PROCHÁZKA
O VÝVOJI ČESKĚHO JAZYKA PŘÍRUČKA K ČÍTANCE PRO PÁTOU A ŠESTOU TŘÍDU GYMNASIÍ
NÁKLADEM ČESKÉ GRAFICKÉ UNIE N. P. V PRAZE
O VÝVOJI ČESKÉHO JAZYKA PŘÍRUČKA K ČÍTANCE
PRO PÁTOU A ŠESTOU TŘÍDU GYMNASIÍ
NAPSAL
DR ANTONÍN PROCHÁZKA, profesor Arbesova reál. gymnasia v Praze Za 12 Kčs
V PRAZE NÁKLADEM ČESKÉ GRAFICRÍ; UNIE N. P.
PODĚKOVÁNÍ. Panu univ. prof. Dr. E. Smetánkovi vyslovuji za vlídné přečtení a odbornou revisi tohoto nástinu své vřelé díky. A. P. ÚSTŘEDNÍ PEDAGOGICKÁ KNIHOVNA v BRNĚ. Form. Sig. Inv. II 25479 47613
Lekce úvodní. 1. Lidská řeč; jazyk. — Přehled jazyků indoevropských. Mluva a) Člověk je tvor obdařený rozumem. Žije ve společnosti jiných lidí, užívá své schopnosti mysliti k tomu, aby se s nimi dorozumíval (t. j. sděloval své myšlenky). Této potřebě společenské slouží vnější prostředky dorozumívací, ,jako pohyby (gesta, mimika), zvuky, písmo a pod. Soustavu jakýchkoli prostředků dorozumívacích jmenujeme m l u v a . — Mluva posunková je celkem nedokonalá a někdy (na př. potmě, při práci) nepraktická, nevhodná. Výraznější mluvou jsou zvuky. Zvuky citoslovné (interjekcionální) vyjadřuje duševní stav toho, kdo je vydává (na př. při bolesti, z úzkosti, hněvu, radosti atd.). Zvuky napodobivé (onomatopoické) napodobuji zvuky (na př. hlasy zvířat i zvuky věcí neživých); jejich slovní kmeny se staly základem mnohých odvozenin. Lidská řeč. b) Člověk — na rozdíl od zvířat — má též schopnost mluviti (vyjadřovati se v promluvených slovech a větách); tato mluva — řeč lidská — je soustava slov, t. j. článkovaných (artikulovaných) zvuků, kterými sdělujeme své myšlenky. Řeč má každý mluvící člověk (Čech, Němec, Číňan atd.). Jazyk. c) Touž myšlenku vyjádří však jinými slovy Čech, jinými Němce; Číňan atd., neboť každý mluví svou řečí národní; v jazykovědě jí říkáme j a z y k . 1 ) Jazyk český (čeština) je tedy úhrn českých slov a vět užívaných v našem národě k vespolnému dorozumíváni. Národnost Řeč se vyvíjí a zdokonaluje s rozvojem myšlení a s pokrokem vzdělanosti a má tedy veliký význam pro národnost. Národ od národa se liší jazykem i rozmanitými vlastnostmi tělesnými a duševními. Vzájemným stykem a působením národa na národ se však tuto rozdílu stírají, a tu za nejvýznamnější znak národnosti se hodí jediné jazyk. Mateřská řeč (náš jazyk) jest jedním z nejdražších statků národních; boj národní byl vždy bojem za právo jazyka a šlechtění a tříbení jazyka jest jeden z nejpřednějších úkolů našich spisovatelů. 2 ) Třídění jazyků. d) Jazyky mají vespolek některé podobnosti anebo naopak jsou mezi nimi rozdíly, a podle toho je jazykozpytci třídí do skupin, řadíce jazyky příbuzné k sobě a rozdílné odlišujíce. 3 )
1
Lidská řeč = franc. language (vysl, lãgaž); jazyk = franc. langue (vysl. 1. g). Srov. Oliva, Teorie literatury, str. 7. 2 Stč. ,jazyk = národ; srov. výňatek z rýmované kroniky t.ř. Dalimila. 3 Dělidlem může tu býti na př. způsob, ,jalo v tom neb onom jazyku vytvořeno slovo (tvar slovný). Podle toho dělidla dělíme ,jazyky (jichž je na světě asi 900—1500) na tři velké skupiny jazykové: 1. na jazyky samoticí (isolující), 2. slučovací (aglutinující) a 3. ohýbací (flektující). 1. Jazyky samotící (na př. čínština, jíž mluví asi 440 milionů lidí) mají slova vesměs jednoslabičná a spojováním slov vyjadřují to, co my skloňováním a časováním. 2. Jazyky slučovací (na př. jazyk maďarský, finský, turecký a j.) vytvářejí tvary příponami, předponami a vložkami, ty však nesplývají s kmenem pevně jako naše přípony. 3. Jazyky ohýbací tvoří slovné tvary jednali změnou kořenů, jednak příponami kmenoslovnými, skloňovacími a časovacími. Do této skupiny patří jazyk y semitské a t. zv. jazyky indoevropské (k nimž náleží — jako jeden z ,jazyků slovanských — také náš jazyk český a slovenský).
Rozrůznění jazyků ide. e) Jazyk český a slovenský, patři — obrazně řečeno — jako ratolest k mocné větvi jazyků slovanských, která (tak jako ještě sedmero jiných větví jazykových) vyrostla z původního jazykového kmene indoevropského. 4 ) f) Z prvotního p r a j a z y k a i n d o e v r o p s k é h o , původně dosti jednotného, se vyvinuly během věků četné j a z y k y i n d o e v r o p s k é , od sebe značně se lišící. Příčiny rozrůznění. Příčinou tohoto rozlišení (rozrůznění jazyků indoevropských) byli tři činitelé: 1. odlišování nářečí vnitřním vývojem jazyka; 2. místní oddělení (jež podporovalo toto odlišení, dávajíc nadto za rozličných podmínek životních příležitost k vytváření nové zásoby slov); 3. přizpůsobování jazykových pruhů cizích (při styku s bližšími sousedy). 5 ) Přehled hlavních jazyků ide. Jazykovým rozrůzněním vzniklo tak osmero velkých skupin, a to větev 1. indo-iránská, 5. italská, 2. armenská, 6. keltská, 3. řecká, 7. germánská, 4. albánská, 8. balto-slovanská. Ke kmeni indoevropskému náleží téměř polovice všeho lidstva, a to národové nejvzdělanější a nejvýznamnější. Poznámky k jednotlivým jazykovým skupinám indoevropským. 6 ) Každá skupina se ovšem rozvětvovala ještě dále, a tu možno sledovati příbuzenstvo jazyků i v podrobnějších přehledech. Větev indo-iranská, 1. K větvi indo-iranské patří jazyky indické a iranské. a) V časovém vývoji jdou za sebou nářečí s t a r o i n d i c k á , mezi nimiž vyniká nejstarší nářečí védshé (s posvátnými knihami starých Indů částečně až z 2, tisíciletí př. Kr.) a spisovný jazyk sanskrt (už v 1. tisíciletí př. Kr.); nářečí s t ř e d o i n d i c k á (prakrt) a n o v o i n d i c k á (mezi něž patří též jazyk cikánský). — b) K větvi s t a r o i r a n s k é patři stará perština (s klínovými nápisy z 6. až 4. stol. př. Kr.) a jazyk avestský (jímž jsou psány posvátné knihy Zoroastrovy); k skupině n o v o i r a n s k é patří nová perština a jazyky kurdský, osetský, afganský. armenská, 2. Větev armenská má spisovný jazyk od 5. stol. před Kristem. řecká, 3. Větev řecká (s bohatou literaturou od 9. stol. př. Kr.) má několik nářečí: achajské (na př. v Thessalii, Arkadii), dorské (na Peloponnesu), ionsko-attické. Ve skupině ionsko-attické vynikla spisovná a t t i č i n a ; z ní se vyvinulo obecné nářečí (s vlivy a živly cizími; koiné dialektos) a z něho pak nová řečtina s nářečími. albánská, 4. Větev albánská (škipetarská) je známa od 17. století. italská, 5. Větev italská s jazykem latinským a rozličnými nářečími. Nejstarší literární památky latinské (literatura římská) počínají v 3. stol. př. Kr. Latina byla jazykem římské říše a též jako jazyk římské církve bula dlouho jazykem mezinárodním i jazykem učenců. Obecná její 4
Zkratka ide. — Jazykozpytci naznačují tímto názvem, že jazykové území těchto kmenů se prostírá od Indie až přes celou Evropu. (Jazykozpytci němečtí pro týž pojem užívají — podle jihovýchodních a severozápadních hranic této jazykové oblasti — názvu jazyky indogermánské.) 5 Totéž platí pro vznik nářečí. — Viz Jos. Holub: Etymologický slovník jazyka československého. (Praha 1937.) 6 K povšechné orientaci.
nářečí stala se základem jazyků r o m á n s k ý c h ; jsou to: p o r t u g a l š t i n a , š p a n ě l š t i n a , provençalština, francouzština, italština a rumunština. keltská, 6. K větvi keltské patří (vyhynuly již) jazyk gallský (v Gallii, nynější Francii), jazyk b r i t s k ý — s lidovým nářečím bretonskym (v Bretagni) a kymerským (v Walesu; čti Uelsu) — a jazyky gaelské (i r s k ý a s k o t s k ý ). germánský, 7. Větev germánská se dělí na jazyky západogermánské (s památkami od 8. stol. po Kr.), severské (s památkami od 5. stol. po Kr.) a východogermánské (s pam. ze 4. stol. po Kr.). K větvi západní patří a) jazyk anglosaský, z něhož vznikla a n g l i č t i n a ; — b) frieský; — c) dolnofranský (čili nizozemský) s nynější h o l a n d š t i n o u a f l á m š t i n o u ; d) — starosaský, z něhož vznikl j . d o l n o n ě m e c k ý (čili dolnosaský v sev. Německu); — e) j. h o r n o n ě m e c k ý v jihozápadním (hornatém) Německu. (Podle vývoje časového rozlišujeme v období prvém jazyk starohornoněmecký, pak středohornoněmecký (od r. 1100) a novohornoněmecký, [který se vyvinul ze středoněmeckých a bavorsko-rakouských nářečí působením kanceláře cís. Karla IV. a jako jazyk spisovný se ustálil od dob Lutherových]. Jazyk německý se dělí ovšem také místně na velmi mnoho nářečí od sebe značně rozdílných.) K severské větvi germánské patří jazyk a) islandský a norský; b) švédský a dánský. — K jazykům východogermánským patřil jazyk gotský (v něm je Ulfilův překlad bible ze 4. stol. po Kr.) burgundský a vandalský. balto-slovanská. 8. K větvi balto-slovanské (čili litu-slovanské) patří jazyky b a l t s k é , a to: a) staropruský (vyhynul v 17. stol.), b) litevský, c) lotyšský (s památkami od 16. stol.) a jazyky slovanské.
2. Přehled jazyků slovanských. A. Jazyky slovanské. Pravlast Slovanů. Jazyk praslovanský. a) Národ slovanský vzešel z téhož pranároda indoevropského (čili arijského) jako národ řecký, římský, národy románské, germánské atd. Prvotní jeho sídla (pravlast slovanská) byla kdesi na sever od Karpat mezi řepami Odrou a Dněprem (asi na území východní Haliče a v sousedních krajinách ruských). Prajazyk národa slovanského (jazyk praslovanský) nebyl asi zcela jednotný a také v něm vývojem vnitřním a pak vlivem odloučení místního vznikaly jazykové odchylky, takže se během doby vyvinuly tři význačné skupiny jazyků slovanských: západní, jižní a severovýchodní. Roztříštění jazyků slovanských: západní, b) Ke skupině západní patří jazyk č e s k ý a s l o v e n s k ý (v republice československé ČSR., 10 mil.), p o l s k ý (v republice Polské, 175 mil.), l u ž i c k o - s r b s k ý (Srbové lužičtí, poslední z vyhubených slovanských kmenů polabských, v Horní a Dolní Lužici v Německu, 150 tisíc) a jazyk kašubský, jejž někteří badatelé pokládají za zbytek Slovanů baltických. jižní, K jižní skupině náleží jazyk s l o v i n s k ý (1½ mil.; v Jugoslavii a v Italii), s r b o c h a r v á t s k ý (8½ mil., v býv. království Srbů, Charvátů a Slovinců, SHS., nyní
Jugoslavie) a b u l h a r s k ý (5 mil.; v republice Bulharské; literární památky od 10. stol. po Kr.). východní. K severovýchodní skupině patří jazyk ruský (110 mil.; ve Svazu sovět. social. republik, SSSR.), a to v e l k o r u s k ý (63 mil.), m a l o r u s k ý (ukrajinský, 37 mil.), b ě l o r u s k ý (10 mil.).
B. Přehled hlavních rozdílů mezi jednotlivými jazyky slovanskými. Jednotlivé jazyky slovanské jeví některé odchylky, zvláště, co se týká přízvuku, kvantity a změn hláskoslovných; jazyky téže skupiny jsou si zde zpravidla bližší. Přízvuk. a) Přízvuk ve skupině západní jest p e v n ý , k d e ž t o v j i ž n í (srboch., slovinštině a dílem i bulharštině) a východní (ruštině) je přízvuk pohyblivý (měnlivý). Kdežto však čeština má přízvuk hlavní na prvé slabice a přízvuk vedlejší většinou na každé další liché, má polština přízvuk na slabice předposlední; lužická srbština má přízvuk na slabice prvé (jako čeština), ale ve slovech několikaslabičných je v dolní lužičtině též přízvuk vedlejší na, slabice předposlední (jako v polštině). Kvantita. b Kvantita. Původní rozdíly mezi slabikami dlouhými a krátkými zůstaly v češtině zachovány (výjimkou je lašské nářečí, na něž působil vliv polský). V lužické srbštině a polštině, podobně jako v bulharštině a ruštině, rozdílu mezi slabikami dlouhými a krátkými není. Změny hláskoslovné: Střídnice za ъ, ь c) Střídnice za praslovanské polohlásky ъ, ь jsou rozdílné. V češtině podle pravidla jerového je za ně (v sudých slabikách od konce slova) střídnice e, v polštině e nebo ie, v srboch. a, v ruštině o nebo e: psl. sъnъ, č. sen (ale slc. moch, mach), pol. sen (g. snu), sch. san, rus. son psl. dъnъ, č. den pol. dzieň, sch. dan, rus. deň Nosovky. d) Za praslovanské nosovky (ę, ą) jsou v češtině a lužické srbštině, jakož i v jazycích jihoslov. a v ruštině, střídnice nenosové; v polštině však nosovky zůstaly. 7 ) psl. čęstь, pot. część, czątka, č. část; srboch. čest; r. časť psl. rąka, pol. ręka, g. pl. rąk, č. ruka; srboch. ruka; r. ruka sądь stč. súd (nč. soud) (V koncov.: rybą — rybu, dušą — dušu — duši; nesą — nesu atd.) tort, tolt, tert, telt e) Původní hláskové skupiny tort, tolt a tert, telt 8 ) jeví se v jazycích, slovanských různě. Schema: Původ. č. pol. luž. srb. bordtrat: brada, dráha, práh trot: próg, droga prog (proh) tortzolttlat: zlato tlot: głowa głowa (hlowa) toltbrêgъ trêt: staroč. břěh tret: brzeg tert 7
Pro své nosovky bývá polština nazývána slovanskou franštinou (svou. franc. fin, bon), podobně jako srbocharvátština pro zvučné samohlásky slovanskou italštinou. — Že ještě v době sv. Václava († 929) zněly původní nosovky, tomu nasvědčuje na př. latinské jméno světcovo Venceslaus (a podobně německé Wenzel). 8 Je to grafické označení pro jazykospytce; t značí kteroukoli souhlásku; značka tort atd. značí skupinu or, ol — er, el mezi souhláskami.
telt
blên-
tlêt: blén (blín) jsl. trat: brada tlat: zlato trêt: tlêt: bulh. blênъ
tlet: rus. torot: boroda, doroga, porog tolot: zoloto teret: bereg tolot. telet: belena
bj, pj, mj, vj. f) j ve skupinách bj, pj, mj, vj mění se v jazycích jihoslovanských (krom bulh.) a v ruštině v lj. zemjal č. zema, země; jsl. a rus. zemlja. 9 ) Střídnice ua tj, dj. g) Za psl. tj, dj v jazycích západoslovanských je c, (d)z, v slovin. č, j, v srboch. ć, ďj, v bulh. št, žd, v r. č, ž. psl. č. pol. slovin. srb. bulh. rus. tj: světja c: svieca, svíce świeca sveča sveća svêštь č: svěča dj: medja z. meza, mez miedza meja medja mežda ž: meža Jazyk staroslověnský. h) Nejstarší písemné památky jazyka slovanského jsou psány jazykem staroslověnským. Je to slovanské nářečí bulharsko-makedonské, 10 ) jehož užívali bratři K o n s t a n t i n (Cyril) a M e t o d (Metoděj), původem Řekové ze Soluně (Thessaloniky), přicházejíce od východu (z Byzantia) hlásat víru Kristovu národům slovanským. Slovanské písmo: hlaholice, cyrilice. ch) Písmo. Důmyslný Konstantin sestavil pro jazyk slovanský také slovanské písmo, použiv obratně prvků malé abecedy řecké, a toto nejstarší písmo slovanské se jmenuje hlaholice. Žáci Konstantinovi čili Cyrilovi 11 ) sestavili později zdokonalenou abecedu slovanskou, a toto písmo se nazývá cyrilice (kyrilice). Nejstarší památky slovanské jsou psány jednak písmem hlaholským (hlaholicí), jednak písmem cyrilským (cyrilicí 12 ). Cyrilicí píší a tisknout podnes Slované náboženství pravoslavného (Srbové, Bulhaři a Rusové). Latinka. U ostatních národů slovanských ovládlo písmo latinské, a to vlivem křesťanské vzdělanosti přicházející k nám z Italie (církev římská). Švabach. Podle vzoru německého pronikl k nám také švabach, druh lomeného písma z XV. století, a udržel se u nás až do polovice XIX. století. První novočeská kniha tištěná opět latinkou byla „Slovesnost“. Jos. Jungmanna (1820); latinka se ponenáhlu ujímala a již od druhé poloviny 19. stol. ovládla obecně a užíváme jí podnes. 13 ) 9
Srov. Novaja zemlja; zemljanky (převzali i naši legionáři). Je to stará bulharština (sestra staré češtiny, staré ruštiny atd., nikoli matka jazyků slovanských). — Tento jazyk v pozdější podobě, jak se ho užívalo v bohoslužebných knihách ruských a srbských, nazýváme církevní slovanštinou. 11 Konstantin se zval později Kyril (Cyril). 12 Bylo mínění, že cyrilice je písmo starší (soudil tak i geniální jazykozpytec Josef Dobrovský, zakladatel slavistiky), ale Pavel Josef Šafařík dokázal, že hlaholice je starší. — Znaky slovanských písmen, zvl. srbskou cyrilici a ruskou azbuku (abecedu), viz na přehledném lísrtku v knížce „Dodatek k čítance pro nižší třídy středních škol“, obsahující ruské, srbocharvátské a polské texty s příslušnými výklady; část srbocharvátskou zpracoval Ant. Beringer, polskou Iza Šaunová, ruskou Frant. Zpěvák. (Státní nakladatelství, 1927.) Dnes jest se znalostí ruštiny i cyrilice obecně známá. 13 Latinkou se nyní tisknou i knihy a časopisy německé, ano i turecké. 10
3. O vývoji jazyka českého a slovenského. Odkud čerpáme znalost jazyka. Jazyk český a slovenský známe z živých nářečí, z literatury soudobé, z písemných památek věků minulých a z prací jazykozpytných (mluvnických). Jako živý organismus také náš jazyk podléhal a podléhá rozmanitým proměnám; jejich studiem se zabývají jazykozpytci, a ti též vyučuji jeho vnitřní i vnější vývoj. Ve vývoji našeho jazyka rozeznáváme dobu předhistorickou (a to období indoevropské — asi 2000 let před Kristem, praslovanské — do konce 6. stol. po Kr., pračeské — asi do 10. stol. po Kr.) a dobu historickou. Historická doba čes. jazyka. Historická doba našeho jazyka se počíná prvními písemnými památkami jazykovými od 10. století, kdy se ojediněle objevují názvy a jména česká v písemných památkách latinských a německých. Od sklonku 13. století můžeme jazykový vývoj československý sledovati v zachovaných památkách písemných, které jsou již skutečnou literární tvorbou, až do doby nové nepřetržitě. Historická mluvnice a slovník. Stav jazyka a jazykové změny, které se v něm jeví od počátku až po naši dobu, zaznamenává historická mluvnice; jsou to zvláště změny hláskoslovné, kmenoslovné, změny ve flexi (skloňování a časováni) i ve skladbě. Historický slovník obsahuje pak úhrn českých a slovenských slov ze všech dob našeho písemnictví, zkoumá jejich původ a příbuzenstvo a sleduje též, jak se v době historické měnil jejich význam. 14 ) Vnitřní a vnější dějiny jazyka. V historické mluvnici a slovníku jsou obsaženy vnitřní dějiny jazyka. — Vnější dějiny jazyka nás poučují o tom, jaká byla kdy oblast (území) jazyka československého, jak se uplatňoval v literatuře a vůbec, v životě veřejném i jak byl vzděláván theoreticky (od jazykozpytců v mluvnicích, slovnících atd.).
A. Hlavní rozdíly mezi starou a novou češtinou. Stará čeština. Starší formě jazyka československého říkáme stará čeština (stč.); je to jazyk našich předků, jak jej vůbec známe z literárních památek od počátku českého písemnictví až do konce 15. stol., zvláště pak z literárních tvorby století 14. Z počátku podléhal náš jazyk pronikavějším proměnám, ale čím pilněji byl vzděláván literárně, tím méně bylo změn a jazyk se ustaloval (normalisoval). Změny hláskové v době pračeské. Již v o b d o b í p ř e d h i s t o r i c k é m (v době pračeské) se ustálily v něm některé jevy hláskové odlišné od jiných jazyků slovanských. Je to především přesmyk plynných souhlásek l, r mezi souhláskami (psl. tort, tolt a tert, telt se přesmyklo v stč. trat, tlat a trêt, tlêt; viz kap. 2, odst. e). Dále je to změna ъ a ь v příslušné střídnice 15 ) podle pravidla jerového; (viz kap. 2, odst. c) a změna nosovek (ę, ą) za samohlásky nenosové (viz kap. 2, odst. d). — V době předhistorické se ve všech jazycích 14
Historickou mluvnici českou (o několika dílech) a staročeský slovník psal Jan Gebauer; v díle jeho pokračovali Emil Smetánka a Fr. Trávníček. Úplný soubor, poklad jazyka českého, obsáhne „Slovník jazyka českého“, připravovaný Českou akademií věd a umění. Zatím vychází Příruční slovník jazyka českého (red. O. Hujer, Emil Smetánka, Mil. Weingart, B. Havránek, V. Šmilauer, A. Získal) a Slovník jaz. českého (P. Váši a Fr. Trávníčka). Etymologický slovník jazyka československého napsal Jos. Holub; tam též literatura další. Normu novočeského jazyka podávají mluvnice Trávníčkova, Šmilauerova, Havránkova, Bečkova, Hallerova atd. 15 Jest rozdíl mezi e, které je střídnicí ze ъ (domъkъ — domek) a e vkladným, jež vzniklo napodobením střídnic (mozek, bázeň, bitev). (O změnách hláskoslovných viz již v mluvnické látce pro IV. třídu.)
slovanských provedla také přehláska o — e po měkkých souhláskách (srov. ženo — duše, město — moře, toho — našeho). Hláskové změny v staré češtině. V d o b ě s t a r o č e s k é byly provedeny další změny hláskoslovné, které můžeme sledovali v památkách písemných. Praslovanské g se v češtině změnilo v h a do století 13. se klade vznik českého ř (za r). Od jiných jazyků slovanských se odchýlila čeština (na území západním) s přehláskou: o měkké souhlásce a — ě, á — ie (ve století 12.); po měkké souhlásce u — i, ú — í (do konce 14. stol.); aj — ej (v 16. stol.); na příkl. naša duša, čáša, pěšá — našě dušě, čiešě, pěšie; našu dušu, našú dušú — naši duši, naší duší; najlepšie, vajce, vajec — nejlepší, vejce, vajec. 16 ) Dále nastala (koncem 14. a počátkem 15. stol.) ztráta jotace po souhláskách neretných (naše dušě, ciesař — naše duše, césař), kdežto po retných byla jotace v krátkých slabikách zachována (běžeti, rybě, ofěra, věřiti, trávě, pamět); v slovenštině se objevuje ztráta jotace i po retnicích (rybe, umenie, kvet). Úžením (které nastalo v slabikách dlouhých) změnilo se (mezi 14. a 17. stol.) ie v í (viera — víra), é v í (obilé — obilí). Dlouhé samohlásky široké se (v 15. a 16. stol.) rozšířily: ó — uo — ů, ú — au — ou; ý — aj — ej (bóh, g. boga — buoh — bůh; súd — saud — soud; vedú — vedau — vedou; pýcha — pajcha — pejcha). * Stč. tvarosloví. (Zvláštnosti staročeského tvarosloví.) V staré češtině se udržovaly ještě některé tvary, kterých (kromě nepatrného zbytku) v nč. není. Duál: 1 . D u á l . ) Číslo dvojné bylo v stč. zachováváno dosti důsledně. V nč. jsou stopy duálu zachovánu jen v některých zbytcích u substantiv, která označují údy vyskytující se po dvou (na rukou, rukama) a u číslovek (r. muž. dva, oba, r. žen. a stř. dvě, obě; srov. též: dvě. stě). D. substantiv. Duál substantiv. V 1., 4. a 5, pádě je v rodě m u ž s k é m koncovka -a (nebo -y) toliko i-kmeny a kmeny souhláskové mají -i (chlapy = dva chlapové atd., oráča — oráče; hosti, kameni). 1., 4, a 5. p. subst. rodu ž e n s k é h o a s t ř e d n í h o je roven jejich 6. pádu čís. jed. (rybě = dvě ryby; duši, hosti, mateři; městě, moři, rameni; kuřětě). 2. a 6. pád má všude kont. -ú; 3. a 7. pád má kont. -ma, 17 )
16
Účinky přehlásky se projevily: a) v koncovkách (srov. rozdíl mezi vzory tvrdými a mělkými: g. chlapa, d. chlapu — oráče, oráči; nom. město, g. města — moře, g. moře; nom. žena, ak. ženu — duše, duši; g. toho, d. tomu atd. — našeho, našemu; adj. dobrá — pěší (srov. 1. p. sg. žen., 1. a 4. p. střed. atd.) — b) v kmenech (Jan — Jene, úřad — úředník; svatý — světější, šťastný — štěstí; lid. čuchati — čich a p.). 17
Duál 1., 4., 5. p.
Muž. o-km. tvrdé měkké chlap-y oráč-ě (podle u-. m.)
(přehl. m –a)
2. a 6. p.
chlap-ú
oráč-ú (-iů)
3. a 7.p.
chlap-oma
oráč-oma
u-km.
a-km. žen.
o-km. střed. tvrdé
syn-y
ryb-ě
měst-ě
syn-ú
ryb-ú
měst-ú
ryb-ama
měst-oma
(podle o-km.)
syn-oma
D. adjektiv. Duál a d j e k t i v . 1., 4., 5. p., muž. dobrá; žen. a střed, dobřiej 2. a 6. p. dobrá 3. a 7. p. dobrýma D. zájmen. Duál z á j m e n . a) (zájmena bezrodá) 1, p. vě, va (my dva) 2. a 6. p. najú, vajú 3. a 7. p, náma, váma b) (ten) 1., 4. p. ta(= ti dva), tě (ty dvě, ta dvě) 2., 6. p. tú 3., 7. p. těma
c) (on; jenž) 1., 4. již (jež dvě), jěž (jež dva) 2., 6. p. jú 3., 7. p. jima
D. u sloves. Duál u sloves. 1. os. vedevě (my dva vedeme) 2. os. vedeta (vy dva vedete) 3. os. vedeta (oni dva vedou) Aorist a impf. 2. ( A o r i s t a i m p e r f e k t u m . ) V stč. byly jednoduché tvary slovesné vyjadřující děj minulý (podobného rázu jako řecký aorist a imperfektum anebo jako německé imperfektum), kdežto v nč. k označení času minulého užíváme tvarů opsaných. 18 ) Zbytkem starého aoristu jsou jen tvary: bych, by, bychom, byste(jichž se užívá k opsání způsobu podmiňovacího, kondicionálu) a ustrnulý tvar vece (= řekl). (V luž. srbštině a v srbocharvátštině se aorist uchoval.) Aorist: A. A o r i s t znamenal děj minulý (bez zvláštního omezení, které je na př. v řečtině); viděch had = viděl jsem hada, zjědovi = otrávil a pod. (Ale již v stč. byl aorist vlastně v úpadku; vyskytoval se hlavně v 3. osobě, kdežto v ostatních je vzácnější.) Tvořil se z kmene infinitivního (perfektního) a jest dvojí: silný a slabý. silný, a) Aorist silný (čili jednoduchý) se tvořil od sloves s kmenem zavřeným (slov. I. tř, vz. 1.—4. a slov. podle II. tř. vz. tisknouti), a to těmito koncovkami: Sg. 1. os. 0, 2. a 3. -e; du. 1. -ově, 2. a 3. -eta; plur. 1. -om, 2. -ete, 3. -u:
18
Při četbě v Čítance viz slovníček a v sešitku pozn. o stě. tvarech, o negaci a j. odchylkách. a-km. žen o-km. střed. i-km km. souhláskové měkké muž. ž. duš-i moř-i host-i kost i ramen-i mateř-i kuřět-ě (oči) duš-ú (-iů) moř-ú host-ú kost-ú -ú kuřa-tú (-iú) duš-ěma moř-oma host-ma kost ma ramen oma kuřat-ma (očima podle 1. p. oči) (podle o-km) (mořema)
Sg. 1. ved (= vedl jsem) Du. 1. vedově 2. vede 2. vedeta (= vy dva 4. vede 3. jste vedli, oni dva vedli)
Pl. 1. vedom (vedli jsme) 2. vedete 3. vedu
slabý. b) Aorist slabý se tvořil od sloves s infinitivním kmenem otevřeným, ale také od sloves s kmenem zavřeným, jenže u většiny těchto sloves se kmen zavřený rozšířil příponou -e-. Koncovky aoristu slabého byly: Sg. 1. os. -ch, 2. a 3. 0; du. 1. os. -chově (-chvě, -chva), 2. a 3. os. -sta (-šta); plur. 1. os. -chom (-chomy, -chme), 2. -sta (-šte), 3. -chu. (Samohláska kmenová v aoristu je skoro vždy krátká!) Příklad: Sg. 1. 2. 3. Du. 1. 2. 3. Pl. 1. 2. 3.
vola-ch Sg. vola vola vola-chově Du. vola-sta
1. 2. 3. 1. 2. 3. vola-chom Pl. 1. vola-ste 2. vola-chu 3.
ved-e-ch ved-e vedeved-e-chově ved-e-sta ved-e-chom ved-e-ste ved-e-chu
Podobně jsou tvořeny na př. aor.: krych; uměch, umě atd.; brach, bra atd. — Od slov. býti tvořil se slabý aorist dvojí: bych, by, by; bychově, bysta; bychom, byste, bychu anebo: běch, bě, bě; běchově . . . běchu. (Zbytkem tohoto stč. aoristu je nč. bych atd.) Imperfektum. B. I m p e r f e k t u m (čas souminulý) znamenalo děj v minulosti trvací, anebo děj opakovaný (stáše = stála; bieše — byl; zastřěléše = několikrát zastřelil). Někdy také má význam kondicionálu: Božejóv syn do lesa běžieše a juž ovšěm utečieše (byl by utekl), ale sukně jej črvená prosoči (aor., prozradila). Dal. Imperfektum se tvořilo od kmene présentního, někdy však též od kmene infinitivního (perfektního): ale samohláska, kterou se kmen končí, je vždy dlouhá. Koncovky imperfekta jsou jako u aoristu slabého, ale v 2. a 3. os. sg. je koncovka -še: Sg. 1. volách Sg. 1. vcdiecb 2. voláše 2. vedieše 3. voláše 3. vedieše Du. 1. voláchově Du. 1. vediechově 2. a 3. volásta 2. a 3. vediesta PI. 1, voláchom Pl. 1, vediechom 2. voláste 2. vedieste 3. voláchu 3. vediechu Podobně: nesiech, prosiech, kupovách atd:; některá slovesa mají impf. dvojí: umějiech nebo umiech, dělajiech — děláeh, beřiech — brách; při četbě srov. též tvary jmějiešé — jmieše — míše a pod. *
Český poklad slovní. Rozvoj českého pokladu slovního. 19 ). V literárních památkách můžeme sledovati rozvoj jazyka také v rostoucí zásobě slovní; poklad jazyka československého je tu i obrazem vzdělanosti a duševního rozvoje národního. 20 ) Poklad jazyka českého byl v historické době časně rozhojněn četnými slovy, jež souvisí s přijetím západního (latinsko-německého) křesťanství; (srov. na př. subst. křest, kříž, mše, kostel, klášter, jeptiška, abatyše, kněz, pop, jáhen, epištola, žalm, žehnati,. vánoce, košile atd). S rytířstvím vnikly do jazyka českého cizí názvy a výrazy vojenské (rytieř pancieř, helm, turnaj, brně, oř, šturm a j.); s kolonisty německými přišly k nám názvy řemeslné, krojové, stavovské, právní a pod. (srov. na př. peníz, pytel, váha, clo, lichva, puška, ortel, fojt, purkmistr, hrabě a j.). Rovněž styk s reformací německou (luterstvím), dále vliv latinských spisovatelů v době humanismu, pak opět tlak němčiny v době pobělohorské, vliv maďarštiny (zvl. ve slovenštině) i jazyků východních, ale také vliv sousedních jazyků slovanských rozhojňoval slovník český (jehož vliv se navzájem rovněž odráží v jazykové zásobě národů sousedních). Při kulturním rozvoji národa některá slova zanikla zároveň s pojmem 21 ), přestalo-li se věci užívati (srov. na př. zánik stč. výrazu hodina sutá (t. na hodinách přesýpacích) a j. stč. (S oblibou jich jako archaismů užívají např. spisovatelé povídek historických, osvěžujíce jimi jazyk.) V době nové zanikly na př. výrazy křesadlo, groš atd., ale s novými vynálezy technickými slovník náš obohatily názvy novodobé, jako: nádraží, letadlo, jednoplošník, rozbušky, samopal a j.
B. Vnitřní vývoj jazyka českého. Jazyk stč. J a z y k s t a r o č e s k ý , jak bylo naznačeno, charakterisují zvláště hojné změny hláskoslovné, v tvarosloví pak zvláště duál a imperfektum s aoristem. Za Husa. Pevného základu a ustálení dostalo se spisovnému jazyku českému v 15. století zásluhou Husovou. Jan Hus, píše česky, povýšil živý jazyk, jímž se mluvilo za jeho doby v okolí pražském, na jazyk spisovný; od té doby se český jazyk spisovný ustaluje, k čemuž přispěl jednak národní význam veškeré činnosti Husovy, jednak vzrůstající význam hlavního města jakožto střediska české kultury. Od té doby vymizely ze spisovného jazyka zastaralé knižní tvary (na př. aor. a impf.), živému jazyku již cizí, a skloňování a časování ustalovalo se ve formě, jaké užíváme podnes. Rovněž vymizely mnohé nečeské zjevy, zavlečené vlivem cizím, jež Hus odmítal, dbaje uvědoměle o čistotu jazyka spisovného i řeči hovorové. (Srov. ukázky z Husa v Čítance a Poznámky k čítance, str. 25.) Hus si získal zásluhu také o nový pravopis; odstraniv složitý pravopis spřežkový, zavedl důmyslná znaménka diakritická, jichž s malou obměnou užíváme podnes. (O vývoji českého pravopisu viz na str. 15.) Doba husitská. Jazyk doby husitské má ráz své doby; jak sledujeme zvláště v ukázkách prózy náboženské i v básnických projevech (píseň), je osvěžen prvky řeči lidové, je rázný, pádný, jadrný. 19
Doklady si můžeme postupně shledávati při četbě textů v Čítankách. Mluvnice ve tř. IV. podávala přehled, jak se měnil význam slova; srov. na př., jak se zúžil rozsah subst. dobytek (původně jakákoli věc dobytá, majetek, nyní domácí brav) a podobně subst. jed, pivo, pověst, švec, krejčí a j., anebo jak se rozšířit rozsah subst. kus (původně kousnutí nebo část ukousnutá, nyní část jakákoli: kus světa) a pod. subst. kůže, lék, žák, dívka a j. 21 Rozvoje slovníku, očišťování jazyka i vplývání živlů cizích v rozličných dobách si budeme v kvintě i sextě všímati při četbě ukázek v Čítance. 20
Za humanismu. Vlivy německé. Pěstiteli uhlazeného slohu podle vzorů starých klasiků římských a řeckých byli naši humanisté, kteří vyvinuli snažné úsilí, aby dodali jazyku téže uhlazenosti a vytříbenosti, jakou poznali u svých vzorů. Oblíbili si umělou stavbu vět, a obšírné periody (obvětí) byly znakem slohové obratnosti i chloubou humanisticky vzdělaných prozaiků a řečníků. Přitom však humanisté přejímali i cizí vazby a nečeský pořádek slov a — citujíce latinské autory a užívajíce latinských slov — porušovali také čistotu jazyka českého. Té doby též stykem s německými luterány počala do jazyka pronikati slova německá, a tento vliv cizího jazyka podporoval i neustávající příliv cizinců a od nastoupení Habsburků (1526) také vliv nečeského dvora královského. Jednota českobratrská. Vzdělanost humanistická, která svou měrou ovšem také přispívala k zušlechťování spisovného jazyka (Veleslavín), měla též vliv na jazyk spisovatelů z Jednoty bratrské. Bratří však, jsouce v stálém a živém styku s čistou a výraznou mluvou lidovou, mají hlavni zásluhu o zdokonalení a ustálení jazyka spisovného. Jejich theoretické vzdělání jazykové, průprava humanistická i praktická znalost jazyka uplatnily se v nejvýznamnějším díle — ve vzorném bratrském překladu bible Kralické, jež vyniká bohatstvím slovním, dokonalostí slohovou i jemným smyslem pro jazykovou čistotu a výraznost. Doba pobělohorská. Doba pobělohorská zasáhla osudově nejen ve vnější, ale i vnitřní vývoj našeho jazyka. Spisovatelé bratrští ve vyhnanství ovládají jazyk mistrně, i když latinské a německé vlivy porušují jeho čistotu (vazby i slovník), a dílo Jana Amosa Komenského je posledním květem naší literatury v době jazykového a národního úpadku ve století 17. Theoretičtí oprávcové. Zato písemnictví domácí (katolické), nemajíc ani ideové, ani formální spojitosti s literaturou věků předešlých, zakazovanou a zahlazovanou v době pobělohorské, a tedy ani vzorů uhlazenosti slohové a správnosti jazykové, chátrá a upadá. Do jazyka spisovného vnikají víc a více slova cizojazyčná, výrazy a vazby nečeské, ano u spisovatelů doby pobělohorské upadá i znalost správného tvarosloví. Theoretičtí oprávcové, kteří chtěli v 17. a 18. stol. jazyk upravovati, jsouce neznalí starší literatury, jazyk kazili, a to zvláště někteří spisovatelé mluvnic, skládaných bez theoretických vědomostí filologických i bez znalosti živé, dobré mluvy lidové, jež se udržovala i za dob útlaku mezi drobným lidem venkovským. Stol. 18. Dobrovský. Teprve na sklonku stol. 18. a na počátku stol. 19. došlo k obratu a nápravě. Jazykový badatel Jos. Dobrovský (1735—1829), obíraje se studiem starší literatury a znaje živý jazyk lidový, učinil přítrž libovůli a objasnil mluvnická pravidla jazyka českého, vraceje se k bibli Kralické, jakožto jazykovému základu a vzoru. Doba národního obrození. Jungmann Doba osvícenská, která znamenala konec dvousetleté reakce, byla přízniva rozvoji písemnictví takže nejen české básnictví, divadlo, lidové knížky zábavné a poučné, ale i práce vědecké a díla překladová mohla opět přispívati k rozvoji našeho jazyka. Josef Jungmann (v prvé třetině 19. sto).), opíraje se o starší literaturu českou i o živou mluvu lidovou, obohacoval jazyk český též ze zdrojů jiných: z příbuzných jazyků slovanských přejímal slova a výrazy, jichž v češtině nebylo (na př. vzduch, vesmír, jeseň, tužba, vkus, děva, bol), a podle vědecky oprávněných pravidel jazykových obohacoval jazyk spisovný (v oboru poesie i prózy) také potřebnými novotvary (na př. příroda, dráha, střed, obřad, obraznost, blahost,
ohromný, rozlehlý a j.). Všechen dosavadní jazykový poklad český sebral po mnohaleté přípravě pracovní v pětidílném fraseologickém Slovníku česko-německém (1835—1839). Odluka slovenská. Oblast našeho jazyka se rozdvojila t. zv. odlukou slovenskou, jež porušila jednotu spisovného jazyka. Katoličtí spisovatelé slovenští 22 ) na konci 18. stol. (Ant. Bernolák) zvolili si za spisovný jazyk nářečí západoslovenské; v polovině 19. století došlo pak k literárnímu rozkolu (Ľudevít Štúr), takže nyní má spisovný jazyk československý dvojí znění: české a slovenské, po případě se rozlišují jako jazyky dva. Stol. 19. a 20. Jazyk sdělovací v česky psaných naukových a vědeckých dílech a časopisech 19. a 20. století se neustále tvoří a tříbí a stále zdokonaluje a rozvíjí, při čemž také rozvoj škol národních, středních a vysokých, jakož i práce odborných a vědeckých ústavů i společností a růst obecné vzdělanosti je na prospěch vývoji ušlechtilého a správného jazyka spisovného, zvláště tvarově již pevného a ustáleného, jenž i se všemi nářečími 23 ) československými je i předmětem láskyplného badání filologického. Rozvoj dnešní Při rozkvětu československé poesie ve stol. 19. a 20. (původní i překladové) pozorujeme i výběr tvárných prostředků jazykových, jež jsou významné nejen pro jednotlivé spisovatele a jednotlivá období, ale také pro potěšitelný rozvoj našeho jazyka. Náš jazyk spisovný, jehož znalost se upevňuje školami i tiskem (knihy, noviny) i veškerým oborem života politického i společenského, jakož i živá nářečí, pokud se nesrovnala s jazykem spisovným, jsou výtvorem a svědectvím československého kulturního rozvoje více než tisíciletého. * Písmo slovanské a latinské. Pravopis primitivní. Vývoj českého pravopisu. Poněvadž vliv slovanských věrozvěstů od východu byl u nás brzo přerušen, neujalo se slovanské písmo, vytvořené Konstantinem (Cyrilem), a působením kněží obřadu latinského užívalo se u nás latinky. Osoby píšící česky pokoušely se latinským písmem označiti písmena vyjadřující české souhlásky, pro něž v latinské abecedě nebylo znaků písaři obyčejně volili písmeno hlásky příbuzné a tak psali na př. dete (m. dietě), cas (čas) a pod. (To je pravopis primitivní.) 24 ) spřežkový. Od 13. stol. si písaři pomáhali tak, že na př. měkké souhlásky (č, š, ž) nebo dlouhé samohlásky označovali spřežkami, několika literkami spřeženými k vyjádřeni jedné hlásky. Tak psali na př. rzyeka (řěka), czas (čas), comaar (komár); v některých rkp. je soustava spřežková zachovávána dosti důsledně. (Tohoto pravopisu spřežkového užívají podnes ještě Poláci.) 22
Evangeličtí spisovatelé zůstali tehdy věrni náboženským a národním tradicím literárníma užívali spisovného jazyka českého (Jak je v bibli Kralické). 23 O českých a slovenských nářečích viz souborné poučení v mluvnici. 24 Pravopis P r a v o p i s je způsob jakým označujeme v písmě hlásky vyslovované. a) Píšeme je bud tak jak slyšíme, na př. hlava, dáti, jitrocel (pravopis f o n e t i c k ý ). Fonetického způsobu psaní neužíváme vždy, nepíšeme tedy: cera, vrapce, měscký atd. b) Pro jasnější srozumitelnost snažíme se při psaní označiti původ slova (etymologii, odtud pravopis e t y m o l o g i c k ý ); na př. městský, knížetství, mýdlo, mýti — míti. c) Zvyklost nutí nás, že zachováváme psaní některých slov, jak se psávala kdysi, právě proto, že se tak psávalo, třeba foneticky nebo etymologicky bychom měli psáti jinak (je to t.zv. pravopis h i s t o r i c k ý ). Na př. píšeme po staru větší, ač foneticky by se psalo věčí a etymologicky věcší (z vět —j-;) píšeme kdo (vyslov. gdo, stě. podle původu se psalo správně kto). Pozn. Pravopis je podobná úmluva společenská (konvence) jako dopravní řád pouliční; jeho smysl. je v jednotící organisaci.
Znaménka diakritická. Jan Hus, podnícen ojedinělými pokusy některých písařů, zavedl pro psaní české abecedy znaménka diakritická (rozlišovací). Měkké souhlásky, jichž v latině nebylo, označoval příbuzným písmenem s tečkou (tak od lat. c odlišil české č, píše je ċ, na př. , 25 ), stejně označoval i tvrdé l; dlouhé samohlásky značil pak čárkou (jako je podnes, na př. nás). Tato úprava se uplatňovala ponenáhlu, neboť starý pravopis spřežkový se vyskytoval ještě v 15. a 16. století. Pravopis bratrský. Teprve spisovatelé Jednoty bratrské (od sklonku 16. stol. do konce stol. 17.) zavedli Husův pravopis veskrze, ale provedli tu ještě některé změny, Místo tečky nad měkkými souhláskami zavedli háček (místo ċ psali č atd.), slabiky de, te, ne 26 psali dě, tě, ně. Některé změny v pravopise bratrském byly však zhoršením. Po c, z, s psali vždy y a také spojku i psali y; místo ej psali ey (woley); měli dvojité w; u- na začátku slov pak psali v- (vřad = úřad). Pravopis analogický. Pravopisu bratrského se užívalo až do doby národního obrození. Podle návrhu Jos. Dobrovského (na konci 18. stol.) byl v prvé třetině stol. 19. zaveden pravopis řečený a n a l o g i c k ý . Podle něho se spojka i psala opět s měkkým i a po c se psalo vždy i, kdežto po z a s se psalo buď i (iota) anebo y (ypsilon), podle toho, jak si žádala analogie. (Srov. kosi zpívají — nom. plur. s -i — tak jako: hadi lezou; slyšíme kosy — akk. (atd.) s -y — tak jako: vidíme hady.) Zavedeno též u- na zač. slov m. v-. O pravopis analogický byly vedeny literární spory mezi t. zv. iotisty (obhájci pravopisu analogického) a ypsilonisty (konservativními obhájci pravopisu bratrského). — (Úvahu Dobrovského viz v Čít. pro VI. tř. na str. 3.) Oprava skladná. V polovině 19. století došlo k pravopisné opravě s k l a d n é (podle Pavla Jos. Šafaříka); místo posavadního ey se psalo ej; místo ğ — g, místo g — j, místo j — í, (na př. dey — dej, gegj = její, Gindy a nynj = Jindy a nyní). Nedlouho potom zavedeno také psaní ou místo au (jež si již dávno vyslovovalo jako ou), a upuštěno od dvojitého w, jež bylo nahrazeno jednoduchým u, (srov. na př. auweg = ouvej; obauwati = obouvati). (Jen konservativní historik Václav Vladivoj Tomek tiskl své Dějiny města Prahy a j. ještě na sklonku 19. stol. s. au a w.) Pravopis naší doby. Tohoto opraveného pravopisu užíváme podnes (přes rozmanité návrhy a pokusy o další zjednodušeni); jednotícím souborem pravopisných předpisů jsou nám odborně sestavená Pravidla českého pravopisu (poslední úprava z r. 1941), schválená úředně.
C. Vnější vývoj jazyka českého a slovenského. Vnější vývoj našeho jazyka se zpravidla shoduje s politickými a obecně kulturními poměry doby. 27 ) 25
poz.přep. – vytvořeno kreslením – nemám znakovou sadu psáno obdobně, jako ċ – nemám znakovou sadu 27 Význam politické svobody. V období svobody a sebevědomí národního uplatňují se práva jazyka československého v celé oblasti státní, v literatuře, v životě společenském, ve správě veřejné a ve veřejnosti vůbec. Při živějším kulturním, politickém a obchodním styku s cizinou ochabuje však občas bdělost národní, stoupá příliv cizinců a též v jazyku se objevují vlivy cizí. Cizinci se domáhají uplatnění i ve věcech veřejných a usilují i o nadpráví na újmu živlu domácího, čímž se, jak v dějinách jazyka československého pozorujeme, zmenšuje také jeho oblast. V době politického útlaku a v područí vlády cizojazyčné se oblast jazyka našeho vždy zužovala. 26
Území jazyka čs. Územím jazyka československého byla původně celá země Česká a Moravskoslezská, valná část někdejšího celistvého Slezska (i s Kladskem), země Slovenská; jazyk český zaujímal též část území rakouského. Latina u nás. Na území českém byla latina — jako jazyk církve římské — jazykem církevním a také spisy úřední se psaly latinsky. Čeština v Polsku. Naproti tomu přispěly hojné styky česko-polské, že čeština se rozšířila i v Polsku jako jazyk spisovný a diplomatický. Němčina na našem území. Přemyslovci, hrdí na své vynikající postavení v říši německé, již v polovině 13. století připouštěli do Čech cizince; s nimi vnikaly ke dvoru královskému nejen zvyky cizí (na př. s mezinárodním rytířstvím), ale i zájem o literaturu a jazyk německý, takže na dvorech panovníků a šlechty české nacházelo útulek mnoho básníků německých; král Václav II. byl dokonce skladatelem německých písni milostných (minnesänger; minne = Liebe, láska). Šlechta, následujíc příkladu panovníkova, podporovala německé básníky a přijímala je na své hrady, jimž podle zvrácené módy tehdejší dávala s oblibou jména německá. Za posledních Přemyslovců se rozmohla také kolonisace německá; panovníci, aby zajistili královské pokladně stálé důchody, povolávali německé obchodníky a řemeslníky a jejich městům dávali zvláštní výsady (privilegia). Pak i šlechta zakládala osady německé. Ty se časem domáhaly stále větších výhod, osobujíce si i velká práva v zemi, a to i na újmu šlechty a všeho živlu domácího, jenž byl té doby zjevně na ústupu. Němčina dostala se tak na pomezí česko-německém do území českého, rozšiřujíc se na újmu jazyka domácího, ba vytvořilo se také několik jazykových území německých uvnitř oblastí české (t. zv. jazykové ostrovy). To vedlo též k poněmčování obyvatelstva českého, zvláště v některých místech. Dokonce i v Praze (na Starém městě) počalo obyvatelstvo německé za Jana Lucemburského, panovníka původu německého, nabývati převahy; tak se němčina dostávala i do listin a zápisů veřejných. Proti rozpínavosti německé zvedal se odpor domácí, který se projevoval také v některých dílech vlasteneckých spisovatelů českých. Doba Karlova. Za vlády Karlovy uplatňovala se mezinárodní latina na pražské universitě (1348), jež se stala střediskem mezinárodní práce vědecké, hostíc i cizince, jimž se ve správě university dostalo zastoupení třemi hlasy proti jednomu českému. Latina měla své místo i v kanceláři královské. Zde se také při správě věcí německých počala zušlechťovati a ustalovati spisovná němčina (ze středoněmeckých a bavorsko-rakouských nářečí). Přes to byla u nás čeština na postupu; Karel IV. upravil v městech královských poměr národnosti české k německé, nařídiv, aby Čechové měli zastoupení v městské radě a aby cizinci dávali své děti učiti česky; města očešťovala stálým přílivem českého obyvatelstva a též Nové město pražské bylo české. V Zlaté bulle, základním zákoně říše německé, ustanovil Karel IV., aby se synové knížat německých učili češtině, a zákonem utvrdil nerozdílnost zemí koruny České (Čech, Moravy, Slezska, Lužice). Za válek husitských. Značně vzrostlo území jazyka českého v době válek husitských, rozšířivši se opět až k hranicím, i na města a krajiny předtím poněmčené. Místa v úřadech byla vyhrazena Čechům a s cizinci se i před soudem jednalo po česku. Zápisy do zemských desk se konaly jen česky (na Moravě již od r. 1480, v Čechách od r. 1495) a češtiny se užívalo netoliko na sněmu, nýbrž i při jednáních diplomatických.
Dvojjazyčnost. Za vlády Ferdinanda I. proniká opět dvojjazyčnost při dvoře královském; výlučné právo češtiny v životě veřejném ovšem porušeno býti nesmělo. Od hranic však prosakoval opět živel německý, uplatňující se též při pronikání luterství na území české. Za neustálého přílivu cizinců se kazil také jazyk; největší pohromou pro něj byla doba pobělohorská. Doba pobělohorská. Úpadek národa československého počal vypověděním nekatolické inteligence, jež byla nositelkou národní vzdělanosti. Počet obyvatelstva klesl se tří milionů na necelou třetinu, jež upadla v područí cizí šlechty, takže země, již zaplavil příliv cizích přistěhovalců, podléhala germanisaci. Němčina nabyla (podle Obnoveného zřízení zemského, 1627) plného práva v zemi (zavedena dvojjazyčnost), avšak vlivem cizí šlechty a úřednictva byl jazyk český z úřadů i ze škol vytlačován a němčina pronikala stále mocněji, takže do konce 17. století se poněmčilo i Litoměřicko. Literární památky předbělohorské byly odklizovány a ničeny a úpadek národního sebevědomí znamenal nemenší ztrátu než porušení jazykové čistoty. Když vyhynula nekatolická emigrace v cizině, bylo obecné mínění, že jazyk český je odsouzen k zániku. Na Slovensku se udržovala čeština (bibličtina, řeč bible Kralické) zvláště v rodinách evangelických a byla zde spisovným jazykem ještě v prvé polovině XIX. století. Počátky t. zv. jazykového separatismu lze pozorovati ve snahách Bernolákových; k odluce od spisovné češtiny došlo v padesátých letech minulého století (odluka Štúrova). [V duchu politické dohody košické (1945) se upustilo od označování jednotného „jazyka československého ve znění českém nebo slovenském“ a mluvíme tedy o jazyku českém nebo o jazyku slovenském jako řeči dvou nejblíže příbuzných národů slovanských.] Za Josefa II. Na sklonku 18. století germanisační snahy Josefa II. přiměly k odporu vzdělanec i šlechtu, již usilovali o to, aby jazyku českému byla vrácena jeho někdejší práva. Zřízeny profesury české řeči a literatury v Novém Městě vídeňském i na universitě v Praze a sliby, že bude vyučováno češtině na gymnasiích, vzbuzovaly naději, že se oblast našeho jazyka opět rozšíří. Naši buditelé, spisovatelé a politikové vyvíjeli pak po celé 19. století všechno úsilí, aby dobyli jazyku československému bývalého místa v písemnictví, ve školách, v životě politickém a veřejném vůbec, a každý úspěch jazyka se stával též úspěchem politickým, neboť i boj proti germanisaci (v zemích západních) a proti maďarisaci (na Slovensku) byl národním zápasem o sebezáchovu a státní samostatnost. v samostatné republice. Když dne 28. října 1918 byla obnovena samostatnost starého státu Českého, byla republika Československá prohlášena za stát národní a práva jazyka českého a slovenského, který je jazykem státním, byla zaručena ústavou i jinými zákony, které jej uplatňují suverenně (svrchovaně) v životě veřejném. [Jak zde zasáhla něm. okupace v r. 1938-1945?] Oblast jazyka čs. Oblast našeho jazyka prostírá se po celé republice Československé; je nás deset milionů Čechů a Slováků (9,688.770). 28 )
28
Čechové a Slováci zahraniční. Počet zahraničních Čechů a Slováků činí dva a půl milionu. V zemích slovanských žije v S S S R na 80 tisíc Čechů a Slováků, v P o l s k u na 50 tisíc, v J u g o s l a v i i asi 90 tisíc Slováky a 60 tisíc Čechů, v B u l h a r s k u asi 3500 Slováků a 1500 Čechů. Dále žije v M a ď a r s k u téměř čtvrt milionu Slováků, v R a k o u s k u (zvláště ve Vídni) na 100 tisíc Č. a S., v R u m u n s k u 60 tisíc Slováků a 11 tisíc Čechů; v N ě m e c k u bývalo na 80 tisíc, ve F r a n c i i asi 15 tisíc, v B e l g i i asi 12 tisíc, ve V e l k é B r i t a n n i i asi 10 tisíc (a za války vedle toho 6000 vojáků v čs. armádě a 1300 letců), v H o l a n d s k u a Š v ý c a r s k u po 2000 atd. Ve S p o j e n ý c h s t á t e c h žije půl druhého milionu Čechů a Slováků, v K a n a d ě na 30 tisíc Slováků a 10 tisíc Čechů, v A r g e n t i n ě asi 50 tisíc, v B r a z í l i i asi 7000 Čechů a Slováků atd.
Vnitřní ani vnější vývoj jazyka našeho není ovšem ukončen. Jazyk náš mateřský bude zajisté i v příštích pokoleních předmětem bdělé péče a lásky jako drahý odkaz minulosti a nejvýraznější znak samostatného národa!
OBSAH. Strana 1. Lidská řeč; jazyk. — Přehled jazyků indoevropských ................................................. 3 Poznámky k jednotlivým jazykovým skupinám indoevropským. (K povšechné orientaci) ................................................................................................ 4 2. Přehled jazyků slovanských. A. Jazyky slovanské ................................................................... 5 B. Přehled hlavních rozdílů mezi jednotlivými jazyky slovanskými .. 6 3. O vývoji jazyka českého a slovenského .......................................................................... 8 A. Hlavni rozdíly mezi starou a novou češtinou ............................. 9 (Stará čeština. — Změny hláskové v době pračeské. — Hláskové změny v staré češtině. — Staročeské tvarosloví: Duál. — Aorist a imperfektum.) Rozvoj českého pokladu slovního .............................................................................. 12 B . V n i t ř n í v ý v o j j a z y k a č e s k é h o . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Vývoj českého pravopisu ........................................................................................... 15 C . V n ě j š í v ý v o j j a z y k a č e s k é h o a s l o v e n s k é h o . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
Veškerá práva vyhrazena.
Dr Antonín Procházka: O VÝVOJI ČESKÉHO JAZYKA. Příručka k čítance pro V. a VI. třídu gymnasií. První vydání 1936, dotisk 1949. Vydala a v nákladu 2000 výtisků vytiskla česká grafická Unie n. p. v Praze. Brož. za 12 Kčs.
Poznámky přepisu: V přepise jsem dodržoval (snažil jsem se) pravopis, včetně chyb, původního díla. Chyby, spíše tiskové, jsem opravoval, byl-li jsem schopen písmeno odhadnout z nedotisku. Jiné chyby, pokud jsem je odhadl, ať už rázu pravopisného či vzhledu, jsem neopravoval. Formát je, bohu žel, podřízen (prozatím) určitým možnostem programu WORD. Některá písmena jsem nenašel v základní znakové sadě – tudíž jsem je nahradil (a označil). V následujícím zobrazuji dané nedokonalosti s uvedením stránky a části textu. str. 16:
str. 17:
