosti a neohroženosti československých vojáků, kteří neváhali položit své životy za svobodu při boji s fašismem. Dokument o Sokolovu přináší svědectví o tom, že Židé nebyli jenom oběti, ale že se také aktivně zapojili do náročných bojů a že mezi nimi bylo i mnoho statečných, kteří se v těchto bojích vyznamenali. Jeden příklad za všechny. Bedřich Steiner přišel v bitvě u Sokolova o levou ruku, uřízli mu ji pilkou na železo, ale on chtěl bojovat dál a bojoval až do konce války. Tito vojáci židovského původu, kteří tvořili třetinu bojovníků u Sokolova, se zapsali nejen do židovské historie jako výrazné osobnosti spojené s bojem proti nacismu a fašismu. Proto nikoho nemůže překvapit, že se projekce dokumentu o Sokolovu měla konat v Židovském muzeu v Maiselově ulici v Praze. Pro velký zájem však byla přesunuta do velkého sálu Židovské radnice. Poděkování patří Oliveru Malinovi-Morgensternovi, Bedřišce Kopoldové a všem ostatním, kteří se na natáčení dokumentu podíleli. Věříme, že se podaří zajistit další finanční prostředky, aby tento dokument získal podobu DVD. Eva Armeanová a Stanislav Pitr
Strana 13
5776-38
UDÁLOSTI
„Přežil jsem díky obezřetnosti a sebezapření svých rodičů a díky Nickymu Wintonovi“ Projev na senátním shromáždění 27. ledna 2016 Když jsem byl vyzván, abych zde promluvil jako další v řadě přeživších, tak jsem byl na rozpacích. Nikdy mě nenapadlo, že bych zde měl promluvit jako jeden z vás. Jsem sice přeživší šoa, ale ti, co zde byli přede mnou, jsou ti autentičtí, přežili, protože přežili peklo nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů. Já jsem přežil díky obezřetnosti a sebezapření svých rodičů a díky Nickymu Wintonovi a jeho přesvědčení, že pokud něco není zcela nemožné, tak musí existovat způsob, jak to udělat. Zatímco vy jste povinně nosili Davidovu hvězdu, já jsem povinně nosil na provázku v papundeklové krabici plynovou masku. Vaší válečnou zkušeností je pobyt v nacistických lágrech, mou v době bitvy o Británii téměř každodenní trávení části noci v protileteckém krytu. Dost velký rozdíl. Chtěl bych promluvit o dosud opomíjeném tématu, o fenoménu sirotků šoa. Mnozí z těch, kteří zde vystoupili přede mnou, byli také sirotky šoa, ale jejich koncentráčnické prožitky zastínily jejich těžký poválečný osud. Na mne důsledky války dopadly vlastně až po válce. Celých těch nekonečných šest válečných let jsem byl přesvědčen, že po válce se vše vrátí do starých kolejí. Obrazně řečeno, že v šest večer po válce sednu na vlak a pojedu domů a v bytě, ze kterého jsem s bratrem v červenci 1939 odcházel, mě přivítají rodiče. Nikdy jsem nezaváhal, nikdy nezapochyboval, jinou možnost jsem si nepřipouštěl. Nebyl jsem ochoten si něco jiného připustit, ani když mi bratr, v té době voják, v květnu z Prahy napsal, že o rodičích není zatím nic známo, že nemám jet do Vršovic, ale na Smíchov za přeživší babičkou a dvěma mladšími máminými sestrami. Jedině v tom jsem byl – v hodně tlustých uvozovkách řečeno – v nevýhodě ve srovnání se sirotky, kteří prošli nacistickým peklem. Mnozí z nich se už v den, kdy vystoupili z dobytčáku na osvětimské rampě, nejpozději ten další dozvěděli, proč byli zařazeni do jiného pětistupu než rodiče a mladší sourozenci. Mně trvalo mnohem
déle, než jsem byl ochoten si připustit, že už nemá smysl doufat. Dopad na mou psychiku jsem si uvědomil až mnohem později, teprve asi před deseti lety. Platon měl pravdu, když vyslovil zdánlivě kontroverzní myšlenku: „Jedině ti mrtví se dožili konce války.“ Proto se k tomu nerad vracím, nerad o tom mluvím, nerad znovu a znovu otvírám nezahojenou ránu. Jenže nedokážu odmítnout. Občas jsem zván, abych vyprávěl o svém dobrodružném životě Wintonova dítěte, i když na něm vůbec nic dobrodružného nebylo. Byl jsem tehdy pozván do jedné střední školy v Nuslích. Po obvyklém rutinním úvodním povídání byl čas na otázky. I ty se v nepatrných obměnách opakují. Jenže tady, když jsme končili, tak vzadu vstala jedna studentka a zeptala se, zda mi může položit blbou otázku. Třída se rozesmála, já jsem řekl, že to může zkusit. Zeptala se, zda jsem někdy nepomyslel na to, že jsem měl raději zemřít spolu s rodiči. To už se spolužáci nesmáli a mne to vyvedlo ze stereotypu. Po chvilce se vynořila v dávné minulosti zapadlá vzpomínka a odpověděl jsem: „Ano, a ne jednou, mnohokrát.“ Proč jsem se ocitl v tak hluboké depresi? Vždyť jsem měl obrovské štěstí. Babička a tety mě přijaly s láskou a otevřenou náručí. Snažily se mi můj úděl co nejvíc ulehčit, nahradit svou dceru a sestru. Asi většina sirotků to štěstí neměla, buď nenašli žádného příbuzného a skončili v přeplněných sirotčincích, nebo je často příbuzní přijímali jako nutné zlo. Jedna známá to vyjádřila slovy: „Přehazovali si mě jako horkou bramboru.“ Sotva jim to lze vyčítat, ani oni to neměli snadné, měli starosti sami se sebou, jak se znovu začlenit do společnosti lidí, kterým se odcizili, protože nesdíleli jejich zkušenost. Tak proč? Možná proto, že meine yidische mamme je prostě meine yidische mamme. Možná proto, že jsem tehdy konečně pochopil, že nemá smysl si něco namlouvat, doufat. Možná proto, že babička, jejíž dvě děti nepřežily šoa, snad denně opakovala:
„Proč jsem tam raději nezůstala já?“ Možná pro pocit odcizení od většinové společnosti, ale i od přeživších šoa, z pocitu, že jsem neměl právo vyhnout se jejich osudu a údělu, prostě pro potíže s integrací. Asi se na tom podílelo všechno. Tehdy jsem ani nevěděl, že jsem v hluboké depresi. Ten pojem jsem ani neznal. Často slýcháme slova o tom, že se musíme poučit z minulosti. Když ale pozoruji, co se kolem nás děje, tak se obávám, že připomínání je házením hrachu na zeď. Z minulosti se poučuje na celém světě především všehoschopný vojenskoprůmyslový komplex, který vyrábí stále sofistikovanější, konkurenceschopnější, méně uhlazeně řečeno stále účinnější prostředky zabíjení a ničení. Potřebuje si je v reálu vyzkoušet a vyhledat nebo vytvářet udržitelný vývoj poptávky. A pak také zábavní průmysl. Za zábavu se považují dokumentární i hrané válečné filmy, ať už mezi lidmi, nebo lidí s všelijakými příšerkami. Jsou jimi zahlceny televizní programy, nejraději v tzv. prime time. Mají vysokou sledovanost, sledují je dospělí i děti. Jen pro ukázku. Před několika dny jsem v televizním programu četl upoutávku na pořad v České, tzn. veřejnoprávní televizi: Bojuj nebo zemři. Dokument USA. Atraktivní pohled na kritické okamžiky bojů o jihovietnamské údolí La Drang v listopadu 1965. Ve velkém se vyrábějí a prodávají počítačové hry, kde si děti od osmi let mohou virtuálně ověřovat a zdokonalovat u počítačů, ale raději ve větším formátu před televizní obrazovkou v pohodlí domova, v teple a v bačkorách s něčím k snědku na dosah ruky, svou schopnost ničit a zabíjet všemi možnými prostředky, prohrávat nebo vyhrávat bitvy. Vydrží u toho celé hodiny a postupně se zdokonalují. Rodiče jim to kupují, jen když jsou zticha a nic na nich nechtějí, nezlobí. Sirotci šoa nebyli jedinými sirotky. Výsledkem druhé světové války nebylo jen
Strana 14
5776-38
UDÁLOSTI vítězství nad nacismem, ale ve srovnání s předchozími válkami nesrovnatelně větší materiální zkáza a počet mrtvých. Tudíž i sirotků. Když vyslovím odhad deset milionů, tak se asi ocitám na dolní hranici. Většinou sice asi jednostranných, což je něco zcela jiného než úděl oboustranných, nicméně i jejich život to podstatně ovlivnilo. Naše schopnost něco změnit je minimální. Jsem ale přesvědčen, že dokážeme alespoň trochu zmírnit důsledky toho, co se kolem nás děje. Věřím, že dokážeme pomoci alespoň části těch současných bezmocných, bezprizorních válečných sirotků, které ty nesmyslné války produkují ve stále větším počtu. Věřím, že je možné k dosavadní imagi země s hlavou státu, která okázale oceňuje Nickyho Wintona Řádem Bílého lva I. stupně a přitom zastává názory na uprchlíky, decentně řečeno, poněkud bizarní u hlavy evropského státu, imagi země, jejíž většina obyvatel je šťastná, možná dokonce hrdá na to, že se nám uprchlíci vyhýbají velikánským obloukem, přidat další, tentokrát pozitivní – image země, jejíž stovky rodin otevřely válečným sirotkům svou náruč, dokázaly se k nim chovat jako k vlastním, podařilo se jim integrovat je a stát se plnohodnotnými, vzdělanými občany této země, dávají tak příklad ostatním.
Z vlastní zkušenosti můžu říci, že neexistuje žádná jiná skupina uprchlíků, která by se dokázala s tak zázračnou rychlostí úspěšně včlenit do většinové společnosti. Hodili nás do vody a my jsme se naučili plavat. Dokonce bez asistentů. Vlastně stačí o Nickym Wintonovi a jeho neokázalém humanitárním skutku méně mluvit a místo toho si říci: „Když to před 76 lety dokázal Nicky Winton s několika spolupracovníky, kteří se dali spočítat na prstech jedné ruky, s těmi primitivními marketingovými prostředky, které měl tehdy k disposici, tak proč ne já, proč ne my, a kdy, když ne teď? Určitě by to ocenil víc než ty stereotypní oslavné řeči. Chci věřit, že se objeví následovník Nickyho Wintona. Možná se jich objeví víc. Možná se této zprostředkovatelské mise ujme některá z našich humanitárních organizací, které už v postižených oblastech řadu let systematicky pracují, znají to prostředí, mají dlouholeté zkušenosti, mají kontakty a jsou v těchto zemích respektovaným partnerem. Mám na mysli Člověka v tísni s jeho charizmatickým ředitelem, českou pobočku UNICEF, ale jsou tu i další. Chci věřit, že i naše ministerstvo vnitra dokáže být tak velkorysé a pružné jako kdysi po Křišťálové noci britský Home Office a bez obvyklé těžkopádnosti, byrokracie
a umělých bariér otevře dveře sirotkům, těm nejpotřebnějším. Končím a jsem opět na rozpacích. Možná, a je to pravděpodobné, si mnozí řeknou, že je to jen hloupý, naivní sen. Možná mají pravdu, možná je to házení hrachu na zeď. Vím ale zcela určitě, že by mi meine yidische mamme řekla: možná, ale jsem moc ráda, že jsi to řekl. Zde jsem minulou sobotu večer skončil po nekonečných úpravách, které psaní na počítači bohužel umožňuje, a řekl jsem si dost a text vytiskl. Ale v pondělí interpelovali konzervativní i labourističtí poslanci předsedu vlády Davida Camerona dotazy, jak chce přispět k řešení situace 26 000 dětských uprchlíků bez rodičů, kteří už v Evropě jsou. Připomněli mu, jak se Británie zachovala po Křišťálové noci. Tehdy k tomu veřejnost donutila Nevila Chamberlaina a do Anglie přijelo na poslední chvíli víc než deset tisíc dětí z Velkoněmecké říše, protektorátu Čechy a Morava a Slovenského štátu. Ministr pro migraci sdělil poslancům, že se tím jeho úřad už intenzivně zabývá a bude poslance informovat. Takže to není hloupý, naivní sen, není to házení hrachu na zeď. Zbývá jen dodat: Nebuďme pouhými diváky. Asaf Auerbach
„Maminka se bála nacistů, bála se komunistů a nepřestala se bát ani po převratu“ Projev na senátním shromáždění 27. ledna 2016 Jsem velice rád za tradici, kterou organizátoři při této příležitosti zvolili a Romové jsou tak součástí tohoto slavnostního shromáždění, v jehož rámci si připomínáme nezměrné utrpení milionů lidských bytostí. Mým rodičům nacisté a jejich poskoci zničili celé jejich původní rodiny. Maminka se z protrpěných hrůz nikdy nevzpamatovala. Za komunistů do Letů jezdila se strachem. V přímém přenosu zde byla svědkem míry znevážení místa svého věznění a hrobů svých nejbližších, jaké nemá nikde v Evropě obdoby. Po převratu reportáže z nenávistných pochodů na Romy vypínala. Nedokázala totiž
pochopit benevolenci k projevům toho samého typu nenávisti, který za nacismu zažila. Moje popřevratové aktivity nepodporovala. Bála se nacistů, bála se komunistů a nepřestala se bát ani po převratu. Před 4 lety jsem zde při stejné pietní vzpomínce otevřel otázku absence systematického odhalování příčin a důsledků toho, co se Romům a Sintům za nacismu stalo, a vyslovil jsem zde přání, aby se situace v tomto směru měnila k lepšímu. Vztahy Romů s většinou jsou zatíženy intenzitou škodlivých předsudků, jaké nepamatuji. Oslovujeme, argumentujeme, doslova žadoníme a stále se setkáváme jenom s ne-
pochopením a ignorancí. Instituce čerpající z práce ctihodného prof. Ctibora Nečase sem tam zveřejní informace, ale neustále opakují to samé, respektive v průběhu času pro to samé jenom použijí jiné věty. Přitom témat k výzkumu je nepřeberné množství. Například, jak probíhalo zatýkání romských rodin jednotlivými četnickými stanicemi? Co bylo jednotlivým rodinám zabaveno a nebylo nikdy vráceno? Jak probíhala spolupráce protektorátního ministerstva vnitra s nacisty při pronásledování Romů? Za jakých okolností docházelo v Sudetech k popravám Romů? Co se stalo s 2500 Romy a Sinty, kteří na vzniklou situaci nestačili
Strana 15
5776-38
UDÁLOSTI zareagovat a zůstali v odtržených Sudetech? O hrozícím nebezpečí deportací do koncentráků se od sudetských Němců nedozvěděli. Až na pár jedinců neuměli číst ani psát. Jak v Sudetech probíhalo jejich zatýkání a jejich deportace do koncentráků? Do jaké míry mělo chování sudetských Němců vliv na jejich utrpení? Kdo přežil? Romské oběti ze Sudet se ve statistických datech bohužel neobjevují. Pozůstalí po obětech by si také přáli podrobněji objasnit roli Romů, členů odbojových skupin, a je potřebné zabývat se i statečnými příběhy Čechů, kteří považovali Romy za lidské bytosti a pomohli jim se ukrýt v tak složité situaci. Ostatně poučení například můžeme čerpat nejen z osudu Romů v průběhu 2. světové války, poučení najdeme v celé historii existence romského národa. Dámy a pánové, i my Romové máme obavy z uprchlické krize a bojíme se mož-
ných bezpečnostních a sociálních dopadů. Avšak bytostně nesouhlasíme s vyhrocenými náladami části společnosti, kterou účelově podněcují politici, populisté a nacionální fanatici. My Romové s tím máme své zkušenosti z 30. let minulého století. Regionální politici tenkrát také uposlechli hlasu lidu, když si u demokratických zákonodárců objednali přijetí zákona, který mé rodiče zásadním způsobem omezil v jejich právu na svobodu pohybu, a zavedl proti Romům diskriminační praktiky. To se stalo příčinou vyhrocujících se do té doby víceméně přijatelných vztahů Romů s většinou. Zákonodárci tzv. uvolnili stavidla. Dopady tohoto zákona, který české Romy a Sinty postavil do role druhořadých občanů, se v průběhu času stupňovaly a vygradovaly v chování českých dozorců k vězněným rodinám v koncentračních táborech v Letech a v Hodoníně.
Připomínám to z obavy, aby společnost nenaskakovala na šíření paniky a nenutila zákonodárce nepředloženě reagovat. Nám se to již stalo. Blíží se volby, přičemž je zřejmé, že se uprchlická a migrační krize účelově stanou stěžejním tématem volebních kandidátů. Někteří z nich, zejména populisté a fanatici, se ponesou na vlně šíření paniky a strachu, a strach je, jak víme, velmi špatným rádcem. Společnost dokáže motivovat k nevyzpytatelnému chování. Samozřejmě rizika podceňovat nesmíme, ale jsme Evropané a jako Evropané vyznáváme jisté morální a humanitární hodnoty. Nenechme si je pošlapat. Přál bych si, abychom si v Evropě s uprchlickou a migrační krizí poradili způsobem, za který se nebudeme muset v budoucnu stydět. Čeněk Růžička, předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu
Zvrat v případu smrti argentinského prokurátora Alberta Nismana V době první návštěvy amerického prezidenta v Argentině po dvaceti letech a čtrnáct měsíců po záhadné smrti argentinského prokurátora Alberta Nismana nastal důležitý zvrat ve vyšetřování, které dosud nikam nevedlo. Státní zástupce potvrdil, že Nisman nespáchal sebevraždu, ale byl zavražděn a dosavadní šetření případu bylo zmanipulované. A ve středu byl případ předán federálnímu soudu, který vyšetřuje politické vraždy. Svitla tak zároveň naděje na objasnění složité politické kauzy staré 22 let, kvůli které Nisman zemřel. Alberto Nisman vyšetřoval deset let atentát na židovské středisko v Buenos Aires v roce 1994, při kterém zahynulo 85 lidí a jenž je dodnes nejhorším teroristickým útokem v Argentině. Jako první dospěl k závěru, že jej provedlo libanonské hnutí Hizballáh na příkaz Íránu. Nisman byl zastřelen ranou do hlavy loni v lednu ve svém bytě, který měla hlídat ochranka, ale z neznámého důvodu na místě nebyla; a zemřel těsně předtím, než měl své závěry zveřejnit. Stačil však podat návrh na obžalobu tehdejší prezidentky Cristiny Kirchnerové kvůli zatajování důkazů a maření spravedlnosti. Spolu s ministrem zahraničí Héctorem Timermanem měla Íránu slíbit, že zruší Nismanem podané mezinárodní zatykače na íránské politiky výměnou za výhodné dodávky ropy. V roce 2013 Kirchnerová dokonce oznámila, že Argentina bude útok
na židovské středisko vyšetřovat společně s Íránem, ale argentinský federální soud označil její rozhodnutí za neústavní. Nisman také stihl obžalovat z maření spravedlnosti Carlose Menema, který byl v době útoku argentinským prezidentem. Soudní proces začal loni v srpnu a stále pokračuje. Režim Kirchnerové prohlásil Nismanovu smrt za sebevraždu, přestože vlastní vyšetřování jeho bývalé manželky, soudkyně Sandry Arroyo Salgado, ukázalo, že šlo o vraždu. Federální soudce také zamítl žalobu na prezidentku a zastavilo se i vyšetřování atentátu z roku 1994. Argentinci však spokojení nebyli a statisíce jich požadovaly vyšetření Nismanovy smrti – v jednu chvíli jich v Buenos Aires demonstrovalo na 400 000. Odhaleni nebyli ani pachatelé atentátu na izraelské velvyslanectví v Buenos Aires v roce 1992, při kterém zahynulo 29 lidí. Vypátral je však Izrael a většinu z nich zlikvidoval, jak před dvěma lety přiznal bývalý izraelský velvyslanec v Argentině Jicchak Aviran. Podle Izraele provedl i tento útok Hizballáh ve spolupráci s Íránem; mělo jít o odvetu za atentát na generálního tajemníka libanonského hnutí Abbáse Músávího, který Hizballáh připsal izraelskému Mosadu. Od prosince má však Argentina nového prezidenta Mauricia Macriho, který se rozhodl nejen napravit pověst země a její zdevas-
tovanou ekonomiku, ale také vyšetřit teroristické útoky a Nismanovu smrt. V prosinci byly zveřejněny nahrávky, na kterých bývalý ministr Timerman přiznává, že za atentátem z roku 1994 stojí Írán; z vyšetřování Nismanovy smrti byla odvolána dosavadní prokurátorka a všechny důkazy teď znovu prověří federální soud. V únoru podal významnou výpověď i bývalý ředitel zpravodajských operací Antonio Jaime Stiuso a vyjádřil přesvědčení, že Nisman byl zavražděn. Po jeho smrti dostal řadu výhrůžek a z obav o svou bezpečnost uprchl do Spojených států, odkud se vrátil teprve nyní. Nisman našel jasné důkazy, že atentát z roku 1994 nařídil nejvyšší íránský duchovní vůdce Alí Chameneí a připravili ho dodnes aktivní tamější politici, jako bývalý íránský prezident Akbar Hášemí Rafsandžání, někdejší ministři zahraničí a obrany Alí Akbar Velajátí a Ahmad Vahídí nebo bývalý velitel Revolučních gard Mohsen Rézáí. Nisman také zajistil odposlechy, které dokazovaly, že se Kirchnerová s Timermanem snažili íránský podíl na útoku zahladit výměnou za výhodné obchodní dohody s Íránem. Útok z roku 1994 měl podle Nismana potrestat Argentinu za pozastavení jaderné spolupráce s Íránem, který stál o argentinské zkušenosti s těžkovodním reaktorem,
Strana 16
5776-38
UDÁLOSTI aby se naučil získávat plutonium k výrobě atomové zbraně. Židovské středisko jako terč atentátu znamenal „dvě mouchy jednou ranou“. Jadernou spolupráci zrušil začátkem devadesátých let na nátlak Spojených států prezident Menem, který však později důkazy o íránském podílu na atentátu zatajoval. Izraelské zpravodajské služby vloni naznačily, že Nismana zavraždil agent Íránu
– prokurátor vypátral nejen strůjce teroristického útoku, ale zjistil také, jak dlouhé prsty má Teherán v Latinské Americe, detaily tajných operací jeho rozvědky i skutečnost, že jeho jihoamerická teroristická infrastruktura je stále aktivní. Někdejší zpravodajec Stiuso však nyní obvinil z příkazu k Nismanově likvidaci prezidentku Kirchnerovou. Loňští vyšetřo-
vatelé zničili všechny Nismanovy důkazy proti ní i důkazy o jeho zavraždění. Nisman však poslal kopii své zprávy, kterou už nestihl zveřejnit, třem důvěryhodným přátelům a ta je teď opět na světě. Existuje tak reálná možnost, že se svět dozví pravdu nejen o prokurátorově smrti, ale i o pozadí teroristického útoku před 22 lety. Gita Zbavitelová, ČRo
Neúspěšný pokus Hamásu o zlepšení vztahů s Egyptem Představitelé palestinského teroristického hnutí Hamás, které ovládá pásmo Gazy, v těchto dnech nečekaně navštívili Egypt a jednali s ním o zlepšení vzájemných vztahů. Ty jsou od nástupu prezidenta Abd al-Fattáha Sísího katastrofální – Káhira obviňuje Hamás ze spolupráce s teroristy na Sinajském poloostrově, z atentátů v Egyptě, pašování zbraní do Gazy i z Gazy, z vysílání mužů na pomoc sinajským teroristům a ošetřování zraněných džihádistů i jejich výcviku. Naposledy minulý týden mu přičetla podíl na loňském atentátu na nejvyššího státního zástupce Hiráma Barakáta. Egypt považuje hnutí za hrozbu národní bezpečnosti, likviduje jeho pašovací tunely, v pohraničním pásmu vybudoval širokou nárazníkovou zónu a prakticky neotvírá hranice v Rafáhu – za celý loňský rok byly otevřené jen 21 dní. Až do současné návštěvy nesměli do Egypta ani nejvyšší vůdci Hamásu. Schůzku zprostředkovala Saúdská Arábie, s kterou posiluje vztahy nejen Egypt, ale i Hamás. Dvanáctičlenná delegace jeho vysokých činitelů v čele s Músou abú Marzúkem se sešla s egyptskou zpravodajskou službou, která byla až do nástupu Sísího tradičním zprostředkovatelem jednání mezi znepřátelenými palestinskými frakcemi. Na Saúdskou Arábii se přeorientoval exilový vůdce Hamásu Chálid Mišál, který v lednu odmítl nabídku dlouholetého sponzora hnutí, Íránu, na obnovu spolupráce, přerušenou před pěti lety kvůli neochotě Palestinců podpořit syrský režim Bašára Asada. Teherán je však dnes úhlavním nepřítelem všech arabských sunnitských států a ty si Mišál nechce rozhněvat. Nepřijal proto ani íránskou nabídku obnovení finanční pomoci, přestože Hamás je v krajní nouzi. Egypt zničil stovky tunelů,
jimiž hnutí pašuje peníze, zbraně, ozbrojence i zboží, a tím mu zásadně omezil zdroj příjmů. Ještě hůř jsou však na tom obyčejní Gazané. Většina ze 17 000 rodin, které přišly o domovy za krátké války s Izraelem v létě 2014, je dodnes nemá opravené; zahraniční dárci poslali sotva 15 % ze slíbených pěti a půl miliardy dolarů a stavební materiál z Izraele se většinou nedostane k cíli, protože Hamás ho zabaví na stavbu útočných tunelů. Podle údajů OSN dosahuje nezaměstnanost 40 %, dvě třetiny lidí žijí pod hranicí chudoby a 80 % je závislých na humanitární pomoci. Elektřina funguje jen zhruba čtyři hodiny denně a je nedostatek pitné vody – a studny navíc kontaminuje odpadní voda, kterou Egypt zaplavuje tunely. Hamás nevytváří žádná pracovní místa a zaměstnává pouze kopáče tunelů. Pravidelný plat dostávají jen členové ozbrojeného křídla, a i ten poslední dva měsíce klesá. OSN však zoufalou situaci v Gaze přičítá izraelské a egyptské blokádě, a ne Hamásu, který se o své obyvatele vůbec nestará. Všechny získané peníze investuje pouze do budování ozbrojených sil a tunelů a výroby zbraní, aby – jak otevřeně říká – osvobodil „celou Palestinu“. Podle izraelských bezpečnostních složek už doplnil všech skoro 9000 raket, o které přišel za konfliktu před dvěma lety. Peněz má však pořád méně, než potřebuje, a tak vymýšlí nové zdroje. Nejdůmyslnější je akce „domky“. V Gaze jich za desítky milionů dolarů vybudoval asi tisíc Katar. Hamás je však obyvatelům bez přístřeší nabízí v loterii a výherce musí navíc zaplatit 40 000 dolarů; zadarmo dům dostávají jen nejvěrnější členové Hamásu. Hnutí také zavedlo nové daně. Chudí Gazané musejí platit i za pomoc policie v případě nouze.
Když Izrael vrátí rybáře, kteří zabloudí příliš daleko od pobřeží, Hamás jim zabaví čluny a rybáři je musejí vykoupit; platí se daň z cigaret, z návštěvy restaurace, pořádání svateb a hostin i nově zakoupených automobilů, motocyklů nebo spotřebičů. Další peníze přináší prodej části zbraní, vyráběných v Gaze, sinajským teroristům. Příjem Hamásu tak v posledním roce stoupl ze zhruba 20 milionů dolarů ročně na 35 milionů. Ani to však nestačí a právě finanční nouze přivedla hnutí do Egypta. Jeho delegace se ze všech sil snažila dosáhnout otevření hranic. Popřela spolupráci s Islámským státem na Sinaji i spoluúčast na vraždě prokurátora Barakáta. Požádala egyptskou armádu, aby neničila tunely a nezaplavovala je vodou, protože zásobují trpící Gazany. Hamás dokonce egyptským zpravodajcům drze nabídl, že s nimi bude spolupracovat na vyšetřování teroristických útoků a dohlížet, aby se tunely nedostal do Gazy žádný terorista. Egyptští představitelé se ale nedali obalamutit. Nejmenovaný bezpečnostní činitel řekl palestinské agentuře Maan, že Hamás „nikoho nepřesvědčil“, že se nepodílel na atentátu na Barakáta, protože Egypt má jasné důkazy. Odpověď pouze zněla, že Káhira „některé žádosti hnutí zváží“, ale jen pokud Hamás nebude operovat na egyptském území a dokáže, že přerušil vztahy s Muslimským bratrstvem, které současná egyptská vláda považuje za teroristickou organizaci. Ničit tunely odmítla rovnou. Hamás po návratu oznámil, že ve vztazích s Egyptem začíná nová kapitola. Káhira ale zná své pappenheimské a považuje sliby Hamásu za nevěrohodné. Je proto nepravděpodobné, že blokádu Gazy uvolní. Gita Zbavitelová, Český rozhlas (17. 3. 2016)
Strana 17
5776-38
UDÁLOSTI
Před 140 lety vznikl Spolek českých akademiků židů
Britská Královská pošta vydala známku s Nicholasem Wintonem. Je na ní fotografie z Prahy V den, kdy si připomínáme výročí okupace Československa nacistickým Německem, vyšla ve Velké Británii poštovní známka s Nicholasem Wintonem. V letošním roce připravila Královská pošta speciální sérii poštovních známek, která vzdává hold šestici významných osobností za jejich humanitární aktivity. Mezi nimi se i díky rozsáhlé veřejné kampani, kterou podpořilo 105 tisíc lidí, umístil sir Nicholas Winton. Tým Královské pošty společně s rodinou na známku vybral snímek, který byl pořízen v roce 2014 v Praze, kdy sir Nicholas obdržel od prezidenta Miloše Zemana Řád bílého lva. Britské poštovní známky jako jediné na světě nenesou název země původu, protože hlava monarchy byla historicky dostatečná pro jasné označení, že jde o Velkou Británii. Výslednou podobu všech známek na doporučení ministra pošt schvaluje královna.
V březnu 1876 byl na valné hromadě, která se konala v hostinci U slovanské lípy v pražské Spálené ulici, ustaven Spolek českých akademiků židů (SČAŽ). Byla to první organizace usilující o česko-židovské sblížení a hlásící se k českému národu. Z tohoto důvodu bylo pravděpodobně vybráno židovskými akademiky i místo pro ustavující schůzi, protože dle některých pramenů zde v roce 1848 byl založen vlastenecký spolek U slovanské lípy, v jehož vedení byli F. Palacký, F. L. Rieger, K. J. Erben, V. Hanka. Hlavní náplní SČAŽ byla vzájemná studentská solidarita, podpora nemajetných studentů, pořádání přednášek, různých zábav a oslav, vydávání česko-židovské literatury. Předsedou spolku se stal právník Leopold Katz (1854–1927), rodák z Jistebnice a objevitel husitského kancionálu jistebnického; jednatelem Adolf Stránský (1855–1931), pozdější zakladatel a vydavatel Lidových novin, poslanec a v nové Československé republice ministr průmyslu a obchodu. Mezi zakladatele patřili lidé, kteří se později profilovali jako významné osobnosti politického,
kulturního a hospodářského života země: Alfred Meissner, Jakub Scharf, August Stein, Josef Žalud, Moric Baštýř, Max Reiner, Karel Fischer, Ignác Arnstein a mnozí další. Protektorem SČAŽ byl profesor trestního práva na pražské univerzitě JUDr. Alois Zucker. Finančním podporovatelem SČAŽ byl úspěšný podnikatel a mecenáš Bohumil Bondy, který byl dlouholetým členem Obchodní a živnostenské komory v Praze. SČAŽ navazoval ve své činnosti na odkaz židovského lékaře, básníka a spisovatele Siegfrieda Kappera (1821–1871), který se jako jeden z prvních židovských intelektuálů veřejně hlásil k českému národu. SČAŽ byl na jeho počest od roku 1920 přejmenován na Akademický spolek Kapper, který fungoval do roku 1939, kdy byl zrušen gestapem. Po válce byla nakrátko obnovena činnost spolku, který přestal existovat v roce 1949. V roce 2005 na jeho aktivity navázal Spolek akademiků židů, který se hlásí k odkazu i dalších židovských akademických organizací. Tomáš Jelínek
Zde stávala hospoda U Slovanské lípy
V Srbsku byl přijat restituční zákon o židovském majetku, který se týká i majetku bez dědiců Srbští zákonodárci schválili v pátek 12. února návrh zákona, který umožňuje restituci židovského majetku bez dědiců, který byl konfiskován v období holokaustu. Světová židovská restituční organizace (WJRO) prohlásila, že Srbsko je první zemí ve východní Evropě od přijetí pražské Terezínské deklarace, která přijala takovýto zákon. Znamená to, že i soukromý židovský majetek bez dědiců
může být restituován srbskou židovskou komunitou. Gideon Taylor, výkonný předseda WJRO, rozhodnutí srbského parlamentu označil jako krok směrem ke spravedlnosti a uznání historie. Očekává, že obdobné zákony budou přijaty i v dalších zemích. Schválení nového zákona předcházely dva roky náročných jednání Federace židovských obcí v Srbsku a WJRO se srbskou vládou.
Během prvních 13 měsíců nacistické okupace Srbska a Banátu bylo zavražděno přibližně 16 tisíc Židů, téměř 90 procent z předválečné židovské populace Srbska. Zničení srbského židovstva mělo dvě fáze: židovští muži byli buď posíláni do koncentračních táborů (Bělehrad a Šabac), nebo stříleni v rámci odvetných poprav; ženy a děti byly uvězněny a následně zavražděny plynem. redakce
Strana 18
5776-38
UDÁLOSTI
S Palestinci musíme nalézt kompromis, protože to přinesl život Náš spřátelený blízkovýchodní glosátor nabízí opět neotřelý pohled na možné budoucí řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Byl iniciován otázkou v interní diskusi (tazatel není důležitý), která zněla: „Zajímalo by mne, kdo z DM (Děti Maislovky – uzavřené diskusní fórum) si myslí, že kdyby izraelská vláda zítra vyklidila Západní břeh (nejspíše násilně jako v Gaze), vedení obou palestinských frakcí (Al Fatáh a Hamás) by okamžitě a bezpodmínečně uznalo Stát Izrael na jeho původním území z doby před rokem 1967 a vzdalo se nároku na celé území bývalé Palestiny včetně požadavku na návrat do dávno opuštěných domovů v Izraeli?“ Můj přístup je spíše pragmatický, nikoliv ideologický. Již dříve jsem uvedl, co opakuji více než 30 let: čím později dosáhneme nějaké dohody s Palestinci, tím to bude dražší. Padesátiletá vláda nad jiným národem nepřinesla Izraelcům nic dobrého. Mladí lidé, kteří slouží v armádě a musejí být denně konfrontováni s Palestinci, jsou buď vystaveni výčitkám svědomí, nebo jsou mravně a emočně narušeni. Proč musíme nalézt nějaký kompromis s Palestinci, národem, který byl vymyšlen jako součást konfliktu s Izraelem? Protože to přinesl život. Arabské intriky byly a jsou úspěšné a nyní zde máme palestinský národ a svět jej podporuje. Můžeme se vzdát území, které nám přisoudila bible? Dovolte mi na tomto místě parafrázovat Stalinův výrok: Papež? Kolik má divizí? Tedy v naší situaci, kolik divizí má bůh? Palestinská území nejsou strategicky důležitá Fanatičtí osadníci obětují životy svých blízkých, když žijí v extrémně nebezpečných oblastech. Jsou přesvědčeni, že musejí učinit cokoliv, jen aby uhájili zemi
našich otců. Půda je pro ně cennější než život. To je extremismus stejného ražení, jaký shledáváme u Arabů. Je Západní břeh nezbytný pro bezpečnost Izraele? Vždyť přece hranice z roku 1967 jsou nehajitelné! Největší vítězství v novodobých izraelských dějinách, Šestidenní válka, bylo dosaženo právě v těchto hranicích. V lednu 1991, tedy před 25 lety, počaly na Izrael dopadat irácké rakety. Pravicoví žurnalisté a politici to tehdy prohlašovali za důkaz nezbytnosti obsazených území. Jejich levicoví oponenti tvrdili přesný opak, tedy že území nejsou důležitá, protože stejně náletům nezabránila. Bylo by hezké si podržet historická území, ale dlouhodobě to je nemožné. Tato území jsou záležitostí citovou, historickou a náboženskou, nikoliv strategickou. Jaké je v Izraeli veřejné mínění? Mír nebude, ale sníží se pouliční teror Převážná většina Izraelců má až po krk společného života s Palestinci. Zhruba 80 % z nich preferuje žít odděleně. Ale zároveň velká většina nevěří, že separace přinese mír, majíc na zřeteli jaké výchovy se dostává palestinským dětem a jak se chovají jejich vůdci. Takže jaké se nabízí východisko? Vyklizení palestinských území. Mír to nepřinese, ale Izraelci budou izolováni od Palestinců a sníží se pouliční teror. Izraelská armáda ví velmi dobře, jak zacházet se sousedícími nepřátelskými zeměmi. Rakety, vojenská letadla a ponorky selhávají v konfrontaci s teroristy z podzemí. Hamás a Hizbolláh pocítily silně dopad paže izraelské armády, kdykoliv se o něco pokusily, a v současnosti jsou velmi potichu. Příští konflikt, příští úder je opět zmrazí na dalších pár let. To je úspornější řešení, šetří životy i peníze, než žít s nimi pohromadě. Arie Gillon, Givatayim, únor 2016 (překlad Petr Weber)
V Německu zakázali Weisse Wölfe Terrorcrew Německý ministr vnitra Thomas de Maizière zakázal ve středu 16. března neonacistické uskupení Weisse Wölfe Terrorcrew, které vzniklo v roce 2008 jako fanklub krajně pravicové kapely Weisse Wölfe, jež je známa svými antisemitskými texty. Jde o malou, ale agresivní organizaci. Podle ČTK se de Maizière vyjádřil, že uskupení sdružuje neonacisty, kteří otevřeně a agresivně štvou proti společnosti, proti politickým oponentům, migrantům a policistům. Uvedl, že se otevřeně hlásí k národnímu socialismu a chtěli by zřídit diktaturu po jeho vzoru. Časně ráno zahájila policie razii proti hlavním členům uskupení v deseti spolkových zemích. Při domovních prohlídkách v 15 objektech byly zabaveny propagační materiály a vrhací hvězdy, kuše a malorážní zbraně. Německo chce tímto zákazem vyslat signál, že šíření nenávisti a xenofobní štvaní jsou v Německu neakceptovatelné. Policie prováděla prohlídky u členů Weisse Wölfe Terrorcrew již v roce 2009. redakce
Židovská agentura rozdělí milion dolarů obětem teroristických útoků v Izraeli Fond pro oběti teroru při Židovské agentuře pro Izrael plánuje rozdělit milion amerických dolarů více než stovce rodin a jednotlivců, kteří byli v Izraeli přímo postiženi poslední vlnou teroristických útoků, jež začala loni v říjnu. Podle středeční tiskové zprávy Židovské agentury bude finanční pomoc dosahovat až 25 tisíc šekelů a doplní prostředky, které jsou rozdělovány izraelským ministerstvem
obrany a národním pojišťovacím institutem. Rodiny, které byly jakoukoli formou postiženy terorem, mohou okamžitě dostat částku čtyř tisíc šekelů na řešení vzniklých problémů. Předpokládá se, že finance budou využity na rehabilitaci, doplňkovou léčbu, nákup zdravotnické techniky a jiné podobné účely. Hlavními dárci do fondu obětí teroru byla Federace židovských obcí Severní
Ameriky, Keren Hayesod-UIA a další židovské organizace i jednotlivci z celého světa. Židovská agentura byla založena v roce 1929 rozhodnutím 16. sionistického kongresu ve Švýcarsku. Tato organizace byla britskou správou uznána jako zástupce židovského obyvatelstva v Palestině. Dnes se věnuje budování vztahů s diasporou a podporou židovského přistěhovalectví do Izraele. redakce
Strana 19
5776-38
TÉMA
Cáchy oslavily 100. narozeniny Fredyho Hirsche Stoleté výročí svého dosud nepříliš známého rodáka si 11. a 12. února připomněly Cáchy řetězcem vzpomínkových akcí. Na jejich přípravách se podílela místní židovská obec, Křesťansko-židovská společnost, cášská radnice a především Spolek „Gedenkbuchprojekt für die Opfer der Shoah aus Aachen e. V.“ (tj. organizace mapující osudy obětí šoa z Cách). Právě díky nim, občanům Cách přeživším holokaust, kteří osobně znali Fredyho Hirsche jako mladého skauta a sportovce, se vzpomínka na něj uchovala a je předávána dalším generacím. V hlavním sále nové synagogy zbudované na místě své monumentální předchůdkyně z roku 1862, která lehla popelem během tzv. křišťálové noci, proběhla za účasti cášského primátora Marcela Philippa (CDU), rabína Mordechaje Bohrera, předsedy místní židovské obce Roberta Neugröschela a dalších zhruba 150 hostů vzpomínková ceremonie. Podle primátora Philippa je Fredy Hirsch příkladem i pro naši současnost. Jeho odkaz spočívá v apelu, neklesat na duchu ani v těžkých časech, nevzdávat se a nerezignovat. Zřízením dětského bloku v Birkenau zprostředkoval dětem pocit sounáležitosti, což bylo nesmírně důležité pro jejich přežití. Hirschova „občanská odvaha“ se dnes zhmotňuje v boji proti
Skaut F. Hirsch svačí (1930).
Zástupci studentů, vedení a učitelů Couvenova gymnázia a Městského archivu v Cáchách se dlouho na oslavy připravovali (foto Harald Krömer, Aachener Nachrichten) rasismu a obraně demokracie. Svůj projev uzavřel slovy: „Když dnes na něj vzpomínáme, (…), jsme povinováni dělat vše pro to, aby se dějiny neopakovaly. Proto se stavíme proti antisemitismu a xenofobii, proti násilí a teroru, proti těm, kdo pohrdají a ohrožují demokracii. Když se bráníme proti nestoudnosti pravicových extremistů, proti diskriminaci a netoleranci v každé podobě, když se zasazujeme o svobodu, toleranci a respekt vůči jinak smýšlejícím (…) a projevujeme občanskou odvahu v každodenním životě – pak tím také uctíme památku Fredyho Hirsche. Konejme tedy v tomto duchu – dnes a každý den.“ Další akce proběhla v Couvenově gymnáziu, jehož žákem byl v letech 1926 až 1931 i Fredy Hirsch (v té době Hindenburgova škola). V knihovně školy proběhla beseda studentů s pamětníky, kteří byli do Cách pozváni z České republiky (Evelína Mérová a Hanuš Gärtner) a z Izraele (Dita Krausová). Pod záštitou předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze a za účasti ministryně školství a místopředsedkyně vlády Severního Porýní-Vestfálska Sylvie Löhrmannové, vedení gymnázia, pedagogického sboru, žáků a na 450 hostů byla v rámci slavnostní ceremonie přejmenována nová přístavba školní budovy s konferenčním sálem na Fórum Fredyho Hirsche. Studenti
gymnázia zde vystoupili s referáty o Hirschově životním příběhu, které zpracovali na základě svých několikaměsíčních rešerší v Městském archivu (jenž ostatně Hirschovi věnoval „archiválii měsíce“). V bádání o Fredym Hirschovi (a jeho rodině), jenž byl podle slov ředitele Couvenova gymnázia „osobností, která zprostředkovávala hodnoty, jež by škola měla zastávat i dnes“, budou studenti ve spolupráci s Městským archivem a za podpory zemské vlády Severního Porýní-Vestfálska dál pokračovat. Hirschův příběh se stane trvalou součástí osnov gymnázia. V další části uvedl německý autor a režisér Dirk Kämper svou biografickou knihu „Fredy Hirsch und die Kinder des Holocaust“ (Fredy Hirsch a děti holokaustu) a proběhla pódiová diskuse s pamětníky. Péče o památku Fredyho Hirsche však tímto nekončí; šíření povědomí o něm bude pokračovat v Německu i za jeho hranicemi řadou dalších plánovaných projektů: Mexičan Aaron Cohen a Izraelec Rubi Gat připravují filmové dokumenty, cášský spisovatel a učitel Jürgen Nendz chystá tříhodinový portrét pro německou rozhlasovou stanici Deutschlandfunk a historik Alexander Lohe sestavuje knižní dokumentaci s výpověďmi pamětníků. Daniela Tamášová
Strana 20
5776-38
TÉMA
Prof. Zuzana Růžičková: „Vděčím Fredymu za život a celá řada dětí také.“ K danému tématu přetiskujeme přednášku profesorky Zuzany Růžičkové pro Kulturní spolek Praha–Cáchy pronesenou 8. listopadu 2000 v Clam-Gallasově paláci v Praze. Dnešní večer bude v mnohém netypický. Jste zvyklí ode mne slyšet spíše hudbu než slova a navíc Cáchy byly až dosud spíše tématem vzdálenější historie. Já se touto přednáškou dostávám do vztahů současných. Dne 30. listopadu 1999 jsem byla na pozvání Společnosti Kulturverein Aachen– –Prag účastnicí besedy „Fredy Hirsch, terezínský vychovatel“. (...) Koreferentem byl pan Günter Seihe z cášské radnice, který se začal jako historik a teolog zabývat životem Fredyho Hirsche před pěti lety, když ho paní Blažková seznámila s mým projevem u příležitosti odhalení pamětní desky Fredyho Hirsche v Terezíně. Navečer přijela i Lucie Ondřichová, mladá studentka historie na filozofické fakultě, která současnou historii a historii druhé světové války studovala u paní doktorky Krejčové. V souvislosti s tímto mým projevem a s pamětní deskou, která byla odhalena v Terezíně na počest 50. výročí osvobození terezínského ghetta, se začala o osobnost Fredyho Hirsche zajímat. Nejdříve napsala novinářský článek do časopisu Květy. Potom ale – jak se začala dostávat do osudů Fredyho Hirsche hlouběji – vzala si jeho osobnost za téma své diplomové práce a dnes o něm dokončila celou knihu. Ta bude brzy přeložena také do němčiny. Na vzpomínané besedě v Cáchách jsem cítila velkou radost, protože pro mě to bylo završení snahy, aby osobnost tak vzácná a veliká, jako byla osobnost Fredyho Hirsche, neupadla v zapomnění. Viděla jsem tam mladého člověka českého a mladého člověka německého, kteří neměli ani sami, ani prostřednictvím svých rodin vůbec nic společného s holokaustem nebo s druhou světovou válkou a kteří věnovali tématu Fredyho Hirsche tolik času a tak vášnivě se o něj zajímali, že bych já v Cáchách ani nemusela být. Vyměňovali si materiály, byli v Cáchách, zjistili všechno, co se zjistit dalo, byli i v Izraeli. Byli tak vášnivě zaujati tématem, až jsem si uvědomila, že moje práce je u konce a už mě vlastně ani nebylo zapotřebí. Byla
jsem osobně velice šťastná, protože na velké osobnosti se nemá zapomínat. Kromě toho slyšíme neustále o druhé světové válce jako o době zrady, jako o době hrůzy, jako o době násilí, a to je všechno pravda. Ale je také pravda, že druhá světová válka měla své veliké hrdiny, měla naše československé letce, měla právě lidi, jako byl Raoul Wallenberg), jako byl Fredy Hirsch, a na to by se nemělo zapomínat. Jak k tomu všemu vlastně došlo? Když se po revoluci začala naše země otevírat, bylo možné sem opět jezdit a my jsme mohli jezdit ven. A právě u příležitosti padesátého výročí osvobození Terezína se sem sjela spousta bývalých vězňů, ať už z terezínského ghetta, nebo z Osvětimi. Zejména v té osvětimské skupině jsme zjistili, že dobré tři čtvrtiny z nás vděčí za život a nejenom za život, ale vůbec za kvalitu našeho přežití, právě Fredymu Hirschovi. Kdo byl Fredy Hirsch a jaká je jeho souvislost s Cáchami? Fredy Hirsch se tam v roce 1916 narodil, ale až dosud jsme o jeho dětství zjistili jen velmi málo. Víme, že byl vedoucí osobností ve skautingu, ale bohužel se nepodařilo najít jeho rodný dům. Já jsem se o to pokusila už velmi brzy, když jsem u příležitosti každoroční oslavy udělování ceny Karla Velikého na cášské radnici měla koncert s naším Janáčkovým komorním orchestrem. Tehdy mě doprovázel můj koncertní manažer z Mnichova. Já měla samozřejmě zkoušky, ale jeho jsem požádala, aby zašel na radnici a pokusil se v matrice zjistit, zda ještě stojí dům, kde se Fredy Hirsch narodil, kde žila jeho rodina a kde Fredyho otec měl řeznictví. Ale pravděpodobně byl dům zbořen během náletů a on ani v matrice nic nezjistil. Ukázala jsem mu Fredyho fotografie, které jsem měla, můj manažer se na ty fotky podíval a řekl: „Toho člověka bych chtěl mít za přítele.“ Fredy vystudoval tělovýchovnou školu v Berlíně. Byl to mimořádně nadaný atlet. My jsme z jeho sportovních výkonů poznali jen minimum, když nám – dětem v Terezíně
– předcvičoval. Ale existují fotografie a existuje i nepřímo doložená zpráva (myslím, že se zakládá na pravdě), že jeho německý atletický spolek velice stál o to, aby Fredy vystoupil na olympiádě. Tehdy, už to bylo za nacismu, byla olympiáda v Berlíně. Stáli o to dokonce tolik, že podali přímo Hitlerovi žádost, aby se Hirsch mohl olympiády zúčastnit. Fredy Hirsch to ale jednak sám odmítl, jednak to nebylo atletickému spolku povoleno. Byl to samozřejmě Hirschův rasový původ, který mu účast na olympiádě znemožnil. Fredy po vyhlášení norimberských zákonů neodchází se svou rodinou do Anglie, ale odchází do Prahy. Nevíme, co ho k tomu vedlo. Nevíme, zda tady měl nějaká přátelství, nebo nějaké úzké vztahy. Vím z rozhovorů s ním, že Prahu nesmírně miloval a že tak jako mnoha Němcům–intelektuálům – se mu Masarykova Praha tehdy jevila jako jedna z posledních bašt demokracie v Evropě. Víme, že československé občanství dostal Thomas Mann, že Československou republikou procházeli ti největší němečtí umělci a intelektuálové, kteří v Masarykově republice hledali a našli útočiště. Bohužel, ne na dlouho. Fredy Hirsch měl na Pražské židovské obci na starosti tělesnou výchovu a působil jako trenér na Hagiboru a v tělocvičně v Dlouhé třídě. Stala se taková zvláštní věc, o níž jsem se dověděla později z rozsáhlé korespondence, která mi začala docházet, když se mnozí dověděli, že se u nás začaly soustřeďovat materiály o Fredym Hirschovi. Napsal mi jeden tehdejší chlapec, nyní už starší pán z Kanady, že Fredy Hirsch s jeho bratrem byli přátelé, a když v roce 1939 Němci obsadili Československo, tak si oba dva uvědomili, že je potřeba, aby jeden z nich tady zůstal a staral se o mladé lidi. To znamená, že byli skutečně velkými idealisty a Fredy Hirsch zůstal takovým idealistou až do smrti. Rozhodli se, že budou losovat. A skutečně, je to až románové, losovali. „Los měl roz-
Strana 21
5776-38
TÉMA hodnout o tom“, cituji z dopisu, „kdo z nich se připojí k poslední skupině odjíždějící ilegálně do Palestiny a kdo zůstane v Praze a bude pokračovat v práci s mládeží. Můj bratr vyhrál a odešel do Palestiny,“ píše tento tehdy mladý chlapec, „Fredy zůstal.“ Když začaly chodit transporty do ghetta Terezín, hlásil se Fredy jako dobrovolný pracovník tzv. transporthilfe a chodil balit zavazadla starým, bezmocným, nemocným lidem a těm, kteří byli povoláni do prvních transportů, jejichž cílem byla ghetta v Minsku a v Lodži. Na konci roku 1941 odjíždí Fredy dobrovolně do Terezína s tzv. transportem AK – Aufbaukomando – který měl připravit pro transportované alespoň trochu lidské prostředí. V Terezíně tehdy žilo necelých 4000 obyvatel a ke konci války tam bylo až 60 000 lidí. My jsme se tehdy při padesátém výročí osvobození v Terezíně setkali a zjistili jsme, že téměř každý z nás vděčí Fredymu Hirschovi za život. Ale abychom se drželi určitých fakt a čísel: Ota Kraus, známý spisovatel, jeden z těch nejpovolanějších, kteří psali o Osvětimi, uvedl ve své knize „Můj bratr dým“, že mezi zářím 1943 a květnem 1944 bylo přivezeno do rodinného tábora Březinka B2B v Osvětimi celkem 17 517 vězňů. Většina z nich skončila v plynových komorách. Byli to všechno vězni z bývalé Československé republiky, tedy z protektorátu Čechy a Morava, a většina šla do plynu v noci ze 7. na 8. března 1944. Od Němců to byla taková zvláštní msta: na ten den připadá výročí narození T. G. Masaryka. Někteří v táboře zemřeli nemocí a hladem a více než 10 000 lidí bylo deportováno dál 11. a 12. července 1944. Celkem 2750 vězňů poslali Němci v létě 1944 do Německa. Mezi nimi jsem byla i já. Ke konci války z nich žilo v táborech otrocké práce jenom 1167 vězňů, tedy méně nežli polovina. Podle těchto čísel byla tedy celková míra přežití vězňů z českého rodinného tábora menší než 6,6 %. Ale na počátku května bylo naživu ještě 83 % určité skupiny mužů a žen z původního tábora. Tento jev je o to překvapivější, že šlo většinou o typy intelektuální, kteří ani neuvykli namáhavé fyzické práci, ani neměli onu řekněme animální vitalitu, která bývá považována za tak podstatný předpoklad pro přežití v džungli koncentračních táborů. Nebyli mezi nimi ani obratní řemeslníci, ani nezastávali v táboře privilegovaná místa. Byli řadovými vězni a sdíleli osud a utrpení všech ostatních. Jedno však měli společné – pracovali v dětském
bloku. A tady se musím vrátit k celé historii Fredyho Hirsche. Fredy Hirsch tedy přichází do Terezína a stará se především o lidi nějakým způsobem handicapované – o lidi staré, o nemocné, ale zejména o děti. Já jsem se s ním osobně setkala tak, jak se s ním setkala celá řada dětí, které přicházely do Terezína. Když nás po dvoudenní karanténě naložili, mne konkrétně v Plzni, do vlaku, který končil v Bohušovicích, a když jsme těch svých 50 kg (děti 20 kg) dovlekli z Bohušovic do Terezína, je pochopitelné, že lidé, kteří byli nějakým způsobem handicapováni – a zejména děti – byli zcela vyčerpáni. Já jsem tam ležela téměř na pokraji mdloby a najednou jsem viděla, že se nade mnou někdo naklání a že se ptá mých rodičů: „Je to dítě nemocné ? Potřebuje nějakou pomoc?“ Naši mu řekli, že ne, že jsem jenom vyčerpaná, ale takhle chodil ten šestadvacetiletý chlapec ke každému transportu a ptal se, zda tam není někdo, kdo potřebuje pomoc, zda tam není nějaké dítě. Mně po tom setkání v Terezíně (tj. po roce 1995) začaly přicházet dopisy, kde ty děti, dnes staří pánové a dámy, popisovaly podobné zážitky. Jeden z Kanady, druhý z Ameriky, třetí z Anglie. Psali mi zejména ti, kteří přicházeli do koncentráku bez rodičů. Jeden z nich popisuje, jak mu Fredy Hirsch pomáhal překonat první zděšení z ghetta, poněvadž to byl pro mladého člověka pochopitelně obrovský šok. Fredy Hirsch s ním proseděl celou noc, recitoval mu
verše. Recitoval mu Rilka a takové verše, které dávaly odvahu, v mladém člověku posilovaly hrdost a kuráž neztrácet naději v prostředí, kde vlastně každý přestával být plnohodnotným člověkem. Přišla jsem do Terezína v roce 1942, v době, kdy ještě Terezín nebyl evakuován, kdy tam ještě žili normální občané a my jsme museli být v kasárnách. Víte, že Terezín byl město, že to byla vlastně garnizóna. V těch kasárnách byl problém s místem. V jednotlivých kasárenských cimrách bylo natěsnáno co možná nejvíce žen – muži byli odděleni a ženy měly u sebe děti, byly nervózní, často nemocné a hysterické. Hned první dny přišel Fredy Hirsch a říkal: „Vy starší děti se budete starat o ty malé. Každý den musíte být za každého počasí minimálně dvě hodiny na dvoře. Musíte s těmi malými cvičit.“ Učil nás všelijaké hry, které máme hrát s malými, učil nás, jak s nimi máme cvičit. Vzal nás na půdu kasáren, která byla samozřejmě ve strašném stavu. Řekl nám, že to musíme vyčistit a že když bude špatné počasí, že musíme malé děti vzít na půdu a nějak je zaměstnat, třeba je nechat malovat. Samozřejmě se okamžitě přihlásili další učitelé – vychovatelé, kteří nám pomáhali a starali se i o nás starší. Jakmile bylo obyvatelstvo Terezína evakuováno a Terezín se stal ghetem, Fredy Hirsch se postaral o to, abychom směli z kasáren ven, abychom se alespoň jednou týdně, v neděli, dostali na terezínské šance a tam nám předcvičoval. Zejména nám pořád vštěpoval, abychom
Strana 22
5776-38
TÉMA dbali na čistotu, na fyzickou zdatnost, jinak že nepřežijeme. Velice brzy potom, co se Terezín stal ghettem, Fredy také inicioval vznik tzv. dětských domovů, kde děti dostal do společnosti dalších dětí. Vždycky skupiny stejného věku bydlely na jednom pokoji. Velice brzy se začal starat nejen o fyzično, ale i o duchovno. Učil nás různé písně, zpívali jsme, připravoval s námi různá divadelní představení a dbal na to, aby duševno nezůstalo zanedbáno. Ale to už potom nebyla jenom jeho práce, pak začaly různé jiné aktivity, o kterých jste možná už slyšeli. Hrála se Prodaná nevěsta, Česká píseň, Rafael Schaechter tam měl sbor, Gideon Klein a Karel Ančerl orchestr a každý si mohl vybrat, v čem být aktivní. Fredy mimo jiné (což vím od své maminky, která tam dělala zdravotní sestru) navštěvoval i starobince, navštěvoval tuberkulózní oddělení nemocnice a všude se snažil pomáhat. Potom do Terezína přišel transport bialystockých dětí. To byla taková nešťastná, příšerná epizoda, která se mihla v životě ghetta, protože my jsme pořád ještě věřili nejenom na to, že to dobře dopadne a že Hitler válku prohraje, ale také jsme věřili, že transporty, které pravidelně odcházejí z Terezína, jdou na práci. Najednou se tam objevily děti, na kost vyhublé, kterým okamžitě byly přiděleny pečovatelky z Terezína, aby je vykrmily, aby je očistily, aby je oblékly, a začalo se mluvit o tom, že půjdou na výměnu za nějaké německé vězně. Pak se stalo, že ty děti měly jít pod sprchy a ony nemohly, začaly plakat a křičet „plyn, plyn“. Od toho okamžiku byly i se svými ošetřovatelkami absolutně izolovány, protože Němci samozřejmě nemohli potřebovat, aby se někdo dověděl o plynových komorách. Mimochodem řečeno, jedna z těch ošetřovatelek, které definitivně odešly s těmi dětmi, byla sestra Franze Kafky – Otla Kafková. Fredy samozřejmě chtěl udělat absolutně všechno, aby se s těmi dětmi nějakým způsobem setkal, aby jim pomohl, aby je převedl do nějakého normálního režimu. Dokonce jsem dostala dopis od chlapce, který mu pomáhal se k těm dětem dostat. Ale nebylo to nic platné. Fredyho chytili, zavřeli a okamžitě odjížděl nejbližším transportem do Osvětimi. To
bylo v září 1943 a moje maminka a já jsme odjížděly do Osvětimi-Březinky v prosinci v roce 1943, těsně před Vánocemi. A tady se odehrál osvětimský zázrak, za který vděčily osvětimské děti právě Fredymu Hirschovi. Fredy Hirsch byl velice pohledný muž a měl takové zvláštní, až pruské chování. Vždycky se držel vzpřímený, byl to atlet a byl to Němec. Tím pádem, pochopitelně, když v lágru byli většinou Slované nebo židé, což byla pro Němce méněcenná rasa, tak když viděli urostlého, pěkného Němce, byli ochotni s ním spíše jednat. Okamžitě ho udělali kápem rodinného tábora v Březince. Jenže takový kápo nemohl pomáhat. Němci dbali na to, aby kápo svoje spoluvězně co nejvíc šikanoval, týral a bil a k tomu nebyl Fredy Hirsch ochoten. Tak končil spíš on sám zbitý a zmlácený esesáky. Naštěstí se tam našel i jeden relativně slušný esesák, jakýsi dr. König, jehož se Fredymu podařilo přesvědčit o tom, že ani pro Němce není dobré, když se po rodinném táboře potulují většinou špinavé a bezprizorné děti a přenášejí různé infekce. Dr. König Fredymu dovolil udělat dětský blok a to byl právě ten osvětimský zázrak. Popsala jsem to na slavnosti v Terezíně v řeči, která vlastně celou lavinu dopisů
způsobila. Říkala jsem: (dovolíte abych to přečetla, protože když mluvím vlastními slovy, tak vidíte, že se někdy neubráním dojetí) „Vznikl osvětimský zázrak, dětský blok číslo 31. Aby se člověk k němu dostal, musil projít branou, na které místo Dantova „zanechte vší naděje, vy kteří vcházíte“ stálo nacistické heslo „Arbeit macht frei“. Člověk musil jít hlubokým bahnem lágrové ulice, vdechovat dým krematorií a potkávat muže se zvláštním vyhaslým pohledem v očích. Říkalo se tomu osvětimská nemoc. S tímto pohledem nikdo nepřežil tři týdny. Tak dlouho a ne déle vydržel člověk žít, když zcela ztratil naději. Musel jít kolem normálních bloků. Na konci té kalvárie stál blok, stejný jako ostatní. Uvnitř ale Fredy a jeho spolupracovníci pomalovali zdi pohádkovými výjevy, vyřezali ze starých konzerv sošky atletů, u stolků z beden si nejmladší říkali veršíky, starší se učili historii, zeměpisu, latině.“ Pamatuji, že jsem jednou měla skupinu malých kluků, které jsem učila historii naší planety, vykládala jsem jim o dinosaurech, brontosaurech a najednou se jeden z těch chlapečků přihlásil a říkal: „Brontosaurus, to já vím, to byl válec na silnici.“ Ten chlapec slyšel ve filmu Wericha: brontosaurus válcuje silnice. Odpoledne přinášel Fredy svou, bůhví jak zachráněnou zobcovou flétničku a naučil nás vždycky novou písničku a potom hrál a hrál. Jeden takový zvláštní dopis, který jsem dostala, byl od pána z Dallasu v Texasu. Napsal mi, že se jednu tu písničku naučil a pamatoval si ji. Když se potom dostal ven, těžce se probíjel, jednou se také dostal na koncert, i na koncertu slyšel tu písničku a zjistil, že je to z Beethovenovy Deváté symfonie. Fredy nás učil všechny možné písničky a skladby. Jedna z vychovatelek tohoto bloku, Ruth Bondyová, která napsala velikou knihu o pedagogice v Terezíně, řekla zajímavou věc: „Za dveřmi dětského bloku byl život v jistém smyslu normální. Nekradlo se tu, nebilo, nepodvádělo a nelhalo.“ Přitom se o duchovnu a etice vlastně mnoho nemluvilo, ale největší pochvalou u Fredyho bylo, když o někom řekl, že je to slušný člověk. Pamatuji příhodu, která se stala, když jsem už pracovala jako pomocná síla u dětí (pro-
Strana 23
5776-38
TÉMA tože mi bylo patnáct let, nemohla jsem být ještě vychovatelkou). Večer nám rozdíleli vždycky krajíčky chleba. Každý dostal svou porci a na tácu s krajíčky chleba, které jsem rozdílela dětem, bylo o jeden krajíček chleba víc. Šla jsem to hlásit Fredymu, on se na mne podíval a řekl: „To je pro tebe, že jsi tak slušná.“ Ta slušnost, to byla největší pochvala, ničeho lepšího se člověk od Fredyho nedočkal. Ale on uměl také s dětmi zacházet, neponížil je, když se něčím provinily. Jeden z dalších dopisů byl od pána, který líčil, jak ho Fredy nechal v poledne rozdílet dětem tuřínovou polévku z velkého sudu. Ten pán v dopise píše: „Já jsem samozřejmě taky ochutnával a ochutnával jsem dost, poněvadž jsem se neudržel, byl tam velký hlad – a Fredy na to přišel. Ale neřekl mi, že nesmím krást, pouze mi řekl: ,podívej, myslím, že teď už ses naochutnával dost, půjde sem zase nějaký jiný chlapec‘.“ Zmíněný pán dále píše: „Já jsem se strašně styděl, že mi na to přišel, byl jsem mu ale hrozně vděčný za to, že mě nepotrestal, nebo neoznačil za zloděje, nebo za někoho, kdo těm ostatním ubírá polévky.“ Fredy dbal vždycky na to, abychom my děti i starší vždycky byli hrdí na svoji důstojnost a to tam bylo něco mimořádného. Fredy měl, dnes by se možná řeklo, měšťáckou morálku. Já se samozřejmě vrhala na každou knížku, která se v lágru náhodou objevila. Nebylo jich mnoho a pamatuji se, že se tam jednou objevily Freudovy „Základy psychoanalýzy“. Chodila jsem na blok vždycky o něco dřív. Vzala jsem si tu knížku, potají jsem si ji četla a najednou se za mnou objevila ruka a byl tam Fredy. Řekl: „Co to čteš?“ a knížku mi vytrhl a řekl: „Něco takového nepatří do ruky slušně vychované dívce.“ Já se samozřejmě zlobila, že mi tu knížku vzal, ale na druhé straně mi dělalo dobře, že v tom strašlivém prostředí, kde veškerá morálka nebo jakýkoliv lidský projev byl vlastně nemyslitelný, mne někdo považuje za slušně vychovanou dívku, která má ještě nějakou budoucnost a které nemá tato knížka přijít do ruky, i když jsem si ji potom samozřejmě přečetla celou. Když jsme se v Terezíně po padesáti letech sešli, všichni jsme se shodli, že víceméně vděčíme Fredymu za život, že mu vděčíme za to, že jsme přežili Osvětim a že jsme ji přežili i s určitou lidskou důstojností, a řekli jsme si, že by se s tím mělo něco udělat. Ale pak jsme se všichni rozešli do všech možných končin světa a nic se nedělo. Vzhledem k tomu, že mu i já vděčím za to, že
jsem dnes tady, zorganizovala jsem sbírku, do které se začalo scházet čím dál více peněz. V Terezíně byl u dětského domu vybudován alespoň skromný pomník, skromná deska z rukou výtvarníka Miloslava Hejného. Protože vznikla tato deska a já ji odhalovala a protože můj projev byl otištěn v různých novinách, i zahraničních, začaly mi chodit dopisy a vzpomínky na Fredyho Hirsche. (...) Fredy na Cáchy nevzpomínal rád, to musím říct. My všichni, ale němečtí židé zejména, měli pocit trpkosti z vyhnání ze svého rodného města. Jednou mi řekl – já uměla dost německy, takže se se mnou mohl bavit –: „Já až se vrátím, vrátím se do Prahy.“ Nesmírně si cenil humanistické filozofie T. G. Masaryka. Tenkrát mě vzal za ruku a řekl mi: „Podívej se, jak tady všichni chodíme zbídačení, všichni máme na sobě stejné vězeňské šaty, všichni jsme oholení, nepoznáš, kdo je Němec, kdo Čech, kdo je komunista, kdo kapitalista, kdo sionista. Všichni jsme především lidé a to věděl právě Masaryk. Vrátím se do Prahy – kdybych se vrátil.“ Ale Fredy Hirsch se konce války nedožil. To poslední, co vám chci vyprávět, je velice smutné, protože Fredy Hirsch tak jak pro nás děti žil, tak pro nás zemřel. Když se začalo povídat o tom, že zářijový transport po půl roce těžké práce půjde z Osvětimi, Němci nám říkali, že půjde na práci do nějakého lágru. Mezi vychovateli na dětském bloku, což byli většinou intelektuálové, se ale začalo říkat, že to nebude tábor pracovní, ale vyhlazovací. Prý už jsme se vyčerpali, po půl roce naše pracovní síla už není dost výnosná. Začalo se hovořit o tom, že by bylo možné zorganizovat vzpouru. Byly to především skupiny kolem III. Internacionály, které měly určitý kontakt i do jiných lágrů a měly určitou možnost dokonce propašovat do lágru i zbraně. Začalo se říkat: „Dobře, když už musíme zemřít, tak ať ty naše životy neprodáme zadarmo. My až půjdeme do plynových komor, tak se pokusíme o nějakou vzpouru, nebo přinejmenším vzít s sebou nějakého toho esesáka.“ Jenomže na to nestačila jedna malá skupina, tam by bylo bývalo potřeba, aby opravdu celý transport, nebo alespoň zdatní muži a mladé ženy, kteří toho byli schopní, byli k něčemu takovému ochotni. Bylo zase typické, že v celém tom lágru v Osvětimi byl jediný člověk, kterému všechny skupiny vězňů věřily, a to byl Fredy Hirsch. Jenomže bych vám chtěla připomenout, že to byl tehdy mladý člověk, bylo mu dvacet osm roků. Na bedra tohoto mladého
člověka daleko starší lidé v poslední chvíli uvalili zodpovědnost za to, zda vzpoura ano nebo ne, co se tím ztratí nebo, co se tím získá. Bylo jasné každému, kdo znal esesáky, že pokud by se takový transport vzbouřil, v tom zbývajícím lágru asi nikdo nepřežije. Také bylo jasné, že se o takové vzpouře venku nikdo nedoví. Pokud je mi známo ze svědeckých výpovědí lidí, kteří byli s ním ve styku do poslední chvíle, Fredy Hirsch nemohl zapomenout na děti. Na nás, kteří jsme zůstali v lágru, na nás, kteří jsme byli o tři měsíce později v transportu, i když se samozřejmě vědělo, že na nás přijde řada v červnu. Fredy si ale asi říkal, že i do toho června by se mohlo něco stát, a nebyl proto v stavu se pro vzpouru rozhodnout. Věděl, že bychom všichni v tom jeho dětském bloku přišli o život. Ale také nebyl schopen se rozhodnout pro to vzpouru odmítnout. Fredy byl v podstatě člověk velice hrdý, který se nikdy Němcům nepodřídil, který s nimi mluvil neskutečným způsobem, až arogantním. Byla jsem toho sama svědkem. Někdy jsem se až divila, že SS, i když sáhl po revolveru, nikdy ho proti Fredymu nepoužil, maximálně ho zbil. Snad to bylo tím, že Fredy měl v sobě něco jako krotitel – díval se SS do očí, a tím ho snad ovlivnil. (...) Vděčím Fredymu za život a celá řada ostatních dětí také. Když paní Blažková přišla s tím, že by ráda, aby se o tomhle v Cáchách vědělo, tak jsem cítila povinnost přednášku v Cáchách udělat. Nemluvila jsem jako k vám, přednášku jsem četla, ale jak říkám, mezitím už se o to začala starat mladá historička tady a mladý historik tam a je to vlastně takový konec té mé, často dost bolestné práce. V Terezíně je Fredyho pamětní deska a teď už kromě pomníku bude i kniha, která bude vypovídat o Fredym Hirschovi. Ta kniha obsahuje vzpomínky svědků a vše, co je o Fredym Hirschovi známo. Pan Günter Seihe slíbil, že se bude snažit o pojmenování některého hřiště nebo cvičiště po Fredym Hirschovi. Dokonce se už přihlásila ředitelka jedné školy, která stojí na místě bývalého židovského hřbitova, a ta paní ředitelka žádá o povolení, aby škole směla dát jméno Fredyho Hirsche. Takže znovu je tady určité pouto mezi Cáchami a Prahou v osobě Fredyho Hirsche, který, ač rodákem z Cách, se v Praze usídlil, byl by se do Prahy rád vrátil a žil humanistickými ideami. Text byl redakčně krácen. Ilustrace – Práce cášských studentů 7. ročníku z hodiny umělecké výchovy.
Strana 24
5776-38
TÉMA
Halachický člověk Josef Solovějčik ŽL se rozhodly posílit povědomí české židovské pospolitosti o hodnotách vlastního náboženského a duchovního dědictví, proto jsme požádali Milana Lyčku z Ústavu filozofie a religionistiky FF UK o představení významného náboženského myslitele minulého století Josefa Solovějčika. Věříme, že právě jeho pokus o syntézu tradičního náboženského pohledu na svět s filozofickou a vědeckou reflexí, mnohé čtenáře zaujme. Josef Dov (Bär) ha-Levi Solovějčik (1903–1993) byl jedním z nejvlivnějších ortodoxních rabínů a židovských filozofů 20. století. Patřil ke generaci východoevropských Židů, kteří vyrostli a byli vychováni v tradičním náboženském prostředí, posléze dosáhli univerzitního (sekulárního) vzdělání a pod tlakem historických okolností opustili Evropu, aby založili nová střediska židovské vzdělanosti, která by kombinovala tradiční rabínskou učenost s vědeckou vzdělaností moderní západní společnosti: Kromě Solovějčika to byl např. filozof a chasidský učenec Abraham Joshua Heschel (1907–1972) nebo pozdější lubavičský rebe Menachem Mendel Schneerson (1902–1994). Solovějčik pocházel z významné rabínské dynastie, na jejímž počátku stojí žák jednoho z nejvýraznějších představitelů východoevropské talmudické učenosti Elijahu ben Šloma, zvaného gaon z Vilna, reb Chajim Valožyn (1749–1821), který v roce 1802 založil slavnou východoevropskou ješivu Ec chajim. Solovějčikův děd Chajim (1853–1918) proslul jako zakladatel tzv. analytické školy studia a výkladu Talmudu. Josef Solovějčik absolvoval tradiční náboženskou výuku, pak krátce navštěvoval varšavskou univerzitu a nakonec vystudoval filozofickou fakultu berlínské univerzity; studium ukončil v roce 1932 úspěšnou obhajobou disertační práce o novokantismu Hermanna Cohena. V roce 1931 se Solovějčik oženil s absolventkou
University. V roce 1935 Solovějčik odjel jako kandidát na místo aškenázského rabína Tel Avivu do mandátní Palestiny, místo však nedostal, vrátil se do USA a Erec Jisrael už pak nikdy nenavštívil. Zemřel krátce po oslavě svých devadesátých narozenin v domě své dcery v Brookline v Massachusetts. Josef Solovějčik se celý život snažil propojit dvě oblasti židovského myšlení a přístupu ke světu: Na jedné straně byl uznávaný posek, rabínský učenec a vykladač Talmudu, na straně druhé byl filozof a obdivovatel matematiky a moderní přírodovědy. V tomto směru mu byl velkým vzorem středověký učenec a filozof Maimonides (1138–1204), kterého nesmírně obdivoval. V jistém smyslu však Solovějčika postihl i Maimonidův osud: Řadu jeho následovníků uchvacuje jeho rabínská erudice a jsou kritičtí k jeho filozofickému myšlení, zatímco jiné naopak přitahují právě jeho filozofické úvahy a nezajímají se o jeho halachické výklady. Pochopit Solovějčikovu osobnost v plné šíři a hloubce však lze jen s ohledem na oba tyto rozměry jeho spirituality. univerzity v Jeně a držitelkou doktorátu Těžiště Solovějčikova působení bylo z pedagogiky Tonjou Lewit (1904–1967), spíše v živých prezentacích a přednáškové která pocházela z Vilna. Před hrozícím činnosti než v sepisování učených traktátů. nebezpečím nacismu pak manželé z Ně- Za svého života toho napsal a publikoval remecka emigrovali do USA; Solovějčik se lativně málo, velké množství textů, které se stal rabínem v Bostonu a od roku 1941 učil pod jeho jménem objevují v poslední době, na newyorské ješivě, z níž se později stala jsou přepisy (a překlady z jidiš do angličvýznamná americká univerzita, Yeshiva tiny) jeho přednášek, které si zapisovali či
Strana 25
5776-38
TÉMA nahrávali na magnetofonové pásky jeho žáci. Z textů publikovaných za Solovějčikova života ho proslavil zejména Halachický člověk, který vyšel hebrejsky v roce 1944, ale do širšího povědomí se dostal až v osmdesátých letech minulého století díky překladům do francouzštiny (1981) a angličtiny (1983) (česky 2012). Ve stejném roce Solovějčik napsal anglicky jakési vědecké „dvojče“ Halachického člověka pod názvem Halachická mysl (Halakhic Mind), tento text však byl publikován až v roce 1986. Významná byla řada esejů, které Solovějčik napsal anglicky v šedesátých letech, jako byl např. Osamělý člověk víry (česky 2012), Posvátné a profánní či Konfrontace. Důležitý byl také Solovějčikem autorizovaný text Pinchase Peliho o pokání (Al ha-tešuva, anglicky On Repentance, 1980). Všechny tyto práce se vyznačují tím, co je z hlediska moderního člověka na Solovějčikovi nejzajímavější, totiž pokusy o syntézu tradičního náboženského pohledu na svět s filozofickou a vědeckou reflexí. Nejde však jen o nějakou intelektuální hru, Solovějčik se snaží najít řešení základních existenciálních problémů lidské situace, které se ho osobně dotýkají a v jeho případě mají podobu základního rozporu mezi nároky sekularizované industriální společnosti a do jisté míry idealizovaným životem tradiční židovské obce východoevropského ražení. Tento rozpor je pro Solovějčika o to tragičtější, že svět chasidim a mitnagdim, ve kterém vyrostl, nenávratně zmizel během šoa, a moderní židovský svět, jak jej poznal v Americe, v mnoha ohledech neodpovídal halachickým nárokům, na které byl zvyklý a které podle něj tvořily jakousi substanci židovské existence. Na druhé straně, přes výhrady, které měl vůči reformním, liberálním či konzervativním Židům, je podle něho třeba všechny Židy brát právě jako takové, neboť, jak se sám výslovně vyjádřil, „v krematoriích se popel zbožných a těch, kdo konali záslužné skutky, smísil s popelem radikálů a volnomyšlenkářů“. Klíčem k porozumění Solovějčikovu konceptu židovství je halacha. Tento výsostně nábožensko-právní pojem Solovějčik interpretuje filozoficky jako bytostný způsob židovského vnímání světa, jako apriorní vybavenost lidského ducha k poznávání skutečnosti, řečeno kantovsky. Není to pouhý historicky vzniklý soubor pravidel, kterými se má řídit praktikující Žid, ale samotný způsob, jak rozumět světu. Halacha umožňuje Židovi, aby v každém přírodním
jevu zahlédl výraz Boží vůle a choval se podle ní. Žid si nemá užívat estetických dojmů, kterými příroda obluzuje jeho mysl, ale každou přírodninu vřazovat do apriorního rámce, který určuje, zda je daná věc kašer/košer či trefa/trejfe, zda lze studánku použít jako mikve, zda parametry daného obydlí odpovídají předpisům o stavbě suky atd. Právě tímto poměřováním, touto kvantifikací se vyznačuje halachický člověk; není to každý, kdo žije podle halachy, ale kdo navíc bytostně rozumí tomu, proč tak činí. Halacha je jeho způsob života, který mu umožňuje ovládat svět i vlastní emoce. Halachický člověk je tedy podle Solovějčikova vyjádření ztělesněnou halachou. Typickým příkladem je talmudický učenec, kterého halacha pronikla natolik, že její důstojenství z něho vyzařuje a všichni kolem je vidí. Halachický člověk je podle Solovějčika lidský typ, který se nachází mezi člověkem vědy a náboženským člověkem. Podobně jako vědec či matematik si vytváří ideální skutečnost, založenou na poměřování, srovnávání a jiných logických operacích a tento ideální svět pak promítá do světa vezdejšího. Není to však jen proto, aby svět ovládal ke svému prospěchu, ale aby v něm uskutečňoval Boží vůli. Neboť jako náboženský člověk má smysl pro transcendentno, tedy to, co přesahuje běžnou zkušenost, ale v touze po něm neutíká z tohoto světa do nějakých nadsvětných výšin, jak činí běžný homo religiosus, ale snaží se nebe stáhnout na zem. Halachický člověk je muž činu; ve světě dokončuje a napravuje to, co mu Bůh nechal jakoby polotovar, aby mu dal možnost stát se spolutvůrcem, partnerem Boha při zázraku stvoření. V tom se naplňuje vskutku lidský úděl, obsažený v biblickém slově, že člověk byl stvořen „k obrazu Božímu“. Halachický člověk je jen jedním, byť dominantním typem člověka, se kterým Solovějčik ve svém díle pracuje. Lidská typologie je pro něho způsobem, jak vyjádřit různost existenciálních situací, kterými je protkán vezdejší svět, a jak řešit napětí a konflikty, které z nich nezbytně vyplývají. Lidské typy Solovějčik většinou vytváří na základě neobvyklé interpretace biblických textů; na rozdíl od biblických badatelů, které zajímá původ, historické proměny a možní autoři Hebrejské bible, Solovějčika zajímá pouze význam, který je v nich zašifrován. V dvojí biblické zprávě o stvoření člověka (Gn 1 a Gn 2) nevidí doklad o dvou zprávách od různých autorů, které pozdější redaktoři včlenili do jednoho textu, ale výpověď
o stvoření dvou lidských typů, Adama I a Adama II. Z okolností jejich stvoření vyplývá, že Adam I je dominantní typ, který chce ovládat svět, a tak naplnit lidský úděl, který mu byl dán do vínku, tedy být partnerem Boha; navíc byl stvořen spolu s Evou, je tedy od počátku společenský a vytváří komunitu spolupráce a vzájemné technické pomoci. Adam II je naproti tomu osaměle vržen do světa, za který má nést odpovědnost, a proto ho trápí otázky po bytí světa, jeho smyslu a smyslu lidské existence. Byl stvořen sám, je tedy existenciálně neúplný; doplnění se mu dostává skrze porážku a „smrt“: Eva je stvořena z jeho těla, když byl zbaven vědomí, je tedy jeho existenciální součástí a spolu s ní tvoří společenství smlouvy, jehož účelem není ovládnutí, ale vykoupení světa. Zatímco v typu halachického člověka Solovějčik našel určitou syntézu vědce a náboženského člověka, v typologii dvou Adamů ke smíření či protnutí nedochází; autentická lidská existence není vyjádřena ani jedním z nich, je odsouzena k věčné oscilaci mezi nimi. Solovějčik v tom vidí zobrazení tragédie věřícího člověka v moderní západní společnosti, kterého okolnosti nutí k participaci na „budování“ technického světa, ale on bytostně tíhne ke světu, který tento přesahuje a jen v něm je možné nalézt konečný smysl lidské existence. Osamělý člověk víry, jak tuto existenciální rozervanost Solovějčik nazval, je bezpochyby on sám. Dokonce ani iš ha-halacha, halachický člověk, jímž rovněž byl, nebyl v posledku řešením, jak dokládají svědectví, že jej chtěl překonat vyšším typem iš Elohim, člověka Božího; k tomu, zda se mu to zdařilo, nemáme žádné doklady. Když se počátkem šedesátých let minulého století začaly množit výzvy k mezináboženskému dialogu, které zesílily zejména v období konání II. vatikánského koncilu katolické církve (1962–1965), museli k nim zaujmout postoj i významní představitelé židovských komunit. Například Abraham Joshua Heschel se stal konzultantem při přípravě koncilní deklarace Nostra aetate o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím, jejíž čtvrtý článek pojednával o vztahu katolické církve k židovství. Přestože jeho konečná formulace byla dosti vzdálená tomu, co původně židovská strana navrhovala, nakonec i mnoho židovských představitelů považovalo tento dokument za průlom v židovsko-křesťanských vztazích. Josef Solovějčik, který se léta angažoval v Unii ortodoxních rabínů USA a Kanady, byl
Strana 26
5776-38
TÉMA rovněž požádán, aby se k možnostem mezináboženského dialogu vyjádřil. Učinil tak pro něho typickým způsobem: Na konferenci Americké rabínské rady (Rabbinical Council of America – RCA), největší orthodoxní rabínské organizace na světě, v zimě roku 1964 přednesl příspěvek, který byl posléze v rozšířené podobě publikován pod názvem Konfrontace. V tomto příspěvku formuloval základní principy, jejichž dodržování je předpokladem jakéhokoli mezináboženského dialogu, a stanovil hranice, které se v žádném takovém dialogu nesmějí překročit. Názory J. Solovějčika, obecně uznávané autority v halachických záležitostech, se pak vtělily do oficiálního dokumentu RCA, vyjadřujícího postoj ortodoxních rabínů k mezináboženskému dialogu. Jaké to byly principy a hranice? Podle Solovějčika jsou Židé v dvojaké pozici: Jako všichni ostatní lidé jsou konfrontováni se světem, ve kterém žijí a jejž mají spolutvořit a ovládat; na druhé straně, jakožto společenství víry, jsou konfrontováni s jinými společenstvími víry. Každé společenství
víry vyznává jiné hodnoty, doktríny, má jiná eschatologická očekávání; jako takové je výlučné a nesrovnatelné s jinými. Židé, kteří se chtějí plně podílet na technologickém rozvoji světa, ale odmítají druhou konfrontaci jakožto neslučitelnou s všelidskými postoji (byť by přímo nehlásali asimilaci), se podle Solovějčika hluboce mýlí. Židovská obec je výlučným společenstvím smlouvy, které se může zapojit do všelidského úsilí o vytváření lepšího světa, ale musí si zachovat svou vnitřní integritu, do které nemůže zasahovat nic zvenčí. Naprosto nezbytnou podmínkou mezináboženského dialogu je tedy rovnost práv a náboženská svoboda. Jakožto menšina Židé odmítají jakýkoli paternalistický přístup většiny, jakékoli hodnocení podle měřítek, která jsou judaismu cizí. Naprosto explicitně Solovějčik v tomto smyslu odmítá spojování židovství a křesťanství do jakési jediné židovsko-křesťanské tradice, byť by jinověrci byli „našimi bratry“; existenciální svébytnost každého společenství víry každé takové ztotožnění vylučuje, a to je hranice, za kterou nelze jít. O židovsko-křesťanské
tradici lze ovšem mluvit, ale jen v rámci západní civilizace či kultury, sekulárního řádu, který vstřebal jak židovské, tak křesťanské prvky (a k tomu i klasické řecké). A v této oblasti je také možná spolupráce a dialog; kromě společné účasti na technologickém pokroku také spolupráce v sociální sféře – boj proti chudobě, násilí, válkám atd. Ambivalenci židovské situace vyjádřil Solovějčik takto: „Stručně řečeno, patříme do lidské společnosti, ale zároveň se cítíme jako cizinci a příchozí.“ A toto vyznání neplatí abstraktně o židovské komunitě jako takové, ale je existenciálním pocitem každého jednoho jejího člena. Solovějčik je celým svým dílem toho dokladem; ani jeho „panhalachismus“, jenž mu pomáhal tento pocit zvládat, jej nedokázal odstranit, zacelit vnitřní rozervanost a poskytnout tomuto velkému židovskému mysliteli klid, který by si tak přál. Milan Lyčka, autor monografie Filosofie náboženství Josefa Solovějčika (V češtině vyšly Solovějčikovy knihy Osamělý člověk víry a Halachický člověk)
Ohlédnutí za úmrtím Marvina Minského, vynálezce umělé inteligence (9. srpna 1927–24. ledna 2016) Koncem ledna zemřel v USA muž, jenž je považován za přírodovědce i filozofa zároveň a významného zprostředkovatele mezi přírodou a duchem, člověkem a strojem. Před více než půlstoletím položil základy oboru prostupujícího téměř každou oblastí naší současnosti – počítačové neboli umělé inteligence. Marvin Lee Minsky se narodil v roce 1927 do židovské rodiny v New Yorku, vystudoval matematiku na Harvardu a promoval na Princetonské univerzitě. Stal se profesorem elektrotechniky a počítačových a mediálních věd na slavném Massachusettském institutu technologie (MIT) v americkém Cambridge. Zde také se svým kolegou založil Laboratoř umělé inteligence, která od té doby platí za nejdůležitější výzkumné centrum pro umělou inteligenci na světě a líheň teorií, které nalézají další rozvoj a komerční uplatnění v Silicon Valley. Celý život se zabýval fungováním mysli, novými technologiemi a propojením matematiky, kognitivní psychologie a filozofie s infor-
Za své vědecké publikace a četné technologické vynálezy získal řadu vyznamenání včetně toho nejvýznamnějšího – Turingovy ceny. S jeho základními tezemi se mohla seznámit i široká veřejnost – díky knize „The Society of Mind“ (1986) a kultovnímu Oscarem oceněnému snímku z dílny věhlasného hollywoodského režiséra Stanley Kubricka „2001: Vesmírná odysea“ (1968), na němž se Minsky spolupodílel jako vědecký poradce. Marvin Minsky byl nejen badatel, ale i múzicky založený člověk. Měl blízko k umění, zejména k hudbě, o níž řekl: „Hudba je jiný způsob myšlení. Potřebujeme občas přepnout, myslet jinak, nebo se zasekneme.“ V jednom z posledních rozhovorů pro matikou. Teze, která jej proslavila nad rá- odborný časopis MIT Technology Review mec vědy, se týká činnosti lidského mozku. naznačil, že je problematické, když se velké Zjednodušeně řečeno: inteligence podle něj firmy jako Google a Facebook vměšují do není vlastnost sama o sobě, ale vzniká sou- otázek umělé inteligence; komercializace hrou různorodých a poměrně jednoduchých výzkumu podle něj k cíli nevede. Marvin mechanismů; způsob fungování mozku lze Lee Minsky zemřel v Bostonu ve věku 88 let. tudíž napodobit uměle, pomocí počítačů. D. Tamášová podle zahr. zdrojů
Strana 27
5776-38
TÉMA
Židé v Gruzii V Gruzii najdeme jednu z nejstarších židovských obcí na světě. Tato jistota, stará více než dvě milénia, nyní mizí před očima, byť se bezproblémové soužití gruzínských Židů s ostatními etniky stalo pojmem. Kdybych neviděl v jihogruzínském městě Achalciche obrovský židovský hřbitov, dvě synagogy a desítky domů ve staré židovské čtvrti – a neslyšel stesky po židovských starousedlících, myslel bych si, že si Simon Lövy vymýšlí. „Achalciche bylo ještě docela nedávno jedním z významných center gruzínských Židů. Ve městě jich teď už žije jen posledních pět – a já jsem jeden z nich. Nejstaršímu je sedmaosmdesát,“ posteskne si jedenašedesátiletý rodák z téměř dvacetitisícového správního centra kraje Samcche-Džavacheti. Simona Lövyho zná v Achalciche každý. Je správcem dnes už jediné místní fungující synagogy. Kdo se chce do rozlehlé budovy s překrásnou dřevěnou výzdobou z roku 1860 podívat, nezbývá mu než ho najít. Nikdo jiný klíče nemá. Vlny zvané alija Hladce oholený prošedivělý muž s jarmulkou na hlavě sedí za pracovním stolem v rohu svatyně, na který oknem dopadají dopolední paprsky. Ve výklenku okna za jeho zády jsou zažloutlé fotografie rabínů i obyčejných lidí. Simon Lövy ještě pamatuje doby, kdy každou sobotu byla synagoga plná lidí. „To už je dávno. První alija (emigrace do Izraele) tu nastala roku 1970 a poslední před čtrnácti lety. Nejvíce Židů odešlo hned po rozpadu Sovětského svazu. Předtím ve městě žily tři tisíce Židů.“ Achalciche leží blízko gruzínsko-turecké hranice a vede tudy hlavní silniční tah z metropole Tbilisi do východotureckého Karsu. Židé tu od nepaměti žili v harmonii s ostatními etniky, stejně jako tomu bylo ve většině Gruzie. „Po staletí v Achalciche vedle sebe žili Gruzíni, Židé, Arméni, Turci. Za války Stalin muslimy, tedy většinou meschetské Turky, odsunul do Střední Asie, teď mizí i Židé. Problémy měli Židé jen za Stalina. Když žil, bylo to zlé,“ říká Lövy. Pestrá směsice obyvatel odráží bohaté dějiny města. Achalciche, v překladu Nová pevnost, leží v oblasti, kde hranice minimálně v posledních pěti stoletích byla nestálá. Starobylá gruzínská citadela padla roku
Interiér jediné fungující achalcichšské synagogy (foto autor) 1578 do rukou osmanských Turků a v první čtvrtině 17. století se město stalo centrem Achalcichského pašaliku. V roce 1828 ho dobyli Rusové a celá oblast opět připadla Gruzii. Od této doby začal sílit příliv Arménů a Židů. Ve městě je kromě mešity, dvou synagog, gruzínských a arménských kostelů i jeden katolický. Arméni nyní ve městě představují značné procento obyvatel. Menší a novější synagoga vznikla roku 1905 a od starší svatyně k ní nyní vede blátivá ulice lemovaná patrovými domky se zahradami. „Nová synagoga už dlouho neslouží původnímu účelu. V roce 1950 byla přeměněna na tělocvičnu,“ říká Lövy a ukazuje dolů k nedávno zrekonstruované pevností Rabati, původně ze 13. století. Ve Stalinově městě Josif Vissarionovič Džugašvili čili Stalin se narodil roku 1878 v šedesátitisícovém městě Gori, jež leží asi ve dvou třetinách cesty z Achalciche do Tbilisi. Profesor historie Eldar Mamistvališvili, ředitel centra historie a archeologie na univerzitě v Gori, žije v činžáku v tamním centru a z balkonů má výhled na velkolepou stavbu z padesátých let, v níž se nachází Stalinovo muzeum.
Pětasedmdesátiletý vědec je odborníkem na historii Židů v Gruzii. „Tohle je památka na ruské vojáky, kteří v srpnu roku 2008 na několik dní město obsadili,“ ukazuje profesor na důlky v omítce velké jako česká padesátikoruna. „Při bombardování tlaková vlna vysklila okna, převrátila nábytek. Ruští vojáci tady po náměstí chodili, jako by tu byli doma. Čím jsme se před Ruskem provinili? Vadí jim, že chceme být samostatnou nezávislou zemí. Postup Ruska vůči Gruzii je neomluvitelný,“ rozčílí se jinak odměřený vědec. Rusové při bombardování města zabili asi dvacet lidí. Gruzie v srpnu 2008 svedla s Ruskem krátkou válku. Na sedm let staré události, které vyústily v anexi pětiny gruzínského území Ruskem, je pro Gruzínce těžké zapomenout – v zemi se na ty události i teď stočí téměř každý hovor. Eldar Mamistvališvili je jedním z posledních Židů v Gori. Napětí mezi Gruzií a Ruskem do přímé souvislosti s odchodem téměř posledních gruzínských Židů nedává. Při první takzvané velké aliji v roce 1970 odešlo z pětimilionové Gruzie zhruba třicet tisíc Židů, přičemž se tam k judaismu hlásilo
Strana 28
5776-38
TÉMA 80 až 100 tisíc obyvatel. Další významná alija následovala na přelomu 80. a 90. let; opět se jednalo o tisíce Židů. Těsně před poslední místní válkou v srpnu 2008 odešly jen asi dvě stovky. „Příčinou emigrace byla špatná ekonomická situace. Poslední velká vlna se shoduje s pádem SSSR a vyhlášením gruzínské nezávislosti, se zhroucením ekonomiky, s hospodářským úpadkem země a s katastrofální bezpečnostní situací. V prvních letech po rozpadu Sovětského svazu odcházeli nejen Židé, nýbrž i Řekové, kteří tu žili od starověku, a další národnosti. V současnosti v Gruzii žije okolo čtyř tisíc Židů, většinou v Tbilisi,“ tvrdí Mamistvališvili. Šestadvacet století dlouhá historie Židovské osídlení v Gruzii údajně začalo již v 6. století před občanským letopočtem. Souvisí s dobytím Judska babylonským králem Nabúkadnesarem, který v roce 586 před naším letopočtem nechal zničit Šalamounův chrám v Jeruzalémě a násilně deportovat Židy do Mezopotámie. V zajetí se usazovali na mnoha místech Persie a podle některých hypotéz se už v tomto období dostali na území dnešní Gruzie. „Židovská populace v Gruzii patří k jedné z nejstarších na světě. Když přišli na území dnešní Gruzie, vyznávali monoteismus. Lze tedy předpokládat, že předkové Gruzínů přijali judaismus. Tudíž je vlastně obtížné rozlišit, kdo je Žid a kdo Gruzín. Podle mého názoru se odlišujeme pouze náboženstvím, vírou. Geneticky jsme si velmi podobní,“ míní Mamistvališvili. Gruzínští Židé jsou po etnické i kulturní stránce samostatnou skupinou; odlišují se od horských Židů v severovýchodním Ázerbájdžánu i od aškenázských Židů, kteří začali ve větších počtech přicházet do Gruzie po jejím obsazení Ruskem v 19. století. Svébytnost gruzínských Židů potvrdily i nedávné genetické expertízy, které poukázaly na převládající vazby k Židům iráckým a perským. Na území dnešní Gruzie se usazovali nejprve ve starobylém městě Mccheta, které patřilo k významným centrům. Původní židovskou populaci v Gruzii pak postupně posilovali nově příchozí, utíkající například v 6. století našeho letopočtu před pogromy v Byzantské říši, později i v Persii anebo od 18. století z carského Ruska, kde se začal prosazovat státní antisemitismus (naopak z osmanského Turecka jich proudilo nejméně). ZRuska přicházeli Židé na jižní Kavkaz především z takzvaného pásma za čarou osídlení: to byla oblast prosáklá antisemitismem – tvořily ji bývalé polské provincie, jež Rusku připadly během 18. století.
Správce synagogy Simon Lövy (foto autor) Ačkoliv v průběhu dějin Židé v Gruzii zažívali i těžká období, byl to odvar toho, co zkusili v Evropě. Platilo to i v 19. století, nemluvě o století 20. Třeba roku 1979 se nacházela téměř polovina z tehdejších devadesáti synagog v Sovětském svazu právě na území Gruzie. „Málokdo z Evropy pochopí, jak je možné, že gruzínští Židé byli ušetřeni násilí. V každé době byli – ať za panování gruzínských králů, nebo sovětského politbyra – stoprocentními občany Gruzie. Když si Rusko v 19. století zemi podmanilo, carská administrativa usilovala, aby Židé zmizeli. Útlak začal, chtěli je přesídlit, avšak z dokumentů vyplývá, že místní šlechta, inteligence i obyčejní lidé proti tomu vystoupili a ruská moc od toho záměru ustoupila,“ vysvětluje profesor Mamistvališvili. Tady to byli Arméni Pro pochopení gruzínského židovského paradoxu je potřeba se ponořit i k samotné podstatě gruzínské státnosti, kterou představuje křesťanství. Traduje se, že to byli gruzínští Židé, kteří značnou měrou přispěli k záchraně jazyka, když země trpěla pod osmanskou a perskou nadvládou. „Podle tradice přinesli Židé do Gruzie křesťanskou víru už v prvním století. Navíc zdejší královská dynastie Bagrationů o sobě tvrdila, že jsou potomky Židů,“ informuje profesor Mamistvališvili. Právě spojitost Židů s počátky křesťanství v Gruzii zřejmě stála u zrodu až
ochranářského přístupu zdejší pravoslavné církve k nim. Problémy s pravoslavnými pro Židy nastaly až po anexi země v druhé polovině 19. století, nicméně „gruzínská církev nepodněcovala protižidovské nálady ve společnosti,“ upozorňuje Mamistvališvili. Nadto: roli „záludných“ sousedů v očích většiny sehráli v Gruzii nikoli Židé, jak tomu bylo v mnoha zemích Evropy, nýbrž Arméni, kteří na jižním Kavkaze plnili úlohu obchodníků a těch, kteří půjčovali peníze. Gruzínští Židé naopak žili po staletí na venkově a ve městech se začali prosazovat až po zrušení nevolnictví v 60. letech 19. století a s rozvojem kapitalismu. „Většinou nedělali kariéru v politice, obchodu, ale zabývali se zejména zemědělstvím. To je taky jeden z důvodů, proč nás sovětský režim nepovažoval za takovou hrozbu jako Židy v Moskvě nebo v Leningradě,“ pokračuje vědec ve výkladu. Starší obyvatelé Gori vzpomínají na poslední velkou aliju před dvaceti lety. Mezi Tbilisi a Tel Avivem tehdy ještě neexistovalo přímé letecké spojení, a tak odjížděli vlakem do Moskvy a odtud letadlem do Izraele. V Gori nabral rychlík přes hodinu zpoždění. „Výpravčí nechal čekat vlak, než se s nimi všichni rozloučili. Přišlo celé město. Bylo to neuvěřitelné. Lidé plakali. Když to vyprávím Rusům, nechápou,“ dodává Eldar Mamistvališvili. Zatímco jinde na území někdejšího SSSR převažovala individuální emigrace, v Gruzii mizely z měst naráz celé komunity. Souvisí to s úzkým propojením gruzínských a židovských tradic. Gruzínští Židé byli pověstní početnými patriarchálními rodinami. Kříž uprostřed Davidovy hvězdy V kolchidské nížině vzduch již voní Černým mořem. V porovnání s vyschlými planinami v okolí Gori je to ráj. Také proto stačí několik týdnů a náhrobky na židovském hřbitově ve vesničce Sudžuna v západní Gruzii zmizí v bujné zeleni. Když místní obyvatel Fridon Dadiani vytrhává režnou trávu, která jeden z náhrobků zakryla, naskočí mi vzpomínka na velmi starý náhrobní kámen, který jsem spatřil i u kláštera nad městem Achalciche: na bohatě zdobeném náhrobku byl vytesaný kříž uprostřed Davidovy hvězdy. „Je nemyslitelné, abychom nechali hřbitov zarůst. To bychom nikdy památce našich sousedů neudělali. Žili jsme po staletí vedle sebe jako bratři. Když počátkem devadesátých let odjeli, byla to obrovská ztráta. Jako bychom přišli o část historie. Byli jedni z nás,“ vysvětluje Fridon Dadiani. Tomáš Kučera, Lidové noviny (31. 10. 2015)
Strana 29
5776-38
TÉMA
„V našem domě dodnes žije otcův vrah“ Sergo Matkava se setkává i po více než dvaceti letech života v Česku s diskriminací. Jak mu v těžkých dobách pomohla pražská židovská obec a jaké zkušenosti s ní má dnes? Rodák z černomořského města Suchumi Sergo Matkava už třiadvacet let žije v České republice. Během rusko-gruzínské války v letech 1992–1993 se mu zhroutil celý život: přišel o rodinu a musel opustit svoji zemi – Abcházii, která je podle mezinárodního práva stále součástí Gruzie. Prakticky od roku 1993 však gruzínské úřady nemají nad Suchumí a celou někdejší autonomní gruzínskou oblastí Abcházie, jejímž správním městem Suchumi bylo, žádnou kontrolu. V důsledku krvavé války byla z Abcházie vyhnána většina gruzínského obyvatelstva. Sergo Matkava, který má židovské a gruzínské kořeny, byl jedním z nich. Máte po své babičce židovské kořeny. Odkud do Gruzie přišla? Babička mé matky se jmenovala Fajna Fischerová a pocházela odněkud z uherských Karpat v dnešní Ukrajině. Prchala před pogromy. Do černomořského Suchumi se dostala přes Ukrajinu a nedlouho poté se seznámila s dědou. Jižní Kavkaz byl v té době známý jako bezpečná oáza pro mnohé národnosti, kterým ve střední Evropě, v Rusku či v Pobaltí hořela půda pod nohama. Například v Suchumi byla na konci 19. století velmi silná židovská komunita. Když si brala dědu, přestoupila na křesťanství. Bylo zvykem, že ženy přebíraly víru svých mužů. Konvertovala ke křesťanství, ale stejně četla sidur. Kdy jste se o této rodinné historii dozvěděl? V dospělosti od své maminky. Bylo to ale až později, když už režim nebyl tak pevný. Mohlo to být někdy v době perestrojky, tedy v druhé polovině osmdesátých let. Jaký byl život židovské komunity v Suchumi za Sovětského svazu? Židovská komunita v Suchumi byla malá a uzavřená, v tu dobu hodně Židů tajilo svůj původ, veřejně se nehlásilo ke svým kořenům. Obavy z toho, že mohli upoutat pozornost bezpečnostních složek Sovětského svazu, byly velké. Nezapomínejme, že Sovětský svaz byl ateistický unitární stát budující utopický komunismus. Byla to jiná doba. Jak vás židovská kultura ovlivnila? V Suchumi byla jediná synagoga v centru
města, kde se setkávala židovská komunita. Měl jsem chůvu, v Abcházii to nebylo nic mimořádného. Byla to velmi příjemná paní, mimochodem Židovka původem z Moskvy. Postupem času si uvědomuji, že to nebyla náhoda. Rodiče se snažili, abych své kořeny jednou objevil. Se svojí chůvou jsem také synagogu občas navštěvoval. Proto už v dětství jsem získal k židovství respekt. Cítím, že mám v sobě jak židovské, tak gruzínské prvky. Začátky v Česku byly pro vás tvrdé. Jste vystudovaný právník, přesto jste tady začal doslova od nuly. Pracoval jste i pár měsíců na nádraží jako posunovač. Jak na tu dobu vzpomínáte? Nebyla to procházka růžovým sadem, ale v porovnání s válkou, kterou jsem v letech 1992–1993 zažil, to neberu až tak dramaticky. Dramatičtější je pro mne spíše současnost. Ti, co četli knihu Ďábel ve Francii Liona Feuchtwangera, trochu mé poměry pochopí. Kniha popisuje v jistém směru obdobné pocity a zážitky, které prožívám. Ti, co mohou pomoci, se tváří, že nevědí, oč doopravdy jde. A svou neochotu kryjí formalismem. Moji starší souvěrci vědí ze své zkušenosti během šoa, o čem mluvím, takže pro ně je zbytečné o tom mluvit. Je však pravdou, že ti ztrácejí vliv a odcházejí. Naopak mé mladší souvěrce to vůbec nezajímá. Je to šokující, jak rychle se zapomíná. Kdy nastal obrat a kdo vám pomohl? Bylo pro mne požehnáním, když mi před dvaceti lety Židovská obec v Praze (ŽOP) v čele s tehdejším předsedou panem Zeno Dostálem laskavě nabídla pomoc a podporu, odpovídající mé situaci, schopnostem a možnostem. Žel, ty doby jsou dávno pryč a situace se v mezidobí podstatně změnila. Od počátku jste byl konfrontován s předsudky, s pohrdáním většinové populace. S čím jste se setkal? A i když tu 23 let žijete a máte české občanství, jste pro místní úplně stejný cizinec jako první den, nebaví se se mnou, koukají na mne povýšeně a z jejich chování vůči mně je patrná jistá dávka arogance, nadřazenosti. Začínáte si uvědomovat, že s vámi nikdy nebude zacházeno stejně jako s ostatními a nikdy nebudete mít stejné možnosti. Ale
jak jistě chápete, zůstává pro mě vzpomínání na prožitá utrpení silně traumatizující, neboť jsem během těch tragických událostí ztratil své nejmilovanější rodiče i domov. Zhroutil se mi celý svět a následky palčivě pociťuji dodnes v rovině morální i materiální, aniž by mi orgány veřejné moci i jakékoliv nevládní organizace poskytly coby občanovi ČR podporu srovnatelnou s podporou občanům české národnosti v podobné situaci. I na místech, kde bych to vůbec nečekal, se tu setkávám s xenofobií, rasismem, ponižováním. Stále více mi připadá, že jinakost se v české společnosti opět nenosí a začíná být opět na obtíž. O to více mne to mrzí, že jsem ostrakizován ve vlastní obci. Už delší dobu se snažíte sehnat práci. Co je důvodem odmítání možných zaměstnavatelů? Xenofobie, strach z mého jména a příjmení. Smutné je, že jste se setkal s odmítavým postojem i ze strany českých Židů... Myslím, že to nejde takto zobecňovat. Spíš vše asi jde od jediného člověka, dnešního tajemníka ŽOP, pana Borgese, který je dirigentem odmítavého postoje vůči mně a pravděpodobně ovlivňuje i revizní komisi. Jinak si to neumím vysvětlit. Právě na revizní komisi jsem se jako člen obce obrátil s podnětem k prošetření postupu ŽOP vůči mně v dubnu loňského roku, když jsem se hlásil na volné místo. A tak jak v minulosti několikrát jsem opět nevyhověl. A téměř rok mi nikdo ani neodpověděl, na nic se neptal. Kdo jiný by to měl řešit? Mám se snad obracet na úřad práce nebo na ombudsmanku kvůli diskriminaci? Vůbec to nechápu, že jim nestojím ani za odpověď. Vysvětluji si to jako alibistický přístup některých představitelů a zaměstnanců ŽOP k uchazečům o zaměstnání a zvláště pak ke svým členům. Na jedné straně se zde papírově vykazují úspěchy a v Obecních novinách se píše o nových programech na podporu pro nezaměstnané, na něž ŽOP dostává různé dotace, ale můj případ dokládá pravý opak. Proč to tak je? Jedná se asi o osobní nevraživost pana tajemníka z neznámých mi důvodů ještě z dob, kdy byl ředitelem Matany, od které jsem v letech 1995–97 měl pronajat služební
Strana 30
5776-38
TÉMA byt. I tehdy mě šikanoval. Například mi soustavně někdo volal ze sekretariátu jím řízené společnosti Matana s poučováním, že nesmím nechávat pootevřená okna bytu, abych nezničil majetek obce. Přitom šlo o větrání v letních měsících. Byla to normální šikana. Byl jsem pod drobnohledem Matany na popud výhradně tehdejšího ředitele. Cítíte se více Gruzínem, Židem nebo Čechem? Hlavně se cítím člověkem a unavuje mě se vázat na národnost či náboženství. Toužím
po poklidném zbývajícím životě, kdy nebudu šikanován a budou mi zaručena práva dle ústavy, ale asi se toho nikdy nedočkám. Cítím se být kosmopolitou, který je třiadvacet let trestán a šikanován většinovou společností za jinakost, kvůli nepochopitelným předsudkům k mému geografickému původu a jménu, které nezní česky. Chtěl byste se do Suchumi vrátit? Kdyby se tam neuskutečnil masakr, zvěrstva a pogromy, tak určitě bych se chtěl vrátit do svého rodiště, ale teď je to úplně po všech
stránkách cizí město, kde v našich domech žijí úplně cizí lidé. Jako očitý účastník ruské okupace části Gruzie jsem musel počátkem 90. let minulého století přihlížet jak Rusové, jejich abchazští, a tehdy ještě čečenští i jiní spojenci vraždí gruzínské civilisty včetně mého otce. Jak jiné Gruzínky a Gruzíny vyhánějí z jejich domovů. Mám tolik strašných vzpomínek, že se tam nikdy nebudu moci vrátit. Navíc mám informace o tom, že v našem domě dodnes žije otcův vrah... redakce
Odsudzujeme zločiny a krivdy voči židom v rokoch 1939-45, vyzývame k pokoju a zvýšenej obozretnosti Predseda Konferencie biskupov Slovenska Strach, ktorý zachvátil ľudí kvôli príslušnosti bratislavský arcibiskup metropolita Mons. k menšinovým rasám, sa nedá vymazať Stanislav Zvolenský a predseda Ústredného z pamäti. S veľkým znepokojením preto zväzu židovských náboženských obcí Igor konštatujeme, že sme v týchto dňoch nanovo Rintel vydali spoločné vyhlásenie, ktoré zaznamenali príznaky obáv a nepokoja. Obrauvádzame v plnom znení: cajú sa na nás starší ľudia, ktorým sa v pamäti Dnes si pripomíname výročie známej vynárajú spomienky a hovoria o svojej úzkosencykliky Pia XI. „Mit brennender Sorge“. ti zo súčasného vývoja. Sme presvedčení, že „S horlivou starosťou“ napísal tento pápež je potrebné všetkých pozvať k pokoju, ale v roku 1937 Nemcom, pretože nechcel, aj k vážnej obozretnosti v politickom a náaby Cirkev zostala medzi „spoluvinníkmi boženskom živote. Táto obozretnosť je o to za neinformovanosť“ po tom, čo sa k moci naliehavejšia, že dnešný deň nám pripomína dostal Hitler a jeho vplyv zasiahol celú aj obdobie, počas ktorého sme dopustili násilspoločnosť. Pápež jasne odsúdil rasovú né vyvezenie desiatok tisícov Židov z našej ideológiu a označil ju za neprijateľnú pre krajiny. Ani tí predstavitelia Slovenska, ktorí kresťanov. „Veriacim v Boha nie je každý, boli skalopevne presvedčení, že konajú za kto rečnícky používa slovo Boh,“ zdôraznil. Boha a za národ, sa vtedy nevyhli spoluúčasti „Len povrchné mysle môžu podľahnúť bludu na veľkom nešťastí. História pozná mnohé a horliť za národného Boha, za národné prípady, keď sa štátna moc obrátila proti Žináboženstvo, nerozumne sa pokúšať vtesnať dom a podrobila ich krutému a neľudskému Boha, stvoriteľa celého sveta [... ] do hraníc zaobchádzaniu. Cirkev už neraz v minulosti jedného národa, uväzniť ho do krvného odsúdila takéto skutky a označila ich za neprípustné. Preto odsudzuje aj zločiny a krivdy priestoru jedinej rasy.“ Kritika rasizmu vtedajšieho režimu bola voči Židom, ktoré sa udiali na Slovensku prorocká: existujúce predsudky sa rozhoreli v rokoch 1939 až 1945. Katolíci i Židia, poučení dejinami, nedo nenávisti – a nenávisť spôsobila katastrofu.
smieme dopustiť, aby sa naše slová alebo činy obrátili proti komukoľvek: každý, aj ten najmenší prejav rasovej alebo náboženskej neznášanlivosti nám musí zostať cudzí. Nesúhlasíme zo žiadnou výzvou na násilie. Dúfame v obrátenie tých, ktorí prípadne aj sadajú do parlamentných lavíc a hovoria jedným dychom o Bohu a národe, ale zároveň neváhajú útočiť na ľudí len z dôvodu ich inej farby pokožky či odlišného náboženského presvedčenia. Naše náboženstvá sú nezlučiteľné s rasizmom, antisemitizmom a výzvami na násilie. Roztrpčenie nad problémami nesmie vydláždiť cestu radikálnym riešeniam, ktorým chýba potrebné rozlišovanie. Obraciame sa na všetkých obyvateľov Slovenska, aby sa vyhli akémukoľvek extrémizmu. Usilujme sa viac o zachovávanie spravodlivosti, prejavujme väčšiu vzájomnú úctu a prekonávajme sebectvo hľadaním spoločného dobra. Tam vidíme autentickú cestu zo súčasnej krízy. Mons. Stanislav Zvolenský, bratislavský arcibiskup metropolita, predseda KBS Igor Rintel, predseda Ústredného zväzu židovských náboženských obcí v SR
Podpořte vydávání Židovských listů! Židovské listy vycházejí již devátým rokem především díky trvalé finanční podpoře čtenářů a obětavé práci řady členů spolku Magen.
Prosíme, posílejte své příspěvky na č. ú. 1966267349/0800 u České spořitelny
Strana 31
5776-38
ROZHOVORY
Neoluďáci na Slovensku posilují Parlamentní volby na Slovensku vyvolaly v Evropě velký ohlas. V zákonodárném shromáždění v Bratislavě nyní zasedá uskupení, v jehož čele je antisemita. O nové politické situaci a o proměnách židovské komunity na Slovensku jsme si povídali s jejím nejvyšším reprezentantem Igorem Rintelem. Výsledky parlamentních voleb na Slovensku se nyní všude diskutují. Jak je hodnotíte jako předseda ÚZ ŽNO? Co říkáte vzestupu Mariana Kotleby? Tohtoročné parlamentné voľby priniesli do politického života na Slovensku značne nečakané, niekedy až šokujúce výsledky. Bezpochyby k nim patrí na prvom mieste prienik, podľa môjho názoru, fašistickej Ľudovej strany Naše Slovensko do slovenského parlamentu. Navyše, tento prienik sa opiera o 210 tisíc odovzdaných hlasov voličov, čo nie je málo. Aj keď treba povedať, že sa jedná v prevažnej miere o voličov frustrovaných z (ne)činnosti doterajších parlamentných strán a celkovej sociálne situácie na Slovensku a obrovskej proti migrantskej nálady, ktorí uverili sľubovaným jednoduchým riešeniam. Výsledok ale je, že židovská komunita na Slovensku je konfrontovaná so skutočnosťou, že na pôde najvyššieho zákonodarného zhromaždenia sedí skupina poslancov, ktorí majú na čele človeka s kompletným spektrom antisemitskej ideológie, človeka, ktorý sa nechával titulovať ako „vodca“, chodil v gardistickej rovnošate, odmietal SNP ako protištátny puč, verejne nadával na židov, odporúčal ako povinné čítanie Protokoly sionských mudrcov a inú antisemitskú literatúru. Na kandidátnej listine jeho strany sa nachádzalo široké spektrum podobne zmýšľajúcich neoľudákov. Nájdeme tam človeka otvorene propagujúceho neonacizmus, ktorý podľa správ z tlače oslavuje narodeniny Adolfa Hitlera alebo šéfa hudobnej skupiny s názvom „Judenmord“. Tak sa jeho hudobné teleso prezentuje. Myslíte, že bude možné sestavit vládu, nebo to vše vyústí v úřednický kabinet a předčasné volby? Táto otázka skôr patrí do kompetencie politológov, alebo skôr veštcov. Všeobecne sa vychádza z toho, že zostavovanie vlády bude ťažké a jednotlivé politické zoskupenia odmietajú spoluprácu. Na druhej strane sú jednotné v tom, že nechcú spolupracovať s Kotlebom. Platí to dokonca aj o Slovenskej národnej strane, ktorá bola v minulosti známa svojim radikálnym nacionalizmom. Politický komentátori spomínajú aj možnosť
Igor Rintel (foto ÚZ ŽNO). úradníckej vlády, ale situácia sa mení z hodiny na hodinu a kým bude tento rozhovor zverejnený, určite bude všetko inak. Na různých místech v Evropě v posledních letech narůstají projevy antisemitismu. Někde jsou spojeny s islamisty, jinde s levicovými či pravicovými extremisty. Jaká je situace na Slovensku? Setkáváte se s projevy násilí? Na Slovensku sa najčastejšie antisemitizmus prejavoval v tlači, v širokom spektre nacionalistických plátkov, ktoré tu jestvovali a jestvujú aj v súčasnosti. S tým súviseli aj karikatúry, v niektorých prípadoch prevzaté z dobovej tlače Slovenského štátu 1939–45. S nástupom internetu však prevzala štafetu čisto elektronická forma antisemitských článkov, známe sú viaceré antisemitské servery, ako Prop, alebo Beo. Tieto servery sú umiestnené v zahraničí, slovenská legislatíva na ne nemá dosah. Pri slovenskej neoľudáckej scéne je vidieť silné prepojenie na české antisemitské zdroje. Samostatnou kapitolou je prepisovanie slovenskej, prípadne svetovej histórie do neoľudáckeho pohľadu. Jestvuje aj množstvo historikov, ktorí vytvárajú falošný, ideologicky motivovaný pohľad na históriu rokov 1939 až 1945 a snažia sa relativizovať holokaust a utrpenie židovského
obyvateľstva. K antisemitským výtržnostiam na Slovensku patria aj útoky na židovské cintoríny, ničenie hrobov alebo maľovanie hákových krížov na ploty, steny synagóg apod. V minulosti došlo aj k niekoľkým fyzickým útokom s jednoznačne antisemitským motívom, ale tieto boli pomerne zriedkavé a zatiaľ našťastie nemali výrazne tragické následky. Vidíte nějaké trendy v zahraniční spolupráci slovenských antisemitských skupin? Podľa údajov Kotlebom založenej Slovenskej pospolitosti táto spolupracuje na medzinárodnej scéne s podobnými stranami v Rumunsku, s Dělnickou stranou, respektíve Dělnickou stranou sociální spravedlnosti v Českej republike, s NPD v Nemecku a podobnými stranami v Európe. Některé střety se odehrávají i v pohledu na historii. Jak v tomto ohledu vnímáte v lednu otevřené muzeum holokaustu v Seredi? Na jednej strane sme vďační za to, že vláda Roberta Fica uskutočnila tento projekt. Je ale veľkou škodou, že v tejto oblasti nie je vôbec žiadna interakcia so židovskou komunitou a jej inštitúciami (ÚZ ŽNO, Dokumentačné stredisko holokaustu) a je to výlučne štátny projekt a preto som k tomu trochu skeptický. Podstatnejšie je fungovanie Ústavu pamäti národa (paralela českého Ústavu pro dokumentaci totalitních režimů), ktorý je inštitúcia financovaná zo štátneho rozpočtu a stala sa prakticky baštou neoľudáctva na Slovensku. Jeho zamestnanci verejne podporili stranu ĽSNS. Narodil jste se po válce. Jak se vyvíjelo vaše vnímání židovství v období komunismu? Narodil som sa v Topoľčanoch ako posledné židovské dieťa v histórii. Keď sme sa ako posledná židovská rodina odsťahovali, tak sme symbolicky uzavreli židovskú históriu mesta, kde pred vojnou tvorila židovská komunita viac ako tretinu populácie. Chasidská rodina mojej matky bola odvlečená do Osvienčimu z východného Slovenska, vtedajšieho Maďarska, rodina môjho otca prežila v slovenských táboroch Nováky a Sereď. Je paradoxom, že moju rodinu z otcovej strany zachránil náčelník Hlinkovej gardy, ktorý
Strana 32
5776-38
ROZHOVORY ju schovával niekoľko mesiacov vo svojom dome. Po vojne počas Topoľčianskeho pogromu chceli otcovu rodinu zabiť partizáni. Po týchto skúsenostiach ma rodičia nevychovávali ako žida a nechceli, aby som používal ich rodný jazyk, maďarčinu. „Stačí, že si žid, nemusíš byť aj Maďar.“ Napriek tomu, od kedy si vôbec pamätám, bol som na ulici neustále napádaný verbálne a niekedy aj fyzicky. Preto hovorím, že ma do židovskej obce prijala topoľčianska ulica. O židovstve som sa začal učiť, až keď som sa po maturite presťahoval do Bratislavy. Sme rodina, kde židovské tradície neučili rodičia deti, ale opačne, deti (absolventi židovského vzdelávacieho systému) to učili nás, rodičov. Jak se komunita proměnila od roku 1989? Vznikly tradiční židovské instituce, ale pomalu odchází generace přeživších. Co přijde? Na Slovensku žije približne 5 tisíc židov a asi 10 tisíc ľudí, ktorí majú právo návratu. Podľa posledného sčítania ľudu sa k židovskej národnosti alebo náboženstvu prihlásilo 3 tisíc ľudí, ale len necelá polovička tohto čísla má záujem a odvahu byť registrovanými členmi židovských obcí. Ten rozdiel sú tí, ktorí sa boja verejne ukázať, že sú židia, alebo nechcú byť židia. Slovenské židovstvo je početne malé, máme 12 obcí a časté sú aj odchody mladých členov komunity do zahraničia. Prílev nových členov zo zahraničia sme zaznamenali len vo veľmi malom počte. Po roku 1989 sa rozbehol komunitný život, ale medzi registrovanými členmi ŽNO je vysoké zastúpenie členov nad 63 rokov (takmer 60 %) a veľmi slabé zastúpenie mladej, tretej povojnovej generácie. V najbližších 10–15 rokoch dôjde k prirodzenému odchodu najstaršej generácie, ktorá dnes predstavuje najpočetnejší pilier
členstva, stredná generácia (31–62) tvorí len niečo viac ako tretinu a najmladšia generácia (14–30 rokov) iba 5,5 %. Jednoducho povedané, mladí ľudia sa v čoraz väčšej miere zúčastňujú židovského života, ale nechcú byť registrovaní ako členovia ŽNO, pritom vykazujú viac silných židovských znakov (vyššia endogamnosť, častejšia výchova k židovstvu). Mladí potrebujú viac silných dôvodov, aby sa rozhodli stať sa členmi obce. Za pozornosť stojí aj to, že medzi nimi (viac ako v strednej generácii) vystupuje do popredia vzťah k náboženstvu a hľadanie/hlásenie sa aj k náboženským koreňom židovstva. Práve u tejto generácie vidno výrazný vplyv židovského vzdelávania inštitúciami, aj mimo rodín. Toto asi malo veľký vplyv na znovuobnovenie, znovu posilnenie židovskej identity aj v tých rodinách, kde sa v rodičovskej generácii – aj v dôsledku traumy holokaustu a pod tlakom komunizmu – vytrácala. Sú generáciou „obnovenej kontinuity židovských tradícií“. Židovská identita mladých ľudí nie je identitou holokaustu, antisemitizmu, ale je to identita voľby. ktorá je komplementárna/ doplnková k iným identitám (občianskej, národnostnej a iste aj mnohým ďalším). Nepochybujem o pretrvaní židovskej komunity a jej identity na Slovensku, nebude to však v podobe tradičného judaizmu, ale skôr pôjde o veľmi individuálne, osobné identity, ktoré spája komunita. Jaká jsou pro ÚZ ŽNO hlavní témata, kterým se nyní věnujete? Za hlavnú tému považujem vytvorenie vízie budúceho židovského života na Slovensku, budovanie židovskej identity, duchovného života, ale aj jeho organizačné a finančné zabezpečenie. Snažíme sa vytvoriť podmienky, ktoré budú garantovať jestvovanie
židovských komunít na Slovensku aj v budúcich desaťročiach. Je paradoxom, že novopríchodzí registrovaní členovia sú väčšinou čerství dôchodcovia. Jednak preto, že „na staré kolená“ už prestávajú mať strach byť židmi, a jednak preto, že ich prvá otázka po prijatí je často: „Na čo mám nárok?“ Úlohu hrá samozrejme aj to, že svoj voľný čas chcú tráviť s „rovnako postihnutými“ ľuďmi. Preto jedna z hlavných úloh je zmena paradigmy „Zaplaťte – dajte mi výhody – aby som bol žid“ na „Chcem byť žid a zaplatím si za to“. Musíme reagovať na stále sa meniacu situáciu, teraz hlavne na vstup fašizmu do parlamentu. Je to aj naša krajina a naše deti v nej ostanú (?) žiť. V roli předsedy se podílíte i na práci evropských židovských organizací. Domníváte se, že dokážou reagovat na současná rizika, že to jsou demokratické instituce? Keď som sa zúčastnil volebného kongresu WJC, nedostali európski delegáti ani teoretickú možnosť navrhnúť akéhokoľvek funkcionára. Na druhej strane, je zo slovenského pohľadu Petr Papoušek, vtedy zvolený podpredseda WJC, dôstojným reprezentantom aj slovenského židovstva. Myslím, že EJC je dobrým lobistom židovských záujmov voči európskym inštitúciám, ale vzťahy k národným autoritám si musí budovať každá komunita sama. Najvyššie funkcie v mnohých židovských organizáciách sú „platené“ funkcie v zmysle, keď to chceš robiť, musíš to (temer) celé zaplatiť. WJC, EJC a aj iné medzinárodné organizácie majú demokratické stanovy a princípy, ale predsedovia WJC a EJC sú zároveň hlavní sponzori uvedených organizácii a tým sú samozrejme aj poznačené všetky demokratické inštitúty. Děkuji Vám za rozhovor. Tomáš Jelínek
Kdo je Marian Kotleba? Dosavadní banskobystrický župan Marian Kotleba po letošních parlamentních volbách „proslavil“ Slovensko v řadě světových médií. Lidé, kteří sledují českou krajně pravicovou scénu, toto jméno znají již delší dobu. Loni např. vystupoval na demonstraci Dělnické strany sociální spravedlnosti proti migraci. Jeho politické úspěchy obdivují i čeští neonacisté a antisemité. Nyní se v čele Ľudové strany Naše Slovensko dostal i do slovenského parlamentu. Kotleba se narodil v roce 1977. Maturoval na elektrotechnické střední průmyslové škole v Banské Bystrici. Ve stejném městě posléze
vystudoval učitelství všeobecně-vzdělávacích předmětů na Fakultě přírodních věd Univerzity Matěja Bela. Své pedagogické dovednosti využil v letech 2001–2012, kdy byl učitelem na sportovním gymnáziu. V Banské Bystrici v roce 2013 získal i vysokoškolský diplom z ekonomie. V letech 2003 –2007 vedl stranu Slovenské pospolitosti. Stranu později rozpustil slovenský ústavní soud s tím, že její činnost je v rozporu s ústavou. Stoupenci rozpuštěné strany pod Kotlebovým vedením následně ovládli Stranu přátel vína, která se přejmenovala na
Ľudovou stranu Naše Slovensko. Na župana banskobystrického kandidoval Kotleba již v roce 2009, kdy se s 10 % umístil na čtvrtém místě. O čtyři roky později mu v prvním kole stačilo 21,3 %, aby se ve druhém kole stal s 55,5 % vítězem (účast ve volbách byla 25 % oprávněných voličů). V roce 2010 byl Kotleba zatčen, když před Bratislavským hradem vedl pochod zaměřený proti homosexuálům a Státu Izrael. Tehdy mu hrozil zákaz politické činnosti a dokonce i vězení. redakce
Strana 33
5776-38
ROZHOVORY
V letošním roce zahájíme přestavbu Památníku ticha Nádraží Bubny by mělo být v příštích letech přebudováno na Památník ticha. Ředitel organizace Památník šoa Praha Pavel Štingl říká, že vedle standardních problémů s financemi pociťuje překvapivě malou komunikaci o celém záměru se židovskou komunitou. Snad jen kromě Terezínské iniciativy se o projekt hlouběji zajímá jen několik jednotlivců. V rozhovoru před dvěma lety (ŽL31) jste nám řekl tajné přání, že byste rád, aby se budova přestavěného nádraží Bubny otevřela letos na podzim, k pětasedmdesátému výročí prvních pražských transportů. Podaří se to? Toto přání nám bohužel nevyšlo, protože vycházelo z teoretické možnosti financování přestavby ze zdrojů Evropských finančních mechanismů (Norských fondů), které měly mít ve svém posledním období ještě dvě výzvy. Pak vyšla už pouze jedna a ta byla určena pro typově jiné projekty. Nyní mají tyto fondy jakési mezidobí, a jak budou nastaveny do budoucna, to se teprve ukáže. Pracujeme proto na jiných zdrojích financování a to jde pomaleji. Nicméně předpokládáme, že v letošním roce zahájíme přestavbu objektu. Máte v nájemní smlouvě s ČD nějakou podmínku, která určuje, v jakém termínu musí být Památník ticha nejpozději otevřen? Nájemní smlouva s Českými drahami nemá limit pro otevření památníku. Hlavním motivem spěchu je naše vlastní snaha dotáhnout záměr proměny nádraží k otevření co nejdříve. Za prvé proto, že Praha fakticky dosud nemá památník holokaustu, což je tři čtvrtě století po odchodu prvních židovských transportů trochu zvláštní mezera v kulturní politice. Pak také proto, že na vývoji památníku pracujeme stále jako nezávislá skupina naprosto nezajištěná pravidelnou podporou a to se nedá vydržet příliš dlouho. Ve čtvrtek 16. října 1941 byl nacisty z Prahy vypraven první transport, který tehdy směřoval do Lodže. Co chystáte k letošnímu výročí? Pro podzim tohoto roku připravujeme celý cyklus různých událostí. Uvedeme do dočasného veřejného provozu prostorového průvodce Paměť města, na kterém pracujeme už dva roky. Připravujeme vý-
Pavel Štingl při odhalení „základní koleje“ Památníku ticha v březnu 2015 (foto Tomáš Jelínek) stavu z pozůstalosti známého židovského O úpravách ve smyslu nové programové architekta Rudolfa Welse, jenž zahynul při či výstavní části jsme nejednali. Již před likvidaci tzv. Terezínského rodinného tábora časem jsme s Památníkem Terezín rozjedv Osvětimi. Vše bude podpořeno různými nali budoucí společné vzdělávací projekty kulturními programy, které se nám nabízejí a koordinaci navazujících motivů v expozici. pro nádraží a okolí – menší koncerty, divadla Vzdělávací koncepce pro Památník ticha se a podobně. O všem budeme průběžně infor- rodí trochu pomalu, protože nám na tento movat na webových stránkách a facebooku. segment nikdo zatím nepřispěl finančně Asi nejvýraznější veřejnou nabídkou a my finance z darů a grantů zatím vynaklábude opět Bubnování pro Bubny, které jsme dáme do projektování a projednávání formasi celkem úspěšně vyzkoušeli už loňského lit. Navíc odborná garantka vzdělávání, kteroku právě k výročí prvního transportu. Ten- rá vytvářela koncepci zadarmo – docentka to veřejný hlas proti nevšímavosti a pasivitě Alena Míšková – bohužel před Vánocemi se bude letos ozývat z různých míst naší zemřela. Čili dialog s Památníkem Terezín země i ze zahraničí. určitě rádi obnovíme, až se naše koncepce Nedávno jsem slyšel o představě, že by vzdělávání zase trochu rozeběhne. Památník ticha měl nějak navazovat Jak probíhá spolupráce se Židovským i na úpravy v Památníku Terezín. O čem muzeem v Praze (ŽM)? Jejich současná uvažujete? představa o změnách expozice v Pinka-
Strana 34
5776-38
ROZHOVORY sově synagoze a jejím okolí v mnohém Finanční podpora je v současné době zájmový kroužek s podporou osvícených navozuje pocit, že chtějí posílit význam trochu komplikovaná, i když palčivá otázka. jednotlivců. celého místa jako památníku šoa, což Každý, kdo někdy prošel byrokratickou Základní podpora, bez které se proměna bylo v minulosti odmítáno. Co tomu ří- válkou spojenou s evropskými grantovými nádraží v památník neobejde, jsou v této káte jako ředitel a zakladatel neziskové tituly, tak ví, že tyto zdroje jsou zároveň pod- chvíli skutečně peníze – investice do přeorganizace Památník šoa Praha? porou i bičem. Kromě obrovského množství stavby. Po dvouletém poměrně intenzivním Abych se přiznal, tak já nevím ani to, co formalit diktují navíc mnoho povinností, úsilí, kdy jsme museli připravit koncepci pabylo v minulosti odmítáno, ani to, co se které se musejí naplnit. Jinými slovy je třeba mátníku, realizovat architektonickou studii má nyní posílit. Od počátku našeho vývoje se rozhodnout, zda budu žít podle šablony a projekt pro stavební povolení, jsme nyní Památníku ticha se snažíme komunikovat grantů, nebo zda budu naplňovat program, připraveni k revitalizaci objektu. se Židovským muzeem v Praze za účelem který považuji za prioritní... Málokdy se Probíhají velmi intenzivní jednání o fispolečné práce na scénáři či koordinace to sejde na stejné cestě. Naším hlavním nancování investice na různých frontách. kulturních aktivit. V současné době dobře záměrem je přestavět nádraží a na to zatím Mezitím se na nás obracejí různé světové komunikujeme se Vzdělávacím a kulturním žádné tituly nejsou. Evropské komunikační instituce i nezávislé skupiny s nabídkami centrem a připravujeme i některé společné granty jsme nějaké podali, uspořádali jsme spolupráce na různých docela zajímavých projekty. za ně různé kulturní akce, ale také jsme se kulturních záměrech. Často jsou překvapeni, Co se týká záměrů s novými expozicemi s nimi dost natrápili. že projekt žánru památník šoa v celkovém ŽMP, tak o těch jsem měřítku nepodporunaposledy komunikojí stát nebo město. val s panem MichaJsou zaskočeni tím, lem Franklem konže nemůžeme do jecem minulého roku jich projektu nabíds tím, že v dohledné nout aktivní finanční Rok 2014 byl věnován projektování, které probíhalo na základě první verze scénáře době budou připravepřispění, byť jen na pro stálou expozici. Z architektonické studie na revitalizaci nádražní budovy pro ny scénáře pro nové úrovni komunikace Památník ticha Bubny, jak byl projekt nazván, vyšla dokumentace pro stavební poexpozice, které by se na sociálních sítích, volení. Záměr byl na různých místech prezentován, veřejně diskutován a na deseti měly týkat i tématu protože ji i pro naše významných místech veřejných prostor Prahy, muzeí a galerií, byla instalována výstašoa. Jsme připraveni záměry děláme vlastva „Cesta k památníku“. Její anglická mutace byla vystavena ve Washingtonu, v New je koordinovat s našině na koleni. Hotová Yorku, v Budapešti, na plenárním zasedání IHRA a dalších světových konferencích. mi záměry. Právě tak vývojová a projektoStavební povolení bylo vydáno v létě roku 2015. Ve stejném roce byla odhalena i naše další scénáře vá fáze je zkrátka pro pro stálou expozici „Brána nenávratna“ sochaře Aleše Veselého, byly uspořádány koncerty, projekce, zahraniční partnery veřejné diskuse a „Bubnování pro Bubny“ spojené s výstavou „Hlasy rodinných alb“. Památníku ticha, na signálem k tomu, že kterých právě aktivně velký záměr nového pracujeme, budou odborným pracovníkům Jinou otázkou je pochopitelně podpora místa evropské paměti se proměnil z obecŽidovského muzea k dispozici. Uvítáme ze soukromých zdrojů – tedy dary. Ta se ného vizionářství do reálného uchopitelného tvůrčí diskusi k těmto záměrům. Od po- nám zatím daří lépe hledat na domácí půdě záměru, a je tedy čas rozvíjet jazyk nové čátku prezentuji naše úsilí jako otevřené než v zahraničí. křižovatky historie a současnosti. Neboli a zdůrazňuji zásadní nebezpečí v případném Kde nyní potřebujete nejvíce pomoci? berou nás jako usazenou instituci se stálou soutěžení či snad konkurování si na tomto Abych hned nepokračoval nepopulárními podporou. U nás je bohužel završení toho poli. Věřím, že jednou bude pro veřejnost nářky o financích, tak musím konstatovat, všeho, co zmiňuji, pro ostatní trochu varovýznam šoa v Praze vnímán jako jedna že pociťuji překvapivě malou komunikaci váním před konkurencí na poli rozdělování kulturně historická tvář metropole se sou- o celém záměru se židovskou komunitou limitovaných kulturních financí a grantočasným rozměrem a nejen jako rozdrobené jako celkem. Snad jen kromě Terezínské vých podpor. Nedávno se nám dokonce střípky dějepisu. iniciativy a některých konkrétních jednot- stalo, že jsme žádali o podporu na velkou V uplynulých letech jste měl několikrát livců spojených s obcí či federací. Občas ke výstavu v ulicích Prahy a dali nám desetinu možnost prezentovat celý projekt v za- mně doputuje nějaká ojedinělá otázka typu rozpočtu. Pod čarou zaznělo, že už jsme hraničí. Jak se vám daří navazovat me- „Proč se na nádraží zatím nic viditelného toho dost zvládli, tak si asi umíme peníze zinárodní spolupráci a získávat finanční neděje a jeho okolí je v žalostném stavu“, opatřit i sami. podporu? ale nenabízí prostor k odpovědi. Abych uzavřel nářky: Jsem přesvědčen, Prezentace v zahraničí nám přinesly dobré Když uspořádáme prezentaci ve VKC že v letošním roce přestavba Památníku kontakty na odbornou podporu – jako je Židovského muzea, tak přijde zcela naho- ticha bude zahájena. Předpokládáme, že třeba vazba na Památník ve Washingtonu. dile patnáct lidí. Nabízíme různé diskuse cyklus akcí spojených s podzimním výročím Usadily projekt s dobrou odezvou do pově- k tématům, která fakticky stále řešíme, bude také vhodným časem k uveřejnění domí struktur, bez kterých nelze v širokém pracujeme průběžně na scénáři stálé ex- reálného harmonogramu. měřítku téma rozvíjet, jako je třeba Mezi- pozice. Máme portfolio sezonních výstav, Kdesi jste řekl, že Památník ticha je národní aliance pro připomínku holokaustu které bychom rádi realizovali ještě v mezi- projektem druhé generace, kterým se vy(IHRA). čase přestavby, ale stále je řešíme jen jako jadřuje směrem k současníkům, k věcem,
Činnost Památníku šoa Praha v letech 2014–2015
Strana 35
5776-38
ROZHOVORY jež přežili jejich rodiče. Jak pracujete s touto druhou generací, jak se do projektu zapojuje? Ono to ani nemůže jinak být. Generace našich rodičů už osobní svědectví vydá jen ojediněle. Svou roli naplnila, na nás teď je, abychom s jejich vzpomínkami pracovali jako s určitým fenoménem. Zde bych rád zdůraznil současným fenoménem. Pro koncepci Památníku ticha nejsou příběhy šoa zapouzdřeným dějepisem, ale nejzávažnějším argumentem k současným paralelám, ke společenským projevům, které se neustále vracejí v různých podobách. Tak se snažíme stavět poselství nové budoucí expozice... Jako dialog nás, kteří nyní modelují identitu tohoto města a navazují na zkušenost našich rodičů. Na jejich předválečnou republiku, na válečnou zkušenost i na pozdější osudy po návratu z lágrů. Pracujeme však i na elementárních projektech, za kterými je druhá i třetí generace aktivně viditelná. K minulému výročí prvních transportů z Prahy jsme prezentovali na malé výstavě v hale nádraží první výsledky cyklu „Hlasy rodinných alb“, který pracuje s fotografiemi soukromých zdrojů a jejich příběhy nechává komentovat jak pamětníky války, tak jejich potomky.
Sleduje jak rodinné historie předválečné, tak samotné okamžiky šoa, ale i pozdější osudy tváří z domácích alb. Také zmíněný průvodce Pamětí města, který budeme prezentovat na podzim, je odkrýváním minulých vrstev domů a ulic. To je zadáním pro naši generaci a pro naše děti, které mohou svým aktivním prožitkem v terénu aktivně navázat, a věříme, že i dále samostatně objevovat. Oba tyto projekty jsou již určitým vodítkem pro výraz budoucí expozice a vzdělávací programy. Mám doma transportní kufr svého příbuzného, s nímž odjel do Terezína. Máte při přípravě expozic zájem o využití takovýchto předmětů, nebo se zaměřujete jen na záznamy, které lze využít pro audiovizuální prezentaci, jako jsou fotografie či filmové záznamy? Společnost Památník šoa Praha má malou sbírku podobných předmětů, která se nám sešla jakýmsi samospádem od jednotlivců a rodin, se kterými přirozeně komunikujeme. Věci, které bychom mohli využít pro expozici, patřičně registrujeme a ukládáme. Za tím účelem jsme nechali společnost zaregistrovat do Centrální evidence sbírek, abychom k ochraně těchto relikvií splnili registraci na evropské úrovni. Přicházejí
k nám ovšem i nabídky větších souborů pozůstalostí či různé archiválie. Ty pak doporučíme k předání Židovskému muzeu Praha, které je pro nás fakticky respektovanou sbírkotvornou institucí, má kvalitní depozitáře a zkušené odborné pracovníky, kteří se o vzácné exponáty v rozsáhlých fondech starají s patřičnou technickou erudicí. Otázka však směřovala snad i k formě expozice... Je třeba zdůraznit, že nestavíme muzeum. To Praha má a jeho téma – jak už i v otázkách zaznělo – se pravděpodobně k tématu šoa jednou také více přiblíží. Koncipujeme místo paměti. Po exponátech v koncepci stálé expozice tedy nesáhneme jen proto, že se nám nabídnou, ale především proto, že to bude scénář žádat. V tomto směru postupujeme podle klíče malá věc – velký příběh. Byli bychom rádi, aby si návštěvník velká dramata mohl objevovat od nějakého reálného atributu, malého autentického dotýkaného předmětu. Nemusí jich být moc, ale měly by mít svá tajemství a své velké významy. Úměrně tomu, že v tématu šoa není malých příběhů... Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů! Tomáš Jelínek
Pro velký zájem o poznávání moderního Státu Izrael jsme připravili kulturně vzdělávací projekt s názvem ISRAEL TODAY, který se bude realizovat v různých městech ČR, SR i Polska. PROGRAM PRO VEŘEJNOST – Přednáška O CESTOVÁNÍ V IZRAELI v podání Mgr. Kristýny Kuboňové, doprovázená jejími aktuálními fotografiemi ve formě powerpointové prezentace. Přednáška trvá 60 minut. Možno přizpůsobit podle přání jednotlivých organizátorů. Dále je v nabídce přednáška: MODERNÍ STÁT IZRAEL (věda, umění, ekologie)
IZRAELSKÉ LIDOVÉ TANCE pro začátečníky i pokročilé vyučuje renomovaný, mezinárodně uznávaný lektor Gidi Eiko z Jeruzaléma. Tance jsou kruhové nebo řadové a jsou vhodné pro všechny věkové skupiny. Jednoduché pokyny k tancům jsou v angličtině se simultánním překladem. Výuka trvá 60–120 minut. Možno přizpůsobit podle přání jednotlivých organizátorů.
Obě části programu na sebe volně navazují a vzájemně se doplňují. Pořadatelem je nezisková organizace Spolek OROT Brno www.orotbrno.cz
Pro zjištění aktuálních termínů kontaktujte Bc. Lenku Veselou, e-mail:
[email protected] , mobil: +420 739 555 459.
Strana 36
5776-38
HISTORIE
Sportovci židovského původu na olympijských hrách v barvách československé trikolóry „Olympijské hry nejsou výsadou některé země nebo rasy a nikdy nesmějí být monopolem některých skupin. Patří celému světu. Patří všem národům bez výjimky a všechna sportovní odvětví mají na nich stejná práva bez závislosti kolísání nálad veřejného mínění.“ Pierre de Coubertin
Balász
Barta
Většina současných historiků se shoduje v názoru, že Židé byli v období první Československé republiky třetí státotvornou národností. Poměrně komplikovaný počáteční vztah této skupiny obyvatelstva k novému státu se rychle měnil, což nepochybně způsobilo i jejich uznání za právoplatnou národnostní menšinu. Zakladatelé státu správně odhadli, že velká část obyvatel mojžíšského věrovyznání si v Čechách na úkor německé a na Slovensku na úkor maďarské menšiny zvolí národnost židovskou. V dalším období se pozitivní vztah k státu ještě prohluboval. Uvedená skutečnost se projevila i v oblasti sportu. Aby se předešlo vzájemným národnostním třenicím, rozhodli se představitelé sportu organizovat ho na základě národnostním a ne teritoriálním. Tak začaly vznikat národní sportovní svazy, které navenek zastupovaly střešní organizace. V případě židovského etnika to bylo tělovýchovné a sportovní hnutí Makabi. Střešní organizace byly členy Československé sportovní obce, později Československého všesportovního výboru. Pro stanovení státní reprezentace sloužily kvalifikační závody. V případě olympijských her stanovil reprezentační družstvo Československý olympijský výbor – ČOV. Židé na rozdíl od dalších národnostních skupin nepřizpůsobovali svůj postoj k reprezentaci státu na základě vnějších činitelů
s výjimkou posledních meziválečných olympijských her v roce 1936, kdy bylo evidentní, že organizátor – nacistické Německo – využije, či lépe řečeno zneužije hry k propagaci svého režimu. Československé Makabi doporučilo svým členům na základě rozhodnutí Světového svazu Makabi nestartovat na olympijských hrách v Berlíně. V denním tisku začala ostrá polemika, zda je toto rozhodnutí správné. ČOV rozhodnutí židovských sportovců akceptoval, ale Československý amatérský plavecký svaz – ČsAPS – pohrozil pokutou a zákazem činnosti na dobu dvou let. Několik špičkových plavců, kupř. František Getreuer, Viktor Lederer a Adolf Polakov z pražského plaveckého klubu Hagibor, se rozhodlo ukončit sportovní kariéru. Nakonec i ČsAPS bojkot židovských plavců akceptoval a zákaz činnosti předčasně ukončil. V dresu československé olympijské reprezentace se přece jen sportovci židovského původu objevili. Pro Kurta Epsteina (29. 1. 1904 Roudnice nad Labem – 1. 2. 1975 New York)
Getreuer
Gottlieb
ho klubu – ČPK, a proto se na něho doporučení, které vydalo Makabi, nevztahovalo. Na berlínských hrách startoval v družstvu vodního póla, které skončilo v základní skupině. I když se Kurt Epstein hlásil k československé národnosti, byl jako Žid po anektování Čech a Moravy nacistickým Německem deportován do Terezína a později do Osvětimi. Konce války se dožil v koncentračním táboře Frýdlant. Po válce pracoval jako reprezentační trenér plaveckých sportů, ale v roce 1948 se rozhodl pro odchod do USA. V emigraci pracoval jako funkcionář ve Sdružení československých sportovců v exilu. Druhým byl šermíř František Vohryzek (9. 1. 1907 Praha – 27. 1. 1997 Montreal). Byl členem šermířského klubu Riegel. V roce 1937 byl sportovním časopisem Makabi sport vyhodnocen jako nejlepší židovský šermíř Evropy. V tomto období patřil k absolutní československé šermířské špičce. Na hrách startoval v soutěži kord jednotlivci, kde byl vyřazen Engel Epstein v prvním kole, a dále v soutěži korda fleret to nebyla první olympiáda. Poprvé se jako člen družstva, které bylo vyřazeno vždy ve druhém družstva vodního póla zúčastnil her už v roce kole. V roce 1938 získal stipendium do Francie. 1928 v Amsterdamu. O čtyři roky později, kdy Po okupaci vlasti vstoupil v Paříži do českoslojeho sportovní výkonnost byla na vrcholu, naše venského zahraničního vojska. Zde vykonával družstvo vodního póla na hry z ekonomických zpočátku funkci řadového vojáka, ale později důvodů necestovalo. Poslední možnost účasti byl jmenován do funkce polního soudce. Dnem na hrách viděl v roce 1936. Kurt Epstein byl 1. ledna 1944 byl převelen k naší zahraniční členem pražského Československého plavecké- jednotce v Sovětském svazu. S touto jednotkou
Strana 37
5776-38
HISTORIE
Hartmann
Hekš
bojoval za osvobození naší vlasti. Po skončení války pokračoval ve funkci vojenského soudce až do roku 1947 v uvedené funkci. Potom z armády odešel a pracoval v chemickém průmyslu. V roce 1952 se s ohledem na vnitřní politickou situaci v zemi rozhodl pro emigraci do Kanady. V tomto období si změnil příjmení na Vernon. V Kanadě se usadil v Montrealu a byl činný v našem krajanském spolku. Vraťme se ale na samotný začátek. Na první poválečné hry byli do olympijského družstva nominováni jen sportovci československé národnosti. Do této kategorie patří i lední hokejista Karel Hartmann (6. 7. 1885 Trhové Dušinky – říjen 1944 Osvětim), jehož rodina konvertovala na křesťanství ještě před vznikem Československa. Turnaj v ledním hokeji se uskutečnil v rámci letních her a naše družstvo skončilo na třetím místě. Uvedený stav byl odrazem nestabilní poválečné situace, kterou ukončila až Trianonská mírová smlouva v roce 1920. Ani v reprezentaci dalších států se na těchto hrách příliš mnoho sportovců židovského původu neobjevilo. Na rozdíl od těch předválečných získali na těchto hrách Židé „jen“ tři zlaté medaile. Po olympiádě se situace změnila. Světová organizace Makabi založená v roce 1921 v Karlových Varech začala s Mezinárodním olympijským výborem – MOV – jednat o záměru vytvořit samostatnou národnostní výpravu v roce 1924. Ve svých argumentech se opírala o příklad českého a finského národa, které se staly členy MOV bez toho, aby byly subjektem mezinárodního práva. Jednání nakonec nebylo úspěšné, a tak se sportovci mojžíšské víry museli spokojit se startem za stát, ve kterém žili. Nakonec ne všichni se k židovské národnosti přihlásili, respektive měli tuto možnost. V meziválečném období byla židovská národnost uznávána v Československu a jen na nějakou dobu v Polsku, Litvě a na Ukrajině. Dočasnou tečku za snahou o samostatnou reprezentaci Židů na olympijských hrách dal pražský kongres MOV v roce 1925. Dodejme, že po rozhodnutí MOV, že za člena bude přijat jen národ s vlastním státem, se Židé
této myšlenky úplně nevzdali a od roku 1932 začali organizovat po vzoru olympiád vlastní hry – Makabiády. Nazvané i modro-bílými olympiádami. Na hry v roce 1924 byli do československého družstva zařazeni i sportovci dalších národnostních skupin. V našem případě šlo o osm sportovců. První z nich, šermíř Alexandr Barta (29. 1. 1892 v Levoča – únor 1945 Regensburg), měl původní příjmení Teitelbaum. Šermu se začal věnovat v rodném městě a svoje šermířské zručnosti rozvíjel i na vysokoškolských studiích na polytechnické fakultě v Budapešti. Později se stal členem Košického atletického klubu, známého pod zkratkou KAC. Alexandr Barta byl na základě medailových umístění na mistrovstvích Československa nominován do družstva šavlistů, které skončilo na čtvrtém místě. Krátce po skončení her ukončil aktivní činnost a věnoval se podnikání v oblasti stavebnictví. Po vyhlášení Slovenského státu dostal od ministerstva hospodářství výjimku, protože stavěl na východním Slovensku v Hrabušticích železniční tunel. Tam se ukrýval po vypuknutí Slovenského národního povstání. Po potlačení povstání jednotky gestapa jeho úkryt odhalily, a tak i on byl deportován do Německa, kde při
Klempfner Mährer leteckém bombardování zahynul. V tenisu nás reprezentoval Ernst Gottlieb (13. 3. 1894 Brno – Săo Paulo). Byl členem Německého lawen-tenisového klubu v Brně. Na hrách startoval v čtyřhře a byl vyřazen ve druhém kole. Ernst Gottlieb pracoval jako úředník a později jako ředitel továrny Viktoria v Brně. Po okupaci Československa odešel do Brazílie, kde se natrvalo usadil v São Paulu. Dalším byl Rudolf Piowatý (28. 4. 1900 Brno – 29. 1. 1978 Paris), který s plaváním začal v Makabi Brno. Po založení ŽSK Bar Kochba Brno pokračoval v tomto klubu, kde vykonával i různé funkce. Na hrách startoval v disciplíně 200 m prsa a ve štafetě 4 x 200 m v. zp. V obou disciplínách byl vyřazen v semifinále. V roce 1942 opustil protektorát a odešel do Švýcarska, kde vypomáhal na Úřadu stálého delegáta Československa při Společnosti národů. Později vstoupil do česko-
Neményi
Piowatý
slovenského zahraničního vojska a podílel se na osvobození vlasti. Po demobilizaci v roce 1947 se opět rozhodl pro emigraci, tentokrát do Kanady, kde se usadil v městě Paris. Do fotbalové reprezentace byl zařazen Pavel Mährer (23. 5. 1900 Teplice – 18. 12. 1985 Los Angeles). S fotbalem začal v klubu Teplitzer FK. V letech 1923–1926 hrál v ligovém družstvu DFC Praha. V roce 1926 odešel do USA, kde hrál v sezoně 1926/1927 za Brooklyn Wanderers a v letech 1928–1931 za Hakoah New York. V USA se oženil a v roce 1931 se vrátil s rodinou do Československa. V sezoně 1930/1931 hrál za FC Náchod a v letech 1933–1936 opět za DFC Praha. Za tento klub odehrál celkem 55 ligových zápasů, což byl klubový rekord. Po skončení aktivní kariéry působil jako trenér v DFC Praha. Po okupaci byl zavlečen do koncentračního tábora Terezín, kde se vrátil k fotbalu, když hrál za tým „Řezníků“. V Terezíně se dožil konce války. V roce 1943 se podařilo přes organizaci Mezinárodního červeného kříže „vyreklamovat“ manželku a děti z koncentračních táborů výměnou za Němce do Švýcarska. Po válce se s rodinou vystěhoval do New Yorku. Celkovým pátým místem nezklamalo ani naše družstvo vodních pólistů, v kterém startovali kromě jiných Vojtěch Neményi (1. 8. 1899 Košice – únor 1945 Petržalka), který začal s plaveckými sporty v Košickém atletickém klubu – KAC – a věnoval se jim i na vysokoškolských studiích v Praze, kde startoval za Amatérský plavecký klub. V roce 1944 byl deportován do koncentračního tábora. Spolu s dalšími byl zastřelen během transportu v Petržalce; Hugo Klempfner (6. 1. 1902 Praha – 24. 3. 1969 Melbourne) byl členem pražského ŽSK Hagibor, ale v roce 1923 přestoupil do družstva Sparta Praha. V roce 1927 se po konsolidaci poměrů v mateřském klubu opět vrátil do ŽSK Hagibor, kde v roce 1929 ukončil sportovní kariéru. V roce 1939 společně s rodinou emigroval do Austrálie, kde se usadil v Melbourne. Jiří Reitman (21. 6. 1905 Praha – 4. 1. 1945 Dachau), který byl členem ČKP. Jeho osud byl podobný těm, kteří se rozhodli
Strana 38
5776-38
HISTORIE
Reitman
Schulz
zůstat. Po Terezíně byl deportován do Osvětimi a potom do Dachau. Čtvrtým z uvedených plavců byl Július Balász (5. 10. 1901 Budapešť – 29. 10. 1970 Praha). S plaveckým sportem začal v Budapešti u zakladatele vodního póla Vojtěcha Komjatiho, později se rodina rozhodla pro návrat na Slovensko. Krátce nato odešel v roce 1920 studovat na obchodní akademii do Brna, kde se stal členem sportovního klubu ŽSK Bar Kochba Brno. Zde nejen hrál vodní pólo, ale zdokonaloval se i v plaveckých disciplínách. Především se však věnoval skokům do vody. Zisk národních titulů znamenal místenku na olympiádu, kde startoval v plavecké disciplíně 100 m v. zp., vyřazen byl v rozplavbách, a ve skocích z třímetrového prkna, kde získal deváté místo. V roce 1925 narukoval do Prahy, kde se stal členem ŽSK Hagibor. Svůj start na hrách si zopakoval i v roce 1928. Tentokrát soutěžil jen ve skocích z třímetrového prkna, kde skončil v skupině na čtvrtém místě. Július Balász se po skončení sportovní kariéry výrazně angažoval v činnosti sportovní sekce Světového svazu Makabi, kde stál na čele plaveckých sportů. Deportaci do koncentračního tábora se nevyhnul ani on. Po Terezíně následovaly Osvětim a Frýdlant. Po válce se věnoval plaveckému sportu jako trenér i funkcionář. Je považován za zakladatele československé skokanské školy. V roce 1928 startovalo v dresu československé trikolóry celkem šest sportovců židovského původu. Mimo už zmíněných Júliuse Balásze, Huga Klempfnera a Kurta Epsteina to byli Pavel Steiner, František Getreuer a František Schulz. Všichni startovali v družstvu vodního póla, které bylo vyřazeno v základním kole. Pavel Steiner (29. 3. 1908 Bratislava – 4. 6. 1969 Sliač) byl nejen vynikající sportovec, ale i lékař, vědec a horlivý funkcionář. S plaváním začal v bratislavském klubu Pozsonyi Torna Egyseület – PTE, kterému dvakrát pomohl k titulu mistra republiky ve vodním pólu. Jeho plaveckou doménou byla kraulová stovka. V této disciplíně patřil k absolutní evropské špičce. Paradoxně právě v ní na hrách nikdy nestartoval, i když v ní překonal šestačtyřicetkrát československý
rekord. Poprvé v roce 1928 nestartoval, protože se opozdil při registraci startu kvalifikačních závodů. Následujících her v roce 1932 se neúčastnil z finančních důvodů a v roce 1936 z důvodů, jež jsme uvedli výše, start odmítl. V roce 1932 přestoupil Pavel Steiner do ŽSPK Bar Kochby Bratislava. V novém klubu působil ve funkci náčelníka a velkou měrou přispěl k tomu, že na konci třicátých let se ŽSPK Bar Kochba Bratislava stal nejúspěšnějším plaveckým klubem Československa. V roce 1939 emigroval do Anglie, kde pracoval jako vojenský chirurg. Po válce se věnoval hrudní chirurgii. Prof. MUDr. Pavel Steiner, DrSc. byl nositelem nejvyšších sportovních a lékařských ocenění. Neméně úspěšným plavcem byl František Getreuer (12. 8. 1906 Praha – 6. 2. 1945 Dachau), který byl členem pražského ŽSK Hagibor a později ŽSPK Hagibor. V tomto klubu získal v individuálních a štafetových disciplínách přes dvě desítky národních titulů. Po skončení kariéry vykonával v mateřském klubu funkci trenéra. I jeho cesta vedla přes Terezín do Osvětimi a Dachau. Posledním ze skupiny vodních pólistů byl František Schulz (26. 6. 1904 Ledeč n/Labem – 5. 6. 1985 Prosečnice). Byl rovněž členem plaveckého odboru ŽSK Hagibor. Specializoval se na vodní pólo, v kterém byl mnohonásobným reprezentantem Československa. Osud Františka Schulze byl po okupaci v mnohém podobný osudu jiných sportovců. Po deportaci do Terezína následovala Osvětim. Po osvobození se vrátil do Prahy. V roce 1932 získalo právo organizovat olympijské hry město Los Angeles. Bylo to v období, kdy vrcholila hospodářská krize, a tak Československo vyslalo do Ameriky jen sedmičlennou výpravu. Na tom, že v naší minivýpravě byli atleti Andrej Engel a Oskar Hekš měla zásluhu především Makabi, která zorganizovala sbírku pro talentované sportovce. Sprinter Andrej Engel (10. 2. 1910 Banská Štiavnica – 3. 12. 1991 Malmö) začal s atletikou ve Vídni, kde studoval střední školu a pokračoval i na vysokoškolských studiích v Praze, kde startoval za Vysoké školy Praha. V roce 1933 přestoupil do ŽSK Hagibor. Na olympijských hrách startoval v běhu na 100 a 200 metrů. V obou bězích byl vyřazen v rozběhu. Nominován byl i v roce 1936, ale z už uvedených důvodů start odmítl. Když na Slovensku začaly deportace, rozhodl se přes Německo emigrovat na falešný pas do Švédska, kde se usadil natrvalo v Malmö. Vytrvalec Oskar Hekš (10. 4. 1908 Rožďalovice – 8. 3. 1944 Osvětim) na začátku atletické kariéry startoval za Pedestriánský klub Vinohrady. V roce 1931 přestoupil do ŽSK Hagibor, za
Steiner
Vohryzek
který startoval do roku 1935, kdy ho získala AC Sparta. Na olympijských hrách startoval v maratonském běhu, ve kterém skončil na osmém místě. Výrazně se angažoval za bojkot berlínské olympiády. Nejprve byl 24. listopadu 1941 deportován do Terezína a 6. září 1943 s tzv. rodinným transportem do Osvětimi-Birkenau. V noci z 8. na 9. března 1944 byl bez selekce celý rodinný transport vyvražděn. Z naší krátké exkurze je zřejmé, že českoslovenští sportovci židovského původu se uplatnili na olympijských hrách především v plaveckých sportech a atletice. Výborné výsledky v dresu Československa ale dosahovali i v dalších sportovních odvětvích, která byla z programu her vyřazena, respektive ještě do rodiny olympijských sportů nepatřila. Za všechny uveďme alespoň Ladislava Hechta (31. 8. 1909 Žilina – 27. 5. 2004 Kew Gardens), člena I. ČLTK a ŽSK Hagibor, který byl hráčem první světové desítky, a členku Makabi Brno Traute Kleinovou (13. 8. 1918 Brno – 9. 4. 1976 Las Vegas), která se v letech 1936–1937 stala trojnásobnou mistrní světa ve stolním tenise. Pokud bychom šli do historie sportu ještě dál, narazili bychom na jméno Karel Fusch-Roubětín (25. 1. 1881 Praha – 17. 10. 1941 Londýn), který reprezentoval Čechy na olympijských hrách v tenisu už v letech 1908 a 1912. Karel Fusch-Roubětín se po válce stal členem prvního ČOV a výrazně se angažoval v činnosti Československé lawen-tenisové asociace, kde vykonával i funkci předsedy. Pro juniorskou kategorii věnoval pohár, který se hrál jako neoficiální mistrovství Československa. Z vlasti tento úspěšný podnikatel emigroval ještě v roce 1938. I když Izraelité tvořili v Československu jen malou skupinu obyvatelstva (podle sčítání z roku 1930 to bylo 1,29 %), překonali svojí účastí na olympijských hrách v dresu Československa i mnohem početnější a sportovně vyspělé Němce, kteří podle stejné statistiky tvořili 23,32 % obyvatel Československa. Peter Bučka Byly použity fotografie z fondů NA, Terezínské iniciativy a archivu autora.
Strana 39
5776-38
HISTORIE
Dočká se konečně kumránská záhada rozluštění? Izraelští a němečtí vědci zahájili společný projekt o rozpočtu 1,6 milionu eur, jenž by měl konečně přinést zásadnější pokrok ve výzkumu jednoho z nejvýznamnějších pokladů Svaté země. Stále totiž není jasné, kdo před zhruba 1950 lety ukryl v 11 kumránských jeskyních na severovýchodním břehu Mrtvého moře na 850 biblických rukopisů a náboženských pojednání pocházejících z období Druhého chrámu. Je mezi nimi na dvě stě textů Tanachu, velmi dobře zachovalý sedmimetrový svitek Knihy Izaiáš, část Knihy Daniel, Komentář k Habakukovi a část žalmů. Většina kumránských svitků a jejich zlomků je z kozí nebo ovčí kůže vypracované na tenký pergamen, ale také z papyru a měděného plechu. Nalezeny byly před bezmála 70 lety beduínskými pastýři a dnes jsou uloženy ve Svatyni knihy a v Archeologickém muzeu v Jeruzalémě. Díky zmíněnému projektu založenému na digitálních technologiích se nyní na jejich výzkumu bude moci podílet vědecká komunita z celého světa. Univerzity v Haifě a Tel Avivu ve spolupráci s Akademií věd v německém Göttingenu vytvořily virtuální platformu, jejíž součástí jsou mimo jiné kumránské rukopisy v digitální podobě a ve vysokém rozlišení (výsledek čtyřleté práce Izraelského muzea) i tzv. kumránský lexikon göttingenské Akademie věd. Cílem je propojení textových a obrazových souborů, které umožní plynulý přechod mezi originálními texty rukopisů, jejich překladem, slovníkovými záznamy a paralelními texty. Kumrán patří k nejznámějším a k nejzáhadnějším archeologickým nalezištím na světě. Ještě dnes je poblíž jeskyň viditelná zřícenina, o níž panuje řada dohadů: byla sídlištěm esejců, asketického hnutí antického judaismu, o němž se zmiňují římský autor Plinius i židovský historik Josefus Flavius, či bydlištěm prvních křesťanů? Vojenským stanovištěm nebo vilou? Spekulací je nepočítaně, potvrzených poznatků pomálu. Jisté je pouze to, že původní sídliště bylo zničeno v době židovské války v letech 66 až 70 n. l. Z dnešního pohledu je také pravděpodobné, že zde žilo na 200 až 300 mužů, žen a dětí neznámého náboženského hnutí. Živili se zemědělstvím, především pěstováním datlovníků. Existují rovněž indicie poukazující na náboženské tradice, které se však od těch
židovských z doby kolem narození Krista liší. Před 2000 lety nemělo okolí Kumránu charakter pouště, jak je tomu dnes, nýbrž zelené stepi. Zem byla porostlá trávou, křovinami a palmami, které byly rezervoárem vzácné dešťové vody, a klima bylo značně chladnější než v současnosti. Terasa ležící na východ od zříceniny, kde se nachází na 1200 hrobů, byla tehdejšími obyvateli zavlažována uměle. Dokazují to usazeniny koncentrací solí, které odpovídají typickým hodnotám spodních vod
vyskytujících se na severním okraji Mrtvého moře. Další nový příspěvek archeologie k rozluštění záhady kumránských svitků se týká keramických džbánů (resp. jejich střepů), v nichž byly ukryty. Obdobné střepy byly nalezeny i v pevnosti Masada a v Jerichu – tudíž svitky nemusely nutně vzniknout v Kumránu. Luštění hádanky tedy bude pokračovat, jen se přesouvá do virtuální reality. Podle zahr. zdrojů
Strana 40
5776-38
ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ
Je hebrejský NAVIJ´ totožný s prorokem? Jak známo, hebrejskou bibli označujeme tanach. Není to slovo s přeložitelným vý znamem, nýbrž akronym (rétoricko-stenografická figura) pro torah, nevij´im, ketuvim*1). Taková praxe není židovské specifikum. V křesťanství běžným akronymem je např. INRI*2). Když hebrejská bible vytáhla na pouť mezi pronárody světa, stalo se tak v jazykovém rouše řeckém – v překladu známém pod jménem Septuaginta. Slovo navij´ (pl. nevij´im) se v tanachu vyskytuje více než 100 krát a to svědčí o jeho závažnosti. V Septuagintě bylo nevij´im přeloženo slovem profetes, které je odvozeno od výrazu pró-phemi = předpovědět, věštit. Slovo vešlo s malými obměnami do evropských jazyků*3); ve slovanských zní: prorok. Slavná věštírna v klasických dobách byla v Delfách pod horou Parnas. Byla zasvěcena Apollonovi a kněžka jeho chrámu, Pythie, sedící na trojnožce nad zemskou trhlinou, z níž vystupovaly páry obsahujíci halucinogenní koktejl (oxid dusný – N2O3, rajský plyn – N2O, ethen – C2H4) – oznamovala budoucnost. Díky omamným plynům se Pythia dostala do stavu transu a v polovědomí vyrážela laikům nesrozumitelné „věštby“, které kněží interpretovali a vhodně upravené výroky sdělovali tázajícím. Šlo také o byznys – taková předpověď nebyla k mání za nulový tarif. Výrok Pythie byl víceznačný, a tak za každých okolností „pravdivý“. Král Lydie, Kroisos, známý svým příslovečným bohatstvím, se před bojem s perským soupeřem (byl jím Kyros II.) obrátil na delfskou věštírnu. Bylo mu oznámeno: Překročíš-li řeku Halys – velkou říši zničíš. Překročil, zničil – svou vlastní říši; Pythie zůstala neomylnou. Tak tohle vše hebrejští nevij´im nebyli a ani zdaleka se vylíčenému předobrazu (lehavdil) nepodobali.
byli nejspíš heroldové Pána – nikoliv ve smyslu znalce erbů, nýbrž v úloze královských vyvolávačů – jak ukáže další text, ve kterém můžeme užívané slovo – prorok – psát, u vědomí rozdílu významů. Co vše tudíž bylo posláním a náplní působnosti hebrejských proroků? Jako vždy hledejme odpověď v bibli.
V 2. kn. Letopisů/divrej hajamim bet 12,15 čteme: A příběhy rechav`ama, dřívější a pozdější/poslední, hle/vždyť, jsou sepsány v zápisech šmaja-proroka a (zápisech) i`ddo-vidce...*4). Zde se prorok prezentuje v úloze dvorního kronikáře. V 1. kn. Letopisů/divrej hajamim alef 25,1 psáno jest: A David a velitelé vojska (přidělili) ze synů a´safových a hejmanových proroky (hannivvj´im) ke službě (prorockých hlášek, hrajíc) na... jmenovány jsou 3 hudební nástroje, jejichž identifikace je nejistá; nejčastěji se překládají: citara, harfa, cimbál. Zde jsou nevij´im líčeni jako chrámoví hudebníci. Nevij´im byli také léčitelé; např. dle 1. Král./melachim alef 17,17-24 prorok Elijáš/ e´lijahu navrátí k životu chlapce vdovy, který byl zdánlivě mrtvý, prosbou: Hospodine, Bože můj, cožpak i na vdovu, u níž bydlím/se zdržuji, dopustíš zlo, abys usmrtil jejího syna (pasuk 20)? ...nech navrátit duši tohoto dítěte do jeho vnitřku (pasuk 21). A Hospodin popřál sluchu hlasu, vyslyšel e´lijahu a duše dítěte se navrátila do jeho vnitřku a žilo (pasuk 22). Podobně e´lišah zbaví na`man-a, vojevůdce krále aramského, malomocenství (2. kn. Král./ melachim bet 5,8-16). Podstatnější však, než dosud uvedené „prorocké“ činnosti, byla jejich úloha přímluvců/orodovníku – 1. kn. Moj./bere´šit 20,7: (o Abrahamovi): ...neboť jest prorokem, a bude se modliti za tebe, abys zůstal na živu;... Ještě výrazněji K dalším vývodům nutno předeslat: Mar- vystupuje tato vlastnost našeho praotce v petin/Mordechaj Buber (1878 Vídeň – 1965 rikopě o zničení měst sedom a a`morah dle Jeruzalém), velký znalec německého i heb- bere´šit 18,20nn. V ní a´vraham a´vijnu rejského jazyka, přetlumočil hebr. navij´ s jistou dávkou ponížené chucpah „napomítermínem Künder = zvěstovatel, někdy taky ná“ Pána otázkou: ...zdali také zahubíš spraMahner = upomínatel. A vskutku nevij´im vedlivého se zlosynem? V dalším pak se pří-
mo handrkuje (!) s Hospodinem o záchranu hříšných měst. Ptá se, zda 50 spravedlivých v nich by stačilo k Božímu odpuštění a postupně snižuje jejich počet až na 10 (tj. na minjan). Stojí za to přečíst si celou epizodu a vychutnat její starobylou krásu. Podobně největší z proroků – náš učitel Mojžíš mošeh rabbenu – „vyjednává“ s Hospodinem, aby upustil od záměru zahubit Jisrael za hřích uctívání zlatého býčka/telete (2. kn. Moj./ šemot 32,7nn) a „argumentuje“ (pasuk 12): Proč by měli říci Egypťané takto: ve zlém vyvedl je (Hospodin), aby je pobil v horách a aby je vyhladil z povrchu země; odvrať plamenný hněv svůj... V dalším (pasuk 32) nabízí dokonce sebe na potrestání místo lidu Jisraele. A při novém selhání lidu, viz 4. kn. Moj./bamidbar 14,11-19 zazní tato opovážlivá slova: ...a usmrtíš-li tento lid jako jednoho muže, pak řeknou národové, ...poněvadž Hospodin není s to, aby uvedl tento lid do země, kterou jim přislíbil, proto zabil je na poušti (pasuk 15-16). Mojžíš oroduje i za Arona (5. kn. Moj./devarim 9,20) a sestru Mirjam, stiženou za pomluvu malomocenstvím (bamidbar 22,13). Jirmejah 12,1 reptá: Spravedlivý jsi, Hospodine, abych vedl spor s Tebou, přece o právu/ soudech chci se Tě ptát: proč je cesta zlosynů/rouhačů – reša`im – šťastná, daří se (dobře) věrolomníkům? Chavakuk 1,23 rebelantsky volá: Jak dlouho, Hospodine, úpěnlivě prosím a neslyšíš? Křičím k Tobě: násilí! a nepomáháš. Proč mě necháš křivdu zříti...*5). Hlavním posláním nevij´im byl však jejich hlas zvěstovatelský, volající a napomínající. Zde několik příkladů této jejich funkce. 1. Sam./šemue´l alef 13,13: Jednals pošetile, neposlouchals příkazu, který ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Teď by byl Hospodin upevnil tvé království nad jisra´elem navždy... kárá prorok svého krále a pokračuje - 15,19: A proč jsi neuposlechl hlasu Hospodina... a konal, co je zlo v očích Hospodina. Ještě odvážněji – 2. Sam./šemu´el bet 12,9: Proč jsi znevážil slovo Hospodina a konal
Strana 41
5776-38
ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ zlo v jeho očích... vyčítá veřejně prorok Nathan svému králi (David nechal usmrtit mečem u´rijjah chetitského a jeho ženu, jménem bat-šev´a, si vzal za manželku). A`mos 8,4-14: Slyšte to, kdo po nuzném bažíte (po jeho majetku), abyste zničili bídné/skromné v zemi (a v dalších verších pokračuje ve smyslu: ...slabé pronásledujete a chudé utlačujete...). Hebrejští proroci byli nejen strážci biblických mravů, pletli se i do politiky. Jakýpak div, že nevij´im nepatřili k oblíbencům mocných. Proroci nejen napomínali, nýbrž doslova plísnili lid a jeho vládce. Z jejich slov čiší však láska, nikoliv nenávist k Jiisraeli. Nutno zdůraznit, že nehlásali budoucí děje jako nevyhnutelné, nýbrž současně poukazovali na alternativy. Za hřích hrozí trest, avšak když upustíte od nepravostí a navrátíte se na bohulibou cestu (konajíce tešuvah), prokáže vám Hospodin milost. Viz k tomu Jonáš/ jonah 3,10 o obyvatelích hříšného města Niniveh: I viděl Bůh jejich skutky, že se odvrátili od své cesty zla, i zželelo se Bohu kvůli zlu/neštěstí, které říkal jim učiniti a neučinil (tak). Dále 4,2: ...Neboť jsem věděl, žes Bůh slitovný a milosrdný, shovívavý a bohat v lásce, jenž lituje zla/neštěstí; tak omlouvá prorok svůj útěk do Taršiše, chtěje se vyhnout poslání. Jirmejahu hrozí Jeruzalému. Navij´ chananjah mu protiřečí, načež následuje (pasuk 28,5): I řekl jirmejah hannavij´: a´men
takť nech učiní Hospodin (tj. dle slov jeho Trieru, kde se v r. 1818 dítě Karl narodilo odpůrce). Mínění našich chachamim k tomu (pokřtěným) židovským rodičům; otec byl (toseft´a k jevamot 50a*6)): Prorok hlásá to, advokát. Na jedné stěně se skví rodokmen chlapečka vypovídající o tom, že tento co se státi může, ale nemusí. židovský antisemita byl potomkem řady raNevij´im se nehonili za ctí prorockého bínů. A přesto se zdá, že jakýmsi tajemným stavu – naopak. Moše rabenu se vykrucuje poutem podvědomí byl napojen na sociál(šemot 4,10): ...nejsem mužem výmluvným... ně-kritické prameny hebrejských nevij´im, ...neboť těžce mluvím a mám nehybný jazyk. čerpal z nich a artikuloval prostředky své Ještě drastičtěji (jirmejah 20,9): A řekl doby jejich snahu o sociální spravedlnost; jsem si, nebudu to vzpomínat a nebudu a to je sotva slepá náhoda. Seminarista kázat dále v Jeho jméně, a byl v mém srdci pravoslaví, J. V. Stalin-Džugašvili, zpitvořil jako plápolající oheň v mých kostech uza- jeho ideály; z toho nelze Marxe vinit. Josif vřen; znaven byl jsem, vydržet/překonat to Visarionovič S. později zamítl i víru, pěstoval však dále tam vyučovaný bohoslovecký dále nemohu. Nakonec malý exkurz. Pisatel těchto řádků antisemitismus; řecká pravoslavná církev navštívil Marxův rodný dům v německém činí tak dosud*7).
Poznámky: *1) My židé nejsme nadšeni z křesťanského označování hebr. bible jako Starý zákon; pro nás tóra není stará ani zastaralá, nýbrž věčně živá. Podobně: etiketování pěti knih Mojžišových (chamišah chumšej thorah) jako Zákon (z řeckého Nomos) je ochuzení jejich obsahu. Zákonodárství zabírá v nich mnohem méně místa než rozpravy s eticko-morálním ponaučením. Dle znalců klasické řečtiny by prý pro chumaš/„pětikniží“ bylo vhodnějším pojmenováním Epistémé = vědění/mravní poznání. *2) Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum (ješu`a hanocrij melech hajehudim = ... král židovský) byl dle Mk 15,26; Mt 27,37; Lk 23,38 – podobně J 19,19 tzv. „titulus crucis“, tj. nadpis na kříži hlásající důvod hrdelního trestu. Ukřižování bylo vyhrazeno jenom pro uprchlé otroky a zejména „privilegiem“ rebelů proti Impériu. Ježíš nebyl otrokem, a tudíž jeho proces byl politický. Za zmínku stojí další akronym. V počátečních dobách vzniku Církve nebyl kříž symbolem hnutí, nýbrž zjednodušený znak rybí siluety. Pro křesťany z pohanství, ryba – řecky ichthys, se chápala jako akronym pro: iesous christos theou yios soter = J. Kr. Syn Boží Spasitel. Židokřesťané se také hlásili k tomuto symbolu. Ryba jim však připomínala Jakubovo požehnání udělené synům Josefovým (menašeh a e´frajim – 1M48,15nn) končící slovy: ...ať se rybám podobně nesmírně rozmnoží uprostřed země. Totiž klíčové slovo vejidgu (vav-jod-dalet-gimel-šurek) má slovní kořen dalet-gimel – což tvoří slovo dag = ryba. Takový a podobný vztah k biblickému místu se označuje asmacht´a = opření. Tito židovští následovníci Nazaretského takovým způsobem formulovali své přání/touhu, aby se jejich řady zhojnily jako ryby, které vynikají velikou plodností. Jeden a tentýž symbol naplnily tudíž dvě nábožensky příbuzné, a přesto ve svých tradicích podstatně různé skupiny odlišným obsahem. Ostatně, citované pesukim začínající slovy: Anděl/posel Boží, který mě vykoupil ze všeho zla... (hamal´ach hago´el...) jsou součastí každodenní večerní modlitby (kerij´at šem`a a`l ha mitah). *3) Něm. = Prophet; franc. = prophète; špan. = el profeta; ital. = profeta a pod. *4) Zde je použito zřídkavého výrazu chozeh. K tomu nutno uvést šemu´el alef 9,9: ...neboť dnešnímu proroku (lannav´ij hajjom) se dříve říkalo/ byl nazýván ro´eh videc (psáno s alef; totéž slovo psáno s ajin znamená pastýř). *5) Idea, že by se Bůh stal člověkem – je judaismu cizí a nepochopitelná (viz taky pozn. 2). Avšak víra, že Hospodin je „lidský“, patří k jeho neochvějnému přesvědčení, což ilustrují i uvedené – někdy příliš lidské až opovážlivé – citáty. *6) Přídavky/doplňky k mišnah; termín toseft´a je odvozen od slova jasaf = přidat/doplnit. *7) Dle židovského (zlo-)zvyku ukončíme vážnou věc anekdotou. Židé v carském Rusku byli ve své převážné většině proletáři; několik výjimek potvrzovalo pravidlo. Jeden z takových bohatců „zapomněl“ včas emigrovat. Na smrtelné posteli žádal, aby mu do hrobu dali mošnu, s níž chodil ke konci života žebrat. Jelikož býval filantrop, dostal se do nebe, kde marně hledal Marxe. Požádal o propustku do pekla, v němž se škvařil Karl M., a hodil mu mošnu před nohy. Co to má bejt? zvolal K. M. Úroky tvého Kapitálu – zněla odpověď.
Strana 42
5776-38
KULTURA
Báseň pro ŽL Tomáš Kafka Při stěhování národů dochází nám inspirace kdo se hýbe kupředu kdo se má kam zase vracet.
Však mimořádná migrace jak v duších, tak terénu těžko může hodit se pro to získat odměnu.
V televizi říkají kdo je hodný a kdo ne ti hodní se radují a snad čekají odškodné.
Spíše je jako migréna i migrace má vlastní svět a náš úkol zejména je důstojně to vydržet.
A zítra mě, lásko, opět pochovej Matěj Samec napsal divadelní hru na motivy osudu komunisty, který v roce 1968 odmítl v Kremlu podepsat protokol o souhlasu s příchodem sovětských vojsk do tehdejšího Československa. Dodneška se nám zachoval mýtus o hrdinovi, jehož hrdinství je některými velebeno a jinými umenšováno. František Kriegel byl přece jen komunista, takže kdo si ho nechce vážit, nemusí. Představení A zítra mě, lásko, opět pochovej ale není zpytováním Kriegelovy integrity, s tou se dopředu počítá jako s výchozím bodem pro situaci, v níž se ocitne člověk, který za svou nonkonformitu draze platí. Máme tu obraz Kriegla, který dnes někteří chceme vidět, protože nám chybí – člověka, který věřil v demokratické ideály. Člověka, který není ochotný dělat morální kompromisy. Představení o Františku Kriegelovi ve Strašnickém divadle zrežírovala Viktorie Čermáková. Kriegelův osud nahlédneme částečně perspektivou jeho zestárlé ženy Rivy a částečně přiznanou perspektivou dneška (postavy i v jejich vyšším věku ztvárňují mladí herci), s vědomím, že autenticky se ani do jednoho z manželů už stejně vžít nedokážeme, ale můžeme si je aspoň představovat. K tomu nám skvěle slouží například visutá hrazda, na níž František balancuje a posedává nad Rivinou zahrádkou s modrým bazénkem. S obrazem Rivy se poprvé setkáme v jejím opuštěném bytě, který místo rodinného štěstí zdobí spousta starých fotografií a květin. Staré ženě dělá společnost její minulost,
ním následováním idejí vysloužil zatracení a samotu. Představení spíš zachycuje Rivu, která neví, co s tím vším teď, na konci života. Má se snažit, aby se o tom všichni dozvěděli? Budou potom činy její i jejího muže hodnotnější? Budou pak hodnotnější jejich životy? Nebo si vystačí s tím, že na stáří nezahořkla, protože nemusela kvůli strachu slevovat ze základních hodnot? František cvičí na hrazdě, chodí na chůdách, převyšuje všechny ty, kteří podléhají slabostem a strachům a stávají se tím menšími než on. Pozoruje je osaměle shora. František je nahoře sám a nešťastný, protože Jiří N. Jelínek v roli Františka Kriegla věřil v ideály, které se mu v rukou mocných s níž je potřeba se vypořádat. Drama nestojí bortí. Riva pod jeho hrazdou prožívá stáří na na dávno učiněném rozhodnutí jednat či své malé zahrádce a přemýšlí o tom, jakou nejednat podle vlastního přesvědčení. Riva, cenu morální integrita má. Co by musela kterou vidíme, nepochybuje o tom, že mělo lidem nabídnout, aby se jim dodržování smysl stát při muži, který si nekompromis- základních humanistických principů mohlo stát nejvyšší hodnotou? A co má nabídnout sama sobě, když už s odkazem svého muže Matěj Samec: zůstala úplně sama? A ZÍTRA MĚ, LÁSKO, OPĚT POCHOVEJ Představení A zítra mě, lásko, opět poRežie: Viktorie Čermáková chovej není morálním apelem. V komorním Dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková prostoru Strašnického divadla funguje nejpíš Výprava: Jana Hauskrechtová jako intimní setkání s Rivou a Františkem, Hudba: Jakub Kudláč nebo spíš s jejich obrazy, které si chceme Hrají: Anna Císařovská, Anita Krausová, pamatovat, protože bychom jimi možná Jiří N. Jelínek, Matěj Nechvátal, Filip sami rádi byli. Šebšajevič Kateřina Nechvílová, Literární noviny
Strana 43
5776-38
KULTURA
Vzpomínka na Ludvíka Aškenazyho (1921–1986) Ludvík Aškenazy byl a dosud je oblíbeným českým spisovatelem. Začínal jako novinář, rozhlasový reportér a komentátor, s Arnoštem Lustigem byl válečným zpravodajem v Izraeli v roce 1948. Narodil se 24. 2. 1921 v Českém Těšíně, přesněji řečeno v části Českého Těšína zvané Sachsenberg. Někdy slyšíme, že se Aškenazy narodil na území dnešní Ukrajiny, ale není tomu tak. Za 2. světové války byl příslušníkem 1. československého armádního sboru v SSSR, zúčastnil se bitvy u Sokolova a bojů o osvobození Československa, byl vyznamenán sovětskými a československými vojenskými řády Za statečnost. Po válce v květnu 1945 se seznámil a později oženil s Leonií Mannovou, dcerou spisovatele Heinricha Manna. Měli spolu dva syny Heinricha (Jindřicha) a Ludwiga. Jindřich Mann je autorem knihy Poste restante. Kniha byla představena v Pražském literárním domě, o čemž informovaly Židovské listy. Ludvík Aškenazy stejně jako mnoho jiných židovských intelektuálů byl členem „rodné“ strany a tomu ze začátku odpovídala i jeho tvorba. Byly to většinou reportáže psané ve stalinistickém duchu. Jeho názory se změnily po antisemitském komunistickém procesu s Rudolfem Slánským, opouští rozhlas a volí cestu spisovatele na volné noze. Jeho tvorba, jeho knihy, filmové scénáře a rozhlasové hry se od jeho dřívějších reportáží radikálně liší a okamžitě si získaly obdiv a uznání čtenářů a literární kritiky.
neuznával. Podle jeho scénářů byly natočeny úspěšné filmy Tam na konečné (režie Kadár a Klos), Křik (režie Jaromil Jireš) a Májové hvězdy (režie Stanislav Rostockij, Stanislav Strnad). Po srpnu 1968 emigroval Ludvík Aškenazy s rodinou do západního Německa, kde psal nejdříve česky, pak německy, především knihy pro děti. Za knihu pohádek Wo die Füchse Blockflöte spielen získal Německou státní cenu za dětskou literaturu. Napsal také řadu rozhlasových her pro Bavorský rozhlas BR. Nakonec se rozhodl přestěhovat se do Itálie, zvolil Horní Adiži (Jižní Tyroly), kde v Bolzanu dne 18. 3. 1986, tedy před 30 lety, v poměrně mladém věku 65 let umřel. Ludvík Aškenazy neupadl v zapomnění, Jeho první knihou, kterou vydal v roce v roce 2013 uspořádala Společnost Franze 1955, byly Dětské etudy. Po úspěchu této Kafky literární večer „o učiteli, příslušníku knihy píše povídky, později divadelní a roz- čs. jednotky v SSSR za II. světové války, nohlasové hry. Pohádka Putování za švestko- siteli vyznamenání za statečnost, reportérovi, vou vůní je jediný autorův román. Ludvík válečném zpravodaji, novináři a jedinečném Aškenazy je od této chvíle oblíbeným a čte- spisovateli Ludvíku Aškenazym“. Věříme, ným autorem. Vydal řadu knih, přispíval že to nebyla poslední akce věnovaná Luddo Literárních novin. Významnou je kniha víku Aškenazymu. povídek Psí život o životě v protektorátu Je škoda, že dnes žádné nakladatelství Čechy a Morava. Jsou to povídky určené pro nevydává reedice Aškenazyho knih, alespoň dospělé, i když Aškenazy nějakou hranici některé jeho povídky by si to zasloužily. mezi knihami pro děti nebo o dětech nikdy Denny Stecher
Každý den nové informace! Čtěte zpravodajství Židovských listů na:
zidovskelisty.info
Strana 44
5776-38
KULTURA
Ludvík Aškenazy:
Vajíčko Člověk má mnoho přátel, které viděl jen letmo. Nějak se mu připletli do života, měli v něm svůj malý výstup a zmizeli ze scény. Buď řekli „Pan hrabě byl raněn v souboji“, anebo „Alenka vás srdečně pozdravuje, ale víc nesmím vyřídit“. Přitom se na vás zasvěceně usmáli, anebo si tajně vzdychli, anebo prostě hezky odešli, vzpřímeně a s citem. Každý život má své hrdiny a statisty. Není nám souzeno znát jejich skutečnou roli ve hře. Koho považujeme za hrdinu, bývá často statista; štěk našeho života se někdy stává osudem. Byl jeden člověk, jmenoval se, řekněme, Pokštefl. Chodil před válkou na gymnázium, dokonce klasické, domníval se tudíž, že smyslem života je ono slavné carpe diem. Jiné latinské přísloví si nepamatoval, ale ze dne si utrhl, co se dalo. Rozptyloval se snadno a bujně na cizí účet; jeho záliba byla volat neznámé lidi telefonem a dělat si z nich známá šprťouchlata. Představoval se jako dozorčí úředník telefonní ústředny a žádal nezkušené babičky, které byly samy doma, aby našly krejčovský metr a změřily telefonní šňůru od zdi k přístroji. Měl-li špatný den, ozval se ovšem jako pohřební ústav a nahlásil dovoz vyřezávané rakve pro člověka, který zvedl telefon. Říkal: – Tak vám tu rakev vezem, natáhněte si rubáš. A čekejte vleže. Anebo nařídil: – Přijďte laskavě zítra o sedmé hodině ranní na Střelecký ostrov se svým papouškem, budete oba povinně očkováni. Děkuji vám. Zvláště si zasedl ten mladík na majitele telefonního přístroje číslo to a to. Jmenoval se Eduard Kohoutek a byl, jak se tehdy říkalo, soukromník. Týden co týden se v pátek ve tři hodiny konal tento telefonní hovor: – Dobrý den! – Dobrý den. – Je prosím doma pan Slepička? – O, nikoliv! odpovídal kultivovaný hlas po krátkém odmlčení. – U telefonu Eduard Kohoutek. – Tak Slepička není doma? říkával pokaždé s novým úžasem student. – A snesla vám včera vajíčko? – Nikoliv, nesnesla, odpovídal klidný, zdvořilý hlas. – Máte rád vajíčka, studente? – Vejce z duše nenávidím, pravil mladík. – Tak to bude asi omyl. Zavěsil a pak se celý týden těšil, že zase zavolá pana Kohoutka, v pátek ve tři hodiny odpoledne, a bude chtít pana Slepičku. Pan Eduard Kohoutek byl vždycky stejně přívětivý a sonorní. Neříkal dacane nebo chytráku nebo, což je ještě horší, mladý muži. Sluchátko pokládal decentně. Student žil, a tudíž stárl. Úspěšně proklouzl pubertou, dozráváním a nakonec zkouškou dospělosti i imatrikulací na fakultě. Hlas se mu ustálil v sytý baryton, dokonce okouzlující. Každé ráno se holil.
Svět, který s ním částečně počítal pro neznámé cíle, pokračoval ve svém nezávislém vývoji. Spadly na něj první bomby, to bylo v Polsku. Pak přišel 17. listopad 1939 a pan Kohoutek čekal v pátek ve tři hodiny marně. Stručně řečeno, z koncentráku se nedalo telefonovat. Tak se ten mladý muž alespoň v tomhle směru polepšil. Co se s ním všechno stalo, to je jiná povídka anebo román. Trochu měl štěstí, kapánek se v tom naučil chodit, a vůbec, byl to takový neřád. Přežil to. A když se vrátil do Prahy, bylo to jedenáctého května, pátek, za deset minut tři. Řekl si: – Než bych si vymyslel, jak znovu začínat... stejně nic nevymyslím... než bych si tím lámal hlavu, začnu tím, že zavolám pana Kohoutka. Je to jediné číslo, které si pamatuju. Zašel tedy do malé osamělé budky, ještě byla šedivá z války. Ruka se mu třásla, s tím se už nedalo nic dělat. Na tváři se mu objevil výraz oné poťouchlé bujnosti a zlomyslného potěšení. Vytočil číslo. – Dobrý den, řekl. – Dobrý den. – Je prosím doma pan Slepička? řekl, a málem se rozplakal. Na druhé straně někdo dlouho mlčel. Pak řekl: – Tak ty žiješ, uličníku? No, to je báječné. – Žiju, pane Kohoutku, řekl bývalý student. V tu chvíli pocítil, že do něho skutečně vstupuje život. Pocítil to zvýšeným tepem a radostí až k zalknutí. Uslyšel zpívat své tělo. – Musíte tam přece mít někde slepičku, řekl. – Nesnesla vám včera k snídani vajíčko? – Ale snesla, snesla, pravil starý pan Kohoutek. – Včera snesla, mrcha. Krásné bílé vajíčko. Přijďte si na ně, pane uličník, uvařím vám je naměkko. A to je vlastně všechno, ale kdoví?
Strana 45
5776-38
KULTURA
PRAHOU SE LINULA VŮNĚ PIVA A UZENIN… Začátkem února jsme si připomněli 120. výročí narození Johannese Urzidila (1896–1970), významného německy píšícího autora z Prahy. Urzidil byl formován několika vlivy, typickými pro Rakousko-Uhersko: češstvím, němectvím, rakušanstvím, katolictvím i židovstvím. V jeho rodině se tyto vlivy mísily unikátním způsobem. Židovský prvek vnesla do rodiny Urzidilova matka Elise, rozena Metzelesová, která si do manželství s Josefem Urzidilem přivedla sedm dětí. Vliv otcova katolictví ale převládl (ostatně i Elise před svatbou konvertovala), a Johannes byl pokřtěn v pražském kostele sv. Štěpána. Rodina v té době bydlela na Novém Městě, v přízemním bytě v Krakovské ul. 30/3, kde u Johannesova narození asistoval tehdy proslulý básník Hugo Salus, občanským povoláním porodník. Když byly Johannesovi necelé 4 roky, Elise zemřela. Otec se s dětmi přestěhoval na Vinohrady, zprvu do Lužické 3, za krátkou dobu do Balbínovy 6. V r. 1904 se Johannesův otec znovu oženil, jeho manželkou se stala Češka Marie Mostbeková z Nymburka, ač byl Josef Urzidil jednoznačně německy-nacionalistického smýšlení, ba můžeme se o něm dočíst, že byl „čechožrout“. Přesvědčivý a plastický obraz o svém otci se všemi jeho rozpory vytvořil Urzidil v povídce O mém pražském tatínkovi a mém newyorském řemesle, podobně jako vylíčil vztah s macechou v povídce Nevlastní. Rodina se v té době přesunula na Žižkov, odkud se Urzidil odstěhoval až v r. 1922. Od r. 1906 navštěvoval německé gymnázium na Příkopech, což připomíná pamětní deska, umístěná nalevo od vchodu do dnešního obchodu Lacoste (napravo od vchodu se nalézá busta R. M. Rilka, který o cca. 20 let dříve ve stejné budově navštěvoval obecnou školu); hlavní vchod do školní budovy s dodnes zachovaným impozantním portálem a nápisem „Collegium clericorum regularium scholarum piarum“ se nalézá za rohem v Panské ul. Zde strávená školní léta Urzidil vylíčil, podobně jako
mnozí jeho pražští němečtí literární kolegové, s velkým časovým odstupem v textech napsaných v exilu, např. v povídce Repetent Bäuml. Maturitu Urzidil složil krátce před vypuknutím 1. světové války, na podzim 1914 začal v Praze studovat germanistiku, slavistiku a dějiny umění. Vojenské službě během války se nevyhnul, její větší část však naštěstí mohl strávit v Praze. V té době patřil již k častým návštěvníkům kavárny Arco na rohu Hybernské a Dlážděné ulice. O tom, jak to v této legendární a mýty opředené kavárně chodilo, se můžeme dočíst v několika Urzidilových povídkách. Např. v Odkazu jednoho mládence jsou zachyceny rozhovory Urzidilových přátel, z nichž většina se dříve či později dopracovala k proslulosti. Oním mládencem z názvu povídky je Karl Brand, básník nešťastného osudu, který zemřel na tuberkulózu v r. 1917. V této povídce se mihne i Franz Kafka, jehož tvorbu i osobnost zde Urzidil vystihl v obdivuhodné zkratce. Dotkl se zde i zajímavé otázky, nakolik byl Kafkovi schopen porozumět jeho nejbližší
přítel a pozdější vykladač Max Brod (tolik kritizovaný Milanem Kunderou za fatální nepochopení Kafkova díla): „Kafka přicházel do kavárny jen zřídka. Když přišel, mluvil ve zdánlivě jednoduchých větách. Ale ty vycházely z nikdy nekončících příprav, z houštin tisícerých vnitřních námitek, z propastí, které dokonce jeho nejlepší přítel, přestože ze všech nejzasvěcenější, dokázal postřehnout jen z ozvěn, jež doznívaly z jejich hlubin.“ (V překladu Boženy Kosekové z r. 1997). Urzidil nepatřil ke Kafkovým blízkým přátelům, ale možná právě proto, i díky věkovému rozdílu dvanácti let, mohl Kafkovy texty číst se střízlivou nezaujatostí. Zajímavá a trefná je i charakteristika vztahového trojúhelníku Franz Kafka – Milena Jesenská – Ernst Pollak. Pollak se v březnu 1918 stal Mileniným prvním manželem, což Urzidil (se znalostí událostí, jež měly následovat) komentuje slovy, že Kafka Pollakovi „vítězně podlehl“. Kafkovi Urzidil později věnoval celý soubor esejů pod názvem Da geht Kafka (1965), česky To byl Kafka (2010). Tato útlá kniha je v záplavě literatury o Kafkovi mimořádně pozoruhodná tím, že vystihuje podstatu Kafkovy tvorby a Kafkova myšlení na základě intuitivního pochopení, nikoli pomocí složitých teoretických konstruktů. Nejedná se ostatně o čistě „kafkologický“ příspěvek, jak by mohl sugerovat český název knihy. Doslovný překlad originálu: „Tamhle jde Kafka“ lépe vyjadřuje skutečnost, že kniha se věnuje nejen Kafkovi, ale i dalším osobnostem, a popisuje atmosféru Prahy v době, kdy jejími ulicemi kráčel Kafka. Podle Urzidila „s Kafkou skončila duchovní Praha česko-německo-rakousko-židovské syntézy, která z ní udělala metropoli a celá staletí ji inspirovala“. Po 1. světové válce a po ukončení studií Urzidil pracoval jako překladatel pro
Strana 46
5776-38
KULTURA německý konzulát, a jako dopisovatel berlínských novin Berliner Courier. V r. 1922 se stal tiskovým poradcem německého velvyslanectví, toto místo opustil až po nástupu Hitlera k moci v r. 1933. V r. 1922 se Urzidil také oženil, jeho ženou a věrnou družkou až do konce jeho života se stala Gertrude Thieberger, dcera pražského rabína Karla Thiebergera a sestra Kafkova přítele a učitele hebrejštiny Friedricha Thiebergera. Svatební cesta novomanžele zavedla do Výmaru, což jistě nebyla náhodná volba. Urzidilův intenzivní zájem o Goetha se datoval od dob jeho univerzitních studií a byl podnícen význačným pražským germanistou prof. Augustem Sauerem. Pro Urzidila se Goethe postupně stal bez nadsázky životním tématem. V r. 1932, ke 100. výročí básníkova úmrtí, vydal své stěžejní dílo: Goethe v Čechách, na kterém pracoval ještě v dalších desetiletích, přepracovaná verze vyšla v r. 1962 (česky 2009). Urzidil plánoval ještě třetí goethovský svazek, Goethovu biografii, tu už však nestihl dokončit; je součástí Urzidilovy obsáhlé pozůstalosti, která je uložena v Leo Back Institutu v New Yorku. V osobním životě Johannese Urzidila byl rok 1922 přelomem ještě z jiného důvodu – ke konci tohoto roku umírá jeho otec, který trávil poslední krátké období svého života na Tachovsku v blízkosti svého rodiště. Při pořádání otcovy pozůstalosti Johannes objevil doklady o tom, že otec po dvacet let pravidelně posílal peníze jisté ženě ze svého rodného kraje. Vyšlo najevo, že Josef Urzidil měl celý život jedno velké tajemství, totiž že Johannes měl vedle sedmi nevlastních sourozenců z matčiny strany ještě jednoho staršího bratra ze strany otcovy. Tento dobře utajený hřích otcova mládí Urzidil prozrazuje v již zmíněné povídce Nevlastní, která je součástí povídkové knihy Ztracená milenka. Tím tento titul získává ještě hlubší význam. Ztracenou milenkou tedy není jen Praha, milované město, do kterého se Urzidil po svém odchodu v r. 1939 již nikdy nepodíval, nýbrž i otcova dávná láska, ke které se neměl sílu přiznat, se kterou však, podle Johannesových domněnek, byl snad býval mohl prožít šťastnější život než ten, který ho čekal v Praze. Tento nevlastní bratr se mnohem později, po válce, kdy Urzidil došel jako spisovatel největšího uznání a jeho jméno se objevovalo na veřejnosti, obrátil na Johannese s dotazem, zda snad není nějak spřízněný s jeho otcem, a tak došlo mezi oběma bratry k pozdnímu přátelskému kontaktu.
První Urzidilova báseň vyšla v roce 1913 v Prager Tagblatt pod pseudonymem Hans Elmar. Vrátíme-li se zpět do Prahy 30. let, stojí za zmínku ještě Urzidilovy práce z oblasti kunsthistorie, monografie o Václavu Hollarovi a soubor esejů Současní čeští malíři (obě práce 1936). Mezi výtvarníky, česky i německy mluvícími, měl Urzidil mnoho přátel, ostatně jeho svatebním svědkem byl Jan Zrzavý. Od března 1939 jsou manželé Urzidilovi ve velkém nebezpečí a skrývají se před gestapem. Na víza do USA čekali marně, nakonec se jim podařilo opustit zemi s falešnými dokumenty a přes Terst a Janov se začátkem srpna 1939 dostali do anglického Southamptonu. Klíčovou roli při této cestě sehrála spisovatelka Winifred MacPherson, píšící pod jménem Bryher. Urzidil s ní byl v kontaktu již dříve, a když se na ni obrátil v nouzi v Janově, okamžitě manželům lodní lístek do Anglie zajistila (patrně to pro ni nebyl velký problém, protože její otec, jeden z nejbohatších rejdařů na britských ostrovech, jí zanechal slušné jmění). Bryher poskytovala Urzidilovým pomoc i nadále, během celého jejich pobytu v Anglii i při další cestě do USA v r. 1941. Ještě v Londýně se Urzidil
dostal do blízkosti československé exilové vlády i přímo k Benešovi. Benešovy záměry s poválečným uspořádáním poměrů však Urzidil nedokázal anticipovat, proto pro něho jako pro člověka, který věřil v možnost harmonického soužití Čechů a Němců, bylo Benešem prosazované vyhnání Němců po válce jistě velkým zklamáním. V USA Urzidil působil jako dopisovatel československých exilových periodik, později také jako spolupracovník rádia Hlas Ameriky, k živobytí si pomáhal i rukodělnými výrobky z kůže. Urzidilovi se usadili v New Yorku, zde také vznikly dvě třetiny všech Urzdilových textů. Právě s odstupem, časovým i zeměpisným, Urzidil nalezl své pravé spisovatelské poslání a vytvořil řadu děl, převážně autobiografického ražení, ve kterých se ve vzpomínkách vracel do svého rodného města. Vedle již zmíněné knihy Ztracená milenka patří k těm známějším ještě Pražský triptych (orig. 1960, česky 1997), zachycující osudy několika básníků a literátů z tzv. Pražského kruhu. Urzidil získal v r. 1946 americké občanství, americkým spisovatelem se však nikdy nestal. Svá díla
Strana 47
5776-38
KULTURA psal nadále německy (s výjimkou několika časopiseckých publikací) a tematicky se Americe věnoval pouze v jediné knize: Velké aleluja (Das große Halleluja, 1959). Od r. 1953 cestoval do Evropy, od r. 1956 v Německu začal opět knižně publikovat. V Rakousku a Německu se mu dostalo řady významných ocenění, byl však vnímán spíše jako pamětník dávných dob, nebo „poslední velký německý spisovatel z Prahy“ (o tento titul pomyslně soupeřil s Maxem Brodem, žijícím v Izraeli) než jako významný současný autor. Je to jistě dáno i Urzidilovým pojetím vlastní spisovatelské role: vyprávění chápal jako zažitou skutečnost, nikdy ne výmysl, a vždy zdůrazňoval, že všichni lidé, které ve svých textech líčí, skutečně žili. Urzidil je bezesporu velký kronikář své doby, a především Prahy, kterou vnímal všemi smysly, i s odstupem desetiletí např. nostalgicky vzpomínal, že Praha je místem,
kde se „všude linula vůně piva a uzenin“, že vedle každé kavárny je uzenářství a že „všichni pořád žerou“. Na podzim r. 1970 se Urzidil vydal do Evropy posedmé, přes Německo a Rakousko dorazil koncem října do Říma. Zde 2. listopadu náhle zemřel na mozkovou mrtvici, pochován je ve Vatikánu na hřbitově Campo Santo Teutonico. Jeho manželka Gertrude se do New Yorku vrátila sama, svého muže přežila o sedm let. Po Urzidilově smrti a po publikaci několika svazků z pozůstalosti, z nichž poslední byla Pedantova zpověď (Bekenntnisse eines Pedanten, 1972) se zájem čtenářů o jeho dílo pomalu vytrácel. Ne tak zájem literární vědy: mezinárodní konference věnované jeho dílu se konaly v r. 1984 v Římě, 1995 v Praze a 2010 v Ústí n. Labem. Když se nezasvěcený český čtenář dnes začte do Urzidilových povídek, nevychází z údivu. Jak je možné,
že autor takových kvalit zůstává dodnes v pozadí? Setkáváme se tu s haškovským humorem, kafkovskou obrazotvorností i s čapkovským vyprávěním, jak ho známe z raných povídek. Od r. 1985, kdy vyšel první výbor z Urzidilových povídek s názvem Hry a slzy, vyšly dodnes čtyři další sbírky a několik klíčových děl nebeletristických, vedle těch výše v textu uvedených stojí za zmínku jistě i rozhovory O české a německé kultuře (2008), které byly publikovány podle magnetofonových záznamů Urzidilových rozhovorů s Ferdinandem Peroutkou z 60. let. Není to málo, a přesto snad lze i doufat, že Urzidilova bibliografie českých překladů se bude ještě rozrůstat a tento autor bystrého ducha a pronikavé mysli vejde do povědomí veřejnosti nejen jako svědek své doby, ale i jako vynikající spisovatel a myslitel. Barbora Šrámková
Ocelová křídla Komiks o útěku československých letců z protektorátu do Velké Británie V loňském roce vydala Mladá fronta v rámci Knižnice česko-rumunských vztahů v komiksu knížku Ocelová křídla. Autorská dvojice diplomat Jiří Šitler a ilustrátor Adrian Barbu zpracovali méně známý příběh o útěku „čtyřlístku“ českých letců, kteří se později proslavili v bitvě o Británii: Josefa Balejky, Viléma Košaře, Josefa Františka a Matěje Pavloviče. Kniha vyšla v rumunské a anglické verzi již v roce 2014. Komiksová diplomacie Iniciátorem netradičního projektu Česko-rumunské vztahy v komiksu byl český velvyslanec v Bukurešti Jiří Šitler. Vedle příběhu letců do této řady patří např. komiksy o české menšině v Banátu, o českém architektovi rumunské královské rodiny, o osudech české rodiny v Rumunsku během okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. „Partnerské nakladatelství specializované právě na komiksy nám vytipovalo několik rumunských autorů. Pro příběh českého čtyřlístku jsme z nich vybrali Adriana Barbu, který má bohaté zkušenosti Na rozdíl od Česka není komiks v Rus komiksy z vojenského prostředí,“ vysvět- munsku mainstreamovým médiem, vychází luje Šitler. spíše v malých bibliofilských nákladech
pro fanoušky tohoto žánru. Podle Šitlera měla Ocelová křídla dobrý ohlas. Kniha zaujala ale také diplomatickou komunitu a vojenské historiky, byla totiž uvedena v krásných historických prostorách Vojenského klubu v Bukurešti. Návštěvníkem tohoto klubu býval kdysi i plukovník Heliodor Píka, který tam sloužil jako československý vojenský přidělenec. „Je málo známé, že Píka jako vůdce československé odbojové organizace Dora koordinoval v Bukurešti útěky. Vedle pomoci letcům se mu např. podařilo z tábora pro uprchlíky u Černého moře vyreklamovat i 200 československých Židů, kteří se pak většinou připojili k našim jednotkám na Západě,“ říká Šitler. Komiks Ocelová křídla se zaměřil na méně známé momenty působení slavného „čtyřístku“, jako byly boje v Polsku a útěk přes Rumunsko do Francie a Velké Británie. Knížka díky ilustrátorskému umění Adriana Bardu jistě potěší fandy historických letadel, ale přinese zajímavé informace i zájemcům o historii druhé světové války. Tomáš Jelínek
Strana 48
5776-38
KULTURA
Dobrodinec Báruch od Ilse Weberové Dětských pohádek je vždycky málo. Tím víc potěší, když se objeví knížka hezkých židovských pohádek. Jednotlivé příběhy jsou neotřelé, v národních pohádkách ne vždy obvyklé. Například hrdinovo vlastní já jako pohádková postava. I chudá babička prosící v českých pohádkách o krajíc chleba, aby mohla prince obdarovat, se v příběhu o Rebece promění v hlavní hrdinku. Všechny pohádky jsou laskavé, někdy je jejich kulisou sám život. Obraty jsou neotřelé, dovolte aspoň jeden: „Smála se a smála, až se uzdravila.“ Je z něj cítit optimistickou radost ze života. Autorka Ilse Weberová zemřela v koncentračním táboře v Osvětimi. Publikace je zajímavá i svými ilustracemi blízkými dětské duši a margináliemi, jež vysvětlují některé židovské pojmy, s nimiž se čtenář při četbě setká. Také plátěná tkanička, jíž znavení rodiče mohou založit stránku, aby nazítří mohli pokračovat v četbě dětem, není dnes už v dětských knížkách obvyklá. Pohádky sepsané v němčině do češtiny přeložila Zlata Kufnerová. Ta odpověděla na několik otázek, jež se netýkaly pouze knížky, ale i její práce.
Ilse Weberová vydala v Československu na přelomu 20. a 30. let německy celkem tři pohádkové knížky. Měly velký úspěch a dočkaly se několika vydání. Svůj výbor jsem pořídila ze všech tří svazků, ale v jeho knižní podobě jsem byla nakladatelsky značně limitována, takže jsem bohužel všechny přeložené pohádky ani neuplatnila. Jinak vyšly pohádky Ilse Weberové v posledních letech v originále v Německu, v překladech pak v Izraeli, Itálii, USA, Portugalsku Dobrodinec Báruch není první autorčina a v Polsku některé zdramatizovali a hráli kniha, již jste přeložila. Jak jste autorku ve Wroclavi. objevila? Jaký smysl mají vysvětlující marginálie? Je to téměř již deset let stará historie. Syn Dala je tam autorka, nebo vy? Ilse Weberové, ve Švédsku žijící Hanuš Nejsem psycholog, abych dokázala přesWeber, v roce 2007 chystal vydání českého ně určit, pro který věk jsou tyto pohádky překladu matčiných básní, které napsala vhodné, ale řekla bych, že mohou zaujmout v terezínském ghettu. Podílelo se na něm jak děti v předškolním věku, tak i školáky, několik překladatelů, a v této souvislosti kteří si je budou číst sami, a že upoutají mu někdo doporučil také mne. Knížka pod děti židovské i jiné. Sama jsem je původně titulem Nedokončené verše vyšla v roce doplnila slovníčkem, který potom redak2008. Poté co jsme se s Hanušem Webe- torka rozšířila a po dohodě s vydavatelkou rem poznali, ujala jsem se velkého svazku opatřila text vysvětlujícími margináliemi. autorčiny korespondence a poezie, který Pokládám je za dobrý nápad. v Německu připravila, biografickou studií Kolik knih jste za svůj život přeložila doplnila a vydala Ulrike Migdal. Většinu a z kterých jazyků? básní jsem přeložila znova. U nás nebylo Za léta překladatelské činnosti mi přesně snadné najít nakladatele, ale nakonec se vyšlo 131 knižních překladů, dva další jsou českého překladu pod titulem Kdy skončí v tisku a na 134. právě pracuju. Vystudovala naše utrpení ochotně ujalo nakladatelství jsem sice slavistiku (protože na germanisAcademia a v roce 2012 jej vydalo. tiku, na niž jsem žádala, mě z kádrových Autorka napsala několik knížek pro děti. důvodů nepřijali), ale kromě slovanských Kterou jste přeložila? jazyků jsem se němčinou a také angličtinou
zabývala soukromě, takže nyní mám knižní překlady celkem z pěti jazyků, jež uvedu v pořadí podle počtu přeložených knih: němčina, angličtina, bulharština, makedonština, ruština. Překládáte některý žánr raději než jiný? Zkušenost mám s překladem prakticky všech žánrů, poezie, prózy, literatury faktu a také encyklopedií. Je těžké říci, co člověk překládá nejraději, neboť každý žánr (kromě banálních próz) má svůj půvab. Nejméně mě lákají snadné texty, v nichž se nemusí nic řešit, nic ověřovat. Překládání básní, hlavně v klasické formě, mě však často doslova okouzluje. To se mi naposled stalo v případě poezie prvního laureáta Nobelovy ceny za německy psanou literaturu Paula Heyseho, jehož sonety mě zaujaly natolik, že jsem jich přeložila kolem 60, aniž jsem měla jistotu, že je někdo vydá. Několik těchto básní vyšlo u příležitosti 100. výročí autorovy smrti také v Židovských listech. Přiznám se, že jsem se při jejich překládání cítila šťastná, a teď mám dokonce naději, že vyjdou. Vy sama také píšete knihy? Ano, vydala jsem pět vlastních knih, vesměs odborných: Bulharština pro samouky (s Petrem Panevem, 1987), Stručná mluvnice bulharštiny (1990), Překládání a čeština (s kolektivem autorů, 1994, 2003), Člověk Edvard Beneš (s Karlem Novotným, 2006, 2010) a Čtení o překládání (2009). Kromě praktického překladu se totiž zabývám také translatologií. Často překládáte židovské autory a knihy o holokaustu. Co vás k tomu vede? Vždycky mě velmi zajímaly (i dojímaly) osudy Židů a lákal mě intelekt židovských autorů. Tento můj vztah k židovské kultuře se přirozeně projevuje také v překládání. Mezi mými knižními překlady je zatím 28 svazků od židovských autorů i prací o holokaustu, z nichž mnohé byly vydány z mé iniciativy; z autorů k nim patří např. Rose Ausländerová, Nelly Sachsová, Simon Wiesenthal, Herbert Lom, Ewald Osers, Joseph Roth, Jakob van Hoddis, Victor Klemperer nebo Marcel Reich-Ranicki. Doufám, že se tento počet ještě rozroste. Karel Wichs
