Obrat k praxi a hledisku aktérů: Bourdieovy reprodukční strategie a formy nadvlády Csaba Szalo, Tomáš Katrňák1
Sociologické poznání bude vždy konkurovat poznání každodenního světa. Pokud by tomu tak nebylo, pokud by sociologie říkala to, co každý ví a zná, ztratila by jako vědní obor oprávnění ke své existenci. Sociologické ústavy, katedry a pracoviště by se mohly zrušit, protože opakováním názorů, myšlenek a znalostí, které jsou všeobecně rozšířené, a uváděním příkladů z každodenního života, které jsou očividné a pro všechny známé, by sociologie nedělala nic jiného, než že by konzervovala stávající instituce, postoje a hodnoty. Se značným přispění sociologů by tak společnost sama sebe viděla pouze z jednoho úhlu pohledu a sociologický výzkum by vypadal asi následovně: namísto zkoumání jednání lidí a povahy institucí by se sociologové ptali na názory lidí na fenomény, jevy a události, jež jsou povýtce definovány jako předmět sociologie, a tyto názory by vydávali za odpověď na otázku po pravé podstatě těchto fenoménů, jevů nebo událostí. Například na otázku po poklesu porodnosti by sociologie odpovídala odpovědí konkrétních lidí na otázku, proč k poklesu porodnosti dochází, na otázku po příčinách socioekonomických nerovností by odpovídala odpovědí konkrétních lidí na otázku, proč socioekonomická nerovnost existuje, a na otázku po povaze rodiny by odpovídala odpovědí konkrétních lidí na otázku, jaké jsou jejich postoje k rodině. Vnímání žitého světa by se tímto způsobem míchalo se sociologickými aspiracemi postihnout pravou podstatu sociálních fenoménů. Jednoduchá hermeneutika, vycházející z hodnot, předsudků a představ, by odpovídala dvojité hermeneutice, jejímž základem je odstup, bezpředpokladovost a povědomí o první hermeneutice. Zkrátka řečeno, poznání členů společnosti a sociologické poznání o společnosti by byly v jedno svázané. K tomu ovšem nedochází. Jednak proto, že sociologie vzniká jako důsledek pochybnosti o tom, že společenské instituce jsou tím, čím se zdají na rovině
1
Veškerou korespondenci zasílejte na adresu PhDr. Csaba Szalo, PhD a Mgr. Tomáš Katrňák, Fakulta Sociálních Studií MU, Katedra sociologie, Gorkého 7, Brno 602 00, email
[email protected] a
[email protected].
2
každodenního života být, a jednak proto, že sociologický přístup vychází z odlišných premis než přístup každodenního aktéra (bezhodnotovost vs. hodnoty, nezaujatost vs. zaujatost, objektivita vs. subjektivita, nepolitičnost vs. političnost, atd.). Ve Francii, jež je kolébkou sociologie, se tento vědní obor ustavuje především jako vědomí o nejednoznačnosti společenských institucí, jejichž pravou povahu je nutné nejen postihnout, ale především vysvětlit, ovšem bez přispění psychologie, biologie, antropologie nebo politologie. Základními otázkami, jež jdou pak ve větší nebo menší míře napříč všemi sociologickými koncepcemi dvacátého století, jsou otázky tázající se po sociálním řádu, po kontinuitě společnosti z jedné generace na druhou. Jakým způsobem dochází k tomu, že jedni dominují na druhými? Jakým způsobem tyto nerovnosti přetrvávají v čase? A jak je možné, že toto společenské rozdělení je nejen pro ovládající, ale především pro ovládané přijatelné? To jsou otázky, na něž se sociologové snaží odpovědět – otázky, kolem nichž se točí také Bourdieův text Reprodukční strategie a formy nadvlády. Obrat k praxi a hledisku aktérů Formulace nových konceptů je hlavním instrumentem „epistemologického zlomu“, který Bourdieu, jda ve stopách filozofie vědy Gastona Bachelarda, považuje za základní charakteristiku sociologického myšlení. Podstatou „epistemologického zlomu“ je skepse vůči etablovaným formám vědění: jednak vůči takzvanému zdravému rozumu a samozřejmostem každodennosti a jednak vůči zaběhlým pojmům a myšlenkovým postupům vědeckého a oficiálního myšlení. Hlavním cílem „epistemologického zlomu“ v sociologii je nahradit pojmové prostředky dřívějších „zlomů“, jež ve snaze překonat každodenní vědění úplně přehlížely jak jeho roli, tak s ním spojenou každodenní praktickou zkušenost aktérů v reprodukci sociálního světa. Bourdieův „zlom“ spočívá v obratu ke konceptu strategie, což znamená obrat k praktikám každodenního žitého světa, neboli obrat k hledisku aktérů. Pro tento obrat je zásadní uvědomit si odlišnost mezi diskursem intelektuální rekonstrukce světa aktérů a diskursem konkrétních aktérů tohoto světa (Bourdieu 1972). Participace na diskursu aktérů předpokládá sdílení samozřejmostí žitého světa, neboli rozumění souboru jejich referencí, včetně nevyslovených odkazů, gest a mlčení. Intelektuální reflexe a slovní formulace těchto samozřejmostí je prvním stupněm jejich objektivizace, protože jedině
3
takto, v podobě slov, se mohou stát objekty diskursu pozorovatele. Porozumění světu a jednání aktérů je pro pozorovatele pak možné prostřednictvím překladu tohoto světa do jazyka a diskursu, který je pro něj srozumitelný. Máme na mysli například překlad do světa pravidel, norem, práv a povinností, který je srozumitelný pro moderní Evropany, přesněji řečeno pro „moderně“ vzdělané elity a úředníky. Tímto překladem vzniká objektivizovaný, intelektuálně rekonstruovaný obraz světa aktérů. Tento obraz však není totožný s žitým světem aktérů. V nejlepším případě je pouze adekvátní intelektuální reprezentací dílčích částí žitého světa. Bourdieův obrat k praxi a hledisku aktérů tedy znamená uvědomění si skutečnosti, že aktéři nemyslí, nejednají a nežijí v tomto objektivizovaném a intelektuálně rekonstruovaném světě. Jednání a sociální normy Koncept strategie má význam „zlomu“, protože překonává tzv. juridismus strukturalistické antropologie (například Radcliffa-Browna nebo Levi-Strausse). Tento legalistický způsob myšlení představuje jednání jako vykonávání příkazů (Bourdieu 1972). Legalistické pojetí jednání vede k představě přímé odvoditelnosti konkrétních forem jednání: jednak z pravidel legálně konstituovaných a sankcionovaných, jednak z pravidel zvykových, které jsou sankcionované morálně nebo nábožensky. Představa jednání jako vykonávání je propojena s legalistickou logikou konstituce sociálních vztahů, podle níž se tyto vztahy ustavují na základě práv a povinností nebo jako odvozeniny
z
preexistujícího
řádu
pravidel.
Rigidita
legalistického
pohledu
neponechává žádný prostor aktivitě jedinců, která má podobu kompromisů nebo vyjednávání. Bourdieova zásadní námitka proti této legalistické logice strukturalismu spočívá v následujícím: z toho důvodu, že tato logika vychází z povýšeného a objektivizujícího pohledu vzdáleného pozorovatele, není schopná postihnout skutečnou praxi, v níž oficiální normy a pravidla jsou pouze jedním z faktorů, na něž jedinci berou ohled při tvorbě svých strategií. Na první pohled by se mohlo zdát, že Bourdieu pouze nahrazuje strukturalistický pojem pravidla pojmem strategie. Tato reorganizace diskursu pomocí konceptu strategie je ovšem úplná pouze ve spojení s dalším klíčovým pojmem, jímž je habitus. Jinak
4
řečeno: pravidlo jako předpoklad jednání je ve skutečnosti nahrazeno dualitou strategie a habitu. Habitus je dispozice k určitému jednání. Rámuje všechny prožité zkušenosti člověka, které se projevují v jeho vnímání, myšlení, reflexi a jednání (Bourdieu, 1977). Habitus je internalizovaná socioekonomická pozice, která je skrze něj rozpoznatelná a která je jeho prostřednictvím také udržována. Habitus se získává v průběhu socializace a je trvalou vlastností člověka. Jeho charakter je tedy nejen kulturní (společenský), ale také biografický (individuální). Není to ovšem nějaký zvyk – něco, co se člověk jednou naučil a ve svých názorech a postojích neustále opakuje. Habitus je neustále vytvářen a přetvářen a jeho podoba není nikdy definitivní. Jak jsme již ukázali, předpokladem Bourdieovy konceptuální transformace, jež v sobě zahrnuje změnu pohledu na jednání a jednajícího aktéra, je reflexe teoretické perspektivy strukturalismu jednání jako následování pravidel. Klíčovým momentem této reflexe je rozlišení mezi třemi způsoby užívání pojmu pravidla v diskursu sociologie a antropologie: (a) pravidla ve smyslu objektivních pravidelností, jež ve skutečnosti ovlivňují jednání aktérů, (b) pravidla ve smyslu právních, vědomě produkovaných a osvojených norem a (c) pravidla ve smyslu teoretické konstrukce formulované tak, aby vysvětlila opakující se jednání. Hlavní problém strukturalismu pak spočívá v tom, že pravidla ve smyslu teoretických konstrukcí pokládá za zdroje pravidelnosti jednání. Tím pádem soustavu vědění, jež ve skutečnosti vzniká jako produkt snahy o vysvětlení pravidelnosti jednání, projektuje do podoby síly, která tuto pravidelnost vytváří. Nebo ještě jinak: pravidelnost jednání zakotvuje v aktérově znalosti pravidel jednání. Bourdieu nezpochybňuje existenci takové formy jednání, která vychází z aktérova vědomého následování norem, jež si intelektuálně osvojil, odmítá však přijmout generalizaci této formy jako principu veškerého jednání. Jaké důvody stojí za tímto odmítnutím? Jde především o to, že marginální případ jednání, zakládající se na vědomém následování norem, je možný jedině díky určitým předpokladům, které strukturalismus přehlíží. A právě tyto předpoklady Bourdieu konceptualizuje jako habitus, jako praktické dispozice aktérů k určitému jednání, jako praktický smysl pro pravidelnost sociální hry, který jedinci získávají v každodenním světe, v němž intelektuální poznávání hraje okrajovou nebo prakticky žádnou roli. Podoba strategií jednání podléhá tomuto praktickému smyslu, přičemž rozdíl mezi
5
pravidly jednání a samotným jednáním je stejný jako rozdíl, který najdeme mezi jazykem jako formální strukturou pravidel a konkrétní řečí nebo mezi partiturou a individuálním provedením skladby. Před aktérem vždy stojí paleta možností, ohraničená sice pravidly a normami, ovšem tyto normy a pravidla mnoho neříkají o podobě jednání a už vůbec se nedotýkají motivů jednání. Překonání dvou iluzí – svobody a strukturalismu Konceptem strategie, podobně jako konceptem habitu, Bourdieu překonává dvě filozofické „iluze“: jednak existencialistickou iluzi svobodně jednajícího jednotlivce Jean-Paula Sartra a jednak strukturalistickou iluzi jednání jako následování objektivních pravidel Claudea Leviho-Strausse. Konceptu strategie porozumíme především tehdy, když ustavení tohoto konceptu budeme vnímat jako epistemologický zlom v diskursu o vztahu dějin a lidské svobody. Je lidské jednání a myšlení – nebo dokonce samotná subjektivně zakoušená individualita jednajícího jedince – pouhou manifestací dějinné nutnosti? Jsou dějiny proudem událostí, jež vznikají jako výsledek svobodných voleb vědomě jednajících aktérů? Bourdieuova cesta vede přes reinterpretaci těchto otázek až k rekonceptualizaci samotného jednání. Na jedné straně Bourdieu (1990b) nepojímá aktéry jako subjekty – nejsou subjekty ve smyslu podřízenosti (subjected) objektivním strukturám dějin, ani subjekty ve smyslu morálních nositelů svobodné vůle –, na straně druhé ovšem nevnímá jednání ani jako akt vykonávání. Není to akt následování pravidel a norem, není to ovšem ani akt vykonávání vědomých rozhodnutí. Koncept strategie představuje alternativní pojetí jednání tak, že na místo následování pravidel nebo individuálního rozhodování představuje jednání jako herní praktiky improvizace. Neznamená to ovšem, že jednání je vedeno nahodilostí nebo libovůlí. Podstatou improvizačních praktik není nahodilost, ale kompetence aktérů aktivně odpovídat na měnící se herní situace, vymezené pravidly. A i když je podoba praktik limitovaná dispozicemi aktérů a situačními podmínkami, je zcela zásadní, že tato omezení ponechávají aktérům určitý manévrovací prostor. Vědomí tohoto prostoru pak umožňuje pojímat jednání jako aktivní odpověď, na rozdíl od jeho pojímání jako mechanické reakce. Je to právě teoretická formulace aktivní odpovědi v dějinně podmíněném procesu jednání, co přináší onen zlom, který odlišuje Bourdieuvou sociologii jak od strukturalismu, tak od existencialismu.
6
Jaké důsledky pro sociologickou teorii plynou z nahrazení strukturalistického principu následování pravidel principem strategie? Jedná se především o návrat aktéra do diskursu sociologie. Tím, že strukturalismus koncentroval svůj rentgenový pohled na kostru pravidel jednání, záměrně přehlížel samotnou praxi a tím pádem i aktéra jednání. Jednání bylo redukováno na „zjevení se“ jeho strukturálních podmínek. Koncept strategie znamená obrat k aktérovi. Jednání je pak vnímáno jako soubor činností a praktik, které nejsou striktně zakotveny ve vědomí jednajících v podobě pravidel a norem. Jsou to flexibilní praktiky, jež někdy následují a někdy překračují zvykem nebo právem daná pravidla jednání. Tato transgrese stejně jako následování norem ovšem nejsou výrazem intence a svobody jednajícího jednotlivce. Do jisté míry jsou předurčeny, ovšem nikoliv pravidly a normami, ale názory, postoji a hodnotami, zkrátka dispozicemi jedince. Víme-li toto, musíme si položit otázku: v čem se pak odlišuje Bourdieův jednající jedinec od althusserovského „zjevení se“ strukturálních podmínek, když – jak se zdá – jako osoba není ani svobodná, ani vědomě kalkulující bytost? Pro zodpovězení této otázky se musíme znovu vrátit ke konceptu habitu. Habitus jako spojnice svobody a struktury Bourdieův důraz na jednání by nás mohl vést k tomu, že flexibilní praktiky strategií budeme považovat za jakýsi samopohyb habitů a aktéra budeme vidět jako pouhého nositele habitu. Tímto závěrem bychom se však znovu vrátili do logiky strukturalismu, pouze bychom na místo principu mechanického následování objektivních pravidel sledovali princip realizace objektivně daných dispozic k sociální hře. Proměnili bychom pouze formu metafory, jejímž prostřednictvím si vztah jednání a jeho předpokladů zpřítomňujeme, přitom její obsah by prakticky zůstal stejný. Metafora vykonávání pokynů by byla nahrazena metaforou rozvíjení sklonů. Jak tedy uchopit vztah strategie jednání a habitu aktéra, abychom zachovali poststrukturalistickou představu jednání jako hry a zároveň byli schopni odlišit jednajícího aktéra od strukturalistického „zjevení“? Prostřednictvím konceptu habitu. Habitus sice pro jednání představuje jistou determinaci, nicméně protože je neustále tvořen a protože jeho charakter je kulturní (sociální) a biografický (individuální), je ve skutečnosti také tím, co umožňuje proměnlivost a flexibilitu
7
strategií jednání. Habitus v podobě praktického smyslu aktéra pro hru umožňuje vznik nových forem jednání a tím také dává jedincům možnost přizpůsobit se různým nebo měnícím se situacím. Například v situacích, kdy se jednání stává v důsledku měnících se strukturálních podmínek pro udržení sociální pozice neefektivní, aktéři volí konverzi svých kapitálů, čímž mění i podobu jednání. Ať už se jedná o restrukturalizaci ekonomiky, pracovního trhu nebo trhu vzdělávání, na tyto změny jedinci nebo celé rodiny ve svých strategiích aktivně reagují. Konvertují své kapitály od jedné podoby ke druhé tak, aby jejich výsledná velikost, a tedy i sociální pozice zůstala v čase nezměněna. Klasické mobilitní výzkumy pak nejsou schopny postihnout žádnou změnu, protože se zdá, že sociální pozice aktérů se ani intrageneračně, ani intergeneračně nemění. Přitom dochází ke značným společenským posunům, které se ovšem netýkají celkového objemu kapitálu (vertikální dimenze sociálního prostoru), ale distribuce kapitálu (horizontální dimenze sociálního prostoru). Je to právě tato otevřenost habitu, schopnost reakce na měnící se podmínky jednání, co je strukturalistickou teorií ztěží postihnutelné. Strukturalistická představa jednání, vedeného pravidly, by byla adekvátní reprezentací reality jedině v případě zcela ritualizované společnosti. Taková společnost by ovšem nebyla schopná přežít, přetrvat v měnícím se přírodním a sociálním prostředí. Sociální svět může přetrvávat ve svém bytí právě díky tomu, že jednání není pevně vázáno na institucionalizovaná pravidla, jež jsou jako sedimentace minulosti příliš rigidní na to, aby umožnila aktivní odpověď v kontextu měnících se situací. Reprodukce sociálního řádu tak není zabezpečena pouze prostřednictvím institucionalizace, ale rovněž prostřednictvím inovace, a ideálním typem aktéra v úspěšně se reprodukujícím sociálním řádu není subjekt totálně ritualizované společnosti, nýbrž aktivní aktér zaujatě participující na hře. Reprodukční strategie a kontinuita sociálního řádu Hra je pro Bourdieuho metaforou společnosti. Každá hra je dána pravidly. Bez nich by hra neměla smysl. Hráč hraje podle pravidel, stejně jako každý člen společnosti jedná v rámci zákona, nicméně to, jak se bude hra vyvíjet, k čemu všemu v ní dojde a především jaký bude její výsledek, není dáno pravidly hry (podobně jako není konkrétní jednání člověka dáno normami a zákony). Pravidla pouze vymezují herní pole a ukazují, co je maximálně přípustné a co už nikoliv. Neříkají nic o herních kombinacích, o
8
rozhodnutích, taktice, načasování a podobě ofenzívy, zkrátka nic o herních variantách (podobně jako ve společnosti zákony mnoho neříkají o konkrétním chování lidí). Za volbou ve hře, stejně jako za jednáním ve společnosti se skrývá „svoboda“ jedince – svoboda jednak orámovaná pravidly hry, které všechny hráče staví na jednu rovinu a které hráči musejí respektovat (nedělají-li to, nejsou hráči v pravém slova smyslu a jsou ze hry vyloučeni podobně jsou lidé ve společnosti trestáni za překročení zákona), a jednak vymezená zvenku, velikostí kapitálů člověka (tím, co člověk drží v ruce) a jednak podmíněná zevnitř, jeho habitem (jeho osobními dispozicemi). Herní strategie, stejně
jako
jednání
v určitém
sociálním
poli,
vymezeném
právě
pravidly
charakteristickými pro toto pole, pak označuje postupy, jednání, chování, jež vedou k určitému cíli. Je-li výsledkem takových postupů zachování společenských zdrojů a výhod, udržení společenské pozice v čase, přetrvávání mocenských vztahů (forma nadvlády), jedná se o reprodukční strategie. Ponecháme-li stranou pravidla hry, je podoba reprodukčních strategií dána kapitály, na něž se mohou jednotliví hráči spolehnout (za kapitál Bourdieu považuje každý zdroj, které lze zužitkovávat, ať už je jeho podoba ekonomická, kulturní, sociální nebo symbolická), a jejich habity, jejich osobními dispozicemi. Na jedné straně záleží na tom, o co se v daném sociálním poli „hraje“, které kapitály jsou zde nejvíce ceněny, na straně druhé záleží na tom, zdali jedinec tyto kapitály vlastní a zdali má dispozice k tomu je zužitkovávat a tím je také reprodukovat. Společnost je složena z jednotlivých, do jisté míry autonomních sociálních polí (politika, ekonomika, náboženství, věda, umění, atd.), která mají svoje vlastní pravidla a jimiž jedinci během svého života procházejí. Podle velikosti svých kapitálů a charakteru svých habitů jsou v těchto polích různě úspěšní. Míra úspěšnosti pak zpětně vymezuje jejich společenské postavení, jejich socioekonomickou pozici, tedy velikost a typ jejich kapitálů a charakter jejich habitů. Spojení kapitálu a habitu tak na jednu stranu sice strukturuje jednání a sociální dráhu člověka, přitom je ale také strukturováno silami jednotlivých sociálních polí. Sociální jednání potom není ani pouze čisté, ani pouze podléhající strukturálním tlakům. Bourdieu tyto dva prvky jednání spojuje v jedno a ukazuje, že v jednání nalezneme jak individuální intenci, tak sociální omezení a tlaky. Společnost a její sociální struktura se tímto způsobem reprodukuje. Za přispění individuálních schopností (habitů), strukturálních omezení (velikostí kapitálů) a
9
sociálních tlaků (pravidel sociálních polí) přetrvává z jedné generace na druhou. Každé významnější jednání, každý významnější čin a rozhodnutí, můžeme pak uchopit konceptem reprodukčních strategií. Ať se jedná o výchovu, o vzdělávání, o vztah ke škole, o orientaci na ekonomický nebo kulturní kapitál, o volbu povolání, o volbu partnera atd. – všechny tyto činnosti prováděné na úrovni rodiny mají takovou podobu, aby vedly k reprodukci sociálního postavení z jedné generace na druhou. Všechny tyto činnosti jsou z určitého úhlu pohledu provedeny tak, že nemají-li zlepšit sociální pozici člověka ve společnosti, mají ji alespoň stvrdit. Přitom nemusejí být vůbec samotnými aktéry takto formulovány a reflektovány. Přitom by bylo jistě chybou Bourdieuho číst z hlediska utilitaristické teorie jednání nebo dokonce ho vidět ve světle teorie racionální volby. Tyto teorie ukazují aktéra jako osobu, která jedná tak, aby dosáhla co největšího zisku, co největšího užitku ve formě ekonomického kapitálu. Tyto teorie naprosto selhávají při vysvětlení situací, kdy jedinec tímto způsobem nejedná, kdy má příležitost akumulovat ekonomický kapitál a nedělá to. Například situace, kdy matka zůstává s dítětem po jeho narození doma po dobu delší než je nezbytně nutná a přitom ji na trhu práce uniká ekonomický příjem, se jeví z hlediska teorie racionální volby jako neracionální. Nebudeme-li se ovšem soustředit pouze na ekonomický kapitál a připustíme-li spolu s Bourdiem, že také jiné kapitály hrají ve společnosti roli, uvidíme, že jednání takové matky je racionální, protože se za ním skrývá investice do kulturního kapitálu dítěte, který lze zužitkovat na poli vzdělávání. Motorem lidského jednání proto není podle Bourdieuho ekonomický užitek a zisk, ale především hlad po důstojnosti, touha po sociálním statusu. Je to sociální postavení, o co lidé usilují a na co orientují veškeré své jednání a strategie. Toto postavení, tuto důstojnost nelze získat nikde jinde než ve společnosti, protože je odvislá od druhých, od jejich úsudku, od jejich názoru a postoje. Postavení je spojeno s úctou, oprávněními, chováním, nároky a požadavky, tedy v širším slova smyslu se jménem, místem, funkcí a především smyslem. Je to prvek, s jehož pomocí lze vzdorovat absurditě a nahodilosti lidské existence, je to jistota v nejistém a proměnlivém světě. Z hlediska této jistoty, této žízni po důstojnosti spojené se sociálním zakotvením, musíme vnímat veškeré lidské jednání.
10
Literatura Bourdieu, Pierre: „Reproduction culturelle et reproduction sociale.“ Social Sciences Information 10 (1971), č. 2, str. 45-79. Bourdieu, Pierre: „Les stratégies matrimoniales dans le système de reproduction.“ Annales 27 (1972), č. 4-5, str. 1105-1127. Bourdieu, Pierre: La distinction: critique sociale du jugement. Editions de Minuit, Paris 1979. Bourdieu, Pierre: La noblesse ďÉtat: grandes école et espirit de corps. Editions de Minuit, Paris 1989. Bourdieu, Pierre: „Stratégies de reproduction et modes de domination.“ Actes de la recherche en sciences sociales (1994), č. 105, str. 3-12. Bourdieu, Pierre: In Other Words: Essays toward a Reflexive Sociolog. Polity, Cambridge 1990a. Bourdieu, Pierre: The Logic Of Practice. Stanford University Press, Stanford 1990b. Bourdieu, Pierre: Teorie jednání. Karolinum, Praha 1998. Bourdieu, Pierre; Wacquant, Loic J. D.: An Invitation to Reflexive Sociology. University of Chicago Press, Chicago 1992. Wacquant, Loïc: „Pierre Bourdieu.“ In: Rob Stones (Ed.): Key Sociological Thinkers. Maccmillan, London 1998.
