2. l ékař s k á fak ult a Uni ver z i t y Ka r l ovy
17. l i s to pa d 2014
svoboda - demokracie - výkon - efektivita - rozčarování
SAMETOVÉ NOVINY
Z vl á št ní pa mě tnické v ydání k 2 5 . v ýro č í Sameto vé revo lu c e
O ústupu vleklé choroby Listopadové zamyšlení Vladimíra Komárka V roce 1989 bylo Československo vážně nemocné. Trpělo vleklou a dle mnohých nevyléčitelnou chorobou. Jednalo se o
Profilová fotografie V. Komárka z počátku 90. let. Archiv V. K.
systémové onemocnění, a i když existovaly různé hypotézy o jeho příčině či nesmělé návrhy na radikální léčbu, nedělo se až do listopadu téměř nic. 17. listopadu se skomírající organismus vzepjal v agonické křeči. Naše země byla, řečeno s Vladimírem Holanem, „na sotnách“, a přesto se, téměř zázrakem, začala uzdravovat. Léčba však nebyla dostatečně radikální, rekonvalescence neúplná, a i když remise trvá dvacet pět let, nejsme si jisti, že riziko relapsu nehrozí. Dokážeme recidivě předejít, nebo alespoň včas rozpoznat její první příznaky? Známe dopodrobna anamnézu, všechny etiopatogenetické inzulty a určili jsme správně diagnózu? Anamnéza českého státu není bez pozoruhodností, ale důvodně lze předpokládat, že se (i přes počáteční perinatální problémy) vyvíjel až do 16. století velmi zdatně. Za první vážnější inzult lze považovat 8. listopad 1620 a následnou ztrátu elit. K devastaci vysokoškolských elit dochází po pohřbu Jana Opletala 17. listopadu 1939, a to následkem perzekucí, během nichž je popra-
veno devět studentů, tisíce jsou odvlečeny do koncentračních táborů, jiní se zachrání v emigraci a vysoké školy jsou uzavřeny. Svobodné nadechnutí po ukončení druhé světové války je brzy přidušeno únorovým pučem. Charakteristickým příznakem znovu se rozvíjející choroby jsou slova, která zazněla 17. listopadu 1948 na zasedání ÚV KSČ: „Nemilosrdně vyčistíme střední a vysoké školy od reakčních studentů a postaráme se o to, aby převážná část studujících středních a vysokých škol se rekrutovala z dělnických rodin.“ Z pohledu mé generace byl nejsmutnější listopad 1968, kdy 16. listopadu začala okupační stávka studentů pražských a brněnských fakult. Iniciátorem byla pražská filosofická fakulta, jejímž studentem byl i Jan Palach. Byl jsem ve druhém ročníku, „obsadil“ jsem anatomický ústav
„Listopad 1989 byl nadějeplný a osvobozující.“ profesora Borovanského a stejně jako ostatní jsem marně doufal, že vyhrajeme. Lhostejnost, se kterou se většina národa smířila se srpnovou okupací, vedla o několik měsíců později Jana Palacha i Jana Zajíce k zoufalé oběti. Jejich smrt nebyla zbytečná – Palachův týden v lednu 1989 nepochybně přispěl k pozdější katarzi. Listopad 1989 byl nadějeplný a osvobozující. Po bolavém 17. listopadu přišly dny plné odhodlání. Z pedagogického sboru naší fakulty patřil k nejaktivnějším Martin Bojar: Inicioval vznik nezávislé lékařské komise, která ošetřovala a dokumentovala následky brutálního zásahu bezpeč-
nosti. Zraněných bylo 568, mezi nimi i Jan Marek, který se podílel na motolské protestní petici z 19. listopadu. Stávka na škole začala
2014. Foto: Lucie Galdová.
20. listopadu, ale první týden byl ve znamení nejistoty. Na náměstích se cinkalo, zpívalo a tleskalo, ale 22. listopadu přijely do Prahy jednotky Lidových milic o síle čtyř tisíc mužů a generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš uvažoval o potlačení odporu tanky po vzoru čínských soudruhů. Nejraději vzpomínám na pátek 24. listopadu, kdy od rána zasedal ÚV KSČ a v sedm hodin večer Miloš Jakeš rezignoval. Zpráva se rychle dostala do hlavního stanu Občanského fóra a krátce poté jsem ji přivezl stávkujícím studentům do Motola. Dodnes vidím, jak se jejich vyčerpané tváře radostně proměnily – byl to první příznak, že vleklá choroba začíná ustupovat. Záblesk naděje, že se uzdravíme... že budeme svobodně žít v normální demokratické společnosti. Prof. MUDr. Vladimír Komárek, CSc., je děkan 2. lékařské fakulty UK, dětský neurolog, přednosta Kliniky dětské neurologie 2. LF a FN Motol. Listopad 1989, Václavské náměstí. Archiv Pavla Seemana.
strana 2
Sametové noviny
Petra Keslová nesdílí rozčarování z porevolučního vývoje Rozhovor o nadějích a činnosti ve stávkovém výboru V listopadu 1989 jste se podílela na tvorbě a vylepování plakátů. Jak to probíhalo? Oslovil vás někdo, nebo jste se k vylepovačům sama přidala?
S jakými reakcemi jste se setkávala? Praha byla plná lidí. Někde plakáty nevydržely dlouho, ale brzo je doplnily další. Probíhaly diskuse. Nepřátelských reakcí jsem mnoho nezažila. Jinak to bylo zpočátku v jiných městech, kde nebylo mnoho informací. I my jsme se snažili vyjíždět mimo Prahu a informovat, co se chystá, jak to v Praze vypadá, protože na počátku byly informace v médiích pochopitelně zkreslené. Jak probíhala diskuse s dělníky v továrně v Komárově? Setkali jsme se se zástupci vedení podniku a předáky na vrátnici továrny. Dále nás nepustili s tím, že sami budou informace tlumočit ostatním zaměstnancům. Předali jsme jim nějaké propagační materiály, informovali o chystané generální stávce a požádali,
Po demonstraci 17. listopadu nás obvolávali spolužáci, abychom se vrátili na fakultu, což většina studentů rychle učinila. Denně jsme se scházeli v posluchárnách, plakáty s nejrůznějšími hesly jsme připravovali od prvních dnů. Malovali jsme je neuměle vodovkami na balicí papír, spolužáci je pak roznášeli po celé Praze, vylepovali na budovy, v metru i jinde. Vyrobili jsme mnoho set plakátů denně, dělaly se, kde bylo místo – v malých posluchárnách, v suterénu fakulty. Od počátku panovalo velké nadšení, že nastal ten správný okamžik, kdy se může vše změnit. Nikdo si nepřipouštěl, že by se nám mohlo něco stát, na akademické půdě jsme se cítili bezpečně. Záhy nás podpořil i tehdejší děkan profesor Havlík, což pro nás hodně znamenalo.
„Představa byla celkem jasná: pád komunistické vlády a nové vedení státu.“ aby se k nám jejich zaměstnanci přidali. Když jsme odcházeli, jeden z přítomných nám stranou sdělil, že na nás zavolali policii. Urychleně jsme odjeli do domu kamarádky, která bydlela blízko, a asi po dvou hodinách jsme odjeli do Prahy alternativní cestou. Jestli nás policie hledala či nikoliv, jsme se už nedozvěděli. Jaká byla vaše tehdejší představa o změně? Nakolik se poté naplnila? Představa byla celkem jasná: pád komunistické vlády a nové vedení státu, které zaručí změnu spole-
čenského systému. Představa se naplnila, věci se daly rychle do pohybu, do vlády vstoupili noví lidé, do úřadu nastoupil nový, lidský prezident. Zanedlouho jsme
mohli cestovat, kam jsme chtěli, mohli jsme volit, koho chtěli. Rozčarování z následujícího vývoje nesdílím. To, co se dělo po revoluci, vychází z lidí vychovaných za komunismu, kdy se věci často získávaly podvodem, známostmi i zcizením ze „společného“. Doba řadě takových lidí pak umožnila dostat se do vysoké politiky nebo na rozhodující lidi získat vazbu, řadě z nich umožnila se obohatit opět na úkor státu. To je asi daň za „samet“. Jak se po Listopadu proměnily vaše možnosti a životní a kariérní plány? Realizace mých plánů byla snadnější. Mohla jsem se rozhodnou samostatně, co budu dělat a kde. Nastoupila jsem do okresní nemocnice a po atestaci se vrátila do Motola na špičkové pracoviště, které mi umožňuje dělat práci, která mě naplňuje, ale také vyžaduje těsný kontakt se zahraničními pracovišti, který v době před listopadem 1989 byl velmi omezený.
Jorga Fialová: Zas tak špatné to není MUDr. Jorga Fialová byla v roce 1989 byla 1. ročníku Fakulty dětského lékařství (dnešní 2. lékařské fakulty). Jak jste prožila listopad 1989? Pracovala jsem ve Stávkovém výboru, v napětí a obavách, co bude dále, ale podporována rodiči, kteří zažili rok 1968. Roznášeli jsme letáky, ale i chodili pomáhat nesoběstačným lidem. Nejsilnější zážitek pro mě byl, když jsme organizovali dopravu na křižovatce u metra Hradčanská před demonstrací na Letné
25. listopadu. Prý se jí zúčastnilo 800 tisíc lidí. Byl to nádherný pocit být součástí těchto událostí. Jak jste si představovala svou budoucnost před Listopadem? Bylo mi 18 let. Musím říct,
17. listopadu 2014
Práce ve studentské stávkovém výboru. Archiv Jorgy Fialové. že si nepamauji, že bych měla konkrétní představy. Budoucnost se zdála v dobách komunismu zoufalá, takže asi to byl pud sebezáchovy. Máte pocit, že změna výrazně ovlivnila váš život a kariéru? Změnou režimu se život mně a mým blízkým změnil absolutně. Nemuseli jsme složitě žádat o výjezdní doložku, tedy povolení o vycestování do zahraničí, kterou často po mnohahodinovém čekání soudruzi stejně zamítli. Mohli jsme jít do kina na filmy Miloše Formana nebo na koncert Psích Vojáků do Lucerny. Mohli jsme si zase přečíst
noviny, protože se už nepsalo o plnění norem dojnic a sovětských soudruzích. Jak změna ovlivnila moji kariéru, mohu jen spekulovat. Dokončila jsem vysokou školu v roce 1995. Nedovedu si ale dnes svoji práci
představit např. bez JAAD (Journal of the American Academy) ani bez účasti na zahraničních kongresech, které jsou zdrojem cenných informacích pro moji každodenní práci. Jste spokojená s polistopadovým vývojem českého zdravotnictví? Co se nepovedlo? Krátce, zas tak špatné to není. Vadí mi neustálá kritika v médiích, odkud se dozvídáme pouze o problémech. Problémů je spoustu, ale když porovnám české zdravotnictví s jinými zeměmi, nemusíme si zase tolik stěžovat. Velkou výhodou pro pacienty je zachování dostupné bezplatné péče pro všechny, která je v naší zemi bezkonkurenční proti jiným zemím. To by si měl každý pacient uvědomit. Bohužel se stále setkávám s názorem, že je to samozřejmost. Z mého pohledu to samozřejmost není. Je to velký nadstandard, který vede ke zbytečným návštěvám pacientů v ordinacích a plýtvání financemi, které pak jinde chybí stejně jako naše vynaložená energie. A bohužel právě finance jsou také aspektem, který musí dnes lékaři brát v úvahu při rozhodování o léčbě pacienta. Myslím si, že to správné není. Tuto úlohu by měl převzít ten, kdo registraci léčby, její indikace a cenu schvaluje. MUDr. Jorga Fialová je doktorandkou na Dermatovenerologické klinice 2. LF UK.
MUDr. Petra Keslová pracuje na Klinice dětské hematologie a onkologie. Setkání stávkového výboru se studenty, Velká aula. Archiv Pavla Seemana.
Medicína šla po pádu komunismu nahoru, říká Ondřej Hrušák Jak jste prožil listopad 1989? Poměrně bouřlivě… Patříte k těm, které zbili na demonstraci na Karlově náměstí... Přesněji řečeno, dostal jsem jednu ránu, nevím čím – ale čím asi? Na Karlově náměstí bylo plno antonů a policistů. Měl jsem roz-
Studentský revoluční plakát. Archiv Jana Trky.
seklou hlavu na temeni. Asi tři až čtyři dny jsem byl v nemocnici s anizokorií (rozdíl mezí velikostí
pravé a levé zornice způsobovaný mj. drážděním a traumatem – pozn. red.). To se tehdy řešilo pozorováním. Naštěstí to dopadlo dobře. O prvních dnech převratu jsem dostával zprávy od návštěv. Mělo zranění nějakou dohru? Můj známý doktor Motejl mě po 17. listopadu pozval do parlamentu, prý aby tam viděli někoho s rozbitou hlavou. Popsal jsem okolnosti zranění před členy nějakého výboru. Před místností mě s mikrofonem oslovil jeden z novinářů, kterých tam bylo ohromné množství. Ptal se, jak se jmenuju. Odpověděl jsem, já jsem Ondřej Hrušák. Aha, tak to nic, on na to. Zajímal ho velitel zásahové jednotky, a ne pěšák jako já. Stýkal jste se už před Listopadem s opozičně naladěnými lidmi? Ano, on byl opozičně naladěný v
podstatě každý. Jak jste si svou budoucnost představoval před Listopadem? Nevím, jak by se to beze změny režimu bývalo nakonec vyvinulo, ale chtěl jsem nastoupit na pediatrii do České Lípy a pak se asi vrátit na kliniku, kde jsem teď,
tehdy se jmenovala Klinika dětské onkologie. Už během studia jsem na ni docházel.
Máte bohatou odbornou kariéru. Odhadnete, jaké možnosti jste získal díky převratu? Nepochybně jsem získal možnost vyjet do USA, kterou jsem využil. Při stážích nebo studiu v cizině se člověk hodně naučí, to je nepochybně něco, co nám chybělo. Výjezdy za soudruhy do NDR by to asi nevytrhly. Líbí se mi, že medicína jako celek šla po pádu komunismu strašně nahoru. To je pro všechny z nás příjemné. MUDr. Ondřej Hrušák, Ph.D., působí na Klinice dětské hematologie a onkologie 2. LF a FN Motol, je jedním ze zakladatelů laboratoře CLIP, je emeritním děkanem 2. LF. V roce 1990 absolvoval 2. lékařskou fakultu UK, doktorát vystudoval na SUNY USA a na UK v Praze, habilitoval se v oblasti imunologické klasifikace akutních leukémií.
strana 3
Sametové noviny
17. listopadu 2014
Panovala euforie i strach, vzpomíná Tomáš Seeman Tomáš Seeman byl v listopadu 1989 studentem 3. ročníku Fakulty dětského lékařství (dnešní 2. lékařské fakulty). Podělil se s námi o své zážitky ze studentské stávky, která byla vyhlášena 17. listopadu 1989 v reakci na události na Národní třídě. Byla studentská stávka náhlým zlomem v životě fakulty, anebo už předtím docházelo k dialogu či střetům s lidmi, kteří zosobňovali normalizační styl vedení? Studentská stávka byla, alespoň pro mě osobně, náhlým zlomem. Před 17. listopadem žádný dialog s tehdejším vedením nebyl možný, spíše se všichni studenti báli, aby nebyli za nějaký projev nesouhlasu s režimem, obecně i na fakultě, trestáni nebo dokonce vyhozeni z fakulty. Já osobně jsem se zúčastnil první studentské manifestace
až onoho 17. listopadu 1989. Byl jsem moc rád, že to vyšlo hned napoprvé a neskončili jsme jako naši předchůdci o jednu generaci dříve v roce 1968. Jak stávka probíhala, jaká byla na fakultě atmosféra? Byla zrušena veškerá výuka a my studenti jsme místo studia vyjížděli každý den na „studentské“ výjezdy do měst po celé republice a informovali jsme lidi na ulicích, náměstích i v továrnách o tom, co se na Národní třídě při studentské manifestaci 17. listopadu událo. Já jsem byl například v Lounech a v Žatci, kde nás na základě udání „uvědomělých“ občanů zatkla a vyslýchala policie, naštěstí nás ještě tentýž den propustila. Atmosféra na fakultě byla zpočátku na jedné straně velmi euforická, že se „něco“ začalo dít, že se režim začíná hroutit. Na druhou stranu panoval mezi studenty i strach, jak to všechno skončí. Pokud by to totiž neskončilo dobře, hrozil všem studentům nejméně vyhazov z fakulty, možná i trestní stíhání za „rozvracení socialistické republiky“.
jících? Základní požadavky stávkujících studentů byly splněny: svobody společenské, zejména svobodné volby, svoboda projevu, podnikání, cestování atakdále, a svobody akademické, například ustavení senátu. Jak těchto svobod nejen studenti, ale všichni lidé využili nebo zneužili, to už je jiná otázka. Prof. MUDr. Tomáš Seeman, CSc., je pediatr, působí na Pediatrické klinice 2. LF UK a FN Motol.
Ve štábu studentského stávkového výboru. Archiv Jana Bubeníka.
Jan Bubeník: Když si na to vzpomenu, stále se cítím skvěle S Janem Bubeníkem o práci ve stávkovém výboru Jan Bubeník je personalista, majitel headhuntingové firmy; dříve československý politik a bezpartijní poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V roce 1989 byl studentem 4. ročníku Fakulty dětského lékařství (dnešní 2. lékařské fakulty) a angažoval se ve stávkovém výboru.
Byli jste v kontaktu s dalšími opozičně naladěnými složkami společnosti? Ne.
Pohyboval jste se ještě před převratem v opozičních kruzích? Stýkal jsem se s lidmi, kteří si vyměňovali zakázané knihy, pořádali různé nezávislé akce a organizovali život na koleji. 17. listopadu to byla tato skupina, kdo obešel lidi a rozvěsil po koleji a
Jaké změny na fakultě následovaly bezprostředně poté? Změny byly jak personální, odstoupili někteří zkompromitovaní vyučující, tak i systémové, ustavil se například akademický senát fakulty, který začal spolurozhodovat o jejím chodu. Co zbylo dodnes z ideálů stávkuPavel Seeman a Tomáš Seeman, demonstrace 17. listopadu 1989. Archiv Pavla Seemana.
Jan Zuna: Díky Listopadu jsem získal všechny možnosti Jak jste prožil listopad 1989? Přímo 17. listopadu na Národní jsem se hodně bál, jako do té doby snad nikdy. V dalších dnech jsem ale nabyl dojmu, že se už nemůže nic stát a že to všechno
dobře skončí. Byl jsem v prvním ročníku, na fakultu jsem tedy chodil teprve pár týdnů, takže jsem se spíš tak nějak rozkoukával. Vyjížděli jsme „dělat osvětu“ mimo Prahu a taky jsme v Motole kreslili a chodili rozvěšovat plakáty po Praze. Hrál jsem s kamarády ještě z gymplu druhou nejvyšší hokejbalovou ligu a náš tým se jmenoval Řezníci – anglický název
Butchers nám tehdy soudruzi na svazu nepovolili. Takže jeden z mých nejvydařenějších plakátů – v kreslení jsem jinak nikdy zrovna neexceloval –, který pak dlouho visel na Hradčanské v metru pod schody, hlásal v našich klubových barvách vyvedený velký nápis „Řezníci proti násilí“. Jak jste si svou budoucnost představoval před Listopadem? Upřímně, já o ní zas tak podrobně nepřemýšlel. Bylo mi čerstvě osmnáct... Chtěl jsem být dobrý doktor, nejspíš pediatr. Léčit děti mi připadalo jako jedno z mála povolání, které můžu dělat poctivě a podle svého nejlepšího svědomí i za komunistů, a proto jsem šel nakonec na Fakultu dětského lékařství. Ale že bych měl nějak rozmyšleno, třeba jaký chci dělat obor, to vůbec ne. Měl jsem pocit, že kromě školy je zatím pořád ještě čas i na spoustu důležitějších věcí: sport, muziku, holky a tak... Odhadněte, jaké možnosti jste díky převratu získal… Předpokládám, že i díky kádrovému profilu naší rodiny bych to za komunistů úplně snadné
neměl. Takže si myslím, že díky Listopadu jsem získal vlastně všechny možnosti. Je strašně těžké to dneska vysvětlit těm, kdo to nezažili, ale spojení s vyspělým světem je prostě po všech strán-
fakultě plakáty. I když jsme si při tom připadali jako velký underground, žádní opravdoví disidenti jsme nebyli. Jak jste se stal členem stávkového výboru? Rozrušila nás a pobouřila zpráva o smrti Martina Šmída při demonstraci. Obcházeli jsme kolej a burcovali lidi, aby šli znovu na Národní třídu. V tu chvíli jsem se jím stal. Den nato jsme svolali všechny do velké auly v Motole, kde jsem přednesl požadavky studentů. Měl jste obavy? Problesklo mi hlavou, že si tím zavírám dveře k bezpečné kariéře. Později jsem zjistil, že asi polovi-
na studentů, kteří se na druhý den stávky zúčastnili, si nechala od lékaře či rodičů napsat neschopenku, aby se na ni v případě postihu mohli vymluvit. Přišlo mi to jako typický příklad schizofrenního jednání, do kterého se nechala spousta lidí režimem natlačit. Jak vzpomínáte na práci ve výboru? Zřídili jsme provozní štáb. Střídali jsme se v tom, kdo se šel „nabít“ na demonstraci a kdo pracoval. Protože celostátní média o událostech na Národní třídě informovala tak, že se parta chuligánů někde opila a porvala, snažili jsme se rozmnožovat na videích záznam z demonstrace. Lidé nám nosili videokazety, které byly dostupné jedině v Tuzexu. Často se stávalo, že záznam z Národní jsme přepisovali na již nahrané kazety. Ve zmatku jsme jednou dostali ještě nepřepsanou starou pornokazetu – ale naštěstí jsme si toho všimli včas a nikomu ji nepustili. Obrazu studentské stávky by to asi věru neprospělo. Ty dva týdny jsme skoro nespali. Vždy jsme museli totálně unaveného člověka, který už ani nemohl mluvit, ve dvou chytit, odnést ho na matraci a tam ho podržet, dokud neusnul. Tak moc se lidé báli, aby jim něco neuteklo. Byli jsme v takovém rauši, že se doteď cítím skvěle, když si na to jen vzpomenu. Kdy jste začal cítit, že jste úspěšní? Když jsme na setkání se zástupci SSM z jednotlivých fabrik začali vysvětlovali, proč stávkujeme. Najednou vpadl do místnosti tajemník KSČ z Prahy 5. Viděl jsem, jak všem zajely najednou hlavy v tom strachu a respektu. Začal na mě křičet, že červené barety na Národní byli výsadkáři na dovolené a že si vymýšlím. Řekl jsem mu, prosím vás, tohleto není vaše schůze, ale my jsme demokrati, takže vy se posaďte, a až domluvím a kolegové vám udělí slovo, tak vás vyslechneme. Ten člověk úplně zkoprněl, nebyl
zvyklý na žádnou opozici, že
„Asi polovina studentů, kteří se na druhý den stávky zúčastnili, si nechala od lékaře či rodičů napsat neschopenku, aby se na ni v případě postihu mohli vymluvit.“ by někdo neustoupil jeho funkcí dané autoritě, a vůbec nevěděl co a jak, tak si prostě sedl na zadek.
A já viděl, jak všem ostatním vyjely hlavy zase nahoru. Když jsem domluvil a soudruh dostal slovo, začal blekotat něco o tom, že přijdou Vánoce a všichni přeci chtějí mít peníze na dárky a oříšky, klid na práci a studenti studují za jejich peníze… Najednou se v sále zvedl chlap v montérkách a řekl, soudruhu, já ti na ty tvoje oříšky úplně seru, já nepotřebuju pro svoje děti nic, než aby žily v lepší společnosti. Na základě příběhu, který pro Post Bellum a Ústav paměti národa v roce 2011 nahrál a zpracoval Viktor Portel, s laskavým svolením Jana Bubeníka i Viktora Portela připravil Petr Andreas.
kách – odborné, kulturní, osobní – úplně zásadní. To bychom v takové míře jako dnes bez Listopadu jistě neměli. MUDr. Jan Zuna, Ph.D., je vědeckým pracovníkem Laboratoře molekulární genetiky Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN v Motole a předsedou akademického senátu 2. LF.
Archiv Pavla Seemana.
Sametové noviny
strana 4
17. listopadu 2014
Chtěla jsem žít ve společnosti, kde úsilí a znalosti přinášejí úspěch, ne trest, říká Kateřina Silverblatt MUDr. Kateřina Silverblatt vystudovala Fakultu dětského lékařství UK (dnešní 2. lékařskou fakultu). Vdala se za amerického právníka Jonathana Silverblatta a přestěhovala se do New Yorku; žije ve čtvrti Park Slope, má dvě děti. Provozuje vlastní pediatrickou praxi, je diplomatkou Americké komise pro pediatrii a spolupracuje s Americkou pediatrickou akademií. Jak jste prožila listopad 1989? 17. listopadu jsem se s kamarády zúčastnila pochodu na Vyšehrad a skončila jsem na Národní třídě. Když jsem se konečně dostala domu, pamatuji si na rozhovor s tátou, který byl zapřisáhlý antiko-
to doba plna naděje a očekávaní, ale zároveň velké nejistoty. Jak jste se dostala do New Yorku? Můžete popsat své začátky v době, kdy jste si otevřela vlastní praxi? V průběhu stávky jsem potkala svého muže v Klubu 7 na Strahově na koncertě Yo Yo Bandu. Studoval tenkrát v Moskvě, a poté co slyšel o revoluci, cestoval do Evropy, aby ji viděl na vlastní oči. První dva roky našeho vztahu jsme spolu mluvili rusky – tak dobrá byla moje jednička z maturity z angličtiny. Vzali jsme se v roce 1996 a po složení amerických USMLE zkoušek jsem požádala o rezidenturu v lednu 1997 (americká forma specializačního vzdělávání – pozn. red.). V roce 2000 jsem začala spolupracovat s lékařem, který měl už 30 let vlastní praxi a hledal někoho, komu by ji mohl přenechat.
„Mnoho lidi si myslelo, že po revoluci automaticky přijde demokracie – to se ale nestalo.“ Dnes je praxe moje, zaměstnávám dva další lékaře a deset administrativních pracovníků. Začátky v Americe byly náročné, každý třetí den jsem měla 36hodinovou službu a mezi tím jeden den normální práce. Škola to byla ohromná, doporučila bych ji každému.
Halloween v ordinaci. Archiv Kateřiny Silverblat.
munista. Říkal, že si máme dávat velký pozor, že určitě přijdou Rusové. Byla jsem překvapena, ale dalo mi to tím více energie do boje, protože jsem věděla, že nechci prožit svoji budoucnost v komunismu. Jak jste si svou budoucnost představovala před Listopadem? Nepamatuji se určitě, byla jsem velmi mladá. Pamatuji si ale, že jsem v roce 1988 vycestovala s rodinou do Francie a Německa a věděla jsem, že to určitě jde jinak. Chtěla jsem žít ve společnosti, kde úsilí a znalosti přinášejí úspěch, ne trest. Byla jste spokojena s polistopadovými změnami? Na několikaměsíční polistopadovou stávku si rozhodně stěžovat nešlo. Pracovali jsme pilně a byla
Archiv Pavla Seemana.
Jak pohlížíte na popřevratový vývoj v Česku? Tím hlavním, co si lidé neuvědomují, je, že demokracie je otázkou výchovy populace a dlouhodobého vývoje. Mnoho lidi si myslelo, že po revoluci automaticky přijde demokracie – to se ale nestalo a lidé si stěžují, že to vlastně vůbec nestálo za to. Ale k tomu, aby věci fungovaly, se musí dojít postupně, vývojem a často překonáním mnoha chyb. V Americe na systému pracují více než 200 let a ještě stále není dokonalý. Srovnejte krátce postavení lékaře ve Spojených státech a v Česku... V Česku jsem jako lékař nikdy nepracovala... Jako velký rozdíl ale vnímám to, že lékaři jsou v Americe více považováni za partnery v péči spíše než za autority. Já svým pacientům dávám často na vybranou, pokud existuje více léčebných postupů. Americký pacient je často více zainteresován na své léčbě a více toho o možnostech léčby ví.
Beseda členů stávkového výboru se studenty ve Velké posluchárně. Archiv Pavla Seemana.
Sametové noviny
17. listopadu 2014
strana 5
Neviděl jsem jiné rozumné řešení DOBOVÉ MATERIÁLY než odejít, říká Pavel Hroboň MUDr. Pavel Hroboň, M.S., je lékař a ekonom, vystudoval medicínu na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a řízení zdravotnictví na Harvard University. Působil jako náměstek ministra zdravotnictví, pracoval pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, jako konzultant mezinárodní poradenské firmy McKinsey & Company, vyučoval na UK. Jak jste prožil listopad 1989? 17. listopadu jsem se zúčastnil studentské demonstrace na Albertově a na Vyšehradě. Když byl průvod po cestě do centra poprvé zastaven policií, s několika přáteli jsme se odpojili, takže přímého zážitku z Národní třídy
jsem byl ušetřen. Během víkendu jsme se potom začali domlouvat na stávce a v pondělí ráno už jsme ji oznamovali v Motole před plnou velkou posluchárnou. Jak jste si svou budoucnost představoval před Listopadem? Před Listopadem jsem velmi vážně uvažoval o emigraci. Moc se mně do ní nechtělo, ale neviděl jsem jiné rozumné řešení než po skončení školy odejít. Jak na onu dobu vzpomínáte? Listopad 1989 pro mě byl kombinací několika strašně silných zážitků. Nejprve nádherné záplavy svobody a upřímnosti, když tisíce lidí na studentské demonstraci skandovaly pravdy, které jsme si všichni mysleli, ale veřejně jsme se je (s výjimkou těch nejstatečnějších) do té doby obávali vyjádřit. Následoval šok a obrovský vztek po zmlácení demonstrantů na Národní třídě. Poté pocit
zodpovědnosti, když jsem se stal členem stávkového výboru, kombinovaný v prvních dnech s obavami z případného policejního nebo vojenského zásahu. A hlavně skvělý pocit sounáležitosti a jednotného cíle s ostatními stávkujícími. Takové sjednocení lidí se vyskytuje jen v mimořádných situacích a samozřejmě nemůže trvat dlouho. A konečně – když jsem centrem Prahy chodil na schůzky celopražského stávkového výboru – silný pocit z toho, že nádherné město Praha – a celý náš život – už nepatří „jim“, bolševikům, ale zpátky „nám“. Spolu s tím radost, že už nemusím přemýšlet o emigraci. Co se po Listopadu nepovedlo v českém zdravotnictví? České zdravotnictví zůstalo někde na půl cesty mezi zdravotnictvím řízeným státem (a tedy
se spoustou politického vměšování) a moderním autonomním systémem založeným na jasně definované odpovědnosti pojišťoven, poskytovatelů a pacientů. Reforma na začátku 90. let byla rozsáhlá a ambiciózní. Snažila se nás vrátit do západní Evropy, bohužel se ale inspirovala tehdejším stavem zdravotních systémů v západní Evropě a ne směrem dalšího vývoje, kterým už v té době, byť pomalu a nesměle, zahraniční systémy směřovaly. Takže nakonec ten velký krok byl jen polovičatý a už nikdy se ho nepodařilo dotáhnout. Máte bohatou odbornou i politickou kariéru – jaké možnosti jste získal díky převratu, máte pocit, že váš život hodně ovlivnil? Bez převratu by se můj život asi odvíjel hodně odlišně. Nejspíše bych emigroval, živil se jako lékař a snažil se prosadit a etablovat v nové zemi. Přišel bych ale minimálně o obrovskou spoustu zajímavých zkušeností.
Volba děkana byla jedním z příznaků svobodných poměrů. Plakát k volbě z ledna 1990 zapůjčila Petra Keslová.
Jan Trka: Marxisté odjížděli s kárkou Odkud vyšla iniciativa ustavit studentský stávkový výbor? Zakládaly je všechny školy, myslím, že první DAMU. Založili jsme ho hned 20.11. ráno... Jaká byla vaše úloha? Vzal jsem si na starost ukončení ústavu marxismu-leninismu. Na většině škol se marxisté rychle „přeškolovali“ na učitele filosofie či etiky. Nám se podařilo Ústav zrušit a marxisty přinutit odejít. Dodnes si pamatuju, jak odjížděli s kárkou naloženou Marxovými a Leninovými spisy...
Přesně to, co nastalo: svobodu. Svobodu názorů, pohybu, práce, četby, konec buzerace od lidí
„Představoval jsem si naivně, že volby vynesou k moci ty nejschopnější.“
privilegovaných tím, že se upsali jedné straně. Demokracii, která pravda vypadá trošku jinak, než
Foto: Lucie Galdová
Co jste od změny režimu čekal? Promoce. Archiv Jana Trky.
jsem si myslel. Nakolik se to naplnilo? Pro mne ano. Snad jen s tou demokracií... představoval jsem si naivně, že volby vynesou k moci ty nejschopnější. Teď vidíme, že takhle to nefunguje. Ale nic lepšího než volby nikdo nevymyslel. Prof. MUDr. Jan Trka, Ph.D., vystudoval na Fakultě dětského lékařství (2. lékařské fakultě UK). Je vedoucím Laboratorního centra Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a člen Childhood Leukaemia Investigation Prague.
Výzva studentů ke stávce. Archiv Jana Trky.
Listopad na Václavském náměstí. Archiv Pavla Seemana.
strana 6
Sametové noviny
Jsem hrdý, že nikdo z polistopadových děkanů naší fakulty nebyl členem KSČ, říká Jakub Hort V kterém jste byl na podzim roku 1989 ročníku? Byl jsem ve 2. ročníku na Fakultě dětského lékařství. O připravované demonstraci 17. listopadu jsem věděl, ale účast jsem původně neplánoval. Přišla mi organizovaná Svazem socialistické mládeže a spojoval jsem si ji s tehdejším režimem. Byl jsem zvyklý chodit na protikomunistické demonstrace, jako byl Palachův týden v lednu 1989, návštěva francouzského prezidenta Mitterranda, výročí 21. srpna, 28. října, svatého Václava a další. Před shromážděním 17. listopadu jsme měli praktika z biochemie a tam se o připra-
vované akci mluvilo. K účasti mě nakonec přesvědčil náš vyučující, pan asistent na biochemii. Ta praktika se totiž změnila v jakýsi diskusní kroužek, myslím, že pan asistent se jmenoval dr. Křen nebo Křemen – omlouvám se –, chtěl bych mu poděkovat. A tak jsme nakonec šli. Bral jsem to spíše jako společenskou událost s tím, že se pak půjde na pivo nebo na víno. Nakonec se to vyvinulo překvapivě dobře a vytrvali jsme až dokonce. Ocitl jste se přímo v centru dění na Národní třídě. Co všechno jste zažil? Vzpomínám, jak nás zdravili herci Národního divadla, lidé všude okolo, pak ale průvod zeslábnul. Ve vzduchu bylo cítit napětí, které gradovalo zejména, když jsme došli na Národní třídu. Tam jsme se s kolegyní Kobrlovou, Kopeckou a Michalem Márou drželi za ruce těsně před zásahem na rohu Národní a Mikulandské ulice. Byl tam vpředu kordon policistů ze zásahové jednotky, z nichž někteří dnes zasedají v parlamentu a nikomu to zřejmě nevadí. U Mikulandské ulice bylo hrazení, ze kterého seskočilo několik výsadkářů v baretech. Všichni jsme byli na sebe natlačení, skandovali protirežimní hesla a čekali, co bude. Pendrekovou uličkou nás vypudili do Mikulandské. Objektivně ale musím říci, že ránu pendrekem jsem tenkrát nedostal. Pak jsme šli do hospody a já z telefonní budky volal domů a dozvěděl se, že na Svobodné Evropě hlásili, že při zásahu zemřel jakýsi student Šmíd. Všichni jsme v tu chvíli cítili, že to je nesmírně burcující a smutná zpráva. Později se ukázalo, že to je dezinformace a že v tom byl namočen pan Žifčák a další. Jak vnímáte tehdejší události s odstupem čtvrt století? Jsem přesvědčen, že to byla cílená akce toho křídla StB, které chtělo změnu ze stalinistického v udržitelnější komunistický režim a spolupracovalo s ruskými zpravodajskými službami. Jsem také přesvědčen, že 17. listopad nebyl čistě spontánní protest a že akci plánovaly některé složky KSČ a StB s napojením na rus-
kou Perestrojku, ale pak se jim to vymklo z rukou, a události dostaly vlastní spád. Další vývoj známe a byl velmi rychlý. Zklamalo vás na polistopadovém vývoji něco oproti očekáváním, která jste měl? Celkově hodnotím vývoj jednoznačně pozitivně, i když mnoho zklamání ho doprovázelo. Třeba hned v listopadu, kdy předseda SSM se stal předsedou stávkového výboru a mnoho dalších velmi rychle vycítilo šanci a převlékli přes noc kabáty. Osobně jsem této deziluzi čelil tím, že jsem se velmi brzy začal angažovat v rámci vznikajících standardních politických struktur, tedy mimo fakultu. Vstoupil jsem do Československé demokratické iniciativy, což byla první politická strana, která vznikla ještě před listopadem. Na to moc rád vzpomínám, občas ještě vídám jejího spoluzakladatele pana doktora Doležala. Co dalšího vás potěšilo? Z konce komunismu jsem měl nesmírnou radost, najednou se mohlo jezdit lyžovat s fakultou do Rakouska, cestovat, užívat svobody. Byl to neskutečně nabíjející poryv pozitivní energie a optimismu, který ze mě stále ještě úplně nevyprchal. Myslím, že pro práci lékaře a pro výzkumnou činnost to bylo otevření zcela nových možností, které bylo krásné a úspěšné. V celospolečenském měřítku jsem ale asi nebyl sám, koho dostihla s odstupem určitá deziluze. U každého ale mohla být trochu jiná. V mém případě to bylo sledování ztráty hodnot, převlékači kabátů, přetrvávající vliv předlistopadových struktur na ekonomiku, politiku, kulturu, novinařinu atd. Mělo se něco udělat jinak? Myslím, že komunistická strana měla být zakázána, že by to přispělo k určité očistě společnosti a rozhodně by to nebylo horší, než dnes. Čeští komunisté měli dokonce tu drzost ponechat si svůj název, který je spojen s desítkami milionů mrtvých po celém světě. Dnes sice komunismus u nás již naštěstí není téma, ale určité morální, sociální a ekonomické devastace jsme svědky dodnes. Řada lidí se domnívá, že současná doba přináší některé negativní jevy, které za komunismu nebyly. Podle mého názoru mají ale kořeny právě v té předlistopadové době, ztrátě kontinuity s demokratickou tradicí republiky, emigrací, narušením morální integrity a hodnotového systému obdobím vlády jedné strany. Právě za komunismu začalo být populární heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“. Stále mám pocit, že se obracíme příliš na východ, spíše než na západ. Rovněž politická kultura a míra korupce je v naší zemi horší než v zemích, které v minulosti komunismus nedevastoval. Myslíte si, že se společnost vyrovnala s předlistopadovou minulostí dostatečně? Na fakultě působili členové KSČ, lidových milic či agenti StB… Já myslím, že situace na fakultě nebyla zdaleka tak jednoduchá, jak se mohlo zdát. Většina přednostů a děkan byli členy Komunistické strany, řada lékařů byla členy lidových milicí (ozbrojené složky KSČ) a někteří významní lékaři nebo pedagogové byli evidováni jako agenti StB. Řada z nich zůstala na fakultě i po re-
voluci a někteří zde působí dodnes. V rámci celospolečenského konsenzu a určitého vyrovnání s minulostí to může být vnímáno pragmaticky nebo do jisté míry i pozitivně a velkoryse, v každém případě ale tito lidé nebyli nositeli změn, které bylo třeba provést. Nesmírně důležitou roli sehrál svého času akademický senát fakulty. V této souvislosti považuji za velmi významné, že nikdo z polistopadových děkanů naší fakulty nebyl v minulosti členem KSČ. Na to můžeme být právem hrdí. Nechci tvrdit, že všichni bývalí členové KSČ byli špatní, naopak někteří z nich po-
máhali a zmírňovali tlak režimu, byli vynikající lékaři nebo vědci. V rámci reflexe minulosti je však dle mého názoru důležité tyto věci připomínat a neidealizovat. I jen pouhé řadové členství v KSČ totiž znamenalo výhodu na úkor jiných a pomáhalo režimu přežívat. Nesouhlasím s tvrzením, že pokud chtěl někdo dělat kvalitní
telku marxismu-leninismu, která se snažila věci nekomplikovat a dokonce nám je i usnadňovat. Přestože byla součástí té zrůdné komunistické mašinérie, vyznívá v mých vzpomínkách lépe než jiní. Krátce po revoluci byly medializovány případy lékařů, kteří například protahovali vyšetření některých disidentů tak, aby mezitím StB mohla důkladně prohledat jejich byt atd. Byli také tací pedagogové, například někteří kroužkoví vedoucí, kteří, pokud byli žádáni příslušníky StB, aby identifikovali studenty zachycené na fotografiích z Palachova týdne, tak pomohli ochotně. Vzpomínám i na prvomájový průvod v roce 1989, kdy jsme měli nést ruskou vlajku, na kterou jsme se pak večer spolu s dalšími mediky hromadně vymočili. Byl to lásky čas, ale také z toho byl trochu průšvih. Ti, kteří nás za to popotahovali a horlivě se snažili událost vyšetřit (z SSM i z fakulty), se náhle po revoluci objevili na druhé straně barikády, jakoby snad neměl člověk mít paměť. Byla to klukovina (a holčičina), která nás mohla stát možnost dostudovat. To je již ale pryč.
17. listopadu 2014
DOBOVÉ MATERIÁLY Reprint opatření o výchovném rozhodnutí pro Ondřeje Hrušáka a zápis z jednání kárné komise z roku 1987. „Příznačné je, že se tam nikde nezmiňuje skutková podstata, kterou byla výroba letáků a jejich šíření,“ dodává Ondřej Hrušák. Archiv Ondřeje Hrušáka.
Jakou myšlenku byste poslal dnešním studentům? Myslím si, že některé pozůstatky revoluce by bylo dobře změnit. Známý je například můj postoj k zastoupení studentů v akademickém senátu. Studenti byli hybnou silou a garantem pozitivních změn právě v kontextu rozložení sil na fakultě tak, jak jsem ho po-
Sametové noviny. Vydala 2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Mimořádný tisk k 25. výročí Sametové revoluce 17. listopadu 2014. Jedná se o neprodejný tisk určený pro vnitřní potřebu fakulty. Redakce: Petr Andreas (vlevo), Tereza Kůstková
První výjezd na hory na Západ. Archiv Jakuba Horta.
medicínu, musel být bezpodmínečně členem KSČ. Nepochybně to byla do jisté míry cesta jednodušší a v některých funkcích jediná. Na příkladu svého otce jsem ale viděl, že i nestraník může být přednostou psychiatrické kliniky. Stejně tak jsem si pro vysoký morální kredit a neohebnost vážil po nástupu na Neurologickou kliniku primářky Žižkové a přednosty profesora Bojara. Měl jste s režimem osobní negativní zkušenosti? Události a lidé nebyli černobílí. Někdy vzpomínám na naši uči-
psal výše. Dnes se ale domnívám, že by prospělo větší zastoupení pedagogů. Také si při vzpomínání na listopad 1989 uvědomuji, jak sám stárnu. Závěrem bych ale řekl, že jsem rád, že jsem konec komunismu zažil, protože tato zkušenost měla svou hodnotu, umožňovala sjednocovat, rozeznívat hlubší tóny v uvažování, zkušenosti a sebepoznávání. Bez tmy není světla. Doc. MUDr. Jakub Hort, Ph.D., působí na Neurologické klinice 2. LF UK a FN Motol, je členem pedagogické komory akademického senátu.
Rozhovory: Petr Andreas, Tereza Kůstková (rozhovor s Jakubem Hortem) Fotografie: Není-li uvedeno jinak, pocházejí portrétní fotografie z archivu portrétovaných. Sazba a zlom: Petr Andreas, Adobe InDesign, písmo Garamond. Korektury: Petr Andreas, Tereza Kůstková.
