O původu biologie poznávání, psychoterapii, a mnoho jiném

O původu biologie poznávání, psychoterapii, a mnoho jiném RECENZE: From Being to Doing; The Origins of the Biology of Cognition Humberto R. Maturana/Bernhard Poerksen Carl-Auer Verlag, Heidelberg, 2004, ISBN 3-89670-448-6, 208 str.

David Skorunka

Není mnoho myslitelů, jejichž myšlenky ovlivnily uvažování rodinných terapeutů o rodinném systému a terapeutickém procesu tak, jako tomu je v případě Humberta Maturany. Význam experimentů tohoto chilského profesora fyziologie pro rodinnou terapii tušil sám Gregory Bateson, který prý Maturanu označil za možného pokračovatele vlastních epistemologických úvah. Nemohlo být lepšího doporučení, vždyť Batesonův odkaz ještě dnes mnozí považují za nepřekonaný vklad do tehdy rodícího se psychoterapeutického odvětví – rodinné terapie. Přestože Maturana formuloval svou koncepci vnímání, poznávání a utváření živých systémů především na základě biologických a neurofyziologických pokusů, jeho myšlenky byly podle německých systemiků von Schlippeho a Schweitzera „s určitou fascinací aplikovány také na psychické a sociální systémy“. Mnozí terapeuti tuto horlivou aplikaci kritizovali a zamítali, jiní naproti tomu zachovávali značnou zdrženlivost, včetně obdivovaného vědce. Přesto se termíny jako autopoietický systém, strukturální determinismus, perturbace, strukturální sdružování/slaďování staly součástí teorie systemické rodinné terapie i jazyka některých terapeutů v různých částech světa. Myšlenky Humberta Maturany, jeho kolegy Francisca Varely a dalších teoretiků se staly základem pro vlivný směr radikálního konstruktivismu. A také přispěly k proměnám v chápání terapeutického vztahu, procesu a změny. V čem byly teorie Humberta Maturany tolik přitažlivé právě pro rodinné terapeuty? Při hledání odpovědi na tuto otázku se terapeut dychtivý po poznání mohl obrátit na některé z kratších překladů či úryvků z intelektuálně náročných Maturanových textů. Někteří šťastlivci slyšeli tohoto vědce a filozofa přednášet na některé z konferencí, aby posléze shodně tvrdili, že jeho mluvený projev je mnohem srozumitelnější než psané slovo. Nahlédnutí souvislostí mezi Maturanovými koncepty a rodinnou terapii a vůbec seznámení s jeho pohledem na rozmanité problémy dneška je naštěstí možné i bez důkladného studia odborných článků. V roce 2004 totiž v německém nakladatelství Carl-Auer vyšla publikace From Being to Doing. Dvousetstránková kniha je koncipována jako rozhovor mezi Humbertem Maturanou a novinářem Bernhardem Poerksenem, specialistou na problematiku komunikace a profesorem na Universitě v Hamburku. Jde o velmi čtivý dialog dvou bytostí se zvídavou myslí a zároveň o vynikající přehled Maturanových provokujících názorů, bohatých zkušeností a poutavých vzpomínek. První, nejrozsáhlejší část knihy je věnována problematice poznávání reality. Dozvíme se něco o provádění pokusů v přírodních vědách, o úskalích provázejících poznávání jak na straně poznávající subjektu tak poznávaného objektu. Nechybí vysvětlení konceptu autopoietického systému, údajné uzavřenosti nervového systému u živého organismu a samozřejmě se oba diskutující věnují komunikaci mezi živými systémy. Druhá část je zaměřená na aplikaci všech těchto místy značně abstraktních teoretických myšlenek na psychoterapii, rodinnou terapii, vzdělávání a další lidské aktivity. Ve třetí části se Maturana vrací do doby svého dětství, dospívání a počátků vědecké dráhy. Rekapituluje svoji nesmírnou touhu poznávat spojenou se zájmem o vše živé a přiznává svou neústupnost

1

v případě cíle a způsobu zkoumání. Vzpomíná na prostředí vědecké komunity a reakce některých kolegů na své výzkumy. Napětí nechybí kapitole věnované období vlády vojenské junty generála Pinocheta. Maturana se v ní svěřuje s osobními zážitky a přibližuje svůj pohled na tehdejší dění optikou svých teorií. V závěru knihy se oba diskutující věnují vztahu mezi filozofií a vědou a etickým aspektům vědeckého bádání i bytí samotného. V jednotlivých kapitolách se kromě zmíněných témat Maturana dotýká mnohem více běžných oblastí života, byť se na ně někdy dívá, jak sám tvrdí, očima biologa. Jeho myšlenkový záběr a vůbec tematická šíře nepříliš rozsáhlé publikace zaslouží jistě obdiv, nicméně diskuse o některých tématech se může jevit příliš povrchní. V každém případě Maturanův „pohled na věc“ nutí k zamyšlení, ať už se jedná o jeho názory na lidskou zodpovědnost, nadměrnou soutěživost, vztah mezi jedincem a společností, utváření patologie, vliv různých ideologií, moc či význam lásky. Dokonce vůbec nevadí, že při čtení některých řádků můžeme mít dojem, že tohle už jsme slyšeli nebo četli „jinde“. Následující krátké výňatky z dialogu jsou příkladem toho, o čem Bernhard Poerksen s Humbertem Maturanou vášnivě diskutují. Překlad vybraných částí rozhovoru je publikován se svolením nakladatele. O psychoterapii Poerksen: Mimořádný zájem v psychoterapeutickém světě o vaši práci mi přijde velmi zvláštní, protože pokud budeme brát vážně, co říkáte, terapeutova aktivita je značně neurčitá a obtížně měřitelná. Tvrdíte, že člověka nelze jednoduše kontrolovat, že instruktivní interakce je nemožná, alespoň ne v tom zjednodušeném lineárním pojetí. Taková koncepce ale naprosto zpochybňuje dosavadní ideál léčby a důraz kladený na maximální účinnost vyznávaný celými generacemi terapeutů. Maturana: Neřekl bych, že samotná terapie je nesmyslná, ale spíše terapeutický koncept vycházející z představy lineární kauzality. Mé názory bezpochyby dráždí především ty, kteří tvrdí, že znají universálně platné postupy k odstranění lidské bolesti a utrpení. Nikdo není schopen přesně určovat to, co se bude odehrávat u druhého člověka. Zrovna tak nikdo nedokáže provádět takové intervence, zaměřené na strukturně determinovaný systém – lidskou bytost, aby bylo možné rozhodovat s naprostou přesností o tom, jak se bude takový systém chovat v případě získání náhledu nebo nabytí nějaké zkušenosti. Poerksen: Svět psychoterapie stále ovládá základní protiklad: rozlišení mezi jedincem a systémem. Následkem toho se pak oddělují postupy zaměřené na jedince nebo na kontext. Vaše jméno je nezaměnitelně spojeno se systemickou terapií. Pro ní je charakteristické, že jsou kromě klientů v terapeutické místnosti často přítomni i jejich rodiče, bratři, sestry, prarodiče nebo vrstevníci. Chci se vás zeptat, zdali vy sám byste vždy upřednostnil systemický přístup. Maturana: Domnívám se, že jistá míra systemického porozumění bude vždy nezbytná, protože každé naše chování je zakotveno v dynamice nějakých vztahů. I když si tady teď my dva povídáme, nejsme sami. Součástí naší konverzace jsou do jisté míry i naše rodiny, kultury, země našeho původu a samozřejmě také naše mateřské jazyky. Každý z nás si s sebou nese celou síť vztahů, která ovlivňuje významy toho, co a jak říkáme, co si myslíme a jak se chováme. Chci tím říci, že naše setkání je čistě osobní, ale zároveň jsme oba nevyhnutelně součástí systemické dynamiky. Bez uvědomění si formativní moci společnosti a kultury není možná dostatečná reflexe toho, co skutečně děláme (na základě vlastního rozhodnutí), a toho, co se pouze děje skrze nás (v důsledku našeho původu). Uvědomění si těchto formujících vlivů je nezbytné pro osvobození.

2

O důvěře, lásce a etice Poerksen: Kdysi jste řekl, že 99% všech nemocí je způsobeno nedostatkem lásky. Poté jste dodal, zřejmě s jistou nadsázkou, že se můžete mýlit: prý by se mohlo jednat jen o 97%, ale určitě ne méně. Jak tomu mám rozumět? Jakou souvislost vidíte mezi nedostatkem lásky a nemocí? Maturana: Základní podmínkou života je důvěra. Když se motýl vyloupne z kukly, jeho tělo, křídla, tykadla, prostě celá tělesnost motýla jakoby naprosto spoléhala na to, že všude okolo bude vzduch a vítr a květiny, ze kterých bude možné sát nektar. Strukturální soulad mezi motýlem a jeho prostředím je vyjádřením takové implicitní důvěry. Když semeno zvlhne a začne klíčit, také jakoby očekávalo, že budou k dispozici veškeré živiny nutné pro růst. Když se narodí dítě, také je zcela důvěřivé a očekává, že bude nablízku matka i otec, aby se starali o jeho blaho. Ale živé bytosti, jejichž bytí je tolik závislé na této implicitní důvěře, zažívají neustále zklamání. Rostliny jsou kontaminovány insekticidy, semena postrádají vodu, a dítě, to láskyplné stvoření, v tomto světě nedostává lásku, ale mnohdy je spíše zanedbávané a je popíraná jeho existence. Trvám na tom, že neustálá negace, popírání druhých, vede k nemoci, ke ztrátě organické harmonie jak uvnitř organismu, tak ve vztahu s jeho životními okolnostmi. Systemická dynamika lidské bytosti se v případě neustálé negace změní takovým způsobem, že dojde k destrukci původní harmonie, což vyvolá další destruktivní podněty a změny v těle, které pak vedou k dalším projevům dysharmonie. Výsledkem je vzrůstající náchylnost k infekcím, tělesným i duševním nemocem. Poerksen: Mohli bychom použít váš popis lásky k odhalení způsobů chování, které by umožnili lidem společné soužití? Maturana: Samozřejmě. Jakmile pochopíme, co je to láska, můžeme i s jistotou říci, za jakých podmínek láska možná není. Můžeme pozorovat rodiče, jak neustále opravují své děti, kárají je za jejich chyby a hrozí jim různými tresty. Také si můžeme povšimnout charakteristických rysů naší kultury. Snadno zjistíme, že velmi ceněná myšlenka konkurence a soutěžení bez zábran není zdrojem pokroku, ale vede k zaslepenosti a omezuje příležitosti ke společné existenci, neboť spočívá v negování a vyloučení druhých. Ambice, nedůvěra, kulturně zakotvená snaha získat moc a touha po kontrole, to jsou síly, které vedou k tomu, že láska mezi lidmi mizí. Ekonomizace vztahů – požadavky se vzájemně vyměňují, potřeby jsou vyjednávané, kompromisy vynucované – to vše ničí uspokojení a radost z jednoduchého společného bytí, neboť základem se stávají komerční vzorce a na zisk zaměřené interakce. Základem partnerství již není vzájemná důvěra a oboustranný respekt, ale jednostranně zaměřené smlouvání o možných výhodách. Poerksen: Co nastane, pokud přestaneme brát ohled na druhé? Mohl byste dát nějaký příklad takové technologie negace, vylučování. Maturana: Na počátku šedesátých let, když se Američané angažovali ve Vietnamu, všiml jsem si jednoho nadpisu v novinách European Times: 50 Američanů zavražděno! 200 „komoušů“ odstraněno! To je krásný příklad klíčového rozdílu. Pro autora nadpisu měli Američané legitimní právo na existenci, zatímco „komouši“ nikoli. Jejich osud nikoho nezajímal, oni nebyli zabiti, ale prostě odstraněni, vyhubeni. Mimo jiné to znamená, že oddanost etickým principům nepřekračuje hranice vlastní sociální příslušnosti. Poerksen: Co říkáte na to, že někteří lidé nalézají jistou podobnost mezi vašimi názory a křesťanským přikázáním – miluj bližního svého jako sebe samého?

3

Maturana: Ježíš hovořil o lásce ke svému bližnímu. Křesťanská církev, která se podílela na mnoha válkách a devastaci, naproti tomu po 2000 let interpretovala slova Ježíše jako nařízení. Ale pokud ke svému bližnímu nemáme důvěru, tak bychom spíše měli mít vždy neustále po ruce zbraň a prst připravený na spoušti. Základní otázka pak zní: Opravdu tohle chceme? Přejeme si žít ve dne i v noci se zbraní v ruce ve světě, v němž vládne strach, úzkost a nedůvěra? Pokud tohle skutečně lidé chtějí, pak nesmí svého bližního milovat ani mu důvěřovat, protože i náš bližní bude mít důvod k nedůvěře a ke strachu. Takto pochopitelně vznikají důvody pro to, abychom měli u sebe zbraň. A naopak. Jestliže se budeme chovat způsobem, který zaručuje druhým lidem respekt, na oplátku si sami respekt zasloužíme. Pokud věříte dítěti, ono věří vám. Nechci tím říci, že nemáme lidem jednoduše dělat to, co sami nechceme zakoušet. To by byl oportunismus, nikoli láska. Snažím se pouze říci: Svět, ve kterém žijeme, utváříme tak, jak žijeme. Dělejme to, co si opravdu přejeme. O vzdělávání Poerksen: Immanuel Kant ve svém eseji O pedagogice píše, že rozsáhlá oblast vzdělávání je založena na fundamentálním paradoxu. Na jedné straně chceme, aby naše školy opouštěli svobodní a samostatní jedinci, na druhé straně těmto budoucím občanům vnucujeme studijní plány, nutíme je chodit do školy, trestáme je, když neposlouchají nebo když neuspějí. Pokud o tom takto uvažujeme, narážíme na nevyhnutelné napětí mezi cíly a prostředky vzdělávacího úsilí. Jednoduše jsou v naprostém protikladu. Souhlasíte s tím? Maturana: Ne. Vzdělávání je procesem transformace, která je výsledkem koexistence společně s dospělými jedinci. Stáváme se těmi dospělými, se kterými jsme žili. Jestliže je cílem našich vzdělávacích aktivit svoboda a samostatné myšlení, pak musíme společně žít takovým způsobem, který je založen na vzájemném respektu autonomie každého z nás. Podle mě paradox formulovaný Kantem vůbec neexistuje. Utváří a transformuje nás způsob života, styl společného bytí. Pokud chcete učit o autonomii, nemůžete používat jako metodu donucovací prostředky. Je třeba naopak vytvářet prostor pro společnou reflexi a jednání. Mezi cílem a volenými prostředky nesmí existovat žádný rozpor. Poerksen: To by znamenalo, že výuka nemá nic společného s postupným procesem eliminace nevědomosti, jak se obecně předpokládá. Předání znalostí je až na druhém místě. Nejdůležitější je, aby způsob života korespondoval s vlastními představami o ideálu, aby na prvním místě byl určitý způsob společného bytí, z něhož se postupem času vlastní poznatky a témata vynoří. Maturana: Přesně tak. Děti se neučí ve škole matematiku, ale učí se, jak žít společně s učitelem matematiky. Možná jednoho dne v tomto zajímavém, příjemném či vzrušujícím bytí budou pokračovat samostatně – a stanou se z nich učitelé matematiky nebo matematici samotní. Učitelé nepředávají jenom nějaký obsah, oni seznamují své žáky s určitým způsobem života nebo s postojem k životu. A během tohoto procesu si žáci také postupně osvojují rozmanité poznatky, ať již jde o zákony aritmetiky, fyziky nebo pravidla pravopisu. Já tvrdím, že žáci se učí učitele, nikoli předměty. O estetickém vábení a novém myšlení Poerksen: Zajímalo by mě, co pro vás znamená myšlenka estetického vábení, když píšete, přednášíte nebo dáváte rozhovory. Možná to zní, jakoby mě zajímaly různé rétorické triky a manipulace, ale spíše bych se dozvěděl, co vlastně děláte, když se pokoušíte esteticky svádět druhé lidi.

4

Maturana: Nikdy nemám v úmyslu svádět nebo přesvědčovat druhé manipulativním způsobem. Krása by se vytratila, kdybych se takhle pokoušel někoho přesvědčovat. Jakýkoli pokus o přesvědčování znamená používání nátlaku a vylučuje tak možnost naslouchání. Nátlak vede k zášti a zlobě. Touha manipulovat lidmi podporuje vznik odporu. Manipulace je zneužíváním vztahů s druhými lidmi tak, aby si mysleli, že cokoli se děje, je pro jejich dobro. Ale výsledek je v podstatě výhodný především pro manipulujícího jedince. Tudíž manipulace je v podstatě podvádění lidí. Poerksen: Voláte po novém myšlení, po jiné formě společného bytí, jež by se zakládalo na větším respektu. Zároveň jste schopen bezpodmínečně respektovat ty, kteří o takovou změnu vůbec nestojí. Maturana: Rozhodující je změna v uvědomění, které ale není možné dosáhnout žádnou silou. Musí k tomu dojít prostřednictvím změny porozumění u každého jedince. Pochopitelně nemá smysl předstírat, že si bezpochyby sám přeji žít ve zcela jiném světě. Ale samotná myšlenka nebo přání na změnu nejen u sebe ale i u druhých člověka nevyhnutelně konfrontuje s pokušením tyranie. Samozřejmě toužím po světě složeném z demokratických komunit, v nichž jedinci spolupracují a chovají k sobě vzájemný respekt. Rád bych k takovému způsobu společné existence nějak přispěl, ale může k tomu dojít pouze bez útlaku a násilí. Jediné, co mohu dělat, je chovat se jako demokraticky smýšlející jedinec. Jen tak mohu podporovat a zachovat demokracii při životě. Jinými slovy to znamená: Cesta je cílem. Prostředky, které mám k dispozici, jsou bezprostředním vyjádřením cíle, jehož chci dosáhnout. Nikdo nemůže být násilím přinucen k tomu, aby přijal demokracii, nikdo.

Jak je z předchozích úryvků patrné, myšlenkové rozpětí Humberta Maturany je opravdu široké. Zatímco některé myšlenky formulované v knize jsou do značné míry originální a podnětné nejen pro tzv. pomáhající profese, jiné jsou přinejmenším diskutabilní a pro mnohé obtížně přijatelné. Díky dialogické formě, kdy tazatel je zvídavý i „poučený“ zároveň, je většina textu srozumitelná a svěží. V případě některých teoretických poznatků je forma dialogu rozhodně příhodnější než jakýkoli teoretický spis. Zvláště když Maturanovi teoretické koncepce týkají běžných aspektů života každého z nás. Publikace From Being to Doing také není v žádném případě určená pouze rodinným terapeutům. Každý si v ní může najít to, čemu nedávná návštěva v Praze – Harlene Andersonová říká food for thought and dialogue. A to nejen pro intelektuální hodování se sebou samým, ale především jako jeden z možných výchozích bodů pro utváření světa s ostatními lidmi. Bez výhrad lze tedy souhlasit se závěrem kybernetika Heinze von Foerstera uvedeném na přebalu publikace: „Ať tuto vděčnou knihu otevřete na jakékoli straně, vždy obohatí vaši mysl.“

Nakladatelství Carl-Auer vydává řadu knih se systemickou tematikou, včetně publikací od Berta Hellingera. V nabídce najdeme také například knihu veršů a ilustrativních kreseb prof. Helma Stierlina věnovanou vývoji partnerského vztahu a párové terapii. Knihy vycházejí v jazyce německém, některé tituly jsou zároveň vydané v anglickém překladu. Nabídku a další informace lze nalézt na webovské stránce www.carl-auer.com. David Skorunka [email protected]

5