Recyklace v Japonsku

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA ASIJSKÝCH STUDIÍ

BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Recyklace v Japonsku Recycling in Japan

OLOMOUC 2012

Helena Šváchová

Vedoucí diplomové práce: Mgr. Ivona Barešová, Ph.D.

Podklad kvalifikační práce

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci Recyklace v Japonsku vypracovala samostatně a uvedla veškeré použité prameny a literaturu.

V Olomouci dne ……………………

Podpis ………………………………...........

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí práce Mgr. Ivoně Barešové, Ph.D. za její cenné rady a připomínky, chápavý přístup a nekonečnou trpělivost. Rovněž děkuji Bc. Olze Vinduškové z oboru Ochrany životního prostředí na Karlově Univerzitě za odborné rady a pomoc při vyhledávání zdrojů a Bc. Šárce Minarčíkové za poskytnutí fotografií do obrazové přílohy.

Obsah Ediční poznámka ........................................................................................................................ 7 Materiály a zdroje....................................................................................................................... 7 Předmluva................................................................................................................................... 8 1. Úvod ..................................................................................................................................... 10 1.1 Význam recyklace odpadu a její stručná historie ........................................................... 10 1.2 Co je recyklace?.............................................................................................................. 11 1.3 Proces recyklace ............................................................................................................. 13 1.4 Zásada 3R ....................................................................................................................... 15 2. Historie recyklace v Japonsku .............................................................................................. 17 2.1 Počátky recyklace v Japonsku ........................................................................................ 17 2.2

Období Edo ................................................................................................................ 18

2.3

Období Meidži ........................................................................................................... 21

2.4

Období Šówa ............................................................................................................. 22

3. Recyklace v Japonsku od 90. let po současnost ................................................................... 25 3.1 Zákony o recyklaci ......................................................................................................... 25 3.1.1 Základní zákon o zřízení společnosti založené na recyklaci.................................... 25 3.1.2 Zákon o recyklaci obalů ........................................................................................... 27 3.1.3 Zákon o recyklaci domácích spotřebičů................................................................... 29 3.1.4 Zákon o propagaci efektivního využití zdrojů ......................................................... 30 3.1.5 Další recyklační zákony ........................................................................................... 30 3.2 Recyklační identifikační značky ..................................................................................... 31 3.3 Třídění a recyklace odpadu v Japonsku v praxi ............................................................. 31 3.3.1 Tokijský městský obvod Setagaja ............................................................................ 32 3.3.2 Město Jokohama ...................................................................................................... 35 3.3.3 Vesnice Kamikacu ................................................................................................... 41 3.4 Další způsoby využití odpadu......................................................................................... 43 3.5 Statistiky ......................................................................................................................... 44 4. Socioekonomické a kulturní aspekty recyklace odpadu....................................................... 46 4.1 Důsledky Zákona o recyklaci domácích spotřebičů ....................................................... 46 4.2 Dopad recyklačních zákonů na společnost ..................................................................... 48 4.3 „Společnost na jedno použití“ versus „mottainai“ ......................................................... 51 5

Závěr......................................................................................................................................... 57 Summary .................................................................................................................................. 59 Anotace..................................................................................................................................... 60 Seznam použitých informačních zdrojů ................................................................................... 61 Obrazová příloha ...................................................................................................................... 67

6

Ediční poznámka Pro všechny japonské výrazy jsem zvolila českou transkripci, s výjimkou obchodních značek. Japonská vlastní jména jsou psána v českém pořadí, tj. jméno – příjmení. Veškeré citace z angličtiny a japonštiny jsou uvedeny ve vlastním překladu. Obrazová příloha je řazena na konec textu, přičemž použité příklady pocházejí jak z vlastního archivu a archivu mých přátel, tak z internetových zdrojů.

Materiály a zdroje Protože toto téma v české ani angloamerické odborné literatuře ještě nebylo komplexněji zpracováno a většina japonské literatury pro mě byla nedostupná, podkladem pro tuto práci se stala především široká škála elektronických zdrojů. Cennými zdroji informací se pro mě staly webové stránky a brožury japonských i evropských státních orgánů, městských úřadů a asociací, novinové články a reportáže v anglickém, japonském a malé míře i českém jazyce, seminární práce a odborné analýzy recyklačních zákonů. Čerpala jsem rovněž z nejrůznějších kvalitních českých a anglických vzdělávacích webů. Využívala jsem také svých osobních zkušeností a zkušeností přátel a osobních blogů Japonců či cizinců žijících v Japonsku. Velice okrajově jsem čerpala i z historicko-kulturních publikací v japonském a anglickém jazyce. Cílem mojí práce bylo zpracovat fenomén recyklace odpadu v Japonsku z několika různých hledisek a pro každé z nich byl vhodný jiný typ pramenů. Rozmanitost a aktuálnost elektronických zdrojů byla pro tento účel ideální.

7

Předmluva Třídění a zpracování odpadu v čele s jeho recyklací nepatří v České republice právě k nejožehavějším tématům. Barevné kontejnery na tříděný odpad už jsou sice umístěny v každé větší obci či městě, avšak běžný Čech, byť o základech této problematiky většinou již poučen, k třídění odpadu zaujímá spíše laxní přístup, který spočívá v tom, že jednou za čas vytřídí pár PET lahví či svazek starých novin a více se tímto tématem nezabývá. Mnozí lidé však ignorují i tato základní pravidla a stále ctí pouze popelnice na sběrný odpad, ohánějíce se proslulým mýtem, že se stejně nakonec všechno smíchá a vyveze na skládku. Obecně se dá předpokládat, že zbavování se odpadu je považováno za poněkud protivný rutinní denní úkon, který vyžaduje jen minimum pozornosti. Ve skutečnosti jsou však možná právě podobné maličkosti, jež každý koná naprosto bez přemýšlení a automaticky, mnohdy kulturním specifikem a prozrazují o fungování dané společnosti překvapivě mnoho. Jistě by se to dalo říct i o Česku, v případě Japonska to však platí bezezbytku. O problematiku recyklace odpadu v Japonsku jsem se začala zajímat během ročního studijního pobytu v Tokiu. Přestože Japonsko doslova překypuje nesmírně zajímavými kulturními zvláštnostmi, jakožto studentka japonské filologie a dlouholetá fanynka japonské popkultury jsem už s většinou z nich byla obeznámena, a tak mě po příjezdu překvapivě čekal jen minimální kulturní šok. Specifický způsob třídění odpadu a vášnivě zodpovědný přístup Japonců k této záležitosti však bezpochyby patřil k věcem, na něž jsem připravená nebyla. A rozhodně nešlo jen o mě, jak dokládají četné články, či dokonce rubriky na toto téma na osobních blozích cizinců žijících v Japonsku. Jen málokdo se totiž před příjezdem do Japonska doslechne, že zdejší systém nakládání s odpadem patří k nejpropracovanějším a nejefektivnějším na světě. Není pak divu, že je vyveden z míry například nezvykle velkým a občas nelogicky působícím množstvím nejrůznějších kategorií tříděného odpadu, tím, že je každému druhu odpadu věnován specifický den v týdnu, propracovanou osvětou ve formě všudypřítomných letáků či plakátů, neřkuli tím, že třídění odpadu je v Japonsku ze zákona povinné. Cizinec, v jehož vlastní

8

kultuře se nic podobného nevyskytuje, pak může tento systém snadno popsat jako „obdivuhodný, avšak poněkud děsivý“1. Cílem této práce je nejprve čtenáře seznámit s tématem recyklace odpadu jako takovým a dále ho uvést do problematiky recyklace odpadu v Japonsku od minulosti až po současnost, objasnit historické kořeny tohoto fenoménu a dále se detailně se zaměřit na situaci v posledních dvaceti letech, představit zásadní recyklační zákony zavedené na přelomu tisíciletí a podrobně popsat, jak japonský systém třídění odpadu v současnosti funguje v několika různých samosprávních jednotkách. V neposlední řadě se pokusím zanalyzovat některé socioekonomické a kulturní aspekty recyklace odpadu a nastínit, jak se v přístupu k nakládání s odpadem odráží japonská mentalita. Práce bude zaměřena na tematicky bohatý komunální odpad. Technické aspekty recyklace budou zmíněny jen velice okrajově. Toto téma ještě nebylo v České republice podrobněji zpracováno, a proto je mým cílem předložit čtenáři celkový obraz tohoto fenoménu. Protože mi však chybí odborné vzdělání v oblastech ekologie a ekonomie, cílovými čtenáři této práce jsou primárně studenti japonské filologie, kteří ji mohou považovat za podnět k dalšímu studiu.

1

CHIDADE. Yokohama Recycling Program. In: 3Yen: Everyday in Japan [online]. 6. 2. 2006 [cit. 2012-11-28]. Dostupné z: http://everyday.3yen.com/2006-02-06/yokohama-recycling-program/

9

1. Úvod 1.1 Význam recyklace odpadu a její stručná historie

První otázka, kterou si mnoho lidí v souvislosti s problematikou recyklace odpadu položí, zní, proč se tomuto fenoménu vlastně v posledních desetiletích přikládá natolik zásadní význam, případně odkud tento zdánlivě moderní ekologický přístup k odpadu vlastně pochází. Stručně řečeno, v současné konzumní společnosti je každoročně vyprodukováno, zakoupeno a zlikvidováno takové množství výrobků, že bez možnosti jejich druhotného zpracování vznikají dvě hlavní rizika. Zaprvé, obnovitelné i neobnovitelné zdroje k jejich výrobě se každoročně více a více vyčerpávají, což může mít katastrofální ekonomické následky. Zadruhé, odpadu stále přibývá, a pokud by nebyla možnost zbavovat se ho jinak než na skládkách či ve spalovnách, odpad by se neúnosně nahromadil a spolu se škodlivými emisemi ze spaloven by způsobil fatální znečištění planety. Recyklace odpadu, díky níž je snížena potřeba těžby nových surovin a redukována míra odpadu sváženého na skládky a do spaloven, tedy v ideálním případě pomáhá odvrátit hrozící ekologickou i ekonomickou katastrofu. Tato hrozba čím dál více narůstá zvláště v posledních padesáti letech, kdy došlo k obrovskému nárůstu populace a v přímé závislosti na ní i k obrovskému nárůstu výroby, spotřeby a tudíž i odpadu. Recyklace odpadu se začala po celém světě ve velké míře praktikovat zejména během 2. světové války. Po jejím skončení pak západní země od těchto praktik načas upustily a ve 40. a 50. letech 20. století zde nastal obrovský rozvoj skládek, avšak v zemích jako právě Japonsko, kde po válce zavládl fatální nedostatek zdrojů, byla recyklace odpadu nezbytně nutná i po válce. Na Západě (a zejména ve Spojených státech amerických) byla recyklace znovuobjevena v 60. letech v rámci rodícího se hnutí na ochranu životního prostředí. Tehdy zde začaly vznikat sběrny odpadu a americký designér a architekt Gary Anderson představil celému světu univerzální Symbol recyklace (viz příloha, obr. 1). V 70. letech se ukázalo, že recyklace odpadu skutečně šetří energie, jejichž cena tehdy rychle stoupala, a byl vymyšlen systém kontejnerů na tříděný odpad, který byl uveden do společnosti na konci 80. let a v letech 90. Jak však ilustruje kapitola 1, historie recyklace sahá ještě mnohem hlouběji do minulosti, a co víc, recyklace je jeden ze základních principů koloběhu

10

života v přírodě. Zcela jistě proto nejde jen o jakýsi ekologický výstřelek moderní společnosti.2 Aby měly ekologický životní styl a šetrné zacházení s odpadem reálný význam, musí se k nim logicky přihlásit co nejvíce lidí, ať už je k tomu vede touha zachránit planetu či tlak okolí. Zásadní roli zde hraje osvěta, a k úspěchu této iniciativy tak může přispět každý, kdo pouze šíří informace o dané problematice mezi svými známými, stejně jako každý, kdo k recyklaci přihlédne při nákupu i likvidaci předmětů ve své domácnosti, a samozřejmě i každý, kdo se rozhodne aktivně ji zapojit třeba do fungování své firmy. To, že největší naději na efektivnost má recyklace odpadu opravdu až v okamžiku, kdy na ní budou všichni členové společnosti spolupracovat, je nesporně jeden z důvodů, proč se tento koncept právě v kolektivistickém a ukázněném Japonsku tak snadno ujal.

1.2 Co je recyklace? Pojem recyklace pochází z anglického „recycling“ aneb „recirkulace“, tj. vrácení zpět do cyklu, opětovné využití, znovuuvedení do procesu.3 Dle směrnice Evropského parlamentu č. 98/2008 (ES) článku 3 je pojem recyklace definován tak, že „označuje jakýkoli způsob opětovného využití, kdy je odpadní materiál přepracován na nové výrobky, materiály či látky, ať už jsou určené ke stejným či jiným účelům. Zahrnuje přepracování organických materiálů, avšak nezahrnuje energetické využití a přepracování na materiály, jež mají být použity jako palivo či zásypový materiál.“ 4 (Tato definice bude konfrontována s japonským zákonem o recyklaci v kapitole 3.1.1.) Jinými slovy, pojem recyklace označuje takové nakládání s odpadem, které vede k jeho dalšímu využití jako druhotné suroviny ve výrobním procesu. Materiál se cyklicky vrací zpět do výrobního cyklu (odtud název) a zpracováním již nepoužitelného produktu se

2

History of Recycling. All-recycling-facts.com [online]. All-recycling-facts.com, 2009-2012 [cit. 2012-10-31]. Dostupné z: http://www.all-recycling-facts.com/history-of-recycling.html 3 Recyklace. Ekostrážce [online]. [cit. 2012-10-17]. Dostupné z: http://www.ekostrazce.cz/texty/recyklace 4 Europian Parliament, Council. Directive 2008/98/EC of the European Parliament and of the Council of 19 November 2008 on waste and repealing certain Directives (Text with EEA relevance). EUR-Lex: Access to European Union Law [online]. Publications Office, 19. 11. 2008. [cit 2012-10-17]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/Notice.do?val=483340:cs&lang=cs&list=522727:cs,495628: cs,483340:cs,&pos=3&page=1&nbl=3&pgs=10&hwords=&checktexte=checkbox&visu=#texte

11

znovu získává (druhotná) surovina, z níž byl původní produkt vyroben. Tato surovina je pak dále použitelná ve výrobním procesu. Recyklace se dělí na přímou a nepřímou. Při přímé recyklaci není opětovně využívaná věc nijak přepracovávána (jako typický příklad se uvádí opětovné využití automobilových součástek z vrakoviště). Nepřímá recyklace obnáší i přepracování materiálu (např. výroba recyklovaného papíru ze sběrného).5 Dle výše uvedené směrnice Evropského parlamentu se pojem „recyklace“ nevztahuje na využití odpadu jako paliva. Pro tuto situaci však existuje speciální termín „energetické využití odpadů“ (EVO), jinými slovy jejich spalování. Za nejvhodnější možnost nakládání s odpadem je tedy považováno tzv. materiálové využití (recyklace), druhou možností je energetické využití (spalování) a poslední variantou je skládkování.6 V České republice, která bude pro následné srovnání s Japonskem uvedena jako modelový příklad, se v současné době dá recyklovat sklo (barevné a čiré), papír, plasty, nápojové kartony, kovy (železo, hliník, měď), textilie, stavební odpad, vysloužilá elektrozařízení a baterie, velkoobjemový odpad (nábytek apod.), nebezpečný odpad (barvy, rozpouštědla, chemikálie…) a bioodpad. Na sklo, papír, plasty a nověji nápojové kartony jsou už v každé obci zřízeny speciální barevné kontejnery, jichž je po celé ČR v současnosti již přes 200 000.7 Na další druhy odpadu zde existují sběrné dvory a v některých obcích i mobilní sběr. Na kovy jsou rovněž specializovány výkupny druhotných surovin či tzv. „železná neděle“ (vyhlášené svozy). 8 Na vysloužilá elektrozařízení a baterie jsou tu tzv. „Místa zpětného odběru“, které se rovněž nacházejí ve sběrných dvorech či v prodejnách elektro.9 Zvláštní pozici mezi recyklovanými odpady zaujímá bioodpad, k jehož recyklaci mohou občané nejen využít obecní kompostárny, ale také ho sami recyklovat v domovních

5

Recyklace. Ekostrážce [online]. [cit. 2012-10-17]. Dostupné z: http://www.ekostrazce.cz/texty/recyklace Energetické využití zdrojů: Odpad je nevyčerpatelný zdroj energie. Odpadové fórum: Odborný měsíčník o odpadech a druhotných surovinách [online]. České ekologické manažerské centrum, 2010 [cit. 2012-11-27]. Dostupné z: http://www.odpadoveforum.cz/prilohy/Priloha5.pdf str. 2-3 7 Krátce o třídění. EKO-KOM [online]. EKO-KOM, a.s., 2011 [cit. 2012-10-15]. Dostupné z: http://www.ekokom.cz/cz/ostatni/pro-verejnost/kratce-o-trideni-odpadu 8 Jak správně třídit - ostatní odpady: Kovy. Jaktridit.cz [online]. Jak třídit.cz, 1992, 2010 [cit. 2012-10-21]. Dostupné z: http://www.jaktridit.cz/cz/trideni/jak-spravne-tridit---dalsi-odpad/kovy 9 Jak správně třídit - ostatní odpady: Vysloužilá elektrozařízení a baterie. Jaktridit.cz [online]. Jak třídit.cz, 1992, 2010 [cit. 2012-10-21]. Dostupné z: http://www.jaktridit.cz/cz/trideni/jak-spravne-tridit---dalsiodpad/vyslouzila-elektrozarizeni-a-baterie 6

12

kompostérech. 10 Protože pravidla třídění dle zákona určují obecní či městské vyhlášky, způsoby recyklace a recyklované materiály se v některých detailech podle místa liší.11 Možnost třídit odpady má v současné době v ČR celých 98 % obyvatel. Je prokázáno, že úspěšnost recyklace se zvyšuje v přímé závislosti na tom, nakolik jsou kontejnery na tříděný odpad přístupné k místu bydliště. V Česku je průměrná vzdálenost k těmto kontejnerům 106 metrů. V roce 2011 zde bylo recyklováno 91 % papírových obalů, 77 % skleněných obalů a 64 % plastových obalů, tj. celkově 72 % všech obalů.12 Další statistiky však už tak optimisticky nezní. Podle nejnovějších údajů Eurostatu13 skončilo v roce 2010 na českých skládkách 68% komunálního odpadu, 16% odpadu putovalo do spaloven, 2% byla kompostována a 14% recyklováno. Pro srovnání, dlouhodobě nejúspěšnější Německo se může chlubit nulovým počtem skládek, 45% recyklovaného odpadu, 38% odpadu využitého ve spalovnách a 17% kompostováním.14 Podle eurokomisaře pro životní prostředí Janeze Potočnika patří Česká republika k zemím, které v rámci Evropy nakládají s odpadem nejméně efektivně, což přičítá „nedostatečné ekonomické motivaci a politické vůli“

15

. Česko se alespoň může pyšnit čtvrtým nejnižším množstvím

vyprodukovaného odpadu v přepočtu na počet obyvatel, jež v roce 2010 činilo pouhých 868 gramů na člověka na den.16

1.3 Proces recyklace Další důležitá otázka zní, co se odpadem vlastně stane ve chvíli, kdy ho spotřebitel správně roztřídí.

10

ak správně třídit - ostatní odpady: Bioodpad. Jaktridit.cz [online]. Jak třídit.cz, 1992, 2010 [cit. 2012-10-21]. Dostupné z: http://www.jaktridit.cz/cz/trideni/jak-spravne-tridit---dalsi-odpad/bioodpad 11 Třídění v domácnosti. Jaktridit.cz [online]. Jak třídit.cz, 1992, 2010 [cit. 2012-10-21]. Dostupné z: http://www.jaktridit.cz/cz/trideni/trideni-v-domacnosti 12 Jaktridit.cz [online]. Jak třídit.cz, 1992, 2012 [cit. 2012-10-21]. Dostupné z: http://www.jaktridit.cz/cz 13 Evropský statistický úřad. 14 Landfill still accounted for nearly 40% of municipal waste treated in the EU27 in 2010. In: Eurostat Newsrelease [online]. Eurostat Press Office, 27. 3. 2012 [cit. 2012-11-30]. 48/2012. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_PUBLIC/8-27032012-AP/EN/8-27032012-AP-EN.PDF str. 2 15 KLOS, Čestmír. V Česku je moc skládek. Měli bychom se probudit. Českápozice.cz [online]. 21. 10. 2011 [cit. 2012-12-01]. Dostupné z: http://www.ceskapozice.cz/domov/ekologie/v-cesku-je-moc-skladek-meli-bychom-seprobudit 16 Landfill still accounted for nearly 40% of municipal waste treated in the EU27 in 2010. In: Eurostat Newsrelease [online]. Eurostat Press Office, 27. 3. 2012 [cit. 2012-11-30]. 48/2012. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_PUBLIC/8-27032012-AP/EN/8-27032012-AP-EN.PDF str. 2

13

Zde je třeba uvést, že velkou většinu odpadu určeného k recyklaci tvoří obaly. Obal je definován jako „libovolný výrobek zhotovený z materiálu jakékoli povahy, který je určený k pojmutí, ochraně, manipulaci, dodávce či prezentaci výrobků určených pro spotřebitele (občana) nebo pro jiného konečného uživatele“ 17 . V praxi se převážně jedná o obaly na potraviny, ať už jsou to skleněné lahve, kartonové krabice či plastové kelímky. Právnické a fyzické osoby, jež „uvádějí obaly nebo balené výrobky na trh nebo do oběhu, tzn. dovážejí, plní, importují do ČR nebo prodávají“18, pak mají ze zákona povinnosti zpětného odběru a využití odpadů z obalů, tj. musejí se postarat o jejich další osud. Protože však samozřejmě v případě masové výroby není možné, aby je od spotřebitelů odebírali jednotlivě, mohou tuto povinnost přenést na organizaci, která se na sběr a třídění odpadů specializuje. V České republice je to společnost EKO-KOM, a.s. Tato společnost za peníze od firem organizuje systém sběru a třídění obalových odpadů, jehož součástí jsou i barevné kontejnery ve městech a obcích. Kromě toho, že o třídění šíří osvětu, zajišťuje tato společnost efektivitu tohoto systému i pomocí finančních odměn obcím – čím více odpadu vytřídí, tím více peněz dostanou. Obaly, za něž firma společnosti EKO-KOM zaplatila, aby je dále zpracovala a recyklovala, jsou označeny tzv. Zeleným bodem (viz příloha, obr. 2), což je varianta Evropské unie pro univerzální Symbol recyklace.19 Co se týče samotného technického procesu recyklace, po svezení ke zpracovateli je odpad očištěn a dotříděn na třídící lince a posléze je konečně znovuzpracován na druhotnou základní surovinu. Každý materiál se samozřejmě zpracovává jiným způsobem podle svých vlastností. Sklo, hliníkové plechovky či ocel se zkapalní, plast či papír se slisuje apod. Ze vzniklé druhotné suroviny se rovnou vyrábí nové produkty, případně je tato surovina smíchaná s prvotní surovinou a až pak putuje do výrobního procesu.20,21 Aby se výrobek dal recyklovat, musí být pro tento účel již navržen a vyroben. Mnoho problémů spojených s recyklací proto pramení z prostého důvodu, že výrobci tento faktor

17

Povinnosti ze zákona. EKO-KOM [online]. EKO-KOM, a.s., 2011 [cit. 2012-10-22]. Dostupné z: http://www.ekokom.cz/cz/klienti/povinnosti-ze-zakona 18 Povinnosti ze zákona. EKO-KOM [online]. EKO-KOM, a.s., 2011 [cit. 2012-10-22]. Dostupné z: http://www.ekokom.cz/cz/klienti/povinnosti-ze-zakona 19 SAMOSEBOUTRIDIMODPAD. Systém zpětného odběru EKO-KOM. YouTube [online]. 17. 10. 2012 [cit. 2012-10-23]. Dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v=tBfH45Wi5gQ 20 Podívejte se, co se děje s papírovým odpadem. Jaktridit.cz [online]. Jak třídit.cz, 1992, 2010 [cit. 2012-10-20]. Dostupné z: http://www.jaktridit.cz/cz/co-se-deje-s-odpadem/recyklace-a-vyuziti-papiru 21 The Recycling Process. All-recycling-facts.com [online]. All-recycling-facts.com, 2009, 2012 [cit. 2012-1010]. Dostupné z: http://www.all-recycling-facts.com/recycling-process.html

14

opomíjejí a výrobek je tudíž opětovně zpracovatelný jen obtížně nebo vůbec. I kdyby tedy spotřebitelům motivace recyklovat nechyběla, tato skutečnost je často může limitovat. První otázky, které by si měl každý výrobce při navrhování nového produktu položit, jsou, zda je výrobek recyklovatelný či podléhající přirozenému rozkladu, a zda se dá použitý materiál recyklovat na (druhotnou) vstupní surovinu. Stejná péče by se však měla věnovat i samotnému procesu výroby, který by měl být co nejšetrnější k životnímu prostředí a produkovat co nejméně nezpracovatelných vedlejších produktů. Stejně tak je třeba přihlédnout k ekonomickému hledisku: například kartonové obaly na potraviny se sice dají recyklovat jednodušeji než plastové, ale jejich převoz je komplikovanější a potraviny v nich rychleji podléhají rozkladu. Ve výsledku nejenže tedy může vzniknout ještě víc nežádoucího odpadu než při výrobě plastů, ale také finanční škoda. Při výrobě produktů a rozhodování o jejich využití je nutné pečlivě zvážit všechny tyto faktory, což není pro výrobce vždy jednoduchý úkol, a proto se tomuto relativně novému odvětví v současné době věnuje mnoho finančně nákladných výzkumů. Vyrobením recyklovaného produktu tento proces nekončí. Aby byly investice do recyklace výnosné, je klíčové, aby se výsledný produkt také prodal. Teprve v tom okamžiku se koloběh recyklace úspěšně uzavře. Z recyklovaných materiálů se v současné době vyrábí čím dál více produktů, a pokud jim spotřebitel (ať už jedinec, či obchodní organizace) bude dávat přednost před jinými výrobky, tj. vytvářet poptávku, bude se stále zvyšovat i nabídka a kvalita recyklovaných produktů a recyklace bude mít z ekologického hlediska čím dál reálnější význam.

1.4 Zásada 3R Je třeba si uvědomit, že recyklace i přes svou nespornou prospěšnost není nejefektivnější metodou, jak minimalizovat objem odpadu. Nejúčinnější metodou je vůbec odpad neprodukovat, tj. celkově omezit spotřebu. Konzumní způsob života se však s tímto nejjednodušším pravidlem jen těžko slučuje (viz kapitola 4.3). Druhou nejefektivnější metodou je opakované používání a renovování produktu tak dlouho, dokud je to jen možné. Recyklaci produktu, která posílá produkt místo do spalovny či na skládku zpět do výrobního procesu, náleží až třetí místo.

15

Všechny výše zmíněné metody popisuje tzv. odpadová hierarchie, všeobecně známá jako zásada 3R: „reduce, reuse, recycle“. 22 Tento slogan se obvykle uvádí v angličtině, případně se do češtiny překládá jako „redukuj, renovuj (popř. použij znovu), recykluj“ či pouze jako zásada 3R. Tento princip je znázorněn v trojúhelníkovém Symbolu recyklace. Tento koncept, tehdy ještě bezejmenný, byl poprvé uveden do praxe po 2. světové válce, kdy nedostatek surovin přinutil firmy šetřit zdroji a recyklovat je, pokud se chtěly udržet při životě. 23 Podobnými opatřeními se tehdy musely řídit všechny země vyčerpané válkou, nejaktivnější v zavádění nových ekologických pravidel a zákonů však byly Spojené státy americké. Zásada 3R pak byla poprvé jasně zformulována v kapitole věnované recyklaci v publikaci Environmental Handbook sestavené Garrettem De nakladatelstvím

Ballantine

Books

v

roce

1970

u

příležitosti

Bellem

a vydané

prvního

ročníku

environmentálního diskuzního semináře, který později vešel ve vědomost jako Den Země.24 Díky své snadné zapamatovatelnosti a údernosti si však heslo „reduce, reuse, recycle“ v domovských USA brzy získalo na popularitě jakožto jednoduchý způsob, jak přiblížit zásady každodenního šetrného nakládání s odpadem i laické veřejnosti včetně dětí na základních školách. Časem se podobně rozšířilo i v dalších vyspělých zemích včetně Japonska. Existuje tendence přidávat ke stávajícím „R“ další pojmy, např. „refuse“ („odmítat“) či „rot“ („kompostovat“), a vytvářet tak zásadu 5R či dokonce 7R, ale existují i kritici tohoto přístupu, kteří namítají, že se tím tento pojem může nežádoucně rozmělnit.25 Přestože je tato práce zaměřena na třetí element hierarchie odpadu, tedy recyklaci, tento koncept je s předchozími dvěma natolik pevně propojen, že pro pochopení hlubších souvislostí je často vhodné zmínit všechny tři. Proto se bude koncept 3R pravidelně objevovat i v dalších kapitolách.

22

"Reduce Reuse Recycle" Waste Hierarchy. All-recycling-facts.com [online]. All-recycling-facts.com, 2009, 2012 [cit. 2012-10-12]. Dostupné z: http://www.all-recycling-facts.com/reduce-reuse-recycle.html 23 3 R's of Sustainability: Reduce, Reuse, Recycle. Instructor's Lecture Notes. In: Learning Communications [online]. World Class Communications Technologies, LLC, 2011 [cit. 2012-10-27]. Dostupné z: http://www.learncom.com/pdf/VL6811_ILN.pdf str. 2 24 AUNTY ENTROPY. Only 3 Rs – Reduce, Reuse, Recycle. In: Urban Ore: Blog [online]. 2. 9. 2010 [cit. 2012-10-12]. Dostupné z: http://urbanore.com/1293-only-3-rs-reduce-reuse-recycle 25 Tamtéž.

16

2. Historie recyklace v Japonsku 2.1 Počátky recyklace v Japonsku

Nelze si nepovšimnout, že japonská kultura má neobyčejnou vlastnost přejímat prvky jiných kultur, absorbovat je a zdokonalit. Pozorovatel zvenčí by mohl snadno podlehnout dojmu, že je tomu tak i s japonským přístupem k recyklaci odpadu – fenoménu, který na Západě v posledních desetiletích nabývá stále větší důležitosti. V tomto případě to však tak docela neplatí. Přestože některé prvky současného modelu jsou přejaty ze Spojených států amerických, samotné šetrné zacházení s odpadem i jeho recyklace mají v japonské kultuře hluboké, mnohasetleté kulturní kořeny. Japonsko poprvé významně zasáhlo do světové historie recyklace odpadu dokonce už v roce 1031 n. l., kdy se zde jako v první zemi na světě začal recyklovat papír, a to prakticky stejným způsobem jako v současnosti – tj. starý papír se vybral či vykoupil, rozvláknil, z této hmoty se vyrobil nový papír a ten se pak znovu prodával. (Už od roku 105 n. l. se sice v Číně vyráběl papír ze starých hadrů a bavlny, ale teprve v Japonsku se začal vyrábět nový papír ze starého 26 , což byla podstatně modernější metoda s o mnoho kvalitnějším výstupním produktem.) Tato praxe se zdá jako naprosto průkopnická zejména vzhledem k tomu, že v té době ještě v Japonsku ani zdaleka neexistoval knihtisk. Například ve Spojených státech se přitom recyklace papíru začala praktikovat až na konci 17. století.27 Historie recyklace v Japonsku však začíná být opravdu zajímavá až o několik století později, a to zejména v období Edo (1603 – 1868). Japonští odborníci na problematiku recyklace odpadu vždy uvádějí tehdejší praktiky svých předků jako modelový příklad toho, jak by měla ideální „recyklační společnost“ („džunkangata šakai“) vypadat. Tato kapitola bude zaměřena především na toto období, ale dále bude zmíněno i období Meidži (1868 – 1912), které přineslo první oficiální Zákon o odpadech, i období Šówa (1926 – 1989) s přelomovou druhou světovou válkou.

26

WHARMBY SELDMAN, Kate. The History of Paper Recycling. In: EHow [online]. Demand Media, Inc., 1999, 2012 [cit. 2012-09-06]. Dostupné z: http://www.ehow.com/about_5332230_history-paper-recycling.html 27 Viz tamtéž.

17

2.2

Období Edo

V dnešním Japonsku je recyklace odpadu velmi aktuální téma a často se o ní lze dočíst jako o jistém „návratu ke kořenům“. Ačkoliv však byl v Japonsku kladen na recyklaci velký důraz i před mnoha stoletími, tehdejší důvody se od těch současných přirozeně velmi lišily. Lidé z období Edo recyklovali materiály proto, že surovin bylo k dispozici tak omezené množství, že jejich opětovné využívání bylo pro život v této společnosti jednoduše nezbytné. Zatímco dnešní ekonomika spotřebitele tlačí k tomu, aby si neustále kupovali nové a „lepší“ věci a bez výčitek se zbavovali těch starých, jakmile jim přestanou sloužit nebo stačit, v době Edo se všechno vyrábělo v manufakturách, a tudíž byla produkce velice malá, nové výrobky byly drahé a obyčejný člověk si je prakticky nemohl dovolit. Proto se v tehdejší společnosti dokonale uplatňovala zásada 3R (viz kapitola 1.4). Jelikož byla produkce nízká, automaticky byla redukována i spotřeba, a výrobky, které přestaly plnit svůj účel, se buď renovovaly či recyklovaly. (Žádné speciální slovo pro recyklaci tehdy dokonce ani neexistovalo, protože tento přístup k odpadu byl naprostou samozřejmostí.) Bližší pohled na tehdejší metody zacházení s odpadem zároveň hodně napovídá i o některých tehdejších sociologických a ekonomických principech. V řetězci samotné recyklace hráli kromě samotných zpracovatelů odpadu roli tzv. „sběrači“ či „výkupčí“, kteří vykupovali či sbírali nejrůznější staré výrobky a produkty a buď je sami recyklovali, nebo je dále odprodávali do dílen, kde recyklace probíhala. Dá se říci, že jakýkoli výrobek, který si v době Edo spotřebitel zakoupil, mohl později opět odprodat, což dokládá, jak velkou měly všechny materiály hodnotu.28 Nejrozšířenějším odvětvím recyklace byl v Japonsku doby Edo sběr starého papíru. V minulosti se výkupčí papíru nazývali kamikuzu-gai a tímto odvětvím se mohl zabývat prakticky každý, kdo disponoval byť jen zanedbatelným kapitálem. Takoví výkupčí skupovali za rozumné ceny jakýkoli starý papír (nejběžnější byly vyřazené účetní knihy), který roztřídili a prodali do sběren, kde se z nich vyráběl recyklovaný papír. Samotný proces recyklace se od současného příliš nelišil, s výjimkou toho, že zatímco dnes se papír vyrábí z celulózových vláken dlouhých pouze jeden nebo dva milimetry, tradiční japonský papír waši se vyráběl z rostlinných vláken dlouhých až deset milimetrů, a protože v něm navíc nebyly žádné další přísady, recyklace byla mnohem jednodušší. Všechny druhy papíru se mohly po sesbírání 28

江戸時代のリサイクル [online]. [cit. 2012-01-10]. Dostupné z: http://www.simofuri.com/

recycle/recycle.htm

18

smísit a vyráběl se z nich recyklovaný papír pro nejrůznější účely, od toaletního papíru až po tiskařský papír nižší kvality. Tito kamikuzu-gai však ve skutečnosti nevykupovali pouze papír, ale i nejrůznější další nepoužívané výrobky. Spousta výkupčích papíru se patrně zabývala i výkupem kovu či textilu. Důležitou roli v recyklaci papíru hráli i tzv. kamikuzu hiroi. Těmto lidem chyběl kapitál na jeho výkup, a tak chodili po městě a pilně sbírali papírové odpadky. Svoje nálezy pak odnášeli do sběrny a každý den si tak něco málo vydělali. To, že si mohl člověk vydělat na živobytí i tímto poněkud podřadným způsobem, jen dokazuje, že v Japonsku období Edo měl nemalou hodnotu opravdu jakýkoliv materiál. Podobné povolání měli např. výběrčí kovu, tzv. tokkébé. Tito lidé obcházeli město s popěvkem „Tokkébé, tokkébé!“ („Vyměníme, vyměníme!“) a vybírali od dětí staré kovové předměty jako například hřebíky, které nacházely při hrách na ulici, vyměňovali je za malé hračky nebo sladkosti a vybraný kovový odpad dále prodávali do sběren. Dále zde byli tzv. hókiuri aneb prodavači košťat, kteří nejenže prodávali nová košťata, ale také skupovali stará a za nová je vyměňovali. Palmové dřevo ze starých košťat se pak používalo například na výrobu kartáčů či na zpevnění nových košťat a byla po něm vysoká poptávka. Jiným materiálem se zabýval výkupčí vosku - voskové svíčky byly tehdy velmi vzácné zboží, a proto někteří obchodníci skupovali ztuhlý vosk, aby z něj mohli vyrobit nové. Důležitými „sběrači“ kromě sběračů papíru byli zase také zaměstnanci veřejných lázní, kteří chodili do města a k řece a sbírali odpadky a naplavené dřevo (tj. obdobu dnešního bioodpadu), aby snížili náklady na vytápění, jelikož vstupné do lázní bylo po celou dobu Edo přísně regulováno.29 Poslední v recyklačním řetězci byli výkupčí, kteří se zabývali materiály, které bychom dnes mohli rovněž považovat za bioodpad. Prvním z nich byl výkupčí popela („haigai“), který vznikal v každé domácnosti, dílně apod. spálením palivového dříví či dalších organických produktů. V období Edo výkupčí tento popel skupovali a prodávali ho rolníkům jako hnojivo. V domácnostech si lidé popel ukládali do truhliček a ve veřejných lázních či ve velkých obchodech ho schraňovali ve speciálních boudách a čekali, až se pro něj výkupčí zastaví. Podle studie Kulturní historie popela (Hai no bunkaši) profesora Takea Koizumiho z Tokijské zemědělské univerzity mnohé světové kultury odedávna využívaly popel jako

29

江戸時代のリサイクル [online]. [cit. 2012-01-10]. Dostupné z: http://www.simofuri.com/

recycle/recycle.htm

19

hnojivo také, ale Japonsko je pravděpodobně jediná země na světě, kde byl popel systematicky skupován od měst ve prospěch dalších částí společnosti.30 Poslední druh výkupčího se dnes může jevit jako kuriozita: byl jím totiž výkupčí lidských exkrementů. Lidské exkrementy ovšem byly nejdůležitější zdroj hnojiva japonských statkářů až do roku 1955. Statkáři pravidelně obcházeli domácnosti, s nimiž měli smlouvu, a platili peníze nebo nabízeli svoje zemědělské produkty výměnou za exkrementy, které pak používali jako hnojivo. Později se tato činnost více systematizovala a začala vznikat i speciální skladiště na výkaly či maloobchodníci, kteří se na ně soustředili. Majitelé velkých činžovních domů si na exkrementech slušně vydělávali a existují dokonce i historky o rozbrojích mezi majiteli a nájemníky ohledně vlastnictví exkrementů. Některým statkářům velmi záleželo na tom, odkud jejich hnojivo pochází - některé oblasti byly například známé jako zdroje žádaného hnojiva pro exkluzivní značky japonského čaje. Recyklace lidských výkalů v období Edo je vlastně do praxe převedená teorie „dokonalé recyklace“, kdy se efektivně využije opravdu naprosto všechno, co se vyprodukuje. Už německý chemik Justus von Liebig, který byl často označován za otce moderní zemědělské chemie, lidský exkrement jakožto hnojivo vyzdvihoval s tím, že mu nemůže nic konkurovat ve schopnosti udržet zemi navždy úrodnou a trvale zvyšovat produktivitu v závislosti na růstu populace. V tehdejších dobách byli producenti hnojiva totožní s konzumenty úrody. V dnešní době tento řetězec mezi producentem a konzumentem zmizel, ale v době Edo měl klíčový význam a právě díky němu bylo něco jako „dokonalá recyklace“ realizovatelné.31 Dnešnímu člověku se mohou tyto praktiky jevit jako poněkud nelibé, avšak je třeba si uvědomit, že v Evropě bylo až do vynálezu kanalizace běžné, že se lidské výkaly vyhazovaly z oken na ulici, a tento fatální nedostatek hygieny opakovaně vedl k morovým epidemiím. Oproti tomu v Japonsku byly v té době exkrementy ceněny jakožto důležitý zdroj hnojiva, což bylo nejen praktické, ale paradoxně také podstatně hygieničtější. Pro doplnění představy o tehdejší společnosti je vhodné zmínit i několik povolání, které sice nesouvisely přímo s recyklací, ale souvisely s druhým „R“ v hierarchii odpadu, tedy renovací / opětovným používáním výrobků. První skupinou byli opraváři specializovaní na

30

Japan's Sustainable Society in the Edo Period (1603-1867). Japan for Sustainability Newsletter [online]. 2003, č. 007 [cit. 2012-01-22]. Dostupné z: http://www.japanfs.org/en_/newsletter/200303-1.html 31 Viz tamtéž.

20

nejrůznější druhy výrobků, např. dráteník, opravář keramiky, opravář sandálů geta, opravář sudových obručí, opravář zrcadel, brusič atd. Služeb všech těchto profesí lidé doby Edo běžně využívali a díky tomu měly jejich předměty neobyčejně dlouhou životnost. Další skupinou profesí byli opět nejrůznější výkupčí, kteří skupovali určitý druh výrobků (např. staré deštníky, sudy, lucerny a zejména oblečení), v dílně je opravili a posléze je opět prodali. 32 Pečlivá renovace výrobků byla ovšem až do 20. století, které kvůli odlišným principům ekonomiky zásadně změnilo přístup konzumentů k výrobkům, zcela běžnou praxí po celém světě. Na rozdíl od většiny okolního světa se však o Japonsku doby Edo dala říci nevídaná věc - to, že tehdy používalo mnohdy až několik generací stejné výrobky, že se všechny staré a nepotřebné předměty vykupovaly či vybíraly a opravovaly či recyklovaly a rovněž se systematicky využívala i poslední fáze organických produktů, tj. popel a výkaly, v podstatě vedlo k tomu, že odpad tehdy zřejmě prakticky vůbec neexistoval. V porovnání s Evropou, kde až do 19. století města často připomínala zapáchající skládky, je tato skutečnost mimořádně zajímavá. Ostatně existuje i záznam o tom, že první člověk ze Západu, který vkročil do Eda, byl naprosto šokován tím, jak je město dokonale čisté – nic podobného nikdy předtím neviděl.33

2.3

Období Meidži

S příchodem období Meidži a otevřením Japonska se idyla doby Edo rychle rozpadla. Lidé se ve velkém stěhovali do měst a obrovsky se rozvíjel zahraniční obchod, což mělo za následek nejen zvýšení produkce odpadu, ale také masové šíření nakažlivých nemocí. Největším problémem byly epidemie cholery a v roce 1899 se v přístavu Kóbe objevil dokonce i mor. Vláda zareagovala zavedením řady hygienických opatření, jako byl např. zákon o prevenci nakažlivých chorob, zákon o lékařských prohlídkách v přístavech, zákon o staré kanalizaci apod. Jedním z těchto zákonů byl i první oficiální zákon proti odpadu. Tzv. Obucusódžihó vstoupil v platnost 1. dubna roku 1900, byl revidován v roce 1930 a roku 1954 byl nahrazen novým zákonem Seisóhó.

32

江戸時代のリサイクル [online]. [cit. 2012-01-10]. Dostupné z: http://www.simofuri.com/recycle/recycle.htm

33

Japan's Sustainable Society in the Edo Period (1603-1867). Japan for Sustainability Newsletter [online]. 2003, č. 007 [cit. 2012-01-22]. Dostupné z: http://www.japanfs.org/en_/newsletter/200303-1.html

21

Stručně řečeno, tento zákon nařizoval soukromým vlastníkům, správcům veřejných pozemků a městům, aby udržovali čistotu a řádně se zbavovali odpadu, špíny, fekálií i popela. Tento odpad bylo nařízeno pálit, avšak protože tenkrát ještě neexistovaly spalovny, používala se na to stejná technologie jako na vypalování polí. Na vybírání odpadu měla přísně dohlížet místní administrativa.34 Ačkoli však kvůli otevření Japonska, rozvoji průmyslu a obchodu a zhoršení hygieny doznalo nakládání s odpadem mnoha změn, dá se předpokládat, že zásada 3R byla hlavně pro méně majetné Japonce stále každodenní záležitostí. Potvrzuje to i fakt, že profese jako dráteník, brusič, opravář keramiky, deštníků, sandálů geta apod. byly přinejmenším na vesnicích zcela běžné ještě mnoho let po druhé světové válce, a ani hnojení popelem a lidskými exkrementy nebylo žádnou výjimkou.35

2.4

Období Šówa

Tato kapitola dokládá, že v Japonsku má recyklace odpadu mnohasetletou tradici, nicméně ve zbytku světa představuje nejdůležitější zlom v historii nakládání s odpadem druhá světová válka, kdy se recyklace stala všeobecnou, nezbytnou a mnohdy povinnou a organizovanou záležitostí. Finanční i přírodní zdroje jednotlivých zemí byly krajně vyčerpávané potřebami války a v mnoha zemích byli civilisté nuceni dělat sbírky na materiály jako železo, tkaniny či guma a posílat je vojákům na frontu. Recyklace a všeobecné šetření tehdy získalo silně patriotický podtext – politici lid vybízeli, ať omezí spotřebu ve prospěch národa, a pořádali kvůli vybírání materiálů masivní kampaně hlásající, že čím víc se doma šetří, tím víc se toho může poslat do bitevních linií, což zvyšuje šance národní armády na vítězství. V domácnostech pak samozřejmě panoval nedostatek a redukovat, renovovat i recyklovat bylo životně nutné.36 V Japonsku byla tato situace ještě vyhrocenější kvůli přirozenému nedostatku přírodních zdrojů. Válečný průmysl neměl dost železa na výrobu oceli na munici, válečné lodě atp., a byla proto vyhlášena všeobecná povinnost odevzdávat železné i mosazné 溝入, 茂. 明治日本のごみ対策. リサイクル文化社, 2007. ISBN 4434102249, 9784434102240. str. 12-27 昔のリサイクルの思い出. In: PIC-BIO blog [online]. PIC-BIO, Inc., 10. 2. 2011 [cit. 2012-01-26]. Dostupné z: http://www.pic-bio.com/blog/2011/02/post-229.html 36 History of Recycling. All-recycling-facts.com [online]. All-recycling-facts.com, 2009, 2012 [cit. 2012-01-25]. Dostupné z: http://www.all-recycling-facts.com/history-of-recycling.html 34 35

22

předměty, aby se mohly recyklovat. Vláda lidi důrazně žádala, ať potlačí své potřeby, dokud nebude válka vyhraná. Průmysl i pracovní síly se zcela podřídily válečným potřebám, a proto „méně důležitá“ odvětví jistě trpěla (podle pamětníků bylo prý ještě dlouho po válce těžké sehnat kvalitní toaletní papír, což napovídá, že dřevozpracující průmysl na tom nebyl zrovna nejlépe37). To přineslo velké problémy i po válce, protože velká část kovů, které padly na výrobu lodí a hlavně letadlových lodí, skončila po bitvě o Midway na dně moře. Jelikož Japonsko nemá kromě písků žádný přírodní zdroj železa, i po válce musel dlouho panovat jeho obrovský nedostatek. Šetření za války silně ovlivňovalo běh všech domácností a životy jejich členů včetně dětí. Na vesnici prý například vládlo heslo „Mottainai, mada cukaeru!“, jež by se dalo přeložit jako „Neplýtvat, pořád je to použitelné!“ Heslo „mottainai“ je často uváděno v souvislosti s recyklací v Japonsku jako jeden ze zásadních termínů, což bude dále vysvětleno v kapitole 4.3. Tehdy v praxi znamenalo hlavně to, že se všechno od zemědělského náčiní po oblečení neustále renovovalo, dokud to bylo byť jen trochu použitelné.38 Školám vládl nacionalismus, a tak vesničtí učitelé posílali své žáky sbírat staré kovové předměty a hledat starý papír. Nejdůležitější surovinou pro výrobu obuvi a dalších produktů se za války na vesnici stala levná rýžová sláma, z níž se vyráběly provazy a šňůry, rohože, nůše, košíky, sandály, tatami a mnoho dalších věci a byla také velice dobře recyklovatelná když tyto předměty dosloužily, použily se na podpal a popel z nich byl dobrý jako hnojivo. Vyrábět ze slámy sandály a další praktické předměty se učily ve škole v rámci ručních prací i malé děti. Jako nejběžnější palivo se od podzimu do zimy používalo spadané borovicové jehličí, které by se dnes dalo považovat za formu bioodpadu. Skupina vesnických žen se vždy vydala do borového lesa, shrabala hráběmi suché jehličí, donesla ho domů ve velkých bambusových nůších, uskladnila ho v kůlně a toto opakovala, dokud nebylo dost jehličí na celý rok. Ženy toto palivo používaly na rozdělávání ohně pod kotlíky (borovicové jehličí bylo pro tento účel vhodné, jelikož obsahuje tuk, a proto snadno vzplane a hoří silným plamenem). Popel z něj se samozřejmě opět používal jako hnojivo. Ženy kromě toho shrabávaly i suché dubové či bukové listí a používaly ho jako složku kompostu, kterým hnojily brambory. Nejen, že byl 37

昔のリサイクルの思い出. In: PIC-BIO blog [online]. PIC-BIO, Inc., 10. 2. 2011 [cit. 2012-01-26]. Dostupné z: http://www.pic-bio.com/blog/2011/02/post-229.html 38 Viz tamtéž.

23

tento způsob života levný a ekologický, ale navíc měl sběr suchého jehličí a listí ještě jeden pozitivní vedlejší účinek – horské lesy byly díky němu krásně čisté.39 Celkově by se dalo říci, že obrovský nedostatek a chudoba nutil lidi využívat na maximum naprosto všechny zdroje, i ty, které by jinak podlehly přirozenému rozkladu. Kvůli nedostatku přírodních zdrojů panoval v Japonsku velký důraz na šetření a recyklaci i dlouho po válce. 1. července 1954 vstoupil v platnost nový Zákon o odpadu Seisóhó, který byl revidován v roce 1966 a nahrazen dalším zákonem v roce 1971. Tento zákon si kladl za cíl zlepšit hygienická opatření a podobně jako předchozí zákon proti odpadu se zaměřoval na likvidaci odpadu, popela, fekálií a mrtvých zvířat. Objevoval se v něm však nově i oddíl věnovaný průmyslovému odpadu, jehož objem tou dobou začal nebezpečně narůstat a hrozit znečištěním životního prostředí. Zde byl označován jako „velkoobjemový odpad“ či „speciální odpad“ a jeho producentům již bylo nařízeno ho třídit a zbavovat se ho na k tomu určených místech, případně ho dle příslušných nařízení likvidovat. V roce 1971 vstoupil v platnost další zákon o nakládání s odpady, tzv. Haikibucu no šori ojobi seisó nikansuru hóricu, který je běžně zkracován na Haikubucušorihó či Haisóhó. Tento zákon platí dodnes, ovšem od svého uvedení se dočkal mnoha revizí, z nichž poslední vstoupila v platnost v roce 2008. Podstatnější však byly nové recyklační zákony z přelomu tisíciletí, jimiž se bude podrobně zabývat další kapitola.

39

昔のリサイクルの思い出. In: PIC-BIO blog [online]. PIC-BIO, Inc., 10. 2. 2011 [cit. 2012-01-26]. Dostupné z: http://www.pic-bio.com/blog/2011/02/post-229.html

24

3. Recyklace v Japonsku od 90. let po současnost 3.1 Zákony o recyklaci

90. léta 20. století a začátek 21. století přinesl Japonsku několik nových důležitých zákonů o odpadech a recyklaci, které podstatně změnily tehdejší nepříliš funkční systém nakládání s odpadem. Hlavními důvody pro vznik „recyklačních zákonů“ bylo rapidně narůstající množství vyprodukovaného odpadu ve stále hustěji zalidněných městech. Poněvadž je Japonsko poměrně malá země, začalo se brzy potýkat s nedostačující kapacitou skládek. Prognózy byly katastrofické: skládky se měly zcela přeplnit do pouhých několika let. 40 Soustavně také narůstal počet případů nelegální likvidace odpadu. Vláda se proto rozhodla zakročit a změnit tehdejší model konzumní japonské společnosti fungující na principu „masové výroby – masové spotřeby – masové likvidace“ v nový model recyklační společnosti, která by nepředstavovala takovou zátěž pro životní prostředí a zajistila by „současným i budoucím generacím život ve zdravém a kultivovaném prostředí“41. Nové zákony pramenící z tohoto rozhodnutí daly mimo jiné vzniknout novým systémům recyklace obalových odpadů, elektrozařízení, vysloužilých automobilů či osobních počítačů. Jejich společný cíl je efektivní využívání zdrojů a vytvořen „recyklační společnosti“, fungující na principech zásady 3R. Tato idea je nejjasněji zformulována v Základním zákoně o zřízení společnosti založené na recyklaci z roku 2000. Dále je pro tyto zákony typické, že přesouvají část zodpovědnosti za vyprodukovaný odpad z místních úřadů na spotřebitele a zejména na výrobce.

3.1.1 Základní zákon o zřízení společnosti založené na recyklaci Tento zákon z června roku 2000, jehož japonský název zní Džunkangata šakai keisei suišin kihon hó, stanovuje rámec pro vytvoření japonské recyklační společnosti a objevují se v něm základní pravidla pro nakládání s odpadem a jeho recyklaci.

容り法はなぜできたの？. 日本容器包装リサイクル協会 [online]. The Japan Containers And Packaging Recycling Association, 2008 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z: http://www.jcpra.or.jp/summary/why.html 41 The Basic Law for Establishing the Recycling-based Society (Tentative translation) [online]. Environment Agency Japan, roč. 2000, č. 110. Dostupné z: http://www.env.go.jp/recycle/low-e.pdf. Chapter 1, Article 1 40

25

Článek 2 tohoto zákona definuje „společnost založenou na recyklaci“ jako „společnost, v níž bude omezena spotřeba přírodních zdrojů a životní prostředí bude co nejméně zatěžováno“42 . Bude toho docíleno „omezením toho, aby se z produktů atd. staly odpady, prosazováním náležité recyklace produktů atd. ve chvíli, kdy se z nich stanou recyklovatelné zdroje,

a

zajišťováním

recyklovány“

43

náležité

likvidace

recyklovatelných

zdrojů,

které

nebyly

. Recyklovatelné zdroje jsou zde definovány jako produkty a materiály,

z jejichž odpadu může být další užitek. Recyklace je zde definována jako „opětovné využívání, materiálová recyklace a termální recyklace“44 materiálů. Opětovné využívání zde znamená zaprvé „užívání recyklovatelných produktů v jejich původní podobě (včetně užívání po jejich opravě)“45, a zadruhé „užívání celých recyklovatelných produktů či jejich částí nově jako komponentů či částí produktů“46. Materiálová recyklace je pak definována jako „užívání celých recyklovatelných produktů či jejich částí pro výrobu surových materiálů“47. Termální recyklací se rozumí „využívání recyklovatelných produktů či jejich částí, které mají potenciál pro hoření a spalování, pro získávání tepla“48. Největší rozdíl oproti českému, resp. evropskému zákonu tedy spočívá v tom, že za recyklaci je v japonském prostředí považována i „termální recyklace“, proces, který spočívá v „přeměně odpadu na užitečné chemické látky a jeho spalování za účelem získání energie“ 49, tedy jakási obdoba českého energetického využívání zdrojů, čímž se rozumí jejich spalování. Z některých dalších zákonů, např. ze Zákona o recyklaci domácích spotřebičů, je však termální recyklace specificky vyloučena.50 Články 6 a 7 Základního zákona jsou v podstatě parafrází zásady 3R a zmiňují důležitost zachování přírodních zdrojů, nutnost maximálního opětovného využívání zdrojů a jako poslední přijatelné řešení označují materiálovou, případně termální recyklaci. 42

The Basic Law for Establishing the Recycling-based Society (Tentative translation). In: Ministry of the Environment [online]. Environment Agency Japan, roč. 2000, č. 110 [cit 2012-11-19]. Dostupné z: http://www.env.go.jp/recycle/low-e.pdf. Chapter 1, Article 1 43 循環型社会形成推進基本法. In: E-Gov [online]. Roč. 2000, č. 110 [cit. 2012-11-19]. Dostupné z: http://law.e-gov.go.jp/htmldata/H12/H12HO110.html 第一章、第七条 44 Tamtéž. 45 Tamtéž. 46 Tamtéž. 47 Tamtéž. 48 Tamtéž. 49 MCCURRY, Justin. Japan streets ahead in global plastic recycling race. The Guardian [online]. 29. 12. 2011 [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/environment/2011/dec/29/japan-leads-field-plasticrecycling 50 3R Policies: Home Appliance Recycling Law. Ministry of Economy, Trade and Industry [online]. Ministry of Economy, Trade and Industry, 22. 5. 2006 [cit. 2012-11-21]. Dostupné z: http://www.meti.go.jp/ policy/recycle/main/english/law/home.html

26

Skládkování je nejméně žádoucí možnost. Další články zákona se zaměřují na zvýšenou odpovědnost výrobců, kteří jsou povinni při výrobě produktů šetrně zacházet se zdroji, a především samostatně či zprostředkovaně zajišťovat recyklaci svých vysloužilých výrobků nebo je na vlastní zodpovědnost náležitě likvidovat.51 Část zákona též popisuje role určené v recyklační společnosti státu a spotřebitelům. Zákony, které následovaly (či v případě Zákona o obalech předcházely), výše zmíněné ideje a zásady konkretizují a převádějí do praxe.

3.1.2 Zákon o recyklaci obalů52 Oficiální název tohoto zákona zní Zákon o prosazování tříděného sběru a recyklace přepravních a ochranných obalů (Jókihósó ni kakaru bunbecu šúšú ojobi saišóhinka no sokušintó ni kansuru hóricu), častěji se však zkracuje na Jókihósó risaikuru hó či pouze Jórihó. Poprvé byl předložen k projednání už v červnu 1995, částečně vstoupil v platnost v dubnu 1997 a plně v dubnu 2000, přičemž do roku 2011 se ještě dočkal několika přehodnocení a úprav. Cílem tohoto zákona bylo redukovat množství pevného komunálního odpadu, jehož většina končila na přeplněných skládkách. 60% odpadu z domácností přitom tvořily (a stále tvoří) právě obaly, a proto se jevilo jako logické v první řadě vytvořit zákon, který se bude zabývat právě jejich recyklací.53 Smysl tohoto zákona spočívá v tom, že vytváří recyklační systém, v němž má svou roli jak spotřebitel, tak obchodní společnosti a místní úřady. Spotřebitelé získávají povinnost třídit a likvidovat odpad dle určených kategorií, úřady místní samosprávy provozují tříděný sběr odpadu a obchodní společnosti, které obaly vyprodukovaly, je musí recyklovat na nové produkty.54 Tento princip má mnoho styčných bodů i s českým zákonem o obalech. Podobně

51

The Basic Law for Establishing the Recycling-based Society (Tentative translation). In: Ministry of the Environment [online]. Environment Agency Japan, roč. 2000, č. 110 [cit. 2012-11-19]. Dostupné z: http://www.env.go.jp/recycle/low-e.pdf. Chapter 1, Article 11 52 Tento název se v japonštině vztahuje jak k tzv. „přepravním obalům“ (jóki), do nichž je z definice zákona zboží umístěno (např. lahve, krabice apod.), tak k tzv. „ochranným obalům“ (hósó), do nichž je zboží zabaleno (např. papír či plast). Tato terminologie vznikla výhradně z právních důvodů. (JCPRA, 2011) V českém jazyce pro tyto dva pojmy neexistuje přesný překlad a pro potřeby této práce není jejich rozlišení nutné, a proto budou v dalším textu souhrnně označovány pouze jako „obaly“. 53 Points of Act: Background. The Japan Containers and Packaging Recycling Association [online]. The Japan Containers and Packaging Recycling Association [cit. 2012-11-17]. Dostupné z: http://www.jcpra.or.jp/ eng/jcpra/02.html 54 3R Policies: Containers and Packaging Recycling Law. Ministry of Economy, Trade and Industry [online]. 16. 1. 2007 [cit. 2012-11-21]. Dostupné z: http://www.meti.go.jp/policy/recycle/main/english/law/contain.html

27

jako v Česku mají v Japonsku zodpovědnost za recyklaci obalů následující tzv. „specifikované podnikatelské subjekty“: výrobci, kteří používají obaly pro export a import svých produktů, velkoobchodníci a prodejci, jež je užívají při prodeji zboží, výrobci obalů, dovozci, kteří v těchto obalech dovážejí a prodávají zboží, a dovozci samotných obalů. Všem těmto fyzickým a právnickým osobám je přiřknuta zodpovědnost za recyklaci obalů v souladu s objemem, který vyrobili či prodali. V realitě by však bylo pro individuální právnické osoby nemožné tento odpad vybírat od jednotlivých obcí a recyklovat, a proto vznikla alternativa v podobně Japonské asociace za třídění obalů (většinou uváděné pod anglickou zkratkou JCPRA). Tato vládní organizace má podobnou funkci jako česká nezisková akciová společnost EKO-KOM: zajišťuje recyklaci obalových odpadů namísto pověřených právnických osob, které jí za to platí tzv. recyklační poplatky, a tímto způsobem splňují své povinnosti dané zákonem.55 Obaly jsou v tomto zákoně definovány jako předměty, které „jsou nepotřebné, jakmile byl jejich obsah spotřebován či vyňat“56. Povinnost recyklovat se vztahuje na skleněné lahve (čiré i barevné), papírové obaly a plastové obaly (kromě PET lahví). PET lahve od nealkoholických, alkoholických nápojů a potravin se musí recyklovat také, avšak vztahuje se na ně několik výjimek: ze zákona jsou vyňaty PET lahve původně obsahující sójovou omáčku a potraviny, které ji obsahují (např. sójové nudle), sladké rýžové víno na vaření, olej a dochucovadla na jeho bázi, dressingy, láhve od tekutého kultivovaného mléka, mléčných nápojů a nápojů obsahujících mléčné kultury. Výrobci jsou však zproštěni povinnosti recyklovat ocelové a hliníkové plechovky, nápojové kartony a lepenku. Ačkoli však posledně zmíněné čtyři položky nejsou součástí zákona o obalech, rozhodně se recyklují také. Jejich recyklací však nemají na starost výše zmíněné subjekty, ale speciálně ustanovené asociace. Už v roce 1973 vznikla nezisková Asociace za recyklaci ocelových plechovek, založená výrobci a distributory oceli a ocelových plechovek. 57 V roce 2006 dosáhla vrcholu světového žebříčku s úspěšností 88,1% a toto číslo soustavně stoupá.58

55

Points of Act: Users and Manufacturers Assume the "Responsibility". The Japan Containers and Packaging Recycling Association [online]. The Japan Containers and Packaging Recycling Association [cit. 2012-11-17]. Dostupné z: http://www.jcpra.or.jp/eng/jcpra/02.html 56 Points of Act: Definition. The Japan Containers and Packaging Recycling Association [online]. The Japan Containers and Packaging Recycling Association [cit. 2012-11-17]. Dostupné z: http://www.jcpra.or.jp/eng/ jcpra/02.html 57 What is Steel Can Recycling Association?. Japan Steel Can Recycling Association [online]. Japan Steel Can Recycling Association, 2010 [cit. 2012-11-22]. Dostupné z: http://www.steelcan.jp/english/index.html 58 Japan Maintains World's Highest Steel Can Recycling Rate: 88.1% in 2006. In: Japan for Sustainability [online]. 9. 11. 2007 [cit. 2012-11-23]. Dostupné z: http://www.japanfs.org/en/pages/026840.html

28

V témž roce byla zřízena i Asociace za recyklaci hliníkových plechovek, jejíž úspěšnost v roce 2005 konečně překročila kýženou hranici 90%.59 Podobně vznikla v reakci na Zákon o obalech v roce 2000 i Asociace za recyklaci lepenky.60

3.1.3 Zákon o recyklaci domácích spotřebičů Tokutei kateijó kiki saišóhinka hó byl schválen v roce 1998 a vstoupil v platnost v dubnu 2001. Jak napovídá název tohoto velmi důležitého zákona, určuje nový systém sběru a recyklace vysloužilých domácích elektrospotřebičů. Jeho vznik byl podnícen stále se zvyšujícím počtem elektrospotřebičů, které končily v komunálním odpadu a následně na skládkách, protože samosprávním úřadům chyběly adekvátní prostředky k jejich zpracování. Tento zákon místo toho přesouvá zodpovědnost za vysloužilé výrobky jejich výrobcům a dovozcům, jimž nařizuje jejich recyklaci. Další zásadní nové role však určuje i prodejcům a samotným spotřebitelům. Na prodejce domácích spotřebičů přechází jak povinnost jejich zpětného výběru od zákazníků, kteří od nich mohou získat nové spotřebiče na protiúčet, tak zodpovědnost dopravit vysloužilé spotřebiče k jejich výrobcům či dovozcům. Sběr, transport a recyklaci elektrozařízení pak financují samotní spotřebitelé, kteří za své vysloužilé produkty platí tzv. recyklační poplatky. Recyklaci produktů, jejichž výrobce zanikl či není znám, má na starosti autorizovaná Asociace pro elektrické domácí spotřebiče. O sběr produktů se v takovémto případě stará městský úřad. Předmětem tohoto zákona jsou klimatizace, pračky, televizory (pouze CRT obrazovky), ledničky a od roku 2004 i mrazáky.61,62 V roce 2008 byl tento seznam oficiálně rozšířen o LCD televizory a sušičky.63

協会の目的. アルミ缶リサイクル協会 [online]. Aluminum Can Recycling Association, 2005 [cit. 2012-1123]. Dostupné z: http://www.alumi-can.or.jp/html/business_01.html 60 協議会概要. 段ボールリサイクル協議会 [online]. 段ボールリサイクル協議会, 2007 [cit. 2012-11-23]. Dostupné z: http://www.danrikyo.jp/index1.html 61 3R Policies: Home Appliance Recycling Law. Ministry of Economy, Trade and Industry [online]. Ministry of Economy, Trade and Industry, 22. 5. 2006 [cit. 2012-11-21]. Dostupné z: http://www.meti.go.jp/ policy/recycle/main/english/law/home.html 62 Electric Appliance Recycling in Japan. Informinc.org [online]. INFORM, Inc., 2003 [cit. 2012-11-21]. Dostupné z: http://www.informinc.org/japanepr.pdf str. 2 63 HAYS, Jeffrey. Trash and Garbage in Japan. Facts and Details [online]. 2009, 2012 [cit. 2012-11-29]. Dostupné z: http://factsanddetails.com/japan.php?itemid=869&catid=26&subcatid=162 59

29

3.1.4 Zákon o propagaci efektivního využití zdrojů Tento zákon, jenž byl schválen v květnu 2000 a plně vstoupil v platnost v dubnu 2001, dále rozvádí některé principy ze Základního zákona a ustanovuje konkrétní pravidla z nich vyplývající. Jeho japonský název zní Šigen no júkóna rijó no sokušin ni kansuru hóricu a jeho cílem je vytvořit v japonské společnosti jednotnou iniciativu převádějící do praxe systém nakládání s odpadem v souladu s heslem „reduce, reuse, recycle“, a to v nejrůznějších fázích existence produktů – na zásadu 3R je třeba pamatovat při designování produktů i jejich výrobě, při jejich likvidaci i recyklaci. Jedno z konkrétních ustanovení výrobcům nařizuje, aby pro zjednodušení fáze likvidace opatřili obaly svých produktů popisem složení či na ně umístili relevantní recyklační symboly označující jejich materiál, aby spotřebitelům usnadnili jejich třídění (viz kapitola 3.2). V neposlední řadě zákon určuje povinnost výrobců osobních počítačů vybírat a recyklovat svoje vysloužilé produkty.64 . 3.1.5 Další recyklační zákony Spolu se všemi výše zmíněnými vstoupila po roce 2000 v Japonsku v platnost ještě řada dalších zákonů o recyklaci. Jedním z nich je například Zákon o recyklaci vysloužilých automobilů z ledna roku 2005, který určuje nové role majitelům vozidel, obchodníkům zabývajícím se sběrem vysloužilých automobilů i výrobcům a dovozcům automobilů. Tento zákon si klade za cíl vytvořit v Japonsku automobilový průmysl orientovaný na recyklaci, jenž vyvíjí snahu redukovat odpady a šetrně zacházet se zdroji. Kromě toho vznikl kupříkladu ještě Zákon a recyklaci potravin, určující provozovatelům restaurací, konbini65 apod. přísné kvóty na množství nespotřebovaného jídla, které mohou za den zlikvidovat. Tyto potraviny budou recyklovány jako krmivo pro zvířata či hnojivo. Komunálního odpadu se však zákon netýká.66

64

Separation and Disposal of Garbage and Recyclables: ごみと資源物の分け方・出し方. [online]. Recycling & Waste Recycling Bureau, 2011 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z: http://www.city.yokohama.lg.jp/shigen/subshimin/dashikata/img/english.pdf str. 15 65 Konbiniensu sutoa neboli konbini jsou malé obchody se smíšeným zbožím, otevřené 24 hodin 7 dní v týdnu, v nichž se dají koupit nejrůznější drobnosti a předměty denní potřeby od jídla až po prací prášek. V Japonsku existuje několik úspěšných řetězců těchto obchodů. Ve větších městech jsou od sebe jejich pobočky mnohdy vzdálené jen pár desítek metrů. 66 HAYS, Jeffrey. Trash and Garbage in Japan. Facts and Details [online]. 2009, 2012 [cit. 2012-11-29]. Dostupné z: http://factsanddetails.com/japan.php?itemid=869&catid=26&subcatid=162

30

3.2 Recyklační identifikační značky Spolu se zákony o recyklaci vznikl v Japonsku v 90. letech soubor speciálních recyklačních symbolů či identifikačních značek, známých jako Risaikuru šikibecu hjódži. Jejich účelem je především usnadnit občanům mnohdy poměrně komplikované třídění obalových materiálů, ale také samotná propagace tříděného sběru. Zároveň je tato praxe i v souladu s výše zmíněným Zákonem o propagaci efektivního využití zdrojů.67 Dle tohoto zákona se příslušné identifikační značky musí nacházet na ocelových a hliníkových plechovkách na nealkoholické a alkoholické nápoje, plastových PET lahvích na nealkoholické a alkoholické nápoje a sójovou omáčku a na plastových a papírových obalech. Identifikačními značkami začali své produkty z vlastní vůle opatřovat i výrobci lepenky a nápojových kartónových krabic, ačkoli se na ně zákon nevztahuje. Značky lze mezi sebou i kombinovat a označovat tak produkty či obaly ze smíšených materiálů. Tyto složky se dají buď jednoduše oddělit a vyhodit do příslušných kontejnerů (jako příklad poslouží papírový kelímek na nudle s plastovým víčkem), nebo oddělitelné nejsou (jako v případě plastového obalu potaženého vrstvou hliníku). Tehdy jsou obě složky považovány za jeden jediný obalový materiál a identifikační značka náleží jeho nejvýraznějšímu komponentu, případně jsou pod ní uvedeny zkratky pro oba komponenty a jeden je zvýrazněn. Všechny recyklační značky jsou vyobrazeny a popsány v příloze (obr. 3-7).

3.3 Třídění a recyklace odpadu v Japonsku v praxi Recyklace by nebyla proveditelná bez náležitého třídění odpadů, které v cyklu šetrného nakládání s odpadem představuje první nezbytný krok. Aby bylo třídění efektivní, je třeba ho provádět systematicky, pečlivě, odhodlaně a hlavně kolektivně. Japonsko v těchto ohledech rozhodně nezklamává. Některá pravidla tu sice platí všeobecně, avšak systém třídění a sběru odpadu se v jednotlivých samosprávních jednotkách vždy trochu liší, poněvadž si ho tamní úřady mohou

67

Japan’s Recycling Pictures. All-recycling-facts.com [online]. All-recycling-facts.com, 2009-2012 [cit. 201212-07]. Dostupné z: http://www.all-recycling-facts.com/recycling-pictures.html

31

do jisté míry upravovat. Jako příklady různých přístupů na různých místech poslouží tokijský městský obvod Setagaja, město Jokohama a vesnice Kamikacu. Kapitola o městském obvodu Setagaja vychází ve velké míře z mých osobních zkušeností a poznatků mých přátel, upřesněných informacemi z webových stránek a blogu tamního obvodního úřadu. Kapitole o recyklačním programu města Jokohama sloužila jako hlavní podklad mimořádně obsáhlá brožura tamního městského úřadu. Informace o vesnici Kamikacu, jež se celosvětově proslavila svým unikátním projektem nulového odpadu, jsou čerpány z novinového článku deníku The Guardian a zpravodajské reportáže televizní stanice BBC. Následující tři příklady nemají ani tak ilustrovat jemné nuance v odpadových vyhláškách jednotlivých městských úřadů, jako spíše poskládat malou mozaiku toho, jakými rozličnými způsoby může třídění a sběr odpadu v Japonsku probíhat.

3.3.1 Tokijský městský obvod Setagaja Setagaja je jedním ze třiadvaceti zvláštních obvodů města Tokia. Patří jí prvenství v počtu obyvatel, přičemž je ještě obklopena několika přilehlými obytnými čtvrtěmi. Má rovněž druhou největší rozlohu. Leží na jihovýchodě Tokia a řeka Tama ho odděluje od prefektury Kanagawa. Systém nakládání s odpadem je v Setagaje v porovnání s jinými místy v Japonsku relativně málo propracovaný. I zde však podléhá třídění a likvidace odpadu velkému množství pravidel, která mohou i stálým obyvatelům čtvrti občas připadat matoucí. Jak je v Japonsku běžné, odpad se odváží v osm hodin ráno. Popelářské vozy jsou tu ve srovnání s Českem maličké, což jim zaručuje pohodlný pohyb ve spleti úzkých uliček. Vyznačují se tím, že během jízdy stále dokola přehrávají předtočená hlášení (přičemž v jiných městech se z nich zase linou veselé, chytlavé melodie 68 ). Každý čtvrtek se odvážejí recyklovatelné produkty, v tomto případě starý papír, skleněné lahve a plechovky. Ve středu a v sobotu přichází na řadu spalitelný odpad, každé druhé a čtvrté pondělí v měsíci patří nespalitelnému odpadu a první a třetí pondělí jsou odváženy PET lahve. Zvláštní případ je velkoobjemový odpad, jemuž bude věnován závěr této podkapitoly. Ve vilových čtvrtích se 68

CHIDADE. Garbage Trucks. In: 3Yen: Everyday in Japan [online]. 26. 4. 2006 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z: http://everyday.3yen.com/2006-04-26/garbage-trucks/

32

pytle s odpadem vynášejí před dům nebo se hází do malých kontejnerů pro několik domácností. V bytových komplexech stojí před každým domem uzavřená zastřešená budka, v níž se nacházejí kontejnery a odpadní nádoby. Tato místa se oficiálně nazývají „sběrné body pro recyklovatelné produkty a odpad“. Na vchodech budek si může každý obyvatel domu přečíst letáky popisující systém třídění a sběru odpadu, které jsou rovněž vylepené na malých kontejnerech u rodinných vilek, či dokonce na sloupech elektrického vedení (viz příloha, obr. 8-11). Odpad se dá třídit také u supermarketů a konbini, jež jsou vybaveny speciálními kontejnery. Zvláštní oddíl na prázdné plechovky a PET lahve mají také některé nápojové automaty. Nutno však podotknout, že žádné popelnice na „smíšený odpad“ v Japonsku neexistují a mimo „sběrné body“ se netřídí ani spalitelný a nespalitelný odpad. Žádné koše nejsou nainstalované ani ve vlakových stanicích nebo v metru, pravděpodobně aby se předešlo možnosti teroristického útoku. Pokud tedy občan či turista zrovna nenajde žádné konbini, musí si odpadky nosit s sebou. Roztřídit odpad do správných kategorií není vždy jednoduché. V první řadě je třeba si uvědomit, že například na rozlišení spalitelného odpadu od nespalitelného často nestačí pouhá logická úvaha. Pece ve spalovnách mají v současné době nepoměrně větší výkon než kdysi, a proto se dnes do spalitelného odpadu mohou zařadit i bytelně vyhlížející produkty jako plastové hračky a nádoby, videokazety, CD a DVD a dokonce i gumové a kožené boty, pásky a tašky. Do nespalitelného odpadu stále patří především sklo, keramika a porcelán, kovy, malé elektronické spotřebiče, deštníky, baterie, spreje či příbory a dále produkty s podílem kovu, jako např. ramínka na oblečení nebo nabíječky na baterie či mobilní telefony. Co se týče PET lahví, do tohoto odpadu patří výhradně lahve označené recyklační značkou PET. Spotřebitelům je kladeno na srdce, aby PET lahve pečlivě vymývali, protože když v nich lidé nechají zbytek obsahu apod., pracovníci je pak musí ručně vymývat, čímž klesá efektivita práce. Dále je samozřejmě třeba je sešlápnout, ale také z nich odejmout víčko, které patří do spalitelného odpadu, stejně jako PET lahve od oleje, dressingů apod. (viz zákon o obalech). PET lahve je možné umístit i do veřejných kontejnerů u obchodů, zřízených městskou čtvrtí.69 Další skupinou recyklovatelných produktů je papír. Jeho recyklace je technologicky složitější záležitost a mohou při ní snadno vzniknout problémy, a proto do recyklovatelného

資源の出し方. せたがや: Setagaya City [online]. Setagaya City, 2012 [cit. 2012-11-16]. Dostupné z: http://www.city.setagaya.lg.jp/kurashi/101/113/252/253/d00011981.html 69

33

papíru zdaleka nepatří vše logicky označitelné jako „papír“. Neřadí se sem vonný nebo mastný papír, papír s povlakem či nátěrem z jiného materiálu, fotografie (včetně vytištěných z tiskárny), termální papír, tj. papír používaný v termálních tiskárnách, pokladnách, terminálech na platební karty atd., karbonový kopírovací papír, bezkarbonový kopírovací (průklepový) papír, krabice od pizzy nebo papírové krabice na obentó, papírové krabice na vejce, vinylový nebo voskovaný papír ani krabice od pracího prášku. Tyto druhy papíru se recyklovat nedají, a je tedy nutné snažit se je s recyklovatelným papírem nesměšovat.70 Další pravidla však existují i pro papír, který nepatří ani do jedné z výše uvedených kategorií, tedy např. noviny, sešity, učebnice, balicí papír, krabice od cukrovinek nebo papírových kapesníků, katalogy, letáky (bez plastového povrchu či obálky), pošta, papírové pytlíky i karton. Tento starý papír se musí pečlivě svázat do balíku, a to pouze pomocí provázku, který se dá snadno přestřihnout (může být i vinylový). Papír z trhacích bločků, ústřižky apod., které se nedají svázat, je třeba umístit do papírového pytlíku. Balík se rozhodně nemá přelepovat lepicí páskou, která je nerecyklovatelná a pracovníci ji musí složitě odstraňovat. Další problematická situace nastává za deštivých dní, kdy papír ztěžkne a rozmočí se, a proto ho někteří lidé z ohleduplnosti k popelářům balí do vinylových pytlů. To ovšem není nutné, protože recyklovat lze i zcela rozmočený papír. Člověk, který papír v dobré víře do něčeho schová, se proto může naopak dostat do problémů. Je totiž běžné, že pokud odpad neodpovídá pravidlům, nikdo ho neodveze. Setagajský recyklační odbor doporučuje uplatňovat při třídění odpadu taktiku „vcítit se do mentality popelářů“71, avšak nejen tento případ dokazuje, že tato strategie nemusí být vždy správná a jistější je pečlivě si nastudovat pravidla. Speciální případ je výše zmíněný velkoobjemový odpad, za nějž je považován jakýkoliv předmět s jedním nebo více rozměry delšími než 30 centimetrů. Odvoz těchto odpadů se zpoplatňuje a musí se o něj telefonicky či elektronickou poštou předem podat žádost do místního Informačního centra pro velkoobjemový odpad (Setagaja-ku sodai gomi ukecuke sentá) spolu s detaily o povaze a přesných rozměrech předmětu. Žadatel obratem obdrží informaci, kdy si pracovníci centra pro odpad přijedou a kolik to bude stát, a je upozorněn, že i kdyby předmět rozložil na menší části, cena zůstane stejná. V daný den má pak odpad vynést před dům a umístit na něj speciální povolenku (viz příloha, obr. 12, 13), již

世田谷区のごみの分別 ややこしいところ. ごみ分別 東京都 世田谷区 [online]. ごみ分別 世田谷区, 2010 [cit. 2012-11-16]. Dostupné z: http://risaikuru.org/ 71 Tamtéž. 70

34

東京都

může zakoupit v příslušně označených obchodech. Tento proces však není aplikovatelný na všechen velkoobjemový odpad. Obvod může postrádat prostředky pro likvidaci specifického odpadu jako klavíry, hasicí přístroje, trezory, pneumatiky apod., a proto je majitelé mají raději předávat jejich prodejci či výrobci. Jiné pravidlo platí i pro firemní velkoobjemový odpad, který se musí předat a zaplatit přímo popelářskému vozu (zpoplatněn je ostatně jakýkoli firemní odpad). V některých případech, například když přinese odpad do centra osobně, může žadatel dostat výjimku a zaplatit jen symbolickou částku nebo být poplatku zcela zproštěn. Všechna tato pravidla i mnoho dalších popisují internetové stránky setagajského obvodního úřadu a jeho recyklačního odboru. Nutno však podotknout, že ačkoli je místní systém třídění rozdělen do relativně malého množství kategorií, tento fakt spotřebiteli třídění příliš neusnadňuje, protože hranice mezi jednotlivými skupinami se často nedají přesně odhadnout. Na druhou stranu, soudě podle osobní zkušenosti, popeláři zde ke zkoumání obsahu odpadu rovněž nepřistupují nijak rigidně a drobné chyby nechávají bez povšimnutí.

3.3.2 Město Jokohama Jokohama je hlavní město prefektury Kanagawa, druhé největší město v Japonsku s nejvyšším počtem obyvatel hned po Tokiu. Leží v Tokijském zálivu na jihu od Tokia a je to významné obchodní centrum metropolitní oblasti Velkého Tokia. V roce 2001 město Jokohama zahájilo přísný recyklační program, díky němuž se měl do roku 2010 snížit objem tamního komunálního odpadu o 30%.72 Objem odpadu se od startu programu skutečně začal soustavně snižovat. Dle statistik se město svému cíli velmi přiblížilo už v roce 2009, kdy roční objem odpadu oproti roku 2001 klesl o 28,3%. Objem odpadu na člověka zaznamenal pokles o 32,8%. Míra recyklace se z 10,2% v roce 2001 do roku 2009 vyšplhala na celých 28%. Objem odpadu vyváženého na skládky se mezi roky 2001 a 2009 snížil o celých 40,9%.73

72

CHIDADE. Yokohama Recycling Program. In: 3Yen: Everyday in Japan [online]. 6. 2. 2006 [cit. 2012-11-28]. Dostupné z: http://everyday.3yen.com/2006-02-06/yokohama-recycling-program/ 73 横浜市: 横浜市(よこはまし)のごみデータ. In: 九都県市: リサイクルスクエア [online]. 9tokenshi Haikibutu Mondai Kentoiinkai, 2004-2012 [cit. 2012-11-23]. Dostupné z: http://www.resquare.jp/kids/data/yokohama_index.html

35

Jokohama se tedy v „recyklační společnost“ fungující na principech zásady 3R zatím mění velice úspěšně, a to hlavně proto, že slogan „Minna de kirei ni šimašó!“74, tj. „Pojďme všichni společně udržovat čistotu!“, je zde brán mimořádně zodpovědně. Rozsah informačních brožur o recyklaci odpadu pro cizince, každoročně vydávaných jokohamským městským úřadem, se pohybuje od sedmi do čtrnácti stránek. Při příležitosti zvýšení počtu kategorií odpadu na deset v roce 2005 město ovšem věnovalo svým obyvatelům booklet čítající úctyhodných dvacet sedm stránek, který obsahoval přesné instrukce ohledně 518 předmětů.75 Obsahem těchto brožur je jak podrobné vysvětlení obecných pravidel nakládání s odpadem, tak detailní popis správného způsobu třídění a likvidace všech myslitelných druhů odpadu. Poskytují rovněž mnoho dalších informací včetně telefonních čísel na nejrůznější místní odpadové infolinky. Publikace provázejí typicky japonské roztomilé obrázky, které mají patrně za úkol čtení rozsáhlého a komplikovaného pojednání čtenáři usnadnit a zpříjemnit. Většina následujícího textu vychází z obsahu brožury z dubna roku 2011 a klade důraz na její extrémní detailnost a propracovanost. První strana se věnuje obecným pravidlům pro třídění odpadu. Velice zdůrazňovaná je povinnost vynášet pytle s odpadem na určené místo před osmou hodinou ranní, nikoliv předchozí večer nebo dokonce až po odjezdu popelářského auta. Jednotlivé druhy odpadu se musí před vynesením až na specifikované výjimky roztřídit do poloprůhledných pytlů, aby si mohli popeláři snadno prohlédnout jejich obsah. Odpad, jehož druh neodpovídá určenému dni, nebude odvezen. Je-li odpad vynesen v nesprávný den nebo je chybně roztříděn, popeláři na něj umístí varovnou nálepku (viz příloha, obr. 14). Třídění odpadu je ze zákona povinné, a pokud ho tedy občan neroztřídí podle pravidel i po opakovaném upozornění, je mu naúčtována pokuta 2000 jenů (cca 400 korun českých). Důvodem pro dodržování těchto pravidel je v první řadě nutnost „nezpůsobovat nepříjemnosti svým sousedům“76. Tato poněkud obecná fráze se v tomto případě dá chápat jako výzva neobtěžovat je zápachem linoucím se z odpadků nebo nenutit je zakopávat o nahromaděné pytle. Odpad se však nesmí dlouho nechávat na ulici i ze zcela pragmatických 74

Separation and Disposal of Garbage and Recyclables: ごみと資源物の分け方・出し方. [online]. Recycling & Waste Recycling Bureau, 2011 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z: http://www.city.yokohama.lg.jp/shigen/subshimin/dashikata/img/english.pdf str. 1 75 ONISHI, Norimitsu. How Do Japanese Dump Trash? Let Us Count the Myriad Ways. The New York Times [online]. 12. 5. 2005 [cit. 2012-11-29]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2005/05/12/international/ asia/12garbage.html?pagewanted=1&_r=1 76 Separation and Disposal of Garbage and Recyclables: ごみと資源物の分け方・出し方. [online]. Recycling & Waste Recycling Bureau, 2011 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z: http://www.city.yokohama.lg.jp/shigen/subshimin/dashikata/img/english.pdf str. 8

36

příčin: v japonských velkoměstech se v posledních letech kriticky přemnožili havrani, pro něž odpadky představují nejsnadnější zdroj potravy. Občané jsou proto nabádáni vynášet pytle ve stanovený den a hodinu, případně je zakrývat speciální protihavraní sítí (dobře zatíženou kameny) nebo alespoň schovávat mokré odpadky (které rychleji podléhají rozkladu) do středu pytle. Jokohamský městský úřad dnes rozlišuje deset hlavních kategorií odpadu: plastové obaly, spalitelný odpad, nespalitelný odpad, spreje, baterie, plechovky, lahve a PET lahve (tyto tři položky tvoří jednu kategorii), malé kovové předměty, starý papír, staré textilie a velkoobjemový odpad. Toto rozdělení je dosti přísné, a tudíž ho informační brožury vysvětlují co nejpečlivěji, aby se spotřebitel v kategoriích dokázal orientovat a nechyboval. První z kategorií odpadu vybíraných městem Jokohama jsou plastové obaly, které se vynášejí jednou za týden. Jedná se o všechny výrobky označené logem pro plastové obaly (viz příloha, obr. 3), s výjimkou předmětů používaných pro lékařské účely. Řadí se sem například plastové lahve, tuby, síťky, tácky, misky a talířky, víčka, pytlíky a obaly od jídla či plastové ochranné vycpávky. Za plastové obaly jsou považovány i obaly od mraženého jídla a pochutin se stříbřitým okrajem, jsou-li označeny příslušným logem. Informační brožura spotřebitelům doporučuje zbavovat se tácků od jídla přednostně v supermarketech, konbini a dalších obchodech vybavených recyklačními stanicemi, a dále poukazuje na to, že mnoho výrobků je zbytečně likvidováno jako spalitelný odpad, přestože mají velký podíl recyklovatelného plastu. Tácky, kelímky apod. je prý třeba omýt a vyčistit „vodou z nádobí“77, aby na nich nezůstaly zbytky potravin. Tuby od majonézy apod. není nutné vymývat, ale je třeba využít všechen jejich obsah. Brožura nabízí spotřebiteli i tip na přechovávání plastových obalů: může zmenšit jejich objem tím, že je rozstříhá, poskládá do sebe nebo rozmačká. Spalitelný odpad se odváží dvakrát za týden v pondělí a pátky nebo úterý a soboty. Kromě poloprůhledných pytlů se smí vynášet i v nákupních taškách ze supermarketů apod. Patří sem široká škála produktů od odpadu z kuchyně, jenž je třeba před likvidací „důkladně vysušit“78, jelikož jeho spálení pak vyžaduje méně energie, přes plastové výrobky s rozměry menšími než 50 cm, olej na vaření (který se musí „nasáknout do látky či papíru“), větve a prkna kratší než 50 cm, jehly a injekční stříkačky, jež je nutné umístit do průhledné krabičky,

77

Separation and Disposal of Garbage and Recyclables: ごみと資源物の分け方・出し方. [online]. Recycling & Waste Recycling Bureau, 2011 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z: http://www.city.yokohama.lg.jp/shigen/subshimin/dashikata/img/english.pdf str. 8 78 Tamtéž, str. 10

37

či plenky, které by měl spotřebitel srolovat do malého balíčku, a jestli příliš zapáchají, schovat je do uzavřeného pytlíku. Občanům je také nařízeno využít před likvidací všechen obsah plastových zapalovačů, aby nedošlo k „náhodnému vznícení popelářského vozu“. Nespalitelný odpad, tj. např. sklo, keramika, zářivky a žárovky, se odváží ve stejné dny jako spalitelný odpad. Na rozdíl od většiny druhů odpadu je musí vlastník místo v pytli vyhodit v krabici nebo zabalit do tuhého papíru a označit názvem předmětu, který se v nich skrývá. Oddělené kategorie existují pro spreje a baterie. Spreje na vlasy, na plyn apod. je třeba umístit do samostatného pytlíku, nepropichovat a úplně vyprázdnit. Pokud je vlastník vyprázdnit nemůže, nezbývá mu než kontaktovat informační linku, kde mu poradí, jak dál postupovat (patrně ho odkážou na výrobce). Do zvláštního pytlíku patří i suché baterie – manganové, alkalické či lithiové. Tužkové a dobíjecí baterie však vybírá do sběrné schránky ve svém obchodě prodejce. Zvláštním druhem odpadu rozlišeným od plastových obalů tvoří tzv. plechovky, lahve a PET lahve, odvážené jednou týdně v pondělí, úterý, středu nebo čtvrtek. Rozumí se tím plechovky a skleněné lahve od potravin a nápojů a PET lahve od nápojů, alkoholu, rýžového vína na vaření, sójové omáčky nebo salátových dressingů. Všechny tyto rozličné výrobky je povoleno smíchat do jednoho pytle. Spotřebitel z nich musí pokud možno co nejlépe odstranit nálepky (v 31% PET lahví se tak prý však stále neděje), zbavit je víček a vymýt zbytek obsahu. Plechovky se nesešlapávají, PET lahve však ano. Plechovky od barvy ovšem putují do tzv. malých kovových předmětů, lahvičky na kosmetiku a léky do nespalitelného odpadu. Plastová víčka patří do plastových obalů a kovová opět do malých kovových předmětů. Malé kovové předměty se odvážejí jednou týdně. Jsou definovány jako kovové předměty s menšími rozměry než 30 centimetrů, tj. např. hrnce, pánve, konvice, toustovače, vnitřní misky z rýžovarů nebo kostry deštníků. Nepatří sem výrobky s velkým podílem jiného materiálu, jako např. vysoušeče vlasů nebo žehličky (spalitelný odpad). Až na velmi malé předměty se kovový odpad může nechat u „sběrných bodů“ nezabalený, ostré předměty jako nože je však třeba zabalit do tuhého papíru, pevně zalepit a nadepsat. V případě deštníků je spotřebitel povinen oddělit látku od kostry a zlikvidovat ji jako spalitelný odpad. Kostry deštníků se považují za malý kovový předmět, i když mají větší rozměry než 30 centimetrů. Pánve sem spadají pouze v případě, když je jejich průměr menší než 30 centimetrů, délka rukojeti se nepočítá. 38

Další důležitou kategorií je starý papír. Město ho odváží dvakrát za měsíc, avšak dává prioritu sběrným programům recyklovatelných produktů, jež organizují sousedské iniciativy a dětské spolky. V některých částech města se proto starý papír odváží jen jednou za měsíc a jinde se o něj popeláři nestarají vůbec. Pro likvidaci různých druhů starého papíru existují přesná pravidla. Denní tisk se spolu s novinovými letáky musí složit na čtvrtiny a křížem převázat papírovým provázkem. Lepenku je rovněž třeba složit a svázat, odstranit z ní lepicí pásku a jakékoli hliníkové nebo voskové části, které patří do spalitelného odpadu. Krabice od mléka se musí vymýt vodou, rozřezat a rozložit, usušit, případně poskládat na sebe a svázat. Další tištěné materiály jako týdeníky, komiksy, zájmové časopisy, učebnice, katalogy atd. se také svazují papírovým provázkem do vlastního balíčku. Jednotlivé nebo malé kousky papíru jako balicí papír, bločky, skartovaný papír, obaly od čokolády, účtenky, papír na kreslení apod. je nutné schovat do pytlíku (nejlépe papírového) a převázat papírovým provázkem, aby se nevysypaly. Podobně jako v případě plastových obalů je spotřebitel upozorněn, aby zbytečně nelikvidoval jako spalitelný odpad výrobky s velkým podílem recyklovatelného papíru. Do spalitelného odpadu by naopak měl putovat jakýkoli papír nebo části papírových produktů s hliníkovým, voskovým, vinylovým, koženým či látkovým povrchem. Mezi nepřijatelné druhy papíru, které mohou vážně poškodit proces recyklace, a je tedy nutné je také umístit do spalitelného odpadu, patří špinavý papír, papírové kelímky od instantních nudlí, jogurtu a zmrzliny, krabice od čisticích prostředků, individuální obaly od mýdla a všechny speciální druhy papíru zmíněné v kapitole o obvodu Setagaja (3.3.1). Speciální kategorie odpadu jsou v Jokohamě také staré textilie, např. oblečení, ložní prádlo či záclony. Koberce, matrace a futony však spadají pod velkoobjemový odpad a špinavé či potrhané látky patří do spalitelného odpadu. Způsob jejich výběru je prakticky stejný jako u starého papíru, oblečení a další tkaniny však mají být vyprané a usušené a nevynášet se za deštivých dní. Dá se tedy předpokládat, že jsou prostřednictvím sousedských iniciativ apod. dále využívány například k charitativním účelům. Na velkoobjemový odpad, definován jako „kovové předměty s alespoň jedním rozměrem delším než 30 centimetrů“ a „předměty z jiných materiálů s alespoň jedním

39

rozměrem delším než 50 centimetrů“ 79 , se v Jokohamě uplatňuje podobný proces jako v Setagaje, byť obohacený o mnoho dalších detailů a pravidel. Město nezapomíná ani na odvoz uhynulých zvířat a může rovnou zařídit či zprostředkovat jejich kremaci. Existuje však i řada druhů odpadu, které se v Jokohamě nerecyklují, a tudíž ani nevybírají. Patří mezi ně nejen domácí elektrospotřebiče nebo osobní počítače, ale také produkty jako tlakové lahve, petrolej, benzín, lékařské přístroje, zemědělské chemikálie, stavební a firemní odpad. Brožura však obsahuje přesné instrukce ohledně likvidace těchto produktů včetně příslušných telefonních čísel. Pokud má spotřebitel jakékoli dotazy, může kdykoli kontaktovat místní Úřad pro sběr odpadu, jenž spadá pod Kancelář pro recyklaci recyklovatelných zdrojů a odpadu. Informační brožura už pochopitelně neinformuje o tom, jak jsou s jokohamským recyklačním programem spokojeni obyvatelé města. Na soukromém blogu australského učitele žijícího v Jokohamě převládá názor, že je tento program opravdu namáhavý, zejména kvůli nekonečnému třídění papíru, vymývání lahví a rozřezávání kartonových krabic. Autor blogu dále poukazuje na rozporuplnost některých opatření – zmiňuje odpad vyskládaný na kraji ulic a přikrytý sítěmi proti havranům, který však vydává nepříjemný zápach, jenž ptáky naopak přiláká a jemuž by se dalo zamezit používáním popelnic, jenže pak by zase popeláři nemohli zevrubně prozkoumat obsah odpadu.80 Informační brožura je sice sestavena velice systematicky, přehledně a je zjevné, že její tvůrci mysleli téměř na všechno a snažili se občanům Jokohamy co nejvíce usnadnit orientaci v novém systému, ale vzhledem k množství, detailnosti a přísnosti pravidel se lze jen těžko divit názoru cizince, že tamní recyklační program je „šílený“81.

79

Separation and Disposal of Garbage and Recyclables: ごみと資源物の分け方・出し方. [online]. Recycling & Waste Recycling Bureau, 2011 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z: http://www.city.yokohama.lg.jp/shigen/subshimin/dashikata/img/english.pdf str. 14 80 CHIDADE. Garbage Trucks. In: 3Yen: Everyday in Japan [online]. 26. 4. 2006 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z: http://everyday.3yen.com/2006-04-26/garbage-trucks/ 81 Tamtéž.

40

3.3.3 Vesnice Kamikacu Ojedinělým příkladem v oblasti recyklace odpadu v Japonsku je dvoutisícová vesnice Kamikacu, která leží v horských lesích na ostrově Šikoku hodinu jízdy do nejbližšího města a 600 kilometrů od Tokia. Její obyvatelé se dříve zabývali hlavně pěstováním rýže a správou místního onsenu, avšak jejich život se začal od základů měnit, když v roce 2000 vesnici přísné nové regulace dioxinových emisí přinutily uzavřít obě tamní spalovny odpadu. Tato situace totiž vedla místní úřady k usnesení, že pokud už není možné odpad pálit, bude nejlepší ho vůbec neprodukovat, a proto se vesnice uzavřením Deklarace nulového odpadu (Zero ueisuto sengen) v roce 2003 stala předmětem ojedinělého ekologického experimentu, který má Japonsko posunout blíže k budoucnosti bez spaloven a skládek. Cílem tohoto experimentu je recyklovat 100% odpadu. Do roku 2020 chce být vesnice zcela nezávislá na skládkách a spalovnách a stát se první bezodpadovou komunitou v Japonsku.82 V praxi to znamená, že komunální odpad se zde musí třídit do neuvěřitelných třiceti čtyř kategorií (viz příloha, obr. 16), na něž přísně dohlíží nezisková organizace zvaná Akademie nulového odpadu (Zero ueisuto akademí). První z těchto kategorií je organický odpad, tedy především odpad ze zahrad a z kuchyní. Ten se zpracovává jak v konvenčních zahradních kompostérech, kde se mění v hnojivo, tak v elektrických kontejnerech, které už vlastní většina zdejších domácností. Obyvatele to údajně vedlo k tomu, že více přemýšlejí nad množstvím jídla, jež zbytečně vyhodí. 83 Zbytek odpadu se musí roztřídit a dovézt do tzv. Centra nulového odpadu (dále jen Centra), kde se vše ještě důkladně kontroluje. Skleněné lahve musí být nejen zbaveny uzávěrů, ale také roztříděny podle barvy. PET lahve na sójovou omáčku, olej na vaření apod. jsou odděleny od nápojových. Všechny lahve, plechovky i plastové obaly od jídla musí být pečlivě vyčištěny, úhledné balíčky z novin a časopisů se svazují provázkem vyrobeným z recyklovaných krabic od mléka. Každý obyvatel vesnice, který vlastní cokoli byť jen trochu připomínající pojízdné vozidlo, musí svůj odpad do Centra svážet sám. V Centru se do samostatných nádob třídí obrovské množství předmětů od lahví, hliníkových plechovek a porcelánového nádobí přes zapalovače, žiletky, baterie, umyté polystyrénové tácky na maso, rolky od toaletního papíru, umyté lahve od šampónu, umytá víčka a uzávěry (plastové a plechové zvlášť), plenky, 82

MCCURRY, Justin. Climate change: How quest for zero waste community means sorting the rubbish 34 ways. The Guardian [online]. 5. 8. 2008 [cit. 2012-11-16]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/environment/ 2008/aug/05/recycling.japan 83 HARRABIN, Roger. Zero Waste in Japan. BBC NEWS [online]. 11. 7. 2008 [cit. 2012-11-16]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/7499954.stm

41

kuličková pera až po „překvapivě velký počet rozbitých zrcadel“84. Venku stojí kontejner na velkoobjemový kovový odpad a pro starý papír je v budově dokonce vyhrazena samostatná místnost. Všechny kategorie se pochopitelně ještě přísně kontrolují, protože správně roztříděné produkty se dají využít jako základní surovina pro výrobu mnoha zajímavých produktů. Recyklují se zde i výrobky, jež jsou v běžném systému jasně považovány za dále nevyužitelný spalitelný odpad, jako dřevěné hůlky (z nichž se zde vyrábí papír) nebo olej na vaření (který se využije jako hnojivo). Pro předměty jako boty, futony či koberce však stále představuje jedinou možnost spálení. Sklo, keramika a žárovky se nadále vyvážejí na skládky a baterie se musí posílat stovky kilometrů daleko do recyklační továrny na ostrově Hokkaidó. V životě vesnice má své místo i systematické opětovné využívání předmětů. Vyřazené výrobky, které jsou stále v dobrém stavu, končí v místním recyklačním obchodě Kuru Kuru. Tento podnik funguje jako bezplatný obchod se zbožím z druhé ruky, kde může každý odložit i vzít si, cokoli chce, většinou oblečení, porcelán či ozdobné předměty. Po počátečních protestech se nakonec do projektu zapojili úplně všichni obyvatelé vesnice. Pět let po startu projektu už 98% procent domácností užívalo domácí kompostéry, které díky vládním dotacím stály pouhých 3000 jenů (cca 600 korun) za kus, a ačkoli cesta k nulovému odpadu je stále dlouhá a výsledek nejistý, statistiky z roku 2008 vyhlížejí víc než optimisticky: míra recyklovaného odpadu se z 55% v roce 1998 vyšvihla během deseti let na celých 80%. Přesto existuje i řada kritiků projektu, kteří poukazují kupříkladu na to, že část domácích kompostérů je elektrická, a tudíž energeticky náročná, a že většina obyvatel vesnice, která se při celkové rozloze 110 km2 rozprostírá ve výšce od sta do osmi set metrů nad mořem, nemá jinou možnost než odvážet svůj odpad do Centra autem, což lze jen stěží považovat za ekologicky šetrné řešení. Finanční a ekologická nenáročnost jsou přitom hlavním argumentem místní rady ve prospěch této strategie. Ještě větší problém však představuje veřejné mínění. Když vesnické zastupitelstvo poprvé předložilo obyvatelům návrh stát se průkopníky v japonském hnutí za nulový odpad, setkal se s velice smíšenými reakcemi. Objevovaly se stížnosti, že nekonečný cyklus třídění, mytí a likvidace odpadu bude pro stárnoucí populaci Kamikacu příliš náročný. Anketa z roku 2008 pak potvrdila, že celých 40% obyvatel je stále nespokojených alespoň s jedním aspektem projektu nulového odpadu – zejména s tím, že se 84

MCCURRY, Justin. Climate change: How quest for zero waste community means sorting the rubbish 34 ways. The Guardian [online]. 5. 8. 2008 [cit. 2012-11-16]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/environment/ 2008/aug/05/recycling.japan

42

prakticky všechno musí pečlivě čistit, což zabírá stejně jako samotné třídění obrovské množství času. Pracovníkům z Akademie nulového odpadu nezbývá, než těmto odpůrcům trpělivě vysvětlovat, proč je jejich konání tak důležité. Jejich osvěta se zdá přinášet výsledky, protože většina obyvatel Kamikacu už bere tamní nakládání s odpadem jako samozřejmou rutinu a mnozí jsou na svou funkci v projektu nulového odpadu dokonce velice hrdí. Kritika této strategie neznepokojuje ani místní zastupitelstvo, které se domnívá, že příklad jejich vesnice by mělo následovat celé Japonsko. Jestli se tak doopravdy stane, nebo Kamikacu zůstane poněkud neobvyklou výjimkou, ukáže až čas.85,86

3.4 Další způsoby využití odpadu Kromě recyklace odpadu hraje v japonské společnosti poměrně velkou roli i jeho opětovné využívání. Význam hesla „mottainai“ se zjevně stále nevytratil – v článcích o třídění odpadu je možné objevit i upozornění, že CD, DVD nebo značkové oděvy a doplňky sice patří do spalitelného odpadu, ale je přeci „věčná škoda“ je vyhodit, když je může spotřebitel snadno prodat přes internet nebo do řetězce Book Off.87 Book Off je největší japonský obchodní řetězec antikvariátů. Tato společnost byla založena v roce 1990 a do roku 2011 se rozrostla přibližně na tisíc poboček po celém Japonsku a expandovala i do několika zahraničních zemí. 88 Dají se zde sehnat nejen staré knihy nebo komiksy, ale také CD, DVD, počítačové hry, herní konzole, mobilní telefony či MP3 přehrávače. Book Off je jedna z mála společností, které se podařilo díky inovativním obchodním strategiím dosáhnout rozkvětu v těžkém hospodářském období po pádu bublinové ekonomiky. Zákazníci si mohou bez problémů dlouhé hodiny prohlížet a pročítat knihy a komiksy, aniž by si něco koupili, a běžnou praxí je seřezávání poškozených okrajů obálek pomocí speciálního stroje, aby tiskoviny vyhlížely novější.89 Za dobu jeho existence vznikla i řada sesterských řetězců Book Offu, například Hard Off, kde se prodává staré oblečení, 85

MCCURRY, Justin. Climate change: How quest for zero waste community means sorting the rubbish 34 ways. The Guardian [online]. 5. 8. 2008 [cit. 2012-11-16]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/environment/ 2008/aug/05/recycling.japan 86 HARRABIN, Roger. Zero Waste in Japan. BBC NEWS [online]. 11. 7. 2008 [cit. 2012-11-16]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/7499954.stm 87 世田谷区のごみの分別 ややこしいところ. ごみ分別 東京都 世田谷区 [online]. ごみ分別 東京都 世田谷区, 2010 [cit. 2012-11-16]. Dostupné z: http://risaikuru.org/ 88 松下, 展千. トップメッセージ. In: BOOK・OFF グループ [online]. 2011. vyd. [cit. 2012-23-11]. Dostupné z: http://www.bookoff.co.jp/company/messege.html 89 Screen savers. The Economist [online]. 24. 5. 2007 [cit. 2012-11-23]. Dostupné z: http://www.economist.com/ node/9231860?story_id=9231860

43

doplňky, elektronika, hudební nástroje a plejáda dalšího zboží. 90 Kromě Book Offu v Japonsku samozřejmě existují i tradiční antikvariáty či obchody s oblečením z druhé ruky, které však často mohou odradit zákazníky vyššími cenami. Další variantou pro lidi, již se touží zbavit svých nepoužívaných věcí, ale je jim líto je vyhodit, jsou v Japonsku bleší trhy. Bleší trhy jsou zde velice oblíbené a zejména o víkendech se jich v každé prefektuře koná hned několik. 91 V Tokiu se pořádají hlavně v městských parcích, z nichž je nejvyhlášenější park Jojogi v blízkosti slavné módní čtvrti Haradžuku, ale i na střechách obchodních center, např. Sunshine City ve čtvrti Ikebukuro. Poslední možnost představuje domovní prodej, který je v Japonsku zákonem povolený. V obvodu Setagaja tuto možnost občas o víkendech využívají rodiče s dětmi, aby se zábavnou formou zbavili jejich starých hraček, oblečení a nejrůznějších drobností. Vyskládají tyto předměty v krabicích před dům (viz příloha, obr. 15) a kdokoli jde kolem, může si je s asistencí dětí i dospělých prohlédnout, vybrat si, co se mu zamlouvá, a zaplatit dětem symbolickou částku několika jenů nebo si předmět dokonce odnést zdarma. Tento model je výhodný jak pro rodiče, kterým pročistí byt, tak pro děti, které se nejen na celý den zabaví, ale také se učí jednat se „zákazníky“ a zacházet s penězi.

3.5 Statistiky Efektivitu nových zákonů a opatření dokazuje rozsáhlý výzkum ministerstva životního prostředí z roku 2009. Tento výzkum se týkal 1750 velkoměst, městských obvodů, měst a vesnic a 589 obchodních společností. Vychází ze souhrnných informací z roku 2009 a aktuálního stavu z března 2010. Podle tohoto výzkumu se oproti roku 2008 opět snížil jak celkový objem odpadu, tak objem spotřebovaného odpadu na člověka i objem odpadu, který končí na skládkách a ve spalovnách. Procento recyklace naopak znovu mírně stouplo. Celkem bylo v roce 2009 v Japonsku vyprodukováno 46,3 miliónů tun odpadu. V roce 2008 to bylo 48,1 miliónů tun, tedy o 3,9% více. V roce 2000, kdy vstoupily v platnost nové

HARD・OFF [online]. HARD OFF CORPORATION Co, Ltd., 2012 [cit. 2012-11-23]. Dostupné z: http://www.hardoff.co.jp/ 91 フリマ開催情報カレンダー. フリーマーケットへ一行！ [online]. Tatuta, 2000, 2012 [cit. 2012-11-23]. Dostupné z: http://www2j.biglobe.ne.jp/tatuta/ 90

44

recyklační zákony, dosahoval objem odpadu 54,8 miliónů tun. Od zavedení nových opatření toto číslo soustavně klesá. V roce 2009 dosáhl objem odpadu už pátý rok po sobě nižšího čísla, než je výchozí srovnávací bod, tj. 53,1 miliónů tun z roku 1997. Ze 46,3 miliónů tun odpadu z roku 2009 tvořil většinu komunální odpad. Jeho objem činil 30,2 miliónů tun, tj. přibližně 65%. 13 miliónů tun sestávalo z průmyslového odpadu, odpad z kolektivních sběrů dosáhl 2 milióny tun. Objem průmyslového odpadu i odpadu z domácností zaznamenal pokles, ve druhém případě však méně výrazný. Co se týče objemu odpadu na člověka, toto číslo dosáhlo vrcholu v roce 2000 s 1186 gramy na den. Od té doby je každoročně pozorován pokles. V roce 2007 to bylo poprvé méně než 1100 gramů, přesněji 1089 gramů, v roce 2008 se objem dále snížil na 1033 gramů a v roce 2009 byla konečně pokořena dolní hranice 1000 gramů. Objem odpadu na člověka činil 994 gramů, o 3,8% méně než předchozí rok. Na skládkách skončilo 5 miliónů tun odpadu, což je o 8,3% méně než přechozí rok. 20,5% odpadu bylo recyklováno, což představuje nárůst o 0,2% oproti roku 2008. Tomu odpovídá fakt, že v roce 2009 bylo vytěženo 9,5 miliónů tun nerostných surovin, což je pokles v porovnání s 9,8 milióny tun v roce 2008.92 Tyto statistiky nasvědčují tomu, že recyklační zákony soustavně přinášejí kýžené výsledky a že jejich zavedení a aplikování zásady 3R na japonskou společnost skutečně přispělo ke snížení míry odpadu. Ukazují však také, že hlavním cílem nebylo až tak zvýšit procento recyklace, které je v porovnání s mnoha evropskými státy stále poměrně nízké, jako spíš zamezit jeho skládkování. Míra odpadu vyváženého na skládky dnes činí pouhých 10,8%, což je velice nízké číslo, avšak pečlivě vytříděný odpad je recyklován především termálně, nikoliv materiálově. Protože japonský elektrotechnický průmysl se v posledních letech ocitl v krizi kvůli přesycení trhu a hodlá se z této situace dostat s podporou vlády tím, že bude dále investovat do „zelených technologií“,93 snad se tato tendence v příštích letech změní a vývoj materiálové recyklace se bude posunovat kupředu rychleji.

92

環境省調査、2009 年度のごみの総排出量、1 人 1 日当たりのごみ排出量とも減少. In: ECO JAPAN [online]. 7. 3. 2011 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z: http://eco.nikkeibp.co.jp/article/news/20110307/106046/ 93

Unplugged. The Economist [online]. 5. 2. 2009 [cit. 2012-29-11]. Dostupné z: http://www.economist.com/ node/13059765

45

4. Socioekonomické a kulturní aspekty recyklace odpadu 4.1 Důsledky Zákona o recyklaci domácích spotřebičů Před zavedením tohoto zákona, zejména v období předcházejícím pádu tzv. bublinové ekonomiky, byla situace ohledně likvidace domácích spotřebičů velice chaotická. Díky příznivé ekonomické situaci zažil elektrotechnický průmysl obrovský rozmach, poněvadž spotřebitelé disponovali dostatkem finančních prostředků, aby si mohli neustále kupovat nové modely elektrozařízení, kdykoli jim ty staré přestaly připadat dostatečně moderní. Už tehdy sice existovala možnost vracet staré spotřebiče prodejcům a kupovat si nové na protiúčet, avšak mnoho movitějších spotřebitelů volilo jednodušší cestu vyhazovat svá elektrozařízení do komunálního odpadu, v horším případě je vyvážet na nelegální skládky. Bylo zcela běžné, že lidé v nočních hodinách jezdili automobilem do bohatých vilových čtvrtí čistě za účelem toho, aby si odvezli prakticky nové televizory, videorekordéry nebo lednice. (Podobná situace se ostatně týkala i nábytku a obecně velkoobjemového odpadu.) Likvidace těchto výrobků byla pro obecní samosprávu nejen velice nákladná, ale jak již bylo řečeno v kapitole 3.1, jejich skládkování se stalo déle neudržitelnou možností – v Japonsku, které má velmi malou rozlohu a obrovskou hustotu obyvatelstva, na skládky jednoduše docházelo místo. Bylo na místě nastolit nový systém, který sejme zodpovědnost za elektrospotřebiče z místních úřadů a zajistí recyklaci produktů místo jejich pohřbívání na skládkách. Při vytváření zákona stáli politici před obvyklou klíčovou otázkou, komu připsat náklady: zda budou recyklaci platit výrobci, či spotřebitelé. Představitelé vlády poukazovali na to, že v podstatě budou náklady nakonec stejně vždy hradit spotřebitelé, ať už jim budou naúčtovány přímo jako recyklační poplatek, nebo je zaplatí nepřímo v ceně nového výrobku. Avšak to, kdo náklady uhradí jako první, hraje v ekonomice velkou roli z hlediska prodejních stimulů, tj. poptávce po spotřebičích. Pokud náklady za recyklaci nesou přímo výrobci, motivuje je to k tomu, aby investovali do recyklačních technologií a začali vyrábět spotřebiče, které se recyklují snadněji, aby náklady snížili. Tento přístup zaujal i malý počet států, v nichž se elektrospotřebiče začaly recyklovat už před rokem 2001, např. Nizozemsko nebo Švédsko.94 Japonsko se však vydalo opačnou cestou.

94

Remade in Japan. The Economist [online]. 5. 4. 2001 [cit. 2012-11-28]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/564154

46

Vláda tvrdila, že rozhodnutí přenést finanční náklady na spotřebitele přinese řadu výhod: podnítí vlastníky, aby svá zařízení používali déle, a vyvolá v nich pocit zodpovědnosti za to, jakou cenu platí za jejich spotřebu životní prostředí. Zákon by se v tomto případě navíc vztahoval nejen na nové výrobky, ale i na 300 miliónů elektrozařízení, které byly v roce 2001 již využívány v japonských domácnostech. 95 Tento nový systém se proto jevil jako slibné východisko, jež zajistí jak redukci spotřeby, tak delší využívání výrobků a nakonec i jejich recyklaci. Ačkoli japonská vláda Zákon o recyklaci domácích spotřebičů z těchto důvodů vždy prezentovala jako ekologicky velice pokrokový, jeho kritici ze začátku poukazovali na to, že se pravděpodobně naopak ukáže jako silně kontraproduktivní a povede k tomu, že spotřebitelé se budou ve snaze vyhnout se recyklačním poplatkům svých vysloužilých elektrospotřebičů nelegálně zbavovat ještě podstatně více než předtím.96 Tyto obavy se však nakonec ukázaly jako liché. Krátce po zavedení zákona sice počet případů nezákonné likvidace elektrozařízení skutečně mírně stoupl,97 ale vláda okamžitě zavedla přísná protiopatření, která toto jednání účinně zarazila. Přestože tento zákon zdánlivě silně upřednostňuje výrobce spotřebičů, nakonec se pro ně neukázal tak výhodným, jak by se mohlo na první pohled jevit. Odvětví průmyslu zaměřené na výrobu elektrospotřebičů se rozdělilo do dvou skupin kolem korporací Matsushita Electric Industrial Co., Ltd. (která je od r. 2008 známá jako Panasonic) a Hitachi, Ltd. Výrobci si teoreticky mohli cenu recyklačních poplatků libovolně stanovit, pokud by tato částka příliš nepřekročila reálné náklady za recyklaci. Spotřebitelé mohli za staré výrobky platit až 7600 jenů (cca 1520 korun). Spotřebitelské skupiny a vláda však na jejich recyklační zodpovědnost natolik spoléhaly, že si tyto společnosti ve snaze podpořit prodej svých výrobků nastavily pouze velice nízké poplatky, které mohly jen sotva pokrýt skutečné náklady. Tokijská metropolitní vláda například spočítala, že cena za rozebrání jedné lednice a její likvidaci na skládce je 15800 jenů (cca 3160 korun). Výrobci spotřebičů si za ni však účtovali pouze 4600 jenů (cca 920 korun) a zbytek pokrývali z vlastních nákladů. Společnost Matsushita však vyšla vítězně alespoň z konkurenčního boje: její konsorcium se rozhodlo, že využije již existující recyklační továrny, kdežto společnost Hitachi vynaložila velké náklady 95

Remade in Japan. The Economist [online]. 5. 4. 2001 [cit. 2012-11-28]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/564154 96 Viz tamtéž. 97 UENO, Kiyoshi. Current Status of Home Appliance Recycling in Japan. In: ECP Newsletter [online]. JEMAI [cit. 2012-11-28]. No. 18. Dostupné z: http://www.rezagos.com/descargas/Current%20Status%20of%20Home %20Appliance%20Recycling%20in%20Japan.pdf str. 2

47

na stavbu třinácti nových zařízení. Matsushita pak jako první ohlásila svoje velice nízké recyklační poplatky. Společnost Hitachi nechtěla přijít o zákazníky, a tak její konsorcium cenu neochotně vyrovnalo do posledního jenu.98 Velký hráč na trhu elektrospotřebičů, společnost Sony, patřící do „skupiny B“ kolem společnosti Hitachi,99 časem založila s pěti dalšími výrobci celostátní kooperativní recyklační síť. Televizory této značky byly díky tomu v roce 2004 recyklovány v patnácti továrnách napříč Japonskem. Sony se stala hlavním podílníkem jedné z této továren, Green Cycle Corporation v prefektuře Aiči. Ve fiskálním roce 2004 se zde recyklovalo zhruba 570 000 televizí Sony. Zákon o recyklaci domácích spotřebičů vyžaduje recyklaci 55% televizorů, Sony jich však v roce 2004 recyklovala celých 86%. Green Cycle Corporation navíc navázala spolupráci s Výzkumným centrem pro recyklaci (založeným v roce 1997) na provádění výzkumu ohledně stavu recyklace v Japonsku. Výstupní data a zpětná vazba z tohoto výzkumu pomáhají designérům televizí a inženýrům vytvářet nové produkty, jejichž recyklace je jednodušší.100 Sony se dnes chlubí svým projektem „Road to Zero“, jehož cílem je dosáhnout do roku 2050 nulového procenta odpadu.101 Tento zákon by tedy snad opravdu mohl mít ideální důsledky: spotřebitelé své elektrospotřebiče používají déle a jsou více motivováni kupovat si je na protiúčet a výrobci svá zařízení produkují z méně a lépe recyklovatelných součástek v naději, že jim tak klesnou náklady za recyklaci. A co je hlavní, míra odpadu na skládkách se snižuje.

4.2 Dopad recyklačních zákonů na společnost Jak už naznačila kapitola 3.3.3 o vesnici Kamikacu, nový systém důsledného třídění odpadu má schopnost významně ovlivnit každodenní život Japonců. Tato vesnice je i v rámci Japonska extrémní případ, avšak zároveň možná předkládá obraz toho, jakou cestou se bude japonská společnost v tomto směru dále ubírat. Už dnes některé zdroje mluví o „recyklační

98

Remade in Japan. The Economist [online]. 5. 4. 2001 [cit. 2012-11-28]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/564154 99 UENO, Kiyoshi. Current Status of Home Appliance Recycling in Japan. In: ECP Newsletter [online]. JEMAI [cit. 2012-11-28]. No. 18. Dostupné z: http://www.rezagos.com/descargas/Current%20Status%20of%20Home %20Appliance%20Recycling%20in%20Japan.pdf str. 1 100 OLMSTED, John. Japan’s Recycling: More Efficient than U.S.A [online]. 2007 [cit. 2012-11-29]. Dostupné z: http://www2.uwstout.edu/content/rs/2007/Recycling.pdf. University of Wisconsin-Stout. str. 5 101 Road to zero. Sony [online]. Sony Electronics Inc., 2012 [cit. 2012-11-28]. Dostupné z: http://discover.store.sony.com/sustainability/roadtozero.html

48

kultuře“102, která se v zemi od zavedení recyklačních zákonů rozvinula. Japonci totiž berou třídění odpadu opravdu vážně. Za hlavní důvod tohoto fenoménu se dá považovat kolektivní charakter a vysoká organizovanost japonské společnosti. Hesla jako „kjórjoku“, spolupráce, nebo „omoijari“, ohleduplnost, zde zaznívají na každém kroku. Lidé se snaží nezpůsobovat druhým „meiwaku“, problémy, a nijak je svou existencí neobtěžovat. Aby společnost dosáhla svých cílů, musí společně vynakládat úsilí, „dorjoku“. A aby byl život v hustě zalidněné malé zemi pro všechny obyvatele pohodlný, je pro dobro společnosti nezbytně nutné dodržovat nařízení a pravidla, „kisoku“ a „rúru“ – jakkoli by se někomu mohla ve skrytu duše zdát nesmyslná. Dalším důležitým kulturním aspektem, který v tomto fenoménu velmi pravděpodobně hraje velkou roli, je také koncept „honne“ a „tatemae“, který je pro japonskou kulturu klíčový a vyjadřuje kontrast mezi vnitřními pocity a touhami jedince a chováním a názory, které projevuje na veřejnosti – zejména v rámci své komunity. V praxi to znamená, že každý jedinec žije pod neustálým dohledem komunity a musí tomu přizpůsobovat své jednání. Není proto překvapivé, že v dvoutisícové vesnici Kamikacu, kde se všichni navzájem dobře znají, třídí odpad 100% obyvatel, ačkoli téměř polovina z nich má proti stávajícímu systému výhrady. Vzhledem k tomu, že jsou pod neustálým dohledem sousedů, je porušování pravidel nemyslitelné. Proto se vesničané na projektu nulového odpadu snaží spíše nacházet pozitiva – všichni jsou schopni shodnout se alespoň na tom, že vesnice je dnes mnohem čistší.103 Jiná situace než na vesnicích a v malých městech však panuje v anonymních velkoměstech. Jako příklad opět poslouží Jokohama, jejíž recyklační kultura se stala v roce 2005 předmětem zájmu deníku The New York Times. Ne každý je zde ochoten se přizpůsobit, a proto je schopnost náležitě třídit odpad považována možná více než cokoli jiného za důkaz toho, že dotyčný je dospělý, zodpovědný jedinec.104 Neochotou třídit odpad jsou nechvalně známí hlavně mladí lidé, v čele se svobodnými muži, a také cizinci, pro něž je kvůli této reputaci často nesnadné najít podnájem. Pravidlům prý často vzdorují také „intelektuálové“,

102

Japan’s Recycling Pictures. All-recycling-facts.com [online]. All-recycling-facts.com, 2009-2012 [cit. 201212-07]. Dostupné z: http://www.all-recycling-facts.com/recycling-pictures.html 103 ONISHI, Norimitsu. How Do Japanese Dump Trash? Let Us Count the Myriad Ways. The New York Times [online]. 12. 5. 2005 [cit. 2012-11-29]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2005/05/12/international/ asia/12garbage.html?pagewanted=1&_r=1 104 Viz tamtéž.

49

za něž jsou v komunitách označováni třeba univerzitní profesoři či funkcionáři japonských aerolinií.105 Celkově se však úspěšnost dodržování pravidel pohybuje kolem 90%. Po zavedení recyklačních opatření se začalo stávat, že někteří obyvatelé přestali využívat svoje určené „sběrné body“ a místo toho se veřejné odpadkové koše v parcích a obchodech začaly plnit neroztříděným odpadem. Město na to zareagovalo tak, že jednoduše přestalo koše do parků dávat. Vznikla zde však naopak také armáda neúnavných dobrovolníků, jejichž posláním se stalo dohlížet na správné třídění odpadu. Nerozpakují se probírat chybně roztříděnými pytli s odpadky, aby našli cokoli, co jim prozradí totožnost jejich vlastníka, například korespondenci nebo účtenku. (Jinde jim jejich úkol usnadňují identifikační čísla, kterými jsou vlastníci pytlů v některých obvodech povinni svůj odpad označovat.) Následně viníka vyhledají a poučí ho o chybnosti jeho jednání. Šedesátiletý Micuharu Tanijama s tímto cílem objíždí až dvakrát denně svůj obvod a pokud najde nesprávně roztříděný odpad, nechává na místě káravé lístečky s výzvou k napravení chyb. Předtím si ještě pečlivě prohlédne obsah pytlů a ty nejnepořádnější odnese vlastníkům přímo před domovní dveře. Za příčinu nezákonného jednání považuje to, že komunitám v daných oblastech chybí silný vůdce, což ústí v „chaos“106. Přivykání novému systému přineslo některým obyvatelům Jokohamy i mnoho trapných chvilek. Třiapadesátiletá Šizuka Gu byla například písemně pokárána vůdcem své komunity za to, že nenapsala na pytel s odpadky své identifikační číslo „tlustým fixem“, ale použila fix, který byl „příliš tenký“107. Byl to pro ni takový šok a ostuda, že se musela na čas domluvit s manželem, aby jejich odpad raději likvidoval v místě svého pracoviště. Díky používání identifikačních čísel se dají majitelé nesprávně roztřízených pytlů snadno vyhledat i ve velkých bytových komplexech. V jednom z nich byla úspěšnost téměř stoprocentní, až na mladý pár, který v třídění odpadu soustavně chyboval. Kdykoli jim sedmasedmdesátiletý Sumiši Kawai zaklepal na dveře s důkazem jejich přestupků v rukou, omluvili se, avšak příště udělali opět stejné chyby. Nakonec už to starý pán nevydržel, zašel za pronajímatelem jejich bytu a požádal ho, aby pár vystěhoval – a tak se také stalo.

105

ONISHI, Norimitsu. How Do Japanese Dump Trash? Let Us Count the Myriad Ways. The New York Times [online]. 12. 5. 2005 [cit. 2012-11-29]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2005/05/12/international/ asia/12garbage.html?pagewanted=2&_r=2& 106 Tamtéž. 107 Tamtéž.

50

Všechny tyto příběhy spojuje to, že nejaktivnějšími strážci odpadu jsou lidé starší padesáti let, ať už jsou to vůdci svých komunit, nebo jejich dobrovolní pomocníci. Příčinu lze zřejmě hledat v tom, že generace narozené před 2. světovou válkou a těsně po ní v největší míře vyznávají tradiční hodnoty a vzorce chování, mezi něž patří důsledné dodržování pravidel i vzájemná sociální kontrola. Lze se rovněž domnívat, že tyto generace nejsilněji věří ve smysluplnost šetření zdroji, jehož prostředkem je i třídění odpadu, protože jim tento světonázor vštěpovali už jejich rodiče a prarodiče, vychovaní v době, kdy bylo Japonsko chudá země a šetření bylo nezbytné. Jak už naznačila kapitola o vesnici Kamikacu, na lidi středního věku a seniory se však naopak často odvolávají také kritici těchto přísných recyklačních strategií, tvrdíce, že je pro ně příliš namáhavý. Dále se stávají terči kritiky časová náročnost, která má nejnegativnější důsledky pro pracující občany, i další zcela pragmatické nepříjemnosti: od některých obyvatel Jokohamy zaznívají například stížnosti, že se jim od jeho zavedení kvůli neustálému umývání odpadků značně zvýšil účet za vodu.108 Recyklace, respektive třídění odpadu má mít tedy na japonskou společnost značný dopad. Případy Kamikacu a Jokohamy naznačují, že čím jsou pravidla a nařízení přísnější, tím je dopad na tuto ukázněnou společnost větší. Je to jen jeden z mnoha příkladů, jak se v přístupu k recyklaci odpadu se však zrcadlí japonská národní povaha.

4.3 „Společnost na jedno použití“ versus „mottainai“ Přestože japonská společnost má z výše uvedených důvodů vhodné předpoklady pro to, aby zde bylo třídění odpadu a jeho následná recyklace neobyčejně efektivní, s následujícími dvěma komponenty zásady 3R, tedy redukcí spotřeby a opětovným využíváním zdrojů, se trendy moderní konzumní společnosti i některé japonské tradice slučují jen velmi těžko. Japonská společnost lze naopak z mnoha důvodů popsat americkým sociologickým termínem „throw-away society“ 109 (konzumní společnost, doslova „společnost na jedno použití“), který označuje společnost silně poznamenanou konzumním způsobem života,

108

CHIDADE. Yokohama Recycling Program. In: 3Yen: Everyday in Japan [online]. 6. 2. 2006 [cit. 2012-1128]. Dostupné z: http://everyday.3yen.com/2006-02-06/yokohama-recycling-program/ 109 HAYS, Jeffrey. Trash and Garbage in Japan. Facts and Details [online]. 2009, 2012 [cit. 2012-11-29]. Dostupné z: http://factsanddetails.com/japan.php?itemid=869&catid=26&subcatid=162

51

nadměrnou spotřebou a nadměrnou produkci nekvalitních výrobků a věcí na jedno použití. Takováto společnost samozřejmě rovněž vytváří neobyčejně velké množství odpadu. Zájem japonských konzumentů se v poslední době z různých důvodů přesunul z televizorů a dalších elektrospotřebičů domácích značek na nejnovější modely produktů značek Apple či Samsung, 110 nicméně poptávka po nových a nových výrobcích je stále vysoká. Tato tendence se však zdaleka netýká jen elektroniky. Jako příklad může posloužit tamější módní průmysl, jenž nabízí až na výjimky značně nekvalitní výrobky, jejichž výhodami jsou však špičkový design a nízká cena. Japonky i Japonci se o módu velmi zajímají a vždy chtějí držet krok s posledními trendy, což znamená, že každou novou sezónu kompletně obměňují svůj šatník. Přičte-li se k tomu fakt, že vzhledem ke kolektivnímu charakteru japonské společnosti má každý tendenci nosit to samé, co vidí na ostatních lidech, je jasné, že spotřeba oblečení, obuvi a doplňků je zde obrovská. V ideálním případě tyto výrobky končí na bleších trzích, v Hard Offu nebo v charitativních organizacích, v horším případě ve spalovnách nebo na skládkách. Dalším problémem je tradice nadměrného balení výrobků. V Japonsku se v roce 2010 recyklovalo 77% plastů, což je mimořádně vysoké číslo.111 Experti však poukazují na to, že plastů by bylo třeba recyklovat podstatně méně, kdyby výrobci v první řadě nepoužívali tolik plastových obalů.

112

Například krabičky s obědem obentó se prodávají v plastových

krabičkách s plastovým víkem, a navíc se zákazníkovi zabalí do plastového pytlíku, zákazníci jsou zvyklí na jablka a další ovoce balená jednotlivě do plastových sítěk a to samé platí i pro další potraviny. Výsledkem je ohromující množství plastového odpadu (především z domácností), který je zhruba ze čtvrtiny stále pálen nebo skládkován. 113 Nadměrně využívané jsou i papírové obaly: např. pekárny francouzského typu balí chléb až do tří pytlíků: do prvního, aby zůstal teplý, do druhého, aby zůstal zvlášť od ostatního zboží, a ve třetím (plastovém) si ho zákazník odnáší domů. Japonci si také rádi dávají drobné dárky, které

110

From summit to plummet. The Economist [online]. 18. 2. 2012 [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/21547815 111 MCCURRY, Justin. Japan streets ahead in global plastic recycling race. The Guardian [online]. 29. 12. 2011 [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/environment/2011/dec/29/japan-leads-field-plasticrecycling 112 Viz tamtéž. 113 Viz tamtéž.

52

jsou často zabalené do mnoha vrstev okrasného balicího papíru, který je vzápětí zlikvidován.114 Další příklad nadměrné spotřeby jsou dřevěné jídelní hůlky na jedno použití, které jsou mnohem běžnější než jejich leštěná alternativa. Tyto hůlky se rozdávají zdarma ke každému jídlu v restauracích či baleným obědům ve školních jídelnách, jsou automaticky přibalovány k jídlům v supermarketech apod. Japonci každý rok zlikvidují alarmujících 25 miliard párů těchto jednorázových hůlek,115 jež jsou mnohdy vyrobeny ze dřeva vytěženého z lesů na ostrově Hokkaidó, až donedávna oplývajících unikátním ekosystémem.116 Japonsko je rovněž proslulé nebývalým plýtváním potravinami. Jen v Tokiu potraviny tvoří 30% odpadu z domácností, což je 6000 tun denně – tento objem jídla by mohl každodenně zachránit 4,5 miliónu hladovějících. Tato situace je o to paradoxnější, že 60% potravin se do Japonska musí importovat.117 Vybudovat v takovýchto podmínkách opravdovou „recyklační společnost“ je pochopitelně velmi nesnadné. Japonci si natolik zvykli na luxus, který jim přinesl přechod ke kapitalistické společnosti, že dokud se nějak zásadně nezmění podmínky, bude v této zemi vždy existovat odpor proti některým aspektům ekologických hnutí, jež hrozí poškodit ekonomiku a některé tradiční postupy. Snaha o opravdový „návrat ke kořenům“ však v Japonsku přeci jen sílí – a impulz přišel paradoxně ze zahraničí. V roce 2005 pozval deník Mainichi do Japonska keňskou ekologickou aktivistku a nositelku Nobelovy ceny za mír za rok 2004 Wangari Maathai118. Během rozhovoru s bývalým šéfredaktorem těchto novin Jošinorim Kandoem se setkala s japonským termínem „mottainai“, který se dá do češtiny zhruba přeložit jako „plýtvání, 114

HAYS, Jeffrey. Trash and Garbage in Japan. Facts and Details [online]. 2009, 2012 [cit. 2012-11-29]. Dostupné z: http://factsanddetails.com/japan.php?itemid=869&catid=26&subcatid=162 115 Viz tamtéž. 116 SUZUKI, David a Keibo OIWA. Other Japan: Voices Beyond the Mainstream. Michigan: Fulcrum Publishing, 23. 7. 1999. ISBN 1555914179, 9781555914172. str. 113-114 117 BRASOR, Philip. Japan loves wasting food. The Japan Times [online]. 1. 3. 2009 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.japantimes.co.jp/text/fd20090301pb.html 118 Wangari Maathai (1940-2011) byla environmentalistka, aktivistka za práva žen a demokracii a hlavně zakladatelka ekologického Hnutí zeleného pásu, ve své rodné Keni známá také jako Matka stromů. Byla to také první žena z regionu centrální a východní Afriky, která kdy získala vysokoškolský titul Ph.D., a první Afričanka, která kdy obdržela Nobelovu cenu. Od roku 2002 byla Wangari Maathai poslankyní, krátce i členkou keňské vlády. V roce 2004 jí byla udělena Nobelova cena za mír za prosazování ochrany životního prostředí a ženských práv. V průběhu života si na rodném kontinentě vydobyla gloriolu podobnou bývalému jihoafrickému prezidentovi Nelsonu Mandelovi. Podle ekologických expertů je její Hnutí zeleného pásu jedno z nejefektivnějších hnutí na ochranu životního prostředí na světě – od roku 1977 už zasadilo v reakci na vykácené africké oblasti desítky miliónů nových stromů. V roce 2011 podlehla v 71 letech rakovině. (Česká televize, 2011)

53

mrhání, ztráta, zmar“. První část tohoto starobylého výrazu, mottai, pochází z buddhismu, kde odkazuje na samotnou podstatu věcí. Vztahuje se ke všemu v hmotném vesmíru a naznačuje, že nic neexistuje v izolaci, ale vše je ve své podstatě propojené. Nai je negace tohoto termínu, a mottainai se proto dá chápat jako výraz smutku nad zavržením pout spojujících vše živé i neživé. Je to ovšem také výzva k obnovení těchto pout a opětovnému uznání důležitosti zacházení se všemi živými i neživými entitami s velkou péčí a úctou.119 Tento buddhistický termín rovněž souvisí s šintoistickou představou, že vše živé i neživé má duši.120 Maathai k tomuto konceptu pocítila hluboké sympatie a navrhla deníku Mainichi, že bude slovo mottainai šířit po světě jako obecný klíčový výraz pro ochranu a zachování životního prostředí. Do své smrti v roce 2011 o něm stačila přednášet v Africe, Asii, Evropě i Spojených státech, opravdu se tedy zasloužila o to, aby vešel ve známost v globálním měřítku. Deník Mainichi Shimbun mezitím v partnerské spolupráci se společností Itochu Corporation zahájil celonárodní kampaň MOTTAINAI, kterou podporují i nadnárodní koncerny jako Toyota Motor, Co. 121 Heslo mottainai, jež v praxi vyzývá k opatrnému a šetrnému zacházení se zdroji, tedy k redukci, opětovnému využívání i recyklaci, se stalo jakousi čistě japonskou obdobou zásady 3R. Noviny Mainichi, jichž se denně prodají čtyři milióny výtisků, apelují na Japonce, aby si každý den zvykli provádět jednoduché úkony, které pomohou chránit životní prostředí: nenechávat při čištění zubů zbytečně téct vodu, nenechávat zbytečně rozsvícená světla, používat úsporné domácí spotřebiče nebo nosit s sebou na nákupy vlastní nákupní tašky místo využívání plastových, rozdávaných zdarma v obchodech. Hnutí MOTTAINAI také spolupracuje na výrobě a propagaci nejrůznějších ekologicky šetrných produktů (nápojové automaty, nákupní tašky, jídelní hůlky podle modelu z 19. století, hrnky ze starého nádobí…) a prosazuje návrat k tradičním japonským výrobkům jako šátek furošiki 122 . Pod záštitou této kampaně ve školách každoročně probíhá mnoho projektů s ekologickou tématikou, pořádají se bleší trhy atd. Kampani MOTTAINAI vyjádřilo

119

What we do. MOTTAINAI Home [online]. MOTTAINAI [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://mottainai.info/ english/what.html 120 KESTENBAUM, David. Mottainai Grandma Reminds Japan, 'Don't Waste'. NPR [online]. 8. 10. 2007 [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=14054262 121 Who we are. MOTTAINAI Home [online]. MOTTAINAI [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://mottainai.info/ english/what.html 122 Látkový šátek, který sloužil k balení a přepravě oblečení, dárků i dalšího zboží.

54

podporu mnoho lidí a organizací po celém Japonsku a nedávná anketa ukázala, že o existenci tohoto hnutí má povědomí 80% Japonců.123 V reakci na vznik kampaně MOTTAINAI vydalo v roce 2005 nakladatelství Kodansha útlou dětskou knihu Mottainai Grandma. Mladá autorka Mariko Šindžu ji napsala pro svého čtyřletého syna, aby mu vysvětlila, proč je tak důležité dojídat všechno jídlo, a také proto, aby mladým Japoncům a jejich dětem připomněla, co mottainai vlastně znamená.124 Toto téma dnešní společnost zjevně zajímá, protože titulu se do roku 2007 prodalo 400 000 výtisků. Kniha se stala v témže roce i tématem reportáže americké rádiové stanice NPR (National Public Radio), z níž čerpá i většina následujícího textu. Hlavní postava knihy, přísná „babička Mottainai“, plísní svého vnuka, že na čištění zubů mu stačí jediný kelímek vody, má nutkavou potřebu užitečně využít každý kousek odpadků, který najde (ze zmačkaného papíru se přece dá vyrobit dinosaurus, ze zbytků pastelek se nakreslí duha) a je natolik šetrná, že neváhá slíznout vnukovi z tváře poslední nedojedené zrníčko rýže.125 Dnešní dospělí Japonci se shodnou, že podobné situace si dobře pamatují z dětství, protože tyto hodnoty jim vštěpovali i jejich rodiče a prarodiče, kteří se mnohdy uchylovali k brutálním metodám: strašili děti, že pokud nedojí svou rýži, tak oslepnou, nebo jim nedovolili jít spát, dokud nedojedli rýži do posledního zrnka. Koncept mottainai tedy rozhodně nebyl dlouho pohřbený staletími. Mariko Šindžu však tvrdí, že v poslední době byl opravdu zapomenut. Dnešní generaci dospělých jeho význam ještě učili rodiče, ale pokud ho dnešní rodiče nepředají i svým dětem, povědomí o něm zcela zmizí, což považuje za „děsivou“126 představu. Termín mottainai vyjadřuje v japonské mentalitě hluboko zakořeněnou představu, že lidé jsou součástí přírody a měli by s ní žít v harmonii. Ještě důležitější však může být fakt, že toto heslo neslo po celá staletí i zcela pragmatický význam: Japonsko je země s velice omezenými zdroji, a tak museli její obyvatelé odedávna všechno buď importovat, nebo se uskromnit. Až do ekonomického boomu v 70. letech 20. století to tedy byl relativně chudý stát. V současnosti je však všechno jinak – Japonsko je plné ohromujících velkoměst, staví se 123

What we do. MOTTAINAI Home [online]. MOTTAINAI [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://mottainai.info/ english/what.html 124 KESTENBAUM, David. Mottainai Grandma Reminds Japan, 'Don't Waste'. NPR [online]. 8. 10. 2007 [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=14054262 125 Viz tamtéž. 126 Tamtéž.

55

zde čím dál více mrakodrapů, nabídka elektroniky je tak obrovská, že převyšuje poptávku, většina obyvatel je zvyklá na velice vysoký životní standard, jenž vyžaduje mnoho produktů a mnoho elektřiny, a spotřeba energií a emise oxidu uhličitého stále rostou. Idea mottainai je však v japonské mentalitě pravděpodobně stále přítomna – není prý výjimkou, že někteří lidé například znovu využívají vodu z koupele na praní prádla. 127 Odpovídá tomu i razance a úspěšnost, s jakou se prosadily a uplatnily nové recyklační zákony a pravidla třídění odpadu. Zdá se tedy, jako by v dnešní japonské mentalitě sváděly boj dva rozporuplné přístupy k životu – na jednu stranu neplýtvat, na druhou stranu chtít všechno, co moderní svět může člověku nabídnout.128 Jako by se konflikt mezi moderním a tradičním, který v japonské kultuře zuří už po dlouhá desetiletí, projevoval i v nakládání s odpadem.

127

KESTENBAUM, David. Mottainai Grandma Reminds Japan, 'Don't Waste'. NPR [online]. 8. 10. 2007 [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=14054262 128 Viz tamtéž.

56

Závěr Recyklace odpadu v Japonsku je mnohovrstevnatý fenomén, který zasahuje do mnoha oblastí včetně kultury, sociologie, ekonomie a práva. Má hluboké kořeny už v historii, zejména v období Edo, kdy bylo Japonsko po tři staletí uzavřené okolnímu světu a jeho obyvatelům nezbývalo než si vystačit s jeho velmi omezenými zdroji a recyklovat, renovovat a redukovat, co se dalo. „Mottainai“ mělo v tehdejší extrémně pomalu rostoucí ekonomice velice reálný, pragmatický význam. Naprosto opačná situace nastala v poslední třetině 20. století, kdy se japonská ekonomika nastartovala na plné obrátky a podnítila přerod Japonska v konzumní společnost. Model „masové výroby – masové spotřeby – masové likvidace“, kdy většina vyprodukovaného odpadu končila na skládkách, se však pro Japonsko ukázal jako dlouhodobě neudržitelný. Hlavní roli zde tentokrát sehrál geografický faktor: pokud obyvatelé hustě zalidněného ostrova s malou rozlohou nechtěli být do několika let pohřbeni v horách odpadků, museli vymyslet jiné řešení. Jak již bylo uvedeno kapitole 1.2, podle eurokomisaře pro životní prostředí brání Čechům v dosažení většího úspěchu v oblasti nakládání s odpadem nedostatek motivace a politické vůle. Japoncům však na přelomu tisíciletí nechybělo ani jedno z toho. Ke změně stávajícího modelu je donutil samotný charakter jejich země a politici projevili dostatečnou vůli a razanci, aby rychle a efektivně zakročili, nedbajíce na možný počáteční odpor výrobců a spotřebitelů, jimž určili mnoho náročných nových povinností. Úřady místní samosprávy, výrobci i spotřebitelé se však dokázali sjednotit a vytvořit společnou iniciativu, prosazující zásadu 3R. Do hry vstoupily ekonomické principy nabídky a poptávky a ještě větší roli sehrála japonská národní povaha – kolektivní myšlení, smysl pro spolupráci, organizovanost, ukázněnost, dostatek odhodlání, cit pro detail a v neposlední řadě snaha udržet si tvář. V nakládání s odpadem se však stále ostře projevuje konflikt mezi tradičním a moderním, domácím a globálním, který v japonské kultuře panuje už po dlouhou řadu let a kvůli němuž je výsledek těchto snah nejistý. Cílem mé práce bylo představit problematiku recyklace odpadu v Japonsku z nejrůznějších hledisek. Nakonec mi však mé bádání přineslo ještě víc, než jsem očekávala. Recyklace odpadu se pro mě stala příkladem toho, jak se jednotlivé sféry lidské existence 57

prolínají a vzájemně ovlivňují. Recyklace významně ovlivnila ekonomiku, v budoucnosti však ekonomika pravděpodobně zase ovlivní recyklaci. Nové recyklační zákony proměnily společnost, kde vytvořily novou „recyklační kulturu“ – tato kultura by však nikdy nevznikla, kdyby neměla živnou půdu v japonské mentalitě. Tato mentalita se vyvinula pod vlivem nejrůznějších kulturních, historických i ekonomických okolností. A za mnohými z nich stojí samotné přírodní podmínky tohoto lidnatého státu. Všechny tyto faktory jsou propojené, všechny se navzájem ovlivňují, mezi všemi existují neviditelná pouta. A právě proto může při bližším pohledu posloužit jako zrcadlo dané kultury i natolik obyčejná věc, jako je popelnice.

58

Summary

This bachelor thesis focuses on the topic of recycling and waste management in Japan. Its main goal is to present a brief, comprehensive overview of the rather complex subject. It begins with the introduction of waste recycling in general, including the waste hierarchy or 3R’s of reduce, reuse, recycle, followed by the history of recycling in Japan, particularly the Edo Period and World War II. However, the main focus of the thesis is the situation in contemporary Japan. Therefore, it further deals with the new recycling laws that were enacted and put into force at the turn of the centuries and certain ensuing measures, it describes the sorting systems in Tokyo’s Setagaya, in Yokohama and in a “zero-waste” village of Kamikatsu, and it also presents other waste management options, as well as the results of the waste counter-measures. Finally, it offers an analysis of certain socio-economic and cultural aspects of recycling in Japan, including the description of recycling culture of Yokohama and the explanation of the term “mottainai”. The thesis should above all serve as an introduction into the subject of recycling in Japan and an impetus for further study.

59

Anotace Jméno a příjmení autora: Helena Šváchová Název práce: Recyklace v Japonsku Fakulta a katedra: Filozofická fakulta, Katedra asijských studií Vedoucí práce: Mgr. Ivona Barešová, PhD. Počet stran: 74 Počet znaků: cca 140 000 s mezerami Počet použitých pramenů a literatury: 58 Počet příloh: 1 obrazová příloha o 16 bodech Klíčová slova: Japonsko, recyklace, odpad, třídění, skládky, Jokohama, Tokio, Kamikacu, zákony, společnost, ekonomika, období Edo, mottainai

Tématem této bakalářské diplomové práce je recyklace a nakládání s odpadem v Japonsku. Hlavním cílem je představit čtenáři tento fenomén z nejrůznějších hledisek. V úvodu se čtenář seznámí s problematikou recyklace odpadu jako takovou, včetně tzv. odpadové hierarchie neboli zásady 3R. Poté se práce zabývá historií recyklace v Japonsku, s důrazem na období Edo a druhou světovou válku. Těžiště práce nicméně tkví v situaci současného Japonska. Proto jsou další kapitoly zaměřeny na nové recyklační zákony, které zde vstoupily v platnost na přelomu tisíciletí, a na některá z nich vyplývající opatření. Jsou zde detailně popsány systémy třídění odpadu v tokijském obvodu Setagaja, ve městě Jokohama a ve vesnici Kamikacu a zmíněny další možnosti nakládání s odpadem i výsledky zákonů proti odpadu. V neposlední řadě práce obsahuje analýzu jistých socioekonomických a kulturních aspektů recyklace v Japonsku, včetně popisu recyklační kultury města Jokohama a objasnění pojmu „mottainai“. Práce má především sloužit jako úvod do dané problematiky a podnět k dalšímu studiu.

60

Seznam použitých informačních zdrojů

Publikace 

溝入, 茂. 明治日本のごみ対策. リサイクル文化社, 2007. ISBN 4434102249, 9784434102240.



SUZUKI, David a Keibo OIWA. Other Japan: Voices Beyond the Mainstream. Michigan: Fulcrum Publishing, 23. 7. 1999. ISBN 1555914179, 9781555914172. str. 113-114

Internetové články a příspěvky 

松下, 展千. トップメッセージ. In: BOOK・OFF グループ [online]. 2011. vyd. [cit. 2012-23-11]. Dostupné z: http://www.bookoff.co.jp/company/messege.html



AUNTY ENTROPY. Only 3 Rs – Reduce, Reuse, Recycle. In: Urban Ore: Blog [online]. 2. 9. 2010 [cit. 2012-10-12]. Dostupné z: http://urbanore.com/1293-only-3rs-reduce-reuse-recycle



BRASOR, Philip. Japan loves wasting food. The Japan Times [online]. 1. 3. 2009 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.japantimes.co.jp/text/fd20090301pb.html



CHIDADE. Garbage Trucks. In: 3Yen: Everyday in Japan [online]. 26. 4. 2006 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z: http://everyday.3yen.com/2006-04-26/garbage-trucks/



CHIDADE. Yokohama Recycling Program. In: 3Yen: Everyday in Japan [online]. 6. 2. 2006 [cit. 2012-11-28]. Dostupné z: http://everyday.3yen.com/2006-02-06/yokohamarecycling-program/



EUROPIAN Parliament, Council. Directive 2008/98/EC of the European Parliament and of the Council of 19 November 2008 on waste and repealing certain Directives (Text with EEA relevance). EUR-Lex: Access to European Union Law [online]. Publications Office, 19. 11. 2008. [cit 2012-10-17]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/Notice.do?val=483340:cs&lang=cs&list=522727:cs,495628: cs,483340:cs,&pos=3&page=1&nbl=3&pgs=10&hwords=&checktexte=checkbox&vi su=#texte



HARRABIN, Roger. Zero Waste in Japan. BBC NEWS [online]. 11. 7. 2008 [cit. 2012-11-16]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/7499954.stm 61



HAYS, Jeffrey. Trash and Garbage in Japan. Facts and Details [online]. 2009, 2012 [cit. 2012-11-29]. Dostupné z: http://factsanddetails.com/japan.php?itemid=869& catid=26&subcatid=162



KESTENBAUM, David. Mottainai Grandma Reminds Japan, 'Don't Waste'. NPR [online]. 8. 10. 2007 [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://www.npr.org/templates/ story/story.php?storyId=14054262



KLOS, Čestmír. V Česku je moc skládek. Měli bychom se probudit. Českápozice.cz [online]. 21. 10. 2011 [cit. 2012-12-01]. Dostupné z: http://www.ceskapozice.cz/ domov/ekologie/v-cesku-je-moc-skladek-meli-bychom-se-probudit



MCCURRY, Justin. Climate change: How quest for zero waste community means sorting the rubbish 34 ways. The Guardian [online]. 5. 8. 2008 [cit. 2012-11-16]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/environment/2008/aug/05/recycling.japan



MCCURRY, Justin. Japan streets ahead in global plastic recycling race. The Guardian [online]. 29. 12. 2011 [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/ environment/2011/dec/29/japan-leads-field-plastic-recycling



OLMSTED, John. Japan’s Recycling: More Efficient than U.S.A [online]. 2007 [cit. 2012-11-29]. Dostupné z: http://www2.uwstout.edu/content/rs/2007/Recycling.pdf. University of Wisconsin-Stout. str. 5



ONISHI, Norimitsu. How Do Japanese Dump Trash? Let Us Count the Myriad Ways. The New York Times [online]. 12. 5. 2005 [cit. 2012-11-29]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2005/05/12/international/asia/12garbage.html?pagewanted=1 &_r=1



SAMOSEBOUTRIDIMODPAD. Systém zpětného odběru EKO-KOM. YouTube [online]. 17. 10. 2012 [cit. 2012-10-23]. Dostupné z: http://www.youtube.com/ watch?v=tBfH45Wi5gQ



UENO, Kiyoshi. Current Status of Home Appliance Recycling in Japan. In: ECP Newsletter [online]. JEMAI [cit. 2012-11-28]. No. 18. Dostupné z: http://www.rezagos.com/descargas/Current%20Status%20of%20Home%20Appliance %20Recycling%20in%20Japan.pdf str. 2



WHARMBY SELDMAN, Kate. The History of Paper Recycling. In: EHow [online]. Demand Media, Inc., 1999, 2012 [cit. 2012-09-06]. Dostupné z: http://www.ehow.com/about_5332230_history-paper-recycling.html

62



循環型社会形成推進基本法. In: E-Gov [online]. Roč. 2000, č. 110 [cit. 2012-11-19]. Dostupné z: http://law.e-gov.go.jp/htmldata/H12/H12HO110.html



フリマ開催情報カレンダー. フリーマーケットへ一行！ [online]. Tatuta, 2000, 2012 [cit. 2012-11-23]. Dostupné z: http://www2j.biglobe.ne.jp/tatuta/



横浜市: 横浜市(よこはまし)のごみデータ. In: 九都県市: リサイクルスクエア [online]. 9tokenshi Haikibutu Mondai Kentoiinkai, 2004-2012 [cit. 2012-11-23]. Dostupné z: http://www.re-square.jp/kids/data/yokohama_index.html



容り法はなぜできたの？. 日本容器包装リサイクル協会 [online]. The Japan Containers And Packaging Recycling Association, 2008 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z: http://www.jcpra.or.jp/summary/why.html



環境省調査、2009 年度のごみの総排出量、1 人 1 日当たりのごみ排出量とも 減少. In: ECO JAPAN [online]. 7. 3. 2011 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z: http://eco.nikkeibp.co.jp/article/news/20110307/106046/



協議会概要. 段ボールリサイクル協議会 [online]. 段ボールリサイクル協議会, 2007 [cit. 2012-11-23]. Dostupné z: http://www.danrikyo.jp/index1.html



協会の目的. アルミ缶リサイクル協会 [online]. Aluminum Can Recycling Association, 2005 [cit. 2012-11-23]. Dostupné z: http://www.alumican.or.jp/html/business_01.html



昔のリサイクルの思い出. In: PIC-BIO blog [online]. PIC-BIO, Inc., 10. 2. 2011 [cit. 2012-01-26]. Dostupné z: http://www.pic-bio.com/blog/2011/02/post-229.html



世田谷区のごみの分別 [online]. ごみ分別

ややこしいところ. ごみ分別

東京都 世田谷区

東京都 世田谷区, 2010 [cit. 2012-11-16]. Dostupné z:

http://risaikuru.org/ 

資源の出し方. せたがや: Setagaya City [online]. Setagaya City, 2012 [cit. 2012-1116]. Dostupné z: http://www.city.setagaya.lg.jp/kurashi/ 101/113/252/253/ d00011981.html



3 R's of Sustainability: Reduce, Reuse, Recycle. Instructor's Lecture Notes. In: Learning Communications [online]. World Class Communications Technologies, LLC, 2011 [cit. 2012-10-27]. Dostupné z: http://www.learncom.com/pdf/VL6811_ILN.pdf



3R Policies: Home Appliance Recycling Law. Ministry of Economy, Trade and Industry [online]. Ministry of Economy, Trade and Industry, 22. 5. 2006 [cit. 2012-1121]. Dostupné z: http://www.meti.go.jp/policy/recycle/main/english/law/home.html 63



3R Policies: Containers and Packaging Recycling Law. Ministry of Economy, Trade and Industry [online]. 16. 1. 2007 [cit. 2012-11-21]. Dostupné z: http://www.meti.go.jp/policy/recycle/main/english/law/contain.html



Electric Appliance Recycling in Japan. Informinc.org [online]. INFORM, Inc., 2003 [cit. 2012-11-21]. Dostupné z: http://www.informinc.org/japanepr.pdf



From summit to plummet. The Economist [online]. 18. 2. 2012 [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/21547815



History of Recycling. All-recycling-facts.com [online]. All-recycling-facts.com, 2009, 2012 [cit. 2012-01-25]. Dostupné z: http://www.all-recycling-facts.com/history-ofrecycling.html



Japan Maintains World's Highest Steel Can Recycling Rate: 88.1% in 2006. In: Japan for Sustainability [online]. 9. 11. 2007 [cit. 2012-11-23]. Dostupné z: http://www.japanfs.org/en/pages/026840.html



Japan’s Recycling Pictures. All-recycling-facts.com [online]. All-recycling-facts.com, 2009-2012 [cit. 2012-12-07]. Dostupné z: http://www.all-recycling-facts.com/ recycling-pictures.html



Japan's Sustainable Society in the Edo Period (1603-1867). Japan for Sustainability Newsletter [online]. 2003, č. 007 [cit. 2012-01-22]. Dostupné z: http://www.japanfs.org/en_/newsletter/200303-1.html



Landfill still accounted for nearly 40% of municipal waste treated in the EU27 in 2010. In: Eurostat Newsrelease [online]. Eurostat Press Office, 27. 3. 2012 [cit. 2012-11-30]. 48/2012. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_PUBLIC/827032012-AP/EN/8-27032012-AP-EN.PDF



Podívejte se, co se děje s papírovým odpadem. Jaktridit.cz [online]. Jak třídit.cz, 1992, 2010 [cit. 2012-10-20]. Dostupné z: http://www.jaktridit.cz/cz/co-se-deje-sodpadem/recyklace-a-vyuziti-papiru



Points of Act: Background. The Japan Containers and Packaging Recycling Association [online]. The Japan Containers and Packaging Recycling Association [cit. 2012-11-17]. Dostupné z: http://www.jcpra.or.jp/eng/jcpra/02.html



Points of Act: Definition. The Japan Containers and Packaging Recycling Association [online]. The Japan Containers and Packaging Recycling Association [cit. 2012-11-17]. Dostupné z: http://www.jcpra.or.jp/eng/jcpra/02.html

64



Points of Act: Users and Manufacturers Assume the "Responsibility". The Japan Containers and Packaging Recycling Association [online]. The Japan Containers and Packaging Recycling Association [cit. 2012-11-17]. Dostupné z: http://www.jcpra.or.jp/eng/jcpra/02.html



Povinnosti ze zákona. EKO-KOM [online]. EKO-KOM, a.s., 2011 [cit. 2012-10-22]. Dostupné z: http://www.ekokom.cz/cz/klienti/povinnosti-ze-zakona



Recyklace. Ekostrážce [online]. [cit. 2012-10-17]. Dostupné z: http://www.ekostrazce.cz/texty/recyklace



"Reduce Reuse Recycle" Waste Hierarchy. All-recycling-facts.com [online]. Allrecycling-facts.com, 2009, 2012 [cit. 2012-10-12]. Dostupné z: http://www.allrecycling-facts.com/reduce-reuse-recycle.html



Remade in Japan. The Economist [online]. 5. 4. 2001 [cit. 2012-11-28]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/564154



Road to zero. Sony [online]. Sony Electronics Inc., 2012 [cit. 2012-11-28]. Dostupné z: http://discover.store.sony.com/sustainability/roadtozero.html



Screen savers. The Economist [online]. 24. 5. 2007 [cit. 2012-11-23]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/9231860?story_id=9231860



Separation and Disposal of Garbage and Recyclables: ごみと資源物の分け方・出し 方. [online]. Recycling & Waste Recycling Bureau, 2011 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z: http://www.city.yokohama.lg.jp/shigen/sub-shimin/dashikata/img/english.pdf



The Basic Law for Establishing the Recycling-based Society (Tentative translation) [online]. Environment Agency Japan, roč. 2000, č. 110. Dostupné z: http://www.env.go.jp/recycle/low-e.pdf.



The Recycling Process. All-recycling-facts.com [online]. All-recycling-facts.com, 2009, 2012 [cit. 2012-10-10]. Dostupné z: http://www.all-recyclingfacts.com/recycling-process.htmlUnplugged. The Economist [online]. 5. 2. 2009 [cit. 2012-29-11]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/13059765



What is Steel Can Recycling Association?. Japan Steel Can Recycling Association [online]. Japan Steel Can Recycling Association, 2010 [cit. 2012-11-22]. Dostupné z: http://www.steelcan.jp/english/index.html



What we do. MOTTAINAI Home [online]. MOTTAINAI [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://mottainai.info/english/what.html

65



Who we are. MOTTAINAI Home [online]. MOTTAINAI [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://mottainai.info/english/what.html

Webové stránky 

江戸時代のリサイクル [online]. [cit. 2012-01-10]. Dostupné z: http://www.simofuri.com/recycle/recycle.htm



HARD・OFF [online]. HARD OFF CORPORATION Co, Ltd., 2012 [cit. 2012-1123]. Dostupné z: http://www.hardoff.co.jp/



Jaktridit.cz [online]. Jak třídit.cz, 1992, 2012 [cit. 2012-10-21]. Dostupné z: http://www.jaktridit.cz/cz

66

Obrazová příloha

Obr. 1: Symbol recyklace (Zdroj: ekolist.cz)

Obr. 2: Zelený bod (Zdroj: ekolist.cz)

67

Recyklační identifikační značky (Zdroj: METI)

Obr. 3: Zleva nahoře: značky pro plastové obaly, papírové obaly, PET lahve, ocelové plechovky, hliníkové plechovky

Obr. 4: Značky pro kartónové krabice a lepenku

68

Obr. 5: Značka pro produkt ze smíšeného materiálu, v tomto případě plastový kelímek s papírovým víčkem. Dalšími komponenty jsou vnější film a plastový pytlík s polévkou. Viz obr. dole.

Obr. 6: Příklad toho, na jaké komponenty může spotřebitel kelímek s polévkou rozložit: plastový vnější film, papírové víčko, plastový kelímek a pytlík s polévkou. Tyto komponenty patří do oddělených kontejnerů.

Obr. 7: Značka pro produkt či obal vyrobený z více neoddělitelných komponentů (plast a PET). Hlavní komponent je podtržen a produkt je označen podle něj.

69

Třídění odpadu v obvodu Setagaja (Zdroj: Bc. Šárka Minarčíková)

Obr. 8: „Sběrný bod pro recyklovatelné produkty a odpad“ pro každý dům v rámci bytových komplexů.

Obr. 9: Informační leták popisující systém třídění odpadu v tomto obvodu. 70

Obr. 10: Malý kontejner pro několik rodin ve vilové čtvrti.

Obr. 11: Krabice se skleněnými lahvemi připravená v určený den pro popeláře před vchodem rodinného domu.

71

Obr. 12: Velkoobjemový odpad připravený před „sběrným bodem“ pro odvoz.

Obr. 13: Povolenky pro velkoobjemový odpad.

72

Obr. 14: Varovná nálepka (Zdroj: danychoo.com)

Text nálepky: „Tento odpad není správně roztříděn. Prosíme, abyste ho laskavě roztřídili správně a znovu ho vynesli.“

Obr. 15: Domovní prodej (Zdroj: vlastní archiv)

73

Obr. 16: 34 kategorií odpadu vesnice Kamikacu (Zdroj: くるくる WEB)

74