Obecné pojetí vlastnického práva

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva

Rigorózní práce

Obecné pojetí vlastnického práva Zdeněk Kratochvíl 2007/2008

Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma Obecné pojetí vlastnického práva zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.

. . . . . . . . . Zdeněk Kratochvíl

ÚVOD Jako

téma

mé

rigorózní

práce

jsem

si

vybral

institut

občanského práva, a to právo vlastnické. Tento institut se budu snažit uchopit z hlediska jeho obecného pojetí. Cílem

tedy

vlastnického

není

práva,

úplný

ale

podrobný

spíše

rozbor

rozbor

jen

institutu

jednotlivých

charakteristických znaků vlastnického práva. V této práci se tedy

nebudu

zabývat

problematikou

např.

nabývání

zániku

či

vlastnického práva, jakož i různými možnostmi nabývání, dále se nebudu zabývat ani problematikou spoluvlastnictví a práv a povinností

spoluvlastníků

ani

problematikou

duševního

vlastnictví. Snaha autora je spíše rozebrat a popsat charakteristické znaky vlastnického práva, mezi které patří zejména vzájemná rovnost

vlastnických

práv

mezi

sebou

a

absolutnost

vlastnického práva. Dále se bude autor snažit odpovědět na otázku, zda vlastnické právo je právem přirozeným či nikoliv. V další

kapitole

pak

se

budu

zabývat

analytickým

vymezením

vlastnického práva (obsah vlastnického práva) a v souvislosti s tímto

i

s další

vlastností

vlastnického

práva

tzv.

elasticitou vlastnického práva a s pojmem holé vlastnictví. Vlastnické právo je dle římského pojetí charakterizováno jako přímé, výlučné a ničím neomezené právní panství nad věcí. Nicméně

i

přesto

je

samozřejmě

vlastnické

právo

omezeno.

Z tohoto důvodu je pak problematika omezení vlastnického práva rozebrána

v této

principech

stojí

práci.

Pochopíme-li

jednotlivá

omezení,

totiž pak

na

můžeme

jakých i

lépe

pochopit vlastnické právo. Tuto problematiku pak bude autor řešit i z pohledu ústavního. S ohledem na skutečnost, že vlastnické právo je základním institutem zejména

občanského

ochrana

práv

zákoníku a

a

smyslem

oprávněných 2

zájmů

právního různých

řádu

je

subjektů,

dovolil

si

autor

v této

práci

také

rozebrat

problematiku

ochrany vlastnického práva. U této kapitoly si autor klade za cíl

nejen

vlastnického

vyvodit

obecné

práva,

ale

závěry

také

týkající

přehledně

popsat

se

ochrany

jednotlivé

instituty této ochrany tak, aby tato práce mohla být použita jako praktická pomůcka. Systematicky kapitol,

kdy

pak

každá

bude

kapitola

tato bude

práce

členěna

věnována

do

určitému

několika tématu.

V rámci této kapitoly bude pak text pro přehlednost členěn do dalších podkapitol.

3

1. VLASTNICTVÍ A VLASTNICKÉ PRÁVO V právní praxi i v teorii, v právním řádu České republiky (a

nejen

v něm),

jakož

i

v odborné

literatuře,

se

pojem

vlastnictví a pojem vlastnické právo často zaměňují, působí mnohokrát jako synonyma. Nejspíše je tomu z toho důvodu, že pojem vlastnictví i pojem vlastnické právo intuitivně každý chápe, leč ztěží dokáže tyto pojmy uspokojivě definovat. Při snaze

o

definici

těchto

pojmů

pokaždé

nalezneme

nějaký

argument, který definici třeba i částečně neguje. Domnívám se, že

právě

z tohoto

důvodu,

tj.

nemožnosti

správně

definovat

tyto pojmy, pramení i to, že bývají často v textech zaměňovány a používány, jak již bylo výše uvedeno, jako synonyma. Při hledání rozdílu mezi těmito pojmy, pomineme-li rovinu jiných vědních disciplín a zaměříme se pouze na pojetí právní, lze hned v této otázce najít problém. První problém vyvstal již v samotné definici pojmu vlastnické právo a vlastnictví. Problém

definice

vlastnického

práva

bude

rozveden

v deváté

kapitole této práce. Druhý problém nastal v rozlišení těchto dvou

pojmů

mezi

sebou

navzájem.

Zatímco

učebnice

Občanské

právo hmotné I autorů Marty Knappové, Jiřího Švestky, Jana Dvořáka a kol. uvádí, že oba výrazy jsou v zákonech používány synonymicky. Výjimku činí jen rakouský zákoník, který v § 353 a 354 rozlišuje vlastnictví ve smyslu objektivním, tj. jako předmět

vlastnictví

vlastnické.

Většinou

rozlišování

pojmů

a

vlastnictví

ovšem,

a

vlastnictví

to a

jako i

právo,

v právu

právo

tj.

právo

rakouském,

vlastnické

jen

je

věcí

stylistiky (zejména z důvodu snazšího vyjadřování) a někdy i nedůslednosti zákonné dikce. Rozdíl v designátu1 obou výrazů

1

mimojazykový fakt, k němuž se vztahuje jazykový znak

4

však

není2.

Na

druhou

stranu

názor

opačný

sdílí

učebnice

Občanské právo hmotné od Josefa Fialy a kol., která uvádí, že základem jejich rozlišení (vlastnictví a vlastnického právapoznámka pojetí

autora)

jsou

vlastnictví.

odlišnosti

Vlastnictví

v ekonomickém v ekonomickém

a

právním

smyslu

je

souhrnem historicky určených majetkových vztahů držby, užívání a dispozic s věcmi. Vlastnictví v právním smyslu (právní vztah vlastnictví, vlastnické právo) je právními normami regulovaný vlastnický vztah.3 Platný občanský zákoník tyto pojmy zaměňuje a nerozlišuje, avšak návrh nového občanského zákoníku tyto termíny rozlišuje. Termínem

„vlastnické

právo“

se

označuje

subjektivní

právo

vlastníka k předmětu tohoto práva, tento předmět se označuje jako „vlastnictví“. Osnova tedy nesměšuje ani nezaměňuje pojmy „vlastnictví“

a

„vlastnické

právo“,

jak

to

činí

platný

občanský zákoník (např. v § 125, 132 nebo v § 133), nýbrž pojmem

„vlastnictví“

označuje

předmět

vlastnického

práva,

souhrn majetkových kusů, k nimž určitá osoba vlastnické právo má.4 Lze samozřejmě souhlasit s názorem, že vlastnictví stejně tak i vlastnické právo mohou být v určitém kontextu druhým pojmem

nenahraditelné

a

že

z určitých

hledisek

nelze

tyto

pojmy zaměňovat. Právní řád České republiky však v současné době definiční rozdíly mezi těmito pojmy nezná a zejména z tohoto důvodu budou v této práci oba výrazy taktéž používány ve stejném smyslu, tj. jako synonyma. Tato práce si neklade za svůj cíl hledat a najít rozdíl mezi pojmem vlastnictví a pojmem vlastnické právo, ale dle 2

Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 315 3 Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk. 2002., s. 105 4 Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304

5

názoru autora bylo nutné na tento problém upozornit hned na počátku

a

alespoň

pro

tuto

práci

se

s používáním

těchto

termínů určitým způsobem vyrovnat a to tak, jak je uvedeno v předcházejícím odstavci.

6

2. PŘIROZENOST VLASTNICKÉHO PRÁVA 2.1 Úvod

Při hledání obecného pojetí vlastnického práva a principů, které jsou tomuto právnímu institutu vlastní, je bezpochyby nutné a důležité objasnit si otázku, zda vlastnické právo je člověku přirozené. Najít odpověď na tuto spíše filozofickou než právní otázku, je dle názoru autora důležité, neboť pokud se zajímáme o vlastnické právo z hlediska jeho obecnosti a jeho

obecného

pojetí,

je

zodpovězení

této

otázky

klíčem

a

zároveň výchozím bodem pro další úvahy. Na první pohled na velice

jednoduchou

otázku,

zda

právo

vlastnické

je

právem

přirozeným, na kterou existují pouze dvě možné odpovědi a to buď ano nebo ne, však lze jen stěží odpovědět. Nejdůležitějším důvodem je různý výklad pojmu „přirozené“. Různá interpretace toho, co je přirozené a toho, co je přirozenost,

se

samozřejmě

projevovala

i

v různém

vymezení

pojmu přirozené právo (ius naturale, lex natura, ius divinum, lex aeterna).5 V této práci se nebudeme snažit hledat rozdíly mezi jednotlivými vymezeními pojmu přirozené právo, protože by takovéto

vymezení

značně

přesáhlo

tématickou

i

obsahovou

stránku této práce. Jednotlivé rozdíly výkladu tohoto pojmu spočívají hlavně v otázce, co je zdrojem přirozeného práva. Pro naše účely však plně postačí, najdeme-li společné znaky přirozeného práva a v této otázce se přidržíme níže uvedené definice přirozeného práva. Znaky přirozeného práva jsou následující:

5

Machalová, T. Úvod do právní filozofie (Základní vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno. 1999., s. 57

7

pojmy)

I.

Díl.

1.

1) právo

je

přirozený

jev,

který

nezávisí

na

vůli

jednotlivých lidí, z čehož plyne, že je univerzální a má obecnou platnost, platí tak pro všechny lidi 2) je stabilní a neměnné (věčné), bude existovat do té doby, dokud bude existovat společnost 3) je to přirozený nárok člověka, který plyne z jeho místa a postavení ve společnosti 4) je spravedlivé 5) tvoří morální základ zákonného práva.

6

Přirozenoprávní myšlení je dualistické a předpokládá tak existenci zákonného práva. Přirozené právo by tak mělo být určitým interpretačním vodítkem právě k právu zákonnému. Takto bychom tedy i v kontextu práva zákonného vymezili v určitých rysech přirozené právo. V následujících

dvou

podkapitolách

bychom

se

věnovali

filozofickým úvahám, které se kloní k názoru, že vlastnické právo

je

právo

přirozené.

V dalších

dvou

podkapitolách

pak

k názorům, které vidí vlastnické právo spíše jako právo, které není

člověku

přirozené.

Další

kapitoly

tak

v konkrétních

rysech naznačují určité pohledy na danou problematiku. Ještě je nutné upozornit, že tato vymezení jsou spíše příkladná a že argumenty pro daný názor bývají položeny i na zcela utopických filozofických názorech, třeba i omylech a vycházejí z určitých základních

tezí,

které

diskutabilní.

Z pohledu

nepoužitelné,

nicméně

samy právní ukazují

o

sobě

jsou

teorie určitý

jsou pohled

již pak

značně zcela

právě

na

problematiku přirozenosti vlastnického práva.

6

Machalová, T. Úvod do právní filozofie (Základní pojmy) I. Díl . 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno. 1999., s. 58

8

2.2 Thomas Hobbes Tento

filozof

osvícenství

a

vidí

je

anglickým

člověka

jako

představitelem egoistu,

který

ranného

usiluje

o

vlastní výhody, tj. o zachování své existence a o vlastnictví co nejvíce statků. V tomto přirozeném stavu všichni jednají tak,

aby

naplnili

tento

úděl.

Tento

přirozený

stav

lze

charakterizovat jeho slovy: „Válka všech proti všem“. Otázka vlastnictví tj.

každý

je má

charakterizována nárok

na

vše.

absolutností

Válka

všech

tohoto

proti

nároku,

všem

vede

k velkým nejistotám a ke smrti a z těchto důvodu usilují lidé o

mír

a dohodu, na

základě

které

končí

období

přirozeného

stavu. Takováto dohoda je lidu prospěšnější než přirozený stav (stav nejistoty). Ohledně vlastnictví bere Hobbes člověka jako „vlastnickou šelmu“7, která chce od přírody vlastnit co největší množství majetku a to i na úkor ostatních lidí. Člověk je tak bytostí přirozeně

vlastnickou

a

vlastnictví

tak

přikládá

přirozenoprávní povahu s tím, že člověka bere jako egoistu, který nehledí na zájmy nikoho jiného než na zájmy své a svým způsobem

tak

člověka

degraduje

z pohledu

autora

na

velmi

nízkou bytost.

2.3 John Locke Na rozdíl od Thomase Hobbese považuje John Locke přirozený stav

za

šťastné

období,

kdy

se

lidé

nacházejí

ve

stavu

dokonalé svobody a vzájemné rovnosti a ne ve stavu absolutní svobody, kdy mezi lidmi nepanuje stav válka všech proti všem. Člověk má právo žít svobodně (právo na život, právo na osobní svobodu), vlastnit majetek a nakládat s ním (právo vlastnit Geon: Vlastnictví [citováno http://geon.bloguje.cz/210437_item.php

7

9

18.

ledna

2007].

Dostupný

z:

majetek), aniž by takové jednání záleželo na jiné vůli nebo aby si vyžadoval nějakého povolení. Již John Locke však pro tato práva koncipuje výjimku velmi obecnou, spočívající v tom, že tato práva lze uplatňovat jen v mezích zákona. John

Locke

především

ve

z Bible

svých a

úvahách

snaží

se

vychází tyto

z křesťanství

skutečnosti

a

rozumem

objasnit, pochopit a hlavně vyložit. Hned v úvodu své kapitoly O vlastnictví praví, že Bůh propůjčil zemi synům lidským, tj. že Bůh dal zemi lidstvu společně.8 Člověk, který je jednou zrozen, má právo na svou záchovu a tudíž má právo, aby jedl a pil

a

na

takové

věci,

které

příroda

poskytuje

pro

jeho

živobytí. Ve svém pojednání se snaží ukázat, jak se lidé mohli dostat k vlastnictví některé části toho, co je všem společné, a to bez jakékoliv smlouvy všech společníků. Ačkoliv země i veškeré věci či živočichové jsou společní všem lidem, každý člověk sám o sobě má vlastnictví své vlastní osoby. A tedy práce, kterou vykoná je tedy v jistém smyslu také

jeho.

Cokoli

tedy

vyjme

ze

stavu,

jejž

příroda

tomu

propůjčila a v němž to ponechala, s tím smísil svou práci a k tomu připojil něco, co je jeho vlastní, a tím to činí svým vlastnictvím.9 A tento okamžik, kdy je do věci vložena práce, vylučuje

právo

pracovníka.

společné

Právě

práce

a

věc

se

položila

stává

rozdíl

vlastnictvím

mezi

společným

vlastnictvím a vlastnictvím soukromým, protože přidala k věci něco více. Pojmy společné vlastnictví a soukromé vlastnictví jsou

však

názoru

pojmy

autora,

vlastnictví, vlastnictví.

zcela

zavádějící,

v obecném

nýbrž

vždy

Přívlastek

protože

pojetí se

vlastnictví

jedná

soukromé

8

či

Locke, J. Dvě pojednání o vládě. Nakladatelství Československé akademie věd, 9 Locke, J. Dvě pojednání o vládě. Nakladatelství Československé akademie věd,

10

neexistují,

o

různé

jedno

společné

je

Přeložil Josef 1965, s. 151 Přeložil Josef 1965, s. 152

a

to pak

dle

druhy samé otázka

Král.

Praha:

Král.

Praha:

spíše subjektu vlastnictví. John Locke zde spíše mínil, že v prvopočátku

věci

neměly

žádného

vlastníka,

byly

to

věci

ničí, na které měl nárok každý jednotlivec a tím, že člověk věnoval určité úsilí k tomu, aby se jich zmocnil, se staly jeho vlastnictvím. Z tohoto vyplývá, že jablka, která jsem nasbíral, dřevo, které

jsem

zpracoval,

rudu,

kterou

jsem

vydoloval,

trávu,

kterou sežral můj kůň, vodu, kterou jsem nabral do džbánu, jelena,

kterého

jsem

ulovil,

rybu,

kterou

jsem

chytil

v oceánu, vše toto se stává mým vlastnictvím. Další otázka, kterou si Locke pokládá, je, zda někdo může nahromadit tolik věcí, např. plodů, kolik chce a následně si na ní odpovídá, že nikoliv. Stejný přirozený zákon, který mu toto vlastnictví dává, ho rovněž i omezuje a to tak, že tolik, kolik může kdo užíti k nějakému prospěchu ve svém životě dříve než se to zkazí (znehodnotí), k tolika věcem může upevnit své vlastnictví. Vše, co bylo výše řečeno, platí i o půdě. Kolik půdy kdo obdělává, osévá, zvelebuje či pěstuje a jejího výtěžku může užívati, tolik je jeho vlastnictvím. Na

počátku

tedy

dávala

práce

takto

vlastnictví

a

to

kdekoliv a komukoliv. Později však s přírůstkem obyvatelstva, dobytka a s užíváním peněz učinil tento stav půdu vzácnou a tím pádem i do jisté míry cennou. Na základě toho stanovila jednotlivá společenství smlouvu, či mlčky hranici svých území a uvnitř těchto území upravila zákony vlastnictví jednotlivých členů.

Tímto

se

vlastně

vzdala

vlastnické právo.

11

nároku

na

své

společné

2.4 Jean Jacques Rousseau

Mezi

kritiky

tradiční

přirozenoprávní

teorie,

tj.

mezi

kritiky mimo jiné i Thomase Hobbese a Johna Locka, patří J.J. Rousseau. Tento filozof bere vznik vlastnictví jako náhodu a jeden z nejdůležitějších důvodů vzniku občanské společnosti a přechodu

z přírodního

člověka

stavu.

Přírodní

stav

bere

v protikladu k Hobbesovu pojetí jako stav ideální, kdy jsou lidé

svobodní

a

navzájem

si

jsou

rovní.

Konec

tohoto

přírodního stavu přivodil člověk, který si obsadil jistý kus pozemku

a

prohlásil:

prostoduchých

lidí,

„Tohle

kteří

je

mu

to

mé!“

A

uvěřili,

našel byl

dosti

skutečným

zakladatelem občanské společnosti.10 Soukromé vlastnictví bere jako pravou a první příčinu společenské nerovnosti mezi lidmi. Kolika

zločinů,

ušetřeno,

válek,

kdyby

byl

vražd,

někdo

běd

vytrhl

a

hrůz

kůly,

bylo

by

zasypal

lidstvo

příkopy

a

zavolal na své druhy: chraňte se poslouchat toho podvodníka; jsme ztraceni, jestliže zapomeneme, že ovoce patří všem a země žádnému.11 Jakmile

byla

půda

rozdělena,

vše

směřovalo

k válkám,

zabíjení, násilí a loupežím. Takovýto stav ale končil, jakmile se

zrodil

nápad,

aby

se

lidé

spojili

za

účelem

ochrany

a

zajištění každému to, co mu patří. Tak by vznikla svrchovaná moc, která by ochraňovala a bránila všechny členy společnosti, potlačovala Bohužel rozdíly

společné

tyto mezi

zákony

nepřátelé však

chudými

a

a

pouze

udržovala vytvořily

bohatými

a

ve

věčné

ještě

upevnily

shodě.

znatelnější vlastnictví

v zákonné podobě. Rousseau však vždycky hlásal, ze opravdová

10

Rousseau, J. J. Taillet-Sedláčková. 11 Rousseau, J. J. Taillet-Sedláčková.

O původu nerovnosti Praha: Svoboda, 1949, O původu nerovnosti Praha: Svoboda, 1949,

12

mezi lidmi. Přeložila Henriette s. 61 mezi lidmi. Přeložila Henriette s. 61

demokracie

je

možná

jen

tam,

kde

existuje

soukromé

vlastnictví.12 Takto

tedy

Rousseau

popisoval

vlastnictví

jako

první

příčinu vzniku nerovnosti mezi lidmi, tedy jako něco, co není člověku

přirozené

a

jako

nepřirozené

by

mělo

být

člověkem

zavrženo. Půda nepatřila nikomu a ostatní věci všem.

2.5 Karel Marx

Na

myšlenky

J.

J

Rousseau

velmi

úzce

navazuje

další

filozof a tím je Karel Marx. Plně vychází z idey diferenciace společenského a soukromého vlastnictví a přeneseně praví, že je

člověk

bytost

společensky

přirozeně

pracující

a

společenská

tudíž

i

a

společně

tedy si

i

přirozeně

přivlastňující

předměty z vnější přírody. Lidé působí na přírodu vždy společně a vstupují tak mezi sebou do určitých vzájemných vztahů. Tyto vztahy nazývá Marx výrobními vztahy. Vývoj těchto výrobních sil začal přechodem od

prvobytně

pospolné

společnosti

k antickému

otroctví

(vykořisťování pracovní síly dle libosti otrokáře), odtud přes feudalismus (výsadní právo na půdu a omezené vlastnické právo nad pracujícími-poddanství) až ke kapitalismu (dělník je sice svobodný, ale aby mohl žít, je donucen prodávat svou pracovní sílu

jako

zboží).

Tyto

systémy

mají

společného

to,

že

vlastníkem výrobních sil byli vždy jednotlivci, popř. určité skupiny ve společnosti. S tím Marx nesouhlasí a tvrdí, že je nutné aby výrobní síly

a

výrobní

k vyvlastnění

vztahy

výrobních

byly

zespolečenštěny,

prostředků

ve

prospěch

aby

došlo

společnosti.

Společenský charakter výrobního procesu vyžaduje společenské

12

Rousseau, J. J. O původu nerovnosti mezi lidmi. Přeložila Henriette Taillet-Sedláčková. Praha: Svoboda, 1949, s. 8

13

vlastnictví. Dalo by se to shrnout větou, kterou v 19. století pronesl Proudhoun: „Vlastnictví je krádež.“

2.6 Závěr

Tímto

jsem

nepřirozenost

nastínil

několik

vlastnického

pohledů

práva.

Na

na

úvahy

přirozenost a

názory,

či

které

zmítaly společností v minulosti. Většina z těchto názorů jsou ale značně radikální a nelze je přijmout za vlastní z pohledu současného

stavu

ve

společnosti.

Poučeni

minulou

dobou

komunismu (Rousseau, Marx) či obdobím nesvobody v protektorátu (Hobbes) je zřejmé, že takto k vlastnictví přistupovat nelze. Názory

Johna

Locka

týkající

se

vlastnictví

připadají

však

autorovi za relativně stabilní a v určitém směru i správné, a to

i

přesto,

že

jsou

více

než

tři

staletí

staré.

Důvodem

k tomu může být i fakt, že tyto názory nejsou radikální jako u jeho filozofických kolegů, ale spíše se jedná o racionální zamyšlení nad touto problematikou. Na důležitou otázku, kterou jsem si v úvodu této kapitoly položil, totiž zda vlastnické právo je přirozené či ne, je těžké najít jednoznačnou odpověď. Autor se však domnívá, že vlastnické právo je přirozené z níže uvedených důvodů:

1) Vzhledem k tomu, že veškeré věci existují „od počátku“, musí

existovat

člověk

zmocní

i a

nárok věci

na

ně

v případě,

nepatřily

nikomu

že

(res

se

jich

nullius).

Tento nárok pak může vést ke vzniku vlastnického práva. I v dnešní době máme ještě pozůstatky tohoto stavu např. při sběru lesních plodů či hub. Dříve bylo s největší pravděpodobností držbou.

Nyní

občanského

právo je

práva,

vymáháno

zaručeno ale

ochrana

14

svémocí

mnoha

a

faktickou

instituty

vlastnického

nejen

práva

se

prolíná celým právním řádem, např. dědické právo, zákony upravující

fungování

katastru

nemovitostí,

některá

ustanovení trestního práva, atd. 2) Neexistence

vlastnického

práva

by

znamenala

totální

chaos a anarchii. Docházelo by k tomu, co popisuje J.J. Rousseau v případě, že již není možnost zabírat žádné další statky, které nepatří nikomu. Docházelo by tedy k rabování,

krádežím,

zkrátka

k uplatňování

práva

silnějšího. I z tohoto důvodu je vlastnické právo jedním ze

základních

lidských

práv.

Vymezení

a

ochrana

jiných

právních

vlastnictví tak zaručuje ve společnosti řád. 3) Vlastnické

právo

je

základním

prvkem

vztahů a to hlavně závazkových, které na něj navazují a vycházejí z něho. 4) Za

jedno

ze

základních

přirozených

práv

označovaly

vlastnické právo různé úmluvy či deklarace, např. již Deklarace

práv

francouzské

a

člověka

buržoazní

občana

z 26.8.1789

revoluce,

a

to

v období

v čl.

17;

vlastnictví je nedotknutelné a posvátné právo, nemůže ho být proto nikdo zbaven, leč v případě, že by to nutně a zřejmě vyžadoval v zákoně výslovně uvedený veřejný zájem a pod podmínkou, že bude předem poskytnuta spravedlivá náhrada.13

I

ústavní

pořádek

republiky

České

přijímá

vlastnické právo jako právo přirozené. 5) Vlastnictví je dále chápáno jako předpoklad svobody a rozvoje jednotlivce a základ jeho soukromé iniciativy a vytváří tak možnost nést odpovědnost za vlastní rozvoj.14 I

přesto,

že

pojem

vlastnictví

je

poměrně

mladý,

tak

faktické vlastnictví provázelo lidstvo celým svým pokolením. 13

Klíma, K. a kol. Praktikum českého ústavního práva. 1. vydání. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o.. 2005. s. 229 14 Filip, J. Ústavní právo, I. díl. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno, 1993, s. 121

15

Vlastnictví je tak člověku vlastní, a pokud je vlastnictví chráněno,

je

pak

i

zárukou člověka,

aby

mohl

uplatňovat a

realizovat bez problému i svá další základní lidská práva a svobody, a to včetně práva na život a práva na zachování jeho lidské důstojnosti. Celý český právní řád je pak postaven na přirozenoprávním principu,

který

Přirozenoprávní právním,

je

zakotven

princip

pokud jde

o

je

v řadě

hlavním

platný

a

ústavních základním

právní řad.

Sluší

norem.

principem

se

výslovně

jmenovat nejen preambuli Listiny základních práv a svobod, ale i její články 1 a 23, stejně jako i články 1, 9 odst. 2 a 85 odst. 2 Ústavy České republiky. Citovaná zákonná ustanovení jsou – pokud jde o platné české právo – jasným a zřetelným státně

volním

vyjádřením

pozitivněprávním

a

současně

zachycením

věčného

též

formálně

přirozenoprávního

principu. A to jako vůdčího, hlavního a profilujícího principu prvního.

15

Preambulí

k Listině

přirozenoprávní

základních

princip

práv

doslova

a

svobod

prodchnut.

je

tento

Federální

shromáždění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní

rady,

člověka,

práv

uznávajíc občana

a

neporušitelnost svrchovanost

přirozených

zákona,

práv

navazujíc

na

obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice našich národů, pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská

práva

potlačovány,

a

základní

vkládajíc

svobody

naděje

do

byly

v

zabezpečení

naší těchto

vlasti práv

společným úsilím všech svobodných národů, vycházejíc z práva českého

národa

a

slovenského

národa

na

sebeurčení,

připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi a vyjadřujíc vůli, aby se

15

Telec, I. Přehled práva duševního vlastnictví Lidskoprávní základy, licenční smlouva 1. 1. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2002, s. 33

16

Česká a Slovenská Federativní Republika důstojně zařadila mezi státy,

jež

tyto

hodnoty

ctí,

usneslo

se

na

této

Listině

základních práv a svobod.16 Lidé Základní

jsou

svobodní

lidská

nepromlčitelná

a

a

práva

rovní jsou

nezrušitelná.17

v důstojnosti

i

v právech.

nezadatelná,

nezcizitelná,

Mezi

lidská

základní

práva

(Hlava druhá, Oddíl první Listiny základních práv a svobod) patří

i

právo

nezcizitelné,

vlastnické

a

jako

nepromlčitelné,

takové

nezrušitelné

je

nezadatelné, a

tudíž

i

přirozené.

16

preambule usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky 17 čl. 1 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky

17

3. ROVNOST VLASTNICKÉHO PRÁVA 3.1. Právní úprava

Rovnost je základním principem, který se prolíná celým právním

řádem

České

republiky.

Je

zakotven

jak

v ústavních

zákonech, mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána,

tak

i

v jednotlivých

zákonech.

Všeobecně

je

zásada

rovnosti spojena se zásadou autonomie vůle, která se ve vztahu k vlastnictví

(autonomie

vlastnická)

projevuje

zejména

autonomií mít majetek, užívat jej, brát z něj užitky, požívat jeho plody a nakládat s ním. Vzhledem k tomu, že v právních vztazích majetkové povahy mají osoby zásadně rovné postavení (§ 2 odst. 2 občanského zákoníku) hlásí se platný občanský zákoník k rovnosti jako ke své hlavní zásadě. Dle názorů autorů návrhu nového občanského zákoníku je tento přístup metodologicky vadný, protože základ konstrukce rovnosti, základní

soukromého ale

a

v principu

majetkové

právo

občanského autonomie –

právo

práva vůle.

není

Neboť

vlastnické

–

v principu paradoxně něco

co

i do

obsahu výrazem principu rovnosti, ale výrazem autonomie vůle.18 Podstata a smysl autonomie vůle v minulosti byly a dosud jsou

předmětem

ztotožňována

řady

odchylných

s rovností

stran

hodnocení.

Zásada

občanskoprávních

bývá

vztahů,

s protikladem vztahů nadřízenosti a podřízenosti. U autonomie vůle stran a u rovnosti subjektů nejde o totožné pojmy, nýbrž o dva fenomény, které jsou odchylné, ve své jednotě však tvoří teoretický základ koncepce občanského práva. Rovnost subjektů jako

metoda

objektivního

občanskoprávní práva;

naproti

regulace tomu

je

jevem

autonomie

vůle

z oblasti subjektů

Návrh občanského zákoníku, s. 5, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304

18

18

náleží

do

Autonomie nýbrž

sféry vůle

zásadou

právní

posuzování tedy

není

občanského

úpravy

odráží

zorným

úhlem

subjektu

legislativně-technickou

práva, soubor

která

na

právních

rozdíl

práva.

metodou, od

potencí

metody

subjektu.

Výstižný je názor, podle něhož rovnost subjektů představuje minimum autonomie vůle.19 Na tuto problematiku však existuje zcela opačný názor, a to takový, že zásada rovnosti je základní zásadou občanského práva

a

až

tato

zásada

implikuje

další

charakteristickou

zásadu soukromého práva, tj. zásadu autonomie vůle.20

3.1.1. Ústavní zakotvení

Ústavní zakotvení principu rovnosti v podobě základního obecného pravidla, na kterém je postavena dnešní demokratická společnost je obsaženo ve větě první čl. 1 Listiny základních práv

a svobod.

Lidé

jsou

svobodní

a

rovní v důstojnosti

i

v právech. Toto pravidlo zaručuje všem lidem rovný přístup ke všem právům. V další větě uvedeného článku je pak uvedeno, že základní

práva

a

svobody

jsou

nezadatelné,

nezcizitelné,

nepromlčitelné a nezrušitelné, což základním právům zaručuje hlavně stabilitu, neměnnost, univerzálnost a trvalost. Princip

rovnosti

je

také

obsažen

v čl.

3

Listiny

základních práv a svobod v podobě zákazu diskriminace. Ohledně vlastnictví lze aplikovat zásadu, že základní práva a svobody se

zaručují

všem

bez

rozdílu

majetku.

Tento

článek

lze

samozřejmě vykládat jednak z pohledu toho, že objem a míra majetku neznamená, že člověku jsou základní práva či svobody zaručeny „více“ či „méně“, ale i z jiného pohledu, že základní 19

Fiala, K. a kol. Občanské právo hmotné . 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk. 2002., s. 18 20 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 51

19

práva a svobody jsou zaručeny všem bez ohledu na to, jaký majetek subjekt vlastní. Lze si třeba představit situaci, že by určitý okruh předmětu vlastnictví byl ze zákona svěřen do vlastnictví

určitého

subjektu

(nejspíše

státu)

a

toto

vlastnictví by bylo např. nadneseno nad vlastnictví ostatních subjektů. v našich

Tato

situace

zemích

není

fungovala

ničím

před

rokem

nereálným

a

1989,

vlastnictví

kdy

fakticky

bylo rozděleno na tzv. socialistické společenské vlastnictví, které bylo základem občanskoprávních vztahů a jako takové bylo nadřazeno soukromému vlastnictví, které bylo v mnohem slabším postavení

oproti

socialistickému

společenskému

vlastnictví.

K této otázce srovnej blíže kapitolu 3.2.2. Ochrana svobod

je

vlastnického

obsažena

práva

převážně

v Listině

v

čl.

základních

11.

Z pohledu

práv

a

zaručení

principu rovnosti vlastnických vztahů má význam zejména čl. 11 odst. 1, a to věta první a zejména pak věta druhá. Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Tímto ustanovením je pak chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy existující, nebo legitimní očekávání, a nikoliv jen tvrzený majetkový nárok. Pouhý spor o vlastnictví, v němž

existence

teprve

zjištěna

vlastnického nebo

takové

práva

jako

právo

má

takového

být

má

být

konstituováno,

ústavněprávní ochranu nepožívá.21 Článkem 11 odstavcem 1 Listiny základních práv a svobod se ve spojení s čl. 3 Listiny základních práv a svobod zaručuje, právo

každého

vlastnit

majetek

bez

rozdílu

pohlaví,

rasy,

barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení,

národního

nebo

sociálního

původu,

příslušnosti

k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Tento výčet je značně omezený a zcela určitě by se 21

nález Ústavního soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. III. ÚS 27/06

20

našlo mnoho dalších diskriminačních atributů, které by mohly a měly tento článek doplnit. Na druhou stranu je nutné dodat, že Listina základních práv a svobod není jediným dokumentem a ruku v ruce s ní jdou i jiné dokumenty a samozřejmě i zákonná úprava,

která

tento

nedostatek

doplňuje.

K tomuto

je

nutno

dodat, že i v tomto případě nemusíme hledat důležitost tohoto ustanovení

v našich

z nejmarkantnějších

dějinách příkladů

příliš uvádím

vzdáleně.

právní

řád

Jako

jeden

nacistického

Německa s samozřejmě také Protektorátu Čech a Moravy, kdy Židé měli zákaz vlastnit, až na určité výjimky, majetek. Tento jim byl systematicky a v celé míře zabavován a sloužil k válečným a

jiným

účelům

tehdejší

diktatury

a

pohlavárů

nacistického

vedení. Blíže srovnej kapitolu 3.2.1. Vlastnické právo má stejný zákonný obsah a ochranu. Ve stručnosti přirovnat

a

v jakémsi

k zákazu

přirovnání

dvojího

metru.

lze

toto

Veškeré

základní

vlastnické

právo vztahy

všech vlastníků se řídí stejnou právní úpravu (stejný metr na každého).

Obsah

těchto

vlastnických

vztahů,

stejně

tak

i

ochrana, je u všech subjektů stejná a naráží tak pouze na stejný obsah a stejnou ochranu jiného vlastnického vztahu. Již staří Římané, kteří hlásali neomezenost vlastnického práva, si plně uvědomovali, že vlastnické právo je mimo jiné převážně omezeno jiným vlastnickým právem se stejnou právní ochranou a se stejným obsahem. Žádné vlastnické právo tak není nadřazeno nad jiné vlastnické právo. Již sama Listina základních práv a svobod předpokládá, že takovýto stav by byl k neudržení a vedl by spíše k destrukci právních

vztahů

než

k jejich

naplnění,

a

proto

v dalších

odstavcích formuluje v obecné rovině určité výjimky a omezení, a

to

hlavně

s ohledem

na

veřejný

zájem.

Otázkou

omezení

vlastnického práva se pak blíže zabývá kapitola šestá této práce.

21

Na závěr této podkapitoly je nutné ještě dodat, že princip rovnosti u vlastnických vztahů lze pojmout mnohem šířeji než jen jak je uvedeno výše. Princip rovnosti v sobě zahrnuje i rovný přístup u soudů a jiných orgánů, které vykonávají právní ochranu. V čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je doslova

zakotveno,

že

všichni

účastníci

si

v řízeni

jsou

rovni. V čl. 96 odst. 1 Ústavy pak zase, že všichni účastníci řízení mají před soudem stejná práva. Tento princip v civilním procesu

znamená,

postavení, způsobem

aniž

že by

strany byla

zvýhodněna.

musí

jedna

Tato

stát

nebo

před

druhá

procesní

soudem stana

rovnost

se

v rovném

jakýmkoliv samozřejmě

vztahuje i na případy, kdy na jedné straně stojí jako účastník řízení stát, což se ve vlastnických vztazích týkajících se nemovitostí

může

dít

poměrně

často.

Stát

má

tedy

v tomto

postavení stejná práva jako subjekt, který své právo uplatňuje u soudu a žádnou interpretací uvedeného článku nelze dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka.

3.1.2. Mezinárodní smlouvy

Mezi kterými

základní

je

Česká

a

zároveň

republika

hlavní

vázána

mezinárodní

patří

Úmluva

smlouvy, o

ochraně

lidských práv a základních svobod z roku 1950. V této Úmluvě nebylo vlastnické právo a právo na ochranu vlastnického práva obsaženo. Tento nedostatek byl napraven Dodatkovým protokolem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1952. V čl. 1 tohoto Dodatku bylo zakotveno vlastnické právo i právo

na

jeho ochranu.

Ve

znění

tohoto

Protokolu,

jakož i

dalších protokolů vstoupila Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v platnost dne 18. března 1992. Článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zní:

22

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání státu přijímat zákony, které považuje za nezbytné, aby upravil užívání majetku v souladu s obecnými zájmy a zajistil placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Společně s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv, který upravuje zákaz diskriminace, a to následovně, užívání práv a svobod

přiznaných

touto

Úmluvou

musí

být

zajištěno

bez

diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa,

barva

smýšlení,

pleti,

národnostní

k národnostní zaručuje

jazyk,

menšině,

rovnost

náboženství,

nebo

sociální

majetek,

vlastnického

rod

práva

politické původ,

nebo

nebo

příslušnost

jiné

tak,

jak

paktu

o

paktu

o

jiné

postavení,

bylo

uvedeno

výše. Stejně politických

tak

i

právech

v

Mezinárodním

a v Mezinárodním

občanských

a

hospodářských,

sociálních a kulturních právech nebylo toto právo zakotveno. Až

dodatečně

v čl.

1

odstavce

2

Mezinárodního

paktu

o

občanských a politických právech a taktéž v čl. 1 odstavce 2 v Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Pro

Českou

republiku,

respektive

tehdejší

Československo vstoupily oba Pakty v platnost od 23. března 1976 pod č. 120/1976 Sb. Právní úprava v těchto dvou dokumentech se však netýká rovnosti či obsahu vlastnického práva, nýbrž práva státu na svou seberealizaci a dispozici se svým nerostným bohatstvím, které slouží k jeho životní existenci. Jinak v obecné rovině je rovnost zakotvena v článku 14 (Všechny

osoby

jsou

si

před

soudem

23

rovni)

a

v článku

26

(Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoliv diskriminace) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.22 Na závěr této podkapitoly bych ještě uvedl smlouvu, která sice není mezinárodně právně závazná, nicméně se domnívám, že je

natolik

Všeobecnou vyhlášena 1948.

významná, deklaraci

že

je

nutné

ji

lidských

práv,

která

Valným shromážděním

Hlasování

se

Spojených

tehdy

mimo

zmínit. byla

národů

jiné

Jedná přijata

10.

státy

se a

prosince

zdrželo

i

Československo. Čl. 17 Deklarace zní: (1)

Každý

má

právo

vlastnit

majetek

jak

sám,

tak

spolu

s jinými. (2)

Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.

Vedle čl. 7 této Deklarace, který zaručuje rovnost před zákonem a stejnou zákonnou ochranu bez jakéhokoliv rozdílu, lze

takto

považovat

zakotvení

principu

rovnosti

i

u

úprava

ze

vlastnického práva.

3.1.3 Zákonná úprava

Z pohledu

principu

zásad obsažených

rovnosti

vychází

zákonná

v Listině základních práv a svobod. V § 124

občanského zákoníku je znovu obsažena zásada rovnosti. Všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana. Dále v obecné rovině je pak zásada rovnosti zakotvena pro celý

občanský

zákoník

v

§

2

odst.

2

občanského

zákoníku.

V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení.

22

vyhláška 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech

24

Hmotněprávní

rovnost

práv

jednotlivých

subjektů

je

pak

plně promítnuta i v oblasti procesního práva, kde ji garantují ustanovení

občanského

soudního

Princip

řádu.

rovnosti

se

prolíná celým občanským soudním řádem. V obecné rovině je pak uveden

v

§

18

občanského

soudního

řádu.

Účastníci

mají

v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné

možnosti

doplněna

k uplatnění

garance

rovného

jejich

zacházení

práv.

Takto

se subjekty

je

tedy

vlastnického

práva. Samozřejmě, že nejen s těmito subjekty, ale se všemi účastníky občanskoprávních vztahů. Takto zakotvená hmotněprávní rovnost vlastníků, která je v současném právním systému samozřejmostí, byla do občanského zákoníku

výslovně

zakotvena

až

novelou

občanského

zákoníku

zákonem číslo 509/1991 Sb. ze dne 5. listopadu 1991, kterým se mění,

doplňuje

účinnosti

1.

přijetím

této

a

ledna

upravuje 1992

novely.

občanský

jako

Tento

odezva

stav

zákoník, na

totiž

jenž

právní

striktně

nabyla

stav

před

rozlišoval

různé druhy a formy vlastnictví, kdy určité formě vlastnictví (socialistickému vlastnictví) poskytoval mnohem intenzivnější ochranu než soukromému vlastnictví, které vždy muselo ustoupit tehdejším socialistickým zájmům. Princip rovnosti se projevuje v prvé řadě tím, že všechny subjekty vlastnického práva mají stejná práva a povinnosti a stejnou právní ochranu a to ať už se jedná o fyzické osoby, právnické osoby či stát. K tomuto je nutné zmínit znění § 21 občanského

zákoníku.

Pokud

je

totiž

účastníkem

občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou a to jako každá jiná právnická osoba, tedy jak již bylo výše uvedeno se stejnými

právy

a

se

stejnými

povinnosti

účastník či subjekt takového vztahu.

25

jako

každý

jiný

Shrneme-li

podstatu

rovného

právního

postavení

spočívá

v tom, že 1)

žádný ze subjektů není vůči druhému subjektu po právní stránce nadřízen či podřízen. Žádný tak nemůže

pouze

sám

autoritativně

o

sobě,

tj.

určovat

právní

jednostranně

postavení

druhého

subjektu, 2)

subjekty

občanskoprávních

vlastnických)

se musí

vždy

vztahů o

(i

svých

vztahů

právech

a

povinnostech dohodnou 3)

žádný z nich nemůže sám o sobě mocensky vynucovat na druhém svá subjektivní práva, nedohodnou-li se tedy,

musí

se

za

tím

účelem

obrátit

se

svým

návrhem na příslušný orgán státu, aby mu poskytl požadovanou právní ochranu.23 Co se týká pak další zásady uvedené v Listině základních práv a svobod, že právo všech vlastníků má stejný obsah, je tato zásada rozvedena v § 123 občanského zákoníku. Vlastník je v mezích

zákona

oprávněn

předmět

vlastnictví

držet,

užívat,

požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Tímto je zaručen stejný zákonný obsah a ochrana vlastnického práva pro všechny vlastníky. veškeré zákoníku

Neexistuje

vlastnické a

mají

jiný

vztahy

tak

druh

vychází

stejné

vlastnictví vždy

(rovné)

z

§

a 123

postavení

a

tím

pádem

občanského vlastnické

právo má tak vždy stejný obsah. Z hlediska § 124 občanského zákoníku je pak zajímavý názor de lege ferenda, kdy návrh nového občanského zákoníku tuto právní normu zcela vypouští. Pravidlo, že všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a že se jim poskytuje stejná právní

ochrana,

vyjádřené

v

23

§

124

platného

občanského

Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník komentář. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck. 1999. s. 20

26

zákoníku, se nezamýšlí do občanského zákoníku recipovat, neboť se jedná o pouhou duplicitní formulaci k druhé větě čl. 11 odst.

1

Listiny

základních

práv

a

svobod,

přičemž

Listina

vyjadřuje tutéž zásadu přesněji.24

3.2. Historický exkurs

V následujících dvou podkapitolách se budu snažit ukázat určitý

výřez

porušováno

toho,

jakým

vlastnictví

a

způsobem

to

bylo

s ohledem

na

v našich princip

zemích rovnosti

v dobách, z hlediska historie, nedávné. Tyto kapitoly zároveň ukazují, jak je demokracie křehká a jak lze zneužít práva a zákonů, které jsou spoutané určitou ideologií. Nekladu si za cíl plně a přesně popsat situaci, která v těch dobách existovala. Spíše jen poukázat jakým způsobem se může zákon zneužít a jakým způsobem může být zasahováno do principu

rovnosti

a

to

z pohledu

dvou

zásadních

a

zároveň

extrémních dobách našich zemí ve 20. století.

3.2.1 Období Protektorátu Čech a Moravy

Asi nejvýrazněji se v období Protektorátu Čech a Moravy zasahovalo do vlastnictví, které náleželo Židům, respektive se tomu dělo tak masově a systematicky, že by právě s ohledem na tuto

charakteristiku

bylo

nejlepší

prezentovat

porušování

principu rovnosti právě na této skupině obyvatel. K porušování principu

rovnosti

nedocházelo

pouze

v

rámci

vlastnického

práva, ale z pohledu váhy hodnot i způsobem, který zasahoval mnohem více do práv člověka, tj. do jeho osobní svobody, do

Návrh občanského zákoníku, s. 167, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304

24

27

práva na lidskou důstojnost a v konečném případě i do práva na život. Nařízením Říšského protektora v Čechách a na Moravě číslo RP14/39 ze dne 21. června 1939, o židovském majetku, pak došlo k narušení

principu

rovnosti

ve

vlastnictví

na

základě

rasového původu, kdy byla definována určitá skupina obyvatel (Židů),

na

které,

na

rozdíl

od

jiných

skupin

obyvatel,

dopadala určitá omezení s dispozicí s majetkem. § 6 výše uvedeného nařízení definoval, kdo se považuje za Žida

s ohledem

na

rodinné

a

příbuzenské

vztahy,

předky,

případně s ohledem na právní vztah, který vznikal na základě manželství.

§

7

téhož

nařízení

definoval

případy,

kdy

se

podnik (právnická osoba) považoval za židovský. Těmto

osobám

(dále

jen

Židé)

bylo

dovoleno

nakládat

s nemovitostmi, právy na nemovitostech, hospodářskými závody a podíly

na

nich,

cennými

(§

uvedeného

schválením

1

papíry

jen

se

nařízení),

zvláštním

které

písemným

udílel

říšský

protektor v Čechách a na Moravě. Právní úkony, které tomuto předpisu odporovaly pak neměly právní účinnost. Židé dále byli povinni přihlásit zemědělské nebo lesní pozemky,

které

byly

spoluvlastnictví (§

v jejich

vlastnictví,

3 uvedeného nařízení),

případně

přihlásit

ve

zlato,

platinu, stříbro, drahokamy a perly nacházející se v jejich vlastnictví,

případně

spoluvlastnictví

(§

5

uvedeného

nařízení). Dále

bylo

nemovitostech,

Židům

zakázáno

podílů

na

nabývat

nemovitosti,

hospodářských

podnicích

práv

a

na

cenných

papírech a najímání nemovitostí (§ 3 uvedeného nařízení), a to opět Zákaz

pod

sankcí

nabývání,

právní

neúčinnosti

zcizování

a

těchto

zastavování

právních majetku

se

úkonů. také

vztahoval na zlato, platinu, stříbro, drahokamy, perly a jiné drahocenné

a

umělecké

předměty,

28

pokud

cena

jednotlivého

předmětu

převyšovala

K 10.000,-,

nacházející

se

v jejich

vlastnictví. Kdo pak jednal proti těmto nařízením, nebyl jen případně postižen sankcí neúčinnosti právního úkonu, jak již bylo výše uvedeno,

ale

dopouštěl

se

trestního

jednání

s trestní

odpovědností a mohl mu být uložen trest odnětí svobody nebo peněžitá

pokuta.

Vedle

těchto

trestů

pak

mohl

být

zbaven

majetku. V § 12 tohoto nařízení pak došlo k dalšímu porušení zásad právního

státu

a

to

zásady

retroaktivity,

kdy

určitá

ustanovení měla zpětnou účinnost. Toto nařízení je pouze příkladné, kdy v tehdejším právním existovala

řádu

podobných

řada

zákonů

ustanovení,

či

respektive tato ustanovení byla doslova protkána celým tímto právním

řádem,

které

měly

obdobnou

funkci,

tj.

rozdělit

společnost podle jednotlivých ras, kdy určitá rasa byla vůči zbytku

společnosti

dispozicemi

znevýhodněna

s majetkem

tak,

s nakládáním,

aby

posléze

nabýváním

došlo

a

k odebrání

tohoto majetku a případně i likvidaci těchto subjektů. Tímto pak

docházelo

práva

a

k porušování

z hlediska

principu

rovnosti

rovnosti

vlastnického

vlastnického práva

pak

k neoprávněným zásahům do těchto práv. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu pak bylo nařízení říšského (str.

protektora

věstníku

č.

o

židovském

45) označeno

majetku za

z 21.

příčící

se

června svým

1939

obsahem

znění i demokratickým zásadám československé ústavy ve smyslu čl. 2 odst. 1 ústav. Dekretu presidenta republiky ze dne 3. srpna 1944 č. 11 Úř. Věst. Čsl., vyhlášeného pod č. 30/1945 Sb., ve znění zák. č. 12/1946 Sb. Nařízením bývalého říšského protektora

z

21.

června

1939

byla

totiž

stanovena

značná

majetkoprávní omezení pro Židy, židovské podniky a židovská osobní sdružení, při němž pojed Žid v § 6 byl vymezen podle

29

kritérií rasových. Je tedy již z tohoto důvodu celé nařízení v odporu s ústavou, jmenovitě se zásadou občanské rovnosti.25

3.2.2 Období před rokem 1989

V této

kapitole

se

hodlám

zabývat

rozdílným

přístupem

dnešní společnosti, kdy je ústavně zakotveno rovné vlastnické právo a toto vlastnické právo je též takto aplikováno s tím, jak vlastnické právo koncipovala společnost před rokem 1989. Název

této

s ohledem

kapitoly

na

to,

je

že

poněkud

i

když

zavádějící

na

konci

a

roku

to

hlavně

1989

padla

komunistická totalitní vláda a na řízení této země se začaly podílet demokratické strany, tak než se změny provedené těmito stranami odrazily v právním řádu, uplynulo několik měsíců a možná

i

let.

Proto

stav,

který

zde

hodlám

v následujících

odstavcích analyzovat, neskončil v roce 1989, ale trval až do doby než vznikla určitá vůle tento stav změnit a než se tato vůle

odrazila

jednat

o

v našem

určitou

právním

řádu.

nepřesnost,

budu

I

přesto,

období

že

v této

se

bude

kapitole

rozdělovat mezníkem, a to rokem 1989, tj. stav před rokem 1989 (úprava vlastnického práva v komunistické společnosti) a stav po

roce

1989

(úprava

vlastnického

práva

v

demokratické

společnosti). V ústavním zákoně 150/1948 Sb., v Ústavě Československé republiky ze dne 9. května 1948 byla sice formálně zachována určitá ochrana vlastnictví v podobě nedotknutelnosti osobního majetku a majetkové svobody, ale skutečný stav v padesátých a následujících letech 20. století tomu vůbec neodpovídal a tyto ústavní

záruky

byly

beze

zbytku

25

přehlíženy

a

masově

rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. února 1946, sp. zn. 1184/41

30

porušovány. Docházelo tak ke znárodňování, odnímání majetku, nuceným prodejům, zespolečenšťování půdy, atp. Formálně byl princip rovnosti zachován v § 1 této Ústavy. Všichni občané jsou si před zákonem rovni. V prohlášení Ústavy z roku

1948

velkoobchod

bylo a

znárodněno

peněžnictví,

nerostné

u

bohatství,

vlastnictví

půdy

průmysl,

se

výslovně

zakotvila zásada „půda patří tomu, kdo na ni pracuje“. Svoboda majetková byla zakotvena v § 8 a 9 této Ústavy tak, že každý občan může v mezích obecných právních předpisů nabývat

na

kterémkoliv

místě

republiky

Československé

nemovitosti i jiný majetek a vykonávat tam výdělečnou činnost. Vlastnictví bylo možné omezit pouze zákonem. Vyvlastnění bylo možné

jen

na

základě

zákona

za

náhradu,

není-li

zákonem

stanoveno, že se náhrada nedává. V těchto případech tedy bylo možné vyvlastnění i bez náhrady, což je v dnešním právním řádu nemožné. Ještě bych rád k této věci dodal, že stejný přístup k vyvlastnění, tj. i bez možné náhrady, se v našem právním řádu nevyskytuje poprvé. Takto bylo vyvlastnění zakotveno již v § 109 odst. 2 v Ústavě z roku 1920 a tak tento zásah do principu nerovnosti byl ústavně zakotven jak v Ústavě z roku 1948,

tak

v Ústavě

z roku

1920,

kdy

se

začínala

budovat

a

formovat demokracie tehdejšího Československa. V přímém

protikladu

s Ústavou

pak

byla

vydávána

řada

podzákonných norem (hlavně vládních nařízení), které různými způsoby

omezovaly

vlastnictví

fyzických

nebo

jiných

právnických soukromých osob. Za všechny lze uvést např. vládní nařízení 15/1959 Sb., o opatření týkajících se některých věcí užívaných nařízením

organizacemi se

omezovala

socialistického dispozice

s věcmi,

sektoru. které

Tímto užívaly

socialistické organizace a které byly ve vlastnictví fyzických nebo soukromých právnických osob. S těmito věcmi bylo možné nakládat jen se souhlasem výkonného orgánu národního výboru, a

31

to

pod

sankcí

neplatnosti

takovéhoto

právního

úkonu.

Socialistická organizace mohla věc buď od vlastníka odkoupit (v omezených případech u věcí movitých do 10.000,- Kčs a u nemovitých do 50.000,- Kčs) anebo požádat příslušný orgán o přechod věci do socialistického vlastnictví, a to samozřejmě bez jakéhokoliv souhlasu vlastníka věci. Příslušný orgán musel vždy rozhodnout o přechodu vlastnictví k věcem, byla-li cena u movitých věcí vyšší než 10.000,- Kčs a u nemovitostí vyšší než 50.000,-

Kčs.

soukromých

Tímto

osob

a

způsobem

docházelo

nuceného

přechodu

k odnímání tohoto

majetku

majetku

do

socialistického vlastnictví. V roce 1960 byla přijata nová socialisticky stavěná a na první

dojem

ideologií

socialistické

republiky,

kategorizaci

druhů

svázána

Ústava

která

vlastnictví

již

a

Československé

přímo

samozřejmě

zakotvovala

rozdílnou

míru

její ochrany, což samo o sobě plně neguje princip rovnosti. Vlastnictví mělo několik forem. Jednalo se o socialistické společenské

vlastnictví,

které

mělo

podobu

buď

státního

vlastnictví nebo skupinového vlastnictví a dále individuální vlastnictví,

které

se

dále

dělilo

na

osobní

vlastnictví

a

soukromé vlastnictví. V celkové Československé rozhodující

soustavě

vlastnictví

socialistické postavení

v právním

republiky

právě

mělo

socialistické

řádu

tehdejší

základní

a

společenské

vlastnictví, na kterém dle Ústavy bylo založeno hospodářské a společenské

zřízení

celé

socialistické

společnosti

a

bylo

zároveň zdrojem uspokojování osobních potřeb občanů. Každý byl povinen

toto

vlastnictví

všestranně

rozvíjet,

upevňovat

a

chránit.26

26

Holub, M., Bičovský, J. Občan a vlastnictví v čs. právním řádu, Praha: Nakladatelství Panorama, 1985, s. 10

32

Socialistické společenské vlastnictví bylo určeno tím, že subjektem

tohoto vlastnictví

byl vždy

socialistický

subjekt

bez ohledu na to, co bylo předmětem tohoto vlastnictví. Jak

již

vlastnictví

bylo se

výše

dělilo

uvedeno, a

to

socialistické

podle

subjektu

společenské

na

státní

a

skupinové. Státní vlastnictví bylo ve vlastnictví všeho lidu. Jednalo se

o

tzv.

národní

majetek,

který

byl

v Ústavě

z roku

1960

přímo definován, bylo jím zejména -

nerostné bohatství a základní zdroje energie

-

základní lesní fond

-

vodní toky a přírodní léčivé zdroje

-

prostředky průmyslové výroby, hromadné dopravy a spojů

-

peněžní a pojišťovací ústavy

-

rozhlas, televize a film

-

a

dále

také

nejdůležitější

společenská

zařízení,

jako

zařízení zdravotnická, školy a vědecké ústavy. Skupinové vlastnictví bylo buď družstevní nebo vlastnictví dobrovolných společenských organizací. Pro

občanskoprávní

vztahy

byla

zakotvena

závislost

individuálního vlastnictví na vlastnictví socialistickém, ze kterého se odvozovalo.27 U práva

individuálního občan.

Dělí

vlastnictví se

na

je

osobní

subjektem vlastnictví

vlastnického a

soukromé

vlastnictví. Osobní vlastnictví bylo zakotveno v čl. 10 Ústavy z roku 1960. Osobní vlastnictví občanů k spotřebním předmětům osobní a domácí potřeby, rodinným domkům, jakož i k úsporám nabytým prací,

je

charakterizovat

nedotknutelné. následovně.

Osobní Jde

27

o

vlastnictví státem

(společností)

Holub, M., Bičovský, J. Občan a vlastnictví v čs. právním řádu, Praha: Nakladatelství Panorama, 1985, s. 10

33

lze

organizované

spotřební

přisvojování

části

produktů

výroby,

které je odvozeno od společenského socialistického vlastnictví a

je

založeno

(přímo

prostředně)

či

na

práci

občanů

v socialistickém národním hospodářství.28 Charakter vlastnického

osobního vztahu,

vlastnictví

kterou

může

je

být

dán

pouze

subjektem

občan,

jednak

povahou vlastněné věci, dále způsobem jejího nabytí občanem a účelovým určením věci. Z § 125 odst. 1 tehdejšího občanského zákoníku

byla

vlastnictví

důležitým

nabýt,

zdrojem,

práce

a

dále

se

z něhož může

lze

jednat

i

osobní o

jiný

poctivý zdroj (např. umělecké dílo vytvořené občanem, popř. prostředky získané za věci takto vytvořené, např. peníze nebo třeba

výhra

v

loterii).

V odst.

2

téhož

paragrafu

je

pak

osobní vlastnictví definováno negativně a to tak, že majetek získaný

z nepoctivého

vlastnictví.

Nepoctivý

zdroje je

nepožívá

takový,

který

ochrany je

osobního

v rozporu

se

socialistickou morálkou. Osobní vlastnictví mělo spotřební charakter s ohledem na § 126 tehdejšího občanského zákoníku. Dle tohoto paragrafu bylo účelem osobního vlastnictví uspokojování hmotných a kulturních potřeb. V osobním vlastnictví tedy nemohl být majetek, který takto stanovený účel překračoval, který by překračoval osobní potřebu

občana,

jeho

rodiny

a

domácnosti.

V osobním

vlastnictví nemohl být pozemek, který má vždy potencionální výrobní charakter a takovýto charakter vždy přesahuje osobní potřebu občana. Osobní vlastnictví bylo tedy značně omezeno co do předmětu vlastnictví. Demonstrativně byly v § 127 tehdejšího občanského zákoníku

výslovně

prohlášeny

tyto

věci:

příjmy

a

úspory

z práce sociálního zabezpečení, věci domácí a osobní potřeby,

28

Holub, M., Bičovský, J. Občan a vlastnictví v čs. právním řádu, Praha: Nakladatelství Panorama, 1985, s. 11

34

rodinné

domky (musely

splňovat

určité

parametry),

rekreační

chaty, garáže a byty. Doplňkem

k osobnímu

vlastnictví

je

tzv.

soukromé

vlastnictví, které bylo upraveno v § 489 občanského zákoníku. Občanskoprávní vztahy vznikají i z individuálního vlastnictví k věcem, jež nejsou předmětem osobního vlastnictví (soukromé vlastnictví).

Osobní

a

soukromé

vlastnictví

spojuje

jeho

subjekt, a to tak, že tímto subjektem je vždy občan. Rozdíl je ale v jeho objektu, kdy osobní vlastnictví má vymezené objekty (viz výše), takže lze z toho dovoditi, že vše, co občan nemá ve vlastnictví osobním a co může být předmětem vlastnictví, je v jeho vlastnictví soukromém.29 Mezi nejdůležitější předměty soukromého vlastnictví můžeme řadit pozemky, dále třeba obytné domy či movité věci, které nesplňují účel osobního vlastnictví. Soukromé vlastnictví požívalo nejmenší ochrany. Zároveň do něj bylo nejvíce zasahováno a dále bylo značně omezeno. Za všechna tato omezení a zásahy lze uvést např. § 490 tehdejšího občanského zákoníku, kde byl omezen převod pozemků. Tyto mohly být

převáděny

Menší

pouze

pozemky

pak

na

stát

mohly

či

být

socialistickou

převáděny

i

organizaci.

v rámci

přímé

příbuzenské linie či sourozencům. K naplnění

těchto

principů

pak

ve

vztahu

k pozemku

sloužily v soukromém vlastnictví zejména tzv. zvláštní užívací instituty a omezení, na základě kterých bylo velmi složité nabývat tzv.

do

individuálního

vlastnické

triády,

soukromého byl

vlastnictví.

vlastník

vyloučen

Z pohledu z možnosti

pozemky užívat, nemohl se domáhat jejich ochrany, omezení bylo i v dispozici s pozemky a v případě omezení mu nepříslušela buď vůbec žádná náhrada anebo náhrada spíše symbolická.

29

Holub, M., Bičovský, J. Občan a vlastnictví v čs. právním řádu, Praha: Nakladatelství Panorama, 1985, s. 95

35

I v Ústavě z roku 1960 byla obecně zakotvena v čl. 20 rovnost, ale toto zakotvení bylo opravdu čistě formální již s ohledem zároveň

na

to,

zcela

že

v téže

konkrétně

Ústavě

byla

zakotvena

již

ne

v článku

formálně

8

a

nerovnost

vlastnických vztahů tak, jak bylo výše uvedeno. Je zřejmé, že takovéto omezení nebylo v souladu s obecně uznávanými

univerzálními

základními

lidskými

právy

a

svobodami, a proto náprava tohoto stavu byla jedním z prvních legislativních aktivit zákonodárce po polistopadovém období, která se projevila ústavním zákonem číslo 100/1990 Sb. ze dne 18. dubna 1990, kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960

Sb.,

Ústava

Československé

federativní

republiky

a

ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, kde v čl. 7 až v čl. 12 byly zakotveny principy vlastnického práva v souladu se základními právy a svobodami, tj. -

ochrana vlastnického práva (čl. 7 odstavec 1 ústavního zákona č. 100/1990 Sb.),

-

rovnocenné

postavení

všech

druhů

vlastnictví

(čl.

7

odstavec 2 ústavního zákona č. 100/1990 Sb.), -

ochrana

dědění

(čl.

7

odstavec

3

ústavního

zákona

č.

100/1990 Sb.), -

obecné podmínky omezení vlastnického práva( čl. 8, 9, 10 a 12 ústavního zákona č. 100/1990 Sb.). Článek 8 odstavci 2 ústavního zákona z roku 1960 Ústavy

socialistické republiky stanovoval příkladně, co je národním majetkem.30 právní

V případě,

síly

či

že

však nedošlo

v nějakém

určitou

správním

normou

obdobném

či

nižší řízení

k odejmutí (převodu) vlastnického práva, nedošlo automaticky ke

změně

v osobě

vlastníka.

V tomto

směru

problematice vyjádřil Ústavní soud, dle něhož 30

blíže srovnej ústavní socialistické republiky

zákon

č.

100/1960

36

Sb.,

se

k této

posouzení, kdy

Ústava

Československé

ústavní

předpis

sám

o

sobě

vede

k zániku

(potlačení)

vlastnického práva, je neudržitelný, a to dokonce i ve světle právního režimu totalitního státu. Ústavní předpis pak sám o sobě

není

schopen

vlastnických

zasáhnout

vztahů,

ale

do

konkrétních

představuje

individuálních

pouze

podklad

pro

následné (správní) rozhodnutí, jímž by vlastnické vztahy mohly být změněny.31 Z tohoto konkrétně,

důvodu

co

je

přesto,

národním

že

ústavní

majetkem,

ale

zákon

stanovil

v rámci

správního

řízení nedošlo k odejmutí vlastnického práva, nestal se tento majetek automaticky socialistickým společenským vlastnictvím. Současně

platný

občanský

zákoník,

i

přesto,

že

prošel

řadou významných novel, které měly za úkol provizorně vyřešit dobu mezi nevyhovující předlistopadovou právní úpravou a novou kodifikací, stále ještě odráží ideový základ doby, ve které vznikl. Je postaven na myšlence jednoty zájmů společnosti a jednotlivce,

kdy

zájmy

jednotlivce

byly

podřízeny

zájmům

celku. Toto se projevuje např. v tom, že až na určité drobné výjimky,

stíhá

občanský

zákoník

každou

vadu

právního

úkonu

absolutní neplatností, k níž veřejná moc přihlíží i bez návrhu a bez zřetele k projevenému zájmu dotčené strany. Nesleduje tak

ochranu

zájmu

jednotlivce,

ale

zájmu

státu.

Občanský

zákoník sledoval jako svůj hlavní cíl ochranu socialistického vlastnictví. odstraněny, zvýhodněn. zákoníku, vlastnictví

Nejvýraznější i

přesto

Např. podle státu

se

a

zůstává

jedná

něhož

deformace

věc

o

byly

stát

v určitých

ustanovení bez

znemožňuje

pána se

tak

samozřejmě

§

135

připadá nabytí

směrech

občanského výlučně

do

vlastnictví

nálezci. Dalším problémem v tomto duchu je i přehlíživý postoj

31

nález Ústavního soudu ze dne 18. května 2000, sp. zn. III. ÚS 307/99

37

k člověku jako soukromému vlastníkovi, odrážející se zejména v právu dědickém.32 Nejen

z výše

uvedených

důvodů

je

pak

nutná

celková

rekodifikace občanského práva.

Návrh občanského zákoníku, s. 5, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304

32

38

4. ABSOLUTNOST VLASTNICKÉHO PRÁVA Předcházející vlastnického vztahem

kapitola

práva,

mezi

dvěma

se

a tou

věnovala

je rovnost.

vlastnickými

typické Tato

právy,

vlastnosti

rovnost

kterým

je

je

pak

zaručena

stejná ochrana. Nicméně vlastnické právo a vlastník, s ohledem k třetím subjektům, má úplnou nadvládu nad věcí a jeho vztah ke třetím osobám

je

tak

v naprosté

nerovnosti.

Zatímco

vlastník

věci

může s věcí nakládat jakkoliv dle vlastní libosti, pokud mu to zákon výslovně nezakazuje, všechny ostatní třetí osoby nemohou s věcí

nakládat

vůbec,

pokud

jim

to

naopak

zákon

výslovně

nepovoluje, a to jen za splnění přísných podmínek. Jedná se tak o přímé právní ovládání věci, které není zprostředkováno

jiným

subjektem,

o

tzv.

nezávislost

vlastnického práva, tj., že vlastník věci nepotřebuje k výkonu svého práva žádnou třetí osobu. Působí na věc přímo. Výše

uvedená

charakterizována

povaha

jako

vlastnického

absolutní.

Vlastnické

práva právo

je

pak

je

tedy

právem absolutním, což znamená, že 1)

vlastnické

právo

přísluší

pouze

určitému

individuálně určenému subjektu 2)

působí ostatní

proti se

všem

musí

(erga

zdržet

omnes),

tj.

jakýchkoliv

všichni

zásahů

do

vlastnického práva a nesmí tak rušit vlastníka ve výkonu

svých

negativní

oprávnění,

povahu

a

povinnost

spočívá

má

především

výlučně) v nekonání (non facera) něčeho.

většinou (většinou 33

Výkon vlastnického práva jako práva absolutního je tedy k třetím osobám ve vztahu nerovnosti. 33

Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 310

39

Vlastník věci má tak právo vyloučit z působení na věci jiné osoby. Toto jeho oprávnění však v současné platné úpravě není

zakotveno.

Návrh

nového

občanského

zákoníku

však

toto

oprávnění vlastníka výslovně stanovuje. Vlastník má právo se svým

vlastnictvím

v mezích

zákona

podle

své

vůle

volně

nakládat, zvláště je držet, užívat a požívat, a jiné osoby z toho vyloučit (§ 879 návrhu nového občanského zákoníku).34

Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304 34

40

5. OBSAH VLASTNICKÉHO PRÁVA 5.1 Analytické vymezení vlastnického práva

Vlastnické

právo

lze

jen

stěží

přesně

definovat.

Již

starověcí Římané se spíše pokoušeli o výčet dílčích oprávnění vlastníka a možnost jejich ochrany než o teoretické vymezení. Analytické vymezení vlastnického práva je právě vymezení pomocí

výčtu

oprávnění

vlastníka.

Z principu

vlastnického

práva je jasné, že takovéto vymezení nemůže být taxativní a že se vždy musí jednat pouze o jakýsi neúplný výčet. I kdybychom se snažili, aby tento výčet byl úplný, vždy bychom s odstupem času a popřípadě s vývojem ve společnosti zjistili, že jsme na nějaké

oprávnění

pozapomněli.

Z tohoto

důvodu

je

jakýkoliv

pokus o úplné vymezení a vyjmenování vlastníkových oprávnění marný

a

předem

společnosti jednotlivá

prohraný.

k velkým oprávnění

V současné

době,

vědecko-technickým vlastníka

určitým

kdy

dochází

změnám, způsobem

ve

jsou

omezena.

K tomu však až v následující kapitole. Ani

občanský

zákoník

se

nesnaží

definovat

vlastnické

právo, ale pouze ve svém § 123 demonstrativně (i když se zdá, že výčet je taxativní) uvádí jaká má vlastník oprávnění. Jedná se o základní oprávnění vlastníka, o tzv. vlastnickou triádu (právo věc užívat a požívat její plody a užitky, právo s věcí disponovat a právo věc držet).35 Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a

užitky

a

nakládat

s ním.

Z dalších

ustanovení

občanského

zákoníku pak plynou další oprávnění vlastníka. Soubor všech takovýchto

subjektivních

oprávnění

35

pak

tvoří

obsah

Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné . 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk. 2002., s. 107

41

vlastnického práva. Ani návrh nového občanského zákoníku se nesnaží

vlastnické

vlastníkova

právo

oprávnění

a

definovat

to

malinko

a

opět

odlišně,

jen

kdy

určuje

uvádí,

že

vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích zákona podle své vůle volně nakládat, zvláště je držet, užívat a požívat, a jiné

osoby

vyloučit.36

z toho

Právo

s věcí

nakládat

tak

zastřešuje vlastnickou triádu a dále pak nově návrh nového občanského

zákoníku

připouští,

že

vlastník

věci

má

právo

vyloučit působení jiných osob na své vlastnictví. Vlastník

má

tedy

dle

platné

právní

úpravy

zejména

následující oprávnění k předmětu vlastnictví: -

právo

věc

držet

(ius

possidendi)-

§

123

občanského

zákoníku -

právo věc užívat (ius utendi)- § 123 občanského zákoníku

-

právo požívat její plody a užitky (ius fruendi) - § 123 občanského zákoníku

-

právo

s věcí

disponovat

(ius

disponendi)

-

§

123

zásahům

do

občanského zákoníku -

právo věc zničit (ius abutendi)

-

právo věc změnit

-

právo věc neužívat (ius non utendi)

-

právo věc opustit (ius dereliquendi)

-

právo

na

ochranu

proti

neoprávněným

vlastnického práva - § 126 občanského zákoníku.37 Některá výše uvedená oprávnění jsou ale spíše podmnožinou obecnějšího oprávnění vlastnické triády, zejména práva s věcí disponovat.

Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304 37 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 334

36

42

Právo věc držet je právo mít věc fakticky ve své moci a je předpokladem pro další oprávnění vlastníka (např. brát z věci užitky a disponovat s ní). Právo věc užívat a požívat její plody a užitky zaručuje vlastníkovi realizaci určité užitné hodnoty. Zaručuje mu také právo přisvojit si, tedy nabýt vlastnictví k plodům a užitkům z věci. Samozřejmě, že vlastník má též právo věc neužívat a nepožívat její plody a užitky. Právo vztazích.

s věcí Věc

disponovat

se

tak

se

stává

reálně

odráží

předmětem

v závazkových

závazkových

vztahů,

zejména kupní či směnné smlouvy, smlouvy darovací či smlouvy nájemní, smlouvy o půjče či výpůjčce. Vlastník se též může rozhodnout, že věc spotřebuje. Součástí tohoto práva je právo věc

zničit,

opustit,

či

změnit.

Podstatou

oprávnění

věc

opustit je projev vůle vlastníka nadále nebýt vlastníkem věci. Samotné

fyzické

opuštění

věci

takový

stav

nemůže

vyvolat,

není-li vůle zaměřena na zánik vlastnického práva.38 Vlastník má dále právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického domáhat

práva

vydání

věci

neoprávněně na

tom,

zasahuje;

kdo

mu

ji

zejména neprávem

se

může

zadržuje.

K ochraně práva a to i vlastnického je obecně § 4 občanského zákoníku

povolán

soud.

V určitých

případech

se

lze

ochrany

domáhat u příslušného orgánu státní správy (§ 5 občanského zákoníku) nebo svépomocí (§ 6 občanského zákoníku) samozřejmě za

splnění

zákonem

bezprostřední

stanovených

neoprávněný

zásah

podmínek. a

Musí

odvrácení

se

jednat

o

neoprávněného

zásahu musí být přiměřeným způsobem. Ztratí-li vlastník veškerá oprávnění a veškeré dispozice s vlastnickým právem spojená, zbývá mu už jen pouhé tzv. „holé vlastnictví“. Vlastník tak již nemá právo s věcí disponovat,

38

blíže srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 696/02

43

ale

zbývá

základě

mu

pouhé

pojmu

právo

holého

vlastnit

vlastnictví

předmět by

pak

vlastnictví. s určitou

Na

mírou

nadsázky bylo možné vlastnické právo definovat jako vztah mezi vlastníkem a jeho věcí, tj. tvrdit o věci, že je má. Dikce § 123 občanského zákoníku je však kritizována z řady důvodů. Toto pojetí totiž vyšlo z původního znění občanského zákoníku, které ovšem směřovalo pouze k osobnímu vlastnictví. Novela jej pak pouze očistila od socialistických prvků. Tímto řešením se platná úprava odchyluje od standardních přístupů kontinentálního s někdejším

práva

a

ukazuje

zákonodárstvím.

na

myšlenkovou

Výsledkem

pak

je

souvislost konzervace

socialistické, ale hlavně věcně nesprávné, konstrukce obsahu vlastnického práva.39 Hlavní vady platné úpravy jsou pak tyto: -

odděluje

se

vlastnického

úprava práva,

pozitivní

a

dochází

čímž

negativní

stránky

k nesprávnému

chápání

jednotnosti vlastnického práva -

výčtem dílčích práv podaných jako taxativní výčet, jakoby dával najevo občanský zákoník, že se jedná o úplný seznam jednotlivých

oprávnění

vlastníka

a

dále,

že

vlastnické

právo je součtem těchto dílčích oprávnění, což odporuje jak jednotnosti vlastnického práva, tak i jeho úplnosti a elasticitě -

výčet dále nerespektuje klasickou romanistickou triádu.40 Z těchto důvodu se pak navrhuje opustit pojetí ve smyslu §

123

občanského

zákoníku

a

respektovat

tak

klasické

nauky

kontinentální právní kultury. Navrhované znění je pak upraveno v § 879 navrhovaného občanského zákoníku.

Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304 40 Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304 39

44

Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích zákona podle

své

vůle

volně nakládat,

zvláště

je

držet,

užívat a

požívat, a jiné osoby z toho vyloučit. Výkonem vlastnického práva nesmí vlastník rušit práva jiných, zejména nesmí takové činy, jejichž určujícím účelem je poškození nebo obtěžování jiných. Návrh nového občanského zákoníku se taktéž vyhýbá snaze definovat vlastnické právo. Návrh pouze zdůrazňuje nesporné, obecně

akceptovatelné

a

podstatné

rysy

vlastnického

práva.

Nesporné a podstatné rysy vlastnického práva jsou nezávislost, jednotnost, úplnost, elasticita a trvalost.41 Nezávislost vlastnického práva je pak projevena v návrhu tak, že vlastník nakládá s předmětem vlastnického práva volně, tj. přímo a svou mocí, která je nezávislá na moci kohokoliv jiného.

Neznamená

to

však

absolutní

volnost,

a

proto

je

vlastníkova volnost ohraničena jednak mezí zákona, jednak také subjektivními právy jiných osob. Jednotnost vlastnického práva je pak dána sepětím jeho pozitivní

a

negativní

stránky.

Pozitivní

stránka

pak

představuje právo vlastníka nakládat s věcí dle jeho libosti, zatímco negativní stránku představuje právo vlastníka zabránit všem ostatním, aby věc neužíval nebo aby na ní nijak nepůsobil (ius

exclusionis).

Toto

právo

je

pak

důležité

pro

ochranu

vlastnického práva, zejména pak pro podávání žalob. Vyjádření pozitivní

a

negativní

stránky

vlastnického

práva

v jediném

ustanovení má pak zvýraznit jeho jednotné pojetí.42 Úplnost

vlastnického

práva

je

vyjádřena

oprávněním

vlastníka nakládat se svým vlastnictvím volně, tj., že může na svou

věc

působit

nebo

nepůsobit,

jak

je

mu

libo

a

jiné

Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304 42 Návrh občanského zákoníku, s. 167, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304

41

45

z působení na věc vyloučit. Takto je tedy vymezeno vlastnické právo, ne tedy určitým a neúplným výčtem oprávnění tak, jak je v současné právní úpravě v § 123 občanského zákoníku. Obsah vlastnického práva není totiž tvořen součtem těchto dílčích oprávnění a existencí žádného z nich, není podmíněna existence

vlastnického

práva.

Odpadne-li

tedy

některé

z dílčích oprávnění, nemá to vliv na existenci vlastnického práva. Naopak, pomine-li omezení, obnoví se vlastnické právo v původním rozsahu. Tato vlastnost se pak nazývá elasticitou vlastnického práva. K tomu blíže srovnej následující kapitolu 5.2. Pozbude-li tedy vlastník právo věci užívat, požívat, držet nebo

jiné

ze

svých

oprávnění,

nezaniká

vlastnické

právo.

Vlastnické právo může zaniknout jen na základě důvodů, které stanovuje zákon. Tímto pak je dána i trvalost vlastnického práva.

5.2. Elasticita vlastnického práva

S analytickým vymezením vlastnického práva úzce souvisí tzv. elasticita vlastnického práva. Právě z důvodu toho, že vlastnické právo v sobě kumuluje jednotlivá oprávnění, mohou tato jednotlivá oprávnění být v dispozici různých subjektů a to povětšinou na základě smluvních vztahů. Elasticita je specifickým znakem vlastnického práva a to s ohledem na omezení vlastníkova oprávnění a spočívá v tom, že pokud z jakéhokoliv důvodu omezení vlastnického práva odpadne, vrací

se

oprávnění

bez

jakéhokoliv

úkonu

zpět

„do

rukou“

vlastníka. Typickým případem může být například nájemní vztah, kdy pronajímatel (vlastník) přenechává za úplatu nájemci vlastní věc, aby ji dočasně užíval nebo z ní bral užitky. Vlastník

46

tímto právním úkonem přenechává své oprávnění užívat věc a brát z ní užitky jiné osobě, samozřejmě odlišné od vlastníka, a sám již toto oprávnění nemůže vykonávat. V případě, že je nájemní smlouva uzavřena na dobu určitou, skončí nájemní vztah uplynutím této doby, na kterou byl sjednán a tímto okamžikem má vlastník (pronajímatel) opět možnost věc užívat a brát z ní užitky. rozsahu,

Vlastníkova protože

oprávnění

pominul

se

právní

opět

důvod

obnovila omezení,

v původním tj.

skončil

závazkových

vztahů,

nájemní vztah. Elasticita např.

u

se

půjčky,

projevuje

výpůjčky,

i

u jiných

dále

u

věcných

břemen

a

to

jak

smluvních, tak zákonných a třeba i v omezeních na základě § 127 občanského zákoníku. Nutno

ještě

zmínit,

že

elasticita

není

jen

výsadou

vlastnického práva, i když u něj se projevuje nejzřetelněji. Lze

si

představit

i

situaci,

kdy

bychom

mohli

mluvit

i

o

elasticitě nájemního práva, např. dá-li nájemce pronajatou věc do

podnájmu,

(podnájmu)

přenechá

další

osobě.

opět

dispozici

V případě

nájemce oprávnění opět v plné výši.

zániku

s předmětem podnájmu,

nájmu nabývá

43

Z toho lze odvodit závěr, že elasticita není privilegiem pouze

vlastnického

práva

a

není

tedy

pro

vlastnické

právo

výlučná.

43

Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 321

47

6. NEOMEZENOST VLASTNICKÉHO PRÁVA 6.1 Úvod, exkurz do římského pojetí vlastnického práva

Hned na počátku této kapitoly musíme uvést, že název této kapitoly

je

poněkud

zavádějící

a

že

vlastnické

právo

není

neomezené. Existuje mnoho zásahů a omezení vlastnického práva a to jak na základě zákona, tak přímo z povahy vlastnického práva jako takového. Nicméně jedním dechem musím konstatovat, že

vlastnické

omezené.

Koncepce

z římského práva

právo

se

pojetí skrývá

je

ze

všech

neomezenosti vlastnického v celkovém,

majetkových

vlastnického práva.

práv

nejméně

práva

vychází

Podstata

všeobecném

a

vlastnického

ničím

neomezeném

působení na věc.44 Z tohoto omezení

důvodu

se

vlastnického

autor

práva

domnívá,

je

zároveň

že

důkladný

cestou

rozbor

k tomu,

jak

nejlépe pochopit obecné pojetí vlastnického práva, a to právě s ohledem

na

to,

že

vlastnické

právo

vychází

z principu

neomezenosti, který je však stále více omezován a deformován. Cílem

této

kapitoly

je

tedy

stručný

popis

institutů

omezujících vlastnické právo, který bude sloužit k tomu, aby autor vyvodil obecné principy, na základě kterých může dojít k omezení vlastnického práva. Z tohoto důvodů si autor dovoluje v níže

uvedených

kapitolách

a

podkapitolách

rozebrat

jednotlivé instituty těchto omezení. Zůstaneme-li ještě u římského pojetí vlastnického práva, ze

kterého

kontinentální

právní

úpravy

vycházejí

a

je

jím

inspirován i právní řád České republiky, je nutné dodat, že vlastnické právo je přímým právním panstvím. Vlastník totiž

44

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 1995. s. 154

48

nepotřebuje k výkonu práva žádných třetích osob, na věc působí přímo bez jakékoliv pomoci či součinnosti.45 Výlučnost spočívá v tom, že na předmět vlastnictví výlučně působí pouze vlastník věci. Vlastnické právo je dále charakterizováno všeobecností, tj.,

že

vlastník

může

s věcí

nakládat

jakýmkoliv

způsobem,

který uzná za vhodný, jedná se o tzv. vlastníkova oprávnění. Všechny teoretické

tyto

znaky

vymezení

vlastnického

vlastnického

práva

práva,

mají

nicméně

význam

pro

z hlediska

praktického jsou ve smyslu ad absurdum nepoužitelné. Všechny výše

uvedené

omezeny.

znaky

Takovéto

jsou

omezení

totiž může

v určitých vycházet

případech

z určitých

vždy

právních

norem a samozřejmě i ze stejně neomezeného vlastnického práva druhých vlastníků. Opustíme-li koncepci římského pojetí vlastnického práva, je

zřejmé,

navazuje.

že

současná

Současná

teorie

právní

úprava

občanského

na

pravá

takovéto se

však

pojetí nesnaží

vlastnické právo definovat, opustilo se i od radikálnějšího přístupu starých Římanů o neomezenosti vlastnictví, nicméně i v současné době je omezení vlastnického práva zcela výjimečným zásahem a to v tom smyslu, že vlastnické právo lze omezit jen na základě přesně a úzce zákonem stanovených podmínek.

6.2 Omezení vlastnického práva

6.2.1 Ústavněprávní zakotvení

6.2.1.1 Úvod

45

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 1995. s. 154

49

Z hlediska postavení vlastníka, který může být ve svém právu

zákonem

omezen,

má

zásadní

význam

zakotvení

těchto

omezení v obecné rovině přímo v ústavním zákoně. V případě, že by byla v ústavním zákoně zakotvena pouze ochrana vlastnického práva, nabízela by se otázka, zda případu

skutečně

vlastnické

by bylo možné v tomto

právo

omezit

jen

na

základě

zákona. Vždy by totiž existoval argument, že jakékoliv zákonné omezení zasahuje do ústavou chráněného vlastnického práva a že takovéto

zásahy

do

vlastníkových

oprávnění

jsou

tudíž

protiústavní. V tomto ohledu pomíjím fakt, že Česká republika je

vázána

mezinárodními

smlouvami,

které

též

mohou

určitá

omezení vlastníka obsahovat. V případě, že by nebyla omezení v ústavním zákonu výslovně uvedena, bylo by vlastnické právo omezeno

jen

jiným

stejně

chráněným

vlastnickým

právem

jiné

osoby, popř. na základě volního projevu vlastníka, který by s omezením výslovně souhlasil. Z tohoto důvodu je nutné a nanejvýš důležité, aby sám ústavní zákon předpokládal určité zásahy a možnosti omezení. Tak tomu je samozřejmě i v právním řádu České republiky a to v Listině základních práv a svobod. V obecné

rovině

je

omezení

zakotveno

v čl.

4

odst.

1

Listiny základních práv a svobod a to tak, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při

zachování

základních

lidských

práv.

V konkrétní

rovině

jsou pak omezení zakotvena v čl. 11 výše uvedeného ústavního zákona. 11

Článek zakotvuje článku

je

a

Listiny

upravuje

zakotveno

vlastnického

práva

základních

vlastnické právo

tak,

práv

právo.

vlastnit

jak

již

kapitole.

50

a

V odstavci

majetek

bylo

svobod

a

uvedeno

dále

ústavně 1

tohoto rovnost

v předchozí

Ostatní odstavce tohoto článku zakotvují ústavní principy, na základě kterých je možné zákonem omezit vlastnické právo.

6.2.1.2 Článek 11 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod

Zákon potřeb

stanoví,

celé

který

společnosti,

majetek rozvoje

nezbytný

k zabezpečování

národního

hospodářství

a

veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. Takovéto omezení není omezením vlastnického práva v tom smyslu, že jsou omezena vlastníkova oprávnění tak, jak bude uvedeno

v dalších

kapitolách.

V tomto

případu

se

jedná

o

omezení ve vztahu k subjektu vlastnického práva (ke vztahu k vlastníkovi)

a

zároveň

k určitému

předmětu

vlastnického

práva. Listina základních práv a svobod zde dává (ve větě první před

středníkem)

majetek

(předmět

zákonodárci

vymezených

prostor

vlastnického

subjektů

a

to

buď

a

možnost,

aby

práva)

byl

v rukou

státu,

obce

anebo

určitý přesně

určených

právnických osob. Takový zákon lze přijmout pouze za splnění těchto podmínek: -

buď v případě, že je to nutné k zabezpečování potřeb celé společnosti

-

nebo rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu. Důvodem

této

exkluzivity

jsou

určité

státem

stanovené

dlouhodobé cíle, které slouží ku prospěchu celé společnosti jako celku a ne jen ku prospěchu jednotlivce. Z těchto důvodů pak může stát, respektive zákonodárce, stanovit, co považuje za

tak

potřebné

a

nutné

k zabezpečování

51

potřeb

celé

společnosti

nebo

rozvoje

národního

hospodářství

a

veřejného

zájmu, aby bylo ve vlastnictví subjektů uvedených výše. Právo zakotvující podobný princip omezenosti vlastnictví k určitému předmětu obsahují i oba Mezinárodní pakty, a to jak Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v čl. 1 odst. 2, tak i Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech taktéž v čl. 1 odst. 2 1

Článek

odst.

2

Mezinárodního

paktu

o

občanských

a

politických právech zní následovně. Všechny národy mohou pro své

vlastní

bohatstvím

cíle

a

vyplývajících

svobodně

zdroji

bez

nakládat

újmy

z mezinárodní

na

se

svým

přírodním

jakýchkoliv

závazcích

hospodářské

spolupráce,

založené

na vzájemné výhodnosti a mezinárodním právu. V žádném případě nesmí

být

národ

zbaven

svých

vlastních

existenčních

prostředků. Článek

1

odst.

2

Mezinárodního

paktu

o

hospodářských,

sociálních a kulturních právech zní taktéž. Znění obou těchto článků je tedy shodné. Rozdíl ve významu mezi tímto zněním a zněním článku 11 odst.

2

Listiny

spatřuji

převážně

v tom,

že

znění

Mezinárodních paktů zavazuje spíše státy mezi sebou ve smyslu mezinárodního práva, kdežto v Listině je vztah dán mezi státem a občanem tohoto státu ve smyslu vnitrostátního práva. Na druhou stranu je zajímavé, že anglické znění originálu těchto dvou paktů začíná těmito slovy: „All peoples may, for thei own ends,...“ a i konec článků zní: „In no case may a people be deprived...“46 V překladu peoples“

do

(všichni

češtiny lidé)

je

anglické

překládáno

slovní

jako

spojení

národ,

kdy

„all však

anglický ekvivalent pro slovo národ je jiný. V případě, že by

46

Adamus, V. Mezinárodní dokumenty o lidských právech, anglicky a česky, Praha: Linde Praha, 2000, s. 40

52

tomu tak nebylo, mohly by oba články nabýt trochu jiný smysl. „Všichni

lidé“

se

však

v tomto

případě

nesmí

zaměnit

se

slovním spojením „každý člověk“, což se na první pohled zdá jako zcela zřejmé, nicméně je nutné na to upozornit. Slovní spojení „všichni lidé“ se musí brát z pohledu demokratických principů, tj. že lidé volí členy svých zákonodárných sborů, kteří poté o těchto věcech rozhodují. Důvodem, že v překladu do češtiny pojem „all peoples“ byl přeložen jako národ byl zřejmě

v tom,

že

v době

přijetí

(1966)

existovala

Československá socialistická republika jako celek pro soužití dvou různých národů Čechů a Slováků. Z těchto důvodů nejspíše bylo

asi

slovní

spojení

„všichni

lidé“

zaměněno

za

slovo

„národ“ a to s ohledem na to, aby byl dán prostor i Slovákům v rozhodování

o

věcech

týkajících

se

výhradně

nerostného

bohatství uloženém na jejich území jako národu, který je od Čechů odlišný.

6.2.1.3 Článek 11 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod

Ve svém třetím odstavci Listina základních práv a svobod obsahuje tři věty, které omezují vlastnické právo: „Vlastnictví zavazuje.“ „Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.“ „Jeho

výkon

nesmí

poškozovat

lidské

zdraví,

přírodu

a

životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“ Na

základě

zakotvuje

těchto

vlastnictví

vět

jako

se

pak

povinnost.

v ústavněprávní Vlastnictví

rovině

tedy

není

jen právo, ale i povinnost a odpovědnost vlastníka. V rámci těchto povinností, které pak přesně stanovuje zákon, je pak

53

vlastník oprávněn s věcí nakládat dle své svobodné a již ničím neomezené vůle. „Vlastnictví zavazuje“ je právní norma, která je ve své podstatě

zakotvena

v nejobecnější

rovině.

Není

z ní

zřejmé

k čemu vlastnictví zavazuje, v jaké míře zavazuje a na první pohled se zdá, že by mohla činit velké interpretační potíže. Tato sociální práva

formulace

vychází

funkce, která

jako

práva

z koncepce

opustila římské

absolutního

vlastnictví

chápání

a odtrženého

jako

vlastnického společnosti.47

od

Poprvé se tato formulace objevila v čl. 158 Výmarské ústavy z roku 1919. Tuto formulaci pak převzal i čl. 14. odst. 2 Ústavy SRN (Grundgesetz). Eigentum verpflichtet.48 Po roce 1989 pak

náš

právní

řád

přijal

tuto

koncepci

vlastnictví

jako

sociální funkce a ryze doslova převzal formulaci „vlastnictví zavazuje“ do našeho právního řádu, jak již bylo výše uvedeno v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.49 Tímto zakotvením chtěl ústavodárce především stanovit, že vlastnictví

není

neomezené,

že

vlastnictví

je

i

určitou

všeobecnou povinností, tj., že jakékoliv vlastnictví zavazuje a není pouhým právem. Zavazující charakter tohoto ustanovení dopadající

na

jakékoliv

vlastnické

vztahy

se

zdá

poněkud

absurdní a to z důvodu, že zcela určitě existuje rozdíl mezi vlastnictvím např. nemovitosti a vlastnictvím např. potravin, kdy zcela jednoznačně vlastník nemovitostí má řadu povinností z pohledu

veřejného

„vlastnictví vlastnictví Důvodem

zavazuje“ určitých

takového

zájmu na

a

místě,

potravin

obecného

v tomto

pojetí

na

tento je

smyslu

druhou

je

stranu

charakter

pravděpodobně

věta však

postrádá. fakt,

že

případný výčet by byl vždy neúplný, nedopadal by na určité 47

Filip, J. Ústavní právo, I. díl. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno, 1993, str. 122 48 Čl. 14 odst. 2 Grundgesetz 49 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 326

54

oblasti, na které by měl dopadat a zapříčinil by celou řadu interpretačních „vlastnictví

problémů.

zavazuje“

asi

Z tohoto

důvodu

je

strohé

nejlepším

řešením

jak

sdělit

vlastníkovi, že výkon vlastnického práva v sobě nezahrnuje jen jeho oprávnění, ale je také vázán celou řadou povinností. Formulaci

„vlastnictví

z pohledu

omezení

tak,

bylo

jak

zavazuje“

vlastnického

uvedeno

práva

výše.

Např.

je

ale

mnohem i

možné

šířeji

jako

brát

než

zákaz

jen

zneužití

vlastnického práva. Tento zákaz zneužití je však podrobněji rozveden ve větě druhé čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a

svobod:

„Nesmí

být

(vlastnictví)

zneužito

na

újmu

práv

druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.“ Listina zde používá pojem zneužití vlastnictví. Zneužití vlastnického

práva

pak

znamená

výkon

práva,

který

formálně

nepřekračuje hranici výkonu tohoto práva, ale obsahuje prvek, který z toho výkonu práva činí protiprávní jednání a tudíž není

chráněn

předpisem

právním

sankcionován.

předpisem, Jedná

ba

se

co

více,

např.

o

je

právním

případy

úmyslu

vlastníka škodit třetí osobě, zásah do jiného práva (třeba nájemního), ač k tomuto zásahu neexistuje právní důvod atp. Zásadu zákazu zneužití vlastnického práva pak občanský zákoník nikde neopakuje. Do konce roku 1991 byla tato zásada v obecném pojetí

v

duchu

socialistického

zřízení

zakotvena

v čl.

VII

Občanského zákoníku: „Nikdo nesmí zneužívat svých práv proti zájmům společnosti nebo spoluobčanů a nikdo se nesmí na úkor společnosti nebo spoluobčanů obohacovat.“ Jak již bylo výše uvedeno, současné znění občanského zákoníku tuto zásadu zákazu zneužití vlastnického práva doslova nepřebírá. Je však možné ji

v obecné

zákoníkem,

tj.

rovině, i

která

úpravou

se

prolíná

týkající

se

celým

občanským

vlastnického

práva,

nalézt v § 3 odst. 1 občanského zákoníku jako zákaz výkonu práv

a

povinností

vyplývajících

55

z občanského

zákoníku

(i

vlastnického práva), jenž by bez právního důvodu zasahoval do práv

a

oprávněných

s dobrými

mravy.

zájmů

jiných

K problematice

a

který

zásady

by

byl

souladu

v rozporu

výkonu

práva

s dobrými mravy srovnej blíže kapitolu 6.2.2.6. Zákaz

zneužití

vlastnického

práva

je

však

v Listině

základních práv a svobod koncipován pouze s ohledem na dvě skutečnosti: 1) nesmí být zneužito na újmu práv druhých 2) nesmí

být

zneužito

v rozporu

se

zákonem

chráněnými

zájmy Z gramatického pokud

by

výkladu

zneužití

této

vlastnického

normy práva

pak

lze

nebylo

dovodit,

na

újmu

že

práv

druhých a ani by nebylo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy, není takovéto jednání v rozporu s Listinou základních práv a svobod

a

S ohledem široký,

tudíž na

lze

se

to, si

nemůže

že

jen

jednat

výklad stěží

o

těchto

protiprávní

dvou

představit

okruhů

zneužití

jednání. je

značně

vlastnického

práva, které by zároveň nebylo protiprávním jednáním, nicméně je nutné dodat, že zneužití vlastnického práva jako takové, není

zakázáno.

A

dále je

nutné dodat,

že

zákonem

chráněný

zájem je i zájem ochrany dobrých mravů a jakékoliv zneužití práva je zároveň výkonem práva proti těmto dobrým mravům. Zneužití na újmu práv druhých je takové zneužití, které by zasahovalo

do

zákonem

chráněného

subjektivního

práva

jiné

osoby. V tomto případě by se jednalo o protiprávní jednání, které je zakázáno a nejčastěji by se mohlo jednat o určité oprávnění třetí osoby k věci vlastníka, do kteréhož oprávnění by

vlastník

věcné

neoprávněně

břemeno).

zasahoval

Samozřejmě

do

(např.

této

nájemní

množiny

lze

právo

či

zařadit

i

stejně chráněné vlastnické právo jiného vlastníka. Aplikace druhého případu, kdy je zakázáno zneužití, které by bylo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, je

56

značně široká. Listina tak naznačuje, že zákony chrání určité obecné zájmy ve prospěch celé společnosti a výkon vlastnického práva,

který

by

byl

v rozporu

s těmito

obecnými

chráněnými

zájmy, by pak byl výkon protiprávní. Jednalo by se právě o zneužití vlastnického práva. Celou škálu obecných zájmů (ve prospěch

a

k ochraně

celé

společnosti)

pak

obsahuje

např.

zvláštní část zákona číslo 140/1961 Sb., trestní zákon. Poslední větou v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která omezuje výkon vlastnického práva je, že výkon vlastnického práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. I v tomto případě dává ústavní zákon možnost zákonodárci, aby

míru

zákonem, které

možného protože

by

poškozování

možné

poškozovaly

chráněných

důsledky lidské

výkonu

zdraví,

zájmů

stanovil

vlastnického přírodu

práva, životní

či

prostředí, nelze nikdy zcela vyloučit a tudíž ani zakázat. Kdyby tomu tak bylo, tak výklad takové normy ad absurdum, by pak

znemožňoval

běžné

fungování

celé

společnosti

a

byl

by

v tomto směru zjevně kontraproduktivní. Dle názoru autora by pak nemohla fungovat letecká, automobilová ani lodní doprava, uhelné

ani

závislý práva

na

by

jaderné

elektrárny,

spalování,

poškozoval

protože

lidské

veškerý takovýto

zdraví,

průmysl, výkon

životní

který

je

vlastnického

prostředí

nebo

přírodu. Samo ustanovení článku 11 Listiny základních práv a svobod nevyslovuje za porušení této normy žádnou sankci, ale i přesto je

to

ustanovení

normativní.

S ohledem

na

čl.

36

Listiny

základních práv a svobod se lze tohoto práva domáhat přímo před příslušným soudem a vynutit si zákaz porušování lidského zdraví,

přírody

a

životního

prostředí

na

základě

obecných

sankcí občanského práva. Jednalo by se především o opuštění od těchto

zásahů

na

základě

soudního

57

rozhodnutí,

o

odepření

ochrany

takovémuto

výkonu

práva,

případně

i

povinnosti

rušitele nahradit způsobenou škodu. Na závěr této kapitoly bych rád shrnul čl. 11 odst. 3 a to tak, že tento článek legalizuje v nejobecnější rovině omezení vlastníka jako subjektu vlastnického práva při výkonu svého vlastnického

práva.

V prvé

řadě

uvádí,

že

vlastnictví

není

pouze právo, ale kumuluje v sobě vedle práv vlastníka i mnoho povinností

(vlastnictví

zavazuje),

dále

zakazuje

zneužití

vlastnického práva a v neposlední řadě zakazuje takový výkon práva,

který

by

poškozoval

jiné

chráněné

hodnoty

(zdraví,

přírodu, životní prostředí).

6.2.1.4 Článek 11 odstavec 4 Listiny základních práv a svobod

Nejzásadnější zakotvuje

v čl.

možnost 11

zásahu

odstavce

4

do

vlastnického

Listina

základních

práva práv

a

svobod. Tímto institutem je vyvlastnění, popř. nucené omezení vlastnického práva. Vyvlastnění

nebo

nucené

omezení

vlastnického

práva

je

možné ve veřejném zájmu a to na základě zákona a za náhradu. Listina tak dává možnost zákonodárci stanovit postup a podmínky, práva,

za

tj.

kterých buď

lze

odejmout

takto

zasáhnout

vlastnické

do

právo

vlastnického

při

současném

přechodu tohoto práva na jiného vlastníka, případně ho nuceně omezit,

tj.

zasáhnout

do

svrchovanosti

vlastníka

s tím,

že

subjekt vlastnického práva se nemění, ale je pouze omezen při výkonu svého práva. Samozřejmě k takovýmto

zásahům musí dojít

pouze za splnění Listinou stanovených podmínek a pro obě tyto formy jsou tyto podmínky stanoveny stejně. a) K těmto zásahům musí dojít pouze ve veřejném zájmu, tj. nesmí

se

jednat

o

zájem

58

soukromý

či

zájem

určité

skupiny.

Tento

zájem

lze

chápat

dle

judikatury

Ústavního soudu jako obecný zájem či obecně prospěšný zájem.50 Nutno ale podotknout, že v článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zákon uvádí obecný zájem, zatímco v odstavci 2 a odstavci 4, který je předmětem

této

kapitoly,

se

uvádí

zájem

veřejný.

Z tohoto je zřejmé, že zákon oba pojmy rozlišuje a je nutné

je

z hlediska

správné

aplikace

velice

dobře

interpretovat a definovat. Rozdíl mezi pojmy veřejný a obecný zájem je spatřován v tom, že veřejný zájem je subkategorií obecněji chápaného pojmu obecného zájmu.51 Obecný zájem je tedy pojmem širším než zájem veřejný. Veřejný zájem pak nelze v obecné rovině spatřovat pouze v zájmu

státu

v potřebě

státních

či

společnosti

institucí,

(spravedlivě)

ale

rovněž

vymezit

práva

vlastníků při jejich vzájemné kolizi.52 b) Dále na základě zákona, což znamená, že postup, jakož i stanovení veřejného zájmu musí stanovit pouze zákon a ne

předpis

nižší

právní

síly.

Případné

ochrany

a

splnění zákonem stanovených podmínek je pak možné se domáhat dle čl. 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod

přímo

případech

u

u

příslušného

jiného

orgánu,

soudu což

a

ve

stanovených

nevylučuje

případný

soudní přezkum tohoto rozhodnutí. Na základě čl. 41 Listiny je pak možné domáhat se ochrany vlastnického práva přímo. c) Další podmínkou je, že omezení vlastnického práva musí být

za

žádným

náhradu. předpisem

Způsob

určení

stanovena.

50

a

Lze

výše však

náhrady s ohledem

není na

nález Ústavního soudu ze dne 28. března 1996, sp. zn. I. 198/95 Průchová, I., Chyba, J. Omezení vlastnického práva k pozemku z důvodu obecného zájmu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 31 52 nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03 51

59

nedotknutelnost povahy vlastnictví a za výjimečný zásah do tohoto vlastnictví počítat s tím, že tato náhrada by měla být ve výši tržní (obecné) ceny nemovitosti (v případě

vyvlastnění)

popř.

ohodnocení

ceny

nuceného

omezení z pohledu využitelnosti předmětu vlastnictví, resp. z pohledu ztráty, která vlastníkovi vznikne tím, že nemůže nemovitost v plném rozsahu užívat. Ústavní řád České republiky tak převzal tradiční zásadu právního státu, podle které nikdo nemůže být svémocně zbaven majetku

a

to

je

možné

pouze

výjimečně

za

splnění

zákonem

stanovených přísných podmínek a za náhradu. Tuto zásadu dále rozvádí § 128 odstavec 2 občanského zákoníku. S ohledem právě na ústavní zakotvení omezení vlastnického práva a bezprostředního posilování postavení vlastníka, a to zejména vlastníka pozemku, byly v polistopadové transformaci z právního řádu postupně vypouštěny instituty, které omezovaly vlastníka.

Místo

toho,

aby

se

tyto

instituty

přizpůsobily

ústavnímu zakotvení, byly z právní úpravy zcela vypuštěny, což samozřejmě svým

dávalo

způsobem

neskutečný

zneužíval

prostor

své

vlastníkovi,

vlastnické

právo,

který

tak

které

tak

nemohlo být omezeno ani ve veřejném zájmu s ohledem na fakt, že chyběla právní úprava takovéhoto omezení. Tento stav se však stal neudržitelným a tak zákonodárce postupně opět začal tato omezení ve veřejném zájmu prosazovat a vkládat do právní úpravy.53

53

Průchová, I., Chyba, J. Omezení vlastnického práva k pozemku z důvodu obecného zájmu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, s. 17

60

6.2.1.5 Článek 11 odstavec 5 Listiny základních práv a svobod

Článek 11 odstavec 5 Listiny základních práv a svobod pak upravuje

možnost

státu

ukládat

a

vybírat

daně

a

poplatky,

které jsou nutné k tomu, aby stát mohl fungovat a plnil své funkce. Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. S ohledem

na

to,

překročil

rámec

že

důkladný

rozbor

této

této

práce,

odkazuje

problematiky

autor

na

by

publikace

zabývající se finančním právem s tím, že se této problematiky dotkne

jen

letmo.

nesouvisející právě

do

Toto

s institutem

ustanovení, vlastnického

upravujícího

článku

na

první

práva,

vlastnické

je

právo

pohled zařazeno (čl.

11

Listiny), protože zásadně zasahuje do vlastnictví. Vyjdeme-li s filozofie

Johna

Locke,

že

každý

člověk

má

sám

o

sobě

vlastnictví své vlastní osoby a tedy práce, kterou vykoná, je v jistém smyslu také jeho a případně, že tuto práci nabídne a „prodá“ někomu jinému, za což se mu dostane odměny, popř. za tuto odměnu uspokojí své potřeby, pak právě daně a poplatky jsou zásahem do takto nabyté odměny, případně do statků, které osoba získá a to na úkor její práce-zásahy do vlastnictví. Tyto zásahy jsou nutné, aby stát mohl vykonávat funkce, ke kterým je zmocněn a určen. Jedná se povětšinou o pravidelné a opakované platební povinnosti, které jsou stanoveny soustavou zvláštních zákonů. Zásahy do vlastnictví v podobě daní a poplatků lze ukládat pouze na základě zákona (srovnej kapitolu 6.2.1.4 písm. b). K této

problematice

se

vyjádřil

i

Ústavní

soud.

V tomto

případě se Ústavní soud zabýval návrhem ministra vnitra, kdy obec upravila vyhláškou poplatek ze psů. V této vyhlášce např. obec

stanovila,

že

poplatek

ze

psů

hradí

fyzická

nebo

právnická osoba, která je vlastníkem psa, ačkoliv § 2 odst. 1

61

zákona

o

místních

poplatcích

stanoví,

že

poplatek

hradí

držitel psa. Takovýchto ustanovení obecní vyhlášky, která byla v rozporu

se

zákonem,

případně

pozměňovala

pravidla

postupu

při vybírání tohoto poplatku, pak bylo mnohem více. Ačkoliv ve většině

případech

je držitel

a

vlastník

psa

jedna

a

tatáž

osoba, mohou se vyskytnout případy, kdy vlastník a držitel jsou dvě rozdílné osoby. Ústavní soud pak vyslovil názor, že obce mohou svými obecně závaznými vyhláškami zavést jen takové místní

poplatky,

jež

místních

poplatcích

umožňuje.

Podle

obsažená

jsou a

pouze

přesvědčení

v zákoně

taxativně v tom

zákonem

rozsahu,

Ústavního

zpracována

vymezeny

v natolik

soudu

který

je

pak

komplexní

o

zákon materie

a kogentní

úpravě, že v otázkách spadajících pod režim

citovaného zákona

není

zákonem

obec

oprávněná

postupovat

jinak,

než

výslovně

stanoveným postupem. Takto jednoznačně vymezený rámec právní úpravy

neumožňuje

obcím

při

zavádění

místních

poplatků

vytvářet další pravidla či ukládat jiné povinnosti jdoucí mimo hranice

právní

pozměňování

úpravy,

pravidel

resp.

zákonného

zakotvených

zmocnění.

v zákonně

o

Taktéž místních

poplatcích ze strany obce není přípustné, neboť zákonná úprava má

přednost

před

obecně

závaznou

vyhláškou,

přijme-li

zákonodárce pro danou oblast určitá pravidla, subjekt územní samosprávy pravidla základě

(ani

jiný

duplicitně tohoto

pak

či

subjekt-pozn.

autora)

v rozporu

zákony

Ústavní

soud

se

ustanovení

nemůže

tato

normovat.54 obecně

Na

závazné

vyhlášky, která byla v rozporu se zákonem na základě čl. 11 odst. 5 Listiny, zrušil. Daně omezovat

a

poplatky

vlastnictví

představují a

zasahovat

důležitou do

pravomoc

velikosti

státu

soukromého

majetku osob. Z tohoto důvodu je možné daně a poplatky ukládat výlučně jen na základě zákona. 54

nález Ústavního soudu ze dne 20.3.2007, sp. zn. Pl. ÚS 20/06

62

Listina poplatky.

základních

V kontextu

práv

čl.

4

a

svobod

odst.

1

uvádí

Listiny

pouze je

daně

však

a

možné

dovodit, že jakékoliv jiné obdobné platby (např. cla, odvody, příspěvky) jsou pro poplatníka povinností a ať už je jejich označení jakékoliv, lze je taktéž ukládat pouze na základě zákona.

6.2.1.6

Evropská

úmluva

o

ochraně

lidských

práv

a

základních svobod

Článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv

a

základních

svobod

(dále

jen

Dodatek)

chrání,

ale

zároveň i omezuje vlastnické právo. Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání státům přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. První

věta

odstavce

prvního

výše

uvedeného

ustanovení

zaručuje ochranu majetku, zatímco zbývající úprava pak možnost jeho omezení. Účelem tohoto článku je zejména chránit jednotlivce proti jakémukoliv zásahu státu do užívání majetku. Všechny smluvní státy pak přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. V případě omezení je vždy třeba brát ohled na spravedlivou rovnováhu mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a celé společnosti. Tento všeobecný závazek zaručit efektivní výkon

majetkového

práva,

může

63

zahrnovat

mimo

negativní

povinnosti

(určitého

jednání

se

zdržet)

i

povinnosti

pozitivní, tj. zaručit přijmutí zákonné úpravy k tomu, aby se jednotlivec domohl svého práva.55 Zásah státního orgánu do výkonu práva na pokojné užívání musí být zákonný, tedy jen za podmínek, které stanoví zákon (princip legality). Dodatek pak přiznává státům právo přijímat zákony tak, aby upravily užívání majetku. Zásah pak vždy musí sledovat veřejný cíl – veřejný či obecný zájem, popř. daňovou povinnost či vybírání poplatků a pokut.

6.2.2 Zákonná úprava

6.2.2.1 Úvod

Jednotlivá omezení vlastnického práva, samozřejmě pouze za podmínek

stanovených

(srovnej

kapitolu

Listinou

6.2.1),

pak

základních obsahují

práv

a

svobod

jednotlivé

zákony.

Nevýznamnějšími z těchto zákonů jsou zákon číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů a dále zákon číslo 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), který podrobně upravuje institut vyvlastnění a který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2007. V tomto vymezení omezení

úvodu

by

autor

omezení vlastnického uvedené

jednotlivý

v ústavních

zákon

tyto

ještě

rád

uvedl,

práva vždy zákonech.

podmínky

I

že

neopakují přesto

neopakuje,

zákonná podmínky

však, musí

že být

respektovány. Nejčastěji se bude jednat o otázku úplatnosti věcných

břemen,

tj.

náhrady

za

omezení

vlastnického

práva

vznikem věcného břemene a to přímo na základě zákona. Vlastník

55

blíže srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. června 2004 ve věci Broniowski proti Polsku,

64

věci

má

vždy

právo

na

náhradu.

Přestože

právní

předpis

nestanoví, že pozemkový úřad má při zřizování věcného břemene rozhodovat také o náhradě za omezení vlastnického práva, může se dotčený vlastník domáhat práva na poskytnutí náhrady přímo s odvoláním svobod,

na

aniž

čl. by

11

odst.

bylo

4

Listiny

základních

práv

nutné,

z hlediska

ústavní

nezbytně

a

jistoty, toto právo konstituovat ještě předpisem nižší právní síly.56 Je

tedy

vlastnického

nutné práva

vždy

mít

na

stanovené

zřeteli

Listinou

podmínky

omezení

základních

práv

a

svobod, které musí být respektovány.

6.2.2.2 Omezení se souhlasem vlastníka

Na výslovně

základě

zásady

zakázáno

je

občanského dovoleno“

a

práva dále

„co na

není

zákonem

základě

zásady

„autonomie vůle“57, lze vlastnické právo omezit se souhlasem vlastníka (jednostranný právní úkon), popř. na základě dohody vlastníka s třetí osobou či osobami(dvoustranný či vícestranný právní

úkon).

Omezení

vlastnického

práva

se

souhlasem

vlastníka je vlastně dispozice s předmětem vlastnictví a jedná se ve skutečnosti o výkon vlastnického práva tak, aby předmět vlastnického práva byl plně využit. Vlastník tak může předmět vlastnictví někomu půjčit, může uzavřít nájemní smlouvu nebo k věci zřídit věcné břemeno či věc

zastavit.

vlastnického „přenechává“

Z tohoto práva

další

tím, osobě,

jednání

pak

že

určitá

aby

tato

dochází

k omezení

oprávnění

vlastník

oprávnění

vykonávala.

Vlastníkovi tak může zůstat třeba jen „holé vlastnictví“ bez možnosti s věcí jakýmkoliv způsobem disponovat. Tato omezení 56

nález Ústavního soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97 blíže srovnej Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné . 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk. 2002., s. 16

57

65

vlastnického

práva

povětšinou

bývají

za

určitou

náhradu

či

protiplnění, a to právě s ohledem, že k tomuto omezení dává vlastník věci souhlas a požaduje za to určitou protihodnotu (např. nájemné při uzavření nájemní smlouvy).

6.2.2.3 Použití věci bez souhlasu vlastníka

Další

institut

omezení

vlastnického

práva

je

institut

použití věci bez souhlasu vlastníka, který upravuje v obecné rovině § 128 odst. 1 občanského zákoníku. Vlastník věci je povinen strpět, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu

byla

na nezbytnou

dobu v nezbytné

míře

a

za náhradu

použita jeho věc, nelze-li dosáhnout účelu jinak. Již

ze

mimořádné,

samotné

avšak

formulace

velmi

je

významné

zřejmé,

omezení

že

se

jedná

vlastnického

o

práva.

K tomu, aby mohlo k tomuto omezení dojít (použití cizí věci bez

souhlasu

vlastníka),

je

nutné

splnit

veškeré

zákonem

přesně stanovené podmínky: 1) musí se jednat o stav nouze, popř. o naléhavý veřejný zájem, 2) vlastnické právo může být omezeno pouze na nezbytně nutnou dobu, 3) pouze v nezbytné míře, 4) a musí být za něj poskytnuta náhrada (srovnej čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), 5) v neposlední řadě pak je nutné, aby účelu, na základě kterého je vlastnické právo omezeno, nešlo dosáhnout jinak, tj. jiným způsobem. K tomu, aby bylo možné tímto způsobem omezit vlastnické právo,

nestačí

pouze

veřejný

zájem,

naléhavý veřejný zájem.

66

ale

musí

se

jednat

o

Stavem nouze se nerozumí krajní nouze ve smyslu § 418 odst.

1,

nouze

posoudí

případě

ale

pak

takový

stav,

který

v případě

soud

podle

svého

volního

přihlíží

ke

splnění

všech

sporu

jako

uvážení.

zákonem

stav

V tomto

stanovených

podmínek a samozřejmě i k účelu, kterého omezením vlastnického práva mělo být dosaženo a k nezbytnosti tohoto omezení.58 Oba tyto pojmy pak v praxi, vzhledem k jejich neurčitosti, bývají

spojovány

s konkrétními

okolnostmi

jednotlivých

případů. Živelná pohroma je klasickým příkladem stavu nouze, zatímco

překonávání

veřejného

stavu,

pořádku,

ve

vznikajícího

spojitosti

při

hrubém

s ohrožením

porušení

života

nebo

majetku, je pak spíše hodnocen jako naléhavý veřejný zájem.59 Aktivně

legitimován

k využití

tohoto

práva,

jak

ve

veřejném zájmu, tak ve stavu nouze, je kdokoliv, tj. jakákoliv fyzická osoba kromě vlastníka, ale samozřejmě pouze za splnění podmínek

uvedených

v §

128

odst.

1

občanského

zákoníku.

U

stavu nouze pak v největším počtu případů půjde o osobu, která se v tomto stavu nalézá, nicméně lze si představit situaci, kdy sama osoba, která se ve stavu nouze skutečně nalézá, toto právo

využít

využije

třetí

v případě, potřebuje

nemůže

že

a

k

jejímu

osoba.

Tato

osoba,

která

použít

cizí věc,

prospěchu

situace se je

může

nalézá

zraněná

toto

např.

ve a

pak

stavu

tuto

věc

právo

vzniknout nouze

a

z tohoto

důvodu nemůže použít. Za použití věci bez souhlasu vlastníka je třeba poskytnout náhradu. Zákon neuvádí, zda se bude jednat o náhradu naturální nebo o náhradu peněžitou, nicméně z praktického hlediska bude upřednostňována

náhrada

v penězích.

Tato

náhrada

by

měla

sloužit k vyrovnání újmy, která vznikla vlastníkovi použitím 58

Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 330 59 Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník komentář. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck. 1999, s. 273

67

jeho věci a tato náhrada bude představovat cenu věci v době použití.60 Tento názor však dle názoru autora není zcela přesný. Vyvstává

zde

podmínky

§

totiž 128

otázka,

odst.

1

zda

v případě,

občanského

že

zákoníku

jsou a

splněny

cizí

osoba

použije cizí věc a na této věci nevznikne žádná škoda (újma) ani

věc

vlastník

nebude věci

jiným

nebude

způsobem skutečně

poškozena omezen

ve

znehodnocena

či

svých

a

vlastnických

oprávněních, musí být vlastníkovi poskytnuta náhrada. Autor se domnívá, že i přesto musí tato náhrada být poskytnuta. Nejedná se tedy o nějaké vyrovnání újmy. Důvodem, který vede k tomuto závěru je zákonná dikce § 128 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Občanský zákoník nestanovuje, že náhrada za použití cizí věci vyvažuje

vzniklou

újmu.

Náhrada

musí

být

poskytnuta

jak

v případech, kdy tato újma vznikla, tak i v případě, kdy tato újma

nevznikla

náhradě

za

a

pokud

použití

tato újma

cizí

věci

vznikla,

je

nutné

i

náhradu,

připočítat

k této jež

vlastníkovi vznikla poškozením či znehodnocením jeho věci a případně i další vzniklé škody. Pro tento druh náhrady za újmu na věci by se použila analogicky ustanovení o náhradě škody, tj. § 420 a následující občanského zákoníku. Tento názor lze opřít jak o znění § 128 odst. 1 občanského zákoníku, tak i o ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a to tak, že jakékoliv nucené omezení je možné pouze za náhradu. K tomuto

srovnej

kapitolu

6.2.1.4.

Náhrada

za

toto

omezení

tedy musí být poskytnuta bez ohledu, zda na vlastníkově věci vznikla

určitá

v jednotlivých

újma

či

konkrétních

nikoliv. situacích

60

Výše

určí,

náhrady

pokud

se

pak strany

Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník komentář. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck. 1999, s. 274 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI. 2005. s. 331

68

nedohodnou

jinak,

soud,

který

přitom

na

celou

věc

pohlíží

v širších souvislostech a především zkoumá, zda byly skutečně splněny podmínky uvedené v § 128 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud by tomu tak nebylo, jednalo by o protiprávní jednání, kterým by mohla být naplněna skutková podstata trestného činu neoprávněné používání cizí věci podle § 249 trestního zákona. Soud by však v tomto případě, nebyla-li vlastníkovi způsobena použitím jeho věci třetí osobou žádná újma, mohl aplikovat § 3 odst. 1 občanského zákoníku a považovat tak náhradu za použití věci za výkon práva proti dobrým mravům. Na závěr této kapitoly by bylo vhodné ještě uvést, že občanský zákoník ve svém § 128 odst. 1 vymezuje pouze obecně použití věci bez souhlasu vlastníka. Jiné zákony pak stanovují speciální

úpravu,

která

však

vždy

musí

splňovat

podmínky

v tomto paragrafu uvedené. Za všechny lze jmenovat § 63 zákona číslo

254/2001

Sb.,

vodní

zákon.

K zajištění

ochrany

před

povodněmi je každý povinen umožnit vstup, případně vjezd na své pozemky, popřípadě stavby těm, kteří řídí, koordinují a provádějí zabezpečovací a záchranné práce. Pokud vznikne při této činnosti vlastníkovi pozemku či stavby škoda, má nárok na její

náhradu.

povodněmi,

Naléhavý

případně

se

veřejný může

zájem

jednat

je i

tady o

ochrana

stav

nouze,

před kdy

skutečně povodeň již hrozí. Další podmínky zákon o vodách již neopakuje, nicméně je nutné je i přesto splnit. Toto omezení může být jen na nezbytnou dobu, v nezbytné míře a nelze-li účelu dosáhnout jinak. Účelem zde bude nejčastěji zabránění povodně. Zákon jasně stanoví, že vznikne-li škoda, má vlastník právo na její náhradu. Poskytnutí náhrady za pouhé použití věci vlastníka však zákon neupravuje. Autor se domnívá, že i v tomto

případě

lze

aplikovat

obecná

zákoníku a tuto náhradu lze přiznat.

69

ustanovení

občanského

6.2.2.4 Vyvlastnění

Obdobnou formulaci jako Listina základních práv a svobod obsahuje i občanský zákoník, a to v § 128 odst. 2 tohoto zákona. Ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo

omezit,

nelze-li

dosáhnout

účelu

jinak

a

to

jen

na

základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Jedná se o trvalé opatření a o krajní zásah do vlastnického práva. V rámci

omezení

částečného odnětí

institutu

vyvlastnění

vlastnického

vlastnického

práva.

lze

práva

pak nebo

Vyvlastněním

aktu.

Vyvlastnění

je

tak

případně

se

odnětí, nucený přechod vlastnického práva správního

dosáhnout

rozumí

jen úplné

nucené

a to na základě

chápáno

jako

zánik

vlastnického práva. Omezením

vlastnického

práva

se

pak

rozumí

omezení

dispozice s předmětem vlastnictví. Vyvlastnění, popř. omezení vlastnického práva lze provést podle § 128 odst. 2 občanského zákoníku jen za splnění zákonem stanovených podmínek. -

Ve

veřejném

použití

zájmu

věci

naléhavý

bez

veřejný

–

v tomto

souhlasu zájem.

případě

vlastníka,

K pojmu

je

zde rozdíl

kde

veřejný

je

zájem

od

stanoven srovnej

blíže kapitolu 6.2.1.4. Veřejný zájem pak na vyvlastnění nelze

spatřovat

institucí;

může

pouze být

dán

v zájmu i

tehdy,

státu je-li

či nutné

státních umožnit

užívání věci v soukromém vlastnictví.61 -

Jen

k účelu

veřejným

zájmem

určeným

–

účelem

se

pak

rozumí určitý cíl, kterého je nutné ve veřejném zájmu dosáhnout. Tento cíl pak musí být zachován a nesmí být měněn. 61

rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. května 1998, sp. zn. 10 Ca 65/98

70

-

Nelze-li nucené

účelu dosáhnout omezení

je

jinak

–

vyvlastnění,

koncipováno

jako

případně

krajní

řešení.

Z tohoto důvodu musí být toto vyvlastnění (omezení) až posledním možným způsobem. Subjekty se tak musí pokusit o jiné

vhodné

Nejčastěji

řešení.

půjde

o

jednání

s vlastníkem a následné uzavření dohody mezi vlastníkem a třetím subjektem, který chrání veřejný zájem. -

Pouze na základě zákona – podmínky pro vyvlastnění musí stanovit pouze zákon. Zákon též musí stanovit i veřejný zájem

a

účel,

pro

který

lze

takto

vlastnické

právo

omezit. V tomto případě nemůže předpis nižší právní síly určit veřejný zájem a odkázat pak v ostatním na zákonnou úpravu. -

Za náhradu – za vyvlastnění či nucené omezení musí být poskytnutá přiměřená (spravedlivá) náhrada. Protože

občanský

zákoník

upravuje

vyvlastnění

pouze

v obecné rovině, předpokládá tak existenci zvláštního zákona, který by podrobně stanovil podmínky vyvlastnění či nuceného omezení včetně řízení o vyvlastnění či nuceném omezení. Tímto zákonem je zákon číslo 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického

práva

k pozemku

nebo

ke

stavbě

(zákon

o

vyvlastnění), který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2007. Cílem ustanovení

této

práce

zákona

o

není

odnětí

podrobně

nebo

rozebrat

omezení

jednotlivá

vlastnického

práva

k pozemku nebo ke stavbě, což by značně přesáhlo obsah této práce, nýbrž pouze se institutem vyvlastnění zabývat v obecné rovině s ohledem na to, že se jedná o omezení vlastnického práva. § 2 zákona č. 184/2006 Sb. pak definuje vyvlastnění jako odnětí

nebo

omezení

vlastnického

práva

nebo

práva

odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanovené zvláštním zákonem.

71

Již z názvu zákona je zřejmé, že vyvlastnění se může týkat pouze nemovitostí, tj. pouze pozemku nebo stavby. Vyvlastnit tedy

nelze,

movitou

respektive

věc,

což

je

zákonná

s ohledem

úprava na

s tímto

charakter

nepočítá,

movitých

věcí

logické. Čistě teoreticky však lze vyvlastnit i věc movitou, zákon tuto možnost totiž nikde výslovně nezakazuje. Samotný zákon pak dále odkazuje na zvláštní zákony, ve kterých

je

vyvlastnit.

stanoven Sám

zákon

účel,

pro

tento

účel

který nikde

lze

nemovitosti

neupravuje.

Další

podmínku, kterou stanoví je, že veřejný zájem k dosažení účelu musí

převažovat

nad

zachováním

dosavadních

práv

vyvlastňovaného. Toto ustanovení je zcela zřejmě inspirováno rozsudkem

Evropského

soudu

pro

lidská

práva

ve

výši

Agosi

z roku 1986, A-108, který právě řešil otázku proporcionality mezi

veřejným

zájmem

a

vyvlastněným

(omezeným)

vlastnickým

právem jednotlivce. Je nutné proto určit, zda bylo docíleno spravedlivé

rovnováhy

mezi

požadavky

obecného

(veřejného)

zájmu a zájmu jednotlivce. Zákon pak výslovně zakazuje, že vyvlastnění stavbě

není

potřeba

možné, pro

je-li

uskutečnění

možno

práva

účelu

k pozemku

vyvlastnění

nebo

získat

dohodou nebo jiným způsobem. Dohodě pak zákon dává ve svém § 5 přednost. Vyvlastnění lze provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný předpisem.

k dosažení Zákon

účelu

však

vyvlastnění

z tohoto

činí

stanovené jednu

zvláštním

výjimku

a

to

v případě, že není-li možné pozemek, stavbu nebo jejich část užívat bez vyvlastněného pozemku, stavby nebo jejich částí, buď

vůbec

nebo

jen

s nepřiměřenými

obtížemi,

lze

na

ně

rozšířit vyvlastnění, pokud o to vyvlastnění ve vyvlastňovacím řízení požádá, i přesto, že to není nezbytné k dosažení daného účelu.

72

Náhrady při vyvlastnění pak Zákon o vyvlastnění stanovuje ve své části čtvrté, tj. v §§ 10 – 14. Vyvlastněnému náleží náhrada

v obvyklé

(obecné

nebo-li

tržní)

ceně

vyvlastňované

nemovitosti včetně jejich součástí a příslušenství. Pokud však obecná cena je nižší než cena podle cenového předpisu, pak vyvlastněnému náleží náhrada ve výši ceny zjištěné. Dále kromě náhrady

ve

výši

obvyklé

ceny

náleží

vyvlastňovanému

též

náhrada stěhovacích nákladů, nákladů spojených se změnou místa podnikání

a

dalších

obdobných

nákladů,

které

vyvlastňovaný

účelně vynaloží v souvislosti s vyvlastněním. Tuto náhradu je vyvlastňovatel

povinen

prostřednictvím vyvlastnitel jiný

prokázat

znaleckého

nebo

vyvlastňovacím

posudku.

s vyvlastňovaným

pozemek

ve

stavbu.

Pokud

dohodnou,

Právo

na

je

se

možné

vyrovnání

řízení na

tom

poskytnout

rozdílu

mezi

cenou vyvlastňovaného pozemku a cenou náhradního pozemku pak není dotčeno. Tato zákonná úprava je i v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lithgow a ostatní z roku 1986, A-120, kdy soud stanovil závěr, že vyvlastnění bez vyplacení částky rozumně přiměřené hodnotě vyvlastněného majetku

by

bylo

nepřiměřeným

zásahem,

který

by

nebyl

z hlediska článku I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských

práv

a

základních

svobod

z roku

1952,

oprávněný.

Tento článek totiž přímo náhradu za vyvlastnění nezakotvoval. Zakotvoval

pouze

právo

na

omezení

vlastnického

práva

z hlediska veřejného zájmu, a to na základě zákona. Z tohoto důvodu

se

lidská

práva

hodnotu

k této ve

problematice smyslu

vyvlastněného

vyjádřil

výše

Evropský

uvedeném.

majetku

lze

pak

Rozumně

soud

pro

přiměřenou

přirovnat

k

náhradě

spočívající v obecné ceně majetku. Zákon pak dále upravuje další podmínky vyvlastnění, práva třetích osob (zástavní práva, nájemní práva, věcná břemena) a celé

vyvlastňovací

řízení

a

73

pak

i

institut

zrušení

vyvlastnění. V těchto záležitostech pak odkazuji na příslušnou literaturu,

protože

důkladný

rozbor

těchto

ustanovení

by

značně překročil rámec této práce.

6.2.2.5 Omezení v zájmu jiných vlastníků

Na počátku této kapitoly jsme zmínili, že vlastnické právo je

omezeno

vlastníků. práva

stejně Vlastník

chráněným tedy

suverénní, ale

vlastnickým

není

musí

ve

svém

brát ohled

právem

výkonu

i

jiných

vlastnického

na jiné

vlastníky. 62

Jedná se o tzv. skutečná omezení vlastnického práva.

Samozřejmě, že tento druh omezení se vztahuje na všechny formy

vlastnictví

z hlediska

předmětu

vlastnictví,

nicméně

největší míry tohoto omezení nabývá u nemovitostí a to hlavně u

pozemků.

Právě

vlastnictví

pozemku

se

odlišuje

od

vlastnictví jiných věcí tím, že jeho plný výkon je s ohledem na

společensky

vyžaduje

nezbytné

společenský

omezen.

činnosti

zájem,

kdy

by

při

Tato

omezení

absolutním

si

výkonu

vlastnických práv vlastník pozemku nepřiměřeně mohl zasahovat do

práv

a

oprávněných

zájmů

třetích

osob,

např.

zhoršením

životního prostředí.

Sousedské vztahy Mezi

tato

omezení

patří

také

tzv.

sousedské

vztahy,

jejichž problematiku ve svém § 127 odst. 1 upravuje občanský zákoník. I tohoto institutu se však dotkneme pouze v obecné rovině tak, abychom nepřekročili rámec této práce. Vlastník se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon

62

Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk. 2002., s. 109

74

jejich práv. V první větě výše uvedeného ustanovení se nám formuluje

generální

pravidlo,

které

lze

klauzule na

sousedských

jakýkoliv

práv,

případ

tj.

obecné

aplikovat.

Z této

generální klauzule pak vyplývají dva zákazy: 1) zákaz obtěžovat jiného nad míru přiměřenou poměrům 2) zákaz vážného ohrožování výkonu práv jiného. Tohoto práva se lze úspěšně domáhat nejen mezi vlastníky nemovitostí,

ale

také

u

vlastníků

věcí

movitých

(např.

výfukové plyny u automobilu). Rozdíl mezi obtěžováním a ohrožováním lze spatřovat v tom, že ohrožování se týká přímo výkonu práv chráněného vlastníka, ale obtěžování ještě samo nebrání takovému výkonu, leč činí jej nepříjemným nebo obtížným.63 Z dikce obtěžování

zákona

či

je

pak

ohrožování

patrné,

podstatné.

že U

se

musí

obtěžování

jednat „nad

o

míru

přiměřenou poměrům“ a při ohrožení se musí jednat o „vážné ohrožení výkonu práv“. Tyto pojmy se musí samozřejmě vykládat objektivně a nezáleží tedy na subjektivním pocitu obtěžovaného či

ohrožovaného.

zřetelem

ke

všem

Tyto

pojmy

okolnostem

tedy případu

musí

být

zásadně

hodnoceny

se

z objektivních

hledisek.64 Jedná se o velice pružné vyjádření a splnění těchto podmínek je nutné velmi konkrétně zkoumat a posoudit jejich splnění, a to i ve vztahu k tzv. zásadě vzájemnosti, kdy nesmí být ochrana práv vlastníka jedné věci v nepoměru k ochraně, jež náleží právům vlastníků druhé věci.65 V druhé větě § 127 odst. 1 občanského zákoníku pak zákon stanoví demonstrativní výčet omezení vlastníka. Vlastník tak nesmí zejména:

63

Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk. 2002., s. 109 64 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 1987, sp. zn. Cpj 203/86 65 Holub, M., Fiala J., Bičovský, J. Občanský zákoník poznámkové vydání s judikaturou, 6. vydání. Praha: Linde Praha, 1998, s. 125

75

1)

ohrozit

sousedovu

stavbu

nebo

pozemek

úpravami

pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dodatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku 2)

nad

míru

přiměřenou

poměrům

obtěžovat

sousedy

hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy,

pevnými

a

tekutými

odpady,

světlem,

stíněním a vibracemi (tzv. zákaz imisí) 3)

nechat

chovaná

zvířata

vnikat

na

sousedící

pozemek 4)

nešetrně, popř. v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.

Pro všechny výše uvedené zákazy však vždy musí být splněny podmínky uvedené v generální klauzuli a tímto výčtem omezení vlastníka nekončí, protože jak již bylo výše uvedeno, je možné domáhat se rušení vlastnického práva jen na základě splnění podmínek uvedené v generální klauzuli, kde je stanoveno obecné pravidlo regulace sousedských vztahů. Ač se jedná o regulaci tzv. sousedských vztahů, tak toto omezení se nevztahuje pouze na vlastníky sousedících pozemků, případně

staveb,

ale

lze

jej

aplikovat

i

mnohem

šířeji

(srovnej znění generální klauzule), tj. ve vztahu ke každému, kdo může být chováním vlastníka obtěžován či ohrožován a i ve vztahu k jiným věcem než pozemkům a stavbám, tj., tato omezení se vztahují i na movité věci, které jsou svým účelem schopny takto

zasahovat

do

výkonu

práv.

Např.

již

výše

zmíněné

výfukové plyny z osobního automobilu. Další omezení je pak ustanovení § 127 odst. 2 občanského zákoníku,

kdy

je-li

to

potřebné

a

nebrání-li

to

účelnému

využívání sousedících pozemků a staveb, může soud po zjištění

76

stanoviska

příslušného

stavebního

úřadu

rozhodnout,

že

vlastník pozemku je povinen pozemek oplotit. Na

rozdíl

od

§

127

odst.

1

občanského

zákoníku,

kdy

vlastník má povinnost se něčeho zdržet, tak v odst. 2 tohoto paragrafu

ukládá

vlastníkovi

povinnost

něco

konat,

a

to

oplotit pozemek v případě, že o tomto rozhodne soud. Takovéto oplocení

je

potřebné

v případech,

kdy

by

oplocením

došlo

k zamezení neoprávněného zásahu do práv souseda. V § 127 odstavci 3 občanského zákoníku je pak upraveno tzv.

zákonné

k zajištění

věcné

nezbytné

břemeno.

Zákon

údržby

pozemků

zde a

stanovuje staveb,

podmínky

které

spolu

navzájem sousedí. Vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit

na

pozemky,

nezbytnou

popřípadě

na

dobu

a

v nezbytné

stavby

na

míře

nich

vstup

stojící,

na

své

pokud

to

nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil povinen ji nahradit, této odpovědnosti se

nemůže

povinnost,

zprostit. je

pak

Toto

závislá

právo, na

respektive

splnění

odpovídající

zákonem

stanovených

podmínek: 1)

nezbytně to musí vyžadovat údržba nebo obhospodařování sousedících pozemků a staveb – údržbou je pak nutné rozumět

práce

spojené

s údržbou

pozemků

a

staveb

v dobrém stavu, obhospodařováním je pak třeba rozumět hospodaření na nich a pojem nezbytnosti je pak nutné vyložit z objektivních hledisek, neboť by odporovalo právní

jistotě,

kdyby

bylo

možné

vycházet

ze

subjektivních představ či přání vlastníků sousedících staveb a pozemků66, 2)

na nezbytnou dobu – údržba a obhospodařování je tedy z hlediska času omezená,

66

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 1987, sp. zn. Cpj 203/86

77

3)

v nezbytné míře – dále je omezená i rozsahem.

Pokud

jsou

tedy

splněny

tyto

podmínky

má

vlastník

sousedícího pozemku právo vstoupit na pozemek, případně stavbu a vlastník pozemku má povinnost tento přístup umožnit a výkon takovéhoto

práva,

který

omezuje

jeho

právo

vlastnické,

nerušit. Zákon tak neváže tento výkon práva na žádný souhlas či

ohlášení.

Bylo

by

tedy

možné

takto

své

právo

vykonat.

S ohledem však na dobré sousedské vztahy lze doporučit alespoň ohlášení případné údržby či obhospodařování. Tato věc však již není věcí práva, ale spíše věcí morálky a vztahů mezi lidmi. Vznikne-li v příčinné souvislosti s výkonem tohoto práva vlastníkovi pozemku jakákoliv škoda, odpovídá za ni ten, kdo na pozemek nebo na stavbu vstoupil. Takovéto odpovědnosti se nelze zprostit a to z žádných liberačních důvodů a jedná se tak o objektivní absolutní odpovědnost.

6.2.2.6 Omezení dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku

Ve

velmi

obecné

rovině

pak

občanský

zákoník

zakotvuje

omezení všech práv a povinností vyplývající s občanskoprávních vztahů a činí tak ve svém § 3 odst. 1 Výkon vztahů

práv

nesmí

oprávněných

a bez

zájmů

povinností

vyplývající

právního jiných

a

důvodu nesmí

z občanskoprávních

zasahovat být

do

v rozporu

práv

a

s dobrými

mravy. V duchu výše uvedeném je pak omezeno i vlastnické právo a s ohledem na fakt, že vlastnické právo je ze všech majetkových práv nejméně omezeno, může být aplikace této normy poměrně častá. Výkon vylučuje samozřejmé,

subjektivního

práva

protiprávnost.

To

že

se

o

tom

–

vlastnického

je

občanský

78

práva

zásadně

za

natolik

nikdy

výslovně

považováno zákoník

nezmiňuje.67

Tento

výkon

musí

však

být

za

splnění

určitých

náležitostí: a) výkon vlastnického práva nesmí bez právního důvodu zasahovat

do

práv

a

oprávněných

zájmů

jiného

–

v případech, kdy by bylo takto do práv a oprávněných zájmů zasaženo, nese rušitel za toto své jednání odpovědnost

a

musí

tak

nést

případnou

sankci

za

porušení této své povinnosti (např. nahradit škodu) b) výkon

vlastnického

práva

nesmí

být

v rozporu

s dobrými mravy – pojem dobré mravy je pak vykládán obvykle jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv

či

subjektivních korektivu69

doplňujících práv

a

pak

obsahový

faktor

výkonu

povinností;68

použití

tohoto

se

snaží

zákon

přiblížit

spravedlnosti, ale na druhou stranu nesmí samozřejmě vést praxe

k oslabování k tomu

odpovídá

pak

zákonu,

principu

právní

dodává,

že

výkon

práva,

být

ještě

vždy

nemusí

jistoty;

soudní který

zároveň

v souladu s dobrými mravy;70 v těchto případech pak soud

neposkytne

právní

ochranu;

typický

případ

výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak tzv. šikanozní pouze

výkon práva, kdy účelem tohoto výkonu je

poškodit

občanského

jiného,

zákoníku

lze

dále použít

pak jen

§ na

3

odst. výkon

1 již

existujících práv a povinností, soud tak nemůže svým rozhodnutím neexistující právo či povinnost založit

67

Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 29 68 Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. Doplněk, 2002, s. 22 69 činitel opravující, vyrovnávající nějakou 70 Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 29

79

kol. Občanský zákoník Komentář. 3. vydání. Brno: Nakladatelství jednostrannost kol. Občanský zákoník Komentář.

c) výkon práv v případě střetu (kolize) s jiným právem musí

být

uskutečňován

stanovenými v souladu

v souladu

s výslovně

kolizními

normami

a

není-li

jich,

zásadami

platnými

pro

řešení

tohoto

se

střetu – v případech, kde takovéto normy existují (např. § 127 občanského zákoníku), je nutné takovéto normy použít, pokud neexistují, je nutné tyto kolize řešit na základě zásad. Tyto zásady pak vznikají porovnáváním ze společenského hlediska, kolidujících práv, konkrétně z preference kvalitativně a funkčně vyššího

práva

před

kvalitativně

a

funkčně

nižším

právem (tak např. při střetu osobnostního práva a vlastnického práva podle § 12 občanského zákoníku je proto třeba kvalitativně

dát přednost osobnostnímu právu jako a

funkčně

vyššímu

právu

před

vlastnickým právem).71 Zákaz zneužití občanských práv a zásada souladu výkonu práv

s dobrými

práva.

Výkon

mravy

jsou

vlastnického

tradičními

práva,

který

zásadami by

ve

občanského

své

podstatě

porušoval § 3 odst. 1 občanského zákoníku, by byl v rozporu s těmito

zásadami,

nepožíval

vlastnickému

právu

svěřuje,

protiprávní

jednání,

jež

by ba zákon

pak co

ochrany, víc,

kterou

jednalo

příslušnými

by

zákon se

o

ustanoveními

sankcionizuje.

6.2.2.7 Další způsoby omezení – práva k cizím věcem

Jak je již ze samotného názvu patrné, budeme se v této kapitole zabývat právy k věcem cizím. Vzhledem k tomu, že se jedná o právo k věci, která není ve vlastnictví oprávněného,

71

Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 29

80

zasahuje tak toto právo do vlastnického práva a toto právo tak určitým

způsobem

břemena,

omezuje.

zástavní

Práva

(podzástavní)

k cizím právo

věcem

a

jsou

zadržovací

věcná právo.

Vzhledem k tomu, že tato práva jsou spojena vždy s určitou věcí,

jedná

se

o

tzv.

věcná

práva,

na

základě

kterých

je

umožněno užívání věcí stanoveným způsobem.

Věcná břemena (§ 151n a následující občanského zákoníku) Jedním

z

institutů,

který

omezuje

vlastnické

právo

je

institut tzv. věcných břemen. Vymezení pojmu věcných břemen můžeme

najít

v

§

151n

občanského

zákoníku.

Věcná

břemena

omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Toto právo je buď spojeno s vlastnictvím určité nemovitosti (působí in rem), nebo patří určité osobě (působí in personam). Věcné

břemeno

tak

může

vzniknout

pouze

k věcem

nemovitým.

Věcná břemena tak umožňují využití užitné hodnoty věci, která patří do vlastnictví někoho jiného-vlastníka. Platná

právní

úprava,

i

když

výslovně

nevypočítává

zvláštní druhy věcných břemen, zmiňuje výslovně pouze o právu užívání

cizí

zákoníku).

věci

Z tohoto

(srovnej důvodu

§

151n

věcné

odst.

břemeno

3

občanského

nemůže

omezovat

vlastníka nemovité věci v jeho právu nakládat předmětem svého vlastnictví zástavním

(převést právem

nemovitou či

jiným

věc

na

věcným

jiného, právem).

zatížit

ji

Omezování

dispozičního práva nad rámec zákona je obcházením zákona a jako

takové

je

takový

právní

72

úkon

absolutně

neplatný.72

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 1995, sp. zn. 33 Ca 217/94

81

Omezování

zasahující

do

dispozičního

práva

vlastníka

není

právem cizí věci a nemá proto charakter věcného břemene.73 Funkcí

věcných

uspokojování přispívají užitné

zájmů

břemen

je

sociálních

k dokonalejšímu

hodnoty

především

jejich

dosažení

subjektů

sociálně

věcí

nebo

a

to

plnějšího

buď

tak,

ekonomickému

přímo

že

využití

zajišťují

jejich

potřeby, a to vždy možností realizace části užitné hodnoty cizí věci. Speciální vlastností věcných břemen je pak jejich spojení

s určitým

vlastnickým. Věcná

subjektivním

právem,

typicky

s právem

74

břemena

spojená

s vlastnictvím

nemovitostí

přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele, jsou tedy s věcí spojené určitým poutem a mají tak věcněprávní charakter. Jak již bylo výše uvedeno, věcná břemena mohou vzniknout na

základě

smlouvy

(se

souhlasem

vlastníka),

pouze

však

písemné smlouvy, dále pak ze zákona či na základě úředního rozhodnutí

(soudu

či

správního

úřadu).

Zákon

pak

v §

151o

občanského zákoníku stanovuje i další způsoby vzniku věcného břemene, a to na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců a v neposlední řadě též výkonem

práva

(vydržením).

K nabytí

práva

odpovídajícího

věcným břemenům je pak nutný vklad do katastru nemovitostí. Ve

vztahu

k vlastnickému

právu

je

tak

věcné

břemeno

právem, které do určité stanovené míry omezuje toto vlastnické právo. Vlastník věci je tak v určité míře omezen při výkonu svého vlastnického práva, kdy je nucen buď něco konat nebo něco trpět anebo se něčeho zdržet, a to opakovaně. Nejedná se tedy o jednorázový výkon, ale o stále se opakující plnění. K vlastnickému

právu

se

však

spíše

73

pojí

omezení

ve

smyslu

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. června 1995, sp. zn. 33 Ca 24/95 74 Bradáč, A., Fiala, J., Hába, J. a kol. Věcná břemena od A do Z. 3. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 10

82

něčeho

se

zdržet

vlastnického

(vlastník

práva

a

věci

v dispozici

je

omezen

s věcí),

v realizaci

popřípadě

něco

strpět (oprávněná osoba přímo využívá užitnou hodnotu věci na úkor práv vlastníka). Z pohledu věcných břemen vzniklých na základě rozhodnutí je pak zajímavý nález Ústavního soudu ze dne 28. března 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95, který doplňuje zákonné znění § 135c občanského

zákoníku.

vlastníkem

pozemku

Tento a

paragraf

vlastníkem

upravuje

neoprávněné

vztahy

mezi

stavby,

kdy

vlastník pozemku se může u soudu domáhat toho, aby vlastník stavby

stavbu

účelné

pak

náhradu

odstranil.

Pokud

ji se souhlasem

přikázat

do

by

odstranění

vlastníka

vlastnictví

pozemku

stavby

nebylo

může soud

vlastníka pozemku.

za

Odstavec

třetí tohoto paragrafu pak dává možnost soudu uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. I takovéto omezení však musí splňovat náležitosti článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tj. být za náhradu, na základě zákona a zejména musí být

ve

veřejném

zájmu.

V této

věci

se

žalobkyně

domáhala

odstranění stavby, kterou bez souhlasu vybudoval žalobce na jejím pozemku. Soud pak věc posuzoval nejen z hlediska zájmu vlastníka, ale i též z hlediska účelu, kterému stavba slouží, důvodu, proč byla postavena, využitelnosti

stavby, z hlediska

odstranění stavby. V tomto případu, kdy je stavba užívána jako přístupová

cesta

a

parkoviště

včetně

celoročního

využití

kamionovou dopravou a ochrany vod před průsakem ropných látek. Z hlediska účelnosti pak žalobu o odstranění stavby zamítl a aplikoval § 135c odst. 3 občanského zákoníku, kdy za úplatu zřídil výroku

ve

prospěch

podala

namítala,

že

žalovaného

žalobkyně došlo

věcné

ústavní

k porušení

83

čl.

břemeno.

Proti

stížnost, 11

odst.

tomuto

kde

zejména

4

Listiny

základních práv a svobod, kdy k omezení jejího vlastnického práva nedošlo ve veřejném zájmu, kdy poměrně velká část stavby je

dále

věci

pronajímána

výše

soukromému

uvedené

ekonomická

pak

nevhodnost

subjektu

Ústavní

jako

soud

odstranění

autobazar.

rozhodl,

stavby

že

je

Ve

pouhá

z hlediska

posouzení veřejného zájmu sama o sobě jako důvod k zamítnutí návrhu na její odstranění nepostačující. K tomu, aby mohl soud aplikovat § 135c odst. 3 občanského zákoníku musí být mimo jiné

splněno,

že

k tomuto

omezení

musí

dojít

ve

veřejném

zájmu. Nestačí tak pouze kolektivní zájem, který může v mnoha případech

být

v naprostém

rozporu

s veřejným

zájmem.

Právě

proto je nutné, aby k omezení vlastnických práv docházelo jen po pečlivém zvážení základní podmínky, zda je omezení nutné ve veřejném zájmu.75 Na základě tohoto judikátu pak lze přijmout tezi,

že

k omezení

správního

orgánu

vlastnického může

dojít

práva jen

rozhodnutím při

splnění

soudu

či

podmínek

stanovených Listinou základních práv a svobod, a to i tehdy, pokud zákon tyto podmínky již znovu neopakuje. Ohledně této problematiky by bylo vhodné ještě připomenout výrok Ústavního soudu, že při posuzování neoprávněných staveb, k jejichž

zřízení

stavebníka,

je

došlo

povinností

úmyslným soudů

protiprávním

brát

v úvahu,

že

jednáním v zájmu

společnosti není ochrana takového „neoprávněného“ stavebníka, ale majitele pozemku. O postupu dle § 135c odst. 1 občanského zákoníku

(stavbu

je

třeba

odstranit)

je

nutné

uvažovat

zpravidla vždy a výjimku mohou tvořit případy, kdy na straně stavebníka existují důvody hodné zvláštního zřetele.76

75

nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 198/95 blíže srovnej nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03 76

84

Zástavní právo (§ 152 a následující občanského zákoníku)

Zástavní právo na rozdíl od věcných břemen plní zcela jinou

funkci

než

je

využití

užitné

hodnoty

věci.

Zástavní

právo je právo, které slouží jako zajišťovací prostředek. V této institut

kapitole

zástavního

se práva

nebudeme

snažit

(v

autor

tomto

podrobně odkazuje

popsat na

jiné

publikace), ale spíše se budeme snažit brát zástavní právo jako

právo

věcné

ve

vztahu

k vlastnickému

právu

a

jeho

omezení. V § 153 odstavec 1 občanského zákoníku je stanoveno, co vše může sloužit jako zástava. Zástavou může být věc movitá i nemovitá,

podnik

nebo

jiná

věc

hromadná,

soubor

věcí,

pohledávka nebo jiné majetkové právo, byt i nebytový prostor, obchodní

podíl,

vlastnictví.

cenný

Zástavní

papír právo

nebo se

předmět pak

průmyslového

vztahuje

i

na

příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy. Z pohledu vlastnického práva stojí za upozornění § 161 odstavec 1 občanského zákoníku. Dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné

věcné

zástavní

právo

právo,

neslučitelné jen

je-li

se

zástavním

movitá

věc

právem,

odevzdána

vznikne

zástavnímu

věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Obecně dávané

do

se

vyžaduje,

zástavy,

aby

zástavce

případně,

aby

byl

vlastníkem

vlastník

věci

věci

projevil

souhlas se zastavením. V tomto případě však dochází k porušení zásady nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet, tj. nikdo nemůže převést na druhého více práva, než má sám. Někdo, kdo dá do zástavy cizí movitou věc, tak vlastně s věcí disponuje způsobem, který mu nenáleží. Zákon se tak zde snaží

chránit

práva

zástavního

85

věřitele

a

to

na

úkor

práv

vlastníka.

Samozřejmě

toto

zástavní

právo

vznikne

jen

za

splnění zákonem stanovených podmínek, a to takových, že movitá věc je odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že ji zástavce je oprávněn zastavit. Dříve byla v § 151d občanského zákoníku, který upravoval stejnou problematiku, tj. zástavu platí,

cizí že

věci,

zástavní

ještě

norma,

věřitel

že

jednal

v případě

v dobré

víře.

pochybností Takto

byl

nepřiměřeně chráněn zástavní věřitel na úkor vlastníka věci. Současná právní úprava však tuto normu již nemá. Bude se tedy muset prokazovat dobrá víra zástavního věřitele, kdy důkazní břemeno

ponese

vlastník,

což

samo

o

sobě

je

již

značně

komplikované s ohledem na povahu věci, nicméně v případě, že vzniknou pochybnosti o tom, zda byl zástavní věřitel v dobré víře či ne, nemusí se již soud přiklánět k názoru, že zástavní věřitel jednal v dobré víře, ale může hodnotit důkazy podle své úvahy a přihlédnout ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a dát

tak

za

pravdu

vlastníkovy

věci

a

zástavní

smlouvu

považovat za neplatnou. Vlastník se tak může úspěšně domáhat na zástavním věřiteli vydání věci. Jak jsem již výše uvedl, je zástavní právo právem věcným, tj.

zástavní

právo

sdílí

osud

s věcí,

která

je

zastavena.

Změnou vlastníka věci tak nedochází k zániku zástavního práva. Zástavní právo stále trvá až do doby, dokud nenastane některá ze skutečností uvedených v § 170 občanského zákoníku. Zástavní věřitel tak má možnost uspokojit se na předmětu zástavy, který je

ve

vlastnictví

osoby

odlišné

od

osoby

dlužníka,

vůči

kterému má zástavní věřitel pohledávku. Zástavní právo zaniká i v případech stanovených zvláštními právními předpisy. V této souvislosti bych rád uvedl § 337h občanského soudního řádu, kdy právní mocí rozvrhového usnesení zanikají zástavní práva váznoucí

na

nemovitostech.

V případě,

že

dojde

k

výkonu

rozhodnutí prodejem nemovitosti dle § 335 a násl. občanského

86

soudního řádu, popřípadě

k exekuci

prodejem

nemovitostí

dle

zákona 120/2001 Sb., kdy nemovitost, která je zatížena mimo jiné

i

zástavním

prodána,

je

právem

sice

(zástavními

zpravidla

právy),

zástavní

je

právo

v dražbě

uspokojováno

přednostně, a to ve smyslu § 337c občanského soudního řádu. V případě, že se z rozdělované podstaty neuspokojí pohledávka zajištěná uspokojí nabyvatele zajištění

zástavním jen

právem,

částečně,

nepřechází

(vydražitele) své

případně

a

pohledávky

se

tak

zástavní

tato

pohledávka

zástavní věřitel

prostřednictvím

tohoto

právo

tak

na

ztrácí

institutu.

V tomto případě zástavní právo zaniká a nesdílí již další osud s věcí

a

to

i

přesto,

že

nedošlo

k uspokojení

pohledávky

zajištěné zástavním právem. Občanský zákoník dále v § 173 a § 174 upravuje podzástavní právo, kdy tímto se rozumí právo, které vznikne zastavením pohledávky

zajištěné

zástavním

právem,

jestliže

zástavou

je

věc. Jinak se na úpravu podzástavního práva použijí přiměřeně ustanovení o právu zástavním.

Zadržovací právo (§ 175 a následující občanského zákoníku)

Zadržovací (retenční) právo má obdobnou funkci a postavení jako právo zástavní. Jedná se též o zajišťovací prostředek a stejně jako právo zástavní jedná se o právo věcné. Zadržovací právo dle § 177 občanského zákoníku může vzniknou jen k movité věci a vzniká jednostranným právním úkonem oprávněné osoby, a to

faktickým

zadržením

věci.

S ohledem

však

na

zásadu

občanského práva „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“, si lze

představit

i

situaci,

kdy

zadržovací

právo

vznikne

smluvním ujednáním dvou či více stran. Pozitivní vymezení zadržovacího práva nalezneme v § 175 odstavci 1 občanského zákoníku a je vázáno na vznik tohoto

87

práva. Ten, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe,

může

ji

zadržet

k zajištění

své

splatné

pohledávky,

kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. V druhém

odstavci

pak

zákon

vymezuje

výjimku

z charakteru

pohledávky, kdy v případě, že byl proti dlužníkovi podán návrh na konkurs, může vzniknou zadržovací právo i k zajištění dosud nesplatné pohledávky. Pozitivní vymezením

vymezení

negativním,

zadržovacího

práva

a

v následujícím

to

hned

je

pak

doplněno §

176

občanského zákoníku. Zadržovací právo pak nemá osoba, která má věc,

k níž

by

mohlo

vzniknout

zadržovací

právo,

u

sebe

neprávem. Zákon pak demonstrativně uvádí dva způsoby, kdy tomu tak je a to v případě, že se osoba zmocnila věci svémocně či lstí. věci,

Tímto

ustanovením

popřípadě

práva

jsou

pak

osoby,

chráněna

která

má

práva

vlastníka

možnost

s věcí

disponovat. Další

negativní

vymezení

obsahuje

odstavec

2

§

176

občanského zákoníku, kdy zadržovací právo nemá ani ten, jemuž při

předání

který

je

věci

bylo

neslučitelný

uloženo,

aby

s výkonem

s ní

naložil

zadržovacího

způsobem,

práva.

Toto

ustanovení opět neplatí, byl-li proti dlužníkovi podán návrh na konkurs. Zadržovací právo funguje na principu, že je vlastníkovi, případně osobě, jež může s věcí disponovat, znemožněn výkon jeho

vlastnických

pohledávku,

aby

práv opět

a

tím

nabyl

ho

plnou

nutí,

aby

kontrolu

uhradil nad

svou

předmětem

zadržovacího práva. Obdobně funguje i právo zástavní, ale u zástavního práva není vlastník omezen věc užívat. Oba

tyto

instituty

se

řadí

k tzv.

věcněprávním

zajišťovacím institutům a umožňují tak třetí osobě, která nemá k věci vlastnické právo, do tohoto práva zasáhnout a omezit vlastníka v určitých dispozicích s věcí, které znemožňuje plný

88

výkon vlastnického práva. Vlastník je tak omezen buď v právu věc užívat a požívat její plody a užitky nebo v právu s věcí disponovat

nebo

v právu

věc

držet,

popř.

je

omezen

v kombinacích těchto tří práv. Zadržovací prostředkem,

že

právo dle

§

je

natolik

179

občanského

silným

zajišťovacím

zákoníku

při

výkonu

soudního rozhodnutí má věřitel právo na přednostní uspokojení z výtěžku zadržované věci před jinými věřiteli, a to dokonce před zástavním věřitelem. V případě, že byl podán návrh na konkurs, má věřitel právo na oddělené uspokojení z věci, která byla předmětem zadržovacího práva. Zpeněžit věc je ale možné jen v případě, že dlužník je vlastníkem této věci. Pokud tomu tak není a dlužník je pouze osobou,

která

vlastnické),

má

právo

s věcí

není

možné

se

disponovat

na

této

věci

(ne

však

tímto

právo

způsobem

uspokojit. Zadržovací právo nezaniká, ale postrádá uhrazovací funkci

zajišťovacího

prostředku.

Tímto

je

chráněno

právě

vlastnické právo tak, aby nedošlo k nadměrnému a neoprávněnému zásahu právě do vlastnického práva.

Předkupní právo (§ 602 a následující občanského zákoníku)

Část druhá Hlava třetí občanského zákoníku upravuje práva k cizím věcem, a to práva výše uvedená. Dalším možným omezením vlastnického práva věcněprávního charakteru je pak předkupní právo. Předkupní právo má sice závazkovou právní povahu, ale účastníky závazkového právního vztahu mohou být domluveny i věcněprávní účinky, což znamená, že předkupním právem nejsou vázáni jen účastníci závazkového vztahu, ale toto předkupní právo je spjato s věcí a přechází tak na nabyvatele předmětné věci, který je též povinen toto právo respektovat. Jedná se o určitá omezení vlastnického práva. Týká-li se předkupní právo

89

nemovitosti

zapsané

v katastru

nemovitostí,

je

nutný

k účinnosti tohoto práva vklad do katastru nemovitostí. Toto předkupní právo se pak objeví zapsané v oddílu C – omezení vlastnického práva a jedná se o závadu v právním slova smyslu. Smyslem předkupního práva je založit pro vlastníka věci povinnost,

aby

v případě,

že

chce

věc

zcizit,

musí

ji

přednostně nabídnout ke koupi dřívějšímu vlastníkovi. Pokud se strany

nedohodnou

jinak,

jedná

se

pouze

o

jedinou

možnost

zcizení, a to pouze v případě prodeje, tj. úplatného převodu na základě kupní smlouvy. Předkupní právo je však omezeno pouze k subjektu, který na straně oprávněného z předkupního práva, si toto právo vymínil. Nelze

ho

převádět,

osoby

(§

604

právo

vzniká

převodu

nedědí

občanského smlouvou,

vlastnictví

a

se

a

nemůže

zákoníku). respektive

smluvní

přejít

Takto je

strany

na

oprávněné

zřízené

předkupní

součástí s ním

smlouvy,

takto

o

vyslovily

souhlas a jsou tedy tímto způsobem omezeny. Občanský zákoník však v úpravě podílového spoluvlastnictví formuluje zákona

a

v

§

140

jako

spoluvlastnický

předkupní

takové podíl,

má mají

právo, věcnou

které

vzniká

povahu.

spoluvlastníci

přímo

Převádí-li

předkupní

ze se

právo,

ledaže jde o převod osobě blízké. Pojem osoby blízké je pak upraven v §§ 116 a 117 občanského zákoníku a jedná se o osoby příbuzné

v řadě

přímé,

sourozence,

manžela

a

partnera

dle

zákona číslo 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a dále osoby,

které

by

újmu,

kterou

utrpěla

jedna

z nich,

druhá

důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Právní praxe si v tomto případě klade otázku, zda pojmem převod je míněn pouze převod úplatný anebo i převody bezúplatné. Prozatím převládá názor, že se jedná o převod úplatný i bezúplatný, nicméně z povahy věci se zdá spíše přiměřenější výklad, že by se mělo jednat pouze o převody úplatné. Předkupní právo se uplatňuje pouze

90

při převodu, nikoliv tedy při přechodu práva (např. děděním). Návrh nového občanského zákoníku pak ve svém § 981 takovéto omezení (zákonným předkupním právem) nestanoví. Spoluvlastník tak

může

zcizit

svůj

spoluvlastnický

podíl

bez

souhlasu

ostatních spoluvlastníku, ledaže by jinak určovala dohoda nebo stanovil zákon. Zcizení podílu tak lze omezit pouze dohodou spoluvlastníků. Lze tak sjednat i předkupní právo a to i pro 77

bezúplatné převody. Zkusme

se

ještě

u

této

problematiky

zákonného

věcného

práva u spoluvlastnických podílů upraveného v § 140 občanského zákoníku zastavit, a to ve vztahu k čl. 11 odstavce 4 Listiny základních práv a svobod. Jak již bylo výše v kapitole 6.2.1.4 uvedeno, lze vlastnické právo nuceně omezit pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Předkupní právo lze

považovat

v tomto

za

případě

omezení

nuceně

vlastnického

omezuje

práva.

vlastnické

Zákon

právo

a

však taktéž

svobodnou vůli vlastníka a to bez náhrady a hlavně bez určení veřejného

zájmu.

Veřejný

zájem

by

se

u

tohoto

omezení

vlastnického práva jen stěží hledal. Z tohoto pohledu se tedy jeví § 140 občanského zákoníku jako ustanovení, které není v souladu

s ústavně

zakotvenou

právní

úpravou

vlastnického

práva, protože ji v tomto duchu značně překračuje. Na druhou stranu je ale nutné říci, že předkupní právo není

omezením,

které

by

hodnotu

věci

nějakým

způsobem

znehodnocovalo. Tržní hodnota zůstává u věci zachována, i když k věci vyčíslit

existuje cenu

předkupního

předkupní závady

práva,

bylo

právo.

(omezení) by

Kdybychom s věcí

nejspíše

nutné

tedy

spojené

chtěli v podobě

konstatovat,

že

takovéto vyčíslení závady by bylo s největší pravděpodobností rovno nule. Návrh občanského zákoníku, s. 182, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304

77

91

Předkupní Příkladem pozemkům

právo

může

být

převáděným

vzniká §

10

podle

i

na

zákona tohoto

základě

jiných

95/1999

číslo zákona

má

zákonů.

Sb.,

stát

kdy

k

předkupní

právo jako právo věcné; to platí i pro případ jiného zcizení než

prodejem.

V

případě

uvažovaného

zcizení

je

nabyvatel

povinen státu nabídnout pozemek ke koupi za cenu, za kterou jej získal od Pozemkového fondu. Obdobné právo jako je právo předkupní je i právo zpětné koupě (§ 607 a následující občanského zákoníku). Toto právo lze smluvně dohodnout v kupní smlouvě pouze u prodeje movité věci. Nicméně toto právo nemá věcněprávní charakter, ale pouze závazkový

a

jedná

se

pouze

o

ujednání

mezi

kupujícím

a

prodávajícím. Rozdíl mezi předkupním právem a právem zpětné koupě spočívá v tom, že u předkupního práva má prodávající možnost koupit věc zpět pouze, pokud se kupující rozhodne věc dále zcizit, avšak u práva zpětné koupě má prodávající možnost se

sám

rozhodnout

získat

prodanou

věc

zpět.

Dále

pak

je

prodávající ještě u práva zpětné koupě omezen určitou lhůtou, a

to

buď

dohodnutou

v kupní

smlouvě

(§

607

odstavec

2

občanského zákoníku), pro kterou lze doporučit písemnou formu, případně

lhůtou

stanovenou

zákonem

(§

608

odstavec

2

občanského zákoníku), která činí jeden rok od odevzdání věci kupujícímu. Využije-li tedy prodávající právo zpětné koupě, a to

pouze

písemnou

formou,

musí

prodávající

vrátit

věc

bez

zbytečného odkladu a každá strana má práva a povinnosti, které měla druhá strana z původní kupní smlouvy. S ohledem na dispozitivní úpravu právních norem občanského zákoníku a s ohledem na zásadu „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“

a

zásadu

„autonomie

vůle“,

je

možné

si

zachovat

určitá práva k věci i poté, co bylo převedeno vlastnictví. Nicméně tato dvě zákonem upravená práva jsou nejspíše jedinými možnými a v praxi uplatňovanými instituty, kdy prodávající má

92

možnost

tímto

způsobem

zasáhnout

do

nabytého

vlastnického

práva a požadovat vrácení věci a tudíž i přechod vlastnického práva zpět, a to i přes nesouhlas vlastníka věci.

6.3

Omezení

vlastnického

práva

ve

vztahu

k předmětu

vlastnického práva

6.3.1 Předmět vlastnického práva v obecné rovině

Předmětem vlastnického práva může být cokoliv, co může být předmětem

občanskoprávních

vztahů.

Vycházíme-li

pak

ze

zákonného znění, a to z § 118 a násl. občanského zákoníku, mohou

být

předmětem

občanskoprávních

vztahů

(vlastnického

práva) věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné

majetkové

hodnoty.

Předmětem

dále

mohou

být

byty

a

nebytové prostory. Z pohledu

vymezení,

co

může

být

předmětem

vlastnického

práva, by bylo vhodné upozornit na vysvětlení pojmu majetek, tak jak je myšleno v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Pojem „majetek“ obsažený v první části článku 1 Protokolu č. 1 má autonomní rozsah, který není omezen na

vlastnictví

hmotného

jmění

a

nezávisí

na

formální

kvalifikaci vnitrostátního práva; některá další práva a zájmy tvořící aktiva, např. pohledávky, mohou být rovněž považovány za

„majetková

ustanovení.78 předmět

práva“, Z toho

vlastnictví

definicí,

tedy plyne

(v

pojmoslovím

za

jedna

tomto či

„majetek“

pro

důležitá

případě

vymezením

účely

tohoto

skutečnost,

že

majetek)

není

omezen

v rámci

vnitrostátní

úpravy, ale lze jej vykládat mnohem šířeji.

78

rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. června 2004 ve věci Broniowski proti Polsku

93

Pojem

věci

v právním

smyslu,

která

s ohledem

na

svou

povahu bude nejčastějším předmětem vlastnictví, však občanský zákoník ani jiná právní norma nedefinuje. Teorie i praxe však vymezuje věc v právním smyslu jako ovladatelný hmotný předmět ovladatelnou

či

přírodní

sílu,

kteréžto

obojí

slouží

k potřebám lidí.79 Znaky věci v právním smyslu jsou tedy: -

ovladatelnost

-

použitelnost pro potřeby lidí. Pod

tuto

definici

se

dají

podřadit

budovy,

pozemky,

automobily, lodě, letadla, vodní energie, jaderná energie, ale třeba i zvířata. Jak

již

bylo

výše

uvedeno

předmětem

občanskoprávního

vztahu (vlastnického práva) může být za předpokladu, že to jeho povaha připouští, i právo (nejčastěji se tak bude jednat o pohledávku) či jiná majetková hodnota (know-how). Věci v právním smyslu lze různě třídit. V krátkosti bych zde jen zmínil dělení věcí na věci: 1) movité a nemovité 2) zuživatelné a nezuživatelné 3) zastupitelné a nezastupitelné 4) druhově určené a individuálně určené 5) reálně dělitelné a nedělitelné. §

119

odstavec

1

občanského

zákoníku

pak

jedno

z nejvýznamnějších právních dělení věci přímo zakotvuje, a to je

třídění

věcí

na

věci

movité

a

věci

nemovité.

Na

toto

rozdělení je pak vázána celá řada právně zakotvených rozdílů, např. platnost právních úkonů (u nemovitostí je nutná písemná forma), nabývání vlastnictví (u movitých věcí tradicí, kdežto u nemovitostí intabulací) a celá řada dalších.

79

Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník komentář. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck. 1999, s. 246

94

Za nemovitosti se pak považují veškeré pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Jakákoliv stavba pak tedy nemusí být nemovitostí, i když tomu tak zpravidla bývá. Ke vztahu pozemku a stavby je dále ještě nutné ocitovat § 120 odst. 2 občanského zákoníku. Stavba není součástí pozemku a jako taková je samostatnou věcí. De lege ferenda je pak v návrhu nového občanského zákoníku v § 878 předmět vlastnického práva specifikován takto. Vše, co někomu

patří,

všechny

jeho

věci

hmotné

i

nehmotné,

je

předmětem jeho vlastnického práva. V tomto případě se pak již nečiní rozdíl mezi hmotnými a nehmotnými věcmi a tak mohou být oboje předmětem vlastnického práva.

6.3.2 Exkluzivita státu

Předmětem vlastnického práva tedy může být cokoliv, co bylo uvedeno v předešlé kapitole. Vlastníkem takovýchto věcí může být kdokoliv, čímž je zaručena rovnost vlastnického práva s ohledem na subjekt tohoto právního vztahu. Veřejná moc reprezentovaná státem si však vymínila, že určitý majetek (vycházíme-li ze znění Listiny základních práv a svobod) může být pouze ve vlastnictví státu nebo obcí či určených právnických osob. K tomu, aby tak mohlo být, musí být splněny podmínky stanovené Listinou základních práv a svobod, které jsem již podrobně rozebral v

kapitole 6.2.1.2. Vždy je

tedy nutné zkoumat, zda jednotlivý zákon, který tímto způsobem omezuje subjekt občanskoprávního vztahu nabývat určitý tímto zákonem

stanovený

majetek,

je

v souladu

s ústavním

pořádkem

České republiky a zda tak nedochází k neoprávněným zásahům do rovnosti

vlastnických

práv

s ohledem

majetku.

95

na

možnost

nabývání

Toto omezení pak dává veřejné moci prostor k dosahování dlouhodobějších existuje

tak

cílů

a

uspokojování

zákonů,

řada

které

veřejných

tímto

potřeb

způsobem

a

omezují

vlastnické právo.

Nerostné bohatství Podstatou

horního

středověkých oddělení

práva,

jehož

v souvislosti

s tzv.

k některým

státem

práv

vznik

datujeme

do

dob

právy,80

je

nerostům

od

regálními vymíněným

vlastnických práv k pozemkům, na nichž nebo v nichž se tyto nerosty nacházely. Vznik horního práva měl čistě ekonomické důvody a tyto důvody v určitém smyslu přetrvávají i dodnes, i když s ohledem na obrovský vývoj společnosti a také na fakt, že mnoho nerostů již bylo vytěženo, již není toto oprávnění alfou a omegou ekonomiky státu, ale spíše se jedná o tradici, alespoň, co se týká České republiky. Tuto

exkluzivitu

státu

umožňuje

jak

Listina

základních

práv a svobod, tak i mezinárodní dokumenty (srovnej kapitolu 3.1.1.2). Stát ji potom konkretizuje zákonem číslo 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon). V § 2 odstavci

1

horní

zákon

definuje

pojem

nerostu,

kdy

se

za

nerosty považují tuhé, kapalné a plynné části zemské kůry. V odstavci

2

téhož

paragrafu

pak

tuto

definici

doplňuje

o

negativní výčet toho, co nepovažuje za nerost (mimo jiné i vody

kromě

vyhrazené

vod

mineralizovaných,

nerosty).

Horní

zákon

z nichž tak

se

mohou

rozděluje

získávat

nerosty

na

vyhrazené a nevyhrazené, což je z pohledu problematiky, kterou se

v této

kapitole

zabýváme

nejdůležitější

rozdělení.

Vyhrazené nerosty jsou uvedeny v § 3 odstavci 1 horního zákona

80

Průchová, I., Chyba, J. Omezení vlastnického práva k pozemku z důvodu obecného zájmu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, s. 12

96

a jedná se

např. o radioaktivní nerosty, ropu, zemní plyn,

uhlí, nerosty, z nichž je možné vyrábět kovy, magnezit, soli, drahé

kameny

a

jiné.

Ostatní

nerosty

jsou

pak

nerosty

nevyhrazené. Ložiska vyhrazených bohatství ve smyslu horního zákona pak tvoří nerostné bohatství a toto nerostné bohatství na území České republiky je pak ve vlastnictví České republiky (§ 5 odstavec 2 horního zákona). Tímto způsobem tedy dochází k oddělení ložisek vyhrazených nerostů od pozemku. U ložisek nevyhrazených nerostů je toto ložisko dle § 7 horního zákona součástí pozemku. Ložiskem se pak míní přírodní nahromadění nerostů. V souvislosti s tímto pak k tomu, aby stát mohl vykonávat své

právo

k nerostnému

ukládáno

mnoho

k těžbě

nerostů,

bohatství,

povinností ale

a

to

rovněž

je

vlastníkovi

nejen při

v případě, zkoumání,

pozemku že

dojde

hodnocení,

dokumentování a zobrazování vývoje a složení geologické stavby území, při vyhledávání a průzkumu ložisek nerostů, jakož při dalších s tím souvisejících činnostech. Tato omezení v podobě věcných

břemen

v souvislosti

a

různých

s nerušeným

nerostné

bohatství

předmětem

této

a

povinností výkonem

nedotýkají

kapitoly

se

a

zákazů

práva tak

(omezení

jsou

státu již

toho,

z pohledu

již

vlastnit co

je

předmětu

vlastnického práva).

6.3.3 Res extra commercium

6.3.3.1 Úvod Pojem

res

extra

commercium

pochází

z římského

práva

a

rozumí se tím věc, která nemůže být předmětem soukromých práv, nebo-li věc, která je vyloučena z právního obchodu.81

81

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 1995. s. 85

97

V římském právu se pak jednalo o tři kategorie těchto věcí: 1)

res sacrae, res religiosae a res sanctae – to byly věci kultové, věci určené k náboženským obřadům a posvátným úkonům (chrámy, modlitebny, pohřebiště, městské hradby)

2)

res omnium communes – věci všem lidem společné jako např. vzduch, dešťová nebo říční voda, moře

3)

res publico usu destinatae - věci veřejné, které byly určeny k užívání všem lidem. V tomto případě se

jednalo

např.

o

veřejné

cesty,

náměstí,

divadla. Dnešní pojetí pojmu res extra commercium není tak široké jako

římské

pojetí,

nicméně

i

v dnešním

právním

řádu

se

takovéto věci vyskytují.

6.3.3.2 res sacrae, res religiosae a res sanctae Věci uvedené v první skupině v dnešní době status věci vyloučené nemají. Kultovní, náboženské či posvátné věci jsou vlastnictvím

stejně

jako

ostatní

jiné

věci.

V

určitých

případech může být určitým způsobem omezena dispozice s těmito věcmi, nicméně nejsou tímto způsobem vyloučeny a mohou tak být předmětem občanskoprávních vztahů.

6.3.3.3 res omnium communes Věci povětšinou

všem

lidem

zvláštní

mezinárodního

společné status.

práva

v dnešním

Některé

veřejného,

a

to

právním

z nich

řádu

upravují

s ohledem

na

mají normy

jejich

mezinárodní postavení. Volné moře, které tvoří souvislé mořské vody za hranicí pobřežního moře je věcí, která slouží společnému užívání všech států, a to jak pobřežních, tak i vnitrozemských.

98

Dále

oblast

mořského

dna,

jehož

podzemí

je

společným

dědictvím celého lidstva a jako taková nesmí být přivlastněna žádným způsobem státy nebo fyzickými či právnickými osobami a žádný stát si nesmí činit nárok na žádnou její část. Dalšími

věcmi,

které

lze

podřadit

pod

pojem

věcí

společných všem lidem jsou

kosmický prostor a nebeská tělesa.

Tyto

výzkumu

jsou

volně

přístupná

a

využití

všech států a

patří všemu lidstvu. Žádný stát si pak nemůže přivlastnit ani kosmický prostor, ani žádná nebeská tělesa.82 Mezinárodní

právo

veřejné

pak

dává

státu

prostor,

aby

určité věci upravoval sám. Jedná se např. o právní režim řek a jezer.

6.3.3.3.1 Voda Voda

jako

prostředí,

jedna

která

plní

ze

základních

součástí

nezastupitelných

řadu

životního funkcí,

je

základní podmínkou existence života na zemi. S určitou mírou nadsázky

by

bylo

možné

říci,

kdo

ovládá

vodu,

ovládá

i

člověka. Vlastnictví vody je však na rozdíl od úpravy nerostného bohatství odlišné. Nejedná se zde o tzv. exkluzivitu státu, kdy výhradním vlastníkem vody může být pouze stát (jak tomu bylo dříve), ale o tendenci spíše opačnou, kdy voda nemůže být vůbec předmětem vlastnického práva. Nicméně rozhodnutí o tom, jaká

bude

právní

úprava

týkající

se

těchto

otázek,

je

rozhodnutím zákonodárce, který tímto způsobem vyjadřuje svou vůli a v tomto směru je omezený pouze ústavním pořádkem České republiky. Z tohoto k vodám

důvodu

z pohledu

je

práva

případná obzvlášť

82

úprava

vlastnického

zajímavá

věc

a

práva až

do

blíže Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné Zvláštní část. 4. vydání. Praha: C. H. Beck. 1995.

99

platnosti

a

účinnosti

zákona

254/2001

číslo

Sb.,

vodního

zákona nebylo vlastnictví vod a vodních pozemků zcela jasné. Do 31.12.1992 bylo ústavním zákonem č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky v čl. 10 zakotveno, že přírodní zásoby podzemních vod, vodní toky a přírodní léčivé zdroje

jsou

ve

státním

vlastnictví.

Od

1.1.1993

však

v platnost vstoupil nový ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České

republiky,

která

zároveň

samozřejmě

Neřešil

to

ani

problematiku

rušila

jiný

dva

tuto

problematiku předchozí

předpis,

názory.

a

Jeden

neřešila

Ústavu

tak

a

která

z roku

1960.

existovaly

na

upřednostňoval

tuto

určitou

kontinuitu k předchozímu stavu a tak zastával i nadále názor, že

voda

je

vlastnictví

myšlenku,

že

smyslu

tudíž

a

voda

státu.

v přírodním

nemůže

být

Opačný

názor

prostředí

předmětem

není

však věc

zastával v právním

vlastnictví.

K tomuto

druhému názoru se nakonec výše uvedeným zákonem přiklonil i zákonodárce a nedal vodě status věci v právním smyslu. Na základě § 3 odstavce 1 zákona číslo 254/2001 Sb. nejsou povrchové a podzemní vody předmětem vlastnictví a nejsou ani součástí nebo příslušenství pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují. Práva právě k těmto vodám pak upravuje tento zákon. Povrchovými

vodami

jsou

vody

přirozeně

se

vyskytující

na

zemském povrchu a podzemními vodami jsou vody přirozeně se vyskytující

pod

zemským

povrchem

v pásmu

nasycení

v přímém

styku s horninami. Za povrchové vody se také považují vody protékající drenážními systémy a vody ve studních. Povrchová voda a podzemní voda tedy nepatří všem, není ani tzv. věcí ničí, ale na základě právní úpravy nemůže být vůbec předmětem vlastnictví, ani jiných občanskoprávních vztahů a nelze ji tak prodávat, nelze ji dávat, či jinak zcizovat. Pokud však dojde k odebrání povrchové či podzemní vody pak už

ztrácí

status

této

vody

100

a

může

tak

být

předmětem

vlastnictví. Vyjdeme-li tedy z teorie Johna Locka, tak právě to

úsilí,

ta

povrchovou

či

vlastnictví,

práce,

kterou

podzemní

vodu,

vytrhl

okamžik, kdy

z jejího

věnuje která

k tomu,

člověk nemůže

přirozeného

být

aby

předmětem

prostředí,

je

ten

tato voda přestává být povrchovou a podzemní

vodou a stává se vodou, která se stává předmětem vlastnického práva toho subjektu, který tímto způsobem učinil. Vodní jakož

i

zákon

práva

dále

a

upravuje

povinnosti

i

při

další

dispozice

nakládání

s vodami,

s povrchovými

a

podzemními vodami. I přesto, že tato problematika je velmi zajímavá, překročil by případný rozbor těchto ustanovení rámec této

kapitoly,

který

se

věnuje

omezení

vlastnického

práva

s ohledem na předmět vlastnického práva.

6.3.3.3.2 Vzduch Vztah vlastnictví a vzduch, který dýcháme, však neexistuje žádná právní úprava a to z důvodu, že tato úprava by byla nadbytečná.

Lze

však

souhlasit

s názorem

zastávaný

římským

právem, že i vzduch je věcí, která je společná všem lidem a jako takový nelze, aby byl předmětem vlastnického práva.

6.3.3.4 res publico usu destinatae

Věci uvedené v třetí kategorii v současné době též nelze zahrnout pod pojem res extra commercium. Tyto věci jsou ve vlastnictví speciálních subjektů, a to zejména ve vlastnictví států, popř. nižších samosprávných územních celků, krajů či obcí, které se o věci sloužící k užívání všech lidí starají. Jejich vlastnické právo je stejné vlastnické právo jako právo všech

ostatních,

nemají

tedy

žádné

výsady,

ale

spíše

omezení spočívající v převoditelnosti takovýchto věcí.

101

jen

6.3.3.5 Další res extra commercium Jak již bylo výše uvedeno, některé věci podléhají z mnoha různých

důvodů

omezením

taktéž

různorodým,

a

to

nejčastěji

v zákazu držby, nakládání s těmito věcmi či jejich zcizování. Souhrnně pak tyto věci byly označeny jako věci mimo právní obchod

(res

extra

commercium).

Dalšími

věcmi,

které

lze

podřadit pod tento pojem, jejichž právní úpravu staří Římané neřešili, jsou věci, které se vyznačují vlastnostmi, jež jsou pro společnost či pro člověka nebezpečné a z tohoto důvodů je dispozice (drogy)

s nimi

značně

nebezpečné

či

omezena.

Může

(výbušniny,

jít

střelné

o

věci

zbraně

škodlivé či

jedy).

Obsah a rozsah omezení u jednotlivých těchto věcí je však vždy nutné

určit

podle

příslušného

zvláštního

veřejnoprávního

zákona a nelze tedy toto omezení jednotně charakterizovat. Vyvstává však zde otázka, jak je to s vlastnictvím k těmto věcem

v případě,

že

dojde

k držení

těchto

věcí

a

to

protizákonně. Jedná se skutečně o vlastnictví nebo pouze o držbu anebo nelze na tyto věci vůbec aplikovat občanskoprávní předpisy. Musíme si v tomto případě odpovědět na nejdůležitější a nejzásadnější otázku, zda věci mimo právní obchod mohou vůbec být předmětem občanskoprávních vztahů. Předmětem vlastnických vztahů

jsou

mimo

jiné

i

věci v právním

smyslu,

které

jsou

definovány ovladatelností a tím, že slouží potřebám lidí, tj. slouží k uspokojování potřeb lidí. Obě tyto podmínky jsou u těchto

věcí

k těmto

splněny.

věcem

vlastnictví. nakládání

Žádný

zákaz,

že

Stanovují

s nimi.

právní

tyto však

Např.

v

předpis

věci zákazy

§

187

pak

nesmějí

nestanovuje

být

ohledně trestního

předmětem

dispozic zákoníku

a je

ustanoveno, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinému jinak opatří nebo pro jiného

přechovává

omamnou

nebo

102

psychotropní

látku

(drogu),

bude

potrestán

V návaznosti

odnětím

na

to

svobody

v

§

187a

na

jeden

trestního

až zákona

pět

let.

je

dále

stanoveno, kdo bez povolení přechovává omamnou látku nebo jed v množství větším než malém, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. Dalo by se říci, že zde dochází k bludnému kruhu, kdy sice není

zakázáno

vlastnictví

k

předmětu,

ale

je

zakázána

jakákoliv možnost nabytí této věci. Může tedy taková věc být předmětem

vlastnictví

domnívá,

že

pokud

legální

cestou

a

požívat

neexistuje

nabít

její

legální

(vlastní

ochrany?

důvod,

výrobou,

jak

Autor

se

danou

věc

kupní

smlouvou,

darováním či jiným způsobem), nemůže ani vzniknout k této věci vlastnické právo. Tyto fakticky nelegálně držené věci vlastně z pohledu občanského práva vůbec neexistují. Tímto způsobem nejsou pak tyto věci mimo právní obchod schopny

být

předmětem

dovolávat

ani

zákoníku.

Pokud

legálním

jejich však

způsobem,

vlastnického ochrany

způsobem

dochází

např.

na

práva

k

a

uvedeným

nakládání

základě

nelze

se

v občanském

s těmito

povolení

tedy

či

věcmi

nějakého

oprávnění, mohou se i tyto věci stát předmětem vlastnického práva. Samozřejmě za dodržení dalších s tím spojených omezení. Nabízí se však i druhý pohled na tuto problematiku a to takový, že tyto věci mohou být předmětem vlastnictví, avšak nedopadá na ně ochrana poskytovaná občanskoprávními předpisy v případě určitého protiprávního jednání a to z důvodů, že již samo držení (vlastnictví) těchto věcí je protiprávní. Držitel však může tuto věc užívat, požívat, spotřebovat anebo třeba i opustit. S ohledem však na zásadu, že výkon práva nemůže být protiprávním jednáním, tj. i výkon vlastnického práva nemůže být protiprávním jednáním, je názor, že tyto věci nemohou být vůbec

předmětem

vlastnictví,

že

vyloučené, autorovi mnohem bližší.

103

se

tedy

jedná

o

věci

6.4 Závěr

Z toho, co bylo uvedeno v předešlých kapitolách je zřejmé, že vlastnické právo je omezeno mnohými způsoby, které jsou však

vždy

přesně

definovány.

Omezení

vlastnického

práva

vychází vždy 1)

buď

z autonomie

k tomuto

vůle

omezení

vlastníka,

dá

souhlas

kdy a

vlastník

dobrovolně,

většinou za náhradu, své vlastnické právo omezí 2)

nebo

vychází

z určitých

obecných

principů

v zájmů celé společnosti, kdy toto omezení je většinou

ve

veřejném

zájmu;

k takovémuto

omezení pak může dojít i proti vůli vlastníka, nicméně vždy za náhradu 3)

nebo

omezení

právo

naráží

vychází na

z toho,

stejně

že

vlastnické

chráněné

vlastnické

právo jiného vlastníka a tím je pak omezen ve svém

výkonu;

neoprávněně

jeho

zasahovat

výkon do

totiž

jiného

nemůže

vlastnického

práva, protože vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a nemůže tedy být výkon jednoho vlastnického práva nadřazen nad výkon jiného vlastnického práva 4)

anebo poslední omezení vychází z toho, že ač vlastník

vykonává

své

vlastnické

právo

dle

zákona, jeho úmysl je pouze tímto výkonem práva škodit;

i

takovýto

výkon

práva

je

zakázaný,

protože vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv

druhých

nebo

v rozporu

se

zákonem

chráněnými zájmy, nesmí jeho výkon být proti dobrým

mravům

a

nesmí

šikanózní výkon práva.

104

se

jednat

o

tzv.

Intencí výše uvedeného rozdělení je ukázat, na základě čeho lze vlastnické právo omezit a to z pohledu obecného. Buď tedy

na

základě

zájmu,

který

autonomie

je

vůle

nadřazen

vlastníka

zájmu

nebo

jednotlivce

ve veřejném nebo

stejně

chráněným jiným vlastnickým právem anebo v případě, že by se jednalo o zneužití vlastnictví. Ve všech nucených případech omezení vlastnického práva vždy musíme pečlivě zkoumat, zda toto

omezení

Listiny

základních

hlediska práva.

nepřesahuje

splněny

Kdyby

práv

a

všechny

tomu

tak

rámec,

který

svobod

a

podmínky

nebylo,

je zda

pro

uveden jsou

omezení

nejednalo

by

v čl.

11

z ústavního vlastnického

se

o

omezení

oprávněné, ale protiústavní a jako takové by nemohlo požívat právní ochrany. Na

omezení

z jiného

pohledu

vlastnického a

práva

to jako na

pak

omezení

lze

nahlížet

vlastnické

ještě

práva

ve

vztahu předmětu a subjektu. Takto pak lze rozdělit vlastnické právo,

respektive

předmět

vlastnického

práva,

na

čtyři

skupiny: 1)

věci, které mohou být ve vlastnictví libovolných subjektů

2)

věci,

které

mohou

vlastnit

jen

určité

zákonem

uvedené subjekty 3)

věci, které nemohou vlastnit žádné subjekty

4)

věci, které vlastní všichni, popř. věci, které nepatří nikomu

Tímto způsobem je pak omezeno vlastnické právo ve vztahu k předmětu

vlastnického

práva.

Pochopíme-li

pak

obecné

principy, na nichž je postaveno omezení vlastnické práva a důvody

těchto

omezení,

můžeme

pak

právo a defakto i jeho „neomezenost“.

105

lépe

pochopit

vlastnické

7. OCHRANA VLASTNICKÉHO PRÁVA S ohledem na skutečnost, že vlastnické právo je jedno ze základních

lidských

práv

a

že

vlastnické

právo

se

určitým

způsobem dotýká každého jednotlivce, jeho význam je proto pro společnost

obrovský,

prolíná

republiky,

řádem

České

České

republiky,

a

se

jejíž

to

jeho

základ

zejména

ochrana tvoří

Listina

celým

právním

ústavní

pořádek

základních

práv

a

svobod, a to ve svém článku 11 ve spojení s článkem 36, který zakotvuje

možnost

každého

domáhat

se

stanoveným

způsobem

a

postupem svého práva, tedy i práva vlastnického, u nezávislého a nestranného soudu či jiného orgánu. Ochranu

vlastnickému

právu

pak

poskytují

téměř

všechna

právní odvětví, jak veřejnoprávní, zejména pak právo trestní a právo

správní,

občanským

a

tak

i

právem

soukromoprávní, obchodním.

Právě

reprezentované ochrana

právem

poskytovaná

vlastnickému právu občanskoprávními předpisy zaujímá v ochraně vlastnického práva zvlášť důležité místo. Právě občanskoprávní úprava

ochrany

v zabezpečování

vlastnického

práva

nedotknutelnosti

má

nezastupitelnou

vlastnictví

a

tím i

roli

právní

jistotě vlastníků. S ohledem na ochranu vlastnického práva je zajímavý nález Ústavního

soudu, jehož

výrok poskytuje

ochranu

vlastnického

práva k tomu, aby vlastník mohl řádně plnit i své povinnosti. Ochranu vlastnického práva tak nelze zužovat pouze na ochranu konkrétních

subjektivních

oprávnění

vlastníka,

je

třeba

ji

poskytnout též k zajištění výkonu vlastnického práva, včetně plnění Z tohoto

případných důvodu

je

povinností nezbytné

spojených

vytvořit

s vlastnictvím.

vlastníkovi

dodatečný

prostor, tj. poskytnout mu adekvátní soudní ochranu, i proto, aby

své

vlastník

povinnosti aktivní

mohl věcnou

řádně

plnit.

legitimaci

106

Z tohoto k podání

pohledu

má

žaloby

na

vyklizení bytu vůči neoprávněnému uživateli, byť k tomuto bytu svědčí právo nájmu jiné osobě a tato osoba by se též mohla domáhat jeho vyklizení.83 Stěžovatelka se domáhala zrušení rozsudku, kdy se žalobou domáhala vyklizení bytu v jejím domě, kdy předchozí vlastník uzavřel nájemní smlouvu, která nebyla nikdy ukončena, nicméně i přesto byl předán do nájmu další osobě (žalovanému). Původní nájemkyně se však s ohledem na určité výhružky bála uplatnit své právo k vyklizení bytu. Takto podanou žalobu však obecné soudy zamítly, neboť shledaly, že vlastník bytu není k žalobě aktivně

legitimován,

protože

práva,

nikoli

práva

do

žalovaný

zasahuje

vlastnického,

do

nájemního

které

příslušní

žalobkyni. Jestliže

totiž

bylo

zjištěno,

že

trvá

nájemní

vztah

s původní nájemkyní, má pronajímatel jako vlastník, povinnost předat Řádné

nájemci splnění

odmítnutím

byt

ve

této

možnosti

stavu

způsobilém

povinnosti domáhat

se

soudy

k řádnému

užívání.

stěžovatelce

vyklizení

upřely

pronajatého

bytu

neoprávněným uživatelem. Na základě tohoto rozhodnutí je pak nutné brát ochranu vlastnického práva šířeji, ne jen jako ochranu při zásahu do práv vlastníka, kdy ochrana musí být poskytnuta i k tomu, aby vlastník mohl bez jakýchkoliv problémů plnit i své povinnosti. Cílem této kapitoly je nejen uchopit ochranu vlastnického práva v obecném pojetí, ale i rozebrat jednotlivé instituty ochrany

vlastnického

práva

z toho

důvodu,

aby

tato

práce

nebyla čistě jen prací teoretickou, ale aby mohla být využita i

jako

praktická

vlastnického

pomůcka

práva)

při

řešení

problémů

v souvislosti

právě

(zásahů

do

s ochranou

vlastnického práva a určitým návodem, jak by měl poškozený v případě 83

zásahů

do

svého

vlastnického

práva

postupovat.

nález Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2007, sp.zn. I. ÚS 687/05

107

Z tohoto této

důvodu

práce

možnosti,

a

autor

uvádí

které

záměrně

překračuje

v následujících

právní

řád

obsahovou

podkapitolách

České

republiky

stránku

jednotlivé vlastníkovi

k ochraně jeho vlastnického práva nabízí.

7.1. Občanskoprávní ochrana

Občanský zákoník v sobě zahrnuje poměrně širokou ochranu vlastnického práva. Tyto prostředky ochrany lze zjednodušeně rozdělit na: -

obecné - vzhledem k tomu, že je vlastnické právo mimo jiné i právem subjektivním, lze použít obecné prostředky sloužící

k ochraně

subjektivních

práv

i

na

právo

prostředky

právní

vlastnické -

zvláštní ochrany,

–

zde

se

které

se

jedná

o

mohou

takové vztahovat

pouze

k ochraně

vlastnického práva

7.1.1 Obecné prostředky ochrany vlastnického práva

Obecné prostředky jsou takové prostředky, které neslouží jen

k ochraně

vlastnického

práva,

ale

lze

je

použít

k jakékoliv ochraně jakéhokoliv subjektivního práva. S ohledem právě

na

fakt,

že

je

lze

použít

k ochraně

jakéhokoliv

subjektivního práva, můžeme je tedy použít i k ochraně práva vlastnického.

7.1.1.1 Žaloby - soudní ochrana Tato ochrana vlastnického práva vychází z § 4 občanského zákoníku, kdy proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně

stanoveno

něco

jiného,

108

je

tímto

orgánem

soud.

V případech, vlastnické

kdy

není

právo

a

dobrovolně

jeho

nerušený

respektováno výkon,

je

subjektivní

tedy

k ochraně

povolán soud. Tento orgán je zároveň povinen ohroženému nebo poškozenému subjektu ochranu poskytnout. Zásadně je tedy k této ochraně povolán politicky nezávislý soud,

a

to

prostřednictvím

již

zmíněného

§

4

občanského

zákoníku, dále pak na základě § 7 občanského soudního řádu (v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a

jiné

právní

z občanskoprávních

věci,

které

vztahů,

vyplývají mimo

pokud

je

jiné

podle

i

zákona

neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány) a dále jako zastřešující právní normu na základě čl. 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu). Při neoprávněném zásahu do vlastnického práva má vlastník právo

na

tuto

ochranu.

Ochrana

je

poskytnuta

na

základě

návrhu, tzv. žaloby, která musí splňovat obecné náležitosti dle § 42 odstavce 4 občanského soudního řádu a dále zvláštní náležitosti Žaloba

je

dle sice

§

79

odstavce

jednotným

1

občanského

institutem,

ale

soudního

slouží

řádu.

k ochraně

různorodých porušených či ohrožených práv. Na základě toho se pak žaloby různým způsobem klasifikují. Velká část žalob však nemá žádné označení. Určitá klasifikace pak vychází z § 80 občanského soudního řádu: a) žaloby statusové – tj. žaloby o osobním vztahu, tyto druhy žalob se v souvislosti s ochranou vlastnického práva vůbec nevyskytují, b) žaloby na plnění – jedná se o nejtypičtější druhy žalob, plnění může spočívat v povinnosti něco dát, něco

konat,

6.1.2.2),

něčeho

se

něco strpět;

109

zdržet

(srovnej

v obecných

kapitolu

případech

by

se

těmito žalobami dala vymáhat např. škoda způsobená na věci, popř. bezdůvodné obohacení v případě, že by někdo užíval cizí věc a bral z ní užitky c) žaloby určovací – civilní právo procesní dává těmito žalobami

možnost,

existence,

popř.

aby

bylo

žalováno

neexistence

na

určitého

určení právního

vztahu; žalobce se tak nedomáhá přisouzení nějakého plnění,

tedy

nedomáhá

se

exekučního

titulu,

ale

cílem je, aby soud rozhodl, že určitý právní vztah existuje nebo neexistuje.

7.1.1.2 Žaloba na určení vlastnického práva Žalobou určovací se může žalobce domáhat určení, zda tu vlastnické právo je či není. S ohledem na to, že tato žaloba není

specifickým druhem

žaloby, je

nutné

na

ni

též použít

ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. K tomu, aby byla taková žaloba úspěšná, je nutné prokázat naléhavý právní zájem a to ze strany žalobce. Tento naléhavý právní zájem má žalobce tehdy, je-li existence právního vztahu (vlastnického práva) objektivně neurčitá, nejasná a z této nejistoty hrozí žalobci určení

nebezpečí je

dán

nějaké

zejména

újmy.84

tam,

kde

Naléhavý by

bez

veřejný tohoto

zájem

určení

na

bylo

ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým.85 Pokud žalobce má možnost žalovat na plnění pak zpravidla v tomto

případě

existenci

není

vlastnického

dán

naléhavý

práva

a

právní

žaloba

na

zájem. plnění

Žaloba

na

z tohoto

vlastnického práva vycházejícího se totiž navzájem vylučují a to tak, že žalobce musí žalovat na plnění. Je tomu tak proto, 84

Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2002. s. 220 85 Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 254

110

že vztah mezi nimi je vztahem prejudiciality: rozhodnutí o plnění

vždy

předpokládá,

že

si

soud

prejudiciálně

vyřeší

otázku existence právního poměru, čili tutéž otázku, kterou na základě určovací žaloby řeší jako hlavní žalobní nárok.86 Odlišnost této žaloby v obecné rovině je v tom, že určení právního

vztahu

(komu

náleží

právo)

má

formu

určení

deklaratorní a má tedy účinky ex tunc. Navrhuje-li

žalobce

určení

svého

vlastnického

práva

k nemovitosti, je na požadovaném určení vždy naléhavý zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem v katastru nemovitostí.87 Nedostatek

naléhavého

právního

zájmu

je

důvodem

k zamítnutí podané žaloby. Z tohoto důvodu nejsou tyto žaloby v praxi příliš obvyklé, nicméně s ohledem právě na charakter vlastnického práva budou tyto žaloby poměrně často využívány, protože

se

jedná

o

významný

procesní

nástroj

preventivní

ochrany práv tím, že umožňuje vnesení jistoty do nejistých právních vztahů.88

7.1.1.3 Ochrana u příslušného orgánu státní správy V § 5 občanského zákoníku dává zákon možnost domáhat se ochrany i u příslušného orgánu státní správy. Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu.

86

Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2002. s. 220 87 Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 254 88 Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2002. s. 220

111

Toto ustanovení je tak jedním z případů, kdy rozhodování o občanskoprávních

věcech

je

výjimečně

svěřeno

do

pravomoci

jiného orgánu než soudu a to orgánu státní správy. Vychází se přitom z toho, že tyto orgány lépe znají místní poměry

a

díky

tomu

pak

mohou

právní

ochranu

poskytnout

rychleji a účinněji než soudy. Tato ochrana je však ve vztahu k soudu pouze předběžná, a to ve smyslu, že může předcházet soudní

rozhodnutí

a

dočasně

tak

urovnat

právní

vztah

mezi

spornými stranami. Orgány však při poskytování právní ochrany nezkoumají právní otázky, tj. zda skutečně došlo k zásahu do cizího

subjektivního

protiprávně Poskytnout

po

či totiž

občanského právu.

právní

práva,

Jejich

zda

úkol

ochranu

před

je

se

tak

zcela

zřejmým

stalo

odlišný.

zásahem

do

pokojného vztahu a tak zabezpečit mezi účastníky pořádek a klid. Na rozdíl od ochrany soudní se nejedná o ochranu práva, ale

o

dojít

ochranu i

pokojného

k paradoxním

stavu. Na

situacím,

základě

že

je

tohoto

pak

poskytnuta

může

ochrana

někomu, kdo toto právo nemá, což se dodatečně může zjistit až v soudním řízení při bližším a konkrétním zkoumání celé věci. V návaznosti

na

výše

uvedené

pak

toto

rozhodnutí

samozřejmě nemůže být právně závazné pro soud a až soud teprve rozhoduje

s konečnou

a

definitivní

platností

o

tomto

občanskoprávním sporu. Toto rozhodnutí tak nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). K tomu, aby vůbec mohl být orgán státní správy povolán k ochraně, musí být splněny následující podmínky. Musí dojít ke zřejmému zásahu do pokojného stavu – pokojným stavem se rozumí poslední faktický pokojný stav. Pokud tedy orgán státní správy

zjistí

poslední

pokojný

(nerušený)

stav

a

zároveň

zjistí zřejmý, tj. na první pohled zjistitelný zásah do tohoto pokojného stavu, je povinen poskytnout právní ochranu.

112

Státní orgán pak může buď předběžně zásah zakázat anebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Jinou možnost státní orgán

nemá

a

tyto

způsoby

ochrany

jsou

taxativně

vymezeny

právě v § 5 občanského zákoníku. Pokud tedy státní orgán určitým způsobem rozhodne, není tím

dotčeno

domáhat

se

právní

ochrany

postiženého

subjektu

přímo u soudu, jak výslovně občanský zákoník v § 5 uvádí. Toto právo vychází z toho, že v prvé řádě je zásah státního orgánu zásahem předběžným a do té míry i dočasným a také z důvodu, že státní orgán nezkoumá, kde je právo, ale pouze ukládá opatření při zřejmém zásahu do pokojného stavu, ale i takovýto zásah může

být

s právem. domáhat

při

bližší

Záleží

ochrany

analýze

tedy před

na

zásahem,

postiženém

soudem

který

subjektu,

nikoliv.

či

je

v souladu

zda

Pokud

se

svého

bude práva

nevyužije, je pak rozhodnutí o ochraně pokojného stavu orgánu státní

správy

definitivní

a

konečné

a

lze

jej

i

podle

příslušných předpisů vykonat. Pokud se však účastník obrátí na soud,

který

rozhodnutí

v této orgánu

věci

pak

státní

pravomocně

správy

rozhodne,

účinnost.

ztratí

Závažné

a

vykonatelné je pouze rozhodnutí soudu.

7.1.1.4 Svépomoc Svépomoc je též určitá možnost, jak se domoci ochrany práva,

které

poskytované

subjektu

příslušným

náleží. orgánem

Stejně

státní

jako

správy

u

ochrany

bude

svépomoc

právě u ochrany vlastnického práva poměrně častější ochranou a uplatněným

právem

než

představit

situaci,

např.

kdy

u

dojde

závazkových k porušení

§

vztahů. 127

Lze

si

občanského

zákoníku (vlastník věci obtěžuje jiného, nad míru přiměřenou poměrům, určitými imisemi, kdy tento zásah trvá řádově několik hodin). Státní orgány nemohou poskytnout tak rychlou ochranu, Policie ČR má v těchto případech poměrně omezené kompetence a

113

tak nezbývá nic jiného než se domoci svého práva, tj. aby se vlastník věci zdržel určitého jednání, svépomocí. K takovémuto

svémocnému

jednání

nás

zmocňuje

§

6

občanského zákoníku. Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit.

Práva

svépomoci

tedy

lze

uplatnit,

jen

jsou-li

splněny následující podmínky: 1) bezprostřednost (iminentnost) zásahu – zásah se tedy buď chystá nebo zásah již nastal a nebyl ukončen 2) neoprávněnost

zásahu

–

svépomocí

tak

nelze

bránit

oprávněnému zásahu, i když je to zásah bezprostřední, protože se jedná o zásah v souladu se zákonem, např. výkon rozhodnutí nebo exekuce 3) přiměřenost odvrácení zásahu – odvracející tak nesmí způsobit újmu nepřiměřenou té, která by mu hrozila; prostředky odvracení zásahu tak musí svou intenzitou a rozsahem odpovídat bezprostřednímu zásahu 4) subjekt, který je k tomuto odvracení povolán je pouze ten, kdo je tímto zásahem ohrožen, případně se může jednat o jeho zákonného zástupce či zmocněnce.89 V případě, že by se tak stalo, jednalo by se tzv. exces – vybočení z mezí svépomoci, což není již jednáním po právu, ale jednáním protiprávním. Svépomoc bezprostředního

je

institutem

ohrožení

nebo

výjimečným.

porušení

se

může

V případě ten,

jehož

právo je takto ohroženo či porušeno výjimečně bránit. Právní ochranu totiž poskytuje stát a jím zmocněné orgány a subjekt, který je tímto způsobem ohrožen, nemusí a většinou ani nejedná

89

Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník komentář. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck. 1999, s. 246

114

přiměřeně a jeho jednání může mít značně subjektivní podtext a právě z tohoto důvodu je svépomoc institutem výjimečným.

7.1.2 Zvláštní prostředky ochrany vlastnického práva

Zvláštními

prostředky

ochrany

vlastnického

práva

jsou

takové prostředky, které můžeme použít jen v případech, kdy dojde

pouze

k neoprávněnému

zásahu

do

vlastnického

práva.

V jiných případech, než u vlastnického práva, je použít nelze. Tyto

prostředky

vycházejí

z §

126

odstavce

1

občanského

zákoníku. Vlastník má totiž právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněné zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Jedná se zejména o tyto dva druhy žalob: a. žaloby reivindikační b. žaloby negatorní Tyto

žaloby

v sobě

zahrnují

veškerou

zvláštní

ochranu

vlastnického práva s ohledem na to, že se jedná o žaloby velmi obecně

klasifikované

soudního řádu soudního

a

jedná

o žaloby

řádu).

Součástí

na

se

dle

plnění

každé

klasifikace

(§80

této

písm.

skupiny

b)

občanského občanského

pak

mohou

být

konkrétní jednotlivé žaloby tak, jak bude uvedeno níže.

7.1.2.1 Žaloby reividikační Žaloba reividikační, nebo-li žaloba na vydání věci, je určena

k ochraně

práva

v případech

neoprávněného

zadržení

věci. Stejný účel pak plní i tzv. vylučovací žaloba ve smyslu §

267

občanského

soudního

řádu

o

vyloučení

věci

z výkonu

rozhodnutí případně o vyloučení věci z exekuce nebo o vydání dědictví na základě § 485 občanského zákoníku. Hmotněprávní základ k této žalobě dává § 126 a to věta druhá za středníkem. Vlastník věci se může domáhat vydání věci na tom, kdo věc

115

neprávem zadržuje. Podobné právo má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe. Tato žaloba směřuje k ochraně vlastnického práva v případě protiprávního

zadržování

věci jak

movitých,

tak

nemovitých.

Vlastník se zde domáhá získat svou věc protiprávně zadržovanou někým

jiným

zpět

do

své

moci

a

nakládat

s ní

opět

jako

z vlastní. Z hlediska praktického musí být prokázán vlastnický vztah a

dále

skutečnost,

že

vlastník

není

omezen

ve

svém

právu

s věcí nakládat. Žalovaný tak musí zadržovat věc protiprávně a ne

v případě,

s předmětem vztahem).

že

je

určitým

vlastnictví Věc

specifikovaná

musí tak,

omezen

být

aby

závazkovým (např.

vztahem

trvajícím

individuálně

mohla

být

v dispozici nájemním

určena

odlišena

od

a

přesně

jiných

věcí.

Zpravidla tato žaloba směřuje i k vydání užitků a přírůstků věcí, a to s ohledem na dobrou víru žalovaného. Pokud ten, jenž

měl

věc

u

sebe,

nebyl

v dobré

víře,

musí

vydat

i

přírůstky a užitky věci. Pokud však v dobré víře byl, tak tyto vydat nemusí. Aktivně legitimován je vlastník věci, pasivně pak ten, jenž drží věc u sebe. Pasivní legitimace je důležitá k úspěšnosti ve věci, a to z důvodu, že žalovaný musí mít věc u sebe, aby zde existovala možnost, ji vydat. V opačném případě by byla žaloba neúspěšná. Důkazní břemeno v tomto případě též leží na vlastníkovi věci. V případě, že by se ve sporu zjistilo, že žalovaný již věc u sebe nemá (zcizil, zničil, spotřeboval, atd.), neměla by tedy taková žaloba nárok na úspěch. V těchto případech pak zbývá pouze

domáhat

zákoníku.

se

Vzhledem

náhrady

škody ve

k tomu,

že

tato

smyslu

§

možnost

420

občanského

výskytu

těchto

případů je značně reálná, bylo by v těchto žalobách vhodné připojit

k žalobnímu

návrhu

na

116

vydání

věci

i

eventuální

žalobní

návrh

představuje

(petit)

cenu

o

věci

zaplacení

v době,

kdy

(škody),

částky došlo

která

k neoprávněnému

zadržení. Úspěšnost

žaloby

též

závisí

na

tom,

zda

již

nedošlo

k nabytí vlastnického práva vydržením. Pokud ano, nemůže být tato žaloba úspěšná. Jedná-li se pak o vydání nemovité věci, nenazýváme pak žalobu na vydání věci, ale na vyklizení nemovitosti, kde je opět nutné přesně specifikovat předmět žaloby. Pokud nevlastník převede věc, a to jakýmkoliv způsobem, je možné se s úspěchem domáhat vydání věci i na tom, kdo věc tímto způsobem nabyl od nevlastníka. Tento výklad vyplývá ze zásady, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má. Oprávněný držitel má právo na takovou dispozici s věcí, při

které

oprávněný

nedochází držitel

ke

věc

změně

prodá,

vlastnického

může

nabyvateli

práva.

Pokud

vzniknout

jen

právo oprávněné držby, nikoliv právo vlastnické (nejde-li o výjimky výslovně stanovené zákonem). Proto pokud někdo nabyl nemovitost od nevlastníka (případně celou věc od osoby, která byla jen jejím podílovým spoluvlastníkem), přičemž vycházel ze zápisu

v katastru

nemovitostí

označujícího

převodce

za

vlastníka této nemovitosti, nestal se vlastníkem této věci. Jinak řečeno, ani § 11 zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných

právech

k nemovitostem

neprolomil

zásadu,

že

nikdo

nemůže převést na jiného více práv, než sám měl. Na dobrou víru

nabyvatele

však

zákon

neváže

bezprostřední

nabytí

vlastnictví, ale jen zakládá právo oprávněné držby a možnost nabytí vlastnického práva vydržením.

90

90

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002

117

Do této zásady však na její úkor zasahuje zásada jiná, a to zásada ochrany dobré víry (bona fides) nabyvatele. K tomu srovnej kapitolu 7.3.

7.1.2.2 Žaloby negatorní Žaloba

negatorní

nebo-li

žaloba

zapůrčí

se

použije

ve

všech dalších možných případech (§§ 126 odst. 1 věta první, 127

a

128

zásahu

do

občanského

zákoníku),

vlastnického

kdy

práva

a

dojde

nejedná

k neoprávněnému se

o

žalobu

reividikační (na vydání věci). Jedná se o žalobu na zdržení se těchto

protiprávních

jednání.

Jde

tedy

o

ochranu

vlastníka

věci movité a nemovité proti jakýmkoliv nedovoleným omezujícím zásahům, jimiž by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného a nebo, kterým by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Žalobce se tímto domáhá zdržení se neoprávněných zásahů vyplývajících ze sousedských vztahů, které buď již nastaly, trvají a nebo konkrétně hrozí jejich opakování. Jedná se tedy o -

zdržení se ohrožení sousedovy stavby nebo pozemku

-

o zdržení se obtěžování sousedů tzv. imisemi

-

o zdržení respektive zabránění vnikání chovných zvířat na sousedící pozemek

-

o

zdržení

se

nešetrného

odstraňování

kořenů

a

větví

stromů, popř. v nevhodnou roční dobu -

o stanovení povinnosti oplotit pozemek ve smyslu § 127 odstavec 2 občanského zákoníku

-

o

stanovení

pozemku

vstup

povinnosti na

umožnit

pozemek

ve

vlastníkovi

smyslu

§

127

sousedního odstavec

3

občanského zákoníku. Tímto

výčet

nároků,

které

můžeme

uplatňovat

u

soudu

nekončí a ani končit nemůže s ohledem na skutečnost, že se

118

jedná

pouze

o

výčet

demonstrativní.

K tomu

blíže

srovnej

kapitolu 6.2.2.5. Dojde-li vlastníka

tedy

věci,

vlastnického

k určitému uloží

práva

neoprávněnému

soud

zasahuje,

tomu,

aby

se

zásahu

kdo

do

tohoto

do

práv

takovéhoto

jednání

zdržel.

V petitu pak musí být přesně vymezena činnost, které se má žalovaný zdržet. Stejně jako u žalob reividikačních je možné tuto ochranu poskytnou i těm, kteří mají oprávnění mít věc u sebe. Výkon rozhodnutí, případně exekuce, se pak vede ve smyslu § 351 o.s.ř.91 Ukládá-li vykonané rozhodnutí jinou povinnost, uloží soud za porušení této povinnosti povinnému pokutu až do výše

100.000,-

rozhodnutí, přiměřené

Kč.

ukládá

pokuty,

Nesplní-li mu

soud

dokud

povinný na

výkon

ani

návrh

poté

vykonané

oprávněného

rozhodnutí

nebude

další

zastaven.

Způsobem uvedeným v § 351 odst. 1 se vykonávají tituly, které ukládají povinnému povinnost k nezastupitelnému jednání nebo povinnost něco strpět anebo povinnost něčeho se zdržet.92 Z pohledu teorie i praxe byla často diskutovanou otázkou problematika, zda se lze dle § 126 odst. 1 občanského zákoníku s úspěchem domáhat ochrany vlastnického práva v případech, kdy pouze

hrozí

neoprávněný

zásah

do

vlastnického

práva.

Tato

otázka již však v současné době byla vyřešena Nejvyšším soudem a to tím způsobem, že zmíněný paragraf nezakládá právo domáhat se

u

soudu

ochrany

žalobou

negatorní,

která

je

žalobou

na

plnění. Neoprávněným vyhrožování vyhrožováno,

zásahem

takovým se

do

vlastnického

práva

Vlastník,

kterému

zásahem.

nemůže

bránit

91

žalobou

zápůrčí

není

pouhé

je

takto

(negatorní),

Liška, P. Příručka pro vlastníky půdy a jiných nemovitostí. Praha: nakladatelství Prospektrum, 1994, s. 64 92 Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 1623

119

může však žádat, aby soud určil, že žalovaný není oprávněn provést

zásah,

vlastnického

kterým

práva

hrozí.

nezakládá

Pouhá

právo

hrozba

na

ochranu

zásahem podle

§

do 126

odst. 1 občanského zákoníku.93 Zbývá tedy otázka jak se může vlastník domáhat ochrany? Vlastník se může dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu domáhat ochrany žalobou určovací, zejména může žádat, aby soud určil, že žalovaný není oprávněn provést zásah, kterým hrozí. V tomto případě musí soud zkoumat, zda na takovém určení je naléhavý právní zájem. Za splní zákonných podmínek pak je dále možné se ochrany domáhat dle § 417 odst. 2 občanského zákoníku (Jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody.)

7.2. Ochrana vlastnického práva jinými právními odvětvími

Jak

již

bylo

výše

uvedeno,

ochranu

vlastnickému

právu

poskytuje celý právní řád. Není v silách autora a ani to není cílem odvětví

této

práce

než

kompletně

odvětví

popsat

občanského

další

práva,

instituty

kterými

je

jiných

chráněno

vlastnické právo. Tato kapitola se spíše snaží demonstrativně ukázat, že vlastnické právo je chráněno celým právním řádem a tím

vlastně

podtrhnout

obrovský

význam

vlastnického

práva

z pohledu celospolečenského. Veškerá

ochrana

pak

vychází

z

ústavněprávní

ochrany

vlastnického práva spočívající zejména v čl. 11 a 36 Listiny základních kapitolách stejný

práv

a

svobod,

rozebírána

zákonný

obsah

která

(Vlastnické a

ochranu)

již

právo a

byla všech

je

v předešlých vlastníků

konkretizována

rozvedena v celém právním řádu. 93

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22Cdo 2162/99

120

má a

Celospolečensky ohrožuje

nebezpečné

jakéhokoliv

jednání,

vlastníka

které

s ohledem

na

pak

nejvíce

vysokou

míru

zásahu do vlastnického práva, se snaží postihovat v určitých ustanoveních

předpisy

trestního

práva

a

tím

chránit

právě

vlastníka. Jedná se zejména o trestné činy uvedené v hlavě deváté zákona číslo 140/1961 Sb., trestního zákona. Ukázkovým příkladem je pak § 247 trestního zákona, kdy zákon postihuje osobu, která si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní. Pokud se

tak

zákona,

stane

za

stanovených

vystavuje

se

podmínek

nebezpečí

dle

trestního

§

247

trestního

stíhání

a

s tím

spojené následné sankce (trestu). Vedle tohoto trestněprávního postihu se pak vlastník odcizené věci může domáhat náhrady škody,

případně

vydání

věci

buď

přímo

v rámci

trestního

řízení, v tzv. adhézním řízení, popř. v občanskoprávním řízení způsobem uvedeným v kapitole 7.1 této práce. Dalšími trestnými činy chránícími zejména vlastnické právo jsou např. -

zpronevěra dle § 248 trestního zákona,

-

neoprávněné užívání cizí věci dle § 249 trestního zákona

-

neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle § 249a trestního zákona

-

podvod dle § 250 trestního zákona

-

poškozování cizí věci dle § 257 trestního zákona. Tímto

samozřejmě

výčet

trestných

činů

chránících

vlastnické právo nekončí. V řadě případů dochází ke kumulaci chráněných zájmů, kdy vedle vlastnického práva je chráněn i jiný zájem. Typickým příkladem může být trestný čin loupeže dle § 234 trestního zákona, kde vedle druhotného zájmu ochrany vlastnického

práva

je

především

chráněn

zásah

do

osobní

svobody člověka. Mimo trestněprávní ochrany vlastnického práva poskytují ochranu tomuto právu normy správního práva. Konkrétním zákonem je chránící vlastnické právo je zákon číslo 200/1990 Sb., o

121

přestupcích. Tento zákon postihuje méně závažnější protiprávní jednání než trestní zákon. Ochranu majetku vlastnického práva najdeme v § 50 přestupkového zákona, kdy přestupku se dopustí ten, a)

kdo

úmyslně

způsobí

škodu

na

cizím

majetku

krádeží,

zpronevěrou, podvodem nebo zničením či poškozením věci z takovéhoto

majetku,

nebo

kdo

se

o

takové

jednání

pokusí b)

úmyslně neoprávněně užívá cizí majetek nebo si přisvojí cizí

věc

nálezem

nebo

jinak

bez

přivolení

oprávněné

osoby c)

úmyslně ukryje nebo na sebe nebo jiného převede věc, která

byla

získána

přestupkem

spáchaným

jinou

osobou

nebo to, co za takovou věc bylo opatřeno. Další

konkrétní

katastrální vlastnická

ochranou

právo,

které

práva

vlastnického

má

mimo

k nemovitostem.

jiné

práva

je

za úkol

Katastr

např.

evidovat

nemovitostí

je

veřejný. Tím, že se v katastru nemovitostí eviduje vlastnické právo, poskytuje se tak tomuto právu ochrana a kdokoliv si tak může ověřit, zda je či není vlastníkem konkrétní nemovitosti a zda má právo s touto nemovitostí disponovat. Předpisy správního práva obsahují mnoho obecných práv, na základě

kterých

práva.

V této

k tématu ještě

by

se

mohl

vlastník

oblasti

pak

odkazuji

zvláštní

zmínil

§

části

65

správního

zákona

číslo

domáhat na

ochrany

publikace

svého vydané

práva.

Nakonec

bych

150/2002

Sb.,

soudní

však řád

správní, kdy ten, jenž byl zkrácen na svých právech přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují zrušení

jeho

práva

takového

nicotnosti.

Tímto

a

povinnosti,

rozhodnutí, je

zaručena

122

může

se

popřípadě soudní

žalobou

domáhat

vyslovení

ochrana

jeho

v případě,

že

dojde

k zásahu

do

vlastnického),

jakéhokoliv

může

se

subjektivního

práva

poškozený,

jsou-li

tento

(i

práva

splněny

zákonem stanovené podmínky, domáhat soudní ochrany.

7.3. Ochrana vlastnického práva a zásada dobré víry

Vlastnické právo požívá poměrně silnou ochranu, nicméně i přesto může dojít do zásahu vlastnického práva a to na úkor tzv.

zásady

dobré

víry,

kdy

tato

poskytuje

ochranu

těch

subjektů, které při svém jednání nevěděly o určitých právně významných

skutečnostech,

vědět.

Ochrana

dobré

vztahů

poskytována

víry

případně bývá

v různých

o

nich

nebyly

účastníkům

povinny

občanskoprávních

souvislostech

(srovnej

§

53

odstavec 3, §56 odstavec 1, § 130 odstavec 1, § 135b odstavec 1, § 161 odstavec 1, § 458 odstavec 2, § 459, § 486, § 586 odstavce 2 občanského zákoníku).94 Nás však tato zásada zajímá s ohledem na vlastnické právo. V tomto kontextu je pak možné tuto zásadu interpretovat tak, že by nebylo spravedlivé, kdyby byl poškozen ten, kdo sám jednal v oprávněné dobré víře, že jedná po právu, ten, kdo jedná v důvěře, že někdo jiný jedná po právu. V občanském

zákoníku

našla

tato

zásada

uplatnění

při

úpravě dědění v § 486. Kdo v dobré víře nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice. Záleží však vždy na tom, aby byla

splněna

podmínka,

že

nabyvatel

nevěděl

a

ani

nemohl

vědět, že dědictví bylo potvrzeno někomu, komu potvrzeno být nemělo.

Zákon

v tomto

případě

neodlišuje,

zda

se

jedná

o

movitou či nemovitou věc. V takovémto případě by se případný vlastník nedomohl uplatnění svého práva u nabyvatele. Zbývá mu

94

Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2002, s. 20

123

tak pouze nárok na náhradu škody uplatněný proti nepravému dědici. Obdobně je i chráněn zástavní věřitel dle § 161 odstavce 1 občanského zákoníku, kdy dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten

ji

přijme

v dobré

víře,

že

zástavce

je

oprávněn

věc

zastavit. V tomto případě dokud nedojde k uhrazení pohledávky, na

základě

které

je

movitá

věc

zastavena,

nemá

zástavní

věřitel právo věc vlastníkovi vydat. Pro

úplnost

bych

v tomto

obchodní

zákoník

narozdíl

případě

od

ještě

občanského

rád

dodal,

zákoníku

že

uplatňuje

zásadu dobré víry nabyvatele poměrně šířeji, kdy chrání dobrou víru mimo jiné i v obchodněprávních závazkových vztazích. Např. nabývá

§

446

vlastnické

obchodního

zákoníku

stanoví,

právo

případě,

kdy

i

v

že

kupující

prodávající

není

vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické

právo

prodávající

není

nabýt,

věděl

vlastníkem

a

nebo že

vědět

není

měl

ani

a

mohl,

oprávněn

že

zbožím

nakládat za účelem jeho prodeje. Obchodní zákoník zde sice neužívá přímo pojmu dobré víry, tento pojem vlastně opisuje, ale

v konečném

důsledku

chrání

dobrou

víru

kupujícího-

nabyvatele. Z tohoto důvodu bývají v praxi poměrně časté kupní smlouvy na prodej osobních automobilů uzavírány dle § 262 obchodního zákoníku jako obchodněprávní závazkové vztahy a to i přesto, že se nejedná o subjekty obchodního práva ve smyslu § 261 obchodního

zákoníku.

Obchodní

zákoník

totiž

dává

možnost

stranám se dohodnout, že jejich závazkový vztah se bude řídit právě obchodním zákoníkem. Nabyvatel tak nabývá předmět kupní smlouvy

v dobré

víře

a

v případě,

124

že

by

se

prokázalo,

že

předmět

kupní

smlouvy

prodávajícího,

nemůže

nebyl se

v době

původní

uzavření

ve

vlastník

vlastnictví

domáhat

vydání

předmětu kupní smlouvy na kupujícím, ale může pouze uplatňovat náhradu

škody

po

prodávajícím.

K tomuto

se

vyjadřoval

i

Ústavní soud ve svém nálezu, kde formuloval následující právní větu.

Ústavní

soud

vyložil

ustanovení

§

446

obchodního

zákoníku jako zákonnou mez ochrany vlastnického práva tam, kde je

třeba

upřednostnit

dobrou

víru

nabyvatele.

Ačkoliv

formulace dobré víry v ustanovení § 446 obchodního zákoníku ve znění do 31.12.2000 byla koncipována velmi široce (dobrá víra nebyla dána pouze v případě, kdy by nabyvatel věděl o tom, že prodávající

není

vlastníkem),

je

v době

při

převodu

výkladu

tohoto

vlastnického ustanovení

práva

třeba

vždy

šetřit podstatu a smysl vlastnického práva původního vlastníka a jeho ochrany dle čl. 11 Listiny. Takové omezení je proto současně třeba interpretovat tak, aby byla ještě vůbec šetřena podstata

vlastnického

práva

a

aby

takové

omezení

nebylo

zneužíváno k jiným účelům, resp. aby takové zneužívání nebylo ze strany soudu přijatým výkladem tolerováno či aprobováno.95 Ustanovení § 446 obchodního zákoníku významným způsobem zasahuje

do

ústavně

upřednostňuje

před

zaručeného ním

dobrou

práva víru

vlastnit a

majetek

jistotu

a

účastníků

obchodněprávních vztahů. Ústavní konformity

soud

se

uvedeného

pak

dále

ustanovení

zabýval

i

s ústavním

otázkou

ústavní

pořádkem

České

republiky a to na základě iniciativy obecných soudů. Přitom vycházel z toho, že pokud Ústavní soud již v předchozím řízení ve věci sp. zn. I. ÚS 437/02 zformuloval ústavně konformní výklad ustanovení § 446 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000, musí tak v souladu se zásadou a minori ad maius tudíž být ústavně konformní s čl. 11 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 95

nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02

125

Listiny základních práva a svobod i znění § 446 obchodního zákoníku v platném znění. Z tohoto důvodu pak tento návrh na zrušení

uvedeného

obchodního Kupující

zamítl.96

ustanovení

zákoníku

účinné

nabývá

do

Ustanovení

31.12.2000

vlastnického

právo

znělo

i

§

446

následovně.

v případě,

kdy

prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není

vlastníkem a

že není

ani

oprávněn

zbožím

nakládat

za

účelem jeho prodeje. Platné znění pak dobrou víru nabyvatele zpřísnilo tak, že kupující věděl nebo vědět měl a mohl. Ustanovení významným

446

způsobem

vlastnit jistotu

§

majetek

aplikovat

pouze

zasahuje

a

účastníků

obchodního

zákoníku

do

ústavně

upřednostňuje

před

obchodněprávních

za

přísného

pak

zcela

jistě

zaručeného

práva

ním

dobrou

vztahů.

respektování

Lze

víru

je

ustanovení

a

proto čl.

4

odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy

při

jeho

aplikaci

nezbytné

striktně

vyloučit

jakékoli

jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno. Z tohoto

důvodu

je

obzvláště

nutné

velmi

přesně

posuzovat

otázku dobré víry nabyvatele, zvláště v případech, kdy dochází k aplikaci smluvních

ustanovení stran

obchodního

podle

jeho

§

zákoníku

262

na

základě

obchodního

dohody

zákoníku.

Již

samotná existence takové dohody může v určitých jednotlivých případech

vyvolávat

kupujícího

pro

vlastnické

právo

pochybnosti

případ,

že

k předmětné

by

o

jejím

účelu

prodávající

věci

převést,

a

důvodech

nebyl

oprávněn

neboť

již

tato

skutečnost sama o sobě by vylučovala existenci dobré víry na straně kupujícího a tím i aplikaci § 446 obchodního zákoníku. Proto je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že 96

nález Ústavního soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04

126

využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že

prodávající

je

skutečně

oprávněn

převést

vlastnictví

k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře. To platí obzvláště v případech předchozího užití dohody dle § 262 obchodního zákoníku. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám. Nerespektování

těchto

ustanovení

446

§

zásad

obecnými

obchodního

soudy

zákoníku

při

by

aplikaci

v konkrétních

případech totiž mohlo vést k ochraně jeho zneužívání k jiným účelům, než pro které bylo vytvořeno, a tedy k protiústavnosti takto

vzniklých

rozhodnutí.97

případech

pečlivě

obchodního

zákoníku

Je

zvažovat a

tedy

aplikaci

dále

i

zvážit

nutné

v jednotlivých

ustanovení rozložení

§

446

důkazního

břemene mezi účastníky soudního řízení tak, aby nedocházelo k porušování čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí

být

nesmějí

šetřeno být

jejich

zneužívána

podstaty

k jiným

a

smyslu.

účelům,

než

Taková pro

omezení

která

byla

stanovena98. Ohledně

výše

nastíněné

problematiky,

tj.

nabývání

vlastnického práva od nevlastníka na základě § 446 obchodního zákoníku

v případech,

kdy

si

smluvní

strany

sjednají,

že

jejich právní vztah se bude řídit právě obchodním zákoníkem, pak existuje zajímavý názor, který tuto problematiku posunuje do jiné roviny. Dohodnou-li se strany závazkového vztahu, že se tento vztah bude řídit obchodním zákoníkem ve smyslu § 262, lze

aplikovat

které

upravují

jen

ty

normy

závazkové

obsažené vztahy.

v obchodním

Normy,

které

zákoníku, upravují

nabývání práv věcných, naopak nelze aplikovat namísto kogentní úpravy

občanského

zákoníku

a

97

to

ani

tehdy,

jsou-li

nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01 čl. 4 odst. 4 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky 98

127

systematicky upravující

upraveny

obchodní

v části

závazkové

třetí

vztahy.

obchodního Učiní-li

zákoníku

proto

strany

tuto dohodu u kupní smlouvy, nelze aplikovat pro účely nabytí vlastnického práva k movitým věcem na základě této smlouvy § 446 o nabytí vlastnického práva od neoprávněného.99 V občanskoprávních

vztazích

dále

nastává

další

složitá

otázka, a to při odstoupení od smlouvy v případě, že nabyvatel již dále převedl vlastnické právo na další subjekt. Dle § 48 odst. 2 občanského zákoníku se totiž odstoupením od smlouvy smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo

účastníky

vyplývá

dohodnuto

z toho,

právní

normu

že

ani

jinak.

v tomto původní

Složitost

trojstranném vlastník,

ani

této

problematiky

vztahu

neporušili

druhý

nabyvatel.

Jediný, kdo porušil právní normu je první nabyvatel, který však ve své podstatě nemá již co nabídnout, protože neplní závazky z první smlouvy (většinou nezaplacení kupní ceny) a na druhou stranu již nemá ve vlastnictví předmět kupní smlouvy. Tato

problematika

byla

a

je

velmi

diskutovaná

a

prozatím

neexistuje jasný právní názor, kdy v současné době proti sobě stojí i soudní praxe. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23.1.2001, sp. zn. II. ÚS

77/2000

se

k této

problematice

vyjádřil

následovně.

Z právního vztahu vznikají práva a povinnosti, které se týkají pouze

stran

tohoto

vztahu.

Vztah

mezi

smluvci,

včetně

odstoupení od smlouvy, se v takovém případě může projevit opět jen mezi smluvci a nemůže mít vliv na postavení třetích osob, které

v dobré

víře

a v souladu

s

§ 39

občanského

zákoníku

nabyly vlastnické právo k věci, která byla předmětem takové smlouvy.

Proto

se

strana

takovéhoto

vztahu

nemůže

úspěšně

dovolávat čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

99

blíže srovnej Melzer, Filip. Volba možnosti nabytí od [citováno 24. února 2008]. Dostupný z: http://www.ipravnik.cz

128

neoprávněného

neboť

ten

chrání

stěžovatelkou (prvním

práva

věcná,

(původním

nabyvatelem)

působící

vlastníkem)

totiž

vznikl

a

proti

všem.100

vedlejším

obligační

Mezi

účastníkem

vztah,

nikoliv

vztah věcné povahy (absolutní právo), a tak se tento vztah týká pouze těchto dvou stran, nikoliv třetích osob. Je totiž chybou stěžovatelky, že si nezajistila své vlastnické právo věcněprávními nemohlo

prostředky.

promítnout

účastníka

Z těchto

do

(konečného

důvodů

se

věcněprávního

nabyvatele),

pak

odstoupení

postavení

který

vůči

dalšího

ní

v žádném

závazkovém vztahu není. Vlastnické právo řádně nabyla a svědčí mu

tak

jeho

ochrana

ve

smyslu

čl.

11

odst.

1

Listiny

základních práv a svobod i vůči stěžovatelce a to samozřejmě za podmínky, že toto věcné právo nabyl v dobré víře.101 I přesto však Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 14. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004 rozhodl zcela opačně. Platným

a

účinným

odstoupením

od

kupní

smlouvy

smlouvy

o

převodu

vlastnictví

k nemovitosti

se

nebo ve

jiné

smyslu

ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku zrušují (zanikají) od počátku obligační a věcné (věcněprávní) účinky smlouvy, na základě které nabyl (měl nabýt) účastník smlouvy vlastnické právo a ve vlastnictví nemovitostí je tu stejný právní stav, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví nikdy nedošlo, to platí i tehdy, jestliže nabyvatel, dříve než došlo ke zrušení smlouvy odstoupením, nemovitost převedl na další osobu a i kdyby další nabyvatel byl v dobré víře, že se stal jejím vlastníkem. Právní důvody k tomuto rozhodnutí pak Nejvyšší soud spatřuje zejména v tom, že uzavřením kupní či jiné

smlouvy

nepochybně

o

převodu

nejen

nemovitostí

účinky

sledují

obligační,

ale

její také

účastníci účinky

věcněprávní, protože si jen stěží představit situaci, kdy by

100 101

nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000 nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000

129

se

nabyvatel

spokojil

pouze

se

závazkem

převodce

odevzdat

předmět prodeje a naopak, kdy by převodce se spokojil pouze se závazkem

nabyvatele

odstoupením

sleduje

obligačních, vlastnické

zaplatit

ale

i

právo

svým

kupní

cenu.

projevem

věcněprávních,

k převáděné

Převodce

odstranění

neboť

chce

nemovitosti.

pak

účinků

zachovat

Tento

názor

své lze

sdílet i z pohledu ochrany dobré víry, protože ochrana dobré víry

neplatí

v českém

právním

obecně,

řádu

ale

pouze

v případě, že ji zákon výslovně stanovuje.102 Nejvyšší soud pak dále vychází ze své rozhodovací praxe a ze svých stanovisek.103 Hlavně z těchto důvodů pak Nejvyšší soud neakceptuje názory Ústavního soudu. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil i ve svém stanovisku občanskoprávního opětovně

kolegia

opakuje,

vlastnictví

že

a

obchodněprávního

odstoupením

k nemovitosti

zaniká

od

kolegia,

smlouvy

právní

o

titul,

kdy

převodu na

jehož

základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo a obnovuje se původní

stav

i

v případě,

že

nabyvatel,

dříve

než

došlo

k odstoupení od smlouvy, nemovitost převedl na další osobu.104 K tomu

však

dokumentu

pět

zaujímá

soudců

Nejvyššího

odlišné

soudu

protichůdné

tak za správný právní názor, že

v rámci

stanovisko

stejného

a považuje

převede-li převodce platným

právním úkonem vlastnické právo k věci, nemůže být vlastnické právo nabyvatele dotčeno tím, že právní předchůdce převodce dodatečně

(po

převodu

nabyvatele)

od

soudu

jednotný,

není

smlouvy

vlastnického

práva

odstoupí.105

Tedy

kdy

několik

k věci i

soudců

názor

na

dalšího

Nejvyššího

Nejvyššího

soudu

k němu vydalo odlišné stanovisko. Dále pak soudce Nejvyššího 102

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 161/2006 103 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. 1 Odon 26/97 stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. Cpjn 38/1998 104 stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005 105 stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005

130

soudu tento opačný názor podpořil ve svém článku Odstoupení od smlouvy a vlastnické právo třetí osoby publikovaný v Právních rozhledech č. 18/2006.106 Cílem autora není odpovědět na tuto složitou otázku, nýbrž poukázat na rozdílnou rozhodovací praxi našich soudů. Jistá cesta

k interpretaci

kodifikace

občanského

připravovaného ten,

by

kdo

pak

práva,

občanského

jednal

mohla

která

kodexu

v dobré

ve

být

i

svém

§

připravovaná 966

v alternativě

víře,

nabyl

II

odst.

uvádí,

vlastnické

2 že

právo

k nemovité věci zapsané v katastru, považuje se za skutečného vlastníka.

Alternativa

vlastnického nestává jeho

práva

na

vlastníkem

dobrá

judikatury

víra.

běh

víře

téhož

Na

paragrafu

váže

lhůt,

nabyvatel

určitých

nemovitosti

tohoto

soudu

České

dojde

k tomu,

„zvítězí“

tj.

automaticky,

základě

Ústavního

pravděpodobností v dobré

I

nad

že

a

je-li

dále

i

ochranou

se

prokázána

na

republiky ochrana

nabytí

základě

s největší

práv

nabytých

vlastnického

práva.

V tomto případě pak bude muset, a měl by již i nyní, převodce svá práva dobře zajišťovat tak, aby nedošlo k případům, které byly

výše

rozebrány.

Občanský

zákoník

stojí

na

principu

autonomie vůle, tj. strany si mohou dohodnout to, co zákon výslovně nezakazuje, upravit navzájem svá práva a povinnosti tak, aby nedošlo k těmto případům, dále se i nabízí zatížení (omezení) omezení

nemovitosti

dozvěděly

i

věcným třetí

právem

osoby

tak,

v rámci

aby

se

zápisu

o

tomto

v katastru

nemovitostí. Další možnost nabízí ve svém článku Mgr. Renáta Zbranková, odstoupením

LL.M,

kdy

smlouva

navrhuje, neruší

od

106

aby

strany

počátku,

ale

sjednaly,

že

se

s účinností

ex

Černý, Petr. Odstoupení od smlouvy a ochrana dobré víry nejen v BGB [citováno 3. prosince 2007] . Dostupný z: http://www.ipravnik.cz

131

nunc.107 Domnívám se však, že tento postup neřeší problém zde nastíněný. Otázku ochrany vlastnického práva se pak dále snaží ve svém článku Mgr. Pavel Kotrba a Bc. Marek Semela řešit následovně. Prodávající by měl využít veškeré možné instituty občanského

práva,

který

zákon

nabízí,

zejm.

pak

zástavní

právo, popř. odkládací podmínku, věcné břemeno či předkupní právo, které autoři v článku popisují.108 Autor této práce pak nabízí

další

možnost,

úschovy

jiné

nezávislé

způsobem,

že

smlouvy

např.

využití

notářské

(např.

advokáta)

osoby

s ověřeným

podpisem

i

úschovy a

návrh

či

to na

tím vklad

vlastnického práva zůstanou v úschově do té doby, dokud nebude zaplacena celá kupní cena, kdy poté, co je doloženo zaplacení kupní ceny, uschovatel uvedený návrh podá. Otázku katastru

dobré

víry

nemovitostí,

k nemovitosti

Ústavní

řešil kdy

zapsané

soud

v případě

v katastru

i

ve

vztahu

ke

převodu

vlastnictví

nemovitostí

nabyvatelka

spoléhala v dobré víře na správnost údajů v něm obsažených, kdy vlastnické právo svědčilo jiné osobě než osobě zapsané v katastru

nemovitostí.

ochranu

nepřiznal,

jistoty)

nepožívá

V tomto

protože

takové

případě

tato

však

ochrana

intenzity,

aby

Ústavní

(princip

zabránila

soud

právní

vlastníku

nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Pokud tedy zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato skutečnost založen

na

převahu

nad

takových

katastrem.

zásadách,

Katastr

které

by

nemovitostí umožňovaly

není

jednat

s plnou důvěrou v jeho obsah a není tak naplněna jedna z jeho základních funkcí, jež od něj občané očekávají.109 Neobsahujeli

katastr

nemovitostí

správné

107

údaje,

na

základě

kterých

Zbranková, Renáta. Jak čelit možnosti „zrušení“ vlastnického práva v důsledku odstoupení předchozího převodce od smlouvy o převodu nemovitostí? [citováno 3. prosince 2007]. Dostupný http://zákony.idnes.cz 108 blíže srovnej Kotrba, P., Semela, M. Zajištění nároku na úhradu kupní ceny a na převod vlastnického práva. Právní rozhledy, 2008, č. 1, s. 51-54 109 nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03

132

nemohou

jednat

subjekty

s důvěrou,

považuje

to

pak

Ústavní

soud za závažný problém. Na závěr této kapitoly bych ještě rád uvedl, že zásada dobré

víry

se

neprojevuje

pouze

v hmotném

právu,

ale

její

prvky lze vysledovat i v právu procesním. Např. při právní úpravě mimořádného opravného prostředku dovolání, kdy nabývá právní moci rozhodnutí soudu druhé instance a je možnost podat dovolání

§

243d

odstavec

2

občanského

soudního

pak

řádu,

případné změny rozhodnutí řeší tak, že právní vztahy někoho jiného

než

účastníka

nemohou

řízení

být

novým

rozhodnutím

dotčeny. Z tohoto pohledu a s ohledem na výše uvedené je pak zajímavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ze ne 10.10.2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005. Smlouva o převodu vlastnictví není neplatná jen

proto,

že

z rozhodnutí,

převodce

které

bylo

vlastnické

po

uzavření

právo

této

odvozoval

smlouvy

zrušeno

dovolacím soudem a novým rozhodnutím bylo ve věci rozhodnuto jinak. Ustanovení § 243d odst. 2 občanského soudního řádu tak poskytuje

třetím

nevlastníka

a

osobám

z tohoto

ochranu důvodu

pro

případ

nemůže

být

nabytí

takováto

věci

od

smlouva,

kterou byla věc na třetí osobu převedena v době od právní moci rozhodnutí do jeho zrušení dovolacím soudem, neplatná.110

7.4 Závěr

Ochrana

vlastnického

práva

je

důležitou

součástí

vlastnického práva jako celku. Bez důkladné ochrany a možnosti se domoci výkonu svých práv, ale i svých povinností111, by byla jakákoliv úprava práv a povinností vlastníků bezpředmětná. Ochrana vlastnického práva je projevem tzv. jednotnosti vlastnického 110 111

práva.

Jednotnost

vlastnického

práva

je

dána

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005 nález Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2007, sp.zn. I. ÚS 687/05

133

sepětím jeho pozitivní a negativní stránky. Pozitivní stránku vlastnického práva představuje právo vlastníka nakládat s věcí zpravidla kterýmkoliv způsobem podle libosti, jako negativní stránka

vlastnického

práva

se

označuje

právo

vlastníka

zabránit zpravidla každému jinému, aby věc neužíval nebo na ni nijak nepůsobil (ius exclusionis). Ius exclusionis je důležité pro

ochranu

vymezením

vlastnického

vlastnického

práva,

práva

zejména

jsou

pak

žalobní.112 dány

meze,

Tímto které

v případě, že je třetí osoba překročí, je možné se domáhat ochrany u příslušného orgánu, a to zejména soudu.

Návrh občanského zákoníku, s. 167, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304

112

134

8. EXKURZ DO ÚPRAVY VLASTNICKÉHO PRÁVA V SRN Ústavní zakotvení, respektive ochrana a meze vlastnického práva, je tradičně obsaženo v ústavním zákoně, a to v Ústavě Spolkové

republiky

Německo

(Grundgesetz)

v části

první

(základní práva) v čl. 14. Vlastnictví a dědické právo je zaručeno. Obsah a omezení stanoví zákon. Vlastnictví zavazuje (Eigentum verplichtet). Jeho užívání musí sloužit ku prospěchu veřejnosti. Vyvlastnění veřejném nebo

zájmu).

na

základě

je

možné

jen

Vlastnictví zákona,

ku

smí

prospěchu být

který

veřejnosti

omezeno

upravuje

pouze

způsob

(ve

zákonem

a

rozsah

odškodnění. Odškodnění se určuje spravedlivým uvážením zájmů společnosti a účastníků. Kvůli výši odškodnění se ve sporných případech může účastník obrátit na soud. Tímto způsobem je tedy zakotven obsah a možnost omezení v ústavním zákonu v německém právním řádu. Stejně

jako

v právní

úpravě

vlastnického

práva

České

republiky je vlastnické právo v Německu vázáno na určitou věc. Z tohoto

důvodu

je

i

právní

úprava

vlastnického

práva

v

Německu zařazena mezi práva věcná. Právní úprava vlastnického práva je tedy taktéž obsažena v předpisech

občanského

práva,

a

to

v občanském

zákoníku

-

Bürgerliches Gesetzbuch (dále jen BGB). Platná institut

německá

vlastnického

právní práva

úprava do

BGB

knihy

systematicky

třetí

řadí

(Sachenrecht

-

věcná práva), část třetí (Eigentum - vlastnictví), ve kterém je pak konkrétní úprava obsažena v §§ 903 až 1011.

Kniha třetí – Věcná práva Část třetí – Vlastnictví - §§ 903 až 1011 BGB

135

Část třetí je pak dále systematicky tříděna do oddílu (der Titel) a pododdílu (der Untertitel) následujícím způsobem.

-

Oddíl první – Obsah vlastnictví - §§ 903 až 924 BGB

-

Oddíl druhý – Nabývání a pozbývání vlastnictví k pozemkům - §§ 925 až 928 BGB

-

Oddíl třetí – Nabývání a pozbývání vlastnictví k movitým věcem - §§ 929 až 984 BGB o Pododdíl první – Převod - §§ 929 až 936 BGB o Pododdíl druhý – Vydržení - §§ 937 až 945 BGB o Pododdíl třetí – Spojení, sloučení, zpracování - §§ 946 až 952 BGB o Pododdíl čtvrtý – Nabytí z přírůstku a jiné součásti věci - §§ 953 až 957 BGB o Pododdíl pátý – Přivlastnění - §§ 958 až 964 o Pododdíl šestý – Nález - §§ 965 až 984

-

Oddíl čtvrtý – Nároky z vlastnictví - §§ 985 až 1007 BGB

-

Oddíl pátý – Spoluvlastnictví - §§ 1008 až 1011 BGB

Německé

právo,

stejně

jako

právo

české,

zařazuje

vlastnické právo mezi právo absolutní, tj., že působí proti všem (erga omnes) a mezi práva, která jsou nejméně omezena. Samozřejmě

i

německé

právo

pak

stanovuje

hranice

výkonu

vlastnického práva. Ty pak rozděluje na 1) soukromoprávní, která jsou obsažena zejména v BGB (např. § 905 – Begrenzung des Eigentums či § 903 – zakotvena ochrana zvířat)

136

2) veřejnoprávní, trestném,

která

jsou

předpisech

obsažena

stavebních,

např.

v právu

v právu

ochraně

životního prostředí apod.113 Oprávnění vlastníka jsou uvedena v § 903 BGB. Vlastník může s věcí dle jeho libosti zacházet a dále může vyloučit působení

dalších

osob

na

předmět

svého

vlastnictví.

Tato

oprávnění může vykonávat pouze v případě, že neodporují zákonu nebo nezasahují do práv třetích osob. V případě, že předmětem vlastnictví je zvíře, musí vlastník věci (zvířete) k výkonu svých oprávnění dodržovat zvláštní předpisy sloužící k ochraně zvířat. Vlastník věci je tak omezen ve výkonu svých oprávnění právními předpisy veřejnoprávní povahy, které zohledňují práva zvířat s ohledem na jejich zvláštní povahu, tj. že se jedná o živé tvory. V následujícím paragrafu pak BGB upravuje speciálně pro vlastnické právo stav nouze (Notstand), kdy vlastník věci není oprávněn zakázat působení na svou věc v případech, kdy toto působení

na

cizí

věc

je

nutné

k odvracení

přímo

hrozícího

nebezpečí (gegenwärtige Gefahr) a hrozí tím nepřiměřeně velká škoda

oproti

případě,

že

škodě, vznikne

která

vznikne

vlastníkovi

na

použitím jeho

cizí

věci

věci.

škoda,

V je

oprávněn ji po tom, kdo škodu způsobil, požadovat. V

§

905

BGB

vymezuje

vlastnictví

pozemku

a

to

tím

způsobem, že vlastník pozemku je i vlastníkem toho, co je nad pozemkem

(Raum

über

der

Oberflaäche)

i

toho,

co

je

pod

pozemkem (Erdkörper unter der Oberfläche). Tento prostor je pak

výlučným

vlastnictvím

vlastníka

pozemku

a

do

tohoto

prostoru jsou samozřejmě zakázány jakékoliv zásahy kromě těch, které zákon povoluje. Nicméně přesto nemůže vlastník pozemku vyloučit takové působení na prostor pod svým pozemkem a na 113

blíže srovnej Rebmann, K., Säcker F. J., Riecher R. Münchener Kommentar Bürgerliches Gesetzbuch: Band 6, Sachenrecht. München, 4. Auflage, C. H. Beck, 2004, str. 634

137

prostor

nad

svým

pozemkem,

které

je

již

v takové

výšce či

hloubce, že již nezasahuje do zájmů vlastníka pozemku. §

906

BGB

pak

sousedícími

pozemky

občanského

zákoníku

nemůže

zakázat

určitým

způsobem

v obdobném

smyslu

(sousedské

imise

vymezuje

z jiného

jako

vztahy). pozemku

§

vztahy 127

odst.

Vlastník

(plyny,

mezi 1

pozemku

páry,

pachy,

kouř, saze, hluk, otřesy a jiné podobné působení na pozemek) a to do té míry, pokud neomezují užívání jeho pozemku anebo jej omezují

jen

nepatrně.

Tyto

hranice

pak

stanovují

zvláštní

předpisy (zákony a vyhlášky) a toto působení nesmí překročit stanovené normy. V následujících

paragrafech

pak

jsou

upravena

práva

vlastníka v případech, že mu hrozí určité nebezpečí ze strany jiného vlastníka. Vlastník pozemku může žádat po vlastníkovi sousedícího

pozemku,

aby

na

jeho

pozemku

nepostavil

žádné

zařízení, u kterého lze jistě očekávat, že jeho používání bude mít

za

Pokud

následek

takovéto

nedovolené

nedovolené

působení

působení

na

již

pozemek nastane,

vlastníka. může

žádat

odstranění zařízení. Zařízením ve smyslu tohoto paragrafu pak nejsou

míněny

stromy

a

keře.

Dále

pak

v případě,

že

hrozí

zřícení stavby nebo odtržení části budovy, může vlastník věci dle § 908 BGB žádat, aby byla učiněna taková opatření, která odvrátí hrozící nebezpečí. §

909

pak

zakazuje

úpravu

pozemku

tak,

aby

sousední

pozemek ztratil náležitou oporu, ledaže by se provedlo jiné dostatečné upevnění. Znění tohoto paragrafu se pak objevuje v novém návrhu občanského zákoníku v § 883. § 910 odst. 1 BGB pak řeší problematiku převisů a kořenů stromů, kdy vlastník pozemku má právo kořeny a větve stromů a keřů odstranit, ale až poté, kdy vlastníkovi těchto stromů a keřů určí přiměřenou lhůtu k tomu, aby tak učinil sám. Pokud se tak nestane, může tento zásah provést sám. Odstavec druhý

138

téhož

paragrafu určuje,

v případech,

kdy

tyto

kdy

vlastník

převisy

a

toto

kořeny

právo

nemá

neomezují

a

to

v užívání

pozemku. Následující paragraf řeší problematiku spadlých plodů, tj. určuje

komu

náleží

vlastnické

právo.

Vlastnické

právo

k plodům, které spadnou ze stromů či keřů na sousední pozemek patří

tomu,

komu

náleží

tento

sousední

pozemek.

Toto

však

neplatí v případě, že sousední pozemek je užíván k veřejným potřebám. Tímto paragrafem je pak jistě inspirován i návrh nového

občanského

zákoníku,

který

ve

svém

§

882

odst.

1

doslova přebírá tuto úpravu. §§

913

Überbau“,

až

tj.

916

BGB

přesáhnutí

pak

problematiku

řeší

stavby

vlastníka

tzv.

pozemku

„der

na

cizí

pozemek, kdy vlastník, který takto zasahuje do vlastnického práva k pozemku souseda je povinen platit rentu. Tato renta se platí předem a to každoročně. Zaniká pak odstraněním tohoto přesáhnutí

stavby.

Právo

renty

se

nezanáší

do

katastru

nemovitostí (das Grundbuch). V případě však, že se vlastník tohoto

práva

upraví,

pak

nemovitostí.

vzdá,

případně

je nutné tyto Oprávněný

je

smluvně

právní

k výplatě

úkony

renty

určitým

zanést

může

způsobem

do katastru

kdykoliv

žádat,

aby povinný k výplatě renty mu uhradil hodnotu části pozemku, na kterém je tento přesah stavby a to hodnotou pozemku ke dni, kdy tento přesah stavby vznikl. Co se týká práv a povinností těchto

stran,

pak

zákon

odkazuje

na

ustanovení

o

kupní

smlouvě. Věcné břemeno nouzové přístupové cesty vedoucí přes cizí pozemky (der Notweg) upravuje § 917 BGB. V případě, že chybí vlastníkovi pozemku k řádnému užívání nutné spojení s veřejnou cestou, může od vlastníka sousedního pozemku vyžadovat, aby k odstranění potřebného

nedostatku spojení

užívání

s veřejnou

139

pozemku

cestou.

Směr

strpěl a

zřízení

rozsah

pak

v případech nutnosti jsou (nedohodnou-li se vlastníci pozemků) určeny soudem. Vlastník pozemku, který takto tuto nutnou cestu vede, je povinen odškodnit svého souseda určitou rentou, která se stanovuje stejně u výše uvedených přestaveb. Následující paragraf pak upravuje případy, kdy je vyloučeno ustanovení o nutné

cestě.

spojení

Je

to

s veřejnou

tak

zejména

cestou

je

v případě,

narušeno

když

dosavadní

svévolným

jednáním

vlastníka pozemku, který by chtěl právo nutné cesty zřídit. Následující §§ 919 a 920 pak určují postup jakým způsobem se určují hranice, kdo nese náklady s tímto spojené, dále pak postup v případě sporných hranic. § 921 až 923 BGB upravuje společné

užívání

hraničních

zařízení

(meze,

kouty,

příkopy,

ploty, zdi). § 924 BGB pak přisuzuje většině výše uvedených nároků nepromlčitelnost. Následující

ustanovení

BGB

pak

upravují

nabývání

a

pozbývání vlastnictví k pozemkům, dále také k movitým věcem. Upravují zde i nároky plynoucí z vlastnictví a nakonec úpravu spoluvlastnických

vztahů

a

také

nároky

plynoucí

ze

spoluvlastnických vztahů. Z úpravy BGB je pak zřejmé, že návrh nového občanského zákoníku právě

v České

v BGB.

republice

Autor

se

inspiroval

nepovažoval

za

řadou

nutné

vždy

ustanovení na

tuto

skutečnost upozornit, nicméně by rád tuto informaci závěrem podal. Návrh nového občanského zákoníku se neinspiroval jen BGB,

ale

i

občanskými

kodexy

jiných

zemí

např.

zákoníkem,

rakouským

občanským

zákoníkem,

zákoníkem,

belgickým

zákoníkem,

zákoníkem

švýcarským

francouzským mexickým

i

québeckým, jakož i dalšími jinými zákoníky.114

Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304

114

140

9. POJEM VLASTNICKÉHO PRÁVA Možná velmi netradičně, ale zcela záměrně, je umístěna tato kapitola až na úplném konci celé této práce. Téměř ve všech publikacích se dočteme, že vlastnické právo nelze

definovat.

intuitivně

Pod

něco

tímto

pojmem

představit,

si

ale

většina

z nás

dokáže

stěží

tento

pojem

jen

vysvětlit nebo definovat. Hledání pojmu vlastnické právo je hledání

charakteristických

znaků,

které

lze

k vlastnickému

právu přiřadit. Jedná se o jakýsi souhrn znaků příslušejících vlastnictví jako takovému. Římské

právo

definovalo

vlastnické

právo

jako

právní

panství, které je všeobecné, přímé a výlučné a jehož předmětem jsou věci hmotné. Římské právo se spíše soustřeďovalo na to, jaká jsou vlastníkova oprávnění. Všeobecnost právního panství vycházela z toho, že vlastník věci

je

pánem

způsobem

věci

nakládat

oprávnění

je

a

a

jako to

pán

věci

neomezeným

nedostačující

a

může

s ní

způsobem.

neúplný.

libovolným

Pouhý

Vlastník

je

výčet ve

své

dispozici s věcí absolutně neomezený. Římské právo tak bralo vlastnické právo jako soubor dílčích oprávnění – věc držet, věc užívat, věc požívat, s věcí nakládat. Přímost vlastnictví spočívá pomoc,

v tom, ničí

že

k uplatnění

součinnost

a

svého

žádného

práva

nepotřebuje

prostředníka.

A

ničí

konečně

výlučnost panství znamená, že vlastník může vyloučit jakékoliv jiné působení na věc. Tyto

znaky

jsou

ale

znaky

ryze

teoretickými.

Z tohoto

důvodu si staří Římané byli vědomi toho, že jejich vlastnictví může být omezeno a to tak, že k věci má určitá oprávnění osoba jiná nebo že při výkonu vlastnického práva může narazit na stejně „absolutně neomezená“ práva jiných vlastníků. Omezení

141

bylo buď v zájmu veřejném nebo v zájmu soukromém - v zájmu jiných vlastníků. Tato

definice

a

toto

pojetí

vlastnického

práva

dle

římského práva je již v současné době překonáno, nicméně i tak je dobrým vodítkem pro pochopení současného stavu. Legální

definice

občanského

zákoníku

práva

souboru

jako

zákona

oprávněn

vlastnického vychází

dílčích

předmět

práva

z římského oprávnění.

svého

obsažena pojetí

§

123

vlastnického

Vlastník

vlastnictví

v

je

v mezích

držet,

užívat,

požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. I návrh nového občanského

zákoníku

se

vyhýbá

snaze

definovat

vlastnické

právo. Definice pojmů tohoto druhu nenáleží do zákona; zvláště u vlastnického práva by to bylo choulostivé, protože pokusy definovat

vlastnické

ustanovení

proto

právo

bývají

zdůrazňuje

jen

ideologizovány. nesporné,

Návrh obecně

akceptovatelné a podstatné rysy vlastnického práva. Nesporné a podstatné

rysy

vlastnického

práva

jsou

nezávislost,

jednotnost, úplnost, elasticita a trvalost.115 O definici vlastnického práva se pak nesnaží ani německý občanský nejspíše

zákoník

a

z důvodu,

ani

řada

dalších

že

definice

by

právních byla

řádů,

vždy

a

to

neúplná,

zneužitelná právě na úkor výkonu vlastnického práva. Vlastnické právo v subjektivním smyslu je charakterizováno jako

možnost

vlastníka

v mezích

stanovených

právním

řádem

držet a užívat věci a nakládat s nimi podle své úvahy a ve svém zájmu, a to mocí, která není závislá na existenci moci kohokoliv

jiného

k téže

věci,

v téže

době.

Současně

v sobě

zahrnuje i právně zabezpečenou možnost vlastníka domáhat se od všech třetích osob zdržení se užívání věci vlastníka proti

Návrh občanského zákoníku, s. 166, [ citováno 18. ledna 2008]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304

115

142

jeho vůli a zdržení se chování, které ruší vlastníka v jeho držbě a užívání věci a dispozice s ní.116 Dle

názoru

autora

libovolným

způsobem

respektovat

zákonem

je

vlastnické

nakládat stanovená

za

právo

současně

omezení.

právo

dané

Vlastnické

s věcí

povinnosti právo

pak

požívá příslušné právní ochrany.

116

Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2002, str. 105

143

ZÁVĚR S určitou mírou nadsázky lze vystihnout vlastnické právo metaforou, právy.

že

vlastnické

Určitě

se

zde

právo

je

nesnažím

králem

hodnotit

mezi

občanskými

práva

dle

jejich

významu pro společnost či jednotlivce (každé právo chráněné zákonem

je

pominu-li

důležité), právo

na

ale

z mého

život

a

pohledu

právo

na

se

domnívám,

že

svobodu,

je

osobní

vlastnické právo jedno z nejvýznamnějších práv. Nekonečná řada práv

a

institutů,

z vlastnického možnost

a

práva,

to

navazuje

realizovat

s vlastnictvím, podmínkou

nejen

na

něj,

dispoziční

respektive

existence

občanského

toho

jeho

práva,

dává

vlastníkovi

oprávnění existence

kterého

vychází

spojená

je

institutu.

Za

zákonitou všechny

lze

jmenovat klasický případ kupní smlouvy, kdy bez právní úpravy a ochrany vlastnického práva, by nebylo zapotřebí úpravy a ochrany práv a povinností vyplývající z kupní smlouvy. Dále se pak domnívám, že vlastnické právo lze i označit jako

součást

práva

na

život

v tom

nejširším

slova

smyslu.

Právo na život je kromě samostatného a jasného oprávnění žít, respektive

nebýt

jednotlivce životní

ve

života

společnosti,

styl.

seberealizovat, jistoty,

zbaven

K tomu, je

které

právo

jakož aby

nutné, mu

i

aby

pak

i

se měl

právo pak

určité

přináší

na

seberealizaci

zvolit

si

dokázal

člověk zázemí

vlastnictví

svůj

a

určité

a

jeho

nedotknutelnost, respektive skutečnost, že vlastnické právo je chráněno zákonem. Bez vlastnického práva a jeho úpravy by pak ve společnosti vládla

anarchie

společnosti. vztahů těmito

mezi

a

zmatek,

Z tohoto

důvodu

jednotlivými

subjekty

která

pořádek.

by

pak

subjekty V tomto

144

vedla

jasná

k destrukci

úprava

společnosti ohledu

je

celé

vlastnických zaručuje pak

mezi

rovnost

vlastnických

práv

společností. žádané,

Samozřejmě,

zaručit

práva,

měřítkem že

suverénní

nicméně

podle

rovnosti není

a

mezi

možné

a

neomezený

množství

občanem

samozřejmě

výkon

zásahu

a

či

ani

vlastnického omezení

práv

vlastníka, jakož i podle důvodů, které mohou vést k omezení či odejmutí vlastnického práva, stejně tak i za jakých podmínek lze

omezit

vlastnické

právo,

je

možné

učinit

závěr,

jak

přistupuje společnost k jednotlivci a zda tu je společnost pro jednotlivce či jednotlivec pro společnost. Pomineme-li dokonalá

a

pak

přesná

vztah

jednotlivce

úprava

a

vlastnického

společnosti, práva

je

podmínkou

spravedlivé úpravy vlastnických práv navzájem. Současná právní úprava

tohoto

institutu,

ač

respektuje

veškeré

charakteristické rysy vlastnického práva, se však jeví jako nedostačující.

S ohledem

na

úpravu

vlastnických

vztahů

v

jiných státech, je úprava vlastnického práva poměrně strohá, kdy řada problémů spojených s vlastnickým právem je z pohledu zákona

nedořešena,

vyplnit

výklad

a

či

zcela

judikatura,

chybí. kdy

Tyto

mezery

v některých

pak

musí

otázkách

bývá

aplikace a interpretace zákona zcela rozštěpená, což oslabuje rychlou a jasnou ochranu vlastnického práva, ke které je stát povolán. Z důvodů, že současný občanský zákoník v sobě stále, i

přes

z dob úpravy

veškerou

minulých,

snahu je

vlastnického

zákonodárců,

v tomto práva,

nese

určité

pozůstatky

nutná

nejen

novelizace

celá rekodifikace

občanského

případě ale

zákoníku, protože interpretace „dokonalé“ úpravy vlastnického práva

ve

světle

obecných

„starých“

norem

by

přinesla

více

škody než užitku. Závěrem by bylo vhodné říci, že z těchto důvodů, tak abychom se připojili k běžným standardům evropské právní kultury, je do budoucna nutná rekodifikace občanského zákoníku.

145

SEZNAM LITERATURY A. monografie, učebnice, komentáře

1. Adamus,

V.

Mezinárodní

dokumenty

o

lidských

právech,

anglicky a česky. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2000 2. Boháčková, R. Dějiny právního myšlení, Brno: Masarykova univerzita, 1994 3. Bradáč, A., Fiala, J., Hába, J. a kol. Věcná břemena od A do Z. 3. vydání. Praha: Linde Praha, 2006 4. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001 5. Damohorský,

M.

a

kol.

Právo

životního

prostředí.

1.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 6. Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2002 7. Filip,

J.

Ústavní

právo

I.

díl.

1.

vydání.

Brno:

Masarykova univerzita, 1993 8. Holeyšovský, M. Zástavní právo, ručení, bankovní záruka a ostatní zajišťovací prostředky v podnikatelské, bankovní a právní praxi, 2. vydání. Praha: Newsletter, 1995 9. Holub, M., Bičovský, J. Občan a vlastnictví v čs. právním řádu, 1. vydání. Praha: Nakladatelství Panorama, 1985 10.Holub,

M.,

Fiala

J.,

Bičovský,

J.

Občanský

zákoník

poznámkové vydání s judikaturou, 6. vydání. Praha: Linde Praha, 1998 11.Hlavsa, P, Klimeš, F. Civilní nároky a jejich uplatňování aneb návod ke vzorovým podáním, 1. vydání. Praha: Linde Praha, 1995 12.Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999

146

13.Kincl,

J.,

Urfus,

V.,

Skřejpek,

M.

Římské

právo.

2.

vydání. Praha: C. H. Beck, 1995 14.Klíma, K. a kol. Praktikum českého ústavního práva. 1. vydání. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2005 15.Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Nakladatelství ASPI, 2005 16.Kuchta, J., Kalvodová, V., Zezulová, J. Trestní právo hmotné

Zvláštní

1.

část.

vydání.

Brno:

Masarykova

univerzita, 2003 17.Liška,

P.

Příručka

pro

vlastníky

půdy

a

jiných

nemovitostí, Praha: PROSPEKTRUM Praha, 1994 18.Locke, J. Dvě pojednání o vládě. Přeložil Josef Král. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965 19.Machalová, T. Úvod do právní filozofie (Základní pojmy) I. Díl. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1999 20.Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, § 409-565. 1. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 1997 21.Petráčková,

V.,

Kraus,

J.

a

kol.

Akademický

slovník

cizích slov. 1. vydání. Praha: Academia, 1998 22.Plecity, V., Hlavsa, P., Kocourek, J. Civilní kodexy, 1. vydání. Praha: Eurounion, 2001 23.Potočný,

M.,

Ondřej,

J.

Mezinárodní

právo

veřejné

Zvláštní část. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 24.Průchová, k pozemku

I.,

Chyba,

z důvodu

J.

Omezení

obecného

zájmu.

vlastnického 1.

vydání.

práva Brno:

Masarykova univerzita, 1998 25.Rázková, R. Dějiny právní filozofie. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997 26.Rebmann, K., Säcker F. J., Riecher R. Münchener Kommentar Bürgerliches Gesetzbuch: Band 6, Sachenrecht. München, 4. Auflage, C. H. Beck, 2004

147

27.Schelleova, I., Schelle K. Civilní kodexy 1811-1950-1964. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1993 28.Störig, H. J., Malé dějiny filozofie, 1. vydání. Praha: Zvon, Vyšehrad, 1999 29.Telec,

I.

Lidskoprávní

Přehled základy,

práva licenční

duševního

vlastnictví

smlouva

1.

1.

vydání.

Brno: Nakladatelství Doplněk, 2002 30.Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní, 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2002

B. Časopisy

1. Melzer,

F.,

vlastnického

Volba práva

od

obchodního

zákoníku

neoprávněného,

a

Právní

nabytí

rozhledy,

2006, č. 7 2. Spáčil, J., Odstoupení od smlouvy a práva třetích osob. Právní rozhledy, 2006, č. 18 3. Kotrba, P., Semela, M. Zajištění nároku na úhradu kupní ceny a na převod vlastnického práva. Právní rozhledy, 2008, č. 1 4. Zbranková, R., Jak čelit možnosti „zrušení vlastnického práva

v důsledku

odstoupení

předchozího

převodce

od

smlouvy o převodu nemovitostí?. Bulletin advokacie, 2006, č. 11-12 5. Havlan, P., Stát jako subjekt vlastnického práva a jiných majetkových práv v nové úpravě. Časopis pro právní vědu a výzkum, 2001, č. 2

C. Internetové prameny

1. www.zakony.idnes.cz 2. www.pressweb.cz

148

3. www.ipravnik.cz 4. www.bundestag.de 5. www.dejure.org 6. www.portal.justice.cz 7. www.epravo.cz 8. www.mvcr.cz 9. www.gesetze-im-internet.de 10.www.bundestag.de 11.www.dejure.org

149

SEZNAM PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ A JUDIKÁTŮ A. Právní předpisy

1. nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě č. RP14/39, o židovském majetku 2. ústavní

zákon

150/1948

č.

Sb.,

Ústava

Československé

republiky 3. vládní nařízení 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých

věcí

užívaných

organizacemi

socialistického

sektoru 4. ústavní

zákon

100/1960

č.

Sb.,

Ústava

občanský

soudní

Československé

socialistické republiky 5. zákon

99/1963

č.

Sb.,

řád,

ve

znění

pozdějších předpisů 6. zákon

č.

40/1964

Sb.,

občanský

zákoník,

ve

znění

pozdějších předpisů 7. vyhláška 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a

politických

právech

a

Mezinárodním

paktu

o

hospodářských, sociálních a kulturních právech 8. ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 9. usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv

a

svobod

jako

součástí

ústavního

pořádku

České

republiky 10.zákon

č.

513/1993

Sb.,

obchodní

zákoník,

ve

znění

pozdějších předpisů 11.zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů 12.zákon

č.

150/2002

Sb.

soudní

pozdějších předpisů

150

řád

správní,

ve

znění

13.zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění)

B. Judikáty

1. rozsudek

Nejvyššího

správního

soudu

ze

dne

20.

února

1946, sp. zn. 1184/41 2. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 1987, sp. zn. Cpj 203/86 3. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 1995, sp. zn. 33 Ca 217/94 4. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. června 1995, sp. zn. 33 Ca 24/95 5. nález Ústavního soudu ze dne 28. března 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95 6. rozsudek

Krajského

soudu

v Hradci

Králové

ze

dne

14.

října 1996, sp. zn. 18 co 14/95 7. nález Ústavního soudu ze dne 4. července 1997, sp. zn. I. ÚS 31/97 8. nález Ústavního soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97 9. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. 1 Odon 26/97 10.rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. května 1998, sp. zn. 10 Ca 65/98 11.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/98 12.nález Ústavního soudu ze dne 18. května 2000, sp. zn. III. ÚS 307/99 13.stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. Cpjn 38/1998

151

14.nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000 15.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99 16.nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01 17.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002 18.nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02 19.rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. června 2004 ve věci Broniowski proti Polsku, 20.nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03 21.nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 696/02 22.nález Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. II. ÚS 497/04 23.nález Ústavního soudu ze dne 29. září 2005, sp. zn. III. ÚS 38/05 24.stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005 25.nález Ústavního soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04 26.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004 27.nález Ústavního soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. III. ÚS 27/06 28.nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03 29.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005

152

30.nález Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. I. ÚS 687/05 31.nález Ústavního soudu ze dne 20. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 20/06 32.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 161/2006

153

RESUMÉ (ZUSAMMENFASSUNG) Meine

Rigorosarbeit

Eigentumsrechtes Institut

des

zum

hat

Thema.

bürgerlichen

Allgemeine Das

Auffassung

Eigentumsrecht

Rechtes

und

seine

des

ist

das

rechtliche

Regelung ist in §§ 123 und nächsten des Gesetzes Nr. 40/1964. Sb. (der Sammlung),des Bürgerlichen Gesetzbuches verankert. Diese Arbeit ist in mehrere Kapitel geteilt. Jedes Kapitel enthält bestimmtes Thema. In dem ersten Kapitel bemüht sich der Autor die Begriffe „das

Eigentum“

und

„das

Eigentumsrecht“

und

ihr

Verhältnis

zueinander aufzuklären und gleichfalls auch folgende Benutzung dieser Begriffe in dieser Arbeit. Das

zweite

Eigentumsrechtes.

Kapitel Dieses

heißt Kapitel

Die

Natürlichkeit

beschäftigt

sich

des

mit

der

Frage, ob das Eigentumsrecht ein natürliches oder positives Recht

ist.

Auf

diese

Frage

antwortet

der

Autor,

dass

das

Eigentumsrecht natürliches Recht ist, weil es unter anderem in der

Konvention

des

Grundrechtes

und

der

Freiheit

verankert

ist. Die Gleichberechtigung des Eigentumsrechtes ist der Name des dritten Kapitels und es beschäftigt sich damit, auf welche Art

und

Weise

das

Prinzip

der

Gleichberechtigung

bei

Eigentumsrecht geregelt ist, und das nicht nur im Bürgerlichen Gesetzbuch, sondern auch in der Verfassung der Tschechischen Republik.

Im

Rahmen

dieses

Kapitels

macht

der

Autor

einen

historischen Exkurs, in dem er kurz den Zeitraum beschreibt, in

dem

es

zu

der

Verletzung

des

Prinzips

Gleichberechtigung kommt. Diese Zeiträume sind folgende: -

der Zeitraum des Protektorats Böhmen und Mähren

-

der Zeitraum vor dem 1989.

154

der

Das Thema des vierten Kapitels ist Die Absolutheit des Eigentumsrechtes. In diesem Kapitel ist die Charakteristik des Eigentumsrechtes

als

eines

absoluten

Rechtes

absolut

beschrieben, d.h. als des gegen alle wirkenden Rechtes (erga omnes). Das

fünfte

Kapitel

nennt

sich

Der

Inhalt

des

Eigentumsrechtes. In diesem Kapitel bemüht sich der Autor das Eigentumsrecht inhaltlich abzugrenzen. Er beschreibt hier sog. „analytische ausgeht,

Abgrenzung

dass

Berechtigungen

des

Eigentumsrechtes“,

das

Eigentumsrecht

ist.

Der

der

Eigentümer

Komplex

hat

unter

die

davon

partikulärer anderem

diese

Berechtigungen: -

das Recht die Sache zu halten

-

das Recht die Sache zu benutzen

-

das Recht ihre Früchte und Nutzungen zu genießen

-

das Recht mit der Sache zu disponieren

-

das Recht die Sache zu zerstören

-

das Recht die Sache zu ändern

-

das Recht die Sache nicht zu benutzen

-

das Recht die Sache zu verlassen

-

das

Schutzrecht

gegen

unberechtigte

Eingriffe

in

das

Eigentumsrecht. Mit dieser analytischen Abgrenzung des Eigentumsrechtes hängt

die

zusammen,

sog. mit

„Elastizität“

der

sich

der

des Autor

Eigentumsrechtes in

diesem

eng

Kapitel

auseinandersetzt. Das umfangreichste Kapitel ist dann das sechste Kapitel, das

sich

mit

der

Beschränkung

des

Eigentumsrechtes

beschäftigt, und das sowohl aus der verfassungsmäßigen, als auch

gesetzlichen Sicht. In diesem Kapitel beschreibt der

Autor einzelne Institute, aufgrund deren zu der Beschränken des

Eigentumsrechtes,

bzw. 155

den

Eingriffen

in

das

Eigentumsrecht kommt. Weiter bemüht sich der Autor auch die Beziehung zwischen dem Objekt des Eigentumsrechtes und seiner Möglichkeit und der Zulässigkeit zu beschreiben. Nächstes

Kapitel

Eigentumsrechtes, rechtlichen,

beschäftigt

und

zwar

als auch die

sich

sowohl

mit

dem

durch

Schutz

die

öffentlich-rechtlichen

des

privat-

Mittel.

Im

Rahmen dieses Kapitels setzt sich der Autor mit dem Problem der Beziehung des Grundsatzes guter Glaube und des Grundsatzes „nemo plus iuris ad alium transferre potes quam ipse habet“ auseinander. Das

achte

Kapitel

ist

dann

ein

kurzer

Exkurs

in

die

gesetzliche Regelung des Eigentumsrechtes in der BRD. Diese Regelung

ist

in der

deutschen

Rechtsordnung

in

§§ 903

und

nächste des Bürgerlichen Gesetzbuches verankert. Das letzte Kapitel heißt Der Begriff des Eigentumsrechtes und es grenzt auf bestimmte Art und Weise das Eigentumsrecht ab.

156

OBSAH Titulní strana. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

1

Úvod. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

2

1. Vlastnictví a vlastnické právo . . . . . . . . . . . . .

4

2. Přirozenost vlastnického práva . . . . . . . . . . . . .

7

2.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

7

2.2 Thomas Hobbes. . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9

2.3 John Locke . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9

2.4 Jean Jacques Rousseau. . . . . . . . . . . . . . . 12 2.5 Karel Marx . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 2.6 Závěr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 3. Rovnost vlastnického práva . . . . . . . . . . . . . . . 18 3.1 Právní úprava. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 3.1.1 Ústavní zakotvení . . . . . . . . . . . . . 19 3.1.2 Mezinárodní smlouvy . . . . . . . . . . . . 22 3.1.3 Zákonná úprava. . . . . . . . . . . . . . . 24 3.2 Historický exkurz. . . . . . . . . . . . . . . . . 27 3.2.1 Období Protektorátu Čech a Moravy . . . . . 27 3.2.2 Obdobní před rokem 1989 . . . . . . . . . . 30 4. Absolutnost vlastnického práva . . . . . . . . . . . . . 39 5. Obsah vlastnického práva . . . . . . . . . . . . . . . . 41 5.1 Analytické vymezení vlastnického práva . . . . . . 41 5.2 Elasticita vlastnického práva. . . . . . . . . . . 46 6. Neomezenost vlastnického práva . . . . . . . . . . . . . 48 6.1 Úvod, exkurz do římského pojetí vlastnického práva 48 6.2 Omezení vlastnického práva . . . . . . . . . . . . 49 6.2.1 Ústavněprávní zakotvení . . . . . . . . . . 49 6.2.1.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . 49 6.2.1.2 Článek 11 odst. 2 LZPS . . . . . . . 51 6.2.1.3 Článek 11 odst. 3 LZPS . . . . . . . 53 6.2.1.4 Článek 11 odst. 4 LZPS . . . . . . . 58

157

6.2.1.5 Článek 11 odst. 5 LZPS . . . . . . . 61 6.2.1.6 Evropská úmluva o ochraně lidských práv

a svobod . . . . . . . . . . . . . . . 63

6.2.2 Zákonná úprava. . . . . . . . . . . . . . . 64 6.2.2.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . 64 6.2.2.2 Omezení se souhlasem vlastníka . . . 65 6.2.2.3 Použití věci bez souhlasu vlastníka. 66 6.2.2.4 Vyvlastnění. . . . . . . . . . . . . 70 6.2.2.5 Omezení v zájmu jiných vlastníků . . 74 6.2.2.6 Omezení dle § 3 odst. 1 obč.zák. . . 78 6.2.2.7 Další způsoby omezení – práva k cizím věcem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 6.3 Omezení vlastnického práva ve vztahu k předmětu vlastnického práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 6.3.1 Předmět vlastnického práva v obecné rovině. 93 6.3.2 Exkluzivita státu . . . . . . . . . . . . . 95 6.3.3 Res extra commercium. . . . . . . . . . . . 97 6.3.3.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . 97 6.3.3.2 Res sacrae, res religiosae a res sanctae. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 6.3.3.3 res omnium communes. . . . . . . . . 98 6.3.3.3.1 Voda. . . . . . . . . . . . . 99 6.3.3.3.2 Vzduch. . . . . . . . . . . .101 6.3.3.4 res publico usu destinatae . . . . .101 6.3.3.5 Další res extra commercium . . . . .102 6.4 Závěr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .104 7. Ochrana vlastnického práva . . . . . . . . . . . . . . .106 7.1 Občanskoprávní ochrana . . . . . . . . . . . . . .108 7.1.1 Obecné prostředky ochrany vlast. práva. . .108 7.1.1.1 Žaloby – soudní ochrana. . . . . . .108 7.1.1.2 Žaloba na určení vlastnického práva.110

158

7.1.1.3 Ochrana u příslušného orgánu státní správy . . . . . . . . . . . . . . . . . . .111 7.1.1.4 Svépomoc . . . . . . . . . . . . . .113 7.1.2 Zvláštní prostředky ochrany vlast. práva. .115 7.1.2.1 Žaloby reividikační. . . . . . . . .115 7.1.2.2 Žaloby negatorní . . . . . . . . . .118 7.2 Ochrana vlast. práva jinými právními odvětvími . .120 7.3 Ochrana vlastnického práva a zásada dobré víry . .123 7.4 Závěr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .133 8. Exkurz do úpravy vlastnického práva v SRN. . . . . . . .135 9. Pojem vlastnického práva . . . . . . . . . . . . . . . .141 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .144 Seznam literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .146 Seznam právních předpisů a judikátů . . . . . . . . . . . .150 Resumé. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .154 Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .157

159