OBECNÉ VĚCI A PROBLÉMY − VZTAH MLUVENÉ A PSANÉ ŘEČI: - jazyky existují ve dvou zákl. realizacích-mluvené a psané. V zobecněné míře můžeme říct, že jednomu jazyk. systému odpovídají 2 typy realizací v řeči, mluvená a psaná. - na první pohled se navzájem liší v substanci: pro psaný projev jsou to opticky vnímatelné značky utvářené podle zvyklostí píšícího společenství, mluvená řeč je tvořena zvuk. vlnami produkovanými mluvními orgány ve shodě se zvyklostmi daného společenství tak, aby ji bylo možno přijímat sluchem - mluvený a psaný projev se liší v mnoha aspektech: - 1) v utváření celku sdělení: v mluveném projevu jde o kontinuální proud zvuku členěný až po větších celcích. V psaném projevu jsou to diskrétní graf. jednotky - 2) percepce: mluvený projev probíhá přijetím lineárního řetězce a až po přijetí určitého úseku jej dekódujeme k porozumění. Psaný projev umíme vnímat po úsecích globálně - 3) způsob osvojení: v mateřském jazyce se učíme mluvit přirozenou cestou v útlém dětství nápodobou okolí. Znalosti psaní dosahujeme později a dík vědomému učení - mluvený projev je dán normou, zatímco psaný projev je vázán kodifikací (platí tu jistá pravidla) - 4) produkce textu: u mluvených projevů formována spontánností, psaný projev je „kontaktem na dálku“, obvykle připravený Např. sdělení, které je ve zvukové formě spojité [vlakmijelvedvje], zapisujeme v dnešní češtině rozčleněné na jednotlivá grafická slova (vlak mi jel ve dvě), jejichž hranice nemají s výslovností ani s věcným obsahem sdělení nic společného: mi a velmi pravděpodobně i jel tvoří jeden přízvukový celek se slovem vlak, podobně je jedním přízvukovým celkem ve dvě. V celém sdělení nejsou nutné žádné pauzy a v běžné řeči jedno slovo plynule přechází v druhé. Spojení ve dvě je i nerozložitelný celek významový. Zvuková forma, v níž jedna hláska plynule přechází v druhou, je v zápisu nadto zapsána ve formě jednotlivých písemných znaků, v tištěné podobě nespojitých. Samozřejmě není vyloučeno, že by se mohlo členění zvukové a psané řeči alespoň na úrovni slov shodovat ([nespiːvejte] - psané Nezpívejte!), v delších sděleních však velmi pravděpodobně určitý nesoulad obou forem najdeme. Vztah, který jsme tu dokumentovali na češtině, existuje i v jiných jazycích.
− FUNKCE MLUVENÉ FORMY ŘEČI V KOMUNIKACI:
- REFERENČNÍ (též informativní) - VÝRAZOVÁ (expresivní) - VÝZVOVÁ (apelativní)
- FATICKÁ (kontaktová) - ESTETICKÁ (básnická) - METAJAZYKOVÁ
− PŘÍSTUPY K POZNÁVÁNÍ ZVUK. STAVBY ŘEČI - první popisy výslovnosti v Indii, úvahy o hláskách, přízvuku a melodii známe z řeckých textů, Aristoteles definuje hlásku, samohlásku, souhlásku i slabiku. Nová vlna zájmu o zvuk řeči začíná v 19. století- poznatky se však mísily s psanou podobou jazyka. Další vývoj vede k vydělení fonetiky jako vědní disciplíny. Ve 20. století se vyděluje fonologie a morfologie - všelidský způsob komunikace je zvuková řeč tvořená mluvidly - k jednoduchému dorozumění lze užít ostenze= ukázání předmětu, předvedení jevu - komunikaci umožňuje také jazyk gest=znaková řeč - při zvuk. řeči si lidé předávají řadu zvuků. Zvuky a jejich kombinace se staly symboly, které skutečné předměty, jevy či vztahy v komunikaci zastupují. Mezi zněním slova a označovanou skutečností není žádný vztah, tato vazba je dána pouhou konvencí - popis normy kultivované výslovnosti reprezentativní podoby nár. jazyka se označuje ORTOEPIE. Je tvořena dvěma složkami: ortofonie a vlastní ortoepie
FONETICKÉ VĚDY − FONETIKA - jazykovědná disciplína zabývající se materiální stránkou zvuk. výrazových prostředků jazyka - předmětem studia jsou kontinuálně probíhající zvuk. vlny, kt. ji tvoří. Je možno studovat proces tvoření mluvními orgány, výsledný akustický signál, mechaniku přenosu zvuku i proces percepce zvuku příjemcem. Lze je zkoumat nezávisle na porozumění jazyku. − FONOLOGIE - studium zvuku řeči soustředěné jen na ty prvky, kt. jsou v daném jazyce významotvorné. Význam
má třeba i tón hlasu, rychlost řeči, pečlivost výslovnosti- to vše působí na příjemce
FONETIKA − PŘÍSTUP ARTIKULAČNÍ- AKUSTICKÝ- AUDITIVNÍ - hledisko artikulační: zabývá se tím, jak jsou hlásky tvořeny - hledisko akustické je zaměřeno na rozbor vytvořeného signálu - zkoumání auditivní složky řeči je jak poznání práce sluchového orgánu, tak procesu identifikace slyšeného − METODA SLUCHOVÁ A EXPERIMENTÁLNÍ - od poloviny 19. století se tu však uplatňuje využití různých technických prostředků a výsledky jsou tak velmi objektivní. V současnosti se věnuje této úrovni poznávání řeči nebývalá pozornost, a to i pro ekonomicky zajímavé aplikace, které přináší. Většinou se takový pohled na zvuk řeči zahrnuje do okruhu experimentální fonetiky − FONETIKA OBECNÁ- SPECIÁLNÍ- APLIKOVANÁ - fonetika obecná= fonetika zabývající se základními problémy utváření lidské řeči - fonetika speciální= sleduje zvukovou stavbu konkrétního jazyka - aplikovaná= uvádí fonetické poznatky do praxe, a to např. ve výuce cizích jazyků, při výchově kultivovaných veřejných mluvčích nebo v logopedii
FONOLOGIE − PŘÍSTUP FUNKČNÍ - Zatímco fonetika popisuje všechny zvuky, které se v řeči užívají, fonologie se zabývá jen těmi, které slouží k rozlišování významu, tj. těmi, které mají distinktivní funkci. − VIZ I FONÉM - je základní jednotkou fonologie, nejmenší zvuk. prostředek schopný rozlišit minimální významovou jednotku jazyka, morfém - liší se od ostatních fonémů téhož jazyka nejméně jednou fonologickou distinktivní vlastností - z jejich kombinací se utvářejí všechny výrazy daného jazyka
PROCES SLYŠENÍ A POROZUMĚNÍ ŘEČI.........? GRAFÉM
- v psané podobě jazyka se vyjádření myšlenky děje pomocí grafémů, opticky vnímatelných ustálených značek. Grafémem může být písmeno, ale i mat. symbol, značka, číslice apod. − PÍSMENO - grafémy mají své alografy, což jsou pravidelné ustálené obměny dané značky, což může být písmeno − PÍSMENO X HLÁSKA - hláska je zákl. jednotkou fonetických popisů jazyka, je to minimální zvuková jednotka řeči - písmeno je alograf, tedy minimální psaná jednotka v psané podobě jazyka PRINCIP PSANÍ − IDEOGRAFICKÝ - záznam vychází z obsahové stránky sdělení, záznam se děje pomocí ideogramů, jeho interpretace není závislá na konkrétním jazyce - ideogramem jsou především piktogramy nebo hieroglyfy − FONOGRAFICKÝ - obecný princip písemného záznamu jazyka vycházející ze zvukové podoby řeči - určitému zvuk. segmentu odpovídá jeden grafický znak, reprezentovaný obvykle písmenem=literou - podle toho, zda je takovou vyčleněnou zvuk. jednotkou slabika nebo hláska, existuje písmo slabičné a písmo hláskové
PÍSMO HLÁSKOVÉ −1 graf. znak odpovídá hlásce, každé hlásce tedy přísluší jisté písmeno a mezi hláskovým složením
výrazů a písemným záznamem je paralela −lze při něm pomocí minima graf. značek zaznamenat všechny výrazy existující i nově vznikající užívají jej evropské jazyky
PÍSMO SLABIČNÉ − 1 graf. znak = slabika, tento způsob psaní je vzácný-varianta psané japonštiny, arabské písmo
ADAPTACE HLÁSKOVÉHO PÍSMA − ZÁPIS PRIMITIVNÍ - na počátku se pro zápis v domácím jazyce užívala latinská písmena jen přibližně, jeden grafém mohl odpovídat i více hláskám (např. psané sel se četlo sel i šel) - bylo v něm hodně homografů= výrazy psané stejně, ale zvukově i významově odlišných (př. v dnešní češtině chatař=majitel chaty, účastník chatu) − DIAGRAF(SPŘEŽKA) - vznikl z potřeby adaptace převzatých písmen k potřebám nového jazyka kombinací písmen, která mají společně platnost nového zvuku, neshodného se žádným prvkem seskupení (př. ssel=šel) dodnes má charakter spřežky ch − DIAKRITIKA - obměna existujícího písmene doplňujícími značkami (v češtině čárky, háčky) − VZNIK NOVÉHO PÍSMENE - takový vývoj byl pozvolný, často spojováno s významnými osobnostmi, např. Husův pravopis, v němž jsou formulovány obecné zásady českého dnes užívaného diakritického pravopisu - méně obvyklé je vytvoření celého souboru písem (např. Hlaholice či cyrilice)
PRAVOPISNÉ PRINCIPY − FONOLOGICKÝ(FONETICKÝ) - v písmu se skutečně odrážely především ty jevy zvukové formy řeči, které mají na úrovni hlásek fonologickou fci, tj. jsou významotvorné, hranice mezi slovy se začínají psát až mnohem později − MORFOLOGICKÝ - při ohýbání se nemění základ slova (př. babka neboť 5 babek píšeme b) - pomáhá zvolit správné psaní u nových slov − HISTORICKÝ - v současné době je výrazný v angličtině a francouzštině, v češtině je to např. odlišování i/y ve vyjm. slovech − ETYMOLOGICKÝ - připomíná, že psaní jednotlivého slova může být motivováno etymologií slova, (např. vozka-píšeme z kvůli vztahu s vozit)
SLABIČNÉ PSANÍ − v některých případech se toto psaní uplatňuje i v hláskovém písmu − písmena pro hlásky mají v některé kombinaci jinou platnost než samostatně − např. v češtině existují ť,ď,ň, ale v českých slovech se s těmito hláskami čtou i slabiky psané ti, di, ni
PRAVOPIS − LEXIKÁLNÍ - psaní jednotlivých slov − MORFOLOGICKÝ - o psaní koncovek rozhodují v jazycích s rozvinutou flexí i typy deklinace nebo konjugace − SYNTAKTICKÝ - interpunkce souvisí se syntaxí textu
TRANSLITERACE
− převádění jednoho grafického záznamu do druhého − v naší praxi jde nejčastěji o přepis mezi azbukou a latinkou − transliterovat znamená převádět skutečně písmeno za písmeno, tj. naprosto bez zření k výslovnosti
TRANSKRIPCE
- pro potřeby lingvistické práce, kt. operuje s určitou rovinou zobecnění je potřebný zápis pomocí opticky vnímatelných značek, při němž by byl vztah značka-hláska jednoznačný. Této potřebě vyhovuje transkripce − PRIMITIVNÍ X VĚDECKÁ − TYPY TRANSKRIPCE - analytická: jednotlivé hlásky se zapisují pomocí jakýchsi vzorců označujících místo a způsob výslovnosti - syntetická: volí pro určitou hlásku vždy jedinou značku, která určuje celý systém vlastností - alfabetická: opírá se o existující písmo, dodržuje zásadu korespondence 1:1, tj. každé hlásce odpovídá jediné písmeno, a naopak grafém musí mít přiřazenou jen jedinou hlásku - nealfabetická: běžného písma se zcela vzdávají, používají nové graf. značky, méně časté − PRINCIPY IPA - mezinárodní fonetická transkripce, využívá latinky, doplňuje znaky pro hlásky, které odpovídající písmeno nemají, využívá i diakritických znamének a zvláštních liter, určitá hláska se označuje vždy jedním a týmž graf. znakem
ZÁKLADNÍ SEGMENTY ZVUKOVÉ PODOBY JAZYKA A VZTAH MEZI NIMY − HLÁSKA (FÓN) - základní jednotka fonetických popisů, základní zvuk. jednotka − FONÉM - základní jednotkou fonologie, nejmenší zvukový prostředek schopný rozlišit minimální významovou jednotku jazyka morfém − SLABIKA (SYLABA) - nejjednodušší možná artikulační jednotka funkčních prvků řeči, která vyhovuje dorozumívání − PŘÍZVUKOVÝ TAKT - je skupina slabik patřících k jednomu slovnímu přízvuku, jde o jednotku shodnou se slovem, může však být i větší - podle toho, na kt. místě skupiny je přízvučná slabika umístěna, se dělí na: sestupný (začíná přízvučnou slabikou), vzestupný (poslední slabika je přízvučná), obstupný (přízvučná slabika mezi nepřízvučnými) − VÝPOVĚDNÍ (PROMLUVOVÝ) ÚSEK - je součástí výpovědi, nachází se jen v delších výpovědích, kde se úseky vytvářejí jako zvuk. celek oddělený od ostatních potenciální vdechovou pauzou − VÝPOVĚĎ - je menší než promluva, může být i minimální promluvou, je vyznačena větnou intonací a relativními pauzami, je souvislá a je nositelkou intonačních prostředků modulace řeči
ARTIKULACE − FONO-ARTIKULAČNÍ PROCES má 4 části: 1) respirační proces: vznik proudu vzduchu, který jde dále z těla ven, postupuje do hrtanu, kde jsou hlasivky. Ty se mohou zcela vzdálit nebo semknout (příkladem semknutí je zadržení dechu, rozevřeny jsou při běžném dýchání), hlasivky se rozvibrují, když vzduch prochází touto úzkou štěrbinou-> hlásky znělé, když se nerozvibrují-> hlásky neznělé
2) proces fonace: začíná právě vibrací nebo nevibrací hlasivek 3) artikulační ústrojí: má 2 části- art. dutiny a art. orgány= artikulátory, art. dutiny jsou hrdelní, ústní, nosní, art. orgány jsou pohyblivé (jazyk= lingua, rty=labia, měkké patro= velum) a nepohyblivé (zuby= dentes, dásně= alveoly, tvrdé patro= palatum) 4) oro-nazální proces: podstatou je, kudy vzduch bude unikat, zda ústní či nazální dutinou − ARTIKULAČNÍ BÁZE - určuje nejen komplex mluvních pohybů nutných k vytvoření hlásky, ale i soubor doplňujících artikulačních pohybů, jež charakter hlásky dokreslují (např. přízubní výslovnost (t) (d) v angličtině) − EXSPIRAČNÍ X INSPIRAČNÍ DECH. LINIE - mluvní projev se realizuje při výdechu=exspiraci, který lze dík zásobnímu vzduchu v plicích podle potřeby prodloužit a který zajišťuje trvalý tlak v hrtanu, což je důležité pro vznik hlasu - při vdechu= inspiraci se mohou v nám blízkých jazycích vyslovit jednotlivé výrazy citoslovečné povahy − HLASOVÉ ÚSTROJÍ, FONACE - uloženo v hrtanu, fcí je vytvářet základní hlas, jehož úpravami vzniká hlasitá řeč - základem jsou hlasivky, kt. se navzájem stále dotýkají, hlasivkové chrupavky jsou umístěny vzadu, jsou částečně pohyblivé, mohou se otáčet, sbližovat a měnit sklon. Mezi hlasivkami je hlasivková štěrbina, kt. má tvar trojúhelníku - fonace= hlas vzniklý v hlasivkách − FUNKCE HLASU PŘI ŘEČI - spočívá především ve vytváření základního tónu řeči, činností hlasivek vzniká hlasnost (hlásky se pak odlišují podle toho, zda u nich dochází k chvění hlasivek nebo ne), označujeme ji termínem znělost nebo sonorita − HLASOVÝ ZAČÁTEK - z klidového postavení podobného jako při volném dýchání přecházejí hlasivky do činnosti při řeči různým způsobem. Při měkkém hlasovém začátku se rozkmitávají postupně. Před vokálem na počátku fonace se objevuje tvrdý hlasový začátek, kdy se hlasivky nejprve pevně sevřou, a první kmit začíná odtržením hlasivek od sebe, pak přecházejí do max. amplitudy. MLUVNÍ ORGÁNY AKTIVNÍ A PASIVNÍ - aktivní: rty=labia, jazyk=lingva, měkké patro=velum, hlasivky=chordae vocales, dolní čelist, uvula=čípek rty: ve výslovnosti se buď uplatňují oba=bilabiální hlásky nebo součinnost rtu a horních řezáků=labiodentální hlásky jazyk: nejpohyblivější org. v dutině ústní, má 3 části: apex=hrot jazyka, dorzum=hřbet jazyka, radix= kořen jazyka - pasivní: tvrdé patro=palatum, dásně=alveoly, zuby=dentes − REZONANČNÍ DUTINY - dutina ústní=orální, nosní=nazální, hrdelní=laringální - dutina hrdelní: rozkládá se nad hlasivkami, končí v místech, kde jazyk při artikulaci je nejblíže patru - dutina nosní: tento rezonanční prostor se využívá jen u části hlásek, velum je orgán, který je při artikulaci v určitém napětí, nosní dutina je také prostor pro výslovnost nosních hlásek - dutina ústní: ohraničena rty, vzadu přechází do dutiny hrdelní, je to rezonanční prostor přítomen u každé hlásky, jsou zde aktivní i pasivní mluv. orgány − ARTIKULACE ZÁKLADNÍ A DOPLŇKOVÁ - základní art. konsonantů je zjištění místa artikulace a artikulujícího orgánu a jeho pozice - doplňková artikulace je zde činnost dalšího mluvního orgánu - základní artikulace vokálů vytváří pohyb jazyka z neutrálního postavení dopředu a vzhůru nebo dozadu a vzhůru - doplňková artikulace vokálů, na jejím základě vznikají samostatné řady vokálů, které mají i fonologickou fci, je to: - labializace= zesílení aktivní činnosti rtů
- velarizace= je založena na posunu obvyklé výslovnosti vokálu/konsonantu dozadu směrem k velu - patalizace= založena na posunu hmoty jazyka blíže k palatu − ASPIROVANOST - připojení specifické artikulace hlasivek - tvoří-li se aspirála jsou hlasivky částečně sevřeny a vzduch se o ně tře − SONORITA - Sonorita hlásek souvisí s jejich otevřeností. Nejvyšší míru sonority mají samohlásky, které jsou nejvíce otevřené. Nejnižší míru sonority mají obstruenty (jsou nejvíce zavřené), v jejich charakteristice převládá šum. − NAPJATOST - založena na intenzitě činnosti svalů podílejících se na artikulaci vokálů, nízké vokály=méně napjaté než vyšší - u konsonantů je to míra intenzity práce mluvních orgánů, existuje u všech souhlásek, nenapjatá= lenis, napjatá= fortis − − ROZDĚLENÍ HLÁSEK PODLE ARTIKULACE - obrázek str. 43, vokalický trojúhelník - konsonanty: okluzivy, semiokluzivy, konstriktivy, dále na labiální(bilabiální, labiodentální), dentální, alveolární, palatální, palatoalveolární, velární, uvulární, faryngální, laryngální − OBSTRUENT - nevokální souhlásky s vysokou mírou šumu, znělé obstruenty se vyznačují přítomností tónu, který je však jiné kvality než u samohlásek a sonor. V české terminologii se označují jako pravé konsonanty − ARTIKULACE KONSONANTŮ A VOKÁLŮ - viz artikulace zákl. a doplňková - Konsonanty jsou hlásky, jejich artikulační podstatou je existence striktury v mluvním ústrojí. Tato striktura může být okluzí, konstrikcí (různého typu) nebo kombinací obou principů, tzv. semiokluzí tvořenou na různých místech mluvního ústrojí. Mluvíme pak o způsobu artikulace. - fáze artikulace konsonantů: intenze=fáze vytvořené překážky, tenze= fáze držení překážky, detenze= uvolnění překážky - koartikulace- skutečná řeč probíhá jako kontinuální proces a mezi jeho jednotlivými složkami dochází ke koartikulaci, sousedící zvuky jsou vyslovovány společně, jejich okrajové fáze splývají, ovlivňují se, výslovnost se modifikuje
AUDITIVNÍ HODNOCENÍ HLÁSEK..............? − VOKÁL A KONSONANT AUDITIVNÍ ROZDÍL
AKUSTICKÉ VLASTNOSTI HLÁSEK − ROZDĚLENÍ HLÁSEK PODLE AKUSTICKÉHO HLEDISKA -Z akustického hlediska je nejvhodnější rozdělit hlásky na: 1. vokály. Artikulačně jde o hlásky založené na apertuře. Do této skupiny patří běžně jak monoftongy, tak složitější polyftongy. 2. Hlásky, jejichž zvukový obraz je založen na šumu (samostatném nebo doplněném i složkou tónovou) - konsonanty. Artikulačně jde o hlásky, v jejichž tvoření je uplatňuje striktura. Podle vztahu mezi hlasovou a šumovou složkou je lze dále dělit na: a. Hlásky klouzavé (glide), jež nemají plně rozvinutou tónovou složku, ale chybí jim i výraznější složka šumová. b. Sonory - hlásky s poměrně větším podílem tónové složky, ale obsahující i složku šumovou; na jejich akustickém obrazu se vedle hlasu podílí i rezonance: dělí se na likvidy (souhlásky plynné, [l], [r]) a nazály, kde je doplňující rezonance nosní (např. [m][n]). c. Vlastní konsonanty (konsonanty šumové) mají zřetelnou složku neperiodických kmitů (šumů). Částečně tónovou složku mají z této skupiny konsonanty znělé, konsonanty
−
−
−
−
neznělé jsou čistými šumy. KONSONANTNOST X NEKONSONANTNOST -konsonantnost: přítomnost šumu, tj kmitů u konsonantů - nekonsonantnost: nepřítomnost VOKÁLNOST X NEVOKÁLNOST - vokálnost: artikulačně je vokálnost založena na otevřenosti nadhrtanových prostorů - vlastnost vokálnosti mají vokály a sonory (kromě j) KVANTITA VOKÁLŮ A KONSONANTŮ kvantita vokálů=jejich délka, dlouhé a krátké vokály kvantita konsonantů= je rysem v důsledku akustickém, založeném na časovém průběhu artikulace. Dlouhé konsonanty v mateřštině nemáme (pomineme-li výrazy onomatopoické bzzz, frrr). SONORITA X NESONORITA - Sonorita (tónovost) hlásek souvisí s jejich otevřeností. Nejvyšší míru sonority mají samohlásky, které jsou nejvíce otevřené. Nejnižší míru sonority mají obstruenty (frikativy, afrikáty a plozivy), kde je přiblížení artikulátorů největší (jsou nejvíce zavřené), v jejich charakteristice převládá šum.
FORMANTOVÁ STAVBA VOKÁLŮ A NĚKTERÝCH KONSONANTŮ - Vyšší neharmonické složky lidského hlasu vznikající při artikulaci řeči rezonancí dutiny hrdelní, ústní a nosní se nazývají formanty hlásek. − FORMANT HRDELNÍ, NOSNÍ, ÚSTNÍ, SVRCHNÍ FORMANTY − FORMANT F0, F1, F2
FONÉM -- FONÉM X HLÁSKA - základní jednotkou fonologie je foném = zvukový prostředek sloužící k odlišení morfémů, slov a tvarů slov téhož jazyka s různým významem, je to jednotka jazyková - hláska je nejmenší jednotka řeči, je tedy konkrétní zvuková realita řeči a má zcela konkrétní akusticko-artikulační vlastnosti -- IDENTIFIKACE FONÉMU A FONOLOGICKY RELEVANTNÍCH SLOŽEK ZVUKU ŘEČI - fonémy musejí splňovat vlastnosti: musí být dostatečně diferencován od jiných fonémů, tj. v jeho zvukové realizaci, foném musí být součástí určitého systému jednotek stejné roviny lingvistické analýzy - fonologicky relevantní zvukové jevy lze rozdělit do dvou skupin: segmentální a suprasegmentální fonémy − FÓN X ALOFON, ALOFON ZÁKLADNÍ- POZIČNÍ, OSTATNÍ VARIANTY V REALIZACI FONÉMŮ - realizací segmentálních fonémů je obvykle hláska-ve fonologických výkladech se užívá termín fón - alofon=množina zvukových realizací chápaných jako realizace téhož fonému - dělíme je na: alofony základní-realizuje maximum diferencujících vlastností fonému, alofony poziční- realizace fonému, kt. jsou modifikovány vlivem hláskového okolí (př. písmeno m ve slově tramvaj) - ostatní varianty jsou charakteristické pro promluvu jednotlivce: stylové varianty- jsou prostředkem fonické stylizace promluvy (slavnostní projevy), oblastní varianty- změny realizace fonému související s teritoriálním původem mluvčího, individuální varianty − FONÉM CENTRÁLNÍ X PERIFERNÍ - centrální foném: účastní se korelací, vstupuje do pravidelných vztahů k fonému jinému - periferní foném: zapojen jen slabě, jeho vztah je izolovaný a neúčastní se korelace (ř) − FONÉM SEGMENTÁLNÍ X SUPRASEGMENTÁLNÍ
− Fonologické jevy realizované simultánní konfigurací zvukových vln (hláskou, ev. pauzou). Tyto konfigurace se realizují v časové posloupnosti a jsou sřetězeny lineárně. Zvukový celek jazykového sdělení lze na tyto jednotky - segmentální fonémy - lingvistickou analýzou rozdělit (jednotky jsou diskrétní). − Fonologické jevy zasahující větší celek než jeden segment. Nemají lineární charakter a jejich nositelem je až jazykově uspořádaný řetězec segmentálních fonémů - slabika, slovo, výpověď. Nazývají se proto suprasegmentální. Jejich charakter je nediskrétní, neboť v jazyce fungují jako nedílný celek nerozdělitelný na jednotlivé složky (např. intonační schéma oznamovací věty existuje jen jako celek). Suprasegmentální fonologickou jednotkou může být v jazyce fonologický slovní přízvuk nebo větná intonace. − RYS FONOLOGICKY RELEVANTNÍ X RYS FONÉM IRELEVANTNÍ − KVANTITA HLÁSEK A JEJÍ FONOLOGICKÁ RELEVANTNOST − FONOLOGICKÁ OPOZICE - při určování vztahu fonémů postupujeme tak, že volíme skupiny, obvykle dvojice fonémů stavíme je do opozice, sledujeme, co mají společného, v čem se liší - člen opozice, kt. má příznak se nazývá příznakový, druhý je nepříznakový (např. p, b) - podle počtu fonémů, které se účastní protikladu, rozlišujeme opozici jednodimenzionální a vícedimenzionální, kde je ve vztahu opozice více fonémů - v privativní opozici je jeden člen charakterizován přítomností, druhý nepřítomností příznaku - v graduální opozici se členy liší různým stupněm, mírou téže vlastnosti. - ekvipolentní opozice: je protiklad, v němž jsou oba členy logicky rovnoprávné. Každý z členů opozice má vlastní příznak, kt. se u druhého nevyskytuje - disjunktní vztah: případ, kdy fonémy nemají žádné společné vlastnosti ani společný srovnávací základ − KORELACE - dvojice fonémů, které jsou členy privativní, bilaterální a proporční opozice, se nazývá korelační pár. Soustava takových párů vytváří korelační řadu - korelace se definuje jako soubor všech korelačních párů, které se liší týmž korelačním příznakem
SYNTAGMATIKA FONÉMŮ -VIZ SYLABA, I ČLENĚNÍ ŘEČI
VOKÁL X KONSONANT − DEFINICE, PROBLÉMY S NÍ - Vokály jsou hlásky tvořené při otevřeném mluvním ústrojí, apertuře a hlásky tvořené pomocí překážek, striktur jsou konsonanty.-takto je vnímáno v učebnicích na školách - blížší pohled: jde o rozdělení poněkud zjednodušené- u některých konsonantů je průchod artikulačním ústrojím poměrně volný (f, j), u vokálů (i:, u:) je naopak apertura dost malá a navíc sevřená pohybem rtů. Proto je vhodnější odlišovat z artikulačního hlediska tyto typy hlásek: vokál konsonant: aproximanta, sonora (likvida, nazála), obstruent (znělý, neznělý) − (PRAVÝ) VOKÁL X PRAVÝ KONSONANT - pravý vokál- absence přepážky, slabičnost - pravý konsonant- existence přepážky, neslabičnost − SEMIVOKÁL X SEMIKONSONANT - semivokál- absence přepážky, neslabičnost - semikonsonant- slabičnost, přepážka (vibranty, laterály, nazály) − SLABIČNÝ KONSONANT
VOKÁL − KLASIFIKACE VOKÁLŮ
- rozlišujeme polohu jazyka, činnost rtů a délku vokálu − KRÁTKÝ A DLOUHÝ − NEUTRÁLNÍ - jazyk je v neutrální poloze při artikulaci, dík ní vzniká specifický samohláskový zvuk − OTEVŘENÝ X ZAVŘENÝ - otevřený: a, zavřený: i, u, popř. e, o − PLNÝ X REDUKOVANÝ − ANTERIORNÍ, STŘEDNÍ, ZADNÍ - přední: i....e je mezi, střední: a...o je mezi, zadní: u − VYSOKÝ, STŘEDOVÝ, NÍZKÝ - vysoký: i, u, středový zavřenější: e, o, středový otevřenější: přednější a zadnější a, nízký: a − LABIALIZOVANÝ, NELABIALIZOVANÝ - labializované jsou často zadní vokály-u-ové a o-ové samohlásky, naopak proti nám běžnějším labializovaným zadním vokálům mohou existovat i tyto vokály nalabializované: o má protiklad v ( ), u v (w) − NAZALIZACE - Nazalizace je způsob obměny výslovnosti hlásek, které se vysloví se spuštěným měkkým patrem, čímž je umožněno proudění vzduchu nosní dutinou. - nazalizovat lze každý vokál − ZNĚLOST U VOKÁLŮ - nutná složka vokálů, neznělé pouze v nepřízvučné slabice nebo na konci fonace − POSUN JAZYKA HORIZONTÁLNÍ A VERTIKÁLNÍ U VOKÁLŮ - horizontální: rozlišujeme přední, střední a zadní vokály - vertikální: rozlišujeme zavřené, středové a otevřené vokály
VOKALICKÝ TROJÚHELNÍK - OBRÁZEK − JINÉ MOŽNOSTI ZOBRAZENÍ SOUSTAVY VOKÁLŮ - základní samohlásky podle Jonese − ZÁKLADNÍ HLÁSKY=CARDINAL VOWELS - pro potřeby srovnávací fonetiky vytvořil anglický fonetik Daniel Jones sérii základních samohlásek, jejichž artikulační a akustické charakteristiky přesně popsal. Jeho zobrazení má tvar nepravidelného lichoběžníku, obsahuje i vokály labializované, což je pokrok oproti Hhellwagovi.
VOKÁL JEDNODUCHÝ X DIFTONG − vokál jednoduchý: je u nich artikulace odlišena jen podle počáteční, středové a konečné fáze a určujeme u nich fázi vrcholovou − diftong: dvojhláska, poloha jazyka se mění v rámci jediného zvuku, který navíc funguje jako celek v rámci slabiky (české ou)
DIFTONG
- stoupavý: jde od neslabičné části k slabičné ie - klesavý: jde od slabičné části k neslabičné ou
DIFTONGIZACE X MONOFTONGIZACE - diftongizace: změna dlouhých samohlásek na dvojhlásky (múka – mouka) - monoftongizace: přeměna dvojhlásky, diftongu v jednoduchou dlouhou hlásku, monoftong, v hist. češtině např. ie > í (víe ra - ví ra)
APROXIMANTA, GLIDE − aproximanty: zvláštní skupina hlásek, jejich tvoření je málo výrazné, nejsou charakterizovatelné pouze posunem hmoty jazyka, ale mluvní orgány se u nich blíží jisté pozici, aniž by jí dosáhly, vytvořili strikturu, je tu přítomen spíše záměr artikulace než její průběh − centrální: j, laterální: l − glide: jež nemají plně rozvinutou tónovou složku, ale chybí jim i výraznější složka šumová. Tyto hlásky mají poměrně nejblíže k vokálům. Artikulačně jde o aproximanty, tj. [j]
KONSONANT − KLASIFIKACE KONSONANTŮ - hlásky tvořené pomocí překážek, striktur - dělíme na okluzivy (vytvoření úplné přehrady), semiokluzivy (existence slabého závěru, následuje úžina), konstriktivy (založeny na částečné překážce) - dělíme podle místa a povahy vzniku přepážky, dále je dělíme na pravý konsonant=obstruent, sonory a aproximanty − OBSTRUENT (PRAVÝ KONSONANT) X SONORA X APROXIMANTA - obstruent: obsahují jen složku šumovou, dělí se na okluzivy (t,d,n,ň), afrikáty (c,č,ť) a frikativy - sonora: mají složku tónovou i šumovou, mají potenciál tvořit jádro slabiky (r,l,m) - aproximanty: centrální: vzduch uniká středem jazyka, (j, angl. w), aktivní art. orgán se přiblíží k patru, ale nedotkne se ho, velká úžina laterální: hrot jazyka se dotkne dásní, boky se smrští, prostor vzniká na boku, (l) − ORÁLNÍ X NAZÁLNÍ pro nám blízké jazyky je nazálnost doprovodný rys jen u okluziv, ty dělíme na: - orální: nosní dutina zablokovaná, artikulace v ústech (t,d) - nazální: proud vzduchu uniká i nosem (n, ň, m) − CENTRÁLNÍ X LATERÁLNÍ konstriktivy středové(centrální): úžina umístěna v ose úst, (f,v,s,z,š,ž) aproximanty centrální: (j, u) viz výše konstriktivy laterální= aproximant laterální: l viz výše − PÁROVÝ X NEPÁROVÝ párový=šumový,vlastní: párové souhlásky jsou takové dvojice souhlásek lišící se vzájemně znělostí nepárový=jedinečný konsonant − (EX)PLOZIVA X IMPLOZIVA X AFRIKÁTA X FRIKATIVA X GLIDE - exploziva: souhláska ražená, jednorázový velmi krátký šum typu pulzu (odpovídají hláskám okluzivním) - imploziva: - afrikáta: kratičká pauza a slabá exploze přecházející v konstrikci (odpovídají semiokluzivám) - frikativa: trvající šum navazuje na předcházející zvuky souvisle (odpovídají konstriktivám) - glide: klouzavá souhláska: šum. složka velmi slabá, tón. složka nerozvinutá, akusticky mezi konsonanty a vokály, české j − SONANTNÍ X NESONANTNÍ - sonantní: − SONORA - poměrně větší podíl tónové složky, obsahují i složku šumovou, dělí se na likvidy (l,r) a nazály (m,n), řadíme sem vibranty, nazály a likvidy − LIKVIDA - (l, r), hláska plynná, obvykle pouze znělá, je to laterála l-ového typu a vibranta r-ového typu − OKLUZIVA X SEMIOKLUZIVA X KONSTRIKTIVA X VIBRANTA X VERBERANTA X APROXIMANTA - okluziva: souhláska závěrová, založená na vytvoření úplné přehrady, přehrada je pak zrušena pohybem aktivního artik. org., dělíme na orální a nazální viz. Výše - semiokluziva: souhláska polozávěrová, závěr slabý, který přechází v průběhu jediné souhlásky v úžinu, má tedy 2 fáze (např. dž ve slově jazz) - konstriktiva: souhláska úžinová, založená na částečné překážce, zúžení v oblasti místa artikulace - vibranta: souhláska kmitová, (fr. r), v průběhu hlásky se úžina zmenšuje a zvětšuje, řadí se do skupiny sonor - verberanta: typ souhlásky, která vzniká prudkým pohybem a krátkým dotekem artikulačních orgánů. - aproximata: viz výše, má 2 fáze, jak okluzivní, tak konstriktivní (c,č,dž) − LABIÁLA- DENTÁLA- ALVEOLÁRA- PALATÁLA- VELÁRA- FARYNGÁLA-
LARYNGÁLA (DLE MÍSTA TVOŘENÍ) - labiála: bilabiála (obouretná)- tvořená oběma rty (b,p), labiodentála- dolní ret se přiblíží k horním řezákům (f,v) - dentála: jazyk se k řezákům přibližuje nebo se jich dotýká (anglické th) - alveolára: (dásňová) -špička jazyka se dotkne dásní (t,d) nebo se k nim jen přiblíží (s,z), postalveolára (š,ž) - palatála: tvořena v oblasti tvrdého patra (ť,ď), - velára: v oblasti měkkého patra- hřbet jazyka se dotýká měkkého patra (k,g) nebo se jen přiblíží (ch) - faryngála: v arabštině - laryngála: tvořena v hrtanu (h) − LABIÁLA- LINGVÁLA- UVULÁRA- GLOTÁLA (DLE ARTIKULUJÍCÍHO ORGÁNU) - labiála: souhláska retná - lingvála: souhláska tvořená jazykem - uvulára: tvořena uvulou, čípkem(fr.r) - glotála: hlasivková souhláska (h) − KONSONANT JEDNODUCHÝ X GEMINÁTA - gemináta= konsonant zdvojený, fáze podržení překážky je delší
ČLENĚNÍ SOUVISLÉ ŘEČI − JEDNOTKY viz výše - promluva: celek řeči mezi 2 absolutními pauzami - výpovědní úsek: součást výpovědi, v delších výpovědích se úseky vytvářejí jako zvuk. celek oddělený od ostatních potenciální vdechovou pauzou - přízvukový takt: je to skupina slabik patřících k jednomu slovnímu přízvuku - slabika: nejjednodušší a nejtěsnější možnou artikulační jednotkou funkčních prvků řeči, kt. vyhovuje dorozumívání − SLOVO JAKO ZVUK. JEDNOTKA, FONETICKÉ SLOVO - slovo funguje jako jednotka významová, zvukově je buď součástí taktu, nebo tvoří takt samotný - fon. slovo: takt je základní zvuk. jednotkou přirozeně vyslovované řeči, proto je označován i jako fon. slovo − PROSTŘEDKY MODULACE A ČLENĚNÍ SOUVISLÉ ŘEČI - pauza: je přerušení řeč. proudu. Vzniká z fyziologických příčin tam, kde je třeba doplnit dech. Komunikativní pauza odděluje řečové celky, z hlediska trvání rozlišujeme pauzu absolutní nebo relativní (krátkodobé přerušení řeči). U potenciální pauzy je její realizace nezávazná - dynamika: spočívá ve změně síly hlasu podle okolností - melodie: proměny výšky hlasu v rámci různě velkých celků sdělení. Vznikají v souvislosti s proměnou délky hlasivek. - tempo: časový průběh řeči, je dán rychlostí artikulační práce a určuje se počtem hlásek za jednotku času.
SLABIKA − DEFINICE, PROBLÉMY S DEFINICÍ - slabika je soubor, na kt. se vážou nějaké suprasegmentální jevy - je to nejmenší možná vyslovitelná jednotka řeči-> každý jazyk má slabiky - každý jazyk si rozhoduje o slabikách sám, např. není jasné, proč je v jednom jazyce r jednoslabičné a v jiném ne − ONSET-NUKLEUS-KODA, INTERLUDE, ZÁKLAD - onset: svah slabiky před slabičným jádrem - nukleus: jádro slabiky- zákl. prvek slabiky, většinou tvořeno vokály - koda: za jádrem slabiky - základ: =rým- se skládá z jádra a kody
− SLABIKOTVORNOST - schopnost hlásky tvořit jádro slabiky − SLABIKA OTEVŘENÁ, ZAVŘENÁ - slabika zavřená má kódu a naopak − HRANICE SLABIKY, AMBISYLABIČNOST - rozdíl mezi strikturou a aperturou pomáhá poznat a určit hranice slabiky. Ve výrazech složených z otevřených slabik je poznání jejich hranic jednoduché, neboť spadají vždy před souhlásku. Ve výrazech, kde se objeví souhláskové skupiny, je rozhodnutí obtížnější a závisí často i na mimozvukových kritériích. − PROTEZE, PROTETICKÉ HLÁSKY - proteze: předsouvání hlásky na začátek slova - protetická hláska: jazyková hláska, která se předsouvá na začátku slova (v českých dialektech, voko)
SPOJENÍ HLÁSEK − HETEROSYLABICKÉ X TAUTOSYLABICKÉ - spojení vokálů heterosylabické (v průběhu okamžiku se tvoří 2 zcela odlišné hlásky) - spojení 2 vokálů v rámci jedné slabiky je tautosylabické − HIÁT, HIÁTOVÁ HLÁSKA - hiát vzniká na švu mezi 2 vokály v heterosylabickém spojení - hiátová hláska- souhláska vstupující mezi oba vokály, jde o aproximanty současné nebo dříve existující, které se nově staly běžnými souhláskami jazyka (př.médium čteme médijum) − SLABIČNÝ JAZYK....?
ZMĚNY POČTU SLABIK VÝRAZU − SYNKOPA, KONTRAKCE - synkopa= mizí z výrazu nepřízvučná slabika - kontrakce= stahování tvaru slov vypouštěním sousedních slabik
SUPRASEGMENTÁLNÍ JEVY − ZVUKOVÁ PODSTATA - suprasegment. jevy nelze rozdělit, z akustického hlediska jsou kombinacemi 3 parametrů: zákl. frekvencí, trváním, ampliturou − ZÁKLADNÍ TYPY - přízvuk - intonace:se váže na úseky řeči, změny výšky hlasu v rámci věty - tóny: se vážou na slabiky, 2 typy:polohové(vysoký, střední, nízký) a pohybové
AKCENT − DYNAMICKÝ A TONICKÝ - dynamický- pro slabiku se hledá charakteristika v zesílení, může být poměrně nevýrazný a zvukový rozdíl přízvučné a nepřízvučné slabiky je nepatrný nebo je zřetelný − HLAVNÍ A VEDLEJŠÍ - vedlejší je založen na stejných vlastnostech jako hlavní, v češtině se objevuje v pomalejší a velmi pečlivé řeči na lichých slabikách dlouhých slov (př.pomíjejícnost na cn) − STÁLÝ X VOLNÝ - stálý má čeština, polština, němčina, je v jazycích signálem hranic fonetických slov (v češtině vyznačuje začátek slova, ve fránině konec) - volný- přízvuk se pohybuje − TAKTOVÝ A VĚTNÝ - jedna ze slabik taktového přízvuku, slabika přízvučná, získává ve srovnání s jinými slabikami určité vlastnosti - větný přízvuk je způsobem zvuk. vyčlenění jádra výpovědi, souvisí těsně s tzv. aktuálním členěním
výpovědi − TAKT, TAKT A SLOVO - přízvukový celek označujeme též takt, k jedné přízvučné slabice se přičleňuje několik nepřízvučných. − KLITIKON - výraz, který nemá v proudu řeči samostatný přízvuk
TÓNY − POHYBOVÉ X POLOHOVÉ - polohové: mají určitou výšku (vysoký, střední, nízký) − TÓNOVÉ JAZYKY - výrazy se v nich liší nejen výběrem a sledem hlásek, ale také průběhem tónu ve slabičném jádru
INTONACE − SLABIČNÁ-SLOVNÍ-VĚTNÁ - větná: způsob melodického a současně silového průběhu výpovědního celku. Nositelem těchto proměn je sled slabik. − ANTIKADENCE, KADENCE, SEMIKADENCE - kadence: klesavá intonace- čím blíž jsme konci věty, hlas klesá, ozn. věty - antikadence: stoupavá- hlas stoupá ke konci věty, otázky - semikadence: nekoncová/polokadence- při vytýkání, u složek výčtu, je charakterizována poklesem hlasu před intonačním centrem − FCE INTONACE - fce sdělovací- slouží jako signál ukončenosti-neukončenosti jednotlivých výpovědí, komunikativní fce- konstatování, zjišťovací otázka, atd...
ZMĚNA REALIZACÍ V PROUDU ŘEČI − KOARTIKULACE − ZMĚNA ANALOGICKÁ - vyrovnání tvarů kmene ohebného slova podle tvarů některého pádu (př. Peču, které nahradilo starší peku vlivem tvarů pečeš, peče,...) − ZMĚNA ARTIKULAČNÍ - většina syntagmatických změn je kontaktní, pro ovlivnění je nutné bezprostřední sousedství zvuků, méně obvyklé jsou změny distantní-“na dálku“ - změny obligatorní se pravidelně opakují všude tam, kde jsou vhodné podmínky, změny fakultativnínezávazné, změny sporadické jsou omezeny jen na některé výrazy - syntagmatické změny jsou jevy vznikající při spojování hlásek, paradigmatické změny se týkají inventáře fonémů (např. Vznik nové fonologické jednotky nebo splynutí 2 samostatných jednotek v jedinou (v češtině přijetí g)
ASIMILACE − ASIMILACE V UŽŠÍM SMYSLU X AKOMODACE - při asimilaci se sbližují hlásky tak, že získávají společný relevantní rys artikulace, - akomodace probíhá v rámci jedné slabiky, a to díky plynulému spojení mezi konsonantem a vokálem, jde o změnu vznikající společným vyslovením − ANTICIPAČNÍ X PERSEVERAČNÍ - anticipační=regresivní- pro výslovnost souhláskové skupiny jsou rozhodující vlastnosti souhlásky poslední, př. Shoda čteme zhoda - perseverační= progresivní- pro výslovnost souhláskové skupiny jsou rozhodující vlastnosti souhlásky první, př. Shoda čteme schoda − ARTIKULAČNÍ - spodoba podle místa artikulace, tj. ztotožnění místa artikulace se sousedním konsonantem
(srov. čes. linka [liŋka] ) − ZNĚLOSTNÍ - spodoba podle příznaku znělosti − MĚKKOSTNÍ - spodoba podle příznaku měkkosti
DISIMILACE
- opak asimilace, rozlišení hlásek, zvětšení akustických a artikulačních rozdílů dvou hlásek v jednom řečovém úseku
LABIALIZACE, NAZALIZACE, VELARIZACE, ASIBILACE, ASPIROVANOST, PALATALIZACE - viz výše - asibilace: provázení výslovnosti hlásky třecím šumem, srov. asibiláty v čes. nářečním dzeci (děti)
ELIZE, APOKOPA − elize: vypouštění souhlásek ve složitějších konsonantických skupinách uvnitř slov (př. Jablko čtené japko) − apokopa: zánik koncové slabiky
PROTEZE, EPENTEZE, ANAPTYXE - epenteze: vkládání hlásky do struktury slova kvůli usnadnění výslovnosti (-u- v číslovce osum)
METATEZE - přesmyknutí hlásek nesousedících (př. Celer čtený jako cerel)
SYNKOPA, KONTRAKCE, HAPLOLOGIE − synkopa: mizí z výrazu nepřízvučná slabika − kontrakce: stahování viz výše − haplologie: zaniká jedna ze dvou stejných sousedících slabik (př. morfo +fonologie=morfonologie)
