V y d á vá
spol e k
MA G EN
Č e rv e n
2 0 1 5
OBSAH SPOLEČENSKÁ RUBRIKA 3–7 ŽIVOT KOLEM OBCÍ 8–12 Projev prezidenta na Terezínské tryzně Ukradený pinkas ze Židovského muzea zajištěn v Izraeli Židé na Gibraltaru Rabínská sebeobrana na pražské konferenci Vzpomínka na Přemysla Pittra a Karla Rašku UDÁLOSTI 13–17 Přelomový verdikt o odpovědnosti palestinského vedení za terorismus Z projevů Čeňka Růžičky Je potřeba systematický a koordinovaný boj se základy terorismu Jaké jsou šance na obnovu blízkovýchodního mírového procesu? TÉMA 18–22 Rudá armáda v českých zemích před 70 lety Vstříc antisemitismu bez Židů Nad výsledky výroční zprávy o projevech antisemitismu ROZHOVORY 23–24 Antisemitské nálady v řadě západoevropských zemí jsou nebezpečně vysoké Zdejší židovská pospolitost považuje Německo za svůj domov HISTORIE 25–30 Hokejový nadšenec a autor Terezínské epopeje 110 let od založení Makabi v Praze ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ 31 KULTURA 32–39 Když pojišťovny sloužily Říši Zapomenutý básník Louis Fürnberg 2 in 1 Lipský knižní veletrh 2015 TUŽKA NA PROVÁZKU 40
TIRÁŽ: Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou tiskovinu. Registrace MK ČR 16543. Redakce: V. Dvořáková, E. Grafová, T. Jelínek, D. Stecher Redakční rada: J. Fischer, J. Fistein, A. Kusák, A. Štefanová, P. Weiss, K. Wichs Ilustrace: Jan Laštovička Sazba: Luděk Neužil Tisk: Nakladatelství ČVUT, výroba Zikova 4, 166 36 Praha 6 Kontaktní adresa: PO box 11, Požárníků 38, 252 62 Horoměřice E-mail:
[email protected] Číslo konta: 1966267349/0800, Česká spořitelna, a. s.
Tradiční tryzna v Terezíně se konala v neděli 17. května. Prezident Zeman varoval před náboženskou nenávistí a vyzval k boji s Islámským státem. (s. 8).
Pietního setkání za romské oběti holokaustu se na místě bývalého tábora v Letech u Písku zúčastnili i izraelský velvyslanec Gary Koren a předseda FŽO Petr Papoušek. (s. 14–15).
Toto číslo vychází s podporou čtenářů
5775-35
Hokejový útočník Karel Hartmann (vpravo) v dresu Sparty Praha při zápase ve Vídni s Wiener Eislaufverein v roce 1924. (s. 23–25).
Strana 2
5775-35 -35
ÚVODNÍK Ú VODNÍÍK
Podpořte vydávání dalšího ročníku Židovských listů Vážení čtenáři, přinášíme vám v letošním roce již druhé vydání Židovských listů (ŽL), a jak se již stalo tradicí před začátkem prázdnin, žádáme vás o dobrovolné příspěvky na podporu vydávání dalšího ročníku. Náš časopis existuje již devátým rokem především díky čtenářskému zájmu a stovkám hodin dobrovolnické práce, které tomuto projektu spolku Magen věnují členové redakce a jednotliví autoři. Přesto musíme každoročně uhradit výdaje za poštovné, grafické zpracování a tisk. Jsme velmi rádi, že se nám podařilo vytvořit časopis nabitý zajímavými tématy, kterému se daří překračovat tradiční komunitní formát. Získáváme si nadále čtenáře nejen v Česku, ale i v zahraničí. Vydavatelská filozofie spolku Magen je založena na podpoře publika, pro které má naše práce smysl. Prosíme, zasílejte své finanční příspěvky na účet u České spořitelny 1966267349/0800. Dle zákona jsou dary spolku Magen daňově uznatelné. Jelikož v posledním roce využilo jen několik desítek čtenářů možnost zasílat příspěvky poštovní složenkou, nepřikládáme je již do všech výtisků. Pokud budete potřebovat složenku, napište nám, rádi Vám ji pošleme. 70. výročí od konce druhé světové války a rostoucí antisemitismus Příprava článků a rozhovorů pro každé vydání ŽL probíhá několik měsíců, u současného vydání je zajímavé, jak se propojilo „vzpomínání na konec druhé světové války“ s obavami z narůstajícího antisemitismu. Přitom hlavní rozbuškou protižidovské nenávisti se stává politika na Blízkém východě. Tyto obavy se odrážejí v rozhovorech s prezidentem Ústřední rady Židů v Německu Josefem Schusterem a českým diplomatem Jiřím Šitlerem,
který byl na MZV jmenován pověřencem pro otázky holokaustu a antisemitismu. I když je v tomto ohledu Česko doposud pokojnou oázou, tak výroční zpráva o projevech antisemitismu dokládá na statistikách rostoucí trendy i u nás. Zajímavou analýzu domácího antisemitismu bez Židů přináší Zbyněk Tarant. Historička Zlatica Zudová-Lešková píše o Rudé armádě v českých zemích v roce 1945, Petr Erben vzpomíná na dny osvobození s KZ Gussen. Prezident Zeman společnost názorově rozděluje, ale i řada jeho oponentů jej chválí za některé postoje ve vztahu k Izraeli či islámskému terorismu. Do ŽL35 jsme zařadili jeho projevy na konferenci AIPAC a při tryzně v Terezíně. Terezínská epopej, 110 let Makabi a židovští vojáci první války Jako již tradičně přinášíme silně zastoupenou rubriku historie. Naprostá většina vzpomínek na holokaust byla napsána až v poválečném období těmi, kteří přežili. ŽL představují unikátní příběh Karla Hartmanna, jenž zahynul v Osvětimi, ale v Terezíně sepsal epopej, kterou jeho rodina zachránila. Její ukázku vám přinášíme. Marek Čejka ve svém příspěvku shrnuje problematiku židovských vojáků za první světové války a Petr Bučka přináší obsáhlý text ke 110 letům založení Makabi, který přináší i unikátní fotografii pražského oddílu boxu. Věříme, že Vás následující stránky zaujmou. Upozorňujeme i na redakční blog zidovskelisty.blog.cz, kde můžete každý týden nalézt aktuální zajímavosti. Jsme rádi, že šíříte ŽL mezi své přátele a známé. Noví zájemci o zasílání elektronických či tištěných ŽL nás mohou kontaktovat na adrese
[email protected]. Vaše redakce
OMLUVA REDAKCE – V minulém vydání ŽL34 se v článku O cestě do Palestiny a katastrofě lodě Patria objevila chyba u popisky pod fotografií na s. 26. Správný text je „Bratr Ota“. Redakce se omlouvá paní Heleně Sofrové, jejímu bratrovi a čtenářům.
Strana 3
5775-35
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Miloš Kocman (17. 3. 1922–7. 3. 2015) Krátce před svými 93. narozeninami zemřel v Ústřední vojenské nemocnici JUDr. Miloš Kocman, člen pražské židovské obce, jehož dramatické životní osudy ilustrují složité dějiny 20. století v českých zemích. Miloš Kocman se narodil 17. března 1922 v Praze ve smíšené česko-židovské rodině. Rodina Eisnerů, z níž pocházela jeho matka, se do Prahy přestěhovala z Malotic. Otec byl z Moravy a již za Rakousko-Uherska vystoupil z církve. Jako válečný invalida přišel do Prahy, kde se v kavárně seznámil se svou budoucí ženou. Kocman vyrůstal v chudých poměrech. Obecní školu navštěvoval v Michli a později přešel na uznávané Jiráskovo klasické gymnázium v Resslově ulici. Zde byl ovlivněn profesorem filozofie Josefem Fischerem, předsedou Svazu přátel demokratického Španělska, ale především svým spolužákem Milošem Ledererem, jenž jej přivedl k levicovému myšlení. Mnichovské události v něm vzbudily velkou nedůvěru k západním mocnostem. S podobně levicově smýšlejícími kamarády založil v roce 1940 komunistickou buňku, podílel se na vydávání a distribuci Rudého práva. Maturoval v roce 1941. Po škole pracoval v pražské Avii a nadále rozvíjel aktivity při vydávání ilegálních komunistických tiskovin. Dne 3. června 1943 jej zatklo gestapo. Byl vězněn v Pečkárně a na Malé pevnosti. Prošel 26 výslechy. Pak putoval po dalších
nacistických věznicích (např. Görlitz-Zhořelec), aby se v lednu v Drážďanech dostal před tribunál, který jej měl dle obžaloby z vlastizrady a napomáhání nepříteli odsoudit k smrti. Soud byl ale odročen a Miloš Kocman během bombardování Drážďan v únoru 1945 z věznice utekl. Byl zadržen v Königsteinu a opět uvězněn v Drážďanech, odkud byl transportován do vězení v Litoměřicích. Do Prahy se vrátil v květnu 1945. Po válce vystudoval právnickou fakultu a jako přesvědčený komunista po roce 1948 nastoupil na ministerstvo vnitra. Po politických procesech se Slánským se snažil z bezpečnostních složek odejít. Dva roky působil na Ústřední škole ministerstva vnitra. V roce 1957 začal studovat na diplomatické akademii. V letech 1962–1968 zastával funkci zástupce velvyslance na ambasádě v Pekingu. V srpnu 1968 vydal v Číně bulletin odsuzující sovětskou invazi, čímž skončila jeho kariéra. Za doby normalizace pracoval jako podnikový právník v Rakovníku a v Kolíně. Po roce 1989 se Kocman zapojil do aktivit v rámci ŽOP. Působil ve Sdružení židovských vojáků a odbojářů, v dozorčí
radě Nadace Židovské obce v Praze a spoluzakládal Spolek akademiků Židů. Jako zkušený právník byl nepostradatelný při prosazování zájmů členů Ukrývaných dětí /Hidden Child na ministerstvu obrany nebo při jednáních o odškodnění obětí nacismu. TJ
Petr Mayer měl tři velké lásky Jsou události, které jsou nepředstavitelné, nepředstavitelné do chvíle, než nastanou. Dnes se loučíme s Vaším manželem, tatínkem, dědečkem a tchánem, ale též se skromným uvědomělým židem, obětavým členem naší obce, panem Petrem Mayerem. Odešel pouhých 5 dnů před svými 68. narozeninami. Pan Petr Mayer měl ve svém životě tři velké lásky. V prvé řadě to byla jeho rodina. Tu miloval i vedl v duchu našich krásných tradic. Své 2 syny vychoval jako uvědomělé židy, podporoval je v jejich zájmech i při studiu v zahraničí. Bylo mu dopřáno těšit se i s vnukem Reubenem. Pro jeho manželku se stala obec se svými členy samozřejmou součástí jejího života. Jejich láska byla vzájemná. Děkujeme celé rodině, zejména pak paní Zdence za obětavost a péči, kterou Petrovi poskytovali, za věrnost, se kterou ho paní Zdenka po 40 let společného života
doprovázela. Kdo věří, ví, že H-spodin zaznamenává všechny naše skutky. Uvědomělé židovství má více podob a každému z nás je bližší některá jiná. Petrovou druhou velkou láskou byl Stát Izrael. Nebyla to láska planých slov. Byl sionistou z hlubokého přesvědčení. Po dlouhá léta každoročně věnoval část své dovolené na pomoc Izraeli, izraelské armádě. Činil tak skromně, mnozí z nás to ani netušili. Nebyl židem, který by chodil každý šábes do synagogy, přesto, kdykoli byl požádán o účast, např. při potřebě minjanu, provádění tahary, přišel vždy. Stejně tak o vysokých svátcích či při doprovázení našich zesnulých. Židovství byla Petrova identita. Židovské společenství byla jeho třetí láska a naše obec jeho druhá rodina. Členem Židovské obce Brno byl od narození, prožíval zde pracoval. Dlouhé roky se staral o bezpečsvé mládí a po celý život pro obec obětavě nost účastníků bohoslužeb, tryzen a dalších
Strana 4
5775-35
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA společenských akcí. Pravidelně při tom spolupracoval s Policií České republiky, která ho pro jeho korektnost vždy respektovala. Zastupoval po několik volebních období naši obec v Radě federace ŽO, kde energicky hájil naše zájmy. Byl předsedou revizní komise Židovské obce Brno. Všechny tyto činnosti vykonával bez nároku na odměnu a ve svém volném čase. Vždy finančně podporoval sbírky na dobročinné účely organizované naší obcí či jinými. Petr Mayer pracoval v aparátu Ředitelství silnic a dálnic jako investiční technik. Svou práci, ostatně jako vše, co činil, vykonával velmi odpovědně. O své práci rád
povídal každému, kdo o to projevil zájem. Ctil férovost a spravedlnost, prosazoval pomoc slabším. Energicky vystupoval vždy a všude, kde cítil vychytralost, prospěchářství či úplatkářství. Rád cestoval, cestování pro něho bylo výrazem svobody, ať již cestoval sám, či s celou rodinou. Příroda a hory mu dávaly chvíle klidu. Nepředstavitelné se stalo, Petr odešel a odešel příliš záhy. Odešel ve chvíli, kdy ukončil svoji profesní dráhu a kdy se mohl v ještě větší míře či zcela věnovat svým láskám. Rodině, Izraeli, obci a celému našemu společenství. Bude velice chybět nejen své
rodině, ale i nám všem. Zůstává rána, která se bude zacelovat jen zvolna. Odešel dříve, než jsme mu stačili poděkovat za vše, co pro naši obec vykonal. Ať je jeho duše přijata do svazku živých v zahradě Eden a Hospodin ať je milostiv jeho duši. Amen. Vážená truchlící rodino, ke ztrátě, jež vás postihla, přijměte, prosím, výraz soustrasti nás všech. Vážení smuteční hosté, děkuji Vám jménem truchlící rodiny i jménem Židovské obce Brno za to, že jste přišli pana Petra Mayera doprovodit na jeho poslední cestě. Pavel Fried
Rozloučení s Tatjanou Lukešovou (21. 10. 1927–15. 4. 2015) Shromáždili jsme se dnes, abychom se společně rozloučili s drahou paní Tatjanou Lukešovou. Je pro mne ctí, že zde mohu promluvit, ale cítím i určitý ostych, že mi tato role připadla. Chvilku jsem váhal, zda vůbec dává smysl, abych jako bývalý předseda pražské židovské obce promlouval v katolickém kostele, ale rychle mi došlo, že to právě v případě paní Tatjany symbolizuje její silný životní příběh. Ostatně byla váženou přispěvatelkou jak Katolického týdeníku a Cyrilometodějského kalendáře, tak i Židovských listů. A její čtenáře napříč denominacemi oslovoval především její nadhled a humor na pozadí příběhů, z nichž byla cítit prožitá bolest. Tatjana Lukešová se narodila 21. října 1927 v Praze jako Alice Ledererová. Její maminka byla původem Ruska, ale v době bolševické revoluce utekla z Jekatěrinburgu do Československa. Její tatínek František Lederer byl redaktorem Prager Tagblattu, nejvlivnějších liberálně-demokraticých německy psaných novin v Čechách, který byl oblíben mezi pražskými Židy. Na začátku německé okupace byl jako Žid, který psal proti Hitlerovi, zatčen, ale podařilo se mu s pomocí Červeného kříže uniknout do Švýcarska a později do Londýna, kde spolupracoval s československou exilovou vládou. Podle tzv. norimberských zákonů byla Alice židovským míšencem a musela se skrývat. Jak bylo v té době časté, prohlásila ji maminka za nemanželské dítě, aby ji uchránila před nacistickou perzekucí a transporty. Po válce se Tatjana setkává se svým otcem, který v té době pracoval
Tatjana Lukešová na poválečném snímku s rodiči (foto archiv rodiny) pro americkou armádu jako tlumočník při přípravě Norimberského procesu. Za nejasných okolností otec v Německu umírá a pro Tatjanu se stane péče o jeho odkaz důležitým životním úkolem. V roce 1948 se Tatjana provdala za Rudolfa Lukeše, talentovaného filmového architekta, který byl však hned po únorovém komunistickém převratu z Barrandova vyakčněn – a až do své smrti už nedostal u filmu žádnou práci. Rodina se postupně rozrůstá o syna Alexandra a dceru Barboru, avšak manžel Rudolf v roce 1976 umírá. To byl možná důvod, proč Tatjana začala v druhé polovině 70. let s psaním povídek,
fejetonů, pohádek a námětů pro dětské divadlo. Poznal jsem paní Tatjanu jako člověka, který se dokázal statečně postavit nepříznivému osudu, když její blízcí čelili zákeřným nemocem. Jako dámu, která prožila svůj nelehký život v ohrožení na hranici „krvavých zemí“, o nichž píše Timothy Snyder. Jako ženu trpící, protože se smrtí syna se žádná matka nemůže vypořádat. Děkuji jí za vše, čím nás obohatila. Ať je její duše přijata do svazku živých v zahradě Eden a Hospodin ať je milostiv její duši. Amen. Tomáš Jelínek
Strana 5
5775-35
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Vzpomínka na Anitu Kafkovou
Zemřel profesor Jiří Kosta
(28. 7. 1917–28. 4. 2005)
(2. 10. 1921–15. 2. 2015)
Když před deseti lety zemřela Anita Kafková, sešla se v obřadní síni na Novém židovském hřbitově v Praze jen malá skupinka lidí. Životní osudy přeživších, kteří za války přišli o své nejbližší a později již nezaložili novou rodinu, končí často tichem. Nejsou potomci, kteří by vyprávěli jejich příběhy, digitalizovali si zažloutlé fotografie nebo se přeli, kdo podědil tu hroznou povahu po Anitě. Až nedávno jsem zjistil, že má babička vděčí za přežití posledních válečných týdnů právě i Anitě Kafkové. Dne 28. 10. 1944 se ocitly ve stejném dobytčáku na cestě z Terezína do Osvětimi, odkud byly po několika dnech transportovány do Bergen-Belzenu, aby skončily před koncem války v Raghunu, jenž spadal pod Buchenwald. Bombardování, nesmírný hlad, pochody smrti a tyfová epidemie stály v té době životy mnohých. Přežít bylo možné jen díky velkému štěstí a pomoci spoluvězňů. Babička v posledních letech svého života vzpomínala na Anitu, která ji nenechala ve zuboženém stavu zemřít v táboře, ale vytáhla ji na vagon, který po několika dnech cesty dorazil do Terezína. Anita Kafková měla kvůli své nepřístupnosti a tvrdosti jen málo přátel. Lidé v domě, kde bydlela, si dokonce vyprávěli, že určitě byla za války „kápo“. Život ji však zatvrdil ještě dávno před tím, než zažila koncentrační tábory a nacistický teror. Narodila se v průběhu první světové války manželům Else (roz. See) a Vilému Ebenovým v Žatci. Otec však v bojích padl a rodina se ocitla v těžkých existenčních podmínkách. Anita sice vyrůstala s podporou svého dědečka z Kraslic, ale musela se hodně starat sama o sebe již od útlého dětství. Chodila do internátní školy v Praze a s matkou měla jen málo kontaktů. Za okupace se provdala za Leopolda Kafku, který byl zavražděn v Osvětimi. Matka zahynula v Malém Trostinci. Svůj návrat do osvobozeného Československa a poválečný život komentovala v 90. letech svým svérázným způsobem: „Ti, co se nevrátili, nic nezmeškali.“ Tomáš Jelínek
V neděli 15. února zemřel v německém Bad Homburgu uznávaný profesor ekonomie Jiří Kosta. Narodil se 2. října 1921 jako Heinrich Georg Kohn v německo-česko-židovské rodině v Praze. Jeho pradědeček Michael Lazar Kohn byl dlouholetým okresním rabínem na jižní Moravě, ale rodina jeho vnuka Oskara byla levicově orientována. Otec Jiřího byl profesorem na pražském německém gymnáziu ve Štěpánské ulici a byl zapáleným levicovým intelektuálem a spisovatelem. Rodina si koncem 30. let mění své tradiční kohenské příjmení na bezkonfesní Kosta. Jiří za nacistické okupace prošel Terezínem, Osvětimí a pracovním táborem Gleiwitz. Po konci války dostudoval Vysokou školu obchodní. Krátce pracoval na ministerstvu zahraničního obchodu a záhy byl pro svůj židovský původ převelen do výroby. Později vyučoval na průmyslovce. V roce 1962 nastoupil do Ekonomického ústavu ČSAV a zapojil se do práce reformního týmu Oty Šika. Spolupodílel se na výzkumu týmu Radovana Richty, jehož výsledky byly v roce 1969 publikovány v knize „Civilizace na rozcestí“. Po okupaci v roce 1968 odešel do Vídně, později do Mnichova a nakonec působil jako profesor ekonomie na Goethově univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. Po roce 1989 se často do Prahy vracel, aby se zapojil do debat o transformaci československé a později české ekonomiky. Přednášel např. na Vysoké škole ekonomické v Praze či na Masarykově dělnické akademii. V letech 2001 a 2002 vydal v Německu a Česku svou životopisnou knihu „Život mezi úzkostí a nadějí“. V roce 2007 mu vědecká rada Vysoké školy ekonomické v Praze udělila medaili Aloise Rašína. Poslední rozloučení s Jiřím Kostou proběhlo v 15 hodin v pondělí 2. března na Waldfriedhof, Friedberger Straße 70 v Bad Homburgu. TJ
Strana 6
5775-35
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Žena, která dokázala být statečnou dívkou Zemřela Libuše Friesová, nositelka vyznamenání Spravedlivý mezi národy V sobotu 11. dubna zemřela ve věku 91 let paní Libuše Friesová. Její nekrolog jsem mohl nazvat O lásce až za hrob, kdyby v něm nešlo především o tu statečnost. Ale nejdřív ze všeho tu byla přece jen ona love story, která se zrodila na počátku okupace. Tehdy musel devatenáctiletý student Egon Fries nechat školu školou. Už jeho jméno signalizuje, proč. V práci, kam mladého židovského muže přijali, se do něho zamilovala dívka. Libuši Vávrové bylo o tři roky míň. Ale hned na sklonku roku 1941 měla ta láska skončit: Egon – obdobně jako jeho vrstevníci – byl odsunut na sever těsně před protektorátní hranicí; tam měli v někdejší tereziánské pevnosti vybudovat ubikace budoucího ghetta. Neskončila. Ba nabrala obrátky, mohla hned na počátku skončit tragicky. Ačkoliv se teprve budovalo největší ghetto v okupovaném zbytku Čech a Moravy, přišly už první příkazy k transportu. Mezit ěmi, kdo odmítli jít jako ovce na porážku, byla Erna, sestra Egona Friese. Libuše jí dala k dispozici svou občanku a Erna Friesová na ni odjela místo s transportem za tetou do Vídně, kde se chtěla skrýt. Byla však v hlavním městě Ostmarky zatčena a transport do ghetta a odtud do Osvětimi ji neminul. Libuši hrozil absolutní trest. Česky jsem jej slyšel až v roce 1999 na izraelské ambasádě, když paní Libuši Friesové předávali právo užívat titul Spravedlivý mezi národy. To ovšem už Egon tři roky nebyl na tomto světě. O tom příběhu nevěděl nikdo z nás, koho si Ing. Egon Fries, když se ve třetině 60. let mohl opět vrátit do židle šéfredaktora, vybral do redakce svého deníku. 1 Z ústecké chemičky se dostal na jejich počátku do redakce regionálního deníku. A když byl spolu s tajemníkem tamního KV KSČ Vlčkem odvolán v roce 1964 i nohsled tohoto partajního šéfa v čele redakce, stal se Egon šéfredaktorem deníku Průboj. V nastávajícím reformním období
se postupně vytvořila skupina novinářů, kteří vyznávali společně s ním to, čemu se později začalo říkat socialismus s lidskou tváří. Ostatně v seznamu nepřátel režimu, vydaném v roce 1973,2 je nejvyšší počet redaktorů ze všech českých novin a časopisů právě z tohoto deníku. Egon Fries uveřejnil příběh, který prožili s Líbou, svou pozdější ženou, za okupace v angličtině. Napsal jej pro edici knížek, které vycházely v Kanadě pod titulem A to byla moje válka. Jejich starší dcera, Marta Vejtrubová, mi vyprávěla, že tátu k napsání vzpomínek přiměl jeho bratranec Kurt Atterman, který po revoluci přijel dvakrát na návštěvu z Kanady. „Kurtův přítel Ian Maxwell sebral podobné příběhy z války lidí, kteří to zažili a sepsali jako můj otec. Nakladatelství The Little Daisy Press, Tancook Island n. s. je vydalo v roce 1994; přesný název je And it was my war too.“ Česky tento příběh cudně zamlčoval i před námi, „svými lidmi“, aby se tím prý nechlubil. Tři roky poté, co byl Libuši Friesové udělen zmíněný titul Komisí pro rozpoznávání spravedlivých, která existuje při památníku Jad Vašem, vyšly v nakladatelství Paseka paměti Egonova spoluvězně, profesora ekonomie Jiřího Kosty. Z nich jsme mohli poznat, jak příběh konkrétně pokračoval. Egon v té době pracoval na dole v Dubí u Kladna, kam se přihlásili na počátku roku 1942: „Doufali jsme, že tímto způsobem unikneme z hrozivé atmosféry ghetta, poznamenané popravami a případnými transporty, v nichž byly … právě v lednu 1942 odvlečeny další dva tisíce lidí, tentokrát již z ghetta, na východ, zatím neznámo kam. Dvě stovky Terezíňáků, mezi nimi i Egon a já, odjely z ghetta 16. března do Dubí u Kladna… Navzdory hrozícím trestům byli někteří horníci připraveni navázat kontakty s našimi rodinnými příslušníky v Praze. Tak se můj přítel Egon díky pomoci horníka Karla Pajskra dozvěděl o zatčení své sestry
Erny a své přítelkyně Libuše. Jiný horník, Václav Dvořák, pak půjčil Egonovi kolo, na němž Egon dojel do Prahy. Zde se setkal s pozdější historičkou Alenou Hájkovou, která s velkým rizikem poskytla oběma dívkám kýženou pomoc. Byl jsem tehdy mezi námi heftlinky jediný, koho Egon do svého riskantního plánu zasvětil. Po noční směně jsme Egonovu pryčnu upravili tak, aby se zdálo, že spí pod dekou přetaženou přes hlavu. Egon dojel nenápadně do Prahy a vrátil se před začátkem příští noční směny.“ 3 Co v Praze Egon dělal, napsala v roce 2011 paní Marta do členského bulletinu klubu novinářů-osmašedesátníků: „Tatínek zařídil slečně Libuši kvalitního advokáta. Libuše byla odsouzena jako mladistvá, a tak přišla z arestu ještě dřív, než odjel tatínek s transportem do Osvětimi. Také se tehdy za ním do ghetta na noc vypravila. Nedovedu si dodnes představit, jak dovedla být maminka statečná. Teta Erna byla odtransportována také na východ, ale ještě v roce 1944 uprchla se dvěma přítelkyněmi z ghetta a znova přišla za Libuší. Ta jim zařídila úkryt někde na Humpolecku. Do jejich příběhu patří i to, že tatínek při pochodu vězňů z Osvětimi snědl plesnivé brambory a s otravou skončil opět v Terezíně.“ Obřad v zahradě ambasády se v tom létě 1999 pozdržel. Čekali jsme, až přiletí z Izraele ony dvě přítelkyně paní Erny, které s ní utekly z Osvětimi. Na valech kolem ambasády postávaly hlídky, neboť opatření přijatá proti teroristům džíhádu se tu už tehdy přísně dodržovala, i když do 11. září 2001 a útoku na newyorská dvojčata zbývaly ten den necelé dva roky. Viděly se poprvé od osvobození a jejich brzké emigrace ze středu Evropy do Izraele. Po obřadu zase obě odlétly. Jen paní Libuše s paní Ernou zde zůstaly. Jindřich Beránek Autor je mluvčí Klubu novinářů Pražského jara ’68
1 Svou novinářskou kariéru začal po válce, kdy se vrátil z ghetta, v Praze. V redakci Rudého práva prožil i Únor, ale po něm jej i tady znova dostihly antisemitské represe. Tentokrát v ní vystřídali nacisty komunisté a inspirátora terezíánského ghetta Eichmanna velkohubý ideolog Václav Kopecký, pán nad osudem literátů i novinářů. Ing. Egon Fries byl i s rodinou odsunut tentokrát po železniční trati o 28 km dál, do Ústí nad Labem. 2 Jednotná centrální evidence představitelů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí obsahuje 6335 jmen z ústředních orgánů, orgánů bezpečnosti, armády, prokuratury a soudů a českých krajů, z nich jedenáct je z redakce vedené Egonem Friesem. 3
Kosta, Jiří: Život mezi úzkostí a nadějí. Litomyšl a Praha, 2002, ss. 57n.
Strana 7
5775-35
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Jitce po 10 letech Tomáš Kafka Při pohledu na blízké máme malou dušičku náš svět bude jiný svět až nebudou nám nablízku.
Zemský ráj to na pohled však při veškeré úctě není-li ho s kým sdílet působí dost pustě.
Při pohledu na sebe a na ten náš svět kolem je lepší raděj nevědět kdo kdy bude skolen.
Prý zemský ráj to na pohled však za ty co již nevidí je třeba chtít ho uvidět a pak jim pozdrav vyřídit.
S přihlédnutím ke všemu co náš ještě čeká je třeba nedbat na cenu a jenom na člověka.
Chci teď myslet na Jitku a na její kuráž chci složit obraz ze zbytků ...a doufat, že se díváš.
S přihlédnutím ke všemu co tady již bylo vděčnost má být pro změnu naši hybnou silou.
A myslím i na Davida jak nevěřící Tomáš sám člověk neuhlídá co v moci asi nemáš.
Jitka Stecherová (32) zemřela po těžké nemoci dne 10. března 2005. Na snímku s manželem Davidem.
K 50 Tomáše Kafky Přítel a spolupracovník Židovských listů Tomáš Kafka se dne 20. května dožívá 50 let. Při této příležitosti připomínám, že jeho článek otištěný v Židovských listech Holokaust v Irsku aneb hrozně už bylo, vyvolal velkou pozornost. Irsko bylo během 2. světové války oficiálně „neutrální“, avšak nepřijalo jediného židovského uprchlíka z nacisty obsazených zemí Evropy a prezident Irska Eamon de Valera dokonce osobně vyslovil velvyslanci nacistického Německa v Irsku Eduardu Hempelovi soustrast nad smrtí Adolfa Hitlera. Ze životopisu Tomáše Kafky jen to nejdůležitější. Narodil se jako druhý syn Vladimíra a Olgy Kafkových. Otec germanista je známý především svými překlady Franze Kafky, Güntera Grasse, Heinricha Bölla a básníků Georga Trackla a Gotfrieda Benna. Přispíval také do časopisu Tvář. Matka Olga přednášela ruštinu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Rodiče brzy zemřeli, otec v roce 1970, také matka v roce 1977 podlehla zákeřné nemoci. O Tomáše a o jeho o dva roky staršího bratra Štěpána se po smrti rodičů starala teta Alena, sestra Vladimíra Kafky. Tomáš Kafka je mužem, který nenechá přátele na holičkách. Je mužem více povolání – básníkem, překladatelem, diplomatem, je ředitelem Odboru států střední Evropy na ministerstvu zahraničí a dříve zastával
post velvyslance České republiky v Irsku. Básničky, nazval bych je aforismy – je to takové krátké veršování, často s politickým či sportovním podtextem, píše stejně dobře česky, německy a anglicky. Všechny tyto jazyky ovládá stejně dobře, on sám ze skromnosti říká, že je ovládá celkem slušně, my tvrdíme, že je ovládá výborně. Jako překladatel německy píšících autorů, a to nejen Bernarda Schlinka, Martina Sutera a Hanse Magnuse Enzesbergera, se také zasloužil o to, aby české děti poznaly dvě klasické německé dětské knížky, kterými jsou Der Struwellpeter a Max und Moritz. V češtině vyšly pod názvy Heinrich Hoffmann: Ježipetr aneb Veselé historky a žertovné obrázky a Wilhelm Busch – Max a Mořic. A ještě něco, co v životopisech Tomáše Kafky často chybí. Zasloužil se o vydávání časopisu Kafka, který byl časopisem pro střední Evropu, vydávaný Goethe Institutem od roku 2001 do roku 2005. Celkem vyšlo 16 čísel v němčině, češtině/slovenštině, polštině a maďarštině. Autoři článků byli hlavně ze zemí střední Evropy. Namátkou jmenuji několik autorů: Jako prvního uvádím Tomáše Kafku, který do časopisu nejen přispíval svými články, ale také překládal z češtiny do němčiny, např. básně Ivana Wernische. Dalšími autory časopisu Kafka byli např. Tomáš Halík, Györdy Konrád, Daniela Kapitáňová, Jiří Kratochvíl.
Tomáš je sportovním fanouškem, jeho zájem se soustřeďuje především na fotbal a hokej, ve fotbale fandí Spartě, v hokeji Slavii. Jeho zásluhou vyšly česky fotbalové fejetony současného španělského spisovatele, fanouška Realu Madrid Javiera Maríase Divoši a citlivky. Fejetony vybral a sestavil německý autor Paul Ingendaay. Poznámku pro českého čtenáře napsal Tomáš Kafka a autorem závěrečného slova je Pavel Charvát, který sám o sobě tvrdí, že je depresivní a úzkostný slávista. Knížku doporučujeme jako povinnou četbu všem fotbalovým fandům. Tomáši, věrný příteli, až do 120! Těšíme se na další spolupráci s tebou. Denny Stecher
Strana 8
5775-35
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Projev prezidenta na Terezínské tryzně Scházíme se pravidelně v Terezíně, ne jenom proto, abychom si připomněli památku našich mrtvých, ať už zemřeli zde, nebo po transportu do koncentračních táborů. Myslím, že všichni chápeme Terezín jako varování. Varování před nenávistí. Tehdy to byla rasová nenávist, která rozdělovala lidi na Herrenvolk a Untermenschen, ale zažili jsme i nenávist třídní a v současné době k nám od jihu přichází vlna nenávisti náboženské. Největším spojencem nenávisti je podle mého názoru lhostejnost. Nikoli hrstka aktivních kolaborantů, ale velká část lidí, která nevnímá, co se kolem nich děje, a probudí se až příliš pozdě. Chtěl bych citovat výrok, který možná nikdy nebyl pronesen, možná že je jen literární fikcí, ale dokonale tuto lhostejnost vystihuje. „Když zavírali Židy, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl Žid. Když zavírali komunisty, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl komunista. Když zavírali sociální demokraty, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl sociální demokrat. Když zavírali katolíky, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl katolík, a když zavírali liberály, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl liberál. A když si přišli pro mě, nezbyl už nikdo, kdo by proti tomu protestoval.“ Dovolte, abych Vám připomněl, jako ilustraci pozdního probuzení, jednu scénu
z filmu Michaila Romma Obyčejný fašismus. Tam jsou dva záběry. První asi z roku 1942 na hajlující obecenstvo při Goebbelsově projevu. A druhý asi z roku 1944, kdy patrně totéž nebo podobné obecenstvo zamračeně mlčí a komentátor ústy Miroslava Horníčka říká: „Podívejte se, oni začali přemýšlet.“ Němci možná začali přemýšlet v roce 1944, když už bylo pozdě. My bychom měli přemýšlet a zbavit se lhostejnosti už teď. Třídní nenávist rovněž vedla k budování koncentračních táborů a vzpomínám si na fotografii jednoho z nich, kde bylo napsáno „Prací ke svobodě“, „Arbeit macht frei“. Možná že toho komunistického politruka ani nenapadlo, jak opakuje nacistické heslo. A dnes, jak už jsem již řekl, se setkáváme po nenávisti rasové a nenávisti třídní s náboženskou nenávistí, která opět dělí lidi do dvou skupin. Do skupiny věřících a do skupiny nevěřících, kam patří samozřejmě i ti, kdo vyznávají jinou víru než ideologové Islámského státu. Jaký je rozdíl mezi upalováním člověka v železné kleci nebo uřezáváním hlav koptských křesťanů zaživa a plynovými komorami? Můžete namítnout, že zatím jsou oběti Islámského státu daleko méně početné než oběti nacismu. Ano, ale zatím. A jak dlouho ještě? Kromě toho jeden podstatný rozdíl tady je. Nacismus své vyhlazovací tábory
Ať žije sporťák Denny! Před 75 lety se narodil Denny Stecher, vážený člen naší redakce. Spatřil světlo světa ve velmi dramatických dobách. Jeho otec byl zařazen do prvního evropského transportu, který měl namířeno do Niska, a nikdy svého jediného potomka ani nespatřil. Zahynul neznámo kde. Matce se s malým Dennym dařilo za války ukrývat. Denny nešel ve šlépějích svého otce, aby se stal váženým lékařem, ale věnovat se technice. Vystudoval vysokou školu dopravní a elektrotechnickou. Vyučoval na střední škole a zastával různé funkce technických odborníků. Jeho velkou zálibou byl vždy sport, knihy a politika. Těmto
tématům se věnuje i na stránkách ŽL. Jako jeden z mála měl v době Slanského procesů bar micva a byl duchovním Jerusalémské synagogy i v dobách normalizace, kdy StB monitorovala náboženský život. Před listopadem 1989 po pokračujících úředních perlustracích emigroval se svou manželkou ze socialistického Československa do SRN, kde se uplatnil jako odborník na optická vlákna a kabely. V posledních letech se aktivně zapojil do práce redakce a účastní se i regionálních cest po židovských památkách. Celá redakce mu přeje ad mea veasrim šana!!!
utajoval, umisťoval je do odlehlých oblastí Osvětim, Majdanek, Sobibor, Treblinka a další. Islámští teroristé své sadistické krutosti zveřejňují na profesionálních videonahrávkách a chlubí se jimi. Reagovat na tento pokus o návrat do středověku pouhými demonstracemi, pouhými protestními manifestacemi, zdaleka nestačí. Zejména, když si uvědomíme, že vůdce Islámského státu Bagdádí nedávno vyzval všechny muslimy, aby se k němu připojili. A když si uvědomíme, že tisíce mladých Západoevropanů se dobrovolně hlásí mezi džihádisty, třebaže mají jiné kulturní kořeny. Přál bych si tedy, abychom našli odvahu zbavit se lhostejnosti, zbavit se strachu, neříkat, že u nás ještě o nic nejde, protože nejsme New York, nejsme Londýn, nejsme Madrid, nejsme Paříž, nejsme Kodaň, ale když budeme zbabělí, možná jednou budeme. Chtěl bych vyzvat k aktivní obranné akci proti základnám teroristů Islámského státu a jeho poboček, v nichž se možná už dnes cvičí ti, kdo mohou napadnout teroristickými útoky naši zemi. Chtěl bych vyzvat, abychom právě při uctění památky mrtvých z Terezína nedopustili další mrtvé, další oběti, abychom už nikdy nedopustili nový Terezín. Terezín, 17. května
Strana 9
5775-35
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Ukradený pinkas ze Židovského muzea zajištěn v Izraeli
Ráno ve čtvrtek 2. dubna zasahovala speciální jednotka izraelské policie v soukromém domě ve městě Petach Tikva, aby zajistila manuskript ukradený před osmi lety ze Židovského muzea v Praze (ŽM). Česká televize uvedla, že izraelská policie zadržela pět lidí, kteří se pokoušeli historickou archiválii prodat na internetu. S návratem cenného historického dokumentu má pomoci i česká diplomacie. Překupnický gang v kaftanech Hebrejsky psaný rukopis o správních záležitostech židovské obce v Kyjově z let 1654–1854 (tzv. pinkas) byl ukraden z badatelny archivu ŽM dne 30. ledna 2007. Prahu tehdy navštívili dva ultraortodoxní členové překupnického gangu. Nejprve si cenný dokument, jehož hodnota na trhu přesahuje půl milionu korun, v klidu prohlédli. Při druhé návštěvě jej zaměnili za jiný text a díky zběžné kontrole pracovnice muzea kyjovský pinkas vynesli ze střežených prostor. Dle tiskové zprávy ŽM přišel zásah izraelské policie v době, kdy ŽM stálo před podpisem dohody o vydání rukopisu a jeho navrácením do svých fondů. „Muzeum si přesto velice váží spolupráce policejních složek a věří, že s jejich pomocí se proces repatriace rukopisného fragmentu ještě významně uspíší,“ stojí v prohlášení. Kradený rukopis v nabídce aukční síně Několik let pohřešovaný rukopis evidovaný v mezinárodní databázi uloupených
uměleckých předmětů vedené Interpolem objevili pracovníci ŽM v lednu letošního roku v nabídce izraelské aukční síně Asufa. Po ověření veškerých detailů a skutečnosti, že se jedná o pohřešovaný rukopis, ŽM požádalo aukční síň o jeho stažení z prodeje a navrácení. ŽM má k dispozici kompletní kopii kyjovského pinkasu a rovněž i Hebrejská národní knihovna v Jeruzalémě vlastní mikrofilm svazku, takže bylo možno jednoznačně prokázat, že stránky nabízené v aukci jsou z kradeného rukopisu. Nález byl současně ohlášen i české policii se žádostí, aby o něm uvědomila Interpol a požádala své izraelské kolegy o pomoc při zajištění rukopisu.
Pracovníci ŽM od ledna pokračovali v jednání s aukční síní Asufa a právním zástupcem držitele kradené archiválie. Při tom vyšlo najevo, že v aukční nabídce byla pouze část původně odcizeného rukopisu, který patrně již pachatelé krádeže vyňali z jeho původní kožené vazby. ŽM nechtělo nad rámec tiskové zprávy upřesnit žádné informace. Není tedy zřejmé, zda se podaří dostat zpět do Prahy celý kyjovský pinkas ani kdy se vrátí alespoň jeho zajištěná část. Nebylo ani možné ověřit, do jaké míry ŽM informovalo o krádeži v roce 2007 partnerské orgány Federace židovských obcí a pražské židovské obce. TJ
SBOR RIMON HLEDÁ DĚTSKÉ TALENTY Židovská liberální unie rozšiřuje svůj pěvecký sbor Rimon o další děti od 10 do 15 let. V desetičlenném souboru je dosud 8 dospělých. Rimon vystupuje již tři roky s židovskými písněmi především na oslavách svátků. Vítány jsou děti motivované, hudebně nadané a schopné pracovat s fonetickým přepisem hebrejských textů, eventuálně s hebrejským textem.
Bližší informace na
[email protected].
Strana 10
5775-35
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Židé na Gibraltaru Gibraltar je osídlován od pravěku. Židé ho pravděpodobně obývali od dob diaspory, ale jejich přítomnost v té době není dostatečně doložena. Během španělské rekonquisty byl Peňón, později anglicky the Rock, jak se Gibraltar nazývá, dobyt na Maurech v roce 1462. K definitivnímu vyhnání Židů a Maurů došlo po ukončení rekonquisty o třicet let později. Tehdy Isabela Kastilská a její manžel Fernando II. Aragonský vydali edikt, podle něhož všichni Mauři a Židé museli opustit Pyrenejský poloostrov, tedy i Gibraltar. Podle dochovaných zpráv utekli španělští Židé převážně do Marockého království. Někteří pokračovali dál, jiní se tam usadili. Otec mi vypravoval, že v druhé polovině čtyřicátých let minulého století byl členem obchodního jednání s Turky. Když nechtěli, aby jim někdo rozuměl, hovořili mezi sebou nesrozumitelným jazykem ladino, středověkou španělštinou, kterou si po celou dobu udržovali spolu s klíči od svých španělských domovů. V roce 1992, tedy šest set let od vyhnání Židů z poloostrova, se král Juan Carlos jinověrcům omluvil. Současně zrušil zákaz vstupu Židů do Španělského království. Mezitím v roce 1705 dobyla Gibraltar anglo-holandská vojska. Španělé je odřízli od zbytku pevniny v domnění, že se vzdají, neboť na Skále není pramen vody. Angličané však nebyli úzkoprsí a spojili se s blízkým Marokem, kde nakupovali nejen vodu, ale i potraviny. To byla příležitost pro sefardské Židy v Maroku, kteří byli zdatnými obchodníky. Přátelské styky s Marokem se prudce zhoršily v roce 1713 po
podpisu Utrechtské smlouvy, která ukončila válku o španělské dědictví. V článku X. této smlouvy, kterou mimo jiné přecházel Gibraltar pod britskou korunu, se říká: „J. M. britská královna na naléhání katolického krále souhlasí a vyhovuje jí, že z žádného důvodu nedovolí, aby se Židé nebo Mauři usídlili nebo nalezli domov ve zmíněném městě Gibraltar, a že nedovolí vstup ani přijetí válečným lodím Maurů do přístavu tohoto města, což by mohlo narušit spojení se Ceutou nebo zamořit Maury španělské pobřeží; a protože existují smlouvy, svoboda plavby a časté obchodní styky mezi britskými vazaly a některými regiony na africkém pobřeží, je pochopitelné, že nelze odepřít vstup do gibraltarského přístavu Maurům a jejich obchodním lodím. J. M. královna Velké Británie slibuje, že obyvatelům zmíněného města Gibraltar umožní svobodně vyznávat římsko-katolickou víru.“ Marocko-britské nepřátelství netrvalo dlouho. Rok po podpisu Utrechtské smlouvy dohodly 22. července 1714 obě strany smlouvu o míru, přátelství a obchodu. Není divu, že Španělé neuvolnili blokádu Gibraltaru. 13. ledna 1721 pak byl do britsko-marocké smlouvy včleněn VII. článek, který praví, že poddaní vládce Fezu a Maroka, Židé a Mauři sídlící v dominiích království Velké Británie, mají stejná práva jako Britové v Berbersku. Začátek 18. století znamená nové přistěhovalectví Židů na Gibraltar.
Jinde na Pyrenejském poloostrově pobývat nesměli. Britská enkláva má pouhých 6.5 km2. Má sice necelých třicet tisíc obyvatel, ale je pátým nejzalidněnějším územím na světě. V polovině 18. století, když byla na Skále postavena první synagoga, představovala židovská komunita kolem šesti set členů. Odpovídalo to třetině civilních obyvatel. Dnes je její počet přibližně stejný, ale odpovídá už jen dvěma procentům obyvatel Gibraltaru. Španělé se v posledních třech stoletích snažili několikrát získat Gibraltar zpět pod svou nadvládu. V minulosti vojensky, dnes přesvědčováním tamních obyvatel. Nikdy se jim to nepodařilo. Je to podobné jako v příběhu s britskými Falklandami a argentinskými Malvínami. Gibraltar (čti džibraltar, nebo chibraltar) – jednou se jedná o ropu v okolí ostrovů, podruhé o strategickou pozici při vstupu do Středozemního moře. Občané si váží britských ochranných křídel. Mají se lépe než ve Španělsku nebo v Argentině. Jako občané zámořských území mají i několik výhod oproti obyvatelům Británie. A Židé mají ještě jeden zvláštní důvod. Po tři sta let nemuseli ze Skály utíkat. Za druhé světové války byli sice všichni civilisté, samozřejmě včetně Židů, z Gibraltaru evakuováni, ale poté, co pominulo válečné nebezpečí, se mohli vrátit v poklidu do svých domovů. Karel Wichs
Konečný verdikt: Jásir Arafat nezemřel na otravu poloniem Palestinci se v polovině března dozvěděli zprávu, kterou nechtěli slyšet – jejich milovaného vůdce Jásira Arafata neotrávilo radioaktivní polonium podané rukou izraelských vrahů, jak o tom byli přesvědčeni společně s jeho vdovou. Právě takové polonium zabilo v roce 2006 ruského špiona Alexandra Litviněnka v Londýně. Arafat zemřel v pařížské vojenské nemocnici v listopadu 2004, která však na žádost vdovy nikdy neuvedla příčinu úmrtí ani neprovedla pitvu. Teprve osm let
potom přišla katarská televize Al-Džazíra s obviněním z otravy poloniem-210. Podle tvůrců dokumentárního filmu našli švýcarští vědci zbytky polonia na Arafatových šatech, které jim půjčila jeho manželka Suha. Ta toto zjištění označila za „zločin století“ a podala ve Francii žalobu na neznámého pachatele. Obvinění se okamžitě chytila i palestinská samospráva, která prohlásila, že „vždycky věděla, že Arafata otrávil Izrael“. Jeden její představitel konstatoval, že „není jediný palestinský vůdce, kterého
Izrael nezabil“, a jiný upřesnil, že „židé přece otrávili i proroka Mohameda“. A tak samospráva rozbořila honosné a nákladné Arafatovo mauzoleum v Ramalláhu, dala exhumovat jeho ostatky a odebrala vzorky kostní dřeně. Pak o jejich analýzu požádala hned tři mezinárodní týmy – ruský, švýcarský a francouzský. Izrael nařčení vždycky odmítal s tím, že neměl důvod Arafata likvidovat. Palestinský předák byl izolován ve svém sídle Dokončení na str. 11
Strana 11
5775-35
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Rabínská sebeobrana na pražské konferenci Poslední únorový týden se v pražském hotelu King David konalo výroční setkání organizace European Jewish Association (EJA), které do hlavního města České republiky přivedlo stovku evropských komunitních rabínů. Ředitel EJA, rabín Menachem Margolin, se již dříve nechal v reakci na nárůst násilných antisemitských útoků v Evropě slyšet, že Židé se musejí umět bránit, když je neochrání vlády. Na rabínskou konferenci, jež se tradičně věnovala problémům, s nimiž se rabíni ve svých komunitách potýkají, bylo pro mnohé překvapivě zařazeno i téma sebeobrany a poskytnutí první pomoci. Na začátku praktického cvičení bylo mezi mladé i staré rabíny rozdáno několik nožů. Některým to přišlo k smíchu, ale většina přítomných přistupovala k nácviku velmi vážně, protože všichni měli na paměti lednový smrtelný útok v pařížském košer obchodě a únorovou vraždu ostrahy v Kopenhagenu. „Když vidíme úroveň antisemitismu v Evropě, když vidíme nenávist v Evropě, když vidíme nedostatek odhodlání evropských vlád postavit se antisemitismu a teroru, pak nejsme překvapeni, že dochází k útokům,“ řekl rabín Margolin. Proto bylo na program letošního setkání zařazeno i několik zcela základních nácviků. Podle Margolina se EJA obrátila na evropské vlády s výzvou k akcím na ochranu Židů v Evropě, ale z důvodu vlažné reakce
se rozhodli připravit trénink Praze a později i na dalších místech. „Všechny židovské instituce v Evropě by měly být hlídány policií 24 hodin denně,“ myslí si Margolin. Jestliže policie není schopna poskytnout ochranu, pak by ochránci, kteří zajišťují bezpečnost židovských organizací, měli mít povoleno nosit zbraně.
Binyomin Jacobs (66), vrchní rabín Nizozemí, cvičení sebeobrany vítá. „Je to velmi důležité. Jsem za to moc rád. Rád a smutný, že je to potřeba,“ uvedl Jacobs. Jeho dům byl v posledních letech napaden pětkrát. Naposledy mu útočníci cihlami rozbili okna v červenci. TJ
Dokončení ze str. 10 v Ramalláhu, duševně nebyl příliš při síle a na palestinské dění měl tou dobou už jen minimální vliv. Odborníci na radioaktivitu navíc připomínali, že poločas rozpadu polonia-210 je 138 dní, a jeho zbytky se tak těžko mohou najít po osmi letech. A kdyby se skutečně nacházely na Arafatových oděvech, jak tvrdila Suha, musela by být otrávena i ona. Trvalo rok, než výsledky zveřejnili Rusové – žádné stopy po poloniu nenašli a další testy neplánovali. Arafat podle nich zemřel přirozenou smrtí. Novou naději dodala Palestincům koncem roku 2013 zpráva švýcarské laboratoře
v Lausanne, která přítomnost polonia ve vzorcích DNA připustila, ale odmítla z toho vyvodit, že Arafata zabilo. Podle ní byly testy nejednoznačné. V polovině března dospěl ke konečnému závěru i francouzský tým – zcela vyloučil, že Jásir Arafat zemřel na otravu. Vyšetřovatelé nezjistili žádné náznaky, že by jeho smrt neměla přirozenou příčinu, a stopy polonia v Arafatových kostech přičetli výskytu radonu v jeho hrobce. Palestinci ani Suha Arafatová tak už pro své tvrzení nemají odbornou oporu. To ovšem neznamená, že hluboce zakořeněný názor, že Arafata zlikvidoval Izrael, nebude přežívat dál. Izraelci se domnívají, že ze-
mřel na AIDS. Jestli je to pravda, nebyla to smrt hodná zbožňovaného vůdce, zatímco vražda z rukou nepřítele vypadala mnohem lépe. Palestinci pro jistotu vytvořili vlastní vyšetřovací komisi, která letos v únoru oznámila, že už ví, kdo Arafata zabil – Izrael. Jen ještě nezná konkrétního pachatele a dál po něm pátrá. Výsledky mezinárodních týmů však možná utvrdí Suhu Arafatovou v jejím původním přesvědčení, že manžela zavraždili představitelé palestinské samosprávy. Dobré vztahy s nimi nemá – vedou spolu dlouhodobý spor o to, kam zmizely miliony dolarů z Arafatových bankovních kont. Gita Zbavitelová, ČRo
Strana 12
5775-35
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Vzpomínka na Přemysla Pittra a Karla Rašku
Tomáš Jelínek ze SAŽ (vlevo), ředitelka NPMK Markéta Pánková Zleva Hans Wunder, Pavel a Rut Kohnovi, Judis Urbanová (NPMK) a Jaromír Krejčí z MŠMT (foto archiv NPMK) (foto archiv NPMK) Národní pedagogické muzeum a knihovna zúčastnila necelá stovka hostů. Byly mezi Karel Raška z USA zavzpomínal na udáJ. A. Komenského, Spolek akademiků Židů nimi i „Pittrovy děti“ – Pavel Kohn, Judis losti, kdy jeho otec organizoval Českou a Nadační fond Přemysla Pittra a Olgy Fier- Urbanová a Hans Wunder, ale i Raškova pomocnou akci terezínským vězňům, kdy zové zorganizovaly na čtvrtek 14. května spolupracovnice Eva Aldová, která je svě- skvrnitým tyfem onemocněli lidé v tzv. slavnostní shromáždění u příležitosti 70. vý- tově uznávanou mikrobioložkou. ghettu a na Malé pevnosti. Poprvé zde byla ročí konce druhé světové války, které připoProgram byl zaměřen na připomenutí veřejně připomenuta i zásadní role Raškovy mnělo výjimečné činy humanisty Přemysla Pittrovy akce Zámky, kde našly svůj po- manželky, která osobně přesvědčila Rybalka, Pittra a epidemiologa Karla Rašky. válečný domov stovky židovských sirotků, aby do Terezína vyslal potřebnou lékařskou Setkání v přednáškovém sále muzea se ale i opuštěných německých dětí. Profesor pomoc Rudé armády.
MACHOL Čechia 2015 Mezinárodní seminář izraelských lidových tanců Využijte jedinečné příležitosti intenzivní výuky izraelských lidových tanců a neopakovatelné atmosféry. Seminář s profesionálními učiteli z Izraele se koná od 22. do 26. 7. 2015 v Nymburku, v případě zájmu proběhne 21. 7. také jednodenní přípravný kurz pro začátečníky v Praze. Bližší informace na www.besamim.cz,
[email protected], tel.: 603852917.
Ministr Jurečka zvažuje ukončení výjimek na rituální porážky Ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL) se v rámci interpelací v poslanecké sněmovně vyjádřil k problematice košer a halal porážek. Chce v příštích měsících vést diskusi se zástupci muslimské a židovské obce o případných změnách při porážení velkého dobytka. „A na rovinu říkám, v řádu jednoho dvou měsíců chci ukončit jednání, jestli budeme schopni nalézt kompromisní řešení tak, abychom dokázali naplnit to, aby porážka byla minimálně bolestná, anebo potom v tomto případě zvažuji opravdu vážně ukončení těchto výjimek,“ prohlásil Jurečka. Ministr si nechal k celé věci zpracovat posudek od Veterinární univerzity v Brně, aby měl jasné odborné vyjádření. Ministr nevidí problém u porážek menších zvířat. „Ten proces spočívá v tom, že
v okamžiku, kdy přeříznu krční tepny, dojde ke ztrátě tlaku v krevním řečišti a dochází k celkovému šoku a vlastně paralyzaci centrální nervové soustavy. Standardně k tomu dochází v řádu několik sekund, maximálně desítek sekund,“ uvedl Jurečka. Podle jeho názoru je to obdobné jako při užití omráčení elektrickým proudem. V případě dobytka velkého skotu je podle ministra situace jiná. „Tady nejsou jen krční tepny, ale jsou zde i páteřní tepny, které právě v ten okamžik v případě halal a košer porážky, ten, kdo provádí porážku, nepřetne, protože se nesmí dotknout kosti, a v ten okamžik dochází k určitému prokrvování mozku, a tudíž centrální nervová soustava není paralyzována poměrně rychle,“ vysvětlil své pochyby Jurečka. redakce
Strana 13
5775-35
UDÁLOSTI
Přelomový verdikt o odpovědnosti palestinského vedení za terorismus Newyorský soud vynesl v pondělí 23. února historický verdikt, který může mít značné důsledky pro palestinskou samosprávu. Podle něj je spolu s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) přímo zodpovědná za teroristické útoky za druhé intifády v Izraeli a musí jejich obětem zaplatit 218,5 milionu dolarů. Proces se zabýval jen šesti konkrétními atentáty v Jeruzalémě v letech 2002 až 2004, při nichž zahynulo 33 lidí a přes 450 dalších bylo zraněno; celkem si druhá intifáda vyžádala přes tisíc izraelských životů. Mezi oběťmi a raněnými byli i držitelé amerického občanství, kteří teď požadovali odškodné ve výši 350 milionů dolarů, přestože pachatelé a strůjci útoků byli odsouzeni izraelskými soudy. Žádat náhradu za újmu způsobenou teroristickým útokem v zahraničí Američanům umožňuje takzvaný protiteroristický zákon, který rovněž dovoluje, aby se výše odškodného ztrojnásobila. Oběti tak mohou nakonec získat až 655 milionů dolarů. Obhajoba Palestinců tvrdila, že neexistují žádné důkazy, že by jejich vedení útoky podporovalo či organizovalo. Obžaloba však předložila interní dokumenty palestinské samosprávy, z nichž vyplývá, že samospráva atentáty připravovala a financovala, a dokonce dodnes vyplácí renty jejich pachatelům v izraelských věznicích a jejich rodinám, stejně jako příbuzným atentátníků,
kteří při činu zahynuli. Obžaloba prokázala, že výplaty nařídil Jásir Arafat. Současný předseda samosprávy Mahmúd Abbás sice násilnosti veřejně odmítá, ale zároveň k nim podněcuje protiizraelskou propagandou, oslavováním atentátníků jako „mučedníků“ a vyplácením rent stovkám teroristů – samospráva má na to dokonce speciální „ministerstvo pro záležitosti vězňů“. Verdikt bude zřejmě mít řadu důsledků. Může například ovlivnit americký soudní proces proti Arabské bance, v němž požaduje odškodnění na 300 obětí útoků, které za druhé intifády provedl palestinský Hamás. Arabská banka i palestinská samospráva s OOP se dlouho snažily procesy zmařit tvrzením, že americké soudy nemají jurisdikci takové případy soudit, ale padlo rozhodnutí, že podle protiteroristického zákona mají. V září soud vynesl verdikt, že Arabská banka s Hamásem vědomě obchodovala, a tudíž financovala terorismus, a v květnu má být určena výše odškodného. Rovněž bude obnoven soudní proces, v němž americké oběti palestinských útoků žádají odškodné po britské Národní westminsterské bance – posílala peníze palestinské organizaci Interpal, kterou Spojené státy v roce 2003 prohlásily za teroristickou. Pondělní verdikt může mít negativní dopad i na postavení Palestinců u haagského
tribunálu a mezinárodní podporu jejich tamější žalobě proti izraelským politikům, velitelům a vojákům kvůli údajným válečným zločinům během loňské války v pásmu Gazy. Samospráva vždycky tvrdila, že za intifády prováděl teroristické činy jen Hamás, ale americký soud nyní potvrdil, že terorismus byl oficiální politikou palestinského vedení, které jej plánovalo a financovalo. Očekává se, že samospráva a OOP se proti rozsudku odvolají. Pokud by palestinské vedení skutečně muselo obětem zaplatit, byla by to další rána v jeho katastrofální finanční situaci. Deficit samosprávy letos překročí dvě miliardy dolarů a izraelská vláda jí navíc v odvetě za žalobu v Haagu v únoru nevyplatila asi 140 milionů dolarů z výnosů z cel a daní, které pro ni vybírá, a zřejmě je nevyplatí ani v březnu. Právní zástupkyně amerických obětí, ředitelka izraelské nevládní organizace Šurat HaDin Nicana Daršan-Lajtner, ovšem poznamenala, že když má samospráva dost peněz na renty vězněných teroristů, má je i na odškodnění jejich obětí. Izraelská vláda, která se na soudním procesu nijak nepodílela, verdikt uvítala. Podle ministra zahraničí Avigdora Libermana ukázal „to, co se všeobecně ví, ale mnoho lidí na světě vědět nechce“. Gita Zbavitelová, ČRo 24. 2.
Spor o restituci pokladu Welfů míří před americký soud Dne 24. února přinesla ČTK zprávu, že spor o vlastnictví takzvaného pokladu Welfů, dědiců původních židovských majitelů, míří před americký soud. Právník dědiců Markus Stötzel ČTK řekl, že jeho klienti podali žalobu na Německo v USA a žádají vrácení uměleckých předmětů, které původní vlastníci byli nuceni prodat v roce 1935 nacistům. Nadace pruského kulturního dědictví, která poklad v odhadované hodnotě 250 až 300 milionů dolarů spravuje, vyjádřila nad krokem dědiců překvapení. Poklad Welfů obsahuje čtyři
desítky církevních a uměleckých předmětů z 11. až 15. století. Jsou mezi nimi vzácné relikviáře. Spor trvá už sedm let a dědicové se nyní rozhodli obrátit na americký soud, protože dle Stötzela není v Německu dostatečná právní základna pro řešení restitucí kulturních předmětů, které nacisté zabavili nebo pod tlakem vykoupili. „Washingtonské principy dohodnuté v 90. letech zde nemají právní závaznost, jsou to jen doporučení, která apelují na morální stránku věci,“ řekl pro ČTK Stötzel. Po-
kud by se podařilo přesvědčit americký soud, že se má zabývat žalobou proti Německu, pak by to byl důležitý precedent i pro restituční kauzy v České republice. Nadace pruského kulturního dědictví již ve svém vyjádření zpochybnila americkou jurisdikci. V uplynulých letech měla spor vyřešit nezávislá poradní komise, která měla posoudit, zda byl prodej v roce 1935 dobrovolný. Komise loni v březnu podpořila názor nadace, že poklad Welfů byl získán legálně. redakce
Strana 14
5775-35
UDÁLOSTI
Z projevů Čeňka Růžičky na pietním setkání v Letech u Písku „V Aušvitzu je velký dům, a tam sedí můj milý, sedí, sedí, hořce pláče a na mě si nevzpomene. Ó ty černý ptáčku, dones dopis mojí milé, dones dopis mojí milé, že jsem vězněn v Aušvitzu. V Aušvitzu je velký hlad, není ani kousek chleba a blokový je velká zrůda. Až já jednou domů přijdu, blokového vyhledám, velkou zlost na něj mám.“
Čeněk Růžička při projevu na tradičním pietním setkání v Letech u Písku, který Výbor pro odškodnění romského holokaustu každoročně organizuje 13. května. (foto archiv VPORH) Tak to jsem, vážení, citoval slova romského žalozpěvu, který si vězňové složili v nacistickém vyhlazovacím táboře Osvětim a který jste si v přednesu paní Pavlíny Matiové spolu s českou hymnou právě poslechli. Krásný den přeji. Někteří již víte, že v terminologii věznitelů „cikánský tábor“, zde u obce Lety, jehož obětem dnes vzdáváme úctu a jehož původní místo je již téměř 40 let překryto velkovýkrmnou vepřů, vznikl v roce 1942 na přání německých nacistů. A zrovna tak již dnes není tajemstvím, že byl řízen protektorátní vládou, že v něm rodiny Romů a Sintů hynuly pod dozorem českých dozorců a že ti z vězňů, kteří tábor přežili, putovali do vyhlazovacího tábora v polské Osvětimi. Ostatně vrcholných politiků, kteří o spoluvině protektorátních Čechů v tomto ohledu veřejně hovoří, v poslední době přibývá. To je možno považovat za jistý posun v pravdivém popisu skutečností. Co bylo příčinou smrti tak velkého počtu Romů zde v Letech, když víme, že věznění Romové zároveň byli českými občany? Jistě, protektorátní vláda musela přání německých
nacistů splnit, jejich přání bylo skutečně pro vládu rozkazem, jehož nesplnění nepřicházelo v úvahu. Za jehož nesplnění hrozily popravy. Ano, potud se dá postup tehdejší vlády pochopit. Avšak těžko mohu pochopit podmínky života romských rodin zde v táboře, když vím, že byly v kompetenci protektorátního ministerstva vnitra. Úředníci věděli, co se s Romy nacisté chystají provést, a rozkaz k mučení Romů v táboře neexistoval. Dalo by se tedy čekat, že se dozorci budou k vězňům chovat ohleduplněji. Ale ne, z autentických výpovědí vězňů, kteří tábor přežili a kteří přežili i Osvětim a další koncentráky a mohli srovnávat, je zřejmé, že přeživší Romové nečinili rozdíl mezi těmito typy koncentráků. V Letech a v obdobném táboře na Moravě v Hodoníně u Kunštátu, stejně jako v Sobiboru, v Terezíně, Sachsenhausenu, v Majdanku, v Osvětimi totiž zuřila nenávist až za hrob. Předsudky a z nich vzešlá bezbřehá nenávist k národům Židů a Romů, jako i přání udělat si ze Slovanů otroky za vidinou zbohatnutí německého národa byly důvodem pro vyvraždění tak velkého počtu lidí. Mučení a te-
rorizování, namáhavá práce, nedostatečná strava, katastrofální hygienické podmínky, to vše bylo součástí každodenního života ve všech nacistických táborech bez rozdílu. Vězni byli nuceni bezmocně přihlížet, jak jejich blízcí umírají hlady, týráním nebo podléhají nakažlivým nemocem. Ve zdejším letském koncentráku z 1308 vězněných zde oficiálně zahynulo 327 Romů včetně 241 dětí. V táboře se narodilo 36 novorozenců, přežil jenom jeden. Ostatní směřovali do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. V dalším táboře se stejným zaměřením v Hodoníně u Kunštátu věznili Romy z Moravy. V tomto koncentráku z 1375 internovaných 207 zahynulo. Přeživší stejně tak jako z tábora Lety po 9měsíčním věznění transportovali do Osvětimi, kde vlivem nelidských životních podmínek rychle hynuli. Část Romů, zvláště těhotné ženy a dvojčata, byla vystavena bestiálním pokusům dr. Mengeleho. Tábor tak přežili jen ti z Romů, ve kterých nacisté viděli pracovní sílu. Ti byli transportováni do jiných koncentračních táborů. Z přibližně 22 000 vězňů z celé Evropy, kteří prošli tzv. cikánským táborem v Osvětimi a dalšími koncentráky, jich 90 % zahynulo. Posledních 2900 osvětimských vězňů, většinou ženy s dětmi a starci, zahynulo z 2. na 3. srpna 1944 v osvětimských plynových komorách. Dne osvobození tohoto tábora, tedy tábora smrti, se tak nedočkal žádný Rom. Válka tak v různých částech světa, kde zuřila, přinesla smrt 500 000 Romů a Sintů. Dámy a pánové, právě letos si připomínáme 70leté výročí osvobození národů od německých nacistů a zároveň osvobození přeživších vězňů vyhlazovacích táborů, jako byl právě osvětimský. Ten, jak víme, se stal symbolem zvěrstev všech nacistických táborů a byl osvobozen statečnými ruskými vojáky. A zrovna tak jiné koncentráky a jiné části Evropy zase byly osvobozeny statečnými americkými vojsky a všichni společně s armádami Spojenců tvořili sílu, která byla schopna Evropu od tyranie tzv.
Strana 15
5775-35
UDÁLOSTI „vyvoleného“ německého národa a jeho spojenců osvobodit. Vážení přítomní, vzdejme minutou ticha čest všem obětem nacismu, vzdejme minutou ticha hold statečným osvoboditelům bez rozdílu. Vzdejme čest a hold všem těm, kteří se za cenu nesmírných lidských obětí postarali o to, aby se svět snad navždy ubíral humánnějším směrem. A na to nikdy nezapomeňme. My Romové tomu nerozumíme! Závěrečný proslov Genocida Sintů a Romů vykazuje tytéž znaky jako genocida Židů – byla provedena ze stejného rasového šílenství, se stejnými záměry, s cílem plánovitě vyhladit etnikum se vším všudy. Postihla děti, dospělé i starce v celém prostoru ovládaném nacisty. Lidé byli vražděni systematicky, rodina po rodině. Tak to jsem právě citoval slova bývalého německého prezidenta Romana Herzoga, se kterými vystoupil na významném fóru v roce 1997, a těchto slov si 12milionový romský národ opravdu váží. Pan Herzog na jednu rovinu postavil holokaust Romů a holokaust Židů. Jak někteří z vás víte, problematikou odškodňování Romů za dobu nacismu se zabývám od roku 1970, systematičtěji se vznikem našeho Výboru, tedy od roku 1998. Naše organizace byla u všech odškodňovacích procesů, které se ve vztahu k Romům do dnešní doby uskutečnily. Se znalostí problému musím s rozhořčením poznamenat – ne vše se dařilo tak, jak bychom vzhledem k morálním, ale i zákonným aspektům očekávali. Romský holokaust je neustále umenšován, některé typy odškodňování Romů na rozdíl od odškodňování Židů neprobíhají, místo vražd stovek našich lidí hyzdí prasečinec, výzkum a zveřejňování toho, co se Romům a Sintům za nacismu stalo, se děje jen sporadicky. V tomto ohledu si Židé počínají opravdu příkladně. A máme se od nich co učit. Oprávněné majetkové kompenzace mají za sebou, odškodňování celkem úspěšně proběhlo, místa skonu jejich obětí jsou udržována v důstojném stavu a s předsudky vůči nim trpělivě a systematicky bojují odhalováním a zveřejňováním za nacismu prožitých hrůz. My bohužel nemáme pro tento typ výzkumu vzdělané lidi a nemáme finanční prostředky. Vzhledem k současným vypjatým vztahům mezi většinou a romskou menšinou se přimlouvám za to, aby se ve spolupráci s lidmi, kteří se genocidou Romů zabývají, takto zaměřenému výzkumu a zveřejňování infor-
Letecký snímek, na němž je vidět památník v Letech a „prasečák“. (foto archiv VPORH) mací systematicky věnovaly instituce státu. tábor stál, byl v režii tohoto státu postaven Vážení, já zde každý rok připomínám vepřinec. Od převratu jsou české vlády hanobení místa vražd našich lidí prasečí evropskými poslanci vyzývány k nápravě. farmou. Nebude tomu jinak ani v tomto roce. A pořád se nic neděje. Dámy a pánové, roProtože vepřince se na místech koncentráků zumíte tomu někdo? nestavějí. To je v civilizovaném světě nepřiMy Romové tomu nerozumíme. Zájatelné. Takto se chovají jenom neznabozi. ležitosti piety mají v naší kultuře výsadní V Letech naši lidé umírali pod správou postavení. protektorátních Čechů, přesto na místě, kde
Daniel Herman ve Flossenbürgu V neděli 26. dubna se konala v Bavorsku v blízkosti českých hranic vzpomínka na osvobození koncentračního tábora Flossenbürg americkou armádou před 70 lety. Hlavním řečníkem byl mluvčí přeživších vězňů Jack Terry, který zde byl vězněn jako 14letý od roku 1944 až do osvobození. Jeho rodiče, polští Židé, zahynuli v koncentračních táborech. Jakuba (Jerryho) se ujal důstojník americké armády a vzal ho s sebou do USA. Jack Terry se zasloužil o to, aby se na utrpení vězňů v koncentračním táboře Flossenbürg nezapomnělo a že mladá generace toho musí být zárukou. Dalšími řečníky byli Monika Grütters, spolková ministryně kultury, Horst Seehofer, ministerský předseda Bavorska, a Daniel Herman, český ministr kultury. Ten ve svém projevu, který pronesl německy, připomněl Němcům, že nacisté by své zločiny nemohli provést bez tzv. mlčící většiny. Kolos zla by bez nich nemohl existovat. Dědeček Daniela Hermana byl zavražděn v koncentračním táboře Mauthausen těsně před koncem války dne 7. 4. 1945. Jack Terry zdůraznil, že po válce Němci koncentrák srovnali se zemí, aby se na něj zapomnělo. Teprve v roce 1979 na nátlak bývalých vězňů se to změnilo. Jack Terry poděkoval bavorské i spolkové vládě, že na tomto místě umožnily vybudování památníku na umučené vězně. Denny Stecher
Strana 16
5775-35
UDÁLOSTI
„Je potřeba systematický a koordinovaný boj se základy terorismu“ Vystoupení prezidenta Miloše Zemana na AIPAC Policy Conference Šalom. Pane Horowitzi, drazí přátelé. Premiér Netanjahu před rokem řekl, že Česká republika je nejlepším přítelem Izraele v Evropě. Jsem šťastný, že se s nejlepšími přáteli Izraele setkávám i v Americe. Ano, čas od času je důležité si připomenout historii, já však dnes budu, co se historie týče, stručný. Dovolte, abych připomněl pouze dodávku zbraní a letadel do Izraele v roce 1948 a abych vzpomněl české letce, kteří cvičili letce z Izraele. Jedním z těch letců byl izraelský prezident, pan Weizman. Dnes však čelíme budoucnosti, a to je daleko důležitější. Roste vlna takzvaného mezinárodního terorismu, já ale vždycky říkám islámského terorismu. Proto musíme učinit dva kroky, abychom s touto vlnou mohli bojovat. První fází jsou samozřejmě projevy solidarity. Všichni známe proslulý slogan: „Ich bin ein Berliner.“ Nyní musíme všichni říct: „Já jsem Žid.“ אני יהודי To ale nestačí. Ovšemže vaše diskriminace je naší diskriminací, vaše oběti jsou našimi oběťmi. Naše společnost je ale příliš hedonistická, příliš konzumní, a která zbaběle vyznává appeasement. Ano, organizujeme demonstrace a manifestace, ale to nestačí. Co navrhuji, je systematický a koordinovaný boj se základy terorismu. Byl jsem informován, že zastřešující organizací je Muslimské bratrstvo. Šéf Al Kajdy je členem Muslimského bratrstva, šéf Tálibánu je členem Muslimského bratrstva, to samé platí pro Hamás, pro Hizballáh, pro Al Nusru a tak dále a tak dále. Tedy co navrhuji, je koordinovaný postup mezinárodního společenství, pokud
Prezident Miloš Zeman a moderátor David Horowitz možno zastřešený Radou bezpečnosti, pro- mu: „Není pravda, že je vaše tajná služba tože supermocnosti vedou mnoho, mnoho nejvýkonnější na světě. Na celém světě je konfliktů, ale mají jen jednoho společného vaše tajná služba jediná výkonná, bohužel.“ Svůj projev bych ale chtěl přece jen uzanepřítele – islámský terorismus. Zajímalo by mě, pane Horowitzi, zda jste vřít vzpomínkou z minulosti. Větou, kterou viděl plány takzvaného islámského chalífátu nezapomenu do konce svého života. Větou, do roku 2020. Můžete říci, že to jsou plány která stála u zrodu židovského Státu Izraeblázna, a asi budete mít pravdu. Ale Adolf le, větou, kterou musíme přijmout za svou Hitler byl také blázen a okupoval prakticky právě teď, pokud se nechceme stát budoucelou Evropu. V boji s islámským terorismem cími oběťmi islámského teroru. „Nikdy již tedy potřebujeme novou strategii. Vůbec ne nepotáhneme jako ovce na porážku, nikdy.“ Děkuji vám. obsazení nějakého území, žádné tanky, žádMiloš Zeman nou pěchotu, žádné dělostřelectvo, ale drony, 2. března 2015, Washington, D.C., USA speciální jednotky a tajné služby. Dvakrát (překlad KPR) jsem se setkal se šéfem Mosadu a řekl jsem
Mezinárodní konference o sociálních otázkách přeživších holokaust V úterý 26. května začala v Praze dvoudenní mezinárodní konference Evropského institutu odkazu šoa (ESLI), která se věnovala sociálním otázkám přeživších holokaust a dalších obětí nacistických represí. Setkání se mělo zúčastnit 36 vládních delegací a zástupci 54 nevládních organizací.
Přínos této konference pro přeživší je prozatím jen velkým otazníkem. ESLI může v nejlepším případě pouze sloužit jako místo pro výměnu zkušeností. Již samotná existence této obecně prospěšné společnosti, kterou založilo české ministerstvo zahraničí v roce 2009, je ve hvězdách. „Pro budoucnost ESLI
bude důležité, nakolik bude s to obstarat financování aktivit z jiných zdrojů než z dotace MZV. To se ukáže během tohoto roku,“ sdělil ŽL představitel MZV, který se problematice věnuje. Pražská konference proběhla pod záštitou Evropského parlamentu, MZV ČR a MPSV ČR. redakce
Strana 17
5775-35
UDÁLOSTI
Jaké jsou šance na obnovu blízkovýchodního mírového procesu po vzniku izraelské vlády? Izrael má konečně novou vládu a svět přemýšlí, jak obnovit izraelsko-palestinský mírový proces, který neprobíhá už déle než rok. Ve středu se s novou nadějí vydala do Jeruzaléma a Ramalláhu evropská ministryně zahraničí Federica Mogheriniová, příští týden přijede její německý kolega Frank-Walter Steinmeier, „nové možnosti zkoumá“ OSN, zájem projevují Američané a Francouzi chystají rezoluci OSN. A všichni o jednání stojí víc než samotné strany. Mezinárodní společenství znepokojil výrok staronového izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který v předvolební kampani prohlásil, že dokud bude premiérem on, žádný palestinský stát nevznikne. Nikoho nenadchlo ani jmenování nového ministra vnitra Silvana Šaloma hlavním vyjednavačem – Šalom se nikdy netajil tím, že nepodporuje vznik Palestiny a kategoricky odmítá byť jen dočasné zmrazení výstavby osad. Mogheriniová chtěla zjistit, zda má obnova jednání vůbec nějakou šanci, případně co by pro ni mohla udělat Evropská unie, jejíž roli v mírovém procesu by šéfka její diplomacie ráda posílila. Netanjahu na společné tiskové konferenci Mogheriniovou ujistil, že vznik Palestiny nadále podporuje, ale k jednacímu stolu usedne, až Palestinci uznají Izrael za židovský stát. Už v neděli ale prohlásil, že nikdy nerozdělí Jeruzalém a hodlá pokračovat ve výstavbě v jeho východní, arabské části. Náměstkyně ministra zahraničí Cipi Hotovely zase Mogheriniové připomněla, že mírové rozhovory se před rokem nezastavily
vinou Jeruzaléma, ale Ramalláhu, který nereagoval na americké návrhy a raději zahájil diplomatickou válku proti Izraeli u Mezinárodního trestního soudu v Haagu, kde usiluje o několik žalob proti izraelským představitelům. Hotovely rovněž zdůraznila, že aby mohl mírový proces pokračovat, musí samospráva jednoznačně odmítnout terorismus; v posledních dnech došlo k několika dalším útokům Palestinců, kteří svými automobily najeli do civilistů či policistů – naposledy ve středu, kdy do Jeruzaléma přijela Mogheriniová. Předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás jí sdělil ještě víc podmínek – jednání obnoví, jen když Izrael zmrazí výstavbuosad na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě, propustí všechny palestinské vězně odsouzené před dohodami z norského Osla a předem se zaváže k návratu k hranicím z roku 1967; jednání také nesmí trvat méně než rok a izraelská armáda se musí do roku 2017 zcela stáhnout ze Západního břehu. Obě strany tak ani v nejmenším neustoupily z postojů, kvůli kterým se mírový proces zastavil. Palestinci jej naopak přitvrdili novými podmínkami, které jsou nejen nepřijatelné pro Izrael, ale ohrožují i samotnou samosprávu – kdyby se izraelská armáda stáhla ze Západního břehu, Abbáse by okamžitě svrhlo hnutí Hamás. Hlavní vyjednavač Saíb Irikát také Mogheriniovou ujistil, že samospráva hodlá pokračovat v úsilí o izolaci Izraele na mezinárodním fóru – žalobami v Haagu a nově i snahou
o vyřazení izraelského týmu z fotbalové federace FIFA. Jenže dokud Palestinci s těmito jednostrannými kroky nepřestanou, Izrael jednat nebude. Evropská unie nemá velkou šanci, že by v případném jednání mohla hrát významnější roli – Izrael ji nepovažuje za zcela objektivní a nelíbí se mu ani její ustavičné vyhrožování sankcemi, jako je označování výrobků osad na Západním břehu na evropských trzích. Současná nacionalistická konzervativní izraelská vláda ale beztak moc nadějí na obnovu mírového procesu nedává. Po mnoha letech v ní není ani jedna středová strana a žádná z vládní koalice neměla jednání s Palestinci v předvolebním programu. Některé vznik Palestiny otevřeně odmítají, a strana Židovský domov současného ministra školství a záležitostí Jeruzaléma a diaspory Naftaliho Bennetta dokonce požaduje anexi celého Západního břehu. A ti členové koalice, kteří by ochotu k jednání projevili, zase tvrdí, že s Abbásem nemá smysl jednat. Úplně všichni se naopak shodují na nedělitelnosti Jeruzaléma a požadavku uznání Izraele jako židovského státu a vylučují návrat k hranicím z roku 1967. Palestincům zase připadá smysluplnější podnikat proti Izraeli diplomatické kroky na mezinárodní scéně, protože vědí, že Netanjahuova vláda jejich podmínky nikdy nesplní. Mírové rozhovory tak zůstávají v nedohlednu a šance, že k nim za stávající konstelace dojde, jsou naprosto mizivé. Gita Zbavitelová, 21.5. ČRo
Šachové mistrovství Evropy se letos konalo v Jeruzalémě Od 24. února do 8. března se konalo v Jeruzalémě v hotelu Ramadan Mistrovství Evropy jednotlivců. Zúčastnilo se ho celkem 250 šachistů z 33 zemí. Izrael využil domácího prostředí a na mistrovství vyslal celkem 101 (!!!) šachistů, z toho 5 nováčků s nulovým počtem ELO-bodů. Izraelská jednička Maxim Rodshtein byl nasazen jako 26. Hrálo se podle švýcarského systému, tedy nehrál každý s každým, ale soupeři byli vybráni podle výkonnosti.
Mistrem Evropy 2015 je Jevgenij Najer z Ruska Nasazenou jedničkou mistrovství byl český velmistr David Navara s 2735 ELO-body. Dále Českou republiku reprezentovali Viktor Láznička (19), Zbyněk Hráček (40) a Vlastimil Babula (96). Kromě Davida Navary se turnaje zúčastnilo 5 šachistů, kteří mají ELO přes 2700, a to Nikita Viťugov (stejně jako Navara 2735 ELO-bodů), ruský reprezentant Pavel Eljanov (2727) z Ukra-
jiny, Ian Nepomňachči z Ruska (2714), Etienne Bacrot (2711) z Francie a Francisco Vallejo-Pons (2706) ze Španělska. Velmistrů na mistrovství bylo celkem112. Mistrovství skončilo 1. kolem v neděli 8. 3. 2015. Konečné pořadí je toto: Jevgenij Najer (RUS) 8,5 bodu, Denis Chismatulin (RUS) 8, Mateusz Bartel z Polska s 8 body, David Navara 8 bodů. Maxim Rodshtein získal 7,5 bodu a v konečném pořadí byl 9. Victor Spielmann
Strana 18
5775-35
TÉMA
Rudá armáda v českých zemích před 70 lety Psát dnes o Rudé armádě (RA) téměř v jakékoli souvislosti, a tedy nejen ve spojení s osvobozením, je přímo sebezničující. Je to vpich do vosího hnízda! „Vosy“ létají ze všech stran – „okupovali nás, vydrancovali nás, vyžrali nás, znásilnili nás, okradli nás!“ bzučí téměř unisono a některé v oktávě c’’’ dovršují: „Za celou válku se nestalo, že by přišel nějaký nacista, kterých bylo v naší obci dost, a něco si ukradl!“ (www.lovecpokladu.cz/home/rudaarmada-osvobozuje-ceskoslovensko-3180).(Dikce je již známa, jen obsah se změnil: „Jedineční, slavní a jediní hrdinové, kteří přímo bohatýrsky porazili fašistickou hydru, přinesli štěstí, zaseli svobodu, otevřeli cestu k novým zítřkům,“ a též způsobili zázrak v dendrologii, když šeříky v květnu 1945 kvetly tak krásně jako nikdy předtím! Premisy, úsudky, soudy, a tedy argumentace pro armádu jako ozbrojený sbor státu (nebo spojeneckých uskupení, frontů) v chodu v období zakončení doposud (pevně věřím!) největšího globálního válečného střetu, jemuž padlo za oběť více než 60 milionů lidí, přímo neadekvátní. Pravým předmětem sporu totiž není omámení virtuální realitou počítačových her, seriálů, jež vždy končí vítězstvím politicky kladných hrdinů, či úvahy od univerzitních stolů nebo primátorského křesla v míru, zastírající nevědomosti politizací a ideologizací pod rouškou ochrany demokracie! Žádnou armádu v lidských dějinách, ať byla pověřena obranou nebo expanzí, nedoprovázely totiž radost, láska a porozumění. A pokud ano, tak tento chvilkový stav vystřídal nový boj! Boj vojáků, jenž se řídil jednoduchým pravidlem: Splnit úkol a Přežít! Žádná z armád přímého druhoválečného konfliktu se nechovala jinak! A jinak se nechovaly ani armády po roce 1945 a nechovají se mírumilovně ani dnes! Mají totiž za úkol (většinou) uchovat mír, jenž musí vybojovat (pokud naoko jen tak neprocházejí krajinou)! Vycházejme z této věky ověřené danosti, vezměme rovněž v úvahu, že každé vojenské uskupení počínaje skupinou a konče svazky armád je odpovědno svému vyššímu a nejvyššímu orgánu vojenské správy a též, že žije svým oficiálním pravidelným subordinačním životem, jenž se však v bojovém nasazení druhé války často zásluhou především selhání lidského faktoru – a to nejen na straně vojáků – změnil v dodnes mokvající tragédii – osobní, kolektivní, národní, státní. Hledání faktů této reality a vynášení jednoznačných soudů z pera všech (a nejen historiků) je sice legitimní formou projevu, je ale též i obrazem našeho vědění a svědomí. A soudit by
měly především soudy! A ty rovněž soudily a vojenské často verdiktem okamžitým a již neopravitelným! Když první vojáci RA vstoupili na výsostné české území, její svazky měly za sebou bojovou anabázi vlastní zemí, ale též Balkánem a též územím Podkarpatské Rusi a Slovenska – součásti Československa – a pokoušeli se dobýt Budapešť a Vídeň. Vše trvající od 22. června 1941: nekonečné bitvy, nespočitatelné škody a milionové oběti. Proklamovaná dokonalá organizace, výstroj, výzbroj vzaly za své již koncem roku 1941 a spása z kataklyzmatu měla být zažehnána evakuacemi, 24hodinovou válečnou výrobou a partyzánským bojem, ale též přímou materiální podporou především USA a naděje se vkládaly i do trofejního materiálu. Proti nacistickým okupantům se bojovalo především tím, čeho bylo nejvíc, a vojáky se nešetřilo! Nepřítel byl po celou válku více ohromen intenzitou lidské síly všeho druhu než samotnou taktikou a strategií, ale přesto v dubnových dnech 1945 uznal, že „Vrchní velení RA zvládlo techniku organizace obrovských armád“. A snad v žádné porobené zemi neočekávali, že je od wehrmachtu, jednotek SS a dalších běsnících pronacistických skupin všeho druhu osvobodí vyleštění a navonění rytíři. Vždyť těm často chybělo nejen mýdlo – jak si stěžují dnes mnozí – ale i náboje, ale i samotné zbraně a chybovalo se i v jiném týlovém zabezpečení. Avšak vpřed je hnaly nezapomenutelné obrazy spálené země, hromady mrtvol a určitě i osobní ztráty a též touha dožít se konce tohoto pekla na zemi, ale oficiálně jednoznačný dohodami politiků spojenecké trojkoalice určený cíl: porazit Berlín a zničit tzv. Velkoněmeckou říši! Na přímých bojích na Moravě a v Če-
chách se podílely čtyři z pěti hlavních složek RA: pozemní vojsko, vojenské letectvo, vojska protivzdušné obrany a týlu a též skupiny vojska lidového komisariátu vnitřních věcí (NKVD), jež zajišťovaly vnitřní bezpečnost a represivní akce, ale nebyly vyzbrojeny pro přímý boj. K prvnímu střetu mezi německými okupanty XXIV. tankového sboru 1. tankové armády a 16. tankové divize 17. tankové armády Skupiny armád Střed a vojáky 59. armády7. gardového mechanizovaného sboru 1. Ukrajinského frontu došlo v rámci Slezské operace u Osoblahy na Bruntálsku 18. března 1945. Výsledkem čtyřdenních bojů bylo její osvobození za cenu téměř úplného zničení a obrovských ztrát na životech. Dále RA plánovala postupovat českým územím nejen ze severovýchodu v rámci Ostravsko-opavské operace, kterou zahájil 4. UF 10. března z polského území, ale též z jihovýchodu Bratislavsko-brněnskou operací, jež byla zahájena o patnáct dní později, přičemž RA byly oporou vojska 1. a 4. rumunské armády a 1. čs. armádního sboru v SSSR. Brněnská část operace byla zahájena kompletním 2. UF 5. dubna a po šesti dnech bojů na vodě i souši bylo osvobozeno první město – Lanžhot. Wehrmacht a jednotky Waffen SS, podpořeny posilou od Vídně a místními oddíly Volkssturmu, kladly několikadenní odpor na čáře Těšany – Blučina – Ořechov – Ivančice. Nočním leteckým útokem z 22. na 23. dubna byly sice narušeny německé pozice u Brna, ale současně věštily tvrdé boje, jež skončily 26. dubna, kdy bylo město osvobozeno. Boje postupovaly ve směru Veselí nad Moravou, Kyjov, Otrokovice a též ve směrech na Znojmo – Vyškov – Prostějov – Kroměříž – Zlín. V Beskydech, Hostýnských a Vizovických vrších, Bílých Karpatech, Javorníkách, na
Strana 19
5775-35
TÉMA Českomoravské a Drahanské vrchovině RA a spojenecká vojska podporovaly místní partyzánské jednotky. Nic nebylo zadarmo, umíralo se v lesích a i v nížinách, nacisty a jejich pomocníky byly vypalovány samoty i celé obce, vražděni byli muži i nemluvňata. Vzdor vytvoření souvislé fronty, jež ze severovýchodu podpořil obnovený ofenzivní postup 4. UF, posílený kromě jiných jednotek též vojáky 1. čs. tankové brigády a 1. čs. smíšené letecké divize, německé jednotky Skupiny armád Střed asi v devětsettisícové sestavě se opevnily na Drahanské vrchovině a postup RA byl tak až do 8. května zastaven. Nepochybně vojáci, jimž velel polní maršál Ferdinand Schörner, tvořili poslední závažnou akceschopnou součást německé branné moci. V době pokusů o prolomení německého valu, po dobytí Berlína a povstaleckých událostech v Praze, byla 6. května 1945 prakticky aktivována vrcholná akce spojeneckých armád soustředěných v 1., 2. a 4. UF – Pražská operace ve směru na Prahu a do nitra Čech. RA, vedle jednotek dvou rumunských armád, československého armádního sboru a 2. polské armády, nastoupila do operace nejpočetněji a přímo velkolepě, společně převyšujíc nepřítele téměř dvaapůlkrát. I v poměru výzbroje vojáci tří frontových uskupení německé a maďarské vojáky převyšovali. Vojáci Skupiny armád Střed,
vzdor přírodním podmínkám nahrávajícím k úspěchu, či vynucené podpoře civilního obyvatelstva, však již měli před sebou jen jeden cíl – dostat se do amerického zajetí! Sám Schörner uprchl k Američanům letadlem. Německá obrana byla prolomena ve směru od Drážďan a Brna, čímž se vytvořily podmínky k obklíčení německých vojsk pod Prahou a města samotného. Dne 8. května jednotky 1. UF osvobodily severočeské Teplice, Louny, Most, Litvínov a boje pokračovaly ve středních a východních Čechách a jako první se dostaly do Prahy. Nejvyšší velení frontů se rozhodně nesmířilo s úprkem nepřátel a při jejich pronásledování došlo k tragickým omylům, jež přinesly smrt již osvobozeným občanům i vlastním vojákům – i bombardování Hrotovic, Ždírce, Krucemburku jsou toho důkazem. Splnění bojového úkolu – porážku německých okupantů armádami tří front – velení RA proklamovalo 9. května 1945 ve svobodné Praze. Vítězství bylo dosaženo, ale za velikých ztrát civilů i vojáků. Na území Československa dle nejnovějších poznatků ruských pramenů padlo 139 918 příslušníků RA (a 412 tisíc bylo raněných); českých obětí bylo na 144 000. Při celkové ztrátě 1 099 465 rudoarmějců by zřejmě „vosa“ poznamenala, že až tak veliká oběť to nebyla. Voják musí přece počítat s tím, že zemře!
Vzhlížet na 53denní boje tří front na českém území jen od zeleného stolu a soudit je realitou po skončení války a zvláště po únoru 1948 je krátkonohé. Odpovědnost za zlomové období vlastního konání zvláště na úrovni místní samosprávy, kdy se lámaly charaktery, majetky, životy, nám dává více prostoru k sebepoznání. Vždyť právě tehdy bylo nutné pokračovat v obhajování vojáky dobytého. Kolik alibistických „vos“ obhajujících v době války idylu vinných sklípků, pokojné atmosféry pasáží, podpultového prodeje či jiných „vymožeností“ nacistického protektorátu, a to vše pod záštitou hledání pravdy jen u rudoarmějců ještě vzlétne? Mnoho. Je to důkaz toho, že druhá světová válka – naše doposud největší tragédie a krize – stále mokvá... Český národ jako poslední ze všech v Evropě byl v květnu 1945 osvobozen pěti armádami čtyř front v čele s RA od okupačních armád nacistického Německa a jeho evropských spojenců. Dostal do vínku nejen svobodu, ale i svou obnovenou státnost. Sám v tomto boji položil nemalé oběti, jež byly položeny za životy budoucí. A tyto životy nás zavazují chovat se důstojně a především s poučením být odpovědni sami za sebe. Zlatica Zudová-Lešková Psáno pro LN v Polici nad Metují, 2015
Sůl nad zlato – o dni osvobození KZ Gusen Nešli jsme již dva dny do „štol“ na práci na letadlech Messerschmitt Me 262, jelikož již nebyli vojáci, kteří by nás tam doprovázeli. Ti opustili své posty kolem tábora Gusen III a byli nahrazeni starci, kteří jen stěží drželi své zbraně v rukou. Správa tábora, kde byli mnozí vězni, nám ještě rozdávala nějakou stravu. Také jsme na prvního máje obdrželi balíčky od švýcarského Červeného kříže, takže jsme úplně netrpěli hladem. Seděli jsme venku před naším blokem a diskutovali, zdali to je skutečně konec našeho věznění. Byla to divná atmosféra. Dne 5. května nečekaně kolem 11. hodiny se v táboře objevil tank s bílou hvězdou. Nevěděli jsme, zdali to jsou Rusové, nebo Američané. Z tanku vyskočil jeden voják a oslovil nás v jidiš. Pochopili jsme, že jde o americkou armádu, že nám říká: „Jste svobodní!!!“ Následoval jásot a bláznivá atmosféra. Někdo začal zpívat Marseillaisu
a ostatní se přidali. Pak jsme my zpívali Kde domov můj. Vojáci okamžitě odzbrojili naše hlídače, kteří museli odhodit pušky na hromadu. Tank na ně najel, několikrát se otočil a zbraně nebyly k použití. Seřazené zajatce pak odvedli směrem k Linci. Než odešli, řekli nám vojáci, abychom počkali, že přijede jiná jednotka, která se o nás postará. Konec, po němž jsme po všechna ta léta toužili, konečně nastal. Vše bylo jako ve snu. Rychle jsem se ale probudil, protože bylo potřeba se postarat o jídlo. Běžel jsem do kuchyně, ale z ní již všechno odnesli Ukrajinci, kteří byli mnohem rychlejší než my. V jednom rohu jsem uviděl bílý pytlíček. V domnění, že to je „Suppenextrakt“ jsem běžel ke svým deseti kamarádům. Když jsme obsah balíčku ochutnali, zjistili jsme, že máme po polévce, protože to byla jen sůl. Byli jsme smutní. Pak mne napadlo, že vím, kde je v nedalekých polích sklad brambor.
Upečené brambory se solí mohl být chutný oběd. Rychle jsme tam vyběhli a přinesli jeden pytel. Zapálili jsme oheň a připravili ohradu z kamenů pro opékání na nějakém plechu. Zatím jsme viděli, jak Ukrajinci táhnou do tábora krávy, vepře atd. A začínají „košerovat“. Zjistili, že jim chybí sůl. Nám se tak naskytla skvělá „obchodní příležitost“. Dostali jsme dost masa a tuků pro celou naši partu a naobědvali se poprvé po letech chutným jídlem. Zde budiž řečeno, že mnoho vězňů ještě zahynulo, protože jedli pro naše žaludky nevhodnou stravu. Ten náš oběd byl naštěstí pro nás snesitelný. Žádná americká jednotka do večera nedorazila, tak jsme se na noc ubytovali v bloku esesáků a ráno včas vyšli na cestu do Prahy, kam jsme přišli 10. května. Báli jsme se karantény, ale čeští dělníci nám pomohli. Petr Erben
Strana 20
5775-35
TÉMA
Vstříc antisemitismu bez Židů Česká antisemitská scéna 70. let po druhé světové válce Český antisemitismus zůstává relativně okrajovým fenoménem a celá antisemitská scéna v naší zemi čítá několik stovek až tisíc osob. Scéna sama je navíc vnitřně velice rozdrobená na menší, mnohdy vzájemně znesvářené skupiny. V tomto ohledu se zdá, že je vlastně vše při starém. Přesto by bylo chybou považovat tuto scénu za jakýsi nehybný, neměnný monolit. Ve skutečnosti je totiž právě ona vnitřní roztříštěnost zdrojem značné proměnlivosti a dynamiky, takže řadu našich představ o současné podobě této scény je nutno s ohledem na nedávný vývoj opakovaně revidovat. Nejradikálnější čeští antisemité už samozřejmě dávno nemají holé hlavy. Nejsou to žádní stereotypní „skinheadi“, ba naopak, jde mnohdy o vysokoškolsky vzdělané osobnosti, inteligentní a cílevědomé. Neonacisté na jedné straně, či radikální levice na straně druhé už také nejsou jedinými nositeli českého antisemitismu. Naopak, nejplodnějším podhoubím tohoto fenoménu je dnes kupodivu prostředí ezoterické, „záhadologické“ scény a konspiračních teorií. Právě z tohoto důvodu už si mnohdy nevystačíme s pojmy jako „neonacisté“, „krajní levice“, „krajní pravice“ či „extremisté“ a musíme spíše volit obecnější pojmenování jako „antisemitská scéna“. Tato scéna, při propojení se západním antiglobalismem a s ruskými koncepty jako je euroasianismus, pak produkuje myšlenky, které již neonacisté či z druhé strany radikální levice pouze recyklují. Dokonce se zdá, že časté střídání stran a přecházení z levice směrem k pravici a zase zpátky je pro antisemity téměř poznávacím znamením (viz osobní příběhy a proměny Miroslava Sládka, Jaroslava Doubravy, Adama Bartoše, Tomáše Voříška, Petra Hájka a dalších). Z téže obtížně vymezitelné scény balancující mezi radikální levicí a pravicí s výrazným zastoupením konspiračních teorií pak vyrůstá i politická strana Národní demokracie. Tato maličká strana, soupeřící s Dělnickou stranou o podobnou voličskou základnu, dokázala nedávno zaujmout třeba předvolebním klipem, který Česká televize odmítla odvysílat pro jeho tvrdý antisemitský obsah, či nedávným pokusem o oživení Hilsneriády provokací v Polné. Špatnou zprávou je, že oněch několik stovek až tisíc osob, které tuto scénu tvoří s jejich mnohdy rozhádanými
malými stranami a hnutími, má patrně štědré sponzory. Umí se pohybovat v mediálním světě, nebojí se ztráty dobrého jména (už mnohdy v tomto ohledu nemají co ztratit) a v klíčový moment tak různými výstředními výroky nebo činy dokážou získat větší pozornost médií, než by jim s ohledem na jejich význam vlastně náležela. Nejvýznamnějším médiem pro české antisemity zůstává internet, přičemž řada antisemitských webů je bez obav provozována z českého území. V současnosti lze na českém internetu nalézt přibližně padesát webů a blogů, které lze označit za nepochybně a explicitně antisemitské. Dalších přibližně sedmdesát spadá do šedé zóny a jejich klasifikace z hlediska antisemitského obsahu je sporná. Oproti roku 2010, kdy bylo nalezeno 34 antisemitských webů a blogů (zpráva je uvedena v anglickém jazyce v publikaci Reflections on Anti-Semitism), lze 50 blogů a webů považovat za mírný nárůst zapříčiněný především nárůstem počtu menších blogů – zanikající velké weby jsou nahrazovány novými, menšími weby a blogy, z nichž však mnohé mají efemérní životnost. Jsou ale rychle nahrazovány dalšími a celá scéna je tak překvapivě dynamická. Určitým důvodem nárůstu je i to, že opuštěné weby zůstávají na internetu mnohem déle, než tomu bylo v roce 2010. Na rozdíl od placené domény a hostingu, které se odmlčí, jakmile vyschne zdroj financování, velké platformy jako Wordpress, jejichž služby jsou navíc zdarma, nemají jasnou politiku či časový limit pro odstraňování opuštěných webů a blogů. Ty tak mají i po svém opuštění mnohem delší „dobu dožití“, zůstávají dostupné a nadále se objevují ve
výsledcích vyhledávačů, i když nejsou již několik let aktualizovány. Některé z těchto blogů pak byly od počátku záměrně vytvářeny s několika málo příspěvky na úzce vymezené téma a poté ponechány on-line jako jednorázové prezentace – příkladem budiž stránky Vznik ČSR, Vyhlazení či Anežka Hrůzová, všechny hostované na blogové platformě Wordpress.com. Některé z dnes významných antisemitských webů ke svému zaměření dospěly teprve postupně a jsou výsledkem delšího procesu. Například nejstarší ročníky Zvědavce, stále dostupné přes webarchiv, ukazují, že tento server vznikl původně v roce 1999 jako v podstatě řadový osobní blog českého emigranta v Kanadě (s anglickým názvem The Curious Fellow) a jeho proměna přišla přibližně po dvou letech, patrně v reakci na atmosféru v USA a Kanadě po 11. září 2001. Ještě radikálnější proměnou prošly weby Českého portálu – Eportál, EUportál, EUrabia a Euserver, které byly původně radikálně proizraelské a místy až naivně fi losemitské. Kolem roku 2010 však došlo k proměně do současné antisemitské podoby, ještě zdůrazněné založením webu Freeglobe jako nové sekce Českého portálu, zaměřené specifi cky na antisemitské konspirační teorie. Historicky první, a tedy nejstarší článek na tomto webu je dílem Adama Bartoše a jde o úryvky rozhovoru s Václavem Klausem o „Novém světovém řádu“. Neochota či bezradnost soudů při posuzování verbálních antisemitských incidentů pak dodává sebedůvěru i vydavatelům tištěných antisemitských materiálů. Na pultech našich knihkupců si tak můžeme zakoupit Hitlerovy projevy s oslavnou
Strana 21
5775-35
TÉMA
Nápis na Novém židovském hřbitově, červenec 2014 (ŽOP) předmluvou, protektorátní sbírku rozhlasových přednášek „Co víte o Židech“ z pera kolaboranta Aloise Kříže či knihu tezí popírače holokaustu Germara Rudolfa. Významným zdrojem inspirace pro českou antisemitskou scénu je v současnosti ruské prostředí, byť není zdaleka jediné – inspirace přichází i z Německa, Maďarska, Itálie nebo Řecka. Část české neonacistické scény se po vypuknutí událostí na Majdanu paradoxně ocitla ve střetu loajalit. Imperiální, protizápadní kroky Ruska, jakož i jeho nacionalistická rétorika jim samozřejmě imponují, ovšem pro některé to znamená „zradit“ své kontakty s Pravým sektorem, jehož příslušníci byli jen několik týdnů před událostmi na Majdanu běžně zváni na české neonacistické srazy. I na extremistické scéně tak můžeme zaznamenat určitou názorovou pluralitu. Ačkoliv většina scény podporuje Rusko, její menší část (například část Dělnické mládeže či klerofašistického Národního sjednocení) se vůči Putinovu režimu razantně vymezuje – jak jinak než za využití antisemitských konspiračních teorií. Ta část scény, která Putinovu politiku podporuje, pak paradoxně na veřejných shromážděních pochoduje bok po boku radikálně levicových spolků, jako je například Klub českého pohraničí – klub „veteránů“ nostalgicky vzpomínajících na to, jak při stráži na Železné oponě stříleli své vlastní spoluobčany. Vidět jsme to mohli kupříkladu během nedávného pochodu Národní demokracie v Praze na protest proti průjezdu amerického konvoje. Relativně novým tématem se pak pro českou antisemitskou scénu stal islám. Zatímco romské téma se již začíná vyčerpávat a celá scéna sklízí plody toho, že nedokázala
Hřbitov v Ruprechticích na Liberecku, květen 2014 (ŽOP)
v romském tématu nabídnout žádné konstruktivní řešení, téma muslimů v Evropě v myšlení české antisemitské scény výrazně posílilo po incidentech v Teplicích a teroristickém útoku na redakci francouzského časopisu Charlie Hebdo. Vztah neonacistů k islámu opět přináší řadu rozporů. Na jedné straně jim imponuje protizápadní a protiizraelské naladění muslimského světa. Na straně druhé má však téma muslimské migrace do Evropy obrovský mobilizační potenciál, kterého si jsou neonacisté vědomi a rádi by jej využili. A tak se v neonacistickém myšlení střetávají dva stereotypy muslima: autentický bojovník proti Západu a Izraeli vs. nežádoucí imigrant Evropě. Jak z toho ven? Zdá se, že soudobým trendem na neonacistické scéně je jakási vlastní obdoba kulturního relativismu a Huntingtonova Střetu civilizací, pochopitelně vyargumentovaná z krajně pravicové pozice: muslim může být partner, ovšem nesmí v žádném případě vstoupit na evropskou půdu. Dokud bojuje proti Izraeli a nemigruje do Evropy, je muslim tolerován a dokonce vážen jako bojovník za zachování vlastní autenticity. Té autenticity, která začne být na obtíž, pokud se ocitne v roli imigranta. V řadě konkrétních politických otázek, jako je třeba občanská válka v Sýrii, se zdá, že čeští neonacisté i ostatní části antisemitské scény sledují rusko-íránskou linii. Podporují tak íránský režim a v Sýrii se stavějí jednoznačně na stranu Bašára al-Assada. V tomto kontextu jsme se dokonce mohli stát svědky pochodů ulicemi Prahy na podporu Assadova režimu. Naopak aktivity al-Qá’idy, Islámského státu, čečenských separatistů a dalších sunnitských organizací jsou kladeny za vinu Židům a můžeme se
setkat s absurdními konspiračními teoriemi, podle nichž mají být brutální činy těchto organizací pouhými klamnými manévry s cílem získání podpory pro Izrael. Rovněž ropné monarchie Arabského poloostrova a Perského zálivu jsou (v souladu s íránskou linií) označovány za „loutkové režimy“. Budoucnost českého antisemitismu lze jen těžko odhadovat. Zdá se, že bude velmi úzce spojena s vývojem vztahů mezi Evropou a Ruskem a je možné, že po několikaletém období útlumu uvidíme sezonní nárůst počtu antisemitských incidentů. Na druhé straně mají některé subjekty na této scéně, jako například Národní demokracie, pro své okolí téměř destruktivní potenciál. Je jen otázkou času, než sofistikovanějším příslušníkům této scény dojde trpělivost s incidenty a rozbroji, které Národní demokracie uvnitř scény samotné způsobuje a kdy budou v současnosti nejradikálnější antisemité sami obviněni ze „židovského původu“ či napojeni na jakési mezinárodní spiknutí, a tedy zdiskreditováni. V minulosti už se to ostatně stalo Miroslavu Sládkovi či zakladatelce Národní strany Petře Edelmannové. Asi nejzajímavější charakteristikou českého antisemitismu totiž je, že je to vlastně antisemitismus bez Židů. S tím, jak si demografická krize českého židovstva vybírá svou daň na stále klesajícím počtu příslušníků našich komunit, se antisemitům jaksi přestává dostávat „Židů“, kteří by mohli zvládnout všechno to, co je jim přisuzováno. Stále častěji se tak budeme setkávat s tím, že v nedostatku skutečných Židů budou antisemité „židovský“ původ přisuzovat komukoliv. Třeba i jiným antisemitům. Zbyněk Tarant, ZČU
Strana 22
5775-35
TÉMA
Nad výsledky výroční zprávy o projevech antisemitismu Židovská obec v Praze (ŽOP) vydala svou pravidelnou zprávu o projevech antisemitismu. Podle jejích autorů protižidovské nálady v loňském roce opět nabyly na intenzitě, především v období letní eskalace blízkovýchodního konfliktu. Cílem zprávy je na základě získaných informací poskytnout rámcový obrázek o stavu antisemitismu, souvisejících projevech extremismu a společenské atmosféře ve vztahu k projevům antisemitismu. Autoři zprávy monitorují a hodnotí incidenty na základě návodu k identifikaci antisemitismu, který užívá například Agentura EU pro základní práva (FRA). Proto se statistika liší od oficiálních čísel Policejního prezidia, které počítá pouze takové incidenty, jež naplňují skutkovou podstatu trestného činu. V předchozích letech zprávy upozorňovaly na narůstající antisemitismus na internetu. I když tento trend pokračuje a meziročně vrostl asi o pětinu, v loňském roce se především mnohonásobně zvýšil počet incidentů v kategorii obtěžování, vyhrožování a fyzické útoky. Jednalo se o verbální útoky, nenávistné e-maily či výhrůžky adresované osobám židovského původu. Počet fyzických útoků na židovské cíle, ať už se jedná o osoby či majetek, se oproti předchozím letům téměř nezměnil. V loňském roce se intenzivněji projevoval tzv. nový antisemitismus namířený proti Státu Izrael. S tím souvisí i skutečnost, že antisemitismus na internetu nebyl v roce 2014 tak jako loni výsadou pravicového extremismu. Do jeho šíření se více zapojily i skupiny z levicového spektra a jednotlivci, kteří nemají žádnou prokazatelnou inklinaci k extremistickým skupinám. Možnou příčinou je fakt, že antisionismus namířený proti Izraeli je společensky akceptovatelnější formou antisemitismu, která se může opřít nejen o některé tyto trendy v zahraničí, ale i o ideologii bývalého komunistického Československa. Přesto Česko podle zprávy stále patří k zemím, kde není antisemitismus významně přítomný ve většinové společnosti a zatím ani v politické sféře.
Součástí zprávy je také analýza příčin nenávistných projevů. Jejich nárůst dávají autoři do souvislosti především s operací v Gaze, která proběhla v létě 2014. V období od července do září byl nárůst nenávistných projevů nejvíce patrný. Autoři zprávy se domnívají, že se domácí židovská komunita stává terčem antisemitismu v závislosti na bezpečnostní situaci na Blízkém východě. Čeští židé jsou některými skupinami vnímáni jako vyslanci Státu
Izrael a jsou obviňováni za jeho politická rozhodnutí. Největší hrozbou pro českou židovskou komunitu zůstává teroristický útok radikalizovaných jedinců. Příklady takových útoků ze zahraničí ukazují, že je třeba nepodceňovat bezpečnostní opatření v okolí citlivých míst, jako jsou židovské objekty. Text připravila redakce na základě Výroční zprávy o projevech antisemitismu v Ćeské republice za rok 2014
Vývoj antisemitských projevů kopíruje situaci v Izraeli.
Strana 23
5775-35
ROZHOVORY
„Antisemitské nálady v řadě západoevropských zemí jsou nebezpečně vysoké“ Rozhovor s Jiřím Šitlerem, novým zmocněncem pro otázky holokaustu ministerstva zahraničních věcí. Po svém návratu z postu velvyslance v Bukurešti jsi byl jmenován zmocněncem pro otázky holokaustu a boj proti antisemitismu. Je tato agenda nějak přesněji vymezena? Podle své pracovní náplně bych měl sledovat pozice států a mezinárodních institucí týkající se záležitostí holokaustu a věnovat se dalším souvisejícím minulostním otázkám a boji proti antisemitismu a vyhodnocovat jejich dopady na české občany. Ve spolupráci s dalšími institucemi v ČR bych také měl připravovat naše pozice k těmto otázkám a zastupovat ČR v mezinárodních grémiích. Navazuješ v něčem na své předchozí působení, kdy jsi se jako velvyslanec se zvláštním posláním věnoval otázkám odškodnění českých obětí nacismu? Určitě ano. Tematika se mezitím samozřejmě posunula, neprobíhají žádná velká odškodňovací jednání, ale stále je možné obětem pomoci dosáhnout na zahraniční důchody, lobbovat za fondy na sociální programy atd. Těší mě, že projekty pro oběti začíná financovat i korporátní sektor, např. Nadace ČEZ. Těžiště práce ale dnes spočívá v zastupování ČR v mezinárodních organizacích zabývajících se vzděláváním o holokaustu. V 90. letech byla obecná snaha zahrnovat do jednání o odškodnění všechny české oběti, není v současnosti na škodu, že se již názvem tvé funkce vyděluje jen téma židovských obětí a antisemitismu? Vždyť v Česku je nyní daleko vážnější problém protiromských nálad. Ačkoli v názvu funkce se objevují záležitosti holokaustu a boj proti antisemitismu, v pracovní náplni mám oficiálně i zastupování zájmů všech obětí nacistické perzekuce, na tom se nic nezměnilo. Ministr Zaorálek nedávno přijal Výbor pro odškodnění romského holokaustu, téma romských obětí jsem projednával i s ministrem Dienstbierem. Těší mě, že oběti v ČR jsou vzájemně solidární, ať již byly pronásledovány z rasových či politických důvodů.
Kdo jsou tvoji hlavní partneři v zahraničí? Nejdůležitější mezinárodní organizací pro vzdělávání o holokaustu je International Holocaust Remembrance Alliance, v níž zastupuji ČR; v jejím rámci existuje i Výbor pro romskou genocidu, jehož předsedkyně nedávno navštívila Prahu. Tématem antisemitismu se zabývá Global Forum for Combating Antisemitism, které jednou za dva roky organizuje konferenci v Jeruzalémě. Řada zemí zřídila stejně jako naše MZV pozici zmocněnce pro záležitosti holokaustu, např. Spojené státy, Izrael, Řecko, Německo, Itálie, Velká Británie a další. Někde je tato funkce spojená a dotyčný se zabývá i bojem proti antisemitismu, např. v USA jsou ale zmocněnci dva. Pokud by bylo potřeba něco měnit v Česku, jaké jsou tvé kompetence a možnosti? Kdo jsou tvoji domácí partneři? Pokud jde o vzdělávání o holokaustu, jde hlavně o Ministerstvo kultury a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. S Ministerstvem práce a sociálních věcí spolupracujeme např. při přípravě velké mezinárodní konference o péči o oběti nacismu „Living With Dignity“. A v oblasti nediskriminace spolupracujeme s Úřadem vlády a s ministrem Dienstbierem. Nyní pod tebe spadá i Evropský institut odkazu šoa (ESLI). Během své krátké existence má tato organizace již třetího ředitele. Po Lukáši Přibylovi a Jaroslavu Šonkovi vede ESLI od počátku minulého roku ukrajinská právnička Halyna Senyk. Na svůj provoz ESLI utratil miliony korun, ale o jeho smyslu panují velké pochybnosti. Dojde k nějakým změnám? Nejsem členem žádných orgánů ESLI, takže za MZV otázku jeho administrativních nákladů a provozu řeší moji kolegové. Byl jsem od r. 2010 v zahraničí a do ČR jsem se vrátil teprve nedávno, tj. nejsem ještě s to odpovědně hodnotit práci této instituce v uplynulých letech. Na 25.–26. května
připravuje ESLI pod záštitou ministrů Zaorálka a Marksové již zmíněnou konferenci o sociálních potřebách obětí holokaustu a jiných obětí nacistické perzekuce a přípravy zatím probíhají dobře. Pro budoucnost institutu bude důležité, nakolik bude s to obstarat financování aktivit z jiných zdrojů než z dotace MZV. To se ukáže během tohoto roku. Od loňského léta, kdy se Evropou přehnala vlna protiizraelských a protižidovských demonstrací, řada židovských představitelů varuje před narůstajícími projevy antisemitismu. Do jaké míry se tyto nálady liší, či jsou stejné jako ve 30. letech minulého století v Německu? Netroufnu si dělat přímou historickou paralelu se situací ve 30. letech, doufám, že Evropská unie je snad přece jen společenstvím, které si bude umět s podobnými projevy poradit. Pokud vím, Evropská
Strana 24
5775-35
ROZHOVORY komise se problému antisemitismu chce od letoška věnovat aktivněji. Přesto mě ale znepokojilo, když jsem si přečetl průzkum o stavu antisemitismu ve 100 zemích světa vypracovaný americkou Anti-Defamation League v loňském roce – antisemitské nálady i v řadě západoevropských zemí jsou nebezpečně vysoké, např. ve Francii je sdílí 37 % obyvatel. V ČR jde sice jen o 13 %, ale i to mi připadá mnoho. Není tím zásadním rozdílem skutečnost, že radikální protižidovské názory jsou stále častěji hlásány v rámci muslimské komunity, že členové muslimské komunity se účastní na násilných akcích?
Bohužel toto není jediný důvod. Podle průzkumu sdílí antisemitské nálady i nemuslimské obyvatelstvo těchto zemí. V uplynulých letech jsi pracoval v Rumunsku. Jak se tato země vypořádává se svou vlastní problematickou historií? Za Ceausescova komunistického režimu se sice o holokaustu učilo, ale spíše jako o něčem, co páchali Němci a Maďaři na Židech v Sedmihradsku; o pogromech v Iasi a vyvraždění Židů v Oděse anebo o transportech Romů do Podněstří, které spáchaly rumunské úřady a armáda, se mluvilo méně. Dnes již, zvláště po zveřejnění zprávy tzv. Wieselovy komise r. 2004, rumunský stát
svůj podíl na genocidě Židů a Romů formálně uznal a každoročně 9. října, tj. ve výroční den zahájení transportů Židů z Rumunska do Podněstří r. 1942, si oběti připomíná u památníku v Bukurešti. Ale diktátor a válečný zločinec Antonescu zůstává pro mnohé Rumuny stále národním hrdinou, jak bylo vidět z reakce části publika např. při promítání filmu o masakru Židů v Oděse rumunskou armádou „Odessa“ v Českém centru v Bukurešti; i leckterému ministrovi občas ujede poznámka, z níž je vidět, že téma není úplně zpracované. S díky za rozhovor. Tomáš Jelínek
„Zdejší židovská pospolitost považuje Německo za svůj domov“ S prezidentem Ústřední rady Židů v Německu Josefem Schusterem o narůstajícím antisemitismu a přípravě European Maccabi Games na Hitlerově olympijském stadionu. Byl jste zvolen prezidentem Ústřední rady Židů v Německu v obtížné době vzrůstajícího antisemitismu v Evropě. Jak to ovlivňuje vaši práci? Více, než mi je libo. Skoro pravidelně je téma antisemitismu a bezpečnosti židovských obcí na pořadu dne. Na jedné straně musíme bezpečnostní složky citlivě usměrňovat, aby naše zařízení byla dostatečně chráněna, a to je naštěstí téměř vždy splněno. Na druhé straně je pro Ústřední radu Židů v Německu také důležité vyjádřit, že zdejší židovská pospolitost považuje Německo za svůj domov. Islamistický terorismus je v současnosti největším nebezpečím pro židovská zařízení v Evropě. Hrozí židovským obcím v Německu nějaké konkrétní nebezpečí? Islamistický terorismus je také hrozbou pro židovské obce, ale nejen pro ně. Zda hrozí konkrétní nebezpečí, musejí odhadnout bezpečnostní složky. Jak mají židovské obce na současnou situaci reagovat? Měla by společná evropská akce smysl? Jistě má smysl, aby si židovské organizace v různých státech Evropské unie své zkušenosti vyměňovaly a problémy svým národním vládám a také Bruselu nahlásily. Které židovské organizace v zahraničí jsou vaším nejdůležitějším partnerem? Spolupracujeme s mnoha židovskými zástupci a organizacemi. Nechtěl bych
zde jednotlivé jmenovat a žádnou zvlášť vyzdvihovat. Je Pegida východoněmecký nebo dokonce jenom saský fenomén? Pegida se těší přílivu lidí především v Sasku, ovšem v téměř celém Německu se objevily podobné organizace. Vytváření nálad proti žadatelům o azyl a nepřátelství k cizincům se neomezuje jen na určitý region. Ve Würzburgu je v katolické katedrále menora, symbol Židovství. Má toto vliv na smýšlení místních lidí? Je skutečně mimořádné vidět menoru v katolickém kostele, a to navíc přímo u vchodu do chrámu. Tento svícen byl ve würzburském dómu postaven jako zřetelné přiznání, že křesťanství má své kořeny v židovství. Poprvé od konce šoa v Evropě se koná v Německu Evropská makabiáda. Podílí se Ústřední rada Židů na její organizaci? Jsme rádi a hrdí, že se European Maccabi Games uskuteční v tomto roce v Berlíně. To, že více než dva tisíce židovských sportovců vystoupí na sportovišti, kde kdysi Hitler pořádal olympijské hry, je úžasné, je to triumfující pocit. Ústřední rada Židů v Německu podporuje makabiádu finančně i ideově. Günter Grass. Jeho protiizraelskou báseň nazval Dieter Graumann Pamfletem nenávisti a štvaní. V rozhovoru pro časopis Der Spiegel ji Avi Primor ostře kritizoval, avšak na otázku, zda
byl Grass antisemitou, odpověděl: „Grass nebyl antisemitou.“ Jaký je váš názor? Nechtěl bych o človeku, který nedávno zemřel, říci nic špatného. Jenom tolik: Jeho „Izraelská báseň“ byla definitivně nešťastná. Pane Schustere, děkujeme za rozhovor. Denny Stecher, Tomáš Jelínek
Strana 25
5775-35
HISTORIE
Zapomenutý osud JUDr. Karla Hartmanna
Hokejový nadšenec a autor Terezínské epopeje Karel Hartmann se narodil 6. července 1885 v Trhových Dušníkách v okrese Příbram. Byl synem Maximiliána Hartmanna a Emmy Emilie Hartmannové, roz. Hammerschlagové. Karel měl tři mladší sourozence: Františku (Fanču), později provdanou Arnsteinovou, Bedřicha a Emila (Emču). Oženil se s Editou, roz. Kaufmannovou a z tohoto manželství vzešli v letech 1925 a 1926 synové Jiří a Jan. Po dizertaci pracoval nejprve jako koncipient a po vypuknutí první světové války byl přidělen k vojenskému soudu ve Vídni jako auditor. Po válce zahajoval svoji advokátní činnost v Praze. Tehdy ho přijal jako společníka do své advokátní kanceláře starší bratranec JUDr. Robert Kafka, synovec jeho matky a také bratranec spisovatele Franze Kafky. Zde se Karel věnoval převážně obchodnímu právu. Po předčasné smrti Roberta Kafky zdědil Karel celou kancelář i s většinou klientů, mezi něž patřili princ Hohenlohe, hrabě Eichelburg a Emma Destinnová, se kterou udržoval přátelské styky. Od Destinnové obdržel jako část odměny za své služby část její rozsáhlé knihovny, z níž se z více než 7000 knih v souborném celku zachovalo jen 259 svazků v depozitáři Knihovny Národního muzea. Mezi poezií a hrou s pukem Vedle své právnické praxe se Karel Hartmann intenzivně podílel na pražském kulturním a sportovním životě. Scházel se a spolupracoval s předními českými malíři, sochaři, architekty, herci i spisovateli. Přeložil do češtiny veršované dílo svého prastrýce Moritze Hartmanna (1821–1872) Kelch und Schwert – Kalich a meč oslavující husitství, které vydal vlastním nákladem 250 kusů v roce 1935. Tento počin dokládá Hartmannův talent k básnické tvorbě. Příležitostně též zpíval basové party v operním souboru Národního divadla. Hartmann hrál aktivně tenis, psal novinové články ze sportovního prostředí a účastnil se klubového života v pražské A. C. Spartě, kde působil jako viceprezident. Největších úspěchů dosáhl v ledním hokeji. Byl útočníkem československého národního mužstva, které v roce 1920 získalo bronzovou medaili na olympijských hrách v Antverpách. Dle záznamů na Wikipedii
Reprezentační hokejový tým na olympijských hrách v Antverpách v roce 1920. JUDr. Karel Hartmann je 5. zleva (popis na obrázku je chybně). odehrál 13 zápasů, v nichž vstřelil celkem 2 branky. V letech 1921, 1922 a 1923 se zúčastnil s československým národním mužstvem mistrovství Evropy, kde vybojovali stříbrnou, zlatou a bronzovou medaili. V roce 1922 se stal viceprezidentem Mezinárodní federace ledního hokeje a v roce 1923 prezidentem Českého svazu ledního hokeje. Věznění a zachráněný manuskript Německá okupace radikálně zasáhla do jeho života i do života jeho blízkých. I když rodina mnoho let před válkou konvertovala ke křesťanství, spadala pod tzv. norimberské zákony. V červenci 1942 byli manželé Hartmannovi společně se syny deportováni do Terezína, kde strávili dva a čtvrt roku. Během této doby Karel Hartmann tajně sepsal obsáhlé, až dosud nepublikované veršované dílo o životě v ghettu a nazval je Terezínská epopej. Krátce před svou deportací dne 16. října 1944 do koncentračního
tábora v Osvětimi ukryl své verše před nacisty. Manželé Hartmannovi byli zavražděni v den svého příjezdu. Synové Jiří a Jan byli deportováni do Osvětimi krátce před svými rodiči a na rozdíl od nich válku přežili. Po návratu do Prahy se jim podařilo šťastnou shodou okolností zachráněný manuskript Terezínské epopeje znovu získat, přepsali ho na stroji a rozmnožili pro další zpracování. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 Jiří a Jan za dramatických okolností a bez dokladů, jen s batohem jako turisté, přejeli na lyžích do Bavorska a poté odjeli do USA. Jejich doklady a Terezínskou epopej jim dovezla Janova francouzská přítelkyně, která se vzápětí stala jeho manželkou. V Americe Jiří vystudoval architekturu a usadil se v Seattlu. Jan zahájil studium práv, vrátil se však do Evropy a po kratším pobytu v Německu se definitivně usadil ve Francii. TJ
Strana 26
5775-35
HISTORIE
Hartmannova Terezínská epopej podává podrobné svědectví o podmínkách a strastech života v terezínském ghettu. Jde o autentickou sondu do života terezínského společenství, která osciluje mezi hořkým humorem, sarkasmem a hlubokým smutkem. Originál manuskriptu byl na velmi nekvalitním papíru a do dnešní doby se nedochoval. Zachoval se však poválečný přepis, z něhož přinášíme ukázku.
Manželé Hartmannovi na líbánkách Oddělen od ženy, dětí, zařazen do zvláštní čety, která bude bydlet v bloku, je to sotva pár set kroků. Dříve ale poučení, co tu dovoleno není: Musíš vstávat ráno časně, v devět večer se ti zhasne, nesmíš kouřit, nesmíš plivat, na transport se nesmíš dívat, nikam nesmíš tajně psáti, peníze přechovávati, nesmíš vařit elektricky, v osm býti doma vždycky, papír nesmíš odhoditi, mimo okruh města jíti, chodit přes park, po náměstí, uzavřené kde jsou cesty některými ulicemi, mimo to pak přede všemi pány, co jsou v uniformách, nutno, by ses řádně rozmách čepicí až dolů k boku cestu na několik kroků uvolnil, by tělo statné kráčet mohlo majestátně; nesmíš sednout si na klády, porůznu, jež leží všady.
Přísně zvlášť tě budou stíhat, kdybys s ženou svou chtěl líhat, ohlížet se po děvčeti, či dokonce plodit děti. „To je vše? Nu a co dále?“ ptá se povinnosti dbalé srdce moje. Tu pak kdes mi řekl někdo, že se nesmí tady vůbec nic; ba ano, je tu všechno zakázáno; kdyby někdo jednal přes ty zákazy, že přísné tresty na všechno jsou stanoveny, a že navrch zasloužený výlet do Polska že kyne, nehledě na slasti jiné: samostatnou ubikaci bez slamníku, bez matrací, zvláště připravenou, tmavou, s černou a zas černou kávou, siestu pak na lavici, pětadvacet bukovicí, pozornosti rozmanité, kteréž musí zůstat skryté – Jaké pak je tedy jméno toho, co je dovoleno? Práce ve dne, v noci spánek, jídlo zdejší, vody džbánek. S dalším buď už bez starosti, vždyť je toho věru dosti příchozím pro ilustrace. Jdem tedy na ubikace číslo 13, Ku 6 – gasse. Je to domek; v starém čase zbudován byl za obydlí drobným lidem. Teď tam sídlí značný počet různých Židů. Sdílí spolu svoji bídu. Se dvanácti příchozími, s vybranými zavazadly společně nás všechny dali do místnosti. Byl to malý pokojík, tak třikrát čtyry – zcela prázdný. Ve zdech díry od hřebíků vytahaných – šaty věšely se na nich. Druhé dveře vedou dále do dvou světnic, jež jsou malé
jako naše místnost stejně, a tam bydlí beznadějně po třinácti různých lidí. Každou chvíli jiný slídí mezi námi, zda tu máme něco nazbyt; zda mu dáme kousek chleba, housky, másla. Naděje jich brzy zhasla, vycvičenými když zraky zevně prohlédli si vaky naše, jak tam u zdi zplihlé leží, úctyhodně štíhlé. Podlaha je kamenina nebo jakás dlažba jiná, v okně rozbité sklo zírá, zámek dveří nedovírá, dveře obě v pantech skučí, průvan jimi stále fučí, u veřejí ve skulině cosi leze, leze líně. – Domku toho do místností, jichž je osm, dali hostí přes sto, lidí všeho stáří, kteří zatím hospodaří v bytě tom jak ve stanici průchodní, neb časem všichni
Strana 27
5775-35
HISTORIE změní toto svoje sídlo, až jim bude nové bydlo přiděleno, nová práce. –
potácí se, zaklopýtá, pak se konečně ocitá šťastně u těch druhých dveří. V stěžejích zas jinak sténá, zavřít nelze. Vykoupena těžce bude možnost spánku v tomto dnešním novém stánku! A již druhý, hned zas třetí, jde to do šestadvaceti za noc, každý dvakrát, třikrát na stranu se takto vykrad. Jak se u nás potkávají, někteří si povídají bez ohledu, klidu že by snad nám bylo zapotřebí.
*** Každý dům má svého vládce; tomu společnost ta pestrá podléhá; neb hausältestra osobnost je v ghettu krytá zákonem, jenž jí tu skýtá práva takřka diktátora. Muž ten, jmenovaný shora, pečovat má o pořádek, řešit jádro všechněch hádek, do nichž Židé jsou jak diví, lid – jak známo – hašteřivý. Aby chyby řádně vyčet, musí stále hodně křičet, mocným hlasem budit strachy, aby tor – a klosetwachy správně byly obsazeny, schody všude umeteny, by se nezanesly žumpy, k prádlu nebralo se pumpy, neužívalo se tam mýdla, nádob nemylo od jídla, aby bylo zatemněno, prádlo nikde rozvěšeno; sanu rozdílí a chleba, o vše stará se co třeba, o nemocné, zavšivené – na „entwesunk“ pak je žene, přitom denně do večera takřka od ranního šera, ať je víc či méně práce – píše, píše konsignace. – *** Slunce mizí v šedé mraky. Udiveně bloudí zraky po zdech prázdných, po dlaždicích, po těch druhých, zevlujících stejně tupě, nechápavě, jak to přijde, že jsme právě my to v šeré ve světnici? P r o č nás vlastně po tisíci vytahali z našich bytů? P r o č na zemi nás sedí tu dvanáct lidí cizích sobě?
Karel Hartmann v divadelním kostýmu *** Devět hodin, každý kleká ustlat sobě. Na zem deka, vak pod hlavu. Ku přikrytí zimník, nebo kdo co chytí. Zážitky se v mozku točí, únavou se klíží oči. Soused jeden ještě šlape po nohách mi, jiný chrápe zmožen únavou těch nocí; jiný zase mermomocí ještě zapřádat chce thema, o tom co měl – co už nemá. Tu však za kliku už béře někdo ze sousedství. Dveře teskně v pantech skučí, ale soused ten chce spěšně dále, ve tmě hledá průchod, tápe, vrávorá a po nás šlape,
Konečně tě spánek zmáhá. Odpočinku chvilka drahá končí brzy. Temno halí, jak se jakýs chlapec válí, klopýtnuv o něco k tobě. Po hmatu jej v ruce obě bereš. Ještě potroušen jsi. Zvedáš jej, však pokálen jsi celý. Chudák nemá síly, aby vstal, hoch jindy čilý vyčerpán v tvou náruč klesá. Nezbývá, než bys jej nesa ve svých rukou dovlek stranou. Po chvíli pak pod ochranou temna po čtyrech se plazí zpět; co chvíli vrazí do jiného nešťastníka, bezmocně si zanaříká, až pak ve svých dveřích zmizí. Churav byl, a snad měl krizi; dodnes vidím toho synka, srazila jej terezínka, prudký průjem zdejší kletý. Zemřel sedmnáctiletý - - -
Kde as nemocná je žena? Kde je matka, kde je dítě? Kdo se hrabe v našem bytě, v našem hnízdě opuštěném? P r o č to všechno? Jakým jménem zvát se má ta hrozná změna? „Vůle tvá buď velebena!“
Československé národní mužstvo v Berlíně v roce 1924. Útočník Hartmann je zcela vlevo.
Strana 28
5775-35
HISTORIE
110 let od založení Makabi v Praze Možnost stát se členy tělovýchovných organizací získali Židé po přijetí ústavy v roce 1868. Nová ústava kodifikovala nejen změnu názvu monarchie na Rakousko-Uhersko, ale i celou řadu demokratických norem. Snad nejvýraznější změnu přinesla pro židovské obyvatelstvo, kterému bylo přiznané občanství a rovnost před zákonem. První varianta této ústavy byla schválena už v roce 1861. V ní byly uzákoněny první občanské svobody, jako například spolčovací právo. Krátce nato byla po vzoru Německa založena ve Vídni tělovýchovná organizace Deutsche Turnverein. O rok později se etablovala pod názvem Prager Männer-Turnverein i v Praze. V témže roce byla založena i Tělocvičná jednota pražská, která schválením stanov v roce 1864 přijala název Sokol. V Praze, kde Židé představovali čtyřicet pět procent německého obyvatelstva, byli aktivní především v Deutscher Turnverein (Německý tělocvičný spolek). Dodejme i to, že koncem osmdesátých let 19. století předložila vídeňská centrála XV. okresu Deutscher Turnverein požadavek zavedení árijského paragrafu. Že tento paragraf nebyl přijat, byla především zásluha základních organizací v historických zemích. Vnitřní konflikt v této otázce přetrvával a nakonec vedl v roce 1901 k odtržení části členské základny a vzniku Deutscher Turverbund (Německá tělocvičná organizace), která tento paragraf ve stanovách schválila. Tlak na neárijské členstvo se po této změně v Deutscher Turnverein zvyšoval. Tato situace znamenala nárůst židovských tělocvičných organizací a urychlila proces vzniku Jüdische Turnerschaft (Židovského tělocvičného svazu), který byl ustanoven po 6. sionistickém kongresu, konaném ve dnech 23.–28. srpna 1903 v Basileji. Definitivní rozhodnutí odejít z pražské Deutscher Turnverein padlo u židovské části členské základny po otevřených antisemitských projevech v plzeňské organizaci v roce 1904. Nový domov hledala tato skupina gymnastů v pražském Sokole, kam podala svoji žádost o přijetí. Dodejme, že v tomto období byla židovská karta v Praze už součástí politických her českých a německých stran, proto ve stanovisku, které podepsal J. Podlipný – starosta pražského Sokola – stálo, že žádosti se nevyhovuje. Vývojem zklamaná skupina se obrátila na členy spolku Sion doc. F. Weleminského,
Slavnostní odevzdání praporu jednotě Makabi Praha doc. G. Mahlera, dr. M. Kohna a A. Gla- byla konečně vytvořena pevná organizační sela, kde našla oporu a rozhodla se v roce struktura spolku. Prvním předsedou se stal 1905 založit Makabi. Tělocvičnu našla na Alfréd Kraus, náčelníkem Richard Pacovský, ulici Revoluční č. 6, kde měla i placeného zapisovatelem Imre Hoffman a pokladníučitele tělocviku. Již v roce 1907 se spolek kem Mikš Hoffman. Nedlouho nato byl zúčastnil tělovýchovné slavnosti ve Vídni. založen oddíl žen pod vedením Poldy Safira. Po této události byla tělocvična z důvodu Novým domovem spolku se stala restaurace na Střeleckém ostrově. V krátkém časovém odstupu se podařilo obnovit cvičební činnost a zavést hebrejské velení. První veřejné vystoupení spolku se uskutečnilo již v následujícím roce na zahradě „U labutě“ na Poříčí. Nárůst členské základny si vyžádal hledání nových prostor. Ty se podařilo najít v restauračních prostorách Lidového domu v Hybernské ulici. Ani s touto situací se předseda spolku Alfréd Kraul a Max Výbor Makabi Praha rekonstrukce uzavřena. Její znovuotevření Hoffman nespokojili a za pomoci člena se realizovalo v roce 1908. S tímto rokem městského zastupitelstva Štěpánka získali je spojen oficiální začátek činnosti. V roce tělocvičnu v obecné škole ve Vladislavské 1909 referoval jeden ze zakladatelů spolku, ulici, kde vykonávala činnost až do otevření Max Kohn, na valné hromadě spolku Sion, vlastního Bet Ham-sportovního domu v roce že „židovský tělocvičný spolek cvičil velmi 1930. Tělocvičné aktivity dostal na vysokou pilně po celý rok a cvičení se zúčastnilo na úroveň sokolský cvičitel Chromec a dále pak sto mužů a sto žen“. V dalším období z dů- Witrofský a sourozenci Mauthnerovi. Člevodů neutěšených organizačních poměrů nové pražského Makabi se v tomto období byla jeho činnost opět přerušena a jen malá mimo tělocviku věnovali atletice, turistice skupina pod vedením July Oplatky cvičila a ve vzdělávací oblasti kurzům hebrejštiny, v Hojerově tělocvičné škole. V roce 1912 které vedl dr. Kornfeld. K nejvýznamnějším
Strana 29
5775-35
HISTORIE vystoupením v předválečném období patřila účast na třetím sletu Židovského turnerského svazu, který se uskutečnil 21. června 1914 v Brně. Činnost spolku celkem neutichla ani v průběhu 1. světové války, kdy většina mužské populace musela narukovat. V tomto období vedla spolek Elsa Singrová. Navzdory složité poválečné situaci se již 14. prosince 1918 v hotelu Bristol uskutečnila valná hromada Makabi, která zvolila nové předsednictvo v čele s Richardem Pacovským a současně je pověřila zastupováním všech židovských tělovýchovných spolků v Československu. Na podporu svých aktivit začala pražská Makabi od začátku nového roku vydávat periodikum Makabiblätter (Listy Makabi). Z iniciativy Richarda Pacovského se 30. března 1919 Oddíl boxu Makabi Praha uskutečnila první schůze jednot Makabi v Brně. Za účasti 44 delegátů vystoupil osoby zastávaly i další významné pozice gymnastka Braunová, která vyhrála svazové Richard Pacovský s ideologickým referá- v hnutí. Především to byl Arthur Herzog, mistrovství v gymnastickém sedmiboji, jež tem a návrhem na vnitřní struktury svazu, který byl předsedou hnutí Makabi v letech se uskutečnilo v roce 1937 jako součást prokterou měly tvořit župy. Z iniciativy praž- 1925–1938. gramu III. celorepublikového sletu Makabi ské Makabi se zorganizoval 8.–9. června Významným momentem v životě Maka- v Žilině. Vrcholnou mezinárodní soutěží, 1919 vůbec první tělovýchovný kurz pro bi Praha bylo vybudování vlastního sportov- kam mohli být gymnasté nominováni do cvičitele hnutí Makabi. Ve dnech 1.–4. září ního domu Bet Ham v roce 1930 na Dlouhé reprezentačního družstva Svazu Makabi, 1921 se v Karlových Varech uskutečnil třídě č. 41. Dodejme, že šlo o investici 20 byla Makabiá. Už na první Makabiá, která milionů korun, v níž mimo Makabi Praha se uskutečnila v roce 1932, byli z Prahy našlo domov i dalších 37 židovských organi- do reprezentačního družstva nominováni zací. Po této slavnostní události následovala Felsenfeld, Wiener a Magyar. V tomto přídalší. Dne 9. května 1931 se uskutečnily padě na medailové umístění ještě nedosáhli. oslavy 25. výročí vzniku. Při této příležitosti, Účastníkem první Makabiá byl i šermíř Otto které se zúčastnilo na jedenáct jednot z celé Klein. Na druhé Makabiá konané v roce republiky, předseda Vítězslav Polák z rukou 1935 skončilo naše družstvo mužů na celkoHermana Leverera – předsedy Světového vém třetím místě. Svůj nezanedbatelný podíl svazu Makabi – převzal prapor jednoty. Vý- na tomto výsledku měla trojice pražských znamnou akcí, kterou Makabi Praha spolu- gymnastů Felsenfeld, Englander a Wiener. organizovala, byly světové hry Makabi. Hry Navíc Felsenfeld byl bronzový i v dvanácTělocvičný odbor Makabi Praha se uskutečnily 20.–27. srpna 1933 v Praze, tiboji jednotlivců. V tomto případě šlo o cviXII. sionistický kongres, na kterém se řešila při příležitosti XVIII. světového sionistic- čence, který s náskokem pěti bodů vyhrál i otázka židovské tělovýchovy a sportu. Na kého kongresu. Na hrách z pražské jednoty celorepublikový vylučovací závod a o třicet kongresu bylo rozhodnuto založit Světový startovali gymnasté, šermíři a rohovníci. bodů překonal limit stanovený národním svaz Makabi, který bude střešní institucí, Družstvo gymnastů se stalo celkovým vítě- svazem pro účast na Makabiá. Z šermířů jež bude koordinovat činnost jednotlivých zem soutěže, kompletní družstvo pražských byl do družstva nominován František Vonárodních organizací. U příležitosti kongre- boxerů bylo druhé a šermíři třetí. Z dalších hryzek. Za tělovýchovnou činnost odpovídal su uspořádalo pražské vedení mezinárodní aktivit se mnoho informací nedochovalo. náčelník jednoty. V Makabi Praha v této tělocvičné vystoupení. Participovalo i na Jednota měla odbor gymnastiky, v kterém, funkci pracoval již zmíněný Viktor Mauther, přípravě I. celorepublikového sletu, který se jak už bylo uvedeno, vykonávala činnost který byl v letech 1924–1926 a 1934–1936 konal ve dnech 3.–5. července 1921 v Brně. i skupina šermířů. Dále sportovní odbor, i svazovým tělovýchovným náčelníkem Po sletu se uskutečnila konference, na které v kterém byly zastoupeny zimní sporty, a od roku 1935 odpovídal za oblast nářabylo rozhodnuto přeložit celorepublikové plavání a box. Kulturní odbor a autonomní ďového tělocviku v MOTO-tělovýchovné vedení do Brna. Změna nastala i ve vedení skupinu Makabi Hacair. Z činnosti gymnas- komisi Světového svazu Makabi. Viktor Makabi Praha, kde se ve funkci předsedy tického odboru víme, že cvičenci nižších Mauther byl autorem pohybových skladeb postupně vystřídali Ludvik Brandejs, Otta věkových kategorií nacvičovali skladby na na II. celorepublikovém sletu Makabi, který Ascherman, Karel Weil, Ernst Fusch, Arthur besídky, akademie, purimové večírky apod. se uskutečnil ve dnech 28.–30. června 1929 Herzog, Rudolf Kraus, Viktor Mauther, Ví- U dospělých to byly tělocvičné sestavy v Moravské Ostravě. těslav Polák, Angelo Goldstein, Max Teller, a cvičení na nářadí, které se předváděly na Zprávy z činnosti sportovních oddílů Oskar Ascherman a Eugen Justic. Uvedené akademiích, sletech. Nejúspěšnější byla se zachovaly ve více než skromné podobě.
Strana 30
5775-35
HISTORIE Příčinu v tomto případě můžeme vidět především v tom, že tyto aktivity byly zaměřeny na mladší věkové kategorie. Jedinou výjimkou byl oddíl boxu. Toto sportovní odvětví nebylo v podmínkách hnutí Makabi rozšířeným sportem. Rohovníky v Makabi Praha trénoval mistr Československa a účastník olympijských her v Amsterdamu Tomáš Potsch. Odbor zimních sportů vedl Jakub Wiener. Po přeložení Židovského svazu zimních sportů do Prahy v roce 1937 se právě funkcionáři oddílu zimních sportů Makabi Praha ujali jednotlivých funkcí. Předsedou byl zvolen F. Weis, jednatelem B. Rotmann a technickými referenty F. Witmann, E. F.
Tausig, R. Pacovský a B. Wodak. Posledně jmenovaný vykonával i funkci referenta pro zimní sporty v HATA – tělovýchovné a sportovní komisi svazu Makabi. Ze sportovních výsledků je statisticky významné především první místo ve sjezdu Růženy Veselé na svazových přeborech v roce 1938. Vedoucí kulturního odboru byl Fredy Hirsch. Obsahem jeho činnosti byla výuka hebrejského jazyka a nácvik židovských písní. Autonomní složkou jednoty byla skautská skupina Makabi Hacair, kterou založil a vedl Adolf Jelínek. S Makabi Hacair úzce spolupracoval rodičovský svaz založený v rámci jednoty v roce 1932. V následujícím roce byla na území
města Prahy založena nová jednota Makabi Libeň, která byla zaměřena na činnost dětí. V čele jednoty byl Oskar Vocásek. Makabi v Praze se do výsledkových listin sportovních soutěží nezapsal tak jako Židovský sportovní klub Hagibor Praha nebo Židovský plavecký sportovní klub Hagibor Praha. Jejím cílem ale nebyla výchova vrcholových sportovců, nýbrž všestranná a soustavná výchova židovské mládeže a ideálem optimistický, zdatný a pracovitý člověk, jak se uvádí ve druhém paragrafu stanov jednoty. Nepochybně šlo o nadčasový cíl, který má svou platnost i v současnosti. Peter Bučka
Židé a první světová válka První světová válka byla hlavně soubojem velkých světových mnohonárodních impérií a etnickou či náboženskou linii sledovala jen v omezené míře. V praxi to tak znamenalo, že se pro různá etnika, národy či náboženství stala tato válka bratrovražedným bojem. To byl přesně i případ Židů, neboť členové nejrůznějších světových židovských komunit se najednou ocitli proti sobě v zákopech, na mořích i ve vzduchu takřka na všech jejích frontách a bojištích. S výjimkou některých dálněvýchodních zemí bojujících v první světové válce je možné narazit na osudy židovských vojáků prakticky ve všech armádách včetně turecké, srbské či italské. Celkové počty židovských vojáků bojujících na všech frontách není jednoznačně určen, ale jejich počty se pohybují v řádech stovek tisíců, přičemž největší počet vojáků židovského původu působil v řadách ruské armády (až 350 tisíc Židů). Ruští Židé také velmi často zažívali diskriminaci, na což reagovali nenávistí vůči carskému režimu a náklonností k ruským nepřátelům. Němci si byli židovských postojů k ruskému režimu vědomi, a pokoušeli se ho tak využít ve svůj prospěch, což celkově stavělo ruské Židy do ještě komplikovanější situace. Podobně jako československé legie přispěly ke zformování Československa, tak i některé židovské jednotky – např. známý „Zion Mule Corps“ v britské armádě – měly podíl na tom, že se vítězné velmoci světové války začaly zajímat o sionismus a hlavně Británie se pak stala hlavním garantem zájmů sionistického hnutí. To byla role, která před válkou připadala nejvíce Německu.
Vojenský hřbitov u Verdunu (foto autor) Právě tam se pozice Židů po válce začala výrazně zhoršovat. Němečtí Židé, kterých bojovalo za císařské Německo kolem 100 tisíc (12 tisíc jich padlo, 19 tisíc jich bylo v průběhu války povýšeno a 30 tisíc dekorováno válečnými vyznamenáními), byli po válce pravicovými a promonarchistickými Němci obviňováni z válečného neúspěchu. Začali být také spojováni s Výmarskou republikou, za níž stáli podle nich ti, kdož „vrazili dýku do zad vlasti“. Boj formujícího se nacistického hnutí proti Výmarské republice tak šel po roce 1918 ruku v ruce s antisemitismem.
O duchovní potřeby vojáků se v bojujících armádách starali vedle polních kurátů a imámů i vojenští rabíni. Jen v německé armádě jich bylo kolem třiceti, přičemž nejznámější z nich, Leo Baeck, vytvořil i modlitební knihu pro židovské vojáky a v roce 1916 vydal polní Bibli. Celkově zahynulo v první světové válce kolem čtvrt milionu Židů. Často to ale byli i židovští civilisté, kdo se stávali oběťmi bojů. Ta nejničivější bojiště východní fronty totiž často probíhala místy, kde žily největší východoevropské židovské komunity. Marek Čejka
Strana 31
5775-35
ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ
Chabad vydal knihu o kabale Kapitola 20 – Reinkarnace Jednou z největších výzev člověka je pochopit, proč je na světě tolik utrpení. Často, když čelíme osobní krizi, traumatu či ztrátě blízkého, intuitivně hledáme význam nebo smysl těchto nešťastných událostí; chladná skutečnost, že nikdy nemusíme nalézt odpovědi na naše otázky, nás doslova ochromí. Jednou z cest, kterou nás Kabala vede ke znovunabytí naší víry, je její pojetí reinkarnace a stěhování duší. I když v Písmu není žádná otevřená zmínka na toto téma, největší kabalisté, zvláště Arizal, jak je citováno v práci Šaar HaGilgulim (Brána Reinkarnace), principy reinkarnace jasně vysvětluje. Duše je věčná, je jiskrou Boží, nebo, jak ji prorok Job nazval, je „část Boha na nebesích“. Duše existuje předtím, než vstoupí do těla a žije v něm, dokud tělo neodejde. Ačkoliv původním domovem duše jsou vyšší světy, je zde něco, čeho duše může dosáhnout v těle, a ne v nebeské říši. V předchozích kapitolách již bylo napsáno, že smyslem stvoření je učinit ze země domov Boží. I když jsou vyšší světy velkolepé, pokud jde o zjevení, a nabízejí duši nejlepší odměnu poté, co splnila své pozemské poslání, nebeské říše nejsou smyslem stvoření. Bůh zatoužil stvořit svět, kde by jeho Přítomnost byla skryta a převažovala by temnota a zlo. Pověřil své děti úkolem vybudovat v tomto světě domov a duše naplňuje tuto misi přimknutím k Tóře a dobrým skutkům, micvot. Kabala vysvětluje, že duše se skládá z 613 částí, které jsou paralelní s 248 orgány a 365 cévami lidského těla. Těchto 613 částí dosáhne věčného pozvednutí (povýšení), když duše naplní všech 613 micvot za dobu svého sestoupení na zemi. Obvykle se duši nepodaří naplnit všechna přikázání během jednoho pobytu, a proto Arizal napsal, že každá duše se musí rodit tak dlouho, dokud nenaplní všech 613 micvot v myšlení, řeči a činech. V předcházející kapitole jsme zmínili očistu ve světě Gehinom, v pekle. Zde je duše očištěna, aby mohla být vyzdvižena do Zahrady Eden. Jak můžeme sladit tento koncept s myšlenkou reinkarnace a návratu na tento svět? Kabalisté říkají, že když se duše vrátí do tohoto světa, ta část duše, jež byla pozvednuta studiem Tóry a plněním dobrých skutků, se již více neinkarnuje. Pouze ty
části duše, které nebyly dotčeny předešlou inkarnací, se vracejí. Možnost rozdělení duše a možnost, že část duše je reinkarnována, je myšlenkou diskutovanou kabalisty odedávna až do dnešní doby. Původní idea vychází ze skutečnosti, že duše Adama byla složena ze všech budoucích duší a že duše Jákoba obsahovala 70 částí, které byly později rozděleny do 600 000 duší Izraelitů. Těchto 600 000 bylo rozděleno na dalších 600 000. Během různých reinkarnací jsou vyzdvihovány všechny části duše, a když je celá duše pozvednuta, již se nemusí více inkarnovat. To vysvětluje, proč se někteří lidé věnují specifické micvě, v níž vynikají. Může tomu tak být proto, že duše tohoto člověka opět sestoupila, aby vykonala tuto konkrétní micvu. Midraš říká, že duše má pět jmen: Nefeš (vitální duše), Ruach (duch), Nešama (dech života), Chaja (živoucí) a Jechida (jediná). Kabala říká, že těchto pět jmen duše odpovídá úrovním duše v každém ze světů. Nefeš odpovídá duši v říši Asija; Ruach ve světě Jecira; Nešama ve světě Berija a Chaja v Acilutu. Přičemž Jechida představuje kvintesenciální bod duše, Ecem HaNešama, jehož kořeny tkví v Or Ejn Sof. Chasidut učí, že Nefeš sídlí v krvi, Ruach v srdci a Nešama v mozku – mysli. Chaja a Jechida překračují tělo, aniž by sídlily v určitém orgánu lidského těla. Kabalisté upřesňují, že skrze jednotlivé inkarnace jsou všechny úrovně duše pozvednuty. ... Představte si duši, která vstoupila do nebeských říší v dobách Prvního Chrámu a byla poskvrněna těžkým hříchem idolatrie. Taková duše nesmírně ocenila možnost znovuzrození, aby mohla napravit svoji chybu. Každá dočasná bolest má svou cenu pro získání věčného pozvednutí. Z tohoto důvodu duše sestoupila do těla v pozdější generaci, v níž se jí dostalo nápravy. I když tělo Žida ve Španělsku nemohlo pochopit, proč je vláčeno přes taková utrpení, šlo vlastně o laskavost, neboť utrpení bylo klíčem k věčnému pozvednutí. Kabalisté zdůrazňují tu skutečnost, že hebrejský výraz pro reinkarnaci, Gilgul, má podle Gematrie shodnou numerickou hodnotu se slovem chesed – laskavost. Nicméně takové vysvětlení má své hranice. Můžeme principem reinkarnace vy-
světlit holokaust? Lubavičský Rebe byl toho názoru, že i když koncept reinkarnace může být součástí vysvětlení událostí holokaustu, nikdo si pravděpodobně nedokázal představit takový ohyzdný zločin, který by si vyžádal hrůzy v tak obrovském měřítku. Bylo by od nás arogancí domnívat se, že známe důvod pro tak nelítostnou a brutální genocidu. Spíše bychom měli pocítit hlubokou pokoru, že je tato nesmírná tragédie za námi. Vzpomeňme jen slova proroka Izajáše, „Mé cesty nejsou vaše cesty a Mé úmysly nejsou vašimi úmysly, říká Bůh“ (Izajáš 55:8). Ačkoliv reinkarnací nemohou být vysvětleny veškeré formy utrpení, může nám pomoci porozumět některým tragédiím, jako jsou náhlá úmrtí při nehodách, na nemoci nebo ve válkách. Duším takto zemřelých lidí bylo souzeno vrátit se na zem na určitou dobu, aby splnily svá konkrétní poslání, a když jich dosáhly, mohly odejít zpět do svého nebeského domova. Toto vysvětlení také může přinést útěchu párům, které jsou zkroušené z neplodnosti. Může tomu tak být proto, že naplnily micvu zplodit potomky v předchozí inkarnaci, a tak nemusejí mít děti, neboť pro ně není právě teď splnění této micvy nezbytné. Navzdory reinkarnaci by však měly páry dělat vše pro to, aby dostály Židovskému zákoníku, to znamená naplnit micvu přivést na svět potomstvo. Redakčně kráceno
Strana 32
5775-35
KULTURA
Když pojišťovny sloužily Říši Jak Německo za protektorátu vysávalo české občany k podpoře svého válečného hospodářství? A kdo byl první okraden? V knize „Pojišťovny ve službách hákového kříže“ zkoumá Tomáš Jelínek tok peněz v pojišťovnictví v období druhé světové války. Zmiňuje se ale i o tom, jak se za protektorátu chovali představitelé branže a jak jejich zaměstnanci a jaký byl jejich vztah k odboji. Specialita? Zpravodajský potenciál pojišťovnických informací... Sledujte stopu peněz, vše ostatní je ideologie – tak zněla rada zkušeného zpravodajského důstojníka badatelům snažícím se dopátrat podstaty dějů za druhé světové války. Přestože (anebo protože?) zkoumání finančních toků a vlastnických poměrů v jejím průběhu přináší „tvrdé důkazy“, zůstává v historickém bádání dosti opomíjeno. Možná proto, že by odhalilo i leckteré pokřivené obrazy o tom, kdo všechno na této válce vydělal a jakými cestami. Kniha Tomáše Jelínka Pojišťovny ve službách hákového kříže, která je opatřena podtitulkem „Prosazování německých zájmů v protektorátním pojišťovnictví, arizace pojistek a mezinárodní odškodňování“, je proto velmi cenným příspěvkem k tomuto tématu. Dává i pro laiky srozumitelný náhled do této specifické branže a doprovází ho pro odborníky nezbytnými detailními údaji, grafy a tabulkami. Jelínek popisuje stav českého pojišťovnictví mezi válkami, změny za druhé republiky a líčí, jak německé hospodářství pohltilo i tento sektor protektorátního hospodářství, aby jeho prostřednictvím vysávalo české obyvatelstvo k podpoře svého válečného hospodářství. A jak byli Židé i zde okradeni jako první – a úplně. Zmiňuje se o tom, jak se za protektorátu chovali představitelé pojišťovnické branže a jak jejich zaměstnanci a jaký byl jejich vztah k odboji. Všímá si i jedné specialitky: zpravodajského potenciálu pojišťovnických informací. Pointou Jelínkova bádání je kapitola, v níž využívá svých vlastních zkušeností z doby polistopadové, kdy působil v Kanceláři prezidenta republiky jako ekonomický expert a zastupoval Česko při Mezinárodní komisi pro pojistné nároky z období holokaustu (ICHEIC). Zabýval se studiem procesu konfiskací pojistek
a hledáním dokumentů, které by umožnily uplatnit pojistné nároky bývalých československých občanů. Téma druhorepublikového a protektorátního pojišťovnictví je dosud zpracováno jen okrajově. Jelínek proto vychází především z toho, co zjistil v českých archivech (studovat archivy zahraniční, zejména v USA a Německu, v možnostech soukromého badatele nebylo). První republika Československé meziválečné pojišťovnictví bylo podle Jelínka na srovnatelné evropské úrovni. Prostředí nebylo zcela tržní, byly uplatňovány jak regulace, tak (v období světové krize) protekcionářská opatření. Leitmotivem bylo, že „soutěž je jako lék – v malých dávkách pomáhá, ve velkých škodí“. Německé pojišťovny se snažily rozšířit svůj vliv v ČSR zejména na úkor francouzských a britských. Velký vliv měl pád rakouské pojišťovny Fénix, která měla v ČSR po rozpadu Rakousko-Uherska velký podíl na trhu. Koncem 30. let mnoho československých občanů německé národnosti spolupracovalo s německými orgány, což přispělo k rozpadu první republiky. Stejně tomu bylo i v pojišťovnictví. Implicitně tu je naznačena jeho zajímavost z hlediska zpravodajského. (Za války zase někteří zaměstnanci pojišťoven utajeně poskytovali informace vedoucímu zpravodajského oddělení exilového ministerstva národní obrany Františku Moravcovi do Londýna.) Pojišťovny měly dost informací, a proto i dost důvodů starat se o zajištění svého podnikání proti rizikům vyplývajícím z války. Ačkoliv se navenek prezentovaly jako instituce skýtající rovnováhu a jistotu ve službách štěstí a míru, další události dokázaly, jak rychle se staly účinnými pomocníky německého válečného hospodářství.
Druhá republika Okleštěním ČSR připadla Německu zhruba pětina až čtvrtina československých podniků a jejich kapitálu. V důsledku hospodářských ustanovení Mnichovské dohody (podepsána 29. září 1938) musely čs. pojišťovny předat příslušným zemím pojistné kmeny sudetoněmecké, polské a maďarské. (Sudetoněmecké a říšské pojišťovny své československé pojistné kmeny do ČSR samozřejmě nepřevedly.) Doba též nahrávala růstu „hospodářského antisemitismu“. Ještě před zavedením rasových zákonů „norimberského střihu“ žádaly organizace právníků, lékařů a inženýrů, aby Židé nesměli pracovat v jejich oborech. Jelínek dokládá citací dobového tisku, že i v pojišťovnictví se odrazila změna kurzu britské a francouzské vlády, které místo konfrontace volily dohody s nacisty v rámci formování „protibolševického bloku“ (velké memento pro dnešek!). To vše znamenalo značné oslabení čs. pojišťovnictví, které se muselo vyrovnávat s dlouho plánovaným snížením počtu pojišťoven, s úniky jejich zisků do zahraničí a s dlouhotrvající sanací zkrachovalého Fénixu. Křišťálová noc V českém pohraničí bylo během protižidovského pogromu v listopadu 1938 postiženo mnoho židovských objektů, především synagog. Podle pokynů z Říše nesměl být při těchto pečlivě naplánovaných „spontánních demonstracích“ ohrožen majetek árijců (to je důvod, proč některé synagogy nebyly zničeny). Následně však vyvstala otázka, zda měli majitelé zničených objektů nárok na pojistné plnění. Podle Goebbelsova záznamu Hitler rozhodl, že Židé nic nedostanou, a navíc musejí škody odstranit ve své režii. Pojistné nároky německých Židů byly
Strana 33
5775-35
KULTURA zkonfiskovány, zahraničním Židům ale mohly být vyplaceny. Göring pak vydal nařízení v duchu Heydrichova upřesnění, že pojišťovny škody uznají, ale vyplatí je do říšské pokladny! Řadě říšských pojišťoven tak začal hrozit bankrot, proto po dohodě s nacistickým ministerstvem financí německé pojišťovny odvedly do říšské pokladny sumu ve výši necelých tří procent „židovských nároků“. Protektorát Hospodářská politika protektorátu (od března 1939) byla deklarována jako autonomní, avšak pouze byla-li ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše. Göring měl právo dávat pokyny říšskému protektorovi. Ten pak dozoroval „autonomní“ orgány protektorátu. Protektorátní vláda oficiálně prohlásila protektorátní hospodářství za součást řízeného hospodářství velkoněmeckého. V souladu s tím probíhalo i začleňování protektorátního pojišťovnictví do německého. Československé dluhopisy v držení protektorátních pojišťoven byly vyměněny za říšské pokladniční poukázky. Podle koncepce „Pojišťovnictví v národně-socialistickém hospodářství“ bylo životní pojištění důležitým nástrojem pro stažení nadbytečných peněz z oběhu, a hrálo tak důležitou roli při financování války. Pojišťovny upisováním státních půjček či přímo investicemi podporovaly německé válečné úsilí. Investiční politika protektorátních pojišťoven byla přizpůsobena říšským zásadám, podle nichž dvě třetiny všech nově disponibilních prostředků musely být k dispozici potřebám Říše. Protektorátní peněžní ústavy měly povinnost vložit zhruba 70 procent svých vkladů do německých válečných obligací. Současně probíhalo posilování německého vlivu na protektorátní pojišťovnictví. Byly arizovány židovské majetkové podíly. Do židovských podniků byli dosazováni treuhändeři, kteří úvěrováním u říšských finančních ústavů otevírali cestu k jejich převodu do německých rukou. Pojišťovny mohly být arizovány, i když v jejich vedení byli zastoupeni Židé. Jelínek zmiňuje konkrétní případ zpravodajsky využitelných informací získaných z pojišťování dopravních rizik. Pojišťovány byly totiž i německé ponorky a válečné lodě. Unikátním případem dokazujícím citlivost těchto údajů bylo stěhování Mussoliniho pokladu do horského úkrytu po spojenecké invazi do Itálie. Trasa byla
Knihu v březnu vydala Univerzita Karlova. Předmluvu napsal Tomáš Sedláček, autor bestselleru Ekonomie dobra a zla. rozdělena na více úseků, každý byl pojištěn u jiného ústavu. Zajímavé informace o stavu zásobování mohlo poskytovat i povinné pojištění jatečního skotu, zavedené roku 1942. Fronta není zeď Zvláštním případem, jenž nerespektoval bojové linie, bylo pojištění amerického konvoje s humanitární pomocí do hladomorem postiženého Řecka – z poloviny u ústavů anglických, z poloviny u německých. Specifické postavení z hlediska nacis-
tických financí mělo Švýcarsko, což platilo i pro zajišťovnictví, zvláštní oblast pojišťovacího byznysu. Švýcarské ústavy měly nadto garantován přístup ke clearingovým účtům říšské banky vedeným u Švýcarské národní banky, z nichž mohly čerpat své výnosy z Říše v tvrdé měně. Odboj a pojišťovny Zaměstnanci pojišťoven měli z pracovních důvodů povolené cestování po celém protektorátu, což někteří využívali pro kurýrní služby odboji. Jiní odboj podporovali
Strana 34
5775-35
KULTURA
dodáváním kancelářských potřeb, třeba i psacích strojů. Vedení pojišťoven se odmítalo exponovat například v předávání zpravodajsky využitelných informací. Na druhou stranu Jelínek konstatuje, že v mnoha případech významně pomohlo lidem, kteří se ocitli v nesnázích. Židé se chtěli soudit Zvláštní kapitolou je Jelínkem náhodně nalezený materiál, popisující snahy židovských obcí získat soudní cestou pojistné plnění za synagogy vypálené po okupaci ČSR v březnu 1939. Správní orgány totiž po židovských obcích žádaly odstranění trosek, avšak pojišťovny odmítly pojistné plnění, takže případy musely jít k soudům. Některé soudy skutečně žalobám židovských obcí vyhověly, avšak Nejvyšší soud v Brně nakonec zamítl i tyto žaloby. Důležitým činitelem byla zřejmě rozhodovací praxe německých soudů, které akceptovaly argumentaci pojišťoven uplatňujících výjimku z pojistných podmínek, kdy pojištění nekryje škody vzniklé z násilných nepokojů. Předložený důkaz Padesát let po ukončení 2. světové války byly zpřístupněny některé archivní materiály na Západě, otevřely se archivy východoevropské – a začaly se dít věci. Impulzy k odškodňovacím procesům dali hlavně právníci privátních amerických firem, kteří mohli způsobit značné lapálie evropským firmám podnikajícím v USA, jež měly „válečnou minulost“. Nelenil ale ani republikánský senátor Alfonso D’Amato (ve funkci v letech 1981–1999) a rozjel kauzu „švýcarských bank“ – „spících kont“ obětí nacismu a nacistického lupu. Pak přišly na řadu pojišťovny.
V roce 1997 existovaly v USA dvě iniciativy usilující o vyplacení pojistných nároků. Jednou cestou byly hromadné žaloby advokátů, druhou představovala pracovní skupina pojišťovacích komisařů. V roce 1998 se k nim připojil Výbor pro spravedlnost obětem holokaustu, který prosazoval, aby se na uhrazení pojistných nároků podílely nástupnické pojišťovny ze střední a východní Evropy. Důvod odmítnutí nároků vyplývajících z pojistek uzavřených v předválečném Československu uvedli před kongresovým výborem zástupci Generali a byl použit v mediální kampani proti Česku, Polsku a Maďarsku; tyto státy prý znárodnily aktiva příslušných pojišťoven, a měly by se tudíž na platbách za pojistné nároky podílet. Což bylo dokonce požadováno jako podmínka přijetí těchto zemí do NATO. Pak se ale ukázalo, že Výbor pro spravedlnost obětem holokaustu byl jen lobbistickým vehiklem pojišťovny Generali. Po dalších peripetiích posléze na bázi iniciativy pojišťovacích komisařů v roce 1998 vznikla Mezinárodní komise pro pojistné nároky z období holokaustu (The International Commission for Holocaust Era Insurance Claims, ICHEIC). To byla platforma pro prezentaci Jelínkových závěrů, kterými námitky pojišťoven vyvrátil: Československu totiž byly znárodněny prezidentským dekretem v roce 1945, tedy nikoliv komunisty po únorovém převratu v roce 1948. Jelínek navíc předložil důkazy, že odkupní hodnoty životních pojistek takzvaných nepřátel říše a osob označených za Židy byly převedeny do nacistického Německa, které postiženým osobám nikdy nevyplatilo kompenzace.
Díky činnosti ICHEIC bylo nakonec mnoha žadatelům leccos vyplaceno. Celý proces samozřejmě nemohl být dokonalý; co ale překvapuje, je skutečnost, že fond, z něhož bylo odškodnění vypláceno, vznikl z peněz mnoha pojišťoven mnoha států – aniž by kdo měl odvahu říci, že skutečným plátcem mělo být Německo. Důležitá je ale skutečnost, že proces není uzavřen a oprávněné osoby mohou nároky za životní pojistky uplatňovat dodnes. Epilog Jak vidno, druhá světová válka ovlivňuje mnohé dění ještě v dnešní době. Pro někoho to je překvapivé, pro ty, kteří „sledují stopu peněz“, však nikoliv. Uspokojivé by bylo, kdyby se podobně záslužnému bádání, jaké provedl Tomáš Jelínek, věnovaly instituce k tomu určené. Zejména pro Ústav pro studium totalitních režimů, zrozený ve špatném znamení, by to mohla být šance, jak si napravit reputaci a právem zaujmout místo na výsluní. Ovšemže to není jen na něm, odborníci jako Tomáš Jelínek jsou těžko k nalezení. Doufejme ale, že se takto „materiálně“ zaměřené studium minulosti podaří založit. Po rocích poznamenaných totálně ideologickým přístupem k historii by to bylo osvěžující. Nehledě k tomu, že „po stopách peněz jdoucí“ metoda by významně přispěla k důkladnějšímu poznání nejen 2. světové války, ale třeba i dějů v době předání moci započatého v listopadu 1989. Ale to už by byla jiná kapitola. P. S. Opravdu by ty dvě kapitoly nesouvisely? Jan Schneider (LN, 16. 5. 2015)
Strana 35
5775-35
KULTURA
Zapomenutý básník Louis Fürnberg (24. 5. 1909–23. 6. 1957) Devadesátiletá Lenka Reinerová, která je poslední německy píšící autorkou z Prahy, si povzdechla v rozhovoru pro BBC, že v Česku se sice píše o jedinečném průniku tří kultur, české, německé a židovské, ale ze dvou z nich dnes nikdo nic nezná. Když tak jen čtyři jména – Kafka, Kisch, Werfel a Rilke. Proto ani nepřekvapilo, že pokud je mi známo, nikdo u nás si nevzpomněl na Louise Fürnberga, zemřelého před padesáti lety, na rozdíl od Německa, ačkoliv nebyl jeho rodákem. Přitom šlo o všestranného umělce, literárního vědce, básníka, scenáristu a hudebního skladatele. Byl přesvědčeným komunistou, jako mnoho tehdejších jeho současníků, a zemřel v pouhých čtyřiceti osmi letech na následky infarktu. Jeho žena Lotte, která zemřela před třemi lety, o příčině jeho smrti řekla: „Fürnberg zemřel v důsledku procesu se Slánským. To mu zlomilo srdce.“ Louis Fürnberg se narodil v roce 1909 jako syn židovského Němce v Jihlavě a cítil se jak jazykově, tak společensky jako příslušník menšiny. Dětství však prožil v Karlových Varech, kde navštěvoval gymnázium. Následně se učil na uměleckého keramika, ale továrnu musel opustit kvůli onemocnění tuberkulózou. Již jako sedmnáctiletý vstoupil do Socialistické mládeže a v roce 1927 přichází do Prahy, kde studoval na německé obchodní škole. Ačkoliv byl synem továrníka, vstoupil jako dvacetiletý do německé sekce KSČ, ale nikdy nechtěl ztratit svou vlast. Jeho umělecká činnost začala ve skupině „Echo zleva – Echo von links“, kde převážně pracoval jako autor jejích textů. Zde se také seznámil se svou ženou Lotte, dcerou rakousko-židovského podnikatele, s kterou se v roce 1937 oženil přes nesouhlas jejího otce. Ta přežila svého manžela téměř o půlstoletí a byla pokračovatelkou zejména zpracováním jeho literárního díla. Kromě toho byl v letech 1933 až 35 spolupracovníkem Arbiter Illustrierten Zeitung a Gegenangriff, kde vystupoval proti nacistům. Současně působil v německé Levé frontě. Pro židovský původ a protinacistickou činnost se pokusili manželé v březnu 1939 po vyhlášení protektorátu uprchnout do Polska, ale byli zadrženi a uvězněni. Zatímco Lotte byla po dvou měsících propuštěna a podařilo se jí uprchnout do Londýna, Fürnberg prošel mnohými věznicemi, ve kterých byl mučen, takže ztratil částečně sluch. Pomocí své ženy se mu podařilo gestapo za peníze svého dědečka Josefa Pfefferkorna uplatit, takže byl odsunut do Itálie. Lotte se po dobrodružném letu přes Portugalsko a Španělsko setkala se svým manželem v Římě a odtud se vydali do Jugoslávie, kde se jim v roce 1940 narodil
V úterý 26. 5. byla v pražské ulici Milady Horákové 94 odhalena pamětní deska Louisi Fürnbergovi. Na snímku jsou zleva autor desky Karel Štojdl, ministr kultury Daniel Herman, spisovatelův syn Michael a ředitel PLD David Stecher. (foto archiv PLD) syn Míša. Rok poté se jim podařilo vstoupit do Palestiny po útěku přes Řecko a Turecko. Ani život v Palestině nebyl pro Fürnbergovu rodinu jednoduchý, protože obdobně jako jeho přítel Arnold Zweig byl kritizován sionisty za své komunistické přesvědčení. Proto, když skončila válka, toužil se vrátit zpět do své vlasti a v roce 1946 se usídlil v Praze. Již předtím jej zasáhla tragická zpráva, že jeho rodiče a další příbuzní, kteří zůstali v Sudetech, se stali obětí holokaustu. Rovněž Lotte našla na stěně Pinkasovy synagogy jména svých strýců, tet a jejich dětí. Její dědeček Josef zemřel hlady v terezínském ghettu. Po návratu se oba manželé v poválečné Praze vrhli podle svých představ do „nového života“. Lotte pracovala v pražském rozhlase, Louis nastoupil na ministerstvo informací a byl dopisovatelem levicových novin v Rakousku, Německu, Švýcarsku a Holandsku. Zdálo se jim, že nyní žijí v ráji po svých trpkých předchozích zkušenostech. Přehlédli však, že se nacházejí ve stínu stalinské nadvlády, kde československý občan německo-židovského původu je již předem podezřelý. Fürnberg proto těžce nesl, že poprvé jako předválečný člen strany nebyl pozván v roce 1949 na sjezd KSČ. Byl tím hluboce zasažen a v té
době napsal, aby sám sebe přesvědčil, ještě dnes mu nejvíce vytýkanou báseň „Strana je vždy v právu“, která se stala oblíbenou písní východoněmeckých stalinistů. Téhož roku byl z Prahy přeložen do Berlína jako kulturní atašé na tamní naše velvyslanectví. Zde byl až do roku 1951 do zatčení Rudolfa Slánského. Začalo se s ním jednat jako s malomocným a nikdo nechtěl mít s ním nic společného. Nakonec měl štěstí, že neskončil po procesu se Slánským na šibenici jako jeho přítel, velvyslanec v Berlíně Otto Fischl. Zachránilo jej nakonec to, že o něho projevila zájem NDR, která neměla početnou intelektuální elitu. Manželé se v roce 1954 přestěhovali do Výmaru, kde pak působil jako zástupce ředitele pro Výzkum a památky německé klasické literatury. Zde bydlel ve vile dcery básníka Rilkeho, kterého obdivoval, a začal vydávat časopis „Weimarer Beiträge“, kde jako prvý v komunistickém táboře zveřejnil studii o Franzi Kafkovi z pera Pavla Reimanna. Fürnberg byl však již vnitřně zlomen a předchozí ohrožení bylo takového rozsahu, že se v roce 1955 při návštěvě Prahy zhroutil po těžkém infarktu. Zde pak navázal spolupráci s Eduardem Goldstückerem, propuštěným
Strana 36
5775-35
KULTURA z vězení, na vydávání výboru Goetheových básní v českých překladech. V Československu se léčil, ale druhý infarkt v roce 1957 již nepřežil. Goldstücker vyslovil přesvědčení, že to bylo v důsledku jeho vykořenění a vypuzení z Čech. Zanechal však za sebou bohaté literární dílo, které je zejména soustředěno v básních,
povídkách a románech, které jsou často poznamenány jeho komunistickým přesvědčením. To je uloženo spolu s korespondencí ve výmarském Archivu Louise Fürnberga. Většina z nich má bezpochyby vysokou hodnotu a je stále vydávána i mimo Německo, ve Švýcarsku, Francii i Itálii. U nás v českém překladu Pavla Eisnera vyšlo jedno z jeho
nejznámějších, mozartovská novela Amadé a Casanova, jakož i další díla. Fürnberg ovládal dobře i český jazyk a napsal v něm básně, vyjadřující jeho vlastní osud a touhy: Praha, Jitro v cizině, Vězňové a Láska k české zemi. Richard Seemann Britské listy, 2007
Potřebná kniha o holokaustu I po více než sto letech od vraždy Anežky Hrůzové se opět letos snaží její smrt zneužívat představitelé naší ultrapravice. U příležitosti 116. výročí úmrtí 19leté dívky z Vysočiny umístili na její symbolický hrob protižidovsky laděný text. V něm mimo jiné píší, že údajně nebyla u nás „židovská otázka uspokojivě vyřešena“. Na místě, kde byla Anežka Hrůzová zavražděna, také „kdosi“ poškodil informační tabulku a strhl text, který se snažil co nejobjektivněji popsat tehdejší událost a následnou tzv. Hilsneriádu. Trefně celou záležitost popsal Michal Doležel z Brna, který v trestním oznámení píše, že text umístěný ultrapravicí „podněcuje a vybízí k rasové nesnášenlivosti a k řešení nějaké židovské otázky, což je termín bytostně spjatý s holokaustem a masovým vyvražďováním Židů během druhé světové války“. Podle něj totiž obsah textu podněcuje a šíří nenávist k etnickým skupinám. Trestní oznámení podal na Adama B. Bartoše a Ladislava Zemánka, představitele ultrapravicové Národní demokracie. Ti se k umístění tohoto textu přihlásili na internetových stránkách. Známý politolog a odborník na extremismus Zdeněk Zbořil prohlásil, že by věc mohla spadat pod paragraf, který hovoří o schvalování nacistické a židovské genocidy, tedy § 405 Trestního zákoníku. Tento případ znovu potvrdil, že fenoménu českého antisemitismu je nutno se nadále věnovat a že porážkou nacismu před 70 lety z naší společnosti nevymizel. Právě proto je v této době velkým přínosem kolektivní monografie „Bílá místa ve výzkumu holokaustu“ vydaná Spolkem akademiků Židů, jejímiž editory jsou Tomáš Jelínek a Blanka Soukupová. Tato publikace z pera vědeckých pracovníků našich předních univerzitních pracovišť i berlínského institutu o téměř 400 stranách vyšla za podpory Česko-německého fondu budoucnosti, Společnosti Energia o. p. s. Aficilace Univerzity Karlovy – fakulty humanitních studií a Nadačního fondu obětem holokaustu. Jejími recenzenty
jsou PhDr. Peter Salner, Dr.Sc a doc. Mag. phil. Dr. jur. Harald Christian Scheu, Ph.D. Jak v úvodu monografie zdůrazňuje její editor a spoluautor Ing. Tomáš Jelínek Ph.D., který působil ve státní správě, kde se zabýval odškodněním obětí nacismu a v Pražské židovské obci jako její předseda, zaznamenává činnost Spolku akademiků Židů a jeho tříletou spolupráci s Univerzitou Karlovou. Cílem nebylo jen hlubší pochopení historických událostí z období vlády nacistů nad Evropou, ale i důsledků holokaustu na poválečnou existenci přeživších židovských komunit a celé společnosti. Cílem samotné publikace je ilustrovat ohromnou šíři a rozmanitost dosud neprobádaných oblastí a inspirovat především vysokoškolské studenty a mladé badatele. Statistiky dokládají, že domácí badatelská produkce oslabuje, proto je hlavním cílem této monografie podpořit zájem o další rozvoj výzkumu holokaustu jak mezi historiky, tak především i mezi představiteli dalších oborů, konstatuje v úvodu Tomáš Jelínek. Monografie tři kapitoly podrobně věnuje problematice antisemitismu v období před šoa, perzekuci židovského a romského obyvatelstva, projevům solidarity s evropskými Židy a dozvukem holokaustu. Další dvě kapitoly se zabývají odbornou a uměleckou reflexí holokaustu a stíny minulosti, které reflektují současný antisemitismus. Podrobně se zabývají kořeny protižidovské nenávisti a zvláštním prvorepublikovým antisemitismem. Popisují pak následnou perzekuci židovského a romského obyvatelstva v době nesvobody. Značná část je věnována specifické situaci v terezínském ghettu a existenci romských táborů, pak přechází k projevům solidarity s evropskými Židy. Její mnohotvárnost se odráží v i u nás celkem neznámých skutečnostech, jako byla emigrace Židů z Československa do Belgie ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století. Rovněž tak, s jakými komplikacemi se zveřejňovaly informace o vyhlazování
Židů na území Polska a Sovětského svazu. Byly zpochybňovány i takové informace o masakru v ukrajinském Babím Jaru a též o Osvětimi se opatrně referovalo. K tomu je zde zveřejněna řada materiálů z židovského tisku, zejména z tehdejší Palestiny. Poválečným kompenzacím za nacistické bezpráví věnuje monografie značnou pozornost v kapitole Dozvuky holokaustu. Zabývá se odškodněním „přes železnou oponu“, platbám Claims Conference do Československa v letech 1956 – 64. Poté navazuje problematika restituce židovského majetku v České republicev letech 1989 až 2012. Ta přináší pohledy jak na navracení arizovaných nemovitostí, tak na ošetřovatelskou péči o pacienty – přeživší holokaustu. Zajímavá je následující kapitola o odborné a umělecké reflexi na období holokaustu, která je široce pojata a nezabývá se jen českými pohledy na toto dějinné období, ale i mezinárodní reflexí. Závěrečná kapitola se pak věnuje stínům minulosti a úvahám o současném antisemitismu. Podle monografie představuje především různé formy popírání a zlehčování šoa. Cituje zde názor Adama B. Bartoše, který sice připouští, že mnoho Židů za války skutečně zahynulo, „ale to, co se nám pod názvem holokaust stále vnucuje, má s pravdou máloco společného – je to snad nejlepší příklad konspirace, nebojím se říci spiknutí proti celému lidstvu“. Závěr publikace je věnován inspirátoru této publikace, Spolku akademiků Židů. Ten navazuje na tradici českožidovského akademického hnutí. Jak zdůrazňuje, židovští akademici jsou spoluodpovědni za aktuální stav současné společnosti. Důkazem je i jimi inspirovaná monografie „Bílá místa ve výzkumu holokaustu“, na které se spolupodílelo sedmnáct vědeckých pracovníků převážně našich univerzitních institucí a pracovišť. Současně otevřela cestu k bádání a zodpovězení řady otázek, na které upozornila. Richard Seemann
Strana 37
5775-35
KULTURA
2 in 1 neboli dvě v jedné, jak zní módní reklamní slogan, tentokrát uplatněný na dvojvýstavu v hodonínském Masarykově muzeu, jíž možná náhodou, ale určitě symbolicky organizátoři „předskočili“ připomínku 165 let od narození prezidenta Osvoboditele (7. 3. 1850) v jeho rodném městě. Ve čtvrtek 5. března v muzejních prostorách Zámečku proběhla vernisáž koláží Pavla Holeky „Hebrejská abeceda“, souboru 22 listů na motivy stejného počtu písmen hebrejského alefbejtu. Hodonín je zatím poslední štací několikaletého výstavního turné, které bylo zahájeno v roce 2009 autorskou výstavou v pobočce ŽMP v Brně. V témže roce knižní vydání koláží získalo ocenění Nejlepší kniha roku, její vydání je dnes beznadějně rozprodané. V následujících letech měli možnost výstavu zhlédnout návštěvníci v Praze, Mikulově, Kroměříži a v dalších místech. Nyní tedy Hodonín, rodiště TGM, o jehož vztahu k židovské tematice se není třeba zvláště rozšiřovat, odtud ten symbol v úvodu. Výstavu otevřela Mgr. Hana Sýkorová, historička muzea, a přednesla za omluvivšího se Ivo Bindera (historik umění, Muzeum Ostrava), takto dvorního kurátora většiny předchozích Holekových výstav, jeho průvodní slovo. Upoutala v něm především jeho charakteristika autora jako básníka koláže a popis jeho tvůrčí metody, pomocí níž „oživuje písmena a rozsévá báseň“. Pavel Holeka se před naplněným výstavním salonkem krátce vyslovil k tomu, co ho motivovalo pro tento cyklus koláží, který nebyl jeho prvním dotykem s židovskými reáliemi. Počátečním impulzem byla návštěva domu, kde žila Anne Franková, jejíž památce věnoval první ze svých koláží na motivy hebrejských písmen. Od té doby se věnoval intenzivně studiu mystické literatury a zejména jej oslovila stará chasidská legenda o Římany umučeném rabínovi, jehož tělo bylo vloženo do hořícího svitku Tóry. Shořelo tělo, shořel pergamen, ale neshořela písmena a spolu s duší zemřelého se vznesla k nebesům... Tak autor počal vnímat to, co sám označuje za „roztančenou hudbu hebrejských písmen“, uvnitř písmen hledal příběh a k příběhu připojil obraz a text. Není to však jen jeho příběh, vnímavý divák může vidět svůj vlastní a odlišný výklad, neboť, jak říkal jeho přítel a výtvarný vzor Jiří Kolář, uznávaný mistr koláže, „každá koláž je nejméně dvojsmyslná“.
Hlavní protagonisté dvojvýstavy, zleva Hana Sýkorová, Galina Rucká, Věra Weberová, v pozadí Pavel Holeka. (foto autor) Druhou výstavu, instalovanou v sou- oficiálního přijetí delegace židovské obce sedním salonku, uvedla ředitelka Státního na hodonínské radnici 2. 11. 1918 vládním okresního archivu v Hodoníně Mgr. Galina komisařem dr. Eduardem Krajíčkem. TehRucká, její hlavní iniciátorka a organizátor- dejší nejvyšší představitel státní moci nové ka. Jak sama zdůraznila, výstava „Šalom republiky ve městě řekl mimo jiné toto: – po stopách židů na Hodonínsku“ si kladla „Však promiňte, že se ani z nynějšího a klade za cíl oprostit se poněkud od mno- chování židů nijak neradujeme, poněvadž hokrát zdůrazňovaného tématu holokaustu máme důvody býti k vám nedůvěřivými a přiblížit dějiny několika posledních století a víme, že obracíte jen proto, že český lid židovské komunity na Hodonínsku v civil- dostává do rukou státní moc. Co židy učinilo nější podobě každodenního života. Byli to neoblíbenými v celém světě, je právě tato občané krajiny, kteří se zabývali obchodem, vlastnost – držet s mocnými tohoto světa. podnikáním, byli průkopníky řady průmys- Nesoudíme, ale budeme na stráži. Chceme lových odvětví a zasadili se významným vidět vaše a vašich potomků činy a pak se způsobem o rozvoj města a okolí. A tak vám, bohdá, bude líbiti náš stát a naše státní z dobových dokumentů vystupují jména zřízení, pak se vám bude líbiti náš český Redlich, Reiss, Hojtaš a mnoho dalších, Hodonín...“ co osoba to příběh rodiny, začasté velice I po sto letech pozoruhodné dobové svěrozvětvené a zanechavší zřetelnou stopu až dectví. Čas mnohé překryl, některé resentido současnosti. Jejich osudy z archivních menty však kupodivu nevymizely a některé materiálů vyvstávají neobyčejně plasticky, nové bují i v současnosti, nemyslíte? a to i ve zcela civilních a nehonosných Na výstavě Šalom se institucionálně posouvislostech, školních docházkových dílelo Vlastivědné muzeum Kyjov, Městské knihách, gruntovních soupisech, svatebních muzeum ve Strážnici a město Bzenec a řada fotografiích, krojovaných průvodech, krátce jednotlivců, mezi nimi radami a konzultacetak, jak šel život sám. A výstava se nevyhýbá mi a řadou fotografií z rodinných alb zejméani citlivému tématu národního a národ- na Věra Weberová z Kyjova, jedna z mála nostního soužití od rakouské monarchie po pamětníků židovského života v kraji ještě nově vzniklou Republiku československou. z doby před II. sv. válkou. Obě výstavy byly Tak se v archivu dochoval např. záznam otevřené do konce května. Petr Weber
Strana 38
5775-35
KULTURA
Lipský knižní veletrh 2015 Izrael, gayové, zrádci a nepřítomní andělé „Izrael: Země stvoření“. Země, z níž pochází nejrozšířenější příběh o stvoření světa i v mnohém dodnes přetrvávající představy o andělích nebo o původu zla. Země, k níž se jako k posvátné hlásí hned tři světová náboženství. Citovaným sloganem se letos prezentovala hlavní hostující země Lipského knižního veletrhu, který se odehrál ve dnech 12. až 15. března. Tato role byla židovskému státu přiznána i proto, že se letos slaví padesát let od oficiálního navázání diplomatických vztahů mezi Spolkovou republikou Německo a Státem Izrael. Do Lipska se proto sjelo velké množství židovských autorů i odborníků, kteří se nějakým způsobem tématem židovství zabývají. Nechyběl mezi nimi například německý egyptolog Jan Assmann, který zde uváděl svoji knihu Exodus. Revoluce starého světa. Navrhuje v ní „novou teorii monoteismu“ a zdůvodňuje, proč je podle něj příběh o vyjití z Egypta „rovněž základním vyprávěním celého moderního světa“. Další pozvanou autorkou byla textařka Jennifer Teege, žena německo-afrického původu žijící několik let v Izraeli, která ve svých třiceti osmi letech šokovaná zjistila, že jejím dědečkem byl Amon Leopold Göth (1908–1946), nacistický důstojník a velitel koncentračního tábora Kraków-Płaszów, známý ze Spielbergova filmu Schindlerův seznam, a musela se s tímto poznáním obtížně vyrovnávat. Jednat se zemí vrahů? Další prezentace byly věnovány zvláště dějinám Jeruzaléma jako města „nabitého náboženstvím, proroctvími, politikou“. Nebo knize Sebastiana Engelbrechta Beste Freunde – Als Deutscher in Israel. Autor v ní mimo jiné tvrdí, že Německo je stále natolik zatížené strašlivými událostmi nacistického režimu, že lepším místem pro německo-židovské setkávání je dnes Izrael, kde spolu židé a nežidé, Izraelité a Němci mohou žít mnohem méně komplikovaně. Otázce nelehkých německo-židovských vztahů se věnovala také publikace Rituelle Distanz od historika Dana Dinera, narozeného v Mnichově, ale působícího na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Popisuje v ní, jak Židé po druhé světové válce obtížně řešili dilema, jestli a jak mají jednat se „zemí vrahů“ a zda přijmout případné odškodnění. Zajímají ho přitom především politické a teologické aspekty této debaty. („Německou“ vinou na Židech se autor okrajově zabýval už ve své česky vydané práci Porozumět dvacátému století, v níž zdůraznil, že se na-
cionálnímu socialismu „podařilo vzájemně promísit národ a režim a jeho oběti vybírat především vně národního společenství“.) Publikace Deutschland und Israel heute. Verbindende Vergangenheit, trennende Gegenwart?, která zkoumá současné vztahy obou národů a k níž Dan Diner mimochodem napsal doslov, zase zajímavě i znepokojivě rekapitulovala výsledky soudobých sociologických výzkumů. Podle nich je dnes obecně obraz Německa v Izraeli lepší než obraz Izraele v Německu. Z hlediska většiny Izraelců je dnes prý Německo přátelská a spojenecká země. Naopak zvláště u mladých Němců ovlivňuje vnímání Izraele negativně pokračující konflikt s Palestinci. Logo, které se vztahovalo ke zmíněnému roku 1965 a podpisu smlouvy mezi oběma zeměmi, bylo ale optimistické (nebo alespoň jeho interpretace): mělo podobu ležaté osmičky tvořené dvěma stužkami v barvách německé a izraelské vlajky (s Davidovou hvězdou uprostřed). Vítězný návrh vytvořila německo-izraelská dvojice studentů, která jej zamýšlela nejen jako připomínku zmíněné události, ale rovněž jako výraz dosud ne plně rozvinutého „budoucího potenciálu německo-izraelských vztahů“. Co je to pinkwashing? Izrael se na veletrhu prezentoval jako „mozaika“ sestávající z lidí různých náboženství, přičemž bylo zdůrazňováno, že i židovské náboženství je vnitřně silně rozrůzněné; jako stát, v němž nejsou ženám kladeny překážky v kariéře (a to ani v armádě, jak je známo) a který se staví přátelsky k menšinám. V oficiální publikaci vydané velvyslanectvím Státu Izrael v Německu se dokonce tvrdilo, že čtyřicet dva procent Palestinců je v zemi velmi spokojených se svým životem a čtyřicet pět je jich alespoň „spokojených“. Když jsem o komentář k těmto těžko uvěřitelným číslům požádal odborníka na Blízký východ Jana Fingerlanda, sdělil mi, že Palestinci jistě trpí izraelskou okupací, ekonomickými potížemi, korupcí vlastních politiků a podobně, takže jsou nespokojení, ale jako lidé se silnou tradiční kulturou vidí hlavně svou rodinu a svoje okolí a umějí se radovat z každodenního života víc než obyvatelé velké části Západu. Kromě toho když se dnes Palestinec, natož
Arab z Izraele, porozhlédne po širším okolí, vidí občanskou válku, hromadné vraždy, mučení – v tomto ohledu skutečně jsou Izrael i Západní břeh pořád relativně stabilní a bezpečné území. Především se ale hostující země představila jako velmi přátelská k homosexuálům. Rozdávány tam byly i izraelské vlaječky v barvách Gay Pride. A když jsem se jednoho z židovských pořadatelů ptal, jestli to mezi přítomnými už vzbudilo i nějaké nepřátelské reakce, odpověděl, že naštěstí nikoli, jelikož v Lipsku „nejsme v Íránu“. Každopádně obraz země tolerantní a otevřené je jistě to, co dnešní Němci preferují a co chtějí slyšet. Nabízí se ale trochu otázka, zdali v tomto případě částečně nejde o tzv. „pinkwashing“, což je podle některých autorů oficiální PR strategie izraelské vlády, jež se snaží překrýt image „militaristické a náboženské země“ obrazem moderní tolerantní demokracie, neboli – opět podle Fingerlanda – „poukazováním na toleranci vůči sexuálním menšinám snížit kritiku okupace“. (Opět dodejme, že nepřátelství k homosexuálům se podle něj v Izraeli vyskytuje, jako ostatně kdekoli. To se týká zejména nábožensky konzervativních židů. Navíc je celá židovská společnost celkově „dost machistická“. Na druhou stranu ve srovnání s postojem islámských států, kde je homosexualita tabuizovaná, trestná nebo společensky sankcionovaná, je izraelská tolerance ke gayům zvlášť výrazná, na což narážela i citovaná protiíránská poznámka. Do Tel Avivu například uprchla řada palestinských gayů, kteří by doma čelili potížím, nebo by dokonce riskovali život. Proto existuje svépomocná síť gayů, která Palestincům pomáhá se v Izraeli etablovat.) Amoz Oz a jeho Klub zrádců Program židovských čtení začínal citátem Amose Oze, podle něhož „existuje mnoho židovských genů v německé kultuře a nikoli málo genů německých v naší kultuře v Izraeli“. Tento autor také na veletrh osobně zavítal, aby zde uváděl svoji knihu s názvem Jidáš. Příběh o tomto Ježíšově učedníkovi jej prý fascinoval už od dětství. Již tehdy se prý ptal, proč by celkem zámožný muž musel prodávat svého Mistra za cenu údajně odpovídající
Strana 39
5775-35
KULTURA 800 eur. A proč jej měl identifikovat svým příslovečným polibkem, když Ježíše znal celý Jeruzalém... Německý překlad (Judas) od Mirjam Presslerové dokonce získal Cenu Lipského knižního veletrhu. Oz před několika lety zavítal rovněž do Prahy, kde tehdy zopakoval, že naše město pokládá za „hlavní město humoru“, na adresu vlastní země ale pronáší výroky zdaleka ne tak lichotivé. Nemluví o pestré „mozaice“, nýbrž poněkud vyostřeněji o zemi, v níž žije „sedm milionů proroků a spasitelů“, kteří se hádají, překřikují a jeden druhého neposlouchají, takže Izrael přirovnává také ke sbírce svářících se argumentů. V jednom svém starším textu dokonce v duchu tradice židovské sebenenávisti napsal: „Kamkoli jsme se obrátili, všude jsme vyvolali nervozitu, agresivitu a strach. Nebudu teď řešit, kdo je vinen – zda z nás vždy tryskala hysterická nervozita, protože nás pronásledovali, nebo zda nás pronásledovali právě pro onu nervozitu, kterou jsme šířili. Nebo obojí... Nenávidím Židy tak, jako člověk nenávidí svou rodinu. Nenávidím je z lásky a studu.“ Oz se mimo jiné snaží také o pochopení palestinského pohledu na zdejší konflikt. Je schopný si připustit, že z hlediska Palestinců jejich zemi „obsadili vetřelci a zmocnili se její části se slibem, že to domorodcům oplatí záplavou lásky a vlídnosti“. A rozumně dodává, že případ Izraelců a Palestinců je „tragédií proto, že je střetem mezi dvěma velmi přesvědčivými argumenty“. Za svoji tvorbu získal i ve své vlastní zemi řadu ocenění, ale rovněž je v ní za svoje názory napadán. V rozhovoru nad románem Jidáš si postěžoval, že je někdy – jako jeho hrdina – označován za zrádce židovské věci, ale sebevědomě dodával, že v minulosti byli za zrádce často označováni prostě ti, kteří předešli svoji dobu: A. Lincoln, W. Churchill, Charles de Gaulle. „Klub zrádců je velmi ctihodný a jsem pyšný na to, že mohu být jeho členem.“ Jestliže Jidáš získal Cenu Lipského knižního veletrhu za překlad, v kategorii non fiction a esejistika byla nominována i kniha Reinera Stacha Kafka. Die frühen Jahre. Ovšem předpovědi těch, kteří tvrdili, že Stach cenu obdrží za to, že tímto třetím dílem úspěšně dokončil obsáhlou kafkovskou trilogii, se nenaplnily (zvítězila publikace Philippa Thera Die neue Ordnung auf dem alten Kontinent.) Přesto snad ale můžeme doufat, že jednání s nejmenovaným českým nakladatelem, která právě probíhají, budou úspěšně dotažena do konce a že obsáhlý trojdílný cyklus, který je čtivý a podle Vero-
niky Jičínské se „na některých místech velmi blíží životopisnému románu“, dostane časem i k českému čtenáři. Mimo jiné totiž dokládá také hluboké prolnutí židovské kultury s tou českou... Češi a ztracená kniha Židovská tematika byla letos zastoupena také v rámci prezentace českých knih. Marek Toman na veletrhu uváděl svoji znamenitou publikaci Veliká novina o hrozném mordu Šimona Abelese. (Připomeňme, že před ním roku 2011 veletrh za Česko navštívil třeba David Jan Novotný.) Toman, který sám má židovské kořeny, v ní jistým způsobem rovněž zpracoval téma zrádcovství, a to v několika podobách: primárně na rovině odpadnutí od židovské víry a konverze ke křesťanství. Podstatněji ale v dilematech tiskaře, který přes příklon k jiné víře chce nadále pomáhat svým bývalým židovským souvěrcům, ale je přinucen vytisknout štvavý a lživý text, jehož nepravdivost si plně uvědomuje a který záhy fatálně zasáhne do osudů členů jeho staré komunity a zničí životy lidí, které miloval a na nichž mu stále záleží. Příběh ze 17. století se v románu prolíná s událostmi současnými, v nichž autor nápaditě hledá soudobou paralelu k náboženské konverzi dítěte neboli stavu, kdy se vlastní potomek ocitne „v jiné realitě“ než jeho rodiče. Kniha také přináší zamyšlení nejen nad různými podobami věrnosti, ale i nad odpovědností všech, kteří zacházejí se slovy. Ta často už nejdou vzít zpět a jejich síla přitom může být vražedná. Dalšími českými literáty, kteří v Lipsku četli ze svých děl, byli básnířka Tereza Riedlbauchová, Roman Ráž a laureát Ceny Evropské unie za literaturu za rok 2014 Jan Němec. O jejich vystoupeních si čtenáři brzy po jejich skončení mohli aktuálně přečíst stručné, ale výstižné a nebanální příspěvky na webových stránkách Moravské zemské knihovny v Brně. Autorem textů byl literární vědec Tomáš Kubíček, od konce minulého roku nový ředitel této „jedné z nejvýznamnějších paměťových institucí v ČR“, jak se sama prezentuje. Ministerstvo kultury České republiky přihlédlo k nové knihovnické koncepci, s níž se Kubíček ujal své funkce, a přípravou české účasti na lipském veletrhu (i na některých dalších) byla pověřena právě „jeho“ instituce. Český lipský stánek měl stejné architektonické provedení jako loňský, jeho realizace a organizační zabezpečení bylo na základě výběrového řízení opět svěřeno firmě BENT. Nevévodil mu ale citát z B. Hrabala jako loni, nýbrž anglický překlad slov J. A. Komenského „Knihy jsou poklady
myšlenek, výroků a skutků zprostředkovaných potomstvu“. O expozici tisková zpráva oficiálně praví, že byla „ideově věnována Komenského knize O andělích. Jedná se o knihu, která se stala obětí třicetileté války a Komenského exulantství. Víme o ní jen z autorových vlastních slov z roku 1669: ,Co se mne týče, svědek jest mi Bůh a svědomí mé a knížka o anjelích, před padesáti čtyřmi lety v mateřském jazyku ode mne sepsaná‘ (De zelo sine scientia et charitate – O horlivosti bez umění lásky, 1669). Letošní expozice české knižní kultury je proto věnována knize, která se ztratila: Komenského spisu O andělích z roku 1615. Je otázka, zda přesun kompetencí zaručí kontinuitu v české účasti na zahraničních veletrzích, jež byla v loňském roce podle mnoha kritiků – minimálně částečně – přerušena. Zatím nastala změna především v tom, že potenciální zájemci byli pružně – slovem i obrazem – informováni o aktuálním českém veletržním dění, pokud o této možnosti ovšem věděli. Pracovníci knihovny rovněž zabránili tomu, aby se na hlavním českém panelu objevil text či obraz, který by nebyl projednán s držiteli autorských práv, což prý akutně hrozilo. Na stánku však bylo zastoupeno jen malé množství nakladatelů. A „ideově věnovat“ stánek ztracenému dílu je sice zajímavý nápad, který může napadnout a pak nadchnout hlavně literární vědce nebo podnítit romanopisce k sepsání díla à la Jméno růže nebo aspoň Šifra mistra Leonarda, je ale diskutabilní, kolik z návštěvníků záměr vůbec pochopilo. Pokud se nezačetli do nabízeného letáčku drobného formátu, ani neměli šanci. Žádná postava ani obraz anděla totiž na stánku k vidění nebyly. Na jednu stranu je to skoro jistě dobře, protože by pravděpodobně působil kýčovitě. S velkou nadsázkou a nepříliš vážně ale na stranu druhou dodejme, že vydávat knihy o andělích sestoupivších na zem je dnes módní – i v Německu. V nich získávají běžné literární metafory, které jsou většinou myšleny pouze obrazně, doslovný význam. Například když jedna ze sličných hrdinek ve chvíli svého prozření konsternovaně praví: „Jsi anděl. Vysvětluje to tolik věcí – jak elegantně se pohybuješ. Proč se zdá, že letíš, když plaveš. A proč se cítím jako v nebi, když mě políbíš.“ Vzhledem k tomu by jeden takový anděl v životní velikosti návštěvníky možná zaujal. Zvlášť, když jsem mezi všemi chodícími maskami elfů, skřetů, Darth Vaderů, Frankensteinů, Zlobrů, Fion a Fior či pokémonů neviděl biblického anděla ani jediného. Jan Lukavec, iLiteratura.cz
Strana 40
5775-35
TUŽKA NA PROVÁZKU
PROBLÉM SPINOZA od spisovatele Irvina D. Yaloma, který výborně přeložila Helena Hartlová a v r. 2012 vydalo nakladatelství Portál je román. Takže se obávám, že si ho historici ani filozofové číst nebudou. Ani ti, kteří se zabývají 17. stoletím nebo judaismem. Snad ani ti, kteří se zabývají válečným obdobím a událostmi první poloviny 20. století, protože se víc zajímají o události než o lidi. Takže se k beletristickému (a čtivému) vykreslení života, myšlenek a práce Spinozy a paralelním příběhem zakladatele nacistické ideologie a takzvaného filozofa hitlerismu Alfreda Rosenberga pravděpodobně nedostanou. Škoda! Škoda? Hlavně, že, jak doufám, tenhle román budou číst normální a myslící čtenáři. A už v předmluvě autor uvádí, že když Albert Einstein hovořil o Bohu, „hovořil o Spinozově Bohu – o Bohu zcela identickém s přírodou, o Bohu, který obsahuje veškerou substanci, o Bohu ,,který nehraje kostky s vesmírem“ –, čímž mínil, že vše, co se stane, se bez výjimky řídí uspořádanými zákony přírody.“ Ani dneska se spoustě lidí nebude líbit myšlenka, že … „opravdu silná přesvědčení
zbavují člověka potřeby klást otázky“. A pro většinu myslících a vzdělaných čtenářů zní některé myšlenky jako Spinozovo poselství: „Chci, abychom četli a pochopili přesná slova Bible znovu od začátku, nikoliv to, co se některý rabín domníval, že znamenají, ne nějaké domnělé metafory, které učenci údajně vidí, a nějaká tajná poselství, jež vidí kabalisté v určitých vzorcích slov a v numerických hodnotách písmen.“ Nemyslím, že jeho názory ztratily za tu dobu na aktuálnosti: „Musíme rozlišovat mezi tím, co praví v Bibli, a co o jejich slovech říkají ti, pro něž je náboženství profesí. Rabíni a kněží až příliš často prosazují své vlastní zájmy prostřednictvím zkresleného výkladu, výkladu tvrdícího, že pouze oni jsou nositeli klíče k pravdě.“ I při čtení Bible neměli bychom zapomínat, že „… slova a myšlenky Bible pocházejí z lidské mysli, od člověka, který tyto pasáže psal a představoval si – ne, měl bych raději říci přál si –, aby připomínaly Boha, aby byly napsány k Božímu obrazu. … Je zřejmé, že veškerá slova Bible označovaná jako, slova Boží´ jsou pouze výsledkem představivosti různých proroků.“ Jak píše Paul Johnson (kterého naši „vyučení historici“ neuznávají a nesnášejí): „Není těžké pochopit, proč se Spinoza zamlouvá určitému intelektuálnímu typu filozofa,“ když v románu tvrdí: „Věřím, že čím více věcí se dozvíme, tím méně bude věcí známých jen Bohu. Jinými slovy, čím větší je naše nevědomost, tím více toho připisujeme Bohu.“ A nakonec v románu najdeme i „cenné“ poznámky Spinozova součastníka pro ty, kteří chtějí žít v klidu a „… s cílem vyhnout se rozruchu“ a především „… důrazně radil svým stoupencům, aby se poklidně účastnili všech aktivit své obce včetně náboženských obřadů.“ Přece: „Prohledáte celý svět a nenajdete obec, která není pověrčivá. Dokud bude existovat nevědomost, lidé budou lpět na pověrách. Jediným řešením je rozptýlit nevědomost, proto učím. … Nevědomost a pověrčivá přesvědčení se šíří jako požár a já věřím, že náboženští vůdci
ten oheň přiživují, aby si zajistili své postavení.“ Myslím, že Spinozova kritika vedoucích činitelů, a nejen církevních, platí i dneska: „Vy se pokoušíte ovládat lid sílou strachu a naděje – tradiční klacky náboženských vůdců celých dějin. Vy, kdekoliv působící rabínské autority, prohlašujete, že máte klíče k posmrtnému životu a užíváte tyto klíče k politickému ovládání...“ Protože tehdy ani dnes: „Nešlo o duchovní spor. Šlo o politickou debatu, která se vydávala za debatu náboženskou.“ Spinoza se neostýchá kritizovat ani křesťanství: „Nikdy však nebudu vyznávat žádné pověrčivé názory o Bohu, který má jako kterýkoli jiný člověk syna, jemuž dá za úkol nás zachránit. Tak jako všechna náboženství, včetně toho našeho, si křesťané představují Boha, který má lidské vlastnosti a lidské touhy a pověru.“ Ale Spinoza není jedinou hlavní postavou románu. Další je ideolog nacistické NSDAP Alfred Rosenberg, který bytostně nenávidí Židy: „Nabádám k antisemitismu založeném na skutečnostech, nikoli na emocích. Emocionální antisemitismus vede jen k neúčinným pogromům. To není řešení. Potřebujeme racionální antisemitismus. Racionalita nás vede k jedinému naprosto neotřesitelnému závěru: Naprosto neotřesitelnému závěru: k naprostému odstranění Židů z Německa.“ Ale jeho výroky, bohužel, platí i dnes: „Pravda je cokoliv, čemu veřejnost uvěří.“ Yalomův román nám ale připomíná, že „Spinoza zahájil moderní dobu, osvícenství a nástup přírodních věd začaly s ním. Někteří Spinozu považují za prvního západního člověka, který žil otevřeně bez náboženské příslušnosti…,“ ačkoliv to uznával i holandský filozof 17. století Baruch Spinoza: „… každé náboženství bez výjimky povzbuzuje smysl pro společenství, využívá rituály a hudbu a vytváří mytologii plnou příběhů a zázraků. A každé náboženství bez výjimky slibuje věčný život pod podmínkou, že člověk žije určitým předepsaným způsobem…“ Jan Johna
Podpořte vydávání Židovských listů! Židovské listy vycházejí již devátým rokem především díky trvalé finanční podpoře čtenářů a obětavé práci řady členů spolku Magen.
Prosíme, posílejte své příspěvky na č. ú. 1966267349/0800 u České spořitelny
