OBECNÝ VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM PRO ÚŘEDNÍKY MÍSTNÍCH SAMOSPRÁVNÝCH ORGÁNŮ

OBECNÝ VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM PRO ÚŘEDNÍKY MÍSTNÍCH SAMOSPRÁVNÝCH ORGÁNŮ SPRÁVNÍ ČINNOSTI PŘI SOCIÁLNĚ-PRÁVNÍ OCHRANĚ DĚTÍ

PHARE CZ 0209-02-01-005

Kurz: "Správní činnosti při sociálně-právní ochraně dětí"

Informace o projektu V rámci tohoto projektu bylo v průběhu června a července 2004 provedeno dotazníkové šetření na krajských úřadech a vybraných magistrátech. Na základě odpovědí byla připravena analýza vzdělávacích potřeb místní samosprávy v České republice. V další fázi byly připraveny studijní materiály v distanční podobě. Tento text je ostatně jedním z výstupů této fáze. Texty jsou připraveny v tématických okruzích: vzdělávání vedoucích pracovníků vstupní vzdělávání, vzdělávání o záležitostech EU, správní činnosti v silniční dopravě, správní činnosti při sociálně – právní ochraně dětí, správní činnosti při správě živnostenského podnikání, správní činnosti ve zdravotnictví, správní činnosti v ochraně ovzduší, správní činnosti v ochraně přírody a krajiny, správní činnosti v hospodaření s odpady a nakládání s obaly správní řád. Budete-li mít dotazy k obsahu tohoto materiálu, případně i ostatních textů, obraťte se, prosím na Ing. Oto Potluku ([email protected], tel. 222 232 142), nebo Mgr. Lucii Heřmánkovou ([email protected], tel. 224 996 233). Rádi Vám případné dotazy odpoví.

Strana 2

© Phare CZ 0209-02-01-005


Jak studovat? Elektronická učební pomůcka se skládá z několika kapitol. Dalo by se říci, že dílčí kapitoly tvoří uzavřený celek, nicméně v některých případech studium jedné kapitoly navazuje na studium kapitoly jiné. Pro opakování ke zkoušce odborné způsobilosti lze použít zestručněný text, který je uveden v kapitole "Otázky ke zkoušce odborné způsobilosti" . Postup studia

Pro každou kapitolu si nejdříve prostudujte úvodní stránku. Přečtěte si cíl a klíčová slova, abyste věděli, čeho máte studiem dosáhnout. Podívejte se na čas potřebný ke studiu a pokuste se v závislosti na vašich již získaných znalostech si jej upravit. Rozvrhněte si tempo studia tak, abyste studovali v delších časových intervalech, např. hodinu v kuse, podle toho, jak Vám to nejlépe vyhovuje. V průběhu studia dělejte přestávky, ve kterých byste měli také něco dopřát svému tělu, nikoliv jen mysli: Něco pro vaše oči: Při upřeném čtení (nejen elektronického textu, ale i tištěného) byste měli každých pár minut odvrátit zrak na vzdálený předmět (ideálně na strom z vašim oknem nebo třeba květinu na druhé straně kanceláře). Ještě v kratších intervalech několikrát za sebou zamrkejte, tím dojde k provlhčení vysušených očí. Jakmile Vás začnou bolet oči, okamžitě jim ulevte. Něco pro vaše tělo: O přestávkách se projděte, protáhněte si ztuhlé svaly, zejména dávejte důraz na krční páteř a zádové svalstvo. Pravidelně doplňujte tekutiny. Větrejte. Bolí-li vás hlava, přestaňte studovat, kvalita takového studia není příliš vysoká. Po prostudování látky si přečtěte Závěr či Shrnutí a sebekriticky se pokuste zhodnotit, zda byste byli schopni takové shrnutí sami naformulovat. Ověřte si vaše znalosti: U kontrolních otázek: krátké odpovědi se zobrazí v pravé části okna ve žlutém rámečku, delší odpovědi jsou uvedeny odkazem na místo, kde se daný problém rozebíral. Pomocí autotestů, které jsou uvedeny samostatně ve spodní části prohlížeče v sekci "Dostupné testy". Pouze jedna odpověď je správně. Po vyplnění všech otázek se v pravém dolní rohu klepne na tlačítko "Vyhodnotit". Vraťte se na úvodní stránku a znovu si přečtěte cíl a klíčová slova. Posuďte, zda jste svým studiem dosáhli vytyčeného cíle i vašich dílčích cílů. Pokud ano, udělejte si radost - něco si kupte, přečtěte si nějakou knížku, jděte na procházku. Odměna je hrozně důležitá. Piktogramy uváděné v textu

V celé publikaci jsou používány "piktogramy", které by Vám měly usnadnit orientaci v textu. Piktogramy jsou používány na různých místech, podle jejich významu, tzn. u názvů kapitol, podnadpisů, ale i dílčích odstavců. Piktogramy rozlišující důležitost poznatků Zkouška odborné způsobilosti

Prostudování takto označených celých kapitol je nezbytné ke složení Zkoušky odborné způsobilosti. V případě, že pouze některé texty v dané kapitole jsou základní, je tento piktogram použit u názvů podkapitol, dílčích nadpisů nebo jen u některých odstavců. Bonus

Takto označené kapitoly, podkapitoly či dílčí odstavce přinášejí látku rozšiřující úroveň nezbytnou pro složení Zkoušky odborné způsobilosti. Piktogramy používané u úvodních stránek ke kapitolám Cíl

Za tímto piktogramem následuje stručně uvedený cíl studia, kterého byste měli dosáhnout po prostudování dané kapitoly.

Strana 3

© Phare CZ 0209-02-01-005


Klíčová slova, pojmy k zapamatování

V každé kapitole jsou uvedena klíčová slova, resp. pojmy, na které byste měli být schopni pohovořit po prostudování celé kapitoly. Je vhodné se klíčovým slovům vrátit v závěru studia kapitoly a ověřit si tak dosažení uvedeného studijního cíle. Po klepnutí na klíčové slovo dojde k přechodu na konkrétní místo v textu, ve kterém se o tomto pojmu hovoří. Další materiály ke studiu

V této části je seznam použité literatury a dále literatury vhodné pro doplnění a vlastní rozšíření získaných poznatků. Často jsou v této sekci uvedeny hypertextové odkazy na webové stránky, které se dané problematiky dotýkají. Hypertextové odkazy jsou funkční pouze při aktivním připojení k Internetu při studiu této učební pomůcky. Požadované předběžné znalosti

V této sekci jsou specifikovány požadované předběžné znalosti, a to buď odkazem na předcházející kapitoly, nebo popsáním znalostí z konkrétní oblasti. Předpokládaná doba studia

Čas potřebný k prostudování dané kapitoly je orientační a uvedené hodiny nezahrnují studium literatury uvedené v části Další materiály ke studiu. Piktogramy používané v textu Kuriozita

Jak již název napovídá, jedná se o zpestření probírané látky uvedením kuriózního nebo jinak zajímavého příkladu. Pozor, důležitý poznatek

Text uvedený u tohoto piktogramu je klíčový a měli byste v něm uváděné skutečnosti zapamatovat. Příklad k objasnění látky

K tomuto piktogramu se váží krátké praktické příklady k objasnění probírané látky. Delší (spíše pak případové) studie jsou zpravidla uváděny v Boxu. K zamyšlení

Za tímto piktogramem bývá většinou nastíněn nějaký problém, který nemá jednoznačné řešení. Měli byste se nad nadnesenou myšlenkou sami zamyslet a pokusit se problém zanalyzovat ze všech stran. Jak je učební text psán? Zdůraznění Citace Hypertextové odkazy

Poznámky

Pro zdůraznění některého z pojmu, klíčového slova či myšlenky se používá tučné písmo. Citace z různých zákonů, předpisů a z jiné literatury je uvedena kurzívou. Hypertextové odkazy mají světle modrou barvu, po klepnutí na ně dojde k přechodu na: jinou stránku v této učební pomůcce, např. na titulní stránku, jiné místo na stránce, kterou právě studujete, např. na informaci o piktogramu Zkouška odborné způsobilosti. webovou stránku na Internetu, např. http://www.statnisprava.cz/ (pro využití těchto odkazů musíte být aktivně připojeni k Internetu). Poznámky jsou číslovány, jejich seznam je uveden na konci kapitoly, nebo na konci celé učební pomůcky. Z hlediska délky poznámky jsou rozlišeny dva základní typy: Do vyskakovacího okna, které je žlutě podbarveno. Po klepnutí do zobrazeného okna se automaticky zavře. Poznámka tohoto typu je uvedena v hranatých závorkách, např. [1]. Poznámka se zobrazí po přiblížení se myší na její číslo. Poznámka tohoto typu je kratší, např. odkaz na číslo zákona apod. a je uvedena mezi dvěma svislými čarami, např. |1|

Ovládání prohlížeče

V prohlížeči je uvedena nápověda, kterou zobrazíte z menu volbou Nápověda, Témata nápovědy. Tisk

Strana 4

© Phare CZ 0209-02-01-005


Pokud byste si potřebovali nějakou stránku vytisknout, můžete tak učinit klepnutím na ikonu (Tisk aktuální stránky) na konci panelu nástrojů v pravé části prohlížeče. Pokud chcete vytisknout celý dokument, klepněte na ikonu (čtvrtá zleva, PDF verze kurzu). Zobrazí se všechny stránky z osnovy za sebou v jednom souboru ve formátu PDF, který můžete vytisknout klasickým způsobem. Pro prohlížení PDF souborů je třeba mít nainstalovanou aplikaci Adobe Acrobat, která je zdarma ke stažení zde i v české verzi. Přejeme Vám, ať se Vám z této učební pomůcky pohodlně studuje a hodně studijních úspěchů!

Strana 5

© Phare CZ 0209-02-01-005


Autoři Autoři studijních materiálů

Věra Bechyňová Jan Beran Dagmar Doubravová Alois Hynšt Marta Konvičková Šárka Špeciánová Jaroslava Tomancová Technické zpracování

Renata Šafková Lenka Švecová

Strana 6

© Phare CZ 0209-02-01-005


Otázky ke zkoušce odborné způsobilosti 1. Pojem, předmět a právní úprava sociálně-právní ochrany dětí 2. Principy a důvody právní úpravy sociálně-právní ochrany dětí a vztah k Ústavě ČR, Listině základních práv a svobod, Úmluvě o právech dítěte a dalším mezinárodním dokumentům 3. Vztah právní úpravy sociálně-právní ochrany dětí v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů k ostatním zvláštním právním předpisům upravujícím ochranu dětí 4. Úmluva o právech dítěte, její postavení v právním řádu České republiky a její obsah 5. Obsah Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodní osvojení a její promítnutí do zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí ve znění pozdějších předpisů 6. 7. 8. 9. 10.

Okruh dětí, na které se sociálně-právní ochrana zejména zaměřuje Podmínky pro poskytnutí sociálně-právní ochrany dětem v plném rozsahu a v nezbytném rozsahu Orgány sociálně-právní ochrany dětí Působnost obcí v sociálně-právní ochraně dětí Působnost krajských úřadů v sociálně-právní ochraně dětí

11. 12. 13. 14. 15.

Práva dítěte a rodičů či jiných osob odpovědných za výchovu dítěte při poskytování sociálně-právní ochrany dětí Oznamovací povinnost podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí a vztah k trestnímu zákonu Preventivní a poradenská činnost orgánů sociálně-právní ochrany. Opatření sociálně-právní ochrany na ochranu dětí Výchovná opatření

16. 17. 18. 19. 20.

Předběžné opatření Činnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností při svěření dítěte do výchovy jiných fyzických osob než rodičů Působnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností při zprostředkování náhradní rodinné péče Působnost krajského úřadu při zprostředkování náhradní rodinné péče Působnost MPSV a Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí při zprostředkování náhradní rodinné péče.

21. Odborné posuzování pro účely zprostředkování osvojení a pěstounské péče 22. Působnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností při realizaci ústavní a ochranné výchovy a sledování výkonu ústavní a ochranné výchovy 23. Formy náhradní výchovy 24. Pěstounská péče 25. Osvojení 26. 27. 28. 29. 30.

Opatrovnictví Poručenství Ústavní výchova podle zákona o rodině, zákona o SPO a školských předpisů Rodičovská zodpovědnost Vyživovací povinnost

31. 32. 33. 34. 35.

Péče o děti vyžadující zvýšenou pozornost podle zákona o sociálně-právní ochrany dětí Péče o děti vyžadující zvýšenou pozornost podle trestních předpisů a zákona o přestupcích Formy týraní, zneužívání a zanedbávání dětí Možnosti spolupráce orgánů SPO s dalšími subjekty při řešení případů týraných dětí Základní postup orgánu SPO při zjištění podezření na týrání dítěte

36. Zajišťování návratu dětí nacházejících se v cizině a poskytování sociálně-právní ochrany dětem ve zvláštních případech 37. Výkon sociálně-právní ochrany dětí podle zákona o přestupcích a vztah tohoto zákona k zákonu o SPO 38. Komise pro sociálně-právní ochranu dětí 39. Zařízení pro sociálně-právní ochranu dětí 40. Povinnosti orgánů sociálně-právní, státních orgánů a dalších právnických a fyzických osob a pověřených osob při sdělování údajů a zachování povinné mlčenlivosti 41. 42. 43. 44. 45.

Strana 7

Vedení evidence a spisové dokumentace Oprávnění zaměstnanců orgánů sociálně-právní ochrany navštěvovat děti a rodiny s dětmi Výkon sociálně-právní ochrany pověřenými osobami Pokuty Řízení a místní příslušnost

© Phare CZ 0209-02-01-005


46. 47. 48. 49. 50.

Účast orgánu sociálně-právní ochrany dětí v řízení proti mladistvým Zvláštnosti řízení ve věcech dětí mladších 15 let, které se dopustily činu jinak trestného Pokuty Řízení a místní příslušnost Dávkové systémy sociální ochrany obyvatel

51. Orgány, které působí v dávkových systémech sociální ochrany obyvatel a jejich působnost 52. Druhy dávek poskytovaných podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře ve znění pozdějších předpisů, okruh příjemců, orgány státní sociální podpory, řízení 53. Druhy služeb sociální péče, subjekty, které služby sociální péče poskytují a jejich působnost

Otázky 1-5 1. Pojem, předmět a právní úprava sociálně-právní ochrany dětí 2. Principy a důvody právní úpravy sociálně-právní ochrany dětí a vztah k Ústavě ČR, Listině základních práv a svobod, Úmluvě o právech dítěte a dalším mezinárodním dokumentům 3. Vztah právní úpravy sociálně-právní ochrany dětí v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů k ostatním zvláštním právním předpisům upravujícím ochranu dětí 4. Úmluva o právech dítěte, její postavení v právním řádu České republiky a její obsah 5. Obsah Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodní osvojení a její promítnutí do zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí ve znění pozdějších předpisů

Otázka 1 Pojem, předmět a právní úprava sociálně-právní ochrany dětí

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), soustřeďuje sociálně-právní ochranu dětí do jednoho uceleného předpisu veřejnoprávní povahy, a to zejména z hlediska působnosti orgánů, které sociálně-právní ochranu dětí vykonávají. Činnost těchto orgánů je propojena s hmotně-právní úpravou ochrany dětí uvedenou zejména v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, ale i v předpisech dalších – například v trestněprávních předpisech, v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a v dalších normách. Přijetím zákona došlo ke změně zákona o rodině. Zákon o rodině původně dílčím způsobem upravoval i oblast poskytování sociálně-právní ochrany dětí. Tato oblast byla ze zákona o rodině vypuštěna a komplexně uvedena v zákoně, jehož účinnost nastala ode dne 1. 4. 2000. Chceme-li následující instituty rodinného práva uplatnit v praxi činností orgánů sociálně-právní ochrany dětí, je třeba hmotně-právní úpravu hledat v zákoně o rodině a procesněprávní úpravu naopak zejména v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí. Zákon nabyl účinnosti dne 1. 4. 2000, od té doby prošel změnami a byl několikrát významně novelizován. Zákon byl ke dni 1. 9. 2005 novelizován zákonem č. 257/2000 Sb., zákonem č. 272/2001 Sb., zákonem č. 320/2002 Sb., zákonem č. 518/2002 Sb., zákonem č. 222/2003 Sb., zákonem č. 315/2004 Sb., zákonem č. 52/2004 Sb., zákonem č. 436/2004 Sb., zákonem č. 57/2005 Sb., zákonem č. 501/2004 Sb. a zákonem č. 309/2002 Sb.

Zákon byl významně novelizován zákonem č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 518/2002 Sb., [5] v souvislosti s reformou veřejné správy. Kromě zmíněných novelizací zákona přijatých v souvislosti s reformou veřejné správy, lze za nejvýznamnější novelizace považovat následující: a. novelizace provedená zákonem č. 222/2003 Sb. Došlo ke změně zákona v souvislosti s přijetím zákona o dočasné ochraně cizinců. Na základě této novely bylo doplněno do zákona, že se sociálně-právní ochrana dětí poskytuje i dítěti, které na území České republiky pobývá s rodičem, který podal žádost o udělení oprávnění k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany na území České republiky nebo které pobývá na základě uděleného oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany na území České republiky. Dočasnou ochranu cizinců upravuje zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců. b. novelizace provedená zákonem č. 315/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, upravuje v zákoně nové oznamovací povinnosti a další pravomoci obecního úřadu obce s rozšířenou působností.

Strana 8

© Phare CZ 0209-02-01-005


Zákon byl touto novelizací doplněn o povinnost zřizovatele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc hlásit bez zbytečného odkladu obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností přijetí dítěte do tohoto zařízení. Dále byla zákonem upravena povinnost zřizovatele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc vést evidenci dětí, které byly přijaty do tohoto zařízení. Bylo rovněž nově upraveno, že obecní úřad obce s rozšířenou působností rozhoduje o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů, je-li dítě též v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Před zmíněnou novelizací tento orgán sociálně-právní ochrany dětí rozhodoval o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů, bylo-li dítě v ústavu. Tímto byla do zákona včleněna pravomoc obecního úřadu obce s rozšířenou působností rozhodovat i v další situaci, která může nastat v životě dítěte. Obdobná pravomoc byla upravena novelou zákona ve vztahu ke svěření dítěte do péče fyzické osoby, která má zájem stát se pěstounem. Takže obecní úřad obce s rozšířenou působností rozhoduje o svěření dítěte do péče fyzické osoby, která má zájem stát se pěstounem, je-li dítě v ústavu nebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Rovněž bylo doplněno, že je-li dítě svěřeno do pěstounské péče nebo bylo převzato budoucím pěstounem do péče na základě výše uvedeného rozhodnutí, podává úřad státní sociální podpory příslušný k poskytování příspěvku na úhradu potřeb dítěte návrh soudu na stanovení výživného na toto dítě a pokud fyzická osoba, která je povinna platit výživné (zpravidla je to rodič dítěte) toto stanovené výživné neplatí, podává návrh na výkon rozhodnutí. Před novelizací podával uvedené návrhy obecní úřad obce s rozšířenou působností. c. novelizace provedená zákonem č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti, doplňuje povinnosti orgánů sociálně-právní ochrany dětí při sdělování údajů. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen na žádost poskytnout úřadu práce údaje potřebné pro řízení a povolování výkonu činnosti dítěte podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Pro ochranu práv dítěte je třeba, aby orgán sociálně-právní ochrany dětí měl možnost (ale i povinnost) oznámit ohrožení práv dítěte. K tomuto je upravena povinnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí oznámit úřadu práce, který povolil výkon umělecké, kulturní, sportovní nebo reklamní činnosti dítěte podle zákona o zaměstnanosti skutečnosti, které odůvodňují zahájení řízení o zákazu činnosti dítěte. Pokud orgán sociálně-právní ochrany dětí oznámí tyto skutečnosti úřadu práce, je také povinen sledovat, zda došlo k nápravě. d. novelizace provedená zákonem č. 57/2005 Sb., reaguje na přijetí nového správního řádu. Toto se promítá konkrétně do ustanovení § 60 zákona, které upravuje podpůrnou aplikaci správního řádu. Nestanoví-li zákon o sociálně-právní ochraně dětí jinak, postupuje se podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Toto ustanovení nabývá účinnosti ode dne 1. 1. 2006. Sociálně-právní ochrana dítěte je definována v ustanovení § 1 zákona a zahrnuje zejména zajištění práva dítěte na jeho příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochranu oprávněných zájmů dítěte a působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny. Nedotčeny však zůstávají zvláštní právní předpisy, které též upravují ochranu práv a oprávněných zájmů dítěte. Těmito zákony se míní zejména zákon o rodině, trestní zákon, trestní řád, zákon o sociálním zabezpečení, zákon o péči o zdraví lidu. Proto u osob poskytujících sociálně-právní ochranu dětí je vyžadována nikoliv pouze znalost a aplikace zákona o sociálně-právní ochraně dětí, ale rovněž i znalost výše uvedených právních předpisů. Sociálně-právní ochrana dětí se poskytuje bezplatně nezletilým osobám. [6] Pojem „ochrana dítěte“ je širším pojmem k pojmu „sociálně-právní ochrana dětí“ a zahrnuje ochranu rozsáhlého souboru práv a oprávněných zájmů dítěte, který je upraven v právních předpisech různých právních odvětví. Ochrana dítěte je tedy promítnuta do právních předpisů v oblasti rodinně-právní, sociální, občanskoprávní, trestněprávní, školské, zdravotnické, ale i v oblasti daňové. Ustanovení § 5 zákona zakotvuje základní princip sociálně-právní ochrany dětí, kterým je zájem a blaho dítěte. Tento princip se stal předním a rozhodujícím hlediskem při činnosti všech orgánů sociálně-právní ochrany dětí nebo jiných subjektů, které se zabývají ochranou dětí. Zájem dítěte nelze podřadit zájmům jiných subjektů. Nemohou proto převážit např. zájmy rodičů, jiných osob anebo státu nad předním hlediskem sociálně-právní ochrany dětí, kterým je zájem a blaho dítěte. Sociálně-právní ochrana dětí je poskytována, pokud tyto skutečnosti trvají po takovou dobu nebo jsou takové intenzity, že nepříznivě ovlivňují vývoj dětí nebo jsou příčinou nepříznivého vývoje dětí. Zákon v těchto případech předpokládá existenci dlouhodobější sociální události určité intenzity, aby bylo zapotřebí postupovat dle zákona a poskytnout dítěti nezbytnou sociálně-právní ochranu. Náklady vzniklé v souvislosti s výkonem sociálně-právní ochrany dětí orgánu sociálně-právní ochrany dětí nese stát, s výjimkou nákladů na zřízení a provoz zařízení sociálně-právní ochrany dětí, které nese zřizovatel.

Otázka 2 Principy a důvody právní úpravy sociálně-právní ochrany dětí a vztah k Ústavě ČR, Listině základních práv a svobod, Úmluvě o právech dítěte a dalším mezinárodním dokumentům

Strana 9

© Phare CZ 0209-02-01-005


Povinnost státu poskytovat ochranu dětem a chránit jejich zdravý vývoj a právem chráněné zájmy vyplývá pro Českou republiku a její orgány z řady norem ústavního a mezinárodního charakteru. Jak normy ústavní tak i normy mezinárodněprávní stojí z hlediska své právní síly na pomyslném vrcholku pyramidy právních norem. Vzájemně se však od sebe liší svým původem (mezinárodněprávní normy vytvářejí státy mezi sebou, ústavní normy vytváří Česká republika pro své orgány a občany), svou formou (mezinárodněprávní normy jsou obsaženy zejména v mezinárodních smlouvách, ústavní normy pak v ústavních zákonech) a svou právní silou (mezinárodní smlouvy mohou mít větší právní sílu než zákon - o tom bude řeč dále). Výčet těchto norem by byl mimořádně rozsáhlý a pro účely praxe orgánů sociálně právní ochrany dětí není ani nezbytně nutný. V následující části se budeme proto věnovat alespoň nejvýznamnějším z nich. Ústavněprávní normy Základní lidská práva Ústava ČR Právní normy mezinárodního práva Úmluva o právech dítěte Organizace spojených národů (OSN) Haagská konference o mezinárodním právu soukromém Rada Evropy Právo Evropské unie Kolize právních řádů

Ústavněprávní normy Na prvním místě je nutno samozřejmě zmínit Listinu základních práv a svobod (dále jen „LZPS“ anebo „listina“), která byla vyhlášena jako ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Tato listina je navzdory poněkud matoucímu názvu ve své podstatě ústavním zákonem a je součástí ústavního pořádku České republiky. Základní lidská práva Ústava České republiky

Základní lidská práva Základní lidská práva mající vztah k problematice ohrožených dětí jsou v listině uvedena jednak v hlavě druhé oddílu prvním, který upravuje základní lidská práva, a zejména pak v hlavě čtvrté, pojednávající o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Z výčtu těchto základních lidských práv lze vzpomenout způsobilost každého mít práva, právo na život, nedotknutelnost osoby, právo nebýt podroben mučení ani krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu, právo nebýt podroben nuceným pracím nebo službám, právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a právo na ochranu jména. Dále listina deklaruje právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Toto právo uvedené v čl. 10 LZPS se promítá ve zcela konkrétní podobě do ustanovení § 54 a násl. zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Tato ustanovení zákona upravují vedení evidence a spisové dokumentace orgány sociálně-právní ochrany dětí a výslovně stanoví, že údaje obsažené ve spisové dokumentaci týkající se dítěte je orgán sociálně-právní ochrany dětí oprávněn využít pouze v zájmu dítěte při zajišťování sociálně-právní ochrany dětí. V zákoně není uvedena sankce za porušení tohoto ustanovení, zároveň však je soudní ochrana výše uvedeného základního práva zaručena přímo v čl. 36 LZPS, podle nějž se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ve vztahu k pomoci ohroženým dětem je dále třeba zmínit čl. 12 LZPS upravující nedotknutelnost obydlí. Do obydlí lze v zásadě vstoupit jen se souhlasem toho, kdo v něm bydlí. Bez tohoto souhlasu pak jen v některých

Strana 10

© Phare CZ 0209-02-01-005


dalších, zákonem stanovených výjimečných případech. Zásahy do nedotknutelnosti mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob nebo pro ochranu práv a svobod druhých. Ve vztahu k pomoci ohroženým dětem se toto ustanovení listiny promítá především do ustanovení § 21 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je policista oprávněn otevřít byt nebo jiný uzavřený prostor, vstoupit do něho a provést potřebné služební zákroky, úkony a jiná opatření k odvrácení bezprostředního nebezpečí, je-li důvodná obava, že je ohrožen život nebo zdraví osoby. Na rozdíl od policisty má sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí v souvislosti s plněním úkolů v sociálně-právní ochraně dětí pouze oprávnění navštěvovat dítě a rodinu, ve které dítě žije, v jejich obydlí. Rodiče a jiné osoby odpovědné za výchovu mají sice povinnost mu tuto návštěvu umožnit, sociální pracovník ale nemá oprávnění do obydlí rodiny vniknout, a to ani v případě, že je důvodné podezření z ohrožení života či zdraví dítěte. Oprávnění vniknout do obydlí za zákonem daných podmínek má i za této situace pouze Policie ČR a pouze v souvislosti s tímto postupem dochází k průlomu ústavního principu nedotknutelnosti obydlí při dodržení zákonných podmínek. Hlava IV. LZPS upravuje hospodářská, sociální a kulturní práva. Ve vztahu k pomoci ohroženým dětem je nejvýznamnější čl. 32, který se věnuje ochraně rodiny a rodičovství a zároveň zdůrazňuje potřebu poskytnout zvláštní ochranu dětem a mladistvým. Výslovně je upraveno, že péče o děti a jejich výchovu je právem rodičů, avšak za podmínky, že jejich rodičovská práva nejsou omezena. Odloučení nezletilých dětí od rodičů je možné proti vůli rodičů jen rozhodnutím soudu na základě zákona, přičemž v podrobnostech je učiněn odkaz na zákonnou úpravu – míní se tímto úprava v zákoně o rodině.

Ústava České republiky Dalším významným právním předpisem z této skupiny je Ústava České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Ta upravuje ve svých sedmi hlavách základní ústavní principy moci zákonodárné, výkonné, soudní, činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu, České národní banky a územní samosprávy. Ústava České republiky se však úpravy sociálně-právní ochrany dětí, narozdíl od Listiny základních práv a svobod, nijak významně nedotýká. Ve vztahu k poskytování sociálně-právní ochrany dětí lze považovat za nejvýznamnější úpravu snad jen ustanovení, které vymezuje vztah mezinárodních smluv k vnitrostátní právní úpravě. Tímto ustanovením je čl. 10 Ústavy České republiky, podle nějž vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Takto je při splnění uvedených podmínek tedy deklarována přednost mezinárodní smlouvy před zákonem. Tato přednost mezinárodních smluv v případě sociálně-právní ochrany dětí by se projevila například tehdy, pokud by nějaká mezinárodní smlouva –např. Úmluva o právech dítěte – přiznávala určité právo a toto právo by buď nebylo realizováno prostřednictvím vnitrostátní právní úpravy vůbec (dané právo by již nebylo promítnuto třeba do zákona o rodině), anebo by bylo upraveno odchylně. V takovém případě by se použila přímo Úmluva o právech dítěte a nikoliv dotčený vnitrostátní zákon.

Právní normy mezinárodního práva Ustanovení čl. 10 Ústavy nám posloužilo jako odrazový můstek, s jehož pomocí se dostáváme k další skupině nejvýznamnějších právních norem – k mezinárodním smlouvám. Úmluva o právech dítěte Organizace spojených národů (OSN) Haagská konference o mezinárodním právu soukromém Rada Evropy

Úmluva o právech dítěte Za nejvýznamnější mezinárodněprávní dokument v oblasti ochrany dětí lze považovat již zmiňovanou Úmluvu o právech dítěte, kterou Česká republika ratifikovala v lednu roku 1991.

Strana 11

© Phare CZ 0209-02-01-005


Této komplexní mezinárodněprávní úpravě práv dítěte předcházely některé dřívější mezinárodní smlouvy, zejména Ženevská deklarace práv dítěte z roku 1924, Deklarace práv dítěte přijatá Organizací spojených národů v roce 1959, Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech anebo Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966. Do našeho vnitrostátního právního řádu byly tyto (a samozřejmě i další) mezinárodní úmluvy dříve implementovány v podobě Sdělení ministerstva zahraničních věcí ve Sbírce zákonů. Až od 1. 1. 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 309/ 1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, jsou platné mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, uveřejňovány v samostatné Sbírce mezinárodních smluv. Úmluvu o právech dítěte nalezneme tedy ve Sbírce zákonů jako Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte. V čl. 3 Úmluvy o právech dítěte nalezneme jeden ze zásadních pojmů právní úpravy ochrany nezletilých - pojem „blaho dítěte“. Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými či soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními či zákonodárnými orgány. Uvedeným ustanovením je smluvním státům uložena povinnost zajistit dítěti takovou ochranu a péči, která je nezbytná pro jeho blaho. Současně toto ustanovení zavazuje smluvní strany Úmluvy brát ohled na práva a povinnosti rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně odpovědných za dítě. Do naší současné právní úpravy jsou tyto závazky promítnuty v ustanovení § 5 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž je předním hlediskem sociálně-právní ochrany dětí zájem a blaho dítěte. Toto ustanovení má značný význam zejména jako zásadní výkladová pomůcka při interpretaci a aplikaci právních norem, kdy všechny činnosti týkající se dítěte mají brát v úvahu plně a přednostně jeho zájmy. Ostatně rovněž i Úmluva o právech dítěte ve svém textu výslovně uvádí, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Úmluva o právech dítěte deklaruje základní lidská práva a další práva každé lidské bytosti mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Proto jsou v České republice tato práva přiznána osobám mladším 18 let věku, pokud však nenabyly zletilosti uzavřením manželství (k tomu může dojít s přivolením soudu u osoby mladší 18 let věku, avšak starší 16 let věku). Základní lidská práva deklarovaná Úmluvou o právech dítěte Další práva deklarovaná Úmluvou o právech dítěte Výbor pro práva dítěte

Základní lidská práva deklarovaná Úmluvou o právech dítěte Mezi základní lidská práva deklarovaná Úmluvou o právech dítěte patří přirozené právo každého dítěte na život a dále právo dítěte být registrováno ihned po narození tak, aby nezůstalo bez státní příslušnosti. Státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte, se zavazují respektovat právo dítěte na zachování jeho totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků za současného vyloučení jakýchkoliv nezákonných zásahů. Rovněž jsou povinny zajistit, aby dítě nebylo odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Smluvní státy této úmluvy rovněž uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmem dítěte. Dále je zmíněna potřeba činit opatření k potírání nezákonného přemísťování dětí do zahraničí a jejich nenavracení zpět. Dítě má právo, pokud je schopno formulovat své vlastní názory, tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, a takto vyjádřeným názorům dítěte je nutno věnovat patřičnou pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Toto právo dítěte na vyjádření vlastních názorů a postojů je v české právní úpravě promítnuto do několika právních předpisů, např. do zákona o rodině, občanského soudního řádu či zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Dítěti je umožněno, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu. Dítě má právo na svobodu projevu, svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Dále je uznáváno právo dítěte na svobodu sdružování a svobodu pokojného shromažďování. Další práva lze shrnout jako práva ochrany osobnosti, mezi něž řadíme právo dítěte, aby nebylo vystaveno svévolnému zasahování do soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence ani nezákonným útokům na svou čest a pověst. Dítě má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům. Zdůrazněna je zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte a základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte.

Strana 12

© Phare CZ 0209-02-01-005


Smluvní státy jsou podle Úmluvy povinny činit potřebná opatření k ochraně dětí před jakýmkoliv tělesným nebo duševním násilím, urážením nebo zneužíváním včetně zneužívání sexuálního, před zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním a rovněž i před vykořisťováním, které jakýmkoliv způsobem škodí blahu dítěte. Zdůrazňuje se ochrana dítěte před všemi formami sexuálního vykořisťování a sexuálního zneužívání. Zvláště komerční sexuální zneužívání je v Úmluvě zmíněno s tím, že smluvní státy úmluvy jsou povinny přijímat nezbytná opatření k zabránění únosů dětí, prodávání dětí a obchodování s nimi za jakýmkoliv účelem a v jakékoliv podobě. Rovněž jsou zmíněna práva dítěte v procesu osvojení a je zdůrazněno, aby se v první řadě bral v úvahu zájem dítěte. Dále je zmíněno právo duševně nebo tělesně postiženého dítěte požívat plného a řádného života v podmínkách zabezpečujících jeho důstojnost, podporujících jeho sebedůvěru a umožňujících jeho aktivní účast ve společnosti. Dítě má dle této Úmluvy rovněž právo na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu, právo na využívání léčebných a rehabilitačních zařízení a právo na výhody sociálního zabezpečení. S tím úzce souvisí i právo dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj. Do výčtu těchto sociálních práv lze přiřadit dále právo dítěte na vzdělání a v neposlední řadě i práva dětí náležících k etnické, náboženské nebo jazykové menšině. Výslovně je zmíněno právo dítěte na odpočinek a volný čas, na účast ve hře a oddechové činnosti odpovídající věku dítěte, jakožto i na svobodnou účast v kulturním životě a umělecké činnosti.

Další práva deklarovaná Úmluvou o právech dítěte Další články této Úmluvy pojednávají o právu dítěte na ochranu před hospodářským vykořisťováním nebo před vykonáváním jakékoliv práce, která může být dítěti nebezpečná, může poškozovat jeho zdraví anebo mu bránit ve vzdělávání. S otázkami práce dětí, které jsou řešeny Úmluvou o právech dítěte, do značné míry souvisí i Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 182, týkající se zákazu a okamžitých opatření k odstranění nejhorších forem dětské práce, přijatá v roce 1999 na zasedání Mezinárodní konference práce, nejvyššího orgánu Mezinárodní organizace práce. Najdeme ji ve Sbírce mezinárodních smluv jako Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 90/2002 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy o zákazu a okamžitých opatřeních k odstranění nejhorších forem dětské práce. V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie bylo třeba přijmout právní úpravu upravující práci dětí mladších 15 let. | 1| Úmluva též pamatuje na práva dítěte v průběhu trestního řízení, ve kterém je dítě v postavení obviněného, obžalovaného či uznaného vinným z porušení trestního práva.

Výbor pro práva dítěte Pro zjišťování pokroku dosaženého státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte, při plnění přijatých závazků se zřizuje desetičlenný Výbor pro práva dítěte. Smluvní státy se zavázaly prostřednictvím generálního tajemníka Spojených národů předkládat Výboru pro práva dítěte zprávy o opatřeních přijatých k provedení výše uvedených práv dítěte, a to do dvou let ode dne, kdy se staly smluvní stranou a poté každých pět let. Předkládané zprávy by měly obsahovat informace dostatečné k tomu, aby byl zabezpečen úplný přehled výboru o provádění úmluvy v dané zemi. Takto je zajištěna kontrola nad dodržováním Úmluvy o právech dítěte ve smluvních státech této úmluvy. Smluvní státy zajišťují provádění úmluvy prostřednictvím úpravy vnitrostátní legislativy. Deklarovaná práva dítěte jsou promítnuta do jednotlivých vnitrostátních právních norem a tak je zajištěna jejich každodenní aplikace.

Organizace spojených národů (OSN) Organizace spojených národů byla založena v roce 1945. Mezi cíle této organizace patří rozvoj přátelských vztahů mezi národy, uskutečňování mezinárodní spolupráce, podpora prosazování lidských práv ve světě. Všeobecná deklarace lidských práv, která byla schválena Valným shromážděním OSN dne 10.12.1948, představuje obecnou mezinárodněprávní úpravu ochrany nezletilých dětí. Deklarace obsahuje tzv. Mezinárodní listinu práv.

Strana 13

© Phare CZ 0209-02-01-005


Z ní však lze pro oblast ochrany dětí vybrat pouze obecné ustanovení čl. 16 odst. 3, dle kterého rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu. V čl. 25 odst. 3 se uvádí, že mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. Všechny děti, ať již manželské, či nemanželské, požívají stejné sociální ochrany Lidská práva uvedená ve Všeobecné deklaraci lidských práv byla rozdělena do dvou paktů z důvodu rozdílných kontrolních mechanismů. Oblast ochrany dětí, resp. rodinně-právních vztahů, je zastoupena úpravou v čl. 23 a 24 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Bližší úpravu nalezneme ve vyhlášce ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Haagská konference o mezinárodním právu soukromém Rodinně-právní otázky na poli mezinárodního práva upravují rovněž dokumenty přijaté Haagskou konferencí o mezinárodním právu soukromém. Mezinárodní konference, k nimž patří i výše uvedená Haagská konference o mezinárodním právu soukromém, jsou zvláštním shromážděním zástupců jednotlivých členských států, kteří byli zmocněni projednat a vyřešit určité otázky společného zájmu na mezinárodněprávní úrovni. Haagská konference se pak vůči ostatním konferencím vyznačuje tím, že má stálý charakter a předmětem jejího zájmu je přispívat k vyšší úrovni právní úpravy mezinárodního práva soukromého (tedy toho práva, které se týká právních vztahů nikoliv mezi státy, ale především mezi jednotlivými subjekty a osobami z různých států). Ve vztahu k ohroženým dětem lze za nejvýznamnější dokumenty Haagské konference o mezinárodním právu soukromém považovat jednak Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, která byla přijata dne 25.10.1980 a v České republice byla vyhlášena jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., o sjednání Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, a jednak Úmluvu o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení ze dne 29.5.1993, která byla vyhlášena jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 43/2000 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. a. v souvislosti s rozšiřující se migrací osob v rámci celé Evropy se stává stále aktuálnější otázka právní úpravy, která by měla zabránit tzv. občanskoprávním únosům dětí. Dle čl. 3 výše uvedené Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí se za protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte považuje, jestliže: bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby nedošlo k přemístění či zadržení. Právo péče o dítě může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu. Je třeba podotknout, že úmluva se skutečně týká pouze únosů občanskoprávních a vůbec se nezabývá únosy trestněprávními, tedy únosy ve smyslu ustanovení § 216 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, které upravuje skutkovou podstatu trestného činu únosu. Únos v trestněprávním pojetí vymezuje v českém právním řádu příslušná skutková podstata takto: „kdo dítě nebo osobu stiženou duševní poruchou nebo nedostatečně vyvinutou odejme z opatrování toho, kdo má podle zákona nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o ně pečovat, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta či peněžitým trestem“. Tolik základní skutková podstata trestného činu únosu. b. další významnou oblastí zájmu Haagské konference je oblast mezinárodních osvojení, tzn. osvojení, v nichž vystupují osvojenci a osvojitelé pocházející z různých zemí. Tato oblast je upravována zejména Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. Haagská konference o mezinárodním právu soukromém se mimo jiné zabývá harmonizací právních předpisů a snaží se přispívat ke snadnému uplatnění práv deklarovaných v úmluvách či jejich vykonatelnosti. K tomuto účelu slouží

Strana 14

© Phare CZ 0209-02-01-005


Úmluva o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí, uveřejněná jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 141/2001 Sb. m. s. Ze starších úprav je na místě zmínit Úmluvu o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti, vyhlášenou jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 132/1976 Sb., o Úmluvě o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti.

Rada Evropy Rada Evropy je významnou mezinárodní organizací, která sice omezuje své aktivity na evropské státy, ale kterou je nutno důsledně odlišovat od Evropských společenství, resp. EU. Rada Evropy je starší (vznikla již v roce 1949) a má rovněž poněkud odlišné cíle – usiluje zejména o podporu myšlenky právního státu a snaží se prosazovat ochranu dodržování lidských práv a svobod. Jejím nejznámějším orgánem je zřejmě Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku. Mezi významné dokumenty přijaté Radou Evropy v oblasti péče o děti řadíme zejména Evropskou sociální chartu přijatou dne 18.10.1961 a uveřejněnou jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 14/2000 Sb. m. s., o Evropské sociální chartě, dále Evropskou úmluvu o osvojení dětí přijatou dne 24.4.1967 a uveřejněnou jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 132/2000 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy o osvojení dětí a konečně i Evropskou úmluvu o výkonu práv dětí, kterou nalezneme jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb. m. s., o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí. Rovněž je vhodné zmínit Evropskou úmluvu o právním postavení dětí narozených mimo manželství uveřejněnou jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 47/2001 Sb. m. s. Rada Evropy a její orgány se dlouhodobě zabývají, samozřejmě mimo jiné, problematikou ochrany dětí ve vztahu k dětem týraným, zneužívaným a zanedbávaným. Významným počinem této organizace je zavedení samotné definice syndromu zneužívaného a zanedbávaného dítěte v roce 1992. [2] Na definici jevu navazuje Doporučení vybraných expertů zdravotního výboru Rady Evropy pro medikosociální aspekty CAN |3|, které bylo Radou ministrů členských zemí Rady Evropy přijato jako Doporučení č. R (93) 2 ze dne 22.3.1993. Doporučení o mediko-sociálních aspektech CAN zdůrazňuje nutnost vytvoření systému efektivní prevence, ohlašování, ověřování, vyšetřování, léčby a sledování případů zneužití dítěte. Toto zmíněné doporučení respektuje Doporučení č. R (79) 17 týkající se ochrany dětí před špatným zacházením, Doporučení č. R (85) o násilí v rodině a Doporučení č. R (90) 2 o sociálních opatřeních ve vztahu k násilí v rodině. Dalšími významnými dokumenty jsou Doporučení č. R (91) 11 o sexuálním vykořisťování, dětské pornografii, prostituci a únosech dětí a Doporučení č. R (1371) o týrání, zneužívání a zanedbávání dětí z roku 1998. Vstoupí-li mezinárodní úmluvy tohoto typu v platnost, v převážné většině případů je zapotřebí, aby smluvní stát určit tzv. ústřední orgán. Ústřední orgán je styčným orgánem při komunikaci se smluvními státy, které uzavřely danou úmluvu. V České republice to je Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen „Úřad“) se sídlem Benešova 22, 602 00 Brno. Úřad, který je podřízen Ministerstvu práce a sociálních věcí, nahradil dřívější Ústředí pro mezinárodněprávní ochranu mládeže v působnosti Ministerstva spravedlnosti. Ustanovení § 35 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, blíže rozvádí jeho působnost na poli poskytování sociálně-právní ochrany dětí ve vztahu k cizině.

Evropská unie (Evropské společenství) Výčet ústavněprávních a mezinárodních norem by nebyl úplný, pokud bychom se alespoň okrajově nezmínili o právu Evropského společenství (resp. Evropské unie). Toto právo bývá často nazýváno jako evropské právo nebo jako komunitární právo a tvoří samostatný právní řád, který nelze přiřadit ani k právu mezinárodnímu, jemuž jsme se věnovali v předchozích odstavcích, ani k vnitrostátnímu právu České republiky, jemuž se budeme věnovat dále. Vzájemné vztahy těchto právních řádů jsou mimořádně komplikované, a proto pro účely tohoto materiálu postačí, pokud si uvědomíme, že evropské (komunitární) právo nepatří ani k jedné z dalších skupin, ale přesto z jeho právních norem mohou vyplývat práva a povinnosti zavazující jak Českou republiku a její orgány, tak i přímo její občany. Od vstupu České republiky dne 1. 5. 2004 do Evropské unie jsou pro nás závazné i prameny práva Evropské unie (Evropského společenství), zejména nařízení a směrnice. Obecně je třeba zdůraznit, že nařízení (Regulations)

Strana 15

© Phare CZ 0209-02-01-005


jsou bezprostředně závazná a stávají se bez dalšího součástí právního řádu každého členského státu Evropské unie, na rozdíl od směrnic (Directives), které nejsou bezprostředně závazné, avšak zakládají povinnost členských států převzít příslušnou právní úpravu do jejich právního řádu. Snahou Evropské unie je sjednotit pravidla tak, aby byly co nejvíce odstraněny odlišnosti dané právními řády jednotlivých členských států a došlo tak k větší harmonizaci a unifikaci právních řádů. Vyšší míra slučitelnosti právních řádů by přispěla i k efektivnějšímu vymáhání práva v rámci evropského prostoru. Ochrana dětí a EU Charta základních práv EU

Ochrana dětí a EU Na poli ochrany dětí usilují orgány Evropské unie mimo jiné o vzájemné uznávání a vykonávání civilních rozsudků soudů jednotlivých členských států. Prvním krokem k dosažení tohoto cíle bylo přijetí nařízení Rady (ES) č. 1347/ 2000 ze dne 29. 5. 2000 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozsudků ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem. Toto nařízení upravuje případy řešení rodinně-právních vztahů v případech, kdy členové rodiny jsou rozdílné národnosti či nežijí ve stejném členském státě EU. V souvislosti s obecnou migrací osob v rámci EU (která je však sama o sobě pouze výrazem uskutečňování jedné ze základních svobod, na nichž stojí EU – svobody pohybu) totiž počet takových rodin stoupá a je třeba stanovit jednotná pravidla jak pro stanovení soudní příslušnosti národních soudů, tak i pro uznávání a výkon rozsudků národních soudů vydaných ve věcech manželských a věcech rodičovské zodpovědnosti. Toto nařízení je aplikováno na ta soudní řízení, která se týkají rozvodu, neplatnosti manželství a rodičovské zodpovědnosti, pokud je řízení spojeno s rozvodem manželství rodičů dítěte a rozhodnutí bylo vydáno po 1. březnu 2001. Příkladem rozhodnutí soudu o rodičovské zodpovědnosti ve smyslu této směrnice je rozhodnutí o výchově (custody rights) či rozhodnutí o styku druhého rodiče s dítětem (access rights). Toto nařízení je aplikováno v členských zemích EU s výjimkou Dánska. Úprava nařízení stanoví jasná pravidla a uvádí jednotný postup řešení těchto situací: a. stanovení soudní pravomoci soudů jednoho členského státu k rozhodnutí o rozvodu manželství rodičů dítěte a o otázkách spojených s rodičovskou zodpovědností obou rodičů; b. stanovení pravidel uznání a výkonu rozsudku soudu jednoho členského státu v jiném členském státě EU. Nová právní úprava ochrany dětí je dána nařízením Rady (ES) 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o soudní příslušnosti, uznání a výkonu rozsudků ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, kterým se ruší nařízení č. 1347/2000. Jak je již z názvu zřejmé, toto nařízení ruší předešlé nařízení č. 1347/2000 a zavádí rozsáhlejší právní úpravu, která komplexněji řeší uznání a výkon rozsudků v rodinně-právní oblasti. Toto nařízení nabývá účinnosti dne 1. 3. 2005 s výjimkou ustanovení článku 67-67 a 70, účinných již ode dne 1. 8. 2004. Nové nařízení zaručuje dítěti právo na zachování styku s oběma rodiči po rozvodu rodičů, pokud rodiče žijí v různých členských státech EU. Může se stát, že rodič se bude zdráhat umožnit dítěti cestovat do jiného členského státu, aby navštívilo druhého rodiče, navzdory tomu, že rozsudek upravuje právo styku dítěte a rodiče. Nové Nařízení Rady č. 202/2003 usiluje o předcházení takovým případům a výslovně stanoví, že rozsudky soudu jednoho členského státu EU týkající se úpravy práva styku rodiče s dítětem jsou bez dalšího uznány a vykonatelné v dalším členském státě EU. Vykonatelnost rozsudku v druhém členském státě nastává okamžikem doručení oprávněnému rodiči dítěte. Tato úprava je pokrokem oproti úpravě v nařízení č. 1347/2000, které vychází z předpokladu, že uznání a vykonatelnosti rozhodnutí soudu o úpravě styku rodiče s dítětem předchází ještě dodatečné řízení. Nařízení č. 2201/2003 (spolu s Úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí přijatou Haagskou konferencí o mezinárodním právu soukromém, o níž bylo pojednáno výše) upravuje rovněž ochranu dětí před občanskoprávními únosy. Vztah mezi zmíněnou úmluvou a tímto nařízením je uveden v čl. 60-62 nařízení. Je výslovně uvedeno, že vztahy mezi členskými státy mají být řešeny podle nařízení a aplikace tohoto nařízení má přednost před aplikací zmíněné úmluvy. Pokud však úmluva upravuje další skutečnosti, které nejsou upraveny tímto nařízením, je třeba aplikovat na řešení právních vztahů tuto úmluvu.

Strana 16

© Phare CZ 0209-02-01-005


Nařízení si klade za cíl zabránit občanskoprávním únosům zejména tím, že dává soudům členského státu, z nějž bylo dítě uneseno, přednostní právo rozhodnout o meritu věci (přesněji řečeno stanoví, že těmto soudům zůstává zachována jejich příslušnost i navzdory únosu). Uvedená přednost při rozhodování by měla zabránit snahám jednoho z rodičů dítěte uchýlit se k únosu dítěte ve snaze dovést případ dítěte před jiný soud, než v němž má dítě stálý pobyt. Mnohdy totiž dochází k tomu, že jeden z rodičů se domnívá, že soud ve státě jeho trvalého pobytu bude kauzu řešit odlišně od soudu v členském státu, ve kterém má dítě trvalý pobyt a z něhož bylo uneseno, a právě výše zmiňovaná úprava by měla těmto situacím předcházet. Z uvedené zásady připouští nařízení dvě důležité výjimky. Dle úpravy obsažené v nařízení č. 2201/2003 může soud členského státu, do kterého bylo dítě uneseno, rozhodnout, že dítě nemá být okamžitě navráceno do členského státu, ve kterém má trvalý pobyt, pokud dítěti hrozí nebezpečí, že by mohlo být v případě návratu do tohoto státu trvalého pobytu v ohrožení. Dále pak soud členského státu, do kterého dítě bylo uneseno, má rovněž možnost rozhodnout o nenavrácení dítěte do členského státu, ve kterém má toto dítě trvalý pobyt, pokud s ohledem na věk a vyspělost dítěte shledá, že je již třeba respektovat názor dítě a jeho přání nevrátit se do tohoto členského státu.

Charta základních práv EU Na závěr této části, věnované evropskému právu, je třeba zmínit i Chartu základních práv EU (Charper of Fundamental Rights of European Union), která byla vyhlášena dne 18. 12. 2000 v Úředním věstníku ES v řadě C pod číselným označením 2000/C 364/13. V čl. 24 Charty jsou uvedena práva dítěte a je výslovně upraveno právo dítěte na ochranu a péči zabezpečující zdravý vývoj (well-being), dále právo být vyslyšeno. Názor dítěte je třeba respektovat s ohledem na věk a jeho vyspělost ve všech záležitostech, které se dítěte týkají. Rovněž je zdůrazněn princip, který se prolíná všemi úpravami práv dítěte, a to zájem a blaho dítěte. Zájem a blaho dítěte je třeba chápat jako základní princip všeho konání týkajícího se dítěte, ať je konáno soukromoprávními, či veřejnoprávními subjekty.

Kolize právních řádů Při poskytování sociálně-právní ochrany dětí je třeba počítat s případy rodinných vztahů s cizím prvkem. Jde o ty případy, kdy se v právních vztazích vyskytne otázka, kterou upravují dva různé právní řády, mnohdy rozdílně. V těchto případech, není-li možné použít právo Evropské unie (k tomu viz výše), je třeba postupovat podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon obsahuje kolizní normy [4] upravující rovněž vztahy mezi manžely (ustanovení § 19-22), vztahy mezi rodiči a dětmi (ustanovení § 23-27) a též opatrovnictví (ustanovení § 28-31). Další ustanovení zákona vymezují pravomoc českých justičních orgánů (ustanovení § 38 a násl.).

Otázka 3 Vztah právní úpravy sociálně-právní ochrany dětí v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů k ostatním zvláštním právním předpisům upravujícím ochranu dětí

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), soustřeďuje sociálně-právní ochranu dětí do jednoho uceleného předpisu veřejnoprávní povahy, a to zejména z hlediska působnosti orgánů, které sociálně-právní ochranu dětí vykonávají. Činnost těchto orgánů je propojena s hmotně-právní úpravou ochrany dětí uvedenou zejména v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, ale i v předpisech dalších – například v trestněprávních předpisech, v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a v dalších normách. Přijetím zákona došlo ke změně zákona o rodině. Zákon o rodině původně dílčím způsobem upravoval i oblast poskytování sociálně-právní ochrany dětí. Tato oblast byla ze zákona o rodině vypuštěna a komplexně uvedena v zákoně, jehož účinnost nastala ode dne 1. 4. 2000. Chceme-li následující instituty rodinného práva uplatnit v praxi činností orgánů sociálně-právní ochrany dětí, je třeba hmotně-právní úpravu hledat v zákoně o rodině a procesněprávní úpravu naopak zejména v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí. Sociálně-právní ochrana dítěte je definována v ustanovení § 1 zákona a zahrnuje zejména zajištění práva dítěte na jeho příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochranu oprávněných zájmů dítěte a působení směřující k obnovení narušených funkcí

Strana 17

© Phare CZ 0209-02-01-005


rodiny. Nedotčeny však zůstávají zvláštní právní předpisy, které též upravují ochranu práv a oprávněných zájmů dítěte. Těmito zákony se míní zejména zákon o rodině, trestní zákon, trestní řád, zákon o sociálním zabezpečení, zákon o péči o zdraví lidu. Proto u osob poskytujících sociálně-právní ochranu dětí je vyžadována nikoliv pouze znalost a aplikace zákona o sociálně-právní ochraně dětí, ale rovněž i znalost výše uvedených právních předpisů. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“) upravuje instituty rodinného práva. S určitou mírou nadsázky lze tvrdit, že při práci sociálních pracovníků je vedle zákona o sociálně právní ochraně dětí druhou nejvýznamnější právní normou. V praxi dochází k velmi častému setkávání a vzájemnému prolínání obou těchto právních úprav, a bude proto vhodné, pokud si hned v úvodu vymezíme jejich vzájemné vztahy. Zákon o rodině se odlišuje od úpravy obsažené v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Zákon o sociálně právní ochraně dětí upravuje totiž převážně procesněprávní problematiku – upravuje tedy postup státních orgánů a činnost fyzických a právnických osob, která směřuje k zajištění práv dítěte a vymezuje tím především působnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí v oblasti prevence a ochrany dětí. Upravuje i povinnou vzájemnou spolupráci subjektů působících na poli ochrany nezletilých dětí. Zákon o sociálně právní ochraně dětí zároveň můžeme označit za normu veřejnoprávní povahy, neboť stát je garantem poskytování sociálně-právní ochrany dětí. Pro přehlednost uvádíme v bodech obsah obou zákonů, z něhož je zřejmá odlišnost obou úprav. Zákon o rodině upravuje:

vznik manželství neplatnost a neexistenci manželství vztahy mezi manžely rozvod rodičovskou zodpovědnost výchovná opatření svěření dítěte do výchovy jiné osoby než rodiče ústavní výchovu – podmínky pro její nařízení určení rodičovství osvojení poručenství opatrovnictví výživné Zákon o SPO upravuje:

zásady sociálně-právní ochrany dětí preventivní a poradenskou činnost opatření na ochranu dětí zprostředkování osvojení a pěstounské péče ústavní a ochrannou výchovu – sledování výkonu péči o děti vyžadující zvýšenou pozornost sociálně-právní ochranu ve vztahu k cizině činnost komise pro sociálně-právní ochranu dětí zařízení sociálně-právní ochrany dětí poskytování sociálně-právní ochrany dětí pověřenými osobami povinnosti orgánů sociálně-právní ochrany dětí při sdělování údajů povinnosti státních orgánů, dalších právnických a fyzických osob a pověřených osob možnost pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí navštívit dítě a jeho rodinu v souvislosti s plněním úkolů při poskytování sociálně-právní ochrany dětí vedení evidence a spisové dokumentace povinnou mlčenlivost pokuty při porušení ustanovení zákona Úprava obsažená v zákoně o rodině je velmi komplexní a poměrně složitá. V dalším se budeme proto věnovat pouze ve zjednodušené podobě těm ustanovením a institutům, které mají souvislost s poskytováním sociálně-právní ochrany dětí či obecně s právy a povinnostmi dětí.

Otázka 4

Strana 18

© Phare CZ 0209-02-01-005


Úmluva o právech dítěte, její postavení v právním řádu České republiky a její obsah

Ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky vymezuje vztah mezinárodních smluv k vnitrostátní právní úpravě, podle nějž vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Takto je při splnění uvedených podmínek tedy deklarována přednost mezinárodní smlouvy před zákonem. Takto je definována přednost Úmluvy o právech dítěte před zákonem, která by se projevila například tehdy, pokud by Úmluva o právech dítěte - přiznávala určité právo a toto právo by buď nebylo realizováno prostřednictvím vnitrostátní právní úpravy vůbec (dané právo by již nebylo promítnuto třeba do zákona o rodině), anebo by bylo upraveno odchylně. V takovém případě by se použila přímo Úmluva o právech dítěte a nikoliv dotčený vnitrostátní zákon. Úmluvu o právech dítěte nalezneme tedy ve Sbírce zákonů jako Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte. V čl. 3 Úmluvy o právech dítěte nalezneme jeden ze zásadních pojmů právní úpravy ochrany nezletilých - pojem „blaho dítěte“. Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými či soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními či zákonodárnými orgány. Uvedeným ustanovením je smluvním státům uložena povinnost zajistit dítěti takovou ochranu a péči, která je nezbytná pro jeho blaho. Současně toto ustanovení zavazuje smluvní strany Úmluvy brát ohled na práva a povinnosti rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně odpovědných za dítě. Do naší současné právní úpravy jsou tyto závazky promítnuty v ustanovení § 5 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž je předním hlediskem sociálně-právní ochrany dětí zájem a blaho dítěte. Toto ustanovení má značný význam zejména jako zásadní výkladová pomůcka při interpretaci a aplikaci právních norem, kdy všechny činnosti týkající se dítěte mají brát v úvahu plně a přednostně jeho zájmy. Ostatně rovněž i Úmluva o právech dítěte ve svém textu výslovně uvádí, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Úmluva o právech dítěte deklaruje základní lidská práva a další práva každé lidské bytosti mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Základní lidská práva deklarovaná Úmluvou o právech dítěte Další práva deklarovaná Úmluvou o právech dítěte Výbor pro práva dítěte - viz otázka č. 2.

Základní lidská práva deklarovaná Úmluvou o právech dítěte Mezi základní lidská práva deklarovaná Úmluvou o právech dítěte patří přirozené právo každého dítěte na život a dále právo dítěte být registrováno ihned po narození tak, aby nezůstalo bez státní příslušnosti. Státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte, se zavazují respektovat právo dítěte na zachování jeho totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků za současného vyloučení jakýchkoliv nezákonných zásahů. Rovněž jsou povinny zajistit, aby dítě nebylo odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Smluvní státy této úmluvy rovněž uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmem dítěte. Dále je zmíněna potřeba činit opatření k potírání nezákonného přemísťování dětí do zahraničí a jejich nenavracení zpět. Dítě má právo, pokud je schopno formulovat své vlastní názory, tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, a takto vyjádřeným názorům dítěte je nutno věnovat patřičnou pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Toto právo dítěte na vyjádření vlastních názorů a postojů je v české právní úpravě promítnuto do několika právních předpisů, např. do zákona o rodině, občanského soudního řádu či zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Dítěti je umožněno, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu. Dítě má právo na svobodu projevu, svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Dále je uznáváno právo dítěte na svobodu sdružování a svobodu pokojného shromažďování. Další práva lze shrnout jako práva ochrany osobnosti,

Strana 19

© Phare CZ 0209-02-01-005


mezi něž řadíme právo dítěte, aby nebylo vystaveno svévolnému zasahování do soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence ani nezákonným útokům na svou čest a pověst. Dítě má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům. Zdůrazněna je zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte a základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte. Smluvní státy jsou podle Úmluvy povinny činit potřebná opatření k ochraně dětí před jakýmkoliv tělesným nebo duševním násilím, urážením nebo zneužíváním včetně zneužívání sexuálního, před zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním a rovněž i před vykořisťováním, které jakýmkoliv způsobem škodí blahu dítěte. Zdůrazňuje se ochrana dítěte před všemi formami sexuálního vykořisťování a sexuálního zneužívání. Zvláště komerční sexuální zneužívání je v Úmluvě zmíněno s tím, že smluvní státy úmluvy jsou povinny přijímat nezbytná opatření k zabránění únosů dětí, prodávání dětí a obchodování s nimi za jakýmkoliv účelem a v jakékoliv podobě. Rovněž jsou zmíněna práva dítěte v procesu osvojení a je zdůrazněno, aby se v první řadě bral v úvahu zájem dítěte. Dále je zmíněno právo duševně nebo tělesně postiženého dítěte požívat plného a řádného života v podmínkách zabezpečujících jeho důstojnost, podporujících jeho sebedůvěru a umožňujících jeho aktivní účast ve společnosti. Dítě má dle této Úmluvy rovněž právo na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu, právo na využívání léčebných a rehabilitačních zařízení a právo na výhody sociálního zabezpečení. S tím úzce souvisí i právo dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj. Do výčtu těchto sociálních práv lze přiřadit dále právo dítěte na vzdělání a v neposlední řadě i práva dětí náležících k etnické, náboženské nebo jazykové menšině. Výslovně je zmíněno právo dítěte na odpočinek a volný čas, na účast ve hře a oddechové činnosti odpovídající věku dítěte, jakožto i na svobodnou účast v kulturním životě a umělecké činnosti.

Další práva deklarovaná Úmluvou o právech dítěte Další články této Úmluvy pojednávají o právu dítěte na ochranu před hospodářským vykořisťováním nebo před vykonáváním jakékoliv práce, která může být dítěti nebezpečná, může poškozovat jeho zdraví anebo mu bránit ve vzdělávání. S otázkami práce dětí, které jsou řešeny Úmluvou o právech dítěte, do značné míry souvisí i Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 182, týkající se zákazu a okamžitých opatření k odstranění nejhorších forem dětské práce, přijatá v roce 1999 na zasedání Mezinárodní konference práce, nejvyššího orgánu Mezinárodní organizace práce. Najdeme ji ve Sbírce mezinárodních smluv jako Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 90/2002 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy o zákazu a okamžitých opatřeních k odstranění nejhorších forem dětské práce. V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie bylo třeba přijmout právní úpravu upravující práci dětí mladších 15 let. |1| Úmluva též pamatuje na práva dítěte v průběhu trestního řízení, ve kterém je dítě v postavení obviněného, obžalovaného či uznaného vinným z porušení trestního práva.

Otázka 5 Obsah Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodní osvojení a její promítnutí do zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí ve znění pozdějších předpisů

Haagská konference přijala pro oblast mezinárodních osvojení, tzn. osvojení, v nichž vystupují osvojenci a osvojitelé pocházející z různých zemí, Úmluvu o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení ze dne 29.5.1993, byla vyhlášena jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 43/2000 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. Na tuto úmluvu úzce navazuje ustanovení § 25 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Úmluva totiž předpokládá určení ústředního orgánu pro výkon povinností, které z ní vyplývají signatářským státům. Ústředním orgánem pro Českou republiku je Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem v Brně, Benešova 22. Úřad vede pro účely zprostředkování osvojení evidenci dětí vhodných k osvojení v cizině a fyzických osob, vhodných stát se osvojiteli těchto dětí. Cílem uvedené úmluvy je vytvořit záruky toho, aby se mezinárodní osvojení uskutečňovala v nejlepším zájmu dítěte a respektovala jeho základní práva uznávaná mezinárodním právem. Dalším cílem je vytvoření systému spolupráce mezi smluvními státy zajišťujícího, aby byly tyto záruky respektovány, a tak se předcházelo únosům, prodeji a obchodování s dětmi. V neposlední řadě je cílem úmluvy zabezpečit ve smluvních státech uznávání osvojení uskutečněných v souladu s touto úmluvou.

Strana 20

© Phare CZ 0209-02-01-005


Státy, které jsou signatáři této úmluvy uznávají, že mezinárodní osvojení může poskytnout výhody trvalé rodiny dítěti, pro něž nemůže být nalezena vhodná rodina ve státě jeho původu. Tato zásada přednosti zprostředkování osvojení v zemi původu před mezinárodním osvojení nepřímo vyplývá z úpravy v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí. Úmluva rozlišuje práva a povinnosti orgánů státu původu dítěte a práva a povinnosti orgánů přijímajícího státu (rozuměj státu přijímající dítě k osvojení). V souladu s Úmluvou o právech dítěte je v českém právním řádu v zákoně o rodině a zákoně o sociálně-právní ochraně dětí je upraveno právo dítěte být vyslyšeno k případnému osvojení, právo dítěte dostat poradu a řádné informace o důsledcích osvojení a svého souhlasu s osvojením, pokud je vyžadován, vždy pak s ohledem na věk a stupeň zralosti dítěte. Dle zákona o rodině je-li dítě schopno posoudit dosah osvojení, je třeba také jeho souhlasu, ledaže by tím byl zmařen účel osvojení. Se základními principy, ze kterých vychází úprava v uvedené úmluvě, plně koresponduje vnitrostátní úprava v zákoně o rodině a též v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí.

Otázky 6-10 6. 7. 8. 9. 10.

Okruh dětí, na které se sociálně-právní ochrana zejména zaměřuje Podmínky pro poskytnutí sociálně-právní ochrany dětem v plném rozsahu a v nezbytném rozsahu Orgány sociálně-právní ochrany dětí Působnost obcí v sociálně-právní ochraně dětí Působnost krajských úřadů v sociálně-právní ochraně dětí

Otázka 6 Okruh dětí, na které se sociálně-právní ochrana zejména zaměřuje

Ustanovení § 6 odst. 1 zákona vymezuje okruh dětí, na které se sociálně-právní ochrana dětí zejména zaměřuje. Tento výčet je demonstrativní, proto je možné rozšířit jej o další kategorie dětí, kterým je třeba poskytnout sociálně-právní ochranu z důvodu jejich ohrožení. Výslovně jsou v citovaném ustanovení uvedeny děti, jejichž rodiče zemřeli, neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti anebo nevykonávají nebo zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti. Dále jsou uvedeny děti, které byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, pokud tato osoba neplní povinnosti plynoucí ze svěření dítěte do její výchovy. Sociálně-právní ochrana dětí se též zaměřuje na děti, které vedou zahálčivý nebo nemravný život spočívající zejména v tom, že zanedbávají školní docházku, nepracují, i když nemají dostatečný zdroj obživy, požívají alkohol nebo návykové látky anebo se živí prostitucí. Ochrana se zaměřuje dále i na děti, které spáchaly trestný čin (ve věku 15-18 let), na děti mladší 15 let, které spáchaly čin jinak trestný, a konečně i na děti, které opakovaně nebo soustavně páchají přestupky nebo jinak ohrožují občanské soužití. Též dětem, které se opakovaně dopouští útěků od rodičů nebo jiných fyzických nebo právnických osob odpovědných za výchovu dítěte a na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, jejich lidskou důstojnost nebo jmění, nebo u nichž je podezření na spáchání takového činu, se poskytuje sociálně-právní ochrana dětí. Sociálně-právní ochrana dětí je poskytována, pokud tyto skutečnosti trvají po takovou dobu nebo jsou takové intenzity, že nepříznivě ovlivňují vývoj dětí nebo jsou příčinou nepříznivého vývoje dětí. Zákon v těchto případech předpokládá existenci dlouhodobější sociální události určité intenzity, aby bylo zapotřebí postupovat dle zákona a poskytnout dítěti nezbytnou sociálně-právní ochranu.

Otázka 7 Podmínky pro poskytnutí sociálně-právní ochrany dětem v plném rozsahu a v nezbytném rozsahu

Sociálně-právní ochrana dětí se poskytuje v plném rozsahu dítěti, které má na území České republiky trvalý pobyt; má povolen trvalý pobyt nebo je hlášeno k pobytu po dobu nejméně 90 dnů dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.

Strana 21

© Phare CZ 0209-02-01-005


Dále též dítěti, které na území České republiky podalo návrh na zahájení řízení o udělení azylu, či je oprávněno podle zákona o pobytu cizinců trvale pobývat v České republice, nebo pobývá s rodičem, který podal žádost o udělení oprávnění k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany na území České republiky, nebo pobývá na základě uděleného oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců. Toto ustanovení zákona upravující kategorie dětí, kterým je sociálně-právní ochrana dětí poskytována v plném rozsahu, bylo doplněno po novelizaci zákona zákonem č. 222/2003 Sb. Novou kategorií dětí, kterým je poskytována sociálněprávní ochrana dětí v plném rozsahu jsou děti, které pobývají na území České republiky s rodičem, který podal žádost o udělení oprávnění k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany na území České republiky nebo které pobývají na základě uděleného oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany na území České republiky. V souladu s ustanovením § 37 zákona poskytuje obecní úřad sociálně-právní ochranu dětí také ve zvláštních případech. Obecně můžeme kategorii tuto kategorii dětí pojmenovat jako „děti cizinci“. Konkrétně se jedná o děti, které nemají na území České republiky povolen trvalý pobyt nebo nejsou hlášeny k pobytu na území České republiky po dobu nejméně 90 dnů podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, anebo o děti, které ani nejsou oprávněny trvale pobývat na území České republiky. V případě, že se dítě z výše uvedených kategorií ocitne bez jakékoliv péče, nebo je-li vážně ohrožen nebo narušen jeho život nebo příznivý vývoj, obecní úřad je povinen mu poskytnout péči v nezbytném rozsahu, na rozdíl od dětí, které nepatří do uvedené kategorie – těm je poskytována sociálně-právní ochrana dětí v plném rozsahu. Obecní úřad je přitom povinen učinit opatření k ochraně života a zdraví a zajistit uspokojování základních potřeb v nejnutnějším rozsahu včetně zdravotní péče. Obecní úřad přitom spolupracuje s obecním úřadem obce s rozšířenou působností, který, je-li to možné, uvědomí o situaci dítěte zastupitelský úřad státu, jehož je dítě občanem. O těchto skutečnostech obecní úřad obce s rozšířenou působností rovněž informuje Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

Otázka 8 Orgány sociálně-právní ochrany dětí

Sociálně-právní ochranu dětí zajišťují orgány sociálně-právní ochrany dětí, jimiž jsou od roku 2001 krajské úřady, od roku 2003 obecní úřady obcí s rozšířenou působností a dále obecní úřady, ministerstvo práce a sociálních věcí a Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Od orgánů sociálně-právní ochrany dětí je třeba odlišovat subjekty, které rovněž sociálně-právní ochranu dětí zajišťují, avšak nejsou orgány sociálně právní ochrany dětí v pravém slova smyslu. Jedná se o obce v samostatné působnosti, kraje v samostatné působnosti, komise pro sociálně-právní ochranu dětí a další právnické a fyzické osoby, které jsou výkonem sociálně-právní ochrany dětí pověřeny. V tomto smyslu hovoříme o výkonu sociálněprávní ochrany dětí jinými subjekty, nikoliv orgány sociálně-právní ochrany dětí. Obecně zákon upravuje, že působnosti stanovené krajskému úřadu, obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností nebo obecnímu úřadu podle tohoto zákona jsou výkonem přenesené působnosti. Poskytování sociálně-právní ochrany dětí ve vztahu k cizině se v ČR věnuje Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen „Úřad“) se sídlem Benešova 22, 602 00 Brno. Úřad, který je podřízen Ministerstvu práce a sociálních věcí, nahradil dřívější Ústředí pro mezinárodněprávní ochranu mládeže v působnosti Ministerstva spravedlnosti. Ustanovení § 35 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, blíže rozvádí jeho působnost na poli poskytování sociálně-právní ochrany dětí ve vztahu k cizině. Činnost Úřadu pro mezinárodní ochranu dětí

Činnost Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Ustanovení § 35 zákona výslovně upravuje pravomoci a povinnosti Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí při poskytování sociálně-právní ochrany dětí ve vztahu k cizině. Z těchto pravomocí lze zmínit funkci přijímajícího a odesílajícího orgánu při provádění mezinárodních smluv a plnění dalších povinností vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních smluv týkajících se sociálně-právní ochrany dětí. Úřad dále plní funkci opatrovníka, vyžaduje zprávy o poměrech dětí, zprostředkuje zaslání osobních dokladů a jiných listin do ciziny a opatřuje doklady a jiné listiny ze zahraničí, spolupracuje se státními orgány nebo jinými organizacemi cizího státu obdobnými Úřadu. K zabezpečení těchto činností je stanovena významná výjimka z jinak pevně stanoveného

Strana 22

© Phare CZ 0209-02-01-005


režimu poskytování osobních údajů do zahraničí dle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. K jednorázovému předání či opakovanému předávání osobních údajů Úřadem do jiných států se nevyžaduje povolení Úřadu pro ochranu osobních údajů. Úřad dále pomáhá pátrat po rodičích dítěte, pokud rodiče nebo jeden z nich žije v cizině. Pro řízení o výživném zjišťuje majetkové a výdělkové poměry povinného. Úřad zprostředkovává podávání návrhů směřující k zabezpečení plnění vyživovací povinnosti. Tímto jsou míněny návrhy na úpravu vyživovací povinnosti, určení výchovy dítěte a případně i určení otcovství. Úřad má konečně významné pravomoci založené zákonem a rovněž mezinárodními úmluvami na poli osvojování českých dětí do ciziny a dětí ze zahraničí – podílí se na zprostředkování osvojení. Dává souhlas s osvojením dítěte do ciziny. Pro účely osvojení zjišťuje, v jakém sociálním prostředí a v jakých rodinných poměrech dítě žije.

Otázka 9 Působnost obcí v sociálně-právní ochraně dětí

Obecní úřad působí jako orgán sociálně-právní ochrany dětí tzv. 1. linie. Je v bezprostředním kontaktu s ohroženými dětmi, proto mu zákon stanoví následující práva a povinnosti při poskytování sociálně-právní ochrany dětí. Poskytování preventivní a poradenské činnosti orgány sociálně-právní ochrany dětí se prolíná celým zákonem o SPO. Ve vztahu k obecnímu úřadu zákon výslovně upravuje následující činnosti tohoto orgánu. Obecní úřad je povinen:

vyhledávat děti, na které se sociálně-právní ochrana dětí zejména zaměřuje. Obecní úřad by se měl v rámci této aktivity zaměřit na cílenou terénní sociální práci, při které za spolupráce dalších subjektů bude detekovat ohrožené děti. K této činnosti rovněž může být pověřena tzv. pověřená osoba k výkonu sociálně-právní ochrany dětí projednat s rodiči odstranění nedostatků ve výchově dítěte. Sociální pracovníci obecního úřadu se mohou dovědět o potřebě jednat s rodiči v případě, že je rodič sám požádá o pomoc; rodiče mají právo požádat obecní úřad o pomoc při výkonu svým práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti. projednat s dítětem nedostatky v jeho chování sledovat, zda je zamezování v přístupu dětí do prostředí, které z hlediska jejich vývoje a výchovy je ohrožující Tímto se míní zejména povinnost obce sledovat dodržování zákona o loteriích a jiných podobných hrách zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. poskytovat nebo zprostředkovat rodičů na jejich žádost poradenství při uplatňování nároků dítěte na dávky státní sociální podpory a dávky sociální péče. oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, se během své sociální práce se setkaly s dítětem, na které se sociálně-právní ochrana zejména zaměřuje. Pomocí této oznamovací povinnosti obecního úřadu vůči obecnímu úřadu obce s rozšířenou se dozví obecní úřad obce s rozšířenou působností o dítěti, kterému je potřeba poskytnout sociálně-právní ochranu dětí. Může tak v součinnosti s obecním úřadem poskytnout dítěti sociálně-právní ochranu dětí, zejména podat návrhy soudu na rozhodnutí, k čemuž obecní úřad není oprávněn (tzv. aktivně legitimován). Obecní úřad může zřídit zařízení sociálně-právní ochrany dětí, které zákon taxativně uvádí takto: a. b. c. d. e.

Strana 23

zařízení poradenství pro péči o děti, zařízení sociálně výchovné činnosti zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc výchovně rekreační tábory pro děti zařízení pro výkon pěstounské péče

© Phare CZ 0209-02-01-005


Výše uvedená zařízení mohou zřizovat rovněž krajské úřady a pověřené osoby. Obecní úřad vede záznamy o dítěti dle zákonných pravidel. Rovněž v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí jsou uvedena pravidla pro nakládání se spisovou dokumentací. Obecní úřad se zaměřuje na volnočasové aktivity těchto dětí a poskytuje jim programy pro využití volného času, dále se zaměřuje na styky dětí s osobami, kteří požívají alkoholické nápoje, sleduje u dětí projevy nesnášenlivosti a násilí, zabraňuje pronikání nepříznivých sociálních a výchovných vlivů mezi ostatní skupiny dětí. Spolupracuje přitom se školami, pověřenými osobami, zájmovými sdruženími a dalšími subjekty. V souladu s ustanovením § 37 zákona poskytuje obecní úřad sociálně-právní ochranu dětí také ve zvláštních případech. Obecně můžeme kategorii tuto kategorii dětí pojmenovat jako „děti cizinci“. Konkrétně se jedná o děti, které nemají na území České republiky povolen trvalý pobyt nebo nejsou hlášeny k pobytu na území České republiky po dobu nejméně 90 dnů podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, anebo o děti, které ani nejsou oprávněny trvale pobývat na území České republiky. V případě, že se dítě z výše uvedených kategorií ocitne bez jakékoliv péče, nebo je-li vážně ohrožen nebo narušen jeho život nebo příznivý vývoj, obecní úřad je povinen mu poskytnout péči v nezbytném rozsahu, na rozdíl od dětí, které nepatří do uvedené kategorie – těm je poskytována sociálně-právní ochrana dětí v plném rozsahu. Obecní úřad je přitom povinen učinit opatření k ochraně života a zdraví a zajistit uspokojování základních potřeb v nejnutnějším rozsahu včetně zdravotní péče. Obecní úřad přitom spolupracuje s obecním úřadem obce s rozšířenou působností, který, je-li to možné, uvědomí o situaci dítěte zastupitelský úřad státu, jehož je dítě občanem. O těchto skutečnostech obecní úřad obce s rozšířenou působností rovněž informuje Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. V rámci spolupráce s dalším subjekty obecní úřad na vyžádání podává zprávy soudu o poměrech dítěte, u něhož soud rozhodl o výchovném opatření, doporučuje soudu osobu vhodnou stát se poručníkem, podává obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností zprávy o poměrech dítěte, podává státnímu zastupitelství zprávy o poměrech dítěte, u něhož soud na návrh státního zastupitelství uložil ochrannou výchovu. Zaměstnanci obecního úřadu jsou v bezprostředním kontaktu s ohroženými dětmi. Proto jim zákon ukládá zajistit neodkladnou péči. Dítěti, které se ocitne bez péče přiměřené jeho věku, zejména v důsledku úmrtí rodičů nebo jejich pobytu ve zdravotnickém zařízení, je obecní úřad podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona povinen zajistit neodkladnou péči. Při zajištění této péče dá obec zpravidla přednost příbuznému dítěte. Při poskytnutí pomoci má obec možnost využít služeb zařízení poskytujících okamžitou pomoc. O uvedeném opatření obec neprodleně uvědomí obecní úřad obce s rozšířenou působností. Základní principy poskytování sociálně-právní ochrany dětí obecním úřadem je souhrnně upraveno v této otázce ZOZ. Poskytování sociálně-právní ochrany dětí dalšími orgány, tj. obecní úřadem obce s rozšířenou působností se prolíná takřka celým zákon. Proto se činnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností nebudeme věnovat v této části, ale při výkladu jednotlivých institutů poskytování sociálně-právní ochrany dětí.

Otázka 10 Působnost krajských úřadů v sociálně-právní ochraně dětí

Krajský úřad zajišťuje zejména metodickou činnost pro obecní úřady a obecní úřady obce s rozšířenou působností při poskytování sociálně-právní ochrany dětí. Dále vykonává sjednocující a koordinační činnost poskytování sociálně-právní ochrany v rámci správního území kraje. Významnou činnost krajský úřad vykonává v procesu zprostředkování osvojení a pěstounské péče. Krajský úřad je jedním z hlavních orgánů sociálně-právní ochrany dětí podílející se na této činnosti. Provádí odborné posuzování pro účely zprostředkování osvojení a pěstounské péče, vede evidenci dětí vhodných pro svěření do náhradní rodinné péče a osob a evidenci žadatelů o prostředkování náhradní rodinné péče. V rámci preventivní a poradenské činnost je krajský úřad povinen alespoň jednou v roce zabezpečit konzultace o výkonu pěstounské péče. Konzultací se kromě odborníků na řešení výchovných a sociálních problémů zúčastňují také pěstouni, kteří mají trvalý pobyt na území kraje.

Strana 24

© Phare CZ 0209-02-01-005


Při poskytování péče dětem vyžadující zvýšenou pozornost pracovníci obecního úřadu obce s rozšířenou působností upozorňují krajské úřady na potřebu napomáhat dětem, které ukončily školní docházku, při získávání možnosti pokračovat v další přípravě na povolání. Krajský úřad může zřídit zařízení sociálně-právní ochrany dětí, které zákon taxativně uvádí takto: a. b. c. d. e.

zařízení poradenství pro péči o děti, zařízení sociálně výchovné činnosti zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc výchovně rekreační tábory pro děti zařízení pro výkon pěstounské péče

Výše uvedená zařízení mohou zřizovat rovněž obecní úřady a pověřené osoby.

Otázky 11-15 11. 12. 13. 14. 15.

Práva dítěte a rodičů či jiných osob odpovědných za výchovu dítěte při poskytování sociálně-právní ochrany dětí Oznamovací povinnost podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí a vztah k trestnímu zákonu Preventivní a poradenská činnost orgánů sociálně-právní ochrany. Opatření sociálně-právní ochrany na ochranu dětí Výchovná opatření

Otázka 11 Práva dítěte a rodičů či jiných osob odpovědných za výchovu dítěte při poskytování sociálně-právní ochrany dětí

V ustanovení § 8 zákona je zakotveno právo dítěte požádat o pomoc při ochraně svého života a dalších svých práv orgány sociálně-právní ochrany dětí a zařízení sociálně-právní ochrany dětí, další státní orgány, kterým přísluší též ochrana práv a oprávněných zájmů dítěte, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení. Tyto subjekty jsou povinny poskytnout dítěti odpovídající pomoc. Je zapotřebí zdůraznit zásadu zakotvenou v zákoně, že dítě má právo požádat o pomoc i bez vědomí rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte. Na tuto skutečnost se v praxi bohužel zapomíná a zdá se, že se ani nedostala příliš do povědomí dětí. Dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory, má právo pro účely sociálně-právní ochrany dětí tyto názory svobodně vyjadřovat při projednávání všech záležitostí, které se ho dotýkají, a to i bez přítomnosti rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte. Při projednávání všech záležitostí týkajících se dítěte se má jeho vyjádřením věnovat náležitá pozornost odpovídající jeho věku. [7] Obecně je třeba si uvědomit, že zákon výslovně v ustanovení § 53 odst. 2 zákona ukládá rodičům povinnost spolupracovat s orgány sociálně-právní ochrany dětí při ochraně zájmů a práv dítěte. Zákon však uvádí i právo rodičů a jiných osob odpovědných za výchovu dítěte požádat o pomoc při výkonu svých práv a povinností vhodné subjekty, kterým přísluší ochrana práv a oprávněných zájmů dítěte. Tímto subjektem může být státní orgán, ale například i osoba pověřená k výkonu sociálně-právní ochrany dětí. Pokud je daný subjekt požádán o pomoc, je povinen ji rodiči poskytnout. Zákon výslovně uvádí, že rodič nebo jiná osoba odpovědná za výchovu dítěte má v souvislosti s výkonem svých práv a povinností možnost požádat o pomoc orgány sociálně-právní ochrany dětí, státní orgány, kterým také přísluší ochrana práv a oprávněných zájmů dítěte, a rovněž tak i pověřené osoby. Tyto subjekty jsou povinny vyžádanou pomoc poskytnout, a to v rozsahu své působnosti.

Otázka 12 Oznamovací povinnost podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí a vztah k trestnímu zákonu

V ustanovení § 7 odst. 1 zákona je zakotveno obecné pravidlo, podle kterého je každý oprávněn upozornit na závadné chování dětí jejich rodiče. Navazující ustanovení § 7 odst. 2 zákona pak upravuje obecné oznamovací oprávnění. Každý je oprávněn upozornit orgán sociálně-právní ochrany dětí na porušení povinností nebo zneužití práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti,

Strana 25

© Phare CZ 0209-02-01-005


na skutečnost, že rodiče nemohou plnit povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti nebo na skutečnosti, ze kterých lze usuzovat, že dítěti by měla být poskytnuta sociálně-právní ochrana. Je třeba upozornit, že tímto ustanovením není dotčena povinnost vyplývající ze zvláštního právního předpisu. V této souvislosti je zvláštním právním předpisem míněno ustanovení § 168 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž je neoznámení některých vybraných trestných činů (např. neoznámení trestného činu týrání svěřené osoby) samostatným trestným činem, za nějž může být pachateli uložen trest odnětí svobody až na tři léta. V praxi to znamená, že osoba, která využije oznamovacího práva dle ustanovení § 7 odst. 2 zákona, se tím ještě automaticky nezprostí odpovědnosti za neoznámení trestného činu dle trestního zákona. Byť je pravděpodobné, že orgány činné v trestním řízení by tuto okolnost hodnotily v rámci úvah o společenské nebezpečnosti spáchaného trestného činu, je přesto v těchto případech třeba doporučit, aby každá osoba splnila i svou oznamovací povinnost vyplývající z trestního zákona a nespoléhala se na to, že oznámení orgánu sociálně-právní ochrany dětí je postačujícím opatřením. Výše uvedené ustanovení § 7 odst. 2 zákona zakotvuje významné oprávnění jednotlivců oznamovat skutečnosti nasvědčující negativnímu jednání osob vůči nezletilým dětem, aniž by jednání osob pečujících o dítě dosahovalo intenzity porušující zájmy chráněné trestněprávními předpisy. Týrání, psychické týrání a zejména sexuální zneužívání se vyznačuje velkou latencí. Lze se domnívat, že k tomuto přispívá i obava oznamovatelů z možných pozdějších útoků těch, kteří dětem ubližují, ale i ze samotného průběhu řízení příslušných orgánů. Zákonodárce, vědom si této skutečnosti, zdůraznil v ustanovení § 57 odst. 1 zákona povinnost zaměstnanců orgánů sociálně-právní ochrany dětí a zaměstnanců obce s rozšířenou působností zařazených do obecního úřadu zachovávat povinnou mlčenlivost ve vztahu k oznamovatelům skutečností nasvědčujícím negativnímu jednání vůči dětem. Dostát požadavkům na zvýšenou ochranu oznamovatele napomáhá ustanovení § 55 odst. 4 zákona, které umožňuje vést oznámení ve zvláštní složce spisové dokumentace, která je vedena o dítěti orgánem sociálně-právní ochrany dětí, resp. obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Tato složka je oddělitelná od spisové dokumentace vedené o dítěti a tímto se citlivá informace dostává z režimu spisové dokumentace, do níž mohou na základě písemné žádosti nahlédnout rodiče či jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte. Písemnosti vedené ve zvláštní složce se nevydávají žádnému orgánu, fyzické či právnické osobě a lze je předložit jen soudu a státnímu zastupitelství v případě, že se údaje v nich obsažené týkají trestního stíhání (o evidenci a spisové dokumentaci blíže pojednává kapitola uvedena dále). Obecná oznamovací povinnost pro státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení, popřípadě další zařízení určená pro děti, je upravena v ustanovení § 10 odst. 4 zákona. Všechny tyto zvláštní subjekty jsou povinny oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jde o děti, na které se sociálně-právní ochrana dětí zejména zaměřuje, a to bez zbytečného odkladu po tom, kdy se o takové skutečnosti dozví. Zvláštní oznamovací povinnost je uložena zdravotnickému zařízení, které je na základě ustanovení § 10 odst. 5 zákona povinno neprodleně oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, že matka po narození dítě opustila a zanechala je ve zdravotnickém zařízení. Z tohoto ustanovení vyplývá významná odchylná úprava místní příslušnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí od obecné zásady. Obecnou zásadou při stanovení místní příslušnosti krajského úřadu, obecního úřadu obce s rozšířenou působností a obecního úřadu je místo trvalého pobytu dítěte. Výjimka z tohoto pravidla je, kromě dalších případů, upravena právě ve vztahu k opuštěnému dítěti zanechaném matkou ve zdravotnickém zařízení. Místní příslušnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností se v těchto případech řídí místem, kde se dítě nachází, tj. místem určeným podle sídla zdravotnického zařízení. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen oznamovat orgánům činným v trestním řízení skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán na dítěti trestný čin nebo že dítě bylo použito ke spáchání trestného činu, a na žádost poskytnout tomuto orgánu údaje potřebné pro toto řízení. Tato úprava je určitou reflexí ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), ve znění pozdějších předpisů, zejména jeho § 8 odst. 1. Navíc zákon výslovně uvádí, že orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen poskytnout orgánu činnému v trestním řízení na jeho žádost údaje potřebné pro trestní řízení, a to v rozsahu odpovídajícím potřebám řízení před těmito orgány. Toto ustanovení je příkladem průlomu povinné mlčenlivosti pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí.

Otázka 13 Preventivní a poradenská činnost orgánů sociálně-právní ochrany

Strana 26

© Phare CZ 0209-02-01-005


Obecnímu úřadu a obecnímu úřadu s rozšířenou působností jsou zákonem uloženy povinnosti na poli preventivní a poradenské činnosti. K tomuto blíže úprava v ustanovení § 10-13 zákona. Obecní úřad obce s rozšířenou působností je povinen sledovat nepříznivé vlivy působící na děti, zjišťovat příčiny jejich vzniku a činit opatření k omezování působení těchto vlivů na děti. Plnění uvedených povinností je významné zejména z hlediska tvorby koncepcí v oblasti sociální prevence, kdy je důležité se zřetelem na lokalitu a časové období přijímat specifická rozhodnutí a opatření. Je třeba upozornit i na úpravu, dle které má obecní úřad obce s rozšířenou působností možnost uložit rodičům povinnost využít pomoc odborného poradenského zařízení, pokud rodiče nezajistili odbornou pomoc, ačkoliv dítě takovou pomoc nezbytně potřebuje a takovou pomoc mu úřad předtím doporučil. Tuto povinnost lze uložit nejenom rodičům, ale i osobám odpovědným za výchovu dítěte. Těmito osobami měl zákonodárce na mysli osoby, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy rozhodnutím příslušného orgánu. Povinnost ukládá orgán sociálně-právní ochrany ve správním řízení a vydává o tomto rozhodnutí. Je povinností rodičů vyhledat pro dítě pomoc odborného poradenského zařízení. Nesplnění této povinnosti je možné postihnout jako přestupek dle ustanovení § 28 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/ 1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“). Přestupkový zákon předpokládá v uvedeném ustanovení úmyslné nesplnění povinnosti, kterou ukládá zvláštní předpis. Tímto zvláštním předpisem může být právě ustanovení § 12 zákona. Obecně je třeba si uvědomit, že zákon výslovně v ustanovení § 53 odst. 2 zákona ukládá rodičům povinnost spolupracovat s orgány sociálně-právní ochrany dětí při ochraně zájmů a práv dítěte. Zákon však uvádí i právo rodičů a jiných osob odpovědných za výchovu dítěte požádat o pomoc při výkonu svých práv a povinností vhodné subjekty, kterým přísluší ochrana práv a oprávněných zájmů dítěte. Tímto subjektem může být státní orgán, ale například i osoba pověřená k výkonu sociálně-právní ochrany dětí. Pokud je daný subjekt požádán o pomoc, je povinen ji rodiči poskytnout. Poskytování preventivní a poradenské činnosti orgány sociálně-právní ochrany dětí se prolíná celým zákonem o SPO. Ve vztahu k obecnímu úřadu zákon výslovně upravuje následující činnosti tohoto orgánu. Obecní úřad je povinen:

vyhledávat děti, na které se sociálně-právní ochrana dětí zejména zaměřuje. Obecní úřad by se měl v rámci této aktivity zaměřit na cílenou terénní sociální práci, při které za spolupráce dalších subjektů bude detekovat ohrožené děti. K této činnosti rovněž může být pověřena tzv. pověřená osoba k výkonu sociálně-právní ochrany dětí projednat s rodiči odstranění nedostatků ve výchově dítěte. Sociální pracovníci obecního úřadu se mohou dovědět o potřebě jednat s rodiči v případě, že je rodič sám požádá o pomoc; rodiče mají právo požádat obecní úřad o pomoc při výkonu svým práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti. projednat s dítětem nedostatky v jeho chování sledovat, zda je zamezování v přístupu dětí do prostředí, které z hlediska jejich vývoje a výchovy je ohrožující Tímto se míní zejména povinnost obce sledovat dodržování zákona o loteriích a jiných podobných hrách zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. poskytovat nebo zprostředkovat rodičů na jejich žádost poradenství při uplatňování nároků dítěte na dávky státní sociální podpory a dávky sociální péče. oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, se během své sociální práce se setkaly s dítětem, na které se sociálně-právní ochrana zejména zaměřuje. Pomocí této oznamovací povinnosti obecního úřadu vůči obecnímu úřadu obce s rozšířenou se dozví obecní úřad obce s rozšířenou působností o dítěti, kterému je potřeba poskytnout sociálně-právní ochranu dětí. Může tak v součinnosti s obecním úřadem poskytnout dítěti sociálně-právní ochranu dětí, zejména podat návrhy soudu na rozhodnutí, k čemuž obecní úřad není oprávněn (tzv. aktivně legitimován). Obecní úřad obce s rozšířenou působností je povinen sledovat nepříznivé vlivy působící na děti a zjišťovat příčinu jejich vzniku a dále činit opatření k omezování působení nepříznivých vlivů na děti. K této činnosti může využít jednání komise pro sociálně-právní ochranu dětí, na které budou jednat zástupci jednotlivých profesních skupin, které se při své práci dostanou do kontaktu s ohroženými dětmi.

Strana 27

© Phare CZ 0209-02-01-005


V oblasti poradenské obecní úřad obce s rozšířenou působností pomáhá rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů souvisejících s péčí o dítě, poskytuje nebo zprostředkovává poradenství při výchově a vzdělávání dítěte a při péči o dítě zdravotně postižené. Pořádá v rámci poradenské činnosti přednášky a kurzy zaměřené na řešení výchovných, sociálních a jiných problémů souvisejích s péčí o dítě a jeho výchovu. Zajišťuje přípravu fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny k přijetí dítěte do rodiny. V rámci preventivní a poradenské činnost je krajský úřad povinen alespoň jednou v roce zabezpečit konzultace o výkonu pěstounské péče. Konzultací se kromě odborníků na řešení výchovných a sociálních problémů zúčastňují také pěstouni, kteří mají trvalý pobyt na území kraje. Při poskytování péče dětem vyžadující zvýšenou pozornost pracovníci obecního úřadu obce s rozšířenou působností upozorňují krajské úřady na potřebu napomáhat dětem, které ukončily školní docházku, při získávání možnosti pokračovat v další přípravě na povolání.

Otázka 14 Opatření sociálně-právní ochrany na ochranu dětí

V této části se budeme věnovat řešení situací, které vyžadují okamžitý zásah orgánu sociálně-právní ochrany dětí a dalšími opatřeními na ochranu dětí. Situacemi, které vyžadují okamžitý zásah orgánu sociálně-právní ochrany dětí máme na mysli případy ponechání dítěte bez odpovídající péče a případy bezprostředního ohrožení života či zdraví nezletilého dítěte. a. v důsledku úmrtí rodičů nebo jejich pobytu ve zdravotnickém zařízení se dítě může náhle ocitnout bez odpovídající péče. Avšak zpravidla je tato situace řešena intenzivní sociální prací, díky které se podaří najít osoby, které budou schopny a ochotny se o dítě postarat, aniž by bylo zapotřebí podat soudu návrh na vydání předběžného opatření podle občanského soudního řádu. Péči tomuto dítěti poskytne orgán sociálněprávní ochrany dětí první linie - tj. obecní úřad. O provedeném opatření poté informuje obecní úřad obce s rozšířenou působností, který posoudí, zda jsou dostatečně zajištěna práva dítěte a uspokojovány jeho potřeby, nebo zda je potřebné učinit další opatření směřující k ochraně dítěte. Takto bude obecní úřad řešit situaci dítěte, u kterého je pravděpodobný návrat do rodinného prostředí, provedené opatření sloužilo k ochraně dítěte, které se ocitlo v ohrožením vlivem náhlé rodinné události. Zpravidla se nejedná o tak závažnou rodinnou situaci či situaci v životě dítěte, jako tomu bývá v případech podání návrhu soudu na vydání předběžného opatření. Obecní úřad může při poskytnutí sociálně-právní ochrany dětí využít i služeb zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. b. jak již bylo naznačeno, dítě se též může ocitnout v bezprostředním ohrožení života či zdraví, o čemž se dozví orgán sociálně-právní ochrany dětí ze své činnosti či na základě oznámení (podnětu) jiného subjektu. Pro naplnění zákonem o SPO stanovených podmínek je třeba, aby dítě bylo bezprostředně ohroženo na životě či zdraví. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je v těchto případech oprávněn podat návrh soudu na vydání předběžného opatření podle ustanovení § 76a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Toto řešení krizové situace v životě dítěte je třeba chápat jako krajní řešení situace dítěte, což lze mimo jiné dovodit i z toho, že pouze obecní úřad obce s rozšířenou působností je oprávněn jako jediný subjekt podat návrh soudu na vydání předběžného opatření (jako jediný subjekt je tzv. aktivně legitimován). O odebrání dítěte z rodiny a o svěření do jiné péče rozhoduje pouze soud na návrh obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Na základě předběžného opatření soud rozhodne o odebrání dítěte z péče rodičů či jiných osob odpovědných za jeho výchovu tehdy, jestliže shledá, že se nezletilé dítě ocitlo bez jakékoliv péče, nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny. Soud předběžným opatřením nařídí, aby dítě bylo předáno do péče osoby, kterou v usnesení označí (příbuzný dítěte, ale i např. zařízení pro výkon ústavní výchovy). O návrhu na předběžné opatření podle § 76a musí být rozhodnuto bezodkladně, nejpozději do 24 hodin poté, co byl podán. K zajištění těchto lhůt konají pracovníci obecních úřadů obcí s rozšířenou působností a soudci okresních soudů pracovní pohotovosti i ve dnech pracovního klidu a svátků.

Strana 28

© Phare CZ 0209-02-01-005


Pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. O zrušení předběžného opatření podle § 76a rozhodne soud příslušného podle místa bydliště dítěte. Usnesení o nařízení předběžného opatření se doručuje účastníkům až při provedení jeho výkonu. Účastníkům, kteří nebyli při provedení výkonu přítomni, usnesení doručí dodatečně soud příslušný podle místa bydliště dítěte spolu s vyrozuměním, že byl proveden jeho výkon. Účastníci nemusí být vyslechnuti. Při nařízení předběžného opatření nemusí být nezletilý zastoupen; nemá-li nezletilý zákonného zástupce nebo nemůže-li jej zákonný zástupce v řízení zastupovat, ustanoví mu soud příslušný podle místa bydliště dítěte opatrovníka bezodkladně po provedení výkonu předběžného opatření. Opatrovníka však neustanoví soud příslušný k provedení předběžného opatření, ale soud příslušný podle místa bydliště dítěte. Předběžné opatření trvá po dobu tří měsíců od jeho vykonatelnosti; bylo-li před uplynutím této doby zahájeno řízení ve věci samé, pak trvá až do té doby, než se stane vykonatelným rozhodnutí, kterým se toto řízení končí. Předběžným rozhodnutím jsou vztahy upraveny před konečným rozhodnutím ve věci, tj. před vydáním meritorního rozhodnutí. Po vydání předběžného opatření je však třeba podat návrh na konečné rozhodnutí ve věci (např. návrh na svěření dítěte do osvojení, do pěstounské péče, do ústavní výchovy) Soud poté meritorně rozhoduje rozsudkem (např. rozhodnutí o svěření dítěte do osvojení, do pěstounské péče, do ústavní výchovy). K rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření podle § 76a je příslušný okresní soud, který je místně příslušný pro obvod navrhovatele (navrhovatelem je obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož obvodu se ocitlo dítě bez jakékoliv péče nebo dítě, jehož život nebo příznivý vývoj jsou vážně ohroženy nebo narušeny). Bude-li předběžné opatření vydáno, soud předá po provedení jeho výkonu věc neprodleně soudu příslušnému podle místa bydliště dítěte. Tento soud příslušný podle místa bydliště dítěte poté rozhodne v řízení ve věci samé tzv. meritorně rozhodne. Nařídil-li soud předběžným opatřením, aby nezletilé dítě bylo předáno do péče osoby určené v předběžném opatření, postará se soud o to, aby toto rozhodnutí bylo také bezodkladně vykonáno. Je tedy plně v kompetenci soudu zajistit výkon předběžného opatření a soud je za jeho výkon odpovědný, další státní orgány poskytují pouze součinnost soudu. Výkon předběžného opatření může zajistit sám předseda senátu (soud), tento výkon může přikázat vykonavateli. V těchto případech soud v součinnosti s obecním úřadem obce s rozšířenou působností a dalšími státními orgány (zejména se míní Policie ČR) nezletilé dítě předá do péče osoby, která je určená v předběžném opatření. Jestliže je dítě u jiné osoby, bude jí při výkonu předběžného opatření odňato. Obecní úřad obce s rozšířenou působností podává tyto návrhy soudu, které můžeme chápat jako formu opatření na ochranu dítěte: a. b. c. d.

návrh soudu na rozhodnutí o splnění podmínky osvojení spočívající v tom, že rodiče neprojevují zájem o své dítě návrh na omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, na nařízení ústavní výchovy na prodloužení nebo zrušení ústavní výchovy. Na rozdíl od obecního úřadu obce s rozšířenou působností, který je oprávněn podat návrhy soudu, obecní úřad je oprávněn podat pouze podněty soudu. Je upravena tzv. informační povinnost obecního úřadu, který je povinen o učiněném podnětu soudu neprodleně informovat becní úřad obce s rozšířenou působností. Mezi další opatření na ochranu dětí můžeme řadit i oprávnění obecního úřadu obce s rozšířenou působností vykonávat funkci opatrovníka a poručníka. Obecní úřad obce s rozšířenou působností činí neodkladné úkony v zájmu dítěte a v jeho zastoupení v době, kdy není dítěti ustanoven poručník nebo dosud se ustanovený poručník neujal své funkce.

Otázka 15 Výchovná opatření

K uložení výchovného opatření je třeba sáhnout vždy, vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte. Výchovné opatření uloží soud, pokud tak neučinil obecní úřad (nikoliv již okresní úřad, jak tomu bylo do 1. 4. 2000, tj. před účinností zákona č. 359/1999 Sb.) v některé z následujících forem:

Strana 29

© Phare CZ 0209-02-01-005


v podobě napomenutí nezletilého dítěte, rodičů a osob narušující řádnou výchovu; Napomenutí se zpravidla ukládá tehdy, pokud rodiče porušují či zanedbávají povinnosti k dítěti (např. povinné očkování), avšak napomenutí může být uloženo i samotnému nezletilému dítěti. Napomenutí je nejmírnější výchovné opatření, a proto pokud se míjí účinkem, lze rozhodnout o uložení dohledu. v podobě dohledu nezletilého dítěte či jeho rodičů; Dohled se stanovuje v případech závažnějších poruch v chování nezletilého nebo jeho rodičů a provádí se za součinnosti školy, občanských sdružení v místě bydliště nebo na pracovišti. Ukládá se zpravidla v situacích, kdy se mírnější výchovné opatření – napomenutí – míjelo účinkem. Může však být uložen nezávisle na předchozím učiněném napomenutí. v podobě omezení nezletilého; Jedná se o uložení takového omezení, které zabrání škodlivým vlivům na výchovu dítěte – například omezení v podobě zákazu návštěvy podniků nevhodných vzhledem k osobě nezletilého. Toto opatření je v praxi ukládáno velmi zřídka. Pro ukládání a výkon těchto opatření platí následující pravidla: učinil-li výchovné opatření obecní úřad, nepotřebuje k tomu schválení soudu. Opis svého rozhodnutí pak zasílá obecní úřad obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. měnit nebo rušit opatření může orgán, který jej učinil; soud sleduje provádění výchovných opatření, pokud je učinil, může však o dohled nad prováděním výchovného opatření požádat obecní úřad.

Otázky 16-20 16. 17. 18. 19. 20.

Předběžné opatření Činnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností při svěření dítěte do výchovy jiných fyzických osob než rodičů Působnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností při zprostředkování náhradní rodinné péče Působnost krajského úřadu při zprostředkování náhradní rodinné péče Působnost MPSV a Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí při zprostředkování náhradní rodinné péče.

Otázka 16 Předběžné opatření

O odebrání dítěte z rodiny a o svěření do jiné péče rozhoduje pouze soud na návrh obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Na základě předběžného opatření soud rozhodne o odebrání dítěte z péče rodičů či jiných osob odpovědných za jeho výchovu tehdy, jestliže shledá, že se nezletilé dítě ocitlo bez jakékoliv péče, nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny. Soud předběžným opatřením nařídí, aby dítě bylo předáno do péče osoby, kterou v usnesení označí (např. příbuzný dítěte, ale i zařízení pro výkon ústavní výchovy). O návrhu na předběžné opatření podle § 76a musí být rozhodnuto bezodkladně, nejpozději do 24 hodin poté, co byl podán. K zajištění těchto lhůt konají pracovníci obecních úřadů obcí s rozšířenou působností a soudci okresních soudů pracovní pohotovosti i ve dnech pracovního klidu a svátků. Návrh na vydání předběžného opatření musí obsahovat kromě obecných náležitostí [35] jméno nezletilého dítěte, jména, povolání a bydliště ostatních účastníků, jsou-li navrhovateli známa, vylíčení rozhodujících skutečností odůvodňujících nařízení předběžného opatření, označení osoby, které má být dítě předáno do péče, a musí z něj být patrné, že se domáhá nařízení předběžného opatření podle § 76a. Pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. O zrušení předběžného opatření podle § 76a rozhodne soud příslušného podle místa bydliště dítěte [36]. Usnesení o nařízení předběžného opatření se doručuje účastníkům až při provedení jeho výkonu. Účastníkům, kteří nebyli při provedení výkonu přítomni, usnesení doručí dodatečně soud příslušný podle místa bydliště dítěte spolu s vyrozuměním, že byl proveden jeho výkon. Účastníci nemusí být vyslechnuti.

Strana 30

© Phare CZ 0209-02-01-005


Při nařízení předběžného opatření nemusí být nezletilý zastoupen; nemá-li nezletilý zákonného zástupce nebo nemůže-li jej zákonný zástupce v řízení zastupovat, ustanoví mu soud příslušný podle místa bydliště dítěte opatrovníka bezodkladně po provedení výkonu předběžného opatření. Předběžné opatření trvá po dobu tří měsíců od jeho vykonatelnosti; bylo-li před uplynutím této doby zahájeno řízení ve věci samé, pak trvá až do té doby, než se stane vykonatelným rozhodnutí, kterým se toto řízení končí. Předběžným rozhodnutím jsou vztahy upraveny před konečným rozhodnutím ve věci, tj. před vydáním meritorního rozhodnutí. Po vydání předběžného opatření je však třeba podat návrh na konečné rozhodnutí ve věci (např. návrh na svěření dítěte do osvojení, do pěstounské péče, do ústavní výchovy) Soud poté meritorně rozhoduje rozsudkem (např. rozhodnutí o svěření dítěte do osvojení, do pěstounské péče, do ústavní výchovy). K rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření podle § 76a je příslušný okresní soud, který je místně příslušný pro obvod navrhovatele (navrhovatelem je obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož obvodu se ocitlo dítě bez jakékoliv péče nebo dítě, jehož život nebo příznivý vývoj jsou vážně ohroženy nebo narušeny). Bude-li předběžné opatření vydáno, soud předá po provedení jeho výkonu věc neprodleně soudu příslušnému podle místa bydliště dítěte. Tento soud příslušný podle místa bydliště dítěte poté v řízení ve věci samé tzv. meritorně rozhodne.

Otázka 17 Činnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností při svěření dítěte do výchovy jiných fyzických osob než rodičů

Obecní úřad obce s rozšířenou působností podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí rozhoduje o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů v případě, že je dítě umístěné v ústavní výchově, či v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (tzv. azylová zařízení pro děti) a to buď na základě rozhodnutí soudu či z vůle rodičů, případně do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem za stejných podmínek jako v případě péče budoucích osvojitelů. Obecní úřad obce s rozšířenou působností rovněž přijímá písemný souhlas rodiče s osvojením dítěte. Pokud je dítě svěřeno do pěstounské péče nebo již převzato do péče budoucím pěstounem na základě rozhodnutí obecního úřadu obce s rozšířenou působností podává příslušný úřad státní sociální podpory návrh soudu na stanovení výživného pro konkrétní dítě a v případě, že již bylo výživné vyměřeno a rodiče jej neplatí, podává návrh na výkon rozhodnutí. V případě, že dítě nemůže být z různých důvodů vychováváno vlastními rodiči, umožňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, zejména § 45 výchovu dítěte zajistit prostřednictvím jiné fyzické osoby než jsou rodiče. O změně výchovy rozhoduje soud. Jedná se o významný zásah do rodičovské zodpovědnosti a zároveň musí být dostatečně ochráněna i práva dítěte. Z těchto skutečností vyplývá i role orgánu sociálně-právní ochrany (obecního úřadu obce s rozšířenou působností). Nejprve je však potřeba využít poradenské činnosti, kterou obecní úřad obce s rozšířenou působností na základě zákona č. 359/1999 Sb. poskytuje rodičům a dětem při zvládání výchovy dětí. Zároveň se provádí sociální šetření v místě bydliště, školy či zdravotnického zařízení a zároveň musí být využito právo dítěte, vyjádřit se k problémům, které se jej bezprostředně dotýkají. (možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se dítěte dotýkají je ovlivněna věkem dítěte a jeho rozumovými schopnostmi). Pokud rodiče již vyčerpali všechny možnosti jak dále zajistit adekvátní péči o dítě v biologické rodině, případně nejsou ochotni zjednat nápravu či nemohou (např. pro svůj zdravotní stav)péči o dítě zajistit, obecní úřad obce s rozšířenou působností na základě provedených šetření vyhledá jiné fyzické osoby, které mohou péči o dítě zajistit. Jiná varianta je ta, že takové osoby samy obecní úřad obce s rozšířenou působností kontaktují i prostřednictvím obecního úřadu jiné obce. Jedná se v těchto případech především o členy širší rodiny dítěte, případně o osoby dítěti blízké, které jsou ochotny převzít náročný úkol péče o dítě. V případě, že vhodná fyzická osoba podá návrh soudu na svěření nezl. dítěte do své péče je obecní úřad obce s rozšířenou působností ustanoven opatrovníkem a hájí zájmy a blaho dítěte. Zejména podává zprávy soudu o poměrech na straně dítěte i osoby, která má zájem o dítě pečovat, informuje soud o problémech na straně rodičů, které vedly k tomu, že nemohou o dítě pečovat a zároveň informuje o možnostech a perspektivě odstranění nedostatků ve výchově a péči rodičů. Pokud soud rozhodl o změně výchovy a dítě bylo svěřeno do péče jiné fyzické osoby než je rodič, vymezí práva a povinnosti takové osoby k dítěti. Obecní úřad obce s rozšířenou působností vede evidenci dětí, které jsou svěřeny do péče jiné fyzické osoby, pravidelně sleduje tuto péči a pokud došlo k pozitivní změně poměrů na straně rodičů, může podat podnět ke svěření dítěte zpět do péče rodičů.

Strana 31

© Phare CZ 0209-02-01-005


V případě, že situace dítěte vyžaduje rychlé či neodkladné řešení může být do péče jiné fyzické osoby dítě svěřeno předběžným opatřením. V případě, že se jedná o předběžné opatření podle § 76a o.s.ř. podává obecní úřad obce s rozšířenou působností návrh soudu na toto předběžné opatření, kterým se nezl. dítě mj. může svěřit do péče konkrétní fyzické osoby. Doporučeno ke studiu: zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v platném znění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění Úmluva o právech dítěte

Otázka 18 Působnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností při zprostředkování náhradní rodinné péče

Obecní úřad obce s rozšířenou působností vyhledává děti vhodné do náhradní rodinné péče a fyzické osoby vhodné stát se osvojiteli nebo pěstouny a zároveň vede spisovou dokumentaci dětí vhodných do náhradní rodinné péče a fyzických osob, které mají zájem stát se osvojiteli či pěstouny. Spisová dokumentace dětí vhodných do náhradní rodinné péče obsahuje: osobní údaje dítěte, údaje o státním občanství, či jiné údaje, které opravňují obecní úřad obce s rozšířenou působností toto dítě do evidence zařadit z pohledu pobytu dítěte na území ČR (viz ust. § 2, zákona č. 359/1999 Sb.), údaje o sociálních, rodinných a zdravotních poměrech samotného dítěte, jeho rodičů a případně i prarodičů. V případě dítěte vhodného do osvojení je potřeba zajistit doklad o splnění podmínek pro osvojení dítěte (souhlas rodičů s osvojením, případně rozhodnutí soudu, že souhlasu rodičů není potřeba – viz. ust.§ 67, § 68 a § 68a, zákona č. 94/1963 Sb.) a zprávu o aktuálním zdravotní stavu a psychomotorickém vývoji dítěte. Spisová dokumentace dětí je velmi obsáhlá, do systému náhradní rodinné péče se dostávají děti různého věku a s různými specifickými individuálními potřebami.Podle potřeby by měla obsahovat stanovisko samotného dítěte k případnému umístění do náhradní rodinné péče pokud dítěti jeho rozumový vývoj toto umožní. Specifické výchovné či pečovatelské potřeby dítěte by měly být prostřednictvím spisové dokumentace řádně zadokumentovány. Rovněž lze předpokládat, že vlivem různých okolností může dojít k tomu, že dítě, které bylo vhodné pro určitý typ náhradní rodinné péče bude z evidence vyřazeno a to zejména v důsledku změny zdravotního stavu, změny právního stavu či na základě jeho přání. Spisová dokumentace žadatelů obsahuje: žádost žadatele o zprostředkování konkrétního typu náhradní rodinné péče s jeho osobními údaji a zároveň rámcovými požadavky (představami) o dítěti, které je ochoten přijmout, doklad o státním občanství nebo o povolení k trvalému pobytu na území ČR nebo hlášení k pobytu na území ČR po dobu nejméně 365 dnů (blíže zákon č. 326/1999 Sb.). Opis evidence Rejstříku trestů, který si vyžádá obecní úřad obce s rozšířenou působností, zprávu o zdravotním stavu žadatele, údaje a doklady o ekonomické a sociální situaci žadatele (potvrzení přijmu, zpráva ze sociálního šetření atd.). Samotný žadatel musí svým podpisem stvrdit souhlas s tím, že bude orgán sociálně-právní ochrany dětí pro potřeby zprostředkování náhradní rodinné péče zjišťovat údaje potřebné pro zprostředkování (např. zjišťovat pověst žadatele v místě bydliště) a kdykoliv zjišťovat (ověřovat) zda nedošlo ke změně skutečností rozhodných pro zprostředkování náhradní rodinné péče (např. informace související se zdravotním stavem žadatele, jeho ekonomickou situací atd.). Zároveň součástí spisové dokumentace žadatele musí být jeho písemný souhlas s tím, že bude vyhledáváno dítě vhodné do jeho péče i prostřednictvím Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně, pokud se takové dítě nenalezne v ČR, pokud má žadatel zájem i o zprostředkování osvojení ze zahraničí, případně jeho písemné vyjádření k tomu, že výlučně žádá zprostředkování osvojení z ciziny (v takovém případě není prováděno zprostředkování osvojení v rámci ČR, ale okamžitě po jeho odborném posouzení je jeho spisová dokumentace krajským úřadem postupována Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí do Brna k dalšímu zprostředkování). Dále žadatel musí písemně souhlasit s účastí na přípravě fyzických osob k přijetí dítěte do rodiny. Obecní úřad obce s rozšířenou působností zakládá do spisové dokumentace stanovisko k žádosti o zprostředkování náhradní rodinné péče k osobě žadatele. Pokud žadatel je osoba, která vykonává pěstounskou péči v zařízení pro výkon pěstounské péče je součástí spisové dokumentace také stanovisko

Strana 32

© Phare CZ 0209-02-01-005


zřizovatele takového zařízení k žádosti o pěstounskou péči. Toto stanovisko se nevyžaduje za předpokladu, že zřizovatelem zařízení pro výkon pěstounské péče je obec, v níž působí obecní úřad obce s rozšířenou působností, kde žadatel žádost podává. V případě, že je spisová dokumentace, kterou vede obecní úřad obce s rozšířenou působností kompletní, postupuje její kopii neprodleně krajskému úřadu k jejímu dalšímu zpracování. Další úkolem v případě realizace náhradní rodinné péče je pro obecní úřad obce s rozšířenou působností povinnost vyjádřit se k vhodnosti fyzické osoby, která žádá o svěření dítěte do pěstounské péče dle § 45b, zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Pro žadatele o zprostředkování náhradní rodinné péče v rámci své působnosti obecní úřad obce s rozšířenou působností zajišťuje přípravu fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny k přijetí dítěte do rodiny a poskytuje jim poradenskou pomoc, která souvisí s přijetí dítěte do náhradní rodinné péče a to zejména v otázkách jeho výchovy. (zákon č. 359/1999 Sb.,§11). V případě, že došlo ke zprostředkování náhradní rodinné péče rozhoduje o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů jeli dítě v ústavu či v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc z rozhodnutí soudu nebo z vůle rodičů, (tzv. předadopční či předpěstounská péče). V případě pěstounské péče sleduje její výkon po celou dobu jejího trvání a v případě osvojení do právní moci rozsudku o osvojení. Dítě je navštěvováno v náhradní rodině, případně tam, kde se obvykle zdržuje a sledován jeho další vývoj nejméně jednou za 3 měsíce v období prvých 6 měsíců a poté dle potřeby nejméně však jednou za 6 měsíců. Doporučeno ke studiu: zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v platném znění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění zákon č. 40/1993Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, v platném znění zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, v platném znění, Úmluva o právech dítěte

Otázka 19 Působnost krajského úřadu při zprostředkování náhradní rodinné péče

Krajský úřad: vede evidenci dětí a žadatelů pro účely zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče, odborně posuzuje děti i žadatele pro potřeby náhradní rodinné péče a zařazuje děti a žadatele do evidence vhodných pro náhradní rodinnou péči a to žadatele rozhodnutím. Provádí zprostředkování náhradní rodinné péče z evidence dětí vhodných do náhradní rodinné péče a z evidence žadatelů vhodných stát se pěstouny či osvojiteli. Evidence žadatelů a dětí: evidence obsahuje kopii spisové dokumentace shromážděné obecním úřadem obce s rozšířenou působností, doplněnou u žadatelů o psychologické posouzení, případně aktualizovanou v potřebném rozsahu (nejčastěji se jedná o stanovisko ke zdravotnímu stavu žadatelů). V případě, že podklady pro rozhodnutí o zařazení žadatelů do evidence vhodných žadatelů jsou kompletní provede se odborné posouzení žadatelů a na základě jeho výsledku krajský úřad vydá rozhodnutí o zařazení žadatelů do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči. V rozhodnutí se stanoví povinnost žadatele hlásit změny, které by mohly mít rozhodný vliv na zprostředkování náhradní rodinné péče (např. nemoc, narození vlastního dítěte atd.) a povinnost účastnit se přípravy fyzických osob na přijetí dítěte do péče, pokud vzhledem k jeho schopnostem nebyla žadateli tato příprava prominuta. Tato příprava může být zahájena nejdříve dnem nabytí právní moci rozhodnutí o zařazení žadatele do evidence a ukončena nejpozději dnem převzetí dítěte do vlastní péče. Odmítnutí absolvování přípravy fyzické osoby na přijetí dítěte do péče je důvodem pro vyřazení žadatele z evidence vhodných žadatelů pro náhradní rodinnou péči. Krajský úřad o zařazení a podmínkách zařazení informuje příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností a případně zřizovatele zvláštního zařízení pro výkon pěstounské péče. Od právní moci rozhodnutí po dobu 1 kalendářního roku krajský úřad vyhledává pro žadatele dítě ve své evidenci, případně mezi dětmi, pro něž ostatní krajské úřady nenašly vhodné žadatele ve své evidenci a proto pro ně hledají vhodné žadatele v rámci ČR.Pokud krajský úřad mezi svými žadateli vytipuje vhodné žadatele zašle kopii jejich spisové dokumentace krajskému úřadu, který má ve své evidenci dítě, a který rozhodne o zprostředkování.

Strana 33

© Phare CZ 0209-02-01-005


Pokud se v této lhůtě nepodaří zprostředkovat žadateli dítě, které byl schopen a ochoten přijmout do náhradní rodinné péče, předává se kopie spisové dokumentace žadatelů k dalšímu zprostředkování ministerstvu.Nadále však se žadateli pracuje krajský úřad,který také ve většině případů zprostředkuje osvojení resp. svěření dítěte o pěstounské péče. V průběhu zprostředkování může na straně žadatele dojít k závažným změnám, kdy je nutné žadateli zprostředkování přerušit, či jej vyřadit z evidence. O přerušení zprostředkování krajský úřad vydává rozhodnutí a zprostředkování přeruší zpravidla na dobu, kterou navrhne ve své žádosti žadatel, zpravidla ne delší než 1 rok. V případě vyřazení žadatele z evidence je vydáváno rozhodnutí, proti kterému žadatel může ve stanovené lhůtě podat odvolání. Pokud žadatel výslovně uvedl, že má zájem o zprostředkování osvojení výlučně z ciziny po provedení odborného posouzení krajský úřad zasílá kopii spisové dokumentace k dalšímu zařazení a zprostředkování osvojení Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. V případě dětí krajský úřad vede evidenci dětí vhodných do náhradní rodinné péče na základě spisové dokumentace zaslané v kopii obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Tato spisová dokumentace je doplněna krajským úřadem o aktualizované údaje a to zejména týkající se zdravotního a psycho-sociálního vývoje, případně další údaje o sourozencích, rodičích či prarodičích nebo o nových právních skutečnostech, které mají vliv na výběr vhodné formy náhradní rodinné péče. Krajský úřad provede odborné posouzení a zařadí děti do své evidence. O zařazení dětí do evidence dětí vhodných pro náhradní rodinnou péči se nevydává rozhodnutí. Krajský úřad provádí zprostředkování náhradní rodinné péče dětem průběžně až do jejich vyřazení z evidence a v případě, že nebylo dítěti možné zprostředkovat vhodné žadatele o náhradní rodinnou péči po dobu 3 měsíců od jeho zařazení do evidence, je kopie spisové dokumentace dítěte postoupena k dalšímu zprostředkování ministerstvu. Doporučeno ke studiu: zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v platném znění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění Úmluva o právech dítěte

Otázka 20 Působnost MPSV a Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí při zprostředkování náhradní rodinné péče.

Pro zprostředkování náhradní rodinné péče ministerstvem platí obdobně zásady jako v případě zprostředkování náhradní rodinné péče krajským úřadem. Ministerstvo zprostředkovává na základě evidence dětí a žadatelů, kterým nebylo v zákonné lhůtě (u žadatelů 1 rok, u dětí 3 měsíce) zprostředkována náhradní rodinná péče krajským úřadem. Ministerstvo disponuje evidencí dětí a žadatelů z celé republiky, nicméně je tato evidence dětí a žadatelů determinována specifickými potřebami dětí (jedná se o děti obtížně umístitelné pro své zvláštní pečovatelské či jiné potřeby) a žadatelů, pro které se nepodařilo vyhledat vhodné dítě do 1 roku od zařazení do evidence, což u mnoha krajských úřadů běžné s ohledem na výrazně vyšší počet žadatelů než dětí, o něž mají žadatelé zájem, případně je jejich situace určitým způsobem specifická (např. měli vysoké nároky na přijaté dítě atd.) . Ministerstvo může stejně jako krajský úřad podle potřeby doplnit spisovou dokumentaci o potřebné podklady tak, aby mohla být náhradní rodinná péče zprostředkována. V praxi se jedná většinou o aktualizaci informací o zdravotním stavu žadatelů či dětí, případně upřesnění požadavku žadatelů na přijetí dítěte apod. V případě dětí jde také o upřesnění či aktualizaci informací o vývoji a zdravotním stavu dítěte, v některých případech i o zajištění stanoviska dítěte k samotnému zprostředkování náhradní rodinné péče. U dětí i žadatelů probíhá kontinuálně aktualizace právních podmínek pro zprostředkování náhradní rodinné péče. Shodně, jako krajským úřadem, může být zprostředkování náhradní rodinné péče žadateli přerušeno na jeho žádost a dobu, kterou navrhne. Žadatelé i děti mohou být z evidence vyřazeni na základě vážných okolností, které mohou mít vliv na zprostředkování osvojení či pěstounské péče. V případě vyřazení z evidence je o této skutečnosti informován příslušný krajský úřad a obecní úřad obce s rozšířenou působností. Během celého procesu zprostředkování je ministerstvo oprávněno navštívit dítě vhodné do náhradní rodinné péče a žádat o informace, zda nedošlo ke změně poměrů na straně žadatele či dítěte. Na základě nových skutečností je oprávněno provádět aktuálně odborné posouzení. Ministerstvo vede evidenci dětí i žadatelů i poté, kdy byla kopie údajů z těchto evidencí postoupena Úřadu pro mezinárodně-právní ochranu dětí.

Strana 34

© Phare CZ 0209-02-01-005


Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí vede evidenci dětí vhodných do osvojení, kterým se v rámci ČR nepodařilo zprostředkovat osvojení v zákonem stanovené lhůtě. V případě dětí platí zásada vyplývající z Úmluvy o právech dítěte, tj. práva dítěte na osvojení v zemi původu a proto i v případě, že je dítě v evidenci Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí probíhá vyhledávání vhodných žadatelů i na úrovni ministerstva. Základem evidence dětí vhodných k osvojení do zahraničí je kopie spisové dokumentace vedené ministerstvem. V případě žadatelů žádajících zprostředkování osvojení výhradně z ciziny Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí provádí zařazení do evidence po odborném posouzení žadatelů, které provedl příslušný krajský úřad. V případě žadatelů – fyzických osob, které nemají na území ČR - obvyklé bydliště Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí spolupracuje se státními orgány ČR a orgány cizích států, které jsou oprávněné výkonem povinností při mezinárodním osvojení. O zařazení žadatelů je vydáno rozhodnutí. O vyřazení žadatelů a dětí z evidence a o zprostředkování osvojení Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí platí přiměřeně podmínky jako při zařazení či zprostředkování krajským úřadem. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí pro účely osvojení dítěte v cizině zajišťuje tzv. postadopční servis, tj.zjišťuje průběžně v jakých sociálních a rodinných poměrech dítě v cizině žije. Plní úkoly plynoucí ze zprostředkování mezinárodního osvojení např. jedná s příslušnými orgány, fyzickými osobami a institucemi v zahraničí, dává souhlas k osvojení dítěte do ciziny. Doporučeno ke studiu: zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v platném znění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění. zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, v platném znění Úmluva o právech dítěte zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, Haag, 29. května 1993

Otázky 21-25 21. Odborné posuzování pro účely zprostředkování osvojení a pěstounské péče 22. Působnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností při realizaci ústavní a ochranné výchovy a sledování výkonu ústavní a ochranné výchovy 23. Formy náhradní výchovy 24. Pěstounská péče 25. Osvojení

Otázka 21 Odborné posuzování pro účely zprostředkování osvojení a pěstounské péče

Provádí pro potřeby náhradní rodinné péče krajský úřad nebo ministerstvo. Odborné posouzení obsahuje v případě dětí posouzení úrovně tělesného a duševního vývoje včetně vymezení specifických potřeb a nároků (např. vzdělávacích, rehabilitačních a jiných.). Zároveň se posuzuje vhodnost konkrétní formy náhradní rodinné péče (osvojení, pěstounská péče) s ohledem na dlouhodobou prognózu vývoje dítěte. Základem pro provedení odborného posouzení jsou informace obsažené ve spisové dokumentaci dítěte, vedené orgánem sociálně-právní ochrany dětí, který provádí odborné posouzení. Nelze odborné posouzení redukovat jen na posouzení zdravotního stavu či psychologické posouzení. V případě žadatelů je výsledkem odborného posouzení především stanovení úrovně schopností žadatele přijmout cizí dítě a pečovat o něho. Podkladem pro odborné posouzení je charakteristika osobnosti žadatele, psychický a zdravotní stav, výchovné schopnosti, jejich motivace k přijetí cizího dítěte do své péče (zda se jedná o motivaci především naplnit vlastní potřeby rodičovství či pomoci dítěti, které nemůže vyrůstat ve vlastní rodině). Zároveň se posuzuje perspektivnost a stabilita sociálních vazeb na straně žadatele po přijetí dítěte do péče.

Strana 35

© Phare CZ 0209-02-01-005


Odborné posouzení se provádí do 30 dnů od zjištění všech potřebných podkladů. K zajištění všech důležitých podkladů a informací může ministerstvo a krajský úřad vyzvat žadatele k osobnímu jednání, zároveň průběžně, dle potřeby ministerstvo a krajský úřad může spolupracovat na získávání potřebných informací s obecními úřady obcí s rozšířenou působností, obcemi, zdravotnickými a školskými zařízeními případně dalšími odbornými zařízeními, pověřenými osobami (např. nestátními neziskovými organizace, v rámci přípravy fyzických osob na přijetí dítěte do rodiny atd.), případně odborníky v oblasti psychologie, péče o děti a výchovy. Doporučeno ke studiu: zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v platném znění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění Úmluva o právech dítěte

Otázka 22 Působnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností při realizaci ústavní a ochranné výchovy a sledování výkonu ústavní a ochranné výchovy

Po právní moci rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy obecní soud obce s rozšířenou působností sjedná dobu a místo přijetí dítěte do příslušného zařízení. Působí, aby byli v ústavním zařízení sourozenci umístěni společně. Zároveň požádá rodiče či jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte o součinnost. V případě, že se rodiče či jiné fyzické osoby odpovědné za výchovu dítěte nepodrobí rozhodnutí soudu, podá obecní úřad obce s rozšířenou působností soudu návrh na výkon rozhodnutí. Zákon přinesl novum v tom, že sociálním pracovníkům obecního úřadu obce s rozšířenou působností stanovil povinnost sledovat výkon ústavní a ochranné výchovy, a to jednou za 6 měsíců. Tito pracovníci sledují dodržování práv dítěte umístěného ve školských zařízeních pro výkon ústavní či ochranné výchovy [10], v ústavech sociální péče a ve zvláštních zdravotnických zařízeních [11]. Sociální pracovník přitom sleduje zejména rozvoj duševních a tělesných schopností dítěte, zda trvají důvody pro pobyt dítěte v ústavním zařízení, zjišťuje, jak se vyvíjí vztah mezi rodiči a dítětem. Z těchto skutečností sociální pracovník může dovodit, zda setrvání dítěte v ústavním zařízení je stále v zájmu dítěte.

Otázka 23 Formy náhradní výchovy

Ústavní výchova - blíže viz otázka č. 28 Poručenství - blíže viz otázka č. 27 Svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče

Svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče je třeba chápat jako institut náhradní rodinné výchovy. Jeho důsledkem je faktické omezení práv a povinností rodičů k nezletilému dítěti. Hlavním cílem tohoto institutu je zajistit dítěti osobní péči, kterou rodiče momentálně nejsou schopni zajistit. Obecné podmínky pro rozhodnutí o svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče jsou stanoveny tak, že k němu lze přistoupit tehdy, pokud to vyžaduje zájem dítěte, pokud jiná fyzická osoba poskytuje záruku řádné výchovy dítěte a pokud se svěřením dítěte do své péče souhlasí. Při výběru vhodné osoby se dává přednost příbuznému dítěte. Dítě lze svěřit do společné výchovy manželů. Do výchovy jednoho manžela lze dítě svěřit pouze se souhlasem druhého manžela. Soud rozhoduje o svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče v případech, kdy rodiče momentálně sice nejsou schopni péči o dítě zajistit, avšak zároveň existuje zájem na zachování vazeb mezi dítětem a jeho rodiči, neboť vše nasvědčuje tomu, že jde o přechodný stav a rodiče budou později schopni a ochotni znovu se ujmout péče o dítě. Nelze-li předpokládat obnovení péče rodiče o dítě, soud zpravidla volí svěření dítěte do pěstounské péče či do osvojení. Při svěření dítěte do výchovy jiné osoby než rodiče soud vymezí ve svém rozhodnutí rozsah práv a povinností k dítěti. I když je dítě svěřeno do péče jiné fyzické osoby, rodiče zůstávají i nadále zákonnými zástupci dítěte, pokud o zákonném zástupci nebylo rozhodnuto jinak.

Strana 36

© Phare CZ 0209-02-01-005


Rodiče jsou fakticky omezeni ve svých právech a povinnostech vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, ale mají k dítěti vyživovací povinnost a spravují jeho majetek. O svěření rozhoduje rozsudkem ten okresní soud, který je příslušný podle místa trvalého pobytu dítěte. Při rozhodování je třeba vycházet též z názoru dítěte, o němž se jedná, pokud je schopno formulovat své názory. Dále je třeba vycházet z principu, že svěření dítěte musí být v jeho zájmu. Obecní úřad obce s rozšířenou působností sleduje vývoj dětí svěřených do této náhradní výchovy. Sociální pracovník je přitom povinen navštěvovat rodinu, ve které dítě žije, a to nejméně jednou za tři měsíce v období prvních 6 měsíců péče nahrazující péči rodičů, a poté v souladu se zájmy dítěte podle potřeby, nejméně však jednou za 6 měsíců. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí v této souvislosti výslovně uvádí, že sociálně-právní ochrana dítěte se zaměřuje na děti, které byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, pokud tato osoba neplní povinnosti plynoucí ze svěření dítěte do její výchovy.

Otázka 24 Pěstounská péče

Podle typu rozlišujeme tyto základní formy náhradní rodinné péče: a. osvojení, b. pěstounskou péči. Úpravu těchto institutů nalezneme jednak v zákoně o rodině a jednak v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí. Zákon o rodině obsahuje hmotně-právní úpravu osvojení a pěstounské péče (stanoví tedy, v čem tyto instituty spočívají a jaká práva a povinnosti z nich vyplývají jejich účastníkům). Zákon o sociálně-právní ochraně pak upravuje procesní postup zprostředkování osvojení či pěstounské péče, tzn. výslovně upravuje postup a úkoly, které při zprostředkování osvojení a pěstounské péče má obecní úřad obce s rozšířenou působností, krajský úřad, Ministerstvo práce a sociálních věcí a ve vztahu k cizině i Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně [39]. Pěstounská péče je druhem náhradní rodinné péče. Její hmotně-právní podmínky jsou upraveny v zákoně o rodině. V systematice zákona o rodině je institut pěstounské péče uváděn jako jedno z výchovných opatření. Zprostředkování pěstounské péče a osvojení je upraveno v zákoně o sociálněprávní ochraně dětí. Vztah mezi pěstounem a dítětem je státem zprostředkovaný a na rozdíl od osvojení je státem i kontrolován a hmotně zabezpečen dávkami státní sociální podpory dle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Soud může svěřit dítě do pěstounské péče fyzické osobě – pěstounovi, jestliže zájem dítěte vyžaduje svěření do takové péče a osoba pěstouna poskytuje záruku řádné výchovy dítěte. Je-li dítě svěřeno do pěstounské péče, znamená to, že situace v biologické rodině neskýtala záruku řádné péče rodičů o nezletilé dítě. Pokud by byla řádně zajištěna péče o dítě v biologické rodině, nebylo by třeba dítě svěřit do pěstounské péče. Dítě lze svěřit do společné péče manželů. Pěstounskou péči lze rozhodnutím soudu zrušit, avšak pouze z důležitých důvodů; soud tak učiní vždy, požádá-li o to pěstoun. Pěstounská péče je institut k zajištění osobní péče o dítě. Nezletilé dítě je svěřeno do péče pěstouna a dochází tak k vytvoření individuálního vztahu mezi pěstounem a dítětem, který lze přirovnat k rodinně-právnímu vztahu dítěte a rodiče, neboť pěstoun při péči o dítě vykonává přibližně práva a povinnosti rodiče. Nedochází však k začlenění dítěte do rodiny pěstouna tak, jako je tomu u osvojení – dítě si ponechává původní příjmení a pěstoun nemá vůči dítěti vyživovací povinnost ani práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Rodičovskou zodpovědnost mají nadále rodiče dítěte, pokud nebyli rodičovské způsobilosti soudem zbaveni. Z toho vyplývá, že pěstouni nejsou zákonnými zástupci dítěte, neboť zákonnými zástupci jsou i nadále rodiče dítěte. Pěstoun tak může rozhodovat pouze v běžných záležitostech týkající se péče o dítě, např. podepsat známku v žákovské knížce, avšak podstatné záležitosti je oprávněn řešit rodič dítěte (např. určit střední školu pro dítě umístěné v pěstounské rodině). Má-li však pěstoun za to, že rozhodnutí zákonného zástupce dítěte není v souladu se zájmem dítěte, může se domáhat rozhodnutí soudu. Soud bude posuzovat, zda učiněný úkon rodiče je v zájmu dítěte.

Strana 37

© Phare CZ 0209-02-01-005


Rodiče se mohou s dítětem stýkat, mají k němu vyživovací povinnost, jsou zachovány vztahy se širší rodinou, včetně dědického práva. Rodiče spravují jmění dítěte a mají právo výchovy v širším slova smyslu, neboť osobně nevykonávají péči o dítě. Je třeba opětovně zdůraznit, že rodiče dítěte jsou nadále zákonnými zástupci dítěte, pokud soudem nebylo rozhodnuto jinak. Z této skutečnosti se odvíjí mnoho dalších právních vztahů. Do pěstounské péče se svěřují zejména děti, pro které není vhodné osvojení. Jde především o děti, které nejsou právně volné – tento poněkud neosobní termín se používá pro označení situace, kdy zákonní zástupci se o dítě řádně nestarají a dítě je např. v ústavní výchově, nicméně zákonní zástupci navzdory tomu odmítají udělit souhlas k osvojení nebo není určen kvalifikovaný nezájem (6 měsíců) nebo žádný zájem (2 měsíce po narození dítěte) o dítě. Dále jde o děti starší, o děti s nepříznivým zdravotním stavem či o děti s výchovnými problémy, které nemohou být osvojeny, ale zároveň nemohou být ani vychovávány ve vlastní rodině. Pěstounská péče je vhodná též pro sourozenecké skupiny, neboť ty by byly obtížně osvojovány. Dítě má povinnost pomáhat podle svých schopností v domácnosti pěstouna. Pokud má vlastní příjem a žije ve společné domácnosti s pěstounem, je povinno přispívat i na úhradu společných potřeb rodiny. Můžeme rozlišit jednotlivé druhy pěstounské péče: individuální pěstounskou péči, skupinovou pěstounskou péči (tzv. S.O.S. vesničky, výkon pěstounské péče ve vlastním bytě pěstouna, při které se předpokládá péče o více dětí), příbuzenskou pěstounskou péči (dítě je v pěstounské péči prarodičů či dalších příbuzných). Zákon o rodině nedává přednost žádné z těchto forem pěstounské péče, a to ani příbuzenské pěstounské péči. Dítě je svěřeno do pěstounské péče v případě, že: a. výchova v rodině není zabezpečena (rodiče nemohou, neumí nebo nechtějí řádně zabezpečit výchovu dítěte; rodiče nežijí a soudem stanovený poručník nemá povinnost o dítě osobně pečovat |49|), b. je zájem dítěte na svěření do jiného výchovného prostředí, než se mu dostávalo v rodině, c. existuje fyzická osoba, která je ochotna a schopna zabezpečit náhradní výchovu. Je-li dítě, u něhož se uvažuje o svěření do pěstounské péče, schopno formulovat své názory, je třeba se jej dotázat na jeho názor. O svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje soud příslušný podle místa trvalého pobytu dítěte. Účastníky řízení jsou nezletilé dítě zastoupené opatrovníkem, jeho rodiče, jsou-li nositeli rodičovské zodpovědnosti, a budoucí pěstouni. Před rozhodnutím o svěření dítěte do pěstounské péče je soud povinen vyžádat si vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí o tom, zda ten, kdo se má stát pěstounem, je osobou vhodnou pro výkon této péče. Je-li dítě v ústavní výchově z rozhodnutí soudu, může být před rozhodnutím soudu o svěření dítěte do pěstounské péče dočasně svěřeno rozhodnutím orgánu sociálně-právní ochrany dětí do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem a splňuje stanovené podmínky; obdobně může být do péče budoucích pěstounů svěřeno i dítě, které není v ústavní výchově, se souhlasem rodičů. Na rozdíl od tzv. preadopční péče, je svěření do tzv. předpěstounské péče fakultativní (není tedy úřední povinností orgánu sociálně-právní ochrany dětí dítě do této předpěstounské péče svěřit a svěření se uskuteční, jen je-li to podle úsudku orgánu sociálně právní ochrany dětí vhodné). Není-li do 3 měsíců od svěření dítěte do předpěstounské péče zahájeno řízení o svěření dítěte do pěstounské péče, dočasné svěření dítěte pozbývá právní účinky. Předpěstounská péče je hmotně zabezpečena dávkami státní sociální podpory, narozdíl od preadopční péče, ve které má budoucí osvojitel dítě na vlastní náklady. Bylo-li dítě svěřeno do pěstounské péče a rodičům bylo rozhodnutím soudu stanoveno výživné, neplní jej k rukám pěstouna, ale státu. Stát pak vyplácí pěstounům příspěvek na úhradu potřeb dítěte v rámci dávek pěstounské péče. Je-li výživné vyšší než příspěvek na úhradu potřeb dítěte, náleží dítěti rozdíl mezi výživným a tímto příspěvkem. Finanční částka je vyplácena pěstounovi. Tato úprava byla vytvořena ve snaze oprostit pěstouny od mnohdy problematického vymáhání výživného pro dítě, které mají svěřeno do pěstounské péče. Do doby nabytí zletilosti dítěte je tento rozdíl vyplácen k rukám pěstouna. Příspěvek na úhradu potřeb dítěte je vyplácen úřadem státní sociální podpory. Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, upravuje poskytování těchto dávek pěstounské péče: a. příspěvek na úhradu potřeb dítěte,

Strana 38

© Phare CZ 0209-02-01-005


b. odměna pěstouna, c. příspěvek při převzetí dítěte, d. příspěvek na zakoupení motorového vozidla.

Otázka 25 Osvojení

Podle typu rozlišujeme tyto základní formy náhradní rodinné péče: a. osvojení, b. pěstounskou péči. Úpravu těchto institutů nalezneme jednak v zákoně o rodině a jednak v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí. Zákon o rodině obsahuje hmotně-právní úpravu osvojení a pěstounské péče (stanoví tedy, v čem tyto instituty spočívají a jaká práva a povinnosti z nich vyplývají jejich účastníkům). Zákon o sociálně-právní ochraně pak upravuje procesní postup zprostředkování osvojení či pěstounské péče, tzn. výslovně upravuje postup a úkoly, které při zprostředkování osvojení a pěstounské péče má obecní úřad obce s rozšířenou působností, krajský úřad, Ministerstvo práce a sociálních věcí a ve vztahu k cizině i Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně [39]. Osvojení v podstatě spočívá v umělém vytvoření rodinných vztahů. V jeho důsledku vzniká mezi osvojitelem a osvojencem poměr jako mezi rodiči a dětmi a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský. Osvojitelům vzniká rodičovská zodpovědnost při výchově osvojených dětí, zatímco biologickým rodičům tato rodičovská odpovědnost naopak zaniká a na její místo nastupuje rodičovská zodpovědnost osvojitelů. O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele okresní soud příslušný podle místa trvalého pobytu dítěte [40]. Osvojení vzniká na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Osvojit lze pouze nezletilé dítě [41] a jen, je-li osvojení ku prospěchu dítěte. Tento zásadní imperativ prospěchu dítěte je třeba mít na paměti v průběhu celého procesu zprostředkování osvojení i pěstounské péče. Vybírá se vhodná rodina pro konkrétní dítě, nikoliv vhodné dítě pro určité osoby, které mají zájem se stát osvojiteli. Aby mohl být vytvořen rodinný vztah mezi osvojitelem a dítětem, musí být mezi osvojitelem a osvojencem přiměřený věkový rozdíl přibližně takový, jaký by byl v biologické rodině. Výslovně je upraveno, že nelze osvojit dítě počaté, dosud však nenarozené [42]. Dítě zpravidla osvojují manželé, a to jako společné dítě. Při zprostředkování osvojení je tato forma zpravidla preferována. Pokud by osvojitel byl manželem a žádal by sám o osvojení dítěte, může osvojit dítě pouze se souhlasem druhého manžela. Tohoto souhlasu však není třeba, pokud druhý manžel pozbyl způsobilost k právním úkonům nebo je-li opatření tohoto souhlasu spojeno s překážkou těžko překonatelnou. Manžel osvojitele není účastníkem řízení (viz dále), není-li k osvojení třeba jeho souhlasu. Dítě nemůže být osvojeno, dokud nenabude právní moci rozhodnutí soudu v řízení o určení otcovství zahájeném na návrh muže, který o sobě tvrdí, že je otcem osvojovaného dítěte. Toto pravidlo bylo doplněno novelou zákona o rodině v roce 1998 a reaguje na situace, kdy by mohlo docházet k případům, v nichž by dítě bylo osvojeno pouze na základě souhlasu matky a otci by tak nebylo umožněno nakládat s jeho právem vyplývajícím z rodičovské zodpovědnosti.

Souhlas rodiče a dítěte s osvojením K osvojení je třeba souhlasu zákonného zástupce dítěte osobně vyjádřeného před soudem. Zákonný zástupce dává souhlas s osvojením dítěte, vyjadřuje tak i souhlas se zřetelem k určité osobě osvojitele, resp. osvojitelů. Souhlas zákonného zástupce se musí týkat i konkrétního stupně osvojení (zrušitelné, nezrušitelné osvojení). Je nepochybné, že souhlas rodiče nelze vázat na finanční prospěch. Je-li dítě schopno posoudit dosah osvojení, je třeba také jeho souhlasu, ledaže by tím byl zmařen účel osvojení. Zákon uvádí strohý požadavek souhlasu dítěte, který limituje zmařením účelu osvojení. Tento požadavek souhlasu dítěte je však třeba vykládat v širších souvislostech – pokud je totiž dítě schopno formulovat svůj názor, je zároveň povinností soudu dítě vyslechnout. Právě z tohoto výslechu by měl soudce zjistit a posoudit, zda je dítě schopno posoudit dosah osvojení, a tudíž vyjádřit svůj souhlas s osvojením. Nemá-li být osvojované dítě vyslechnuto, k jednání soudu se nepředvolává.

Strana 39

© Phare CZ 0209-02-01-005


Zákonný zástupce může svůj souhlas odvolat do doby, než je dítě umístěno na základě rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany dětí do péče budoucího osvojitele (tzv. preadopční péče). Obecní úřad obce s rozšířenou působností rozhoduje o svěření dítěte do preadopční péče, je-li dítě v ústavu z rozhodnutí soudu nebo z vůle rodičů [43]. Rodič po souhlasu s osvojením dítěte ztrácí v důsledku osvojení rodičovskou zodpovědnost. Zákonodárce výslovně upravuje i způsobilost nezletilého rodiče dát souhlas k osvojení dítěte, neboť k osvojení je třeba souhlasu rodiče dítěte, i když je nezletilý. Je však možné, aby rodiče vyjádřili i tzv. blanketový souhlas k osvojení. Rodiče tak dají souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům. Souhlas předem je třeba dát osobně, písemně před soudem či orgánem sociálně-právní ochrany dětí a to nejdříve 6týdnů po narození dítěte. Souhlas lze odvolat do doby, než je dítě umístěno na základě rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany dětí do péče budoucích osvojitelů (preadopční péče). Blanketového souhlasu rodičů s osvojením dítěte se zpravidla využívá při osvojení nejmenších dětí. Šestitýdenní lhůta k vyjádření souhlasu s osvojením po narození dítěte je mnohdy kritizována a označována za viníka dlouhodobého setrvání dětí v kojeneckých ústavech [44]. Tato lhůta však není českým specifikem, jak je mnohdy v médiích prezentováno, ale vychází z právní úpravy Evropské úmluvy o osvojení dětí |45|. V těchto případech, kdy není třeba k osvojení souhlasu rodičů dítěte, v důsledku čehož rodiče nejsou ani účastníky řízení osvojení, i když jsou zákonnými zástupci dítěte, je třeba pro ochranu zájmů nezletilého dítěte ustanovit mu opatrovníka. Opatrovník se poté vyjadřuje k otázce, zda souhlasí s osvojením nezletilého dítěte.

Zjištění zdravotního stavu, osobnostní dispozice, poučení osvojitele Soud je povinen na základě lékařského vyšetření a dalších potřebných vyšetření zjistit zdravotní stav osvojitelů, osobnostní dispozice a motivaci k osvojení a posoudit, zda se nepříčí účelu osvojení. Dále je povinen zjistit zdravotní stav osvojence. Soud s výsledky svého zjištění seznamuje osvojitele i zákonného zástupce osvojence. Dále je soud povinen si vyžádat vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Před rozhodnutím poučí soud osvojitele o účelu, obsahu i důsledcích osvojení. U tzv. nezrušitelného osvojení (viz dále) je třeba osvojitele poučit, že jednou vzniklý právní vztah již nelze zrušit.

Osvojení dítěte bez souhlasu rodičů Jsou-li zákonnými zástupci osvojovaného dítěte jeho rodiče, není třeba jejich souhlasu k osvojení dítěte za podmínky, že: a. po dobu 6 měsíců soustavně neprojevovali opravdový zájem o dítě, dítě pravidelně nenavštěvovali, neplnili pravidelně a dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neprojevují snahu upravit si v mezích svých možností své rodinné a sociální poměry tak, aby se mohli osobně ujmout péče o dítě, nebo b. po dobu nejméně 2 měsíců po narození dítěte neprojevovali o dítě žádný zájem, ačkoliv jim v projevení zájmu nebránila závažná překážka. O splnění podmínek rozhoduje soud na návrh obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Tento obecní úřad obce s rozšířenou působností podává soudu návrh na rozhodnutí o splnění podmínky osvojení spočívající v tom, že rodiče neprojevují zájem o své dítě. Soud rozhoduje o splnění podmínek ke dni podání návrhu. Soud v řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, potvrzuje tento tzv. „kvalifikovaný nezájem“. Účastníky tohoto řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, jsou rodiče (jsou-li zákonnými zástupci dítěte) a dítě. Dítě je v řízení vždy zastoupené opatrovníkem či poručníkem. Opatrovníka však může soud ustanovit i rodiči pro ochranu jeho zájmů, jestliže není místo jeho pobytu známo [46]. Rodič dítěte, který je nezletilý, je účastníkem řízení, i když není zákonným zástupcem dítěte. Soud v řízení posuzuje především otázku, zda rodiče projevují o dítě opravdový zájem. Lze-li přesvědčivým způsobem dovodit, že rodiče se chtějí a mohou o dítě starat, a to i do budoucna, soud posoudí tuto skutečnost jako opravdový zájem o dítě. V rámci posouzení opravdovosti tohoto zájmu se posuzují i citové vazby vytvořené mezi rodičem a dítětem. Soud na základě shromážděných důkazů rozhodne, zda rodiče projevují či neprojevují o dítě opravdový zájem, anebo zda neprojevují o dítě vůbec žádný zájem. Pravomocný rozsudek, kterým bylo určeno, že k osvojení dítěte není třeba souhlasu rodičů, soud na návrh zruší, změní-li se poměry. Návrh lze podat nejdříve po uplynutí jednoho roku od právní moci rozsudku. Toto však neplatí, bylo-li dítě již osvojeno, bylo-li zahájeno řízení o jeho osvojení, bylo-li dítě svěřeno do péče budoucího osvojitele anebo bylo-li zahájeno řízení o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele. Po skončení řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, následuje vlastní řízení o osvojení.

Strana 40

© Phare CZ 0209-02-01-005


Zákon o rodině tak rozlišuje 2 řízení související s osvojením dítěte: a. řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, b. vlastní řízení o osvojení.

Péče budoucích osvojitelů – preadopční péče Před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu 3 měsíců v péči budoucího osvojitele, a to na jeho náklady. Budoucí osvojitelé tak vyživují dítě obdobně jako rodič dítěte. O svěření dítěte do preadopční péče rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností, je-li dítě v ústavu z rozhodnutí soudu nebo z vůle rodičů. Dítě může být svěřeno do pěstounské péče či péče jiné fyzické osoby než rodiče a poté pěstoun či jiná osoba mohou podat návrh soudu na osvojení dítěte, které mají již fakticky vpéči. Rozhodnou-li se osvojit toto dítě, nevyžaduje se, aby před rozhodnutím soudu o osvojení bylo dítě nejméně po dobu 3 měsíců v péči pěstouna či jiné osoby, pokud pěstounská péče či faktická péče jiné fyzické osoby trvala alespoň po tuto dobu.

Vlastní řízení o osvojení Účastníky řízení jsou: osvojované dítě, jeho rodiče, poručník dítěte, má-li jej dítě, osvojitel a jeho manžel. Rodiče osvojovaného dítěte nejsou účastníky řízení o osvojení tehdy, jestliže: jsou zbaveni rodičovské zodpovědnosti, nebo byli zbaveni způsobilosti k právním úkonům, popřípadě byli v této způsobilosti omezeni, nebo dali souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům, anebo soud pravomocně rozhodl, že k osvojení dítěte není třeba jejich souhlasu. Manžel osvojitele není účastníkem řízení, není-li k osvojení třeba jeho souhlasu. Osvojované dítě soud vyslechne, jen jestliže je k osvojení třeba jeho souhlasu. Nemá-li být osvojované dítě vyslechnuto, k jednání se vůbec nepředvolává. Ostatní účastníky musí soud vždy vyslechnout, a to podle možnosti osobně.

Důsledky osvojení V důsledku osvojení zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou, které vyplývaly z rodičovské zodpovědnosti biologických rodičů. Tato práva a povinnosti přecházejí pravomocným rozhodnutím soudu o osvojení dítěte na osvojitele. Osvojitelům tak vzniká „rodičovská“ zodpovědnost vůči osvojenému dítěti. Vyživovací povinnost k osvojenci přechází z rodičů na osvojitele; je třeba uvést, že k zániku vyživovací povinnosti nedochází ani v případech zbavení rodiče rodičovské zodpovědnosti. Osvojenec bude mít příjmení osvojitele. Společný osvojenec manželů bude mít jméno určené pro ostatní jejich děti. Toto platí i v případech, kdy osvojitelem je manžel matky. V rozsudku, jímž se vyslovuje osvojení, soud uvede i příjmení, které bude osvojenec mít. Je třeba vzít v úvahu, že osvojením se mění příjmení, nikoliv jméno osvojence. Soud učiní oznámení o změně příjmení osvojeného dítěte na příslušný matriční úřad. Pokud jeden z osvojitelů je občanem České republiky, nabude osvojenec pravomocným rozhodnutím soudu o osvojení též státní občanství České republiky [47]. V praxi však osvojitelé mají zájem i na změně jména osvojeného dítěte. Ke změně jména je třeba postupovat dle zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Strana 41

© Phare CZ 0209-02-01-005


Mezi osvojitelem a příbuznými osvojitele vzniká pravomocným rozhodnutím soudu o osvojení příbuzenský poměr. Je proto vyloučeno platné manželství mezi osvojencem a osvojitelovým příbuzným a pokrevními dětmi osvojitele. Osvojením se osvojenec a pokrevní děti osvojitele staly příbuznými v pokolení pobočném (bratr, sestra). Pokrevní rodiče osvojence ztrácejí pravomocným rozhodnutím soudu o osvojení právo se s osvojencem stýkat. Osvojenec pravomocným rozhodnutím soudu o osvojení přestává být v dědických vztazích v původní rodině a vstupuje do dědických vztahů k osvojiteli a dále k jeho širší rodině.

Druhy osvojení Osvojení tedy můžeme rozlišovat takto: Zrušitelné osvojení (osvojení 1. stupně)

Tento druh osvojení se nazývá též osvojení prosté, neboť osvojitelé nejsou zapisováni do matriky namísto biologických rodičů dítěte (narozdíl od osvojení nezrušitelného). Soud tak rozsudkem vyslovuje zrušitelné osvojení, dále uvádí, že osvojenec bude mít příjmení osvojitele. Lze jej zrušit jen z důležitých důvodů (např. že mezi dítětem a osvojiteli nebyla vytvořena citová vazba, či byla vážně narušena) na návrh osvojence nebo osvojitele [48]. Zrušením osvojení znovu vznikají (resp. obnovují se) vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou, osvojenec nabude opět své dřívější příjmení a obnovuje se i rodičovská zodpovědnost pokrevních rodičů zaniklá z důvodu zrušitelného osvojení. Obnovují se rovněž příbuzenské vztahy v původní biologické rodině. Zaniká osvojencovo dědické právo vůči osvojiteli, neboť se mu navrací právo dědit po zůstaviteli v původní rodině. Zaniká vyživovací povinnost osvojitelů vůči osvojenci a obnovuje se vyživovací povinnost v původní rodině. V případě, že pokrevní rodiče byli zbaveni soudním rozhodnutím rodičovské zodpovědnost ještě před osvojením, zrušením osvojení se jejich rodičovská zodpovědnost bez dalšího neobnovuje. Osvojenec může být opětovně osvojen jen v případě, že je osvojován manželem osvojitele nebo osvojitel zemře anebo dřívější osvojení bylo zrušeno. Nezrušitelné (osvojení 2. stupně)

Osvojitel v tomto případě podává soudu návrh na rozhodnutí, aby byl zapsán do matriky namísto biologických rodičů dítěte. Tento zápis do matriky je následkem nezrušitelného osvojení. Nezrušitelně osvojit lze pouze dítě starší 1 roku. Nic však nebrání tomu, aby dítě bylo nejprve osvojeno v 1. stupni (osvojení zrušitelné – soud rozhodne o zrušitelném osvojení a o změně příjmení osvojence) a poté, jakmile dítě nabude 1 roku věku, bylo zrušitelné osvojení na návrh osvojitele změněno na nezrušitelné (následuje výrok soudu o zápisu osvojitele do matriky místo pokrevních rodičů). Toto rozhodnutí může soud učinit i dodatečně. Věková hranice 1 roku byla stanovena s ohledem na zdravotní a psychický vývoj dítěte, neboť během jednoho roku po narození dítěte lze stanovit přibližnou prognózu vývoje dítěte a s konečnou platností tak rozhodnout o případném nezrušitelném osvojení. Nezrušitelně mohou osvojit dítě pouze manželé, nebo jeden z manželů, který žije s některým z rodičů dítěte v manželství anebo pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli dítěte. Pouze výjimečně může takto osvojit dítě i osamělá osoba, jestliže jsou jinak předpoklady, že toto osvojení bude plnit své společenské poslání. V takovém případě soud též rozhodne, aby byl z matriky vypuštěn zápis o druhém rodiči. Důsledkem této změny je uvádění osvojitelů jako rodičů dítěte v jeho rodném listě, který je úplným výpisem z matriky. Zákonodárce se touto úpravou snaží co nejvíce přiblížit vzniklý vztah mezi osvojencem a osvojiteli vztahům dítě a rodičů v rodině. Je možná změna zrušitelného osvojení na nezrušitelné. Není však možná přeměna nezrušitelného osvojení na zrušitelné, o tomto je třeba soudem poučit osvojitele.

Otázky 26-30 26. Opatrovnictví

Strana 42

© Phare CZ 0209-02-01-005


27. 28. 29. 30.

Poručenství Ústavní výchova podle zákona o rodině, zákona o SPO a školských předpisů Rodičovská zodpovědnost Vyživovací povinnost

Otázka 26 Opatrovnictví

Kromě rodičů mají při hájení zájmů nezletilého v některých případech významnou úlohu i opatrovníci. Opatrovník nastupuje v těchto případech (na jejichž základě pak rozlišujeme tyto druhy opatrovnictví): a. v případě střetu zájmů zákonných zástupců a dítěte nebo střetu zájmů jednotlivých dětí týchž rodičů navzájem (tzv. kolizní opatrovník); b. v případě ohrožení majetkových zájmů dítěte (opatrovník pro správu majetku – tzv. majetkový opatrovník); c. v případě omezení rodičovské zodpovědnosti; d. v případě řízení o osvojení (opatrovník pro řízení o osvojení); e. v případech, kdy je to v zájmu dítěte z jiných důvodů třeba |29|. Opatrovník dílčím způsobem vykonává některá práva a povinnosti rodičů. Rozsah práv a povinností opatrovníka vymezí soud z hlediska účelu, pro který byl opatrovník ustanoven, a tak, aby ochrana zájmů nezletilého byla plně zajištěna. Je proto na uvážení soudu, jaké pravomoci bude opatrovník mít, a to zejména v případech, kdy soud ustanoví opatrovníka, je-li to v zájmu dítěte z určitých důvodů /tedy v případě ad e) výše/. V usnesení, kterým soud ustanovuje opatrovníka, uvede i rozsah opatrovnických práv a povinností [30]. Střet zájmů při zastupování nezletilého dítěte

Žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. Na tyto případy pamatuje právo v podobě institutu ustavení kolizního opatrovníka. Soud tedy ustanoví dítěti opatrovníka, nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů. Opatrovník pak zastupuje dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu a zpravidla je jím orgán sociálně-právní ochrany dětí. Zákon předpokládá pouhou možnost střetu zájmů, není vyžadováno, aby ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů již došlo. Obecně k této situaci dochází, jsou rodiče i dítě účastníky jednoho soudního řízení, např. pokud rodič i dítě jsou účastníky dědického řízení po zůstaviteli anebo pokud jde o rozvodové řízení rodičů nezletilého dítěte. Obdobných situací může ale samozřejmě nastat mnohem více a nelze ustanovení kolizního opatrovníka vázat pouze na soudní řízení. Obecně lze situace, ve kterých nemůže být nezletilé dítě zastoupeno rodičem, rozlišit následovně: a. zájmy zastoupeného jsou v rozporu se zájmy dítěte – ustanovení občanského zákoníku, které stanoví toto pravidlo, je konkretizováno zákonem o rodině v tom smyslu, že postačí pravděpodobnost kolize zájmů; b. jde o podstatné záležitosti týkající se nakládání s majetkem nezletilého dítěte |31|. Jedná-li zákonný zástupce v podstatné záležitosti týkající se nakládání s majetkem nezletilého, vyžaduje se k platnosti právního úkonu souhlas opatrovnického soudu. Soud právní úkon schválí, pokud je to v zájmu nezletilého. Dle soudní praxe není běžnou záležitostí (a je tedy naopak podstatnou záležitostí) např. nakládání s majetkem nezletilého v podobě akcií, nemovitostí, stavebního spoření, nakládání s podílem v obchodní společnosti, nakládání s právy duševního vlastnictví náležejícími nezletilému, zejména s právy autorskými, průmyslovými apod. Ke všem úkonům zákonného zástupce, jimiž disponuje s těmito hodnotami nezletilého, je pak vyžadován souhlas opatrovnického soudu. Opatrovník pro správu majetku

V odůvodněných případech, kdy by mohly být majetkové zájmy dítěte ohroženy, ustanoví soud pro zvýšenou ochranu jeho jmění opatrovníka – fyzickou osobu s plnou způsobilostí k právním úkonům, která zaručuje řádný výkon této funkce v zájmu dítěte a se svým ustanovením opatrovníkem souhlasí.

Strana 43

© Phare CZ 0209-02-01-005


Nemůže-li být ustanovena fyzická osoba, soud ustanoví majetkovým opatrovníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí – ten je povinen funkci přijmout. Soud vymezí rozsah jmění, které bude opatrovník s péčí řádného hospodáře spravovat. Určí, jakým způsobem má být či nesmí být s jednotlivými částmi majetku nakládáno. Zejména stanoví způsob výkonu vlastnických a jiných věcných práv a práv z duševního vlastnictví, způsob výkonu práv k cenným papírům a práv závazkových. Soud dohlíží na správu majetku vykonávanou opatrovníkem a činí nutná a vhodná opatření ke zjištění a zajištění tohoto majetku. Opatrovník nesmí činit úkony, které jsou spojeny s nepřiměřeným rizikem. Soud podle okolností konkrétního případu podmíní platnost právního úkonu opatrovníka svým souhlasem a určí povinnost pravidelného podávání zpráv o správě jmění dítěte. Opatrovník je povinen nejpozději do dvou měsíců po skončení své funkce předložit soudu závěrečný účet ze správy jmění dítěte. Soud však může uložit opatrovníkovi, aby mu během zastupování podával o své činnosti pravidelné zprávy. Opatrovník má právo na úhradu nutných výdajů spojených se správou jmění a na přiměřenou odměnu z výnosu majetku dítěte. Výši odměny stanoví soud. V případech, kdy rodiče nejsou schopni spravovat jmění dítěte s ohledem na rozsah tohoto jmění a složitost této správy (např. nezletilé dítě zdědí po rodiči obchodní podíl v společnosti, na dítě přešly restituční nároky vyššího rozsahu, dítě zdědí autorská práva či jiná práva z duševního vlastnictví apod.), měli by správu jmění svěřit odborníkům, kteří budou nezletilcův majetek spravovat s využitím svých specifických znalostí. Může se jednat například o daňového poradce, patentového zástupce či advokáta. Pokud rodič nesvěřil na základě plné moci správu majetku tomuto odborníkovi a je zde důvod ke zvýšené ochraně majetku nezletilého, soud stanoví opatrovníka pro správu majetku [32]. Rovněž bývá opodstatněné ustanovit dítěti opatrovníka pro správu jmění v případě, kdy není schopen spravovat jmění dítěte z důvodu dlouhodobého onemocnění. Obecně lze říci, že je to na místě vždy, nastane-li taková situace, ve které rodič není schopen z objektivních příčin zajistit správu majetku. Může však nastat situace, kdy rodič nebude ochoten spravovat majetek nezletilého a naopak bude majetek nezletilého zneužívat výhradně pro svoji potřebu. Pak je rovněž na místě ustanovit opatrovníka pro správu majetku. Jakmile rodiče nespravují jmění dítěte řádně, užívají jej pro svoji potřebu a toto jejich jednání vede k ohrožení majetkových zájmů dítěte, je zde též důvod pro ustanovení opatrovníka pro správu majetku soudem. Z dosavadního výkladu tedy můžeme dovodit dvě situace, kdy dochází k ohrožení majetkových zájmů nezletilého dítěte a kdy je tedy soudem ustanoven opatrovník pro správu majetku: a. rodiče nejsou schopni spravovat jmění dítěte (např. z důvodu nemoci, velké náročnosti správy, absence potřebných znalostí), b. rodiče nejsou ochotni spravovat jmění dítěte a hrozí nebezpečí, že tento majetek budou znehodnocovat.

Otázka 27 Poručenství

Od institutu opatrovnictví je třeba odlišovat institut poručnictví. Poručník je narozdíl od opatrovníka zákonným zástupcem dítěte a výkon této funkce je zpravidla dlouhodobější. Je ustanoven z těchto důvodů: oba rodiče zemřeli; oba rodiče byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti; výkon rodičovské zodpovědnosti byl oběma rodičům pozastaven; oba rodiče nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Poručník dítě vychovává, zastupuje a spravuje jeho jmění namísto rodičů [33]. Není-li to v rozporu se zájmy dítěte, ustanoví soud poručníkem toho, koho určili rodiče. Nebyl-li nikdo určen rodiči, soud vybere osobu příbuznou či blízkou dítěti. Nelze-li poručníkem ustanovit žádnou takovou fyzickou osobu, soud ustanoví poručníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí. Do doby, než je soudem ustanoven poručník nebo dokud se neujme funkce, činí neodkladné úkony orgán sociálně-právní ochrany dětí.

Strana 44

© Phare CZ 0209-02-01-005


Soudem ustanovený poručník nezletilého složí do rukou předsedy senátu slib, že bude řádně vykonávat své povinnosti a že bude přitom dbát pokynů soudu. Po složení slibu mu předseda senátu vydá listinu obsahující pověření k výchově a zastupování dítěte a vymezení rozsahu práv a povinností vyplývajících z tohoto pověření. Poručník odpovídá soudu za řádné plnění funkce, podléhá pravidelnému dozoru soudu, podává soudu zprávy o osobě poručence a vykazuje účty ze správy jeho jmění. Je-li správa jmění spojena se značnou námahou, může soud poručníkovi na jeho žádost přiznat z tohoto jmění přiměřenou odměnu. Po skončení správy jmění poručník předkládá soudu závěrečný účet ze správy jmění poručence. Soud jej však může zprostit této povinnosti, nepřesahují-li výnosy jmění pravděpodobné náklady na výchovu a výživu poručence. Je třeba zdůraznit, že jakékoliv rozhodnutí poručníka v podstatné záležitosti týkající se dítěte vyžaduje schválení soudu (např. lékařský výkon, který není neodkladný, studium v zahraničí). Na vztah poručníka a poručence se přiměřeně vztahují ustanovení o právech a povinnostech rodičů a dětí. Poručník však nemá k dítěti vyživovací povinnost. V případě výkonu osobní péče poručníka o dítě (žije-li dítě ve společné domácnosti s poručníkem) se jedná o formu náhradní rodinné výchovy. Osobní péče poručníka o poručence je možná, spíše se však tohoto institutu využívá v případech, kdy dítě nemá zákonného zástupce. Zánik poručenství nastává v těchto případech: v případě, že soud zprostí poručníka poručenství na jeho návrh; v případě, že soud odvolá poručníka, který se stane pro výkon funkce nezpůsobilým (např. pozbude způsobilost k právním úkonům), nebo porušuje-li svoje povinnosti. v případě, kdy již není třeba nabytím zletilosti poručence, smrtí poručence, osvojením, pravomocným rozhodnutím, kterým se obnovuje rodičům (jednomu z rodičů) rodičovská zodpovědnost.

Otázka 28 Ústavní výchova podle zákona o rodině, zákona o SPO a školských předpisů

Institut ústavní výchovy je obecně upraven v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. [9] Úprava v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí se zaměřuje na činnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností a na praktické zajištění výkonu ústavní výchovy. Pokud jde o druhy zařízení, v nichž se ústavní a ochranná výchova poskytuje a vykonává, a o konkrétní způsoby výkonu výchovy, podrobnou úpravu nalezneme v zákoně č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů. Příslušnými zařízeními jsou: a. diagnostický ústav, kde dítě pobývá zpravidla 8 týdnů za účelem komplexního vyšetření. Dítě je poté umístěno do níže uvedeného zařízení. b. dětský domov – výkon ústavní výchovy c. dětský domov se školou – výkon ústavní výchovy u dětí s poruchami chování a výkon ochranné výchovy d. výchovný ústav – zpravidla v tomto ústavu pobývají děti starší 15 let s poruchami chování, výkon ústavní či ochranné výchovy Uvedená zařízení zajišťují nezletilým, a to zpravidla od 3 do 18 let, případně zletilé osobě do 19 let náhradní výchovnou péči. Umístit nezletilé dítě do ústavní výchovy je možné i na základě žádosti zákonných zástupců dítěte. K umístění dítěte do zařízení je třeba rozhodnutí soudu o: a. ústavní výchově b. ochranné výchově c. předběžném opatření Zákon č. 109/2002 Sb., blíže uvádí, jaké plné zaopatření je dítěti poskytováno, jak jsou tvořeny výchovné a rodinné skupiny, zaměření a úkoly jednotlivých zařízení při péči o nezletilé děti, práva a povinnosti ředitele zařízení, kapesné a věcná pomoc dítěti, dozor státního zastupitelství a další související otázky.

Strana 45

© Phare CZ 0209-02-01-005


Avšak zpět k zákonu o sociálně-právní ochraně dětí. Sociální pracovník je oprávněn nahlížet do dokumentace, kterou ústavní zařízení o dítěti vede. Pokud pracovník obecního úřadu obce s rozšířenou působností zjistí porušení práv dítěte v zařízení, zákon podrobně upravuje postup zaměřený na nápravu těchto zjištění. I v této části zákona je zmíněno právo dítěte hovořit se sociálním pracovníkem o samotě bez přítomnosti dalších osob, zejména zaměstnanců ústavního zařízení. Zákon rovněž výslovně uvádí povinnosti ústavního zařízení (např. umožnit přístup sociálního pracovníka do zařízení, povinnost poskytnout potřebné listiny, umožnit styk s dítětem, povinnost oznamovat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností děti, které přicházejí v úvahu jako vhodné k osvojení nebo ke svěření do pěstounské péče – další povinnosti v ustanovení § 29 odst. 6 zákona). Ustanovení § 30 upravuje možnost, aby po předchozím písemném souhlasu obecního úřadu obce s rozšířenou působností byl ústavním zařízením povolen dítěti, kterému byla zařízena ústavní výchova, pobyt u rodičů či jiných fyzických osob. Doba pobytu je stanovena nejvýše v rozsahu 14 dnů při jednom pobytu, tato doba však může být prodloužena na základě písemného souhlasu obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Před tímto povolením je třeba zvážit, zda by sociální pracovník úřadu neměl vykonat návštěvu u rodičů či jiných fyzických osob a prověřit tak podmínky k dočasnému pobytu dítěte. Jedině tak lze zaručit, že dočasný pobyt bude tomuto dítěti ku prospěchu a v jeho zájmu. A obecní úřad obce s rozšířenou působností při zvažování udělení souhlasu tak bude vycházet ze znalosti aktuálních podmínek. Bylo-li dítě umístěno v ústavním zařízení na základě žádosti rodičů nebo jiných zákonných zástupců, je možno povolit takový pobyt u jiných fyzických osob jen po předchozím písemném souhlasu rodičů nebo jiných zákonných zástupců, pokud získání tohoto souhlasu nebrání vážná překážka. Zákonodárce tak zmínil možnost umožnit dítěti dočasný pobyt mimo zařízení i bez případného souhlasu zákonných zástupců, pokud by nebylo v zájmu dítěte pobývat v zařízení, když by mělo možnost dočasného pobytu mimo něj. Je třeba zdůraznit, že tento režim dočasného propouštění je pouze u dětí s nařízenou ústavní výchovou, nikoliv ochrannou výchovou. Ochranná výchova je institut trestněprávní a s tím souvisí i jiný režim jejího výkonu [12]. Je-li výchova dítěte vážně ohrožena nebo narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc |37|. Je-li to nutné v zájmu dítěte, lze nařídit ústavní výchovu či svěřit dítě do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc i tehdy, když jiná výchovná opatření nepředcházela. Hlavní zásadou při nařizování ústavní výchovy je skutečnost, že náhradní rodinná péče či rodinná péče v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc má přednost před ústavní výchovou. Je na posouzení soudu, která z forem náhradní výchovy je pro dítě za daných okolností nejvhodnější. V případě, že pominou důvody nařízení ústavní výchovy, nebo lze-li dítěti zajistit náhradní rodinnou péči, soud její nařízení zruší. Z důležitých důvodů lze ústavní výchovu naopak prodloužit maximálně o jeden rok po dosažení zletilosti. Rodiče dítěte, které pobývá v ústavní výchově, jsou nadále jeho zákonnými zástupci a mají k dítěti vyživovací povinnost. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí upravuje možnost dočasného pobytu dítěte u rodičů, popřípadě u jiných osob, a to po předchozím písemném souhlasu obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Povolit takovýto pobyt lze na dobu nejvýše 14 dnů při jednom pobytu. Tato doba však může být prodloužena. Výkon ústavní výchovy zajišťují zařízení, která jsou v působnosti více resortů. Kritériem pro umístění dítěte do určitého zařízení je např. věk, zdravotní stav a druh výchovných obtíží. K této problematice se podrobněji vyjadřuje zákon č. 109/ 2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Podle jednotlivých kritérií pak můžeme tato zařízení pro výkon ústavní výchovy rozdělit takto: 1. pro péči o děti novorozené a do věku 3 let jsou určena tato zařízení v gesci Ministerstva zdravotnictví: od narození do 1 roku věku dítěte jsou to kojenecké ústavy; od 1 roku věku dítěte do 3 let věku dítěte jsou to dětské domovy; 2. pro děti od 3 let věku do dosažení zletilosti jsou určena tato školská zařízení: pro diagnostický pobyt zpravidla na dobu prvních 8 týdnů před zařazením do jiného druhu zařízení jsou to diagnostické ústavy; pro výkon ústavní výchovy a pro umístění nezletilé matky spolu s dítětem jsou to dětské domovy; pro výkon ústavní výchovy dětí s poruchami chování, rovněž i výkon ochranné výchovy jsou to dětské domovy se školou;

Strana 46

© Phare CZ 0209-02-01-005


pro děti starší 15 let se závažnými poruchami chování, u nichž byla nařízena ústavní výchova či uložena ochranná výchova, jsou to výchovné ústavy. 3. pro děti s tělesným či mentálním postižením jsou určeny tyto ústavy sociální péče: ústavy pro tělesně postiženou mládež; ústavy pro tělesně postiženou mládež s přidruženým mentálním postižením; ústavy pro tělesně postiženou mládež s více vadami; ústavy pro mentálně postiženou mládež. Ústavy sociální péče jsou určeny pro děti od 3 let po ukončení školní docházky, a jestliže se připravují na povolání, do ukončení této přípravy na povolání. V těchto ústavech se rovněž vykonává ústavní či ochranná výchova tělesně či mentálně postižených dětí. Blíže k tomuto viz vyhláška č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon ČNR o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Výkon ústavní výchovy sledují pracovníci obecního úřadu obce s rozšířenou působností.

Otázka 29 Rodičovská zodpovědnost

Tato otázka ZOZ o rodičovské zodpovědnosti je rozsáhlá, neboť obsahuje výklad k problematice, která sice souvisí s rodičovskou zodpovědností, ale lze ji považovat za nadstavbu k této otázce. Domníváme se, že je zapotřebí uvést i související instituty rodinného práva, neboť tyto nešla podřadit pod jiné otázky ZOZ, ale je nezbytné pro každodenní práci sociálních pracovníků se o nich zmínit. Jako příklad lze zmínit úpravu poměrů k nezletilému dítěti po dobu rozvodu, svěření dítěte do výchovy. Jsou to jedny ze stěžejních otázek rodinného práva, s nimiž se sociální pracovníci téměř denně setkávají. Rodičovská zodpovědnost je souhrn práv a povinností: při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, při zastupování nezletilého dítěte, při správě jeho jmění. Rodiče jsou povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Rodiče mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Rodič je tedy na základě výše uvedené úpravy oprávněn použít i tělesného trestu za podmínky, že tento bude mít přiměřený výchovný efekt. Toto právo rodičů není zcela jednoznačně akceptováno – mezinárodní instituce podrobují Českou republiku kritice, že nebyla přijata úprava zakazující tělesné trestání v jakékoliv podobě. Pouze pro informaci lze v této souvislosti uvést, že severské státy Evropy mají skutečně zákonnou úpravu zakazující tělesné trestání jakéhokoliv druhu. [19] Dítě, které je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje. [20] Dítě, které žije ve společné domácnosti s rodiči, je povinno podle svých schopností jim pomáhat. Je dále povinno přispívat i na úhradu společných potřeb rodiny, pokud má vlastní příjem, popřípadě majetek, kterého lze použít pro společné potřeby rodiny. [21] Aby rodič mohl realizovat svá práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti a o dítě pečovat, má právo mít dítě u sebe. Pokud však dítě bylo svěřeno do výchovy druhému rodiči, rodič má právo na styk s dítětem, pokud tento styk s dítětem nebyl soudem zakázán. Je-li styk s dítětem soudně zakázán, fakticky tak nedochází k realizaci tohoto práva rodiče i dítěte (neboť dítě má právo na styk se svými rodiči za podmínky, že je to v jeho zájmu).

Strana 47

© Phare CZ 0209-02-01-005


Rodiče mají právo, které se však zároveň stává i jejich povinností, a to určit místo pobytu dítěte [22]. Rodiče mají rovněž právo rozhodnout se, že dítě ponechají u prarodičů anebo v péči jiné fyzické osoby. Rodiče nemohou svá práva a povinnosti převést na třetí osoby. Pokud např. rodiče ponechají dítě na přechodnou dobu ve faktické péči prarodiče, nadále jsou povinni vykonávat práva z rodičovské zodpovědnosti, na prarodiče nepřechází vyživovací povinnost. Rodiče mají právo určit povolání dítěte. Pro úplnost je vhodné uvést, že pracovněprávní způsobilost vzniká 15. rokem věku dítěte a dítě, i když je nezletilé, tak má právo podepsat pracovní smlouvu. Rodiče mají právo určit jméno a příjmení dítěte. Pokud se rodiče nedohodnou o jménu nebo příjmení dítěte anebo neníli žádný z rodičů znám, určí soud. [23] Mnohdy bývá diskutována otázka, zda rodič, který nemá dítě svěřené do péče a má upraven styk s dítětem, má k dítěti stejná práva a povinnosti jako druhý z rodičů. Laická veřejnost si svěření dítěte do péče vykládá tak, že rodič, v jehož péči je dítě, má „větší rozsah“ práv a povinností k dítěti. Tomu je třeba důrazně oponovat, neboť v právech a povinnostech vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti jsou si rodiče zásadně rovni, pokud u jednoho z nich nedošlo k omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti. Mnohdy se v praxi zdá, že rodič, u kterého je dítě svěřeno do péče, vykonává více práv a povinností – je však třeba zdůraznit, že tento má rovné postavení s druhým rodičem, který je pouze fakticky omezen ve výkonu práv a povinností, neboť o dítě každodenně nepečuje. K výkonu práv a povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti je zapotřebí, aby rodič měl způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Novela zákona o rodině z roku 1998 změnila stávající zavedený pojem „rodičovská práva a povinnosti“ a nahradila jej pojmem „rodičovská zodpovědnost“ a terminologicky se tak přiblížila úpravě Úmluvy o právech dítěte, která v čl. 5 definuje rodičovskou zodpovědnost (paternal responsibility). Hovoříme-li o právech rodičů, je třeba uvést, že ve většině případů jsou tato práva zároveň i povinnostmi rodičů; rodič má často povinnost realizovat svá práva, neboť nemůže zůstat nečinný v případech, kde zájem dítěte vyžaduje, aby rodič konal. Rodičovská práva vyplývající z rodičovské zodpovědnosti se vyznačují svým dlouhodobým trváním. Rodičům trvá rodičovská zodpovědnost do doby nabytí zletilosti dítěte. Rodinně-právní vztahy se obecně vyznačují svým dlouhodobým trváním, vzájemná práva a povinnosti z nich vyplývající zanikají zpravidla teprve smrtí jednoho ze subjektů (rodiče, nezletilého či zletilého dítěte). Dosažením zletilosti dítěte dochází pouze ke změně právního vztahu, protože mnoho práv a povinností rodičů je vázáno právě na zletilost dítěte a dosažením zletilosti dítěte zanikají. Příkladem může být zánik práva rodiče spravovat jmění dítěte, naopak děti, které jsou schopny se sami živit, jsou povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže to potřebují. Ovšem pokud dítě i po nabytí zletilosti není schopno se samo živit, a to zpravidla z důvodu zdravotního handicapu, rodiče mají nadále vyživovací povinnost vůči dítěti a není vyloučeno, že jejich vyživovací povinnost vůči dítěti bude trvat po celý život rodičů, pokud stále bude splněna podmínka, že dítě není schopno se samo živit. Práv a povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti může být rodič zbaven v případě, že je nebude řádně plnit, či může být v jejich výkonu omezen. O zásazích do rodičovské zodpovědnosti rozhoduje výhradně soud. Rozhodne-li soud o zbavení či zbavení rodičovské zodpovědnosti, náleží právo a povinnost výchovy dítěte opatrovníkovi či poručníkovi (viz dále). [24]

Pozastavení rodičovské zodpovědnosti Pozastavení rodičovské zodpovědnosti brání-li rodiči ve výkonu rodičovské zodpovědnosti závažná překážka a vyžaduje-li to zájem dítěte. Pozastavení rodičovské zodpovědnosti nelze chápat jako sankci pro rodiče (na rozdíl od omezení a zbavení rodičovské zodpovědnosti), jsou však případy, kdy je třeba právně reagovat na nemožnost (neschopnost) rodiče vykonávat práva vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Může to být v případě dlouhodobé nepřítomnosti v rodině způsobené výkonem trestu odnětí svobody, dlouhodobou hospitalizací či pobytem v zahraničí. Užije se pouze při splnění podmínky, že je toto opatření v zájmu dítěte.

Strana 48

© Phare CZ 0209-02-01-005


Pozastaví-li soud rodičovskou zodpovědnost u jednoho rodiče, má tento rodič nadále práva a povinnosti vyplývají z rodičovské zodpovědnosti, nemá však možnost tato práva vykonávat. Poté je výkon práv a povinností pouze na druhém rodiči. Pokud však ani druhý rodič nemá možnost tato práva vykonávat, ať již z důvodu pozastavení či zbavení rodičovské zodpovědnosti, je třeba soudem ustanovit poručníka, který bude oprávněn nezletilé dítě vychovávat, zastupovat a spravovat jeho majetek namísto jeho rodičů. Rovněž tak v případech, kdy je pozastavena rodičovská zodpovědnost jedinému žijícímu rodiči dítěte.

Omezení rodičovské zodpovědnosti Jestliže rodič nevykonává řádně povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud rodičovskou zodpovědnost omezí a přitom konkrétně vymezí rozsah práv a povinností, na které se omezení vztahuje. Rodič je tak omezen ve výkonu určitých oprávnění z rodičovské zodpovědnosti. Jestliže soud omezí rodičovskou zodpovědnost jednoho z rodičů, přenáší se odpovědnost za výkon práv a povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti na druhého rodiče. Pokud ani druhý rodič nemá plnou možnost uplatňovat tato práva a vykonávat povinnosti, je třeba soudem ustanovit dítěti opatrovníka. |25| Příkladem omezení ve výkonu rodičovské zodpovědnosti může být případ, kdy rodič není oprávněn spravovat jmění dítěte – soud takto rozhodl o omezení rodičovské zodpovědnosti. Pokud ani druhý rodič nemá plnou možnost plně vykonávat tato práva a povinnosti při správě jmění dítěte, je třeba následně soudem ustanovit opatrovníka ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o rodině. Od tohoto případu je třeba odlišit situaci, kdy je ustanoven opatrovník pro správu jmění dítěte dle ustanovení § 37b zákona o rodině, bez předchozího omezení rodičovské zodpovědnosti. K „faktickému“ omezení rodičovské zodpovědnosti, které je třeba odlišovat od rozhodnutí soudu o omezení rodičovské zodpovědnosti, dochází v případech, kdy soud vysloví zákaz styku rodiče s dítětem, dojde k nařízení ústavní výchovy či uložení ochranné výchovy, k rozhodnutí o pěstounské péči, rozhodnutí o svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče, ustanovení opatrovníka či poručníka nezletilému dítěti.

Zbavení rodičovské zodpovědnosti V případě, že rodič zneužívá rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon nebo ji vážným způsobem zanedbává, zbaví jej soud rodičovské zodpovědnosti. Jde o zásadní zásah soudu do rodičovské zodpovědnosti, kterému předcházelo zaviněné jednání rodiče. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti je třeba považovat případy, kdy rodič dlouhodobě neplní rodičovská práva a povinnosti, např. trvale ponechává dítě ve výchovném zařízení a nemá zájem o dítě osobně v rodině či soustavně neplní vyživovací povinnosti k dítěti. O zbavení rodičovské zodpovědnosti je třeba rozhodnout vždy ve vztahu ke konkrétnímu dítěti. Zákon proto vylučuje možnost zbavit rodiče rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k ještě nenarozenému dítěti. Opět jako jsou veškerá opatření činěna na ochranu dítěte, i zbavení rodiče rodičovské zodpovědnosti musí být v zájmu dítěte. Je tak možné, že rodič bude mít zbavenu rodičovskou zodpovědnost pouze u jednoho dítěte a ve vztahu k dalším nebude takto omezen. Je třeba zdůraznit, že vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti nezaniká, jestliže soud rozhodl o omezení, pozastavení či zbavení rodičovské zodpovědnosti. Vyživovací povinnost totiž není obsahem práv a povinností vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti stojí mimo institut rodičovské zodpovědnosti, proto rozhodnutí soudu ve věci rodičovské zodpovědnosti nezpůsobuje zánik vyživovací povinnosti. Zákon o rodině tuto skutečnost ještě výslovně upravuje. Je třeba zdůraznit, že pokud oba rodiče byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, nebo byl jediný rodič zbaven rodičovské zodpovědnosti, je třeba soudem ustanovit dítěti poručníka, tj. zákonného zástupce dítěte. Dopustil-li se rodič úmyslného trestného činu proti svému dítěti či ke spáchání trestného činu své dítě mladší 15 let použil (využil tím jeho trestní neodpovědnost), popřípadě se dopustil trestného činu jako spolupachatel, návodce nebo pomocník k trestnému činu spáchanému jeho dítětem, soud vždy posoudí, zda tu nejsou důvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti. V této souvislosti je možné zmínit skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby, pohlavního zneužívání, opuštění dítěte či ohrožování výchovy mládeže, jichž se zároveň rodič dítěte mohl dopustit.

Strana 49

© Phare CZ 0209-02-01-005


Případné řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti v těchto případech zahajuje opatrovnický soud, pokud se o trestné činnosti dozví od orgánu sociálně-právní ochrany dětí či od orgánu činného v trestním řízení. Není však výslovně upravena povinnost soudu rozhodující v trestněprávní věci informovat opatrovnický soud. Obecně je třeba dodat, že občanský soudí řád výslovně uvádí, že rozsudky o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo o pozastavení jejího výkonu a rovněž rozsudky o výchově a výživě nezletilých dětí lze změnit i bez návrhu, změní-li se poměry. Pominuly-li důvody pro zbavení rodičovské zodpovědnosti, které se v konkrétním případě vyskytly v době vyhlášení rozsudku o zbavení rodičovské zodpovědnosti, lze rozhodnout o obnovení rodičovské zodpovědnosti. Rozhodnutí o obnovení rodičovské zodpovědnosti však brání pravomocné rozhodnutí o osvojení dítěte, protože tak zanikl vztah mezi rodičem a dítětem.

Úprava poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu Manželství v současné době mnohdy končí rozvodem. Pokud se v manželství narodily děti, je nutné, aby bylo rozhodnuto soudem o: jejich další výchově styku rodičů s dětmi, pokud se rodiče v této věci nedohodli. Právě tyto dvě oblasti jsou velmi často předmětem zájmu sociálních pracovníků, a bude tedy nutno se jim podrobněji věnovat. Nejprve však bude vhodné učinit krátký exkurz do občanského práva procesního a alespoň vyjmenovat jednotlivá řízení ve věcech péče o nezletilé, neboť jejich názvy se budou prolínat celou touto kapitolou věnovanou rodinnému právu. Činnost pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí v těchto řízeních spočívá zpravidla v jejich součinnosti se soudem, mnohdy se ale sociální pracovníci stávají přímo i účastníky těchto řízení. Občanský soudní řád vyjmenovává a definuje jednotlivá řízení ve věcech péče o nezletilé. Jde zejména o tato řízení, v nichž soud rozhoduje ve věci samé rozsudkem: řízení o výchově a výživě nezletilých dětí, řízení o styku rodičů, prarodičů a sourozenců s nimi, řízení o navrácení dítěte, řízení o přiznání, omezení a navrácení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejich výkonu, řízení o poručenství, řízení o schválení důležitých úkonů nezletilého a řízení o záležitostech, o nichž se rodiče nemohou dohodnout. Kromě toho se rozsudkem rozhoduje v řízení o prodloužení ústavní výchovy po dosažení zletilosti. V ostatních věcech se rozhoduje usnesením. Manželství nelze rozvést, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu vydané soudem v řízení ve věcech péče o nezletilé dle ustanovení § 176 o. s. ř. Jde o úpravu, která byla zavedena novelou zákona o rodině v roce 1998. Od účinnosti novely dne 1. 8. 1998 soud nemůže vyslovit rozvod manželství dříve, než nabude právní moci rozsudek o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu, případně rozsudek, kterým soud schválil dohodu rodičů o úpravě poměrů. Zákonodárce při koncepci nové právní úpravy vycházel z myšlenky zamezit dlouhodobým sporům o děti v době, kdy manželství rodičů bylo již pravomocně rozvedeno. O úpravě poměrů rozhoduje okresní soud, v jehož obvodu má nezletilý bydliště (tzn. soud péče o nezletilé na základě úpravy v ustanovení § 88 písm. c) o. s. ř.) Je tak možné, že o úpravě poměrů bude rozhodovat odlišný soud, než bude rozhodovat o rozvodu manželství. [18]

Svěření dítěte do výchovy Před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti po dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak každý z rodičů má přispívat na jeho výživu. Zákonodárce nově upravil možnost svěřit dítě do střídané a společné výchovy obou rodičů. Společná výchova se vyznačuje tím, že není vydáno konkrétní rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů; poměry dítěte včetně vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu nejsou upraveny. Soud tak potvrzuje pouze dosavadní stav. Ve skutečnosti došlo k rozvodu manželství rodičů nezletilého dítěte, avšak ve vztahu k dítěti nedochází ke změně ve výchově a výživě. Soudy v praxi tohoto institutu využívají velmi sporadicky.

Strana 50

© Phare CZ 0209-02-01-005


Střídavá výchova se vyznačuje tím, že dítě žije po určitou předem stanovenou dobu s každým z rodičů; je třeba zdůraznit, že střídavá výchova není vhodná pro každé dítě. Soud musí zodpovědně zhodnotit i schopnost rodičů domluvit se ve věcech týkajících se jejich dítěte. Ze zákona nevyplývá, v jakých časových intervalech by se měla střídavá výchova realizovat. Doba, po kterou bude dítě svěřováno do výchovy jednoho nebo druhého rodiče, je závislá zejména na věku dítěte, jeho osobnosti, vztahu ke každému z rodičů. Dítě by mělo mít možnost se scházet se svými kamarády, mělo by mít možnost pravidelně navštěvovat své mimoškolní aktivity. Rozhodně by dítě nemělo měnit školu, pokud by byla realizována střídavá výchova. Doba, na kterou je dítě svěřováno do střídavé výchovy, se zpravidla pohybuje v rozmezí 2 týdnů – 1 měsíce při jednom cyklu. Zákon o rodině výslovně uvádí právo rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud při posuzování vychází z těchto kritérií: zda jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, zda mají o výchovu dítěte zájem, zda je to v zájmu dítěte a zda tak budou lépe zajištěny potřeby dítěte Při splnění těchto kritérií může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů. Rozhodnutí soudu může být nahrazeno i dohodou rodičů; tato dohoda však ke své platnosti potřebuje schválení soudu. Při rozhodování soud sleduje především: zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, vlohy, schopnosti a vývojové možnosti dítěte, právo dítěte na péči obou rodičů a dodržování pravidelného osobního styku s nimi, právo druhého rodiče, do jehož péče dítě nebylo svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Při rozhodování soud : přihlédne k citové orientaci a zázemí dítěte, k výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám na sourozence, prarodiče a dalším příbuzným a též ke hmotnému zabezpečení ze strany rodiče, včetně bytových poměrů vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní. V souvislosti s rozhodováním o výchově dítěte je vhodné se zmínit o právu dítěte být vyslyšeno: dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo se vyjadřovat při projednávání všech záležitostí, které se ho dotýkají a to i bez přítomnosti rodičů. Toto právo dítěte by nemělo být při rozhodování soudu o svěření dítěte do výchovy opomíjeno. I když v zákoně o rodině není uvedena věková hranice, od které má být toto právo dítěte realizováno, obecně se bere z úvahu názor vyslovený dítětem, které dosáhlo 10-12 let věku. Nic však nebrání soudu a jiným zúčastněným orgánům, aby vyslechly v této záležitosti i dítě mladší. Za povšimnutí stojí, že zákon netrvá na svěření dítěte do výchovy některému z rodičů. Soud může svěřit dítě do výchovy např. prarodičům, jiným osobám, do pěstounské péči či dokonce do ústavní výchovy, pokud dospěje k názoru, že není v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče rodiče, tzn. že žádný z rodičů neskýtá záruku řádné výchovy. Je-li dítě svěřeno do péče jednoho rodiče, zpravidla je výživné stanovováno pouze tomu rodiči, který nemá dítě svěřeno do výchovy, i když toto není bezvýjimečné.

Úprava styku rodiče s dítětem po rozvodu V souvislosti s rozvodem manželství je třeba upravit ve vztahu k tomu z rodičů, jemuž nebylo dítě svěřeno do výchovy, možnost se s dítětem nadále stýkat. V úvahu připadají tato řešení: a. může dojít k dohodě rodičů o styku rodičů s dítětem. Tato dohoda nepotřebuje schválení soudu, na rozdíl od dohody rodičů o výchově dítěte a dohody o výživném. b. soud styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině - soud tedy vydá rozhodnutí o styku rodiče s dítětem, pokud nedošlo k dohodě rodičů. Je-li to nutné v zájmu dítěte, soud styk dítěte s rodičem omezí nebo zakáže.

Strana 51

© Phare CZ 0209-02-01-005


Omezení a zákaz styku rodiče s dítětem je vážným zásahem do rodičovské zodpovědnosti (viz dále – práva a povinnosti rodičů). Stejně jako omezení styku rodiče s dítětem, též zákaz styku rodiče s dítětem musí být v zájmu dítěte. Příkladem situace, za které soud rozhoduje rozsudkem o omezení či zbavení styku rodiče s dítětem, může být následující situace. Dítě je při pobytu s druhým rodičem ohrožováno na zdraví (samozřejmě se tím míní i psychické zdraví dítěte), vystavováno negativním vlivům, popuzováno proti druhému rodiči apod. V těchto případech soud zpravidla rozhoduje na základě znaleckých posudků vypracovaných znalci několika vědních oborů (např. psychologie, dětská psychiatrie, zdravotnictví, pedagogika apod.). Soud rozhoduje rozsudkem, a to o omezení či zákazu styku rodiče s dítětem na dobu určitou či neurčitou. V ostatních případech soud vymezí podmínky styku dítěte s rodičem. Rozsah a četnost styku rodiče s dítětem souvisí s mnoha skutečnostmi jak na straně dítěte, tak na straně rodiče. Zákonodárce proto neudává žádné časové rozpětí, ve kterém by se měl styk rodiče s dítětem realizovat. Plně to nechává na rozhodnutí soudu, jemuž v zákoně o rodině vytyčuje základní mantinely, resp. kritéria pro rozhodování. I když to zákon o rodině výslovně neuvádí, lze styk rodiče s dítětem, a to zejména dítěte velmi nízkého věku, uskutečnit za přítomnosti druhého rodiče, tj. rodiče, který má dítě svěřeno do výchovy. Zejména v situacích, kdy je styk dítěte s rodičem realizován pouze s obtížemi, je často zapomínáno na povinnost rodiče, který má dítě svěřeno do výchovy, neprodleně informovat druhého rodiče, že ke styku s dítětem nemůže dojít. Rodič, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy, odpovídá za škodu vzniklou druhému z rodičů neuskutečněním styku s dítětem, když tohoto rodiče včas neinformoval o objektivní překážce bránící uskutečnění styku s dítětem v určenou dobu. Proto je zapotřebí neprodleně informovat druhého rodiče o této skutečnosti a v mnoha případech je užitečné mít o tomto oznámení písemný či jiné podobě učiněný důkaz pro snazší průběh případného důkazního řízení u soudu (doporučený dopis adresovaný druhému rodiči). Vyžaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině, může soud upravit styk dítěte s prarodiči a sourozenci.

Změna rozhodnutí nebo dohody o výkonu rodičovských práv a povinností V období po rozvodu manželství může dojít z mnoha důvodů ke změně poměrů při výchově dítěte, která je natolik závažná, že musí mít za následek i změnu rozhodnutí nebo dohody o výkonu rodičovských práv a povinností. Změní-li se poměry, může soud změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu rodičovských práv a povinností. Soud při rozhodování vychází totiž ze zjištěných skutečností (skutkového stavu) v době vyhlášení rozsudku. Soud ve věcech péče o nezletilé však rozhoduje o skutečnostech, které podléhají mnohdy překotnému vývoji (dítě roste, mění se jeho nároky, je postupem času schopno se vyjadřovat k záležitostem jeho se týkajícím, mění se poměry na straně jeho rodičů apod.). Výkon práv a povinností v této oblasti má dlouhodobý charakter, naproti tomu však nelze požadovat, aby jednou dané rozhodnutí soudu bylo neměnné. Proto zákon o rodině výslovně uvádí, že změní-li se poměry, může soud změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností. Za změnu poměrů, které vyžadují nové rozhodnutí o výchovném prostředí, lze považovat zejména bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakované a bezdůvodné. Dospěje-li soud k závěru, že rodič, u něhož je dítě ve výchově, brání oprávněnému rodiči ve styku s dítětem a toto jednání je opakované, je oprávněn rozhodnout o změně výchovného prostředí. Pokud tedy např. matka dítěte opakovaně a bezdůvodně brání otci ve styku dítětem, je soud oprávněn i bez návrhu otce rozhodnout o změně původního rozhodnutí o výkonu rodičovských práv např. tak, že dítě bude svěřeno do péče otce, protože to je v zájmu dítěte. Toto ustanovení by se však nemělo aplikovat automaticky, bez přezkoumání všech souvislostí, neboť by mohlo způsobit vážné poruchy v psychice dítěte v případech, kdy by došlo k neopodstatněné změně výchovného prostředí. Vždy je třeba přezkoumat příčiny bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem a poté zodpovědně rozhodnout o případné změně výchovného prostředí. Otázka, zda bylo oprávněnému rodiči bráněno ve styku s dítětem bezdůvodně, se může stát předmětem složitého dokazování.

Strana 52

© Phare CZ 0209-02-01-005


Otázka 30 Vyživovací povinnost

Velmi významnou úpravou obsaženou v zákoně o rodině je právní úprava vyživovacích povinností. Zákon o rodině rozlišuje tyto vyživovací povinnosti jednotlivých subjektů: vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí: vyživovací povinnost rodičů k dětem; vyživovací povinnost dětí k rodičům; vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými; vyživovací povinnost mezi manžely; výživné na rozvedeného manžela; příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce.

Vyživovací povinnost rodičů k dětem Tato vyživovací povinnost spočívá v povinnosti rodičů přispívat na výživu svých dětí (jde tedy o povinnost rodičů postarat se o děti vedle stránky výchovné i po stránce materiální). Základní obsah vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem Rozsah vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem Doba trvání vyživovací povinnosti Pohledávky z vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem

Základní obsah vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem Osobami povinnými k výživě nezletilého dítěte jsou: a. rodiče dítěte; b. rodiče dítěte, kteří byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti či jejich rodičovská zodpovědnost byla pozastavena nebo omezena – toto výslovně zdůrazňuje zákon o rodině. Není rozhodné, zda se dítě narodilo v manželství, či svobodné matce. Tato skutečnost nemá naprosto žádný vliv na vyživovací povinnost rodičů. Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, dokud děti nejsou samy schopny se živit. Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se k péči rodičů o společnou domácnost. Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, upraví soud rozsah jejich vyživovací povinnosti nebo schválí jejich dohodu o výši výživného. Soud postupuje stejným způsobem, žijí-li rodiče spolu, avšak jeden z nich neplní dobrovolně své povinnosti k nezletilému dítěti. Výživné pro dítě spočívá v uspokojování všech materiálních životních potřeb pro všestranný rozvoj dítěte po stránce fyzické a duševní. Jde nejenom o výživu dítěte, ale pochopitelně i o uspokojování dalších materiálních potřeb (ošacení, obuv) a kulturních potřeb (prostředky na vzdělání, jazykové vzdělání, na rozvoj koníčků dítěte, sportovní vyžití). Výživné může být plněno poskytováním pravidelně se opakujících peněžitých dávek (zpravidla je takto určeno rozhodnutím soudu), ale může též spočívat v poskytování bydlení a osobní péče o dítě (takto bývá určeno pro rodiče, do jehož péče je dítě svěřeno rozhodnutím soudu). Výkon osobní péče o dítě jedním rodičem se staví na roveň finančnímu zabezpečení výživy dítěte druhým rodičem.

Rozsah vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem Rozsah vyživovací povinnosti je dán možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry povinného a odůvodněnými potřebami oprávněného.

Strana 53

© Phare CZ 0209-02-01-005


Míra potřeb dítěte je závislá na věku dítěte, zdravotním stavu, fyzické a duševní vyspělosti, způsobu přípravy na budoucí povolání, zálibách a zájmech. U novorozence jsou náklady na výbavičku považovány za odůvodněné potřeby dítěte. Při stanovení výživného je třeba zohlednit, zda dítě potřebuje např. finančně nákladnou dietu, zdravotnické pomůcky či potřeby (ortopedické vložky, ortézy, rovnátka chrupu apod.), častější pobyty u moře z důvodu kožního onemocnění, vybavení potřebné ke vzdělávání, vybavení pro sport, koníčky apod. Zákonný rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem je dán kritériem „stejná životní úroveň rodičů a dítěte“, neboť zákonem o rodině je dáno dítěti právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Jak bude uvedeno dále, toto kritérium je odlišné podle druhu vyživovací povinnosti. Výživné má osobní charakter, a není proto možné, aby z něj byly uspokojovány potřeby i dalších osob. Při stanovení rozsahu vyživovací povinnosti je nutné vycházet zejména z možností a schopností rodičů, je nutné zohlednit jejich věk, zdravotní stav, vzdělání, pracovní zkušenosti, uplatnění konkrétní profese na trhu práce v určitém regionu a další podobná významná hlediska. Soud má možnost zkoumat majetkové poměry povinného. Při zjišťování majetku povinného může aktivně přispět i druhý rodič, který může soud upozornit na majetkové poměry druhého rodiče – např. uvede, že povinný vlastní nemovitost, nové auto, zabývá se finančně nákladným sportem apod. Soud též zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání, výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Je-li tomu tak, pak se vychází z příjmů rodiče před touto změnou (např. zaměstnání). Rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti [50] podléhající dani z příjmů, je povinen prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, je jeho průměrný měsíční příjem činí 15násobek částky životního minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb tohoto rodiče podle zákona o životním minimu (nevyvratitelná právní domněnka). Tam, kde to majetkové poměry povinného rodiče dovolují, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor zabezpečující zejména přípravu na budoucí povolání. Je třeba zdůraznit, že řízení o rozvodu manželství rodičů nezletilého dítěte zásadně předchází řízení o výchově a výživě nezletilého dítěte. Toto řízení může být zahájeno i bez návrhu (ex officio). Probíhá-li navíc i řízení o určení otcovství, řízení o výživném je s tímto řízením spojeno. Právo na výživné se nepromlčuje. Lze je však přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení, u výživného pro nezletilé děti pak za dobu nejdéle 3 let zpět od tohoto dne. Řízení ve věcech péče o nezletilé (a řízení o výživě je jedním z druhů tohoto řízení) může být zahájeno i bez návrhu, a pokud je návrh podán, soud jím není vázán, tzn. může určit i vyšší výživné, než je v návrhu uvedeno. Výživné pro zletilé dítě a výživné pro další oprávněné subjekty dle zákona o rodině lze naopak přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení a pouze na jejich návrh. Soud může určit povinnému rodiči složit peněžní částku pro výživné splatné v budoucnosti. Pokud dojde ke změně poměrů, je možné, aby soud zahájil řízení i bez návrhu a tak změnil dohodu a soudní rozhodnutí o výživném na nezletilé dítě. Poskytováním výživného se prolíná zásada, že dojde-li ke změně poměrů a snížení nebo zrušení vyživovací povinnosti, spotřebované výživné se nevrací.

Doba trvání vyživovací povinnosti Vždy je třeba postupovat dle zásady, že dokud děti nejsou samy schopny se živit (schopny samostatně uspokojovat všechny potřeby), vyživovací povinnost rodičů trvá. Trvání vyživovací povinnosti proto není limitováno dosažením zletilosti dítěte (zletilost má význam pouze z hlediska procesního, neboť dítě po dosažení zletilosti podává samo návrh u příslušného soudu, u zletilé osoby lze přiznat výživné jen ode dne zahájení soudního řízení) ani věkem 26 let, jak je často mylně uváděno. [51]

Strana 54

© Phare CZ 0209-02-01-005


Dítě však může být schopno samostatně se živit i před dovršením 18 let. Stejně tak však dítě může naopak být odkázáno na výživu svých rodičů po celý svůj život, pokud nebude schopno se samo živit, např. z důvodu invalidity. Uzavře-li dítě manželství, vznikne ze zákona vyživovací povinnost mezi manžely a rodiče tak již nemají vyživovací povinnost vůči dítěti. V teorii rodinného práva se uvádí vlastnost vyživovací povinnosti označovaná jako elasticita vyživovací povinnosti – pro vyživovací povinnost je totiž charakteristické, že i když zanikne, může se v budoucnosti znovu obnovit poté, co došlo ke změně podmínek. Příkladem může být situace studenta, který po střední škole nebyl přijat na vysokou školu a začal pracovat – byl tedy schopen sám se živit a vyživovací povinnost jeho rodičů vůči němu proto zanikla. Po roce – v 19 letech věku – byl však na druhý pokus přijat na vysokou školu, musel proto přestat pracovat, přestal tedy být schopen sám se živit a došlo k obnovení vyživovací povinnosti jeho rodičů – nastala tzv. elasticita vyživovací povinnosti.

Pohledávky z vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem Pokud dochází k výkonu rozhodnutí (exekuce) srážkami ze mzdy, pohledávky na výživném jsou zákonem označeny za tzv. přednostní pohledávky spolu s pohledávkami náhrady škody způsobené poškozenému ublížením na zdraví, pohledávkami náhrady škody způsobené úmyslnými trestnými činy, pohledávkami daní a poplatků, pohledávkami náhrady přeplatků na dávkách nemocenského pojištění, důchodového pojištění a důchodového zabezpečení, pohledávkami pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pohledávkami pojistného na veřejné zdravotní pojištění, pohledávkami náhrady za příspěvek na výživu dítěte a příspěvek na úhradu potřeb dítěte svěřeného do pěstounské péče.

Vyživovací povinnost dětí k rodičům Děti, které jsou schopny samy se živit, jsou povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže to rodiče potřebují. Každé dítě plní tuto vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí. Této vyživovací povinnosti předchází vyživovací povinnost mezi manžely – teprve pokud tato není uplatněna (tzn. pokud rodič dítěte není vyživován svým manželem), pak jako subsidiární nastupuje vyživovací povinnost dětí vůči rodičům. Narozdíl od vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem, kde je dán rozsah vyživovací povinnosti výrazem “stejná životní úroveň“, v případě vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům je její rozsah určován výrazem „slušná výživa“, což závisí na celkových poměrech oprávněného rodiče, jeho zdravotním stavu, věku apod. Poskytování výživného je posuzováno z hlediska jeho souladu s dobrými mravy. Není-li poskytování výživného v souladu s dobrými mravy, výživné nelze přiznat.

Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Pokud potomci nemohou dostát své vyživovací povinnosti (tzn. nejsou schopni se samostatně živit), přechází tato povinnost na předky. Příbuzní vzdálenější mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li tuto povinnost plnit příbuzní bližší. Je-li několik povinných, kteří jsou příbuzní v témže stupni, plní každý z nich vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních. Právo na výživné přísluší oprávněným, jen pokud toho nutně potřebují. Zákonem o rodině není upravena vyživovací povinnost mezi příbuznými v řadě pobočné, tj. mezi sourozenci. Zákon o rodině pamatuje pouze na předky a potomky, tj. příbuzné v řadě přímé. Rozsah této vyživovací povinnosti je dán slovy „nutná výživa“ – tu je nutno chápat jako uspokojování odůvodněných potřeb oprávněného pouze v nutném rozsahu.

Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce

Strana 55

© Phare CZ 0209-02-01-005


Otec dítěte, za kterého není matka dítěte provdána, je povinen matce přispívat přiměřeně na úhradu výživy po dobu dvou let, jakož i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím (porodem). Právo žádat úhradu nákladů se promlčí ve třech letech ode dne slehnutí. K zajištění úhrady těchto nákladů, jakož i k zajištění výživy dítěte po dobu, po níž by zaměstnankyni jinak náležela mateřská dovolená, tj. 28 týdnů, resp. 37 týdnů, porodila-li žena více dětí, nebo jde-li o ženu osamělou, může soud na návrh těhotné ženy uložit tomu, jehož otcovství je pravděpodobné, aby potřebnou částku poskytl předem. Tento příspěvek je určen pro matku na úhradu jejích zvýšených potřeb spojených s těhotenstvím a porodem (úhrada těhotenského oblečení, zvláštní výživy). Na hmotné zajištění dítěte je určeno výživné pro dítě.

Otázky 31-35 31. 32. 33. 34. 35.

Péče o děti vyžadující zvýšenou pozornost podle zákona o sociálně-právní ochrany dětí Péče o děti vyžadující zvýšenou pozornost podle trestních předpisů a zákona o přestupcích Formy týraní, zneužívání a zanedbávání dětí Možnosti spolupráce orgánů SPO s dalšími subjekty při řešení případů týraných dětí Základní postup orgánu SPO při zjištění podezření na týrání dítěte

Otázka 31 Péče o děti vyžadující zvýšenou pozornost podle zákona o sociálně-právní ochrany dětí

Péče o děti, na které se sociálně-právní ochrana zejména zaměřuje, spočívá obecně v poskytování pomoci při překonávání nepříznivých sociálních podmínek a výchovných vlivů. Cílem je přitom pomoci dětem začlenit se do společnosti, včetně začlenění pracovního. V ustanovení § 32 zákona jsou nepřímo uvedeny děti vyžadující zvýšenou pozornost, které patří právě do kategorie dětí, na které se sociálně-právní ochrana zejména zaměřuje. Zákon tuto kategorii dětí navíc akcentuje s tím, že této kategorii dětí je třeba poskytnout zvláštní pomoc a ochranu spočívající v aktivitách, jimž se budeme podrobněji věnovat dále. Zákonodárce měl při vymezení této kategorie dětí na mysli např. děti vyhledávající styky s osobami, které požívají alkoholické nápoje nebo návykové látky nebo páchají trestnou činnost, děti z rodin s nízkou sociální úrovní, děti propuštěné z ústavní či ochranné výchovy nebo z výkonu trestu odnětí svobody. Obecní úřad se zaměřuje na volnočasové aktivity těchto dětí a poskytuje jim programy pro využití volného času, dále se zaměřuje na styky dětí s osobami, kteří požívají alkoholické nápoje, sleduje u dětí projevy nesnášenlivosti a násilí, zabraňuje pronikání nepříznivých sociálních a výchovných vlivů mezi ostatní skupiny dětí. Spolupracuje přitom se školami, pověřenými osobami, zájmovými sdruženími a dalšími subjekty. Rovněž i obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností jsou na poli prevence uloženy povinnosti a jsou uvedeny metody sociální práce, které by jeho pracovníci měli při své práci využívat. Obecní úřad obce s rozšířenou působností a jeho pověření pracovníci tedy působí proti opakovaným poruchám v chování a v jednání dětí a zvláštní pozornost jsou povinni věnovat pachatelům trestné činnosti. Pracovníci obecního úřadu obce s rozšířenou působností upozorňují krajské úřady na potřebu napomáhat dětem, které ukončily školní docházku, při získávání možnosti pokračovat v další přípravě na povolání. Zvláštní péči by pak měly věnovat dětem, které ukončily ústavní výchovu, ochrannou výchovu či ukončily výkon trestu odnětí svobody. V souvislosti s touto působností je třeba doporučit navázání spolupráce s úřady práce při zprostředkování vhodného zaměstnání pro tyto děti. Zákonodárce uvádí i metody sociální práce s těmito dětmi, zdůrazňuje osobní styk sociálních pracovníků s dítětem, jeho rodiči. Sociální pracovníci by přitom měli volit takové prostředky působení na děti, aby na ně účinně působily podle druhu a povahy poruchy v chování dítěte a jeho sociálního postavení.

Otázka 32 Péče o děti vyžadující zvýšenou pozornost podle trestních předpisů a zákona o přestupcích

Strana 56

© Phare CZ 0209-02-01-005


V ustanovení § 33 zákona jsou uvedeny návrhy, které obecní úřad obce s rozšířenou působností podává v trestním řízení vedeném proti mladistvému. Jedná se o: návrh soudu na upuštění od výkonu ochranné výchovy návrh soudu na propuštění z ochranné výchovy návrh soudu na podmíněné umístění mimo výchovné zařízení návrh soudu na prodloužení ochranné výchovy. Bližší vysvětlení k těmto návrhům nalezneme v ustanovení § 83-86 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Tento zákon nově upravuje otázky týkající se trestné činnosti mládeže a svou povahou patří do oblasti trestního práva. Přesto však bude vhodné zmínit se o některých jeho ustanoveních již nyní, v souvislosti s výkladem o návrzích podávaných obecním úřadem obce s rozšířenou působností. V ustanovení § 22 tohoto zákona nalezneme úpravu fakultativního uložení ochranné výchovy mladistvému [13]. V ustanovení § 93 tohoto zákona jsou upravena opatření, která lze uložit dítěti mladšímu 15 let, dopustí-li se činu jinak trestného. Mezi tato opatření patří dohled probačního pracovníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče a fakultativní a obligatorní uložení [14] ochranné výchovy. Další úkol obecního úřadu obce s rozšířenou působností souvisí s přestupkovým řízením vedeným proti mladistvému. Odpovědnost mladistvého za spáchaný přestupek vzniká ve stejný okamžik jako trestní odpovědnost, tedy dovršením 15. roku věku. O nařízení ústního jednání v řízení o přestupku proti mladistvému se pak obecní úřad obce s rozšířenou působností vyrozumívá. Obecní úřad obce s rozšířenou působností je poté v tomto řízení oprávněn podat: odvolání proti rozhodnutí o přestupku, kterého se dopustil mladistvý, návrh na upuštění od výkonu zbytku zákazu činnosti. Obecní úřad s rozšířenou působností je oprávněn spolupracovat s věznicemi v případech, ve kterých se účastní trestního řízení vedeného proti mladistvému, a dále je též oprávněn spolupracovat se státním zastupitelstvím [15] při řešení sociálních a výchovných problémů nezletilých dětí. Pro řádný výkon sociálně-právní ochrany dětí je nezbytné, aby sociální pracovník měl umožněn kontakt s dítětem, které je ve výkonu vazby nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Toto oprávnění mu dává ustanovení § 34 odst. 3 zákona a přitom ukládá pracovníkům orgánu sociálně-právní ochrany dětí povinnost alespoň jednou za 3 měsíce dítě navštívit. Rovněž má povinnost alespoň jednou za 3 měsíce navštívit dítě, o něž ve věznici pečuje obviněná nebo odsouzená žena [16]. Podíváme-li se na skutkové podstaty přestupků, které může svým jednáním naplnit mladistvý, teoreticky připadají v úvahu přestupky uvedené ve zvláštní části zákona o přestupcích. Pokud bychom vybírali skutkové podstaty, které mohou být naplněny jednáním poškozující nezletilé dítě tzn. dítě je poškozeným a tím pádem i účastníkem řízení, pokud jde o projednávání náhrady majetkové škody způsobené přestupkem, bude se zpravidla jednat o přestupky na úseku soudnictví ve věcech mládeže, přestupky na úseku práce a sociálních věcí, přestupky na úseku zdravotnictví, přestupky na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, přestupky na úseku školství a výchovy mládeže, přestupky na úseku matrik, jména a příjmení a přestupky proti občanskému soužití - o těchto přestupcích bude pojednáno v části, která se věnuje přestupkovému právu ve vztahu k dítěti - poškozenému. Další materiály ke studiu: Ochranná výchova Odpovědi na otázky č. 44 - 47 upravující soudnictví ve věcech mládeže.

Ochranná výchova I když zákon o rodině a zákon o sociálně-právní ochraně dětí odkazují na institut ochranné výchovy jen velmi okrajově, je třeba vědět, že jde o trestněprávní institut, který je upraven nově v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Tento institut byl již dříve upraven v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Následujícím výkladem se tedy dostáváme z oblasti práva rodinného do oblasti práva trestního, jemuž se budeme věnovat dále.

Strana 57

© Phare CZ 0209-02-01-005


Nezletilé dítě je trestně odpovědné až dosažením 15. roku věku – dítě mladší není trestně odpovědné a nemůže být ani trestně stíháno. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže však zavádí navíc i tzv. relativní trestní odpovědnost mladistvých, jejímž důsledkem je, že ani po dovršení 15. roku věku nemusí automaticky nastat trestní odpovědnost za trestný čin (resp. za tzv. provinění). Podstata této relativní trestní odpovědnosti spočívá v tom, že mladistvý (15-18 let věku) není za tento čin trestně odpovědný, pokud v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost nebo ovládat své jednání [38]. Ochrannou výchovu tedy uloží soud mladistvému jako sankci za spáchání trestného činu (jenž se ovšem v těchto případech označuje buď jako „provinění“, anebo jako „čin jinak trestný“, podle toho, zda je jeho pachatelem mladistvý, či dítě mladší 15 let), a to v těchto případech : fakultativně postihuje-li soud mladistvého (15-18 let) za provinění (tzn. zjednodušeně za takový čin, který – pokud by jej spáchal dospělý – by byl trestným činem) a a. pokud o výchovu mladistvého není náležitě postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze odstranit v jeho vlastní rodině nebo v rodině, v níž žije, b. pokud dosavadní výchova mladistvého byla zanedbána, c. pokud prostředí, v němž mladistvý žije, neposkytuje záruku jeho náležité výchovy a nepostačuje zároveň uložení ústavní výchovy podle zákona o rodině. Ochranná výchova potrvá, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršení 18. roku věku mladistvého; vyžaduje-li to zájem mladistvého, může soud pro mládež ochrannou výchovu prodloužit do dovršení jeho 19. roku. Při prodloužení se předpokládá, že ochranná výchova byla uložena před dovršením 18. roku věku. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže předpokládá i možnost přeměny ústavní a ochranné výchovy, a to v případech, kdy převýchova mladistvého pokročila do té míry, že lze očekávat, že i bez omezení, kterým je podroben během výkonu ochranné výchovy, se bude řádně chovat a pracovat, avšak dosud nepominuly všechny okolnosti, pro něž byla ochranná výchova uložena. Za těchto okolností může soud ochrannou výchovu přeměnit v ústavní výchovu nebo může rozhodnout o podmíněném umístění mladistvého mimo takové výchovné zařízení. Přitom může mladistvému uložit dohled probačního úředníka nebo jiné výchovné opatření. Nesplní-li mladistvý očekávání, že bez omezení, jimž byl podroben ve výchovném zařízení, kde vykonával ochrannou výchovu, se bude řádně chovat, soud pro mládež podmíněné umístění mimo výchovné zařízení zruší a rozhodne, že se ve výkonu ochranné výchovy pokračuje. Obdobně postupuje soud pro mládež při přeměně ústavní výchovy na ochrannou. fakultativně dětem mladším 15 let: Ochranná výchova může být uložena též dítěti mladšímu 15 let, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného (tzn. zjednodušeně takového činu, který – pokud by jej spáchal dospělý – by byl trestným činem) a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy. V tomto případě není stanovena minimální věková hranice. obligatorně dětem mladším 15 let: V případě, že nezletilé dítě dovršilo 12. rok věku a je mladší 15 let a spáchalo čin jinak trestný, za který trestní zákon jinak dovoluje uložení výjimečného trestu (tj. trestu odnětí svobody na 15-25 let anebo trestu doživotního), musí soud tomuto dítěti z úřední povinnosti uložit ochrannou výchovu. Ochranou výchovu rozsudkem uloží obligatorně soud pro mládež. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže výslovně uvádí, že soudu pro mládež podává orgán sociálně-právní ochrany dětí návrh na: upuštění od výkonu ochranné výchovy (před jejím započetím; rozhoduje soud pro mládež, který ochrannou výchovu uložil); propuštění z ochranné výchovy; podmíněné umístění mimo výchovné zařízení; prodloužení ochranné výchovy; změnu ochranné výchovy v ústavní a naopak. Soudu pro mládež je oprávněn podat tyto návrhy kromě orgánu sociálně-právní ochrany dětí i státní zástupce, probační úředník. Nachází-li se dítě již v péči některého zařízení pro výkon ochranné výchovy, je toto výchovné zařízení též oprávněno podat výše uvedené návrhy. Příslušný k rozhodnutí je okresní soud pro mládež, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává. Pracovníci obecního úřadu obce s rozšířenou působností sledují výkon ochranné výchovy.

Strana 58

© Phare CZ 0209-02-01-005


Otázka 33 Formy týraní, zneužívání a zanedbávání dětí

Dunovský za týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte považuje: Jakékoliv nenáhodné, preventabilní (tzn. že mu lze předcházet), vědomé (příp. i nevědomé) jednání rodiče, vychovatele a nebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, popř. způsobuje jeho smrt. Dle Špeciánové Zdravotní komise Rady Evropy v roce 1992 definovala syndrom CAN takto: Syndrom zanedbávaného a zneužívaného dítěte Jde o jakékoliv vědomé či nevědomé aktivity, kterých se dopouští dospělý člověk (rodič, vychovatel, nebo jiná osoba) na dítěti a jejichž následkem dochází k poškození zdraví a zdravého vývoje dítěte. Jejich nejvyhraněnější podobou je úplné zahubení dítěte. Tělesné týrání Jde o tělesné ublížení dítěti anebo jeho nezabránění, popřípadě nezabránění utrpení dítěte, včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je určitá znalost či důvodné podezření, že zranění bylo způsobeno anebo že mu vědomě nebylo zabráněno. Sexuální zneužívání Jde o nepatřičné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti či chování. Zahrnuje jakékoliv pohlavní dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoliv, komu bylo dítě svěřeno do péče anebo kýmkoliv, kdo dítě zneužívá. Definice syndromu CAN zahrnuje jak problematiku týraného a zneužívaného dítěte, tak i syndrom zanedbávání péče, pro který ale neexistuje obecně uznávaná definice. Dle Dubowitze právní systémy jednotlivých států většinou definují jen nejzávažnější formy zanedbávání (opuštění dítěte apod.) a nespecifikují, co vlastně znamená „významné ohrožení“ nebo „riziko významného ohrožení“. Matoušek míní zanedbáváním rodičovskou nevšímavost vůči podstatným potřebám dítěte – takoví rodiče nereagují na zřetelné signály nouze nebo deprivace svých dětí. Fyzické týrání dítěte

Rizika na straně pečujících dospělých (zpravidla primárních vychovatelů dítěte) agresivní povahové rysy, psychopatologické osobnostní rysy, psychiatrické onemocnění, závislosti, nízký věk, sociální nezralost, příslušnost k sektám, extrémistickým hnutím. Rizika na straně dětí projevy lehké mozkové dysfunkce (např. děti neklidné, nesoustředěné, impulzivní, s výkyvy nálad), neklidnost, zlostnost (projevy somatických onemocnění dětí), úzkostnost, bázlivost, mentální retardace a její projevy (zvláště když její průvodní projevy vyvolávají zklamání rodičů a trvalou frustraci, která je spojena s agresivním postojem vůči dítěti), snížené intelektové schopnosti, nešikovnost, neobratnost. Rizikové situace rodina se nachází dlouhodobě na hranici/ pod hranicí životního minima, dlouhodobá stresová situace (úzkost se mění v agresi a maličkost může vyvolat nepřiměřenou reakci), stresové situace při somatickém onemocnění, při fyzické nebo psychické vyčerpanosti, alkoholová, drogová nebo jiná intoxikace. Pohlavní zneužívání dítěte

Strana 59

© Phare CZ 0209-02-01-005


Rizika na straně pečujících dospělých (zneuživatelem může být rodič, příbuzný, přítel či cizí osoba, nemusí jít pouze o muže, pocházejí ze všech sociálních vrstev s různou mírou dosaženého vzdělání) sexuální deviace či úchylky, psychopatie nebo vážnější psychické onemocnění, dlouhodobá sexuální abstinence (např. v důsledku partnerských konfliktů, nemoci, nespokojenosti v normálním sexuálním životě), morální narušenost. Rizika na straně dětí nápodoba chování rodičů (např. berou lidi kolem krku, sedají jim na klín, přitahují jejich pozornost), absence znalostí o vlastním těle a informací o sexuálním chování obecně, psychická deprivace, zanedbávání (tyto děti se snadněji naváží na dospělého, který jim věnuje čas a pozornost) mentální retardace. Rizikové situace v rodině nefunguje přirozená komunikace (čas, důvěra a sdílení obtíží mezi dětmi a rodiči), ponechání dětí bez dozoru, nekontrolovaný volný čas dětí (např. rodiče nevědí, s kým a kde děti tráví volný čas, záškoláctví), svěření dětí na hlídání osobě, kterou rodiče dostatečně neznají (např. pracovník tábora, hlídací služby). Zanedbání péče o dítě

Rizika na straně pečujících dospělých (zpravidla primárních vychovatelů dítěte) nízký věk, sociální nezralost, nízké vzdělání, tendence k podceňování psychických potřeb dětí a nutnosti péče o jejich zdravotní stav, tendence k podceňování a bagatelizaci problémů nejrůznějších rizikových faktorů (např. rodiče nevěnují pozornost společnosti, se kterou se dítě schází, nevěnují pozornost pláči dítěte), syndrom CAN v sociální anamnéze rodičů, život v dysfunkční rodině nebo v ústavní výchově jednoho nebo obou rodičů, mentální retardace, psychické onemocnění, osamělý rodič, závislosti, traumatický zážitek, přílišné zaujetí vlastními zájmy, zálibami, pracovní přetížení. Rizika na straně dětí pasivita, odtažitost, nízký věk (rizika spočívají ve vysoké míře závislosti na pečující osobě), dlouhodobé nebo těžké onemocnění, postižení, mentální retardace, nesplňují očekávání svých rodičů. Rizikové situace rodina se nachází dlouhodobě na hranici/ pod hranicí životního minima, dlouhodobá nezaměstnanost jednoho nebo obou rodičů, nevyhovující bytové podmínky či ztráta obydlí, domácí násilí v rodině, sociální izolace rodiny, opuštění dítěte jedním z rodičů nebo úmrtí rodiče. Příklad dobré praxe multidisciplinární spolupráce

Strana 60

© Phare CZ 0209-02-01-005


Otázka 34 Možnosti spolupráce orgánů SPO s dalšími subjekty při řešení případů týraných dětí

Odhalovat případy týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí lze především jejich cíleným vyhledáváním. V rámci systému ochrany ohrožených dětí působí orgány, resp. subjekty, které se vzhledem k charakteru své činnosti nejčastěji setkávají s případy ohrožených dětí a které v rámci své specializace disponují příslušnými znalostmi a pravomocemi. Těmi jsou zejména sociální pracovníci orgánů sociálně-právní ochrany dětí, učitelé, pracovníci školských zařízení, lékaři, policisté, pracovníci neziskových organizací. Pro zjednodušení bude dále v textu užíváno označení „ohrožené děti“ a míní se tím děti ohrožené týráním, zneužíváním či zanedbáváním, ale i děti týrané, zneužívané či zanedbávané.

Činnost obecních úřadů Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, (dále opět jen „zákon“) v jednotlivých ustanoveních vymezuje orgánům sociálně-právní ochrany dětí a subjektům zajišťujícím sociálně-právní ochranu dětí kompetence následujícím způsobem. Obecnímu úřadu, jakožto orgánu sociálně-právní ochrany dětí, přiznává zákon významné pravomoci na poli preventivní a poradenské činnosti. V oblasti ochrany ohrožených dětí jde pak zejména o vyhledávání dětí, na které se sociálně-právní ochrana dětí zejména zaměřuje [83]. Případy ohrožených dětí poté obecní úřad oznamuje obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Na tomto místě je třeba odlišovat činnost obecního úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Činnost obecního úřadu se zaměřuje na každodenní terénní sociální práci, neboť je ze své pozice “nejblíže“ ohroženým dětem. Samozřejmě, že obecní úřad obce s rozšířenou působností se zabývá terénní sociální prací, avšak meritum jeho činnosti spočívá mimo jiné v podání návrhů k soudu, které mají napomoci k řešení nepříznivé situace ohrožených dětí. Pracovníci obecního úřadu též působí na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, projednávají s rodiči odstranění nedostatků ve výchově dítěte či napomínají rodiče a osoby, které narušují řádnou výchovu nezletilého. Pokud se jedná o ohrožení dětí, k jehož zamezení postačí z pohledu práva mírnější prostředky represe vůči rodičům, obecní úřad rozhoduje o výchovných opatřeních, pokud působení na rodiče, aby plnili své povinnosti, vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, nevedlo k nápravě. Obecní úřad rozhoduje o výchovných opatřeních, pokud tak neučinil soud [84]. Zákon v ustanovení § 15 ukládá obecnímu úřadu povinnost zajistit pomoc dítěti, které se ocitlo bez péče přiměřené jeho věku, a to zejména v důsledku úmrtí rodičů nebo jejich pobytu ve zdravotnickém zařízení, což nevylučuje povinnost obecního úřadu postarat se o dítě týrané, zneužívané či zanedbávané, které se též ocitlo bez péče. V těchto případech půjde zpravidla o děti na útěku, které se odmítají vrátit domů z důvodu špatného zacházení. O učiněném opatření je obecní úřad povinen uvědomit obecní úřad obce s rozšířenou působností. Obecní úřad obce s rozšířenou působností poté může zvážit, jaké opatření na ochranu dítěte dle zákona zvolí [85]. Pro řešení výše popsaných případů dává zákon obcím, krajům a též pověřeným osobám možnost zřídit zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc dle ustanovení § 42 zákona. Zařízení je určeno pro děti bez jakékoliv péče anebo pro děti, jejichž život nebo příznivý vývoj je vážně ohrožen. Zákon výslovně uvádí, že zařízení slouží pro péči o děti tělesně či duševně týrané nebo zneužívané anebo pro péči o děti, které se ocitly v takovém prostředí nebo situaci, jež závažným způsobem ohrožuje jejich základní práva. Terénní sociální práce pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí vyžaduje, aby navázal spolupráci se zařízeními poskytující okamžitou pomoc, neboť mnohé případy krizové situace dítěte vyústí v nutnost využití jejich služeb. Od účinnosti novely zákona, tj. od 1. 1. 2002, začal působit kraj v přenesené působnosti jakožto orgán sociálně-právní ochrany dětí a kraj v samostatné působnosti jakožto subjekt zajišťující sociálně-právní ochranu dětí. Významné pravomoci má rovněž tento orgán sociálně-právní ochrany dětí na poli preventivní a poradenské činnosti. Činnosti kraje na poli preventivní a poradenské spočívají zejména v koncepční činnosti v rámci celého regionu.

Strana 61

© Phare CZ 0209-02-01-005


Hlavním článkem systému ochrany dětí v rámci orgánů sociálně-právní ochrany dětí je obecní úřad obce s rozšířenou působností, resp. jeho oddělení péče o rodinu a děti („OPD“). Obecní úřad obce s rozšířenou působností podává dle ustanovení § 14 zákona návrhy soudu za podmínek stanovených zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Ve vztahu k týraným, zneužívaným a zanedbávaným dětem jde zejména o návrh na rozhodnutí o splnění podmínky osvojení spočívající v tom, že rodiče neprojevují zájem o své dítě, návrh na omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo na pozastavení jejího výkonu, návrh na nařízení ústavní výchovy a návrh na její prodloužení nebo zrušení. K podání těchto návrhů dojde zpravidla v případech dětí, u nichž se projevily známky některého druhu ohrožení. Významnou pravomocí obecního úřadu obce s rozšířenou působností, k jejímuž uplatnění je dle ustanovení § 16 zákona aktivně legitimován pouze tento orgán sociálně-právní ochrany dětí, je podání návrhu soudu na vydání předběžného opatření dle ustanovení § 76a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “o. s. ř.) “ [86].

Sociální práce Hlavní těžiště práce sociálních pracovníků OPD by mělo spočívat v terénní sociální práci, při které vyvíjí zejména preventivní a poradenskou činnost, setkávají se s případy ohrožených dětí, poskytují ohroženým dětem sociálněprávní ochranu dětí dle pravomocí daných zákonem, prověřují věrohodnost sdělení o případech dětí, na které se sociálně-právní ochrana dětí zejména zaměřuje. V rámci této terénní sociální práce musí její vykonavatelé včas a adekvátně reagovat na zjištěné skutečnosti. Na prvním místě jsou především neformální opatření a zásahy (např. poradenské vedení a dohled), je však zřejmé, že v některých případech bude nutné sáhnout k závažným zásahům do rodinných poměrů. V těchto případech je již důležité plně ovládat a využít všechny právní prostředky, které přichází v úvahu. Sociální pracovníci získávají informace o ohrožených dětech vlastním šetřením, zejména v souvislosti se soudním řízením o výchově a výživě předcházejícím řízení o rozvodu manželství rodičů nezletilých dětí, ale též například při šetření v rámci řízení o dávkách státní sociální podpory či sociální péče. Méně často se sociální pracovníci dozvídají o případech ohrožených dětí od příbuzných či rodičů dítěte. Též děti samy informují OPD o svém ohrožení, ovšem z povahy věci je zřejmé, že takovýto postup lze očekávat pouze od starších dětí. Významné informace se dozvídají sociální pracovníci od spolupracujících subjektů, které se při své činnosti setkávají s ohroženými dětmi (učitelé, lékaři, policisté).

Činnost lékařů Je nezbytné navázat dobrou spolupráci s lékaři, podporovat jejich snahu oznamovat případy podezření na týrání, zneužívání a zanedbávání dětí a též je upozornit na možný trestněprávní postih v případě nesplnění zákonné oznamovací povinnosti. Je vhodné zaměřit se nejenom na spolupráci s praktickými lékaři pro děti a dorost, ale též na spolupráci s lékaři nemocnic, zejména dětského, chirurgického, ortopedického, traumatologického, gynekologického oddělení, oddělení popálenin, rychlé záchranné služby a pohotovostních oddělení. Právě lékaři těchto oddělení mohou nejčastěji zachytit projev týrání u dítěte, bohužel však mnohdy ve stádiu, kdy zdravotní stav dítěte vyžaduje jeho hospitalizaci. Též hygienická stanice může OPD informovat o závadných hygienických podmínkách v rodině s nezletilými dětmi, což může mít vliv na posouzení zanedbávání dítěte. Povinností lékaře je vyšetřit každé poranění, ošetřit jej nebo zabezpečit či doporučit potřebné výkony k jeho ošetření. V rámci vyšetření by měl posoudit mechanismus vzniku poranění a zahrnout do diagnostické rozvahy i možnost tzv. neúrazového mechanismu vzniku poranění – např. týrání. Varovnými signály jsou: je-li ošetření vyhledáno opožděně, popisuje-li osoba doprovázející dítě událost nelogicky, neochotně, vágně, popř. neví, jak k němu došlo, pokud mechanismus vzniku poranění neodpovídá vývojovým možnostem dítěte, pokud obraz poranění neodpovídá svým rozsahem a charakterem popisované události nebo pokud dítě uvede odlišnou verzi než jeho doprovod. Zvláště v těchto případech by tělesné vyšetření dítěte mělo být komplexní, detailně zaznamenané do dokumentace s uvedením všech použitých metod vyšetření dítěte. Dokumentace by měla obsahovat také detailní popis výpovědi osoby doprovázející zraněné dítě (kdy, jakým způsobem došlo k poranění, kdo byl události přítomen, jaké bylo chování dítěte bezprostředně po úraze) a popis chování dítěte během ošetření. Ve vztahu k týraným, zneužívaným a zanedbávaným dětem je důležitý průlom do povinné mlčenlivosti zdravotníků. Došlo k podstatné změně tohoto ustanovení. Dle současné právní úpravy jsou na výzvu orgánů sociálně-právní ochrany dětí státní orgány, zaměstnavatelé, další právnické osoby, zejména školy, školská, zdravotnická a jiná obdobná zařízení, fyzické osoby, pokud jsou zřizovateli škol, školských a zdravotnických zařízení a dalších zařízení a pověřené osoby

Strana 62

© Phare CZ 0209-02-01-005


povinni sdělit bezplatně údaje potřebné podle tohoto zákona o SPO pro poskytnutí sociálně-právní ochrany dětí, nebrání-li tomu zvláštní právní předpis. Novela zákona přinesla právě následující ustanovení, které upravuje vztah mezi předpisem, dle kterého jsou výše uvedené subjekty povinny zachovávat povinnou mlčenlivost, a povinností sdělit bezplatně údaje na základě zákona o SPO. Povinnosti zachovávat mlčenlivost podle zvláštního právního předpisu se nelze dovolávat, jestliže mají být sděleny údaje o podezření z týrání, zneužívání dítěte nebo ze zanedbávání péče o něj. Přitom je učiněn odkaz přímo na ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu. Přínosem novelizace ustanovení § 53 zákona o SPO je prolomení povinné mlčenlivosti zejména lékařů ve vztahu k případům podezření z týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte. Přitom negativní jednání vůči dítěti nemusí dosahovat intenzity naplňující skutkovou podstatu trestného činu dle trestního zákona – zdravotníci a další, ve smyslu ustanovení § 53 zákona o SPO, jsou povinni na výzvu orgánů sociálně-právní ochrany dětí sdělit údaje o podezření z týrání, zneužívání dítěte nebo ze zanedbávání péče o něj. Nehledě na výše uvedenou povinnost dle ustanovení § 53 zákona, státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení, popřípadě další zařízení určená pro děti jsou povinny oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jde o děti, na které se sociálně-právní ochrany zaměřuje. Nemocnice mohou poskytnout odbornou péči týranému, zneužívanému či zanedbávanému dítěti v rámci tzv. sociální hospitalizace v případech, kdy není možné dítě při řešení naléhavé situace umístit na přechodnou dobu do zařízení, které se specializuje na péči o ohrožené děti. Dětmi je pozitivně vnímán pobyt ve zdravotnickém zařízení – tzv. ozdravovně (odborně léčebný ústav), který může nahrazovat dočasný pobyt dítěte ve školském zařízení typu dětského domova a není pro dítě tak stigmatizující. Dítě se dostává do neutrálního a bezpečného prostředí a pobyt může chápat jako rekreaci.

Činnost pedagogů Pracovníci škol a školských zařízení mají jedinečnou příležitost zjistit případ týrání, zneužívání či zanedbání dítěte, neboť jsou v porovnání s ostatními nejčastěji a nejdéle v kontaktu s dětmi a mají možnost trávit s dětmi čas v přímém kontaktu, mnohdy i po dobu několika týdnů v roce mimo vyučování během ozdravných pobytů ve školách v přírodě či na školních výletech. Pedagogové žádají o spolupráci se sociálními pracovníky zejména při pomoci dítěti, které narušuje vyučování svým chováním či má mnoho zameškaných vyučovacích hodin. Mnohdy takové projevy souvisí ohrožením dítěte, a proto je vhodné navázat spolupráci s pedagogickými a výchovnými pracovníky, aby případné ohrožení týrání, zneužíváním či zanedbáváním bylo co nejdříve detekováno. Je proto důležité věnovat pozornost vzdělávání pedagogů v problematice ochrany dítěte a informovat je mimo jiné o výčtu znaků a příznaků, které se objevují u dětí trpící fyzickým nebo psychickým týráním či sexuálním zneužíváním. Tyto znaky mohou být pro pedagogy varovnými signály naznačujícími jistou pravděpodobnost nebezpečí výskytu tohoto ohrožení dítěte. U dítěte fyzicky či psychicky týraného se mohou vyskytnout poranění nebo popáleniny nevysvětlitelného původu. Varovnými signály jsou, zvláště pokud se vyskytují opakovaně, dítě nepravděpodobně zdůvodňuje původ těchto poranění a projevuje výraznou nechuť o těchto poraněních hovořit. Postižené dítě má strach ze styku s rodiči, obává se jít domů a často od rodičů utíká. Na těle dítěte jsou viditelné lysiny či pohmožděniny měkkých částí těla (stehna, tváře), jež mohou být následkem štípání, kousání nebo bití. Takové dítě má strach ze svlékání před hodinou tělesné výchovy, který je odůvodněn snahou neodhalovat zraněná místa nesoucí stopy po násilí. Mohou se též vyskytnout sklony k sebetrýznění. Se zvláštními znaky a symptomy se lze setkat u dítěte, které trpí sexuálním zneužíváním, kdy se projevuje regrese k formám chování odpovídajícím mladšímu věku a zároveň v sexuální oblasti je chování neúměrné jeho věku. Mívá nepřítomný pohled, nešťastný výraz, smutnou náladu, stahuje se do sebe, přestává jíst, může se začít znovu pomočovat. Sexuálně zneužité dítě může opakovat, že je špatné, zkažené a může naznačovat, že zná určité tajemství. Chování dítěte se vyznačuje lhaním a vykazuje náhlé a obtížně vysvětlitelné změny. Dítě se začíná bát určitých osob. Po psychické stránce trpí těžkými depresemi, nejsou ojedinělé pokusy o sebevraždu. Obdobně jako u fyzického a psychického týrání soustavně utíká z domova a vymýšlí si mnoho výmluv, aby nemuselo jít ze školy rovnou domů nebo na jiné místo, kde ke zneužívání dochází (DUNOVSKÝ, J., DYTRYCH, Z., MATĚJČEK, Z. a kol.: Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. 1. vyd., Praha: Grada Publishing, 1995). Zcela samostatnou skupinou jsou děti komerčně sexuálně zneužívané, které bývají závislé na alkoholu, drogách a hracích automatech. Závislost na omamných látkách je v nich pěstována záměrně s cílem snadněji je přimět k prostituci, otupit jejich vnímání a zbavit je schopnosti samostatného rozhodování a samozřejmě i zábran (ZOUBKOVÁ, I.: Kriminalita páchaná na mládeži. Kriminalistika, 2001, roč. 34, č. 2).

Strana 63

© Phare CZ 0209-02-01-005


Je třeba poznamenat, že tento výčet symptomů je pouze orientační. Nelze proto při výskytu některého ze symptomů usuzovat, že jde o zřejmý případ týraného či sexuálně zneužívaného dítěte, neboť výše uvedené symptomy se mohou vyskytnout i u dítěte, které není takto ohrožené. Je třeba určit na základě spolupráce více odborníků, zda jde o případ týraného, zneužívaného či zanedbávaného dítěte. Je zapotřebí si uvědomit, že nesprávné určení, že dítě je ohrožené a následně provedené kroky ve snaze mu pomoci mohou dítě negativně ovlivnit. Proto je třeba přistupovat k diagnostice velmi obezřetně. S pracovníky škol, školských zařízení a školského úřadu je dobré se zaměřit na projekty preventivní činnosti. Projekty by se měly věnovat nejenom sociální problematice (např. výchově k rodičovství, prevenci drogovou či kriminality, prevenci šikany), ale i na informování, kam se má dítě obrátit v případě potřeby pomoci. K tomuto účelu též mohou posloužit propagační materiály OPD rozdávané jednotlivým věkovým kategoriím dětí při přednáškách, v nichž je důležité zdůraznit možnost osobní návštěvy dítěte na OPD i se zachováním jeho úplné anonymity. Široké veřejnosti by se měla dostat obdobná informace též s důrazem na možnost anonymního ohlášení podezření na ohrožení dítěte ve dle ustanovení § 7 odst. 2 zákona.

Činnost soudů a policie K účinné pomoci ohroženým dětem a k prevenci ohrožení dětí je rovněž zapotřebí navázat spolupráci se soudy a orgány činnými v trestním řízení. V případech rozhodování soudů zejména o svěření dítěte do výchovy je zpráva o poměrech dítěte, vypracovaná sociálním pracovníkem, významným podkladem pro konečné rozhodnutí. Objektivní zjištění podmínek sociálním pracovníkem, mnohdy i ve spolupráci se soudcem, zajišťuje kvalitní rozhodování o situaci dítěte, pro něž např. z důvodu ohrožení v rodině bude zapotřebí najít jiné výchovné prostředí. Soud mimo jiné rozhoduje dle ustanovení § 43 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, o výchovných opatřeních. Ve vztahu k dětem ohroženým týráním či zanedbáváním soud může rozhodnout o napomenutí rodičů či jiných osob narušujících řádnou výchovu nezletilého. Poté obecní úřad nebo obecní úřad obce s rozšířenou působností, jakožto orgán sociálně-právní ochrany dětí, může být soudem požádán o sledování opatření učiněných soudem. K tomuto je pochopitelně nezbytná dobrá spolupráce mezi soudem a orgánem sociálně-právní ochrany dětí, aby učiněné opatření plnilo svůj účel. Ve struktuře Policie ČR pracují specialisté zabývající se problematikou trestné činnosti mládeže a na mládeži, kteří by měli být styčnými osobami u Policie ČR pro spolupráci nejenom se sociálními pracovníky, ale i dalšími spolupracujícími subjekty. Práci specialistů upravuje zejména Závazný pokyn Policejního prezidenta č. 8 ze dne 21. ledna 2002, kterým se upravuje systém práce a postupy příslušníka Policie ČR při odhalování a dokumentování kriminality dětí a trestné činnosti páchané na mládeži. Pokyn podrobně upravuje činnost policejních specialistů při vyhledávání a vyšetřování trestné činnosti páchané na dětech a při zacházení s dětmi jako oběťmi, svědky nebo pachateli trestné činnosti. Detailně je upravena spolupráce Policie ČR s orgány sociálně-právní ochrany dětí a se školami. K výše uvedenému je třeba dodat, že s činností orgánů činných v trestním řízení, soudů v občanském řízení soudním a správních orgánů souvisí úloha sociálního pracovníka jako opatrovníka dítěte [90].

Činnost neziskových organizací Významnou úlohu v oblasti ochrany ohrožených dětí vykonávají též neziskové organizace. Jsou-li k výkonu sociálněprávní ochrany dětí pověřeny dle ustanovení § 48 a násl. zákona, řadí se mezi poskytovatele sociálně-právní ochrany dětí, nikoliv orgány sociálně-právní ochrany dětí. Zákonem jsou pověřené osobě svěřeny určité kompetence. Ustanovení § 51 odst. 4 písm. d) zákona umožňuje pověřené osobě účinně působit ku prospěchu svých klientů, neboť obecní úřad obce s rozšířenou působností na vyžádání může poskytovat pověřené osobě údaje potřebné pro zajištění její činnosti. Půjde zejména o údaje o dětech, kterým obecní úřad obce s rozšířenou působností i pověřená osoba poskytuje sociálně-právní ochranu dětí. Vzájemná spolupráce orgánů sociálně-právní ochrany dětí s pověřenými osobami je v zájmu dětí, neboť sociálně-právní ochrana dětí poskytnutá orgánem může být vhodně doplněna aktivitou pověřené osoby. Pověřené osoby, zaměřující svoji činnost na terénní sociální práci, mají zpravidla možnost se individuálně dle potřeby rodiny věnovat jednotlivým klientům, tj. učit klienty hospodařit s finančními prostředky, pečovat o dítě apod. Mohou rovněž poskytovat každodenní sociální služby, na které mnohdy terénním sociálním pracovníkům orgánů sociálně-právní ochrany dětí nezbývá časový prostor.

Otázka 35 Základní postup orgánu SPO při zjištění podezření na týrání dítěte

Strana 64

© Phare CZ 0209-02-01-005


Činnost obecních úřadů

Zákon v jednotlivých ustanoveních vymezuje orgánům sociálně-právní ochrany dětí a subjektům zajišťujícím sociálněprávní ochranu dětí kompetence následujícím způsobem. Obecnímu úřadu, jakožto orgánu sociálně-právní ochrany dětí, přiznává zákon významné pravomoci na poli preventivní a poradenské činnosti. V oblasti ochrany ohrožených dětí jde pak zejména o vyhledávání dětí, na které se sociálně-právní ochrana dětí zejména zaměřuje [83]. Případy ohrožených dětí poté obecní úřad oznamuje obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Na tomto místě je třeba odlišovat činnost obecního úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Činnost obecního úřadu se zaměřuje na každodenní terénní sociální práci, neboť je ze své pozice “nejblíže“ ohroženým dětem. Samozřejmě, že obecní úřad obce s rozšířenou působností se zabývá terénní sociální prací, avšak meritum jeho činnosti spočívá mimo jiné v podání návrhů k soudu, které mají napomoci k řešení nepříznivé situace ohrožených dětí. Pracovníci obecního úřadu též působí na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, projednávají s rodiči odstranění nedostatků ve výchově dítěte či napomínají rodiče a osoby, které narušují řádnou výchovu nezletilého. Pokud se jedná o ohrožení dětí, k jehož zamezení postačí z pohledu práva mírnější prostředky represe vůči rodičům, obecní úřad rozhoduje o výchovných opatřeních, pokud působení na rodiče, aby plnili své povinnosti, vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, nevedlo k nápravě. Obecní úřad rozhoduje o výchovných opatřeních, pokud tak neučinil soud [84]. Zákon v ustanovení § 15 ukládá obecnímu úřadu povinnost zajistit pomoc dítěti, které se ocitlo bez péče přiměřené jeho věku, a to zejména v důsledku úmrtí rodičů nebo jejich pobytu ve zdravotnickém zařízení, což nevylučuje povinnost obecního úřadu postarat se o dítě týrané, zneužívané či zanedbávané, které se též ocitlo bez péče. V těchto případech půjde zpravidla o děti na útěku, které se odmítají vrátit domů z důvodu špatného zacházení. O učiněném opatření je obecní úřad povinen uvědomit obecní úřad obce s rozšířenou působností. Obecní úřad obce s rozšířenou působností poté může zvážit, jaké opatření na ochranu dítěte dle zákona zvolí [85]. Pro řešení výše popsaných případů dává zákon obcím, krajům a též pověřeným osobám možnost zřídit zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc dle ustanovení § 42 zákona. Zařízení je určeno pro děti bez jakékoliv péče anebo pro děti, jejichž život nebo příznivý vývoj je vážně ohrožen. Zákon výslovně uvádí, že zařízení slouží pro péči o děti tělesně či duševně týrané nebo zneužívané anebo pro péči o děti, které se ocitly v takovém prostředí nebo situaci, jež závažným způsobem ohrožuje jejich základní práva. Terénní sociální práce pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí vyžaduje, aby navázal spolupráci se zařízeními poskytující okamžitou pomoc, neboť mnohé případy krizové situace dítěte vyústí v nutnost využití jejich služeb. Od účinnosti novely zákona, tj. od 1. 1. 2002, začal působit kraj v přenesené působnosti jakožto orgán sociálně-právní ochrany dětí a kraj v samostatné působnosti jakožto subjekt zajišťující sociálně-právní ochranu dětí. Významné pravomoci má rovněž tento orgán sociálně-právní ochrany dětí na poli preventivní a poradenské činnosti. Činnosti kraje na poli preventivní a poradenské spočívají zejména v koncepční činnosti v rámci celého regionu. Hlavním a nejdůležitějším článkem systému ochrany dětí v rámci orgánů sociálně-právní ochrany dětí je obecní úřad obce s rozšířenou působností, resp. jeho oddělení péče o rodinu a děti („OPD“). Obecní úřad obce s rozšířenou působností podává dle ustanovení § 14 zákona návrhy soudu za podmínek stanovených zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Ve vztahu k týraným, zneužívaným a zanedbávaným dětem jde zejména o návrh na rozhodnutí o splnění podmínky osvojení spočívající v tom, že rodiče neprojevují zájem o své dítě, návrh na omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo na pozastavení jejího výkonu, návrh na nařízení ústavní výchovy a návrh na její prodloužení nebo zrušení. K podání těchto návrhů dojde zpravidla v případech dětí, u nichž se projevily známky některého druhu ohrožení. Významnou pravomocí obecního úřadu obce s rozšířenou působností, k jejímuž uplatnění je dle ustanovení § 16 zákona aktivně legitimován pouze tento orgán sociálně-právní ochrany dětí, je podání návrhu soudu na vydání předběžného opatření dle ustanovení § 76a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “o. s. ř.) “ [86]. Pokud jednání spočívající v týrání či zneužívání nezletilého dítěte naplňuje skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby či trestného činu pohlavního zneužívání, plynou zaměstnancům tyto zákonné povinnosti. V případě týrání nezletilého dítěte jsou povinni překazit páchání trestného činu. Pokud se dozvěděli, že již byl spáchán trestný čin týrání svěřené osoby, jsou povinni tuto skutečnost oznámit státnímu zástupci nebo policejnímu

Strana 65

© Phare CZ 0209-02-01-005


orgánu. Pokud se zaměstnanci orgánu sociálně-pr Dále obecní úřad obce s rozšířenou působností sleduje nepříznivé vlivy působící na děti a zjišťuje příčiny jejich vzniku, činí opatření k omezování působení nepříznivých vlivů na děti. Tato koncepční činnost samozřejmě v celkové šíři zahrnuje i činnosti na pomoc a ochranu ohroženým dětem. Instrukce Ministerstva práce a sociálních věcí, č.j. 21-12242/2000 ze dne 15. 3. 2000, kterou se stanoví rozsah evidence dětí a obsah spisové dokumentace o dětech vedené orgány sociálně-právní ochrany dětí a obsah spisové dokumentace o žadatelích o osvojení a o svěření dítěte do pěstounské péče, upravuje různé evidenční pomůcky pro sociální pracovníky |87|. Ve vztahu k dětem ohroženým týráním, zneužíváním a zanedbáváním obecní úřady obce s rozšířenou působností vedou rejstřík takto ohrožených dětí dle čl. 22 této Instrukce [88]. Činnost sociálních pracovníků

Sociální pracovníci získávají informace o ohrožených dětech vlastním šetřením, zejména v souvislosti se soudním řízením o výchově a výživě předcházejícím řízení o rozvodu manželství rodičů nezletilých dětí, ale též například při šetření v rámci řízení o dávkách státní sociální podpory či sociální péče. Méně často se sociální pracovníci dozvídají o případech ohrožených dětí od příbuzných či rodičů dítěte. Též děti samy informují OPD o svém ohrožení, ovšem z povahy věci je zřejmé, že takovýto postup lze očekávat pouze od starších dětí. Významné informace se dozvídají sociální pracovníci od spolupracujících subjektů, které se při své činnosti setkávají s ohroženými dětmi (učitelé, lékaři, policisté). V oblasti sociální práce lze sledovat dlouhodobý a pozitivní trend spočívající v důraznějším zaměření sociální práce na preventivní působení, jehož cílem je zamezení negativního vlivu prostředí či jednání osob na nezletilé děti. Vedle ustanovení § 52 zákona upravuje možnost provádění sociální práce ustanovení § 11 zákona, které zakotvuje poradenskou činnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí v rámci preventivního působení. Poradenská činnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí se zaměřuje především na pomoc rodičům, ale i jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte a spočívá zejména v pomoci při řešení problémů v péči a ve výchově nezletilého dítěte. Sociální práce může mít podobu individuálních konzultací s rodiči nezletilého dítěte, zákon rovněž zakotvuje možnost pořádat v rámci poradenské činnosti např. přednášky a kurzy zaměřené na řešení výchovných, sociálních a jiných problémů souvisejících s péčí o dítě a jeho výchovu. Sociální pracovník se denně setkává s klienty ve svízelných životních situacích. Klienti mnohdy přenášejí na pracovníka pocit odpovědnosti za řešení nepříznivé situace. Zejména důkladnou psychohygienou, kvalitní supervizí a střídáním činností v rámci pracovní náplně je třeba se pokusit zabránit rozvinutí tzv. syndromu vyhoření. Tento syndrom se projevuje ztrátou soucitu a schopnosti empaticky naslouchat problémům klientů. Může však způsobit stav, kdy sociální pracovník nebude schopen se vcítit do situace klienta, bude mít potřebu zlehčovat problémy druhých, což je způsobeno frustrací, bezmocí, neboť mnohé problémy klientů je obtížné změnit i při vynaložení sebevětšího úsilí sociálního pracovníka. Sociální pracovník rovněž může trpět skličujícím pocitem, zda opatření, které vykonal, je skutečně vnejlepším zájmu klienta, neboť mnohdy ani po určitém čase není možné říci, co je či bylo skutečně v nejlepším zájmu dítěte. Je zapotřebí, aby sociální pracovníci měli zmapovanou sociální síť spolupracujících subjektů, které působí ve správním obvodu jejich působnosti. Spolupracujícími subjekty jsou zejména lékaři, učitelé a pracovníci školských zařízení, orgány činné v trestním řízení, soudy rozhodující v občanskoprávních věcech, pracovníci neziskových organizací a specialisté zabývající se konkrétní péči o ohrožené děti (psychologové, psychiatři).

Otázky 36-40 36. Zajišťování návratu dětí nacházejících se v cizině a poskytování sociálně-právní ochrany dětem ve zvláštních případech 37. Výkon sociálně-právní ochrany dětí podle zákona o přestupcích a vztah tohoto zákona k zákonu o SPO 38. Komise pro sociálně-právní ochranu dětí 39. Zařízení pro sociálně-právní ochranu dětí 40. Povinnosti orgánů sociálně-právní, státních orgánů a dalších právnických a fyzických osob a pověřených osob při sdělování údajů a zachování povinné mlčenlivosti

Otázka 36 Zajišťování návratu dětí nacházejících se v cizině a poskytování sociálně-právní ochrany dětem ve zvláštních případech

Strana 66

© Phare CZ 0209-02-01-005


V této části se budeme zabývat sociálně-právní ochranou dětí ve vztahu k cizině. Tato oblast bude do budoucna zřejmě nabývat na významu. S otázkami vztahu k cizině se budeme setkávat zejména ve dvou případech: půjde-li o sociálně-právní ochranu poskytovanou ve zvláštních případech (tzv. „děti cizinci“), a dále v případech zajišťování návratu dětí nacházejících se v cizině bez doprovodu. Sociálně-právní ochrana dětí ve zvláštních případech „děti cizinci“

V souladu s ustanovením § 37 zákona poskytuje obecní úřad sociálně-právní ochranu dětí také ve zvláštních případech. Obecně můžeme kategorii tuto kategorii dětí pojmenovat jako „děti cizinci“. Konkrétně se jedná o děti, které nemají na území České republiky povolen trvalý pobyt nebo nejsou hlášeny k pobytu na území České republiky po dobu nejméně 90 dnů podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, anebo o děti, které ani nejsou oprávněny trvale pobývat na území České republiky. V případě, že se dítě z výše uvedených kategorií ocitne bez jakékoliv péče, nebo je-li vážně ohrožen nebo narušen jeho život nebo příznivý vývoj, obecní úřad je povinen mu poskytnout péči v nezbytném rozsahu, na rozdíl od dětí, které nepatří do uvedené kategorie – těm je poskytována sociálně-právní ochrana dětí v plném rozsahu. Obecní úřad je přitom povinen učinit opatření k ochraně života a zdraví a zajistit uspokojování základních potřeb v nejnutnějším rozsahu včetně zdravotní péče. Obecní úřad přitom spolupracuje s obecním úřadem obce s rozšířenou působností, který, je-li to možné, uvědomí o situaci dítěte zastupitelský úřad státu, jehož je dítě občanem. O těchto skutečnostech obecní úřad obce s rozšířenou působností rovněž informuje Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Je-li těmto dětem poskytována ochrana a pomoc v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, je poskytována do doby rozhodnutí soudu o návrhu obecního úřadu obce s rozšířenou působností na nařízení předběžného opatření. Nezbytnými opatřeními, která obecní úřad obce s rozšířenou působností učiní, jsou zejména podání návrhu na nařízení předběžného opatření, podání návrhu na ustanovení poručníka nebo opatrovníka dítěte, podání návrhu na ústavní výchovu dítěte a zprostředkování umístění dítěte v azylovém zařízení. Zajišťování návratu dětí nacházejících se v cizině bez doprovodu

Zákon rovněž uvádí v ustanovení § 36 zákona postup zajišťování návratu dětí nacházejících se v cizině bez doprovodu rodiče či jiné osoby odpovědné za jeho výchovu. Obecní úřad obce s rozšířenou působností při výkonu této působnosti spolupracuje se zastupitelským úřadem České republiky a rovněž s Ministerstvem práce a sociálních věcí, pokud není známo místo trvalého pobytu dítěte na území České republiky, které se právě nachází v cizině bez doprovodu. Je výslovně stanoveno, kdo hradí náklady související s převzetím dítěte na území České republiky. Tyto náklady je povinen uhradit rodič nebo jiná fyzická osoba odpovědná za výchovu dítěte, ústavní zařízení či obecní úřad obce s rozšířenou působností. Konkrétní povinná osoba se tedy bude lišit případ od případu. Touto úpravou zákonodárce reagoval na Rezoluci Rady EU z 26. 6. 1997 o nedoprovázených nezletilcích, kteří jsou příslušníky třetích zemí (97/C 221/03). Činnost Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí

Strana 67

© Phare CZ 0209-02-01-005


Ustanovení § 35 zákona výslovně upravuje pravomoci a povinnosti Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí při poskytování sociálně-právní ochrany dětí ve vztahu k cizině. Z těchto pravomocí lze zmínit funkci přijímajícího a odesílajícího orgánu při provádění mezinárodních smluv a plnění dalších povinností vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních smluv týkajících se sociálně-právní ochrany dětí. Úřad dále plní funkci opatrovníka, vyžaduje zprávy o poměrech dětí, zprostředkuje zaslání osobních dokladů a jiných listin do ciziny a opatřuje doklady a jiné listiny ze zahraničí, spolupracuje se státními orgány nebo jinými organizacemi cizího státu obdobnými Úřadu. K zabezpečení těchto činností je stanovena významná výjimka z jinak pevně stanoveného režimu poskytování osobních údajů do zahraničí dle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. K jednorázovému předání či opakovanému předávání osobních údajů Úřadem do jiných států se nevyžaduje povolení Úřadu pro ochranu osobních údajů. Úřad dále pomáhá pátrat po rodičích dítěte, pokud rodiče nebo jeden z nich žije v cizině. Pro řízení o výživném zjišťuje majetkové a výdělkové poměry povinného. Úřad zprostředkovává podávání návrhů směřující k zabezpečení plnění vyživovací povinnosti. Tímto jsou míněny návrhy na úpravu vyživovací povinnosti, určení výchovy dítěte a případně i určení otcovství. Úřad má konečně významné pravomoci založené zákonem a rovněž mezinárodními úmluvami na poli osvojování českých dětí do ciziny a dětí ze zahraničí – podílí se na zprostředkování osvojení. Dává souhlas s osvojením dítěte do ciziny. Pro účely osvojení zjišťuje, v jakém sociálním prostředí a v jakých rodinných poměrech dítě žije.

Otázka 37 Výkon sociálně-právní ochrany dětí podle zákona o přestupcích a vztah tohoto zákona k zákonu o SPO

Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, rovněž obsahuje úpravu, kterou můžeme řadit mezi sociálně-právní ochranu dětí. V souvislosti s přijetím zákona o sociálně-právní ochraně dětí byl novelizován zákon o přestupcích doplněním nových skutkových podstat přestupků v oblasti sociálně-právní ochrany dětí. Nové skutkové podstaty přestupků reagují na jednání, kterého se může dopustit osoba vůči dítěti a které není v zájmu nezletilého dítěte. Zákon o přestupcích tak umožňuje postihnout negativní jednání vůči dítěti, které svoji intenzitou nedosahuje intenzity trestného činu. Přestupky se svým charakterem a svou právní úpravou velmi podobají trestným činům a mohli bychom je označit za jednání podobného druhu jako trestné činy, které se od trestných činů liší především svou menší společenskou nebezpečností. Základní právní úprava přestupků je obsažena v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Skutkové podstaty přestupků

S ohledem na předmět našeho zájmu je nutno věnovat pozornost především ustanovení § 28 zákona o přestupcích, které upravuje přestupky na úseku práce a sociálních věcí. Zákonodárce zde upravuje skutkové podstaty přestupků, které reagují na protiprávní jednání osob v této oblasti nedosahující svou intenzitou takové společenské nebezpečnosti jako v případě trestněprávních norem. Přestupku se dopustí ten, kdo: a. ztíží péči osvojitele nebo výchovu osvojence prozrazením nebo rozšířením údajů o osvojení. Proces osvojení je v České republice založen na principu anonymity. V případě nezrušitelného osvojení je výslovně uvedeno ve výroku rozsudku, že osvojitelé budou zapsáni v matrice namísto rodiče osvojence. Tento princip podporuje i ustanovení § 57 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, neboť zaměstnanci orgánu sociálně-právní ochrany dětí jsou povinni zachovávat mlčenlivost o údajích a osobách, jímž bylo dítě svěřeno do péče budoucích osvojitelů, jakož i o místě pobytu takového dítěte. b. maří výkon ochranné výchovy nezletilého nebo narušuje výchovu dítěte svěřeného do výchovy jiného občana než rodiče nebo do pěstounské péče. Jednání naplňující tuto skutkovou podstatu přestupku může spočívat např. v ukrývání nezletilého dítěte, které se má podrobit výkonu ochranné výchovy. Pro úplnost je vhodné zmínit i ustanovení § 171 odst. 3 trestního zákona upravující samostatnou skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, které postihuje podobné jednání mající vyšší společenskou nebezpečnost [77].

Strana 68

© Phare CZ 0209-02-01-005


c. ponechá nezletilé dítě bez náležitého dozoru přiměřeného jeho věku, rozumové vyspělosti, popřípadě zdravotnímu stavu, a tím jej vystaví nebezpečí vážné újmy na zdraví. Toto ustanovení bylo doplněno do zákona o přestupcích v souvislosti s přijetím zákona o sociálně-právní ochraně dětí. K tomuto je možné pro porovnání zmínit ustanovení § 212 trestního zákona upravující skutkovou podstatu trestného činu opuštění dítěte |78|. d. ponechá nezletilé dítě bez náležitého dozoru přiměřeného jeho věku, rozumové vyspělosti, popřípadě zdravotnímu stavu, a v důsledku toho dítě způsobí újmu na zdraví jiné osobě nebo škodu na cizím majetku nikoliv nepatrnou [79]. e. v úmyslu ponížit lidskou důstojnost nezletilého dítěte použije vůči němu nepřiměřeného opatření. Jedná se tak o případy násilí páchaném na dítěti nedosahující intenzitou naplnění skutkové podstaty trestného činu. Je nutné zohlednit, zda se pachatel tohoto jednání dopustil v úmyslu ponížit lidskou důstojnost. Bude úkolem správního orgánu prokázat pachateli úmysl, ať již přímý, či alespoň nepřímý, což bývá v mnoha případech právě nejtěžší úsek důkazního řízení. Je zřejmé, že novou právní úpravou spočívající v novelizaci přestupkového zákona došlo k odstranění mezery v právním řádu, a to mezi jednáním nenaplňujícím svoji intenzitou skutkovou podstatu trestného činu a jednáním, které lze postihnout trestněprávní sankcí. f. úmyslně se nepodrobí rozhodnutí orgánu vykonávajícího sociálně-právní ochranu dětí, popřípadě nesplní některou z povinností, které mu ukládá zvláštní právní předpis. Zákon o přestupcích odkazuje na úpravu zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí výslovně upravuje povinnost rodičům nezletilého dítěte spolupracovat s orgány sociálně-právní ochrany dětí při ochraně zájmů a práv dítěte, na vyžádání orgánu sociálně-právní ochrany dětí předložit listiny a další doklady a poskytnout nezbytné informace, je-li jich třeba pro výkon sociálně-právní ochrany dětí. Dále uvádí povinnost rodičů umožnit za zákonem stanovených podmínek návštěvu zaměstnance orgánu sociálně-právní ochrany dětí v obydlí, popřípadě v jiném prostředí, kde dítě žije, je-li to nezbytné pro ochranu života nebo zdraví dítěte nebo pro ochranu jeho práv. Uvedené povinnosti se vztahují i na osoby odpovědné za výchovu dítěte. Je-li možné prokázat rodiči či jiné osobě odpovědné za výchovu dítěte úmysl vztahující se k nesplnění těchto povinností, je možné uvedené jednání postihnout jako přestupek na úseku práce a sociálních věcí. g. zneužívá nezletilé dítě k fyzickým pracím nepřiměřeným jeho věku a stupni jeho tělesného a rozumového vývoje. [80] Jak je blíže uvedeno v poznámce pod čarou, otázku zaměstnávání nezletilých mladších 15 let upravuje zákon 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Tento zákon rovněž uvádí, že fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že umožní dítěti výkon umělecké, kulturní, sportovní a reklamní činnosti bez povolení nebo podmínky tohoto povolení poruší (pokuta do výše 2 mil Kč.). Zákonný zástupce dítěte se dopustí přestupku tím, že umožní výkon činnosti dítěte bez povolení nebo podmínky tohoto povolení poruší (pokuta do výše 100 000 Kč.) h. úmyslně zničí, poškodí, pozmění nebo zneužije průkaz mimořádných výhod i. poruší jinou povinnost stanovenou zákonem o sociálním zabezpečení na úseku průkazů mimořádných výhod. Dle ustanovení § 53 zákona o přestupcích je k projednání přestupků na úseku práce a sociálních věcí věcně a funkčně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, přičemž na těchto úřadech může být jako zvláštní orgán zřízena komise k projednávání přestupků. Při uvedení skutkových podstat přestupků na úseku práce a sociálních věcí dle přestupkového zákona je vhodné zmínit i skutkovou podstatu přestupku na úseku soudnictví mládeže, která je rovněž upravena v zákoně o přestupcích. Přestupku se dopustí ten, kdo v rozporu se zákonem (zákonem č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže) uveřejní informaci o provinění spáchaném mladistvým nebo informaci z řízení ve věcech mladistvého anebo informaci z řízení ve věci dítěte mladšího 15 let a uvede přitom jeho jméno, příjmení nebo jiné okolnosti, z nichž lze usuzovat na jeho osobu, anebo kdo v té souvislosti uveřejní podobiznu mladistvého nebo dítěte mladšího 15 let. Za tento přestupek lze uložit pokutu do 50 000 Kč. Kolize zájmů v rámci přestupkového řízení

Pokud je pachatelem přestupku rodič dítěte, vzniká zřejmý konflikt zájmů mezi tímto rodičem a dítětem. Půjde tedy o případy, kdy nebude možné, aby v rámci přestupkového řízení zastupoval dítě jeden z rodičů, a to právě z důvodu možného střetu zájmu. Při posouzení, zda za dané situace dochází ke střetu zájmu, je třeba vycházet z ustanovení § 37 zákona o rodině [81]. Proto pro případy i eventuálního střetu zájmu je povinností správního orgánu ustanovit poškozenému dítěti, jakožto účastníku řízení, opatrovníka pro přestupkové řízení dle ustanovení § 16 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů [82]. Výkladové stanovisko ke skutkové podstatě přestupku

Odbor sociální politiky Ministerstva práce a sociálních věcí vydal k ustanovení § 28 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/ 1990 Sb.ve Zpravodaji MPSV 6/2001 výkladové stanovisko, označené č. 17/2001 (účelový tisk). Za jednání naplňující znaky skutkové podstaty přestupku dle ustanovení § 28 odst. 1 písm. e) lze považovat zlé nakládání s nezletilým dítětem, které se vyznačuje hrubostí, bezcitností a zároveň tímto dochází k ponížení lidské důstojnosti. Nemusí jít o jednání soustavné či déletrvající či tímto nemusí docházet k následkům na zdraví. Dítě pociťuje jednání pachatele pro svoji hrubost, bezohlednost jako ponižující. Půjde zpravidla o případy bití dítěte, kdy se nejedná o ojedinělý rodičovský výprask mající povahu výchovného prostředku.

Strana 69

© Phare CZ 0209-02-01-005


Je na zvážení rozhodujícího orgánu, zda použitý výchovný prostředek rodiče vůči dítěti lze pojímat ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, kdy rodiče mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, či použití výchovného prostředku mělo za následek např. dotčení důstojnosti dítěte, ohrožení zdraví, tělesného, citového, rozumového či mravního vývoje. Skutková podstata přestupku postihuje nejenom jednání mající za následek např. i ublížení na zdraví nezletilého dítěte, ale především jednání, kdy je dítě vystaveno nepřiměřenému opatření, při kterém je ponížena jeho lidská důstojnost. Tímto jednáním může být např. ponechání dítěte ve školském zařízení izolovaně od kolektivu vrstevníků po nepřiměřeně dlouhou dobu za účelem zesměšnění před ostatními dětmi. Dítě bude tímto jednáním poníženo, zesměšněno, může to mít za následek jeho následnou izolaci od kolektivu, nechuť pobývat v zařízení apod. V tomto nastíněném případu lze dovodit úmysl pachatele ponížit lidskou důstojnost nezletilého dítěte dle způsobu, jakým bylo dítě vysláno do izolace, jak mohlo sdělení o izolaci zapůsobit na ostatní děti, které byly tomuto přítomny, a jaký vliv mělo sdělení o izolaci na vztah poníženého dítěte a dalších dětí. Nepřiměřenost opatření lze v uvedeném příkladu dovodit též dle proporcionality např. provinění dítěte, jehož výchovným opatřením by byla izolace od kolektivu, a opatřením pachatele. Je však na zvážení posuzujícího orgánu, zda učiněné opatření je ve své podstatě ještě výchovným opatřením, kterého lze užít, či jde o projev nepatřičného jednání pachatele, které naplňuje skutkovou podstatu přestupku.

Otázka 38 Komise pro sociálně-právní ochranu dětí

Ustanovení § 38 zákona pojednává o komisi pro sociálně-právní ochranu dětí, která koordinuje výkon sociálně-právní ochrany dětí na území správního obvodu obce s rozšířenou působností, a jak bylo výše uvedeno, vydává pověření ke zřizování výchovně rekreačních táborů a rovněž rozhoduje o jeho odnětí. Komisi pro sociálně-právní ochranu dětí zřizuje starosta obce s rozšířenou působností, a to na základě ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon nově upravil možnost přizvání soudce, státního zástupce a dalších osob k jednání komise, což fakticky umožňuje rozšířit působnost komise a využít tak přítomnosti těchto odborníků. Obecní úřad obce s rozšířenou působností je povinen sledovat nepříznivé vlivy působící na děti, zjišťovat příčiny jejich vzniku a činit opatření k omezování působení těchto vlivů na děti. Plnění uvedených povinností je významné zejména z hlediska tvorby koncepcí v oblasti sociální prevence, kdy je důležité se zřetelem na lokalitu a časové období přijímat specifická rozhodnutí a opatření. Právě k této činnosti je vhodné využít jednání komise pro sociálně-právní ochranu dětí, kterou zřizuje starosta obce s rozšířenou působností jako zvláštní orgán obce.

Otázka 39 Zařízení pro sociálně-právní ochranu dětí

Významným počinem pověřených osob k výkonu sociálně-právní ochrany bývá zřizování zařízení sociálně-právní ochrany, která zákon taxativně uvádí. Jde o tato zařízení: zařízení poradenství pro péči o děti, zařízení sociálně výchovné činnosti, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, výchovně rekreační tábory pro děti, zařízení pro výkon pěstounské péče. Tato zařízení rovněž mohou zřizovat obce a kraje a přispět tak zajištění péče o děti ve svém regionu. Zařízení odborného poradenství pro péči o děti poskytuje zejména doporučení zaměřená na řešení vzájemných vztah mezi rodiči a jejich dětmi a na péči rodičů o děti zdravotně postižené. Toto zařízení může poskytovat nebo zprostředkovávat poradenství pro fyzické osoby vhodné stát se osvojiteli nebo pěstouny. Zařízení sociálně výchovné činnosti nabízí dětem programy rozvíjení sociálních dovednosti, výchovných činností a volného času.

Strana 70

© Phare CZ 0209-02-01-005


Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc poskytuje ochranu a pomoc dítěti, které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy. Zákon nařizuje zřizovateli tohoto zařízení vést evidenci dětí, které byly přijaty do zařízení. Výchovně rekreační tábory pro děti se zřizují zpravidla v době školních prázdnin a jejich účelem je výchovné působení na děti směřující k odstranění nebo potlačení poruch chování a k získání potřebných společenských a hygienických návyků. Komise pro sociálně-právní ochranu dětí rozhoduje o vydání pověření ke zřízení výchovně rekreačního tábora, pokud právnická nebo fyzická osoba žádá pouze o pověření na zřízení tohoto zařízení sociálněprávní ochrany dětí. Dalším zařízením sociálně-právní ochrany dětí je zařízení pro výkon pěstounské péče. Toto zařízení se zřizuje zpravidla v samostatném objektu nebo prostorách, které zřizovatel vybaví jako byt pro rodinu s větším počtem dětí. Povinnost vést evidenci dětí, které byly přijaty do zařízení, byla včleněna do zákona na základě jeho novelizace. Tato novelizace byla provedená zákonem č. 315/2004 Sb.

Otázka 40 Povinnosti orgánů sociálně-právní, státních orgánů a dalších právnických a fyzických osob a pověřených osob při sdělování údajů a zachování povinné mlčenlivosti

Vedle oznamovacích práv a povinností pak zákon upravuje i další prostředky, jimiž má být zajištěna vzájemná prostupnost získaných informací. Ustanovení § 51 zákona ukládá orgánům sociálně-právní ochrany dětí a komisi pro sociálně-právní ochranu dětí povinnost sdělovat si navzájem údaje z evidence a spisové dokumentace, které vedou, a to v rozsahu nezbytném pro potřeby těchto orgánů. Dále jsou v tomto ustanovení taxativně uvedeny subjekty, kterým jsou jednotlivé orgány sociálně-právní ochrany dětí povinny sdělovat zákonem uvedené údaje. Obecní úřad na vyžádání podává zprávy soudu o poměrech dítěte, u něhož soud rozhodl o výchovném opatření, doporučuje soudu osobu vhodnou stát se poručníkem, podává obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností zprávy o poměrech dítěte, podává státnímu zastupitelství zprávy o poměrech dítěte, u něhož soud na návrh státního zastupitelství uložil ochrannou výchovu. Obecní úřad obce s rozšířenou působností podává soudu zprávy o poměrech dítěte, u něhož rozhodl soud o výchovném opatření, podává státnímu zastupitelství zprávy o poměrech dítěte, pokud státní zastupitelství vede podle zákona č. 283/ 1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, řízení týkající se dítěte. Rovněž krajskému úřadu a ministerstvu poskytuje spisovou dokumentaci vedenou o dětech a zobecněné informace a souhrnné údaje. Dále může poskytovat pověřené osobě údaje potřebné pro zajištění její činnosti. O této možnosti je více uvedeno dále. Obecně orgány sociálně-právní ochrany dětí jsou povinny na žádost poskytnout soudu a správnímu úřadu údaje potřebné pro občanské soudní řízení a správní řízení, orgánu činnému v trestním řízení (rozuměj Policie ČR, státní zastupitelství, soud) údaje potřebné pro trestní řízení a orgánu sociálního zabezpečení a orgánu státní sociální podpory údaje potřebné pro rozhodování o sociálních dávkách. Vyžádané informace orgán sociálně-právní ochrany dětí poskytuje v rozsahu odpovídajícím potřebám řízení před těmito orgány. Po novele zákona provedené zákonem č. 436/2004 Sb., orgány sociálně-právní ochrany dětí oznamují úřadu práce, který povolil dítěti mladšímu 15 let výkon umělecké, kulturní, sportovní nebo reklamní činnosti podle zákona o zaměstnanosti dítěti, určité skutečnosti. Orgány sociálně-právní ochrany dětí tak oznamují skutečnosti, které odůvodňují zahájení řízení o zákazu činnosti dítěte. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je dále povinen sledovat, zda došlo k nápravě v této věci. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen oznamovat orgánům činným v trestním řízení skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán na dítěti trestný čin nebo že dítě bylo použito ke spáchání trestného činu, a na žádost poskytnout tomuto orgánu údaje potřebné pro toto řízení. Tato úprava je určitou reflexí ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), ve znění pozdějších předpisů, zejména jeho § 8 odst. 1. Navíc zákon výslovně uvádí, že orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen poskytnout orgánu činnému v trestním řízení na jeho žádost údaje potřebné pro trestní řízení, a to v rozsahu odpovídajícím potřebám řízení před těmito orgány. Toto ustanovení je příkladem průlomu povinné mlčenlivosti pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Rovněž další povinnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí souvisí s průběhem trestního řízení. Na žádost Probační a mediační služby poskytuje informace v rozsahu potřebném pro trestní řízení.

Strana 71

© Phare CZ 0209-02-01-005


Dalším ustanovením tohoto druhu je ustanovení § 53 zákona, které ukládá státním orgánům, zaměstnavatelům, dalším právnickým osobám, zejména školám, školským a zdravotnickým zařízením, jiným obdobným zařízením a též fyzickým osobám, pokud jsou zřizovateli škol a dalších zařízení (zdravotnických a jiných obdobných), a pověřeným osobám povinnost sdělit bezplatně údaje potřebné pro poskytnutí sociálně-právní ochrany dětí, nebrání-li tomu zvláštní předpis. Před účinností zákona č. 272/2001 Sb., jímž byl zákon o sociálně-právní ochraně dětí novelizován, činilo toto ustanovení výkladové problémy ve vztahu k zákonu č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje v ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) povinnou mlčenlivost zdravotníků. Pro orgány sociálněprávní ochrany dětí je však důležité sdělit údaje potřebné pro poskytnutí sociálně-právní ochrany dětí. Ve vztahu k dětem týraným, zneužívaným a zanedbávaným to jsou zejména údaje poskytnuté lékaři. Lékaři však poukazovali na široce pojatou povinnost mlčenlivosti na základě zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Přitom pro poskytnutí sociálně-právní ochrany dětí není do značné míry relevantní poskytnutí údajů o přesné diagnóze poranění způsobeného týráním či zneužíváním dítěte, bez těchto přesných lékařských informací se orgány sociálně-právní ochrany dětí mohou do značné míry obejít. Pro potřeby sociálních pracovníků je nezbytné dostat se k informaci o možném ohrožení dítěte, tj. např. že způsobené zranění si dítě nemohlo přivodit samo a pravděpodobně bylo způsobeno cizím zaviněním, nikoli získat např. přesný číselný kód diagnózy poranění. Ustanovení § 53 zákona bylo novelizací doplněno tak, že povinnosti zachovávat mlčenlivost podle zvláštního právního předpisu se nelze dovolávat, jestliže mají být sděleny údaje o podezření z týrání, zneužívání dítěte nebo ze zanedbávání péče o něj. Tímto došlo k významnému prolomení povinné mlčenlivosti zdravotníků ve vztahu k týraným, zneužívaným a zanedbávaným dětem. Pro úplnost je třeba dodat, že jsou-li orgánem sociálně-právní ochrany vyžádány údaje týkající se zdravotního stavu, platí o úhradě zdravotnických výkonů ve zdravotnickém zařízení zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 57 zákona upravuje povinnost zaměstnanců orgánů sociálně-právní ochrany dětí, zaměstnanců obce s rozšířenou působností zařazených do obecního úřadu a zaměstnanců zařízení sociálně-právní ochrany dětí zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámili při provádění sociálně-právní ochrany dětí nebo v přímé souvislosti s ním. Před účinností zákona byla obecná povinná mlčenlivost pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí dovozována z ustanovení § 73 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Speciální úprava v zákoně však přinesla právní jistotu jak samotným pracovníkům, tak i nezletilým dětem a zúčastněným osobám. Výslovně je upraveno právo zúčastněných osob zprostit pracovníka jeho povinné mlčenlivosti v případech, kdy ji zachovává z jejich zájmu. Zákonodárce zdůraznil povinnost zachovávat mlčenlivost o osobě, která upozornila orgán sociálně-právní ochrany dětí na porušení povinností nebo zneužití práv vyplývající z rodičovské zodpovědnosti nebo na skutečnosti, že se jedná o dítě, na které se sociálně-právní ochrana zejména zaměřuje. Rovněž je uložena povinnost zvýšeně dbát na zachování mlčenlivosti o osobách, jímž bylo dítě svěřeno do péče budoucích osvojitelů, jakož i o místě pobytu takového dítěte. Porušením této povinnosti může být posouzeno jako přestupek na úseku práce a sociálních věcí, neboť přestupku se dopustí ten, kdo ztíží péči osvojitele nebo výchovu osvojence prozrazením nebo rozšířením údajů o osvojení. Problematiku povinné mlčenlivosti sociálních pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí je však třeba vidět v širší souvislosti, než jaká je patrná z výše uvedených ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Porušením těchto ustanovení a jimi uložených povinností totiž může sociální pracovník naplnit skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji dle ustanovení § 178 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů či zasáhnout do práv na ochranu osobnosti dle ustanovení § 11 a násl. zákona č. 40/ 1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Průlomem do povinné mlčenlivosti jsou případy, kdy zákon naopak ukládá povinnost sdělit tyto údaje některým subjektům, které je potřebují k plnění svých důležitých úkolů. Tyto případy jsou taxativně vymezeny v ustanovení § 51 zákona. Povinnost zachovávat mlčenlivost platí obdobně i pro pověřené osoby a jiné fyzické osoby, které se při spolupráci s orgány sociálně-právní ochrany dětí a se zařízeními sociálně-právní ochrany dětí seznámily s údaji, kterých se povinná mlčenlivost týká.

Strana 72

© Phare CZ 0209-02-01-005


Otázky 41-45 41. 42. 43. 44. 45.

Vedení evidence a spisové dokumentace Oprávnění zaměstnanců orgánů sociálně-právní ochrany navštěvovat děti a rodiny s dětmi Výkon sociálně-právní ochrany pověřenými osobami Pokuty Řízení a místní příslušnost

Otázka 41 Vedení evidence a spisové dokumentace

Na úseku ochrany dětí byla v našich podmínkách vedena již od 50. let minulého století příslušná spisová dokumentace. Způsob jejího vedení a nakládání s ní však neměl oporu v zákonném či podzákonném předpisu a praxe byla usměrňována pouze metodickými pokyny Ministerstva práce a sociálních věcí. Tento stav byl nevyhovující s ohledem na nutné zajištění ochrany osobních údajů. Podstatnou změnu této situace přinesl až zákon o sociálně-právní ochraně dětí v ustanoveních § 54 a násl. zákona, v nichž upravuje pravidla pro vedení evidence a spisové dokumentace dětí obecními úřady obcí s rozšířenou působností. Zákon výslovně uvádí, že pro vedení záznamů o dítěti jinými orgány sociálně-právní ochrany dětí a o nakládání se spisovou dokumentací obecního úřadu obce s rozšířenou působností těmito orgány platí níže uvedená úprava obdobně. Vedená spisová dokumentace se vztahuje jednak k dětem, na které se sociálně-právní ochrana dětí zejména zaměřuje, a jednak k dětem, kterým byl obecní úřad obce s rozšířenou působností ustanoven opatrovníkem nebo poručníkem. Údaje obsažené ve spisové dokumentaci týkající se dítěte je orgán sociálně-právní ochrany dětí oprávněn využít pouze v zájmu dítěte při zajišťování sociálně-právní ochrany dětí. Zákon v uvedených ustanoveních výslovně uvádí obsah spisové dokumentace, a to demonstrativním výčtem možných dokumentů, záznamů a podání. Dále pak zákon upravuje přípustnou možnou podobu záznamů spisové dokumentace. Spisová dokumentace obsahuje zejména osobní údaje dětí a jejich rodičů, údaje o výchovných poměrech těchto dětí, záznamy o výsledcích šetření v rodině, záznamy o jednání s rodiči nebo jinými osobami, kopie podání soudům a jiným státním orgánům, písemná vyhotovení rozhodnutí soudů, orgánů činných v trestním řízení a správních orgánů. Pro práci sociálního pracovníka je důležité, že kromě spisové dokumentace může shromažďovat i další písemnosti tvořící podklad pro zpracování spisové dokumentace. Dostát požadavkům na zvýšenou ochranu oznamovatele napomáhá ustanovení § 55 odst. 4 zákona, které umožňuje vést oznámení ve zvláštní složce spisové dokumentace, která je vedena o dítěti orgánem sociálně-právní ochrany dětí, resp. obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Tato složka je oddělitelná od spisové dokumentace vedené o dítěti a tímto se citlivá informace dostává z režimu spisové dokumentace, do níž mohou na základě písemné žádosti nahlédnout rodiče či jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte. Písemnosti vedené ve zvláštní složce se nevydávají žádnému orgánu, fyzické či právnické osobě a lze je předložit jen soudu a státnímu zastupitelství v případě, že se údaje v nich obsažené týkají trestního stíhání. Lze si představit, že v této tzv. oddělené složce spisové dokumentace bude sociální pracovník uchovávat například dopisy od dítěte, kterému je poskytována sociálně-právní ochrana dětí, poznámky učiněné pracovníkem při návštěvě dítěte v rodině, ze kterých vycházel při zpracování spisové dokumentace a podobné listiny. Vzhledem k tomu, že zákonodárce zdůraznil orgánu sociálně-právní ochrany povinnost zachovávat mlčenlivost v případech uvedených výše, lze doporučit, aby právě v oddělené složce spisové dokumentace byly uchovány informace o osobě, která učinila oznámení dle ustanovení § 7 zákona, a informace o osobách, jimž bylo dítě svěřeno do péče budoucích osvojitelů, a o místě pobytu takového dítěte. Je tak zaručena zvýšená ochrana těchto informací, neboť tyto písemnosti se nevydávají žádnému orgánu, fyzické nebo právnické osobě. Lze je předložit jen soudu a státnímu zastupitelství v případě, že se údaje v nich obsažené týkají trestního stíhání. Rodiče a jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte mohou na základě písemné žádosti požádat obecní úřad obce s rozšířenou působností o nahlédnutí do uvedené spisové dokumentace. Obecní úřad obce s rozšířenou působností však může odmítnout těmto osobám nahlédnutí do spisové dokumentace, pokud by bylo v rozporu se zájmem dítěte nebo pokud

Strana 73

© Phare CZ 0209-02-01-005


by ze spisové dokumentace bylo možné zjistit jméno a příjmení fyzické osoby, která učinila oznámení dle ustanovení § 7 zákona. O odmítnutí vydá obecní úřad obce s rozšířenou působností rozhodnutí ve správním řízení, a to do 15 dnů ode dne, kdy rodič nebo osoba odpovědná za výchovu dítěte o nahlédnutí požádala. Aby bylo umožněno rodičům nahlédnout do spisové dokumentace v největší přípustné míře, opětovně je třeba zdůraznit nutnost využívat tzv. oddělené složky k uložení informace o oznamovateli skutečností dle ustanovení § 7 zákona. Rodič dítěte si může zvolit svého zástupce, který jej na základě udělené plné moci bude zastupovat při jednání s orgánem sociálně-právní ochrany dětí v rámci správního řízení. Tímto zástupcem rodiče může být fyzická i právnická osoba (občanské sdružení apod.). Může samozřejmě nastat situace, kdy orgán sociálněprávní ochrany dětí bude potřebovat jednat výhradně s rodičem - např. půjde-li o osobní pohovor sociálního pracovníka s rodičem. V těchto případech z logiky věci vyplývá, že jde o úkony, při nichž zastoupení na základě plné moci zjevně nepřichází v úvahu. Obecně však zastoupení rodiče dítěte jinou osobou na základě plné moci přípustné je. Zároveň je však třeba upozornit na skutečnost, že možnost nahlížení do spisové dokumentace je upravena pouze ve vztahu k rodičům či jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte, nikoliv ve vztahu k zástupcům těchto osob. Na úpravu nahlížení do spisové dokumentace nelze ani podpůrně použít zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Podle současné právní úpravy tedy lze umožnit nahlédnutí do spisové dokumentace pouze rodičům dítěte či jiné osobě odpovědné za výchovu dítěte, zatímco jejich zástupcům (byť jsou jinak k zastupování řádně oprávněni a mohou to i doložit) je nutno nahlédnutí do spisové dokumentace odmítnout. V souvislosti se spisovou dokumentací je třeba zmínit rovněž Instrukci Ministerstva práce a sociálních věcí č.j. 21/12242/2000 ze dne 15. března 2000, kterou se stanoví rozsah evidence a spisové evidence dětí a obsah spisové dokumentace o dětech vedené orgány sociálně-právní ochrany dětí a obsah spisové dokumentace o žadatelích o osvojení a o svěření dítěte do pěstounské péče (dále jen „Instrukce“). Instrukce byla novelizována dne 29. 10. 2002 a nalezneme ji ve znění Směrnice MPSV č.j. 21-42246/2002. Před účinností zákona a vydáním výše uvedené Instrukce byly spisy o nezletilých dětech vedeny pod spisovou značkou Om (znamenala zkratku “O mládeži“). Tato tradiční spisová značka vznikla již v 50. letech 20. století, kdy péče o mládež byla soustředěna v působnosti resortu spravedlnosti, a byla převzata i do úpravy uvedené v Instrukci. Praxí byl v minulosti zaveden úzus vedení evidence podle jména rodin, kterým je poskytována sociálněprávní ochrana, nikoliv podle jmen nezletilých dětí. Z tohoto důvodu nebylo bohužel možné do roku 2000 určit, kolika nezletilým dětem v České republice byla poskytována sociálně-právní ochrana a kolik dětí bylo zastupováno orgány sociálně-právní ochrany dětí při řízení soudů a správních orgánů. Na tuto situaci reagovala Instrukce odpovídající změnou ve vedení evidence a spisové dokumentace. Dle ustanovení čl. 5 zmíněné Instrukce došlo ke změně v evidenci spočívající v tom, že jmennou kartotéku tvoří evidenční štítky, pro každé dítě se vyplní evidenční štítek a zároveň je toto dítě evidováno v přehledném rejstříku Om (rejstřík Om přehledně upravuje soupis vedených spisů Om). Na evidenčním štítku se uvedou též jména a příjmení ostatních dětí žijících ve společné domácnosti, to však pouze pro přehlednost a nikoliv pro evidenční důvody samotné. Dříve byl vyplňován jeden evidenční štítek, kde byly uvedeni všichni sourozenci žijící ve společné domácnosti. Nová úprava proto přinesla možnost zjistit počet dětí evidovaných orgány sociálně-právní ochrany dětí.

Otázka 42 Oprávnění zaměstnanců orgánů sociálně-právní ochrany navštěvovat děti a rodiny s dětmi

Pro řádný výkon sociálně-právní ochrany dětí je nezbytné navštěvovat dítě a rodinu, ve které žije. Dále je nezbytné zjišťovat v místě bydliště dítěte, ve škole a ve školském zařízení, v zaměstnání nebo v jiném prostředí, kde se dítě zdržuje, jak rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte o dítě pečují, v jakých sociálních podmínkách dítě žije a jaké má dítě chování. Tato nezbytná pravomoc zaměstnanců orgánu sociálně-právní ochrany dětí a zaměstnanců obce s rozšířenou působností, kteří jsou zařazeni od obecního úřadu, je upravena v ustanovení § 52 zákona. S tím pak úzce souvisí navazující povinnost rodičů a jiných osob odpovědných za výchovu dítěte umožnit návštěvu těchto zaměstnanců v obydlí, popřípadě v jiném prostředí, kde dítě žije, je-li to nezbytné pro ochranu života nebo zdraví dítěte nebo pro ochranu jeho práv.

Strana 74

© Phare CZ 0209-02-01-005


Zákon předpokládá existenci sociální události, ze které lze usuzovat, že je potřeba dítěti poskytnout sociálněprávní ochranu, např. rozvod rodičů nezletilého dítěte, dlouhodobá nezaměstnanost rodičů promítající se negativním způsobem do péče o dítě apod. Na základě těchto sociálních událostí je sociální pracovník oprávněn navštívit obydlí, tj. učinit průlom do nedotknutelnosti obydlí. Sociální pracovník je rovněž oprávněn pořídit obrazové snímky a zvukové záznamy dítěte a prostředí, v němž se dítě zdržuje, je-li to zapotřebí pro účely ochrany práv dítěte. Tohoto oprávnění je vhodné využít v případech, kdy dítě žije v nevhodných bytových podmínkách a je třeba tuto skutečnost zdokumentovat. Je-li dítě týráno či zanedbáváno, je rovněž vhodné tuto skutečnost zachytit na fotografii. Neumožní-li rodiče návštěvu sociálního pracovníka v rodině dítěte, lze přistoupit k sankci v podobě uložení pokuty až do výše 20 000 Kč za přestupek na úseku práce a sociálních věcí dle ustanovení § 28 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“). Přestupkový zákon předpokládá úmyslné nesplnění povinnosti, kterou ukládá zvláštní předpis, tj. např. povinnost rodičů dle ustanovení § 53 odst. 2 písm. c) zákona umožnit sociálnímu pracovníkovi návštěvu v obydlí. Pokud ani uložení této sankce nebude mít vliv na rozhodnutí rodičů, lze mít za to, že nelze v rámci poskytování sociálně-právní ochrany dětí bez souhlasu toho, kdo v obydlí bydlí, vstoupit do obydlí, ve kterém žije nezletilé dítě. Byl by tak porušen ústavní princip nedotknutelnost obydlí. Zákon předpokládá dobrovolné splnění této povinnosti a ani v praxi se často nevyskytují případy, kdy by rodiče odmítali umožnit vstup sociálnímu pracovníkovi do jejich obydlí. Vstup do obydlí bez souhlasu toho, kdo v obydlí bydlí, či násilné vniknutí je umožněno pouze Policii ČR za podmínek stanovených v zákoně č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů. Při realizaci návštěvy sociálního pracovníka v obydlí dítěte zákon předpokládá, že zaměstnanci budou mít zvláštní oprávnění vydané úřadem, ve kterém budou uvedeny identifikační údaje sociálního pracovníka (nedoporučuje se uvedení rodného čísla, naopak je vhodné uvést osobní číslo zaměstnance úřadu) a rozsah jím vykonávané činnosti při poskytování sociálně-právní ochrany dětí. Zákon nestanoví požadavek, aby návštěva sociálního pracovníka byla předem ohlášena. Naopak neočekávané návštěvy přispějí ke kvalitnímu výkonu sociální práce v rodině s nezletilým dítětem.

Otázka 43 Výkon sociálně-právní ochrany pověřenými osobami

Významnou úpravu přinesl zákon i v oblasti poskytování sociálně-právní ochrany dětí jinými subjekty než orgány sociálně-právní ochrany dětí. Sociálně-právní ochranu dětí mohou vykonávat též tzv. pověřené osoby, a to na základě pověření vydaného krajským úřadem (případně vydaného Komisí pro sociálně-právní ochranu dětí, jde-li o pověření ke zřizování výchovně rekreačních táborů). Blíže k vydávání pověření – úprava v ustanovení § 49 zákona. Pověřené osoby mohou v rámci sociálně-právní ochrany dětí vykonávat činnosti, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 48 zákona. Pověřené osoby tak mohou vyhledávat děti, na které se sociálně-právní ochrana dětí zaměřuje, zabývat se poradenskou činností, vykonávat činnost zaměřenou na ochranu dětí před škodlivými vlivy a předcházení jejich vzniku. Mají též významné možnosti působit při realizaci pěstounské péče a osvojení. Mohou převzít zajišťování přípravy fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny k přijetí dítěte do rodiny, kterou jinak zajišťuje obecní úřad obce s rozšířenou působností. Vyhledávají fyzické osoby vhodné stát se osvojiteli nebo pěstouny a oznamují je obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Je však třeba zdůraznit, že pověřené osoby jsou oprávněné pouze vyhledávat fyzické osoby vhodné stát se osvojiteli nebo pěstouny, nikoliv zprostředkovat osvojení či pěstounskou péči. To znamená, že pověřené osoby nejsou oprávněny vyhledat děti vhodné k osvojení či ke svěření do pěstounské péče a zároveň pro ně nalézt vhodné osvojitele nebo pěstouny. Toto zprostředkování je oprávněn provádět pouze krajský úřad a ministerstvo práce a sociálních věcí na základě žádosti, která se podává obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Významným počinem pověřených osob k výkonu sociálně-právní ochrany bývá zřizování zařízení sociálněprávní ochrany, která zákon taxativně uvádí. Jde o tato zařízení:

Strana 75

© Phare CZ 0209-02-01-005


zařízení poradenství pro péči o děti, zařízení sociálně výchovné činnosti, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, výchovně rekreační tábory pro děti, zařízení pro výkon pěstounské péče. Aby mohla pověřená osoba poskytovat sociálně-právní ochranu dětí, je mnohdy zapotřebí poskytnout tomuto subjektu údaje potřebné pro zajištění této činnosti. Obecní úřad obce s rozšířenou působností může poskytovat pověřené osobě údaje potřebné pro zajištění její činnosti. Povinnost zachovávat mlčenlivost se vztahuje i na pověřené osoby či jiné fyzické osoby spolupracující s orgány sociálně-právní ochrany dětí či zařízeními sociálně-právní ochrany, pokud se při své činnosti seznámily se s údaji podléhajícími povinné mlčenlivosti. Zákon výslovně upravuje povinnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí na výzvu pověřené osoby sdělit bezplatně údaje potřebné úkony pro zajištění její činnosti. Množství a druh poskytnutých údajů by se měl vždy řídit potřebným rozsahem, který umožní pověřené osobě vykonávat sociálně-právní ochranu dětí. Pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí musí zvážit tento rozsah při rozhodování o rozsahu poskytnutých údajů, neboť při nedodržení zákonem stanoveného omezení, tj. poskytnutí údajů, které nebudou pro pověřenou osobu potřebné pro zajištění sociálně-právní ochrany dětí, by se mohli dopustit porušení zákonem stanovené mlčenlivosti.

Otázka 44 Pokuty

Každý orgán sociálně-právní ochrany je oprávněn uložit pokutu zaměstnavateli nebo dalším právnickým či fyzickým osobám a pověřeným osobám ( § 53 odst. 1 písm. c) až e)) zákona o SPO za porušení povinnosti sdělit bezplatně údaje potřebné podle tohoto zákona pro poskytnutí sociálně-právní ochrany. Výše pokuty je stanovena do 50 000 Kč, při opětovném porušení povinnosti za něž již byla pokuta uložena, je možno uložit pokutu až 200 000 Kč. Pokutu až do výše 200 000 Kč je oprávněn uložit orgán SPO také v případě, že fyzická nebo právnická osoba bez pověření provádí činnost uvedenou v § 48 odst. 2, způsobem odporujícím § 5 zákona a také v případě, že jsou dány důvody pro odnětí pověření podle § 50 odst. 1 písm. a) a b).Pokud je k vydání pověření příslušná komise, pokutu ukládá obecní úřad obce s rozšířenou působností.

Otázka 45 Řízení a místní příslušnost

Při řešení záležitostí sociálně-právní ochrany dětí podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí se postupuje podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, pokud zákon o sociálně-právní ochraně nestanoví odchylky od obecných předpisů o správním řízení. Zákon o správním řízení je předpisem obecným, univerzálního charakteru a neobsahuje zvláštní ustanovení pro jednotlivá odvětví výkonu státní správy. Proto zvláštnosti, které je třeba zohlednit při výkonu sociálněprávní ochrany dětí a při rozhodování o právech a právem chráněných zájmech a povinnostech účastníků řízení, zejména dětí a rodičů a jiných osob odpovědných za výchovu dětí je třeba upravit specifickým způsobem. Proto tyto odchylky jsou upraveny zákonem o sociálně-právní ochraně ( dále jen „ zákon o SPO „). Ustanovení § 61 odst. 1 upravuje zásadu, že místní příslušnost obecního úřadu, obecního úřadu obce s rozšířenou působností a krajského úřadu se řídí místem trvalého pobytu dítěte, přitom v některých otázkách zákon o SPO připouští z této zásady výjimku. Místní příslušnost krajského úřadu se řídí

a. místem trvalého pobytu fyzické osoby, která má zájem stát se osvojitelem nebo přijmout dítě do pěstounské péče ( § 22,§24 odst. 2 a 3, § 24b odst. 1 a 3, § 24c odst. 1 písm. b) a c), § 24c odst. 3 a § 27), b. místem trvalého pobytu nebo sídla pověřené osoby, jde-li o vydání pověření podle § 49 nebo odnětí pověření podle § 50.

Strana 76

© Phare CZ 0209-02-01-005


Působnost krajského úřadu je zákonem o SPO založena v případech vedení evidence pro zprostředkování osvojení a pěstounské péče, pro rozhodnutí o zařazení žadatele do evidence , včetně uložení povinnosti zúčastnit se přípravy k přijetí dítěte do rodiny, v případech přerušení zprostředkování , vyřazení žadatelů z evidence jím vedené a při odborném posouzení dítěte a žadatele o osvojení nebo pěstounskou péči. Krajský úřad také rozhoduje o vydání nebo odnětí pověření k výkonu sociálně-právní ochrany právnickým a fyzickým osobám, pokud není k rozhodování o pověření příslušná komise pro sociálně-právní ochranu dětí ve smyslu § 38 odst. 2 písm. a) zákona o SPO. Místní příslušnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností se řídí

místem, kde se dítě nachází, jde-li o dítě uvedené v § 10 odst. 5 , v § 15 odst. 2 a § 37 odst. 2, místem trvalého pobytu fyzické osoby, která má zájem stát se osvojitelem nebo pěstounem, místem trvalého pobytu fyzické osoby, jde-li o vyjádření jiného příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností v případech souhlasu k pobytu dítěte mimo ústavní zařízení ( § 30 odst. 2). Ze zásady trvalého pobytu dítěte zákon o SPO připouští výjimku při určení místní příslušnosti orgánu sociálně-právní ochrany v případě, že matka po narození opustila svoje dítě a zanechala je ve zdravotnickém zařízení. V takové situaci je místně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož územním obvodu se nachází zdravotnické zařízení, ve kterém je umístěné opuštěné dítě. Další výjimkou je situace uvedená v § 15 zákona o SPO, tedy situace, kdy se dítě ocitlo bez péče přiměřené jeho věku a je jí třeba řešit okamžitě. Dále je to situace, kdy dítě nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt nebo není hlášeno k pobytu na území České republiky po dobu nejméně 90 dnů podle zákona č. 326/ 1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů a ani není oprávněno podle tohoto předpisu na území České republiky trvale pobývat . Výjimka z místní příslušnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností je dána z důvodu poskytnutí neodkladné pomoci a péče, kdy není možné zjišťovat bydliště dítěte, kde má dítě pobývat a nepobývá a proč se ocitlo na místě, kde bylo nalezeno. Obecní úřad obce s rozšířenou působností podle místa trvalého pobytu fyzické osoby , která má zájem stát se osvojitelem nebo přijmout dítě do pěstounské péče je též příslušný k zajištění přípravy těchto osob k přijetí dítěte do rodiny, k přijetí písemné žádosti o osvojení nebo o svěření dítěte do pěstounské péče a také vyhledávat vhodné osoby a děti do osvojení a pěstounské péče. Tato příslušnost je založena z logického důvodu, neboť v případě podání žádosti o osvojení nebo pěstounskou péči se ještě neřeší situace konkrétního dítěte pro konkrétní žadatele, tedy nemůže být založena ani místní příslušnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle místa bydliště dítěte. Souhlas s pobytem dítěte s nařízenou ústavní výchovou u rodičů nebo jiných osob žijících mimo místo trvalého pobytu dítěte může místně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností vydat jen na základě vyjádření obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle místa pobytu těchto osob. Splnění této podmínky je v zákoně o SPO uloženo z důvodu ochrany dítěte s nařízenou výchovou, neboť jen tak se orgán sociálně-právní ochrany , příslušný k souhlasu může dozvědět, v jakém prostředí bude dítě dočasně pobývat , zda je prostředí bezpečné a vhodné a zda vůbec souhlas vydá ( § 30 odst. 2 zákona o SPO). Místní příslušnost obecního úřadu

se řídí místem , kde se dítě nachází, jde-li o dítě uvedené v § 10 odst. 1 písm. a), v § 15 odst. 1 a v § 37 odst. 1. Obdobně jako je tomu u zvláštní úpravy místní příslušnosti obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, upravuje zákon o SPO i místní příslušnost obecních úřadů ve zvláštních případech vyjádřených v § 10 odst. 1 písm. a), § 15 odst. 1 a § 37 odst. 1. V těchto případech je místně příslušný obecní úřad , v jehož územně správním obvodu se nachází dítě uvedené v § 6 odst. 1, tedy dítě, kterému je potřeba poskytnout sociálně-právní ochranu . Dále je to dítě, které se ocitlo bez péče přiměřené jeho věku a dítě, které nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt nebo není hlášeno k pobytu na území České republiky po dobu nejméně 90 dnů podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a ani není podle § 87 tohoto zákona oprávněno na území České republiky trvale pobývat. Účelem této výjimky z trvalého pobytu dítěte je sociálně-právní ochranu poskytnout bezodkladně v místě, kde se dítě nachází nebo zdržuje a dále jí zajistit ve spolupráci s příslušným obecním úřadem obce s rozšířenou působností, soudem, případně zastupitelským úřadem podle místa původu dítěte. Zákon o SPO také určuje místní příslušnost komise pro sociálně-právní ochranu dětí, která v případě uvedeném v § 38 odst. 2 písm. a) rozhoduje o vydání pověření k výkonu sociálně-právní ochrany podle § 48 a § 49, pokud právnická nebo fyzická osoba žádá pouze o pověření ke zřízení výchovně rekreačního tábora pro děti podle § 39 písm. d) a dále o odnětí tohoto pověření ve smyslu § 50. Místní příslušnost komise se v tomto případě řídí místem trvalého pobytu nebo sídla pověřené osoby. Řízení

a. o zařazení do evidence žadatelů ( § 22 odst. 5), b. o svěření dítěte do péče budoucích pěstounů nebo osvojitelů ( § 19 odst. 1 a 2),

Strana 77

© Phare CZ 0209-02-01-005


c. o pověření k výkonu sociálně-právní ochrany ( § 49), se zahajuje na základě písemné žádosti podané orgánu sociálně-právní ochrany příslušnému k rozhodnutí na tiskopisu předepsaném ministerstvem, nestanoví-li zákon o SPO jinak. Jde-li o řízení podle písmena c), ve kterém je k rozhodnutí příslušná komise, řízení se zahajuje na základě písemné žádosti podané obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení ( správní řád) , ve znění pozdějších předpisů upravuje v § 18 odst. 1 a v § 19 zahájení správního řízení uplatněním návrhu nebo z podnětu účastníka řízení. Návrh může být podán i ústně do protokolu. Zákon o SPO jednoznačně stanoví, že řízení o zařazení do evidence žadatelů o osvojení a o svěření dítěte do pěstounské péče se zahajuje jen na návrh - písemné žádosti , a to na tiskopisu předepsaném ministerstvem, není - li uvedeno jinak. V řízení o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů nejsou rodiče dítěte účastníky řízení, jestliže jimi nejsou v řízení o osvojení podle zvláštního právního předpisu , kterým je občanský soudní řád.Ten stanoví v § 181 odst. 2 a 3 , že rodiče nejsou účastníky řízení o osvojení tehdy, jestliže : a. b. c. d.

jsou zbaveni rodičovské zodpovědnosti, nebo byli zbaveni způsobilosti k právním úkonům, popřípadě byli v této způsobilosti omezeni, nebo dali souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům , anebo soud pravomocně rozhodl , že k osvojení dítěte není třeba jejich souhlasu.

Manžel osvojitele není účastníkem řízení, není-li k osvojení třeba jeho souhlasu. Proto zákon o SPO stanoví, že rodiče nejsou též účastníky řízení o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů právě za těchto podmínek. Pro vydání rozhodnutí o zařazení do evidence žadatelů ( § 22 odst. 5, § 25 odst. 3) neplatí § 49 správního řádu. V řízení o vydání souhlasu s osvojením dítěte do ciziny / § 35 odst. 2 písm. i)/ nejsou rodiče dítěte účastníky řízení, pokud by jimi nebyli ani v řízení o osvojení. Rozhodování orgánů sociálně-právní ochrany dětí o zařazení žadatelů o osvojení nebo o svěření do pěstounské péče do evidence nepodléhá dodržování lhůt, které upravuje zákon č. 71/1967 Sb. o správním řízení (správní řád) , ve znění pozdějších předpisů v § 49 , ačkoliv se zařazení uskutečňuje správním rozhodnutím. Tato výjimka z respektování lhůt podle správního řádu má svoje opodstatnění, neboť k zařazení musí dojít až po posouzení celé řady skutečností ve smyslu § 27 zákona o SPO , včetně získání opisu z evidence Rejstříku trestů obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Odborné posouzení není možné uspěchat, neboť rozhodnutím o zařazení žadatele do evidence žadatelů vhodných osvojit dítě nebo mít dítě svěřeno do pěstounské péče začíná další etapa v procesu zprostředkování, jejímž dalším krokem je dítěti vhodnému k osvojení nebo ke svěření do pěstounské péče nalézt právě z těchto žadatelů vhodné náhradní rodiče nebo pěstouny. Čím detailnější bude posuzování, tím je větší naděje, že dítě bude v náhradní rodině prospívat. Zákon o SPO v § 22 odst. 5 proto stanoví, že krajský úřad zařazuje žadatele do evidence žadatelů neprodleně po odborném posouzení podle § 27. To platí přiměřeně i pro rozhodování Úřadu . Odvolání proti rozhodnutí o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů a o svěření dítěte do péče budoucích pěstounů nemá odkladný účinek. Zákon o SPO ve vztahu k obecnému ustanovení § 55 odst. 1 správního řádu vylučuje odkladný účinek odvolání proti rozhodnutí obecního úřadu obce s rozšířenou působností do péče budoucích osvojitelů a proti rozhodnutí o svěření dítěte do péče fyzické osoby, která má zájem stát se pěstounem , o kterém místně příslušný orgán rozhoduje podle § 19 odst. 1. zákona o SPO a podle § 45b odst. 2 a § 69 odst. 2 zákona o rodině. V případě odvolání proti rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany,tj. obecního úřadu obce s rozšířenou působností o předadopční péči by odvolání připadalo v úvahu jen v těch případech, kdy rodiče jsou účastníky řízení a též kdy dítě , zastoupené opatrovníkem si nepřeje osvojení. U rozhodnutí o svěření dítěte do péče fyzické osoby , která má zájem stát se pěstounem jsou rodiče v převážné většině případů účastníky řízení, a proto v těchto případech odvolání proti rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany je častější. Vyloučením odkladného účinku odvolání se sleduje co nejvčasnější umístění dítěte do rodiny budoucího osvojitele nebo pěstouna a zkrácení pobytu dítěte v nevhodném prostředí nebo v ústavním zařízení, což by zejména v případech rozhodování o svěření dítěte do péče fyzické osoby, která má zájem stát se pěstounem bránilo dětem být co nejdříve v náhradní rodině.

Otázky 46-50

Strana 78

© Phare CZ 0209-02-01-005


46. 47. 48. 49. 50.

Účast orgánu sociálně-právní ochrany dětí v řízení proti mladistvým Zvláštnosti řízení ve věcech dětí mladších 15 let, které se dopustily činu jinak trestného Pokuty Řízení a místní příslušnost Dávkové systémy sociální ochrany obyvatel

Otázka 46 Účast orgánu sociálně-právní ochrany dětí v řízení proti mladistvým

Účel nového zákona č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže (ZSVM) je definován v § 1 ods. 2. Zákon je třeba naplňovat způsobem, aby ten, kdo se dopustil protiprávního činu „se nadále páchání protiprávního činu zdržel a našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji“. Zákon dále zohledňuje potřeby oběti trestného činu a požaduje po provinilcích, aby podle svých sil a schopností přispěli k odčinění vzniklé újmy. Cílem zákona je předcházet trestné činnosti a snižovat riziko recidivy u mládeže upřednostněním positivního působení a uložením vhodného opatření, které povede k jejich žádoucímu vývoji. Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) má společně s Probační a mediační službou (PMS) v řízení proti mladistvým a dětem mladším patnácti let nezastupitelnou roli, přičemž činnosti obou institucí se prolínají a vzájemně doplňují v průběhu celého trestního řízení. Soudci, státní zástupci, příslušníci policejních orgánů mají podle tohoto zákona úzce spolupracovat s orgánem sociálně-právní ochrany dětí s cílem posílit výchovné působení v řízení proti mládeži a vytvořit podmínky pro individuální přístup k řešení jejich protiprávního činu. O zahájení trestního stíhání mladistvého je orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) informován bez zbytečného odkladu (§ 60 ZSVM). Stejně tak je vyrozuměn o zadržení mladistvého, jeho zatčení nebo vzetí do vazby (§ 46 ZSVM). V rámci trestního řízení proti mladistvému (dítěti mladšímu 15 let) náleží příslušnému orgánu sociálně právní ochrany dětí resp. jeho zástupci řada práv, zejména se jedná o právo: na doručení rozsudku, příp. usnesení (§ 67 ZSVM), na účast na hlavním líčení a veřejném zasedání (§ 54 ZSVM), činit návrhy, dávat vyslýchaným otázky, slovo k závěrečné řeči, které mu přísluší po mladistvém (§ 64 ZSVM), podat opravné prostředky ve prospěch mladistvého ( §72 ZSVM), podat návrh na změnu výchovných opatření (§ 81 ZSVM), podávat návrhy v případě změn při výkonu ochranné výchovy (§ 83-87 ZSVM). V rámci řízení proti mladistvému pověřují orgány činné podle ZSVM orgán sociálně právní ochrany dětí zjištěním poměrů mladistvého (§ 55 ZSVM), za tímto účelem je zpracovávána zpráva o osobních, rodinných a sociálních poměrech a aktuální životní situaci mladistvého (§56 ZSVM). V případě, že vypracováním zprávy je pověřen OSPOD a zároveň PMS, je vhodné, aby tyto orgány ve svých činnostech navzájem spolupracovaly s cílem zamezit případné duplicitě při shromažďování potřebných informací. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže rozlišuje tři druhy opatření, která lze uložit mladistvému - výchovná, ochranná a trestní (§ 10 ZSVM). Mezi výchovná opatření (§ 15 ZSVM) patří dohled probačního úředníka, probační program, výchovné povinnosti, výchovná omezení a napomenutí s výstrahou a již v průběhu řízení je lze ukládat se souhlasem mladistvého. Mezi ochranná opatření (§ 21 ZSVM) patří ochranné léčení, zabrání věci a ochranná výchova. Mezi trestní opatření (§ 24 ZSVM) pak patří obecně prospěšné práce, peněžité opatření, peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, propadnutí věci, zákaz činnosti, vyhoštění, odnětí svobody podmíněně odložené, odnětí svobody podmíněně odložené s dohledem, odnětí svobody nepodmíněné. V ustanovení § 33 zákona jsou uvedeny návrhy, které obecní úřad obce s rozšířenou působností podává v trestním řízení vedeném proti mladistvému. Jedná se o: návrh soudu na upuštění od výkonu ochranné výchovy návrh soudu na propuštění z ochranné výchovy návrh soudu na podmíněné umístění mimo výchovné zařízení návrh soudu na prodloužení ochranné výchovy. Bližší vysvětlení k těmto návrhům nalezneme v ustanovení § 83-86 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve

Strana 79

© Phare CZ 0209-02-01-005


věcech mládeže). Tento zákon nově upravuje otázky týkající se trestné činnosti mládeže a svou povahou patří do oblasti trestního práva. Přesto však bude vhodné zmínit se o některých jeho ustanoveních již nyní, v souvislosti s výkladem o návrzích podávaných obecním úřadem obce s rozšířenou působností. V ustanovení § 22 tohoto zákona nalezneme úpravu fakultativního uložení ochranné výchovy mladistvému [13]. V ustanovení § 93 tohoto zákona jsou upravena opatření, která lze uložit dítěti mladšímu 15 let, dopustí-li se činu jinak trestného. Mezi tato opatření patří dohled probačního pracovníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče a fakultativní a obligatorní uložení [14] ochranné výchovy. Další úkol obecního úřadu obce s rozšířenou působností souvisí s přestupkovým řízením vedeným proti mladistvému. Odpovědnost mladistvého za spáchaný přestupek vzniká ve stejný okamžik jako trestní odpovědnost, tedy dovršením 15. roku věku. O nařízení ústního jednání v řízení o přestupku proti mladistvému se pak obecní úřad obce s rozšířenou působností vyrozumívá. Obecní úřad obce s rozšířenou působností je poté v tomto řízení oprávněn podat: odvolání proti rozhodnutí o přestupku, kterého se dopustil mladistvý, návrh na upuštění od výkonu zbytku zákazu činnosti. Obecní úřad s rozšířenou působností je oprávněn spolupracovat s věznicemi v případech, ve kterých se účastní trestního řízení vedeného proti mladistvému, a dále je též oprávněn spolupracovat se státním zastupitelstvím [15] při řešení sociálních a výchovných problémů nezletilých dětí. Pro řádný výkon sociálně-právní ochrany dětí je nezbytné, aby sociální pracovník měl umožněn kontakt s dítětem, které je ve výkonu vazby nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Toto oprávnění mu dává ustanovení § 34 odst. 3 zákona a přitom ukládá pracovníkům orgánu sociálně-právní ochrany dětí povinnost alespoň jednou za 3 měsíce dítě navštívit. Rovněž má povinnost alespoň jednou za 3 měsíce navštívit dítě, o něž ve věznici pečuje obviněná nebo odsouzená žena [16]. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže výslovně uvádí, že soudu pro mládež podává orgán sociálně-právní ochrany dětí návrh na: upuštění od výkonu ochranné výchovy (před jejím započetím; rozhoduje soud pro mládež, který ochrannou výchovu uložil); propuštění z ochranné výchovy; podmíněné umístění mimo výchovné zařízení; prodloužení ochranné výchovy; změnu ochranné výchovy v ústavní a naopak. Soudu pro mládež je oprávněn podat tyto návrhy kromě orgánu sociálně-právní ochrany dětí i státní zástupce, probační úředník. Nachází-li se dítě již v péči některého zařízení pro výkon ochranné výchovy, je toto výchovné zařízení též oprávněno podat výše uvedené návrhy. Příslušný k rozhodnutí je okresní soud pro mládež, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává. Probační a mediační služba vypracovala doporučení o součinnosti pracovníků OSPOD a PMS, ve kterém najdeme následující rozlišení: Pracovník OSPOD se zaměřuje zejména na: osobní anamnézu mladistvého (dítěte mladšího 15 let) - věk, stupeň jeho zralosti rodinné poměry mladistvého (dítěte mladšího 15 let) včetně jeho vztahu k rodičům, stupeň vlivu rodičů na něho a vztah mezi mladistvým (dítětem mladším 15 let) a jeho širší rodinou a blízkým sociálním okolím (přehled opatření realizovaných v souvislosti s výkonem sociálně právní ochrany dítěte a jejich účinnost) záznamy o školní docházce, jeho chování a prospěchu ve škole a je-li zaměstnán i skutečnosti významné pro posouzení jeho chování v zaměstnání Pracovník PMS se zaměřuje zejména na: provedení analýzy příčin provinění (činu jinak trestného) a potřeb mladistvého (dítěte mladšího 15 let) včetně zhodnocení možností pozitivních změn chování mladistvého (dítěte mladšího 15 let) a rizik sociálního selhání za účelem navržení nejvhodnějšího opatření postoj k provinění (činu jinak trestného) a ochotu mladistvého (dítěte mladšího 15 let) zajistit nápravu způsobených škod, nebo odčinění dalších následků včetně jeho motivace a reálných možností odstranění následků provinění (činu jinak trestného), jakož i zájmu o zprostředkování mediace

Strana 80

© Phare CZ 0209-02-01-005


zjištění potřeb a zájmů poškozeného v souvislosti s odstraněním následků provinění (činu jinak trestného) včetně jeho zájmu o zprostředkování mediace přehled předchozích provinění (činů jinak trestných) a realizovaných opatření vůči mladistvému (vůči dítěti mladšímu 15 let), jakožto i popis průběhu jejich výkonu zjištění motivace mladistvého podrobit se výchovným opatřením již v průběhu trestního řízení (viz § 15 – 19 zákona) doporučení případného poskytovatele vhodného a dostupného probačního programu (§17 ZSVM), nebo jiného vhodného programu sociálního výcviku, psychologického poradenství apod. (viz §18/1, f, g ZSVM) Cílem úzké součinnosti pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí a probační a mediační služby je zesílení výchovného působení na děti mladší patnácti let a mladistvé při zachování individuálního přístupu k nim. Nezanedbatelnou výhodou domluvy a spolupráce obou subjektů je šetření kapacity vlastních pracovníků, jejichž případové zatížení je dlouhodobě velmi vysoké.

Otázka 47 Zvláštnosti řízení ve věcech dětí mladších 15 let, které se dopustily činu jinak trestného

Účel nového zákona č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže (ZSVM) je definován v § 1 ods. 2. Zákon je třeba naplňovat způsobem, aby ten, kdo se dopustil protiprávního činu „se nadále páchání protiprávního činu zdržel a našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji“. Zákon dále zohledňuje potřeby oběti trestného činu a požaduje po provinilcích, aby podle svých sil a schopností přispěli k odčinění vzniklé újmy. Cílem zákona je předcházet trestné činnosti a snižovat riziko recidivy u mládeže upřednostněním positivního působení a uložením vhodného opatření, které povede k jejich žádoucímu vývoji. Dítěti mladšímu 15 let je možné uložit opatření (§ 93 ZSVM), mezi která patří dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče a ochranná výchova. V ustanovení § 22 tohoto zákona nalezneme úpravu fakultativního uložení ochranné výchovy mladistvému [13]. V ustanovení § 93 tohoto zákona jsou upravena opatření, která lze uložit dítěti mladšímu 15 let, dopustí-li se činu jinak trestného. Obecní úřad s rozšířenou působností je oprávněn spolupracovat s věznicemi v případech, ve kterých se účastní trestního řízení vedeného proti mladistvému, a dále je též oprávněn spolupracovat se státním zastupitelstvím [15] při řešení sociálních a výchovných problémů nezletilých dětí. Pro řádný výkon sociálně-právní ochrany dětí je nezbytné, aby sociální pracovník měl umožněn kontakt s dítětem, které je ve výkonu vazby nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Toto oprávnění mu dává ustanovení § 34 odst. 3 zákona a přitom ukládá pracovníkům orgánu sociálně-právní ochrany dětí povinnost alespoň jednou za 3 měsíce dítě navštívit. Rovněž má povinnost alespoň jednou za 3 měsíce navštívit dítě, o něž ve věznici pečuje obviněná nebo odsouzená žena [16]. Ochranná výchova

fakultativně dětem mladším 15 let: Ochranná výchova může být uložena též dítěti mladšímu 15 let, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného (tzn. zjednodušeně takového činu, který – pokud by jej spáchal dospělý – by byl trestným činem) a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy. V tomto případě není stanovena minimální věková hranice. obligatorně dětem mladším 15 let: V případě, že nezletilé dítě dovršilo 12. rok věku a je mladší 15 let a spáchalo čin jinak trestný, za který trestní zákon jinak dovoluje uložení výjimečného trestu (tj. trestu odnětí svobody na 15-25 let anebo trestu doživotního), musí soud tomuto dítěti z úřední povinnosti uložit ochrannou výchovu. Ochranou výchovu rozsudkem uloží obligatorně soud pro mládež.

Strana 81

© Phare CZ 0209-02-01-005


Zákon o soudnictví ve věcech mládeže výslovně uvádí, že soudu pro mládež podává orgán sociálně-právní ochrany dětí návrh na: upuštění od výkonu ochranné výchovy (před jejím započetím; rozhoduje soud pro mládež, který ochrannou výchovu uložil); propuštění z ochranné výchovy; podmíněné umístění mimo výchovné zařízení; prodloužení ochranné výchovy; změnu ochranné výchovy v ústavní a naopak. Soudu pro mládež je oprávněn podat tyto návrhy kromě orgánu sociálně-právní ochrany dětí i státní zástupce, probační úředník. Nachází-li se dítě již v péči některého zařízení pro výkon ochranné výchovy, je toto výchovné zařízení též oprávněno podat výše uvedené návrhy. Příslušný k rozhodnutí je okresní soud pro mládež, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává.

Otázka 48 Pokuty

Orgán sociálně-právní ochrany dětí je oprávněn uložit subjektům pokutu ve třech případech: a. pokud byl určitý subjekt (např. státní orgán, zaměstnavatel, škola, zdravotnické zařízení, pověřená osoba apod.) požádán poskytnout údaje potřebné pro poskytnutí sociálně-právní ochrany dětí dle ustanovení § 53 odst. 1 zákona, je orgán sociálně-právní ochrany dětí oprávněn přezkoumat správnost a úplnost údajů předložených tímto subjektem. V souvislosti s vyžadováním těchto údajů je pak orgán sociálně-právní ochrany dětí oprávněn uložit pokutu všem těmto subjektům (s výjimkou státních orgánů), které porušily povinnost vyžádané údaje poskytnout. Pokutu je možné uložit do výše 50 000 Kč a při opětovném porušení povinností, za jejíž nedodržení byla již pokuta uložena, do výše 200 000 Kč. b. pokud subjekt poskytuje sociálně-právní ochranu v rozsahu daném v ustanovení § 48 odst. 2 zákona o sociálněprávní ochraně dětí, a to bez pověření a zároveň v rozporu se základním principem poskytování sociálně-právní ochrany dětí, tj. v rozporu se zájmem a blahem dítěte, může mu být uložena pokuta do výše 200 000 Kč. Pokutu uloží orgán, který by byl příslušný k vydání pověření pro výkon takové činnosti. Pokud je k vydání pověření příslušná komise, pokutu ukládá obecní úřad obce s rozšířenou působností. c. pokud jsou dány důvody pro odnětí pověření (zejména v situaci, kdy subjekt nevykonává sociálně-právní ochranu dětí v rozsahu stanoveném v pověření a za podmínek stanovených v zákoně a porušuje povinnosti vyplývající z pověření, porušuje práva dětí žijících v zařízeních sociálně-právní ochrany dětí a neplní povinnosti nutné pro jejich ochranu), může být takovémuto subjektu zároveň uložena i pokuta do výše 200 000 Kč. Pokutu uloží orgán, který vydal pověření pro výkon takové činnosti. Pokud je k vydání pověření příslušná komise, pokutu ukládá obecní úřad obce s rozšířenou působností. Při ukládání pokut se přihlíží k závažnosti porušení, k míře zavinění a k okolnostem, za nichž k porušení povinnosti došlo. Pokuty lze uložit ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy se orgán sociálně-právní ochrany dětí dozvěděl o porušení povinností, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy k porušení povinností došlo. Pokuty vybírá orgán, který je uložil.

Otázka 49 Řízení a místní příslušnost

Pro rozhodnutí o tom, který konkrétní orgán sociálně-právní ochrany dětí bude poskytovat sociálně-právní ochranu konkrétnímu dítěti v konkrétním případě, je třeba se zabývat otázkami věcné a místní příslušnosti. Věcná příslušnost vyjadřuje, který orgán sociálně-právní ochrany dětí je oprávněn (aktivně legitimován) poskytovat sociálně-právní ochranu dětí v určitém případě. Řečeno jinými slovy, při určování věcné příslušnosti hledáme odpověď na otázku, který orgán sociálně právní ochrany dětí je oprávněn řešit věci určitého druhu. Víme, že návrh na vydání předběžného opatření podle ustanovení § 76a) občanského soudního řádu podává u soudu obecní úřad obce s rozšířenou působností, pak jsme tím zároveň stanovili věcnou příslušnost tohoto orgánu sociálně právní ochrany dětí pro tento druh úkonů.

Strana 82

© Phare CZ 0209-02-01-005


Místní příslušnost vyjadřuje, který orgán sociálně-právní ochrany dětí ze všech věcně příslušných orgánů sociálně-právní ochrany dětí je oprávněn poskytovat sociálně-právní ochranu dětí. Při určování místní příslušnosti tedy hledáme odpověď na otázku, kde (ve kterém místě) se nachází konkrétní orgán sociálně právní ochrany, který bude příslušný určitou věc projednat. Pokud opět použijeme výše uvedený příklad, pak při stanovování místní příslušnosti pro podání návrhu na vydání předběžného opatření podle ustanovení § 76a občanského soudního řádu budeme rozhodovat o tom, který obecní úřad obce s rozšířenou působností ze všech takovýchto obecních úřadů v celé České republice bude konkrétní návrh podávat. Základním hlediskem pro stanovení místní příslušnosti orgánu sociálně-právní ochrany je místo trvalého pobytu dítěte. Místně příslušným je tedy ten orgán sociálně právní ochrany dětí, v jehož obvodu se nachází místo trvalého pobytu dítěte. [17] Z tohoto pravidla však jsou stanoveny následující výjimky: a. v některých případech je založena místní příslušnost krajského úřadu podle místa: v jehož obvodu má místo trvalého pobytu fyzická osoba, která má zájem se stát osvojitelem nebo přijmout dítě do pěstounské péče v zákonem uvedených případech v jehož obvodu má místo trvalého pobytu nebo sídlo pověřená osoba, jde-li o vydání pověření či odnětí pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí b. v některých případech je založena místní příslušnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle místa: v jehož obvodu se nachází místo faktického pobytu dítěte (tzn. místo, kde se dítě skutečně vyskytuje), jde-li o dítě, které matka po narození opustila a zanechala je ve zdravotnickém zařízení, se ocitlo bez péče přiměřené jeho věku, a tento úřad posuzuje, zda jsou dostatečně zajištěna práva dítěte a uspokojovány jeho odůvodněné potřeby. vůči kterému je obecní úřad povinen učinit opatření k ochraně života a zdraví a zajistit uspokojování základních potřeb v nejnutnějším rozsahu a obecní úřad obce s rozšířenou působností zkoumá toto zaopatření dítěte. v jehož obvodu má trvalý pobyt fyzická osoba, která má zájem stát se osvojitelem nebo přijmout dítě do pěstounské péče, jde-li o zajištění přípravy fyzických osob k přijetí dítěte do rodiny a o poskytování poradenské pomoci související z osvojením dítěte nebo svěřením dítěte do pěstounské péče. v jehož obvodu má trvalý pobyt fyzická osoba, která má zájem stát se osvojitelem nebo přijmout dítě do pěstounské péče, pokud jde o podání žádosti o zprostředkování osvojení či pěstounské péče a o vyhledávání těchto osob vhodných pro zprostředkování osvojení či pěstounské péče obecním úřadem obce s rozšířenou působností. v jehož obvodu má trvalý pobyt fyzická osoba, jde-li o případy dočasného pobytu dítěte v péči této osoby, pokud místo trvalého pobytu dítěte je odlišné od místa trvalého pobytu rodičů či jiných fyzických osob, u nichž má dítě pobývat. c. v některých případech je založena místní příslušnost obecního úřadu, v jehož obvodu se dítě nachází: jde-li o dítě, které obecní úřad vyhledává, neboť je třeba mu poskytnout sociálně-právní ochranu, jde-li o dítě, které se ocitne bez péče přiměřené jeho věku a obecní úřad je povinen zajistit takovému dítěti neodkladnou péči. O poskytnutí neodkladné péče je obecní úřad povinen neprodleně uvědomit obecní úřad obce s rozšířenou působností. Místní příslušnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností se řídí místem, kde se dítě nachází. jde-li o dítě, vůči kterému je obecní úřad povinen učinit opatření k ochraně života a zdraví a zajistit uspokojování základních potřeb v nejnutnějším rozsahu včetně zdravotní péče. d. místní příslušnost komise pro sociálně-právní ochranu dětí se řídí místem trvalého pobytu nebo sídla pověřené osoby, jde-li o vydání pověření ke zřízení výchovně rekreačního tábora pro děti a k odnětí tohoto pověření. Toto řízení se zahajuje na základě písemné žádosti podané obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Nestanoví-li zákon o sociálně-právní ochraně dětí jinak, postupuje se v řízeních na základě tohoto zákona podle správního řádu. Správní řád je tak obecným předpisem pro konaná řízení. Mnohdy je třeba respektovat specifické potřeby při poskytování sociálně-právní ochrany, které upravuje právě zákon o sociálně-právní ochraně a pro tyto případy vylučuje aplikaci správního řádu pro konané řízení.

Strana 83

© Phare CZ 0209-02-01-005


Novelizace zákona provedená zákonem č. 57/2005 Sb., reaguje na přijetí nového správního řádu. Nestanoví-li zákon o sociálně-právní ochraně dětí jinak, postupuje se podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Toto ustanovení nabývá účinnosti ode dne 1. 1. 2006.

Otázka 50 Dávkové systémy sociální ochrany obyvatel

Systémy sociální správy jsou vymezené celky s určitým sociálním cílem, organizací, uspořádanými strukturami lidí a soustavou nástrojů a finančních prostředků, kterými své cíle uskutečňují. Pod tímto pojmem rozumíme orgány a organizace poskytující sociální ochranu, dávky a služby. Sociální politika je úsilí sociálních subjektů o změnu nebo o udržení a fungování sociálního systému. Sociální práva tvoří součást lidských práv, která zakotvuje Listina základních práv a svobod. Za sociální práva jsou považována např.: právo na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na spravedlivou odměnu za práci. Systémy sociální ochrany obyvatelstva: systém sociálního pojištění, systém státní sociální podpory, systém sociální pomoci a sociálních služeb. Účastníky právních vztahů vznikajících podle tohoto zákona a dalších předpisů jsou občané, organizace a orgány sociálního zabezpečení. Nemocenské pojištění je sociální systém, který zabezpečuje pojištěnce při krátkodobých sociálních událostech. Zdravotní pojištění je veřejné pojištění, všeobecně platné, na jehož základě se podle právní úpravy poskytuje oprávněným osobám zdravotní péče hrazená z prostředků povinného zákonného pojištění. Státní politika zaměstnanosti je cílená činnost úřadů práce a Ministerstva práce a sociálních věcí směřující k dosažení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po pracovních silách, k produktivnímu využití zdrojů pracovních sil a k zabezpečení práva občanů na zaměstnání.

Sociální systém Soudobý systém orgánů a organizací působících v sociální správě jsou vzájemně propojené, doplňují se, nebo si konkurují. Systémy sociální správy jsou vymezené celky s určitým sociálním cílem, organizací, uspořádanými strukturami lidí a soustavou nástrojů a finančních prostředků, kterými své cíle uskutečňují. Sociální správa

Pod tímto pojmem rozumíme orgány a organizace poskytující sociální ochranu, dávky a služby. Sociální správa je propojena se sociální politikou – respektování lidských práv. Jde o soustavu orgánů, které regulují sociální sféru a které dohlížejí na dodržování právního řádu a vynucují je (státní a veřejnoprávní orgány), orgány a organizace, které uspokojují oprávněné potřeby obyvatelstva, a komerční a neziskové organizace poskytující služby a ochranu občanům. Sociální politika je úsilí sociálních subjektů o změnu nebo o udržení a fungování sociálního systému. Sociální práva tvoří součást lidských práv, která zakotvuje Listina základních práv a svobod. Za sociální práva jsou považována např.: právo na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na spravedlivou odměnu za práci, právo každého na přiměřené zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci. Většiny těchto práv je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které příslušná ustanovení Listiny provádějí. Listina základních práv a svobod

Listina základních práv a svobod není součástí Ústavy ČR, ale stala se nedílným pilířem ústavního pořádku. Vychází z mezinárodních paktů o lidských právech a základních svobodách, které byly ratifikovány a vyhlášeny a jimiž je Česká republika vázána. Jsou podle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Listina právním jazykem sděluje podstatu a povahu lidských práv a její znalost a porozumění jí podmiňuje pochopení jednak jiných právních předpisů, ale i mezinárodních dokumentů o lidských právech. Obecně mohou být lidská práva definována jako práva, která vyjadřují podstatu lidské důstojnosti.

Strana 84

© Phare CZ 0209-02-01-005


Ústava ČR

Je zákonem nejvyšší právní síly naší republiky. Všechny běžné zákony i předpisy s nižší právní silou s ní musí být v souladu a nemohou jí odporovat. Ke změně nebo doplnění Ústavy může dojít jen ústavními zákony. Veřejný ochránce práv

Působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před nečinností úřadů a institucí. Tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.

Účastníci právních vztahů sociálního zabezpečení Účastníky právních vztahů vznikajících podle tohoto zákona a dalších předpisů jsou občané, organizace a orgány sociálního zabezpečení. Právní vztahy

Vzájemné vztahy mezi lidmi jsou společenské vztahy. Pokud jsou upravené právními normami, stávají se právními vztahy. Každý člověk žije po celý život nevyhnutelně v mnoha právních vztazích. Nevyzná-li se v nich, dělá chyby, porušuje právní předpisy a dostává se do problémů. Aby mohl právní vztah vzniknout, musí existovat právní norma, která takový společenský vztah upravuje, a právní skutečnost, se kterou je vznik, změna nebo zánik právního vztahu spojen. V občanském právu – kupní smlouva uzavřená mezi dvěma občany. V rodinném právu – vztahy mezi rodiči a dětmi. Ve finančním právu – daňové vztahy vůči státu. Občané

Způsobilost občana mít v právních vztazích sociálního zabezpečení práva a povinnosti vzniká narozením a zaniká smrtí. Během života, bez ohledu na věk člověka, se způsobilost mít práva a povinnosti nemění a nemůže být omezena. Způsobilost občana vlastními právními úkony nabývat práv v právních vztazích sociálního zabezpečení a brát na sebe povinnosti vzniká dovršením šestnáctého roku věku. Před dosažením tohoto věku je zastoupen zákonným zástupcem (rodič, osvojitel, nemá-li ho, opatrovník, např. pěstoun). Soud může zbavit nebo omezit způsobilost k právním úkonům a musí ustanovit opatrovníka. Organizace

Pro účely zákona o sociálním zabezpečení jsou to právnické osoby a občané, kteří zaměstnávají jiné občany. Právnické osoby – jsou to uměle vytvořené subjekty, které v právních vztazích vystupují a jednají jako lidé. Při právních úkonech jsou právnické osoby zastupovány osobami fyzickými, které za ně jednají jejich jménem na jejich účet buď přímo jako jejich statutární orgány, nebo nepřímo na základě plné moci jako jejich zástupci. Orgány sociální ochrany

Systémy sociální ochrany obyvatelstva Tři soustavy veřejnoprávní sociální ochrany: Systém sociálního pojištění V rámci tohoto systému by měly být řešeny sociální situace, na které se občan může předem připravit – pojistit. Jsou to: důchodové pojištění a penzijní připojištění nemocenské pojištění zdravotní pojištění

Strana 85

© Phare CZ 0209-02-01-005


státní politika zaměstnanosti Systém státní sociální podpory Systém sociální pomoci a sociálních služeb Jednotlivé systémy se od sebe liší: způsobem řešení způsobem financování způsobem organizačního zabezpečení

Systém sociálního pojištění Sociální pojištění (sociální zabezpečení) = souborné označení nemocenského pojištění a důchodového pojištění. Právo na sociální zabezpečení podle zákona o sociálním zabezpečení se zaručuje všem občanům. Dávky sociálního zabezpečení poskytuje stát. Rozsah sociálního zabezpečení podle tohoto zákona: důchodové zabezpečení, sociální péče, nemocenské pojištění samostatně výdělečně činných.

Druhy dávek důchodového zabezpečení podle zákona o sociálním zabezpečení Poskytuje se jen jedna, a to peněžitá dávka – zvýšení důchodu pro bezmocnost. Nárok na tuto dávku je podmíněn trvalou bezmocností (důchodce potřebuje ošetření a obsluhu jinou osobou). Důchod se zvyšuje z důchodového pojištění a v zákoně je procentuelně odstupňován. Penzijní připojištění se státním příspěvkem

Podle zákona jde o shromažďování peněžních prostředků od účastníků penzijního připojištění a státu poskytnutých ve prospěch účastníků, nakládání s těmito prostředky a vyplácení dávek. Účelem tohoto připojištění je zabezpečit účastníkům doplňkový zdroj příjmů zejména ve stáří a při plné invaliditě. Penzijní připojištění mohou provádět pouze penzijní fondy (akciová společnost, která provozuje toto připojištění). Připojištění je dobrovolné a zakládá se smlouvou o připojištění mezi penzijním fondem a fyzickou osobou. Na placení se mohou podílet zaměstnavatelé nebo jiné, třetí osoby. Připojištění je daňově zvýhodňováno.

Nemocenské pojištění Nemocenské pojištění je sociální systém, který zabezpečuje pojištěnce při krátkodobých sociálních událostech. Dočasná pracovní neschopnost, těhotenství a mateřství, ošetřování – péče o rodinné příslušníky. Nemocenské pojištění provádějí zaměstnavatelé a orgány sociálního zabezpečení. Zahrnuje nemocenské pojištění: zaměstnanců, osob samostatně výdělečně činných, nemocenskou péči v ozbrojených silách. Nemocenské pojištění zaměstnanců

Toto pojištění se vztahuje na zaměstnance v pracovním poměru, dále např. na členy družstva, společníky společnosti s ručením omezeným apod., pokud nejsou v pracovněprávním vztahu, ale vykonávají pro ni práci, za kterou jsou odměňováni. Vztahuje se také na zaměstnance, kteří vykonávají práci na základě dohody o pracovní činnosti, na soudce, členy zastupitelstev územních samosprávných celků, kteří tuto funkci vykonávají jako

Strana 86

© Phare CZ 0209-02-01-005


uvolnění, na poslance Poslanecké sněmovny, senátory Senátu, Veřejného ochránce práv. Z tohoto pojištění se poskytuje nemocenské, podpora při ošetřování člena rodiny, vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství a peněžitá pomoc v mateřství. Nemocenské pojištění osob samostatně výdělečně činných (OSVČ)

Toto pojištění je dobrovolné. OSVČ je účastna nemocenského pojištění jen jednou, i když vykonává několik samostatných výdělečných činností. Platí pro ně ustanovení předpisů nemocenského pojištění zaměstnanců. Z tohoto pojištění se poskytují OSVČ dávky nemocenské a peněžitá pomoc v mateřství. Osoba samostatně výdělečně činná je ta, která vykonává samostatnou výdělečnou činnost na území ČR. Pro OSVČ platí předpisy o nemocenském pojištění zaměstnanců s odchylkami stanovenými v zákoně o sociálním zabezpečení. Nemocenská péče v ozbrojených silách

Účastníky tohoto pojištění jsou příslušníci ozbrojených sil v činné službě, příslušníci Policie ČR a příslušníci ostatních ozbrojených bezpečnostních sborů a bezpečnostních služeb, příslušníci Celní správy ČR, příslušníci Hasičského záchranného sboru ČR a žáci vojenských škol, kteří nejsou příslušníky ozbrojených sil v činné službě. Ve stanoveném rozsahu se vztahuje i na rodinné příslušníky účastníků pojištění. Z pojištění se poskytuje nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství a příspěvek na pohřeb vojáka.

Zdravotní pojištění Zdravotní pojištění je veřejné pojištění, všeobecně platné, na jehož základě se podle právní úpravy poskytuje oprávněným osobám zdravotní péče hrazená z prostředků povinného zákonného pojištění. Účelem a smyslem zdravotní péče je úhrada nákladů pojištěnců s cílem zachovat nebo zlepšit jejich zdravotní stav v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem. Zdravotně pojištěny jsou všechny osoby, které mají trvalý pobyt v České republice, od narození až do smrti, osoby, které nemají trvalý pobyt, pokud jsou zaměstnanci zaměstnavatele, který má sídlo na území České republiky, ode dne nástupu do zaměstnání až do jeho skončení. Výjimka: osoby s diplomatickou imunitou, osoby dlouhodobě pobývající v cizině. Plátci pojistného jsou: pojištěnci, zaměstnavatelé, stát (za vyjmenované skupiny pojištěnců – nezaopatřené děti, poživatelé důchodů z důchodového pojištění, ženy na mateřské dovolené, uchazeči o zaměstnání, tj. nezaměstnaní, osoby ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody…). Zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení, které provozuje stát (např. fakultní nemocnice), nebo zařízení provozovaná jinou osobou označovaná zákonem jako nestátní (kraje, obce, jiné právnické a fyzické osoby). K provozování takového zařízení je zapotřebí registrace, k níž je příslušný krajský úřad. Zdravotnická zařízení poskytují léčebnou péči ambulantní a ústavní, vč. diagnostické péče, rehabilitace a péče o chronicky nemocné, pohotovostní a záchrannou službu, preventivní péči, dispenzární péči poskytování léčivých přípravků, prostředků zdravotnické techniky a stomatologických výrobků, lázeňskou péči a péči v odborných dětských léčebnách a ozdravovnách, závodní preventivní péči, dopravu nemocných, posudkovou činnost, prohlídku zemřelého a pitvu. Zdravotní péče je ve stanoveném rozsahu bez přímé úhrady. Je hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem. Ze stejných prostředků je hrazena péče poskytovaná v léčebnách pro dlouhodobě nemocné, částka, kterou musel pojištěnec vynaložit na nutné a neodkladné léčení v cizině, a to do výše stanovené pro úhradu takové péče v ČR. Veřejné zdravotní pojištění provádějí zdravotní pojišťovny

Všeobecná zdravotní pojišťovna (zřízená zákonem) zaměstnanecké pojišťovny – jde o pojišťovny resortní (pojištění zaměstnanců Ministerstva vnitra) oborové (pojištěni zaměstnanci jednoho oboru)

Strana 87

© Phare CZ 0209-02-01-005


podnikové (pojištěnci jednoho nebo více podniků) (na základě povolení Ministerstva zdravotnictví a po vyjádření Ministerstva financí) další pojišťovny (pojišťovna s meziresortní a mezioborovou působností) Tyto pojišťovny jsou právnickými osobami, mají za povinnost zajistit svým pojištěncům poskytování zdravotní péče prostřednictvím tzv. sítě smluvních zdravotnických zařízení.

Státní politika zaměstnanosti Je to cílená činnost úřadů práce a Ministerstva práce a sociálních věcí směřující k dosažení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po pracovních silách, k produktivnímu využití zdrojů pracovních sil a k zabezpečení práva občanů na zaměstnání. Příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je odvod do státního rozpočtu placený spolu s pojistným na sociální zabezpečení nebo pojistným na důchodové pojištění. Listina základních práv a svobod v návaznosti na příslušné mezinárodní smlouvy garantuje právo každého na svobodnou volbu povolání, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Podle tohoto ustanovení má dále každý právo získávat prostředky pro životní potřeby prací. Občany, kteří nemohou bez své viny pracovat, stát v přiměřeném rozsahu zajišťuje. Základní funkcí státní politiky zaměstnanosti je přispívat k dosahování rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po pracovních silách na trhu práce, produktivnímu využití pracovních sil a k zabezpečení práva občanů na zaměstnání. Mezi nástroje opatření a činnosti státní politiky zaměstnanosti patří zejména soustavné sledování a vyhodnocování situace na trhu práce, bezplatné poskytování informační a poradenské činnosti, zřizování společensky účelných pracovních míst, vytváření veřejně prospěšných prací, rekvalifikace občanů, opatření pro zaměstnávání občanů se změněnou pracovní schopností a systém evidence volných pracovních míst a občanů ucházejících se o zaměstnání. Ministerstvo práce a sociálních věcí

Odpovídá za realizaci státní politiky zaměstnanosti. Dalšími úkoly jsou: např. sleduje a vyhodnocuje situaci trhu práce, podporuje vznik pracovních míst, sleduje soulad mezi přípravou pracovní síly a potřebami trhu práce. Úřad práce

Je to územní správní úřad řízený Ministerstvem práce a sociálních věcí, který vykonává konkrétní opatření politiky zaměstnanosti v příslušném územním obvodu. Zprostředkovávají uchazečům a zájemcům o zaměstnání vhodné zaměstnání, poskytují poradenské služby a organizují rekvalifikaci. Vedou evidenci volných pracovních míst, vykonávají kontrolní činnost na úseku zaměstnanosti, vč. ukládání pokut. Ve spolupráci s příslušnými orgány a zaměstnavateli podporují zřizování pracovních míst a vytváření podmínek pro veřejně prospěšné práce, zabezpečují zaměstnání občanů se změněnou pracovní schopností atd.

Systém sociální pomoci a sociálních služeb Sociální pomoc = peněžité nebo věcné dávky a služby poskytované za určitých podmínek, na základě určitých kritérií a průzkumu majetkových poměrů jednotlivcům nebo rodinám, které se nacházejí na spodní hranici nebo pod určitou úrovní sociálního minima. Sociální služby = služby podporující soběstačnost klientů zabezpečením základních životních potřeb, např. zajištění bydlení, stravy, základní hygieny, údržby domácnosti a kontaktu se společenským prostředím. Cílem je posílit a nahradit soběstačnost osob ztracenou s ohledem na zhoršený zdravotní stav. Jsou to např. pečovatelská služba, osobní asistence, chráněné bydlení, realitní služby péče v domovech sociálních služeb, služby v klubech důchodců ad, viz kapitola 10.1.

Otázky 51-53 51. Orgány, které působí v dávkových systémech sociální ochrany obyvatel a jejich působnost 52. Druhy dávek poskytovaných podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře ve znění pozdějších předpisů, okruh příjemců, orgány státní sociální podpory, řízení

Strana 88

© Phare CZ 0209-02-01-005


53. Druhy služeb sociální péče, subjekty, které služby sociální péče poskytují a jejich působnost

Otázka 51 Orgány, které působí v dávkových systémech sociální ochrany obyvatel a jejich působnost

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Česká správa sociálního zabezpečení (důchodové a nemocenské pojištění). Ministerstva obrany (např. vojáci z povolání), vnitra (např. Policie ČR), spravedlnosti (např. Vězeňská služba) a Ministerstvo financí. Okresní správy sociálního zabezpečení (důchodové a nemocenské pojištění). Úřady práce ( státní sociální podpora, státní politika zaměstnanosti). Kraje a obce (sociálně právní ochrana dětí, sociální péče a sociální potřebnost).

Ministerstvo práce a sociálních věcí Ministerstvo práce a sociálních věcí řídí a kontroluje výkon státní správy v sociálním zabezpečení řídí Českou správu sociálního zabezpečení zajišťuje úkoly vyplývající z mezinárodních smluv v sociálním zabezpečení zajišťuje úkoly související s dalším rozvojem sociálního zabezpečení Pro účely přezkumného soudního řízení ve věcech důchodového pojištění a pro účely odvolacího správního řízení (za podmínek vyjmenovaných v zákoně) provádí posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti občanů. Správní řízení

Správním řízením rozumíme právem upravený postup správních orgánů při rozhodování o právních poměrech účastníků řízení na všech úsecích státní správy (a v některých právem stanovených případech i samosprávy). Základním pramenem je zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů. S účinností od 1. 1. 2006 zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Účastníkem správního řízením jsou fyzické a právnické osoby (občané, organizace), o jejichž právech, právem chráněných zájmech a povinnostech má být ve správním řízení jednáno. Cílem správního řízení je vydání správního rozhodnutí. Správní orgán – orgány státní správy (ministerstva, místní orgány státní správy – Okresní správy sociálního zabezpečení, Úřady práce, orgány Policie ČR a jiné správní úřady). Ve smyslu správního řádu jsou orgány státní správy také obecní a krajské úřady (na základě přenesené působnosti).

Česká správa sociálního zabezpečení Česká správa sociálního zabezpečení rozhoduje např.: o dávkách důchodového pojištění, pokud není v zákoně o sociálním zabezpečení stanoveno, že rozhoduje jiný orgán sociálního zabezpečení, a zřizuje výplaty těchto dávek, o povinnosti občana vrátit dávku důchodového pojištění poskytnutou neprávem nebo v nesprávné výši, pokud je o této dávce oprávněna rozhodovat, o odvolání ve věcech, v nichž v prvním stupni rozhodla okresní správa sociálního zabezpečení, vybírá pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, jedná před soudem v řízení o přezkoumání rozhodnutí ve věcech sociálního zabezpečení, řídí a kontroluje činnost okresních správ sociálního zabezpečení apod.

Ministerstva obrany, vnitra a spravedlnosti

Strana 89

© Phare CZ 0209-02-01-005


Ministerstva obrany, vnitra a spravedlnosti řídí, kontrolují a svými orgány provádějí důchodové pojištění: vojáků z povolání (Ministerstvo obrany), příslušníků Policie ČR, příslušníků Hasičského záchranného sboru ČR a příslušníků ostatních ozbrojených bezpečnostních sborů a bezpečnostních služeb (Ministerstvo vnitra), příslušníků Vězeňské služby ČR (Ministerstvo spravedlnosti).

Okresní správy sociálního zabezpečení Okresní správy sociální zabezpečení rozhodují např. ve sporných případech o vzniku a zániku nemocenského pojištění a důchodového pojištění, o době a rozsahu péče muže o dítě ve věku do čtyř let, péče o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené a vyžadující mimořádnou péči, poskytují peněžitou pomoc uchazečům o zaměstnání a zařizují její výplatu, provádějí nemocenské pojištění osob samostatně výdělečně činných, občanů se změněnou pracovní schopností, připravujících se na pracovní uplatnění apod.

Úřady práce viz podrobněji kapitola Státní politika zaměstnanosti

Kraje a obce Obce – podílejí se na rozhodování o jednotlivých dávkách sociální péče. Stát na ně přenesl výkon státní správy. Posuzují nároky občanů na jednotlivé peněžité nebo věcné dávky, organizují a poskytují sociální péči a vyhledávají občany, kteří tuto péči potřebují. Obce v přenesené působnosti

Obce v přenesené působnosti rozhodují o následujících dávkách sociální péče: v mimořádných případech o dávkách sociální péče určených nezletilým občanům, kteří nemají trvalý pobyt na území ČR o jednorázových peněžitých nebo věcných dávkách o příspěvku na individuální dopravu o příspěvku na topnou naftu a na zakoupení topných těles a dalších spotřebičů o příspěvku na zřízení a změnu připojení telefonní účastnické stanice o jednorázových peněžitých příspěvcích nebo věcných dávkách při odchodu svěřenců z ústavu pro tělesně postiženou mládež o příspěvku na společné stravování Přenesená působnost

V souladu s čl. 105 Ústavy ČR může být orgánům samosprávy zákonem svěřen výkon státní správy, čímž se rozumí přenesená působnost. Přenesený výkon státní správy kraje a obce nevykonávají jako působnost sobě vlastní, tedy vlastní územnímu samosprávnému celku. Jde o úkoly, jejichž zajištění je povinností státu. Stát tyto úkoly přenesl zákony na jiný, nestátní subjekt, a to v daném případě na kraje a obce. Kraj a obec vykonává státní správu jen v těch věcech, které jsou na ně výslovně přeneseny. Tyto přenesené úkoly tvoří obsah přenesené působnosti. Úkoly z toho vyplývající jsou kraje povinny zabezpečit. Rozhodování pověřených obecních úřadů

Pověřené obecní úřady rozhodují: o jednorázových nebo opakujících se peněžitých nebo věcných dávkách o dávkách sociální péče v mimořádných případech podle zákona o sociální potřebnosti o příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu

Strana 90

© Phare CZ 0209-02-01-005


o peněžitých nebo věcných dávkách rodičům nezaopatřených dětí, těhotným ženám a nezaopatřeným dětem o příspěvku na rekreace dětí důchodce o příspěvku na rekreaci a lázeňskou péči o příspěvku na zvýšené životní náklady o příspěvku na provoz telefonní účastnické stanice o příspěvku na úhradu za užívání bezbariérového bytu a garáže o příspěvku úplně nebo prakticky nevidomým občanům na krmivo pro vodícího psa o příspěvku v případě mimořádných obtížných podmínek z důvodu živelní pohromy nebo požáru o dávkách pro občany své obce, o jejichž přiznání rozhoduje obec v přenesené působnosti Pověřené obecní úřady

Vymezení v zákoně – kromě výkonu přenesené působnosti v základním rozsahu ve vlastní obci vykonávají ještě další přenesenou působnost, svěřenou jim zvláštními zákony i v dalších obcích. Rozhodování obecních úřadů s rozšířenou působností

Obecní úřady s rozšířenou působností rozhodují: o příspěvku na výživu dítěte o příspěvku na pořízení základního vybavení dítěte o příspěvku při uzavření manželství o peněžitém příspěvku na úhradu za užívání bytu nezaopatřeného osiřelého dítěte o jednorázových příspěvcích na opatření zvláštních pomůcek pro těžce zdravotně postižené občany o příspěvku na úpravu bytu o příspěvku na zakoupení, celkovou opravu a zvláštní úpravu motorového vozidla o příspěvku na provoz motorového vozidla o peněžitých a věcných dávkách občanům společensky nepřizpůsobeným o peněžitých dávkách sociálně potřebným občanům, kterým je poskytována sociální péče ve zdravotnických zařízeních pro občany své obce o poskytnutí dávek, o jejichž přiznání rozhoduje obec v přenesené působnosti Pokud jsou tyto obce zároveň pověřenými obcemi, rozhodují o dávkách sociální péče, které jsou v kompetenci těchto obcí. Pouze obce a kraje s rozšířenou působností mohou zřizovat a provozovat zařízení sociálně-právní ochrany. Činnosti úřadů s rozšířenou působností

Mezi nejdůležitější činnosti těchto úřadů patří zejména: realizace opatření na ochranu dětí, tj. především výkon opatrovnictví a poručenství rozhodování o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů a pěstounů výkon vymezených činností v procesu zprostředkování osvojení a pěstounské péče zajišťování poradenské činnosti sledování výkonu ústavní a ochranné výchovy plnění stanovených úkolů v trestním a přestupkovém řízení proti mladistvým další úkoly v rámci péče o děti vyžadující zvýšenou pozornost Dále obce s rozšířenou působností v rámci sociálně-právní ochrany: podávají návrhy soudům rozhodují ve správním řízení o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů rozhodují o svěření dítěte do péče fyzické osoby, která má zájem stát se pěstounem rozhodují o uložení povinnosti rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte využít odborného poradenského zařízení rozhodují o vydání pověření ke zřízení a provozování výchovně rekreačních táborů pro děti rozhodují o odmítnutí písemné žádosti rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte k nahlédnutí do spisové dokumentace vedené o dítěti V oblasti sociální péče vedou obce s rozšířenou působností agendu tzv. sociálních hospitalizací, to znamená, že

Strana 91

© Phare CZ 0209-02-01-005


posuzují, zda je nezbytné ji poskytnout občanu umístěnému ve zdravotnickém zařízení, zda mu poskytnout služby sociální péče v ústavu sociální péče nebo pečovatelskou službu. Projednávají poskytnutí těchto služeb s jinými orgány sociálního zabezpečení nebo obcemi. Dále rozhodují o poskytování sociální péče v zdravotnickém zařízení v případech uvedených v zákoně o sociálním zabezpečení a o úhradě občana za její poskytování a hradí zdravotnickému zařízení část nákladů za poskytování sociální péče v tomto zařízení. Rozšířená působnost

Největší rozsah přenesené působnosti je zabezpečován obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Pro účel výkonu přenesené působnosti je označován obecní úřad, který vedle přenesené působnosti v základním rozsahu a vedle přenesené působnosti v rozsahu vykonávaném pověřenými obecními úřady vykonává také další přenesenou působnost, kterou této obci svěřily zvláštní zákony ve správním obvodu rovněž určeném prováděcím předpisem. Metodickou, odbornou a kontrolní činnost ve věcech přenesené působnosti vykonává vůči orgánům obcí krajský úřad. Kraje zřizují zařízení sociální péče (dříve zřizované okresními úřady) a dále provádí agendu poskytování pečovatelské služby a některých dalších terénních sociálních služeb poskytovaných v domácnostech klientů nebo zařízeních těchto služeb. Ve správním řízení přezkoumávají v odvolacím řízení správní rozhodnutí vydaná obcemi v prvním stupni. Provádí metodickou pomoc a dozor u obcí v uvedených věcech. Sociální potřebnost

Je to stav nedostatečného příjmu (hmotné nouze), kdy při splnění stanovených podmínek osobě náleží dávky sociální péče určené k zabezpečení základních životních potřeb. Podmínky uznání osoby za sociálně potřebnou jsou upraveny zákonem o sociální potřebnosti.

Otázka 52 Druhy dávek poskytovaných podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře ve znění pozdějších předpisů, okruh příjemců, orgány státní sociální podpory, řízení

Státní sociální podpora je systém státních nárokových dávek, které náležejí rodinám s nízkými příjmy a upřednostňuje rodiny početné. Druhy poskytovaných dávek jsou: dávky poskytované v závislosti na výši příjmu a ostatní dávky. Dávky poskytované v závislosti na výši příjmu jsou: přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení, příspěvek na dopravu. Ostatní dávky jsou: rodičovský příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné, pohřebné. Orgány státní sociální podpory jsou: Ministerstvo práce a sociálních věcí, krajské úřady a Úřad práce.

Státní sociální podpora – obecně Je to systém státních nárokových dávek, které náležejí rodinám s nízkými příjmy, a upřednostňuje rodiny početné. Část z těchto dávek je poskytována rodičům nezaopatřených dětí a další dětem, a to ze státního rozpočtu. Pouze dvě dávky – příspěvek na bydlení a pohřebné – náleží také jiným osobám. Právní úprava je obsažena v zákoně o sociální podpoře. Část dávek je poskytována v závislosti na výši příjmu rodiny (přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení, příspěvek na dopravu). Bez ohledu na výši příjmu jsou to dávky pěstounské péče, porodné, pohřebné a zaopatřovací příspěvek. Rodičovský příspěvek nezávisí na příjmu osob společně posuzovaných, nárok je však vyloučen, když má rodič příjem z výdělečné činnosti přesahující stanovenou částku. Stát se tedy podílí na krytí nákladů na výživu a ostatní základní osobní potřeby dětí a rodin a poskytuje podporu i při některých dalších sociálních situacích.

Dávky poskytované v závislosti na výši příjmu Kurz: "Sociálně právní ochrana dětí"

Strana 92

© Phare CZ 0209-02-01-005


Pro přiznání těchto dávek je důležitou podmínkou nároku měsíční průměr příjmů rodiny v rozhodném období. Výše většiny dávek je stanovena ve vazbě na platné částky životního minima a u dávek poskytovaných v závislosti na příjmu na těchto částkách závisí též nárok. Proto při zvýšení životního minima nařízením vlády dochází k automatickému zvýšení dávek, popř. k vzniku nároku. Dávky poskytované v závislosti na příjmu jsou: přídavek na dítě sociální příplatek příspěvek na bydlení příspěvek na dopravu Životní minimum

Společensky uznaná minimální hranice příjmu občana, pod níž nastává stav hmotné nouze. Životní minimum = částka na osobní potřeby a částka nákladů na domácnost osob společně posuzovaných. Manželé, rodiče, nezaopatřené děti. Měsíční částka na osobní potřeby v závislosti na věku Měsíční částky k zajištění nákladů na domácnost v závislosti na počtu osob společně posuzovaných Domácnost

Tvoří ji fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Dva znaky domácnosti: reálné trvalé soužití dvou nebo více fyzických osob spotřební charakter – stav, kdy každá z těchto osob přispívá podle svých možností a schopností k úhradě a na obstarávání společných potřeb. Manžel, manželka, druh, družka, osoby stejného pohlaví. Rodina

Za rodinu se považuje oprávněná osoba a společně s ní posuzované osoby. Nejsou-li tyto osoby, považuje se za rodinu sama oprávněná osoba. Společně posuzované osoby

Společně posuzovanými osobami jsou osoby, které s oprávněnou osobou trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Společně posuzovanými osobami jsou: Nezaopatřené děti Nezaopatřené děti a rodiče těchto dětí Manželé nebo druh a družka, nejde-li o rodiče posuzované podle výše uvedeného bodu Nezaopatřené děti, jejich rodiče, pokud jsou nezaopatřenými dětmi a jsou osamělí, a rodiče těchto rodičů Nezaopatřené dítě

Pro účely zákona o státní sociální podpoře se považuje dítě do skončení povinné školní docházky, nejdéle však do 26. roku věku, jestliže:

Strana 93

© Phare CZ 0209-02-01-005


se soustavně připravuje na budoucí povolání (střední a vysoké školy v České republice, příprava na pracovní uplatnění pro občany se změněnou pracovní schopností, střední a vysoké školy v cizině), se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, z důvodů dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschopno vykonávat výdělečnou činnost. Za nezaopatřené dítě (po skončení povinné školní docházky) se považuje také dítě do 18. roku věku, které je vedeno v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Za nezaopatřené dítě nelze považovat dítě, které je poživatelem plného invalidního důchodu z důchodového pojištění. Nezaopatřené děti a rodiče těchto dětí

Za rodiče těchto dětí se považují i osoby, kterým byly děti svěřeny do péče rozhodnutím příslušného orgánu, manžel rodiče nebo uvedené osoby, vdovec nebo vdova po rodiči nebo uvedené osoby a druh, družka rodiče nebo uvedené osoby.

Přídavek na dítě Je základní dávkou státní sociální podpory pro rodiny s nezaopatřenými dětmi. Poskytuje se v závislosti na příjmu dítěte a osob s ním společně posuzovaných. Výše příjmu má vliv jak na nárok na dávku, tak na její výši. Závisí také na věku dítěte. Do dosažení zletilosti se příspěvek vyplácí tomu, kdo o ně osobně pečuje (zpravidla rodiče dítěte, ale i např. pěstoun nebo jiná osoba pečující o dítě na základě rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud je dítě umístěno v ústavu a toto zařízení mu poskytuje plné přímé zaopatření, vyplácí se příspěvek ústavu – zařízení.).

Sociální příplatek Je to jedna z dávek, které jsou poskytované v závislosti na příjmu osob společně posuzovaných. Účelem tohoto příplatku je pomoci rodinám s nízkými příjmy krýt náklady související s výchovou a výživou nezaopatřených dětí. Nárok na příspěvek má rodič, který pečuje alespoň o jedno nezaopatřené dítě, pokud příjem osob společně posuzovaných v rozhodném období nedosahuje 1,6 násobku životního minima těchto osob, popř. zvýšeného z důvodu zdravotního postižení dítěte nebo rodiče, osamělosti rodiče nebo po stanovené období z důvodů narození více dětí současně. Péčí se rozumí péče běžná, odpovídající potřebě dítěte (ne tedy osobní celodenní jako u rodičovského příspěvku). Jde o dávku náležející rodiči, proto ji nelze přiznat samostatně žijícímu nezaopatřenému dítěti, a to ani tehdy, jde-li o osiřelé zletilé dítě nebo sourozence. Dávka nenáleží pěstounovi nebo poručníkovi. Dětem svěřeným do pěstounské péče nebo do osobní péče poručníka náleží příspěvek na dítě, příspěvek na úhradu potřeb dítěte v pěstounské péči + odměna pěstouna. Výše dávky je závislá na příjmu rodiny. Čím je příjem nižší, tím je vyšší dávka, nejvyšší je při příjmu ve výši životního minima nebo nižším.

Příspěvek na bydlení Jde o nárokovou dávku, která má přispět osobám s nízkými příjmy na náklady spojené s bydlením. Na tuto dávku má nárok vlastník nebo nájemce bytu, jehož příjem spolu s příjmem osob společně posuzovaných, tj. rozhodný příjem, nedosahuje 1,6 násobku životního minima těchto osob. Společně se posuzují všechny osoby, které jsou v bytě hlášeny k trvalému pobytu.

Strana 94

© Phare CZ 0209-02-01-005


posuzovaných dvojnásobek odpovídajícího součtu životního minima těchto osob. U dětí plnících povinnou školní docházku není dávka závislá na výši příjmu. Náleží všem dětem, které plní povinnou školní docházku ve škole mimo obec, kde jsou hlášeny k trvalému pobytu. Dávka je nárokem dítěte. Do jeho zletilosti se vyplácí tomu, kdo o něj pečuje, po dosažení zletilosti se vyplácí dítěti. Víceleté gymnázium – dítě má nárok na tuto dávku, protože jde o povinnou školní docházku.

Ostatní dávky Rodičovský příspěvek Zaopatřovací příspěvek Dávky pěstounské péče Porodné Pohřebné

Rodičovský příspěvek Je to dávka, která náleží rodiči, který osobně celodenně (dítě nesmí být umístěno v předškolním zařízení) a řádně pečuje o dítě do 4 let věku, popř. 7 let věku u dítěte s nepříznivým zdravotním stavem (dítě dlouhodobě zdravotně postižené nebo dlouhodobě těžce zdravotně postižené). Vyplácí se měsíčně jednomu z rodičů a je vyloučen souběh s peněžitou pomocí v mateřství. Vyloučen je také, pokud má pečující rodič příjem z výdělečné činnosti přesahující stanovenou částku. Rodičem – nezaopatřeným dítětem je např. studentka, student; dávka činí 2 695,Kč. Výdělečná činnost

Podle zákona o státní sociální podpoře se jí rozumí činnost: v České republice ta, která zakládá účast na nemocenském pojištění, osoby samostatně výdělečně činné (např. provozování živnosti na základě oprávnění podle živnostenského zákona), vykonávaná v zahraničí za účelem dosažení příjmu.

Zaopatřovací příspěvek Účelem této dávky bylo přispět osobám závislým na vojákovi v době, kdy z důvodu výkonu služby nebyl výdělečně činný. (Tato dávka by v současné době připadala v úvahu pouze v případě nástupu osob k výkonu vojenské služby v rámci branné povinnosti.)

Dávky pěstounské péče Dávka je určena k zajištění potřeb dítěte a pěstouna. Vedle nich vzniká pěstounovi i dítěti nárok také na některé další dávky státní sociální podpory, např. přídavek na dítě – rodičovský příspěvek. Pěstounovi náleží odměna pěstouna (při společné péči náleží jen jednomu z manželů), příspěvek na úhradu potřeb dítěte, příspěvek při převzetí dítěte a příspěvek na zakoupení motorového vozidla.

Strana 95

© Phare CZ 0209-02-01-005


Dávky náležejí také poručníkovi dítěte, který o dítě osobně pečuje, a tomuto dítěti. Nárok na dávku je i při tzv. předpěstounské péči, tj. při svěření dítěte do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem. Pěstounská péče

Náhradní rodinná péče, která je státem dotovaná. Soud může svěřit dítě do pěstounské péče fyzické osobě, jestliže zájem dítěte vyžaduje svěření do takové péče a osoba pěstouna poskytuje záruku řádné výchovy. Pěstoun je povinen o dítě osobně pečovat. Vykonává přiměřeně práva a povinnosti k dítěti, zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti může jen v běžných věcech.

Porodné Jednorázová dávka státní sociální podpory, na kterou vzniká nárok v souvislosti s porodem dítěte. Nárok na porodné má i otec dítěte, pokud žena, která dítě porodila, zemřela (porodné nebylo vyplaceno jí ani jiné osobě). Podmínkou nároku na tuto dávku není péče o dítě, náleží i ženě, která dítě ihned po porodu opustila (nárok není vyloučen ani v případě, že se žena dopustila úmyslného trestného činu). Porodné se poskytuje bez ohledu na výši příjmu oprávněné osoby. Nárok vzniká dnem porodu. Výše porodného v současné době

Počet dětí

Výše porodného

jedno

dítě 8 450,- Kč

dvojčata

20 280,- Kč

trojčata

50 700,- Kč

Pohřebné Jednorázová dávka, na kterou vznikne nárok osobě, která prokáže, že vypravila pohřeb. Na tento nárok nemá vliv příbuzenský nebo jiný vztah k zemřelému. Účelem této dávky je přispět osobě, která má trvalý pobyt na území České republiky, na náklady spojené s pohřbem. Výše je stanovena pevnou částkou 5 000,- Kč.

Okruh příjemců Příjemcem dávky je oprávněná osoba. Pro nárok na dávku musí splnit všechny podmínky, které stanoví zákon. Obecné podmínky

jde pouze o fyzickou osobu (ne právnickou), osoba a osoby společně s ní posuzované jsou na území České republiky hlášeny k trvalému pobytu. (Stejná práva se přiznávají cizinci, který bydlí na našem území aspoň 365 dní.) Zvláštní podmínky

nepříznivý zdravotní stav dítěte (stupeň zdravotního postižení), žadatel vlastní nebo si pronajímá byt, v němž je trvale hlášený (příspěvek na bydlení), nezaopatřené dítě dojíždí do školy mimo obec trvalého bydliště (příspěvek na dopravu), osobní, celodenní a řádná péče o dítě do čtyř let nebo do sedmi let, je-li dlouhodobě zdravotně postižené, žadatel má dítě svěřené do pěstounské péče (pěstounské dávky), porod dítěte (porodné),

Strana 96

© Phare CZ 0209-02-01-005


smrt v rodině (pohřebné). Příjemce dávky místo oprávněné osoby

zákonný zástupce oprávněné osoby, jiná osoba, které byla nezletilá oprávněná osoba svěřena do péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, ten, kdo má oprávněnou osobu v přímém zaopatření, ústav – zařízení pro péči o děti a mládež (oprávněná osoba je v jeho plném přímém zaopatření), zvláštní příjemce (jen v případě, kdy by se výplatou dávky dosavadnímu příjemci nedosáhlo účelu, kterému má dávka sloužit, kdyby tím byly poškozeny zájmy osob, které je příjemce dávky povinen vyživovat, nebo nemůže-li oprávněná osoba výplatu přijímat). Příjemci jsou povinni dávku použít ve prospěch oprávněné osoby, popř. podle jejích pokynů.

Orgány státní sociální podpory Státní sociální podporu spravuje Ministerstvo práce a sociálních věcí a financuje tento systém ze své kapitoly ve státním rozpočtu, protože podle zákona tyto náklady hradí stát. Je také kontrolním orgánem, sleduje dodržování zákona a je i odvolacím orgánem v řízení o dávkách. Vede informační systém o dávkách, o jeho poživatelích, žadatelích a osobách s nimi společně posuzovaných. Údaje sděluje Úřadům práce a krajským úřadům v souvislosti s řízením o dávkách, a to v rozsahu nezbytném pro provádění státní sociální podpory. Ministerstvo práce a sociálních věcí je ústředním správním úřadem (orgánem státní správy) s dílčí věcnou působností. Je vykonavatelem státní správy ve svém odvětví. Významnou funkcí ministerstva je řídit, kontrolovat a sjednocovat činnost nižších správních úřadů a subjektů, na které byl výkon státní správy přenesen (např. obce). Činnost ministerstva řídí, kontroluje a sjednocuje vláda. Státní správa je ta část veřejné správy, kterou vykonává stát svými orgány, případně orgány, na které byl výkon z rozhodnutí státu (zákonem) přenesen. Státní správa zahrnuje ty oblasti veřejné správy, kde má stát zájem vykonávat zákony jednotně, buď centrálním výkonem, nebo centrálním řízením lokálního výkonu na území celého státu (např. školství, zdravotnictví, sociální zabezpečení). Krajský úřad kontroluje v potřebném rozsahu prostředky, které dává zákon k dispozici na činnost úřadu práce ve věcech státní sociální podpory. Rozhodující působnost krajského úřadu však spočívá v přezkoumávání rozhodnutí (v rámci řízení o odvolání) vydaných orgány poskytujícími dávky státní sociální podpory podle zvláštních zákonů (správní řád, zákon o správě daní a poplatků). Krajský úřad dále ve správním řízení rozhoduje v odůvodněných případech o prominutí podmínky trvalého pobytu pro vyplácení dávek státní sociální podpory. Zvláštní zákon může některé vybrané působnosti svěřit jinému orgánu (zákon o hl. městě Praze). Úřad práce je územní správní úřad řízený Ministerstvem práce a sociálních věcí, který vykonává státní politiku zaměstnanosti a je nositelem dávek státní sociální podpory (na úrovni okresu). Jejich činnost je zaměřena např. na zprostředkování vhodného zaměstnání uchazečům a zájemcům o zaměstnání, poskytují poradenské služby a organizují rekvalifikaci, vedou evidenci volných pracovních míst, pracovních povolení vydaných cizincům a osobám bez státní příslušnosti. Vykonávají kontrolní činnost na úseku zaměstnanosti, vč. ukládání pokut. Hospodaří s prostředky na zabezpečení zaměstnanosti, hradí např. zaměstnavatelům náklady na náborové příspěvky. Ve spolupráci s příslušnými orgány a zaměstnavateli podporují zřizování pracovních míst a vytváření podmínek pro veřejně prospěšné práce, spolupracují při umísťování zaměstnanců a realizaci programů zaměstnanosti a lidských zdrojů apod. Rozhodují též o dávkách státní sociální podpory.

Otázka 53 Druhy služeb sociální péče, subjekty, které služby sociální péče poskytují a jejich působnost

Sociální péče se realizuje poskytováním dávek a služeb sociální péče. Jde o pomoc občanům, jejichž potřeby nejsou dostatečně zajištěny příjmy z pracovní činnosti, důchodovými nebo nemocenskými dávkami, popř. jinými příjmy. Dále o pomoc občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, složité životní situaci (např. svobodné matky) nebo nepříznivým životním poměrům. Stát v této oblasti zajišťuje také poradenskou a výchovnou činnost (výchova k odpovědnému rodičovství, vzájemné pomoci mezi občany atd.) Sociální péče zahrnuje zejména péči o: rodinu a děti,

Strana 97

© Phare CZ 0209-02-01-005


blízké či jiné osoby, občany těžce zdravotně postižené, staré občany, občany, kteří potřebují zvláštní pomoc, občany společensky nepřizpůsobivé. Dávky a služby v rámci sociální péče – jsou to peněžité dávky, věcné dávky, výchovná a poradenská péče, ústavní sociální péče atd. Subjekty, které poskytují sociální služby, jsou: Ministerstvo práce a sociálních věcí, Česká správa sociálního zabezpečení, ministerstva obrany, vnitra, spravedlnosti a Ministerstvo financí, Okresní správy sociálního zabezpečení, Úřady práce, kraje a obce. Působnost orgánů sociální péče je stanovena příslušným zákonem.

Pomoc rodinám s dětmi Zahrnuje: příspěvek na výživu dítěte, příspěvek na rekreaci dětí důchodce a další peněžité dávky, věcné dávky, příspěvek na pečovatelskou službu a péči v zařízeních sociální péče. Tyto dávky a služby se poskytují k zajištění životních potřeb nezaopatřeným dětem, jejich rodičům, zejména osamělým matkám (otcům pečujícím o nezaopatřené děti, ženám v době těhotenství, popř. dalším občanům, kteří mají v péči nezaopatřené dítě).

Příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu Příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu – peněžní příspěvek (za podmínek stanovených v příslušném zákoně). Náleží tomu, kdo pečuje osobně, celodenně a řádně o blízkou osobu, která je: převážně nebo úplně bezmocná starší 80 let a je částečně bezmocná Příspěvek náleží také tomu, kdo pečuje o jinou než blízkou osobu, pokud spolu žijí v domácnosti, dále rodiči nebo prarodiči, popř. jinému občanovi, který převzal dítě do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu, a tomu, kdo řádně, celodenně a osobně pečuje o nezletilé dítě starší jednoho roku, které je dlouhodobě těžce zdravotně postižené a vyžadující mimořádnou péči.

Péče o těžce zdravotně postižené občany Péče o těžce zdravotně postižené občany – věcné dávky, peněžité dávky, bezúročné půjčky k překonání obtíží vyplývajících z jejich postižení, ústavní péče (bydlení, rehabilitace, zdravotní péče, ...). společné stravování a rekreace, pečovatelská služba a pomůcky – podle druhu a stupně postižení, průvodce (mentální postižení), tlumočnické služby (hluchota).

Péče o staré občany Zahrnuje: pečovatelská služba, společné stravování, aktivní účast na společenském, kulturním a veřejném životě,

Strana 98

© Phare CZ 0209-02-01-005


rekreace, v případě potřeby soustavné péče – bydlení, zaopatření, osobní vybavení, zdravotní péče, rehabilitace, kulturní a rekreační péče v ústavech sociální péče. Dávky a služby sociální péče poskytované starým občanům jim mají usnadňovat život ve stáří a umožňovat uspokojování zvláštních potřeb odůvodněných stárnutím.

Péče o občany potřebující zvláštní pomoc Péče o občany, kteří potřebují zvláštní pomoc zahrnuje: peněžité a věcné dávky (občanům, kteří nemají příjmy z výdělečné činnosti, např. nemohou najít vhodné zaměstnání), výchovná a poradenská péče, další služby, věcné dávky, bezúročné půjčky (např. občanům, kteří se přechodně ocitli v mimořádně obtížných poměrech).

Péče o občany společensky nepřizpůsobivé Péče o občany společensky nepřizpůsobivé zahrnuje: pomoc při pracovním umístění, výchovná a poradenská péče, pomoc při ubytování a ubytování v zařízeních sociální péče, věcné dávky, popř. peněžité dávky a bezúročné půjčky. Jde o občany, kteří žijí v obtížných poměrech v důsledku návyků pramenících z odlišného způsobu života v minulosti. Orgány státní správy ve spolupráci s ostatními státními orgány, společenskými a jinými organizacemi řeší sociální důsledky společenské nepřizpůsobenosti tím, že poskytují těmto občanům péči, např. po skončení protialkoholního nebo protitoxikomanického léčení, po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Dávky a služby v rámci sociální péče Jsou to tyto dávky a služby: peněžité dávky, věcné dávky, výchovná a poradenská péče, pracovní rehabilitace, ústavní sociální péče, péče v ostatních zařízeních sociální péče, pečovatelská služba, stravování, kulturní a rekreační péče, mimořádné výhody pro některé skupiny občanů těžce zdravotně postižených, bezúročné půjčky. Za sociální péči se považuje také ústavní péče poskytovaná ve zdravotnických zařízeních občanům, kteří nejsou schopni se obejít bez pomoci další osoby. Pokud jim nemůže být poskytnuta potřebná péče v ústavech sociální péče nebo pečovatelská služba, nemohou být proto propuštěni ze zdravotnického zařízení.

Subjekty poskytující sociální služby viz otázka č. 51

Strana 99

© Phare CZ 0209-02-01-005


Působnost orgánů sociální péče viz otázka č. 51

Strana 100

© Phare CZ 0209-02-01-005


Obsah 1. Ústavněprávní a mezinárodněprávní úprava ochrany nezletilých dětí 2. Sociálně-právní ochrana dětí – zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí 3. Rodinné právo – zákon č. 93/1964 Sb., o rodině 4. Trestněprávní úprava ochrany nezletilého dítěte 5. Přestupkový zákon a ochrana nezletilých dětí 6. Odhalování případů týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí 7. Dávkové systémy sociální ochrany obyvatelstva 8. Orgány působící v dávkových systémech sociální ochrany obyvatel 9. Státní sociální podpora 10. Druhy služeb sociální péče 11. Sociální služby poskytované v rámci sociálně-právní ochrany 12. Vybrané teorie sociální práce 13. Formy týrání, zneužívání a zanedbávání dětí 14. Zásady komunikace sociálních pracovníků v rámci sociálně-právní ochrany dětí 15. Videotrénink interakcí 16. Motivační rozhovory 17. Profesionální rozhovor – část I. 18. Profesionální rozhovor – část II. 19. Probační programy 20. Mediace v trestní justici

Strana 101

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 1 Ústavněprávní a mezinárodněprávní úprava ochrany nezletilých dětí Cíl

Cílem této kapitoly je seznámit účastníka distančního vzdělávání s nejvýznamnějšími prameny ústavního práva a mezinárodního práva, které se svým obsahem dotýkají problematiky ochrany dětí. Účastník by měl být po prostudování této kapitoly schopen orientovat se v úloze a místě těchto pramenů v právním řádu a měl by mít přehled o jednotlivých ústavních zákonech a mezinárodních smlouvách a o jejich dopadu na oblast ochrany dětí. Klíčová slova

Listina základních práv a svobod, Úmluva o právech dítěte, základní lidská práva, blaho dítěte, občanskoprávní únosy dětí, syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte, evropské právo. Další materiály ke studiu

Při studiu této kapitoly lze další podrobnější informace nalézt zejména v těchto pramenech: a. základní právní předpisy ke studiu: usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky sdělení FMZV č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte b. doporučené právní předpisy ke studiu: zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů vyhláška MZV č. 132/1976 Sb., o Úmluvě o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti sdělení MZV č. 34/1998 Sb., o sjednání Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí sdělení MZV č. 43/2000 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení sdělení MZV č. 14/2000 Sb. m. s., o Evropské sociální chartě sdělení MZV č. 132/2000 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy o osvojení dětí sdělení MZV č. 47/2001 Sb. m. s., o přistoupení České republiky k Evropské úmluvě o právním postavení dětí narozených mimo manželství sdělení MZV č. 54/2001 Sb. m. s., o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí sdělení MZV č. 141/2001 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí nařízení Rady (ES) č. 1347/2000 ze dne 29. 5. 2000 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozsudků ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o soudní příslušnosti, uznání a výkonu rozsudků ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, kterým se ruší nařízení č. 1347/2000 c. doporučená literatura ke studiu: Vybrané mezinárodní dokumenty v péči o rodinu a děti. 1. vyd. Uspoř. Novotná, V., Šťastná, J. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2000. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z.: České rodinné právo. 2. opravené a doplněné vydání, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001. PAVLÍČEK, V., HŘEBEJK, J.: Ústava a ústavní řád České republiky, 1. díl: Ústavní systém. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání, Praha: Linde Praha a.s., 1998. PAVLÍČEK. V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky – Komentář – 2. díl. 2. vyd., Praha: Linde Praha a.s., 1999. – podrobný komentář Listiny základních práv a svobod. Pro potřebu dalšího studia je dále možné odkázat na webové stránky těchto institucí: http://www.umpod.cz/ – stránky Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí http://www.hcch.net/ – stránky Haagské konference o mezinárodním právu soukromém http://www.coe.int/ – stránky Rady Evropy

Strana 102

© Phare CZ 0209-02-01-005


http://www.conventions.coe.int/ – smlouvy vypracované na půdě Rady Evropy http://www.europa.eu.int/ – Evropská unie http://www.europa.eu.int/eur-lex – databáze právních předpisů EU Požadované předběžné znalosti

Předpokládá se, že účastník distančního vzdělávání se již orientuje v základech práva a v jeho základních odvětvích a oborech. Předpokládaná doba studia

3 hodiny připadající na tuto kapitolu a další 4 hodiny připadající na další studijní materiály.

Úvod Povinnost státu poskytovat ochranu dětem a chránit jejich zdravý vývoj a právem chráněné zájmy vyplývá pro Českou republiku a její orgány z řady norem ústavního a mezinárodního charakteru. Jak normy ústavní, tak i normy mezinárodněprávní stojí z hlediska své právní síly na pomyslném vrcholku pyramidy právních norem. Vzájemně se však od sebe liší svým původem (mezinárodněprávní normy vytvářejí státy mezi sebou, ústavní normy vytváří Česká republika pro své orgány a občany), svou formou (mezinárodněprávní normy jsou obsaženy zejména v mezinárodních smlouvách, ústavní normy pak v ústavních zákonech) a svou právní silou (mezinárodní smlouvy mohou mít větší právní sílu než zákon – o tom bude řeč dále). Výčet těchto norem by byl mimořádně rozsáhlý a pro účely praxe orgánů sociálně právní ochrany dětí není ani nezbytně nutný. V následující části se budeme proto věnovat pouze nejvýznamnějším z nich. Výklad je dále uveden v otázkách ke zkoušce odborné způsobilosti: 2. Principy a důvody právní úpravy sociálně-právní ochrany dětí a vztah k Ústavě ČR, Listině základních práv a svobod, Úmluvě o právech dítěte a dalším mezinárodním dokumentům 4. Úmluva o právech dítěte, její postavení v právním řádu České republiky a její obsah 5. Obsah Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodní osvojení a její promítnutí do zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí ve znění pozdějších předpisů

Závěr Výše uvedený text seznámil účastníka distančního vzdělávání s úpravou sociálně-právní ochrany dětí obsaženou v pramenech práv s nejvyšší právní silou, tzn. v ústavě a ústavních zákonech a v mezinárodních smlouvách závazných pro Českou republiku. Zároveň pak bylo popsáno několik norem práva evropského, které mají s oblastí sociálně-právní ochrany dětí co do činění. Nelze zřejmě předpokládat, že by pracovníci orgánů sociálně-právní ochrany dětí ve své činnosti tyto normy zpravidla a bezprostředně aplikovali, je však zapotřebí, aby si byly vědomi jejich existence a jejich místa v právním řádu.

Kontrolní otázky 1. Kde nalezneme autentický text mezinárodní smlouvy, resp. úmluvy, kterou je Česká republika vázána? odpověď 2. Uveďte některý z ústavních principů, které jsou upraveny v Listině základních práv a svobod a jejichž dodržování se promítá i do oblasti poskytování sociálněprávní ochrany dětí. odpověď 3. Jaký je vztah vyhlášené mezinárodní smlouvy a české (vnitrostátní) právní úpravy? odpověď 4. Vysvětlete pojem „blaho dítěte“ ve smyslu Úmluvy o právech dítěte. odpověď 5. Vyjmenujte 5 práv dítěte, která jsou upravena v Úmluvě o právech dítěte.

Strana 103

© Phare CZ 0209-02-01-005


odpověď naleznete v otázce ZOZ č. 2 6. Uveďte některou z úmluv, která byla přijata a. Haagskou konferencí o mezinárodním právu soukromém – blíže kapitola Haagská konference b. Radou Evropy – blíže kapitola Rada Evropy 7. Jakou problematiku upravují Nařízení Rady č. 1347/2000 a č. 2201/2003? odpověď, blíže kapitola Evropská Unie 8. Jaká je funkce Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí? blíže kapitola Rada Evropy

Strana 104

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 2 Sociálně-právní ochrana dětí– zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí Cíl

Cílem této kapitoly je seznámit účastníky distančního vzdělávání se základní právní normou, s níž se setkávají ve své praxi – se zákonem o sociálně-právní ochraně dětí. Tato kapitola je provede jednotlivými ustanoveními tohoto zákona. Účelem této kapitoly je zejména získání podrobnější a systematické orientace v této právní normě tak, aby účastník dokázal samostatně aplikovat tuto právní normu nejen z hlediska mechanické znalosti obsahu jednotlivých ustanovení, ale zejména z hlediska pochopení jejího obsahu a jejího vnitřního uspořádání. Zároveň byly do této kapitoly zařazeny části pojednávající o souvisejících zákonných úpravách a podzákonných právních normách v této oblasti. Klíčová slova

sociálně-právní ochrana dítěte, orgány sociálně-právní ochrany dětí, návrh soudu na vydání předběžného opatření, ústavní výchova, ochranná výchova, děti vyžadující zvýšenou pozornost, děti cizinci, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, pověřené osoby, zařízení sociálně-právní ochrany, komise pro sociálně-právní ochranu dětí, vstup do obydlí, povinná mlčenlivost, věcná příslušnost, místní příslušnost. Další materiály ke studiu

a. základní právní předpisy ke studiu: zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů b. doporučené právní předpisy ke studiu: zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 360/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 500/2004 Sb., správní řád zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti zákon č. 76/1978 Sb., o školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve zdravotnických zařízeních a o změně dalších zákonů

Strana 105

© Phare CZ 0209-02-01-005


zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, ve znění pozdějších předpisů vyhláška č. 512/2002 Sb., o zvláštní odborné způsobilosti úředníků územních samosprávných celků Instrukce Ministerstva práce a sociálních věcí č.j. 21-12242/2000 ze dne 15. března 2000, kterou se stanoví rozsah evidence dětí a obsah spisové dokumentace o dětech vedené orgány sociálně-právní ochrany dětí a obsah spisové dokumentace o žadatelích o osvojení a o svěření dítěte do pěstounské péče, ve znění Směrnice MPSV č.j. 21-42246/2002. Instrukce č. 698/88-L ministerstva spravedlnosti ČSR, ministerstva vnitra ČSR, ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí ČSR ze dne 30. 12. 1988, kterou se upravuje postup při výkonu soudních rozhodnutí o výchově nezletilých dětí c. doporučená literatura ke studiu: NOVOTNÁ, V., BURDOVÁ, E., BRABENEC, F.: Zákon o sociálně-právní ochraně dětí – komentář. 2. vyd., Praha: Linde nakladatelství, 2002. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol.: Zákon o rodině, komentář. 2. vyd., Praha: C. H. Beck, 2001. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z.: České rodinné právo. 2. opravené a doplněné vydání, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001. NOVÁ, H., HOLUB, M.: Zákon o rodině. 6. aktualizované a doplněné vydání., Praha: Linde Praha a. s., 2004. SOUČKOVÁ, M. a kol.: Zákoník práce. 3. vyd., Praha: C. H. Beck, 2001. JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol.: Občanský zákoník, Komentář. 6. vyd., Praha: C. H. Beck, 2001. ŠPECIÁNOVÁ, Š.: Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. 1. vyd., Praha: Linde nakladatelství s. r. o., 2003. články v odborném časopisu Právo a rodina, vydává Linde nakladatelství s. r. o. – www.lindenakladatelství.cz. d. další literatura ke studiu: DUNOVSKÝ, J., DYTRYCH, Z., MATĚJČEK, Z. a kol.: Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. 1. vyd., Praha: Grada Publishing, 1995. ELLIOTTOVÁ, M.: Jak ochránit své dítě. 1. vyd., Praha: Portál, 1997. KREJČÍŘOVÁ, D., ŘÍČAN, P.: Dětská klinická psychologie. 3. přepracované a doplněné vyd., Praha: Grada Publishing, 1997. PÖTHE, P.: Dítě v ohrožení. 2. rozšířené vyd., Praha: G plus G, 1999. ADAMSOVÁ, C., FAYOVÁ, J.: Už žádná tajemství. 1. vyd., Praha: Themis, 1997. RYANOVÁ, A. E.: O rodičích. 1. vyd., Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996. SCHAFFER, R. H.: Rozhodujeme o dětech. Psychologické otázky a odpovědi. 1. vyd., Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 1994. WOITITZOVÁ, G. J.: Dospělé děti alkoholiků. 1. vyd., Praha: Columbus, s. r. o., 1998. Požadované předběžné znalosti

Ke studiu této části se předpokládá základní znalost činností, které vykonává pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí na poli ochrany dětí. Praktické zkušenosti jsou proto samozřejmě výhodou. Předpokládaná doba studia

Předpokládaná doba studia nutného pro osvojení si poznatků z této kapitoly činí přibližně 10-12 hodin.

Úvod Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), soustřeďuje sociálně-právní ochranu dětí do jednoho uceleného předpisu veřejnoprávní povahy, a to zejména z hlediska působnosti orgánů, které sociálně-právní ochranu dětí vykonávají. Činnost těchto orgánů je propojena s hmotně-právní úpravou ochrany dětí uvedenou zejména v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, ale i v předpisech dalších – například v trestněprávních předpisech, v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a v dalších normách. Výklad je dále uveden v otázkách ke zkoušce odborné způsobilosti: 1. Pojem, předmět a právní úprava sociálně-právní ochrany dětí 2. Principy a důvody právní úpravy sociálně-právní ochrany dětí a vztah k Ústavě ČR, Listině základních práv a svobod, Úmluvě o právech dítěte a dalším mezinárodním dokumentům

Strana 106

© Phare CZ 0209-02-01-005


6. Okruh dětí, na které se sociálně-právní ochrana zejména zaměřuje 7. Podmínky pro poskytnutí sociálně-právní ochrany dětem v plném rozsahu a v nezbytném rozsahu 8. Orgány sociálně-právní ochrany dětí 9. Působnost obcí v sociálně-právní ochraně dětí 11. Práva dítěte a rodičů či jiných osob odpovědných za výchovu dítěte při poskytování sociálně-právní ochrany dětí 12. Oznamovací povinnost podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí a vztah k trestnímu zákonu 13. Preventivní a poradenská činnost orgánů sociálně-právní ochrany. 14. Opatření sociálně-právní ochrany na ochranu dětí 22. Působnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností při realizaci ústavní a ochranné výchovy a sledování výkonu ústavní a ochranné výchovy 28. Ústavní výchova podle zákona o rodině, zákona o SPO a školských předpisů 31. Péče o děti vyžadující zvýšenou pozornost podle zákona o sociálně-právní ochrany dětí 32. Péče o děti vyžadující zvýšenou pozornost podle trestních předpisů a zákona o přestupcích 36. Zajišťování návratu dětí nacházejících se v cizině a poskytování sociálně-právní ochrany dětem ve zvláštních případech 38. Komise pro sociálně-právní ochranu dětí 39. Zařízení pro sociálně-právní ochranu dětí 40. Povinnosti orgánů sociálně-právní, státních orgánů a dalších právnických a fyzických osob a pověřených osob při sdělování údajů a zachování povinné mlčenlivosti 41. Vedení evidence a spisové dokumentace 42. Oprávnění zaměstnanců orgánů sociálně-právní ochrany navštěvovat děti a rodiny s dětmi 43. Výkon sociálně-právní ochrany pověřenými osobami 46. Účast orgánu sociálně-právní ochrany dětí v řízení proti mladistvým 49. Řízení a místní příslušnost

Závěr Tato – obsahově nejrozsáhlejší – kapitola byla věnována základnímu právnímu předpisu, s nímž se pracovníci orgánů sociálně-právní ochrany dětí setkávají ve své každodenní činnosti. Vzhledem k tomu, že aplikace zákona o sociálně-právní ochraně dětí tvoří většinu pracovní agendy, je nutná velmi podrobná znalost tohoto zákona. Výše uvedený výčet jeho obsahu a přehled činností a pravomocí orgánů sociálně právní ochrany dětí by měl tvořit minimální standard znalostí. V souvislosti s touto kapitolou je závěrem třeba zdůraznit tu skutečnost, že se jedná o učební text – v případě konkrétních rozhodnutí a postupů je však třeba vždy vycházet z textu zákona a je třeba vždy vlastní postup s textem zákona konfrontovat.

2.15 Kontrolní otázky 1. Jaký je rozdíl mezi orgány sociálně-právní ochrany dětí a subjekty, které rovněž poskytují sociálně-právní ochranu dětí? odpověď 2. Uveďte vztah zákona o rodině a zákona o sociálně-právní ochraně dětí. blíže viz otázka č. 1 3. Uveďte situaci, za které orgán sociálně-právní ochrany dětí podává soudu návrh na vydání předběžného opatření dle ustanovení § 76a) občanského soudního řádu. blíže viz otázka č. 14 4. Který orgán sociálně-právní ochrany dětí je oprávněn podat tento návrh? odpověď 5. Jak je třeba postupovat v případech, kdy se dítě ocitlo bez péče přiměřené jeho věku? blíže viz otázka č. 14 6. Orgán sociálně-právní ochrany dětí doporučil rodičům dítěte využít pomoc odborného poradenského zařízení. Rodiče však dítěti nezajistili odbornou pomoc, i když dítě tuto pomoc nezbytně potřebovalo. Jaký postup by měl pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí využít?

Strana 107

© Phare CZ 0209-02-01-005


blíže viz otázka č. 11 7. Lékař vyšetřil dítě a domnívá se, že podlitiny na jeho těle jsou způsobeny cizím zaviněním, tj. dítě si je nemohlo přivodit samo. Jak by měl lékař postupovat k zajištění sociálně-právní ochrany tohoto dítěte? blíže viz otázka č. 12 8. Matka po narození zanechala novorozence ve zdravotnickém zařízení. Jak je třeba postupovat při poskytování sociálně-právní ochrany tomuto dítěti? blíže viz otázka č. 12 9. V jakém rozsahu je sociálním pracovníkům stanovena zákonem o sociálně-právní ochraně dětí povinná mlčenlivost? blíže viz otázka č. 42 10. Může sociální pracovník využít k hovoru dobu vyučování ve škole, do které dítě dochází, aniž by hovoru byl přítomen pracovník této školy? odpověď, blíže viz otázka č. 11 a 13 11. Jaké činnosti vykonává obecní úřad a obecní úřad obce s rozšířenou působností na poli preventivní a poradenské činnosti? blíže viz otázka č. 11 a 13 12. Uveďte rozdíl mezi poskytováním sociálně-právní ochrany dětí v nezbytném rozsahu a v plném rozsahu. blíže viz otázka č. 36 a 9 13. Jaké činnosti vykonává Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí? blíže viz kapitola Činnost Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí 14. Uveďte osoby pověřené k výkonu sociálně-právní ochrany dětí, které působí ve vašem regionu. 15. Může prarodič dítěte nahlédnout do spisové dokumentace, která je vedena o jeho vnukovi či vnučce orgánem sociálně-právní ochraně dětí? odpověď, blíže viz otázka č. 41

Strana 108

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 3 Rodinné právo – zákon č. 93/1964 Sb., o rodině Cíl

Cílem této kapitoly je seznámit účastníka distančního vzdělávání s nejvýznamnějšími instituty rodinného práva, s nimiž se bude setkávat při poskytování sociálně-právní ochrany dětí. Po prostudování této kapitoly by měl být frekventant schopen definovat obsah těchto základních institutů a orientovat se v otázkách rodině-právních vztahů, zejména mezi dětmi, rodiči, pěstouny a osvojiteli, a v základních pravidlech a postupech rozhodování soudů a dalších orgánů o těchto vztazích. Klíčová slova

manželství mezi nezletilými, svěření dítěte do výchovy, společná výchova, střídavá výchova, výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, rodičovská zodpovědnost, pozastavení rodičovské zodpovědnosti, omezení rodičovské zodpovědnosti, zbavení rodičovské zodpovědnosti, opatrovnictví, poručenství, výchovná opatření, ochranná výchova, osvojení, preadopční péče, pěstounská péče, vyživovací povinnost rodičů k dětem. Další materiály ke studiu

a. základní právní předpisy ke studiu: zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) b. doporučené právní předpisy ke studiu: zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 360/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 500/2004 Sb., správní řád zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 76/1978 Sb., o školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve zdravotnických zařízeních a o změně dalších zákonů zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, ve znění pozdějších předpisů vyhláška č. 512/2002 Sb., o zvláštní odborné způsobilosti úředníků územních samosprávných celků

Strana 109

© Phare CZ 0209-02-01-005


Instrukce č. 698/88-L ministerstva spravedlnosti ČSR, ministerstva vnitra ČSR, ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí ČSR ze dne 30. 12. 1988, kterou se upravuje postup při výkonu soudních rozhodnutí o výchově nezletilých dětí c. doporučená literatura ke studiu: HRUŠÁKOVÁ, M. a kol.: Zákon o rodině, komentář. 2. vyd., Praha: C. H.Beck, 2001. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z.: České rodinné právo. 2. opravené a doplněné vydání, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001. NOVÁ, H., HOLUB, M.: Zákon o rodině. 6. aktualizované a doplněné vydání., Praha: Linde Praha a.s., 2004. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., MAZANEC, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vyd., Praha: C. H. Beck, 2001. JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol.: Občanský zákoník,. Komentář. 6. vyd., Praha: C. H. Beck, 2001. NOVOTNÁ, V., BURDOVÁ, E., BRABENEC, F.: Zákon o sociálně-právní ochraně dětí – komentář. 2. vyd., Praha: Linde nakladatelství, 2002. NOVOTNÁ, V., PRŮŠOVÁ, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. 1. vyd., Praha: Linde nakladatelství, 2004. články v odborném časopisu Právo a rodina, vydává Linde nakladatelství s. r. o. – www.linde-nakladatelství.cz Požadované předběžné znalosti

Předpokládá se znalost předchozí kapitoly o sociálně-právní ochraně dětí, neboť úprava v zákoně o rodině obsahuje hmotněprávní úpravu mnohých právních institutů, jejichž uplatnění umožňuje právě zákon o sociálně-právní ochraně dětí a občanský soudní řád. Nezbytná úprava občanského práva procesního bude rovněž zmíněna v této kapitole. Předpokládaná doba studia

Nejméně 20 hodin samostudia na tuto kapitolu.

Úvod Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“) upravuje instituty rodinného práva. S určitou mírou nadsázky lze tvrdit, že při práci sociálních pracovníků je vedle zákona o sociálně právní ochraně dětí druhou nejvýznamnější právní normou. V praxi dochází k velmi častému setkávání a vzájemnému prolínání obou těchto právních úprav, a bude proto vhodné, pokud si hned v úvodu vymezíme jejich vzájemné vztahy. Výklad je dále uveden v otázkách ke zkoušce odborné způsobilosti: 3. Vztah právní úpravy sociálně-právní ochrany dětí v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů k ostatním zvláštním právním předpisům upravujícím ochranu dětí 15. Výchovná opatření 16. Předběžné opatření 23. Formy náhradní výchovy 24. Pěstounská péče 25. Osvojení 26. Opatrovnictví 27. Poručenství 28. Ústavní výchova podle zákona o rodině, zákona o SPO a školských předpisů 29. Rodičovská zodpovědnost 30. Vyživovací povinnost 32. Péče o děti vyžadující zvýšenou pozornost podle trestních předpisů a zákona o přestupcích

Manželství Institut manželství je jedním ze základních institutů rodinného práva. Definicí pojmu manželství není třeba se podrobně zabývat – postačí, pokud jej vymezíme jako trvalé společenství muže a ženy, z nějž oběma vyplývají práva a povinnosti a které vzniklo některým ze způsobů dovolených zákonem o rodině (tzn. občanským anebo církevním sňatkem).

Strana 110

© Phare CZ 0209-02-01-005


V praxi sociálního pracovníka se v souvislosti s tímto institutem vyskytuje nejčastěji potřeba posoudit otázku manželství a příbuzenských vztahů a otázku manželství a zletilosti. Dále se pak lze s institutem manželství setkat v některých dalších případech. Manželství a příbuzenství Manželství a nezletilost Úprava poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu

Manželství a příbuzenství Zákon o rodině výslovně upravuje, že manželství nemůže být uzavřeno mezi předky a potomky a mezi sourozenci. Totéž platí o příbuzenství založeném osvojením, pokud osvojení trvá. Překážkou vzniku platného manželství je tedy nejen přirozený příbuzenských vztah, ale i příbuzenský vztah vzniklý na základě zákona. Pokud jde o zákaz manželství mezi sourozenci, pak platí, že tento zákaz se týká jak plnorodých sourozenců, tak i sourozenců polorodých. Za polorodé označujeme sourozence, kteří mají společného pouze jednoho z rodičů (v běžné mluvě jde o tzv. „nevlastní sourozence“). Neplatnost manželství ve všech takovýchto případech vysloví soud i bez návrhu. Platné manželství mohou naopak uzavřít příbuzní, kteří nejsou ve vztahu předků a potomků – např. strýc s neteří, teta se synovcem a bratranec se sestřenicí.

Manželství a nezletilost Manželství nemůže uzavřít nezletilý. Zákon o rodině však připouští výjimku pro případ, že v souladu se společenským účelem manželství soud z důležitých důvodů povolí uzavření manželství nezletilému staršímu 16 let. Bez tohoto povolení je manželství neplatné a soud vysloví jeho neplatnost i bez návrhu, tzn. z moci úřední (nemusí být podán návrh na rozhodnutí v této věci). K výroku o neplatnosti manželství však nedojde a takové manželství se stane platným, jestliže manžel, který byl v době uzavření manželství nezletilý, již dovršil 18. rok věku nebo jestliže manželka otěhotněla. Dle výslovné úpravy v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) o povolení uzavřít manželství rozhoduje soud na návrh, k němuž je oprávněn ten, který hodlá manželství uzavřít, tzn. nezletilý. V tomto řízení o povolení uzavřít manželství jsou účastníky řízení nezletilý a jeho zákonní zástupci. Soud však není vázán stanoviskem zákonných zástupců k předpokládanému manželství a nezletilý ani nepotřebuje souhlas rodičů či jiných zákonných zástupců k uzavření manželství. Soud povoluje uzavření manželství, avšak teprve s uzavřením manželství je spojeno nabytí zletilosti. Často se vyskytuje otázka, zda nabytí zletilosti uzavřením manželství je z hlediska způsobilosti k právním úkonům rovnocenné nabytí zletilosti dosažením 18. roku věku. Je třeba konstatovat, že v řadě případů právní předpisy požadují k nabytí způsobilosti k právním úkonům pouze nabytí zletilosti a již se nerozlišuje, zdali k tomu došlo nabytím 18 let věku, či uzavřením manželství. Některé právní předpisy (zejména předpisy upravující způsobilost k právním úkonům v oblasti veřejného práva) však vyžadují dosažení 18 let věku. V těchto případech pak osoba zletilá uzavřením manželství, leč např. 17letá, nemá způsobilost k právním úkonům – např. k výkonu volebního práva.

Výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí Vzhledem k tomu, že vztahy mezi rozvedenými rodiči jsou mnohdy konfliktní, stává se často, že jeden z rodičů nerespektuje a neplní rozhodnutí soudu anebo schválenou dohodu o výchově dětí a o stycích s nimi. Právo musí samozřejmě poskytovat prostředky, které zajistí plnění uložených povinností při výchově dětí a při styku s nimi. Jestliže dochází k neplnění povinností v případech, kdy soud rozsudkem pravomocně rozhodl či schválil dohodu rodičů o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi, či je třeba provést výkon rozhodnutí o navrácení dítěte, nabízí se tento postup: soud před nařízením výkonu rozhodnutí vyzve toho, kdo odmítá podrobit se soudnímu rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi, aby se soudnímu rozhodnutí podrobil nebo aby soudem schválenou dohodu plnil; soud může v takovém případě rovněž požádat orgán sociálně-právní ochrany, aby vedl povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody, aniž by bylo třeba nařizovat výkon rozhodnutí;

Strana 111

© Phare CZ 0209-02-01-005


zůstane-li výzva bezvýsledná, ukládá soud povinnému postupně pokuty; jednotlivé pokuty nesmějí přesahovat 50 000 Kč a připadají státu; soud může nařídit odnětí dítěte tomu, u koho podle rozhodnutí nebo dohody nemá být, a postarat se o jeho předání tomu, komu má být dítě svěřeno, anebo tomu, komu rozhodnutí nebo dohoda přiznávají právo na styk s dítětem po omezenou dobu; výkon rozhodnutí odnětím dítěte se provede tak, že soud v součinnosti s orgánem sociálně-právní ochrany dětí předá dítě do péče určené osoby; jestliže je dítě u jiné osoby, bude jí odňato; soud je přitom oprávněn učinit prohlídku bytu a jiných místností povinného nebo jiné osoby, jestliže je možné předpokládat, že se v nich dítě nachází; za tímto účelem je oprávněn zjednat si přístup do bytu a jiné místnosti povinného nebo jiné osoby. nařízení výkonu rozhodnutí je závazné pro každého a rozhoduje o něm soud, v jehož obvodu má nezletilý bydliště (obecný soud nezletilého). Pro úplnost lze dodat, že účastníky tohoto řízení jsou nezletilé dítě zastoupeno kolizním opatrovníkem, navrhovatel, bylo-li řízení zahájeno na návrh, a ti, o jejichž právech a povinnostech má být v tomto řízení rozhodnuto.

Postavení rodičů Rodiče mají ve výchově dítěte rozhodující úlohu a mají být dítěti svým osobním životem a chováním příkladem. Jak bylo rozvedeno výše, práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu o omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti [26]. Důvodem pro zásah soudu do rodičovské zodpovědnosti (tzn. pro rozhodnutí o omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti) může být porušování nebo zanedbávání povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti či zneužívání rodičovské zodpovědnosti.

Správa majetku nezletilého dítěte V souvislosti s dalším výkladem je třeba předeslat, že je nutné rozlišovat mezi jměním (majetkem) dítěte a jměním (majetkem) rodičů a že tedy neplatí poměrně rozšířená představa o existenci jakéhosi „společného jmění rodiny“. Dítě může mít vlastní jmění (například darované prarodičem), které může i několikanásobně přesahovat jmění rodičů, ale které patří pouze dítěti; je jej nutno oddělovat od jmění rodičů a rodiče s ním nemohou běžně disponovat jako s vlastním. Je povinností rodičů spravovat tento majetek tak, aby dítě neutrpělo újmu na svých majetkových právech. Již vytvořené majetkové hodnoty jsou pak rodiče povinni uchovat do doby nabytí zletilosti dítěte. Jmění dítěte jsou rodiče tedy povinni spravovat takzvaně „s péčí řádného hospodáře“. Výnos majetku dítěte (nikoliv majetek samotný!) je nutno použít nejprve pro vlastní výživu dítěte a teprve potom přiměřeně i pro potřebu rodiny. Majetková podstata jmění dítěte může být dotčena jen v případě, že by vznikl nezaviněně ze strany osob výživou povinných hrubý nepoměr mezi poměry nezletilého dítěte a osob výživou povinných. V tomto případě pak je možné využít majetkovou podstatu pro potřeby celé rodiny. Jakmile dítě dosáhne zletilosti, odevzdají mu rodiče jmění, které spravovali. Jsou povinni podat vyúčtování ze správy jmění tehdy, když o to dítě požádá, a to do jednoho roku po skončení správy.

Postavení manžela rodiče dítěte (tzv. „nevlastního rodiče“) Na výchově dítěte se podílí i manžel, který není rodičem dítěte, za předpokladu, že s ním takové dítě žije ve společné domácnosti. Toto je jediné ustanovení zákona o rodině, které výslovně upravuje vztah nezletilého dítěte a tzv. nevlastního rodiče. „Nevlastní rodič“ je tedy oprávněn podílet se na výchově dítěte, avšak nemá již (na rozdíl od „vlastního rodiče“) oprávnění dítě zastupovat a spravovat jeho jmění. Rovněž nemá k dítěti zákonnou vyživovací povinnost.

Povinnosti dítěte Dítě je podle zákona o rodině povinno své rodiče ctít a respektovat. Dítě, které žije ve společné domácnosti s rodiči, je povinno jim podle svých možností a schopností pomáhat. Je dále povinno přispívat i na úhradu společných potřeb rodiny, pokud má vlastní příjem, popřípadě majetek, který lze použít pro společné potřeby rodiny.

Odpovědnost za škodu způsobenou nezletilým

Strana 112

© Phare CZ 0209-02-01-005


Problematika odpovědnosti za škodu způsobenou nezletilým je upravena v občanském zákoníku. Nezletilý odpovídá za škodu jím způsobenou sám, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Nedá se tedy říci, že by nezletilý byl bezvýjimečně neodpovědný. Jeho vlastní odpovědnost však nastává jen tehdy, jestliže by podle povahy a podle okolností konkrétního případu v okamžiku způsobení škody schopen posoudit následky svého jednání a také jej ovládnout. Společně a nerozdílně s nezletilým odpovídá i ten, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled. Kdo je povinen vykonávat dohled, zprostí se odpovědnosti, jestliže prokáže, že náležitý dohled nezanedbal. Osobami, které zanedbaly náležitý dohled, jsou v prvé řadě rodiče, může však jít o zaměstnance školy, zdravotnického zařízení, prarodiče apod.

Výživné

Vyživovací povinnost rodičů k dětem

Základní obsah vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem

Rozsah vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem

Doba trvání vyživovací povinnosti

Pohledávky z vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem

Vyživovací povinnost dětí k rodičům

Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými

Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce

Závěr Tato kapitola je druhou nejdůležitější části učebního textu. Vymezuje vztah mezi zákonem o rodině jakožto normou hmotně-právní, která obsahuje konkrétní práva a povinnosti, a zákonem o sociálně-právní ochraně dětí jakožto normou procesně-právní, která obsahuje nástroje směřující k uplatnění zmiňovaných práv a povinností. Dále pak seznamuje čtenáře se základními instituty rodinného práva, jako jsou manželství, rodičovská zodpovědnost a vyživovací povinnosti, s tím, co jej jejich podstatou a obsahem, a s právními vztahy, které kolem těchto institutů pravidelně vznikají. V neposlední řadě pak poskytuje informace nutné k uplatnění a vymáhání vzniklých práv a povinností ze strany pracovníků orgánů sociálně-právní

Strana 113

© Phare CZ 0209-02-01-005


ochrany dětí – tzn. zejména konkrétní postupy činnosti, návrhy k soudům a podobně. Podobně jako v případě předchozí kapitoly i zde je na místě zdůraznit potřebu pracovat v konkrétních případech přímo s textem zákona a vyhýbat se mechanickým postupům podle studijních materiálů.

Kontrolní otázky 1. Uveďte rozdíl mezi společnou a střídavou výchovou. blíže viz kapitola Svěření dítěte do výchovy 2. V čem spočívá rozhodnutí soudu o úpravě poměrů k nezletilému dítěti po dobu po rozvodu? blíže viz kapitola Úprava poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu 3. Jakým způsobem může být upraven styk rodiče s dítětem? blíže viz kapitola Úprava styku rodiče s dítětem po rozvodu 4. Uveďte fáze výkonu rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte. blíže viz otázka č. 29 5. Definujte rodičovskou zodpovědnost. blíže viz otázka č. 29 6. Uveďte zákonné zástupce dítěte. odpověď 7. Uveďte rozdíly mezi opatrovnictvím a poručenstvím. blíže viz otázky č. 26 a 27 8. Uveďte situace, ve kterých nemůže rodič zastoupit své dítě. blíže viz otázka č. 26 9. Uveďte základní rozdíly mezi ústavní a ochrannou výchovou. blíže viz otázky č. 28 a 32 10. Uveďte základní rozdíly mezi pěstounskou péčí a osvojením. blíže viz otázky č. 24 a 25 11. Jakým způsobem je možné rozhodnout o rodičovské zodpovědnosti? odpověď, blíže viz otázka č. 29 12. Co znamená tzv. „kvalifikovaný nezájem“? blíže viz kapitola Osvojení dítěte bez souhlasu rodičů 13. Uveďte rozdíly mezi zrušitelným a nezrušitelným osvojením. blíže viz kapitola Druhy osvojení 14. Uveďte druhy vyživovací povinnosti a jejich rozsah. blíže viz otázka č. 30

Strana 114

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 4 Trestněprávní úprava ochrany nezletilého dítěte Cíl

Cílem této kapitoly je seznámit účastníky distančního vzdělávání se základy trestněprávní ochrany dětí. Účelem této kapitoly je zejména poskytnout účastníkům distančního vzdělávání takové znalosti, které jim umožní kvalifikovaně rozhodnout o podání trestního oznámení a následně spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. Vzhledem k tomu, že oblast trestního práva je velmi rozsáhlá, byl rozsah probírané látky omezen v podstatě pouze na ty jevy, s nimiž se mohou orgány sociálně-právní ochrany dětí reálně setkat ve své praxi – jedná se o několik klíčových skutkových podstat trestných činů. Klíčová slova

Klíčovými pojmy této kapitoly jsou vymezeny v samostatné části „základní pojmy“. Dále pak jde o tyto trestné činy: trestný čin týrání svěřené osoby, trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, trestný čin pohlavního zneužívání, trestný čin znásilnění, trestný čin zanedbání povinné výživy, trestný čin ohrožování výchovy mládeže, trestný čin svádění k pohlavnímu styku, trestný čin vraždy, trestný čin opuštění dítěte, trestný čin kuplířství, trestný čin ohrožování mravnosti, trestný čin únosu, trestný čin obchodování s dětmi. Další materiály ke studiu

a. základní právní předpisy ke studiu: zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) b. doporučené právní předpisy ke studiu: zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů c. doporučená literatura ke studiu: ŠÁMAL, P., KRÁL, V., BAXA, J., PÚRY, F.: Trestní řád. Komentář. I. a II. díl, 4. vyd., Praha: C. H. Beck, 2002. JELÍNEK, J., SOVÁK, Z.: Trestní zákon a trestní řád. 16. vyd., Praha: Linde Praha, 2002. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, M.: Trestní zákon. Komentář. 5. vyd., Praha: C. H. Beck, 2002. MUSIL, J., KRATOCHVÍL, V., ŠÁMAL, P. a kol.: Kurz trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. Požadované předběžné znalosti

Strana 115

© Phare CZ 0209-02-01-005


Nejsou nutné. Předpokládaná doba studia

10-12 hodin na studium základní látky

Úvod Ochrana dětí je v právním řádu uspořádána stupňovitě. Tak jsme doposud postupovali i při studiu tohoto materiálu. Začínali jsme právní ochranou dítěte v zákoně o rodině a v zákoně o sociálně-právní ochraně. Když selhává právní ochrana dítěte zajišťovaná těmito „mírnějšími“ předpisy, nastupuje právní ochrana zajišťovaná normami nejpřísnějšími – normami trestního práva. Trestní právo chrání dítě před nejzávažnějšími a nejnebezpečnějšími zásahy do jeho práv a do jeho duševní a tělesné integrity. Jednáním proti nezletilému dítěti v rovině trestněprávní se osoba trestně odpovědná dopouští skutku, který může naplnit znaky skutkové podstaty jednoho, ale i několika trestných činů – nejčastěji se v této souvislosti jedná o trestné činy týrání svěřené osoby, týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, pohlavního zneužívání, znásilnění, zanedbání povinné výživy, ohrožování výchovy mládeže, svádění k pohlavnímu styku, vraždy, opuštění dítěte, kuplířství, ohrožování mravnosti, svádění k pohlavnímu styku, únosu, obchodování s dětmi a obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku.

Základní pojmy trestního práva Dříve nežli přistoupíme k výkladu jednotlivých skutkových podstat trestných činů, je nezbytné seznámit se s některými obecnými základní pojmy užívanými v trestněprávní nauce – bez znalosti těchto pojmů by hrozilo nebezpečí mylného posouzení a výkladu trestní odpovědnosti a z pozice sociálních pracovníků bychom mohli riskovat nekvalifikovaný postup při podání (nebo naopak nepodání) trestního oznámení a při následné spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Většina ze základních pojmů trestního práva hmotného je definována v první – obecné části (v § 1 - § 90) zákona č. 140/ 1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „trestní zákon“). Jde zejména o tyto pojmy: trestný čin, nebezpečnost trestného činu, zavinění, pachatel trestného činu, věk, (ne)příčetnost, mladistvý, spolupachatel, účastník na dokonaném trestném činu, skutek, skutková podstata trestného činu, kvalifikovaná skutková podstata, okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, přitěžující okolnosti,

působnost trestních zákonů, účel trestu, výměra trestu, druhy trestů, podmíněné odsouzení, těžká újma na zdraví, návyková látka, škoda, počítání lhůt v trestním zákoně, souběh trestných činů, recidiva, faktická konzumpce skutkových podstat, judikatura.

Trestný čin Trestný čin – je jím pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně.

Nebezpečnost trestného činu

Strana 116

© Phare CZ 0209-02-01-005


Nebezpečnost trestného činu pro společnost – abychom mohli jednání pachatele kvalifikovat jako trestný čin, toto jednání musí mimo jiné dosáhnout určité nebezpečnosti pro společnost. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když vykazuje znaky trestného činu uvedené v trestním zákoně. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Posuzování nebezpečnosti trestného činu však přísluší orgánům činným v trestním řízení.

Zavinění Zavinění (nebo také „subjektivní stránka trestného činu“) – k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Zavinění je definováno jako psychický vztah pachatele k vlastnímu jednání a je obligatorní podmínkou trestní odpovědnosti. Odpovědnost v českém právu je založena na odpovědnosti za zavinění – tzn. že o trestný čin se jedná pouze tehdy, je-li pachatelem spáchán úmyslně či nedbalostně. Posuzování subjektivní stránky patří k nejsložitějším otázkám trestního práva, proto jen stručně: Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a. chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b. věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a. věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo b. nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá).

Pachatel trestného činu Pachatel trestného činu – ten, kdo spáchá sám trestný čin (rovněž označován jako subjekt trestného činu). Dle české právní úpravy může být subjektem trestného činu pouze fyzická osoba. Není zakotvena odpovědnost právnických osob v našem právním řádu a její zamýšlené zavedení se doposud nepodařilo prosadit. Aby mohla být osoba subjektem trestného činu, tj. pachatelem, musí dosáhnout zákonem požadovaného věku a být příčetná. Pachatel trestného činu nemusí vědět o trestnosti svého činu – uplatňuje se zásada, že neznalost zákona neomlouvá.

Věk Věk – kdo v době spáchání nedovršil 15 let věku, není trestně odpovědný. V době po dovršení 15. roku věku a před překročením 18. roku věku nastává trestní odpovědnost, která má však významná specifika a výrazné změny oproti trestní odpovědnosti dospělých (tzn. osob po dovršení 18 let věku). Tato trestní odpovědnost je označována za trestní odpovědnost mladistvých a její specifika jsou upravena především v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Tento zákon zavádí tzv. relativní trestní odpovědnost. Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Proto při splnění výše uvedené podmínky může být i např. 17letá osoba trestně neodpovědná, aniž by byla nepříčetná. Postačí, pokud soud zpravidla na základě znaleckého posudku znalce z oboru psychologie či psychiatrie nazná, že osoba nedosáhla rozumové či mravní vyspělosti, aby mohla rozpoznat nebezpečnost svého jednání.

(Ne)příčetnost (Ne)příčetnost – kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat nebezpečnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.

Mladistvý

Strana 117

© Phare CZ 0209-02-01-005


Mladistvý – ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok věku a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá proviněním. Za spáchání provinění se ukládají výchovná, ochranná či trestní opatření.

Spolupachatel Spolupachatel – pokud byl trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá osoba za způsobený čin, jako by trestný čin spáchala sama. Při výměře trestu je posuzována míra jednání jednotlivých pachatelů.

Účastník na dokonalém trestném činu Účastník na dokonaném trestného činu nebo jeho pokusu je ten, kdo úmyslně a. spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), b. navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce), c. poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník)

Skutek Skutek – událost ve vnějším světě, která spočívá v jednání člověka a která může i nemusí vykazovat znaky trestného činu (např. střelba na člověka – může být trestným činem pokusu vraždy, ale nemusí být žádným trestným činem, pokud střílí policista na útočícího recidivistu).

Skutková podstata trestného činu Skutková podstata trestného činu – souhrn znaků, které určují, o jaký trestný čin se jedná. Např. skutkovou podstatu trestného činu vraždy upravuje ustanovení § 219 trestního zákona („kdo jiného úmyslně usmrtí“). K trestnosti činu je vyžadováno, aby čin byl nebezpečný pro společnost a zároveň měl znaky uvedené v trestním zákoně (naplňoval skutkovou podstatu trestného činu).

Kvalifikovaná skutková podstata Kvalifikovaná skutková podstata – je tvořena znaky základní skutkové podstaty, ale je doplněna o další znak, který charakterizuje zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost. Kvalifikované skutkové podstaty jsou zpravidla uvedeny v odstavci druhém a dalších při vymezení skutkové podstaty daného trestného činu a rovněž trestní sazby stanovené při jejich naplnění jsou vyšší.

Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby – skutečnost uvedená v kvalifikované skutkové podstatě – např. skutečnost, že pachatel úmyslně usmrtil osobu mladší než patnáct let – § 219 odst. 2 písm. e) trestního zákona. K této okolnosti se přihlédne i tehdy, zavinil-li ji pachatel z nedbalosti (v daném případě by tedy postačovalo, pokud by pachatel nevěděl, že jde o osobu mladší 15 let, ale vzhledem k jejímu vzhledu to vědět mohl a měl).

Přitěžující okolnosti Přitěžující okolnosti – okolnosti, k nimž soud přihlédne při ukládání trestu pachateli. Nejsou uvedeny přímo ve skutkových podstatách jednotlivých trestných činů – jejich příklady jsou vyjmenovány v ustanovení § 34 trestního zákona (stejně tak jako v § 33 trestního zákona jsou vyjmenovány naopak okolnosti polehčující).

Strana 118

© Phare CZ 0209-02-01-005


Působnost trestních zákonů Působnost trestních zákonů – trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Pachateli lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. O ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje.

Účel trestu Účel trestu – účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.

Výměra trestu Výměra trestu – při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům pachatele.

Druhy trestů Druhy trestů – za spáchané trestné činy může soud uložit pouze tyto tresty: a. odnětí svobody – nejvýše na 15 let; výjimečný trest: 15-25 let, doživotí b. obecně prospěšné práce – za trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let; výměra 50-400 hodin. c. ztráta čestných titulů a vyznamenání, ztráta vojenské hodnosti d. zákaz činnosti – na 1 rok – 10 let, pokud se pachatel dopustil trestného činu v souvislosti s touto činností; zákaz výkonu určitého zaměstnání, povolání nebo funkce či činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení. e. propadnutí majetku – ukládá se jen velmi výjimečně, společně s výjimečným trestem odnětí svobody či s nepodmíněným trestem odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin, jímž pachatel získal či se snažil získat majetkový prospěch. f. peněžitý trest – ve výměře od 2 000 do 5 000 000 Kč; soud jej může uložit, pokud pachatel úmyslnou trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. g. propadnutí věci h. vyhoštění – lze jej uložit pouze osobě, která není občanem České republiky, nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka; spočívá v nuceném opuštění území České republiky. i. zákaz pobytu – na 1 rok – 5 let za úmyslný trestný čin, vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání trestného činu ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku. Odsouzený se nesmí po dobu výkonu tohoto trestu zdržovat na určitém místě nebo v určitém obvodu. Trest se nesmí vztahovat na místo, v němž má pachatel trvalé bydliště.

Podmíněné odsouzení Podmíněné odsouzení – soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího 2 roky, jestliže vzhledem k osobě pachatele a k okolnostem případu má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu. Soud stanoví zkušební dobu na jeden rok až 5 let. Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná.

Těžká újma na zdraví Těžká újma na zdraví – vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví: zmrzačení, ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy nebo delší dobu trvající porucha zdraví (zpravidla 6měsíční).

Strana 119

© Phare CZ 0209-02-01-005


Škoda škoda – škoda nikoli nepatrná – škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč, škoda nikoli malá – škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč, větší škoda – škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč, značná škoda – škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, škoda velkého rozsahu – škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. Těchto částek se užije obdobně pro určení výše prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí a hodnoty věci.

Počítání lhůt v trestním zákoně Počítání lhůt v trestním zákoně – kde trestní zákon spojuje s uplynutím určité doby nějaký účinek, nezapočítává se do ní den, kdy nastala událost určující její začátek |52|.

Souběh trestných činů Souběh trestných činů – jedná se o případ, kdy pachatel spáchal dva nebo více trestných činů dříve, než byl za některý z nich odsouzen. Hranicí určující, zda došlo k souběhu trestných činů, je vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jeden z těchto trestných činů. Teorie trestního práva rozlišuje případy souběhu jednočinného a vícečinného. U jednočinného souběhu pachatel jedním jednáním naplní zároveň dvě a více skutkových podstat trestných činů. V případě vícečinného souběhu pachatel do doby vyhlášení odsuzujícího rozsudku se dopustí více jednání a naplní tak dvě a více skutkových podstat trestných činů.

Recidiva Recidiva – od souběhu je třeba odlišovat recidivu, při které pachatel páchá trestnou činnost poté, co byl pravomocně odsouzen za předešlu trestnou činnost.

Faktická konzumpce Faktická konzumpce skutkových podstat – takto označujeme případy, při kterých porušení či ohrožení zájmů chráněných jedním ustanovením trestního zákona je v konkrétním případě bezvýznamným výsledkem trestné činnosti postižené druhým ustanovením trestního zákona. Příkladem může být faktická konzumpce v případě souběhu trestného činu týrání svěřené osoby podle ustanovení § 215 trestního zákona s trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení § 221 odst. 1 trestního zákona.

Judikatura Judikatura – výsledky rozhodovací činnosti nižších soudů shromažďuje Nejvyšší soud České republiky a právně zajímavá rozhodnutí uveřejňuje ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Snahou Nejvyššího soudu ČR je sjednotit soudní rozhodovací praxi nižších soudů.

Výklad jednotlivých skutkových podstat trestných činů určených k ochraně nezletilých dětí Trestní zákon popisuje množství různých trestných činů. Pouze některé z nich však bezprostředně směřují k ochraně dětí a pouze s některými z nich se v praxi budou setkávat sociální pracovníci. Půjde zpravidla o některé z následujících trestných činů. Trestný čin týrání svěřené osoby Trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě Trestný čin pohlavního zneužívání

Strana 120

© Phare CZ 0209-02-01-005


Trestný čin znásilnění Trestný čin zanedbání povinné výživy Trestný čin ohrožování výchovy mládeže Trestné činy spočívající v podávání škodlivých látek mládeži Trestný čin svádění k pohlavnímu styku Trestný čin vraždy Trestný čin opuštění dítěte Trestný čin kuplířství Trestný čin ohrožování mravnosti Trestný čin únosu Trestný čin obchodování s dětmi Trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku

Trestný čin týrání svěřené osoby Trestného činu týrání svěřené osoby dle ustanovení § 215 odst. 1 trestního zákona se dopouští pachatel týrající osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Pachatel může být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. Ochrana se tak tímto ustanovením trestního zákona poskytuje nejen nezletilým dětem, ale i osobám zletilým, které jsou odkázány na péči jiných osob (např. z důvodu invalidity, stáří, mentální retardace apod.). Není přitom rozhodné, na jakém právním základě je péče nebo výchova poskytována. Pachateli tohoto trestného činu mohou být nejenom rodiče, ale i učitelé, vychovatelé, sportovní trenéři nebo jiné osoby pověřené rodiči krátkodobou péčí o dítě v době jejich nepřítomnosti. Týráním ve smyslu ustanovení § 215 trestního zákona se rozumí nejen působení fyzických útrap, ale i týrání psychické. V tomto ohledu je významné stanovisko |53|, které týrání definuje jako zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Dle uvedeného stanoviska je třeba trvalost pachatelova jednání posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné. Soudy rovněž dovozují, že týrání svěřené osoby může spočívat nejenom v aktivním konání, ale i v opomenutí povinné péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem ke svému věku nebyla schopna sama se o sebe starat – týrání může tedy spočívat např. v zanedbávání osobní hygieny dítěte, v neposkytování přiměřené stravy apod. Výklad v tomto smyslu obsahují i další stanoviska |54|, podle nichž se týráním svěřené osoby ve smyslu ustanovení § 215 trestního zákona rozumí takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti, bezohlednosti a určitým trváním. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Týrání |55| spočívá převážně v soustavném trestání dítěte ve formě surového bití rukou i pomocí různých předmětů (např. gumové hadice, řemene, rákosky), kopání, bolestivého tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvajícího klečení, přivazování dítěte ke stolu nebo k radiátorům ústředního topení, ponechání dítěte v chladném prostředí bez nutného oblečení, nucení k provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci dítěte či v déle trvajícím odpírání dostatečné potravy. Stanoviska mající vztah ke skutkové podstatě trestného činu týrání svěřené osoby také pojednávají o jednáních, která ve svém důsledku způsobují faktickou konzumpci [56] trestného činu ve vztahu k trestnému činu týrání svěřené osoby a k jednočinnému souběhu trestného, resp. trestných činů s trestným činem týrání svěřené osoby. Při souběhu trestného činu týrání svěřené osoby podle ustanovení § 215 trestního zákona s trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení § 221 odst. 1 trestního zákona je možná faktická konzumpce, a to vzhledem ke značně vyšší horní hranici trestní sazby uvedené v ustanovení § 215 trestního zákona ve srovnání s trestní sazbou uvedenou v ustanovení § 221 odst. 1, popř. ustanovení § 223 odst. 1 trestního zákona |57|. Pokud tedy pachatel opakovaně trestá surovým způsobem dítě a jedním z těchto trestů mu způsobí ublížení na zdraví (např. zlomeninu ruky, která se hojila 4 týdny), může dojít k tomu, že před soudem stane nakonec jen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona. Pokud týrání mělo za následek způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1, 3, § 222 odst.1 trestního zákona a dalších, je třeba takový následek posoudit jako trestný čin týrání svěřené osoby podle ustanovení § 215 trestního zákona v jednočinném souběhu s příslušným trestným činem ublížení na zdraví. Soudy přitom vycházejí z úvahy, že při způsobení závažnější poruchy zdraví by kvalifikace jednání pachatele bez použití souběhu trestných činů nevystihovala plně povahu činu [58]. Obdobně je třeba postupovat, pokud pachatel týráním způsobil z nedbalosti smrt. V případech, kdy jednání spočívalo vedle jiných forem zlého nakládání mimo jiné též v delší

Strana 121

© Phare CZ 0209-02-01-005


dobu trvajícím odpírání dostatečné potravy dítěti nebo potřebného ošacení, posuzují soudy zpravidla jednání pachatele jako trestný čin týrání svěřené osoby podle ustanovení § 215 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem zanedbání povinné výživy podle ustanovení § 213 odst. 1 popř. odst. 3 trestního zákona. Při právní kvalifikaci jednání spočívajícího v týrání je třeba, aby orgány činné v trestním řízení adekvátně zhodnotily povahu a následky zranění, které bylo způsobeno jednáním naplňujícím znaky skutkové podstaty trestného činu dle ustanovení § 215 trestního zákona, neboť tímto jednáním může být v jednočinném souběhu naplněna jak skutková podstata trestného činu dle ustanovení § 215, tak i trestného činu ublížení na zdraví. Pokud by týrané osobě byla způsobena těžká újma na zdraví, přicházela by v úvahu odpovědnost za trestný čin podle ustanovení § 222 odst. 1, popř. ustanovení § 221 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, který je přísněji trestný než trestný čin podle ustanovení §215 trestního zákona. Z hlediska pachatelů trestného činu týrání svěřené osoby jde v převážné většině o rodiče nezletilých dětí, kteří mají povinnost děti vychovávat přímo ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“). U tohoto okruhu pachatelů nevznikají žádné výkladové potíže či nejasnosti. Judikatura však okruh možných pachatelů rozšířila i o další osoby, u nichž je vztah svěření dítěte do jejich péče dovozován následně. Není přitom důležité, od jakého právního základu se svěření dítěte do péče odvozuje – nabízí se naopak velmi široký okruh možných pachatelů, neboť k naplnění skutkové podstaty trestného činu dle ustanovení § 215 trestního zákona postačuje faktické svěření dítěte do péče, které se běžně vyskytuje v mezilidských vztazích. Za trestný čin týrání svěřené osoby může být odsouzen též manžel matky dítěte, který sice nebyl rodičem dítěte, ale žil s dítětem ve společné domácnosti |59|. Trestný čin týrání svěřené osoby dle ustanovení § 215 trestního zákona byl zařazen do taxativního výčtu trestných činů uvedených v ustanoveních § 167 odst. 1 a § 168 odst. 1 trestního zákona. Je tedy třeba mít na paměti, že ten, kdo se hodnověrným způsobem doví, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 trestního zákona a spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekazí, může být potrestán trestem odnětí svobody až na tři léta za trestný čin nepřekažení trestného činu podle § 167 trestního zákona. Dále byl výše uvedenou novelou trestný čin týrání svěřené osoby zařazen do taxativního výčtu trestných činů, které jsou uvedeny v ustanovení § 168 odst. 1 trestního zákona o trestném činu neoznámení trestného činu. Příkladem jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby může být toto jednání: soustavné trestání dítěte ve formě surového bití rukou i pomocí různých předmětů, kopání, bolestivého tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvajícího klečení, přivazování dítěte ke stolu nebo k radiátorům ústředního topení, ponechání dítěte v chladném prostředí bez nutného oblečení, nucení k provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci dítěte či v déletrvajícím odpírání dostatečné potravy.

Trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě Novelou trestního zákona byla v roce 2004 zavedena nová skutková podstata postihující týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. Tato skutková podstata je uvedena v ustanovení § 215a trestního zákona a je definována obdobně jako skutková podstata trestného činu týrání svěřené osoby. Měla by přispět k ochraně osob, které se staly oběťmi tzv. domácího násilí. Dle dřívější právní úpravy bylo možné jednání spočívající v domácím násilí postihnout zejména podle ustanovení § 221 a násl. o ublížení na zdraví, § 235 – vydírání, §231 – omezování osobní svobody, resp. zbavení osobní svobody dle ustanovení § 232 apod. Nebylo možné přesně postihnout jednání spočívající v týrání osoby blízké. Rozdílem, jímž se vyznačuje úprava v ustanovení § 215a trestního zákona oproti úpravě v ustanovení § 215 tr. zákona, je právě vztah týrající osoby vůči poškozenému. V obou případech jde o vztah osob vzájemně si blízkých. U skutkové podstaty týrání svěřené osoby se však jedná o vztah určité podřízenosti dítěte či jiné osoby závislé na pachateli z důvodu svěření do jeho péče, zatímco v případě poškozených osob u tzv. domácího násilí půjde pak o osoby třeba i zcela nepodřízené a nezávislé, které však žijí s pachatelem ve společně obývaném bytě či domě. Není tu tedy požadován přímý vztah podřízenosti či závislosti a chráněn je spíše faktický vztah vyplývající ze specifik společné domácnosti. U těchto blízkých osob rovněž dochází k jednání pachatele, které judikatura označuje za týrání. Pokud jde o formu jednání pachatele, ta je, jak již bylo řečeno, v podstatě totožná s týráním svěřené osoby, a lze tedy odkázat na předchozí oddíl výkladu. Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. Kvalifikovaná skutková podstata uvádí trestní sazbu dvě léta až osm let, pokud pachatel spáchá tento čin zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách či pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

Strana 122

© Phare CZ 0209-02-01-005


Objektem trestného činu pohlavního zneužívání je mravní a tělesný vývoj dětí a v širší souvislosti též lidská důstojnost, proto je skutková podstata trestného činu pohlavního zneužívání uvedena v druhém oddílu osmé hlavy zvláštní části trestního zákona mezi trestnými činy proti lidské důstojnosti. Pachatelem tohoto trestného činu může být muž i žena a ani pohlaví zneužitých osob není rozhodující, protože ustanovení § 242 trestního zákona chrání děvčata i chlapce mladší 15 let před škodlivými zásahy do jejich sexuální sféry. Zákon rozlišuje dvě formy spáchání tohoto trestného činu: formu soulože a formu pohlavního zneužití, které je vykonáno jiným způsobem. Za jiný způsob pohlavního zneužití jsou považovány intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených osob, které jsou mladší 15 let, např. osahávání prsů nebo pohlavních orgánů, které vede k sexuálnímu vzrušení pachatele. Trestný čin pohlavního zneužívání může být tedy dokonán ještě dříve, než je vykonána soulož, anebo dokonce aniž by byla soulož samotná vykonána. Trestnímu postihu nemůže sama o sobě zabránit skutečnost, že k pohlavnímu zneužití došlo při vzájemné citové náklonnosti, či skutečnost, že zneužitá osoba s pohlavním stykem souhlasila či dokonce byla aktivnější v jednání. Tyto skutečnosti však mohou mít vliv na posuzování míry nebezpečnosti tohoto jednání pro společnost, tj. při posouzení toho, zda jde vůbec o trestný čin. Pohlavní zneužívání je úmyslným trestným činem, a proto se pachatelův úmysl (alespoň nepřímý) musí vztahovat i k okolnosti, že zneužívá osobu mladší 15 let. V odstavci 2, 3 a 4 ustanovení § 242 trestního zákona jsou uvedeny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání. K přísnějšímu trestnímu postihu podle ustanovení § 242 odst. 2 trestního zákona se vyžaduje, aby byly současně splněny dvě podmínky, které zvyšují stupeň nebezpečnosti jednání pachatele: i) pachatel se dopustí pohlavního zneužití vůči osobě mladší 15 let, která je svěřena jeho dozoru, a zároveň (pachatel má právo i povinnost dohlížet a bdít nad touto osobou) a ii) pachatel navíc zneužívá závislosti této osoby na něm. Za zneužití závislosti považován stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, tím je omezena svoboda jejího rozhodování a pachatel využívá právě omezené volnosti v rozhodování poškozené osoby (např. děti svěřené dozoru učitele po dobu vyučování). Způsobí-li pachatel jako následek trestného činu pohlavního zneužívání smrt, lze toto jednání posuzovat podle ustanovení § 242 odst. 4 trestního zákona pouze v případech, byla-li smrt způsobena z nedbalosti. Byla-li smrt způsobena úmyslně, jednalo by se zpravidla o jednočinný souběh trestného činu pohlavního zneužívání dle ustanovení § 242 trestního zákona a trestného činu vraždy dle ustanovení § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona. Ustanovení § 243 rovněž upravuje skutkovou podstatu pohlavního zneužívání, která chrání osoby mladší 18 let, u nichž pachatel zneužije závislosti, rovněž však i osoby starší, svěřené jeho dozoru. Pachatel se tohoto trestného činu dopustí, jestliže tyto osoby přiměje k mimomanželské souloži, nebo je, zneužívaje jejich závislosti, jiným způsobem pohlavně zneužije. Za toto jednání bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Dle judikatury soudů svolení poškozeného nevylučuje trestní odpovědnost pachatele tohoto trestného činu. Závislostí na pachateli je míněna odkázanost na pachatele, osoba nemůže svobodně jednat. Společně s naplněním skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání dle ustanovení § 242 trestního zákona může trestně odpovědný pachatel v souběhu naplnit skutkové podstaty dalších trestných činů, zejména pohlavního zneužívání dle ustanovení § 243 trestního zákona, vydírání dle ustanovení § 235 trestního zákona, ohrožování výchovy mládeže dle ustanovení § 217 trestního zákona, soulože mezi příbuznými dle ustanovení § 245 trestního zákona. K reálnému souběhu trestného činu pohlavního zneužívání podle ustanovení § 242 a § 243 trestního zákona dochází v případech pohlavního zneužívání dítěte mladšího 15 let, kdy toto jednání vůči dítěti pokračuje i v období do dosažení věku 18 let. Jednání záležející v tom, že pachatel přiměje osobu mladší než osmnáct let k opětovným souložím a tím ji vede k pohlavní nevázanosti, lze považovat za svádění k nemravnému životu, které je způsobilé vydat takovou osobu v nebezpečí zpustnutí ve smyslu ustanovení § 217 písm. b) trestního zákona. Proto je třeba uvedené jednání trestně odpovědné osoby posuzovat i ve vztahu k možnému naplnění skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy mládeže dle ustanovení § 217 trestního zákona v souběhu s trestným činem pohlavního zneužívání dle ustanovení § 242 resp. 243 trestního zákona. Příkladem tohoto jednání je opakovaná soulož otce s nezletilou dcerou, kdy otec využíval dobrého vztahu s dcerou, která, přestože s jeho jednáním nesouhlasila, se mu neubránila a nikomu se nesvěřila z obavy, že by ji potrestal. Otec svým jednáním naplnil současně i znaky trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže dle ustanovení § 217 odst. 1 písm. a), neboť svým jednáním sváděl poškozenou k nemravnému životu a vydal ji, třeba i z nedbalosti, nebezpečí zpustnutí |60|. Souběh trestného činu pohlavního zneužívání může nastat v případech, kdy tento čin je spáchán formou soulože s příbuzným v pokolení přímém (např. rodič, prarodič) nebo se sourozencem. Jednání pachatele, který spáchá trestný čin znásilnění podle ustanovení § 241 trestního zákona nebo trestný čin pohlavního zneužívání podle ustanovení § 242

Strana 123

© Phare CZ 0209-02-01-005


trestního zákona formou soulože s příbuzným v pokolení přímém nebo se sourozencem, naplňuje znaky skutkové podstaty některého z těchto trestných činů v jednočinném souběhu s trestným činem soulože mezi příbuznými podle ustanovení § 245 trestního zákona |61|. Trestný čin pohlavního zneužívání podle ustanovení § 242 trestního zákona je v taxativním výčtu trestných činů, jejichž nepřekažením se osoba dopouští trestného činu nepřekažení trestného činu podle ustanovení § 167 trestního zákona. Na rozdíl od trestného činu týrání svěřené osoby ale již není trestně postihováno neoznámení tohoto trestného činu ve smyslu ustanovení § 168 trestního zákona. Příkladem jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání: dle judikatury jde o soulož a intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených spočívající např. v osahávání prsou, přirození, které směřovaly k sexuálnímu vzrušení pachatele. Nejedná se však zpravidla o případy letmého dotyku prsou, přirození přes oděv.

Trestný čin znásilnění Mezi závažnou trestnou činnost spočívající v pohlavním zneužívání nezletilých je třeba zařadit trestný čin znásilnění podle ustanovení § 241 trestního zákona, jehož objektem je právo každé osoby, aniž by byla stanovena věková hranice, rozhodovat o svém pohlavním životě. Podle § 241 odst. 1 trestního. zákona bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. U této skutkové podstaty je vyžadováno vykonání násilí či pohrůžka bezprostředního násilí, na rozdíl od trestného činu vydírání, který se spokojuje s pohrůžku násilí nikoliv bezprostředního. Zákonným znakem trestného činu znásilnění je bezbrannost, přičemž za takový lze považovat jen stav, ve kterém osoba není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. O takový stav nejde u poškozené, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo |62|. Od novelizace trestního zákona v roce 2001 předmětem útoku nemusí být pouze žena, jak tomu bylo doposud, a postihuje se nejenom donucení k souloži, ale také k jinému obdobnému pohlavnímu styku. Jiným pohlavním stykem zákonodárce míní sexuální aktivity, které lze z hlediska intenzity zásahu do sexuální sféry poškozené osoby považovat za srovnatelné se souloží (orální, anální styk). Skutková podstata tohoto trestného činu předpokládá dvojí jednání, tj. násilné jednání a soulož či obdobný pohlavní styk. Za násilí ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 trestního zákona soudy považují použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu ženy a dosažení soulože proti její vůli. Kvalifikovaná skutková podstata postihuje jednání vyznačující se vyšší společenskou nebezpečností. Potrestán je pachatel, který se dopustil trestného činu znásilnění na osobě mladší 15 let. K této okolnosti uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) trestního zákona je nutno přihlédnout i tehdy, byla-li pachatelem zaviněna z nedbalosti. V případě znásilnění, resp. pokusu o znásilnění osoby mladší než patnáct let tedy není třeba, aby pachatel znal věk poškozené osoby, stačí, že se zřetelem na okolnosti a svoje osobní poměry o uvedené okolnosti vědět měl a mohl |63|. Příklad jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu znásilnění: pachatel použil násilí za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu a poté vykonal soulož nebo jiný obdobný pohlavní styk proti vůli poškozené (resp. poškozeného).

Trestný čin zanedbání povinné výživy Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten kdo – byť i z nedbalosti – neplní svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Objektem tohoto trestného činu je právo na výživu, které vyplývá ze zákona o rodině (podrobněji viz výklad o jednotlivých druzích vyživovací povinnosti).

Strana 124

© Phare CZ 0209-02-01-005


Obsahem vyživovací povinnosti je nejen vlastní výživa, ale i ošacení, bydlení apod. Právě absence vlastní výživy a ošacení může být projevem zanedbání nezletilého dítěte. Tímto trestným činem je postihována určitá pasivita těch, kteří mají ze zákona povinnost o dítě pečovat. Zanedbáním povinné výživy ve smyslu ustanovení § 213 trestního zákona se rozumí nejen neplnění výživného poskytovaného v penězích, ale i neplnění povinnosti vyživovat jiného v naturální formě a povinnosti zaopatřovat jiného. Konkrétně jde o neplnění povinnosti poskytovat dítěti stravu, ošacení, bydlení a povinnosti pečovat o jeho zdraví a čistotu, vykonávat nad ním dohled a popř. opatřovat další prostředky potřebné pro jeho všestranný rozvoj ve smyslu ustanovení § 33 odst. 1 zákona o rodině |64|. Jednočinný souběh trestných činů zanedbání povinné výživy podle ustanovení § 213 trestního zákona a ohrožování výchovy mládeže podle ustanovení § 217 trestního zákona je možný. V případech, kdy týrání svěřené osoby ve smyslu ustanovení § 215 trestního zákona spočívá mimo jiné též v odpírání stravy nebo potřebného ošacení, je třeba toto jednání posuzovat jako trestný čin týrání svěřené osoby v jednočinném souběhu s trestným činem zanedbání povinné výživy podle ustanovení § 213 trestního zákona. Ve vztahu k zanedbávaným dětem je problematické právně kvalifikovat jednání, kdy rodiče neplní povinnost zaopatřovat dítě tím, že nepečují o jeho zdraví. Matka se dopouští trestného činu zanedbávání povinné výživy podle ustanovení § 213 odst. 1 trestního zákona tím, že neplní povinnost dostavit se s dětmi do zdravotnického zařízení za účelem provedení úkonů preventivní a léčebné péče či nařízených léčebných prohlídek a úkonů. Příkladem tohoto druhu jednání je nenavštěvování lékaře v případě, kdy dítěti byla zjištěna srdeční vada, jeho zdravotní stav vyžadoval stálou lékařskou kontrolu, a nezlepšení péče o dítě ani po osobních kontrolách dětské sestry a sociální pracovnice v bytě matky |65|. Příkladem jednání naplňující skutkovou podstatu tohoto trestného činu zanedbání povinné výživy: matka dlouhodobě dětem nevařila, nepečovala o jejich čistotu a ošacení, děti byly zavšivené, nosily roztrhané oblečení. Matka soustavně a po dlouhou dobu zanedbávala péči a dozor nad dětmi a zároveň zanedbala i plnění výživného dětem v naturální formě.

Trestný čin ohrožování výchovy mládeže U skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy mládeže ve smyslu ustanovení § 217 trestního zákona je trestně postihováno jednání, kterým pachatel – byť i z nedbalosti – vydá osobu mladší 18 let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu, anebo umožní jí vést zahálčivý a nemravný život, anebo závažným způsobem poruší svou povinnost pečovat o osobu mladší 18 let. Jednání je třeba posuzovat podle toho, zda s ohledem na způsob zásahu, jeho intenzitu a popřípadě i věk ohrožené osoby může způsobit závažný následek předpokládaný tímto zákonným ustanovením. Ve všech třech případech je třeba, aby jednání mělo za následek nebezpečí zpustnutí. Nebezpečím zpustnutí je třeba rozumět nebezpečí, že si osoba mladší 18 let (oběť tohoto trestného činu) osvojí takové povahové vlastnosti, zájmy a návyky, které se v jejím životě projeví způsobem odporujícím základním principům soužití v lidské společnosti. Přitom se takto získaný životní postoj musí projevovat soustavnějším jednáním a musí být trvalejší povahy – v podstatě bychom jej mohli označit za stav trvalého morálního rozkladu mladého člověka. Není tomu tak zpravidla u jednorázových, krátkodobých a méně intenzivních útoků |66|. Předmětem útoku (obětí trestného činu) mohou být jen osoby mladší 18 let, a to bez ohledu na to, zda případně nenabyly zletilosti již dříve. Pachatelem může být kdokoliv, nejen osoba mající zvláštní povinnost o nezletilé dítě pečovat. K trestnosti jednání přitom stačí nedbalost. Případy, kdy rodiče svým jednáním ohrožovali výchovu dítěte a současně zaviněně neplnili vyživovací povinnost k dítěti, lze zpravidla posoudit jako trestný čin dle ustanovení §217 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem podle ustanovení § 213 trestního zákona |67|. K souběhu trestného činu ohrožování výchovy mládeže s dalším trestným činem může dojít i tehdy, jde-li o souběh s trestným činem pohlavního zneužívání |68|. Jednočinný souběh trestných činů dle ustanovení § 217 a § 242 trestního zákona je možný.

Strana 125

© Phare CZ 0209-02-01-005


Další základní skutková podstata trestného činu ohrožování výchovy mládeže v ustanovení § 217 odst. 2 trestního zákona upravuje ochranu nezletilců před hrou na hracím přístroji, který je vybaven technickým zařízením, které ovlivňuje výsledek hry a které poskytuje možnost peněžité výhry. Pachatel bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem nebo zákazem činnosti. Příkladem jednání naplňující skutkovou podstatu tohoto trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže: případy, kdy rodiče neposílají své děti po delší dobu do školy či jim nevěnují ani další potřebnou péči, což vede k záškoláctví, k potulkám, vyhledávání nevhodné společnosti, popíjení alkoholických nápojů a k trestné činnosti. jednání rodičů, kteří například dovolují nezletilé dceři navazovat nahodilé známosti s muži, jednání rodiče, který vodí nezletilou dceru do restaurací, kde jí umožňuje nadměrně požívat alkoholické nápoje anebo jednání rodičů, kteří nedbají toho, aby se jejich dítě po ukončení školní docházky zapojilo do řádného pracovního procesu.

Trestné činy spočívající v podávání škodlivých látek mládeži Osoby mladší 18 let chrání trestní zákon i před podáváním některých zdraví škodlivých látek, které mohou být dospělým osobám podávány beztrestně. Tato zvýšená ochrana je obsažena v ustanovení § 218 trestního zákona, které upravuje trestný čin podávání alkoholických nápojů mládeži, a dále v ustanovení § 218a trestního zákona, které upravuje podávání anabolických látek mládeži. Obě uvedená ustanovení mají velmi podobnou konstrukci a chrání osoby mladší před jednáním pachatele spočívajícím v tom, že jim podává: opakovaně, nebo ve větší míře tyto substance: alkohol; anabolika; jiné prostředky s anabolickým účinkem.

Trestný čin svádění k pohlavnímu styku Zákonodárce upravil novou skutkovou podstatu v ustanovení § 217a) trestního zákona. Kdo nabídne, slíbí nebo poskytne osobě mladší 18 let za pohlavní styk s ní nebo kdo za její pohlavní sebeukájení, obnažování nebo jiné srovnatelné chování úplatu nebo jinou výhodu či prospěch, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. Toto ustanovení má chránit nezletilé děti před tzv. komerčním sexuálním zneužíváním. Na toto ustanovení pak navazuje ustanovení § 217b trestního zákona, které výslovně stanoví, že osoba mladší 18 let, která žádá nebo přijme úplatu nebo jinou výhodu či prospěch za to, že sama má pohlavní styk nebo sama se pohlavně ukájí, obnažuje nebo se dopouští jiného srovnatelného chování, není za takový čin trestná, a to ani podle ustanovení o návodci nebo pomocníkovi.

Trestný čin vraždy Jednání mající znaky týrání dítěte může v nejzávažnějších případech naplnit i skutkovou podstatu trestného činu vraždy dle ustanovení § 219 trestního zákona – bude tomu tak v případě, kdy osoba trestně odpovědná úmyslně usmrtí nezletilé dítě. Pokud bude toto jednání pachatele směřovat vůči dítěti staršímu 15 let, bude se na toto jednání vztahovat základní skutková podstata uvedená v § 219 odst. 1 trestního zákona a pachatel bude potrestán stejně, jako kdyby se jednalo o jednání směřující vůči dospělému. Spáchá-li však pachatel tento trestný čin na osobě mladší 15 let, půjde o jednání, na nějž se vztahuje kvalifikovaná skutková podstata uvedená v § 219 odst. 2 písm. e) trestního zákona. V tomto případě bude pachatel potrestán trestem odnětí svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem.

Strana 126

© Phare CZ 0209-02-01-005


Příkladem jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu vraždy: pachatel, vědom si nedobrého zdravotního stavu poškozené nezletilé, ji nejdříve fyzicky napadl údery rukou do obličeje a údery vodítkem na psa, dopadajícími na celé tělo, kopáním nohou do boční krajiny trupu i dalších částí těla. Poté připravil roztok z octa, do něhož přimísil pepř, muškát a ingredience konzervačního přípravku Nova a kari koření a tento následně vpravil do úst poškozené, stejně jako nezjištěné množství alkoholu. Tekutina pronikla do trávicího ústrojí poškozené a došlo k její aspiraci do dýchacího systému. Nato pachatel posadil poškozenou do vany se studenou vodou, kterou k tomuto účelu napustil a nutil ji ke konzumaci vlastních výkalů. Poškozenou opustil a v koupelně ji zanechal, takže v přímé souvislosti s působením obžalovaného na oslabený organismus poškozené nezletilé v důsledku fyzikálních a chemických vlivů došlo k rozvoji těžkého šokového stavu, který vyústil v trýznivý stav, projevující se pocity dušení, topení a bolesti, provázený pláčem. Následkem byla smrt poškozené vdechnutím zvratků bez zajištění lékařské pomoci |69|.

Trestný čin opuštění dítěte Podle ustanovení § 212 trestního zákona se trestného činu opuštění dítěte dopustí ten, kdo opustí dítě, o které má povinnost pečovat a které si samo nemůže opatřit pomoc, a vystaví je tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví. Pachateli tohoto trestného činu bude uložen trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta. Kvalifikovaná skutková podstata postihuje jednání, kterým pachatel způsobí dítěti těžkou újmu na zdraví nebo smrt a trestní sazba trestu odnětí svobody činí v tomto případě jeden rok až šest let. Pachatelem tohoto trestného činu může být jen osoba, která má povinnost pečovat o dítě. Touto osobou může být rodič, poručník dítěte, osoba, které bylo dítě svěřeno soudním rozhodnutím do výchovy, pracovník ústavu, ve kterém je vykonávána ústavní či ochranná výchova, pěstoun dítěte, osoba, která fakticky převzala péči o dítě a takovou péči po určitou dobu vykonává anebo osoba, která převzala péči o dítě na základě dohody uzavřené s tím, komu jinak náleží povinnost o dítě pečovat. Opuštěním dítěte ve smyslu ustanovení § 212 odst. 1 trestního zákona je třeba rozumět ponechání dítěte jeho osudu za takových okolností, že pro dítě vzniká nebezpečí smrti nebo újmy na zdraví. Za opuštění dítěte ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení tudíž není možné posuzovat například zanechání dítěte v mateřské školce v opatrování pracovníků školky, neboť tímto jednáním nehrozí dítěti nebezpečí smrti či újmy na zdraví |70|. Dále je za opuštění dítěte považováno jednání, následkem kterého je dítě, neschopné samo si pomoci, ponecháno svému osudu. Jde tedy o přerušení péče o dítě za takových okolností, kdy vzniká pro dítě nebezpečí újmy na zdraví nebo smrti. Ochranu před tímto nebezpečím má mít především dítě útlého věku, které není schopné vlastními silami čelit nepříznivé situaci, ve které se ocitlo. Může jít ale i o dítě starší, pokud vzhledem ke své nesamostatnosti a k podmínkám prostředí, kde zůstalo opuštěné, není schopno se samo vymanit z hrozícího nebezpečí |71|. Vztah trestného činu opuštění dítěte a trestného činu vraždy je následující. O trestný čin opuštění dítěte může jít jen tehdy, když úmysl pachatele zahrnuje pouze vznik nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví. Pokud pachatel ví o tom, že v důsledku opuštění dítěte může skutečně dojít k smrtelnému následku a je s tím srozuměn, naplňuje tímto jednáním znaky trestného činu vraždy podle ustanovení § 219 trestního zákona anebo vraždy novorozeného dítěte matkou podle ustanovení § 220 trestního zákona, resp. pokusu o tyto činy |72|. Příklady jednání naplňující skutkovou podstatu tohoto trestného činu opuštění dítěte: jedná se typicky o případy, kdy matky žijící osamoceně odešly ze své domácnosti, přičemž zanechaly své děti v bytě, který uzamkly, bez dozoru dospělé osoby a bez zabezpečení stravy a ostatních životních potřeb; samy se pak vrátily až za delší dobu, někdy až za několik dní. Ponechány svému osudu přitom zůstaly děti útlého věku nebo i děti starší (4 až 6 let), které se však vzhledem k podmínkám prostředí, v němž zůstaly opuštěny, nebyly schopny samy zachránit a vymanit se z hrozícího nebezpečí. Záchrana dětí tu byla ponechána zcela na náhodě, neboť opuštěné děti mohly (ale nemusely) být postřehnuty jinou osobou a nebylo ani jisté, zda se tato osoba dětí ujme a poskytne jim pomoc |73|.

Trestný čin kuplířství Podle ustanovení § 204 trestního zákona se ten, kdo jiného zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným, dopustí trestného činu kuplířství. Kvalifikovaná skutková podstata mimo jiné upravuje toto jednání ve vztahu k dítěti mladšímu osmnácti let, resp. patnácti let.

Strana 127

© Phare CZ 0209-02-01-005


Tento druh komerčního sexuálního zneužívání se zpravidla vyznačuje svojí organizovaností. Judikatura blíže objasňuje naplnění znaku „kořistí z prostituce provozované jiným“. Nevyžaduje se, aby pachatel výslovně vyžadoval nebo vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, ale postačí opakované přijímání úplaty za to, že provozování prostituce umožňuje |74|. Tohoto trestného činu se může dopustit např. provozovatel taxislužby, který doporučuje svým zákazníkům noční podnik, přičemž za tato doporučení od pracovníka nočního klubu přijímá finanční úplatu za zprostředkování. Soudy vykládají pojem „prostituce“ použitý v tomto ustanovení trestního zákona tak, že jde o pohlavní styk s jinými osobami za úplatu uskutečněný formou soulože, ale i o všechny další formy ukájení pohlavního pudu jiné osoby stejného nebo opačného pohlaví tělesným stykem za úplatu |75|.

Trestný čin ohrožování mravnosti Podle ustanovení § 205 trestního zákona upravujícího skutkovou podstatu trestného činu ohrožování mravnosti lze postihnout jednání toho, kdo uvádí do oběhu, rozšiřuje, činí veřejně přístupnými, vyrábí, dováží, prováží nebo vyváží anebo za tím účelem přechovává pornografická díla písemná, nosiče zvuku nebo obrazu, zobrazení nebo jiné předměty ohrožující mravnost, která zobrazují dítě, v nichž se projevuje neúcta k člověku a násilí nebo která zobrazují pohlavní styk se zvířetem. Kvalifikovaná skutková podstata postihuje jednání tohoto druhu vůči osobě mladší osmnácti let, tzn. případy, kdy pachatel osobě mladší 18 let nebo na místě, které je osobám mladším 18 let přístupné, nabízí, přenechává, vystavuje nebo zpřístupňuje pornografická díla písemná, nosiče zvuku nebo obrazu nebo zobrazení. Toto jednání řadíme mezi komerční sexuální zneužívání. Trestné není jednání, které by se týkalo pornografického díla v běžném slova smyslu – tj. díla, jehož jediným účelem je vyvolat (zvyšovat) sexuální vzrušení. Ustanovení § 205 trestního zákona vyžaduje, aby toto pornografické dílo obsahovalo navíc projev neúcty k člověku a násilí nebo některé vyjmenované podoby pornografie a aby pachatel s takovým dílem nakládal způsobem, který zákon uvádí.

Trestný čin únosu Ustanovení § 216 trestního zákona upravuje skutkovou podstatu trestného činu únosu, kterého se dopustí ten, kdo dítě nebo osobu stiženou duševní poruchou nebo duševně nedostatečně vyvinutou odejme z opatrování toho, kdo má podle zákona nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o ni pečovat. Povinnost opatrovat dítě mají rodiče, poručník, opatrovník, pokud mu byla stanovena i povinnost osobní péče o dítě, jiná fyzická osoba, které bylo dítě svěřeno výchovy, pěstoun, ale i pracovníci zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy. Kvalifikovaná skutková podstata mimo jiné upravuje případ, kdy pachatel svým jednáním ohrozil mravní vývoj unesené osoby či spáchal-li čin v úmyslu opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch. Soudy pod pojmem „odejme“ rozumí zásah, kterým se znemožní další péče o unesenou osobu tomu, kdo má povinnost o ni pečovat. Takový zásah spočívá především v odvedení nebo odvozu unesené osoby, tedy v aktivním jednání pachatele, jehož cílem je odejmout unesenou osobu z moci toho, kdo o ni je povinen pečovat |76|. Tohoto trestného činu se může dopustit osoba, jejíž jednání lze posuzovat jako např. psychické týrání dítěte. Je-li však dítě odejmuto z opatrování svého pečovatele a ohrozí-li se takovým činem mravní vývoj uneseného dítěte, toto jednání by bylo možné posoudit též jako sexuální zneužívání dítěte (event. i komerční – vyskytne-li se i komerční prvek zneužití). Příklad jednání naplňující skutkovou podstatu tohoto trestného činu únosu: rodič dítěte, který nebyl zbaven rodičovské zodpovědnosti a jehož rodičovská zodpovědnost nebyla ani omezena, odejme dítě druhému rodiči, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy soudním rozhodnutím. nejde o únos v trestněprávním smyslu, pokud rodič násilím nebo lstí odejme dítě druhému rodiči tehdy, když spolu rodiče nežijí, ale dítě se jen fakticky zdržuje u jednoho z rodičů a soud dosud pravomocně nerozhodl, kterému z rodičů se dítě do výchovy svěřuje; rovněž nejde o únos, pokud soud o výchově již rozhodl, ale rodič se nechce podřídit tomuto rozhodnutí a dítě, které se u něj fakticky nachází, odmítá vydat druhému rodiči, jemuž dítě bylo svěřeno soudem do výchovy; rovněž nejde o únos, jestliže rodič odmítá vrátit dítě druhému rodiči, kterému bylo dítě svěřeno soudem do výchovy, po návštěvě dítěte uskutečněné na základě dohody rodičů nebo na základě soudní úpravy styku rodiče s dítětem. Ve dvou posledně uvedených případech, které se v praxi vyskytují poměrně často, nejde o únos a k nápravě stavu je třeba nejprve postupovat dle úpravy v ustanovení § 272 a násl. občanského soudním řádu o výkonu rozhodnutí o výchově

Strana 128

© Phare CZ 0209-02-01-005


nezletilých dětí. Pokud ani tento postup nevede k navrácení dítěte do péče rodiče, kterému bylo dítě svěřeno do péče rozhodnutím soudu, lze jednání osoby zadržující dítě posuzovat jako naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí – k tomuto blíže viz ustanovení § 171 odst. 2 trestního zákona.

Trestný čin obchodování s dětmi Úprava trestného činu obchodování s dětmi dle ustanovení § 216a trestního zákona mimo jiné postihuje i jednání, která lze zařadit pro svůj prvek sexuální i komerční mezi případy komerčního sexuálního zneužívání. Z povahy věci je zřejmé, že se toto jednání vyznačuje mimořádně vysokou společenskou nebezpečností. Trestně postižitelné je jednání toho, kdo za odměnu svěří dítě do moci jiného za účelem adopce, využívání dětské práce nebo pro jiný účel. Právě svěření dítěte pro jiný účel může mít sexuální podtext. Pachatelem trestného činu obchodování s dětmi může být kdokoliv, zejména rodiče, ale i jiné osoby, které mají povinnost o dítě pečovat nebo mají jinak dítě ve své moci, např. pracovníci kojeneckých ústavů či dětských domovů. Judikatura k této skutkové podstatě není dosud k dispozici. Společné ustanovení § 216b upravuje definici pojmu „dítě“ – dítětem se rozumí osoba mladší osmnácti let. Tato úprava se použije pro ustanovení § 216 a 216a. Přijetím Úmluvy o právech dítěte se Česká republika zavázala dle čl. 35 Úmluvy přijímat všechna nezbytná vnitrostátní, dvoustranná a mnohostranná opatření k zabránění únosů dětí, prodávání dětí a obchodování s nimi za jakýmkoliv účelem a v jakékoliv podobě. V souladu s tímto byla zakotvena nová skutková podstata trestného činu obchodování s dětmi dle ustanovení § 216a trestního zákona.

Trestný čin obchodování s lidmi Zákonem č. 134/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela“), byla úprava trestného činu obchodování se ženami nahrazena novou úpravou trestného činu obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku. Nová skutková podstata rozšířila předmět útoku i o osoby mužského pohlaví. Tato skutková podstata novelou trestního zákona byla nahrazena úpravou ustanovení § 232a upravující skutkovou podstatu trestného činu obchodování s lidmi. Nově zavedená skutková podstata neomezuje trestnost jednání pouze na obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku, ale reaguje na následující trestné jednání pachatele: pohlavní styk nebo jiné formy sexuálního obtěžování nebo zneužívání, otroctví nebo nevolnictví, nucené práce nebo jiné formy vykořisťování. Kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá osobu mladší 18 let, aby jí bylo užito k výše uvedenému jednání, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až 10 let. Stejně bude potrestán ten, kdo jiného za použití násilí, pohrůžky násilí nebo lstí anebo zneužití omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby jí bylo užito k výše uvedenému jednání. V těchto případech trestní zákon nerozlišuje věk poškozené osoby. Pro úplnost je vhodné upozornit na skutkovou podstatu trestného činu zavlečení do ciziny dle které je trestné jednání, pokud pachatel jiného zavleče do ciziny. Kvalifikovaná skutková podstata upravuje zavlečení nezletilého do zahraničí.

Závěr Prostřednictvím této kapitoly jsme se seznámili zejména s jednotlivými skutkovými podstatami trestných činů, s nimiž se lze nejpravděpodobněji setkat při poskytování sociálně-právní ochrany dětí. Pokud jde o vlastní činnost pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí, zcela zásadní jsou pro něj poznatky o trestnosti neoznámení a nepřekažení některých těchto trestných činů, neboť právě v této oblasti by se v případě nekvalifikovaného přístupu sám mohl vystavit nebezpečí trestního stíhání. Další znalosti pak již budou sloužit především k tomu, aby byly včas a kvalitně rozpoznány formy jednání, který by mohly přerůstat až do trestné činnosti s tím, že hlavní úkoly pak již budou náležet orgánům činným trestním řízení.

Kontrolní otázky Skutkové podstaty kterých trestných činů může naplnit trestně odpovědná osoba, která se dopustí jednání spočívající v: a. týrání dítěte? odpověď

Strana 129

© Phare CZ 0209-02-01-005


b. sexuálním zneužívání dítěte? odpověď c. zanedbávání dítěte? odpověď d. komerčním sexuálním zneužívání dítěte? odpověď e. domácím násilí? odpověď

Strana 130

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 5 Přestupkový zákon a ochrana nezletilých dětí Cíl

Cílem této velmi stručné kapitoly je rozšířit nabyté trestněprávní znalosti účastníka distančního vzdělávání o znalosti týkající se právní úpravy přestupků. Právní úprava přestupků a trestných činů je vystavěna na velmi podobných základních principech a východiscích a je tedy vhodné, aby se s ní účastník distančního vzdělávání seznámil právě na tomto místě. Výklad této tématiky je uveden v otázce č. 37. Klíčová slova

opatrovník pro přestupkové řízení, skutkové podstaty přestupků, komise k projednávání přestupků. Další materiály ke studiu

a. základní právní předpisy ke studiu: zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů b. doporučené právní předpisy ke studiu: zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, ve znění pozdějších předpisů c. doporučená literatura ke studiu: aktuální komentář k zákonu o přestupcích Požadované předběžné znalosti

Předpokládá se znalost předchozí kapitoly o trestněprávní ochraně dětí. Předpokládaná doba studia

Předpokládaná doba na osvojení této kapitoly činí 3-4 hodiny samostudia.

Kontrolní otázky 1. Uveďte kazuistiky k jednotlivým skutkovým podstatám přestupků na úseku práce a sociálních věcí. 2. K jakým kolizím může docházet v rámci přestupkového řízení? blíže viz otázka č. 37

Strana 131

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 6 Odhalování případů týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí Cíl

Cílem kapitoly je seznámit účastníka distančního vzdělávání se základními postupy a hledisky při odhalování případů týraných, zneužívaných či zanedbávaných dětí a upozornit na některé základní signály, které by při výkonu své práce neměl přehlédnout. Výklad je uveden v otázkách č. 34 a 35. Možnosti spolupráce orgánů SPO s dalšími subjekty při řešení případů týraných dětí Základní postup orgánu SPO při zjištění podezření na týrání dítěte Klíčová slova

informace o ohrožených dětech, poradenská činnost, syndrom vyhoření, varovné signály, sociální hospitalizace, projekty preventivní činnosti. Další materiály ke studiu

a. základní právní předpisy ke studiu: uvedené právní předpisy v předešlých kapitolách, zejména zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 93/1964 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. b. doporučená literatura ke studiu: BENTOVIM, A.: Týrání a zneužívání v rodinách. 1. vyd., Praha: Grada Publishing, 1998. Sborník přednášek přednesených na 2. east-west konferenci o sexuálním zneužívání dětí, sexuálním násilí a PTSP. Uspoř. Společnost pro podporu zdraví dětí a dospívajících. Praha, 1999. BISKUP, P.: Diagnostika syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte – doporučený postup určený lékařům primární péče. Čes.-slov. Pediatrie, 2001, roč. 56, č. 4. BOSÁK, V., CSÉMY, L., HALFAROVÁ, H., PÖTHE, P.: Sexuální zneužívání dětí v ČR – retrospektivní studie. Čs. Psychiatrie, 2000, roč. 96, č. 3. ČÍRTKOVÁ, L.: Rakouský model ochrany před násilím v rodině. Zpravodaj Bílého kruhu bezpečí, 2001, roč. 10, č. 4. Sborník z konference pořádané organizacemi Friedrich Ebert Stiftung, La Strada, Karo a Enya ve dnech 6.-7. listopadu 2001. Uspoř. Borůvková A. a kol. Praha: Friedrich Ebert Stiftung, e. V., zastoupení v České republice, 2002. DUNOVSKÝ, J., DYTRYCH, Z., MATĚJČEK, Z. a kol.: Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. 1. vyd., Praha: Grada Publishing, 1995. DUŠKOVÁ, Z. a kol. Obraz problematiky týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte v letech 1992-2003. 1. vyd., Praha: Dětské krizové centrum, 2004. ELLIOTTOVÁ, M.: Jak ochránit své dítě. 1. vyd., Praha: Portál, 1997. HALFAROVÁ, H.: Výskyt násilí na dětech v České republice. Čes.-slov. Pediatrie, 2002, roč. 57, č. 7. CHYTRÝ, M., PROCHÁZKOVÁ, J., SOLAŘOVÁ, M., SPILKOVÁ, J.: Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte – agresivita očima dětí. 1. vyd., Praha: Dětské krizové centrum, 1997. KRANZOVÁ, R., MUFSONOVÁ, S.: O týrání a zneužívání. 1. vyd., Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996. MALÁ, E., RABOCH, J., SOVÁK, Z.: Sexuálně zneužívané děti. 1. vyd., Praha: Psychiatrické centrum, 1995. NOVOTNÁ, V., BURDOVÁ, E., BRABENEC, F.: Zákon o sociálně-právní ochraně dětí – komentář. 2. vyd., Praha: Linde nakladatelství, 2002. NOVOTNÁ, V.: Jak pomoci týranému, zneužívanému a zanedbávanému dítěti? Děti a my, 2000, roč. 30, č. 1. ŠPECIÁNOVÁ, Š.: Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. 1. vyd., Praha: Linde nakladatelství s.r.o., 2003. PÖTHE, P.: Dítě v ohrožení. 2. rozšířené vyd., Praha: G plus G, 1999.

Strana 132

© Phare CZ 0209-02-01-005


TOUŽIMSKÁ, Z.: Diagnostický systém J. V. Fontany. In Sborník z I. národní konference k problematice týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Uspoř. Biskup P. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, 1994. VANÍČKOVÁ, E., PROVAZNÍK, K., HAJD-MOUSSOVÁ, Z., SPILKOVÁ, J.: Sexuální násilí na dětech. 1. vyd., Praha: Portál, 1999. VYKOPALOVÁ, H.: Násilí v rodině. Kriminalistika, 2001, roč. 34, č. 4. ADAMSOVÁ, C., FAYOVÁ, J.: Už žádná tajemství. 1. vyd. Praha: Themis, 1997. KRAZNOVÁ, R., MALONEY, M.: O poruchách příjmu potravy. 1. vyd., Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. MARKHAMOVÁ, U.: Pomáháme dětem zvládnout stres. 1. vyd., Praha: Talpress, 1996. PORTERFIELDOVÁ, M., K.: Jak se vyrovnat s následky traumatu. 1. vyd., Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. RYANOVÁ, A., E.: O rodičích. 1. vyd., Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996. SCHAFFER, R., H.: Rozhodujeme o dětech. Psychologické otázky a odpovědi. 1. vyd. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 1994. Požadované předběžné znalosti

Předběžné znalosti nejsou zapotřebí. Je však vhodné předem prostudovat zejména kapitolu zabývající se výkladem zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Předpokládaná doba studia

Přibližně 2-5 hodin.

Závěr Tato závěrečná kapitola především identifikovala jednotlivé další profese, s nimiž je vhodné navazovat spolupráci v zájmu prevence týrání a zneužívání dětí (lékaře, učitele, vychovatele, policisty apod.), seznámila čtenáře s některými základními znaky signalizujícími možné týrání či zneužívání a opětovně zmínila některé procesní postupy použitelné při zjištění tohoto jevu (podání návrhu na vydání předběžného opatření apod.).

Kontrolní otázky 1. Uveďte systém pomoci ohroženým dětem vytvořený v rámci vašeho regionu. 2. Jaká se v rámci vašeho regionu provádějí preventivní opatření? 3. Uveďte znaky fyzicky týraného dítěte, psychicky týraného dítěte, zanedbávaného dítěte, pohlavně zneužívaného dítěte.

Strana 133

© Phare CZ 0209-02-01-005


Seznam poznámek ke kapitolám 1 až 6 |1| Tuto problematiku upravuje zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve své IV. části. [2] Syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte byl poprvé popsán na III. evropské konferenci pro prevenci týrání dětí, která se konala v Praze v roce 1991. Na výsledky vzešlé z této konference navázala Zdravotní komise Rady Evropy, která v roce 1992 definovala stěžejní pojmy následovně: syndrom zanedbávaného a zneužívaného dítěte: jde o jakékoliv vědomé či nevědomé aktivity, kterých se dopouští dospělý člověk (rodič, vychovatel nebo jiná osoba) na dítěti a jejichž následkem dochází k poškození zdraví a zdravého vývoje dítěte. Jejich nejvyhraněnější podobou je úplné zahubení dítěte. tělesné týrání: jde o tělesné ublížení dítěti anebo jeho nezabránění, popřípadě nezabránění utrpení dítěte, včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je určitá znalost či důvodné podezření, že zranění bylo způsobeno anebo že mu vědomě nebylo zabráněno. sexuální zneužívání: jde o nepatřičné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti či chování. Zahrnuje jakékoliv pohlavní dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoliv, komu bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoliv, kdo dítě zneužívá. ŠPECIÁNOVÁ, Š.: Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. 1. vyd., Praha: Linde nakladatelství s.r.o., 2003. |3| Zkratka CAN je používána převážně v americké odborné literatuře a je odvozena od Child Abused and Neglect. [4] Definice kolizní normy: v důsledku existence mezinárodního prvku (snoubenci jsou státní příslušníci dvou států) má soukromoprávní vztah spojení s více než jedním právním řádem. Jednotlivé právní řády obsahují hmotně-právní normy, které upravují soukromoprávní vztahy a poskytují řešení určité otázky (např. uzavření manželství mezi českou občankou a brazilským občanem). Z těchto právních řádů (např. z českého a brazilského) je třeba určit jeden z nich jako rozhodný a použitelný pro daný právní vztah. Toto určení se provádí pomocí zvláštních právních norem, tzv. kolizních norem, které obsahují kritéria pro určení rozhodného právního řádu (příkladem kolizní normy je právě ustanovení § 20, které uvádí, že forma manželství se řídí právem místa, kde se manželství uzavírá). [5] Zákon č. 518/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, ve znění zákona č. 426/2002 Sb. [6] Dle ustanovení § 8 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se nevrací ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné. [7] Obdobnou úpravu slyšení dítěte též upravuje ustanovení § 31 odst. 3, § 47 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. [8] Dle ustanovení § 76a) zákona č. 99/1963.Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ocitlo-li se nezletilé dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny, předseda senátu předběžným opatřením nařídí, aby bylo předáno do péče osoby, kterou v usnesení označí. Usnesení o nařízení předběžného opatření se doručuje účastníkům až při provedení jeho výkonu. Účastníkům, kteří nebyli při provedení výkonu přítomni, usnesení spolu s vyrozuměním, že byl proveden jeho výkon, doručí dodatečně soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodných skutečností své bydliště (§ 88 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.). Při nařízení předběžného opatření nezletilý nemusí být zastoupen; nemá-li nezletilý zákonného zástupce nebo nemůže-li jej zákonný zástupce v řízení zastupovat, ustanoví mu soud příslušný podle místa bydliště nezletilého (§ 88 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.) opatrovníka bezodkladně po provedení výkonu předběžného opatření. Předběžné opatření trvá po dobu 3 měsíců od jeho vykonatelnosti; bylo-li před uplynutím této doby zahájeno řízení ve věci samé, pak trvá až do té doby, než se stane vykonatelným rozhodnutí, kterým se toto řízení končí. [9] Je-li výchova dítěte vážně ohrožena nebo narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ustanovení § 42 zákona o sociálně-právní ochraně dětí) Jestliže je to v zájmu dítěte nutné, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc i v případě, že jiná výchovná opatření nepředcházela. Z důležitých důvodů může soud prodloužit ústavní výchovu až na jeden rok po dosažení zletilosti. Zásada při nařizování ústavní výchovy: náhradní rodinná péče či péče v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc má přednost před ústavní výchovou. V případě, že pominou důvody nařízení ústavní výchovy, nebo lze-li dítěti zajistit náhradní rodinnou péči, soud její nařízení zruší. [10] K této problematice blíže zákon č. zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. [11] Zdravotnickými zařízeními pro výkon ústavní výchovy jsou kojenecké ústavy pro děti od narození do 1 roku věku a dále dětské domovy pro děti od 1 roku do 3 let věku. [12] K problematice ochranné výchovy blíže úprava v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). [13] Fakultativní uložení ochranné výchovy pro mladistvé: odsuzuje-li soud mladistvého (15-18 let), může mu uložit ochrannou výchovu, pokud o výchovu mladistvého není náležitě postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze odstranit v

Strana 134

© Phare CZ 0209-02-01-005


jeho vlastní rodině nebo v rodině, v níž žije. Též pokud dosavadní výchova mladistvého byla zanedbána nebo prostředí, v němž mladistvý žije, neposkytuje záruku jeho náležité výchovyči nepostačuje uložení ústavní výchovy podle zákona o rodině. Ochranná výchova potrvá, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršení 18 roku věku mladistvého; vyžaduje-li to zájem mladistvého, může soud pro mládež ochrannou výchovu prodloužit do dovršení jeho 19 roku. Při prodloužení se předpokládá, že ochranná výchova byla uložena před dovršením 18 roku věku. Fakultativní uložení ochranné výchovy pro děti mladší 15 let: ochranná výchova může být uložena též dítěti mladšímu 15 let, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného (pokud by tento čin spáchala osoba trestně odpovědná, jednalo by se o trestný čin) a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy. V tomto případě není stanovena minimální věková hranice. [14] Obligatorní uložení ochranné výchovy pro děti mladší 15 let: dovršilo-li nezletilé dítě 12 rok věku a je mladší 15 let a spáchalo některý čin, za který trestní zákon dovoluje uložení výjimečného trestu (trest odnětí svobody na 15-25 let, doživotní odsouzení). V tomto případě soud pro mládež obligatorně uloží ochranou výchovu, a to rozsudkem. [15] Obecně k účasti státního zastupitelství v řízení: státní zástupce může ve vztahu k ochraně dětí činit významné kroky, neboť může vstoupit do zahájeného řízení ve věcech a. b. c. d. e. f. g.

určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, uložení výchovného opatření (napomenutí, dohled, omezení) podle § 43 odst. 1 zákona o rodině, nařízení ústavní výchovy a prodloužení ústavní výchovy, pozastavení, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti, způsobilosti k právním úkonům, prohlášení za mrtvého, vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče.

[16] Blíže k výkonu vazby zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů a k výkonu trestu odnětí svobody zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně souvisejících zákonů. Výkon trestu u matek nezletilých dětí je blíže upraven v ustanovení § 67 a násl. tohoto zákona. [17] Mnohdy však je odlišné místo trvalého pobytu a místo faktického bydliště dítěte. Tyto situace je možné řešit tzv. dožádáním – viz ustanovení § 62 zákona. [18] K řízení o rozvodu manželství je příslušný soud, v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště, bydlí-li v obvodu tohoto soudu alespoň jeden z manželů; není-li takového soudu, je příslušný obecný soud žalovaného, a není-li ani takového soudu, obecný soud žalobce. [19] Právo použít přiměřené výchovné prostředky, k tomuto též ustanovení čl. 16 a 19 Úmluvy o právech dítěte (čl. 16 – žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence ani nezákonným útokům na svou čest a pověst; ustanovení čl. 19 poskytuje ochranu dětem před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jiných osob starajících se o dítě). [20] Tato zákonná úprava vyjadřuje právo dítěte být slyšeno a je tak realizován čl. 12 Úmluvy o právech dítěte; soud se stanovisko dítěte dozví nejčastěji prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, pokud si vyjádření dítěte nezjistí při vlastní činnosti. Zákon o rodině obsahuje rovněž samostatnou úpravu tohoto práva pro řízení o osvojení. K osvojení se vyžaduje souhlas dítěte (osvojovaného), je-li schopno posoudit dosah osvojení, ledaže by tím byl zmařen účel osvojení. [21] Povinnost dětí pomáhat rodičům – týká se pouze nezletilého dítěte za podmínky, že žije se svými rodiči ve společné domácnosti – nutno považovat pouze za výchovné působení rodičů na dítě. Povinnost dítěte přispívat na úhradu společných potřeb rodiny – nelze chápat tak, že by dítě mělo povinnost odevzdávat rodičům veškeré své příjmy – jde o přiměřenou částku, která má opět spíše výchovný charakter. [22] Ustanovení § 88 odst. c) o. s. ř. upravuje příslušnost soudu ve věcech péče o nezletilé. Výslovně zde zákonodárce odkazuje na dohodu rodičů o bydlišti nezletilého dítěte. [23] Blíže k problematice jména a příjmení – zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů. [24] Ustanovení § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí výslovně upravuje, že obecní úřad obce s rozšířenou působností podává za podmínek stanovených zákonem o rodině návrh soudu na omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu. |25| K ustanovení opatrovníka blíže úprava ustanovení § 83 zákona o rodině. [26] K tomuto rovněž ustanovení čl. 9 Úmluvy o právech dítěte; státy jsou povinny zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušné zemi určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. [27] Dříve docházelo ke znevýhodnění svobodných nezletilých matek, neboť měly jiné postavení než matky, které na základě sňatku získaly zletilost, i když byly mladší 18 let. Proto novela zákona o rodině umožňuje přiznat nezletilému rodiči alespoň dílčí oprávnění vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Toto dílčí právo a zároveň s tím související povinnosti

Strana 135

© Phare CZ 0209-02-01-005


spočívá v péči o dítě. Péčí o dítě se rozumí zejména péče o osobu dítěte – osobně se o dítě starat, zajišťovat jeho běžnou výchovu a výživu, zdravotní péči, vzdělání apod. Je třeba si uvědomit, že nezletilý rodič dítěte není automaticky i zákonným zástupcem dítěte, nemůže tedy jednat jeho jménem. [28] Problém však nastává v situacích, kdy se jedná o onemocnění dítěte, jehož prognóza bez lékařského zásahu není pro dítě příznivá. Život či zdraví dítěte však není bezprostředně ohrožen, proto lékaři jsou povinni vyčkat souhlasu zákonných zástupců k případné operaci apod. Rodiče však nevyjádří souhlas s lékařským zákrokem a z prognostického vývoje je zřejmé, že zdravotní stav dítěte se postupem času zhorší a prognóza nadále není příznivá. Pokud postoj rodičů nezletilého dítěte není v jeho zájmu a intenzivní spoluprací s rodiči se nepodařilo je přesvědčit o potřebě udělit souhlas, lze podat návrh soudu na ustanovení opatrovníka dítěte pro vyslovení souhlasu s provedením lékařského zákroku. Motivem rodičů, proč nesouhlasí s provedením lékařského zákroku, je mnohdy bohužel snaha způsobit dítěti invaliditu a pobírat tak dávky státní sociální podpory či sociální péče. |29| Příkladem může být ustanovení opatrovníka dítěte pro vyslovení souhlasu s provedením lékařského zákroku. [30] Byl-li obecní úřad obce s rozšířenou působností ustanoven opatrovníkem dítěte pro řízení, které se koná u jiného soudu, než je soud příslušný podle místa trvalého pobytu dítěte, je tento obecní úřad obce s rozšířenou působností oprávněn požádat obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož obvodu je věc soudem projednávána, o zastoupení dítěte a postoupit mu spisovou dokumentaci dítěte spolu se svým stanoviskem. Tento postup se obecně označuje jako dožádání, tzn. dožádání provedení určitého úkonu. Dožádaný obecní úřad obce s rozšířenou působností je povinen dožádání vyhovět a je oprávněn dítě v řízení zastoupit. Byl-li opatrovníkem ustanoven Úřad, může požádat obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož obvodu je věc soudem projednávána, o zastoupení dítěte a postoupit mu potřebnou spisovou dokumentaci spolu se svým stanoviskem. Dožádaný obecní úřad obce s rozšířenou působností je povinen dožádání vyhovět a je oprávněn dítě v řízení zastoupit. |31| Upraveno v ustanovení § 28 a 22 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. [32] Lze vyčlenit pouze část jmění dítěte, která se předává do správy opatrovníkovi (např. patentová práva) a další správu majetku mohou provádět rodiče; v usnesení soudu o ustavení opatrovníka musí soud vymezit rozsah jmění, které bude spravovat, vymezit základní pravidla pro správu jmění a určit časový interval pro podávání zpráv soudu o správě jmění; funkce opatrovníka zanikne nejpozději dosažením zletilosti dítěte, avšak může zaniknout i rozhodnutím soudu, že byl naplněn účel opatrovnictví; zpravidla půjde o déletrvající opatrovnictví. [33] Tradiční institut rodinného práva; byl již hojně využíván v římském právu (tutela). Je užíván v případech, kdy dítě nemá zákonného zástupce, též pro případy, kdy jediný rodič pečuje o dítě a nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, např. je-li rodič mladší 18 let a nenabyl zletilosti uzavřením manželství. [34] Je třeba zdůraznit „faktické“ omezení rodičovské zodpovědnosti, neboť se jedná o více situací, nežli upravuje ustanovení § 44 odst. 2 zákona o rodině (nevykonává-li rodič řádně své povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti a vyžadujeli to zájem dítěte, soud rodičovskou zodpovědnost rodiče omezí; přitom vždy vymezí rozsah práv a povinností, na které se omezení vztahuje). [35] Z podání musí být patrné, kterému soudu je určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje a musí být podepsáno a datováno. Podání je třeba předložit s potřebným počtem stejnopisů a s přílohami, tak, aby jeden stejnopis zůstal u soudu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis, je-li to třeba. [36] Další předběžné opatření, které ve vztahu k nezletilým dětem zákon upravuje: Předběžným opatřením může být účastníku uloženo zejména, aby platil výživné v nezbytné míře; odevzdal dítě do péče druhého z rodičů nebo do péče toho, koho označí soud; něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel. O návrhu na tato předběžná opatření musí být rozhodnuto bezodkladně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl podán, nestanoví-li zákon jinou lhůtu. Návrh na tato předběžná opatření může např. podat rodič dítěte. Soud při nařízení předběžného opatření uloží navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí, podal u soudu návrh na zahájení řízení; to neplatí, může-li být řízení ve věci zahájeno i bez návrhu. Může také stanovit, že předběžné opatření bude trvat jen po určenou dobu. |37| K tomuto blíže ustanovení § 42 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. [38] Pojem „mladistvý“ je pojmem užívaným v trestním právu a vymezuje věkovou kategorii pachatelů trestných činů ve věku 15-18 let a v pracovněprávních předpisech vymezující kategorii nezletilých zaměstnancům, kterým je třeba vytvářet příznivé pracovní podmínky. Nelze proto o každém nezletilém dítěti mladším 18 let, avšak starším 15 let věku hovořit jako o mladistvém. [39] Ve vztahu k cizině nedochází ke zprostředkování pěstounské péče, neboť pěstounská péče v našem pojetí se v cizině neuskutečňuje. Proto i výraz „foster care“ má v angličtině trochu jiný význam nežli jeho český překlad „pěstounská péče“. [40] Příslušný soud k určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k osvojení a k samotnému řízení o osvojení, je okresní soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutím soudu, popřípadě jiných rozhodných skutečností své bydliště – ustanovení § 88 c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Strana 136

© Phare CZ 0209-02-01-005


[41] Dle římského práva bylo možno osvojit i osobu zletilou. Institut osvojení však v té době vycházel spíše z představy zachovat majetkové hodnoty např. bezdětné osoby nežli zajistit dítěti rodinnou péči v adoptivní rodině. Při přípravě nového občanského zákoníku rovněž vyvstaly úvahy o zavedení institutu osvojení zletilé osoby. Obdobně jako dle římského práva by se jednalo spíše o institut majetkové ochrany. [42] Od dob římského práva se označuje dítě počaté, avšak nenarozené pojmem „nasciturus“. I v současné právní úpravě jsou se subjektem nascitura spojována určitá práva, pokud se dítě narodí živé – viz dědické právo. [43] Avšak o svěření dítěte do preadopční péče budoucích osvojitelů rozhoduje Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, jdeli o osvojení dítěte do ciziny nebo z ciziny. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí též vydává souhlas k osvojení dítěte do ciziny. [44] Matky se většinou nevrací pro dítě ponechané ve zdravotnickém zařízení, proto je obtížné vyjádření blanketového souhlasu s osvojením nejdříve po 6 týdnech po narození dítěte. Stanovením 6týdenní lhůty je matce dána dostatečná doba k tomu, aby se dostatečně zotavila po porodu a začala o dítě sama pečovat. Nedostaví-li se rodiče k soudu či orgánu sociálně-právní ochrany dětí, aby vyjádřili svůj blanketový souhlas, a dítě zůstává v kojeneckém ústavu, je třeba vyčkat, zda bude splněna zákonná podmínka, že po dobu nejméně 2 měsíců po narození dítěte neprojevovali o dítě žádný zájem, ačkoliv jim v projevení zájmu nebránila závažná překážka. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí ukládá povinnost zdravotnickému zařízení, ve kterém matka po narození dítě opustila a zanechala, tuto skutečnost neprodleně oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. |45| Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 132/2000 Sb., o přijetí Evropské úmluvy o osvojení dětí. [46] Dle ustanovení § 29 občanského soudního řádu může předseda senátu ustanovit opatrovníka také účastníku, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat. [47] Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů – nabývání státního občanství: - narozením, je-li alespoň jeden z rodičů českým státním občanem. Dítě následuje státní občanství rodičů bez ohledu na místo, kde se narodilo, - osvojením, - určením otcovství, - nalezením na území České republiky, - prohlášením, - udělením. [48] Návrh na zrušení zrušitelného osvojení se podává okresnímu soudu příslušného dle místa bydliště nezletilého dítěte, tj. dle ustanovení § 88 písm. c) zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. |49| S výkonem poručenství není bez dalšího spojena osobní péče o dítě, jaká je předpokládána u pěstounské péče. [50] Je povinností rodiče, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmu, soudu prokázat své příjmy dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, tj. příjmy z podnikání, příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti, příjmy z kapitálového majetku, příjmy z pronájmu, ostatní příjmy (z převodu nemovitostí, z převodu movitých věcí, z převodu účasti na obchodních společnostech, z výher v loteriích, sázkách apod.). [51] Věk 26 let je významný z hlediska poskytování dávek státní sociální podpory dle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře – nejdéle do 26 let může být dítě dle tohoto zákona posuzováno jako nezaopatřené, jestliže se soustavně připravuje na budoucí povolání, nebo nemůže se soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, anebo z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschopno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. |52| Zletilost – ukončení období „mladistvý“ – mladistvý narozen 1. 5.; od 0:00 2. 5. již nespadá do kategorie „mladistvý“ |53| Stanovisko Nejvyššího soudu Rt 11/84 Tpjf 169/82 (Sb. s. r. 84, 4-5: 191). |54| Stanovisko Nejvyššího soudu Rt 20/84 5 Tz 14/83 (Sb. s. r. 84, 4-5: 248) a též stanovisko Nejvyššího soudu Rt 22/83 2 Tz 1/83 (Bulletin. 83, 3: 85). |55| K tomuto blíže stanovisko Nejvyššího soudu Rt 3/83 Tpj 64/83 (Bulletin. 83, 2: 7). [56] Faktická konzumpce skutkových podstat – takto označujeme případy, při kterých porušení či ohrožení zájmů chráněných jedním ustanovením trestního zákona je v konkrétním případě bezvýznamným výsledkem trestné činnosti postižené druhým ustanovením trestního zákona. |57| K tomuto blíže stanovisko Krajského soudu v Brně Rt 18/63 2 To 199/62 (Sb. s. r. 63, 1: 53). [58] K tomuto blíže stanovisko Nejvyššího soudu Rt 11/84 Tpjf 169/82 (Sb. s. r. 84, 4-5: 197), a rovněž stanovisko Nejvyššího soudu Rt 3/83 Tpj 64/83 (Bulletin. 83, 2: 25). |59| K této problematice blíže stanovisko Nejvyššího soudu Rt 11/84 Tpjf 169/82 (Sb. s. r. 84, 4-5: 197). |60| K tomuto blíže stanovisko Nejvyššího soudu Rt 64/78 7 Tz 56/77 (Sb. s. r. 78, 7-8: 463). |61| K tomuto blíže stanovisko Nejvyššího soudu Rt 54/88 4 To 14/87 (Sb. s. r. 88, 7-8: 418). |62| K tomuto právní názor Vrchního soudu v Praze Rt 43/94 3 To 105/93 (Sb. s. r. 94, 9: 314). |63| Stanovisko Nejvyššího soudu Rt 57/80 2 To 49/79 (Sb. s. r. 80, 7-8: 392). |64| K tomuto blíže stanovisko Nejvyššího soudu, Rt 26/82 11 Tz 9/81 (Sb. s. r. 82, 4-5: 305) a stanovisko Nejvyššího soudu Rt 11/84 Tpjf 169/82 (Sb. s. r. 84, 4-5: 185). |65| K tomuto blíže stanovisko Nejvyššího soudu Rt 21/88 11 Tz 21/87 (Bulletin. 88, 2: 29). |66| K tomuto blíže stanovisko Nejvyššího soudu Rt 21/88 11 Tz 21/87 (Bulletin. 88, 2: 29). |67| Stanovisko Nejvyššího soudu Rt 11/84 Tpjf 169/82 (Sb. s. r. 84, 4-5: 200), též stanovisko Nejvyššího soudu Rt 64/1978 7 Tz 56/77 (Sb. s. r. 78, 7-8: 463), rovněž stanovisko Nejvyššího soudu Rt 26/82 11 Tz 9/81 (Sb. s. r. 82, 4-5: 305)}.

Strana 137

© Phare CZ 0209-02-01-005


|68| K tomuto blíže stanovisko Nejvyššího soudu Rt 64/78 7 Tz 56/77 (Sb. s. r. 78, 7-8: 463). |69| Stanovisko Nejvyššího soudu Rt 15/2000 8 Tz 119/99 (SoJ. 2000, 5: IX). |70| K tomuto blíže stanovisko Nejvyššího soudu Rt 64/78 7 Tz 56/77 (Sb. s. r. 78, 7-8: 463). |71| Dle stanoviska Nejvyššího soudu Rt 47/78 5 Tz 69/77 (Sb. s. r. 78, 7-8: 392). |72| K této problematice blíže stanovisko Nejvyššího soudu Rt 25/92 II 1 Tzf 6/91 (Sb. s. r. 92, 1: 80). |73| Dle stanoviska Nejvyššího soudu Rt 3/83 Tpj 64/83 (Bulletin. 83, 2: 20). |74| K tomuto stanovisko Nejvyššího soudu Rt 11/78 11 Tz 17/77 (Sb. s. r. 78, 1: 54). |75| Dle právního názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích Rt 22/95 4 To 518/94 (Sb. s. r. 95, 4: 146). |76| Stanovisko Nejvyššího soudu Rt 3/83 Tpj 64/83 (Bulletin. 83, 2: 30). [77] Tohoto trestného činu se opustí osoba, jestliže poté, co proti ní byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení (k tomuto blíže ustanovení § 273 občanského soudního řádu) směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody nebo se dopustí závažného jednání, aby zmařila výkon rozhodnutí jiného státního orgánu týkajícího se výchovy nezletilých dětí. Za toto jednání může být potrestána odnětím svobody až na jeden rok. |78| § 212 – opuštění dítěte – kdo opustí dítě, o které má povinnost pečovat, které si samo nemůže opatřit pomoc, a vystaví je tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta. [79] Občanský zákoník upravuje odpovědnost za škodu způsobenou nezletilým takto: nezletilý odpovídá za škodu jím způsobenou, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; společně a nerozdílně s ním odpovídá, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled. Kdo je povinen vykonávat dohled, zprostí se odpovědnosti, jestliže prokáže, že náležitý dohled nezanedbal. [80] Zaměstnávání nezletilých starších 15 let upravuje zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, upravuje výkon umělecké, kulturní, sportovní a reklamní činnosti dětí mladších 15 let (tj. osoby bez pracovněprávní způsobilosti dle zákoníku práce) a dětí starších 15 let, pokud nemají ukončenou povinnou docházku, a to až do doby jejího ukončení (osoby mající již pracovněprávní způsobilost). Tento zákon výslovně upravuje, že uvedenou činnost může dítě vykonávat pro právnickou nebo fyzickou osobu pouze za podmínky, že tato činnost je přiměřená věku dítěte, není pro něj nebezpečná, nebrání jeho vzdělávání nebo docházce do školy, nepoškozuje jeho zdravotní, tělesný, duševní, morální nebo společenský rozvoj. Na výkon činnosti je třeba vyžádat zákonným zástupcem nebo jinou osobou odpovědnou za výchovu dítěte povolení k činnosti dítěte. [81] Toto ustanovení uvádí, že žádný z rodičů nemůže zastoupit dítě pro střet zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmu týchž rodičů. Zákonná úprava počítá již pouze s možností střetu zájmu v budoucnu, nikoliv s možností, že již v konkrétním případě ke střetu zájmu došlo. [82] Správní řád předpokládá, že opatrovníkem bude ustanovena fyzická osoba, a lze proto doporučit, aby touto osobou byl pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí specializující se na sociálně-právní ochranu dětí týraných, zneužívaných a zanedbávaných. Je-li to v zájmu dítěte, je ustanovený opatrovník oprávněn podat za nezletilého návrh na projednání přestupku. [83] Zákon vymezuje skupinu dětí, kterým je poskytována sociálně-právní ochrana dětí, demonstrativně vymezeným výčtem skutečností, které jsou ohrožující pro nezletilé děti (k tomuto blíže ustanovení § 6 zákona). Jednoznačně ohrožené děti ve smyslu uvedeném výše jsou děti, na které se sociálně-právní ochrana dětí zejména zaměřuje. [84] Jedná se o výchovná opatření dle ustanovení § 43 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Napomenutí nezletilého dítěte, rodičů a osob narušující řádnou výchovu. Zpravidla se ukládá tehdy, pokud rodiče porušují či zanedbávají povinnosti k dítěti (např. povinné očkování), avšak napomenutí může být uloženo i samotnému nezletilému dítěti. Napomenutí je považováno za nejmírnější výchovné opatření, proto pokud se napomenutí míjí účinkem, lze rozhodnout o uložení dohledu. Dohled se provádí za součinnosti školy, občanských sdružení v místě bydliště nebo na pracovišti; omezení nezletilého, které zabrání škodlivým vlivům na jeho výchovu (návštěva podniků nevhodných vzhledem k osobě nezletilého). Je v praxi ukládáno velmi zřídka. Omezení se ve vztahu k týraným, zneužívaným či zanedbávaným dětem nebude z podstaty věci ukládat. [85] V praxi mnohdy dochází k případům, kdy dítě setrvává ve faktické péči sociálního pracovníka v budově obecního úřadu či na místním oddělení Policie ČR, což nelze považovat za ideální způsob řešení. Je to však způsobeno nedostatečnou sítí zařízení pro děti vyžadujících okamžitou pomoc dle ustanovení § 42 zákona. [86] § 76a o. s. ř.: ocitlo-li se nezletilé dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny, předseda senátu předběžným opatřením nařídí, aby bylo předáno do péče osoby, kterou v usnesení označí. Usnesení o nařízení předběžného opatření se doručuje účastníkům až při provedení jeho výkonu. Účastníkům, kteří nebyli při provedení výkonu přítomni, usnesení doručí dodatečně soud příslušný podle místa bydliště dítěte spolu s vyrozuměním, že byl proveden jeho výkon. Při nařízení předběžného opatření nezletilý nemusí být zastoupen; nemá-li nezletilý zákonného zástupce nebo nemůže-li jej zákonný zástupce v řízení zastupovat, ustanoví mu soud příslušný podle místa bydliště dítěte opatrovníka bezodkladně po provedení výkonu předběžného opatření. Předběžné opatření trvá po dobu tří měsíců od jeho vykonatelnosti; bylo-li před uplynutím této doby zahájeno řízení ve věci samé, pak trvá až do té doby, než se stane vykonatelným rozhodnutí, kterým se toto řízení končí. |87| Instrukce byla novelizována dne 29. 10. 2002 a nalezneme ji ve znění Směrnice MPSV č.j. 21-42246/2002. [88] Rejstřík dětí, jejichž rodiče nevykonávají nebo zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, jejich lidskou důstojnost nebo jmění, nebo je podezření ze spáchání takového činu.

Strana 138

© Phare CZ 0209-02-01-005


[89] Zdravotníci obecně mají upravenu povinnou mlčenlivost v ustanovení § 55 odst 2 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Nově je tato mlčenlivost prolomena dle ustanovení § 53 odst. 1 zákona č. 359/ 1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění novely zákona zákonem č. 272/2001 Sb. [90] Dle ustanovení § 45 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dle ustanovení § 37 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a ustanovení § 16 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Strana 139

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 7 Dávkové systémy sociální ochrany obyvatelstva Cíl

Po prostudování této kapitoly budete umět: definovat pojmy sociální systém, sociální správa, sociální politika, sociální práva popsat účastníky těchto právních vztahů vysvětlit jednotlivé systémy sociální ochrany obyvatelstva Kompletní výklad je součástí otázky č. 50. Klíčová slova

sociální systém, sociální správa, sociální politika, sociální práva, systémy sociální ochrany obyvatelstva, účastníci právních vztahů, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, zdravotní pojištění, státní politika zaměstnanosti, veřejný ochránce práv. Další materiály ke studiu

Listina základních práv a svobod, Ústava ČR, vybrané kapitoly z občanského zákoníku a občanského soudního řádu, zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích. Požadované předběžné znalosti

zákon č. 100/1988 Sb. , o sociálním zabezpečení ve znění pozdějších změn, vyhláška č. 182/1994 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon ČNR o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci provádění sociálního zabezpečení, zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku země, zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, zákon č. 482/1991 Sb. o sociální potřebnosti, zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu. Předpokládaná doba studia

4 hodiny.

Kontrolní otázky

Strana 140

© Phare CZ 0209-02-01-005


1. Co rozumíte pod pojmem sociální systém? Vysvětlete související pojmy. blíže kapitola Sociální systém 2. Co jsou to právní vztahy a kdo je účastníkem těchto vztahů? blíže kapitola Účastníci právních vztahů sociálního zabezpečení 3. Jaké systémy sociální ochrany obyvatelstva znáte? Jak se od sebe liší? blíže kapitola Systémy sociální ochrany obyvatelstva 4. Co zabezpečuje nemocenské pojištění a které druhy pojištění zahrnuje? blíže kapitola Nemocenské pojištění 5. Co je to zdravotní pojištění, kdo je plátcem tohoto pojištění a kdo pojištění provádí? blíže kapitola Zdravotní pojištění 6. Co je to státní politika zaměstnanosti a kdo ji provádí? blíže kapitola Státní politika zaměstnaností 7. Vysvětlete pojem sociální pomoc a sociální služba. blíže kapitola Systém sociální pomoci a sociálních služeb

Strana 141

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 8 Orgány působící v dávkových systémech sociální ochrany obyvatel Cíl

Po prostudování této kapitoly budete umět: popsat jednotlivé orgány a jejich působnost v systémech sociální ochrany obyvatel orientovat se v pojmech obce s přenesenou působností, rozšířenou působností, obce pověřené Kompletní výklad je součástí otázky č. 51. Klíčová slova

Ministerstvo práce a sociálních věcí, správní řízení, Česká správa sociálního zabezpečení, Ministerstva obrany, vnitra a spravedlnosti, Okresní správy sociálního zabezpečení, Úřad práce, přenesená působnost, rozšířená působnost, pověřené obecní úřady. Další materiály ke studiu

Listina základních práv a svobod, Ústava ČR. Požadované předběžné znalosti

zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 128/2000 Sb., o obcích zákon č. 129/2000 Sb., o krajích zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů Předpokládaná doba studia

3 hodiny

Shrnutí

Kontrolní otázky 1. Které orgány působí v dávkových systémech sociální ochrany obyvatelstva? blíže viz kapitola Orgány 2. Jakou působnost má Ministerstvo práce a sociálních věcí? blíže viz kapitola Ministerstvo práce a sociálních věci 3. O čem rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení? blíže viz kapitola ČSSZ 4. Jakou působnost mají ministerstva obrany, vnitra a spravedlnosti? blíže viz kapitola Ministerstva obrany, vnitra a spravedlnosti 5. Jaká je působnost Okresních správ sociálního zabezpečení?

Strana 142

© Phare CZ 0209-02-01-005


blíže viz kapitola OSSZ 6. Jakou funkci plní Úřady práce? blíže viz kapitola Úřady práce 7. V čem rozhodují obce v přenesené působnosti, pověřené obecní úřady a obecní úřady s rozšířenou působností? blíže viz kapitola Kraje a obce 8. Vysvětlete pojmy přenesená působnost, rozšířená působnost, pověřený obecní úřad. blíže viz kapitola Kraje a obce

Strana 143

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 9 Státní sociální podpora Cíl

Po prostudování této kapitoly budete schopni: definovat státní sociální podporu z hlediska příslušného zákona vysvětlit druhy dávek podle zákona o státní sociální podpoře popsat okruh příjemců dávek charakterizovat jednotlivé orgány s ohledem na státní sociální podporu Kompletní výklad je součástí otázky č. 52. Klíčová slova

státní sociální podpora, rodina, společně posuzované osoby, domácnost, dávky poskytované v závislosti na výši příjmů, ostatní dávky, životní minimum, okruh příjemců, orgány státní sociální podpory. Další materiály ke studiu

zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších zákonů, Listina základních práv a svobod, Úmluva o právech dítěte, 463/1991 S., o životním minimu, zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích Požadované předběžné znalosti

zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, jak vyplývá ze změn provedených zákonem č. 137/1996 Sb., zákonem č. 132/1997 Sb., zákonem č. 242/1997 Sb., zákonem č. 91/1998 Sb., zákonem č. 158/1998 Sb., zákonem č. 360/1999 Sb., zákonem č. 118/2000 Sb., zákonem č. 132/2000 Sb., zákonem č. 155/2000 Sb., zákonem č. 492/2000 Sb. a zákonem č. 271/2001 Sb. Předpokládaná doba studia

4 hodiny

Kontrolní otázky

Strana 144

© Phare CZ 0209-02-01-005


1. Definujte státní sociální podporu s ohledem na příslušný zákon. blíže viz kapitola Státní sociální podpora 2. Jaké znáte dávky poskytované v závislosti na výši příjmu? blíže viz kapitola Dávky poskytované v závislosti na výši příjmu 3. Co jsou to ostatní dávky? Popište je! blíže viz kapitola Ostatní dávky 4. Kdo je příjemcem dávky a jaké nároky musí splňovat? blíže viz kapitola Okruh příjemců 5. Které orgány státní sociální podpory znáte? Charakterizujte je! blíže viz kapitola Orgány státní sociální podpory

Strana 145

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 10 Druhy služeb sociální péče Cíl

Po prostudování této kapitoly budete umět: vysvětlit, co je to sociální péče vyjmenovat druhy a služby v rámci sociální péče popsat subjekty poskytující sociální služby vysvětlit působnost jednotlivých orgánů Kompletní výklad je součástí otázky č. 53. Klíčová slova

sociální péče, osoba blízká, zdravotně postižený občan, nepřizpůsobivý občan, dávky a služby. Další materiály ke studiu

Listina základních práv a svobod, Ústava ČR, zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích. Požadované předběžné znalosti

zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení ve znění pozdějších změn, vyhláška č. 182/1994 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon ČNR o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci provádění sociálního zabezpečení. Předpokládaná doba studia

2 hodiny.

Kontrolní otázky 1. Vysvětlete pojem sociální péče. blíže viz kapitola Sociální péče 2. Jaké druhy služeb sociální péče znáte? blíže viz kapitola Dávky a služby v rámci sociální péče 3. Které subjekty poskytují služby sociální péče? blíže viz kapitola Orgány 4. Jaká je jejich působnost? blíže viz kapitola Působnost orgánů

Strana 146

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 11 Sociální služby poskytované v rámci sociálně-právní ochrany Cíl

Cílem této kapitoly je seznámit frekventanty vzdělávání se sociálními službami, které jsou realizovány v rámci sociálněprávní ochrany dětí, a s jejich základními principy. Kapitola nabídne inspiraci sociálním pracovníkům orgánu sociálněprávní ochrany, jak poznat kvalitu zařízení, které má zájem doporučit svým klientům. Klíčová slova

činnosti v rámci SPO, pověřené osoby pro sociálně-právní činnost, základní principy sociálních služeb, standardy dobré praxe. Další materiály ke studiu

Čermáková, K., Johnová, M.: Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe. Praha: MPSV, 2002. Johnová, M.: Standardy kvality sociálních služeb. Praha: MPSV, 2002. Materiál ke konferenci Standardy kvality sociálních služeb, MPSV, 2000. MPSV: Bílá kniha v sociálních službách, konzultační dokument, Praha, březen 2003. Zákon č. 359/1999, Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 349/1999, Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. Požadované předběžné znalosti

Frekventant se orientuje ve své regionální síti státních i nestátních poskytovatelů sociálních služeb. Předpokládaná doba studia

3 hodiny včetně orientační doby studia doporučených materiálů.

Činnosti v rámci sociálně-právní ochrany dětí Zákon č. 359/1999, Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (2000) upravil legislativní podmínky pro účast občanů na výkonu sociálně-právní ochrany (dále jen SPO) ať už přímo, nebo prostřednictvím subjektů, v nichž se občané sdružují. Právnické i fyzické osoby mohou významným způsobem ovlivňovat péči o děti nebo jejich výchovu a podílet se na SPO, pokud jim k této činnosti příslušný státní orgán vydá pověření. V rozhodnutí o udělení pověření k výkonu SPO jsou taxativně vymezeny činnosti, které může nestátní subjekt jako pověřená osoba v sociálně-právní činnosti vykonávat. Pověřené osoby pro sociálně-právní činnost Principy sociálních služeb Standardy dobré praxe

Pověřené osoby pro sociálně-právní činnost Pro vydání pověření je třeba splnit dvanáct zákonných podmínek (§ 49), např. předložit doklad o ukončeném vzdělání, o bezúhonnosti osob poskytujících SPO, doklad o uzavření pojistné smlouvy pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem SPO. Zákon o SPO upravuje podmínky pro existenci zařízení SPO: zařízení odborného poradenství pro péči o děti (např. občanské poradny, informační centra pro děti a mládež), zařízení sociálně-výchovné činnosti (např. centra volného času pro děti, nízkoprahové kluby), zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (např. azylové domy pro děti v krizové situaci, azylové domy pro děti), výchovně-rekreační tábory pro děti,

Strana 147

© Phare CZ 0209-02-01-005


zařízení pro výkon pěstounské péče.

Sociální služby využívané v rámci SPO Sociální pracovníci OSPOD v rámci rozšíření a/nebo doplnění své práce s klienty využívají i další sociální služby, jejichž činnost není podmíněna pověřením k výkonu SPO. Jedná se zejména o (názvosloví dle žádosti o poskytnutí státních dotací MPSV 2004): Služby rané péče (jsou orientované na celou rodinu s dítětem raného věku, jehož vývoj je ohrožen vlivem zdravotního postižení či biologickými faktory nebo prostředím. Cílem je vrátit nebo zachovat rodičům jejich kompetenci k výchově dítěte a k vytváření vhodných podmínek pro jeho vývoj). Azylové služby pro matky s dětmi (jejich podstatou je poskytnutí přechodného ubytování, motivace k aktivitě a pomoc s navržením a realizací plánu, který povede k zajištění bydlení a zlepšení nepříznivé sociální situace). Služby pro osoby opouštějící ústavní péči – tzv. Domy na ½ cesty (jejich hlavním cílem je rozvinout schopnosti osob a umožnit jim, aby se osamostatnily a byly schopny vést samostatný život, jde o časově omezenou službu v zařízení, která je spojená s poskytnutím bydlení).

Principy sociálních služeb Samotné pověření k výkonu SPO nezaručuje dostatečnou kvalitu služeb poskytovaných zařízením. MPSV (2003) formulovalo důležité principy, které musí kvalitní sociální služby, včetně těch, které působí v oblasti SPO, zahrnovat. Zároveň zpracovalo řadu materiálů o standardech kvality sociálních služeb, které v současné době fungují jako doporučení pro dobrou praxi státních, obecních i nestátních zařízení. Základní principy sociálních služeb (Bílá kniha v sociálních službách 2003): 1. Nezávislost a autonomie – lidé jsou odpovědní za svůj život. Přijímají a musí být povzbuzováni k tomu, aby přijímali, vlastní rozhodnutí o svém životním stylu v rámci mezí, které platí pro všechny členy společnosti. Mohou tvořit a musejí být povzbuzováni, aby tvořili a vyjadřovali, své vlastní preference o tom, jak jim mohou sociální služby pomoci udržet nebo obnovit nezávislost. 2. Začlenění a integrace – sociální služby pomáhají lidem udržet si své místo ve společnosti a chrání je před sociálním vyloučením. Měly by v maximálním možném rozsahu pomáhat lidem žít běžným životem ve vlastní rodině, vzdělávat se, pracovat a zapojit se do života ve svém okolí. 3. Respektování potřeb – služby, které jsou nabízeny jednotlivcům nebo rodinám vycházejí z jejich potřeb. 4. Partnerství – kvalitní sociální služby jsou rozvíjeny tak, aby přispívaly k udržování solidarity a soudržnosti ve společnosti a podporovaly partnerství a společnou odpovědnost jednotlivých poskytovatelů i přímých uživatelů. 5. Kvalita – uživatelé sociálních služeb včetně jejich rodin musí mít důvěru ve služby, které přijímají. Pracovníci v sociálních službách musí mít dovednosti a znalosti nezbytné k poskytování profesionální pomoci. 6. Rovnost – přístup lidí k sociálním službám by měl být stejný pro každého člověka na základě jeho potřeb bez ohledu na způsob života, postižení, původ, víru, věk, pohlaví nebo sexuální orientaci.

Standardy dobré praxe MPSV ČR připravuje zákon o sociálních službách, jehož nedílnou součástí budou závazné definice standardů kvality sociálních služeb. Na přípravě standardů kvality sociálních služeb se podílela také řada odborníků z řad poskytovatelů. Vzhledem k délce legislativního procesu jednotliví poskytovatelé formulovali standardy dobré praxe ve svých zařízeních. Zpracované standardy dobré praxe jsou pro zařízení poskytující sociální služby záležitostí prestiže a jsou veřejně přístupné (např. knihovna, webové stránky). Sociální pracovníci OSPOD jsou pro klienty garantem kvality služeb, které jim doporučují či přímo zprostředkovávají. Jedním z nástrojů, který může pomoci při jejich výběru, je existence zpracovaných standardů dobré praxe zařízení.

Obsah standardů dobré praxe Standardy dobré praxe zpravidla obsahují následující kapitoly: 1. Cíle a způsoby poskytování služeb – zařízení má písemně definováno poslání, cíle a cílovou skupinu uživatelů, má zpracovanou metodiku, která je běžně přístupná pracovníkům.

Strana 148

© Phare CZ 0209-02-01-005


2. Ochrana práv uživatelů – zařízení má vytvořena vnitřní pravidla pro ochranu uživatelů před předsudky a negativními hodnoceními, pro ochranu osobních údajů. V zařízení jsou definovány situace, kdy by mohlo dojít ke střetu zájmů zařízení nebo jeho pracovníků se zájmy uživatelů, a psaná vnitřní pravidla, která jim zamezují. Uživatel má garantované právo rozhodovat o způsobu řešení své nepříznivé situace. 3. Jednání se zájemcem o službu – zařízení na základě vnitřních pravidel informuje zájemce o nabízené sociální službě a o všech povinnostech, které pro něj z dohody o poskytování služby vyplývají, včetně ceny služby. Zařízení domlouvá se zájemcem o službu její cíle, konkrétní formu, průběh, podmínky, rozsah a způsoby jejího ukončení. 4. Dohoda o poskytování služby – pracovník zařízení a uživatel uzavírají dohodu o poskytování služby, uzavřené písemné dohody jsou evidovány. Dohoda vymezuje postupy při nedodržování dohodnutých pravidel služby, způsoby a podmínky pro její změnu a ukončení. Je zpracována jazykem, který je pro uživatele srozumitelný. 5. Plánování a průběh služby – vychází z možností uživatele, je plánován společně s uživatelem a směřuje k dosažení dohodnutých cílů. Za plánování a průběh služby zodpovídají konkrétní pracovníci, zařízení má zpracovanou metodiku o předávání informací v rámci vnitřního provozu a o předávání informací dalším poskytovatelům. 6. Osobní údaje – zařízení má stanoveno, které osobní údaje potřebuje získat od uživatelů, aby služby byly bezpečné, odborné a kvalitní. V zařízení existují pravidla pro záznam a uchování osobních údajů uživatelů v souladu s obecně závaznými normami, vedená dokumentace o službách je přiměřenou dobu bezpečně archivována. 7. Stížnosti na kvalitu nebo povahu služeb – uživatelé jsou informováni o tom, že mají možnost si stěžovat i o formě a postupech vyřizování jejich stížnosti. V zařízení existuje na viditelném místě veřejně přístupná kniha stížností. 8. Návaznost na formální a neformální zdroje – zařízení nenahrazuje instituce, které poskytují běžné služby veřejnosti (např. úřad práce, škola, zdravotnické zařízení). S těmito institucemi v případě potřeby spolupracuje. Pomáhá uživateli kontaktovat a využívat další služby podle jeho potřeb. 9. Personální zajištění služeb – zařízení má stanovenou strukturu, počet pracovních míst, pracovní profily, kvalifikační požadavky a osobnostní a morální předpoklady zaměstnanců. Dále má vnitřní pravidla pro přijímání a zaškolování nových pracovníků. 10. Profesní rozvoj pracovníků – pro pracovníky, kteří se věnují přímé práci s uživateli, je zajištěna supervize, existují pravidla pro další vzdělávání pracovníků. 11. Prostředí a podmínky poskytování služeb – prostory zařízení, kde je služba poskytována, jsou čisté a upravené, vybavení odpovídá kapacitě a charakteru služby, je přizpůsobeno potřebám uživatelů. 12. Zvyšování kvality služeb – zařízení má vnitřní pravidla pro zjišťování spokojenosti uživatelů se službami a zjištěné skutečnosti využívá při přípravě plánů na zlepšení služby. Zařízení zapojuje do průběhu i hodnocení služby pracovníky dalších institucí.

Shrnutí Účast občanů na výkonu sociálně-právní ochrany upravuje zákon č. 359/1999, Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Na základě tohoto zákona získávají pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí fyzické či právnické osoby. Samotné pověření k výkonu SPO nezaručuje dostatečnou kvalitu poskytovaných služeb zařízením. MPSV formulovalo důležité principy, které musí kvalitní sociální služby, včetně těch, které působí v oblasti SPO, zahrnovat. Sociální pracovníci OSPOD v rámci rozšíření a/nebo doplnění své práce s klienty síťují služby se zařízeními pověřenými výkonem SPO a dalšími poskytovateli, jejichž činnost není podmíněna pověřením k výkonu SPO. Standardy dobré praxe zařízení jsou podpůrným dokumentem pro zjišťování kvality poskytovaných služeb.

Příklady – kuriozity Níže uvedené principy by měla obsahovat veškerá sociální práce s klientem v obtížných situacích. Kuriózní příklady z praxe: 1. Nezávislost a autonomie – „Pracovník vždy ví, co je pro jeho klienta nejvhodnější řešení a nenechá se jím ani nikým jiným ovlivňovat.“ 2. Začlenění a integrace – „Rodiče jsou dospělí, pracovník nevidí důvod jim pomáhat s jejich situací. Koneckonců děti jsou v ústavu spokojené.“ 3. Respektování potřeb – „Klient dostává i dávky sociální péče, pracovník má zato, že mu dostatečně pomáhá.“ 4. Partnerství – „Pracovník dokáže klientovi pomoci sám ve svém zařízení, další služby jsou nadstandard, který klient nepotřebuje.“ 5. Kvalita – „Nejdůležitějším kvalifikačním předpokladem pro pomáhání klientům je dobré srdce.“ 6. Rovnost – „Není ta klientka, která by u nás měla být ubytovaná, Romka, a prosím vás, kolik má dětí?“

Strana 149

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kontrolní otázky 1. Co znamenají jednotlivé principy sociálních služeb? blíže viz kapitola Principy sociálních služeb 2. Sestavte mapu zařízení pro výkon SPO, příp. dalších, se kterými spolupracujete. odpověď 3. Napište min. 4 ukazatele kvality dobré praxe v zařízení, které doporučujete svým klientům. blíže viz kapitola Obsah standardů dobré praxe

Strana 150

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 12 Vybrané teorie sociální práce Cíl

Cílem této kapitoly je seznámit frekventanty vzdělávání se základy vybraných teorií sociální práce (humanistický přístup, systemický přístup, kognitivně-behaviorální teorie, přístup orientovaný na úkoly, antidiskriminační přístup) a jejich metodami, které jsou důležitým východiskem pro procesuální práci sociálního pracovníka . Klíčová slova

teorie sociální práce, humanistický přístup, systemický přístup, kognitivně-behaviorální teorie, přístup orientovaný na úkoly, antidiskriminační přístup. Další materiály ke studiu

Gabura, J., Pružinská, J.: Poradenský proces. Praha: SLON, 1995. Gjuričová, Š., Kubička, J.: Rodinná terapie. Systemické a narativní přístupy. Praha: Grada, 2003. Kopřiva, K.: Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997. Kratochvíl, S.: Základy psychoterapie. Praha: Portál, 1997. Ludewig, K.: Systemická terapie. Praha: Palata, 1994. Matoušek, O. a kol.: Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. Navrátil, P.: Úvod do teorií a metod sociální práce. Brno: Národní centrum pro rodinu, 2000. Řezníček, I.: Metody sociální práce. Praha: SLON, 1994. Schlippe, A.V., Schweitzer, J.: Systemická terapie a poradenství.Brno: Cesta, 2001. Úlehla, I.: Umění pomáhat. Písek: Renesance, 1996. Požadované předběžné znalosti

Frekventant vzdělávání má základní přehled o teoriích sociální práce a jejich metodách. Je schopen některé z nich využívat při práci s klientem. Předpokládaná doba studia

10 hodin včetně orientační doby studia doporučených materiálů.

Teorie sociální práce Teoretické zázemí je jedním z důležitých zdrojů profesionality sociálního pracovníka. Navrátil (Matoušek, 2001) uvádí, že užívání teorie v první řadě usnadňuje praxi. Specifikuje, co se má dělat, jak a proč. Je velký rozdíl, zda se intervence sociálního pracovníka uskutečňují na základě domněnek, pocitů, anebo jedná-li poučeně na základě kompaktního teoretického rámce. Snaha pomáhat lidem bez přesného porozumění jejich obtížím, bez znalosti metodických postupů a jejich indikace je nebezpečná. Může ohrožovat klienty, ale i samotné pracovníky. Sociální pracovníci mají k dispozici množství teorií, jen některé z nich jsou však schopny postihnout všechny aspekty klientova života a nabídnout přiměřené intervenční postupy. V praxi tak většinou dochází k tomu, že sociální pracovník na základě posouzení situace klienta (jeho osobnosti i jeho problému) používá různé přístupy nebo i kombinuje metody různých přístupů. Kvalifikovaná volba určité strategie je pak dokladem jeho profesní kompetence. V této kapitole představíme některé pro sociální práci významné teoretické přístupy. Humanistický přístup Systemický přístup Kognitivně-behaviorální teorie Přístup orientovaný na úkoly

Strana 151

© Phare CZ 0209-02-01-005


Anidiskriminační přístup

Humanistický přístup Tento přístup vychází z předpokladu, že každý člověk má vždy hodnotu, je mu vlastní tendence se po celý život osobnostně rozvíjet (seberealizace) a dosahovat svých nejlepších možností. Předpokládá, že názory a postoje každého člověka jsou cenné. Cílem tohoto přístupu je pomoci klientovi v získání důvěry v sebe sama a v převzetí zodpovědnosti za vlastní život. Zakladatelem a nejvýznamnějším autorem tohoto přístupu, z nějž vychází nedirektivní (na klienta zaměřená) terapie, je psycholog C. Rogers. Ten definoval podmínky úspěšného terapeutického procesu (Kratochvíl 1997): 1. Empatie (vcítění) – terapeut se snaží chápat situaci stejně jako klient, vciťuje se do jeho pocitů. 2. Akceptování klienta – terapeut vřele a kladně akceptuje klienta. Váží si ho bez ohledu na to, jak se klient chová a zda s jeho chováním souhlasí. Přijímá klienta takového, jaký je. Neznamená to však, že musí souhlasit se všemi jeho postoji. 3. Kongruence (opravdovost) – jde o soulad mezi terapeutovým chováním a prožíváním. Terapeut v kontaktu s klientem vystupuje autenticky. Do terapeutického procesu významně zasahuje jeho vlastní osobnost. Každé setkání terapeuta s klientem je považováno za jedinečné a neopakovatelné. Úkolem terapeuta je vytvořit bezpečné prostředí, v němž může klient svobodně hovořit o svých pocitech. Terapeut s klientem jedná partnersky jako s „expertem“ na vlastní život. Pomáhá mu v mobilizaci vlastních zdrojů a v hledání vlastního východiska k řešení nepříznivé situace, v níž se ocitl. Významným zdrojem podpory pro klienta přitom může být jeho sociální zázemí. Kratochvíl (1997) shrnuje, že jde o terapii důvěrným otevřeným rozhovorem, při němž se terapeut vciťuje do klienta, plně ho respektuje, podporuje jeho otevřené sebeprojevování a současně i sám může autenticky projevit své osobní pocity. Terapeut je průvodcem klienta na cestě k jeho sebepoznání. Rogersovo pojetí pomáhajícího vztahu a jeho dimenzí patří k základním poznatkům, které se i v sociální práci široce uplatňují. Carkhuff (1977) in Matoušek (2001) se svými spolupracovníky adaptoval principy nedirektivní terapie s ohledem na jejich aplikaci v sociální práci. Sociální pracovník má podle něj v pomáhajícím vztahu usilovat o opravdovost, upřímnost, vřelost, respekt, akceptaci a empatické porozumění. Mnohé výzkumné práce potvrdily, že tyto parametry mají v pomáhajícím vztahu skutečně významnou roli. Rogers přisuzuje velký význam vztahu člověka k sobě samému – sebepojetí (Matoušek, 2001). Ten je podle něj ve velké míře ovlivněn rodičovskou výchovou. Pro utvoření pozitivního sebepojetí dítěte je podle Rogerse nezbytná bezpodmínečná akceptace ze strany rodičů. Dítě, které vyrůstá v lásce bez podmínek, se učí přijímat všechny své prožitky jako součást svého JÁ. Když se výchovný vztah vyznačuje výroky a postoji „Budu tě mít rád, jen když…“, dítě se musí chovat, jako by určité prožitky neexistovaly. To se stává základem negativního sebepojetí.

Systemický přístup Systemický přístup je v současnosti jedním z hlavních trendů v humanitních vědách. Jeho přínos spočívá zejména v tom, že je ucelenou a vědecky podloženou variantou pohledu na člověka a společnost, která nabízí nové možnosti, jak zacházet se sociálními a psychosociálními jevy (Matoušek, 2001). Jedinec je podle tohoto přístupu vždy součástí širších systémů, které spoluurčují jeho chování. Každý systém (např. rodina) má vnitřní autonomii a sebeorganizační logiku. Pro fungování uvnitř systému platí určitá obvykle pouze implicitně stanovená pravidla – tzn. nejsou jasně pojmenována (Schlippe, Schweitzer, 2001). Pochopení pojmů stability a změny systému je možné jen díky uvědomění si spolupůsobení jednotlivých částí systému. Schlippe (2001) uvádí, že i v rodinách, které se nám jeví jako nefunkční, existuje obvykle určitá vnitřní stabilita (tzn., že členové rodin k sobě přistupují v rámci zažitých transakčních vzorců, které pro ně představují jistotu). Každá změna v systému nutně naruší jeho homeostázu a v důsledku toho obvykle přivodí změny další (ty se mohou projevit i tlakem směrem k obnovení původní stability). Problém je v systemickém pojetí něco, co jedinec považuje za nežádoucí stav, který si žádá změnu, a zároveň něco, co je změnitelné. Většinou jde o poruchu v souhře určitých částí systému. V souvislosti s ním se tudíž nezabýváme otázkou viny. V systemickém myšlení nehledáme jednu základní příčinu vzniku problému (lineární kauzalita - např. dítě zlobí, protože má LMD; matka na dítě křičí, protože je hysterka), ale zajímáme se o to, jak se problémy rodí a udržují vzájemným působením. Toto pojetí vzniku problému se nazývá cirkulární kauzalita (Gjuričová, Kubička, 2003).

Strana 152

© Phare CZ 0209-02-01-005


Cirkulární myšlení je pokusem popsat chování jednotlivých prvků systému jako pohyb v kruhu pravidel, čímž vysvětlujeme význam chování jedince v kontextu systému. Otázka po příčinách určitého problémového chování v systemické terapii v důsledku toho ztrácí význam. Systemická terapie se orientuje na hledání zdrojů a na řešení. Vychází z předpokladu, že proto, abychom odhalili zdroje, se nepotřebujeme zabývat problémem. Od počátku práce s rodinou klade terapeut hlavní důraz na konstrukci řešení. Nezabývá se deficity (tím, co v rodině nefunguje atp.), ale zaměřuje se na to, co v rodině funguje, co je užitečné. Terapeut v tomto přístupu není odborníkem na „problém“. Naopak vychází z předpokladu, že nikdo nerozumí situaci lépe než klienti sami. Jeho úkolem je vést klienty k uvědomění si a podpoření různých legitimních způsobů vidění situace v rodině (problémovou situaci v rodině jinak vnímá matka, otec, dítě, učitelka dítěte). Podporuje klienty v hledání vlastních zdrojů pro řešení situace. Případně jim může nabízet možná řešení, aby tak rozšířil jejich repertoár možností. Měl by přitom zachovávat neutrální postoj a zároveň reflektovat vlastní roli v procesu pomáhání (Schlippe, Schweitzer, 2001). Macek (Matoušek, 2001) uvádí, že systemicky orientovaný sociální pracovník na základě posouzení výchozí situace klienta volí jeden ze dvou základních postupů: 1. Nabízení spolupráce – postoj sociálního pracovníka vůči klientovi, který charakterizuje věta: Řekni mi, v čem ti mohu být prospěšný. Tento postoj otevírá klientovi i pracovníkovi možnost spolupráce na vytvoření pracovního kontraktu, který obsahuje: cíle, kterých má být dosaženo; kroky, které je nutno udělat k dosažení cílů; kritéria, která umožní posoudit, je-li cílů dosahováno, či nikoli. K dosažení kontraktu vede proces dojednávání, což je vzájemné vyjasňování a slaďování pozic, představ a očekávání pracovníka i klienta. 2. Přebírání starosti – postoj sociálního pracovníka ke klientovi, který charakterizuje výrok: Podle názoru určité osoby (mého kolegy, soudce, tvých rodičů atp.) potřebuješ to a to změnit. Můžeme na tom pracovat? Tento postoj dává klientovi dvě možnosti: přijmout, nebo odmítnout. Odmítnutí většinou vede k zesílené aktivitě těch, kteří chtějí u klienta vidět změnu. Přijetí naopak otevírá možnost přejít v budoucnu od přebírání starosti k nabízení spolupráce. Je znakem profesionality, když sociální pracovník pěstuje svou dovednost starat se o své klienty tak, aby mohli tuto péči přijmout. V průběhu práce s klientem sociální pracovník může přecházet od jednoho postupu k druhému, tato pružnost mu umožňuje zvolit nejefektivnější cestu k dosažení určených cílů. Systemický přístup přináší do oblasti sociálních služeb několik nových tendencí (Matoušek, 2001): 1. Krátkodobost. Zaměření se na cíle umožňuje zkrátit čas potřebný k nápravě obtížné situace či vyřešení problému. Omezuje psychickou zátěž kladenou jak na klienty, tak na pracovníky a pomáhá prevenci syndromu vyhoření. 2. Efektivita. Snaha využít všech dostupných zdrojů v zájmu rychlého vyřešení případu je vhodná pro plátce služeb. Vzhledem k tomu, že většina těchto služeb je hrazena z veřejných zdrojů, je velmi důležité zajistit jejich efektivní využívání. Systemický přístup nabízí nástroj v podobě cílené reflexe používaných metod a postupů v daném kontextu.

Kognitivně-behaviorální teorie Kognitivně-behaviorální teorie je určitou kombinací přístupu behaviorálního a kognitivního. Kratochvíl (1997) uvádí, že v tomto přístupu terapeut pomáhá klientovi, aby si uvědomil svůj způsob zkresleného myšlení a dysfunkčního jednání. Terapie má klientovi poskytnout příležitost pro nové učení. Její důležitou součástí je systematické řešení problémů. Terapie je časově omezená a směřuje k dosažení předem dohodnutých cílů. Jde o direktivní jasně strukturovaný přístup, v němž je velká pozornost věnována přípravě. Jedním z nejdůležitějších úkolů terapeuta je podporovat klientovu motivaci ke změně a následně jeho úsilí v pokračování na cestě změny. K hlavním rysům kognitivně-behaviorálních programů patří (Možný, 1996 in Kratochvíl, 1997): krátkost a časová omezenost, otevřená aktivní spolupráce jako základ vztahu mezi terapeutem a klientem, východisko v teoriích učení, zaměření na přítomnost, zaměření na konkrétní ohraničené problémy, zaměření na to, co je pozorovatelné a vědomé, stanovení konkrétních dosažitelných cílů, směřování k soběstačnosti klienta, který procvičováním získává dovednosti, zvládá situace a zvyšuje si pocit vlastní zdatnosti.

Strana 153

© Phare CZ 0209-02-01-005


Navrátil (Matoušek, 2001) uvádí, že kognitivně-behaviorální terapie může též přímo pomáhat řešení problémů klientů. Tím, že je vede k tomu, aby se naučili problémy definovat, navrhovat různá řešení, vybrat z nich nejadekvátnější, plánovat možné postupy a vyhodnocovat funkčnost jednotlivých řešení. Úkolem kognitivně-behaviorálně orientovaného sociálního pracovníka je umožnit klientovi získat žádoucí zkušenosti a vytvořit bezpečné prostředí pro nacvičení konkrétních dovedností (Matoušek, 2001). Navrátil (Matoušek, 2001) cituje Kanfera a Scheffta (1988), kteří publikovali šest zásad vystihujících přístup behaviorálně orientovaného sociálního pracovníka: 1. Orientace na chování – kognitivně-behaviorální terapie se zaměřuje zejména na klientovo chování, nerozebírá tolik příčiny problémové situace klienta. 2. Orientace na řešení – terapeuti věnují někdy mnoho času promýšlení obtíží klienta a jejich příčin. Popis problému vyžaduje nejen znalost současného stavu, ale také žádoucího cíle a způsobů jeho dosažení. 3. Pozitivní orientace – podpora klientů v pozitivním myšlení, orientace na silné stránky klienta spíše než na jeho slabosti, ocenění klienta za každý, i drobný úspěch. 4. Krok za krokem – ačkoliv klienti očekávají větší změny, jejich dosažení bývá obtížné. Dosahování menších cílů snižuje strach, motivuje klienty a pomáhá sociálnímu pracovníkovi přesně určit charakter obtíží. 5. Flexibilita sociálního pracovníka znamená jeho schopnost tvořivě přizpůsobit své tradiční postupy potřebám klientů. 6. Orientace na budoucnost – kognitivně behaviorální přístup akcentuje orientaci na budoucí cíle, nezabývá se příliš rolí minulosti v klientově přítomnosti. Z klientova hlediska je podstatné, nakolik může o konkrétní podobě behaviorálních postupů s pracovníkem, příp. s institucí poskytující péči vyjednávat.

Přístup orientovaný na úkoly Přístup orientovaný na úkoly vznikl jako jeden z mála přímo v rámci sociální práce. Navrátil (Matoušek, 2001) uvádí, že má jasnou inspiraci v teorii sociálního učení a teorii systémů. Snaží se poskytnout jasný rámec pro zvládání různých praktických problémů. Jeho efektivita spočívá v myšlence, že malý úspěch rozvíjí sebedůvěru a sebeúctu a že se lidé více angažují v úkolech, které si sami zvolili. Základní rysy přístupu jsou partnerství a posilování. Přístup staví více na klientových silných stránkách než na analýze jeho nedostatků. Úkolem sociálního pracovníka je podpořit klienta ve volbě vlastních úkolů. Klient musí být samostatné volby schopen. Přístup je realizován v šesti krocích, které směřují k dosažení klientových cílů (Matoušek, 2001): 1. Příprava je zaměřená na ověřování legitimity intervence sociálního pracovníka. Legitimita může být např. vyjádřena přímou žádostí klienta o pomoc nebo rozhodnutím soudu. V případech, kdy klient přichází na popud partnera nebo doporučující instituce, ale sám nemá zájem o spolupráci, bude odmítnut. 2. Explorace problému – v této fázi pracovník klienta povzbuzuje, aby hovořil o svých obtížích. Společně pak sestaví přehled témat (obtíží) klienta. Pracovník pak podporuje klienta při sestavování pořadí důležitosti obtíží. Vede ho k tomu, aby zvažoval následující hlediska: Které problémy mě nejvíce zatěžují? Které problémy by v případě, že se nebudou řešit, měly pro mě nejhorší důsledky? Které problémy by v případě, že se vyřeší, měly pro mě nejpříznivější důsledky? Které problémy jsou pro mě nejdůležitější? Které problémy lze řešit s menším nasazením energie? Které problémy jsou v podstatě neřešitelné? V závěru této fáze klient vybere maximálně tři prioritní problémy. Ve většině případů by měl sociální pracovník jeho výběr respektovat. 3. Dohoda o cílech předpokládá shodu sociálního pracovníka s klientem na směru změny. Při podpoře klienta ve formulování cílů spolupráce by měl sociální pracovník respektovat následující principy: Nejlepší cíl je takový, který si klient zvolí sám. Cíle ukládané někým jiným snižují motivaci klienta. Plánovaná změna by měla být realistická, její dosažení by mělo být v klientových možnostech. Nemá smysl klást takové cíle, které předpokládají změnu někoho jiného. Zvolený cíl by neměl nikoho jiného poškozovat. V závěru této fáze klient s pracovníkem sestavují dohodu o spolupráci (často písemně). Dohoda stanovuje, kdo udělá co, za jakých podmínek, dokdy. Je dobré, když spolupráci jasně časově ohraničuje.

Strana 154

© Phare CZ 0209-02-01-005


4. Plnění úkolů – pracovník se v této fázi soustřeďuje na podporu klientovy motivace k plnění jednotlivých úkolů. Na každé schůzce s klientem sestavuje přehled plnění všech úkolů, na kterých se s klientem shodl na předchozích schůzkách (úkoly pro klienta i pro pracovníka). 5. Ukončení pomáhajícího vztahu – klient by měl již od samého počátku spolupráce vědět, jak dlouho bude trvat. K ukončení dochází po naplnění dohodnutého cíle. 6. V poslední fázi se testuje, zda a jak bylo úsilí klienta i sociálního pracovníka úspěšné.

Anidiskriminační přístup Antidiskriminační přístupy (dále jen ADP), které se v sociální práci začaly prosazovat na konci osmdesátých a v průběhu devadesátých let, jsou namířené proti znevýhodňování a utlačování. Podle Navrátila (Matoušek, 2001) nárůst zájmu o tyto přístupy souvisel s tím, že v některých zemích vzrůstala potřeba předcházet výbušným sociálním problémům (např. nepokoje mezi černošským obyvatelstvem ve Velké Británii). Většina autorů ADP se zabývá zejména útlakem, k němuž dochází mezi jednotlivými kategoriemi lidí např. ze strany mužů k ženám, mezi příslušníky různých kultur a etnik, mezi generacemi, zdravých lidí vůči zdravotně postiženým (Thompson, 1992, in Matoušek, 2001). Navrátil uvádí následující principy ADP: Spravedlnost znamená předpoklad, že s každým bude nakládáno podle práva, že práva nebudou nikomu omezována nebo dokonce odpírána. Velký důraz je kladen na postavení etnických menšin. Rovnost neznamená totéž co stejnost. Je nutné brát v potaz rozdíly ve specifických potřebách lidí. Spoluúčast předpokládá jednak v širší rovině zapojení klientů do plánování, koordinace a vyhodnocování služeb, v užším slova smyslu spoluúčast klienta při volbě cílů i prostředků spolupráce. Zmocňování klienta – to znamená, že sociální pracovník by měl pomáhat lidem k tomu, aby získali větší moc (kontrolu) nad svými vlastními životy a životními podmínkami. Sociální pracovník by měl být schopen v práci s klientem brát v úvahu takové faktory jako rasu, etnicitu, rod, věk atp. a jejich roli v klientově situaci, sociální prostředí, ve kterém klient žije. Pokud to neudělá, může klienta více poškodit než mu pomoci.

Shrnutí Teoretické zázemí je jedním z důležitých zdrojů profesionality sociálního pracovníka. Sociální práce čerpá část své teoretické výbavy z jiných oborů (psychologie, sociologie, pedagogika atp.). Tyto teoretické modely adaptuje pro řešení problémů klientů. Sociální pracovníci mají k dispozici množství teorií, jen některé z nich jsou však schopny postihnout všechny aspekty klientova života a nabídnout přiměřené intervenční postupy. Před volbou teoretického přístupu by měl sociální pracovník zvažovat osobnostní faktory na straně klienta a zhodnotit jeho situaci. Vybrané přístupy sociální práce:

Humanistický přístup vychází z předpokladu, že každý člověk má vždy hodnotu, je mu vlastní tendence se po celý život osobnostně rozvíjet (seberealizace) a dosahovat svých nejlepších možností. Předpokládá, že názory a postoje každého člověka jsou cenné. Cílem tohoto přístupu je pomoci klientovi v získání důvěry v sebe sama a v převzetí zodpovědnosti za vlastní život. Systemický přístup se orientuje na hledání zdrojů a na řešení. Vychází z předpokladu, že proto, abychom odhalili zdroje, se nepotřebujeme zabývat problémem. Nezabývá se deficity (tím, co v rodině nefunguje atp.), ale zaměřuje se na to, co v rodině funguje, co je užitečné. Terapeut v tomto přístupu není odborníkem na „problém“. Naopak vychází z předpokladu, že nikdo nerozumí situaci lépe než klienti sami. Jeho úkolem je podporovat klienty v hledání vlastních zdrojů pro řešení situace. Kognitivně-behaviorální přístup má klientovi poskytnout příležitost pro nové učení. Jeho důležitou součástí je systematické řešení problémů. Kognitivně-behaviroální terapie je časově omezená a směřuje k dosažení předem dohodnutých cílů. Jde o direktivní jasně strukturovaný přístup, v němž je velká pozornost věnována přípravě. Jedním z nejdůležitějších úkolů terapeuta je podporovat klientovu motivaci ke změně a následně jeho úsilí v pokračování na cestě změny. Přístup orientovaný na úkoly vznikl jako jeden z mála přímo v rámci sociální práce. Snaží se poskytnout jasný rámec pro zvládání různých praktických problémů. Jeho efektivita spočívá v myšlence, že malý úspěch rozvíjí sebedůvěru a sebeúctu a že se lidé více angažují v úkolech, které si sami zvolili.

Strana 155

© Phare CZ 0209-02-01-005


Antidiskriminační přístupy jsou namířené proti znevýhodňování a utlačování. Principy antidiskriminačních přístupů jsou spravedlnost, rovnost, spoluúčast a zmocňování. Sociální pracovník by měl být schopen v práci s klientem brát v úvahu takové faktory jako rasu, etnicitu, rod, věk atp. a jejich roli v klientově situaci, sociální prostředí, ve kterém klient žije. Pokud to neudělá, může klienta více poškodit než mu pomoci.

Kontrolní otázky 1. V čem spočívá důležitost teorie sociální práce pro sociálního pracovníka? blíže viz kapitola Teorie sociální péče 2. Uveďte šest kroků, ve kterých se realizuje přístup orientovaný na úkoly. blíže viz kapitola Přístup orientovaný na úkoly 3. Jaký přístup (případně jaké metody rozdílných přístupů) využíváte nejvíce při práci s klienty a proč? odpověď

Strana 156

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 13 Formy týrání, zneužívání a zanedbávání dětí Cíl

Cílem této kapitoly je seznámit frekventanty vzdělávání s definicemi syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte CAN – Child Abuse and Neglect – (dále jen syndrom CAN), s rizikovými faktory, se kterými se mohou setkat při šetření v rodině a které mohou být jeho indikátory či příčinami. Klíčová slova

syndrom CAN, fyzické týrání dítěte, pohlavní zneužívání dítěte, zanedbávání péče o dítě, multidisciplinární spolupráce. Další materiály ke studiu

Bentovim, A.: Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. Praha: Grada, 1998. Dubowitz, H., DePanfilis, D.: Handbook for Child Protection Practice. Sage Publication Inc., 2000. Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z. a kol.: Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada Publishing, 1995. Elliottová, M.: Jak ochránit své dítě. Praha: Portál, 1997. Gjuričová, Š., Kocourková, J., Koutek, J.: Podoby násilí v rodině. Praha: Vyšehrad, 2000. Matoušek, O.: Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON, 1997. Pöthe, P.: Dítě v ohrožení. Praha: G plus G, 1999. Špeciánová, Š.: Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. Praha: Linde, 2003. Toužimská, Z.: Diagnostický systém J. V. Fontany. In Sborník z I. národní konference k problematice týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Uspoř. Biskup P. Praha: MPSV ČR, 1994. Vaníčková, E., Provazník, K., Hajd-Moussová, Z., Spilková, J.: Sexuální násilí na dětech. Praha: Portál, 1999. Požadované předběžné znalosti

Frekventant se orientuje v základních definicích syndromu CAN, je schopen provést sociální šetření v rodině, analyzovat jeho výsledky a vytvořit plán další intervence. Předpokládaná doba studia


Shrnutí Výklad je součástí otázky ke zkoušce odborné způsobilosti č. 33. Znalost rizikových faktorů syndromu CAN přispívá k profesionálnímu posouzení míry ohrožení dítěte a vytvoření plánu pomoci rodině. Je třeba zmínit, že přítomnost některého z rizikových faktorů v rodině nutně nemusí znamenat, že se jedná o existenci syndromu CAN. V praxi nejčastěji dochází ke kombinaci faktorů syndromu CAN. Je mýtem, že v případě rizikové rodiny jsou oběťmi tohoto jevu všechny děti žijící v rodině. Proto posouzení situace každého dítěte musí vždy vycházet z hlubších znalostí celkových podmínek rodiny. Plán pomoci rodině by měl reagovat na potřeby kvalitativních změn a na příčiny sociálního selhávání rodiny. Efektivitu realizace plánu pomoci rizikové rodině zvyšuje multidisciplinární způsob řešení (tzn. že sociální pracovnice spolupracuje s dalšími místně dostupnými institucemi a pomáhajícími organizacemi).

Strana 157

© Phare CZ 0209-02-01-005


Příklad Pětitýdenní děvčátko bylo na základě předběžného opatření svěřeno do péče kojeneckého ústavu. Důvodem byla zjištěná zranění dítěte, která rodiče vysvětlovali tím, že jim dcera při koupání vyklouzla a otec ve snaze zachytit jí způsobil úchytem zlomeninu a pohmoždění ruky. Matka dítěte je vdaná za muže, který je v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody. S manželem se chce rozvést. S biologickým otcem dítěte žije ve společné domácnosti mimo své trvalé bydliště. Biologický otec je připraven otcovství uznat. Má zájem podílet se na výchově dcery. Je zaměstnán, žije ve společné domácnosti se svou původní rodinou. Matce je 20 let, pochází ze slabých sociálních poměrů, nemá žádné kontakty s původní rodinou. Po narození svého prvního dítěte souhlasila s adopcí. Pracovnice orgánu sociálně právní ochrany (dále jen OSPOD) po vydání předběžného opatření kontaktovala policii ČR s podnětem na zahájení vyšetřování. Následně informovala OSPOD v místě trvalého bydliště matky (dítě má trvalé bydliště dle místa matky). Tento úřad vyžadoval změnu předběžného opatření do místně příslušného kojeneckého ústavu (který je vzdálen přes 100 km od současného bydliště rodičů) s plánem okamžitého zbavení rodičovské zodpovědnosti a následné adopce dítěte. Sociální pracovnice OSPOD v místě faktického pobytu celé rodiny měla za to, že je v zájmu dítěte pobyt co nejblíže matce a biologickému otci. Tento názor zastávala proto, že s rodiči provedla anamnestický rozhovor, ze kterého vyplynulo přání a ochota rodičů společně dcerku vychovávat a do budoucna zabránit jejímu opětovnému zranění. Policie zahájila trestní stíhání z trestného činu ublížení z nedbalosti. Stíhán je pouze otec. Sociální pracovnice OSPOD nabídla rodičům možnost zařazení do programu nestátního zařízení, které poskytuje služby sanace rodiny (dále jen NNO). Ve spolupráci s tímto NNO sestavila plán podpory s multidisciplinární účastí. Členy týmu byli sociální pracovnice OSPOD, NNO, kojeneckého ústavu (dále jen KÚ), psycholožka a pediatr KÚ, pediatr v místě bydliště, pracovník probační a mediační služby (dále jen PMS) a rodiče. Úkoly jednotlivých členů týmu

Sociální pracovnice OSPOD – koordinace a sledování činnosti jednotlivých členů multidisciplinárního týmu a změn v rodině, dohoda a dodržování časového harmonogramu setkání týmu, spolupráce s policií ČR, spolupráce s okresním soudem. Sociální pracovnice NNO – nácvik rodičovských dovedností a rodičovského chování k dítěti při návštěvách rodičů v KÚ, podpora vztahu rodiče-dítě, následně podpora v přípravě domácího prostředí pro možnost propustek dítěte s možností perspektivy zrušení předběžného opatření. Sociální pracovnice KÚ – spolupráce s NNO i s OSPOD, příprava podmínek pro zajištění nácvikových návštěv rodičů. Psycholožka KÚ – diagnostika rodičů zaměřená na predikci rodičovských dovedností a posouzení kvality jejich vztahu k dítěti. Pediatr KÚ – posouzení zdravotního stavu dítěte a z něho vyplývající doporučení k péči rodičů. Pediatr v místě bydliště – doporučení služeb Home Care v případě zrušení předběžného opatření, předběžná dohoda o možnosti intenzivnější pediatrické péče. Pracovník PMS – zahájení spolupráce s otcem v předrozsudkové fázi trestního řízení. Rodiče – intenzivní spolupráce dle výše uvedeného plánu podpory rodiny s možností vyjadřovat se ke spolupráci se všemi členy týmu, příp. s možností podat stížnost k rukám sociální pracovnice OSPOD.

Kontrolní otázky 1. Lze syndromu CAN předejít sociální prací? blíže viz kapitola Definice jevu 2. Vyjmenujte tři nejzákladnější rizikové oblasti, které ovlivňují výskyt syndromu CAN. odpověď 3. Sestavte členy modelového multidisciplinárního týmu pro případ pomoci rodině s malým dítětem s podezřením na zanedbávání péče. blíže viz kapitola Příklad

Strana 158

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 14 Zásady komunikace sociálních pracovníků v rámci sociálně-právní ochrany dětí Cíl

Cílem této kapitoly je shrnout znalosti z teorie sociální práce, zákona o sociálně-právní ochraně dětí a komunikace. Novým prvkem je získání teoretických znalostí o pozitivní komunikaci, přeznačkování a uzavírání dohod s klienty. Klíčová slova

cíl sociálně-právní ochrany, znaky sociální práce, etika v sociální práci, profesionální vztah, hranice, pozitivní komunikace, přeznačkování, dohody s klienty. Další materiály ke studiu

Etický kodex sociálních pracovníků ČR, Praha: Společnost sociálních pracovníků, 1995. Havrdová, Z.: Kompetence v praxi sociální práce. Praha: OSMIUM, 1999. Hartl, P., Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. Kopřiva, K.: Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997. Matoušek, O. a kol.: Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. Matoušek, O. a kol.: Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. Rieger, Z.: Dítě, rodina a svět kolem I. – pracovní list výcviku, nepublikováno, 1994. Rieger, Z., Vyhnálková, H.: Ostrov rodiny. Hradec Králové: Konfrontace, 1996. Řezníček, I.: Metody sociální práce. Praha: SLON, 1994. Schlippe, A.V., Schweitzer, J.: Systemická terapie a poradenství.Brno: Cesta, 2001. Úlehla, I.: Umění pomáhat. Písek: Renesance, 1996. Watzlawick, P.: Všechno dobré je k něčemu zlé. Hradec Králové: Konfrontace, 1995. Zákon č. 359/1999, Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Požadované předběžné znalosti

Frekventant vzdělávání má přehled o vnitřních předpisech upravujících vztahy nadřízenosti a podřízenosti svého úřadu, o své funkci a pracovní náplni, o etickém kodexu sociálních pracovníků a o lidskoprávních dokumentech. Předpokládaná doba studia


Cíl sociálně-právní ochrany Cílem sociálně-právní ochrany dětí (dále jen SPO) se rozumí zejména (dle § 1 zák. č. 359/1999, Sb.): a. ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, b. ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, c. působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny. SPO zajišťují orgány sociálně-právní ochrany, jimiž jsou (dle § 4 zák. č. 359/1999, Sb.): a. krajské úřady, b. obecní úřady obcí s rozšířenou působností, c. obecní úřady,

Strana 159

© Phare CZ 0209-02-01-005


d. Ministerstvo práce a sociálních věcí, e. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. SPO dále zajišťují: a. b. c. d.

obce v samostatné působnosti, kraje v samostatné působnosti, komise pro sociálně-právní ochranu dětí, další právnické a fyzické osoby, jsou-li výkonem SPO pověřeny.

Povinnosti státních orgánů, dalších právnických, fyzických a pověřených osob upravuje § 53 citovaného zákona. Na výzvu orgánu SPO jsou státní orgány, zaměstnavatelé, další právnické osoby, zejména školy, školská, zdravotnická a jiná obdobná zařízení, fyzické osoby, pokud jsou zřizovateli škol a dalších zařízení uvedených v písmenu c) citovaného zákona, a pověřené osoby povinny sdělit bezplatně údaje potřebné podle tohoto zákona pro poskytnutí SPO, nebrání-li tomu zvláštní právní předpis. Právní rámec komunikace mezi subjekty zapojenými do SPO zpracovala v právním bloku JUDr. Šárka Špeciánová. Kvalitní výkon sociálně-právní ochrany závisí na odborných znalostech, profesionálních dovednostech, schopnosti komunikovat, na hodnotách a osobnosti každého konkrétního sociálního pracovníka. Základním nástrojem sociálního pracovníka sociálně-právní ochrany je sociální práce.

Sociální práce Definice sociální práce Znaky sociální práce Etika v sociální práci

Definice sociální práce Definice sociální práce (Havrdová 1999): Sociální práce jako obor je aplikovaná věda, která zkoumá komplexní souvislosti mezi intrapsychickými, interpersonálními, skupinovými a společenskými procesy a způsoby jejich ovlivnění legislativními, organizačními, komunikačními a vztahovými prostředky s cílem zlepšit životní pohodu všech lidí. Sociální práce jako činnost je profesionální aktivita, která vytváří podmínky pro rozvoj a lepší využití zdrojů jednotlivce, skupin, komunit a společnosti využíváním prostředků analýzy a komunikace, profesionálním utvářením a usnadňováním vzájemné interakce (organizováním, vyjednáváním), realizací a změnou legislativních a společenských podmínek s cílem ochránit a posílit zejména znevýhodněné a ohrožené skupiny a jednotlivce ve společnosti.

Znaky sociální práce Matoušek (2003) uvádí pět základních znaků, kterými lze definovat sociální práci jako profesi.

systematická teorie, autorita uznávaná klienty, autorita uznávaná komunitou, profesní kultura, etický kodex. Úlehla (1996) definuje tři opěrné body sociální práce.

Normy společnosti tvoří zákony, předpisy, povinnosti a možnosti, které z nich vyplývají. Lze říci, že jsou stejně závazné, ať jsou psané, nebo nepsané – jde o společenská pravidla představující přípustné hranice ve vztazích mezi lidmi. Upravují normy chování v konkrétních situacích. Sociální normou se rozumí regulativ sociálních vztahů lidí, jímž se určují a vymezují sociální interakce uvnitř dané sociální skupiny a jímž se přikazuje nebo zakazuje určité chování. Dělí se na čtyři kategorie – obyčeje, mravy, zákony a tabu.

Strana 160

© Phare CZ 0209-02-01-005


Způsoby klientů tvoří jejich chování, jednání, myšlení, postoje či styl života, které nejsou v souladu s normami společnosti. Proto je cílem sociální práce ochrana a posílení znevýhodněných a ohrožených klientů (skupin) ve společnosti. Odbornost pracovníka je určena mírou úsilí, kterou pracovník musí věnovat práci sám na sobě, aby vytvořil, udržel a rozvíjel svou odbornost. Jeho úkolem je být prostředníkem mezi normami společnosti a klienty. Posláním sociální práce je vést dialog mezi tím, co chce společnost ve svých normách, a tím, co si přeje klient. Havrdová (1999) zpracovala dle britského modelu šest kompetencí v praxi sociální práce.

Rozvíjet účinnou komunikaci znamená, že je pracovník schopen naslouchat a vytvářet podmínky pro otevřenou komunikaci mezi jednotlivými klienty, skupinami a komunitami. Iniciuje spolupráci a motivuje pro změnu v zájmu klientů. Orientovat se a plánovat postup znamená, že pracovník ve spolupráci s klienty, jejich pečovateli a jinými odborníky získává přehled o jejich současných i potencionálních potřebách i zdrojích a společně plánuje postupy reagující na zjištěnou nouzi a ohrožení. Dovede stanovit rizikové faktory a meze spolupráce. Podporovat a pomáhat k soběstačnosti znamená, že pracovník podporuje klienty, aby mohli využít své vlastní síly a schopnosti. Pomáhá jim přebírat zodpovědnost, zabezpečovat vlastní práva a kontrolovat ohrožující chování. Zasahovat a poskytovat služby znamená, že pracovník poskytuje nebo zajišťuje přiměřenou úroveň podpory, péče, ochrany a kontroly a zapojuje se do prevence. Podporuje spolupráci mezi jednotlivci, skupinami, komunitami a organizacemi. Přispívat k práci organizace znamená, že pracovník přispívá k hodnocení a zlepšování práce organizace, k účinnosti služeb pro klienty a k efektivnímu využití všech zdrojů, spolupracuje s kolegy. Odborně růst znamená, že pracovník je schopen řídit svůj odborný i osobní růst. Je schopen se kvalifikovaně rozhodovat, spolupracovat v síti, dosahovat vytčených pracovních cílů ve stanoveném čase a přispívat k pozitivním změnám ve svém oboru.

Etika v sociální práci Do profesní etiky patří dle Matouška (2003) reflexe norem a morálního jednání v rámci profese. Diskuse věnovaná etickým otázkám mimo jiné pomáhá sociálním pracovníkům, aby se dokázali orientovat v případě, kdy mají učinit rozhodnutí, která spadají do oblasti morálních dilemat a problémů. Sociální pracovníci se často musí rozhodovat v mnohoznačných situacích, na které nelze předem jednoznačně odpovědět, zda jsou správné, či nikoliv. Banksová (1995) in Matoušek (2003) rozlišuje etické problémy a etická dilemata.

Etické problémy vznikají v situaci, kdy je evidentní, jak by měl sociální pracovník rozhodnout, ale toto rozhodnutí se mu osobně příčí. Příkladem etického problému je tedy situace, kdy se sociální pracovník domnívá, že by se klientovi mělo dostat potřebné pomoci, ale nemůže mu ji poskytnout, protože klient nesplňuje kritéria stanovená institucí, v níž pracovník působí. Příkladem v oblasti SPO může být rozhodnutí sociálního pracovníka, jakou časovou dotaci v rámci své pracovní doby věnuje terénní sociální práci a úřednickým úkonům, nebo situace, kdy dítě, kterému dlouhodobě sociální pracovnice SPO pomáhá v atmosféře vzájemné důvěry a které samo bez pomoci není ještě schopno života ve společnosti, dosáhne zletilosti a pracovnice je povinna předat ho do péče kurátora pro dospělé. Etická dilemata vznikají tehdy, cítí-li sociální pracovník, že stojí před dvěma nebo více stejně nevhodnými možnostmi, které představují konflikt morálních principů (např. konflikt práva klienta na sebeurčení a povinnosti sociálního pracovníka chránit zdraví klienta). Není přitom jasné, které rozhodnutí bude přijatelnější. Příkladem v oblasti SPO může být rozhodování sociálního pracovníka, zda podá návrh na umístění dítěte do ústavní výchovy ve chvíli, kdy rodina nemá vyhovující podmínky k bydlení, ale mezi dítětem a rodiči je citová vazba, nebo má-li se vyjádřit v rámci rozvodového řízení, kterému z rodičů má být svěřeno dítě do výchovy, má-li dítě stejně rádo oba rodiče a oni oba jsou schopni ho řádně vychovat.

Etický kodex sociálních pracovníků Etické kodexy zpravidla formulují následující témata: dodržování lidských práv a respekt k nim, s důrazem na práva znevýhodněných skupin klientů, důstojnost klientů, právo na sociální spravedlnost, profesní soudržnost, celoživotní učení, atp. Levy (1993) in Matoušek (2003) uvádí, že profesní asociace vytvářejí etické kodexy především z následujících důvodů: zabezpečují vedení a inspiraci svým členům, bývají průvodcem etické praxe,

Strana 161

© Phare CZ 0209-02-01-005


slouží jako regulace v oblasti profesního chování, chrání klienty před zneužitím úřední moci a zanedbáním péče, jsou podkladem pro posouzení stížností a kritériem pro hodnocení aktuální praxe z hlediska hodnot, zdůrazňují status profese v komunitě a širší společnosti, udržují identitu profese. Banksová (1995) in Matoušek (2003) patří k teoretikům, kteří jsou skeptičtí k hodnotám etického kodexu. Ke svému postoji uvádí následující důvody: kodex vede k profesní exkluzi a elitářství, mnoho aspektů sociální práce není možné vyjádřit soustavou pravidel nebo povinností, kodexy jsou exkluzivní pro jednu profesi, zatímco sociální práci stále častěji zajišťují multidisciplinární týmy, kodexy se zabývají hlavně vztahem mezi sociálním pracovníkem a klientem s tím, že sociální pracovník dělá pro klienta to nejlepší – ignorují tedy ekonomický tlak, v kodexech se předpokládá hodnotový konsenzus veřejnosti a profesionálů, je ovšem sporné, zda takový konsenzus skutečně existuje.

Etický kodex sociálních pracovníků České republiky Etický kodex sociálních pracovníků ČR formulovala a přijala Společnost sociálních pracovníků v roce 1995. Zabývá se následujícími etickými oblastmi: 1. Etické zásady (např. respekt k jedinečnosti každého člověka, k dodržování lidských práv). 2. Pravidla etického chování sociálního pracovníka ve vztahu: ke klientovi (např. pravidla nediskriminace, dodržování lidských práv, ochrana soukromí klienta), ke svému zaměstnavateli (např. garance co nejvyšší úrovně služeb poskytovaných klientům, dodržování závazků vyplývajících z pracovních smluv a dalších povinností směrem k instituci), ke svým kolegům (např. spolupráce za účelem efektivnější podpory klientů, respekt k rozdílným názorům), ke svému povolání a odbornosti (např. zvyšování odborné úrovně na principu celoživotního učení brání tomu, aby sociální práci vykonával nekvalifikovaný pracovník), ke společnosti (např. podněcuje změny v zákonech, usiluje o zlepšení kvality života znevýhodněných jedinců a skupin). 3. Etické problémové okruhy (k rozpracování doporučuje specifické etické kodexy pro sociální práci s různými cílovými skupinami, např. s rodinami, seniory). 4. Postupy při řešení etických problémů (např. sociální pracovník má mít možnost diskutovat, zvažovat a analyzovat tyto problémy ve spolupráci s kolegy a dalšími odborníky).

Vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem Profesionální vztah Hranice mezi sociálním pracovníkem a klientem

Profesionální vztah Každá profese, jejímž cílem je pomoc druhým lidem, má specifické nároky na vzdělání, osobnost, komunikační dovednosti pomáhajícího. Sociální pracovníci si občas kladou otázku, proč je stále kladen důraz na jejich dovednosti a kompetence směrem ke klientům. Jsou-li oni sami v roli klientů (např. v bance), příslušný pracovník se k nim často nechová vstřícně. Je celá řada profesí, jejichž náplní je služba – práce s lidmi (např. bankovnictví, advokacie, obchod). Vzhledem k tomu, že pracovníci v těchto profesích nezasahují do intimity a soukromí klientů, není třeba, aby pracovali na kultivaci profesionálního vztahu. Postačí, chovají-li se slušně a zdvořile. Profesionální vztah ke klientovi je důležitou složkou ve všech pomáhajících profesích. Je třeba, aby se klient v průběhu pomáhání cítil přijímán. Pokud nefunguje profesionální vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem, je riziko, že může docházet jen k výkonu úřednické profese. Kopřiva (1997) cituje výsledky dotazníkového šetření v domovech důchodců. Sociální pracovnice a sestry měly odpovědět na otázku: “Kdyby někdo vám blízký se z nějakého důvodu ocitl v domově důchodců, jaké tři nejdůležitější schopnosti nebo vlastnosti jeho sester či ošetřovatelek byste mu přála?“ Odpovědi byly roztříděny do čtyř kategorií v následujícím pořadí: náklonnost (vlídnost, ochota) trpělivost (klid, vyrovnanost)

Strana 162

62 % 47 %

© Phare CZ 0209-02-01-005


vcítění (porozumění, empatie) odbornost (profesionalita, znalosti)

42 % 36 %.

První tři kategorie vyjadřují vztah sestry k obyvatelům, teprve čtvrtá zachycuje znalosti a dovednosti, kterými má zdravotní sestra disponovat.

Hranice mezi sociálním pracovníkem a klientem V české odborné literatuře se tématu hranic významně věnuje Kopřiva (1997). Nazývá je dokonce klíčovým tématem vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem. Zdůrazňuje, že každý fungující celek musí mít zřetelné hranice a zabývá se procesem vzniku a udržování hranice mezi dvěma lidmi. V pomáhání definuje dvě základní tendence – splývání a hradby. Splývání definuje jako situaci, kdy pracovník bere záležitosti klienta příliš osobně, což je ke škodě pracovníka i procesu pomáhání. Často je veden soucitem nebo potřebou být užitečný. Hradbou nazývá chování či přístup pracovníka, který na těžkosti klienta reaguje neosobně nebo cynicky. Ve skutečnosti může jít o úzkost z obtížnosti situace klienta. Dovednost chránit zdravé hranice je nutno trénovat. Doporučuje se využívat asertivitu, principy pozitivní komunikace, výrazně pomáhá supervize nebo absolvování interaktivního výcviku. Za zdravě nastavené hranice lze považovat ty, které jsou zřetelné, jasné a polopropustné. Pracovník jimi vytváří a chrání své bezpečí v procesu pomáhání a zároveň jimi ovlivňuje chování klientů. Sociální práce je profese, při jejímž výkonu se pracovník setkává s obtížně řešitelnými situacemi, což může být zároveň stresující, frustrující a zraňující. Proto jsou sociální pracovníci ohroženi vznikem syndromu vyhoření. Úlehla (1996) se zamýšlí nad tím, co ke zvyšování pracovního stresu sociálních pracovníků přispívá a co ho může snižovat. Čím větší je pracovní nasazení (měřeno kontaktem s klienty a zaujetí jejich těžkostmi) bez ověřování zájmu klientů o tuto intenzitu, tím větší je pravděpodobnost vyhoření. Techniky obrany spočívají v pracovních přestávkách, sdílení práce s týmem, supervizi. Čím větší je nejistota, úzkost a současně snaha obstát, tím spíše nastane vyhoření. Pomocí je soustavné vzdělávání a supervize.

Pozitivní komunikace Teoretici sociální psychologie doporučují pro komunikaci obecně využívat pozitivní komunikaci, kterou považují za efektivní. Totéž lze doporučit i sociálním pracovníkům SPO, na úrovni sdělování informací o klientech kolegům na pracovišti, spolupracujícím institucím a organizacím, včetně komunikace s klienty. Watzlawick (1995) formuloval jedno ze základních zjištění o slovní komunikaci slovy: Čím je jazyková formulace negativnější a čím víc nahání strach, tím méně je druhý ochoten s ní souhlasit a tím rychleji na ni zapomene.

Přeznačkování Vybíral (2000) uvádí, že téměř každý výrok zformulovaný v záporu či nesoucí záporné hodnocení je možné přeformulovat tak, aby zněl pozitivně, případně neutrálně. Jedná se o dovednost, kterou je možné cvičit. Tato dovednost bývá nazývána „přeznačkování“. Podle Riegra (1994) je přeznačkování přisuzováním „značky nebo diagnózy“ určitému způsobu chování, které vyvolává pozornost rodičů, učitelů, vychovatelů a sociálních pracovníků. Takovou pozornost, která často navozuje zlost, napětí, starost, odsudek a pod. Takové chování podněcuje spíše negativní hodnocení – značkování. Značce většinou schází alternativa jiných možností, a proto může odvést pozornost nejen od jiných variant, ale i od prostého popisu odsuzovaného chování. Jinou variantou může být např. právě neodsuzující značka. Přeznačkování nabízí nové alternativy, jiné varianty pro vysvětlení chování dítěte, které je hodnocené jako „problémové“.

Strana 163

© Phare CZ 0209-02-01-005


Přeznačkování vychází z předpokladu, že naše chování není jen „poloprázdný svět“, ale také „poloplný“. V případě, kdy se prosazuje „poloprázdnost“, hledá její „poloplnou“ variantu. Proto přeznačkování umožňuje nové a pozitivnější hodnocení (chápání) chování dítěte. Dává tak příležitost rodičům, učitelům, vychovatelům i pomáhajícím pracovníkům. Jiná varianta (pozitivní či alespoň neutrální) pohledu na dítě může pozitivně ovlivnit i naše vlastní chování k dítěti.

Jak přeznačkovávat 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Uvědomit si svůj obvyklý způsob značkování (hodnocení) chování dítěte (např. je agresivní). Zvážit možnou alternativu hodnocení tohoto chování (např. je energický, průrazný). Umět si nalézt v alternativním značkování to, které se nám zdá být přijatelné i pro dítě (např. je energický). Zformulovat si v mysli vyjádření novým způsobem (např. Honza je plný energie). Říci to dítěti nebo jeho rodičům či učiteli (např. Jsi takový plný energie). Reakce dítěte a/nebo jeho okolí vám prozradí, nakolik je váš nový způsob vidění pro ně vyhovující. Rozhodně, i když reakce okolí nesdělí nic významnějšího, je každý krok k pozitivnímu poloplnému vnímání (značkování) dítěte pozitivním, svolujícím a přijímajícím. Opakováním přeznačkování můžete posilovat motivaci ke změně a/nebo již změněné chování dítěte. Třeba již proto, že dítě ocení, že je vnímáte s laskavostí a jako plnohodnotnou bytost. V nemalé míře takové přeznačkování ovlivní i váš vztah k dítěti.

Dítě může být za stejné chování (např. při vyučování vykřikuje, komentuje projevy učitelky) kritizováno (např. je drzé, nevychované), nebo pojmenováno s využitím přeznačkování (např. je temperamentní, říká si o pozornost).

Dohody s klienty Uzavírání dohod (ústní i písemné) s klienty je podpůrná metoda sociální práce. Pomáhá sociálnímu pracovníkovi i klientovi hledat a stanovit cíl, ke kterému má vést jejich spolupráce. Je-li znám cíl, pracovník může pomáhat klientovi společným hledáním dílčích kroků, které by ho mohly dovést k cíli. Zároveň tím strukturuje (zpřehledňuje, konkretizuje) kroky, které by měl klient udělat. Dohoda není právně vymahatelná, zavazuje pracovníka i klienta morálně. Je to významný nástroj ke zplnomocňování klienta. Řezníček (1994) doporučuje, aby uzavřená dohoda měla následující základní strukturu: kdo, udělá co, za jakých podmínek a dokdy. Dohoda by měla obsahovat následující prvky: žádoucí výsledek sociální práce s klientem (cíl), seznam termínovaných úkolů klienta, seznam termínovaných úkolů osob blízkých klientovi, seznam termínovaných úkolů sociálního pracovníka, seznam termínovaných úkolů příp. dalšího personálu nebo institucí, stanovení podmínek, za nichž může být dohoda změněna. V neposlední řadě je třeba pamatovat, že cíl i jednotlivé kroky dohody musí být reálné a realizovatelné (tzn. klient jim musí rozumět). Klientům pomáhá, pokud jsou jednotlivé prvky pozitivně formulované - nejde o seznam příkazů a zákazů, ale o soubor doporučení, co by měli dělat. Pracovník by měl dbát na vyváženost úkolů pro jednotlivé subjekty dohody. Nemělo by se stát, že některý ze subjektů bude mít stanoveno větší množství úkolů než ostatní. Zároveň má být platnost uzavřené dohody časově ohraničena. Za optimální lze považovat dohodu, v níž sociální pracovník s klienty zformuluje konkrétní „pojistky“, což jsou postupy v situacích, kdy dohoda není naplňována nebo je porušována. Uzavřená dohoda je základem pro další sociální práci s klientem. Je třeba, aby bylo průběžně vyhodnocováno její plnění, případně hledání cest (možná i formou dílčích dohod), aby fakticky naplněna byla.

Shrnutí Cílem sociálně-právní ochrany dětí je: ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny. Kvalitní výkon sociálně-právní ochrany závisí na odborných znalostech, profesionálních dovednostech, komunikaci, hodnotách a osobnosti každého konkrétního sociálního pracovníka. Základním nástrojem sociálního pracovníka sociálně-právní ochrany je sociální práce. Základní znaky, kterými lze definovat sociální práci, jsou: systematická teorie, autorita uznávaná klienty, autorita uznávaná komunitou, profesní kultura, etický kodex. Sociální práce je limitována normami společnosti, způsoby klientů a odborností pracovníků.

Strana 164

© Phare CZ 0209-02-01-005


Profesní etika se zabývá reflexí norem a morálního jednání v rámci profese. Diskuse věnovaná etickým otázkám mimo jiné pomáhá sociálním pracovníkům, aby se dokázali orientovat v případě, kdy mají učinit rozhodnutí, která spadají do oblasti morálních dilemat a problémů. Sociální pracovníci se často musí rozhodovat v mnohoznačných situacích, na které nelze předem jednoznačně odpovědět, zda jsou správné, či nikoliv. Etický kodex sociálních pracovníků ČR formulovala a přijala Společnost sociálních pracovníků v roce 1995. Obsahuje následující oblasti: etické zásady, pravidla etického chování sociálního pracovníka, etické problémové okruhy, postupy při řešení etických problémů. Profesionální vztah ke klientovi je důležitou složkou ve všech pomáhajících profesích. Je třeba, aby se klient v průběhu pomáhání cítil přijímán. Pokud nefunguje profesionální vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem, je riziko, že může docházet jen k výkonu úřednické profese. Hranice jsou klíčovým tématem vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem. Každý fungující vztah musí mít zřetelné hranice. V pomáhání definuje dvě základní tendence – splývání a hradby. Pozitivní komunikace je efektivním nástrojem pomáhání, který lze doporučit i sociálním pracovníkům SPO, na úrovni sdělování informací o klientech kolegům i spolupracujícím institucím a organizacím, včetně komunikace s klienty. Téměř každý výrok zformulovaný v záporu či nesoucí záporné hodnocení je možné přeformulovat tak, aby zněl pozitivně, případně neutrálně. Jedná se o dovednost, kterou je možné cvičit. Tato dovednost bývá nazývána „přeznačkování“. Uzavírání dohod (ústní i písemné) s klienty je podpůrná metoda sociální práce. Pomáhá sociálnímu pracovníkovi i klientovi hledat a stanovit cíl, ke kterému má vést jejich spolupráce.

Příklad Na co v průběhu pomáhání pamatujme (Inspirace dle Riegera a Vyhnálkové, 1996) Je dobré mít na paměti, že sociální pracovník je hostem v rodině. Měl by se také jako host chovat. Sociální pracovník není zodpovědný za to, s jakou zodpovědností ke spolupráci s ním přistupuje rodina, může však přispět ke spolupráci vytvořením atmosféry, která vzbuzuje pocit bezpečí. Sociální pracovník by měl být uspokojen vědomím, že stačí rozumět jen tomu, čemu rozumět může. Důležitější než podrobné zjišťování příčin je hledání řešení aktuálního stavu. Stačí, když si je sociální pracovník jist tím, že udělá vše, co umí, není zodpovědný za to, zda ke změně v rodině skutečně dojde. Neměl by chtít docílit rychle velké změny – všechny velké změny bývají katastrofální. Sociální pracovník by měl rodině podávat předem zprávy o tom, co chce dělat (pokud je nechce překvapit). Je dobré, když sociální pracovník reflektuje svoji roli a je vnímavý ke svému chování k dětem v rodině – nemělo by se stát, že bude vystupovat jako ten, který je „lepší“ než rodiče. Důležitým projevem sociálního pracovníka je k situaci přiměřený úsměv. Jedním z pomáhajících nástrojů je dovednost umět se smát s klienty.

Kontrolní prvky 1. Čím se zabývá etický kodex sociálních pracovníků a které jeho body jsou pro vás důležité? blíže viz kapitola Etický kodex sociálních pracovníků a Etický kodex sociálních pracovníků České republiky 2. Na základě kterých konkrétních dovedností budujete profesionální vztah s klientem? odpověď 3. Na základě kterých konkrétních dovedností ve vztahu s klientem utváříte své hranice? odpověď 4. Jak rozumíte dovednosti „přeznačkování“? blíže viz kapitola Přeznačkování 5. Jaké prvky by měla obsahovat dohoda s klientem a k čemu slouží? blíže viz kapitola Dohody s klienty 6. Vyjmenujte alespoň tři inspirace pro sociální pracovníky dle Riegera a Vyhnálkové. blíže viz Příklad

Strana 165

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 15 Videotrénink interakcí Cíl

Cílem této kapitoly je seznámit frekventanty vzdělávání s metodou videotréninku interakcí (dále jen VTI), s možnostmi jeho využití v praxi dle typologie obtíží dítěte či jeho rodiny. Klíčová slova

metoda videotréninku interakcí, principy VTI, indikace, kontraindikace, průběh VTI. Další materiály ke studiu

Beaufortová, K.: Videotrénink interakcí (studijní materiály pro kursy). Praha: SPIN, 1997. Berg, I.K.: Posílení rodiny. Praha: ISZ, 1992. Matějček, Z.: Co děti nejvíc potřebují. Praha: Portál, 1994. Matoušek, O.: Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON, 1993. Matoušek, O. a kol.: Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. Papoušek, H.: Počátek duševního vývoje: Kojenec a jeho svět in Propsy 9, 1997. Pilařová M., Hradilková, T. (ed.): Raný vývoj dítěte a možnosti rané intervence. Praha: Futurum, 1999. Satirová, V.: Kniha o rodině. Praha: Práh, 1994. Požadované předběžné znalosti

Frekventant chápe význam intuitivního rodičovství, důležitost vztahu matka-dítě, otec-dítě a jsou mu známy důsledky psychické deprivace dítěte. Předpokládaná doba studia

5 hodin včetně orientační doby studia doporučené literatury.

Videotrénink interakcí Pracovníci sociálně-právní ochrany dětí v rámci své preventivní a poradenské činnosti pomáhají rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů, které souvisejí s péčí o dítě. Rodině mohou doporučit spolupráci s odborným pracovištěm, které nabízí mimo jiné formy pomoci i metodu VTI. VTI vznikl v Holandsku v 80. letech minulého století jako prostředek pro efektivní pomoc rodinám, ve kterých chybějí dovednosti potřebné pro výchovu dětí. V ČR tuto metodu šíří nestátní organizace SPIN od roku 1993. Metoda VTI Principy a východiska VTI Indikace a kontraindikace k pomáhání prostřednictvím VTI Průběh práce metodou VTI

Metoda VTI Podle Beaufortové (2003) je VTI považován za krátkodobou a intenzivní formu pomoci, při které je hlavním tématem intervence podpora a rozvoj komunikace, popř. její obnovení, pokud již došlo k jejímu narušení.

Strana 166

© Phare CZ 0209-02-01-005


Hlavním prostředkem je videozáznam běžných situací, nejdůležitější částí práce s klientem je pak rozhovor nad vybranými úseky tohoto záznamu. Cílem metody je ukázat rodičům, jaké prvky chování vytvářejí pozitivní kontakt a podpořit je v jejich využívání při výchově dětí a celkové komunikaci v rodině. Důležitou pomůckou je videokamera.

Principy a východiska VTI Beaufortová (2003) definuje tyto obecné principy a východiska: VTI se orientuje zásadně podle přání klientů a je zaměřen na dobře srozumitelné, pozitivně formulované a krátkodobě dosažitelné cíle. Základním prostředkem je videozáznam, základním nástrojem terapeuta je rozhovor. Základním postojem je aktivování rodičů místo kompenzování jejich nedostatků. VTI se rozvíjí na poznatcích systémových teorií, v centru pozornosti stojí celý rodinný systém, nikoli dítě jako nositel symptomu. Primárně ovlivňuje vztah mezi rodičem a dítětem a to tak, aby mezi oběma stranami bylo dosaženo co nejlepšího kontaktu. Každé dítě vykazuje neustále iniciativu ke kontaktu, a to i tehdy, když je vztah vážně narušen. VTI je zaměřen na komunikační dovednosti rodičů a dětí v rámci jejich přirozeného prostředí. Rodiče jsou odpovědni za interakci dítěte, za jeho výchovu a péči o ně. Pozitivní, bezpečná, vřelá a tvořivá atmosféra podporuje zdravý sociálně-emoční vývoj dítěte. Video slouží jako mikroskop a zároveň nástroj zpětné vazby, ne jako kontrola a usvědčení z toho, co se nedaří. Zpětná vazba slouží v první řadě k uvědomění si úspěšných interakčních momentů a teprve poté ke změně samé. V popředí tedy stojí dobrý výběr videozáběrů. VTI trenér je v rodině na přání rodičů. Nabídka pomoci neznamená přebírání odpovědnosti za výchovu a interakce v rodině.

Indikace a kontraindikace k pomáhání prostřednictvím VTI Při práci s rodinou je dle Beaufortové (2003) VTI nejčastěji využíván v těchto situacích: těžkosti dítěte s navazováním sociálních kontaktů, obtíže s výchovou a učením, hyperaktivita dítěte, sourozenecká rivalita, poruchy příjmu potravy a nadměrný pláč u dětí v raném věku, opoždění vývoje dítěte, obtíže v komunikaci mezi dítětem a rodiči, nedostatečné rodičovské dovednosti pro výchovu dítěte, atp. V příručce SPIN (1997) jsou uvedeny s odkazy na výzkumy Van den Berga, podle kterých je VTI nevhodný v následujících případech: Rodiče nebo dítě zásadně odmítají pomoc. Existující situace představuje akutní nebezpečí pro dítě (např. zneužívání dítěte, incest, domácí násilí). Vztahové nebo osobnostní problémy rodičů jsou takové, že je konstruktivní spolupráce vyloučena (např. závislost rodičů na alkoholu, drogách, vážné psychiatrické onemocnění). Potíže jsou především důsledkem těžkých poruch osobnosti nebo abnormalit dítěte.

Průběh práce metodou VTI Průběh práce metodou VTI je složen ze tří částí, které se cyklicky opakují (Beaufortová 2003): 1. Natáčení. 2. Analýza nahrávky. 3. Zpětnovazebný rozhovor s rodiči.

Strana 167

© Phare CZ 0209-02-01-005


Natáčení Trenér VTI v rodině zpravidla natáčí 10-15 minut běžného kontaktu rodičů a dítěte. Již v průběhu natáčení jim poskytuje pozitivní zpětnou vazbu (povzbuzení, pochvala). Konflikty nenatáčí. Pokud dojde k situaci, že v nahrávce pozitivní kontakt chybí, může trenér rodiče opatrně vyzvat k modelové situaci (např. jak si spolu hrajete) a strukturovat tak dění v rodině. Častou námitkou k autenticitě chování rodičů před kamerou je předpoklad, že se budou snažit ukazovat v nejlepším světle. Protože VTI čerpá z faktické interakce na záznamu, lze toto chování využít ve prospěch rodičů – ukazují, že ho mají ve svém repertoáru.

Analýza nahrávky Předpokladem dobré analýzy nahrávky jsou profesionální dovednosti trenéra VTI. V rámci přípravy vybírá ze záznamu takové úseky, na kterých může ukázat rodičům pozitivní momenty kontaktu s dítětem. Tyto ukázky by měly pomáhat rodičům rozvíjet jejich možnosti, neupozorňovat na selhání.

Zpětnovazebný rozhovor s rodiči Rozhovor s rodiči nad nahrávkou je nejdůležitější součástí VTI. Právě při něm mohou přicházet na věci, které si neuvědomovali právě proto, že je neměli možnost vidět na záznamu. trenér VTI se společně s rodiči dívá na záznam a pomáhá jim reflektovat to, co právě vidí. Analýza nahrávek a jejich rozbor ovlivňují především způsob komunikace v rodině.

Příklad Matka dvou chlapců ve věku 4 a 1,5 roku se obrátila na zařízení s žádostí o pomoc při výchově staršího syna. Jeho chování popisovala tak, že ji rozčiluje jeho hlasitost projevu, že neposlouchá a ubližuje mladšímu bratrovi. Mrzelo ji, že ona sama se proto často neovládne a křičí na něj. Na prvním videozáznamu byla zachycena matka s oběma syny, jak sedí velmi blízko mladšího chlapce, dívá se na něho, hladí ho a usmívá se na něj. Starší syn se s ním snažil hrát, ale bráška na jeho projevy nereagoval zejména proto, že jeho pozornost poutala tvář matky. Matka si staršího syna při hře všimla až ve chvíli, kdy na sebe upoutal pozornost tím, že hodil hračku po mladším bratrovi. V té chvíli se mu matka klidným hlasem snažila vysvětlit, že to brášku bolí. Starší chlapec ji bratrovi poté podal běžným způsobem a matka je vyzvala, aby si společně zazpívali. Při zpětnovazebném rozhovoru bylo pro matku důležité sledovat, jak se jí daří kvalitní interakce s mladším synem. Sama si všimla, že bylo její chování ke staršímu synovi jiné a že se mohl cítit odstrčený. VTI trenér se jí zeptal, jak to udělala, že na staršího syna nezačala křičet poté, co hodil po mladším hračku. Pro odpověď na tuto otázku potřebovala přehrát záznam znovu. S podporou trenéra si všimla, že navázala oční kontakt se starším synem, oslovila ho křestním jménem, nezačala křičet, ale klidným hlasem mu vysvětlila, že to brášku bolí.

Kontrolní otázky 1. Co je podstatou metody VTI? blíže viz kapitola Videotrénink interakcí 2. V jakých situacích byste rodinám pomoc metodou VTI doporučili/ nedoporučili? blíže viz kapitola Indikace a kontraindikace k pomáhání prostřednictvím VTI 3. Napište alespoň 3 principy VTI obsažené v příkladu této kapitoly. odpověď

Strana 168

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 16 Motivační rozhovory Cíl

Cílem této kapitoly je rozšířit znalosti frekventantů o vedení motivačních rozhovorů, jejich principech a podmínkách využití v praxi. Klíčová slova

motivační rozhovory, strategie motivačních rozhovorů, obecné principy, doporučené komunikační dovednosti. Další materiály ke studiu

Berg, I., K.: Posílení rodiny. ISZ, Praha 1992. Havrdová, Z.: Kompetence v praxi sociální práce. OSMIUM, Praha 1999. Kopřiva, K.: Lidský vztah jako součást profese. Portál, Praha 1997. Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Svoboda, Praha 1988. Křivohlavý, J.: Povídej, naslouchám, Návrat, Praha 1993. Miller, W. R., Rollnick, S.: Motivational Interviewing. The Guilford Press, New York 1993. Miller, W. R., Rollnick, S.: Motivační rozhovory. Sdružení SCAN, Tišnov 2003. Vybíral, Z.: Psychologie lidské komunikace. Portál, Praha 2000. Požadované předběžné znalosti

Frekventant kursu je schopen vést profesionální rozhovor s klientem. Má základní přehled o tom, jak motivace ovlivňuje chování a jednání klienta v obtížné životní situaci. Předpokládaná doba studia

5 hodin včetně četby doporučené literatury.

Motivační rozhovory Motivační rozhovory jsou specifický způsob, kterým klientům pomáháme rozpoznat existující nebo latentní problém a reagovat na něj. Jsou vhodné zejména po klienty, kteří odmítají změny nebo se k nim staví ambivalentně. Smyslem motivačních rozhovorů je pomoci řešit tento ambivalentní postoj a směrovat klienta na cestu změny. Miller (1991) uvádí, že to v některých případech zcela postačí. Jakmile klienti začnou získávat nadhled nad svou situací, přestanou být blokováni rozporuplnými motivacemi a získají potřebné dovednosti k uskutečnění trvalé změny. U obtížnějších případů jsou motivační rozhovory jen důležitou předehrou k dlouhodobější terapeutické práci s klientem.

Strategie motivačních rozhovorů Strategie motivačních rozhovorů mají spíše přesvědčující charakter, nevyvíjejí nátlak, směrují spíše k podpoře než ke konfliktu. Terapeut usiluje o vytvoření pozitivní atmosféry, která povede ke změně. Obecným cílem je zvýšit klientovu vnitřní motivaci, spíše než aby byla budována vnějšími faktory. Miller (1991) říká, že pokud je tento přístup uplatňován důsledně, je to právě klient, kdo předloží argumenty hovořící ve prospěch změny, nikoliv terapeut. Za tímto účelem motivační rozhovory využívají řadu strategií, z nichž některé vycházejí z poradenství orientovaného na klienta. Může se zdát, že ve srovnání s jinými styly je role terapeuta více pasivní. Avšak terapeut, který vede motivační rozhovor, má jasný záměr, k jehož splnění uplatňuje jasně stanovené strategie a dovednosti, a dokáže přesně určit, kdy je vhodná chvíle zasáhnout a jakou podobu takový zásah bude mít. Motivační rozhovory využívají řadu názorů a strategií popisovaných C. Rogersem, ale od klasických nedirektivních přístupů se v několika směrech liší. Přestože motivační rozhovory lze zcela jednoznačně považovat za přístup orientovaný na klienta, jedná se o přístup poměrně direktivní. Terapeut má obvykle jasný cíl (např. usměrnit pití a omezit problémy

Strana 169

© Phare CZ 0209-02-01-005


související s alkoholem) a systematicky dodržuje strategie směřující k tomuto cíli. Terapeut poskytuje klientovi zpětnou vazbu i rady. V některých případech využívá empatickou reflexi vyzdvižení určitých bodů a potlačení důležitosti jiných. Terapeut často aktivně usiluje o vytvoření pocitu neklidu a rozporu, než aby pasivně sledovat návrhy předložené klientem.

Obecné principy Motivační rozhovory jsou založeny na pěti základních principech, které poprvé pojmenoval Miller (1993): 1. 2. 3. 4. 5.

Vyjádřit empatii. Vytvořit rozpor. Vyhnout se sporům. Využít odmítavý postoj. Podporovat důvěru klienta ve vlastní potenciál.

Vyjádřit empatii Vyjádření pochopení ze strany terapeuta je základem motivačních rozhovorů. Terapeutova schopnost empatie je základním předpokladem úspěchu. Tento princip je užíván v průběhu celého motivačního rozhovoru. Empaticky pracující terapeut usiluje o to, aby klientovi ukázal, že jeho postoje jsou pochopitelné, srozumitelné a alespoň z klientova pohledu oprávněné. Ambivalentní postoj klienta ke změně je přijímán jako běžná součást lidské zkušenosti a změny, nikoli jako škodlivý obranný postoj. Klient není vnímán jako neschopný člověk, protože kdyby byl sám schopen změny chování, učinil by tak pravděpodobně již dříve.

Vytvořit rozpor Druhým obecným principem motivačních rozhovorů je vytvořit v klientově mysli rozpor mezi jeho současným chováním a důležitými cíli, tzn. kde je teď a kde by chtěl být. Tento proces lze nastartovat např. tím, že si klient uvědomí cenu, jakou platí za své současné chování. Pokud klient pochopí, že jeho současné chování je v rozporu s důležitými osobními cíli (např. zdraví, úspěch, spokojenost rodiny), je pravděpodobné, že dojde ke změně. Argumenty ve prospěch změny by měl vyslovit klient. Řada klientů, kteří vyhledávají pomoc, již cítí určitý rozpor mezi tím, kde jsou a kde by chtěli být. Zároveň mají ambivalentní postoj k tomu, zda se obtížím vyhnout nebo jim čelit a řešit je. Cílem motivačních rozhovorů je budovat rozpor a využívat jej. V průběhu motivačních rozhovorů terapeut usiluje o to, aby tento proces proběhl pokud možno v nitru klienta spíše než prostřednictvím vnějších faktorů (např. tlak ze strany partnera, soudně stanovené opatření, strach ze ztráty zaměstnání). Motivační rozhovory by měly přispět ke změně klientova postoje bez pocitu, že je do něčeho tlačen nebo nucen.

Vyhnout se sporům Dalším důležitým principem motivačních rozhovorů je nutnost, aby se terapeut vyhýbal sporům a konfrontacím s klientem. Není žádoucí, aby terapeut tvrdil, že klient má problém a je nutné, aby se změnil, zatímco klient brání své postoje a názory. Přímé spory obvykle u klientů vyvolávají zbytečný odpor, tj. končím prohlášením, že budou dělat pouze to, co sami uznají za vhodné. Čím více terapeut klientovi cokoli zakazuje, tím pravděpodobněji vyvolá v klientovi obrannou reakci, která posiluje jeho současné chování. Pokud se takovýto postoj u klienta objeví, terapeut by měl zvolit jinou strategii práce.

Využít odmítavý postoj Základem tohoto principu je přijetí skutečnosti, že klient není tím, koho je nutné porazit argumenty. Do procesu vstupuje i prvek maximálního respektování klienta, je zcela na jeho rozhodnutí, zdali problém bude chtít řešit, případně jakým způsobem. Terapeut nepředkládá klientovi svoje názory na řešení, spíše mu nabízí nové úhly pohledu na jeho situaci. Předpokládá, že klient je schopen nalézt v procesu motivačního rozhovoru řešení a začít uvažovat nad tím, jak své problémy řešit. Využití odmítavého postoje tedy znamená aktivní zapojení klienta do procesu řešení problému.

Podporovat důvěru ve vlastní potenciál

Strana 170

© Phare CZ 0209-02-01-005


Důvěra klienta ve vlastní potenciál je klíčovým momentem motivace ke změně. Terapeut může postupovat podle všech čtyř výše popsaných principů a přesvědčit klienta, že má vážný problém. Pokud však klient nevidí žádnou naději na změnu, nebude o ni nijak usilovat. Základem tohoto principu je posílit klientovo přesvědčení, že je schopen se s překážkami vypořádat a že dokáže své chování změnit. Klientova víra v možnost změny je důležitým motivačním prvkem.

Doporučené dovednosti pro vedení motivačních rozhovorů Klienti mají různé představy o procesu pomáhání. Někdy očekávají kritiku, jindy vyléčení, rady, otázky, naslouchání, obviňování, instrukce nebo útěchu. Proto je užitečné, pokud hned na začátku klientovi nabídnete jednoduché a stručné schéma prvního sezení průběhu terapie. Miller (1993) stanovil pět základních dovedností důležitých pro vedení motivačních rozhovorů: 1. 2. 3. 4. 5.

Klaďte doplňovací otázky. Aktivně naslouchejte. Vyjádřete souhlas. Shrnujte podstatné. Podpořte klienta ve vyjádření sebemotivujícího postoje.

Klaďte doplňovací otázky V úvodní fázi motivačních rozhovorů je důležité, aby terapeut navodil atmosféru plnou důvěry, v níž bude klient ochoten hovořit o svých problémech. V této fázi by měl hovořit především klient, zatímco terapeut naslouchá a podporuje klienta, aby se otevřel. Využívá při tom doplňovací otázky, to jsou ty, na které není možné snadno odpovědět jen jedním nebo dvěma slovy. Takové otázky otevírají dveře do klientova nitra a podporují ho v tom, aby začal o své situaci přemýšlet a formulovat ji.

Aktivně naslouchejte Důležitou dovedností v rámci vedení motivačních rozhovorů je aktivní naslouchání. Miller (1993) formuloval 12 skupin reakcí terapeuta na sdělení klienta, které jsou nazývány brzdami, protože blokují proces motivace: Příkazy, pokyny, nařizování. Varování, hrozby. Dávání rad, doporučení nebo předkládání řešení. Přesvědčování logickými argumenty, poučování. Moralizování, kázání či doporučení, co by klient měl udělat. Vyjádření nesouhlasu, souzení, kritizování či obviňování. Vyjádření souhlasu, schvalování či chválení. Zahanbování, výsměch či škatulkování. Interpretace a analýza. Ujišťování, vyjádření soucitu, utěšování. Výslech či vyšetřování. Ustupování, vyrušování, změna tématu.

Vyjádřete souhlas V průběhu motivačních rozhovorů by měl terapeut klienta podpořit vyjádřením souhlasu, oceněním jeho postoje nebo projevením porozumění. Je důležité, aby byl terapeut ve svém vyjádření pro klienta konkrétní a srozumitelný. Klient by měl cítit, že ho terapeut vnímá a respektuje jako dospělou osobu kompetentní řešit svou situaci.

Shrnujte podstatné Shrnování podstatného je dovednost, kterou je dobré využívat v průběhu celého motivačního rozhovoru. Pomáhá terapeutovi získat čas na promyšlení další strategie při vedení rozhovoru. Terapeut zdůrazňuje vše, co bylo řečeno, klient tím dostává zpětnou vazbu, že mu terapeut naslouchal a zároveň dostává možnost doplnit nebo upřesnit své sdělení. Díky shrnování má rozhovor pro klienta jasnější strukturu, která může vést k získání náhledu na jeho situaci. Tuto dovednost lze využívat v průběhu i závěrem každého setkání. Lze ho využít i úvodem dalších následujících sezení.

Strana 171

© Phare CZ 0209-02-01-005


Podpořte klienta ve vyjádření sebemotivujícího postoje V průběhu motivačních rozhovorů podporuje terapeut klienta k formulacím jeho vlastních důvodů ke změně. Je žádoucí, aby klient tyto důvody vyslovil. Tím dochází k posílení jeho vnitřní motivace. Miller (1993) tato sebemotivující prohlášení dělí do čtyř skupin: Přiznání problému. Vyjádření obav ohledně daného problému. Vyjádření záměru změnit se. Důvěra ve vlastní schopnosti.

Shrnutí Motivační rozhovory jsou nástrojem, který může klientovi pomoci zbavit se rozporuplných pocitů, které ho svazují a podporují jeho nežádoucí chování. Cílem motivačních rozhovorů je nastartovat a podpořit proces změny. Jakmile je tento proces započat, může ke změně dojít rychle, aniž by bylo třeba další významné intervence. Jindy změna vyžaduje dlouhodobou terapeutickou podporu. Obecné principy tvoří základ specifických strategií motivačních rozhovorů, které vycházejí z premisy, že každý člověk má v sobě silný potenciál změnit se. Úkolem terapeuta je tento potenciál podporovat a tak usnadnit přirozené procesy změn, které má klient zakódovány. Komunikační dovednosti využívané v rámci motivačních rozhovorů vedou klienta k tomu, aby o své situaci přemýšlel a formuloval ji. Díky těmto technikám klient cítí, že mu terapeut naslouchá a respektuje ho jako dospělou kompetentní osobu.

Příklad Rozdíly mezi kognitivně-behaviorálním přístupem a motivačními rozhovory

Kognitivně-behaviorální přístup

Přístup založený na motivačních rozhovorech

Vychází z toho, že klient je motivovaný, nejsou Využívá specifické principy a strategie pro používány strategie zaměřené na formování formování klientovy motivace ke změně. motivace. Usiluje o odhalení a usměrnění příčin špatné přizpůsobivosti.

Zkoumá klientovo vnímání a uvažuje o něm bez škatulkování či korigování.

Stanoví určité strategie řešení problému.

S pomocí klienta a dalších zainteresovaných osob vyvozuje možné strategie dosažení změny.

Učí, jak se vyrovnávat s problémy pomocí návodů, modelových situací, řízené praxe a zpětné vazby.

Metody přijímání odpovědnosti za změnu jsou ponechány na klientovi, nevyužívá se modelové situace ani procvičování.

Učí klienty speciálním strategiím řešení problémů.

S pomocí klienta a dalších zainteresovaných osob se vyvozují přirozené procesy řešení problémů.

Tabulka dle Millera a Rollnicka 1993.

Kontrolní prvky 1. Jaké jsou obecné principy motivačních rozhovorů a jaký mají účel? blíže viz kapitola Motivační rozhovory

Strana 172

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 17 Profesionální rozhovor – část I. Cíl

Cílem této kapitoly je shrnout dosavadní znalosti frekventantů o vedení profesionálního rozhovoru jako základní dovednosti sociálního pracovníka a získat souhrn praktických doporučení pro vedení rozhovoru s klientem. Klíčová slova

profesionální rozhovor, fáze rozhovoru, otázky podle formy, otázky podle obsahu, kvalita rozhovoru, mimoslovní komunikace. Další materiály ke studiu

Berg, I., K.: Posílení rodiny. ISZ, Praha 1992. Havrdová, Z.: Kompetence v praxi sociální práce. OSMIUM, Praha 1999. Kopřiva, K.: Lidský vztah jako součást profese. Portál, Praha 1997. Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Svoboda, Praha 1988. Křivohlavý, J.: Povídej, naslouchám. Návrat, Praha 1993. Ludewig, K.: Systemická terapie. Praha, Pallata 1994. Řezníček, I.: Metody sociální práce. SLON, Praha 1994. Úlehla, I.: Umění pomáhat. Renesance, Písek 1996. Vybíral, Z.: Psychologie lidské komunikace. Portál. Praha 2000. Požadované předběžné znalosti

Frekventant kursu zná rozdíl mezi profesionálním rozhovorem sociálního pracovníka a popovídáním si s klientem. Zná formy mimoslovní komunikace a ví, které z nich v praxi využívá. Předpokládaná doba studia

5 hodin včetně četby doporučené literatury.

Profesionální rozhovor – část I. Rozhovor je rozmluva dvou nebo více lidí na jedno či více témat. Křivohlavý (1988) uvádí tyto podoby rozmlouvání: interview, konverzaci, debatu, diskusi, rozpravu, pohovor, popovídání, hádku, výslech, aj. Profesionální rozhovor (dále jen rozhovor) je základním nástrojem pomoci sociálního pracovníka (dále jen pracovník). Nejedná se pouze o způsob a formu pokládání otázek, proces rozhovoru ovlivňuje pracovník i svými mimoslovními projevy, jednáním, svou osobností, profesionálními dovednostmi i odbornými znalostmi. Za kvalitu rozhovoru je vždy zodpovědný pracovník, pozitivní zážitek by z něho měli mít oba/všichni účastníci. Získávání dalších dovedností potřebných k vedení kvalitního rozhovoru je nekončící proces, který vyžaduje od pracovníka otevřenost a chuť k celoživotnímu učení (např. účast na odborných seminářích, vzdělávacích kursech, supervizi).

Fáze rozhovoru Dle Úlehly (1996) je schopnost pracovníka používat rozhovor jako nástroj pomáhání závislá na tom, jak rozumí všemu, co se v rozhovoru odehrává. Pojmenoval jednotlivé, cyklicky se opakující fáze rozhovoru pracovníka s klientem, z nichž žádnou nedoporučuje vynechávat:

Strana 173

© Phare CZ 0209-02-01-005


Příprava znamená vše, co se děje před rozhovorem s klientem. Týká se základních otázek, kdo je pracovník, jeho poslání, cílů, zdrojů, východisek. Pracovník má vědět, jaká je jeho role a čím pomáhá. Otevření společné práce s klientem, sjednávání schůzky, uvedení do pracovny, začátek každého rozhovoru. Je třeba, aby pracovník svým způsobem chování, verbálními i neverbálními projevy začal vytvářet u klienta pocit bezpečí a důvěry. Dojednávání je fáze, v jejímž průběhu by měl být pracovník schopen zjistit, co si klient přeje, pomoci mu zformulovat cíl a zároveň pojmenovat, co pro něho může udělat on. Průběhem lze nazvat vše, co se děje v průběhu rozhovoru. Pracovník je průvodcem klienta jeho těžkostmi a podporuje ho v hledání vlastního řešení. Ukončení je fáze, ve které pracovník společně s klientem shrnou důležitá témata rozhovoru, zopakují postupy řešení, pracovník podpoří sebedůvěru klienta, v případě potřeby se domluví dalším setkání.

Podmínky pro rozhovor Kopřiva (1997) uvádí tři důležité předběžné podmínky pro vedení rozhovoru: Čas – rozhovor by neměl trvat příliš dlouho, protože existuje reálné riziko přetížení pracovníka i klienta. Běžný rozhovor by neměl trvat déle než 40-60 minut. Časový limit by měl klient předem znát a měl by být také dodržen. Výše uvedený autor doporučuje, aby v zorném poli pracovníka byly hodiny, které mu umožňují občas zkontrolovat čas a podle toho ovlivňovat průběh rozhovoru. Prostor – chce-li být pracovník s klientem v kvalitním kontaktu, je třeba, aby byl s klientem v místnosti sám. Za vhodné je považována oddělená místnost určená právě pro hlubší rozhovory s klienty, ve které zařízení nepřipomíná úřední kancelář (např. velký psací stůl, u kterého je na straně umístěna židle pro klienta), ale možnost sezení pracovníka s klientem umožňuje vzájemnou symetrickou pozici. Vyladění pomáhajícího – před vedením rozhovoru se pracovník potřebuje přeladit – odpoutat od toho, co právě dělal, uvědomit si, jak se cítí, zachytit, že je unavený, nervózní atp. Když si tyto věci uvědomí, lépe je může na chvíli odložit. Dále je vhodné prolistovat spis, připomenout si souvislosti. Tato podmínka je tím důležitější, čím více klientů za pracovníkem přichází. Pro vyladění postačí 3 minuty času.

Průběh rozhovoru V průběhu rozhovoru dochází ke kladení otázek a k hledání odpovědí. Otázky lze rozlišovat dle jejich formy a obsahu. Rozlišení otázek dle formy. Rozlišení otázek dle obsahu. Způsoby kladení otázek. Kvalita rozhovoru.

Rozlišení otázek dle formy Z hlediska formy lze rozlišovat dva druhy otázek (dle Vybírala 2000): Uzavřené otázky jsou takové typy dotazů, kde se tážeme jen na upřesnění, souhlas či nesouhlas sdělení faktu, atp. Často vedou k odpovědím ano či ne. Pracovník se nemůže spoléhat na to, že takovýmto tázáním podpoří průběh rozhovoru. Naopak často může signalizovat, že nemá zájem o pokračování, eventuelně že neumí vést rozhovor. Sled uzavřených otázek připomíná výslech, což nebývá klientům příjemné. Otevřené otázky nechávají prostor klientovi, aby se rozhovořil. Pracovník jimi převádí iniciativu na klienta, signalizuje zájem, podporuje průběh rozhovoru, podporuje klienta v hledání řešení. Jde o otázky typu: “jaké to pro Vás bylo“, „koho to ještě zajímá“, „co si o tom myslíte“, atp. Rizikem takto pokládaných otázek je určitá míra jejich obecnosti. Klient někdy nemusí porozumět, na co se ho pracovník ptá, a jen se domýšlí, o co mu jde. Proto je třeba, aby byl pracovník schopen své dotazy srozumitelně konkretizovat.

Rozlišení otázek dle obsahu Z hlediska obsahu lze rozlišovat dva druhy otázek (dle Křivohlavého 1988): Věcné otázky jsou zaměřeny na zcela určitou věc, jde o získávání věcných informací. Odpovědi na tyto otázky bývají pro klienty obvykle lehčí než odpovědi druhého typu, protože vylučují podíl osobního postoje. Typickou věcnou otázkou je např. dotaz na průměrný měsíční příjem rodiny, na počet dětí.

Strana 174

© Phare CZ 0209-02-01-005


Osobní otázky jsou ty, kterými se pracovník ptá klienta na jeho mínění, názor, postoj, řešení. Vzhledem k tomu, že obsahují nejen věcnou, ale i objektivní a emocionální složku, mohou klienta rozrušit. Proto je třeba, aby je kladl pracovník tak, aby měly podpůrný účinek a rozvíjely klientův potenciál.

Způsoby kladení otázek Způsoby kladení otázek vycházejí z různých terapeutických škol (např. Milánská škola – cirkulární dotazování, radikální konstruktivismus – konstruktivní dotazování).V obecné rovině neexistuje návod, co je to dobrá a špatná otázka. Křivohlavý (1993) např. nedoporučuje klást otázku začínající slovem „proč“. Protože tato otázka může vést klienta k tomu, aby vyhledával rádoby moudré důvody pro možná méně moudré věci, které udělal, může se klient cítit ponížen. Tento typ otázky může u klienta vzbudit únikovou reakci (agresi – únik), protože mu připomíná dětství, kdy byl rodiči, učiteli či jinými dospělými peskován a kárán. Způsob pokládání otázek v průběhu rozhovoru by měl být pro klienta vstřícný a respektující, klient by měl mít pocit zájmu, bezpečí, příjemného prožitku a efektivně využitého času. V současné době existuje řada nabídek vzdělávacích kursů, které nabízejí interaktivní nácvik komunikačních dovedností pro pracovníky pomáhajících profesí.

Kvalita rozhovoru Vybíral (2000) z psychologického hlediska zdůrazňuje důležitost kvality rozhovoru: jeho autentičnost, včetně zájmu vést rozhovor, důkladnost a kompetenci při probírání tématu. Hloubka rozhovoru je limitována následujícími atributy: příprava na rozhovor (důkladná, povrchní), iniciativa v rozhovoru (kdo, zda oba či všichni účastníci se zapojují, tzv. řízenost rozhovoru), reagování (k věci, bezodkladné, postranní, aktivní), role účastníků (ustálené/nejasné, hierarchizované/nehierarchizované), akceptování pocitů, stereotypy v myšlenkových pochodech: o druhých účastnících, o tématu rozmluvy, kontext (osobní rozhovor, pracovní, dostatek času, příjemné místo). Z hlediska kvality vedení rozhovoru může být pro pracovníka v praxi užitečná i znalost paralingvistických (písemně nezaznamenatelných) charakteristik rozhovoru, Křivohlavý (1988): Naplnění času hovorem a tichem.

při rozhovoru je poměrně mnoho ticha, ticho a hovor v mezích normálu, při rozhovoru není téměř ani chvilku ticho.

Předávání slova v rozhovoru

často intruze – jeden druhému skáče do hovoru, synchronizace – sladění při předávání slova, při předávání slova jsou příliš dlouhé pomlky.

Dueta při rozhovoru - dva hovoří najednou

dojde-li k duetu, trvá souběžný rozhovor obou dlouho, dueto je ukončeno velice rychle, po duetu je dlouhé dohadování o tom, kdo bude hovořit.

Otázky v rozhovoru

nikdo se na nic nikoho neptá, přiměřené množství otázek, v rozhovoru je příliš mnoho otázek.

Otálení s odpovědí na otázku

na položenou otázku trvá odpověď příliš dlouho, odpověď je dána ihned, otázka ještě není ukončena a už se na ni odpovídá.

Příkazy v rozhovoru

v rozhovoru nikdo nikomu nic nepřikazuje, příkazy, žádosti a přání v přiměřené míře, příkazy, rozkazy a žádostmi je rozhovor přeplněn.

Reakce na příkazy

na příkazy, žádosti a přání se vůbec nebere ohled, reakce v mezích normálu, na příkazy, žádosti a přání se reaguje ihned.

Strana 175

© Phare CZ 0209-02-01-005


Komunikace jednáním Tento druh komunikace hovoří o hodnotovém žebříčku pracovníka. Dle Křivohlavého (1988) sociální psychologové považují činy a způsoby jednání pracovníka s klientem za nejdůležitější způsob komunikace. Udělá-li pracovník něco jiného, než o čem s klientem hovořil, jeho jednání mluví podstatně srozumitelnější řečí než jeho slova.

Mimoslovní (nonverbální) komunikace Jedná se důležitou část komunikace, která vedle slovního sdělení a jednání pracovníka hraje důležitou roli při vedení rozhovoru. Za riziko při pochopení významu mimoslovní komunikace klientů lze považovat skutečnost, že se jedná o téma mezi pracovníky poměrně známé. Pro správné dešifrování jejího významu je třeba velmi citlivě pozorovat sebemenší změny v celkové komunikaci a vědět, že hodnota rychlých úsudků může být mimořádně sporná. Dle Křivohlavého (1993) toho jenom očima lze říci tolik, že bychom to nebyli schopni vyjádřit slovy, ani kdybychom měli desetkrát tolik času. Co lze tedy mimoslovně sdělovat? Sdělujeme emoce – pocity, nálady, afekty. Sdělujeme zájem o sblížení – navázání bližšího kontaktu. Snažíme se vytvořit u druhého dojem o tom, kdo jsem já. Snažíme se záměrně ovlivnit postoj partnera. Řídíme tak chod vzájemného styku.

Přehled druhů mimoslovní komunikace Přehled jednotlivých druhů mimoslovní komunikace (Křivohlavý 1988): Mimika – výraz obličeje (z hlediska sociální komunikace je tvář vedle slova druhým nejdůležitějším sdělovacím prostředkem v mezilidském styku, existuje více než 1000 různých výrazů obličeje). Proxemika – přiblížení a oddálení (jedná se o vzdálenosti horizontální i vertikální mezi vzájemně komunikujícími lidmi, jinou vzdálenost zaujímají muži k mužům, ženy k ženám a opačně, roli hraje, zda se jedná o extraverty nebo introverty, důležitý je emocionální vztah mezi komunikujícími, národností a kulturní zvyklosti, vzdálenost komunikujících ovlivňuje i atmosféra při rozhovoru). Posturologie – řeč postojů, držení těla (existuje seznam 20 základních tělesných poloh a postojů – poloha, kterou komunikující člověk zaujímá, vyjadřuje jeho postoj k tomu, co se právě děje, ovlivňuje ji celá řada faktorů, např. temperament, povaha, kvalita mezilidských vztahů, národnostní a kulturní zvyklosti, momentální psychická atmosféra). Kinezika – řeč pohybů a gest (komunikují-li minimálně dvě lidé spolu, je možné pozorovat nejen každého z nich zvlášť, ale i jejich pohyby jako celku, např. lze pozorovat harmonii/disharmonii, koordinaci/diskoordinaci, soulad/ nesoulad). Haptika – řeč dotýkáním (komunikující se vyjadřují způsobem podání ruky, dotykem, pohlazením). Řeč očí – komunikace pohledů (řeč očí je nejdůležitější způsob mimoslovní komunikace, při pozorování řeči očí je třeba se věnovat: zaměření pohledu, dobu trvání bodového zaměření, četnost pohledů na různá místa, sled pohledů, celkový objem pohledů, úhel pootevření víček, průměr zornice, odklon směru pohledu od kolmé osy obličeje, mrkací pohyby, tvary a pohyby obočí, tvary vrásek kolem očí). Paralingvistika – sdělování svrchními tóny řeči (jde o hlasové dimenze akustického projevu, jeho časové charakteristiky, mimoslovní složky, pomlky v řeči atd., nedá se zachytit klasickými metodami jazykovědy, např. nedá se zapsat, tvoří přechod od mimoslovních ke slovním způsobům komunikace). Úprava zevnějšku a úprava prostředí – sdělování úpravou zevnějšku (nepatří mezi klasická témata mimoslovní komunikace, sociální psychologie je řadí mezi okrajové, protože existuje málo validních podkladových studií – jedná se např. o komunikační funkci oblékání, účesu, líčení, vůní, úpravy bytu, značky automobilu).

Shrnutí Rozhovor je rozmluva dvou nebo více lidí na jedno či více témat. Křivohlavý (1988) uvádí tyto podoby rozmlouvání: interview, konverzaci, debatu, diskusi, rozpravu, pohovor, popovídání, hádku, výslech, aj. Každý rozhovor má své fáze, které se cyklicky opakují (příprava, otevření, dojednávání, průběh, ukončení), důležitý je čas, prostor a vyladění pracovníka. Způsoby dotazování vycházejí z různých terapeutických škol (např. Milánská škola – cirkulární dotazování, radikální konstruktivismus – konstruktivní dotazování).

Strana 176

© Phare CZ 0209-02-01-005


Otázky lze rozlišovat z hlediska formy (otevřené, uzavřené) a obsahu (věcné a osobní), důležité je sledovat kvalitativní ukazatele rozhovoru. Sociální komunikace má tři základní formy, které se prolínají a určují kvalitu rozhovoru (slovní, mimoslovní a jednáním).

Příklad Kopřiva (1997) v kapitole věnující se kontaktu s klientem uvádí příklad z praxe, kterým reaguje na jednání zpravidla mladých velmi angažovaných sociálních pracovnic, které mají za to, že se klientovi, pokud to potřebuje, musí věnovat mnohem více času, než je doporučený časový limit. „Také se mi stávalo, že jsem některému rozhovoru věnoval i dvě hodiny – ale pokud si vzpomínám, nikdy jsem neměl důvod to vidět zpětně jako klad. Věcí mají svůj řád: je-li někdo v krizi, je zde připraven pomáhající s maximálně jednou hodinou času. Když se tento řád poruší, dostalo se potřebnému zvláštního zacházení a on to cítí. Možných reakcí, na kterých pak může práce ztroskotat, je celá řada: - např. klient se domnívá, že je jeho problém výjimečný, že takové neštěstí jiní lidé nemají, a proto má i nadále nárok na výjimečné zacházení atp. Nikdo taková očekávání nevysloví – jen zpětně, když přemýšlíte nad tím, proč ta práce přes počáteční velké nasazení šla do ztracena, vycítíte, že se tady stala chyba“.

Kontrolní otázky 1. Jaké fáze a podmínky má rozhovor a v čem jsou užitečné v praxi? blíže viz kapitola Fáze rozhovoru 2. Jaké jsou druhy otázek podle formy a obsahu a které z těchto otázek rozvíjejí rozhovor? blíže viz kapitola Průběh rozhovoru 3. Vyjmenujte čtyři formy mimoslovní komunikace a napište, kterými z nich vědomě ovlivňujete kvalitu rozhovoru s klientem. odpověď, blíže viz kapitola Mimoslovní komunikace a Přehled druhů mimoslovní komunikace

Strana 177

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 18 Profesionální rozhovor – část II. Cíl

Cílem této kapitoly je prohloubit dosavadní znalosti frekventantů o rogersovském přístupu, získat souhrn dovedností, které je vhodné využít v rozhovoru s nedobrovolným klientem. Zároveň se naučí uvědomit si míru svých empatických reakcí a seznámí se s pravidly zdravé komunikace. Klíčová slova

Rogersovský přístup, akceptace, autenticita, empatie, škála empatie, zdravá komunikace. Další materiály ke studiu

Berg, I., K.: Posílení rodiny. Praha: ISZ, 1992. Hartl, P., Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. Kopřiva, K.: Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997. Rieger, Z., Vyhnálková, H.: Ostrov rodiny. Hradec Králové: Konfrontace, 1996. Řezníček, I.: Metody sociální práce. Praha: SLON, 1994. Úlehla, I.: Umění pomáhat. Písek: Renesance, 1996. Vybíral, Z.: Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál, 2000. Vybíral, Z.: Psychoterapeut léčí již tím, jak mluví. Psychologie dnes, 6, 2000, 1, str. 18-19. Vymětal, J: Rogersovská terapie. Praha: Český spisovatel, 1996. Watslawick, P.: Úvod do neštěstí. Hradec Králové: Konfrontace, 1994. Watslawick, P.: Všechno dobré je k něčemu zlé. Hradec králové: Konfrontace,1995. Požadované předběžné znalosti

Frekventant kursu zná základní rozdíl mezi rogersovským přístupem a ostatními terapeutickými školami. Předpokládaná doba studia


Rogersovský přístup Rogersovský přístup – přístup zaměřený na člověka (Vybíral 2000) vychází z premisy, že člověk je ve svém konání poháněn kupředu potřebou seberealizace (resp. aktualizace svých možností a rezerv) a kontinuity. Protože zdůrazňuje lidskou flexibilitu jako přirozenou a pozitivní součást života, rozšířil se tento přístup do příbuzných humanitních oborů, např. do pedagogiky, sociální práce či managementu. Rogersovský přístup zdůrazňuje nutnost kvality profesionálního vztahu a mezilidské komunikace mezi terapeutem a klientem. Osvojí-li si terapeut dovednosti v rámci tohoto přístupu, je schopen vést rozhovor i v konfliktních situacích (např. s nedobrovolným klientem) a může snáze podpořit pozitivní změnu v jeho chování. Při rozhovoru s druhým člověkem je třeba (Vybíral 2000): být vstřícný a uvolněný, být akceptující, být autentický, zajímat se,

Strana 178

© Phare CZ 0209-02-01-005


umět se vcítit. Dále Vybíral formuluje požadavky na pomáhajícího pracovníka, který má navíc k výše uvedeným předpokladům: mít dobrý sebeobraz sám o sobě, být přesvědčen, že lidská povaha je v zásadě konstruktivní, společenská, založená na sebeúctě a motivovaná ochranou sebe sama, růstem a hledáním pravdy, umět oceňovat, naslouchat vlastním myšlenkám.

Akceptace Dle Hartla (2000) je akceptace přijímáním jedince jinou osobu nebo skupinou. Vybíral (2000) hovoří o akceptaci jako o schopnosti se i při konfliktní situaci (např. hovoříme-li s někým, kdo nás slovně napadá, je hrubý, agresivní) zdržet hodnotících soudů a přijímat klienta takového, jaký je. Akceptovat neznamená souhlas, schvalování nebo identifikaci. Je možné klientův postoj akceptovat a chápat, i když s ním terapeut nesouhlasí. Důležité je klientovi naslouchat, respektovat ho a snažit se pochopit jeho stanovisko. Tato dovednost osvobozuje terapeuta od tlaku a nutkání klienta měnit, posuzovat a poměřovat ho s jinými lidmi – pomáhá k jeho vyladění na klienta. Akceptace posiluje sebevědomí klienta a podporuje jeho ochotu pracovat na změně svého chování. Akceptace je základním principem empatie.

Autenticita Hartl (2000) definuje autenticitu jako pocit pravosti, hodnověrnosti vlastního života. Rogersovský přístup využívá autenticitu jako nástroj k budování kvalitní komunikace mezi terapeutem a klientem. Vybíral (2000) říká, že terapeut má být opravdový ve shodě sám se sebou, má být takovým, jakým ve skutečnosti je. Doporučuje zbavit se přetvářek a přestat si hrát na chytřejšího, moudřejšího a chápavějšího. To ale nemá znamenat, že se terapeut zbaví své role – i v určené roli lze vystupovat autenticky.

Empatie Dle Vybírala (2000) je empatie schopnost vnímat partnera v komunikaci tak, jako bych já byl na jeho místě. Toto vnímání je přitom zaměřeno zejména na emoční stav druhého. Empatie znamená schopnost dokázat si představit, jak se klient asi cítí, nikoli soucítit s ním v jeho bolesti. Empatie je specifickou dovedností, která je součástí profesionální výbavy terapeuta – empatické odpovědi jsou jeho natrénovanou dovedností.

Škála empatie Škála empatie (Vybíral 2000): Na čtyřbodové stupnici lze zjistit, jak empaticky nebo neempaticky lze reagovat na slova klienta, který se obrací s žádostí o pomoc. Vybíral (2000) uvádí pro ilustraci zkráceně příklad: „Mladá žena si stěžuje… na manželovo chování slovy: Zachází se mnou jako s dítětem, dusí mě, neuvědomuje si, že už nejsem dítě…“ Odpověď na 0. úrovni empatie: „Muži jsou všichni stejní. Nejlepší je se jich zbavit.“ Taková odpověď utvrzuje adresáta ve stereotypu nebo mu udílí ihned radu. Chybí individuální pochopení druhého. Odpověď na 1. úrovni empatie: „Bože, to musí být těžké.“ Odpověď dává najevo částečné pochopení. Vlastní pocity v odpovědi nejsou reflektované. Odpověď na 2. úrovni empatie: „Zdá se, že vám nerozumí, jak se měníte, pořád se k vám chová jako kdysi, a vy se na něho hodně zlobíte.“ Odpověď zahrnuje kvalitu i kvantitu sdělení, přeformulováním dává odpovídající najevo, že partnerovi rozumí – přesněji: že takto rozumí. Jde již o empatickou odpověď. Odpověď na 3. úrovni empatie: „Cítím, že se zlobíte, protože nechápe, že se měníte. Zdá se, že je to ve vás silné, celá se třesete. Zároveň přemýšlím, zda je za tím hněv na něho, nebo ještě něco jiného?“ Tato odpověď je již hlubokou reflexí toho, co druhý člověk říká jak slovy, tak mimoslovně. Je navíc spojená s verbalizovanou reflexí vlastních pocitů odpovídajícího. Jde o nejvyšší stupeň empatie.

Praktické rady pro vedení rozhovoru

Strana 179

© Phare CZ 0209-02-01-005


Vymětal (1996) shrnuje následující pravidla rogersovského rozhovoru: mluvíme přirozeným jazykem, dbáme na to, aby nám druhý rozuměl, používáme spíše kratší věty, protože dlouhé věty odvádějí posluchače od obsahu, vyhýbáme se cizím slovům a odborným výrazům, mluvíme konkrétně a jednoznačně, ponecháváme dostatek prostoru druhé straně. Vybíral (2000) dle Rogerse dále doporučuje: neschovávat se za fasádou, nepoužívat „měl bych“, být svobodný a neplnit jen očekávání druhých, nesnažit se nikomu zavděčit, vše přijímat jako proces změn, být otevřený vůči zážitkům, věřit si, být nezávislý na druhých tím, že je akceptuji.

Charakteristika zdravé komunikace Zdravě komunikovat znamená projevovat zájem nejen o obsah sdělení, které druhá osoba říká, ale i o vztahovou rovinu. Vybíral (2000) stanovil sedm bodů, kterými lze dát najevo zájem: pozorně nasloucháme, jsme trpěliví, náš pohled je přátelský, náš hlas je přátelský, signalizujeme uznání za drobný pokrok v komunikaci, povzbuzujeme, jsme zaangažováni pro sdílení. Za součást projevovaného zájmu dále Vybíral považuje kontakt z očí do očí. Listování dokumenty, když na druhého hovoříme, hledání na stole, vaření kávy, procházení za zády klienta, vyřizování telefonů jsou signály komunikace „nezdravé“. Mohou prozrazovat nezájem, nenaladěnost, nepřipravenost, despekt.

Vlastnosti zdravě komunikujícího jedince Vlastnosti zdravě komunikujícího jedince (Vymětal 1996) Dobrý učitel, terapeut nebo i sociální pracovník se vyznačuje rysy, které souvisejí s jeho osobnostní strukturou a s osvojenými komunikačními dovednostmi: pozitivně vidí sám sebe, věří si, dokáže být podle dané situace jak empatický, tak neústupný, umí být vstřícný i odměřený, není rivalizující typ, umí pracovat na tvorbě kompromisu, ustoupí-li, neobviňuje, hodnotí teprve tehdy, až si vyslechne celou informaci (umí pozorně naslouchat), je otevřený změnám a rozmanitosti názorů, nediskvalifikuje ve věcné, ani ve vztahové rovině, umí komunikaci řídit, regulovat její směr a strukturovat ji, umí neutralizovat konflikty, kolize a napětí nebo jich tvořivě využít, nezamlouvá, neodbíhá, nemlží, sám se umí uměřeně „odhalit“.

Shrnutí Rogersovský přístup – přístup zaměřený na člověka vychází z předpokladu, že člověk je ve svém konání poháněn

Strana 180

© Phare CZ 0209-02-01-005


kupředu potřebou seberealizace (resp. aktualizace svých možností a rezerv) a kontinuity. Rogersovský přístup zdůrazňuje nutnost kvality profesionálního vztahu a mezilidské komunikace mezi terapeutem a klientem. Osvojí-li si terapeut dovednosti (akceptace, autenticita, empatie) v rámci tohoto přístupu, je schopen vést rozhovor i v konfliktních situacích, např. s nedobrovolným klientem. Empatie je specifická dovednost, která je součástí profesionální výbavy terapeuta – empatické odpovědi jsou jeho natrénovanou dovedností a lze je „změřit“ škálou empatie. Zdravá komunikace znamená projevovat zájem nejen o obsah sdělení, které druhá osoba říká, ale i o vztahovou rovinu při rozhovoru.

Příklad Rozdíly v komunikaci funkčních a dysfunkčních dvojic (mimoslovní komunikace) Podle Doubravské, 1996 upravil Z. Vybíral, 2000.

Funkční vztah (zdravá komunikace)

Ukazatele komunikace

Dysfunkční vztah

Oční kontakty

65-90 % z celkové doby hovoru

Ojedinělé

Tón hlasu

Vyjadřuje vstřícnost, zájem

Nezúčastněný či podrážděný

Držení těla

Uvolněné

Spíše strnulé

Motorický neklid

Absence

Častý a výrazný

Projevy rukou

Přiměřená gestikulace

Neklid, mnutí, poklepávání

Projevy nohou

Spíše klid

Výrazný neklid

Vztah mezi verbální a neverbální Převažuje soulad složkou

Časté diskrepance

Rozdíly v komunikaci funkčních a dysfunkčních dvojic (slovní komunikace) Podle Doubravské, 1996 upravil Z. Vybíral, 2000.

Ukazatele komunikace

Funkční vztah (zdravá komunikace)

Potřeba komunikace

Adekvátně saturována

Nespokojenost s časem věnovaným komunikaci

Otevřená komunikace pocitů

Vítaná oběma

Sdělování pouze negativních pocitů

Přítomnost Ojediněle generalizovaných výroků

Často

Pozitivní posilování

Časté pochvaly a vzájemné ocenění

Ojediněle nebo absence

Humor

Často

Ojediněle

Intruze (skákání do řeči)

Absence

Často

Výroky snižující hodnotu Absence nebo ojediněle druhého

Strana 181

Dysfunkční vztah

Časté osočování a obviňování, připisování negativních úmyslů

Kontextová jasnost

Jasný a srozumitelný kontext sdělení

Zamlžená, méně čitelná komunikace: partner přesně neví, o čem druhý skutečně hovoří

Akceptace odlišných názorů

Akceptace

Neochota akceptovat

Charakter rozhovoru

Vyváženost vstupů, schopnost setrvat u jednoho tématu, reciprocita

Výslechový dialog, ulpívání na tématu, komunikace zahlcená střídajícími se tématy

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kontrolní otázky 1. Vysvětlete podstatu rogersovského přístupu a uveďte, proč je vhodný pro komunikaci s klientem v konfliktních situacích. blíže viz kapitola Rogersovský přístup 2. Jaký je rozdíl mezi akceptací a empatií? blíže viz kapitola Akceptace a Empatie 3. Pokuste se sestavit empatické odpovědi dle škály empatie na úrovních 0-3 na větu: „Proč k nám stále chodíte, děti sousedů jsou ještě horší.“ odpověď, blíže viz kapitola Škála empatie

Strana 182

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 19 Probační programy Cíl

Cílem této kapitoly je seznámit frekventanty s termínem probační program a na příkladu tzv. učebních programů uvést příklad efektivního programu, jehož podoba vznikla v zahraničí a je pilotně ověřována ve třech regionech v České republice. Klíčová slova

výchovná opatření, probační program, standardy probačního programu. Další materiály ke studiu

Arbeitsheft für Jugendliche, 2000 – 2003 Justizvollzug Kanton Zürich, Bewährungs- und Vollzugsdienste. Jahresheft 2002, Justizvollzug Kanton Zürich. Metodika Ministerstva spravedlnosti ČR pro poskytování finančních prostředků ze státního rozpočtu ČR nestátním neziskovým subjektům realizujícím probační programy. MSp, Praha, 2003. Šámal, P., Válková, H., Sotolář, S., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. C. H. Beck, Praha, 2004 Učební program – mladiství – nová forma intervence v trestní justici. Projekt Sdružení pro probaci a mediaci v justici (SPJ), Praha, 2004. Zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě. Zákon č. 218/2003 Sb. o Odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. www.justice.cz www.justizvollzug.ch Požadované předběžné znalosti

Frekventant zná základní komunikační dovednosti a disponuje základní znalostí právního kontextu, ve kterém může probační program realizovat a nabízet svým klientům. Předpokládaná doba studia

4 hodiny včetně orientační doby studia doporučených materiálů.

Probační program Definice Standardy pro realizaci probačního programu Učební program pro mladistvé

Definice Podle nového zákona č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže může soud pro mládež a v přípravném řízení státní zástupce mladistvému pachateli uložit různá výchovná opatření, z nichž jedno má podobu povinnosti absolvovat probační program. Smyslem účasti mladistvého „pachatele“ v probačním programu je to, aby se vyhnul chování, které by bylo v rozporu se zákonem, aby bylo podpořeno jeho vhodné sociální zázemí a aby došlo k urovnání vztahů mezi ním a poškozeným. Probačním programem podle § 17 zákona o soudnictví ve věcech mládeže „se rozumí zejména program sociálního výcviku, psychologického poradenství, terapeutický program, program zahrnující obecně prospěšnou činnost, vzdělávací, doškolovací, rekvalifikační nebo jiný vhodný program k rozvíjení sociálních dovedností a osobnosti mladistvého, a to s

Strana 183

© Phare CZ 0209-02-01-005


různým režimem omezení v běžném způsobu života, který směřuje k tomu, aby se mladistvý vyhnul chování, které by bylo v rozporu se zákonem, a k podpoře jeho vhodného sociálního zázemí a k urovnání vztahů mezi ním a poškozeným. Probační program schvaluje ministr spravedlnosti a zapisuje se do seznamu probačních programů vedeného ministerstvem spravedlnosti“. Se vznikem povinnosti ministerstva spravedlnosti vést seznam probačních programů byl ministrem spravedlnosti schválen přechodný akreditační systém, který obsahuje dva základní prvky – registraci a inspekci. Samotná registrace je zaměřena na udělení oprávnění k poskytování probačního programu, inspekcí se rozumí pravidelné hodnocení úrovně poskytování probačního programu.

Standardy pro realizaci probačního programu Základní standardy pro realizaci probačních programů upravuje materiál Ministerstva spravedlnosti pro poskytnutí předběžných akreditací na rok 2005 takto: Obecným cílem probačního programu je posílit a podpořit pozitivní zdroje mladistvých obviněných, které jim umožní vést život v souladu se zákonem a společenskými pravidly. Cílem programů je rovněž omezování rizik opakování trestné činnosti, zohlednění zájmů poškozených a ochrana společnosti. Klient je před uzavřením dohody o zařazení do probačního programu seznámen se všemi podmínkami účasti v programu. Klient je zařazen do probačního programu na základě písemné „Dohody o zařazení do probačního programu“ (dále jen dohoda), která stanoví všechny důležité aspekty programu včetně individuálních cílů. Probační program je plánován a strukturován tak, aby napomáhal jeho účastníkům dosáhnout individuálních cílů a cílů probačního programu. Poskytovatel probačního programu definuje a zabezpečuje materiální vybavení a finanční zajištění nezbytné pro úspěšnou realizaci programu. Organizace poskytující probační program by měla mít upravena pravidla součinnosti s Probační a mediační službou, resp. s příslušným úředníkem, a v neposlední řadě také pravidla pro dokumentaci a zacházení s osobními údaji klientů, které získá v průběhu realizace programu. Do řízení o udělení předběžné akreditace pro rok 2005 se přihlásilo 50 poskytovatelů, přičemž akreditační a dotační komise Ministerstva spravedlnosti doporučila 38 probačních programů k zapsání do registru předběžné akreditace, který bude k dispozici odborné veřejnosti na Ministerstvu spravedlnosti od února 2005. Získat akreditaci bude možné i v letošním roce, kdy bude opakovaně vyhlášeno řízení o získání předběžné akreditace.

Učební program pro mladistvé Příkladem úspěšně realizovaných probačních programů v zahraničí jsou tzv. Lernprogramme – učební programy v probační službě kantonu Curych. V lednu 2004 obdržely učební programy cenu Community Justice Awards na mezinárodní konferenci Probation 2004 v Londýně v kategorii prosazování nových metod práce. Učební programy jsou založeny na kognitivně behaviorální metodě, která rizikové chování (včetně kriminality) ovlivňuje cestou motivace, pochopení a učení. Svému nežádoucímu chování se klienti nejprve snaží porozumět, teprve potom se jej systematickým tréninkem učí měnit krok za krokem. Klient je v rámci učebního programu konfrontován se svým kriminálním chováním, veden k přemýšlení nad trestným činem a jeho dopadu na něj samotného a jeho blízké okolí, oběť a společnost. Klient v rámci programu identifikuje vzorce chování, které přispěly k porušení zákona, vytváří a osvojuje si nové strategie chování, které povedou k naplnění jeho cílů a potřeb způsobem, který není v rozporu se zákonem a zájmy společnosti. Metodika učebních programů v oblasti mladistvých pachatelů je ověřována v České republice v rámci pilotního projektu „Učební programy – mladiství“, který ve spolupráci s Probační a mediační službou ČR realizuje Sdružení pro probaci a mediaci v justici (SPJ) ve třech městech (České Budějovice, Cheb, Praha). Lektoři probačního programu jsou odborníci z oblasti sociálních služeb, kteří jsou pro vedení skupiny max. 12 účastníků speciálně vyškoleni. V rámci této odborné přípravy budou seznámeni s manuálem a metodikou programu a osvojí si principy kognitivně- behaviorálního přístupu. Lektoři učebních programů mají k dispozici doprovodný manuál, který zaručuje jednotný standard poskytovaní tohoto typu probačního programu. Kvalita programu a dodržování stanovených zásad je zajištěna pravidelnou supervizí lektorů.

Strana 184

© Phare CZ 0209-02-01-005


Učební program se skládá z 12 jednotýdenních setkání po 1,5 hodině. Účastníci učebního programu obdrží pracovní sešit, jehož součástí jsou písemné pokyny k organizaci učebního programu (kde, kdy, v kolik hodin), informace k probíraným tématům a pracovní listy, které v rámci programu účastníci vyplňují. V pracovním sešitě je i místo na poznámky a postřehy účastníků. Učební program má strukturovanou podobu, která obsahuje 6 základních témat: trestný čin (bilance důsledků trestného činu), emoce a provokace (rozeznání tělesných signálů při emocích, kontrola emocí, včasné a vědomé rozhodování), řešení problémů (porozumět stádiím konfliktu), úspěšné jednání s lidmi (dosažení cíle za užití efektivních komunikačních metod), schopnost porozumět pohledu jiných (pohled oběti a společnosti), snížení rizika recidivy (naučené komunikační techniky a strategie chování převést do běžného dne klienta). Lektoři hodnotí změnu chování klientů v rámci individuálních rozhovorů v období po 6, 9 a 12 měsících po skončení skupinové části učebního programu. Na hodnocení změny u účastníků programu se podílejí také pracovníci příslušných středisek Probační a mediační služby formou dotazníků.

Shrnutí Probační programy jsou úzce spojené s účinností zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Probační a mediační služba k dnešnímu datu nedisponuje vlastními specializovanými probačními programy pro mladistvé. Z tohoto důvodu je v kontaktu s poskytovateli programů zaměřených na práci s mládeží, se kterými usiluje o vytváření specializovaných programů pro mladistvé – klienty PMS. Příkladem je spolupráce s NGO Partners Czech, v rámci které byl vytvořen a v praxi pilotně ověřen program „Právo pro každý den“, jež byl zaměřen na posílení právního vědomí mladistvých a rozvoj sociálních dovedností. Pilotní projekt proběhl v letech 2003 – 2004 ve třech soudních krajích ČR. Obdobnou aktivitou je i podpora projektu „Učební programy – mladiství“, který realizuje Sdružení pro probaci a mediaci v justici a v jehož rámci se bude již v dubnu 2005 ověřovat podoba programu pro mladistvé provinilce, inspirovaná zkušenostmi z Probační služby kantonu Curych. Zatímco Česká republika nemá výraznou zkušenost s realizací probačních programů, v zahraničí patří obdobné programy mezi významné pilíře efektivního fungování probačních služeb. Tento trend vede k rozvoji probačních programů v naší zemi.

Příklad Okresní státní zástupce v Českých Budějovicích rozhodl ve věci Karla S. (16 let) stíhaného pro provinění porušování domovní svobody a krádeže a uložil mu výchovné opatření v podobě absolvování probačního programu – „Učební program“, který bude povinen realizovat u poskytovatele – Sdružení pro probaci a mediaci v justici. S účastí na probačním programu vyslovil mladistvý souhlas. Klient se dostavil na pozvání střediska PMS v Českých Budějovicích a obdržel základní informace o uloženém probačním programu, včetně důsledků porušení docházky z jeho strany. Probační úředník předal klientovi pracovní sešit, kde je uvedena adresa konání učebního programu a termíny 12 setkání. Klient se po dobu 3 měsíců pravidelně dostavoval na skupinová setkání učebního programu a splnil tak výchovné opatření, které mu uložil s jeho souhlasem okresní soud. Klienta čekají ještě 3 setkání po skončení skupinové práce, ve kterých bude mluvit o způsobech, jak se mu daří naučené komunikační techniky a strategie chování promítat do jeho běžného života.

Kontrolní prvky 1. Jaký cíl sleduje zavedení probačních programů do systému reakce státu na trestnou činnost mladistvých? blíže viz kapitola Probační program 2. Vyjmenujte základní standardy pro udělení akreditace probačního programu. blíže viz kapitola Standardy pro realizaci probačního programu

Strana 185

© Phare CZ 0209-02-01-005


Kapitola 20 Mediace v trestní justici Cíl

Cílem této kapitoly je seznámit frekventanty vzdělávání s definicí mediace se zaměřením na trestní justici a souvisejícím evropským kontextem včetně doporučení Rady Evropy. Dále se kapitola zaměřuje na praktický postup v mediačním jednání užívaný v trestní justici. Klíčová slova

definice mediace, mezinárodní organizace, zásady mediace, individuální schůzka, společné setkání. Další materiály ke studiu

Doubravová, D., Ouředníčková, L., Štern, P., Urban, L. a kol.: Příručka pro probaci a mediaci. Praha: Sdružení pro rozvoj sociální práce v trestní justici, 2001. Holá, L.: Mediace způsob řešení mezilidských konfliktů. Praha: Grada, 2003. Mediace mezi poškozeným a obviněným: Kvalifikační vzdělávací kurz PMS ČR 2003/4, SPJ – Institut pro probaci a mediaci. Riskin, L. L., Arnold T., Keating, J. M.: Mediace aneb jak řešit konflikty. Praha: Pallata, 1997. Šámal, P., Válková, H., Sotolář, S., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. C. H. Beck, Praha, 2004. Zákon č. 257/2000 Sb. o Probační a mediační službě. Zákon č. 218/2003 Sb. o Odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. Požadované předběžné znalosti

Frekventant zná základní komunikační dovednosti a disponuje základní znalostí právního kontextu, ve kterém může mediaci realizovat a nabízet svým klientům. Předpokládaná doba studia


Mediace v trestním řízení mladistvých Definice. Mediace v evropském kontextu. Zásady mediace v trestních věcech. Postup mediátora.

Definice Mediací je označována metoda řešení konfliktu za účasti mediátora, který svými komunikačními dovednosti usnadňuje komunikaci mezi stranami a podporuje je na cestě k vyřešení konfliktu. Pro účely trestního řízení se mediací rozumí podle § 2 odst. 2 zákona o Probační a mediační službě „mimosoudní zprostředkování za účelem řešení sporu mezi obviněným a poškozeným a činnost směřující k urovnání konfliktního stavu vykonávaná v souvislosti s trestním řízením“.

Strana 186

© Phare CZ 0209-02-01-005


Rada Evropy ve svém doporučení č.(99) 19, definuje mediaci jako „proces, ve kterém je obviněnému a poškozenému na základě jejich souhlasu umožněno se za účasti třetí strany aktivně účastnit řešení sporu souvisejícího s trestnou činností“.

Mediace v evropském kontextu Mezi významné mezinárodní dokumenty upravující mediaci v trestním řízení patří především doporučení Rady Evropy č. R (99) 19 „K mediaci v trestních věcech“. Doporučení upravují základní principy, které by při využívání mediace v trestních věcech měly být jednotlivými zeměmi dodržovány. Významné mezinárodní organizace působící v evropském kontextu, jejichž předmětem zájmu je mediace v trestních věcech, jsou zejména: Evropské forum pro mediaci mezi poškozeným a obviněným a obnovující justici (The European Forum for VictimOffender Mediation and Restorative Justice), Stálá evropská konference pro probaci a péči o propuštěné (Conference Permanente Européenne de la Probation – CEP). Česká republika je zastoupena v obou institucích prostřednictvím nevládní neziskové organizace Sdružení pro probaci a mediaci v justici (SPJ).

Zásady mediace v trestních věcech Základní zásady pro práci mediátorů v trestní justici jsou uvedeny v doporučeních Rady Evropy. Jedná se o: Dobrovolnost

Mediace by měla probíhat pouze za plného souhlasu obviněného a poškozeného. Pro pracovníka, který postup mediací nabízí, je tedy hlavním úkolem srozumitelně vysvětlit možnosti mediačního postupu jak pro obviněného, tak poškozeného, aby se mohli rozhodnout, zda tento postup využijí, či nikoliv. Bez ohledu na pracovníkovo přesvědčení o užitečnosti mediace v jejich konkrétním případě musí být respektováno přání klientů, že ho při řešení své věci nevyužijí. Důvěrnost

Mediační rozhovory jsou důvěrné a informace získané v jejich průběhu nemohou být pro další trestní řízení využity, pokud s jejich užitím obě strany nevysloví souhlas. Tuto zásadu respektuje metodický postup střediska PMS ČR v přípravném řízení v tzv. Zprávě o výsledku mediace, kde jsou pro orgány činné v trestním řízení uváděny pouze údaje, s jejichž zveřejněním obě strany souhlasí. Dostupnost

Mediace by pro obviněného a poškozeného měla být dostupnou službou, a to ve všech fázích trestního řízení. Z praxe mediátorů v trestní justici vyplývají další důležité zásady, které přispívají k efektivitě mediačního procesu: Vyváženost mediátora

Mediátor vyváženě zohledňuje zájmy stran a v procesu mediace zajišťuje rovnoměrný prostor pro vyjadřování stanovisek, názorů a potřeb obou stran konfliktu. Vyváženost mediátora je nezbytným předpokladem pro efektivní mediační proces v trestní justici, a to i přes skutečnost, že na jedné straně stojí ten, komu bylo trestným činem ublíženo. Podpora stran k hledání jejich vlastního řešení

Strany jsou v mediačním procesu postupně zplnomocňovány k hledání řešení a jeho přesné formulaci. Mediátor může v procesu mediace nabízet i případná řešení, která ho na základě znalosti případu napadají, ale to až v případě, že proces hledání řešení stranami nebyl úspěšný. V případě, že obě strany navrhované řešení osloví, může jej mediátor společně se stranami dále rozvíjet. Transparentnost

Mediátor důsledně dbá na poskytování významných informací o mediaci, jejích možnostech v trestní justici, roli mediátora a právech stran v mediačním procesu. Nedílnou součástí významných informací jsou i informace o trestním řízení.

Strana 187

© Phare CZ 0209-02-01-005


Postup mediátora Převažující praxí probačních úředníků v mediačním postupu v trestních věcech jsou oddělené individuální schůzky s obviněným a poškozeným. Cílem tohoto postupu je mimo jiné chránit poškozeného před situací, kdy obviněný není připraven převzít odpovědnost za následky trestného činu a přímou konfrontací obou stran by mohlo dojít k sekundární viktimizaci. V následující části textu je možné získat představu o cílech individuální schůzky a společného setkání stran, přičemž samotná dovednost zmíněné cíle naplnit je spojena s mnohahodinovým výcvikem v komunikačních dovednostech. Individuální schůzka s poškozeným nebo obviněným Společné setkání obviněného a poškozeného Předání výstupů z mediace státnímu zastupitelství nebo soudu

Mediaci jako alternativní způsob řešení trestních věcí u mladistvých pachatelů lze užívat v celém průběhu trestního stíhání a k výstupům z mediace (mediační dohoda a zpráva o výsledku mediace) může státní zástupce nebo soudce pro mládež přihlížet ve svém rozhodování. Mediačního postupu je však možné využít i ve vykonávacím řízení, a to všude tam, kde přetrvává konflikt a není dořešena např. náhrada škody. Nezbytnou podmínkou užití mediace je, podobně jako ve fázi před rozhodnutím, zájem o mediaci na straně odsouzeného a poškozeného a jejich výslovný souhlas s takovým postupem.

Shrnutí Mediace jako metoda řešení konfliktu získala v trestní justici své pevné místo od devadesátých let 20. století v naší zemi, kdy byly první mediace realizovány prostřednictvím experimentu „ Mimosoudní alternativa pro delikventní mládež“ a od roku 1996 některými probačními úředníky při okresních a krajských soudech. Význam má zejména pro poškozené, kteří prostřednictvím mediace získávají příležitost aktivně se podílet na podobě svého odškodnění. Motivace obviněných zejména ve fázi před rozhodnutím je často spojena se strachem z potrestání. Zkušenosti mediátorů potvrzují, že přímé setkání pachatele s obětí trestného činu s sebou nese silný emoční zážitek a pro řadu obviněných i výchovný efekt. Četnějším užíváním mediace v trestních věcech se může přispět k pozitivnímu vnímání trestní justice občany a k posilování pocitu spravedlnosti ve společnosti.

Příklad Dvě sousedské rodiny (Prokopovi a Novákovi) žijí na společném patře již 15 let bez jakýchkoli konfliktů. Vzájemně si vypomáhají (přebírání pošty, zalévání květin během dovolené apod.). To se zásadně jednoho dne změnilo. Pan Novák (67 let) se obrátil na rodinu Prokopových, aby mu během jeho týdenního pobytu u sestry zalévali květiny, a předal jim klíče od svého bytu. Paní Prokopová poslala svého syna Tomáše (16 let), aby sousedovi květiny zalil. Když se soused vrátil z dovolené, vyzvedl si klíče u paní Prokopové. Doma později zjistil, že v přihrádce na peníze mu chybí 10 000,- Kč. Zavolal na policii, která začala případ prošetřovat. Policie v krátké době příběh uzavřela obviněním Tomáše Prokopa z krádeže. Úkoly pro mediátora

1. Mediátor pozve na oddělená setkání pana Nováka a Tomáše Prokopa. V rámci individuálních schůzek vyzve strany, aby mu převyprávěly příběh, toho co se odehrálo. Z komunikačních dovedností bude využívat zejména technik aktivního naslouchání. Pan Novák (67 let), se cítí velmi poškozen. Zmíněných 10 000,- Kč měl na poštovní známku, která se mu hodila do sbírky, a hned po dovolené si ji měl na aukci známek koupit. Předem byl o tom s prodejcem dohodnut. Tím, že neměl peníze, přišel o možnost tuto známku si koupit a zhodnotit tak svoji sbírku. Dále je velmi smutný, že vyšetřování ukázalo, že zlodějem byl syn sousední rodiny. Protože ho vůbec nenapadlo, že peníze mohl ukrást syn sousedů, bezprostředně po zjištění krádeže oznámil vše na policii. Nemá ani dobrý pocit z toho, že ztratil sousedy, se kterými do této doby velmi dobře vycházel. Nyní se jim snaží v domě vyhýbat, protože neví, jak má reagovat. Tomáš Prokop (16 let) je celou situací velmi vystrašen. Ke krádeži se na policii přiznal a jako důvod uvedl, že peníze původně u starého pána nehledal, jen se tak koukal, co starý pán má v bytě. Když našel peníze vzal je, protože si myslel, že se na to nepřijde. Koupil si skate, který už dlouho chtěl, ale rodiče mu ho nechtěli koupit, protože se báli, že se dostane do špatné party. Za zbytek peněz si koupil značkové oblečení. Jakmile byl pozván na policii, věděl, že je to průšvih, ale vlastně se bál o tom říci rodičům, styděl se za to. A tak rodičům také lhal a říkal, že neví, proč ho předvolali. Na policii už ale zapírat nedokázal.

Strana 188

© Phare CZ 0209-02-01-005


2. Mediátor bude podporovat obviněného i poškozeného, aby vyjádřili to, co by se mělo odehrát, aby se cítili lépe. Může je vést k přemýšlení o tom, co mohou oni sami udělat, aby se jejich situace zlepšila. Jedním z možných postupů by mohla být nabídka jejich společného setkání. Z komunikačních technik bude využívat proces obratu od minulosti k budoucnosti a konstruktivních otázek zaměřených na hledání řešení. Pan Novák i Tomáš Prokop se v rámci individuálních schůzek vyjádřili, že by rádi urovnali konflikt, který mezi oběma rodinami po spáchání trestného činu vznikl. Oba souhlasí se společným setkáním, přičemž společně s Tomášem se budou účastnit i rodiče, což pan Novák velmi uvítal. 3. Mediátor zorganizuje společné setkání a bude řídit mediační proces společné schůzky. V průběhu společné schůzky dostaly obě strany dostatek prostoru na vysvětlení toho co se stalo, z jakého důvodu a co zmíněná krádež způsobila všem zúčastněným. Ukázalo se, že pan Novák i Tomáš Prokop a jeho rodiče si nejvíce přejí dát své vztahy zase do pořádku. Tomáš by chtěl také obnovit důvěru rodičů, o kterou v poslední době přišel. Součástí dávání věcí do pořádku byla i náhrada škody a uznání toho, že pan Novák přišel o mnohem více než o finanční hotovost. Zhodnocení sbírky, o které pan Novák usiloval a v důsledku krádeže ho nezrealizoval, již nahradit nelze. Uznání této skutečnosti a omluva ze strany Tomáše však bylo pro pana Nováka dostatečným zadostiučiněním. Tomáš chce nahradit ukradenou hotovost sám, a to vlastní prací o víkendech a prázdninách v rodinné firmě. Proto byla sepsána dohoda na částku 10,000,-, ale ve splátkách po 1000,- Kč měsíčně. 4. Mediátor sepíše dohodu, nechá ji stranám podepsat a společně se stranami vytvoří zprávu o výsledku mediace pro státního zástupce nebo soudce.

Kontrolní prvky 1. Jaké mezinárodní instituce ovlivňují rozvoj a podobu mediace v trestní justici v naší zemi? blíže viz kapitola Mediace v evropském kontextu 2. Vyjmenujte základní zásady mediačního procesu. blíže viz kapitola Zásady mediace v trestních věcech 3. Co je cílem individuální a společné schůzky? blíže viz kapitola Postup mediátora

Strana 189

© Phare CZ 0209-02-01-005

OBECNÝ VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM PRO ÚŘEDNÍKY MÍSTNÍCH SAMOSPRÁVNÝCH ORGÁNŮ

Recommend Documents