První kapitola
Paní Ariadne Oliverová a její přítelkyně Judith Butlerová, u níž spisovatelka pobývala na návštěvě, přišly pomáhat s přípravou dětské oslavy naplánované na večer. Ve chvíli, kdy se dostavily, bylo dějiště chystané zábavy plné zmatené činnosti. Několik energických žen přecházelo z pokoje do pokoje, přenášelo židle, stolky a vázy a na strategicky důležitá místa stavělo velké žluté, vydlabané dýně. Chystala se halloweenská party pro pozvané hosty – děti mezi deseti a sedmnácti lety. Paní Oliverová se oddělila od hlavní skupiny, opřela se o prázdný kousek stěny, zvedla jednu dýni a kriticky si ji prohlédla. „Naposledy jsem podobné viděla loni ve Spojených státech, byly jich tam stovky,“ podotkla a shrnula si šedivé vlasy z klenutého čela. „Měli jich plný dům. Nikdy jsem tolik dýní najednou nespatřila. Vlastně ani dobře neznám rozdíl mezi dýní a tykví,“ dodala zamyšleně. „Co je tohle?“ „Promiň, má milá,“ omluvila se paní Butlerová, když klopýtla o nohu přítelkyně. „Moje chyba,“ řekla paní Oliverová a přitiskla se těsněji ke zdi. „Jen překážím a nic nedělám, ale pohled na tolik tykví či dýní – ať už je to cokoliv – mě znovu uchvátil. Tenkrát se svíčkami nebo žárovkami uvnitř stály a visely všude, v domech i v obchodech. Skutečně mě upoutaly. To ovšem nebylo o Halloweenu, ale na Den díkůvzdání. Vždycky jsem si dýně spojovala s Halloweenem, tedy s koncem 7
října. Den díkůvzdání je ale přece později, ne? Někdy třetí týden v listopadu? Každopádně Halloween se slaví rozhodně posledního října. Nejdřív Halloween, a co následuje pak? Dušičky? V Paříži je lidé oslavují tak, že navštěvují hřbitovy a kladou na hroby náruče kytek. Není to smutný svátek, i děti chodí na hřbitovy a nevadí jim to. Nejdřív ale zajdete na trh s květinami a nakoupíte spoustu nádherných květin. Nikde však květiny nevypadají tak krásně jako na pařížském trhu.“ Tu a tam některá ze zaneprázdněných žen do paní Oliverové vrazila, žádná z nich ji však neposlouchala; všechny byly zabrány do toho, co právě dělaly. Byly to většinou matky pozvaných dětí, nicméně pomáhalo i několik schopných neprovdaných děvčat. Dospívající chlapci rozvěšovali v patřičném rozjaření z žebříků a židlí ozdoby – pestře zbarvené koule a dýně – zatímco dívky od jedenácti do patnácti let postávaly v hloučcích a chichotaly se. „A po Dušičkách a návštěvách hřbitovů přijde svátek Všech svatých, nebo se pletu?“ pokračovala paní Oliverová a dosedla svým mohutným tělem na opěradlo pohovky. Na její poznámku zareagovala pouze paní Drakeová, hezká žena středního věku, v jejímž domě se zábava měla konat. „Neříkala bych téhle akci halloweenský večírek, i když jím v podstatě samozřejmě je. Je to prostě party pro děti od jedenácti výše. Hlavně pro mládež opouštějící místní školu V Jilmech, než se rozjede studovat jinam.“ „Což není tak úplně přesně řečeno, Roweno,“ prohodila slečna Whittakerová, která si jako učitelka zakládala především na preciznosti, a s výrazem nesouhlasu si posunula skřipec na nose. „Večírky pro budoucí středoškoláky jsme přece zrušili už dávno.“ Paní Oliverová omluvně vstala z pohovky. „Ještě jsem vůbec nepřidala ruku k dílu, jen sedím a plácám hlouposti o dýních a tykvích.“ A šetřím si nohy, dodala v duchu s ne8
patrnou výčitkou, zato nikoliv s dostatečným pocitem viny, aby svou myšlenku vyslovila nahlas. „S čím mohu pomoci?“ zeptala se a zvolala: „Jak krásná jablka!“ Kdosi právě přinesl do místnosti mísu jablek – a paní Oliverová jablka obzvlášť milovala. „Nádherně červená,“ dodala. „Nejsou zrovna nejlepší,“ přiznala Rowena Drakeová, „ovšem vypadají pěkně a k našemu účelu se hodí. Děti je budou lovit zuby z kbelíku s vodou. Jablka jsou poměrně měkká, takže se do nich snadno zakousnou. Odnes je do knihovny, Beatrice, ano? Při téhle legraci se hrozně nastříká, ale starému koberci to neuškodí. Ach, díky, Joyce!“ Robustní třináctiletá Joyce se chopila mísy s jablky. Dvě z nich se skutálela na zem a jakoby kouzlem se zastavila u nohou paní Oliverové. „Máte ráda jablka, viďte?“ prohodila Joyce. „Četla jsem to o vás, nebo to říkali v televizi. Jste přece ta spisovatelka detektivek?“ „Ano,“ přisvědčila paní Oliverová. „Při dnešním večírku byste měla předvést něco, co souvisí s vraždou. Třeba nějakou předstírat a pak nechat společnost, aby ji rozřešila.“ „To ne, děkuji,“ odmítla rázně paní Oliverová. „Už nic takového.“ „Proč říkáte ,Už nic takového‘?“ „Nu, jednou jsem něco podobného zorganizovala a příliš se to nepovedlo.“ „Napsala jste jistě hodně knížek,“ pokračovalo děvče. „Zaručeně vám vydělaly hromadu peněz.“ „Skoro máš pravdu,“ připustila spisovatelka a v duchu si promítla svá daňová přiznání. „Váš detektiv je Fin.“ Paní Oliverová přitakala a jakýsi chlapec, kterému podle jejího názoru nebylo o moc víc než jedenáct, jí položil přihlouplou otázku: „Proč zrovna Fin?“ 9
„O tom jsem sama často uvažovala,“ přiznala pravdivě. Namáhavě oddychující paní Hargreavesová, manželka místního varhaníka, přinesla do místnosti velký zelený dřez z umělé hmoty. „Nehodil by se pro lovení jablek?“ zeptala se. „Líbí se mi, jak je barevný.“ „Podle mě by byl plechový kbelík příhodnější,“ usoudila slečna Leeová, asistentka z doktorovy ordinace. „Nepřevrhne se tak snadno. Kde chcete nechat děti lovit jablka, paní Drakeová?“ „Snad v knihovně. Máme tam starý koberec. Při téhle zábavě se vždycky hodně nacáká.“ „Jak si přejete… Odneseme je tam. Roweno, je tu další koš jablek.“ „Pomohu vám,“ řekla paní Oliverová a zvedla dvě jablka ležící u jejích nohou. Aniž si uvědomila, co dělá, do jednoho se zakousla a začala je chroupat. Paní Drakeová jí druhé rázně vzala z ruky a vrátila do košíku, načež se rozproudila vzrušená debata. „Kam umístíme ohnivého draka?“ „Snad také do knihovny. Je to nejtemnější pokoj.“ „Ne. Dáme ho do jídelny.“ „Budeme ale muset něčím přikrýt stůl.“ „Je na něm zelené sukno. Přes ně přehodíme igelitový ubrus.“ „A co zrcadla? Opravdu v nich uvidíme své manžely?“ Paní Oliverová si nenápadně vyzula boty a uvelebila se na pohovce. Zatímco nepřestávala chroupat jablko, kritickým okem pozorovala místnost plnou lidí a ve svém spisovatelském mozku uvažovala, co by o nich asi napsala. „Jsou to všechno milí lidé, jak se zdá, ale kdoví?“ V určitém smyslu ji okouzlovalo, že o nich nic neví. Všichni žili ve Woodleigh Common, o některých si něco zapamatovala z Judithina vyprávění. Slečna Johnsonová měla cosi společného s kostelem, ale vikářova sestra to nebyla. Ne ne, byla to sestra varhaníka, jehož dýchavičná žena přinesla 10
ten mimořádně ošklivý dřez. Paní Oliverová neměla plastové věci zrovna v oblibě. Rowena Drakeová zase všechno ve Woodleigh Common řídila. A pak tu byly děti, dospívající hoši a děvčata. Paní Oliverová v nich zatím viděla jen pouhá jména. Ann a Beatrice, Cathie, Diana a Joyce. Ta se ráda vychloubala a kladla všetečné otázky. „Joyce se mi příliš nelíbí,“ usoudila spisovatelka. Ann vypadala svou výškou nadřazená. Dva dospívající chlapci si zřejmě pořídili nový účes, bohužel bez velkého úspěchu. Do místnosti plaše vstoupil menší hoch. „Maminka posílá tahle zrcadla, jestli by se vám hodila,“ odříkal bez dechu. Paní Drakeová je od něj převzala. „Moc ti děkuju, Eddy,“ pravila. „Vždyť to jsou jen obyčejná malá zrcadla,“ namítla Ann. „Opravdu v nich uvidíme tváře svých budoucích man želů?“ „Některé se to povede, některé ne,“ prohlásila Judith Butlerová. „Tys už při podobné příležitosti viděla obličej svého nastávajícího, myslím na halloweenské oslavě?“ „To víš, že neviděla,“ odsekla Joyce. „Ale mohla,“ opravila ji povýšeně Beatrice, „pokud je ovšem nadaná mimořádnou vnímavostí,“ dodala tónem někoho, kdo má v malíčku nejnovější vědecké poznatky. „Četla jsem jednu z vašich knih,“ oslovila Ann paní Oliverovou. „Jmenovala se Umírající zlatá rybka. Moc se mi líbila.“ „Mně ne,“ ozvala se znovu Joyce. „Neteklo v ní dost krve. Mám ráda krvavé vraždy.“ „Nepřipadla ti trochu zmatená?“ zeptala se spisova telka. „Byla ale napínavá,“ připustila Joyce. „Až snad zbytečně,“ doznala paní Oliverová. „Jednou jsem viděla vraždu,“ pokračovala Joyce. 11
„Nemluv hloupě,“ napomenula ji slečna Whittakerová, učitelka. „Opravdu,“ trvalo děvče na svém. „Vážně?“ zeptala se Cathie a upřela na Joyce široce rozevřené oči. „Přísaháš, že jsi viděla skutečnou vraždu?“ „Pochopitelně že ne,“ zasáhla paní Drakeová. „Nemluv hlouposti, Joyce!“ „To není hloupost!“ bránila se Joyce. „Viděla jsem vraždu! Viděla!“ Z výše žebříku sledoval rozhovor sedmnáctiletý chlapec. „O jakou vraždu šlo?“ otázal se. „Já jí nevěřím,“ řekla Beatrice. „Samozřejmě. Prostě si vymýšlí,“ přidala se Cathieina matka. „Nevymýšlím. Je to tak!“ „Proč jsi s tím tedy nešla na policii?“ rýpla si Cathie. „Protože tenkrát jsem ještě nevěděla, že je to vražda. Všechno mi to došlo až teprve mnohem později. Asi před měsícem nebo dvěma někdo něco náhodou pronesl a mě napadlo, že to, co jsem viděla, byla vražda.“ „Tak vidíš, že si vymýšlí,“ odsekla Ann. „Je to celé nesmysl!“ „Kdy mělo k té vraždě dojít?“ zaútočila Beatrice. „Před lety,“ přiznala Joyce. „Byla jsem ještě docela malá,“ dodala. „Kdo vůbec vraždil – a koho?“ nedala se odbýt Beatrice. „Už nikomu nic nepovím. Chováte se ke mně strašně.“ Vstoupila slečna Leeová s kbelíkem a rozproudila se debata na téma, jsou-li pro lovení jablek z vody vhodnější kbelíky nebo dřezy z umělé hmoty. Většina pomocníků se odebrala do knihovny, aby spor rozhodla na místě, a dlužno podotknout, že někteří z mladších ochotně předvedli nevýhody té či oné nádoby i svou vlastní zručnost při tomto sportu. Namočili si vlasy, rozlili vodu po podlaze a museli shánět ručníky, aby ji vytřeli. Nakonec bylo rozhodnuto ve 12
prospěch kbelíku z pozinkovaného plechu, protože křiklavý dřez z umělé hmoty se příliš snadno převrhne. Paní Oliverová položila mísu jablek, kterou přinesla k doplnění zásob na zítřek, a znovu si jedno vzala. „Četla jsem v novinách, že máte jablka k zbláznění ráda,“ osočila ji Ann či Susan. Spisovatelka je od sebe dobře nerozeznávala. „Nedokážu jim odolat,“ odpověděla oslovená. „Zábavnější by bylo, kdybyste holdovala melounům,“ podotkl jeden z chlapců. „Jsou pěkně šťavnaté. Představte si, jak byste tu nadělala,“ připojil a v nadějné předtuše se podíval na koberec. Sotva si paní Oliverová uvědomila, jakou všeobecnou pozornost svou nenasytností vzbudila, opustila pokoj a vydala se hledat určitou místnůstku, jejíž poloha se dá obvykle snadno určit. Vystoupila po schodech, a když na odpočívadle zahnula, vrazila do dívky a hocha, sevřených v objetí a opřených o dveře, o nichž skoro s jistotou předpokládala, že vedou do prostoru, kam by se byla tak ráda uchýlila. Dvojice si jí nevšímala, jen se k sobě tulila a vzdychala. Paní Oliverová zauvažovala, jak asi jsou staří. Chlapci mohlo být patnáct, děvčátku něco přes dvanáct, ačkoliv její klubající se prsa prozrazovala určitou zralost. Jabloňový dům bylo značně rozlehlé sídlo, s mnoha příhodnými výklenky a zákoutími. „Jak sobecké děti dovedou být,“ napadlo spisovatelku. „Na druhé neberou ohled,“ vzpomněla si na dobře známé napomenutí z dětství. Vyslechla si ho od chůvy, vychovatelky, guvernantky, od své babičky, dvou pratet, své matky a několika dalších lidí. „Promiňte,“ řekla nahlas a srozumitelně. Chlapec a dívka se k sobě ještě úžeji přivinuli a jejich rty se spojily. „Dovolte,“ ozvala se paní Oliverová znovu. „Nechali byste mě projít? Chci do téhle místnosti.“ Páreček se neochotně rozpojil a vetřelkyni si ukřivděně prohlédl. Vešla do dveří, zabouchla je a zastrčila závoru. 13
Příliš netěsnily, a tak k ní zvenčí dolehl tichý šepot. „Jak může být někdo takový!“ podotkl poněkud přeskakující tenor. „Copak neviděla, že si nepřejeme, aby nás někdo rušil?“ „Lidi jsou hrozně sobečtí,“ pípl dívčí hlásek. „Nikdo nemyslí na druhé, jen na sebe.“ „Na druhé neberou ohled.“
14
Druhá kapitola
Přípravy dětské zábavy dají organizátorům obvykle mnohem víc práce než večírek pro dospělé. Těm obvykle stačí dobré jídlo a nějaký ten alkohol – případně s limonádou. Náklady sice jsou vyšší, ale je s tím méně starostí, shodly se Ariadne Oliverová s přítelkyní Judith Butlerovou. „Co soudíš o zábavách pro dospívající mládež?“ zeptala se Judith. „Moc o nich nevím,“ přiznala paní Oliverová. „V jistém směru si myslím, že s nimi nejsou vůbec žádné problémy. Děti nás dospělé prostě vyženou s tím, že si všechno připraví samy.“ „A zvládnou to?“ „No, ne v našem slova smyslu,“ odpověděla Judith. „Leccos zapomenou objednat a naopak obstarají věci, o které nikdo nestojí. Napřed nás vyhodí, a pak prohlašují, že jsme to či ono měli za ně udělat. Rozbijí spoustu skleniček a jiných věcí a vždycky pozvou někoho nežádoucího nebo někdo přivede kamaráda, s nímž my nesouhlasíme. Vždyť to znáš. Přinesou všelijaké drogy – jak jen se jmenují? – marihuanu a LSD.“ „Myslím, že jsou navíc dost drahé,“ podotkla paní Oliverová. „Je to velmi nepříjemné a marihuana ke všemu ošklivě páchne.“ „Smutný úkaz!“ povzdechla si Ariadne Oliverová. „Ale naše party proběhne dobře – díky Roweně Drakeové. Je skvělý organizátor. Uvidíš!“ „Nemám chuť se zúčastnit,“ odpověděla paní Oliverová. 15
„Teď běž nahoru a aspoň na hodinku si lehni. Určitě se večer dobře pobavíš. Škoda, že Miranda dostala horečku. Je zklamaná, chudinka, nesmí vstát.“ Hosté přišli přesně v půl osmé. Ariadne Oliverová musela přiznat, že její přítelkyně měla pravdu: všechno probíhalo výborně. Dobře připravený a režírovaný program pokračoval bez problémů. Na schodišti visely četné červené a modré žárovky a žluté dýně. Děvčata i chlapci přinášeli ozdobená košťata, z nichž se mělo vybrat to nejkrásnější. Po přivítání Rowena Drakeová ohlásila jednotlivé body pořadu. „Zahájíme soutěží košťat,“ pravila. „Jsou připraveny tři ceny. Potom budeme ve skleníku krájet bábovku ze sypké mouky a poté lovit jablka z vody – seznam k tomu určených dvojic visí na zdi. Dále přijde na řadu tanec. Jakmile zhasnou světla, vyměníte si partnery. Po tanci se dívky shromáždí v pánském pokoji, kde jim rozdáme zrcadla. Po večeři vás čeká ohnivý drak a nakonec udílení cen.“ Jako všechny zábavy se i tato rozjížděla pomalu. Nejprve byla posouzena košťata, malá, téměř miniaturní košťátka, jejichž výzdoba nedosáhla příliš vysoké úrovně „a tím to bylo snazší,“ komentovala to stranou paní Drakeová jedné své přítelkyni. „Tahle soutěž je velmi důležitá. Vždycky se najde pár dětí, u nichž je vám jasné, že v ničem jiném vyhrát nemohou, tak jim alespoň v tomhle můžeme dopomoci k ceně.“ „Takže nejsi spravedlivá, Roweno.“ „Ale jsem. Prostě se starám, aby každý dostal nějakou cenu. Všichni přece chtějí něco vyhrát.“ „A co je to ta bábovka z mouky?“ vyzvídala spisovatelka. „Ach ano, nebyla jste tu, když jsme ji připravovali. Jednoduše se forma naplněná moukou dobře upěchuje, vyklopí na podnos a navrch se položí půlšilink. Děti pak jedno po druhém ukrajují kousky tak opatrně, aby se mince neskutálela. Komu se skutálí, vypadává ze hry. Je to takový vylučovací závod. Tomu, kdo zbude poslední, pochopitelně půlšilink zůstane. A my bychom už měly jít.“ 16
