JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra strunných nástrojů Hra na housle
O některých otázkách školy Otakara Ševčíka a Suzuki Šin'ičiho v souvislosti s jejich uplatněním v Japonsku
Diplomová práce
Autor práce: BcA. Hiroaki Goto Vedoucí práce: MgA. Pavel Suk Oponent práce: Prof. Peter Michalica, ArtD. Brno 2015
1
Bibliogra fický záznam GOTO, Hiroaki. O některých otázkách školy Otakara Ševčíka a Suzuki Šin'ičiho v souvislosti s jejich uplatněním v Japonsku. Brno: Janáckova akademie múzických umení v Brne, Hudební fakulta, Katedra strunných nástroju, 2015. 49 s.Vedoucí diplomové práce MgA. Pavel Suk Anotace Diplomová práce ,,O některých otázkách školy Otakara Ševčíka a Suzuki Šin'ičiho v souvislosti s jejich uplatněním v Japonsku." pojednává o problematice konkrétních přístupu pedagogu. Přibližuje okolnosti vzniku metodik a jejich uplatnení v praxi. Annotation Diploma thesis “On some issues of the schools of Otakar Ševcík and Suzuki in connection with their imprementation in Japan„ deals with discusses the issue of the specific approaches of teachers. It approaches origin of methodology and their imprementation in Japan.
Klícová slova Otakar Ševcík, Šin'ici Suzuki, Hirocugu Šinozaki, metodika hry na housle, Suzukiho metoda. Keywords Otakar Ševcík, Shinichi Suzuki, method.
Hirotsugu Sinozaki, Methodology of violin school, Suzuki
2
Prohlášení Prohlasuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatne a použil jen uvedené prameny a literaturu. Brne, dne 1. kvetna 2015 Hiroaki Goto
3
Poděkování Rád bych podekoval vedoucímu práce MgA. Pavlu Sukovi, za cenné rady při vedení mé magisterské diplomové práce. Dekuji také Prof. Petru Michalicovi za poskytnutí rozhovoru a mnoha materiálu, které umožnily vytvoření této studie. Hiroaki Goto
4
Obsah Úvod …............................................................................................................................................. 6 1.Životopis – dr. Suzuki …................................................................................................................ 8 2.Životopis Otakara Ševcíka ….........................................................................................................15 3.Rozdíly cílu metod Suzukiho a Ševcíkovy skoly........................................................................... 17 3.1Cíle houslové metody Šin'ici Suzukiho ........................................................................................17 3.2.Cíle houslové metody Otakara Ševcíka........................................................................................18 3.3. Ševcíkova metoda .…..................................................................................................................19 4. Nejasnosti ohledne analýzy............................................................................................................23 4.1 Airs Hongrois,HW.Ernst,Op.22...................................................................................................24 4.2Analýza pro cvicení podle: Suzukiho metoda – soubor houslových etud, 7. svazek …...............25 5. Škola Šin'ici Suzukiho, nekolik otázek Suzukiho skoly v soucasném Japonsku...........................28 5.1.) Snaha o skolení lektoru............................................................................................................. 28 5.2.) Princip ucení mateřského jazyka v rámci Suzukiho metody.................................................... 29 5.3. )Suzukiho metoda a genderové ideály....................................................................................... 30 5.4.) Globalizace Suzukiho metody.................................................................................................. 30 6.Nejrozsířenejsí vyucovací metoda v soucasném Japonsku............................................................ 32 6.1. Šinozakiho skola houslové hry....................................................................................................32 6.2 Vysvetlení v Šinozakiho ucebnici................................................................................................35 Záver …..............................................................................................................................................37 Literatura........................................................................................................................................... 38 Odkazy v textu...................................................................................................................................40
5
ÚVOD
Tématem mé diplomové práce jsou nekteré otázky skoly Otakara Ševcíka a Suzuki Šin'iciho v souvislosti s jejich uplatnením v Japonsku. Suzukiho metodou bylo vychováno mnoho celosvetove uznávaných hudebníku, mezi než patří například Yo-yo Ma. Přesto z nejakého duvodu je povedomí o ní v samotném Japonsku pomerne nízké a ze 400 tisíc žáku této metody používá v Japonsku pouze 20 tisíc studentu. Podle informací z japonských novin Jomiuri na konci letosního března ukoncí z duvodu neustálého poklesu poctu žáku cinnost „Mezinárodní akademie pro výuku Suzukiho metody“ (Kokusai Suzuki mesódo ongakuin).Ta byla založená ve meste Macumoto v prefektuře Nagano Suzukiho žáky za úcelem výchovy lektoru. Nadále bude tento institut pusobit ne již jako veřejné odborné uciliste, ale jako soukromá skola. V Japonsku klesá pocet studentu Suzukiho skoly natolik výrazne, že ji list New York Times nazval „japonský nejpřehlíženejsí kulturní export“. I v Česku lze vysledovat podobný fenomén. Metoda, kterou vytvořil Otakar Ševcík se celosvetove u neho vzdelalo 1199 studentu. Tuto metodu nevytvořil Otakar Ševcík jen pro sebe, ale předevsím pro studenty, aby si prostřednictvím praktických cvicení osvojili bezchybnou techniku hraní. Na základe svých zkuseností s vyucováním vytvořil soubor 4000 ruzných smyku, které lze považovat za řesení jakékoli situace, a zanechal je vsechny ve forme notového záznamu. Mezi jeho přímé následovníky patřili mezinárodne známí sólisté jako J. Kubelík nebo J. Kocian. Dalo by se předpokládat, že Ševcíkovo ucení v úspesne předávali dále, ale v soucasné dobe v Česku nevidíme přílis castou aplikaci jeho metody. Jeho opusy bývají vydávány casteji v zahranicí, zatímco v České republice se s nimi lze casteji setkat spíse v antikvariátech kole je z nich cítit jakýsi pocit zastaralosti. Cílem této diplomové práce je pak srovnání ruzných úhlu pohledu na tuto situace. Prostřednictvím životopisu obou autoru v první kapitole a objasnením cílu jejich vyucování a výsledku jejich aktivit podle soucasne dostupných materiálu se předkládaná esej pokusí uchopit charakter vyucovacích metod obou umelcu. Ve třetí kapitole pak, po opustení tezí v soucasné dobe již ve vyucování složite použitelných bodu, provede srovnání obou metod za soucasných představ pedagogu. Použitým materiálem pro tuto práci jsou rozhovory s japonskými lektory hry na housle. Ty samozřejme mají dostatecné kompetence se danému tématu vyjadřovat. Lektoři byli dotazováni na
6
zpusob výberu vyucovacích materiálu, jejich použití na názory a celkový dojem z vyucování. Behem shromažďování materiálu vyslo najevo, že by bylo namíste porovnat tyto postily i s dalsími japonskými metodami než je ta Suzukiho. Ty poslouží jako dalsí předmety vhodné ke zkoumání.
7
1. Životopis – dr. Suzuki
Šin'ici Suzuki se narodil 17. října 1898 v Nagoji jako druhý syn otci Masakicimu. Masakici Suzuki byl prvním japonským výrobcem houslí; v roce 1888 vytvořil dílnu na výrobu houslí, která krátkou dobu byla nejvetsí na svete. Šin'ici v roce 1905 nastoupil na Nagojskou základní skolu Takaoka, v roce 1910 na Nagojskou obchodní skolu. Motto této skoly, „na prvém míste clovek; na druhém míste talent“ se stalo příznacným i pro jeho pozdejsí styl života. Behem letních prázdnin a po vyucování pomáhal v houslové dílne. V roce 1915, v 17 letech, cetl Suzuki s velkým zájmem deníky Tolstého, které na nej udelaly velký dojem. Od této doby si oblíbil knihy o zenovém buddhismu a filosofické spisy. V této dobe také slysel gramofonovou nahrávku Schubertovy Ave Maria v podání Misi Elmana, což na nej taktéž velmi zapusobilo. Po této zkusenosti zacal usilovne cvicit na housle. 15. března 1916 dokoncil studium na obchodní skole. Byl zamestnán v houslové dílne Suzuki a stal se zodpovednou osobou za export. Na podzim 1918 se tři mesíce lécil v hotelu ve meste Okimacu v prefektuře Šizuoka s dýchacími potížemi. V této dobe se seznámil s rodinou businessmana Iciró Janagidy z Hokkaidó, která pobývala ve stejném hotelu. V srpnu 1919 se prostřednictvím Janagidy seznámil s markýzem Josicikou Tokugawou, s nímž se zúcastnil pruzkumné expedice na ostrov severních Kuril. Markýz Tokugawa spolecne s pianistkou Nobu Kódou[1], který se tohoto výletu taktéž zúcastnil, mu doporucili seriózní studium hry na housle. V roce 1920 přesídlil do hlavního mesta Tokia, kde bydlel s rodinou Tokugawy a studoval u Kó Andó (sestry Rohana Kódy a Nobu Kódy). I díky doporucení od Andó chtel nastoupit na Tokijskou hudební skolu v Ueno, ale po vyslechnutí záverecného recitálu jejích absolventu byl zklamán a rozhodl se přijímací testy ani neskládat. Pozdeji se krome hry na housle ucil i kompozici u Rjútaróa Hiroty nebo akustice u Hisaa Tanabeho. Získává vzdelání i od mnohých vzdelancu, kteří markýze Tokugawu navstevovali. V říjnu 1921 se Suzuki zúcastnil cesty kolem sveta s Tokugawou a byl na studijním pobytu v Nemecku. V Berlíne ve snaze najít si mistra navstívil nekolik recitálu. Roku 1922 po doporucení známého navstívil koncert Klinglerova kvartetu, který na nej udelal velký dojem. Navstívil Karla Klingera (ucitele na berlínské střední hudební skole) a byl mu povolen zápis. Zde se venoval hlubokému studiu hudební interpretace a umení. V roce 1925 se Suzuki prostřednictvím svého dobrého přítele, lékaře a profesora Hanse Michaelse, zacal stýkat s fyzikem doktorem Albertem Einsteinem a jeho známými a byl jejich 8
osobnostmi inspirován. V této dobe také potkal na domácím koncerte organizovaném jedním známým svoji budoucí manželku Waltraud Prange. Téhož roku se docasne vrátil do Japonska, kde v listopadu uspořádal v tokijském Národním dome hudby (Hógakuza) koncert k příležitosti svého návratu, kde získal pozitivní reputaci. Poté se vrací zpet do Berlína a 8. února 1928 si bere Waltraud Prange. V tomto období jsou velmi uznávány jeho umelecké schopnosti a vydává nahrávku Franckových sonát. Nedlouho po svatbe se doslechl o smrtelné nemoci své matky Rjó a vrátil se do Japonska. Po návratu do rodného Japonska spolecne s třemi svými mladsími bratry sestavil „Suzuki kvartet“ a přesídlil do Tokia, kde úcinkovali v rádiu. Pořádali také koncerty v ruzných cástech Japonska a venovali se bohatým koncertním aktivitám. Šin'ici Suzuki také v této dobe pracoval jako ucitel na Státní hudební skole. V roce 1931 se jako stále aktivní clen Suzuki kvartetu stává profesorem na Císařské hudební akademii, vybudované v tokijské mestské cásti Setagaja. Suzuki v této dobe zacíná ucit toho casu ctyřletého Tosiju Etóa[2]. Úcastní se jako porotce Hudebních konkurzu Mainici, pracuje jako ucitel na Státní hudební skole, soucasne s tím soukrome ucí hru na housle mladické Tosiju Etóa, Kódžiho Tojodu[3] nebo Takesiho Kobajasiho[4]. Tito studenti se dostali o do povedomí veřejnosti; například tehdy tříletý Tojoda se představil na koncerte s Dvořákovou Humoreskou a byl ocenen novinovým clánkem „Objev detského génia“, jedenáctiletý Etó zase získal v Hudebním konkurzu Mainici první místo a cenu Ministra vzdelání, kultury, sportu, vedy a technologií. V září roku 1941 vydal skrze nakladatelství Meguro knihu „Vzdelávání silou“ (Čikaradzujoki kjóiku). Poprvé v ní představil koncept „Talentové výchovy“ (sainó kjóiku) a jeho metody. Krome toho napsal ve válecném období knihu „Reforma základního skolství na základe výuky mateřského jazyka“ (Bokokugo no kjóikuhó ni joru šógaku kjóiku no kakumei), ale její vydání bylo zakázáno. V roce 1943 byla z duvodu potíží pramenících z válecného stavu Císařská hudební akademie zrusena. Suzuki se stává vedoucím továrny na letadlové plováky Kisofukusima, která byla přestavena z houslové dílny Suzuki. Uprostřed hladu a boju bylo náplní jeho práce hledání cypřisového dřeva, které by mohlo být použito jako materiál. 31. cervence 1944 zemřel ve veku 85 let Šin'iciho otec Masakici Suzuki. Po skoncení Druhé svetové války v roce 1945 zacali umelci z mesta Macumoto plánovat otevření hudební skoly, vydal se jejich spřátelený reportér Kunidži Kadžikura do Kisofukusimy nabídnout Suzukimu místo. V této dobe přijal v Kisofukusime za clena své vlastní rodiny Kódžiho Tojodu, který ztratil oba rodice. V září roku 1946 po splnení Suzukiho požadavku, aby se tam ucily předevsím deti, byla otevřena Hudební akademie Macumoto (v prefektuře Nagano). Suzuki se stal jejím ředitelem a přestehoval se do Macumota. V prosinci 9
téhož roku založil „Celostátní spolecnost pro výchovu detí předskolního veku“ (zenkoku jódži kjóiku dóšikai), která byla předchudcem Spolecnosti pro výzkum Talentové výchovy, kde zapocal ruzné aktivity v tomto smeru. První pobocka byla založena v Tokiu. V dubnu 1948 byl zmenen její název práve na Spolecnost pro výzkum Talentové výchovy (níže i Spolecnost); v Macumotu bylo založeno ústředí, v Tokiu byla Tokijská pobocka. Velmi aktivne se v této dobe Suzuki venoval přednásení. Pobocky Spolecnosti tak postupne vznikaly v ruzných cástech Japonska. Prostřednictvím Spolecnosti zacal vydávat v roce 1948 periodikum „Talentová výchova“ (Sainó kjóiku). S cílem provádet výuku detí předskolního veku prostřednictvím Talentové výchovy ustavil v dubnu 1949 ve druhém patře Hudební akademie Macumoto „ucební prostory pro testování a trénování pameti“ (kiokurjoku jósei džikken kjóšicu). Pozdeji byla přejmenována na „ucebnu pro deti předskolního veku“ (jódži gakuen). V srpnu 1950 provedl spolecne se studenty Hudební akademie Macumoto návstevu nápravného zařízení pro mladistvé v Macumoto. Uspořádal pro přibližne 600 dorostencu přednásku a detský koncert. Od té doby toto zařízení navstevoval témeř denne a snažil se jeho obyvatele povzbuzovat. V cervenci vydal skrze nakladatelství Josi titul „Talent není vrozený“ (Seinó wa umarecuki dewa nai). V srpnu 1951 pak zorganizoval v prefektuře Nagano první Letní hudební skolu. 25. října 1952 se v tokijské Kande konala první promoce absolventu houslové třídy s Talentovou výchovou[5]. 27. března 1955, po skoncení 3. promoce v Tokijské telocvicne, se konala první Celostátní soutež studentu kurzu s Talentovou výchovou. Spolecné provedení Vivaldiho Koncertu a moll přibližne 1200 žácku a obrovský houslový ansámbl přinesl velký ohlas. V říjnu 1956 se v Asamaonsenu konalo první sympozium lektoru Talentové výchovy. V roce 1958 v americkém státe Ohio v rámci Ohijské konference lektoru smyccových nástroju na univerzite Oberlin bylo představeno profesorem této univerzity Cliffordem Cookem video se záznamem z Celostátní souteže studentu kurzu s Talentovou výchovou, ukazující provedení Bachova Doppelconcerto 800 žácky, což vyvolalo obrovské obdiv. Toto představení se stalo pro Suzukiho metodu prukopnickým v zahranicí. V kvetnu 1959 vydal Suzuki poslední, 118. vydání Talentové výuky. V cervnu do Japonska přijel s cílem studovat Suzukiho metodu první cizinec, profesor John Kendall z fakulty hudby univerzity Muskingum, který již dříve videl onen záznam z prvního rocníku Celostátní souteže studentu kurzu s Talentovou výchovou. V tomto roce byla také dokoncena Sbírka skladeb pro výuku hru na housle (Vaiorin šidókjoku šú) a vydána nakladatelstvím Zen-On. V dubnu 1961 navstívil Japonsko cellový virtuos Pablo Casals. Po vyslechnutí spolecného vystoupení 400 detí v tokijské „Hale hlavního mesta kultury“ (Bunkjó kókaidó) byl nadsen a vyřkl 10
památný výrok, „Hudba snad zachrání svet.“ V listopadu tohoto roku získal Suzuki Cenu kultury Šinano Mainici. V březnu 1962 přijel do Japonska znovu profesor John Kendall, aby se zúcastnil 8. Celostátní souteže. Při této příležitosti dokoncil svuj plán pozvat Suzukiho deti (Suzuki children) na koncertní turné po Spojených státech. V březnu 1963 přijel poprvé do Japonska z univerzity Oberlin profesor Clifford Cook a slíbil Suzukimu pozvání na takové turné. Na první turné po Spojených státech se Suzukiho vydal 5. března 1964. Navstívil mnoho míst v USA, vcetne newyorské Hammaskjold Hall nebo Celostátní konference hudebních lektoru ve Philadelphii. V hudební a ucitelské sféře a v médiích bylo toto turné oznaceno za „Suzukiho senzaci“ a melo obrovský úspech. Zde nastal pocátek pozitivního hodnocení v celosvetovém meřítku. V cervnu 1965 byly uspořádány workshopy v místech jako Oberlin, Baltimore, Illinois a Seattle, na nichž byla přímo vyucována Suzukiho metoda. Kvuli rapidnímu rustu zájemcu se místo konání dalsích rocníku přesunulo do stadiónu Budókan v tokijské ctvrti Kudan.[6] V cervnu 1966 získal cestný doktorát hudby na bostonské New England University. V říjnu pak podruhé navstívil Šin'ici Suzuki Spojené státy, a od této doby zacaly postupne vznikat po celé zemi akademie, kde se Suzukiho metodou vyucovalo. 26. března 1967 se konal 13. rocník Celostátní souteže. Přítomni jí byli mimo jiné doktor Howard Van Sickle a doktor Karl Schultz, clenové Asociace amerických ucitelu hry na strunné nástroje (American String Teacher Association). V cervnu získal Suzuki cestný doktorát hudby na americké Louisville University. V srpnu byl dokoncen v macumotském Fukusi Institut pro Talentovou výchovu; ve stejný mesíc se konala 18. letní skola hudby, jíž se zúcastnilo i 68 clenu Americké asociace ucitelu hry na strunné nástroje. V říjnu se konalo třetí turné po Americe. V dubnu 1968 byla založena „Asociace pro rozvoj detí předskolního veku“ (Jódži kaihacu kjókai), sesterská spolecnost Spolecnosti pro výzkum Talentové výchovy. Jejím ředitelem se stal tehdejsí ředitel firmy SONY. V březnu 1969 vychází kniha „Talentová výchova detí v předskolním veku“ (Jódži no sainó kjóiku) v nakladatelství Medži. V listopadu získal Suzuki Ysaÿovu medaili od belgické Nadace Eugène-Auguste Ysaÿe. 2. března 1970 se uskutecnil koncert 30 žáku Talentové výchovy v oficiální rezidenci japonského premiéra. Při této příležitosti promluvil Suzuki s tehdejsím premiérem Eisakuem Satóem na téma politiky výchovy detí. 13. dubna tohoto roku v rámci Expo 1970 uspořádal na žádost generálního tajemníka OSN U Thanta slavnostní hromadné vystoupení 1000 detí před zraky 11
úcastníku ze 126 zemí sveta. V dubnu rovnež získal cestný doktorát z americké hudební univerzity Eastman. V cervenci 1971 se v Macumotu konal 22. rocník Letní hudební skoly. Pocet úcastníku poprvé překrocil hranici tisícovky (1100); museli tedy být rozdeleni do dvou frekvencí. V únoru 1972 získává Šin'ici Suzuki cestný doktorát od americké univerzity Rochester.[7] V kvetnu 1973 získal v rámci Celosvetového sympozia pro rozvoj lidských schopností, konaného ve Philadelphii, cenu Spectra organizace pro rozvoj lidských schopností. V září 1974 se uskutecnilo již 10. turné po USA a Kanade. První koncert v Los Angeles byl vysílán televizí a celostátne byl sledován 10 miliony obyvatel. V kvetnu 1975 uspořádal první Celostátní cellovou soutež v Hale umení prefektury Aici (Aičiken bunka kódó). Od 26. cervna do 5. cervence se pak konal první rocník Celosvetové konference Suzukiho metody na Havaji. Zúcastnilo se jí 872 hudebníku z Japonska, USA, Austrálie a dalsích zemí. V srpnu 1976 byl Šin'ici Suzuki pozván do USA na nekolik míst, kde se konaly Letní skoly hudby; strávil 49 dní v San Francisku, Winconsinu, Rochesteru a Seattlu a vsude byla jeho výuka velmi pozitivne přijímána. Ve Wisconsinu se této skoly zúcastnilo přibližne 3000 studentu. Od 17. cervna 1977 byl Suzuki pozván jako lektor na Letní skolu hudby v kanadském Edmontonu, která mela již desetiletou tradici Talentové výchovy. Na zpátecní ceste navstívil 2. Havajskou celosvetovou konferenci (26. 6. – 5. 7.), se 621 úcastníky z Japonska, Spojených státu, Austrálie atd. 9. dubna 1978 vyslechl ve washingtonském Kennedy Center dekovný koncert v podání stovky japonských a amerických detí. Po skoncení koncertu přijal podekování od prezidenta USA Cartera, jenž se tohoto koncertu zúcastnil také. Dalsí koncerty v tomto duchu si vyslechl jeste 13. října v newyorské Carnegie Hall a v Georgii v Atlante. V Atlante získal jako třetí clovek cestné obcanství. 28. dubna pak bylo dokonceno „Centrum pro výzkum Suzukiho metody“ (Suzuki mesódo kenkjúdžo) v Takamacu. V srpnu se konal třetí rocník Celosvetové konference, na nejž se sjelo přibližne 1000 lektoru z Japonska, Spojených státu, Kanady, Austrálie, Spojeného království, Francie, Nemecka, Dánska a Švýcarska. 23. října vystoupilo 30 žácku Suzukiho metody v rámci recepce při příležitosti přivítání cínského vicepremiéra Tenga Siao-pchinga v rezidenci svého japonského protejsku. Vystoupení se zúcastnili i ostatní ministři kabinetu a vedení opozice. V dubnu 1979 navstívil Suzuki s 30 žáky Salt Lake City v americkém Utahu. Jejich koncert si přislo poslechnout 6000 posluchacu. V cervnu se konala ctvrtá Celosvetová konference v Mnichove, kde se setkalo 668 úcastníku ze 14 zemí sveta. Zde bylo vyhláseno vytvoření Mezinárodní Suzukiho asociace (International Suzuki Association, ISA). V říjnu podnikl Suzuki petactyřicetidenní zahranicní turné po Peru, Spojených státech a Mexiku. 1. listopadu se pak stává 12
cestným obcanem mesta Macumoto. V srpnu 1980 se Šin'ici Suzuki zúcastnil na londýnské Královské univerzite hudby (The Royal College of Music) prvního Evropského spojeného semináře pro lektory. Seslo se zde 700 lektoru Suzukiho metody, studentu a rodicu z devíti zemí; Spojeného království, Dánska, Belgie, Francie, Holandska, Nemecka, Švédska, Španelska a Irska. Tento seminář byl sledován BBC a mnoha dalsími médii. Suzuki mel behem pobytu příležitost pobavit se například se svetoznámým cellistou Rostropovicem. V říjnu pak poprvé v živote navstívil Austrálii. Zde navstívil například absolventské koncerty v Sydney nebo v Melbournu. Behem října probehly v Macumoto velké oslavy 30. výrocí založení Spolecnosti pro výzkum Talentové výchovy. V dubnu 1981 se přesunul Suzuki do Dánska kvuli úcasti na 2. evropském spojeném semináři pro lektory. Cestou se zastavil v nemeckém Ingolstadtu na slavnostním otevření mestské Suzukiho akademie. V cervenci se shromáždilo 1200 úcastníku ze 14 zemí, vcetne Brazílie, Finska a Izraele, v americkém Massachusetts na 5. rocníku Celosvetové konference. Jako místo konání přístího rocníku byla vybrána zeme vzniku Talentové výchovy, Japonsko. V dubnu 1982 se Suzuki zúcastnil třetího rocníku Evropského spojeného semináře pro lektory v Belgii. V cervnu Suzuki krome již zavedených koncertních turné uspořádal jedno pouze po Evrope. Spolecne s 6 lektory a 10 detmi strávil přibližne mesíc ve Spojeném království, Švédsku, Belgii a Irsku. Ve Francii převzal v cervenci medaili za zásluhy v oblasti výchovy. V říjnu navstívil na pozvání Americké Suzukiho asociace (Suzuki Association of the Americas, SAA) státy Illinois, Pennsylvania a dalsí. 2. října obdržel behem pobytu v illinoiském Chicagu pozdravný dopis od prezidenta Reagana s datem 30. září. Illinoiský parlament zvolil 3. října za Den Suzukiho (Suzuki Day) a tento úmysl byl posvecen i illinoiským guvernérem. 6. října podobne obdržel dekovný dopis od tamejsího parlamentu a od tamejsího mesta Monroe získal cestné obcanství. V březnu 1983 navstívili poprvé Suzuki Children z Japonska a spojených státu Čínu. Byli zde vřele přijati a zorganizovali koncerty a workshopy v Šanghaji, Si-anu a Pekingu. V dubnu vyucoval 250 lektoru z ruzných zemí na 4. Evropském spojeném semináři pro lektory. V cervenci se v Macumotu konal 6. rocník Celosvetové konference. Úcastníku bylo 1500 z 22 zemí sveta. V říjnu získal ocenení japonské Nadace pro mezinárodní kulturní výmenu (Kokusai kórjú kikin). V dubnu 1984 se zúcastnil seminářu Nemecké Suzukiho asociace v Landau a Evropské Suzukiho asociace ve francouzském Lyonu. V kvetnu se zúcastnil prvního rocníku konference Americké Suzukiho asociace v Chicagu. Převzal také cestný doktorát hudby univerzity Oberlin. V říjnu vykonal v pořadí již dvacáté zahranicní turné. 13. října behem ní vysílaly koncert v Suzuki Children v Carnegie Hall celostátne dve z nejvetsích amerických televizních stanic ABC a NBC. V březnu 13
1985 převzal řád za zásluhy první třídy ve Spolkové republice Nemecko. V dubnu v italských Benátkách převzal Cenu Benátek. V srpnu se zúcastnil 7. rocníku Celosvetové konference v kanadském Edmontonu. V srpnu 1987 se zúcastnil jejího 8. rocníku v Západním Berlíne. V 91 letech v cervenci 1989 pořádal 9. rocník Celosvetové konference v Macumotu. V kvetnu 1990 obdržel cestný doktorát hudby od clevelandské univerzity. Poté se zúcastnil konference Americké Suzukiho asociace v San Francisku a 9. rocníku Mezinárodní Evropské Suzukiho konference ve Skotsku. Získal cestný doktorát hudby od anglické univerzity Saint Andrews. V lednu 1991 se zúcastnil 4. rocníku Pan-pacifické konference a 10. Celosvetové konference v australském Adelaide. Šin'ici Suzuki byl vybrán do seznamu „1000 osob, které utvořily 20. století“ anglických novin The Sunday Times. Získal cestné doktoráty na amerických univerzitách Ithaca v kvetnu 1992 a Maryland v dubnu 1993. V srpnu 1993 se zúcastnil 11. rocníku Celosvetové konference, konaného v jihokorejském Soulu. V letech 1994 a 1995 se konaly v japonské Suntory Hall koncerty k příležitosti Suzukiho narozenin. V roce 1996 bylo otevřeno Muzeum Šin'iciho Suzukiho. V roce 1997 byla otevřena specializovaná „Mezinárodní akademie pro výuku Suzukiho metody“ (Kokusai Suzuki mesódo ongakuin). Suzuki se stal jejím cestným ředitelem. Šin'ici Suzuki zemřel 26. ledna 1998 ve veku 99 let.
14
2.Životopis Otakara Ševčíka
Narodil se 22. března 1852 v jihoceských Horažďovicích, kde byl jeho otec Josef Ševcík kantorem a ředitelem kuru, u nehož získal základy hudebního vzdelání. Ševcíkova matka pocházela z nemecké rodiny, avsak vsech jejich sedm detí (krome Otakara jeste sest dcer) vyrustalo pod vlivem otce, ceského vlastence. V peti letech již zpíval na kuru, v sesti se zacal ucit hře na klavír, v sedmi na housle, a v devíti letech vystoupil poprvé veřejne ve svém rodisti. Od roku 1862 studoval nejprve akademické gymnázium a pozdeji hudební konzervatoř v Praze. Byl vokalistou u sv. Jakuba a u křižovníku. Díky vlivu svého příznivce Ferdinanda Flammingera byl v roce 1866 přijat mimo přijímací termín na konzervatoř. Rodicum napsal dopis, ve kterém jim dekuje za svolení ke studiu hudby: “Slibuji, že se vždy budu snažit dosáhnouti co možná nejvyssího stupne dokonalosti, co se týce mého nástroje.“ A dodává: “Já jsem již přilnul tak k houslím, že se ani nemohu odtrhnouti od nich. Ani přestat nemohu hrát, tak jsme se stáli takřka jedno telo a duse“. Konzervatoř absolvoval ve tříde Antonína Bennewitze 21. cervence 1870 (velmi úspesným provedením Beethovenova koncertu s Joachimovou kadencí). Témeř 25 let se venoval koncertní cinnosti, dokud mu ji neznemožnila vážná choroba levého oka, kvuli které byl pozdeji nucen koncertování zanechat. Byl virtuosem paganinského typu, zdurazňujícím předevsím technickou stránku hry, o cemž svedcí nejen jako oblíbený repertoár (Paganini, Vieuxtemps, Ernst), ale též jeho jediné nedidaktické dílo, České tance, z nichž zvláste bravurní Holka modrooká ve dvojitých flažoletech dosáhla obecné popularity. Od roku 1870 do 1873 pusobil jako koncertní mistr salcburského Mozartea, a pak od září 1873 až do kvetna 1874 v orchestru Prozatímního divadla v Praze pod taktovkou Bedřicha Smetany. Od roku 1875, jako třiadvacetiletý, koncertoval v Moskve, Charkove a dalsích ruských mestech. Zabýval se rovnež komorní hudbou a příležitostne i dirigoval, ale pak se dlouhodobe venoval pedagogické cinnosti jako profesor na konzervatoři v Kyjeve. Ševcíkovi bylo pozdeji v Kyjeve nabízeno místo ředitele konzervatoře, avsak Ševcík tuto nabídku nepřijal, protože byla spojena s podmínkou přestoupit na pravoslavnou víru. Od září 1873 do 1892 pusobil na carské hudební skole v Charkove. Mezi léty 1892 až 1906 se stal profesorem houslové hry a vedoucím houslového oddelení na pražské konzervatoři. Od roku 1909 do 1918 byl séfem mistrovské třídy na vídeňské Akademii hudby, od roku 1919 do 1921 vedl houslovou třídu pražské mistrovské skoly. Vedle toho vyucoval soukrome, od roku 1904 až 1906 soustředil kolem sebe kolonii vynikajících talentu z celého sveta nejprve v Prachaticích, a pak od
15
1907 v Písku, odkud zajíždel do Vídne a Prahy. V jižních Čechách podporoval boj za spravedlivé požadavky ceské mensiny v tehdy ponemcených Prachaticích. Tamní mestská rada, ovládaná tehdy nemeckou buržoasií vystoupila proti Ševcíkovi s represemi, které vyvrcholily vydáním vyhlásky, která zakázala ve meste cvicení na hudební nástroje. Hrát bylo povoleno pouze v urcených hodinách a při uzavřených oknech. O Ševcíkovi je známo, že vyucoval denne 10 až 11 hodin, stejne tak je známý fakt, že nekteří z jeho žáku cvicili 12 až 13 hodin denne (nikdo vsak nepracoval méne než 6 hod. denne). Vzhledem k tomu, že policejním zákazem byla veskerá tato cinnost v Prachaticích znemožnena, nezbylo Ševcíkovi nic jiného, než se s celou svou kolonií z Prachatic odstehovat, a sice nejprve přechodne do Husince a pak do nedalekého Písku, kde byl práve dostaven nový hotel Dvořácek. Tak se jádro Ševcíkovy mezinárodní houslové kolonie přeneslo z Prachatic do Písku, kde zustalo až do Ševcíkovy smrti v roce 1934.
Otakar Ševcík vyucoval i v USA (Chicago, New York – mj. na Ithaca College, Boston) a v Rakousku (Mondsee). Jeste v roce 1933 (jako 81 letý) podnikl třímesícní ucitelský zájezd do Anglie. Své jmení venoval velkorysé podpoře umeleckého dorostu. Jeho svetový význam tkví jak v přímé ucitelské cinnosti, tak v rozsáhlém pedagogickém díle. Nepřehledné je množství jeho žáku, přímých absolventu i umelcu, kteří u neho studovali přechodne. Jsou mezi nimi Jan Kubelík (absolvoval 1898) a Jaroslav Kocian (absolvoval 1901), Mary Hall, Erica Morini, Vladimir Reznikov. Ševcík je zakladatelskou osobností ceské houslové metodiky, založené na moderních pedagogických zásadách. Svým dílem obsáhl vsechny oblasti houslové techniky od elementárního stupne, budovaného na tzv. pultónové soustave, přes speciální studie pro levou a pravou ruku, až k analýzám nejznámejsích koncertu, kde vychází od nejzákladnejsích pohybu a hmatu až ke konecnému stmelování celého úseku skladby.
16
3. Rozdíly cílů metod Suzukiho a Ševčíkovy školy
3.1 Cíle houslové metody Šin'iči Suzukiho
Po druhé svetové válce nastaly ve svete lektorství hry na housle překotné zmeny; dalo by se říci až evoluce. Vivaldiho Koncert a-moll, Op. 3, c. 6, který před válkou stál na programu absolventského koncertu Státní hudební skoly (dnesní Tokijská akademie umení, Tókjó Geidžucu Daigaku), dokázali deset let po válce bezchybne zahrát desetiletí žáci; poprvé jej hráli 2,3 roku od zacátku svého ucení na housle. Je možné tento fakt dát uvést i jako zásluhu Šin'iciho Suzukiho (1989-1998). Film, zachycující spolecné vystoupení 1200 žáku hry na housle v rámci první Celostátní souteže v Tokijské telocvicne v roce 1955, 10 let po skoncení války, se dostal za moře do USA a ohromil tamejsí lektory hry na housle. Mnoho z nich ve snaze rozlustit tajemství toho úspechu hned nekolikrát navstívilo japonské Macumoto, kde studovali, aby se pak s výsledky vrátili do své zeme. Už v dobe, kdy Suzuki zacínal se svým vyucováním, disponovali jeho žáci bez ohledu na nízký vek vysokou umeleckou úrovní, díky cemuž byli v tehdejsích japonských médiích oznacováni za „neobvykle nadané deti“. Suzuki, který veřil, že kdokoli se muže zlepsit, pokud bude vhodne ucen, mel zvláste nerad slova jako „génius“ nebo „zázracné díte“. Cílem Suzukiho metody není vyprodukovat velké množství profesionálních hudebníku, ale práve podporovat moudrost a ctnostnou dusi. Veřil tomu, že radosti z hudby musí dosáhnout jakékoli díte z jakéhokoli prostředí. Ve své publikaci „Talentová výchova detí v předskolním veku“ píse, „V soucasné dobe vyucuji mnoho detí, ale mým cílem není vytvářet prvotřídní umelce, ale prostřednictvím houslí podporovat v detech přemýslení, cistou dusi a lidskost.“ Dále přidává, „I doktor Einstein údajne v americkém rozhlasovém vysílání řekl, že za svou soucasnou inteligenci vdecí více než cemukoli jinému předevsím tomu, že byl v mládí vyucován hře na housle.“ I uspořádání celosvetové souteže, na které spolecne hrály 2000 amerických a kanadských detí skladbu „Twinkle, Twinkle, little star“, nebylo s úcelem vychovat profesionální houslisty, ale ukázat, že talent není vrozenou vlastností.
17
3.2. Cíle houslové metody Otakara Ševčíka
Škola Otakara Ševcíka Česko, které bylo tři staletí pod nadvládou Habsburku, si zásluhou Palackého a dalsích vytvořilo vlastní kulturu a vrátilo se do popředí hudebne-umelecké sféry. Jméno Otakara Ševcíka, který žil v bouřlivé dobe Dvořáka a neustále se zabýval zvysováním úrovne výuky hry na housle, není zatím v Japonsku přílis známé. (Jméno Ševcík se v japonstine přepisuje „Sebisik“ nebo „Sebcik“.) Mezi předchudci Otakara Ševcíka najdeme například Viottiho. Historie provozování hry na housle staví na jednotlivých etablovaných skolách, v jejichž rámci jsou zkusenosti předávány mezi jednotlivými umelci, a tak i u Ševcíka nacházíme prvky vytříbené francouzské přednesové techniky. Jeho metodika v náznacích ukazuje jak jeho vlastní koncertní zkusenosti, tak zpusob vyucování vlastních studentu, a natolik vyniká fyzikálne, logicky a umelecky, že by se jednotlivé skladby daly oznacit přímo za opusy. Ševcík veřil, že housle i z hlediska hudební estetiky hrají naprosto základní funkci a svým studentum předával i celkové znalosti techniky. Své studenty vedl jak ke zvládnutí umelecké stránky, tak k dokonalému ovládání technické struktury. Svým studentum vysvetloval, že „nedostatek cvicení zapřícinený leností zhorsuje hudbu“ a obcas také „spíse než se zamilovat je potřeba dostatecne cvicit.“ Český dirigent Václav Talich, který studoval pod Ševcíkem sest let, v „Vzpomínce“ vypráví následovne: „Profesor Ševcík vytvořil svou metodu ne kvuli sobe, ale kvuli svým následovníkum, kteří meli skrze praktická cvicení dosáhnout úplné nádhery. Na základe svých zkuseností dokázal vytvořit funkcní lék pro každou hudební příležitost. Svým vedením cas od casu jako by své studenty ockoval a skrýval jejich nedostatky, zatímco jejich vynikající vlastnosti zdurazňoval. Více než cokoli jiného předevsím rozprável s energickými lidmi, stále podnikal ruzné akce a hledal – a nacházel – pro své žáky ucební metody.Spolecne s ucením techniky Ševcík také hudbu logicky analyzoval a své závery předával studentum. Velice nesnásel cikánské hraní, uvolnené melodie nutil cvicit spíse ve vysoce složitých rytmech. V jeho skladbách je jasné patrné, že složité pasáže s náznaky neukoncenosti má tendenci rozebírat na jednodussí jednotky. Tento princip je praktický a 18
je možné jej uplatnit u jakéhokoli nástroje.Takto nás prof. Ševcík ucil dříve skromnosti než velkému umení.“ 3.3. Ševčíkova metoda
Metoda Otakara Ševcíka zakládá na snaze rozkládat složitá concerta a nárocné pasáže co nejvíce na jednoduché elementy, což je patrné z výse zmínené Vzpomínky Václava Talicha. Ševcíkova metoda spoléhá na to, že dobře studovaný profesor vybírá pro své studenty etudy, které procvicují to, co je práve potřeba, a každá z nich tak poskytuje bezprostřední zlepsení. Jakkoli dobrý „lék“ ale pro své použití vyžaduje dostatecnou schopnost pochopení. Ševcíkovy etudy dosahují perfekcionismu ve smyslu „přesnými intervaly, přesnými pohyby, přesným zpusobem pochopení vsech zmen“. Jeho zvídavý duch byl hluboce konfuciánský. Jeho úspechy byly samozřejme pedagogické, ale jeste více tkvely v tom, že vsechny své ucební metody zaznamenal. Seznam vsech jeho del vypadá následovne. Op. 1 Škola houslové techniky, 1881. Praha: Hoffmann Committee. Venováno prof. Bennewitzovi. Cvicení levou rukou nejen na stupnici jako v minulosti, ale už i na pultónové stupnici. 1. Cvicení v 1. poloze. 2. Cvicení v 2., 3., 4., 5., 6. a 7. poloze. 3. Cvicení zmen kombinujících jednotlivé polohy. 4. Cvicení dvojitých, trojitých a ctverných zastavení, pizzicata a flažoletu. Op. 2 Škola smyccové techniky, 1892. Leipzig: Hug Committee. Vydáno pod sesti hlavami a cvicení pravé ruky s 4,000 tahy. Op. 3 Čtyřicet variací, 1892. Leipzig: Hug Committee. Doplnek pro Op. 2 a cvicení pro smyccové tahy v lehkém stylu. Doprovodný klavír Hanuse Trnecka, 1898. Leipzig: Bosworth. Doprovodný houslový part Maxe Kaempferta, 1910. Leipzig: Bosworth. Přepis pro violoncello L. R. Feuillarda, 1904. Leipzig: Bosworth. Op. 4 Rozsíření prstu, 1999. (Tato práce zustala jako rukopis, dokud nebyla shrnuta a vydána prof. 19
J. Foltýnem z Pražské konzervatoře Conservatoire v roce 1999). Praha: ARCO IRIS. 41 příkladu a roztažení 2., 3. a 4. prstu. Op. 5 Příprava na 24 capriccii od Donta, Op. 35 (1912) (Tento opus rovnež zustal ve forme rukopisu, dokud nebyl dodatecne revidován J. Kociánem.) Op. 6 Houslová skola pro zacátecníky, 1904. Leipzig: Bosworth. Sedm sesitu cvicení založených na pultónové skále, vcetne malého Ševcíka, a melodické noty jako dodatek k Op. 6, 1909. 1 – 5: Cvicení v 1. poloze 6: Cvicení přípravná na 2., 3. a 4, polohu. 7: 5. poloha, kombinace ruzných poloh. Op. 7 Příprava na cvicení trylku a rozvoj dvojitých zastavení, 1898. Leipzig: Bosworth. 1. Cvicení v 1. poloze. 2. Cvicení ve 2., 3., 4., 5. a 6. poloze. Op. 8 Zmeny poloh a přípravy na cvicení stupnic ve 3 oktávách, 1892. Leipzig: Hug Committee. Přepis pro violoncello Haidera and Helen Boydových, 1930. Leipzig: Bosworth. Op. 9 Přípravy na cvicení dvojhmatu,1898. Leipzig: Bosworth. Cvicení sekund, tercií, kvart, sext, oktáv a flažoletu. Přepis pro violoncello L. R. Feuillarda, 1909. Leipzig: Bosworth. Op. 10 Šest ceských tancu (doprovodný klavír), 1898–1903. Leipzig: Bosworth. 1. Holka modrooká (venováno J. Kubelíkovi). 2. Když jsem k tobe chodíval (venováno J. Kubelíkovi). 3. Beze jména (venováno J. Kubelíkovi). 4. Fantazie 5. Břetislav 6. Furiant (venováno J. Kubelíkovi) Op. 10a Český tanec c. 7 (doprovodný klavír), 1928. Brno: Kisch-Trojan, N. Benátky, J. Stožický. 20
Venováno J. Kocianovi. Op. 10 a 10a byly založeny na národních písních a populárních spolecenských písních Československa. Op. 11 Škola intonace, 1922. New York: Harms. Na harmonické bázi pro housle, ve 14 cástech. Op. 12 Škola dvojhmatu (rukopis). Op. 13 Škola arpeggií a modulací (rukopis). Op. 14 Škola akordu (rukopis). Op. 15 Škola flažoletu a pizzicat (rukopis). Op. 12— Op. 15 souborne Škola pro virtuosy. Op. 16 Škola přednesu na melodické bázi, 1929-1932. Brno: Oldřich Pazdírek. 1–30: Úvod do sólové hry. 31–50: Úvod do virtuosní hry. Op. 17 Analytické studie pro Concerto v d, Op. 22 H. Wieniawského, 1929. Brno: Oldřich Pazdírek. Op. 18 Analytické studie pro Concerto v D, Op. 77 J. Brahmse, 1931. Brno: Oldřich Pazdírek. Op. 19 Analytické studie pro Concerto v D, Op. 35 P. I. Čajkovského, 1931. Brno: Oldřich Pazdírek. Op. 20 Analytické studie pro Concerto v D, Op. 6 N. Paganiniho, 1932. Brno: Oldřich Pazdírek. Op. 21 Analytické studie pro Concerto v e, Op. 64 F. Mendelssohna, 1931. Brno: Oldřich Pazdírek. Op. 16 — Op. 21 obsahují dva houslové party a klavírní výtah. Op. 22 Zmena poloh v jednotlivém a dvojitém zastavení (rukopis). Op. 23 Chromatika ve vsech polohách (rukopis). Op. 24 Pizzicato v levé ruce se soucasnou technikou arco pravé ruky (rukopis). Op. 25 Studie cadenzy pro Brahmsovo Concerto od Joachima, 1929. Berlin: Simrock. Op. 26 Analytické studie pro Etudy-Capriccia od R. Kreutzera, 1932-1933. Brno: Oldřich Pazdírek. Čtyři knihy cvicení. Bez císla: Analytické studie pro Concerto v a, Op. 53 A. Dvořáka (rukopis). 21
4. Nejasnosti ohledně analýzy
4.1 Airs Hongrois,HW.Ernst,Op.22
Ševcíkuv Op.16, Airs Hongrois, je lidovou písní, již H. W. Ernst přetvořil ve virtuosní skladbu. (Ukázka 1)
Zde je na zacátku cerveným písmem urceno „risoluto“. Z duvodu, že se jedná o lidovou píseň, se to ke skladbe nehodí. Co se týce prstokladu, hned na zacátku je požadován ctvrtý prst, ale kvuli castému použití vibrata by se zde spíse hodil prst třetí. (To stejné platí i pro vysoké C ve třetím taktu.) Z tohoto duvodu se stává cvicení podle Ukázky 2 zbytecným.
Ukázka 1: Airs Hongrois,HW.Ernst,Op.22
22
Ukázka 2
23
Vibrata a prstoklady V Ševcíkove dobe bylo mezi houslisty použití vibrata málo rozsířené. V jeho Op. 19, Analytické studie pro Concerto v D, Op. 35 P. I. Čajkovského (Ukázka 3), je casto používána výmena prstu 4 – 4, kterou dnes již vídáme málokdy. V soucasnosti se používá i ve vysokých polohách casto vibrato, používá se proto casteji prstoklad s použitím 3. prstu.
Ukázka 3
24
4.2 Analýza pro cvičení podle: Suzukiho metoda – soubor houslových etud, 7. svazek
Analýza: Bachův houslový koncert c.1 a-moll
Ukázka 4
25
Ukázka 5
Ukázky 4 a 5 jsou ze str. 55 Suzukiho Souboru houslových etud, 7. svazku. Představuje pro Suzukiho vlastní metodu ucení urcenou jeho žákum přepsaný Bachuv Koncert a-moll, zjednodusený tak, aby mohli přesne zahrát duležité intervaly.
Ukázka 4 představuje předevsím cvicení výmen polohy, ale je shrnuta do úseku po ctyřech až osmi taktech, které jsou zajímavé a jednoduché nacvicit a z nichž kterýkoli lze použít i dnes.
A: cvicení 1. – 3. polohy; tah od středu smycce, přiložena úzká cást (strana) smycce B: cvicení 1. – 2. polohy; pomalý tah, ale rychlá příprava polohy, přesné intervaly C: cvicení 2. polohy na A strune a D strune D: cvicení stupnice g-moll ve 3. poloze a výmena 3. a 4. polohy E: cvicení 3. – 4. polohy a stupnice d-moll ve 4. poloze F: cvicení kombinace výmeny struny a výmeny polohy G: cvicení pultónu, výmeny 1. – 3. polohy, rytmu, položení druhého prstu vedle třetího
26
V Ukázce 5 je v cásti A cvicení z druhé vety, taktu 14-15. Zde vyznacené střídání mezi sudými polohami 2., 4. a 6. se v prvních sesti svazcích Suzukiho Souboru houslových etud neobjevuje. Zde poukážu na tyto veci: 1) V soucasné interpretaci Bachových del se co nejvíce používají polohy bližsí první z duvodu, že tóny jsou barevnejsí a plnejsí. Šin'ici Suzuki se ale podle vseho touto problematikou nezabýval, vzhledem k tomu, že nezanechal žádné poznámky o barokní interpretaci. 2) Z hlediska výuky předskolních detí je v cásti B Ukázky 5 skok z 2. polohy na 4. polohu složitý; zde vidíme snahu co nejvíce zjednodusit hru pro malé deti s malýma rukama. Jasne zde vidíme cílovou vekovou skupinu. V poznámkách je uvedeno „polohy vymeňovat rychle“, dnes by ale bylo lepsí vymeňovat polohu spíse pomalu.
27
5. Škola Šin'iči Suzukiho, několik otázek Suzukiho školy v současném Japonsku
5.1. Snaha o školení lektorů Suzuki Šin'ici v rámci svého motta „clovek je dítetem svého prostředí“ rozvíjel názor, že „při rozvíjení schopností pomocí správné výukové metody muže kterékoli díte dosáhnout efektivního a vytříbeného talentu“. Snažil se tedy nejen o výuku hudby a výchovu detí, ale o utváření celkove „Japonce s vyspelou osobností“. List The New York Times vydal následující text: „Pan Suzuki poté, co strávil znacnou cást dvacátých let v Nemecku, vrátil se ve 30. letech do Japonska, kde zapocal koncertní cinnost a soucasne vyucování hudby. Po zacátku války v roce 1941 ale jeho studenti byli pomlouváni, že ‚v dobe, kdy národ bojuje, je provozování hudby protinárodní aktivitou‘. Z toho duvodu se nedařilo ani Suzukiho cíli ‚znovu proskolovat lektory a provést tak revoluci samotného vzdelávání.‘“
5.2. Princip učení mateřského jazyka v rámci Suzukiho metody Suzukiho metoda uplatňuje „metodu ucení mateřského jazyka“. Ta tkví v ucení detí hudbe analogicky ke zpusobu jazykové akvizice batolat. Studenti proto nepoužívají v rámci ucení notový zápis, ale jsou uceny naucit se hrát hudbu podle sluchu. Bežne musejí pracovat s použitím CD nahrávek přiložených k notovým studijním materiálum. „ Soubor ucebních nahrávek Suzukiho houslové skoly“ tak vytváří pro deti hudební prostředí. V detech se snaží vyvolat touhu umet zahrát skladbu také tak, jak ji slysí, a tak posilovat schopnosti soucasne s odbouráváním pocitu jakýchkoli bariér. Nekteří houslisté,kteří jako základ vzdelání meli Suzukiho metodu, ale uvádejí, že „až do dvaceti let jsem nebyl schopný císt notový zápis, a tak jsem potajmu poslouchal hudební nahrávky a tak se skladby ucil.“ V období po druhé svetové válce bylo prostředí v Japonsku tomuto naklonené, protože i díky nedostatku zájmu o západní hudbu bylo složité dostat se k notovým zápisum a tak bylo výhodné umet hudbu reprodukovat pouze podle nahrávek, ale v soucasné dobe je díky rozvoji nakladatelství ci internetu možné sehnat prakticky jakékoli noty, tudíž je schopnost císt noty stále více vyžadována, aby mohl hudebník předvádet stále více umelecké výkony.
28
5.3. Suzukiho metoda a genderové ideály Aby ucinil proces zvysování schopností detí více efektivním, zdurazňuje Suzuki ve své metode duležitost zapojení rodicu, předevsím matek. Tím, že staví matku do pozice hlavního garanta ucení detí, stanovuje Suzukiho metoda, že její místo je v domácnosti. Předpokládá tedy, že matka bude nejen chodit na lekce spolecne se svým dítetem, ale i že má cas se sama naucit hře na nástroj a v domácnosti každodenne zajisťovat, aby díte pravidelne cvicilo. Je pravda, že matcino nadsení je pro ucení detí vysoce duležité. V soucasnosti ale i v domácnostech, kde se díte ucí hře na hudební nástroj, je nemnoho matek v domácnosti a je i stále méne casté, že by s dítetem na hodiny chodili i rodice. Na stránkách Suzukiho skoly se přímo píse: „maminky, jste vítány, abyste se zúcastňovaly lekcí, doma se pak stávaly ucitelkou a se svým dítetem opakovaly.“ Suzukiho metodou takto vyucují i rodice dítete. Sám Suzuki píse, „Suzukiho metoda není pouze metodou pro naucení dítete, jak hrát na hudební nástroj, ale umožňuje i lidem, jež tyto deti ucí, aby reflektovali na svuj zpusob života, a stává se tak pilířem pro nalezení cesty plnohodnotného života. Jakákoli sobeckost je u detí při rozvíjení schopností mínusem, takže rodice by si meli ve výchove detí dávat veliký pozor, aby u nich sobeckost nerozvíjeli.“ Proc bylo nutné pro ucení hry na housle dávat takový duraz i na výchovu detí? Suzukiho metoda byla pro Japonce v poválecném období „program pro demokratický rozvoj národa“. Díky tomu mohli své deti nechat na housle ucit i rodice, kteří se jinak o hudbu nezajímali. Dá se dokonce říci, že to melo v Japonsku za následek obrovský nárust poctu houslistu.
5.4. Globalizace Suzukiho metody Suzukiho metoda se svým postulátem, že hudbu si muže osvojit kterékoli díte, se brzy stala předmetem internacionalizace. Koncert vybraných žáku „Suzuki Children“ roku 1964 v rámci amerického turné, na nemž japonské deti hrály na západní nástroje západní hudbu, předvedl mnohem vyssí úroveň japonských mladých houslistu oproti prumeru jejich protejsku. To se stalo velmi efektivní oporou pro návrat Japonska na mezinárodní scénu. Po dobu následujících 30 let pokracovala turné „Suzuki Children“, svetový náhled na ne se ale postupne menil. V reakci na koncert behem turné roku 1984 napsal deník The New York Times, že „skupinové provedení bylo velmi mechanické.“ V dobe, kdy japonské technologie a výroba v amerických ocích nabourávaly americkou ekonomiku, odvracelo mnoho Americanu od Suzukiho metody pohled. I přes svou technickou zdatnost tak obyvatelé Asie ztráceli schopnost umelecké prezentace a vznikaly 29
nepříznivé stereotypy asijských umelcu. Japonská tradicní hudba je předávána z generace na generaci verbálne. Lze říci, že Suzukiho metoda na tento „starý a dobrý“ zpusob navazuje. Japonci, kteří ji praktikují, casto tvrdí, že „japonské prvky jsou velmi významné, ale velký cíl metody rozvíjet osobnost cloveka skrze hudbu již tak podstatným prvkem není.“ I přes tyto názory ale díky filozofii „kterékoli díte muže koncertovat“ se pocet uceben celosvetove zvetsoval a v soucasnosti se Suzukiho metoda vyucuje ve 46 zemích po celém svete.
Severní
Spojené státy Americké, Kanada
Amerika Střední
Kostarika, Jamajka, Panama, Bahamy,
Amerika
Bermudy, Barbados, Francouzské Antily, Mexiko
Jižní
Argentina, Ekvádor, Kolumbie, Chile,
Amerika
Paraguay, Brazílie, Peru
Asie
Jižní Korea, Singapur, Čínská lidová republika, Čínská republika (Tchajwan), Japonsko, Filipíny
Oceánie
Austrálie, Nový Zéland
Evropa
Island, Irsko, Spojené království, Itálie, Estonsko, Nizozemí, Chorvatsko, Švýcarsko, Švédsko, Španelsko, Dánsko, Nemecko, Norsko, Maďarsko, Finsko, Faerské ostrovy, Francie, Belgie, Polsko, Litva
Afrika
Jihoafrická republika
Součet: 46 zemí
30
6. Nejrozšířenější vyučovací metoda v současném Japonsku
Lektoři vyucující Suzukiho metodou mají velmi malou cást informací ze samotných knih. Poslouchání nahrávek a snahou je imitovat a procvicovat sluch nepřímo souvisí s ucením intervalu a rytmu a přitom nejduležitejsí faktory pro ucení hry na housle jako jsou držení smycce, pohyb smycce ci držení tela, nejsou v knihách zapsány, a tak je jejich výuka ponechávána předevsím na schopnostech lektora. Provedl jsem rozhovory s deseti mladými japonskými profesionálními houslisty a mnoho z nich se setkalo se Suzukiho metodou, ale jen v rámci předskolní výuky; pozdeji získávali zkusenosti spíse ze Šinozakiho skoly hry na housle nebo z Nové skoly hry na housle.
6.1. Šinozakiho škola houslové hry Hirocugu Šinozaki (1902-1966) je japonský houslista a ucitel, soucasník Šin'ici Suzukiho, který byl studentem Nemce Augusta Yunkera[8]. Ve stejném roce, kdy vysla Suzukiho metoda, vysla kniha „Šinozakiho skola hry na housle“. V jejím úvodu autor uvádí: „V soucasnosti se v nasí zemi rozvíjí zpusob výuky, ale kvuli nedostatku kvalitních ucitelu vidíme mnoho žáku, pro které dlouhé roky pilného cvicení znamenají marnou snahu. Tato publikace se na základe mnohaletých zkuseností a výzkumu snaží studentum objasnit a ucitelum co nejvíce ulehcit předávání nárocné houslové techniky. Skrze zábavná cvicení skladeb oblíbených mezi nasí mládeží strukturovane ucí technice a soucasne tím dává prostor k vyjádření hudebního talentu, pomáhá k odbourávání nejistot v prubehu hry.” Zde vidíme, že Šinozaki mel spolecný cíl se Suzukim, totiž posunout dále výuku talentovaných detí. Jeho metoda byla více zameřená kna zvládnutí chromatické stupnice, takže více než Suzukiho metode se podobá Ševcíkovu Op. 6 pro zacátecníky. Po výse zmíneném textu Šinozaki pokracuje, „Také pro úcely dalsího zjednodusení domácí přípravy, cvicení i samotných lekcí ve skolách přikládám mnohá vysvetlení vcetne schématických postupu.“ Kniha obsahuje na každé stránce opatřené notovým záznamem na horní strane vpravo ci vlevo obrázky ukazující správné držení tela při hraní a správné držení nástroje, což slouží jako stálá připomínka vhodných návyku žákum behem hraní. Na mnoha místech uvádí také schémata objasňující techniku hraní intervalu ci rytmus; na ruzných místech najdeme i upozornení pro lektory.
31
Tento výukový materiál obsahuje celkem 4 svazky a je rozdelen na 1. a 2. díl. 1. díl se venuje obecnému cvicení zacátecníku a detí ve hře na housle, 2. díl je pak kompilací představující zacátecníkum v jednoduse pochopitelné forme ucební materiály Kaysera (1815-1888). Tento 2. díl byl hlavním cílem Šinozakiho. V předmluve píse o soudobých japonských ucitelích a žácích toto: „Kayserovo dílo je ve skutecnosti dobře vytvořeno pro osvojení techniky hry na housle, ale lektoři si jiste casto vsímají, že v této první cásti jsou jednotlivé skladby přílis dlouhé a nevhodné pro zacátecníky. Oproti páté casti Kreutzerových etud, která koncí přibližne o polovinu dříve, je Kayserova jedenáctá v 1. díle mnohem složitejsí. Deti, které doposud nejsou přílis zbehlé ve ctení notového zápisu, mají při nacvicování Kaysera problém, protože je třeba velkého úsilí už jen k zapamatování zápisu dlouhého jednu až dve stránky, a tak přílis casto dohrávají skladby bez toho, aby zvládly dosáhnout nejduležitejsího cíle; totiž zdokonalení v technice hraní. Behem své dlouholeté praxe jsem zjistil, že vetsí efektivity dosahovali žáci, kteří se ucili krátké pasáže hrát přesne a zkouseli ruzné smyky spíse než studenti, kteří přehráli celou ucebnici Kaysera. Kvuli tomu jsem upravil první cást jeho díla a zkrátil ji tak, aby s ní mohli zacátecníci dosahovat zlepsení v technice hraní. Dále jsem vložil i etudy ruzných úrovní, podle kterých se dá ohodnotit pokrok žáka. Z tech by meli sami lektoři podle vlastního uvážení vybírat ty, které jejich žákum nejvíce pomohou. V prvním díle a první cásti druhého dílu se procvicovala technika hry obecne, od tohoto dílu se nadále zabývejte dalsím zdokonalováním této techniky.“
32
Šinozaki spolecne s úpravou Kayserových etud na cvicení základu techniky pro zacátecníky také uvádí detailní poznámky v japonstine o jednotlivých druzích smyku (detaché, legato, staccato, martellato, saltato). Toto byla jedinecná příležitost představit v japonstine odborné evropské termíny. Níže následuje orientacní shrnutí ucebnice.
1. díl Vysvetlení konstrukce houslí, držení tela, poloha lokte a odpovídající cvicení pro deti. Vysvetlení stupnice a základní cvicení stupnic. Cvicení pro zacátecníky a související písne pro deti (9, duo pro ucitele a žáka).
2. díl První cást Cvicení pro pravou a levou ruku, cvicení stupnic, popis techniky pravé ruky, zpusoby cvicení (10, související písne) Druhá cást Etudy Kaysera a související cvicení
3. díl První cást Stupnice ve 3. poloze, Kayserovy etudy c.13, 14, 16, 18, 19, 20, 22, 24, 25, trylek, etudy Wohlfahrta, Vivaldiho koncert a moll op. 3 c. 6. Menuet L. van Beethovena, studentský koncert c. 4 F. Seitza… Druhá cást Cvicení ve 3., 4., 5., 6., 7. poloze, harmonie, tremolo, cvicení výmen poloh 1.-3., 1.-4., 1.-3.-5., 2.4.-6., 3.-5.-7.
33
4. díl 3. cást Kayserovy ucebnice a související cvicení
V prvním dílu a v zacátku druhého je kladen duraz na podrobné dodržování pořadí a zpusobu cvicení.
6.2 Vysvětlení v Šinozakiho učebnici
Na zacátku prvního dílu je dlouhé vysvetlení správného držení tela a krátká cvicení o ctyřech taktech; dále se cvicení postupne prodlužují a vysvetlení postupne zkracují. Mezi 172 cviceními je 79 japonských lidových a detských písní, se kterými se deti mohou setkávat bežne. V obsahu jsou skladby seřazeny podle předznamenání, takže lektor muže vybírat i podle této logiky. Nevýhodou je, že se jedná o znacne staré lidové písne, které v dnesní dobe již nepatří mezi obecne oblíbené. Za zmínku stojí, že variace na píseň „Twinkle, twinkle, little star“, která je uvedena hned jako první v ucebnici Suzukiho, je zde zastoupena jako cvicení 171 a Šinozaki k ní připsal, „tato skladba je velmi jednoduchá na hraní, ale nejlepsí je cvicit ji až po cvicení stupnice D-dur c. 141.“ Toto je Šinozakiho pravidlo - před cvicením ruzných smyku pravou rukou je vhodné, aby díte dobře zvládlo techniku levé ruky.
Ve vysvetlení zpusobu cvicení v druhém díle je patrná přísnost Šinozakiho: 1. Na zacátku denne postupne opakovat cvicení prstu levé ruky (1 strana), dokud se prsty nepohybují plynule. 2. Dobře zvládnout stupnici se stejným předznamenáním, jako má procvicovaná skladba. 3. Procvicovat cvicení z Kaysera ruznými variacemi smyku: 4. Detaché: 1. celým smyccem, 2.střední polovinou, 3.horní polovinou, 4.dolní polovinou 34
5. Legato: stejne jako u bodu 4. 6. Staccato: stejne jako u bodu 4. 7. Martellato: pouze od spicky 8. Saltato: pouze od žabky 9. Pokud je uvedeno přípravné cvicení, cvicit podle nej 10. Cvicit podle nahrávky 11. Ruzná praktická cvicení
Z následujícího textu je patrné, že je v Japonsku navrhováno napřed dobře procvicit Kaysera skrze Šinozakiho a pak pokracovat v Kreuzerovi. „Kdo zvládne obstojne cvicení ve 4. dílu Kayserovy ucebnice, bude připraven dobře zvládnout přípravná cvicení Kreuzerovy ucebnice, doporucuji tedy pokracovat Kreuzerovou ucebnicí a nadále zdokonalovat konkrétní problematiku dané techniky.“
35
Závěr
Historie výuky hry na housle zapocala v 50. letech 20. století. Suzuki i Ševcík sice používali vuci svým žákum ruzné metody, ale oba vyžadovali „rychlou úcinnost metody“. V dnesní dobe, kdy je více požadováno osvojení si techniky jakožto hudebního umení, je striktní následování jejich myslenek přitežující okolností, která vede spíse ke zhorsení kvality vlastního projevu. V České republice byly tyto teze díky vzniku etud nové éry již překonány, ale v Japonsku jsou deti stále se samozřejmostí uceny cviceními vzniklými kolem roku 1955 a nové v Japonsku ani nevznikají. Z tohoto duvodu nastává problém, kdy japonstí žáci vyrustají bez znalosti soucasných evropských modelu a při návsteve Evropy se potýkají s nutností opravovat samotné základy své techniky. Na zacátku zkoumání jsem srovnával pouze metody Ševcíka a Suzukiho, nicméne pozdejsím zaclenením metodiky houslové hry Šinozakiho jako předmetu dalsího srovnávání jsem dosel k jasnému záveru, že pokrok v ucení hry na housle v Japonsku již před znacnou dobou ustal. Já osobne budu nadále pokracovat ve výuce detí a v dalsím výzkumu na toto téma.
36
Literatura
VÁCLAV,Starý: PRACHATICE V DOBĚ POBYTU OTAKARA ŠEVČÍKA,Otakar Ševčík v PRACHATICÍCH, Prachatice, 1967 ŠEFL, Vladimír: O vzájemných vztazích Otakara Ševčíka a Jaroslava Kociana. In Jaroslav Kocian : Sborník statí a vzpomínek. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umení, 1953 NAKAUNE,Minori:Otakar Ševčík: The Enduring Legacy, kurs Hiroshima Shudo University, Hirosima, 2005,ⅩⅩⅩⅩⅥ c.1, str.19~21 NAKAUNE,Minori: Otakar Ševčík's Opus 1: The Basis of Modern Violin Pedagogy,kurs Hiroshima Shudo University,Hirosima,2007,ⅩⅩⅩⅩⅦ c.2 ,str.1~3 SUZUKI,Šin'ici: Talentová výchova dětí (Joudži no sainó kjóiku),Meijitoshoshuppan Corporation Tokio, 1969 ISBN-10: 4189859664 SUZUKI,Šin'ici; SUZUKI VIOLIN SCHOOL dílo 1, Zen-On, Tokio, 1955 ISBN-10: 4113211116 SUZUKI,Šin'ici; SUZUKI VIOLIN SCHOOL dílo 2, Zen-On, Tokio, 1955 ISBN-10: 4113211124 SUZUKI,Šin'ici; SUZUKI VIOLIN SCHOOL dílo 3, Zen-On, Tokio, 1955 ISBN-10: 4113211132 SUZUKI,Šin'ici; SUZUKI VIOLIN SCHOOL dílo 4, Zen-On, Tokio, 1955 ISBN-10:4113211140 SUZUKI,Šin'ici; SUZUKI VIOLIN SCHOOL dílo 5, Zen-On, Tokio, 1955 ISBN-10: 4113211159 SUZUKI,Šin'ici; SUZUKI VIOLIN SCHOOL dílo 6, Zen-On, Tokio, 1955 ISBN-10: 4113211167 SUZUKI,Šin'ici; SUZUKI VIOLIN SCHOOL dílo 7, Zen-On, Tokio, 1955 ISBN-10: 4113211078 SUZUKI,Šin'ici; SUZUKI VIOLIN SCHOOL dílo 8, Zen-On, Tokio, 1955 ISBN-10: 4113211086 SUZUKI,Šin'ici; SUZUKI VIOLIN SCHOOL dílo 9, Zen-On, Tokio, 1955 ISBN-10: 4113211094 SUZUKI,Šin'ici; SUZUKI VIOLIN SCHOOL dílo 10, Zen-On, Tokio, 1955 ISBN-10: 4113211108 ŠINOZAKI,Hirocugu; SHINOZAKI VIOLIN METHOD dílo 1, Zen-On, Tokio, 1955 ISBN-10: 4113220115 ŠINOZAKI,Hirocugu; SHINOZAKI VIOLIN METHOD dílo 2, Zen-On, Tokio, 1955 ISBN-10: ISBN-10: 4113220123 ŠINOZAKI,Hirocugu; SHINOZAKI VIOLIN METHOD dílo 3, Zen-On, Tokio, 1955 ISBN-10: 37
4113220131 ŠINOZAKI,Hirocugu; SHINOZAKI VIOLIN METHOD dílo 4, Zen-On, Tokio, 1955 ISBN-10: 411322014X KUMAGAI,Shuko: SUZUKI METHOD & EDUCATION FOR CHILDREN,Doremi MUSIC , Tokio, 2013, ISBN-10: 4285130203
YOŠIHARA,Mari: „Jak se stali Asiaté klasickými hudebníky?“(Adžia džin wa ika ni šite kurašikku ongakuka ni natta no ka?) – Rasa – gender – kultura (Džinšu-džendá-bunka šihon),Artes Publishing, Tokio, 2013, ISBN-10: 4903951707
NAGAMI,Nobuhisa, study of violin instruction method for beginners (Šoki dankai ni okeru baiorin šidóhó ni kansuru kósai), kurs pedagogické fakulty Shimane University,Šimane, 2013, str.117~130
ŠEVČÍK,Otakar: Op. 16 Škola houslového přednesu na podklade melodickém I. díl - Úvod do sólové hry, II. díl Úvod do hry virtuózni, Ol. Pazdírek, Brno, 1931, Ⅱ-42,str.1,Ⅱ.542, str.1, 1931
ŠEVČÍK,Otakar: Op. 19 Zevrubné analytické studie jednotlivých taktu (taktových skupin) koncertu Čajkovského D dur,str.23 ŠEVČÍK, Otakar. Škola houslové techniky opus 1 sešit 1.Praha : Supraphon, 1986.
ŠEVČÍK, Otakar. Škola houslové techniky opus 1 sešit 2. Praha : Supraphon, 1986. ŠEVČÍK, Otakar. Meisterwerke für Violine opus 1 sesit 4. Bosworth&Co ,(bez data vydání). ŠEVČÍK, Otakar. Mistrovská díla houslová opus 1 sesit 5. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umení, 1956. ŠEVČÍK, Otakar. Škola smyccové techniky opus 2 . Praha : Státní
nakladatelství krásné literatury, hudby a umení, 1958.
ŠEVČÍK,Otakar. Škola smyccové techniky opus 2 sesit 2. Praha : Supraphon, 1968. ŠEVČÍK, Otakar. Škola smyccové techniky opus 2 sesit 3. Praha : Supraphon, 1971. ŠEVČÍK, Otakar. Mistrovská díla houslová opus 2 sesit 4. Bosworth a spol. ,(bez data vydání).
38
ŠEVČÍK, Otakar. Mistrovská díla houslová opus 2 sesit 5. Praha: Melantrich Londýn: Bosworth a spol. ,(bez data vydání). ŠEVČÍK, Otakar. Meisterwerke für Violine opus 2 sesit 6. Bosworth&Co ,(bez data vydání). ŠEVČÍK, Otakar. 40 variací opus 3. Bosworth a spol. (bez data vydání). ŠEVČÍK, Otakar. Mistrovská díla houslová opus 6 sesit 1. 4.Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umení, 1956. ŠEVČÍK, Otakar. Houslová skola pro zacátecníky 6 sesit 2. 7. Praha : Státní hudební nakladatelství, 1962. ŠEVČÍK, Otakar. Houslová skola pro zacátecníky 6 sesit 3. 4. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1961. ŠEVČÍK, Otakar. Houslová skola pro zacátecníky 6 sesit 4. Bosworth a spol. ,(bez data vydání). ŠEVČÍK, Otakar. Houslová skola pro zacátecníky 6 sesit 5. 3. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umení, 1959. ŠEVČÍK, Otakar. Mistrovská díla houslová opus 6 sesit 6. 1. Praha : Orbis,(bez data vydání). ŠEVČÍK, Otakar. Houslová skola pro zacátecníky 6 sesit 7. Wien: Bosworth a spol. ,(bez data vydání). ŠEVČÍK, Otakar. Meisterwerke für Violine opus 7 sesit 1. Bosworth&Co ,(bez data vydání).
Ševcík, Otakar. Meisterwerke für Violine opus 7 sesit 2. Bosworth&Co ,(bez data vydání) Ševcík, Otakar. Meisterwerke für Violine opus 8. Bosworth&Co ,(bez data vydání). Ševcík, Otakar. Pruprava ke cvicení dvojhmatu opus 9. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1971
Ševcík, Otakar. Meisterwerke für Violine opus 7 sesit 2. Bosworth&Co ,(bez data vydání) Ševcík, Otakar. Meisterwerke für Violine opus 8. Bosworth&Co ,(bez data vydání). Ševcík, Otakar. Pruprava ke cvicení dvojhmatu opus 9. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1971
Internetové zdroje;
http://newsphere.jp/national/20141028-3/
39
[1] Nobu Kóda (1870-1946) byla sestrou japonského spisovatele Rohana Kódy, pianistka a houslistka, která byla od roku 1889 jakožto první japonská hudební zahranicní studentka na studijních pobytech v Americe, Nemecku a Rakousku. Po návratu do Japonska v roce 1895 se stala profesorkou na Tokijské hudební skole, kde ucila například Rentaróa Takiho, Kósçaka Jamadu nebo Hisa Kuno. [2] Tosija Etó (1827-2008) byl japonský houslista. Od svých ctyř let v roce 1932 byl studentem Suzukiho. Říká se, že práve behem toho vznikla tzv. „Suzukiho metoda“ a Tosija Etó je oznacován i za 「 才 能 教 育 第 1 号 」 . Odjel do Ameriky na zahranicní studium na The Curtis Institute of Music, kde byl studentem Auerova následovníka Efrema Zimbalisty. V roce 1951 mel jako první japonský houslista recitál v Carnegie Hall. [3] Kódži Tojoda (1933-) je japonský houslista. Od roku 1936, od svých tří let, byl studentem Suzukiho. Po absolutoriu na Pařížské konzervatoři studoval u George Enescu a Arthura Grumauxe. Pusobil tři roky jako první koncertní mistr Rýnské komorní filharmonie,17 let jako první koncertní mistr Nemeckého symfonického orchestru v Berlíne a 21 let jako profesor na Univerzite umení v Berlíne. Behem této doby získal oznacení „Kammervirtuoso“. [4] Takesi Kobajasi (1931-) je japonský houslista. Byl studentem Suzuki od roku 1941 od svých deseti let. Koncertní mistr například Tokijské filharmonie v roce 1955, ceskoslovenské Brnenské filharmonie, rakouské Brucknerovy filharmonie v Linci ci japonské Filharmonie Jomiuri. Jeho pedagogické aktivity ve Venezuele, založené na Suzukiho metode, výrazne přispely k formování tamejsí kulturní politiky zvané „El sistema“. [5] První promoce se zúcastnilo 196 studentu, z nichž nejmladsí byl ve veku 5 let a 8 mesícu. Ukoncení nemelo žádný vztah k veku úcastníku, rozhodující byly pouze schopnosti. [6] Tyto workshopy se konají v Budókanu od té doby s výjimkou let 1970 a 1971 dodnes. [7] Na této univerzite Suzuki převzal toto ocenení jako teprve druhý clovek; prvním byl skladatel Igor Stravinskij. [8] August Yunker (1868-1944)
40
August Yunker nastoupil v roce 1881 na Kolínskou konzervatoř, kde studoval hru na housle u J. Joachima. Po ukoncení studií v hlavním meste se stal v roce 1890 prvním houslistou Berlínské filharmonie, kde exceloval a brzy se stal koncertním mistrem. V roce 1891 přesídlil do Ameriky, stal se clenem Chicagského symfonického orchestru a pusobil i jako sólista. V roce 1897 se vrátil zpet do Nemecka. V rámci koncertních turné navstívil mnohé zeme, mezi nimi Itálie, Egypt, Indie ci Čína. V roce 1899 se přesunul do japonské Jokohamy. Pusobil v hudebním vydavatelství a posléze v Tokijské hudební skole, kde vyucoval hře na housle a hře v orchestru a vychoval mnoho hudebníku vcetne Rentaróa Takiho ci Kósaku Jamady. V roce 1906 se oženil s Atafu Kamatou. V roce 1907 obdržel od nemecké vlády profesorský titul, nacež se ihned vrátil a stal se profesorem na hudební akademii v Aachenu a dirigentem Aachenského komorních orchestru. V roce 1913 obdržel od japonské vlády Řád svatého pokladu 2. třídy a v roce 1934 se znovu vrátil do Japonska. Poté se až do pozdního veku venoval výuce na akademii Musasino. Zemřel v roce 1944 v Tokiu.
41
