V y d á vá
spol e k
MA G EN
Ř íj e n
2 0 1 4
OBSAH SPOLEČENSKÁ RUBRIKA 3–9 ŽIVOT KOLEM OBCÍ 9–12 Rabínská odcházení a střídání Miluji rabína, ale... sex až po svatbě! Jedna děravá rodinná historie UDÁLOSTI 13–16 Po holubici datel Malach jako brána do minulosti skrze vyprávění přeživších Rekonstrukce Gazy nezačala ani měsíc po skončení války s Izraelem Dárcovská konference pro Gazu TÉMA 17–23 Fatální slepota před čirým zlem Glosa k událostem kolem Gazy speciálně a k problému „Palestinců“ všeobecně Proč nás nenávidí? Nejsme jako oni Židé v Gulagu ROZHOVORY 24–27 „Hamás rozpoutal toto kolo války, že se potřeboval zviditelnit Židé žijí v Teplicích již 600 let. Jaká je současnost zdejší židovské komunity? Židovské obce leckde kopírují fungování české politiky i s jejími nešvary HISTORIE 28–35 Významné židovské rodiny Hagibor Praha Bývalá modlitebna na pražské Letné ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ 36 Jom Kipur – den duševního účetnictví KULTURA 37–39 Kniha o dějinách Židů Kameru nesmím vůbec vypnout… Zemřela Nadine Gordimerová TUŽKA NA PROVÁZKU 40
Poslední konflikt kolem Gazy vyvolal v Evropě vlnu protižidovských a protiizraelských vystoupení. Pouze v ČR byli kritici Izraele v menšině. Největší demonstraci na podporu Izraele zorganizovalo ICEJ 6. srpna na pražském Václavském náměstí (s. 17–23).
TIRÁŽ: Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou tiskovinu. Registrace MK ČR 16543. Redakce: V. Dvořáková, E. Grafová, T. Jelínek, D. Stecher Redakční rada: J. Fischer, J. Fistein, A. Kusák, A. Štefanová, P. Weiss, K. Wichs Ilustrace: Jan Laštovička Sazba: Luděk Neužil Tisk: Nakladatelství ČVUT, výroba Zikova 4, 166 36 Praha 6 Kontaktní adresa: PO box 11, Požárníků 38, 252 62 Horoměřice E-mail:
[email protected] Číslo konta: 1966267349/0800, Česká spořitelna, a. s.
Před 100 lety byl založen ŽSK Hagibor Praha. Klub měl i družstvo ledního hokeje (s. 31–33).
Toto číslo vychází s podporou čtenářů
5775-33
Česká média se rozsáhle věnovala rezignaci vrchního pražského rabína Karola Sidona. I bulvár si přišel na své (s. 9–11).
Strana 2
5775-33
ÚVODNÍK
Gaza a měnící se Evropa Vážení čtenáři, děkujeme Vám všem, kteří jste vyslyšeli naši výzvu na finanční sbírku, abychom mohli další rok vydávat ŽL. Je to cenná zpětná vazba, která nám potvrzuje, že naše práce má smysl. V posledním roce jsme rozšířili okruh našich čtenářů na Slovensku a v Izraeli, jsme velmi rádi, že si ŽL budují dobré jméno jako nezávislý a zajímavý časopis i v zahraničí. V době letních prázdnin zachvátila řadu evropských měst nebývalá vlna protestů proti Izraeli a jeho odvetné operaci v pásmu Gazy, které na mnoha místech přerostly v násilí a otevřený antisemitismus. Demonstrace se konaly od Japonska přes Pákistán až po Severní Ameriku. Nejdramatičtější však byly v Evropě, kde zněly nacistické protižidovské slogany a byly napadány synagogy a židovské obchody. I do Česka tato vlna lehce doběhla, ale projevovala se především v internetových diskusích, proto i blog ŽL musel přistoupit k mazání antisemitských příspěvků a blokování některých diskutérů. Ve svém výsledku bylo však Česko asi jedinou zemí, kde počet demonstrantů, vyjadřujících solidaritu s Izraelem, předčil počty jeho oponentů. Na titulní stránce přinášíme fotografii z největší pražské proizraelské demonstrace, kterou zorganizovalo ICEJ. A pod tímto článkem
je poděkování lidem v České republice za vyjádřenou podporu od Petra Erbena z Aškelonu, který má až příliš „praktické zkušenosti“ s raketami Hamásu. Proto jsme jako téma tohoto vydání ŽL zvolili reakce na protižidovské demonstrace v souvislosti s Gazou, islámský terorismus, ale i kritiku do vlastních řad. Texty Juraje Ecksteina, Arieho Gillona, Yaira Lapida a Mortimera Zuckermana skládají důležitou část mozaiky židovského přemýšlení a vnímání celého problému, jenž nás bude v budoucnosti konfrontovat stále intenzivněji. K tématu izraelsko-palestinského konfliktu se v rozhovoru vyjadřuje i bývalý český velvyslanec v Tel Avivu Tomáš Pojar. V letošním roce si připomínáme šest století židovského osídlení v Teplicích, proto jsme se více zaměřili na současnost a minulost zdejší židovské komunity. V uplynulých měsících nás opustila řada přátel, kterým jsou věnovány nekrology na úvodních stránkách. O dalších zesnulých jsme se dozvěděli až po uzávěrce a bude jim věnována vzpomínka v příštím vydání. Jak si povšimnete, tak z našich řad začínají odcházet i zástupci poválečné generace. Česká židovská komunita prochází důležitou proměnou, do jaké míry ji ovlivní změny na rabinátech v Praze a Brně, ještě uvidíme. V rubrice Život kolem obcí přinášíme krát-
ké rozhovory s rabíny Davidem Peterem a Štěpánem Klimentem. O rezignaci Karola Sidona na funkci vrchního pražského rabína bylo na blogu ŽL a v českých médiích napsáno mnoho, proto se k tématu vracíme jen přetištěním rozhovoru z Blesku, jenž Sidonova přítelkyně Ojuna Tuja poskytla největšímu domácímu deníku výměnou za stažení kompromitujících fotek mileneckého objetí ze stejnojmenného zpravodajského portálu. Těšíme se na Vaše reakce a náměty, které můžete posílat na
[email protected]. Vaše redakce
Myslím, že máme po válce Jisté to ale není! Děkujeme všem v Česku za veškeré akce, které jste v náš prospěch prováděli. Dovedeme si toho vážit. Dle mého se Češi chovali nejlépe ze všech národů a jsem hrdý, že patřím výchovou k vám. Měli jsme tu namále kvůli teroristické islámské organizaci Hamás, která spolupracuje s Iránem, Tureckem a al-Kajdou, která plánuje konec západní civilizace a zavedení práva Šaría. Nejen židé, ale i křesťané jsou jejich nepřátelé, a vraždí nás po celém světě. Podlosti, které byly v Gaze prováděny, byly zastaveny, bohužel s mnohými padlými hlavně na jejich straně. Svět se na nás zlobí kvůli špatným informacím médií (financovaných Katarem), ale věřte, že i když to zní jako protimluv, tak máme nejhumánnější armádu a letectvo. Když se střílejí rakety na celý Izrael ze škol, nemocnic a mešit, pak není jiné východisko než je umlčet. A pak umírají ženy a děti! Je to neruší, je to část ďábelského plánu. My Promoce na LBS – V pátek 27. června promovali absolventi tříletého to nechápeme a truchlíme po všech! bakalářského programu na Lauder Business School ve Vídni. Na Doufám, že konflikt je ukončen. Otázkou je, na jak dlouho? pozvání vedení školy ke studentům na slavnostním shromáždění Končím se slovy Ephraima Kishona: Promiňte, že jsme vyhráli! promluvil Tomáš Jelínek. LBS byla založena v roce 2003 a výuka Naopak by to bylo mnohem horší. probíhá v angličtině. I když studium není finančně náročné, tak zde Petr Erben, Aškelon 7. srpna 2014 doposud získali bakalářský titul pouze dva čeští studenti. red
Strana 3
5775-33
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Náš přítel Karel Aufricht již není mezi živými Karel Aufricht, náš přítel, zemřel náhle na selhání srdce 11. února 2014 ve věku 67 let. Tu smutnou zprávu jsme dostali opožděně, a to ještě náhodně teprve před několika dny. Pohřben je v Southfieldu ve státě Michigan v USA. Maceva, tedy postavení náhrobního kamene, se konala za přítomnosti mnoha přátel, sousedů, Karlovy dcery Ariane, jeho bratra Tomáše s manželkou Iris za nádherného počasí. Narodil se 24. 12. 1946 v Orlové. Jeho otec dr. Otto Aufricht byl vojákem Svobodovy armády, při osvobozování koncentračního tábora Terezín poznal svou druhou manželku Eriku. Jeho první manželka zahynula v Osvětimi. Rodina Aufrichtova byla vždy příkladně pobožná, otec dr. Otto Aufricht byl předsedou synagogálního sboru v Orlové. Vlastnil ohromnou knihovnu židovských autorů z celého světa, ze kterých si nejvíce cenil Maxe Broda. Karel si oblíbil knihu Rozinky a mandle, povídky židovských autorů, kterou vydalo nakladatelství Odeon, a pak také knihy českých židovských autorů Ludvíka Aškenazyho, Norberta Frýda, Karla Poláčka, Jiřího Weila a Arnošta Lustiga. V roce 1968 emigrovala celá rodina do Německa do Kolína nad Rýnem, kde se Karel aktivně podílel na činnosti Židovské obce, stal se členem místní sportovní organizace Makabi, organizoval lyžařské zájezdy do Rakouska a Švýcarska, což ho nakonec vedlo k tomu, že založil cestovní kancelář Aufricht. Jeho zákazníky byli hlavně emigranti z Československa a Polska, z nichž velkou část tvořili zaměstnanci českého a slovenského vysílání rozhlasové stanice Deutsche Welle. Spokojenost zákazníků vedla k tomu, že další přicházeli ze širokého okolí Kolína nad Rýnem, také z Düsseldorfu, Dortmundu a Gelsenkirchenu. Karel navíc nezištně pomáhal nejen radou, ale i finančně těm, kteří přijeli z ČSSR a rozhodli se na západě zůstat. Jedním jeho zákazníkem byl např. slovenský horolezec, kterému Karel zařídil cestu do Nepálu. Kromě své činnosti v cestovní kanceláři se věnoval svým koníčkům – drahým plnicím perům a značkovým hodinkám TAG Heuer, IWC, Rolex, Rado, Omega, Eterna, které
také sám opravoval. Po sametové revoluci navázal spolupráci s českou firmou Elton, Nové Město nad Metují, která vyrábí hodinky značky Prim. Některým obchodníkům v České republice dodával plnicí pera značek OMAS, Mont Blanc, Pelikan a Waterman. Vždy, a to i v emigraci, se živě se zajímal o dění v Československu, o dění v pražské židovské obci, sledoval český tisk, často navštěvoval Prahu, léčil se v Poděbradech. Při návštěvách Prahy nikdy nezapomněl pozvat své přátele na znojemskou, kterou miloval, a to vždy do jiné restaurace. Byl vynikajícím vypravěčem, byl vtipný a často svá vyprávění doplnil historkou, o které jsme nikdy nevěděli, zda je pravdivá, nebo si ji vymyslel. V roce 1995 se Karel odstěhoval do USA, do Southfieldu blízko Detroitu ve státě Michigan, kde se seznámil s knihami rabína Chajima Halevy Donina, učitele judaismu, profesora Židovských studií na univerzitě v Detroitu, který působil v Southfieldu. Karel se stal propagátorem jeho knih, především knihy To Be a Jew. Karel mluvil plynně česky, slovensky, polsky, rusky, německy a anglicky a nářečím „ponašemu“. Nespolehlivý člověk se špatným charakterem byl pro něho „migrifič,“ konkrétní lidi, o kterých tak mluvil, raději jmenovat nebudeme.
V Karlovi ztrácíme člověka dobrosrdečné povahy, který pomáhal nezištně všude tam, kde bylo jeho pomoci zapotřebí. Jeho heslem bylo Keep smiling, zesměšňoval hesla ke komunistickým výročím a tituly, které „rodná strana“ udělovala vzorným pracovníkům, a tak Karel své přátele zdravil pozdravem Buď zdráv mistře vysokých sklizní nebo heslo Usnesení x-tého sjezdu KSČ naplníme, doplnil Karel větou... do přinesených nádob. Byl vynikajícím vypravěčem politických vtipů, na ukázku jeden. Soudruh učitel se ptá žáků, kdo je Stalin, a žáček odpoví vůl, na otázku, kdo byl Gottwald, dostane soudruh učitel odpověď blb. To mi tedy musíš vysvětlit. Žáček: Soudruhu učiteli, vy jste to chtěl rychle, rychle, a tak jsem to říkal ve zkratkách. Soudruh Stalin je přece Velký Učitel Lidu a náš první dělnický prezident Gottwald Budovatel Lidového Blahobytu. Karlova dcera Ariane Charlotte Schugal, která je stejně dobrosrdečná jako její otec, je aktivní členkou Židovské obce ve Vídni. Má dvouletého syna, jenž se jmenuje Baruch Jehošua a navštěvuje židovskou školu. Ariane, která čeká druhé dítě, ho vychovává v židovské tradici. Karel Aufricht žije v našich myslích a bude tam žít trvale. ČEST JEHO PAMÁTCE. Denny Stecher
Strana 4
5775-33
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Bojovník za to, aby se věci dělaly lépe Když se řekne česko-německé smiřování, člověku se nevybaví jen pojmy jako Deklarace nebo Česko-německý fond budoucnosti, ale rovněž řada jmen.
Oldřich Stránský (2. 6. 1921 - 18. 7. 2014) vždy osobně vystupoval proti projevům rasismu a diskriminace (foto Ondřej Cakl) Jde o klíčové protagonisty tohoto procesu, který s jistou nadsázkou řečeno představoval zahraničněpolitickou maturitu nejen pro českou diplomacii, ale českou společnost jako takovou. Jedním z těchto jmen je jméno Oldřicha Stránského. Oldřich Stránský byl pro svůj židovský původ během nacistické okupace vězněn celkově v pěti koncentračních táborech. V průběhu 90. let se nicméně z pozice předsedy Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých zasazoval o posilování vzájemné důvěry mezi českou a německou společností, k němuž sám přispěl významným dílem coby spoluautor projektu humanitárního gesta z prostředků
Fondu budoucnosti pro žijící české oběti holokaustu. Přes všechny své zásluhy se Oldřich Stránský nikdy nestal „ikonou“ česko-německého smiřování. Schopnost empatie a šíření porozumění se daleko spíše asociovala s jinými protagonisty vzájemného dialogu, jako byl například profesor Felix Kolmer. Oldřich Stránský především chtěl, aby se věci dělaly lépe, a za to byl připraven bojovat. Jeho boje občas vedly i k větší polarizaci, k níž nezřídka docházelo i mezi Oldřichem a jeho českými „spolubojovníky“. Oldřich Stránský však, pravděpodobně, nemohl jinak. Byl až příliš přesvědčen, že na „světě spravedlnosti není“ (což je také
titul jeho vzpomínkové knihy, na které s ním spolupracoval Teodor Marjanovič), a tudíž už nelze dělat kompromisy. Tento pohled Oldřich Stránský zastával nejen při pozdějším vyjednávání o odškodňování nucené práce z prostředků německé vlády a německého průmyslu, ale rovněž při hodnocení poválečného vyhánění německých spoluobčanů. Jeho postoje mu zdaleka nepřinesly tolik přátel, jako posilovaly jeho autoritu, a to jak v Česku, tak – stále více – i v Německu a Rakousku. Není náhodou, že z obou zemí se mu dostalo vysokého státního ocenění. Herbert Werner, někdejší kolega ve Fondu budoucnosti a důležitý představitel moderátního, křesťanskodemokratického křídla sudetoněmecké komunity, na adresu Oldřicha Stránského poznamenal, že se „výrazně zasloužil o smíření a porozumění mezi Židy, Čechy a Němci“. Oldřich Stránský však byl ochoten nejen hovořit o svých zkušenostech s totalitními režimy, ale byl rovněž připraven osobně vystupovat proti veškerým projevům rasismu a diskriminace. Jeho odhodlání dělat věci lépe – a požadovat to i od druhých – neznalo omezování v žádném směru. To jej vedlo i k spoluúčasti při zakládání České rady pro oběti nacismu, která měla za cíl posilovat demokratické tradice v moderní české společnosti. V pátek 18. července 2014 Oldřich Stránský zemřel. Bylo mu 93 let. Myslím, že i přes svou nesmlouvavost mohl být se svoji životní bilancí spokojen. Za všechny, kde jsme měli možnost s ním spolupracovat, mu chci touto cestou vzdát dík. Spolupráce nemusela být vždycky snadná, vždycky však měla smysl. Tomáš Kafka vyšlo v Lidových novinách 23. července
Strana 5
5775-33
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Odešel Olda Stránský
František Fröhlich
a zůstává po něm prázdno
(13. 6. 1934 – 13. 7. 2014)
V pátek 18. července 2014 ve věku 93 let zemřel Oldřich Stránský. Na svět přišel 2. června 1921 v Mostě do českoněmecké židovské rodiny. Měl ještě mladšího bratra Jiřího. Celá rodina ctila prvorepublikové ideály, prezidenta T. G. Masaryka, a tak se dětem dostalo vzdělání v českých školách. V půli dvacátých let se přestěhovali do Českého Brodu. Oba chlapci zde chodili do skautského oddílu, což zásadně ovlivnilo celý Oldřichův život. Nacistická okupace znamenala, tak jako pro všechny české Židy, katastrofu. Oldřichovi bylo samozřejmě zakázáno dále studovat strojní průmyslovku, a pracoval tedy jako pomocný dělník. Před 73 lety, 22. června 1941, byl deportován do prvního židovského tábora v protektorátu Čechy a Morava, do Lípy u Havlíčkova Brodu. Od té doby již nikdy neviděl ani bratra, ani rodiče. Jeho nejbližší byli zavražděni ve vyhlazovacím táboře Majdanek. On sám byl v roce 1943 deportován do Terezína a v prosinci téhož roku byl převezen do Osvětimi, do nechvalně známého „rodinného tábora“. V červnu 1944 byl přetransportován do pracovního tábora Schwarzheide. Osvobození se dočkal v Sachsenhausenu. V roce 1946 se jako voják účastnil vysídlování německé vesnice, a i když k žádným násilnostem nedošlo, byl to pro něj tak otřesný zážitek, že od té doby nedokázal s odsunem zcela souhlasit. Po válce se oženil, pracoval jako konstruktér a projektant. Po pádu komunistického režimu se silně angažoval při vyjednávání odškodnění českých obětí nacismu. Byl předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu. Po rozkolu v této organizaci vznikl Svaz osvobozených politických vězňů a po-
zůstalých v ČR, jehož byl též předsedou, a ve své práci v něm pokračoval dále. Oldřich Stránský (vždycky mi říkal Věruško) mi do života vstoupil už v dětství, v malém městečku ve východních Čechách, rodišti mé maminky, odkud pocházela i jeho žena. Takový milý, usměvavý pán, který pro mne neodmyslitelně patřil hlavně ke krásnému času prázdnin. Až jednou, jak jsem již vzpomínala při jeho devadesátinách, vystoupil ze světa mé mámy a objevil se ve světě mého táty, v tom divném světě s čísly na rukou. Jeli jsme tehdy do Schwarzheide, koncentračního tábora, jímž spolu včetně osvětimského rodinného tábora prošli. V autobusu, co nás tam vezl, mě přivítal se svým typickým úsměvem a řekl: „Ahoj, Věruško!“ A tak mě vítal vždy, když jsme se potkávali. V posledních letech to byly protinacistické demonstrace v roce 2007 v Praze na Staroměstském náměstí, či v roce 2010 v Plzni, při debatách u příležitosti promítání filmu Zatemněná demokracie, v Kutné Hoře a na mnoha dalších jiných akcích. Trpělivě a s neuvěřitelnou vitalitou vše i ve vysokém věku absolvoval. Kdysi mi můj táta vyprávěl, že se mezi vězni koncentračních táborů říkávalo, že komu se nějaká vytetovaná čísla opakují, má štěstí a šanci na přežití. Oldřich Stránský měl číslo 168830, tak těsně vedle čísla mého táty, až jsem se dnes lekla. Ano, oba měli to nutné štěstí pro přežití a teprve pak další schopnosti nutné to štěstí udržet. Dnes už nežijí, bylo jim dopřáno na rozdíl od jejich nejbližších zemřít stářím a přirozenou smrtí. Odcházejí a zůstává po nich prázdno. Jsem ráda, Oldo, a moc si toho vážím, že jsem tě ve svém životě znala. Věra Dvořáková
Tomáš Stern V uplynulém měsíci zemřel Tomáš Stern (63), jeden z nejmladších obyvatel Pensionu Charlese Jordana. V Janovského bydlel asi 5 let. Od samého počátku se snažil pomáhat ostatním. Vozil autem potřebné na nákupy, na návštěvy za rodinou, nakupoval, spravoval televize, rádia, lampy i mobily. Jako bývalý zvukař v Divadle hudby si
uměl poradit s řadou technických problémů, které byly pro ostatní neřešitelné. Pracoval na částečný úvazek ve vrátnici a obyvatelé Pensionu si za ním rádi chodili popovídat. Občas hrával na klavír, měl rád džez i dechovku, hrál na malou harmoniku a v bytě měl po zemi milion náhradních součástek, s nimiž dokázal zázraky. red
V osobě Františka Fröhlicha odešla velká postava českého překladu. Znal jsem ho osobně, nebyli jsme blízkými přáteli, přesto mohu ocenit jeho lidské vlastnosti: upřímnost, skromnost, spolehlivost a úžasnou pracovitost. Život se s ním nikdy nemazlil. S matkou prošli Terezínem. Jeho otec a většina příbuzných zahynuli v Osvětimi. Po studiu angličtiny a dánštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracoval v Československém rozhlase. V počátcích vysílání televize v Československu byl jedním z těch, kteří připravovali televizní kurz angličtiny. V době „normalizace“ byl z politických důvodů propuštěn nejdříve z Československého rozhlasu, potom z Univerzity 17. listopadu. Překladatelství se až do pádu komunismu věnoval ve svobodném povolání. V Činoherním klubu pracoval jako lektor-dramaturg. Po sametové revoluci byla Fröhlichova překladatelská činnost oceněna v roce 2006 Státní cenou za překlad. Převážně překládal z dánštiny a dalších severských jazyků. Osobně si cením jeho vynikající překlady z angličtiny, na které se občas zapomíná. Jeho oblíbenými autory byli Saul Bellow a Harold Pinter. Nejvíce času snad strávil na překladu rozsáhlého románu Saula Bellowa Dobrodružství Augieho Marche (The Adventures of Augie March). Kromě překladů psal i doslovy a úvody ke knihám, které vydával Odeon hlavně v edici Světová četba. V roce 2005 v rozhovoru pro Český rozhlas kritizoval úroveň českého tisku, ironicky nazval hlavní české deníky Lidovým Právem Dnes. Nakonec chci zdůraznit to, co snad v žádném nekrologu nestálo, totiž, že životní oporou Františka Fröhlicha byla jeho manželka Helena. Tvořili spolu nerozlučný harmonický pár. Denny Stecher
Strana 6
5775-33
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
I ve službě obyčejným dnům dokázal vstoupit do dějin V pondělí 11. srpna a 11 dní před svými 83. narozeninami zemřel novinář Václav Kraus. Ta souhra čísel jeho malých soukromých dějin probíhá v těsném sousedství velkých dějin světových.
Dává nám totiž připomenout si článek, který v publicistice patří k těm nejvýznamnějším. Bude to právě bez jediného dne 46 roků a 7 měsíců, co vyšel ve víkendovém vydání deníku Práce, měl titulek Oč dnes jde? a podepsal jej jeden z mužů Pražského jara, které tehdy, tři měsíce před svým astronomickým datem, začínalo. Tím článkem, shodují se historici, kteří se – jako autor této myšlenky, dr. Jiří Hoppe, v předvečer Václavových 37. narozenin – teprve narodí, „se otevřel prostor pro veřejnou diskusi“. Tím článkem jsme se totiž vůbec dověděli, co znamená Leden 1968 a oč šlo mimo to, že se Antonín Novotný vzdal své funkce a do čela strany, která měla moc nad veškerým veřejným prostorem této země, byl zvolen Alexander Dubček. O vzniku tohoto článku napsal Václav před rokem jednu z kapitol do reportáže o svém životě; nese tam titul Osmašedesátý nespadl s nebe. V kolektivní monografii novinářů-osmašedesátníků
Souboj slova a obrazu s mocnými vyšla pod žánrově stylizovanou větou: Smrkovský dlouho mlčel, dopil kávu a řekl: Myslíš tedy, že to mám risknout? Před rokem vyšla také v Židovských listech 30 jeho poslední povídka Maminka, připomněl v oznámení této smutné zprávy na internetovém blogu tohoto periodika jejich redaktor Tomáš Jelínek. V ní vzpomínal Vašek na léta války, protektorátu i svých bolestných ztrát. Jako by se mezi těmito dvěma tématy odvíjel celý Václavův život. Narodil se v česko-židovské rodině. Jeho tatínek, který patřil podle svého vyznání mezi československé španěláky, zahynul a Václavovu maminku odvezl transport do lágru, odkud se už nevrátila. Vašek, kterého svěřila židovská obec do péče svého člověka, se dožil obnovy svobodné republiky. O jeho dospívání pečovala vedle onoho tak trochu bájného Evžena a Václavovy provdané sestry především pražská ulice.
Jaký div, že tady někde byly kořeny jeho permanentních vzpour. Měl štěstí, že se vždycky našel někdo, kdo mu včas – ve chvíli, kdy se topil – podal pomocnou ruku. Jako třeba příští poradce premiérů rozdílných epoch Jaromír Sedlák, který patřil mezi jeho učitele na filozofii, nebo později slavný havíř Ota Bořucký, který už jej oslovoval „novinářů“. Po studiu na filozofické fakultě totiž zakotvil v redakci novin, musel si odsluhovat odpustky nejrůznějších brigád, aby vydržel mezi pro byrokraty nové doby ukázněnými soudruhy. Osobnosti v redakci Práce, které se dodnes považují za apoštoly reforem, měly Vaška za toho nejmladšího, který musel tam, kde nebude jeho jméno ověnčeno dodnes citovanými komentáři. Tak jej také poslali i za Smrkovským. A tak se svezl s procesem, který květy jara proměnil v trpké plody podzimu. I když sympatie k reformnímu hnutí odneslo víc než půl milionu lidí, jména šesti tisíc tři sta třiceti pěti z nich jsou v centrálním seznamu těch, které normalizátoři soustředili jako zdvižený ukazovák pro ostatní. Tam už jméno Václava Krause nechybí. Svoboda myšlení je velice lákavá… Pochopili jsme to, když jsme se vraceli do médií, která na rozdíl od hromadných sdělovacích prostředků, jak je nazývali aparátníci kompartaje, měla prý být založena na svobodě mít svůj názor a právu šířit jej. To nás brzy přivedlo do téže redakce. V jejím čele byl Mirek Jelínek, který odcházel kdysi řadu měsíců před námi. Ale nebylo nám dopřáno setrvat pospolu se sobě blízkými lidmi. Bylo stále míň a míň šancí. Prošli jsme s Vaškem pár zaměstnání. A taky pár kilometrů, protože mu lékař před řadou let nařídil zdravotní procházky. Začala se projevovat tíha roků, které mu bylo dáno prožít. S podivem jsem zjistil, že kus svého života, ten, kdy zůstal bez maminky, prožil tamtéž, kde byl můj klukovský domov. Tak jsme si
Strana 7
5775-33
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA ulehčovali kilometry chůze po pražské dlažbě vzpomínkami na doby své klukovské prehistorie. Jeho byly poznamenány tím, čím prošla řada mých kamarádek a kamarádů z písečku. Žil jsem totiž v tzv. páté pražské čtvrti, a tak prožíval něco obdobného, co popisuje Josef Škvorecký v Sedmiramenném svícnu – jenom jsem byl o deset roků mladší, kde on psal, jak mu mizely jeho lásky z tanečních parketů, já
vzpomínal na holčičky, kterým jsem kradl bábovičky na pískovišti… Tehdy jako by se vracel ke svým kořenům. Nezamířil do páté pražské čtvrti jen na košer obědy do Maiselovy ulice. Koneckonců i svůj poslední rukopis viděl vytištěný na papíru novin, do jakých jsme kdysi vstupovali, tady, kde vycházely Židovské listy. A dokonce si jej, který začal patřit
mezi obecně nevítané autory, tam zvolili i do své redakční rady. Jindřich Beránek mluvčí KNPJ ´68 P. S. Článek Oč dnes jde? najdete v elektronické verzi na těchto internetových stránkách, v oddíle Klub novinářů Pražského jara ’68, rubrika Sborník.
Před rokem nás opustil Pavel Preisler Před rokem, 14. srpna 2013, zemřel ve věku 85 let náš otec, manžel a dědeček Pavel Preisler.
Táta se narodil do česko-židovské asimilované rodiny. Jeho otec Josef Preisler byl stavební inženýr a provozoval také obchod s perskými koberci, o kterém se zmínil v jedné ze svých povídek i Karel Čapek. Když bylo tátovi jedenáct let, otec mu oznámil, že je v bezprostředním ohrožení (jako žid i jako protinacisticky smýšlející sociální demokrat) a že musí opustit zemi. Nakonec se mu podařilo dostat jako zaměstnanec firmy Omnipol do tehdejší Persie, ve které vládla dynastie Pahlaví.
Kromě vedení firmy se na záchraně Josefa Preislera podílel i antinacista a zachránce židů Albert Göring, bratr druhého muže nacistické říše Hermanna Göringa. Otec s maminkou Marií zůstali v Praze a táta postupně začal na vlastní kůži poznávat protižidovskou politiku nacistů – jako tisíce dalších nemohl navštěvovat kina nebo divadla, v městské hromadné dopravě mohl cestovat jen na vyhrazeném místě, nesměl hrát kopanou a nakonec byl vyloučen i z gymnázia. A když tátovi hrozil transport, nejlepší přítel jeho otce zařídil, aby byl přijat do firmy, která měla sklady na žižkovském nádraží. A tam se schovával až do konce války – do skladu měli přístup jen zasvěcení zaměstnanci firmy, nikdo tátu neudal. Celý den byl zavřen v malé místnosti, ale měl tam kamínka, vodu i postel. Jednou týdně se prý vyplížil a dorazil k mamince, která mu dala nějaké jídlo. V květnu 1945 přišel konec války a návrat na studia. V červnu 1945 se po šesti letech shledal se svým tatínkem. Tento pohnutý okamžik označil za jednu z nejšťastnějších chvil svého života – společně s koncem války a narozením dětí a vnoučat. Táta patřil k těm málo šťastným, co holokaust přežili. Většina jeho příbuzných zemřela ještě před vypuknutím války. Jedinou obětí holokaustu z jeho rodiny byl jeho bratranec Hary Piccard, který zahynul v květnu 1942 v Majdanku, kam se dostal přes Terezín. Přesto tátu válka poznamenala, byl citlivý na veškeré bezpráví, všechno hodně
prožíval a trápil se a bál o své blízké, které miloval. Do otcova života neblaze vstoupil i komunistický režim, který rodinu coby buržoazní element po roce 1948 vyhnal z jejich bytu v Holešovicích a rozprášil po republice. Odpočívat jezdil na chalupu do obce Želízy, která byla před válkou oblíbeným letoviskem pražských židů. Želízy, které za války spadaly do Sudet, táta miloval a byl jedním z posledních pamětníků předválečných poměrů v obci. Na chalupě, kde celý život kromě práce v zahraničním obchodě farmařil, také loni v srpnu zemřel na infarkt. Pochován je na Novém židovském hřbitově v Praze, společně se svými rodiči, kteří oba zemřeli v roce 1965, a některými prarodiči. Zanechal po sobě dva syny, čtyři vnoučata a manželku Jiřinu, která byla o dvacet let mladší a která tátu věrně provázela skoro 50 let až do jeho smrti. Táta nebyl členem židovské obce, ale účastnil se jejích aktivit a měl tam spousty přátel. Byl členem organizace Ukrývané dítě (Hidden Child) a Společnosti Franze Kafky. Většinu života prožil na Letné a tam také, ač to dnes zní trochu paradoxně, objevil jednu ze svých největších životních „lásek“ – pražskou Slavii. Jeho tatínek byl fanouškem klubu DFC Prag, což byl klub německé menšiny, jehož členové byli většinou židovského původu. V blízkosti stadionu DFC měla tehdy svůj stadion i Slavia, jejíž červeno-bílé dresy tehdy malého otce učarovaly. David Preisler
Strana 8
5775-33
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Vzpomínka na Františka Krause (6. 10. 1925 – 6. 8. 2014) Nedávno jsem dostal z Prahy smutnou zprávu, že 10. avu (6. srpna) ve věku 88 let zemřel bývalý tajemník Rady židovských náboženských obcí pan František Kraus. Byl jsem požádán, abych napsal nekrolog. Psaní nekrologu jsem pojal spíše jako několik vzpomínek na zesnulého, o něž se s čtenáři rád podělím. Pana Krause jsem blíže poznal teprve od června 1984, kdy jsem nastoupil do úřadu pražského a oblastního rabína ČSR. V té době byl pan František Kraus vedoucím košer kuchyně a jídelny pražské ŽNO. Několikrát jsme spolu seděli a probírali jsme zásady a předpisy kašrutu, zvláště před Pesachem a Vysokými svátky. Setkávali jsme se v jídelně a kuchyni, kterou jsem v rámci svého úřadu čas od času osobně kontroloval. Občas po obědě jsme spolu hovořili. Pan Kraus vzpomínal, jak šel s celou rodinou roku 1942 do transportu, nejdříve se ocitl v Terezíně, odkud byl koncem následujícího roku odtransportován do Osvětimi. Měl štěstí, že jako mladý člověk byl na jaře 1944 vybrán na otrocké práce do Říše, kde pracoval v továrně na syntetický benzin ve Schwarzheide. V dubnu 1945 se nakonec vrátil s pochodem smrti, který on nazval hladovým pochodem, zpět do Terezína a odtud odjel 9. května do osvobozené Prahy. František Kraus se netajil tím, že se přihlásil jako dobrovolník do izraelské armády a bojoval za nezávislost nového židovského státu v jeho nejtěžších počátcích, kdy Izrael čelil agresi pěti arabských armád. Mám za to, že největší chybou pana Krause byl jeho návrat z Izraele do Československa. Počátkem padesátých let pracoval jako ostraha v závodu na letadla Rudý Letov v Letňanech. Zde ho roku 1952 zatkla StB pro podezření ze špionáže a odvezla k těžkým výslechům. František Kraus byl obviněn ze sionismu a ze špionáže pro Izrael, na což však chyběly přímé důkazy. Hrozil mu trest smrti, ale nakonec byl odsouzen „pouze“ k 22 letům ztráty svobody, které si odpykával v jáchymovském táboře Nikolaj, jemuž se pro jeho tvrdý režim a zimu na barácích přezdívalo česká Sibiř. Po sedmi letech byl roku 1959 z výkonu trestu propuštěn. Těsně před svým propuštěním podepsal spolupráci s StB. Při jednom našem rozhovoru, když jsem se ho ptal na jeho dřívější rezervovaný vztah
k ŽNO, mi pan Kraus řekl: „Víte, pane rabíne, když mě pustili z kriminálu, tak jsem nic neměl. Šel jsem na židovskou obec a chtěl je poprosit, jestli by mi nějak nepomohli. Tajemník mi ale tehdy řekl, že takovým nepřátelům lidově-demokratického státu, jako jsem já, pomáhat nebudou, a vyhodil mě. Tak se nedivte, že jsem se obci dlouho vyhýbal. Tohle jsem tehdy nečekal.“ Další má vzpomínka je z doby, kdy pan Kraus byl vedoucím kuchyně a jídelny pražské ŽNO. Bylo to roku 1986 před oslavou svátku Purim na pražské ŽNO. Tehdy jsme nacvičovali spolu s dětmi a Vidou Skalskou hru o Ester. Po předběžné domluvě s tajemníkem obce se měla generální zkouška konat v sále jídelny v 16 hodin. Generálka obvykle trvala jeden a půl hodiny. Zahájení svátečního večera pro dospělé, kde měly děti vystupovat, bylo plánováno na sobotní večer 22. března v 19 hodin. Před 16. hodinou jsme přišli před zavřené dveře Radnice a začali klepat a halasně se dobývat dovnitř. Po nějaké době pan Kraus otevřel dveře a řekl, že nás na příkaz tajemníka ŽNO nesmí do budovy pustit dříve než v pět hodin. Nepomohly moje, manželčiny ani Vidiny prosby a naléhání. Franta byl neoblomný a řekl, že kvůli tomu, že nás do sálu pustí dříve, než má povoleno, se nenechá tajemníkem vyhodit. Bylo vidět, že má opravdu strach. Nakonec se Hanka rozčílila a řekla mu asi toto: „Pane Krausi, kvůli tomu, aby si dnes naše děti nemohly na obci připravovat oslavu Purimu, tak proto
naši rodiče nemuseli trpět a umírat v Osvětimi!“ Odešli jsme k nám domů a tam jsme tu generálku, ne sice na pódiu, také slušně zvládli. Slavnostní večer byl zahájen. Děti předvedly brilantní představení. Druhého dne, v neděli odpoledne, se pořádala tradiční purimová oslava pro děti, kde naši malí herci předvedli hru o Ester svým kamarádům. Po purimovém odpoledni jsme s našimi dětmi šli opět k nám domů. Asi po půl hodině přišel pan Kraus a přinesl pro všechny více než dvě kila pečených jako řízky obalovaných jater s tím, aby se děti dobře najedly. Byl to jeho způsob, jak dát najevo, co k židovským dětem cítí. Další příhoda s panem Krausem byla, nemýlím-li se, roku 1987, to již pracoval jako tajemník RŽNO. Jednou ke mně přišel na Rabinát a ústně i písemně mi sdělil, že od dnešního dne nesmím na Rabinátu přijmout žádného cizince a mluvit s ním, pokud u toho nebude někdo z představitelů RŽNO. Musím přiznat, že mě tento zákaz dosti ohromil a zároveň naštval. Když jsem o tom doma mluvil s přáteli, řekl jsem, že v takovém případě bude všem návštěvníkům z ciziny jasné, jak to s náboženskou svobodou v praxi vypadá. Protože jsme doma měli odposlech, což jsme s pomocí prokuratury zjistili až v roce 1990, vyslechli má slova nejen rodina a přátelé, ale jistě i nějací referenti. Asi za týden poté přišel pan Kraus ke mně na Rabinát, aby mi sdělil, že mohu jako dříve bez problémů jednat s návštěvníky z ciziny. Pak mi ještě takovým omluvným hlasem řekl: „Pane rabíne, ten zákaz, to nebylo z mé hlavy.“ Já si pamatuji, že jsem jen mávl rukou a řekl jsem mu: „Prosím vás, nechte to být, to nestojí za řeč.“ Tím byla celá záležitost vyřešená. Třetí vzpomínka je předrevoluční, pokud mne paměť neklame, z března 1989. Tehdy skupina mladých a mladších lidí podepsala dopis adresovaný předsedovi RŽNO panu Bohumilu Hellerovi. V dopise se uvádělo, že by se RŽNO měla především zabývat rozvojem a zkvalitňováním náboženského života členů pospolitosti a ne spatřovat hlavní náplň své činnosti v různých politických prohlášeních. Dopis byl zcela v pořádku a nebylo mu co vytknout, ba naopak. Jenže na RŽNO se kolem něj rozhořela velká kam-
Strana 9
5775-33
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA / ŽIVOT KOLEM OBCÍ paň, že se jedná o jakýsi pamflet chartistů, byť jen několik málo pod dopisem podepsaných byli signatáři Charty 77. Dokonce se kvůli tomuto dopisu svolalo zasedání představenstva RŽNO, na němž jsem byl též přítomen a samozřejmě jsem text dopisu obhajoval a přítomným vysvětloval jeho smysl. Ono vlastně nebylo co vysvětlovat, oba „tábory“ přesně věděly, o co se v dopise jedná. Veledůležité zasedání mělo také svou lehce humornou chvilku, kdy se na mne obrátil pan Kraus s otázkou, zda vím, že dopis podepsala i má žena Hana. Já jsem odvětil, že ano, že ho podepsala u mne v kanceláři Rabinátu a za mé přítomnosti. Řekl jsem též, že kdybych nebyl zaměstnancem ŽNO, tak jsem jej podepsal také. Myslím, že to uvedlo do rozpaků všechny přítomné a pana tajemníka Krause zvláště. Jeho výraz svědčil částečně o nepochopení postoje mého a mé ženy, ale také se v něm do určité míry zračil jakýsi stín strachu. Nadešel 17. listopad a s ním i konec jedenačtyřiceti let vlády KSČ v Československu. Většina těch, kteří byli spolupracovníky StB, se vzdala svých funkcí nebo pod tlakem událostí byla k tomu donucena. Staré struktury byly nahrazeny novými – porevolučními, z nichž ne všechny zákonitě „přežily“, neboť, jak známo, všechny revoluce v určité fázi začnou požírat své děti. Také František
Kraus rezignoval na funkci tajemníka RŽNO a místo něj byl zvolen JUDr. Tomáš Kraus. Květen 1998 – oslavy 50. výročí nezávislosti Izraele. Dvaasedmdesátiletý důchodce František Kraus z Prahy obdržel osobní pozvání od prezidenta Izraele Ezera Weizmana k návštěvě země, kterou jako dobrovolník Izraelské obranné armády (Cva ha-hagana le-Jisrael) pomáhal bránit a byl ochoten za její obranu nasadit i svůj život. Když pan Kraus přiletěl do Izraele, tak,nám zatelefonoval do Haify. Zvedli jsme sluchátko a na druhé straně se ozvalo tichým hlasem: „Dobrý den, tady Franta Kraus, jestli ovšem se mnou budete chtít mluvit.“ My jsme ho ujistili, že s ním mluvit budeme a že se s ním rádi sejdeme, když je v Izraeli. K setkání pro jeho i naši zaneprázdněnost nakonec nedošlo. František Kraus, spolu s padesáti vybranými dobrovolníky IDF z let 1948–49, převzal od prezidenta Weizmana pamětní plaketu a čestné uznání za svůj podíl při obraně mladého židovského státu. Později jsme se s panem Krausem ještě asi dvakrát setkali v Praze. Naposledy jsem se s ním setkal v jídelně pražské ŽNO při mé návštěvě Prahy v listopadu 2013. Hovořili jsme spolu pouze několik minut a bylo na něm patrné, že se necítí dobře. To bylo asi měsíc poté, kdy oslavil osmaosmdesáté narozeniny.
Můžeme se zeptat – Kdo vlastně byl Franta Kraus? Jinoch, který strávil svá nejlepší léta v Terezíně, Osvětimi a nakonec ve Schwarzheide a domů se vrátil jako sirotek. Mladý muž, který jako dobrovolník Hagany bránil nově vzniklý Stát Izrael. Zatčený, krutě vyslýchaný StB a nespravedlivě odsouzený vězeň komunistického režimu. Člověk, který se do svých šedesáti let nelehce protloukal životem, aniž by Státní bezpečnost o něj ztratila zájem. Nakonec svou životní a pracovní kariéru završil jako tajemník RŽNO v České republice. To byl Franta Kraus, ale byl to vždy ten samý Franta Kraus? Nechť si tuto otázku zodpoví každý, kdo jej znal. Dle mého názoru nemusel být ve funkci tajemníka RŽNO za všech okolností tak horlivým pomocníkem režimu. Tento nedostatek však připisuji mnohdy až iracionálnímu strachu, který jistě panoval v jeho duši. František Kraus pro nás zůstane vzpomínkou na židovského kluka, který se stal obětí historických událostí, které nemohl ovlivnit. Nechť tyto řádky zakončí slova našeho učence Hilela: „Nesuď svého bližního, dokud se nedostaneš do jeho postavení.“ (Pirkej avot I: 5) rabín Daniel Mayer
Rabínská odcházení a střídání Poslední měsíce přinesly řadu změn na rabínských postech v českých zemích. O největší senzaci se postaral rabín Sidon, jehož nikým nečekanou rezignaci z funkce vrchního pražského rabína oznámila Židovská obec v Praze (ŽOP) v pondělí 23. června. Podle oficiálního vyjádření se Sidon k tomuto kroku rozhodl s ohledem na svůj věk a skutečnost, že se „rabín David Peter po třech letech již velmi dobře adaptoval, a je tedy pravý čas postupně tuto funkci předat“. Dnes je již zřejmé, že za Sidonovým odchodem z čela pražského rabinátu byly především jeho neuspořádané osobní rodinné problémy, odchod od manželky a nová známost, ale možná i velká chuť vrátit se k dřívějšímu psaní. Jak vyplývá z několika rozhovorů, které poskytl médiím, tak po 22 letech se rozhodl posunout opět někam dál a cítil, že pozice ortodoxního rabína jej příliš omezuje. Na mimořádné schůzi reprezentace ŽOP v pondělí 4. srpna byl jeho nástupcem zvolen dle očekávání rabín David Peter. Sidon, jenž přišel v červnu i o své postavení ve Staronové synagoze, nadále zůstává zaměstnancem pražského
rabinátu. V září mu ŽOP za jeho služby udělila zvláštní odměnu 100 tisíc korun. Avšak i rabínský život není jen o hodnotách, ale i o funkcích. I když Sidon složil úřad v Praze, zůstává nadále vrchním zemským rabínem. Jak je možné, aby si ortodoxní rabín v rozvodovém řízení, který má již nový vztah se svou o 44 let mladší milenkou, ponechal vyšší funkci? Sidonovi přátelé přišli s unikátním nápadem a červencové prezidium Federace židovských obcí v ČR (FŽO) zmocnilo předsedu Petra Papouška, aby vyhověl Sidonově žádosti na půlroční neplacenou dovolenou. Ta začala běžet až od září a v březnu by měl Sidon předstoupit
před radu FŽO a požádat ji o důvěru. Do té doby by se měl stihnout rozvést a asi i oženit. Máme tedy vrchního zemského rabína, který je na dovolené, ale to neznamená, že byste jej nepotkali na všech významných státních a diplomatických akcích, kde nyní zcela zdarma reprezentuje českou židovskou komunitu. Ke změnám došlo i na Moravě. Počátkem července rozhodlo představenstvo Židovské obce v Brně, že nástupcem po rabínu Radomíru Kučerovi, jenž se chystá odejít do Izraele, bude mladý rabín Štěpán Kliment z Prahy. Má část měsíce bydlet v Brně a věnovat se především výuce dětí, mládeže, ale i dospělých. TJ
Strana 10
5775-33
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
David Peter: „Chci být průvodcem všem, kteří mají touhu kráčet židovskou cestou“ ŽL položily pár otázek novému vrchnímu pražskému rabínovi Davidu Peterovi, který byl 4. srpna zvolen do úřadu. lika lety pokládala Stopersteiny – mimo jiné právě na jeho památku a památku jeho ženy Villi na Královských Vinohradech. Jeho odkaz a působení rabína v Praze mě vlastně provázely po celé studium v Izraeli. Cítil jsem určitý závazek k jeho působení – se smutkem na srdci, že byl jeho život tak brutálně ukončený v koncentračním táboře v Osvětimi. A co by mi asi řekl k volbě? Že se mám co nejvíc učit, studovat, abych byl vzdělaným rabínem. A abych s pokorou přijímal svoje poslání. Co by ti asi řekl tvůj prastrýc rabín Arpad Hirsch- Máš nějakou vizi, jak bys chtěl přispět k duchovnímu rozvoji pražských židů? berger ke zvolení vrchním pražským rabínem? Přemýšlel jsem hodně o svém prastrýci. Rád bych se stal jakýmsi průvodcem všem, Snad nejvíc, když naše rodina před něko- kteří mají touhu kráčet židovskou cestou.
Někteří z nich chtějí být opravdu doprovázeni rabínem a ti druzí potřebují ukázat směr, kterým už půjdou sami. Změní se nyní nějak tvé pracovní povinnosti v rámci rabinátu? Ano. Budu mít víc pracovních povinností, než jsem měl doposud. Dojde na rabinátu k nějakým změnám? Zatím mi žádné další změny nejsou známé. Budeš i nadále rabínem Jeruzalémské synagogy? Jaký bude tvůj vztah ke Staronové synagoze? Jsem rabínem pražské židovské obce, která má dvě funkční sváteční šabatové synagogy, do kterých budu střídavě a pravidelně docházet – tak jako to dělají jiní rabíni v židovských obcích ve světě, kde je více synagog. S díky za rozhovor. TJ
Štěpán Kliment: „Co je smyslem práce rabína“ Jsi od července rabínem brněnské židovské obce. Co tě přimělo ucházet se o tuto pozici? Máš v Brně přátele? Rabínem brněnské židovské obce jsem od srpna. V průběhu uplynulého roku jsme s ŽOB spolupracovali na několika projektech. Začal jsem do Brna jednou do měsíce dojíždět a vyučovat děti, spolupodílet se na vedení šabatů a v neposlední řadě jsme spolupracovali na přípravě Šavuotu v Boskovicích, kam přijelo přes sedmdesát lidí z celé republiky, převážně mladé židovské rodiny. Brněnská obec si mě získala svou přátelskou atmosférou a těším se na naši spolupráci. Máš nyní smlouvu na jeden rok. Budeš jako Pražák jezdit do Brna na jeden týden v měsíci. Bude s tebou jezdit i rodina? Čeho bys chtěl během tak krátké doby dosáhnout? V Brně budu přibližně deset dní v měsíci, i s rodinou. Myslím, že rodinná soudržnost a blízkost je jedna ze základních židovských hodnot. S vedením obce připravujeme plán činností a projektů na celý rok, chtěl bych se podílet na rozvoji židovského života brněnské obce. Chci se angažovat ve vzdělávání a přípravě komunitních setkávání. Jednou do měsíce bych chtěl
připravit šabaton, který bude mít zajímavé téma a bohatý program. Smlouvu mám do června 2015, tak máme, ŽOB i já, možnost roční spolupráci zhodnotit a rozhodnout se, jak pokračovat dál. Čím se židovský život v Brně liší od Prahy? Čím se liší obce? Židovská obec v Brně je menší než ta pražská a to má své výhody i nevýhody. Menší počet členů znamená větší těžkosti například s minjanem v synagoze, na druhou stranu působí obec až rodinně. Jakou máš rabínskou smichu? Kdy jsi ji získal a kolik let jsi musel studovat? Smichy mám dvě. Jednu od rabína Zalmana Nechemji Goldberga a druhou od rabínů Daniela Landese a Arieho Strikovského. Studovat židovství jsem začal v roce 1997 na pražské obci, například u Jakuba Gruenbergera. Od té doby studuji a doufám, že budu ještě dlouho studovat. Prošel jsem různými institucemi v Praze, Stockholmu a Jeruzalémě. Každá škola, kde jsem byl, mě něčím výrazně obohatila. Nejbližší je mi otevřenost modernímu světu při pevném zakotvení v židovské tradici. To pro mě představuje ješiva Pardes a moji učitelé rav Landes a rav Strikovski.
Kdy jsi se rozhodl jít na rabínská studia? Kdo tě v tom ovlivnil? O rabínských zkouškách jsem začal uvažovat v roce 2009. Studoval jsem v kolelu na ješivě Pardes a několik mých spolužáků se na tyto zkoušky připravovalo. Vzhledem k tomu, že jsme byli na podobné úrovni, tak jsem to pojal jako výzvu. Chtěl jsem prostě svá mnohaletá studia dotáhnout k nějakému jasnému cíli. Dnes si mnohem víc uvědomuji, že rabínská práce je odpovědné poslání. Co je smyslem práce rabína židovské obce? Pojetí rabínské práce se mohou velmi lišit. Záleží také velmi na komunitě a jejích potřebách. V Česku, myslím, rabín má být komunitním lídrem, který inspiruje ostatní české a moravské židy, aby se angažovali na obcích a v komunitním životě. Měl by to být člověk, který umí prakticky rituálně obec vést a který je jedním z pojících prvků obce. Nemyslím si, že rabín může být samospásným činitelem obce, bez aktivity a zapojení se běžných členů žádná obec fungovat nebude. Rabín by se měl snažit spojovat a stmelovat svou komunitu. Je to velmi obtížný úkol a já sám netuším, jestli v něm obstojím, ale pokusím se o to. S díky za rozhovor. TJ
Strana 11
5775-33
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Miluji rabína, ale... sex až po svatbě! Láska mezi rabínem a jeho studentkou. Mladá Mongolka Ojuncacral Tuju (28) se rozhodla promluvit o jejich vztahu. Tou dívkou, kvůli které nejznámější pražský rabín údajně opustil manželku, je mladá studentka původem z Mongolska Ojuncacral Tuju (28). Blesku poskytla vůbec první rozhovor do médií a velmi otevřeně promluvila o vztahu s o 44 let starším a ženatým mužem. Blesk: Jak jste se seznámila s rabínem Karolem Sidonem? „Bylo to na škole, kterou založil, a byla to první hodina, kterou na začátku ročníku vyučoval. Na to setkání nezapomenu. Nikdo jiný na hodinu nepřišel. Byla jsem tam s ním sama. Zeptal se mě, odkud jsem, já jsem mu řekla, že moje maminka je z Mongolska, táta je Čech. On se mě zeptal, co dělám na židovské škole. Já jsem mu odpověděla, že mě tam poslala maminka. Ani náhodou jsem tehdy netušila, že to dopadne tak, jak to dopadlo.“ Blesk: A to bylo kdy? „Asi před sedmi roky. Neznali jsme se. Pak jsem ho čtyři roky neviděla, jen jsem o něm četla v novinách.“ Blesk: Co bylo dál? „Pan rabín mi začal vyprávět o králi Chazarovi (pozn. redakce: kmen Chazarů ovládal mohutnou říši na území bývalého Sovětského svazu a v osmém století přijal judaismus za své náboženství), který si nechal svolat představitele náboženství, a nakonec to dopadlo tak, že shledal židovství pro něj nejvhodnější a konvertoval. Vyjasnilo se mi to o čtyři roky později, když jsme ve škole probírali ten příběh a já jsem si uvědomila, že je to příběh o mně. O tom, co nyní prožívám. Rozhodla jsem se, že navštívím židovskou obec a budu uvažovat o přestoupení na židovskou víru.“ Blesk: Vy jste předtím vyznávala jiné náboženství? „Žádné. Hodně jsem přemýšlela, odmalička mi některé věci nebyly jasné, nevěděla jsem, co chci dělat, pořád jsem se ptala. Hledala jsem se. Židovství mi přišlo srozumitelné.“ Blesk: Musela jste projít nějakou zkouškou, že? „Když chce člověk konvertovat k židovství, přihlásí se na rabinát (pozn. redakce: sídlo vedení židovské obce) a napíše, že má zájem o náboženství, a obec pak radí, jak postupovat dál. Následně jsem začala chodit na vzdělávací hodiny, které napomáhají ke konverzi k židovství. Ale jsou přístupné i veřejnosti. Tehdy jsem ještě netušila, že se s panem rabínem opět setkám.“ Blesk: Ale potkali jste se. Další setkání probíhalo jak? „Na jeho hodinách. Vždy mě upoutaly a já si vždy nahrávala jeho přednášky a psala poznámky.“
Blesk: Takže tam byl z vaší strany nejdřív zájem náboženského rázu, který později přešel v zájem osobní? „Já jsem ho brala jako svého učitele a sebe jako žáka, ne jako holku. Vztah ve smyslu muže a ženy pro mě byl dlouhou dobu nepředstavitelný a nemyslitelný.“ Blesk: A kdy jste překročila onu hranici mezi studentkou a holkou? Kdy se objevily skutečné city? „Myslím, že to bylo v době, kdy jsem mu říkala, že by bylo dobré vydat všechna jeho díla. On mi řekl, že mi přenechá autorská práva a že bych mohla být něco jako agentka. Začala jsem mu pomáhat. Bylo to letos v lednu. Později mi poslal zprávu z Izraele, že mě zdraví. Tehdy jsem pochopila, že to pro mě znamená víc.“ Blesk: Takže vy pro něj pracujete? Platí vás? „Pomáhám mu s jeho pracemi, ale nejde o zaměstnání, nedostávám žádný plat, jde o moji dobrovolnou aktivitu. Jinak se věnuji studiu.“ Blesk: Předpokládám, že jste věděla, že je ženatý? „Ano. Proto nikdy nebylo nic víc.“ Blesk: Jste zásadová, dobře. A jak byste popsala váš současný vztah? Už spolu žijete, nebo se jen nepravidelně vídáte? „Náš vztah je velmi přátelský, je srdečný, je v něm láska. Zatím ale nejde rozvinout. Pan rabín je stále ženatý.“ Blesk: To je velmi konzervativní postoj. Pan rabín to respektuje, je zdrženlivý? „Ano. Dokud nebude rozvedený, nemůžeme spolu mít nic víc. Nikdy nedošlo na sex. Dokud bude rabín ženatý, ani nedojde. On je zásadový a monogamní muž. Ale řeknu to na rovinu: když se rozvede, vezmu si ho!“ Blesk: Jste si tak jistá? Přece jenom je mezi vámi velký věkový rozdíl. „Já nevím, jak to dopadne, ale i když to nezašlo tak daleko, abych mohla být za milenku, jsou tam city a silný vztah. A věkový rozdíl nevnímám. Je mi jasné, že navenek je to trošku neobvyklé, ale já to tak prostě nevnímám.“ Blesk: Budu mít velmi intimní otázku: Milujete ho? (Po chvíli zaváhání) „Ano.“ Blesk: Jeho poslední manželství bylo již vyhaslé? „Myslím si, že se ho snažil dlouho zachránit, ale už to z druhé strany nebylo opětované, on byl sám a dál to nešlo. Řekl, že lituje, že se nerozvedl dříve.“ Blesk: Když si odmyslíme duchovní stránky i to,
T N
E
M U
K
O D
že byl pan Sidon váš mentor, imponuje vám také jako muž? „Ano, imponuje, vždy se mi líbil jeho charakter. Ten mě k němu přitahoval a přitahuje.“ Blesk: Ví pan rabín o tom, že dáváte první rozhovor do médií? „Ano, ví to. O svém soukromí ale jinak nemluví.“ Blesk: Váš vztah samozřejmě vyvolal poprask. Sidon rezignoval na funkci vrchního pražského rabína. Spekulovalo se, že tak učinil kvůli vám. Nebyl na vás z některé strany vyvíjen nějaký tlak? Nepředhazoval vám to někdo? „Zažila jsem, že za mnou přišel jeden člověk a naznačil, že rabínovo odstoupení proběhlo kvůli mně. Ale nebylo to tak. Rozhodl se už v roce 2011, psaly o tom i Židovské listy. Tehdy si mě sice pamatoval, ale ani nevěděl, jak se jmenuji.“ Blesk: Byl to někdo z židovské obce, kdo na vás tlačil? Můžete být konkrétní? „Ano, byl to člen židovské obce, ale jméno neřeknu. Z vedení na mě nikdo netlačil.“ Blesk: Bojíte se? „Mám obavy z pomluv, které přicházejí z webu Židovské listy, které píše Ing. Jelínek.“ Blesk: Dokážete si představit, že s ním budete mít děti? „Takhle daleko nevidím, nevím ani, co bude zítra. Vždy si představuju, že všechno dopadne špatně. Moje plány nevycházejí, tak si raději nic neplánuji.“ Blesk: Naši fotografové vás zachytili na módním víkendu v Praze. Znamená to, že svůj vztah už neskrýváte? „To byla náhoda. Navíc jsme nebyli na akci, kterou zmiňujete. Jeho dcera Kateřina měla výstavu obrazů, na kterou jsem byla pozvaná. Byla tam celá jeho rodina, které mě představil.“ Blesk: Aha. On už vás představil rodině? „Ano, představil mě zbytku rodiny, kterou jsem ještě neznala. Pan rabín má velkou rodinu, většinu jeho příbuzných jsem znala již z dřívějška.“ Blesk: Znáte i jeho současnou manželku? „Viděla jsem ji jen párkrát.“ Blesk: Co na váš vztah se starším mužem říkají rodiče? „Moje maminka je Mongolka, pochází z jiné kultury, ale vztah s rabínem toleruje. Byla si s ním však o našem vztahu osobně promluvit.“ Rozhovor vyšel v Blesku dne 15. září.
Strana 12
5775-33
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Jedna děravá rodinná historie V ŽL 27 (říjen 2012) v článku „Vyhoďte ji z kola ven“ jsem psal o případu vynuceného odchodu členky Revizní komise FŽO Hany H. z plzeňské židovské obce, která se v rámci nařízené kontroly členské databáze Židovské obce v Praze měla dopustit „neomluvitelného chování“ a byla následně donucena ze své funkce odstoupit. Hana H. se tehdy pokusila na vlastní pěst mimo činnost revizní komise opatřit si důkaz pro své dlouholeté podezření, že členka její domovské obce Alena W. nesplňuje podmínky členství, že její židovský osud je smyšlený. Proč udělali z komára vola? Hana H. před lety zasedala v sociální komisi Terezínské iniciativy, která kontroluje splnění podmínek sociálních podpor pro přeživší holokaust, jež jsou udělovány z prostředků Claims Conference. Tehdy dorazila i žádost od Aleny W., členky Židovské obce Plzeň, a proto byla Hana H. požádána, aby ověřila, zda může dle pravidel Claims Conference finanční výpomoc získat. Ukázalo se, že podmínky perzekuce nesplňuje. Tím se pro Hanu H. otevřelo i obecnější téma členství Aleny W. v plzeňské obci. Dnes je naprosto zřejmé, že postup Hany H. byl nesprávný, její motivy až příliš osobní, ale základní otázka, kterou coby členka revizní komise kladla, byla naprosto legitimní. To je i důvod, proč se k tomuto tématu po dvou letech vracím, protože do současnosti nikdo z odpovědných funkcionářů na ni nedal jasnou odpověď. Navíc celá záležitost zdaleka není jen otázkou přijetí jedné staré dámy do plzeňské obce, jde mnohem více o obraz, který se v zahraničí o české židovské komunitě vytváří, ale i o elementární důvěru v domácí židovské instituce. V říjnu 2012 jsem zakončil svůj článek postřehem jednoho z přímých pozorovatelů tehdejší kauzy: „Udělali z komára vola. Přitom stačilo, aby se již před lety Hana H. obrátila na vrchní zemský rabinát se žádostí, aby její podezření prověřil.“ Hana H. se na vrchního zemského rabína Karola Sidona obrátila až v červenci 2012, ale bez výsledku. Nová Revizní komise FŽO, která vzešla z voleb před dvěma lety, se věci znovu nevěnovala. Jaká jsou tedy fakta? „Na otázku, jak byla přijata paní Alena W., jsem odpovídala několikrát. Byla přijata tak, jak je uvedeno ve stanovách. Nevím, z jakého důvodu se stále otvírá tato
diskuse. Jak je Vám určitě známo, ve všech židovských obcích proběhla kontrola týkající se právě přijímání členů a nebyly u nás shledány revizní komisí žádné závady. To
myslím, že je dostačující vysvětlení,“ uvedla na dotaz ŽL Eva Štixová, předsedkyně Židovské obce Plzeň. Stanovy přitom hovoří o členství řádném, pokud žadatel prokáže halachický původ po jednom z rodičů. Rodinná story z pera nositele Pulitzerovy ceny Domníval jsem se, že předsedkyně Štixová nechtěla svou odpověď upřesnit, protože si myslela, že by porušila zákon na ochranu osobních údajů, proto jsem se obrátil na Sylvii W., která je od 90. let veřejně činná v rámci židovské komunity. Založila a dlouho vedla reformní kongregaci Bejt Simcha, zasedá v orgánech Federace židovských obcí a Židovské obce v Praze. Trochu jsem doufal, že mi dcera Aleny W. vysvětlí, že její maminka přece pochází ze slavného židovského rodu Smulowitzů, jak to stojí v knížce Jonathana Kaufmana „A hole in the heart of the world: being Jewish in Eastern Europe“. Sylvie mi jen napsala, že nemíní podávat jakékoliv informace, a popřála: „Buď zdráv, měj se dobře a vykašli se na všechny nenávistné zátěže.“ Americký novinář Kaufman, držitel Pulitzerovy ceny za investigativní žurnalistiku, se ve své knížce z roku 1997 zaměřil na příběhy pěti židovských rodin z Berlína,
Prahy, Varšavy, Budapešti a popisuje jejich osudy v době holokaustu, za komunistického režimu a za demokratických změn počátkem 90. let. Znovuzrození židovství v Česku je pak ilustrováno právě na osudech Sylvie a Aleny W. Od Kaufmana se dozvídáme, že židovští rodiče Aleny W. přestoupili za první republiky k československé církvi husitské. „Jelikož byla Alena pokřtěna a oficiálně konvertovala k protestantství, byla uchráněna od okamžité deportace do táborů smrti. Místo toho byla spolu se svou matkou poslána na otrocké práce do keramičky. Bylo to vyčerpávající pracovat před pecemi od půl osmé ráno do půl dvanácté večer. Ale Alena věděla, že pokud by ukázala sebemenší slabost, její odklad by byl zrušen a byla by poslána na mnohem horší místa jako židovští přátelé, jichž tolik jednoduše zmizelo. V zoufalství z hladu ona a její matka jednou zabily psa a snědly jeho maso. Ale když válka skončila a vrátila se do Plzně, zjistila, že byla uchráněna toho nejhoršího,“ píše se o osudech Aleny W. za okupace. Jelikož její dcera Sylvie W. na svých webových stránkách odkazuje na Kaufmanovu knihu každého, kdo se chce dozvědět o její rodinné historii, beru tento text za autorizovaný. Pokud by tento příběh byl založen na reálných faktech, pak jde o velmi unikátní židovský osud v období okupace, který si zaslouží důkladné badatelské zpracování. Příběh jiné rodiny Michael W., který je druhorozeným synem Aleny W., sepsal v roce 2011 publikaci „Příběh jedné rodiny“, kde vypráví svým dětem o rodinných kořenech a popisuje válečné události své matky zcela jinak: „Vaše babička Alena Š. (nar. v říjnu 1927 v Plzni), jediná dcera Bohumíra a Bábinky, měla šťastné a bezstarostné dětství, obklopena milujícími členy rodiny. Ve svých 17 letech se zamilovala do vašeho dědečka Roberta W. Váš dědeček, pohledný mladík a dle slov některých velký Don Juan, si ji vzal s velkou parádou na červeném koberci v roce 1944 v kostele sv. Bartoloměje. Z části také proto, aby se vyhnuli nuceným pracím v nacistickém Německu. Jejich rodné město Plzeň bylo v roce 1945 svědkem dvou velkých událostí: osvobození vojsky generála Pattona a narození vašeho strýce Roberta (9. května 1945).“ Michael W., který v roce 1968 emigroval z Československa, působil jako úspěšný Dokončení na str. 27
Strana 13
5775-33
UDÁLOSTI
Po holubici datel aneb nový izraelský prezident V Bibli přišel Šimon po Rúbenovi, ale v izraelské politice je to jinak – Rúben je až druhý. Řeč totiž není o synech praotce Jákoba a jeho ženy Ley, ale nýbrž o výměně na postu prezidenta, kdy místo Šimona Perese nastoupil Reuven Rivlin. Střídání stráží zapadlo ve vřavě bojů v Gaze, ale izraelskou politiku bude ovlivňovat ještě po léta. V izraelském politickém systému je prezident, podobně jako u nás, spíše oním pověstným kladečem věnců než politikem s reálnými pravomocemi. Na druhou stranu, také podobně jako v Česku, běžní Izraelci očekávají, že na nejvyšším postu bude stát osobnost státnická a imponující. Šimon Peres toto očekávání plnil. Plnil je o to snáze, že byl coby nynější devadesátník pravým matadorem izraelské politiky. A také proto, že jeho hlas byl slyšet i daleko za hranicemi. Byl považován za holubici ve vztazích s Araby, ale také za velmi pragmatického muže, který stojí oběma nohama na zemi. Peres také dokázal okouzlovat jiné státníky i novináře. Na tiskové konferenci nebo při jiné příležitosti byl schopen přednést filozofickou úvahu na jakékoli téma, od světového míru až po význam vzdělávání pro budoucnost. Je zřejmé, že pro kohokoli by v izraelské politice bylo obtížné takového člověka nahradit. *** Nový prezident, Reuven Rivlin, se o to asi ani snažit nebude. Za léta si vybudoval svůj vlastní styl i obraz a koneckonců, i jemu je pětasedmdesát a prezidentská funkce je vyvrcholením jeho kariéry, jako tomu bylo i v případě Perese. Rivlin se o získání nejvyššího postu pokusil už před sedmi lety, kdy bylo potřeba nahradit neslavně proslulého Moše Kacava. Když Rivlin viděl, že o funkci bude usilovat také Peres, svou kandidaturu stáhl. Nyní dostane šanci i on zanechat svou stopu. Konstatovat, že po levicovém Peresovi přichází pravicový Rivlin, by nebylo úplně přesné. Rivlin, který strávil většinu své politické kariéry ve straně Likud, je skutečně v mnoha ohledech napravo od současného likudnického premiéra Netanjahua. Premiér se dokonce snažil Rivlinovu zvolení v zákulisí bránit, protože očekával oslabení své
pozice ve straně, v níž se paradoxně ocitl na jejím levém křídle. Rivlina však není snadné zařadit do nějaké zavedené kategorie. Velké množství článků konstatuje, že je velkým zastáncem budování židovských osad na Západním břehu a že je – na rozdíl třeba právě od Netanjahua – odpůrcem vzniku palestinského státu. To vše je pravda, ale je třeba ji zasadit do kontextu Rivlinových názorů. Rivlin totiž není jestřáb, spíše tvoří svou vlastní kategorii. Tento politik se sice domnívá, že je chyba rozdělovat území mezi Středozemním mořem a řekou Jordán. Ovšem místo pokračování okupace navrhuje udělit Palestincům izraelské občanství a začlenit je do společného státu. Místo samostatnosti by tedy Palestinci podle Rivlina získali rovnocenné zacházení v prosperujícím a stabilním státě. *** Rivlin také není žádný nenávistný nacionalista. Udržuje velmi dobré osobní vztahy s izraelskou levicí i s řadou arabských osobností. Před několika lety s pohnutím
hovořil o traumatu, který musel pro mnohé Palestince znamenat vznik Izraele. Je také znám jako velmi odhodlaný obhájce práv menšin, včetně menšin názorových, což opakovaně prokázal i ve funkci předsedy parlamentu. V roce 2010 se například postavil proti tomu, aby byla mandátu zbavena arabská poslankyně, která se účastnila plavby flotily do Gazy, což byl akt v Izraeli považovaný za otevřenou podporu Hamásu. Při nástupu do funkce Rivlin přednesl řeč, v níž zdůraznil, že Izraelci v Gaze nebojují proti Palestincům nebo muslimům, ale výhradně proti terorismu. Nedávno, ještě před vypuknutím současného konfliktu v Gaze uveřejnil v listu Jediot Achronot článek, v němž volal po ukončení veškerých násilností mezi Izraelci a Palestinci. Pod textem stály dva podpisy, Reuvena Rivlina a Šimona Perese. Rivlin tedy není žádný jestřáb, ale spíše, řekněme, datel, který se snaží věci napravovat, i když svým vlastním způsobem. Jan Fingerland, Český rozhlas
Strana 14
5775-33
UDÁLOSTI
Malach jako brána do minulosti skrze vyprávění přeživších Na přelomu ledna a února proběhne u příležitosti 5. výročí otevření pražského Centra vizuální historie Malach řada zajímavých akcí. Je to možná dobrý důvod pro řadu čtenářů ŽL zhlédnout vzpomínky, které se dotýkají jejich rodinných osudů. Sousloví „orální historie“, které označuje rozhovory s pamětníky zaměřené na osobní životní příběhy v rámci historických událostí, už u nás v posledních letech zdomácnělo. Celosvětový rozvoj této historické metody souvisel i s úsilím o zaznamenání událostí šoa z perspektivy přeživších a svědků. Výrazněji od 60. a 70. let 20. století vznikají archivy nahrávek rozhovorů s lidmi, kteří byli na základě Norimberských zákonů označeni za Židy (v československém kontextu začalo ve druhé polovině 80. let shromažďovat nahrávky Židovské muzeum v Praze). Jeden z největších podobných orálně historických projektů začal v roce 1994 z iniciativy režiséra Stevena Spielberga, jenž v Los Angeles založil nadaci Survivors of the Shoah Visual History Foundation. Cílem této organizace bylo shromáždit co možná nejvíce rozhovorů s pamětníky, svědky a přeživšími holokaustu, a to v celosvětovém měřítku. Výsledkem zhruba pětileté práce (rozhovory týkající se šoa se natáčely asi do roku 2000) bylo téměř 52 000 interview, pořízených ve 32 jazycích a v 56 státech. 560 rozhovorů v češtině Při zpětném pohledu je patrné, že z technologického hlediska tento projekt proběhl na samém rozhraní dvou historických epoch: polovina 90. let je dobou přechodu z „analogové“ do „digitální“ éry. Nahrávky nadace Survivors of the Shoah byly ještě zaznamenávány na klasické pásky a v době vzniku rozhovorů si jen málokdo dokázal představit, že by snad někdy mohly být jednoduše dostupné na dálku přes internet. Už na přelomu století byla nicméně započata masivní digitalizace pořízených nahrávek a jejich označování klíčovými slovy, aby bylo možno ve více než 105 000 hodin videa přehledně vyhledávat. V roce 2006 se někdejší nadace stala jednou z kateder na Univerzitě Jižní Kalifornie (USC) a Archiv vizuální historie, jakožto webové rozhraní umožňující přístup k databázi rozhovorů, začal být od té doby
zpřístupňován partnerským organizacím a institucím po celém světě. V roce 2009 se jedním z přístupových míst stalo Centrum vizuální historie Malach na Univerzitě Karlově v Praze, které o tři roky později zprostředkovalo připojení i Židovskému muzeu v Praze. Badatelům, studentům, pedagogům a dalším zájemcům z ČR se tak nabízí nejen 560 autobiografických rozhovorů v češtině, ale i tisíce dalších relevantních vzpomínek v ostatních jazycích. V Archivu vizuální historie lze vyhledávat podle mnoha různých kritérií, mezi nimiž nechybí ani vyhledávání v databázi jmen. Návštěvníci CVH Malach mohou podle zadaného dotazu najít pamětnice a pamětníky, kteří sami poskytli rozhovor, ale také místa v rozhovorech, kde se o určitých lidech hovoří. Díky tomu lze nalézt i zmínky o osobách (příbuzných, známých, spoluvězních či spolupracovnících apod.), které samy rozhovor neposkytly nebo poskytnout nemohly. Jmenná databáze celkem obsahuje více než milion jmen, takže průměrně je ke každému jednotlivému interview přiřazeno
asi 20 jmen osob, které jsou součástí biografického profilu nebo vyprávění daného pamětníka či pamětnice. Práci s různými podobami zápisu jmen usnadňuje propracovaný fonetický vyhledávač. Kromě vyhledávání v databázi jmen poskytuje rozhraní Archivu vizuální historie USC Shoah Foundation také nástroje pro hledání podle jazyka interview, data narození, názvů míst, měst, ale i v rejstříku faktických klíčových slov (např. názvy spolků a organizací), prožitkových klíčových slov (např. antisemitismus ve školách, židovská identita) a dalších filtrů. Mezi čerstvé novinky letošního roku patří vylepšená verze „fulltextového“ vyhledávání, vytvořená na Západočeské univerzitě v Plzni. Díky tomuto vyhledávači mohou uživatelé v česky mluvených výpovědích najít i zcela specifické termíny jako názvy ulic, čtvrtí, slangové výrazy nebo přezdívky osob, pro jejichž vyhledávání jsou pojmy v rejstříku příliš obecné. Zpřístupňují se stále nové rozhovory Ačkoli je zmíněný archiv prvním a bezpochyby nejvýznamnějším zdrojem, který je
Strana 15
5775-33
UDÁLOSTI v CVH Malach přístupný, nové výzkumné možnosti se otevírají díky dalším sbírkám podobného charakteru. Mezi ty, které mohou využívat badatelé a další návštěvníci CVH Malach, patří například archiv Refugee Voices, zachycující 150 životních příběhů osob židovského původu, jež uprchly před nacismem do Velké Británie (je mezi nimi také několik rozených Čechoslováků). V letošním roce bylo navíc zpřístupněno 15 interview z kolekce Jewish Holocaust Center v australském Melbourne. Vzhledem k tomu, že někteří přeživší sdíleli svůj příběh při více příležitostech (někdy navíc i knižně), nabízí se možnost srovnat jejich vyprávění v různých okamžicích života a odlišných souvislostech. Je tak lépe patrné, že orální
historie skutečně není jednou provždy daným a neměnným „životopisem“, o který se vypravěči znovu a znovu dělí před kamerou nebo nad diktafonem. Nesmíme zapomínat, že se vždy jedná zkrátka a dobře o rozhovor – výslednou podobu nahrávky do určité (leckdy dosti značné) míry ovlivňuje tazatel, lépe řečeno vztah mezi tazatelem a dotazovaným. Individuální lidská paměť, ten „zmatek neomezených možností“, jak jednou napsal Jorge Luis Borges, tedy při každém vyprávění odhaluje minulost v trochu jiném světle. Orálně historické rozhovory sice někdy mohou významně doplnit či upřesnit naše poznatky o dějinách, ale častěji nás nechávají spíše porozumět, jaký pocit to byl nacházet se v neúprosném proudu dějin.
Naznačují nám, jak se svou osobní i sdílenou minulostí zacházíme, jak na ni v odlišných souvislostech vzpomínáme a jak o ní při různých příležitostech vyprávíme. Ilustrují to ostatně i slova jedné z přeživších, která jsem citoval v úvodu tohoto článku. Centrum vizuální historie Malach se nachází na pražském Malostranském náměstí v budově MFF UK a veřejnosti je otevřeno každý všední den kromě pondělí. Na přelomu ledna a února 2015 proběhne slavnostní setkání k 5. výročí otevření tohoto pracoviště, které doprovodí bohatý odborný i kulturní program – více podrobností, aktuality i kontaktní informace můžete najít na našich stránkách: http://www.malach-centrum.cz/. Jakub Mlynář
Palestinci opět usilují o vznik svého státu z rozkazu OSN Za nedávné války Izraele proti palestinskému Hamásu v pásmu Gazy se v jednu chvíli zdálo, že by po jejím skončení mohlo dojít k obnově mírového jednání se samosprávou Mahmúda Abbáse, které zkrachovalo v březnu. Jeho bezpečnostní složky v průběhu operace vzorně spolupracovaly s izraelskými při pátrání po hamásovských vrazích tří izraelských studentů a samospráva také na jednání o příměří v Káhiře neprojevovala přílišné nadšení nad požadavky Hamásu. Pak ale Abbás zjistil, že popularita tohoto hnutí u Palestinců díky konfliktu prudce vzrostla a on by už nevyhrál případné volby, a podnikl několik kroků, které naděje na obnovu mírových rozhovorů pohřbily. Nejprve Abbás rozhněval Izrael další usmiřovací dohodou svého hnutí Fatah s Hamásem, která má umožnit samosprávě vládnout v Gaze a obsluhovat tamější hraniční přechody, přestože realizace tohoto ujednání není zdaleka jistá a dodnes k ní nedošlo. Smíření obnovu jednání zkomplikovalo už v minulosti, neboť Izrael odmítá jednat s vládou, na níž se podílí teroristické hnutí, které programově požaduje jeho zničení. Následoval Abbásův nepochopitelně ostrý projev na Valném shromáždění OSN, v němž obvinil Izrael z „genocidy Palestinců“. A nyní přišel s novou iniciativou, která mu má zajistit vznik palestinského státu bez souhlasu Izraele a společného jednání. Požádal Radu bezpečnosti OSN, aby Izraeli nařídila návrat k hranicím z roku 1967, vyklizení Západního břehu Jordánu
a východního Jeruzaléma a vyřešení otázky palestinských uprchlíků, to vše do roku 2016. Rezoluce má požadovat ukončení všech izraelských operací na palestinských územích a osadnické aktivity, otevření hraničních přechodů s Gazou a rozmístění mezinárodních sil na „ochranu palestinských civilistů“. Bude-li rezoluce schválena, jsou prý Palestinci ochotni s Izraelem znovu jednat; jinak ne. Pokud ji Rada bezpečnosti nepřijme, samospráva ukončí bezpečnostní spolupráci s Izraelem a bude jej žalovat u mezinárodního tribunálu v Haagu kvůli údajným válečným zločinům. Palestinci Izrael „k míru přinutí“, prohlásil představitel Organizace pro osvobození Palestiny Mahmúd Abbás; a palestinský vyslanec v OSN Rijád Mansúr shrnul záměr podivuhodnou větou, že samospráva chce „Izrael donutit k jednání v dobré víře“. Abbás se domnívá, že tak obejde všechny tradiční izraelské bezpečnostní požadavky, jako jsou demilitarizace palestinského státu nebo přítomnost izraelských vojáků na společných hranicích. Přitom právě spolupráce s izraelskými bezpečnostními složkami jej před pár měsíci zachránila před svržením – Izrael odhalil plán puče Hamásu na Západním břehu, který se hnutí chystalo provést, přestože podepsalo dohodu o usmíření a vzniku vlády národní jednoty s Fatahem. Také případná žaloba v Haagu by byla pro Abbáse velmi riskantní, protože soud by mohl vyšetřovat palestinskou samosprávu kvůli raketovým a sebevražedným útokům Hamásu
na Izraelce, jak varoval i bývalý haagský hlavní prokurátor Luis Moreno-Ocampo. Abbásův návrh rezoluce hodlají v Radě bezpečnosti vetovat Spojené státy a nesouhlas vyjádřily i Británie a Austrálie, které jsou přesvědčeny, že Palestina může vzniknout pouze jednáním s Izraelem. A ten si chce především zajistit bezpečnost a vyhnout se situaci jako v Gaze, z níž se po vyklizení v roce 2005 stala velkovýrobna raket určených pro izraelské civilisty. Západní břeh leží jen kousek od Tel Avivu a střely by mohly ohrožovat nejen celou zemi, ale i mezinárodní letiště. Poté, co za poslední války dopadla jedna raketa Hamásu asi dva kilometry od něj a řada zahraničních aerolinií na pár dní přerušila lety do Izraele, je pravděpodobnost, že by vláda slevila ze svých bezpečnostních požadavků, doslova nulová. Jelikož maximum, které je Izrael na jednáních ochoten Palestincům nabídnout, je méně než minimum, jež jsou Palestinci ochotni přijmout, podnikl Mahmúd Abbás podobný diplomatický krok už před dvěma lety, kdy požádal Valné shromáždění OSN, aby uznalo Palestinu udělením pozorovatelského statusu nečlenského státu. Dnes Palestinci přiznávají, že jim tato iniciativa nic nepřinesla, ale přesto se znovu pokoušejí o vznik Palestiny z rozkazu mezinárodního společenství. Všechny naděje na obnovu mírových jednání tím zmařili a v současnosti o ni neusilují ani Spojené státy. Gita Zbavitelová, Český rozhlas
Strana 16
5775-33
UDÁLOSTI
Dárcovská konference pro Gazu Mezinárodní konference v Káhiře v neděli 12. října, na které měli zahraniční dárci přispět na rekonstrukci pásma Gazy zničeného v letní válce Hamásu a Izraele, vybrala navzdory všeobecnému skepticismu mnohem víc peněz, než požadoval předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás. Na opravu domů a infrastruktury chtěl čtyři miliardy dolarů, a zhruba 50 zúčastněných států a organizací mu nabídlo 5,4 miliardy v průběhu příštích tří let. Nejštědřejším dárcem je Katar, který přislíbil jednu miliardu z této částky; 200 milionů pošlou Spojené arabské emiráty a stejně tak Kuvajt a Turecko a 450 milionů Evropská unie. Spojené státy dodají kromě už poskytnutých 200 milionů ještě jedenkrát tolik a OSN chystá plán v hodnotě více než dvou miliard. Izrael na konferenci zastoupen nebyl, neboť hostitelský Egypt se obával, že by se jí pak nemuseli zúčastnit arabští dárci. Pozváni nebyli ani zástupci Hamásu a Islámského džihádu, původců celého konfliktu. Slíbená částka je vysoká, ale to ještě neznamená, že do Gazy skutečně dorazí. Dárcovské konference se konaly už několikrát, ale zejména arabské země své sliby většinou nesplnily. Zatím se v Gaze nezačal opravovat ani jediný dům a není ani jasné, kolik je jich zničeno nebo poškozeno – zatímco většina zdrojů uvádí 18 tisíc, Mahmúd Abbás hovoří o 80 tisících. Podle místních obyvatel nebyly dodnes opraveny ani domy zničené před deseti lety. Někteří mezinárodní představitelé v Káhiře netajili své rozladění. Financují důsledky odpalování raket Hamásem na Izrael, který podniká
letecké odvety. Pásmo je tak opakovaně bombardováno a dárci mají pocit, že na rekonstrukce vyhazují peníze; jen za posledních šest let třikrát. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun si v Káhiře povzdechl, že podobná konference se konala i v roce 2009; britský ministr pro mezinárodní rozvoj Desmond Swayne slíbil Gaze jen 32 milionů dolarů a zdůraznil, že Británie věnuje víc peněz, jen když se Gaza bude rekonstruovat naposled; a norský ministr zahraničí Börge Brende, jehož země konferenci spolupořádala, řekl otevřeně, že Evropské unii dochází trpělivost. Egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí ve svém zahajovacím projevu připomněl Hamásu, že zahraniční peníze do Gazy přijdou, jen pokud hnutí neobnoví ostřelování Izraele. Mezinárodní společenství se rovněž obávalo, že Hamás darované peníze zpronevěří nebo použije k výrobě zbraní či pro své další potřeby, stejně jako podle palestinské samosprávy „zabavil“ 700 milionů dolarů mezinárodní humanitární pomoci za války s Izraelem. Hamás však kvůli udržení vlastního postavení potřebuje, aby k rekonstrukci Gazy došlo, a byl proto dokonce ochoten slíbit samosprávě Mahmúda Abbáse, že v pásmu nechá konečně vládnout vládu národní jednoty a dovolí, aby hraniční přechody ovládaly složky samosprávy. Ve čtvrtek se společný kabinet pod vedením premiéra Ramího Hamdalláha skutečně v Gaze poprvé sešel a ujistil svět, že veškerou mezinárodní finanční pomoc na rekonstrukci bude spravovat výhradně samospráva. Nebývalá vstřícnost Hamásu však budí podezření, že šlo jen o divadlo pro dárce, protože v praxi se
hnutí dál odmítá vzdát svých zbraní, ozbrojenců i bezpečnostní kontroly nad Gazou. V pondělí pak pracně vybudovaný dojem národní jednoty zmařil Mahmúd Abbás, který prohlásil, že smíření Fatahu s Hamásem nenastane dřív než po volbách v příštím roce. Jeho výroku se podivil i vysoký představitel Hamásu Saláh Bardawíl, jenž se neubránil otázce: „A co čtvrteční návštěva vlády národní jednoty v Gaze?“ Také Izrael si přeje, aby rekonstrukce Gazy proběhla. Se samosprávou a OSN se dohodl na mechanismu kontroly importovaného stavebního materiálu, jehož druhy a množství dosud striktně omezoval. Nově bude povolovat i dovoz cementu, který Hamás v minulosti zneužíval k výstavbě útočných tunelů, protože OSN a samospráva slíbily, že zajistí, aby k tomu nedocházelo – i když Izrael příliš nevěří, že přijatá opatření budou účinná. Je rovněž připraven zmírnit blokádu pásma Gazy, jak požaduje Hamás, a povolit vývoz ovoce a zeleniny na Západní břeh Jordánu. Norský ministr Brende uvedl, že na rekonstrukci Gazy půjde jen polovina vybrané částky, aniž upřesnil, kde skončí ta druhá. Jiní delegáti však hovořili o podpoře hospodářství a rozpočtu palestinské samosprávy, což je v rozporu s proklamovaným účelem konference. Izraeli se bohužel nepodařilo mezinárodní dárce přimět, aby své finanční dary podmínili odzbrojením Hamásu. Ti tak své peníze pravděpodobně znovu vyhodí oknem – jakmile teroristé obnoví odpalování raket na izraelská města, čeká Gazu nové bombardování. Gita Zbavitelová, Český rozhlas
Soluňský starosta uveden do funkce s Davidovou hvězdou na saku Řecká židovská komunita nemá v posledních letech mnoho důvodů k radosti. Podle květnové zprávy Ligy proti hanobení (Anti-Defamation League) je Řecko nejantisemičtější zemí v Evropě; dotáhlo se na úroveň Saudské Arábie a předstihlo dokonce Írán. Jen v letošním roce došlo k několika útokům na židovské památky: v květnu vandalové poničili část židovského hřbitova v Soluni a v červenci byl antisemitskými nápisy hrozícími kromě jiného zničením aténské synagogy poškozen památník šoa v Aténách. V národním parlamentu zasedá od roku 2012 nechvalně známá neonacistická strana Zlatý úsvit zrozená z trosek řecké ekonomické krize. Koncem srpna však přišel povzbudivý signál od nově zvoleného starosty druhého největšího řeckého města Soluně. Yiannis Boutaris (72) si při svém uvedení do úřadu
a skládání přísahy připnul na sako žlutou hvězdu s nápisem JUDE. Jednalo se o leták, který na slavnostním zasedání městského zastupitelstva rozdávala radní za Stranu zelených na protest proti přítomnosti poraženého volebního lídra extrémně pravicové strany Zlatý úsvit Artemise Matthaiopoulose a jeho stoupenců. Mezi nimi a zástupci levice propukly během zasedání ostré verbální potyčky. Boutarisovo gesto bylo nejen protestní, ale i projevem solidarity se soluňskou židovskou komunitou, v minulosti těžce zkoušenou. Ta byla od 15. století, tj. v návaznosti na vyhnání Židů ze Španělska, po 450 let jedním z nejvýznamnějších středisek sefardských Židů. V roce 1943 bylo na 50 000 soluňských Židů zahnáno do ghetta a později deportováno do koncentračních táborů. Přežilo necelých 2000. Ústřední rada židovských obcí Řecka zasla-
la Boutarisovi blahopřejný dopis a ocenila jeho symbolické gesto: „Nad rámec připomínky vysílá Vaše gesto silnou a jasnou zprávu všem těm, kteří s nostalgií vzpomínají na nacismus a fašismus, že pod Vaším vedením bude Vaše město nadále bojovat proti jakémukoliv projevu rasismu, netolerance a antisemitismu.“ Liberál Boutaris je jedním z mála řeckých politiků, jenž se otevřeně vztahuje k bohaté židovské historii země a nezměrnému rozsahu decimace židovské komunity. Jako vůbec první veřejný činitel v dějinách Řecka uspořádal veřejný pochod u příležitostí 70. výročí začátku deportací a vloni zveřejnil projekt výstavby Centra pro výzkum holokaustu. Vznikne na základě spolupráce města, židovské komunity a ministerstva dopravy na jednom z centrálních náměstí Soluně, poblíž nádraží, odkud byli Židé deportováni na smrt. Daniela Tamášová
Strana 17
5775-33
TÉMA
Fatální slepota před čirým zlem Yair Lapid Holokaust v nás všech vyvolává stejnou otázku: co bych byl býval učinil já? Co bych dělal jako Žid v Berlíně roku 1933, když Hitler přišel k moci? Utekl bych? Prodal bych svůj dům, svůj obchod? Vytáhl bych své děti ze školy uprostřed školního roku? Anebo bych si řekl, to pomine, to je jen okamžité šílenství? Hitler říká toto vše jen proto, že je politik a chce být zvolen. Ano, je to antisemita, ale kdo dnes není? Přečkali jsme už horší pohromy. Lépe vyčkat, sklonit hlavu, však to přejde. Co bych dělal jako Němec v Berlíně 18. října 1941, když se od tohoto nástupiště odrazil první vlak směrem na východ a v něm 1013 Židů, dětí, žen, starců, všichni odsouzeni na smrt? Neptám se, co bych dělal jako nacista, ale co bych učinil jako počestný německý občan, který právě čeká na svůj vlak na sousedním nástupišti. A co bych dělal jako muž v mém věku, s třemi dětmi, které právě mám? Jako člověk, který vštěpuje svým dětem základní pravidla slušného chování, úcty k životu a respektování druhých? Byl bych mlčel? Protestoval bych? Stal bych se jedním z nemnohých Berlíňanů, kteří se zapojili do podzemního protinacistického odboje, nebo bych se zařadil do většinového davu těch, kteří nadále žili normální život a tvářili se, jako by se nic nestalo? A co kdybych byl býval jedním z těch 1013 Židů v onom vlaku? Nasedl bych do něj? Ukryl bych svou 18letou dceru do severních lesů? Řekl bych svým dvěma synům, ať bojují až do konce? Zahodil bych své transportní zavazadlo a prchl bych? Nebo bych napadl stráže v černých uniformách a zahynul se ctí, rychlý konec namísto pomalého umírání hladem a mučením? Myslím, že znám odpověď. Myslím, že ji znáte i vy. Nikdo z těch 1013 transportovaných na smrt se nevzepřel strážím. Nikdo z nich a nikdo z desítek tisíc, kteří je následovali ze stejného místa stejným směrem. Neučinil tak ani můj dědeček, Bela Lampel, když jej německý voják vytáhl z jeho domu
v pozdních nočních hodinách 18. března 1941. „Prosím vás,“ vzlykala moje prababička Hermina před oním vojákem. Padla na kolena a objímala jeho holínky. „Prosím vás, vždyť i vy máte matku.“ Voják nehnul ani brvou. Netušil, že ukryt pod peřinou jej z postele pozoruje můj otec. Třináctiletý chlapec, který se přes noc stal mužem. Proč se nebránili a nebojovali? Tato otázka mne neustále pronásleduje. S touto otázkou se potýká židovský národ od okamžiku, kdy poslední transport odjel do Osvětimi. Odpověď – jediná možná odpověď – je: oni nevěřili v absolutní zlo. Věděli samozřejmě, že na světě existují špatní lidé, ale nevěřili v totální zlo, organizované zlo, zlo neznající slitování nebo váhavost, chladné zlo, které na ně patřilo, ale ani na okamžik v nich nerozpoznávalo lidské bytosti. Podle jejich vrahů nebyli lidmi. Nebyli to matky ani otcové, nebyly to děti kohokoli. Podle jejich vrahů nikdy neoslavovali narození potomka, nikdy se nezamilovali, nikdy nešli ve dvě hodiny ráno vyvenčit svého starého psa, nikdy se nesmáli a neplakali při sledování poslední komedie Maxe Ehrlicha. Takový postoj potřebujete k vraždě druhého. Musíte být přesvědčeni, že to vlastně vůbec není člověk. Když vrazi sledovali lidi, kteří byli právě vypravováni z nástupiště na jejich poslední cestu, neviděli v nich židovské rodiče. Byli to jenom Židé. Nebyli to židovští básníci, židovští hudebníci, byli to jenom Židé. Nebyl to pan Braun nebo paní Schwarzová, byli to jenom Židé.
Destrukce počíná destrukcí identity. Není překvapující, že první, co bylo provedeno po příjezdu do Osvětimi, bylo vytetování čísla na předloktí. Je těžké zavraždit Rebeccu Grünwaldovou, osmnáctiletou krasavici s dlouhými vlasy a romantickým vzhledem. Ale je snadné to učinit s číslem 7762. A přitom je to tatáž osoba. O sedmdesát pět let později víme více? Rozumíme více? Holokaust vystavil Izrael dvojí výzvě. První, čemu nás naučil, že musíme přežít za každou cenu, že se musíme být schopni bránit za každou cenu. Nákladní vlaky s Židy již neodjedou z žádného nástupiště nikde na světě. Bezpečnost Státu Izrael a jeho občanů musí být navždy pouze v našich rukou. Máme přátele, i zde stojím mezi nimi. Nové Německo prokázalo své přátelství k Izraeli opakovaně, ale my nemůžeme a nesmíme spoléhat na nikoho jiného než na sebe sama. Druhé poučení z holokaustu je, že bez ohledu na okolnosti musíme zůstat morálními lidmi. Lidskou morálku nelze posuzovat v časech, kdy je vše v pořádku, projeví se až v okamžiku, kdy jsme schopni vnímat utrpení druhých, i kdybychom měli mnoho důvodů zabývat se pouze utrpením vlastním. Holokaust nemůže být srovnáván a nesmí být srovnáván s ničím v dějinách lidstva. Jak prohlásil K. Zetnik, přeživší Osvětim, „holokaust není z tohoto světa“. Nesmíme srovnávat, ale musíme si být vždy vědomi lekce, která nám byla uštědřena. Válka, ve které dnes bojujeme, která
Strana 18
5775-33
TÉMA asi bude pokračovat a v níž – ať to chce, či nikoli – je účasten i ostatní civilizovaný svět, tato dvě poučení z holokaustu staví vzájemně proti sobě. Potřeba přežít nás učí udeřit tvrdě, abychom bránili sami sebe. Potřeba zachování morálky, byť i okolnosti byly nemorální, nás učí minimalizovat lidské utrpení, jak je to jen možné. Test naší morálky neprobíhá ve sterilním prostředí laboratoře nebo na stránkách filozofických traktátů. V minulých týdnech byla naše morálka vystavena těžké zkoušce v tvrdých bojích. Tisíce raket bylo odpáleno proti našim občanům a ozbrojení teroristé kopali tunely k našim školkám s cílem zabít nebo unést naše děti. Každý, kdo nás kritizuje, ať si položí prostou otázku: „Co bych učinil já, kdyby někdo vrazil do školní budovy s mými dětmi se samopalem v ruce a začal střílet?“ Hamás, v konfrontaci s námi, chce zabíjet Židy. Mladé nebo staré, muže či ženy, vojáky i civilisty. Nerozlišují mezi nimi, protože nás nepovažují za lidi. Jsme Židé a to je dostatečně pádný důvod, abychom byli vražděni. Zkouškou naší morálky právě za těchto okolností, je, zda dokážeme nadále rozlišovat mezi nepřáteli a nevinnými. Každé dítě, které zemře v Gaze, je rána do mého srdce. To není Hamás, to není nepřítel, to je právě a jen dítě. Proto je Izrael první zemí v dějinách vojenských střetů, která předem informuje svého protivníka, kdy a kde udeří, aby se tak zamezilo ztrátám mezi civilisty. Izrael je jedinou zemí, která posílá potraviny a léky svému nepříteli, zatímco boje pokračují. Izrael je jedinou zemí, jejíž vojenští piloti
přeruší misi, protože v cílové oblasti se vyskytují civilisté. A nehledě na to vše, umírají děti. A děti umírat nemají. Zde v Evropě a leckde jinde ve světě lidé sedí doma v pohodlných křeslech, sledují televizní zpravodajství a vyčítají nám, že jsme ve zkoušce neobstáli. Proč? Protože v Gaze prý lidé trpí více. Oni ale nechápou – nebo nechtějí chápat –, že utrpení obyvatel Gazy je hlavní nástroj a trumf zlověstného, proti nám stojícího zla. Když jim vysvětlujeme, trpělivě a neustále, že Hamás využívá děti v Gaze jako lidské štíty, že Hamás je zcela záměrně vysílá do palebných linií, aby byly usmrcovány, že Hamás obětuje mladé životy, aby vítězil ve své propagandistické válce, tito lidé nám nevěří. Proč? Prostě proto, že nemohou uvěřit, že by lidské bytosti, lidé, kteří vypadají jako oni a kteří mluví jako oni, že by tyto zdánlivě zcela normální lidské bytosti byly schopné podobného chování. Protože dobří lidé vždy odmítají připustit a uznat totální zlo, a když tak konečně učiní, je pozdě. Znovu a stále se tážeme sami sebe, proč lidé ve světě dávají přednost obviněním proti nám, i když fakta jasně svědčí o opaku? Na této zemi fanatičtí muslimové masakrují jiné muslimy. V Sýrii, Iráku, Libyi, v Nigérii, tam všude je zabito více dětí za týden, než v Gaze zemřelo za desetiletí. Každý týden jsou na podobných místech zeměkoule znásilňovány ženy, popravováni homosexuálové a uřezávány hlavy křesťanům. Světová veřejnost tomu přihlíží, vyjadřuje zdvořilé a opatrné odsouzení, a vzápětí se s nepochopitelnou posedlostí vrhá s obviněními na Izrael, který bojuje za životy svých občanů. Částečně tento kritický postoj vyvěrá z antisemitismu. Tato odporná hydra opět
Praha má novou židovskou komunitu Bnej Israel V Praze vznikla nová konzervativní židovská komunita Bnej Israel. Stejnojmenný spolek vznikl oficiálně v dubnu tohoto roku. „Jako komunita jsme se ale začali scházet již na podzim minulého roku. Vznik spolku tak byl logickým vyústěním situace, která zde panovala již delší dobu. Někteří z našich členů dříve fungovali v rámci jiných pražských komunit, poté jsme se ale začali spontánně scházet na páteční bohoslužby Kabalat Šabat v domě rabína Davida Bohbota. V té
době se jednalo pouze o přivítání Šabatu v kruhu přátel,“ uvedl Martin Jor, koordinátor Bnej Israel. Spolek má zhruba sedmdesát členů a podporovatelů a snaží se o sblížení českých židů a Izraelců žijících v Čechách. Pražské veřejnosti se představil uspořádáním shromáždění na podporu Izraele a k uctění památky tří zavražděných izraelských studentů Naftali Frenkela, Gilada Šaara a Ejala Jifracha. Akce se konala dne 24. června na Václavském náměstí.
zvedá svoji hlavu. Těm, kteří zastávají podobný názor, říkáme: budeme proti vám bojovat všude. Minuly časy, kdy Židé před vámi prchali. Nebudeme mlčky přihlížet antisemitismu a očekáváme, že každá vláda v každé zemi bude stát po našem boku a bude bojovat proti tomuto zlu společně s námi. Jiní kritici, kteří se možná ve vlastních očích považují za lépe informované, nás obviňují „pouze“ za to, co se děje v Gaze, a to proto, že vědí, že my jsme jediní, kdo jim naslouchají. Dávají přednost soustředěnému hněvu vůči nám nikoli kvůli tomu, že bychom pošlapávali lidské hodnoty, jak činí Hamás, ale právě proto, že je ctíme. Máme soucit se slabými, uznáváme racionální postupy, chráníme gaye a lesbičky, dbáme na práva žen, zaručujeme svobodu vyznání a svobodu projevu. Nebuďme pošetilí a lehkovážní. Zlo je zde. Obklopuje nás všude. Snaží se nás zranit. Fundamentalistický islám je nejkrajnější zlo, a podobně jako zla, která jej předcházela, se naučil využívat všechny naše nástroje proti nám samým. Naše televizní kamery, naše mezinárodní organizace, naše vyšetřovací komise, náš právní systém. Tak jako teroristé používají rakety a sebevražedné atentátníky, zlo využívá naši neschopnost pochopit a přijmout, že by někdo obětoval děti z vlastního národa, jen aby vyvolal působivý a podporující titulek v novinách nebo oči drásající fotografii tamtéž. Zde, z tohoto místa, říkám otevřeně, že vůdci Hamásu, této protizápadní antisemitické organizace, se nemohou cítit bezpečně, pokud jejich terčem jsou nadále nevinní civilisté. Tak, jak by činil kterýkoli evropský státník, tak jak Spojené státy naložily s Usámou bin Ládinem, tak budeme stíhat každého vůdce Hamásu. To je to zlo, se kterým jsme všichni konfrontováni, a Izrael je v první linii. Evropa si musí uvědomit, pokud nám se toto zlo nepodaří zastavit, dostihne i vás. Musíme učinit všechno myslitelné, abychom zabránili utrpení a smrti nevinných. Ale stojíme na správném místě a z něj oslovujeme celý svět: do toho vlaku už nikdy nenasedneme. Ubráníme se před absolutním zlem. Projev izraelského ministra financí Yaira Lapida, který pronesl 20. srpna na stanici Grünewald berlínské S-Bahn u památníku deportace více než 50 000 berlínských Židů do koncentračních táborů. Z angličtiny přeložil Petr Weber
Strana 19
5775-33
TÉMA
Glosa k událostem kolem Gazy speciálně a k problému „Palestinců“ všeobecně Sleduji od začátku letošního konfliktu ohlas v masmédiích Německa, v zemích EU a jinde ve světě. Novinové články a televizní pořady jsou více než z 50 procent otevřeně nebo v podtónu protiizraelsky laděny. Pravidelně se v sugestivně formulovaných větách zaměňuje pořadí příčiny a následku. Tučný nadpis hlásá v různých obměnách: Opět nálety Izraele na pásmo Gazy s mnoha civilními oběťmi žen a dětí. Kdesi v textu se v nonšalantně pronesené polovětě najde cudná zmínka o tom, že akce Izraele byla odpovědí na tolik a tolik raket vystřelených Hamásem směrem na Izrael bez způsobení škod na majetku nebo lidech. Rakety Hamásu se přitom bagatelizují tak, jako by šlo o silvestrovské ohňostroje. Protižidovské demonstrace v Evropě Z televizních obrazů propalestinských demonstrací ve městech Německa šla hrůza. Nenávistí zpitvořené obličeje; skrze vyceněné zuby se draly rýmovačky: „Jude, Jude feiges Schwein – komm heraus und kämf allein“ (= Žide, žide zbabělá svině – vystup a bojuj sám); nebo: „Hamas, Hamas – Juden in Gas“ (= Hamás, Hamás – židé do plynu). Nejinak na transparentech démonizujících Izrael a židovství. Policie nezakročila tak, jak by se právem mohlo očekávat. Stalo se, že dokonce propůjčila demonstrantům vlastní auto s tlampači, aby se zvětšil akční rádius šíření akustického jedu. Ono „Židé do plynu“ policie asi chápala jako přátelské hamásovské doporučení pro ozdravující kyslíkovou léčbu Židů. Zato však zakročila proti malému houfu proizraelských demonstrantů (v Göttingenu), kteří nesli vlajku Izraele s odůvodněním, že tato „provokuje“ (doslova!) protiizraelské demonstranty. Nebylo námitek proti tureckým, palestinským ani proti zeleným hamásovským vlajkám; sem tam se objevily i černé vlajky ISIS/ IS. Chování policie bylo alespoň v jednom bodě kryto rozhodnutím berlínské státní prokuratury, podle jejíhož soudního výroku zbabělá židovská svině nesplňuje delikt protinárodnostního štvaní (sic!). Dieter Graumann, prezident Ústřední rady Židů v Německu, hodnotil v interview poskytnutém britskému deníku „Guardian“ uvedené jevy jako nejhorší od dob nacismu. Účastníků na každé protiizraelské demonstraci, zde i ve světě, bylo na tisíce; na proizraelských – sotva několik set. Výčiny demonstrantů ve Francii, Anglii, Belgii a jinde byly ještě horší než v Německu a tam
se neozvalo tolik hlasů politické elity proti antisemitismu jako zde. Židovské osoby byly slovně i fyzicky napadeny. Několik synagog (i v Německu) bylo počmáráno protižidovskými a protiizraelskými hesly, popřípadě atakováno zápalnými láhvemi. Sekretář odborů Jihoafrické republiky vyzýval veřejnost, aby se mstila na tamější židovské komunitě za podporu Izraele. Přihlásil se i arcibiskup v. v., Desmond Tutu, volaje po globálním bojkotu Izraele a k osvobození Palestiny – rozuměj: redukci území Izraele na nulu. Pronásledování křesťanů ve světě islámu ho natolik netankuje jako stesky tzv. Palestinců*1), které jsou pro něho a s ním ideově spřízněné židožrouty tak centrální, jako by nebylo na zeměkouli problémů mnohem palčivějších než Gaza (třeba asi 10 občanských válek v Africe). Ty je však nepálí, jelikož v nich nejsou involvováni Židé. Nemohu se zbavit podezření, že nejednomu halasnému podporovateli „Palestinců“ je osud těchto lidí lhostejný a slouží jen za záminku k artikulaci jejich vlastní protižidovské nenávisti nedobře kamuflované jako antiizraelismus či antisionismus. Krátce ke skladbě protiizraelských demonstrantů v EU a jinde: Arabové, Turci, afro- a jiní muslimové. Složení účastníků s nemigračním původem bylo rovněž pestré. Pravičáci a neonacisté různé provenience pochodovali svorně s reprezentanty druhé strany politického spektra z řad „levé, pokrokové inteligence“. Konglomerát hlasů zprava s danou náplní se dal očekávat. Více mi vadila při projevech protižidovské nenávisti účast levice, vystavující přitom na odiv své dobré svědomí nezatížené antisemitismem*2).
„Užiteční idioti“ Bezmezné opovržení však pociťuji k Židům, jejichž slovní projevy a články komentující kauzu Gaza by bez uzardění mohli podepsat i Goebbels a Julius Streicher. Bohužel, takových je celá řada; najdou se hojně i v Izraeli. Co je to za lidi? Nicky, i když někdy s profesorským titulem získaným zpravidla v neexaktních „bla-bla“ disciplínách. Proč to dělají? Osočováním židovského státu je jim zaručen aplaus širokého obecenstva. Slouží jako korunní svědci při „obžalobách“ Izraele z různych zločinů proti „Palestincům“. S poukazem na jejich židovství se hláškám dodává bezpochybné věrohodnosti. Masmédia ochotně propůjčují místo jejich hlasům a psaným výplodům. Navíc se jim dostává vysokých vyznamenání. Z dlouhé řady zde lze představit jen několik exemplářů. Jednou z nejodpornějších figur galerie je Alfred Grosser (sociolog a politolog), německý Žid přeživší holokaust ve Francii, kde dosud působí; dostal „Velký záslužný kříž německé vlády“ (1975), k tomu „hvězdu“ (1985) a „stužku“ (2003) a dalších 14 vyznamenání. Další německý Žid, Rolf Verleger, profesor psychologie; zatím bez vytoužených medailí – asi proto nesou jeho nenávistí sršící antiizraelské tirády patologické rysy. Nechybí ani dcera bývalého prezidenta Ústřední rady Židů v Německu, Evelyn Hecht-Galinski (otec asi nenachází klidu v hrobě). Novinář Henryk Broder o ní napsal, že každý podnapilý účastník kolínského karnevalu v ní pozná hysterickou paní v domácnosti sžíranou touhou po uplatnění... ... jejíž specialitou jsou antisemitsko-antisionistické nesmysly. Felicia Langer – trapnost výstupů této dámy nezná mezí. Obdržela německý „Záslužný
Strana 20
5775-33
TÉMA kříž 1. třídy“ (2009) a dalších 9 vyznamenání, mezi nimi „palestinský řád za zvláštní zásluhy“ (2012). Reprezentantem tohoto druhu v USA je Noam Chomsky, profesor lingvistiky, rovněž nositel mnoha vyznamenání; na rozdíl od jiných je na výši i ve svém oboru. Seniorem izraelského cechu je Uri Avnery; má 9 vyznamenání. Lenin by mu s určitostí byl udělil další, a to: „řád užitečného idiota“. Kopaná o veřejné mínění S udivující pravidelností končí hlášky i psané články o Gaze výčtem a porovnáním počtu obětí. Tak např. (26. 8.): ... 2130 mrtvých Palestinců – na izraelské straně 64 padlých vojáků a 5 civilistů...; jako by šlo o výsledek fotbalového zápasu. Nelze přeslechnout lítost nad tím, že poměr „branek“ není opačný. Přehlíží se, že Izrael nasazuje vojenskou moc na ochranu svého obyvatelstva (protiraketový systém a kryty). Hamás zneužívá obyvatelstvo jako živý štít na ochranu skladů raket a odpalovacích ramp, s oblibou umístěných v budovách škol, nemocnic, hřbitovů a mešit. Ve třech případech přiznala OSN, že i v jejích zařízeních, napadnutých izraelským letectvem, se skladovaly rakety. Nemohu věřit, že by se to mohlo stát bez vědomí personálu OSN (jenom spřízněné dušičky z OSN jsou Hamásem akceptovány). Zejména mrtvé děti jsou vítanou municí hamásovské propagandy. Obětí raket vystřelených 22. 8. z areálu školy „jafar ali ibn taleb“ se stal 4letý židovský klouček Daniel Trageman. Ani jeden z apoštolů humanity, zatracujících „nepřiměřenost“ izraelských odvetných úderů, nezalkal nad smrtí židovského dítěte a žalem rodičů. Není rozdílu
v ceně života Izraelce-žida nebo Araba. Avšak vzhledem k demografii zanechá smrt židovského člověka větší mezeru v národě než u Arabů a asi to je (částečným důvodem) cynického hazardování životy vlastních lidí. Ať je tomu jakkoliv, válku slov (public relations) Izrael prohrál. Podstatně hůř než v oficiálních médiích se Izrael osočuje v komentářích na internetu. Asi 70–80 % příspěvků čiší nejen antiizraelismem, nýbrž i víceméně neskrývanou protižidovskou nenávistí. Jak skončí islámské tažení na Evropu? Nakonec bych si dovolil vyslovit – nikoliv proroctví – pouze prognózu na základě logiky. První nápor islámu na Evropu šel ze západu přes Pyreneje až po Poitiers. Druhý, z východu, byl zastaven u Vídně. Třetí přichází zevnitř. Lze namítnout: Turek nebo Arab, i s rodinou provozující v sousedství krámek s ovocem a zeleninou – to jsou velice hodní lidé. Ve chřtánu hydry v Berlíně se zachránilo, s pomocí opravdu hodných Němců, asi 3 000 Židů. To však nemění nic na tom, že nacismus byl od počátku zločineckou ideologií. Asi 10 % muslimů je upřímně proti islámskému teroru. Asi 10 % muslimů jsou teroristé nebo aktivní podporovatelé teroru; zbytek patří k mlčící většině, z níž část schvaluje teror proti „nevěřícím“, aniž by se ho aktivně zúčastnila. Mlčící většina muslimů není garantem míru. Toto (kvazi-) gaussovské rozdělení je platné jako opakující se dějinné analogon, které bylo již dříve vzpomenuto. Nejinak tomu bylo v revolučním období 1917 v carském Rusku a při nástupu nacismu v Německu. Později, po úspěších rabiátní menšiny, určující chod
dějin tím, že se bezohlednou rozhodností a všemi prostředky dostává k moci, se mlčící většina obyčejně k ní připojí. Himmler i Hitler se pozitivně vyjadřovali o islámu jako o sympatickém a praktickém náboženství pro vojáky vzhledem k příslibu nebeské odměny, která je čeká, když padnou v boji za svou věc. Velkomuftí Jeruzalemský, Mohamed hadž Amin al-Huseini (válečný zločinec), se odvděčil zorganizovaním 13. SS-divize „Handžar“ z bosenských muslimů. Hlásal, že v mnoha ohledech vykazuje národní socialismus paralely ke světonázoru islámu; chválil i společné nepřátelství k židům. Zde bych se chtěl předem ohradit proti event. podezření, že kladu rovnítko mezi nacismem a islámem. Hitler měl ve svém zenitu asi 250–300 milionů přívrženců v Evropě a ve světě; islám asi 1,5 mld. s razantně stoupající tendencí. Většina islámských zemí vyniká pouze v produkci jediného „zboží“: lidí, jejichž nadprodukci se snaží „exportovat“. Pokud se islamizace západní civilizace nestopne včas, může se stát, že za 20 plus minus 5 let budou po ulicích velkoměst pochodovat zástupy ne tisíců, jako na protiizraelských demonstracích, nýbrž desetitisíců a z jejich hrdel se ponese výkřik: islám nebo smrt – Allahu akbar! Juraj Eckstein (redakčně kráceno) Poznámky: *1) Etiketování Arabů žijících mezi Jordánem a Středozemním mořem s názvem „Palestinci“ je největší historický podvod 20. století. Viz k tomu: ŽL 4, str. 6. *2) Čest výjimkám; našly se i takové v řadách proizraelských demonstrantů.
Proč nás nenávidí? Pokud neznáte dějiny, nevíte nic. Ignorant je jako list, který neví, že je součástí stromu. Řvouni pochodující Paříží, Londýnem, Seattlem nebo Calgary s plakáty hlásajícími „konec nacistické okupace Palestiny“ a propagujícími hnutí Hamás a Hizballáh patří do ohavných dějin antisemitismu. Největší překážkou míru mezi Izraelci a Palestinci je nesmiřitelná džihádistická nenávist vůči Židům a židovskému státu, kterou nelze otupit. Palestinské hnutí Hamás proměnilo pásmo Gazy v základnu vrahů a Fatah již půl století maří každý pokus o mír. Obě palestinské frakce si tím vytvořily teologické a ideologické ospravedlnění pro neochotu vést s Izraelem jednání, jež by mohla vyústit v trvalý mír.
Soustavná indoktrinace antisemitskou nenávistí ve školách i v médiích, veřejná oslava teroristů, kteří zabili židovské ženy a děti, pohrdání jakoukoli Izraelem předloženou iniciativou vedoucí k vytvoření dvou států přesvědčilo Izrael a většinu světového společenství, že cílem Palestinců je dele-
gitimizace židovského státu, nikoli soužití s ním. Právě to je obsahem hesla „Palestina bude svobodná od řeky až po moře“. A protože východní hranici Izraele tvoří řeka Jordán a západní Středozemní moře, to heslo žádá, aby židovský stát zmizel. Vraťme se ale do historie. Vláda Velké
Strana 21
5775-33
TÉMA Británie, která po 1. světové válce spravovala Palestinu, ustavila roku 1936 komisi prošetřující střety mezi tamními Araby a Židy. V roce 1937 prohlásila, že konflikt nelze řešit v jednom státě, a území se proto musí rozdělit. Židé měli dostat malý stát v zemi, kde se „zrodil jejich národ“. Tato enkláva se měla táhnout podél Středozemního moře od Tel Avivu na sever a zabrat 20 procent mandátního území. Zbytek měl připadnout Palestincům. Sionisté pokládali toto rozdělení za historicky nepodložené a nespravedlivé. Byli by se bránili, ale silnější pohnutkou bylo smrtelné ohrožení, jemuž byli Židé vystaveni v nacistickém Německu v době, kdy pro ně byly Spojené státy převážně uzavřeny. Sionisté zoufale usilující o záchranu Židů na britský plán s nevolí kývli. Palestinci jej ale odmítli, vyvolali ozbrojenou vzpouru a zařekli se, že mladý židovský stát utopí v krvi. Následujících 75 let Palestinci jakoukoli ochotu sionistů ke kompromisu odmítali. Motivem byla jejich hluboce zakořeněná nenávist vůči Židům. Hajj Amin al-Husseini, nejmocnější palestinský vůdce třicátých let 20. století, se stal kolaborantem nacistů. Přislíbil jim pomoc v podobě podněcování Arabů k boji proti Britům a šíření nacistické propagandy v arabském jazyce založené na příbuznosti muslimské a nacistické nenávisti vůči Židům. Palestinci byli prostě proti rozdělení, proti židovskému státu a proti přítomnosti Židů v oblasti, kterou považovali za zemi Arabů. Židům nesmí být nikdy dovoleno zemi sdílet nebo dosáhnout politické svrchovanosti. V květnu 1948, krátce poté, co OSN schválila vznik malého nezávislého židovského státu včetně plánu rozdělení území, vtrhly do Izraele vojenské jednotky pěti arabských armád (Egypta, Jordánska, Sýrie, Iráku a Libanonu). Po roce bojů židovský stát přesvědčivě zvítězil a palestinští Arabové utrpěli porážku. Arabové přesto nejenže dál odmítali existenci Izraele, ale rovněž nepochopili, že strůjci války bývají potrestáni ztrátou území a někdy i vlastní svrchovanosti. Další vývoj je srdcervoucí pro ty, kteří mohli mírem získat nejvíc – pro Židy stejně tak jako pro Araby. Svět již dlouho žádá po obou stranách dohodu, ale jen jedna je ochotna naslouchat. Nihilismus palestinského vedení se jasně ukázal, když Izraelci dobrovolně opustili pásmo Gazy, a nejen to – Palestincům zanechali prosperující vývoz květin v podobě
tří tisíc skleníků. Jaká byla palestinská odpověď? Skleníky zničili a peníze, které dostali ze Západu, neinvestovali do škol, obydlí, silnic a nemocnic, ale utratili je za rakety, tunely a propagandu, která vyzývala k zabíjení Židů a podněcovala nenávist. Izraelští premiéři nabídli Palestincům třikrát během deseti let nezávislý stát. Palestinci odmítli. Proč? Protože souhlas by znamenal podpis mírové smlouvy uznávající židovský stát. V roce 2000 na summitu v Camp Davidu pod záštitou USA souhlasil izraelský premiér Ehud Barak s hranicemi, které navrhl americký prezident Bill Clinton. Palestinský stát by podle toho zahrnoval Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy. Došlo by k do té doby nemyslitelnému rozdělení Jeruzaléma, jehož východní část by se stala palestinským hlavním městem. Palestinský vůdce Jásir Arafat to opět odmítl, opustil jednání bez protinávrhu a rozpoutal druhou intifádu, v níž zahynulo mnoho Izraelců. Koncem roku dostal Arafat ještě lepší nabídku (tzv. Clintonovy parametry), ale znovu jednání přerušil. Roku 2008 premiér Ehud Olmert učinil „největší možný ústupek palestinským požadavkům“ (jak to v roce 2011 ve svém novinovém článku vyjádřil Charles Krauthammer), když Palestincům nabídl skoro celý Západní břeh, výměnu území, nezávislý palestinský stát a rozdělení Jeruzaléma tak, aby z jeho muslimských částí mohlo vzniknout hlavní město Palestiny. Olmert dokonce nabídl převedení posvátných míst – včetně těch z hlediska judaismu nejposvátnějších – pod správu mezinárodního orgánu s účastí Jordánska a Saúdské Arábie. Šéf palestinské samosprávy Mahmúd Abbás opět odmítl. Současný premiér Benjamin Netanjahu je označován za tvrdohlavého. Přitom se ale opomíjí, že to byl právě Benjamin Netanjahu, jenž přiměl svou stranu Likud k veřejnému souhlasu se vznikem palestinského státu a vytvořil tak první celonárodní konsenzus s řešením konfliktu v podobě dvou států. A jaká byla odpověď vůdce Fatahu Mahmúda Abbáse? Devět měsíců jednání bojkotoval. Když se opět sešli, učinil Netanjahu dalekosáhlé ústupky. Souhlasil s tím, aby některé osady zůstaly na svrchovaném palestinském území. Jako první izraelský premiér zmrazil výstavbu židovských osad na 10 měsíců, což dosud žádná labouristická vláda ani vláda vedená stranou Kadima neučinila. Byl srozuměn prakticky s každým návrhem, zatímco Abbás vše odmítal.
Když desetiměsíční lhůta vypršela, Abbás jednání přerušil, protože nadále trval na právu tzv. milionu arabských válečných uprchlíků na návrat do Izraele s poukazem na neochotu jiných arabských států je přijmout. Právo návratu není ničím jiným než nástrojem k demografickému zničení Izraele zaplavením jeho území miliony Arabů. Abbás to věděl příliš dobře. Olmert se mu snažil vysvětlit, kolik již v zájmu míru slevil, ale nemůže dopustit, aby Izrael spáchal sebevraždu. Otevřeně vyložil, že nikdy nemůže připustit, aby do Izraele přijelo 5 milionů Palestinců, protože by to znamenalo konec Izraele coby židovského státu. Celá tato zapomenutá historie jen podtrhuje lichost tvrzení, podle něhož sionisté vstoupili na území Palestiny s cílem jeho dobytí a obsazení potomky původních obyvatel. Takže, vše kromě konečné dohody, vše kromě trvalého míru, vše kromě dohody, jež by ukončila konflikt jednou provždy a zachovala židovský stát. Palestinci nechtějí dohodu typu území za mír, protože chtějí území bez míru. Proč? Chtějí svrchovanost pro sebe, aniž by recipročně uznali suverenitu židovského státu. Chtějí stát bez jednání a nezávislou Palestinu, která bude dále svádět válku s Izraelem. Abbás by se dal brát vážně jako partner pro mír, kdyby sebral odvahu a řekl palestinským uprchlíkům, že se do domovů svých předků nevrátí a že mírová jednání musejí vycházet z výsledků války z roku 1967 a nikoli z roku 1948. Palestinská samospráva nemůže mít stát na celém Západním břehu Jordánu včetně východního Jeruzaléma bez nárazníkového pásma, které by ochránilo Izrael před druhým pokusem vymazat jej z mapy světa. Palestinci věří, že Západ jim nabídne vždycky víc, když budou neústupní, a jejich vedení proto radikalizuje veřejné mínění. Až dosud nikdy nepřišlo s komplexním návrhem na kompromis a místo toho lpí na nedosažitelných cílech, z nichž nikdy nebylo ochotno ustoupit, na územních požadavcích, na Jeruzalémě, na návratu uprchlíků. Když si po rozepřích sedne prach, vždy se najde způsob, jak připsat vinu na vrub Izraeli. V těchto chvílích Palestinci po boku Hamásu podnikají unilaterální kroky na půdě OSN a nadále odmítají přistoupit k přímému vyjednávání. Překážkou míru je Palestinská samospráva, která stále sní o vymazání Izraele, a Hamás věrný svému slibu vraždit Židy.
Strana 22
5775-33
TÉMA Prezident Obama nesporně vnímá, že Palestinci odmítají přistoupit na řešení v podobě dvou států. Toto odmítání se projevilo i při posledních jednáních za účasti bývalého zvláštního zmocněnce Martina Indyka, jenž v nedávném rozhovoru tlumočil přesvědčení USA, že Izrael prokáže dostatečnou flexibilitu a ochotu ke kompromisům v zájmu dosažení průlomové dohody s Palestinskou samosprávou. Netanjahu se podle jeho mínění nacházel již „v zóně možné dohody“. Pružný izraelský vůdce svolný ke značným kompromisům výměnou za mírovou dohodu opět narazil na palestinského vůdce,
jenž v kritickém okamžiku odmítá přistoupit na americký návrh. Dnes máme v Gaze nepřátelský palestinský subjekt ovládaný islámskými teroristickými organizacemi v čele s Hamásem a islámským džihádem, subjekt, který je ve skutečnosti kolonií Íránu. Izrael stojí před nesnadnou volbou. Nadále udržuje blokádu, aby se Hamás nevymkl zcela z kontroly. Vyhrál poslední bitvu a nyní musí přemýšlet, jak se vrátit k jednacímu stolu s přitažlivou nabídkou, která by odrážela jeho trvalé úsilí o mírové řešení. Izraelský spisovatel Amos Oz v roce 2012 napsal: „Nemůžeme žít spolu jako
šťastná rodina, protože nejsme spolu, nejsme šťastní a nejsme rodina. Jsme dvě nešťastné rodiny.“ Oz věří, že Izraelci a Palestinci potřebují „spravedlivý, třebaže bolestný rozvod“. Rozvedené strany pak budou žít jedna vedle druhé, nikoli jedna na úkor druhé. Mortimer Zuckerman Článek vyšel 17. srpna 2014 v listu New York Daily News – autor je vlastníkem a šéfredaktorem měsíčníku U. S. News&World Report a vydavatelem deníku New York Daily News. Výše uvedený text je redakčně krácen. Překlad Jan Černý a D. T.
Nejsme jako oni Fanatičtí Židé nejsou o nic lepší než fanatičtí Arabové Před nedávnem na pozadí současného konfliktu v Gaze proběhla v uzavřeném diskusním fóru DM (Děti Maiselovky) debata, kterou bychom mohli označit formálně jako debatu o etice. Byla vyvolána odkazem na video na YouTube, zachycující v přímém přenosu brutální popravu skupiny Arabů svými soukmenovci, patrně někde v Sýrii (video bylo mimochodem z YouTube již odstraněno). K tomu byl přičiněn citát amerického rabína Meira Kahane (vyslovený při jiné příležitosti): „Když toto dělají svým, jak by naložili s námi Židy.“ Náš dopisovatel Arie Gillon z Givatayimu (emigroval do Izraele z Československa v roce 1964) k tomu napsal úvahu, která může být zajímavá i pro širší obec čtenářskou a s jeho laskavým svolením ji zde uvádíme. „My v Izraeli jsme denně vystaveni ukázkám barbarských skutků muslimů vůči vlastní komunitě, dostávám odkazy na ně několikrát denně v mailech a nereaguji. Nehovoře už vůbec o případech, které se úzce dotýkají právě nás, jako to, co Palestinci ze Západního břehu udělali s těly našich záložáků, když vojáci zabloudili a byli zajati a zavražděni palestinskou chátrou. Ušetřím vás podrobností, ale možná si vzpomenete na snímky Palestinců, ukazujících své ruce zbrocené židovskou krví. Krutost muslimů se nezastavuje u nepřátel. Tito fanatici neváhají popravit své vlastní dcery, sestry či sestřenice, když se tyto odváží oblékat „provokující“ oděv, mít přítele podle vlastní volby, odmítnout sňatek se starcem, kterému byly prodány atd. Jakkoli takové chování není pro mne překvapením, nemám žádnou zálibu kochat se podobnou pornografií smrti
a necítím potřebu se k tomu vyjadřovat. Meir Kahane je jiný případ. Byl to skutečný nacionalista a rasista v chování k arabské (zdánlivě) podřadné rase, modlil se za to, aby byli všichni vyvražděni. Začínal v USA, v Lize na obranu Židů, která měla reagovat na vzrůstající antisemitismus v USA, ale skončil jako extremista povzbuzovaný pocitem síly Izraele. Reakce na útlak se může vyvinout různě a dokonce může nabrat opačný směr. Já sám, snad již od druhé obecné, jsem byl vyhlášeným Židem, sionistou a později na střední škole jsem byl považován za neoficiálního představitele Izraele. Na škole jsem se setkal s antisemitismem, stejně tak u sousedů (v mé milované čtvrti v pražských Dejvicích), a to už vůbec nepřipomínám tehdejší československý tisk. Toto vše, spolu s komunistickým diktátem, mne dovedlo k extrémnímu liberalismu v mém vlastním postoji. Nejsem ovládán nenávistí vůči Arabům, nediskriminuji je, ale realisticky je vnímám jako současného nepřítele. Snažím se přispět k jejich proměně tím, že některé z nich zaměstnávám a spolupracuji s nimi v naději, že ekonomická prosperita změní jejich chování. Nejsem tak naivní jako Obama, abych věřil, že ekonomický vzestup a demokracie mohou porazit
náboženský fanatismus. Spolupracuji pouze s těmi, kteří jsou příčetní. Když jsem byl nováčkem na Technionu, Izraelském technologickém institutu, někdy v roce 1966, měli jsme arabského kolegu a kamaráda, který studoval stavařinu. Učili jsme se společně denně, hostil nás arabskou kávou, kořeněnou kardamomem (arabsky i ivrit „hel“, zvukomalebně shodné s anglickým Hell – peklo). Od té doby toto koření nesnáším. Několik dní před šestidenní válkou, ve vyčkávacím mezidobí, kdy jsme se obávali, že Arabové nás skutečně svrhnou do moře, jak vyhrožovali, překvapil nás tvrzením, že nyní nás všechny vyvraždí. Od té doby mám na paměti, že přinejmenším část izraelských Arabů je pátou kolonou mezi námi, ale vím rovněž, že ne všichni jsou tací. Mnozí z nich směle prohlašují, že budou raději menšinou v Izraeli, než aby přináleželi k nějakému arabskému státu, zejména ne k Sýrii nebo k Západnímu břehu. Když přijel z ukrajinského Umanu můj strýc, asi před 25 lety, první, co řekl, bylo, že bychom měli všechny naše Araby vystěhovat do okolních arabských států, a kdo by odmítl, měl by být zlikvidován. Objasňoval nám, že teď, když je u moci, chce dopřát Arabům totéž, co Rusové dělali Židům.
Strana 23
5775-33
TÉMA Když uprchl před Němci z Československa do Sovětského svazu, poslali ho na Sibiř, pak ho povolali zpět do armády, aby bojoval proti nacistům, a po válce ho znovu poslali na Sibiř. Teprve po řadě let dostal povolení vrátit se na Ukrajinu, a to jen díky tomu, že jeho ruská žena vážně onemocněla. To mne poučilo, že lidská bytost může reagovat na útlak dvojím způsobem. Buď utlačováním někoho jiného, nebo liberálním chováním. Věřím, že reagovat na rasismus rasismem opačného znaménka je ponižující a dělá nám ostudu. Myslím, že Židé za žádných okolností by neměli být rasisty. Na fotbalovém stadionu Beitar Jerusalem můžete slyšet pasivní následovníky Meira Kahanea vyřvávat „Smrt Arabům“ a „Yigal měl pravdu“ (Yigal Amir je vrah Yitzchaka Rabina). Aktivisté demonstrují v arabských městech, ať už se souhlasem policie, nebo i bez něho, mávají izraelskými vlajkami a skandují „Smrt Arabům“ dokonce i tam. Co tím sledují? Vyprovokovat
Araby k násilné odvetě ve snaze, že policie některého zastřelí. Čas od času se jim to podaří. Baruch Goldstein byl lékař, který pracoval ve svém oboru (záchranná služba) až do té doby, než zmasakroval Araby (B. G. v roce 1994 v hebronské Jeskyni patriarchů zabil 29 modlících se Arabů během ranní bohoslužby a dalších 150 zranil, sám byl při incidentu zabit též, pozn. překladatele). Výmluva, že byl duševně chorý, byla pohodlnou cestou, jak se vyhnout problému, který představuje v Izraeli extrémní pravice. Neexistuje žádný důkaz o jeho nepříčetnosti, toto tvrzení vychází z předpokladu, že příčetný není schopný takového činu. Omyl! Je, pokud je fanatikem. Fanatičtí Židé nejsou o nic lepší než fanatičtí Arabové. Nejde mi o cenzuru názorů. Chtěl bych jen apelovat na všechny diskutující, aby se zdrželi připomínání Meira Kahanea. Citovat jej neposílí žádnou argumentaci, naopak. Já nerozporuji, že fanatičtí muslimové by se chovali k Židům hůř než
k vlastním, proti nim stojícím bratřím. Tento názor ale může být vyřčen, aniž bychom citovali Kahanea. Osobně nemám problém s výrokem „Když toto dělají svým, jak by naložili s námi Židy“. Mohl by jej pronést kdokoli a výrok jako takový nezíská větší hodnotu, budu-li přitom citovat Kahanea. Není do té míry duchaplný, aby musel být citován spolu s jeho původcem. Mnoho lidí používá rčení „nejlepší obrana je útok“, ale nikdo nedodává „jak řekl Sun Tzu“ (nebo Machiavelli). Situace je skličující a nenabízí rozumné východisko. Svět Židy nenávidí a jeho civilizovanější část to skrývá za protesty proti Izraeli. Ale my Židé jsme natolik inteligentní a kulturní, abychom na nenávist Arabů a muslimů neodpovídali naším nacionalismem. To je důvod, proč by Meir Kahane neměl být součástí dialogu. Arie Gillon Givatayim, srpen 2014 (přeložil Petr Weber)
Židé v Gulagu Spolek akademiků Židů uspořádal ve čtvrtek 18. září na pražské Židovské radnici seminář „Českoslovenští Židé mezi oběťmi politických represí v SSSR“. S úvodní stejnojmennou přednáškou vystoupil prof. PhDr. Mečislav Borák, CSc. ze Slezské univerzity. Prof. Ing. Ludevít Végh, DrSc., zakládající předseda SAŽ, ve vystoupení „Útěk za svobodou končil smrtí v Gulagu“ vzpomínal na svého bratra Mikuláše, který se stal jednou z oběti stalinského režimu. Seminář tak pro něj byl i osobní zpovědí rodinné historie, do níž mu velmi cenné informace pomohli doplnit badatelé z Ústavu pro studium totalitních režimů Mgr. Jan Dvořák a Bc. Adam Hradílek. Velmi poutavý příspěvek na závěr semináře měla Mgr. Jiřina Dvořáková, které vyprávěla o své osobní zkušenosti s prací v dnešních archivech ruských věznic. Kolik úsilí ji stálo získat dokumenty o úmrtí Mikuláše Végha. Mikuláš Végh zmizel počátkem druhé světové války v SSSR. Jako Žid musel studium v Brně po okupaci ukončit a vrátil se domů do Košic. Tam mu hrozil pracovní tábor, proto se rozhodl uprchnout. V roce 1940 se proto rozloučil s rodinou a překročil hranice. Byl však zatčen několik set metrů za hranicemi sovětskými pohraničníky
Zleva: J. Dvořáková, J. Dvořák, A. Hradílek, M. Borák, L. Végh (foto TJ) a okamžitě převezen do nejbližší věznice. Za ilegální přechod hranic SSSR hrozil gulag. Podobně jako většina ostatních uprchlíků měl dostat tři roky v nápravně pracovním táboře. Jenže po více než roce vyšetřování si vyslechl rozsudek pět za špionáž. Mikuláš Végh byl 9. května 1942
dopraven do gulagu v Solikamsku a zemřel za měsíc na zápal plic. Tato diagnóza se ale uváděla u většiny obětí represí. V Solikamsku se vězeňství provozuje dodnes. Jde o jednu z nejdrsnějších věznic v zemi. Přezdívá se jí Bílá labuť. redakce
Strana 24
5775-33
ROZHOVORY
„Hamás rozpoutal toto kolo války, že se potřeboval zviditelnit“ Tomáš Pojar se po deseti letech v diplomacii stal novou tváří soukromé vysoké školy CEVRO. Věnuje se nadále otázkám mezinárodní a nově i kybernetické bezpečnosti. Po čtyřech letech jeho mise na českém velvyslanectví v Tel Avivu se ŽL zajímaly o jeho pohled na současný izraelsko-palestinský konflikt. V březnu jste se vrátil z Izraele, kde jste působil od února 2010 ve funkci českého velvyslance. Při Vašem nástupu jste v rozhovoru pro ŽL uvedl, že si jistě najdete čas na ornitologii. Podařilo se to? Co je v Izraeli zajímavého k vidění? Každý podzim letí přes Izrael půl miliardy ptáků z Evropy a Asie do Afriky a na jaře se všichni vracejí zpět. Izrael je ráj pro ornitology, a to i ty amatérské, sledovat ptačí migraci je prostě fascinující. Přijeďte se podívat a stanete se ornitologem i Vy! Bylo snad více než symbolické, že v den, kdy jsem se vrátil z Izraele jako velvyslanec, odletěla do Izraele pozorovat ptáky první česká organizovaná ornitologická skupina. Snad tak započala nová tradice. Před časem se objevily zprávy z arabského světa, že Izrael používá ptáky ke špionáži. Je něco takového možné? Je to samozřejmě absolutní nesmysl, ale arabská společnost je bohužel tradičně velmi paranoidní a za vším hledá konspiraci ze zahraničí. Ptáci jsou svobodní, neznají hranice – v Izraeli okroužkovaný sup bělohlavý tak nemá problém odletět třeba do Saúdské Arábie a nemusí se nikoho ani ptát. Pokud je tam chycen nebo tam přirozeně zahyne, je však díky kroužku na konspirační teorie zaděláno. Ke špionáži je však možné využívat jiné a v tomto směru daleko spolehlivější prostředky, než jsou ptáci, kteří si nakonec stejně letí tam, kam chtějí oni. Ujal jste se úřadu, který po roce 1989 v Tel Avivu zakládal Váš otec. Usnadnilo Vám to práci při navazování kontaktů? Samozřejmě. Sám jsem v Izraeli znal mnoho lidí z doby působení táty jako velvyslance i z let následujících. Zmínka o tom, že jsem však velvyslancem druhé generace nepochybně zaujala a otevírala i nové dveře. A bylo skvělé, že mě tam několikrát také navštívil. Jak se vůbec Izrael proměnil od počátku 90. let? Je tam více aut, mrakodrapů a silnic, Izrael je po ekonomické stránce nepochybně bohatší
Pojar se dnes věnuje i kybernetické bezpečnosti zemí. Také tam najdete více značených turistických cest, přírodních rezervací a novým fenoménem je hightech průmysl. Na jednu stranu se smazaly rozdíly mezi aškenázskými a sefardskými Židy, na druhou stranu ve společnosti posílilo náboženství a došlo k daleko větší roztříštěnosti společnosti – na bohaté a chudé, lidi z centra a periferie, sekulární a věřící. A mimochodem, stejný trend lze vypozorovat i uvnitř arabsky mluvící části izraelské společnosti. Zcela specifickým fenoménem je pak zvětšující se skupina ultraortodoxních Židů. Je nějak zásadně patrný vliv Obamy a Ashtonové na zahraniční politiku USA a EU vůči Izraeli? Vliv paní Ashtonové je marginální a netýká se to pouze Izraele. A za paní Mogheriniové to nebude jiné. V tomto směru je v Evropě nutné spíše pozorovat trendy uvnitř jednotlivých zemí a není pochyb o tom, že se v poslední době izraelská společnost a společnosti jednotlivých evropských zemí vzájemně spíše vzdalují.
Prezident Obama zavelel k ústupu USA z mezinárodní scény a to s sebou přináší vzrůstající nestabilitu nejen na Blízkém východě. Na jednu stranu jsou politické vztahy mezi dnešním Bílým domem a Jeruzalémem často velmi napjaté, na straně druhé dochází i za Obamy k bezprecedentní bezpečnostní spolupráci. Hlavním problémem politiky Baracka Obamy je však její pasivita a velká míra nepředvídatelnosti. Z toho pak plyne větší míra nedůvěry. To se však zdaleka netýká jen vztahů mezi Izraelem a USA, ale třeba i vztahů mezi USA a Egyptem nebo Saúdskou Arábií. Stejný fenomén lze koneckonců vysledovat kdekoli na světě. V roce 2012 jste zažil konflikt kolem Gazy. Opakuje se nyní po dvou letech stejná situace, nebo se nějak mění rozložení sil? Po stránce vojenské se konflikt v zásadě opakuje, byť obě strany vylepšily své schopnosti. Věrný Hamásu však dnes zůstaly pouze Katar a Turecko. Ostatní režimy vlastní islamisty daleko více nenávidí a musejí se zároveň více věnovat problémům spojeným s rozpadem vlastních zemí. Západní svět se zase dnes musí věnovat paralelně několika konfliktům – zejména v Sýrii a Iráku, Libyi a v neposlední řadě na Ukrajině. Koneckonců hlavní důvod, proč Hamás rozpoutal toto kolo války, byl fakt, že se potřeboval z ideologických i fundraisingových důvodů zviditelnit. Na poli ideologie a fundraisingu totiž přímo soupeří s džihádisty v Sýrii, Iráku, Libyi i Egyptě. I samotný Írán platí válku v Sýrii a na plnohodnotnou podporu Hamásu mu nezbývá dostatek peněz a sil. Mění se nějak i samotný Hamás? Žádnou změnu jsem nezpozoroval. Hamás je teroristickou organizací a hlavním důvodem její existence je zničení Izraele. Tomu členové Hamásu věří a nic se na tom nezměnilo a nezmění. Víra v existenci umírněného teroristy je vždy naivním intelektuálním cvičením, které nemá s realitou nic společného.
Strana 25
5775-33
ROZHOVORY Je podle Vás nějaká šance na stabilnější mírové řešení mezi Izraelci a Palestinci? Ke stabilnímu mírovému uspořádání v dohledné době nedojde, pokud vůbec někdy. Nároky Izraelců a Palestinců jsou jen těžko slučitelné. Zároveň nestačí vyřešit pouze izraelsko-palestinskou rovnici, ale i rovnici izraelsko-arabskou a izraelsko-islámskou. Je třeba si přiznat, že vyřešit tyto tři rovnice dohromady je dnes nemožné. To však neznamená, že jedinou alternativou je válka. Mezi válkou a mírem je mnoho odstínů. A čím více se situace bude blížit mírovému stavu, tím lépe. Česko-izraelské vztahy jsou tradičně hodnoceny velmi pozitivně. Jak jsou na tom česko-palestinské vztahy? Česko-palestinské vztahy nejsou z celé řady důvodů zdaleka tak intenzivní. Jsem však přesvědčen, že jsou přátelské a z vlastních zkušeností vím, že jsme mezi Palestinci jako Češi vnímáni pozitivně. Mít dobré vztahy s Izraelem nevylučuje mít dobré vztahy s Palestinci a naopak. Stejně tak to platí o našich vztazích s ostatními arabskými zeměmi. Naopak. Jakožto relativně malá země můžete mnoho arabských států právě svými vztahy s Izraelem zaujmout, získat na relevanci. Musíte se však chovat transparentně, nepřekvapovat partnery ani sami sebe. To
platí v zahraniční politice univerzálně. Respekt se buduje vyargumentovanou a konzistentní pozicí, nikoli tím, že se někomu někam snažíte vlézt. Ovlivnil nějak postavení Palestinců v ČR nedávný výbuch, při němž zahynul palestinský velvyslanec Džamál? Nijak. Pokud se na tento tragický incident ještě nezapomnělo, brzy se tak stane. Jak se daří rozvíjet česko-izraelské ekonomické vztahy? Jaké jsou hlavní oblasti obchodu a investic? Náš vývoz do Izraele s drobnými výjimkami neustále roste a pro Českou republiku je izraelský trh jedním z nejdůležitějších mimoevropských trhů hned po USA, Číně a Indii. Nemalé příjmy máme i z každoročního pobytu zhruba stovky tisíc izraelských turistů a podařilo se přilákat i několik izraelských investic, nejen mezi developery. Myslíte, že je zde další potenciál k růstu? Nepochybně můžeme vyvážet do Izraele více a stejně tak přilákat další izraelské investory. Chce to však do Izraele jezdit a přicházet se zcela konkrétní nabídkou a nápady. Moje zkušenost je, že polovina firem, které se do Izraele vydaly se zcela konkrétní nabídkou, nakonec uspěla. A bylo jedno, jestli šlo o pivo, mák, kolejnice, ložiska nebo turbíny. Pro Čechy jsou v Izraeli vždy dveře otevřené.
Po Vašem návratu z Izraele jste z diplomacie odešel. Plánoval jste tento krok dlouhodobě, nebo s Vámi nové vedení MZV již nepočítalo? O tom, že opustím ministerstvo po ukončení své izraelské mise, jsem informoval relevantní lidi rok před svým odjezdem a hovořil jsem o tom i zcela otevřeně ještě před tím, než nastoupila vláda Jiřího Rusnoka nebo Bohuslava Sobotky. Po téměř deseti letech práce ve státních službách jsem prostě věděl, že potřebuji změnu, zkusit něco nového a kreativnějšího. Ministerstvo bych opustil bez ohledu na jméno konkrétního ministra. Otázka, jestli se mnou někdo počítá či nikoli, byla tedy pro obě strany zcela bezpředmětná. Čemu se nyní věnujete? Pracuji jako prorektor pro zahraniční vztahy na pražské Vysoké škole Cevro Institut, věnuji se otázkám bezpečnosti a úžeji spolupracuji s jednou americkou a jednou izraelskou univerzitou. Se zcela unikátní izraelskou firmou CyberGym pak pracuji na projektu v oblasti kybernetické bezpečnosti. Rozhodně se nenudím a hlavně nejsem součástí žádného velkého byrokratického systému. Je to velmi osvěžující. A neztratil jsem koneckonců ani kontakt s Izraelem – za půl roku po ukončení své mise jsem tam byl již dvakrát a v listopadu se tam chystám znova. Díky za rozhovor. Tomáš Jelínek
Židé žijí v Teplicích již 600 let. Jaká je současnost zdejší židovské komunity? O fungování a budoucnosti Židovské obce Teplice jsme si povídali s jejím předsedou Oldřichem Látalem. V letošním roce si v Teplicích připomínáte 600 let židovské historie. Jaké akce jste pro tuto příležitost připravili? Připravili jsme, nebo jsme spolupracovali asi na dvacítce různých akcí. Od mezinárodní konference přes různé přednášky až po řadu kulturních vystoupení. Čtenáře ŽL možná bude zajímat, že připravujeme na měsíc říjen v Rokokovém sále teplického zámku představení knihy Židé v Teplicích – 600 let historie od autorů Radka Spály a Lenky Burgerové. Tato publikace v česko-německo-anglické mutaci shrnuje odborná bádání o historii Židů v Teplicích. To jistě vyžadovalo i organizační zapojení členů obce a zvláštní rozpočet. Jak jste to zvládli? Dostali jste nějakou podporu z FŽO?
Celá akce 600 let od příchodu Židů do Teplic byla náročná nejen na vlastní organizaci, ale vyžadovala podporu mnoha lidí nejenom ze Židovské obce Teplice. Velkou podporu nám poskytlo Regionální muzeum Teplice a dále řada soukromých subjektů z celého regionu. Co se týká financí, tak si myslím, že jsme to zvládli velice dobře. Značnou část prostředků nám poskytlo Město Teplice, Ministerstvo kultury ČR, hejtman Ústeckého kraje, Nadační fond obětem holocaustu, Nadace ŽO Praha, Český porcelán Dub, 20 000 Kč jsme obdrželi z Federace židovských obcí ČR. Celá akce přišla obec na půl milionu korun. Kdy zažívala židovská komunita v Teplicích největší rozmach?
Ve druhé polovině 19. století byl největší rozvoj průmyslu a lázeňství na Teplicku včetně výstavby nové synagogy v Lipové ulici. Před druhou světovou válkou se k židovství hlásilo 3500 Židů a komunita v Teplicích byla druhou největší v Čechách, tudíž největší rozmach byl koncem 19. století a před 2. světovou válkou. Jak ve srovnání s tímto obdobím hodnotíš současnou situaci? Myslíš si, že by se to mohlo nějak výrazněji změnit? Jak vidíš vaši budoucnost? Současná situace je diametrálně odlišná. V současné době má naše komunita 126 členů a řadu sympatizantů. Před válkou se k židovství hlásili všichni, kteří měli k judaismu vztah a chtěli zajistit rozvoj obce i do budoucnosti. V dnešní době se k obci hlásí
Strana 26
5775-33
ROZHOVORY menší skupina osob, která žila v židovském prostředí a chce udržet židovství alespoň na současné úrovni. Mnoho lidí, kteří mají židovské předky a nežijí v židovském prostředí, nemá zájem o život na obci a k židovství se nehlásí. Jak se vůbec proměnila teplická obec od roku 1989? Došlo k nějakým změnám ve členství? Židovská obec Teplice se historicky hlásila k tradičnímu judaismu. Od roku 2008 došlo ke změnám. Nehalachičtí členové obce se stali řádnými členy, protože stanovy umožňují přijetí též tzv. „tatínkovců“, avšak obec se i nadále v náboženských otázkách řídí pravidly Halachy. Všiml jsem si, že nabízíte členství i lidem ze zahraničí, kteří jsou původem z Teplic. Je o to zájem? Zájem je značný. Jedná se převážné o lidi, kteří se zde narodili a odešli do zahraničí, a jejich potomky. Jsou to osoby žijící v Izraeli, USA, Slovensku, Německu, Austrálii atd. Kolik jich dnes máte? Jezdí ještě do Teplic a získáváte od nich nějaké dobové dokumenty o předválečné obci? Členů ŽO žijících v zahraničí je cca 12 % a nepravidelně Teplice navštěvují. Všichni jsou s obcí spjati a jsou s námi v pravidelně v kontaktu a o život obce se zajímají. Od nás dostávají čtvrtletník ŽO „Posel“ a též sledují naše webové stránky www.kehila-teplice. cz. Nepravidelně jsou jim zasílány materiály, jako např. magazín pro národnostní menšiny Ústeckého kraje a další tiskoviny. Obec získala převážně fotodokumentaci od těchto členů a vzpomínky na předválečné či poválečné období naší obce. Ve spolupráci s Komisí pro národnostní menšiny provádíme již třetím rokem natáčení filmového dokumentu o životě těchto osob v Izraeli. Jedním z loňských antisemitských incidentů, který je zachycen ve výroční zprávě pražské židovské obce, byl přímo i útok na tebe. Je již celá věc nějak vyřešena? Setkáváte se v poslední době s většími projevy protižidovských nálad? Viník byl za svůj čin odsouzen Okresním soudem v Teplicích. Protižidovské nálady zde nejsou patrné. Pouze drobné výstřelky neonacistů nebo jejich sympatizantů. Všech-
Předseda teplické obce Oldřich Látal ny tyto projevy řešíme s Policií ČR a vždy zdůrazním, že se může jednat o projev s rasovým podtextem. O prázdninách celorepubliková média psala o problémech, které jsou ve vašem lázeňském městě s turisty z bohatých arabských zemí. Je to skutečně tak vážné? Je to vážný problém, protože se jedná o vrstvu lidí, kteří se chovají u nás tak, jak jsou zvyklí ve své domovině. Pokud se budou chovat jako izraelští Arabové v Izraeli, nebudeme mít problém se spolužitím s těmito osobami a nebudou v Teplicích výhrady k těmto lázeňským hostům. Stejně jako ostatní obce jste měli i vy možnost uplatnit majetkové nároky v rámci církevních restitucí. Podařilo se vám něco významnějšího uplatnit? Podařilo se nám získat zpět synagogu v Lounech a rekreační zařízení bývalého Makabbi Most v Háji pod Klínovcem. Oba tyto objekty stojí židovskou obec nemalé finanční prostředky na jejich opravu a údržbu. V současné době jsme požádali o čtyři restituce, převážně se jedná o nevrácené hřbitovy. Nyní nemáme žádnou významnější restituci a doufáme, že všechny židovské hřbitovy v severozápadních Čechách budou v budoucnosti ve vlastnictví ŽO Teplice.
Jak se teplická obec chystá na změnu financování ze strany státu? V roce 2005 byla založena s. r. o. Chaver, která měla a má za cíl zajistit do budoucnosti financování ŽO Teplice. Dále se obec pokusila zajistit další zdroje financí pronájmem restituovaného majetku. Protože nám stát vrátil minimální množství tohoto majetku, jsou i tyto zdroje financí velice omezené. V současné době intenzivně pracujeme na zajištění financování obce v letech, kdy již stát nebude židovské obce podporovat. Je to ale velký problém, protože naše majetky jsou převážně duchovního charakteru a ne komerčního. Je tedy vůbec nějaká možnost, jak to vyřešit? Budete např. muset získávat i více darů od členů obce? Doufáme, že české zákonodárství pochopí situaci neziskových organizací a daňoví poplatníci budou moci část svých daní uplatnit pro potřeby obce či dalších neziskových organizací. Ekonomická situace našich členů není natolik dobrá, že bychom od nich vyžadovali další příspěvky na chod obce, ale zvýšíme ještě úsilí na fundraising. V současné době pracovně aktivní členové platí 200 Kč, děti a důchodci 100 Kč. Toto bychom rádi zachovali i do dalších let. Očekáváme, že po ukončení obnovy expozic Židovského muzea v Praze poplyne část zisků z tohoto muzea do židovských obcí v ČR a umožní řádný chod těchto obcí. Co jsou tvé hlavní priority v tomto funkčním období? Mojí hlavní prioritou je stabilizovat obec a zajistit dostatek financí k dalšímu rozvoji do budoucnosti. Další hlavní prioritou je rozšíření členské základny, a to převážně o mládež, která pochází ze židovských rodin. Mojí velkou snahou je též ukázat veřejnosti Židovskou obec Teplice jako stabilizovanou neziskovou organizaci, která má své místo v regionu severozápadních Čech. K tomuto slouží má práce ve Výboru pro národností menšiny Ústeckého kraje a řada dalších významných aktivit v celém regionu. S díky za rozhovor. Tomáš Jelínek
Besamim zahajuje další ročník výuky izraelských lidových tanců I letos pořádáme výukové kurzy izraelských lidových tanců vhodné pro úplné začátečníky, stejně jako pro pokročilé tanečníky. Říjnem počínaje se na vás budeme těšit každý čtvrtek od 19:00 do 22:00 hod. v ZŠ Jiřího z Poděbrad, Praha 3. Bližší informace na www.besamim.cz, besamim@volny. cz, tel.: 603 852 917.
Strana 27
5775-33
ROZHOVORY / ŽIVOT KOLEM OBCÍ
„Židovské obce leckde kopírují fungování české politiky i s jejími nešvary“ Když před lety přestala teplická židovská obec pořádat kurzy hebrejštiny pro své členy, někteří z nich si založili spolek Ulpan Teplice. Dnes je tato organizace autonomní a nabízí řadu kulturních a vzdělávacích akcí pro židovskou pospolitost, ale i teplickou veřejnost. Předseda Robert Appel odpověděl ŽL na několik otázek. vybrala mladého Izraelce Noama Daroma, dnes plně etablovaného v ČR, a jak se později ukázalo, výborného kamaráda. Nad rámec výuky jsme pod Noamovým vedením s „ulpanem“ nacvičili klasické purimové písně či další rok scénicky doplnili dětskou píseň „Kdo ví, proč nosí zebra pyžamo?“. Vše jsme pak přednesli na obci o svátcích Purim. Také jsme se pokoušeli nastudovat hru o královně Ester. Hodnocení naší snahy bylo překvapivé. Na speciálně svolané schůzi byla zpochybněna Noamova způsobilost k výuce z důvodu nedostatečné znalosti češtiny. Nutno podotknout, že Noam Darom následná léta vyučoval na Lauderových školách v Praze. A tak byla na konci školního roku výuka hebrejštiny na půdě Židovské obce Teplice zrušena. Na můj pozdější dotaz směrem k vedení obce mi bylo sděleno, že kurz nebyl zrušen, nýbrž „nebyl obnoven“. A tak vznikl Ulpan Teplice. Jak se na vaše aktivity dívá teplická židovská obec? Prý spolu vycházíme. Podíleli jste se nějak na letošních oslavách 600 let židovské komunity v Teplicích? Na této akci jsme se nepodíleli. Nikdo nás neoslovil. Ale otisk jsme zanechali. Součástí programu 600 let Židů v Teplicích byla totiž
přednáška Mgr. Pavlíny Bouškové Židovští průmyslníci na Teplicku, vytvořená na náš podnět a uvedená již na našem loňském Teplickém cimesu. S kým nejvíce spolupracujete? Nejvíce zde spolupracujeme s Gymnáziem Teplice a Regionální knihovnou Teplice. Nově jsme navázali spolupráci s drážďanským festivalem Jüdische Musik- und Theaterwoche Dresden. Největší dík ale vždy bude patřit Nadačnímu fondu obětem holokaustu. Jakou budoucnost má dle Vás židovské společenství v Teplicích? Otázku spíše vnímám takto: Jaký je smysl a fungování menších židovských obcí? Židovské obce leckde kopírují fungování české politiky i s jejími nešvary. Jejich utajované odměňování státem obecně či odměňování všelijakých „duchovních“, zaměstnávání příbuzných, nezájem většiny členů společenství o poznávání judaismu a jejich netečnost k obecnímu dění. To vše generuje do vedoucích pozic obcí ne zcela způsobilé osobnosti. Například ona teplická kauza Kolliner, ta hovořila za vše. Děkuji za rozhovor. Tomáš Jelínek
Alena W. měla v 50. letech velmi těžký Dokončení ze str. 12 podnikatel několik let ve funkci českého život. Dle všeho velmi statečně odolávala honorárního konzula. Ve svých vzpomínkách nátlakům komunistické policie a StB. Zanikde ani nenaznačuje možnost židovských slouží si za to uznání, otázkou je, proč vznikl kořenů své matky, čemuž ostatně odpovídají její příběh o „židovské“ rodině Schmulowii jím zaznamenané reálie z doby okupace. tzů, o kterém píše Kaufman. Nejspíše to Se Sylvií W. se přesto shodují v jednom, ale není ani její příběh, ale mnohem více jejich matka byla vězněna a pronásledována fabulace její dcery Sylvie W. Ta byla v 90. komunistickým režimem. Zatímco Sylvie W. letech přijata na pražskou obec rabínem tvrdí, že to bylo kvůli tomu, že byla označena Sidonem, který uznal její konverzi dle staza „sionistického agenta“, tak její bratr píše rých pořádků, kdy na Prahu nedohlížel ještě o půlročním odnětí svobody kvůli uzavření žádný rabínský soud. Alena W. zemřela po „buržoazního manželství“. Verze Michaela těžké nemoci a byla pochována 30. září na W. mnohem více odpovídá dostupným i Novém židovském hřbitově. Modlitbu a rozloučení nad její rakví vedl právě Sidon. historickým faktům.
Znamená to, že nyní je možné pochovávat na tomto hřbitově i tzv. „tatínkovce“ anebo nežidovské partnery, což bylo doposud zakazováno? Židovství je ve svém jádru etickým apelem k dodržování pravidel, ctění rodinných vztahů a hledání spravedlnosti. To byl důvod, proč jsem považoval za potřebné tento článek napsat, i když může u některých čtenářů vyvolat rozpaky. Často totiž v naší komunitě panuje pocit, že se o některých tématech raději nemá mluvit. Budoucnost českého židovstva však nelze stavět na lži. Budu rád, když se alespoň v něčem mýlím. TJ
Spolek Ulpan Teplice již několik let organizuje festival Teplický cimes, který znají i čtenáři ŽL. Je to asi váš nejznámější projekt, čemu se jako spolek věnujete? Ano, v současnosti je důležitou náplní našeho spolku pořádání festivalu DNY ŽIDOVSKÉ KULTURY – Teplický cimes. Letos již čtvrtého ročníku. V minulosti byla hlavní činností spolku především výuka hebrejštiny. Ta je v této době trochu stranou, ale to se doufám v blízké budoucnosti změní. Dále společně oslavujeme židovské svátky, amatérsky, ale upřímně, jak nám znalosti dovolí. Též jsme pro veřejnost opětovně pořádali oslavy svátku Purim a Chanuka. Příjemné s užitečným spojujeme v tematických výletech po židovských památkách Evropy, především po Maďarsku a Německu. Spolek má 14 členů s průměrným věkem 40 let. Jsou mezi námi i členové Židovské obce Teplice. Mimochodem pohled na to, co by mohlo být hlavní činností spolku, se u nás stále vyvíjí. Jak vůbec Ulpan Teplice vznikl? Z jakého důvodu? Spolek Ulpan Teplice vznikl z členů i nečlenů Židovské obce Teplice, docházejících v letech 2007 a 2008 na výuku hebrejštiny do sídla ŽOT. Jako vyučujícího tehdy ŽOT
Strana 28
5775-33
HISTORIE
Významné židovské rodiny, které podnikaly na Teplicku v keramickém průmyslu V teplickém regionu docházelo od 60. let 19. století k prudkému rozvoji industrializace. Přispěl k tomu nejen průmyslový potenciál území, spočívající v nalezištích hnědého uhlí a dalších nerostných surovin, ale také zavedení železniční dopravy. Stávající podniky se rozšiřovaly a vznikaly nové továrny. S tím souvisel příliv nových pracovních sil nejen z řad českých dělníků, ale přicházely i celé židovské rodiny. V Teplicích byla již dříve silná židovská komunita a koncem 19. století byla dokonce po Praze druhou největší v Čechách a až do 30. let se početně rychle rozrůstala. Zrušení protižidovských restriktivních opatření včetně familiantského zákona v roce 1848 a umožnění svobodného obchodu povzbudilo podnikavé osoby z řad židovských občanů k ekonomické aktivitě a stoupl počet židovských podnikatelů a finančníků. Doposud se Židé v Teplicích živili především obchodem a půjčováním peněz na úrok, v poslední třetině 19. století však došlo ke skutečnému rozmachu židovského podnikání v oblasti průmyslu, obchodu a bankovnictví. V Teplicích první velké průmyslové podniky zřizovali právě převážně Židé. Členové teplické židovské komunity se řadili spíše k vyšší střední, případně vyšší vrstvě, někteří patřili k nejbohatším obyvatelům města a aktivně se podíleli na politickém a společenském městském životě. Významné postavení na Teplicku zaujímal kromě sklářského také průmysl keramický. V něm vynikaly dvě židovské rodiny – Blochové a Urbachové. BERNARD BLOCH A SYNOVÉ Bernard Bloch přišel na Teplicko na přelomu 60. a 70. let 19. století, kdy v Unčíně u Krupky koupil zavedenou manufakturu na keramiku. Pocházel z domažlického kraje, v roce 1836 se narodil v Meclově v rodině německých Židů. Jako mladý muž se osamostatnil a získal práci v Karlových Varech u přepravní firmy, která vozila kaolín do okolních keramiček. O manufaktuře v Unčíně, která byla na prodej, se dozvěděl během svých cest. Shromáždil své úspory,
Žardiniéra, Blochova továrna v Unčíně kolem 1900 (Regionální muzeum v Teplicích) přidal věno manželky Jenny, něco si půjčil o kombinaci rostlinných motivů, konkrétně u svého zaměstnavatele a unčínský podnik, japonských broskví, pivoněk, aster, bambufungující již od roku 1822, koupil od původ- sového kmene a granátového jablka, které ních majitelů Huffských. Bloch pokračoval Evropanům připomínalo cibuli). Koupí obou porcelánek Bloch projevil v tradici výroby teralitové keramiky, střešních tašek a místně specifické siderolitové svůj podnikatelský talent, a mohl tak nabízet keramiky „žlutky“. Brzy výrobu rozšířil rozsáhlý sortiment jemné keramiky. Vlastnil o barevně glazovanou jemnou kameninu tři továrny produkující siderolitovou a tev různých tvarech a vzorech. Podnik dobře rakotovou keramiku, majoliku, kameninu, prosperoval, a tak se Bernard Bloch rozhodl porcelán, kachlová kamna, střešní krytinu, přikoupit dvě dubské továrny na keramiku dlaždice a cibulák. V roce 1900 celá Blochova firma zaměsta porcelán od Christiana Teicherta, který je získal od Antona Tschinkela, a jejichž počát- návala na 1000 lidí a řadila se tak k největky spadaly do 60. let 19. st. Vyráběla se zde ším svého druhu v Čechách. Měla obchodní kachlová kamna, hliněné a šamotové zboží zastoupení téměř po celém světě a úspěchy a především porcelán. Bloch firmu koupil na světových výstavách. Bernard Bloch v roce 1909 zemřel v roce 1899, a to již s licencí na výrobu tzv. cibuláku – porcelánu s „cibulovým“ vzorem a zanechal po sobě kromě 11 dětí značné (s cibulí však nemá nic společného, jedná se dědictví.
Strana 29
5775-33
HISTORIE Porcelánku zdědil jeho syn Arthur, ostatní dvě továrny synové Otto (Horní Dubskou) a Oskar (unčínskou). V době hospodářské krize ale obě tyto továrny, jak unčínská, tak Horní Dubská, zkrachovaly. Arthur Bloch (narozen 1880 v Unčíně) se zprávu o otcově smrti dozvěděl v Hamburku, kde pracoval u jedné speditérské loďařské společnosti. Neprodleně odjel do Dubí převzít dědictví. Musel však vyplatit neprovdané sestry (což byly tehdy kromě jedné všechny), a tak byl nucen přibrat dva společníky. Spojil se se svým švagrem Josefem Freundem, majitelem lékárny na Staroměstském náměstí v Praze, a jeho bratrem Hugem. Společníci se starali o finanční záležitosti, Artur měl na starost chod továrny. Porcelánka změnila název z „B. Bloch“ na „Bloch & Co.“. Arthur byl člověk tichý, uzavřený a nemluvný. Dětství mu brzy skončilo, již od deseti let bydlel odloučeně od rodiny v Praze v podnájmu, kde studoval akademické gymnázium a později německou obchodní akademii. Pobýval v Paříži a v Londýně, kde se naučil výborně francouzsky a anglicky. Studoval i češtinu, ale s menším úspěchem, česky se nikdy pořádně nenaučil. Přitom obě manželky Artura mluvily jak německy, tak i česky a i své dcery vedl Artur k výuce češtiny, mimo jiné i tím, že je na pár dní posílal do české rodiny. Arthur se v roce 1915 oženil s o 14 let mladší Kateřinou, rozenou Brumlovou, dcerou duchcovského majitele textilního obchodu. O rok později se jim narodila dcera Hannerle a v roce 1921 Marietta. Společně s rodiči své manželky zakoupil Artur rodinnou vilu v Dubí. Blochovi nebyli zcela typickou továrnickou rodinou. Nikdy neměli auto. Žili spíše skromně a k tomu vedli i své dcery. Ve vile obývali pouze prostřední patro. V roce 1929 se Arthur Bloch rozvedl a o rok později se znovu oženil opět s o 14 let mladší vdovou Augustou Neumannovou, rozenou Diehlovou. Augusta konvertovala k judaismu, když se vdávala za svého prvního manžela. Arturova bývalá žena Kateřina se provdala za židovského ženského lékaře Viktora Hahna, bydleli v Teplicích ve vile na rohu dnešní Masarykovy a Mrštíkovy ulice. Po vzájemné dohodě zůstala starší dcera po rozvodu s maminkou a mladší Marietta s otcem. Arthur Bloch denně docházel do továrny pěšky, od vily k továrně to byly téměř dva kilometry. Výjimečně použil tramvaj. Práce
Bernard Bloch (Regionální muzeum v Teplicích) ve fabrice ho naplňovala a se společníky se mu dařilo. Překonal útlum výroby v době 1. světové války i hospodářskou krizi třicátých let, ač musel s těžkým srdcem a při vědomí odpovědnosti propouštět zaměstnance. Před hospodářskou krizí ve fabrice pracovalo přibližně 330 lidí, převážně ženy za nízké mzdy. Firma Bloch & Co. již sice nedosáhla takového postavení jako za života Arthurova otce, ale dařilo se jí výrobu a tím i práci pro zaměstnance udržet. Převažujícím sortimentem byly jídelní a kuchyňské soupravy, toaletní sady, ale i luxusní porcelán, cibulák, selský dekor a kamna a krby. V době krize omezili výrobu na kachlová kamna a porcelán. V roce 1938 zaměstnávala firma Bloch & Co., továrna na porcelán a kamna, 200 lidí. Své sklady měla ve Vídni, v Berlíně, v Hamburku. Na začátku září 1938 došlo mezi zaměstnanci porcelánky k protestním akcím na podporu Sudetoněmecké strany a připojení Sudet k Německu. Tehdy Blochovi opustili Dubí, odjeli do Prahy a už se nikdy nevrátili. Dubská továrna byla jako židovský majetek arizována a přešla do německých rukou. Komisním správcem a ředitelem byl jmenován Hermann Lewald a nedlouho poté Horst Widera, kterému byla v roce 1940 porcelánka prodána. První Arthurova manželka Kateřina s druhým chotěm Viktorem Hahnem a obě dcery byli v prosinci 1941 odvlečeni do koncentračního tábora v Terezíně a koncem roku 1944 do Osvětimi. V Osvětimi Kateřina Blochová, tehdy už Hahnová, zahynula,
její muž Viktor byl zastřelen a dcery byly odvedeny na nucené práce do Německa a poté na samém sklonku války se dostaly zpět do Terezína. Vzhledem k tomu, že druhá žena Arthura Blocha Augusta nebyla židovka (sice konvertovala k židovství, ale pocházela z křesťanské rodiny), mohl Arthur zatím zůstat v Praze. V prosinci 1944 byl ale i on deportován do Terezína, kde se setkal s oběma dcerami. Všichni tři přežili. Arthur Bloch ale v Terezíně prodělal těžký zápal plic a potýkal se s podlomeným zdravím až do roku 1949, kdy v Praze zemřel. Starší dcera Hannerle se provdala za Kurta Blocha, jehož otec vlastnil před válkou textilní továrnu v Sobědruhách. Pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici a žila v Teplicích až do smrti. Její mladší sestra Marietta, provdaná za úředníka Jaroslava Šmolku, zůstala po válce v Praze, kde žije dosud. Porcelánka v roce 1944 kvůli odbytovým potížím zastavila výrobu a z jejích budov se staly vojenské sklady a opravny vozidel. Po válce byl provoz obnoven a národním správcem se stal Josef Šimek, který v Blochově fabrice do roku 1939 pracoval jako vedoucí výroby. Po roce 1948 byla továrna znárodněna a začleněna do n. p. Keramické závody Teplice, pak se stala součástí Duchcovské keramiky, Karlovarského porcelánu a od roku 1989 funguje pod názvem Český porcelán, a. s., Dubí. Letos oslavila 150 let své existence. BRATŘI URBACHOVÉ V roce 1882 založili bratři Alfred a Otto Urbachové v Trnovanech u Teplic v místě dnešní ulice Komenského továrnu na porcelán, fajáns a keramiku. Od roku 1885 byla firma zapsána v obchodním rejstříku a vystupovala jako obchodní společnost. Zpočátku se zaměřili na výrobu keramických plastických figurek a později i užitkové keramiky. V roce 1905 přesídlili do Zemské ulice, kde postavili novou tovární halu. O rok později se podnik začlenil, pravděpodobně kvůli nedostatku kapitálu, do Akciové společnosti továrny na porcelán v saském Triptisu a změnil název na Bratři Urbachové, nástupci, a. s. Továrna na porcelán Triptis se sídlem v Trnovanech – Teplicích. Pracovalo zde přes 400 lidí. Začala se zde vyrábět zdravotnická keramika, a to nejprve ručním formováním a od roku 1916 litím keramických hmot do sádrových forem. Výrobky se vypalovaly v kruhových pecích. Sortiment výroby tvořily figurky, džbány, svícny, popelníky, vázy, žardiniéry, stojany,
Strana 30
5775-33
HISTORIE tělesa na lampy z majoliky a sanitární zboží jako umyvadla, mycí soupravy, výlevky, klozety, bidety, pisoáry z póroviny. Alfred Urbach zde působil jako vedoucí, měl 15 podřízených úředníků. V roce 1914 změnila firma opět název na Bratři Urbachové, společnost s ručením omezeným, Trnovany – Teplice se společníky firmou Triptis, a. s., bratry Arnholdovými z Drážďan, Duryňskou bankou a Alfredem a Ottou Urbachem. Alfred Urbach se stal obchodním ředitelem a členem představenstva společnosti. Fabrika tehdy zaměstnávala kolem 260 pracovníků. Na sklonku 1. světové války zapříčinil nedostatek surovin, zvláště uhlí, pokles výroby a snížení stavu zaměstnanců přibližně o 40 %. Po válce odkoupil většinu podílů společnosti bankovní ředitel ve Vídni Ernst Meyer a část jich odprodal rodině Lichtensternů, působících ve Vídni a Znojmě. Produkce a zisk firmy stoupaly, jen v krizových letech došlo k dočasnému propadu. Zvyšoval se počet zaměstnanců a jejich mzdy, např. v roce 1925 zde pracovalo 419 dělníků a v roce 1929 dokonce více než 600. Vedení podniku vhodnými investicemi přispívalo k růstu firmy. Byla vystavěna vlastní železniční vlečka, tunelová pec pro výpal, generátor, nové dílny na výrobu zdravotnické keramiky a přistavovány další provozní a skladové budovy. V roce 1924 byla opět změněna organizační struktura závodu, 31. prosince byla ustanovena a. s. Ditmar – Urbach se sídlem ve Znojmě a základním
Roh hojnosti, Blochova továrna v Dubí kolem 1900 (Regionální muzeum v Teplicích)
Továrna břatří Urbachů po roce 1905 (Regionální muzeum v Teplicích) kapitálem 1 milion korun. Do této akciové schen v Praze. V té době byl akciový kapitál společnosti patřily továrny Bratři Urba- ve výši 30 milionů korun v 30 000 akciích. Jak teplický, tak i znojemský závod byly chové, s. r. o., Rudolfa Ditmara dědicové, s. r. o. Znojmo a továrna na kameninu Stella, z větší části v rukou židovských majitelů s. r. o. Znojmo. Základní kapitál byl o rok a oba podniky byly tedy arizovány. Nařípozději zvýšen na 10 milionů a v roce 1931 zením říšského protektora ze 17. listopadu dokonce až na 30 milionů korun. Fabrika 1939 byl správcem trnovanské firmy ustanov Trnovanech se tak stala filiálkou akciové ven teplický občan Alfred Ratschke, který provedl likvidaci firmy tak, aby její cena společnosti, sídlící ve Znojmě. V teplickém závodě pokračovala moder- byla pro nové kupce co nejnižší. Nová firma nizace a výstavba nových provozů. Sortiment Ditmar – Urbach. A. G. Turn již měla jen výroby zůstával nezměněn. Majolikové árijské vedení, z bývalých vedoucích pravýrobky se dekorovaly tištěnými nebo ručně covníků zde zůstal Otto Watzig, který se stal malovanými vzory a barevnými glazurami. ředitelem. Závod byl zapojen do německé Hospodářská krize v třicátých letech podnik válečné výroby. Po válce byl znárodněn a do zasáhla, i když ne příliš výrazně. Došlo sice obchodního rejstříku zanesen pod názvem k poklesu výroby i snížení stavu zaměstnanců Ditmar – keramické závody, a. s. Teplice i jejich mezd, ale brzy se situace dostala na -Šanov. Koncem roku 1946 se stal součástí předkrizovou úroveň a díky devalvaci koruny národního podniku Spojené keramické se zvyšoval export. Zajišťování prodeje vý- závody Teplice-Šanov, který sdružoval 14 robků mělo na starosti samostatné obchodní závodů na keramickou výrobu v českých zezastupitelství, sídlící v Praze. Výrobky z Tr- mích. Přes četné organizační změny funguje podnik dodnes, v roce 1992 byl převeden novan se vyvážely do celého světa. Ve 30. letech začalo vedení akciové formou přímého prodeje akcií firmě Ideal společnosti přesouvat sídlo firmy Ditmar Standard Europe se sídlem v Bruselu. Sorti– Urbach ze Znojma do Prahy, a to z důvodu ment se fakticky nezměnil od dvacátých let, narůstajícího ohrožení republiky. Přesun továrna vyrábí sanitární keramiku, drobné byl dokončen 1. srpna 1938. V říjnu téhož keramické vázy a plastiky. Zakladatelé bratři roku rezignovali členové správní rady, Urbachové odešli na počátku války do Prahy, nepohodlní nacistickému režimu, jednalo posléze byli odvlečeni do koncentračního se většinou o Židy. Postupně byla pražská tábora v Terezíně, kde oba zahynuli. Alfred centrála zlikvidována a její akcie přešly na (*1859) zemřel dne 11. září 1942 a Otto příkaz říšského protektora von Neuratha do (*1860) dne 13. listopadu 1942, oběma bylo Mgr. Pavlína Boušková vlastnictví banky Creditanstalt der Deut- přes 80 let.
Strana 31
5775-33
HISTORIE
100. výročí založení židovského sportovního klubu
Hagibor Praha Kulatá výročí jsou nepochybně důvodem, abychom si připomněli významné události. Z pohledu židovské komunity do této kategorie patří 100 let od založení prvního židovského sportovního klubu-ŽSK v Čechách. To, že byl první židovský sportovní klub v Čechách založen právě v Praze, mělo své objektivní zákonitosti. Významné administrativní centrum, jakož i počet a etnicita obyvatel měla za následek, že se stalo významným kulturním a společenským centrem země, kde se jako mezi prvními uchytily novinky přicházející z kolébky novodobého sportu Anglie. Počátky ŽSK Hagibor Praha spadají do období před vznikem Československa. V roce 1912 začala vykonávat činnost vedle politické strany Poale Sion skupina židovské mládeže vedená Juliem Elsnerem. Zpočátku byla obsahem jejich činnosti gymnastika, ale ani ne po roce aktivit se část mládenců ve složení Otto Vohryzek, Rudolf Fuchs, Otto Stein, Karel Knöpfelmacher, Pavel Lederer, Rudolf Beck, Ada Edelstein, Jozef Polák, František Kraus, Oskar Fanta, Koloman Kersten, Karel Vohryzek a Otto Brückner začala věnovat stále populárnějšímu fotbalu. K prvním členům, kteří se chopili organizačního kormidla, patřili Oskar Kaminský a Hanuš Polák. Neméně zajímavá je i informace, že jednací řečí klubu byla čeština a že klub se v 1914, tj. v roce svého oficiálního vzniku, přihlásil za člena Českého fotbalového svazu. Prvním domovem klubu se stalo hřiště na Maninách. Klubovými barvami byla modrá a bílá a znakem Davidova hvězda. Dříve než klub mohl rozvinout svoji činnost, vypukla válka. Jak se můžeme dozvědět z periodika Židovské listy, činnost klubu se nepřerušila ani během ní, ačkoli většina mužské populace musela narukovat. Největší zásluhu na činnosti klubu v tomto období měl jeho první předseda Rudolf Beck a již zmíněný Oskar Kaminský. Krátce po skončení války se klubu podařilo pronajmout si a později i koupit staré hřiště Sparty na Letné. Ve snaze vybudovat důstojný stánek se klub natolik zadlužil, že přišel o nedostavěný
Atletické družstvo Hagibor Praha stadion, což přibrzdilo slibný začátek čin- (1932), stolního tenisu (1938). V roce 1936 nosti klubu. Až pod vedením nového před- měl klub už 420 členů. Jak je patrné, obsah činnosti klubu se sedy Egona Sterna se v roce 1924 podařilo situaci stabilizovat. V dalším období se ve neomezoval jen na sportovní činnost, ale funkci předsedy klubu postupně vystřídali i na oblast kulturní a společenskou. Pod Maxmilián Löwy, Josef Auerbach, Samuel vedením Olgy Auerbachové odbor zábavný Beinhacker a František Friedmann. V roce organizoval přednášky, ochotnická vystou1925 se klubu podařilo získat nový pozemek pení, taneční kurzy, plesy a výroční spolepod Strašnickým hřbitovem. Na vybudování čenské akce, které měly vysokou kulturní klubového stadionu měl největší zásluhu úroveň a významné místo při naplňování Otto Löwy. Byly to ekonomické problé- cílů organizace. Mezi ně patřilo směrování my, jež ovlivnily rozhodnutí, že v dalším židovské mládeže k racionálnímu tělesnému období bude klub vyvíjet činnost v duchu výcviku bez ohledu na majetkové rozdíly, amatérismu. Vedle původních dvou oddílů, a zamezit tak, aby majetní byli předmětem fotbalového a atletického, byly v roce 1918 vydírání a chudí vystaveni antisemitskému v rámci ŽSK Hagibor postupně založeny napadání v jiných klubech a udržovat mezi i další: plavecký, hokejový (1919), házené členy příkladnou disciplínu a vzorné přáa ženských sportů (1921), zábavný (1924), telství. Nepochybně to byly cíle a hodnoty, tenisový (1925), dramatický (1927), zimní které ani po desetiletích neztratily zcela a vodní turistiky, bruslení a ledního hokeje na své aktuálnosti. Navzdory deklarované
Strana 32
5775-33
HISTORIE apolitičnosti se postupně klub stále více sbližoval s hnutím Makabi, až v roce 1927 došlo k jeho vstupu do tohoto hnutí. Vlastnímu aktu předcházela poměrně živá diskuse, zda k takovému spojení může vůbec dojít. V tomto případě nakonec zvítězila nejen myšlenka, ale především racionální uvažování, protože štěpení na menší zájmové skupiny výrazně bránilo rozvoji židovské entity v oblasti sportu. Na tuto skutečnost nejednou poukazovali sportovní funkcionáři ve svých příspěvcích v časopise Hagibor, který klub začal vydávat v roce 1927. Úzká spolupráce uvedených subjektů měla i konkrétní výsledky, když v roce 1930 byl dokončen sportovní dům Bet Ham pražské Makabi, své prostory zde získal i ŽSK Hagibor. Jiným příkladem spolupráce bylo zorganizování Světových her Makabi, které se uskutečnilo v rámci konference Světového svazu Makabi v roce 1932 v Praze. Vstup ŽSK Hagibor do hnutí Makabi se projevil i v oblasti funkcionářské, když nejeden funkcionář Makabi Praha vykonával funkci i v ŽSK Hagibor. Jako příklad můžeme uvést dlouholetého předsedu svazu Makabi Arthura Herzoga, který působil v pražské Makabi jako cvičitel dorostu a v ŽSK Hagibor vykonával funkci tiskového referenta. Úroveň činnosti byla u jednotlivých oddílů různá, stejně jako i délka existence. Některé se na sportovní scéně mihly bez výraznějších výsledků, jiné patřily k předním v rámci celé republiky a její členové úspěšně reprezentovali Československo na nejvýznamnějších sportovních akcích, jako byly olympijské hry, mistrovství Evropy, Makabiáda či světové hry hnutí Makabi. Fotbalový oddíl – Byl členem Židovského fotbalového svazu ŽFS, o kterém jsme přinesli informaci v Židovských listech, č. 30, 2013, s. 26–27. Důvod, proč se oddílu nedařilo rozvinout svou činnost podle původních představ, jsme již uvedli. Nepochybně se na této situaci podepsala i hospodářská krize v letech 1921–1923. Za této situace se klub soustředil zejména na práci s mládeží a v této kategorii patřil mezi nejlepší pražské kluby. V polovině dvacátých let měl klub 200 členů a pracoval pod vedením Emila Wintra. Obsahem činnosti byla především přátelská setkání s okolními kluby. V roce 1929 se jako součást programu na II. celorepublikovém sletu Makabi v Ostravě uskutečnilo svazové mistrovství, na kterém seniorské družstvo ve finále prohrálo s Makabi Prostějov v poměru 0:1. Začátkem 30. let se oddíl dostal do krize způsobené
Družstvo pozemního hokeje Hagibor Praha zejména absencí pravidelné soutěže, jak se Především předčasné úmrtí Vincenta Makonstatuje ve zprávě z výroční schůze. Jen cháčka v roce 1929 bylo pro klub a ČsAAÚ obětavou činností předsedy oddílu Pavla velkou ztrátou, o čemž svědčí skutečnost, Weigla se jej podařilo udržet v činnosti. že jak klub, tak i ČsAAÚ organizovaly po V následujícím období se na postu předsedy jeho smrti závody na jeho počest. Zpočátku vystřídali Herman Kahn, Hynek Mahler se v oddíle věnovali především vytrvalosta Ervín Mauther. Na rozdíl od seniorského ním běhům. Mimořádně populární byly družstva, dvě dorostenecká pod vedením především běhy ve Stromovce. V tomto Alberta Schlezingera byla velmi aktivní. období byl v čele Arnošt Desens. Podobně Jelikož ani po opakovaných pokusech se jako u fotbalu, brzdou rozvoje byla absence nepodařilo oživit činnost ŽFS, došlo v roce vlastních prostor. Navzdory této skutečnosti 1934 k jeho rozpuštění, přičemž svaz na zájem o toto odvětví narůstal, a tak v roce svém posledním zasedání doporučil svým 1923 vyhlásili členové sbírku na výstavbu členům přestoupit do Československého fot- vlastní dráhy. V roce 1924 se do čela pobalového svazu – ČsFS. Na tuto skutečnost stavil Max Löwy, který pracoval od roku oddíl zareagoval přihláškou do Středočeské 1926 i ve funkci předsedy Středočeského župy ČsFS, kde v roce 1935 ve složení okrsku ČsAAÚ. To už se atletice věnovalo Margolius, Leiner, Zinker, Pogres, Hermann, 83 aktivních členů. V roce 1926 se podařilo Fischmann, Brinnholz, Weiss, Markovicz, dát do provozu novou atletickou dráhu na Schlezinger, Winter, Essig a Weinberger stadionu ve Strašnicích. Jak se to odrazilo pod vedením Ladislava Freunda začal hrát na činnosti, dokumentuje skutečnost, že již pátou třídu župní soutěže. Následující sezo- v roce 1927 vykazoval 127 členů. V roce ny se nesly ve znamení kvalitativního růstu 1932 byla v rámci oddílu založena skupina výkonnosti, takže v sezoně 1935/1936 hrálo dorostu. Kvalitní podmínky a nenásilná prodružstvo již v II. třídě župní soutěže ČsFS pagace národní myšlenky přilákaly do řad a vedle Makabi Prostějov a Makabea Bra- oddílu celou řadu kvalitních atletů. V roce tislava patřilo k nejkvalitnějším židovským 1929 to byl mílař Valtr Frankl, v roce 1930 fotbalovým družstvům v Československu, přestoupil do klubu vytrvalec Oskar Hekš jak se uvádí v hodnocení činnosti Svazu a v roce 1932 sprinter Andrej Engel. Tyto posily se projevily nejen v individuálních Makabi v roce 1938. Atletický oddíl – Dobově se nazýval odborem úspěších, ale i v soutěži družstev, když lehké atletiky. Zájem o tuto aktivitu vzbudila v roce 1934 klub vyhrál soutěž II. třídy dvojice sportovců Mahler, Goldhammer a postoupil do nejvyšší atletické soutěže. ještě během první světové války. Po jejím Za nejvýznamnější individuální úspěchy skončení oddíl vstoupil do Československé lze považovat účast Oskara Hekše a Anlehkoatletické amatérské unie/ČsAAÚ, kde dreje Engela na olympijských hrách v roce měl své zastoupení na nejvýznamnějších 1932 v Los Angeles. Oskar Hekš skončil na postech. Ve funkci předsedy ČsAAÚ působil 8. místě a Andrej Engel byl v sprintech na Vincenc Macháček a po jeho smrti Jozef Fikl. 100 m a 200 m vyřazen v rozbězích. Oba
Strana 33
5775-33
HISTORIE
závodníci splnili podmínky i pro účast na olympijských hrách v roce 1936 v Berlíně, ale ze všeobecně známých důvodů ji odmítli. A nejen to, Oskar Hekš se proti uskutečnění XI. her v nacistickém Německu výrazně angažoval. K velkým mezinárodním úspěchům patří i titul Andreje Engela v běhu na 200 m, který získal na Akademickém mistrovství světa v roce 1933 v italském Turíně. Výsledky ze světových her Makabi a Makabiády uvedeme v příštím čísle. Od roku 1922 vedl oddíl evidenci rekordů a na jejich základě můžeme říci, že k nejlepším atletům v jednotlivých disciplínách patřili: ve sprintech Engel, Margolius, Lederer, Friedl, Mauthner, Poláček, Balasz, Ginz, Kesler, Fantl a Polák, na středních tratích Frankl, Reach, Lagus, Fusch, Buschbaum, Hartstein a Schwartz, mezi vytrvalci Hekš, Frankl, Klein, Goldschmidt, Weiss, Alina, ve skocích Zander, Löw, Engel, Balasz, Kornfeld, Reach Horwitz a Borger a nakonec ve vrzích Klempfner, Freund, Reichmann, Weil a Frantl. Kvalitu a výkonnostní úroveň klubu dokumentuje i skutečnost, že v roce 1938 se oddíl stal mistrem Čech. Plavání – Byl to nepochybně nejúspěšnější oddíl klubu. K zakládajícím členům patřili Sticker, Kauff, Schöffer, Stern a Piowatý. Jeho první předsedou byl Hugo Steiner. V roce 1922 se rozšířil o skupinu žen ve složení sestry Besterové, sestry Klempfnerové, Bunzlová, Grünbergová, Wotitzká a Muckdenová. Prvním domovem oddílu byla plovárna Koruna. V roce 1922 se stal členem Československého amatérského plaveckého svazu/ČsAPS. V následujícím období družstvo doplnila skupina talentované mládeže, v níž vynikali Getreuer, Lederer, Svoboda, Doll, Polakoff I., Polakoff II., Wolner, Kantor, Pick a Schulz. V roce 1924 byl v čele oddílu Samuel Beinhacker a vykazoval 149 členů. O rok později se
Fotbalisté a plavci Hagibor Praha oddíl poprvé zúčastnil mistrovství Československa, a přestože v individuálních disciplínách titul ještě nezískal, v soutěži družstev žen skončil na druhém a v soutěži mužů na třetím místě. V roce 1926 se oddílu podařilo získat profesionálního trenéra z Hakoah Vídeň, zkušeného Reicha. I rok 1927 znamenal kvalitativní posun. Nepochybně k tomu přispělo otevření kryté plovárny v Klimentské ulici, což znamenalo, že plavání se stalo v Praze celoročním sportem. A nejen to, oddíl získal i několikanásobného mistra v plavání a skocích do vody Júlia Baláže, který převzal jeho vedení. Od roku 1935 za toto odvětví odpovídal i v tělovýchovné a sportovní komisi Světového svazu Makabi-MOTO. V roce 1928 získal oddíl první národní tituly. Ve skoku do vody se mistrem stal Baláž a ve vodním pólu družstvo ve složení, Schulz, Kantor, Polakoff I., Polakoff II, Getreuer, Wolner a Pick. S tituly přišly i nominace pro Baláže, Getrauera a Schulze na olympijské hry, které se v roce 1928 uskutečnily v Amsterdamu. Baláž startoval ve skoku z třímetrového prkna, kde se umístil na 4. místě, a Getrauer společně se Schulzem byli členy družstva vodního póla, které bylo vyřazeno v základním kole. V roce 1930 se vybraní plavci zúčastnili světových her Makabi v Antverpách. I v dalším období klub získával na mistrovství Československa národní tituly. V listinách vítězů se objevují především jména Getrauer, Steiner a Abeles. Ve štafetách se na zisku titulů kromě již jmenovaných podíleli především Lederer, Rado a Polák. V roce 1931 se oddíl stal klubovým mistrem Československa a tento úspěch zopakoval i v roce 1932, kdy se plavci rozhodli osamostatnit a založit Židovský plavecký klub/ŽPK Hagibor Praha. Tím se uzavřela kapitola plavání v rámci klubu. K mimořádným úspěchům
členů klubu patří i účast na mistrovství Evropy. V roce 1927 v Boloni startoval Baláž ve skoku z 3metrového prkna, kde skončil na 6. místě, a v roce 1931 v Paříži Getreuer, který byl v disciplíně 400 m na 4. místě. Na této akci startovalo i družstvo vodního póla, v jehož sestavě byli Getrauer a Wolner. Družstvo skončilo na 5. místě. Hokejový oddíl – Za jeho vznikem stála stejně jako v případě atletiky dvojice Mahler, Goldhammer. Obsahem činnosti byl pozemní hokej, který v meziválečném období nebyl u nás příliš rozšířeným sportem, a většina klubů pěstujících tento sport byla v Praze. V čele klubu v tomto období byl aktivní hráč František Lagus, později vedl oddíl Emil Katz. Už při svém vzniku měl oddíl dvě družstva. V sestavě A-družstva hráli Lakner, Black, Posin, Fischer, Goldhammer, Lagus a Mahler. Oddíl hrál I. třídu soutěže Československého svazu hokejového/ČSH, který byl založen v roce 1925 a měl dvě sekce, ledovou a pozemní. Nejvýraznější úspěchy připadají na roky 1927 a 1928, kdy se stali mistry Československa. Ve vítězné sestavě hráli Fantl I., Fantl II. Kresta, Brogen, Leckner, Herz, Frankl, Justic, Lagus, Margo a Felix. V roce 1927 oddíl uspořádal mezinárodní turnaj o pohár Theodora Herzla, který věnovala redakce časopisu Hagibor. Avšak už v následujícím roce se projevila v ČSH krize, jejímž výsledkem bylo rozdělení sekcí svazu na dva samostatné svazy. Krizí prošel i hokejový oddíl, a přestože se jej v roce 1932 podařilo reorganizovat, byl to poslední rok, ve kterém vykonával činnost. Sportovní úroveň, kterou oddíl během své existence vykazoval, se projevila i v zařazení hráčů Margoliuse, Laguse, Herze, Frankla a Leknera do československé reprezentace. Petr Bučka (dokončení článku v ŽL 34)
Strana 34
5775-33
HISTORIE
Bývalá modlitebna na pražské Letné má 115 let Před 115 lety udělil pražský magistrát Eduardu Fantovi z Prahy VII souhlas „počínaje dnem 3. září 1899 dáti užívati modlitebnu israelskou (...), ježto při kommissionální prohlídce bylo shledáno, že stavba provedena byla dle schválených plánů a daného povolení ze dne 31. května 1899 a že zdivo místností této dostatečně je vyschlé“. Svátky Nového roku 5661, jejichž začátek připadl tehdy na 5. září, mohly být slaveny v novém templu. Novorenesanční budova modlitebny, která je někdy též v dobových dokumentech nazývána synagogou či templem, byla postavena během léta 1899 ve dvoře třípatrového domu v Heřmanově ulici 25, čp. 719. Stavba na půdorysu 11x13 metrů měla mít původně sedlovou střechu a výšku více než 11 metrů. Pražský magistrát však trval na maximální sedmimetrové výšce. Po úředním jednání, kdy Eduard Fanta vysvětlil, že objekt nemůže existovat bez ženské galerie, byl odsouhlasen projekt s potřebným balIsraelský chrámový spolek v Praze VII byl založen 20. července 1896. Jeho představenými byli postupně Emil Goldschmied (1896–1899), Herz (1899–1906), MUDr. Emanuel Reiner (1908–1917), Adolf Abeles (1917–1938), Dr. Berthold Berka (1938–1941) a Ludvík Mermelstein (1941). 42. valná hromada spolku zvolila dne 28. 2. 1938 tyto funkcionáře: Dr. Berthold Berka starosta Otto Arend místostarosta Julius Weiner jednatel Emil Frischmann pokladník Žibřid Aufricht správce kostela Otto Steiner náměstek jednatele Otto Lichtenfeld náměstek správce kostela Max Lustig revisor Ing. Rudolf Winternitz revisor
konem a plochou střechou o celkové výšce budovy 7,3 metru. V budově bylo povoleno pouze plynové vytápění. Eduard Fanta se ze synagogy dlouho netěšil. Zemřel 20. října 1899 ve věku 62 let a je pochován na Novém židovském hřbitově v Praze. Kolem vzniku a fungování modlitebny v Heřmanově ulici doposud existuje řada otazníků. Šlo o soukromý objekt, který si pravděpodobně chrámový spolek v Praze VII, který byl ustaven v červenci 1896, pouze pronajímal. Po změně vlastníka objektu, k němuž prý dle pamětníků došlo i kvůli sporům původní majitelky se členy spolku, existoval v roce 1926 dokonce „plán na zřízení bytů ve staré israelské modlitebně“, který nebyl nakonec realizován. Bohoslužby se v Heřmanově ulici 25 nakonec konaly až do září 1941, kdy byly nacisty v celém protektorátu synagogy a modlitebny
uzavřeny. Bar micvu, která byla asi jednou z posledních, zde měl v sobotu 26. dubna 1941 Arno Buxbaum (nar. 17. 4. 1928). V srpnu 1942 musel nastoupit do transportu do Terezína, ale téměř okamžitě pokračoval do ghetta v Rize, kde zahynul. Praha VII patřila před válkou k rychle se rozvíjejícím moderním částem hlavního města, s čímž souvisel i narůstající počet židovské populace. Ve 30. letech zde žilo více než 3 tisíce obyvatel, kteří se hlásili k židovskému náboženství či národnosti. Postupně přicházeli židovští emigranti z Německa, Rakouska a po Mnichovu i utečenci ze zabraného pohraničí. Malá modlitebna v Heřmanově ulici nemohla dostačovat tehdejším potřebám. Chrámový spolek proto stále řešil nedostatečné prostory krátkodobými pronájmy větších sálů v době Vysokých svátků. Žádal na pražské židovské obci i o finanční
Strana 35
5775-33
HISTORIE
že na jednání reprezentace v dubnu 1937 Dr. Salomon Hugo Lieben zdůraznil, že pro Petrskou čtvrť a Holešovice bude zapotřebí vystavět novou synagogu. Modlitebna byla od roku 1942 po dobu okupace využívána jako sklad Treuhandstelle pro arizované zařízení ze židovských podporu na celoroční pronájem vhodných domácností, jako byly elektrické a kuchyňmístností, čemuž nebylo vyhověno. Situace ské přístroje, hrnce, lampy, vysavače, leštiče byla tehdy pravděpodobně natolik neúnosná, parket a matrace. Po válce nebylo nábo-
ženské využití prostor obnoveno. Budova chátrala a uvažovalo se o její likvidaci. Ale nakonec byla zachována kvůli nedostatku volných skladovacích kapacit. Bývalá modlitebna byla dlouho využívána národním podnikem Komenius. V 90. letech byla nemovitost restituována původními vlastníky. V prostorách modlitebny funguje klub Avion, kde se natáčí oblíbený pořad České televize Na plovárně. Tomáš Jelínek
Odhalení desky v Lovosicích
Kantor Viktor Schwarcz při modlitbě El male rachamim (foto G. Hopfgartner)
V neděli 14. září se na židovském hřbitově v Lovosicích konalo rodinné setkání potomků Solomona a Fanny Lebenhartových, kteří zde byli pochováni ve 30. letech minulého století. Židovské oddělení je součástí městského hřbitova, ale v roce 1982 se představitelé místního národního výboru a Rady židovských náboženských obcí dohodli, že z něj odstraní náhrobní kameny. Dle pamětníků byly levné pískovcové náhrobky zakopány na pole a ostatní prodány. Na hřbitově byla provedena parková úprava. Pamětní deska, jež připomíná i potomky Lebenhartových, kteří byli zavražděni v období holokaustu, je umístěna na hřbitovní zdi. Pietní setkání vedl kantor Židovské liberální unie Ing. Viktor Schwarcz. Židovské osídlení Lovosic se datuje od 17. či dokonce 16. století. Součástí města byla židovská čtvrť s malou synagogou nad říčkou Modlou. Lovosice byly po Mnichovu jako součást Sudet připojeny k nacistickému Německu. Většina židovské populace uprchla a za doposud neobjasněných okolností byla synagoga pravděpodobně ve spojitosti s křišťálovou nocí vypálena. V roce 1939 byla srovnána se zemí. TJ
Strana 36
5775-33
ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ
Jom Kipur den duševního účetnictví Umíte si představit, že procházíte svým městem nebo obcí a nepotkáte celé hodiny živou duši? Vypadá to jako scéna z filmu o jaderné válce nebo nanejvýš tak výjev z nepříjemné noční můry, ale v Izraeli lze takovou věc zažít každý rok.
Na židovský svátek smíření Jom Kipur je vhodné zanechat veškeré činnosti, která člověka váže k všednímu životu. To sice platí pro každou sobotu, kdy se rovněž nemá pracovat, cestovat, dokonce ani vařit nebo kouřit, ale Den smíření je skutečně dnem, kdy izraelská města prakticky ustanou v jakékoli činnosti. Televize a rozhlasové stanice nevysílají, restaurace a obchody jsou zavřené a městská ani meziměstská doprava nejezdí. Ani lidé nejezdí svými vozy, což platí zejména v předvečer Jom Kipuru. Ve městech mimo Izrael, kde židé žijí mezi ostatními, se to vlastně nepozná, ale v samotném Izraeli je efekt hromadného dodržování tohoto svátku opravdu ohromující. Jom Kipur totiž berou vážně i lidé, kteří si z náboženství moc nedělají. Válka v roce 1973, zvaná též jomkipurová, začala právě v tento den. Státy, které na Izrael zaútočily, vycházely z přesvědčení, že v den, kdy se lidé nedívají na televizi a nezvedají telefony, bude izraelská armáda ochromená a nebude schopná povolávat zálohy. A skutečně se Egypťanům i Syřanům podařilo proniknout hluboko na izraelské
území a způsobit tam velké ztráty na životech. Jom Kipur je proto také v Izraeli spojen se šokem z náhlé ztráty bezpečí, který v tamní společnosti zůstal dodnes. Tento zvláštní den, nebo spíše večer, jsem v Izraeli zažil dvakrát, pokaždé v západním – židovském – Jeruzalémě. V jednom případě jsem odcházel pozdě večer z návštěvy a do místa, kde jsem bydlel, jsem šel pěšky zcela ztichlými ulicemi. Dokonce i toulavé jeruzalémské kočky, jinak všudypřítomné, jako by cítily, že se něco děje, tak závažně a tísnivě působí všeobecné ticho. Tak možná ještě v některých křesťanských zemích vypadají Velikonoce – ale jen tam, kde je neslaví jako „svátek jara“, ale den Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. Ono „nedění“ je ale v případě Dne smíření jen zdánlivé. Jom Kipur je den, kdy vrcholí desetidenní období pokání, který se počítá od židovského Nového roku. Ten letos připadl na 25. září a Jom Kipur je tedy právě tuto sobotu. Myšlenka smíření se během deseti dnů pokání bere opravdu vážně. Lidé by měli vyhledat ty, s nimiž se povadili, a požádat je o odpuštění. V heb-
rejštině se tento proces nazývá „chešbon ha nefeš“, tedy doslova „účet duše“. Na Jom Kipur věřící židé přidávají v synagoze dvě zvláštní modlitby. Jedna z nich, Viduj, se pronáší nahlas a vyjmenovávají se postupně všechny myslitelné prohřešky. Člověk tak má možnost vyznat se beze studu z čekoholi, vždyť každý říká stejná slova, ale jen viník ví, že právě ten nebo onen hřích se týká právě jeho. Druhou jomkipurovou modlitbou je Kol Nidrej, nádherná píseň, kterou v 60. letech nazpíval například také mladý Karel Gott. V této modlitbě se člověk vyvazuje ze slibů, které dal Bohu a které nedokázal splnit. Rabíni dlouho proti této mezi lidmi oblíbené modlitbě bojovali, ale nakonec rezignovali. Obě modlitby mají stejný cíl, stejný jako deset dní, kdy se lidé smiřují se svými bližními. Totiž vykročit do dalšího roku bez závaží. Tuto myšlenku ztělesňuje ještě jeden lidový rituál, totiž vysypávání drobků z kapes, obvykle do vody, která s sebou odnese tajemství každého člověka – a ryby o tom nikomu neřeknou. To neznamená, že se člověk může dopustit prohřešků a na Den smíření se jich snadno zbavit. Ale dává každému možnost nezhroutit se pod narůstajícím břemenem vin. Buď by se člověk úplně zhroutil, anebo by se mohl zcela vymknout pohledu na svět, v němž se pravidla berou vážně. Cyklus roku, v němž se počítá s tím, že lidé nejsou dokonalí, ostatně může inspirovat každého k tomu, aby si aspoň jednou za rok udělal své vlastní morální účetnictví. Třeba mezi Vánocemi a Novým rokem. Jan Fingerland Názory a argumenty ČRo Plus
Strana 37
5775-33
KULTURA
Kniha o dějinách Židů vyšla v rekordní době Díky nakladatelství Paseka a pohotovému překladu z německého originálu Zlaty Kufnerové bylo po dvou letech od svého vydání dílo Michaela Brennera „Kleine jüdische Geschichte“ vydáno v češtině. Jeho obsah neodpovídá skromnému názvu „Malé dějiny Židů“, je to důkladná práce z pera, nebo lépe počítače, padesátníka, který se jako renomovaný německý historik zabývá židovskými dějinami a kulturou. K této problematice má i rodově blízko jako syn bavorských rodičů, kteří přežili šoa. V jeho 400stránkové studii se plně odrážejí znalosti, které nabyl na Vysoké škole pro židovská studia v Heidelbergu, Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde promoval. Přednášel pak židovské dějiny v letech 1993 až 97 na dvou amerických univerzitách a poté na mnichovské Ludwig Maximilianově univerzitě. Jako nejlepší německý znalec judaismu byl po deset let předsedou vědeckého souručenství Institutu Leo Baecka, aby byl v loňském roce zvolen jeho prezidentem. Autor desítek vědeckých prací se v roce 2009 stal řádným členem Bavorské akademie věd. Zlata Kufnerová, která pracovala v České akademii věd, je renomovanou překladatelkou řady děl. Věnuje se výrazně i judaistické literatuře a přeložila do češtiny kromě prózy i básnické sbírky židovských autorů. Stačí například připomenout z poslední doby dílo naší občanky Ilse Weberové „Kdy skončí naše utrpení“ a německého Žida Jakoba van Hoddise, který patřil k největším básníkům tzv. expresionistického století. Tomu odpovídá i vysoká úroveň překladu, v němž díky svým znalostem opravila i ně-
i české židovské pospolitosti. Zejména pak na přelomu 17. a 18. století zařazuje židovskou obec v Praze mezi nejvýznamnější v Evropě. Přímo dochází k závěru, že ve střední Evropě zastínila německý Frankfurt „jen jediná židovská obec, a to v Praze“. „Česká metropole byla již ve středověku významným centrem židovského obyvatelstva,“ konstatuje Brenner. Sleduje pak její vývoj v Rakousku až do vzniku Československa. Zde podle jeho názoru dosáhl sionismus na nějaký čas mimořádně prominentního postavení díky sympatiím, které mu projevoval Tomáš Garrigue Masaryk. Je zde uvedeno i jméno Franze Kafky, který se v té době navždy zapsal jako význačný autor německy psané literatury. Poslední dvě kapitoly „Odevšad do Osvětimi“ a „Ze statku Julia Streichera do kibucu“ jsou věnovány šoa a vývoji po skončení druhé světové války. Zde se uvádí na jedné straně podpora Československa které nepřesnosti, jichž se Brenner dopustil státu Izrael zbraněmi při jeho vzniku, ale při výkladu některých pojmů. i jméno Rudolfa Slánského, který byl Dvacet kapitol „Malých dějin Židů“ popraven se svými jedenácti židovskými doprovázených černobílými ilustracemi druhy v nezákonném procesu. Na závěr (v originále jsou barevné) a bohatým Michael Brenner konstatuje, že „ať už se rejstříkovým materiálem, od mytických budoucnost Židů v 21. století bude vyvíjet počátků po dnešek, popisuje historii to- jakkoli, jejich dějiny nepřestanou fascinohoto národa po dobu tří tisíc let. V rámci vat lidstvo ještě po mnoho generací“. omezeného prostoru čtyř set stran se Richard SEEMANN pochopitelně nemohou podrobně zabývat Michael Brenner celou epochou, v níž se tento pronásleKLEINE JÜDISCHE GESCHICHTE dovaný národ vyvíjel. Jak zdůrazňuje Verlag C. H. Beck oHG München 2012 autor, v předem daném rámci se jí mohl Translation Zlata Kufnerová 2014 jen třeba opatrně dotknout nebo zcela MALÉ DĚJINY ŽIDŮ vynechat. Proto musí český čtenář vysoce Nakladatelství Paseka Praha-Litomyšl ocenit, že značnou pozornost autor věnuje ISNB 978-7432-443-7
Každý den nové informace! Čtěte zpravodajství Židovských listů na:
zidovskelisty.blog.cz
Strana 38
5775-33
KULTURA
Kameru nesmím vůbec vypnout… Dokumentaristka Martina Štolbová spolupracovala na filmu Mateje Mináče„Nicholas Winton – Síla lidskosti“. Vedle dalších projektů už déle než dva roky natáčí dokumentární film s názvem Portréty. Americký fotograf Dennis Darling se rozhodl nafotit černobílé portréty lidí, kteří přežili terezínské ghetto, a Martina je nejen prostředník, pomocník a spoluorganizátor, je ale také autorka dokumentu – o práci prof. Darlinga a o lidech, kteří měli štěstí a vrátili se. Jak začala vaše spolupráce s fotografem Dennisem Darlingem? Náhodou. Já se už dlouho o Terezín zajímám, setkávám se s lidmi, kteří se z Terezína vrátili. V dubnu 2012 jsem na sněmu Terezínské iniciativy viděla úchvatné černobílé fotky. Ptala jsem se, kdo je nafotil, a měla jsem štěstí – v koutě seděl nenápadný muž, prof. Dennis Darling. Oslovila jsem ho a on mi nabídl, jestli s ním nechci jet na zítřejší focení do Terezína. Samozřejmě jsem souhlasila a s sebou vzala i kameru. Říkala jsem si – když tam bude něco zajímavého, natočím to. Dneska se tomu musím smát, protože zajímavé to bylo od samého začátku. Točila jsem už v autě cestou tam. Jak prof. Darling zpovídá paní Ravelovou, jak její milovaná fenka jorkšíra poskakuje po drahých foťácích, do toho vzpomínky a zážitky z Terezína … vznikaly tam neuvěřitelné momenty. Večer, když jsem záznam procházela, mi bylo jasné, že z toho musím udělat film. Co vás na tom tak zaujalo? Bylo toho víc. Jednak osobnost prof. Darlinga, pohled amerického fotografa z Texasu, který není židovského původu, na lidi, kteří přežili holokaust. Už jen to, že se rozhodl jezdit po celém světě a fotit přeživší z Terezína. Myslím, že takový projekt tu ještě nebyl. A pak mě taky překvapila uvolněná nálada, nebylo to jen smutné vzpomínání, humor a doslova vtipné momenty nechybějí téměř u žádného setkání. Jak se dozvídáte o lidech, kteří se z Terezína vrátili? A jak se vám je pak daří přemluvit, aby se projektu účastnili? Hodně nám pomohla Terezínská iniciativa, no a pak také lidé samotní. Znají se navzájem a dávají nám adresy a kontakty na ty, se kterými jsme ještě nemluvili. Snažím se prof. Darlingovi pomáhat s oslovováním lidí, ale taky zajišťuji technické záležitosti, jako je třeba povolení k focení a natáčení, klíče od jednotlivých objektů apod. Spoustu si toho díky internetu najde sám. Navíc – já pomáhám s přípravami hlavně tady u nás, ale on jezdí za přeživšími opravdu po celém světě – Anglie, USA, Kanada, v plánu jsou Izrael a Austrálie. Tam všude žijí lidé, kteří se vrátili z Terezína.
Martina Štolbová na projektu spolupracuje s dcerou Kristínou (foto autorka) Stalo se vám, že někdo odmítl? Obvykle si ti oslovení lidé poslechnou, o co jde, ptají se, k čemu to má být, a pak se domluvíme. Ale samozřejmě se stalo, že se někdo nechtěl nechat fotit a natáčet. Ty důvody jsou různé – nechtějí se zviditelňovat nebo to byl pro ně tak traumatický zážitek, že se k němu nechtějí vracet. Taky se bojí dalšího antisemitismu. Stalo se nám, že i po natáčení si dotyčný rozmyslel svou účast, a tak jeho vzpomínky nesmíme použít. Chápu to. Většina z nich ale souhlasí. Jak vznikají ty fotografie? Musíte si uvědomit, že většině z těch lidí je víc než 80 nebo i 90 let. Záleží tedy na zdravotním stavu – někdy se fotí doma, ale pokud to jde, jede se fotit na místa, kde ti lidé před válkou žili. Fotky vznikají i na místech, odkud je deportovali, a jezdí se samozřejmě do Terezína. Když se zachovala alba nebo aspoň dobová fotka, tak je záměr jasný – opakovat scénu na tom samém místě a vytvořit tak „stejnou“ fotku. Jen ty obrázky dělí třeba 70 let. Pánové obvykle nemají s focením žádný problém, ale to víte, my, ženy, chceme vždycky vypadat pěkně. Někdy se s fotografem dohadují, jak je má vyfotit, co jim sluší, on vysvětluje svůj záměr, kudy proudí světlo atd. … a já to všechno točím. Kameru nesmím vůbec vypnout, protože právě v tu chvíli se přihodí něco, co by mi mohlo v celém příběhu chybět, stačí
gesto nebo slovo, které už se nezopakuje. Tak mám kameru zapnutou už v autě anebo ve výtahu, když jedeme na schůzku, ten moment prvního setkání je důležitý. Nic není aranžované, prostě dokument. Je tedy na každé fotce nějaký příběh schovaný v prostředí, ve kterém se fotí? Určitě, třeba poštovní schránky v domě. Našli jsme dům, kde dáma na fotografii bydlela před válkou, a představte si, za ty desítky let se schránky vůbec nezměnily, fotka proto vznikla právě tam. Někdy máme vše předem domluvené, navštívíme místo a připravíme focení, ale už se nám stalo, že při přípravě scény a focení samotném pomohla náhoda. A byl to takový zážitek, že se mi nechce věřit, že to byla jen náhoda. Něco totiž přichystat nemůžete a pak se jen divím, jak je tohle možné… ale, nezlobte se, nebudu teď nic prozrazovat, abych diváky nepřipravila o moment překvapení. V jaké fázi přípravy tedy film Portréty je? Základ filmu tvoří sedm portrétů a ty už máme vybrané. Byla to obtížná volba, natočených příběhů je totiž asi 60. Každý z těch sedmi příběhů je však úplně jiný a navíc, chtěla jsem, aby to byli lidé, kteří ještě nikdy neměli možnost promluvit. Ale všechny příběhy, všechny ty výpovědi budou v tzv. bonusovém materiálu. Nic a nikdo se neztratí, o nic divák nepřijde. Chci ve filmu taky ukázat práci fotografa, který
Strana 39
5775-33
KULTURA používá původní technologie. Třeba takové vším, nepřekvapí mě, když je někdo smutný, zakládání filmu do foťáku už dneska mladí spíš mě překvapí, že to je často naopak. Při lidé skoro neznají. natáčení se hodně nasmějeme. To se dostáváme k publiku… komu je film Martina: A to je pak zase náš úkol – ty příběhy určen? Spoluautorkou je vaše dcera Kristína. Kdy jsou opravdu těžké a smutné, všem tam šlo jste ji přizvala k práci na filmu a proč? skutečně každý den o život, ale chceme taky Chtěla bych oslovit především mladou ukázat, že jsou to osobnosti plné života, že generaci. I proto jsem natočený materiál jsou veselí, zábavní a vyrovnaní. ukazovala nejprve dceři. Zaujme ji to? Kristína: Samozřejmě, že ne všichni. Ale Co ji na tom bude bavit? Něco pochválila, pro všechny platí, že ať už pesimisté, nebo u něčeho se zatvářila, že takhle teda asi naopak veselí a rozesmátí – jedno mají spone. Odstup generací je prostě znát. Taky lečné. Všichni jsou to velmi silné osobnosti. jsem se radila s Marcelou Pittermannovou, Myslím, že i to jim umožnilo přežít, a taky dlouholetou dramaturgyní FS Barrandov, museli mít trochu štěstí. Bez něj to nešlo a ta se nadchla pro spolupráci vlastně už tří a nejde ani dnes. generací. Marcela, já a Kristína. Martina: Na Kristínu reagují ti lidé úplně Kristíno, chtělo se vám do toho? Není pro vás jinak. Mnozí nemají děti a vnoučata, a tak téma holokaustu příliš smutné, těžké? je pro ně setkání s někým, komu je kolem No, nejdřív jsem o tom moc neuvažovala, dvaceti, docela vzácné. Ona taky vymyslela ale oslovily mě fotky pana Darlinga a pak název filmu – Portréty. Jsou to nejen portréty taky ti lidé samotní. Mají co říci, jsou to samotných přeživších, ale taky portrét fotozajímavé osobnosti, jejich životní příběhy grafa Darlinga. jsou často až neuvěřitelné. Ale pro mladé Víte, hrajeme tady proti času. Já si to musí být něčím záživné. V těch příbězích nemůžu dovolit říci, že se mi teď natáčení nechybějí humorné situace, až nečekaně nehodí, že přijedu jindy. Už se nám stalo, humorné a to by mohlo zaujmout… a prof. že jsme si domluvili rozhovor, a než jsme Darling do toho vstupuje se svými vtipnými přijeli, tak ten člověk odešel. Nestihli jsme komentáři. Při těch setkáních počítám se to. Ukazuje to naléhavost celého projektu.
Nic nemůžeme odkládat, protože ten příběh už nemusí být zachycen a to by byla škoda. Chtěla bych tím dokumentem taky ukázat hlavně mladým lidem, že nepotřebují drahé a nákladné vybavení. Jestli chcete zachytit nějaký příběh, jděte a natočte ho. I běžně dostupná technika je už na vysoké úrovni. Důležitý je nápad a silný příběh. Co vám práce na dokumentu Portréty dala? Kristína: Úplně jiný pohled na svět a na život. Opravdu. Já vím, často se to říká skoro jako klišé, ale až při setkávání s těmi lidmi jsem si uvědomila, jak si mám vážit toho, že tady jsem. Ti lidé moc dobře vědí, že dostali šanci přežít, jiní to štěstí neměli. A tak to působí i na mě. Nestěžuji si na hlouposti a nepodstatné věci. Martina: Zabralo mi to hodně času, ale vůbec toho nelituji. Jsem vděčná za ta setkání, za možnost spolupracovat s prof. Darlingem. Potkala jsem díky natáčení úžasné osobnosti, navštívila místa, kam bych se asi jinak nedostala. Vím, že když se teď nezeptám na malý detail, může nám uniknout hodně důležitý příběh, který odejde i se svým nositelem. Proto cítím i obrovskou odpovědnost. Ale naplňuje mě to a otevírá nový pohled i na můj život. Romana Růžičková
Zemřela Nadine Gordimerová
Přibližně půl roku po odchodu Nelsona Mandely zemřela v Jižní Africe další významná osobnost vyznamenaná Nobelovou cenou: světoznámá spisovatelka Nadine Gordimerová. Zesnula ve svých 90 letech po krátké nemoci v kruhu rodiny ve svém domě v Johannesburgu, kde prožila většinu svého dlouhého života. S Nelsonem Mandelou ji spojovalo nejen pevné přátelství, ale i mnohaletý boj proti režimu rasové segregace. Nadine Gordimerová se narodila v rodině poměrně zámožných židovských
uprchlíků z Evropy: matka pocházela ze sekulárního londýnského prostředí, otec byl hodinář z Litvy. Psát začala velmi brzy: Svou první povídku vydala ve svých patnácti letech v johannesburském časopise Forum. Již jako dítě vědomě vnímala útlak afrických obyvatel, chudobu, rasovou nenávist, bolest a utrpení. To se stalo hlavním tématem jejich četných esejů, povídek a románů, v nichž pohlíží na svět z perspektivy diskriminovaných, přestože sama svým původem a barvou pleti patřila k tehdejšímu jihoafrickému establishmentu. Na nastolení režimu rasové segregace roku 1948 reaguje Gordimerová pasivním odporem, ukrývá aktivisty před policií, vstupuje do řad Afrického národního kongresu a stává se přední bílou aktivistkou tohoto černošského hnutí. Bojuje za propuštění Nelsona Mandely a rediguje jeho dnes již slavnou obhajobu „Jsem připraven zemřít za svobodnou společnost“, již pronesl před soudním tribunálem v roce 1962. Nelson Mandela si Nadine Gordimerové velice vážil a jejich přátelství
bylo tak hluboké, že po svém propuštění z vězení v roce 1990 byla první, s kým se chtěl sejít. Nadine Gordimerová svým perem vykreslila jemné portréty africké společnosti poznamenané mezirasovými konflikty a upozorňovala tak svět na situaci v Jižní Africe. Její knihy vycházely na celém světě, ale jihoafrická vláda Frederika de Klerka je zařadila na index zakázané literatury. Obdržela za ně řadu ocenění a v roce 1991 jako první jihoafrická spisovatelka vůbec Nobelovu cenu za literaturu. Svým rozsáhlým dílem tak přispěla ke zrušení apartheidu, k němuž došlo v roce 1994. Zapojila se i do boje za účinnější postup proti nemoci HIV/AIDS, zabývala se genderovými tématy a neváhala se kriticky vyjadřovat k vládám Mandelových nástupců Thabo Mbekiho a Jacoba Zumy. Přestože je její poslední kniha z roku 2012 poznamenaná kritickým pohledem na vývoj moderní Jižní Afriky, zůstává Nadine Gordimerová bytostnou optimistkou. Po pohnuté historii potřebuje země podle ní čas, aby našla cestu ke skutečné demokracii. Daniela Tamášová
Strana 40
5775-33
TUŽKA NA PROVÁZKU Dá se na celé naše století nahlížet s humorem? Autor románu STOLETÝ STAŘÍK, KTERÝ VYLEZL Z OKA A ZMIZEL (Ze švédského originálu přeložil Zbyněk Černík, 2012, 2014, nakl. Panteon) JONAS JONASSON to dokázal. Číst knihu – je to čtenářský požitek, důvod k zamyšlení, zdroj poučení a připomínka všech základních historických momentů a setkání s těmi, kteří řídili a hýbali celým světem a životy nás a našich předků. Zřejmě své ještě neposlední dobrodružství prožívá ten báječný dědek Alan Karlsson, který se nehodlá podřídit pravidlům domova důchodců, začíná v den svých stoletých narozenin přesně v pondělí 2. května 2005 a končí (ale jak se zdá, bude pokračovat) ve čtvrtek 16. června 2005. A mezitím se dozvídáme, jak žil během svých sta let, co dělal a s kým se osobně setkal ten odborník na výbušniny (což je pro 20. století
snad nejužitečnější povolání). Osobně se setkal s nejdůležitěšími osobnostmi planety, včetně Harryho S. Trumana, Stalina a Mao Ce-tunga. V Tužce obvykle uvádím citáty z knih, ale v případě Jonassonova románu stačí asi jen dva, shrnující hlavní myšlenky románu: Z autorova věnování či jakési krátké předmluvy: „Ale dědo... je to pravda?“ divila jsme se my, vnoučata. „Ty, co říkají jenom to, co je pravda, nemá cenu poslouchat,“ odpověděl dědeček. A na konci jsou slova, která bychom si všichni měli uvědomit: Život přece funguje tak, že správné nemusí být nutně to, co správné je, ale to, co za správné prohlašuje ten, kdo rozhoduje. Nemyslíte, že bychom si je měli pamatovat při jakékoli činnosti? Johna
Ministr Steinmeier byl prvním gratulantem k desátému výročí Pražského literárního domu Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier v podvečer 27. srpna navštívil Pražský literární dům autorů německého jazyka (PLD), jenž letos slaví 10 let od svého vzniku. Prohlédl si interaktivní expozice literárního kabinetu a pohovořil se spisovateli. S ohledem na nadcházející výročí PLD přislíbil finanční podporu na vydání jubilejní publikace. Steinmeier si na návštěvu této kulturní instituce udělal čas v rámci krátké pracovní cesty za českými diplomaty, která byla zaměřena především na aktuální zahraniční témata. „Pražský literární dům zachovává a popularizuje nejen odkaz pražské německé literatury a propojení české, německé a židovské kultury. Jako prostředník německojazyčné literatury v Česku staví také most do budoucnosti a je významným stavebním kamenem česko-německé spolupráce,“ uvedl ministr Frank-Walter Steinmeier. V doprovodu svých nejbližších spolupracovníků strávil v PLD téměř hodinu a bylo patrné, že je to návštěva známého místa. Zajímal se o novinky z posledních let činnosti a vzpomínal na setkání se spisovatelkou Lenkou Reinerovou v pražské kavárně Slavia v roce 2007.
Steinmeiera prováděl ředitel PLD David Stecher (foto PLD) Reinerová spolu s bývalým velvyslancem byli spisovatelka a překladatelka Radka DeFrantiškem Černým celý projekt doslova nemarková, básník a prozaik Radek Fridrich a současný stipendista, německý spisovatel vydupala ze země. Po krátké prohlídce a odborné přednášce Akos Doma. PLD je dlouhodobě významSteinmeier vedle pracovníků a představitelů ným prostředníkem literárních výměn mezi red pohovořil i se stipendisty PLD, mezi nimiž Německem a Českou republikou.
