OBSAH: 1.
ÚVOD
2. KRITIKA LITERATURY
6 7
3. ŽIVOT A UMĚLECKÝ VÝVOJ ILUSTRÁTORA, GRAFIKA A MALÍŘE
ADOLFA KAŠPARA 4. NĚKOLIK STRÁNEK KAŠPAROVY TVORBY
9 16
4.1. Ilustrace
16
4.2. Grafika
17
4.3. Olejomalba
17
5. AKVARELY
19
5.1. Akvarely v Kašparově díle
22
5.2. Náměty a způsob zpracování
25
6. ZÁVĚR
30
7. POUŽITÁ LITERATURA
31
8. OBRAZOVÉ PŘÍLOHY
34
1. ÚVOD
Adolf Kašpar, velice všestranná osobnost výtvarného umění přelomu 19. a 20. století, je v dnešní době známý hlavně jako ilustrátor. V tomto uměleckém oboru dosáhl velkého mistrovství a byl stěžejní a jakoby oficiální oblastí jeho tvorby, kterou provozoval prakticky po celý svůj život, a která byla i hlavním zdrojem jeho obživy. V ilustrování mimořádně vynikal, což je samozřejmě důvodem, proč bylo v minulosti hlavně zkoumáno. Ilustrace hrála v jeho životě důležitou roli, věnoval se však i jiným uměleckým odvětvím, kterým v odborných publikacích dosud nebyla věnována velká pozornost. Adolf Kašpar byl umělcem, který ovládal a používal dlouhou řadu technik. Ať už v kresbě (tužkou, tuší, uhlem, či perem), nebo v grafice (lept, akvatinta, litografie, dřevořez, dřevoryt, linoryt). Jako malíř pak okusil například olejomalbu. Avšak technikou, která mu celoživotně učarovala nejvíce, byl akvarel. Tato oblast jeho tvorby by se dala pomyslně rozdělit do čtyř hlavních okruhů: obrazy, jež měly funkci přípravných skic; akvarelové cykly v knižních ilustracích; akvarely příležitostné, které často připojoval k dopisům či různým přáním; a konečně ty, které vznikaly v rámci jeho volné tvorby. Ve svém textu bych se chtěla soustředit právě na poslední jmenovanou oblast. Hlavním cílem této práce je tedy představit Adolfa Kašpara jako malíře akvarelů, poukázat zejména na jeho volnou tvorbu a pokusit se na řadě vybraných děl postihnout jeho malířský rukopis, techniku, možné inspirační zdroje a také formování a vývoj jeho stylu v rámci této výtvarné techniky. Akvarelem vytvořil Kašpar během života několik set děl. Často s nimi obdarovával své přátele a známé, prodával je, za války je dokonce směňoval za potřebné věci. Jejich rozptýlení je dnes díky těmto skutečnostem obrovské. Při svojí práci jsem pracovala převážně s originály, které se za dlouhá léta sbírkotvorné činnosti podařilo nashromáždit Památníku Adolfa Kašpara v Lošticích. Řada děl, na kterých bych se chtěla pokusit představit Kašpara – akvarelistu, tedy bohužel zdaleka není úplná. Domnívám se ale, že svým rozsahem k tomuto účelu postačí.
2. KRITIKA LITERATURY
2
Literatury, ve které lze nalézt zmínky o Adolfu Kašparovi, existuje opravdu mnoho. Naprosto drtivá většina je však zaměřená pouze na jeho ilustrační tvorbu, některé publikace se zabývají Kašparem jako grafikem. Umělcova volná tvorba akvarelovou technikou prozatím zmapována není. Téměř vždy se můžeme pouze dozvědět, že Kašpar akvarel bravurně ovládal a vytvořil jím řadu děl. Dokladem tohoto tvrzení jsou slovníková hesla, kde jsou umělcovy akvarely vždy bez výjimky zmíněny pouze okrajově. Například stručné heslo „Kašpar, Adolf“ ve slovníku Thieme - Becker Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart z roku 1926. Rozsáhlejší pojednání můžeme nalézt v Novém slovníku československých výtvarných umělců Prokopa Tomana z roku 1947, kde se autor rozepisuje o důležitých meznících Kašparova života a zmiňuje akvarelovou tvorbu z období 1. světové války. Dalšími publikacemi, kde jsou Kašparovy akvarely připomenuty jsou Encyklopedie českého výtvarného umění Emanuela Pocheho z roku 1975, či Nová encyklopedie českého výtvarného umění Anděly Horové, vydaná v roce 1995. Monografického zpracování se Kašpar dočkal v zápětí po své smrti, a to v roce 1935 v publikaci Františka Táborského A. Kašpar. Tento životopis je velmi poznamenán subjektivním pohledem autora, jenž si byl s Kašparem za jeho života blízký. Jedná se ale o první dílo, kde se můžeme dozvědět o umělcově volné tvorbě. Druhá a prozatím poslední Kašparova monografie byla vydána v roce 1957. Jedná se o knihu Josefa V. Scheybala Adolf Kašpar, život a dílo. Tato rozsáhlá publikace mapuje velice podrobně hlavně Kašparův životní příběh, na jehož pozadí můžeme sledovat všechny oblasti umělcovy výtvarné činnosti. Konečně je možné dozvědět se více o Kašparově akvarelové malbě, avšak autor v této oblasti opět nezachází do přílišných detailů. Ze Scheybalova spisu pak vychází téměř všechny další dokumenty, kde je zmiňován Kašparův život a dílo. Jsou to například katalogy k mnoha výstavám, jež byly umělci uspořádány,1 nebo publikace vydané k výročí jeho narození či úmrtí. Jedinou výjimku tvoří vzpomínky přátel a rodinných příslušníků ve sborníku Čtvrtky III. Vzpomínky kroužku přátel prof. Jana Voborníka, které rok po Kašparově smrti sebral Jindřich Veselý. K umělcovým posmrtným sedmdesátinám (v roce 1947) vydal Bohuslav Ošťádal upomínkovou publikaci Loštice vzpomínají. Památce Adolfa Kašpara. K výročí padesáti let umělcova úmrtí, v roce 1984, sepsal Jaromír Lakosil společně s Milenou Filipovou knihu 1 Jedná se výstavy, jež se konaly až po umělcově smrti. Za svého života se Adolf Kašpar dočkal pouze jediné autorské výstavy, a to v roce 1922.
3
Adolf Kašpar. O dvacet let později byla Adolfu Kašparovi v jeho loštickém Památníku uspořádána výstava k upomínce sedmdesáti let od jeho smrti. K této výstavě byl vydán katalog Adolf Kašpar a Loštice, na kterém se autorsky podílely Pavlína Janíčková, Dagmar Štětinová a Alena Turková. Opět se v něm dozvídáme o podstatných událostech v Kašparově životě i jeho tvorbě. Důraz je kladen na jeho vztah k Lošticím a na díla, ve kterých je promítán. Jako v jediném z katalogů se zde vyskytuje několik pasáží, které zmiňují Kašparovu malbu vodovými barvami. Časově ji zařazují, věnují se jejím námětům (avšak pouze s loštickými motivy). Lze zde také nalézt řadu literatury, která se Kašparovi věnuje a soupis akvarelů a kreseb akvarelem kolorovaných z fondu Památníku A. Kašpara v Lošticích. Zároveň se jedná o doposud poslední vydanou publikaci, která se zabývá tímto umělcem. K 100. výročí narození malíře byla vydána výběrová bibliografie s názvem Kouzelný svět ilustrací. Autorce Evě Peškové se na tomto místě podařilo vytvořit kompletní seznam nejen Kašparem ilustrovaných knih, ale i knižních publikací a časopiseckých článků o jeho životě a díle, katalogů výstav, metodických a bibliografických publikací, jež byly do té doby vydány. Celkový počet sahá k 160-ti výtiskům. Ze starších katalogů k uspořádaným výstavám bych ráda jmenovala například Adolf Kašpar. Akvarely, kresby, grafika (autorem katalogu je Vilém Jůza, výstava proběhla v Galerii výtvarného umění Ostrava v roce 1973), Adolf Kašpar, ilustrátor, malíř a grafik (katalog k výstavě Národní galerie v Praze v roce 1977 od Marty Kroftové), či Adolf Kašpar (Tomáš Mikuláštík v Gottwaldově v roce 1979). Prostor byl Adolfu Kašparovi věnován taktéž v mnohých „lokálních“ publikacích. Například ve vlastivědném sborníku Severní Morava, přesněji ve svazcích č. 8 (v roce 1962), 17 (1969), 34 (1977), 38 (1979), 47 (1984). Dále pak ve Vlastivědných zajímavostech č. 43 (1971) a č. 153 (1977), nebo v Knihovničce severní Moravy (10. svazek z roku 1970). V uvedených příspěvcích se dozvídáme především o Adolfu Kašparovi v určitých souvislostech - s místem („Adolf Kašpar a Loštice“ in: Severní Morava sv. 8; „Adolf Kašpar a Bludov“ in: Vlastivědné zajímavosti č. 153) či s jiným umělcem (např. se Stanislavem Lolkem ve stati „Přátelství dvou malířů“ in: Severní Morava sv. 17; „Petr Bezruč a Adolf Kašpar“ in: Severní Morava sv. 47). Konkrétně o umělcových akvarelech se z nich nedozvídáme, pomohou nám ale Kašpara přesněji zařadit kupříkladu do rámce kulturních událostí doby.
4
3. ŽIVOT A UMĚLECKÝ VÝVOJ ILUSTRÁTORA, GRAFIKA A MALÍŘE ADOLFA KAŠPARA Adolf Kašpar se narodil na sklonku roku 1877, přesněji 27. prosince, v severomoravské obci Bludov, ležící nedaleko Šumperka, jako poslední ze tří sourozenců.2 Vztah k umění zdědil po svém otci, který rád maloval a také své potomky od dětství vedl k výtvarné činnosti. Přímo z „umělecké“ rodiny však nepocházel. V rodné obci navštěvoval v letech 1883 – 1888 obecnou školu. Byl průměrným žákem, lepší prospěch měl pouze z kreslení a psaní.3 Zde bychom mohli vysledovat počátky jeho uměleckého nadání. V Bludově prožil Adolf Kašpar jedenáct bezstarostných dětských let, na které často s láskou vzpomínal, a které se nejednou promítly do jeho pozdější tvorby. V roce 1888 se Kašparova rodina odstěhovala se do Olomouce. Ačkoli zde žili v nelehkých podmínkách a velice nuzných poměrech, rodiče důsledně dbali o výchovu a vzdělání svého nejmladšího syna.4 Ten začal docházet do primy Slovanského gymnázia, jediné české střední školy ve své době v Olomouci. Po roce přestoupil na německou měšťanku. Tu se mu podařilo dokončit až po pěti letech. V roce 1895 začal (po vzoru bratra Aloise) navštěvovat učitelský ústav. Jeho prospěch byl stále mimo kreslení, krasopis a hudbu spíše horší. V tomto období se již začal výrazně projevovat jeho talent. Ve volných chvílích vznikaly Kašparovy první kresebné studie figur a krajin.5 Adolf Kašpar byl velice bystrým a vnímavým pozorovatelem. Dokázal se již tehdy ve svých kresbách zaměřit na charakteristické a podstatné prvky zobrazované scény. Technika sice ještě povětšinou odpovídala svojí úrovní nejistému začátečníkovi, místy už ale prosvítala Kašparova „impresivní obrysová linka plná života“,6 která se stala později jedním z typických rysů jeho kreseb.
2 Sestra Marie, narozena 14. září 1867; bratr Alois, narozen 29. listopadu 1871. 3 Josef V. Scheybal, Adolf Kašpar, život a dílo, Praha 1957, str. 26. 4 Bratr Alois v této době již dostudoval a v zápětí, v roce 1890, začal učit na německé škole. 5 Dokládá to jeho skicář z roku 1896, ve kterém je zachycena mimo jiné řada výjevů z prázdninové cesty po Valašsku a Slovensku. 6 J. V. Scheybal (pozn. č. 2), str. 28.
5
Adolf Kašpar načerpal z let svého života v Olomouci silné dojmy. Uchvacovala ho atmosféra města, jeho historie, kultura, architektura, ale hlavně jeho lidé. Cítil stále výrazněji své vlastenectví a začal se zapojovat do „olomouckého českého“ života. Na sklonku století byla Olomouc významným centrem germanizace, avšak začínaly se tady prosazovat i „české zájmy“ (vznikaly nejrůznější spolky jako Sokol, Vlastenecký spolek olomouckého muzea, řada českých škol, první české knihkupectví, nakladatelství atp.). Umělecký (ve smyslu výtvarném) život zde však prakticky neexistoval. Pro studenta německého učitelského ústavu, kterého drásala představa kariéry učitele, kterým se bytostně nechtěl stát, byly v tomto období jedinými uměleckými vzory rozšířené a tedy nejsnadněji dostupné reprodukce děl Josefa Mánesa, Mikoláše Alše a tvorba v německém prostředí oblíbeného Adriana Ludwiga Richtera.7 V roce 1897 zemřela Adolfu Kašparovi matka, otec od rodiny odešel a mladý umělec se o sebe musel začít starat sám. Dával hodiny kreslení, vytvářel pro českou dívčí školu dekorativní vzory, podle kterých pak studentky malovaly na dřevo a porcelán, nebo kreslil vánoční obrázky a ilustrace k národním písním pro časopis Náš domov.8 V příštím roce se seznámil s paleontologem Dr. Mořicem Remešem, pro kterého tvořil na zakázku kresby zkamenělin. Následně pak poznal přírodovědce prof. Františka Polívku, kterému dodával studie rostlin pro publikace Názorná květena zemí koruny české a Klíč k určování rostlin. Tato díla vycházela v olomouckém nakladatelství Romualda Prombergera, který shodou okolností hledal zrovna ilustrátora pro připravované české kalendáře. Adolf Kašpar mu byl zanedlouho představen. Jejich setkání a hlavně samotná osobnost Romualda Prombergera sehrály v Kašparově životě obrovskou roli. Olomouckého knihkupce a nakladatele zaujaly jak Kašparovy „reprodukční“ kresby květin a zkamenělin, tak i jeho vlastní nápady a invence, které se promítly do ilustrací moravských národních písní (lavírované kresby) a do básně polského básníka Adama Mickiewicze „Paní Twardovská“ (perokresby). Vynikaly originálním pojetím a svěžestí, na druhou stranu ale zatím trpěly začátečnickými nedostatky. Ještě téhož roku byla „Paní Twardovská“ vydána. Byla to první kniha ilustrovaná Adolfem Kašparem.9 7 A. L. Richter (1803 – 1884). Významný malíř, grafik a ilustrátor německého romantismu. 8 Pavlína Janíčková – Dagmar Štětinová – Alena Turková, Adolf Kašpar a Loštice, Šumperk 2004, str. 7. 9 Jméno ilustrátora v ní však oficiálně nesmělo být uvedeno – protože se jednalo o studenta střední školy.
6
Romuald Promberger se stal Kašparovým přítelem, příznivcem i mecenášem. Rozpoznal velký talent mladého umělce a poznal jeho lásku (nejen) k výtvarnému umění. Byl si ale také vědom hrozícího rizika, že tento talent bude promrhán. Důvodem byla laxnost, se kterou Kašpar přistupoval ke studiu, ale i nelehká životní situace s často až existenčními potížemi. Z Prombergerova podnětu se mladý umělec seznámil i s malířem Hanušem Schwaigrem,10 který rovněž zaznamenal v Kašparových raných pracích talent a doporučil jej ke studiu na pražské Akademii výtvarných umění. Mimo to vzniklo mezi oběma umělci, i přes patrný věkový rozdíl, velké přátelství. Adolf Kašpar následně úspěšně složil přijímací zkoušky a v roce 1899 nastoupil na Akademii do speciální školy pro figurální malířství, kterou vedl Maxmilián Pirner.11 Přestěhoval se do Prahy do bytu Prombergerovy sestry, Hedviky Řepkové. Byl v té době už bez rodičů,12 ale díky olomouckému nakladateli již dokázal finančně zabezpečit sebe i svá studia. Romuald Promberger mu zajišťoval pravidelný přísun zakázek na ilustrace svých kalendářů a různých beletristických knih. K profesoru Pirnerovi Kašpar nepřilnul. Respektoval sice jeho autoritu, ale jeho styl a tvorba mu nic neříkaly. Mnohem více obdivoval osobnost Hanuše Schwaigra. Od staršího umělce získal mnoho (jak praktické dovednosti – byl mu učitelem v malbě, ilustraci a dokonce fresce,13 tak i teoretické – časté debaty s inteligentním a vzdělaným Schwaigrem výrazně působily na jeho vyvíjející se osobnost). V tomto období mladý umělec teprve nalézal svůj vlastní styl. Zajímal se o tvorbu zahraničních autorů,14 nadále se inspiroval výtvarným projevem Josefa Mánesa a Mikoláše Alše (jak jejich technikou, tak i náměty). Zamyslíme-li se důkladně nad všemi okolnostmi, musíme uznat, že se snad ani nemohl vyhnout uměleckému vlivu Hanuše Schwaigra. Zřetelně na něj zapůsobily jeho akvarely i styl – Schwaigrova charakteristická kostnatá
10 Hanuš Schwaiger (1854 – 1912). 11 Maxmilián Pirner (1854 – 1924) – vrstevník Generace Národního divadla, dlouholetý profesor pražské Akademie (nejprve žánrová, poté figurální malba). Malíř, jehož dílo v sobě spojovalo hlavně aspekty neoromantismu a symbolismu. 12 Jeho otec, Jan Kašpar, zemřel roku 1899. 13 Adolf Kašpar dvakrát asistoval Hanuši Schwaigrovi při výzdobě stropů knihovny hradu Kreuzensteinu u Korneuburgu (v letech 1900 a 1901). 14 Například francouzských ilustrátorů a karikaturistů.
7
sukovitá kresba ubíhající až do karikatury,15 a hlavně pak jeho typická obrysová linka – prostá, pevná a jistá. Kašpar si všechny tyto vlivy plně uvědomoval a snažil se z nich vymanit. To se mu také díky jeho vytrvalé práci podařilo. Postupem času je začal považovat „pouze“ za cenné inspirační zdroje svých začátků, ze kterých se „vykreslil“. Jeho ruka začala být jistější, jeho linka ze sebe vyzařovala život, temperament, pohyb. Kašpar se na Akademii věnoval téměř výhradně kresbě (křídou, uhlem, tužkou, perem) 16
a výrazně vynikal nad svými spolužáky. Avšak opět, stejně jako už dříve v Olomouci, se projevila jeho nedbalost v docházce, která vedla dokonce až tomu, že mu hrozilo vyloučení. Doslova spásou pro něj byla jeho semestrální práce (kterou předvedl na studentské výstavě na konci 6. semestru, ve školním roce 1901/1902), jejímž předmětem se staly ilustrace ke knize Boženy Němcové „Babička“. Tento výtvor sklidil nečekaný ohlas a vynesl Adolfa Kašpara přímo na výsluní české ilustrace. Pražská „Česká grafická společnost Unie“, v čele s Janem Vilímem, „Babičku“ s Kašparovými kresbami a akvarely rok nato vydala. Tento počin byl dokonce označován za „ první českou moderně ilustrovanou knihu“.17 Ačkoliv se Adolf Kašpar nijak výrazně neúčastnil uměleckého společenského života – nepořádal samostatné výstavy, stranil se debat o umění apod. v roce 1903 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes.18 V roce 1904 úspěšně ukončil Akademii. Nadále žil v Praze, ale současně uskutečnil řadu delších (studijně – poznávacích) cest.19 Na místech, která navštívil, pokaždé neúnavně skicoval. Odvážel si
15 František Táborský, A. Kašpar, Olomouc 1935, str. 19. 16 Po svém příchodu do Prahy ale začal navštěvovat i soukromou grafickou školu Eduarda Karla, pod jehož vedením vytvořil svoje první lepty a akvatinty. In: Marta Kroftová, Adolf Kašpar. Ilustrátor, malíř a grafik, Praha 1977. Nečíslováno. 17 P. Janíčková - D. Štětinová - A. Turková (pozn. č. 6), str. 7. 18 Členem Mánesa zůstal až do smrti. V roce 1900 stál u zrodu brněnského „Klubu přátel výtvarného umění“ (později se stal členem jeho oddělené větve „Sdružení výtvarných umělců“ v Hodoníně). Umělcovo členství v tomto spolku je doloženo do r. 1910. Poslední organizací, jejímž příslušníkem se A. Kašpar během svého života stal, bylo „Sdružení českých umělců grafiků Hollar“ (členství je prokázáno v letech 1918 – 1934). In: Pavlína Janíčková, Grafické dílo Adolfa Kašpara, Brno 2009, str. 14, 21 – 22, 29. 19 Veškeré cesty podnikl v průběhu téměř desíti let (1901 – 1909).
8
vždy bohatý obrazový materiál, podle kterého později v ateliéru vznikaly akvarely či grafické listy. Kašparova první cesta (r. 1901) vedla na Slovensko, v r. 1904 navštívil Sasko, v r. 1906 projel ve dvou měsících Itálii. Hned po návratu obdržel od Akademie Hlávkovo cestovní stipendium. Počátkem roku 1907 se díky němu vypravil do Mnichova, kde také začal navštěvovat soukromou grafickou školu. Osvojil si tady základy litografie a dřevorytu, ale studium mu příliš nevyhovovalo. Proto školu po čase opustil a odjel do Paříže. Tam si užíval bohatého kulturního života, seznamoval se s díly francouzských umělců v galeriích a muzeích a kreslil vše, co kolem sebe viděl (pařížskou architekturu, vystavovaná díla mistrů, typy lidí v různých situacích.). Po zkušenostech z Mnichova už v Paříži nenavštěvoval žádnou školu. Z této doby pochází jeho první dřevo- a linoryty a opět velké množství tužkových kreseb.20 Mnichovský a pařížský pobyt v Kašparovi zanechal hluboké dojmy a měl citelný vliv i na jeho malířský rukopis. V tom se začal zřetelně projevovat širší rozhled, rozmach, cit pro monumentálnost.21 V zápětí po svém návratu zpět do Prahy se 17. září 1907 Adolf Kašpar oženil s Jitkou Řepkovou.22 Společně podnikli následujícího roku cestu po Balkáně. Kašpar na „svatební cestě“ opět pořídil množství materiálu (skic, fotografií i akvarelových studií). Z putování po Balkáně a následně po rakouských Alpách v r. 1909 vzešly čtyři série „uměleckých pohlednic“ 23 s motivy tamních krojů, které následně vyšly v Prombergrově olomouckém nakladatelství. Jednalo se v podstatě o dokumentaci místního folklóru, kde byl kladen velký důraz na pravdivost každého detailu.24
20 M. Kroftová (pozn. č. 12). 21 J. V. Scheybal (pozn. č. 2), str. 75. 22 Jitka Řepková byla dcerou Kašparovy bytné Hedviky Řepkové a zároveň neteří Romualda Prombergera. S Adolfem Kašparem spolu měli jedinou dceru, taktéž Jitku, která se narodila v r. 1908. 23 Celkem vzniklo na padesát kusů.
24 Malíř ale i takový úkol dokázal bravurně uchopit a spojit v harmonický celek „technickou“ i uměleckou stránku věci. Pozornost však nevěnoval jen samotným krojům, ale i charakterům jednotlivých modelů a jejich zasazení do pravdivého reálného prostředí. Všechna tato Kašparova dílka vznikla technikou kolorované kresby, kterou již dříve nastudoval hlavně u Mánesa a Schwaigra. Mají společnou přesnou obrysovou linii, která je okolorovaná jen lehkými lazurami.
9
Adolf Kašpar už poté další zahraniční cesty nepodnikal. Žil s rodinou nadále v Praze, v letních měsících společně jezdili za Kašparovým bratrem do Hlubočku u Olomouce, nebo na samotu Hvězda u Police nad Metují. Tady vznikla řada jeho olejů a započal se také soustavněji věnovat technice akvarelu. V roce 1909, kdy už byl doslova zavalen ilustračními zakázkami, se dal do hledání klidného místa, kam by se s rodinou mohl uchýlit na letní byt a nerušeně se tam věnovat studiu a svým pracovním povinnostem. Na radu přítele Stanislava Lolka, rodáka z nedalekého Palonína, zajel následující léto do svého rodného kraje, na Hanou, do Loštic. Severomoravské městečko Loštice je vzdálené necelých 30 kilometrů od Kašparova rodiště Bludova a asi 4 kilometry od Mohelnice. V jeho těsné blízkosti se nacházejí Moravičany, vesnice, odkud pocházela Kašparova matka. Jelikož leží na okraji Mohelnické brázdy a Zábřežské a Drahanské vrchoviny, najdeme v jeho okolí jak lesnaté kopce, tak rozlehlé louky v malebném údolí řeky. Adolf Kašpar si Loštice oblíbil. První léto strávil v pronajatém domku, odkoupil na severním okraji města pozemek s rozlehlou zahradou a sadem a podle svého vkusu a představ o pohodlí i praktičnosti (v podkroví měl vlastní prostorný ateliér) si zde nechal postavit patrový domek, do kterého se v příštím roce s ženou a dcerou nastěhovali. V Lošticích se Adolf Kašpar usadil na déle než dvacet let. Na zimu vždy odjížděl zpátky do Prahy, ale ve zbylých měsících pobýval právě tady. Malé tiché město mu poskytovalo dostatek klidu k práci, jeho obyvatelé, zákoutí a okolní příroda zase skýtali nepřeberné množství námětů ke kreslení a malování. Zde vytvořil většinu svých obsáhlých ilustračních cyklů - ilustrace, na kterých se objevují právě motivy z prostředí Loštic, bychom nalezli v nejedné knize.25 Tady zároveň také utíkal od svých ilustračních povinností. Chodíval velmi často na dlouhé procházky, jež v něm zanechávaly hluboké dojmy, které zaznamenával tužkou i akvarelem. Právě toto údobí dalo vzniknout dlouhé řadě jeho krajinářských akvarelů, tedy oblasti tvorby, které se niterně velmi toužil věnovat, ale na kterou mu nezbývalo pro pracovní zakázky tolik času, kolik by si býval byl představoval. První světová válka neušetřila ani Adolfa Kašpara. Narukoval v roce 1915, a to do Olomouce. Byl ale uznán „zbraně neschopným“ a pro potřeby armády využit jako malíř. 25 Např. „Skleník“ od K. V. Raise, „U nás“ od A. Jiráska, „Pohorská vesnice“ od B. Němcové, „Švec a knejp“ od I. Herrmanna a mnohé další. In: P. Janíčková – D. Štětinová – A. Turková (pozn. č. 6), str. 13.
10
Odvedení představovalo v Kašparově tvorbě ještě jeden zásadní zlom – kvůli vojně nemohl (až na drobné výjimky) pokračovat v ilustrování knih. Zato se ale mohl začít soustavněji věnovat vlastní malbě. Ve svojí nejoblíbenější technice – akvarelu – se díky neúnavné práci vypracoval k opravdovému mistrovství.26 Tato léta nebyla pro Kašparovu rodinu snadná. S jejím zaopatřením Kašparovi velice pomáhal přítel Jan Vilím, tehdy předseda České grafické společnosti Unie. Prodával v Praze Kašparovy akvarely, které mu zasílal z ciziny, zasazoval se o to, aby byly nadále vydávány knižní tituly s jeho ilustracemi, občas mu také poslal k ilustraci menší nenáročné dílo.27 Kašparovou první vojenskou zakázkou bylo válečné album olomouckého pluku, ve kterém měl zachycovat scény z denního života vojáků. V roce 1916 odjel s architektem Dušanem Jurkovičem a jeho „skupinou pro zřizování vojenských hřbitovů“ do Krakova, kde koloroval návrhy a úpravy hřbitovů. Téhož roku byl převelen do Opavy a odtud zpět do Olomouce, kde pracoval společně s Oldřichem Lasákem ve vojenském kostele Panny Marie Sněžné na restaurování oltářních obrazů a nástropních fresek. Poté byl roku 1917 odvelen do Karpat na Maguru, kde znovu maloval akvarely vojenských hřbitovů pro válečné album. Konec války strávil opět v Olomouci.28
V roce 1918 se Adolf Kašpar vrátil zpět do Loštic. Ihned navázal na své předválečné ilustrační zakázky a započal práci na dalších. V té době se v něm začal stále silněji ozývat „vnitřní hlas malíře“, který toužil po vlastním volném tvoření. Tyto pocity vyústily v rozhodnutí, potvrzeném v oficiálním prohlášení v denním tisku v roce 1922, že ilustrování knih zanechá. Na nátlak nakladatelů, spisovatelů i veřejnosti však toto své rozhodnutí vzal nakonec zpět. V roce 1932 na přání Kašparovy ženy spolu opustili Loštice a přestěhovali se na Valašsko do malé vesnice Rusavy. Navštěvovali ji již dříve a toto místo si velmi oblíbili. Nechali si zde postavit velkou roubenou vilu v tradičním valašském stylu. V podkroví měl umělec stejně jako v domě v Lošticích pracovnu s krásným výhledem. 26 J. V. Scheybal (pozn. č. 2), str. 98. 27 Např. v roce 1916 „Pokojný dům“, povídku Růženy Svobodové. 28 Oldřich Lasák, Vzpomínky na Adolfa Kašpara za války, in: Jindřich Veselý, Čtvrtky III. Vzpomínky kroužku přátel prof. Jana Voborníka, Praha 1935, str. 83 – 90.
11
Adolf Kašpar chtěl na Rusavě v klidu strávit „důchod“, ale jeho přání bohužel nebylo vyslyšeno. Zemřel na jedné ze svých studijních cest 29. června 1934 ve věku padesáti sedmi let.29
4. NĚKOLIK STRÁNEK KAŠPAROVY TVORBY
29 Připravoval si na Domažlicku skici pro „Paní komisarku“ Jindřicha Šimona Baara.
12
4.1 ILUSTRACE Kašpar byl ilustrátorem - realistou. Pravdivost pro něj byla při práci to hlavní. Byl velice svědomitý a poctivý. Vždy než začal s ilustrováním, se musel podrobně a nejlépe osobně seznámit s prostředím, v němž se odehrával děj knihy. Své poznatky si zkratkovitě zaznamenával do skicáků. Téměř nikdy nedodělával obraz na místě až do konečné podoby. 30
Velkým pomocníkem mu po celý jeho život byla také fotografie. Nebylo-li možné na
vlastní kůži poznat dějiště, sháněl pak co nejširší spektrum materiálů, které by mu jej přiblížily. Jednalo-li se o knihu, jejíž příběh se odehrával v minulosti, věnoval obrovskou pozornost reálným dobovým kostýmům, architektuře, interiérovým detailům a stylu oné epochy vůbec. Ilustrátor Kašpar měl veliký cit pro vystihnutí a následné zdůraznění podstatného rysu vyobrazované scény. Byl pozorný k literární předloze a dokázal zharmonizovat práci spisovatelovu a umělcovu do jednoho ladného celku. Byl také velice skromný, nesnažil se upoutat na sebe pozornost, prosadit se, podvolil se vždy spisovateli a jeho dílu. Také disponoval obrovskou fantazií a dobrou pamětí, což mu, snad až na malé výjimky v jeho pozdní tvorbě, pomohlo vyhnout se v ilustraci schematizování. Často do „svých“ knih promítal (i zpětně) svoje zážitky a dojmy z konkrétních míst. Kašparova dcera Jitka mimo jiné vzpomínala, jak nejednou v některé z vyobrazených postav identifikovala sebe či matku.31 Výtvarných technik, kterých Adolf Kašpar při ilustrování knih využíval, byla celá škála. Ve své prvotině – básni „Paní Twardowská“32 - začal pouze s perokresbou. Svůj debut „Babička“ od B. Němcové už vyzdobil jak akvarely, tak různými kresebnými technikami. Do války pojímal své ilustrace hlavně graficky. V poválečné době ale přilnul spíše k obrazově chápaným kresbám křídou nebo akvarelům. K perokresbě se vrátil už jen v Jiráskově „Temnu“ a „Baladě z rokoka“ a v některých nepříliš rozsáhlých ilustračních
30 Pro své přípravné kresby obvykle používal neořezanou tužku a uhel; pro konečnou verzi pak pero, křídu či akvarel. In: J. V. Scheybal, Východní Čechy v kresbách Adolfa Kašpara, Havlíčkův Brod 1964, str. 75. 31 Jitka Kašparová, Kdy se dostali členové naší rodiny a naše příslušenství do tatínkových ilustrací, in: Jindřich Veselý, Čtvrtky III. (pozn. č. 22), str. 72 – 73. 32 Z roku 1899.
13
cyklech.33 Způsoby provedení ilustrací však nezáležely jen na Kašparově libovůli. Byly poplatné hlavně technickému pokroku, který v té době knižní malba a celý knihařský průmysl zaznamenávaly. Do Čech v tomto oboru pronikaly vlivy a novinky hlavně z Anglie, Francie a Německa. Adolf Kašpar miloval hodnotnou literaturu, historii a byl hluboce vlastenecky založený. Tyto jeho zájmy se znatelně promítly také do výběru spisovatelů a titulů, které obrazově doprovázel.34 Ilustrace byla hlavním Kašparovým oborem, byla mu obživou, věnoval se jí prakticky po celý svůj život. Miloval ale malbu i grafiku a trpěl tím, že mezi uměleckými kolegy byl pokládán „pouze“ za ilustrátora. Toto výtvarné odvětví totiž nikdy nebylo považováno za plnohodnotný obor. Navíc ho po letech usilovné práce již vyčerpávala pravidla, kterými byl při ilustrování knih pevně vázán. Byl neustále omezován literární předlohou, formátem knihy, přáními spisovatele. Byl zkrátka vždy až „ten druhý“.
4.2 GRAFIKA Kašpar se grafické tvorbě věnoval již od studentských let, přesně od roku 1900. Vedle Zdenky Braunerové, Viktora Strettiho či Vojtěch Preissiga byl jedním z prvních českých umělců, kteří se grafikou zabývali jako samostatným uměleckým oborem. Na rozdíl od jmenovaných se jí ale Adolf Kašpar nezaobíral soustavně. Věnoval se jí hlavně v období mezi léty 1900 - 1910, pak už spíše příležitostně. Celkově z jeho tvorby vzešlo na sto padesát grafických listů. Ovládal celou řadu technik – čárkový a zrnkový lept (neboli akvatintu), litografii, linoryt, dřevoryt, dřevořez...35
33 J. V. Scheybal (pozn. č. 2), str. 98.
34 Jeho oblíbeným spisovatelem byl Alois Jirásek, z jehož díla ilustroval knihy: „Filosofská historie“ (1904 – 05), „F. L. Věk“ (1911 – 20), „Temno“ (1921 – 22), „U nás“ (1923 – 26), Balada z rokoka“ (1926), „Bratrstvo“ (1928 – 31) a další. Zamiloval si také Karla V. Raise, jemuž vyzdobil „Zapadlé vlastence“ (1923), „Pantátu Bezouška“ (1926), „O ztraceném ševci“ (1928 – 29)… Dále například povídky Jana Nerudy „Letní vzpomínky“, „Romance štědrovečerní“, „Kam s ním (všechny z roku 1903). Dvakrát se vrátil zpět k Boženě Němcové, a to k její „Pohorské vesnici“ (1919 – 20) a k „Panu učiteli“ (1933). Ilustroval také knihy Jana Amose Komenského, Zikmunda Wintra a Ignáta Herrmanna. Zanedbatelná není ani jeho tvorba pro děti – obrazem dporovodil například „Kytici z lidového básnictví našim dětem“ (1906), „Moravské národní pohádky“ (1912) apod.
35 Kašparovu grafickou tvorbu se poprvé pokusila komplexně zmapovat P. Janíčková (pozn. č. 17).
14
4.3 OLEJOMALBA Spektrum technik, které Adolf Kašpar ovládal, je opravdu široké. Patří do něj také technika olejomalby. Za studií na Akademii jí nevěnoval žádnou pozornost, zabýval se jí pouze v rámci své volné tvorby a jen v poměrně krátkém časovém úseku. Celkově namaloval na čtyřicet olejů, přičemž velice málo z nich je datovaných. Většina však vznikla v poměrně krátkém časovém úseku let 1905 – 1907. Než si Adolf Kašpar způsoby olejomalby důkladně osvojil, bylo na plátnech velmi patrné, že pocházejí z ruky malíře, jenž se věnuje akvarelu. Olejové barvy míchal velice řídké, jejich nános byl slabý, občas přímo průhledný. Složitou techniku olejomalby si Kašpar příliš neoblíbil, a tak ji poměrně brzy opustil a vrátil se zpět k akvarelu.
15
5. AKVARELY Když se v mladém Adolfu Kašparovi začal ozývat jeho výtvarný talent, projevil ho nejprve kresbou. Poté se přidaly grafické techniky a následovalo vyjádření malbou. Technika, která však Kašparovi učarovala a nejvíce vyhovovala, byl akvarel. Kašparova díla, která vytvořil touto technikou, by se dala pomyslně rozdělit do čtyř tematických skupin, a to:
a) Obrazy, jež měly funkci přípravných skic - Jedná se buď o „náčrty“, které předcházely definitivní podobě obrazu, nebo jen o zběžné a rychlé skici krajinných scenérií, které pořizoval na svých častých procházkách přírodou, a které dotvářel až později v ateliéru.
b) Akvarelové ilustrační cykly - Při ilustrování knih Kašpar používal různé techniky. Nejčastěji to však byla kresba, kolorovaná kresba anebo později právě akvarel.
c) Akvarely příležitostné - Zde mám na mysli drobné vtipné obrázky, často připojované k dopisům či různým přáním pro své přátele.
d) A konečně samotné akvarelové obrazy, které nejčastěji vznikaly v rámci Kašparovy volné tvorby. Co se týče akvarelu, byl Adolf Kašpar samoukem. Nesnadné začátky překonal bez větších problémů. Akvarel mu vyhovoval hlavně po technické stránce. Na jedné straně proto, že jeho nedílnou součástí je podkresba a Kašpar byl zručným nadaným kreslířem, a
16
na druhé straně pro charakteristické vlastnosti samotných vodových barev. Nutná přesnost, svižnost, možná spontánnost, to vše jej při malbě naplňovalo a uspokojovalo. Adolf Kašpar nebyl příznivcem moderních trendů ve výtvarném umění. Byl naopak obdivovatelem, zastáncem a představitelem tradičních přístupů (ať už máme na mysli styl, techniku, nebo náměty). Na počátku jeho cesty stálo studium klasických děl, vytvořených vodovými barvami. Pro úplnost výčtu Kašparových četných malířských vzorů bych si na tomto místě dovolila malý exkurz do historie akvarelu. Za průkopníka této techniky je považován Albrecht Dürer. Byl vůbec prvním umělcem, kterého malba vodovými barvami zaujala natolik, že ji neužíval (jako dosud ostatní malíři) jen jako skicu, ale viděl opravdové kouzlo v ní samotné. Za svého života vytvořil akvarelem téměř devadesát plnohodnotných děl. Avšak Dürerovi následovníci jeho nadšení nesdíleli a tak zůstával akvarel dál jen jedním krokem v procesu olejomalby. V 17. století tuto techniku používali umělci jako Petr Paul Rubens k malbě studií, obvykle pouze v jednom barevném tónu. Ve stejné době maloval vodovými barvami krajiny Anthonis van Dyck. K rozšíření a zpopularizování akvarelu došlo v Anglii na začátku průmyslové revoluce. Za otce akvarelu je považován Paul Sandby , jenž vytvářel rytiny krajin, které začal vybarvovat transparentními vodovými barvami. Díky dlouhé řadě umělců (jako například Thomas Gainsbourgh, John Sell Cotman, David Cox, či John Robert Cozens), kteří si tuto techniku oblíbili, byl akvarel pozvednut na úroveň samostatné a nezávislé umělecké formy, rovnocenné s ostatními malířskými technikami. Období druhé pol. 18. a první pol. 19. století bývá nazýváno „zlatým věkem anglického akvarelu“. V roce 1804 byla založena 1. společnost akvarelistů (Old Water-Colour Society) a o rok později byla v Londýně uspořádána 1. výstava akvarelů. Dalšími významnými anglickými akvarelisty byli např. Thomas Gritin, či William Turner. Ten byl pro své vize světel a barev a pro své mistrovství v zachycení atmosféry výjevu považován za největšího z nich. John Constable zase svými spontánními a realistickými obrazy upoutal hlavně Francii, kde zatím akvarel zaujímal jen skromné postavení. Začal se ale úspěšně šířit i zde, oblíbil si jej např. Eugen Delacroix či Henri Harpignies. Dále se pak malba vodovými barvami rozšířila do Německa, Španělska i ostatních zemí. Akvarel se těšil oblibě po celé 19. století. Velké uplatnění našel mezi impresionisty. Užívali jej umělci jako Claude Monet, James Whistler, Paul Gaugin či Paul Cézanne. Ten za svého života vytvořil na šest set akvarelů. Maloval je technikou vrstvení transparentních skvrn
17
na sebe v malých plochách, které byly kombinovány s plochami bílého papíru, jež vytvářel a zastupoval světlo. Z Cézannova díla vychází technika čistého akvarelu.36 Impresionismem vývoj akvarelové malby samozřejmě nekončí. Právě naopak bývá tato technika nadále hojně využívána v malířství expresionismu i abstrakce. Adolf Kašpar byl však spíše konzervativním umělcem, jenž zastával ideje klasického akvarelu, a proto se domnívám, že tento výčet je pro ilustraci jeho „zahraničních“ inspiračních zdrojů postačující. Co se týká české výtvarné scény, stál Adolf Kašpar jaksi stranou vývoje a uměleckých událostí své doby. Je tedy poměrně obtížné a pravděpodobně i zbytečné pokoušet se jej dosadit do rámce tvorby jeho současníků. Můžeme pravdivě tvrdit, že inspiraci při své tvorbě nehledal v aktuálním dění, ale spíše u svých předchůdců, hlavně v akvarelech a kresbách Hanuše Schwaigra a Josefa Mánesa. Žádný člověk ale nemůže být proti vlivům svého okolí stoprocentně imunní. Tím spíše, že Adolf Kašpar měl v řadách umělců mnoho přátel. K malířům, se kterými se během svého života aktivně stýkal, patřil například Stanislav Lolek, Antonín Slavíček či Alois Kalvoda. Všichni jmenovaní byli hlavně krajináři, kteří studovali na pražské Akademii ve speciálce Julia Mařáka. Se Stanislavem Lolkem udržoval Adolf Kašpar patrně nejintenzivnější vztah. Díky němu se dostal i do Loštic, jelikož přítel se narodil a strávil část života v sousední vsi. Lolek se ve svém malířském stylu výrazně odklonil od uměleckého názoru svého učitele. Prošel dlouhým vývojem – od realistického zachycení krajiny až k impresionistickému vyjádření atmosféry výjevu. Styl Antonína Slavíčka, jednoho z vrcholných představitelů našeho umění přelomu století, by se dal popsat jako náladový realismus. Koloristicky velice bohaté krajiny vytvářel jakoby rozechvělými barevnými skvrnami. Tvorba Aloise Kalvody, lyricky založeného krajináře, taktéž prošla několika vývojovými stupni, nejvýrazněji byla ale zasažena vlivem impresionismu a secesního dekorativismu.37 Zde můžeme vidět, jakými směry se například ubíraly dobové trendy, se kterými Kašpar přicházel do styku, a přesvědčit se, že se opravdu nenechal výrazně ovlivnit žádným z nich, ať už impresionismem, secesí, nebo dokonce symbolismem… Podstata jeho tvorby tkvěla v realismu a střídmosti, základem pro něj vždy byl jeho vkus, cit a vlastní intuice. 36 Miroslav Hrdina, Akvarel a kvaš, Praha 1999, str. 9 – 20. José M. Parramón, Velká kniha o akvarelu, Praha 1995, str. 10 – 24. José M. Parramón, Julio Quesada, Jak malovat krajinu akvarelem, Praha 2001, str. 15 – 23.
37 Naděžda Blažíčková – Horová (ed.), Krajina v českém umění 17. – 20. stol., Praha 2005, str. 52 – 70.
18
Adolf Kašpar svoji tvorbu postavil na základech klasického akvarelu, jenž byl založen na principu kolorování lavírovaných nebo liniových kreseb.38 Jeho malba se odvíjela od promyšlené podkresby. Až na občasné drobné výjimky dodržoval obecné zásady akvarelové malby – obraz vždy začínal malovat od nejsvětlejších partií a končil u nejtmavších, důsledně odmítal používání běloby či jiných krycích nástrojů.39 Ve svých dílech dosáhl Kašpar pomocí těchto prostředků doslova průzračnosti, čirosti a velikého jasu, což jsou přesně ty efekty, na jejichž principu funguje akvarelová malba. V technice akvarelu dospěl Adolf Kašpar k sebejisté virtuozitě. Nejčastěji maloval „alla prima“, kdy na podklad rovnou nanášel definitivní podobu tónů barev. Důsledně odmítal dodatečné korektury v podobě vymývání, gumování apod. Jednotlivé barvy v sobě se samozřejmostí pojily jak sytost, tak průzračnost. Nepoužíval jako jiní akvarelisté plošnou podmalbu,40 která předem naznačí výslednou kompozici a náladu, a malíři při následné práci velmi pomáhá. Zajímavý je také Kašparův charakteristický způsob nanášení vodových barev - maloval vedle sebe jednotlivé malé barevné plochy, které jako by tvořily mozaiku. Přitom se nechal vést tužkovou podkresbou, což mu dovolilo malovat obraz po částech. Některé partie mohl detailně propracovat, zatímco hned vedle ještě „čekal“ bílý podklad jen s náčrtem tužkou.41 Všechny tyto Kašparovy pracovní postupy můžeme pozorovat na jeho (nečetných) nedokončených obrazech.42
4.1 AKVARELY V KAŠPAROVĚ DÍLE Vůbec první Kašparovy akvarely vznikaly již v roce 1896 ještě za pobytu a studií v Olomouci. Jednalo se hlavně o drobné obrázky ze školy, divadla nebo z ulice.43 Ve větší 38 J. V. Scheybal (pozn. č. 2), str. 78 – 79. 39 Je pravidlem, že bílá barva je v akvarelu zastoupena prosvítáním nedotčeného podkladu (obyčejně bílého papíru). Užívání běloby je chápáno jako podřadné. 40 Jemné valéry, kterými jsou lehce zvýrazněny např. obrysy, stíny, obloha… 41 J. V. Scheybal (pozn. č. 2), str. 107. 42 Za všechny např. nedokončené akvarely „Žně v Lošticích“ z roku 1914 (uložen v Památníku Adolfa Kašpara v Lošticích, AK 2046), nebo „Mořic Drlík při odpočinku v lese“, nedatováno (tamtéž, AK 2051). 43 F. Táborský (pozn. č. 11), str. 124.
19
míře, už jakoby „na čisto“, se Adolf Kašpar zaměřil na tuto techniku při ilustrování „Babičky“ Boženy Němcové v roce 1902. Pro tuto knihu vznikla celá série kreseb a akvarelů nejrůznějších formátů, což bylo pro mladého malíře důležitým školením.44 Jeho dalším počinem na poli akvarelu se pak stala výzdoba tří drobných knížek, které věnoval jako vánoční dárek Hedvice Řepkové a její dceři Jitce, své budoucí ženě. Jednalo se o Nerudovy „Letní vzpomínky“, „Romanci štědrovečerní“ a fejeton „Kam s ním?“. Kašpar se do uměleckých kruhů uvedl hlavně jako kreslíř – ilustrátor. Jeho ostatní tvorba nejprve tedy vznikala jaksi mimochodem, na okraji zájmu. Dalo by se říci, že se začala naplno rozvíjet až v době prvních Kašparových odjezdů na letní byt, nejprve do Hlubočku u Olomouce (od roku 1905). Tady namaloval mnohé akvarely – například „Altán v Hlubočku“ či „Dům letního pobytu v Hlubočku“, oba z roku 1908.45 Jedná se o rané práce, kde autorův rukopis ještě není příliš vytříbený. Podkresba tužkou je vedena poměrně silnými liniemi a je výrazná natolik, že dílo by bylo možné zařadit spíše do kategorie kolorovaných kreseb. Jedná se o realistický pohled na dům a zahradu Kašparova bratra, ozářené letním sluncem. Na časnost vzniku této práce poukazuje řešení barevných ploch. Malíř používá na určitý motiv vždy pouze jediný barevný tón, odstíny nemíchá a nezapouští do sebe. Celý výjev tak působí velice plošně. V roce 1910 se Kašpar přestěhoval se svojí rodinou do Loštic. Byl v tomto období sice poměrně dosti zaneprázdněn zakázkami na ilustrace knih, mimo to se ale čile věnoval své vlastní volné tvorbě. Maloval hlavně svoji rodinu, krajinu v okolí, loštické obyvatele. Ze všech těchto akvarelů čiší pohoda, kouzlo domova, příjemné dojmy a vzpomínky. V předválečném čase prožil Kašpar v Lošticích nejspíš nejhezčí léta svého života. Bylo by na místě v tuto chvíli zmínit, že ve stejné době (od roku 1911) začal Jan Vilím v pražské Unii experimentovat s novou technikou, tzv. „Klíčovým hlubotiskem“, z něhož se o dva roky později vyvinula tzv. „neotypie“.46 Tato novinka konečně umožnila s jistotou 44 Např. celostránková akvarelová ilustrace zobrazující setkání Míly s Kristlou v ratibořickém zámku. 45 Oba akvarely jsou uloženy v Památníku A. Kašpara v Lošticích. „Altán v Hlubočku“ (AK 13), „Dům letního pobytu v Hlubočku“ (AK 2038). 46 Druh barevného tisku z hloubky, objevený a pojmenovaný J. Vilímem.
20
dobrých výsledků reprodukovat v knihách barevné akvarelové ilustrace. Kašparovým prvním a hned dokonale vydařeným pokusem byl v roce 1915 akvarel „Strž“. Jednalo se o letní krajinný motiv z Rusavy – dva sklípky na stráni obklopené zelení a doplněné drobnou figurální stafáží. V průběhu válečných let Adolf Kašpar plnil četné vojenské malířské zakázky. Shodou okolností se jednalo téměř výhradně o akvarely.47 Touto činností byl Kašpar sice dosti vytížen, ale opět si nacházel skuliny, aby mohl samostatně malovat. V tomto údobí vznikaly převážně krajinářské a národopisné akvarely s divokou přírodou, magurskou architekturou (dřevěnými roubenými kostelíky)48 a občas i tamními obyvateli v typických krojích. Za války Kašpar své akvarely buď posílal do Prahy, kde je Jan Vilím prodával, aby finančně pomohl malířově rodině, nebo je „za slušné zacházení“ rozdával, určitou nevelkou část (obzvláště z konce války) si ale také sám ponechal. Vojenské tematice se Kašpar úplně nevyhnul ani poté. Jeho první rozsáhlejší objednávkou „v období míru“ totiž měl být cyklus akvarelů, které by vypovídaly o životě italských a francouzských legionářů v poválečných letech. Z připravovaného alba ovšem nakonec sešlo. V dalších letech se situace začala postupně vylepšovat. Akvarely šly dobře na odbyt a Adolf Kašpar byl doslova zavalený zakázkami. Soustředil se jak na ilustrování (dlouhodobá práce na Jiráskovu „Temnu“), tak na „nepovinnou“ malbu. V roce 1920 tak vznikl žánrový triptych věnovaný Josefu Mánesovi a jeho návštěvám Hané. Skládal se z následujících obrazů: „Mánes maluje na Hané,“ „Letní odpoledne na Hané“ a „Hledání modelu.“ První z nich se dnes nachází v soukromé sbírce, zbylé dva jsou bohužel nezvěstné. Dalším dílem s touto tematikou byl rozměrný figurální akvarel „U kapličky (motiv z Moravičan).“49 Stihl vyhovět také nejedné objednávce velkých žánrových akvarelů. Například Ottovo nakladatelství si u něj zamluvilo obraz jako dar k narozeninám Aloise Jiráska: „A. Jirásek se svými románovými postavami.“
47 Např. „Loučení s vojákem“ (1916, uložen v Památníku A. Kašpara v Lošticích, AK 1936). 48 „Kostel ve Wóle Cieklynské“ (1916, tamtéž, AK 38). 49 Akvarel z roku 1920, uložený v Národní galerii v Praze.
21
V následujícím roce pak začal malovat na zakázku pro Učitelské nakladatelství sérii didaktických školních obrazů s náměty z českých krajů. Dokončil však nakonec pouze dva kusy. Jedním z nich jsou již zmíněné „Žně na Hané,“50 druhým „Salaš v Beskydech.“ V roce 1922 se Jan Vilím rozhodl uspořádat v Praze v Unii prodejní výstavu Kašparových obrazů. Byly tam jak akvarely rodinné či vojenské, tak i série s Mánesem na Hané nebo soubor s motivy Rusavy.51 Vystavena byla samozřejmě také řada ilustrací a grafických listů. Prodaly se snad všechny vystavené exponáty. V této době pozvolna začala na Kašpara padat únava. O zakázky neměl nouzi, ba právě naopak. Teď už si ale pečlivě vybíral a přijímal pouze ty, na něž se cítil připravený a jež ho něčím opravdu upoutaly. Jednalo se hlavně o knižní zakázky, za všechny bych jmenovala například Raisovy „Zapadlé vlastence“ (pro které vyhotovil početný cyklus akvarelových ilustrací) nebo Jiráskovu čtyřdílnou kroniku „U nás“ (pro ni vzniklo dvaačtyřicet akvarelů a zde poprvé použil techniku kresby černou křídou a vytvořil jí přes tři sta kartonů). Mimo tyto rozsáhlé objednávky se ale věnoval i nenáročnějším záležitostem – a to jak v oblasti lustrace,52 tak i volné tvorby. V tomto období vznikly například akvarely „Jitka Kašparová v Lošticích“ a „Večerní pohled z okna v Lošticích“. 53 V roce 1932 se Adolf Kašpar nadobro odstěhoval z Loštic na Rusavu, kde strávil zbytek svého života. Neustále podnikal dlouhé procházky po valašské krajině, vychutnával si její kamenité stráně s listnatými lesy. Fascinoval ho téměř ničím neporušený folklór, místní lidé, jejich zvyky, kroje a dřevěné roubené domky a chalupy.54 To vše se zaujetím sobě vlastním maloval. Rusavské motivy se odráží například v akvarelech: „Rusava,“ „Rusavský hřbitůvek,“ či „Stodola na Rusavě.“ 55 50 Viz. pozn. č. 37. 51 Tento soubor čítal na dvacet kusů akvarelů. Na výstavě je všechny zakoupil Kašparův přítel František Táborský. Později k nim připojil vlastní text a v r. 1928 vyšla v Prombergrově nakladatelství vlastivědná a národopisná monografie „Rusava“. 52 Sérií akvarelů a perokreseb vyzdobil např. Rubešovu kratší prózu „Pan amanuensis na venku aneb Putování za novelou“. 53 „Jitka Kašparová v Lošticích“ (akvarel asi z roku 1925, uložen v Památníku A. Kašpara v Lošticích, AK 146), „Večerní pohled z okna v Lošticích“ (z r. 1926, tamtéž, AK 19). 54 J. V. Scheybal (pozn. č. 2), str. 144 – 146. 55 Konkrétně tato díla však pochází ještě z doby, kdy Kašpar na Rusavu pouze dojížděl. „Rusava“ (kol. r. 1925, uložen v Památníku A. Kašpara v Lošticích, AK 1971), „Rusavský hřbitůvek“ (z r. 1930, tamtéž, AK 2053), „Stodola na Rusavě“ (z r. 1930, tamtéž, AK 1970). 22
4.2 NÁMĚTY A ZPŮSOB ZPRACOVÁNÍ Náměty, které Adolf Kašpar v rámci své akvarelové volné tvorby nejčastěji zpracovával, se dají rozdělit do několika okruhů. Hlavním tématem pro něj byla celoživotně bezesporu krajina. Námět krajiny nebyl v období, kdy Adolf Kašpar působil, ničím neobvyklý. Právě naopak, krajinomalba jako samostatný malířský druh byla během celého 19. století velice oblíbená a rozvíjená. Toto údobí bývá dokonce obecně nazýváno „stoletím krajinomalby“. V Čechách se jeho počátek nesl nejprve v duchu novoklasicismu a preromantismu. Hlavní impulzy, jež na krajinomalbu u nás působily, přicházely z Německa. Již v roce 1806 byla na pražské Akademii výtvarných umění založená krajinářská škola.56 Za zakladatele české krajinomalby je považován Antonín Mánes. Polovina století se nesla v duchu romantismu a promítala se hlavně v dílech žáků Maxe Haushofera.57 Po jeho smrti zájem o krajinomalbu výrazně opadl a znovu byl vzkříšen až na přelomu 19. a 20. století, s nástupem Julia Mařáka na Akademii. Na českou tvorbu tohoto žánru měli v té době vliv hlavně francouzští umělci. Velkou měrou se do ní promítl impresionismus, následně pak v rámci hledání nových způsobů vyjádření i naturalismus, symbolismus či dekorativismus.58 Přírodu Kašpar miloval po celý svůj život. Už své dětství přece strávil v malé vesnici, obklopené lesnatými kopci. Poté sice přesídlil do Olomouce a následně do Prahy, velice často však podnikal výlety i delší cesty z města. Od roku 1905 pak pravidelně odjížděl na venkov na letní byt. Ať už máme na mysli Hluboček u Olomouce, hanácké Loštice, nebo Z akvarelů s rusavskými motivy, které vznikly po roce 1932, se bohužel žádný nedochoval. 56 Jejím prvním profesorem se stal Karel Postl. K jeho žákům patřil např. Antonín Mánes, který na Akademii od r. 1836 taktéž vyučoval. Vystřídal ho Max Haushofer. Poté byla krajinářská škola na 20 let uzavřená. Jejím prvním profesorem po jejím obnovení byl Julius E. Mařák. 57 Mezi jeho žáky náleží např. Bedřich Havránek, Adolf Kosárek či Antonín Waldhauser. 58 Naděžda Blažíčková – Horová (ed.), Krajina v českém umění 17. – 20. stol., Praha 2005, str. 22 – 88.
23
valašskou Rusavu, vždy se jednalo o klidnou lokalitu uprostřed (v té době ještě téměř neposkvrněné) přírody. Krajina hrála v životě i díle Adolfa Kašpara opravdu důležitou roli. Do přírody si utíkal odpočinout od povinností, relaxovat. Tady nebyl ničím omezován a mohl konečně zapomenout na ilustrátorské zakázky, časové termíny a také na literární kompozici, kterou byl jinak při své práci velmi svazován. Při akvarelování v přírodě byl svobodnější a na jeho obrazech je to znát. Jsou sálavé, plné života, jeho rukopis je uvolněnější. Adolf Kašpar pro svá díla nevyhledával romantické scenérie. Kouzlo objevoval ve všednosti, dokázal nalézt zajímavý pohled na „obyčejnou“ krajinu. Upřednostňoval otevřené široké výhledy často s kopci na obzoru nebo pod sebou, s poli, loukami, lesními porosty i ovocnými sady. Nebyl příznivcem heroických monumentálních pohledů. Právě naopak – v jeho dílech se téměř bez výjimky setkáváme s ryze českou, respektive hanáckou či valašskou přírodou. Jako typický příklad, jenž dokonale reprezentuje tuto skupinu námětů, bych uvedla akvarel „Silnice od Loštic k Bouzovu“, který vznikl kolem roku 1925. Tento obraz nevelkých rozměrů (200 x 310 mm)59 je vyveden ve studených barvách. Doslova charakteristickým rysem je použití škály odstínů hnědé, zelené a modré. Kompozice výjevu je nekomplikovaná, statická, nenacházíme v ní žádné výrazné stěžejní krajinotvorné prvky. Je horizontálně rozdělena do tří plánů. Vyniká zde Kašparův osobitý plošný způsob nanášení barev. Jednotlivé barevné skvrny jsou kladeny vedle sebe a zároveň se do sebe vpíjí, čímž je dosaženo nových odstínů. Nízko položený horizont nechává prostor pro rozpracování oblohy, jež je malována velmi řídkými transparentními odstíny modré až šedé, pod nimiž prosvítá podklad - bílý papír, a jež kompozičně vyvažuje zbylou část obrazu. Jedná se o téměř čistý akvarel, s takřka neznatelnými stopami tužkové podkresby. Do dalšího tematického okruhu patří díla, ve kterých je krajina doplněna o figurální stafáž. Obrazem, jenž příkladně ilustruje tuto skupinu, je akvarel „Les v Hlubočku“60. Pochází z roku 1911, patří tedy ještě do období Kašparova uměleckého vývoje na poli 59 Kašpar netíhl k monumentálnosti. Rozměry děl podřizoval jejich námětu. Jednalo-li se tedy o malou intimní krajinu, volil spíše menší formát papíru. Svoji roli zde hrála také praktičnost – menší rozměry obrazu korespondují s plenérovou malbou. 60 Uložen v Památníku A. Kašpara v Lošticích, (AK 16; 265 x 270 mm).
24
akvarelu. Neobvyklé je zde užití téměř čtvercového formátu podkladu. Mimo tuto skutečnost ale nalézáme řadu charakteristických prvků. Akvarel je vystavěn na klasické barevné kompozici s hnědými barvami v prvním, zelenými ve druhém a modrými ve třetím plánu, což výjevu dodává optickou hloubku. Ačkoli Kašpar pro malbu krajiny použil pouhé tři barvy, jejich mícháním a zapouštěním se mu podařilo vytvořit dlouhou řadu odstínů a jemných valérů, které výjevu dodávají svěžest a navozují atmosféru slunečného letního dne. Do krajiny je ale navíc zasazena ženská figura v zářivém oděvu. Takovýchto prvků Kašpar zpravidla umně využíval k barevnému oživení díla. V tomto případě se jedná o sytou červenou a čistě bílou barvu (opět dle akvarelových zásad nechal prosvítat podklad), které výrazně kontrastují s jejich okolím a výjevu dodávají na zajímavosti a atraktivitě. V Kašparově akvarelové tvorbě se téměř nevyskytuje motiv města. Naopak výjevy z vesnického a lidového prostředí tvoří vlastní, velice početnou, skupinu. Umělec s oblibou maloval prosté lidi jak při práci, tak i ve volném čase či při slavnostních příležitostech, kdy oblékali zdobné kroje. Velice často můžeme na jeho obrazech spatřit krajinu s typickými lidovými stavbami - s domky, chalupami, stodolami, kapličkami, božími muky, křížky apod. Charakteristickou ukázkou z této kategorie je například dvojice obrazů se shodným názvem: „Na dvoře hanáckého statku v Paloníně.“61 Tato díla vystihují Kašparův typický styl při malbě architektury. Ten se však ve svojí podstatě příliš neodlišuje od krajinomalby. Kašparovský osobitě dělený rukopis neomylně rozeznáme podle způsobu práce s barvami. Stejně jako u jiných námětů používal skromnou paletu. Převážně hnědé, zelené a modré barvy výrazně ředil vodou, až dosáhl jemných, vysoce transparentních tónů. Zatímco u krajinomalby nedodržoval pevné obrysy vyobrazovaných prvků, při malbě architektury respektoval pravdivé pravidelné linie a kontury. Jelikož krajinář v Adolfu Kašparovi nikdy úplně nepřehlušil figuralistu, tvoří samostatnou skupinu díla, jejichž hlavním obsahem je postava, nebo přímo portréty. Jedním příkladem za všechny je akvarel „Tesař Grédl z Loštic“62 z roku 1910. Malíři se
61 Oba z roku 1920, uloženy v Památníku A. Kašpara v Lošticích (AK 20, AK 21; totožný formát 319 x 428 mm).
62 Uložen v Památníku A. Kašpara v Lošticích (AK 15, 125 x 166 mm).
25
zde dokonale povedlo vystihnout soustředěný výraz ve tváři muže sedícího za stolem. Do popředí vystupují jeho velké ruce, jež působí jako odkaz na respekt k řemeslné zručnosti a pracovitosti prostého člověka. Kašpar se obvykle nedržel striktně linií či podkresby, které by jej vedly a pomáhaly mu. Naopak dokázal charakter portrétované osoby vystihnout pouze pomocí vodových barev a tahů štětce. Jiným dílem, které taktéž přísluší do této tematicky obsáhlé skupiny, je „Hanačka (motiv z Loštic).“ 63 Na tomto případě bych ráda poukázala na Kašparovo typické zaujetí pro detail jakoby na úkor zbývajících pasáží. U tohoto konkrétního výjevu se jedná o kroj hanácké dívky. Jeho jednotlivé části jsou propracovány do velkých podrobností a navíc ještě barevně zvýrazněny, což silně kontrastuje se zbytkem obrazu, který je proveden spíše plošně. Adolf Kašpar byl po celý život vázaný velmi silnými citovými pouty ke svojí rodině. Díky povaze jeho profese společně trávili mnoho času. Je tedy pochopitelné, že manželka a dcera měly v umělcově tvorbě své pevné místo. Obrazů, na nichž se objevují, existuje nespočet a tvoří poslední specifickou tematickou skupinu. Jedná se převážně přímo o portréty, nebo o figurální stafáž dosazenou do krajiny. Tato díla současně plnila rozličné funkce. Některá z nich vznikala jako záznamy cest, jiná jako momentky z běžného rodinného života, další dokumentovala významné události. Všechna ale mají jeden společný rys a tím je atmosféra rodinné pohody, která z nich vždy bez výjimky sálá. Soubor těchto děl dokonale reprezentují kupříkladu obrazy „Jitka se srnkou v loštické zahradě“ 64 nebo „Jitka Kašparová na pasece u Jeřmaně“ 65. Na prvním z nich Kašpar zpodobnil svoji tehdy pětiletou dceru, na druhém manželku. Obrazy této skupiny spojuje charakteristická pečlivost, se kterou Kašpar maloval detaily tváří svých nejbližších. Zde býval malíř přehlušován kreslířem. Rysy obličejů jsou propracovány do nejmenších podrobností tak, že je (například při porovnání s fotografiemi) vždy možné bezpečně rozeznat konkrétní osobu. 63 Z roku 1911. Tento akvarel byl reprodukován na plakátu. V Památníku A. Kašpara v Lošticích se nachází jeden tisk (AK 2054). 64 Akvarel z roku 1913, který se dnes nachází v soukromé sbírce. 65 Akvarel z roku 1921, uložen v Památníku A. Kašpara v Lošticích (AK 1957, 265 x 180 mm).
26
Domnívám se, že jednotlivá představená díla dobře ilustrují Kašparův styl malby akvarelem. Jelikož se jedná o obrazy, které vznikly v širokém časovém úseku, je možné rozpoznat při jejich komparaci jisté rozdíly. Tyto rozdíly se však dle mého názoru netýkají ani tak vytříbení techniky, jako spíše způsobu malby. Jak jsem již zmínila výše, Kašpar se postupně přikláněl stále více od polohy kresebné k poloze malířské. Z jeho obrazů tak postupně mizely linie malované tužkou a tím i přesně dané obrysy. Daleko více se zaměřil na ty vlastnosti vodové barvy, které pomáhaly rozvinout a vylíčit atmosféru dané scény. Využíval barevné skvrny, velice jemné odstíny, prosvítání podkladu. Po celý svůj život ale zůstal věrný reálnému základu zobrazovaných motivů. Na závěr bych se ještě ráda pozastavila nad několika dalšími důvody, proč si Adolf Kašpar malbu vodovými barvami tolik oblíbil. Jak již bylo řečeno, charakteristické vlastnosti akvarelu dobře vyhovovaly jeho malířskému naturelu. Tato technika je také v praxi poměrně rychlá a časově nenáročná, což přirozeně dává prostor pro vznik dlouhé řady obrazů (u Kašpara se jedná o několik set kusů volných děl a nespočet ilustrací). Nespornou výhodou akvarelu je možnost využití ve více výtvarných oborech – Adolf Kašpar tuto techniku používal jak při volné tvorbě, tak i při ilustrování knih. Například v porovnání s olejovými barvami či složitějšími grafickými technikami není akvarel tolik finančně náročný. A to jak pro samotného malíře, tak potažmo ani pro potencionální zákazníky. A těch měl Adolf Kašpar opravdu mnoho. Jeho malířský styl byl ve své době velmi populární mezi širokou vrstvou veřejnosti, a to hlavně díky značně rozšířeným a všeobecně známým ilustracím. Jelikož obrazově doprovázel české klasiky, knihy pro děti, kalendáře atd., dostala se jeho tvorba do povědomí snad všech společenských a sociálních vrstev. Díky svému stylu a voleným námětům bylo Kašparovo dílo lidem srozumitelné a blízké. Svojí povahou byl spíše lidovým malířem. Jedni v jeho díle mohli nalézt poezii venkova a krásu přírody, jiní v něm pak spatřovali každodenní realitu. Díky tradičnímu způsobu ztvárnění a výběru klasických témat měly akvarely Adolfa Kašpara vždy své pevné místo jak v povědomí publika, tak i na české výtvarné scéně. Ilustrování knih bylo pro Kašpara po celý život hlavním zdrojem obživy. Díla, která vytvářel mimo tuto oblast, byla spíše osobní, intimní povahy a pramenila ze soukromých potřeb. Tento fakt také poukazuje na způsob, jak s nimi malíř nakládal. Svoje volné akvarely zpravidla cíleně nepropagoval, nepořádal výstavy, nepodbízel se kupcům. Samozřejmě svá díla také prodával, avšak většinou za nepříliš vysokou cenu. 27
5. ZÁVĚR Zkoumat dílo Adolfa Kašpara není snadná záležitost. Ačkoliv byl vlastně současníkem generace 90. let, žil a tvořil jaksi na okraji dění. Tudíž není možné jakýmkoliv způsobem ho začlenit mezi ostatní umělce a následně ho s nimi porovnat. Právě naopak. Stylově i názorově se od nich distancoval. Secesi a následně i expresionismus odmítal, abstraktním směrům nerozuměl (a ani se o to nepokoušel), současné světové umělecké dění, tak zvané moderní umění – kubismus, futurismus…, přímo odsuzoval. Zcela vědomě se také izoloval od soudobého výtvarného života. Neúčastnil se společenských událostí (dokonce nechodil ani na vernisáže výstav, na kterých byla jeho díla zastoupena), neměl rád debaty o umění. Byl zkrátka solitérem. A to jak na poli výtvarném, tak i v soukromém životě. Jeho osobnost byla ale nesmírně zajímavá. Byl skromný, citlivý, miloval přírodu, venkov, svoji rodinu, měl několik dobrých přátel. Díky svému ilustračnímu dílu, které proniklo do nejširších lidových vrstev, byl již za svého života velice populární. Co se týká jeho tvorby, po celý život zůstal nekompromisním realistou. A to jak ve svých ilustracích, tak i v grafice a malbě. Faktem ale je, že se nenašel ani jeden následovník, který by jeho osobní sloh dále rozvíjel a pokračoval v něm. Je téměř jisté, že pro většinu lidí zůstane Adolf Kašpar navždy „pouze“ ilustrátorem (ať už „národním“, „lidovým“, nebo „přežitým“). Osobně se ale domnívám, že má své pevné
28
místo i v oboru akvarelové malby, což tato práce měla za cíl zdůraznit. Jak již bylo řečeno několikrát, technika akvarelu mu učarovala, plně mu vyhovovala, odpovídala jeho malířskému stylu a temperamentu. Po pokusu o exkurz do světa vodových barev jsem se utvrdila v přesvědčení, že Kašparovy akvarely dosáhly vysoké úrovně. A to hlavně díky bravurně zvládnuté technice, která následně umožnila vyniknout neobyčejné citlivosti pro barevné vystihnutí téměř výhradně pozitivní nálady a atmosféry obrazu. Kašpar sice nepřinesl do uměleckého světa převratné novinky, navázal ale poctivě a láskyplně na tradiční akvarelové techniky a hodnoty, kterých se držel po celý svůj život, a v tom spočívá jeho smysl a velikost.
7. POUŽITÁ LITERATURA •
Jaroslav Anděl a kol., Proměny krajiny v českém malířství 20. stol., Praha 1997.
•
Glynis Barnes-Mellishová, Akvarel, Praha 2007.
•
Josef Bartoš a kol., Loštice od minulosti k dnešku, Loštice 1983.
•
Naděžda Blažíčková – Horová (ed.), Krajina v českém umění 17. – 20. stol., Praha 2005.
•
Bedřich B. Buchlovan, Knižní ilustrace Adolfa Kašpara, Praha 1942.
•
Oldřich J. Blažíček, Jiří Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění, Odeon 1991.
•
Milena Filipová, Adolf Kašpar a Bludov, Vlastivědné zajímavosti č. 153, Šumperk 1977.
•
Milena Filipová, Pamětní síň Adolfa Kašpara v Lošticích, Vlastivědné zajímavosti č. 43, Šumperk 1971.
•
V. Goš a kol., Loštice, město a jeho obyvatelé, Loštice 1998.
•
Hazel Harrisonová, Malování akvarelem, olejovými a akvarelovými barvami, Praha 2000.
•
Miloslav Hégr, Malba, materiály a techniky, Praha 1953.
•
Jiří Hlušička, České moderní malířství v Moravské galerii v Brně I., Blok 1984. 29
•
Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění (A-M), Praha 1995.
•
Miroslav Hrdina, Akvarel a kvaš, Praha 1999.
•
Pavlína Janíčková – Dagmar Štětinová – Alena Turková, Adolf Kašpar a Loštice, Šumperk 2004.
•
Vilém Jůza, Adolf Kašpar, in: Knihovnička severní Moravy sv. 10, Šumperk 1970.
•
Vilém Jůza, Adolf Kašpar. Akvarely, kresby, grafika, Ostrava 1973.
•
Jiří Kotalík, České malířství XX. století I. (generace 90. let), Praha 1971.
•
Marta Kroftová, Adolf Kašpar. Ilustrátor, malíř a grafik, Praha 1977.
•
Jan Květ, Dílo Aloise Jiráska v české ilustraci, Praha 1953.
•
Jaromír Lakosil, Milena Filipová, Adolf Kašpar, Šumperk 1984.
•
Věra Laštovková, Adolf Kašpar. Ilustrace, Liberec 1985.
•
Volja N. Ljachov, Nástin teorie knižního umění, Praha 1975.
•
Ctibor Lolek, Přátelství dvou malířů, in: Severní Morava sv. 17, Šumperk 1969.
•
Antonín Matějček, Ilustrace, Praha 1931.
•
Tomáš Mikuláštík, Adolf Kašpar, Gottwaldov 1979.
•
Bohuslav Ošťádal, Adolf Kašpar a Loštice, in: Severní Morava sv. 8, Šumperk 1962.
•
Bohuslav Ošťádal, Loštice vzpomínají. Památce Adolfa Kašpara (1877 – 1934). K posmrtným sedmdesátinám umělcovým, Olomouc 1947.
•
Bohuslav Ošťádal, Malíř Adolf Kašpar, Litovel 1947.
•
José M. Parramón, Velká kniha o akvarelu, Praha 1995.
•
José M. Parramón, Teorie barev, Praha 1998.
•
José M. Parramón, Julio Quesada, Jak malovat krajinu akvarelem, Praha 2001.
•
Eva Pešková, Kouzelný svět ilustrací, Kroměříž 1977.
•
Zdeňka Plachá, Adolf Kašpar. Beseda pro mládež, Olomouc 1972.
•
Emanuel Poche a kol., Encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1975.
•
Alena Potůčková a kol., Folklorismy v českém výtvarném umění XX. století, Praha 2004.
•
J. Roubíček, Adolf Kašpar. Ilustrace a grafika, Náchod 1989.
•
Jan Samec, Česká krajinomalba (1850 – 1950), Karlovy Vary 2007.
•
Josef V. Scheybal, Adolf Kašpar, život a dílo, Praha 1957.
30
•
Josef V. Scheybal, Východní Čechy v kresbách Adolfa Kašpara, Havlíčkův Brod 1964.
•
Bohuslav Slánský, Technika malby I., Praha 2003.
•
Bedřich Slavík, Adolf Kašpar a Romuald Promberger, in: Severní Morava sv. 38, Šumperk 1979.
•
Ray Smith, Encyklopedie výtvarných technik a materiálů, Slovart 2006.
•
František Táborský, A. Kašpar, Olomouc 1935.
•
Pavel Alexander Taťoun, Výtvarníci Loštic v minulosti a dnes, Loštice 2003.
•
Ulrich Thieme - Felix Becker, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, XIX Band, Leipzig 1926.
•
Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců (A-K), Praha 1947.
•
Jiří Urbanec, Petr Bezruč a Adolf Kašpar, in: Severní Morava sv. 47, Šumperk 1984.
•
Lubomír Vaculík, Po stopách umělcovy slávy. K 100. výročí narození Adolfa Kašpara, in: Severní Morava sv. 34, Šumperk 1977.
•
Jindřich Veselý, Čtvrtky III. Vzpomínky kroužku přátel prof. Jana Voborníka, Praha 1935.
•
Georg Westermann, Slovník světové kresby a grafiky, Odeon, Praha 1997.
•
Georg Westermann, Slovník světového malířství, Odeon, Praha 1991.
•
Karel Žižkovský, Česká ilustrace od roku 1900 do současnosti, in: Čtenář 7/1971.
INTERNETOVÉ ZDROJE: •
www.bludov.cz/O-Bludove/Vyznamni-Bludovsti-Rodaci/Adolf-Kaspar/
•
www.muzeum-sumperk.cz/zarizeni/pamatnik-adolfa-kaspara-v-nbsp-losticich/stáleexpozice/
•
http://www.avu.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=171 (vyhledáno 1. 3. 2009)
31
8. OBRAZOVÉ PŘÍLOHY SEZNAM VYOBRAZENÍ: 1. Silnice od Loštic k Bouzovu 2. Les v Hlubočku 3. Na dvoře hanáckého statku v Paloníně 4. Na dvoře hanáckého statku v Paloníně II. 5. Hanačka (motiv z Loštic) 6. Tesař Grédl z Loštic 7. Jitka se srnkou v Loštické zahradě 8. Jitka Kašparová na pasece u Jeřmaně
32
