prolog
1899 Oblast Périgord, Francie
Oba muži funěli námahou. Drápali se po kluzké půdě a marně se snažili pochopit, co vlastně právě spatřili. Bylo babí léto a překvapil je nečekaný liják. Bouřka se přihnala, zatímco prozkoumávali jeskyni. Voda zaplavila vápencové útesy. Mokré kamenné desky potemněly a údolí řeky Vézère zmizelo v mlze nízkých mraků. Před necelou hodinou ještě stáli vysoko na útesech. Učitel Édouard Lefevre ukazoval vyhlídku svému mladému bratranci Pascalovi. Vzdálené kostelní věže se jasně rýsovaly proti čisté obloze. Sluneční paprsky se zrcadlily na hladině řeky. Úrodná ječná pole v rovinách se táhla, kam až oko dohlédlo. Ale když později, oči podrážděné světlem, vystoupili z temné jeskyně, kde vyškrtali poslední zápalku, vypadalo to venku, jako když se malíř rozhodne začít úplně znova, vezme štětec a zářivou krajinomalbu celou pokryje nánosem šedi. Když toho dne vyráželi do přírody, zdálo se, že je čeká příjemný a klidný výlet, ale cesta zpátky se velmi zdramatizovala. Po skalních stěnách se řítily proudy vody, všude bylo bláto a kluzko. Oba sice byli zkušení turisté, po horách už toho hodně nachodili a měli dobré boty, ale nikdy by se záměrně nevypravili v prudkém dešti do vysokých a hladkých skal. I tak je ale ani na okamžik nenapadlo vrátit se a schovat se do té jeskyně. 5
„Musíme to ohlásit úřadům!“ naléhal Édouard. Utřel si čelo a rukou podržel ohnutou větev, aby mohl Pascal bezpečně projít. „Když si pospíšíme, můžeme to stihnout zpátky do hotelu dřív, než se setmí.“ Každou chvíli se museli přidržovat kmenů a větví stromů, aby neupadli. V jednom okamžiku se Édouard k smrti vyděsil, když viděl, jak Pascal ztrácí rovnováhu a kloužou mu nohy. Jen taktak ho zachytil za límec. Když konečně dorazili k autu, byli promočení až na kůži. Byl to Pascalův automobil, přesněji řečeno patřil jeho otci. Takovýhle vůz, nový přepychový Peugeot 16, si koneckonců těžko může dovolit někdo jiný než zámožný bankéř. Automobil sice měl střechu, ale otevřená kabina byla mokrá skrznaskrz. Pod sedadlem ležela složená deka, která zůstala naštěstí relativně suchá. Po chvíli jízdy dvacetikilometrovou rychlostí se ale oba muži třásli zimou a rozhodli se, že zastaví v nejbližší hospodě a dají si něco pro zahřátí. Ve vesničce Ruac byl jediný výčep a v tuhle denní dobu tam u dřevěných stolů posedával tucet hostů. Vypadali drsně, byli to prostí rolníci. Někteří z nich sem dorazili z lovu na kachny – pušky teď měli opřené o stěnu. Když ti dva cizinci otevřeli dveře, všichni do jednoho zmlkli. Jeden stařík ukázal oknem na automobil, zašeptal něco hostinskému a zachechtal se. Édouard a Pascal se posadili k prázdnému stolu mokří jako myši. „Dvě velké pálenky!“ poručil si Édouard. „A rychle, monsieur, nebo skončíme se zápalem plic!“ Hostinský se natáhl pro láhev a vytáhl zátku. Byl to muž středních let, měl černočerné vlasy, dlouhé licousy a mozolnaté dlaně. „To je vaše?“ zeptal se Édouarda a mávl rukou na automobil venku. „Moje,“ odpověděl Pascal. „Už jste někdy viděl motorový vůz?“ Hostinský zakroutil hlavou a vypadalo to, že má sto 6
chutí uplivnout si na podlahu. Místo toho jim ale položil další otázku: „Odkud se tu berete?“ Hosté ve výčepu rozhovor napjatě sledovali. Bylo to jejich první odpolední vytržení z nudy. „Jsme tu na dovolené,“ odpověděl Édouard. „Ubytovali jsme se v Sarlatu.“ „Copak do Ruacu se jezdí na dovolenou?“ ušklíbl se hostinský a položil na stůl sklenice s kořalkou. „Brzo sem bude jezdit hodně lidí,“ řekl Pascal, dotčený jeho pohrdavým tónem. „Co tím chcete říct?“ „Až se lidi dozvědí o našem objevu, pohrnou se sem až z Paříže,“ chlubil se Pascal. „A třeba i z Londýna.“ „O objevu? Jakým objevu?“ Édouard chtěl svého příbuzného umlčet, ale mladík se toužil předvést a nedal se zastavit. „Vydali jsme se na přírodovědnou procházku do skal. Hledali jsme ptáky. A našli jsme tam jeskyni.“ „Kde?“ Zatímco Pascal popisoval jejich trasu, Édouard dopil sklenici a posunkem si objednal další. Hostinský se poškrábal v týle. „Tady kolem je spousta jeskyní. Co na ní má být tak zvláštního?“ Když Pascal začal odpovídat, Édouard měl pocit, že mu všichni muži v místnosti visí na rtech a čekají na každé slovo z jeho úst. Jako učitel odjakživa uměl ocenit Pascalovu schopnost poutavého výkladu. I teď se Pascal nechal unést, a když ho Édouard poslouchal, sám znovu prožíval zázrak, na který bezděky narazili. Na okamžik zavřel oči, aby si v duchu připomněl obrazy, které tam v prchavém svitu zápalek spatřili. Přehlédl tedy rychlé pokývnutí, se kterým se hostinský obrátil na muže za nimi. Zaslechl kovové cvaknutí a překvapeně vzhlédl. Hostinský zkřivil rty. 7
To se usmívá? Když z Pascalovy plavovlasé hlavy vytryskla krev, měl Édouard ještě čas říci: „Bože!“ Pak se jeho mozkem také prohnala kulka. V hospodě se rozplýval obláček čadivého dýmu. Rozhostilo se dlouhé ticho. Nakonec muž s loveckou puškou řekl: „Co s nima uděláme?“ Hostinský začal udílet rozkazy. „Vemte je na Duvalův statek. Rozsekejte je a dejte je sežrat prasatům. A až se setmí, přiveďte koně a odtáhněte tu jejich mašinu někam hodně daleko.“ „Takže tam vážně je jeskyně,“ řekl pomalu jeden stařík. „A tys tomu snad nevěřil?“ zasyčel hostinský. „Mně bylo vždycky jasný, že ji jednou někdo najde.“ Teď už si mohl uplivnout, aniž by si znečistil podlahu. U nohou mu leželo Édouardovo tělo. Chuchvalec hlenu přistál na jeho zkrvavené tváři.
8
(1)
Izolaci elektrického drátu v silně omítnuté zdi nahlodaly myši. Obnažený drát zajiskřil. Jiskra dopadla na trám z kaštanového dřeva a ten začal doutnat. Netrvalo dlouho a staré proschlé dřevo chytilo plamenem. Ze severní stěny klášterní kuchyně se valil kouř. Během dne tu byl kuchař a jeptišky, někdy se tady stavil i sám opat Menaud, aby si vypil sklenici horké vody s citronem. Stát se to ve dne, někdo by si ohně hned všiml a ztropil poplach nebo jednoduše použil hasicí přístroj pod dřezem. Došlo k tomu ale v noci. Ta zeď oddělovala kuchyni od knihovny. Kromě jediné výjimky nemělo opatství v knihovně žádné zvlášť důležité nebo cenné svazky, nicméně všechny ty knihy tvořily část hmatatelné historie kláštera, stejně jako náhrobky v kryptě či pamětní desky na hřbitově. V regálech tu stály vedle sebe klasické duchovní texty a Bible pěti staletí i záznamy světštějších a pozemštějších aspektů života opatství: zápisy narození a úmrtí, soupisy obyvatel, lékařské spisy a herbáře, účty. Našly se tu i recepty na vaření piva a přípravu sýrů. Jediný skutečně cenný svazek byla Řehole svatého Benedikta ze třináctého století. Šlo o takzvanou dijonskou verzi, jeden s nejstarších překladů z latiny do staré francouzštiny. Pro venkovské cisterciácké opatství uprostřed Périgordu byla středověká 9
francouzská verze spisu jejich svatého patrona opravdová vzácnost. Svazek zaujímal čestné místo uprostřed police stojící přímo u hořící zdi. Klášterní knihovna byla rozlehlá místnost s vysokými vitrážovými okny. Nerovnou podlahu tvořily rozměrné obdélníkové kameny spojené maltou. Nohy velkého stolu uprostřed sálu museli podložit dřevěnými špalíčky. Mniši a jeptišky si zvykli sedět u něj zcela bez hnutí, jinak by se židle kolébaly a hluk by rušil ostatní čtenáře. U stěn stály regály sahající až ke stropu. Jejich tmavé ořechové dřevo bylo za ta staletí ohlazené do vysokého lesku. U hořící stěny se teď přes horní okraj police s knihami valila oblaka dýmu. Mohlo to té noci skončit mnohem hůře, nebýt zvětšené prostaty bratra Marcela. Dormitář mnichů stál přes dvůr naproti knihovně. Starý mnich se vzbudil a vydal se na svou obvyklou noční procházku na toaletu, když cestou ucítil kouř. Artriticky se šoural chodbami a křičel: „Hoří!“ Zanedlouho se na štěrkové příjezdové cestě k trapistickému opatství v Ruacu objevil stařičký renault místních dobrovolných hasičů. Jejich sbor měl na starosti několik obcí podél řeky Vézère v oblasti Périgordu. Nejstarší člen sboru, pupkatý velitel Bonnet, byl z Ruacu a v opatství se dobře vyznal. Ve vesnici měl hospodu, na svůj podnik i na svou hodnost u hasičů byl náležitě hrdý. Teď se hnal do knihovního křídla a cestou minul Menauda. Opat, chvatně oblečený do bílé řízy a černého řeholního škapulíře, vypadal jako vyplašený tučňák. Mával ve vzduchu krátkými pažemi a poděšeně kvokal: „Honem! Honem! V knihovně hoří!“ Velitel hasičů rychle prohlédl kouřem zaplněný sál, pak rozkázal svým podřízeným rozvinout hadice a začít hasit. „Tady přece nemůžete stříkat vodu hadicemi!“ protestoval opat. „Vždyť jsou tu knihy!“ „A jak to teda navrhujete uhasit, otče?“ zareagoval Bonnet. „Máme se snad pomodlit?“ Potom zakřičel na svého 10
zástupce, automechanika, z jehož dechu bylo cítit víno: „Hoří tahle zeď. Strhněte tu polici!“ „To ne, prosím vás!“ žadonil opat. „Mějte ohledy na mé knihy.“ Pak si v hrůze uvědomil, že oheň přímo ohrožuje vzácný spis svatého Benedikta. Proběhl kolem Bonneta a jeho mužů, sáhl do police a objal knihu v náruči, jako by to bylo malé dítě. Velitel za jeho zády teatrálně zahřměl: „Jestli se mi tu bude takhle plést, nemůžu hasit. Vyveďte ho někdo ven. Tady velím já!“ Mniši, kteří se motali kolem, popadli opata za ruce a tiše, ale rozhodně ho odvedli z budovy na dvůr. Noční vzduch byl plný kouře. Bonnet vlastnoručně vytasil hasičskou sekerku, špičatý hrot zasekl do police ve výši očí, do míst, kde ještě před okamžikem spočívala dijonská verze Řehole svatého Benedikta, a vší silou zatáhl. Sekerka roztrhla hřbet nějaké knížky a do vzduchu se vznesly kusy papíru. Mohutný regál se o pár centimetrů naklonil a vypadlo z něj několik rukopisů. Bonnet znovu zasekl a zabral. Ani ostatní požárníci nelenili a následovali jeho příkladu na jiných místech podél stěny. Bonnet neměl k četbě nikdy kladný vztah, vlastně knížky z duše nenáviděl. V téhle činnosti se pro něj skrývalo sadistické potěšení. Když společně ve čtyřech zasekli sekerky a pověsili se na ně, ohromná police konečně dosáhla kritického náklonu a zřítila se z ní záplava knih připomínající kamenné laviny na místních horských cestách. Hasiči ustoupili do bezpečné vzdálenosti a regál hlučně dopadl na hromadu foliantů na kamenné podlaze. Bonnet v čele svých mužů první vstoupil na jeho zadní desku. Těžké boty zadupaly po dřevě a v Bonnetově případě dokonce prorazily ořechové bednění. Hasiči se hnali k hořící stěně. „Tak do toho,“ křičel zadýchaně Bonnet. „Rozrazte tu stěnu a honem vodu!“ *** 11
Když začalo svítat, požárníci stále ještě zalévali z hadic poslední doutnající místa. Opata konečně pustili dovnitř. Přišoural se jako stařec. Bylo mu teprve něco přes šedesát, ale za tuhle jedinou noc jako by náhle zestárnul. Shrbil se a vypadal zranitelně. Když spatřil dílo zkázy, vhrkly mu do očí slzy. Mezi rozbitými regály ležely hromady promočeného papíru a všechno bylo pokryté popelem. Hořící zeď hasiči skoro celou strhli a opat viděl přímo do kuchyně. Tiše uvažoval, jestli nemohli oheň zlikvidovat z druhé strany. Proč bylo nutné zničit jeho knihy? Ale opatství je zachráněno a nikdo neuhořel – a za to je nutné být vděčný. Překonají to, jako všechny rány osudu v minulosti. Bonnet k němu uprostřed té spoušti přistoupil a očividně byl náchylný ke smíru. „Omlouvám se za své hrubé jednání, Dome Menaude. Dělal jsem jen svou práci.“ „Jistě, jistě, já vím,“ odvětil opat otupěle. „Jen… víte, všechno je tu zničené.“ „Při požáru se bohužel nějaký ten nepořádek nadělá. Už jsme skoro hotovi. Mohu vám doporučit jednu firmu z Montignacu, která vám to tu uklidí. Patří bratrovi jednoho z mých hasičů.“ „Na to stačíme sami,“ odpověděl mu opat a bloudil pohledem po záplavě zničených knih na podlaze. Shýbl se, aby zvedl úplně rozmočenou Bibli ze šestnáctého století. Z její vazby a pergamenů už byl cítit slabounký nasládlý pach plísně probuzené k životu. Opat se pokusil knihu osušit v záhybech rukávu kutny, pak si ale uvědomil marnost svého počínání a položil Bibli na stůl odsunutý k nepoškozené polici. Smutně zakroutil hlavou a už se chtěl odebrat k ranním modlitbám, když vtom něco upoutalo jeho pozornost. V rohu místnosti, stranou od hromad popadaných knih, spatřil nápadnou vazbu. Ta mu rozhodně nebyla povědomá. Opat byl učenec, měl za sebou studia religionistiky na 12
Pařížské univerzitě. Během tří desetiletí se mu všechny knihy této knihovny staly blízkými přáteli, druhy. Cítil se, jako kdyby měl tisíce dětí, znal je všechny jménem a pamatoval si jejich narozeniny. Ale tahle kniha… tu viděl poprvé. Byl si tím naprosto jist. Zatímco k ní kráčel a shýbal se, aby prozkoumal její vazbu, sledoval ho pozorně jeden z hasičů, přívětivě vyhlížející čahoun. „Ta je divná, co, otče?“ „To ano.“ „Tu jsem našel já, víte?“ oznámil hasič hrdě. „Že jste ji našel? A kde?“ Muž ukázal prstem do prázdna v místech, kde ještě před několika hodinami stála zeď. „Zrovinka támhle. Ona byla ve zdi. Těsně jsem ji minul sekerkou. Musel jsem spěchat, tak jsem ji jenom hodil do kouta. Doufám, že jsem ji nějak neponičil.“ „Říkáte, že byla uvnitř ve zdi?“ Opat knihu zvedl a okamžitě si uvědomil, že je na svou velikost nepřiměřeně těžká. Vazbu sice měla nákladně zdobenou, ale jinak to byla docela malá knížka, jen o málo větší než moderní brožované knížky a útlejší než většina z nich. Za její váhu mohla všechna ta voda, kterou kniha vstřebala. Byla promočená a nasáklá jako houba. Opat měl mokrou dlaň a cítil, jak mu kapky stékají mezi prsty. Kniha měla nádhernou koženou vazbu zbarvenou do červeného odstínu, v jejímž centru bylo obdivuhodně mistrovské zpodobnění postavy stojícího světce v rozevlátých šatech. Kolem hlavy měl svatozář. Hřbet knihy zdobily vystupující vazy, na přední desce byly zašlé stříbrné nárožnice, čtyři stříbrné pukly velikosti hrášku v rozích a jedna středová uprostřed světcova trupu. Zadní deska byla sice hladká, ale i ji zdobily stejné stříbrné pukly. Knihu držely pevně zavřenou dvě stříbrné spony svírající nabobtnalé pergameny. 13
Opatovou myslí se v rychlém sledu prohnalo několik prvních dojmů: třinácté století, možná čtrnácté. Velmi cenná kniha, pravděpodobně s iluminacemi. A byla ukrytá. Proč? „Copak to máte?“ Vedle opata stál Bonnet, zarostlou bradu vystrčenou vpřed jako lodní příď. „Ukažte.“ Opat byl zabraný do myšlenek a nečekané vyrušení ho zastihlo nepřipraveného, takže bezmyšlenkovitě podal knihu Bonnetovi. Ten vrazil silný nehet ukazováčku pod stříbrnou přezku a bez námahy ji otevřel. Druhá šla sice trochu ztuha, ale nakonec povolila. Když chtěl ale Bonnet knihu otevřít, zjistil, že je slepená. Vodou nasáklé kožené desky a pergameny se spojily tak pevně, jako kdyby je někdo slepil. Velitel hasičů se nemínil tak snadno vzdát a zabral větší silou, ale kniha znovu odolala. „Ne! Přestaňte!“ vykřikl opat. „Vždyť ji potrháte! Vraťte mi ji.“ Velitel se zamračil a podal mu knihu. „Myslíte, že je to Bible?“ zeptal se. „Ne, to bych neřekl.“ „A co teda?“ „To nevím. Dnes ale máme naléhavější starosti. Tohle může počkat.“ Navzdory svému prohlášení ale knihu opatrně schoval pod paží, odnesl si ji k sobě a než ji položil na stůl, prostřel na něj čistý bílý ručník. Opatrně se prsty dotkl zobrazení světce na deskách a pak odchvátal do kostela celebrovat první denní liturgickou hodinku. O tři dny později projelo branou opatství auto. Zaparkovalo na místě pro návštěvy právě v okamžiku, když GPS navigace na přístrojové desce přívětivým ženským hlasem řidiči oznámila, že dorazil k cíli cesty. „Díky, já vím,“ odfrkl muž. Hugo Pineau vystoupil z vozu a zamrkal očima skrytýma za značkovými tmavými brýlemi. Bylo léto a polední 14
slunce přímo nad kostelní věží vypadalo jako tečka nad i. Sáhl na zadní sedadlo pro kufřík a vykročil po štěrku. Při každém kroku svíral rty – měl nové boty a skoro fyzicky cítil každý škrábanec kamínku na panenských kožených podrážkách. Pracovní cesty na venkov bytostně nesnášel. S chutí by tenhle výlet přenechal svému obchodnímu manažerovi Isaakovi, ale ten mizera si zrovna teď v srpnu vzal dovolenou. Na Pineauovu restaurátorskou firmu se obrátil přímo sám arcibiskup z Bordeaux, důležitý zákazník, takže nezbývalo než promptně poskytnout prvotřídní servis. Opatství bylo rozlehlé a impozantní. Rozkládalo se v zelené oblasti lesů a luk, stranou automobilového provozu, a pyšnilo se čistou architekturou. Stará věž kostela sice pocházela přinejmenším z desátého století, ale zbytek dnešního opatství vyrostl hlavně ve dvanáctém století, kdy zde působil přísný řád cisterciáků. Až do sedmnáctého století byl klášter v několika etapách periodicky rozšiřován. Pokud šlo o elektrické a vodovodní rozvody, takové věci se tu samozřejmě vybudovaly ve dvacátém století, ale jinak se celé opatství během těch staletí změnilo jen velmi málo. Klášter v Ruacu byl krásnou ukázkou románské architektury z místního bílého a žlutého kamene. V rovinách kolem řeky Vézère bylo vápence spousta. Katedrála měla pěkné proporce a byla vybudována v typickém křížovém půdorysu. Soustava chodeb a dvorů ji propojovala se všemi ostatními budovami opatství – v okolí se nacházely dormitáře, kapitulní dům, dům opata, křížová chodba, starodávné lázně, pivovar, holubník a kovárna. A samozřejmě také knihovna. Huga teď doprovázel jeden z mnichů právě do knihovny, i když průvodce vlastně nebylo třeba – Hugo by tam trefil i poslepu. Během své praxe navštívil tolik čerstvých spálenišť, že by se mohl nechat vést čichem. Cestou se pokusil zapříst hovor o krásném počasí a o tom nešťastném 15
požáru. Mladý mnich byl sice zdvořilý, ale rozmluvě se vyhnul a omezil se na to, že ho mlčky dovedl k Domu Menaudovi a s úklonou je opustil. Opat stál mezi hromadami promočených a očouzených knih. Hugo byl drobný čtyřicátník bez špetky tělesného tuku. Až na poněkud široký nos měl ostré a docela půvabné rysy. Byl dokonale upravený, měl elegantní účes, skvěle padnoucí hnědé sportovní sako zapnuté na všechny knoflíky, světle hnědé kalhoty a bílou rozhalenku z nejdražší egyptské bavlny, která v kontrastu k jeho pleti zářivě svítila. Šířil kolem sebe těžkou vůni drahé kolínské. Při pohledu na pohromu v knihovně chápavě mlaskl a podal opatovi firemní vizitku. Opat měl na sobě tradiční volné roucho a sandály, byl cítit potem a uzenkami. Tihle dva vypadali, jako kdyby je svedl dohromady nějaký stroj času. „Děkuji vám, že jste se obtěžoval až z Paříže,“ uvítal Dom Menaud návštěvníka. „To je samozřejmost, vždyť je to moje práce. Když arcibiskup požádá, jedu.“ „Arcibiskup je našemu řádu příznivě nakloněn,“ poznamenal opat. „Jsme mu vděčni, a vám také. Samotný oheň tolik škody nenatropil,“ pokračoval a gestem objal sál. „Za všechnu tu spoušť může voda a kouř.“ „Když něco zničí oheň, tak s tím naše firma moc nesvede, ale s vodou a kouřem můžeme pomoci, to se napravit dá. Samozřejmě jsou k tomu nutné znalosti a vybavení.“ „A peníze.“ Hugo se nervózně uchechtl. „Inu, peníze jsou také důležitý faktor. Pokud to tak mohu říci, Dome Menaude, jsem rád, že si s vámi mohu normálně pohovořit. Je to má první zkušenost s trapisty a obával jsem se, že tu zachováváte slib mlčení. Představoval jsem si, že si s vámi budu muset dopisovat.“ „To je nedorozumění, pane Pineau. V řádu cisterciáků přísné observance se snažíme zachovávat jistou kázeň, 16
mluvíme jen v nutných případech a vyhýbáme se povrchním a zbytečným řečem. Jalové tlachání by nás odvádělo od duchovního soustředění a klášterních povinností.“ „Takový přístup mi vyhovuje. Když dovolíte, půjdu rovnou k věci a vysvětlím vám, jak má restaurátorská firma funguje. Pak můžeme dohodnout rozsah práce a nastínit pracovní plán. Souhlasíte?“ Usadili se u stolu a Hugo se pustil do výkladů na téma zachraňování vodou poničených knih. Vysvětloval, že čím je kniha starší, tím má větší savost. Takové folianty, jaké obsahovala knihovna opatství, mohou nasát až dvě stě procent své hmotnosti. Pokud tedy bude třeba ošetřit řekněme pět tisíc promočených svazků, znamená to odstranit zhruba osm tun vody. Nejlepším způsobem restaurování promočených knih je jejich zmrazení a následné vakuové sušení v mrazu za pečlivě dodržovaných podmínek. U pergamenu a papíru tento postup většinou zaručí skvělé výsledky, ale vazby je někdy nutné rekonstruovat. Záleží na konkrétním materiálu a na tom, kolik nasál vody. Také je bezpodmínečně nutné knihy ošetřit fungicidy, jinak hrozí plísně. Hugova firma poskytuje zcela dokonalou techniku, která všechny mikroby úspěšně zabíjí. Vyvinula totiž postup, při kterém se v rámci sušení mrazící boxy plní plynným ethylenoxidem. Hugo nejprve zodpověděl opatovy zvídavé otázky a pak nastínil delikátní otázku ceny. Hned na počátku diskuse pronesl naučenou řeč, že u knih, které jsou stále v tisku, se vždy vyplatí pořídit je znovu. Restaurační techniky má smysl zvažovat jen u starých svazků, jež se nedají nahradit. Pak uvedl typickou cenu za tisíc knih a snažil se z výrazu opatovy tváře odhadnout jeho reakci. V téhle fázi jednání se obvykle kurátor nebo knihovník neudrží a začne nadávat. Opat ale zůstal zcela klidný a kleteb se zdržel tím spíš. „Budeme samozřejmě postupovat podle určitých priorit. Všechno se restaurovat nedá, ale posvátné dějiny opatství 17
zachránit musíme. Najdeme způsob, jak vaše služby zaplatit. Máme jisté fondy, z nichž můžeme čerpat. Vlastníme obrazy, které lze prodat. A je tu také jeden svazek, překlad Řehole svatého Benedikta do staré francouzštiny – loučili bychom se s ním samozřejmě velmi neradi, ale za těchto okolností…,“ a smutně vzdychl. „I vy nám můžete pomoci, pane Pineau. Doufám, že nám nabídnete cenu, která odpovídá našemu duchovnímu statusu.“ Hugo se křivě usmál. „Jistě, Dome Menaude, jistě. Mohu se tu trochu porozhlédnout?“ Zbytek odpoledne strávili přehrabováním promočených hromad. Sepsali předběžný seznam a vytvořili klasifikační systém založený na opatově odhadu historické hodnoty. Když jim pak mladý mnich přinesl podnos s čajem a sušenkami, opat využil přestávky a vytasil se s malou knížkou zabalenou v ručníku. Měl ji nenápadně připravenou na kraji stolu. „Zajímal by mne váš osobní názor na tenhle svazek, pane Pineau.“ Hugo do sebe nejprve chvatně nalil šálek čaje a pak si navlékl nový pár latexových rukavic. Rozbalil ručník a prohlédl si elegantní vazbu z červené kůže. „Hm, to vypadá na něco zvláštního! Copak to je?“ „Abych pravdu řekl, ani sám nevím. Neměl jsem ani tušení, že tady ta kniha vůbec je. Jeden hasič ji našel schovanou ve stěně. Vazba je slepená, nechtěl jsem ji otevírat násilím.“ „To jste dobře udělal. Když člověk neví přesně, co a jak dělat, je lepší nedělat nic a vyhnout se poškození. Nasákla hodně vody, že? Na těchhle dvou místech je na okraji stránky vidět zelená barva. A tady je zase rozmazaná červeň. Řekl bych, že tam budou barevné iluminace. Pigmenty na rostlinné bázi se mohou při namočení rozpustit.“ Zatlačil dlaní na přední desku a poznamenal: „Vnitřní stránky nepůjdou rozdělit, dokud knihu nezmrazíme a ne18
vysušíme, ale troufám si říci, že bych zvládl otevřít desky, abychom se mohli podívat na předsádku. Jste pro?“ „Pokud to považujete za bezpečné, tak ano.“ Hugo vytáhl z kufříku kožené pouzdro a otevřel je. Uvnitř se nacházela sada přesných nástrojů – špičatých, zploštělých i zahnutých, jaké by člověk čekal spíš u zubaře. Zvolil si maličkou špachtli s velejemným ostřím a začal s ní pracovat pod přední deskou knihy. Postupoval jistou rukou milimetr po milimetru jako kasař nebo pyrotechnik. Po pěti minutách soustředěné práce pronikl špachtlí asi do centimetrové hloubky po celém obvodu knihy. Pak jemně zabral a vazba se oddělila od frontispisu. Kniha byla otevřená. Opat se zvědavě nakláněl restaurátorovi přes rameno a bylo slyšet, jak se zajíkl překvapením. Společně četli tučným písmem napsaný přípis na předsádce. Rozmáchlým a sebevědomým rukopisem tam stálo latinsky: Ruac, 1307 Já, Bartoloměj, mnich z opatství v Ruacu, jsem stár dvě stě dvacet let a toto je můj příběh.
19
