Obsah
O ČERVENÉ KARLKULCE
2
O NEPOSLUŠNÝCH KŮZLÁTKÁCH
4
O SMOLÍČKOVI
6
O VELIKÉ ŘEPĚ
8
O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE
10
O KOBLÍŽKOVI
13
O KOHOUTKOVI A SLEPIČCE
16
HRNEČKU VAŘ!
17
1
O Červené Karkulce
Žilo jednou jedno děvčátko a to dostalo od babičky k narozeninám dárek – červenou čepičku. Rádo ji nosilo, a proto jí říkali Červená karkulka. Babička bydlela za lesem a Karkulka ji často navštěvovala. Jednoho dne měla babička narozeniny a maminka k ní Karkulku poslala s košíčkem plným dárků. Děvčátko muselo projít hlubokým lesem a maminka ji přikazovala: „Jdi rovnou k babičce, Karkulko, nikde se nezdržuj a nescházej z cesty. Mohlo by se ti něco zlého přihodit.“ Karkulka to slíbila, ale na svůj slib brzy zapomněla. Jakmile uviděla rozkvetlé lesní květy, začala je pro babičku sbírat do kytičky. V hlubokém lese žil také zlý vlk. Karkulku zahlédl a začal ji zpoza stromů sledovat. Po chvíli jí nadběhl, vynořil se před ní a ptal se: “Kam jdeš,
Karkulko?“ „K babičce,“ odpověděla Karkulka. „Nesu jí k narozeninám košíček plný dárků. Bydlí v chaloupce za tímhle lesem.“ Vlk to uslyšel a pelášil k babiččině chaloupce, aby tam byl dřív než Karkulka. Zaklepal na dveře. „Kdo to klepe?“ ptala se babička. „To jsem já, Karkulka. Jdu ti popřát hezké narozeniny a nesu dárky,“ odpověděl jí vlk tenkým hláskem. Babička si myslela, že je to opravdu Karkulka. Pustila vlka do chaloupky a ten ji spolkl. Potom si nasadil na čumák brýle, vlezl do postele a zakryl se. Karkulka zatím doběhla k babiččině chaloupce a celá natěšená, že jí udělá dárečky radost, zaklepala na dveře. Vešla dovnitř, podívala se na vlka ležícího v posteli a podivila se: „Babičko, ty máš ale velké uši.“ „To abych tě lépe slyšela,“ řekl vlk. „Ty máš ale velké oči, babičko,“ podivila se zase Karkulka a vlk odpověděl: „To abych tě lépe viděla.“ „Ty máš ale velkou pusu, babičko,“ podivila se Karkulka a vlk zařval: „To abych tě mohl lépe sníst!“ Pak otevřel svoji tlamu a Karkulku spolkl taky. A jak měl plné břicho, svalil se zpátky do postele a tvrdě usnul. 2
Brzy šel kolem hajný, který při svých pochůzkách lesem vždy babičku navštívil. Z chaloupky však uslyšel hlasité chrápání. Nakoukl dovnitř oknem a v babiččině posteli vidí ležet vlka s obrovským břichem! To on asi snědl babičku! Vešel tedy dovnitř a tesákem vlkovi břicho rozřízl. Jak se podivil, když z něho s babičkou vyskočila i Karkulka. Obě byly živé a zdravé. Všichni začali nosit kamení a sypat je vlkovi do břicha. To pak zašili. Když se vlk probudil, uháněl pryč do svého lesa. Bylo mu ale těžko a měl žízeň. Nejblíž byla babiččina studna, když se však nad vodu nakláněl, těžké břicho ho stáhlo dolů a již ho nikdo nikdy neviděl.
3
O neposlušných kůzlátkách
V chaloupce na kraji lesa bydlela koza se svými sedmi kůzlátky. Měli se rádi a žili spokojeně jako v pohádce. Maminka koza odcházela každé ráno na pastvu a kůzlátka napomínala, aby si tiše hrála a nikomu neotvírala. V lese bydlí zlý vlk, který by si na nich rád pochutnal. Kůzlátka slíbila, že budou poslušná, ale jen koza odešla na lupení, začala se prát a hluk bylo slyšet na míle daleko. Uslyšel ho také hladový vlk. "Koza je pryč a kůzlata doma vyvádějí. Jsou ještě hloupá, snadno je obelstím," pomyslel si, když zabušil prackou na dveře. "Kůzlátka, děťátka, otevřete mi vrátka! Já jsem vaše maminka a nesu vám mlíčko!" Kůzlata ztichla a zmateně začala pobíhat sem a tam. Hrubý hlas však vlka prozradil. Nejstarší bratříček povídá - "Ty nejsi naše maminka, maminka má jemný hlásek!" Vlk musel odejít s nepořízenou. Zamířil ke kováři a nechal si upilovat jazyk z obou stran, aby měl hlas tenký a vysoký. Tentokrát na dveře chaloupky jemně zaťukal. "Kůzlátka, děťátka, otevřete mi vrátka!! Já jsem vaše maminka a nesu vám mlíčko!" lákal nezbedy hlasem, který sám nepoznával. Kůzlata se nahrnula do chodby, aby otevřela, ale nejstarší bratříček je zarazil - "Jsi-li naše maminka, ukaž kousek nožky oknem!" Venku zamával vlk prackou. Při pohledu z okna ztuhla kůzlátka hrůzou. - "Ty nejsi naše maminka. Ty máš pracky černé! Maminka má kůži bílou jako sníh, mečela kůzlátka rozčíleně a vlkovi neotevřela.“ Vlk, který hladem téměř šilhal, se odplížil do lesa. Kůzlata se zaradovala a začala si společně hrát. Vlk zatím přemýšlel, jak získat kůži bílou jako sníh. Ploužil se podél lesa, až došel k pastýřově chalupě. Tam se sušily ovčí kůže. Vlk se zaradoval, jednu sebral a uháněl k chaloupce kůzlátek. Ovčí kůži si přehodil přes hřbet a už stál opět přede dveřmi. "Kůzlátka, děťátka, otevřete mi vrátka! Já jsem vaše maminka a nesu vám mlíčko!" "Naše maminka přišla, otevřeme!" volali kozlíci. - "Není to naše maminka, neotevřeme!" bránily jim opatrnější kozičky. Ale to už kozlíci otevírali dvířka a vlk skočil dovnitř! Odhodil ovčí kůže a hrozivě vycenil tesáky. Kůzlátka s křikem začala utíkat, bylo jich tolik, že vlk nevěděl 4
kam skočit dřív. Všude se míhala kopýtka, rohy, bříška. Už se chystal skočit mezi ně! Ale naštěstí se právě vracela maminka koza. Trkla tam, trkla sem, nabrala vlka na rohy a odhodila do křoví. Ten na víc nečekal. Na slabé si troufal, ale s rozzuřenou kozou by se do křížku nedal. Utekl a už se v lese nikdy neukázal. Koza pak zavolala všech sedm dětí a moc se na ně zlobila! Nakonec byli všichni šťastní, že vše tak dobře dopadlo.
5
O Smolíčkovi Byl jednou jeden malý chlapeček, který žil v lese u zlato parohatého jelena. Jmenoval se Smolíček. Jelen se o něj hezky staral a chránil ho před různými nástrahami. Celý den na svém hřbetě vozil Smolíčka po lese. Chlapec se krmil lesním ovocem, nejraději měl jahůdky, a hrál si s lesními zvířátky. Jednoho dne se však jelen musel vydat hledat nové pastviny daleko od domova. Smolíček musel zůstat doma sám. - "Počkej na mě
Smolíčku a nikomu neotvírej." Přikazoval mu jelen každé ráno.
Smolíček si chvíli hrál sám, ale pak mu začala být dlouhá chvíle. Tu najednou uslyšel šramot a nějaké hlásky. Zvuky šly ode dveří. Šel tedy blíž a uslyšel. - "Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku! Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme." - "Kdo to venku tolik mrzne, že tak prosí? Pootevřu trošičku a podívám se", zapomněl chlapec, co jelenovi slíbil. Do světničky vklouzlo
několik tenkých prstů. Měly ostré nehty, chvíli se jen tak komíhaly, ale pak hbitě otevřely dveře dokořán a před Smolíčkem stály jezinky! Smolíček na ně vyděšeně koukal, byly to divé žínky, vlasy jako roští, obléknuté do rozervaných hadrů a tuze páchly, jak byly nemyté! Chytily chlapečka a odnášely pryč. Smolíček plakal a volal ze všech sil. - „Za hory, za doly- mé zlaté parohy – kde se pasou? Smolíčka, pacholíčka, jezinky pryč nesou!“
Měl veliké štěstí, vítr vál správným směrem a Smolíčkův hlásek k jelenovi zanesl. Mohutnými skoky přispěchal na pomoc! S jezinkami si snadno poradil, popadl Smolíčka a skokem byli zpátky ve své chaloupce. Jelen se na chlapce moc zlobil, že neposlechl a vydal se do nebezpečí. Smolíček svatosvatě slíbil, že se to již nebude
6
opakovat a že bude dbát jelenových rad. Ale když se ráno probudil, zapomněl, co včera zažil. Jakmile za dveřmi opět začaly loudit jezinky tak, že by se nad nimi kámen ustrnul. - „Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku! Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“ Chlapce se mu jich přece jen zželelo a vpustil je dovnitř. Ty jej popadly a uháněly s ním do své jeskyně. Smolíček plakal a volal svého jelena. - „Za hory, za doly- mé zlaté parohy – kde se pasou? Smolíčka, pacholíčka, jezinky pryč nesou!“ Ale jelen se pásl daleko.
Babice si začaly Smolíčka vykrmovat. Zavřely ho a nosily mu samé dobroty, dortíčky, koláčky, buchtičky. Těšily se, že až Smolíček pěkně ztloustne, budou mít libou pečínku. Každý večer zkoušely, jak moc se jim to daří. "Prostrč prstíček ven z klece, zkusíme, je-li dost tlusťoučký." Smolíček však vždy vystrčil místo prstíku dřívko a babice si dlouho myslely, že ho ještě dostatečně nevykrmily. Po čase jim však trpělivost došla a začaly topit v kamnech a chystat pro Smolíčka pekáč. Ten byl hrůzou bez sebe a rozkřičel se na celý les. - „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka, už na pekáč nesou.“ K jelenovi se nesl strašlivý nářek a pak už byl slyšet jen dusot kopyt, jak se hnal za chlapcovým hlasem. S jezinkami si rychle poradil, nabral babice na rohy a shodil je ze srázu, z kterého se jen tak nedostanou.
Smolíček dostal, co si zasloužil. Od té doby se vždy řídil radami dobrého jelena. Oba byli rádi, že vše dobře dopadlo.
7
O veliké řepě Byli jeden dědeček a babička a měli malou vnučku. Hospodařili na svém malém políčku a chovali několik domácích zvířátek. Každý den vnučka Evička pomáhala svým prarodičům krmit husy, slepice a dobroty také nosila pejskovi, který měl před domkem svou misku. Pejsek nebyl lakomý a pokaždé schoval něco na zub pro kočičku. Ta pak odsypala ze svého pár drobtů k myší komůrce na půdě. Nakrmená myška si pak s kočičkou hrála na honěnou třeba celou noc. A tak tu spolu hezky žili. Zatímco Evička krmila zvířátka, babička pracovala v kuchyni, děda, ten měl na starost pole. Brzy ráno se svou prací začínal a pozdě večer s ní končil. Sázel, zaléval, plel, okopával a o co víc pracoval, o to víc se rostlinkám dařilo. Vypěstoval řepu takovou, že se na ni chodili dívat ze sousední vsi. Byla obrovská, zabírala půlku pole a stále rostla a zvětšovala se. Nedalo se nic dělat, děda ji musel vykopat. Přece jen to jeho pole zas tak veliké nebylo. Motyka se mu však hned zlomila. Co teď? Jak tu řepu dostat ven? Zavolal na pomoc babičku. Ta uchopila dědu v pase, ten chytil ze všech sil silné listy a společnými silami táhli, táhli, ale řepu nevytáhli. Babička zavolala Evičku. "Ráda pomohu, však vy se o mne také staráte," přiběhla ochotně Evička. Ač se snažili ze všech sil, řepa nepovolila. Vnučka běžela pro pejska. Pes chytil Evičku, Evička babičku, babička dědečka, dědeček řepu táhli - táhli, táhli, ale řepu stejně nevytáhli. "Haf, haf, sami nic nezmůžeme. Kočičko, pojď nám na pomoc!" přivolal pejsek kočičku. Ta se postavila do řady, chytila pejska, ten vnučku, ta babičku, ta dědečka, ten řepu - táhli, táhli - už se zdálo, že řepa trochu povoluje - ale nakonec ji nevytáhli. "Budeme to muset vzdát. Na takovou velikou řepu nemáme dost sil," vzdychal zklamaně děda. "A co já?," ozval se dole u země pisklavý hlásek. To přišla kočičce na pomoc malá myška. "Ty myško? Jsi taková maličká. Jak bys mohla pomoci?" Nevěřila babička. Děda se jen smál a taky nevěřil. Ale myška už stála v řadě. Chytila se pevně kočičky, kočka pejska, pejsek vnučky, vnučka babičky, babička dědečka, dědeček řepy - táhli, táhli, táhli - a najednou rup! - řepa byla venku.
8
Zůstala po ní v zemi díra, že by se tam vešel povoz i s koňmi. Jak řepa povolila, svalili se všichni na jednu hromadu, smáli se a smáli. Společnými silami se jim dílo podařilo.
9
O perníkové chaloupce Byl jednou jeden tatínek a ten měl dvě děti. Jeníčka a Mařenku. Byl chudý a často se v jejich chaloupce nenašel ani kousínek chleba. Maminka zemřela, když byly děti maličké a tak se životem protloukali sami. Často trpívali hladem a tatínka to velice trápilo. Ve svém zoufalství se jednoho večera rozhodl, že Jeníčka a Mařenku ráno vezme hluboko do lesa, aby nenašli cestu domů a nechá je tam. „Snad si najdou nějakého dobrodince, u něhož se jim bude dařit lépe než doma“. Ráno druhého dne povídá: “Děti, musíme do lesa na dříví, pojďte se mnou, zatímco budu sekat, vy se zatím můžete najíst lesních plodů“. Jeníček s Mařenkou nadšeně začali poskakovat, lesní jahůdky a maliny měli moc rádi a už se těšili, jak si nacpou bříška. Tatínek popadl sekeru a šlo se. Vedl je hustým lesem hlouběji a hlouběji. Pak začal pracovat a sekyrou chystat dříví, aby jej mohl vzít domů. Děti zatím hledaly, co by sezobly, běhaly po lese a orientovaly se podle zvuku tatínkovy sekyrky. Tu našli krásnou malinu, tu ostružinu, až došly na mýtinu osvícenou sluníčkem plnou sladkých jahod. Plné hrstičky si sypaly do úst a spokojeně se vyhřívaly na teploučkém paloučku. Když svit sluníčka začínal slábnout, vydaly se směrem k tatínkovi, odkud se ještě před chvílí ozýval zvuk sekyrky. Teď však bylo ticho. „Tatínku!“ volaly Jeníček a Mařenka. Ale nikdo neodpovídal. A tak chodily lesem a hledaly svého tatínka. Sluníčko se zatím schovalo mezi stromy a pomaličku se stmívalo. Děti se začaly bát. Nejvíc mladší Mařenka. Když nastala tma, přemýšlely, co dělat. „Vylezu na vysoký strom, jestli neuvidím nějaké stavení.“ povídá Jeníček. Mařenka byla už tak unavená z toho putování, že jen kývla, jako že ano. Jeníček zdatně vyšplhal na nejvyšší strom, který v blízkosti našel a rozhlížel se do všech stran. Na západní straně přece jen něco zahlédl: „Mařenko, v dáli svítí malé světýlko, vydáme se tam!“ A tak se zaradovali a začali se prodírat hustým lesem směrem k němu.
10
Hladoví a vyčerpaní najednou stáli před chaloupkou, z jejíhož okénka vycházelo ono světlo. Plny radosti se děti k chaloupce rozeběhly. Jak se však podivily! Chaloupka byla celičká z perníku! Střecha byla pokrytá těmi největšími a nejvoňavějšími koláči, okna byla zdobená marcipánem a plot, ten byl celý z čokoládových latěk! Jeníček se nerozmýšlel, vyskočil na něj a utrhl ze střechy obrovitý koláč a půlku dal své sestřičce. Sotva se do něj pustili, otevřely se dveře a vyšla stará čarodějnice. Protože v té tmě nic neviděla, zaskřehotala: „Kdopak mi to tu loupe můj perníček??“ Jeníček pohotově odpověděl: „To jen větříček, to jen větříček!“. Baba zašla zpět a děti si oddechly. Dojedly koláč a ulomily si kousek voňavého perníkového srdíčka. Tu se opět rozlétly dveře chaloupky a znovu se ozval ten skřehotavý hlas: „Kdopak mi to tu loupe můj perníček??“ „To větříček, to větříček!“ rychle zaševelil Jeníček. To už se ale staré čarodějnici nezdálo, vyšla ven a začala se kolem všech těch sladkostí rozhlížet. „Už vás mám darebové!“ volala. Děti neměly kam utéct. Chytila je hned a šup s nimi do chaloupky. Jeníčka zavřela do klece, že si ho vykrmí a Mařenka jí musela sloužit. Vařila, prala a uklízela. Babizna Jeníčkovi nosila ta nejlahodnější jídla, aby hezky ztloustl a mohla ho upéct a sníst. Každý den přicházela ke klícce a zavolala: „Jeníčku, vystrč prstíček, ať poznám, jak jsi tlustý.“ Ale Jeníček vždy vystrčil kus oblého dřívka a stará čarodějnice napůl slepá nic nepoznala, jen jí bylo divné, že chlapec netloustne. Jednou však ztratila trpělivost a křikla na Mařenku: „Zatop v peci, dnes bude Jeník k obědu, ať je tlustý nebo ne!“ Děvče se rozplakalo, ale poslechnout muselo. Oheň v peci již prskal a čarodějnice chystala velkou lopatu. Potom vytáhla Jeníčka z klece a povídá: „Hezky se posaď na lopatu a pořádně se drž, abys nespadl!“ Jeníček se tedy na lopatu posadil, ale jak ji baba zvedala, hned se zase skulil na zem a do pece se tak ne a ne dostat. Babizna byla celá vzteky bez sebe. „Ukažte mi tedy babičko, jak se na lopatě sedí.“ prosil Jeníček a pomrkával na Mařenku. Čarodějnice, jak byla vzteklá a už jí to tolik nemyslelo, poslechla, sedla na lopatu, aby Jeníčkovi ukázala, jak se má držet, ale ten rychle přiskočil i s Mařenkou, oba ze všech sil lopatu pozvedli a než se babizna nadála, šupli ji do pece a rychle zastrčili železná dvířka, aby se nedostala ven. Upekla se tam na škvareček. To se dětem ulevilo ! Najedly se dobrot z chaloupky, nabraly si co to šlo a vydaly se hledat 11
cestu domů. Mezitím tatínek tolik litoval, že své děti v lese ponechal svému osudu a tak moc se mu po nich stýskalo, že každý den chodíval po lese a hledal je. A jak se tak v tom lese hledali, tak se také našli. Padli si do náručí a tatínek prosil děti o odpuštění. Plni štěstí, že jsou zase spolu, se vydali k domovu.
12
O Koblížkovi Žili, byli dědeček a babička. Měli chaloupku se zahrádkou v malé vísce mezi lesy a loukami. Jednou poprosil dědeček: "Usmaž mi, babičko koblížek!" "Moc ráda, ale není z čeho! Mouka nám už dočista došla!" Dědeček se zamyslel a pak radil: "Babičko, zameť na sýpce a vymeť zbytky z truhly, však se jí troška nasbírá! Babička nametla a naškrabala dvě hrsti mouky a zamísila těsto smetanou, z těsta koblih, ten usmažila na másle a položila na okno vystydnout. Koblížek pomalu vychládal, ale brzy ho to přestalo bavit, jen tak ležet. Skutálel se z okna na zápraží, ze zápraží na zahradu, ze zahrady na cestu vedoucí kolem chaloupky. A jak se tak kutálí a kutálí, potká zajíce a ten povídá: "Koblížku, koblížku, já tě sním!" Koblížek se tuze vylekal a prosil: "Ne, nejez mne zajíčku, zazpívám ti písničku." A než stačil zajíc odpovědět, spustil: "Já koblížek, koblížek, po sýpce metený, po truhlách škrabaný, smetanou mísený, na másle smažený, na okénku chlazený. Já dědečkovi utekl, já babičce utekl: a tobě, zajíčku, také uteču." A co nejrychleji se cestou kutálel dál, jen pryč od zajíce! Cesta vedla k lesu, kde přecházela v lesní pěšinu plnou kořenů stromů. Koblížka hrbolatá pěšinka vyhazovala do výšky a ten výskal radostí nad takovou zábavou. To by si u babičky s dědečkem neužil! Tu najednou proti němu šedivý vlk: "Koblížku, koblížku, já tě sním!" "Ne, vlku, nejez mne, zazpívám ti písničku." A zpíval:
13
Já koblížek, koblížek, po sýpce metený, po truhlách škrabaný, smetanou mísený, na másle smažený, na okénku chlazený. Já dědečkovi utekl, já babičce utekl, já od zajíčka utekl: a tobě, vlku, také uteču." A rychle se odkutálel, sotva ho vlk zahlédl. A kutálí se lesem dál a proti němu medvěd. "Koblížku, koblížku, já tě sním!" "Ne, nejez mne medvídku, raději poslouchej mou písničku!" křikl koblížek. "Já koblížek, koblížek, po sýpce metený, po truhlách škrabaný, smetanou mísený, na másle smažený, na okénku chlazený. Já dědečkovi utekl, já babičce utekl, já od zajíčka utekl, já od vlka utekl, a tobě, medvěde, taky uteču." A kutálel se dál ještě rychleji. Medvěd ho sotva koutkem oka zahlédl. Tu jde proti němu liška. "Koblížku, jé koblížku, jak jsi pěkňoučký, voňavoučký!" To se Koblížkovi líbilo a začal zase zpívat svou písničku. Liška poslouchá, poslouchá a pomaloučku, polehoučku se přikrádá ke Koblížkovi blíž a blíž.
14
"Já koblížek, koblížek, po sýpce metený, po truhlách škrabaný, smetanou mísený, na másle smažený, na okénku chlazený. Já dědečkovi utekl, já babičce utekl, já od zajíčka utekl, já od vlka utekl, já od medvěda utekl: a tobě, liško, také uteču!" "To je ale krásná písnička, koblížku," povídá liška, "jen škoda, že tak špatně slyším. Už jsem stará. Víš co, sedni si mi na nos a zazpívej mi tu píseň ještě jednou!" Koblížek měl radost, že se lišce písnička líbí, vyskočil lišce na nos a zazpíval: "Já koblížek, koblížek" A liška ham! A snědla ho.
15
O kohoutkovi a slepičce Kohoutek a slepička šli spolu do obory na jahody. Po chvíli našla slepička jahodu a dala půlku kohoutkovi. Za chviličku našel jahodu kohoutek. Protože byl ale lakomý, dal si celou jahodu do zobáčku. Nechtěl se se slepičkou dělit. Jahoda byla ale příliš veliká, a tak se začal dusit. "Slepičko, slepičko! Dej mi vodu, nebo se udusím!" Slepička honem utíkala ke studánce. "Studánko, studánko, dej mi vodu. Kohoutek leží v oboře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře." "Dám Ti vodu, až přineseš od švadleny šátek." Slepička tedy utíkala za švadlenou. "Švadlenko, švadlenko, dej mi šátek pro studánku. Studánka mi dá vodu pro kohoutka. Leží tam v oboře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře." "Dám ti šátek pro studánku, až mi přineseš botičky od ševce." A tak slepička utíkala za ševcem. "Ševče, ševče! Dej mi botičky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro studánku. Studánka dá vodu pro mého kohoutka. Leží tam v oboře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře." Ševci bylo slepičky líto. Dal botičky švadlence. Švadlenka dala šátek studánce. Studánka dala vodu slepičce. Slepička honem utíkala do obory za kohoutkem. Dala mu napít a tak ho zachránila. A kohoutek? Ten už od té doby nebyl vůbec lakomý a se slepičkou se o všechno hezky dělil.
16
Hrnečku vař! Byla jednou jedno chudičká a zbožná dívenka, které žila sama se svojí matičkou, a neměly často co jíst. Tu vyšlo jednou dítě do lesa a potkalo tam starou ženu, která dobře věděla o jejím žalu a protože ji měla ráda, darovala ji hrneček, kterému měla prý povědět: „Hrnečku, vař!“ A on prý uvaří dobrou, sladkou kaši, a když pak řekne: „Hrnečku, dost!“ Tu hrneček poslechne a přestane vařit. Děvčátko přineslo onen hrneček domů mamince a nyní byl jejich smutek a hlad zažehnán a jedly sladkou kaši tak často, jak si přály. Jednou, když byla děvenka někde pryč, povídá maminka: „Hrnečku vař!“ A on vařil a ona jedla, až byla sytá, a nyní chtěla, aby hrneček přestal vařit, ale ta správná slova neznala. A tak ten kouzelný hrneček vařil dál, kaše přetekla přes okraj a vařil dál, až byla celá kuchyně a pak celý dům plný kaše, a potom ta kaše zaplavila ulici, že by se jí celý svět nasytil, a to bylo už k úzkosti, neboť kaše se valila dál a žádný z lidí si nevěděl rady. Nakonec zůstal stát ve městě jediný prázdný dům, když tu přišla dívenka konečně domů, a když tu spoušť viděla, zvolala: „Hrnečku, dost!“ A hrneček ji poslechnul a přestal vařit. Každý, kdo do toho města vjet či vejít chtěl, musel se tou sladkou kaši prokousat.
17
