O (NE)MOŽNOSTI DOHOVOŘIT SE Příspěvek k otázkám vyvolaným četbou knihy Michaela O'Briana „Apokalypsa“ Obsah: 1.Nemožnost argumentace (s.1-2), 2.Monologické situace (s.2), 3.Typologie monologických situací (s.2-8), 4.Prevence monologických situací (s.8-10), 5.Ježíšova služba dialogu (s.10 13), 6.Předběžný závěr (s.13)
1. NEMOŽNOST ARGUMENTACE Při rozdělování úkolů naší malé diskusní skupině mi bylo přiděleno téma logické argumentace. Musím přiznat, že jsem k němu už od začátku přistupoval s rozpaky. Manipulace, o nichž jsme mohli číst v naší výchozí knize, totiž spadají do oblasti lingvistické pragmatiky – jsou založeny daleko více na použití jazyka než na argumentaci. Když jsem vzal namátkou do ruky některé texty z provenience New Age, mé obavy se prohloubily: Zjistil jsem, že se zde logická argumentace vůbec nepoužívá. Čtenář, který otevře oblíbený (i když graficky nevýrazný) měsíčník Medium, vstoupí do světa vytvořeného ze specifického jazyka, z pojmů, které se nedefinují. „Naše vědomí řídí události na Zemi. Je to Absolutní Mysl, která tisíce let v obalech mučených lidských zvířat jako ve zlém snu chodila po planetě Zemi. Teď se tato Mysl probouzí – to je přece očividné.“ Toto tvrdí učitel meditace Petr Chobot v letošním květnovém čísle.1 S jeho názorem nelze polemizovat. Pokud požádáme Petra Chobota o přesné vymezení pojmu mysli nebo poukážeme na nepodloženost tvrzení o jejím „očividném probouzení“, pravděpodobně nám odpoví, že musíme opustit pouze „lidskou mysl“, musíme více naslouchat senzibilům, kteří nám „sdělí své zkušenosti s mimozemšťany a životem mimo fyzickou hmotu“.2 I v našem románu jsme mohli sledovat, že s ubohým archeologem nikdo na vědecké konferenci nediskutoval. Jeho příspěvek dokazující stáří a autenticitu evangelií byl doslova „odstřižen“ od možnosti argumentace. Prostě „vyšuměl“. Pravidla logiky, umění sporu, středověké disputace předpokládaly dialog, tj. snahu dospět skrze řeč k jasnému stanovisku. Aby to bylo možné, musí v takovém rozhovoru vystupovat partneři jako rovnocenní. Pravda je nad nimi a oni ji společně, poctivě hledají. Naproti tomu zde narážíme na nemožnost se dohovořit, neboť proti nám stojí vlastník pravdy, někdo, kdo byl zasvěcen, kdo ji nahlédl a nyní nám ji prorocky přednáší. Teolog a teoretik komunikace o těchto nesnázích píše těmito slovy: „Skutečná diskuse je ostatně možná pouze tehdy, jsou-li diskutující skutečně v jedné souřadnicové síti, v jedné referenční rovině, v jednom 1 Petr CHOBOT: Spojené léčivé síly – světové meditace, pokračování. In: Medium. Časopis pro ty, které zajímá vše tajemné, záhadné a neuvěřitelné. Roč.XX, č.5. Květen 2010. S.7. 2 Tamtéž. Zarazí též redundance výrazu „fyzická hmota“ !
1
znakovém systému.“3 Podstatou zasvěcovacího jazyka je však vykročení do zvláštní metaúrovně vědoucích. Otázky a diskuze jsou téměř zapovězeny – kdo se totiž ptá, jen dokazuje, že dosud neprozřel. Proto se ani já nebudu v dalších odstavcích zabývat pravidly věcné argumentace (jak mi bylo uloženo), nýbrž se pokusím detailněji analyzovat případy monologické komunikace a snad také odvodit jisté návrhy, jak jim předcházet (abychom se jich nedopouštěli my sami!), případně jak pomoci druhým, aby vystoupili z takového zakletí a otevřeli se skutečnému dialogu. 2. MONOLOGICKÉ SITUACE Slova nemusí nutně sloužit jen ke sdílení. Nejpozději od padesátých let, kdy Wittgenstein změnil své chápání jazyka a začal mluvit o izolovaných jazykových hrách, se stává z verbální reprezentace skutečnosti vytváření skutečností zcela nových – jazyk už nic nepředává, nýbrž konstruuje. Vytváříme si umělé světy, fantasy a vesmíry, v nichž nepotřebujeme protějšek k rozhovoru či sdílení. Uživatel jazyka se už nemusí nikomu zodpovídat, může se uchýlit do svého vlastního Logu, o němž Hérakleitos říkal, že je to rozum spících.4 Pro toho, kdo věří v Trojjediného Boha, bude takové odklonění do vlastní, uzavřené řeči zcela nepřípustné, ba dokonce mu může připomínat autistické postižení. Normální je být v dialogu. Český filosof dialogického personalismu popsal přirozenou potřebu vztahovosti následujícími slovy: „Lidská osoba je ze své podstaty nutně určena k tomu, aby se stala ty nějakého já, a tedy já nějakého ty.“ 5 Jestliže je normální vstupovat do dialogu, jestliže pouze dialog může uskutečnit opravdovou radost z lidského setkání a jestliže se k pravdě dostáváme pouze trpělivým ujasňováním, potom musíme s až opatrnickou podezřívavostí zkoumat jednotlivé monologické situace a ptát se, zdali nepřítomnost dialogu (otevřenosti k druhým, k jejich námitkám apod.) snese nějaké zdůvodnění. 3. TYPOLOGIE MONOLOGICKÝCH SITUACÍ Zde si dovolím využít nesmírně hluboké knihy Jolany Polákové Smysl dialogu.6 Již název první kapitoly- „Překážky dialogu“naznačuje, že Poláková (podobně jako my v tomto čtenářském kroužku) usiluje o jakousi komunikační hygienu, přičemž jí ale nejde jen o to, 3 Milan KLAPETEK: Komunikace, argumentace, rétorika. Grada Publishing. Praha 2008. S.85. 4 Uvedený výklad lze přisoudit zejména zlomku B2: „Ačkoli je řeč (Logos- pozn. J.B.) společná, žijí běžní lidé tak, jako kdyby měli své vlastní vědomí.“ Přeložil Zdeněk Kratochvíl. Srov.: Zdeněk KRATOCHVÍL: Délský potápěč k Hérakleitově řeči pro ty, kdo se potápějí až do krajnosti. Herrman & Synové. Praha 2006. S.113. K tématu spánku viz zlomek B 89: „Pro bdící je svět jeden a společný, ale každý ze spících se obrací k vlastnímu.“ Citováno dle: HĚRAKLEITOS: Řeč o povaze bytí. Překlad a komentář Zdeněk Kratochvíl a Štěpán Kosík. Herrmann a synové. Praha 1993. S.56. 5 Karel VRÁNA: Dialogický personalismus. Zvon. České katolické nakladatelství. Praha 1996. S.35. V uvedené pasáži autor vychází z myšlenek Martina Bubera. 6 Jolana POLÁKOVÁ: Smysl dialogu. O směřování k plnosti lidské komunikace. Vyšehrad. Praha 2008. Dále jen: Smysl dialogu.
2
abychom se spolu domluvili, ale abychom spolu žili. Podle ní můžeme vystopovat celkem čtyři nezdravé strategie ničící rozhovor. a) „Ničení druhých“. Podle Polákové jde o agresivní komunikaci, v níž protějšek má už jen „hodnotu hmyzu“.7 Zde se mi vybavuje vzpomínka na četbu románu Apokalypsa. Hrabě Smokrev mluví s druhými především proto, aby je rozdupal nebo alespoň otrávil. Vytvořil si dostatek prostředků, jimiž je s to doslova psychicky zabít – podsouvání falešných záměrů, ironie (výsměch), sugestivní rozšiřování lží nebo pomluv, intelektuální bohorovná nadřazenost (ve stylu přísloví: „optimismus je nedostatek informací“) a další. Klasické a známé příklady tohoto likvidačního stylu najdeme zejména v nenávistné komunistické agitaci: „Skautská organizace vychovává v dětech vědomí nezměnitelnosti kapitalistického zřízení, odvádí je od školní práce a vštěpuje jim nevědecký světový názor. Je to organisace, která závisí na existenci kapitalismu, kterému všemi svými prostředky slouží.“8 Proti tomuto tvrzení nelze vznést námitku, znamenalo by to být zničen: „Ukázal to i proces s bývalými představiteli Junáka, konaný v květnu r. 1952 v Praze,kteří připravovali návrat kapitalistického Československa. Dík bdělosti našich pracujících byly však všechny pokusy zmařeny již v samém zárodku.“9 Zdálo by se, že explicitní nenávist těchto monologů, snižující hodnotu partnera, se v novodobých textech již vyskytovat nebude. Přesto jsem nalezl podobně ničivá slova (navíc překvapivě lakonická) v příloze deníku Právo. Sexuolog Radim Uzel zde vynesl ortel nad všemi náboženstvími světa. V článku nadepsaném „Léčitelství a náboženství manipuluje s lidmi podobně“ odhalil údajný „informační mem“, který „má povahu jakési infekce.“ Náboženství (v článku se však píše pouze o křesťanství) je vlastně nemoc. Ve způsobu mluvy snadno poznáme vliv Richarda Dawkinse: „Stejným způsobem se šíří mem náboženský, který navíc používá altruistický trik. Mnozí věřící jsou vskutku dobří a laskaví lidé. /.../ Tuto upřímnost je však možné i předstírat. Stačí dodržovat určitá pravidla, /.../. Problematické bývá také výběrové šíření náboženského memu, který pomáhá pouze lidem stejné víry. Jako příklad bývá uváděna legendární Matka Tereza z Kalkaty. Mnozí v ní viděli a vidí světici. Existují ale důkazy, že pomáhala pouze těm, kteří byli připraveni přijmout katolickou víru.“10 Uzlův text lze rozebírat z mnoha stran. Například z hlediska volby slov (předstíraná upřímnost je vlastně logický spor; slůvko „také“, jež vnucuje myšlenku, že dodržování pravidel je „problematické“; samo 7 Tamtéž, s.12. 8 Břetislav HOFBAUER a kol.: Pionýrská organizace Československého svazu mládeže. Pomocná kniha pro I.-IV ročník pedagogických gymnasií. SPN. Praha 1952. S.81. 9 Tamtéž, s.82/83. 10 Radim UZEL: Léčitelství a náboženství manipuluje s lidmi podobně. In: Právo. Příloha Café. 24.června 2010. S 2. Ukázka krácena.
3
předchozí uvedené slovo je vágní apod.). Nebo z hlediska argumentace (podsouvání zlých záměrů - „trik“, nepřesná tvrzení vypadající důvěryhodně: „existují ale důkazy“). Samotná teorie „memetické infekce“ nesplňuje Popperovy požadavky na dobrou vědeckou teorii nelze ji vyvrátit (je to jen interpretace či spíše analogie). Smysl Uzlova textu je samozřejmě jiný (jak naznačuje i jeho umístění do relaxační přílohy Café, nadto ještě na stránku nadepsanou „Zajímavosti“): poskytnout potvrzení názorů nábožensky skeptickým čtenářům, případně vyprovokovat agresi ze strany „napadených hus“ (která by již přesvědčeným čtenářům doložila, že se Uzel nemýlil). Tyto monology nepočítají s obhajobou napadených. Chtějí jen ublížit. Zatímco slovo „inkvizice“ znamená zkoumání, zde se nic nezkoumá. Pokud se ocitneme v pozici oběti takového monologu, záleží daleko víc na našem postoji trpělivosti a odpuštění. Tato ďábelská strategie nechce nic jiného než vyvolat hněv. Proto Eliáš Schäfer na urážky odpoví jen políbením. Rovněž doporučuji přečíst si o reakci krále Davida na nadávky Šimeje v Bachurimu (2 Sam 16,5-14. 19,16-24). 11 b)„Ovládání druhých“. Jolana Poláková v tomto kontextu připomíná narcistickou touhu některých lidí, zejména jejich snahu činit své protějšky bezmocnými.12 Druzí nejsou ničeni, ale deklasováni. Autorka se zvláštní citlivostí připomíná případy ponižování ve věznicích, ve školství nebo v některých léčebnách.13 Osobně bych mohl připojit některé rysy monologické komunikace ve společenství Dětí Nejsvětějšího Srdce, které vzniklo v Olomouci kolem osobnosti Jana Vymětala.14 Skupina se začala postupně měnit v monolitickou sektu. Jan Vymětal dokonce zmiňoval, že pro komunitu bude nejvhodnější, když ostatní nebudou příliš mluvit. Zatímco vůdce promlouval celé hodiny, ostatní nesměli zabírat výrazný komunikační prostor, neboť by podle něho jen na sebe sobecky upozorňovali. 15 Honza často používal slovo „magie“, aby jím upozornil na manipulativní techniky, jimiž někteří jedinci snadno ovládnou pole. Aby se dařilo držet ostatní daleko od možností dialogu, Vymětal veřejně odhaloval jejich hříchy, zranění nebo nezvládnuté sklony. Představoval jednotlivce jako feťáky, zločince apod. Slovem „rozhovor“ pak myslel jakousi sofistickou řeč používanou k dohnání partnera do slepé uličky, z ní se mohl zachránit už jen 11 Tato velkorysost vůči nepřátelům je základním tématem mnoha dobrodružných románů Karla Maye (srov. Tangua, Rattler aj.). 12 Srov.: Smysl dialogu, s.14-16. 13 Srov.: tamtéž, s.15. 14 O skupině se lze dočíst ve dvou číslech religionistického časopisu Dingir. Archiv je dostupný na webové stránce: www.dingir.cz, čísla časopisu lze stáhnout ve formátu pdf jako čísla 301 a 304. Autory článků jsou Lukáš Štursa a Lukáš Brzobohatý. 15 Na svou obhajobu tvrdil, že vůči Bohu nelze vést dialog. Podobně jako v biblické knize Job sám Jahve odmítá dialog s člověkem (Job si dává ruku na ústa), umlčoval Honza členy své komunity. Proti odmítání dialogu ze strany Boha však lze uvést jiná místa v Bibli (např. Izaiáše nebo Žalmy, potom též celý Nový zákon).
4
přijetím „pravdy“.16 Zatímco předchozí monologická situace vyvolávala v partnerech nenávist, v případě ovládání vítězí spíše strach. K příkladům ponižující komunikace bychom ještě mohli přidat dnes moderní výrazy, jakými jsou šikana, cyber šikana, stalking, mobbing nebo bossing. Bezpochyby by si každý z nás dokázal vybavit nějaký doklad z bezprostředního okolí. Ovládaní se po čase změní v ustrašené jedince bez vlastního názoru, vždyť jim bylo dlouho vštěpováno, že opravdovými partnery komunikace ani nemohou být! Ve svém komentáři ke knize Jolany Polákové reagoval na tuto pasáž také teolog Ctirad Václav Pospíšil: „Velmi podnětná je zmínka o možnosti pomáhat trpícím tím, že je budeme vracet do dialogického prostředí a tak (sic!) jim opětně zprostředkovávat jejich sebeúctu (srov. s.16). Aniž bych opomíjel nadpřirozené působení svátosti smíření, určitě k ní patří také přirozené znamení dialogičnosti, která sama o sobě může za určitých předpokladů pomáhat a uzdravovat. Kolikrát je zpovědník tím jediným, kdo naslouchá nemocným, přestárlým, opuštěným, deklasovaným?“17 c) „Parazitování na druhých.“ Tuto překážku dialogu filosofka popsala jako „deformaci principu dávání a přijímání“.18 Podle ní jde především o situace, při nichž nerespektujeme osobu „transakce“, buď přijímáme dary jako zcela samozřejmé, nebo dáváme, aniž bychom se zajímali o samotného příjemce. Koneckonců si snadno uvědomíme, že až příliš často bývají naše dobré skutky poznamenány skrytým sebeuspokojením. Ať už přijímáme, nebo dáváme, dar sám od sebe má schopnost druhého ponížit či učinit závislým. Toto příživnictví najdeme snad nejlépe popsáno ve slavné knize Walden aneb Život v lesích: „Neznám ošklivější zápach, než jaký šíří zahnilá dobrota. Je to lidská, je to božská zdechlina. Kdybych najisto věděl, že k mému domu přichází člověk s vědomým záměrem prokázat mi dobrodiní, vzal bych nohy na ramena a prchal o život /.../. Pro mne není člověk ještě dobrým člověkem jen proto, že mě nasytí, když hladovím, nebo mě zahřeje, když mrznu, nebo mě vytáhne z příkopu, kdybych náhodou do nějakého spadl. Našel by se novofundlanský pes, který by si s tím poradil.“19 Jako si někteří filantropové hromadí zásluhy, mohou se i mnozí další lidé podobným způsobem utvrzovat ve vlastní identitě, když ji spojují s nějakým „mít“ - mladí lidé hromadí extatické zkušenosti, intelektuálové své knihovny nebo pracovníci své výkony a úspěchy. Teprve v poslední době jsem si všiml zvláštního komunikačního 16 Uvedené poznatky jsem získal v průběhu ročního setkávání s touto komunitou (přibližně kolem roku 2000 v Olomouci). 17 Ctirad Václav POSPÍŠIL: Trinitologie a dialogická filosofie. Dialog s Jolanou Polákovou. In: Teologické texty. Č.1. Ročník 21. 2010. S.38. 18 Smysl dialogu, s.16. 19 Henry David THOREAU: Walden aneb Život v lesích.Přel. Josef Schwarz. Odeon. Praha 1991. S.68/69.
5
stylu projevujícího se téměř medovým hlasem, přátelskou a dobrotivou intonací, důrazem na pochopení komunikačního partnera, pohotovostí v odpovědích. Tato souhra bezchybných komunikačních prostředků však ve mně paradoxně nevzbuzovala důvěru. Setkal jsem s ní především u zástupců firem, tedy u lidí, kteří se stali profesionály komunikace. Vzhledem k předchozímu textu však musíme konstatovat, že být profesionálem komunikace je protimluv. Ve vztahu ke druhým nelze být profesionál! Komunikační schopnost těchto partnerů působí dojmem, že pro ně představujeme spíše úkol nebo pověření. Jejich dokonalost se jeví i v tom, že i přes množství úkolů na nich nevidíme únavu nebo rozmrzelost. Domnívám se, že existence těchto precizních lidí (argumentujících vždy věcně!) přichází jako produkt soudobého kultu ekonomického růstu. V jejich vystupování jsem nenašel chyby, přesto jsem se ale cítil spíše v roli pouhého zprostředkovatele jejich úspěchu. Jako by se dokonalé využití „posvátného dialogu“ pro komerční úspěch podobalo prostituci. Něco, co mělo původně sloužit osobnímu vztahu, se stalo úkolem, prací. Při pátrání po vhodné textové opoře pro tento názor jsem narazil na studii „Hypervýkon a autodafé vlastního já“. Autor v ní popisuje jakousi novou „etiku vyniknutí“, která rafinovaně propojuje lidské naplnění s potřebami ekonomického úspěchu. Stále větší náročnost úkolů kladených na „lidské zdroje“ pak vede k psychickému zhroucení, snad také k neschopnosti života v dialogu. „Etika vyniknutí se v posledních dvou dekádách minulého století stala základem systému, usilujícího o vtažení jednotlivce do robustní psychické mobilizace, zahrnující také individuální touhy po kariéře, úspěchu a lásce. Jedním z jejích významných požadavků je nadšené přijetí cílů podniku za své.“20 Proti „humpolácké“ argumentaci ničitelů a ponižovačů se tu objevuje vyspělé vlichocování, jež však jen parazituje na získané přízni. Současná kultura elektronických prezentací, vyspělé firemní komunikace nebo etických kodexů se může stát jen pouhou nápodobou dialogu (spíše tedy komplikovanějším monologem). 21 Stojí za to poznamenat, že oběťmi takovéto „profesionální komunikace“ nejsou jen klienti těchto firem, ale především jejich zástupci samotní. Dokonalé podřízení ušlechtilým zásadám z nich už nečiní lidské osoby nebo partnery komunikace – stali se pouhými nástroji.22 d) „Lhostejnost k druhým“. V těchto případech došlo podle Jolany Polákové ke „zhroucení základní osy dialogu, která vede od já k ty“.23 20 Nicole AUBERT: Hypervýkon a autodafé vlastního já. Přel. P. Kolář. In: Universum. Revue České křesťanské akademie. 4/2006. Roč.XVI. 12.prosince 2006. S.21. 21 Přiznávám, že tyto teze by bylo probrat zevrubněji. Případné další studium fenoménu „profesionální komunikace“ lze založit na některých pracích Gillese Lipovetského. 22 Připomínáme jednu z formulací Kantova kategorického imperativu: „Jednej tak, aby ti lidství bylo cílem, nikoli prostředkem!“ (vlastní parafráze). 23 Smysl dialogu, s.17.
6
K charakteristice bych ještě přidal postřeh, že tu jde vlastně o efektivní zábranu jakémukoliv sdílení. Komunikace je zkrátka vedena tak, že při ní nemůže dojít k žádnému setkání. Dokonce by se dalo tvrdit, že se komunikuje proto, aby se zničily podmínky skutečného dialogu. Zatímco v předchozích třech typech monologických situací se stále cosi sdílí, nyní se rozhovor vyvázal z původního smyslu předávání (informací, názorů, prožitků, sebe sama) a funguje jen jako více či méně elegantní klouzání. Domnívám se, že příkladem tohoto typu monologických situací může být ironie. V některých textech či rozhovorech byla dokonce povýšena na základní stavební prvek do té míry, že leckdy nepoznáme, zdali se autor někomu vysmívá, nebo ho vychvaluje – projevy uznání či souhlasu jsou v takových projevech téměř nepřípustné. Pravidlem je, že se nic nesmí myslet vážně, neboli: vše se musí znevažovat. Už dlouho čtu články Patrika Linharta v týdeníku Tvar. Dosud však nevím, jak jim mám rozumět. Autor se vždy v několika odstavcích „otírá“ o různé (kulturní) události, aby je sžíravým způsobem komentoval. Protože své pravidelné rubrice říká „čistička“, snad svou ironií zamýšlí jakousi očistu od kýče nebo lži. Spíše však jde o házení špíny. Příkladem lhostejnosti ke druhým by mohl být následující odstavec z Linhartova pamfletického psaní: „Marná sláva, ženy mají rády rozechvělé hlasy a muže citu. Potvrdila mi to Viktorie Rybáková, když přiznala, že na takové hlasy citlivých maníků ženy slyší. A pokud jde o muže citu, mám následující poučný příběh. Přišel jsem domů se zpožděním cirka 2 hodin a hned se na mě chystalo hromobití (mimochodem, všimněme si, že zpoždění 1 dne partneři zpravidla odpouštějí bez větší diskuse). Nuže, po pravdě jsem vylíčil, že jsem se zdržel v Penny Marketu, kde právě vystavili balení Magnesia s Kukym. Vpravdě jsem nelhal, když jsem celou tu dobu uvažoval nad tím, jak se zmocnit všech těch balení s tím roztomilým plyšákem, protože miluji medvídky. Dokázal jsem na kole přivézt po šílených cyklistických peripetiích celé dvě balení Kukyho – a bylo mi odpuštěno.“24 Cítíte ono ironické spiklenectví? Podsunutý (ale nevyslovený) předpoklad, že na světě je všechno vykolejené a nám inteligentním (tj. posledním normálním) lidem nezbývá než se tomu smát? Linhartův styl nápadně připomíná teenagerskou mluvu, tolik zdůrazňující pocit nadřazenosti. Autor nejen ironizuje, ale též pomlouvá, zde kupříkladu svou partnerku, kterou prý lze udobřit rozechvěním a citem. O nikom se zde nepíše s úctou. Dokonce si ani nedokážeme odvodit, zdali je autorovo přiznání lásky k medvídkům myšleno vážně.25 24 Patrik LINHART: Haló, tady čistička! In: Tvar. Literární obtýdeník. 10/13. 24.června 2010. S.13. 25 Název „Čistička“ by mohl být zároveň i nadpisem celé jedné strany Tvaru. Kromě Linhartova článku pravidelně obsahuje i zesměšnění různých „takyčtenářů“ Máchova Máje. Plytkost ironie kontrastuje s faktem, že byla
7
Uvedený způsob mluvy byl Freudem popsán jako bagatelizace a zařazen do skupiny obranných mechanismů lidského ega. Bagatelizace (snižování hodnot) nás chrání před zklamáním či zraněním. Mohu dodat, že tento účinný prostředek, plný výbuchů smíchu, zároveň vede k tomu, že se lidé ve skutečnosti nesetkají. V podobných rozhovorech si sice pěkně „pokecáme“ u sklenice piva, ale nesdělíme si nic vážného – doslova tajíme, co nás trápí, kde se cítíme slabí. Výsměch přináší jakousi útěchu v družbě se stejně naladěnými spiklenci, ale přitom jsme stále sami. Touha po blízkosti zůstala nenaplněna. Z takových pseudosetkání někdy odcházíme do samoty docela rádi, koneckonců už nemusíme dál předstírat, jak jsme nad věcí. Jolana Poláková píše o lhostejné komunikace jako o „nedialogických způsobech překonávání osobní bezvztahovosti“26 a vyjmenovává různé způsoby „odreagování se“, z nichž některé jsou bezpochyby patologické. Možná až naprosté zhroucení do prázdnoty vede k nové snaze vztahovat se k druhým bez naučené (vypěstované) lhostejnosti.27 4. PREVENCE MONOLOGICKÝCH SITUACÍ Myslím, že destruktivní účinky hovorů, v nichž se nevychází z přítomnosti druhého, byly dostatečně popsány. Pouhá typologie však zůstává nedostatečná. Navíc tu hrozí riziko, že odsoudíme patologické případy, aniž bychom se zamysleli, zdali nejsou něčím ještě zásadnějším, co denně prožíváme sami na sobě. Mohli bychom se totiž pozastavit nad křesťanskými aspekty těchto pozorování. Adamův hřích by například mohl být chápán jako útěk do monologické situace – tedy snahy znát dobré i zlé, nepotřebovat druhého, odmítnout jeho zájem a péči, zahalovat se před druhým. Katolická církev vždy důsledně opakovala, že každý hřích ohrožuje celé společenství. 28 Pokud je tento názor správný, znamená to, že zdravý křesťanský život vytváří vhodnou obranu před monologickými situacemi, a měl by se tak projevovat dialogickým prostředím. Z křesťanského hlediska by počátkem sebeochrany před monologem mohla být modlitba. Na rozdíl od asijské meditace je modlitba založena na dialogickém setkání. Člověk při ní vystupuje jakožto nehotový subjekt, který je přímo nutkán, aby nalézal své dialogické naplnění. Modlitební postoj tak stojí v přímém protikladu vůči autonomii „hotového“ monologisty (žijícího pouze ve vlastním světě). „Vstoupit do dialogu s Bohem znamená setkat se s tím, kdo – na rozdíl od těch osobních i neosobních instancí, jimž kdy byl a je monologickým myšlením udělen status božství – se sám určuje a nechává poznat jako uveřejněna v časopise o literatuře. 26 Smysl dialogu, s.18. 27 Srov.: tamtéž, s.19. 28 „Hřích zraňuje lidskou přirozenost a vážně narušuje lidskou solidaritu.“ Katechismus katolické církve, 1849 (Definice hříchu). Citováno dle českého vydání: Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001, s.463/464.
8
Bůh.29 Podle uvedených slov Jolany Polákové lze modlitbu chápat jako oboustranný dialog s Bohem, který se nám svobodně rozhodl darovat sám sebe. V modlitbě se tedy učíme, že nežijeme sami ze sebe (ze svých sil), že jsme vázáni na milost. Výše uvedené monologické situace se v tomto světle skutečně ukazují jako útěk před milostí, jako zoufalý strach z toho, že bychom byli obdarováni někým druhým: „Bál jsem se, protože jsem nahý, a schoval jsem se.“ (Gn 3,10)30 V modlitbě však prožíváme, že i přes naši nahotu nejsme v ohrožení, docela klidně si můžeme dovolit být před Bohem nazí (být sami sebou jako tvorové) – Bůh nás totiž nebude ničit ani ponižovat, nehodlá se na nás přiživovat ani mu nejsme lhostejní. O'Brianův román můžeme číst rovněž jako svědectví o moci modlitby. Na mnoha místech v něm sledujeme otce Schäfera, jak utíká z monologických situací (z vědecké konference, z urážejících útoků zoufalého hraběte) do místa modlitby, často před Nejsvětější Svátost. Tento útěk je vlastně opakem Adamova ukrývání se před Bohem. Schäfer se dobrovolně odhaluje zraku jediného Mocného. Jako bychom tu viděli románovou ilustraci teze Josefa Ratzingera, že v křesťanství má primát přijetí: nejprve musíme obdržet Lásku, nejprve musíme být milováni. „Člověk nepřichází nejhlouběji k sobě samému tím, co dělá, ale prostřednictvím toho, co přijímá. Je nucen čekat na dar lásky a lásku nelze dostat jinak leč jako dar. Lásku nemůže nikdo „vytvořit“ sám, bez druhého.“31 Prevencí monologických situací je proto zvláštní (těžko definovatelný) postoj přijímajícího – otevřenost, vědomí, že si sám nevystačím, naslouchání, odvaha vykročit do neznáma (ke druhému). Všechny tyto aspekty lze hledat v katolické liturgii, neboť je-li liturgie komunikací, potom pro nás především ve smyslu „nechat se obdarovat“. Naše účast na svaté mši spočívá v tom, že znovu a znovu zakoušíme podmíněnost našeho bytí Bohem, že přijímáme pozvání na hostinu, že se necháme přijmout tím, kdo nás v podobě chleba žádá o přijetí. Podle některých teologů je prototypem akceptujícího postoje Panna Maria. Zejména po II.Vatikánském koncilu se objevují pozoruhodné snahy chápat mariánský kult také antropologicky, totiž jako příležitost ke kultivaci pravého (tj. zde dialogického) lidství. Příkladem nám může být studie Richarda Machana „Maria – plnost člověka a jádro církve“.32 Na mnoha místech v ní čteme o Mariině aktivním přijímání (souhlasu). Maria jako vzor nezkažené lidské přirozenosti ztělesňuje „ano“ vyslovené ke své vlastní existenci (s.128), k Božímu vedení (mateřství, 29 Jolana POLÁKOVÁ: Bůh v dialogu. K hledání živého základu filosofické teologie. Nakladatelství Vyšehrad. Praha 2001. S.15 (začátek celé knihy). Dále jen: Bůh v dialogu. 30 Citováno dle českého vydání Jeruzalémské bible. 31 Josef RATZINGER: Úvod do křesťanství. Překladatel neuveden. Petrov. Brno 1991. S.179. 32 Richard MACHAN: Maria – plnost člověka a jádro církve. In: Kolektiv autorů: Maria z Nazareta. Plnost člověka a jádro církve. Sborník přednášek. K vydání připravil Jan Hojda. Trinitas. Svitavy 2003. S.124-141.
9
s.128/129), k sebeoběti jejího syna Ježíše (s.129/130). Že tato akceptace není jen pasivním vykonáváním rozkazů, je patrně jasné – předpoklad svobody tvoří hlavní podmínku každého dialogu.33 5. JEŽÍŠOVA SLUŽBA DIALOGU Četba románu Apokalypsa nás postavila do poněkud statické situace. Zdá se nám, jako bychom byli obklopeni démonickým prostředím, jemuž se musíme jen bránit. V tomto příspěvku jsem se pokusil ono nepřátelské prostředí charakterizovat jeho vztahem vůči dialogu. Zmíněný román však ve své poslední scéně z tohoto schematu pronásledovaných a skrývajících se křesťanů vybočuje. Na samém konci díla se hrdinové vynořují z úkrytu a kráčejí vstříc samotnému nepříteli. Tedy už ofenziva. I já bych se rád pokusil vykročit vstříc lidem, kteří uvízli v zakletí monologu. Domnívám se, že křesťanskou službu druhým můžeme popsat již uvedeným výrazem Jolany Polákové: „uvádět je znovu do dialogického prostředí“.34 V dalších odstavcích alespoň naznačím, v čem by mohla tato služba dialogu spočívat.35 Naše poslání se v obecných rysech shoduje s cíli tzv. Etické výchovy, projektu zaměřeného k „rozvíjení prosociálního chování“.36 Tento nový vyučovací předmět si položil do svého středu prosociálnost, v našem kontextu bychom mohli říci „dialogičnost“. Etické fórum ji rozdělilo do dvou aspektů – v prvním se nacvičuje spolupráce v kolektivu, ve druhém ochota darovat se, sdílet se.37 I vtělení Ježíše Krista s sebou neslo obdobné pedagogické působení. Ježíš přišel na svět, aby nás uvedl do Vztahu, nebo přesněji: aby nás vtáhl do dynamiky Lásky Boží Trojice.38 V tomto případě však jde o víc než o běžnou prosociálnost – když opustíme naše autonomní monology a přijmeme Slovo, uzdraví se z tohoto jádra také ostatní rozhovory. Ježíšem jsme tedy vlastně uvedeni do základu všech vztahů- spása skrze víru v Ježíše Krista je návratem z rozličných Adamových úkrytů zpátky do otcovského domu, kde se už nemusíme bát být nazí (odkrytí pro vztah). Jak to ale Ježíš dělal? Jakými metodami vytrhával tehdejší lidi z jejich monologů? Pokud se nám podaří objevit některé Kristovy cesty k oslovení druhých, potom si je můžeme začít osvojovat také my – Ježíšovi údajní následovníci.39 Nejbezpečnější analýzou Nazaretského metod uvádění do dialogického prostředí může být průzkum jeho promluv, tj. jeho 33 Pro nedostatek místa odkazuji na Smysl dialogu, s.20-23. 34 Srov.: tamtéž, s.14-16. 35 Zajímavé impulsy objevuji v klasických českých pohádkách. Často se vyskytující motiv vysvobození ze zakletí lze číst očima dialogického personalismu – neboli osvobodit lidskou osobu pro vztah. Např. v Bajajovi se princezna učí vidět hodnotnou osobu i v blekotajícím šaškovi nebo moc lásky dokáže proměnit člověka z jeho zvířecí podoby. 36 Ladislav LENCZ, Oľga KRIŽOVÁ: Etická výchova. Metodický materiál 1.Etické fórum. Luxpress. Praha 2000. S.9. 37 Tamtéž, s.136 (9. a 10. téma: Spolupráce, pomoc, darování, dělení se) 38 Láska mezi Otcem a Synem v Duchu svatém snad nejvýrazněji prosvítá z některých pasáží Janova evangelia, srov.: 14.kap. (popř. následující). 39 Připomínám základní metodu následnictví, tzv. imitatio Christi („Jdi a jednej také tak!“ - Lk 10,37).
10
rétorika, volba slov, jazykových prostředků. Tento způsob pohledu také vhodně souzní se zaměřením našeho výkladu, tolik zdůrazňujícího použití jazyka. Známý biblista Petr Pokorný popsal celkem osm základních rétorických prostředků Ježíšových promluv.40 Při předběžném pohledu to vypadá, jako by se jednalo o prostředky k co největšímu zapojení Ježíšových posluchačů. Proberme si je nyní podrobněji. a) „Základní metafora Božího království“. 41 Podle Petra Pokorného Ježíš vytvořil zcela originální metaforu, bez jejíhož pochopení se k němu nepřiblížíme. „Je to klíčové slovo, jež dělá z jednotlivých scén podobenství jediný nový svět.“42 Mohli bychom vzhledem k záměru našeho hledání podotknout, že sugestivní síla narace může být skutečně užitečná, jestliže si přejeme prolomit nějakou monologickou situaci. Vypravování není výklad, zve lidskou představivost k aktivní spoluúčasti. Dnes se například rýsují otázky, co je oním chlebem, po kterém touží současný svět. Jakou vizi nasycení mu máme předložit? Význam metafor a příběhů dosvědčují mnozí současní psychoterapeutové. Ještě připomeňme, kolik křesťanského obsahu se podařilo C.S.Lewisovi nenásilně vložit do velkých podobenství, jakými jsou Letopisy Narnie či tzv. Vesmírná trilogie. b) „Nečekaní adresáti“.43 Ježíš často projevoval sympatie lidem, kteří si je podle obecného mínění nezasloužili. „Jde o šokující výroky, které ve svých nečekaných spojeních působí jako metafory a jako metafory představují zárodek alternativního projektu světa.“44 Pokusíme-li se slušně oslovit nějakou „samařskou ženu“, tedy někoho, kdo je spíše zvyklý na výsměch a pohrdání, otevírá se tu široká cesta pro nastolení skutečného dialogu. Ježíš mnohými svými výroky privilegoval osoby, jež se staly objektem ovládaní (viz 3.b tohoto výkladu). Možná, že kolem nás existuje několik lidí, kteří na takové oslovení čekají. c) „Nemorální podobenství“.45 Ježíš vyzdvihoval některé vzory nemorálního jednání nejen proto, aby provokoval posluchače k dialogické reakci, ale aby také ukázal, že mnozí „darebáci“ usilují o pomíjivý zisk daleko odhodlaněji než adepti Božího království. Příkladem může být podobenství o nevěrném správci, který si získává přátele zpronevěrou (Lk 16,1-8). Přesto je tento správce pochválen. Za touto Ježíšovou rétorikou se odvažuji vidět i rysy úmyslně nečernobílého vidění – spatřovat pozitivní vlastnosti i u těch, které považujeme za nepřátele. Ježíš byl vskutku ochotný k dialogu 40 Petr POKORNÝ: Ježíš Nazaretský. Historický obraz a jeho interpretace. OIKOYMENH. Praha 2005. S.80-86 (kap.: Lexikální a rétorické zvláštnosti nejstarší ježíšovské tradice). 41 Srov.: Tamtéž, s.80-81. 42 Tamtéž, s.81. 43 Tamtéž. 44 Tamtéž. 45 Tamtéž, s.82.
11
s kýmkoli (nerozlišoval). d) „Oslovení ve 2.osobě“.46 Pokorný především upozorňuje na původnější variantu blahoslavenství, která se nám dochovala v Lukášově evangeliu (Lk 6,20-23). Jistě si vzpomeneme na další Ježíšova oslovení i na to, že některým učedníkům dával nová jména. Tento rétorický prostředek ukazuje více než názorně, že Mistrovy řeči směřovaly ke konkrétním lidem, či dokonce je povolávaly k novému životnímu stylu. e) „Abba – Otče“.47 Pokorný odmítá tradiční výklad tohoto oslovení jako důvěrně dětského. Za správnější považuje názor, že tu jde o „semitské vyjádření intenzity, v tomto případě intenzity vztahu a závislosti“.48 Pro směr našeho tázání po nápravě monologických situací asi bude důležitější zvýraznit Ježíšovu odvahu nechat druhé nahlédnout do jeho osobní modlitby. Zdá se, že současné křesťanstvo ovládá strach z odhalování osobní zbožnosti. Často ani sobě navzájem nesdělujeme své zkušenosti s modlitbou. Jako by modlitba patřila k nechutným intimnostem (typu osobní hygieny), o níž se mezi slušnými lidmi nemluví. Říci na veřejnosti, že se modlíme, se již podobá statečnosti mučedníků. f) „Hyperboly“.49 Nadsázka některých Ježíšových výroků (zejména z Kázání na hoře) již přesahuje meze běžné provokace. Petr Pokorný uvádí, že jsme v církevní praxi účinek těchto slov jako by uhladili, takže nám jejich až „anarchistický“ záběr uniká. Ježíš vlastně mnohdy vyzývá k něčemu, co by nás mělo okamžitě zarazit. Vedle výroků typu „nastav i druhou tvář“ (Mt 5,41) si můžeme vybavit také samařskou ženu, kterou Ježíš vyzval, aby přivedla svého muže (Jan 4,16). Konfrontace s touto výzvou změnila celý ráz rozhovoru. Přitahovat věci za vlasy nemusí být jen kosmetická snaha o zaujetí posluchače, Ježíš vlastně nelhal, jen postavil před oči dosud nepřipraveným lidem extrémní ideál (srov. jeho řeči o smrti a zmrtvýchvstání, které učedníci asi nemohli pochopit). Snad můžeme uzavřít, že programové zjednodušování našich dialogických vstupů, otupování hrotů jednotlivým názorům, aby neprovokovaly, uzpůsobování se mluvě veřejnosti apod. neodpovídají Ježíšově rétorice. Ježíš sám vtahoval do vlastního způsobu uvažování. Svou řeč naopak přiostřoval (snad aby vyvolal plodnou konfrontaci). g) „Sókratovské odpovědi otázkou“.50 „Cílem odpovědí otázkou je, podobně jako u oslovení ve 2.osobě, vylákat tazatele z role pozorovatele.“51 I zde se nám jasně rýsuje přímo programová snaha vtáhnout partnera do řeči. Ježíš tedy nemluví jako profesor na 46 47 48 49 50 51
Tamtéž, s.82/83. Tamtéž, s.83. Tamtéž. Tamtéž, s.83/84. Tamtéž, s.84. Tamtéž.
12
přednášce, ale vyžaduje, aby do ní posluchači sami vstupovali. Na rozdíl od některých Sókratových rozhovorů (Menón) nemáme dojem sofistické manipulace, naopak Ježíšovy otázky jsou často obranou proti rétorickým pastím protivníků – např.: „Čí je tento obraz a nápis?“ (Mk 12,16). Význam otázek podrobně zkoumal Hans-Georg Gadamer a přesvědčivě ukázal, že mohou být důležitější než hotové, uzavřené odpovědi. h) „Přísloví“. 52 Ježíš využíval již existujících přísloví a vhodným způsobem je aplikoval na nové situace. Např. Mk 4,25: „Neboť tomu, kdo má, bude dáno a tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má.“ Tento postup zkusím přirovnat k použití sloganů v politických kampaních, ovšem s tím rozdílem, že se Kristovy slogany nedomáhají populismu, ba právě naopak vyjadřují teze, jež jsou s obecným míněním v konfliktu. (Petr Pokorný uvádí, že mnohá Ježíšova přísloví připomínají jeho nemorální podobenství – viz 5.c tohoto výkladu). K těmto jazykovým postřehům bychom ještě mohli přidávat Kristovy činy (znamení) a interpretovat je ze zorného úhlu uvádění do dialogického prostředí. Pravděpodobným vrcholem těchto znamení by byla Poslední večeře a Ježíšova hodina na kříži, které bychom mohli číst (podobně jako liturgii) jako vrcholnou výzvu k přijetí daru nezasloužené milosti. 6. PŘEDBĚŽNÝ ZÁVĚR Můj příspěvek ke kultuře dialogu (jenž vyplynul z diskuse nad O'Brianovou knihou) se pokusil odpovědět na otázku, proč je tak často dialog nemožný. Pravidla věcné argumentace se mi jevila jako nepoužitelná pro rozhovor s těmi, kteří rozhovor odmítají. V rozhodující scéně Apokalypsy se pouze jedenkrát prolomí monologická situace mezi Eliášem a prezidentem, a to tehdy, když Eliáš Schäfer uplatní moc Ježíšova jména. Proto dospívám k poznatku, že služba těm, kteří zůstali zakletí, se musí opírat o přijetí Ježíšova sebedarování, které se pak účinně projeví v odpuštění a v dalších výzvách k podobnému přijetí osvobozující Lásky. Jestliže má pravdu Jolana Poláková, když říká, že „tkáň lidského života vyrůstá z hlubin vztahové svobody a na každém kroku na ni odkazuje“, 53 potom by naše pokusy o uvádění do dialogického prostředí vlastně měly povolávat člověka k tomu, čím ve své podstatě už je. V tom se však nesmíme stát profesionály, postačí, když budeme tím, čím jsme. Nedostačivými bytostmi závisejícími na Bohu. V České Třebové 1.července 2010 Jakub Brdíčko 52 Tamtéž, s.85. 53 Bůh v dialogu, s.67.
13
