Obrazy existenciální nevolnosti v prózách J. P. Sartra

Střední škola KNIH, o.p.s., Bzenecká 4226/23, BRNO 628 00

Obrazy existenciální nevolnosti v prózách J. P. Sartra Monika Skoupá 2011/2012

Vedoucí práce Bc. Michal Kaláb

2011-12 Maturitní práce

Potvrzuji, že jsem tuto maturitní práci zpracovala samostatně a že jsem v ní použila pouze tu literaturu a další informační zdroje, které jsem uvedla v seznamu použitých informačních zdrojů. Beru na vědomí, že porušení této zásady povede k hodnocení mé maturitní práce stupněm 5-NEDOSTATEČNÝ.

15. 3. 2012

...............................


OBSAH

1 2

3

4 5 6

ÚVOD................................................................................................................................. 2 JEAN-PAUL SARTRE ...................................................................................................... 3 2.1 Dětství .......................................................................................................................... 3 2.2 Smrt otce Jeana-Baptisty ............................................................................................. 3 2.3 Vliv dědečka Charlese Schwitzera .............................................................................. 4 2.4 Studium ........................................................................................................................ 4 OBRAZY EXISTENCIÁLNÍ NEVOLNOSTI V PRÓZE ................................................. 5 3.1 Úvod do prózy ............................................................................................................. 5 3.2 Nevolnost (La Nausée) ................................................................................................ 6 3.3 Odraz reálné nevolnosti v knize................................................................................... 9 3.4 Zeď (Le Mur) ............................................................................................................... 9 3.4.1 ZEĎ .................................................................................................................... 10 ZÁVĚR ............................................................................................................................. 11 ANOTACE ....................................................................................................................... 12 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .............................................................................. 13

1


1

ÚVOD

Jean-Paul Sartre je veřejností znám především jako filozof a existencialista. Jako spisovatel proslul až díky svému románu Nevolnost. Většině lidem však uniká jaké důvody ho vedly k napsání takové knihy, což bude téma, kterým se zde budu zabývat. Ve své maturitní práci se nebudu soustředit pouze jeho tvorbou, ale i na život a následně prokážu jejich kontinuitu. Práci si rozdělím do dvou částí. V první se pokusím nastínit Sartrův život počínaje dětstvím a konče studiem. V první řadě zde vysvětlím události spojené s dotvářením autorovy osobnosti. Kde vyrůstal, co jej ovlivnilo a především kdo. To vše se podílí na Sartrově tvorbě. Ve druhé části své práce se zaměřím na analýzu dvou Sartrových děl. Pro tento rozbor jsem zvolila již zmiňovaný filozofický román Nevolnost neboli Hnus a sbírku pěti novel Zeď, z níž jsem si vybrala stejnojmennou povídku. Nejprve vysvětlím pár dalších okolností, které souvisí s existenční nevolností a poté přejdu k podrobnému rozboru. Jedním z mých cílů, je najít v próze stejné prvky jako v Sartrově životě a dokázat tak, jak velký vliv mělo na Sartra jeho dětství.

2


2

JEAN-PAUL SARTRE

2.1 Dětství Jean-Paul Charles Aymard Sartre se narodil 21. června roku 1905 v Paříži. Francouzský spisovatel, filosof, dramatik a jeden z nejvýznamnějších představitelů existencialismu1. Jeho otec Jean-Baptista Sartre byl námořním důstojníkem, který zemřel na tropickou nemoc, když byly Jean Paulovi dva roky. Sartrova matka Anna-Marie (sestřenice Alberta Schwitzera2) se po smrti manžela přestěhovala do domu svých rodičů. Výchovu tak částečně převzal dědeček Charles Schwitzer a jeho žena Louisa. Rodiče Anně-Marii paradoxně vytýkali, že nedokázala včas odhadnout smrt svého manžela a v jejich očích byla viděna jako neschopná přítěž, kterou vyvažoval malý Sartre. Aby zakryla výčitky, kterých se jí dostávalo, snažila se být dobrou hospodyňkou a pomáhala v domácnosti, nejdříve v Meudonu a posléze v Paříži. Ze zoufalosti střídala různá zaměstnání. Byla ošetřovatelkou, guvernantkou, majordomem, společnicí a služkou. I přes to všechno se však nedokázala své rodině zavděčit, hlavně matce. Poté se Sartrova matka v r. 1917 znovu provdala, se přestěhovali do La Rochelle v Paříži.

2.2 Smrt otce Jeana-Baptisty „Smrt Jeana-Baptisty byla nejvýznamnější událostí v mém životě: vrátila mamince okovy a mně dala svobodu.“3 Stejně jako prarodiče, ani Sartre nespatřoval v matce autoritu. Nedokázal ji poslouchat, ani brát vážně její pokusy o rozkazovačný tón. Spíše ji vnímal jako svoji starší sestru „Mám ji rád: jak bych si jí ale mohl vážit, když si jí nikdo neváží?“4 Tomu ostatně nepřidával ani fakt, že v něm nikdo z rodiny nedokázal vzbudit zájem o jeho otce, o tu osobu, po které nejvíce toužil, aniž by si to kdy přiznal. Místo toho jej vinil, stejně jako jeho dědeček, za jeho brzký odchod. „Zemřít není všechno: je třeba zemřít včas.“5 Sartre se vyjadřoval o otci jako o někom, s kým nějaký čas sdílel stejný svět a to, že nějakého kdysi měl, mu připomínal jen portrét důstojníka visícího nad jeho postelí a sbírka špatných knih. To jej ještě více upevňovalo v pocitu ztráty jakéhosi ideálu mužského vzoru či potřeby k někomu vzhlížet. Na druhou stranu mu jeho osiření dávalo pocit větší důležitosti: „Dávali mi na srozuměnou, že jsem spíše dítětem zázraku než synem mrtvého.“6 S lehkým komplexem bastardství7, se kterým se začal Sartre potýkat po smrti otce, se samozřejmě pojil i nedostatek pocitu vlastní důležitosti. Měl potřebu být neustále žádaný: „Protože si mne nikdo vážně nežádal, předstíral jsem, že jsem nepostradatelný pro Vesmír.“8 Tento pocit se Sartre pokusil vylíčit ve Slovech, kde popisuje příběh cestujícího ve vlaku, který neměl jízdenku. Situaci vyřešil tím, že průvodčímu prozradil urgentnost jeho cesty do Dijonu, na které závisí osud celé Francie a snad i lidstva. Chtěl tím zdůraznit vlastní důležitost. Existencialismus  filosofický a umělecký směr, datován po druhé sv. válce, jehož podstatou je rozbor lidské existence. Opírá se o myšlenky F. Nietzscheho, S. Kierkegaarda, M. Heideggera a E. Husserla. Též ovlivněn literaturou F. Kafky a F.M. Dostojevského. Dalšími představiteli jsou A. Camus nebo K. Jaspers. 2 Albert Schwitzer  německý protestantský teolog, lékař, etik, filosof, misionář a varhanní virtuóz. 3 SARTRE, Jean-Paul. Slova. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992. s. 17. 4 Tamtéž. s. 19. 5 Tamtéž. s. 17. 6 Tamtéž. s. 18. 7 Komplex bastardství  prvotní projev uvědomění si své vlastní samoty odcizení člověka. 8 SARTRE, Jean-Paul. Slova. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992. s. 93. 1

3


Je možné, že pokud by Sartrův otec žil, byl by Sartre jiný člověk. Nejsme však natolik obeznámeni s minulostí Jeana-Baptisty, abychom o tom mohli polemizovat. Pro nás jsou důležité následky, které tato újma zanechala, a to jsou ty, které měly největší dopad na Sartrovo nahlížení na svět. Tedy ne z vlastní vůle si Sartre začal osvojovat pojem nikam nepatřícího člověka. To se později projevuje osamělostí a nesnadným zařazením se do společnosti.

2.3 Vliv dědečka Charlese Schwitzera Charles Schwitzer byl tím hlavním negativním popudem v Jean-Paulově mysli, alespoň co se otce týče. Byl hrdý na svoji dlouhověkost a nedokázal Jeanu-Baptistovi odpustit jeho brzký odchod. Vzal tedy malého Sartra pod svá schwitzerovská křídla a přivedl ho do světa dospělých, což vycítil i samotný spisovatel a komentuje to slovy: „Rozhodl se, že mě bude pokládat za mimořádnou přízeň osudu.“9 V tomto okamžiku začal Sartre ztrácet své dětství a vstoupil do dědečkovy propracované komedie. Plně si však neuvědomoval, do jaké hry vstoupil, ale zvědavost a zájem předčily všechny jeho pochybnosti. Četl složité knihy a rozmlouval o věcech, kterým nerozuměl. Prostřednictvím dědečka se choval jako dospělý. Přehnaně gestikuloval, pózoval a tím jeho komedianství nabíralo ještě větších rozměrů. „Hráli jsme mohutnou komedii se stovkou různých výstupů,“10 komentuje Sartre. Hrál svou roli tak, aby se nemusel do ničeho nutit. Stačilo si vymýšlet. Jestli někdo odhalil jeho faleš, na tom mu nezáleželo. Hrál přeci především pro rodinu a výsadně pro dědečka. Cítil se ctnostný z komedianství. Sartre, který kvůli dědečkově vlivu podlehl dospělému způsobu života, začal pociťovat odlišnost mezi sebou samým a jeho vrstevníky. Kvůli tomu, že s nimi častěji nepřicházel do kontaktu, si osamocenost zprvu nevykládal jako něco negativního a potřebného. Pokud nastala situace, kdy měl příležitost pohovořit s ostatními dětmi, uvědomil si, že ho konverzace na dětský způsob neuspokojuje. Až natolik byl ponořen do své role dospělého. I přes prvotní nezájem začal Sartrovi kontakt s dětmi chybět. Však v důsledku jeho prvotních reakcí přestaly mít děti zájem o něj a to jej vedlo k nevyvratitelnému pocitu osamění. Zde si začal uvědomovat, že realita, ve které dosud žil, není až tak skutečná, jak si myslel. Sartre chtěl někam patřit a poprvé začal toužit po banalitách, které spatřoval v ordinérním způsobu dětského života. Chtěl být součástí toho naivního štěstí, které dle něj spočívalo v dětinských hrách a pošetilých rozmluvách. Annu-Marii a babičku Louisu začalo iritovat, jaké knihy jsou Sartrovi předkládány ze strany dědečka. Tvrdily, že taková literatura není pro dítě vhodná. Tohoto dojmu nabyly, když nacházely Sartra zavřeného v komoře nikoli při čtení Descarta11, ale Verna12. To je utvrdilo v názoru, že malý Jean-Paul začal prahnout po méně náročnějším druhu literatury, což by bylo samozřejmě dobře, ale je to znepokojilo v tom smyslu, že promarnil dětství čtením filozofických děl, která jej vlastně nikdy nebavila.

2.4 Studium Počátky Sartrova studia začínají zapsáním do Montaignova lycea. Dědeček Jean-Paula vychválil a bylo rozhodnuto o přijetí. Studium však trvalo pouze jediný den, protože po 9

SARTRE, Jean-Paul. Slova. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992. s. 20. Tamtéž. s. 23. 11 René Descartes (15961650)  francouzský filosof. 12 Jules Verne (18281905)  francouzský spisovatel dobrodružné literatury. 10

4


prvním diktátu byl Charles povolán k řediteli školy, kde si vyslechl výtky k pravopisu svého vnuka. Rozhořčen zneuznáním svého následovníka se jej rozhodl odebrat z lycea a zařídit mu domácí výuku. Sartre píše: „Nepochopil jsem, oč v té věci šlo, a můj neúspěch se mě nedotkl: byl jsem prostě zázračné dítě, které neumí pravopis.“13 Pařížský učitel pan Liévin, docházel ke Schwitzerovým každý den a dával Satrovi soukromé hodiny. Jean-Paul nebyl zvyklý na to, že mu nikdo nepochlebuje a proto si myslel, že ho učitel považuje za zaostalé dítě. Jaké mínění však o Sartrovi doopravdy měl, už nikdo nevyhledá, jelikož jak je psáno ve Slovech, učitel zmizel. Pozdější studium v obecné škole v Arcachonu ve Francii, pod vedením učitele pana Barraulta (známý Charlese Achwitzera), se Sartrovi zamlouvalo. Výhody, kterých se mu ve třídě dostávalo jako např. zvláštní místo blízko katedry nebo ochranářský přístup třídního učitele před vlivem ostatních spolužáků, bral Jean-Paul jako samozřejmost a upřednostňoval právě nabytý pocit vznešenosti před interakcí s ostatními dětmi. „Toto protekční zacházení mi připadalo oprávněné; co si o tom mysleli »synové lidu«, chlapci mně rovní, nevím.“14 Pan Barrault byl po dědečkovi první persónou, které si Sartre vážil. Mezi lety 192224 chodil Sartre do přípravné třídy na lyceu Louis-le-Grand (Paříž). Později byl přijat na vysokou školu École normale supérieure též v Paříži, kde v roce 1929 získal doktorát z filozofie. Je důležité zmínit, že se zde seznámil se svoji životní družkou Simone de Beauvoir15.

3

OBRAZY EXISTENCIÁLNÍ NEVOLNOSTI V PRÓZE

3.1 Úvod do prózy Existenční nevolnost Sartra pronásledovala již od dětství. Počínaje smrtí svého otce a z ní vycházejícího pocitu existenčního nedostatku přes vliv dědečka Charlese Schwitzera, který sice v Sartrovi vyvolal pocit existenční důležitosti, však jen do té doby, dokud si Sartre nezačal uvědomovat své vyloučení z veřejnosti, konče vnímáním slov, jako jediného prostředku pro vyjádření existenciální zbytečnosti. Dalším negativním, avšak důležitým pojítkem v jeho životě, bylo postupné vycítění své vlastní nemajetnosti. Nejvíce to umocňoval pocit uvědomění si své vlastní závislosti na jedné osobě (dědečkovi), z čehož vyplývalo, že mu po otci nezůstal žádný majetek. Charles ho sice zahrnoval blahobytem a především díky tomu byl Jean-Paul finančně zajištěný, ale i přesto měl v tak brzkém věku povědomí o jeho situaci, což jej silně znepokojovalo. Sartre píše ve Slovech, že si připadal jako Eliacin16. Sartre vykonával veškeré lidské potřeby a s neznámým pocitem stereotypu se začalo potýkat pouze jeho tělo: „Hlásilo se řadou slabých nevolností.“17 Gratulace rodiny k Sartrovým pocitům nevolnosti přicházely každý den v podobě chvály za pocit hladu či žízně. „Dýchal jsem, trávil a vyprazdňoval se nedbale, žil jsem, protože jsem začal žít. Neznal jsem

13

SARTRE, Jean-Paul. Slova. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992. s. 66. Tamtéž. s. 67. 15 Simone de Beauvoir (19081986)  francouzská spisovatelka, filozofka a existencialistka, která je známá pro své feministické teorie. 16 Eliacin je urozené dítě, které po přetrpění určitých nebezpečí, čeká slavná budoucnost (Jean Racine, Athalie). 17 SARTRE, Jean-Paul. Slova. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992. s. 75. 14

5


prudkost a divoké požadavky svého těla, toho přecpaného společníka.“18 Absurditu takového postoje k němu samotnému ze strany jeho nejbližších si uvědomil až o něco později. Posledním článkem v Sartrově životě, jenž kromě dětství, smrti otce, vlivu dědečka, potřeby zapadnout mezi ostatní a komplexního pocitu existenčního neuspění natrvalo ovlivnil jeho tvorbu, je tzv. sartrův ateismus. Počátky bezvěrectví jsou však paradoxně spojeny s prvotním zájmem o Boha. V rodině byli všichni věřící. Sartre tedy od Boha požadoval důkaz o vlastní potřebnosti, protože chtěl uniknout svému soužení a dostát vysvobození. Nic z toho mu však Bůh nedal. „Protože nezapustil v mém srdci kořeny, nějaký čas ve mně vegetoval, a pak zemřel.“19

3.2 Nevolnost (La Nausée) Filozofický román vydaný roku 1938 ve Francii v nakladatelství Gallimard. Český překlad (vyšlo též pod názvem Hnus) pod vedením Dagmary Steinové20 vyšel roku 1967 v nakladatelství Československý spisovatel. Je psán formou fiktivního deníku, jež si vede hlavní postava knihy  historik Antoine Roquentin. V minulosti hodně cestoval a proto se rozhodl usadit v přímořském městě Bouville, aby zde dokončil monografii o markýzi de Rollebon. Roquentin ve svých denících popisuje stereotyp každodenního života ve městě, které je plné přetvářky a lidské omezenosti. Je si vědom existence všeho dění kolem něj, ale on sám je odcizen jak od společnosti, tak nejvíce od svého těla. V důsledku neustálých niterných sporů v hledání existence a její podstaty ho přepadají pocity nevolnosti (hnusu), které se dostavují v nepravidelných intervalech a na různých místech. Nevolnost si vysvětluje jako přemíru bytí bez důvodu. Nesmyslnost bytí se Roquentinovi příčí. Jediný požitek spatřuje v poslechu jazzové hudby, vzpomínce na blízkou přítelkyni Anny a v konverzaci s Autodidaktem. Dílo je ovlivněno Franzem Kafkou a je považováno za pomyslný manifest existencialismu. Sartrovi pocity existenciální nevolnosti se bezprostředně prolnuly do knihy. Antoina Roquentina je možno brát jako Sartrovo alter ego. „Něco se se mnou stalo, nemohu už o tom pochybovat. Přišlo to jako nemoc, ne jako obyčejná jistota, ne jako zřejmost. Usadilo se to ve mě potají, pozvolna; cítil jsem se poněkud divně a trochu nesvůj, toť vše.“21 Na začátku knihy je popsán jeden z prvotních pocitů nevolnosti, který se zmocňuje hlavního hrdiny. Nevolnost jen cítí, avšak neví, odkud přichází ani proč ho pohlcuje. Hnus se projevuje ve všem a není mu kam uniknout. „Nemohu dost silně vyjádřit, jak se mi to světlo hnusí.“22 Sartre do knihy parafrázoval nejen pocit nevolnosti, ale i absenci sebevědomí co se jeho vzhledu týče. Tomu předcházel komplex z dětství v podobě narážek ostatních, nevyjímaje rodiny, na svoji nevzhlednost. Kontinuita těchto dvou věcí mu dala později podklad k zaobírání se ošklivostí v jeho tvorbě. V úryvku se pojí ošklivost s hledáním smyslu věcí.

18

SARTRE, Jean-Paul. Slova. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992. s. 75. Tamtéž. s. 87. 20 Dagmar Steinová (*1922)  tlumočnice a překladatelka. 21 SARTRE, Jean-Paul. Nevolnost. 1. vyd. Praha: Odeon, 1993. s. 11. 22 Tamtéž. s. 23. 19

6


„Je to odraz mého obličeje. (...) Ničemu v tom obličeji nerozumím. Obličeje ostatních lidí mají nějaký smysl. Můj nikoliv. Nemohu se dokonce ani rozhodnout, zda je hezký nebo ošklivý. Myslím, že je ošklivý.“23 Je tu však i druhý pohled na věc. Sartre nebere ošklivost jen jako negativum. Po čase si v ní našel oblibu. Jak sám u sebe, tak u ostatních. Ve Slovech se zmiňuje, že svého učitele pana Barraulta ctil ze dvou důvodů. Jednak proto, že byl vždy na jeho straně, a že mu páchlo z úst. To, že se přemáhal, aby nepociťoval odpor, mu připadalo jako ta nejlepší možnost k vyjádření úcty. Dále píše o pocitu, který měl ve společnosti starších mužů: „Hnus, jímž mě naplňovali, byl součástí jejich prestiže: pletl jsem si odpor s vážností.“24 V jistých ohledech jej tedy ošklivost přitahovala. V Nevolnosti si můžeme všimnout, že si s ní Sartre pohrává a ukazuje nám všechny její roviny. Jednak na sobě (Antoine) a na panu de Rollebon. Antoine Roquentin je na začátku nadšen při tvorbě monografie o markýzi de Rollebon. Postupně ho však začne nudit a je tu ironizující narážka na jeho ošklivost. „Pan Rollebon byl velice ošklivý. Královna Marie Antoinetta ho s oblibou nazývala svým drahým opičákem.“25 Jedním se Sartrových názorů v otázce bytí je, že společnost ke svému budoucímu soužití potřebuje vzájemnou existenci. To je pro něj jedna z mála pochopitelných věcí. Především proto, že již od dětství vycítil svoji vlastní odlišnost, ze které nenacházel východisko, ale i přesto se snažil zařadit mezi „ty ostatní“. Tyto pomyslné dveře, které ho dělily od okolního světa, mu však zůstaly uzamčeny. Z toho se u něj vytvořil pocit osamocenosti a odcizení od společnosti. Sartre ve své přednášce Existencialismus je humanismus říká: “Jsme sami, bez omluvy.“26Roquentin popisuje úterní odpoledne v kavárně, kde hostům závidí jejich potřebu koexistovat. „I oni potřebují pro svou existenci, aby jich bylo víc po hromadě. Já žiji sám. Úplně sám.“27 Dostavuje se strach z pocitu nesmyslné a absurdní existence. Problém je v tom, že mu nikdo nemůže pomoci. „Nejde to, vůbec to nejde: mám ji, mám to svinstvo, mám Nevolnost. A tentokrát to je něco nového: popadlo mě to v kavárně. Až dosud byly kavárny mým jediným útočištěm, protože jsou plné lidí a dobře osvětlené; teď už nebudu mít ani tohle; až budu štván v pokoji, nebudu vědět, kam jít.“28 Důležitým prvkem v díle je hudba. Jak jsem již zmiňovala v popisu děje, jedním z požitků, který hlavní hrdina pociťuje, je poslech jazzové hudby, jež vnímá jako uklidňující prvek. Antoine popisuje ve svém deníku jedno odpoledne v kavárně, kde jako obvykle pozoruje ostatní, však s tím rozdílem, že obsluhující Madeleine zapne gramofon. „Ne, je to ono, poznávám nápěv po prvních taktech. Je to starý ragtime(...) Slyšel jsem ho v roce 1917 na ulici v La Rochelle.(...) Začínám se zahřívat a cítit se šťastný. To není ještě nic zvláštního, jen drobné štěstí Nevolnosti.“29 Náhlé uklidnění z hudby se dá vyložit jako vzpomínka na cestování. Připadá si tak šťastný, protože v tu chvíli vzpomíná na doby, kdy podnikal dobrodružné cesty po celém 23

SARTRE, Jean-Paul. Nevolnost. 1. vyd. Praha: Odeon, 1993. s. 23. Tamtéž. s. 67. 25 SARTRE, Jean-Paul. Nevolnost. 1. vyd. Praha: Odeon, 1993. s. 19. 26 SARTRE, Jean-Paul. Existencialismus je humanismus. Praha: Vyšehrad, 2004. s. 24. 27 SARTRE, Jean-Paul. Zeď, Nevolnost. 1.vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2001. s. 227. 28 Tamtéž. s. 243. 29 Tamtéž. s. 247. 24

7


světě. Připadá si jako obyčejný svobodný člověk. Pro Antoina je to jediná vzpomínka z minulosti, která jej dokáže vrátit do světa, jenž kdysi za něco stál. „Zahynul poslední akord. V nastávajícím krátkém okamžiku silně cítím, že je to tu, že se něco stalo. Ticho. SOME OF THESE DAYS YOU´LL MISS ME HONEY. Stalo se, že Nevolnost zmizela.“30 Roquentin je Autodidaktem často znechucen. Nevnímá ho však pouze negativně. Sympatizuje s ním jen tehdy, hovoří-li o humanismu a kromě jeho sexuálních známostí je to jediný člověk, se kterým je schopen koexistovat a především konverzovat. Vidí v něm podobný obraz ztracené existence jako v sobě samém. Dalším důležitým prvkem, kterého si v díle můžeme všimnout, je neustálé čekání na něco, co nepřichází a s tím spojený pocit zbytečné existence z promarnění života. V knize je popisovaná část, kdy chce Autodidakt po Antoinovi, aby mu ukázal fotky z jeho cest. Neustále se vyptává na dobrodružství, která zažil a chce o nich vše slyšet. V tom si však Roquetin klade otázku, jestli vůbec nějaká zažil a pokud ano, zda je možné je za dobrodružství pokládat. Zároveň si přitom uvědomuje, že celý život na něco čeká a není si jist, zda nepromarnil svoji minulost, kterou dosud vnímal jako jeho jediné světlé údobí života, hledáním něčeho, co vlastně neexistuje. Hledáním něčeho, o čem si myslel, že je ukryto právě v onom dobrodružství. Zde opět přichází pocit existenční nejistoty. „Říkal jsem si: »Snad na ničem mi ve světě tak nezáleží jako na tom pocitu dobrodružství. Jenže přichází, kdy se mu zlíbí; strašně rychle mizí, a když mizí jsem vyschlý! Obdařuje mě svými krátkými, ironickými návštěvami, aby mi ukázal, že jsem promarnil život?«“31 Další důležitou změnou, která nastává, je rozhodující moment, kdy Antoine přestává psát o panu de Rollebon. Uvědomuje si, že byl celou dobu pouhým prostředkem k tomu, aby mohl markýz přežívat. Využíval jej k vlastnímu osvobození, aby nepociťoval samotu. Jedna existence se nahrazovala druhou. „Ta čekající věc zpozorněla, vrhla se na mne, proudí ve mně, jsem jí naplněn.  Nic to není. Ta Věc, to jsem já. Osvobozená, odpoutaná existence se ke mně vrátila. Existuji.“32 Antoine se na začátku svého deníku zmiňuje o svém sklonu k náhlým změnám. Píše, že problém tkví v nahodilém přemýšlení, čímž se v něm nashromáždí několik drobných proměn, aniž si je toho vědom. Vychází z rozházenosti a nesouvislosti svého životního cyklu a přirovnává to k možnému propuknutí interní revoluce. Taková změna však nastává, když začíná pomíjet fakt minulosti a uvědomuje si skutečnou podstatu přítomnosti. Byl si vědom, že mu minulost uniká, ale myslel si, že pouze z dosahu, nikoli celkově. „Vše, co není přítomné, neexistuje. Minulost neexistuje. (...) Minulost byla pro mne pouze přeřazením do výslužby: byl to jiný způsob existence.“33 Postupné přepadání a mizení nevolnosti je hlavní postavou zprvu vnímáno jako něco negativního. Roquentin si myslí, že je to nemoc, která snad někdy zmizí. Když se však dostaneme na konec příběhu, můžeme pozorovat změny, o kterých jsem se zmiňovala výše, kvůli kterým ji začne vnímat spíše jako něco specifického. Už ji nebere jako chorobu, ale jednoduše si na ni zvyká a začne mu být dokonce příjemná. Níže uvedený úryvek je z části knihy, kdy je Antoine na obědě s Autodidaktem a dostane z konverzace s ním vztek. Přepadne jej poslední pocit Nevolnosti. Ze začátku spíše v negativním smyslu, kdy je mu na zvracení. Během tohoto záchvatu si však začne uvědomovat, že vše, co vnímá kolem sebe  30

SARTRE, Jean-Paul. Zeď, Nevolnost. 1.vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2001. s. 248. SARTRE, Jean-Paul. Nevolnost. 1. vyd. Praha: Odeon, 1993. s. 62. 32 Tamtéž. s. 104. 33 Tamtéž. s. 102. 31

8


Autodidaktovo žvanění, lidi v kavárně, nůž, který svírá v ruce, je Nevolnost. Prozřelá Nevolnost, díky, které cítí, že existuje, že svět existuje. Do jisté míry je tím zděšen, ale nevadí mu to. Má pocit, že nyní může udělat cokoliv, a to uvádí na příkladu, svobodného vsunutí nože do Autodidaktova oka. Pořád si však není jistý, co přesně se v něm událo a tuší, že je třeba na to přijít. Chybějící článek, který hledá, nachází v přebytečnosti existence věcí. Kdyby realizoval nutkání s nožem, Autodidakt by jistě vykřiknul, lidé by se otáčeli a jeho krev by též stékala stereotypně. To je ta přebytečnost, které se chce vyhnout. „Už tak je dost věcí, které existují jen tak.“34 Díky tomu si Antoine připadá volný. Konečně našel to, co hledal. Našel kvintesenci své existence. Rozhodne se pro odchod a cítí na sobě pohledy všech hostů z kavárny. Připadá mu, že ztratil podobu a přirovnávaje se ke krabu, prchá z přemíry lidskosti pozpátku do reality. „Nevolnost mě neopustila a jsem přesvědčen, že mě hned tak neopustí; ale už ji netrpím, není to už choroba nebo přechodný záchvat: jsem to já.“35

3.3 Odraz reálné nevolnosti v knize V knize se objevuje spousta reminiscencí, která jsou zde ze dvou důvodů. Buď je tam Sartre vložil podvědomě ze vzpomínek na své dětství, nebo záměrně, což by znamenalo, že chtěl poukázat na kontinuitu mezi sebou a Antoinem Roquentinem. O tom však můžeme jen polemizovat. Každopádně chci v této kapitole uvést pár příkladů, kde chci poukázat na spojitost mezi Sartrovým dětstvím a knihou. Jako první příklad bych uvedla dvě zmínky o místech ve Francii, která se v knize vyskytují. Píše se tu o vzpomínce z dětství, kdy je Antoinovi osm let a hraje si v Lucemburské zahradě36. Stejný případ nastává v kavárně při poslechu jazzové hudby, kdy vzpomíná na stejnou píseň z dětství, kterou naposledy slyšel na ulici La Rochelle v roce 1917 37. Totožná popisnost míst se vyskytuje i v Sartrově autobiografii Slova38. Na začátku knihy řeší Antoine otázku změny, která tkví v tom, zdali se mění on sám nebo okolí. To můžeme brát jako parafrázi na Satrovo dětství, kdy si není jist, jestli on sám dělá něco špatně tím, že není schopen zařadit se do normální společnosti. Další spojitost přímo nacházíme mezi samotným autorem a Antoinem. Oba muži mají podobné charaktery a názory. Řeší svojí vlastní existenci, nachází útěchu v podobě psaní a výrazným pojítkem je záliba v chození do kaváren. Do knihy se také prolnul Sartrův komplex z ošklivosti. Antoine ve výše uvedeném úryvku přirovnává Rollebona k opičákovi. Podobně jako ve Slovech, kde Sartre píše, jak byla matka zděšena jeho ošklivostí, když ho vzal dědeček k holiči39. Posledním příkladem poukáži na spojitost mezi Rollebonem a Charlesem Schwitzerem. I přesto, že si Sartre svého dědečka vážil, pořád tu byla kontroverze, zda je komediantství, které ho naučil, dobré či špatné. To potom promítl do Antoina, jehož začalo iritovat, když při psaní monografie narazil na fakt, že jej Rollebon obelhal. Nevadilo mu, když klamal jiné, ale jakmile objevil určité věci, na které po dlouhou dekádu psaní o něm nepřišel, bral si to osobně. Je to obdobné jako u Sartra a Charlese. Jean-Paul věděl, že s ním hraje veřejnou komedii, nicméně postupně znejistěl, když nedokázal rozeznat, co je komedie a co realita.

3.4 Zeď (Le Mur) Sbírka pěti novel (Zeď, Místnost, Hérostratos, Intimita a Mládí vůdce), která vznikala během tří let. Byla napsána o rok později než Nevolnost v roce 1939.

34

SARTRE, Jean-Paul. Nevolnost. 1. vyd. Praha: Odeon, 1993. s. 129. Tamtéž. s. 132. 36 SARTRE, Jean-Paul. Zeď, Nevolnost. 1.vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2001. s. 231. 37 Tamtéž. s. 247. 38 SARTRE, Jean-Paul. Slova. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992. s. 133 a 75. 39 Tamtéž. s. 88. 35

9


3.4.1 ZEĎ Děj se odehrává během španělské občanské války. Hlavní postavou je Pablo Ibbieta, který je spolu s dalšími dvěma vezni odsouzen k trestu smrti za anarchii. Hlavní část povídky je orientovaná do suterénní místnosti bývalé nemocnice. Vězni jsou, kvůli strachu ze smrti, nuceni zamýšlet se nad vlastní minulostí. Jejich psychický stav se odráží na jejich organismu v podobě pomočování se či pocení. Je k nim přidělen belgický lékař, který je vězňům k dispozici pokud se chtějí vyzpovídat, ale jeho pravý důvod pobytu není znám. K ránu jsou dva vězni odvedeni na popravu, pouze Pablo je povolán do jiné místnosti, kde má důstojníkům poskytnout informace o vůdci anarchistické skupiny. Věděl, že se schovává u bratrance, ale nechtěl jej prozradit. S uvědoměním si jistoty smrti, rozhodl se vymyslet si místo, kde se nachází. Při pouhé myšlence na to, že si vymyslí místo úkrytu svého vůdce, a to na hřbitově, se neuvěřitelně baví. Hledaný anarchista se však přemístil z bratrancova bytu na hřbitov, což Pablo nevěděl. Byl tedy zabit. Když se to Pablo dozvěděl, dostal záchvat smíchu. Ve všech povídkách se objevuje stejný motiv  uzavřený prostor nebo místnost (sklep, cela, chodba, skleníková místnost nebo také venkov a město) a především odloučenost a izolace určitým prostorem, proto Zeď jako taková představuje pro Sartra bariéru před existencí. Zastává názor, že uzavřenost je pravidlem tohoto světa. Člověk je sice svobodný, ale neví kam utéct. K tomu Sartre dodává: „Všechny útěky jsou zastaveny Zdí; utíkat před existencí znamená pořád existovat. Existence je plnost, kterou člověk nemůže opustit.“ V titulní povídce Zeď, kterou jsem výše popsala, je hlavním symbolem právě zeď, u které jsou vykonávány popravy vězňů. Představuje tu pomyslnou Zeď oblasti existence, přes kterou je nemožné se dostat. Pablo je svírán nevysvětlitelným pocitem. „Chtěl jsem mluvit dál, ale najednou se mi stalo cosi, co mě překvapilo.(...) Obvykle, když se do něčeho dám, tak nepovolím. A najednou jsem ztratil chuť mluvit.“40 Má pocit, že se s ním a ostatními něco stane, ale není schopen pochopit co a proč. V jedné chvíli na to skoro přijde, ale je to přemoženo pocitem bolesti, který si představuje při střelbě a detonaci. Aby vězni nemuseli myslet na smrt, snaží se uklidnit mluvením. Pablo vše vnímá a v něčem se s nimi přirozeně shoduje. Přemítá o smrti: „Není přece přirozené umřít. A od té chvíle, co jsem se umřít chystal, nic se mi už nezdálo přirozené.“41 Snaží se dosáhnout toho, aby své myšlení dostal na druhou stranu existenční zdi a pochopil vlastní smrt. Dostává se však do stavu, kdy ztrácí iluzi života a to jej činí klidným. Už mu na ničem nezáleží a je se smrtí smířen. “Ale byl to strašný klid  protože tu bylo mé tělo: mé tělo, viděl jsem jeho očima, slyšel jeho ušima, ale nebyla jsem to už já; potilo se a třáslo úplně samo, a já je už nepoznával.(...) Jako by to bylo tělo někoho jiného.“42

40

SARTRE, Jean-Paul. Zeď, Nevolnost. 1.vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2001. s. 15. Tamtéž. s. 20. 42 Tamtéž. s. 25. 41

10


4

ZÁVĚR

Ve své maturitní práci jsem se zabývala obrazy existenciální nevolnosti v prózách Jean-Paul Sartra. Na začátku práce jsem se snažila charakterizovat Sartrův život tak, aby korespondoval s analýzou děl, kterou jsem se zabývala ve druhé části mé práce. Již na začátku bylo zřejmé, že abychom mohli plně pochopit Sartrovo dílo, musíme znát všechny aspekty, které mu předcházely. Části mé práce, které jsou věnovány dětství, se dají považovat jako úvod k celkovému pochopení tématu. Druhá část je založena především na analýze knihy Nevolnost a povídky Zeď. Jeden z cílů mé práce spočíval v hledání spojitosti mezi dílem a životem, tzn. především v nalézání prvků Sartrova života, které jsou autorem parafrázovány do děl. Došla jsem k závěru, že v některých pasážích ze Sartrovy autobiografie Slova, ze které jsem čerpala, můžeme najít poměrně identické vzpomínky, které jsou dílem prostoupeny. To dokazuje, že autor čerpal inspiraci pro svá díla hlavně z dětství.

11


5

ANOTACE

Maturitní práce je zaměřena na obrazy existenciální nevolnosti v prózách francouzského filozofa a existencialisty Jean-Paul Sartra. Její koncept je složen ze základních informací o daném tématu a to v primárním rozdělení na Sartrův život a jeho existenciální tvorbu. Detailně se soustředí na vlivy, které jej ovlivnily při psaní a jsou zde podrobně analyzována dvě jeho díla, a to Nevolnost a Zeď. Práce je orientována na odhalení identických prvků, které se vyskytují v Sartrově životě a jeho tvorbě.

ANNOTATION This school leaving thesis discusses the topic of image of existential nausea in proses of french philosopher and existentialist Jean-Paul Sartre. The concept is composed of basic informations about the theme and in the primary division into Sartre’s life and his existential creation. Detail focuses on the factors, that influenced him in writing and also analyzed at large two of his works, namely The Nausea and The Wall. The work is oriented to relevation of indentical elements, that are found in Sartre’s life and his creation.

12


6

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

SARTRE, Jean-Paul. Slova. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992. SARTRE, Jean-Paul. Nevolnost. 1. vyd. Praha: Odeon, 1993. SARTRE, Jean-Paul. Existencialismus je humanismus. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2004. SARTRE, Jean-Paul. Zeď, Nevolnost. 1. vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2001. VAN ROSSUM, Walter. Jean-Paul Sartre, Simone de Beauvoir. 1. vyd. Praha: Nakladatelství VOLVOX GLOBATOR, 2003.

13


V Brně dne 15. 3. 2012

.........................................

14

Obrazy existenciální nevolnosti v prózách J. P. Sartra

Recommend Documents