Obec Strážov ve školním vzdělávacím programu

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Pedagogická fakulta Oddělení celoživotního vzdělávání

Závěrečná práce

Obec Strážov ve školním vzdělávacím programu

Vypracoval: Mgr. Olga Kodymová Vedoucí práce: Mgr. Renata Jandová České Budějovice 2016

Prohlášení Prohlašuji, že svoji závěrečnou práci jsem vypracovala samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se zveřejněním své závěrečné práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a to se zachováním mého autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce. Souhlasím dále s tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněž souhlasím s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací Theses.cz provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací a systémem na odhalování plagiátů.

V Českých Budějovicích dne 30. dubna 2016

Mgr. Olga Kodymová

Anotace Závěrečná práce s názvem Obec Strážov ve školním vzdělávacím programu se zabývá výukou lokální problematiky na 1. stupni základní školy. Práce je rozvržena do tří částí. První část je věnována postavení tématu naše obec v kurikulárních dokumentech. Ve druhé části jsou shromážděny základní faktografické údaje, které se vztahují k obci Strážov a jsou potřebné pro realizaci očekávaných výstupů definovaných Rámcovým vzdělávacím programem pro základní vzdělávání. Třetí část obsahuje podněty a náměty pro konkrétní využití poznatků o obci Strážov a jejím bezprostředním okolí, které jsou uváděny ve druhé části této práce, v pedagogické praxi učitele na 1. stupni základní školy. Práce je doplněna přílohou obsahující materiály úzce související s jednotlivými kapitolami, včetně ukázky pracovních listů a fotografické dokumentace z realizace některých popisovaných aktivit.

Klíčová slova: Strážov, obec, geografie, historie, hospodářství, zajímavosti

Abstract Thesis „Strazov municipality in educational programme“ deals with teaching local matters at the first stage of primary school. The paper is dividend into three parts. The first part concerns the status of the „our town“ topic in the curriculum. The second part includes basic facts about Strazov, which are necessary for the implementation of the expected outcomes defined by the Framework Education Programme for Elementary Education. The last part contains suggestions for the specific use of knowledge on Strazov and its surroundings, mentioned in the second part of the thesis, which is applied on the practice of a teacher of primary school´s first stage. The attached material is connected with individual chapters, including an exercise book example and photographic documentation of some of the mentioned activities.

Key words: Strazov, municipality, geografy, history, economy, curiosities

Poděkování Děkuji paní Mgr. Renatě Jandové za odborné vedení a cenné rady, které mi poskytla v průběhu tvorby mé závěrečné práce. Zvláště si cením jejího vstřícného a laskavého přístupu. Děkuji též panu Mgr. Jaroslavu Erhartovi, který mi poskytl významnou pomoc při formálním zpracování této závěrečné práce.

Obsah 1. ÚVOD .................................................................................................................................... 7 2. TÉMA „NAŠE OBEC“ Z POHLEDU KURIKULÁRNÍCH DOKUMENTŮ ....................................... 9 3. STRÁŽOV............................................................................................................................. 12 3.1 Geografické a všeobecné údaje - poloha, povrch, vodstvo ........................................ 12 3.2 Zástavba Strážova ........................................................................................................ 13 3.3 Hospodářství - pracovní příležitosti dříve a dnes ......................................................... 18 3.3.1 Zemědělství ........................................................................................................... 18 3.3.2 Průmysl.................................................................................................................. 20 3.3.3 Krajkářství ve Strážově .......................................................................................... 24 3.3.4 Strážovští husáci – obchodníci s husami ............................................................... 26 3.4 Školy ............................................................................................................................. 27 3.5 Občanská vybavenost................................................................................................... 35 3.6 Obyvatelstvo ................................................................................................................ 37 3.6.1 Obecní zastupitelstvo ............................................................................................ 37 3.6.2 Židé ve Strážově .................................................................................................... 39 3.6.3 Významní rodáci .................................................................................................... 41 3.7 Spolky ........................................................................................................................... 45 3.7.1 Sbor dobrovolných hasičů Strážov ........................................................................ 46 3.7.2 Sokol Strážov ......................................................................................................... 50 3.7.3 Z historie strážovské kopané ................................................................................. 52 3.8 Lidové zvyky a obyčeje na strážovsku .......................................................................... 58 3.9 Střípky z historie ........................................................................................................... 63 3.9.1 Nejstarší historie ................................................................................................... 63 3.9.2 Důlní činnost ve Strážově ...................................................................................... 64 3.9.3 Strážov – město ..................................................................................................... 65 3.9.4 Strážov v období první republiky .......................................................................... 67 3.9.5 Strážov za druhé světové války ............................................................................. 69 3.10 Zajímavosti ................................................................................................................. 74 3.10.1 Socha sv. Jana Nepomuckého ............................................................................. 74 3.10.2 Znak, pečeť .......................................................................................................... 74 5

3.10.3 Prapor.................................................................................................................. 75 3.10.4 Kámen doteku ..................................................................................................... 76 3.10.5 Strážovská hymna ............................................................................................... 77 3.10.6 Strážovský poklad ................................................................................................ 77 3.10.7 Vesnice roku ........................................................................................................ 77 3.10.8 Ostatky svatého Jana Pavla II. ............................................................................. 78 3.10.9 Krotějovská lípa ................................................................................................... 78 4. Náměty pro vyučování ....................................................................................................... 79 5. Závěr ................................................................................................................................... 83 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ................................................................................................ 85 SEZNAM PŘÍLOH ..................................................................................................................... 88

6

1. ÚVOD Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, coby závazný kurikulární dokument, zahrnuje znalosti o místě, kde žáci žijí, do elementárního učiva. V běžně dostupných učebních materiálech však podrobnější informace o konkrétním regionu obsaženy nejsou. Právě tato skutečnost se stala inspirací pro stanovení cíle této práce. Reaguje na potřebu učitele vytvořit si alespoň základní přehled o regionální problematice místa, kde působí. Z hlediska poznávacího tak lze v pedagogické praxi naplňovat požadavek využití principu postupovat „od bližšího ke vzdálenějšímu, od známého

k neznámému,

od

bezprostředního,

názorného

a

konkrétního

k obecnějšímu a abstraktnějšímu, od spontánního zájmu k hlubšímu a širšímu poznání a pochopení.“ (Bartoš, Schulz, Trapl, 2004, s. 17) Stěžejním cílem této práce se tedy stává shromáždění a utřídění faktografických údajů o obci Strážov a jejím bezprostředním okolí, kdy základním kritériem pro výběr a zařazení byla souvislost s tématy uváděnými v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání. Pedagog tím dostává k dispozici materiál, který se může stát poznatkovou základnou pro uplatnění široké škály výchovně vzdělávacích metod a forem. Utříděný soubor poznatků by měl usnadnit a zefektivnit přípravu pedagoga na vyučování. Několik návrhů, co by se dalo se žáky v dané souvislosti realizovat s přihlédnutím k současným trendům problémového vyučování, projektové výuky, badatelsky orientovaného vyučování a dalších aktivizačních metod, je součástí této práce. Podněty jsou koncipovány tak, aby byly jak pro pedagoga, tak pro žáky pochopitelné, uskutečnitelné, využitelné a inspirativní. Při tvorbě pracovních listů byla záměrně zvolena podoba umožňující černobílý tisk s přihlédnutím k nižším finančním nákladům a menším ekologickým dopadům. V ideálním případě by tak bylo možno kultivovat vztah žáků k místu, kde žijí, prostřednictvím poznání. Podporovat přijetí osobní zodpovědnosti pramenící z pocitu sounáležitosti s krajinou a lidmi ve svém bezprostředním okolí. Umožnit dětem stát se součástí prostorové a časové kontinuity, dopřát jim pocit zdravé hrdosti vycházející z úcty k odkazu předků, z docenění práce druhých, z pochopení,

7

že spoustu zajímavých věcí lze zažívat „tady a teď“ v konkrétním místě reálného světa, který je obklopuje, a není nutné hledat pomyslné dobrodružství pouze ve virtuální realitě zprostředkované obrazovkou či displejem. Při práci s žáky na prvním stupni základní školy máme jedinečnou možnost zpřístupňovat jim kvalitní formou autentický prožitek pojmu „domov“ v širším významu toho slova. Zvlášť školy v menších obcích mají obrovský potenciál stát se přirozeným centrem občanského života. A tak formování postojů skrze objevování a prožívání nejbližšího okolí přispívá významnou měrou k utváření pozitivního sebeobrazu dítěte, k potvrzování vlastní hodnoty, vycházející z poznání „kdo jsem“, kde je a co je to „domov“, odkud vyrůstají naše kořeny. U takto vedených žáků lze v budoucnu očekávat osobní nasazení při řešení lokálních problémů, občanskou angažovanost stavěnou do protikladu k nezájmu a lhostejnosti vůči veřejnému dění na lokální i globální úrovni. Kvalitním uchopením lokální problematiky pomáhá škola připravovat žáky na „roli aktivních lidí podílejících se na rozhodování o vytváření udržitelnějšího světa.“ (Winter, Koger, 2009, s. 13)

8

2. TÉMA „NAŠE OBEC“ Z POHLEDU KURIKULÁRNÍCH DOKUMENTŮ Základním kurikulárním dokumentem, z jehož obsahu se odvíjí výchovně vzdělávací práce na základních školách, je Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (dále RVP). Na jednotlivých školách je konkretizován rozpracováním do podoby školních vzdělávacích programů. RVP podporuje „pedagogickou autonomii škol a profesní odpovědnost učitelů za výsledky vzdělávání“ (Balada, 2006, s. 10), to mimo jiné předpokládá i kvalitní obeznámení učitele s celou šíří témat lokální problematiky, aby mohl ve své práci erudovaně vycházet ze znalostí místních skutečností, což lze využít jak ve sféře motivační, tak ve sféře rozvoje myšlení, kdy jsou žáci vedeni k uvažování v souvislostech. V neposlední řadě je třeba zmínit formativní funkci, kdy je u žáků postupně budována postojová a vztahová složka osobnosti; i zde je vhodné vycházet z reality, která žáky bezprostředně obklopuje v místě, kde žijí. Aby mohl učitel využívat co nejširší škálu realizací vzdělávacího obsahu, včetně jeho vhodného propojování, volby různých vzdělávacích postupů, metod a forem výuky, musí mít k dispozici i dostatek poznatků o místě, v němž působí. Jen tak může dostát požadavku „připravovat žáky k tomu, aby se projevovali jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti, uplatňovali svá práva a naplňovali své povinnosti“ (Balada, 2006, s. 13) a zároveň „rozvíjet vnímavost a citlivé vztahy k lidem, prostředí i k přírodě,“ (Balada, 2006, s. 13) v neposlední řadě „vést žáky k toleranci a ohleduplnosti k jiným lidem, jejich kulturám a duchovním hodnotám, učit je žít společně s ostatními lidmi“ (Balada, 2006, s. 13). Vzdělávací oblast Člověk a jeho svět, koncipovaná pro 1. stupeň základního vzdělávání, požaduje propojení s reálným životem a praktickou zkušenost žáků k tomu, aby se u nich žádoucím způsobem utvářel prvotní ucelený obraz světa – „poznávají sebe i své nejbližší okolí,“ (Balada, 2006, s. 37) žáci se učí „vnímat lidi a vztahy mezi nimi, všímat si podstatných věcných stránek i krásy lidských výtvorů a přírodních jevů, soustředěně je pozorovat a přemýšlet o nich,“ (Balada, 2006,

s. 37) zároveň „vnímat základní vztahy ve společnosti“ (Balada, 2006, s. 37) a „vnímat současnost jako výsledek minulosti a východisko do budoucnosti“

9

(Balada, 2006, s. 37). V tematickém okruhu Místo, kde žijeme se žáci seznamují s nejbližším okolím – se školou, s obcí, je zde kladen důraz na přímou zkušenost žáků. Tematický okruh Lidé kolem nás je zaměřen na poznávání toho, „jak se lidé sdružují, baví, jakou vytvářejí kulturu,“ (Balada, 2006, s. 37) a „okruh tak směřuje k prvotním poznatkům a dovednostem budoucího občana demokratického státu“

(Balada, 2006, s. 37). Tematický okruh Lidé a čas učí o postupném historickém vývoji, přičemž od událostí v rodině a regionu přechází k poznatkům o dějinách naší země. Snahou je probudit zájem o minulost a kulturní bohatství. Důraz je kladen na použití aktivizačních metod. Tematický okruh Rozmanitost přírody staví na praktickém poznávání okolní krajiny a odtud jsou vyvozovány poznatky o rozmanitosti a proměnlivosti živé i neživé přírody, o vlivu člověka na přírodu, o možnostech a významu ochrany přírody. Tematický okruh Člověk a jeho zdraví, řešící otázky bezpečného chování v různých životních situacích, je s místní problematikou propojen především prostřednictvím dopravní výchovy. Naplňování obsahů jednotlivých tematických okruhů vzdělávací oblasti Člověk a jeho svět se děje skrze očekávané výstupy, jejichž konkrétní výčet je vzhledem ke značnému rozsahu uveden v příloze č. 1. Kvalitní přehled o místě působení je pro učitele přínosný nejen ve vzdělávací oblasti Člověk a jeho svět – nesporný význam má i při práci na utváření klíčových kompetencí, tj. kompetence k učení, kompetence k řešení problémů, kompetence komunikativní,

kompetence

sociální

a

personální,

kompetence

občanské

a kompetence pracovní. Dále je třeba zmínit vzdělávací oblasti Jazyk a jazyková komunikace, kde již každodenní verbální komunikace a práce s textem představuje klíčový nástroj pro výměnu informací a jejich zpracování. V oblasti Matematika a její aplikace jde především o závislosti, vztahy a práci s daty. V neposlední řadě vzpomeňme vzdělávací oblast Informační a komunikační technologie. Využití místní problematiky lze aplikovat i ve vzdělávací oblasti Člověk a svět práce. Místní problematika je rovněž přirozenou součástí průřezových témat, ať už jde o osobnostní a sociální výchovu, výchovu demokratického občana, výchovu

10

k myšlení v evropských a globálních souvislostech, multikulturní výchovu, environmentální výchovu či mediální výchovu. Uvedená východiska jsou na každé škole rozpracována do konkrétní podoby ve formě školního vzdělávacího programu, který přesněji specifikuje zaměření a priority školy i učivo. Přičemž výchova k aktivnímu občanství, kdy je žák cílevědomě veden k pozitivnímu postoji k místu, kde žije, k docenění přírodního, kulturního a historického bohatství, ke smyslu pro zodpovědnost za sebe i své okolí, k vnímavosti a k promýšlení souvislostí, bývá mezi zdůrazňovanými prioritami na jednom z předních míst.

11

3. STRÁŽOV

Město Strážov z vyhlídky na Vinném vrchu. Foto archiv autora.

3.1 Geografické a všeobecné údaje - poloha, povrch, vodstvo Strážov, malé město v podhůří západní části Šumavy, Královského hvozdu, se nachází v Plzeňském kraji, patnáct kilometrů jižně od Klatov. I když se často užívá i název Strážov na Šumavě, větší část města leží v šumavském podhůří a do Chráněné krajinné oblasti Šumava zasahuje jen svou jižní částí, katastry místních částí Víteň, Božtěšice, Horní Němčice, Splž a Hájek. Nadmořská výška centra města Strážov leží v nadmořské výšce 482 m n. m. (měřeno u kostela sv. Jiří). Do správy a katastru města Strážov patří kromě vlastního Strážova dalších 16 osad – jmenovitě: Brtí, Božtěšice, Hájek, Horní Němčice, Javoříčko, Kněžice, Krotějov, Lehom, Lukavice, Mladotice, Opálka, Rovná, Splž, Víteň, Zahorčice. Ve správě města je celkem 653 ha lesů. V katastru je 1775 ha zemědělsky obhospodařované půdy, z toho 1314 ha luk a 461 ha polí – údaje k 31. 12. 2014. Krajina na Strážovsku je lehce zvlněná, kopce v katastru města dosahují nadmořské výšky 500 až 770 m n. m. Severně, přímo nad Strážovem, je to Vinný vrch – 535 m n. m., dále ve směru severovýchodním je to Chvojová hora 630 m n. m. a východním směrem Smrková hora s nadmořskou výškou 628 m n. m. Jižním směrem jsou kopce Sukův vrch, Na vápenci a Čepice s nadmořskou výškou okolo 12

530 m n. m. Nad osadou Víteň je 593 m n. m. vysoká Hůrka. Nejvyšším vrcholem v rámci katastru je Želivský vrch – 770 m n. m. Nejvýše položené osady jsou Horní Němčice a Mladotice ve výšce 566 m n. m., ležící již na úpatí masivu Plošina – 964 m n. m. a Prenetu 1070 m n. m. Obě naposled zmíněné hory již nejsou v katastru Strážova, ale dotvářejí tomuto městu malebnou kulisu. Zároveň jsou prameništěm řeky Jelenky, která stéká do Strážova a odvádí jeho vody do řeky Úhlavy, do níž se vlévá v Janovicích nad Úhlavou. Strážovem protéká ještě Strážovský potok, svádějící veškeré odpadní vody ze Strážova nejprve do čističky odpadních vod a poté se již vyčištěná voda vlévá před osadou Rovná do řeky Jelenky. V místě, kde Jelenka opouští hranice strážovského katastru, je jeho nejnižší bod. Pitnou vodou je Strážov zásoben z přehradní nádrže Nýrsko prostřednictvím podzemního potrubí, které do obce vede z úpravny vod v Milencích u Nýrska. Pitná voda pro Strážov je shromažďována v rezervoáru vystavěném na kopci Vinný vrch. Rybníky jsou jak ve vlastním Strážově, tak i ve většině k němu náležejících osad určeny hlavně jako zásoba vody pro případné hašení požárů. Kromě strážovského Muchkova rybníka v nich nejsou chovány ryby. Mimo osady jsou v katastru jen poměrně malé zarybněné rybníky, největší z nich je rybník Koník vybudovaný v posledním desetiletí pod Sukovým vrchem – necelé 2 hektary, a dále je třeba zmínit rybníky Sádský a Farský u osady Lukavice, rybníky u Horních Němčic a u Hájku. Dle údajů k 31. 12. 2014 ve Strážově trvale žilo 1321 obyvatel, 666 žen a 655 mužů. Nejstarší občanka se k uvedenému datu dožila 96 let, nejstarší občan 93 let. Kromě trvale žijících obyvatel využívá Strážova pro jeho malebnou polohu a přitažlivé okolí mnoho lidí k rekreačním pobytům a chalupaření ve svých rekreačních objektech. Příloha č. 16

3.2 Zástavba Strážova Dominantou celého Strážova a Strážovska je kostel zasvěcený svatému Jiří, římskému vojáku umučenému počátkem 4. století našeho letopočtu. Kostel byl vysvěcen kolem roku 1370 pravděpodobně knězem z Práchně, v té době církevního centra celého kraje. Zasvěcení ukazuje na vojensko ochranný ráz posádky a prvních

13

obyvatel v původní tvrzi sloužící k ochraně Světelské solné stezky směřující ze Zwieselu přes Železnou Rudu hřebenem Pancíře, Můstku, Prenetu na Strážov a dále do Klatov. Z té doby se dochoval malý gotický klenutý presbytář/presbyterium/ (kněžiště = chrámový prostor vyhrazený kněžím, např. kolem hlavního oltáře) a z původní lodi jen gotický portál v její jižní části. 49 m vysoká, kamenná masivní věž byla přistavěna okolo roku 1780 a v roce 1855 trvale zastřešena ušlechtile formovanou bání, která ji řadí mezi nejpůvabnější v celém Plzeňském kraji. V současnosti je ve večerních hodinách kostel nasvícen, a tak tato nevšední sakrální stavba nesporné historické hodnoty září do tmy celého dalekého okolí. Od loňského roku (2015) jsou v kostele nově uloženy relikvie svatého Jana Pavla II. získané v Polsku. Kolem kostela se rozkládal hřbitov, který byl v roce 1858 zrušen, a od roku 1860 se ve Strážově pohřbívá na novém hřbitově ležícím na okraji Strážova při silnici na Lehom. Koncem dvacátého století byl tento hřbitov rozšířen o urnový háj. Poblíž Strážova se nachází i bývalý židovský hřbitov, který bude v následujícím textu zmíněn podrobněji. V souvislosti se hřbitovem je ke cti obyvatel Strážovska nutno poukázat na chvályhodný zvyk, jímž je nezvykle velká účast lidí při pohřbech, jako projev úcty k zesnulým i jejich pozůstalým. Účast několika set lidí není výjimečným jevem. Pohřebnímu průvodu vyzvání na cestu z kostela na hřbitov zvon „Bárta“ – Bartoloměj ulitý v roce 1654, vážící 202 kg o rozměrech 57 cm na výšku a průměru 68 cm. V době okupace byl zvon sejmut k roztavení a odvezen do pražských Manin. Odtud byl však zachráněn, převezen zpět a slavnostně znovu vyzdvižen po osvobození, koncem května 1945. Ještě před tímto zvonem byl v první světové válce zrekvírován nejstarší zvon „Kuba“ – Jakub, který vážil 307 kg. Pocházel z 15. až 16. století a byl do kostela zavěšen v roce 1783. Jeho původ byl z některého z okolních klášterů zrušených v souvislosti s josefínskými reformami (1781). Na západ od výše uvedeného kostela sv. Jiří se nachází velmi zajímavé historické centrum města nazývané Hradčany. Zde se nacházejí, bohužel veřejnosti nepřístupné, vchody do historického podzemí, pozůstatku po dávném dolování stříbra (po husitských válkách byly pod Strážovem objeveny žíly s vysokým obsahem

14

stříbra a olova). Na Hradčany navazuje Židovská ulice – doklad významné židovské komunity, která zde ještě v polovině 19. století pobývala. V této ulici je i dosud zachovaná budova staré židovské školy. Pod Židovskou ulicí, nedaleko Strážovského potoka se nalézá domeček, který sloužil židovským rituálním lázeňským účelům, tzv. mikve. Pravděpodobně se jedná o nejstarší dochovaný objekt ve Strážově. Zde ústí i perlivý pramen, který toto historické zařízení kdysi napájel – Perlovka, lidově zvaná Prlavka. Při procházce směrem od kostela východním směrem nám po levé ruce zůstává patrová budova fary a krátká ulice ústí do strážovského náměstí. Dominantou náměstí je budova radnice. Původní radnici zničil v roce 1828 zhoubný požár, bohužel i s archivem města Strážov. Na stejném místě byla postavena dnešní budova radnice. Její výstavba trvala 3 roky, počínaje rokem 1856 a konče rokem 1858. Stavbu prováděl dle plánů Ing. Petráka z Klatov strážovský stavitel Jan Bouberle. Tento pan Bouberle dodal na stavbu veškerý materiál a prováděl kompletní práce zednické, kamenické a tesařské. I ostatní práce prováděli místní řemeslníci. Jen hodiny na radniční věž dodal klatovský hodinář. Větší opravy radnice proběhly v letech 1929 a dnešní podobu má po rekonstrukci dokončené v roce 1985. V roce 2014 byly v průjezdu radnice vybudovány veřejné záchodky, k jejich otevření došlo při příležitosti slavnostního sjezdu strážovských rodáků. Na náměstí před radnicí stojí kamenná socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1732. Její úprava a důkladné zrestaurování proběhly v roce 2011 současně s úpravou a vydlážděním celé plochy strážovského náměstí. Dalším kamenným objektem na náměstí je pomník a památník strážovských obětí obou světových válek. Pomník byl vystavěn v roce 1924. Jeho základem je bývalá kašna na náměstí, na níž byl umístěn figurativní pomník. Nakročený voják hledí vzhůru, pravá ruka se zaťatou pěstí vypjatá přes prsa s loktem vztyčeným dopředu vyjadřuje gesto odhodlání. Na horní římse pomníku po stranách figury jsou nápisy s místy velkých bitev první světové války: Zborov – Terrone – Dosso Alto – Sibir, pod nimiž jsou uvedena jména obětí ze Strážova a okolních osad. Autorem

15

pomníku byl klatovský sochař Vilém Glos. Památník doplňuje ležící kamenná deska, kde jsou uvedena jména občanů, kteří zahynuli ve druhé světové válce. Na dvou budovách na náměstí jsou pamětní desky. Na budově radnice je umístěna pamětní deska akademickému malíři Václavu Souškovi. Tématem jeho krajinářské tvorby bylo především jeho rodné Strážovsko. Druhá deska je věnována regionálnímu spisovateli Josefu Janu Kalivodovi a je umístěna na spisovatelově rodném domě (čp. 2). Po pravé straně cesty z náměstí směrem na Víteň stojí budovy dvou historických, avšak dosud plně funkčních škol. Základní kámen ke stavbě starší z nich - obecné školy – byl položen již 4. dubna 1899 a budova tzv. měšťanské školy byla postavena v roce 1908. Školám, jejich historii i současnosti je věnována jiná část této práce. K větším historickým objektům Strážova, dobře sloužícím až do dnešních dnů, patří budova sokolovny. Byla vystavěna svépomocí a slavnostně otevřena v roce 1925. Budova byla postupně různě přistavována a rozšiřována tak, aby vždy sloužila jako důstojný stánek pro rozvíjení tělesné výchovy i pro pořádání převážné většiny strážovských kulturních a společenských akcí. U sokolovny je dnes vybudován na místě bývalého travnatého hřiště moderní víceúčelový tělovýchovný areál s umělým povrchem na ploše třech volejbalových kurtů. V šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byly v rámci tehdejších tzv. akcí „Z“ občany vybudovány víceméně svépomocí tři velmi potřebné a prospěšné objekty: 1) Areál koupaliště, který se nachází jeden kilometr od Strážova. Pro pobyty jsou zde k dispozici čtyř a pětimístné chatky se společným sociálním zařízením, dvěma kuchyňkami vybavenými ledničkami a plynovými sporáky. Pro všechny návštěvníky je určeno koupaliště, dětský bazén se skluzavkou, dvě antuková hřiště, ohniště, stání pro karavany, prodejní kiosek. Koupaliště bylo otevřeno 22. 6. 1974 a ubytovací zařízení v létě roku 1980. 2) Budova hasičské zbrojnice a zdravotního střediska. Budova poskytuje v přízemí kompletní prostory pro zajištění chodu velkého hasičského sboru

16

– tři prostorné garáže pro velká hasičská auta, tj. hasičské cisternové stříkačky a tři garáže pro osobní automobily. Součástí je i klubová místnost. V patře budovy jsou ordinace lékařů. Budova byla předána do provozu 28. 1. 1983. 3) Budova mateřské školy a místní knihovny včetně přilehlého dětského hřiště sloužícího pro potřeby mateřské školy i veřejnosti. Tato budova je v provozu od 25. 5. 1981. Většina bytové zástavby Strážova sestává z bývalých hospodářských usedlostí a domů drobných řemeslníků a živnostníků. Tyto domy jsou postupně upravovány dle požadavků současné kultury bydlení. Mnohá stavení slouží jen k rekreačním účelům. Jen malá část domů, zejména na strážovských Hradčanech, si ponechala svůj původní ráz. Zvláštní kapitolou výstavby Strážova v minulém století byla individuální výstavba domů v době hospodářské krize třicátých let, kdy si začali někteří nezaměstnaní svépomocně stavět své domy při cestě za Strážovským potokem směrem k Zahorčicím. Stavebním materiálem jim zde byly tzv. „vepříky“, tj. cihly uplácané z hlíny, slámy a plev, nevypalované, usušené na slunci. Vznikla zde tak v té době nová ulice nazývaná „V Káclinku“. Následovala výstavba nových domů koncem padesátých let v části Strážova zvané „Na Pandrousku“. Na tuto navazovala v letech

šedesátých

a

sedmdesátých

výstavba

několika

družstevních

několikabytových domů pro bytová družstva a pro členy jednotného zemědělského družstva. Poměrně rozsáhlá individuální výstavba zahájená na konci minulého století pod Vinným vrchem, v prostoru pod měšťanskou školou a v prostoru za sokolovnou pokračuje až do současnosti. Jako problematická či rozporuplná se jeví vzhledem k poměrné malebnosti Strážova výstavba rozsáhlého areálu Jednotného zemědělského družstva (JZD) Strážov. Objekty jsou v současné době po zániku družstva opuštěny. Zčásti chátrají, částečně

je

plocha

areálu

zastavěna

panely

solární

elektrárny.

Bývalá

administrativní budova JZD je upravována na ubytovnu pro zaměstnance lukavické firmy Truhlářství Rendl.

17

Jinou kapitolou jsou objekty Kovodružstva, výrobního družstva Strážov. Z původně drobného družstva několika kovořemeslníků působícího v objektu bývalé koželužny postupně vyrostl prosperující podnik. Po přestěhování do nového závodu, postaveného na kraji obce při silnici Strážov – Lukavice v roce 1958, se nepřetržitě rozšiřuje až do dnešního stavu, kdy se jedná o moderní průmyslový podnik v úpravných prostorách. I přes značnou různorodost bytových a hospodářských staveb Strážova, nepříliš architektonicky ohlídaných, působí celkově Strážovsko jako hezký kout Pošumaví a jeho obrázky je možno nalézt i v různých fotografických publikacích. Zajímavá je konfrontace současnosti s popisem uváděným v Ottově Šumavě, který zpracoval Justin Václav Prášek – viz příloha č. 19.

3.3 Hospodářství - pracovní příležitosti dříve a dnes 3.3.1 Zemědělství Už počátky osídlení oblasti jsou spojovány se zemědělstvím, tehdy nesporným základem hospodářství. Přešlo období selských gruntů, chalupníků, robot na panském a Československá republika nastoluje éru socializace zemědělství. Do roku 1952 zemědělci ve Strážově hospodaří individuálně, jako soukromí rolníci. Většinou jde o poměrně malé výměry okolo deseti hektarů, výjimku představoval do roku 1948 opálecký statek rodiny Strouhalů. První zemědělské družstvo v našem regionu bylo založeno v Lukavici 17. 9. roku 1952, mělo 360 hektarů a patřily sem i pozemky osady Kněžice. V ostatních vesnicích se zemědělská družstva zakládají roku 1957. Kolektivizace zemědělství je prováděna podle sovětského vzoru a vstup zemědělců do družstva byl vynucován různými výhrůžkami (vystěhování, zabavení majetku, znemožnění studia dětem a podobně), dá se říci, že většina zemědělců byla do družstva nedobrovolně vehnána. Produktivita práce byla v počátcích družstevní éry hlavně vzhledem k velkému počtu pracovníků nízká. Například Jednotné zemědělské družstvo (JZD) Strážov mělo v době svého založení (16. 8. 1957) 64 zaměstnanců, kteří hospodařili na výměře 371 hektarů. Pro srovnání k témuž datu zůstalo soukromě hospodařit osm zemědělců na celkové výměře 8,4 ha. Nebylo jistě snadné

18

zaměnit soukromý majetek nahospodařený díky tvrdé práci předchozích generací za společné vlastnictví. Dobová direktiva prosazovala trend slučování družstev ve větší celky, protože tak bylo možno zajistit efektivnější hospodaření, sdružovat investiční prostředky a uplatňovat odbornější vedení. Proto byla v březnu roku 1960 ke Strážovskému JZD připojena družstva Záhorčice, Lehom a Rovná. V březnu roku 1963 se ke Strážovskému JZD dále připojuje družstvo Lukavice s Javoříčkem (bez Kněžic, které jsou převedeny pod družstvo v Radinovech), roku 1972 se slučují družstva Strážov, Víteň a Opálka – od této chvíle tvoří téměř celá strážovská kotlina jeden zemědělsko-hospodářský celek, pouze Krotějov, Divišovice a Městiště spadají pod státní statek Dešenice. Maximální výměry 1900 ha zemědělské půdy dosahuje JZD Strážov roku 1975, kdy kupuje za zůstatkovou hodnotu farmu plemenářského podniku Klatovy – Opálka. Na této výměře podnik hospodaří až do roku 1990. Pro ilustraci uveďme statistické údaje z roku 1984, kdy má družstvo 218 pracovníků z toho 195 trvalých členů. Stavy chovaných zvířat – skot celkem 1 674 kusů, z toho dojnic 618, chovných jalovic 776, březích jalovic 11. Dojnice byly ustájeny v 7 stájích a to tak, že ve Strážově v jedné stáji 89, ve druhé stáji 112, v Brtí 97, ve Vítni 142, v Záhorčicích 98, na Opálce 50 a v Lukavici 27. Družstvo odevzdalo za rok 1 842 808 litrů mléka, 1 345 q jatečního hovězího, 135 q jatečního vepřového, 60 kusů býků, 251 telat na chov, 129 selat, 400 kusů chovných jalovic. Z rostlinné výroby 988 t pšenice, 515 t žita, 719 t ječmene, 101 t ovsa, 283 t lnu, 1 226 t brambor a 6,2 t kmínu. Po roce 1989 začali z družstva vystupovat jednotliví zemědělci, kteří se pustili do soukromého podnikání, nebo (častěji) svoji půdu pronajímali jiným soukromě hospodařícím subjektům. Velké zemědělské podniky socialistické éry mají v tomto období problém pružně reagovat na tržní prostředí, jejich výhodou oproti drobným zemědělcům je sice koncentrace a specializace výroby, různé sociální vymoženosti a vyšší kultura práce, ovšem nižší produktivita práce a malá konkurenceschopnost je odsuzují k zániku. V současnosti jsou největšími vlastníky zemědělské půdy na Strážovsku První Víteňská s.r.o. Strážov s 694 ha, dále soukromě hospodařící zemědělci Jan Soušek

19

z Opálky se 138 ha, Zbyněk Soušek z Lukavice se 111 ha a Lestra s.r.o. Praha, které patří 95 ha. Celková výměra zemědělsky obhospodařované půdy na Strážovsku zahrnuje 461 ha polí a 1 314 ha luk. 3.3.2 Průmysl Významné postavení v hospodářském rozvoji Strážova zaujímá řemeslná výroba. Živnostníci se sdružovali v cechy, v pozdější době vznikala první výrobní družstva. Jednou z prvních továrních výrob ve Strážově byla koželužna, jejímž majitelem byl Žid Feigl – tento prosperující podnik byl později transformován na Kozak Klatovy. Rozhodující roli v sedmdesátiletém, poválečném rozvoji Strážova sehrál zdejší největší výrobní podnik – výrobní družstvo Kovodružstvo Strážov. Jeho počátek se datuje rokem 1945, kdy bylo jasné, že nedostatek pracovních příležitostí

v místě

nemá,

spolu

se

živořením

drobných

živnostníků,

v dynamickém poválečném období budoucnost a důsledkem by bylo úplné vylidnění obce. Proto se 14. října sešlo 24 občanů Strážova a ti po projednání podali společnou přihlášku do „Družstva pro výrobu kovového a dřevěného zboží“. Je zajímavé, že ve Strážově se stali členy družstva lidé různých profesí (vedle dělníků a drobných živnostníků i domkáři, obchodníci a hostinští), jejichž cíl byl společný, pomoci Strážovu. Prvním předsedou družstva byl zvolen František Kadlec, obuvník ze Strážova čp. 30, který předsedal pětičlennému představenstvu. Všemi členy družstva bylo také odsouhlaseno, že se ihned začne s prací. Členové družstva prováděli různé drobné práce a opravy, většinou z materiálu, který se povaloval v okolí obce po ústupu Němců a odchodu americké armády. V následujícím roce 1946 již získalo družstvo výrobní prostory v bývalé koželužně pana Feigla, který zahynul s celou rodinou v koncentračním táboře. V družstvu pracovalo tehdy 15 – 20 dělníků. Vyráběli karbidové lampy, uhláky, stojany pod umyvadla, elektrické vařiče, plechy na pečení a podobné drobné výrobky. Tento stav trval do roku 1949, kdy byla převzata dílna na lisování součástek z bakelitu v Železné Rudě. Valná hromada dne 31. 1. 1950 schválila přejmenování družstva na Kovodružstvo Strážov. To již mělo družstvo 30 pracovníků a jeho činnost začala řídit Krajská rada 20

družstev a Okresní družstevní rada. V letech 1951 a 1952 se družstvo specializovalo na výrobu senometů a zrnometů pro zemědělce. Tyto výrobky Kovodružstva byly při celostátních zkouškách uznány za nejlepší a nejvýkonnější. Jejich výroba tvořila až do roku 1955 podstatnou část produkce družstva, která byla dále doplněna o výrobu stavebních koleček, pilinových kamen, výrobků z bakelitu a různých plechových rour. V roce 1952 byla kromě několika drobných soukromníků zapojena do družstva i provozovna sourozenců Puchingerových ze Světlé u Sušice, kde byla zavedena výroba zahradního nářadí. V roce 1953, kdy hrubá výroba družstva činila již přes 3 mil. Kč, se družstvo přejmenovává na Kovodružstvo, lidové družstvo Strážov a jeho předsedou se stává na dlouhých 26 let pan Jan Bouček. Pod jeho vedením se po různých jednáních zahajuje výstavba nového, na tehdejší dobu moderního závodu na okraji obce u silnice Strážov – Lukavice. Výstavba trvá do podzimu roku 1958, kdy se konečně lidé z malých nevhodných provozů, kde pracovali i v dešti, blátě či mrazu, stěhují do nových výrobních prostor. Tou dobou mělo družstvo již 147 členů a 11 učňů. Nastává rychlá konjunktura v podnikání. Následující rok 1959 byl pro družstvo jedním z nejúspěšnějších, členská základna vzrostla na 195 členů, Kovodružstvo se účastnilo se svými výrobky na výstavách doma i v zahraničí, např. v Novém Sadu v Jugoslávii, v Tiraně v Albánii, v Damašku v Sýrii. V Praze na „Unicopu“ vystavuje zahradní nářadí ve stálé výstavě pro zahraniční návštěvníky. Strojní park družstva má hodnotu milionu korun. K další významné události dochází v roce 1961. Do družstva je včleněna nově zřízená provozovna v pohraničí, v Bělé nad Radbuzou. Vyrábí se tam ve starém opuštěném pivovaru, s nevyhovujícím strojním vybavením a neodpovídající kvalifikací pracovníků. Protože v Bělé není dostatek pracovních příležitostí, je zde pod patronací Kovodružsta Strážov zahájena výstavba pobočného závodu. Ta je z větší části dokončena v roce 1965 a počet pracovníků Kovodružstva Strážov tím vzrostl až na 527. Za iniciativní rozšiřování pracovních míst v pohraničí dostává od prezidenta ČSSR Kovodružstvo Strážov „Řád práce“. Po stabilizaci členského kolektivu v pobočném závodě v Bělé a vzhledem k potížím s řízením závodu na dálku

21

se 1. 7. 1966 závod Bělá osamostatnil, toto nové družstvo později nese název Kovobel, výrobní družstvo Bělá. V dalších letech jsou vyráběny v Kovodružstvu stále novější stroje zejména pro zemědělství. Věhlas si získává výroba pneumatického dopravníku píce tzv. Žraloka Ž 500, jehož výroba postupně vzrostla až na 2 000 ks ročně. Od roku 1972 se spolu s Výzkumným ústavem zemědělské techniky v Praze Řepích pracuje na vývoji sesypné sušárny obilí. Tento vývoj je v roce 1975 úspěšně ukončen státními zkouškami a družstvo ani nestačí pokrývat poptávky po tomto velice progresivním a ekologickém zařízení. A nejsou to jen stroje pro zemědělství, rozběhla se i výroba velkých ventilátorů AERO, OS, DM a RV převzatá od n. p. Janka Radotín a ZVVZ Milevsko. Tato výroba je určena převážně velkým podnikům a přes ně na export. Koncem roku 1979 má družstvo 257 zaměstnanců, výrobní program naplněný, mzdy stoupají, v družstvu je ustavena pobočka Československé vědecko-technické společnosti, výroba jede na plné obrátky. Družstvo se rozvíjelo dynamicky i po stránce materiálně technické základny. V roce 1973 byla dokončena další etapa výstavby závodu – administrativní budova, pracoviště povrchové úpravy, olejové hospodářství, nové vytápění a hlavní sklad hořlavin. Dále byly řešeny komunikace v prostorách družstva. Další, již třetí etapa rozvoje družstva byla dokončena v roce 1981 a zahrnovala novou výrobní halu, nové sociální zařízení pro výrobní středisko, a ve starém sociálním zařízení byly získány prostory pro výrobu zahradnického nářadí požadovaného zákazníky v takovém množství, že výroba jen ve Světlé dávno nestačí. V roce 1986 bylo zaměněno topení lehkými topnými oleji za topení plynové a nakonec v roce 1991 byly zastřešeny plochy skladu plechů a hutního materiálu, dále byla vystavěna nová řezárna materiálu. Rozvoj družstva nabral po počátečních skromných začátcích na tempu, takže v přelomovém roce 1989 je družstvo garantem poměrného blahobytu a životních jistot ve Strážově a okolí. Výrobní program je stabilizován, mzdy jsou jedny z nejvyšších v rámci okresu a sociální vymoženosti na dobré úrovni. Najednou však stojí družstvo stejně jako podniky v celé republice před realitou restrukturalizace na

22

tržní hospodářství. Vyskytly se potíže. Především to byla prakticky ze dne na den ztráta

odbytu

sesypných

sušáren

obilí

v souvislosti

s rozpadem

velkých

zemědělských celků. Opadl i zájem o zahradnické nářadí a ventilátory pro vnitřní trh, které družstvo dříve nikdy nestíhalo vyrobit v dostatečném množství pokrývajícím poptávku. Dalším velkým problémem se stala platební neschopnost řady velkých a středních podniků, které ztratily východní trhy a zůstávaly družstvu dlužny. Po valné hromadě dne 16. 10. 1992 se Kovodružstvo přetransformovalo na družstvo vlastníků. Každý člen má podle počtu let odpracovaných v družstvu finančně vyjádřený podíl na majetku družstva. To ovšem nic neměnilo na tom, že mzdy nerostly tempem, které by si někteří pracovníci představovali a tak docházelo k jejich úbytku. Ale již rok 1994 ukazoval na určité zlepšení. Družstvo v této době prokázalo, na jak dobrých základech je postaveno a všechny výše zmíněné obtíže postupně překonalo. Začalo se opírat o své dřívější investice do moderního strojního vybavení a začalo nacházet exportní možnosti na západních trzích. Opustilo z velké části svou tradiční výrobu a zaměřilo se na různorodou výrobu podle okamžitých potřeb trhu. Zatímco obdobné strojírenské i jiné podniky v rámci okresu zkrachovaly, Kovodružstvo, výrobní družstvo Strážov se stále úspěšně rozvíjí. V loňském roce si s velikou slávou připomnělo 70. výročí od svého založení. Celkové tržby a výnosy činily v uvedeném roce více než 126 mil. Kč, hospodařilo se ziskem přes 5 mil. Kč. Průměrný výdělek činil 26 527 Kč měsíčně na jednoho pracovníka. Družstvo i nadále investuje do rozvoje, vylepšování svých výrobních prostor a zavádění moderních technologií, takže se dá předpokládat, že bude i do budoucna stačit v tvrdé tržní konkurenci. Zároveň bude sloužit jako významný zdroj pracovních míst pro občany Strážovska. Kovodružstvo mělo v posledních sedmdesáti letech pro Strážov mimořádný význam. S jeho rozkvětem se rozvíjel i celý místní region. Příloha č. 4. Další pracovní příležitosti na Strážovsku nabízejí následující provozovny: Truhlářství Rendl s.r.o. v Lukavici; Hranola, pila v Horních Němčicích; Zámečnictví Václava Beneše; Vkus, oděvní družstvo Klatovy, pobočka Strážov. Mimo to ve

23

Strážově funguje několik drobných živnostníků – zahradnictví, zednické práce, malířské a lakýrnické práce, vahařství, sklenářství a pohostinství. 3.3.3 Krajkářství ve Strážově „Nejstarší dosud zjištěný záznam o zhotovování krajek ve Strážově je z roku 1725. V roce 1807 je napočteno ve Strážově 18 krajkářek. V první polovině 19. století se podle dochovaných zpráv paličkovalo téměř v každém domě. Koncem 19. století zájem o výrobu ručně paličkovaných krajek silně poklesl v důsledku konkurence levnějších krajek vyráběných strojově. Paličkování začalo upadat v zapomnění, ženy se snažily najít si jiný zdroj výdělku. Jemné tylové vláčkové krajky z té doby měly své osobité vzory a odlišovaly se od ostatních krajek. Tyto starodávné krajky zhotovovaly krajkářky na předpíchanou kosočtvercovou síť, do které volně bez předlohy tvořily vzory. Na tylové půdici z tenkých nití byly jednotlivé motivy vyplněny plátýnkem a obtaženy silnou přízí zvanou „cuk“. Na podnět učitelek pražské Městské průmyslové školy pokračovací M. A. Smolkové, Reginy Bíbové a spolku Národní Jednoty Pošumavské byla po četných intervencích ve Strážově 15. října 1896 slavnostně otevřena krajkářská škola. První učitelkou byla slečna Barbora Dragounová, která na škole působila 25 let až do roku 1921. Podle potřeby ji v prvních letech pomáhala Kateřina Preslová ze Strážova čp. 32.“ (Jiříková, 2006, s. 1) Žákyně byly přijímány ve třech skupinách: -

žákyně práce neznalé, školou povinné,

-

žákyně práce znalé, školou povinné,

-

žákyně mimořádné, dospělé ženy a dívky.

„Bylo stanoveno zápisné 50 krejcarů, školné na jeden rok 1 zlatý a příspěvek na učební pomůcky 50 krejcarů za rok. V prvních letech školu navštěvovalo až 80 žákyň. Škola zpočátku velmi prosperovala. Spravovalo ji šestičlenné kuratorium, které se rovněž staralo o prodej hotových krajek prostřednictvím obchodníků, družstev a spolků v Čechách, na Moravě, ve Vídni, Uhrách i Srbsku. Prvního ledna 1906 byla škola zestátněna a výuka probíhala jako „Pobočný běh c. k. ústředního běhu krajkářského ve Vídni“ a všechno zboží podle vzorů poplatných tehdejší módě bylo odváděno do Vídně. V roce 1913 byl sestaven učební vzorník „Lehrgang“, žačky 24

podle něj zhotovovaly krajky v přesném pořadí a v rozsahu 3 m, aby dosáhly důkladné znalosti techniky. Vzorník dodávala Rakouská společnost pro domácí průmysl. V roce 1917 byla na školu přidělena druhá učitelka Walburga Dragounová, která po smrti své sestry v roce 1921 převzala vedení školy. Po vzniku Československa přešla škola v lednu 1919 pod názvem „Státní škola krajkářská“ pod Státní ústav školský pro domácký průmysl a produkce krajek dostává nový směr díky výtvarné tvorbě Emilie Mildeové – Paličkové a dalších výtvarníků tohoto ústavu. Od roku 1940 spravovala školu Marie Vogeltancová, v období 1943 až 1946 Marie Taublová. Za druhé světové války byla strážovská krajkářská škola jednou z mála, které přečkaly obsazení republiky i celou válku. Pracovní podmínky krajkářek však byly velmi špatné, usilovnou prací na nádherných dílech si ničily své zdraví a odcházely do důchodu s velkými zdravotními problémy, poškozeným zrakem a bez dalšího hmotného zajištění, protože jako žákyně nebyly nemocensky a sociálně pojištěny. V roce 1942 byla za velké podpory místního faráře Ferdinanda Kalivody založena „Komanditní společnost pro strážcovské krajkářství a domáckou výrobu“. Ta převzala „mimořádné žákyně“ jako dělnice a zajistila ženám alespoň nízké důchodové dávky. Pro společnost pracovalo 12 domácích dělnic. Komanditní společnost fungovala nezávisle na škole, zpočátku dobře prosperovala, ale v roce 1952 byla pro nesolventnost začleněna do Lidového družstva Plzeňské Dílo. Pouze tři krajkářky (Julie Pivoňková, Božena Santarová a Marie Škachová) pak dodávaly krajky pro družstvo Vamberecká krajka. Počátkem padesátých let navštěvovalo školu jen 7 žaček. V roce 1961 odešla Marie Vogeltancová do penze, a protože nebyl nikdo, kdo by ji nahradil, byla škola zrušena. V roce 1965 se konala ve Strážově v rámci sjezdu rodáků v obecné škole malá výstava paličkovaných krajek, která připomněla skvosty strážovského krajkářství.“ (Jiříková, 2006, s. 1) O proslulosti zdejších krajkářek svědčí i následující medaile a diplomy: -

Čestný diplom a uznání na výstavě v Praze - 1898.

-

Stříbrná medaile na výstavě ve Strakonicích – 1899.

-

Stříbrná medaile na výstavě krajek v Kutné Hoře – 1900.

25

-

Čestný diplom s právem ražení zlaté medaile Vyšná Lhota (Těšínsko) – 1900.

-

Stříbrná medaile Národní Jednoty Pošumavské Tábor – 1901.

-

Čestný diplom na výstavě v Kladně – 1902.

-

Čestný diplom s právem ražení zlaté medaile na hospodářské a průmyslové výstavě v Hořicích – 1902.

-

Čestný diplom a zlatá medaile Americká na výstavě v St. Louis – 1905.

-

Dva čestné diplomy na výstavě v Londýně – 1906.

V novodobé historii v roce 1983 až 1984 uspořádal Český svaz žen kurz paličkování pod vedením Boženy Bláhové a následně Dany Liškové. V roce 1987 se konala v Okresním muzeu v Klatovech výstava „Strážovské krajkářství“. Na udržení tradice v obci se podílí i základní škola ve Strážově. V letech 1990 až 1996 vedla kurzy pro děti Božena Bláhová, od roku 1997 se dětem v kroužku paličkování věnuje Jitka Jiříková. Od roku 1997 až do současnosti paní Jiříková společně s dalšími krajkářkami připravuje ve Strážově každoročně v září v době pouti výstavu paličkování a ručních prací. Tyto výstavy se těší značnému zájmu veřejnosti. Příloha č. 2 3.3.4 Strážovští husáci – obchodníci s husami Jedním ze způsobů obživy na Strážovsku v minulosti byl i chov a vývoz husí. Tento je podrobně popsán ve sborníku Vlastivěda Klatovska z roku 1933. Jsou zde uvedeny následující údaje: „Kalivodové ze Strážova vyváželi ročně cca 350 000 kusů husí. Doprava se děla po železnici (90%) a jen 10% se přehánělo přes hranice v hejnech.“ (Rousek, 2010, s. 13) Další zajímavý zápis je v matrikách nýrského Muzea Královského Hvozdu, kde je doslovně uvedeno: „Celé Pošumaví bylo chovem husí proslulé. Hejna čítající až 300 kusů byla hnána „po noze“ do Bavorska a také do Prahy.“ (Rousek, 2010, s. 13) Z uvedených pramenů je patrné, že se husy v historii opravdu přeháněly na úctyhodné vzdálenosti, což dosvědčuje i zpráva z Českého slova – ročník 1940: „Letos je tomu 100 let, co několik podnikavých mužů ze Strážova na Šumavě dalo hlavy dohromady a založili spolek pro nákup a prodej hus, nazvaný lidově „Husáci“. Tito prostí lidé, kteří o organizaci neměli ani ponětí, stvořili 26

z ničeho vlastně velký akciový podnik, který zaměstnával a živil desítky lidí. Hlavou spolku byl široko daleko známý Jakub Kalivoda, zvaný lidově „chromý Kuba“, a jeho sedm synů. Nejstarší z nich převzal později vedení spolku a zemřel před světovou válkou jako pravý boháč. Hlavním odbytištěm “Husáků“ byl Mnichov (München). Aby ušetřili na režii, honili akcionáři husy v hejnech až o 3. 000 kusech do Mnichova (München) pěšky. Teprve později, když si našetřili peníze, zasílali husy po železnici. Posílali týdně 2 až 3 vlaky z janovického a běšinského nádraží. Po sezoně se vždy dělili o výdělek. Dnes sláva „Husáků“ upadla. Jednou týdně přijede auto z Libuše, zastaví před strážovským hostincem a naloží několik desítek hus. Zdá se, že to staří uměli lépe.“ (Rousek, 2009, s. 7) Veškerý obchod s husami byl tehdy v rukou rodu Kalivodů ze Strážova. Podařilo se získat od jednoho z potomků tohoto strážovského rodu, pana Bohuslava Kalivody žijícího v Austrálii, fotografii jeho předků, kteří se obchodem s husami zabývali, i fotografii z nakládky husí na běšinském nádraží. Příloha č. 3

3.4 Školy Nejstarší zmínky o strážovské škole pocházejí z doby pobělohorské, přesná data z té doby ovšem nejsou známa. Kantor, jehož hlavní náplní práce bylo obstarávání kostelní hudby, byl tehdy služebníkem pana faráře, který jej najímal i platil. Prvním jmenovitě doloženým kantorem ve Strážově byl v v 17. století Matyáš Angkerle Tejnský, který se přistěhoval z Bavorska. Jeho životní osudy však blíže neznáme. Druhým písemně doloženým kantorem při strážovském kostele byl Jan Václav Komárek, jehož jméno je uváděno roku 1644. Zřejmě posledním farním učitelem ve Strážově byl Norbert Weiss, který zde působil v letech 1771 – 1779. Ve zprávě z roku 1722 uvádí místní farář Matěj Jiří Pangerle, že „škola jest v městys Strážově mistrem školním zaopatřena“. (Ulrychová, 2008, s. 3) V období tereziánských reforem, kdy roku 1770 prohlásila Marie Terezie školu za státní ústav a vydala Všeobecný řád školní, nařizuje se zřizování 1 – 2 třídních škol ve všech větších venkovských obcích a poddanských městech. Vznikají tak školy

27

označované jako obecné, neboli triviální, poněvadž se v nich vyučovalo čtení, psaní, počty a tehdy nezbytné náboženství. Školní docházka se stává povinnou pro děti od šesti do dvanácti let. Josef II., syn Marie Terezie, později nařídil, aby školní docházka byla přísně povinná a za nedbalou školní docházku aby byly udělovány pokuty a tresty. Proto byla dosavadní nevyhovující farní škola ve Strážově přeměněna dle Všeobecného školního řádu z roku 1774 na jednotřídní školu veřejnou. Počáteční personální problémy byly vyřešeny v březnu roku 1779, kdy byl do jejího čela jmenován učitel a vychovatel Václav Římsa ze Žinkov u Nepomuka – učitelské vzdělání nabyl v Praze. Nová škola však neměla svoji školní budovu, vyučování probíhalo v bývalé farní škole, dřevěné chaloupce v rohu farního dvora čp. 111. Do školy bylo zapsáno 300 žáků, zprvu ji ovšem pravidelně navštěvoval sotva tucet dětí. To se ovšem rychle změnilo a na konci prvního školního roku docházelo pravidelně do školy devadesát dětí. Učitel Římsa vyučoval nejen v učebně, ale i ve svém bytě a to část žáků dopoledne a část odpoledne. Roku 1788 nařizuje krajský komisař na základě provedené inspekční návštěvy bezpodmínečné opatření nové školní budovy. Přípravy ke stavbě jsou zahájeny ještě téhož roku. Je vybráno místo uprostřed obce na vyvýšeném a suchém pozemku, nedaleko školy dosavadní. Škola stavěná v období od května do září roku 1789, byla na svou dobu velmi pěkná, měla dostatek světla i vzduchu s okny orientovanými k jihu a východu. Byla jednopatrová se třemi učebnami, bytem pro vedoucího učitele a bytem pro učitelského pomocníka. Budova veřejné školy obecné dosloužila svému účelu roku 1899. Po celé toto období patří do jejího školního obvodu obce: Strážov, Opálka, Český Hamr, Růvná, Lehom, Lukavice, Kozí, Javoří, Brtí, Víteň, Božtěšice, Hájek, Splž, Patraska, Hynkovice, Krotějov a Zahorčice. Když Václav Římsa ve Strážově začínal, docházelo do školy okolo 15 dětí. Po jeho jednatřicetiletém působení v roce 1810 navštěvuje školu 329 žáků ve věku 6-12 let, včetně 29 židovských dětí. Po odchodu Václava Římsy na odpočinek vedení školy přebírá jeho syn Josef Římsa, který zde působil v letech 1810 – 1834.

28

Roku 1834, když se ujal řízení školy učitel František Beran – do Strážova přišel roku 1820 jako učitelský pomocník a působil zde až do své smrti roku 1852, byla na budově přistavěna dřevěná věžička s bání a zvonem, kterým byli žáci svoláváni na vyučování – po roce 1888 byla věžička ze školní budovy odstraněna a zvon prodán na zvoničku v Lukavici. 5. června 1852 byl úřady pověřen řízením školy Josef Šubrt – byl to poslední učitel ve Strážově jmenovaný do funkce církevními úřady a také poslední, který pobíral týdenní pracovní odměnu zvanou sobotáles. V době jeho působení byla dvoutřídní škola rozšířena na trojtřídku. Po jeho odchodu do penze nastupuje na zdejší školu František Ceplík, o jehož pedagogických kvalitách hovoří mimo jiné 8 pochvalných dekretů, jež obdržel od tehdejších školních úřadů. Za jeho éry byla škola rozšířena nejprve roku 1877 na čtyřtřídní a pak ještě roku 1886 na pětitřídní. Roku 1893 odchází František Ceplík na odpočinek. Posledním řídícím učitelem obecné školy byl Josef Fric – rodák ze Strážova (čp. 102 u Bajtlů). Za svých gymnaziálních studií v Klatovech byl spolužákem Jaroslava Vrchlického. Po otevření měšťanské školy roku 1908 bylo místo řídícího učitele ve Strážově zrušeno a Josef Fric byl přeložen do Švihova. Počet žáků i nadále rostl, roku 1890 jich měla škola 464 a o dva roky později bylo jen do první třídy zapsáno 125 dětí. Některé třídy proto musely být umisťovány po městě v nájmu – například v domech čp. 70, 75, 107, 180. Na nátlak školských úřadů se místní školní rada rozhoduje roku 1899 ke stavbě nové školní budovy. Pozemek je zakoupen na Dolejším rynku v místě usedlosti čp. 107 rolníka Josefa Stacha. Stavbu projektoval klatovský architekt K. Horák, provedení stavby se ujal zednický mistr Václav Toman ze Strážova čp. 46. Nová budova se třemi učebnami, bytem řídícího učitele a bytem školníka v přízemí, v prvním patře pak s pěti třídami a kabinetem, byla slavnostně vysvěcena 20. května roku 1900. Dnes slouží tato budova potřebám prvního stupně Základní a mateřské školy Strážov, je zde také školní družina a školní jídelna. Budovu staré školy z roku 1789 ve veřejné dražbě zakoupil K. Kalivoda – bývalý majitel čp. 2.

29

Měšťanská škola O měšťanskou školu začali strážovští usilovat již za starostování Karla Seicherta, úspěšný byl však až pokus z roku 1905, kdy byl starostou obce Jan Kalivoda (čp. 2). Do věci se vložil strážovský rodák František Haas, tehdy ředitel gymnázia v Praze na Smíchově, na jeho radu vypravili strážovští do Prahy do zemského sněmu tříčlennou deputaci (Jan Kalivoda - starosta, František Křížek - čp. 3, Josef Bříza - čp. 88), která se vrátila s povolením na zřízení školy vyššího typu. V té době existovala podobná škola na Klatovsku pouze v samotných Klatovech a Plánici. Občané se o povolení dozvěděli na schůzi obecního zastupitelstva dne 26. 4. 1906, již dne 24. 7. 1906 zakupuje obec pozemek pro výstavbu školy na Dolejším rynku – selská usedlost čp. 92 Josefa Janky. Základy budovy měšťanské školy byly položeny roku 1907, vysvěcena a předána do užívání byla 13. září roku 1908. V dnešní době slouží tato budova žákům druhého stupně Základní a mateřské školy Strážov. Na pamětní desce ve vchodu je napsáno: „Základ ku zřízení této školy měšťanské stal se za úřadování zemřelého purkmistra Jana Kalivody roku 1907. Též dohotovena byla roku 1908 za úřadování purkmistra Františka Muchky a spolupůsobení radních…… Projektoval Karel Horák, stavitel a architekt z Klatov a vystavěl týž společně s Václavem Tomanem mistrem zednickým ze Strážova.“ Fotografie viz příloha č. 6 Měšťanská škola byla zprvu určena pouze pro hochy, přijímání dívek bylo na žádost školské rady ve Strážově tehdejšími školskými úřady povoleno až od školního roku 1912/13 a to pouze v omezeném počtu. Toto omezení bylo zrušeno až po vzniku samostatného Československa. Dle záznamů ze srpna roku 1928 navštěvovali strážovskou měšťanskou školu žáci z těchto obcí vlastního školního obvodu: Strážov, Víteň, Božtěšice, Mladotice, Brtí, Javoříčko, Lukavice, Lehom, Rovná, Opálka, Český Hamr, Zahorčice, ze sousedních obvodů to bylo z obcí: Březí, Čachrov, Předvojovice, Kunkovice, Zahrádka, Běšiny, Kněžice, Klenová, Javor, Loučany, Rameno, Ondřejovice, Krotějov, Splž, Hájek, Němčice. Způsobilost vyučovat na měšťanské škole byla podmíněna složením odborné zkoušky z následujících předmětů: 1)jazyk český, dějepis, zeměpis; 2)přírodopis,

30

fyzika; 3)matematika, měřičství, rýsování. Měšťanská škola měla po svém otevření 3 stálé ročníky, na žádost občanů byl roku 1931 zřízen ročník čtvrtý, přičemž veškeré náklady provozní – topení, světlo, i plat učitele hradilo městské zastupitelstvo. Při škole fungovala také místní školní rada, která měla 15 členů a 2 členy náhradní. Aby byla prohloubena spolupráce s rodiči, bylo na doporučení ministerstva školství roku 1934 založeno I. Rodičovské sdružení – jeho výbor tvořilo 15 rodičů a prvním předsedou se stal Ferdinand Toman – rolník a hostinský z Lehoma. Za druhé světové války byla roku 1940 škola dočasně zavřena kvůli rozšíření záškrtu a později černého kašle. Rok 1942 přinesl změnu názvu – měšťanská škola se nadále nazývá škola hlavní. Na začátku roku 1945 jsou z nařízení okresního úřadu v Klatovech vystěhovány obě strážovské školní budovy a v průběhu února a března slouží k ubytování několika stovek uprchlíků z území, která musela opustit německá armáda. V tomto období si školní děti pouze docházely dvakrát týdně na radnici pro domácí úkoly. V dubnu 1945 bylo vyučování obnoveno v různých hostincích po Strážově – vyučovalo se střídavě, některé třídy dopoledne, jiné odpoledne. Vzhledem k obavám rodičů ze stálého nebezpečí hloubkových náletů i toto vyučování po několika týdnech skončilo. Po skončení války a odchodu uprchlíků bylo nejprve třeba vyklidit, vymalovat a připravit na vyučování obě školní budovy. Od školního roku 1945/46 jsou strážovské školy rozděleny – obecná škola i měšťanská škola mají každá svého ředitele. Ředitelé měšťanské školy ve Strážově: Emanuel Maydl, Bohdan Kokoška, Otakar Holub, František Procházka, Viktor Lísek, Josef Mareš, Ředitelé strážovské školy v poválečném období: František Virt, František Štván, Marie Uldrychová, Milada Boučková, Zdeňka Břízová, Josef Baštář, Zdeňka Břízová, Šárka Rašková.

31

Vybráno ze školních kronik Leden 1958 – do školní budovy č. 92 byl zapůjčen z Domu osvěty v Klatovech televizní přijímač. Byl instalován v ředitelně, nebyly však příznivé podmínky pro televizní signál Únor 1958 – konání prvního plesu SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy) ve strážovské sokolovně Léto 1958 – generální opravy obou školních budov 1959 – nácvik spartakiádních skladeb, jehož se účastnila většina žáků ZŠ 1959 – zřízení školní kuchyně a jídelny 1964 – zřízení školní družiny Květen 1965 – sjezd bývalých žáků školy a strážovských rodáků 1966 – zavedení vodovodů do všech tříd 1967 a 1968 – školní divadelní představení (Slavný mistr kopřiva, Pekelná růže) 1967 – získání pozemku u školy pro výuku pěstitelských prací 1969 – při škole úspěšně pracuje fotografický kroužek 1970 – vypracování projektu na zavedení ústředního topení ve škole a projektu na zřízení kabinetů v budově měšťanské školy 1971 – školní turnaj v ledním hokeji 1971 – na dvoře školní budovy č. 92 vybudována garáž 6. 10. 1971 – poprvé zatopeno ústředním topením 1972 - uzavření patronátní smlouvy s vojenským útvarem 1056 v Janovicích nad Úhlavou 1972 – na škole pracuje např. rozhlasový kroužek 1973 – vybudování nových kabinetů v půdních prostorách budovy č. 92 1973 – téměř všichni žáci onemocněli v průběhu roku planými neštovicemi Červen 1974 – konání sportovního odpoledne u příležitosti otevření koupaliště ve Strážově 1974 – stavební úpravy v tělocvičně a dílnách, natření všech školních dveří, ve všech třídách nové podlahy 1973/74 – během celého školního roku byla škola bez školníka

32

1975 – žáci 2. - 9. třídy se zúčastnili akce 100 jarních kilometrů 1975 – na národní škole natřena střecha a dány nové okapy 1975 – na budově měšťanské školy postaven nový komín 1976 – výměna dlaždic v budově č. 92, v některých třídách nové osvětlení 1976 – zřízení pracovny pro výuku dějepisu, branné a občanské výchovy 1977 – stavební úpravy šaten v budově prvního stupně 1978 – zavádění nové koncepce výuky v první, druhé a třetí třídě Květen 1980 - slavnostní otevření nových budov mateřské školy ve Strážově 1981/82 – nová koncepce výuky rozdělila základní školu na první stupeň (1. až 4. ročník) a druhý stupeň (5. až 8. ročník) 1983 – v blízkosti školních budov otevřeno nové zdravotní středisko 1984 – zřízení dílen pro výuku pracovního vyučování v budově prvního stupně 1985 – při škole pracuje 14 zájmových kroužků (např. střelecký, myslivecký, lyžařský, zdravotnický, dopravní, historický, ….) 1985 – skladby na spartakiádu nacvičovalo 70 žáků školy, v Praze cvičilo 14 strážovských dětí 1986 – Stavební podnik v Klatovech provádí vysoušení základů školní budovy č. 107 1987 – probíhá generální oprava budovy 1. stupně 1988 – zřízení kabinetu pro přírodovědné předměty v budově 2. stupně 1989 – nejvíce žáků se přihlásilo do kroužku dovedných rukou (38), zdravotnického (25) a do chovatelského kroužku (23) 1991 – v průběhu roku se za provozu školy opravují sokly na chodbách, natírají se dveře a provádí se celková rekonstrukce tělocvičny a hygienických zařízení v budově 2. stupně Březen 1992 – končí veškeré stavební úpravy a opravy v budově 2. stupně, po několikaměsíční odmlce se začíná cvičit v nově opravené tělocvičně 1992 – získání prvních počítačů do počítačové učebny 1993 – během roku se upravuje školní kotelna 1994 – během školního roku se provádějí lakýrnické práce v budově prvního stupně, v letních měsících zahájena celková rekonstrukce této školní budovy a také školní

33

kuchyně a jídelny. Slavnostní otevření zrekonstruované budovy proběhlo v říjnu 1994 1995 – započata výměna oken v budově měšťanské školy, zrekonstruovány prostory pro školní kuchyňku a šatny, vestibul školy obložen dřevěným obkladem, opravy sociálního zařízení v obou budovách, nové obložení chodeb Září 1995 – příprava kulturního programu na sraz rodáků Strážovska 1996 – po mnoha letech opět zavedena devítiletá školní docházka 1997 – do provozu uvedena nová počítačová učebna s 9 počítači 1997 – jako důsledek neustálého snižování počtu žáků dochází k postupnému spojování tříd na prvním stupni základní školy 1998 – dokončení opravy fasády školní budovy č. 92 1999 – o letních prázdninách provedena rekonstrukce školní kotelny (přestavba na vytápění plynem) Současná podoba školy je zachycena v celkové charakteristice ze školního roku 2013/14. Součástí školy jsou mateřská škola s kapacitou 60 dětí, základní škola s kapacitou 270 žáků, školní družina o kapacitě 35 žáků a školní jídelna s kapacitou 220 jídel. Mateřská škola má dvě oddělení, která navštěvovalo 56 dětí, jejich výchovu zajišťovaly 4 pedagogické pracovnice. První stupeň ZŠ navštěvovalo celkem 63 dětí, které vyučovali tři učitelé spolu s jedním asistentem pedagoga. Pět ročníků prvního stupně základní školy bylo vyučováno ve třech třídách. Vzhledem k nižšímu počtu žáků byly spojeny 1. + 4. ročník a 2. + 3. ročník. S žáky pátého ročníku se integrovaně vzdělával žák podle osnov pro ZŠ praktickou. Na druhém stupni se učilo ve čtyřech třídách 46 žáků, přičemž výuku zajišťovalo 7 pedagogů spolu s jedním pedagogickým asistentem. Podle osnov pro ZŠ praktickou se na druhém stupni vzdělávalo 5 žáků. Žáci prvního až devátého ročníku se vzdělávali podle Školního vzdělávacího programu ZŠ a MŠ Strážov č. j. 31/2007. Školní družina měla jedno oddělení, které pravidelně navštěvovalo 30 dětí. Ve školní jídelně se stravovalo 149 strávníků z mateřské i základní školy. Příloha č. 5

34

Mimo školy výše popsané fungovaly v minulosti ve Strážově i škola židovská, které bude věnována pozornost na jiném místě této práce (viz kapitola Židé ve Strážově) a škola německá. Původně společná škola pro české i německé děti, tak zvaná škola utrakvistická, byla roku 1872 rozdělena na školu českou a německou. Nově vzniklá německá škola neměla svoji vlastní budovu a fungovala v nájmech, zprvu v čp. 1 u Nerudů, později v čp. 112 u Fremutů. Navštěvovaly ji děti ze Splže, Hájku, Lehoma, Ramena, Ondřejovic, Opálky a z Plástek. Zajímavostí je, že ze čtyř postupně na německé škole působících učitelů byli tři Češi. „Stav německé školy v posledních letech byl ubohý. Žactvo chodilo do školy nedbale, ba ve škole i kouřilo. Zčásti ani jazyk německý dostatečně neovládalo.“ (Křížek, 1934, s. 61) Ještě v roce 1890 měla německá škola ve Strážově 56 dětí. Jejím čtvrtým a zároveň posledním učitelem byl „Antonín Pubec, hrobař německé školy ve Strážově. Řídící Pubec byl rozhodný Čech a národovec, člen a funkcionář snad všech strážovských spolků, za něho ubývalo žáků neustále, zvláště od té doby, kdy byla zřízena nová německá škola na Patrasku.“ (Křížek, 1934, s. 61) V roce 1907 přešli poslední dva němečtí žáci před zápisem do české školy, zásluhu na tom měl i starosta, který oběma z nich zdarma poskytl nový oblek a školní pomůcky. Tak byla německá škola ve Strážově roku 1907 zavřena, ale ne zrušena, protože Němci stále doufali v její znovuotevření. K oficiálnímu zrušení došlo až na základě zamítnuté interpelace na ministerstvu vyučování v říšské radě ve Vídni.

3.5 Občanská vybavenost Dopravní dostupnost obce je zajišťována autobusovou linkou spojující Strážov a Klatovy, jejíž provoz je v posledních letech značně omezen, například v sobotu a neděli již autobus nejezdí vůbec. Ve Strážově je k dispozici občanům pobočka České pošty, která částečně supluje i bankovní služby. Pobočka České spořitelny byla v roce 2013 uzavřena, v obci není k dispozici ani bankomat. Přitom historie strážovské Kampeličky sahá až do roku 1895. Občané města mohou využívat dvě prodejny, jejichž sortiment odpovídá běžné samoobsluze nabízející smíšené zboží.

35

Jde o provozovnu řetězce COOP - Tuty a takzvanou Večerku, kterou provozují občané vietnamské národnosti. K místní občanské vybavenosti lze dále přiřadit jedno kadeřnictví a dvě provozovny poskytující služby kosmetiky, manikúry a pedikúry. Ve městě jsou trvale v provozu dva hostince. V sezóně bývají otevřeny kiosky na koupališti a fotbalovém hřišti. Na okraji obce v blízkosti Kovodružstva při cestě na Lukavici je Strážovská čerpací stanice. Zdravotní péče - záznam o prvním strážovském „ranhojiči“ se datuje rokem 1827. V letech 1827 – 1874 zde působilo pět ranhojičů, k jejich pracovní náplni patřila i pomoc při porodech a ohledávání mrtvol. Byli to občané židovského původu a za své služby byli placeni městem (roční odměna 10 až 40 zlatých). Nejdéle z nich zde působil Lazar Leopold Bloch (1837-1862). V roce 1874 je ve Strážově zřízen zdravotní obvod, osazený klatovským rodákem absolventem chirurgického a porodnického ústavu v Olomouci Karlem Seichertem. Ten je zároveň místním poštmistrem a majitelem hostince U zlatého jelena

- v suterénu budovy jsou

ustájeni poštovní koně, v přízemí se nalézá klenutý šenk a pošta, v patře je byt (pamětníci vzpomínali na salonek s dobovým nábytkem pocházejícím z opalecké tvrze) a ordinace, označená nápisem ve švabachu „ordinationzimmer“. Tento původní nápis na modře prosklených dveřích z chodby do ordinace byl zničen až v šedesátých letech při rekonstrukci domu. Karel Seichert byl výrazně veřejně činný – byl starostou Sokola, předsedou odboru národní Jednoty pošumavské a velitelem hasičů. O úctě, které se v obci těšil, vypovídá i jeho pohřeb, jehož se zúčastnilo více než tisíc lidí. Roku 1905 nastupuje na místní obvod MUDr. Josef Kotek, první doktor medicíny. Je záhy vystřídán MUDr. Františkem Schullerbauerem, ten zde působí od roku 1909. Dle popisu MUDr. Kaskouna „Pokřtěný Žid, střední postavy, černovlasý, usměvavý, kolegiální, sympatický se zlatými brýlemi“. (Pavlásková, 1995, s. 79) Ordinoval zprvu na náměstí v čp. 1 (U Königů). Roku 1914 odchází do první světové války, vrací se v roce 1918, po tuto dobu jej zastupuje MUDr. Vilém Francl, který měl svůj obvod v Janovicích. V letech 1919 až 1924 zastával MUDr. Schullerbauer také funkci starosty. V roce 1924 si staví vilku s ordinací na okraji tehdejšího Strážova. Jeho koníčkem bylo fotografování, své negativy pečlivě archivoval, jsou popsány

36

místem, časem a expozicí. Jeho syn věnoval skleněné negativy z pozůstalosti panu Josefu Úlovcovi, zednickému mistru na Opálce, díky tomu se dochovaly historicky velice cenné snímky do dnešních dnů. Nejznámější z nich je snímek strážovského náměstí v den vypuknutí světové války 26. 7. 1914. Dalším strážovským obvodním lékařem byl MUDr. Jan Schauer. Během protektorátu přechovával tajnou vysílačku, kterou ovšem objevilo gestapo a MUDr. Schauer byl odsouzen. Přečkal sice koncentrační tábor, ale po návratu roku 1945 byl penzionován. Na uvolněné místo nastupuje MUDr. Josef Vyorálek, jeho manželka MUDr. Marie Vyorálková pracovala jako zubní lékařka – v době protektorátu je tedy Strážov nejlépe obsazeným obvodem v celém okrese. V letech 1945 – 1947 spravuje strážovský obvod spolu s obvodem janovickým MUDr. Bedřich Feldman. Ten však po únorovém převratu odchází ilegálně do zahraničí. V srpnu roku 1947 nastupuje MUDr. Otto Kaskoun, jeho obvod měl tehdy 3 600 obyvatel. Jako první strážovský lékař má svůj rentgenový přístroj. Působí zde 33 let, pak nedobrovolně odchází do Mariánských lázní, kde pracuje jako lékař balneolog. Jeho velikou láskou bylo poznávání Šumavy, přednáší o ní, vydává články, je autorem knihy Toulky Šumavou. Zemřel roku 2013 ve věku 97 let, ve své době byl nejstarším občanem města Strážova. Po roce 1980 se lékaři na místním obvodě rychle střídají, MUDr. Václav Urbánek zde působí v letech 1980 – 1984, další dva roky MUDr. Igor Treybal. Roku 1986 nastupuje MUDr. Jiří Zeman, který zde působí do současnosti. Zubní lékaři ve Strážově provozovali své ordinace nepřetržitě od roku 1937 a to včetně válečného období. Od roku 2014 je zde však zubní ordinace přes veškerou snahu obecního úřadu neobsazena. Po mnoha letech fungování přestal do Strážova zajíždět na ordinační hodiny ženský lékař. Provoz pediatrické ordinace je v současnosti omezen na několik hodin v týdnu.

3.6 Obyvatelstvo 3.6.1 Obecní zastupitelstvo V dnešní době provádí správu obce zastupitelstvo města Strážov. Poslední komunální volby do tohoto orgánu proběhly v roce 2014. V nich bylo demokraticky

37

zvoleno 15 zastupitelů města Strážov. Ti při ustavujícím zasedání v podstatě jen potvrdili výsledky voleb a řídili se počty hlasů získanými ve volbách. Ze zastupitelů tak byla na čtyřleté funkční období zvolena pětičlenná rada, v jejímž čele stojí starosta města Ing. Josef Rousek a místostarosta pan Miroslav Jiřík. V době před více než dvěma sty lety vedli správu obce purkmistr, 12 konšelů a rychtář. Tito funkcionáři úřadovali pouze jeden rok. Nenabývali svého úřadu jako dnes, svobodnou demokratickou volbou občanů, nýbrž byli vybíráni a jmenováni vrchností. Dělalo se to tak, že vyslaný panský úředník po uplynutí jednoročního funkčního období propustil jménem vrchnosti staré konšely z úřadu a přinesl jí seznam 14 jmen nových kandidátů konšelského úřadu. Vrchnost si z nich vybrala 12 osob. Panský úředník se odebral znovu do obce a jmenované takzvaně „posadil“. Vrchnost dosazovala na konšelský úřad zpravidla jen lidi jí milé, ponížené, zato u občanů neoblíbené. Vrchnost dosazovala ve Strážově i městského písaře. Konšelům příslušelo spravovat obec a soudit ve sporných a trestných věcech. Výkonným a dozorčím orgánem konšelů v oboru policejním byl „rychtář“. Byl každoročně vybírán z tělesně zdatných měšťanů. Obdržel jako odznak a nástroj při výkonu svého úřadu pečeť a palcát. Jeho úřad byl obtížný a nebezpečný. Dohlížel zejména na bezpečnost a mravnost v obci. Na pomoc měl biřice. Rušitele pořádku v obci zavíral do šatlavy. Vedle policejní moci měl rychtář i pravomoc soudní. V důležitých věcech byl předsedou soudu, který tvořilo všech 12 konšelů. V trestných případech řídil právo útrpné, to je řídil mučení a přiznání mučených dal zapisovat písařem do „smolné knihy“. Až do roku 1765 rozhodoval strážovský rychtář i pře hrdelní, rozhodoval tedy nad životem a smrtí. Šibenice ve Strážově stávala na vršku jihovýchodně od Strážova, dosud nazývaném Šibenec. Po roce 1765 význam rychtářských úřadů v důsledku tereziánských a josefínských reforem rychle upadá, neboť jim byla odňata moc soudní. V následujících letech rychtáři konali vlastně funkci starosty v menších obcích. Rychtářství trvalo od středověku až do roku 1849, kdy bylo nahrazeno „Obecním zřízením“. Podle něj si místo rychtáře a konšelů začali občané volit ze svého středu obecní výbor a ten pak mezi sebou volil purkmistra. Prvním voleným purkmistrem

38

ve Strážově byl Jan Denk z čp. 70. I tehdy byla ale cesta k dnešnímu pojetí demokracie při volbách do zastupitelstev ještě dlouhá a nesnadná. 3.6.2 Židé ve Strážově Jako první zmínka o židech usedlých ve Strážově bývá uváděna zpráva v nadační listině tehdejšího patrona strážovského kostela, rytíře Buška z Opálky, z roku 1405. Vzhledem k tomu, že židům v té době bylo zapovězeno provozování řemesel a zemědělství, zbýval jim jako prostředek obživy pouze obchod. Proto si volili jako místa svého pobytu lokality při živých obchodních stezkách. Tehdejší Strážov ležící při tzv. Světelské stezce vedoucí z dnešního Zwieselu (Světlá) v Bavorsku směrem na Klatovy a dále do českého vnitrozemí, chráněný pomezní tvrzí poskytující ochranu obchodníkům, byl pro jejich usazování příhodným místem. Tato skutečnost vyhovovala i vrchnosti, která měla z židů usedlých na panské půdě, ovšem mimo vlastní strážovskou tvrz, vydatný a stálý příjem. Velký nárůst počtu židovského obyvatelstva je zaznamenán v období po husitských válkách, kdy byly ve Strážově otevřeny stříbrné doly. Obchodním artiklem byla především sůl, dále pak dobytek všeho druhu, obilí, víno, bílé pivo, malvaz, ryby, sukno, plátno, kment a jiné. Výsady plynoucí z povýšení Strážova na město roku 1524 – mimo jiné dva výroční trhy, týdenní trh a zřízení skladu soli, měly za následek neobyčejný rozmach obchodu a tím i nárůst počtu židovského obyvatelstva. V 16. století vlastnili židé ve Strážově 20 domů, tento počet pak zůstává po dlouhé období poměrně stabilní – v roce 1848 jsou zaznamenány 43 židovské rodiny žijící ve 20 domech, což představuje nejpočetnější židovskou náboženskou obec na Klatovsku, včetně samotných Klatov. Postavení židů ve středověké společnosti znamenalo mimo jiné povinnost bydlet pohromadě, odděleně od ostatního obyvatelstva. Ve Strážově je dodnes ulice zvaná „Židovská“ – domy v ní byly většinou jednopatrové, kamenné, v přízemních místnostech s klenutými stropy. Popisná čísla židovských domů byla psána římskými číslicemi, aby byly odlišeny od budov křesťanských. Tento způsob číslování se ve Strážově udržel až do roku 1880. Z dobových pramenů se dozvídáme, že v Židovské ulici se díky obchodní zdatnosti jejích obyvatel nacházely všechny obchody (krámy) v obci, což trvalo až do šedesátých let devatenáctého století. Kromě i dnes 39

obvyklých komodit – koloniální zboží, střiž, železářství, obilí, lihoviny, len, vlna, kožky, apod., stojí za zvláštní zmínku obchod s peřím. Rozsáhlé obchodní styky takzvaných „pírníků“, prodavačů peří, sahaly ze Strážova daleko za hranice – do rakouských zemí, do Bavorska, do Saska. Peří bylo zasíláno do Francie, Belgie, Holandska a přes Hamburk až do Ameriky. Obchodovalo se i s Orientem (Smyrna, Damašek, Jeruzalém). K obchodním způsobům některých strážovských židů patřilo i „hausírnictví“ – nakupování a rozprodávání látek v Bavorsku, Rakousích, Štýrsku, Tyrolsku. Zavítal-li cizí „hausírník“ na své obchodní cestě do Strážova, musel přenocovat v takzvané „židovské hospodě“ (nyní čp. 147), jejíž budova se nachází na farním pozemku, protože povinností katolického farář bylo držet nad židy hausírníky dozor. Až toleranční patent Josefa II. z roku 1781 umožnil židům mimo jiné i volnost pobytu, což pro Strážov znamenalo, že židé si začali kupovat nemovitosti i mimo Židovskou ulici. Za doby největšího rozmachu měla židovská náboženská obec ve Strážově 300 členů – což tehdy byla jedna pětina místních obyvatel. Potřebám židovské obce sloužila synagoga – záznam z roku 1680 hovoří o dřevěné stavbě, ta je roku

1808

nahrazena

bohatě

vybavenou

zděnou

barokní

budovou.

V bezprostředním sousedství synagogy se nalézala soukromá židovská škola, jejíž budova se dochovala dodnes (čp. 189). V přízemí byl byt rabína a vyučování probíhalo v prvním poschodí. Protože židovští žáci docházeli zároveň do veřejné obecné školy, vyučovalo se v židovské škole ve čtvrtek, kdy obecná škola neměla vyučování, v ostatní dny pak fungovala židovská škola až od 17 hodin. Vyučovalo se zde židovské náboženství a německý jazyk. Vyučoval rabín a vyučovacím jazykem byla z nařízení vlády němčina. Přímo v obci pod pramenem „Perlavkou“ se do dnešních dnů dochovalo neveliké stavení, které sloužívalo jako židovská rituální lázeň (mikve). Další památkou na život náboženské obce židovské je židovský hřbitov. Nachází se na severním svahu Smrkové hory. Nápisy na náhrobcích jsou vesměs hebrejsko-německé, pomníky s českými nápisy se zde nalézají pouze tři. Nejmladší náhrobek je datován rokem 1925. Odborná veřejnost oceňuje poetiku epitafů, které jsou na náhrobcích vytesány, hřbitov je kompletně zdokumentován a

40

překlady náhrobních nápisů jsou k dispozici na webových stránkách Plzeňské židovské obce. Po roce 1860 nastává období postupného odcházení židovských rodin ze Strážova do větších měst (namátkou: Klatovy, Plzeň, Praha, Vídeň, Budapešť, New York). Hlavním důvodem je pokles obchodního významu obce, završený skutečností, že Strážovu se vyhnula v té době budovaná železnice. Pro obec Strážov znamenal postupný odchod židovských podnikatelů citelnou hospodářskou ztrátu, je ovšem třeba konstatovat, že pro židovské rodiny byl tento krok posunem k hospodářskému úspěchu. Židovští spoluobčané se podíleli i na společenském, kulturním a sportovním životě obce, ať už šlo o členství v různých spolcích, finanční příspěvky, či podíl na pořádání akcí. O jejich plnohodnotné integraci do majoritní křesťanské společnosti svědčí i fakt, že židovské plesy, pořádané každoročně, patřily k nejhojněji navštěvovaným a mezi občany bývalo považováno za prestižní záležitost účastnit se jich. Příloha č. 7 3.6.3 Významní rodáci Abraham Benisch (1811 – 1878) – hebraista a novinář. Roku 1841 se odstěhoval do Anglie, kde od roku 1854 redigoval židovské noviny „The Jewish Chronicle“. Publikoval také několik děl věnovaných hebrejské literatuře. Václav Křížek (1833 – 1881) – významný pedagog, politik, pokrokový vlastenec a organizátor kulturního života. Po studiu dějepisu a klasické i slovanské filologie na Pražské univerzitě pracuje krátce jako asistent Archivu Muzea Království českého. Od mládí je vědecky a publikačně činný, jako autor historických a jazykovědných spisů, později i výukových materiálů (např. mluvnice jihoslovanských jazyků, učebnice dějepisu, čítanky). Pět let působí jako profesor na gymnáziu ve Varaždínu v dnešním Chorvatsku. Odtud přechází do Litoměřic a v roce 1869 je v pouhých 29 letech zvolen za ředitele nově otevřeného reálného gymnázia v Táboře. Jedná se o první gymnázium s výlučně českým vyučovacím jazykem v rakouské monarchii. Na gymnáziu studovali i studenti z Chorvatska, Srbska, Bulharska. Křížek kladl důraz na používání různých učebních pomůcek (mapy, závěsné tabule, statistiky). Pod jeho předsednictvím se v Táboře konala roku 1870 první učitelská konference věnovaná 41

učebním pomůckám a názornému vyučování. Křížkova závěsná tabule graficky znázorňující vývoj lidstva od pračlověka po dnešní podobu lidí byla roku 1879 vystavena na etnografické výstavě v Moskvě. Kromě svého profesionálního působení ve školství byl Václav Křížek značně veřejně činný – například sestavil první obecní rozpočet města Tábora, založil spolek podporující chudé žáky, spoluzakládal ženský spolek „Zora“. Úspěšně inicioval žádost o zřízení místní Vyšší zemské hospodářské školy. Stal se prvním předsedou místního Klubu přátel věd a umění. Podílel se na vzniku městského muzea – otevřeno bylo až po jeho smrti roku 1884. V letech 1867 – 1869 reprezentoval Tábor jako poslanec českého zemského sněmu a v srpnu roku 1868 připojil svůj podpis pod deklaraci českých poslanců požadující federalismus. Význam osobnosti Václava Křížka, čestného občana Tábora, dokládá pamětní deska v budově tamního gymnázia, odhalená v září roku 1882. Město Strážov má na Václava Křížka milou vzpomínku v podobě písně „Strážovská hymna“, kterou složil v době svých studií. Příloha č. 13 František Haas (1857 – 1924) - gymnaziální profesor v Praze, okresní školní inspektor na Kladně, ředitel gymnázia na Smíchově, od roku 1910 zemský školní inspektor pro národní školy v Čechách. Významně se podílel na zřízení měšťanské školy ve Strážově. Přesto, že kariérní růst odvedl Františka Haase z rodné obce, každoročně se do Strážova vracel a trávil zde své dovolené. Wilhelm Löwith (1861 – 1932) – malíř, otec filozofa Karla Löwithe. Narodil se do židovské rodiny, která přijala protestantské vyznání. Malbu studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni a na Akademii výtvarných umění v Mnichově. Roku 1902 byl Leopoldem Bavorským jmenován královským profesorem na Akademii výtvarných umění. Jeho díla jsou součástí sbírek muzeí v Amsterdamu, Bautzenu, Cinccinneti, Frankfurtu, Mnichově, Norimberku a Praze. Josef Toman (1894 – 1972) – hudební skladatel, klavírista a varhaník. Narodil se 15. 4. 1894 v Lukavici. Ve třech letech přišel při úrazu o oko a krátce na to přestal vidět i na druhé, proto byl přijat do Karlova ústavu pro nevidomé v Praze, kde se měl vyučit kartáčníkem. Učil se zde také hře na lesní roh a klavír, ale další studium hudby mu vedení ústavu povolilo jen pod podmínkou, že zde nikdy nebude žádat

42

o učitelské místo. Za první světové války roku 1915 přijímá místo varhaníka v Červeném Kostelci. V roce 1916 dál studuje hudbu u profesora Štěpánka a nějaký čas i skladbu u Vítězslava Nováka. V témže roce skládá státní zkoušku ze hry na klavír. Po válce vítězí v konkurzu a získává místo ředitele kůru v Berouně. Zakládá soukromou hudební školu, jež se těšila dobré pověsti. Pořádá klavírní a varhanní koncerty jak na domácí půdě, tak v zahraničí. Vystupuje i v rozhlase, především coby interpret svých vlastních skladeb. Jeho skladatelské dílo čítá 78 děl – klavírní skladby, písňová tvorba, sbory i komorní a chrámová hudba O jeho improvizačních schopnostech se pochvalně vyslovil i Václav Talich. Judr. František Taušek (1897 – 1944) - prezident okresního trestního soudu v Brně. Po studiích práv na Karlově univerzitě v Praze nastoupil do soudní služby, v níž působil následujících čtyřicet let. V časopise Šumavan vycházely v roce 1938 pod názvem „Strážov – Klatovy – Praha“ jeho vzpomínkové fejetony. Václav Soušek (1899 – 1982) – malíř. Studoval u Aloise Kalvody a v krajinářské škole Otakara Nejedlého na Akademii výtvarných umění v Praze. Námětem jeho obrazů byly krajiny, zátiší a lovecké motivy. Byl členem Svazu výtvarných umělců v Plzni. Na budově strážovské radnice je umístěna na jeho počest pamětní deska. V zasedací síni obecního úřadu se nachází stálá výstava Souškových obrazů, jedná se o rozměrná plátna převážně s loveckými zátišími. Rozsáhlá soukromá sbírka krajinomaleb je v majetku JUDr. Jiřího Fukse, předsedy okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, také strážovského rodáka. Josef Jan Kalivoda (1905 – 1945) – beletrista, básník, dramatik, velký propagátor ochotnického divadla. Jeho selské romány námětově čerpaly z autorovy důvěrné znalosti poměrů na Strážovsku. Ing. Miroslav Toman, CSc. (1935) – poslanec České národní rady (1981 – 1986), poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění (1986 – 1990), ministr zemědělství České socialistické republiky (1981 – 1983), ministr zemědělství a výživy ČSSR (1983 – 1988), místopředseda vlády ČSSR (1986 – 1988), místopředseda české vlády a předseda České komise pro plánování a vědecký rozvoj (1988 – 1990). Podnikatel v potravinářství, politik Komunistické strany Československa. Vystudoval

43

Vyšší rolnickou školu v Klatovech, při zaměstnání pak Vysokou školu zemědělskou v Praze a získal externí aspiranturu v Brně. Postgraduálně absolvoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ v Praze. V rozmezí let 1954 – 1960 pracuje jako zemědělský technik, pak po dobu tří let působí na postu vedoucího odboru okresního národního výboru. Dále pracuje jako vedoucí oddělení racionalizace a technologického rozvoje ve Výrobní zemědělské správě Louny. V letech 1970 – 1974 byl ředitelem Okresní zemědělské správy v Kroměříži. Zároveň byl členem Okresního výboru KSČ a předsednictva OV KSČ v Kroměříži. Poté postoupil na celostátní politické posty. Dne 28. října 2015 Ing. Tomana prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy. Prof. Dr. František Fremuth, DrSc. (1941) – „je profesorem biofyziky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Vystudoval obor genetika na Karlově univerzitě v Praze. Pracoval zde jako vysokoškolský učitel na lékařské a na přírodovědecké fakultě. Kromě osmdesáti vědeckých prací napsal řadu odborných knih a učebnic. Za knihu „Regulace růstu normálních a nádorových buněk“ získal cenu České lékařské společnosti. Působil v USA na Národním institutu zdraví Bethesda Maryland a na Salkově Institutu biologických věd Kalifornské Univerzity San Diego. Spolupracoval a publikoval s profesorem R. W. Halleyem, nositelem Nobelovy ceny za genetiku. Založil a řídí Střední školu ekonomickou se sportovním zaměřením a Sportovně regenerační centrum v Praze. Jeho hlavním koníčkem je sport (nejlepší výkon v běhu na 100 metrů za 10,5 sec.). Při své publikační činnosti čerpá z vlastních odborných znalostí a bohatých životních zkušeností.“ (Fremuth, 2013, s. přebal knihy) Bohuslav (Bob) Kalivoda (1926 – 2014) – obchodník, malíř. Po druhé světové válce emigroval, zprvu pobýval v uprchlickém táboře v Německu a Itálii, pak se s rodinou vystěhoval do Austrálie, kde získal dvouletou pracovní smlouvu u Australské federální vlády. Když tato smlouva vypršela, začal podnikat v různých, zejména obchodních oborech. Jeho velkým koníčkem bylo malířství. Během svého života měl nejméně půl tuctu samostatných uměleckých výstav a to nejen v Austrálii, ale také v Quantas House v Londýně. Byl doživotním členem

44

Quensbeyské umělecké společnosti. Účastnil se řady prestižních malířských soutěží a získal mnohá ocenění. Šest let byl porotcem umělecké soutěže v Královské Camberrské Show. Svůj obraz má v Australské národní galerii v Sydney. Mimo svůj podnikatelský a umělecký život se stal i členem Rotary klubu Australia. Stále se živě zajímal o dění ve své původní vlasti, byl dobrovolným funkcionářem krajanského spolku, kde mimo jiné pracoval i v redakci československého krajanského časopisu Beseda. Na svůj rodný Strážov nikdy nezapomněl a po roce 1989 jej ještě dvakrát navštívil.

3.7 Spolky Ve Strážově má dlouhou tradici pestrá nabídka volnočasových aktivit, ať už jde o jednorázově pořádané akce či o dlouhodobou systematickou činnost v rámci různých spolků a volnočasových sdružení z oblasti sportu, kultury i zájmové činnosti. V roce 2015 fungovaly ve Strážově a okolí následující organizace: SK Kovodružstvo Strážov, Sokol Strážov, Turisté Strážov (nepřetržitá aktivita již 22 let), Sbor dobrovolných hasičů, okrsek Strážov (SDH Strážov, SDH Víteň, SDH Opálka, SDH Rovná, SDH Brtí, SDH Horní Němčice, SDH Zahorčice), Myslivecké sdružení Strážov, Místní organizace Českého svazu chovatelů Strážov, Místní organizace Svazu zdravotně postižených ŠUMAVA, místní organizace Českého svazu včelařů (ustavující valná hromada se konala 1. února 1920 v hostinci u Soukupů), Místní organizace Českého zahrádkářského svazu (funguje od roku 1957), Klub seniorů, Junior klub, Klub Stonožka, Mužský pěvecký sbor Strážov. Senioři mají možnost v rámci činnosti místní knihovny navštěvovat přednášky Univerzity třetího věku, pořádané Českou zemědělskou univerzitou v Praze. Většina výše uvedených organizací se v rámci své činnosti věnuje i práci s dětmi a mládeží – vychovává si své pokračovatele. Spolky, které se práci s mládeží věnují v největším rozsahu a s nejdelší tradicí jsou podrobněji popsány v následujícím textu. Příloha č. 8

45

3.7.1 Sbor dobrovolných hasičů Strážov Oheň, který se vymkl lidské kontrole, představoval a představuje vždy velikou hrozbu. V dřívějších dobách bylo nebezpečí požáru vyšší než dnes – zástavba obcí bývala stěsnána na malém prostoru, nejrozšířenějším stavebním materiálem bylo dřevo, střechy bývaly kryty slámou (došky) nebo šindelem, k vaření a vytápění se používal otevřený oheň, neexistovala ochrana proti bleskům. Rozsáhlé požáry mívaly na svědomí i události válečné. Tak se z dobových pramenů dozvídáme, že „První známá velká pohroma stihla Strážov v době 30leté války v roce 1641. Tenkrát byl i Strážov od Švédů zloupen a vypálen. Město bylo zachváceno velikým požárem, při němž všechny poklady kostelní, lidové a pokladnice řemeslnické byly od nepřátel vyloupeny. Náhlá a strašlivá pohroma měla za následek, že valná část Strážova už z rumů nepovstala.“ (Adamovský, Kozák, 1975, s. 3) Není proto divu, že účinná ochrana a obrana proti požárům byla považována za žádoucí, a tak strážovská obec již roku 1826 zakoupila za 312 zlatých ve Vídni první vozovou stříkačku, kterou s koňmi přivezl pan Josef Denk (čp. 62 – U Suků). Tato stříkačka byla bez nasávacího zařízení, čili čerpadel, vodní nádrže měla na boku. Vodou se plnila pomocí tzv. lejt a požárních košíků. Od zdroje vody ke stříkačce bylo třeba postavit dva řetězy z lidí – jedna řada podávala vodu do nádrže, druhá řada vracela prázdné nádoby. Poprvé použita byla tato stříkačka při rozsáhlém požáru, který vypukl ve Strážově 12. května roku 1828. Oheň vznikl ve stavení čp. 45, kde Terezii Lasnerové překypělo na plotně máslo a vzňalo se. Vzhledem k nepřízni počasí a faktu, že s výjimkou radnice a školy byla všechna stavení ze dřeva, se oheň bleskurychle šířil a za oběť mu padly téměř dvě třetiny Strážova. Shořelo 78 popisných čísel včetně budovy městské radnice z roku 1806. Spolu s radnicí shořel i vzácný městský archiv. Stříkačka, doposud na radnici umístěná, musela být přemístěna do čp. 67 a pak 66. Druhý velký požár vypukl ve Strážově 5. prosince roku 1852. Vyšel z kovárny Jana Denka čp. 136, zachvátil a zničil celý střed města. Vyhořelo 21 obytných stavení, dále 15 stodol a 10 chlévů. Pohořelých rodin bylo 45.

46

I přes tyto neblahé události se protipožární pojištění vžívalo jen zvolna a tak můžeme konstatovat, že roku 1856 bylo ze 185 strážovských domů pojištěno pouze 65 čísel popisných. Roku 1865 zakoupila obec od mechanika Jana Blažka z Klatov druhou vozovou stříkačku, stalo se tak po požáru hospody U Truhlářů (čp. 125). Strážovští židovští obchodníci Leopold Stádler a Moric Singer poskytli obci půjčku 300 zlatých na 5% úrok splatnou do pěti let; částka zbývající do celkových pořizovacích nákladů, které činily 425 zlatých, byla uhrazena z obecního jmění. Vlastenecký trend druhé poloviny devatenáctého století, dobrovolné hasičství na spolkovém základě, nalézá svoji odezvu i ve Strážově. (První hasičské sbory vůbec byly založeny roku 1853 v Praze a Plzni – šlo o sbory placené; první dobrovolný sbor hasičský byl založen roku 1864 ve Velvarech.) Tak 8. 11. 1874 podává jednatel Měšťanské besedy, učitel Josef Bouzek, obecnímu zastupitelstvu ve Strážově písemný návrh na zřízení hasičského sboru. „Dne 21. března 1875 se usneslo obecní zastupitelstvo jednomyslně dáti místnímu hasičskému sboru, dojde-li k jeho založení, do vínku 150 zlatých rakouské měny k zakoupení nebo doplnění hasičského nářadí a potřebné dříví ke zřízení cvičné budovy – leziště. A tak již 23. Března 1875 byly zadány vysokému c.k. místodržitelství v Praze stanovy hasičského sboru ke schválení. Výměrem téhož úřadu ze dne 12. dubna 1875 č. 18. 101 byly zadané stanovy schváleny.“ (Kodym, 2000, s. 4) Což vedlo k tomu, že dne 6. května 1875 došlo k založení sboru dobrovolných hasičů ve Strážově. Téhož dne byla zvolena první správní rada. Sbor čítal v roce svého založení 67 členů činných a 32 přispívajících. Již v neděli 9. května 1875 se konalo první cvičení, řízené klatovským cvičitelem Josefem Hessem. Dne 20. 6. 1875 konal sbor první veřejnou zkoušku. Obecné uznání si nedávno založený sbor vydobyl, když se osvědčil při požáru dne 9. 7. 1875, kdy uhájil hořící budovu čp. X (191) patřící Izáku Brumlovi. Sborová činnost sestávala z každoročního konání valné hromady, z výcviku členstva v domácích cvičeních a v účasti na veřejných cvičeních jiných hasičských sborů v okolí. Sbor na sebe vzal provádění záchranných prací při živelných pohromách – požáry, povodně, apod. Konal také kulturní a osvětovou činnost – pořádaly se přednášky, výlety, koncerty,

47

plesy a sbírky například pro chudé děti. Roku 1902 se podílí společně s dělnickým spolkem „Palacký“ na zřízení jeviště. Zakládá vlastní knihovnu, roku 1904 knihovní fond činí 64 svazků. Roku 1905 se sbor stává zakládajícím členem Okrašlovacího spolku ve Strážově. Roku 1908 je zahájena činnost hasičského dorostu, v následujícím roce je doloženo 13 cvičenců. V roce 1926 sbor zakládá sanitní službu a koná samaritní kurs. V roce 1927 je utvořen ženský odbor sboru. Sbor se také stará o své členy v nouzi a nemoci prostřednictvím sbírek a pojištěním. Od roku 1906 zde funguje i místní odbor Zemské pohřební pokladny, 1. 7. 1943 se zastavuje činnost pohřebních pokladen sboru a zřizuje se Pohřební fond. Sbor také pomáhal zakládat hasičské sbory ve Vítni (1905), v Rovné (1903), v Lehomě (1906), v Lukavici (1906), v Brtí (1923), v Záhorčicích (1923), v Němčicích (1923) a na Opálce. Spolková místnost sboru se nacházela zpočátku v domě U Soukupů čp. 108, od roku 1899 pak v hostinci K. Kalivody čp. 2. Výzdobu místnosti tvořila mapa okolí Strážova, přehled hasičských signálů a obraz znázorňující kmen zakládajících členů sboru vyhotovený dlouholetým jednatelem sboru, ředitelem místní školy Otakarem Holubem. O oblibě a prestiži sboru dobrovolných hasičů ve Strážově svědčí i to, že v jeho řadách fungovaly významné osobnosti ústního života – lékaři: dr. K. Seichert, dr. F. Schullerbauer; učitelé: V. Bouzek, F. Cepník, A. Pubec, E. Prexler, T. Vágner, J. Fritz, J. Suda, O. Holub; kněží: F. Jelínek, M. Másílko; a mnoho dalších. V roce 1914 vypukla první světová válka, mobilizace postihla 21 členů sboru. Během války odešlo mnoho členů na frontu a někteří se již nevrátili. Po vzniku první republiky se Zemská hasičská jednota rozdělila na župy. Klatovská župa je dále dělena na čtyři okrsky – strážovský okrsek byl největší, čítal 17 sborů (Strážov, Víteň, Lehom, Lukavice, Zahorčice, Brtí, Němčice, Ondřejovice, Hvízdalka, Běšiny, Tržek, Chlistov, Malonice, Čachrov, Kozí, Klenová, Javor.) Za druhé světové války je Ústřední hasičská jednota přejmenována na Svaz čs. hasičstva v Praze a dělí se na krajské hasičské jednoty, okresní hasičské jednoty a místní hasičské jednoty. V červnu 1944 se v Sušici konal kurz pro vyšší službu hasičstva, kterého se za Strážov účastnil Karel Kalivoda (čp. 2). Účastníci kurzu byli informováni i o přípravách na osvobození a úkolech, které bylo nutno v souvislosti

48

s tím zabezpečit. To se ovšem doneslo na gestapo, které pak 14. prosince roku 1944 účastníky kurzu pozatýkalo – zatčení byli vyšetřováni v Klatovech a vězněni v Terezíně. K. Kalivoda se z Terezína vrátil až po osvobození 24. května 1945. Od založení sboru byla veškerá požární výzbroj uložena na dvoře radnice ve zděném přístěnku, toto řešení se stávalo s postupem času a přibývající technikou stále méně vyhovující. Po roce 1945 se začíná zvažovat výstavba nové požární zbrojnice. Zprvu se uvažovalo o stavbě s použitím materiálu získaného z demolic ve vysidlovaném pohraničí, z toho však sešlo. Když bylo zakoupeno požární auto, které bylo nutno zprvu parkovat ve stodole u soukromníka, přidělil místní národní výbor hasičům budovu bývalého chudobince v Káclinku; tato budova byla dík nesčetným brigádnickým hodinám přeměněna na požární zbrojnici. Po zavedení nové autobusové linky do Strážova roku 1963 byl však tento objekt předán do užívání ČSAD jako garáž pro autobusy a požární technika se stěhovala do stodoly na dvoře fary. S narůstajícím množstvím požární techniky se postupem času ukázalo i toto řešení jako nevyhovující. Od roku 1973 probíhala jednání o výstavbě nové požární zbrojnice. V obci se ovšem v té době v rámci akce „Z“ staví rozsáhlý objekt mateřských škol, z toho důvodu došlo k několikaletému zpoždění a výstavba požární zbrojnice je slavnostně dokončena až 28. 1. 1983. O velkém pracovním nasazení a obětavosti místních občanů, požárníků, vypovídá mimo jiné i více než 16 000 odpracovaných brigádnických hodin. Tato budova slouží svému účelu do současnosti – v suterénu jsou tři malé garáže pro osobní automobily a kotelna. Jedna ze zmíněných garáží je v posledních letech využívána svazem zahrádkářů jako moštárna. V přízemí jsou tři velké garáže pro požární auta, klubovna, kancelář a sklady. V patře se nacházejí 4 ordinace s čekárnami, původně určené pro praktického, dětského, ženského a zubního lékaře. V současnosti těžiště činnosti sboru spočívá v přípravě požární zásahové jednotky. Jedná se o velký objem práce organizační, praktický výcvik, práci s dětmi a mládeží. Funguje zde družstvo žen i soutěžní družstva mužů, z nichž se pak zásahová jednotka tvoří. Sbor ve Strážově má ovšem i svou nezastupitelnou úlohu ve společenském životě obce. Kromě tradičních každoročních bálů se sbor

49

významně podílí například na organizačním zajištění proslulého strážovského masopustu, s pomocí své techniky každoročně staví na náměstí májku. Pro své členy a přátele pořádá řadu poznávacích zájezdů, pro mládež letní pobytové i putovní tábory. V rámci propagace své činnosti pořádá sbor veřejná námětová cvičení a podílí se na organizaci soutěží v požárních sportech. Ve výročních letech založení sboru byly pořádány zdařilé oslavy s celodenním programem. Prozatím poslední z oslav proběhla 2. května 2015, kdy se připomínalo 140. výročí založení místního sboru. Při této příležitosti nechalo vedení sboru zhotovit nový spolkový prapor, který v rámci oslav při výroční mši svaté v kostele sv. Jiří požehnal monsignore František Radkovský, biskup Plzeňský. Po mši následoval parádní pochod za doprovodu hudby, kterého se účastnily desítek vlajkových čet hasičských sborů ze širokého okolí a mnoho dalších hostů. Slavnost pokračovala v místní sokolovně. Zde se konala slavnostní valná hromada strážovského hasičského sboru, který se svým současným počtem 159 členů patří mezi největší a nejstarší v rámci okresu. 3.7.2 Sokol Strážov Tělovýchovná jednota Sokol byla ve Strážově založena roku 1897. K zakladatelům patřili významní místní občané, například učitel Vavřinec Piťha, obvodní lékař Karel Seichert, obchodník Václav König a další. Cvičilo se nejprve v sále hostince čp. 125, za příznivého počasí v létě na obecním tržišti na Pandrousku. Později se cvičilo se souhlasem obce a ředitele školy v tělocvičně budovy měšťanské školy. První sokolský slet ve Strážově se konal 14. srpna roku 1904. Strážovští cvičenci se také hojně účastnili okrskových, okresních a župních sletů i všesokolských sletů v Praze. Roku 1914 proběhla ustavující schůze dámského sboru tělovýchovné jednoty – účastnilo se devět zájemkyň o cvičení. Cvičení ovšem nepředstavovalo jedinou náplň činnosti strážovského Sokola, byly pořádány nejrůznější společenské akce – výlety, přednášky například o významných českých osobnostech, o zdraví a podobně. Jako dobovou kuriozitu lze vzpomenout přednášku z roku 1914 o spalování mrtvol, doprovázenou diapozitivy, které dodal spolek Krematoria z Prahy. Od svého založení přemýšleli strážovští sokolové o vybudování vlastních tělocvičných prostor, proto bylo ustanoveno „Družstvo pro 50

postavení Sokolovny ve Strážově“, jehož primárním úkolem bylo opatřit dostatek finančních prostředků. Za tím účelem si družstvo mimo jiné opatřilo biografickou koncesi a provozovalo veřejná biografická představení, která se odehrávala nejprve na dvoře hostince čp. 108 u Soukupů, kde byla spolková místnost Sokola, později se souhlasem obce a školních úřadů v tělocvičně měšťanské školy. Významným přispěvatelem družstva byl velkoobchodník František Stadler, místní rodák, který si vybudoval pracovní kariéru v Praze, kde se stýkal s mnohými členy operního sboru Národního divadla. Ti z jeho popudu realizovali v létě roku 1922 zájezd do Strážova a vystoupili před místním publikem. Roku 1923 bylo získáno pro výstavbu sokolovny vhodné místo a také povolení od obce lámat kámen v Dolní Hůrce (Na Škalici). Dřevo potřebné na stavbu věnovaly ze svých lesů okolní obce. Členové Sokola se rozhodli, že každý z nich odpracuje na stavbě sokolovny bezplatně určitý počet hodin nebo poskytne odpovídající finanční náhradu. I přes tuto snahu o snížení nákladů na stavbu musela místní Kampelička pomoci s financováním. Slavnostní otevření dokončené sokolovny proběhlo dne 16. 8. 1925. Nová výstavná budova sloužila nejen jako sportoviště; stala se významným kulturním centrem obce – pravidelně se zde promítal biograf, hrálo se tu ochotnické divadlo, pořádaly se koncerty, přednášky, veřejné schůze, plesy, slavnosti a podobné akce. Bohatý sportovně kulturní život strážovského Sokola utlumilo až období druhé světové války. Rok 1941 znamenal dokonce zákaz činnosti Sokola a zabavení sokolovny. Po roce 1948 začala do sportu zasahovat politika, bylo prosazeno sjednocení všech sportů pod jednu organizaci. Sokol Strážov byl spojen s místním fotbalovým klubem a takto vzniklá organizace DSO Sokol Strážov byla začleněna do Československého svazu tělesné výchovy. Na vysoké úrovni v té době byla ve Strážově kromě základní tělesné výchovy hlavně gymnastika dívek. Na jaře roku 2001 byl ve Strážově opětovně ustanoven Sokol Strážov jako samostatná tělovýchovná organizace včleněná do České obce Sokolské. Sokol ve Strážově i v dnešních dnech vychází z ideálů svého zakladatele Dr. Tyrše. V roce 2015 uspořádal řadu zajímavých sportovních a kulturních akcí pro děti i dospělé. Největší z nich byl již tradiční pouťový turnaj ve volejbalu zvaný Burčák open, za účasti více než desítky smíšených

51

volejbalových družstev. Velké oblibě se těší tradiční plesy a taneční zábavy. Pěkných úspěchů dosahují hráči stolního tenisu a florbalu, úspěšní byli i mladí plavci Sokola Strážov na župních přeborech v Klatovech. 3.7.3 Z historie strážovské kopané Již v roce 1907 máme podle fotodokumentace skupinku nám neznámých strážováků, ve fotbalové póze s míčem v civilním oblečení, včetně klobouků. Písemné záznamy z této doby chybí, ale jednalo se zřejmě o fotbal pro ukrácení volného času, o fotbal bez organizačního řádu. Ve dnech volna honili tito průkopníci kopané mičudu po různých „kozích pláccích“. Je nutné se vžít do tehdejší doby, kdy zemědělská půda se těšila velké vážnosti a kdejaký kousek paloučku využívali místní domkáři k pasení koz a husí. Proto byli první fotbalisté považováni za blázny honící se za míčem a plašící dobytek. Mládí a pokrok se ovšem zastavit nedá. První světová válka ochromila všechno společenské dění, ale po válce nastal všeobecný rozvoj. Rozvíjel se společenský život včetně sportu. Ve Strážově a v jeho okolních vesnicích bylo v podstatně více obyvatel, než je tomu v dnešní době. Můžeme říci, že hlavně mládež hledala po práci lidovou zábavu, čímž fotbal v té době byl. Z dochovaných pamětí nejstarších fotbalistů a ze snímků z fotoalba, máme již roku 1920 první fotbalisty v dresech. Ze snímku je také patrné, že první hřiště vzniklo za „Muchkovo rybníkem“, z dnešního pohledu pod bývalým JZD, u bývalé farmy pana Denka, tam kde je dnes vybudováno cvičiště pro hasiče. V té době se již fotbal hrál po celém kraji. Luby, Kdyně, Kolinec, Klatovy, Měčín byli strážovským prvními soupeři. Kopaná se hrála i na Týnci a Čachrově. Byla to takzvaná pouťová utkání. Byli fotbalisté, bylo hřiště, nastala doba měření sil s okolními kluby. Byl založen první klub AFK Strážov, v jehož čele stáli Bouberle Aleš, Bouberle krejčí a Eman Sekyra – listonoš. Zájem diváků i hráčů o kopanou byl veliký, takový, že se v roce 1930 utvořilo nové mužstvo s názvem „Sportovní sdružení Sparta Strážov“. Členy byli mladší hráči, kteří se neprosadili v dosavadním klubu AFK. V této době, v létech 1930 - 1939 dosáhla strážovská kopaná největšího rozmachu. Místní rivalita, spojená s hecováním a přetahováním hráčů z klubu do klubu, kopané prospívala. Hráči AFK, zvaní „afíkáni“, měli klubovou místnost v hospodě u Chodlů 52

a hráči Sparty v hostinci u Soukupů na náměstí. Že se jednalo o zájem obchodní, není třeba zdůrazňovat, neboť každý hostinský věděl, že po fotbale je velká žízeň, která se musí uhasit. Kabiny na převlékání u hřiště v té době nebyly, a tak se hráči převlékali do dresů již v uvedených hostincích. Na hřiště se chodilo se soupeřem a často i s hudbou. Po utkání se hráči myli v potoce, který protékal kolem hřiště. Občerstvení bylo zajištěno v blízké Kreibichovic studánce. Příprava hřiště před utkáním a úklid byly samozřejmě věcí hráčů. Za těchto okolností fungovaly kluby s minimálními náklady. Rovněž údržba dresů byla záležitostí hráčů. Platila se pouze náhrada delegovanému rozhodčímu. Oba kluby – AFK a Sparta Strážov hrály již soutěžní utkání, a to až do r. 1939, kdy došlo ke spojení pod názvem SK Sparta Strážov. I v době druhé světové války se ve fotbale pokračovalo. Ostatní činnost byla omezena, nesměly se konat ani taneční zábavy, a tak zbývalo na fotbal více času. Na utkání se chodilo pěšky, vlakem, na kolech, nebo koňským potahem. Pokud bylo auto, nebyl benzín. V té době byl již fotbal organizován západočeskou fotbalovou župou, v jejímž čele stál dlouholetý tajemník František Cingroš. Návštěvnost byla veliká, protože fotbal byl nesmírně populární. A to i přesto, že vybavení klubu bylo velice skromné. Kožené kopačky nad kotníky si hráči pořizovali sami. Pokud se kožené kolíky opotřebovaly, ševci pan Tomás a pan Bouberle přidělali nové. Šité šněrovací míče se při píchnutí zalepily. Na nutné náklady si hráči vydělávali pořádáním tanečních zábav. Hrálo se divadlo, a při nedostatku peněz sáhli hráči do vlastních kapes, někdy i některý obchodník „do šuplete“ pro sponzorský dar. Všechny práce na hřišti se dělaly svépomocí. V krátkosti je třeba se zmínit o prvním hřišti za rybníkem. Bylo malé a ve směru k rybníku zamokřené. Po dešti hráči při hře zapadali po kotníky do bažiny, ze které stříkala rezavá voda. Budeme-li hodnotit výkonnostní úroveň strážovské kopané - dobrá tělesná kondice vyplývala z tehdejšího životního stylu. Pamětníci si dobře pamatují každodenní chození šestkrát týdně na vlak do Běšin v časných ranních hodinách a odpoledne zpět. Vlak na nikoho nečekal, a tak se často z „Lukavského vršku“ do Běšin běželo. Docházení za prací do Nýrska přes Blata bylo normální. Povaha práce v zemědělství byla namáhavá, představovala každodenní posilování. O organizovanosti tréninků nelze

53

mluvit. Po práci se prostě chodilo na hřiště, kde se hrálo na dvě brány. Vysoká úroveň strážovské kopané byla vyhlášená. Účast na Chodském poháru v Domažlicích a utkání s předními mužstvy kraje, byla vždy otevřenou záležitostí. Talentovaní hráči v okolí považovali za čest hrát za Strážov. Hráči Lamert a Ondr dojížděli do Strážova až z Hor Matky Boží. Bylo by jistě zajímavé srovnání dnešní úrovně kopané s kopanou před padesáti léty. Vynikajícími hráči té doby byli bratři Karel a Rudolf Cílové, Havel, Pepi Soukup, Polomis, Jan Bouček a celá řada dalších. Po stránce organizační byli hlavními činovníky nezapomenutelní Miloš Haas a Adolf Kalný. Po druhé světové válce v roce 1945 nastalo ve fotbale všude oživení. Ve Strážově tomu bylo ovšem naopak. Nastal značný odliv obyvatel z dělnických řad, protože ve Strážově nebyla práce. Značná část obyvatel Strážova využila možnosti doby, která nastala po odsunu Němců. Byla možnost přidělení domku, eventuálně hospodářské usedlosti. S humorem se říkalo, že polovinu obyvatel Nýrska tvoří Strážováci. Situace vyústila v to, že se fotbal ve Strážově po několik let nehrál. V roce 1948 a začátkem padesátých let začala do sportu zasahovat politika. Bylo prosazováno sjednocení všech sportů pod jednou organizací. Až do té doby byly fotbalisté samostatnou organizací. Současně s ní existoval ve Strážově, a to již od roku 1897, Sokol. Snaha, či příkaz sjednotit tělovýchovu se sportem, byla ve Strážově realizována v roce 1953. Došlo ke spojení fotbalistů se Sokolem pod názvem DSO Sokol Strážov. Nutno říci, že zde i před sjednocením fungovala neformální spolupráce mezi fotbalisty a sokoly. Dokladem toho je i fakt, že právě v letech 1951 až 1953 bylo vybudováno kluziště s večerním osvětlením v prostoru za rybníkem u Muchků. Bylo to jedno z prvních kluzišť na Klatovsku. Hrála se pravidelná soutěž v hokeji, byly pořádány školní hokejové turnaje, kluziště sloužilo strážovské veřejnosti. Postupem času a budováním místního JZD začala do kluziště prosakovat močůvka a narušovala ledovou plochu. Objektivně však nutno říci, že postupná změna klimatu uspíšila jeho zánik, tak jako v celé řadě dalších míst. Hokej se začal provozovat pouze na zimních stadionech. Dalším mezníkem ve sportovním dění bylo vybudování nového fotbalového hřiště. Jak již bylo řečeno, původní hřiště za rybníkem u Muchků nevyhovovalo. Bylo

54

často zaplavováno. Po založení JZD již zemědělci tak nelpěli na zemědělské půdě. Naskytla se možnost přidělení vhodného pozemku. Původně bylo hřiště naplánováno a zaměřeno v prostoru u křížku před Hourovic mlýnem. Zde sice byla ideální rovina, ale po úvaze bylo od záměru upuštěno pro velkou vzdálenost od Strážova. Nakonec bylo nové fotbalové hřiště vybudováno za Zuzánkovic zahradou. Současně byla převezena dřevěná kabina ze starého hřiště, která má také svou historii. Původně tento objekt sloužil jako celnice mezi protektorátem a Sudety za obcí Hvízdalkou. Po válce v roce 1945 byl odborně rozebrán truhlářským mistrem Janem Haasem a postaven na starém hřišti. Po vybudování nového hřiště byla kabina znovu rozebrána, převezena a postavena. Slouží dodnes, a to jako skladiště. Vybudování hřiště již probíhalo pod DSO Sokol Strážov. V šedesátých létech se ukázalo, že finanční náklady na mužstva, žáků, dorostenců a mužů fotbalového oddílu převyšují možnosti Sokola. Proto bylo na výborové schůzi, které předsedal František Bouberle, rozhodnuto o podání žádosti Kovodružstvu Strážov o převod oddílu kopané na Kovodružstvo. Příjmy Sokola z kulturních akcí, tanečních zábav, a podobně nebyly tak vysoké, aby uhradily stoupající náklady na činnost tří mužstev. Samotná sokolovna vyžadovala různé opravy a údržbu. Po ustavení nové TJ Kovo Strážov v roce 1968 byly pozemky fotbalového hřiště vykoupeny a staly se majetkem Kovodružstva Strážov. Dále přicházela různá nařízení, jako například zákaz převozu sportovců na nákladních autech. Začala bujet byrokracie. Mužstvo patnácti sportovců na autě nesmělo být přepravováno, ale na 1. máje mohlo na autě sedět tolik družstevníků, kolik se jich vešlo. Představenstvo Kovodružstva Strážov, v čele s předsedou Janem Boučkem, přijalo návrh výboru Sokola a na sklonku roku 1968 se utvořila samostatná TJ s názvem TJ Kovo Strážov. Pokud jde o vlastní sportovní činnost, byl to druhý vrchol slávy strážovského fotbalu. Od r. 1964 do roku 1977 hráli muži I.B třídu. Sešla se další generace talentovaných hráčů, jako Bouberle Milan, Bouberle Josef, Toman František, Bříza Jan, Vaněk Václav, Hrach Josef, bratři Denkové a další. Velkou zásluhu na růstu výkonnosti v dané době měl Antonín Presl starší. Zprvu jako hráč, později jako

55

trenér a funkcionář. V době nouze nastupoval ještě i se syny Jiřím a Antonínem. V roce 1977 v závěru soutěže přišel nečekaný zlom. Hráč Presl Antonín mladší obdržel pět žlutých karet. Tato evidence nebyla nikým vedena a Presl hrál dál. Podle soutěžního řádu nesměl totiž jedno utkání hrát. Řídící orgán tuto skutečnost zjistil až na konci soutěže; v rozporu s řádem odebral Strážovu 11 bodů. Tím byl Strážov odsouzen k sestupu do nižší soutěže. Tento sestup měl neblahý dopad. S nespravedlivým sestupem nastal rozklad v mužstvu a i u části funkcionářů. Část hráčů zanechala aktivní činnosti, mladší odešli do jiných klubů. Po ročním působení v okresním přeboru pokračoval pád mužstva až na dno soutěže. Byl to počátek úpadku strážovské kopané na dlouhá léta. Do nového ročníku nebylo již družstvo přihlášeno. Bylo to rozhodnutí výboru, když se na mimořádnou schůzi dostavil malý počet hráčů. Ve stínu této skutečnosti se ale začal pomalu rozvíjet mládežnický fotbal. Pod vedením Václava Vaňka a Josef Denka začal v roce 1980 pozvolný růst výkonnosti mužstev žáků. Rovněž dorost pod vedením Josefa Soukupa, bývalého brankáře, si vedl velmi zdatně v okresní soutěži. Výkonnost uvedených mužstev stále stoupala, až v r. 1987 vyvrcholila postupem dorostu do krajské soutěže. Cílevědomá práce výše uvedených trenérů přinesla ovoce. Můžeme říci, že se zde vytvořil základ úspěchu mužstva mužů, posledního desetiletí minulého století. Deset roků trvalo, než muži navázali na dřívější tradici strážovské kopané. Po postupu do okresního přeboru v roce 1990 skončili jako nováček soutěže na druhém místě. Hned příští rok mužstvo do I.B třídy postoupilo. Zde v následujících dvou letech bojuje na špici tabulky o postup do I.A třídy. Nakonec to přece jen vyšlo a Strážov, poprvé v historii místní kopané postoupil do druhé nejvyšší krajské soutěže. V roce 1987 rozhodlo vedení Kovodružstva Strážov na základě dobrých hospodářských výsledků a na návrh sportovců o výstavbě nových moderních kabin. Oficiálně byla výstavba vedena jako stavba školicího a rekreačního zařízení. Podmínkou ze strany Kovodružstva bylo, že celá stavba bude prováděna po pracovní době, o sobotách a nedělích. Na návrh Josef Berana a Jaroslava Stýbla vypracoval projekt František Žatko. Na stavbě pracovalo za mzdu 15 pracovníků, a to na základě

56

smlouvy o vedlejší pracovní činnosti. Celá akce trvala 18 měsíců s termínem dokončení 31. 12. 1988. V roce 1990 byla ještě vybudována asfaltová silnice k objektu. Celá stavba i s vnitřním zařízením dosáhla hodnoty 850.000,- Kčs. Slavnostní zahájení provozu bylo 8. května 1989, kdy proběhlo utkání A mužstva proti staré gardě Strážova. K další významné události došlo v roce 1992. Na základě žádosti výboru Sokola na následné valné hromadě došlo k sjednocení Sokola a TJ Start v jedinou tělovýchovnou jednotu s názvem SK Kovodružstvo Strážov. Hlavním důvodem ke sjednocení byla pasivita členské základny Sokola. Na uvedené valné hromadě rezignoval na svoji funkci dlouholetý předseda TJ Start Josef Beran. Byl zvolen nový výbor v čele s Josefem Souškem. Místopředsedou se stal Jindřich Šedlbauer a sekretářem Miroslav Sedlmaier. Tito v té době mladší pracovníci vnesli do celého dění nový elán a oživení. V tehdejší situaci, za zcela nových ekonomických podmínek, přinesla doba nové starosti. Kdysi hlavní sponzor kopané, Kovodružstvo, zabezpečovalo podstatnou část nákladů. V důsledku porevoluční ekonomické recese nastala doba přísnějšího hospodaření, a tím i krok k zastavení finančního příspěvku na fotbal. Klesají i finanční příspěvky na činnost a údržbu z okresního svazu kopané. I přes tuto složitou situaci byla v roce 1993 zakoupena první, nová samochodná sekačka na trávu, a v následujícím roce zrealizováno zavlažování hřiště. Podstatně se tak zlepšila hrací plocha. V roce 2006 za přispění Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a také Obce Strážov byla provedena velká rekonstrukce hrací plochy. Na podzim r. 2013 se podařilo ze sdružených prostředků, které klub získal z části z dotace od FAČR prostřednictvím MŠMT realizovat po celém hřišti montáž automatického zavlažovacího systému. SK Kovodružstvo Strážov má v současné době 201 dospělých členů. V sezóně 2015/16 hrají pod hlavičkou sportovního klubu čtyři fotbalové týmy - muži působí v 1. B třídě, starší žáci úspěšně vykračují za lepšími časy v mládežnické kopané klubu v okresním přeboru. Funguje i starší přípravka. Od podzimu 2015 se do sportovní činnosti zapojilo nově družstvo mladší přípravky, které má za sebou první zkušenosti v rámci turnajů v okresním přeboru této věkové kategorie. Lze konstatovat, že

57

fotbalisté ve Strážově jsou jedna z organizací, která velmi obohacuje sportovní i společenský život v obci.

3.8 Lidové zvyky a obyčeje na strážovsku Z vyprávění pana učitele Antonína Jiříka, narozeného roku 1922, se dozvídáme, že již odpradávna byl křesťanský rok spojen s mnoha lidovými zvyky. Částečně se však tyto tradice v jednotlivých regionech odlišovaly. Pojďme si teď přiblížit, jak vypadal takový běžný rok v období první republiky na Strážovsku. Hned na prahu nového roku obcházeli po vesnicích Tři králové. Samozřejmě vzadu musel být ten „černý“ a všichni společně zpívali: „My Tři králové jdeme …“, přičemž v navštívených domácnostech psali nade dveře svěcenou křídou „K+M+B+letopočet“. Na Hromnice (2. února) se na mši v kostele sv. Jiří světily svíce - hromničky, voda a křída. Hromničky se pak v domácnostech rozsvěcovaly, když byla velká bouřka nebo při úmrtí v rodině. Svěcená voda se používala prakticky po celý rok v kropěnkách. Rozhodně nejrozvernější venkovskou lidovou zábavou býval masopust. V masopustě se téměř každou neděli konaly bály, které pořádaly jednotlivé vesnické spolky. Zvali na ně většinou dva členové pořádajícího spolku a přitom předávali do jednotlivých rodin tištěné pozvánky. Byly krásně barevné a všichni se tradičně předháněli, kdo ji bude mít nápaditější. V masopustě se také odbývalo nejvíce svateb. Velkou postavou všech svateb býval smluvčí, který již několik neděl před jejím konáním obcházel vesnici a zval jednotlivé svatebčany. Aby pozvaní nezapomněli na čas svatebního obřadu, bylo zvykem den a hodinu napsat nade dveře. Smluvčí pak vlastní svatbu také vedl. Vše přitom muselo jít podle ustáleného zvyku, za což smluvčí zodpovídal. Nejdůležitější bylo všechno odříkávat ve verších a v přesném pořadí. Posledním smluvčím byl na Strážovsku starý holič Muchka, zvaný Mucháček. Poslední tři dny masopustní (neděle, pondělí a úterý) se slavilo a tancovalo. V neděli byla pravidelně taneční zábava. V pondělí se konal takzvaný „Entrit“, ten

58

býval v hostinci U Lukšíků. V úterý procházel obcí masopustní průvod v maskách. Obyčejně to bývala taková hraná svatba, při které nemohl chybět ženich, nevěsta a smluvčí. Samozřejmě přicházely také další masky - medvědář s medvědem, šaškové, dokonce i cikánský vůz s kobylou a jiné maškary na koních. Všemu tomu vévodila slavná strážovská kapela. Průvod procházel Strážovem a končilo se v sokolovně, kde se konala taneční zábava. Ovšem tato zábava trvala jen do půlnoci. Dříve ji dokonce oficiálně ukončoval sám starosta. Končil totiž masopust a od půlnoci začínal půst. Zvláštní význam se dříve všeobecně přikládal šesti postním nedělím, které předcházely velikonočním svátkům. Na poslední neděli postní – Květnou – se světily ratolesti, větvičky z jívy (kočičky). Chlapci vždy závodili, kdo do kostela přinese největší ratolest. Pravidelně vyhrávali Němci ze Splže nebo Krotějova, kteří mívali ratolesti dlouhé i několik metrů. Na Zelený čtvrtek chodili chlapci i děvčata řehtat. Sešli se u sochy sv. Jana na náměstí a s řehtačkami či klepačkami prošli celý Strážov. U křížů a kapliček se celý průvod zastavil, všichni se pomodlili a pokračovali dál. Na Velký pátek se roznášely na pole křížky, které si každý hospodář vyráběl ze svěcených ratolestí. Tento rituál se musel provést před svítáním, přičemž na každé zaseté pole se dávaly do třech rohů tři křížky a čtvrtý roh se nechal prázdný, aby zlí duchové mohli tímto místem utéci. Na pole pšeničné a lněné se dávaly ještě doprostřed svěcené pruty asi 80 cm vysoké, aby len a pšenice vyrostly tak vysoké. O Velikonočním pondělí chodili chlapci vyšlehat děvčata. Měli z vrbových proutků upletenou pomlázku krásně ozdobenou fábory a od děvčat dostávali malovaná vajíčka. Velikonočních zvyků bylo hodně. Nejznámější je samozřejmě malování vajíček. Ta se barvila nejčastěji ve slupkách z cibule nebo v kopřivách. Používaly se i další metody za pomoci vosku nebo škrábání různých vzorů do obarvené skořápky. K tradičním zvykům patřilo také známé vyhazování vajec na trávnících v okolí. Zvláštním a dnes již skoro zapomenutým obyčejem bylo sekání vajec. Pointa byla v tom, že se vejce drželo v zavřené dlani, přičemž mezi palcem a ukazovákem se nechala malá mezera. Libovolný dobrovolník si pak vzal korunovou

59

minci a s ní měl otvorem trefit vajíčko. Podařilo-li se mu to, bylo vejce jeho. Pokud se však netrefil, vyhrál minci i vajíčko ten, který jej držel v dlani. Obyčejně se nepodařilo trefit otvor na první pokus, a mince tak udělala nesmazatelný otisk na jednom z prstů. Před prvním květnem stavěli chlapci své milé máj. Máj měli již oloupanou a po setmění ji s kamarády postavili u chalupy své vyvolené dívky. Věnec musela uplést dívka sama. Chlapci byli pak za odměnu pohoštěni. Později, asi ve čtyřicátých letech, se začala stavět jedna velká máj pro všechny dívky v obci. Tradicí též bývalo, že se k ní snášely různé věci, které se po obci našly. Na Šibenci se rovněž před 1. květnem pálily čarodějnice a 24. června se na stejném místě dělaly „Svatojánské ohně“. Na počátku léta, o Svatodušním pondělí, chodily takzvané kozy neboli letničky. Hlavními účastníky této dětské lidové zábavy byly následující masky: dědek, bába, kočí a kozy. Společně táhli provizorní káru, která mívala nejčastěji kolečka z rachadla a byla vyzdobena chvojím a fábory. Vyjížděli ráno kolem páté, a čím více vesnic v okolí Strážova navštívili, tím více vybrali. Uvnitř káry měla sedět jedna koza, která mečela: „Mé, mé, mé, do vody ne ...“. Káru táhly dvě nebo čtyři kozy. Byli to kluci oblečení v bílé košili přes kalhoty, na hlavě měli čepici z žitné slámy, vysokou asi 80 cm s třemi rohy, která jim seděla na ramenou. Mezi slámou se dívali na cestu. Přes rameno nesli pasy se zvonky, které míval dobytek na krku při zapřažení ve voze. S těmi zvonky kozy stále pohybovaly, zvonily. Káře velel kočí. Měl bič s fáborky, fajfku, hůl a na oprati držel přední kozu. Hlavními osobami byli dědek a bába, kteří vybírali. Jak dědek, tak i bába měli dlouhé říkání. Čím delší zvládli říkání, tím byli v partě vítanější. Po Svatodušních svátcích bylo ve čtvrtek Boží tělo. O Božím těle chodil ve Strážově průvod, který začínal před kostelem. Vpředu šly děti, přičemž děvčátka měla košíčky s květinami a cestu vysypávala květy. Farář pak pod baldachýnem nesl monstranci. Baldachýn přenášeli vážení občané strážovští, pro které to byla velká čest. Průvod šel ke čtyřem oltářům: u sv. Jana, u Suků, u Beranů (Chmelů) a u Cajzů. Kudy šel průvod, byla okna vyzdobená svícny.

60

Velkou slávou pro celé okolí samozřejmě bývaly poutě. Ve Strážově se drží dvě poutě, hlavní pouť je na sv. Jiří (24. dubna) a „malá“ pouť na Jména P. Marie (12. září). Dříve stávaly o pouti na náměstí krámy většinou s cukrovím a na dolejším rynku bývaly kolotoče. Nemohla chybět ani pouťová taneční zábava, která se konala v neděli večer. Dříve snad každý rok bývaly ve Strážově dožínky. Po roce 1850 působil ve Strážově učitel Prexler, který strážovské dožínky podrobně popsal. Vydal totiž útlou knížečku, ve které byl shrnut celý průběh dožínek ve Strážově. Podle tohoto návodu se udělaly dožínky v roce 1945, přesně 26. srpna. Bylo vytištěno mnoho pozvánek, a dokonce byly tyto letáčky vyhazovány z amerického letadla po celém kraji, takže se sešla spousta lidí. Na Opálce u Poklasných se naložilo několik snopů a pak celý průvod prošel Strážovem až k sokolovně, kde místní ochotníci sehráli celé dožínky. V průvodu šli nejen zemědělci na koních, ale také hasiči, sokolové, skauti na vyzdobených kolech a mnoho lidí v národních krojích. Někteří se vezli na alegorických vozech. Večer se pak v sále sokolovny konala taneční zábava. Na podzim se každoročně slavilo posvícení. V neděli bývala taneční zábava, ale posvícení se drželo ještě v pondělí, kdy se tancovalo v hostinci U Lukšíků. Samozřejmě že o posvícení musela být v každé domácnosti k obědu husa. V předvečer sv. Mikuláše (5. prosince) ještě dodnes chodí Mikuláš, anděl a čerti. Na vesnicích se však v uvedené předvánoční době dosti dlouho udržoval také zvyk, kdy chodila Lucka. Byla to většinou žena v dlouhé bílé košili, přes kterou měla na sobě hrachovinu, v ruce kosu nebo srp, jímž měla rozpárat zlobivé děti. Velkým církevním svátkem bývaly Vánoce. K adventnímu času se samozřejmě vázalo mnoho zvyků a obyčejů, které většinou přetrvaly dodnes. Se Štědrým dnem byly také spojeny magické praktiky, které měly různým způsobem objasnit osudy členů rodiny - lití olova, krájení jablek, ořechy se svíčkami a další. To je tedy letmý výčet těch hlavních lidových tradic, které se v Pošumaví dodržovaly. Jsou důkazem toho, že venkovští lidé si kromě tvrdé každodenní práce našli čas i na chvíle radosti a společné zábavy. Záznam vyprávění pana učitele

61

Antonína Jiříka pochází ze soukromého archivu Ing. Josefa Rouska ze Strážova, pořízen byl roku 2004. V současné době se na Strážovsku dodržuje lidových zvyků již méně, ale přesto je v průběhu roku celá řada příležitostí, kdy si lidé tradice předků rádi připomenou a to jak v rodinách, tak v rámci celé obce. Projdeme-li kalendář, začíná se silvestrovským rozloučením se starým rokem a přivítáním roku nového zábavou, kterou organizuje některý z místních spolků ve strážovské sokolovně. V lednu chodí popisovat dveře domů svěcenou křídou tři králové, v posledních letech je tato tradice spojena s Tříkrálovou sbírkou České charity. Plesová sezóna je zakončena obnovenou tradicí masopustního průvodu a veselice. Díky účasti více než tří set nápaditých masek, které jsou mnohdy sladěny do tematických skupin, jde dle tvrzení pana starosty Ing. Rouska o největší masopust na světě, posuzujeme-li z hlediska poměru počtu aktivních účastníků na počet obyvatel. V následujícím týdnu jsou organizovány dětské šibřinky. V období Velikonoc se malují vajíčka, pletou pomlázky a o velikonočním pondělku chodí po Strážově koledníci. Další dlouhodobě udržovanou tradicí je stavění a hlídání májky – tato akce probíhá pod záštitou místních hasičů. Na konec května, popřípadě začátek června připadá pořádání pohádkového lesa pro děti. Adventní čas je zahajován lampionovým průvodem a doprovodným programem na náměstí, který vrcholí rozsvícením obecního stromku a předvánočně vyzdobených ulic. Organizační záštitu nad touto akcí převzal klub Stonožka. Pátého prosince je možno potkat v ulicích Mikuláše, anděla a tlupu rozdováděných čertů. 23. 12. se pak většina místních obyvatel a celá řada návštěvníků Strážova setkává na náměstí u stromečku, aby si vyzvedli betlémské světlo a vyslechli vánoční vystoupení mužského pěveckého sboru tradičně doplňované o zpívání dětí ze školy a školky. Při této příležitosti pronese svoji vánoční zdravici i pan starosta a pan farář. Příloha č. 9

62

3.9 Střípky z historie 3.9.1 Nejstarší historie Historie Strážova sahá do dávné minulosti. Předpokládá se, že oblast, v níž se dnešní Strážov nachází, byla postupně osidlována krátce po roce 1200 v důsledku postupující slovanské kolonizace Pošumaví. Patrně zde byl založen zemanský dvůr s tvrzí, brzy poté vznikají podobné dvory a tvrze ve Vítni, Božtěšicích a Brtí. Význam Strážova značně vzrostl, když se okolo roku 1250 začíná používat nová obchodní stezka zvaná „Světelská“ vedoucí z bavorského města Zwiesel (Světlá) přes Železnorudský průsmyk, Pancíř, Můstek a Prenet do údolí Úhlavy a dále směrem na Klatovy. Postupující kolonizace a z ní plynoucí úžení pohraničního pralesa měly za následek oslabení přirozené přírodní ochrany státu. Z rozhodnutí krále Přemysla Otakara II. (1253 – 1278) proto vzniká obranný řetěz pohraničních strážních tvrzí, hradů a opevněných měst. Mimo to osadil jihozápadní hranici Čech od Tachova až po Vimperk pohraničními strážci – Chodové a Králováci hlídali zemskou hranici před vpády nepřátel a dohlíželi na to, aby Bavoři neposouvali hraniční mezníky. Za tuto službu království byli lidem svobodným, poddaným pouze králi. Jedním z článků této bezpečnostní soustavy se stal i Strážov – v místech zvaných „Na Hradčanech“ byla vybudována pomezní strážní a obranná tvrz – podle svého účelu dostala jméno Strážov. Krom obrany a ochrany obchodní stezky, patřilo k úkolům posádky tvrze i vybírání cla od obchodníků pro královskou komoru a udržování stezky ve schůdném stavu. Tvrz byla dle všeho sídlem tak zvaného „krajištníka“ – vyššího vojenského úředníka. Například jedna z dochovaných zpráv uvádí, že „za Buška z Opálky r. 1441 „seděl“ na tvrzi Strážově rytíř Ostránecký, hejtman četné a dobře vycvičené posádky, kteráž v době tehdy u nás panujícího bezvládí (vláda krajských hejtmanů za dětských let krále Ladislava Pohrobka) často musela pod jeho chrabrým a obezřetným vedením brániti pohraniční úsek strážcovský proti četným loupeživým vpádům Bavorů“ (Křížek, 1934, s. 29). Doložení majitelé vladyckých dvorů Strážov, Víteň, Božtěšice a Brtí z roku 1372 jsou vladykové Bohuslav, Otík, Bušek a Sluka (Sluka byl plebán čili farář), dle

63

záznamu z roku 1379 vlastnili dvory společně a platili z nich daň 10 hřiven stříbra ročně. Rod strážovských vladyků vymírá v 15. století a jejich majetky jsou spojeny s Opálkou. Strážov se na dlouhou dobu (až do roku 1848) stává poddanským městečkem opalecké vrchnosti. Spojení s Opálkou má za následek postupnou parcelaci strážovského dvora novým a novým nájemcům, takže v průběhu 15. století značně narůstá počet obyvatel. 3.9.2 Důlní činnost ve Strážově Po skončení husitských válek okolo roku 1450 byly přímo pod obcí Strážov objeveny rudné žíly s obsahem stříbra a olova. Po zahájení důlní činnosti přibylo do obce množství nových obyvatel – horníků a židů. Vzniká tak tzv. „Nový Strážov“ – rozlišení Starý a Nový Strážov je používáno až do roku 1630. Hlušina z dolů byla odvážena za městečko do míst, kterým se dodnes říká „Na haldě“ a majitel domu stojícího v těchto místech je dosud jak se říká „po chalupě“ přezdívaný „halďák“. Pozůstatky po důlní činnosti lze ve Strážově najít i dnes. Jedná se především o zbytky štol, přístupných ze sklepů některých budov, např. z bývalého hostince „U Lukšíků“ či z fary, pohyb v těchto štolách však není bezpečný. Dokladem o postupném chátrání opuštěných štol je mimo jiné i událost z roku 1794, kdy se v zahradě domu čp. 27 („U Škrobařů“) propadla do země vzrostlá hrušeň v celé své velikosti. O výskytu stříbra vypovídá i skutečnost, že ještě roku 1854 bylo na poli v bezprostředním sousedství městečka vyoráno několik kusů stříbrné rudy, o čemž podal písemné svědectví pan Václav Křížek, strážovský rodák, v té době ředitel gymnázia. Zajímavá je souvislost mezi dávnou důlní činností a dosud místními lidmi hojně užívaným pramenem zvaným „Perlovka“ lidověji „Perlavka“ či „Prdlavka“ – strážovské štoly jsou plné oxidu uhličitého, který studená voda pohlcuje a získává tak jemně nakyslou osvěžující příchuť. Pojmenování pramene je odvozeno od toho, že při stáčení do nádob čerstvá voda mírně perlí. S bývalou důlní činností ve Strážově souvisí i lokalita zvaná Rudka – mohutná kupa rudé zeminy, nalézající se přibližně jeden kilometr jižně od Strážova u Městišťského potoka. Její původ byl do třicátých let minulého století předmětem mnohých dohadů a ničím nepodložených 64

domněnek. Občas si tesaři brávali tento materiál na barvivo, které používali k linkování kmenů před tesáním na trámy. Občas si někdo z místních odvezl rudku pod podlahu novostavby, protože se vědělo, že dobře chrání dřevo před dřevomorkou. Zajímavé je, že po všechna léta se na rudce neuchytil žádný porost – smrček, keřík, ba ani traviny. Výzkum prováděný za první republiky prokázal, že jde o odpadovou haldu ze středověkých strážovských hutí. Tento již v minulosti přepálený materiál se hodil snad jen k výrobě přirozené přírodní barvy, která dobře impregnovala dřevo proti povětrnostním vlivům. O tomto využívání rudky svědčí fakt, že když se klatovští konšelé roku 1673 chystají k opravě pobořených městských hradeb, obrací se písemně na opaleckého hraběte Pavla Morzina se žádostí, v níž uctivě prosí, zda by mohli užít oné „červené hlíny“ k přibarvení střech na městských branách. Po vydání Josefínského katastru, který upravil pozemkovou daň tak, že zpoplatňuje i panskou půdu/panské državy, zbavuje se šlechta veškeré málo výnosné půdy, aby unikla vysoké pozemkové dani. Proto také kolem roku 1800 přechází Rudka z rukou opaleckých pánů do majetku města Strážova. V období první republiky důlní podnikatel František Kreysa ze Staňkova využívá spekulativně horní vyvlastňovací zákon a roku 1923 získává Rudku zdarma do svého držení pod podmínkou, že zdejší materiál bude využívat k výrobě železa ve vysokých pecích. To však nikdy nedělal, fungoval pouze jako překupník, ročně prodával několik vagónů rudky chemické továrně v Ústí nad Labem, ta ji přenechávala říšskoněmeckému chemickému koncernu I. G. Farben, který se stal za druhé světové války nechvalně proslulý výrobou otravných plynů. V současnosti je převážná část Rudky odtěžena, i tak jsou ovšem pozůstatky původní haldy snadno rozpoznatelné. 3.9.3 Strážov – město K povýšení Strážova na město dochází v době, kdy je Strážov majetkem pana Viléma z Rýznberka, který byl v letech 1523 – 1547 nejvyšším hofmistrem královského dvora. Pan Vilém využívá svého vlivu a získává od panovníka Ludvíka I. Jagelonského krom potvrzení dosavadních výsad, které Strážovu udělil patrně již král Vladislav II. Jagelonský (jejich rozsah není znám), i některé „nové milosti“.

65

„A tak dne 24. června 1524 udělil král Ludvík I. Jagelovec Strážovu následující práva městská neboli municipální: I. Ius radii neboli vyšší a nižší popravu „tak, aby tu mordéři, loupežníci, zloději a jiní všelijací zločinci popravováni a vedle jich činů zlých skutkův trestáni bývali.“ (Křížek, 1934, s. 34) Soud nad zločinci, včetně hrdelního práva vykonával purkmistr spolu s dvanácti konšeli (podrobněji v jiné části textu). Místem konání poprav byl vrch na jihovýchodním okraji obce dosud nazývaný „Šibenec“. Písemné záznamy o fungování hrdelního soudu ve Strážově padly zřejmě za oběť požárům v letech 1828 a 1852. Dochoval se však dopis apelačního soudu v Praze „k právu města Strážova“ ze dne 25. ledna 1726, jímžto se rada strážovská zplnomocňuje, aby dvě ve Strážově uvězněné cikánky, Rozinu Frkačovou a Ludmilu Fukovou, pro jejich přečinění potrestati dala. A sice, aby první (R. Frkačové) pravé ucho uříznuto a na šibenici přibito bylo, obě pak třikrát okolo šibenice metlami mrskány a pak ze všech císařských dědičných zemí na věčnost vypovězeny byly.“ (Křížek, 1934, s. 34) II. Právo trhové – týkalo se povolení dvou jarmarků trvajících nepřetržitě po dobu čtrnácti dní. První začínal na sv. Jiří, druhý na sv. Martina. Dále pak směl ve Strážově probíhat každou sobotu trh zvaný týdenní. „Na radnici byl zvenčí zvonek, který o jarmarcích zvěstoval „frejnuk“, tj. čas, kdy směli začít nakupovat přespolní, poněvadž domácí lidé měli – obvykle do 9. hodiny ranní – v nákupu přednost.“ (Křížek, 1934, s. 35) III. Samospráva – řízení města bylo v rukou purkmistra a 12 konšelů. Hned v následujícím roce 1525 získal pan Vilém z Rýznberka pro Strážov od krále další výsady – město obdrželo svůj znak a pečeť. Zároveň je Strážovu vystaveno královské povolení „poněvadž při pomezí německém blízko přísedí, jestliže by kdyžkolivěk s to býti mohli, aby též městečko to zdmi neb příkopy ohraditi a upevniti moc (= právo) měli.“ (Křížek, 1934, s. 36) Dle dosud užívaného místního pojmenování „Na příkopech“ lze předpokládat, že nějaké obranné prvky zde existovaly, ovšem k výstavbě zděných hradeb nejspíš nikdy nedošlo – nezachovalo se nic, co by opodstatňovalo úvahy o jejich přítomnosti. Mimo to získává Strážov královské povolení pro zřízení skladu soli. Sůl se tehdy přivážela po Světelské stezce

66

v bečkách. Pan Vilém z Rýznberka a jeho dědici směli ve Strážově vybírat clo z nákladů, které byly touto stezkou přepravovány, královský list obsahuje podrobný výčet komodit, které clu podléhaly – např. dobytek všeho druhu, obilí, sůl, bílé pivo, staré pivo, malvaz, víno, kment, plátno, sukno, ryby a další. Na oplátku byli Strážovští povinni opravovat cesty, udržovat a stavět mosty. Marie Terezie svým dekretem z 26. ledna 1747 potvrdila Strážovu všechna jeho dosavadní privilegia, nadto ovšem roku 1770 povolila městu „Drosau“ (v této listině se poprvé objevuje německé pojmenování města) přeložení týdenního trhu na dobytek, přízi a len ze soboty na čtvrtek. Za panování Marie Terezie roku 1771 došlo také v rakouské monarchii k prvnímu sčítání lidu – ve Strážově bylo 6. března provedeno očíslování a popsání všech budov – zjištěno bylo 117 popisných čísel křesťanských a 16 popisných čísel židovských, z toho 48 selských gruntů, 9 chalup a 5 veřejných budov; ostatní domy patřily řemeslníkům, v židovských domech se soustřeďoval obchod. Císař Josef II. rozšířil městská práva strážovská o třetí výroční trh konaný na sv. Jakuba. Čtvrtý výroční trh konaný na sv. Matěje povolil Strážovu císař Ferdinand V. 6. října 1836. 3.9.4 Strážov v období první republiky - ze vzpomínek paní učitelky Zdeňky Boučkové, narozené roku 1918. „Za uplynulou dobu sedmdesáti let se ve zdejší obci dost změnilo, něco přibylo, a naopak mnohé se ztratilo. Strážov a jeho okolí je krásný venkov, jehož znakem byly kapličky a kříže u cest. I na Strážovsku byly kapličky. Nejhezčí snad byla ta, která stála v místě, kde se dělí cesta do Strážova a do Lehoma. U kapličky rostly dva rozložité kaštany. Když kvetly, to byla krása i vůně. Škoda, už nekvetou, musely ustoupit civilizaci. Vzpomínám na klapot vodních mlýnů, ty také patřily ke koloritu venkova. Ve Strážově a okolí klapaly čtyři mlýny – cestou k Opálce byl mlýn zvaný „Obora“ a trochu dál stál „Panský mlýn“. Směrem k Zahorčicům byly také dva mlýny - „Na strašidle“ a „Hořejší mlýn“. I na Víteňsku pracovaly dva mlýny. Už žádný neklape – opět ustoupily civilizaci.

67

Je tu další vzpomínka a to na rybník pod opaleckou tvrzí. Jaké to bylo krásné přírodní koupaliště! To asi z dnešních mladých lidí těžko někdo pochopí, když tam v současné době vidí zdevastovanou krajinu a ještě k tomu obehnanou drátěným pletivem. Tenkrát, před sedmdesáti léty, to byl rybník s čistou vodou, kolem jen pěkná travička a hlavně to bylo místo veřejně přístupné. Za zmínku stojí i park, který se nachází kousek za Strážovem směrem k Lukavici. Před sedmdesáti léty to byl krásný upravený park, cestičky byly vysypané pískem, lavičky zvaly k odpočinku, uprostřed velkého záhonu stál altánek a poblíž bylo pískoviště pro děti. O pořádek jak v parku, tak i v obci pečovali členové „Okrašlovacího spolku“. Každé léto se uskutečnil na strážovském náměstí velký jarmark. Celé prostranství bylo zaplněno krámky prodávajících a prodávalo se všechno možné – cukroví, hračky, potřeby do domácnosti i do zemědělských usedlostí. Handlovalo se i s dobytkem. Pochopitelně se tu sešlo hodně lidí i z dalekého okolí. Takový velký jarmark byla tehdy i společenská událost, která končila hudbou a tancem. Odpoledne se totiž návštěvníci jarmarku vydali do parku, tam je vítala hudba, byla tam postavena „dupárna“, podél cestiček byly krámky s občerstvením, ba i pivo se tu čepovalo. Zpívalo se, tancovalo se a bylo veselo. Já byla tehdy mladá, neznala jsem ještě starosti dospělých a spolužití zdejších občanů se mi zdálo velmi pěkné, nazvala jsem to sousedské. Lidé se oslovovali křestními jmény, nebo selka – sedláku, teta – strejdo, nebo podle zaměstnání (kováři, papírníku, hostinskej a podobně). Slovem paní – pane se oslovovala většinou jen cizí osoba. Také mne tehdy zaujala jedna zvláštnost – mnozí občané měli své přezdívky. U některých trvají dodnes. Například: několik občanů mělo příjmení Denk, a aby se rozlišili, tak jeden je Burian, druhý Puchingr, dále Coupas, Housátko (měl slabý a vysoký hlásek), Špička (byl hubený). Tak je to dodnes i s jinými příjmeními, ale to by byla další kapitola. Musím se zmínit i o tom, jak tehdy byli Strážováci soběstační. Protože se v domácnostech i zemědělství stále něco potřebovalo dokoupit či obnovit a město se svými obchody bylo daleko – musely se tedy potřebné věci vyrobit v obci. Divila jsem

68

se, co tu kvetlo řemesel! Byli zde kováři, sedlář, kolář, bednář, ševci, tkalci, truhláři, pekaři (pekli výborný žitný chléb), sklenáři, podomácku se pletly košíky a vyráběly se dřeváky, bylo tu několik obchodů s věcmi denní potřeby, řezníci, hospody – těch bylo devět – pak holiči, kadeřnice, krejčí, švadleny i cukrárna tu byla. Myslím, že všechny ty malé krámky a provozovny měly svůj půvab, protože tam kupující byl zákazník, kdežto dnes ve velkých superobchodech je kupující cizinec. Vzpomínám i na krásné letní večery ničím nerušené. Lidé po celodenní práci posedávali na lavičkách u domků nebo v parečku na náměstí. Jen občas porušil ticho klapot dřeváků, to přicházeli sousedi na „hrátky“, sousedsky si popovídat. Debatovalo se často dlouho do noci. Škoda, že doba těch klidných letních večerů je už minulost. Dnes s příchodem pěkného počasí se ulicemi města i blízkým okolím prohánějí mladíci na motorkách. Před sedmdesáti léty se žilo skromněji, na zbytečné jízdy nebyly peníze a také nebylo na čem se prohánět. Každý začátek má i svůj konec. Tak tedy ke konci jednu úvahu. Jistě čtenář poznal, že před těmi sedmdesáti léty byl život klidnější, snad i přátelštější a hlavně bezpečnější. Příkladem je opět naše obec. Tenkrát většina občanů ani na noc nezamykala svá obydlí. Pořádek v obci hlídal v noci ponocný a ve dne „policajt“ v jedné osobě. Když se muselo něco důležitého sdělit občanům, tak to „policajt“ vybubnoval. Pak zde žil hostinský Kalivoda zvaný „Kodlwirth“, ten se svým stařičkým autem vozil veškeré poštovní zásilky – tedy i peníze – z běšinského nádraží na poštu do Strážova a naopak. Jezdil úplně sám – žádnou ochranku nepotřeboval a nikdy se nic zlého nestalo. Tímto jsem chtěla hlavně mladým lidem přiblížit svět, ve kterém nebylo tolik násilí, jako je dnes. Psal se rok 1934.“ Záznam vyprávění paní Zdeňky Boučkové pochází ze soukromého archivu Ing. Josefa Rouska ze Strážova, pořízen byl roku 2004. 3.9.5 Strážov za druhé světové války Období druhé světové války – když se v Německu dostal k moci Hitler, znamenalo to i značné změny v po staletí poměrně dobrých vztazích mezi Němci a Čechy v našem regionu. V důsledku Mnichovské dohody byla v říjnu roku 1938 posunuta českoněmecká státní hranice až do bezprostřední blízkosti Strážova tak, že 69

hraniční závora stála na Patrasku. To ovšem nebyl konec Hitlerovy rozpínavosti a již 16. 3. 1939 je vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, roku 1940 je pak dokonce zrušena i celní hranice mezi říšským územím a protektorátem. Od roku 1942 je mnoho mladých lidí ze Strážovska nasazeno na práci pro říši – tzv. totálně nasazení jsou nuceni podílet se na válečné výrobě a výstavbě jak na území Čech, tak v Německu. Válkou vyčerpané hospodářství nestačí plnohodnotně zásobovat obyvatelstvo potravinami – je zaveden přídělový systém, potraviny a některé další zboží jsou „na lístky“. Fungoval „černý trh“, na kterém se podíleli i strážovští sedláci, řezníci a mlynáři - tajně poráželi dobytek, dle vzpomínek pamětníků často pašovaný z německého území, schovávalo se obilí i mouka. Bylo to velice riskantní, ale na vesnici nebyl hlad. Na přímé oběti 2. světové války upomíná pomník padlých na strážovském náměstí – čteme zde jména: Michal Adamec, Antonín Bouberle, Pavel Feigl, Růžena Feiglová, Rudolf Janda, Bedřich Kalivoda, Rudolf Kolář, Václav Kolář, Karel Rail, František Stadler, Karel Tomáš, Václav Uldrych, Václav Úlovec a Michal Vojvoda. Posledně jmenovaný – Michal Vojvoda byl ruský zajatec, který byl zastřelen německými dozorci u Opálky, když tudy na konci války procházel zajatecký transport. Jeho hrob je na místním hřbitově. Rok 1944 přinesl spojenecké nálety, útoky hloubkařů. Za války se kronika obce nevedla a byla pečlivě uschována, o posledních válečných dnech však již existují písemné záznamy, z nichž se dozvídáme, že koncem dubna se objevují na Strážovsku ozbrojení ruští zajatci, ti se však svých zbraní zbavují – odhazují je v Blatském lese. Strážovští občané si tam nasbírali jak zbraně, tak náboje. V téže době se na náměstí ve Strážově shromáždilo okolo čtyř stovek různých německých vojáků, se zavazadly naloženými na vozech. Ti se snažili výhrůžkami přinutit místní sedláky, aby přivedli a zapřáhli koně. Sedláci však odepřeli Němcům poslušnost a ti si museli odtáhnout vozy svépomocí až do Vítně. „Cestou Němci odhazovali zbraně. Ve Víteňském rybníce jich bylo plno. V neděli strážovští odtud přivezli tři auta pušek a pancéřových pěstí a později je odevzdali Američanům. Víteňští vytáhli i těžký kulomet.“ (Pavlásková, 1995, s. 38) K definitivnímu osvobození Strážova došlo v neděli 6. 5. 1945. První Američané přijeli okolo osmé hodiny ranní od Domažlic v několika automobilech. V průběhu

70

odpoledne pak dorazila další auta, tanky a dokonce jedno letadlo. Hlavní stan a telefonní spojení měli Američané ve Strážově v hostinci Na radnici, před touto budovou stála jejich polní kuchyně. O své vzpomínky na osvobození Strážova se podělil pamětník Emanuel König. „Jak došlo k osvobození našeho městečka Strážova a jeho okolí? Uvádím některé poznatky a skutečnosti, jak se postupně odehrávaly a jak jsem je zaznamenal ve své paměti jako patnáctiletý chlapec.

Ještě na konci dubna 1945 se ve Strážově zdržovala celá rota německých uniformovaných mužů vyzbrojených puškami a kulomety. Měli to být němečtí policisté. Byli ubytováni v sále hostince U Denků a na faře. Neměli však žádná motorová vozidla a jak se blížila americká armáda, dostali příkaz Strážov opustit, proto se celá rota vojáků jednoho dne vydala pěšky směrem na západ na Železnou Rudu. Při odchodu požadovali, zda by jim nějaký místní rolník poskytl vůz s koňmi, aby na něj mohli uložit své věci, které měli na farském dvoře. Nikdo z občanů jim však pomoc neposkytl, a tak se vozu s koňmi nedočkali. Někde přesto vůz s korbou sehnali, ale zapřáhnout se do něj museli sami. Zabavený vůz, který sami při pochodu tlačili před sebou, ale daleko nedovezli, snad jen na Splž. Někteří vojáci dokonce odhazovali za Strážovem u Hůrky své pušky. Místním mužům, kteří je nalezli, pak dobře posloužily k obraně. To se již všude povídalo o tom, že Američané nejsou daleko. Dokonce k nám z dálky doléhala dělostřelecká palba. Předvoj postupující americké armády totiž z kopce u Svaté Kateřiny ostřeloval nedaleké Nýrsko. V dopoledních hodinách dne 5. května 1945 přijely do Strážova na náměstí dva americké průzkumné džípy vybavené kulomety. Vojáci a seržanti zjišťovali, zda se u nás ještě nenachází nějaké německé vojsko. Lidé je začali spontánně vítat jako osvoboditele, děkovali jim a přinášeli na uvítanou různé jídlo, koláče, zákusky, buchty i alkoholické nápoje. Vojáci však po průzkumu, kdy zjistili, že se u nás nenachází žádný německý voják, pokračovali dále na Klatovy. Následující den, tj. 6. května, v odpoledních hodinách přijížděli američtí vojáci 97. pěší divize brigády generála M. B. Halseye z Nýrska přes Děpoltice do Strážova. Pamatuji si, že jsme si s kluky kopali s míčem na louce za Zuzánkovic - tam, kde je 71

dneska fotbalové hřiště. Vtom jsme uslyšeli velký hluk motorů a zahlédli jsme, jak se k nám od Hůrky blíží kolona vojenských vozidel. Nechali jsme míč a se zájmem jsme sledovali přijíždějící džípy v čele kolony. Za nimi jela nákladní auta Studebakry, na nichž sedělo po dvaceti pěšácích s puškami a kulomety, dále pak obrněná vozidla a nakonec přijížděly tanky Cronwell. Mezi vojáky bylo mnoho Američanů tmavé pleti – černochů. Byli většinou vzrostlé silné postavy a měli takové širší nosy. Byli to zejména řidiči, a když jsme je vítali, tak se na nás usmívali těmi krásnými bílými zuby. Všichni do jednoho však byli čistí a upravení. Když přijeli na náměstí, všichni sestoupili z vozidel a bez nějakých hlasitých povelů či rozkazů se seřadili do zástupů a vyslechli další pokyny od svých velitelů. Vojáci se rozdělili a byli přiděleni do jednotlivých domů a objektů, kde přenocovali do druhého dne. Po celém Strážově byli rozmístěni vojáci, v každé ulici, před každým domem stála vozidla a každý prostor byl zaplněn vojenskými auty a tanky. Pamatuji si, že v našem domě bylo ubytováno 15 vojáků. Rovněž tak u Friců, Gschwendtnerů, v sokolovně, ve školách apod. Před naším domem stál velký džíp s radiovysílačkou. Vojáci byli vybaveni spacími pytli, dekami a jídlem ve formě konzerv, ve kterých měli maso, vejce, šunku, suchary, mléko, máslo, ovoce, cigarety, žvýkačky, kávu a čokoládu. Přestože jim lidé nabízeli na spaní celé ložnice s peřinami, spokojili se jen s vlastními spacáky a dekami. Požadovali jen vodu na zajištění základní hygieny, horkou vodu na uvaření kávy nebo čaje a žehličku, aby si mohli přežehlit vycházkové obleky, košile a čepice (loďky). Když již byli ubytováni, vydali se večer na náměstí. Chtěli se pobavit s místními děvčaty. My kluci jsme se s nimi sešli na náměstí a trochu jsme s nimi povídali. Byli mezi nimi dva vojáci, kteří uměli česky, tak jsme se bez problémů dohovořili. Ten jeden voják se jmenoval Stadler a říkal nám, že jeho rodiče shodou okolností pocházejí ze Strážova. Ve Strážově žilo dříve sedm rodin jménem Stadler, byly to všechno židovské rodiny, přičemž tento voják byl pravděpodobně synem Leopolda Stadlera, bývalého obchodníka smíšeným zbožím ve Strážově čp. 142 (u Vilímů), který se přestěhoval ke konci 19. století do Ameriky, kde se usadil jako notář v New Yorku. Nebyl to tedy syn Františka Stadlera, který měl obchod se střižným zbožím ve Strážově čp. 110 (u Gschwendtnerů) a který jako Žid

72

zahynul s manželkou v plynové komoře koncentračního tábora v Osvětimi. (V roce 1848 bylo ve Strážově 43 židovských rodin, které obývaly 20 domů. Později se postupně židovské rodiny přestěhovávaly do jiných průmyslovějších měst a ve Strážově setrvala pouze jedna židovská rodina, a to Benedikta Stadlera, majitele továrny na vydělávání kůží. Po něm ji převzal a zmodernizoval továrník Karel Feigl.) Druhý den 7. května američtí vojáci ze Strážova odjeli a postupovali přes Klatovy dále na Plzeň. Před odjezdem vše uklidili, udělali po sobě pořádek a občanům a hlavně dětem zanechali v domech mnoho žvýkaček, čokolády, kávy, cigaret a konzerv. Někde nechali i košile, bundy, kalhoty, opasky, čepice apod. Vojáci byli štědří, rádi se o své příděly rozdělili s místními dětmi. Pamatuji si, že na košilích a bundách měli upevněné odznaky indiána a pozdější, kteří přišli ve druhém sledu, měli na rukávech odznak tygra. Chovali se úplně přirozeně, bylo na nich vidět, že jsou to skutečně svobodní lidé. Většina obyvatel starší generace má na osvobozující armádu americkou hezké vzpomínky, které jim zůstanou dlouho v paměti. V době, když již byli v dalších místech a v Plzni, rádi se ještě několikráte podívali do Strážova za děvčaty, která měli rádi. Přijeli vždy s džípem a jeden americký kapitán dokonce přilétával malým letadlem. Měl tu svoji lásku, a to Slávku Denkovic z hostince. Vždy když přiletěl, zakroužil dvakrát nad Strážovem a my jako kluci jsme utíkali do Káclinku za Zuzánkovic, kde na louce přistával. Jednou dokonce přistál na silnici k Hůrce. Mohu říci, že američtí vojáci byli veselí hoši. Často se ulicí ozývalo „okej“. Vojsko bylo výborně vyzbrojeno, ošaceno a vyživováno. Měli rádi děti a rozdávali jim žvýkačky nebo čokoládu. Jako lidé, mají i události své osudy. Z některých se udělají legendy, jiné se zamlčují, zkreslují nebo i falšují. Tyto skutečné zážitky z válečné doby starší generace prožila, mladší generace tuto pravdu nemohla poznat. Přešla léta zakázané pravdy a dnes již každé jaro přijíždějí američtí velvyslanci a účastníci osvobození do západních a jižních Čech, aby udržovali stále živou vzpomínku na osvobození našeho kraje americkými vojáky v roce 1945.“ Záznam vyprávění pana Emanuela Königa pochází ze soukromého archivu Ing. Josefa Rouska ze Strážova, pořízen byl roku 2004.

73

3.10 Zajímavosti 3.10.1 Socha sv. Jana Nepomuckého Na strážovském náměstí naproti budově radnice stojí na zděné podezdívce s masivním čtvercovým zábradlím z kamenných kuželů žulová socha Jana Nepomuckého. Postava světce má obvyklé atributy - kolem hlavy pět hvězd a v ruce krucifix, je obrácena čelem k západu, ke kostelu. Na přední straně dvoumetrového hranatého podstavce je vytesán latinský nápis: Hanc ststVaM sanCtI JohannIs pontIfeCerVs et CVnCtI paroChIanI Česky: Tuto sochu svatého Jana postavili farář a všichni osadníci. Chronogram ukazuje zvýrazněním letopočet, kdy byla socha postavena, tj. rok 1732, což je necelé tři roky po Janově svatořečení. V druhé polovině května se u sochy konávaly každoroční májové pobožnosti. K prozatím nejrozsáhlejšímu restaurování sochy sv. Jana Nepomuckého došlo na jaře roku 2011. V souvislosti s kompletní realizací přestavby náměstí se při odkopávkách zjistilo, že zde nejsou žádné základy, bezprostředně hrozilo sesutí podstavce a následné poškození sochy. Vyvstala nutnost statického zajištění. Byli přizváni odborníci – konkrétně akademický sochař a restaurátor Mgr. Marcel Hron, který pomohl provést nezbytné práce související se zajištěním stability sochy. Při té příležitosti byla socha z podstavce sňata a citlivě zrenovována, včetně obnovy původní barevnosti. Socha sv. Jana Nepomuckého je nyní opět důstojnou ozdobou nově upraveného strážovského náměstí. Příloha č. 12 3.10.2 Znak, pečeť Jan Pelant, pracovník Státního oblastního archivu v Plzni, uveřejnil v MF Dnes dne 26. 7. 1999 v rámci cyklu článků Západočeské městské znaky - díl 111. Následující podrobný popis strážovského městského znaku a pečeti. „Strážov – Městečko Strážov získalo znak 22. září 1525 od krále Ludvíka Jagelonského česky psaným privilegiem. Znak byl na listině barevně zobrazen na ploše 105 x 120 milimetrů. Protože se privilegium zachovalo a obyvatelé Strážova se k němu dodnes hlásí, lze erb dobře popsat, ačkoli na historickém dokumentu popis chyběl. Znak tvoří modrý štít, v němž stojí na zeleném trávníku dvě stříbrné kulaté 74

věže. Ty jsou spojeny stříbrnou dvojitou městskou hradbou s parkánem. Každá věž má nahoře obdélníkové okno s plným obloukem, uprostřed prodlouženou klíčovou střílnu a pod ní štěrbinovou střílnu. Vespodu je věž rozšířena podezdívkou a navrchu ji zakončuje cimbuří se třemi stínkami, červenou kuželovou střechou a zlatou makovicí. Pod středními stínkami cimbuří obou věží jsou velká zlatá písmena, na pravé věži W, na levé A s ozdobným křížkem na vrchu. Tato vzájemně proložená písmena jsou na černém pozadí otevřené brány, která je uprostřed městské hradby a má nad písmeny vytaženou hnědou mříž s třemi ocelovými špicemi. Po přední nižší parkánové zdi, jež nemá cimbuří, běží doprava liška přirozené barvy. Zvíře drží v tlamě černého bažanta s bílými skvrnami a dlouhým hnědým ocasem. Tělo lišky je svisle prostřeleno černým šípem, který zacílil lučištník stojící na zakrytém ochozu zadní vyšší zdi o čtyřech stínkách. Lučištník má černý luk, červeno–žlutý oblek, bílou hrotitou čepici se zlatým perem a je otočen vousatým profilem doprava. Velká zlatá písmena jsou pravděpodobně iniciály dvou křestních jmen mužů, kteří měli ke Strážovu majetnický vztah. Písmeno W připomíná Viléma Švihovského z Rýzmberka, který jako zástavní držitel Strážova a celého opáleckého panství dosáhl na panovníkovi vydání znakového privilegia. Písmeno A upomíná na skutečného vlastníka Strážova Adama Lva z Rožmitálu. Ve třicátých létech 16. století přišel Strážov o statut města a tak mu Jan Tunkl z Brníčka a ze Zábřehu vyprosil v roce 1541 obnovení městských práv na králi Ferdinandovi I. Ten Strážovu udělil i nový znak s červeným štítem se dvěma stříbrnými věžemi. Město nový znak však nikdy nezačalo používat, protože se jim zřejmě lépe líbil erb z roku 1525. Pečeť začal Strážov užívat hned po získání znakového privilegia v roce 1525. Mosazným tmářem vyráželi řemeslníci kulatou pečeť o průměru 31 milimetrů.“ (Pelant, 1999 – kopie článku v archivu autora) 3.10.3 Prapor Dne 14. února 2001 byl v Poslanecké sněmovně v Praze z rukou předsedy poslanecké sněmovny Václava Klause předán starostovi obce Ing. Janu Pavláskovi dekret o právu užívání praporu. Strážovský prapor byl navržen heraldikem p. Loudou, a po schválení tohoto návrhu v obecním zastupitelstvu byl návrh 75

schválen i heraldickou komisí Parlamentu České republiky. Prapor tvoří dva vodorovné pruhy, modrý a zubatý bílý v poměru 3 : 7. Bílý pruh má čtyři obdélníkové zuby a pět stejných mezer. V bílém pruhu je červená běžící liška svisle prostřelená středem těla černým šípem hrotem dolů. Poměr šířky k délce praporu je 2 : 3. Zdůvodnění návrhu praporu heraldikem Jiřím Loudou – prapor vychází ze znaku uděleného roku 1525 králem Ludvíkem Jagelonským, z něhož je však převzato jen znamení odlišující znak Strážova od obvyklých městských znaků s branami, hradbami a věžemi. Tímto znamením je běžící liška, prostřelená kolmo šípem. Ve znaku drží liška v zubech bažanta, ten je však na praporu vynechán, poněvadž se nedochoval písemný záznam z privilegia a během posledního století byl místo bažanta v literatuře udáván orel nebo dokonce sojka. Rovněž zobrazení bažanta bývalo udáváno různě a v díle Dr. J. Pelanta Znaky a Pečeti západočeských měst a městeček se uvádí, že bažant je černý s bílými skvrnami a hnědým ocasem, což by na praporu nebylo výtvarně vhodné a rušilo by. Cimburové dělení listu znázorňuje hradební zeď s cimbuřím, na níž je ve znaku liška zobrazena. Příloha č. 11 3.10.4 Kámen doteku Pět bavorských a šest českých obcí okolo českého hraničního hřebenu s horou Ostrým se sdružilo do přeshraničního Akčního sdružení „Královský hvozd “. Na bavorské straně to jsou obce okresu Cham: Eschlkam, Lam, Neukirchen b. Hl. Blut, Arrach a Lohberg, na české straně obce Chudenín, Dešenice, Hamry, Nýrsko, Strážov a Všeruby, organizované v tzv. Mikroregionu Úhlava a náležící k Plzeňskému kraji. K jejich společným akcím patří mimo jiné i realizace projektu Kámen doteku, jehož autorem je Alois Öllinger. Všech 11 obcí se díky kameni s vyhlazeným místem doteku spojilo v jeden umělecký objekt. Kameny doteku jsou označeny. Kamenný fundament se stává obrovskou skulpturou, která si klade za cíl vést lidi k zamyšlení. Má spojovat krajinu a její obyvatele, má fungovat jako symbolický protipól železné opony, která tudy procházela v letech 1948 – 1990.

76

3.10.5 Strážovská hymna Takzvanou „Strážovskou hymnu“ složil Václav Křížek (*1833 - 1881), ředitel táborského gymnázia, za svých studentských let. Autorem hudby je jeho přítel JUDr. Ludevít Procházka, český hudební spisovatel a kritik. Strážovská hymna se těší značné popularitě a je zpívána místním mužským pěveckým sborem při významných událostech v obci. Notový záznam a text viz příloha č. 13 3.10.6 Strážovský poklad V květnu roku 2011 vykopali pracovníci muzea Královského Hvozdu z Nýrska na zahradě základní školy ve Strážově okolo dvou set mincí pocházejících ze 14. a 15. století. Nález byl pečlivě zdokumentován a odborně ošetřen pod záštitou doktora Miroslava Husa ze Západočeského muzea v Plzni. O významu nálezu svědčí i to, že zpravodajství o Strážovském pokladu několikrát proběhlo ve veřejnoprávním rozhlase i televizi. Strážovský poklad v číslech: Celkový počet nalezených mincí 182 kusů, z toho 120 pražských grošů (Karla IV. a Václava IV. – v tomto počtu i čtyři kontramarkované, tj. použitelné i v německých knížectvích) 2 hesenské groše landkraběte Ludvíka II., dále 60 grošů míšeňských (typy – mečové groše, štítové groše, široké groše, přilbové groše) Fridricha I. Bojovného, Viléma II. Bohatého, Fridricha IV. Mírného, Fridricha II. Dobromyslného a Viléma III. Statečného (Durynského). Ředitel muzea Královského Hvozdu v Nýrsku, Karel Velkoborský, představil vyčištěné mince strážovské veřejnosti při příležitosti podzimní pouti v budově radnice. Příloha č. 10 3.10.7 Vesnice roku Ač formálně město, získal Strážov v roce 2012 prestižní titul Vesnice roku Plzeňského kraje. Jde o celostátní soutěž s více než dvacetiletou tradicí, určenou pro obce do 6 200 obyvatel. Slavnostní akce, při které byla městu předána zlatá stuha za vítězství v krajském kole, se uskutečnila v sobotu 28. 7. 2012. Strážovští se ctí obstáli i v celostátním kole, jehož vyhlášení proběhlo v Luhačovicích – odvezli si odtud takzvanou koláčovou cenu, což je ocenění za nejlepší koláče v republice. Všichni vítězové krajských kol byli 6. 12. 1012 pozváni do Prahy, kde je ráno přijal předseda

77

senátu a poté se odebrali na Pražský hrad na setkání s prezidentem České republiky Václavem Klausem. Za Strážov se slavnostního přijetí účastnili starosta Ing. Josef Rousek a místostarosta Miroslav Jiřík. 3.10.8 Ostatky svatého Jana Pavla II. Strážov je od září roku 2015 jedním z mála míst v Čechách, které se může pochlubit tím, že jsou zde uloženy ostatky papeže Jana Pavla II., který byl 27. 4. 2014 prohlášen katolickou církví za svatého. V rámci bohoslužby o podzimní strážovské pouti ostatky do kostela sv. Jiří slavnostně uložil generální vikář plzeňského biskupství Josef Žák. Mimořádná událost byla spojena s návštěvou z polských obcí Czarna a Dąbrówki, jejichž zástupci relikvii do Strážova přivezli. Ostatky (kapka krve) byly uloženy ve speciálním ozdobném relikviáři, který je natrvalo umístěn na jednom z bočních oltářů strážovského kostela. Poblíž relikváře byl zavěšen portrét svatého Jana Pavla II., jehož autorem je strážovský malíř Roman Soušek. 3.10.9 Krotějovská lípa Základní údaje: Druh – lípa srdčitá (Tilia cordata). Obvod kmene ve výšce 1,3 m činí 6 metrů 45 centimetrů. Výška stromu 17 m. Odhadované stáří 400 let. Vyhlášení památným stromem v roce 2007. Strom roste na návsi uprostřed osady Krotějov. Koruna je z větší části tvořena vzrostlými sekundárními výhony – nejspíš v důsledku silného redukčního prořezu provedeného v minulosti. Strom je dutý, dutina je v současnosti zazděna, ale pamětníci uvádějí, že si ve stromě jako děti hrály.

78

4. Náměty pro vyučování Znalost místního prostředí lze uplatňovat nejen v předmětu člověk a jeho svět, ale i při práci v ostatních vyučovacích předmětech především jako motivační a aktivizující faktor. Opakovaně se ukazuje, že propojení vyučování s přímou zkušeností dítěte se světem, který jej bezprostředně obklopuje, vede k prohloubení zájmu o výuku. A tak jde například použít znak a prapor Strážova ve vzdělávací oblasti Český jazyk a literatura při komunikační a slohové výchově, když žáci probírají popis. Článek Justina Václava Práška (viz příloha č. 19) poslouží dobře při srovnání starší a současné češtiny, žáci mohou při pročítání jeho částí velmi dobře uplatnit metodu I.N.S.E.R.T., kterou popisuje na svých stránkách Metodický portál RVP – Metodický portál inspirace a zkušenosti učitelů. Příloha č. 14 Další námět pro práci v hodinách českého jazyka představuje motivační čtení sešitku Pohádky do kapsy č. 12, Jak Strážov chránila Eliška liška (Čekanková, Zajíček, 2011), po jehož přečtení žáci jednak diskutují o pravdivosti či nepravdivosti pověsti a sami vymýšlejí pověst na strážovské motivy. Vyprávění o cestě do školy lze využít k líčení pocitů a prožitků, k popisu uvědomovaného vnímání – žák hovoří o tom, co jej cestou zaujalo, na co se těší, co v něm vzbuzuje nepříjemné pocity (například obavy), čemu věnuje pozornost, čeho si všímá, co se na cestě do školy mění a podobně – lze uvést čtením ukázky z knihy Eduarda Petišky Helenka a Princezna, kde jde holčička ulicí a pozoruje. Ve vzdělávací oblasti matematika a její aplikace lze znalost obce a místních poměrů využít v tematickém okruhu závislosti, vztahy a práce s daty. Na základě poznatků z historie obce žáci sestavují časovou osu a orientují se v pořadí událostí, posloupnosti dějů. Seznamují se s údaji zpracovanými do podoby tabulkových a grafických přehledů. Pracují s daty demografického vývoje – viz tabulka v příloze. Příloha č. 15 Žáci si sami sestavují přehlednou tabulku a vytvářejí grafické znázornění na téma zájmové činnosti. Zjišťují, kolik spolužáků navštěvuje různé zájmové útvary. Pro uplatnění regionální problematiky je stěžejní vzdělávací oblast Člověk a jeho svět, protože přímo zahrnuje tematický celek Místo, kde žijeme. Nabízí se zde

79

ideální možnost přímého výchovně vzdělávacího působení, kdy jsou žáci konfrontování s reálnou situací mimo školní třídu. Tematické vycházky umožňují autentický prožitek, bezprostřední vnímání a prohloubení intenzity výchovně vzdělávacího působení. Uplatňuje se a dále rozvíjí citový vztah k místu bydliště. Každá z tematických vycházek je završena diskuzí a vypracováním úkolů z pracovního listu. Postupně kompletovaný soubor pracovních listů pak vytváří ucelený přehled, jakousi osnovu pro tematický okruh Místo kde žijeme. Tak například vycházka na téma „Škola“ je velice dobře využitelná k praktickému nácviku bezpečného chování v dopravě, žáci poznají bezprostřední okolí školy, dozvědí se o školních budovách a navazuje vyprávění o historii místních škol. Při této příležitosti lze také zahájit dlouhodobý projekt zaměřený na fenologická pozorování v parčíku u školy, kdy děti v pravidelných intervalech zaznamenávají změny v průběhu ročních období. Škola představuje prostředí pro žáky relativně známé, je zajímavé vyzkoušet si s dětmi, jací jsou pozorovatelé, jak jsou vnímaví ke svému okolí, nakolik si všímají prostředí, které je obklopuje, co registrují a co ne. Formou jednoduché hry či kvizu, kdy žáci sami mohou formulovat některé z otázek, dotazujeme se například: Jakou barvu mají stěny školní jídelny, kolik oken je ve školní družině a podobně. Exkurze na obecní úřad spojená s přijetím u pana starosty. Po cestě si všímáme významných budov – provozovna oděvního družstva Vkus, socha svatého Jana Nepomuckého, památník válečným obětem, poštovní úřad, zastávka autobusů. Ukážeme si pamětní desky na budově radnice a domu čp. 2. Podrobně si prohlédneme městský znak nad vchodem do radniční budovy. V zasedací síni mají žáci možnost seznámit se s ukázkami z díla akademického malíře Václava Souška. Pan starosta seznámí žáky s územním plánem Strážovska a pohovoří s nimi o principech fungování obecního zastupitelstva. Vycházka na strážovskou vyhlídku je zaměřena na práci s mapou, orientaci v krajině, určování základních a vedlejších zeměpisných směrů, žáci si upevňují znalost pojmů popisujících povrch krajiny - úpatí, svah, vrchol, obzor. Pojmenováváme krajinné prvky, které vidíme – osady, kopce, pohoří. Zkoušíme

80

odhady vzdáleností. Všímáme si hospodářského využití krajiny – rozložení polí, luk a lesů. Návštěva kostela svatého Jiří v doprovodu pana faráře. Žáci se seznamují s interiérem kostela a nedaleké fary. Pan farář vypráví o katolickém náboženství a jeho významu z hlediska místní historie. Vycházku věnovanou Židům a jejich významu v historii Strážova zahajujeme zastávkou u pamětní desky na náměstí, kde jsou uvedena jména strážovských Židů, kteří zahynuli v koncentračních táborech během druhé světové války. Procházíme Židovskou ulici, kde si ukazujeme domek, který sloužíval jako mikve, bývalou židovskou školu a místo, kde stávala synagoga. Vyprávíme si o židovské kultuře, žáci se seznamují se základními pojmy a atributy. Procházka je zakončena návštěvou židovského hřbitova, po jehož prohlídce si pouštíme dokument Plzeňské židovské obce věnovaný nápisům na místních náhrobcích. Povídáme si o hospodářském významu židovské komunity v dějinách Strážova. Vycházka odkazující na historii důlní činnosti ve Strážově zavede žáky na místo zvané Hůrka, kde si odeberou vzorek neobvykle zbarvené horniny, která je pozůstatkem po zpracování místních rud. Při té příležitosti se zamýšlíme nad dopady a důsledky lidské činnosti v krajině. Kromě vyprávění o dolování stříbra se při vycházce věnujeme určování přírodnin. Při vycházce ke Krotějovské lípě – památnému stromu si vysvětlujeme, že lípa je naším národním stromem a na jakých státních symbolech se s lipovou ratolestí setkáváme. Hovoříme o léčivých rostlinách, o včelařství a o významu stromů v krajině. Zkoušíme vyvodit, jaké události v obecních, národních a světových dějinách Krotějovská lípa pamatuje, když je její odhadovaný věk 400 let. Pohovoříme o historickém místopisu v souvislosti s německým osídlením. V průběhu celé vycházky určujeme přírodniny. U příležitosti podzimní mariánské pouti je ve Strážově pravidelně pořádána výstava paličkovaných krajek a dalších ručních prací, odkazující na bohatou tradici a historický význam místního krajkářství. Žáci mají možnost nejen prohlédnout si zajímavé exponáty, ale jsou seznámeni i s praktickými ukázkami výrobní techniky.

81

Pod vedením paní Jitky Jiříkové mají možnost si paličkování dokonce vyzkoušet. Tato zkušenost si klade za cíl rozvíjet u žáků estetické cítění a schopnost docenění ruční práce, která vyžaduje značnou trpělivost, pečlivost, zručnost a vytrvalost při postupném osvojování základů techniky. V návaznosti na dojmy z této vycházky diskutujeme se žáky o dispozicích pro výkon různých povolání, o nárocích, které jsou kladeny na osobnostní předpoklady, na znalosti a dovednosti člověka. Návštěva hasičské zbrojnice a hasičského cvičiště je dobrým předpokladem pro otevření tématu bezpečného chování, chování za mimořádných okolností a pro poučení jak zvládat krizové situace. Zároveň se může stát motivací k hodnotnému trávení volného času s odkazem na význam vzájemné mezilidské pomoci na principu dobrovolnictví. Je vhodné zdůraznit i význam fyzické připravenosti aktivních hasičů. Pro žáky přitažlivá je bohatá sbírka pohárů odkazující na úspěchy místních v hasičských sportech. Pracovní listy pro jednotlivé tematické vycházky – viz příloha č. 17 V hodině výtvarné výchovy si jednotliví žáci vybrali téma z dějin obce a vytvořili k němu obrázek, z takto vzniklých prací byla složena časová osa. Při kompletaci časové osy jsme porovnávali místní události s děním v národních a světových dějinách. Příloha č. 18 V rámci vzdělávací oblasti Informační a komunikační technologie dostali žáci za úkol vytvořit propagační materiál – plakát nebo leták, jehož cílem, je představit obec Strážov se zdůrazněním přírodní, kulturní a historické atraktivity. Při společné prezentaci a posuzování žákovských prací lze využít hraní rolí – majitel cestovní kanceláře si vybírá nejzajímavější návrh.

82

5. Závěr Hlavním cílem této práce bylo vytvořit ucelený soubor podkladů pro výuku lokální problematiky týkající se města Strážov a jeho blízkého okolí. Základním kritériem pro vymezení rozsahu práce, obsahovou strukturu a zpracování jednotlivých kapitol bylo použití Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání, jako výchozího kurikulárního dokumentu, který „vymezuje závazné rámce vzdělávání pro jeho jednotlivé etapy“ (Balada, 2006, s. 9) Shromáždění a uspořádání informací dle výše zmíněných kritérií mělo posloužit jako suma výchozích podkladů pro pedagogickou práci týkající se místa, kde žáci žijí a usnadnit tak učiteli prvního stupně základní školy přípravu na vyučování. Cíle bylo dosaženo. Z povahy tématu „Naše obec“, popřípadě „Místo, kde žijeme“, ovšem vyplývá, že soubor podkladů lze postupně dále rozšiřovat a prohlubovat. Zde uváděný přehled nelze považovat za konečný, úplný a vyčerpávající. Jednoznačně se potvrdil předpoklad, že zařazování místních souvislostí do výuky je pro děti silně motivující. Jako pro děti nejpřitažlivější se jeví témata historická kladoucí do souvislostí místní události a národní, evropské i světové dějiny. Působivé bylo především přímé vyprávění pamětníků. S mimořádným zaujetím ze strany žáků se setkalo také seznámení s osudy a prací významných místních rodáků. Uplatnění místních znalostí nabízí učiteli prostor pro uplatnění široké škály pedagogických metod a forem práce včetně podnětů pro skupinovou práci, exkurze do terénu a podobně, což ve svém důsledku motivuje žáky k vlastní badatelské činnosti. Dílčím cílem této práce bylo předložit konkrétní návrhy, jak je možné znalosti o místě použít ve výuce. Návrhy byly prověřeny v praxi a osvědčily se jako pro děti atraktivní a efektivní forma získávání a zpracování informací. Bylo podnětné sledovat intenzitu prožívání dětí při tematických vycházkách, kdy si pro sebe objevovaly původ a význam věcí, které do té doby míjely prakticky bez povšimnutí. Můžeme tedy konstatovat, že se dařilo naplňovat tendence ve vzdělávání, které podporuje Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání

– konkrétně: uplatňovat variabilnější organizaci

a individualizaci výuky podle potřeb a množství žáků, využívat vnitřní diferenciaci výuky, dále vytvářet příznivé sociální, emocionální i pracovní klima založené na

83

účinné

motivaci, spolupráci a

aktivizujících metodách

výuky. Docházelo

i k naplňování cílů základního vzdělávání, konkrétně - vytvářet u žáků potřebu projevovat pozitivní city v chování, jednání a prožívání životních situací, prohlubovat a rozvíjet vnímavost a citlivé vztahy k lidem, prostředí i k přírodě.

84

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ADAMOVSKÝ Karel a Václav KOZÁK. Sto let požárního sboru ve Strážově. Strážov: Základní organizace SPO ve Strážově, 1975. ANDERLE, Alois. Malířské příhody z Pošumaví. Vydal vlastním nákladem autor, 2014. ANDĚRA, Miloš a Petr ZAVŘEL. Šumava: příroda, historie, život. Vyd. 1. Praha: Baset, 2003. ISBN 80-7340-021-9. BALADA, Jan. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání: s přílohou upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením. Dotisk 1. vyd. V Praze: Výzkumný ústav pedagogický, 2006. ISBN 80-87000-02-1. BARTOŠ, Josef, Jindřich SCHULZ a Miloš TRAPL. Regionální dějiny: pojetí, poslání, metodika. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. ISBN 80-244-0865-1. BOROVSKÝ, František Adolf, KREJČÍ, Jan (ed.). Řivnáčův průvodce po Šumavě: zevrubný popis celé Šumavy, jejích svahů, blízkých důležitých měst a krajin a pohoří Novohradského: Šumava před sto dvaceti lety. Vyd. 3., (v nakl. Baset 1.). Praha: Baset, 2002. ISBN 80-86223-33-7. ČEKANOVÁ Markéta a Zdeněk ZAJÍČEK. Jak Strážov chránila Eliška liška. Plzeň: Vhrsti, 2011. HAIDLER, Achab. Šumavské klenoty. In: Youtube [online]. 28. 07. 2012 [cit. 2016-0228+. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=dB4wXqJ2BKA HAIDLER, Achab.Tři poklady. In: Youtube [online]. 16. 08. 2012 [cit. 2016-02-28]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=P68FCpQD43E JEŘÁBEK, Jaroslav. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání: s přílohou upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením. Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, 2005. ISBN 80-87000-02-1. JIŘÍKOVÁ, Jitka. 110 let krajkářské školy. In: Městský úřad Strážov [online]. Strážov, 2006 [cit. 2016-04-18+. Dostupné z: http://mesto.strazov.cz/clanek-110-letkrajkarske-skoly-2006110702.html KASKOUN, Otto. Šumavská putování za přírodou, historií, přáteli a pacienty. Vyd. 1. V Plzni: RegionAll, 2011. ISBN 978-80-904310-2-7. KLIMEK, Hynek. Šumava: Klatovsko. 1. vyd. Praha: Regia, 2009. Neznámé Čechy. ISBN 978-80-86367-66-8. KODYM, Josef et al. 125 let sboru dobrovolných hasičů ve Strážově. Strážov: Sbor dobrovolných hasičů ve Strážově, 2000. KOKAISL, Petr a Pavla KOKAISLOVÁ. Kostely a kaple v klatovském okrese. Praha: Nostalgie, 2013. ISBN 978-80-905365-6-2.

85

KŘÍŽEK Rudolf. Z minulosti města Strážova a jeho okolí. Strážov: Kampelička ve Strážově, 1934 LIEBSCHER, Karel, ŠUBERT, František Adolf (ed.). Čechy. Reprint původního vyd. V Praze: Tok, 2000. ISBN 80-86177-11-4. METODICKÝ PORTÁL RVP: Metodický portál inspirace a zkušenosti učitelů *online+. © 2012 *cit. 2016-03-18+. Dostupné z: http://wiki.rvp.cz/Knihovna/1.Pedagogický_lexikon/A/Aktivizující_výukové_metody /I.N.S.E. MĚSTSKÝ ÚŘAD STRÁŽOV: O městě *online+. ©2000 *cit. 2016-02-02+. Dostupné z: http://mesto.strazov.cz/ Miroslav Toman (1935). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2015 [cit. 2016-04-18+. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Toman_(1935) PAVLÁSKOVÁ, Marta et al. Z historie Strážova a jeho okolí. 1. vyd. Strážov: Obecní úřad, 1995. PELANT, Jan. Západočeské městské znaky – 111. In MF DNES, 26. 07. 1999. (kopie článku v archivu autora závěrečné práce) PETIŠKA, Eduard. Helenka a Princezna. Vyd. 4., v nakl. Librex vyd. 1. Ilustrace Jana Svobodová. Ostrava: Librex, 1999. ISBN 80-7228-106-2. PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 6., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-647-6. ROUSEK, Josef. Honili strážovští obchodníci husy opravdu až do Mnichova? In Strážovský občasník, Červenec, 2010, roč. 12, č. 47, s. 13. ROUSEK, Josef. Husáci ze Strážova, příklad podnikání In Strážovský občasník, Listopad, 2009, roč. 11, č. 44, s. 7. ŘANDOVÁ, Ivana a Ondřej FIBICH. Nebe studánek: pověstné prameny Šumavy, Pošumaví a jihozápadních Čech. Strakonice: Nakladatelství Hrad Strakonice, 2014. ISBN 978-80-901372-7-1. SIEBEROVÁ, Ivana. Strážovské krajkářství. Klatovy: Okresní muzeum, 1998. Vlastivěda Klatovska. ISBN 80-86104-11-7. SK KOVODRUŽSTVO STRÁŽOV: O klubu *online+. ©2015 *cit. 2016-02-22+. Dostupné z: http://fotbal-strazov.cz/o-klubu/ SMÝKAL, Josef. Tyflopedický lexikon jmenný. Brno: Slepecké muzeum, 1998. Knižnice Slepeckého muzea v Brně. ISBN 80-902025-2-7. STEHLÍK, Ladislav. Země zamyšlená. 4., rozšířené vydání. Praha: Československý spisovatel, 1970. Strážovský občasník. Strážov: Město Strážov, 1998 – 2016, roč. 1 – 18, č. 1 – 71.

86

SUMAVA.CZ: lípa Krotějov *online+. ©1996 - 2015 [cit. 2016-03-22+. Dostupné z: http://www.sumava.cz/objekt_az/1132-lipa-krotejov/ ULDRYCHOVÁ, Hana. 100 let měšťanské školy ve Strážově. Strážov: Základní škola a mateřská škola Strážov, příspěvková organizace, 2008. VONDRÁČEK, Karel Václav. Pamětníci dávných časů: staré a památné stromy na Klatovsku, Sušicku a Horažďovicku. 1. vyd. V Klatovech: Vlastivědné muzeum Dr. Hostaše, 2008. ISBN 978-80-86104-18-8. VONDRUŠKA, Vlastimil. Život staré Šumavy: Šumava a její lid, cesty za obživou, všední a sváteční dny. Vyd. ve Vyšehradu 1. V Praze: Vyšehrad, 2014. ISBN 978-807429-219-4. VONDRUŠKOVÁ, Alena a Iva PROŠKOVÁ. Krajkářství. 1. vyd. Praha: Grada, 2004. Řemesla, tradice, technika. ISBN 80-247-0670-9. WINTER, Deborah Du Nann a Susan M KOGER. Psychologie environmentálních problémů. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-593-6.

Další zdroje 110 let krajkářské školy ve Strážově – doprovodný text k výstavě krajek pořádané roku 2006 Obecní kroniky Strážova 1921 – 1959, 1960 – 1978 a 1978 – stále pokračuje (2015) Školní kroniky, uložené v ZŠ a MŠ Strážov Vzpomínky pamětníků zaznamenané v soukromém archivu Ing. Josefa Rouska, starosty obce Strážov

87

SEZNAM PŘÍLOH 1)

Očekávané výstupy a učivo z tematické oblasti Člověk a jeho svět.

2)

Fotografie k tématu paličkování ve Strážově.

3)

Fotografie k tématu husáctví ve Strážově.

4)

Fotografie k tématu Kovodružstvo v. d. Strážov.

5)

Fotografie k tématu školy.

6)

Fotografie pamětních desek ve školách.

7)

Fotografie k tématu Židé.

8)

Fotografie k tématu spolky.

9)

Fotografie k tématu zvyky na Strážovsku.

10)

Fotografie k tématu strážovský poklad.

11)

Fotografe strážovského znaku a praporu.

12)

Fotografie radnice a sochy sv. Jana Nepomuckého, panorama Strážova.

13)

Strážovská hymna.

14)

Popis metody I.N.S.E.R.T.

15)

Grafické znázornění vývoje počtu obyvatel ve Strážově.

16)

Přehled místních částí obce Strážov.

17)

Pracovní listy pro žáky

18)

Osa významných událostí v historii Strážova – skupinová práce dětí.

19)

Popis Strážovska uváděný v Ottově Šumavě.

88

89