Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva
Rigorózní práce
Obecné pojetí vlastnického práva Zdeněk Kratochvíl 2007/2008
Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma Obecné pojetí vlastnického práva zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.
. . . . . . . . . Zdeněk Kratochvíl
ÚVOD Jako
téma
mé
rigorózní
práce
jsem
si
vybral
institut
občanského práva, a to právo vlastnické. Tento institut se budu snažit uchopit z hlediska jeho obecného pojetí. Cílem
tedy
vlastnického
není
práva,
úplný
ale
podrobný
spíše
rozbor
rozbor
jen
institutu
jednotlivých
charakteristických znaků vlastnického práva. V této práci se tedy
nebudu
zabývat
problematikou
např.
nabývání
zániku
či
vlastnického práva, jakož i různými možnostmi nabývání, dále se nebudu zabývat ani problematikou spoluvlastnictví a práv a povinností
spoluvlastníků
ani
problematikou
duševního
vlastnictví. Snaha autora je spíše rozebrat a popsat charakteristické znaky vlastnického práva, mezi které patří zejména vzájemná rovnost
vlastnických
práv
mezi
sebou
a
absolutnost
vlastnického práva. Dále se bude autor snažit odpovědět na otázku, zda vlastnické právo je právem přirozeným či nikoliv. V další
kapitole
pak
se
budu
zabývat
analytickým
vymezením
vlastnického práva (obsah vlastnického práva) a v souvislosti s tímto
i
s další
vlastností
vlastnického
práva
tzv.
elasticitou vlastnického práva a s pojmem holé vlastnictví. Vlastnické právo je dle římského pojetí charakterizováno jako přímé, výlučné a ničím neomezené právní panství nad věcí. Nicméně
i
přesto
je
samozřejmě
vlastnické
právo
omezeno.
Z tohoto důvodu je pak problematika omezení vlastnického práva rozebrána
v této
principech
stojí
práci.
Pochopíme-li
jednotlivá
omezení,
totiž pak
na
můžeme
jakých i
lépe
pochopit vlastnické právo. Tuto problematiku pak bude autor řešit i z pohledu ústavního. S ohledem na skutečnost, že vlastnické právo je základním institutem zejména
občanského
ochrana
práv
zákoníku a
a
smyslem
oprávněných 2
zájmů
právního různých
řádu
je
subjektů,
dovolil
si
autor
v této
práci
také
rozebrat
problematiku
ochrany vlastnického práva. U této kapitoly si autor klade za cíl
nejen
vlastnického
vyvodit
obecné
práva,
ale
závěry
také
týkající
přehledně
popsat
se
ochrany
jednotlivé
instituty této ochrany tak, aby tato práce mohla být použita jako praktická pomůcka. Systematicky kapitol,
kdy
pak
každá
bude
kapitola
tato bude
práce
členěna
věnována
do
určitému
několika tématu.
V rámci této kapitoly bude pak text pro přehlednost členěn do dalších podkapitol.
3
1. VLASTNICTVÍ A VLASTNICKÉ PRÁVO V právní praxi i v teorii, v právním řádu České republiky (a
nejen
v něm),
jakož
i
v odborné
literatuře,
se
pojem
vlastnictví a pojem vlastnické právo často zaměňují, působí mnohokrát jako synonyma. Nejspíše je tomu z toho důvodu, že pojem vlastnictví i pojem vlastnické právo intuitivně každý chápe, leč ztěží dokáže tyto pojmy uspokojivě definovat. Při snaze
o
definici
těchto
pojmů
pokaždé
nalezneme
nějaký
argument, který definici třeba i částečně neguje. Domnívám se, že
právě
z tohoto
důvodu,
tj.
nemožnosti
správně
definovat
tyto pojmy, pramení i to, že bývají často v textech zaměňovány a používány, jak již bylo výše uvedeno, jako synonyma. Při hledání rozdílu mezi těmito pojmy, pomineme-li rovinu jiných vědních disciplín a zaměříme se pouze na pojetí právní, lze hned v této otázce najít problém. První problém vyvstal již v samotné definici pojmu vlastnické právo a vlastnictví. Problém
definice
vlastnického
práva
bude
rozveden
v deváté
kapitole této práce. Druhý problém nastal v rozlišení těchto dvou
pojmů
mezi
sebou
navzájem.
Zatímco
učebnice
Občanské
právo hmotné I autorů Marty Knappové, Jiřího Švestky, Jana Dvořáka a kol. uvádí, že oba výrazy jsou v zákonech používány synonymicky. Výjimku činí jen rakouský zákoník, který v § 353 a 354 rozlišuje vlastnictví ve smyslu objektivním, tj. jako předmět
vlastnictví
vlastnické.
Většinou
rozlišování
pojmů
a
vlastnictví
ovšem,
a
vlastnictví
to a
jako i
právo,
v právu
právo
tj.
právo
rakouském,
vlastnické
jen
je
věcí
stylistiky (zejména z důvodu snazšího vyjadřování) a někdy i nedůslednosti zákonné dikce. Rozdíl v designátu1 obou výrazů
1
mimojazykový fakt, k němuž se vztahuje jazykový znak
4
však
není2.
Na
druhou
stranu
názor
opačný
sdílí
učebnice
Občanské právo hmotné od Josefa Fialy a kol., která uvádí, že základem jejich rozlišení (vlastnictví a vlastnického právapoznámka pojetí
autora)
jsou
vlastnictví.
odlišnosti
Vlastnictví
v ekonomickém v ekonomickém
a
právním
smyslu
je
souhrnem historicky určených majetkových vztahů držby, užívání a dispozic s věcmi. Vlastnictví v právním smyslu (právní vztah vlastnictví, vlastnické právo) je právními normami regulovaný vlastnický vztah.3 Platný občanský zákoník tyto pojmy zaměňuje a nerozlišuje, avšak návrh nového občanského zákoníku tyto termíny rozlišuje. Termínem
„vlastnické
právo“
se
označuje
subjektivní
právo
vlastníka k předmětu tohoto práva, tento předmět se označuje jako „vlastnictví“. Osnova tedy nesměšuje ani nezaměňuje pojmy „vlastnictví“
a
„vlastnické
právo“,
jak
to
činí
platný
občanský zákoník (např. v § 125, 132 nebo v § 133), nýbrž pojmem
„vlastnictví“
označuje
předmět
vlastnického
práva,
souhrn majetkových kusů, k nimž určitá osoba vlastnické právo má.4 Lze samozřejmě souhlasit s názorem, že vlastnictví stejně tak i vlastnické právo mohou být v určitém kontextu druhým pojmem
nenahraditelné
a
že
z určitých
hledisek
nelze
tyto
pojmy zaměňovat. Právní řád České republiky však v současné době definiční rozdíly mezi těmito pojmy nezná a zejména z tohoto důvodu budou v této práci oba výrazy taktéž používány ve stejném smyslu, tj. jako synonyma. Tato práce si neklade za svůj cíl hledat a najít rozdíl mezi pojmem vlastnictví a pojmem vlastnické právo, ale dle 2
Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 315 3 Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk. 2002., s. 105 4 Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304
5
názoru autora bylo nutné na tento problém upozornit hned na počátku
a
alespoň
pro
tuto
práci
se
s používáním
těchto
termínů určitým způsobem vyrovnat a to tak, jak je uvedeno v předcházejícím odstavci.
6
2. PŘIROZENOST VLASTNICKÉHO PRÁVA 2.1 Úvod
Při hledání obecného pojetí vlastnického práva a principů, které jsou tomuto právnímu institutu vlastní, je bezpochyby nutné a důležité objasnit si otázku, zda vlastnické právo je člověku přirozené. Najít odpověď na tuto spíše filozofickou než právní otázku, je dle názoru autora důležité, neboť pokud se zajímáme o vlastnické právo z hlediska jeho obecnosti a jeho
obecného
pojetí,
je
zodpovězení
této
otázky
klíčem
a
zároveň výchozím bodem pro další úvahy. Na první pohled na velice
jednoduchou
otázku,
zda
právo
vlastnické
je
právem
přirozeným, na kterou existují pouze dvě možné odpovědi a to buď ano nebo ne, však lze jen stěží odpovědět. Nejdůležitějším důvodem je různý výklad pojmu „přirozené“. Různá interpretace toho, co je přirozené a toho, co je přirozenost,
se
samozřejmě
projevovala
i
v různém
vymezení
pojmu přirozené právo (ius naturale, lex natura, ius divinum, lex aeterna).5 V této práci se nebudeme snažit hledat rozdíly mezi jednotlivými vymezeními pojmu přirozené právo, protože by takovéto
vymezení
značně
přesáhlo
tématickou
i
obsahovou
stránku této práce. Jednotlivé rozdíly výkladu tohoto pojmu spočívají hlavně v otázce, co je zdrojem přirozeného práva. Pro naše účely však plně postačí, najdeme-li společné znaky přirozeného práva a v této otázce se přidržíme níže uvedené definice přirozeného práva. Znaky přirozeného práva jsou následující:
5
Machalová, T. Úvod do právní filozofie (Základní vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno. 1999., s. 57
7
pojmy)
I.
Díl.
1.
1) právo
je
přirozený
jev,
který
nezávisí
na
vůli
jednotlivých lidí, z čehož plyne, že je univerzální a má obecnou platnost, platí tak pro všechny lidi 2) je stabilní a neměnné (věčné), bude existovat do té doby, dokud bude existovat společnost 3) je to přirozený nárok člověka, který plyne z jeho místa a postavení ve společnosti 4) je spravedlivé 5) tvoří morální základ zákonného práva.
6
Přirozenoprávní myšlení je dualistické a předpokládá tak existenci zákonného práva. Přirozené právo by tak mělo být určitým interpretačním vodítkem právě k právu zákonnému. Takto bychom tedy i v kontextu práva zákonného vymezili v určitých rysech přirozené právo. V následujících
dvou
podkapitolách
bychom
se
věnovali
filozofickým úvahám, které se kloní k názoru, že vlastnické právo
je
právo
přirozené.
V dalších
dvou
podkapitolách
pak
k názorům, které vidí vlastnické právo spíše jako právo, které není
člověku
přirozené.
Další
kapitoly
tak
v konkrétních
rysech naznačují určité pohledy na danou problematiku. Ještě je nutné upozornit, že tato vymezení jsou spíše příkladná a že argumenty pro daný názor bývají položeny i na zcela utopických filozofických názorech, třeba i omylech a vycházejí z určitých základních
tezí,
které
diskutabilní.
Z pohledu
nepoužitelné,
nicméně
samy právní ukazují
o
sobě
jsou
teorie určitý
jsou pohled
již pak
značně zcela
právě
na
problematiku přirozenosti vlastnického práva.
6
Machalová, T. Úvod do právní filozofie (Základní pojmy) I. Díl . 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno. 1999., s. 58
8
2.2 Thomas Hobbes Tento
filozof
osvícenství
a
vidí
je
anglickým
člověka
jako
představitelem egoistu,
který
ranného
usiluje
o
vlastní výhody, tj. o zachování své existence a o vlastnictví co nejvíce statků. V tomto přirozeném stavu všichni jednají tak,
aby
naplnili
tento
úděl.
Tento
přirozený
stav
lze
charakterizovat jeho slovy: „Válka všech proti všem“. Otázka vlastnictví tj.
každý
je má
charakterizována nárok
na
vše.
absolutností
Válka
všech
tohoto
proti
nároku,
všem
vede
k velkým nejistotám a ke smrti a z těchto důvodu usilují lidé o
mír
a dohodu, na
základě
které
končí
období
přirozeného
stavu. Takováto dohoda je lidu prospěšnější než přirozený stav (stav nejistoty). Ohledně vlastnictví bere Hobbes člověka jako „vlastnickou šelmu“7, která chce od přírody vlastnit co největší množství majetku a to i na úkor ostatních lidí. Člověk je tak bytostí přirozeně
vlastnickou
a
vlastnictví
tak
přikládá
přirozenoprávní povahu s tím, že člověka bere jako egoistu, který nehledí na zájmy nikoho jiného než na zájmy své a svým způsobem
tak
člověka
degraduje
z pohledu
autora
na
velmi
nízkou bytost.
2.3 John Locke Na rozdíl od Thomase Hobbese považuje John Locke přirozený stav
za
šťastné
období,
kdy
se
lidé
nacházejí
ve
stavu
dokonalé svobody a vzájemné rovnosti a ne ve stavu absolutní svobody, kdy mezi lidmi nepanuje stav válka všech proti všem. Člověk má právo žít svobodně (právo na život, právo na osobní svobodu), vlastnit majetek a nakládat s ním (právo vlastnit Geon: Vlastnictví [citováno http://geon.bloguje.cz/210437_item.php
7
9
18.
ledna
2007].
Dostupný
z:
majetek), aniž by takové jednání záleželo na jiné vůli nebo aby si vyžadoval nějakého povolení. Již John Locke však pro tato práva koncipuje výjimku velmi obecnou, spočívající v tom, že tato práva lze uplatňovat jen v mezích zákona. John
Locke
především
ve
z Bible
svých a
úvahách
snaží
se
vychází tyto
z křesťanství
skutečnosti
a
rozumem
objasnit, pochopit a hlavně vyložit. Hned v úvodu své kapitoly O vlastnictví praví, že Bůh propůjčil zemi synům lidským, tj. že Bůh dal zemi lidstvu společně.8 Člověk, který je jednou zrozen, má právo na svou záchovu a tudíž má právo, aby jedl a pil
a
na
takové
věci,
které
příroda
poskytuje
pro
jeho
živobytí. Ve svém pojednání se snaží ukázat, jak se lidé mohli dostat k vlastnictví některé části toho, co je všem společné, a to bez jakékoliv smlouvy všech společníků. Ačkoliv země i veškeré věci či živočichové jsou společní všem lidem, každý člověk sám o sobě má vlastnictví své vlastní osoby. A tedy práce, kterou vykoná je tedy v jistém smyslu také
jeho.
Cokoli
tedy
vyjme
ze
stavu,
jejž
příroda
tomu
propůjčila a v němž to ponechala, s tím smísil svou práci a k tomu připojil něco, co je jeho vlastní, a tím to činí svým vlastnictvím.9 A tento okamžik, kdy je do věci vložena práce, vylučuje
právo
pracovníka.
společné
Právě
práce
a
věc
se
položila
stává
rozdíl
vlastnictvím
mezi
společným
vlastnictvím a vlastnictvím soukromým, protože přidala k věci něco více. Pojmy společné vlastnictví a soukromé vlastnictví jsou
však
názoru
pojmy
autora,
vlastnictví, vlastnictví.
zcela
zavádějící,
v obecném
nýbrž
vždy
Přívlastek
protože
pojetí se
vlastnictví
jedná
soukromé
8
či
Locke, J. Dvě pojednání o vládě. Nakladatelství Československé akademie věd, 9 Locke, J. Dvě pojednání o vládě. Nakladatelství Československé akademie věd,
10
neexistují,
o
různé
jedno
společné
je
Přeložil Josef 1965, s. 151 Přeložil Josef 1965, s. 152
a
to pak
dle
druhy samé otázka
Král.
Praha:
Král.
Praha:
spíše subjektu vlastnictví. John Locke zde spíše mínil, že v prvopočátku
věci
neměly
žádného
vlastníka,
byly
to
věci
ničí, na které měl nárok každý jednotlivec a tím, že člověk věnoval určité úsilí k tomu, aby se jich zmocnil, se staly jeho vlastnictvím. Z tohoto vyplývá, že jablka, která jsem nasbíral, dřevo, které
jsem
zpracoval,
rudu,
kterou
jsem
vydoloval,
trávu,
kterou sežral můj kůň, vodu, kterou jsem nabral do džbánu, jelena,
kterého
jsem
ulovil,
rybu,
kterou
jsem
chytil
v oceánu, vše toto se stává mým vlastnictvím. Další otázka, kterou si Locke pokládá, je, zda někdo může nahromadit tolik věcí, např. plodů, kolik chce a následně si na ní odpovídá, že nikoliv. Stejný přirozený zákon, který mu toto vlastnictví dává, ho rovněž i omezuje a to tak, že tolik, kolik může kdo užíti k nějakému prospěchu ve svém životě dříve než se to zkazí (znehodnotí), k tolika věcem může upevnit své vlastnictví. Vše, co bylo výše řečeno, platí i o půdě. Kolik půdy kdo obdělává, osévá, zvelebuje či pěstuje a jejího výtěžku může užívati, tolik je jeho vlastnictvím. Na
počátku
tedy
dávala
práce
takto
vlastnictví
a
to
kdekoliv a komukoliv. Později však s přírůstkem obyvatelstva, dobytka a s užíváním peněz učinil tento stav půdu vzácnou a tím pádem i do jisté míry cennou. Na základě toho stanovila jednotlivá společenství smlouvu, či mlčky hranici svých území a uvnitř těchto území upravila zákony vlastnictví jednotlivých členů.
Tímto
se
vlastně
vzdala
vlastnické právo.
11
nároku
na
své
společné
2.4 Jean Jacques Rousseau
Mezi
kritiky
tradiční
přirozenoprávní
teorie,
tj.
mezi
kritiky mimo jiné i Thomase Hobbese a Johna Locka, patří J.J. Rousseau. Tento filozof bere vznik vlastnictví jako náhodu a jeden z nejdůležitějších důvodů vzniku občanské společnosti a přechodu
z přírodního
člověka
stavu.
Přírodní
stav
bere
v protikladu k Hobbesovu pojetí jako stav ideální, kdy jsou lidé
svobodní
a
navzájem
si
jsou
rovní.
Konec
tohoto
přírodního stavu přivodil člověk, který si obsadil jistý kus pozemku
a
prohlásil:
prostoduchých
lidí,
„Tohle
kteří
je
mu
to
mé!“
A
uvěřili,
našel byl
dosti
skutečným
zakladatelem občanské společnosti.10 Soukromé vlastnictví bere jako pravou a první příčinu společenské nerovnosti mezi lidmi. Kolika
zločinů,
ušetřeno,
válek,
kdyby
byl
vražd,
někdo
běd
vytrhl
a
hrůz
kůly,
bylo
by
zasypal
lidstvo
příkopy
a
zavolal na své druhy: chraňte se poslouchat toho podvodníka; jsme ztraceni, jestliže zapomeneme, že ovoce patří všem a země žádnému.11 Jakmile
byla
půda
rozdělena,
vše
směřovalo
k válkám,
zabíjení, násilí a loupežím. Takovýto stav ale končil, jakmile se
zrodil
nápad,
aby
se
lidé
spojili
za
účelem
ochrany
a
zajištění každému to, co mu patří. Tak by vznikla svrchovaná moc, která by ochraňovala a bránila všechny členy společnosti, potlačovala Bohužel rozdíly
společné
tyto mezi
zákony
nepřátelé však
chudými
a
a
pouze
udržovala vytvořily
bohatými
a
ve
věčné
ještě
upevnily
shodě.
znatelnější vlastnictví
v zákonné podobě. Rousseau však vždycky hlásal, ze opravdová
10
Rousseau, J. J. Taillet-Sedláčková. 11 Rousseau, J. J. Taillet-Sedláčková.
O původu nerovnosti Praha: Svoboda, 1949, O původu nerovnosti Praha: Svoboda, 1949,
12
mezi lidmi. Přeložila Henriette s. 61 mezi lidmi. Přeložila Henriette s. 61
demokracie
je
možná
jen
tam,
kde
existuje
soukromé
vlastnictví.12 Takto
tedy
Rousseau
popisoval
vlastnictví
jako
první
příčinu vzniku nerovnosti mezi lidmi, tedy jako něco, co není člověku
přirozené
a
jako
nepřirozené
by
mělo
být
člověkem
zavrženo. Půda nepatřila nikomu a ostatní věci všem.
2.5 Karel Marx
Na
myšlenky
J.
J
Rousseau
velmi
úzce
navazuje
další
filozof a tím je Karel Marx. Plně vychází z idey diferenciace společenského a soukromého vlastnictví a přeneseně praví, že je
člověk
bytost
společensky
přirozeně
pracující
a
společenská
tudíž
i
a
společně
tedy si
i
přirozeně
přivlastňující
předměty z vnější přírody. Lidé působí na přírodu vždy společně a vstupují tak mezi sebou do určitých vzájemných vztahů. Tyto vztahy nazývá Marx výrobními vztahy. Vývoj těchto výrobních sil začal přechodem od
prvobytně
pospolné
společnosti
k antickému
otroctví
(vykořisťování pracovní síly dle libosti otrokáře), odtud přes feudalismus (výsadní právo na půdu a omezené vlastnické právo nad pracujícími-poddanství) až ke kapitalismu (dělník je sice svobodný, ale aby mohl žít, je donucen prodávat svou pracovní sílu
jako
zboží).
Tyto
systémy
mají
společného
to,
že
vlastníkem výrobních sil byli vždy jednotlivci, popř. určité skupiny ve společnosti. S tím Marx nesouhlasí a tvrdí, že je nutné aby výrobní síly
a
výrobní
k vyvlastnění
vztahy
výrobních
byly
zespolečenštěny,
prostředků
ve
prospěch
aby
došlo
společnosti.
Společenský charakter výrobního procesu vyžaduje společenské
12
Rousseau, J. J. O původu nerovnosti mezi lidmi. Přeložila Henriette Taillet-Sedláčková. Praha: Svoboda, 1949, s. 8
13
vlastnictví. Dalo by se to shrnout větou, kterou v 19. století pronesl Proudhoun: „Vlastnictví je krádež.“
2.6 Závěr
Tímto
jsem
nepřirozenost
nastínil
několik
vlastnického
pohledů
práva.
Na
na
úvahy
přirozenost a
názory,
či
které
zmítaly společností v minulosti. Většina z těchto názorů jsou ale značně radikální a nelze je přijmout za vlastní z pohledu současného
stavu
ve
společnosti.
Poučeni
minulou
dobou
komunismu (Rousseau, Marx) či obdobím nesvobody v protektorátu (Hobbes) je zřejmé, že takto k vlastnictví přistupovat nelze. Názory
Johna
Locka
týkající
se
vlastnictví
připadají
však
autorovi za relativně stabilní a v určitém směru i správné, a to
i
přesto,
že
jsou
více
než
tři
staletí
staré.
Důvodem
k tomu může být i fakt, že tyto názory nejsou radikální jako u jeho filozofických kolegů, ale spíše se jedná o racionální zamyšlení nad touto problematikou. Na důležitou otázku, kterou jsem si v úvodu této kapitoly položil, totiž zda vlastnické právo je přirozené či ne, je těžké najít jednoznačnou odpověď. Autor se však domnívá, že vlastnické právo je přirozené z níže uvedených důvodů:
1) Vzhledem k tomu, že veškeré věci existují „od počátku“, musí
existovat
člověk
zmocní
i a
nárok věci
na
ně
v případě,
nepatřily
nikomu
že
(res
se
jich
nullius).
Tento nárok pak může vést ke vzniku vlastnického práva. I v dnešní době máme ještě pozůstatky tohoto stavu např. při sběru lesních plodů či hub. Dříve bylo s největší pravděpodobností držbou.
Nyní
občanského
právo je
práva,
vymáháno
zaručeno ale
ochrana
14
svémocí
mnoha
a
faktickou
instituty
vlastnického
nejen
práva
se
prolíná celým právním řádem, např. dědické právo, zákony upravující
fungování
katastru
nemovitostí,
některá
ustanovení trestního práva, atd. 2) Neexistence
vlastnického
práva
by
znamenala
totální
chaos a anarchii. Docházelo by k tomu, co popisuje J.J. Rousseau v případě, že již není možnost zabírat žádné další statky, které nepatří nikomu. Docházelo by tedy k rabování,
krádežím,
zkrátka
k uplatňování
práva
silnějšího. I z tohoto důvodu je vlastnické právo jedním ze
základních
lidských
práv.
Vymezení
a
ochrana
jiných
právních
vlastnictví tak zaručuje ve společnosti řád. 3) Vlastnické
právo
je
základním
prvkem
vztahů a to hlavně závazkových, které na něj navazují a vycházejí z něho. 4) Za
jedno
ze
základních
přirozených
práv
označovaly
vlastnické právo různé úmluvy či deklarace, např. již Deklarace
práv
francouzské
a
člověka
buržoazní
občana
z 26.8.1789
revoluce,
a
to
v období
v čl.
17;
vlastnictví je nedotknutelné a posvátné právo, nemůže ho být proto nikdo zbaven, leč v případě, že by to nutně a zřejmě vyžadoval v zákoně výslovně uvedený veřejný zájem a pod podmínkou, že bude předem poskytnuta spravedlivá náhrada.13
I
ústavní
pořádek
republiky
České
přijímá
vlastnické právo jako právo přirozené. 5) Vlastnictví je dále chápáno jako předpoklad svobody a rozvoje jednotlivce a základ jeho soukromé iniciativy a vytváří tak možnost nést odpovědnost za vlastní rozvoj.14 I
přesto,
že
pojem
vlastnictví
je
poměrně
mladý,
tak
faktické vlastnictví provázelo lidstvo celým svým pokolením. 13
Klíma, K. a kol. Praktikum českého ústavního práva. 1. vydání. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o.. 2005. s. 229 14 Filip, J. Ústavní právo, I. díl. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno, 1993, s. 121
15
Vlastnictví je tak člověku vlastní, a pokud je vlastnictví chráněno,
je
pak
i
zárukou člověka,
aby
mohl
uplatňovat a
realizovat bez problému i svá další základní lidská práva a svobody, a to včetně práva na život a práva na zachování jeho lidské důstojnosti. Celý český právní řád je pak postaven na přirozenoprávním principu,
který
Přirozenoprávní právním,
je
zakotven
princip
pokud jde
o
je
v řadě
hlavním
platný
a
ústavních základním
právní řad.
Sluší
norem.
principem
se
výslovně
jmenovat nejen preambuli Listiny základních práv a svobod, ale i její články 1 a 23, stejně jako i články 1, 9 odst. 2 a 85 odst. 2 Ústavy České republiky. Citovaná zákonná ustanovení jsou – pokud jde o platné české právo – jasným a zřetelným státně
volním
vyjádřením
pozitivněprávním
a
současně
zachycením
věčného
též
formálně
přirozenoprávního
principu. A to jako vůdčího, hlavního a profilujícího principu prvního.
15
Preambulí
k Listině
přirozenoprávní
základních
princip
práv
doslova
a
svobod
prodchnut.
je
tento
Federální
shromáždění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní
rady,
člověka,
práv
uznávajíc občana
a
neporušitelnost svrchovanost
přirozených
zákona,
práv
navazujíc
na
obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice našich národů, pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská
práva
potlačovány,
a
základní
vkládajíc
svobody
naděje
do
byly
v
zabezpečení
naší těchto
vlasti práv
společným úsilím všech svobodných národů, vycházejíc z práva českého
národa
a
slovenského
národa
na
sebeurčení,
připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi a vyjadřujíc vůli, aby se
15
Telec, I. Přehled práva duševního vlastnictví Lidskoprávní základy, licenční smlouva 1. 1. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2002, s. 33
16
Česká a Slovenská Federativní Republika důstojně zařadila mezi státy,
jež
tyto
hodnoty
ctí,
usneslo
se
na
této
Listině
základních práv a svobod.16 Lidé Základní
jsou
svobodní
lidská
nepromlčitelná
a
a
práva
rovní jsou
nezrušitelná.17
v důstojnosti
i
v právech.
nezadatelná,
nezcizitelná,
Mezi
lidská
základní
práva
(Hlava druhá, Oddíl první Listiny základních práv a svobod) patří
i
právo
nezcizitelné,
vlastnické
a
jako
nepromlčitelné,
takové
nezrušitelné
je
nezadatelné, a
tudíž
i
přirozené.
16
preambule usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky 17 čl. 1 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky
17
3. ROVNOST VLASTNICKÉHO PRÁVA 3.1. Právní úprava
Rovnost je základním principem, který se prolíná celým právním
řádem
České
republiky.
Je
zakotven
jak
v ústavních
zákonech, mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána,
tak
i
v jednotlivých
zákonech.
Všeobecně
je
zásada
rovnosti spojena se zásadou autonomie vůle, která se ve vztahu k vlastnictví
(autonomie
vlastnická)
projevuje
zejména
autonomií mít majetek, užívat jej, brát z něj užitky, požívat jeho plody a nakládat s ním. Vzhledem k tomu, že v právních vztazích majetkové povahy mají osoby zásadně rovné postavení (§ 2 odst. 2 občanského zákoníku) hlásí se platný občanský zákoník k rovnosti jako ke své hlavní zásadě. Dle názorů autorů návrhu nového občanského zákoníku je tento přístup metodologicky vadný, protože základ konstrukce rovnosti, základní
soukromého ale
a
v principu
majetkové
právo
občanského autonomie –
právo
práva vůle.
není
Neboť
vlastnické
–
v principu paradoxně něco
co
i do
obsahu výrazem principu rovnosti, ale výrazem autonomie vůle.18 Podstata a smysl autonomie vůle v minulosti byly a dosud jsou
předmětem
ztotožňována
řady
odchylných
s rovností
stran
hodnocení.
Zásada
občanskoprávních
bývá
vztahů,
s protikladem vztahů nadřízenosti a podřízenosti. U autonomie vůle stran a u rovnosti subjektů nejde o totožné pojmy, nýbrž o dva fenomény, které jsou odchylné, ve své jednotě však tvoří teoretický základ koncepce občanského práva. Rovnost subjektů jako
metoda
objektivního
občanskoprávní práva;
naproti
regulace tomu
je
jevem
autonomie
vůle
z oblasti subjektů
Návrh občanského zákoníku, s. 5, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304
18
18
náleží
do
Autonomie nýbrž
sféry vůle
zásadou
právní
posuzování tedy
není
občanského
úpravy
odráží
zorným
úhlem
subjektu
legislativně-technickou
práva, soubor
která
na
právních
rozdíl
práva.
metodou, od
potencí
metody
subjektu.
Výstižný je názor, podle něhož rovnost subjektů představuje minimum autonomie vůle.19 Na tuto problematiku však existuje zcela opačný názor, a to takový, že zásada rovnosti je základní zásadou občanského práva
a
až
tato
zásada
implikuje
další
charakteristickou
zásadu soukromého práva, tj. zásadu autonomie vůle.20
3.1.1. Ústavní zakotvení
Ústavní zakotvení principu rovnosti v podobě základního obecného pravidla, na kterém je postavena dnešní demokratická společnost je obsaženo ve větě první čl. 1 Listiny základních práv
a svobod.
Lidé
jsou
svobodní
a
rovní v důstojnosti
i
v právech. Toto pravidlo zaručuje všem lidem rovný přístup ke všem právům. V další větě uvedeného článku je pak uvedeno, že základní
práva
a
svobody
jsou
nezadatelné,
nezcizitelné,
nepromlčitelné a nezrušitelné, což základním právům zaručuje hlavně stabilitu, neměnnost, univerzálnost a trvalost. Princip
rovnosti
je
také
obsažen
v čl.
3
Listiny
základních práv a svobod v podobě zákazu diskriminace. Ohledně vlastnictví lze aplikovat zásadu, že základní práva a svobody se
zaručují
všem
bez
rozdílu
majetku.
Tento
článek
lze
samozřejmě vykládat jednak z pohledu toho, že objem a míra majetku neznamená, že člověku jsou základní práva či svobody zaručeny „více“ či „méně“, ale i z jiného pohledu, že základní 19
Fiala, K. a kol. Občanské právo hmotné . 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk. 2002., s. 18 20 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 51
19
práva a svobody jsou zaručeny všem bez ohledu na to, jaký majetek subjekt vlastní. Lze si třeba představit situaci, že by určitý okruh předmětu vlastnictví byl ze zákona svěřen do vlastnictví
určitého
subjektu
(nejspíše
státu)
a
toto
vlastnictví by bylo např. nadneseno nad vlastnictví ostatních subjektů. v našich
Tato
situace
zemích
není
fungovala
ničím
před
rokem
nereálným
a
1989,
vlastnictví
kdy
fakticky
bylo rozděleno na tzv. socialistické společenské vlastnictví, které bylo základem občanskoprávních vztahů a jako takové bylo nadřazeno soukromému vlastnictví, které bylo v mnohem slabším postavení
oproti
socialistickému
společenskému
vlastnictví.
K této otázce srovnej blíže kapitolu 3.2.2. Ochrana svobod
je
vlastnického
obsažena
práva
převážně
v Listině
v
čl.
základních
11.
Z pohledu
práv
a
zaručení
principu rovnosti vlastnických vztahů má význam zejména čl. 11 odst. 1, a to věta první a zejména pak věta druhá. Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Tímto ustanovením je pak chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy existující, nebo legitimní očekávání, a nikoliv jen tvrzený majetkový nárok. Pouhý spor o vlastnictví, v němž
existence
teprve
zjištěna
vlastnického nebo
takové
práva
jako
právo
má
takového
být
má
být
konstituováno,
ústavněprávní ochranu nepožívá.21 Článkem 11 odstavcem 1 Listiny základních práv a svobod se ve spojení s čl. 3 Listiny základních práv a svobod zaručuje, právo
každého
vlastnit
majetek
bez
rozdílu
pohlaví,
rasy,
barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení,
národního
nebo
sociálního
původu,
příslušnosti
k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Tento výčet je značně omezený a zcela určitě by se 21
nález Ústavního soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. III. ÚS 27/06
20
našlo mnoho dalších diskriminačních atributů, které by mohly a měly tento článek doplnit. Na druhou stranu je nutné dodat, že Listina základních práv a svobod není jediným dokumentem a ruku v ruce s ní jdou i jiné dokumenty a samozřejmě i zákonná úprava,
která
tento
nedostatek
doplňuje.
K tomuto
je
nutno
dodat, že i v tomto případě nemusíme hledat důležitost tohoto ustanovení
v našich
z nejmarkantnějších
dějinách příkladů
příliš uvádím
vzdáleně.
právní
řád
Jako
jeden
nacistického
Německa s samozřejmě také Protektorátu Čech a Moravy, kdy Židé měli zákaz vlastnit, až na určité výjimky, majetek. Tento jim byl systematicky a v celé míře zabavován a sloužil k válečným a
jiným
účelům
tehdejší
diktatury
a
pohlavárů
nacistického
vedení. Blíže srovnej kapitolu 3.2.1. Vlastnické právo má stejný zákonný obsah a ochranu. Ve stručnosti přirovnat
a
v jakémsi
k zákazu
přirovnání
dvojího
metru.
lze
toto
Veškeré
základní
vlastnické
právo vztahy
všech vlastníků se řídí stejnou právní úpravu (stejný metr na každého).
Obsah
těchto
vlastnických
vztahů,
stejně
tak
i
ochrana, je u všech subjektů stejná a naráží tak pouze na stejný obsah a stejnou ochranu jiného vlastnického vztahu. Již staří Římané, kteří hlásali neomezenost vlastnického práva, si plně uvědomovali, že vlastnické právo je mimo jiné převážně omezeno jiným vlastnickým právem se stejnou právní ochranou a se stejným obsahem. Žádné vlastnické právo tak není nadřazeno nad jiné vlastnické právo. Již sama Listina základních práv a svobod předpokládá, že takovýto stav by byl k neudržení a vedl by spíše k destrukci právních
vztahů
než
k jejich
naplnění,
a
proto
v dalších
odstavcích formuluje v obecné rovině určité výjimky a omezení, a
to
hlavně
s ohledem
na
veřejný
zájem.
Otázkou
omezení
vlastnického práva se pak blíže zabývá kapitola šestá této práce.
21
Na závěr této podkapitoly je nutné ještě dodat, že princip rovnosti u vlastnických vztahů lze pojmout mnohem šířeji než jen jak je uvedeno výše. Princip rovnosti v sobě zahrnuje i rovný přístup u soudů a jiných orgánů, které vykonávají právní ochranu. V čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je doslova
zakotveno,
že
všichni
účastníci
si
v řízeni
jsou
rovni. V čl. 96 odst. 1 Ústavy pak zase, že všichni účastníci řízení mají před soudem stejná práva. Tento princip v civilním procesu
znamená,
postavení, způsobem
aniž
že by
strany byla
zvýhodněna.
musí
jedna
Tato
stát
nebo
před
druhá
procesní
soudem stana
rovnost
se
v rovném
jakýmkoliv samozřejmě
vztahuje i na případy, kdy na jedné straně stojí jako účastník řízení stát, což se ve vlastnických vztazích týkajících se nemovitostí
může
dít
poměrně
často.
Stát
má
tedy
v tomto
postavení stejná práva jako subjekt, který své právo uplatňuje u soudu a žádnou interpretací uvedeného článku nelze dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka.
3.1.2. Mezinárodní smlouvy
Mezi kterými
základní
je
Česká
a
zároveň
republika
hlavní
vázána
mezinárodní
patří
Úmluva
smlouvy, o
ochraně
lidských práv a základních svobod z roku 1950. V této Úmluvě nebylo vlastnické právo a právo na ochranu vlastnického práva obsaženo. Tento nedostatek byl napraven Dodatkovým protokolem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1952. V čl. 1 tohoto Dodatku bylo zakotveno vlastnické právo i právo
na
jeho ochranu.
Ve
znění
tohoto
Protokolu,
jakož i
dalších protokolů vstoupila Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v platnost dne 18. března 1992. Článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zní:
22
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání státu přijímat zákony, které považuje za nezbytné, aby upravil užívání majetku v souladu s obecnými zájmy a zajistil placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Společně s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv, který upravuje zákaz diskriminace, a to následovně, užívání práv a svobod
přiznaných
touto
Úmluvou
musí
být
zajištěno
bez
diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa,
barva
smýšlení,
pleti,
národnostní
k národnostní zaručuje
jazyk,
menšině,
rovnost
náboženství,
nebo
sociální
majetek,
vlastnického
rod
práva
politické původ,
nebo
nebo
příslušnost
jiné
tak,
jak
paktu
o
paktu
o
jiné
postavení,
bylo
uvedeno
výše. Stejně politických
tak
i
právech
v
Mezinárodním
a v Mezinárodním
občanských
a
hospodářských,
sociálních a kulturních právech nebylo toto právo zakotveno. Až
dodatečně
v čl.
1
odstavce
2
Mezinárodního
paktu
o
občanských a politických právech a taktéž v čl. 1 odstavce 2 v Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Pro
Českou
republiku,
respektive
tehdejší
Československo vstoupily oba Pakty v platnost od 23. března 1976 pod č. 120/1976 Sb. Právní úprava v těchto dvou dokumentech se však netýká rovnosti či obsahu vlastnického práva, nýbrž práva státu na svou seberealizaci a dispozici se svým nerostným bohatstvím, které slouží k jeho životní existenci. Jinak v obecné rovině je rovnost zakotvena v článku 14 (Všechny
osoby
jsou
si
před
soudem
23
rovni)
a
v článku
26
(Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoliv diskriminace) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.22 Na závěr této podkapitoly bych ještě uvedl smlouvu, která sice není mezinárodně právně závazná, nicméně se domnívám, že je
natolik
Všeobecnou vyhlášena 1948.
významná, deklaraci
že
je
nutné
ji
lidských
práv,
která
Valným shromážděním
Hlasování
se
Spojených
tehdy
mimo
zmínit. byla
národů
jiné
Jedná přijata
10.
státy
se a
prosince
zdrželo
i
Československo. Čl. 17 Deklarace zní: (1)
Každý
má
právo
vlastnit
majetek
jak
sám,
tak
spolu
s jinými. (2)
Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.
Vedle čl. 7 této Deklarace, který zaručuje rovnost před zákonem a stejnou zákonnou ochranu bez jakéhokoliv rozdílu, lze
takto
považovat
zakotvení
principu
rovnosti
i
u
úprava
ze
vlastnického práva.
3.1.3 Zákonná úprava
Z pohledu
principu
zásad obsažených
rovnosti
vychází
zákonná
v Listině základních práv a svobod. V § 124
občanského zákoníku je znovu obsažena zásada rovnosti. Všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana. Dále v obecné rovině je pak zásada rovnosti zakotvena pro celý
občanský
zákoník
v
§
2
odst.
2
občanského
zákoníku.
V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení.
22
vyhláška 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech
24
Hmotněprávní
rovnost
práv
jednotlivých
subjektů
je
pak
plně promítnuta i v oblasti procesního práva, kde ji garantují ustanovení
občanského
soudního
Princip
řádu.
rovnosti
se
prolíná celým občanským soudním řádem. V obecné rovině je pak uveden
v
§
18
občanského
soudního
řádu.
Účastníci
mají
v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné
možnosti
doplněna
k uplatnění
garance
rovného
jejich
zacházení
práv.
Takto
se subjekty
je
tedy
vlastnického
práva. Samozřejmě, že nejen s těmito subjekty, ale se všemi účastníky občanskoprávních vztahů. Takto zakotvená hmotněprávní rovnost vlastníků, která je v současném právním systému samozřejmostí, byla do občanského zákoníku
výslovně
zakotvena
až
novelou
občanského
zákoníku
zákonem číslo 509/1991 Sb. ze dne 5. listopadu 1991, kterým se mění,
doplňuje
účinnosti
1.
přijetím
této
a
ledna
upravuje 1992
novely.
občanský
jako
Tento
odezva
stav
zákoník, na
totiž
jenž
právní
striktně
nabyla
stav
před
rozlišoval
různé druhy a formy vlastnictví, kdy určité formě vlastnictví (socialistickému vlastnictví) poskytoval mnohem intenzivnější ochranu než soukromému vlastnictví, které vždy muselo ustoupit tehdejším socialistickým zájmům. Princip rovnosti se projevuje v prvé řadě tím, že všechny subjekty vlastnického práva mají stejná práva a povinnosti a stejnou právní ochranu a to ať už se jedná o fyzické osoby, právnické osoby či stát. K tomuto je nutné zmínit znění § 21 občanského
zákoníku.
Pokud
je
totiž
účastníkem
občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou a to jako každá jiná právnická osoba, tedy jak již bylo výše uvedeno se stejnými
právy
a
se
stejnými
povinnosti
účastník či subjekt takového vztahu.
25
jako
každý
jiný
Shrneme-li
podstatu
rovného
právního
postavení
spočívá
v tom, že 1)
žádný ze subjektů není vůči druhému subjektu po právní stránce nadřízen či podřízen. Žádný tak nemůže
pouze
sám
autoritativně
o
sobě,
tj.
určovat
právní
jednostranně
postavení
druhého
subjektu, 2)
subjekty
občanskoprávních
vlastnických)
se musí
vždy
vztahů o
(i
svých
vztahů
právech
a
povinnostech dohodnou 3)
žádný z nich nemůže sám o sobě mocensky vynucovat na druhém svá subjektivní práva, nedohodnou-li se tedy,
musí
se
za
tím
účelem
obrátit
se
svým
návrhem na příslušný orgán státu, aby mu poskytl požadovanou právní ochranu.23 Co se týká pak další zásady uvedené v Listině základních práv a svobod, že právo všech vlastníků má stejný obsah, je tato zásada rozvedena v § 123 občanského zákoníku. Vlastník je v mezích
zákona
oprávněn
předmět
vlastnictví
držet,
užívat,
požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Tímto je zaručen stejný zákonný obsah a ochrana vlastnického práva pro všechny vlastníky. veškeré zákoníku
Neexistuje
vlastnické a
mají
jiný
vztahy
tak
druh
vychází
stejné
vlastnictví vždy
(rovné)
z
§
a 123
postavení
a
tím
pádem
občanského vlastnické
právo má tak vždy stejný obsah. Z hlediska § 124 občanského zákoníku je pak zajímavý názor de lege ferenda, kdy návrh nového občanského zákoníku tuto právní normu zcela vypouští. Pravidlo, že všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a že se jim poskytuje stejná právní
ochrana,
vyjádřené
v
23
§
124
platného
občanského
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník komentář. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck. 1999. s. 20
26
zákoníku, se nezamýšlí do občanského zákoníku recipovat, neboť se jedná o pouhou duplicitní formulaci k druhé větě čl. 11 odst.
1
Listiny
základních
práv
a
svobod,
přičemž
Listina
vyjadřuje tutéž zásadu přesněji.24
3.2. Historický exkurs
V následujících dvou podkapitolách se budu snažit ukázat určitý
výřez
porušováno
toho,
jakým
vlastnictví
a
způsobem
to
bylo
s ohledem
na
v našich princip
zemích rovnosti
v dobách, z hlediska historie, nedávné. Tyto kapitoly zároveň ukazují, jak je demokracie křehká a jak lze zneužít práva a zákonů, které jsou spoutané určitou ideologií. Nekladu si za cíl plně a přesně popsat situaci, která v těch dobách existovala. Spíše jen poukázat jakým způsobem se může zákon zneužít a jakým způsobem může být zasahováno do principu
rovnosti
a
to
z pohledu
dvou
zásadních
a
zároveň
extrémních dobách našich zemí ve 20. století.
3.2.1 Období Protektorátu Čech a Moravy
Asi nejvýrazněji se v období Protektorátu Čech a Moravy zasahovalo do vlastnictví, které náleželo Židům, respektive se tomu dělo tak masově a systematicky, že by právě s ohledem na tuto
charakteristiku
bylo
nejlepší
prezentovat
porušování
principu rovnosti právě na této skupině obyvatel. K porušování principu
rovnosti
nedocházelo
pouze
v
rámci
vlastnického
práva, ale z pohledu váhy hodnot i způsobem, který zasahoval mnohem více do práv člověka, tj. do jeho osobní svobody, do
Návrh občanského zákoníku, s. 167, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304
24
27
práva na lidskou důstojnost a v konečném případě i do práva na život. Nařízením Říšského protektora v Čechách a na Moravě číslo RP14/39 ze dne 21. června 1939, o židovském majetku, pak došlo k narušení
principu
rovnosti
ve
vlastnictví
na
základě
rasového původu, kdy byla definována určitá skupina obyvatel (Židů),
na
které,
na
rozdíl
od
jiných
skupin
obyvatel,
dopadala určitá omezení s dispozicí s majetkem. § 6 výše uvedeného nařízení definoval, kdo se považuje za Žida
s ohledem
na
rodinné
a
příbuzenské
vztahy,
předky,
případně s ohledem na právní vztah, který vznikal na základě manželství.
§
7
téhož
nařízení
definoval
případy,
kdy
se
podnik (právnická osoba) považoval za židovský. Těmto
osobám
(dále
jen
Židé)
bylo
dovoleno
nakládat
s nemovitostmi, právy na nemovitostech, hospodářskými závody a podíly
na
nich,
cennými
(§
uvedeného
schválením
1
papíry
jen
se
nařízení),
zvláštním
které
písemným
udílel
říšský
protektor v Čechách a na Moravě. Právní úkony, které tomuto předpisu odporovaly pak neměly právní účinnost. Židé dále byli povinni přihlásit zemědělské nebo lesní pozemky,
které
byly
spoluvlastnictví (§
v jejich
vlastnictví,
3 uvedeného nařízení),
případně
přihlásit
ve
zlato,
platinu, stříbro, drahokamy a perly nacházející se v jejich vlastnictví,
případně
spoluvlastnictví
(§
5
uvedeného
nařízení). Dále
bylo
nemovitostech,
Židům
zakázáno
podílů
na
nabývat
nemovitosti,
hospodářských
podnicích
práv
a
na
cenných
papírech a najímání nemovitostí (§ 3 uvedeného nařízení), a to opět Zákaz
pod
sankcí
nabývání,
právní
neúčinnosti
zcizování
a
těchto
zastavování
právních majetku
se
úkonů. také
vztahoval na zlato, platinu, stříbro, drahokamy, perly a jiné drahocenné
a
umělecké
předměty,
28
pokud
cena
jednotlivého
předmětu
převyšovala
K 10.000,-,
nacházející
se
v jejich
vlastnictví. Kdo pak jednal proti těmto nařízením, nebyl jen případně postižen sankcí neúčinnosti právního úkonu, jak již bylo výše uvedeno,
ale
dopouštěl
se
trestního
jednání
s trestní
odpovědností a mohl mu být uložen trest odnětí svobody nebo peněžitá
pokuta.
Vedle
těchto
trestů
pak
mohl
být
zbaven
majetku. V § 12 tohoto nařízení pak došlo k dalšímu porušení zásad právního
státu
a
to
zásady
retroaktivity,
kdy
určitá
ustanovení měla zpětnou účinnost. Toto nařízení je pouze příkladné, kdy v tehdejším právním existovala
řádu
podobných
řada
zákonů
ustanovení,
či
respektive tato ustanovení byla doslova protkána celým tímto právním
řádem,
které
měly
obdobnou
funkci,
tj.
rozdělit
společnost podle jednotlivých ras, kdy určitá rasa byla vůči zbytku
společnosti
dispozicemi
znevýhodněna
s majetkem
tak,
s nakládáním,
aby
posléze
nabýváním
došlo
a
k odebrání
tohoto majetku a případně i likvidaci těchto subjektů. Tímto pak
docházelo
práva
a
k porušování
z hlediska
principu
rovnosti
rovnosti
vlastnického
vlastnického práva
pak
k neoprávněným zásahům do těchto práv. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu pak bylo nařízení říšského (str.
protektora
věstníku
č.
o
židovském
45) označeno
majetku za
z 21.
příčící
se
června svým
1939
obsahem
znění i demokratickým zásadám československé ústavy ve smyslu čl. 2 odst. 1 ústav. Dekretu presidenta republiky ze dne 3. srpna 1944 č. 11 Úř. Věst. Čsl., vyhlášeného pod č. 30/1945 Sb., ve znění zák. č. 12/1946 Sb. Nařízením bývalého říšského protektora
z
21.
června
1939
byla
totiž
stanovena
značná
majetkoprávní omezení pro Židy, židovské podniky a židovská osobní sdružení, při němž pojed Žid v § 6 byl vymezen podle
29
kritérií rasových. Je tedy již z tohoto důvodu celé nařízení v odporu s ústavou, jmenovitě se zásadou občanské rovnosti.25
3.2.2 Období před rokem 1989
V této
kapitole
se
hodlám
zabývat
rozdílným
přístupem
dnešní společnosti, kdy je ústavně zakotveno rovné vlastnické právo a toto vlastnické právo je též takto aplikováno s tím, jak vlastnické právo koncipovala společnost před rokem 1989. Název
této
s ohledem
kapitoly
na
to,
je
že
poněkud
i
když
zavádějící
na
konci
a
roku
to
hlavně
1989
padla
komunistická totalitní vláda a na řízení této země se začaly podílet demokratické strany, tak než se změny provedené těmito stranami odrazily v právním řádu, uplynulo několik měsíců a možná
i
let.
Proto
stav,
který
zde
hodlám
v následujících
odstavcích analyzovat, neskončil v roce 1989, ale trval až do doby než vznikla určitá vůle tento stav změnit a než se tato vůle
odrazila
jednat
o
v našem
určitou
právním
řádu.
nepřesnost,
budu
I
přesto,
období
že
v této
se
bude
kapitole
rozdělovat mezníkem, a to rokem 1989, tj. stav před rokem 1989 (úprava vlastnického práva v komunistické společnosti) a stav po
roce
1989
(úprava
vlastnického
práva
v
demokratické
společnosti). V ústavním zákoně 150/1948 Sb., v Ústavě Československé republiky ze dne 9. května 1948 byla sice formálně zachována určitá ochrana vlastnictví v podobě nedotknutelnosti osobního majetku a majetkové svobody, ale skutečný stav v padesátých a následujících letech 20. století tomu vůbec neodpovídal a tyto ústavní
záruky
byly
beze
zbytku
25
přehlíženy
a
masově
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. února 1946, sp. zn. 1184/41
30
porušovány. Docházelo tak ke znárodňování, odnímání majetku, nuceným prodejům, zespolečenšťování půdy, atp. Formálně byl princip rovnosti zachován v § 1 této Ústavy. Všichni občané jsou si před zákonem rovni. V prohlášení Ústavy z roku
1948
velkoobchod
bylo a
znárodněno
peněžnictví,
nerostné
u
bohatství,
vlastnictví
půdy
průmysl,
se
výslovně
zakotvila zásada „půda patří tomu, kdo na ni pracuje“. Svoboda majetková byla zakotvena v § 8 a 9 této Ústavy tak, že každý občan může v mezích obecných právních předpisů nabývat
na
kterémkoliv
místě
republiky
Československé
nemovitosti i jiný majetek a vykonávat tam výdělečnou činnost. Vlastnictví bylo možné omezit pouze zákonem. Vyvlastnění bylo možné
jen
na
základě
zákona
za
náhradu,
není-li
zákonem
stanoveno, že se náhrada nedává. V těchto případech tedy bylo možné vyvlastnění i bez náhrady, což je v dnešním právním řádu nemožné. Ještě bych rád k této věci dodal, že stejný přístup k vyvlastnění, tj. i bez možné náhrady, se v našem právním řádu nevyskytuje poprvé. Takto bylo vyvlastnění zakotveno již v § 109 odst. 2 v Ústavě z roku 1920 a tak tento zásah do principu nerovnosti byl ústavně zakotven jak v Ústavě z roku 1948,
tak
v Ústavě
z roku
1920,
kdy
se
začínala
budovat
a
formovat demokracie tehdejšího Československa. V přímém
protikladu
s Ústavou
pak
byla
vydávána
řada
podzákonných norem (hlavně vládních nařízení), které různými způsoby
omezovaly
vlastnictví
fyzických
nebo
jiných
právnických soukromých osob. Za všechny lze uvést např. vládní nařízení 15/1959 Sb., o opatření týkajících se některých věcí užívaných nařízením
organizacemi se
omezovala
socialistického dispozice
s věcmi,
sektoru. které
Tímto užívaly
socialistické organizace a které byly ve vlastnictví fyzických nebo soukromých právnických osob. S těmito věcmi bylo možné nakládat jen se souhlasem výkonného orgánu národního výboru, a
31
to
pod
sankcí
neplatnosti
takovéhoto
právního
úkonu.
Socialistická organizace mohla věc buď od vlastníka odkoupit (v omezených případech u věcí movitých do 10.000,- Kčs a u nemovitých do 50.000,- Kčs) anebo požádat příslušný orgán o přechod věci do socialistického vlastnictví, a to samozřejmě bez jakéhokoliv souhlasu vlastníka věci. Příslušný orgán musel vždy rozhodnout o přechodu vlastnictví k věcem, byla-li cena u movitých věcí vyšší než 10.000,- Kčs a u nemovitostí vyšší než 50.000,-
Kčs.
soukromých
Tímto
osob
a
způsobem
docházelo
nuceného
přechodu
k odnímání tohoto
majetku
majetku
do
socialistického vlastnictví. V roce 1960 byla přijata nová socialisticky stavěná a na první
dojem
ideologií
socialistické
republiky,
kategorizaci
druhů
svázána
Ústava
která
vlastnictví
již
a
Československé
přímo
samozřejmě
zakotvovala
rozdílnou
míru
její ochrany, což samo o sobě plně neguje princip rovnosti. Vlastnictví mělo několik forem. Jednalo se o socialistické společenské
vlastnictví,
které
mělo
podobu
buď
státního
vlastnictví nebo skupinového vlastnictví a dále individuální vlastnictví,
které
se
dále
dělilo
na
osobní
vlastnictví
a
soukromé vlastnictví. V celkové Československé rozhodující
soustavě
vlastnictví
socialistické postavení
v právním
republiky
právě
mělo
socialistické
řádu
tehdejší
základní
a
společenské
vlastnictví, na kterém dle Ústavy bylo založeno hospodářské a společenské
zřízení
celé
socialistické
společnosti
a
bylo
zároveň zdrojem uspokojování osobních potřeb občanů. Každý byl povinen
toto
vlastnictví
všestranně
rozvíjet,
upevňovat
a
chránit.26
26
Holub, M., Bičovský, J. Občan a vlastnictví v čs. právním řádu, Praha: Nakladatelství Panorama, 1985, s. 10
32
Socialistické společenské vlastnictví bylo určeno tím, že subjektem
tohoto vlastnictví
byl vždy
socialistický
subjekt
bez ohledu na to, co bylo předmětem tohoto vlastnictví. Jak
již
vlastnictví
bylo se
výše
dělilo
uvedeno, a
to
socialistické
podle
subjektu
společenské
na
státní
a
skupinové. Státní vlastnictví bylo ve vlastnictví všeho lidu. Jednalo se
o
tzv.
národní
majetek,
který
byl
v Ústavě
z roku
1960
přímo definován, bylo jím zejména -
nerostné bohatství a základní zdroje energie
-
základní lesní fond
-
vodní toky a přírodní léčivé zdroje
-
prostředky průmyslové výroby, hromadné dopravy a spojů
-
peněžní a pojišťovací ústavy
-
rozhlas, televize a film
-
a
dále
také
nejdůležitější
společenská
zařízení,
jako
zařízení zdravotnická, školy a vědecké ústavy. Skupinové vlastnictví bylo buď družstevní nebo vlastnictví dobrovolných společenských organizací. Pro
občanskoprávní
vztahy
byla
zakotvena
závislost
individuálního vlastnictví na vlastnictví socialistickém, ze kterého se odvozovalo.27 U práva
individuálního občan.
Dělí
vlastnictví se
na
je
osobní
subjektem vlastnictví
vlastnického a
soukromé
vlastnictví. Osobní vlastnictví bylo zakotveno v čl. 10 Ústavy z roku 1960. Osobní vlastnictví občanů k spotřebním předmětům osobní a domácí potřeby, rodinným domkům, jakož i k úsporám nabytým prací,
je
charakterizovat
nedotknutelné. následovně.
Osobní Jde
27
o
vlastnictví státem
(společností)
Holub, M., Bičovský, J. Občan a vlastnictví v čs. právním řádu, Praha: Nakladatelství Panorama, 1985, s. 10
33
lze
organizované
spotřební
přisvojování
části
produktů
výroby,
které je odvozeno od společenského socialistického vlastnictví a
je
založeno
(přímo
prostředně)
či
na
práci
občanů
v socialistickém národním hospodářství.28 Charakter vlastnického
osobního vztahu,
vlastnictví
kterou
může
je
být
dán
pouze
subjektem
občan,
jednak
povahou vlastněné věci, dále způsobem jejího nabytí občanem a účelovým určením věci. Z § 125 odst. 1 tehdejšího občanského zákoníku
byla
vlastnictví
důležitým
nabýt,
zdrojem,
práce
a
dále
se
z něhož může
lze
jednat
i
osobní o
jiný
poctivý zdroj (např. umělecké dílo vytvořené občanem, popř. prostředky získané za věci takto vytvořené, např. peníze nebo třeba
výhra
v
loterii).
V odst.
2
téhož
paragrafu
je
pak
osobní vlastnictví definováno negativně a to tak, že majetek získaný
z nepoctivého
vlastnictví.
Nepoctivý
zdroje je
nepožívá
takový,
který
ochrany je
osobního
v rozporu
se
socialistickou morálkou. Osobní vlastnictví mělo spotřební charakter s ohledem na § 126 tehdejšího občanského zákoníku. Dle tohoto paragrafu bylo účelem osobního vlastnictví uspokojování hmotných a kulturních potřeb. V osobním vlastnictví tedy nemohl být majetek, který takto stanovený účel překračoval, který by překračoval osobní potřebu
občana,
jeho
rodiny
a
domácnosti.
V osobním
vlastnictví nemohl být pozemek, který má vždy potencionální výrobní charakter a takovýto charakter vždy přesahuje osobní potřebu občana. Osobní vlastnictví bylo tedy značně omezeno co do předmětu vlastnictví. Demonstrativně byly v § 127 tehdejšího občanského zákoníku
výslovně
prohlášeny
tyto
věci:
příjmy
a
úspory
z práce sociálního zabezpečení, věci domácí a osobní potřeby,
28
Holub, M., Bičovský, J. Občan a vlastnictví v čs. právním řádu, Praha: Nakladatelství Panorama, 1985, s. 11
34
rodinné
domky (musely
splňovat
určité
parametry),
rekreační
chaty, garáže a byty. Doplňkem
k osobnímu
vlastnictví
je
tzv.
soukromé
vlastnictví, které bylo upraveno v § 489 občanského zákoníku. Občanskoprávní vztahy vznikají i z individuálního vlastnictví k věcem, jež nejsou předmětem osobního vlastnictví (soukromé vlastnictví).
Osobní
a
soukromé
vlastnictví
spojuje
jeho
subjekt, a to tak, že tímto subjektem je vždy občan. Rozdíl je ale v jeho objektu, kdy osobní vlastnictví má vymezené objekty (viz výše), takže lze z toho dovoditi, že vše, co občan nemá ve vlastnictví osobním a co může být předmětem vlastnictví, je v jeho vlastnictví soukromém.29 Mezi nejdůležitější předměty soukromého vlastnictví můžeme řadit pozemky, dále třeba obytné domy či movité věci, které nesplňují účel osobního vlastnictví. Soukromé vlastnictví požívalo nejmenší ochrany. Zároveň do něj bylo nejvíce zasahováno a dále bylo značně omezeno. Za všechna tato omezení a zásahy lze uvést např. § 490 tehdejšího občanského zákoníku, kde byl omezen převod pozemků. Tyto mohly být
převáděny
Menší
pouze
pozemky
pak
na
stát
mohly
či
být
socialistickou
převáděny
i
organizaci.
v rámci
přímé
příbuzenské linie či sourozencům. K naplnění
těchto
principů
pak
ve
vztahu
k pozemku
sloužily v soukromém vlastnictví zejména tzv. zvláštní užívací instituty a omezení, na základě kterých bylo velmi složité nabývat tzv.
do
individuálního
vlastnické
triády,
soukromého byl
vlastnictví.
vlastník
vyloučen
Z pohledu z možnosti
pozemky užívat, nemohl se domáhat jejich ochrany, omezení bylo i v dispozici s pozemky a v případě omezení mu nepříslušela buď vůbec žádná náhrada anebo náhrada spíše symbolická.
29
Holub, M., Bičovský, J. Občan a vlastnictví v čs. právním řádu, Praha: Nakladatelství Panorama, 1985, s. 95
35
I v Ústavě z roku 1960 byla obecně zakotvena v čl. 20 rovnost, ale toto zakotvení bylo opravdu čistě formální již s ohledem zároveň
na
to,
zcela
že
v téže
konkrétně
Ústavě
byla
zakotvena
již
ne
v článku
formálně
8
a
nerovnost
vlastnických vztahů tak, jak bylo výše uvedeno. Je zřejmé, že takovéto omezení nebylo v souladu s obecně uznávanými
univerzálními
základními
lidskými
právy
a
svobodami, a proto náprava tohoto stavu byla jedním z prvních legislativních aktivit zákonodárce po polistopadovém období, která se projevila ústavním zákonem číslo 100/1990 Sb. ze dne 18. dubna 1990, kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960
Sb.,
Ústava
Československé
federativní
republiky
a
ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, kde v čl. 7 až v čl. 12 byly zakotveny principy vlastnického práva v souladu se základními právy a svobodami, tj. -
ochrana vlastnického práva (čl. 7 odstavec 1 ústavního zákona č. 100/1990 Sb.),
-
rovnocenné
postavení
všech
druhů
vlastnictví
(čl.
7
odstavec 2 ústavního zákona č. 100/1990 Sb.), -
ochrana
dědění
(čl.
7
odstavec
3
ústavního
zákona
č.
100/1990 Sb.), -
obecné podmínky omezení vlastnického práva( čl. 8, 9, 10 a 12 ústavního zákona č. 100/1990 Sb.). Článek 8 odstavci 2 ústavního zákona z roku 1960 Ústavy
socialistické republiky stanovoval příkladně, co je národním majetkem.30 právní
V případě,
síly
či
že
však nedošlo
v nějakém
určitou
správním
normou
obdobném
či
nižší řízení
k odejmutí (převodu) vlastnického práva, nedošlo automaticky ke
změně
v osobě
vlastníka.
V tomto
směru
problematice vyjádřil Ústavní soud, dle něhož 30
blíže srovnej ústavní socialistické republiky
zákon
č.
100/1960
36
Sb.,
se
k této
posouzení, kdy
Ústava
Československé
ústavní
předpis
sám
o
sobě
vede
k zániku
(potlačení)
vlastnického práva, je neudržitelný, a to dokonce i ve světle právního režimu totalitního státu. Ústavní předpis pak sám o sobě
není
schopen
vlastnických
zasáhnout
vztahů,
ale
do
konkrétních
představuje
individuálních
pouze
podklad
pro
následné (správní) rozhodnutí, jímž by vlastnické vztahy mohly být změněny.31 Z tohoto konkrétně,
důvodu
co
je
přesto,
národním
že
ústavní
majetkem,
ale
zákon
stanovil
v rámci
správního
řízení nedošlo k odejmutí vlastnického práva, nestal se tento majetek automaticky socialistickým společenským vlastnictvím. Současně
platný
občanský
zákoník,
i
přesto,
že
prošel
řadou významných novel, které měly za úkol provizorně vyřešit dobu mezi nevyhovující předlistopadovou právní úpravou a novou kodifikací, stále ještě odráží ideový základ doby, ve které vznikl. Je postaven na myšlence jednoty zájmů společnosti a jednotlivce,
kdy
zájmy
jednotlivce
byly
podřízeny
zájmům
celku. Toto se projevuje např. v tom, že až na určité drobné výjimky,
stíhá
občanský
zákoník
každou
vadu
právního
úkonu
absolutní neplatností, k níž veřejná moc přihlíží i bez návrhu a bez zřetele k projevenému zájmu dotčené strany. Nesleduje tak
ochranu
zájmu
jednotlivce,
ale
zájmu
státu.
Občanský
zákoník sledoval jako svůj hlavní cíl ochranu socialistického vlastnictví. odstraněny, zvýhodněn. zákoníku, vlastnictví
Nejvýraznější i
přesto
Např. podle státu
se
a
zůstává
jedná
něhož
deformace
věc
o
byly
stát
v určitých
ustanovení bez
znemožňuje
pána se
tak
samozřejmě
§
135
připadá nabytí
směrech
občanského výlučně
do
vlastnictví
nálezci. Dalším problémem v tomto duchu je i přehlíživý postoj
31
nález Ústavního soudu ze dne 18. května 2000, sp. zn. III. ÚS 307/99
37
k člověku jako soukromému vlastníkovi, odrážející se zejména v právu dědickém.32 Nejen
z výše
uvedených
důvodů
je
pak
nutná
celková
rekodifikace občanského práva.
Návrh občanského zákoníku, s. 5, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304
32
38
4. ABSOLUTNOST VLASTNICKÉHO PRÁVA Předcházející vlastnického vztahem
kapitola
práva,
mezi
dvěma
se
a tou
věnovala
je rovnost.
vlastnickými
typické Tato
právy,
vlastnosti
rovnost
kterým
je
je
pak
zaručena
stejná ochrana. Nicméně vlastnické právo a vlastník, s ohledem k třetím subjektům, má úplnou nadvládu nad věcí a jeho vztah ke třetím osobám
je
tak
v naprosté
nerovnosti.
Zatímco
vlastník
věci
může s věcí nakládat jakkoliv dle vlastní libosti, pokud mu to zákon výslovně nezakazuje, všechny ostatní třetí osoby nemohou s věcí
nakládat
vůbec,
pokud
jim
to
naopak
zákon
výslovně
nepovoluje, a to jen za splnění přísných podmínek. Jedná se tak o přímé právní ovládání věci, které není zprostředkováno
jiným
subjektem,
o
tzv.
nezávislost
vlastnického práva, tj., že vlastník věci nepotřebuje k výkonu svého práva žádnou třetí osobu. Působí na věc přímo. Výše
uvedená
charakterizována
povaha
jako
vlastnického
absolutní.
Vlastnické
práva právo
je
pak
je
tedy
právem absolutním, což znamená, že 1)
vlastnické
právo
přísluší
pouze
určitému
individuálně určenému subjektu 2)
působí ostatní
proti se
všem
musí
(erga
zdržet
omnes),
tj.
jakýchkoliv
všichni
zásahů
do
vlastnického práva a nesmí tak rušit vlastníka ve výkonu
svých
negativní
oprávnění,
povahu
a
povinnost
spočívá
má
především
výlučně) v nekonání (non facera) něčeho.
většinou (většinou 33
Výkon vlastnického práva jako práva absolutního je tedy k třetím osobám ve vztahu nerovnosti. 33
Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 310
39
Vlastník věci má tak právo vyloučit z působení na věci jiné osoby. Toto jeho oprávnění však v současné platné úpravě není
zakotveno.
Návrh
nového
občanského
zákoníku
však
toto
oprávnění vlastníka výslovně stanovuje. Vlastník má právo se svým
vlastnictvím
v mezích
zákona
podle
své
vůle
volně
nakládat, zvláště je držet, užívat a požívat, a jiné osoby z toho vyloučit (§ 879 návrhu nového občanského zákoníku).34
Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304 34
40
5. OBSAH VLASTNICKÉHO PRÁVA 5.1 Analytické vymezení vlastnického práva
Vlastnické
právo
lze
jen
stěží
přesně
definovat.
Již
starověcí Římané se spíše pokoušeli o výčet dílčích oprávnění vlastníka a možnost jejich ochrany než o teoretické vymezení. Analytické vymezení vlastnického práva je právě vymezení pomocí
výčtu
oprávnění
vlastníka.
Z principu
vlastnického
práva je jasné, že takovéto vymezení nemůže být taxativní a že se vždy musí jednat pouze o jakýsi neúplný výčet. I kdybychom se snažili, aby tento výčet byl úplný, vždy bychom s odstupem času a popřípadě s vývojem ve společnosti zjistili, že jsme na nějaké
oprávnění
pozapomněli.
Z tohoto
důvodu
je
jakýkoliv
pokus o úplné vymezení a vyjmenování vlastníkových oprávnění marný
a
předem
společnosti jednotlivá
prohraný.
k velkým oprávnění
V současné
době,
vědecko-technickým vlastníka
určitým
kdy
dochází
změnám, způsobem
ve
jsou
omezena.
K tomu však až v následující kapitole. Ani
občanský
zákoník
se
nesnaží
definovat
vlastnické
právo, ale pouze ve svém § 123 demonstrativně (i když se zdá, že výčet je taxativní) uvádí jaká má vlastník oprávnění. Jedná se o základní oprávnění vlastníka, o tzv. vlastnickou triádu (právo věc užívat a požívat její plody a užitky, právo s věcí disponovat a právo věc držet).35 Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a
užitky
a
nakládat
s ním.
Z dalších
ustanovení
občanského
zákoníku pak plynou další oprávnění vlastníka. Soubor všech takovýchto
subjektivních
oprávnění
35
pak
tvoří
obsah
Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné . 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk. 2002., s. 107
41
vlastnického práva. Ani návrh nového občanského zákoníku se nesnaží
vlastnické
vlastníkova
právo
oprávnění
a
definovat
to
malinko
a
opět
odlišně,
jen
kdy
určuje
uvádí,
že
vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích zákona podle své vůle volně nakládat, zvláště je držet, užívat a požívat, a jiné
osoby
vyloučit.36
z toho
Právo
s věcí
nakládat
tak
zastřešuje vlastnickou triádu a dále pak nově návrh nového občanského
zákoníku
připouští,
že
vlastník
věci
má
právo
vyloučit působení jiných osob na své vlastnictví. Vlastník
má
tedy
dle
platné
právní
úpravy
zejména
následující oprávnění k předmětu vlastnictví: -
právo
věc
držet
(ius
possidendi)-
§
123
občanského
zákoníku -
právo věc užívat (ius utendi)- § 123 občanského zákoníku
-
právo požívat její plody a užitky (ius fruendi) - § 123 občanského zákoníku
-
právo
s věcí
disponovat
(ius
disponendi)
-
§
123
zásahům
do
občanského zákoníku -
právo věc zničit (ius abutendi)
-
právo věc změnit
-
právo věc neužívat (ius non utendi)
-
právo věc opustit (ius dereliquendi)
-
právo
na
ochranu
proti
neoprávněným
vlastnického práva - § 126 občanského zákoníku.37 Některá výše uvedená oprávnění jsou ale spíše podmnožinou obecnějšího oprávnění vlastnické triády, zejména práva s věcí disponovat.
Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304 37 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 334
36
42
Právo věc držet je právo mít věc fakticky ve své moci a je předpokladem pro další oprávnění vlastníka (např. brát z věci užitky a disponovat s ní). Právo věc užívat a požívat její plody a užitky zaručuje vlastníkovi realizaci určité užitné hodnoty. Zaručuje mu také právo přisvojit si, tedy nabýt vlastnictví k plodům a užitkům z věci. Samozřejmě, že vlastník má též právo věc neužívat a nepožívat její plody a užitky. Právo vztazích.
s věcí Věc
disponovat
se
tak
se
stává
reálně
odráží
předmětem
v závazkových
závazkových
vztahů,
zejména kupní či směnné smlouvy, smlouvy darovací či smlouvy nájemní, smlouvy o půjče či výpůjčce. Vlastník se též může rozhodnout, že věc spotřebuje. Součástí tohoto práva je právo věc
zničit,
opustit,
či
změnit.
Podstatou
oprávnění
věc
opustit je projev vůle vlastníka nadále nebýt vlastníkem věci. Samotné
fyzické
opuštění
věci
takový
stav
nemůže
vyvolat,
není-li vůle zaměřena na zánik vlastnického práva.38 Vlastník má dále právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického domáhat
práva
vydání
věci
neoprávněně na
tom,
zasahuje;
kdo
mu
ji
zejména neprávem
se
může
zadržuje.
K ochraně práva a to i vlastnického je obecně § 4 občanského zákoníku
povolán
soud.
V určitých
případech
se
lze
ochrany
domáhat u příslušného orgánu státní správy (§ 5 občanského zákoníku) nebo svépomocí (§ 6 občanského zákoníku) samozřejmě za
splnění
zákonem
bezprostřední
stanovených
neoprávněný
zásah
podmínek. a
Musí
odvrácení
se
jednat
o
neoprávněného
zásahu musí být přiměřeným způsobem. Ztratí-li vlastník veškerá oprávnění a veškeré dispozice s vlastnickým právem spojená, zbývá mu už jen pouhé tzv. „holé vlastnictví“. Vlastník tak již nemá právo s věcí disponovat,
38
blíže srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 696/02
43
ale
zbývá
základě
mu
pouhé
pojmu
právo
holého
vlastnit
vlastnictví
předmět by
pak
vlastnictví. s určitou
Na
mírou
nadsázky bylo možné vlastnické právo definovat jako vztah mezi vlastníkem a jeho věcí, tj. tvrdit o věci, že je má. Dikce § 123 občanského zákoníku je však kritizována z řady důvodů. Toto pojetí totiž vyšlo z původního znění občanského zákoníku, které ovšem směřovalo pouze k osobnímu vlastnictví. Novela jej pak pouze očistila od socialistických prvků. Tímto řešením se platná úprava odchyluje od standardních přístupů kontinentálního s někdejším
práva
a
ukazuje
zákonodárstvím.
na
myšlenkovou
Výsledkem
pak
je
souvislost konzervace
socialistické, ale hlavně věcně nesprávné, konstrukce obsahu vlastnického práva.39 Hlavní vady platné úpravy jsou pak tyto: -
odděluje
se
vlastnického
úprava práva,
pozitivní
a
dochází
čímž
negativní
stránky
k nesprávnému
chápání
jednotnosti vlastnického práva -
výčtem dílčích práv podaných jako taxativní výčet, jakoby dával najevo občanský zákoník, že se jedná o úplný seznam jednotlivých
oprávnění
vlastníka
a
dále,
že
vlastnické
právo je součtem těchto dílčích oprávnění, což odporuje jak jednotnosti vlastnického práva, tak i jeho úplnosti a elasticitě -
výčet dále nerespektuje klasickou romanistickou triádu.40 Z těchto důvodu se pak navrhuje opustit pojetí ve smyslu §
123
občanského
zákoníku
a
respektovat
tak
klasické
nauky
kontinentální právní kultury. Navrhované znění je pak upraveno v § 879 navrhovaného občanského zákoníku.
Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304 40 Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304 39
44
Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích zákona podle
své
vůle
volně nakládat,
zvláště
je
držet,
užívat a
požívat, a jiné osoby z toho vyloučit. Výkonem vlastnického práva nesmí vlastník rušit práva jiných, zejména nesmí takové činy, jejichž určujícím účelem je poškození nebo obtěžování jiných. Návrh nového občanského zákoníku se taktéž vyhýbá snaze definovat vlastnické právo. Návrh pouze zdůrazňuje nesporné, obecně
akceptovatelné
a
podstatné
rysy
vlastnického
práva.
Nesporné a podstatné rysy vlastnického práva jsou nezávislost, jednotnost, úplnost, elasticita a trvalost.41 Nezávislost vlastnického práva je pak projevena v návrhu tak, že vlastník nakládá s předmětem vlastnického práva volně, tj. přímo a svou mocí, která je nezávislá na moci kohokoliv jiného.
Neznamená
to
však
absolutní
volnost,
a
proto
je
vlastníkova volnost ohraničena jednak mezí zákona, jednak také subjektivními právy jiných osob. Jednotnost vlastnického práva je pak dána sepětím jeho pozitivní
a
negativní
stránky.
Pozitivní
stránka
pak
představuje právo vlastníka nakládat s věcí dle jeho libosti, zatímco negativní stránku představuje právo vlastníka zabránit všem ostatním, aby věc neužíval nebo aby na ní nijak nepůsobil (ius
exclusionis).
Toto
právo
je
pak
důležité
pro
ochranu
vlastnického práva, zejména pak pro podávání žalob. Vyjádření pozitivní
a
negativní
stránky
vlastnického
práva
v jediném
ustanovení má pak zvýraznit jeho jednotné pojetí.42 Úplnost
vlastnického
práva
je
vyjádřena
oprávněním
vlastníka nakládat se svým vlastnictvím volně, tj., že může na svou
věc
působit
nebo
nepůsobit,
jak
je
mu
libo
a
jiné
Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304 42 Návrh občanského zákoníku, s. 167, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304
41
45
z působení na věc vyloučit. Takto je tedy vymezeno vlastnické právo, ne tedy určitým a neúplným výčtem oprávnění tak, jak je v současné právní úpravě v § 123 občanského zákoníku. Obsah vlastnického práva není totiž tvořen součtem těchto dílčích oprávnění a existencí žádného z nich, není podmíněna existence
vlastnického
práva.
Odpadne-li
tedy
některé
z dílčích oprávnění, nemá to vliv na existenci vlastnického práva. Naopak, pomine-li omezení, obnoví se vlastnické právo v původním rozsahu. Tato vlastnost se pak nazývá elasticitou vlastnického práva. K tomu blíže srovnej následující kapitolu 5.2. Pozbude-li tedy vlastník právo věci užívat, požívat, držet nebo
jiné
ze
svých
oprávnění,
nezaniká
vlastnické
právo.
Vlastnické právo může zaniknout jen na základě důvodů, které stanovuje zákon. Tímto pak je dána i trvalost vlastnického práva.
5.2. Elasticita vlastnického práva
S analytickým vymezením vlastnického práva úzce souvisí tzv. elasticita vlastnického práva. Právě z důvodu toho, že vlastnické právo v sobě kumuluje jednotlivá oprávnění, mohou tato jednotlivá oprávnění být v dispozici různých subjektů a to povětšinou na základě smluvních vztahů. Elasticita je specifickým znakem vlastnického práva a to s ohledem na omezení vlastníkova oprávnění a spočívá v tom, že pokud z jakéhokoliv důvodu omezení vlastnického práva odpadne, vrací
se
oprávnění
bez
jakéhokoliv
úkonu
zpět
„do
rukou“
vlastníka. Typickým případem může být například nájemní vztah, kdy pronajímatel (vlastník) přenechává za úplatu nájemci vlastní věc, aby ji dočasně užíval nebo z ní bral užitky. Vlastník
46
tímto právním úkonem přenechává své oprávnění užívat věc a brát z ní užitky jiné osobě, samozřejmě odlišné od vlastníka, a sám již toto oprávnění nemůže vykonávat. V případě, že je nájemní smlouva uzavřena na dobu určitou, skončí nájemní vztah uplynutím této doby, na kterou byl sjednán a tímto okamžikem má vlastník (pronajímatel) opět možnost věc užívat a brát z ní užitky. rozsahu,
Vlastníkova protože
oprávnění
pominul
se
právní
opět
důvod
obnovila omezení,
v původním tj.
skončil
závazkových
vztahů,
nájemní vztah. Elasticita např.
u
se
půjčky,
projevuje
výpůjčky,
i
u jiných
dále
u
věcných
břemen
a
to
jak
smluvních, tak zákonných a třeba i v omezeních na základě § 127 občanského zákoníku. Nutno
ještě
zmínit,
že
elasticita
není
jen
výsadou
vlastnického práva, i když u něj se projevuje nejzřetelněji. Lze
si
představit
i
situaci,
kdy
bychom
mohli
mluvit
i
o
elasticitě nájemního práva, např. dá-li nájemce pronajatou věc do
podnájmu,
(podnájmu)
přenechá
další
osobě.
opět
dispozici
V případě
nájemce oprávnění opět v plné výši.
zániku
s předmětem podnájmu,
nájmu nabývá
43
Z toho lze odvodit závěr, že elasticita není privilegiem pouze
vlastnického
práva
a
není
tedy
pro
vlastnické
právo
výlučná.
43
Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 321
47
6. NEOMEZENOST VLASTNICKÉHO PRÁVA 6.1 Úvod, exkurz do římského pojetí vlastnického práva
Hned na počátku této kapitoly musíme uvést, že název této kapitoly
je
poněkud
zavádějící
a
že
vlastnické
právo
není
neomezené. Existuje mnoho zásahů a omezení vlastnického práva a to jak na základě zákona, tak přímo z povahy vlastnického práva jako takového. Nicméně jedním dechem musím konstatovat, že
vlastnické
omezené.
Koncepce
z římského práva
právo
se
pojetí skrývá
je
ze
všech
neomezenosti vlastnického v celkovém,
majetkových
vlastnického práva.
práv
nejméně
práva
vychází
Podstata
všeobecném
a
vlastnického
ničím
neomezeném
působení na věc.44 Z tohoto omezení
důvodu
se
vlastnického
autor
práva
domnívá,
je
zároveň
že
důkladný
cestou
rozbor
k tomu,
jak
nejlépe pochopit obecné pojetí vlastnického práva, a to právě s ohledem
na
to,
že
vlastnické
právo
vychází
z principu
neomezenosti, který je však stále více omezován a deformován. Cílem
této
kapitoly
je
tedy
stručný
popis
institutů
omezujících vlastnické právo, který bude sloužit k tomu, aby autor vyvodil obecné principy, na základě kterých může dojít k omezení vlastnického práva. Z tohoto důvodů si autor dovoluje v níže
uvedených
kapitolách
a
podkapitolách
rozebrat
jednotlivé instituty těchto omezení. Zůstaneme-li ještě u římského pojetí vlastnického práva, ze
kterého
kontinentální
právní
úpravy
vycházejí
a
je
jím
inspirován i právní řád České republiky, je nutné dodat, že vlastnické právo je přímým právním panstvím. Vlastník totiž
44
Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 1995. s. 154
48
nepotřebuje k výkonu práva žádných třetích osob, na věc působí přímo bez jakékoliv pomoci či součinnosti.45 Výlučnost spočívá v tom, že na předmět vlastnictví výlučně působí pouze vlastník věci. Vlastnické právo je dále charakterizováno všeobecností, tj.,
že
vlastník
může
s věcí
nakládat
jakýmkoliv
způsobem,
který uzná za vhodný, jedná se o tzv. vlastníkova oprávnění. Všechny teoretické
tyto
znaky
vymezení
vlastnického
vlastnického
práva
práva,
mají
nicméně
význam
pro
z hlediska
praktického jsou ve smyslu ad absurdum nepoužitelné. Všechny výše
uvedené
omezeny.
znaky
Takovéto
jsou
omezení
totiž může
v určitých vycházet
případech
z určitých
vždy
právních
norem a samozřejmě i ze stejně neomezeného vlastnického práva druhých vlastníků. Opustíme-li koncepci římského pojetí vlastnického práva, je
zřejmé,
navazuje.
že
současná
Současná
teorie
právní
úprava
občanského
na
pravá
takovéto se
však
pojetí nesnaží
vlastnické právo definovat, opustilo se i od radikálnějšího přístupu starých Římanů o neomezenosti vlastnictví, nicméně i v současné době je omezení vlastnického práva zcela výjimečným zásahem a to v tom smyslu, že vlastnické právo lze omezit jen na základě přesně a úzce zákonem stanovených podmínek.
6.2 Omezení vlastnického práva
6.2.1 Ústavněprávní zakotvení
6.2.1.1 Úvod
45
Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 1995. s. 154
49
Z hlediska postavení vlastníka, který může být ve svém právu
zákonem
omezen,
má
zásadní
význam
zakotvení
těchto
omezení v obecné rovině přímo v ústavním zákoně. V případě, že by byla v ústavním zákoně zakotvena pouze ochrana vlastnického práva, nabízela by se otázka, zda případu
skutečně
vlastnické
by bylo možné v tomto
právo
omezit
jen
na
základě
zákona. Vždy by totiž existoval argument, že jakékoliv zákonné omezení zasahuje do ústavou chráněného vlastnického práva a že takovéto
zásahy
do
vlastníkových
oprávnění
jsou
tudíž
protiústavní. V tomto ohledu pomíjím fakt, že Česká republika je
vázána
mezinárodními
smlouvami,
které
též
mohou
určitá
omezení vlastníka obsahovat. V případě, že by nebyla omezení v ústavním zákonu výslovně uvedena, bylo by vlastnické právo omezeno
jen
jiným
stejně
chráněným
vlastnickým
právem
jiné
osoby, popř. na základě volního projevu vlastníka, který by s omezením výslovně souhlasil. Z tohoto důvodu je nutné a nanejvýš důležité, aby sám ústavní zákon předpokládal určité zásahy a možnosti omezení. Tak tomu je samozřejmě i v právním řádu České republiky a to v Listině základních práv a svobod. V obecné
rovině
je
omezení
zakotveno
v čl.
4
odst.
1
Listiny základních práv a svobod a to tak, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při
zachování
základních
lidských
práv.
V konkrétní
rovině
jsou pak omezení zakotvena v čl. 11 výše uvedeného ústavního zákona. 11
Článek zakotvuje článku
je
a
Listiny
upravuje
zakotveno
vlastnického
práva
základních
vlastnické právo
tak,
práv
právo.
vlastnit
jak
již
kapitole.
50
a
V odstavci
majetek
bylo
svobod
a
uvedeno
dále
ústavně 1
tohoto rovnost
v předchozí
Ostatní odstavce tohoto článku zakotvují ústavní principy, na základě kterých je možné zákonem omezit vlastnické právo.
6.2.1.2 Článek 11 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod
Zákon potřeb
stanoví,
celé
který
společnosti,
majetek rozvoje
nezbytný
k zabezpečování
národního
hospodářství
a
veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. Takovéto omezení není omezením vlastnického práva v tom smyslu, že jsou omezena vlastníkova oprávnění tak, jak bude uvedeno
v dalších
kapitolách.
V tomto
případu
se
jedná
o
omezení ve vztahu k subjektu vlastnického práva (ke vztahu k vlastníkovi)
a
zároveň
k určitému
předmětu
vlastnického
práva. Listina základních práv a svobod zde dává (ve větě první před
středníkem)
majetek
(předmět
zákonodárci
vymezených
prostor
vlastnického
subjektů
a
to
buď
a
možnost,
aby
práva)
byl
v rukou
státu,
obce
anebo
určitý přesně
určených
právnických osob. Takový zákon lze přijmout pouze za splnění těchto podmínek: -
buď v případě, že je to nutné k zabezpečování potřeb celé společnosti
-
nebo rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu. Důvodem
této
exkluzivity
jsou
určité
státem
stanovené
dlouhodobé cíle, které slouží ku prospěchu celé společnosti jako celku a ne jen ku prospěchu jednotlivce. Z těchto důvodů pak může stát, respektive zákonodárce, stanovit, co považuje za
tak
potřebné
a
nutné
k zabezpečování
51
potřeb
celé
společnosti
nebo
rozvoje
národního
hospodářství
a
veřejného
zájmu, aby bylo ve vlastnictví subjektů uvedených výše. Právo zakotvující podobný princip omezenosti vlastnictví k určitému předmětu obsahují i oba Mezinárodní pakty, a to jak Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v čl. 1 odst. 2, tak i Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech taktéž v čl. 1 odst. 2 1
Článek
odst.
2
Mezinárodního
paktu
o
občanských
a
politických právech zní následovně. Všechny národy mohou pro své
vlastní
bohatstvím
cíle
a
vyplývajících
svobodně
zdroji
bez
nakládat
újmy
z mezinárodní
na
se
svým
přírodním
jakýchkoliv
závazcích
hospodářské
spolupráce,
založené
na vzájemné výhodnosti a mezinárodním právu. V žádném případě nesmí
být
národ
zbaven
svých
vlastních
existenčních
prostředků. Článek
1
odst.
2
Mezinárodního
paktu
o
hospodářských,
sociálních a kulturních právech zní taktéž. Znění obou těchto článků je tedy shodné. Rozdíl ve významu mezi tímto zněním a zněním článku 11 odst.
2
Listiny
spatřuji
převážně
v tom,
že
znění
Mezinárodních paktů zavazuje spíše státy mezi sebou ve smyslu mezinárodního práva, kdežto v Listině je vztah dán mezi státem a občanem tohoto státu ve smyslu vnitrostátního práva. Na druhou stranu je zajímavé, že anglické znění originálu těchto dvou paktů začíná těmito slovy: „All peoples may, for thei own ends,...“ a i konec článků zní: „In no case may a people be deprived...“46 V překladu peoples“
do
(všichni
češtiny lidé)
je
anglické
překládáno
slovní
jako
spojení
národ,
kdy
„all však
anglický ekvivalent pro slovo národ je jiný. V případě, že by
46
Adamus, V. Mezinárodní dokumenty o lidských právech, anglicky a česky, Praha: Linde Praha, 2000, s. 40
52
tomu tak nebylo, mohly by oba články nabýt trochu jiný smysl. „Všichni
lidé“
se
však
v tomto
případě
nesmí
zaměnit
se
slovním spojením „každý člověk“, což se na první pohled zdá jako zcela zřejmé, nicméně je nutné na to upozornit. Slovní spojení „všichni lidé“ se musí brát z pohledu demokratických principů, tj. že lidé volí členy svých zákonodárných sborů, kteří poté o těchto věcech rozhodují. Důvodem, že v překladu do češtiny pojem „all peoples“ byl přeložen jako národ byl zřejmě
v tom,
že
v době
přijetí
(1966)
existovala
Československá socialistická republika jako celek pro soužití dvou různých národů Čechů a Slováků. Z těchto důvodů nejspíše bylo
asi
slovní
spojení
„všichni
lidé“
zaměněno
za
slovo
„národ“ a to s ohledem na to, aby byl dán prostor i Slovákům v rozhodování
o
věcech
týkajících
se
výhradně
nerostného
bohatství uloženém na jejich území jako národu, který je od Čechů odlišný.
6.2.1.3 Článek 11 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod
Ve svém třetím odstavci Listina základních práv a svobod obsahuje tři věty, které omezují vlastnické právo: „Vlastnictví zavazuje.“ „Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.“ „Jeho
výkon
nesmí
poškozovat
lidské
zdraví,
přírodu
a
životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“ Na
základě
zakotvuje
těchto
vlastnictví
vět
jako
se
pak
povinnost.
v ústavněprávní Vlastnictví
rovině
tedy
není
jen právo, ale i povinnost a odpovědnost vlastníka. V rámci těchto povinností, které pak přesně stanovuje zákon, je pak
53
vlastník oprávněn s věcí nakládat dle své svobodné a již ničím neomezené vůle. „Vlastnictví zavazuje“ je právní norma, která je ve své podstatě
zakotvena
v nejobecnější
rovině.
Není
z ní
zřejmé
k čemu vlastnictví zavazuje, v jaké míře zavazuje a na první pohled se zdá, že by mohla činit velké interpretační potíže. Tato sociální práva
formulace
vychází
funkce, která
jako
práva
z koncepce
opustila římské
absolutního
vlastnictví
chápání
a odtrženého
jako
vlastnického společnosti.47
od
Poprvé se tato formulace objevila v čl. 158 Výmarské ústavy z roku 1919. Tuto formulaci pak převzal i čl. 14. odst. 2 Ústavy SRN (Grundgesetz). Eigentum verpflichtet.48 Po roce 1989 pak
náš
právní
řád
přijal
tuto
koncepci
vlastnictví
jako
sociální funkce a ryze doslova převzal formulaci „vlastnictví zavazuje“ do našeho právního řádu, jak již bylo výše uvedeno v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.49 Tímto zakotvením chtěl ústavodárce především stanovit, že vlastnictví
není
neomezené,
že
vlastnictví
je
i
určitou
všeobecnou povinností, tj., že jakékoliv vlastnictví zavazuje a není pouhým právem. Zavazující charakter tohoto ustanovení dopadající
na
jakékoliv
vlastnické
vztahy
se
zdá
poněkud
absurdní a to z důvodu, že zcela určitě existuje rozdíl mezi vlastnictvím např. nemovitosti a vlastnictvím např. potravin, kdy zcela jednoznačně vlastník nemovitostí má řadu povinností z pohledu
veřejného
„vlastnictví vlastnictví Důvodem
zavazuje“ určitých
takového
zájmu na
a
místě,
potravin
obecného
v tomto
pojetí
na
tento je
smyslu
druhou
je
stranu
charakter
pravděpodobně
věta však
postrádá. fakt,
že
případný výčet by byl vždy neúplný, nedopadal by na určité 47
Filip, J. Ústavní právo, I. díl. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno, 1993, str. 122 48 Čl. 14 odst. 2 Grundgesetz 49 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 326
54
oblasti, na které by měl dopadat a zapříčinil by celou řadu interpretačních „vlastnictví
problémů.
zavazuje“
asi
Z tohoto
důvodu
je
strohé
nejlepším
řešením
jak
sdělit
vlastníkovi, že výkon vlastnického práva v sobě nezahrnuje jen jeho oprávnění, ale je také vázán celou řadou povinností. Formulaci
„vlastnictví
z pohledu
omezení
tak,
bylo
jak
zavazuje“
vlastnického
uvedeno
práva
výše.
Např.
je
ale
mnohem i
možné
šířeji
jako
brát
než
zákaz
jen
zneužití
vlastnického práva. Tento zákaz zneužití je však podrobněji rozveden ve větě druhé čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod:
„Nesmí
být
(vlastnictví)
zneužito
na
újmu
práv
druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.“ Listina zde používá pojem zneužití vlastnictví. Zneužití vlastnického
práva
pak
znamená
výkon
práva,
který
formálně
nepřekračuje hranici výkonu tohoto práva, ale obsahuje prvek, který z toho výkonu práva činí protiprávní jednání a tudíž není
chráněn
předpisem
právním
sankcionován.
předpisem, Jedná
ba
se
co
více,
např.
o
je
právním
případy
úmyslu
vlastníka škodit třetí osobě, zásah do jiného práva (třeba nájemního), ač k tomuto zásahu neexistuje právní důvod atp. Zásadu zákazu zneužití vlastnického práva pak občanský zákoník nikde neopakuje. Do konce roku 1991 byla tato zásada v obecném pojetí
v
duchu
socialistického
zřízení
zakotvena
v čl.
VII
Občanského zákoníku: „Nikdo nesmí zneužívat svých práv proti zájmům společnosti nebo spoluobčanů a nikdo se nesmí na úkor společnosti nebo spoluobčanů obohacovat.“ Jak již bylo výše uvedeno, současné znění občanského zákoníku tuto zásadu zákazu zneužití vlastnického práva doslova nepřebírá. Je však možné ji
v obecné
zákoníkem,
tj.
rovině, i
která
úpravou
se
prolíná
týkající
se
celým
občanským
vlastnického
práva,
nalézt v § 3 odst. 1 občanského zákoníku jako zákaz výkonu práv
a
povinností
vyplývajících
55
z občanského
zákoníku
(i
vlastnického práva), jenž by bez právního důvodu zasahoval do práv
a
oprávněných
s dobrými
mravy.
zájmů
jiných
K problematice
a
který
zásady
by
byl
souladu
v rozporu
výkonu
práva
s dobrými mravy srovnej blíže kapitolu 6.2.2.6. Zákaz
zneužití
vlastnického
práva
je
však
v Listině
základních práv a svobod koncipován pouze s ohledem na dvě skutečnosti: 1) nesmí být zneužito na újmu práv druhých 2) nesmí
být
zneužito
v rozporu
se
zákonem
chráněnými
zájmy Z gramatického pokud
by
výkladu
zneužití
této
vlastnického
normy práva
pak
lze
nebylo
dovodit,
na
újmu
že
práv
druhých a ani by nebylo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy, není takovéto jednání v rozporu s Listinou základních práv a svobod
a
S ohledem široký,
tudíž na
lze
se
to, si
nemůže
že
jen
jednat
výklad stěží
o
těchto
protiprávní
dvou
představit
okruhů
zneužití
jednání. je
značně
vlastnického
práva, které by zároveň nebylo protiprávním jednáním, nicméně je nutné dodat, že zneužití vlastnického práva jako takové, není
zakázáno.
A
dále je
nutné dodat,
že
zákonem
chráněný
zájem je i zájem ochrany dobrých mravů a jakékoliv zneužití práva je zároveň výkonem práva proti těmto dobrým mravům. Zneužití na újmu práv druhých je takové zneužití, které by zasahovalo
do
zákonem
chráněného
subjektivního
práva
jiné
osoby. V tomto případě by se jednalo o protiprávní jednání, které je zakázáno a nejčastěji by se mohlo jednat o určité oprávnění třetí osoby k věci vlastníka, do kteréhož oprávnění by
vlastník
věcné
neoprávněně
břemeno).
zasahoval
Samozřejmě
do
(např.
této
nájemní
množiny
lze
právo
či
zařadit
i
stejně chráněné vlastnické právo jiného vlastníka. Aplikace druhého případu, kdy je zakázáno zneužití, které by bylo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, je
56
značně široká. Listina tak naznačuje, že zákony chrání určité obecné zájmy ve prospěch celé společnosti a výkon vlastnického práva,
který
by
byl
v rozporu
s těmito
obecnými
chráněnými
zájmy, by pak byl výkon protiprávní. Jednalo by se právě o zneužití vlastnického práva. Celou škálu obecných zájmů (ve prospěch
a
k ochraně
celé
společnosti)
pak
obsahuje
např.
zvláštní část zákona číslo 140/1961 Sb., trestní zákon. Poslední větou v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která omezuje výkon vlastnického práva je, že výkon vlastnického práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. I v tomto případě dává ústavní zákon možnost zákonodárci, aby
míru
zákonem, které
možného protože
by
poškozování
možné
poškozovaly
chráněných
důsledky lidské
výkonu
zdraví,
zájmů
stanovil
vlastnického přírodu
práva, životní
či
prostředí, nelze nikdy zcela vyloučit a tudíž ani zakázat. Kdyby tomu tak bylo, tak výklad takové normy ad absurdum, by pak
znemožňoval
běžné
fungování
celé
společnosti
a
byl
by
v tomto směru zjevně kontraproduktivní. Dle názoru autora by pak nemohla fungovat letecká, automobilová ani lodní doprava, uhelné
ani
závislý práva
na
by
jaderné
elektrárny,
spalování,
poškozoval
protože
lidské
veškerý takovýto
zdraví,
průmysl, výkon
životní
který
je
vlastnického
prostředí
nebo
přírodu. Samo ustanovení článku 11 Listiny základních práv a svobod nevyslovuje za porušení této normy žádnou sankci, ale i přesto je
to
ustanovení
normativní.
S ohledem
na
čl.
36
Listiny
základních práv a svobod se lze tohoto práva domáhat přímo před příslušným soudem a vynutit si zákaz porušování lidského zdraví,
přírody
a
životního
prostředí
na
základě
obecných
sankcí občanského práva. Jednalo by se především o opuštění od těchto
zásahů
na
základě
soudního
57
rozhodnutí,
o
odepření
ochrany
takovémuto
výkonu
práva,
případně
i
povinnosti
rušitele nahradit způsobenou škodu. Na závěr této kapitoly bych rád shrnul čl. 11 odst. 3 a to tak, že tento článek legalizuje v nejobecnější rovině omezení vlastníka jako subjektu vlastnického práva při výkonu svého vlastnického
práva.
V prvé
řadě
uvádí,
že
vlastnictví
není
pouze právo, ale kumuluje v sobě vedle práv vlastníka i mnoho povinností
(vlastnictví
zavazuje),
dále
zakazuje
zneužití
vlastnického práva a v neposlední řadě zakazuje takový výkon práva,
který
by
poškozoval
jiné
chráněné
hodnoty
(zdraví,
přírodu, životní prostředí).
6.2.1.4 Článek 11 odstavec 4 Listiny základních práv a svobod
Nejzásadnější zakotvuje
v čl.
možnost 11
zásahu
odstavce
4
do
vlastnického
Listina
základních
práva práv
a
svobod. Tímto institutem je vyvlastnění, popř. nucené omezení vlastnického práva. Vyvlastnění
nebo
nucené
omezení
vlastnického
práva
je
možné ve veřejném zájmu a to na základě zákona a za náhradu. Listina tak dává možnost zákonodárci stanovit postup a podmínky, práva,
za
tj.
kterých buď
lze
odejmout
takto
zasáhnout
vlastnické
do
právo
vlastnického
při
současném
přechodu tohoto práva na jiného vlastníka, případně ho nuceně omezit,
tj.
zasáhnout
do
svrchovanosti
vlastníka
s tím,
že
subjekt vlastnického práva se nemění, ale je pouze omezen při výkonu svého práva. Samozřejmě k takovýmto
zásahům musí dojít
pouze za splnění Listinou stanovených podmínek a pro obě tyto formy jsou tyto podmínky stanoveny stejně. a) K těmto zásahům musí dojít pouze ve veřejném zájmu, tj. nesmí
se
jednat
o
zájem
58
soukromý
či
zájem
určité
skupiny.
Tento
zájem
lze
chápat
dle
judikatury
Ústavního soudu jako obecný zájem či obecně prospěšný zájem.50 Nutno ale podotknout, že v článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zákon uvádí obecný zájem, zatímco v odstavci 2 a odstavci 4, který je předmětem
této
kapitoly,
se
uvádí
zájem
veřejný.
Z tohoto je zřejmé, že zákon oba pojmy rozlišuje a je nutné
je
z hlediska
správné
aplikace
velice
dobře
interpretovat a definovat. Rozdíl mezi pojmy veřejný a obecný zájem je spatřován v tom, že veřejný zájem je subkategorií obecněji chápaného pojmu obecného zájmu.51 Obecný zájem je tedy pojmem širším než zájem veřejný. Veřejný zájem pak nelze v obecné rovině spatřovat pouze v zájmu
státu
v potřebě
státních
či
společnosti
institucí,
(spravedlivě)
ale
rovněž
vymezit
práva
vlastníků při jejich vzájemné kolizi.52 b) Dále na základě zákona, což znamená, že postup, jakož i stanovení veřejného zájmu musí stanovit pouze zákon a ne
předpis
nižší
právní
síly.
Případné
ochrany
a
splnění zákonem stanovených podmínek je pak možné se domáhat dle čl. 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod
přímo
případech
u
u
příslušného
jiného
orgánu,
soudu což
a
ve
stanovených
nevylučuje
případný
soudní přezkum tohoto rozhodnutí. Na základě čl. 41 Listiny je pak možné domáhat se ochrany vlastnického práva přímo. c) Další podmínkou je, že omezení vlastnického práva musí být
za
žádným
náhradu. předpisem
Způsob
určení
stanovena.
50
a
Lze
výše však
náhrady s ohledem
není na
nález Ústavního soudu ze dne 28. března 1996, sp. zn. I. 198/95 Průchová, I., Chyba, J. Omezení vlastnického práva k pozemku z důvodu obecného zájmu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 31 52 nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03 51
59
nedotknutelnost povahy vlastnictví a za výjimečný zásah do tohoto vlastnictví počítat s tím, že tato náhrada by měla být ve výši tržní (obecné) ceny nemovitosti (v případě
vyvlastnění)
popř.
ohodnocení
ceny
nuceného
omezení z pohledu využitelnosti předmětu vlastnictví, resp. z pohledu ztráty, která vlastníkovi vznikne tím, že nemůže nemovitost v plném rozsahu užívat. Ústavní řád České republiky tak převzal tradiční zásadu právního státu, podle které nikdo nemůže být svémocně zbaven majetku
a
to
je
možné
pouze
výjimečně
za
splnění
zákonem
stanovených přísných podmínek a za náhradu. Tuto zásadu dále rozvádí § 128 odstavec 2 občanského zákoníku. S ohledem právě na ústavní zakotvení omezení vlastnického práva a bezprostředního posilování postavení vlastníka, a to zejména vlastníka pozemku, byly v polistopadové transformaci z právního řádu postupně vypouštěny instituty, které omezovaly vlastníka.
Místo
toho,
aby
se
tyto
instituty
přizpůsobily
ústavnímu zakotvení, byly z právní úpravy zcela vypuštěny, což samozřejmě svým
dávalo
způsobem
neskutečný
zneužíval
prostor
své
vlastníkovi,
vlastnické
právo,
který
tak
které
tak
nemohlo být omezeno ani ve veřejném zájmu s ohledem na fakt, že chyběla právní úprava takovéhoto omezení. Tento stav se však stal neudržitelným a tak zákonodárce postupně opět začal tato omezení ve veřejném zájmu prosazovat a vkládat do právní úpravy.53
53
Průchová, I., Chyba, J. Omezení vlastnického práva k pozemku z důvodu obecného zájmu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, s. 17
60
6.2.1.5 Článek 11 odstavec 5 Listiny základních práv a svobod
Článek 11 odstavec 5 Listiny základních práv a svobod pak upravuje
možnost
státu
ukládat
a
vybírat
daně
a
poplatky,
které jsou nutné k tomu, aby stát mohl fungovat a plnil své funkce. Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. S ohledem
na
to,
překročil
rámec
že
důkladný
rozbor
této
této
práce,
odkazuje
problematiky
autor
na
by
publikace
zabývající se finančním právem s tím, že se této problematiky dotkne
jen
letmo.
nesouvisející právě
do
Toto
s institutem
ustanovení, vlastnického
upravujícího
článku
na
první
práva,
vlastnické
je
právo
pohled zařazeno (čl.
11
Listiny), protože zásadně zasahuje do vlastnictví. Vyjdeme-li s filozofie
Johna
Locke,
že
každý
člověk
má
sám
o
sobě
vlastnictví své vlastní osoby a tedy práce, kterou vykoná, je v jistém smyslu také jeho a případně, že tuto práci nabídne a „prodá“ někomu jinému, za což se mu dostane odměny, popř. za tuto odměnu uspokojí své potřeby, pak právě daně a poplatky jsou zásahem do takto nabyté odměny, případně do statků, které osoba získá a to na úkor její práce-zásahy do vlastnictví. Tyto zásahy jsou nutné, aby stát mohl vykonávat funkce, ke kterým je zmocněn a určen. Jedná se povětšinou o pravidelné a opakované platební povinnosti, které jsou stanoveny soustavou zvláštních zákonů. Zásahy do vlastnictví v podobě daní a poplatků lze ukládat pouze na základě zákona (srovnej kapitolu 6.2.1.4 písm. b). K této
problematice
se
vyjádřil
i
Ústavní
soud.
V tomto
případě se Ústavní soud zabýval návrhem ministra vnitra, kdy obec upravila vyhláškou poplatek ze psů. V této vyhlášce např. obec
stanovila,
že
poplatek
ze
psů
hradí
fyzická
nebo
právnická osoba, která je vlastníkem psa, ačkoliv § 2 odst. 1
61
zákona
o
místních
poplatcích
stanoví,
že
poplatek
hradí
držitel psa. Takovýchto ustanovení obecní vyhlášky, která byla v rozporu
se
zákonem,
případně
pozměňovala
pravidla
postupu
při vybírání tohoto poplatku, pak bylo mnohem více. Ačkoliv ve většině
případech
je držitel
a
vlastník
psa
jedna
a
tatáž
osoba, mohou se vyskytnout případy, kdy vlastník a držitel jsou dvě rozdílné osoby. Ústavní soud pak vyslovil názor, že obce mohou svými obecně závaznými vyhláškami zavést jen takové místní
poplatky,
jež
místních
poplatcích
umožňuje.
Podle
obsažená
jsou a
pouze
přesvědčení
v zákoně
taxativně v tom
zákonem
rozsahu,
Ústavního
zpracována
vymezeny
v natolik
soudu
který
je
pak
komplexní
o
zákon materie
a kogentní
úpravě, že v otázkách spadajících pod režim
citovaného zákona
není
zákonem
obec
oprávněná
postupovat
jinak,
než
výslovně
stanoveným postupem. Takto jednoznačně vymezený rámec právní úpravy
neumožňuje
obcím
při
zavádění
místních
poplatků
vytvářet další pravidla či ukládat jiné povinnosti jdoucí mimo hranice
právní
pozměňování
úpravy,
pravidel
resp.
zákonného
zakotvených
zmocnění.
v zákonně
o
Taktéž místních
poplatcích ze strany obce není přípustné, neboť zákonná úprava má
přednost
před
obecně
závaznou
vyhláškou,
přijme-li
zákonodárce pro danou oblast určitá pravidla, subjekt územní samosprávy pravidla základě
(ani
jiný
duplicitně tohoto
pak
či
subjekt-pozn.
autora)
v rozporu
zákony
Ústavní
soud
se
ustanovení
nemůže
tato
normovat.54 obecně
Na
závazné
vyhlášky, která byla v rozporu se zákonem na základě čl. 11 odst. 5 Listiny, zrušil. Daně omezovat
a
poplatky
vlastnictví
představují a
zasahovat
důležitou do
pravomoc
velikosti
státu
soukromého
majetku osob. Z tohoto důvodu je možné daně a poplatky ukládat výlučně jen na základě zákona. 54
nález Ústavního soudu ze dne 20.3.2007, sp. zn. Pl. ÚS 20/06
62
Listina poplatky.
základních
V kontextu
práv
čl.
4
a
svobod
odst.
1
uvádí
Listiny
pouze je
daně
však
a
možné
dovodit, že jakékoliv jiné obdobné platby (např. cla, odvody, příspěvky) jsou pro poplatníka povinností a ať už je jejich označení jakékoliv, lze je taktéž ukládat pouze na základě zákona.
6.2.1.6
Evropská
úmluva
o
ochraně
lidských
práv
a
základních svobod
Článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a
základních
svobod
(dále
jen
Dodatek)
chrání,
ale
zároveň i omezuje vlastnické právo. Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání státům přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. První
věta
odstavce
prvního
výše
uvedeného
ustanovení
zaručuje ochranu majetku, zatímco zbývající úprava pak možnost jeho omezení. Účelem tohoto článku je zejména chránit jednotlivce proti jakémukoliv zásahu státu do užívání majetku. Všechny smluvní státy pak přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. V případě omezení je vždy třeba brát ohled na spravedlivou rovnováhu mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a celé společnosti. Tento všeobecný závazek zaručit efektivní výkon
majetkového
práva,
může
63
zahrnovat
mimo
negativní
povinnosti
(určitého
jednání
se
zdržet)
i
povinnosti
pozitivní, tj. zaručit přijmutí zákonné úpravy k tomu, aby se jednotlivec domohl svého práva.55 Zásah státního orgánu do výkonu práva na pokojné užívání musí být zákonný, tedy jen za podmínek, které stanoví zákon (princip legality). Dodatek pak přiznává státům právo přijímat zákony tak, aby upravily užívání majetku. Zásah pak vždy musí sledovat veřejný cíl – veřejný či obecný zájem, popř. daňovou povinnost či vybírání poplatků a pokut.
6.2.2 Zákonná úprava
6.2.2.1 Úvod
Jednotlivá omezení vlastnického práva, samozřejmě pouze za podmínek
stanovených
(srovnej
kapitolu
Listinou
6.2.1),
pak
základních obsahují
práv
a
svobod
jednotlivé
zákony.
Nevýznamnějšími z těchto zákonů jsou zákon číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů a dále zákon číslo 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), který podrobně upravuje institut vyvlastnění a který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2007. V tomto vymezení omezení
úvodu
by
autor
omezení vlastnického uvedené
jednotlivý
v ústavních
zákon
tyto
ještě
rád
uvedl,
práva vždy zákonech.
podmínky
I
že
neopakují přesto
neopakuje,
zákonná podmínky
však, musí
že být
respektovány. Nejčastěji se bude jednat o otázku úplatnosti věcných
břemen,
tj.
náhrady
za
omezení
vlastnického
práva
vznikem věcného břemene a to přímo na základě zákona. Vlastník
55
blíže srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. června 2004 ve věci Broniowski proti Polsku,
64
věci
má
vždy
právo
na
náhradu.
Přestože
právní
předpis
nestanoví, že pozemkový úřad má při zřizování věcného břemene rozhodovat také o náhradě za omezení vlastnického práva, může se dotčený vlastník domáhat práva na poskytnutí náhrady přímo s odvoláním svobod,
na
aniž
čl. by
11
odst.
bylo
4
Listiny
základních
práv
nutné,
z hlediska
ústavní
nezbytně
a
jistoty, toto právo konstituovat ještě předpisem nižší právní síly.56 Je
tedy
vlastnického
nutné práva
vždy
mít
na
stanovené
zřeteli
Listinou
podmínky
omezení
základních
práv
a
svobod, které musí být respektovány.
6.2.2.2 Omezení se souhlasem vlastníka
Na výslovně
základě
zásady
zakázáno
je
občanského dovoleno“
a
práva dále
„co na
není
zákonem
základě
zásady
„autonomie vůle“57, lze vlastnické právo omezit se souhlasem vlastníka (jednostranný právní úkon), popř. na základě dohody vlastníka s třetí osobou či osobami(dvoustranný či vícestranný právní
úkon).
Omezení
vlastnického
práva
se
souhlasem
vlastníka je vlastně dispozice s předmětem vlastnictví a jedná se ve skutečnosti o výkon vlastnického práva tak, aby předmět vlastnického práva byl plně využit. Vlastník tak může předmět vlastnictví někomu půjčit, může uzavřít nájemní smlouvu nebo k věci zřídit věcné břemeno či věc
zastavit.
vlastnického „přenechává“
Z tohoto práva
další
tím, osobě,
jednání
pak
že
určitá
aby
tato
dochází
k omezení
oprávnění
vlastník
oprávnění
vykonávala.
Vlastníkovi tak může zůstat třeba jen „holé vlastnictví“ bez možnosti s věcí jakýmkoliv způsobem disponovat. Tato omezení 56
nález Ústavního soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97 blíže srovnej Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné . 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk. 2002., s. 16
57
65
vlastnického
práva
povětšinou
bývají
za
určitou
náhradu
či
protiplnění, a to právě s ohledem, že k tomuto omezení dává vlastník věci souhlas a požaduje za to určitou protihodnotu (např. nájemné při uzavření nájemní smlouvy).
6.2.2.3 Použití věci bez souhlasu vlastníka
Další
institut
omezení
vlastnického
práva
je
institut
použití věci bez souhlasu vlastníka, který upravuje v obecné rovině § 128 odst. 1 občanského zákoníku. Vlastník věci je povinen strpět, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu
byla
na nezbytnou
dobu v nezbytné
míře
a
za náhradu
použita jeho věc, nelze-li dosáhnout účelu jinak. Již
ze
mimořádné,
samotné
avšak
formulace
velmi
je
významné
zřejmé,
omezení
že
se
jedná
vlastnického
o
práva.
K tomu, aby mohlo k tomuto omezení dojít (použití cizí věci bez
souhlasu
vlastníka),
je
nutné
splnit
veškeré
zákonem
přesně stanovené podmínky: 1) musí se jednat o stav nouze, popř. o naléhavý veřejný zájem, 2) vlastnické právo může být omezeno pouze na nezbytně nutnou dobu, 3) pouze v nezbytné míře, 4) a musí být za něj poskytnuta náhrada (srovnej čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), 5) v neposlední řadě pak je nutné, aby účelu, na základě kterého je vlastnické právo omezeno, nešlo dosáhnout jinak, tj. jiným způsobem. K tomu, aby bylo možné tímto způsobem omezit vlastnické právo,
nestačí
pouze
veřejný
zájem,
naléhavý veřejný zájem.
66
ale
musí
se
jednat
o
Stavem nouze se nerozumí krajní nouze ve smyslu § 418 odst.
1,
nouze
posoudí
případě
ale
pak
takový
stav,
který
v případě
soud
podle
svého
volního
přihlíží
ke
splnění
všech
sporu
jako
uvážení.
zákonem
stav
V tomto
stanovených
podmínek a samozřejmě i k účelu, kterého omezením vlastnického práva mělo být dosaženo a k nezbytnosti tohoto omezení.58 Oba tyto pojmy pak v praxi, vzhledem k jejich neurčitosti, bývají
spojovány
s konkrétními
okolnostmi
jednotlivých
případů. Živelná pohroma je klasickým příkladem stavu nouze, zatímco
překonávání
veřejného
stavu,
pořádku,
ve
vznikajícího
spojitosti
při
hrubém
s ohrožením
porušení
života
nebo
majetku, je pak spíše hodnocen jako naléhavý veřejný zájem.59 Aktivně
legitimován
k využití
tohoto
práva,
jak
ve
veřejném zájmu, tak ve stavu nouze, je kdokoliv, tj. jakákoliv fyzická osoba kromě vlastníka, ale samozřejmě pouze za splnění podmínek
uvedených
v §
128
odst.
1
občanského
zákoníku.
U
stavu nouze pak v největším počtu případů půjde o osobu, která se v tomto stavu nalézá, nicméně lze si představit situaci, kdy sama osoba, která se ve stavu nouze skutečně nalézá, toto právo
využít
využije
třetí
v případě, potřebuje
nemůže
že
a
k
jejímu
osoba.
Tato
osoba,
která
použít
cizí věc,
prospěchu
situace se je
může
nalézá
zraněná
toto
např.
ve a
pak
stavu
tuto
věc
právo
vzniknout nouze
a
z tohoto
důvodu nemůže použít. Za použití věci bez souhlasu vlastníka je třeba poskytnout náhradu. Zákon neuvádí, zda se bude jednat o náhradu naturální nebo o náhradu peněžitou, nicméně z praktického hlediska bude upřednostňována
náhrada
v penězích.
Tato
náhrada
by
měla
sloužit k vyrovnání újmy, která vznikla vlastníkovi použitím 58
Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 330 59 Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník komentář. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck. 1999, s. 273
67
jeho věci a tato náhrada bude představovat cenu věci v době použití.60 Tento názor však dle názoru autora není zcela přesný. Vyvstává
zde
podmínky
§
totiž 128
otázka,
odst.
1
zda
v případě,
občanského
že
zákoníku
jsou a
splněny
cizí
osoba
použije cizí věc a na této věci nevznikne žádná škoda (újma) ani
věc
vlastník
nebude věci
jiným
nebude
způsobem skutečně
poškozena omezen
ve
znehodnocena
či
svých
a
vlastnických
oprávněních, musí být vlastníkovi poskytnuta náhrada. Autor se domnívá, že i přesto musí tato náhrada být poskytnuta. Nejedná se tedy o nějaké vyrovnání újmy. Důvodem, který vede k tomuto závěru je zákonná dikce § 128 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Občanský zákoník nestanovuje, že náhrada za použití cizí věci vyvažuje
vzniklou
újmu.
Náhrada
musí
být
poskytnuta
jak
v případech, kdy tato újma vznikla, tak i v případě, kdy tato újma
nevznikla
náhradě
za
a
pokud
použití
tato újma
cizí
věci
vznikla,
je
nutné
i
náhradu,
připočítat
k této jež
vlastníkovi vznikla poškozením či znehodnocením jeho věci a případně i další vzniklé škody. Pro tento druh náhrady za újmu na věci by se použila analogicky ustanovení o náhradě škody, tj. § 420 a následující občanského zákoníku. Tento názor lze opřít jak o znění § 128 odst. 1 občanského zákoníku, tak i o ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a to tak, že jakékoliv nucené omezení je možné pouze za náhradu. K tomuto
srovnej
kapitolu
6.2.1.4.
Náhrada
za
toto
omezení
tedy musí být poskytnuta bez ohledu, zda na vlastníkově věci vznikla
určitá
v jednotlivých
újma
či
konkrétních
nikoliv. situacích
60
Výše
určí,
náhrady
pokud
se
pak strany
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník komentář. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck. 1999, s. 274 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 331
68
nedohodnou
jinak,
soud,
který
přitom
na
celou
věc
pohlíží
v širších souvislostech a především zkoumá, zda byly skutečně splněny podmínky uvedené v § 128 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud by tomu tak nebylo, jednalo by o protiprávní jednání, kterým by mohla být naplněna skutková podstata trestného činu neoprávněné používání cizí věci podle § 249 trestního zákona. Soud by však v tomto případě, nebyla-li vlastníkovi způsobena použitím jeho věci třetí osobou žádná újma, mohl aplikovat § 3 odst. 1 občanského zákoníku a považovat tak náhradu za použití věci za výkon práva proti dobrým mravům. Na závěr této kapitoly by bylo vhodné ještě uvést, že občanský zákoník ve svém § 128 odst. 1 vymezuje pouze obecně použití věci bez souhlasu vlastníka. Jiné zákony pak stanovují speciální
úpravu,
která
však
vždy
musí
splňovat
podmínky
v tomto paragrafu uvedené. Za všechny lze jmenovat § 63 zákona číslo
254/2001
Sb.,
vodní
zákon.
K zajištění
ochrany
před
povodněmi je každý povinen umožnit vstup, případně vjezd na své pozemky, popřípadě stavby těm, kteří řídí, koordinují a provádějí zabezpečovací a záchranné práce. Pokud vznikne při této činnosti vlastníkovi pozemku či stavby škoda, má nárok na její
náhradu.
povodněmi,
Naléhavý
případně
se
veřejný může
zájem
jednat
je i
tady o
ochrana
stav
nouze,
před kdy
skutečně povodeň již hrozí. Další podmínky zákon o vodách již neopakuje, nicméně je nutné je i přesto splnit. Toto omezení může být jen na nezbytnou dobu, v nezbytné míře a nelze-li účelu dosáhnout jinak. Účelem zde bude nejčastěji zabránění povodně. Zákon jasně stanoví, že vznikne-li škoda, má vlastník právo na její náhradu. Poskytnutí náhrady za pouhé použití věci vlastníka však zákon neupravuje. Autor se domnívá, že i v tomto
případě
lze
aplikovat
obecná
zákoníku a tuto náhradu lze přiznat.
69
ustanovení
občanského
6.2.2.4 Vyvlastnění
Obdobnou formulaci jako Listina základních práv a svobod obsahuje i občanský zákoník, a to v § 128 odst. 2 tohoto zákona. Ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo
omezit,
nelze-li
dosáhnout
účelu
jinak
a
to
jen
na
základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Jedná se o trvalé opatření a o krajní zásah do vlastnického práva. V rámci
omezení
částečného odnětí
institutu
vyvlastnění
vlastnického
vlastnického
práva.
lze
práva
pak nebo
Vyvlastněním
aktu.
Vyvlastnění
je
tak
případně
se
odnětí, nucený přechod vlastnického práva správního
dosáhnout
rozumí
jen úplné
nucené
a to na základě
chápáno
jako
zánik
vlastnického práva. Omezením
vlastnického
práva
se
pak
rozumí
omezení
dispozice s předmětem vlastnictví. Vyvlastnění, popř. omezení vlastnického práva lze provést podle § 128 odst. 2 občanského zákoníku jen za splnění zákonem stanovených podmínek. -
Ve
veřejném
použití
zájmu
věci
naléhavý
bez
veřejný
–
v tomto
souhlasu zájem.
případě
vlastníka,
K pojmu
je
zde rozdíl
kde
veřejný
je
zájem
od
stanoven srovnej
blíže kapitolu 6.2.1.4. Veřejný zájem pak na vyvlastnění nelze
spatřovat
institucí;
může
pouze být
dán
v zájmu i
tehdy,
státu je-li
či nutné
státních umožnit
užívání věci v soukromém vlastnictví.61 -
Jen
k účelu
veřejným
zájmem
určeným
–
účelem
se
pak
rozumí určitý cíl, kterého je nutné ve veřejném zájmu dosáhnout. Tento cíl pak musí být zachován a nesmí být měněn. 61
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. května 1998, sp. zn. 10 Ca 65/98
70
-
Nelze-li nucené
účelu dosáhnout omezení
je
jinak
–
vyvlastnění,
koncipováno
jako
případně
krajní
řešení.
Z tohoto důvodu musí být toto vyvlastnění (omezení) až posledním možným způsobem. Subjekty se tak musí pokusit o jiné
vhodné
Nejčastěji
řešení.
půjde
o
jednání
s vlastníkem a následné uzavření dohody mezi vlastníkem a třetím subjektem, který chrání veřejný zájem. -
Pouze na základě zákona – podmínky pro vyvlastnění musí stanovit pouze zákon. Zákon též musí stanovit i veřejný zájem
a
účel,
pro
který
lze
takto
vlastnické
právo
omezit. V tomto případě nemůže předpis nižší právní síly určit veřejný zájem a odkázat pak v ostatním na zákonnou úpravu. -
Za náhradu – za vyvlastnění či nucené omezení musí být poskytnutá přiměřená (spravedlivá) náhrada. Protože
občanský
zákoník
upravuje
vyvlastnění
pouze
v obecné rovině, předpokládá tak existenci zvláštního zákona, který by podrobně stanovil podmínky vyvlastnění či nuceného omezení včetně řízení o vyvlastnění či nuceném omezení. Tímto zákonem je zákon číslo 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického
práva
k pozemku
nebo
ke
stavbě
(zákon
o
vyvlastnění), který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2007. Cílem ustanovení
této
práce
zákona
o
není
odnětí
podrobně
nebo
rozebrat
omezení
jednotlivá
vlastnického
práva
k pozemku nebo ke stavbě, což by značně přesáhlo obsah této práce, nýbrž pouze se institutem vyvlastnění zabývat v obecné rovině s ohledem na to, že se jedná o omezení vlastnického práva. § 2 zákona č. 184/2006 Sb. pak definuje vyvlastnění jako odnětí
nebo
omezení
vlastnického
práva
nebo
práva
odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanovené zvláštním zákonem.
71
Již z názvu zákona je zřejmé, že vyvlastnění se může týkat pouze nemovitostí, tj. pouze pozemku nebo stavby. Vyvlastnit tedy
nelze,
movitou
respektive
věc,
což
je
zákonná
s ohledem
úprava na
s tímto
charakter
nepočítá,
movitých
věcí
logické. Čistě teoreticky však lze vyvlastnit i věc movitou, zákon tuto možnost totiž nikde výslovně nezakazuje. Samotný zákon pak dále odkazuje na zvláštní zákony, ve kterých
je
vyvlastnit.
stanoven Sám
zákon
účel,
pro
tento
účel
který nikde
lze
nemovitosti
neupravuje.
Další
podmínku, kterou stanoví je, že veřejný zájem k dosažení účelu musí
převažovat
nad
zachováním
dosavadních
práv
vyvlastňovaného. Toto ustanovení je zcela zřejmě inspirováno rozsudkem
Evropského
soudu
pro
lidská
práva
ve
výši
Agosi
z roku 1986, A-108, který právě řešil otázku proporcionality mezi
veřejným
zájmem
a
vyvlastněným
(omezeným)
vlastnickým
právem jednotlivce. Je nutné proto určit, zda bylo docíleno spravedlivé
rovnováhy
mezi
požadavky
obecného
(veřejného)
zájmu a zájmu jednotlivce. Zákon pak výslovně zakazuje, že vyvlastnění stavbě
není
potřeba
možné, pro
je-li
uskutečnění
možno
práva
účelu
k pozemku
vyvlastnění
nebo
získat
dohodou nebo jiným způsobem. Dohodě pak zákon dává ve svém § 5 přednost. Vyvlastnění lze provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný předpisem.
k dosažení Zákon
účelu
však
vyvlastnění
z tohoto
činí
stanovené jednu
zvláštním
výjimku
a
to
v případě, že není-li možné pozemek, stavbu nebo jejich část užívat bez vyvlastněného pozemku, stavby nebo jejich částí, buď
vůbec
nebo
jen
s nepřiměřenými
obtížemi,
lze
na
ně
rozšířit vyvlastnění, pokud o to vyvlastnění ve vyvlastňovacím řízení požádá, i přesto, že to není nezbytné k dosažení daného účelu.
72
Náhrady při vyvlastnění pak Zákon o vyvlastnění stanovuje ve své části čtvrté, tj. v §§ 10 – 14. Vyvlastněnému náleží náhrada
v obvyklé
(obecné
nebo-li
tržní)
ceně
vyvlastňované
nemovitosti včetně jejich součástí a příslušenství. Pokud však obecná cena je nižší než cena podle cenového předpisu, pak vyvlastněnému náleží náhrada ve výši ceny zjištěné. Dále kromě náhrady
ve
výši
obvyklé
ceny
náleží
vyvlastňovanému
též
náhrada stěhovacích nákladů, nákladů spojených se změnou místa podnikání
a
dalších
obdobných
nákladů,
které
vyvlastňovaný
účelně vynaloží v souvislosti s vyvlastněním. Tuto náhradu je vyvlastňovatel
povinen
prostřednictvím vyvlastnitel jiný
prokázat
znaleckého
nebo
vyvlastňovacím
posudku.
s vyvlastňovaným
pozemek
ve
stavbu.
Pokud
dohodnou,
Právo
na
je
se
možné
vyrovnání
řízení na
tom
poskytnout
rozdílu
mezi
cenou vyvlastňovaného pozemku a cenou náhradního pozemku pak není dotčeno. Tato zákonná úprava je i v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lithgow a ostatní z roku 1986, A-120, kdy soud stanovil závěr, že vyvlastnění bez vyplacení částky rozumně přiměřené hodnotě vyvlastněného majetku
by
bylo
nepřiměřeným
zásahem,
který
by
nebyl
z hlediska článku I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských
práv
a
základních
svobod
z roku
1952,
oprávněný.
Tento článek totiž přímo náhradu za vyvlastnění nezakotvoval. Zakotvoval
pouze
právo
na
omezení
vlastnického
práva
z hlediska veřejného zájmu, a to na základě zákona. Z tohoto důvodu
se
lidská
práva
hodnotu
k této ve
problematice smyslu
vyvlastněného
vyjádřil
výše
Evropský
uvedeném.
majetku
lze
pak
Rozumně
soud
pro
přiměřenou
přirovnat
k
náhradě
spočívající v obecné ceně majetku. Zákon pak dále upravuje další podmínky vyvlastnění, práva třetích osob (zástavní práva, nájemní práva, věcná břemena) a celé
vyvlastňovací
řízení
a
73
pak
i
institut
zrušení
vyvlastnění. V těchto záležitostech pak odkazuji na příslušnou literaturu,
protože
důkladný
rozbor
těchto
ustanovení
by
značně překročil rámec této práce.
6.2.2.5 Omezení v zájmu jiných vlastníků
Na počátku této kapitoly jsme zmínili, že vlastnické právo je
omezeno
vlastníků. práva
stejně Vlastník
chráněným tedy
suverénní, ale
vlastnickým
není
musí
ve
svém
brát ohled
právem
výkonu
i
jiných
vlastnického
na jiné
vlastníky. 62
Jedná se o tzv. skutečná omezení vlastnického práva.
Samozřejmě, že tento druh omezení se vztahuje na všechny formy
vlastnictví
z hlediska
předmětu
vlastnictví,
nicméně
největší míry tohoto omezení nabývá u nemovitostí a to hlavně u
pozemků.
Právě
vlastnictví
pozemku
se
odlišuje
od
vlastnictví jiných věcí tím, že jeho plný výkon je s ohledem na
společensky
vyžaduje
nezbytné
společenský
omezen.
činnosti
zájem,
kdy
by
při
Tato
omezení
absolutním
si
výkonu
vlastnických práv vlastník pozemku nepřiměřeně mohl zasahovat do
práv
a
oprávněných
zájmů
třetích
osob,
např.
zhoršením
životního prostředí.
Sousedské vztahy Mezi
tato
omezení
patří
také
tzv.
sousedské
vztahy,
jejichž problematiku ve svém § 127 odst. 1 upravuje občanský zákoník. I tohoto institutu se však dotkneme pouze v obecné rovině tak, abychom nepřekročili rámec této práce. Vlastník se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon
62
Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk. 2002., s. 109
74
jejich práv. V první větě výše uvedeného ustanovení se nám formuluje
generální
pravidlo,
které
lze
klauzule na
sousedských
jakýkoliv
práv,
případ
tj.
obecné
aplikovat.
Z této
generální klauzule pak vyplývají dva zákazy: 1) zákaz obtěžovat jiného nad míru přiměřenou poměrům 2) zákaz vážného ohrožování výkonu práv jiného. Tohoto práva se lze úspěšně domáhat nejen mezi vlastníky nemovitostí,
ale
také
u
vlastníků
věcí
movitých
(např.
výfukové plyny u automobilu). Rozdíl mezi obtěžováním a ohrožováním lze spatřovat v tom, že ohrožování se týká přímo výkonu práv chráněného vlastníka, ale obtěžování ještě samo nebrání takovému výkonu, leč činí jej nepříjemným nebo obtížným.63 Z dikce obtěžování
zákona
či
je
pak
ohrožování
patrné,
podstatné.
že U
se
musí
obtěžování
jednat „nad
o
míru
přiměřenou poměrům“ a při ohrožení se musí jednat o „vážné ohrožení výkonu práv“. Tyto pojmy se musí samozřejmě vykládat objektivně a nezáleží tedy na subjektivním pocitu obtěžovaného či
ohrožovaného.
zřetelem
ke
všem
Tyto
pojmy
okolnostem
tedy případu
musí
být
zásadně
hodnoceny
se
z objektivních
hledisek.64 Jedná se o velice pružné vyjádření a splnění těchto podmínek je nutné velmi konkrétně zkoumat a posoudit jejich splnění, a to i ve vztahu k tzv. zásadě vzájemnosti, kdy nesmí být ochrana práv vlastníka jedné věci v nepoměru k ochraně, jež náleží právům vlastníků druhé věci.65 V druhé větě § 127 odst. 1 občanského zákoníku pak zákon stanoví demonstrativní výčet omezení vlastníka. Vlastník tak nesmí zejména:
63
Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk. 2002., s. 109 64 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 1987, sp. zn. Cpj 203/86 65 Holub, M., Fiala J., Bičovský, J. Občanský zákoník poznámkové vydání s judikaturou, 6. vydání. Praha: Linde Praha, 1998, s. 125
75
1)
ohrozit
sousedovu
stavbu
nebo
pozemek
úpravami
pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dodatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku 2)
nad
míru
přiměřenou
poměrům
obtěžovat
sousedy
hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy,
pevnými
a
tekutými
odpady,
světlem,
stíněním a vibracemi (tzv. zákaz imisí) 3)
nechat
chovaná
zvířata
vnikat
na
sousedící
pozemek 4)
nešetrně, popř. v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.
Pro všechny výše uvedené zákazy však vždy musí být splněny podmínky uvedené v generální klauzuli a tímto výčtem omezení vlastníka nekončí, protože jak již bylo výše uvedeno, je možné domáhat se rušení vlastnického práva jen na základě splnění podmínek uvedené v generální klauzuli, kde je stanoveno obecné pravidlo regulace sousedských vztahů. Ač se jedná o regulaci tzv. sousedských vztahů, tak toto omezení se nevztahuje pouze na vlastníky sousedících pozemků, případně
staveb,
ale
lze
jej
aplikovat
i
mnohem
šířeji
(srovnej znění generální klauzule), tj. ve vztahu ke každému, kdo může být chováním vlastníka obtěžován či ohrožován a i ve vztahu k jiným věcem než pozemkům a stavbám, tj., tato omezení se vztahují i na movité věci, které jsou svým účelem schopny takto
zasahovat
do
výkonu
práv.
Např.
již
výše
zmíněné
výfukové plyny z osobního automobilu. Další omezení je pak ustanovení § 127 odst. 2 občanského zákoníku,
kdy
je-li
to
potřebné
a
nebrání-li
to
účelnému
využívání sousedících pozemků a staveb, může soud po zjištění
76
stanoviska
příslušného
stavebního
úřadu
rozhodnout,
že
vlastník pozemku je povinen pozemek oplotit. Na
rozdíl
od
§
127
odst.
1
občanského
zákoníku,
kdy
vlastník má povinnost se něčeho zdržet, tak v odst. 2 tohoto paragrafu
ukládá
vlastníkovi
povinnost
něco
konat,
a
to
oplotit pozemek v případě, že o tomto rozhodne soud. Takovéto oplocení
je
potřebné
v případech,
kdy
by
oplocením
došlo
k zamezení neoprávněného zásahu do práv souseda. V § 127 odstavci 3 občanského zákoníku je pak upraveno tzv.
zákonné
k zajištění
věcné
nezbytné
břemeno.
Zákon
údržby
pozemků
zde a
stanovuje staveb,
podmínky
které
spolu
navzájem sousedí. Vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit
na
pozemky,
nezbytnou
popřípadě
na
dobu
a
v nezbytné
stavby
na
míře
nich
vstup
stojící,
na
své
pokud
to
nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil povinen ji nahradit, této odpovědnosti se
nemůže
povinnost,
zprostit. je
pak
Toto
závislá
právo, na
respektive
splnění
odpovídající
zákonem
stanovených
podmínek: 1)
nezbytně to musí vyžadovat údržba nebo obhospodařování sousedících pozemků a staveb – údržbou je pak nutné rozumět
práce
spojené
s údržbou
pozemků
a
staveb
v dobrém stavu, obhospodařováním je pak třeba rozumět hospodaření na nich a pojem nezbytnosti je pak nutné vyložit z objektivních hledisek, neboť by odporovalo právní
jistotě,
kdyby
bylo
možné
vycházet
ze
subjektivních představ či přání vlastníků sousedících staveb a pozemků66, 2)
na nezbytnou dobu – údržba a obhospodařování je tedy z hlediska času omezená,
66
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 1987, sp. zn. Cpj 203/86
77
3)
v nezbytné míře – dále je omezená i rozsahem.
Pokud
jsou
tedy
splněny
tyto
podmínky
má
vlastník
sousedícího pozemku právo vstoupit na pozemek, případně stavbu a vlastník pozemku má povinnost tento přístup umožnit a výkon takovéhoto
práva,
který
omezuje
jeho
právo
vlastnické,
nerušit. Zákon tak neváže tento výkon práva na žádný souhlas či
ohlášení.
Bylo
by
tedy
možné
takto
své
právo
vykonat.
S ohledem však na dobré sousedské vztahy lze doporučit alespoň ohlášení případné údržby či obhospodařování. Tato věc však již není věcí práva, ale spíše věcí morálky a vztahů mezi lidmi. Vznikne-li v příčinné souvislosti s výkonem tohoto práva vlastníkovi pozemku jakákoliv škoda, odpovídá za ni ten, kdo na pozemek nebo na stavbu vstoupil. Takovéto odpovědnosti se nelze zprostit a to z žádných liberačních důvodů a jedná se tak o objektivní absolutní odpovědnost.
6.2.2.6 Omezení dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku
Ve
velmi
obecné
rovině
pak
občanský
zákoník
zakotvuje
omezení všech práv a povinností vyplývající s občanskoprávních vztahů a činí tak ve svém § 3 odst. 1 Výkon vztahů
práv
nesmí
oprávněných
a bez
zájmů
povinností
vyplývající
právního jiných
a
důvodu nesmí
z občanskoprávních
zasahovat být
do
v rozporu
práv
a
s dobrými
mravy. V duchu výše uvedeném je pak omezeno i vlastnické právo a s ohledem na fakt, že vlastnické právo je ze všech majetkových práv nejméně omezeno, může být aplikace této normy poměrně častá. Výkon vylučuje samozřejmé,
subjektivního
práva
protiprávnost.
To
že
se
o
tom
–
vlastnického
je
občanský
78
práva
zásadně
za
natolik
nikdy
výslovně
považováno zákoník
nezmiňuje.67
Tento
výkon
musí
však
být
za
splnění
určitých
náležitostí: a) výkon vlastnického práva nesmí bez právního důvodu zasahovat
do
práv
a
oprávněných
zájmů
jiného
–
v případech, kdy by bylo takto do práv a oprávněných zájmů zasaženo, nese rušitel za toto své jednání odpovědnost
a
musí
tak
nést
případnou
sankci
za
porušení této své povinnosti (např. nahradit škodu) b) výkon
vlastnického
práva
nesmí
být
v rozporu
s dobrými mravy – pojem dobré mravy je pak vykládán obvykle jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv
či
subjektivních korektivu69
doplňujících práv
a
pak
obsahový
faktor
výkonu
povinností;68
použití
tohoto
se
snaží
zákon
přiblížit
spravedlnosti, ale na druhou stranu nesmí samozřejmě vést praxe
k oslabování k tomu
odpovídá
pak
zákonu,
principu
právní
dodává,
že
výkon
práva,
být
ještě
vždy
nemusí
jistoty;
soudní který
zároveň
v souladu s dobrými mravy;70 v těchto případech pak soud
neposkytne
právní
ochranu;
typický
případ
výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak tzv. šikanozní pouze
výkon práva, kdy účelem tohoto výkonu je
poškodit
občanského
jiného,
zákoníku
lze
dále použít
pak jen
§ na
3
odst. výkon
1 již
existujících práv a povinností, soud tak nemůže svým rozhodnutím neexistující právo či povinnost založit
67
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 29 68 Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. Doplněk, 2002, s. 22 69 činitel opravující, vyrovnávající nějakou 70 Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 29
79
kol. Občanský zákoník Komentář. 3. vydání. Brno: Nakladatelství jednostrannost kol. Občanský zákoník Komentář.
c) výkon práv v případě střetu (kolize) s jiným právem musí
být
uskutečňován
stanovenými v souladu
v souladu
s výslovně
kolizními
normami
a
není-li
jich,
zásadami
platnými
pro
řešení
tohoto
se
střetu – v případech, kde takovéto normy existují (např. § 127 občanského zákoníku), je nutné takovéto normy použít, pokud neexistují, je nutné tyto kolize řešit na základě zásad. Tyto zásady pak vznikají porovnáváním ze společenského hlediska, kolidujících práv, konkrétně z preference kvalitativně a funkčně vyššího
práva
před
kvalitativně
a
funkčně
nižším
právem (tak např. při střetu osobnostního práva a vlastnického práva podle § 12 občanského zákoníku je proto třeba kvalitativně
dát přednost osobnostnímu právu jako a
funkčně
vyššímu
právu
před
vlastnickým právem).71 Zákaz zneužití občanských práv a zásada souladu výkonu práv
s dobrými
práva.
Výkon
mravy
jsou
vlastnického
tradičními
práva,
který
zásadami by
ve
občanského
své
podstatě
porušoval § 3 odst. 1 občanského zákoníku, by byl v rozporu s těmito
zásadami,
nepožíval
vlastnickému
právu
svěřuje,
protiprávní
jednání,
jež
by ba zákon
pak co
ochrany, víc,
kterou
jednalo
příslušnými
by
zákon se
o
ustanoveními
sankcionizuje.
6.2.2.7 Další způsoby omezení – práva k cizím věcem
Jak je již ze samotného názvu patrné, budeme se v této kapitole zabývat právy k věcem cizím. Vzhledem k tomu, že se jedná o právo k věci, která není ve vlastnictví oprávněného,
71
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 29
80
zasahuje tak toto právo do vlastnického práva a toto právo tak určitým
způsobem
břemena,
omezuje.
zástavní
Práva
(podzástavní)
k cizím právo
věcem
a
jsou
zadržovací
věcná právo.
Vzhledem k tomu, že tato práva jsou spojena vždy s určitou věcí,
jedná
se
o
tzv.
věcná
práva,
na
základě
kterých
je
umožněno užívání věcí stanoveným způsobem.
Věcná břemena (§ 151n a následující občanského zákoníku) Jedním
z
institutů,
který
omezuje
vlastnické
právo
je
institut tzv. věcných břemen. Vymezení pojmu věcných břemen můžeme
najít
v
§
151n
občanského
zákoníku.
Věcná
břemena
omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Toto právo je buď spojeno s vlastnictvím určité nemovitosti (působí in rem), nebo patří určité osobě (působí in personam). Věcné
břemeno
tak
může
vzniknout
pouze
k věcem
nemovitým.
Věcná břemena tak umožňují využití užitné hodnoty věci, která patří do vlastnictví někoho jiného-vlastníka. Platná
právní
úprava,
i
když
výslovně
nevypočítává
zvláštní druhy věcných břemen, zmiňuje výslovně pouze o právu užívání
cizí
zákoníku).
věci
Z tohoto
(srovnej důvodu
§
151n
věcné
odst.
břemeno
3
občanského
nemůže
omezovat
vlastníka nemovité věci v jeho právu nakládat předmětem svého vlastnictví zástavním
(převést právem
nemovitou či
jiným
věc
na
věcným
jiného, právem).
zatížit
ji
Omezování
dispozičního práva nad rámec zákona je obcházením zákona a jako
takové
je
takový
právní
72
úkon
absolutně
neplatný.72
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 1995, sp. zn. 33 Ca 217/94
81
Omezování
zasahující
do
dispozičního
práva
vlastníka
není
právem cizí věci a nemá proto charakter věcného břemene.73 Funkcí
věcných
uspokojování přispívají užitné
zájmů
břemen
je
sociálních
k dokonalejšímu
hodnoty
především
jejich
dosažení
subjektů
sociálně
věcí
nebo
a
to
plnějšího
buď
tak,
ekonomickému
přímo
že
využití
zajišťují
jejich
potřeby, a to vždy možností realizace části užitné hodnoty cizí věci. Speciální vlastností věcných břemen je pak jejich spojení
s určitým
vlastnickým. Věcná
subjektivním
právem,
typicky
s právem
74
břemena
spojená
s vlastnictvím
nemovitostí
přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele, jsou tedy s věcí spojené určitým poutem a mají tak věcněprávní charakter. Jak již bylo výše uvedeno, věcná břemena mohou vzniknout na
základě
smlouvy
(se
souhlasem
vlastníka),
pouze
však
písemné smlouvy, dále pak ze zákona či na základě úředního rozhodnutí
(soudu
či
správního
úřadu).
Zákon
pak
v §
151o
občanského zákoníku stanovuje i další způsoby vzniku věcného břemene, a to na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců a v neposlední řadě též výkonem
práva
(vydržením).
K nabytí
práva
odpovídajícího
věcným břemenům je pak nutný vklad do katastru nemovitostí. Ve
vztahu
k vlastnickému
právu
je
tak
věcné
břemeno
právem, které do určité stanovené míry omezuje toto vlastnické právo. Vlastník věci je tak v určité míře omezen při výkonu svého vlastnického práva, kdy je nucen buď něco konat nebo něco trpět anebo se něčeho zdržet, a to opakovaně. Nejedná se tedy o jednorázový výkon, ale o stále se opakující plnění. K vlastnickému
právu
se
však
spíše
73
pojí
omezení
ve
smyslu
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. června 1995, sp. zn. 33 Ca 24/95 74 Bradáč, A., Fiala, J., Hába, J. a kol. Věcná břemena od A do Z. 3. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 10
82
něčeho
se
zdržet
vlastnického
(vlastník
práva
a
věci
v dispozici
je
omezen
s věcí),
v realizaci
popřípadě
něco
strpět (oprávněná osoba přímo využívá užitnou hodnotu věci na úkor práv vlastníka). Z pohledu věcných břemen vzniklých na základě rozhodnutí je pak zajímavý nález Ústavního soudu ze dne 28. března 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95, který doplňuje zákonné znění § 135c občanského
zákoníku.
vlastníkem
pozemku
Tento a
paragraf
vlastníkem
upravuje
neoprávněné
vztahy
mezi
stavby,
kdy
vlastník pozemku se může u soudu domáhat toho, aby vlastník stavby
stavbu
účelné
pak
náhradu
odstranil.
Pokud
ji se souhlasem
přikázat
do
by
odstranění
vlastníka
vlastnictví
pozemku
stavby
nebylo
může soud
vlastníka pozemku.
za
Odstavec
třetí tohoto paragrafu pak dává možnost soudu uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. I takovéto omezení však musí splňovat náležitosti článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tj. být za náhradu, na základě zákona a zejména musí být
ve
veřejném
zájmu.
V této
věci
se
žalobkyně
domáhala
odstranění stavby, kterou bez souhlasu vybudoval žalobce na jejím pozemku. Soud pak věc posuzoval nejen z hlediska zájmu vlastníka, ale i též z hlediska účelu, kterému stavba slouží, důvodu, proč byla postavena, využitelnosti
stavby, z hlediska
odstranění stavby. V tomto případu, kdy je stavba užívána jako přístupová
cesta
a
parkoviště
včetně
celoročního
využití
kamionovou dopravou a ochrany vod před průsakem ropných látek. Z hlediska účelnosti pak žalobu o odstranění stavby zamítl a aplikoval § 135c odst. 3 občanského zákoníku, kdy za úplatu zřídil výroku
ve
prospěch
podala
namítala,
že
žalovaného
žalobkyně došlo
věcné
ústavní
k porušení
83
čl.
břemeno.
Proti
stížnost, 11
odst.
tomuto
kde
zejména
4
Listiny
základních práv a svobod, kdy k omezení jejího vlastnického práva nedošlo ve veřejném zájmu, kdy poměrně velká část stavby je
dále
věci
pronajímána
výše
soukromému
uvedené
ekonomická
pak
nevhodnost
subjektu
Ústavní
jako
soud
odstranění
autobazar.
rozhodl,
stavby
že
je
Ve
pouhá
z hlediska
posouzení veřejného zájmu sama o sobě jako důvod k zamítnutí návrhu na její odstranění nepostačující. K tomu, aby mohl soud aplikovat § 135c odst. 3 občanského zákoníku musí být mimo jiné
splněno,
že
k tomuto
omezení
musí
dojít
ve
veřejném
zájmu. Nestačí tak pouze kolektivní zájem, který může v mnoha případech
být
v naprostém
rozporu
s veřejným
zájmem.
Právě
proto je nutné, aby k omezení vlastnických práv docházelo jen po pečlivém zvážení základní podmínky, zda je omezení nutné ve veřejném zájmu.75 Na základě tohoto judikátu pak lze přijmout tezi,
že
k omezení
správního
orgánu
vlastnického může
dojít
práva jen
rozhodnutím při
splnění
soudu
či
podmínek
stanovených Listinou základních práv a svobod, a to i tehdy, pokud zákon tyto podmínky již znovu neopakuje. Ohledně této problematiky by bylo vhodné ještě připomenout výrok Ústavního soudu, že při posuzování neoprávněných staveb, k jejichž
zřízení
stavebníka,
je
došlo
povinností
úmyslným soudů
protiprávním
brát
v úvahu,
že
jednáním v zájmu
společnosti není ochrana takového „neoprávněného“ stavebníka, ale majitele pozemku. O postupu dle § 135c odst. 1 občanského zákoníku
(stavbu
je
třeba
odstranit)
je
nutné
uvažovat
zpravidla vždy a výjimku mohou tvořit případy, kdy na straně stavebníka existují důvody hodné zvláštního zřetele.76
75
nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 198/95 blíže srovnej nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03 76
84
Zástavní právo (§ 152 a následující občanského zákoníku)
Zástavní právo na rozdíl od věcných břemen plní zcela jinou
funkci
než
je
využití
užitné
hodnoty
věci.
Zástavní
právo je právo, které slouží jako zajišťovací prostředek. V této institut
kapitole
zástavního
se práva
nebudeme
snažit
(v
autor
tomto
podrobně odkazuje
popsat na
jiné
publikace), ale spíše se budeme snažit brát zástavní právo jako
právo
věcné
ve
vztahu
k vlastnickému
právu
a
jeho
omezení. V § 153 odstavec 1 občanského zákoníku je stanoveno, co vše může sloužit jako zástava. Zástavou může být věc movitá i nemovitá,
podnik
nebo
jiná
věc
hromadná,
soubor
věcí,
pohledávka nebo jiné majetkové právo, byt i nebytový prostor, obchodní
podíl,
vlastnictví.
cenný
Zástavní
papír právo
nebo se
předmět pak
průmyslového
vztahuje
i
na
příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy. Z pohledu vlastnického práva stojí za upozornění § 161 odstavec 1 občanského zákoníku. Dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné
věcné
zástavní
právo
právo,
neslučitelné jen
je-li
se
zástavním
movitá
věc
právem,
odevzdána
vznikne
zástavnímu
věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Obecně dávané
do
se
vyžaduje,
zástavy,
aby
zástavce
případně,
aby
byl
vlastníkem
vlastník
věci
věci
projevil
souhlas se zastavením. V tomto případě však dochází k porušení zásady nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet, tj. nikdo nemůže převést na druhého více práva, než má sám. Někdo, kdo dá do zástavy cizí movitou věc, tak vlastně s věcí disponuje způsobem, který mu nenáleží. Zákon se tak zde snaží
chránit
práva
zástavního
85
věřitele
a
to
na
úkor
práv
vlastníka.
Samozřejmě
toto
zástavní
právo
vznikne
jen
za
splnění zákonem stanovených podmínek, a to takových, že movitá věc je odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že ji zástavce je oprávněn zastavit. Dříve byla v § 151d občanského zákoníku, který upravoval stejnou problematiku, tj. zástavu platí,
cizí že
věci,
zástavní
ještě
norma,
věřitel
že
jednal
v případě
v dobré
víře.
pochybností Takto
byl
nepřiměřeně chráněn zástavní věřitel na úkor vlastníka věci. Současná právní úprava však tuto normu již nemá. Bude se tedy muset prokazovat dobrá víra zástavního věřitele, kdy důkazní břemeno
ponese
vlastník,
což
samo
o
sobě
je
již
značně
komplikované s ohledem na povahu věci, nicméně v případě, že vzniknou pochybnosti o tom, zda byl zástavní věřitel v dobré víře či ne, nemusí se již soud přiklánět k názoru, že zástavní věřitel jednal v dobré víře, ale může hodnotit důkazy podle své úvahy a přihlédnout ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a dát
tak
za
pravdu
vlastníkovy
věci
a
zástavní
smlouvu
považovat za neplatnou. Vlastník se tak může úspěšně domáhat na zástavním věřiteli vydání věci. Jak jsem již výše uvedl, je zástavní právo právem věcným, tj.
zástavní
právo
sdílí
osud
s věcí,
která
je
zastavena.
Změnou vlastníka věci tak nedochází k zániku zástavního práva. Zástavní právo stále trvá až do doby, dokud nenastane některá ze skutečností uvedených v § 170 občanského zákoníku. Zástavní věřitel tak má možnost uspokojit se na předmětu zástavy, který je
ve
vlastnictví
osoby
odlišné
od
osoby
dlužníka,
vůči
kterému má zástavní věřitel pohledávku. Zástavní právo zaniká i v případech stanovených zvláštními právními předpisy. V této souvislosti bych rád uvedl § 337h občanského soudního řádu, kdy právní mocí rozvrhového usnesení zanikají zástavní práva váznoucí
na
nemovitostech.
V případě,
že
dojde
k
výkonu
rozhodnutí prodejem nemovitosti dle § 335 a násl. občanského
86
soudního řádu, popřípadě
k exekuci
prodejem
nemovitostí
dle
zákona 120/2001 Sb., kdy nemovitost, která je zatížena mimo jiné
i
zástavním
prodána,
je
právem
sice
(zástavními
zpravidla
právy),
zástavní
je
právo
v dražbě
uspokojováno
přednostně, a to ve smyslu § 337c občanského soudního řádu. V případě, že se z rozdělované podstaty neuspokojí pohledávka zajištěná uspokojí nabyvatele zajištění
zástavním jen
právem,
částečně,
nepřechází
(vydražitele) své
případně
a
pohledávky
se
tak
zástavní
tato
pohledávka
zástavní věřitel
prostřednictvím
tohoto
právo
tak
na
ztrácí
institutu.
V tomto případě zástavní právo zaniká a nesdílí již další osud s věcí
a
to
i
přesto,
že
nedošlo
k uspokojení
pohledávky
zajištěné zástavním právem. Občanský zákoník dále v § 173 a § 174 upravuje podzástavní právo, kdy tímto se rozumí právo, které vznikne zastavením pohledávky
zajištěné
zástavním
právem,
jestliže
zástavou
je
věc. Jinak se na úpravu podzástavního práva použijí přiměřeně ustanovení o právu zástavním.
Zadržovací právo (§ 175 a následující občanského zákoníku)
Zadržovací (retenční) právo má obdobnou funkci a postavení jako právo zástavní. Jedná se též o zajišťovací prostředek a stejně jako právo zástavní jedná se o právo věcné. Zadržovací právo dle § 177 občanského zákoníku může vzniknou jen k movité věci a vzniká jednostranným právním úkonem oprávněné osoby, a to
faktickým
zadržením
věci.
S ohledem
však
na
zásadu
občanského práva „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“, si lze
představit
i
situaci,
kdy
zadržovací
právo
vznikne
smluvním ujednáním dvou či více stran. Pozitivní vymezení zadržovacího práva nalezneme v § 175 odstavci 1 občanského zákoníku a je vázáno na vznik tohoto
87
práva. Ten, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe,
může
ji
zadržet
k zajištění
své
splatné
pohledávky,
kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. V druhém
odstavci
pak
zákon
vymezuje
výjimku
z charakteru
pohledávky, kdy v případě, že byl proti dlužníkovi podán návrh na konkurs, může vzniknou zadržovací právo i k zajištění dosud nesplatné pohledávky. Pozitivní vymezením
vymezení
negativním,
zadržovacího
práva
a
v následujícím
to
hned
je
pak
doplněno §
176
občanského zákoníku. Zadržovací právo pak nemá osoba, která má věc,
k níž
by
mohlo
vzniknout
zadržovací
právo,
u
sebe
neprávem. Zákon pak demonstrativně uvádí dva způsoby, kdy tomu tak je a to v případě, že se osoba zmocnila věci svémocně či lstí. věci,
Tímto
ustanovením
popřípadě
práva
jsou
pak
osoby,
chráněna
která
má
práva
vlastníka
možnost
s věcí
disponovat. Další
negativní
vymezení
obsahuje
odstavec
2
§
176
občanského zákoníku, kdy zadržovací právo nemá ani ten, jemuž při
předání
který
je
věci
bylo
neslučitelný
uloženo,
aby
s výkonem
s ní
naložil
zadržovacího
způsobem,
práva.
Toto
ustanovení opět neplatí, byl-li proti dlužníkovi podán návrh na konkurs. Zadržovací právo funguje na principu, že je vlastníkovi, případně osobě, jež může s věcí disponovat, znemožněn výkon jeho
vlastnických
pohledávku,
aby
práv opět
a
tím
nabyl
ho
plnou
nutí,
aby
kontrolu
uhradil nad
svou
předmětem
zadržovacího práva. Obdobně funguje i právo zástavní, ale u zástavního práva není vlastník omezen věc užívat. Oba
tyto
instituty
se
řadí
k tzv.
věcněprávním
zajišťovacím institutům a umožňují tak třetí osobě, která nemá k věci vlastnické právo, do tohoto práva zasáhnout a omezit vlastníka v určitých dispozicích s věcí, které znemožňuje plný
88
výkon vlastnického práva. Vlastník je tak omezen buď v právu věc užívat a požívat její plody a užitky nebo v právu s věcí disponovat
nebo
v právu
věc
držet,
popř.
je
omezen
v kombinacích těchto tří práv. Zadržovací prostředkem,
že
právo dle
§
je
natolik
179
občanského
silným
zajišťovacím
zákoníku
při
výkonu
soudního rozhodnutí má věřitel právo na přednostní uspokojení z výtěžku zadržované věci před jinými věřiteli, a to dokonce před zástavním věřitelem. V případě, že byl podán návrh na konkurs, má věřitel právo na oddělené uspokojení z věci, která byla předmětem zadržovacího práva. Zpeněžit věc je ale možné jen v případě, že dlužník je vlastníkem této věci. Pokud tomu tak není a dlužník je pouze osobou,
která
vlastnické),
má
právo
s věcí
není
možné
se
disponovat
na
této
věci
(ne
však
tímto
právo
způsobem
uspokojit. Zadržovací právo nezaniká, ale postrádá uhrazovací funkci
zajišťovacího
prostředku.
Tímto
je
chráněno
právě
vlastnické právo tak, aby nedošlo k nadměrnému a neoprávněnému zásahu právě do vlastnického práva.
Předkupní právo (§ 602 a následující občanského zákoníku)
Část druhá Hlava třetí občanského zákoníku upravuje práva k cizím věcem, a to práva výše uvedená. Dalším možným omezením vlastnického práva věcněprávního charakteru je pak předkupní právo. Předkupní právo má sice závazkovou právní povahu, ale účastníky závazkového právního vztahu mohou být domluveny i věcněprávní účinky, což znamená, že předkupním právem nejsou vázáni jen účastníci závazkového vztahu, ale toto předkupní právo je spjato s věcí a přechází tak na nabyvatele předmětné věci, který je též povinen toto právo respektovat. Jedná se o určitá omezení vlastnického práva. Týká-li se předkupní právo
89
nemovitosti
zapsané
v katastru
nemovitostí,
je
nutný
k účinnosti tohoto práva vklad do katastru nemovitostí. Toto předkupní právo se pak objeví zapsané v oddílu C – omezení vlastnického práva a jedná se o závadu v právním slova smyslu. Smyslem předkupního práva je založit pro vlastníka věci povinnost,
aby
v případě,
že
chce
věc
zcizit,
musí
ji
přednostně nabídnout ke koupi dřívějšímu vlastníkovi. Pokud se strany
nedohodnou
jinak,
jedná
se
pouze
o
jedinou
možnost
zcizení, a to pouze v případě prodeje, tj. úplatného převodu na základě kupní smlouvy. Předkupní právo je však omezeno pouze k subjektu, který na straně oprávněného z předkupního práva, si toto právo vymínil. Nelze
ho
převádět,
osoby
(§
604
právo
vzniká
převodu
nedědí
občanského smlouvou,
vlastnictví
a
se
a
nemůže
zákoníku). respektive
smluvní
přejít
Takto je
strany
na
oprávněné
zřízené
předkupní
součástí s ním
smlouvy,
takto
o
vyslovily
souhlas a jsou tedy tímto způsobem omezeny. Občanský zákoník však v úpravě podílového spoluvlastnictví formuluje zákona
a
v
§
140
jako
spoluvlastnický
předkupní
takové podíl,
má mají
právo, věcnou
které
vzniká
povahu.
spoluvlastníci
přímo
Převádí-li
předkupní
ze se
právo,
ledaže jde o převod osobě blízké. Pojem osoby blízké je pak upraven v §§ 116 a 117 občanského zákoníku a jedná se o osoby příbuzné
v řadě
přímé,
sourozence,
manžela
a
partnera
dle
zákona číslo 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a dále osoby,
které
by
újmu,
kterou
utrpěla
jedna
z nich,
druhá
důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Právní praxe si v tomto případě klade otázku, zda pojmem převod je míněn pouze převod úplatný anebo i převody bezúplatné. Prozatím převládá názor, že se jedná o převod úplatný i bezúplatný, nicméně z povahy věci se zdá spíše přiměřenější výklad, že by se mělo jednat pouze o převody úplatné. Předkupní právo se uplatňuje pouze
90
při převodu, nikoliv tedy při přechodu práva (např. děděním). Návrh nového občanského zákoníku pak ve svém § 981 takovéto omezení (zákonným předkupním právem) nestanoví. Spoluvlastník tak
může
zcizit
svůj
spoluvlastnický
podíl
bez
souhlasu
ostatních spoluvlastníku, ledaže by jinak určovala dohoda nebo stanovil zákon. Zcizení podílu tak lze omezit pouze dohodou spoluvlastníků. Lze tak sjednat i předkupní právo a to i pro 77
bezúplatné převody. Zkusme
se
ještě
u
této
problematiky
zákonného
věcného
práva u spoluvlastnických podílů upraveného v § 140 občanského zákoníku zastavit, a to ve vztahu k čl. 11 odstavce 4 Listiny základních práv a svobod. Jak již bylo výše v kapitole 6.2.1.4 uvedeno, lze vlastnické právo nuceně omezit pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Předkupní právo lze
považovat
v tomto
za
případě
omezení
nuceně
vlastnického
omezuje
práva.
vlastnické
Zákon
právo
a
však taktéž
svobodnou vůli vlastníka a to bez náhrady a hlavně bez určení veřejného
zájmu.
Veřejný
zájem
by
se
u
tohoto
omezení
vlastnického práva jen stěží hledal. Z tohoto pohledu se tedy jeví § 140 občanského zákoníku jako ustanovení, které není v souladu
s ústavně
zakotvenou
právní
úpravou
vlastnického
práva, protože ji v tomto duchu značně překračuje. Na druhou stranu je ale nutné říci, že předkupní právo není
omezením,
které
by
hodnotu
věci
nějakým
způsobem
znehodnocovalo. Tržní hodnota zůstává u věci zachována, i když k věci vyčíslit
existuje cenu
předkupního
předkupní závady
práva,
bylo
právo.
(omezení) by
Kdybychom s věcí
nejspíše
nutné
tedy
spojené
chtěli v podobě
konstatovat,
že
takovéto vyčíslení závady by bylo s největší pravděpodobností rovno nule. Návrh občanského zákoníku, s. 182, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304
77
91
Předkupní Příkladem pozemkům
právo
může
být
převáděným
vzniká §
10
podle
i
na
zákona tohoto
základě
jiných
95/1999
číslo zákona
má
zákonů.
Sb.,
stát
kdy
k
předkupní
právo jako právo věcné; to platí i pro případ jiného zcizení než
prodejem.
V
případě
uvažovaného
zcizení
je
nabyvatel
povinen státu nabídnout pozemek ke koupi za cenu, za kterou jej získal od Pozemkového fondu. Obdobné právo jako je právo předkupní je i právo zpětné koupě (§ 607 a následující občanského zákoníku). Toto právo lze smluvně dohodnout v kupní smlouvě pouze u prodeje movité věci. Nicméně toto právo nemá věcněprávní charakter, ale pouze závazkový
a
jedná
se
pouze
o
ujednání
mezi
kupujícím
a
prodávajícím. Rozdíl mezi předkupním právem a právem zpětné koupě spočívá v tom, že u předkupního práva má prodávající možnost koupit věc zpět pouze, pokud se kupující rozhodne věc dále zcizit, avšak u práva zpětné koupě má prodávající možnost se
sám
rozhodnout
získat
prodanou
věc
zpět.
Dále
pak
je
prodávající ještě u práva zpětné koupě omezen určitou lhůtou, a
to
buď
dohodnutou
v kupní
smlouvě
(§
607
odstavec
2
občanského zákoníku), pro kterou lze doporučit písemnou formu, případně
lhůtou
stanovenou
zákonem
(§
608
odstavec
2
občanského zákoníku), která činí jeden rok od odevzdání věci kupujícímu. Využije-li tedy prodávající právo zpětné koupě, a to
pouze
písemnou
formou,
musí
prodávající
vrátit
věc
bez
zbytečného odkladu a každá strana má práva a povinnosti, které měla druhá strana z původní kupní smlouvy. S ohledem na dispozitivní úpravu právních norem občanského zákoníku a s ohledem na zásadu „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“
a
zásadu
„autonomie
vůle“,
je
možné
si
zachovat
určitá práva k věci i poté, co bylo převedeno vlastnictví. Nicméně tato dvě zákonem upravená práva jsou nejspíše jedinými možnými a v praxi uplatňovanými instituty, kdy prodávající má
92
možnost
tímto
způsobem
zasáhnout
do
nabytého
vlastnického
práva a požadovat vrácení věci a tudíž i přechod vlastnického práva zpět, a to i přes nesouhlas vlastníka věci.
6.3
Omezení
vlastnického
práva
ve
vztahu
k předmětu
vlastnického práva
6.3.1 Předmět vlastnického práva v obecné rovině
Předmětem vlastnického práva může být cokoliv, co může být předmětem
občanskoprávních
vztahů.
Vycházíme-li
pak
ze
zákonného znění, a to z § 118 a násl. občanského zákoníku, mohou
být
předmětem
občanskoprávních
vztahů
(vlastnického
práva) věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné
majetkové
hodnoty.
Předmětem
dále
mohou
být
byty
a
nebytové prostory. Z pohledu
vymezení,
co
může
být
předmětem
vlastnického
práva, by bylo vhodné upozornit na vysvětlení pojmu majetek, tak jak je myšleno v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Pojem „majetek“ obsažený v první části článku 1 Protokolu č. 1 má autonomní rozsah, který není omezen na
vlastnictví
hmotného
jmění
a
nezávisí
na
formální
kvalifikaci vnitrostátního práva; některá další práva a zájmy tvořící aktiva, např. pohledávky, mohou být rovněž považovány za
„majetková
ustanovení.78 předmět
práva“, Z toho
vlastnictví
definicí,
tedy plyne
(v
pojmoslovím
za
jedna
tomto či
„majetek“
pro
důležitá
případě
vymezením
účely
tohoto
skutečnost,
že
majetek)
není
omezen
v rámci
vnitrostátní
úpravy, ale lze jej vykládat mnohem šířeji.
78
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. června 2004 ve věci Broniowski proti Polsku
93
Pojem
věci
v právním
smyslu,
která
s ohledem
na
svou
povahu bude nejčastějším předmětem vlastnictví, však občanský zákoník ani jiná právní norma nedefinuje. Teorie i praxe však vymezuje věc v právním smyslu jako ovladatelný hmotný předmět ovladatelnou
či
přírodní
sílu,
kteréžto
obojí
slouží
k potřebám lidí.79 Znaky věci v právním smyslu jsou tedy: -
ovladatelnost
-
použitelnost pro potřeby lidí. Pod
tuto
definici
se
dají
podřadit
budovy,
pozemky,
automobily, lodě, letadla, vodní energie, jaderná energie, ale třeba i zvířata. Jak
již
bylo
výše
uvedeno
předmětem
občanskoprávního
vztahu (vlastnického práva) může být za předpokladu, že to jeho povaha připouští, i právo (nejčastěji se tak bude jednat o pohledávku) či jiná majetková hodnota (know-how). Věci v právním smyslu lze různě třídit. V krátkosti bych zde jen zmínil dělení věcí na věci: 1) movité a nemovité 2) zuživatelné a nezuživatelné 3) zastupitelné a nezastupitelné 4) druhově určené a individuálně určené 5) reálně dělitelné a nedělitelné. §
119
odstavec
1
občanského
zákoníku
pak
jedno
z nejvýznamnějších právních dělení věci přímo zakotvuje, a to je
třídění
věcí
na
věci
movité
a
věci
nemovité.
Na
toto
rozdělení je pak vázána celá řada právně zakotvených rozdílů, např. platnost právních úkonů (u nemovitostí je nutná písemná forma), nabývání vlastnictví (u movitých věcí tradicí, kdežto u nemovitostí intabulací) a celá řada dalších.
79
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník komentář. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck. 1999, s. 246
94
Za nemovitosti se pak považují veškeré pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Jakákoliv stavba pak tedy nemusí být nemovitostí, i když tomu tak zpravidla bývá. Ke vztahu pozemku a stavby je dále ještě nutné ocitovat § 120 odst. 2 občanského zákoníku. Stavba není součástí pozemku a jako taková je samostatnou věcí. De lege ferenda je pak v návrhu nového občanského zákoníku v § 878 předmět vlastnického práva specifikován takto. Vše, co někomu
patří,
všechny
jeho
věci
hmotné
i
nehmotné,
je
předmětem jeho vlastnického práva. V tomto případě se pak již nečiní rozdíl mezi hmotnými a nehmotnými věcmi a tak mohou být oboje předmětem vlastnického práva.
6.3.2 Exkluzivita státu
Předmětem vlastnického práva tedy může být cokoliv, co bylo uvedeno v předešlé kapitole. Vlastníkem takovýchto věcí může být kdokoliv, čímž je zaručena rovnost vlastnického práva s ohledem na subjekt tohoto právního vztahu. Veřejná moc reprezentovaná státem si však vymínila, že určitý majetek (vycházíme-li ze znění Listiny základních práv a svobod) může být pouze ve vlastnictví státu nebo obcí či určených právnických osob. K tomu, aby tak mohlo být, musí být splněny podmínky stanovené Listinou základních práv a svobod, které jsem již podrobně rozebral v
kapitole 6.2.1.2. Vždy je
tedy nutné zkoumat, zda jednotlivý zákon, který tímto způsobem omezuje subjekt občanskoprávního vztahu nabývat určitý tímto zákonem
stanovený
majetek,
je
v souladu
s ústavním
pořádkem
České republiky a zda tak nedochází k neoprávněným zásahům do rovnosti
vlastnických
práv
s ohledem
majetku.
95
na
možnost
nabývání
Toto omezení pak dává veřejné moci prostor k dosahování dlouhodobějších existuje
tak
cílů
a
uspokojování
zákonů,
řada
které
veřejných
tímto
potřeb
způsobem
a
omezují
vlastnické právo.
Nerostné bohatství Podstatou
horního
středověkých oddělení
práva,
jehož
v souvislosti
s tzv.
k některým
státem
práv
vznik
datujeme
do
dob
právy,80
je
nerostům
od
regálními vymíněným
vlastnických práv k pozemkům, na nichž nebo v nichž se tyto nerosty nacházely. Vznik horního práva měl čistě ekonomické důvody a tyto důvody v určitém smyslu přetrvávají i dodnes, i když s ohledem na obrovský vývoj společnosti a také na fakt, že mnoho nerostů již bylo vytěženo, již není toto oprávnění alfou a omegou ekonomiky státu, ale spíše se jedná o tradici, alespoň, co se týká České republiky. Tuto
exkluzivitu
státu
umožňuje
jak
Listina
základních
práv a svobod, tak i mezinárodní dokumenty (srovnej kapitolu 3.1.1.2). Stát ji potom konkretizuje zákonem číslo 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon). V § 2 odstavci
1
horní
zákon
definuje
pojem
nerostu,
kdy
se
za
nerosty považují tuhé, kapalné a plynné části zemské kůry. V odstavci
2
téhož
paragrafu
pak
tuto
definici
doplňuje
o
negativní výčet toho, co nepovažuje za nerost (mimo jiné i vody
kromě
vyhrazené
vod
mineralizovaných,
nerosty).
Horní
zákon
z nichž tak
se
mohou
rozděluje
získávat
nerosty
na
vyhrazené a nevyhrazené, což je z pohledu problematiky, kterou se
v této
kapitole
zabýváme
nejdůležitější
rozdělení.
Vyhrazené nerosty jsou uvedeny v § 3 odstavci 1 horního zákona
80
Průchová, I., Chyba, J. Omezení vlastnického práva k pozemku z důvodu obecného zájmu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, s. 12
96
a jedná se
např. o radioaktivní nerosty, ropu, zemní plyn,
uhlí, nerosty, z nichž je možné vyrábět kovy, magnezit, soli, drahé
kameny
a
jiné.
Ostatní
nerosty
jsou
pak
nerosty
nevyhrazené. Ložiska vyhrazených bohatství ve smyslu horního zákona pak tvoří nerostné bohatství a toto nerostné bohatství na území České republiky je pak ve vlastnictví České republiky (§ 5 odstavec 2 horního zákona). Tímto způsobem tedy dochází k oddělení ložisek vyhrazených nerostů od pozemku. U ložisek nevyhrazených nerostů je toto ložisko dle § 7 horního zákona součástí pozemku. Ložiskem se pak míní přírodní nahromadění nerostů. V souvislosti s tímto pak k tomu, aby stát mohl vykonávat své
právo
k nerostnému
ukládáno
mnoho
k těžbě
nerostů,
bohatství,
povinností ale
a
to
rovněž
je
vlastníkovi
nejen při
v případě, zkoumání,
pozemku že
dojde
hodnocení,
dokumentování a zobrazování vývoje a složení geologické stavby území, při vyhledávání a průzkumu ložisek nerostů, jakož při dalších s tím souvisejících činnostech. Tato omezení v podobě věcných
břemen
v souvislosti
a
různých
s nerušeným
nerostné
bohatství
předmětem
této
a
povinností výkonem
nedotýkají
kapitoly
se
a
zákazů
práva tak
(omezení
jsou
státu již
toho,
z pohledu
již
vlastnit co
je
předmětu
vlastnického práva).
6.3.3 Res extra commercium
6.3.3.1 Úvod Pojem
res
extra
commercium
pochází
z římského
práva
a
rozumí se tím věc, která nemůže být předmětem soukromých práv, nebo-li věc, která je vyloučena z právního obchodu.81
81
Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 1995. s. 85
97
V římském právu se pak jednalo o tři kategorie těchto věcí: 1)
res sacrae, res religiosae a res sanctae – to byly věci kultové, věci určené k náboženským obřadům a posvátným úkonům (chrámy, modlitebny, pohřebiště, městské hradby)
2)
res omnium communes – věci všem lidem společné jako např. vzduch, dešťová nebo říční voda, moře
3)
res publico usu destinatae - věci veřejné, které byly určeny k užívání všem lidem. V tomto případě se
jednalo
např.
o
veřejné
cesty,
náměstí,
divadla. Dnešní pojetí pojmu res extra commercium není tak široké jako
římské
pojetí,
nicméně
i
v dnešním
právním
řádu
se
takovéto věci vyskytují.
6.3.3.2 res sacrae, res religiosae a res sanctae Věci uvedené v první skupině v dnešní době status věci vyloučené nemají. Kultovní, náboženské či posvátné věci jsou vlastnictvím
stejně
jako
ostatní
jiné
věci.
V
určitých
případech může být určitým způsobem omezena dispozice s těmito věcmi, nicméně nejsou tímto způsobem vyloučeny a mohou tak být předmětem občanskoprávních vztahů.
6.3.3.3 res omnium communes Věci povětšinou
všem
lidem
zvláštní
mezinárodního
společné status.
práva
v dnešním
Některé
veřejného,
a
to
právním
z nich
řádu
upravují
s ohledem
na
mají normy
jejich
mezinárodní postavení. Volné moře, které tvoří souvislé mořské vody za hranicí pobřežního moře je věcí, která slouží společnému užívání všech států, a to jak pobřežních, tak i vnitrozemských.
98
Dále
oblast
mořského
dna,
jehož
podzemí
je
společným
dědictvím celého lidstva a jako taková nesmí být přivlastněna žádným způsobem státy nebo fyzickými či právnickými osobami a žádný stát si nesmí činit nárok na žádnou její část. Dalšími
věcmi,
které
lze
podřadit
pod
pojem
věcí
společných všem lidem jsou
kosmický prostor a nebeská tělesa.
Tyto
výzkumu
jsou
volně
přístupná
a
využití
všech států a
patří všemu lidstvu. Žádný stát si pak nemůže přivlastnit ani kosmický prostor, ani žádná nebeská tělesa.82 Mezinárodní
právo
veřejné
pak
dává
státu
prostor,
aby
určité věci upravoval sám. Jedná se např. o právní režim řek a jezer.
6.3.3.3.1 Voda Voda
jako
prostředí,
jedna
která
plní
ze
základních
součástí
nezastupitelných
řadu
životního funkcí,
je
základní podmínkou existence života na zemi. S určitou mírou nadsázky
by
bylo
možné
říci,
kdo
ovládá
vodu,
ovládá
i
člověka. Vlastnictví vody je však na rozdíl od úpravy nerostného bohatství odlišné. Nejedná se zde o tzv. exkluzivitu státu, kdy výhradním vlastníkem vody může být pouze stát (jak tomu bylo dříve), ale o tendenci spíše opačnou, kdy voda nemůže být vůbec předmětem vlastnického práva. Nicméně rozhodnutí o tom, jaká
bude
právní
úprava
týkající
se
těchto
otázek,
je
rozhodnutím zákonodárce, který tímto způsobem vyjadřuje svou vůli a v tomto směru je omezený pouze ústavním pořádkem České republiky. Z tohoto k vodám
důvodu
z pohledu
je
práva
případná obzvlášť
82
úprava
vlastnického
zajímavá
věc
a
práva až
do
blíže Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné Zvláštní část. 4. vydání. Praha: C. H. Beck. 1995.
99
platnosti
a
účinnosti
zákona
254/2001
číslo
Sb.,
vodního
zákona nebylo vlastnictví vod a vodních pozemků zcela jasné. Do 31.12.1992 bylo ústavním zákonem č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky v čl. 10 zakotveno, že přírodní zásoby podzemních vod, vodní toky a přírodní léčivé zdroje
jsou
ve
státním
vlastnictví.
Od
1.1.1993
však
v platnost vstoupil nový ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České
republiky,
která
zároveň
samozřejmě
Neřešil
to
ani
problematiku
rušila
jiný
dva
tuto
problematiku předchozí
předpis,
názory.
a
Jeden
neřešila
Ústavu
tak
a
která
z roku
1960.
existovaly
na
upřednostňoval
tuto
určitou
kontinuitu k předchozímu stavu a tak zastával i nadále názor, že
voda
je
vlastnictví
myšlenku,
že
smyslu
tudíž
a
voda
státu.
v přírodním
nemůže
být
Opačný
názor
prostředí
předmětem
není
však věc
zastával v právním
vlastnictví.
K tomuto
druhému názoru se nakonec výše uvedeným zákonem přiklonil i zákonodárce a nedal vodě status věci v právním smyslu. Na základě § 3 odstavce 1 zákona číslo 254/2001 Sb. nejsou povrchové a podzemní vody předmětem vlastnictví a nejsou ani součástí nebo příslušenství pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují. Práva právě k těmto vodám pak upravuje tento zákon. Povrchovými
vodami
jsou
vody
přirozeně
se
vyskytující
na
zemském povrchu a podzemními vodami jsou vody přirozeně se vyskytující
pod
zemským
povrchem
v pásmu
nasycení
v přímém
styku s horninami. Za povrchové vody se také považují vody protékající drenážními systémy a vody ve studních. Povrchová voda a podzemní voda tedy nepatří všem, není ani tzv. věcí ničí, ale na základě právní úpravy nemůže být vůbec předmětem vlastnictví, ani jiných občanskoprávních vztahů a nelze ji tak prodávat, nelze ji dávat, či jinak zcizovat. Pokud však dojde k odebrání povrchové či podzemní vody pak už
ztrácí
status
této
vody
100
a
může
tak
být
předmětem
vlastnictví. Vyjdeme-li tedy z teorie Johna Locka, tak právě to
úsilí,
ta
povrchovou
či
vlastnictví,
práce,
kterou
podzemní
vodu,
vytrhl
okamžik, kdy
z jejího
věnuje která
k tomu,
člověk nemůže
přirozeného
být
aby
předmětem
prostředí,
je
ten
tato voda přestává být povrchovou a podzemní
vodou a stává se vodou, která se stává předmětem vlastnického práva toho subjektu, který tímto způsobem učinil. Vodní jakož
i
zákon
práva
dále
a
upravuje
povinnosti
i
při
další
dispozice
nakládání
s vodami,
s povrchovými
a
podzemními vodami. I přesto, že tato problematika je velmi zajímavá, překročil by případný rozbor těchto ustanovení rámec této
kapitoly,
který
se
věnuje
omezení
vlastnického
práva
s ohledem na předmět vlastnického práva.
6.3.3.3.2 Vzduch Vztah vlastnictví a vzduch, který dýcháme, však neexistuje žádná právní úprava a to z důvodu, že tato úprava by byla nadbytečná.
Lze
však
souhlasit
s názorem
zastávaný
římským
právem, že i vzduch je věcí, která je společná všem lidem a jako takový nelze, aby byl předmětem vlastnického práva.
6.3.3.4 res publico usu destinatae
Věci uvedené v třetí kategorii v současné době též nelze zahrnout pod pojem res extra commercium. Tyto věci jsou ve vlastnictví speciálních subjektů, a to zejména ve vlastnictví států, popř. nižších samosprávných územních celků, krajů či obcí, které se o věci sloužící k užívání všech lidí starají. Jejich vlastnické právo je stejné vlastnické právo jako právo všech
ostatních,
nemají
tedy
žádné
výsady,
ale
spíše
omezení spočívající v převoditelnosti takovýchto věcí.
101
jen
6.3.3.5 Další res extra commercium Jak již bylo výše uvedeno, některé věci podléhají z mnoha různých
důvodů
omezením
taktéž
různorodým,
a
to
nejčastěji
v zákazu držby, nakládání s těmito věcmi či jejich zcizování. Souhrnně pak tyto věci byly označeny jako věci mimo právní obchod
(res
extra
commercium).
Dalšími
věcmi,
které
lze
podřadit pod tento pojem, jejichž právní úpravu staří Římané neřešili, jsou věci, které se vyznačují vlastnostmi, jež jsou pro společnost či pro člověka nebezpečné a z tohoto důvodů je dispozice (drogy)
s nimi
značně
nebezpečné
či
omezena.
Může
(výbušniny,
jít
střelné
o
věci
zbraně
škodlivé či
jedy).
Obsah a rozsah omezení u jednotlivých těchto věcí je však vždy nutné
určit
podle
příslušného
zvláštního
veřejnoprávního
zákona a nelze tedy toto omezení jednotně charakterizovat. Vyvstává však zde otázka, jak je to s vlastnictvím k těmto věcem
v případě,
že
dojde
k držení
těchto
věcí
a
to
protizákonně. Jedná se skutečně o vlastnictví nebo pouze o držbu anebo nelze na tyto věci vůbec aplikovat občanskoprávní předpisy. Musíme si v tomto případě odpovědět na nejdůležitější a nejzásadnější otázku, zda věci mimo právní obchod mohou vůbec být předmětem občanskoprávních vztahů. Předmětem vlastnických vztahů
jsou
mimo
jiné
i
věci v právním
smyslu,
které
jsou
definovány ovladatelností a tím, že slouží potřebám lidí, tj. slouží k uspokojování potřeb lidí. Obě tyto podmínky jsou u těchto
věcí
k těmto
splněny.
věcem
vlastnictví. nakládání
Žádný
zákaz,
že
Stanovují
s nimi.
právní
tyto však
Např.
v
předpis
věci zákazy
§
187
pak
nesmějí
nestanovuje
být
ohledně trestního
předmětem
dispozic zákoníku
a je
ustanoveno, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinému jinak opatří nebo pro jiného
přechovává
omamnou
nebo
102
psychotropní
látku
(drogu),
bude
potrestán
V návaznosti
odnětím
na
to
svobody
v
§
187a
na
jeden
trestního
až zákona
pět
let.
je
dále
stanoveno, kdo bez povolení přechovává omamnou látku nebo jed v množství větším než malém, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. Dalo by se říci, že zde dochází k bludnému kruhu, kdy sice není
zakázáno
vlastnictví
k
předmětu,
ale
je
zakázána
jakákoliv možnost nabytí této věci. Může tedy taková věc být předmětem
vlastnictví
domnívá,
že
pokud
legální
cestou
a
požívat
neexistuje
nabít
její
legální
(vlastní
ochrany?
důvod,
výrobou,
jak
Autor
se
danou
věc
kupní
smlouvou,
darováním či jiným způsobem), nemůže ani vzniknout k této věci vlastnické právo. Tyto fakticky nelegálně držené věci vlastně z pohledu občanského práva vůbec neexistují. Tímto způsobem nejsou pak tyto věci mimo právní obchod schopny
být
předmětem
dovolávat
ani
zákoníku.
Pokud
legálním
jejich však
způsobem,
vlastnického ochrany
způsobem
dochází
např.
na
práva
k
a
uvedeným
nakládání
základě
nelze
se
v občanském
s těmito
povolení
tedy
či
věcmi
nějakého
oprávnění, mohou se i tyto věci stát předmětem vlastnického práva. Samozřejmě za dodržení dalších s tím spojených omezení. Nabízí se však i druhý pohled na tuto problematiku a to takový, že tyto věci mohou být předmětem vlastnictví, avšak nedopadá na ně ochrana poskytovaná občanskoprávními předpisy v případě určitého protiprávního jednání a to z důvodů, že již samo držení (vlastnictví) těchto věcí je protiprávní. Držitel však může tuto věc užívat, požívat, spotřebovat anebo třeba i opustit. S ohledem však na zásadu, že výkon práva nemůže být protiprávním jednáním, tj. i výkon vlastnického práva nemůže být protiprávním jednáním, je názor, že tyto věci nemohou být vůbec
předmětem
vlastnictví,
že
vyloučené, autorovi mnohem bližší.
103
se
tedy
jedná
o
věci
6.4 Závěr
Z toho, co bylo uvedeno v předešlých kapitolách je zřejmé, že vlastnické právo je omezeno mnohými způsoby, které jsou však
vždy
přesně
definovány.
Omezení
vlastnického
práva
vychází vždy 1)
buď
z autonomie
k tomuto
vůle
omezení
vlastníka,
dá
souhlas
kdy a
vlastník
dobrovolně,
většinou za náhradu, své vlastnické právo omezí 2)
nebo
vychází
z určitých
obecných
principů
v zájmů celé společnosti, kdy toto omezení je většinou
ve
veřejném
zájmu;
k takovémuto
omezení pak může dojít i proti vůli vlastníka, nicméně vždy za náhradu 3)
nebo
omezení
právo
naráží
vychází na
z toho,
stejně
že
vlastnické
chráněné
vlastnické
právo jiného vlastníka a tím je pak omezen ve svém
výkonu;
neoprávněně
jeho
zasahovat
výkon do
totiž
jiného
nemůže
vlastnického
práva, protože vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a nemůže tedy být výkon jednoho vlastnického práva nadřazen nad výkon jiného vlastnického práva 4)
anebo poslední omezení vychází z toho, že ač vlastník
vykonává
své
vlastnické
právo
dle
zákona, jeho úmysl je pouze tímto výkonem práva škodit;
i
takovýto
výkon
práva
je
zakázaný,
protože vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv
druhých
nebo
v rozporu
se
zákonem
chráněnými zájmy, nesmí jeho výkon být proti dobrým
mravům
a
nesmí
šikanózní výkon práva.
104
se
jednat
o
tzv.
Intencí výše uvedeného rozdělení je ukázat, na základě čeho lze vlastnické právo omezit a to z pohledu obecného. Buď tedy
na
základě
zájmu,
který
autonomie
je
vůle
nadřazen
vlastníka
zájmu
nebo
jednotlivce
ve veřejném nebo
stejně
chráněným jiným vlastnickým právem anebo v případě, že by se jednalo o zneužití vlastnictví. Ve všech nucených případech omezení vlastnického práva vždy musíme pečlivě zkoumat, zda toto
omezení
Listiny
základních
hlediska práva.
nepřesahuje
splněny
Kdyby
práv
a
všechny
tomu
tak
rámec,
který
svobod
a
podmínky
nebylo,
je zda
pro
uveden jsou
omezení
nejednalo
by
v čl.
11
z ústavního vlastnického
se
o
omezení
oprávněné, ale protiústavní a jako takové by nemohlo požívat právní ochrany. Na
omezení
z jiného
pohledu
vlastnického a
práva
to jako na
pak
omezení
lze
nahlížet
vlastnické
ještě
práva
ve
vztahu předmětu a subjektu. Takto pak lze rozdělit vlastnické právo,
respektive
předmět
vlastnického
práva,
na
čtyři
skupiny: 1)
věci, které mohou být ve vlastnictví libovolných subjektů
2)
věci,
které
mohou
vlastnit
jen
určité
zákonem
uvedené subjekty 3)
věci, které nemohou vlastnit žádné subjekty
4)
věci, které vlastní všichni, popř. věci, které nepatří nikomu
Tímto způsobem je pak omezeno vlastnické právo ve vztahu k předmětu
vlastnického
práva.
Pochopíme-li
pak
obecné
principy, na nichž je postaveno omezení vlastnické práva a důvody
těchto
omezení,
můžeme
pak
právo a defakto i jeho „neomezenost“.
105
lépe
pochopit
vlastnické
7. OCHRANA VLASTNICKÉHO PRÁVA S ohledem na skutečnost, že vlastnické právo je jedno ze základních
lidských
práv
a
že
vlastnické
právo
se
určitým
způsobem dotýká každého jednotlivce, jeho význam je proto pro společnost
obrovský,
prolíná
republiky,
řádem
České
České
republiky,
a
se
jejíž
to
jeho
základ
zejména
ochrana tvoří
Listina
celým
právním
ústavní
pořádek
základních
práv
a
svobod, a to ve svém článku 11 ve spojení s článkem 36, který zakotvuje
možnost
každého
domáhat
se
stanoveným
způsobem
a
postupem svého práva, tedy i práva vlastnického, u nezávislého a nestranného soudu či jiného orgánu. Ochranu
vlastnickému
právu
pak
poskytují
téměř
všechna
právní odvětví, jak veřejnoprávní, zejména pak právo trestní a právo
správní,
občanským
a
tak
i
právem
soukromoprávní, obchodním.
Právě
reprezentované ochrana
právem
poskytovaná
vlastnickému právu občanskoprávními předpisy zaujímá v ochraně vlastnického práva zvlášť důležité místo. Právě občanskoprávní úprava
ochrany
v zabezpečování
vlastnického
práva
nedotknutelnosti
má
nezastupitelnou
vlastnictví
a
tím i
roli
právní
jistotě vlastníků. S ohledem na ochranu vlastnického práva je zajímavý nález Ústavního
soudu, jehož
výrok poskytuje
ochranu
vlastnického
práva k tomu, aby vlastník mohl řádně plnit i své povinnosti. Ochranu vlastnického práva tak nelze zužovat pouze na ochranu konkrétních
subjektivních
oprávnění
vlastníka,
je
třeba
ji
poskytnout též k zajištění výkonu vlastnického práva, včetně plnění Z tohoto
případných důvodu
je
povinností nezbytné
spojených
vytvořit
s vlastnictvím.
vlastníkovi
dodatečný
prostor, tj. poskytnout mu adekvátní soudní ochranu, i proto, aby
své
vlastník
povinnosti aktivní
mohl věcnou
řádně
plnit.
legitimaci
106
Z tohoto k podání
pohledu
má
žaloby
na
vyklizení bytu vůči neoprávněnému uživateli, byť k tomuto bytu svědčí právo nájmu jiné osobě a tato osoba by se též mohla domáhat jeho vyklizení.83 Stěžovatelka se domáhala zrušení rozsudku, kdy se žalobou domáhala vyklizení bytu v jejím domě, kdy předchozí vlastník uzavřel nájemní smlouvu, která nebyla nikdy ukončena, nicméně i přesto byl předán do nájmu další osobě (žalovanému). Původní nájemkyně se však s ohledem na určité výhružky bála uplatnit své právo k vyklizení bytu. Takto podanou žalobu však obecné soudy zamítly, neboť shledaly, že vlastník bytu není k žalobě aktivně
legitimován,
protože
práva,
nikoli
práva
do
žalovaný
zasahuje
vlastnického,
do
nájemního
které
příslušní
žalobkyni. Jestliže
totiž
bylo
zjištěno,
že
trvá
nájemní
vztah
s původní nájemkyní, má pronajímatel jako vlastník, povinnost předat Řádné
nájemci splnění
odmítnutím
byt
ve
této
možnosti
stavu
způsobilém
povinnosti domáhat
se
soudy
k řádnému
užívání.
stěžovatelce
vyklizení
upřely
pronajatého
bytu
neoprávněným uživatelem. Na základě tohoto rozhodnutí je pak nutné brát ochranu vlastnického práva šířeji, ne jen jako ochranu při zásahu do práv vlastníka, kdy ochrana musí být poskytnuta i k tomu, aby vlastník mohl bez jakýchkoliv problémů plnit i své povinnosti. Cílem této kapitoly je nejen uchopit ochranu vlastnického práva v obecném pojetí, ale i rozebrat jednotlivé instituty ochrany
vlastnického
práva
z toho
důvodu,
aby
tato
práce
nebyla čistě jen prací teoretickou, ale aby mohla být využita i
jako
praktická
vlastnického
pomůcka
práva)
při
řešení
problémů
v souvislosti
právě
(zásahů
do
s ochranou
vlastnického práva a určitým návodem, jak by měl poškozený v případě 83
zásahů
do
svého
vlastnického
práva
postupovat.
nález Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2007, sp.zn. I. ÚS 687/05
107
Z tohoto této
důvodu
práce
možnosti,
a
autor
uvádí
které
záměrně
překračuje
v následujících
právní
řád
obsahovou
podkapitolách
České
republiky
stránku
jednotlivé vlastníkovi
k ochraně jeho vlastnického práva nabízí.
7.1. Občanskoprávní ochrana
Občanský zákoník v sobě zahrnuje poměrně širokou ochranu vlastnického práva. Tyto prostředky ochrany lze zjednodušeně rozdělit na: -
obecné - vzhledem k tomu, že je vlastnické právo mimo jiné i právem subjektivním, lze použít obecné prostředky sloužící
k ochraně
subjektivních
práv
i
na
právo
prostředky
právní
vlastnické -
zvláštní ochrany,
–
zde
se
které
se
jedná
o
mohou
takové vztahovat
pouze
k ochraně
vlastnického práva
7.1.1 Obecné prostředky ochrany vlastnického práva
Obecné prostředky jsou takové prostředky, které neslouží jen
k ochraně
vlastnického
práva,
ale
lze
je
použít
k jakékoliv ochraně jakéhokoliv subjektivního práva. S ohledem právě
na
fakt,
že
je
lze
použít
k ochraně
jakéhokoliv
subjektivního práva, můžeme je tedy použít i k ochraně práva vlastnického.
7.1.1.1 Žaloby - soudní ochrana Tato ochrana vlastnického práva vychází z § 4 občanského zákoníku, kdy proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně
stanoveno
něco
jiného,
108
je
tímto
orgánem
soud.
V případech, vlastnické
kdy
není
právo
a
dobrovolně
jeho
nerušený
respektováno výkon,
je
subjektivní
tedy
k ochraně
povolán soud. Tento orgán je zároveň povinen ohroženému nebo poškozenému subjektu ochranu poskytnout. Zásadně je tedy k této ochraně povolán politicky nezávislý soud,
a
to
prostřednictvím
již
zmíněného
§
4
občanského
zákoníku, dále pak na základě § 7 občanského soudního řádu (v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a
jiné
právní
z občanskoprávních
věci,
které
vztahů,
vyplývají mimo
pokud
je
jiné
podle
i
zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány) a dále jako zastřešující právní normu na základě čl. 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu). Při neoprávněném zásahu do vlastnického práva má vlastník právo
na
tuto
ochranu.
Ochrana
je
poskytnuta
na
základě
návrhu, tzv. žaloby, která musí splňovat obecné náležitosti dle § 42 odstavce 4 občanského soudního řádu a dále zvláštní náležitosti Žaloba
je
dle sice
§
79
odstavce
jednotným
1
občanského
institutem,
ale
soudního
slouží
řádu.
k ochraně
různorodých porušených či ohrožených práv. Na základě toho se pak žaloby různým způsobem klasifikují. Velká část žalob však nemá žádné označení. Určitá klasifikace pak vychází z § 80 občanského soudního řádu: a) žaloby statusové – tj. žaloby o osobním vztahu, tyto druhy žalob se v souvislosti s ochranou vlastnického práva vůbec nevyskytují, b) žaloby na plnění – jedná se o nejtypičtější druhy žalob, plnění může spočívat v povinnosti něco dát, něco
konat,
6.1.2.2),
něčeho
se
něco strpět;
109
zdržet
(srovnej
v obecných
kapitolu
případech
by
se
těmito žalobami dala vymáhat např. škoda způsobená na věci, popř. bezdůvodné obohacení v případě, že by někdo užíval cizí věc a bral z ní užitky c) žaloby určovací – civilní právo procesní dává těmito žalobami
možnost,
existence,
popř.
aby
bylo
žalováno
neexistence
na
určitého
určení právního
vztahu; žalobce se tak nedomáhá přisouzení nějakého plnění,
tedy
nedomáhá
se
exekučního
titulu,
ale
cílem je, aby soud rozhodl, že určitý právní vztah existuje nebo neexistuje.
7.1.1.2 Žaloba na určení vlastnického práva Žalobou určovací se může žalobce domáhat určení, zda tu vlastnické právo je či není. S ohledem na to, že tato žaloba není
specifickým druhem
žaloby, je
nutné
na
ni
též použít
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. K tomu, aby byla taková žaloba úspěšná, je nutné prokázat naléhavý právní zájem a to ze strany žalobce. Tento naléhavý právní zájem má žalobce tehdy, je-li existence právního vztahu (vlastnického práva) objektivně neurčitá, nejasná a z této nejistoty hrozí žalobci určení
nebezpečí je
dán
nějaké
zejména
újmy.84
tam,
kde
Naléhavý by
bez
veřejný tohoto
zájem
určení
na
bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým.85 Pokud žalobce má možnost žalovat na plnění pak zpravidla v tomto
případě
existenci
není
vlastnického
dán
naléhavý
práva
a
právní
žaloba
na
zájem. plnění
Žaloba
na
z tohoto
vlastnického práva vycházejícího se totiž navzájem vylučují a to tak, že žalobce musí žalovat na plnění. Je tomu tak proto, 84
Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2002. s. 220 85 Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 254
110
že vztah mezi nimi je vztahem prejudiciality: rozhodnutí o plnění
vždy
předpokládá,
že
si
soud
prejudiciálně
vyřeší
otázku existence právního poměru, čili tutéž otázku, kterou na základě určovací žaloby řeší jako hlavní žalobní nárok.86 Odlišnost této žaloby v obecné rovině je v tom, že určení právního
vztahu
(komu
náleží
právo)
má
formu
určení
deklaratorní a má tedy účinky ex tunc. Navrhuje-li
žalobce
určení
svého
vlastnického
práva
k nemovitosti, je na požadovaném určení vždy naléhavý zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem v katastru nemovitostí.87 Nedostatek
naléhavého
právního
zájmu
je
důvodem
k zamítnutí podané žaloby. Z tohoto důvodu nejsou tyto žaloby v praxi příliš obvyklé, nicméně s ohledem právě na charakter vlastnického práva budou tyto žaloby poměrně často využívány, protože
se
jedná
o
významný
procesní
nástroj
preventivní
ochrany práv tím, že umožňuje vnesení jistoty do nejistých právních vztahů.88
7.1.1.3 Ochrana u příslušného orgánu státní správy V § 5 občanského zákoníku dává zákon možnost domáhat se ochrany i u příslušného orgánu státní správy. Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu.
86
Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2002. s. 220 87 Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 254 88 Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2002. s. 220
111
Toto ustanovení je tak jedním z případů, kdy rozhodování o občanskoprávních
věcech
je
výjimečně
svěřeno
do
pravomoci
jiného orgánu než soudu a to orgánu státní správy. Vychází se přitom z toho, že tyto orgány lépe znají místní poměry
a
díky
tomu
pak
mohou
právní
ochranu
poskytnout
rychleji a účinněji než soudy. Tato ochrana je však ve vztahu k soudu pouze předběžná, a to ve smyslu, že může předcházet soudní
rozhodnutí
a
dočasně
tak
urovnat
právní
vztah
mezi
spornými stranami. Orgány však při poskytování právní ochrany nezkoumají právní otázky, tj. zda skutečně došlo k zásahu do cizího
subjektivního
protiprávně Poskytnout
po
či totiž
občanského právu.
právní
práva,
Jejich
zda
úkol
ochranu
před
je
se
tak
zcela
zřejmým
stalo
odlišný.
zásahem
do
pokojného vztahu a tak zabezpečit mezi účastníky pořádek a klid. Na rozdíl od ochrany soudní se nejedná o ochranu práva, ale
o
dojít
ochranu i
pokojného
k paradoxním
stavu. Na
situacím,
základě
že
je
tohoto
pak
poskytnuta
může
ochrana
někomu, kdo toto právo nemá, což se dodatečně může zjistit až v soudním řízení při bližším a konkrétním zkoumání celé věci. V návaznosti
na
výše
uvedené
pak
toto
rozhodnutí
samozřejmě nemůže být právně závazné pro soud a až soud teprve rozhoduje
s konečnou
a
definitivní
platností
o
tomto
občanskoprávním sporu. Toto rozhodnutí tak nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). K tomu, aby vůbec mohl být orgán státní správy povolán k ochraně, musí být splněny následující podmínky. Musí dojít ke zřejmému zásahu do pokojného stavu – pokojným stavem se rozumí poslední faktický pokojný stav. Pokud tedy orgán státní správy
zjistí
poslední
pokojný
(nerušený)
stav
a
zároveň
zjistí zřejmý, tj. na první pohled zjistitelný zásah do tohoto pokojného stavu, je povinen poskytnout právní ochranu.
112
Státní orgán pak může buď předběžně zásah zakázat anebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Jinou možnost státní orgán
nemá
a
tyto
způsoby
ochrany
jsou
taxativně
vymezeny
právě v § 5 občanského zákoníku. Pokud tedy státní orgán určitým způsobem rozhodne, není tím
dotčeno
domáhat
se
právní
ochrany
postiženého
subjektu
přímo u soudu, jak výslovně občanský zákoník v § 5 uvádí. Toto právo vychází z toho, že v prvé řádě je zásah státního orgánu zásahem předběžným a do té míry i dočasným a také z důvodu, že státní orgán nezkoumá, kde je právo, ale pouze ukládá opatření při zřejmém zásahu do pokojného stavu, ale i takovýto zásah může
být
s právem. domáhat
při
bližší
Záleží
ochrany
analýze
tedy před
na
zásahem,
postiženém
soudem
který
subjektu,
nikoliv.
či
je
v souladu
zda
Pokud
se
svého
bude práva
nevyužije, je pak rozhodnutí o ochraně pokojného stavu orgánu státní
správy
definitivní
a
konečné
a
lze
jej
i
podle
příslušných předpisů vykonat. Pokud se však účastník obrátí na soud,
který
rozhodnutí
v této orgánu
věci
pak
státní
pravomocně
správy
rozhodne,
účinnost.
ztratí
Závažné
a
vykonatelné je pouze rozhodnutí soudu.
7.1.1.4 Svépomoc Svépomoc je též určitá možnost, jak se domoci ochrany práva,
které
poskytované
subjektu
příslušným
náleží. orgánem
Stejně
státní
jako
správy
u
ochrany
bude
svépomoc
právě u ochrany vlastnického práva poměrně častější ochranou a uplatněným
právem
než
představit
situaci,
např.
kdy
u
dojde
závazkových k porušení
§
vztahů. 127
Lze
si
občanského
zákoníku (vlastník věci obtěžuje jiného, nad míru přiměřenou poměrům, určitými imisemi, kdy tento zásah trvá řádově několik hodin). Státní orgány nemohou poskytnout tak rychlou ochranu, Policie ČR má v těchto případech poměrně omezené kompetence a
113
tak nezbývá nic jiného než se domoci svého práva, tj. aby se vlastník věci zdržel určitého jednání, svépomocí. K takovémuto
svémocnému
jednání
nás
zmocňuje
§
6
občanského zákoníku. Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit.
Práva
svépomoci
tedy
lze
uplatnit,
jen
jsou-li
splněny následující podmínky: 1) bezprostřednost (iminentnost) zásahu – zásah se tedy buď chystá nebo zásah již nastal a nebyl ukončen 2) neoprávněnost
zásahu
–
svépomocí
tak
nelze
bránit
oprávněnému zásahu, i když je to zásah bezprostřední, protože se jedná o zásah v souladu se zákonem, např. výkon rozhodnutí nebo exekuce 3) přiměřenost odvrácení zásahu – odvracející tak nesmí způsobit újmu nepřiměřenou té, která by mu hrozila; prostředky odvracení zásahu tak musí svou intenzitou a rozsahem odpovídat bezprostřednímu zásahu 4) subjekt, který je k tomuto odvracení povolán je pouze ten, kdo je tímto zásahem ohrožen, případně se může jednat o jeho zákonného zástupce či zmocněnce.89 V případě, že by se tak stalo, jednalo by se tzv. exces – vybočení z mezí svépomoci, což není již jednáním po právu, ale jednáním protiprávním. Svépomoc bezprostředního
je
institutem
ohrožení
nebo
výjimečným.
porušení
se
může
V případě ten,
jehož
právo je takto ohroženo či porušeno výjimečně bránit. Právní ochranu totiž poskytuje stát a jím zmocněné orgány a subjekt, který je tímto způsobem ohrožen, nemusí a většinou ani nejedná
89
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník komentář. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck. 1999, s. 246
114
přiměřeně a jeho jednání může mít značně subjektivní podtext a právě z tohoto důvodu je svépomoc institutem výjimečným.
7.1.2 Zvláštní prostředky ochrany vlastnického práva
Zvláštními
prostředky
ochrany
vlastnického
práva
jsou
takové prostředky, které můžeme použít jen v případech, kdy dojde
pouze
k neoprávněnému
zásahu
do
vlastnického
práva.
V jiných případech, než u vlastnického práva, je použít nelze. Tyto
prostředky
vycházejí
z §
126
odstavce
1
občanského
zákoníku. Vlastník má totiž právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněné zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Jedná se zejména o tyto dva druhy žalob: a. žaloby reivindikační b. žaloby negatorní Tyto
žaloby
v sobě
zahrnují
veškerou
zvláštní
ochranu
vlastnického práva s ohledem na to, že se jedná o žaloby velmi obecně
klasifikované
soudního řádu soudního
a
jedná
o žaloby
řádu).
Součástí
na
se
dle
plnění
každé
klasifikace
(§80
této
písm.
skupiny
b)
občanského občanského
pak
mohou
být
konkrétní jednotlivé žaloby tak, jak bude uvedeno níže.
7.1.2.1 Žaloby reividikační Žaloba reividikační, nebo-li žaloba na vydání věci, je určena
k ochraně
práva
v případech
neoprávněného
zadržení
věci. Stejný účel pak plní i tzv. vylučovací žaloba ve smyslu §
267
občanského
soudního
řádu
o
vyloučení
věci
z výkonu
rozhodnutí případně o vyloučení věci z exekuce nebo o vydání dědictví na základě § 485 občanského zákoníku. Hmotněprávní základ k této žalobě dává § 126 a to věta druhá za středníkem. Vlastník věci se může domáhat vydání věci na tom, kdo věc
115
neprávem zadržuje. Podobné právo má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe. Tato žaloba směřuje k ochraně vlastnického práva v případě protiprávního
zadržování
věci jak
movitých,
tak
nemovitých.
Vlastník se zde domáhá získat svou věc protiprávně zadržovanou někým
jiným
zpět
do
své
moci
a
nakládat
s ní
opět
jako
z vlastní. Z hlediska praktického musí být prokázán vlastnický vztah a
dále
skutečnost,
že
vlastník
není
omezen
ve
svém
právu
s věcí nakládat. Žalovaný tak musí zadržovat věc protiprávně a ne
v případě,
s předmětem vztahem).
že
je
určitým
vlastnictví Věc
specifikovaná
musí tak,
omezen
být
aby
závazkovým (např.
vztahem
trvajícím
individuálně
mohla
být
v dispozici nájemním
určena
odlišena
od
a
přesně
jiných
věcí.
Zpravidla tato žaloba směřuje i k vydání užitků a přírůstků věcí, a to s ohledem na dobrou víru žalovaného. Pokud ten, jenž
měl
věc
u
sebe,
nebyl
v dobré
víře,
musí
vydat
i
přírůstky a užitky věci. Pokud však v dobré víře byl, tak tyto vydat nemusí. Aktivně legitimován je vlastník věci, pasivně pak ten, jenž drží věc u sebe. Pasivní legitimace je důležitá k úspěšnosti ve věci, a to z důvodu, že žalovaný musí mít věc u sebe, aby zde existovala možnost, ji vydat. V opačném případě by byla žaloba neúspěšná. Důkazní břemeno v tomto případě též leží na vlastníkovi věci. V případě, že by se ve sporu zjistilo, že žalovaný již věc u sebe nemá (zcizil, zničil, spotřeboval, atd.), neměla by tedy taková žaloba nárok na úspěch. V těchto případech pak zbývá pouze
domáhat
zákoníku.
se
Vzhledem
náhrady
škody ve
k tomu,
že
tato
smyslu
§
možnost
420
občanského
výskytu
těchto
případů je značně reálná, bylo by v těchto žalobách vhodné připojit
k žalobnímu
návrhu
na
116
vydání
věci
i
eventuální
žalobní
návrh
představuje
(petit)
cenu
o
věci
zaplacení
v době,
kdy
(škody),
částky došlo
která
k neoprávněnému
zadržení. Úspěšnost
žaloby
též
závisí
na
tom,
zda
již
nedošlo
k nabytí vlastnického práva vydržením. Pokud ano, nemůže být tato žaloba úspěšná. Jedná-li se pak o vydání nemovité věci, nenazýváme pak žalobu na vydání věci, ale na vyklizení nemovitosti, kde je opět nutné přesně specifikovat předmět žaloby. Pokud nevlastník převede věc, a to jakýmkoliv způsobem, je možné se s úspěchem domáhat vydání věci i na tom, kdo věc tímto způsobem nabyl od nevlastníka. Tento výklad vyplývá ze zásady, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má. Oprávněný držitel má právo na takovou dispozici s věcí, při
které
oprávněný
nedochází držitel
ke
věc
změně
prodá,
vlastnického
může
nabyvateli
práva.
Pokud
vzniknout
jen
právo oprávněné držby, nikoliv právo vlastnické (nejde-li o výjimky výslovně stanovené zákonem). Proto pokud někdo nabyl nemovitost od nevlastníka (případně celou věc od osoby, která byla jen jejím podílovým spoluvlastníkem), přičemž vycházel ze zápisu
v katastru
nemovitostí
označujícího
převodce
za
vlastníka této nemovitosti, nestal se vlastníkem této věci. Jinak řečeno, ani § 11 zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných
právech
k nemovitostem
neprolomil
zásadu,
že
nikdo
nemůže převést na jiného více práv, než sám měl. Na dobrou víru
nabyvatele
však
zákon
neváže
bezprostřední
nabytí
vlastnictví, ale jen zakládá právo oprávněné držby a možnost nabytí vlastnického práva vydržením.
90
90
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002
117
Do této zásady však na její úkor zasahuje zásada jiná, a to zásada ochrany dobré víry (bona fides) nabyvatele. K tomu srovnej kapitolu 7.3.
7.1.2.2 Žaloby negatorní Žaloba
negatorní
nebo-li
žaloba
zapůrčí
se
použije
ve
všech dalších možných případech (§§ 126 odst. 1 věta první, 127
a
128
zásahu
do
občanského
zákoníku),
vlastnického
kdy
práva
a
dojde
nejedná
k neoprávněnému se
o
žalobu
reividikační (na vydání věci). Jedná se o žalobu na zdržení se těchto
protiprávních
jednání.
Jde
tedy
o
ochranu
vlastníka
věci movité a nemovité proti jakýmkoliv nedovoleným omezujícím zásahům, jimiž by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného a nebo, kterým by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Žalobce se tímto domáhá zdržení se neoprávněných zásahů vyplývajících ze sousedských vztahů, které buď již nastaly, trvají a nebo konkrétně hrozí jejich opakování. Jedná se tedy o -
zdržení se ohrožení sousedovy stavby nebo pozemku
-
o zdržení se obtěžování sousedů tzv. imisemi
-
o zdržení respektive zabránění vnikání chovných zvířat na sousedící pozemek
-
o
zdržení
se
nešetrného
odstraňování
kořenů
a
větví
stromů, popř. v nevhodnou roční dobu -
o stanovení povinnosti oplotit pozemek ve smyslu § 127 odstavec 2 občanského zákoníku
-
o
stanovení
pozemku
vstup
povinnosti na
umožnit
pozemek
ve
vlastníkovi
smyslu
§
127
sousedního odstavec
3
občanského zákoníku. Tímto
výčet
nároků,
které
můžeme
uplatňovat
u
soudu
nekončí a ani končit nemůže s ohledem na skutečnost, že se
118
jedná
pouze
o
výčet
demonstrativní.
K tomu
blíže
srovnej
kapitolu 6.2.2.5. Dojde-li vlastníka
tedy
věci,
vlastnického
k určitému uloží
práva
neoprávněnému
soud
zasahuje,
tomu,
aby
se
zásahu
kdo
do
tohoto
do
práv
takovéhoto
jednání
zdržel.
V petitu pak musí být přesně vymezena činnost, které se má žalovaný zdržet. Stejně jako u žalob reividikačních je možné tuto ochranu poskytnou i těm, kteří mají oprávnění mít věc u sebe. Výkon rozhodnutí, případně exekuce, se pak vede ve smyslu § 351 o.s.ř.91 Ukládá-li vykonané rozhodnutí jinou povinnost, uloží soud za porušení této povinnosti povinnému pokutu až do výše
100.000,-
rozhodnutí, přiměřené
Kč.
ukládá
pokuty,
Nesplní-li mu
soud
dokud
povinný na
výkon
ani
návrh
poté
vykonané
oprávněného
rozhodnutí
nebude
další
zastaven.
Způsobem uvedeným v § 351 odst. 1 se vykonávají tituly, které ukládají povinnému povinnost k nezastupitelnému jednání nebo povinnost něco strpět anebo povinnost něčeho se zdržet.92 Z pohledu teorie i praxe byla často diskutovanou otázkou problematika, zda se lze dle § 126 odst. 1 občanského zákoníku s úspěchem domáhat ochrany vlastnického práva v případech, kdy pouze
hrozí
neoprávněný
zásah
do
vlastnického
práva.
Tato
otázka již však v současné době byla vyřešena Nejvyšším soudem a to tím způsobem, že zmíněný paragraf nezakládá právo domáhat se
u
soudu
ochrany
žalobou
negatorní,
která
je
žalobou
na
plnění. Neoprávněným vyhrožování vyhrožováno,
zásahem
takovým se
do
vlastnického
práva
Vlastník,
kterému
zásahem.
nemůže
bránit
91
žalobou
zápůrčí
není
pouhé
je
takto
(negatorní),
Liška, P. Příručka pro vlastníky půdy a jiných nemovitostí. Praha: nakladatelství Prospektrum, 1994, s. 64 92 Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 1623
119
může však žádat, aby soud určil, že žalovaný není oprávněn provést
zásah,
vlastnického
kterým
práva
hrozí.
nezakládá
Pouhá
právo
hrozba
na
ochranu
zásahem podle
§
do 126
odst. 1 občanského zákoníku.93 Zbývá tedy otázka jak se může vlastník domáhat ochrany? Vlastník se může dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu domáhat ochrany žalobou určovací, zejména může žádat, aby soud určil, že žalovaný není oprávněn provést zásah, kterým hrozí. V tomto případě musí soud zkoumat, zda na takovém určení je naléhavý právní zájem. Za splní zákonných podmínek pak je dále možné se ochrany domáhat dle § 417 odst. 2 občanského zákoníku (Jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody.)
7.2. Ochrana vlastnického práva jinými právními odvětvími
Jak
již
bylo
výše
uvedeno,
ochranu
vlastnickému
právu
poskytuje celý právní řád. Není v silách autora a ani to není cílem odvětví
této
práce
než
kompletně
odvětví
popsat
občanského
další
práva,
instituty
kterými
je
jiných
chráněno
vlastnické právo. Tato kapitola se spíše snaží demonstrativně ukázat, že vlastnické právo je chráněno celým právním řádem a tím
vlastně
podtrhnout
obrovský
význam
vlastnického
práva
z pohledu celospolečenského. Veškerá
ochrana
pak
vychází
z
ústavněprávní
ochrany
vlastnického práva spočívající zejména v čl. 11 a 36 Listiny základních kapitolách stejný
práv
a
svobod,
rozebírána
zákonný
obsah
která
(Vlastnické a
ochranu)
již
právo a
byla všech
je
v předešlých vlastníků
konkretizována
rozvedena v celém právním řádu. 93
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22Cdo 2162/99
120
má a
Celospolečensky ohrožuje
nebezpečné
jakéhokoliv
jednání,
vlastníka
které
s ohledem
na
pak
nejvíce
vysokou
míru
zásahu do vlastnického práva, se snaží postihovat v určitých ustanoveních
předpisy
trestního
práva
a
tím
chránit
právě
vlastníka. Jedná se zejména o trestné činy uvedené v hlavě deváté zákona číslo 140/1961 Sb., trestního zákona. Ukázkovým příkladem je pak § 247 trestního zákona, kdy zákon postihuje osobu, která si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní. Pokud se
tak
zákona,
stane
za
stanovených
vystavuje
se
podmínek
nebezpečí
dle
trestního
§
247
trestního
stíhání
a
s tím
spojené následné sankce (trestu). Vedle tohoto trestněprávního postihu se pak vlastník odcizené věci může domáhat náhrady škody,
případně
vydání
věci
buď
přímo
v rámci
trestního
řízení, v tzv. adhézním řízení, popř. v občanskoprávním řízení způsobem uvedeným v kapitole 7.1 této práce. Dalšími trestnými činy chránícími zejména vlastnické právo jsou např. -
zpronevěra dle § 248 trestního zákona,
-
neoprávněné užívání cizí věci dle § 249 trestního zákona
-
neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle § 249a trestního zákona
-
podvod dle § 250 trestního zákona
-
poškozování cizí věci dle § 257 trestního zákona. Tímto
samozřejmě
výčet
trestných
činů
chránících
vlastnické právo nekončí. V řadě případů dochází ke kumulaci chráněných zájmů, kdy vedle vlastnického práva je chráněn i jiný zájem. Typickým příkladem může být trestný čin loupeže dle § 234 trestního zákona, kde vedle druhotného zájmu ochrany vlastnického
práva
je
především
chráněn
zásah
do
osobní
svobody člověka. Mimo trestněprávní ochrany vlastnického práva poskytují ochranu tomuto právu normy správního práva. Konkrétním zákonem je chránící vlastnické právo je zákon číslo 200/1990 Sb., o
121
přestupcích. Tento zákon postihuje méně závažnější protiprávní jednání než trestní zákon. Ochranu majetku vlastnického práva najdeme v § 50 přestupkového zákona, kdy přestupku se dopustí ten, a)
kdo
úmyslně
způsobí
škodu
na
cizím
majetku
krádeží,
zpronevěrou, podvodem nebo zničením či poškozením věci z takovéhoto
majetku,
nebo
kdo
se
o
takové
jednání
pokusí b)
úmyslně neoprávněně užívá cizí majetek nebo si přisvojí cizí
věc
nálezem
nebo
jinak
bez
přivolení
oprávněné
osoby c)
úmyslně ukryje nebo na sebe nebo jiného převede věc, která
byla
získána
přestupkem
spáchaným
jinou
osobou
nebo to, co za takovou věc bylo opatřeno. Další
konkrétní
katastrální vlastnická
ochranou
právo,
které
práva
vlastnického
má
mimo
k nemovitostem.
jiné
práva
je
za úkol
Katastr
např.
evidovat
nemovitostí
je
veřejný. Tím, že se v katastru nemovitostí eviduje vlastnické právo, poskytuje se tak tomuto právu ochrana a kdokoliv si tak může ověřit, zda je či není vlastníkem konkrétní nemovitosti a zda má právo s touto nemovitostí disponovat. Předpisy správního práva obsahují mnoho obecných práv, na základě
kterých
práva.
V této
k tématu ještě
by
se
mohl
vlastník
oblasti
pak
odkazuji
zvláštní
zmínil
§
části
65
správního
zákona
číslo
domáhat na
ochrany
publikace
svého vydané
práva.
Nakonec
bych
150/2002
Sb.,
soudní
však řád
správní, kdy ten, jenž byl zkrácen na svých právech přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují zrušení
jeho
práva
takového
nicotnosti.
Tímto
a
povinnosti,
rozhodnutí, je
zaručena
122
může
se
popřípadě soudní
žalobou
domáhat
vyslovení
ochrana
jeho
v případě,
že
dojde
k zásahu
do
vlastnického),
jakéhokoliv
může
se
subjektivního
práva
poškozený,
jsou-li
tento
(i
práva
splněny
zákonem stanovené podmínky, domáhat soudní ochrany.
7.3. Ochrana vlastnického práva a zásada dobré víry
Vlastnické právo požívá poměrně silnou ochranu, nicméně i přesto může dojít do zásahu vlastnického práva a to na úkor tzv.
zásady
dobré
víry,
kdy
tato
poskytuje
ochranu
těch
subjektů, které při svém jednání nevěděly o určitých právně významných
skutečnostech,
vědět.
Ochrana
dobré
vztahů
poskytována
víry
případně bývá
v různých
o
nich
nebyly
účastníkům
povinny
občanskoprávních
souvislostech
(srovnej
§
53
odstavec 3, §56 odstavec 1, § 130 odstavec 1, § 135b odstavec 1, § 161 odstavec 1, § 458 odstavec 2, § 459, § 486, § 586 odstavce 2 občanského zákoníku).94 Nás však tato zásada zajímá s ohledem na vlastnické právo. V tomto kontextu je pak možné tuto zásadu interpretovat tak, že by nebylo spravedlivé, kdyby byl poškozen ten, kdo sám jednal v oprávněné dobré víře, že jedná po právu, ten, kdo jedná v důvěře, že někdo jiný jedná po právu. V občanském
zákoníku
našla
tato
zásada
uplatnění
při
úpravě dědění v § 486. Kdo v dobré víře nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice. Záleží však vždy na tom, aby byla
splněna
podmínka,
že
nabyvatel
nevěděl
a
ani
nemohl
vědět, že dědictví bylo potvrzeno někomu, komu potvrzeno být nemělo.
Zákon
v tomto
případě
neodlišuje,
zda
se
jedná
o
movitou či nemovitou věc. V takovémto případě by se případný vlastník nedomohl uplatnění svého práva u nabyvatele. Zbývá mu
94
Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2002, s. 20
123
tak pouze nárok na náhradu škody uplatněný proti nepravému dědici. Obdobně je i chráněn zástavní věřitel dle § 161 odstavce 1 občanského zákoníku, kdy dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten
ji
přijme
v dobré
víře,
že
zástavce
je
oprávněn
věc
zastavit. V tomto případě dokud nedojde k uhrazení pohledávky, na
základě
které
je
movitá
věc
zastavena,
nemá
zástavní
věřitel právo věc vlastníkovi vydat. Pro
úplnost
bych
v tomto
obchodní
zákoník
narozdíl
případě
od
ještě
občanského
rád
dodal,
zákoníku
že
uplatňuje
zásadu dobré víry nabyvatele poměrně šířeji, kdy chrání dobrou víru mimo jiné i v obchodněprávních závazkových vztazích. Např. nabývá
§
446
vlastnické
obchodního
zákoníku
stanoví,
právo
případě,
kdy
i
v
že
kupující
prodávající
není
vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické
právo
prodávající
není
nabýt,
věděl
vlastníkem
a
nebo že
vědět
není
měl
ani
a
mohl,
oprávněn
že
zbožím
nakládat za účelem jeho prodeje. Obchodní zákoník zde sice neužívá přímo pojmu dobré víry, tento pojem vlastně opisuje, ale
v konečném
důsledku
chrání
dobrou
víru
kupujícího-
nabyvatele. Z tohoto důvodu bývají v praxi poměrně časté kupní smlouvy na prodej osobních automobilů uzavírány dle § 262 obchodního zákoníku jako obchodněprávní závazkové vztahy a to i přesto, že se nejedná o subjekty obchodního práva ve smyslu § 261 obchodního
zákoníku.
Obchodní
zákoník
totiž
dává
možnost
stranám se dohodnout, že jejich závazkový vztah se bude řídit právě obchodním zákoníkem. Nabyvatel tak nabývá předmět kupní smlouvy
v dobré
víře
a
v případě,
124
že
by
se
prokázalo,
že
předmět
kupní
smlouvy
prodávajícího,
nemůže
nebyl se
v době
původní
uzavření
ve
vlastník
vlastnictví
domáhat
vydání
předmětu kupní smlouvy na kupujícím, ale může pouze uplatňovat náhradu
škody
po
prodávajícím.
K tomuto
se
vyjadřoval
i
Ústavní soud ve svém nálezu, kde formuloval následující právní větu.
Ústavní
soud
vyložil
ustanovení
§
446
obchodního
zákoníku jako zákonnou mez ochrany vlastnického práva tam, kde je
třeba
upřednostnit
dobrou
víru
nabyvatele.
Ačkoliv
formulace dobré víry v ustanovení § 446 obchodního zákoníku ve znění do 31.12.2000 byla koncipována velmi široce (dobrá víra nebyla dána pouze v případě, kdy by nabyvatel věděl o tom, že prodávající
není
vlastníkem),
je
v době
při
převodu
výkladu
tohoto
vlastnického ustanovení
práva
třeba
vždy
šetřit podstatu a smysl vlastnického práva původního vlastníka a jeho ochrany dle čl. 11 Listiny. Takové omezení je proto současně třeba interpretovat tak, aby byla ještě vůbec šetřena podstata
vlastnického
práva
a
aby
takové
omezení
nebylo
zneužíváno k jiným účelům, resp. aby takové zneužívání nebylo ze strany soudu přijatým výkladem tolerováno či aprobováno.95 Ustanovení § 446 obchodního zákoníku významným způsobem zasahuje
do
ústavně
upřednostňuje
před
zaručeného ním
dobrou
práva víru
vlastnit a
majetek
jistotu
a
účastníků
obchodněprávních vztahů. Ústavní konformity
soud
se
uvedeného
pak
dále
ustanovení
zabýval
i
s ústavním
otázkou
ústavní
pořádkem
České
republiky a to na základě iniciativy obecných soudů. Přitom vycházel z toho, že pokud Ústavní soud již v předchozím řízení ve věci sp. zn. I. ÚS 437/02 zformuloval ústavně konformní výklad ustanovení § 446 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000, musí tak v souladu se zásadou a minori ad maius tudíž být ústavně konformní s čl. 11 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 95
nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02
125
Listiny základních práva a svobod i znění § 446 obchodního zákoníku v platném znění. Z tohoto důvodu pak tento návrh na zrušení
uvedeného
obchodního Kupující
zamítl.96
ustanovení
zákoníku
účinné
nabývá
do
Ustanovení
31.12.2000
vlastnického
právo
znělo
i
§
446
následovně.
v případě,
kdy
prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není
vlastníkem a
že není
ani
oprávněn
zbožím
nakládat
za
účelem jeho prodeje. Platné znění pak dobrou víru nabyvatele zpřísnilo tak, že kupující věděl nebo vědět měl a mohl. Ustanovení významným
446
způsobem
vlastnit jistotu
§
majetek
aplikovat
pouze
zasahuje
a
účastníků
obchodního
zákoníku
do
ústavně
upřednostňuje
před
obchodněprávních
za
přísného
pak
zcela
jistě
zaručeného
práva
ním
dobrou
vztahů.
respektování
Lze
víru
je
ustanovení
a
proto čl.
4
odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy
při
jeho
aplikaci
nezbytné
striktně
vyloučit
jakékoli
jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno. Z tohoto
důvodu
je
obzvláště
nutné
velmi
přesně
posuzovat
otázku dobré víry nabyvatele, zvláště v případech, kdy dochází k aplikaci smluvních
ustanovení stran
obchodního
podle
jeho
§
zákoníku
262
na
základě
obchodního
dohody
zákoníku.
Již
samotná existence takové dohody může v určitých jednotlivých případech
vyvolávat
kupujícího
pro
vlastnické
právo
pochybnosti
případ,
že
k předmětné
by
o
jejím
účelu
prodávající
věci
převést,
a
důvodech
nebyl
oprávněn
neboť
již
tato
skutečnost sama o sobě by vylučovala existenci dobré víry na straně kupujícího a tím i aplikaci § 446 obchodního zákoníku. Proto je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že 96
nález Ústavního soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04
126
využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že
prodávající
je
skutečně
oprávněn
převést
vlastnictví
k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře. To platí obzvláště v případech předchozího užití dohody dle § 262 obchodního zákoníku. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám. Nerespektování
těchto
ustanovení
446
§
zásad
obecnými
obchodního
soudy
zákoníku
při
by
aplikaci
v konkrétních
případech totiž mohlo vést k ochraně jeho zneužívání k jiným účelům, než pro které bylo vytvořeno, a tedy k protiústavnosti takto
vzniklých
rozhodnutí.97
případech
pečlivě
obchodního
zákoníku
Je
zvažovat a
tedy
aplikaci
dále
i
zvážit
nutné
v jednotlivých
ustanovení rozložení
§
446
důkazního
břemene mezi účastníky soudního řízení tak, aby nedocházelo k porušování čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí
být
nesmějí
šetřeno být
jejich
zneužívána
podstaty
k jiným
a
smyslu.
účelům,
než
Taková pro
omezení
která
byla
stanovena98. Ohledně
výše
nastíněné
problematiky,
tj.
nabývání
vlastnického práva od nevlastníka na základě § 446 obchodního zákoníku
v případech,
kdy
si
smluvní
strany
sjednají,
že
jejich právní vztah se bude řídit právě obchodním zákoníkem, pak existuje zajímavý názor, který tuto problematiku posunuje do jiné roviny. Dohodnou-li se strany závazkového vztahu, že se tento vztah bude řídit obchodním zákoníkem ve smyslu § 262, lze
aplikovat
které
upravují
jen
ty
normy
závazkové
obsažené vztahy.
v obchodním
Normy,
které
zákoníku, upravují
nabývání práv věcných, naopak nelze aplikovat namísto kogentní úpravy
občanského
zákoníku
a
97
to
ani
tehdy,
jsou-li
nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01 čl. 4 odst. 4 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky 98
127
systematicky upravující
upraveny
obchodní
v části
závazkové
třetí
vztahy.
obchodního Učiní-li
zákoníku
proto
strany
tuto dohodu u kupní smlouvy, nelze aplikovat pro účely nabytí vlastnického práva k movitým věcem na základě této smlouvy § 446 o nabytí vlastnického práva od neoprávněného.99 V občanskoprávních
vztazích
dále
nastává
další
složitá
otázka, a to při odstoupení od smlouvy v případě, že nabyvatel již dále převedl vlastnické právo na další subjekt. Dle § 48 odst. 2 občanského zákoníku se totiž odstoupením od smlouvy smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo
účastníky
vyplývá
dohodnuto
z toho,
právní
normu
že
ani
jinak.
v tomto původní
Složitost
trojstranném vlastník,
ani
této
problematiky
vztahu
neporušili
druhý
nabyvatel.
Jediný, kdo porušil právní normu je první nabyvatel, který však ve své podstatě nemá již co nabídnout, protože neplní závazky z první smlouvy (většinou nezaplacení kupní ceny) a na druhou stranu již nemá ve vlastnictví předmět kupní smlouvy. Tato
problematika
byla
a
je
velmi
diskutovaná
a
prozatím
neexistuje jasný právní názor, kdy v současné době proti sobě stojí i soudní praxe. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23.1.2001, sp. zn. II. ÚS
77/2000
se
k této
problematice
vyjádřil
následovně.
Z právního vztahu vznikají práva a povinnosti, které se týkají pouze
stran
tohoto
vztahu.
Vztah
mezi
smluvci,
včetně
odstoupení od smlouvy, se v takovém případě může projevit opět jen mezi smluvci a nemůže mít vliv na postavení třetích osob, které
v dobré
víře
a v souladu
s
§ 39
občanského
zákoníku
nabyly vlastnické právo k věci, která byla předmětem takové smlouvy.
Proto
se
strana
takovéhoto
vztahu
nemůže
úspěšně
dovolávat čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
99
blíže srovnej Melzer, Filip. Volba možnosti nabytí od [citováno 24. února 2008]. Dostupný z: http://www.ipravnik.cz
128
neoprávněného
neboť
ten
chrání
stěžovatelkou (prvním
práva
věcná,
(původním
nabyvatelem)
působící
vlastníkem)
totiž
vznikl
a
proti
všem.100
vedlejším
obligační
Mezi
účastníkem
vztah,
nikoliv
vztah věcné povahy (absolutní právo), a tak se tento vztah týká pouze těchto dvou stran, nikoliv třetích osob. Je totiž chybou stěžovatelky, že si nezajistila své vlastnické právo věcněprávními nemohlo
prostředky.
promítnout
účastníka
Z těchto
do
(konečného
důvodů
se
věcněprávního
nabyvatele),
pak
odstoupení
postavení
který
vůči
dalšího
ní
v žádném
závazkovém vztahu není. Vlastnické právo řádně nabyla a svědčí mu
tak
jeho
ochrana
ve
smyslu
čl.
11
odst.
1
Listiny
základních práv a svobod i vůči stěžovatelce a to samozřejmě za podmínky, že toto věcné právo nabyl v dobré víře.101 I přesto však Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 14. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004 rozhodl zcela opačně. Platným
a
účinným
odstoupením
od
kupní
smlouvy
smlouvy
o
převodu
vlastnictví
k nemovitosti
se
nebo ve
jiné
smyslu
ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku zrušují (zanikají) od počátku obligační a věcné (věcněprávní) účinky smlouvy, na základě které nabyl (měl nabýt) účastník smlouvy vlastnické právo a ve vlastnictví nemovitostí je tu stejný právní stav, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví nikdy nedošlo, to platí i tehdy, jestliže nabyvatel, dříve než došlo ke zrušení smlouvy odstoupením, nemovitost převedl na další osobu a i kdyby další nabyvatel byl v dobré víře, že se stal jejím vlastníkem. Právní důvody k tomuto rozhodnutí pak Nejvyšší soud spatřuje zejména v tom, že uzavřením kupní či jiné
smlouvy
nepochybně
o
převodu
nejen
nemovitostí
účinky
sledují
obligační,
ale
její také
účastníci účinky
věcněprávní, protože si jen stěží představit situaci, kdy by
100 101
nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000 nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000
129
se
nabyvatel
spokojil
pouze
se
závazkem
převodce
odevzdat
předmět prodeje a naopak, kdy by převodce se spokojil pouze se závazkem
nabyvatele
odstoupením
sleduje
obligačních, vlastnické
zaplatit
ale
i
právo
svým
kupní
cenu.
projevem
věcněprávních,
k převáděné
Převodce
odstranění
neboť
chce
nemovitosti.
pak
účinků
zachovat
Tento
názor
své lze
sdílet i z pohledu ochrany dobré víry, protože ochrana dobré víry
neplatí
v českém
právním
obecně,
řádu
ale
pouze
v případě, že ji zákon výslovně stanovuje.102 Nejvyšší soud pak dále vychází ze své rozhodovací praxe a ze svých stanovisek.103 Hlavně z těchto důvodů pak Nejvyšší soud neakceptuje názory Ústavního soudu. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil i ve svém stanovisku občanskoprávního opětovně
kolegia
opakuje,
vlastnictví
že
a
obchodněprávního
odstoupením
k nemovitosti
zaniká
od
kolegia,
smlouvy
právní
o
titul,
kdy
převodu na
jehož
základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo a obnovuje se původní
stav
i
v případě,
že
nabyvatel,
dříve
než
došlo
k odstoupení od smlouvy, nemovitost převedl na další osobu.104 K tomu
však
dokumentu
pět
zaujímá
soudců
Nejvyššího
odlišné
soudu
protichůdné
tak za správný právní názor, že
v rámci
stanovisko
stejného
a považuje
převede-li převodce platným
právním úkonem vlastnické právo k věci, nemůže být vlastnické právo nabyvatele dotčeno tím, že právní předchůdce převodce dodatečně
(po
převodu
nabyvatele)
od
soudu
jednotný,
není
smlouvy
vlastnického
práva
odstoupí.105
Tedy
kdy
několik
k věci i
soudců
názor
na
dalšího
Nejvyššího
Nejvyššího
soudu
k němu vydalo odlišné stanovisko. Dále pak soudce Nejvyššího 102
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 161/2006 103 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. 1 Odon 26/97 stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. Cpjn 38/1998 104 stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005 105 stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005
130
soudu tento opačný názor podpořil ve svém článku Odstoupení od smlouvy a vlastnické právo třetí osoby publikovaný v Právních rozhledech č. 18/2006.106 Cílem autora není odpovědět na tuto složitou otázku, nýbrž poukázat na rozdílnou rozhodovací praxi našich soudů. Jistá cesta
k interpretaci
kodifikace
občanského
připravovaného ten,
by
kdo
pak
práva,
občanského
jednal
mohla
která
kodexu
v dobré
ve
být
i
svém
§
připravovaná 966
v alternativě
víře,
nabyl
II
odst.
uvádí,
vlastnické
2 že
právo
k nemovité věci zapsané v katastru, považuje se za skutečného vlastníka.
Alternativa
vlastnického nestává jeho
práva
na
vlastníkem
dobrá
judikatury
víra.
běh
víře
téhož
Na
paragrafu
váže
lhůt,
nabyvatel
určitých
nemovitosti
tohoto
soudu
České
dojde
k tomu,
„zvítězí“
tj.
automaticky,
základě
Ústavního
pravděpodobností v dobré
I
nad
že
a
je-li
dále
i
ochranou
se
prokázána
na
republiky ochrana
nabytí
základě
s největší
práv
nabytých
vlastnického
práva.
V tomto případě pak bude muset, a měl by již i nyní, převodce svá práva dobře zajišťovat tak, aby nedošlo k případům, které byly
výše
rozebrány.
Občanský
zákoník
stojí
na
principu
autonomie vůle, tj. strany si mohou dohodnout to, co zákon výslovně nezakazuje, upravit navzájem svá práva a povinnosti tak, aby nedošlo k těmto případům, dále se i nabízí zatížení (omezení) omezení
nemovitosti
dozvěděly
i
věcným třetí
právem
osoby
tak,
v rámci
aby
se
zápisu
o
tomto
v katastru
nemovitostí. Další možnost nabízí ve svém článku Mgr. Renáta Zbranková, odstoupením
LL.M,
kdy
smlouva
navrhuje, neruší
od
106
aby
strany
počátku,
ale
sjednaly,
že
se
s účinností
ex
Černý, Petr. Odstoupení od smlouvy a ochrana dobré víry nejen v BGB [citováno 3. prosince 2007] . Dostupný z: http://www.ipravnik.cz
131
nunc.107 Domnívám se však, že tento postup neřeší problém zde nastíněný. Otázku ochrany vlastnického práva se pak dále snaží ve svém článku Mgr. Pavel Kotrba a Bc. Marek Semela řešit následovně. Prodávající by měl využít veškeré možné instituty občanského
práva,
který
zákon
nabízí,
zejm.
pak
zástavní
právo, popř. odkládací podmínku, věcné břemeno či předkupní právo, které autoři v článku popisují.108 Autor této práce pak nabízí
další
možnost,
úschovy
jiné
nezávislé
způsobem,
že
smlouvy
např.
využití
notářské
(např.
advokáta)
osoby
s ověřeným
podpisem
i
úschovy a
návrh
či
to na
tím vklad
vlastnického práva zůstanou v úschově do té doby, dokud nebude zaplacena celá kupní cena, kdy poté, co je doloženo zaplacení kupní ceny, uschovatel uvedený návrh podá. Otázku katastru
dobré
víry
nemovitostí,
k nemovitosti
Ústavní
řešil kdy
zapsané
soud
v případě
v katastru
i
ve
vztahu
ke
převodu
vlastnictví
nemovitostí
nabyvatelka
spoléhala v dobré víře na správnost údajů v něm obsažených, kdy vlastnické právo svědčilo jiné osobě než osobě zapsané v katastru
nemovitostí.
ochranu
nepřiznal,
jistoty)
nepožívá
V tomto
protože
takové
případě
tato
však
ochrana
intenzity,
aby
Ústavní
(princip
zabránila
soud
právní
vlastníku
nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Pokud tedy zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato skutečnost založen
na
převahu
nad
takových
katastrem.
zásadách,
Katastr
které
by
nemovitostí umožňovaly
není
jednat
s plnou důvěrou v jeho obsah a není tak naplněna jedna z jeho základních funkcí, jež od něj občané očekávají.109 Neobsahujeli
katastr
nemovitostí
správné
107
údaje,
na
základě
kterých
Zbranková, Renáta. Jak čelit možnosti „zrušení“ vlastnického práva v důsledku odstoupení předchozího převodce od smlouvy o převodu nemovitostí? [citováno 3. prosince 2007]. Dostupný http://zákony.idnes.cz 108 blíže srovnej Kotrba, P., Semela, M. Zajištění nároku na úhradu kupní ceny a na převod vlastnického práva. Právní rozhledy, 2008, č. 1, s. 51-54 109 nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03
132
nemohou
jednat
subjekty
s důvěrou,
považuje
to
pak
Ústavní
soud za závažný problém. Na závěr této kapitoly bych ještě rád uvedl, že zásada dobré
víry
se
neprojevuje
pouze
v hmotném
právu,
ale
její
prvky lze vysledovat i v právu procesním. Např. při právní úpravě mimořádného opravného prostředku dovolání, kdy nabývá právní moci rozhodnutí soudu druhé instance a je možnost podat dovolání
§
243d
odstavec
2
občanského
soudního
pak
řádu,
případné změny rozhodnutí řeší tak, že právní vztahy někoho jiného
než
účastníka
nemohou
řízení
být
novým
rozhodnutím
dotčeny. Z tohoto pohledu a s ohledem na výše uvedené je pak zajímavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ze ne 10.10.2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005. Smlouva o převodu vlastnictví není neplatná jen
proto,
že
z rozhodnutí,
převodce
které
bylo
vlastnické
po
uzavření
právo
této
odvozoval
smlouvy
zrušeno
dovolacím soudem a novým rozhodnutím bylo ve věci rozhodnuto jinak. Ustanovení § 243d odst. 2 občanského soudního řádu tak poskytuje
třetím
nevlastníka
a
osobám
z tohoto
ochranu důvodu
pro
případ
nemůže
být
nabytí
takováto
věci
od
smlouva,
kterou byla věc na třetí osobu převedena v době od právní moci rozhodnutí do jeho zrušení dovolacím soudem, neplatná.110
7.4 Závěr
Ochrana
vlastnického
práva
je
důležitou
součástí
vlastnického práva jako celku. Bez důkladné ochrany a možnosti se domoci výkonu svých práv, ale i svých povinností111, by byla jakákoliv úprava práv a povinností vlastníků bezpředmětná. Ochrana vlastnického práva je projevem tzv. jednotnosti vlastnického 110 111
práva.
Jednotnost
vlastnického
práva
je
dána
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005 nález Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2007, sp.zn. I. ÚS 687/05
133
sepětím jeho pozitivní a negativní stránky. Pozitivní stránku vlastnického práva představuje právo vlastníka nakládat s věcí zpravidla kterýmkoliv způsobem podle libosti, jako negativní stránka
vlastnického
práva
se
označuje
právo
vlastníka
zabránit zpravidla každému jinému, aby věc neužíval nebo na ni nijak nepůsobil (ius exclusionis). Ius exclusionis je důležité pro
ochranu
vymezením
vlastnického
vlastnického
práva,
práva
zejména
jsou
pak
žalobní.112 dány
meze,
Tímto které
v případě, že je třetí osoba překročí, je možné se domáhat ochrany u příslušného orgánu, a to zejména soudu.
Návrh občanského zákoníku, s. 167, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304
112
134
8. EXKURZ DO ÚPRAVY VLASTNICKÉHO PRÁVA V SRN Ústavní zakotvení, respektive ochrana a meze vlastnického práva, je tradičně obsaženo v ústavním zákoně, a to v Ústavě Spolkové
republiky
Německo
(Grundgesetz)
v části
první
(základní práva) v čl. 14. Vlastnictví a dědické právo je zaručeno. Obsah a omezení stanoví zákon. Vlastnictví zavazuje (Eigentum verplichtet). Jeho užívání musí sloužit ku prospěchu veřejnosti. Vyvlastnění veřejném nebo
zájmu).
na
základě
je
možné
jen
Vlastnictví zákona,
ku
smí
prospěchu být
který
veřejnosti
omezeno
upravuje
pouze
způsob
(ve
zákonem
a
rozsah
odškodnění. Odškodnění se určuje spravedlivým uvážením zájmů společnosti a účastníků. Kvůli výši odškodnění se ve sporných případech může účastník obrátit na soud. Tímto způsobem je tedy zakotven obsah a možnost omezení v ústavním zákonu v německém právním řádu. Stejně
jako
v právní
úpravě
vlastnického
práva
České
republiky je vlastnické právo v Německu vázáno na určitou věc. Z tohoto
důvodu
je
i
právní
úprava
vlastnického
práva
v
Německu zařazena mezi práva věcná. Právní úprava vlastnického práva je tedy taktéž obsažena v předpisech
občanského
práva,
a
to
v občanském
zákoníku
-
Bürgerliches Gesetzbuch (dále jen BGB). Platná institut
německá
vlastnického
právní práva
úprava do
BGB
knihy
systematicky
třetí
řadí
(Sachenrecht
-
věcná práva), část třetí (Eigentum - vlastnictví), ve kterém je pak konkrétní úprava obsažena v §§ 903 až 1011.
Kniha třetí – Věcná práva Část třetí – Vlastnictví - §§ 903 až 1011 BGB
135
Část třetí je pak dále systematicky tříděna do oddílu (der Titel) a pododdílu (der Untertitel) následujícím způsobem.
-
Oddíl první – Obsah vlastnictví - §§ 903 až 924 BGB
-
Oddíl druhý – Nabývání a pozbývání vlastnictví k pozemkům - §§ 925 až 928 BGB
-
Oddíl třetí – Nabývání a pozbývání vlastnictví k movitým věcem - §§ 929 až 984 BGB o Pododdíl první – Převod - §§ 929 až 936 BGB o Pododdíl druhý – Vydržení - §§ 937 až 945 BGB o Pododdíl třetí – Spojení, sloučení, zpracování - §§ 946 až 952 BGB o Pododdíl čtvrtý – Nabytí z přírůstku a jiné součásti věci - §§ 953 až 957 BGB o Pododdíl pátý – Přivlastnění - §§ 958 až 964 o Pododdíl šestý – Nález - §§ 965 až 984
-
Oddíl čtvrtý – Nároky z vlastnictví - §§ 985 až 1007 BGB
-
Oddíl pátý – Spoluvlastnictví - §§ 1008 až 1011 BGB
Německé
právo,
stejně
jako
právo
české,
zařazuje
vlastnické právo mezi právo absolutní, tj., že působí proti všem (erga omnes) a mezi práva, která jsou nejméně omezena. Samozřejmě
i
německé
právo
pak
stanovuje
hranice
výkonu
vlastnického práva. Ty pak rozděluje na 1) soukromoprávní, která jsou obsažena zejména v BGB (např. § 905 – Begrenzung des Eigentums či § 903 – zakotvena ochrana zvířat)
136
2) veřejnoprávní, trestném,
která
jsou
předpisech
obsažena
stavebních,
např.
v právu
v právu
ochraně
životního prostředí apod.113 Oprávnění vlastníka jsou uvedena v § 903 BGB. Vlastník může s věcí dle jeho libosti zacházet a dále může vyloučit působení
dalších
osob
na
předmět
svého
vlastnictví.
Tato
oprávnění může vykonávat pouze v případě, že neodporují zákonu nebo nezasahují do práv třetích osob. V případě, že předmětem vlastnictví je zvíře, musí vlastník věci (zvířete) k výkonu svých oprávnění dodržovat zvláštní předpisy sloužící k ochraně zvířat. Vlastník věci je tak omezen ve výkonu svých oprávnění právními předpisy veřejnoprávní povahy, které zohledňují práva zvířat s ohledem na jejich zvláštní povahu, tj. že se jedná o živé tvory. V následujícím paragrafu pak BGB upravuje speciálně pro vlastnické právo stav nouze (Notstand), kdy vlastník věci není oprávněn zakázat působení na svou věc v případech, kdy toto působení
na
cizí
věc
je
nutné
k odvracení
přímo
hrozícího
nebezpečí (gegenwärtige Gefahr) a hrozí tím nepřiměřeně velká škoda
oproti
případě,
že
škodě, vznikne
která
vznikne
vlastníkovi
na
použitím jeho
cizí
věci
věci.
škoda,
V je
oprávněn ji po tom, kdo škodu způsobil, požadovat. V
§
905
BGB
vymezuje
vlastnictví
pozemku
a
to
tím
způsobem, že vlastník pozemku je i vlastníkem toho, co je nad pozemkem
(Raum
über
der
Oberflaäche)
i
toho,
co
je
pod
pozemkem (Erdkörper unter der Oberfläche). Tento prostor je pak
výlučným
vlastnictvím
vlastníka
pozemku
a
do
tohoto
prostoru jsou samozřejmě zakázány jakékoliv zásahy kromě těch, které zákon povoluje. Nicméně přesto nemůže vlastník pozemku vyloučit takové působení na prostor pod svým pozemkem a na 113
blíže srovnej Rebmann, K., Säcker F. J., Riecher R. Münchener Kommentar Bürgerliches Gesetzbuch: Band 6, Sachenrecht. München, 4. Auflage, C. H. Beck, 2004, str. 634
137
prostor
nad
svým
pozemkem,
které
je
již
v takové
výšce či
hloubce, že již nezasahuje do zájmů vlastníka pozemku. §
906
BGB
pak
sousedícími
pozemky
občanského
zákoníku
nemůže
zakázat
určitým
způsobem
v obdobném
smyslu
(sousedské
imise
vymezuje
z jiného
jako
vztahy). pozemku
§
vztahy 127
odst.
Vlastník
(plyny,
mezi 1
pozemku
páry,
pachy,
kouř, saze, hluk, otřesy a jiné podobné působení na pozemek) a to do té míry, pokud neomezují užívání jeho pozemku anebo jej omezují
jen
nepatrně.
Tyto
hranice
pak
stanovují
zvláštní
předpisy (zákony a vyhlášky) a toto působení nesmí překročit stanovené normy. V následujících
paragrafech
pak
jsou
upravena
práva
vlastníka v případech, že mu hrozí určité nebezpečí ze strany jiného vlastníka. Vlastník pozemku může žádat po vlastníkovi sousedícího
pozemku,
aby
na
jeho
pozemku
nepostavil
žádné
zařízení, u kterého lze jistě očekávat, že jeho používání bude mít
za
Pokud
následek
takovéto
nedovolené
nedovolené
působení
působení
na
již
pozemek nastane,
vlastníka. může
žádat
odstranění zařízení. Zařízením ve smyslu tohoto paragrafu pak nejsou
míněny
stromy
a
keře.
Dále
pak
v případě,
že
hrozí
zřícení stavby nebo odtržení části budovy, může vlastník věci dle § 908 BGB žádat, aby byla učiněna taková opatření, která odvrátí hrozící nebezpečí. §
909
pak
zakazuje
úpravu
pozemku
tak,
aby
sousední
pozemek ztratil náležitou oporu, ledaže by se provedlo jiné dostatečné upevnění. Znění tohoto paragrafu se pak objevuje v novém návrhu občanského zákoníku v § 883. § 910 odst. 1 BGB pak řeší problematiku převisů a kořenů stromů, kdy vlastník pozemku má právo kořeny a větve stromů a keřů odstranit, ale až poté, kdy vlastníkovi těchto stromů a keřů určí přiměřenou lhůtu k tomu, aby tak učinil sám. Pokud se tak nestane, může tento zásah provést sám. Odstavec druhý
138
téhož
paragrafu určuje,
v případech,
kdy
tyto
kdy
vlastník
převisy
a
toto
kořeny
právo
nemá
neomezují
a
to
v užívání
pozemku. Následující paragraf řeší problematiku spadlých plodů, tj. určuje
komu
náleží
vlastnické
právo.
Vlastnické
právo
k plodům, které spadnou ze stromů či keřů na sousední pozemek patří
tomu,
komu
náleží
tento
sousední
pozemek.
Toto
však
neplatí v případě, že sousední pozemek je užíván k veřejným potřebám. Tímto paragrafem je pak jistě inspirován i návrh nového
občanského
zákoníku,
který
ve
svém
§
882
odst.
1
doslova přebírá tuto úpravu. §§
913
Überbau“,
až
tj.
916
BGB
přesáhnutí
pak
problematiku
řeší
stavby
vlastníka
tzv.
pozemku
„der
na
cizí
pozemek, kdy vlastník, který takto zasahuje do vlastnického práva k pozemku souseda je povinen platit rentu. Tato renta se platí předem a to každoročně. Zaniká pak odstraněním tohoto přesáhnutí
stavby.
Právo
renty
se
nezanáší
do
katastru
nemovitostí (das Grundbuch). V případě však, že se vlastník tohoto
práva
upraví,
pak
nemovitostí.
vzdá,
případně
je nutné tyto Oprávněný
je
smluvně
právní
k výplatě
úkony
renty
určitým
zanést
může
způsobem
do katastru
kdykoliv
žádat,
aby povinný k výplatě renty mu uhradil hodnotu části pozemku, na kterém je tento přesah stavby a to hodnotou pozemku ke dni, kdy tento přesah stavby vznikl. Co se týká práv a povinností těchto
stran,
pak
zákon
odkazuje
na
ustanovení
o
kupní
smlouvě. Věcné břemeno nouzové přístupové cesty vedoucí přes cizí pozemky (der Notweg) upravuje § 917 BGB. V případě, že chybí vlastníkovi pozemku k řádnému užívání nutné spojení s veřejnou cestou, může od vlastníka sousedního pozemku vyžadovat, aby k odstranění potřebného
nedostatku spojení
užívání
s veřejnou
139
pozemku
cestou.
Směr
strpěl a
zřízení
rozsah
pak
v případech nutnosti jsou (nedohodnou-li se vlastníci pozemků) určeny soudem. Vlastník pozemku, který takto tuto nutnou cestu vede, je povinen odškodnit svého souseda určitou rentou, která se stanovuje stejně u výše uvedených přestaveb. Následující paragraf pak upravuje případy, kdy je vyloučeno ustanovení o nutné
cestě.
spojení
Je
to
s veřejnou
tak
zejména
cestou
je
v případě,
narušeno
když
dosavadní
svévolným
jednáním
vlastníka pozemku, který by chtěl právo nutné cesty zřídit. Následující §§ 919 a 920 pak určují postup jakým způsobem se určují hranice, kdo nese náklady s tímto spojené, dále pak postup v případě sporných hranic. § 921 až 923 BGB upravuje společné
užívání
hraničních
zařízení
(meze,
kouty,
příkopy,
ploty, zdi). § 924 BGB pak přisuzuje většině výše uvedených nároků nepromlčitelnost. Následující
ustanovení
BGB
pak
upravují
nabývání
a
pozbývání vlastnictví k pozemkům, dále také k movitým věcem. Upravují zde i nároky plynoucí z vlastnictví a nakonec úpravu spoluvlastnických
vztahů
a
také
nároky
plynoucí
ze
spoluvlastnických vztahů. Z úpravy BGB je pak zřejmé, že návrh nového občanského zákoníku právě
v České
v BGB.
republice
Autor
se
inspiroval
nepovažoval
za
řadou
nutné
vždy
ustanovení na
tuto
skutečnost upozornit, nicméně by rád tuto informaci závěrem podal. Návrh nového občanského zákoníku se neinspiroval jen BGB,
ale
i
občanskými
kodexy
jiných
zemí
např.
zákoníkem,
rakouským
občanským
zákoníkem,
zákoníkem,
belgickým
zákoníkem,
zákoníkem
švýcarským
francouzským mexickým
i
québeckým, jakož i dalšími jinými zákoníky.114
Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304
114
140
9. POJEM VLASTNICKÉHO PRÁVA Možná velmi netradičně, ale zcela záměrně, je umístěna tato kapitola až na úplném konci celé této práce. Téměř ve všech publikacích se dočteme, že vlastnické právo nelze
definovat.
intuitivně
Pod
něco
tímto
pojmem
představit,
si
ale
většina
z nás
dokáže
stěží
tento
pojem
jen
vysvětlit nebo definovat. Hledání pojmu vlastnické právo je hledání
charakteristických
znaků,
které
lze
k vlastnickému
právu přiřadit. Jedná se o jakýsi souhrn znaků příslušejících vlastnictví jako takovému. Římské
právo
definovalo
vlastnické
právo
jako
právní
panství, které je všeobecné, přímé a výlučné a jehož předmětem jsou věci hmotné. Římské právo se spíše soustřeďovalo na to, jaká jsou vlastníkova oprávnění. Všeobecnost právního panství vycházela z toho, že vlastník věci
je
pánem
způsobem
věci
nakládat
oprávnění
je
a
a
jako to
pán
věci
neomezeným
nedostačující
a
může
s ní
způsobem.
neúplný.
libovolným
Pouhý
Vlastník
je
výčet ve
své
dispozici s věcí absolutně neomezený. Římské právo tak bralo vlastnické právo jako soubor dílčích oprávnění – věc držet, věc užívat, věc požívat, s věcí nakládat. Přímost vlastnictví spočívá pomoc,
v tom, ničí
že
k uplatnění
součinnost
a
svého
žádného
práva
nepotřebuje
prostředníka.
A
ničí
konečně
výlučnost panství znamená, že vlastník může vyloučit jakékoliv jiné působení na věc. Tyto
znaky
jsou
ale
znaky
ryze
teoretickými.
Z tohoto
důvodu si staří Římané byli vědomi toho, že jejich vlastnictví může být omezeno a to tak, že k věci má určitá oprávnění osoba jiná nebo že při výkonu vlastnického práva může narazit na stejně „absolutně neomezená“ práva jiných vlastníků. Omezení
141
bylo buď v zájmu veřejném nebo v zájmu soukromém - v zájmu jiných vlastníků. Tato
definice
a
toto
pojetí
vlastnického
práva
dle
římského práva je již v současné době překonáno, nicméně i tak je dobrým vodítkem pro pochopení současného stavu. Legální
definice
občanského
zákoníku
práva
souboru
jako
zákona
oprávněn
vlastnického vychází
dílčích
předmět
práva
z římského oprávnění.
svého
obsažena pojetí
§
123
vlastnického
Vlastník
vlastnictví
v
je
v mezích
držet,
užívat,
požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. I návrh nového občanského
zákoníku
se
vyhýbá
snaze
definovat
vlastnické
právo. Definice pojmů tohoto druhu nenáleží do zákona; zvláště u vlastnického práva by to bylo choulostivé, protože pokusy definovat
vlastnické
ustanovení
proto
právo
bývají
zdůrazňuje
jen
ideologizovány. nesporné,
Návrh obecně
akceptovatelné a podstatné rysy vlastnického práva. Nesporné a podstatné
rysy
vlastnického
práva
jsou
nezávislost,
jednotnost, úplnost, elasticita a trvalost.115 O definici vlastnického práva se pak nesnaží ani německý občanský nejspíše
zákoník
a
z důvodu,
ani
řada
dalších
že
definice
by
právních byla
řádů,
vždy
a
to
neúplná,
zneužitelná právě na úkor výkonu vlastnického práva. Vlastnické právo v subjektivním smyslu je charakterizováno jako
možnost
vlastníka
v mezích
stanovených
právním
řádem
držet a užívat věci a nakládat s nimi podle své úvahy a ve svém zájmu, a to mocí, která není závislá na existenci moci kohokoliv
jiného
k téže
věci,
v téže
době.
Současně
v sobě
zahrnuje i právně zabezpečenou možnost vlastníka domáhat se od všech třetích osob zdržení se užívání věci vlastníka proti
Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304
115
142
jeho vůli a zdržení se chování, které ruší vlastníka v jeho držbě a užívání věci a dispozice s ní.116 Dle
názoru
autora
libovolným
způsobem
respektovat
zákonem
je
vlastnické
nakládat stanovená
za
právo
současně
omezení.
právo
dané
Vlastnické
s věcí
povinnosti právo
pak
požívá příslušné právní ochrany.
116
Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2002, str. 105
143
ZÁVĚR S určitou mírou nadsázky lze vystihnout vlastnické právo metaforou, právy.
že
vlastnické
Určitě
se
zde
právo
je
nesnažím
králem
hodnotit
mezi
občanskými
práva
dle
jejich
významu pro společnost či jednotlivce (každé právo chráněné zákonem
je
pominu-li
důležité), právo
na
ale
z mého
život
a
pohledu
právo
na
se
domnívám,
že
svobodu,
je
osobní
vlastnické právo jedno z nejvýznamnějších práv. Nekonečná řada práv
a
institutů,
z vlastnického možnost
a
práva,
to
navazuje
realizovat
s vlastnictvím, podmínkou
nejen
na
něj,
dispoziční
respektive
existence
občanského
toho
jeho
práva,
dává
vlastníkovi
oprávnění existence
kterého
vychází
spojená
je
institutu.
Za
zákonitou všechny
lze
jmenovat klasický případ kupní smlouvy, kdy bez právní úpravy a ochrany vlastnického práva, by nebylo zapotřebí úpravy a ochrany práv a povinností vyplývající z kupní smlouvy. Dále se pak domnívám, že vlastnické právo lze i označit jako
součást
práva
na
život
v tom
nejširším
slova
smyslu.
Právo na život je kromě samostatného a jasného oprávnění žít, respektive
nebýt
jednotlivce životní
ve
života
společnosti,
styl.
seberealizovat, jistoty,
zbaven
K tomu, je
které
právo
jakož aby
nutné, mu
i
aby
pak
i
se měl
právo pak
určité
přináší
na
seberealizaci
zvolit
si
dokázal
člověk zázemí
vlastnictví
svůj
a
určité
a
jeho
nedotknutelnost, respektive skutečnost, že vlastnické právo je chráněno zákonem. Bez vlastnického práva a jeho úpravy by pak ve společnosti vládla
anarchie
společnosti. vztahů těmito
mezi
a
zmatek,
Z tohoto
důvodu
jednotlivými
subjekty
která
pořádek.
by
pak
subjekty V tomto
144
vedla
jasná
k destrukci
úprava
společnosti ohledu
je
celé
vlastnických zaručuje pak
mezi
rovnost
vlastnických
práv
společností. žádané,
Samozřejmě,
zaručit
práva,
měřítkem že
suverénní
nicméně
podle
rovnosti není
a
mezi
možné
a
neomezený
množství
občanem
samozřejmě
výkon
zásahu
a
či
ani
vlastnického omezení
práv
vlastníka, jakož i podle důvodů, které mohou vést k omezení či odejmutí vlastnického práva, stejně tak i za jakých podmínek lze
omezit
vlastnické
právo,
je
možné
učinit
závěr,
jak
přistupuje společnost k jednotlivci a zda tu je společnost pro jednotlivce či jednotlivec pro společnost. Pomineme-li dokonalá
a
pak
přesná
vztah
jednotlivce
úprava
a
vlastnického
společnosti, práva
je
podmínkou
spravedlivé úpravy vlastnických práv navzájem. Současná právní úprava
tohoto
institutu,
ač
respektuje
veškeré
charakteristické rysy vlastnického práva, se však jeví jako nedostačující.
S ohledem
na
úpravu
vlastnických
vztahů
v
jiných státech, je úprava vlastnického práva poměrně strohá, kdy řada problémů spojených s vlastnickým právem je z pohledu zákona
nedořešena,
vyplnit
výklad
a
či
zcela
judikatura,
chybí. kdy
Tyto
mezery
v některých
pak
musí
otázkách
bývá
aplikace a interpretace zákona zcela rozštěpená, což oslabuje rychlou a jasnou ochranu vlastnického práva, ke které je stát povolán. Z důvodů, že současný občanský zákoník v sobě stále, i
přes
z dob úpravy
veškerou
minulých,
snahu je
vlastnického
zákonodárců,
v tomto práva,
nese
určité
pozůstatky
nutná
nejen
novelizace
celá rekodifikace
občanského
případě ale
zákoníku, protože interpretace „dokonalé“ úpravy vlastnického práva
ve
světle
obecných
„starých“
norem
by
přinesla
více
škody než užitku. Závěrem by bylo vhodné říci, že z těchto důvodů, tak abychom se připojili k běžným standardům evropské právní kultury, je do budoucna nutná rekodifikace občanského zákoníku.
145
SEZNAM LITERATURY A. monografie, učebnice, komentáře
1. Adamus,
V.
Mezinárodní
dokumenty
o
lidských
právech,
anglicky a česky. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2000 2. Boháčková, R. Dějiny právního myšlení, Brno: Masarykova univerzita, 1994 3. Bradáč, A., Fiala, J., Hába, J. a kol. Věcná břemena od A do Z. 3. vydání. Praha: Linde Praha, 2006 4. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001 5. Damohorský,
M.
a
kol.
Právo
životního
prostředí.
1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 6. Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2002 7. Filip,
J.
Ústavní
právo
I.
díl.
1.
vydání.
Brno:
Masarykova univerzita, 1993 8. Holeyšovský, M. Zástavní právo, ručení, bankovní záruka a ostatní zajišťovací prostředky v podnikatelské, bankovní a právní praxi, 2. vydání. Praha: Newsletter, 1995 9. Holub, M., Bičovský, J. Občan a vlastnictví v čs. právním řádu, 1. vydání. Praha: Nakladatelství Panorama, 1985 10.Holub,
M.,
Fiala
J.,
Bičovský,
J.
Občanský
zákoník
poznámkové vydání s judikaturou, 6. vydání. Praha: Linde Praha, 1998 11.Hlavsa, P, Klimeš, F. Civilní nároky a jejich uplatňování aneb návod ke vzorovým podáním, 1. vydání. Praha: Linde Praha, 1995 12.Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999
146
13.Kincl,
J.,
Urfus,
V.,
Skřejpek,
M.
Římské
právo.
2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 1995 14.Klíma, K. a kol. Praktikum českého ústavního práva. 1. vydání. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2005 15.Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI, 2005 16.Kuchta, J., Kalvodová, V., Zezulová, J. Trestní právo hmotné
Zvláštní
1.
část.
vydání.
Brno:
Masarykova
univerzita, 2003 17.Liška,
P.
Příručka
pro
vlastníky
půdy
a
jiných
nemovitostí, Praha: PROSPEKTRUM Praha, 1994 18.Locke, J. Dvě pojednání o vládě. Přeložil Josef Král. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965 19.Machalová, T. Úvod do právní filozofie (Základní pojmy) I. Díl. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1999 20.Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, § 409-565. 1. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 1997 21.Petráčková,
V.,
Kraus,
J.
a
kol.
Akademický
slovník
cizích slov. 1. vydání. Praha: Academia, 1998 22.Plecity, V., Hlavsa, P., Kocourek, J. Civilní kodexy, 1. vydání. Praha: Eurounion, 2001 23.Potočný,
M.,
Ondřej,
J.
Mezinárodní
právo
veřejné
Zvláštní část. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 24.Průchová, k pozemku
I.,
Chyba,
z důvodu
J.
Omezení
obecného
zájmu.
vlastnického 1.
vydání.
práva Brno:
Masarykova univerzita, 1998 25.Rázková, R. Dějiny právní filozofie. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997 26.Rebmann, K., Säcker F. J., Riecher R. Münchener Kommentar Bürgerliches Gesetzbuch: Band 6, Sachenrecht. München, 4. Auflage, C. H. Beck, 2004
147
27.Schelleova, I., Schelle K. Civilní kodexy 1811-1950-1964. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1993 28.Störig, H. J., Malé dějiny filozofie, 1. vydání. Praha: Zvon, Vyšehrad, 1999 29.Telec,
I.
Lidskoprávní
Přehled základy,
práva licenční
duševního
vlastnictví
smlouva
1.
1.
vydání.
Brno: Nakladatelství Doplněk, 2002 30.Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní, 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2002
B. Časopisy
1. Melzer,
F.,
vlastnického
Volba práva
od
obchodního
zákoníku
neoprávněného,
a
Právní
nabytí
rozhledy,
2006, č. 7 2. Spáčil, J., Odstoupení od smlouvy a práva třetích osob. Právní rozhledy, 2006, č. 18 3. Kotrba, P., Semela, M. Zajištění nároku na úhradu kupní ceny a na převod vlastnického práva. Právní rozhledy, 2008, č. 1 4. Zbranková, R., Jak čelit možnosti „zrušení vlastnického práva
v důsledku
odstoupení
předchozího
převodce
od
smlouvy o převodu nemovitostí?. Bulletin advokacie, 2006, č. 11-12 5. Havlan, P., Stát jako subjekt vlastnického práva a jiných majetkových práv v nové úpravě. Časopis pro právní vědu a výzkum, 2001, č. 2
C. Internetové prameny
1. www.zakony.idnes.cz 2. www.pressweb.cz
148
3. www.ipravnik.cz 4. www.bundestag.de 5. www.dejure.org 6. www.portal.justice.cz 7. www.epravo.cz 8. www.mvcr.cz 9. www.gesetze-im-internet.de 10.www.bundestag.de 11.www.dejure.org
149
SEZNAM PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ A JUDIKÁTŮ A. Právní předpisy
1. nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě č. RP14/39, o židovském majetku 2. ústavní
zákon
150/1948
č.
Sb.,
Ústava
Československé
republiky 3. vládní nařízení 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých
věcí
užívaných
organizacemi
socialistického
sektoru 4. ústavní
zákon
100/1960
č.
Sb.,
Ústava
občanský
soudní
Československé
socialistické republiky 5. zákon
99/1963
č.
Sb.,
řád,
ve
znění
pozdějších předpisů 6. zákon
č.
40/1964
Sb.,
občanský
zákoník,
ve
znění
pozdějších předpisů 7. vyhláška 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a
politických
právech
a
Mezinárodním
paktu
o
hospodářských, sociálních a kulturních právech 8. ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 9. usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv
a
svobod
jako
součástí
ústavního
pořádku
České
republiky 10.zákon
č.
513/1993
Sb.,
obchodní
zákoník,
ve
znění
pozdějších předpisů 11.zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů 12.zákon
č.
150/2002
Sb.
soudní
pozdějších předpisů
150
řád
správní,
ve
znění
13.zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění)
B. Judikáty
1. rozsudek
Nejvyššího
správního
soudu
ze
dne
20.
února
1946, sp. zn. 1184/41 2. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 1987, sp. zn. Cpj 203/86 3. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 1995, sp. zn. 33 Ca 217/94 4. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. června 1995, sp. zn. 33 Ca 24/95 5. nález Ústavního soudu ze dne 28. března 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95 6. rozsudek
Krajského
soudu
v Hradci
Králové
ze
dne
14.
října 1996, sp. zn. 18 co 14/95 7. nález Ústavního soudu ze dne 4. července 1997, sp. zn. I. ÚS 31/97 8. nález Ústavního soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97 9. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. 1 Odon 26/97 10.rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. května 1998, sp. zn. 10 Ca 65/98 11.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/98 12.nález Ústavního soudu ze dne 18. května 2000, sp. zn. III. ÚS 307/99 13.stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. Cpjn 38/1998
151
14.nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000 15.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99 16.nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01 17.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002 18.nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02 19.rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. června 2004 ve věci Broniowski proti Polsku, 20.nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03 21.nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 696/02 22.nález Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. II. ÚS 497/04 23.nález Ústavního soudu ze dne 29. září 2005, sp. zn. III. ÚS 38/05 24.stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005 25.nález Ústavního soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04 26.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004 27.nález Ústavního soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. III. ÚS 27/06 28.nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03 29.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005
152
30.nález Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. I. ÚS 687/05 31.nález Ústavního soudu ze dne 20. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 20/06 32.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 161/2006
153
RESUMÉ (ZUSAMMENFASSUNG) Meine
Rigorosarbeit
Eigentumsrechtes Institut
des
zum
hat
Thema.
bürgerlichen
Allgemeine Das
Auffassung
Eigentumsrecht
Rechtes
und
seine
des
ist
das
rechtliche
Regelung ist in §§ 123 und nächsten des Gesetzes Nr. 40/1964. Sb. (der Sammlung),des Bürgerlichen Gesetzbuches verankert. Diese Arbeit ist in mehrere Kapitel geteilt. Jedes Kapitel enthält bestimmtes Thema. In dem ersten Kapitel bemüht sich der Autor die Begriffe „das
Eigentum“
und
„das
Eigentumsrecht“
und
ihr
Verhältnis
zueinander aufzuklären und gleichfalls auch folgende Benutzung dieser Begriffe in dieser Arbeit. Das
zweite
Eigentumsrechtes.
Kapitel Dieses
heißt Kapitel
Die
Natürlichkeit
beschäftigt
sich
des
mit
der
Frage, ob das Eigentumsrecht ein natürliches oder positives Recht
ist.
Auf
diese
Frage
antwortet
der
Autor,
dass
das
Eigentumsrecht natürliches Recht ist, weil es unter anderem in der
Konvention
des
Grundrechtes
und
der
Freiheit
verankert
ist. Die Gleichberechtigung des Eigentumsrechtes ist der Name des dritten Kapitels und es beschäftigt sich damit, auf welche Art
und
Weise
das
Prinzip
der
Gleichberechtigung
bei
Eigentumsrecht geregelt ist, und das nicht nur im Bürgerlichen Gesetzbuch, sondern auch in der Verfassung der Tschechischen Republik.
Im
Rahmen
dieses
Kapitels
macht
der
Autor
einen
historischen Exkurs, in dem er kurz den Zeitraum beschreibt, in
dem
es
zu
der
Verletzung
des
Prinzips
Gleichberechtigung kommt. Diese Zeiträume sind folgende: -
der Zeitraum des Protektorats Böhmen und Mähren
-
der Zeitraum vor dem 1989.
154
der
Das Thema des vierten Kapitels ist Die Absolutheit des Eigentumsrechtes. In diesem Kapitel ist die Charakteristik des Eigentumsrechtes
als
eines
absoluten
Rechtes
absolut
beschrieben, d.h. als des gegen alle wirkenden Rechtes (erga omnes). Das
fünfte
Kapitel
nennt
sich
Der
Inhalt
des
Eigentumsrechtes. In diesem Kapitel bemüht sich der Autor das Eigentumsrecht inhaltlich abzugrenzen. Er beschreibt hier sog. „analytische ausgeht,
Abgrenzung
dass
Berechtigungen
des
Eigentumsrechtes“,
das
Eigentumsrecht
ist.
Der
der
Eigentümer
Komplex
hat
unter
die
davon
partikulärer anderem
diese
Berechtigungen: -
das Recht die Sache zu halten
-
das Recht die Sache zu benutzen
-
das Recht ihre Früchte und Nutzungen zu genießen
-
das Recht mit der Sache zu disponieren
-
das Recht die Sache zu zerstören
-
das Recht die Sache zu ändern
-
das Recht die Sache nicht zu benutzen
-
das Recht die Sache zu verlassen
-
das
Schutzrecht
gegen
unberechtigte
Eingriffe
in
das
Eigentumsrecht. Mit dieser analytischen Abgrenzung des Eigentumsrechtes hängt
die
zusammen,
sog. mit
„Elastizität“
der
sich
der
des Autor
Eigentumsrechtes in
diesem
eng
Kapitel
auseinandersetzt. Das umfangreichste Kapitel ist dann das sechste Kapitel, das
sich
mit
der
Beschränkung
des
Eigentumsrechtes
beschäftigt, und das sowohl aus der verfassungsmäßigen, als auch
gesetzlichen Sicht. In diesem Kapitel beschreibt der
Autor einzelne Institute, aufgrund deren zu der Beschränken des
Eigentumsrechtes,
bzw. 155
den
Eingriffen
in
das
Eigentumsrecht kommt. Weiter bemüht sich der Autor auch die Beziehung zwischen dem Objekt des Eigentumsrechtes und seiner Möglichkeit und der Zulässigkeit zu beschreiben. Nächstes
Kapitel
Eigentumsrechtes, rechtlichen,
beschäftigt
und
zwar
als auch die
sich
sowohl
mit
dem
durch
Schutz
die
öffentlich-rechtlichen
des
privat-
Mittel.
Im
Rahmen dieses Kapitels setzt sich der Autor mit dem Problem der Beziehung des Grundsatzes guter Glaube und des Grundsatzes „nemo plus iuris ad alium transferre potes quam ipse habet“ auseinander. Das
achte
Kapitel
ist
dann
ein
kurzer
Exkurs
in
die
gesetzliche Regelung des Eigentumsrechtes in der BRD. Diese Regelung
ist
in der
deutschen
Rechtsordnung
in
§§ 903
und
nächste des Bürgerlichen Gesetzbuches verankert. Das letzte Kapitel heißt Der Begriff des Eigentumsrechtes und es grenzt auf bestimmte Art und Weise das Eigentumsrecht ab.
156
OBSAH Titulní strana. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
1
Úvod. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
2
1. Vlastnictví a vlastnické právo . . . . . . . . . . . . .
4
2. Přirozenost vlastnického práva . . . . . . . . . . . . .
7
2.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
2.2 Thomas Hobbes. . . . . . . . . . . . . . . . . . .
9
2.3 John Locke . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
9
2.4 Jean Jacques Rousseau. . . . . . . . . . . . . . . 12 2.5 Karel Marx . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 2.6 Závěr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 3. Rovnost vlastnického práva . . . . . . . . . . . . . . . 18 3.1 Právní úprava. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 3.1.1 Ústavní zakotvení . . . . . . . . . . . . . 19 3.1.2 Mezinárodní smlouvy . . . . . . . . . . . . 22 3.1.3 Zákonná úprava. . . . . . . . . . . . . . . 24 3.2 Historický exkurz. . . . . . . . . . . . . . . . . 27 3.2.1 Období Protektorátu Čech a Moravy . . . . . 27 3.2.2 Obdobní před rokem 1989 . . . . . . . . . . 30 4. Absolutnost vlastnického práva . . . . . . . . . . . . . 39 5. Obsah vlastnického práva . . . . . . . . . . . . . . . . 41 5.1 Analytické vymezení vlastnického práva . . . . . . 41 5.2 Elasticita vlastnického práva. . . . . . . . . . . 46 6. Neomezenost vlastnického práva . . . . . . . . . . . . . 48 6.1 Úvod, exkurz do římského pojetí vlastnického práva 48 6.2 Omezení vlastnického práva . . . . . . . . . . . . 49 6.2.1 Ústavněprávní zakotvení . . . . . . . . . . 49 6.2.1.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . 49 6.2.1.2 Článek 11 odst. 2 LZPS . . . . . . . 51 6.2.1.3 Článek 11 odst. 3 LZPS . . . . . . . 53 6.2.1.4 Článek 11 odst. 4 LZPS . . . . . . . 58
157
6.2.1.5 Článek 11 odst. 5 LZPS . . . . . . . 61 6.2.1.6 Evropská úmluva o ochraně lidských práv
a svobod . . . . . . . . . . . . . . . 63
6.2.2 Zákonná úprava. . . . . . . . . . . . . . . 64 6.2.2.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . 64 6.2.2.2 Omezení se souhlasem vlastníka . . . 65 6.2.2.3 Použití věci bez souhlasu vlastníka. 66 6.2.2.4 Vyvlastnění. . . . . . . . . . . . . 70 6.2.2.5 Omezení v zájmu jiných vlastníků . . 74 6.2.2.6 Omezení dle § 3 odst. 1 obč.zák. . . 78 6.2.2.7 Další způsoby omezení – práva k cizím věcem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 6.3 Omezení vlastnického práva ve vztahu k předmětu vlastnického práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 6.3.1 Předmět vlastnického práva v obecné rovině. 93 6.3.2 Exkluzivita státu . . . . . . . . . . . . . 95 6.3.3 Res extra commercium. . . . . . . . . . . . 97 6.3.3.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . 97 6.3.3.2 Res sacrae, res religiosae a res sanctae. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 6.3.3.3 res omnium communes. . . . . . . . . 98 6.3.3.3.1 Voda. . . . . . . . . . . . . 99 6.3.3.3.2 Vzduch. . . . . . . . . . . .101 6.3.3.4 res publico usu destinatae . . . . .101 6.3.3.5 Další res extra commercium . . . . .102 6.4 Závěr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .104 7. Ochrana vlastnického práva . . . . . . . . . . . . . . .106 7.1 Občanskoprávní ochrana . . . . . . . . . . . . . .108 7.1.1 Obecné prostředky ochrany vlast. práva. . .108 7.1.1.1 Žaloby – soudní ochrana. . . . . . .108 7.1.1.2 Žaloba na určení vlastnického práva.110
158
7.1.1.3 Ochrana u příslušného orgánu státní správy . . . . . . . . . . . . . . . . . . .111 7.1.1.4 Svépomoc . . . . . . . . . . . . . .113 7.1.2 Zvláštní prostředky ochrany vlast. práva. .115 7.1.2.1 Žaloby reividikační. . . . . . . . .115 7.1.2.2 Žaloby negatorní . . . . . . . . . .118 7.2 Ochrana vlast. práva jinými právními odvětvími . .120 7.3 Ochrana vlastnického práva a zásada dobré víry . .123 7.4 Závěr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .133 8. Exkurz do úpravy vlastnického práva v SRN. . . . . . . .135 9. Pojem vlastnického práva . . . . . . . . . . . . . . . .141 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .144 Seznam literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .146 Seznam právních předpisů a judikátů . . . . . . . . . . . .150 Resumé. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .154 Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .157
159