Obsah
Pár slov úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 0 I. Od Atlantiku k Mississippi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 00 Severovýchod . . . . . . . . Válka „krále“ Philipa Válka pátera Ralea . . . . . . . Válka s Francií a indiány . . Pontiak . . . . . . . . . . . . . . . Paxtonská aféra . . . . . . . . . Cornstalk . . . . . . . . . . . . . Boj o Severozápadní území . Tekumtha . . . . . . . . . . . . . Válka Černého sokola . . . . . Jihovýchod . . . . . . . . . . Válka s Kríky . . . . . . . . . . . Válka se Seminoly . . . . . . . Odsun Čerokíů
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 00 . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. 00 . 00 . 00 . 00 . 00 . 00 . 00 . 00 . 00 . 00 . 00
II. Od Mississippi ke Skalistým horám . . . . . . . . . . . . . . . . . 000
Autorem kresby na obálce je Jiří Hajný. © Jiří Černík, 2010 Epilogue © Prof. PhDr. Josef Opatrný, DrSc., 2010 Maps © Jiří Černík a Pavel Rajský, 2010 © Libri, 2010 ISBN 978-80-7277-473-9
Prérie – severně od řeky Platte . . . . . . . . . . . . Povstání minnesotských Santíů . . . . . . . . . . . . . . . . Válka na Prašné řece . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Washita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Little Bighorn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dozvuky bitvy u Little Bighornu . . . . . . . . . . . . . . . Wounded Knee . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prérie – jižně od řeky Platte . . . . . . . . . . . . . . Boj v poradním domě a bitva u Švestkového potoka . Po vstupu do Unie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Občanská válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. 000 . 000 . 000 . 000 . 000 . 000 . 000 . 000 . 000 . 000 . 000
Nájezd na usedlosti podél Jilmového potoka . . . . . . . . . . . Bitva u Hliněných zdí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rezervace a „Mírová iniciativa“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Válka na Červené řece . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přehled severoamerických indiánských kmenů . . . . . . . . . . Časová tabulka nejdůležitějších bojů a bitev na území USA . Převodní tabulka základních anglických měr a vah . . . . . . .
. . . . . . . . .
. . . . . . . . .
. . . . . . . . .
. 000 . 000 . 000 . 000 . 000 . 000 . 000 . 000 . 000
MOTTO:
„Where today are the Poquot? Where are the Narraganset, the Mohican, the Pokanoket and many other once powerful tribes of our people? They have vanished before the avarice and oppression of the white man, as snow before a summer sun…“ TECUMSEH
„What is the right of a huntsman to the forest of a thousand miles over which he has accidentally ranged in quest of prey? Shall the fields and valleys, which a beneficent God has formed to teem with the life of innumerable multitudes, be condemned to everlasting barrenness?“ J O H N Q U I N C Y A DA M S
P ár s l ov ú vo d em
S díky Jarmile Dobrovodské, která pečovala o čistotu jazyka, a pracovníkům příslušných národních parků, muzeí a historických společností, kteří poskytli nejen vhodné materiály, ale i cenné informace. Poznámk a Tato relativně obšírná práce zpracovává jednotlivé události v prvé řadě ze zeměpisného hlediska – jinými slovy, kde k nim došlo – a až poté přihlíží k jejich časovému sledu. Dělí se do tří hlavních částí, a sice první se věnuje bojům v prostoru mezi Atlantikem a řekou Mississippi, druhá Středozápadu (od Mississippi ke Skalistým horám) a třetí část horským oblastem, tedy Skalistým horám a Kalifornii. Každá ze tří oblastí se ještě dále dělí na severní a jižní region (Severovýchod a Jihovýchod, severně od řeky Platte a jižně od řeky Platte, Severozápad a Jihozápad) a konečně Kalifornie tvoří zcela samostatnou kapitolu. V úvodu k jednotlivým regionům čtenář najde historické poznámky, zejména k osídlovacímu procesu, a také etnografické pojednání o největších indiánských kmenech zde žijících. Jednotlivým bojům či válkám předchází výčet politických a ekonomických důvodů, které ke konfliktu vedly, pak následuje popis nejdůležitějších bitev a vojenských operací a na závěr je shrnutí jejich následků. Opominuty nejsou ani osudy hlavních protagonistů, a to jak v průběhu bojů, tak i poté, až do konce jejich pozemských osudů. V této souvislosti si dovoluji upozornit také na své předchozí práce, vydané v letech 2001–03 rovněž v nakladatelství LIBRI a nazvané Divoký západ I.–III. (Muži zákona, Muži víry a Cesta na severozápad), doplňující v detailech tuto knihu. AU T O R
S příchodem Angličanů do Jamestownu ve Virginii (1607) a o 13 let později do Plymouthské kolonie v dnešním Massachusetts (1620) nastává epochální proces osídlování severoamerického kontinentu, který je prakticky po dalších 270 let ve znamení neustálého konfliktu s domorodými obyvateli, se severoamerickými indiány. (Přestože ke španělské expanzi z Mexika na sever dochází již koncem 16. století, hranice oblastí, které spadaly pod španělskou vládu, v důsledku nedostatku přistěhovalců ustrnula v severní části dnešní Floridy, Texasu, Nového Mexika, Arizony, případně jižní Kalifornie.) Ve druhé polovině 17. století osídlování probíhalo hlavně podél pobřeží Atlantiku, přistěhovalci se usazovali na půdě v přímořských oblastech a nově založené kolonie rostly z demografického hlediska převážně směrem na jih nebo na sever. Důvody pro tento šablonovitý růst spočívaly v prvé řadě v bezpečnosti jednotlivých osad, protože v případě útoku indiánů se nabízela možnost záchrany na lodích na moři. Na přelomu 17. a 18. století se ale díky neustálému přílivu nových přistěhovalců osídlovací model mění. Osadníci začínají mířit do vnitrozemí, na západ, protože většina pobřežních oblastí od dnešní Nové Anglie až po Karoliny už byla buď osídlena, anebo nebyla vhodná pro zemědělství. Tím zákonitě narůstal tlak na indiánské obyvatelstvo, pro které byla vzhledem ke způsobu života velká loviště plná zvěře životně důležitá a v důsledku pravidelných mezikmenových válek přesun na jiná území byl spojen s nesmírným rizikem. Jednotlivé kmeny se proto snažily postavit se této bílé vlně na odpor, což zcela automaticky vedlo ke krvavým konfliktům někdy v malém, někdy ve velkém měřítku. Přestože první osadníky motivovala převážně touha po náboženské svobodě a přicházeli v míru (na rozdíl od jiných kultur, například od Arabů, kteří vyzbrojeni náboženským fanatismem a kvalitní damascenskou ocelí dobyli celé pobřeží severní Afriky a Pyrenejský poloostrov), na druhé straně však měli pevné přesvědčení, že americký kontinent je boží půda, dar, jimiž jsou odškodněni za utrpení, kterého se jim dostalo v Evropě. Za svou povinnost proto považovali jak šířit křesťanství mezi divochy, tak aktivně podporovat rozkvět a růst náboženských osad v Novém světě. A tak zanedlouho byly slyšet údery ●
9
●
seker a rachot padajících stromů v podhůří dnešního Appalačského pohoří a v nekonečných lesích Nové Anglie. Další neméně důležitý prvek, který přispěl značnou měrou k tomuto dramatickému střetu, představoval hluboký kulturní rozdíl mezi domorodým obyvatelstvem a Evropany. Indiánskou komunitu tvořilo volné společenství rodin bez vzájemné podřízenosti či závislosti, jejichž příslušníci se těšili neomezené osobní svobodě. Kmenový náčelník buď funkci dědil po otci, nebo v některých případech byl volen radou starších, ale jeho oblast vlivu či moci se omezovala zpravidla jen na otázky mezikmenových styků včetně válečných tažení proti tomu či onomu tradičnímu nepříteli. Celá řada pojmů jako vlastnictví půdy, pracovní povinnost nebo vnitřní mocenská hiearchie byla indiánům zcela cizí. Přitom vlastnictví půdy v evropské feudální kultuře představovalo základ úspěšné existence a potenciálního bohatství. A co víc, šlo o vlastnictví nedotknutelné a přísně chráněné řadou zákonů. Například lovit nebo kácet stromy v soukromě vlastněném lese bylo zcela nemyslitelné, a pokud by se někdo podobného přečinu dopustil, stihl ho tvrdý trest. Massachusettští puritáni ze druhé poloviny 17. století se také nevyznačovali příliš velkou tolerantností (viz proces s čarodějkami v Salemu roku 1692), a přestože to byli indiáni, kteří poskytli pomoc jejich otcům-poutníkům (Pilgrims), bez níž by v nehostinné pustině nepřežili první zimu, většina pozdějších osadníků se na ně dívala spíše jako na zatvrzelé pohany, které je třeba důsledně obracet na víru. Z počátku značná početní převaha indiánů vyvolala u mnoha náčelníků dojem, že násilné řešení konfliktu s bělochy musí nepochybně skončit jejich vítězstvím. Tyto a řada dalších faktorů vedly poměrně brzy k „povstáním“ proti „nadvládě“ nenáviděných bělochů, která sice byla potlačena, avšak za cenu značných ztrát na lidských životech a to na obou stranách. Již roku 1622 došlo k útoku na jamestownskou kolonii – tedy jen 15 let poté, kdy kapitán James Smith a jeho dobrovolníci vstoupili na půdu Virginie. Hlavním důvodem k tomuto krveprolití byla iniciativa Sira Edwina Sandyse, pokladníka Virginské společnosti, který přišel s myšlenkou plné integrace indiánů do anglických osad. Jednotlivé indiánské rodiny dostaly domy a mladí chlapci se museli učit anglicky a nechat se pokřtít. Problém ovšem spočíval v tom, že většina osadníků zacházela s indiány jako s otroky a nutila je dělat jen podřadné práce. Podle dochovaných zpráv právě proces násilného vnucování cizího jazyka, náboženství a mravů vzbudil u indiánů nesmírný odpor a nakonec vedl náčelníka Opechancanougha k rozhodnutí zaútočit na anglické osady a vyhnat nezvané ve●
10
●
třelce jednou provždy. 21. března 1622 desítky povhatanských bojovníků navštívili nic netušící osadníky, někteří dokonce přinesli jako dary zvěřinu a sušené ovoce a strávili s nimi zbytek dne v přátelském rozhovoru. Druhého dne ráno, kdy většina mužů odešla na pole, indiáni zmasakrovali všechny ženy a děti, a pak teprve pobili muže na polích. Obětí tohoto krveprolití se stalo 347 osadníků. Krátce nato indiáni zapálili domy, zničili zásoby potravin a táhli k Jamestownu. Zpráva o proradnosti Povhatanů se okamžitě rozletěla po celé kolonii a osadníci se stáhli buď k jamestownské tvrzi či na jiná opevněná místa, kde strávili více než rok v izolaci. Veškeré práce na polích ustaly, což mělo za následek, že během zimy 1622/23 zemřelo hlady přes 400 lidí. Až na jaře příštího roku, kdy z Anglie došly posily, zásoby potravin a zbraně, se činnost kolonie obnovila. Netřeba zdůrazňovat, že koncept integrace byl opuštěn a nahradilo ho nemilosrdné vyhlazování všech indiánů, kteří se nacházeli v dosahu virginských kolonistů.
●
11
●
I. O d At lant ik u k Mississip p i
SEVEROVÝCHOD
Vá l k a „ kr á l e“ P h i l i p a K největšímu ozbrojenému konfliktu mezi indiány a Angličany, který vstoupil do dějin Nové Anglie pod názvem válka „krále“ Philipa, došlo v massachusettské kolonii roku 1675. Philip bylo anglické jméno náčelníka Vampanoagů, jednoho z početnějších kmenů v oblasti mezi nynějšími státy Massachusetts a Rhode Island. Jeho otec Massasoit, byl také sachem (náčelník), který poskytl plymouthským osadníkům značnou pomoc a roku 1621 s nimi uzavřel smlouvu, v níž se zavázal, že neprodá půdu nikomu jinému než jim. Na znamení přátelství je dokonce požádal, aby dali jeho dvěma synům anglická jména. A tak nejstarší Wamsutta je též znám jako Alexander a Metacom (či Metacomet) jako Philip. Po smrti Massasoita († 1661) se stal náčelníkem Wamsutta. Za 40 let se však situace v plymouthské kolonii zásadně změnila. Místo původní stovky náboženských přistěhovalců, kteří sotva přežili první zimu, žilo nyní na pobřeží přes 30 000 lidí, vedených pevnou rukou puritánské teokracie, a kromě komunity v Plymouthu tu vyrostla řada dalších osad i větších měst: Boston, Hadley, Northfield, Medfield, Wrentham aj. S rychle rostoucí kolonií se neméně rapidně zmenšovala loviště Vampanoagů a narůstal počet incidentů mezi indiány a novými majiteli půdy, kteří nemínili tolerovat indiánské lovce na svých pozemcích. Intenzivní a do značné míry efektivní obracení příslušníků indiánských kmenů na křesťanskou víru mělo též za následek rostoucí počet „modlících se indiánů“, což vedlo ke třenicím uvnitř samotných kmenů. Tvrdé uplatňování puritánských zákonů na indiány také naráželo na rostoucí odpor. Roku 1662 povolali Wamsuttu do Plymouthu, aby se zodpovídal za ●
13
●
prodej půdy, který byl podle puritánů v rozporu se smlouvou z roku 1621. Krátce po návratu domů však Wamsutta onemocněl a zemřel. Vampanoagové tenkrát pevně věřili, že ho Angličané otrávili. Philip, který se stal po smrti bratra náčelníkem, nemínil pokračovat v politice ústupků. Dobře si uvědomoval, že pokračující úbytek půdy znamená ohrožení samotné existence kmene. Ústup do vnitrozemí totiž nebyl možný, protože na hranici lovišť Vampanoagů a ostatních spřátelených kmenů, jako na příklad Narragansetů, se nacházela mocná konfederace jejich tradičních nepřátel, Irokézů. Philip rozpoutal, dnes bychom řekli, diplomatickou ofenzivu za účelem vytvoření aliance všech spřátelených kmenů pro zastavení další expanze bělochů. Díky spřáteleným, tedy pokřesťanštěným indiánům jeho činnost nezůstala utajena církevním hodnostářům v Plymouthu. V lednu 1675 pak došlo k incidentu, který způsobil předčasný výbuch. John Sassamon byl pokřtěný indián, který se těšil důvěře náčelníka Philipa, ale i Angličanů. Krátce poté, kdy upadl v podezření, že informuje Angličany o plánech Philipa, nalezli jeho mrtvé tělo nedaleko Plymouthu. Puritáni ihned zatkli tři indiány podezřelé z tohoto zločinu a po krátkém procesu je dali pověsit. Philip už nemohl dále odkládat tažení, byť se ještě řada kmenů klonila k neutralitě, či dokonce stála na straně kolonistů, a s 6–8 000 bojovníků zahájil krvavé nájezdy na osady bělochů. V zimě 1675 indiáni pronikli až do blízkosti Bostonu a tehdy se i rozkřiklo, že díky úspěchům se k povstání chtějí připojit i neutrální Narragansetové. Pod dojmem této zprávy se zformovala početná jednotka (asi 1 100 mužů) ze tří tehdejších kolonií (Massachusetts, Rhode Island a Connecticut), která pod vedením plymouthského guvernéra Josiaha Winslowa zaútočila na vesnici Narragansetů v prosinci téhož roku a díky momentu překvapení se jí podařilo zabít na 600 obyvatel včetně 20 náčelníků, zatímco Angličané ztratili toliko 80 mužů. Po „neutralizaci“ tak početného kmene se válečné štěstí počalo obracet na stranu osadníků. Na jaře příštího roku bylo zřejmé, že Vampanoagové trpí nedostatkem zásob, protože většina kmene se zapojila do válčení a nikdo nesázel kukuřici. Angličané, kteří aplikovali indiánskou taktiku partyzánské války, přešli pod vedením Benjamina Churche do ofenzivy. Začátkem srpna se jim podařilo zaskočit tlupu Philipových bojovníků nedaleko dnešního Bridgeportu a zabít či zajmout kolem ●
14
●
130 mužů a Philipovu manželku i syna. Krátce poté došlo k rozkolu v samotném Philipově táboře. Jeden z bojovníků, který si uvědomoval bezvýchodnost situace, navrhl, aby se vzdali. Náčelník reagoval tím, že v návalu vzteku dotyčnému rozpoltil lebku. Bratr nešťastníka se ovšem ještě týž den vydal na cestu do Churchova tábora a tam prozradil, kde se nachází zbytek indiánských bojovníků. 12. srpna v místech zvaných Mount Hope byl Philip obklíčen a při pokusu o útěk zastřelen jistým Aldermanem, jedním ze spřátelených indiánů. Tzv. válka „krále“ Philipa trvala celý rok a vyžádala si tisíce životů, protože obě strany se dopouštěly masakrů jak mužů, tak i žen a dětí. Desítky osad a malých měst byly zničeny (škody se odhadovaly na 100 000 liber) a z kdysi početných a mocných kmenů Nové Anglie Vampanoagů a Narragansetů zbyla hrstka neškodných zemědělců. První polovina 18. století ale byla ve znamení rostoucího konfliktu mezi evropskými velmocemi Anglií a Francií, který se promítal i do amerických kolonií. Tradiční konflikt mezi Angličany a indiány se tak rozšířil o třetího účastníka, a sice o Francouze. Během několika let se pozice válčících stran jasně vykrystalizovala. Původní zápas s Angličany, kteří si budovali nové administrativní celky a zabírali půdu, aniž by se mísili s indiány, přerostl hlavně v boj mezi Evropany, jmenovitě mezi Novou Anglií a Novou Francií. Díky pružnější politice Francouzů vůči indiánům, kteří jim půdu nezabírali a měli i vstřícnější postoj k jejich kultuře, se většina algonkinských kmenů přidala na stranu Francie. Výjimku tvořili Irokézové, nejpočetnější a nejmocnější indiánská federace na severovýchodě dnešních USA, kterou původně tvořilo pět kmenů: Senekové, Mohavkové, Oneidové, Kajugové a Onondagové. Později se k nim připojili též Tuskarorové a Mingové, zatímco Huroni se považovali za součást této federace jen do té míry, pokud z toho měli „politický“ prospěch. Irokéze si znepřátelil už francouzský objevitel Samuel de Champlain roku 1609. Aby upevnil spojenectví s Algonkiny nechal se přemluvit k tomu, že se účastní jejich tažení proti Irokézům. Během střetu na březích dnešního Champlainova jezera (stát New York) Champlain použil proti irokézským bojovníkům, vyzbrojeným jen luky a šípy, střelné zbraně, což mělo za následek, že se Irokézové stali víceméně spolehlivými přáteli Angličanů na dalších 200 let. Tato strategická chyba byla podle mnoha historiků též jedním ●
15
●
z faktorů, který přispěl k tomu, že Francie boj o kolonii Quebec nakonec prohrála. V roli domorodých „žoldnéřů“ pak působila celá řada indiánských kmenů žijících mezi Antlantikem a Mississippi prakticky až do americké revoluce, ale i poté. Některé kmeny, hlavně Šóníové placení Angličany z Kanady, pokračovaly v nájezdech na tou dobou už osadníky USA.
Válk a pátera Ralea Tzv. válka pátera Sebastiana Ralea (Raslea) v letech 1724–26 je zcela jistě poznamenána už těmito prvky. Navíc ke konfliktu národnostnímu se přidal další prvek, a to náboženský. Francouzi byli převážně katolíci, zatímco drtivá většina Novoangličanů se hlásila k protestantství. S rostoucím vlivem quebecké kolonie bylo jen otázkou času, kdy potomci puritánů dospějí k přesvědčení, že za každým indiánským nájezdem na jejich osady stojí nenávidění katolíci. Skutečnost, že se nájezdů často účastnili francouzští důstojníci, je v tom jen utvrdila. Na obranu Francouzů lze říci, že v jejich původní strategii byla role indiánů dost omezená. Přítomnost indiánského obyvatelstva v prostoru mezi Novou Anglií a Novou Francií měla sloužit za jakýsi cordon sanitaire, ochranné pásmo proti potenciálním nájezdům ze strany Angličanů. Za sedmileté války, zuřící v Evropě, Indii i Americe (viz kapitola Válka s Francií a indiány) v letech 1754–63, tisíce indiánských bojovníků stálo po boku francouzských jednotek, čili jak jsme již naznačili, v zásadě v „žoldnéřské“ roli. Páter Rale věnoval celý svůj život obracení indiánů na katolickou víru. Původem z Pontarlieru (Francie) vstoupil Rale do tovaryšstva Ježíšova 24. září 1675 a svou misii v Novém světě zahájil roku 1689. Řadu let strávil mezi indiány v dnešním Illinois a v Kanadě a od roku 1711 žil mezi Abenakii v Norridgewocku na břehu řeky Kennebec v dnešním státě Maine. Po indiánských nájezdech na anglické osady podezření, že za útoky stojí páter Rale, zesílilo. Už nikdo nepochyboval, že horlivý jezuita vysílá s požehnáním své pokřtěné „ovečky“, aby „trestali novoanglické kacíře“. Roku 1721 se Angličané pokusili ●
16
●
o útok na Norridgewock s cílem nejen potrestat indiány, ale i zabít či zajmout horlivého jezuitu. Operace měla jen částečný úspěch, neboť páteru Raleovi se podařilo utéci. Při útoku však dostali Angličané do rukou důkaz o „nekalé“ činnosti jezuity, a sice slovník jazyka Abenakiů, na němž páter pracoval mnoho let. Mezi léty 1721–24 pak hranice mezi Novou Anglií a Novou Francií byla i nadále svědkem krvavých nájezdů z té či oné strany, aby zdánlivě nerozhodný konflikt spěl ke konečnému řešení. Na 200 mužů pod velením kapitánů Harmona, Moultona, Browna a Beana, provázených značným počtem indiánských spojenců, zaútočilo 23. srpna 1724 opět na Norridgewock. Díky dokonalé souhře i momentu překvapení se nyní mohli pochlubit absolutním vítězstvím: vesnici zničili, zabili na 80 Abenakiů a pátera Ralea hned na začátku boje zkosilo množství kulí z anglických mušket. Ani zničením Norridgewocku a smrtí Ralea v oblasti mír nenastal. 4. září 1724 skupina Mohavků a francouzských Kanaďanů unesla dva muže (Nathana Crosse a Thomase Blancharda), kteří se živili sbíráním terpentýnové pryskyřice, na pile u massachusettské osady Dunstable poblíž hranice dnešního státu New Hampshire. Deset příslušníků narychlo svolané milice se okamžitě vydalo po jejich stopách, avšak u Thorntonova přívozu na řece Merrimac celý oddíl padl do léčky a jediný Josia Farwell se zachránil. Obyvatelé Dunstableu, Haverhillu, Concordu a dalších osad v okolí se pak rozhodli pro razantní zákrok. Pod velením kapitána Johna Lovewella hraničáři uskutečnili tři tažení proti nepřátelským indiánům, kterých se zúčastnil i Farwell v hodnosti poručíka. První dvě na podzim a v zimě roku 1724 se nesetkaly s úspěchem. Do historie Nové Anglie vstoupila až třetí expedice, jejímž cílem bylo zničení vesnic v údolí Pequawketů (též Pigwacketů), jež se nachází podél horního toku řeky Saco v dnešním Maine. Pequawketové, příbuzní Abenakiů, tvořili bojovný kmen, který se ochotně stal věrným spojencem Francouzů v boji o kontrolu nad severovýchodní částí kontinentu. Vedla je k tomu i skutečnost, že po válce „krále“ Philipa se mezi nimi usadili mnozí Vampanoagové, jejichž osud důrazně varoval před nebezpečím, které nyní hrozilo i jim od Angličanů. Pequawketové si neuvědomovali, že jsou jen figurky ve vysoké hře, naopak nabyli přesvědčení, že nájezdy proti Angličanům slouží k obraně jejich vlastní země. 16. dubna 1725 se vydalo na sever ●
17
●
k Bílým horám (dnešní New Hampshire) 47 mužů pod velením kapitána Lovewella a jeho zástupce Farwella. Jednotka sledovala tok řek Merrimac a Pemigewasset a pak zamířila k jezeru Ossippee. Po cestě se počet hraničářů snížil na 44 osob, když tři muži se pro komplikace způsobené nedoléčenými zraněními, jež utrpěli za dvou předchozích výprav, vrátili. Na břehu jezera nařídil kapitán Lovewell postavit malou pevnůstku, v zásadě větší opevněný srub, jako opěrný bod pro případ náhlého ústupu, a zanechal tu část potravin a devět mužů pod vedením seržanta Nathaniela Woodse jako zálohu. Od Pequawketů je dělil den ostrého pochodu. Vývoj dalších událostí naznačuje, že jasná a cílevědomá strategie se začala rozpadat. Místo rychlého přesunu k údolí Pequawketů strávila jednotka dva dny v okolních lesích, a tak se o ní dozvěděli indiánští zvědové. Třetího dne (9. května) nedaleko jezera Saco (dnes Lovewellovo jezero) zaslechli dobrovolníci výstřel a na břehu jezera uviděli indiánského lovce. Při válečné poradě Lovewell vyjádřil přesvědčení, že jde o léčku, avšak většina hraničářů chtěla zaútočit. Jak se po chvíli ukázalo, pravdu měl kapitán. Muži složili své tlumoky na zem a rozeběhli se ke břehu jezera. Třesklo ještě několik výstřelů a dva příslušníci milice, Samuel Whiting a kapitán Lovewell, utrpěli zranění, načež indiána obklíčili a zabili. Při návratu k místu, kde nechali tlumoky, nastal okamžik pravdy. Jednotku obklíčilo na 80 pequawketských bojovníků a záhy se rozpoutal boj muže proti muži. Bitva s menšími přestávkami trvala skoro celý den a její obětí se stalo devět hraničářů včetně Lovewella a snad 40 indiánů. V noci pod rouškou tmy a v důsledku velkých ztrát Pequawketové ustoupili. Kolem půlnoci se zdecimovaná jednotka v počtu 20 mužů vydala zpět ke srubu: devět z nich přežilo bitvu bez větších šrámů, dalších 11 ale utrpělo vážná zranění. Během návratu tak čtyři muže ponechali svému osudu. Zbytek dorazil druhého dne k jezeru a k nemilému překvapení našli pevnůstku opuštěnou. Později se zjistilo, že v okamžiku, kdy Pequawketové zaútočili, jistý Benjamin Hassell zpanikařil a dal se na útěk. U jezera Ossippee pak sdělil záloze, že celý oddíl zmasakrovali indiáni a že jediná záchrana je v rychlém ústupu zpět na jih. Naštěstí nestačili pobrat všechny zásoby potravin, takže ti z milice, kteří bitvu přežili, se mohli posilnit, aby vydrželi cestu domů. Na závěr ještě dodejme, že dva z mužů po●
18
●
nechaných svému osudu nakonec dorazili k anglickým osadám. V mezidobí plukovník Eleazar Tyng z pověření bostonského guvernéra táhl s 87 muži na místo boje u jezera Saco, aby pohřbil mrtvé, poskytl pomoc raněným a v případě, že narazí na indiány, jim udělil lekci. Ale to už se Pequawketové stáhli do bezpečí, a tak se činnost omezila jen na vykopání hrobů pro 11 dobrovolníků, kteří představu lehkého vítězství a náležité finanční odměny zaplatili životem. Zvýšený počet ozbrojených mužů v oblasti ale vedl k tomu, že se Abenakiové týž rok vyslovili pro mírové soužití a podepsali smlouvu, v níž alespoň na papíře uznali dominantní roli Angličanů. Nepočítáme-li obsazení pevnosti Louisbourg v červnu 1745 dobrovolníky z Massachusetts, lze říci, že až na ojedinělé případy nedošlo k žádnému většímu krveprolití do doby, než roku 1756 vypukla sedmiletá válka, v Americe vedená hlavně mezi Francií a Anglií.
Vá l k a s Fra n c i í a i n d i á ny Na rozdíl od předchozích konfliktů, kdy hlavní tíhu bojů s Francouzi nesla Nová Anglie, se do této války zapojily další kolonie: New York, Pensylvánie a Virginie. Důvod pro dočasně jednotný postup proti společnému nepříteli byl jasně geopolitický. Díky pravidelnému přísunu přistěhovalců budoucnost anglických kolonií podmiňoval územní růst. Podíváme-li se na mapu východního pobřeží, zjistíme, že ze severní části státu Georgia se prakticky až ke kanadské hranici táhne nekonečná hradba horských hřebenů, které jsou zakresleny na mapě pod různými jmény: Smoky Mountains, Allegheny Mountains, Appalachian Mountains, Catskills Mountains, White Mountains atd. Tento přírodní val přerušuje až na kanadské straně mohutný tok řeky Svatého Vavřince. Francouzští kolonisté si záhy uvědomili, že i když růst jejich kolonie na jih je znemožněn přítomností Nové Anglie, cesta na západ, tedy do vnitrozemí kontinentu, je jim, na rozdíl od Angličanů, otevřena. A tak již mezi léty 1615–69 objevili Velká jezera (jezero Ontario, Erijské, Michiganské, Hořejší a Huronské) a Robertu R. de La Salleovi se v letech 1681–82 podařilo s nevelkou skupinou mužů ●
19
●
prozkoumat celou řeku Mississippi od horního toku až k ústí do Mexického zálivu. Podle tehdejšího zvyku ten, kdo objevil novou řeku, mohl si nárokovat veškeré území v jejím povodí, a tak La Salle prohlásil ohromné prostory mezi dnešními Skalistými horami a výše zmíněným východním pohořím za území Francie a na počest Ludvíka XIV. mu dal jméno Louisiana. Tento bezpříkladný objevitelský úspěch se mu zdařil i proto, že většina indiánských kmenů, žijících podél řeky Svatého Vavřince a v oblasti Velkých jezer, věděla o přátelském postoji Francouzů k indiánům i o francouzsko-anglických sporech. Nejenže jim nekladla překážky, ale naopak poskytla pomoc včetně důležitých informací a průvodců. Není divu, že se anglicky mluvící kolonisté cítili obklíčeni, protože růst jejich osad západním směrem tím byl znemožněn. Jediné přijatelné řešení se nabízelo v násilném vytlačení Francouzů zpět na sever do Kanady, zejména z povodí řek Ohio a Allegheny. Díky mnohem většímu počtu obyvatel v koloniích, vyspělejší ekonomice a administrativě (v Quebecu převládal výměnný obchod, peníze skoro neznali, noviny a školy neexistovaly) i pevnému spojenectví s bojovnými kmeny Irokézů šance na vítězství nebyly malé. Jediné, co anglické kolonie potřebovaly, byla armáda a kvalitní velení, neboť v tomto bodě měli Francouzi značnou převahu. Po šesti letech krvavých bojů, jichž se zúčastnily stovky indiánů převážně ve francouzských službách, nakonec padl Quebec i Montreal a Francie tzv. pařížským mírem (1763) musela postoupit Velké Británii území Nové Francie i část Louisiany východně od Mississippi. Západní část Louisiany včetně New Orleansu obdrželo díky francouzské diplomacii Španělsko, protože na trůně v Madridu seděl příbuzný Bourbon. Při bližším pohledu na jednotlivé etapy války a průběh bojů vychází najevo, že jednotky Francouzů se vesměs těšily podpoře indiánských bojovníků, s výjimkou operací u Champlainova jezera, kdy Mohavkové pod velením Williama Johnsona sehráli důležitou roli při zastavení francouzského invazního vojska. Po boku Francouzů bojovaly stovky Ottavů, Potavatomiů, Huronů a dalších více či méně početných algonkinských kmenů. Bohužel ne vždy šlo o disciplinované válečníky. Například roku 1757 se na 2 000 indiánů z oblasti Velkých jezer účastnilo obléhání anglické pevnosti William Henry na břehu jezera ●
20
●
Jiřího (Lake George ve státě New York). Posádka se udatně bránila asi týden, ale jasná početní převaha obléhajících, tak i jejich palebné síly nakonec přesvědčily velitele pevnosti, aby počal vyjednávat o podmínkách kapitulace. Francouzi zaručili bezpečný odchod posádky na nedalekou anglickou pevnost Edward za podmínky, že veškerá munice a děla zůstanou na pevnosti William Henry. Podmínky kapitulace však indiáni porušili v okamžiku, kdy angličtí vojáci počali pevnost opouštět. Kolem stovky jich vtrhlo do sklepení, kde se nacházel lazaret, a pobilo a skalpovalo všechny raněné a nemocné. Během dalších dnů pak indiáni terorizovali anglické zajatce, kteří chystali pochod k pevnosti Edward, a jakmile se vydali na cestu, zaútočili na zadní voj a za nečinného přihlížení Francouzů počali zabíjet ženy, děti a pak i samotné vojáky. Podle těch, kteří se zachránili útěkem a dorazili na pevnost Edward, masakru padlo za oběť na 200–300 lidí. Přestože se na bojištích utkávali v zásadě běloši v červených (Britové) a bílých (Francouzi) uniformách, došlo i k jedné pamětihodné bitvě, kterou rozhodli samotní indiánští bojovníci ve prospěch Francie. Jak jsme se zmínili, Angličané nechtěli pouze proniknout na území Nové Francie a oslabit francouzský vliv na kontinentě, ale v prvé řadě chtěli vytlačit nebezpečného protivníka z údolí Ohia, a tím umožnit růst svých kolonií západním směrem. K tomu museli odstranit řetěz pevností vystavěný Francouzi během 2–3 let podél řeky Allegheny. Nejjižnější opěrný bod, který Francouzům zajišťoval přístup k údolí Ohia, se nacházel na soutoku Allegheny a Monongahely. (Americkou zeměpisnou kuriozitou je skutečnost, že soutok dvou řek – Allegheny a Monongahely tu tvoří řeku třetí, v tomto případě řeku Ohio.) Francouzi zde postavili roku 1754 dřevěnou pevnost Duquesne, k níž táhlo o rok později na 2 500 anglických a provinčních vojáků pod velením generála Edwarda Braddocka. Generál byl nejen pedant a extrémní tradicionalista, co se týče strategie a taktiky, ale navíc se na indiány díval s maximálním opovržením a jejich přínos pro tažení divočinou považoval za nulový. I když Angličané měli potíže získat podporu indiánských kmenů v jižních koloniích, nakonec se to podařilo Georgi Croghanovi. Ten s nimi úspěšně obchodoval a přemluvil asi stovku Mingů, aby se přidali k výpravě v roli zvědů. Chování Braddocka a dalších anglických důstojníků ke spřáteleným indiánům bylo však nato●
21
●
