O závodech a závodění (nejen na Piláku) Jiří Vágenknecht

O závodech a závodění (nejen na Piláku) Jiří Vágenknecht (pozn. výrazy označené xxxxxxxx neprošly autocenzurou, můžete si je ale domyslet ☺)

Tak jsem vyhrál závody. Co závody? Velké závody? Co velké? Největší! Prý největší závody v lovu kapra v České republice, ne-li ve střední Evropě! Pravda, tohle pořadatelské heslo je třeba brát s určitou (notnou!) rezervou, neboť stejné tvrzení se ozývalo i z tlampačů na Stříbrném rybníce u Hradce Králové blahé paměti. Rybník (Stříbrný), jak honosně to zní, ale znalci reálií dobře vědí, že se jedná o párhektarovou rekreačně koupalištní loužičku s laminátovým tobogánem a spoustou komárů, ke které se v zájmu zisku (pořadatelského?) horko těžko směstnalo pět-šest set nepříliš tichých bláznů, kteří si ve finále seděli navzájem v báglech a k všeobecnému veselí hustých zástupů nezúčastněných přihlížejících si vesele přehazovali a motali udice, na které to Auto měli vylovit. No, ale prvotní nápad to byl skvělý a našlo se nemálo více či méně úspěšných plagiátů, kde dlouhé zástupy účastníků klidně a trpělivě snášely lecjaké ústrky a vydávaly ze sebe to nejlepší i nejhorší v blažené vidině úlovku toho vytouženého čtyřkolového macka zdolaného nanejvýš sportovním způsobem! Ovšem Auto na háčku z Vysočiny, které jsem při pátém ročníku této sportovně rybářské a všeobecně kulturní akce dílem náhody, shody okolností a nakonec i vlastního přičinění, vyhrál, byla opravdu akce s velkým „A“. O národním, ba nadnárodním významu soutěže mohou svědčit nejen SPZ automobilů jednotlivých účastníků opravdu ze všech koutů republiky, ale i daleko exotičtější mezinárodní označení nejednoho automobilového zavazadlového prostoru, než bylo vcelku obvyklé SK. No, vyhrál jsem! Ještě pln dojmů, a přiznávám i poněkud smíšených pocitů, jsem při první možnosti hned v pondělí zavítal na stránky jednoho ze svých nejoblíbenějších rybářských netových informačních kanálů - pochopitelně - na MRK, v rozechvělém očekávání, co že se to o té „mé“ akci objeví za komentáře ze závislých, nebo lépe - nezávislých zdrojů. A ovšem, už to tam na mě čekalo! Přiznávám, musel jsem chvíli hledat pokleslou čelist (v úrovni pupku jsem ji opravdu ještě nehledal, překvápko!) a další chvíli čekat, než se mi zaostří můj nevalný zrak. Podnikl jsem i krátké meditativní cvičení (oči v sloup a výdrž bez dechu) a také nepříliš šetrné doladění obrazu potřesením monitorem, ale stejně jsem začal plánovat brzkou návštěvu lékaře specialisty - totiž optika (psychiatr musí počkat! u něho jsem byl nedávno). Nějak jsem svému zraku nechtěl věřit. Výměnu optiky jsem však nakonec zavrhl - viděl jsem opravdu to, co jsem viděl: > Pro zajímavost - právě jsem se dozvěděl informace z Pilské nádrže - závody v lovu kaprů o auto. Letos zakázali účast registrovaným zavodnikům, takže Konopásek (3x zlatej) chytat nemohl, ale dotáhl si nějakého borca a celou dobu stál za ním, míchal mu krmeni atd. No a on to vyhrál! :-) (To jsu zvědavej, co si na něj vymyslí příští rok.) < Nezažil jsem sice nikdy tu zdrcující fyzickou pecku na solar nebo úspěšný hák na vlastní bradu, ale mrákoty, kdy jsem se vžíval do role knockautovaného boxera, mě málem opravdu obestřely. COŽE?!!! Kdo mi to sahá na můj těžce vydobytý a dlouho, dlouho se mi vyhýbající úspěch v podobném podniku?! Po krátkém zvážení svých možností z oblasti internetového nebo fyzického terorismu, zkrušen shledáním nevalných vyhlídek na činnost, která by se ve svých důsledcích nutně neobrátila proti mně, jsem se nechal vtáhnout do víru otázek a odpovědí, se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Inu cesta do pekel je dlážděna dobrými předsevzetími a jedno, totiž to nezasahovat do sebezajímavějších diskusí na MRKu, vzalo za své. Ani

-1

pečlivě pěstované vědomí, že můj čas je drahý a mám ho málo a že i jen občasné shlížení oblíbených internetových rubrik krutě protahuje mé odchody z pracoviště, což se nutně negativně promítá nejen do mého soukromí (čímž je samozřejmě míněno především omezení objemu času disponibilního pro mé rybářské aktivity). Jak známo, práce se sama neudělá a nejen akademické svobody mají své meze. Ale to odbočuji (což je pro můj styl líčení událostí vcelku obvyklé a jistě si na to záhy zvyknete). Takže výše uvedený, vcelku neutrální a jistě nikterak zle míněný odstaveček vyprovokoval mé ctižádostivé a lehce vztahovačné ego k bryskní reakci: >Ale, ale to jsou mi věci... já byl tak pyšnej, ze jsem si to krmení namíchal sám (i když pravda - Konopásek ho vyrobil - prodával ho tam ve stánku u Colmicu), a ono takhle...:o( A navíc se tam opravdu přišel na nás podívat, ale stál za náma asi 20 min. V druhy půlce prvního poločasu.< Musím podotknout, že valná část mé mírně dotčené reakce vyplývala nikoliv ze stigmatu Konopáskovy přízně, ale z prostého slovíčka „borec“, které je v našich zeměpisných šířkách (východní Čechy) žel vnímán poněkud odlišně, než na pohostinné a dobrosrdečné Moravě. Termín borec totiž u nás běžně nese mírně pejorativní nádech ve významu slova od machr (nikoliv někdo, kdo umí, ale kdo machruje) až po - frajer libovej (ve slovenštině „kokot naničhodný“)! Teprve později mi došel možný rozdíl v interpretaci. V každém pádě jsem se proti tomuto označení ohradil. Na druhou stranu, možná to tak mělo být a vy díky tomu nebudete ochuzeni o líčení událostí „osudného dne“ viděného očima jednoho z velmi zainteresovaných aktérů. Tomu všemu bohužel musí předcházet kousek historie a také můj pohnutý příběh, jak jsem se dostal do sféry Konopáskova vlivu. Začněme tím druhým. Proč? Jméno Konopásek je totiž bezpochyby mezi rybářskou veřejností z celé řady objektivních i subjektivních důvodů pojem a není asi mnoho sportovních rybářů, kterým by neříkalo zhola nic. Žel zejména u obecné soutěživé a soutěžící rybářské obce je postoj k osobám bratří a otce Konopáskových značně rozporný a v konečném účtování většinou (žel) nepříliš vstřícný a pozitivní. Pro upřesnění - většina našich špičkových závodních rybářů v nich spatřuje především velice zdatné soupeře a soutěžní konkurenci (spřízněnou ale společnými cíli - dál, výš, lépe), již je nutné brát vážně a z případného úspěchu či neúspěchu si vzít důkladné poučení pro příště - co zlepšit, na co si dát pozor, čeho se příště vyvarovat. Na rozdíl od zmíněných top závodníků je „normální“ závodníci na závodech spíše kulturního než sportovního rázu (typické rozpoznávací znaky - místa 1-3 m od sebe, zajištěná konzumace, vysoké nasazení místních rybářských nadšenců a funkcionářů, často na hranici sebezničení, nejoblíbenější způsob lovu – ,absolutní‘ položená)vidí spíše neradi a berou je ne jako cenný informační zdroj a vítané zpestření sportovního ducha akce, ale a priori jen jako ,ty, co to přišli vyžrat‘ - tedy především v duchu nejhrubší komerce bez ohledu na to, že rybaření rozhodně není jen o umění nebo snad dokonce o výbavě, ale především (a to chci zdůraznit!) o štěstí. Ono se to nakonec netýká jen Konopásků, ale vlastně téměř všech, kdo rybaření (a nejen závodnímu) dávají jen o dost co málo víc, než bývá považováno za obvyklé (obvykle to obvyklé bývá i dost ubohé!). Úspěch se tady neodpouští! To je ale povídání spíš o úrovni společnosti než o rybách. Omlouvám se za to, ale je to věc, která mě docela trápí a mrzí a nemohl jsem odolat pokušení tyto pocity při této příležitosti trošku ventilovat. Nevím, zda se dokážete vcítit do mé kůže, ale pasování do pozice vyvrhele (a některé reakce jsou i ostřejší), když můžete a využijete některé rady a zkušenosti od někoho tak ,profláknutého’ jako je Konopásek (kterýkoli), není nikterak povznášející. A přitom je to tak prosté - jako na rybách - o příležitosti, náhodě a štěstí.

-2

Je mi líto, ale líčení závodění (na které se určitě strašně těšíte) bude muset ještě trošku počkat. S Konopásky, resp. s Konopáskem (Richardem) jsem zdaleka neskončil! Je to trošku legrační, ale opravdu to není nijak zvlášť dávno, co pro mě ,Konopásek’ bylo jen jméno budící asociaci s jakýmsi trapným polním ptactvem. A ještě mladšího data bylo zjištění, že ten Veliký Závodník Konopásek (jménem Richard) je jen jeden bráška z celé rodiny (rozuměj rodiny - základu státu, ne mafiánského klanu!) rybářů, kteří rybám hoví tak, že je můžou chytat závodně. A když můžou (no, to je teď už taky otázka do pranice…), tak to taky dělají. A umějí to! Excelentně! Jenže to stejně nic nemění na skutečnosti, že jsou to nakonec normální lidi (2 ruce, 2 nohy, 1 hlava, potřeba jídla, pití a spánku atd…) i přesto, že jim jsou leckým připisovány vlastnosti a schopnosti, jejichž popisy by hraničily s představivostí takových pohádkářských velikánů jako byla Božena Němcová, Karel Jaromír Erben nebo ještě lépe Stephen King (autor skvělých a proslulých hororů). Na druhou stranu já ty „báchorky“ z pozice „normálního“ rybáře docela chápu. Také mě tenkrát docela překvapilo, že žádný z Konopásků není lépe uzpůsoben pobytu ve vodním živlu, nemá hladkou srst s hustou nenasákavou posadou a nebo alespoň plovací blány, či když už nic jiného, tak nějaké permanentní očíslování, když to prý jsou takové Vydry, ke všemu závodnické! Realita byla prostší, o to víc příjemná a potěšitelná pro moji maličkost. Především zjištění, že zejména Richard, z Konopásků juniorů nejstarší a tedy potencionálně nejlepší (nejzkušenější), nevěnuje dostatek pozornosti ochraně před nežádoucí popularitou a dotěrnými fanoušky a bezelstně a bez zábran se dělí o své poznatky a zkušenosti i s vcelku neznámými jedinci projevujícími upřímné nadšení a zájem o rozšíření záběru svých vědomostí o soutěžním i jakémkoli jiném rybolovu. Richard je, jak jsem mohl poznat, neskutečně univerzální rybář ovládající snad všechny myslitelné (někdy i nemyslitelné!) způsoby a techniky lovu jakýchkoliv oploutvenců. Klidně se smějte, ale on je fakt schopný koumat, jak dostat na háček paví očka a neonky z akvária (to jen pro ilustraci)! Tenhle pramen bylo potřeba podchytit! A čerpat a čerpat a čerpat (až do něčího úplného vyčerpání :o). Jak jsem zjistil, některé dobré duše jsou zřejmě nepoučitelné. Ani to, že jsem se s rafinovanou vynalézavostí, již by mi i inspektor Clouseau mohl závidět, vtíral do jeho blízkosti (a navíc v ní i pod řadou vynalézavých záminek setrvával, jak to jen šlo), ho nepřimělo k projevům profesionální opatrnosti a eliminaci podobných živlů jako jsem já. Díky tomu se snad i nadále mohu považovat, když ne přímo za kamaráda, tak alespoň za velmi dobrého známého a doufám snad i učenlivého žáka. Možná Vám to připadne banální, ale pro někoho, kdo má své rybářské rozumy ponejvíce vyčtené a k získávání naprosto nezbytných zkušeností nemá čas, prostor ani prostředky, je dobrý (třebas i bezděčný) učitel to nejlepší, co si jen lze představit. Každopádně jsem si v té souvislosti mohl postupně skládat celkem funkční mozaiku o systému přeměny z běžného „chození na ryby“ na nanejvýš interesantní „lovení ryb“. V MRKovém plavačkářském pokecu jsem protnutí své a Ríšovy rybářské i osobní niky vylíčil přibližně takhle (mírně upraveno): .>Asi dva roky potom mě vzal kamarád na závody na Loukovskou tůň (u Turnova), kam Ríša Konopásek asi z piety (odněkud z tama je jeho manželka) pravidelně jezdí (a pravidelně končí třetí nebo hůř...) No a tam jsem mu poprvé drze vlezl do kýble s krmením a zkoumal na co ze to jako to... (Teda lázeňská veverka by se ode mne mohla učit!) A Ríša, ta duše dobrá naivní, mě neskopal do vody, ale sednul a snažil se mě vyvádět z omylů a z míry. Jenže dotazů bylo moc, času málo, pivo teplalo a tak jsem se ho zeptal, jestli by mi to nemohl trošku víc přiblížit v Pardubicích (viděl jsem adresu na jeho autě), jako že tam studuju a že bych se rád někdy podíval na to, jak a na co chytá. Nevím sice proč, ale neposlal mě kamsi a slíbil (velmi neurčitě), že snad tedy jako jo. Samozřejmě, že nebýt mé vlezlosti, asi by se nikdy nic takového neudálo, ale já začal shánět informace a občas se na nějakých těch závodech objevil a už

-3

jsem tak nějak nebyl úplný anonym, ale spíš "ta vtěrka neodbytná". A když jsem ho jednou potkal v obchode s rybářskými potřebami, jak s kýmsi řešil nějakou výpravu na závody, udělal jsem to nejdrzejší, co šlo (kde se to jen ve mně vzalo?!), šel jsem a natvrdo se zeptal, jestli bych nemohl jet s ním. No, asi jsem ho dostal... Na závody mě sice s sebou vzal až o moc později, ale na rybách jsme spolu nějak kolem toho Ždáru v 99 byli a prostě bylo pár příležitostí (kde je vůle....) vidět ho takříkajíc v akci a hodně věcí pochopit.< Každopádně bych mu právě tady rád vyjádřil dík za všechno, co jsem se od něho mohl (a doufám i ještě budu moci) naučit. Já vás varoval, že mé schopnosti udržet přímou a souvislou dějovou linii ve vyprávění jsou chabé! Ale nebojte se, dočkáte se. Teď ovšem musím zabrousit trošku do historie, protože causa Konopásek je jen část mého příběhu. Těžko bych mohl asi vyhrát své velké závody, pokud bych v potřebné míře nepopustil uzdu svému rybářsky soutěživému duchu. Samozřejmě určité náznaky lze dohledat i v mých hrubě neúspěšných počátcích, přes které jsem se ale postupně prokousával metodou bolestivých pokusů a omylů až k řadě čistě osobních poznání zúročených např. při nevalných umístěních na krajských kolech Zlatých udic. Měl jsem opravdu štěstí, že po deprimujících propadácích vždycky přišel nějaký ten parciální úspěch, který mě motivoval k tomu dalšímu krůčku, abych se nakonec dopracoval na určitou úroveň, kde bych asi tak nějak zůstal, ustrnul a spokojeně hnil. Jenže přišel jeden osudový závod (první z řady)… myslím, že se mi ho na MRKu, opět pod tíhou a kouzlem okamžiku, povedlo docela trefně vystihnout: >Takovéhle závody jsou něco zvláštního. Já se něčeho podobného zúčastnil poprvé asi před 7 roky - 2. ročník Auta na udici na Stříbrňáku v HK. Ještě dneska mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na ten adrenalin. Poučen zaručenými zprávami jsem krvavě ušetřil 1000 Kč (takových peněz! –pro mě – v té době!) a vyrazil vyzbrojen jedním angličákem PEFA 5+1g za 37 Kč na svém nejlepším prutě - vyhrát! (Vždyť Konopásek, o kterém jsem v té souvislosti slyšel vůbec poprvé, to rok před tím taky nachytal na ANGLIČÁKA, ne?!) Jak já to mel zmóděné?! V zájmu plavačkářského zdraví bych to nikomu nepřál vidět! Takovou motanici by nedal dohromady ani hodně učenlivý junior - to bylo broků a olůvek a zarážek a korálků a karabinek a obrtlíků - jak z malého krámu! No, dnes se tomu usmívám (ale trošku se stydím!.) Jenže co, MRK v té době ještě nebyl, Konopas byl pro mě na stejné úrovni jako ředitel centrální banky (někdo takový určitě existuje, že jo?) a o internetu jsem slyšel velmi vzdáleně (natož abych měl na stole pevnou lajnu!). Prostě nejenom chybami se člověk učí. Nevím, jak si to vysvětlit, ale chytal jsem zas vedle docela úspěšného lovce (byl tuším z Hradce Králové a skončil druhý). Ovšem ten to s angličákem (na propad) uměl! Já jsem to tam strašně šmodrchal, ale "KOUKAL JSEM" a i tak druhou půlku jsem za půl hodiny vytáhl 5 kaprů (bralo to neskutečně!). Hlavním důvodem bylo, že i já s tou hrůzou a z vody vyloveným anglánem 16+2 (málem jsem se vykoupa1!) jsem na ten flek, odkud je ten maník tahal, dohodil – teda skoro - občas. Byl totiž chudák utopenej asi 20 m za špicí :-). No skončil jsem se šesti kapry asi 30., ale zážitek větší než z bungee! Večer jsem musel jít k rybníku a nahodit prázdný háček, abych konečně viděl splávek, který se po náhozu nepotápí v prudkém záběru :o) Ne, opravdu NESKUTEČNÝ zážitek, který mě poznamenal až, až, až... prostě hradecké Auto na udici jsem nevynechal ani jednou! (a Žďár jenom jednou - tolik peněz jsem tenkrát přece jen ze stýpka nenašetřil a kam se nedalo dojet vlakem....terra incognita).< Ovšem především Žďár, Pilák, potažmo Auto na háčku z Vysočiny, bylo vždycky grandiózní akcí, na kterou mohli být pořadatelé i spousta dalších lidí pyšní.

-4

Již první moje účast, kterou mělo do značné míry na svědomí nadšené líčení kamaráda Luboše Zemana, i celkem přesvědčivý leták, ve mně zanechala hluboký a nesmazatelný dojem. Takové rozmanité a důkladné kultury jsem se na rybách nikdy nenadál. Opravdu chyběly asi jen střelnice a kolotoče. Dokonalá rybářská pouť! I s večerním ohňostrojem! Na poprvé jsem se do toho pochopitelně vžíval malinko obtížně – soustředil jsem se na vlastní chytání, ale později jsem tomu docela přišel na chuť. Je pravda, že mé první výsledky poznamenané nervozitou a pro mě do té doby nepoznanou rozlohou závodního revíru a problémy s dopravou, byly poněkud tristní (dva asi čtyřiceticentimetroví boleni a půlmetrová štička na kostičku pařené housky ze dna neznamenali tehdy žádný bodový zisk), ale celkový zážitek a panující nálada byly úchvatné. Tak tohle si nemůžu pro příště nechat ujít! Třetí ročník Auta na háčku z Vysočiny mi samozřejmě neušel. U okénka, kde se kupovaly startovní lístky, mě potkal Ríša s Petrem Vodičkou. „Kam si to bereš?“ ptal se Ríša. „No, koukal jsem, že u šestsettřicítky (nebo sedmsettřicítky?) je pěkná zátoka, kde nikdo nesedí. Myslel jsem, že by to nemuselo být špatné. Tak se jdu zeptat“ Ríša se zamyslel: „Aha, to je ta zátoka před špicí, tam je docela rozumná hloubka. Hele, když tam bude místo, tak si to vezmem vedle tebe, jo?“ Bylo. Tak proč ne. Sedět vedle Konopáska pro mě znamenalo přinejmenším další příležitost, jak se nenápadně něčemu přiučit. Ovšem tohle učení bych nikomu nepřál. Asi po půl hodině po zahájení závodu měl Péťa i Ríša první záběry od kaprů. Chytali jsme všichni na těžko, ale já tahal stále jen pěkně vypasené plotice. Jak se dalo předpokládat, kapři vyplašení ruchem kolem nádrže se stahovali do klidnějších míst, jako byla třeba zátoka, vedle které jsme seděli. A záběry na sebe nenechávaly dlouho čekat. Kapři brali nalevo, kapři brali napravo, jen na mých prutech končily pravidelně ,červenooké piraně‘, jak jsem v duchu častoval nešťastné plotice. Ríša za poločas, pro mě nepochopitelným způsobem, vyčaroval osm kaprů a Petr, který začal jako první zkoušet chytat vedle mě na propad, jich měl na prutu minimálně deset. Ovšem nějak nevystihl velikost a formu háčku, takže mu kapři padali a zdolal jich jen šest. Já byl mezi nimi na prášky. Ani nevím, jakým způsobem jsem „vytrápil“ dva kapří nebožáčky. Do druhého poločasu jsem vstupoval v nejčernější depresi a s hnusně zaječími úmysly. Že já jsem sem lezl?! U stánku by bylo líp! Mám nějak žízeň…. V nejhorším zoufalství jsem tam namontoval na půjčený 3,5 lb Sportex s dvaadvacítkou vlascem, osmadvacítkou odhozovkou, osmnáctkou návazcem, jedničkou ,orlím drápkem’ Mustadem, dvacet pět gramů těžký angličák (fakt zoufalost!, příšerné polínko). Na háček jsem napíchnul špičku rohlíku a asi s metrovým propadem jsem to poslal, co to šlo. A šlo to daleko. Počítám dobrých sto metrů. Jak jsem srovnával vlasec, zdálo se mi, že se splávek nějak divně zhoupl. Jako by tam byla nějaká díra, snad bývalé koryto. A opravdu! Splávek se po potažení zase malinko vynořil a zhoupl. Něco se o to pokoušelo. Zkusil jsem to zaseknout a vida! Docela pěkný kapřík. Stejný nához, stejné zhoupnutí a zase kapr. Ó, to jsem byl na koni! Konopáskův pohled (pašák!!!) by mě dokázal motivovat dodnes (občas si ho zkouším vybavit). Je pravda, že potom začal foukat vítr, já už to na ten flek nedokázal dohodit a nakonec jsem splávek utrhl v blátě, ovšem ti dva kapříci navíc (druhý poločas se toho opravdu mnoho nevytáhlo) mně stačili na pro mne neskutečné páté místo. Bylo rozhodnuto. Zaječí úmysly vzaly za své. Za rok jedu zase. Doufám… Mimochodem, pátá cena byla opravdu skvělá: luxusní lehátko od Sony spolu se dvěma masivními teleskopy (dobrý dáreček), dvěma navijáky od Okumy, suprový vezírek od Dobeše a to nejlepší nakonec, poukázka na pobyt v luxusní rybářské chatě na Vranově. V posledně zmíněné položce byl malinký háček. Poukaz byl na termín od 9. října. Já ale čtvrtého nastupoval plnit svou ,nejčestnější’ povinnost . Naštěstí ani vojna nemohla definitivně zvrátit mé rozhodnutí užít si Piláku i příští rok. Díky tomu nebudete ochuzeni o líčení mého druhého největšího závodního úspěchu.

-5

Bylo to někdy v poslední třetině mého slavného vojančení v naší nelidové a nedemokratické armádě u pražské posádky. Dorazil jsem stopem do Pardubic, a protože jsem měl pochopitelný rybářský absťák, který hravě zastínil projevy souběžné hormonální nevyrovnanosti, zabloudil jsem ze všeho nejdřív ke Konopáskům (drahá přítelkyně v toužebném očekávání počká!), abych se třeba trošku nabažil nějakého toho rybářského, a nejlépe soutěžního, povídání (a hodil se do civilu pro snazší infiltraci přes kolejní vrátnici). A Ríša umí povídat! Měl jsem kliku - Ríša byl kupodivu doma. „To víš, musím se trošku věnovat i rodině“, šklebil se. Bylo mi to jasné….na ryby se vždycky najde čas (asi jako se vždycky najde místo pro pivo ☺, že?). „Ale je to fakt docela bída. Nějak to moc nejde, ze začátku byl docela mazec na sumíkách, ale jak začaly ty deště, tak byl konec. Na nějakých závodech jsem teď byl, ale žádná sláva. Vážně! Jinak teď dělám nějaké nové krmení. Myslím, že docela jde. Jo a co Žďár? Viděls letos v Hradci letáky? Chtěj to prej nějak překopat, jako že se snad bude moct krmit a že budou nějak počítat i bílou rybu a tak. Nejedeš?“ Asi se mi v obličeji nezračilo evidentní nadšení. „Víš, Ríšo, já teď na tom s penězma nejsem nijak valně - vojna, chápeš, ale hlavně, nemám cajky a nic“, napínal jsem ho. Následoval slastný okamžik projevů přízně a důvěry (nic jiného jsem v tom nehledal!). „To neřeš! Hele, já bych tam docela jel, když se prej může krmit, tak bych zkusil testnout to nový krmení, ale sám na to peču! Bráchové? Ty chtěj chytat sami, znáš to, ti jejich známí a kámoši. Řeknu ti to jinak, vezmu tě s sebou. Cajky i ostatní věci nějak vymyslíme, ale potřebuju někoho k sobě a když to nebudeš ty, tak na to kašlu, o nikom lepším nevím! (VRCHOL!) Vždyťs loni nezachytal tak špatně, ne?“ „Jo, to mám v živé paměti!!!“, pomyslel jsem si (tak tyhle vidle…mazat mi med kolem huby a spoléhat na to, že mi to nedojde…). Prostě neškodný nosič vody, co? No tak to jsi teda šlápnul vedle! (Je mi jasné, že tak pokoutní jeho úmysly určitě nebyly, ale proč ho trošku nepopíchnout, že? ☺) Stejně si ten zbytek vojenské dovolené musím nějak v tom termínu vybrat, civilu i drahé přítelkyně si jistě užiju až, až a Pilák je venkoncem super akce, velmi vhodná na důstojné ukončení vymodleného několikadenního volna. „Takže jo, ale počítej s tím, že mi půjčíš i trenýrky, když si na ně vzpomenu!!“ Byvše ujištěn, že naprosto určitě, odcházím, abych dostál i dalším příjemným povinnostem, jako bylo klamání ostražitých vrátných a srdečného uvítání již zmiňované drahé přítelkyně. Budu muset nějak vykoumat cestu do Pardubic s tou hromadou svého rybářského haraburdí, ale to se nějak poddá. Přišel čas dovolené. Uběhla, ani jsem se nenadál a byl tu čas 4. ročníku Auta na háčku z Vysočiny 2000. Trabantík se malinko zdráhal, cesta se mu zdála asi příliš daleká (jako by tušil, že Pardubice nebudou konečná (a měl úplně vybitou baterku!). Ale byl naložen, přemluven a brmb-brmb-brmb - vyrazil. Jel jsem do Pardubic už v pátek dopoledne, nějakou tu zkušenost, jak to s Richardovým vypravováním se na delší akce běžně vypadá, jsem měl stovky starostí, tisíce povinností a miliony odkladů. Nezklamal! „Ty, Knechťo, já musím ještě namíchat nějaké krmení a navíc taky volal Škeřík, že si chce pro nějaký přijet a tohleto a támhleto…“, jak říkám - nezklamal. „Víš, já se tam dostanu nejdřív někdy odpoledne, tak po čtvrté…. Knechťo, máš tady auto, tak vyraž napřed, okoukni to, zhodnoť, když tak hned kup dva lístky vedle sebe - někde rozumně“ (tenhle termín znám! rozumně = někam do klidu, kde bude alespoň kus závodu po jedné ruce volno, aby bylo kam „utýct“) a už mi cpe tisícovku na startovné, sedá do auta a mizí. Super! Pěkně to vymyslel - Knechte, starej se. Ale co už s tím, jsem z vojny zvyklej - voják se stará, voják má, mladý voják kouzelník a hlavně Můj boj! - starej se, jak umíš! No co, trabantík snad dojede a tam se uvidí. Dorazil jsem vcelku v pohodě a včas. Skoro hodně brzy. Lístky se budou prodávat až někdy po poledni - víc než půldruhé hodiny času. Trávím ho sháněním, nákupem a konzumací důkladné snídaňoobědosvačiny. Příjemné! Pak si všimnu vyvěšených propozic závodů a… Nepříjemné! Původně uváděné propozice se výrazně změnily. Žádné - 1 cm bílé ryby = bod, ale 1 kus = 5 bodů - to je změna , a vnadění povoleno pouze na krmítku - to je rána!

-6

Žádné házení rukou, žádný prak. Prostě krmítko a dost. Tomu říkám zatraktivnění závodu! Navíc žádná možnost nějakého vybírání míst. Jak se po chvíli dozvídám, z celkem osmi set míst jich je skoro pět set prodaných nebo napevno zamluvených a přesné umístění se losuje pod notářským dohledem. Posílám pár SMS se všemi těmi novinkami Ríšovi a jeho mobilní odpověď vyznívá ve smyslu – „na to se teda můžu vy…..! Nic mi nekupuj, ušetřím litr. Ale možná se tam přijedu podívat a přivezu chlapům to slíbené krmení, ale fakt, jsem otrávenej!“ A co teprve já?! Samotnému se mi tedy moc chytat nechce, nějak jsem se k té myšlence kooperace s Konopasem (to se zas dozvím věcí!) upnul. A teď tohle ! Alespoň tedy poklábosím s hromadou známých, kteří se tu najednou vyskytují docela v hojném počtu. Čas vesele utíká a za chvíli se bude losovat rozmístění sektorů. A v tom mobil! „Knechťo, jestli bude nějakej pěknej flek, tak ho vezmi!“ Pěknej? Kdo ví, jestli vůbec nějakej?! Právě rozlosovali začátky sektorů. Pospíchám k okýnku (v hlavě si promítám, jak vypadalo orientační schéma nádrže přilepené vepředu na boudě. Je nějaké volné místo u tohohle čísla? Ne. A u tohohle? Ne, a tady? Ano. 499, 498. Nějak si nemůžu vybavit, kde ty čísla přesně budou, ale snad… Platím a spěchám k plánku. Skoro nevěřím svým očím. No, jestli chtěl Konopas klidné místo - tak ho má!! Vychází to skoro úplně na konec sektoru, za špičku do té velké zátoky na pravém břehu. Druhý poločas někam za půlku. Tak to se asi povedlo. Mám z toho dopředu docela dobrý pocit. Jsem zvědav, co na to bude povídat Ríša, ale kdo ví, kdy se ten objeví. Takže je čas - kouknout k hlavnímu pódiu - jakási moderní kultura, divná muzika, akční moderátoři - nic pro mě. Zato pod mostem u Tálského mlýna je dobrá zábava. Příchozí si půjčují krátké biče a za mírný poplatek se lecjakými fintami snaží přemluvit k harakiri nějakého z ohromného hejna duháků, co zoufale plavou v malém jezírku mezi provizorní hrází a nataženou sítí. Rybářské úspěchy jsou značné, počínání lovících často velmi zajímavé. Inu komerce, ale i pasivní divák se skvěle baví. Málem mám cukání to zkusit taky. Vůbec nevnímám čas a v tom mobil. Ríša. „Kde vězíš? Tě sháním…máš lístky?“ „Jo!“ já na to, „kde jsi, jdu za tebou…“ Za chvíli jsem u Ríšova ,póla’. Ani se nestačím pochlubit (dle mého soudu) skvělými místy a Ríša otvírá kufr. Tváří se jak salonní kouzelník a zvedá deku z hromady věcí v kufru. Všemu vévodí velký termobox, který obratem vydává své tajemství. Nízké kartonové krabice Ríša nemusí otvírat, charakteristický vlhký odér mluví jasně - patentky… „Kdes je vzal?“ vyzvídám. „Kde by…sehnal.“ Nerozvádím to. Ríša zvedá deku ze zadních sedadel - halda narovnaných polyethylenových pytlů – dobře známých ,střev’, pronikavá vůně perníku a buráků - Ríšovo slavné Krmení. „Musel jsem dělat ještě nahonem skoro metrák“, utrousí. A už se cpe ke koberečku před předním sedadlem a vytahuje odtamtud…“Co to je?!“ třeštím oči. Podivné motance oček milimetrového pozinkovaného drátu s očkem nahoře. Takový hodně deformovaný košík pro trpasličího pudla. Ríša úplně poposkočí. Jeho radost z mých vykulených očí je evidentní. „No, no, no….KRMÍTKA!“ Tak to mě dostalo (nakonec asi nejen mě)! Kde on na tyhle nápady chodí?! A ještě je takovýmihle způsoby realizuje?! Význam předpokládaného úspěšného vybrání míst se mi začíná zdát nicotný. Ani to, že můj výběr míst nakonec spokojeným pokýváním hlavou schválí, mé pocity méněcennosti nezaženou. Konopásek jeden!!! Je pomalu osm, mělo by se dovézt krmení chlapům do kempu a podívat se, kde vlastně sedíme. Fajn, šišky ze zadního sedadla úspěšně mizí až jich zbyde jen posledních pár (asi osm kilo) pro nás. Patentky Ríša pečlivě ošetřuje, rozděluje, poprašuje přesátou hlínou. Podstatnou část dává Pepanovi (nejmladší brácha) pro něho a tu jeho bandu. Nechává si jen asi litr. Honem se podívat, kde tedy vlastně ráno chytáme a jaká je cesta. Cesta je mírně řečeno mokrá, ale bez větší újmy ji zdoláváme a asi po dvaceti minutách prohlížíme očíslovaná místa. Bude tady mělko, soudíme shodně. Ryby se neukazují, kromě nějaké drobotě v pobřežních travinách, té je tu ale evidentně dost. Pokukujeme, postáváme a nějak se nám nechce zpátky. Bažinka není zrovna lákavá… V tu chvíli bokem přistávají dva rybáři (dle přízvuku z Moravy - spíše severní) na pěkné laminátové loďce - byli taky na obhlídce. Vcelku

-7

ochotně se nabídli, že nás vezmou s sebou do kempu - milé. Na loďce mezi sebou pokračují v dříve započatém dialogu. „…tak, jak říkáš, ti Konopásci jsou hrozný, hlavně ten nejstarší! Na ně nikdo nemá, oni mají vždycky porychtovaný nějaký fígle… hlavně to krmení, co si dělají… a jsou tu zase…, všichni, celá familie…jako loni…ty by bylo lepší utopit, a byl by pokoj!“ Z tónu hlasu je cítit určitá frustrace. Pokukujeme po očku s Ríšou po sobě, mlčíme a tváříme se neutrálně. Já raději i mírně přitakávám. Postavy obou Moravanů jsou úctyhodné a proč riskovat, že? (Zejména já bych se na vlně právě téhle popularity nerad svezl - voda nevypadala vůbec lákavě, a rána pádlem do lebky…Brrr!) Ale to už jsme na břehu. Oddychuji si. Ríša si samozřejmě neodpustí se z bezpečí mola představit a vychutnat si rozpačité pohledy našich převozníků. Asi to nemysleli tak zle, jak to mohlo třeba vypadat ☺. Ale není šprochu,…. Rychle se smráká a my nemáme vůbec nic přichystané. V mizerném světle pětadvacítky žárovky u toalet v kempu se snažíme v přestávkách mezi drobnými přeprškami něco navázat. Ani na pivo asi nestihneme zajít, což na klidu nepřidá, zvlášť když se na to člověk celý den těší. „Na co budem chytat?“ „Nejspíš na propad“, zvažuje Richard. Má závodní výbava je opravdu velmi mizerná. Ríša to uznává a půjčuje mi svůj oblíbený šedesátigramový teleskop DAM 3,90. Podává mi ho a důležitě dodává: „ Na něj jsem vyhrál auto v Hradci“ a přitvrzuje: „a byl jsem čtvrtý v Chorvatsku!“ Asi tuším, co tím chce naznačit! Jistě! Já si toho vážím dám na něj pozor (na těchhle závodech jsem ho ale opravdu nezlomil, to bylo jinde, později…). Navazuji na propad i svůj třídílný DAM, který je na to ale docela těžký…no co, dám tam těžšího angličáka, spekuluji. Ale jistota je jistota, dva pruty na těžko - klasicky, olovo na konec, dva návazce, čihátko před špičku - se mohou hodit. 4 klacky by měly stačit. Co měly? Musí! Návazce alespoň 0,15, na těžko 0,18. Háčky nějaké silnější aby se příliš neprořezávaly z mekkého, ale aby se na ně dali nastražit masní červi. Nakonec oba vybíráme nějaké černé, hranatější šestky od Cormoranu (Kum-Ho - limerick). Ještě zkouším vyzvědět, zda by nebylo rozumné se trochu obout do té drobotiny, když jí tam bylo tolik. „Jak libo“, pokrčí rameny Ríša. „Ale zkus si to spočítat – čtyřicet čísel kapr, to je osmdesát běliček. To se udřeš!“ Přesvědčil mě… Nebudu to komplikovat. Věčné přepršky jsou protivné, vidět je mizerně, navazování se moc nedaří. Můj výběr háčků, obrtlíků i broků z Ríšových krabiček a žebrání o rady (může tam být tohle, a tohle, a tohle…?) je brzy komentován vcelku rezolutním: „Vezmi si, co chceš!“ Vím přesně, jaký je správný výklad - „Lezeš mi na nervy. Radím ti dobře, už neotravuj! Mám toho dost!“ Dobrá, stejně toho už moc nevyšpekulujem. Sbalit a jít spát. Pivo si asi odřeknu. Ríša ne. Nechápu, jak chce ráno po čtvrté hodině vstávat. Ale to je jeho věc. Já se chumlám do spacáku a zkouším v dosti nepohodlné pozici v autě usnout. Daří se mi to částečně. Chvíli po druhé hodině mi úplně dřevění noha a okusují mi ji dvě mraveniště mravenců - červenejch! Navíc se do mě dává zima. Už aby bylo ráno. Ještě na chvilku upadám do bezvědomí a už se mi někdo pokouší převrátit mého bakeliťáčka. Lotr!! Syčák! Jak jen někdo může?! Necita! Ríša je ale taky rozespalý, taky nervózní a taky spěchá. Nedráždím ho…no, malinko jsme zaspali. Ostatně jako vždycky… Nějak na sebe naskládat a upevnit tu horu neskladných propriet a vzhůru dolů! Tenhle den bude stát za to! No passaran! Velice poučné bylo například již překonávání zrádného terénu v mlhavém přítmí nadcházejícího rozbřesku při přesunu na soutěžní plac: „Kdyby něco, tak mi řekni!“ ujišťoval se předem Ríša. „Jasně babi!“ - já na to v duchu - navenek jen přikývnutí. Po pár krocích v měkkém bahýnku známé začvachtáni…: „Sakra, xx xx , , xxxxxxx! Říkal jsem, kdyby něco,… ne?!!!!“ slyším Ríšu. Otáčím se a bez hnutí brvy sleduji, jak se Ríša snaží osvobodit nohy zabořené do půli lýtek pod hladinu spodní vody a vrchního bahna, dokonce zvažuji, že bych mu i nějak pomohl (vzápětí na to zapomínám) a bezelstně se ptám: „Ty nemáš holínky?“ No, pokud by se rozčvachtané Prestige plné bláta a špinavé vody nepovažovaly za nový

-8

model plnoprůtočných holinek, tak neměl. Dál neříkal nic. Mlčení bylo hrozivé a spolu s čím dál znatelnějším supěním i docela výmluvné („Kudy mě to táhneš?!! To nemůžeš myslet vážně!!!!“) Jenže já vím, jak ho přimět k veselému slovu i v takhle napjaté situaci. Taková rána dobře mířenou, napruženou a mokrou smrkovou větví přímo do trošku křečovitého úsměvu, dokáže divy! Jeho rozvernou odpověď si opravdu nevybavuji, ale určitě jsem poslední úsek cesty zvládl navzdory ošklivé zátěži vcelku rychle pomocí malé improvizované honičky. Troška pohybu (na hranici totálního vyčerpání!) po ránu, navíc před šestisedmihodinovým závodem, pro zpestření okořeněná vybranou konverzací a výměnou zdvořilostních frází, to je půl úspěchu doma, to je jednou jedna! Na druhou stranu těch 40 minut do začátku závodu jsme se nestačili ani pořádně vydýchat. Ty zdvořilostní fráze jsme měli vynechat, nebo líp natrénovat - jasná věc! Naštěstí Ríša tváří v tvář nastupující předstartovní nervozitě, u mě hraničící s horečkou, včas propadl potřebné euforii, či spíše transu. Obě ruce v kýblu s krmením, voda, namletá bonduelka, konopí, patentky, vůně posilovačů a drobných kouzel, deset minut na rozdělání prutů, podběráku, vidliček, usazení se a finální koncentrace na první fázi tříhodinového vypětí sil i vůle dává zapomenout na nízké tělesné strázně. Je před šestou ranní, ale už je dusno a bezvětří, asi bude pršet. Jsem na Ríšu v dešti, bez holinek, pláštěnky a deštníku docela zvědavej. Nakonec - já jsem až na čůrky potu na zádech vlastně v suchu. Už ne! Bezpečný ostrůvek zelené trávy na místě, odkud jsem chtěl nahazovat, ale jejíž výška mě poněkud znervózňovala - bylo třeba ji zdupat, vtipně maskoval romantickou tůňku s rozkošnou hnilobně mastnou tekutinou hnědočerné barvy, značné viskozity a nelibého pachu. Zabublání levé holinky (doufám, že to Ríša viděl!) ani následné dobývání pravé, kam jsem si toho hnusu taky nabral vrchovatě, nemůže dostatečně rozptýlit mé vytržení, s jakým sleduji, jak Ríša ihned po startovním výstřelu hod za hodem umísťuje po čtvrt kile návnady na ,krmítku’(!) do plochy půlky pinpongového stolu ve vzdálenosti zhruba 50 m od břehu. Koncert! Kontrola funkčnosti udice, tj. zda je na krmicí udici (třímetrový sumčák od Mila se čtyřicítkou vlascem!) háček s nástrahou (jeden červ) od přispěchavšího udiveného rozhodčího dopadla v pohodě – Ríša myslel na všechno. „Že bys alespoň změřil hloubku?!“ ruší mě hloupě přízemním požadavkem z mého takřka nábožného vytržení nad jeho technikou a umem. Jo, to bych mohl zvládnout. Snad. Jakž, takž…něco ke dvěma metrům. Malinko přehloubit propad. Voda asi bude táhnout a kapři by měli kousat klasicky u dna, propad ošetří zbytek, to už vím. Stíhám poštelovat svůj i Ríšův prut a to už tam končí i poslední dávka z 10 litrů připravených dobrot. Ještě než se voda stačí uklidnit, usazuji šestnácti gramového angličáka, jak nejlépe to jde, do zakrmeného místa. Na háčku stejně jako Ríša ,sandwich’ - šest sedm červů doplněných kouskem napařené veky. Později zkoušíme přidat hnojáčky, bonduelku, vypustit červy, přidat červy, prostě zkoušíme….Ríša určitě bude raději chytat na okraji zakrmeného. No, zdá se, že ne. Posadil spokojeně splávek cca 30 cm ode mne. „No nahazovat teda umí“, hodnotím v duchu trošku kysele…a to ho jeho nový Flash nijak zvlášť dobře neposlouchá…A berou mu taky líp! Ale zdolávání musíme dopilovat, co? Ne, nejsem škodolibý…prvního kapra Richard trhá! Já ne! Než Ríša převáže, už mám zase nahozeno a další záběr. Co to tam Ríša dělá? „Osmnáct“, zašklebí se zlověstně. Aha, návazec z osmnáctky fendra (Colmic) se bude kapříkům trhat hůř, a když berou tak ochotně, jak znovu potvrzuje můj ohnutý prut, tak to stojí za pokus. Příjemný pocit po dvaceti minutách půlhodině vést o dva kapry. No náskok je vzápětí snížen, ale zatím vždy stačím kontrovat - 32, 4-2, 4-3. Rafinovanými náhozy vytlačuji Ríšu z nejlepších pozic. Nese to statečně. Nebo má něco za lubem? Jo, můj propásnutý záběr, který stydlivě omlouvám – plotička (rozuměj, stejně jsou kyselé – jasně, že kapr!) mě dostal malinko mimo hru. Ale uvidíme, jak si poradíš, když tě pěkně přehodím…jednou (omluvný pohled)…podruhé (omluvné pokrčení ramen)…potřetí (nic!)…Bravurně! Tudy cesta nevede Ještě než stačím dovedně zmotat svůj prut s jeho (zůstalo jen u toho mého!), Ríša zdolává kapříka. Vyrovnáno! Zase! Ale záběry nějak ustávají. Kapři se někam ztratili. Pár opatrných záběrů sice je, ale nesekáme je

-9

ani jeden. Něco málo do konce první půlky. Do toho přiběhne dobrák Vodička a uklidňuje naši lehkou nervozitu hláškou: „za rohem už jich má někdo dvanáct“ a po anglicku se ztratí. Ríša snad začíná být nervózní, ale, ale… potahuje za kšilt čepice, mračí se, rovná brýle, špulí pusu. Přemýšlí! Zkouší nahazovat dál, popotahovat, zkoušet přednosti propadu, prochytávat větší plochu. Ale záběr mám z prokrmeného místa zase já! Jenže Ríša bokem vzápětí taky. Nemůžu si půjčit jeho dlouhý plavačkový podběrák a zkouším kapra nasměrovat do té své podběrákové atrapy. Nechce se mu tam. Nedivím se mu, ale v duchu šíleně sakruji, když se přiměřený nátlak ukázal nepřiměřeným a kapr se na mělčině vyřízl. Navíc se mi znovu zamotal celý systém na špičce. Ztrácím drahocenné minuty rozmotáváním. Kdybych to uškubnul a převázal hned, už to bylo hotový…jsem blbec, nadávám si v duchu (ještě horšími výrazy! xxxxxxx, xx , xxxxxxxx, ….). Tohle nestíhám. Není to v ruce. Propásl jsem další dva tutové záběry - jízdy jak na Velké pardubické, další kapr se vyhákl před podběrákem. Umí!!! Ríša chyby nedělá. Jó, rozjetej vlak nezastavíš! Zastavíš! Rána - výstřel, konec první půlky. Ríša 11 kaprů, já 9. Těsně po výstřelu zasekávám – kapr 43. Ten už se nepočítá…. No, však počkej druhou půlku! Nevzdávám se lehce, spoléhám na lepší fyzičku - vojna není kojná. Další zhruba půlkilometrový přesun bez nutné adrenalinové dotace je neskutečně vyčerpávající. Ríša to snáší překvapivě dobře, chuť chytat ho nepřešla, ovšem do krmení se mu nechce. „Seš nebezpečnej“, lichotí mi. „Asi už krmit nebudu“, straší. Začínám únavou otupovat, je mi to jedno, je to asi evidentní a Ríša se tedy rozhoduje krmit. Čtvrt hodiny dře, krmí víc do šířky (poučil se!), dost krmení taky zůstává v kýblu. Má toho asi taky dost, ale nepoznal bych to. Měření hloubky obstarávám už bez říkání (něco přes tři metry zhruba na 40 metrech). Díky širšímu zakrmenému pásu se rovnáme i přes mé poněkud rozpačité směrování náhozů. Něco jako záběry se projevuje hned po dopadu splávku, ale sekat to nezkoušíme (chyba! Ríša to nakonec zkusil a ejhle - kapři brali kousek pod hladinou, jenže tohle zjištění přišlo pozdě, zásek stejně neseděl a ryba obratem spadla). Vcelku nenápadný rybář, který mi byl představen jako Rambousek, od začátku chytal napravo od nás na těžko, trošku na něm byla znát únava z předešlé, jistě hodnotně prožité noci, byl vlastně první půlku bez záběru a přehazoval, jen když jsme ho při zdolávání kaprů nějak potáhli. Teď se z něho ale klube odvážný bojovník - na špičku ze starého třídílného Shakespeare matchového prutu váže udičku – 12-ka kmen, 0,2 g brčko, tři brůčky, 0,8 návazec, 18-ka háček s dlouhým ramínkem, jeden pinkie na ramínko, ponor asi půl metru a zkouší lovit drobné bílé rybky, co se ukazuji kousek od břehu. Potažení - záběr, malí okounci a hlavně asi 10 cm bolínci. 1 bílá ryba = půl centimetru kapra. Docela mu to přibývá. Po očku ho sleduji a začínám zvažovat možnosti. Na krmení jsme bez záběru. Je šance stáhnout po půl centimetru víc než půlmetrovou ztrátu za osmdesát minut? Snad. Mezitím k nám přichází rybář zpoza rohu a ptá se Ríši, jestli mu půjčí ten svůj krmicí vynález. Richard mu ochotně podává prut s košíkem i se zbylou polovinou krmení v kýblu. My už dokrmovat nebudeme. Ještě si stačím všimnout, že pokusy krmit Ríšovým stylem dopadají vcelku zoufale. Sebe si na jejich místě raději nepředstavuji! Ale Rambouska nějak bolínci (může jich mít tak padesát-šedesát) přestali bavit. Nahazuje zase na těžko na kraj prokrmeného místa. Nedá mi to a půjčuji si od něho tu jeho udičku a zkouším taky trápit droboť. Okounci jsou celkem v pohodě, ale bolínci mě školí – na šest záběrů jeden proměněný, chce to grif, ale nestíhám se do toho dostat. Ha! Rambousek na těžko zdolává kapra. Pěkného! Vzápětí dalšího! Přímo z krmení. Díváme se na sebe s Ríšou, krčíme rameny (až post act se dozvídáme, že na Rambouskově udici byly nastraženy velké patentky - kde je vzal?! jak ho to napadlo?! – jasně! ,starej’ závodník!). Paťáry - na těžko! Samozřejmě hned to taky zkoušíme (bez patentek). Richard zvětšuje ponor a vytahuje pár velkých plotic, pak seká ten zmíněný povrchový záběr. Já to zkouším na těžko, dva prudké záběry nedokážu seknout – mohl to být kapr, nemusel. Co se dá dělat? Veškerá dilemata ukončuje závěrečný výstřel. Teď to ještě všechno pobalit a strašná cesta zpátky!! Únava by se dala změřit zvážit a zabalit – více než kilometr, spíš půldruhého!! Na nějaké kalkulace výsledků není nálada ani síla. Jen

- 10

od kolemjdoucích slyšíme pár „zaručených“ zpráv - támhle za rohem se vytáhlo 12, 14, 15 kaprů. No, je to možné. Auto asi nebude, ale někde nahoře skončíme. Pohoda. To nás až tak nepálí, ale cesta zpátky ano! Naštěstí za světla a s vidinou, že je to za náma, se jde tak nějak líp. Zpáteční cestu si nijak zvlášť nevybavuji. Nějak mi to splývá. Nacházíme i docela suchou a schůdnou cestu. Kde byla, když jsme šli tam?!? Je mi jasné, že si Ríša myslí, že jsem mu ji úmyslně zatajil a tak jediné, co ho může trošku uklidnit, je fakt že mě pohodově přechytal. Zase! Ještě před příchodem do kempu se dává slyšet, že je to naposledy, co něco podobného absolvuje. Definitivně. Takhle vyčerpávající závody nemají obdoby! Asi je to pravda, ale kdo ví….Je to za náma. Shodit bágly a většinu oblečení. Jako že to vypadalo od rána na déšť, tak teď sluníčko docela peče, a dusno je pořád. Jsem zralý na pořádnou koupel, ale ta musí počkat, tak se alespoň převlíct do čistých, suchých věcí. Blaho! Napít se (hned!) a pak začít trošku organizovat v zápalu boje zbordelený obsah rybářských zavazadel a interiéru vozu. Ríša je rychlejší (má větší auto – v trabantíkovi se věci rovnají hůř!) a tak jede napřed (už se vidí s pivem, je mi to jasné!). Uvidíme se u pódia, v pohodě, nespěchej, času je dost! Začínají se mi klížit víčka a upadám do příjemné letargie, budu si muset trošku zdřímnout, nebo se cestou zpátky v mikrospánku někde vymelu. Tak nejlépe hned. Otvírám auto, usazuji se do sedadla. Nikam nejedu, začínám u otevřených dveří klimbat. Sluníčko je fakt protivné, ale stejně uspává. Probírám se asi po půl hodině. Spařený jak včerejší jetel… Ani ne za půldruhé hoďky je vyhlášení a výsledky už tam určitě budou viset. Dřív než najdu Ríšu, potkávám Jindru Čermáka (v červnu vyhrál auto na Stříbrňáku) s Bóďou Kubátem. „Tak ti gratuluju!“ šklebí se Jindra. Koukám nechápavě „K čemu?“ „No asi budeš třetí. Výsledky jsem teda ještě neviděl, ale druhou půlku se mi celkem dařilo. Mám devět kaprů, celkem pěknejch, a to jsem jich měl na klacku tak čtrnáct. Jak mi v Hradci nepadali, tak tady strašně. Chytali jsme z tý špičky asi na sto metrech – prostě, co jsme těma krmelcema dohodili. A co vím, tak se toho zase tolik nenachytalo. Ríša to má asi v kapse, prej jich má dvanáct.“ „Jedenáct“, upřesňuji. „I tak…“ „A vy?“ vyzvídám. „Všechno na těžko?“ „Jo! Ale asi hoďku jsme tam taky byli hořký, ale jak jsme dokrmili, tak se zase rozběhli. No, líp to nešlo“, usmívá se. Prodírám se přes dav k vylepeným výsledkům. „Tak to vyhrál Konopásek!“ slyším. „Jo a druhej je nějakej jeho bratranec!“ dodává kdosi. Ale! Nikdo mi neřekl, že Jindra je s Ríšou v příbuzenském poměru. Trošku mě tedy zaráží, když vidím, že na druhém místě je mé jméno. Já přece nejsem žádnej Konopáskův bratranec! Ale koho to zajímá?! Ty lidi kolem asi příliš ne, a mně je to taky jedno. Radost!! Ohromná! To bude Jindra čumět! Tlačenice u výsledků je docela hustá, nechám se vyplivnout davem a jsem zvědavý, kde v těch zástupech proudících ohrazeným prostorem kolem hlavního pódia najdu Ríšu, abych mu vyjádřil odpovídající upřímné blahopřání a dík. Nebylo to ani zvlášť složité. Seděl u kafe na lavičce na břehu, stranou od hlučícího davu, u ucha mobil. Bylo na něm vidět, že je fakt utahaný, ale evidentně potěšený. Poblahopřáli jsme si navzájem a já byl v tu chvíli strašně rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo a já byl nakonec druhý. To vítězství si Ríša prostě zasloužil! Nějak nevím, jak bych se srovnal s tím, kdybych ho i přes tu jeho dřinu, invenci, obětování a vynalézavost přechytal. To by nebylo fér! A být druhý? Ze skoro osmi set chlapů? No to je přece SUPER!! A že to není tak úplně moje zásluha? Tak to si právě příliš nepřipouštím. Ještě si hezky užít předání poháru a ceny, nějak ustát strašlivý humor Pepy Náhlovského. Hláška typu „Jakýsi Jura a je druhej! he, he, he“, byla vskutku vrcholně vtipná! (že se nikdo nesmál?). Ale pohár nad hlavou a potlesk (třebas poněkud vlažný) od přihlížejícího publika je pěknou tečkou, kterou si ovšem ještě musím trošku vychutnat. A taky ještě počkat na vyhlášení nejlepšího z nejlepších. Atmosféra je v režii pořadatelů pokud možno uvolněná, ale nepříliš srdečná. Je cítit jakési napětí, které korunuje Ríšova opatrná, ale nakonec vcelku přesná předpověď do mikrofonu: „Oni mě sem příště asi nepustí, když jsem to vyhrál už podruhé….“. Kus věšteckého ducha Ríšovi nechyběl. Nepustili nejen

- 11

jeho, ale žádného registrovaného závodníka z I. nebo II. plavačkové ligy. Průměrnému davu je třeba přinášet oběti. Bezpochyby! Ještě jsem si pěkně zažíval své druhé místo, hezkou, i když ne příliš praktickou cenu v nezanedbatelné hodnotě (echolot Lowrance X24, nafukovací člun s dětskými pádélky a nefunkčním nafukovadlem, pěkný podběrák od Sony, poukázka na povolenku na MRS na rok 2001 a rekreační poukaz někam ke Svratce) mazlil jsem se s opravdu pěkným (a velkým!) pohárem. Trošinku jsem záviděl Jindrovi tu jeho super praktickou výhru - nádhernou pračku se sušičkou od Electroluxu za 18 tisíc. Jen tak mimochodem jsem si ještě vyslechl, jak se trápili Ríšovi bráškové (skončili docela hluboko v poli) a mezitím už jsem spřádal odvážné plány do budoucna, nabuzen svým neskutečným úspěchem, aniž bych si nějak zvlášť připouštěl, že to zase byla jen z prdele klika! Samozřejmě jsem v té chvíli bezmezně spoléhal na neskutečnou účinnost Konopáskova krmení a krmení vůbec, hned jsem si samozřejmě na Ríšovi vydyndal příslib pořádné porce na příští rok, aniž bych si nějak připouštěl, že krmení rozhodně není všechno. Moc jsem se na to těšil…a odjížděl navýsost spokojeně domů. „Však počkejte příště!“ říkal jsem si. (Tak vy taky počkejte…a máte se na co těšit! Pokračování přijde co nevidět A konečně se dozvíte, jak jsem si užíval a lovil Auto na háčku z Vysočiny 2001!)

- 12