OBSAH
Předznamenání ......................................................................... 9
Památce Karla Moudrého (* 24. 12. 1947 – † 22. 3. 2009)
© Marcela Efmertová, Nikolaj Savický, 2009 Illustrations © archivy autorů, archiv Libri a citovaná literatura, 2009 Odborný recenzent Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. © Libri, 2009
ISBN 978-80-7277-171-4
4
1. NA CESTĚ K MODERNÍMU STÁTU 1.1. Od březnových událostí k silvestrovským patentům: české země v letech 1848 až 1851 ....................................... 15 „Stane-li se něco omylem předmětem zákonů...“ aneb Zásady předbřeznové administrativy ........................... 15 Vzory k napodobení: Palermo a Paříž ....................................... 24 Vídeň, Praha, Frankfurt: uzlové body středoevropských událostí na jaře 1848 ................................ 26 Rodný list české politiky ........................................................... 40 „Osmý vrabec: Copak je to ustavičně za řeč s tím německým parlamentem?“ .......................................... 42 Od vídeňských kraválů k pokusu o zatímní vládu v českých zemích ................................................................. 47 Podnik „podstatně konzervativní povahy“ ................................ 50 „Windischgrätzovy pilulky“ ...................................................... 58 „Žalostná píseň o hrůzném krveprolití v Praze“ ........................ 69 „Tancujte, sedláci, po celé světnici!“ ......................................... 77 Září 1848: monarchie mezi „frankfurtismem“, maďarským separatismem a panslavismem .......................... 82 „Kdyby Rakouska nebylo, musili bychom ho zřídit!“ ................ 88 Říjen 1848 ve Vídni: od rozpočtu k revoluci .............................. 94 Listopad 1848 v Kroměříži: „Chceme ústavní monarchii upřímně a bez rezerv“ ....................................... 103 Prosinec 1848, Olomouc: „Triste necessité“ ............................. 106 Prosinec 1848, Kroměříž: „Kdybychom se měli vystavovat nebezpečí, že se svobodou přijdeme o majetek, pak se raději vraťme k absolutismu“ .................. 110
5
Leden a únor 1849 mezi Olomoucí a Kroměříží: „…šibenice, ta není tou pravou oporou, kterouž by se dal podepříti rozpadající se stát“ ............................... 113 Únor 1849, Budapešť: „Stadionova utopická slátanina“ ........... 117 Březen 1849: „Se sněmem se jednalo na nejvýš urputně a nedůstojně“ ........................................ 120 Duben 1849, Windischgrätzův pád: „Čas principů je pryč“ ........................................................ 126 Květen 1849: Májové spiknutí ................................................. 130 Léto 1849: konec patrimoniálního zřízení v českých zemích ............................................................... 133 Srpen 1849: bitva u Világoše, kapitulace Benátek a jejich důsledky pro národní hnutí v českých zemích ........140 Rakousko od srpna 1849 do prosince 1850: od revoluce k byrokracii ..................................................... 143 Prosinec 1850: začátek procesů na Hradčanech ...................... 146 Přelom let 1850 a 1851 mezi Olomoucí a Drážďany: počátek prusko-rakouského soupeření o hegemonii nad Německem .............................................. 149 Vídeň 1851: od srpnového převratu k silvestrovským patentům ................................................. 153
1.2. Od silvestrovských patentů k Říjnovému diplomu: české země v letech 1852 až 1860 ..................................... 159 Vlivní muži, kteří nechtěli být ministry: „organický absolutismus“ v praxi ....................................... 159 Konkordát proti „zhoubným ideám nové doby“ ...................... 167 Konec Svaté aliance ................................................................ 177 Hospodářské meze „organického absolutismu“ ...................... 183 Konec neoabsolutismu v habsburské monarchii ..................... 194 Prapočátky parlamentní kontroly výkonné moci: od konce května do 20. října 1860 ...................................... 201 Od Říjnového diplomu k únorové ústavě ................................ 205 Česká vzdělanost v 50. letech 19. století: od policejní perzekuce k moderní encyklopedii ................. 212 Stranou politiky: jak bylo na Starém bělidle? ...........................220
6
1.3. Návrat politiky do Čech: od únorové ústavy 1861 do konce pasivní rezistence 1879 ..................................... 232 Jazyk a politika ...................................................................... 232 Národní či zemské vlastenectví? ............................................. 239 1863: česká politická reprezentace se začíná diferencovat ....... 246 Nevytrácet se souchotinami, ale ranou… ................................ 256 Národní divadlo, první dějství ................................................ 260 Německo na rozcestí .............................................................. 270 1865–1866: habsburská monarchie na vynucené cestě k dualismu ................................................................ 275 Od 1. června do poloviny července 1866: rakouský triumf u Custozzy, debakl u Sadové .................... 290 Tegetthoffovo vítězství, Bismarckův mír ................................. 302 Rakousko-uherský dualismus na ústavní bázi ......................... 311 České země na cestě k hospodářské prosperitě: 1867–1872 ......................................................... 323 Ústava bez Čechů, Češi bez politického zastoupení ................ 339 1868: národní politika pod širým nebem ................................ 346 Od dubna 1869 do dubna 1870: mezi Prahou, Paříží a Vídní od nástupu Taaffeho do pádu Hasnerovy vlády .................................................................360 Od dubna 1870 do února 1871: o Praze mezi Paříží, Berlínem a Vídní ................................................................ 370 1871: Hohenwarthova vláda: fundamentální články, velké naděje a ještě větší zklamání české politiky ............... 384 Květen 1873: krach na vídeňské burze .................................... 395 1872/1873: ústavověrné Rakousko a paradoxní důsledek české pasivní rezistence ...................................... 408 1873 až 1876: „Státní právo … nestojí ani za fajfku tabáku!“ aneb formování moderního systému politických stran .................................................. 417 1876 až 1879: balkánský konflikt, berlínský kongres a konec české pasivní rezistence ........................................ 424 Národní divadlo, druhé dějství: od dostavby k požáru ............ 441
7
PŘEDZNAMENÁNÍ
Na počátku své oslnivé novinářské kariéry Ferdinand Peroutka rád provokoval. Zesměšňoval často užívaná klišé a usiloval o racionální analýzu tehdejšího stavu československé společnosti a jejích kořenů. Proto v úvodu k sérii článků Jací jsme napsal roku 1922: „Slavnostními řečníky zdůrazňovaná okolnost, že jsme dětmi Žižkovými, je čímsi naprosto bezvýznamným proti závažné a senzační okolnosti, že jsme dětmi spořádaných občanů z dob Františka Josefa.“ Peroutka tvrdě a přímočaře napadal snahu mnohých co nejrychleji zapomenout na loajalitu, kterou naprostá většina Čechů až do jara 1918 projevovala rakousko-uherské monarchii. Čas dodal jeho výroku nový význam, protože kontinuita historického vývoje byla vždy silnější než ideologické předsudky. Období let 1848–1918 (respektive 1848–1914, neboť léta I. světové války představují z každého jiného než státoprávního hlediska dramatický zlom, ukončení předchozího vývoje a zásadní dějinnou diskontinuitu) bývá při retrospektivním pohledu vnímáno jako víceméně klidná, bezmála idylická epocha českých dějin. Ani krvavý válečný konflikt roku 1866, který de facto trval pouhých deset dní, ani hluboká hospodářská krize roku 1873 a let následujících nezanechávají už dlouhá desetiletí v obecném povědomí žádný významný ohlas. Témata naprosté většiny politických pří a diskusí oněch let jsou v důsledku vývoje, který na území Čech a Moravy probíhal od roku 1918, z hlediska dnešní politické agendy mrtvá. To je významný rozdíl proti dějinám meziválečného Československa, jehož politická elita často zdlouhavě a neúspěšně řešila tytéž nebo velmi podobné problémy, s nimiž se potýkaly a potýkají politické reprezentace současné České republiky. Republiku československou z let 1918–38 navíc chápeme jako model hodný napodobení, jako státní útvar, který stojí u kořenů naší současné státnosti, což se o rakouské říši a pozdějším soustátí z let 1848–1918 dá říci jen stěží.
8
9
Obvyklý idealizující pohled na toto období má i jiné, především psychologické příčiny. Důležitou roli při jeho vytváření hraje vizuální obraz této epochy, diametrálně odlišný od všeho, co mu předcházelo. Ikonografie druhé poloviny 19. a prvního desetiletí 20. století je do velké míry založena na historicky zcela novém fenoménu, na fotografii a jejích masově šířených reprodukcích. Poněkud stranou pozornosti přitom zůstává skutečnost, že fotografie z druhé poloviny 19. a prvních let 20. století nelze chápat jako dokument typu reportážní fotografie z pozdější doby. Teprve vynález uzávěrky s expoziční dobou kratší než jedna setina vteřiny, vývoj filmové technologie a masové rozšíření fotoaparátů na svitkový film daly fotografii vlastnosti potřebné k tomu, aby se stala nástrojem žurnalistiky v dnešním slova smyslu, aby se z ní stalo často emotivní svědectví o válečných konfliktech, živelních pohromách a lidském utrpení. Fotografie druhé poloviny 19. století nám zpravidla podávají informace o oficiálních událostech, o technických, hospodářských a společenských úspěších. Nabízejí obraz lidí této epochy tak, jak si oni sami přáli být viděni. Existují samozřejmě i výjimky, v českých zemích řidší než třeba v Anglii nebo ve Spojených státech, ale obecně platí, že fotografie této epochy nám zpravidla poskytují takový obraz, jaký fotografové a především fotografovaní chtěli zanechat jako památku na sebe a na své činy pozdějším generacím. Z toho vyplývá, že jde o obraz notně idealizovaný. Pod jeho vlivem zpravidla vnímáme poslední třetinu 19. a první léta 20. století jako idylickou periodu českých dějin, ač k tomu ve skutečnosti měla daleko. Ferdinand Peroutka měl pravděpodobně svým výše citovaným výrokem na mysli především to, že se za vlády Františka Josefa zformovaly základy moderních politických stran, které sehrály klíčovou roli v politickém životě pozdější Republiky československé, že se zrodila základní struktura moderního českého periodického tisku, vznikly moderně koncipované střední a vysoké školy s češtinou jako vyučovacím jazykem a byly založeny stovky organizací – od tělocvičných jednot přes čtenářské kluby až třeba po spolky inženýrů –, na nichž stojí život občanské společnosti. Kromě toho došlo v letech 1848–49 k rozhodující změně v místní správě: dosavadní vrchnostenský systém zanikl spolu se zrušením robotní
povinnosti a začal se rodit moderní systém místní správy a samosprávy. Tento proces probíhal komplikovaně a v mnoha postupných krocích, ale od začátku významným způsobem bezprostředně ovlivňoval každodenní život obyvatel českých zemí. To vše bylo spojeno s pozvolna postupující, ale bezprecedentní změnou životního stylu prakticky všech vrstev obyvatelstva. Od začátku epochy, kterou popisuje tato kniha, sehrávala významnou roli železniční doprava. Konec konců, už v březnu 1848 prchal svržený kníže Metternich podstatnou část své cesty z území habsburské monarchie vlakem… Od konce 40. do 90. let 19. století do počátku I. světové války vybudoval dílem stát a dílem soukromý sektor v českých zemích hustou železniční síť, která představovala dopravní infrastrukturu dosud nevídaného rozsahu. Výstavbu železniční sítě doprovázel rychlý rozvoj telegrafu, který brzy začal ovlivňovat hospodářský život země. Proběhla rozsáhlá industrializace, bez těchto dvou sítí nemyslitelná. Nový průmysl vyžadoval takové množství pracovních sil, jaké existující města, dosud zpravidla omezená ve svém územním vývoji pásem hradeb, nemohla poskytnout. To znamenalo odstranění dosud nákladně udržovaných městských fortifikací, které se zrychlilo po zkušenostech rakouské armády z roku 1866 a po ztrátě iluzí o jejich vojenském významu. S rychlým rozvojem nových městských čtvrtí „za hradbami“ souvisela první technická infrastruktura moderních měst: vodovodní a kanalizační síť. Stavba nových městských čtvrtí nebyla jediným řešením problému pracovních sil. Nemenší význam měl rozvoj husté sítě příměstských železnic, které umožňovaly v průmyslových oblastech, například na Brněnsku, Liberecku, Ostravsku a Plzeňsku, stejně jako v okolí Prahy, dosud nebývalé zapojení obyvatel přilehlého venkova do průmyslové produkce. To přineslo pronikavé zvýšení životní úrovně mnoha malorolníků v průmyslových oblastech, kteří vedle příjmu ze svých zemědělských usedlostí získávali určitou část roku také plat. Zároveň s novými postupy a technickým vybavením vzrůstala také produktivita zemědělství samotného. Průmysl i zemědělství koncem 19. století kladly stále vyšší požadavky na kvalifikaci, na střední odborné vzdělání, které se v té době začínalo institucionalizovat.
10
11
Koncem 19. století mění radikálním způsobem život především ve městech další technický fenomén: energetické distribuční sítě. Během 2. poloviny 19. století se velká města dočkala veřejného osvětlení, které bylo zpočátku výhradně plynové. Následoval rozvod plynu do domácností, nejprve pro osvětlení a později i k topení a vaření, který významně zasáhl do každodenního života městských středních vrstev a ulehčil zejména ženám mnohé domácí práce. Rozvod plynu byl závislý na místních plynárnách, na výrobě svítiplynu, a tím i na snadné dosažitelnosti zdrojů kvalitního kamenného uhlí. Nemohl pokrývat velká území a prakticky nezasahoval ani do příměstských oblastí. Zlom v tomto směru znamenala elektrifikace, která od přelomu 19. a 20. století pokrývala stále větší území a postupně začala ovlivňovat nejen tvářnost měst, ale také život na vesnicích, i když tento proces pokračoval prakticky až do 30. a 40. let 20. století. Současně s rozšířením distribučních sítí elektrické energie ve velkých městech až do domácností postupoval také rozvoj dalšího významného komunikačního prostředku: telefonu. Telegraf zpočátku urychloval praktické řízení státu správními orgány a umožňoval operativně řídit provoz železnic, kvůli němuž byl původně zřízen. Později začal rychlým šířením výsledků obchodování na vídeňské burze výrazným způsobem ovlivňovat ekonomiku v českých zemích. Událostí, které měly význam pouze v osobním životě jednotlivce, se telegraf dotýkal jen ve výjimečných případech. Teprve telefon zasahoval bezprostředně do rodinného života. Sloužil soukromé komunikaci v rozsahu nesrovnatelně větším než telegraf. Vstupoval podobně jako rozvodné sítě elektrické energie přímo do domácnosti a ovlivňoval její chod. S elektřinou byl spojen také další fenomén, ovlivňující od 90. let 19. století život největších průmyslových měst v Čechách a na Moravě: rozvoj levné veřejné tramvajové dopravy. Bez ní by byl růst velkých městských aglomerací s hustým osídlením prakticky nemyslitelný. První desetiletí 20. století přineslo rovněž masivní nástup automobilové dopravy, a to především nákladní. Zejména průmysl, který nachází odbyt ve svém blízkém okolí a je závislý na plošné distribuci svých výrobků, například pekárny a pivovary, získal
nákladní automobilovou dopravou unikátní prostředek, který mu umožnil nesrovnatelně rychleji a efektivněji rozvážet zboží bez dosavadního nároku na stáje, píci a nezbytnou péči o tažná zvířata. Totéž se týkalo distribuce novin a časopisů a později rozvozu uhlí a palivového dříví pro domácnosti. Rozvoj automobilové nákladní dopravy byl dlouhodobým procesem, který započal po roce 1900, ale trval opět prakticky až do 40. let 20. století. Kolem roku 1910 hrál zejména ve velkých průmyslových centrech významnou roli, ačkoli koňský potah s pivními sudy nebo uhlím bylo možno běžně potkat ještě i ve 30. letech 20. století. Automobilová nákladní doprava zatím pouze doplňovala železniční přepravu a nemohla jí prakticky konkurovat. Na počátku 20. století vstoupily na scénu i další civilizační a technické fenomény, které rozhodujícím způsobem ovlivnily život následujících generací: letadla těžší vzduchu nebo film. Znalost jejich existence vstoupila do obecného povědomí kolem roku 1900 nebo krátce po něm, ale až do I. světové války zůstaly v podstatě zábavnými atrakcemi, na nichž nebylo možno postavit důležitá průmyslová odvětví. O jejich významu pro budoucnost tehdy ostatně mnozí vážně pochybovali. V předchozím výčtu chybí řada dalších jevů, které předjímaly tvářnost současnosti a do české společnosti vstoupily právě na konci 19. a samém počátku 20. století. Méně nápadně, ale s významnými sociálními důsledky, postupoval například rozvoj plošné zdravotní sítě, osvěty a hygieny. Přitom nešlo zdaleka jenom o pokles novorozenecké úmrtnosti a prodloužení průměrné délky lidského života, neboť se výrazně měnila i jeho kvalita a hodnoty s ní spojené. Do každodenního života obyvatel českých zemí vstoupil v této epoše poprvé masivně také sport v moderním slova smyslu. Byly založeny nejprve masové tělocvičné organizace na národním principu a později také sportovní kluby, z nichž mnohé existují dodnes. Tehdy se zrodilo nebo zásadním způsobem modernizovalo také množství kulturních institucí, o které dosud opíráme základní strukturu péče o národní kulturní dědictví. Šlo zejména o Národní muzeum, Národní divadlo, o první moderní instalaci sbírek, které později vytvořily základ dnešní Národní galerie, a o Uměleckoprůmyslové muzeum. Vznikaly ta-
12
13
ké jim odpovídající regionální instituce. Tyto fenomény významně ovlivňovaly vývoj obecně přijímaných hodnotových stupnic uvnitř české společnosti a zasahovaly do způsobu myšlení a chování jejích příslušníků. Výše popsané změny způsobily ve vzájemné souhře, že se život lidí proměnil během pouhých sedmdesáti let, doby, kterou prakticky celou obsáhlo panování jediného mocnáře, císaře Františka Josefa, mnohem podstatněji než za mnoho předcházejících století. Nové situaci se postupně přizpůsobovala i mentalita lidí, kteří v roce 1918 žili ve světě naprosto odlišném od zkušeností předchozích generací. Během padesáti nebo šedesáti let se české země změnily v moderní industrializovanou oblast, v mnohém se přizpůsobující životnímu stylu a rytmu, diktovanému průmyslem, možnostmi, které skýtal, a nároky, které kladl. Tento vývoj zdaleka nebyl uzavřen, ale ze státního svazku Rakouska-Uherska se české země vymaňovaly jako nejprůmyslovější a nejmodernější region celé bývalé monarchie. To v mnohém předurčilo vývoj Republiky československé v letech 1918–38 a v podobě důležitých tradic, ustálených představ, ale i předsudků přešlo i do naší současné mentality. Peroutkova slova v mnohém platí bezmála devadesát let poté, co byla vyřčena.
V Praze v září 2009 Marcela Efmertová a Nikolaj Savický
14
1. NA CESTĚ K MODERNÍMU STÁTU 1.1. Od březnových událostí k silvestrovským patentům: české země v letech 1848 až 1851 „Stane-li se něco omylem předmětem zákonů...“ aneb Zásady předbřeznové administrativy „Otče náš Metternichu, jenž jsi ve Vídni, zneuctěno budiž jméno tvé; přijď k nám brzy řízení jiné; staniž se vůle poddaných v Čechách, na Moravě a v Slezsku; dej nám větší chléb; odpusť naše hanění a kletbu, jakož i my odpouštíme ten nový na nás uvalený zemský dluh; neuveď nás v pokušení, ale zbav nás zlatem a stříbrem od všeho zlého. Amen. Zdrávy buďte, banknoty, vy jste plny podvodu; vaše nynější cena jest s vámi; vy jste zlořečeny mezi penězi a zlořečený jest ten, který vás vynalezl. Podvodlivé banknoty, proste za nás ubohé poddané nyní i v hodinu našich prázdných pytlíčků skrze železnou dráhu. Amen.“ Půvabný text jednoho z mnoha anonymních letáků, vydávaných bez údajů o autorovi či o tiskaři zhruba od poloviny února do poloviny března 1848, názorně ukazuje lidové nálady na počátku roku, který měl v Rakousku přinést pád starého režimu a předzvěst vzniku moderního státu. Rok 1848 představoval v mnoha směrech zásadní zlom v politickém vývoji celé střední Evropy. Prolínaly se v něm cíle liberální a demokratizační s výraznou vlnou úsilí jednotlivých národů a národností o emancipaci, a tyto snahy doprovázel odpor nejširších vrstev obyvatelstva k neudržitelným pozůstatkům feudálního práva, zejména k robotě a k patrimoniálnímu právu. Nositelé těchto tendencí byli velmi
15
rozdílní, ale na počátku roku 1848 je spojoval odpor k tzv. předbřeznovému režimu. Jedno z prvních obšírnějších shrnutí politického vývoje v Rakousku roku 1848, stostránkovou studii Oesterreich nach der Revolution, vydal v Lipsku už roku 1850 pražský německý historik Anton Heinrich Springer. Hned v jejím úvodu konstatoval: „Je pravda, že nikdy a nikde nebyla revoluce uvítána tak nadšeně, jako březnová revoluce v Rakousku, ale nikdy a nikde nebyly také vládnoucí poměry Kníže Klemens Lothar Metternich tak hanebné, nikde se nestaly tak nesnesitelnými jako zde. Skoncovat se systémem, z něhož si žerty dělala sama policie, nestálo ani za vzdechnutí...“ Jaký to byl systém? Předbřeznové Rakousko představovalo absolutní monarchii s poněkud chaotickým státním zřízením, jehož slabiny se nutně musely projevit v obrovském soustátí, které v té době zahrnovalo území od severní Itálie včetně Milána a Benátek přes Dalmácii, Rakousko, Čechy, Moravu a Uhersko až po Halič a Bukovinu. Navíc bylo cosi absurdního na absolutistickém režimu, v jehož čele stál od roku 1835 panovník, o němž celá Evropa věděla, že je slabomyslný. Přesto tento systém vydržel bez podstatných změn třináct let. Výkonnou moc podle Dvorní a státní příručky rakouského císařství z roku 1847 reprezentovaly tři stupně. Na nejvyšším stál císařský dvůr, o stupeň níže – zhruba na úrovni dnešních ministerstev – byly státní úřady s centrální pravomocí a třetí stupeň tvořily úřady jednotlivých zemí. Mezi centrálními úřady a úřady jednotlivých zemí přitom často propukaly věcné a kompetenční spory, založené na rozdílném úhlu pohledu a jiném pořadí priorit.
16
V čele nejvyššího orgánu, tzv. Státní konference, stál formálně od svého nástupu na trůn sám císař Ferdinand V. Habsburský. Ne nadarmo mu Vídeňané přezdívali „der arme Trottel Nandl“, tedy něco jako „trdlo Ferdáček“. Ve skutečnosti řídil monarchii triumvirát, složený z knížete Klemense Lothara Metternicha, nesmírně zkušeného diplomata a byrokrata, který od roku 1809 odpovídal za rakouskou zahraniční politiku a od roku 1821 byl rakouským státním kancléřem, hraběte Františka Antonína Kolowrata Liebsteinského a arcivévody Ludvíka. Státní konferenci sice před-
Mapa předbřeznové rakouské monarchie v letech 1797 až 1848
17
sedal císař, ale škodolibí vídenští měšťané hbitě glosovali situaci slovy, že „habsburské říši vládne třicetičlenná vláda – vedle vládnoucích tří jedna nula“. Státní moc, a to jak výkonná, tak zákonodárná, spočívala až do 13. března 1848 v rukou těchto tří mužů. Ostatní ústřední úřady, v dobové terminologii „dvorské“, často navazovaly na velmi staré instituce, nebo přímo vznikly jejich sloučením. Příkladem může být C. k. spojená dvorská kancelář, jejíž kořeny sahají až do tereziánských administrativních reforem. Její kompetence přibližně odpovídaly ministerstvu vnitra pro rakouské a české země; Uhry a Sedmihradsko tomuto orgánu nepodléhaly a měly své vlastní dvorské kanceláře. V jejím čele stál na prahu roku 1848 hrabě Johann Nepomuk Inzaghi. C. k. spojené dvorské kanceláři nenáležela moc nad policií a cenzurou. Ministerstvo financí s pravomocí pro celé území monarchie představovala C. k. dvorská komora. Té od roku 1840 předsedal Karl von Kübeck, zkušený administrátor, s jehož jménem se ještě setkáme. Kübeckovi podléhaly také další úřady. Řídil Dvorskou komoru pro hornictví a mincovnictví a Generální ředitelství pro stavbu železnic. Právě Kübeck, úzce spjatý s budováním základní technické infrastruktury moderního průmyslového státu a s podnikateli, kteří se na jejím vytváření podíleli, se dokázal znamenitě uplatnit ve vedení rakouského císařství i po změnách, které přinesly roky 1848 a 1849. V habsburské monarchii před rokem 1848 a ještě dlouho po něm nelze hovořit o dělbě moci na zákonodárnou a výkonnou, ale ani oddělení moci soudní neodpovídalo potřebám moderního státu. Nejvyšší dvorský soudní dvůr v sobě slučoval nejvyšší odvolací instanci a zárodek budoucího ministerstva spravedlnosti. V jeho čele stál hrabě Ludvík Taaffe z Nalžova. Armádu řídila C. k. dvorská válečná rada, která se později proměnila v ministerstvo války. Předsedal jí hrabě Jan Ignác Hardeg-Glatz, který na počátku roku 1848 zemřel a na jeho místo usedl hrabě Karel Ludvík Ficquelmont, voják a diplomat, znalec poměrů v severní Itálii, obecně považovaný za Metternichova nástupce. Dožil se nakrátko této role v dubnu 1848 ve věku jedenasedmdesáti let, a to na jediný měsíc, ale přesto stihl uskutečnit zásadní
reorganizaci ústředních státních orgánů do podoby, která v základních rysech přetrvala až do roku 1918. Na počátku roku 1848 byl nejvíce nenáviděnou státní institucí Nejvyšší policejní a cenzurní úřad, který řídil hrabě Josef Sedlnický z Choltic. Právě Sedlnický byl vedle Metternicha předmětem lidového hněvu a vděčným námětem útočných letáků. Ve Vyznání, které pochází z druhé poloviny března 1848, se můžeme dočíst: „Nevěřím
18
19
Císař Ferdinand V. Habsburský, poslední korunovaný český král, na obrázku se svatováclavskou korunou
