9/ OBDOBÍ ZLOMENÉHO SRDCE
Přiznávám, že mám nepěkný zvyk zobecňovat; snad mi tedy odpustíte tvrzení, že na dívce, která má bakalářský titul z francouzštiny, musí zákonitě být něco divného. Tak zaprvé už na začátku studia moc dobře věděla, že nakonec nebude moct dělat nic jiného než učitelku francouzštiny, což je velice neradostná záležitost, u níž je nízký plat ještě tím nejmenším zlem; taková vyhlídka by měla naprosto postačovat k tomu, aby daná dívka okamžitě přeběhla k ekonomii nebo public relations. Ke studiu francouzštiny ji bez ohledu na to, jaké strašlivé důsledky to bude mít, dohnalo okouzlení řečí, jež mladým Američankám přinesla větší zkázu než jakýkoliv jiný cizí jazyk. Kdyby se zadruhé studium francouzštiny omezovalo výhradně na gramatiku a slovní zásobu, tak by se naše studentka patrně projevovala podobně jako studentka španělštiny nebo němčiny, jenže nešťastnice, která se rozhodne pokračovat i po dokončení druhého ročníku, se nevyhnutelně v rychlosti seznámí s francouzskou literaturou – patrně tou nejničivější silou, jakou lidstvo vůbec zná –, začne se vyžívat ve slovíčkách typu langueur nebo funeste, jež jí do té doby nepřipadala nijak přitažlivá, a začne klást přídavná jména za podstatná, aby ostatní pochopili, že někdy ve francouzštině i myslí. Spisovatelé, které si oblíbí – Breton, Baudelaire, Sartre, de Sade, Cocteau –, na ni budou mít odcizující účinek, především na její postoj k lásce, a ona 87
začne složitě a teatrálně rozebírat své pocity; zato francouzští spisovatelé, kteří by na ni mohli mít příznivý vliv – například Stendhal nebo Flaubert – se jí budou protivit a raději je bude číst v překladu, protože tak na její myšlení a vyjadřovaní budou působit jenom zanedbatelně, nebo si Madame Bovary a La Chartreuse schválně vyloží špatně a udělá si z nich tajemné milostné romány. Usoudil jsem, že konkrétně Flox si umanula, že je „osudově spjatá“ (liée par le destin) s Nadjou i s O. Přesně takhle totiž uvažuje holka, která má bakalářský titul z francouzštiny. Bydlela ve druhém patře starého domu v nevýrazné části města mezi čtvrtěmi Squirrel Hill a Shadyside. Když jsme stoupali po jasně osvětleném schodišti, počítal jsem schody a sledoval hru květů na jejím širokém a poněkud plochém pozadí. Bylo mi jasné, jak to skončí, ale vůbec jsem o tom nepřemýšlel, myslel jsem jen na to, že je mi jasné, jak to skončí. „Klidně můžeme mluvit nahlas,“ řekla, vešla do bytu a rozsvítila. „Je teprve deset a moje spolubydlící navíc není skoro nikdy doma.“ „Bezva!“ vykřikl jsem. Obývací pokoj byl malý a prostý, byl to typický studentský obývák s nábytkem z druhé ruky, který nejspíš vypadal staře už v den, kdy ho vyrobili; na jedné dlouhé zdi visel plakát od Renoira a na protější zdi příšerný amatérský obrázek kočky. Na konferenčním stolku stála porcelánová soška bílé perské kočky připomínající obrovskou čepici šlehačky, s realistickýma legračníma modrýma očima. Na stolku ležela poházená čísla časopisů Paris-Match a Vogue. „Co je to za kočičí modlu?“ zeptal jsem se. „To je můj Chloe,“ odpověděla Flox. Přešla k tomu ohavnému předmětu a podrbala ho na porcelánové bradě. 88
„Chloe, Chloe, Chloe, Chloe,“ šišlala. „Musela jsem ho nechat u mámy, protože tady kočky mít nesmím. Tak tu mám místo něj tohohle. Vyrobila jsem si ho ve výtvarce ještě na střední.“ „Je nádhernej. Není Chloe náhodou holčičí jméno?“ „Nechceš se podívat ke mně do pokoje?“ navrhla, stiskla mi prsty a jemně mě vtáhla do tmavé chodby. Její pokoj mi připadal výstižný a vzrušující – laděný do lososové barvy, upravený, ukrytý za krajkovou záclonou, v jednom rohu stála částečně rozebraná figurína ve svatebních šatech a s náušnicí v nose. Stěny pokrývaly velké plákaty Diany Rossové, Supremes, Arthura Rimbauda a Grety Garbo s obrovským klenutým obličejem. Přes zrcadlo na toaletním stolku měla pověšený růženec, stolek byl posetý celou sbírkou flakonů a lahviček s ženskými vodičkami. Když odešla na záchod, sedl jsem si na kraj postele a vdechoval jsem zbytky její voňavky. Mezi několika málo knížkami na útlém nočním stolku – patrně jejími oblíbenými – jsem zahlédl Sobeckého obra a Šťastného prince od Oscara Wildea, Příběh O a Mailerovu Marilyn. Přišla zpátky jen v růžovém kombiné, které jí volně splývalo přes boky, obličej barvy mědi měla opláchnutý a vlasy stažené bílou mašlí. Vypadala jako ze čtyřicátých let, jako manželka vojáka bojujícího kdesi daleko s Němci a na okamžik jsem si v jejím bytě připadal cizí. „Ty používáš Opium,“ poznamenal jsem. Posadila se vedle mě a opřela si mi obličej o krk. „Ty víš, jak na to. Dokonce se vyznáš v parfémech,“ řekla a kousla mě. „Pojď ke mně.“ Položil jsem ji na žinylkový přehoz a nasál jsem jí pod bradou, kde o sobě dával vědět její tep, vůni mýdla a Opia. 89
Nahá Flox vyklepávala vejce do bílé misky, protože se chystala udělat smaženky, a já zavolal do hotelu Duquesne a nechal se přepojit k tátovi do pokoje. Stál jsem v rohu její půvabné bílé kuchyně, telefon jsem si u ucha lenivě přidržoval ramenem, díval jsem se oknem na slunný dvůr a čichal si k prstům. „Bechstein,“ představil se táta veselejším tónem. „Tady taky Bechstein,“ prohlásil jsem. „Tvůj syn.“ „No, ano. Můj syn. Jak se máš, chlapče? Užíváš si léto?“ Skvěle, tati. Volám ti z kuchyně jedný holky, stojí tu vedle mě nahatá a víš, tati, některý ženský opravdu vypadají jako kytara. „Skvěle.“ „Mám tě pozvat na další drahý oběd v centru?“ „Musím do práce, tati.“ „V tom případě navrhuju obzvlášť drahou večeři nahoře na Mount Washington.“ „Prima. Můžeme se nahoru svézt.“ „Ano, lanovkou,“ můj otec na to. Tohle slovo patřilo k jeho oblíbeným. „Vyzvednu tě v hotelu kolem šestý,“ navrhl jsem a zavěsil. „Tos to sfoukl rychle,“ poznamenala Flox. „Když mu volám do hotelu, vedeme pokaždý ten samej rozhovor. Tenhle rozhovor po telefonu mám na celým světě nejradši.“ Usadil jsem se ke stolu a díval se, jak Flox vaří. Hrála si na vášnivou kuchařku, neustále odborně otevírala šuplíky a pokládala plátky slaniny na pánev, jako by v tom byla kdovíjaká věda, ale ve skutečnosti mi nepřišlo, že by ji to dvakrát bavilo. Potrápila smaženky vařečkou, co pět vteřin pod každou nakoukla a podrážděně zanadávala, když tuk ze slaniny začal prskat. Šla si natáhnout župan a pustit 90
Vivaldiho, a když se vrátila do kuchyně, už se smaženky pálily. Prohlásil jsem, že ráno stejně většinou nesnídám a že mi stačí jen hrnek kafe, což ji naštvalo. Tak jsem se cpal ostošest. „Pověz mi něco o sobě,“ vybídl jsem ji s plnou pusou. „Narodila jsem se, vyrostla jsem do krásy, poznala jsem radost i pláč, zestárla jsem a umřela jako abatyše.“ Flox se už dávno smířila s tím, že nemá velký smysl pro humor, nebo spíš že nedokáže vtipkovat, a tak se naučila zpaměti tisíce podivuhodných úryvků z knih a spousty dalších zdrojů, místo smyslu pro humor se u ní vyvinula schopnost shazovat tyto bomby během rozhovoru, občas s až nevhodně vražednou přesností. Ovládala hned několik konverzačních dovedností nebo spíš fíglů. Uměla až obdivuhodně přesně vysvětlit tajemství strojů, jak výtah pozná třetí patro od čtvrtého, proč se na obrazovce objeví tečka, když vypneme televizi, a zase rychle zhasne; dokázala abecedně seřadit dost dlouhý seznam náhodně vybraných slov; ale největší dojem na mě udělalo, že si pamatuje úplně všechno, co jí ostatní o sobě řekli, bezvýznamné podrobnosti – jméno rybičky, kterou někdo choval jako malý, nebo jak se jmenuje něčí vzdálený bratranec. Tato schopnost představovala pro příležitostného lháře naprostou zhoubu. Aby ji člověk oklamal, musel postupovat nesmírně opatrně a pečlivě. „Prý ses dala na víru,“ nadhodil jsem. Třískla sklenicí džusu o stůl a obrátila oči v sloup, jako by jí stran Ježíše nedávno došla trpělivost. „Ne, to bylo jen takový období. Teda ne že bych v Boha nevěřila, já v něj věřím, i když nevěřit v něj je zrovna dost branché. Jenže víš, s čím na mě křesťani přišli? Řekli mi, že se musím naučit obejít bez sexu. Arte, já se bez sexu neobejdu. Vždyť je to 91
absurdní. Jestli mě má Ježíš opravdu rád, pak přeci chce, abych spala s klukama.“ „Amen,“ podotkl jsem. „Jakýma dalšíma obdobíma sis prošla?“ „No tak poslouchej. Punkerským, motorkářským, švadlenkovským, přípravkovým a taky jsem měla období ženy v domácnosti, ale vdaná jsem nebyla. Ženuškovským obdobím jsem si ještě neprošla.“ „Ty umíš šít?“ „To bys koukal.“ „A jaký období bude následovat?“ zeptal jsem se. Uvědomil jsem si, že je ta otázka hodně přímočará. „Nevím,“ přiznala tiše. „Nejspíš období zlomeného srdce.“ „Hm,“ já na to. Ten večer jsem jel do centra záhadně prázdným autobusem, seděl jsem na zadním sedadle. Všiml jsem si, že řidiči nad hlavu stoupá slabý obláček kouře. „Pane řidiči,“ zavolal jsem na něj. „Já si zapálím, jo?“ „Chtěl ses zeptat, jestli můžeš, ne?“ opravil mě řidič. „Jste nejlepší,“ řekl jsem mu. Ve velkém zatuchlém nóbl vestibulu hotelu Duquesne – ve městě, kde někteří muži, například můj otec, nadále nosí plstěné klobouky – vás i dnes ostříhají, naleští vám boty a prodají vám dostihové výsledky nebo čokoládovou tyčinku. Když jsem byl malý a my přijeli do Pittsburghu na návštěvu k matčiným příbuzným, představoval jsem si, že si otec, který se narodil tak se čtyřicetiletým zpožděním, nechal hotel Duquesne postavit pro sebe. Otec byl toho názoru, že vám mají ráno do pokoje spolu s kávou přinést i sportovní přílohu a že má v hotelovém baru 92
obcházet prodavačka cigaret Lucky Strike a Philip Morris Commander. Přestože v mnoha ohledech vyznával moderní styl, co se týče hudby, klobouků a hotelů, vzhlížel k éře hospodářské krize a uznával jedině Goodmana, plstěné klobouky s krempou a hotel Duquesne. Dveře jeho pokoje nebyly zamčené, strčil jsem do nich a uviděl jsem tátu, jak na židli u okna telefonuje. Vešel jsem hlučně, aby mohl hovor případně ukončit, pokud se jednalo o něco, co nebylo určené mým uším, ale on mi jen pokynul, našpulil pusu a povídal dál. Snažil jsem se z jeho bručivých odpovědí uhádnout, s kým volá. „Dobře, dobře. Heleď, právě přišel Artie. Jo, jo, vypadá skvěle. Jistě že ho budu pozdravovat. Ano. Tři sedm pět. Ano. Tak zítra. Ahoj.“ „Strýček Lenny,“ usoudil jsem. „Máš k nim někdy zajít na večeři.“ „Vždyť víš, že tetu Elaine přímo nesnáším.“ „To on taky. Panebože, Arte, co to máš s vlasama? Ty teda vypadáš. Nemám ti dát peníze na hřeben?“ „Ne, díky. Doma si pak nějakej vyrobím. Z běžných domácích spotřebičů. Vypadáš výborně.“ „Obchody jdou dobře.“ „Aha.“ Oba jsme se zamračili. Nikdy jsem nevěděl, co říct na to, že obchody jdou dobře, pokaždé jsem měl pocit, jako by mi otec právě škodolibě oznámil, že uzavřel vysokou životní pojistku a jako obmyšlenou osobu stanovil mě. Shodli jsme se, že máme hlad, a tak jsme vyrazili. Sjeli jsme klopotavým výtahem a vyšli na ulici. Blížila se bouřka: po Smithfield Street se hnaly špinavé cáry novin a umělohmotná víčka z papírových kalíšků propíchnutá brčkem. Přešli jsme po mostě do čtvrti South Side, táta si vzpomněl, 93
