Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra obchodního práva
Diplomová práce
Obchodněprávní kontraktace v české a zahraniční judikatuře
Petr Štěrba 2008/2009
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a jen s využitím pramenů uvedených v seznamu literatury, které ve všech případech řádně cituji v souladu s příslušnou směrnicí děkana a s citačními zvyklostmi.“
_______________________________
Obsah Obsah .................................................................................................................2 Seznam použitých zkratek .................................................................................4 1.
Úvod ............................................................................................................5
2.
Pojem obchodní smlouvy a porovnání se smlouvou občanskoprávní .......7 2.1.
Pojem smlouvy obecně ................................................................................................... 7
2.2.
Smlouva podle obchodního zákoníku .......................................................................... 8
2.2.1.
Relativní obchodní závazkové vztahy ................................................................. 8
2.2.2.
Typové (nominální) obchodní závazkové vztahy ............................................ 10
2.2.3.
Kombinované obchodní závazkové vztahy ..................................................... 11
2.2.4.
Fakultativní obchodní závazkové vztahy .......................................................... 12
2.3.
3.
Porovnání s občanskoprávní úpravou ........................................................................ 13
Vývoj české právní úpravy ........................................................................ 16 3.1.
Vývoj obchodního práva od roku 1918 do roku 1989 ............................................ 16
3.1.1.
Všeobecný zákoník obchodní.............................................................................17
3.1.2.
Občanský zákoník z roku 1950 .......................................................................... 19
3.1.3.
Hospodářský zákoník .......................................................................................... 20
3.1.4.
Zákoník mezinárodního obchodu ..................................................................... 21
3.2.
Vývoj po roce 1989 ....................................................................................................... 22
3.2.1. 3.3.
4.
Obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. ................................................................... 22
Shrnutí ............................................................................................................................. 23
K návrhu nového občanského zákoníku .................................................. 24 4.1.
Úprava smluvního práva .............................................................................................. 25
4.2.
Zhodnocení .................................................................................................................... 27
5.
Pojem smlouvy v Irsku ............................................................................. 29
6.
Přehled vybrané judikatury....................................................................... 31 6.1.
Oferta .............................................................................................................................. 31
6.1.1.
Oferta v české judikatuře..................................................................................... 31
6.1.2.
Oferta v irské judikatuře ...................................................................................... 35
6.2.
Akceptace ....................................................................................................................... 36
6.2.1.
Akceptace v české judikatuře .............................................................................. 36
6.2.2.
Akceptace v irské judikatuře ............................................................................... 40
6.3.
Obsah smlouvy .............................................................................................................. 43
2
7.
Závěr ......................................................................................................... 46
8.
Resumé ..................................................................................................... 49
9.
Literatura................................................................................................... 51 9.1.
Monografie ..................................................................................................................... 51
9.2.
Články.............................................................................................................................. 52
9.3.
Internetové zdroje ......................................................................................................... 53
9.4.
Použitá judikatura .......................................................................................................... 53
9.4.1.
Judikatura českých soudů .................................................................................... 53
9.4.2.
Judikatura irských soudů ..................................................................................... 54
3
Seznam použitých zkratek VZO
zákon č. 1/1863 ř. z., všeobecný zákoník obchodní
OZO
zákon č. 946/1811 sb. z. s., obecný zákoník občanský
HZ
zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník
OZ 1950
zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník
ObčZ
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
ObchZ
zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
návrh OZ
Návrh občanského zákoníku, dílo K. Eliáše a M. Zuklínové, verze pracovní komise zveřejněná na počátku března roku 2007. [citováno dne 15. června 2007]. Dostupná na: http://diskuse.juristic.cz/480556/clanek/legislativa
4
1. Úvod Téma této práce zní Obchodněprávní kontraktace v české a zahraniční judikatuře. Kontraktace neboli uzavírání smluv je v současném světě každodenní záležitostí, kterou valná většina lidí podstupuje zcela automaticky, aniž by si uvědomovali, že zrovna uzavřeli nějakou smlouvu (např. při nákupu jízdenky v autobuse). S přibývající hodnotou či množstvím plnění, o které v uzavírané smlouvě jde, přibývá také nároků na dokonalejší a preciznější vypracování smlouvy. Jako reprezentanta zahraniční úpravy jsem si vybral Irskou republiku. Tato země je zástupcem angloamerického systému práva, který se podstatně liší od kontinentální právní kultury, neboť judikatura je zde velmi důležitým pramenem práva. Soudci zde právo nalézají zejména v obyčejích a nepsaných pravidlech, zákony v materiálním smyslu tu však jsou samozřejmě také. V českém právním řádu, obecně jako v jiných kontinentálních systémech, lze vyloučit, že by judikatura vyšších soudů působila ve formě formálně závazného precedentu. V Česku tedy neplatí, že by se nejvyšší soud nemohl od své dřívější judikatury odchýlit. Takovýto systém dnes ostatně neplatí ani v žádném státě common law. Stejně tak v českém systému neplatí, že by nižší soudy byly povinny bezvýhradně respektovat judikaturu vyšších soudů. Naopak český systém připouští, že nižší soudy mají možnost se od judikatury vyšších soudů odchýlit a tím případně iniciovat změnu této judikatury.1 Velmi zajímavě vystihl rozdíl mezi kontinentálním a angloamerickým právem prof. Loth z Erasmovy univerzity: „Judikatura a zákony jsou vždy partnery, záleží pouze na jejich postavení. V systému common law je judikatura hlavním partnerem psaného práva, naopak v kontinentálním systému je psaný zákon hlavním partnerem judikatury.“2 Již z důvodu zmíněných odlišností mi přišlo zajímavé zabývat se srovnáním pohledů na oblast kontraktace v judikatuře Česka a Irska a pokusit se vysledovat nějaké styčné body v takto odlišných právních kulturách. V této své práci nejprve vymezím obecně pojem smlouvy, popíši smlouvy řídící se obchodním zákoníkem a pokusím se porovnat tuto úpravu s úpravou smluv v občanském zákoníku při současném poukázání na shody a rozdíly. Následující kapitola bude věnována vývoji obchodního práva na našem území od doby tzv. první republiky až po současnost. V kapitole čtvrté se pak budu zabývat 1
Kühn, Z. Role judikatury v České republice a její proměna v průběhu posledních patnácti let. Jurisprudence, 2006, č. 2. s. 52 2 Výrok děkana Právnické fakulty Erasmovy univerzity v Rotterdamu prof. Dr. Marca Lotha na workshopu Legitimacy of the Judiciary konaném dne 16. října 2007 na půdě Právnické fakulty Masarykovy univerzity
5
připravovanou rekodifikací občanského a obchodního práva, kde se budu snažit poukázat na nejvýraznější chystané změny a jejich vhodnost pro úpravu smluvního práva. Nezbytností je také nastínění náhledu na smlouvu z hlediska irské právní teorie, což bude obsahem kapitoly páté. Konečně šestá kapitola této práce je celá věnována české a irské judikatuře zabývající se kontraktačním procesem, konkrétně ofertou a akceptací oferty. Tyto dvě fáze kontraktačního procesu jsem si vybral pro komparaci. Dále pak bude ještě poukázáno na již jen českou judikaturu týkající se obsahu smluv.
6
2. Pojem obchodní smlouvy a porovnání se smlouvou občanskoprávní 2.1.
Pojem smlouvy obecně
Smlouva je relativním právním vztahem mezi konkrétními subjekty, jehož obsahem jsou určitá práva a povinnosti. Právní nauka charakterizuje smlouvu jako dvoustranný či vícestranný právní úkon, z něhož vzniká závazkový právní vztah. 3 Vzniká na základě právního úkonu, pokud jsou splněny všechny jeho náležitosti. Těmito náležitostmi jsou obecné náležitosti – náležitosti subjektu, který musím mít právní subjektivitu, dále náležitosti vůle – ta musí být skutečná, svobodná, vážná a prosta omylu, náležitosti projevu vůle – srozumitelnost, určitost a forma, pokud je např. právním předpisem předepsána. Musí též existovat shoda mezi vůlí a jejím projevem a plnění, které je objektem právního úkonu, musí být možné a dovolené. Subjekty právních vztahů jsou navzájem v postavení dlužníka a věřitele, neboť mají vůči sobě práva a povinnosti, většinou jsou obě strany v postavení jak dlužníka, tak věřitele. Povinnost dlužníka obecně je něco plnit věřiteli a věřitel má právo toto plnění po dlužníkovi požadovat. Plnění může spočívat v jakékoliv povinnosti typu dare, facere, omittere nebo pati.4 Každá smlouva je složena z právních úkonů návrhu (oferty) a přijetí návrhu (akceptace). Definice právního úkonu je obsažena v § 34 ObčZ, který stanoví, že právní úkon je projev vůle, směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. V jiných právních řádech se definice právního úkonu téměř nevyskytují a rovněž návrh nového občanského zákoníku s ní nepočítá, navíc i pojem právního úkonu má být opuštěn a nahrazen pojmem právní jednání.5 Obecných definicí smluv je velmi velké množství a není smyslem ani účelem této práce zde všechny uvádět, pro ilustraci tedy alespoň jedna ze Slovníku českého práva: Smlouva (kontrakt) je dvoustranný, popřípadě vícestranný právní úkon, z něhož vyplývají právní účinky v něm stanovené a zákonem s jejím uzavřením spojené. Tyto účinky se týkají smluvních stran, ze smlouvy však mohou vzniknout i práva třetím subjektům, jestliže 3
Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2002. s. 252 4 Harvánek, J. a kol. Teorie práva. 3. dotisk 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 190 – 197 5 Eliáš, K., Zuklínová, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde, 2001. s. 153 – 154
7
smlouva má povahu smlouvy ve prospěch třetího. Smlouva je nejdůležitějším právním důvodem vzniku závazkových právních vztahů.6
2.2.
Smlouva podle obchodního zákoníku
Obchodní zákoník neobsahuje definici obchodní smlouvy, poněvadž tento termín neužívá a její pojmové vymezení je nutné dovodit z pojmu obchodního závazkového vztahu (§ 261 ObchZ). Obchodní smlouvou je tedy smlouva, jejímž uzavřením vzniká obchodní závazkový vztah. 7 Obchodní smlouva jako taková je jen jednou z právních skutečností, které dávají vzniknout obchodním závazkovým vztahům. Obchodní smlouva je tím pádem pojmem významově užším než pojem obchodní závazkový vztah. Podle znění § 1 odst. 1 ObchZ představují obchodní závazkové vztahy jednu ze základních oblastí úpravy obchodního zákoníku, což dokazuje i výčet paragrafů, který tvoří největší část obsahu obchodního zákoníku. Obecně lze obchodní závazkové vztahy charakterizovat jako ty závazkové vztahy, které se řídí obchodním zákoníkem. Režim obchodního zákoníku je založen buď kogentním ustanovením obchodního zákoníku (§ 261 ObchZ), popřípadě jiného zákona, nebo písemnou dohodou stran závazkového vztahu (§ 262 ObchZ).8 Jedním z nejdůležitějších pojmů v obchodním zákoníku je pojem podnikatel, již § 1 odst. 1 ObchZ uvádí, že předmětem úpravy obchodního zákoníku je postavení podnikatelů včetně vztahů s podnikáním souvisejících. Podnikatelem pak podle § 2 odst. 2 ObchZ jsou osoby (jak fyzické, tak i právnické) zapsané v obchodním rejstříku, podnikající na základě živnostenského oprávnění, podnikající na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů a osoby provozující zemědělskou výrobu zapsané do evidence podle zvláštního předpisu. Jak již bylo uvedeno, obchodní smlouvy zakládají obchodní závazkové vztahy, které právní nauka dělí na relativní, typové, kombinované a fakultativní.9
2.2.1.
Relativní obchodní závazkové vztahy
Relativní obchodní závazkové vztahy jsou upraveny v § 261 odst. 1 a 2 ObchZ. Jsou to takové závazkové vztahy, které vznikají mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je
6
Madar, Z. a kol. Slovník českého práva – I. a II. díl. 3. vydání. Praha: Linde, 2002. s. 1336 Kopáč, L. Obchodní kontrakty I. díl. 1. vydání. Praha: Prospektrum, 1993. s. 19 8 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. s. 17 9 Před účinností zákona č. 370/2000 Sb. byla používána částečně jiná terminologie a v některých publikacích se s ní stále můžeme setkat. V toto práci bude však používána terminologie nová, blíže viz Bejček, J. Změny v typologii obchodních závazků. Obchodní právo, 2003, č. 3. s. 2 an. 7
8
zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 ObchZ). Za závazkové vztahy týkající se podnikatelské činnosti je třeba považovat ty vztahy, které vznikají zejména při uskutečňování předmětu podnikání, ale i při vytváření a zajišťování podmínek pro provozování podnikatelské činnosti a v neposlední řadě také ty činnosti, kterými podnikatel zajišťuje účast jiné osoby na provádění své podnikatelské činnosti. Na druhou stranu ale nelze dovozovat, že označení účastníků smlouvy včetně jejich identifikačního čísla ve smlouvě udává, zda při vzniku závazkového vztahu bylo mezi účastníky zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti.10 Závazkové vztahy vzniklé z tzv. neoprávněného podnikání budou mít také povahu obchodních závazkových vztahů, neboť § 3a ObchZ výslovně stanovuje, že povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena skutečností, že k němu došlo při neoprávněném podnikání. Za obchodní závazkové vztahy je nutné považovat také závazkové vztahy vzniklé na základě jednání jménem obchodní společnosti nebo družstva před zápisem do obchodního rejstříku.11 Takto uzavřené závazkové vztahy musí být do tří měsíců od vzniku obchodní společnosti schváleny příslušným orgánem. Podmínkou, kterou klade § 261 odst. 1 ObchZ, aby se jednalo o závazkový vztah v režimu obchodního zákoníku, je i zřejmost toho, že uzavíraný závazkový vztah souvisí s podnikatelskou činností podnikatele. Tato skutečnost musí být objektivně zřejmá již z jednostranných právních úkonů účastníků, tedy jak z návrhu na uzavření smlouvy, tak i z jeho přijetí. 12 Otázkou zřejmosti souvislosti s podnikatelskou činností se zabývá např. Šilhán a poukazuje zejména na ne zcela jednoznačnou formulaci zákona, ale i mnohých komentářů. Přiklání se však rovněž k názoru, že zřejmost by měla být objektivní, subjektivita by podle jeho názoru umožňovala nebezpečný podnikatelský voluntarismus.13 Pokud nebudou současně splněny obě podmínky (statut podnikatele a zřejmost souvislosti s podnikatelskou činností), které zákon stanoví, neuplatní se režim podle § 261 odst. 1 ObchZ. Není však vyloučeno, že se zmíněný vztah nebude řídit obchodním zákoníkem vůbec, může stále jít o typový nebo fakultativní závazkový vztah. Nebude-li tomu tak, půjde s největší pravděpodobností o vztah občanskoprávní.
10
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 1196/2003 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. s. 20 12 Kobliha, I., Kalfus, J., Krofta, J. a kol. Obchodní zákoník: úplný text zákona s komentářem. 1. vydání. Praha: Linde, 2006. s. 854 13 Šilhán, J. Fakticita nebo podnikatelský voluntarismus? K ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku. Obchodní právo, 2006, č. 10. s. 2 an.
11
9
Druhým případem relativních obchodních závazkových vztahů jsou závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. Za stát se považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb (§ 261 odst. 2 ObchZ). V tomto typu relativního obchodního závazkového vztahu vystupuje osoba podnikatele pouze na jedné straně vztahu, i zde to musí být při plnění své podnikatelské činnosti. Na druhé straně pak stojí stát reprezentovaný některou svou organizační složkou, státní organizace, která není podnikatelem, ale je právnickou osobou, nebo obec či kraj. Musí však jít o vztah, kterým se plní zabezpečování veřejných potřeb. Pojem veřejná potřeba není nijak blíže specifikován, půjde zpravidla o potřeby ve veřejném zájmu v oblasti zdravotnictví, školství, justice, životního prostředí, bytového hospodářství, státní infrastruktury atd. Bližší vymezení lze získat také z judikatury. Např. Nejvyšší soud ČR judikoval, že závazkový vztah založený smlouvou mezi fyzickou osobou – podnikatelem a školským úřadem o zálohovém poskytnutí finančních prostředků na vybavení speciálních učeben základní školy má přímou souvislost s uspokojováním veřejných potřeb v oblasti školství, a řídí se proto podle ustanovení § 261 odst. 2 ObchZ obchodním zákoníkem.14 Tentýž soud také judikoval, že týká-li se závazkový vztah věci, která slouží k plnění účelů policie, pak takový vztah souvisí se zajišťováním veřejných potřeb.15 Pro obě skupiny relativních obchodních závazkových vztahů platí, že pro posouzení povahy jejich subjektů je rozhodující jejich povaha při vzniku závazkového vztahu (§ 261 odst. 5 ObchZ). Rovněž pro obě skupiny platí, že pro jejich kvalifikaci jako obchodních závazkových vztahů není rozhodující, zda byly založeny smlouvou upravenou jako smluvní typ obchodním zákoníkem nebo občanským zákoníkem nebo jiným právním předpisem nebo smlouvou jako smluvní typ neupravenou.
16
Poslední společnou
charakteristikou je ustanovení § 261 odst. 4 ObchZ, podle kterého se obchodním zákoníkem řídí i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků.
2.2.2.
Typové (nominální) obchodní závazkové vztahy
Typové obchodní závazkové vztahy jsou takové závazkové vztahy, které se bez ohledu na povahu účastníků a bez ohledu na to, zda tyto závazkové vztahy vznikají při
14
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2633/98 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 478/2004 16 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. s. 22 15
10
podnikatelské činnosti nebo při jakékoliv jiné činnosti, řídí obchodním zákoníkem. Konkrétní závazkové vztahy jsou vyjmenovány v ustanovení § 261 odst. 3 ObchZ. Stejně jako pro relativní obchodní závazkové vztahy platí i zde ustanovení § 261 odst. 4 ObchZ, podle kterého se bez ohledu na povahu konkrétního účastníka řídí obchodním zákoníkem i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků jako jsou ručení, smluvní pokuta, uznání závazku, zástavní právo apod. Pokud ve smluvním vztahu podle § 261 odst. 3 ObchZ podřazeném působnosti obchodního zákoníku bude jako smluvní strana vystupovat osoba, která není podnikatelem, nebude obchodní zákoník výlučným právním předpisem, který se takový vztah bude řídit. Úprava v § 262 odst. 4 ObchZ zcela zásadním způsobem ovlivňuje postavení smluvní strany – nepodnikatele, a to tak, že do značné míry změkčuje tvrdost obchodního zákoníku. Podle této úpravy se na subjekt, který není podnikatelem, použije vždy
ustanovení
občanského
zákoníku
nebo
zvláštních
právních
předpisů
o
spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích, a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, jestliže je to v jeho prospěch. Současně také osoba, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se rovněž použijí ustanovení občanského zákoníku.
2.2.3.
Kombinované obchodní závazkové vztahy
Úprava kombinovaných obchodních závazkových vztahů je obsažena v § 261 odst. 6 ObchZ. Jsou to závazkové vztahy navzájem mezi podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti a státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb (§ 261 odst. 1 a 2 ObchZ), které nejsou upraveny jako smluvní typ v obchodním zákoníku a jsou smluvním typem podle zákoníku občanského. Na tyto závazkové vztahy se použijí jen ta ustanovení občanského zákoníku, která upravují daný smluvní typ, ve všem, co není dáno zvláštní úpravou příslušného občanskoprávního smluvního typu, mají platit obecná ustanovení obchodních závazkových vztahů podle obchodního zákoníku. Není-li tedy smluvní typ upraven v obchodním zákoníku a je upraven v občanském zákoníku, použije se i ve vztazích mezi podnikateli uzavírajícími tento smluvní typ jen ustanovení občanského zákoníku o tomto smluvním typu. Otázky mezi podnikateli v právním vztahu vzniknuvším na základě občanskoprávního smluvního typu, které lze řešit podle obchodního zákoníku,
11
se budou řešit podle obchodního zákoníku, i když v občanském zákoníku je obsažena právní úprava odchylná.17 Zvláštní postavení má pojistná smlouva díky ustanovení § 261 odst. 7 ObchZ, který stanovuje, že se pojistná smlouva řídí občanským zákoníkem a zvláštními předpisy. Je tedy zcela vyňata z působnosti obchodního zákoníku, neuplatní se na ni ani žádná ustanovení obchodního zákoníku podle § 261 odst. 6 ObchZ. Zvláštní zákon, tedy zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, totiž ve svém § 1 odst. 2 jednoznačně uvádí, že nejsou-li některá práva a povinnosti účastníků soukromého pojištění upravena zákonem o pojistné smlouvě nebo zvláštním právním předpisem, řídí se občanským zákoníkem.
2.2.4.
Fakultativní obchodní závazkové vztahy
Fakultativní obchodní závazkové vztahy jsou upraveny v § 262 ObchZ. Od obchodních závazkových vztahů relativních a absolutních se liší především tím, že získávají obchodní povahu nikoliv ze zákona, ale na základě shodného projevu vůle svých subjektů. Jde o závazkové vztahy, u nichž nejsou splněny obchodním zákoníkem v § 261 ObchZ stanovené podmínky pro jejich zákonné vymezení jako obchodních závazkových vztahů. Mohou jimi být jednak závazkové vztahy sice mezi podnikateli navzájem, avšak netýkající se jejich podnikatelské činnosti, dále závazkové vztahy mezi podnikateli a subjekty, které nejsou podnikateli, a dokonce i závazkové vztahy mezi subjekty, které nejsou podnikateli, navzájem. 18 Pokud však má závazkový vztah obchodní povahu přímo ze zákona (§ 261 odst. 3 ObchZ), nemůže ji vůle subjektů tohoto závazkového vztahu nijak vyloučit. § 262 odst. 1 a 2 ObchZ jasně uvádí podmínky, které musí být splněny pro to, aby mohl být obchodní zákoník zvolen za normu, kterou se závazkový vztahy mezi subjekty řídí. Je to jednak dohoda stran o tom, že se jejich vztah bude řídit ustanoveními obchodního zákoníku, takováto dohoda nesmí směřovat ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, pod sankcí relativní neplatnosti, a konečně pak musí mít dohoda písemnou formu. Dohoda stran se musí týkat závazkového vztahu jako celku. To však neznamená, že není možné se odchýlit od ustanovení obchodního zákoníku, která nemají kogentní povahu (§ 263 ObchZ). O tom, jak má ona dohoda vypadat, obchodní zákoník nic podrobného neuvádí, jisté specifikace však uvádí judikatura: K uzavření dohody, že daný závazkový vztah se řídí obchodním zákoníkem ve smyslu § 262 ObchZ, dojde i tím, ze smluvní strany 17
Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. s. 31 18 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. s. 27
12
v záhlaví formulářové smlouvy uvedou, podle kterých ustanovení obchodního zákoníku se tato smlouva uzavírá.19 Požadavek nezhoršování právního postavení „slabší strany“ závazkového vztahu je ještě dále rozveden v § 262 odst. 4 ObchZ, na základě něhož platí přímo ze zákona určitá ustanovení občanského zákoníku. Posledním specifikem fakultativních obchodních závazkových vztahů je kogentní úprava zajištění těchto vztahů v § 262 odst. 3 ObchZ. Zajištění se bude řídit obchodním zákoníkem, pokud osoba, která poskytuje zajištění v době vzniku zajištění, věděla, že se zajišťovaný závazek řídí obchodním zákoníkem podle § 262 ObchZ. V ostatních případech stačí, že osoba poskytující zajištění projeví souhlas s tím, že se zajištění bude řídit obchodním zákoníkem. Tento souhlas není nijak vázán na vznik zajištění, lze ho tedy udělit i dodatečně. Rovněž § 262 odst. 3 ObchZ nevyžaduje písemnou formu takového souhlasu.
2.3.
Porovnání s občanskoprávní úpravou
Pojmové vymezení obchodní smlouvy má význam zejména pro určení právních předpisů, jež jsou rozhodné pro její úpravu. Základ právní úpravy všech závazkových vztahů je obsažen v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, který je tedy aplikovatelný na všechny závazkové vztahy, je-li pro jejich úpravu rozhodující právní řád České republiky. Úprava těchto vztahů je však doplněna nebo modifikována obchodním zákoníkem, jestliže ze smlouvy vzniká obchodní závazkový vztah.20 Občanský zákoník je nejzákladnější soukromoprávní právní úpravou vůbec. Tento kodex je tedy v postavení lex generalis mimo jiné i k obchodnímu zákoníku, což je také patrné ze znění § 1 odst. 2 ObchZ, který říká, že nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva občanského. Vztah obou velkých občanskoprávních kodexů, tedy občanského a obchodního zákoníku, lze trochu zjednodušeně vyjádřit takovýmto způsobem. Tam, kde nejsou specifika, nemá obchodní zákoník zvláštní ustanovení a platí jen úprava občanského zákoníku, případně občanskoprávních předpisů. Tam, kde jsou určitá specifika, obsahuje obchodní zákoník některá odchylná doplňující ustanovení. Platí tedy zčásti obecná úprava občanského zákoníku a dále platí odchylky a doplňky upravené v obchodním zákoníku.
19 20
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 15/2001 Kopáč, L. Obchodní kontrakty I. díl. 1. vydání. Praha: Prospektrum, 1993. s. 19
13
Tam, kde jde o specifické závazkové vztahy, obsahuje obchodní zákoník specifickou úpravu.21 Základní postup při uzavírání jakékoliv smlouvy, tedy i obchodní, upravuje občanský zákoník v § 43 a násl. ObčZ. Obchodní zákoník má jen některá odlišná ustanovení, která jsou takto i označena – Některá ustanovení o právních úkonech (§ 266 a násl. ObchZ) a Některá ustanovení o uzavírání smlouvy (§ 269 a násl. ObchZ). Dalším specifikem obchodního zákoníku, které v občanskoprávní úpravě není upraveno, je možnost zvolit pro kontraktaci postup buď ve formě veřejného návrhu na uzavření smlouvy, nebo veřejné obchodní soutěže.22 Podle § 43a odst. 1 ObčZ musí být návrh smlouvy dostatečně určitý a musí z něj vyplývat vůle navrhovatele být jím vázán v případě jeho přijetí. Obchodní zákoník však pro určité případy připouští neúplnost oferty a v důsledku toho i neúplnost smlouvy uzavřené na jejím základě. Ustanovení § 269 odst. 3 ObchZ připouští možnost nahrazení dohody o určité části smlouvy dohodou o způsobu dodatečného určení obsahu závazku. Podmínkou je zákaz v tom směru, že následné vymezení nesmí záviset jen na vůli jedné ze stran. Určité odlišnosti v úpravě občanskoprávní a obchodněprávní jsou i v pohledu na interpretaci projevu vůle. § 43 ObčZ stanovuje obecné pravidlo pro uzavírání smluv, které říká, že účastníci jsou povinni dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů. Konkrétněji již hovoří § 35 ObčZ, podle kterého se právní úkon vykládá podle jazykového vyjádření a současně podle vůle jednajícího, není-li s jazykovým projevem v rozporu. Toto pravidlo doplňuje a do jisté míry i upravuje § 266 ObchZ. Obecně o tom lze říci, že k úmyslu jednajícího se přihlíží jen, musel-li být druhému účastníkovi tento úmysl znám, pokud takto projev vůle nelze vyložit, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Nelze-li stále projev vůle jednoznačně vyložit, přihlédne se k souvislostem při jednání o uzavření smlouvy, praxi zavedené mezi stranami a také k následnému chování stan. V případě, že není možné návrh smlouvy vyložit ani podle těchto pravidel, je nesrozumitelný, a proto neplatný. Významná, ale v obchodním právu pochopitelná, odlišnost je též v ustanovení § 267 odst. 2 ObchZ, které pro vztahy upravené obchodním zákoníkem zapovídá použití ustanovení § 49 ObčZ. Nutno podotknout, že takováto úprava je zcela na místě, neboť
21
Marek, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2007. s. 10 Úprava občanského zákoníku vychází z toho, že ve všech případech je smlouva uzavírána mezi určitými osobami na základě určitého, adresně daného návrhu. In Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006.
22
14
do tísně a nevýhodných podmínek se podnikatel může dostat, a nezřídka tomu tak skutečně bývá, vlastní vinou např. špatným hospodařením se svým majetkem. V uvedeném příkladě pak je podnikatel nucen přistoupit na horší podmínky (např. úrokové), než kdyby byla jeho situace zcela v pořádku, a nebýt § 267 odst. 2 ObchZ, nepochybně by po stabilizaci svého postavení využil právě § 49 ObčZ k napadení uzavřené smlouvy. Obecně lze říci, že občanské právo je více ochranářské než právo obchodní. Jako příklad je možno uvést ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (§ 52 a násl. ObčZ). Na druhou stranu obchodní právo je postaveno na idey práva znalého a zkušeného podnikatele profesionála, který je schopen ochránit své zájmy z velké části sám a nepotřebuje k tomu přebujelá ochranářská ustanovení. Největší negativum na koexistenci občanského a obchodního zákoníku spatřuji v tom, že dochází k rozštěpování právního režimu, aniž by mu bylo možné na základě projevu vůle smluvních stran nějak zabránit. Vždyť podle § 261 odst. 6 ObchZ, ačkoliv je smluvní typ upraven uceleně v občanském zákoníku, se použijí na podnikatele veškerá ustanovení obchodního zákoníku ve všem, co není dáno zvláštní úpravou příslušného občanskoprávního smluvního typu, takže pro podnikatele platí režim obchodního zákoníku vždy bezvýjimečně, zatímco nepodnikatelé jsou vždy chráněni § 262 odst. 4 ObchZ, což zapříčiňuje, že se na ně použijí ustanovení o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a navíc také odpovědnostní vztahy nepodnikatele se řídí občanskoprávními předpisy. Potom však do značné míry ztrácí smysl ustanovení § 262 odst. 1 ObchZ o volbě obchodního práva pro konkrétní závazkový vztah, neboť nepodnikatel stejně neunikne občanskoprávní regulaci. Podobný názor vyslovuje např. i Pohl.23 Pouze pro zajímavost na závěr uvádím, že v mezinárodním obchodě se pro uzavírání smluv přednostně použije úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. 24 Fáze kontraktace jsou zde velmi podobné české právní úpravě pouze s malou odchylkou v článku 19 odst. 2, ve kterém stojí, že odpověď na nabídku, která se jeví přijetím, ale obsahuje dodatky nebo odchylky, které podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím, ledaže navrhovatel bez zbytečného odkladu ústně vznese proti rozdílům námitky nebo za tímto účelem odešle oznámení. Jestliže tak neučiní, jsou součástí smlouvy podmínky uvedené v nabídce se změnami obsaženými v přijetí.
23
Pohl, T. Zamyšlení nad § 262 obchodního zákoníku. Obchodní právo, 2005, č. 6. s. 11 an. Český překlad úmluvy je vyhlášen ve Sbírce zákonů ve formě Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb.
24
15
3. Vývoj české právní úpravy 3.1.
Vývoj obchodního práva od roku 1918 do roku 1989
Po rozpadu Rakousko-Uherského mocnářství na konci první světové války na jednotlivé nástupnické státy vznikl 28. října 1918 samostatný československý stát. Aby nedošlo k právní anarchii, byla přijata myšlenka právní kontinuity dosavadního platného práva, která se odrazila do nařízení č. 11/1918 Sb. známým jako recepční norma. Touto normou bylo převzato celé tehdy platné rakousko-uherské právo, což zapříčinilo vznik právního dualismu. V českých zemích platil rakouský Všeobecný zákoník obchodní z roku 1863, zatímco na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platil uherský Obchodní zákon z roku 1875. I přes mnohé snahy sjednotit právní úpravu na celém území Československa, bylo přijato pouze několik dílčích sjednocujících zákonů. Ve třicátých letech došlo k ustavení zvláštní komise, která měla pracovat na novém unifikovaném obchodním zákoníku, byly však vypracovány pouze návrhy prvních dvou knih. Dualismus právní úpravy se tedy za celou dobu existence první republiky nepodařilo uspokojivě vyřešit.25 V období protektorátu rovněž k žádným významným změnám nedošlo. Na území Čech a Moravy zůstal stále v platnosti rakouský Všeobecný zákoník obchodní. Obchodní právo jako takové bylo v důsledku válečných let pod výrazným tlakem zásahů veřejné moci s cílem podrobit celé hospodářství válečným cílům. Po konci druhé světové války byl dekretem č. 11 z 3. srpna 1944 ve znění zákona č. 12/1945 Sb. obnoven právní stav, který byl před válkou. Došlo tedy znovu k návratu právního dualismu první republiky, byť na poměrně krátkou dobu. Dne 1. ledna 1951 nabyl účinnosti nový občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který na celém území republiky unifikoval soukromé právo. Tímto dnem došlo de facto ke zrušení obchodního práva jako právního odvětví, neboť nový občanský zákoník převzal pouze některé z jeho institutů. Počátkem šedesátých let došlo k další výrazné změně právního řádu, která měla za cíl přetvořit právní řád tak, aby lépe odpovídal potřebám socialistické ekonomiky. Tato změna znamenala definitivní rozbití systému soukromého práva představovaného dosavadním občanským zákoníkem z roku 1950. Byly vydány tři relativně samostatně stojící kodexy. Prvním z nich byl nový občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který upravoval postavení občana pouze coby konzumenta státem produkovaných plnění a dále upravil některé vztahy mezi občany. Dalším zákonem byl hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb., který řešil 25
Eliáš, K., Bejček. J., Hajn, P., Ježek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 41 – 44
16
vztahy mezi socialistickými organizacemi navzájem a také vztahy mezi nimi a státem. Pro účely zahraničně obchodních styků byl vydán ještě zákoník mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb. Jedině tento zákon by se dal označit za jakýsi obchodní zákoník té doby, ovšem jak již napovídá sám název, platil pouze pro obchodní vztahy zahraničního obchodu, nikoliv tedy pro běžné občany. V této podobě pak zůstalo naše právo až do roku 1990.
3.1.1.
Všeobecný zákoník obchodní 26
Dne 17. prosince 1862 byl s účinností od 1. července 1863 přijat všeobecný zákoník obchodní publikovaný pod číslem 1/1863 ř. z. Od vzniku samostatného Československa až do přijetí současného obchodního zákoníku byl ve skutečnosti jediným skutečným obchodním zákoníkem na našem území, i když platil pouze do roku 1950. Všeobecný zákoník obchodní se dělil na všeobecná ustanovení a čtyři knihy. Tento zákoník byl v pozici lex specialis k všeobecnému zákoníku občanskému, takže pokud ve všeobecném zákoníku obchodním nebyla některá situace upravena a nedalo se použít ani obchodních zvyklostí, mělo se použít právě ustanovení občanského práva.27 Kniha první nesla název O obchodnictvu. Byla zde ustanovení o kupcích 28 , o obchodním rejstříku, o obchodních firmách, o obchodních knihách, o prokuristech a obchodních zmocněncích, o obchodních pomocnících a o obchodních dohodcích a sensálech. Kniha druhá byla nazvána O obchodních společnostech. V této části všeobecného zákoníku obchodního byly upraveny otázky vzniku, trvání, změn a zániku veřejných obchodních společností, komanditních společností, komanditních společností na akcie a akciových společností. Společnost s ručením omezeným zde upravena nebyla, ta byla upravena až zákonem číslo 58/1906 ř. z. ze dne 6. března 1906. Třetí kniha byla poměrně stručná a věnovala se tiché společnosti a spolčení se k jednotlivým obchodům na společný účet. Poslední čtvrtá kniha pojednávala o obchodech. Její první titul se zabýval obchody obecně. Obchodní jednání neboli obchody se podle všeobecného obchodního zákoníku dělily na obchody absolutní (objektivní) uvedená v čl. 271 VZO29 a relativní (subjektivní) 26
blíže viz např. Hermann-Otavský, K. Všeobecný zákoník obchodní a pozdější normy obchodního práva v zemích historických – I. a II. díl. 1. vydání. Praha: Československý kompas, 1929. 1811 s. 27 článek 1 VZO 28 kupcem byl podle článku 4 VZO ten, kdo provozoval obchody po živnostensku 29 Obchody jsou: 1. Koupě neb jinaké zjednání si zboží neb jiných věcí movitých, státních papírů, akcií nebo jiných cenných papírů určených pro obchodní obrat, s úmyslem je dále zciziti; nečiní rozdílu, zda-li zboží
17
uvedené v čl. 272 VZO30 a čl. 273 VZO.31 Absolutní obchody tvořily spolu s relativními obchody uvedenými v čl. 272 VZO tzv. základní obchody, jejichž provozování po živnostensku činilo provozujícího kupcem, relativní obchody v čl. 273 VZO byly označovány jako obchody pomocné, také vedlejší (akcesorické), vyznačují se pomocným vztahem k obchodní živnosti toho, kdo je činil.32 V pochybnostech, zda se jedná o obchod, platila vyvratitelná domněnka, podle které všechny smlouvy a dlužní úpisy kupcem uzavřené, respektive podepsané, patří mezi obchody.33 Výslovně byly článkem 275 VZO z působnosti všeobecného zákoníku obchodního vyloučeny smlouvy o nemovitostech. Z konkrétních typů smluv byly ve všeobecném zákoníku obchodním smlouva o koupi, smlouva komisní, smlouva spediční a smlouva nákladní. Pro ostatní typy smluv se muselo použít ustanovení obecného zákoníku občanského. V oblasti právního jednání a uzavírání smluv obsahoval VZO zvláštní ustanovení o výkladu obchodního jednání (čl. 278 – 279 VZO) a soubor ustanovení týkající se uzavírání obchodů. Pro uzavírání obchodů byla v VZO stanovena zásada neformálnosti. 34 Stejná zásada byla obsažená v § 883 a § 863 OZO. Ustanovení VZO, která se týkala uzavírání smluv, byla identická s úpravou OZO. Návrh na uzavření smlouvy učiněný mezi přítomnými musel být přijat ihned, jinak ke smlouvě nedošlo. Návrh učiněný mezi osobami nebo jiné věci movité mají býti dále zcizeny v původním stavu, nebo po úpravě nebo zpracování; 2. převzetí dodávky předmětů druhu naznačeného pod číslem 1., které dodavatel k tomuto účelu zjednává; 3. převzetí pojištění za prémii; 4. převzetí dopravy zboží nebo cestujících po moři a zápůjčka námořní. 30 Obchody jsou dále následující jednání, jestliže se provozují po živnostensku: 1. převzetí úpravy nebo zpracování věcí movitých pro jiné osoby, přesahuje-li živnostenský provoz podnikatelův objem řemesla; 2. jednání bankéřů a penězoměnců; 3. jednání komisionáře (čl. 360.), speditora a dovozníka, jakož i jednání ústavů určených pro dovoz osob; 4. zprostředkování neb uzavírání obchodů pro jiné osoby; nejsou však v to pojata úřední jednání obchodních dohodců; 5. jednání nakladatelská jakož i jiná jednání obchodu knižního a uměleckého; dále jednání tiskáren, pokud jich provoz není jen řemeslným. Jmenovaná jednání jsou obchody také tehdá, když jsou konána třebas jednotlivě, avšak kupcem u provozu jeho živnosti směřující obyčejně k jednáním jiným. 31 Veškerá jednotlivá jednání kupcova, která náležejí k provozu jeho obchodní živnosti, jest pokládati za obchody. To platí zejména o živnostenském dalším zcizování zboží, movitých věcí a cenných papírů, k tomu účelu zjednaných, jakož i o zjednávání si nářadí, materiálu a jiných movitých věcí, jež mají býti bezprostředně v užívání nebo spotřebě při provozování živnosti. Další zcizování prováděná řemeslníky nepokládají se za obchody, pokud se dějí jen u výkonu závodu řemeslného. 32 Hermann-Otavský, K. Všeobecný zákoník obchodní a pozdější normy obchodního práva v zemích historických – I. a II. díl. 1. vydání. Praha: Československý kompas, 1929. s. 274 33 Vlček, E. Vývoj kodifikace obchodního práva. In Vývoj právních kodifikací. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 54 34 Čl. 317 VZO
18
nepřítomnými musel být přijat do doby, kdy mohl navrhovatel očekávat, že přijde odpověď řádně a včas odeslaná.35 Stejně byla upravena možnost řádného přijetí, které dojde pozdě, pokud bylo odesláno včas a pokud navrhovatel nejpozději ihned příjemce nevyrozumí o odstoupení od smlouvy.36 Podle čl. 322 VZO stejně jako podle § 869 OZO bylo přijetí s výminkami nebo omezeními pokládáno za odmítnutí návrhu spojené s novým návrhem. Kodexy se lišily úpravou odvolatelnosti návrhu na uzavření smlouvy. Zatímco § 862 OZO vyloučil možnost odvolání návrhu před uplynutím lhůty k přijetí, podle čl. 320 VZO bylo možné návrh odvolat, pokud odvolání došlo druhé straně dřív než návrh, nebo nejpozději s ním. Ostatní věci týkající se uzavírání smluv se řídily obchodními obyčeji nebo ustanoveními OZO. OZO obsahoval podrobnější právní úpravu uzavírání smluv než VZO. Mimo jiné upravoval možnost takzvaných faktických přijetí (§ 864 OZO), náležitosti platné smlouvy (§ 865 – 878 OZO) a veřejné přislíbení (§ 860 OZO). Při srovnání obou výše uvedených právních úprav kontraktačního procesu je zřejmé, že se navzájem překrývaly a téměř se nelišily. Jediným zřejmým rozdílem, byla možnost odvolatelnosti návrhu k uzavření smlouvy.
3.1.2.
Občanský zákoník z roku 1950
Tzv. střední občanský zákoník vydaný pod číslem 141/1950 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1950, a dovršil tak tzv. právnickou dvouletku, která měla za úkol přetvořit celý dosavadní právní řád, aby lépe vyhovoval socialistickému zřízení. Tento kodex v § 568 výslovně zrušil mimo jiné obecný zákoník občanský z roku 1811 a všeobecný zákoník obchodní z roku 1863. Všeobecný zákoník obchodní byl zrušen takřka bez náhrady, byly převzaty pouze některé instituty obchodního práva jako např. prokura, většina však zmizela zcela. Občanský zákoník z roku 1950 se dělil na šest částí a to na úvodní ustanovení, obecná ustanovení, práva věcná, práva závazková, právo dědické a ustanovení přechodná a závěrečná. V obecných ustanoveních byly v §§ 18 – 21 upraveny právnické osoby, i když tento pojem nebyl blíže specifikován. § 563 odst. 2 OZ 195037 všechny obchodní společnosti zřízené podle dřívějšího obchodního práva rušil. 35
Čl. 318 a 319 VZO a § 862 OZO Čl. 319 odst. 2 VZO a § 862a OZO 37 Společnosti zřízené podle dřívějšího obchodního práva, pokud o nich nebylo stanoveno jinými předpisy, a společnosti podle obecného zákoníka občanského zanikají dnem 1. ledna 1951; majetkové vypořádání se řídí dřívějším právem. 36
19
Závazkové právo v části čtvrté občanského zákoníku z roku 1950 upravovalo jak obecné náležitosti závazků, jako byly vznik, změny, zajištění a zánik, tak i konkrétní typové závazky, kterých bylo celkem šestnáct. Kontraktační proces byl upraven velmi podobným způsobem jako v předchozích dvou zrušených kodexech. Jelikož bylo obchodní právo jako právní odvětví zrušeno, řídily se těmito ustanoveními veškeré vztahy, které do té doby byly výlučnou doménou obchodního práva. V § 211 OZ 1950 38 byly vyjmenovány důvody vzniku závazků. Na první místo byly vyzdviženy smlouvy, kterými se plnil hospodářský plán. Důvodová zpráva k tomuto paragrafu doslova uváděla, že tyto smlouvy nejen svou početností, ale zejména tím, že jsou důležitým článkem tvůrčího hospodářského procesu, kterým se realizuje plán, převyšují značně význam ostatních občanskoprávních smluv.39 § 212 OZ 1950 navíc ještě opravňoval příslušné správní orgány zasahovat do závazkových vztahů, tyto orgány mohly ukládat kontraktační povinnost k uzavření určité smlouvy, případně měnit a rušit závazky již vzniklé, to vše z důvodu, pokud to vyžadoval hospodářský plán. Základní principy smluvního práva, tedy smluvní volnost a právní jistota, byly tímto zcela pošlapány. Byla také značně narušena rovnost subjektů, protože občanský zákoník z roku 1950 jednoznačně zvýhodňoval socialistické organizace před ostatními nesocialistickými subjekty práva. Veškeré tyto aspekty, ale i mnohé další, vedly nevyhnutelně k likvidaci obchodního práva, svobodného trhu a soukromého sektoru vůbec, což byly v této době z politického hlediska zcela nežádoucí věci.
3.1.3.
Hospodářský zákoník40
Hospodářský zákoník ze dne 4. června 1964 číslo 109/1964 Sb. dal vzniknout zcela novému odvětví práva, a to právu hospodářskému, kde se také stal jeho hlavní kodifikací. Pozitivní vymezení předmětu úpravy hospodářského zákoníku bylo obsaženo v § 1 HZ, který stanovil, že pod jeho ustanovení spadalo plánovité řízení národního hospodářství a socialistické
společenské
vlastnictví,
organizace
hospodářské
činnosti,
postavení
socialistických organizací a jejich hospodaření, spolupráce socialistických organizací a jejich majetková odpovědnost za porušení stanovených povinností a platební a úvěrové vztahy socialistických organizací. Negativní vymezení vyplývalo především z posledního odstavce preambule, kde bylo stanoveno, že vztahy vznikající při účasti ve společenské práci a při 38
Závazky vznikají z provádění jednotného hospodářského plánu, z právních úkonů, zejména ze smluv, dále ze způsobení škody, z bezdůvodného obohacení a z jiných v zákonech uvedených skutečností. 39 Čapek, K. Občanský zákoník. 3. vydání. Praha: Orbis, 1956. s. 195 40 blíže viz např. Svitavský, K. a kol. Hospodářský zákoník (Komentář). 1. vydání. Praha: Orbis, 1965. 993 s.
20
uspokojování osobních potřeb občanů jsou upravovány zákoníkem práce a občanským zákoníkem. Z uvedeného tedy vyplývá, že pro běžné vztahy jednotlivých osob, byl tento zákoník zcela nevyhovující. Stěžejním pojmem v celém zákoníku byl pojem socialistické organizace. Definice byla uvedena v § 14 HZ, který stanovil, že socialistickými organizacemi jsou státní, družstevní a společenské organizace, jakož i jiné organizace, jejichž činnost přispívá k rozvoji socialistických vztahů. Jiné organizace než socialistické (právnické osoby, spolky) z působnosti hospodářského zákoníku vyloučil právě základní znak socialistické organizace, uvedený v § 14 HZ in fine a spočívající v tom, že jejich činnost přispívá k rozvoji socialistických vztahů. 41 Socialistické organizace vystupovaly v hospodářských vztazích svým jménem a nesly také majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývajících.42 Strukturu hospodářského zákoníku tvořila preambule, která byla dosti poplatná své době, dále základní zásady a dvanáct jednotlivých částí. Úprava uzavírání hospodářských smluv byla v některých věcech podobná té, která v minulosti upravovala obchodní smlouvy – např. podobně byla upravena otázka konsensu smluvních stran nebo faktické přijetí; v mnoha věcech se ale také lišila – např. povinností vyjádřit se k obdrženému návrhu. Mimo hospodářský zákoník samotný existovalo ještě velké množství podzákonných právních předpisů v podobě směrnic, výnosů a pokynů, které zcela detailně upravovaly veškeré nuance hospodářských vztahů. Tyto předpisy byly právně závazné a nenechaly subjektům hospodářských vztahů takřka žádný prostor pro volnost chování a rozhodování.
3.1.4.
Zákoník mezinárodního obchodu43
Zákon o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu) ze dne 4. prosince 1963 publikovaný ve Sbírce zákonů pod číslem 101 byl přijat ze zcela pragmatických důvodů, jedině v tomto zákoně byly obsaženy tradiční instituty obchodního práva. Hospodářský zákoník vypracovaný pro potřeby socialistické centrálně plánované ekonomiky byl zcela nevyhovující pro potenciální zahraniční partnery z tržních ekonomik, neboť neposkytoval zejména dostatečnou smluvní volnost a právní jistotu. Naproti tomu zákoník mezinárodního obchodu již ve svém § 1 stanovil, že jeho účelem je souhrnným způsobem upravit majetkové vztahy v mezinárodním obchodním styku na základě zásady plné právní rovnosti a nepřípustnosti jakékoliv diskriminace 41
Dušánek, F. a kol. Hospodářský zákoník – komentář. 1. vydání. Praha: Panorama, 1986. s. 50 § 17 HZ 43 blíže viz např. Kanda, A. Zákoník mezinárodního obchodu. 1. vydání. Praha: Orbis, 1975. 335 s. 42
21
kteréhokoliv z účastníků mezinárodního obchodu. Trochu zjednodušeně řečeno byly předmětem zákoníku mezinárodního obchodu majetkové a některé další vztahy s těmito vztahy související, ovšem pouze pokud vznikly v mezinárodním obchodním styku a obsahovaly cizí prvek. Struktura zákoníku mezinárodního obchodu byla tvořena pěti hlavami. Hlava první obsahovala úvodní ustanovení, hlava druhá pak společná ustanovení, kde byly vymezeny pojmy obvykle vymezované občanským zákoníkem jako osoby, věci a práva, právní úkony, zastoupení a plná moc, počítání času, promlčení a vydržení. Vymezení těchto pojmů bylo nutné, neboť zde nebyl občanský zákoník jako lex generalis, oba zákoníky stály zcela samostatně. V třetí hlavě byla upravena obecná ustanovení o závazcích, jako byly vznik závazků a smluv, účastníci závazkových vztahů, zajištění, zánik a nesplnění závazků. Předposlední čtvrtá hlava obsahovala ustanovení o jednotlivých typech závazkových vztahů a v poslední páté hlavě byla umístěna ustanovení zvláštní, přechodná a závěrečná. Zákoník mezinárodního obchodu byl poměrně zdařilým legislativním dílem, který se dá srovnávat i s dnešními ustanoveními o závazkových vztazích v obchodním zákoníku. Bohužel však ve své době nebyl určen k použití všem subjektům právních vztahů.
3.2.
Vývoj po roce 1989
Po pádu komunistického režimu bylo nutné celý náš právní řád liberalizovat a přetvořit tak, aby bylo možné přejít od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství. Nejprve bylo přikročeno k dílčím novelám dosud platných právních předpisů, aby tak byl získán čas pro vytvoření zcela nových kodifikací. K tomu nakonec tak úplně nedošlo, neboť bylo rozhodnuto ponechat v platnosti stávající občanský zákoník č. 40/1964 Sb., byť zásadně novelizovaný zákonem č. 509/1991 Sb., a nově byl vytvořen a přijat obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. platný dodnes. Od 1. ledna 1992 tu tedy vedle sebe stojí dva soukromoprávní kodexy, které nejsou zcela sladěny a v mnoha ohledech se překrývají.
3.2.1.
Obchodní zákoník č. 513/1991 Sb.
Obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. ze dne 5. listopadu 1991 nabyl účinnosti dne 1. ledna 1992. Tímto dnem zrušil hospodářský zákoník, zákoník mezinárodního obchodu a mnohé další právní předpisy a stal se tak po čtyřiceti letech soukromoprávní kodifikací, která obnovila obchodní právo jako samostatné právní odvětví.
22
Tento kodex je sestaven ze čtyř částí. V první části jsou obsažena obecná ustanovení, druhá část se zabývá obchodními společnostmi a družstvem. Část třetí je věnována obchodním závazkovým vztahům. Obecná ustanovení obsahují některá ustanovení o právních úkonech, některá ustanovení o uzavírání smluv, ustanovení o zániku závazku jeho splněním, některá ustanovení o zániku nesplněného závazku a další ustanovení. Již z nadpisů většiny dílů této hlavy obchodního zákoníku je patrné, že nejde o taxativní vymezení problematiky, nýbrž o pouhé odchylky od obecného předpisu, kterým je občanský zákoník. Hlava druhá obsahuje výčet jednotlivých smluvních typů, hlava třetí pak zvláštní ustanovení pro závazkové vztahy v mezinárodním obchodu. V závěrečné čtvrté části jsou ustanovení společná, přechodná a závěrečná. Ačkoliv tento kodex není zcela bezchybným nástrojem pro regulaci obchodního práva, což dokládá i vysoký počet novelizací a je počítáno s jeho podstatnou přeměnou, o čemž bude pojednáno v následující kapitole, splnil a dále plní funkci nástroje, který významnou měrou přispěl k tvorbě a stabilizaci poměrů při přechodu z centrálně plánovaného hospodářství na tržní ekonomiku.
3.3.
Shrnutí
Z předchozích několika stránek celkem jednoznačně vyplývá, že vztah mezi obchodním a občanským zákoníkem na našem území je tradičně dualistický (pomineme-li období socialismu, kde však nebylo lze hovořit o svobodné kontraktaci a obchodním právu vůbec). Úprava uzavírání obchodních smluv taktéž nezaznamenala větších rozdílů, což jen potvrzuje názor, že tvůrci dnešní podoby předpisů obchodního a občanského práva vyšli v nemalé části z funkčního prvorepublikového vzoru. Podstatnějším rozdílem by mohlo být snad jen to, že subjekty dnešního občanského práva jsou mnohem více chráněni protekcionistickými ustanoveními, než tomu bylo v minulosti. Již v blízké budoucnosti však budeme svědky „revoluce“ v oblasti kontraktace, neboť připravovaný nový občanský zákoník počítá s výlučnou úpravou této oblasti práva. O tomto bude blíže pojednáno v následující kapitole.
23
4. K návrhu nového občanského zákoníku Již na počátku 90. let minulého století začala diskuze na téma vytvoření zcela nového občanského zákoníku, který by nebyl poznamenán naprosto odlišným právním pojetím soukromého práva, jenž zastával bývalý komunistický režim. Cílem je vytvoření kodexu, který by se stal integrujícím zákonem pro celou soukromoprávní oblast s přihlédnutím k historickým tradicím úpravy soukromého práva v našich zemích. V březnu roku 2007 byl dán k obecné diskuzi návrh úpravy občanského zákoníku z pera profesora Eliáše a docentky Zuklínové. Jak vyplývá z věcného záměru občanského zákoníku, občanský zákoník bude reformován cestou úplné rekodifikace, která vytvoří obsahově (preferencí jednotného hodnotového systému), systematickým uspořádáním, volbou terminologie a uspořádáním i podobou jednotlivých normativních konstrukcí celkový rámec a normativní bázi pro celé soukromé právo.44 Navrhuje se zachovat i nadále dualismus soukromého práva, tj. ponechat pojetí ve střední Evropě i u nás tradiční, nerušit úplně obchodní zákoník, jeho rozsah však radikálně zredukovat zejména v úpravě jeho třetí části o obchodních závazcích (§ 261 až 755), z níž podstatný díl, vyjma několika málo zcela specifických úprav dotýkajících se výhradně vzájemného podnikatelského styku, bude nově zohledněn v integrujícím zákoníku občanském.45 Ze stávajícího obchodního zákoníku bude zrušena také úprava soutěžních deliktů a jejich důsledku v §§ 41 – 55 ObchZ a nově upravena v občanském zákoníku, obsahově by však měla zůstat tato úprava nezměněna. Paralelní obecná úprava obligačního práva bude také z obchodního zákoníku vyňata a upravena pouze v novém zákoníku občanském. Stejně tak jednotlivé smluvní typy obchodních kontraktů by měly být z velké části upraveny pouze v občanském zákoníku až na několik výjimek. Půjde zejména o ty smlouvy, které mají význam pouze pro podnikatelský styk (ve věcném záměru jsou příkladmo uvedeny smlouva o prodeji podniku, smlouva o nájmu podniku, smlouva o obchodním zastoupení a tiché společenství46).47 44
Věcný záměr občanského zákoníku. s. 7. [citováno 15. 6. 2007]. Dostupný z: http://diskuse.juristic.cz/480556/clanek/legislativa 45 Tamtéž, s. 7 46 Tamtéž, s. 8 47 Do budoucna je plánována též zcela nová úprava obchodního zákona, který by se měl zabývat téměř výhradně právní úpravou korporací. Jeho návrh byl již vytvořen a odborná veřejnost se s ním mohla seznámit např. v časopise Obchodní právo, kde v roce 2005 vycházel po částech jako příloha. Blíže se
24
V dnešní době pro obchodní právo stěžejní definice podnikatele bude napříště taktéž přesunuta do občanského zákoníku. Za podnikatele by se měl podle § 358 návrhu OZ považovat ten, kdo samostatně provozuje na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Navrhuje se tedy opustit dosavadní koncepci § 2 ObchZ, opírající se jako o jednu z hlavních myšlenek, že podnikatelem je osoba nadaná podnikatelským oprávněním. Nově se navrhuje stanovit jako základní kritérium, že podnikatelem je ten, kdo provozuje podnikatelskou činnost, přičemž se vymezují charakteristické znaky této činnosti. 48 Za podnikatele bude také považován každý, kdo bude zapsán ve veřejném rejstříku (§ 359 odst. 1 návrhu OZ). O koncepčnosti řešení umístit definici podnikatele značně pochybuje Pelikánová a navrhuje nechat tuto definici v novém obchodím zákoníku s ohledem na vymezení jeho osobní působnosti.49 V dnešní době zažité sousloví právní úkon návrh nového občanského zákoníku opouští a nahrazuje jej pojmem právní jednání, aniž by ho dále definoval, což není vnímáno nikterak negativně. Velmi důležité je také stanovení jednotných výkladových pravidel právního jednání v §§ 443 – 445. Obecné výkladové pravidlo zní, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. Použitý pojem obsah je zde pojmem novým, osobně bych upřednostnil setrvání u stávajících pojmů vůle a projev vůle.50
4.1.
Úprava smluvního práva
Závazkové právo by mělo být upraveno v části IV. občanského zákoníku pod názvem Relativní majetková práva. Pojem smlouvy jako takový není nikde v návrhu zákoníku definován. Fáze kontraktačního procesu, tedy nabídka a akceptace nabídky, se nijak výrazně neliší od dosavadní právní úpravy, dochází zde převážně k propojení dnešních úprav občanského a obchodního zákoníku s některými vylepšeními. § 1509 odst. 3 návrhu OZ do našeho právního řádu nově zavádí zásadu, že odpověď na nabídku s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne. Navrhovatel může přijetí tímto tématem zabývá např. Štraus In Štraus, J. K některým pojmům a koncepcím v návrhu nového obchodního zákoníku. Obchodní právo, 2006, č. 1. s. 7 48 Návrh občanského zákoníku. s. 154. [citováno 15. 6. 2007]. Dostupný z: http://diskuse.juristic.cz/480556/clanek/legislativa 49 Pelikánová, I. Návrh občanskoprávní kodifikace z pohledu soudce soudu Evropských společenství. Právní fórum, 2006, č. 10. s. 351 – 352 50 Velmi podrobně se tomuto tématu věnuje Bejček In Bejček, J. Pět poznámek k návrhu obecné části občanského zákoníku. Justiční praxe, 2003, č. 1. s. 18 – 23
25
nabídky s dodatkem nebo odchylkou předem vyloučit již v nabídce nebo obdobným způsobem. Poněkud problematickým ustanovením by mohlo být ustanovení § 1516 upravující obsah smlouvy. V něm je stanoveno, že zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv. Toto ustanovení komentuje důvodová zpráva, která říká, že uzavřená smlouva běžně odpovídá nějakému zákonnému smluvnímu typu, o jehož podstatných náležitostech se strany dohodnou. Proto se vyžaduje, aby se smluvníci shodli alespoň o podstatných náležitostech toho kterého zákonného smluvního typu s tím, že kterákoli ze smluvních stran může prohlásit za podstatnou náležitost smlouvy kteroukoli další. 51 Pokud bude tento paragraf v uvedeném znění přijat, mohlo by to způsobit značné problémy v oblasti dohody o dalších náležitostech smlouvy, ohledně nichž nebylo dosaženo konsenzu.52 Podstatně rozšířena je v návrhu zákoníku předsmluvní odpovědnost stran, která je nyní upravena pouze nedostatečně v § 271 ObchZ. § 1498 návrhu OZ říká, že každý může svobodně vést jednání o smlouvě a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít. Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod. Nepoctivě jednající strana musí druhé straně nahradit škodu. Chráněny jsou rovněž důvěrné informace sdělené v průběhu kontraktace. Návrh občanského zákoníku pamatuje také na situaci, že se po uzavření smlouvy podstatně změní podmínky na straně některé ze smluvních stran, na což je v současné úpravě pamatováno pouze u smlouvy o smlouvě budoucí a u smlouvy o uložení věci. § 1536 návrhu OZ stanoví, že dojde-li ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy 51
Tamtéž s. 588 – 589 Blíže tento problém rozebírá Pelikánová a přirovnává tuto konstrukci ke konstrukci hospodářského zákoníku, který však možnou nedohodu o nepodstatných náležitostech smlouvy upravoval, což v návrhu občanského zákoníku není. In Pelikánová, I. Návrh občanskoprávní kodifikace z pohledu soudce soudu Evropských společenství. Právní fórum, 2006, č. 10. s. 348 – 349 52
26
známou. Uplatnění tohoto práva neopravňuje dotčenou stranu, aby odložila plnění. Nedojde-li k dohodě, může na návrh kterékoliv ze stran rozhodnout soud (§ 1537 návrhu OZ). Do nového občanského zákoníku budou zařazeny také oba zvláštní instituty uzavírání smlouvy, tedy veřejná soutěž a veřejná nabídka. Zcela nově bude do našeho právního řádu zavedeno tzv. leasio enormis neboli neúměrné zkrácení spočívající v tom, že jestliže se strany zaváží k vzájemnému plnění a bude-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co sama poskytla, bude moci zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu. Druhá strana však bude moci smlouvu zachovat tím, že zkrácené straně doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k hodnotě obvyklé v době a místě uzavření smlouvy (§ 1564 odst. 1 návrhu OZ). Možnost dovolání se tohoto práva bude limitována jednoletou promlčecí dobou (§ 1566 návrhu OZ). V § 1567 návrhu OZ je upraveno ustanovení o lichvě a v § 1569 návrhu OZ pak ustanovení o adhezních smlouvách, která spolu s ustanovením o neúměrném zkrácení tvoří základ ochrany slabší strany – spotřebitele. Těchto ustanovení se nebude moci dovolat podnikatel. Podrobnější úprava ochrany spotřebitele bude svěřena zvláštnímu zákonu.
4.2.
Zhodnocení
Cílem této kapitoly nebylo zabývat se návrhem občanského zákoníku jako celkem, byly zde posuzovány pouze změny oproti stávající právní úpravě obligačního práva. Proto toto zhodnocení nelze vztahovat k návrhu občanského zákoníku jako celku, ale jen k jeho závazkové části. Nesporným přínosem nového občanského zákoníku bude bezesporu sjednocení úpravy smluv do jednoho kodexu, čímž odpadne mnohdy zcela zbytečné zdvojení úpravy některých institutů v dnešním občanském a obchodním zákoníku. Další z přínosů lze spatřovat v jakémsi „zrovnoprávnění“ podnikatelů s nepodnikateli, neboť i jejich vzájemné vztahy se budou řídit úplně stejnou úpravou ve všech fázích existence vzájemného vztahu (práva spotřebitelů tím však nebudou nijak dotčena). V neposlední řadě je možné pochválit také zařazení některých našemu současnému právnímu řádu neznámých právních institutů, které budou jistě přispívat k posílení ochrany a právní jistoty subjektů právních vztahů. Jako každé nové dílo není ani nový občanský zákoník přijímán pouze pozitivně. V odborné veřejnosti se k němu objevuje také velké množství výhrad týkající zejména koncepčnosti nového rozdělení práva občanského a obchodního, modernity a zároveň
27
inspirací starými kodexy, v neposlední řadě pak také to, že se spolu s ním nepřipravují i další nové zákony jako například občanský soudní řád.53 Je téměř jisté, že nový občanský zákoník v dohledné době nevstoupí v platnost, neboť práce na něm nejsou ještě zdaleka u konce, jsem však přesvědčen, že jeho finální podoba bude moderním kodexem 21. století, který výrazným způsobem obohatí a zpřehlední náš právní řád.
53
Např. Pelikánová, I. Návrh občanskoprávní kodifikace z pohledu soudce soudu Evropských společenství. Právní fórum, 2006, č. 10. s. 341 an. nebo Lavický, P. Kritické poznámky ke koncepci návrhu nového občanského zákoník. Právní rozhledy, 2007, č. 23. s. 848 an.
28
5. Pojem smlouvy v Irsku Právo irské republiky lze zařadit do systému angloamerického práva, který je charakterizován zvláště tím, že je to systém soudcovského práva.54 Irské právo je založeno na modifikovaném systému common law.55 Tato modifikace spočívá převážně v tom, že je zde poměrně široká škála psaného práva, jak jej známe z kontinentální Evropy. V neposlední řadě k jisté odlišnosti od klasického common law přispěla také Ústava z roku 1937. Emancipační tendence jsou ještě dnes velmi patrné a podíl psaného práva ve formě zákonů stále stoupá. Irsko bylo po mnoho století součástí Velké Británie, tudíž má s touto zemí společný nejen historický a kulturní vývoj, ale také právní, což lze velmi dobře spatřovat zejména v tom, že mnohé ze soudních precedentů vytvořené britskými soudy jsou citovány a používány také v Irsku. Po získání nezávislosti na Velké Británii byly zákony přijaté britským parlamentem před rokem 1922 ponechány v platnosti a je tomu tak dosud, neboť podle článku 50 Ústavy56 zůstávají nadále v platnosti zákony přijaté do roku 1922 vztahující se k Irsku (např. zákony parlamentu Spojeného království) a ustanovení, která přijal Irský svobodný stát (1922–1937) a která neodporují Ústavě. Co se týče smluvního práva, pak hlavní charakteristikou závazné smlouvy je dohoda. Obecně pravidla common law o vynutitelnosti slibů opravňují subjekty práva očekávat, že slib bude vynutitelný soudem nebo bude na jeho základě možné dosáhnout finanční kompenzace v případě, že slib byl učiněn v průběhu vzájemného vyjednávání. Obyčejný slib však common law nečiní závazným jako smlouvu jen proto, že byl učiněn.57 Pro smlouvy v Irsku platí obecně jejich bezformálnost, smlouvu je možno uzavřít ústně, písemně, nebo částečně ústně a částečně písemně. Nutná písemná forma pro platnost smlouvy je stanovena pouze u některých vybraných typů smluv např. smlouvy o spotřebitelském úvěru. 54
V tomto systému práva má soudce zvláštní postavení spočívající v tom, že na rozdíl od pojetí kontinentálního práva nejen právo nalézá, ale i právo tvoří. In. Knapp, V. Velké právní systémy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 163 – 165 55 Obecné právo; zvykové, soudcovské právo. Na rozdíl od statutárního práva, tvořeného nařízeními zákonných orgánů, common law obsahuje soubor zásad a pravidel jednání, vztahujících se ke správě a ochraně osob a majetku, která odvozují svou autoritu pouze ze starobylých obyčejů a zvyklostí nebo z rozhodnutí a výnosů soudů, které uznávají, potvrzují nebo provádějí tyto zvyky a obyčeje. Všeobecně je to soubor práva, který se rozvíjí a odvozuje od soudních rozhodnutí, na rozdíl od aktů zákonodárných sborů. In Black, H. C. Blackův právnický slovník. 1. svazek. 6. vydání. Praha: Victoria Publishing, 1993. s. 262 56 Constitution of Ireland (Bunreacht na hÉireann) [citováno 3. 7. 2007]. Dostupná z: http://www.taoiseach.gov.ie/index.asp?docID=243 57 Clark, R. Contract Law in Ireland. 5th edition. Dublin: Thomas Round Hall, 2004. p. 13
29
Velmi důležitým pojmem v irském smluvním právu je pojem consideration. 58 Consideration je vzájemné hmotné plnění smluvních stran na základě dohody. Bez tohoto vzájemného protiplnění není dohoda považována za smlouvu. Jde zde především o vzájemnost závazku, která má vyjadřovat ideu toho, že každá ze stran je právně zavázána té druhé, každá učinila závazek a je tedy dlužníkem.59 Irské smluvní právo se z valné většiny zakládá na obyčejích a závazných soudních rozhodnutích, která učinila základní právní zásady a pravidla. Podle zásady precedentu neboli stare decisis, je soud povinen řídit se rozhodnutími vydanými v předchozích případech, zejména rozhodnutími vyšších soudů. Existují zde samozřejmě také zákony, ale jejich záběr není zatím tak velký jako je tomu u precedentů. Pro ilustraci psaného zákona lze jmenovat Sale of Goods and Supply of Services Act, 1980.60 Tento zákon je zaměřen převážně na ochranu spotřebitelů při koupi zboží a služeb. Podstatným rozdílem od české úpravy smluvního práva je, že irské právo nezná dělení smluv na občanskoprávní a obchodněprávní. Veškerá pravidla a zásady jsou tedy společná pro všechny smlouvy bez rozdílu toho, kdo je uzavírá.
58
Protiplnění. Pohnutka k uzavření smlouvy. Důvod, motiv, cena nebo vliv, který vede smluvní stranu k uzavření smlouvy. Důvod nebo skutečná příčina smlouvy. Nějaké právo, zájem, zisk nebo prospěch plynoucí jedné straně, nebo strpění něčeho, újma, ztráta nebo odpovědnost, kterou dává, nese nebo přebírá druhá strana. Je to základní, nezbytný prvek pro vznik platné smlouvy, který strany právně zavazuje. In Black, H. C. Blackův právnický slovník. 1. svazek. 6. vydání. Praha: Victoria Publishing, 1993. s. 290 – 291 59 Clark, R. Contract Law in Ireland. 5th edition. Dublin: Thomas Round Hall, 2004. p. 58 60 SALE OF GOODS AND SUPPLY OF SERVICES ACT, 1980 [citováno 29. 6. 2007]. Dostupný z: http://www.bailii.org/ie/legis/num_act/1980/zza16y1980.1.html
30
6. Přehled vybrané judikatury 6.1.
Oferta
6.1.1.
Oferta v české judikatuře
Návrh na uzavření smlouvy (ofertu) může učinit kterýkoliv z účastníků budoucího závazkového vztahu. Jedná se o právní úkon navrhovatele (oferenta), který je adresován jedné nebo více určitým osobám. Návrh musí být dostatečně určitý a musí obsahovat alespoň podstatné části navrhované smlouvy, mezi které patří zpravidla vymezení účastníků smlouvy, určení předmětu smlouvy a stanovení výše úplaty61, jde-li o smlouvu úplatnou. Vedle toho může návrh obsahovat též další složky, které mohou upřesňovat předmět smlouvy (množství, jakost, provedení, obaly, místo a čas plnění, místo a způsob placení, sankce pro případ prodlení atd.). Z návrhu musí vyplývat vůle navrhovatele být vázán svým návrhem v případě jeho přijetí. Návrh působí od doby, kdy dojde osobě, které je určen (příjemce návrhu, akceptant). Navrhovatel jej může zrušit, dojde-li projev o zrušení příjemci návrhu dříve nebo alespoň současně s návrhem. Dokud není smlouva uzavřena, je možné návrh odvolat. Odvolání však musí dojít příjemci dříve, než příjemce odeslal přijetí návrhu navrhovateli. Návrh na uzavření smlouvy nemůže být odvolán během lhůty, která je v něm stanovena pro přijetí nebo je-li v návrhu vyjádřena jeho neodvolatelnost. Návrh na uzavření smlouvy zaniká uplynutím lhůty, kterou navrhovatel v návrhu určil pro jeho přijetí. Jestliže navrhovatel v návrhu neurčil lhůtu pro přijetí, návrh zaniká uplynutím přiměřené doby, přičemž se přihlédne k povaze navrhované smlouvy a k rychlosti prostředků, které navrhovatel použil pro zaslání návrhu. Návrh na uzavření smlouvy rovněž zaniká jeho odmítnutím v okamžiku, kdy projev o odmítnutí dojde navrhovateli. Jak již bylo uvedeno výše, je oferta právním úkonem oferenta a jako právní úkon musí tedy splňovat veškeré náležitosti právního úkonu. To také judikoval Nejvyšší soud ve sporu, ve kterém se jednalo o určení neplatnosti smlouvy z důvodu, že předmětný pozemek byl prodán v tříměsíční lhůtě, kterou měl žalobce na vyjádření se, zda uplatní předkupní právo, které mu svědčilo: Smlouva je dvoustranný (popř. vícestranný) právní úkon, který vzniká konsensem, tj. úplným a bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy (nabídky, oferty). Návrh smlouvy (oferta, nabídka) i jeho přijetí (akceptace) jsou jednostranné adresované právní úkony. I pro tyto jednotlivé 61
Smlouvu lze uzavřít také bez dohody o ceně viz § 409 odst. 2 ObchZ.
31
jednostranné právní úkony platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně. I nabídka tedy musí splňovat náležitosti osoby, náležitosti vůle, projevu, poměru vůle a projevu a náležitosti předmětu právního úkonu.62 Ačkoliv je oferta samostatným právním úkonem, nevyvolává právní účinky vždy: Návrh na uzavření smlouvy poté, co bylo shledáno, že na jeho základě uzavřená smlouva je neplatná, nemůže mít samostatné právní účinky.63 V případech, kdy smluvní strany vědí, že v budoucnosti mezi nimi dojde k uzavření smlouvy, ale není ji z jakéhokoliv důvodu možné uzavřít okamžitě, uzavírají zpravidla smlouvu o smlouvě budoucí. I tato smlouva musí splňovat náležitosti návrhu, zejména co do jeho konkrétnosti: Ze smlouvy uzavřené ve smyslu ustanovení § 275 odst. 4 ObchZ musí vyplývat vůle účastníků smlouvy (z hlediska projevu jeho určitosti a srozumitelnosti) o jaký návrh na uzavření smlouvy se jedná a zda je vůle tento návrh akceptovat. Podstatná pro posouzení vzniku smlouvy tímto způsobem je rovněž časová návaznost konkludentního úkonu vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti jeho akceptace.64 Ve většině případů jednání o uzavření smlouvy bývají veškeré kroky stran konány písemně, tedy i návrh na uzavření smlouvy. To však klade na takový návrh specifické požadavky, jedním z nich je, že návrh, aby byl opravdovým návrhem, musí být navrhovatelem podepsán, jak vychází z judikatury Nejvyššího soudu: Písemná forma právního úkonu vskutku předpokládá (jak se uvádí v dovolání) existenci dvou náležitostí, písemnosti (spočívající v tom, že obsah právního úkonu je zachycen v textu listiny) a podpisu (jednající osoby). Na tomto základě lze uzavřít, že návrh smlouvy o nájmu nebytových prostor, který žalobce předložil dovolatelce, aniž jej podepsal, nemohl být řádnou (písemnou) ofertou, a že o písemný návrh na uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor mohlo jít až v okamžiku, kdy dovolatelka listinu poté, co ji sama podepsala, zaslala k podpisu (k akceptaci) žalobci.65 K prakticky totožnému závěru dospěl soud i v následujícím případu, kde však byla uzavírána smlouva pomocí formuláře: Jestliže Ing. H. - i ať již byl reprezentantem firmy žalobce, či nikoliv - se žalovaným dne 26. 11. 1992 uzavření kupní smlouvy projednal a tiskopis písemné smlouvy ohledně jejích podstatných náležitostí uvedeného dne vyplnil (sepsal), aniž by tento tiskopis podepsal, je třeba takto vyhotovenou listinu považovat
62
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1405/2003 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 790/2002 64 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004 65 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2427/98 63
32
za návrh (ofertu) na uzavření kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 43a odst. 1 ObčZ, jež učinil žalovaný, neboť pouze on tento návrh jako jednající osoba (§ 40 odst. 3 ObčZ) podepsal.66 Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že písemný návrh smlouvy musí být podepsán, jinak není ofertou. A k písemnosti návrhu smlouvy ještě jedna poznámka. Pokud navrhovatel smlouvy podá svůj návrh písemně, což je velmi časté, může to svádět k domněnce, že se jedná o návrh písemné smlouvy, takováto domněnka je však podle Nejvyššího soudu mylná: Z toho, že navrhovatel předložil návrh smlouvy písemně, nelze bez dalšího usuzovat, že projevil vůli uzavřít smlouvu v písemné formě.67 Již v předchozích případech, které nakonec rozhodoval Nejvyšší soud, jehož judikáty byly uvedeny, bylo sporné, která ze stran je ve skutečnosti tou, která předložila návrh smlouvy. V následujícím judikátu soud rozhodoval spor, kdy se žalobkyně domáhala platnosti pojistné smlouvy, kterou měl uzavřít její otec s plněním v její prospěch. Argumentovala tím, že agent pojišťovny otci předvyplnil formulář návrhu na uzavření pojistné smlouvy (podle ní mu tedy učinil návrh na uzavření smlouvy) a otec ho podepsal (tudíž podle názoru žalobkyně akceptoval smlouvu). Žalobkyně se tedy domáhala platnosti smlouvy, která ovšem nikdy nevznikla. Nejvyšší soud zde dospěl k tomuto závěru: Pro posouzení, kdo předložil návrh smlouvy, není rozhodné, kdo sepsal text návrhu smlouvy, ale kdo jej podepsal a projevil vůli smlouvu uzavřít a být tak návrhem smlouvy vázán (§ 40 odst. 3 a § 43a odst. 1 ObčZ).68 Průběh kontraktace záleží vždy případ od případu. Některé kontraktační procesy jsou zcela jednoduché a krátké, jindy však může být smlouva vzniklá z jednání smluvních stran rozdělena do několika částí vzniklých v různé době a tyto částí nemusí mít ani shodnou formu. V takovém případě je pak velmi obtížné správně kvalifikovat právní úkony směřující k uzavření smlouvy. Velmi zajímavou kauzou se zabýval Nejvyšší soud.69 Zde šlo o to, že se smluvní strany dohodly na podstatných náležitostech smlouvy v různých okamžicích. Dohoda o předmětu a ceně byla uzavřena ústně o dva týdny dříve než dohoda o zbytku smlouvy, která byla uzavřena písemně a označena jako smlouva o dílo. O ústním jednání byl vyhotoven záznam, který byl později ke smlouvě přiložen. Ani jedna ze stran nezpochybňovala vznik smlouvy a ústní jednání. Soudy nižších instancí posuzovaly pouze písemnou formu smlouvy a nepřihlížely k ústnímu jednání, které obsahovalo většinu
66
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 1998 sp. zn. 2 Odon 76/97 68 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1259/2004 69 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001 67
33
podstatných náležitostí. Smlouvu označily za neurčitou, protože neobsahovala dohodu o podstatných náležitostech. Písemnou přílohu, záznam z jednání, která smlouvu o dílo doplňovala, nevzaly v potaz s tím, že smlouva o dílo neobsahovala odkaz na tento záznam. Nejvyšší soud rozhodl, že není vyloučeno, aby strany uzavřely smlouvu zčásti písemně a zčásti ústně. Zdůraznil, že pro hodnocení jednání účastníků je rozhodující jejich vůle při uzavírání smlouvy, nikoliv písemné znění a označení smlouvy. Dále uvedl, že smlouvu, jakožto projev vůle stran je nutno posuzovat jako celek, nikoliv každé jednání zvlášť. Tímto rozhodnutím Nejvyšší soud potvrdil pravidlo, že při výkladu smlouvy je třeba pohlížet na kontraktační proces jako na jeden celek, který zahrnuje okolnosti, z nichž je možné dovodit vůli stran. Návrh na uzavření smlouvy může být adresátovi projevu předložen ve více fázích a v různých podobách. Interpretující soud by měl být schopen z jednání stran rozeznat, co jsou části platného návrhu. Ne vše, co může vypadat jako návrh na uzavření smlouvy, je ve skutečnosti návrhem. Níže uvedené rozhodnutí Ústavního soudu je co do subjektu sporu trochu specifické, nicméně lze z něho dovodit závěr, že inzerovaný rozsah služeb, které jsou poskytovány, není ofertou ve smyslu smluvního práva: Veřejná informační služba je jednou z forem podnikatelské činnosti, kterou je Česká tisková kancelář (dále jen „ČTK“) oprávněna vykonávat. Nejde tedy podle přesvědčení Ústavního soudu o poskytování objektivních a všestranných informací podle § 2 zákona č. 517/1992 Sb., ale o činnost jiného charakteru. V této souvislosti je třeba uvést, že povinnosti mohou být podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Ze žádného zákona se přitom nedá vyvodit, že by ČTK v rámci své podnikatelské činnosti byla povinna zveřejnit jakoukoli informaci, kterou jí ke zveřejnění někdo předloží. Povinnost ČTK zveřejnit určitou informaci v rámci podnikatelské činnosti vzniká na základě smlouvy, která byla uzavřena mezi ČTK a konkrétním subjektem. Skutečnost, že ČTK někde (např. formou informační brožury) zveřejnila nabídku svých podnikatelských služeb, nelze rovněž považovat za nabídku k uzavření konkrétní smlouvy (ofertu) o zveřejnění určitých informací. Za této situace má ČTK jako podnikatelský subjekt právo nabídku k poskytnutí služby, kterou jí někdo učinil, odmítnout, a takové odmítnutí nelze považovat za porušení základních práv oferenta.70 Podobně judikoval i Nejvyšší soud, když se zabýval případem, který se vztahoval k otištěnému inzerátu: Inzerát nabízející prodej určité věci není veřejným příslibem ani návrhem na uzavření smlouvy; zájemci, který se na jeho základě přihlásí, nárok na plnění vůči prodávajícímu nevzniká.71
70 71
usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 433/2000 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1454/2000
34
6.1.2.
Oferta v irské judikatuře
Irské právo ofertu chápe jako jasné jednoznačné sdělení podmínek, za kterých je oferent ochoten smlouvu uzavřít, na základě nichž se osoba nebo osoby, kterým je návrh určen mají rozhodnout, zda ho přijmou. Oferta je velmi důsledně odlišována od sdělení učiněných bez úmyslu kontrakt uzavřít, jestliže oblát pouze naznačuje, že by mohl s uvedenými podmínkami souhlasit. Takovéto jednání je často označováno jako jakési „pozvání k vyjednávání“ 72 . V těchto případech soudy většinou považují tuto odezvu za novou ofertu, která může být buď akceptována, nebo odmítnuta.73 V případu The Minister for Industry and Commerce v. Pim Bros Ltd. šlo původně o spor zákazníka a majitele obchodu. Ve výloze obchodu byl vystaven kabát s visačkou ukazující kupní cenu a naznačující, že je možno nakupovat též na úvěr. Nabízení úvěru bez přesné specifikace bylo nezákonné, majitel obchodu byl proto souzen, nakonec však bylo rozhodnuto v jeho prospěch. Soud judikoval, že vystavení zboží s cenovkou naznačující možnost úvěru neznamená nabídku k prodeji na úvěr. Takovéto vystavení má podle soudu charakter pouze pozvánky k vyjednávání, má podnítit k nabídkám od veřejnosti. Toto pravidlo bylo vysloveno na ochranu obchodníků, kteří by jinak byli povinní prodat zboží na úvěr každému, kdo je uvidí a přijde do obchodu.74 Obecně jsou v Irsku inzeráty považovány za tzv. pozvání k vyjednávání, nikoliv jako vážně myšlená nabídka k uzavření smlouvy. Přijde-li někdo s kladnou odpovědí na inzerát, bude v postavení oferenta a prodávající se stává oblátem. Vždycky tomu tak však být nemusí. Ve velmi starém případu Carlill v. Carbolic Smokeball Co.75 žalovaný vyráběl produkt s názvem „carbolic smokeball“, který byl inzerován jako medicínsky natolik účinný, že žalovaný vyplatí sto liber každému, kdo si tento produkt koupí, bude ho používat, a přesto se nakazí chřipkou. Na důkaz serióznosti bylo v inzerátu ještě uvedeno, že bylo v bance uloženo tisícilibrové depozitum pro případné výplaty. Paní Carlillová si výrobek koupila a ačkoliv ho používala přesně podle návodu, chřipkou se nakazila. Začala tedy požadovat inzerovaných sto liber. Soud ve sporu nakonec rozhodl ve prospěch žalobkyně, neboť dospěl k závěru, že inzerát byl závaznou nabídkou k uzavření smlouvy, která byla utvrzena uložený tisícilibrovým depozitem v bance. Ačkoliv je tento judikát velmi starý, stále je na něj často odkazováno i v současných sporech. 72
an invitation to treat Clark, R. Contract Law in Ireland. 5th edition. Dublin: Thomas Round Hall, 2004. p. 15 74 Tamtéž, p. 17; Clark, R., Clarke, B. Contract Cases and Materials. 3rd edition. Dublin: Gill & Macmillan, 2004. p. 32 75 Clark, R., Clarke, B. Contract Cases and Materials. 3rd edition. Dublin: Gill & Macmillan, 2004. p. 51
73
35
V dalším ze starých, ale velmi často citovaných judikátů se soud zabýval otázkou, kdy už jde v jednání stran o ofertu a kdy ještě ne. V případu Boyers & Co. v. Duke76 napsal žalobce žalovanému žádost o udání své ceny za tři tisíce yardů plátna. Žalovaný odpověděl, že nejnižší cena je 4⅝ d. za yard. Žalobce zaslal sdělení s tím, že akceptuje nabídku. O něco později však žalovaný zjistil, že cenu zaslanou žalobci podcenil, a proto odmítl za daných podmínek zboží dodat. Při projednávání žaloby na porušení smlouvy soud dospěl k závěru, že domnělá akceptace akceptací nebyla, neboť zde nebyla žádná nabídka. Dopis, na který žalobce reagoval akceptací, bylo podle názoru soudu pouze sdělení ceny, které nebylo závazné. Ani v Irsku není platnost oferty neomezená. Ve věci sporu Walker v. Glass77 pan Walker nabídl panu Glassovi k prodeji dům s tím, že nabídka platí do 13. března. Byly stanoveny dvě podmínky, první spočívala v podepsání akceptačního formuláře a druhá byla složení zálohy, oboje do uvedeného data. Pan Walker podepsal formulář 1. března a zálohu složil 12. března. Mezitím 2. března pan Glass napsal panu Walkerovi, že nabídku odvolává. Jelikož pan Walker nesplnil obě stanovené podmínky do dne odvolání nabídky, žádná smlouva nevznikla, protože odvolání nabídky bylo platné před úplnou a řádnou akceptací.
6.2.
Akceptace
6.2.1.
Akceptace v české judikatuře
Přijetí návrhu (akceptace) je druhou fází uzavírání smlouvy. Osoba, jíž je návrh na uzavření smlouvy předložen, se označuje jako oblát. Osoba přijímající ofertu je akceptant. Oblát se tedy akceptantem stává přijetím oferty. Akceptace je jednostranným právním úkonem, kterým oblát přijímá návrh na uzavření smlouvy. Akceptací se tedy rozumí včasné prohlášení toho, komu byl návrh smlouvy určen, že s návrhem (ofertou) souhlasí a že jej přijímá (akceptuje), anebo jiné jeho včasné jednání, z něhož je zřejmý jeho souhlas s návrhem. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost příjemce neznamenají přijetí návrhu. Návrh na uzavření smlouvy musí být přijat včas. Včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti dnem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli. Ústní návrh zaniká, není-li přijat ihned, pokud z obsahu návrhu nevyplývá něco jiného. Při odeslání 76
Clark, R. Contract Law in Ireland. 5th edition. Dublin: Thomas Round Hall, 2004. p. 23 Clark, R., Clarke, B. Contract Cases and Materials. 3rd edition. Dublin: Gill & Macmillan, 2004. p. 94 77
36
oznámení o přijetí návrhu poštou tedy není podstatné datum odeslání dopisu, nýbrž až den jeho doručení navrhovateli. Při osobním jednání mezi účastníky se za včasné přijetí návrhu považuje, jestliže je návrh přijat ihned. Je-li smlouva uzavírána mezi nepřítomnými účastníky, musí být návrh přijat ve lhůtě stanovené, jinak bez zbytečného odkladu po obdržení návrhu. Také přijetí návrhu lze odvolat, jestliže odvolání dojde navrhovateli nejpozději s oznámením o přijetí návrhu. Později by bylo možné jen zrušit již uzavřenou smlouvu - samozřejmě pouze se souhlasem druhé strany. Může nastat situace, kdy obchodník na návrh smlouvy v akceptační lhůtě nepřistoupí, tj. nezareaguje ani souhlasně, ani odmítavě, ale později si to rozmyslí a smlouvu by uzavřít chtěl. Pak může prohlášení o přijetí návrhu zaslat navrhovateli i po akceptační lhůtě. Ale smlouva sama za této situace vznikne jen tehdy, jestliže navrhovatel ústně nebo písemně akceptantovi bez odkladu oznámí, že této pozdní akceptaci přiznává účinky včasného přijetí návrhu. Jestliže navrhovatel mlčí nebo se vyjádří zamítavě, smlouva na základě opožděného akceptačního prohlášení vzniknout nemůže. V praxi může nastat i taková situace, kdy příjemce přijme návrh včas, což je schopen doložit dopisem nebo jinou písemností. Prodlení s doručením oznámení o přijetí návrhu však bylo způsobeno přepravou zásilky, která neprobíhala obvyklým způsobem. V tomto případě není návrh přijat pouze v případě, jestliže navrhovatel bez odkladu nevyrozumí příjemce návrhu, že považuje návrh za zaniklý. Přijetí návrhu musí být dále učiněno bez výhrad. Obsahuje-li přijetí návrhu jakékoliv dodatky, výhrady, omezení či jiné změny, jedná se o odmítnutí původního návrhu s tím, že tyto změny představují nový návrh – protinávrh. Z příjemce návrhu se tak stává navrhovatel a naopak z navrhovatele příjemce návrhu. Obchodní zákoník upravuje dva specifické druhy kontraktace, kterými jsou veřejný návrh a veřejná soutěž. Vzhledem ke zmíněné specifičnosti je zde i odlišné pojetí akceptace. Akceptací návrhu ve veřejné soutěži je již sdělení vyhlašovatele, jak uvedl v rozsudku Nejvyšší soud: Smlouva v obchodní veřejné soutěži vzniká již sdělením vyhlašovatele o přijetí návrhu vybranému účastníkovi.78 Zajímavým judikátem je rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, který ze smlouvy o dílo na tiskařské práce po důkazu fakturou, vystavenou žalobcem, z jejího obsahu dovodil, že žalobce unesl důkazní břemeno ohledně „tvrzených tiskařských prací“, když poznámku na faktuře „s obsahem souhlasí a fa převzal“, podepsanou žalovaným, vyhodnotil jako 78
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2003, sp. zn. 32 Cdo 2354/99
37
projev vůle žalovaného svědčící o tom, že žalovanému bylo poskytnuto plnění a že si byl vědom ceny tohoto plnění. S akcentem na zásadu smluvní volnosti soud vyvodil, že účastníci uzavřeli smlouvu konkludentně ve smyslu § 275 obchodního zákoníku tak, že žalovaný akceptoval návrh přijetím plnění.79 Není-li určena forma právního úkonu, může být tím pádem i akceptace zcela bezformálním aktem. Zajímavě toto uznal Nejvyšší soud v tomto judikátu: Pro dohodu spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 nestanoví občanský zákoník předepsanou formu, a proto lze podepsání uvedeného ohlášení udržovacích prací považovat za projev vůle akceptovat návrh na uzavření dohody o provádění stavebních prací na předmětné nemovitosti.80 Smlouvy, pro něž není třeba písemné formy, lze uzavírat i konkludentně. Konkludentní uzavření smlouvy předpokládá přijetí oferty akceptantem a projevem akceptace je plnění bez uvědomění oferenta. K tomu blíže rozsudek Nejvyššího soudu: Pokud na základě objednávky kupujícího, která nevylučovala možnost nahradit souhlas provedením určitého úkonu, prodávající uskutečnil plnění zboží a kupující osobně zboží převzal, došlo k přijetí návrhu smlouvy konkludentním jednáním prodávajícího, neboť s přihlédnutím k obsahu objednávky bylo možné vyjádřit souhlas s objednávkou uskutečněním plnění.81 Z tohoto můžeme vyvodit zcela jasný výklad Nejvyššího soudu o platnosti smlouvy následkem konkludentního plnění ze strany akceptanta s určitým projevem vůle ofertu přijmout. Má-li však být uzavřena smlouva písemně, je písemnost vyžadována i pro projev akceptace smlouvy: K tomu, aby mezi účastníky došlo k uzavření písemné kupní smlouvy, je zapotřebí nejen písemného prohlášení prodávajícího, jemuž byl návrh určen, nebo jiného jeho včasného jednání (písemného), z něhož bylo možno dovodit jeho přijetí návrhu, ale ještě je třeba, aby toto přijetí návrhu jako vyjádření souhlasu s jeho obsahem došlo kupujícímu a aby akceptace návrhu, nebyla-li v něm lhůta pro jeho přijetí určena, byla učiněna včas.82 Váhání obláta nad návrhem smlouvy je taktéž upraveno pravidly. Není-li akceptační lhůta vůbec určena, považuje se za akceptační lhůtu lhůta přiměřená: K tomu, aby mezi účastníky došlo k uzavření kupní smlouvy jako dvoustranného právního úkonu, však ve smyslu ustanovení 43c odst. 1 ObčZ bylo zapotřebí nejen prohlášení (v daném případě písemného) žalobce, jemuž byl návrh určen, nebo jiného jeho včasného jednání (písemného), z něhož bylo
79
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2002, č. j. 7 Cmo 474/99 - 53 usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 752/2003 81 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 1 Odon 119/97 82 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99 80
38
možno dovodit jeho souhlas (přijetí návrhu), ale dále bylo ještě třeba, aby toto přijetí návrhu jako vyjádření souhlasu s jeho obsahem došlo žalovanému (§ 43c odst. 2 ObčZ) jako oferentovi a aby akceptace návrhu byla učiněna včas. Dostala-li se však v daném případě akceptace smlouvy (přijetí návrhu) do sféry žalovaného až dne 29. 6. 1993 (tedy po uplynutí 7 měsíců), kdy mu kupní smlouva podepsaná reprezentantkou firmy žalobce A. H. byla zaslána (jak vyplynulo již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně), nelze tento úkon žalobce považovat za včasné jednání učiněné osobou, jíž byl návrh určen, tedy za včasné přijetí návrhu na uzavření smlouvy, a oferta žalovaného proto zanikla uplynutím přiměřené doby (§ 43b odst. 1 písm. b) ObčZ), když lhůta pro přijetí návrhu v něm nebyla určena.83 Akceptační lhůta nemusí být dohodnuta přímo, může vyplývat z textu právního úkonu (dle obchodních zvyklostí třeba objednávky), kdy oferent uvede datum, do kdy má být dodávka plněna. Toto datum je konec akceptační lhůty a nejzazší lhůtou k přijetí návrhu. Z judikatury toto tvrzení potvrzuje tento rozsudek Nejvyššího soudu: Jestliže totiž v daném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce učinil žalované návrh na uzavření smlouvy objednávkou ze dne 7. 8. 1997, v níž nebyla lhůta k přijetí návrhu stanovena, pouze byla uvedena požadovaná dodací lhůta dne 10. 11. 1997, a nebyla-li lhůta pro přijetí návrhu mezi účastníky ani jinak dohodnuta, přičemž nedošlo ani k plnění před 10. 11. 1997, resp. 10. 11. 1997, správně odvolací soud považoval za nejzazší lhůtu k přijetí návrhu „dodací lhůtu“ 10. 11. 1997. Nebyl-li návrh v této lhůtě žalovanou přijat, odvolací soud v souladu s § 43c odst. 1 ObčZ dovodil, že nedošlo k včasnému přijetí návrhu na uzavření smlouvy v přiměřené lhůtě.84 V následujícím judikátu se Nejvyšší soud zabýval pozdní akceptací, vyslovil se také k otázce formy akceptace. Dne 22. 1. 1992 byl sepsán návrh kupní smlouvy, kterou podepsala žalovaná a také spoluvlastníci nemovitostí, s výjimkou nepřítomných Ing. J. Z. a P. Z. Ti smlouvu podepsali poté, co ji obdrželi, a dopisem ze dne 5. 3. 1992 vyrozuměl Ing. J. Z. žalovanou o tom, že on i P. Z. návrh na uzavření kupní smlouvy přijali. Podepsaný návrh smlouvy však zaslali žalované až po třech letech. Žalobkyně se pak domáhala určení, že je stále spoluvlastnicí předmětných nemovitostí. Nejvyšší soud judikovat takto: Uzavření smlouvy o převodu nemovitostí není důsledkem jakéhokoliv včasného prohlášení adresáta návrhu (obláta) o přijetí návrhu, ale jen prohlášení projeveného písemnou formou na téže listině, na které je návrh na uzavření smlouvy. Vůči nepřítomnému navrhovateli je přijetí návrhu účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy, podepsaný adresátem návrhu.85 Velmi zajímavým judikátem bylo rozhodnuto v následujícím případu. Žalobce se domáhal zaplacení kupní ceny a smluvní pokuty na základě kupní smlouvy uzavřené 83
tamtéž rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 8. 2005, sp. zn. 32 Odo 955/2004 85 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99 84
39
s žalovaným, který své povinnosti ze smlouvy nesplnil. Smluvními stranami označenými ve smlouvě byli žalobce na straně jedné a žalovaný s manželkou na straně druhé. Manželka žalovaného však smlouvu nikdy nepodepsala. Ačkoliv se předmětná smlouva řídila občanským zákoníkem a ten vyžaduje pro ustanovení o smluvní pokutě písemnou formu (obchodní zákoník nikoliv), je toto rozhodnutí platné i v obchodněprávních vztazích, zejména pokud je obchodním zákoníkem pro nějaký úkon vyžadována písemná forma a na nějaké smluvní straně je více účastníků. Nejvyšší soud v tomto případě judikoval, že k platné akceptaci písemné smlouvy musí tato smlouva obsahovat podpisy všech akceptantů: V posuzované věci listina obsahující kupní smlouvu s ujednáním o smluvní pokutě vypovídá o úmyslu navrhovatele, aby stranou smlouvy se stal jak žalovaný, tak i jeho manželka. Protože byl však návrh smlouvy podepsán (přijat) pouze žalovaným samotným, smlouva v písemné formě nevznikla. Požadavek písemné formy tak nesplňuje ani ve smlouvě obsažené ujednání o smluvní pokutě. Nedostatek písemné formy způsobuje neplatnost ujednání o smluvní pokutě. Jde o neplatnost absolutní působící přímo ze zákona od počátku (ex tunc) bez ohledu na to, zda se této neplatnosti někdo dovolal. Ujednání o smluvní pokutě nevzniklo a není tak dán žádný právní důvod, na jehož základě by byl žalovaný povinován k placení smluvní pokuty.86 Při obchodní kontraktaci jsou používány rozličné prostředky výměny dokumentů, což zapříčiňuje také určité problém ve slovním vyjádření návrhů. Často se stává, že strana smlouvy akceptuje návrh, ovšem vyjádří ho jinými slovy se stejným významem. Takovéto přijetí se podle § 44 odst. 2 ObčZ považuje za platně učiněné. Nastávají však také případy, kdy mají smluvní strany na mysli stejný předmět, ovšem jeden z partnerů se vyjádří objektivně nesprávně. Potom o akceptaci hovořit nelze. Pro ilustraci jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu: Navrhl-li účastník svým dopisem změnu kupní smlouvy ohledně jiné splatnosti první splátky kupní ceny a druhým účastníkem navrhovaná změna smlouvy se týká nejen jiné splatnosti první splátky kupní ceny, ale též jiné splatnosti všech ostatních splátek kupní ceny, pak ke změně kupní smlouvy nemohlo dojít, neboť projevy vůle účastníků nejsou shodné.87
6.2.2.
Akceptace v irské judikatuře
Irské právo na akceptaci pohlíží jako na konečné, jednoznačné vyjádření souhlasu nad podmínkami oferty. Vzetí nabídky pouze na vědomí však přijetím v žádném případě není. 86 87
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001-81 usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 176/99
40
Akceptace s výhradou je i v Irsku považována za novou nabídku. Pokud však výhrada spočívá pouze v maličkosti a všechny podstatné podmínky původní nabídky jsou zachovány, smlouva může vzniknout. V případu Hyde v. Wrench88 žalovaný nabídl žalobci, že mu za tisíc liber prodá svou farmu. Žalobce však řekl, že ji koupí za devět set padesát liber. Žalovaný toto jednoznačně odmítl a tak tedy žalobce nakonec přivolil, že dá původních tisíc liber. Když žalovaný i toto odmítl, žalobce se snažil soudně vymoci platnost původní nabídky za tisíc liber, a tudíž i platnost smlouvy. Soud v této věci judikoval, že žalobcova nabídka devíti set padesáti liber byla odmítnutím původní nabídky za tisíc liber a tedy novou nabídkou. Byla-li tato odmítnuta, žádná smlouva nevznikla a není možné se dovolávat původní tisícilibrové nabídky, která zanikla právě žalobcovou protinabídkou. Rozlišit, zda jde o protinabídku nebo akceptaci je mnohem složitější, pokud strany vyjednávají pomocí vlastních formulářů jako v případu Butler Machine Tool Co. Ltd. v. Ex-Cell-O Corp. Ltd.89 Společnost Ex-Cell-O napsala společnosti Butler, že by měla zájem o koupi strojů. Společnost Butler odpověděla pomocí svého standardizovaného formulářového dokumentu, kde nabídla určitou cenu a zároveň tam byla uvedena i klauzule o možnosti změny této ceny za určitých okolností. Společnost Ex-Cell-O také odpověděla na svém objednávkovém formuláři, kde byly specifikovány veškeré podmínky, ale nebyla tam klauzule o možnosti změny ceny. Objednací formulář měl připojenou odpovědní část pro společnost Butler. Společnost Butler zaslala tuto část zpět společně s dalším svým standardizovaným formulářem, ve kterém bylo uvedeno, že nabídku přijímají za svých podmínek (kde byla možnost změny ceny). V oddělitelné části objednávky společnosti ExCell-O zasílané zpět jako akceptace však byly uvedeny podmínky společnosti Ex-Cell-O, ve kterých možnost změny ceny nebyla. Tím vznikl rozpor v těchto dvou dokumentech, které došly současně společnosti Ex-Cell-O. Soud zde rozhodl tak, že označil nabídku společnosti Ex-Cell-O jako protinabídku učiněnou v návaznosti na nabídku společnosti Butler. Akceptace to nebyla z důvodu odlišných cenových podmínek. Tím, že společnost Butler zaslala zpět oddělitelnou část formuláře, akceptovala tak novou nabídku bez toho, že by obsahovala ujednání o možnosti změny ceny. Současně zaslaný vlastní formulář s odlišnými podmínkami podle soudu již na takto uzavřené smlouvě nemohl nic změnit.
88
Clark, R., Clarke, B. Contract Cases and Materials. 3rd edition. Dublin: Gill & Macmillan, 2004. p. 67 89 Clark, R. Contract Law in Ireland. 5th edition. Dublin: Thomas Round Hall, 2004. p. 28
41
Irské právo zná a používá též konkludentní uzavírání smluv. To potvrdil i soud v případu Howard Marine Dredging Co. Ltd. v. Ogden Ltd.90 V tomto sporu šlo o to, že společnost Ogden dostala čluny od společnosti Howard Marine Dredging a ihned je začala používat, aniž by mezi oběma společnostmi byla podepsána jakákoliv smlouva. Soud rozhodl, že tím, že čluny byly používány, existuje zde i závazná smlouva. Stejně jako v české právní úpravě ani v Irsku v kontraktačním procesu neznamená mlčení některé ze stran souhlas. Ve věci Russell & Baird Ltd. v. Hoban & Co. Ltd. 91 společnost Russell & Baird souhlasila, že bude dodávat požadované množství ovesné mouky společnosti Hoban. Zpráva potvrzující toto stanovila, že pokud nebude nijak reagováno po více jak tři dny, bude to společnost Russell & Baird považovat za akceptaci smlouvy. Soud však rozhodl, že odeslaná zpráva od společnosti Russell & Baird byla všeho všudy nabídkou, neboť akceptace musí spočívat v pozitivním jednání, jinak smlouva uzavřena není. Podobné rozhodnutí padlo i ve věci Entores Ltd. v. Miles Far East Corp.,92 kdy byla smlouva uzavírána telefonicky. Společnost Entores učinila společnosti Miles nabídku, ale během hovoru se telefonní spojení přerušilo. K akceptaci nabídky došlo až tehdy, kdy zástupce společnosti Miles zavolal zpět a výslovně přijetí nabídky potvrdil, čímž splnil podmínku pozitivního jednání. V případu Kelly v. Cruise Cattering Ltd. and Kloster Cruise Ltd. 93 použil soud pravidlo, které říká, kdy je uzavřena smlouva v případě uzavírání smlouvy na dálku. V Irsku stále platí staré poštovní pravidlo, že smlouva je uzavřena odesláním akceptačního dopisu. Toto pravidlo se zakládá na fikci, kdy se pošta považuje za zprostředkovatele oferenta, a také na historickém faktu, že v minulosti pošta uchovávala záznamy pouze o odeslaných zásilkách, takže bylo mnohem snazší dokázat odeslání než doručení. Ve výše uvedeném případě šlo o spor, zda a kdy byla uzavřena smlouva mezi žalobcem a dvěma žalovanými, kteří byli oba společně druhou stranou smlouvy. Soud podle výše zmíněného pravidla rozhodl, že smlouva byla uzavřena tehdy, když žalobce poslal podepsanou smlouvu prvnímu žalovanému a místem uzavření smlouvy se stal Dublin, protože ona poštovní schránka se nacházela v Dublinu. Soud dále judikoval, že toto pravidlo může působit i nespravedlivě. To je možné například, kdyby akceptace poslaná poštou byla během 90
Clark, R., Clarke, B. Contract Cases and Materials. 3rd edition. Dublin: Gill & Macmillan, 2004. p. 82 91 Clark, R. Contract Law in Ireland. 5th edition. Dublin: Thomas Round Hall, 2004. p. 27 92 Clark, R., Clarke, B. Contract Cases and Materials. 3rd edition. Dublin: Gill & Macmillan, 2004. p. 75 93 rozsudek ve věci Kelly v. Cruise Cattering Ltd. and Kloster Cruise Ltd. [1994] 2 ILRM 394 [citováno 6. 6. 2007]. Dostupný z: http://www.bailii.org/ie/cases/IESC/1994/3.html
42
poštovní přepravy ztracena, potom by bylo nespravedlivé, aby druhá strana byla smlouvou vázána, když ani nikdy akceptaci neobdržela. Zde však první žalovaný podepsanou smlouvu poštou obdržel, proto nebyl důvod k odchýlení se od ustáleného pravidla uzavírání smluv poštou.
6.3.
Obsah smlouvy
Obsah smlouvy je tvořen ujednáními stran o vzájemných právech a povinnostech, které se týkají předmětu smlouvy. Typicky jsou to ujednání o kupní ceně, lhůtách plnění, množství dodaného zboží, jakosti, atd. Je-li uzavíraný smluvní typ upraven buď v občanském, nebo obchodním zákoníku, jsou práva a povinnosti smluvních stran upraveny i zákonnými ustanoveními upravujícími danou smlouvu. Ustanovení dispozitivní povahy mohou být smluvními partnery upraveny odchylně od zákonem daných pravidel, je však mít na zřeteli, aby smlouva jako celek byla dostatečně určitá a neodporovala ustanovením kogentním. Jak obchodní tak také občanský zákoník připouští uzavření smluv nepojmenovaných (inominátních). Upravují to ustanovení § 269 odst. 2 ObchZ a § 51 ObčZ Občanský zákoník však, na rozdíl od obchodního zákoníku, nezdůrazňuje dostatečnou určitost předmětu závazků v občanskoprávních inominátních smlouvách, což však rozhodně neznamená, že tomu tak nemusí být. Lze to dovozovat z § 37 ObčZ, který stanovuje, že smlouva musí být určitá, což ještě podtrhuje § 43a ObčZ. Není však vyloučeno, dohodnou-li se strany na podstatných náležitostech smlouvy, že dohoda o části obsahu smlouvy může být odsunuta na později (§ 50a a §50b ObčZ). Obdobně je tato situace řešena obchodním zákoníkem v § 269 odst. 3 ObchZ. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře položil jakýsi návod soudům nižších stupňů ohledně rozhodování o určitosti smlouvy, například v rozsudku ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003: Závěru soudu o neurčitosti právního úkonu musí předcházet jeho výklad za použití interpretačních pravidel podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku, případně (v obchodních věcech) za použití § 266 obchodního zákoníku. Určitostí smlouvy o smlouvě budoucí se zabýval Nejvyšší soud v případu, kdy se dovolatelka domáhala absolutní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí na převod nemovitosti, kde argumentovala nedostatečnou určitostí doby, do kdy má být smlouva uzavřena, a nedostatečnou určitostí předmětu. Nejvyšší soud rozhodl takto: Nesjednání doby, do kdy má být návrh budoucí smlouvy přijat druhou stranou, nezpůsobuje samo o sobě neplatnost smlouvy o budoucí smlouvě uzavřené podle obchodního zákoníku, jelikož tato lhůta
43
vyplývá přímo ze zákona z ustanovení § 290 odst. 1 ObchZ. Požadavku určitosti předmětu smlouvy se závazkem uzavřít budoucí kupní smlouvu vyhovuje, pokud je nemovitost (budova) jako předmět budoucího majetkoprávního převodu specifikována příslušnou ulicí, obcí a popisným číslem včetně pozemku.94 V následujícím judikátu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pro to, aby byl předmět smlouvy určitý, není nutné naprosto přesně ve smlouvě předmět specifikovat (v citovaném případu byl označen pouze jako řezivo), pokud k němu lze dojít výkladem, zejména je-li zjistitelná vůle účastníků právního vztahu: Z hlediska řádné konkretizace předmětu plnění kupní smlouvy uzavřené ve smyslu § 409 a násl. ObchZ není vyloučeno, aby prodávající s kupujícím v písemně uzavřené kupní smlouvě tento předmět určili odkazem na dříve učiněný (rovněž písemný) právní úkon kupujícího (objednávku). To, zda je takový odkaz bez bližší identifikace objednávky v kupní smlouvě neurčitý (§ 37 ObčZ), závisí mimo jiné na zjištění, zda v době uzavření kupní smlouvy zde byly i jiné (zaměnitelné) objednávky mezi týmiž účastníky. Pokud vzniknou mezi stranami pochyby o předmětné objednávce, uplatní soud objektivní hledisko § 266 odst. 2 a určí objednávku tak, jak by ji zpravidla určila osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen.95 Velice zajímavým způsobem vyložil Nejvyšší soud úmysl stran v následujícím případu: Bylo-li úmyslem jednající osoby ve smlouvě o dílo sjednat úrok z prodlení ve výši odchylné od ust. § 369 odst. 1 ObchZ (a to 1 % z fakturované částky za každý den prodlení), a nikoliv sjednat smluvní pokutu a přitom pro tuto majetkovou sankci použila ujednání výrazu „penále“, který obchodní zákoník neupravuje, přičemž osobě, které byl projev určen, nebyl tento úmysl znám a ani jí nemusel být znám, ale této osobě bylo zřejmé, že v případě prodlení s úhradou faktury bude povinna platit sjednanou majetkovou sankci (penále), je nutné vycházet z toho, že v tomto ujednání by osoba, které byl takovýto projev vůle určen, zpravidla spatřovala, a to zejména s ohledem na to, že tímto ujednáním bylo sankcionováno prodlení s plněním peněžního závazku, sjednání vyššího úroku z prodlení a nikoliv sjednání smluvní pokuty.96 Občanskoprávní judikatura konstatuje, že je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy.97 Z tohoto judikátu vyplývá, že v občanskoprávních kauzách je vůle účastníků podřazena projevu.
94
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 166/2003 96 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1148/98 97 rozsudek Nejvyššího soudu ČR uveřejněný v Souboru rozhodnutí, řadové číslo C 1108, Holub, M., Fiala, J., Bičovský, J. Občanský zákoník, Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou. 9. vydání. Praha: Linde, 2003, s. 67 95
44
V dalším rozsudku v občanskoprávní kauze ale Nejvyšší soud judikoval, že při výkladu vůle podle § 35 odst. 2 ObčZ má soud vycházet i z účelu a smyslu smlouvy. Dále konstatoval, že i když občanský zákoník, na rozdíl od úpravy v § 266 ObchZ, nemá výslovné ustanovení, že při výkladu vůle je třeba vycházet též z následného chování stran, lze takovou zásadu z obecného požadavku respektování vůle toho, kdo úkon učinil, vyjádřeného v ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ, dovodit.98 Ve smluvním právu obecně platí, že pokud strany cenu neurčily, souhlasily s tak zvanou cenou obvyklou, což je cena či odměna placená za srovnatelné zboží či služby v době uzavření smlouvy. Zvláštní pravidla pro určení ceny jsou obsažena v úpravě kupní smlouvy a smlouvy o dílo v ObchZ (§ 409 odst. 2 a § 536 odst. 3 ObchZ). Nejvyšší soud se zabýval kauzou, zda je kupní cena dostatečně určitá, pokud byla stanovena „do 50 000,- Kč plus DHP“ Rozhodl takto: Sjednání maximálního limitu kupní ceny je dostatečně určitou a možnou dohodou o způsobu dodatečného určení kupní ceny. 99 Tímto rozsudkem Nejvyšší soud uznal, že vůle stran je dostatečně poznatelná, pokud je stanoveno rozmezí, v němž se výše předmětné částky bude pohybovat. Opačné stanovisko zaujal Nejvyšší soud v následujícím případu, kdy ve smlouvě o převodu obchodního podílu nebyla specifikována úplatnost či bezúplatnost: Smlouvu o převodu obchodního podílu podle § 115 ObchZ lze využít jak pro úplatný, tak pro bezúplatný převod. Aby byla smlouva o převodu obchodního podílu určitým právním úkonem, musí být z jejího obsahu zjistitelné, zda úmysl účastníků směřoval k uzavření smlouvy o úplatném nebo o bezúplatném převodu. Pokud nelze z konkrétní smlouvy o převodu obchodního podílu zjistit, zda se její účastníci dohodli na úplatném či na bezúplatném převodu obchodního podílu, není taková smlouva dostatečně určitá, a je tedy absolutně neplatná. 100
98
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 95/97 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 503/2001 100 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97 99
45
7. Závěr V této práci jsem se zabýval obchodněprávní kontraktací v české a irské judikatuře. Hned v úvodu jsem vymezil pojem smlouvy obecně a smlouvy uzavírané podle obchodního zákoníku. Při porovnávání s občanskoprávní úpravou smluv velmi jasně vyplynulo, že subjekty, jejichž smluvní vztahy se řídí občanským zákoníkem, jsou mnohem výrazněji chráněny kogentními normami než subjekty práva obchodního, které je v tomto ohledu mnohem volnější. Během rozboru fakultativních obchodních závazkových vztahů jsem narazil na fakt, že volba úpravy obchodního zákoníku pro závazkový vztah je natolik regulována nevylučitelnými občanskoprávními ustanoveními, že do značné míry ztrácí pro subjekt občanského práva smysl. Souběžná existence dnešního občanského a obchodního zákoníku způsobuje totiž zvláštní paradox odlišného právního režimu pro podnikatele a nepodnikatele, i když jsou stranami téže smlouvy, protože na podnikatele se vždy aplikuje úprava obchodního zákoníku, zatímco na nepodnikatele se vždy aplikují ochranářská ustanovení občanského zákoníku. Toto může být pro méně zběhlé subjekty práva značně matoucí a podle mého názoru je to i do určité míry v obchodních vztazích podnikatel – nepodnikatel pro podnikatele diskriminující. Dobrou vyhlídkou do budoucna je připravovaný nový občanský zákoník, který se chystá tuto dvoukolejnost odstranit. V novém občanském zákoníku bude upraveno závazkové právo jako celek se stejnými právy a povinnostmi pro všechny subjekty práva bez rozdílu. To z mého pohledu nelze nepřivítat, neboť to povede ke značnému zjednodušení
a
zprůhlednění
regulace
závazkových
vztahů
zejména
z pohledu
nepodnikatelů – spotřebitelů. Připravovaný občanský zákoník se také chystá zavést do našeho právního řádu některé nové instituty jako je rozšíření předsmluvní odpovědnosti stran nebo uvolnění striktního lpění na doslovné akceptaci nabídky. Myslím, že navrhovaná úprava občanského zákoníku bude vhodnou náhradou nynějšího obchodního a občanského zákoníku. Ve třetí kapitole této práce jsem se pokusil nastínit historický vývoj obchodního práva na našem území s důrazem na úpravu smluv. Obchodní právo jako takové existovalo toliko za tzv. první republiky. Poté bylo vládnoucím režimem vytěsněno a k jeho renesanci došlo až v devadesátých letech minulého století. Tvůrci dnešního obchodního zákoníku se v lecčems nechali inspirovat obecným zákoníkem obchodním platným za první republiky. V tom částečně spatřuji důvod výše kritizované duality občanského a obchodního zákoníku, i když značnou měrou nepochybně přispělo i to, že socialistický občanský
46
zákoník byl po změně politického režimu pouze výrazně novelizován a ne rovnou nahrazen. Pojetí smlouvy v Irsku popsané v kapitole páté se nijak výrazně neliší od toho českého. Odlišností je pouze doktrína vzájemného protiplnění (consideration), bez kterého se právní vztah za smlouvu nepovažuje. V Irsku se také nedělá rozdíl mezi smlouvami obchodněprávními a občanskoprávními. Z české judikatury uvedené v této kapitole nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda české soudy zohledňují teoretická východiska pojetí obchodních smluv. V otázkách oferty a akceptace z pohledu obchodněprávní a občanskoprávní judikatury žádné výrazné rozdíly nespatřuji. Jiná situace je v otázce výkladu obsahu smlouvy. S určitostí lze říci, že k výkladu občanskoprávních smluv je soudy přistupováno mnohem formalističtěji, než k výkladu smluv obchodněprávních. Při výkladu vůle stran v obchodních věcech soudy zohledňují nejprve minulé jednání a praxi stran smlouvy. Z pohledu výkladových pravidel obsažených v obchodním zákoníku je to v pořádku. Občanský zákoník nemá tak konkrétní výkladové ustanovení, což však neznamená, že není možno analogicky dospět k výkladovým pravidlům obchodněprávním. V některých případech tomu tak skutečně bylo, v jiných však nikoliv. Přisuzuji to spíše striktnímu pohledu některých soudců na formálnost občanskoprávního výkladu smluv. Pokud porovnám judikaturu irských a českých soudů týkající se kontraktace, musím konstatovat velmi nápadné shody, ale i některé rozdíly. Rozdílně se soudy obou státu dívají například na odvolatelnost návrhu. Zatímco v Česku návrh ve lhůtě stanovené pro akceptaci obecně odvolatelný není, v Irsku odvolaný být může (Walker v. Glass). Účinnost akceptace oferty nastává v Česku až jejím doručením, zatímco Irská judikatura dovozuje účinnost již dnem odeslání (Kelly v. Cruise Cattering Ltd. and Kloster Cruise Ltd.). Tento fakt je zřejmě nejvýraznějším rozdílem. Pravidlo, které vzniklo již před dvěma sty lety, irské soudy stále aplikují, i když jeho použití bylo postupem času velmi zúženo zejména z důvodu ochrany příjemce, pokud by došlo ke ztrátě dopisu. Podle mého názoru půjde do budoucna vývoj tím směrem, že výše zmíněné poštovní pravidlo bude zúženo pouze na určení místa akceptace, tedy místa odeslání dopisu. Takový přístup byl již u některých irských soudů zaznamenán. Z hlediska českého práva je uvedené pravidlo opravdovou raritou a nelze jej k ničemu v českém právu ani přirovnat, neboť to akceptaci jasně stanovuje až na dobu, kdy akceptační projev vůle prokazatelně dojde druhé straně smlouvy. Dalším rozdílem je pohled na přijetí návrhu s drobnými změnami. V Irsku je to obecně možné (Hyde v. Wrench), u nás zatím ne, i když návrh občanského zákoníku
47
s touto možností počítá. Shodně se judikatury obou zemí dívají například na možnost uzavření smlouvy konkludentně nebo na to, že mlčení neznamená souhlas. Ačkoliv irské právo stojí na zcela jiných základech než to české, není náhled soudů na kontraktační proces natolik odlišný, jak by se na první pohled mohlo usuzovat z představy odlišnosti právní kultury a z ne příliš četného zastoupení zákonů jako pramenů práva.
48
8. Resumé The theme of my thesis is “Closing Commercial Contracts in Czech and Foreign Jurisprudence”. I tried to define a contract generally at the beginning of this thesis. There is no legal definition of a contract in Czech system of law, but we know that a contract arises from a legal act providing all its proprieties are fulfilled. Then I described contracts which were contracted according to the Czech commercial code. There are a few reasons to be a contract according to the commercial code. Firstly, people who are businessmen and their contract has some relation to their business activity have to enter into their agreements by this way, for the second, some types of contracts are stated only in the commercial code and finally, you can optionally choose the commercial code as a leading code to your contract. At the end of this chapter I compare and find differences in the regulation of civil code, because the regulation of contracts is divided into civil and commercial code in Czech Republic. In the next chapter I described the development of a law regulation of contracts from the beginning of the twentieth century to the present days. There was only one commercial code as we know it from today in that period. In the 50’s commercial law was discontinued and replaced by economic law. The restoration of commercial law was reached in the 90’s and the commercial code from that time is still valid. The forth chapter disserts on forthcoming recodification of a private law. The civil code should be replaced by a new codification which also influences the commercial code. The new civil code will contain the whole regulation of contact law; the contract part in commercial code will be cancelled, which is a good idea, because there will not be two competitive regulations together any more. The new civil code will also establish some new institutes not known by our present law. Globally, it will be summarisation, extension and improvement of the regulation of contracts. The commercial code will contain only regulation of companies in the future. In the fifth chapter I tried to describe a contract in Irish law. Ireland belongs to Anglo-American system of law known as common law. In this system of law the court decisions are the sources of law and the written codes are usually not too often here. The primary characteristic of a binding contract is one of bargain. Generally, the common law rules on enforceability of promises entitle members of society to expects that a promise will be enforced by the courts or made the subject monetary compensation because the promise was made in the context of an exchange relationship. A very important term of
49
Irish contract law is consideration. It is the idea of mutuality of obligation, each party is under the legal duty to other, each has made a promise and each is an obliger. Finally, the sixth chapter is the main part of this thesis. There are shown views of Czech and Irish courts to an offer and an acceptance in the practice of the courts. In Czech the court decisions are not legally bound in the meaning of precedent. But the decisions of higher courts are usually a clue how to understand the meaning of statute’s paragraphs. The decisions for comparison were chosen only from the area of offer and acceptance, because those are two basic steps of creating binding contract. However, the systems of law in Czech Republic and in Ireland are very different; it is possible to find many common views to the problematic of an offer and an acceptance.
50
9. Literatura 9.1.
Monografie
Balák, F., Korecká, V., Vojtek, P. Občanský zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 900 s.
Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. 603 s.
Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. 585 s.
Black, H. C. Blackův právnický slovník. 1. svazek. 6. vydání. Praha: Victoria Publishing, 1993. 767 s.
Clark, R. Contract Law in Ireland. 5th edition. Dublin: Thomas Round Hall, 2004. 616 p.
Clark, R., Clarke, B. Contract Cases and Materials. 3rd edition. Dublin: Gill & Macmillan, 2004. 1343 p.
Čapek, K. Občanský zákoník. 3. vydání. Praha: Orbis, 1956. 406 s.
Dušánek, F. a kol. Hospodářský zákoník – komentář. 1. vydání. Praha: Panorama, 1986. 666 s.
Eliáš, K., Bejček. J., Hajn, P., Ježek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. 609 s.
Eliáš, K., Dvořák, T. a kol. Obchodní zákoník. Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900. 5. vydání. Praha: Linde, 2006. 975 s.
Eliáš, K., Zuklínová, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde, 2001. 302 s.
Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2002. 433 s.
Harvánek, J. a kol. Teorie práva. 3. dotisk 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 341 s.
Hermann-Otavský, K. Všeobecný zákoník obchodní a pozdější normy obchodního práva v zemích historických – I. a II. díl. 1. vydání. Praha: Československý kompas, 1929. 1811 s.
Holub, M., Fiala, J., Bičovský, J. Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou. 9. vydání. Praha: Linde, 2003, 755 s.
51
Kanda, A. Zákoník mezinárodního obchodu. 1. vydání. Praha: Orbis, 1976. 335 s.
Knapp, V. Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1996. 248 s.
Kobliha, I., Kalfus, J., Krofta, J. a kol. Obchodní zákoník: úplný text zákona s komentářem. 1. vydání. Praha: Linde, 2006. 1554 s.
Kopáč, L. Obchodní kontrakty I. díl. 1. vydání. Praha: Prospektrum, 1993. 368 s.
Madar, Z. a kol. Slovník českého práva – I. a II. díl. 3. vydání. Praha: Linde, 2002. 1842 s.
Marek, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 451 s.
Moody, T. W., Martin, F. X. a kol. Dějiny Irska: The course of Irish history (Orig.). Přeložili Milena Pelarová a Miloslav Korbelík. 2. vydání. Praha: Lidové noviny, 2003. 469 s.
Oherová, J., Svoboda, M., Kalina, M., Bočánková, M. Anglicko-český právnický slovník. 3. vydání. Praha: Linde, 2005. 540 s.
Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. 333 s.
Podzimný, M. Vývoj obchodního a směnečného práva v českých zemích: Rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2003. 124 s.
Schelleová, I., Schelle, K. Vývoj kodifikace občanského práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1993. 35 s.
Svitavský, K. a kol. Hospodářský zákoník (Komentář). 1. vydání. Praha: Orbis, 1965. 993 s.
Štenglová, I. Přehled judikatury ve věcech obchodních závazkových vztahů. 2. vydání. Praha: ASPI, 2005. 268 s.
Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 1528 s.
Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 1491 s.
9.2.
Články
Bejček, J. Pět poznámek k návrhu obecné části občanského zákoníku. Justiční praxe, 2003, č. 1. s. 15 an.
Bejček, J. Změny v typologii obchodních závazků. Obchodní právo, 2003, č. 3. s. 2 an.
52
Kühn, Z. Role judikatury v České republice a její proměna v průběhu posledních patnácti let. Jurisprudence, 2006, č. 2. s. 51 an.
Lavický, P. Kritické poznámky ke koncepci návrhu nového občanského zákoník. Právní rozhledy, 2007, č. 23. s. 848 an.
Pelikánová, I. Návrh občanskoprávní kodifikace z pohledu soudce soudu Evropských společenství. Právní fórum, 2006, č. 10. s. 341 an.
Pohl, T. Zamyšlení nad § 262 obchodního zákoníku. Obchodní právo, 2005, č. 6. s. 11 an.
Šilhán, J. Fakticita nebo podnikatelský voluntarismus? K ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku. Obchodní právo, 2006, č. 10. s. 2 an.
Štraus, J. K některým pojmům a koncepcím v návrhu nového obchodního zákoníku. Obchodní právo, 2006, č. 1. s. 7 an.
Vlček, E. Vývoj kodifikace obchodního práva. In Vývoj právních kodifikací. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 37 – 75
9.3.
Internetové zdroje
www.wikipedia.cz
www.ireland-information.com
www.juristic.cz
www.bailii.org
www.nsoud.cz
salvia2.gurkol.net
9.4.
Použitá judikatura
9.4.1.
Judikatura českých soudů
usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 433/2000
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 2001 sp. zn. 33 Cdo 15/2001
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 1196/2003
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2633/98
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 478/2004
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1405/2003
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006 53
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 503/2001
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1148/98
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2427/98
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 1998, sp. zn. 2 Odon 76/97
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1259/2004
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 790/2002
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1454/2000
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001-81
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2003, sp. zn. 32 Cdo 2354/99
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 8. 2005, sp. zn. 32 Odo 955/2004
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 95/97
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 1 Odon 119/97
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 166/2003
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 752/2003
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 176/99
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2002, č. j. 7 Cmo 474/99 - 53
9.4.2.
Judikatura irských soudů
rozsudek ve věci The Minister for Industry and Commerce v. Pim Bros Ltd. [1966] IR 154
rozsudek ve věci Kelly v. Cruise Cattering Ltd. and Kloster Cruise Ltd. [1994] 2 ILRM 394
rozsudek ve věci Carlill v. Carbolic Smokeball Co. [1893] 1 QB 256
rozsudek ve věci Hyde v. Wrench [1840] EWHC Ch J90
rozsudek ve věci Butler Machine Tool Co. Ltd. v. Ex-Cell-O Corp. Ltd. [1979] 1 WLR 401
rozsudek ve věci Howard Marine Dredging Co. Ltd. v. Ogden Ltd. [1978] 2 WLR 515
54
rozsudek ve věci Russell & Baird Ltd. v. Hoban & Co. Ltd. [1922] 2 IR 159
rozsudek ve věci Entores Ltd. v. Miles Far East Corp. [1955] 2 QB 327
rozsudek ve věci Boyers & Co. v. Duke [1904] 2 IR 617
rozsudek ve věci Walker v. Glass [1979] NI 129
55
