O pokladech v aktovce, soukromé telegrafní společnosti, motoru k ponorce a pozdvižení na jinak poklidném náměstíčku Paní Švábová Když vás toulka Starým městem zavede do Svatošovy ulice, zanedlouho se budete nacházet před restaurací „U dvou koček“. Tak se tam říká dnes. Kdysi to bývala útulná a začouzená hospoda „U Horů”, to kvůli manželům Horovým, kteří tam po dlouhá léta hospodařili. Ještě předtím to byl hostinec „U kroužků“, pro dva kroužky, které byly zobrazeny v omítce průčelí domu nad okny. V té chvíli už budete stát jen několik kroků od rohu s bezejmennou uličkou, která by vás za časů, o kterých bude řeč, zavedla k domovu důchodců. Tomu se nepřestalo říkat „chudobinec” kvůli dřívějším dobám. Jakmile do této uličky vkročíte, hned po levé ruce budete mít malý poschoďový baráček ve kterém bydlívaly další dvě nezapomenutelné postavičky oživujíci kulisy kouzelného světa mého dětství – paní Švábová se svým dospělým synem, který byl starým mládencem. Paní Švábovou jsem vždy pamatoval už jako starou paní, která musela být již delší dobu vdovou. Jako ostatní starší ženy našeho sousedství i ona chodila vždy v šátku a tmavém oblečení, všechny ty tmavé odstíny, šedá, hnědá, černá… Jak pěkné bylo vidět babičky v pastelových barvách, v bílé, žluté, růžové, bledězelené či bleděmodré, když jsme přišli do Austrálie. A to šlo o babičky možná ještě o mnoho starší. Bílé kudrnaté hlavičky, na nohou třeba růžové plátěnky, nádhera… Paní Švábovou jako ostatní staré paní ze sousedství, trápily nohy a záda. Chodila ohnutá o staré sukovité holi. Na sklonku léta a na podzim jste ji mohli spatřit jak se pomalu belhá z Pintovky přes Nový most a pak Vilovou čtvrtí vzhůru ke Kotnovu s velikým rancem plným nasbíraného chrastí a suchých větví. Vše drželo pohromadě kousky provazů. V obou rukou nesla staré chatrné tašky plné šišek. Takto bylo vidět víc starších žen. Toto bylo pro případ, že by příděl uhlí a dřeva na celou dlouhou zimu nevystačil. Ještě dnes ty dávné sousedky vidím v jejich starých svetrech, zástěrách a šátcích, ohnuté pod svými břemeny. Neočekávaly sociální asistenci jako mnozí, o mnoho mladší dnes. Nic takového tehdy neexistovalo. Byly to časy budovatelské. Podle rozhlasových zpráv, každý večer o sedmé po znělce „Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok“, se kola
1
průmyslu točila na plné obrátky, krávy sovětského plemene „Poslušnica II“ dojily nepředstavitelné kvantity mléka, úderníci překračovali normy o stovky procent. Už co nevidět měl začít ráj na zemi. Důchody mnohých přestárlých obyvatel Starého města však byly k životu nepostačující. Když jsem o trochu povyrostl, mnohokrát jsem přemýšlel, proč je vždy víc než dost peněz na všechny tanky a děla, jejichž hukot a cvičnou střelbu bylo často slyšet z tankodromu nad Klokoty, z těch tisíců hektarů vyvlastněných polností, kde se dříve pěstovalo daleko široko známé klokotské zelí. Na tryskové MIGy z letiště v Bechyni, které bylo neustále vidět na obloze nad Táborem. Na naleštěné černé Tatraplány bezpočtu funkcionářů, na Sputniky s Lajkou i bez Lajky... Nikdy však na to, přidat stovku či dvě měsíčně starému člověku na skromné živobytí. Tomu, který svou povinnost vůči společnosti už dávno splnil. Ty moudré ženy, táhnoucí své rance z lesa, dobře věděly, že na dobrodiní světa se spoléhat nelze, ale sedět se založenýma rukama také ne.
Podloubí v Pražské ulici Dalším způsobem, jak ulehčit nelehkému údělu a trochu si přivydělat, bylo otevřít si vlastní krám! Tedy malý krám, spíše krámek! Ten většinou sestával ze stoličky a doma vyrobeného skládacího stolku. Někdy byl potažený voskovaným plátnem, jindy jen kostkovanou utěrkou. To vše se převáželo sem a tam na starém kočárku. Krám paní Švábové a dalších žen jste většinou našli v Pražské ulici, nedaleko náměstí, v podloubí u prastarého domu, z jehož průčelí podnes vyčuhuje půl dělové koule. Ta je tam prý od roku 1648, kdy byl Tábor obléhán a ostřelován Švédy. Jako hoch jsem o ní dlouho nevěděl, až mne na ni upozornil můj dědeček z Prahy, za jedné své letní návštěvy svého rodiště. Místo v podloubí mělo sice tu výhodu, že mohlo uchránit před přeháňkou, ale někdy tam mohl být průvan, který staří lidé nesnáší dobře. Za pěkného počasí jste proto mohli tyhle maličké krámky spatřit na sluníčku na náměstí, na malém plácku před dnešní cukrárnou, nebo hned přes Střelnickou ulici před tehdejším ONV. Sortiment nabízeného zboží se měnil podle ročních sezón. Hned jak nastalo jaro se na stolcích objevily malé pugétky fialek, konvalinek a jaterníků. Okolo Velikonoc je nahradily řehtačky a pomlázky vlastoručně upletené z mladých vrbových proutků a ozdobené barevnými fábory z krepového papíru. Ty stály v pozoru, dlouhé i kratší, v proutěných nůších. V létě bývalo zboží opět jiné. Když jste vyšli ráno do ulic za
2
nákupem, na stolcích krámků už na vás čekaly lesní jahody, borůvky, maliny a ostružiny. Na prostřených kostkovaných utěrkách ležely krásné hřiby, štíhlí kozáci s červeným klobouččkem, hromádky žluťoučkých lišek a další poklady z lesa. Paní Švábové takto trochu přibylo k malé starobní penzi a invalidnímu důchodu jejího syna. Jedno je však jisté. Kromě své píle a užitečnosti svému okolí se těmto babičkám podařilo mimoděk i vytvořit poetickou a nezapomenutelnou kulisu života na Starém městě mého dětství.
Pan Šváb Pan Šváb, hlavní postava této vzpomínky, nebyl totiž úplně zdravým člověkem. Mohlo mu být něco mezi třicítkou a čtyřicítkou. Po sousedství bylo známo, že když byl mladší potýkal se zlou nemocí – tuberkulózou. Ačkoli byl z léčení již dlouho propuštěn, z bledé, voskové a jakoby stále upocené tváře, vždy však nesmírně laskavé a mírné, bylo znát, že zdravím stále ještě zrovna nepřekypuje. Byl to hubený vytáhlý muž s delšími tmavými, nepříliš často stříhanými vlasy, jichž nebylo mnoho. Vzadu mu šly přes límec košile. Vždy se zdály být mastné a přilepené k hlavě. Jeho oči jako by se neustále trochu smály. Chodil mírně ohnutý. Na ulici jste ho mohli spatřit, jak někam pospíchá s odřenou koženou aktovkou, na sobě jeden z těch dlouhých plandavých šedozelených kabatů té doby, kterým se říkalo „hubertus“. Ten tu křivku ohnutých zad ještě zdůraznil. Právě v té aktovce byly hotové poklady, které nás později zblížily. Pan Šváb byl totiž radiotechnický génius – samouk. Kdykoli se někomu na Starém městě porouchalo rádio, každý věděl kam se obrátit o pomoc. Televize začala vysílat o trochu později a jen na několik hodin denně. Když i k nám na Staré město dorazila, pan Šváb už na to byl odborně připraven, takže mohl hbitě a úspěšně rozšířit sortiment svých služeb. Považoval jsem se za velikého šťastlivce, když jsem si jednoho odpoledne, poté co jsme se skamarádili, směl obsah té aktovky důkladně prohlédnout. Stavěl jsem si tehdy jednoduché rádio na baterie, tak zvanou „jednolampovku“, a potřeboval poradit s letováním. Elektrickou pájku jsem pochopitelně neměl a snažil se spájet jemné spoje dlouhou neohrabanou letovačkou, dobrou tak pro klempíře k letování plechových okapů. Měla dřevěnou rukojeť a mohutný měděný hrot. Rozpaloval jsem ji do ruda ve žhavém uhlí v našich kuchyňských kamnech! Ten skvělý muž si totiž již tehdy podomácku sestrojil ze starého transformátoru pistolovou pájku, což za těch časů byla věc převratná. Trvalo to pak ještě řadu let,
3
než se takové pájky vůbec objevily na trhu. Trubičkový cín, uvnitř s tavidlem, buď neexistoval nebo nebyl k dostání a tak se musel používat humpolácký klempířský cín, který byl ke koupi v podobě trojhranných tyček v železářství. Místo tavidla pan Šváb používal kalafunu houslové smyčce, kterou měl v malém kelímku. Tavidlo je na to, aby pájený spoj byl elektricky spolehlivý. Dalším znamenitým pokladem ošuntělé aktovky byla nevelká černá bakelitová skříňka – Wheastonův můstek. To byl přístroj k měření elektrického odporu, jak mi pan Šváb vysvětlil a pak dokonce nechal několik odporů přeměřit! Vzpomínám si dobře, jak toužebně dodal, že by si chtěl jednou rád pořídit i „Avomet“, což byla podobně velká krabička – univerzální přístroj na měření proudu a napětí. Ten prý mají v „Elektře“ na Novém městě. Vydal jsem se tam, abych se na tu věc podíval. Stála kolem 800 Kčs, což byl tehdy velmi slušný měsíční plat. Moje maminka nebyla naším kamarádstvím nějak zvláště nadšena, protože se o mne bála, abych v bytě u Švábových snad „něco nechytil“. Ale já zdravotní stav pana Švába hájil s tím, že by ho přece ze sanatoria nepustili domů, kdyby nebyl naprosto v pořádku. Též si vzpomínám, jak tomu byla velmi nerada, když jsem si jednou přinesl vítězoslavně domů celé ročníky radiotechnického časopisu, který vycházel hned po válce, dávno před časopisem „Amatérské rádio“. Byly tam všelijaké plánky, které jsem si chtěl obkrelit. Měla strach, aby ten stoh starých zažloutlých a zatuchle vonících časopisů snad ještě neosahoval nějaké zákeřné bacily té TBC. V jednom čísle jsem objevil návod a schema, jak si postavit jednoduchý vysílač na baterie o jedné elektronce. Dal jsem se do práce. Pamatuji si na vniřní zápas, který jsem pak sváděl ve strachu stisknout improvizovaný Morseův klíč – tlačítko vyrobené z kousku plechu z víčka od konzervy. I když ten vysílač měl mít dosah jen několik desítek metrů, velmi jsem se obával, aby mě příslušné orgány nezaměřily a nezatkly za nelegální vysílání. V těch dobách to bylo něco velmi stíhaného a přísně trestaného. Kromě pana Švába byla na Starém městě ještě jedna instituce, radioopravna pana Slacha v Pražské ulici. Tam jste však museli své těžké nemocné rádio odnést, zatímco pan Šváb provedl ošetření pacienta přímo u vás doma. I u pana Slacha se mladým badatelům občas podařilo získat odpověď na nějakou tu zapeklitou otázku či zakoupit drobnou součástku. Ale nikdy jim nebylo dopřáno nahlédnout do vlastní opravny, která byla od předního krámu skryta za dřevěnou zástěnou. Ó, jak jsem vždy toužil tam nakouknout. Jaké magické království se tam skrývá, jaké úžasné věci a přístroje? Dnes si myslím, že pan Slach mne spíše nechtěl připravit o
4
chlapecké iluze. To kdybych tam našel jenom starý omlácený stůl, zaprášenou lampu, rozviklanou židli, letovačku, pár šroubováků a kleští. Jak zklamán jsem vždy z krámu pana Slacha odcházel, ale zároveň se těšil, že možná již příště se mi poštěstí a bude mi konečně dovoleno ta skrytá tajemství shlédnout.
O přísun součástek se staral hodný pan primář, strýc z Prahy, bazar pana Němečka v Pražské ulici i armáda O potřebné radiové součástky jsem neměl nouzi. Maminka se v zaměstnání i jinde s experimenty své ratolesti ráda pochlubila. Tím se bezděky postarala o další a další přísun. Několikrát se staly věci přímo neuvěřitelné. Jedna z maminčiných kolegyň v kanceláři doma o rašícím Edisonovi pověděla svému manželovi. Ten byl vysokým důstojníkem, majorem u spojovacího vojska. Zanedlouho se u nás doma objevila veliká krabice plná odporů, cívek, elektronek s příslušnými objímkami, drátů, kondenzátorů, včetně velkých vzduchových i s knoflíky k laďění. Nechyběly ani sluchátka, velké anodové baterie a celá řada jednoduchých schemat a návodů. Jednou večer se zas před naším domem zastavilo auto pana primáře Menšíka, vyhlášeného lékaře, který byl ve svém volném čase též nadšeným kutilem. Po chvíli bylo slyšet jak je něco těžkého a objemného vynášeno vzhůru po schodech. Oddychující pan primář mi pak předal ještě větší krabici než byla ta předtím, a v ní opět samé poklady – malé barevné žárovičky, objímky, bzučáky, vypínače, přepínače, svorkovnice a dokonce několik malých elektromotorků! Na dně jsem nakonec objevil i velikou desku s kolejemi, ovládacím panelem, napájecím transformátorem a pěkným modelem pražské tramvaje. To vše pan primář kdysi dávno sám sestrojil pro svou malou dcerku. Fantastické věci se čas od času objevovaly i ve výloze bazaru v Pražské ulici, kde věci do komise bral a prodával pan Němeček. Jednou jdu okolo a nevěřím svým očím. Ve výloze byly dva velké kulaté měřící přístroje, ampérmetr a voltmetr, každý za pouhých 15 Kčs! Takovou výhodnou koupi jsem nemohl nechat jen tak. Drahá teta Jozefka v té době prodávala konfekci v nedalekém obchodním domě. Pro mé snahy měla velké pochopení a vždy se projevila být štědrým mecenášem. Stejně tak i strýc Richard, profesor na průmyslové škole slaboproudé elektrotechniky v Praze. Ten mne za prázdninových pobytů též povzbuzoval, poučoval v teoretických základech a bohatě zásoboval všelijakými součástkami a plánky. První krystalku jsem si postavil právě díky jemu. Á, vy nevíte co je krystalka? To je to nejjednodušší rádio, které ani nepotřebuje baterii aby hrálo. Na papírovou roličku, třeba tu od toaletního papíru namotáte pár závitů izolovaného drátu a pak tuhle cívku propojíte s několika dalšími součástkami, které se dají koupit za pár šupů. Nejdražší na celé krystalce jsou
5
sluchátka. Za anténu poslouží drátěnka postele a za uzemnění kohoutek vodovodu, a věřte nevěřte najednou vám tohle hnízdo z drátů ožije a začne hrát! Ještě dnes bych takový zážitek nevyměnil za nějaké Nintendo! Měl jsem radost, když strýc s tetou Soňou a děda s babičkou se v dopisech ptali maminky a tety Josefky, „a co nyní dělá ten náš Pepík – Technik?“ Ještě jednu přezdívku jsem si za nezapomenutelných prázdninových časů v Praze vysloužil. Tou jsem se však už tak nehonosil. Stalo se to takhle: Malý jednopokojový byt, který dědeček, babička, teta a strýc sdíleli, praskal ve švech. Místa bylo tak málo, že i malé rádio strýce a tety „Tesla – Talisman” bylo přes den uklizeno, aby nezabíralo místo. O večerech se k mé nemalé radosti objevovalo na stole v kuchyni, kde mi bylo dovoleno projíždět stupnici na všech vlnových délkách a chytat vysílání v mnoha neznámých jazycích. Bylo vzrušující číst na prosvícené stupnici jména dalekých měst – Stockholm, Hilversum, Varšava, Boulogne, Sofia, Lahti, Madrid, Helsinki, Toulouse, Copenhagen, Istanbul, Amsterdam, Beograd… Vždy přitom bývaly zajímavé debaty o politice, hudbě, zeměpise a radioamatérství. Při těchto radiových lovech se mi občas stalo, že jsem si někdy potichu a nenápadně ustřelil do trenýrek. Co scházelo na tajeném zvukovém efektu nechybělo na aromatické razanci! Teta se strýcem se na sebe jen výmluvně podívali, což jsem po očku zaregistroval, ale zpočátku nic neříkali. Později se mi však dostalo i té druhé přezdívky – „Serjožka Prdomil“, s tím diskrétním důrazem na to Ser - Jožko! Jaké fascinující časy to byly! Proto ještě několik vzpomínek na věci, které se udály v letech 1955 – 1958. Jak nádherný je svět, když je vám 8 – 12 let...
Soukromá telegrafní společnost P & F Company Limited Sestrojit malý telegraf bylo hračkou. Stačilo stlouci ze dřeva dvě malé krabičky, aby se do nich vešla plochá baterie. Potom už potřebujete jen tenký izolovaný drát, dvě malé žárovičky s objímkami, pár mosazných šroubků s půlkulatou hlavičkou a dva proužky tenkého plechu k sestrojení tlačítek – telegrafních klíčů. Když vše správně zapojíte, stačí už jen nalepit na vrchní stranu krabičky Morseovu abecedu, propojit obě stanice dvěma drátky a už si můžete s někým telegrafovat. K čemu by vám taky byly dvě telegrafní stanice, kdybyste je nemohli prakticky používat. Za těch časů v sousedním domě přes naši uličku bydleli manželé Ševčíkovi. S jejich synem Frantou jsme chodili do stejné třídy. Ten byl pro myšlenku světelného telegrafu okamžitě získán. Hned po škole byla jedna stanice nainstalována na naší pavlači a ta druhá za oknem jejich
6
kuchyně a spojovací dráty byly nataženy. Vše bylo odzkoušeno a fungovalo to báječně. Když Franta doma stiskl tlačítko u nás na pavlači se rozsvítila žárovička. A opačně tomu bylo taktéž. Avšak k tomu, aby si šlo telegraficky zasílat skutečné depeše, by ovšem bývalo zapotřebí učit se Morseovu abecedu. Do toho jsme se už tak nehrnuli. To už by totiž dalo trochu fušku a vyžadovalo by to píli, vytrvalost a trpělivost, tedy samé ty ctnostné věci jichž desetiletí hoši obvykle nemají příliš mnoho na skladě. Náš záchod toho času býval též na té pavlači. Za mrazů někdy byla na prkénku jinovatka a na stěnách jíní! Muka se dala do jisté míry zmírnit, že jste plně nedosedli. To jen tak na okraj a pro zajímavost. Nyní, v prvním dnu uvedení telegrafu do provozu, však bylo příjemné teplé jaro. Když jsem tam nyní ve tmě před spaním trůnil, napadlo mne vyslat Frantovi nouzovou depeši SOS, jako onehdy vyslal Titanic, potápějící se u Newfoundlandu, tři tečky – tři čárky – tři tečky. Tolik jsem z morseovky věděl. Stiskl jsem tlačítko a ve ztemnělé kuchyni u Ševčíkových se nádherně rozsvítilo! To mne zajisté jen povzbudilo do dalšího a dalšího telegrafování o pomoc z rozbouřených vln ledového Atlantiku. Nezvyklé světelné záblesky však probudily pana Ševčíka. Ten prý vyletěl z postele v podvlékačkách v domnění, že v kuchyni hoří! Netřeba dodat, že uživatelským nepochopením se naše telegrafní společnost nedočkala telekomunikačního rozmachu a dalšího uplatnění.
Nepotřebujete náhodou motor do ponorky? V Praze se daly sehnat věci o kterých se kutilům v Táboře ani nesnilo. V Pařížské ulici bývala prodejna „Letecký modelář“. V Jindřišské ulici zas úžasná prodejna „Mladý technik“. O kousek dál byl elektroobchod neméně fascinující. Jeden ještě lepší byl za rohem na Václavském náměstí, oba hotové ráje pro kutily. Když jsem byl o trochu větší měl jsem dovoleno zajíždět sem z Vysočan tramvají a hledat tady poklady. Jednou se stalo, že jsem do Vysočan přitáhl senzační elektromotor. Za sklem výlohy vypadal jako nový a cena byla neuvěřitelná, snad jen 50 korun! Jednoduše deal, který nešlo opomenout. Když jsem s ním dorazil, dědeček sice uznal, že opravdu vypadá skvěle. Ta nízká cena ho však mátla. Stále pošilhavával po malém, německy psaném, plechovém štítku na motoru, kterému jsem v obchodě v zápalu tak výhodné koupě nevěnoval pozornost. Nedaleko měl svou malou rádioopravnu dědečkův kamarád. Byl to podobný machr jako můj pan Šváb. Motor jsme tam dotáhli. Dědeček svého vnuka představil a oznámil důvod naší návštěvy. Ten muž se dal hned, stejně jako předtím dědeček, do studia toho štítku. „No pane Peltán, motor je to velmi kvalitní, masivní konstrukce, kuličková ložiska, skvělá precizní práce, holt Němci. Potíž je v tom, že je stejnosměrný, na 12 – 24 voltů. Na střídavých 220 voltů vám absolutně nepoběží. Podle štítku se zdá, že byl k nějakému servopohonu na ponorkách, k něčemu jako elektrické vysunování a zasunování periskopu!“ Asi jsem vypadal hodně sklesle, takže dál už pokračoval na veselejší notu. „Ale ano, i s tou zamýšlenou cirkulárkou nebo bruskou by uměl pěkně zacvičit, o to žádný strach mladý muži. Dokonce dvě možnosti existují, aby to běhalo. Dalo by se zapojit několik automobilových baterií paralelně, nejlépe nějakých masivnějších z náklaďáků, aby to mělo trochu výdrž. Ty by se ovšem musely neustále dobíjet. Na to byste zas potřebovali nějakou šikovnou nabíječku. O trochu lepší by bylo sehnat
7
trasformátor a usměrňovač, ty by však též musely mít pořádnou páru. Muselo by se to spočítat. Ale myslím si, že nejsnadnější a nejlevnější by bylo pořídit si motor rovnou na těch 220 voltů.“ Vrátit tak pěkný motor mi bylo líto, takže odcestoval do Tábora. Táhl jsem se s ním pak z Klášteráku až na Maredův vrch v domnění, že strýc Rudolf – inženýr, snad na něco přijde. Nesporně to myslel dobře, když mne po celé mládí připravoval do života rčeními: „Ranní ptáče dál doskáče“, „Bez práce nejsou koláče“ a „Dvakrát měř, jednou řež“. Ani tentokrát se to neobešlo bez kázání, „Jó Pepíku, „Od chyby se člověk učí!“, elektřina se řídí exaktními zákony a ty můj hochu neoblafneš.“ Motor skončil u nás na půdě. Možná by se tam v nějakém temném koutě ještě našel.
Nečekaná úřední inspekce Nepochopení, závist, žárlivost, nepřejícnost a falešné pomluvy nejsou nikdy pěkné věci. Můj zájem o věci technické nedal někomu v našem okolí patrně spát. Jednou, když jsem přišel ze školy a maminka a teta byly ještě v práci, se ozval na schodech zvonek. Za prosklenými dveřmi jsem spatřil několik zachmuřených mužů. Ukázalo se, že jsou to inspektoři od rozvodných závodů RČB. Důvod návštěvy zněl: „Dostala se k nám stížnost, že se na vašem domě venkovní vodiče elektrického rozvodu rozžhavují do červena! Vy jste asi ten hoch, který prý provádí různé pokusy. Musíme zde provést prohlídku, abychom zjistili zdali opravdu nejde o něco nebezpečného.“ Pozval jsem ty muže dovnitř, provedl je celým bytem i půdou, ukázal jim i svoji dílničku a všechny moje poklady. Asi odborně uznali, že to udání o žhavých drátech je naprostý nesmysl a již nikdy jsme od nich neslyšeli.
Pozdvižení na jinak poklidném náměstíčku Tím jsem však nechtěl ve čtenáři vzbudit dojem, že dotyčný Edison nebyl schopen nějaké neplechy, že neexistoval prostor pro nějakou tu recesi.
teprve začne ta pravá legrace.
Na našem domě byly kromě elektrického rozvodu ještě jedny dráty. Ty byly ještě z dob, kdy v přízemí bydleli manželé Černochovi. Pan Černoch byl členem dobrovolného hasičského sboru. Do jejich bytu byl proto zaveden zvláštní aparát, kterým se svolávali hasiči do zbrojnice, kdykoliv toho bylo třeba. Když se od nás odstěhovali toto zařízení bylo demontováno, ale na to venkovní vedení se nějak zapomnělo. Na bílých keramických izolátorech tam zůstalo ještě po dlouhá léta viset. Bylo k nerozeznání od skutečného elektrického vedení. A co víc, na ty dva dráty šlo dosáhnout rukou, když jste se trošku nahnuli z našeho okna v prvním poschodí. Nyní pozor, protože nyní
8
Napříč malebným náměstíčkem, rovnou před naším domem, vedla cesta k Okresnímu soudu. Z nadhledu prvního poschodí bylo vidět i detaily, kterých jste si jinak nepovšimli. Třeba že šikmý pás vedoucí k úřadovnám a soudním síním je vydlážděn tmavším kamenem než ostatní světlejší dlažba náměstí. Soukromé vozy prakticky neexistovaly a tak tudy denně procházelo mnoho lidí, a z našeho okna byl o všem přehled jako z pozorovatelny. Když jsem to odpoledne přišel ze školy nikdo jiný ještě nebyl doma. Už nevím co mne to napadlo, ale najednou tu prostě byla zajímavá inspirace provést nějakou lumpačinu. Protože jsem už dávno spolehlivě věděl, že ty dráty jsou v nepoužívání, vyklonil jsem se z okna a oběma holýma rukama jsem se jich pevně chytil. V tu chvíli bylo náměstí plné lidí pospíchajících sem a tam. Abych upoutal pozornost začal jsem vydávat kvílivé zvuky „á - á - á - á - á - á - á – á - á“, a v tom samém rytmu ssebou cukat. Lidé se začali zastavovat, tvořit hloučky a zděšeně provolávat věty, „Ách, to ubohé dítě, jak s ním ta elektrika mlátí!“ „Rychle, zavolejte pomoc!“, „Skočte do hasičárny, je to jen támhle za rohem!“ Koutkem oka jsem však zahlédl, že kromě vzrušené gestikulace se nic moc nedělo. Dav nevěděl zda shánět policii, hasiče, ambulanci nebo nějakého elektrikáře, čemuž jsem byl nakonec rád. Po chvíli mne to totiž už přestalo bavit. Abych je uklidnil a ulehčil trauma, zasmál jsem se jako Fantom z opery, pustil se drátů a hbitě zmizel z okna. Zpoza záclon bylo vidět jak si dav oddechl. Někteří ještě chvíli postávali a potřásali hlavami, jiní si ťukali prstem na čelo. Ale za chvíli si už zas každý šel po svém. Jako zázrakem ani tentokrát nedošlo k nějakým dohrám a proto ani k „vyprášení kožichu“ či „zadních tváří“, jak se tehdy říkávalo. Je dokonce možné, že až si drahá maminka bude nyní tyto řádky pročítat, dozví se o této rošťárně vůbec poprve.
Toto vzpomínání začalo panem Švábem a jeho čarovnou aktovkou. Dík budiž všem lidem jako pan Šváb! Díky všem, kteří pomáhají probouzet v dětech a mladých lidech touhu po poznání a zájem o hodnotné věci, které se později mohou stát na celý život jejich povoláním. Staré přísloví praví, „Ševče drž se svého verpánku“. Já se toho svého držel a dobře mi posloužil nejen ve staré vlasti, ale později i v Austrálii a v Kanadě. Bylo to díky zájmu, který mi byl v dětství, ve škole a později i v učení projevován vzácnými jedinci druhu pana Švába. Oakville, Ontario, Kanada podzim 2001
9
