OBRAZ SLAVNOSTÍ A CEREMONIÍ V RYTÍŘSKÝCH ROMÁNECH ČESKÉHO STŘEDOVĚKU

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA HISTORICKÝ ÚSTAV

OBRAZ SLAVNOSTÍ A CEREMONIÍ V RYTÍŘSKÝCH ROMÁNECH ČESKÉHO STŘEDOVĚKU (bakalářská diplomová práce)

ANDREA ŠPOKOVÁ

Vedoucí práce: Mgr. TOMÁŠ BOROVSKÝ, Ph.D.

Brno 2014

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

2

Ráda bych na tomto místě poděkovala všem, kteří mi pomohli tuto práci uvést v šedesátistránkovou skutečnost. Můj dík patří především panu doktorovi Tomášovi Borovskému za trpělivost, jakou projevil k mému poněkud osobitému stylu práce. Děkuji mu za vedení a za cenné a hlavně bleskové rady. Poděkování patří rodině a nejbližším přátelům za neutuchající důvěru v mé schopnosti a inspiraci, kterou mi je život s nimi a vedle nich. Děkuji rovněž kolegům z Kariérního centra MU za obrovskou podporu během psaní. A Pánu Bohu, tomu díky za vše.

3

OBSAH 1 Úvod ...................................................................................................................................................... 5 2 Vymezení tématu ............................................................................................................................. 8 2.1 Rituál, ceremonie, slavnost .................................................................................................. 8 2.2 Středověká literární díla jako obraz sociální reality ............................................... 11 3 Rytířské romány českého středověku .................................................................................. 14 3.1 Veršovaná rytířská epika ................................................................................................... 15 3.2 Rytířská próza ........................................................................................................................ 19 3.3 Shrnutí ...................................................................................................................................... 21 4 Obraz slavností a ceremonií v rytířských románech....................................................... 22 5 Korunovace ..................................................................................................................................... 23 6 Svatba a zásnuby ........................................................................................................................... 30 7 Adventus regis................................................................................................................................ 37 7.1 Vjezd do města ....................................................................................................................... 39 7.2 Vítání hostí .............................................................................................................................. 45 7.3 Tažení do bitvy ...................................................................................................................... 47 7.4 Shrnutí ...................................................................................................................................... 48 8 Pohřební ceremonie..................................................................................................................... 49 9 Závěr .................................................................................................................................................. 55 10 Seznam pramenů a literatury ................................................................................................ 57 10.1 Pramenná základna ........................................................................................................... 57 10.2 Literatura .............................................................................................................................. 57

4

1 ÚVOD Slavnosti, ceremonie a rituály jsou v dnešní moderní době – či postmoderní, chcete-li – stále součástí každodenního života. Ritualizované jednání jako opakující se konání dle známých vzorců je v člověku i v celé společnosti, do níž náleží, silně zakořeněno. Ačkoliv právě postmoderní způsob života se snaží tyto kořeny vytrhnout, tradice stále přetrvávají. Jsou prorostlé hluboko v člověku a skrze něj prorůstají celou společnost. Je fascinující, kam až tyto kořeny, z nichž vyrůstáme právě my do dnešního světa, sahají. Hned v prvním semestru studia historie se mne hluboce dotkl výrok jednoho vyučujícího, jenž se nás, vylekané studenty prvního ročníku, snažil (ač někdy svérázným způsobem) zapálit pro studium historie. Tehdy řekl: „Skrze studium historie poznávám sám sebe. Sebe jako člověka.“ V kontextu středověkých dějin může laikovi tento výrok znít až absurdně – jak mohu poznat sám sebe skrze něco, co je šest, sedm, deset, patnáct století staré? Mohu. Domnívám se, že snad víc, než skrze něco, co je staré třeba jen století jedno. Anticko-křesťanské dědictví, a odvážím se říct, že především to křesťanské, v nás stále zůstává. To ostatně můžeme pozorovat v souvislosti s tématem této práce. Pravdou je, že „slavnosti a ceremonie“ zní samy o sobě dosti vágně. Konkretizujeme-li však tato dvě slova (a přeskočíme tím spoustu stran této práce), mluvíme o svatbách, pohřbech, oslavách, vítáních, veselích, uvedeních do úřadu a dalších. Tyto události a s nimi spojené jednání přetrvávají dodnes. Ať už v silně modifikované, nebo v některých případech v podobě obdobné až téměř identické. Studiem slavností, ceremonií a rituálů1 se vedle historie zabývá také sociologie, antropologie, etnologie, psychologie a další. Jak již vyplynulo ze zamyšlení výše, zdá se, že uvažování o ritualizovaném jednání se nemůže vyhnout žádná humanitní věda. Nikoho pak snad nepřekvapí, že i toto téma kolem sebe vygenerovalo samostatný vědecký obor Ritual Studies. Do nekončící diskuze a bádání o této problematice, a to v oblasti medievistiky, hodlá přispět rovněž tato práce. Poznatky o ceremoniích a rituálech ve vrcholném středověku čerpáme z několika druhů pramenů. 2 Předně se jedná o prameny narativní. Cenné informace tak získáváme K terminologickému vymezení pojmů viz níže kapitola Vymezení tématu. K shrnutí pramenné základny jasně a stručně: DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, D.: Dvorský ceremoniál, rituály a komunikace v dobovém kontextu. In: DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, D. – BOUBÍN, J. (eds.): Dvory a rezidence ve středověku. III. Praha 2009, s. 33-55; IWAŃCZAK, W.: Po stopách rytířských příběhů. Praha 2001; 1 2

5

z Kroniky tak řečeného Dalimila či latinsky psané Zbraslavské kroniky. Pro dobu Karla IV. jsou pak důležité záznamy jeho kronikářů (např. Beneš Krabice z Weitmile, Přibík Pulkava z Radenína, Neplachova kronika) a jeho autobiografie. Poznatky k ceremoniím a rituálům získáváme také z děl didaktických či textů úředních, které mají ve vztahu k ceremoniím

kodifikační

charakter.

3

Jistý

aspekt

ceremoniálu

je

zkoumán

i

z ikonografických pramenů – tedy z obrazů, iluminací či rytin.4 V těchto statických obrazech, které mají v jednom či více obrazech zachytit nejdůležitější moment, sledujeme především gesta, jež k rituálům a ceremonií neodmyslitelně patří.5 Téměř neprobádanými prameny k této problematice však zůstávají veršované a prozaické rytířské romány, jež byly sepsány v období od konce 13. století do počátku 15. století. Dostáváme se totiž na pole oboru literární medievistiky a spolu s tím vyvstává mnoho otázek. Jedná se především o věc interpretace středověkého literárního díla jako obrazu sociální reality. Vzhledem k jisté nevěrohodnosti byly středověké romány historiky v oblasti studia rituálů a ceremonií spíše přehlíženy.6 Cílem této práce však není dokázat věrohodnost či nevěrohodnost těchto pramenů, ale zabývat se tím, jak jejich autoři popisují realitu v literárním díle, konkrétně na případu slavností a ceremonií. Práce je rozdělena na dvě části: teoretickou a analytickou. V úvodní teoretické části vymezíme téma a termíny s ním spojené. Definujeme sledované jevy, tedy ceremonie a slavnosti, a nastíníme úskalí, která jsou s daným tématem a metodologií spojena. V závěru první části také představíme jednotlivá díla pramenné základy. V analytické části se zaměříme na jednotlivé typy slavností a ceremonií a jejich konstrukci v daném okruhu pramenů. Začneme stručným přehledem různých jednání,

ŠMAHEL, F.: Královské slavnosti ve středověkých Čechách. In: Týž: Mezi středověkem a renesancí. Praha 2002, s. 107-132. 3 Jsou to především dva dokumenty Karla IV.: Korunovační řád z poloviny 14. století a ustanovení ve Zlaté bule z roku 1356, v níž se mimo jiné upravuje konání říšských sněmů. 4 Podrobněji k tématu SCHMITT, J.-C.: Svět středověkých gest. Praha 2004. 5 Za všechny zmíníme pro české dějiny ilustraci k cestě Karla IV. do Francie na přelomu let 1377/1378 v Grandes Chronique de France. Před nedávnem téma velmi působivě zpracoval ŠMAHEL, F.: Cesta Karla IV. do Francie. Praha 2006. 6 Z výjimek v poslední době např. ANTONÍN, R.: Ideál panovnické moci v narativních pramenech českého středověku. In: DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, D. – ZELENKA, J. (eds.): Dvory a rezidence ve středověku. II. Praha 2008, s. 401-417; BALETKA, T.: Rytířská kultura a recepce dvorské epiky na Moravě ve 14. a 15. století. In: BOROVSKÝ, T – JAN, L. – WIHODA, M. (eds.): Ad vitam et honorem: profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Brno 2003, 491-496.

6

která se v románech objevují a která spadají do vymezeného tématu. Vzhledem k rozsahu práce pak vybereme čtyři typy slavností a ceremonií, které podrobíme důkladnému rozboru. Cílem práce je tedy vykreslit obraz slavností a ceremonií, jak jej konstruují autoři českých rytířských románů, a to na případu čtyř typů těchto jednání – korunovaci, svatbě a zásnubách, adventu regis a pohřební ceremonii. Pramennou základnu jasně vymezujeme na česky psané středověké literární památky.

7

2 VYMEZENÍ TÉMATU 2.1 RITUÁL, CEREMONIE, SLAVNOST Otázka, která po úvodní části vrtá hlavou nejednomu čtenáři, pravděpodobně zní: proč se práce nazývá obraz slavností a ceremonií, když jsme v úvodu zmiňovali převážně pojem rituál? Odpověď začněme takto: Snažit se jasně vymezit pojmy rituál, ritus, ceremonie, ceremoniál či slavnost je v současné historické vědě úkolem téměř nemožným. Zvláště pak v podmínkách a rozsahu naší práce. Badatel libující si v systematičnosti a jasném řádu věcí nejednou pocítí při zabývání se teorií rituálu bezmoc. Nejen obor od oboru, ale také autor od autora se ve svých vymezeních liší. V české medievistice se problematikou v posledních letech zabývala P. Rychterová, která se pokusila shrnout dosavadní stav bádání v oblasti teorie rituálu a načrtnout, kam by se metodologie mohla (také v českém prostředí) ubírat do budoucna.7 Všeobecně přijímaný konsenzus ve vymezení výše zmíněných termínů, především pojmu rituál, neexistuje. A to jak napříč obory (což je celkem pochopitelné k rozdílným paradigmatickým východiskům), tak i v historické vědě, případně samotné medievistice. Otázkou je, zda je tento konsenzus vůbec možný a celkově žádoucí. Rychterová v této souvislosti poukazuje na „současný odklon od komplexních teoretických reflexí a analýz ve prospěch empirických mikrostudií operujících se specifickým pojmem rituálu aplikovatelným jen a pouze na daný předmět té které práce.“8 Co ale tato nejednotnost v terminologii znamená pro obyčejného badatele, který se chce zabývat obrazem slavností a ceremonií v českých rytířských románech? Dovolíme si hned předeslat, že právě tato práce je jednou ze studií jmenovaných Rychterovou. V rámci rozsahu práce není možné určit všeobecně platnou a jasnou definici pojmů rituál a ceremonie. Je to však možné pro tuto práci. Pro analýzu zkoumaných pramenů si jasně stanovíme, jaké jevy budeme sledovat a ty podrobíme rozboru. Budeme dle slov Rychterové „operovat se specifickým pojmem rituálu“. Jestli bude aplikovatelný jen a pouze na daný předmět této práce, to už necháme na posouzení 7 Viz

dvě krátké studie: RYCHTEROVÁ, P.: Kam s ním? Rituál a ceremonie v medievistice. In: NODL, M. – ŠMAHEL, F. – KOWALEWSKI, K. (eds.): Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století. Praha 2009, s. 427-432; RYCHTEROVÁ, P.: Rituály, rity a ceremonie. Teorie rituálu a jejich reflexe v medievistickém bádání. In: WIHODA, M. – MALAŤÁK, D. (eds.): Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Brno 2006, s. 11-23. 8 RYCHTEROVÁ, P.: Rituály, rity a ceremonie, s. 12.

8

jiných. Domníváme se však, že to nemusí být nijak omezující. Slovy jednoho z teoretiků rituálu, G. Althoffa, právě v souvislosti s nejasnou hranicí pojmů rituál, ceremonie, slavnost: „To be conscious of the fluid boundaries between these notions is surely a more adequate approach to the subject."9 G. Althoff obecně definuje rituál jako opakující se jednání nebo řetězec jednání komplexní povahy, které jsou vykonávány danými aktéry za daných okolností. Toto jednání se pak opakuje stejným či podobným způsobem; a pokud záměrně, tak právě vědomě s cílem opakovat známé.10 Tato definice sama o sobě je však příliš vágní. P. Rychterová shrnuje pět komponent rituálního jednání religiózního charakteru:11 

příčinná proměna (změnu původního stavu),



formální usnesení (rituál je jednoznačný a aktéři i diváci mají na mysli totéž),



formalizovanost jednání (jednání je kodifikovatelné a napodobitelné),



společenská funkce (jako potvrzení společenského řádu),



transcendentální charakter (má nádech posvátného).

Právě pátá komponenta odlišuje podle Rychterové rituál od ceremonie. 12 Ceremonie nemá transcendentální a transformativní hodnotu, je pouze konfirmací nebo připomínkou. Ceremonie může fungovat jako součást rituálu – jeho viditelná reprezentace, 13 tedy obal jádra rituálu, 14 nebo může stát samostatně pouze jako reprezentace a potvrzení společenského řádu. V obou případech se jedná o komunikaci aktérů tohoto jednání navenek – o komunikaci s okolím, ať je tímto okolím myšlen dvůr, poddaní či samotný Bůh. Podobně E. Muir rozlišuje přístupy k rituálům na deklarativní pojetí a reprezentativní pojetí. Deklarativní pojetí nahlíží na rituál jako na jednání v přítomném okamžiku, jež něco konkrétně zpřítomňuje (např. tělo Kristovo při eucharistii nebo

ALTHOFF, G.: The Variability of Rituals in Middle Ages. In: ALTHOFF, G. – FRIED, J. – GEARY, P. G. (eds.): Medieval Concepts of the Past: Ritual, Memory, Historiography. Cambridge 2002, s. 72. 10 Volný překlad definice: “We talk about rituals when actions, or rather chains of actions, of a complex nature are repeated by actors in certain circumstances in the same or similar ways, and, if this happens deliberately, with the conscious goal of familiarity.” ALTHOFF, G.: The Variability of Rituals in Middle Ages, s. 71. 11 RYCHTEROVÁ, P.: Kam s ním?, s. 428. Rychterová zde vychází z teorie rituálu Alexe Michaelse. 12 Ibid. 13 ALTHOFF, G.: The Variability of Rituals in Middle Ages, s. 72. 14 DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, D.: Dvorský ceremoniál, rituály a komunikace v dobovém kontextu, s. 51. 9

9

„přechodové“ rituály), což může být ono již zmíněné jádro rituálu – transcendentální proměna. Reprezentativní pojetí pak chápe rituál jako komunikaci významů.15 Tento komunikovaný význam je právě společenské uspořádání středověké společnosti. V kontextu dvorského prostředí D. Dvořáčková-Malá systém popisuje takto: „Komunikace mezi jednotlivci a skupinami na dvoře totiž utvářela pravidla a přinášela řád (ordo), na němž tato společnost (a nejen tato) zakládala svoji existenci. Byla tak složkou onoho privátního i veřejného dění panovníka, jeho rodiny a všech zúčastněných na dvoře.”16 M. Bláhová nazývá tuto komunikaci v souvislosti s prezentací panovníkovy moci jako proces interakce s okolím a vytváření systému prvků a gest, které pouze v celku činí ceremoniál platným.17 Rychterová v souvislosti s pramennou základnou k rituálům a ceremoniím namítá: „[…] středověké písemné prameny, především ty vyprávěcí, [se] soustřeďují na události ceremoniálního nebo rituálního charakteru více než na události profánní, což může vzbudit dojem, že stabilita a komunikace středověké společnosti v podstatě závisela na různých performativních aktech, ba je možné dojít i k závěru, že tyto performativní akty jsou klíčem k fungování středověké společnosti jako takové a především její politické kultury.“18 V zásadě s Rychterovou souhlasíme. Nejde nám o rituály a ceremonie jako jedinou komunikaci ve středověké společnosti, ale o jednu z komunikací – právě tu, která závisela na performativních aktech. Tyto akty pak pro nás ani nemusejí být „klíčem k fungování středověké společnosti“, ale mohou být pouze jedním z vodítek, jak středověkou společnost pochopit ve své rozmanitosti. Domníváme se, že právě svět vykonstruovaný ve středověkých románech podle daných literárních konvencí, je světem zakládajícím se na reprezentativních jednáních, jež potvrzují tento společenský řád. Otázkou pak zůstává, jestli se jedná pouze o společenský řád v autorově vystavěném světě, nebo se jedná o obraz světa skutečného. Ať už se tedy jednalo o vše potvrzující jednání, nebo ne, vyžadovalo smyslově uchopitelné zobrazení, jež se soustředilo zvláště na zrak, a tedy na symbolech založenou reprezentaci. Nejen symboly, ale celkově vizuální zobrazení, nejčastěji statické, jsou pro

MUIR, E.: Ritual in early modern Europe. Cambridge 1997, s. 7-8. DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, D.: Dvorský ceremoniál, rituály a komunikace v dobovém kontextu, s. 33-34. 17 BLÁHOVÁ, M.: Královský majestát Karla IV. In: BOBKOVÁ, L. – HOLÁ, M. (ed.): Lesk královského majestátu ve středověku. Praha 2005, s. 15. 18 RYCHTEROVÁ, P.: Rituály, rity a ceremonie, s. 20-21. 15 16

10

středověkou komunikaci typické,19 a umožňují tak aktérům i divákům rozpoznat v aktu známé prvky, které si v mysli přiřadí k již viděným rituálům.20 Kromě zraku byl důležitý rovněž sluch – pro ceremoniální jednání byl zvukový a hudební doprovod nedílnou součástí (např. zvony, bubny či zpěv duchovních). Ve zkoumaných pramenech tedy budeme sledovat ceremonie ve smyslu reprezentace a potvrzení společenského řádu, které se mohou a nemusí vázat k rituálům transcendentálního charakteru – zde se jedná právě o námi vybraná jednání, tedy korunovaci, svatby, vjezdy do města a pohřby. Události, kdy jednání nesouvisí s těmito rituály, jsou především průvody, turnaje nebo hostiny a s nimi spojené veselí. Toliko k teoretickým východiskům pro tuto práci.21

2.2 STŘEDOVĚKÁ LITERÁRNÍ DÍLA JAKO OBRAZ SOCIÁLNÍ REALITY Jak bylo naznačeno v úvodu, analýzou středověkých rytířských románů přesahujeme hranice historické vědy a zasahujeme do vědy literární. Než představíme jednotlivé prameny, kterými se budeme zabývat, považujeme za důležité v krátkosti shrnout problematiku interpretace středověkého literárního díla. Problémem a obecně i tématem výpovědní hodnoty literárních22 děl se již zabývalo mnoho literárních teoretiků a historiků. Přímo v souvislosti se středověkou literaturou se jedná o obor literární medievalistiky a otázku mimetické interpretace,23 jíž se ve středověké epice nejnověji zabývá O. Slanař. 24 Ptá se po adekvátnosti a smysluplnosti interpretace literárního díla mimeticky. Přitom tuto otázku nahlíží ze dvou metodologických přístupů:25

19 Více

viz SCHMITT, J.-C.: Svět středověkých gest. G.: The Variability of Rituals in Middle Ages, s. 71. 21 Další literatura zabývající se teorií rituálu a k níž jsme přihlédli také my, avšak není možnost jí zde věnovat více prostoru: základní přehled dává heslo v Lexikon des Mittelalters: POSCH, W.: Zeremoniell. In: Lexikon des Mittelalters IX., München 1998, s. 546-579. Dále BUC, P.: The Dangers of a Ritual. Between early Medieval Texts and Social Scientific Theory. Princeton 2001; SCHENK, G. J.: Zeremoniell und Politik. Herrschereinzüge im spätmittelalterlichen Reich. Köln 2003. 22 K otázce, co je to vůbec „literatura“, zajímavé relativizující zamyšlení EAGLETON, T.: Úvod: Co je to literatura? In: Týž: Úvod do literární teorie. Praha 2005, s. 15-31. 23 Podle mimetické teorie fikční svět do jisté míry napodobuje svět aktuální. O reprezentaci aktuálního světa v dvorské literatuře také AUERBACH, E. Dvorského rytíře putování za dobrodružstvím. In: Týž: Mimesis. Zobrazení skutečnosti v západoevropských literaturách. Praha 1998, s. 107-123. 24 SLANAŘ, O.: K možnostem a hranicím mimetické interpretace. Na příkladu postav ve středověké rytířské epice. Česká literatura 56, 2008, s. 786-804. 25Ibid., s. 787. 20 ALTHOFF,

11



Dílocentrického – umělecké dílo je uzavřené, autonomní a funguje na základě vlastních imanentních zákonitostí.



Kulturněantropologického (sociologického) – umělecké dílo je nositel a zprostředkovatel kulturních kódů a reprezentací.

Druhý přístup podle Slanaře považuje kulturněantropologický přístup za adekvátní pro mimetickou interpretaci literárního díla. A je to právě ten přístup, který často volí historická věda k rozšíření svého poznání v oblasti dějin mentalit, idejí či každodennosti. Tento přístup popisuje také E. Petrů v knize Zašifrovaná skutečnost, která v deseti otázkách na obranu literární medievalistiky rozebírá, jakými způsoby je možné hledat klíč k obrazu skutečnosti v středověkých literárních dílech. Eduardovi Petrů jde o snahu poznání středověku prostřednictvím literatury, „která by vedle hlubokého estetického zážitku vedla k pochopení života a myšlení středověkého člověka a posléze ke srovnání a změření jeho ideálů a ideálů člověka současného.”26 Středověké literární dílo má vlastní zákonitosti. Středověké umění kladlo důraz na závazné předpisy pro literární postupy, tedy autor při své tvorbě vycházel z literárních konvencí. 27 Způsob popisu dějů, jednání, předmětů, osob nebo jejich vzhledu byl dán normativně, tedy vycházel z obecného a pomíjel individuální. „Nedostatek individuálního pojetí postav a dějů je dán snahou o co největší zevšeobecnění každého jevu, je zcela záměrný a není znakem nízkého stupně duševního rozvoje.“28 Středověký autor tedy odvozuje od obecného a nedbá jednotlivin, svět v jeho díle je typizovaný a nekonkrétní. V naší práci si zvolíme výše zmíněný kulturněantropologický přístup a budeme se snažit ve zkoumaných pramenech nalézat obrazy ceremonií a rituálů ve své obecné podobě. Nejde nám o to hledat konkrétní reálie, odkazy ke konkrétním událostem a okolnostem či historickým postavám. Máme v úmyslu stanovit ideální podobu 26 PETRŮ,

E.: Zašifrovaná skutečnost. Deset otázek a odpovědí na obranu literární medievalistiky. Ostrava 1972, s. 16. 27 E. Petrů zde vychází z propojenosti umění a filozofie; teoretickými disciplínami a vlastní uměleckou tvorbou: „Středověká literární tvorba nebyla považována za umění, ale pouze za cestu k umění a posléze k filosofii. Byla vlastně součástí nauky o řečnictví (rétoriky) a nauky o básnictví (poetiky), souvisela však také úzce s logikou. Takto úzká souvislost mezi teoretickými disciplínami a vlastní uměleckou tvorbou musela nutně vést a také vedla k tomu, že v mnohem větší míře nežli v současné literatuře byla tvorba vázána velmi přísnými pravidly – její postupy byly do všech podrobností předepsány (normovány).” PETRŮ, E.: Zašifrovaná skutečnost, s. 25. 28 Ibid., s. 27.

12

ceremonie či rituálu, jak byla středověkým autorem vnímána ve svém smyslu, schématu a funkci. Ať už v této konkrétní podobě s jednotlivými prvky, jak ji daný autor líčí, doopravdy proběhla nebo neproběhla. Jde nám tedy o to určit ono obecné. Mluvíce o ideálu jsme si však vědomi, že stejně jako v sociální realitě, ani v románech neexistoval opravdový ideál ceremonie, kterým by se aktéři pravidelně při vykonávání řídili. Tento ideál, nebo spíše kolektivně sdílenou představu, jež není ani v jednom z pramenů celistvě popsána, se teprve pokusíme sestavit. Může se zdát, že v naší analýze půjdeme spíš po povrchu. A z části tomu tak je, vždyť cílem je opravdu sledovat dané jevy pouze ze zevnějšku, jak byly nahlíženy autorem. Máme v úmyslu zodpovědět konkrétní výzkumnou otázku: Jak jsou ceremonie a rituály konstruovány ve středověkých rytířských románech? Problému interpretace si je vědom i J. Bumke, jenž se zabývá obrazem dvorské kultury vrcholného středověku v soudobé literatuře. 29 Bumke zvažuje rozdíl mezi realitou a fikcí. Na otázku, zda literární díla úplně vyřadit z adekvátních pramenů pro hledání obrazu sociální reality, však odpovídá: “Important aspects of social as well as literary history in the High Middle Ages will, however, remain hidden if one rejects out of hand the use of texts based on aesthetic principles. It is therefore preferable to accept the difficulties and limitations that attach poetic sources, and to try and counterbalance them by making certain that one’s conclusions at all times reflect the methodological uncertainties.”30 Je tedy důležité onen získaný obraz podrobit kritickému hodnocení a srovnání s jinými (možná spolehlivějšími) prameny. Jak již bylo řečeno, to není cílem této práce a přenecháváme tento výzkumný záměr k realizování dalším badatelům.

29 BUMKE,

J.: Courtly culture. Literature and Society in the High Middle Ages. University of California Press 1991. 30 Ibid., s. 10.

13

3 RYTÍŘSKÉ ROMÁNY ČESKÉHO STŘEDOVĚKU Mohlo by se zdát, že označení pro soubor pramenů středověké rytířské romány není úplně šťastné. Část pramenů je veršovaných, některé se nazývají kronikami (a přitom jsou to tzv. erbovní pověsti). Románem se obecně rozumí prozaická forma díla, která podává obraz o jedinci (hrdinovi) a jeho jednání především epickými prostředky.31 Verš zde není podstatný, byl tehdejšími autory chápán jako znak „literárnosti“.32 V podstatě se nám jedná o díla středověké rytířské epiky, které se sice nazývají romány, ale rozhodně se nejedná o romány v moderním slova smyslu. Fenomén rytířského dvorského románu se dostal do Českých zemí ze sousedních německých oblastí říše. Většina těchto děl je překladem německy psaných románů nebo je jimi inspirována. Přičemž německé romány jsou zase ovlivněny další literaturou, nejčastěji francouzsky psanou.33 Za kolébku kurtoazní kultury a literatury je považována Okcitánie. První milostná lyrika, vrchol trubadúrské poezie, a pak i vznik kurtoazní epiky je vysledován právě ve Francii.34 Odtud vliv pronikal do německých krajů a poté na dvůr českých panovníků a králů. Německou dvorskou poezii, tzv. minnesang, měl v oblibě Václav I. i jeho další nástupci Přemysl Otakar II. a Václav II.35 Na jejich dvoře vznikla např. německá Alexandreis Ulricha von Etzenbach nebo Willehalm Ulricha von dem Türlin.36 Václav II. byl dokonce sám minnesängrem. Převážně vlivem těchto autorů (a nejen těch, další vlivy jsou vysledovány např. z Itálie) se německá dvorská literatura dostala do českého prostředí, kde podnítila vznik prvních česky psaných literárních památek, kterými je mimo jiné i soubor našich pramenů.37 Autory těchto památek neznáme, ačkoliv bylo věnováno spoustu vědeckého úsilí alespoň některý původ děl odhalit.38 Prameny jsou velmi různorodé, co se týče formy i HRABÁK, J.: Čtení o románu. Praha 1981. Ibid., s. 9. 33 Jedná se často o jedny z prvních děl psaných v národních jazycích. O genezi národních literatur viz SPUNAR, P.: Středověké národní literatury. In: Týž: Kultura středověku. Praha 1995, s. 161-180. 34 ČERNÝ, V. – MALIŠ, O.: Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti. Jinočany 1996, s. 189-196. 35 LEHÁR, J.: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha 2004, s. 41-42. 36 Ibid. 37 Více o dvorské literatuře na přemyslovském dvoře: DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, D. – ZELENKA, J.: Rytířská a dvorská literatura. In: Tíž: Curia ducis, curia regis. Panovnický dvůr za vlády Přemyslovců. Praha 2011, s. 194-208. 38 O určování autorů středověkých literárních památek viz PETRŮ, E.: Jak se určují středověcí autoři? In: Týž: Zašifrovaná skutečnost, s. 54-74. 31 32

14

obsahu. Zejména tématika rytířství je v každém díle pojata jinak – oscilujeme zde mezi antickou látkou (příběhy kolem Alexandra Velikého), bretonskou látkou (artušovská, tristanovská), byzantsko-východní látkou (O Apolónovi) 39 a také látkou „českou“ (erbovní pověsti o vzniku lucemburského znaku). Soubor pramenů je tak různorodý, že se vyvarujeme jakýchkoliv pokusů o jeho rozdělení podle obsahových prvků a rozdělíme jej jednoduše na verš a prózu: 1. Veršovaná rytířská epika: Alexandreida, Vévoda Arnošt, Tandariáš a Floribella, O Jetřichovi Berúnském, Tristram a Izalda 2. Rytířská próza: Alexander, Kronika o Štilfridovi, Kronika o Bruncvíkovi, O Apolónovi

3.1 VERŠOVANÁ RYTÍŘSKÁ EPIKA Jako první věnujme pozornost staročeské básni o Alexandru Velikém, tzv. Alexandreidě. Alexandreida se liší od dalších vybraných pramenů dobou svého vzniku, která je odhadována na přelom 13. a 14. století, a také jazykem i stylem, kterými je psána.40 Báseň se z většiny nedochovala, její částečná podoba je rekonstruována z celkem devíti rukopisných zlomků, z nichž daleko nejdelší je tzv. rukopis Svatovítský. Ve všech devíti případech se však jedná pouze o opis originálů.41 Pro náš rozbor jsme přihlédli ke všem devíti zlomkům, které vydal v edici s kritickým aparátem V. Vážný.42 Báseň pojednává o životě Alexandra Velikého, o jeho činech a dobývání světa. Dochované části vyprávějí zvláště o Alexandrovu soupeření s perským králem Dariem. Předlohou autorovi byl pravděpodobně latinský epos Gaultera Castellionského a dále latinská próza Historia Alexandri Magni regis Macedoniae de proeliis. Autor pak jistě přihlížel k Etzenbachově Alexandreis, 43 staročeská Alexandreida se však liší svým přístupem k ideálu rytířského hrdiny a klade důraz na jiné aspekty příběhu. Je to například odlišný pohled na postavení ženy, které je v dvorském románu přisuzována

Zde vycházíme z rozdělení dvorské epiky na tři cykly, více viz ČERNÝ, V. – MALIŠ, O.: Soustavný přehled obecných dějin… s. 201-207. 40 Básnický styl je mnohem vyšší než u dalších skladeb, jazyk zastaralejší. Už jen z laického pohledu je skladba pro dnešního běžného čtenáře mnohem těžší k porozumění než ostatní romány. 41 Více o původu rukopisných zlomků a jejich souvislosti viz VÁŽNÝ, V. (ed.): Alexandreida. Praha 1963, s. 207-215. 42 VÁŽNÝ, V. (ed.): Alexandreida. Praha 1963. 43 VÁŽNÝ, V. (ed.): Alexandreida, s. 18. 39

15

důležitější role, většinou jako objektu lásky hlavního hrdiny.44 Celkově předkládá jiný obraz antického světa, který spíše připomíná autorův soudobý svět a společnost. Jsou to např. některá česká jména, narážky na vztahy Čechů a Němců či na jiné reálie.45 Předobrazem samotnému Alexandrovi Velikému byl údajně Přemysl Otakar II.46 Je velmi pravděpodobné, že autorem Alexandreidy byl buď duchovní, nebo příslušník šlechtického dvora, dokonce vzdělaný šlechtic. Autorovi je přisuzován záměr vyzdvihnutí „ideálu panovníka a šlechtice jako ztělesnitele a ochránce společenského řádu i politického zájmu země“.47 Text má svou didaktickou rovinu – napovídá, že chtěl autor předat ponaučení, vzdělávat a mravně ovlivnit své čtenáře.48 Pro naši analýzu je nejdůležitějším aktérem právě Alexander, který je jako všemocný dobyvatel a panovnický ideál opakovaně zdrojem okázalého ceremoniálního jednání. Jeho slavnostní korunovace v Korintu je například jediným souvislým úryvkem zachycující alespoň část korunovační ceremonie. Dalšími třemi veršovanými skladbami jsou Vévoda Arnošt, O Jetřichovi Berúnském a Tandariáš a Floribella, které vyšly dohromady v edici E. Petrů a D. Marečkové s názvem Rytířské srdce majíce. 49 Všechny tři skladby byly dochovány v rukopisu Sborníku hraběte Baworovského. Ovšem pro díla Vévoda Arnošt a O Jetřichu Berúnském to je jediný zachovaný rukopis. Autoři edice přihlédli v případě těchto dvou skladeb k oběma vydáním Baworowského sborníku. Skladba Tandariáš a Floribella pak byla kromě tohoto sborníku nalezena v dalších dvou rukopisech, které vznikly patrně během 15. století. Prvním z nich je rukopis z Pinvičkova sborníku a je také výchozím textem pro tuto edici. Na sporných a porušených místech pak autoři přihlíží k verzi Baworovského, popř. k dalšímu dochovanému rukopisu.50

Což je v Alexandreidě i oproti jejím předlohám úplně opomíjeno. O této „absenci kurtoazní doktríny“ více LEHÁR, J.: Alexandreida: Antický román středověkých Čech. In: Týž: Nejstarší česká epika. Praha 1983, s. 7796. 45 VÁŽNÝ, V. (ed.): Alexandreida, s. 15. 46 „Interpretace některých míst básně ve vztahu ke konkrétním událostem je jednou z cest pro přesnější určení doby vzniku.“ VÁŽNÝ, V. (ed.): Alexandreida, s. 15-16. E. Petrů označuje tuto podobnost jako „alegorický plán na české dějiny a jejich osobnosti, zejména Přemysla Otakara II. a Václava II.“ PETRŮ, E. – MAREČKOVÁ, D. (eds.): Rytířské srdce majíce. Česká rytířská epika 14. století. Praha 1984, s. 12. 47 VÁŽNÝ, V. (ed.): Alexandreida, s. 12. 48 LEHÁR, J.: Alexandreida: Antický román… s. 80. 49 PETRŮ, E. – MAREČKOVÁ, D. (eds.): Rytířské srdce majíce. 50 Více o těchto rukopisech a k edičnímu a kritickému postupu v Ediční poznámce: PETRŮ, E. – MAREČKOVÁ, D. (eds.): Rytířské srdce majíce, s. 311-314. 44

16

Báseň Vévoda Arnošt vypráví o mladém rytíři Arnoštovi, jehož matka Adléta, nazývaná také Adlička, se vdala za císaře Ottu. Vlivem zlých jazyků se však Arnošt císaři zprotiví a je vyhnán ze země. Arnošt putuje se svým věrným přítelem Veclem a družinou rytířů do Svaté země. Jeho putování je naplněno mnoha dobrodružstvími, ale i duchovním povznesením hlavního hrdiny. Příběh končí šťastným shledáním s Adličkou a následně i se samotným císařem, který Arnoštovi nakonec odpustí. Pojetí rytířského ideálu (v postavě Arnošta) zde má dvě roviny – hrdinskou a duchovní.51 Arnošt zažívá dobrodružství hodná pravého rytíře (i když opět s odklonem od kurtoazní doktríny – milostný motiv je zde znovu upozaděn; ačkoliv méně, než se tomu dělo v Alexandreidě),52 zároveň má jeho pouť duchovní rozměr – vždyť putuje v pokání k Božímu hrobu. Skladba vznikla zřejmě v polovině 14. století a předlohou jí byla německá skladba Herzog Ernst od Ulricha von Etzenbach z přelomu 13. a 14. století.53 Příběh Arnošta byl v této době velmi populární a nejednalo se o jeho jediné zpracování. Podle srovnání české a Etzenbachovy verze se předpokládá, že měl český autor k dispozici ještě jiný rukopis či rukopisy.54 Obecně měly autorské záměry Vévody Arnošta dvě historické vrstvy: mocenský spor s císařem a tématiku křížových výprav.55 Ve skladbě je aktérem ceremonií nejen Arnošt, ale i další králové a panovníci, s nimiž Arnošt přichází do styku. Vrcholem všeho ceremoniálního jednání v románu je pak líčení svatební slavnosti císaře Otty a Arnoštovy matky Adličky. Určitý odklon od duchovního rozměru a hodnot Vévody Arnošta představují zbývající dvě veršované skladby, které jsou spíš zábavnějšího charakteru (a někdo by mohl říct méně kvalitního). Báseň O Jetřichovi Berúnském pojednává o rytíři Jetřichovi, jenž se postaví trpasličímu králi Lavrinovi. Skladba také bývá nazývána Lavrin nebo Malá a Velká růžová zahrada. První název snad netřeba vysvětlovat, druhý vychází z jednoho z hlavních motivů příběhu – trpaslík Lavrin přebývá v kouzelné zahradě, v níž se setká s Jetřichem a jeho družiníky. Česká verze skladby vznikla patrně kolem roku

Jak dokazuje O. Slanař na Analýze dvojí výpravy vévody Arnošta ke kyperskému hradu. SLANAŘ, O.: K možnostem a hranicím mimetické interpretace, s. 790-798. 52 Kurtoazní motiv se zde objevuje v souvislost námluv Otty a Adličky. Do popředí pak vystupuje spíš mateřská láska mezi Adličkou a Arnoštem. 53 THOMAS, A.: Čechy královny Anny, Brno 2005, s. 171. 54 PETRŮ, E. – MAREČKOVÁ, D. (eds.): Rytířské srdce majíce, s. 9. 55 Ibid. 51

17

138056 a vychází z několika německých zpracování tyrolské pověsti, které vznikaly v průběhu 12. až 15. století, pravděpodobně ze skupiny bavorsko-rakouských rukopisů.57 Skladba je vzhledem ke své povaze i délce ne tolik bohatým zdrojem pro popis ceremoniálního jednání. Pro naši analýzu zde přihlížíme především k symbolice předmětů a líčení panovnického majestátu krále trpaslíků Lavrina a jeho družky. Tandariáš a Floribella představují úplný přerod do kurtoazního románu – milostný motiv je ve skladbě hlavním prvkem. Floribella je indická princezna, jež přijede na dvůr krále Artuše a požádá jej, aby ji uchránil před veškerými svody lásky. Po čase se však zamiluje do Artušova rytíře Tandariáše, který jí byl přidělen právě jako ochránce před těmito pokušeními. Hlavními motivy příběhů je zakázaná láska, odloučení hrdinů a postupné dobývání Foribelliny lásky a Artušova odpuštění. Součástí této dramatické linky je několik slavností – milostný příběh se končí šťastně svatbou dvou milenců; prostředí Artušova dvora pak nabízí mnoho příležitostí pro pravé rytíře, tedy turnaje a jiné zápasy. Poslední z veršovaných skladeb je Tristram a Izalda, vydaná v edici Z. Tiché.58 Nejedná se však o kritickou edici, tedy opatřenou kritickým aparátem (taková edice staročeské básně Tristram a Izalda ostatně stále čeká na své zpracování). Dochovány jsou dvě verze skladby, a to opisy z let 1449 a 1483, kdy editorka vychází z verze starší.59 Celkově se jedná se svými necelými 9 000 verši o nejdelší dochovanou báseň starší české literatury. Originál vznikl pravděpodobně v poslední třetině 14. století, dochován však nebyl. Staročeské zpracování vychází z německých verzí této látky.60 Netřeba snad připomínat tragický příběh Tristrama a Izaldy, který si vysloužil nejedno literární, hudební, výtvarné či filmové zpracování. Staročeská skladba mezi ostatními prameny z naší základny vyniká. „Je to velkolepá freska lidských osudů kreslená jemnou rukou výborného psychologa, ale je to zároveň – jakkoli jde o dílo epické – jediný a jedinečný milostný zpěv, který rezonuje v citlivém čtenáři ještě dlouho po tom, kdy ho dočetl,“61 komentuje její výjimečnost Z. Tichá a nám nezbývá než souhlasit. Přes všechny milostné motivy a vnitřní pochody a spory hrdinů autor skladby věnuje pozornost také THOMAS, A.: Čechy královny Anny, s. 175. PETRŮ, E. – MAREČKOVÁ, D. (eds.): Rytířské srdce majíce, s. 10. 58 TICHÁ, Z. (ed.): Tristram a Izalda. Praha 1980. 59 Ibid., s. 18. 60 Především z Eilharta von Oberge, dále pak z Gottfrieda von Strassbourg a Heinricha von Freiberg. Ibid., s. 7. 61 Ibid., s. 11. 56 57

18

ceremoniálnímu jednání. Ze skladby sbíráme mnohdy sice jen střípky, ovšem ty nám pomáhají dokreslit celkový obraz ceremonií v rytířských románech. Velmi podstatným úryvkem je líčení průvodu krále Marka a jeho dvoru vydávajícího se na lov. Tento popis je vlastně jediným souvislým líčením podoby královské výpravy, jak se mohla vydávat na cestu. Na závěr ještě upozorníme, že v následující analýze přistoupíme pro přehlednost k rozlišení dvou stejnojmenných hrdinek na Izalda Zlatohlavá a Izalda Běloruká, jak je použito v jiných zpracováních této látky.

3.2 RYTÍŘSKÁ PRÓZA Všechny čtyři analyzované prozaické skladby byly vydány v edici Próza českého středověku vydané M. Nedvědovou a J Kolárem.62 Edice je opatřena kritickým aparátem a vydavatelskými poznámkami. Z prozaických skladeb je nejdelší Alexander, který se dochoval v pěti rukopisných opisech převážně z 2. poloviny 15. století, vycházejících z jednoho originálu. Ten vznikl patrně již v 2. polovině 14. století a jeho předlohou bylo několik zpracování alexandrovské látky, především latinské překlady a přepracování Pseudokallisthena a Historia de preliis Alexandri Magni. Nejbližší této předloze je nejstarší z rukopisů z doby po r. 1433, z něhož vychází i tato edice. Porušená místa jsou emendována s přihlédnutím k dalším rukopisům a latinské předloze. V rukopisech nebyly nalezeny formulační souvislosti s dochovanými zlomky Alexandreidy, jedná se tedy o svébytné zpracování příběhu o Alexandrovi, a pro nás tak další cenný zdroj obrazu ceremonií v rytířských románech. Alexander jako nejdůležitější aktér se snad jako jediný z protagonistů účastní všech čtyř analyzovaných ceremonií. Je korunován, pojímá k sobě manželku, vjíždí slavnostně do měst a je ceremoniálně pohřbíván. Další dva krátké útvary jsou součástí diptychu, jehož originál vznikl na konci 14. století. Kronika o Štilfridovi a Kronika o Bruncvíkovi byly dochovány společně ve dvou diptyších a poté každý zvlášť v jednom rukopisu (všechny zmíněné z pozdějšího 15.

NEDVĚDOVÁ, M. – KOLÁR, J. (eds.): Próza českého středověku. Praha 1983. Následující poznatky v celé podkapitole 3.2, o původu skladeb a rukopisů, vycházejí z vydavatelských poznámek této edice na s. 408417, není-li určeno jinak. Zvláště zde upozorňujeme na podrobnější informace k jednotlivým dochovaným rukopisům každého díla. 62

19

století). V edici obou skladeb vydavatelé vycházeli ze staršího dochovaného diptychu z poloviny 15. století. Obě skladby mají analogické prvky, a to především v souvislosti se získáním nového znaku do českého erbu (proto se obě kroniky nazývají též erbovní pověsti). Je zde výslovně vyjádřen vztah obou hrdinů – otec a syn. Patrně se v obou povídkách jednalo o jediný alegorický plán, konkrétně oslavu prvních dvou lucemburských panovníků.63 Kronika o Štilfridovi byla původně zpracována samostatně jako starší česká veršovaná skladba. Jedná se o originální českou památku, která využívá prvky známé z německé rytířské epiky (např. Žibřid – Siegfried). Příběh se odvíjí na základním motivu opakovaného souboje, kdy Štilfrid opětovně přemáhá dvanáct nejlepších bojovníků krále Filosofa a vydobyde si tím vděk krále Astronoma. Porušená místa rukopisu byla doplněna s přihlédnutím k druhému z dochovaných diptychů z počátku 16. století. Kronika o Bruncvíkovi pak byla doplněna z rukopisu ve Sborníku hraběte Baworowského. I když se v obou skladbách vyskytují již zmíněné analogické prvky, Bruncvík se od Štilfrida také podstatně liší. Bruncvík za dobýváním slávy České zemi prochází dobrodružstvími až fantastickými. Tyto fantastické prvky vycházejí ze zábavných rytířských skladeb (především německých – např. motiv rytíře se lvem). Konečně poslední román O Apolónovi je řazen do tematického okruhu byzantskovýchodní látky. Příběh zachycuje značnou část života hlavního hrdiny Apolóna Tyrského, jeho putování a dobrodružství, ztrátu milované ženy a manželky i jejich opětovné nalezení. Apolónská látka byla ve středověku velmi oblíbeným tématem po celé Evropě.64 Většina národních zpracování vycházela z latinských rukopisů, některých vznikajících již před 6. stoletím. U české verze však není známá přímá latinská předloha. Dochovány byly čtyři rukopisy a jeden zlomek, všechny z druhé poloviny 15. století. Verze v edici vychází z nejstaršího dochovaného rukopisu v Pinvičkově sborníku, závěr skladby je pak doplněn z rukopisu třeboňského, oba z 2. poloviny 15. století. Porušená místa jsou emendována s přihlédnutím k Sborníku hraběte Baworowského. Originál staročeského románu vznikl patrně v druhé polovině 14. století až počátkem století 15.

Podrobně o alegoriích v obou románech KOLÁR, J.: K otázce alegorických plánů v staročeských povídkách o Štilfridu a Bruncvíkovi. Strahovská knihovna 9, 1974, s. 43-65. 64 NEDVĚDOVÁ, M. – KOLÁR, J. (eds.): Próza českého středověku, s. 11. 63

20

Hrdinové Štilfrid, Bruncvík a Apolón jsou pro následující analýzu stěžejní právě pro svou účast jako knížata, králové či dokonce císaři při ceremoniálních jednáních v rámci výprav a slavnostních jednáních.

3.3 SHRNUTÍ Díla z pramenné základny vycházejí ve valné většině ze zahraničních verzí. Někdy se jedná o volnou inspiraci tématem, někdy však také o doslovný a toporný překlad předlohy.65 Obraz světa, jenž autoři románů podávají tak může být značně ovlivněn prostředím ne zcela domácím. Až na román Tristram a Izalda vycházíme z kritických edicí. Jsme si vědomi omezení, která vyplývají z nepřihlédnutí k originálním rukopisům – jedná se hlavně o selekci rukopisů, z nichž editoři vycházeli, a následné zkreslení vybraných částí úpravami editorů. Absence kritického aparátu v případě Tristrama a Izaldy pak toto zkreslení jen podporuje. Domníváme se však, že toto zkreslení se zpravidla bude týkat pouze nuancí a detailů při jednotlivých ceremoniálních jednáních.

Jak je označen například překlad Alexandera, NEDVĚDOVÁ, M. – KOLÁR, J. (eds.): Próza českého středověku, s. 410. 65

21

4 OBRAZ SLAVNOSTÍ A CEREMONIÍ V RYTÍŘSKÝCH ROMÁNECH V nadcházející části práce se budeme věnovat konstrukci čtyř typů slavností a ceremonií v rytířských románech. Jsou to korunovace, svatba a zásnuby, adventus regis a pohřeb. Tím však toto téma nebude zdaleka vyčerpáno. Skoro až zamrzí, kolik neprozkoumaných jednání, gest a symbolů tímto výběrem za sebou necháváme. Čtyři vybrané slavnosti jsme zvolili na základě četnosti zmínek, které jim autoři v románech věnovali. Zároveň se jedná o královské slavnosti a ceremonie, které již byly v medievistice podrobeny alespoň základnímu bádání.66 Analýza obrazu jednotlivých jednání bude probíhat následovně. Představíme typ slavnosti a základní přehledovou literaturu k danému tématu. V rámci jednání, na základě kusých informací z devíti pramenů, určíme jeho hlavní a vedlejší aktéry a pokusíme se stanovit ideální ceremoniální postup, jak je v románech konstruován. Jak již bylo zmíněno, tento ideál v sociální realitě neexistoval. Vzhledem k tomu, že se jedná o pravděpodobně více než jedno století, jež od sebe dělí vznik Alexandreidy a román O Apolónovi, je těžké stanovit jeden jediný a vždy platící ideální obraz. Pokusíme se o to, avšak s přihlédnutím k individuálním detailům a odlišnostem toho kterého románu. Zároveň každé jednání zahrnuje nespočet aspektů, na které se badatel může zaměřit. Vedle postupu a sledu daných úkonů a jejich samostatného významu, je to také symbolika gest, předmětů, barev, oděvů či zvuků. V jednotlivých případech se minimálně pokusíme tuto různorodost nastínit. Vedle toho však pomíjíme celé typy slavností. Hostiny, zábavy a rytířské turnaje jsou v románech zmiňovány hojně. Toto téma by si vysloužilo pozornost vlastní kapitoly, kapitol, ne-li celé práce. Pokoušíme se je do naší práce také zahrnout alespoň jako součást jednotlivých slavností. Pravdou je, že sama o sobě se tato jednání vyskytují jen zřídka a většinou doprovází tyto opravdové ceremonie. I když přiznejme si, že pro některé jejich účastníky mohlo být toto veselí právě oním jádrem.

Základní přehled viz ŠMAHEL, F.: Královské slavnosti ve středověkých Čechách; nebo také BLÁHOVÁ, M.: Královský majestát Karla IV. 66

22

5 KORUNOVACE Korunovace je považována za nejvýznamnější a možná také nejokázalejší z královských slavností. Vždyť jaká jiná událost v životě vladaře by měla být důležitější, než onen akt, který jej vladařem činí? Zabýváme-li se zde panovnickým majestátem a potvrzením společenského řádu, mluví korunovační ceremonie jako reprezentace společenského systému jasně: já jsem král, (Bohem) určený, vy jste mí poddaní a já vám vládnu. 67 Na následujících řádcích se budeme zabývat obrazem korunovační ceremonie, jak ji konstruují autoři středověkých rytířských románů. Ti se jen velmi málo soustředili na průběh ceremonie. Mnohem větší důležitost totiž přikládali samotnému faktu, že „koruna byla vsazena na hlavu“, než jak byla vsazena. Akt se odehrál a to pro legitimizaci královské moci mělo stačit. Atributy královské moci – koruna, příslušný oděv (plášť), případně další předměty spojené s leskem královského majestátu (meč, štít, korouhev) – pak navenek komunikují a potvrzují legitimitu panovníka. Kdo mohl být tímto panovníkem? Předně avizujeme nesrovnalost v pojmech král a císař. V případě Alexandra se například jedná o termíny, které jsou nahodile zaměňovány. Nebudeme se proto i v analýze zabývat rozdílem mezi císařskou a královskou korunovací a zůstaneme u korunovace jako aktu ustanovení panovníka, jak krále, tak císaře. V románech se setkáváme s mocným Alexandrem Velikým, jež je v obou verzích příběhu korunován hned několikrát – jako nepřemožitelný dobyvatel si podmaňuje kraje a království a po porážce nepřátelského panovníka také získává jeho korunu a vládu nad jeho zemí. Alexandrův protivník král Darius, císař Otta (Vévoda Arnošt), král Artuš (Tandariáš a Floribella), král Marek (Tristram a Izalda), král (a později císař) Apolón či králové Astronomus a Filosofus, do jejichž sporu zasáhne statečný Štilfrid, ti Základní literatura k problematice korunovací z oblasti převážně západoevropského ceremoniálu: BAK, J. M. (ed.): Coronations. Medieval and Early Modern Monarchic Ritual. Oxford 1990. Z českého prostředí nověji o původu a genezi Korunovačního řádu: ŽŮREK, V.: Korunovační řád Karla IV. jako ritualizovaný panovnický program. Časopis Národního muzea – Řada historická 176, 2007, s. 105-143. Dále kratší studie k dílčím problematikám: KUBÍNOVÁ, K.: Římská korunovace Karla IV. In: BOBKOVÁ, L. – HOLÁ, M. (ed.): Lesk královského majestátu ve středověku. Praha 2005, s. 47-60; MALAŤÁK, D.: Korunovace přemyslovských králů. In: WIHODA, M. – MALAŤÁK, D. (eds.): Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Brno 2006, s. 47-66; ŠMAHEL, F.: Korunovační rituály, ceremonie a festivity české stavovské monarchie 1471–1526. In: NODL, M. – ŠMAHEL, F. – KOWALEWSKI, K. (eds.): Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století. Praha 2009, s. 147-170; ŽŮREK, V.: Korunovace královny Žofie. Řád Karla IV. a jeho užití v praxi. In: NODL, M. – ŠMAHEL, F. – KOWALEWSKI, K. (eds.): Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století. Praha 2009, s. 203-212, 67

23

všichni zaujímají v rytířských románech díky své koruně zvláštní roli. A společně s Alexandrem jsou také hlavními aktéry korunovačních ceremonií, ať jsou již explicitně v románech zmíněny, či nejsou. Kdo a co výše zmíněné předurčovalo k držení koruny? Postavy panovníků v těchto pramenech můžeme rozdělit na dvě skupiny. První skupinou jsou vladaři, kteří zaujímají v románech, zejména jako vedlejší postavy, roli nedotknutelného symbolu,68 který nikdo nezpochybňuje. Nikdo se neptá, jak se stali králi či císaři, oni jimi jednoduše jsou a jejich autorita je absolutní (např. císař Otta, králové Marek, Artuš). Druhou skupinou jsou panovníci, jejichž moc není již tolik nezpochybnitelná. Je vrtkavá, i když se možná po nějakou dobu zdá jako absolutní. U těchto postav sledujeme, jak moc získávají či ztrácejí, a to, že zde tato moc nebyla již odedávna, ji zpochybňuje (především Alexander Veliký, také král Darius, Apolón nebo králové Astronomus a Filosofus). V románech sledujeme několik důvodů vyvolenosti panovníka k držení koruny. Panovník je korunován na základě buď dynastické posloupnosti, určení jako nástupce stávajícím panovníkem, nebo vojenského vítězství a dobývání. Když královna Olympias povine králi Filipovi syna Alexandra, je jasné, že vládu po Filipovi převezme právě on. By syn vhod králevi čstnému; / nebo by juž na téj době, / jakož mu třeba po sobě / bieše ostaviti hlavu / svéj dědině na opravu. 69 V Alexandrovi je pak třeba, aby splnil podmínku, která jeho následovnictví potvrdí – zkrocení divokého koně Bucifala. Potom Alexandr vsed na kuoň i vyjede na něm ven. A když to uzře král Filip, vece k němu: “Synu Alexandře, všechny odpovědi bohuov dokonány jsú na tobě, že po mé smrti všechna má království tvým panováním budú zpravována.”70 V případě Alexandrových dobyvačných činů je předpoklad pro korunovaci jasný – je třeba zdolat nepřítele, jako vítěz vjet do podrobeného města71 a nechat si slavnostně vsadit korunu na hlavu. Zvláštním případem je převzetí vlády po králi Dariovi. Ten totiž umírá přímo Alexandrovi v náručí a jeho poslední slova jsou směřována právě k němu. Nepřímo v nich vyslovuje předání vlády nad perskou říší. „[…]Prosímť, pochovajte / mě ruce tvoje předobrotivé a přiďte na pochovávanie mé Perští, Macedonští i Řekové, a potom královstvie perské a macedonské jednoty spolu požívajte. Mateř mú Ragodonu miluj a mé Jak nedávno popsal O. Slanař v polemice s A. Thomasem na příkladu krále Artuše ve skladbě Tandariáš a Floribella. SLANAŘ, O.: K možnostem a hranicím mimetické interpretace, s. 798-801. 69 Alexandreida. VÁŽNÝ, V. (ed.), Praha, 1963, s. 33-34. 70 Alexander. In: NEDVĚDOVÁ, M. – KOLÁR, J. (eds.): Próza českého středověku. Praha 1983, s. 31. 71 O těchto vjezdech dále kapitola Adventus regis. 68

24

ženě buď milostiv, dceru mú vezmi sobě za ženu, nebo slušně z urozených rodičuov urozené plémě pocházie.“72 Samotní Peršané pak vidí Alexandrovu dobrotivost a uznávají jej jako svého krále.73 Korunovační akt vyžaduje mimořádné místo. Pro první Alexandrovu korunovaci, kdy přebírá po svém otci vládu nad Makedonií, je to město Korint. Jest Korintus město dávné, / vší ve cti velmi úpravné, / k řecký zemi jako hlava, / že sě v něm děje poprava.74 Po Dariově smrti pak Alexander usedá na trůn v síni právě zesnulého krále.75 Korunovace musí být legitimizována dalšími aktéry, před nimiž a pro něž je panovník korunován, a také ti aktéři, již tento akt provádějí – tedy vsazují panovníkovi korunu na hlavu. Alexander v Korintu ještě před samotnou korunovací nechává potvrdit oprávněnost vlády radou rytířů. Nechává se jimi obstoupit a slavnostně se zavazuje k vládě nad královstvím. Tehdy Alexander knieže / s svým sě rytieřstvem potieže, / osypati se tu káza, / ve vše království sě vváza.76 Zároveň si Alexander zavazuje také tyto rytíře. Starší rytíři mu stojí nejblíže a jsou nazváni jako požité rytierstvo, jiže vši zemskú věc upravichu, a již jeho rada biechu.77 Přítomni jsou i mladí rytíři. Dochází zde tedy k oboustrannému závazku. Pravděpodobně k jakési obdobě přísahy věrnosti a obnovení lenního slibu. K naprosté legitimitě pak Alexandrovu první korunovaci dovádí Aristoteles. Vzhledem k tomu, že král Filip je již po smrti a matka Olympias jej opustila, je třeba, aby na Alexandrovo ustanovení králem dohlížel ten, který stojí nade všemi, a to hlavně svou moudrostí. Králův mistr a rádce – Aristoteles. Avšak přěd starými těmi / i také mladšími všěmi / Aristotiles sedieše, / jenž tehdy králév mistr bieše, / svého mistrovstva užívajě, / břěčtanový věnec majě.78 Kdo však provádí samotný akt, tedy vsazení koruny na hlavu? To, že to činí sami královi rytíři, můžeme usuzovat z výše analyzovaného úryvku Alexandreidy. Alexander je

Alexander, s. 79. Ale Perští plakáchu netoliko pro smrt Dariášovu, ale viece pro dobrotivost Alexandrovu, kterúž zjevně ukázal jest nad pánem jich. Alexander, ibid. 74 Pojem poprava lze přeložit také jako právo, Alexandreida, s. 40. Dále autor potvrzuje posvátnost místa dodatkem o svatém Pavlovi: Jakož svědí Písmo svaté, / bylo to město proklaté; / ale svatý Pavel potom / pojměl mnoho truda o tom, / jakž tu kacérstvo zatratil, / po Bozě lidi obrátil. Ibid., 41. 75 Alexander, s. 80. 76 Alexandreida, s. 41. 77 Ibid. 78 Ibid., s. 41-42, břečťanový věnec je posléze dovysvětlen: Ten jmějéše na to znamenie, / že po něm věčšieho nenie: / jakž sě břěčtan vždy zelená, / tak ho múdrost povýšená / nebude viec polepšena. 72 73

25

rytíři obestoupen a zavazuje se k vládě nad královstvím. Tuto domněnku potvrzuje další korunovace, a to po smrti peloponéského krále Mikuláše, kdy jsou rytíři přímo jmenováni. A ten den dosáhl jest král Alexander velikého vítězstvie a tu podrobiv sobě to královstvie toho krále Mikuláše. Potom rytieři krále Alexandrovi vstavili sú jemu a koni jeho koruny / vítězské na jich hlavy.79 Úryvek je zajímavý i dalším prvkem – součástí ceremonie totiž byla zjevně i korunovace králova koně. Kromě drahých kropířů a jiných výzdob se však na jiných místech v románech s takovou poctou pro králova koně nesetkáváme. Ne rytíři, ale knížata ustavují jiného císaře – Apolóna. Podrobnosti však o tomto ustanovení nevíme. Tehdy všechna kniežata pojidechu do Tyra. Tehdy jeho ihned do města Antiochie pustichu a beze všeho boje ciesařem jeho učinichu a klejnoty Antiochovy jemu dachu.80 Kromě rytířů je to však i sám král, kdo si vsazuje při ceremonii korunu na hlavu. Takto činí Alexander po Dariově smrti. Vrátiv se Alexander z pohřebu, jide na sien a toho dne sede na stolici královské zlaté […] a svolav Macedonské a Perské, vstavi na se korunu Dariášovu, kterážto taková bieše, že ode všech nepodobně bieše chválena, neb se všechna sien stkvieše od jasnosti drahého kamenie.81 Co jiného může tento čin znamenat, než demonstraci absolutní moci a nadvlády? Koruna. Bez ní by pojem korunovace nedával smysl. Přesto zůstává v oné slavné Alexandrově první korunovaci v podstatě bez zmínky. Jediný prvek, který činí tuto událost korunovací, je totiž pouze latinský název kapitoly: Hic rex Alexander coronatur.82 „Zde král Alexander korunován.“ Znamená to, že samotný předmět koruny nebyl tak důležitý? Domníváme se, že naopak – byl velmi důležitý. Koruna se totiž nejen v Alexandreidě, ale i v dalších románech vyskytuje jako neodmyslitelný královský atribut. Koruna jako symbol korunovace je explicitně zmíněna v Alexandrovi, a to ve třech případech. Jsou to již zmíněné události po porážce peloponéského krále Mikuláše83 a po Dariově smrti.84 V obou případech je Alexandrovi koruna vsazena přímo na hlavu. Třetí situací je setkání v zemi Persica s královnou Candacis, která vládne městu v horách.85 Alexander, s. 32. O Apolónovi. In: NEDVĚDOVÁ, M. – KOLÁR, J. (eds.): Próza českého středověku. Praha 1983, s. 202. 81 Alexander, s. 80. 82 Alexandreida, s. 40. 83 V díle nazývaného jako krále polepenské země, Alexander, s. 31. 84 Ibid., s. 80. 85 Ibid., s. 123. 79 80

26

Zde je však Alexandrovi koruna a císařský plášť královnou pouze přinesen. […] i přinese jemu zlatú korunu, / drahým kamením okrášlenú diamantovým.86 Koruna je zmiňována v dalších kontextech. Král Darius má například potřebu manifestovat svou moc, když se během úsměvné epizody s Alexandrem předhánějí, kdo z nich je mocnější.87 Když si Darius přečte jeden z Alexandrových listů, jež naprosto podrývá Dariovu moc a autoritu, reaguje na situaci tím, že si zavolá své rytíře, demonstrativně si před nimi korunu vsadí na hlavu a prohlašuje se za strašlivého krále. Svým řitieřóm to rozprávě, / svú korunu na sě vstavě: / „Však já sem,“ vece, „král nad králi, / mne sě po všem světu báli /vši králové i kniežata, / dávajíce dan od zlata.“88 Po korunovaci korunou zesnulého Daria, činí Alexander několik důležitých rozhodnutí. Pokaždé je zdůrazněno, že sedí na královské stolici, na hlavě má korunu a je oblečen v císařské roucho. 89 Korunu si na hlavu dává také Alexandrův pobočník Ptolemeus, když v rámci lsti předstírá, že je samotným Alexandrem Velikým.90 I v ostatních rytířských románech je koruně jako atributu královské moci přisuzován nepochybný význam. Téměř vždy je také popisována s dodatkem, že nikdy nikdo tak okázalou korunu neviděl. Když táhne babylónská armáda do bitvy proti Arnoštovi a ubianským, první, co v dáli Arnošt uzří, je právě zlatá koruna na hlavě babylónského krále.91 Korunu z hlavy pokorně sundává Filosofus, král englický, jako gesto podrobení po porážce králem Astronomem. V tu dobu král englický pod svú korunú pojide před krále Astronoma, a před Štilfridem vzev korunu s své hlavy, poctivě před nimi klečíše a všecko / královstvie jim zdáváše.92 Nádhernou korunu má trpasličí král Lavrin93 či jeho družka, sestra Dětlebova.94 Korunu si na hlavu spěšně nasazuje Candacis, když má uvítat Alexandrova posla.95 V souvislosti se svatebním obřadem a tedy budoucí královnou je koruna zmiňována v dopise císaře Otty pro nastávající manželku Adličku. Ibid., s. 123. Darius a Alexander si mezi sebou vyměňují listy a symbolické dary, Alexandreida, s. 60-65. 88 Ibid., s. 63. 89 Alexander, s. 81-83. 90 Ibid., s. 119. 91 Vévoda Arnošt. In: PETRŮ, E. – MAREČKOVÁ, D. (eds.): Rytířské srdce majíce. Česká rytířská epika 14. století. Praha 1984, s. 169. 92 Kronika o Štilfridovi. In: NEDVĚDOVÁ, M. – KOLÁR, J. (eds.): Próza českého středověku. Praha 1983, s. 159. 93 O Jetřichovi Berúnském. In: PETRŮ, E. – MAREČKOVÁ, D. (eds.): Rytířské srdce majíce. Česká rytířská epika 14. století. Praha 1984, s. 206. 94 Ibid., s. 240. 95 Alexander, s. 120. 86 87

27

Korunu mášť na se vzieti, / mého ciesařstve přijieti, / neb si k tomu vyvolena, / Adlička, zmilitká žena. 96 Stejně tak Roxona, Dariova dcera, je obdařena korunou, když ji Alexander pojímá za ženu.97 Koruna hraje významnou roli i při pohřební ceremonii, kdy je vstavena na hlavu mrtvé Izaldy Zlatohlavé.98 Kromě koruny zahrnuje korunovace i jiné atributy. Jsou to další korunovační klenoty, roucho a stolice. Líčení Apolónova ustanovení císařem, kterým jsme se zabývali výše, je odbyto zmínkou: […] a klejnoty Antiochovy jemu dachu.99 Co je myšleno těmito klenoty, se můžeme jen dohadovat. Jistě však víme, že si korunovaný při ceremonii oblékal slavnostní roucho. Královna Candacis přináší Alexandrovi nejen korunu, ale i zlatohlavý plášť, drahým kamením ozdobený. 100 Těsně po perské korunovaci sedí Alexander s královskou korunou a oblečen rúchem císařským.101 Když následně pojímá Roxonu za ženu, kromě koruny si nevěsta obléká i královské roucho.102 Stolice. Autor Alexandra královské stolici věnuje tolik prostoru, jako žádnému z královských atributů. Již výše bylo zmíněno, že si Alexander vsadil Dariovu korunu na hlavu, sedíce na zlaté královské stolici. Popis okázalého trůnu hned pokračuje: A bieše stolice všechna zlatá a nad jiné lavice sedm loket povýšená a po sedmi stupniech chodiechu králi na tu stolici.103 Následuje popis jednotlivých stupňů. Každý je totiž zhotoven z jiného drahého kamene a každý má jiný význam.

Ovšem Alexander se s tímto

majestátným trůnem nespokojí a v závěru života nechává vyrobit ještě honosnější, dokonce dvanáctistupňový trůn.104 Nastolení, i když tak nikde není explicitně nazváno, zde patrně hraje svou roli. Jak je to s aktem pomazání? Je korunovace, jak ji konstruují autoři románů, také rituálem? Skrývá v sobě posvátnou – transcendentální – hodnotu? Jednu nepatrnou zmínku objevujeme v případě korunovace královnou Candacis: [Candacis] pocelovavši Alexandra a objemši jej, i požehnala jest jeho.105 Naznačují i ostatní autoři královu moc

Vévoda Arnošt, s. 35. Alexander, s. 83. O významu koruny a korunovace při svatebním obřadu viz kapitola Svatby. 98 Tristram a Izalda. TICHÁ, Z. (ed.), Praha 1980, s. 102. O významu koruny při pohřební ceremonii viz kapitola Pohřební ceremonie. 99 O Apolónovi, s. 202. 100 Alexander, s. 123. 101 Ibid., s. 81. 102 Ibid., s 83. 103 Ibid., s. 80. 104 Ibid., s. 130-131. 105 Ibid., s. 123. 96 97

28

z Boží milosti? Jak jsme poznamenali výše, jedna skupina panovníků fungovala v románech jako nedotknutelný symbol, jehož vláda je nezpochybnitelná. Ve středověké společnosti to muselo znamenat, že je to vláda od Boha požehnaná. Přímý odkaz na kontakt s božským pak opět nacházíme v souvislost s Alexandrem. Ten na jednu stranu své božství popírá v diskuzi s novými perskými poddanými. Vidúce to Perští, radovali sú se radostí velikú, a hned pozdvihše svých bohuov, i přinesechu je před Alexandra i počechu se klaněti Alexandrovi jakožto bohu a řkúce: „Ty jsi buoh, nebo což bohóm jest libo, to ty činíš.“ Uzřev to Alexander, zamúti se velmi, a třesa se, / vece jim: „Neroďte mne ctíti jako boha, neb sem člověk jakožto i vy porušitedlný a smrtedlný.“106 Na druhou stranu je ale o nějakou dobu dříve označen samotným andělem za krále světa, před kterým se mají obyvatelé Jeruzaléma poklonit. Anděl promluvil ve snu k jeruzalémskému biskupovi: „[…] vyjdětež proti Alexandrovi, nebo tak on nynie má kralovati a budeť pán všeho světa, ale potom jej boží hněv potlačí.“107 Přestože má Alexandra Boží hněv časem svrhnout, alespoň nyní je z Boží milosti králem celého světa. Při osobním setkání s biskupem, které je samo o sobě také rituálem, se Alexander klaní před biskupem a Božím jménem. Ačkoliv není ze strany biskupa učiněno žádné konkrétní gesto pomazání, svým jednáním jasně potvrzuje, schvaluje a požehnává Alexandrovu moc.108 Alexander měl také sen, ve kterém k němu promlouval Bůh a předpovídal mu vládu nad světem. Tento sen je dokonce zmíněn v obou verzích – v Alexandreidě i Alexandrovi.109 Zaznamenání přesného průběhu korunovace v románech hledáme velmi těžko. Jediným souvislejším a vydatnějším úryvkem je korunovace Alexandra v Korintu. Přesto se nám podařilo na základě kusých zmínek stanovit aktéry této korunovace a jednotlivé akty a úkony, které součástí korunovace byly – vsazení koruny na hlavu, nastolení na trůn, vzájemný závazek s rytíři (leníky) a velmi nejisté požehnání či pomazání krále. Zároveň jsme dokázali důležitost a nezbytnost korunovačních předmětů, královských atributů. Především koruny, zvláštního roucha a stolice.

Ibid., s. 83. Ibid., s 42. 108 Více o tomto příjezdu do Jeruzaléma v kapitole Adventus regis. 109 V Alexandreidě je zjevení věnována celá kapitola, Alexandreida, s. 57-59; v Alexandrovi vzpomíná Alexander zpětně, Alexander, s. 42. 106 107

29

6 SVATBA A ZÁSNUBY V předchozí kapitole jsme se setkali s korunovací spojenou s uzavřením manželského svazku. Císařská koruna měla připadnout Adličce, matce Arnošta, díky sňatku s císařem Ottou, a korunována byla také Roxona, Dariova dcera, již pojal za ženu Alexander Veliký. M. Nodl v nedávné studii věnované právě rituálu královských zásnub a svateb upozorňuje na dva nedostatky v medievistickém bádání. 110 První nedostatek se bohužel nedá zcela ovlivnit, a tím je nouze o prameny, jež by se věnovaly líčení svatební ceremonie v období 13. a 14. století. Druhým nedostatkem jmenuje nezájem české historiografie o problematiku manželství v daném období. V této práci je však sňatková politika vedlejší, mnohem více nás zajímá samostatná ceremonie či rituál, který manžele slavnostně spojil a stvrdil jejich svazek.111 Snad nejznámější svatba ve vrcholném středověku je jistě ta, kterou vylíčil Petr Žitavský v Zbraslavské kronice – zásnubní a svatební ceremonie Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. Tato událost, nejen díky své neobvyklé výživnosti na detaily obřadu, ale také svému významu v rámci politických dějin, si svůj zájem v historiografii vysloužila.112 Ovšem, jak dodává M. Nodl, právě tento obřad je pro české prostředí svým provedením výjimečný, a tedy ne příliš směrodatný v tom, jak tyto svatební rituály v českém vrcholném středověku probíhaly. Nutno podotknout, že naše pramenná základna není ve svém líčení svatební ceremonie o mnoho bohatší. Jednak je to dáno úlohou ženy v rytířských románech, jež teprve postupně nabývá na důležitosti (a v nejstarších románech je spíš opomíjena),113 jednak i samotná ceremonie – až na výjimky – není pro příběh důležitá. Nejspíš stejným způsobem, jako pro kronikáře vrcholného středověku. Setkáváme se tak často pouze se suchým konstatováním, že k aktu došlo. Další podrobnosti neznáme. Světlou výjimkou je líčení svatební slavnosti císaře Otty a Adličky. Celý proces od námluv, zásnub, vlastního obřadu a s ním spojeným veselím zaujímá v románu Vévoda NODL, M.: Rituál královských svateb a zásnub. In: NODL, M. – TINKOVÁ, D. (eds.): Antropologické přístupy v historickém bádání. Praha 2007, s. 163-187. 111 Přehledové práce k tématu svateb svatebních rituálů ve středověku: BOLOGNE, J.-C.: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě. Praha 1997; PETRÁŇOVÁ, L.: Nevěsta a ženich koupili si kožich. In: JIROUŠKOVÁ, J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha 2012, s. 13-45; Letmo se ceremoniálu dotýká také KAVKA, F.: Čtyři ženy Karla IV. Praha 2002. 112 Kromě výše zmíněných také ŠAROCHOVÁ, G. V.: 1. 9. 1310 – Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský. Sňatek z rozumu. Praha 2002. 113 Více k úloze muže a ženy v dvorských románech např. THOMAS, A.: Čechy královny Anny. 110

30

Arnošt až překvapivě velký prostor. Vedle sňatku Otty a Adličky, Alexandra a Roxony, se setkáváme v románech s dalšími sňatky. V heslovitých zmínkách jsme obeznámeni se svatbou Bruncvíka a Neomenie, dcerou krále Astronoma,114 svatbou krále Apolóna a krásné princezny Luciny,115 a nakonec druhou svatbou krále Filipa a Kleopatry.116 O svatebním veselí se dovídáme trochu více, i když ne mnoho, z románů, které jsou na dvorské lásce založeny a napovídají to již svým názvem – Tandariáš a Floribella, Tristram a Izalda. Zatímco v první ze skladeb nás bude zajímat svatba titulární dvojice, v druhé skladbě je to sňatek Izaldy Zlatohlavé a krále Marka, v krátké zmínce pak sňatek Tristrama a Izaldy Běloruké. Předně je důležité stanovit, kdo se této ceremonie zúčastnil a proč. Považujme za hlavní aktéry zásnubní a svatební slavnosti právě ty vstupující do manželského svazku – ženicha a nevěstu. Důvody ke sňatku jsou v románech různé. Císař Otta se po smrti první ženy Diany rozhodne najít svou novu císařovnu. O tom, která by měla být ta vyvolená, se radí se sněmem knížat a králů.117 Ptá se jich na radu a v odpověď mu přichází: „my vieme ženu / ve vší ctnosti urozenú, / v lepotě nad jiné sahá. / […] Tať se tobě má hoditi, / túť se radíme oženiti. / Dějíť jie krásná Adlička.118 Podobně se radí o své budoucí ženě se svými many král Marek. Zde je situace však jiná – Marek se nechce ženit, ale manové na něj naléhají, aby si nevěstu vybral. Marek ustoupí a pošle Tristrama pro Izaldu Zlatohlavou.119 V Kronice o Štilfridovi zase rozhoduje o sňatku král Astronomus – jakmile uvidí Štilfridova syna Bruncvíka, poručí mu svou dceru Neomenii za ženu. Ze stručného autorova popisu se nedovídáme další podrobnosti – zda se jednalo od Astronoma spíš o doporučení než přímý rozkaz. Každopádně nikdo neodporoval a Bruncvík se s Neomenií oženil.120 Rovněž umírající král Darius přislibuje Alexandrovi dceru Roxonu.121 Král Kilikie122 naopak ponechává dceři Lucině možnost volby. Sama si má určit, koho chce za ženicha. I když se o ní uchází spoustu knížat, volí si Apolóna,

Kronika o Štilfridovi, s. 161. O Apolónovi, s. 188. 116 Alexandrův otec si po odchodu Olympiady bere dceru jednoho člověka, jiežto jméno bieše Kleopatra. Alexander, s. 32. 117 Vévoda Arnošt, s. 32 118 Ibid. 119 Tristram a Izalda, s. 29. 120 Kronika o Štilfridovi, s. 161. 121 Alexander, s. 79. 122 V románu uváděn jako král cilibský. 114 115

31

protože se do něj zamilovala.123 Tandariáš a Floribella uzavírají sňatek taktéž z lásky, i když svatbě ještě předchází symbolický výběr nevěsty. 124 O lásce nemůžeme mluvit v případě vybraných sňatků v románu Tristram a Izalda. V obou případech se jedná o svazky za odměnu. Statečný rytíř vykoná hrdinský skutek, kterým zachrání právě svou potenciální nastávající a její království. Za odměnu mu je dána princezna. V prvním případě Tristram vybojoval Izaldu Zlatohlavou pro svého pána, v druhém případě pak Izaldu Bělorukou pro sebe. Vzhledem k tomu, že milenci na život a na smrt byli právě Tristram a Izalda Zlatohlavá, je nám jasné, že oba zmiňované sňatky nebyly naplněny oboustrannou láskou. První fáze vyvolení přechází volně ve fázi „žádosti o ruku“. Ve většině jmenovaných případů byl nastávající sňatek nezvratný fakt, proti kterému hlavní aktéři nijak neprotestovali. Pokud ale přihlédneme k těm dvojicím, které měly možnost volby, sledujeme formální vyjádření žádosti. Císař posílá vyvolené kněžně vlastnoručně psaný list, v němž se jí dvoří a oficiálně ji žádá, aby se stala jeho císařovnou. S listem posílá posla, který má jeho žádost podpořit. Kněžna odesílá kladnou odpověď, a jakmile ta dojde k císaři, okamžitě je svolána svatební slavnost.125 V dopisech jsou dodržovány zdvořilostní regule, v některých místech (zvláště v Ottově případě) však list přechází i do milostného tónu. Rač mě k sobě přivinúti, / rač mé srdce v svém zavřieti. / […] Protož, přežádúcí holubičko, / pro své drahé, milé líčko, / račiž tento list přijieti, / a což jest v něm psáno, v srdci mieti, / by mě v svú milost přijala.126 Další formalitu musí podstoupit Tandariáš. Král Artuš káže všem pannám, aby se daly do tance, a Tandariášovi, aby si jednu z nich vybral – ta pak ať se stane jeho paní. Tandariáš se samozřejmě přivine k Floribelle.127 Roli rozhodujícího krále plní také otec Izaldy Zlatohlavé, který svěřuje dceru Tristramovi a tím králi Markovi. Tu pojev ji král za ruku, / poruči ji Tristramovi, tomu reku, / aby tu pannu donesl, šlechetnú, / s vierú k svému pánu, nepoškvrněnú.128 Stejně tak i otec Izaldy Bělohlavé, ten však svěřuje pannu přímo Tristramovi.129

O Apolónovi, s. 188. Tristram a Izalda. TICHÁ, Z. (ed.), Praha 1980, s. 266. 125 Vévoda Arnošt, s. 33-41. 126 Ibid., s. 35. 127 Tandariáš a Floribella, s. 308. 128 Tistram a Izalda, s. 18. 129 Ibid., s. 79. 123 124

32

Slavnosti mohou začít! Je třeba všechny svolat a pozvat k tomuto veselí. A tu svatba veliká a dvuor volaný bieše za dva měsíce,130 píše se o svatbě Bruncvíka a Neomenie. Hosty svolal evidentně i král Filip na svatbu s Kleopatrou, Alexandra však nepozval, a to bylo ohniskem jejich konfliktu. A protož Alexander všed na svatbu, takto promluvil jest k otci a řka: „[…] Avšak když budu slaviti svatbu mé mateře, přitovařiše ji jinému králi, tebeť já nikoli nepozóvu k těm hodóm, nebo ty, stroje svatbu, mne si nezavolal.“131 Císař Otta svolává všechny své pány. Nejen, aby je zpravil o radostné novině, ale aby je také slavnostně vyslal pro nevěstu. A zatiem posla pro zeměny. / Když se sjidechu, vece: “Páni, / prosímť vás a vám dóvěře / slibuji vám při mé vieře, / že vás vždy chci ploditi, / kto mne chtějí poslušni býti, / byste vy i vaše ženy / byli všichni připraveni / po světiem Petře v neděli, / abyste po mú ženu jeli / do Bavor, jenž sem z ohrady / zvolil podlé vašie rady. / Mluvtež, druh druhu praviece / a té svatby netajíce.”132 Vypravuje se tedy slavnostní průvod pro nevěstu, jehož součástí jsou všichni významní pánové a jejich ženy. Za velkého a hlasitého veselí jede průvod pro budoucí královnu. Urozené dámy pak jedou zpět na zvláštním voze spolu s nevěstou. Jedú s pisči i s bubnováním, / k tomu slušným bnedováním. / Vzechu na vuoz tu krásničku, / drahú i lepú Adličku, / k tomu množstvie jiných paní. / By hluk veliký na vše strany. […] Tuť se množstvie lidu sjedú, / jakž / s túto kněžnú přijedú, / povedúť ji v hrozné síle. 133 Nevěsta je oblečena v slavnostní a drahé roucho – takto přistupuje před Alexandra Roxona.134 Adliččin oděv autor románu nekomentuje, ale vzhledem k tomu, že její doprovod, syn Arnošt, se vystrojil do bohatého roucha, zlata a stříbra, předpokládejme, že nevěsta taktéž. Ženich pak nevěstu přede všemi radostně vítá,135 dokonce jí vyjíždí vstříc. Tak se vypravuje na pokyn Tristramova posla král Marek spolu se svými rytíři přivítat Izaldu Zlatohlavou. […] by poslán jeden posel, / jenž by králi to pověděl, / aby proti němu vyjel / a vzal tu pannu krásnú / po všem životě, jasnú, / po nižto jeho byl poslal, / aby ji, jakžto

Kronika o Štilfridovi, s. 161. Alexander, s. 32. 132 Vévoda Arnošt, s. 41-42. 133 Vévoda Arnošt, s. 42. 134 Alexander, s. 83. 135 Jako císař Otta po příjezdu Adličky: Tuť ji ciesař přije míle, / neb v těch zemiech nebieše / tak krásná, toť každý pravieše. / Poče ciesař všech prositi / a chtě s nimi vesel býti, / neb mu domóv přišla bieše, / jenž v jeho srdci vévodieše. Vévoda Arnošt, s. 43. 130 131

33

slušie, se ctí přivítal. / Tu král na moři vsědě 136/ a proti ní ihned vyjede / a ji velmi mile přivíta. / Nejeden rytieř s ním zavíta.137 Následuje samotný rituál manželského závazku. Pár je za přihlížení velkého zástupu oddán. I poje tu jistú pannu v Dinstatior. / Tu bieše lidu veliký sbor, / svatba by tu velmi silná, / kniežat a rytieřóv by sien plná.138 Kým je oddán? Kdo má moc učinit závazek mezi mužem a ženou právoplatným? V románech se v této záležitosti neděje dvojí obřad – světský a církevní, tak jak je tomu např. u již zmiňované svatby Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského.139 Účast církevního hodnostáře je zmíněna pouze jednou, a to zase bez zaznamenání světského obřadu. Je to svatba Otty a Adličky. Manželský svazek je stvrzen biskupem. Tuť se stala veliká sláva / podlé kniežecieho práva. / Biskupem je oddachu, / to manželstvo svrchovachu.140 To však nemusí znamenat, že u ostatních svateb církevní potvrzení chybělo. Líčení Alexandrova svazku s Roxonou je následující: [Alexander] káza, aby Roxona, dcera Dariova, před přítomnost jeho přivedena byla. A bieše královským rúchem odiena, mající korunu zlatú s drahým kamením na své hlavě, i pojal ji sobě za ženu vedlé obyčeje perského a káza jí siesti s sebú na zlaté stolici a přikáza všem, aby ji jakožto královnu ctili.141 Kromě tohoto svazku, který se stane právoplatným jen na základě Alexandrova rozkazu, se totiž žádný román nezmiňuje, jak přesně svatební rituál probíhal. Je však jisté, že probíhal na základě daných pravidel nebo minimálně zvyklostí či obyčeje. Tak autor Vévody Arnošta jmenuje „knížecí právo“ a autor Alexandra „obyčej perský“. Součástí ceremonie byla zřejmě korunovace královny. Nelze říct, kdy přesně tato proběhla a jestli vůbec spolu s obřadem stvrzení manželského závazku. Koruna, jak jsme se jí zabývali v předchozí kapitole, měla i pro královnu nepochybný význam. Roxona v úryvku výše má na hlavě korunu. Císař Otta se v dopise Adličce zmiňuje o koruně, kterou na sebe nevěsta manželstvím s císařem vezme.142 Korunu, lépe řečeno koruny,

Předpokládáme, že originální verš je král na oři vsědě. Vzhledem k absenci textově kritických poznámek v edici Z. Tiché nelze tento předpoklad zcela potvrdit. Domníváme se však, že se jedná ve verši buď o chybu v tisku této edice, nebo o chybu vzniklou při opisu písařem, tedy tato chyba byla přejata i do edice Z. Tiché. 137 Tristram a Izalda, s. 41. 138 O svatbě krále Marka a Izaldy Zlatohlavé. Ibid., s. 41. 139 Více o tomto dvojím obřadu NODL, M.: Rituál královských svateb a zásnub. 140 Vévoda Arnošt, s. 43. 141 Alexander, s. 83. 142 Korunu mášť na se vzieti, / mého ciesařstve přijieti, / neb si k tomu vyvolena, / Adlička, zmilitká žena. Vévoda Arnošt, s. 35. 136

34

spolu se sňatkem s králem Markem přijímá i Izalda Zlatohlavá. To sice není řečeno při svatbě, ale dovídáme se o tom až při smuteční ceremonii na jejím pohřbu. Izaldě, tej umrlej královně, / vsadichu na hlavu dvě koruně, / ot drahého kamenie přéliš ozdobné. / A to jest bylo dosti podobné, / neb jest Mark měl dvoje královstvie pod sebú, / a pak z těch království obú / biechu jí obě na hlavu vstavené.143 Definitivní právoplatnost však manželství získává teprve tělesným spojením novomanželů. A nejedná se zde o záležitost, o níž by se mluvilo nesměle. Ba naopak, jestli se jedná o definitivní stvrzení manželského svazku také ve smyslu komunikace společenského řádu, musela to být věc veřejná. Jak moc veřejná byla, tedy kam až dosáhly zraky hostů, to nevíme. A když spat oba provodichu, / mnoho sviec rozsvietichu, píše se v případě Otty a Adličky hned po oddání biskupem.144 Výraz provoditi mohl znamenat provázet, doprovázet či přivádět – byli tedy novomanželé doprovázeni až k svatební lóži? Další verš o rozsvícení mnoha svící pak rovněž není úplně jasný. O hořících svících při svatební noci pojednává také epizoda v Tristramovi a Izaldě. Izalda Zlatohlavá se vyhne první noci s králem Markem, aby nezjistil, že již není pannou, tím, že místo sebe pošle komornou Brangenenu. Lest pak završí Tristram, když Marka přiměje, aby ctil (smyšleného) zvyku z nevěstina kraje, a to při svatební noci zachoval tmu, aby se nevěsta údajně nestyděla.145 Z toho usuzujeme, že bylo zvykem – řečeno s úsměvem a nadsázkou – si na první noc „pořádně posvítit“. Není pochyb, že k tomuto tělesnému spojení a tedy potvrzení závazku po obřadu docházelo či mělo dojít. Líčení totiž nekončí odchodem do komnat, avšak pokračuje: Položiť se ta krásnička, / ciesařova srdečnička, / anoť jako snieh bělejíce. / Tuť ciesař lehne na jejie ruce, / maje radost i veselé, / o nemž nechci mluviti déle.146 A když na toto spojení nedošlo, bylo to považováno za ostudu, urážku, ne-li přímo důvod k zneplatnění sňatku. Jakmile se rodina Izaldy Běloruké dozvěděla, že ji Tristram po roce manželství dosud tělesně nepoznal, je rozhodnuta mu toto zostuzení oplatit smrtí.147 Na druhou stranu je kladen důraz na předsvatební čistotu nevěsty. Ačkoliv se Tandariáš a Floribella velmi milují, neodvažují se mít rozkoš, dokud nezískají souhlas krále Artuše, a tedy

Tristram a Izalda, s. 102. Vévoda Arnošt, s. 43. 145 Tristram a Izalda, s. 41. 146 Vévoda Arnošt, s. 43. 147 Tristram a Izalda, s. 80. 143 144

35

budou sezdáni. Slíbiv s ní v čistotě býti. / Až by mohli milost mieti / od krále Artuše prosbú, / tepruv chtě Tadarius libú / Floribellu ctnú pojieti / a s ní vežde rozkoš mieti.148 Svatební ceremonii uzavírají světské hody, oslavy a veselí. Tak káže Artuš činit hody na počest Tandariáše a Floribelly,149 kvas svatební krále Filipa a Kleopatry je v plném proudu, dokud jej Alexander nerozmetá.150 Pro výživné detaily se však opět obraťme k svatbě Otty a Adličky. Zde autor věnuje násobně větší prostor popisu následných oslav než předchozí ceremonii. Průběh těchto zábav by si jistě vysloužil vlastní analýzu (jak jsme ostatně poznamenali výše), ale vzhledem k rozsahu práce se omezíme pouze na krátké shrnutí. Taková sláva, jakou jistě svatba císaře s krásnou kněžnou byla, si zasloužila velkolepé oslavy. Na druhý den po obřadu se konala bohatá hostina. Rytíři se hned chopili brnění a zbraní a započaly turnaje a klání, jaké město nikdy nevídalo. Večer hrála muzika, tančilo se a i obyčejní lidé v opojení z radosti císařova štěstí se veselili.151 Veselí pokračovalo klidně několik dní. Alexander píše po svatbě s Roxonou Aristotelovi: aby slavili za osm dní, a to pro Roxonu, dceru Dariášovu, kteroužto bieše Alexander vzal za ženu.152 Svatební slavnost je těsně spojena se štědrostí panovníka. Zdá se, že čím větší radost má, tím více je velkorysý. Císař Otta i Adlička tak pravidelně obdarovávají své okolí – posly, kteří doručují dopisy, dvůr, který se vypraví do průvodu. Král Artuš také nešetří dary pro své hosty.153 Patrně tato štědrost, zvláště v případě císaře Otty, souvisí spíše se snahou vylíčit panovníka jako ideálního suveréna, který projevuje štědrost při každé vhodné příležitosti. Přesto pokládáme za nezbytné na tuto velkorysost a rozdávání darů upozornit zvlášť. Svatba a zásnuby v rytířských románech zahrnovaly následující: výběr nevěsty ženichem (ve výjimečných případech tomu bylo naopak), namlouvací a zásnubní gesto, slavnostní příjezd nevěsty a setkání s ženichem, vlastní formální obřad za přítomnosti třetí osoby, jenž svazek posvátně stvrdila, a následné tělesné spojení novomanželů, jež učinilo svazek právoplatným. Slavnost vyvrcholila hody a všeobecným veselím.

Tandariáš a Floribella, s. 266. Tandariáš a Floribella, s. 308. 150 Alexander, s. 32-33. 151 Vévoda Arnošt, s. 43-44. 152 Alexander, s. 83. 153 Král Artuš učini hody. / Ve cti ostal při štědrosti, / míle dařiv všechny hosty. Tandariáš a Floribella, s. 266. 148 149

36

7 ADVENTUS REGIS Adventus regis je v historiografii zavedený termín pro pojmenování slavnosti vjezdu krále do města.154 Jak uvidíme dále, toto pojmenování pro vybraná jednání v románech není zcela přesné. Zaprvé se totiž ne vždy jedná o aktéra, kterého bychom mohli označit jako rex, tedy krále. Aktéry vjezdu v našem případě mohou být nejen králové a císaři, ale i obyčejní – přesto vznešení a urození – rytíři a knížata. Zadruhé ne vždy se jedná o vjezd do města, hradu či kláštera. Budeme se zabývat i dalšími typy výprav, které jsou zmíněným vjezdům podobné, ale plní pro aktéry jiný účel (např. vojenské tažení). Nabízí se otázka, proč jsme tedy přistoupili k pojmenování Adventus regis? Po zvážení všech možností, jako je Dvůr na cestách či jen Cestování nebo Výpravy jsme se nakonec kruhem vrátili opět k Adventu regis. Jak jsme zmínili, jedná se o ustálený termín pro královské vjezdy. Když se ale oprostíme od zavedeného používání tohoto sousloví, mluvíme o příchodu či příjezdu, jehož cíl není jasně dán. Budeme se tedy zabývat ceremoniálním jednáním při výpravách hrdinů našich románů, ať tyto výpravy teprve začínají, nebo se končí; ať je jejich účelem slavnostní příjezd do města nebo válečné tažení. Tyto výpravy se v mnoha aspektech potkávají, v některých se zase velmi liší. Bylo by velmi náročné – a možná i kontraproduktivní – zkompilovat všechny tyto výpravy do jednoho ideální obrazu. Proto jednotlivá jednání rozdělíme podle jejich funkce do několika skupin, které budeme analyzovat zvlášť. Z protagonistů v naší pramenné základně je jistě největším cestovatelem Alexander Veliký. Ať už ve veršované Alexandreidě či v prozaickém Alexandrovi, vždy se setkáváme se ctižádostivým dobyvatelem, jenž putuje a postupně si podmaňuje město po městě, kraj po kraji. Obyvatelé dobývaného území se nato Alexandrovi poddají dvojím způsobem: po dlouhém a ukrutném boji jsou nuceni vzdát velkému dobyvateli hold, nebo je zkazky o Alexandrově velikosti a nepřemožitelnosti natolik předem

K panovnickým vjezdům a k tématu cestování či dvoru na cestách monografie: ANTONÍN, R. – BOROVSKÝ, T.: Panovnické vjezdy na středověké Moravě. Brno 2009; KAVKA, F.: Život na dvoře Karla IV. Praha 1993; OHLER, N.: Cestování ve středověku. Jinočany 2003; a již zmíněný ŠMAHEL, F.: Cesta Karla IV. Dále dvě kratší studie k dílčím problematikám: BOBKOVÁ, L.: Přivítat a pohostit. Holdovací cesta krále Ladislava do Horní Lužice roku 1454. In: DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, D. – BOUBÍN, J. (eds.): Dvory a rezidence ve středověku. III. Praha 2009, s. 253-269; BOROVSKÝ, T.: Adventus regis v životě středověkého města. In: DOLEŽALOVÁ, E. – ŠIMŮNEK, R. – DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, D. – POŘÍZKA, A. (eds.): Od knížat ke králům: sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky. Praha 2007, s. 338-348. 154

37

přesvědčí, že již Alexandra slavnostně vítají jako svého nového pána. Tak či tak, nakonec Alexander i s dvorem a armádou a velkou pompou vjíždí do podrobeného města. Není však jediným, kdo si tuto okázalost může dovolit. Jak již bylo řečeno, často jeho vjezdu předchází lítý boj, který Alexander opakovaně vede se svým nepřítelem králem Dariem. Dariovo tažení do bitvy je pak ve veršované Alexandreidě jedním z nejpůsobivějších popisů královské majestátnosti, s nímž si nezadala ani nejhonosnější Alexandrova slavnost. I když možná právě proto, že byl Darius i přes tuto velkou nádheru poražen, přidává to Alexandrovi na ještě větší slávě. Podobně okázale se předvádí král Marek, když na žádost manželky Izaldy Zlatohlavé vyjíždí s velkolepým průvodem na lov. Za zmínku stojí také setkání král Artuše a krále Marka na Markově dvoře. Přestože se jedná o spontánní rozhodnutí, obě strany zachovávají nepsané regule a setkání dvou králů probíhá opět velkolepě. Spíše poutníky než dobyvateli jsou Tristram a vévoda Arnošt. Zatímco Arnošt má jasný cíl – pouť k Božímu hrobu, Tristram se nešťastně potácí od království ke království ve snaze zapomenout na milovanou Izaldu. Tristram je však statečným a urozeným rytířem, jehož rád v míru přivítá každý král. Arnošt putuje na své cestě k Božímu hrobu mnoha městy a zeměmi, kde je panovníky slavnostně vítán, bohatě obdarováván a stejně slavnostně zase vyprovázen dál. Projíždí nejprve Uhry a Byzancí, v Konstantinopoli se nalodí na honosné koráby a vydává se přes moře na východ, kde se jeho pouť po mnoha dobrodružstvích stále pokračuje. Zaplete se do sváru mezi králem z Ubiana, panovníkem křesťanským, a králem z Babylóna, panovníkem pohanským. Opět jsme svědky velkolepého nástupu vojska v čele s babylónským králem. Posledními cestovateli, kterým věnujeme pozornost, jsou hrdinové tří krátkých prozaických útvarů. Tito rekové se v závěru vyprávění šťastně a s velkou slávou vracejí do rodné země. Jsou to knížata Štilfrid, Bruncvík a král Apolón. Štilfrid a Bruncvík v diptychu podstupují stejný vzorec příběhu – oba opouštějí Prahu, aby ve světě vydobyli České zemi slávu. Po zažitých dobrodružstvích a s pádným důvodem k návratu (vybojovali českému erbu nový znak) jsou v Praze zase slavnostně přivítáni. Štilfrid vjíždí do města navíc po boku krále Astronoma. Apolón se pak nenavrací s novým erbem, je však vítán v Tyru a Antiochii jako nový císař.155 Z výše zmíněných výprav si dovolím vytvořit typologii tří skupin: 155

O této události viz také kapitola Korunovace.

38

1. „Klasický“ vjezd do města. Panovník vjíždí do města. Může se jednat o vjezd do jeho sídelního města (jako v případě Štilfrida, Bruncvíka a Apolóna), nebo se jedná o vjezd jako symbol převzetí vlády a podrobení města či celé země (jako v případě Alexandra Velikého). Při analýze také letmo nahlédneme do průvodu krále Marka, který se vydává s celým dvorem na lov. Ačkoliv je cíl jeho výpravy jiný než vjezd do města, stále se jedná o prezentaci královského dvoru, jak byl patrně reprezentován při každé podobné honosné výpravě. 2. Vítání vznešených hostí. Zajímat nás budou především Arnoštova a Tristramova zastavení a návštěvy v průběhu jejich putování. 3. Tažení do bitvy. Zde se zaměříme na bohatě vylíčenou výpravu krále Daria (Alexandreida) a krále babylónského (Vévoda Arnošt), kteří směřují do bitvy.

7.1 VJEZD DO MĚSTA Hlavním aktérem je zde samozřejmě panovník – král či císař – který vjíždí slavnostně do města. Manifestuje tak své postavení na špičce společenského řádu. To on vjíždí do svého města, to on si podrobuje zemi. Když se Alexander vydává se svým vojskem do Kilikie,156 zastavuje se u výhledu na úrodnou krajinu a sebevědomě promlouvá k svému lidu: Vida to, velmi sě sžáda, / vzmluvi tak k svým lidem sada: / „Zřěte na všě strany v pole, / kaká v těchto zemiech vóle; / zde královstvo, zde chci jmieti / a vám chci své země přieti!“ / Řka tak, nic neottěže, / da, ktož co dóstojen bieše. / V tom sě nic byl nerozpáčil, / vniž by vesvět byl podtlačil.157 Alexander dává svému lidu jasně najevo, kam jde, proč, a že si je svými ambicemi absolutně jistý. Panovník je zde pánem situace, a zároveň je jejím středobodem. Doprovázen je při vstupu družinou, dvorem a vojskem, čemuž však obecně v líčení není věnována větší pozornost. Zmínky jsou redukovány na prosté konstatování, že krále doprovází družina či armáda, nebo jasně tato skutečnost vyplývá z předchozí situace či z příběhu. Důraz je však kladen na doprovod vznešených hostů, jako je např. Arnošt s družinou doprovázející krále ubianského nebo posel Alexandra Velikého doprovázející Candelouse, syna královny Candacis.158

V románu nazývané Cilicie. Alexandreida, s. 52. 158 Ve skutečnosti se jedná o samotného Alexandra v přestrojení, Alexander, s. 120. 156 157

39

Právě zde přihlédněme k průvodu krále Marka, který se vydává s celým dvorem na lov.159 Kromě speciálních členů výpravy vybraných pouze pro tuto příležitost, jako jsou lovci, psovodi a sokolníci, předpokládáme, že se dvůr na cestách doprovázející krále vypravoval v podobném složení. V první části průvodu se ubírá zástup duchovních, bohatě oděných, kteří doprovázejí výpravu náboženskými zpěvy. A zatiem sě zástup přiblíži, / v němžto by mnoho kanovníkóv, / biskupóv, kněží i zpovědlníkóv, / na sobě drahé komže majíc, / tak sladce podlé svátosti zpievajíc.160 V další části je vedeno množství koní. Potom povedechu oře a závodníky / koně, hynšty i všeliké mimochodníky.

161

Pravděpodobně i zde se jedná o specialitu lovecké výpravy, domníváme se však, že alespoň malý počet koní součástí běžné výpravy byl. Zaprvé z praktických důvodů – koně se unavovali a mohli rovněž nést náklad. Zadruhé samotní koně, jistě krásní a vyšlechtění, byli vhodným darem například pro hostitele, jak se přesvědčíme níže. Následuje světská část výpravy, reprezentace rytířů, panošů a pánů, za nimi samotný král v obklopení těch nejurozenějších. Zatiem ot nich nepodál / pojede s svú čěledí král. / Ten podlé obyčěje králového / mějieše rytieřstva mnoho ctného, / jenž jsú sě okolo něho držěli, / jedni nazad, druzí před nimi jeli.162 Za králem se ubírá zástup bohatě vystrojených dvořanů, kdy způsobně ve dvojici jede vždy panic a panna jedna / spolu pohromadě jediechu, / co sě jim líbilo, to spolu mluviechu.163 Za krásnými dámami pak jede samotná královna v celé své kráse a drahém ustrojení v doprovodu rytíře, jež vede jejího koně. V konkrétním případě královny Izaldy Zlatohlavé se však jedná o muže, který je jejím nepřítelem. Králová jede velmi bohatě / hořéci v střiebře a v zlatě. / Antret, dřěvní její nemilostník, / držieše její za uzdu mimochodník, / aby nepoklesl pod ní – / proto držieše uzdu koni.164 Hned v úvodu průvodu, také zřejmě z důvodu lovu, je kladen důraz na kuchaře a pekaře. Při běžné výpravě pravděpodobně nebyli tito služební těmi nejdůležitějšími, každopádně král i dvořané přece jen jíst museli. A pokud se dvůr vypravil na dlouhou výpravu, tím spíše. Součástí výpravy tedy byla čeleď a služební, kteří byli neodmyslitelnou částí dvora.

Tristram a Izalda, s. 83. Ibid. 161 Ibid. 162 Ibid. 163 Ibid. 164 Ibid., s. 84. 159 160

40

Na druhé straně slavnostního vjezdu stojí aktéři, kteří brzy budou poctěni návštěvou vladaře a mají v úmyslu mu vzdát hold – tedy reprezentanti města; světští, duchovní hodnostáři i obyčejní obyvatelé. Ti se na návštěvu musí náležitě připravit. Proto jsou o příjezdu dopředu informováni. Vyprávění výše o Alexandrově záměru podrobit si Kilikii pokračuje vydáním rozkazů a vysláním poslů, aby zpravili všechna města a hrady o jeho příjezdu. To sděv, káza vojem vstáti, / do Cilicie sě bráti. / Posla městóm i na hrady / a k tvrzem zde i onady; / a jakž ho náhle zvěděchu, / tak jej s milostí přijechu.165 Babylónský král si počíná stejně a vyžaduje, aby mu přišlo naproti uvítací procesí. A když k Babylónu bliz bieše, / káza všem z města vyjíti / a ty hosty poctivě přijieti.166 Když se císař Otto chystá strávit Vánoce v Bamberku167 a svolat slavnostní sněm, je to informace, která se nese krajem a císařův příjezd je všemi očekáván: To se k vánocem blížieše / a tu dvór býti jmějieše. / Daleko bylo voláno, / od ciesaře zvěstováno, / že ciesař chce sám tu přijeti / a tu dvór veselý mieti.168 Ve chvíli, kdy se do české země dostane zpráva o Štilfridově hrdinských činech a jeho příjezdu i s neapolským169 králem, také Praha propukne ve veselí a na Štilfridův rozkaz se město připravuje na jeho vjezd. Tu se stala veliká radost české země, nebo Štilfrid jí dobyl veliké cti. A pak po všech městech na všech branách kázal malovati orla v zlatém poli a kázal zvoniti a zpievati Te Deum laudamus.170 Poněkud speciální je však Alexandrův příjezd do Jeruzaléma. Vždyť právě do Jeruzaléma slavnostně vjížděl Ježíš Kristus, syn Boží, král slávy! 171 V rámci rekonstrukce ideálního obrazu adventu zde zařadíme i zmínky o vjezdu do židovského města. Interpretace této návštěvy je však komplikovaná a domníváme se, že existuje více způsobů, jak ji vyložit. Proto se podrobněji výkladu této události budeme věnovat až v závěru kapitoly. Alexander je právě se svým vojskem na cestě do Jeruzaléma a již se zkazky o jeho příjezdu dostanou k uším židovského biskupa Jadduse, jenž hned svolává obyvatele Jeruzaléma především k duchovním přípravám. Uslyšav Jaddus, biskup židovský, o příjezdu Alexandrovu, lekl se jest velmi, a svolav Židy, přikázal jest jim, aby se tři dny postili Alexandreida, s. 52. Arnošt, s. 178. 167 V románu uváděn jako Pamberk. 168 Vévoda Arnošt, s. 185. 169 V románu uváděn jako napulský král. 170 Kronika o Štilfridovi, s. 160. 171 Pro autora této práce „vjížděl“, pro samotného Alexandra teprve „vjede“. 165

166 Vévoda

41

a modlitbami s obětí aby k bohu volali.172 Ještě není jasné, jak Alexandrova návštěva proběhne. To se však změní zjevením anděla, který přijde k biskupovi ve snu a dává mu pokyny k dalšímu postupu. Protož tu noc po obětování ukázal se jest biskupu Jaddovi anjel boží, řka: „Neroď se lekati, ale ihned ozdob brány měscké a otevři je a kaž vyjíti všemu lidu, připravenému v bielém rúše, a ty sám s jinými kněžími v zákonném rúše vyjdětež proti Alexandrovi, nebo tak on nynie má kralovati a budeť pán všeho světa, ale potom jej boží hněv potlačí.“173Andělova promluva má pro nás hned několik významů. První jsme naznačili v předchozí kapitole o korunovaci. Dále potvrzuje, že pro město bylo třeba před příjezdem krále dostat zprávu o jeho návštěvě – je jedno, jestli byla pozemského či nadpozemského charakteru – a řádně se na tuto slavnost přichystat. Částečně odhaluje, co tyto přípravy obnášely. Nakonec anděl potvrzuje společenský řád – Alexander má do města vstoupit jako král, který bude vládnout celému světu. Město se plně ponoří do příprav. Tehdy Jaddus, procítiv ze spánie, svolav Židy, i pověděl jest jim, co jest ve snách viděl, a přikázal jest jim všem tak učiniti, jakož jemu ve snách bylo zjeveno.174 V Jeruzalémě se tedy podle andělových instrukcí vyzdobí městské brány a duchovní i obyčejný lid se převléknou do náležitého oděvu.

Město před

příjezdem krále zdobí i v Babylóně: A když do města vjidechu, / hroznú zpósobu uzřechu. / Každý dóm obezstřeň bieše / drahým suknem, jenž se stkvieše.175 O přípravě jsme četli i výše v případě příjezdu knížete Štilfrida a krále Astronoma: zvony se rozezněly, kostely se neslo Te Deum a také brány byly zdobeny, a to konkrétně novým znakem – červeným orlem v zlatém poli. Když je vše přichystáno a král se blíží, vychází mu představitelé města naproti. Buď se jedná o zvláštní „uvítací výbor“, který sestává jen z vybraných zastupitelů, nebo královi vstříc přicházejí všichni lidé z města. Předpokládejme, že označení všichni zde nutně nemuselo znamenat, že se celé město vyprázdnilo, ale spíš naznačuje, že se naproti králi vypravil obrovský zástup. Toto setkání před městskými branami jako jeden z prvků adventu je zmiňováno v románech nejhojněji. Konkrétně tedy fakt, že lidé z města vycházejí naproti. Tomu, co se posléze děje při samotném setkání s králem, je už věnováno pozornosti méně.

172 Alexander,

s. 41. Alexander, s. 41. 174 Ibid. 175 Vévoda Arnošt, s. 178. 173

42

Vstříc knížeti Štilfridovi a králi Astronomovi se vypravuje početný zástup zahrnující i církevní hodnostáře. Pražané daleko byli proti pánu svému vyjeli a vyšli s svátostmi, starý i mladí, dávajíce jemu milé vítanie.176 Svátostmi jsou zde snad míněny kříže, relikvie či monstrance. Bruncvík za svým otcem nezaostává, vstříc mu přijíždí žena Neomenia i s otcem, králem Astronomem, a dalšími zástupy. Tehdy, když jest král Astronomus s dcerú svú Neomení pravdu zvěděli, s velikú radostí proti němu daleko vyjeli. Mnoho také jiných z Prahy, starých i také mladých, vyjelo jest proti němu. 177 Krátká zmínka o tom, že město vychází naproti panovníkovi, se objevuje i při vjezdu krále ubianského178 a krále babylónského,179 obou v doprovodu Arnošta, a při návratu krále Apolóna do Tyru.180 Nejpodrobněji se tomuto prvku vjezdu věnuje román Alexander, který popisuje i průběh setkání. A ihned všichni, připravivše se s kněžími a s obcí, i vyšli sú na to miesto, ješto slóve Skrhot, nebo s toho miesta chrám i město všechno muož spatřeno býti. Tu stáchu s pořádem, čekajíce přítomnosti Alexandra.181 Když Alexander dorazí, sám se přivítá s biskupem. A ihned káza Alexander všem svým poostati / a on sám jede k nim, a skočiv s koně, jménu božiemu, jenž bieše ryto na oměralu biskupa, nábožně se pokloni. A ihned všickni lidé počechu Alexandra pozdravovati a voláchu všichni vysokými hlasy a řkúce: „Živ buď, živ buď vítěz nepřemožený, nade všechny kniežata slavný!“182 Konečně nadchází chvíle, kdy se průvod i s králem vrací do města. Ti, kdož nevyšli králi naproti, jej sledují z hradeb a z domů v ulicích, kterými projíždí. Ondeť panie, panny k tomu / překraššie z každého domu / proti králi vyhlédají, / hostem vítanie dávají.183 V Jeruzalémě se procesí vydává do Šalamounova chrámu a Alexander podle knězského okázanie oběti vítězné obětoval jest.184 O jiné návštěvě chrámu již není v románech zmínka. Nadchází několik prvků adventu, u kterých je těžké určit jejich správné pořadí.

176 Kronika

o Štilfridovi, s. 160-161. Kronika o Bruncvíkovi. In: NEDVĚDOVÁ, M. – KOLÁR, J. (eds.): Próza českého středověku. Praha 1983, s. 177. 178 Vévoda Arnošt, s. 175. 179 Ibid., s. 178. 180 Apolón, s. 202. 181 Alexander, s. 41. 182 Ibid. Toto setkání s židovským biskupem bylo již předmětem analýzy v kapitole Korunovace. Zde doplníme, že se jedná o první Alexandrovo setkání s židovským Bohem. Na otázku, proč se klaní židovskému biskupu, když by se všichni měli klanět naopak Alexandrovi, odpovídá, že se neklaní jemu, ale Bohu a jeho jménu. Měl totiž o tomto setkání sen a je si jist, že s boží pomocí může Daria přemoci. Alexander, s. 41-42. 183 Vévoda Arnošt, s. 178. 184 Alexander, s. 42. 177

43

Otázkou je, jestli nějaké „správné“ pořadí existuje a zdali jej vůbec potřebujeme. Král promlouvá se zástupci města, kteří mu projevují úctu a chválu. Při této příležitosti jej obdarovávají nejcennějšími dary a zároveň si na panovníkovi vymáhají příslib určitých svobod a privilegií. Je to chvíle, kdy král činí velkorysá gesta – propouští vězně nebo rozdává dary. Král ubianský na Arnoštovu přímluvu osvobozuje babylónské zajatce,185 Alexander bohatě obdarovává. [Alexander] uradoval se jest velmi a hned dal jest biskupovi a jiným kněžím mnohé dary drahé a vece k nim, aby sobě vzeli, kteréž by koli chtěli, svobody a těch aby věčně prožívali.186 Alexander pak na požádání uděluje svobodu v uctívání Božího zákona a také na sedm let město osvobozuje od daní. 187 Znovu Alexander po podrobení Babylóna přijímá dary a nechává si projevovat úctu. Tehdy což bě měščan přědních / hi jiných pánóv ľudí úřědních, / pojidú přěd svého krále, / nesúce dary nemalé / se čsťú dóstojenstva jeho / sbožie onoho hi seho, / ježto člověčiemu oku / ľubosci dává posoku / ot daróv drahoty všaké, / přěchvalú čsti nejednaké.188 Nastává fáze bujarých oslav. Pohanský král v Babylóně vede Arnošta po procesí městem rovnou do svého sídla, kde dává pokyn ke ctění vážených hostů a započetí veselí.189 Alexander po vjezdu do podrobeného Babylóna zahajuje monumentální oslavy sestávající z turnajů a dalších rytířských kratochvílí. Babylóňané Alexandrovi představují přehlídku nejdivočejší a nejexotičtější zvěře, hudebníci vyhrávají, pěvci zpívají, tanečníci tancují.190 A jak zakončuje sám básník: Nikdie nečtem, by tak velé bývalo v světě veselé, / ani když římská moc svého / volila krále kterého / by v tak velikej radosci / hi tak v přemnoženéj cnosci / svého ciesaře přijala / neb takú čest prokázala.191 Navraťme se ještě k vjezdu do Jeruzaléma, města Židů. Jak bylo naznačeno výše, existuje více způsobů, jak tuto událost vyložit. Domníváme se, že je zde možná dvojí interpretace: zaprvé lze postup při vítání krále považovat za analogický tomu, který se odehrává v křesťanském středověku. Na onen kontakt s božským a posvátným ve formě klanění se před Bohem a návštěvy chrámu můžeme nahlížet jako na setkání s představenými církve a následnou mší v městském chrámu. Toto setkání s duchovními plní stejnou funkci. Na druhou stranu událost může znázorňovat speciální postavení Vévoda Arnošt, s. 175-176. Alexander, s. 42. 187 Alexander, s. 42. 188 Alexandreida, s. 116-117. 189 Vévoda Arnošt, s. 178-179. 190 Básník líčí veselí dopodrobna na celých dvou stranách, Alexandreida, s. 116-117. 191 Ibid. 185 186

44

Židů v rámci „běžného“ adventu, kdy se v některých případech židovská obce setkávala s králem zvlášť.192 V tomto případě by pro nás pak byly důležité detaily tohoto setkání, které by načrtly obraz průběhu setkání panovníka s židovskou obcí – například symboly, oděvy a předměty, které pasáž v Alexandrovi líčí. 193 Epizoda v Jeruzalému jak v Alexandreidě, tak v Alexandrovi plní funkci v rámci příběhu, jedná se totiž o první kontakt pohana Alexandra s jediným opravdovým Bohem. Není tedy vyloučeno, že tyto domněnky jsou naprosto neopodstatněné.

7.2 VÍTÁNÍ HOSTÍ Vítání urozených a vznešených hostů ve městě s sebou přináší podobné ceremoniální postupy jako adventus regis. Ovšem hned v stanovení aktérů ceremonie se tento vjezd poměrně liší. Pozice vjíždějícího do města je totiž ve společenském řádu oslabena. Arnošt nevjíždí jako pán tohoto města, ale jako host. Hostitel je pánem situace, host je v podřízeném postavení, i když si užívá přízně hostitele a veškerých poct, které mu prokazuje. Host přijíždí jako cizinec. Jasně se vymezuje vztah mezi hostem a hostitelem, kdy hostící pán postupuje podle daných zvyklostí, v románech nazývaného jako knížecí právo. Tak hospodář podlé práva, / jenž jest byl v té zemi hlava, / ctil Arnošta najvyššieho / podlé práva kniežecieho.194 Pokud je host urozeným a čestným mužem, jakým naši hrdinové jistě byli, setkání probíhají v přátelském a mírovém duchu, kdy projevenou úctu od hostitele host také oplácí. Arnošt urozen byl jest tomu / královi a štědří mu jsúce, / tomuto čest a od něhu berúce, / z obú stranú tu čest jměli, / dařili i také vzeli.195 Stejně jako při vjezdu krále, i zde je důležitá příprava, a to na obou stranách. Nejprve je třeba vypravit posla, aby zpravil hostitele o příjezdu hosta. Tak vysílá Arnošt posla na kyperský hrad196 nebo přichází zpráva o příjezdu krásné indické princezny Floribelly na Artušův dvůr.197 Poté se začíná chystat výprava. Družina se strojí do

192 Viz

např. setkání Ferdinanda I. s židovskou obcí (ANTONÍN, R. – BOROVSKÝ, T.: Panovnické vjezdy na středověké Moravě, s. 132-133) nebo jen stručně ŠMAHEL, F: Královské slavnosti ve středověkých Čechách, s. 116. 193 Tehdy Alexander, přiblíživ se k městu, uhlédal množstvie lidu v bielem rúše a kněze najbělejšími řízami okrášlené a biskupa v sukni dlúhé zlatohlavové, a na hlavě an má oměral stkvúcí a na tom cetku zlatú, na niežto bieše božie jméno tetragramaton, totižto se tří slov složeno bieše. Alexander, s. 42. 194 Vévoda Arnošt, s. 83. 195 Ibid., s. 84. 196 Ibid., s. 92-93. 197 Tandariáš a Floribella, s. 259.

45

adekvátního oděvu a brnění a roztahuje korouhev. Tut poče rozkazovati / Arnošt, by hotovi byli / a všickni se oblačili. / Když pak všickni hotovi biechu / a helmy na rytieře vzdiechu, / káza se všem na hotově mieti / a korúhev rozprostřieti. / Káza, velcí i malí, / by na korúhev všickni hlédali; / […] Korúhev poruči ctnému / Veclovi, hrabí slovutnému, / tomu napřed káza jíti / a naň všem jiným patřiti. Hrdě se průvod vydává k hradu a to v určené hierarchii. Na druhé straně se připravuje také hostitelův dvůr – obléká se do reprezentativních oděvů198 a chystá všechny náležitosti. Pokud to situace vyžaduje, vyjíždí hostitel či jeho zástupce vstříc hostu. V noci se svícemi vyjíždí naproti králi Artušovi král Marek,199 král Artuš zase posílá svá knížata přivítat krásnou princeznu Floribellu, když se blíží k jeho dvoru.200 Když host vjíždí do města či hradu, je slavnostně vítán jeho obyvateli, někdy dokonce průvodem.201 Hosté jsou ctěni a obdarováváni. Král Marek nešetří dary na služebnících krále Artuše,202 poctěn je král Astronomus, když doprovází Štilfrida do Prahy. Krále nápulského převelice ctili a veliké mu dary dali. Vida král velikú milost od nich a čest, poče jim velice děkovati.203 Tyto dary, většinou sestávaly z drahého kamení, klenotů (zlata, stříbra), drahých oděvů a látek nebo koní.204 Vznešení hosté, stejně tak jako příjezd krále, jsou pro město nevídanou událostí. Lidé z dalekých krajů se sjíždějí, aby tu slávu viděli. Neb těm hostem se velmi diviechu, / že hrabie přijel s takými, / s hostmi neslýchanými, / jenž jich v té zemi nevídáno / bylo, ani slýcháno. / Tuť poběhnú na vše strany / panici, panie, panny i páni, / chtiec ty hosty ohlédati, / a kterakých jsú mravóv, zkusiti.205 Návštěvníci jsou také přizváni ke společnému hodování206 a po skončení oslav i ubytováni.207 V případě poutníků, jako je Arnošt, se však začínají přípravy na další výpravu. Poutník předstupuje před hostitele, děkuje mu za projevené pohoštění a Když Tristram přijíždí na dvůr krále Gasoce, vešken panoský a rytieřský zbor / přivítachu jej tu bohatě, / chodiec v střiebře a v zlatě. Tristram a Izalda, s. 69. 198

Tristram a Izalda, s. 71. Tandariáš a Floribella, s. 260. 201 Vévoda Arnošt, s. 83. 202 Tristram a Izalda, s. 71. 203 Kronika o Štilfridovi, s. 161. 204 Jak např. obdarovává Arnošta a jeho družinu uherský král, Vévoda Arnošt, s. 84. 205 Ibid., 143-144. 206 Král hroznú čest tu ukázal, / stravu všem dáti rozkázal, / všechněm, což jich tu bieše. / To králi dobře slušieše. Vévoda Arnošt, s. 83-84. 207 Arnoštova návštěva v Konstantinopoli, Vévoda Arnošt, s. 85. 199 200

46

oznamuje svůj odjezd nebo – pokud to situace a vztah k hostiteli vyžaduje – žádá o propuštění. Tak Arnošt s svými sebrav se, / s nimi múdře potázav se, / jide před ciesaře toho, / jenž učinil jim cti mnoho. / Poče odpuštěnie bráti / a ze vši cti děkovati. 208 Odjezd významného hosta je pak také důvodem k slavnostnímu jednání. Opět je poutník obdarováván a vyprovázen z města.209

7.3 TAŽENÍ DO BITVY Když král Darius210 a král Babylónu211 vytáhli do boje, země se otřásala, hluk dupajících vojsk a koní se mísil s troubením a bubnováním, ohlašující blížící se armádu. Taký běchu křik stvořily, / taký dieše vzuk pod zořě, / vniž by sě třásl svět i moře, 212 líčí pochod Dariovy armády autor Alexandreidy. Babylónské tažení za ním nezaostává: Mnohoť hlasóv všudy jdieše, / z obú stranú velmi hlučieše, / že všem nohy třepetáchu, / jedněm k smiechu a druhým k strachu.213 V čele tohoto procesí jede sám král a posvátný předmět spojený s uctívaným božstvem. V Dariově průvodu je jasně zdůrazněno prvenství svatyně, za kterým teprve jede král obklopený nejlepšími rytíři. V tažení babylóňanů je naopak první spatřen sám král. Posvátným předmětem se rozumí skříň či soška kovaná ze zlata a stříbra, obložená klenoty a drahým kamením, jež jede na voze zapřaženého koňmi či posvátnými voly. Vůz v Dariově tažení táhlo osm běloušů a doprovázelo jej dvanáct duchovních, kteří této svatyni sloužili.214 Král je pak opět prezentován jako hlavní aktér v celé své královské majestátnosti. To on táhne do boje, to on předpokládá, že vyhraje. A opět, stejně jako v adventu do města, promlouvá předem ke svému vojsku, aby dal na srozuměnou, co se bude dít, proč, a že si za tím absolutně stojí. Takto promlouvá nejen Darius ke své armádě, 215 ale i Vévoda Arnošt, s. 86. Ibid. 210 Alexandreida, s. 68-70. V následující podkapitole vycházíme z líčení Dariova tažení z hlavního dochovaného rukopisu Svatovítského. Popis tohoto tažení, s mírně odlišnými detaily, ne však pro nás stěžejními, obsahuje i zlomek Jindřichohradecký, Alexandreida, s. 156-160. 211 Vévoda Arnošt, s. 169-170. 212 Alexandreida, s. 68. 213 Vévoda Arnošt, s. 170. 214 S obú stranú toho voza, / kdež jich viera i všě hróza, / jedieše dvanádcet muží, / jich každý téj skříni slúží, / a každý jmajě řeč jinú, / rúcho rozličného činu. / Pohanstvo tak za to jmají, / že ti lidé neumierají, / řkúc: „Sú na věky živi.“ Alexandreida, s. 69. 215 Alexandreida, s. 72. 208 209

47

Alexander.216 Panovník zaujímá prominentní místo ověnčen důležitými královskými atributy, ať úplně v čele, jak již bylo zmíněno v babylónském případě: Když tito polem ležiechu, / po malé chvíli uzřechu / toho krále z Babylóna, / anať na něm zlatá koruna / skvie se, již sú nevídali,217 nebo přímo uprostřed zástupu za svatyní jako Darius: Sám král jedieše v prostřědku, / jenž pro veliké bohatstvo, / pro rozkoš i pro ozračstvo / na zlatém voze jedieše, / a ten pro blesk vešken hořieše.218 Královi nejbližší a nejlepší bojovníci zaujímají místo po boku krále či hned za svatyní. Hrabata a knížata z významných rodů, každý krásně a draze oděn.219 Také královo příbuzenstvo a rodina jsou součástí voje. Dvě stě nejurozenějších a nejlepších jinochů doprovází přímo králův vůz.220 Konečně následuje ohromné vojsko, sestávající z tisíců jezdců a pěších vojáků. O velkolepou a zároveň hrozivou atmosféru se starají trubači a bubeníci, herci i s svými ručníky.221

7.4 SHRNUTÍ Domníváme se, že každá z výprav výše, ačkoliv uskutečněná za jiným cílem, nám dává střípek do mozaiky královských průvodů, cest a vjezdů, jak mohly být autory románů vnímány v jakési kolektivně sdílené představě. Obecně byla nejdůležitější příprava na průvod a výpravu a obeznámení jak všech vypravujících se aktérů, tak i hostitelských aktérů o uskutečnění tohoto jednání. To se na obou stranách řídilo jistými pravidly a v zásadě směřovalo k cíli potvrdit společenskou hierarchii. Král měl samozřejmě při tomto jednání výsadní postavení, rovněž i posvátný prvek, ať už to byl zástup duchovních, či religiózní předměty. Průvod měl svou vizuální i audiální složku. Ohromoval leskem zlata, stříbra a drahého kamení, zároveň však i hřmotem bubnů a píšťal nebo líbezným zpěvem a melodiemi.

Tato promluva se objevuje v Alexandreidě na vícero místech, viz např. s. 72 nebo s. 78-79. Vévoda Arnošt, s. 169. 218 Alexandreida, s. 69. 219 Za tím vozem bliz jediechu, / jež rodina králi biechu, /dvadceti tisícóv vplně / a všitci v hedvábný vlně / biechu i přědrahém rúšě, / jakž hrabiem, kniežatóm slušie. (Alexandreida, s. 69) Potom pojede vévoda, / od Damaška svého roda, / a s ním z Alap knieže bieše. / Každý bohatě jedieše. Vévoda Arnošt, s. 169. 220 Alexandreida, s. 70. 221 Hudebníci s nástroji podobnými dnešní kytaře, Vévoda Arnošt, s. 169. 216 217

48

8 POHŘEBNÍ CEREMONIE Uzavírá se analýza ceremonií a slavností, uzavírá se život jejich aktérů. Pohřební ceremonie je poslední příležitost demonstrovat svou moc a majestát, svou účast na společenské hierarchii, přestože běží o jednání, jehož hlavní aktér na něm viditelně participuje pouze svým tělem. Nejokázalejší smuteční ceremonií je v českém středověku jistě několikatýdenní pohřeb Karla IV., ovšem i u jiných panovníků došlo na dodržování určitých zvyků a pravidel. 222 Celkově se o průběhu pohřebních ceremonií ze středověkých pramenů dovídáme málo. Z části to může být tím, že se na speciální průběh své pohřební ceremonie panovníci tolik nepřipravovali. Jak trefně poznamenává F. Šmahel, nemusel jim na to zbýt čas.223 Podobně je tomu i v naší pramenné základně. Většinou se autoři omezují na prosté konstatování, že k pochování zemřelých došlo. Na jednu stranu to můžeme brát jako nedostatek pozornosti k smutečnímu rituálu, na druhou stranu se konstatování objevuje tak často, že je toto jednání považováno za zcela přirozené. Zvláště v případě bitev a soubojů jsou okamžitě mrtví pochováváni, ať už se jedná o souputníky, či nepřátele. Úcta ke smrti, dopřání tělu odpočinku a duši klidnému přechodu do jiného světa jsou samozřejmostí. Většinou je toto jednání komentováno dovětkem, jež potvrzuje, že se jedná o běžnou praxi, která je dokonce kodifikována nebo je minimálně slušností. Tak je pochován hrabě Jindřich: Podlé kniežetského práva / by pochován tento zprava.224, král Filip synem Alexandrem: […] i káza tělo jeho pochovati poctivě, jakožto slušie na krále.225 i král Darius: A protože podlé obyčeje ciesařského složil jest jeho i převelikú přípravú a ctí [Alexander] káza jej nésti k hrobu.226 Jak moc je ceremonie nakonec důležitá potvrzuje i Apolón, jenž posílá domněle mrtvou ženu Lucinu na lodičce s dvěma tisíci hřiven zlata. Přikládá list, jímž žádá, aby kdokoliv, kdo tělo nalezne, za tisíc hřiven vystrojil pohřeb a druhý tisíc si nechal.227 K pohřebním ceremoniím v českém středověku: ŠMAHEL, F.: Smuteční ceremonie a rituály při pohřbu císaře Karla IV. In: Týž. Mezi středověkem a renesancí. Praha 2002, s. 133-160; JAN, L.: Pohřební obřady za Karla IV. v kostele Panny Marie Na konci mostu. In: NODL, M. – SOMMER, P. – DOLEŽALOVÁ, E. (eds.): Verba in imaginibus: Františku Šmahelovi k 70. narozeninám. Praha 2004, s. 189-192. Z částečně archeologického hlediska též LUTOVSKÝ, M.: Hroby a hrobky našich knížat, králů a prezidentů. Praha 2007. 223 ŠMAHEL, F.: Smuteční ceremonie… s. 401. 224 Vévoda Arnošt, s. 67. 225 Alexander, s. 35. 226 Ibid., s. 79. 227 O Apolónovi, s. 190. 222

49

Je třeba zvážit, nakolik je pohřební ceremonie pro daný příběh románu stěžejní. Umírání a smrt Alexandra či jeho nepřítele krále Daria jsou jistě velkolepými událostmi. Lesk majestátu byl jaksepatří manifestován i za života těchto mocných a velkých panovníků, a ani jejich pohřeb není výjimkou. Rozhodně nejbohatší líčení ceremonií však nacházíme v románu Tristram a Izalda, kde je tragický příběh lásky dovršen právě smrtí dvou milenců. Smuteční ceremonie doprovázející nejprve Tristrama a poté žalem utrápenou Izaldu, je vyvrcholením celého díla a je nejpodrobněji popsanou událostí v celém románu. Ještě než umírající vydechne duši, předchází jeho smrti poslední zpověď, promluva či závěť, která má soukromý i veřejný charakter. Nejvíce se takto otevřeně nechává vystavit Alexander, který před svými knížaty a rytíři sepisuje závěť a poté se nechá vynést na dvůr před veškerý lid, aby před ním pronesl poslední slova.228 I na smrtelné posteli je tak pánem všech věcí, dává jasné pokyny a předurčuje společenské uspořádání do budoucnosti. [Macedonští] s pláčem voláchu a řkúce: „Najvětší ciesaři, zpuosob, kto nám po tvé smrti panovati bude.“ Odpovědě Alexander a řka: „Mužie macedonští, kohož sobě za krále zvolíte, tohoť já potvrzuji.“229 Zároveň však propadá pocitům marnosti a strachům z nadcházející smrti. Tehdy Alexander pozdviže se, i sede na loži i da sobě sám políček a poče hořce plakati a macedonsky mluvit a řka: „Běda mně nebožtíku, běda mně, nešťastnému Alexandrovi, neb se Macedoní menší.“230 Poslední promluva je charakteristická pro krále Daria – v obou verzích příběhu promlouvá těsně před smrtí, hodnotí svůj život a ustanovuje nadcházející. V Alexandreidě jej vyslyší Řek Polystrates,231 v Alexandrovi je to sám Alexander, kterému Darius umírá v náručí. Touto řečí jsme se zabývali již v kapitole o korunovaci. Kromě předání vlády Alexandrovi, také Darius promlouvá o pomíjivost života a prosí o řádný pohřeb. „A protož vzhlédni na mě a viz, kterakým sem byl včiera a kterakým dnes sem, nebo přebiedně až do prachu sem pochýlen. Jenž téměř vešken svět v ruce držiech, a již sám sebú nevládnu. Prosímť, pochovajte / mě ruce tvoje předobrotivé a přiďte na pochovávanie mé Perští, Macedonští i Řekové, a potom královstvie perské a macedonské jednoty spolu požívajte.“232 Alexander, s. 134-136 Ibid., s. 135. 230 Ibid. 231 Alexandreida, s. 138-140. 232 Alexander, s. 79. 228 229

50

Hlavní aktéři jednání. Jak již bylo řečeno, hlavním aktérem této ceremonie je ten, kdož se účastní jen svým tělem. Je však tím jediným? V románech se setkáváme i se situacemi, kdy jsou přítomni hlavní aktéři dva. Tím druhým je nový nastupující panovník. Král Darius je pochováván, ale zároveň je zdůrazněno postavení Alexandrovo. [Alexander] káza jej [Daria] nésti k hrobu. A jediechu před ním oděnci macedonští a perští, ale Alexander skloniv hlavu, jeda plakáše přehořce. Ale Perští plakáchu netoliko pro smrt Dariášovu, ale viece pro dobrotivost Alexandrovu, kterúž zjevně ukázal jest nad pánem jich. 233 Ihned po pohřbu je Alexander korunován. Stejně když umírá Alexander, zaznamenali jsme výše, že vyzývá lid, aby si sám určil jeho následovníka. Zvolen je Perdikus. I káza Alexander Perdikovi před se přijíti i poruči jemu všechno královstvie a da jemu Roxonu za chot, jenž jeho žena bieše.234 Jakmile umírající definitivně opustí pozemský svět, celé město, kraj i země se ponoří do hlubokého smutku. Kolektivní účast a prožívání je stejně jako u výše zmíněných ceremonií přirozené. Když se roznese zpráva o smrti Tristrama, neby u městě nižádná brána, / v níž by lidé nekřičeli / a děti na vše strany neúpěly.235 Vzhledem k Alexandrově pomalé smrti jeho lid truchlí, ještě když je živ. I bieše na tom miestě veliký pláč, právě jako by hřmělo.236 K účasti na ceremonii jsou svoláni významní páni a světští i církevní hodnostáři, obecně však veškerý lid. Král Marek pro rozloučení s Izaldou Zlatohlavou rozesílá posly do všech koutů země. Zatiem král zavola svého posla / a své zemany všechny obesla, / prosi králóv, kniežat i pánóv, / rytieří, panoši i manóv, / aby ráčili k němu na pohřeb panie přijeti. […] prelátové i také arcibiskupové, / faráři, kněžie i rozliční žákové, / a také obecnie lidé jiní, / ti přijedechu také s nimi.237 Přítomnost veškerých důležitých knížat a pánů při pohřbu hraběte Jindřicha je dokonce příležitost pro císaře Ottu svolat sněm.238 Mrtvé tělo je umyto a nabalzamováno, právě aby přestálo dlouhé ceremonie. Doloženo máme toto zacházení s Tristramem i Izaldou Zlatohlavou. Když jest umřěl, pocěchu naň klásti / rozličné kořenie a předrahé masti, / jakž to na knieže urozené slušalo

Ibid., s. 79. Ibid., s. 135. 235 Tristram a Izalda, s. 99. 236 Alexander, s. 136. 237 Tristram a Izala, s. 102. 238 Vévoda Arnošt, s. 67. 233 234

51

– / toho položichu naň nemálo. 239 Ještě před smrtí si Alexander nechává poslat z macedonské země mirru troglodičskú, aby jí po smrti tělo jeho bylo zmazáno, neb tak právě že těma dvěma věcma mrtvá těla človečie bývají bez pochybenie a porušenie zachována.240 Tělo je oděno v drahý šat, který zesnulému přísluší, a je snad více než kdy jindy symbolem přechodu do jiného stavu těla i duše. Dokonce i v nouzových podmínkách, jako je širé moře, je nové a předrahé roucho pro zesnulého považováno za nezbytnost, jak čteme v případě domnělé smrti Apolónovy manželky Luciny: Potom vida Apolón, že jinak býti nemóže, kázal lodičku, ješto vždy v korábiech bývá, vzieti a tělo v drahé rúcho, ješto v korábě mějieše, káza obléci.241 Nejen oděv, ale i koruna, pokud zesnulému náleží, je mu vstavena na hlavu. O dvou korunách královny Izaldy Zlatohlavé jsme se zmiňovali již v první i druhé kapitole o korunovaci a svatbách. Koruna je dána na hlavu i Alexandrovi: […] a oblečechu jej v ciesařské / rúcho, a vstavivše korunu drahú na hlavu jeho.242 Zesnulý je oblečen v přebohaté roucho, ostatní aktéři se oblékají do černého. A nejen to, na znamení smutku ze sebe lidé obyčejné roucho přímo strhávají. Nejeden tu, ješto měl rúcho ztvrné, / oblečě sě ve všechno črné. / Podlé obyčeje zákona svého, / vidúc tuto přemnoho zlého, / roztržechu rúcho od vrchu až do konce, / když viděchu, že Izalda skončě. / To učinichu smutku na znamenie.243 Tak i všechen lid je nakonec změnou oděvu plně účasten rituálu. Nezbytnými prvky pohřební ceremonie jsou průvod a vystavení těla. Při obou aktech je to příležitost pro truchlící rozloučit se se zesnulým. Nesené tělo je následováno plačícími zástupy, jehož součástí je také rodina zesnulého. […] a zvláště Izalda, jeho žena, / vece: „Že sem kdy na svět porozena!“ / Takž jdieše, plačíc, za parami, / a lidé lkali všemi stranami.244 Záleží, kam tento průvod směřuje. Tělo je neseno na márách do kláštera, kde je vystaveno jako v případě Tristrama.245 Na delší průvod se tělo i truchlící vydávají, pokud je třeba tělo přesunout a pochovat jinde. […] i položichu tělo jeho [Alexandrovo] na vuoz ciesařský, kterýžto dvanádcte kniežat táhli sú svými prsi, z Babylonie až do Alexandřie Tristram a Izalda, s. 99. Dále pak: Když jim by Izaldina smrt známa, / by tu, na tom miestě, obmazána / mastí balšámovú a jiným kořením, / jakž na ni slušelo kniežetcím urozením. Tristram a Izalda, s. 100. 240 Alexander, s. 137. 241 O Apolónovi, s. 190. 242 Alexander, s. 136. 243 Tristram a Izalda, s. 100. 244 Ibid., s. 99. 245 Ibid., s. 99. 239

52

dovezali sú.246 Poukažme pro jistotu na symboliku čísla dvanáct. Tak jako dvanáct duchovních kráčelo vedle svatyně, když Darius táhl do bitvy (jak jsme popisovali výše), tak i zde táhne vůz s Alexandrovým tělem dvanáct knížat. Vystavení těla probíhá v chrámu a je doprovázeno dalšími obřady. Také u pohřební ceremonie zaznamenáváme velký důraz na audiální složku. Nejen pláč a naříkání, ale i zpěv duchovních (a za duši kněžie nešpor piechu)247 či vyzvánění zvonů248 jsou její součástí. Obřady či obětování bylo uskutečněno zřejmě i za zemřelého Alexandra. Tehdy Alexander poslal jest do Atén do chrámu slunečného obraz zlatý a rúcho drahé a stolici a též všem chrámóm […].249 Domníváme se, že Alexander posílá tyto předměty do chrámu jako ofěru, tedy aby byly za něj v rituálu obětovány bohům. Zároveň se tyto předměty, patřící za života Alexandrovi, mohou stát jakousi obdobou relikvií světců. Vystavení těla je skryté. Tělo Tristramovo je v klášteře zakryto příkrovem, jejž teprve Izalda Zlatohlavá odkrývá.250 Můžeme za vystavení těla považovat i Alexandrovo vynesení na dvůr před veškerý lid? Jednalo by se pak totiž o veřejné vystavení těla. Neboť Alexander, sice ještě živ, promlouvá k lidu, libá jej,251 a nakonec patrně přede všemi umírá. Nastává čas tělo pochovat a uložit do hrobu. Hrob přetrvává na dlouhé časy a sám o sobě je poslední vzpomínkou na majestát zemřelého. Nyní je již však pouhým odleskem dřívější panovníkovy slávy. Tak nachází Alexander náhodně staré hroby dávných perských králů. […] v těch hrobiech orudie mnoho zlatého nalezli sú. Tu jsú také nalezli jeden hrob asyrský a perský, z jednoho kamene ametystového vyrytý, an má zevnitř ryté ratolesti palmové a ptáky rozličné.252 Na hrobku mohl myslet již před svou smrtí sám panovník. Potom přikázal jest Ptolomovi, aby jemu hrob udělal vedlé ciesařského duostojenstvie.253 Nebo je pro zemřelé hrobka udělána až po jeho smrti, jako káže král Marek vytesat dva hroby pro Tristrama a Izaldu. 254 Hroby jsou vytesány do mramorového kamene a ozdobeny drahým kamením, stříbrem a zlatem. Pro Alexandra Alexander, s. 137. Tristram a Izalda, s. 99. 248 Ibid. 249 Alexander, s. 137. 250 Zdviže s Tristrama příkrov vzhóru / s velmi túžebnú pokorú. Tristram a Izalda, s. 100. 251 …poče je celovati. Alexander, s. 136. 252 Ibid., s. 75. 253 Ibid., s. 137. 254 Tristram a Izalda, s. 102. 246 247

53

je hrob zhotovený z ryzího zlata a ozdobený třiceti zlatými sochami a drahými kameny.255 Hrob je nejen reprezentací moci a postavení zesnulého, ale také toho, jak byl pozůstalými milován. Na tom jest mohl každý uznamenati, / že jsú ti hrobové přebohati, / že je [král Marek] jie také po smrti miloval, / když jim je takovú vieru ukazoval.256 Stejně pozůstalí završují celé jednání činem, kterým se pokouší více než leskem zlata a drahokamů vyjádřit úctu zemřelému. Zachovají vzpomínku na něj v trvajícím odkazu. Král Marek káže postavit klášter. […] a krásu přeneslýchanú oslavi, / i prosi papeže, otce svatého, / aby to ráčil učiniti pro něho, / ten klášter ráčil osvětiti sám.257 Klášter je tedy vysvěcen samotným papežem, zasvěcen Panně Marii a těla Tristrama a Izaldy zde uložena. Na místě, kde Alexander pochoval svého věrného koně Bucifala, nechává postavit celé město, pojmenované Bucifal.258 Relikvie jsme zmínili již výše v souvislosti s předměty, které posílal Alexander před smrtí do chrámů. Z ostatků zemřelých se i v tomto případě stávají jakési posvátné relikvie, které přisuzují místu – městu a především klášteru – až magickou moc. Pohřební ceremonie je tak zakončena dlouho po smrti aktem, který dalece přesahuje pozemský svět a stává se tak plně transcendentálním rituálem. Na závěr nacházíme jedinou zmínku o tryzně či hodech. K smutným hodům jsou všichni zváni králem Markem.259 Je však možné, že je tím míněna spíše celá ceremonie, než samostatná smuteční hostina. Přesvědčili jsme se, že je pohřební ceremonie v románech vnímána jako opravdový transcendentální rituál. Sestává z jednotlivých aktů, kde hlavním aktérem rituálu je mrtvé tělo. To je ústředním bodem veškerého jednání – je neseno v průvodu, vystaveno, pochováno a také se stává relikvií. Velkou roli v celé ceremonii hraje symbolika předmětů, barev a zvuků. V některých případech se stává druhým aktérem i nastupující panovník. Je zjevné, že smrt, jako běžná součást života každého člověka, nejen nedosažitelného panovníka (jako je tomu například v případě korunovace či vjezdu), je spojena s ceremonií, která vyžaduje a přirozeně vtahuje účast veškerého lidu od významných hodnostářů a prelátů až po obyčejné muže a ženy. Alexander, s. 137. Tristram a Izalda, s. 102. 257 Ibid. 258 Alexander, s. 128. 259 Tristram a Izalda, s. 102. 255 256

54

9 ZÁVĚR Nadchází čas odpovědět si, zda se nám v předkládané práci podařilo naplnit cíle, jež jsme stanovili v úvodu. Za cíl práce jsme vytyčili vykreslit obraz slavností a ceremonií, jak jej konstruují autoři českých rytířských románů, a to na případu čtyř typů těchto jednání – korunovaci, svatbě a zásnubách, adventu regis a pohřební ceremonii. Pramennou základnu jsme pak jasně vymezili na česky psané středověké literární památky. V teoretické části jsme vymezili, co míníme sledovanými jevy – tedy ceremoniemi a slavnostmi. Jsou to jednání, jež reprezentují a potvrzují společenský řád. Tato jednání se mohou a nemusí vázat k rituálům transcendentálního charakteru. Nastínili jsme také problematiku interpretace středověkého literárního díla jako obrazu sociální reality a zvolili si kulturněantropologický přístup k našim pramenům. V analýze jednotlivých typů jednání jsme se na základě souvislých úryvků i jen kusých zmínek pokusili stanovit ideální obraz vybraných slavností a ceremonií, jak byl vnímán autory rytířských románů. Vzhledem k různorodosti románů a rozptylu více než jednoho století, jež pokrývá období vzniku těchto románů, bylo také nutné přihlédnout k jednotlivostem a odlišnostem toho kterého pramenu. Vykreslit obraz hned první ceremonie bylo velmi náročné. Jediný souvislejší úryvek věnující se korunovační ceremonii nezahrnoval až na nadpis samotné kapitoly pojem koruna. Prezenci a důležitost tohoto i jiných královských symbolů ceremonie jsme však vysledovali v dalších kontextech a stanovili jsme podobu průběhu této slavnosti: společenské potvrzení oprávněnosti vlády konkrétního panovníka, fyzické vsazení koruny na hlavu, nastolení na trůn (stolici) a požehnání (u něhož se domníváme, že má funkci podobnou pomazání). Jednodušší byla rekonstrukce svatební a zásnubní ceremonie. Kromě formálních postupů jako výběr nevěsty či ženicha, průvodu a setkání snoubenců se nám podařilo vysledovat i posvátné a nezpochybnitelné stvrzení svazku – jak třetí osobou (biskupem), tak následným tělesným spojením novomanželů. Nejdelší analýzu si vyžádala slavnost adventus regis. Zde jsme byli nuceni na základě četných zmínek a různorodosti jednání rozdělit rozbor na tři části: vjezd do města, vítání hostí a tažení do bity. Každá z těchto výprav pak přispěla do obrazu královských výprav a vjezdů – to zejména pravidly, kterými se řídili aktéři jednání, složením

výpravy,

reprezentací

předmětů, 55

zvuků

a

gest.

I

zde

sledujeme

transcendentální přesah jednání, a to jak posvátným potvrzením vjíždějícího panovníka, tak další symbolikou náboženských předmětů. Pohřební ceremonie pak uzavírá celou analýzu konstrukcí obrazu jednání vypořádávajícího se se smrtí těla a odchodem duše. Dokázali jsme, že toto jednání bylo hluboce transcendentální, a to nejen manipulací s tělem, ale i dalším doprovodným jednáním, modlitbami a činy pozůstalých. Obraz jednání, jak jsme jej stanovili výše, by stálo za to podrobit kritickému srovnání se středověkou sociální realitou. Tím se začíná výčet podnětů a směrů, kam by se další bádání v oblasti ceremonií a rituálů v středověkých rytířských románech mohlo ubírat. Kromě zmíněného porovnání, by stálo za to také více zohlednit funkci a adresáta díla, popřípadě ideové pozice autora (ačkoliv jsou nám autoři neznámí, zvážit jejich pravděpodobný původ a postavení). Za velmi důležité považuji také komparaci s obdobnou zahraniční produkcí, především pak s pravděpodobnými předlohami děl naší pramenné základny, kde by se daly vysledovat odlišnosti a nuance, které činí vklad autora do popisu ceremoniálního jednání jedinečným. Úplným závěrem práce bychom se rádi navrátili k úvodu a zopakovali ne tak otázku výzkumnou, jako spíš otázku k zamyšlení. Odpověď ať každý čtenář hledá již sám: nakolik a s jakým přesahem jsou rituály a ceremonie součástí životů dneška?

56

10 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY 10.1 PRAMENNÁ ZÁKLADNA NEDVĚDOVÁ, M. – KOLÁR, J. (eds.): Próza českého středověku. Praha 1983. PETRŮ, E. – MAREČKOVÁ, D. (eds.): Rytířské srdce majíce. Česká rytířská epika 14. století. Praha 1984. TICHÁ, Z. (ed.): Tristram a Izalda. Praha 1980. VÁŽNÝ, V. (ed.): Alexandreida. Praha 1963.

10.2 LITERATURA ALTHOFF, G.: The Variability of Rituals in Middle Ages. In: ALTHOFF, G. – FRIED, J. – GEARY, P. G. (eds.): Medieval Concepts of the Past: Ritual, Memory, Historiography. Cambridge 2002, s. 71-88. ANTONÍN, R. – BOROVSKÝ, T.: Panovnické vjezdy na středověké Moravě. Brno 2009. ANTONÍN, R.: Ideál panovnické moci v narativních pramenech českého středověku. In: DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, D. – ZELENKA, J. (eds.): Dvory a rezidence ve středověku. II. Praha 2008, s. 401-417. AUERBACH, E. Dvorského rytíře putování za dobrodružstvím. In: Týž: Mimesis. Zobrazení skutečnosti v západoevropských literaturách. Praha 1998, s. 107-123. BAK, J. M. (ed.): Coronations. Medieval and Early Modern Monarchic Ritual. Oxford 1990. BALETKA, T.: Rytířská kultura a recepce dvorské epiky na Moravě ve 14. a 15. století. In: BOROVSKÝ, T – JAN, L. – WIHODA, M. (eds.): Ad vitam et honorem: profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Brno 2003, 491-496. BLÁHOVÁ, M.: Královský majestát Karla IV. In: BOBKOVÁ, L. – HOLÁ, M. (ed.): Lesk královského majestátu ve středověku. Praha 2005, s. 15-32. BOBKOVÁ, L.: Přivítat a pohostit. Holdovací cesta krále Ladislava do Horní Lužice roku 1454. In: DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, D. – BOUBÍN, J. (eds.): Dvory a rezidence ve středověku. III. Praha 2009, s. 253-269. BOLOGNE, J.-C.: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě. Praha 1997.

57

BOROVSKÝ, T.: Adventus regis v životě středověkého města. In: DOLEŽALOVÁ, E. – ŠIMŮNEK, R. – DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, D. – POŘÍZKA, A. (eds.): Od knížat ke králům: sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky. Praha 2007, s. 338348. BUC, P. The Dangers of a Ritual. Between early Medieval Texts and Social Scientific Theory. Princeton 2001. BUMKE, J.: Courtly culture. Literature and Society in the High Middle Ages. University of California Press 1991. ČERNÝ, V. – MALIŠ, O.: Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti. Jinočany 1996. DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, D. – ZELENKA, J.: Rytířská a dvorská literatura. In: Tíž: Curia ducis, curia regis. Panovnický dvůr za vlády Přemyslovců. Praha 2011, s. 194-208. DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, D.: Dvorský ceremoniál, rituály a komunikace v dobovém kontextu. In: DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, D. – BOUBÍN, J. (eds.): Dvory a rezidence ve středověku. III. Praha 2009, s. 33-55. EAGLETON, T.: Úvod do literární teorie. Praha 2005. HOMOLKA, J.: Ráno a večer. Počátek korunovačního ceremoniálu podle řádu Karla IV. In: NODL, M. – SOMMER, P. – DOLEŽALOVÁ, E. (eds.): Verba in imaginibus: Františku Šmahelovi k 70. narozeninám. Praha 2004, 169-188. HRABÁK, J.: Čtení o románu. Praha 1981. IWAŃCZAK, W.: Po stopách rytířských příběhů. Praha 2001. JAN, L.: Pohřební obřady za Karla IV. v kostele Panny Marie Na konci mostu. In: NODL, M. – SOMMER, P. – DOLEŽALOVÁ, E. (eds.): Verba in imaginibus: Františku Šmahelovi k 70. narozeninám. Praha 2004, s. 189-192. KAVKA, F.: Čtyři ženy Karla IV. Praha 2002. KAVKA, F.: Život na dvoře Karla IV. Praha 1993. KOLÁR, J.: K otázce alegorických plánů v staročeských povídkách o Štilfridu a Bruncvíkovi. Strahovská knihovna 9, 1974, s. 43-65. KUBÍNOVÁ, K.: Římská korunovace Karla IV. In: BOBKOVÁ, L. – HOLÁ, M. (ed.): Lesk královského majestátu ve středověku. Praha 2005, s. 47-60. LEHÁR, J.: Alexandreida: Antický román středověkých Čech. In: Týž: Nejstarší česká epika. Praha 1983, s. 77-96. LEHÁR, J.: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha 2004. 58

LUTOVSKÝ, M.: Hroby a hrobky našich knížat, králů a prezidentů. Praha 2007. MALAŤÁK, D.: Korunovace přemyslovských králů. In: WIHODA, M. – MALAŤÁK, D. (eds.): Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Brno 2006, s. 47-66. MUIR, E.: Ritual in early modern Europe. Cambridge 1997. NODL, M.: Rituál královských svateb a zásnub. In: NODL, M. – TINKOVÁ, D. (eds.): Antropologické přístupy v historickém bádání. Praha 2007, s. 163-187. OHLER, N.: Cestování ve středověku. Jinočany 2003. PETRÁŇOVÁ, L.: Nevěsta a ženich koupili si kožich. In: JIROUŠKOVÁ, J.: Svatební rituály u nás a ve světě. Praha 2012, s. 13-45. PETRŮ, E.: Zašifrovaná skutečnost. Deset otázek a odpovědí na obranu literární medievalistiky. Ostrava 1972. POSCH, W.: Zeremoniell. In: Lexikon des Mittelalters IX., München 1998, s. 546-579. RYCHTEROVÁ, P.: Kam s ním? Rituál a ceremonie v medievistice. In: NODL, M. – ŠMAHEL, F. – KOWALEWSKI, K. (eds.): Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století. Praha 2009, s. 427-432. RYCHTEROVÁ, P.: Rituály, rity a ceremonie. Teorie rituálu a jejich reflexe v medievistickém bádání. In: WIHODA, M. – MALAŤÁK, D. (eds.): Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Brno 2006, s. 11-23. SCHENK, G. J.: Zeremoniell und Politik. Herrschereinzüge im spätmittelalterlichen Reich. Köln 2003. SCHMITT, J.-C.: Svět středověkých gest. Praha 2004. SLANAŘ, O.: K možnostem a hranicím mimetické interpretace. Na příkladu postav ve středověké rytířské epice. Česká literatura 56, 2008, s. 786-804. SPUNAR, P.: Středověké národní literatury. In: Týž: Kultura středověku. Praha 1995, s. 161-180. ŠAROCHOVÁ, G. V.: 1. 9. 1310 – Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský. Sňatek z rozumu. Praha 2002. ŠMAHEL, F.: Cesta Karla IV. do Francie. Praha 2006. ŠMAHEL, F.: Korunovační rituály, ceremonie a festivity české stavovské monarchie 1471– 1526. In: NODL, M. – ŠMAHEL, F. – KOWALEWSKI, K. (eds.): Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století. Praha 2009, s. 147-170. ŠMAHEL, F.: Královské slavnosti ve středověkých Čechách. In: Týž: Mezi středověkem a renesancí. Praha 2002, s. 107-132. 59

ŠMAHEL, F.: Smuteční ceremonie a rituály při pohřbu císaře Karla IV. In: Týž. Mezi středověkem a renesancí. Praha 2002, s. 133-160. THOMAS, A.: Čechy královny Anny. Brno 2005. ŽŮREK, V.: Korunovace královny Žofie. Řád Karla IV. a jeho užití v praxi. In: NODL, M. – ŠMAHEL, F. – KOWALEWSKI, K. (eds.): Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století. Praha 2009, s. 203-212. ŽŮREK, V.: Korunovační řád Karla IV. jako ritualizovaný panovnický program. Časopis Národního muzea – Řada historická 176, 2007, s. 105-143.

60