Další knihy Michaela Scotta ALCHYMISTA ČARODĚJ

Další knihy Michaela Scotta ALCHYMISTA ČARODĚJ

Michael Scott The Sorceress The Secrets of the Immortal Nicholas Flamel © 2009 by Michael Scott Translation © Zuzana Fišerová, 2009 Jacket art © 2009 by Michael Wagner ISBN 978-80-242-2518-0

Pro Courtney ex animo

Jsem unavený, nesmírně unavený. Stárnu teď rychle a síly mě opouštějí. Tuhnou mi klouby, zrak uţ není tak ostrý a sluch uţ mi také tak dobře neslouţí. Během posledních pěti dnů jsem musel neustále pouţívat své magické schopnosti, a to jen uspíšilo proces stárnutí. Odhaduji, ţe jsem od minulého čtvrtka zestárl o deset let, moţná o víc. Jestli mám přeţít, musím rychle získat zpět knihu mága Abraháma a nemohu – nesmím – riskovat a znovu pouţít své schopnosti. Ale Kodex má Dee, a já vím, ţe mě donutí znovu pouţít mou blednoucí aurickou sílu. Za okamţik budeme v Londýně. Bojím se toho města víc neţ kteréhokoliv jiného, protoţe je to centrum moci Johna Dee. Londýn k sobě přitahuje starobylé bytosti ze všech koutů tohoto světa i z říší za jeho hranicemi, ţije zde více bytostí z temnot neţ kdekoliv na zemi. Starobylé bytostí i druhé generace se zde volně bez povšimnutí procházejí ulicemi a přinejmenším dvanáct říší, o kterých vím, protíná britské ostrovy. S Perenelou jsme naposledy zavítali do Londýna v září roku 1666 a tehdy ho Dee téměř vypálil do základů, jen aby nás dostal. Od té doby jsme se sem nikdy nevrátili. Nicméně se zde potkává řada energetických drah a já se modlím, abychom se s probuzenými schopnostmi dvojčat dostali včas zpět do San Franciska za mou Perenelou. V tomhle městě také ţije král Gilgameš, nejstarší nesmrtelný člověk na světě. Jeho znalosti a vědomostí jsou encyklopedické a neskutečně obsáhlé. Říká se, ţe kdysi býval stráţcem knihy, ţe moţná znal i jejího tvůrce Abraháma. Gilgameš ale také zná tajemství magie všech ţivlů, i kdyţ on sám neměl nikdy schopností je pouţít.

6

To je přinejmenším zvláštní. Král totiţ nemá auru. Vţdycky mě zajímalo, jaké to asi je: vědět takovou spoustu úţasných věcí, mít přístup ke znalostem, o kterých se jiným jen sní… a přece je nemoci vyuţít. Řekl jsem dvojčatům, ţe potřebuji přimět Gilgameše, aby je zasvětil do magie vodního ţivlu, a najít energetickou bránu, která nás dostane domů. Ale to není celá pravda. Je to totiţ vyloţený hazard zoufalého muţe; jestliţe král odmítne, zůstaneme obklíčení v samotném středu čarodějova impéria s téměř nulovou šancí na únik. A navíc jsem jim neřekl ani to, ţe Gilgameš je tak trochu bláznivý. Kdyţ jsem ho naposledy viděl, myslel si, ţe jsem ho přišel zabít. Z deníku Nikolase Flamela, alchymisty Pondělí 4. června V Londýně, ve městě mých nepřátel

7

PONDĚLÍ 4. června

8

KAPITOLA 1

„Myslím, ţe je vidím.“ Přímo pod hodinami na nádraţí St. Pancras v Londýně stál mladík v zelené bundě, který odtáhl mobil od ucha, aby se podíval na lehce rozmazaný obrázek na displeji. Anglický čaroděj poslal zrnitou vybledlou fotku, která vypadala jako převzatá z bezpečnostní kamery. Na fotce byl starší šedivý nakrátko ostříhaný pán, kterého doprovázeli dva blonďatí puberťáci, všichni nastupovali do vlaku. Mladík se postavil na špičky, otáčel hlavou a hledal trojici, kterou právě zahlédl. Na chvíli to vypadalo, ţe je ztratil v davu, ale i kdyby, nedostali by se daleko. Jedna z jeho sester byla pod schody a druhá venku na ulici hlídala východ. Kam se jen mohli podít? Mladík chřípím svého úzkého nosu nasával bezpočet různých pachů na stanici. Rozpoznal a přešel tisíce a tisíce pachů lidí, řadu parfémů a deodorantů, gelů a mastí, přepáleného tuku a jídla z restaurací, těţké aroma kávy, kovové a benzínové pachy vlaků, a pak zavřel oči. Zaklonil hlavu a soustředil se, to, co hledá, je něco starého, divokého, nezkroceného, nadpřirozeného… Tam! Máta: jen letmý závan. Pomeranč: o něco více neţ nádech. Vanilka: trošku víc neţ náznak. Otevřel modročerné oči, schované za obdélníkovými slunečními brýlemi a otáčel hlavu za nepatrnými stopami identifikovaných vůní. Uţ je má!

9

Šedovlasý starší muţ v černých dţínech a obnošené koţené bundě šel přímo proti němu. V ruce nesl malou tašku. Následovali ho dva teenageři, kteří si byli dost podobní, aby mohli být bratr a sestra. Chlapec byl vyšší a oba měli na zádech batohy. Mladík je rychle vyfotil a poslal fotku Dr. Johnovi Dee. Ačkoliv anglickým čarodějem zhluboka opovrhoval, nebyl důvod si z něj dělat nepřítele. Dee byl agentem jedné z nejmocnějších bytostí z temnot. Stáhl si kapuci přes hlavu a otočil se, kdyţ se trojice dostala na jeho úroveň. Pak vytočil číslo sestry, která čekala dole. „Je to určitě Flamel a dvojčata,“ zamumlal do mobilu. Mluvil starodávným jazykem, ze kterého se kdysi vyvinula galština. „Jdou k tobě. Dostaneme je, aţ vylezou na Euston Road.“ Mladík v zelené kapuci se vydal za alchymistou a dvojčaty. Pohyboval se hbitě mezi lidmi v odpoledním davu a vypadal úplně obyčejně jako jakýkoliv jiný teenager oblečený ve vytahaných spadlých dţínech, ochozených teniskách a velké bundě s kapuci, která zakrývala jeho hlavu se slunečními brýlemi na očích. I přes svou podobnost s lidmi ale mladík nikdy nebyl člověk. On a jeho sestry přesídlili do této země, kdyţ byla ještě spojená s evropským kontinentem a po dlouhou dobu byli uctíváni jako bohové. Nerad snášel rozkazy Johna Dee, protoţe čaroděj byl nakonec jen člověk, a nic víc. Ale slíbil mu za pomoc lákavou odměnu: Nikolase Flamela, legendárního alchymistu. Úmluva byla jasná: on a jeho sestry dostanou Flamela, ale dvojčatům se nesmí nic stát. Mladíkovy rty se lehce usmály. Sestry odvedou dvojčata, zatímco on bude mít tu čest zabít Flamela. Uhlově černý jazyk olízl popraskané

10

suché rty. Budou se sestrami hodovat celé týdny. A samozřejmě nejlahodnější kousky nechají matce. Nikolas Flamel zpomalil, aby počkal na Sofii a Joshe. Donutil se ke strojenému úsměvu a ukázal na téměř desetimetrovou bronzovou sochu dvojice pod hodinami. „Zde na tomto místě se lidé obvykle scházejí,“ řekl nahlas a pak šeptem dodal. „Někdo nás sleduje.“ Flamel chytil drsně Joshe za paţi. „Ať tě ani nenapadne se rozhlíţet.“ „Kdo?“ zeptala se Sofie. „Co?“ zeptal se Josh. Ţaludek se mu obracel z přílivu veškerých pachů a zvuků, kterých bylo na nádraţí opravdu hodně. Světlo bylo tak jasné, ţe si ze všeho nejvíc přál mít své sluneční brýle. „Co? je lepší otázka,“ smutně odpověděl Nikolas. Zvedl prst, aby ukázal na hodiny, jako by o nich mluvil. „Nevím, co to je,“ přiznal. „Něco velice starodávného. Ucítil jsem to uţ v okamţiku, kdy jsme vystoupili na nástupiště.“ „Ucítil?“ zeptal se Josh. „Jako brnění nebo mravenčení v celém těle. Má aura tak reaguje na někoho nebo něco, co je tady. Aţ se naučíte ovládat své aury, také to ucítíte.“ Zaklonil hlavu, jako by obdivoval řemeslnou práci na mozaikovém stropě ze skla a kovu. Sofie se pomalu otáčela. Kolem nich proplouvaly davy lidí. Většina z nich vypadala jako místní, pár turistů, kteří se zastavovali pod sochou nebo pod velkými hodinami a fotografovali se tu. Nikdo nevypadal, ţe jim věnuje víc pozornosti, neţ je zdrávo.

11

„Co s tím budeme dělat?“ zeptal se Josh. „Můţu nabít Sofii svou silou.“ „Ne, to ne,“ vyhrkl Flamel. „Své schopnosti pouţijte, jen pokud to bude nevyhnutelně nutné. V momentě, kdy to uděláte, přivoláte kaţdou starobylou bytost i bytosti druhé generace ve dvacetikilometrovém okruhu. A tady téměř kaţdý z nich patří k těm z temnot. Navíc zde by vaše síla mohla probudit i jiné tvory a bude lepší, kdyţ je necháme spát.“ „Ale říkal jste, ţe nás někdo sleduje,“ opáčila Sofie. „To znamená, ţe Dee stejně ví, ţe jsme tady.“ Flamel přitáhl dvojčata vlevo od sochy a postrkoval je k východu. „Předpokládám, ţe Dee nechal sledovat kaţdé letiště, přístav i nádraţí v Evropě. I kdyţ se můţe domnívat, ţe jsme v Londýně, ve chvíli, kdy pouţijete své schopnosti, bude to vědět na sto procent.“ „A co by se stalo, kdyby to věděl určitě?“ zeptal se Josh a podíval se na Flamela. V jeho tváři se značily nové vrásky, které ještě vystoupily ve světle zářivky nad jejich hlavami. Flamel pokrčil rameny. „Kdo ví, čeho všeho je schopný. Je zoufalý a zoufalí muţi dělají zoufalé věci. Nezapomeň, ţe byl na střeše Notre-Dame. Získal určitou představu, jakou moc máte, a přesvědčil se, ţe jste opravdu dvojčata z proroctví. Proto vás musí získat.“ Alchymista se natáhl a poklepal Joshovi na hruď. Zašustil papír, protoţe Josh stále nesl v pytlíku na krku dvě stránky z Kodexu, které se mu podařilo vytrhnout z knihy ještě doma v San Francisku. „A víc neţ cokoliv jiného musí získat tyto zbývající stránky.“ Pokračovali podle ukazatelů k východu na Euston Road a po cestě se dostali do davu, který je nesl stejným

12

směrem. „Neříkal jste, ţe nás tu bude někdo čekat?“ vzpomněla si Sofie. „Saint-Germain říkal, ţe se pokusí zkontaktovat starého známého,“ zamumlal Flamel. „Moţná se mu s ním nepodařilo spojit.“ Vyšli z východu zdobeného cihlového nádraţí na Euston Road a překvapeně se zastavili. Kdyţ před třemi hodinami opouštěli Paříţ, nebe bylo bez mráčku a teplota šplhala k 25 stupňům. Ale tady lilo jako z konve a v ulicích se proháněl studený vítr. Dvojčata se začala třást zimou. Obrátila se a rychle se schovala pod střechu východu. V tu chvíli ho Sofie zahlédla. „Je to ten kluk v zelené bundě s kapuci,“ řekla okamţitě, obrátila se k Nikolasovi a snaţila se upřeně dívat do jeho světlých očí. Věděla, ţe pokud to neudělá, sklouzla by očima zpátky k mladíkovi, který je sledoval. Pozorovala ho koutkem oka, potloukal se kolem sloupu a hrál si s mobilem. Na jeho postoji a pohybech bylo něco divného. Něco nepřirozeného. A Sofii se zdálo, ţe ve vzduchu zachytila slabý závan zkaţeného masa. Alchymistův úsměv začal být poněkud strojený. „S kapuci na hlavě? Ano, to je ten, kdo nás sleduje.“ Dvojčata cítila nervozitu v jeho hlase. „Aţ na to, ţe on není obyčejný kluk, ţe?“ dodala Sofie. Nikolas zavrtěl hlavou: „Ani zdaleka.“ Josh se zhluboka nadechl a upozornil: „Nechci vás rušit, ale vidím další dva lidi se zelenými kapucemi, a oba míří k nám.“ „Tři! Ne, jen to ne,“ zašeptal Flamel vyděšeně. „Musíme jít.“ Chytil dvojčata za ruce a táhl je za sebou do deště. Zahnul doprava a ještě přidal.

13

Déšť byl tak studený, ţe se Joshovi téměř na moment zastavilo srdce. Kapky se mu zabodávaly do tváře. „Kdo to je?“ vykřikl, přičemţ si rukávem utíral obličej a shrnoval mokré vlasy z obličeje. „Říká se jim ‚duchové v kápích‘,“ povzdechl alchymista. „Dee musí být opravdu zoufalý, a daleko mocnější, neţ jsem si myslel, pokud můţe rozkazovat i jim. Jsou to Géniové země.“ Sofie se zachvěla, v hlavě se jí objevily vzpomínky čarodějky z Endoru. Cítila něco kyselého v krku a ţaludek se jí zvedl odporem. Čarodějka je znala… a z celého srdce se jí hnusili. Sofie mrkla postranním pohledem na bratra a vysvětlila: „Jedí ţivé maso.“

14

KAPITOLA 2

Ulice zely prázdnotou. Prudký liják zahnal téměř všechny pod střechu nádraţí nebo do okolních obchodů. Doprava na Euston Road se skoro zastavila, přičemţ stěrače aut zuřivě a marně kmitaly ze strany na stranu po předních sklech vozů. Nervózní řidiči začali troubit a někde poblíţ se dokonce spustil i alarm. „Drţte se u mě,“ nařídil Nikolas, pak se otočil a zamířil mezi popojíţdějícími auty na druhou stranu ulice. Sofie ho bez váhání následovala, zatímco Josh se na chvíli zastavil, pak vykročil do vozovky, ale otáčel se zpátky k nádraţí. Tři postavy postávaly u vchodu, jejich hlavy a tváře byly zcela schované pod kapucemi zelených bund. Déšť prosakoval jejich svršky a bundy ztmavly nasáklou vodou. Joshovi se na chvíli zdálo, ţe se změnily na pláštěnky. Zachvěl se, a tentokrát to nebylo od ledových kapek deště, voda mu pomalu pronikala na kůţi. Nakonec se obrátil a rozeběhl se za Nikolasem a Sofií. Nikolas si schovával hlavu před pichlavým deštěm a vedl dvojčata bezpečně mezi auty. „Rychle, kdyţ budeme mít štěstí, zápach automobilových zplodin a déšť přebije naše pachy.“ Sofie se podívala zpátky přes rameno a zjistila, ţe trojice v kapucích opustila přístřešek nádraţí a velice rychle se k nim blíţí. „Dohánějí nás,“ hlesla vyděšeně bez dechu. „Co budeme dělat?“ pokračoval Josh. „Vůbec netuším,“ odpověděl Flamel bezradně. Rozhlíţel se po dlouhé rovné ulici. „Ale jestli zůstaneme

15

na místě, tak to nepřeţijeme. Nebo alespoň já ne,“ pousmál se smutně. „Myslím, ţe se Dee bude stále snaţit, aby vás dva dostal ţivé.“ Flamel se znovu rozhlédl okolo a spatřil malou uličku nalevo. Pokynul dvojčatům, aby šla za ním. „Tudy, pokusíme se je setřást.“ „Kéţ by tu byla Scatty,“ zamumlal Josh, kterému konečně ve všech důsledcích došlo, co znamená ztráta Scatty. „Ona by si s nimi určitě poradila.“ V úzké uličce s vysokými zdmi podél obou stran bylo alespoň sucho. Na jedné straně stály modré, zelené a hnědé plastové popelnice a na druhé zbytky dřevěných palet a poházené odpadky z přeplněných černých plastových pytlů. Vzduch čpěl hnilobou a dějícím jídlem. Na jednom z pytlů stála dlouhosrstá kočka a drápy systematicky likvidovala černý obal. Kočka si jich vůbec nevšímala, ani k nim nevzhlédla, kdyţ probíhali okolo. Zato o vteřinu později, kdyţ do uličky vstoupily tři postavy v kápích, nahrbila hřbet a se zjeţenými chlupy okamţitě zmizela někam do temných zákoutí. „Víte, kam to vede?“ ptal se bezděky Josh, právě kdyţ míjeli několik dveří nalevo, zřejmě postranní a zadní vchody obchodů na hlavní třídě. „Nemám zdání,“ přiznal Flamel. „Ale dokud nás to povede dál od těch v kápích, tak na tom nezáleţí.“ Sofie se podívala zpátky a oznámila: „Nevidím je. Moţná jsme je ztratili.“ Běţela za Nikolasem, který zmizel za rohem, a v tu ránu do něj vrazila. Josh zahnul za roh o chvilku později a jen o vlásek minul stojící dvojici. „Pokračujte,“ vydechl, kdyţ se jim vyhýbal a ujímal se vedení. V ten okamţik ale zjistil, proč se oba dva tak náhle zastavili. Ulička totiţ končila vysokou zdí z červených cihel, které nahoře lemoval ostnatý drát.

16

Alchymista se otočil a přiloţil ukazováček ke rtům. „Ani slovo. Moţná ti tři uličku minuli…“ Závan větru přinesl nejen ledovou spršku deště, ale i nezaměnitelný odporný odér zkaţeného masa. „Nebo také ne,“ dodal právě ve chvíli, kdyţ se tři postavy v kápích vynořily zpoza rohu. Nikolas se snaţil zatlačit dvojčata za sebe, ale Josh a Sofie si okamţitě stoupli kaţdý z jedné strany po jeho boku. Sofie instinktivně zaujala místo napravo a Josh nalevo. „Zůstaňte za mnou,“ řekl Nikolas. „Ne,“ odpověděl Josh. „Nenecháme vás čelit těmhle třem samotného,“ dodala Sofie. Tři v kápích zpomalili a pak se rozestoupili, aby zablokovali celou uličku. Stáli aţ nepřirozeně bez hnutí se svými velkými kapucemi, které jim zcela zakrývaly tváře. „Na co čekají?“ zabrblal potichu Josh. Na jejich postoji bylo něco podivně zvláštního, něco, co připomínalo zvířata před útokem na kořist. Josh si vzpomněl na dokument National Geographic, ve kterém krokodýl čekal ve vodě na antilopí stádo, jeţ mělo řeku přejít. Také krokodýl před útokem leţel ve vodě naprosto nehnuté, aţ do doby, kdy se oběť přiblíţila. Najednou se ozval zvuk jakoby praskajícího dřeva, který se nesl celou uličkou. Následoval další zvuk, který připomínal něco, jako kdyţ se trhá látka. „Oni se mění!“ vydechla Sofie. Pod zelenými kápěmi se v křečích napínaly a stahovaly svaly, páteř se protáhla a prohnula a hlava povystrčila dopředu. Paţe se viditelně prodlouţily a ruce, které nyní vystupovaly z dlouhých rukávů, byly pokryté hustou

17

srstí. Na jejich konci se objevily velké mírně zahnuté černé drápy. „Vlci?“ zeptal se třesoucím se hlasem Josh. „Spíš medvědi neţ vlci,“ odpověděl Nikolas tiše. Rozhlíţel se pomalu po uličce se zúţenými zornicemi, jako by hledal nějaký únikový východ. „Ale podobají se víc rosomákům neţ medvědům,“ dodal, kdyţ se ve vzduchu objevil slabý závan vanilky. „Ti pro nás neznamenají ţádnou hrozbu,“ oznámila Sofie, která se najednou napřímila. Zvedla pravou ruku a palcem levé ruky stiskla zlatý náramek, vytetovaný do jejího zápěstí. „Ne, to nesmíš,“ vyhrkl Nikolas a natáhl se po Sofiině ruce, aby jí zabránil přivolání magie ohně. „Říkal jsem vám, ţe tady nemůţete pouţívat svou moc. Vaše aury jsou příliš nápadné a nezaměnitelné.“ Sofie zatřásla rozhořčeně hlavou. „Ale já vím přesně, co jsou tihle zač,“ řekla jistě. Pak se ale v jejím hlase objevil náznak strachu. „Vím, co dokáţou. Nemůţete po nás chtít, abychom tu klidně stáli a sledovali, jak vás pomalu poţírají. Nechte mě s nimi zatočit. Usmaţím je na popel.“ Její vztek se pomalu měnil ve vzrušení, při myšlence, co by těmto mytickým stvořením mohla provést. Usmála se a oči se jí na chvíli zableskly stříbrnou barvou. Její tvář přitom získala nepřirozeně ostré a tvrdé rysy, díky kterým najednou vypadala daleko starší neţ na svých patnáct let. Alchymista se smutně pousmál. „Tomu samozřejmě věřím, ale pochybuji, ţe bychom se odsud dostali daleko, neţ by nás dohnalo něco daleko nebezpečnějšího a smrtícího. Nemáte tušení, co všechno můţete potkat v ulicích Londýna. Já se o ně postarám sám,“ trval na svém

18

Nikolas. „Nejsem tak úplně bezbranný, jak se můţe zdát.“ „Pozor, chystají se zaútočit,“ naléhavě upozornil Josh. Sám se divil, odkud bere tu jistotu. Vyčetl z postojů a chování trojice, co se v příštích pár minutách stane. „Jestli tedy chcete něco udělat, teď máte poslední moţnost.“ Duchové v kápích ve své zvířecí podobě se nyní rozestoupili, aby kaţdý stál naproti jednomu z trojice. Stáli na všech čtyřech s nahrbenými hřbety. Těla jim obepínaly jejich kabáty, přičemţ vystupovala mohutná ramena a svalnaté ruce. Ve stínu kapuci se blýskaly modročerné oči a pod nimi velké špičaté zuby. Mluvili spolu nesrozumitelnou řečí, která připomínala bručení a kvíkání. Nikolas si vyhrnul rukávy svého ošuntělého koţeného saka a odkryl tenký stříbrný náramek a dva roztřepené barevné náramky přátelství, které nosil okolo zápěstí. Rozvázal jeden z nich a pomalu ho mnul v dlaních. Následně zvedl dlaně k ústům a lehce do nich foukl. Sofie a Josh napjatě sledovali, co se bude dít, kdyţ Nikolas hodil malý chuchvalec před duchy v kápích. Barevné provázky pomalu padaly do blátivé kaluţe přímo před největšího z nich. A najednou bum, jednotlivé prouţky se spojily a došlo k výbuchu. I trojice děsivých stvoření v kápích klouzavě poodstoupila od bahnité louţe. Ale nic víc se nestalo. Ozval se divný zvuk, který přicházel od největšího z trojice a který moţná měl znít jako smích. „Říkal jsem, ţe máme bojovat,“ poznamenal Josh vzdorně, ačkoliv byl upřímně vyděšený tím, ţe

19

alchymista neuspěl. Jiţ dříve ho viděl vrhat noţe a dýky stvořené z čisté energie, byl svědkem, kdyţ Nikolas nechal vyrůst v okamţiku les z dřevěné podlahy, proto moţná očekával něco velkolepějšího. Podíval se na Sofii, a aniţ se jí na cokoli zeptal, poznal, ţe myslí přesně na totéţ. Věděli, ţe Flamel není v dobré kondici, ţe neustále stárne a slábnou i jeho magické schopnosti. Josh lehce kývl na Sofii a viděl, jak zcela neznatelně přikývla v odpověď. „Nikolasi, vţdyť jste viděl, jak jsme se vypořádali s chrliči a s kamenným nepřítelem u NotreDame,“ začal Josh, s naprostou důvěrou ve své i Sofiiny schopnosti. „Dohromady se se Sofií můţeme postavit komukoliv… a čemukoliv.“ „Pozor, Joshi, hranice mezi sebedůvěrou a pýchou je velice tenká,“ odvětil Nikolas tiše. „A hranice mezi arogancí a hloupostí ještě tenčí, Sofie,“ dodal, aniţ se podíval na kteréhokoliv z nich. „Jestli pouţijete své magické síly, odsoudíte nás k jisté smrti.“ Josh zavrtěl nesouhlasně hlavou. Alchymistova zřejmá slabost ho zjevně otrávila. Odstoupil od starého muţe a sundal batoh ze zad. Z jedné strany vyčníval dlouhý papírový tubus, ve kterém se většinou přepravovaly plakáty a stočené mapy. Sundal plastikové víčko a sáhl dovnitř. Vytáhl v bublinkách zabalený dlouhý předmět. „Nikolasi…?“ začala Sofie. „Trpělivost,“ zašeptal Nikolas, „ještě chvilku…“ Největší z duchů v kápích ve své zvířecí podobě udělal krok vpřed, špinavé dlouhé drápy zaskřípaly po chodníku. „Jste můj, dostal jsem vás za odměnu,“ řeklo stvoření a jeho hlas byl nečekaně vysoký, téměř jako dětský.

20

„Dee je velice štědrý,“ odvětil pomalu Flamel. „Ačkoliv mě velmi překvapuje, ţe duchové v kápích se sníţili k tomu, aby vůbec pracovali pro člověka.“ Stvoření v kápi přistoupilo o další krok blíţ. „Dee není obyčejný člověk. Tento nesmrtelný kouzelník je sice nebezpečný, ale chrání ho pán daleko nebezpečnější.“ „Moţná byste se měli bát spíš mě,“ navrhoval Flamel s úsměvem. „Jsem starší neţ Dee a neslouţím ţádnému pánu, který by mě chránil, ani jsem nikdy ţádného nepotřeboval!“ Zpod kápě se ozval pobavený smích a pak zvíře bez jakéhokoliv varování vyskočilo a zaútočilo na Flamela. Vzduchem prosvištělo kamenné ostří Joshova meče, lehce a čistě projelo zelenou kápí, ze které odpadl velký kus látky. Útočník překvapeně vyštěkl a ještě ve vzduchu otočil celé své tělo, aby se vyhnul dalšímu zásahu meče, který se opět blíţil. Marně. Ostří tentokrát zasáhlo přední stranu kabátu, ze kterého odpadly knoflíky, a zásah odnesl i zip. Přímo před Nikolasem nyní stál Josh Newman. Drţel kamenný meč, který vytáhl z kartónového pouzdra v batohu. „Nevím, kdo nebo co jste zač,“ začal rázně, ačkoliv hlas se mu třásl stoupající hladinou adrenalinu a udrţet meč v klidu také nebylo lehké. „Ale myslím, ţe víte, co drţím v rukách!“ Stvoření ustoupilo, pohled modročerných očí upřel na šedé kamenné ostří. Kápě, která mu kryla hlavu, byla na cáry a zbytky kabátu se drţely na ramenou. Nyní všichni jasně viděli, ţe pod kapuci se skrývala hlava, která neměla ani náhodou nic společného s obličejem člověka. Rysy tváře ale byly aţ podivuhodně krásné. Josh očekával tvary nějakého monstra, ale hlava byla

21

překvapivě malá s velkýma černýma očima posazenýma hluboko pod úzkým čelem a z tváře výrazně vystupovaly lícní kosti. Nos byl bezvadně rovný a nozdry se mu chvěly vzrušením. Ústa tvořila vodorovná štěrbina, která mírně pootevřená odhalovala ţluté, a místy i černé zuby. Joshovy oči rychle mrkly napravo i nalevo, aby zkontrolovaly další dva útočníky, kteří rovněţ bedlivě sledovali kamenný meč. „Toto je Klarent,“ představil tiše svou zbraň. „Bojoval jsem s ním proti Nidhogovi v Paříţi,“ pokračoval. „A byl jsem svědkem, co tato zbraň udělá s vaším druhem.“ Pohnul mečem a ucítil jemné vibrace. Zároveň se i rukojeť meče rozehřála. „To nám Dee neřekl,“ řeklo stvoření svým dětským hlasem a podívalo se na alchymistu. „Je to pravda?“ „Ano, je,“ odpověděl Flamel. „Nidhog.“ Stvoření téměř vyplivlo jméno starobylého monstra. „Co se stalo s tím starodávným mrchoţroutem?“ „Nidhog je mrtvý,“ oznámil Flamel prostě. „Nepřeţil zásah Klarentu.“ Nikolas přistoupil k Joshovi a poloţil mu ruku na rameno. „Josh ho zabil.“ „Nidhoga zabil člověk?“ ujišťoval se nevěřícně duch v kápi. „Dee vás zneuţil, zradil vás. Nevaroval vás, ţe máme tento meč. Co dalšího vám asi ještě nesdělil. Řekl vám, jak dopadly Valkýry v Paříţi? A vyprávěl vám o spícím bohu?“ Nebezpečná trojice sklouzla opět do nesrozumitelného jazyka plného kvíkání a bručení a chvíli se mezi sebou na něčem domlouvala. Pak se největší z nich znovu otočil k Joshovi. Chvílemi vystrkoval hnusný černý jazyk, jako by se snaţil ze vzduchu něco vycítit. „Tyto souvislosti

22

nemají velkou důleţitost. Před sebou totiţ vidím vystrašené lidské mládě. Slyším, jak jeho svaly zápasí, jen aby udrţel meč v klidu. Cítím ve vzduchu strach.“ „I přesto ovšem musíte také cítit, ţe vás napadne,“ dodal Flamel tiše. „O čem to asi vypovídá?“ Ramena největšího protivníka se pohnula, coţ připomnělo bezradné pokrčení, a pak znovu promluvil: „Znamená to, ţe je buď blázen, nebo hrdina.“ „A vás a celý váš druh ohroţují obě moţnosti,“ pokračoval Flamel. „To je pravda, ale na světě jiţ nezůstali ţádní hrdinové. Nikdo, kdo by nás mohl ohrozit. Lidé v nás jiţ dávno nevěří, a to nás schovává za plášť neviditelnosti. A díky tomu jsme… nezranitelní.“ Josh zvedl ostří výš a řekl: „To ovšem neplatí, pokud drţím Klarent.“ Stvoření sklonilo hlavu a kývlo. „Ano, tento špinavý meč nám můţe ublíţit. Ale my jsme tři a jsme rychlí, velice rychlí,“ dodal jejich vůdce se škodolibým úšklebkem, který odhalil jeho špičaté zuby. „Myslím, ţe tě přemůţeme a sebereme meč ještě dřív, neţ –“ Instinkty Joshovi napověděly, ţe zvíře zaútočí ve chvíli, kdy přestane mluvit. Pak by bylo pozdě. Zaútočil výpadem přesně tak, jak ho to učila Johanka z Arku. Meč zahučel, kdyţ mířil proti odhalenému zvířecímu krku. Josh věděl, ţe jediné, co musí udělat, je zranit zvíře mečem. Jediný zásah zničil i obávaného Nidhoga. Zvíře se po výpadu rozesmálo a pobaveně poodstoupilo. „Příliš pomalu, človíčku, příliš pomalu. Svaly se ti napjaly ještě dřív, neţ ses pohnul.“ A v tu chvíli si Josh uvědomil, ţe prohráli. Stvoření v kápích byla prostě příliš rychlá.

23

I přesto uslyšel za svými zády alchymistův tlumený smích. Josh hleděl přímo do tváře protivníka, a věděl, ţe poslední věc, kterou by v tuto chvíli měl udělat, bylo otočit se, ale byl neskutečně zvědavý, co Flamela tak pobavilo. Podíval se znovu pozorně na trojici před sebou, ale neviděl, ţe by se cokoliv změnilo… kromě toho, ţe ve chvíli, kdy se jedna z bytostí v kápích pohnula dopředu, šlápla do velké bahnité louţe. „Copak jsi se strachem zbláznil, alchymisto?“ podivil se hlavní z trojice. „Ale vůbec ne. Vy jste museli znát starobylou bytost jménem Iris, dceru pradávné Elektry, ţe?“ zeptal se lehkým konverzačním tónem Nikolas a obešel Joshe. Alchymistova tvář nyní zváţněla a téměř ztratila jakýkoliv konkrétní výraz. Rty se ztenčily a bledé oči výrazně přimhouřily. Modročerné oči největšího zvířete v kápi se naopak vyděšeně vytřeštily a jeho pohled sklouzl dolů na zem. Špinavá voda v kaluţi se začala točit okolo jeho nohou. Hýřila všemi barvami, které se uvolňovaly z barevného alchymistova náramku. Stvoření se pokusilo ustoupit, ale jeho přední nohy byly zapadlé v kaluţi. „Pusť mě, člověče,“ zapištělo vystrašeným téměř dětským hlasem zvíře. Zoufale se přitom snaţilo vysvobodit, ale předníma nohama se zavrtávalo víc a víc do měkké země, aţ se louţe dotkla i jedné zadní nohy, a stvoření znovu zaúpělo. Vytrhlo nohu zpět nahoru tak rychle, ţe ve vodě zůstal čnějící zatočený dráp. Pak tvor v kápi vyštěkl cosi směrem ke svým společníkům, zřejmě aby jej chytli a zkusili vytáhnout z vířící barevné kapaliny. „Před desetiletími,“ pokračoval Flamel, „jsme s Perenelou Iris zachránili před jejími sestrami. Na oplátku

24

mi dala tyto náramky. Viděl jsem, jak je vlastnoručně upletla ze své barevné aury. Tenkrát mi řekla, ţe jednoho dne trochu probarví můj ţivot.“ Kroutící se spirálky začaly stoupat po noze zvířete. Černé nehty se zazelenaly, pak zčervenaly, špinavě fialová srst se také proměnila ve svítivě nachovou. „Za tohle zemřeš,“ vyprskla bytost hlasem ještě vyšším neţ obvykle a zornice se jí ještě více rozšířily. „Jednou zemřu,“ souhlasil Flamel, „ale nebude to dnes, a nebude to vaší rukou.“ „Jen počkej, aţ to povíme matce!“ „Ale jak je libo.“ Kapalina jako by zabublala a po zvířecím těle se rozutekly barvy, které mu ho zmalovaly jako velikonoční vajíčko. Tam, kde se ho dotýkaly zbývající dvě bytosti, se barvy šířily na jejich tlapy, a postupně na celá těla. Barevná záplava se nevyhnula ani kápím, které se proměnily v duhové pláště. Barvy se prolínaly a měnily ve světle jako olejové skvrny na vodě, přičemţ vznikaly prazvláštní odstíny a nezvyklé zářivé tóny. Starodávná stvoření se zmohla na jediné vyděšené zavytí, které jako by přetrhl pád, ve kterém se všichni sloţili na jednu hromadu na chodníku. Kdyţ leţeli na zemi jeden přes druhého, barevná záplava rychle ustupovala z jejich těl. Pláště se měnily do původní zelené barvy, a pak začala jejich těla znovu získávat jiné tvary. Kosti praskaly, svaly a šlachy se napínaly, aţ ve chvíli, kdy proud barev opět dosáhl kaluţe, trojice opět získala svou skoro lidskou podobu. Pršelo a kapky vody roztančily hladinu louţe v barevném koncertu. Na okamţik se nad vodou vytvořila

25

miniaturní duha, která pomalu bledla a zanechávala na místě jen hnědou špinavou kaluţ. Flamel se sehnul, aby sebral zbytky náramku přátelství ze země. Propletená vlákna byla našedlá, jako by z nich někdo vysál všechny barvy. Alchymista se narovnal a pohlédl přes rameno na dvojčata. Pak se usmál. „Nejsem tak bezbranný, jak vypadám. Nikdy nepodceňujte svého nepřítele, můţe se vám to vymstít,“ radil. „Ale tohle vítězství patří tobě, Joshi. To ty jsi nás zachránil. Znovu zachránil. Uţ to začíná být skoro tradice: Oj oj, Paříţ a teď tady.“ „Nemyslím, ţe…“ začal Josh. „Ty nikdy nemyslíš,“ přerušila ho Sofie a přátelsky mu stiskla paţi. „Ty jednáš,“ upřesnil Flamel. „To by stačilo. Pojďte, zmizíme odsud dřív, neţ je někdo najde.“ „Jsou mrtví?“ zeptala se Sofie, která obcházela trojici. Josh rychle zabalil Klarent zpátky do bublinek a uloţil do kartónového tubusu, který zastrčil do batohu, pak ho zvedl a hodil na záda. „Co to všechno vlastně mělo znamenat?“ zeptal se. „Co byla ta barevná voda?“ „To byl dárek od jedné starobylé bytosti,“ vysvětloval Flamel, který jiţ spěchal uličkou zpět na hlavní třídu. „Iris je bohyně duhy, jelikoţ její aura obsahuje snad všechny barvy na světě. Také má přístup do podsvětí k temným vodám řeky Styx,“ dořekl vítězoslavně. „No a to znamená…?“ chtěl jasnou odpověď Josh. Flamel se široce usmál. „Ţádný ţijící organismus se nemůţe dotknout vody z řeky Styx. Sok, který zaţije, totiţ přehltí smysly a dotyčný skončí v bezvědomí.“

26

„Na jak dlouho?“ zeptala se Sofie, která se přitom podívala nazpět na hromadu, která připomínala zdálky jen haldu hadrů uprostřed postranní uličky. „Podle legendy na rok a den.“

27

KAPITOLA 3

Obrovskou jídelnu ozářilo mihotavé odpolední slunce. Dlouhé světlo vrhalo na vyleštěném dřevěném obloţení zlatavé odstíny a odráţelo se od navoskované podlahy. Celou světelnou podívanou umocňovalo brnění v rohu, které jako by jiskřilo, a vitríny s vystavenými mincemi, které pamatovaly více neţ dva tisíce let lidské historie. Celá jedna stěna byla pokryta maskami a helmami ze všech koutů světa a z různých období. Zdálo se, ţe jejich prázdné průhledy sledují celou místnost. Vedle masek visela olejomalba od Santiho di Tito, která byla ukradena v minulém století z Palazzo Vecchio ve Florencii. Obraz, který ve Florencii visel nyní, byla dokonalá napodobenina. Uprostřed místnosti stál masivní poškrábaný stůl, který kdysi patřil Borgiům. Kolem staroţitného stolu bylo rozestaveno osmnáct ţidlí s vysokými opěradly. Pouze dvě z nich ovšem byly obsazené a stůl kromě velkého černého telefonu, který zde vypadal dost nepatřičně, byl úplně prázdný. Dr. John Dee seděl na jedné straně stolu. Malý upravený Angličan s bledou kůţí a šedýma očima měl na sobě svůj obvyklý společenský antracitový oblek. Doplňovala ho šedá kravata s jediným barevným prvkem v celém oblečení, a ten představovaly malé potištěné zlaté korunky. Většinou nosil kovově šedé vlasy pevně staţené do ohonu, ale nyní volně splývaly na ramena a dál se kroutily dolů k jeho dlouhé bradce. Tmavé rukavice leţely na dřevěném stole.

28

Niccolo Machiavelli seděl naproti na druhé straně stolu. Výrazný rozdíl ve vzezření obou muţů byl aţ zaráţející. Dee byl malý a bledý, Machiavelli naopak vysoký s kůţí jiţansky opálenou. O to víc moţná vynikl jediný společný znak, jejich chladné šedé oči. Machiavelli dbal na to, aby byl dokonale nakrátko ostříhán a vţdy hladce oholen, coţ odpovídalo jeho uhlazenému elegantnímu stylu. Na sobě měl černý oblek s bílou hedvábnou košilí, vše vyrobené na zakázku i tmavě červenou vázanku, která byla protkaná pravými zlatými nitěmi. Za ním na zdi visel jeho portrét, na němţ vypadal o něco mladší neţ nyní. Obraz byl ovšem pořízen před více neţ pěti sty lety. Niccolo Machiavelli se narodil v roce 1469, prakticky byl o padesát osm let starší neţ Angličan. Vlastně údajně zemřel v roce 1527, tedy kdyţ se Dee narodil. Oba muţi byli nesmrtelní a stali se dvěma nejmocnějšími lidmi na zemi. Během svých dlouhých ţivotů se naučili jeden druhého upřímně nenávidět, aţ nyní je okolnosti donutily k nelehké spolupráci. Oba seděli uţ půlhodinu v jídelně Machiavelliho sídla kousek od Pláce du Canada v Paříţi. Během toho času ani jeden z nich nepromluvil. Oba obdrţeli na displej svého mobilu stejný symbol – obraz hada, který poţírá svůj vlastní ocas. Ouroboros, jeden z nejstarších symbolů starobylých bytostí z temnot. Uprostřed kruhu bylo číslo třicet. Ještě před pár lety by dostali stejnou výzvu faxem nebo poštou, před desetiletími telegramem nebo poslem, dříve dokonce na papíře nebo pergamenu. Tehdy by měli do osudového setkání nebo hovoru hodiny nebo celé dny na přípravu. V dnešní době mobilních telefonů měli pouhé minuty.

29

I kdyţ oba dva telefon očekávali, nadskočili, kdyţ uslyšeli přístroj zazvonit. Machiavelli sáhl po telefonu a nejdříve ho otočil, aby se podíval na volající číslo. Na displeji stálo neobvykle dlouhé číslo, které začínalo číslicemi 31415 – hned poznal začátek čísla pí. Pak teprve stiskl tlačítko, aby hovor přijal. Nejdříve to v přístroji zapraskalo a po chvíli se ozval tichý šepot jakoby ve větru. „Zklamali jste nás.“ Hlas mluvil archaickou latinou, která se pouţívala naposledy ještě před nástupem Julia Césara. „Velmi jste nás zklamali.“ Nebylo moţné poznat, zda jde o muţský či ţenský hlas, a chvílemi to znělo, ţe mluví najednou dva hlasy. Machiavelli poslouchal překvapeně, předpokládal, ţe uslyší křaplavý hlas pána z temnot, kterému slouţil, ale tohoto volajícího nikdy předtím neslyšel. Ale Dee očividně ano. Ačkoliv tvář anglického čaroděje zůstala beze změn, Ital viděl, jak se mu napjaly svaly okolo úst a téměř neznatelně narovnal záda. Tak tohle byl tajemný pán čaroděje. „Byli jsme ujištěni, že je vše připraveno… že tentokrát bude Flamel zajat a zničen… že Perenela bude odstraněna a že dvojčata doručíte do našich rukou…“ Hlas se pomalu vytrácel, jak ho přehlušovalo praskání statické elektřiny. „Přesto všechno Flamel zůstal volný… Perenela již není uvězněna v cele, i když je stále vězněm ostrova. Dvojčata unikla. A my stále nemáme poslední stránky Kodexu. Jsme velice zklamáni,“ zopakoval nerozpoznatelný hlas. Dee a Machiavelli se na sebe podívali. Lidé, kteří zklamali starobylé bytosti, většinou někam zmizeli.

30

Jejich pánové měli moc propůjčit nesmrtelnost na libovolnou dobu, ale byl to dar, který mohl být stejně jednoduše odebrán. Záleţelo na době, jak dlouho byl člověk nesmrtelný, jediným dotekem ho dohnaly všechny ty roky, které najednou zničily všechny orgány a ţivotně důleţité funkce. V mţiku oka se člověk kypící zdravím sesypal k zemi v hromádku svraštělé kůţe a rozpadlých kostí. „Zklamali jste,“ zašeptal hlas znovu. Ani jeden z muţů neprolomil ticho, které následovalo, jelikoţ si dobře uvědomovali, ţe jejich ţivoty nyní visí na vlásku. Oba byli mocní a důleţití, ale nebyli nenahraditelní. Pánové z temnot měli spoustu jiných agentů a sluţebníků, které mohli poslat na Flamela a dvojčata. V telefonu opět zapraskalo a zaprskalo a ozval se jiný hlas. „A přece mi dovolte připomenout, že ještě není všechno ztraceno.“ Za dlouhá staletí se Machiavelli dokázal tak ovládat, ţe na jeho tváři nebyly poznat naprosto ţádné emoce; zůstávala bez výrazu i v nejvypjatějších chvílích. Hlas, který nyní poznával, byl totiţ hlas jeho pána, který kdysi před více neţ třemi tisíci lety nakrátko vládl Egyptu. „Dovolte mi podotknout, že jsme blíž našemu cíli než kdykoliv předtím. Máme důvody doufat, že úspěch je na dosah. Potvrdilo se, že ta lidská mláďata jsou dvojčata z legendy, dokonce jsme viděli ukázku jejich síly. Prokletý alchymista a ta jeho vědma jsou tak jako tak uvězněni ubíhajícími dny a umírají. Vše je jen otázkou času, musíme jen počkat. A čas, náš odvěký věrný přítel se o ně za nás postará sám. Scathach zmizela a Hekaté byla zničena. Navíc máme Kodex.“

31

„Ale ne celý,“ zašeptal znovu amorfní hlas, „chybí nám poslední stránky.“ „To je pravda. Ale je to rozhodně víc, než jsme kdy dříve měli. Jistě je to dost na dobré pokračování. Měli bychom začít povolávat ostatní bytosti z dalekých říší a světů.“ Machiavelli se zamračil, jak se snaţil soustředit. Pán Johna Dee byl údajně nejmocnější ze všech starobylých bytostí, a přece zde slyšel svého pána diskutovat a přít se s ní nebo s ním. Linka zapraskala a nerozpoznatelný hlas zazněl téměř rozzlobeně. „Ale stále nám chybí závěrečný rituál. Bez něj nebudou naši bratři a sestry nakonec schopni vstoupit do tohoto světa.“ Starobylá bytost, které slouţil Machiavelli, rozváţně a klidně odpověděla. „Přesto všechno bychom měli začít shromažďovat naše síly. Někteří naši bratři se uchýlili daleko za hranice světa, někteří dokonce došli za hranice přilehlých říší do jiných světů. Bude jim trvat mnoho dní, než se vrátí zpět. Musíme je svolat již nyní, přivést je alespoň do říší, které s tímto světem sousedí, aby, až přijde čas, mohli přejít hranici a doplnit naše řady. Pak budeme schopni jednat jako jeden muž a znovu získat vládu nad touto planetou.“ Machiavelli se podíval na Johna Dee. Hlava anglického čaroděje se mírně naklonila na stranu, jak pozorně poslouchal, a oči měl napůl přivřené. Jako by na sobě pocítil Italův pohled, rychle otevřel oči a tázavě zvedl obočí. Machiavelli mírně zavrtěl hlavou, protoţe neměl ani tušení, co se na druhé straně děje.

32

„Přichází čas, který předpověděl Abrahám, když tvořil Kodex,“ pokračoval Machiavelliho pán. „A on měl tu schopnost předvídat věci budoucí, měl vnitřní oko, které rozeznávalo klikaté cesty osudu. Tenkrát mluvil o tom, že přijde čas, nazval ho časem návratu, kdy se původní řád světa vrátí na Zemi. Objevili jsme dvojčata z věštby, víme, kde najít Fláme la a zbývající dvě stránky Knihy. Až je získáme, můžeme použít sílu dvojčat pro závěrečný obřad.“ V telefonu opět zapraskalo, ale v pozadí Machiavelli jasně slyšel souhlasné mručení. Uvědomil si, ţe nejsou jediní, kdo celou diskuzi poslouchá, a napadlo ho, kolik starobylých bytostí se sešlo. Raději se silně kousl do tváře, aby se neusmál při představě tolika bytostí v jejich různých podobách a tvarech – lidských i nelidských, zvířecích i hrozivě monstrózních, jak pozorně poslouchají nalepení na svých mobilních telefonech. Machiavelli si vybral okamţik, kdy se zapojit do debaty, kdyţ ustalo souhlasné mručení. Promluvil opatrně, potlačil jakékoli emoce v hlase a velmi se snaţil, aby jeho řeč zněla neutrálně a profesionálně. „Pak bych rád něco navrhl. Nechte nás dokončit náš úkol. Dovolte nám najít Flamela a dvojčata.“ Věděl, ţe se pouští na tenký led, ale bylo jasné, ţe mezi starobylými bytostmi není jednoznačné vedení a nepanuje absolutní shoda, a byl vţdycky mistr manipulace v podobných situacích. Slyšel zřetelně naléhavost v hlase svého pána. Páni z temnot zoufale chtějí získat dvojčata a Kodex, bez nich by se zbytek jejich bratrů a sester nemohl vrátit na Zem. A ve světle tohoto zjištění si uvědomil, ţe oba, on i Dee jsou stále cenným nástrojem. „S doktorem jsme

33

vymysleli plán,“ řekl a pak utichl, aby se ujistil, ţe bytosti na druhé straně linky přistoupí na jeho hru. „Mluv, člověče!“ ozval se hlas pána Johna Dee. Machiavelli sloţil klidně ruce do klína a stále mlčel. Dee vytáhl obočí a ukázal na telefon. Mluv! naznačil rty, aniţ promluvil. „Mluv!“ znovu nakázal hlas v telefonu, a ve sluchátku zapraskalo. „Vy nejste můj pán,“ odvětil Machiavelli velmi tiše. „Nemáte právo mi rozkazovat.“ V telefonu to zasyčelo, jako kdyţ uniká pára z hrnce. Machiavelli nahnul hlavu a snaţil se rozpoznat ten zvuk. Pak souhlasně přikývl, byl to smích. Ostatní starobylé bytosti, které poslouchaly, pobavil svou odpovědí. Měl pravdu, v řadách pánů z temnot nepanovala shoda, a i kdyţ pán čaroděje mohl být nejmocnější, to ještě neznamená, ţe ho všichni mají rádi a respektují. To byla slabina, kterou chtěl Machiavelli najít a posléze i vyuţít ve svůj prospěch. Dee na něj překvapeně zíral. Šedé oči měl vytřeštěné hrůzou a moţná trochu i obdivem. V telefonu klaplo, zvuk v pozadí se změnil a pak promluvil Machiavelliho pán. Z jeho nakřápnutého hlasu se dalo zřetelně poznat pobavení. „Co navrhuješ? Ale buď opatrný, člověče,“ dodal. „Ty jsi také selhal. Ujišťoval jsi nás, že Flamel s dvojčaty neopustí Paříž.“ Ital se nahnul k telefonu s vítězoslavným úsměvem. „Pane, měl jsem instrukce, abych nic nedělal, dokud nepřijede anglický čaroděj. Tím jsme ztratili drahocenný čas. Flamelovi se pak podařilo kontaktovat přátele, najít útočiště a odpočinout si.“ Machiavelli přitom pozorně pozoroval Johna Dee. Věděl, ţe kontaktoval svého pána,

34

aby Machiavellimu znemoţnil jakoukoliv vlastní akci. „Nicméně,“ přidal, aby se dostal k podstatě věci, „i toto zdrţení nakonec pomohlo naší věci. Chlapcovy schopnosti byly probuzeny bytostí, která stála na naší straně. Navíc máme představu o schopnostech a silách dvojčat a víme, kam odjela.“ Jen stěţí maskoval samolibost a sebedůvěru v tónu hlasu. Mrknul na Johna Dee na druhé straně stolu, a ten pohotově kývl, a pokračoval. „Jsou v Londýně,“ oznámil Dee. „A Británie je více neţ jakákoliv jiná země na světě naše území,“ podtrhl. „Ne tak jako v Paříţi, tam máme spojence, starobylé bytosti, druhou generaci, nesmrtelné a spoustu lidí, kteří jsou v našich sluţbách. A v Anglii jsou i jiní, věrní jen sami sobě, jejichţ sluţby se dají koupit. Všechny tyto zdroje a síly můţeme nasměrovat na Flamela a dvojčata.“ Zakončil, nahnul se dopředu a hypnotizoval telefon, jako by mohl odpověď nějak uspíšit. V telefonu klaplo a linka oněměla. Potom místnost naplnil nepříjemný obsazovací tón. Dee pozoroval přístroj trochu vyděšeně, trochu rozzlobeně a pak se zeptal: „To jsme ztratili spojení nebo prostě bez odpovědi zavěsili?“ Machiavelli stiskl tlačítko a telefon utišil. „Teď víte, jak se cítím, kdyţ mi bez odpovědi zavěsíte,“ řekl tiše. „Co teď budeme dělat?“ ptal se Dee. „Čekat. Předpokládám, ţe právě debatují o naší budoucnosti.“ Dee sloţil ruce na prsou. „Potřebují nás,“ řekl a marně se snaţil, aby to vyznělo sebevědomě. Machiavelli se hořce usmál. „Pouţívají nás jako nástroje, ale nepotřebují nás. Znám minimálně dalších

35

dvanáct nesmrtelných jen v Paříţi, kteří dokáţou to, co já.“ „No dobrá, vy jste nahraditelný,“ řekl Dee s pokrčením ramen. „Ale já jsem strávil skoro celý ţivot ve stopách Nikolase a Perenely.“ „Chcete říct, ţe jste strávil skoro celý ţivot pokusy je chytit,“ řekl nevzrušeným hlasem Machiavelli, a pak se zlomyslným úsměvem dodal: „Tak blízko, a přece daleko.“ Ale ať uţ na to chtěl Dee odpovědět cokoliv, přerušilo ho zazvonění telefonu. „Slyšte naše rozhodnutí.“ Byl to čarodějův pán, jeho hlas napůl ţenský, napůl muţský se spojoval do disharmonického zvuku. „Dee bude pronásledovat alchymistu a dvojčata do Anglie. Instrukce jsou jasné: zničit Flamela, zajmout dvojčata a získat zbývající část Kodexu za každou cenu. Máme v Anglii spojence, kteří jsou nám zavázáni. Zkontaktujeme je. A doktore, jestli tentokrát selžeš, pak ti bude odebrán dar nesmrtelnosti. Ale nebude to tak jednoduché, nechám té zestárnout na okraj života a pak jen moment před lidskou smrtí té znovu učiním nesmrtelným.“ Ozvalo se zasípání, které mohlo být úšklebkem nebo jen hlubokým nadechnutím. „Jen si představ, jaké by to bylo: tvé brilantní myšlení uvězněné ve slabém, vetchém těle, kterému již smysly neslouží, není schopné chůze, a kterým téměř neustále projíždí bolest z nespočetných nemocí a neduhů. Navždy zůstaneš mezi životem a smrtí. Umírající, a přesto nesmrtelný. Jestliže selžeš, tento osud tě nemine. Uvěznění ve staré skořápce z masa a kostí navěky.“

36

Dee přikývl a těţce polkl. Pak se zmohl na krátkou odpověď, při které se snaţil sebrat veškerou svou sebedůvěru. „Tentokrát vás nezklamu.“ „A ty, Niccolo,“ promluvil Machiavelliho pán. „Pojedeš do Ameriky. Alchymistova vědma se volně prochází po Alkatrazu. Máš volnou ruku udělat vše potřebné, abys ostrov zabezpečil.“ „Ale já v San Francisku nikoho neznám,“ Machiavelli rychle zaprotestoval. „Nemám tam ţádné spojence. Vţdycky jsem se pohyboval jen v Evropě.“ „Máme služebníky po celé Americe. Už nyní cestují na západ, aby čekali na tvůj příjezd. Jednoho z nich pověříme, aby ti byl průvodcem i pomocníkem. Na Alkatrazu najdeš v celách a kobkách spící armádu nestvůr, stvoření, která si lidské pokolení pamatuje z bájí a mýtů, jež se objevují v jejich nejhorších snech a nočních můrách. Původně jsme nezamýšleli použít armádu tak brzy, ale události nabírají spád rychleji, než jsme předvídali. Brzy nastane svatojánská noc a letní slunovrat. V tento čas budou aury dvojčat nejsilnější a hranice mezi tímto světem a přilehlými říšemi nejslabší. To bude ta pravá doba získat opět vládu nad touto planetou.“ Ani Machiavelli nebyl schopný v tuto chvíli udrţet svou tvář neutrální. Podíval se na Angličana a zjistil, ţe i on má zornice překvapením rozšířené. Oba muţi pracovali pro temné síly po staletí a vţdy věděli, ţe je jejich plánem vrátit se na Zemi jako vládcové všeho tvorstva, jako to bývalo v dávných dobách. A přesto byli nyní velice překvapeni, ţe po letech čekání a plánování se má všechno stát za tak krátkou dobu, během několika týdnů.

37

Doktor John Dee se sklonil blíţe k telefonu. „Jsme velice potěšeni, pane, a tím mluvím i za Machiavelliho, ţe čas vašeho návratu se blíţí a ţe to bude tak brzy.“ Těţce polkl a rychle se nadechl. „Ale dovolte mi, pane, abych vás upozornil, ţe svět jiţ není, čím býval v časech, kdy jste ho opustili. Lidstvo má technologie, nebývalé komunikační moţnosti, zbraně, budou se bránit,“ dodal váhavě. „Ano s tím počítáme, doktore,“ podotkl Machiavelliho pán. „Proto také dáme lidstvu cíl, na který soustředí svou pozornost, něco, co je zaměstná a na čem vyčerpají své zdroje. Niccolo,“ pokračoval nakřáplý hlas, „až ovládneš a zabezpečíš Alkatraz, probudíš stvůry v celách a pošleš je na San Francisko. Město zachvátí panika a zkáza bude nepopsatelná. A až z něj zbudou jen doutnající trosky, pak dej netvorům volnost, ať jdou, kam se jim zlíbí. Budou pustošit celou zemi. Lidský druh se vždycky bál tmy, připomeneme jim proč. Podobné úkryty netvorů jsou rozeseté na každém kontinentu, všechny budou otevřeny ve stejný čas. Svět se rychle propadne do chaosu a šílenství. Celá vojska a armády budou smeteny, až nezůstane nikdo, kdo by se nám postavil, až přijde náš čas. A první co uděláme? Zničíme nestvůry a lidstvo nás bude znovu uctívat jako své zachránce.“ „A tyto nestvůry spí v celách Alkatrazu?“ zeptal se zděšeně Machiavelli. „Jak je probudím?“ „Až přijedeš do Ameriky, včas dostaneš instrukce. Ale nejdřív musíš porazit Perenelu Flamelovou.“ „Jak víme, ţe je stále na ostrově? Jestli se dostala z cely, pak určitě uteče i z ostrova, ne?“ Ital si byl vědom, ţe jeho srdce najednou bije jako o závod, jelikoţ před

38

třemi sty lety slíbil pomstu této mocné vědmě. Dostal právě moţnost svou přísahu vyplnit? „Ano, je stále na ostrově. Osvobodila Areop-Enap, starodávnou pavoučici. Je to sice nebezpečný nepřítel, ale není neporazitelná. Už jsme podnikli kroky, abychom ji odstranili a ujistili se, že Perenela tam zůstane, dokud se nedostaneš na místo. A Niccolo –“hlas jeho pána zdrsněl a zváţněl, „neopakuj čarodějovy chyby.“ Dee se při těch slovech napřímil. „Nepokoušej se Perenelu chytit a zajmout. Nemluv s ní, nesmlouvej ani se ji nepokoušej přechytračit. Zabij ji hned, jak ji uvidíš. Ta vědma je nepochybně daleko nebezpečnější než alchymista.“

39

KAPITOLA 4

Nad Alkatrazem se ranní obloha barvila kovově šedou barvou. Ledově studené kapky deště dopadaly na zem a vlny neklidného moře naráţely do skalisek, která chvílemi mizela pod bílou slanou pěnou. Perenela Flamelová se krčila v bývalé hlídačově boudě. Rukama si třela paţe nahoru a dolů a stírala slané kapky. Byla oblečená jen do lehkých letních šatů bez rukávů, nyní byly promočené a nasáklé blátem a rzí, ale necítila zimu, jak by se mohlo zdát. Zdráhala se sice pouţít své slábnoucí síly, přece jen však přizpůsobila svou auru, aby udrţela tělo v optimální teplotě. Věděla, ţe pokud by prostydla, nebyla by schopná jasně myslet. Navíc měla dojem, ţe brzy bude potřebovat všechny své zbývající síly. Před čtyřmi dny ji, Perenelu Flamelovou, unesl John Dee a uvěznil ji na Alkatrazu. Hlídala ji sfinga, kterou Dee vybral pro její schopnost ţivit se aurami druhých. Aura, energetické pole, které obklopuje kaţdou ţijící bytost. Anglický čaroděj doufal, ţe sfinga vysaje Perenelinu auru a tím jí znemoţní útěk. Ale i tentokrát jako jiţ mnohokrát předtím, udělal Dee velkou chybu, jelikoţ podcenil Pereneliny schopnosti. Vědma unikla vlivu sfingy díky pomoci alkatrazského ducha stráţného. Tehdy také objevila strašné tajemství ostrova: Dee zde vytvořil sbírku těch nejděsivějších netvorů. Cely byly plné hrozivých stvůr pocházejících ze všech končin planety, které většina lidí povaţovala jen za bájná a mytická stvoření. Ale největší překvapení na Perenelu

40

čekalo hluboko v tunelech pod ostrovem. Zde našla pomocí starodávných magických symbolů uvězněnou bytost, kterou neviděla poprvé. Starobylou bytost zvanou Areop-Enap, nebo také matka všech pavouků, osvobodila ji a díky jejich nesourodému spojenectví také porazily Moriganu, vraní bohyni a její ptačí armádu. Obě však věděly, ţe něco daleko horšího je teprve čeká. „Tohle počasí není normální,“ řekla Perenela tiše s lehkým francouzským přízvukem. Zhluboka se nadechla a ušklíbla se. Díky své zvýšené citlivosti, ucítila ve větru, který přicházel ze zátoky od města, cosi zkaţeného a dlouho mrtvého. To byl jasný signál, ţe se děje něco neobvyklého. Areop-Enap seděla vysoko na zdi prázdné boudy. Obrovský nadýmající se pavouk byl zaneprázdněný tkaním lepkavé bílé pavučiny kolem budovy. Pomáhaly mu milióny pavouků, někteří velcí jako talíře, jiní malincí jako drobky špíny. Všichni se proháněli přes masivní pavučinové hnízdo, které připomínalo velký vlající stín, a přidávali svou troškou další a další vrstvy vláken. Aniţ vzdálila hlavu od rozdělané práce, otočila pavoučice dvě ze svých osmi očí na vědmu. Zvedla jednu ze svých nohou do vzduchu, vítr na ni čechral purpurové chlupy s šedými konci. „Aj, něco še blíţí, ale není to ani starobylá bytost, ani člověk,“ zašišlala. „To něco uţ je dávno tady,“ oznámila smutně Perenela. Pavoučice se otočila a podívala se dolů na vědmu. Na její děsivé hlavě bylo osm očí. Neměla nos ani uši a místo úst se rozpínala jednoduchá vodorovná štěrbina vyplněná dlouhými jedovatými zuby. Právě kvůli dlouhým zubům si pavoučice šlapala na jazyk. „Jak to,

41

stalo se něco?“ zeptala se okamţitě a spustila se po tenkém vlákně k zemi. Perenela opatrně přecházela po kamenném podkladu. Snaţila se opatrně proplétat mezi lepkavými vlákny, které se přilepily na všechno, co se k nim jen přiblíţilo. Připomínaly ţvýkačku. „Byla jsem se podívat dole u vody,“ řekla vědma tiše. „Chtěla jsem zjistit, jak daleko jsme od země.“ „Proč?“ zeptala se pavoučice a klesla ještě níţ, přímo nad ţenu. „Kdysi jsem se naučila uţitečné kouzlo od jednoho eskymáckého šamana. Mění skupenství vody na něco podobného hustému lepkavému bahnu. Tím prakticky umoţňuje chůzi po vodě. Eskymáci kouzlo pouţívali k lovu polárních medvědů mimo ledové kry. Chtěla jsem vyzkoušet, jestli to bude fungovat i na slané vodě v teplejším klimatu.“ „A jak to dopadlo?“ zeptala se pramatka pavouků. „Ani jsem neměla šanci to vyzkoušet,“ zavrtěla Perenela hlavou. Chytila dlouhý hustý pramen černých vlasů a hodila ho přes rameno. Většinou nosila vlasy staţené do pevného copu, ale teď je měla volně spuštěné a černou záplavu protínalo čím dál více šedých a stříbrných nitek. „Podívej.“ Areop-Enap se sklonila, kaţdá z jejích nohou byla tlustší neţ celé Perenelino tělo a na koncích se kroutily zahnuté hroty. Při chůzi ovšem nevydávala sebemenší zvuk. Perenela natáhla pramen vlasů, ze kterého chybělo zhruba deset centimetrů. „Nahýbala jsem se nad vodou a shromaţďovala svou auru, abych zkusila kouzlo, kdyţ

42

něco vyuţilo první vlnu a svými čelistmi mi ukouslo kus vlasů.“ Pramáti pavouků tiše zasyčela. „A viděla jši to?“ „Jen letmo. Měla jsem co dělat, abych se vyškrábala zpět nahoru.“ „Byl to had?“ Perenela se vrátila do jazyka svého mládí a francouzsky pokračovala. „Ne, byla to ţena. Měla zelenou pokoţku a zuby, spoustu malinkatých zoubků. Spatřila jsem i část jejího rybího ocasu, kdyţ se ponořila zpět do vody.“ Perenela zatřásla hlavou a pustila vlasy zpět na ramena. Pak se podívala na starodávnou bytost. „Mohla to být mořská panna? Nikdy jsem neviděla nikoho z mořského lidu.“ „To je velice nepravděpodobné,“ zamumlala pavoučice. „To špíš mohla být některá ze zdivočelých Nereidek.“ „Mořských nymf, ale takhle daleko od jejich domova?“ „Ano, to je pravda. Mají raději teplejší vody Středozemního moře, ale jsou doma ve všech oceánech světa. Potkala jsem je všude, i mezi ledovými krami Antarktidy. Je padesát Nereidek, cestují vţdy společně. Z toho vyplývá, ţe ostrov je pravděpodobně úplně obklíčený. Těţko odtud unikneme po moři. Ale nymfy nejsou náš největší problém,“ zašišlala pramáti pavouků. „Jestli jsou tu Nereidky, pak někde poblíţ zřejmě bude také jejich oteč Nereus.“ Přestoţe bylo Perenele docela teplo, při těch slovech jí projel mráz. „Mořský stařec? Ale ten přece ţije v nějaké vzdálené podvodní říši a do tohoto světa vstupuje jen zřídka. Naposledy tu byl v roce 1912, proč by se najednou objevil zde u Alkatrazu, co by ho donutilo opět navštívit svět lidí?“

43

Pavoučice odhalila své zuby a téměř se usmála. „Čo? Spíš kdo. Přece ty, madam Perenelo. Máš pro ně cenu. Chtějí tvé znalosti i vzpomínky. Pokud vím, ty a tvůj manţel patříte k raritám, nemáte ţádného pána, ţádná starobylá bytost váš neovládá. A nyní jši uvězněná na Alkatrazu a vsadím se, ţe páni z temnot udělají vše, čo bude v jejich silách, abys odtud neunikla ţivá.“ Perenelininy vlasy zapraskaly a zajiskřily statickou elektřinou, pak se vlasy pomalu zvedly a natáhly kolem hlavy a vytvořily jakoby černou svatozář. Oči se jí ledově zelenavě zableskly a kolem jejího těla se z aury vytvořil zářivý bílý obal, který hned vyplnil celý vnitřek boudy nezvykle jasným světlem. „Víš, kolik starobylých bytostí z temnot a jim podobných se mě pokusilo zabít?“ zeptala se přísně Perenela. Areop-Enap pokrčila tělem v ne příliš vábném gestu. „Zřejmě hodně?“ hádala. „A víš kolik z nich je ještě naţivu?“ „Málo?“ znovu odhadla pavoučice. Perenela se usmála a upřesnila: „Jen několik.“

44

KAPITOLA 5

„Počkejte, zvoní mi mobil.“ Sofie se schovala u vchodu do domu a zalovila v kapse. Po chvíli vytáhla telefon. V Hekatině říši se ji naprosto vybil, ale Hrabě de Saint-Germain pro ni našel nabíječku, která s tímto přístrojem fungovala. Nahnula se nad displej a spatřila neobvykle dlouhé číslo. „Nevím, kdo to je,“ oznámila, přičemţ zkoumavě těkala z bratra na Nikolase. Josh se natáhl přes Sofiino rameno a řekl: „Mně také to číslo nic neříká.“ „Jak začíná?“ zeptal se Nikolas, mţoural na displej, aby něco zjistil, ale marně. „Dvě nuly, třicet tři.“ „To je z Francie,“ řekl Flamel. „Vezmi to, to můţe být jedině Francis.“ „Nebo také Dee nebo Machiavelli,“ rychle dodal Josh. „Moţná bychom neměli…“ Ale neţ stihl větu dokončit, Sofie přijala hovor: „Haló,“ řekla opatrně. „To jsem já!“ ozval se bezstarostný hlas SaintGermaina. Sofii se zdálo, ţe je někde venku, protoţe v pozadí byl slyšet hukot dopravy. „Můţeš mi dát staříka k telefonu. A hlavně mu neříkej, ţe jsem ho tak nazval!“ Sofie měla co dělat, aby se neusmála, a podala mobil alchymistovi. „Měl jste pravdu, je to Francis. Chce s vámi mluvit.“

45

Nikolas si přitiskl mobil k jednomu uchu a druhé si ucpal rukou, aby tlumil hluk dopravy. „Haló?“ ozval se francouzsky. „Kde jste?“ zeptal se hrabě latinsky. Nikolas se rozhlédl kolem, aby se trochu zorientoval. „Na Marylebone Road, na dohled stanice metra Regentʼs Park.“ „Vydrţte, mám další hovor.“ Nikolas slyšel Francisovy kroky pryč od telefonu a výměnu informací s druhým volajícím v bleskurychlé archaické francouzštině. „OK,“ řekl po chvíli. „Pokračujte stále rovně, aţ dojdete ke kostelu St. Marylebone, před ním počkejte. Někdo vás tam vyzvedne.“ „Jak poznám, ţe ten dotyčný je od tebe?“ zeptal se Nikolas. „Dobrá otázka. Myslíte, ţe nás někdo odposlouchává?“ „Oba, Ital i Angličan, mají své zdroje a moţnosti,“ řekl alchymista opatrně. „To je fakt,“ souhlasil Saint-Germain. „Navíc na nás čekalo nevítané překvapení na nádraţí. Určitě podali hlášení předtím, neţ se za námi pustili.“ „Aha.“ Hrabě se zarazil a pak opatrně řekl: „Předpokládám, ţe jste našli diskrétní řešení toho problému.“ „Velmi diskrétní, ale…“ „Ale co?“ zeptal se rychle Saint-Germain. „Ačkoliv jsem nepouţil svou auru, určitá nadpřirozená aktivita jistě vzbudila pozornost. Zvláště v tomto městě.“ Následovalo další ticho, které nakonec hrabě přerušil: „OK, právě jsem poslal řidiči zprávu. Připomenu vám slavnost ve Versailles v únoru 1758. Byly to mé

46

narozeniny a vy jste mi dal vzácnou knihu psanou na pergamenu z vaší osobní sbírky.“ Nikolas se usmál. „Vzpomínám si.“ „Stále tu knihu mám. Řidič vám řekne její název,“ pokračoval hlasitěji, aby přehlušil rámusení dělníků. „Co se to tam děje?“ zeptal se Flamel opět anglicky. „To jsou dělníci. Zkoušíme trochu vyztuţit a podepřít celý dům, jelikoţ zřejmě hrozí, ţe se propadne dolů do katakomb, a pokud se tak stane, strhne s sebou půlku ulice.“ Nikolas ztišil hlas a odpověděl: „Můj starý příteli, ani nevíš, jak je mi to líto, ţe jsem ti zapříčinil takové potíţe. Samozřejmě všechny škody zaplatím.“ Saint-Germain se upřímně zasmál. „Ale to nestojí za řeč. Nestojí mě to vůbec nic. Prodal jsem exkluzivně práva našeho příběhu jednomu plátku. To pokryje více neţ všechny opravy, navíc zájem tisku vystřelí mé nové album nahoru v ţebříčku, takţe se to vlastně hodí,“ dodal s úsměvem. „Prodal jsi náš příběh? Jaký příběh?“ zeptal ustaraně Nikolas, a podíval se na dvojčata. „No přece, jak exploze plynu zničila celý dům,“ odvětil hrabě ledabyle. „Teď uţ musím jít. Zase se ozvu. A příteli,“ zarazil se, „buďte opatrní. Jestli pro vás můţeme ještě něco udělat – cokoliv –, pak víte, kde nás najdete.“ Nikolas zmáčkl červené sluchátko na mobilu a beze slova ho vrátil Sofii. „Říkal, ţe –“ „My jsme slyšeli.“ Probuzené smysly obou dvojčat jim umoţnily sledovat celou konverzaci na obou stranách. „Tak výbuch plynu?“ podivila se Sofie. „No, těţko mohl někomu tvrdit, ţe dům zničil pravěký dinosaurus, ţe?“ popíchnul sestru Josh. „Stejně by mu

47

nikdo nevěřil.“ Josh zastrčil ruce do kapes a spěchal za Flamelem, který si to jiţ namířil ke kostelu. „No tak pospěš, ségra.“ Sofie přikývla, Josh měl pravdu. Ale konečně i jí docházelo, jak mohly starobylé bytosti zůstat skryté celému lidstvu. Lidé prostě odmítali uvěřit, ţe čáry a kouzla existují. Alespoň ne v tomto věku vědy a moderních technologií. Příšery a kouzla přece patřily do dob pradávných necivilizovaných společností, a přesto v posledních dnech viděla dennodenně jasné důkazy, ţe magie z tohoto světa nevymizela. Lidé jsou svědky podivných událostí, vidí nadpřirozená stvoření, ale nikdo na ně nevěří. Všichni se přece nemůţou mýlit, lhát, bláznit, či se nechat napálit. Nebo snad ano? Pokud starobylé bytosti měly své lidi na vysokých pozicích, pak stačilo jediné, svědectví o podivných událostech zamlčet, nevšímat si jich nebo, jak tomu bylo v Paříţi, zesměšnit je. To bude mít za následek, ţe brzy i lidé, kteří byli svědky, začnou pochybovat, jestli se vůbec něco takového stalo. Vţdyť to bylo včera, co se Nidhog, stvoření, které mělo existovat jen v legendách, procházelo ulicemi Paříţe a zanechalo po sobě samou zkázu. Pradávná příšera dokonce přešla přes ChampsElysées, a předtím neţ skončila v řece, zdevastovala kus velice známého nábřeţí. Minimálně desítky lidí to musely vidět, kam se poděly jejich příběhy, jejich svědectví? V tisku se objevily pouze informace o úniku plynu a následném výbuchu v katakombách pod městem. A pak všechny ty chrliče a grotesky, které oţily a slezly z katedrály Notre-Dame. Sofie za přispění Joshovy síly spojila magii ohně a vzduchu, aby rozdrtila všechny

48

kamenné útočníky na padrť. A jak tohle všechno v tisku vysvětlili? Jako důsledky kyselých dešťů. Kdyţ se řítili vlakem francouzskou krajinou, četli titulky zpravodajství na Joshově notebooku. Kaţdé velké seriózní médium mělo svou verzi příběhu, ale všechny stály na téţe lţi. Svědectví o Nidhogovi se objevovalo pouze na ne příliš váţených webech a blogách, kde byly k vidění i roztřesené nekvalitní snímky monstra pořízené mobilními telefony. Desítky video záznamů i fotek byly označené za podvrhy a srovnávány s obrázky yettiho nebo lochneské příšery. Právě teď Sofii docházelo, ţe zřejmě i tato dvě stvoření jsou skutečná. Zrychlila, aby doběhla Flamela a Joshe. „Drţte se při sobě, Sofie,“ řekl Nikolas. „Nemáte ponětí, v jakém jsme nebezpečí.“ „Tak nám to řekněte,“ zamumlala, ačkoliv právě teď ji nepřipadalo, ţe by se situace mohla ještě zhoršit. „Je to ještě daleko?“ zeptal se Josh, kterému se stále trochu motala hlava po tom adrenalinovém přivítání v Londýně a nyní se mu zdálo, ţe ho nohy uţ ani dál nedonesou. „Uţ jen kousek,“ odvětil Nikolas a kývl směrem k bílému kostelu nalevo. Sofie se připojila k bratrovi a zjistila, ţe je úplně bledý a na čele mu vyrašily krůpěje potu. Chytila ho za paţi a lehce ji stiskla. „Jak je ti?“ Věděla, čím právě prochází: všechny ty zvuky, pachy, hluk velkoměsta ho doháněly a přepínaly jeho nedávno probuzené smysly. Nebylo to tak dlouho, co proţívala totéţ, kdyţ Hekaté probudila její schopnosti a smysly. Ale ona měla to štěstí, ţe jí čarodějka z Endoru a pak Johanka z Arku pomohly tu

49

náhlou záplavu emocí a vjemů zvládnout. Josh na to byl nyní sám. „Ale, jde to,“ řekl Josh rychle. „No, chvílemi,“ připustil o trochu později, kdyţ spatřil Sofiin nevěřícný pohled. Prošla toutéţ proměnou, musela vědět, jak se cítí. „Je to všechno jen strašně…“ bylo vidět, ţe mu dělá potíţe najít to správné slovo. „Intenzivní,“ pomohla mu Sofie. Josh přikývl. „A je toho moc najednou, cítím dokonce chuť automobilových zplodin.“ „To se všechno srovná,“ uklidňovala ho Sofie. „Pak to bude jednodušší. Nebo si na to jen zvykneš.“ „Nevěřím, ţe se na to dá zvyknout,“ odpověděl Josh. Sklonil hlavu a zamhouřil oči kvůli jasným slunečním paprskům, které právě pronikly skrz modročerné mraky. Sluneční světlo se odráţelo od mokrých silnic a Josh měl pocit, ţe se mu do očí zarývají tisíce noţů. „Potřebuju sluneční brýle.“ „To je ale dobrý nápad.“ Sofie zrychlila krok. „Nikolasi, počkejte.“ Alchymista se sice ohlédl, ale nezpomalil. „Nemůţeme se zdrţovat,“ vyhrkl a pokračoval v rychlém tempu. Sofie se zastavila uprostřed ulice a přitáhla Joshe k sobě. Nikolas udělal dalších deset kroků, neţ si všiml, ţe dvojčata uţ nejsou za ním. Zastavil se a otočil. Mával na ně, aby si pospíšili, ale oni jako by ho neviděli. Pak se tedy vydal zpátky, ale v jeho tváři se objevilo něco temného a děsivého. „Na takovéto nesmysly nemám čas.“ „Potřebujeme tmavé brýle, pro nás pro oba,“ řekla Sofie, „a také vodu.“ „Všechno koupíme, ale později.“

50

„Ale my je potřebujeme teď,“ oponovala Sofie. Nikolas otevřel ústa, aby něco peprného odpověděl, ale Josh k němu přistoupil. „Potřebujeme je teď.“ V jeho hlase se objevil trochu arogantní tón. Uţ ve chvíli, kdy stáli na chodníku před katedrálou v Paříţi, cítil divokou sílu proudit svými ţilami. Viděl pochodující chrliče, které jeho a Sofiiny síly drtily na prach. Tam si uvědomil, jak mocní oba jsou. A nyní moţná potřebují alchymistu, ale on je potřebuje rovněţ. Nikolas se podíval do chlapcových modrých očí, a cokoliv v nich viděl, ho přinutilo přikývnout a zamířit k řadě obchodů po straně. „Vodu a sluneční brýle,“ řekl. „Nějakou zvláštní barvu?“ zeptal se ironicky. „Co nejtmavší,“ odpověděla dvojčata společně. Sofie s Joshem stáli venku před obchodem. Sofie byla vyčerpaná, ale tušila, ţe Josh je na tom ještě hůř. Kdyţ déšť ustal, ulice se začínala plnit lidmi. Okolo procházeli lidé různých národností, mluvili různými jazyky. Sofie najednou naklonila hlavu na stranu a ustaraně povytáhla obočí. „Co je, co se děje?“ zeptal se Josh okamţitě. „Ale nic zvláštního,“ odpověděla pomalu. „Já jen –“ „Co, prosím tě?“ „Myslela jsem, ţe jsem poznala některá slova, která ti lidé vyslovili.“ Josh otočil hlavu, aby se podíval, kam se Sofie dívá. Uviděl dvě ţeny oblečené do dlouhých volných šatů zemí blízkého východu, se zakrytými vlasy i obličeji v burce, ţivě spolu rozprávěly. „Jsou to sestry, jdou k doktorovi hned tady za rohem na Harley Street,“ tlumočila podivená Sofie.

51

Josh se ještě více natočil a dal si vlasy za ucho, aby lépe slyšel. Usilovně se soustředil, aţ se mu podařilo vyfiltrovat hlasy dvou arabských ţen. „Sofie, já nedokáţu ani rozeznat jednotlivá slova. Myslím, ţe mluví arabsky.“ Kolem prošli dva uhlazení muţi v oblecích, kteří mířili do metra. Oba mluvili do mobilů. „Ten nalevo mluví se svou ţenou ve Stockholmu,“ pokračovala Sofie hlasem jen o trochu hlasitějším neţ šepot. „Omlouvá se, ţe nestihl synovu narozeninovou oslavu. Ten napravo je ve spojení s vedením své firmy také ve Švédsku. Chce, aby mu poslali nějaké materiály.“ Josh se znovu obrátil po směru, snaţil se utlumit zvuky dopravy a další desítky zvuků velkoměsta. Najednou si uvědomil, ţe kdyţ se na oba muţe zadívá, je schopný rozeznat jednotlivá slova. Jeho sluch byl tak dokonalý, ţe dokonce slyšel i odpovědi na druhém konci hovoru. Ani jeden muţ nemluvil anglicky. „Jak to ţe jim rozumíš?“ zeptal se Josh sestry. „To je zásluha čarodějky z Endoru, jsou to její znalosti,“ odpověděl Nikolas. Vyšel z obchodu právě včas, aby slyšel Joshovu otázku. Vytáhl z papírového sáčku dvoje stejné sluneční brýle a podal je dvojčatům. „Obávám se, ţe to není ţádný módní zázrak.“ Sofie si je hned nasadila. Úleva přišla okamţitě, a kdyţ viděla výraz bratrovy tváře, věděla, ţe je na tom stejně. „Řekněte mi,“ začala, „myslela jsem, ţe na mě přenesla jen tu spoustu starodávných vzpomínek. Neměla jsem pocit, ţe se něco z toho můţe hodit.“ Nikolas podal dvojčatům lahve vody a dvojčata uţ byla zase o krok za ním, zatímco pokračoval v cestě ke kostelu St. Marylebone. „Čarodějka ti předala veškeré své znalosti, kdyţ tě obalila jako mumii. Bylo toho, to

52

připouštím, na tebe trochu moc najednou. Ale nevěděl jsem, ţe zamýšlí zrovna tohle,“ dodal rychle, kdyţ si všiml, ţe se Josh mračí. „Bylo to naprosto nečekané a rozhodně nestandardní postup. Ještě před celými generacemi kněţky studovaly celý ţivot, aby získaly jen útrţky čarodějčiných znalostí.“ „Proč mi je předala úplně všechny?“ zeptala se zmatená Sofie. „To je záhada,“ připustil alchymista. V tu chvíli si všiml mezery mezi auty a uţ je oba tlačil do silnice směrem ke kostelu. Uţ byli tak blízko, ţe viděli jeho opravenou elegantní fasádu. „Vím, ţe ti Johanka pomohla s čarodějčinými znalostmi.“ Sofie přikývla. Ještě v Paříţi, kdyţ spala, naučila ji Johanka z Arku principy a postupy, kterými mohla kontrolovat, potlačit i vyvolat nespočet prapodivných informací, které se jí honily v hlavě. „Věřím, ţe nyní se vzpomínky a znalosti čarodějky z Endoru pomalu usazují a stávají se součástí tvých vlastních vzpomínek. Zkrátka, ţe budeš vědět i všechny souvislosti. Nejen jednoduše vědět, ale i znát, jak se ke znalostem čarodějka dostala. Její vzpomínky se prostě stanou tvými vzpomínkami.“ Sofie zavrtěla hlavou. „Tomu nerozumím.“ Konečně se dostali ke kostelu. Nikolas vylezl o dva schody výš a rozhlíţel se po okolí. Rychle zkoumal kolemjdoucí, otáčel se zpátky ke stanici metra a pak znovu ke dvojčatům. „Je to trochu jako rozdíl mezi tím dívat se na zápas a hrát ho. Kdyţ si poprvé viděla Saint-Germaina,“ upřesnil, „hned se ti vybavilo, co o něm ví čarodějka, ţe?“

53

Sofie přikývla. Ihned si vzpomněla, ţe ho čarodějka z Endoru neměla ráda, ani mu nevěřila. „Vzpomínej na hraběte teď,“ navrhnul alchymista. Sofie se podívala na bratra, který jen pokrčil rameny. Jeho oči nebyly za tmavými brýlemi vidět. Sofie otočila pravé zápěstí, na kterém měla vytetovaný náramek s červeným kolečkem. Hrabě jí ho bezbolestně vypálil do kůţe, kdyţ ji učil magii ohně. Myslela na Saint-Germaina a najednou jí hlavou probleskovaly různé vzpomínky. Intenzivní a skoro skutečné obrazy. Sofie zavřela oči a v té chvíli se přenesla do jiné doby a na jiné místo. Londýn, 1740 Stála ve velkém sále, kde se tančilo. Na sobě měla róbu tak těţkou, ţe ji přímo táhla k zemi. Byla neuvěřitelně nepohodlná, materiál kousal a píchal, tlačil a mačkal úplně všude. Vzduch tu byl těţký, jak tu hořelo příliš mnoho svíček a prolínalo se tu příliš mnoho pachů, nejen vůní, ale i přetékajících toalet, vařeného jídla nebo nemytých těl. Kolem ní krouţili hosté, ale kdyţ se rozhodla projít, všichni jí nevědomky šli z cesty. Uvolňovali cestu dobře oblečenému mladému muţi s hypnotickýma modrýma očima. Byl to Francis, hrabě de Saint-Germain. Mluvil rusky se šlechticem ze dvora mladičkého vládce Ivana IV. Zjistila, ţe rozumí kaţdému slovu. Šlechtic naznačoval, ţe nejmladší dcera Petra Velikého, Jelizaveta, moţná brzy získá moc, coţ by mohlo v St. Peterburku přinést obchodní příleţitosti muţi, jako je Saint-Germain. Hrabě se pomalu otočil a podíval se na ni. Vzal její ruku a uklonil se, pak italsky řekl: „Je to velká čest, ţe vás konečně poznávám, madam.“

54

Sofiiny oči zamrkaly a ona zavrávorala. Josh okamţitě vystřelil paţe, aby ji chytil. „Co se stalo?“ zeptal se naléhavě. „Byla jsem tam,“ zašeptala Sofie. Rychle zavrtěla hlavou a pokračovala: „Tedy tady v Londýně, ale před více neţ dvě stě padesáti lety. Viděla jsem všechno.“ Dotkla se bratrovy paţe a stiskla. „Cítila jsem dokonce šaty, které jsem měla na sobě, zápach, který byl v místnosti, a kdyţ Saint-Germain mluvil rusky, rozuměla jsem kaţdému slovu. A pak, i kdyţ mluvil italsky. Opravdu jsem tam byla,“ zopakovala stále ohromená svými novými vzpomínkami. „Vzpomínky čarodějky se stávají tvými vlastními,“ řekl Nikolas. „Její znalosti teď budou i tvé. Postupně všechno, co kdy věděla, čeho byla svědkem nebo co slyšela, budeš znát i ty.“ Sofie Newmanová se zachvěla, protoţe ji napadla velice znepokojivá myšlenka. „Ale co se stane se mnou?“ zeptala se. „Dora má tisíce let zkušeností a vzpomínek, já jen necelých šestnáct let, a to si ještě ne všechny vybavím. Můţou její vzpomínky zničit ty moje?“ Nikolas se zamyslel a pak ztěţka kývl. „O tom jsem ještě nepřemýšlel, ale ano, máš pravdu, je to moţné,“ řekl velice tiše. „Musíme zajistit, aby se to nestalo.“ „Proč?“ zeptala se dvojčata jednohlasně. Nikolas znovu sešel dva schody dolů a postavil se vedle nich. „Protoţe nejsme nic jiného neţ souhrn našich vzpomínek a zkušeností. Jestli čarodějčiny vzpomínky pohltí ty tvoje, pak se v podstatě staneš čarodějkou z Endoru.“ Josh se zhrozil. „A co se stane se Sofií?“

55

„Jestli k tomu dojde, pak uţ nebude ţádná Sofie. Bude jenom čarodějka.“ „To udělala naschvál,“ obviňoval čarodějku Josh, vztek se vléval do jeho hlasu čím dál silněji, aţ se mu podařilo zaujmout i skupinku opodál stojících turistů, kteří si fotografovali portál kostela. Sestra ho šťouchla do ţeber a Josh se ztišil tak, ţe téměř šeptal. „To byl její záměr, proto Sofii předala všechno své vědění!“ Nikolas začal nesouhlasně vrtět hlavou, ale Josh pokračoval. „Aţ čarodějčiny vzpomínky převládnou nad Sofiinými, pak bude mít zcela nové mladé tělo, určitě mu dá přednost před svým starým ochablým. To nemůţete popřít.“ Nikolas zavřel pusu a odvrátil se pryč. „Musím, musím o tom přemýšlet,“ řekl. „Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel.“ „Ale také jste nikdy neslyšel o tom, ţe by čarodějka někomu předala veškeré své vědění, pokud se pamatuj u,“ tlačil na Nikolase Josh. Sofie chytila alchymistovu paţi a postavila se přímo před něj. „Nikolasi, co budeme dělat?“ zeptala se. „Nevím,“ připustil s vyčerpaným povzdechem. A v ten moment vypadal strašně staře. Vrásky se mu hluboko vryly do čela i kolem očí, také podél nosu a mezi obočí. „Pak ale, kdo to ví?“ vyhrkla a v hlase se objevil strach. „Perenela,“ odpověděl Nikolas a pak bázlivě přikývl. „Moje Perenela by věděla, co dělat. Musíme tě dostat k ní. Ona nám určitě pomůţe. Zatím se musíš soustředit sama na sebe. Na svou vlastní osobnost.“ „Ale jak?“ „Vzpomínej na svou minulost. Na rodiče, školu, lidi, které si potkala, přátele i nepřátele, na místa, kde jsi byla.“ Pak se otočil na Joshe. „Musíš sestře pomoct. Ptej

56

se jí na její vlastní minulost, na všechno, co jste zaţili spolu nebo kde jste spolu byli. A Sofie,“ dodal a otočil se k Sofii čelem, „pokaţdé, kdy se ti do hlavy vkrade vzpomínka čarodějky, snaţ se ji přebít svou vlastní. Musíš bojovat proti jejím vzpomínkám svými vlastními zkušenostmi, alespoň neţ najdeme jiný způsob, jak ochránit tvou vlastní identitu.“ V tu chvíli u chodníku zastavil černý londýnský taxík a postranní okénko sjelo dolů. „Nastupte,“ ozval se příkaz zevnitř. Nikdo se ani nepohnul. „Nemáme na to celý den, nastupte.“ V hlase byl slyšet přízvuk běţný v severní Africe. „My jsme si ale nevolali taxi,“ reagoval Flamel, který zoufale sledoval ulici z jednoho konce na druhý. SaintGermain řekl, ţe někoho pro ně pošle, ale alchymistu nikdy nenapadlo, ţe to bude něco tak obyčejného jako londýnský taxík. Nebyla to past? Copak uţ je Dee dohonil? Otočil hlavu přes rameno ke kostelu. Můţou utéct dovnitř, ale tam budou také v pasti. „Toto auto bylo speciálně objednáno pro vás, pane Flamele.“ Pak následovala pomlka a řidič dodal: „Autore jedné z nejnudnějších knih, co jsem kdy četl, a to Filozofického souhrnu.“ „Nudné?“ Nikolas otevřel dveře a postrčil dvojčata dovnitř. „Po staletí byla povaţována za geniální dílo!“ Nakonec nasedl i Nikolas a zabouchl dveře. „Francis vás pravděpodobně navedl, abyste to řekl.“ „Měli byste se připoutat,“ nařídil řidič. „Míří sem podivná společnost a nikdo z nich není zrovna přátelský, zato umí všichni být pěkně nepříjemní.“

57

KAPITOLA 6

Robustní muţ se jen stěţí vešel za volant. Otočil se dozadu, aby se na ně podíval skrz sklo, které ho oddělovalo od pasaţérů, a dvojčata zjistila, ţe není vůbec tlustý, ale svalnatý. Hruď mu obepínalo napjaté černobílé prouţkované tričko, a byl tak vysoký, ţe se jeho do hladká oholená hlava dotýkala stropu. Byl to černoch a tmavě hnědá barva kůţe ladila i s barvou očí. Z tváře občas zasvítily zuby, které se zdály být aţ nepřirozeně bílé. Pod očima se mu na obou tvářích do kůţe vrývaly tři krátké vodorovné jizvy. „Jste na ostrovech jen chvíli a uţ jste stihli rýpnout do vosího hnízda,“ řekl hlubokým hlasem. „Na cestě sem jsem viděl některá stvoření, která se na zemi neukázala po celé generace.“ Pak se usmál a dodal: „Mimochodem, jsem Palamédes.“ Nato zavrtěl hlavou a všechny upozornil: „A ať vás ani nenapadne říkat mi Pally.“ „Palamédes?“ ujišťoval se Nikolas a nahnul se dopředu, aby si řidiče lépe prohlédl. „Palamédes, jako saracénský rytíř?“ „Přesně tak,“ odpověděl řidič a otočil volantem na doraz, aby se opět vmáčkli mezi jedoucí auta, s blinkrem se ale neobtěţoval. Auta za nimi samozřejmě troubila, pneumatiky skřípaly. Palamédes v klidu pokračoval. „Francis mi toho moc nestihl povědět. Většinou se totiţ do sporů mezi frakcemi starobylých bytostí nepletu, je to bezpečnější, ale řekl mi, ţe to má co dělat s legendárními dvojčaty,“ prohlíţel si Joshe a Sofii v zrcátku, „tentokrát jsem tedy uznal, ţe nemám na výběr.“

58

Josh sáhl po Sofiině ruce a pevně ji stiskl. Chtěl odvést její pozornost jinam, aby se nesnaţila hledat ve vzpomínkách čarodějky informace o Palamédovi. I kdyţ Josh o něm nikdy neslyšel, byl přesvědčený, ţe čarodějka z Endoru ho znala. Vysoký a mohutný trochu připomínal hráče amerického fotbalu nebo profesionálního zápasníka a mluvil anglicky s prapodivným přízvukem. Josh si myslel, ţe můţe pocházet z Egypta. Před čtyřmi lety totiţ byla celá Newmanovic rodina v Egyptě. Strávili zhruba měsíc cestováním po starověkých památkách a přízvuk, který slyšel Josh od místních lidí, připomínal rytmickou řeč Palamédovu. Josh se nahnul, aby si muţe lépe prohlédl. Drţel pevně volant krátkými masivními prsty, a Josh si všiml, ţe má zápěstí i klouby pěkně oteklé a kůţi na mnoha místech ztvrdlou. Připomnělo mu to ruce jednoho z učitelů bojových umění. Podobné známky měli všichni, co se dlouhá léta učili karate, kung-fu nebo box. „Teď se drţte.“ Palamédes prudce zatočil a nedovoleně se otočil do protisměru. „Namáčkněte se dozadu, ať vás nikdo nevidí,“ varoval je. „Na ulici je tolik taxíků, ţe budeme téměř neviditelní, nikdo si jich nevšímá. A mimoto, oni nebudou předpokládat, ţe se vrátíme.“ Josh kývl, rozhodně dobrá strategie. „Kdo to jsou oni?“ zeptal se. Neţ Palamédes stačil odpovědět, Nikolas ztuhl při pohledu z okna. „Vy je vidíte, ţe?“ zeptal se Palamédes svým bručivým hlubokým hlasem. „Ano vidím,“ zašeptal alchymista. „Koho vidíte?“ zeptala se dvojčata jednohlasně a naklonila se dopředu, aby zjistila, kam se Nikolas dívá. „Ti tři muţi na druhé straně ulice,“ řekl krátce Flamel.

59

Prostředkem ulice si vykračovala trojice holohlavých, potetovaných muţů s piercingem všude, kde jen to bylo moţné. Na sobě měli odrané dţíny, špinavá trička a masivní boty, šel z nich strach, ale nevypadali nijak magicky. „Kdyţ zamţouráte,“ vysvětloval Flamel, „měli byste vidět jejich auru.“ Dvojčata přivřela oči do malých štěrbinek a pak spatřili odporné šedé chomáčky, které mlhavě svítily a obklopovaly muţe. Sedá barva někde dokonce přecházela aţ do strašidelně fialové. „Kuklubové?“ nejistě řekl Palamédes. A alchymista dodal: „Jsou velice vzácní, patří k úsvitu dějin vlkodlaků a upírů. Obvykle mívají ocas, jsou to lovci, ţoldáci a ţiví se krví i masem.“ „Jsou ta největší spodina, a navíc jsou pěkně zabednění.“ Palamédes přibrzdil, aby se schovali za autobus. „Vystopují váš pach aţ ke kostelu, pak se jim ztratí. To je zmate. S trochou štěstí skončí hádkou a rvačkou sami mezi sebou.“ Auto zpomalilo a zastavilo, protoţe přijíţděli k semaforům. „Tam, na přechodu,“ zašeptal Nikolas. „Ano, míjel jsem je uţ jednou,“ reagoval Palamédes. Dvojčata prohlíţela křiţovatku, ale nezaregistrovala nic tak nevšedního, aby je to znepokojilo. „Kdo?“ zeptala se Sofie. „Ty školačky,“ zahřměl opět Palamédův hlas. Dvě rusovlasé mladé dívky s bílou pletí spolu zuřivě rozmlouvaly na světlech, která se uţ měla kaţdou chvíli změnit. Byly si dost podobné, aby byly sestry, a na sobě

60

měly školní uniformy. Obě také nesly tašky, které vypadaly dost honosně. „Nedívejte se na ně,“ varoval Palamédes. „Jsou jako zvířata, ucítí, kdyţ je někdo sleduje.“ Sofie s Joshem se zahleděli do podlahy auta a soustředili se, aby na ně ani nemysleli. Nikolas zvedl noviny, které na zadním sedadle našel, a otevřel je přímo před nosem. Zadíval se na nejnudnější část, kterou mohl najít, a to aktuální kurz měn. „Právě přecházejí přímo před naším autem,“ zamumlal Palamédes a otočil se dozadu, aby pro jistotu schoval svou tvář. „Jsem si skoro jistý, ţe by mě nepoznaly, ale nebudu to riskovat.“ Naskočila zelená a Palamédes se rozjel se zbytkem stojících aut. „To byly irské upírky,“ řekl Flamel, neţ se dvojčata zmohla na slovo. Otočil se, aby se za nimi podíval skrz zadní okno. Dívky s rudými vlasy byly stále dobře vidět, aţ po chvíli zmizely v davu. „Upírky, které se usídlily na keltských ostrovech po pádu Danu Talis.“ „Upírky jako Scatty?“ zeptala se Sofie. Nikolas zavrtěl hlavou. „To vůbec ne. Tyto totiţ rozhodně nejsou vegetariánky.“ „Rovněţ mířily ke kostelu,“ pousmál se Palamédes. „Jestli se potkají s kukluby, bude to více neţ zajímavé setkání. Na smrt se nenávidí.“ „Kdo vyhraje?“ zeptala se znovu Sofie. „Irky, jako obvykle,“ odvětil Palamédes s úsměvem. „Bojoval jsem s nimi jednou v Irsku, jsou to nelítostné bojovnice a je téměř nemoţné je zabít.“ Jeli dál po Marylebone a pak zahnuli na Hampstead Road. Doprava se tu pěkně vlekla, aţ se nakonec úplně

61

zastavila. Někde před nimi troubila auta a zazněla siréna záchranky. „Zřejmě tu chvíli pobudeme.“ Palamédes zatáhl ruční brzdu a otočil se dozadu, aby se znovu podíval na své pasaţéry. „Takţe vy jste ten legendární Nikolas Flamel, alchymista. Během let jsem toho o vás slyšel mnoho,“ řekl. „A nebylo to nic moc dobrého. Víte, ţe dokonce existují říše, kde vyřčení vašeho jména znamená nadávku nebo uráţku?“ Dvojčata udivila určitá urputnost v muţových slovech, aţ si nebyla příliš jistá, jestli nevtipkuje. Palamédes se podíval alchymistovi zpříma do tváře a pokračoval: „Zkáza a smrt jdou ve vašich stopách.“ „Temné síly neměly slitování, kdyţ se mě pokoušely zastavit,“ vysvětloval Flamel pomalu, přičemţ v hlase se mu objevil mrazivý tón. „… stejně tak jako jde zkáza a smrt ve stopách hladomoru, poţárů, záplav nebo zemětřesení,“ zahřměl Palamédův hlas, jako by ani nezaznamenal Nikolasovo přerušení. „Co tím chcete říct?“ zeptal se Nikolas dotčeně a jakoby mátová vůně na chvíli zaplnila zadní část auta. Předklonil se a poloţil lokty na kolena, pak propletl dohromady prsty svých rukou. „Chci říct, ţe jste si moţná měl k vašemu dlouhému ţivotu vybrat méně osídlená místa této planety. Například Aljašku, Mongolsko, Sibiř, vnitrozemí Austrálie nebo nedostupná místa Amazonie. Jednoduše lokality bez lidí, bez obětí.“ Vzadu v autě se rozhostilo ledové ticho. Dvojčata na sebe hleděla a Josh zvědavě zvedl obočí v tiché otázce, které rozuměla jen Sofie, a ta nenápadně zavrtěla hlavou.

62

Pak si ukazováčkem zmáčkla ucho a Josh pochopil, ţe má poslouchat a nic neříkat. „Chcete říct, ţe jsem zavinil smrt nevinných lidí?“ zeptal se Flamel tiše. „Ano, to přesně chci.“ Flamelovy tváře začaly rudnout. „Já jsem nikdy –,“ začal „Mohl jste zmizet z tohoto světa,“ tlačil Palamédes alchymistu do kouta, jeho hluboký hlas otřásal vnitřkem auta. „Jednou jste svou smrt předstíral, mohl jste to zopakovat, a pak se přestěhovat na nějaké vzdálené a těţko dostupné místo. Mohl jste dokonce zmizet do nějaké přilehlé říše. Ale neudělal jste to, zvolil jste tento svět. Proč jste to udělal?“ zeptal se Palamédes. „Mým hlavním úkolem je chránit Kodex,“ vyštěkl na obranu alchymista. Byl viditelně rozčílený a ve vzduchu se nesla slabá vůně máty. Auta zase troubila a Palemédes se otočil zpátky dopředu. Uvolnil brzdy a vůz se pomalu rozjel. „Úkol chránit Kodex,“ opakoval s pohledem upřeným na cestu. „Nikdo vás nenutil, abyste se stal ochráncem knihy. Vybral jste si svůj úděl sám a dobrovolně… jako všichni ostatní ochránci před vámi. Ale vy jste jiný neţ oni. Ostatní s knihou zmizeli z očí, skrývali se. Vy jste zůstal. A kvůli tomu zemřely tisíce lidí, dokonce milión v Irsku a sto čtyřicet tisíc v Tokiu.“ „Ale ty přece zabily starobylé bytosti z temnot!“ „Dee vás pronásledoval.“ „A kdybych přišel o knihu mága Abraháma,“ po chvíli řekl Nikolas, „pak by se starobylé bytosti vrátily na zemi a lidstvo by skutečně pochopilo význam slova armagedon. Otevření hranic do mimosvětů a říší by způsobilo zkázu, přineslo hurikány, zemětřesení a

63

tsunami. Milióny lidí by zemřely. Pythagoras kdysi vypočítal, ţe by to moţná zničilo celou polovinu populace na světě. A navíc by se starobylé bytosti vracely proudem. Vy jste některé z nich poznal osobně, tak víte, jací jsou, víte, čeho jsou schopni. Jestli se jednoho dne vrátí zpět, bude to katastrofa globálních rozměrů.“ „Říká se, ţe pak přijde nový Zlatý věk,“ odpověděl klidně řidič. Josh pozoroval Flamela, jak bude reagovat, jelikoţ věděl, ţe podobné prohlášení učinil Dee. „To ale není pravda. Vţdyť jste viděl, kam aţ byli schopni zajít, aby mi sebrali knihu. Lidé umírali. Dee a ti, kterým slouţí, nemají nejmenší ohledy na lidské ţivoty,“ oponoval Flamel. „A vy máte, Nikolasi Flamele?“ „Opravdu se mi nelíbí váš tón.“ V zrcátku viděli Palamédův úsměv, který naháněl hrůzu. „Je mi úplně jedno, jestli se vám líbí či nikoliv, protoţe vy se nelíbíte mně. Nemám rád ty, kteří si myslí, ţe vědí, co je pro zemi nejlepší. Kdo z vás udělal ochránce lidstva?“ „Nejsem první, přede mnou byla řada dalších.“ „Vţdycky existovali tací jako vy, Nikolasi Flamele. Lidé, kteří si mysleli, ţe vědí, co je pro ostatní nejlepší, kteří rozhodovali, co by ostatní měli vidět, číst, poslouchat. Chtěli ovlivňovat ostatní dokonce i v jejich chování a jednání. Strávil jsem celý ţivot bojem proti takovým, jako jste vy.“ Josh se naklonil dopředu a zeptal se přímo: „Patříte ke starobylým bytostem z temnot?“

64

Ale byl to Flamel, kdo odpověděl s lehce pohrdavým tónem: „Palamédes, saracénský rytíř, si za celá staletí nevybral ţádnou stranu. V tomto ohledu je podobný Hekaté.“ „Další z vašich obětí,“ dodal Palamédes. „Přivedl jste její říši do záhuby.“ „Kdyţ mě tak nenávidíte,“ váţně odtušil Flamel, „co tady vlastně děláte?“ „Francis mě poţádal o pomoc, a navzdory nebo moţná kvůli jeho mnoha chybám a nedostatkům je to můj přítel.“ Řidič se odmlčel a pak se jeho hnědé oči objevily v zrcátku, prohlíţel si Joshe a Sofii. „A také kvůli tomuto poslednímu páru dvojčat,“ dodal. Sofie přerušila tichou otázkou, která napadla i Joshe: „Co tím chcete říct, poslednímu páru?“ „Máte opravdu pocit, ţe jste první?“ vyhrkl rytíř a rozesmál se. „Alchymista se svou ţenou vţdycky hledali dvojčata z věštby. Posledních pět set let strávili hledáním mladých muţů a dívek, jako jste vy dva.“ Sofie s Joshem se na sebe vyděšeně podívali a Josh se znovu nahnul dopředu. „Co se stalo s těmi ostatními?“ naléhal. Palamédes si otázky nevšímal, a tak se Josh obrátil na Nikolase. „Co se s nimi stalo?“ zopakoval hlasitěji, aţ nakonec skoro křičel a oči mu na chvíli blikly zlatě. Alchymista se upřeně zadíval do podlahy, a po chvíli rozváţně sundal Joshovu ruku ze své paţe, kterou Josh pevně uchopil. „Řekněte nám to,“ Josh uţ viděl, jak se za Nikolasovýma očima opět formuje nějaká leţ a zavrtěl

65

hlavou: „Zaslouţíme si konečně pravdu,“ vyhrkl. „Co se stalo s těmi předcházejícími dvojčaty?“ Flamel se zhluboka nadechl. „Ano,“ řekl nakonec. „Byli i jiní, to je pravda, ale to nebyla dvojčata z věštby.“ Pak se pohrouţil do svého sedadla a ruce sloţil na hrudi. Díval se na Sofii s Joshem s nerozpoznatelným výrazem v tváři a dodal: „Vy dva jste ta pravá.“ „Co se stalo s těmi ostatními?“ trval na své otázce Josh. Hlas se mu klepal zlostí a trochu i strachem z odpovědi. Alchymista odvrátil tvář a hleděl upřeně z okna. „Slyšel jsem, ţe jsou mrtví,“ odpověděl z předního sedadla Palamédes. „Zemřeli nebo přišli o rozum.“

66

KAPITOLA 7

Oprýskaný nápis oznamoval, ţe je tady VRAKOVIŠTĚ, ale O, uprostřed slova upadlo a uţ ho nikdy nikdo nenahradil. Stovky rozbitých a nefunkčních vozů se tyčily do tvarů prapodivných věţí a okolo vrakoviště se táhnul betonový plot, který navíc nahoře chránily zbytky střepů a ostnatý drát. Z vnější strany byla zeď polepená tlustou vrstvou plakátů a reklam, které rozhodně nebyly aktuální. Plakát překrýval plakát, aţ vytvořily tlustou barevnou změť, která byla navíc místy pokryta grafity. Kvůli reklamám a poutačům na dávno uskutečněné koncerty nebo roky staré upoutávky na nová alba zůstaly téměř nevýrazné varovné nápisy: NEBEZPEČÍ ÚRAZU nebo NEVSTUPOVAT. Palamédes zastavil u chodníku zhruba blok od brány, na které visel velký těţký řetěz. Oběma rukama chytil volant a nahnul se dopředu, aby si důkladně prohlédl celé okolí. Flamel za cesty usnul a Sofie byla zamyšlená a zahleděná do svého nitra, přičemţ občas v jejích očích probleskly stříbrné mince. Josh se zvedl ze svého sedadla a podřepí za skleněnou zábranou za řidičem. „Takţe sem nás vezete?“ zeptal se a kývl směrem k vrakovišti. „Alespoň prozatím,“ řekl Palamédes a šerým interiérem prolétl záblesk jeho bílých zubů. „Moţná to tu nevypadá nic moc, ale je to pravděpodobně nejbezpečnější místo v celém Londýně.“ Josh se pomalu rozhlédl. Po obou stranách ulice stály domy z červených cihel, které jiţ dávno byly za hranicí ţivotnosti a celá oblast vypadala dost sešle a pustě.

67

Většina oken a dveří byla přebita dřevěnými prkny, některé dokonce úplně zazdili. Široko daleko ani jediná okenní tabulka, která by nebyla rozbitá. Po obou stranách ulice stály na betonových kvádrech vypálená torza aut a na ulici se nepohnul ani vlásek. „To je zvláštní, ţe tohle místo nikdo neopravil nebo komerčně nevyuţil.“ „Jednou k tomu dojde,“ odpověděl provinile Palamédes. „Ale současný majitel zatím vyčkává a nechá pozemek stoupat na ceně.“ „Co se stane, kdyţ to tady prodá?“ zeptal se Josh. Palamédes se zakřenil: „Nikdy to neprodám.“ Pohnul svým tlustým ukazováčkem a ukázal před sebe. „Kdysi tu byla automobilka a bydlela tu spousta dělníků. Kdyţ továrnu v roce 1970 zavřeli, domy se vyprázdnily, lidé zemřeli nebo se odstěhovali za prací. Tehdy jsem začal skupovat pozemky.“ „Kolik jich máte?“ zeptal se Josh, na kterého to udělalo dojem. „Všechny v okruhu asi dvou kilometrů. Pár stovek domů k tomu.“ „Pár stovek? Ale to muselo stát celé jmění.“ „Ţiju na tomhle světě nějaký ten pátek. Byl jsem tu ještě před králem Artušem. Vydělal jsem i prodělal celá jmění jiţ několikrát. Můj majetek je nevyčíslitelný, nejtěţší je asi schovat ho před daňovým úřadem.“ Josh nevěřícně zamrkal, nikdy by ho nenapadlo, ţe by nesmrtelní mohli mít problémy s úřady. Pak mu došlo, ţe v době počítačů a moderních technologií musí být neuvěřitelně sloţité skrýt se před úřady a veřejnými orgány. „Ţijí tu nějací lidé?“ zeptal se Josh. „Nikoho nevidím…“

68

„Ani neuvidíš. Lidé –“ pečlivě volil slova, „kteří zde ţijí, vycházejí ven jen v noci.“ „Upíři,“ zamumlal Josh. „Upíři ne,“ opravil rychle Palamédes. „Nejsem příznivcem krveţíznivých tvorů.“ „A co tedy zde ţije?“ „Larvy a lemurové, duše zemřelých.“ „A co jsou zač?“ zeptal se znovu Josh. Napadlo ho, ţe larvy nebudou hmyz a lemurové poloopice, které jsou k vidění v zoo. „Jsou to…“ Palamédes se zarazil a pak pousmál. „Jsou to noční tvorové.“ „A jsou přátelští?“ „Hlavně jsou spolehliví a věrní.“ „Tak proč tu čekáme?“ ozval se Josh. Bylo naprosto zřejmé, ţe Palamédes nic dalšího o původu nočních stvoření neřekne. „Co hledáte?“ „Něco nezvyklého.“ „A co budeme dělat?“ „Čekat a dívat se. Musíš být trochu trpělivý.“ Saracénský rytíř se podíval na Joshe. „V této chvíli uţ téměř celý nesmrtelný svět ví, ţe alchymista objevil legendární dvojčata.“ Joshe překvapilo, jak přímočaře s ním Palamédes mluví. „Nevypadal jste, ţe byste byl o tom přesvědčen. Myslíte, ţe opravdu jsme?“ dodal rychle Josh. Potřeboval zjistit, co všechno Palamédes o legendě ví, a hlavně co všechno ví o alchymistovi. Ale Palamédes otázku přešel a řekl: „Je úplně jedno, jestli jste nebo ne. Důleţité je, ţe tomu věří Flamel, a ještě důleţitější, ţe tomu věří také Dee. Kvůli tomu se také rozeběhla neobvyklá souhra událostí: Bastet se

69

probudila, Morigana je zpět mezi lidmi, Valkýry přivedly do Paříţe Nidhoga. Tři celé říše byly zničeny. To vše se nestalo po tisíciletí.“ „Tři? Myslel jsem, ţe zničena byla jen Hekatina říše.“ Scathach mluvila i o jiných světech a říších, ale Josh neměl tušení, kolik jich vlastně existuje. Palamédes si povzdychl, viditelně ho veškeré to vysvětlování unavovalo. „Většina říší a světů je propojena nebo propletena společnými branami. Kdyţ se stane něco jednomu světu, zbortí se brána i do druhého. Ale strom světa Ygdrasil zasahoval z Hekatiny říše ještě do Asgardu a dolů do Niflheimu. Všechny tři světy zanikly, kdyţ Dee zničil strom ţivota. A já vím, ţe brány do dalších nejméně deseti říší se tím také zbortily, čímţ zablokovaly vstup do říší a uvěznily jejich obyvatele. Dee si přidal do svého dlouhého seznamu nepřátel další a další tvory – lidi i nesmrtelné bytosti – kteří se ho sice bojí, ale nenávidí ho aţ za hrob.“ „Co se s ním stane?“ zeptal se Josh. I kdyţ mu mnozí jiţ o čarodějovi vyprávěli, stále k němu cítil náznak obdivu, coţ bylo rozhodně víc neţ nyní cítil k alchymistovi. „Nic. John Dee je pod ochranou. Je naprosto oddaný myšlence přivést zpět starobylé bytosti na svět za kaţdou cenu.“ Josh to stále nechápal: „Ale proč?“ „Protoţe Dee je jedním z nejnebezpečnějších nepřátel, které kdy kdo můţe mít. Je naprosto přesvědčený, ţe to, co dělá, je správné.“ Josh zachytil koutkem oka nějaký pohyb, otočil se a uviděl velkého šedohnědého psa, který běţel středem ulice. Vypadal trochu jako kříţenec mezi irským

70

vlkodavem a barzojem. Proběhl kolem taxíku přímo k bráně vrakoviště. Pak přešlapoval tam a zpátky a čmuchal u země. „Flamelův příchod pohnul mnoha událostmi a rozdmýchal neklid mezi starověkými tvory i věcmi,“ pokračoval Palamédes, přičemţ z psa nespustil oči. „Dnes jsem zahlédl stvoření, o kterých jsem byl přesvědčen, ţe navěky opustila zemi. Monstra a netvory, díky nimţ vznikly nejtemnější a nejstrašidelnější příběhy, které se mezi lidmi vyprávějí. Také byste měli vědět, ţe Dee za vaši hlavu vypsal vysokou odměnu. Mí zvědové mi donesli, ţe tebe a tvou sestru chce ţivé. Co je zvláštní, uţ netrvá na Flamelovi; stačí přinést důkaz o jeho smrti. To je obrovská změna. Starobylé bytosti, stvoření druhé generace, nesmrtelní i jejich lidští sluţebníci se stahují do Londýna. A jen udrţet tu chátru, aby si nešla navzájem po krku, bude vyţadovat neuvěřitelné úsilí. Netuším, jak to Dee míní dokázat.“ Palamédes najednou otočil klíčky v zapalování a rozjel se. „Jsme čistí, nikdo nás nesledoval,“ oznámil. „Jak to víte?“ Palamédes ukázal dopředu na psa, který stále seděl u brány a díval se na ně. Zmáčkl knoflík na palubní desce a brána se začala otevírat. „Ten pes,“ odpověděl si Josh na svou vlastní otázku. „Aţ na to, ţe to určitě není obyčejný pes.“ Palamédes se usmál: „Ne to není.“

71

KAPITOLA 8

Všechny chlupy na těle obří pavoučice najednou stály v pozoru a třásly se. „Madam Perenelo,“ řekla Areop-Enap. „Chyštám še vám navrhnout něco, čo váš moţná vyděsí.“ Perenela se otočila, aby pavoukovi viděla do očí. Za ním pobíhala nesčetná řádka pavouků po pavučině, kterou starobylý tvor vytvořil. „Není tak jednoduché mě vyděsit.“ „Věříte mi?“ zeptala se pavoučice. „Ovšem,“ odpověděla Perenela bez zaváhání. Kdysi povaţovala pramáti pavouků za jednoznačného nepřítele, ale nyní věděla, ţe stojí na straně lidského pokolení. Navíc to potvrdil i boj s Moriganou a její ptačí armádou. „Co chcete udělat?“ „Buďte v klidu a nepanikařte,“ řekla obří pavoučice s úsměvem. „Je to pro vaše dobro.“ V ten moment se přes vědmu snesl tlustý závoj pavučiny, který ji zahalil od hlavy aţ k patě. Ze země se vynořila vlna pavouků, kteří ji rychle zahalovali do lepkavého jemného vlákna. „Věřte mi,“ zopakovala Areop-Enap. Perenela se ani nepohnula, ačkoliv ji všechny instinkty říkaly, aby bojovala, aby pavučinu rozervala na cáry. Stačilo jen pouţít svou auru a kokon by shořel na prach. Raději pevně sevřela ústa. Uţ bojovala s různými pradávnými tvory a monstry a potkala děsivá stvoření z nejtemnějších lidských mýtů, ale nedokázala se smířit s naprosto odpornou myšlenkou, ţe by jí pavouk mohl vlézt do úst.

72

Pramáti pavouků otočila hlavu a zvedla jednu ze svých nohou. Chlupy se chvěly ve větru a po chvíli řekla: „Připravte še. Přicházejí. Dokud bude pavučina neporušená, nič še vám nestane.“ Perenela byla nyní schovaná v tlustém kokonu z nejjemnější pavučiny. Věděla, jaké to je nosit pravé hedvábí, ale tohle bylo jiné. Cítila se jako pevně obalená hebkou peřinou, bylo to sice neuvěřitelně pohodlné, ale přece jen ji to omezovalo. Pavučina byla tenčí kolem úst a očí, aby mohla dýchat a sledovat, co se bude dít, ale dívala se jakoby přes záclonu. Ucítila jemný náraz a najednou uţ nestála nohama na zemi. Hejno černých pavouků ji přitáhlo do rohu ke stěně a upevnilo kokon mezi kovové pilíře, které podepíraly zchátralou boudu. Z tohoto místa měla Perenela výborný rozhled. Viděla obří pavoučici jako na dlani a uvědomila si, ţe černý koberec, který má pod sebou, je tvořený tisíci moţná i milióny pavouků. Podlaha pod starobylou bytostí se vlnila a pulzovala a Areop-Enap se otočila na sever k ostrovu Andělů, který se skrýval v ranní mlze. Perenela se obrátila ve svém ochranném obalu, aby také viděla, co přichází. Dohlédla dokonce i k vodě a spatřila bouřkové modročerné mraky daleko na horizontu. Předpokládala, ţe co chvíli se zablýskne, ale nic se nedělo. Najednou si uvědomila, ţe mrak se rychle přelévá a mění tvar, a navíc se rychle přibliţuje. Za méně neţ minutu uţ dorazil k severnímu cípu Alkatrazu. A pak z něj začalo pršet. Nad bývalou boudou stráţníků chyběla střecha. Velké černé kapky dopadaly na kokon, ve kterém byla uschovaná Perenela, a lepily se na něj. Vědma si v ten moment všimla, ţe se nejedná o velké kapky vody, ale o malý létající hmyz.

73

Velké masařky, mouchy, mušky, ovádi a blechy a jiná havěť pršeli dolů a lepili se na pavučinový kokon. Neţ Perenela měla vůbec šanci vykřiknout nad tím nechutným deštěm, jednotliví pavouci se rozeběhli po pavučině a začali zahalovat chycený hmyz. Perenela se podívala nahoru a zjistila, ţe obrovský mrak je téměř nad nimi. Uţ nyní zřetelně viděla, ţe to vůbec není mrak. Tato malá hmyzí sprška byla jen předzvěst toho, co mělo přijít. Vlnící se černá hmota nad nimi byla plná různých druhů létajících i jiných hmyzích potvůrek: masařky, mouchy, mušky, komáři, moli, jepice, octomilky, muchničky i některé exotické druhy. Hmyz se snesl na Alkatraz jako velký černý bzučící mrak. První vlnu zachytily pavučiny, které se rychle naplnily a ztěţkly pod velkým náporem přilepeného hmyzu. Perenela sledovala, jak rychle pavučiny kolem ní těţknou a pro trhávají se, a stále přilétali další a další zástupci hmyzí říše. Masa pavouků se rychle vrhla na ty, kteří prorazili pavučinové barikády. Byli všude na zemi i po stěnách, které se chvěly a tepaly jako ţivé. Hmyzí roj poletoval kolem obří pavoučice a ti, kteří zjistili, ţe je Perenela uvězněná za ochranným kokonem, se hemţili kolem ní. Vědma slyšela jejich bzučení všude okolo, snaţili se vymanit z lepkavé hmoty. Na ostrov přilétaly další a další roje a pavouci, kterých bylo tolik, ţe si to ani Perenela předtím neuměla představit, se na ně vrhali. Značné mnoţství létajícího hmyzu obklopilo obří pavoučici, kolem které se tak vytvořila velká bzučící koule. Z dmoucího se útvaru se vymrštila její noha a prudký pohyb zabil i mnohé létající potvory, ale hned je nahradily jiné. Areop-Enap vyskočila do vzduchu a pak sebou plácla na zem,

74

přičemţ pod sebou opět pohřbila další hmyz. Ale stále to nestačilo, přicházely další a další roje. Pak si najednou Perenela všimla, ţe zdi i země se přestávají hýbat. Snaţila se vší silou prohlédnout pavučinový závoj, aţ nakonec zaostřila a uviděla děsivý důsledek hmyzího útoku. Pavouci umírali. Spatřila velkého černobílého pavouka, který zakousl svá kusadla do velkého komára, který se chytil do pavučiny. Komár sebou šil v marném boji, ale pak sebou škubl i pavouk a ztuhl. Oba dva zemřeli ve stejnou chvíli. A to se opakovalo všude okolo. Ve chvíli, kdy se pavouci zakousli do chyceného hmyzu, umírali. Tohle byla silná káva i na vědmu, kterou hned tak něco nevyděsilo, ale nyní cítila první známky určitého znepokojení. Kdokoliv nebo cokoliv poslalo ten hmyzí mrak, tak ho předtím otrávilo. A kdyţ jeden komár dokáţe zabít jednoho malého pavouka, co udělá celý roj starobylé obří pavoučici. Perenela se rozhodla, ţe musí něco udělat. Všude okolo umírali po stovkách nebo tisících otrávení pavouci a Areop-Enap dole zápasila s velkým rojem hmyzu, skrz který ji nebylo ani vidět. Stále bojovala, ale vědma si všimla, ţe je slabší a slabší. Obří pavoučice ţila dlouho, patřila mezi nejstarší bytosti na světě vůbec, ale nebyla nezranitelná. Nikdo, včetně starobylých bytostí, druhé generace, nesmrtelných nebo lidí, nebyl nezničitelný. Ani Areop-Enap. Perenela dokonce kdysi nechala na obří pavoučici spadnout celý starodávný chrám a stejně se z útoku vzpamatovala. Ale přeţije bilion kousnutí a bodnutí otráveného hmyzu? Ale Perenela byla v pasti. Areop-Enap ji připoutala nahoru ke zdi, aby se jí nic nestalo. Jestli poruší kokon,

75

spadne dolů nejméně šest metrů. To by pravděpodobně přeţila, ale mohla by si zlomit kotník nebo nohu. A jak by mohla porazit roj hmyzu? Přehlédla znovu ostrov a uviděla další mrak hmyzu, který se blíţil po větru. Aţ doletí na Alkatraz, bude po všem. Po větru se neslo hučení a bzučení, které vzdáleně připomínalo slabý zvuk motorové pily. Vítr. Vítr přinesl hmyz na ostrov, moţná by Perenela mohla vyuţít stejný ţivel, aby je odehnala pryč. Ale jen co ji myšlenka napadla, uvědomila si, ţe bohuţel nemá dostatečné vědomosti, aby mohla s takovou přesností ovládat vítr. Měla by větší šanci, kdyby se mohla dopředu připravit, nabít svou auru, pak by moţná mohla vyvolat tajfun, nebo vichřici, snad i malé tornádo, aby vyčistila ostrov od létajícího hmyzu, ale to by také mohlo smést všechny pavouky. To teď nemůţe riskovat. Potřebuje něco jednoduchého a potřebuje to udělat rychle. Skoro všichni pavouci se přestali hýbat, zemřely milióny much, mušek, komárů a moskytů, ovádů a jiných zástupců létajícího hmyzu, ale další milióny přeţily a vrhly se na obří pavoučici. Pokud by se jí podařilo odlákat létající hmyz z ostrova, musí sehnat vhodnou návnadu. Někdo hmyzí mrak očividně ovládá. Starobylá bytost nebo některý z nesmrtelných, někdo je otrávil a pak poslal na ostrov. Pereneliny zornice se rozšířily. Co můţe nalákat milióny komárů a ostatních létajících potvor? Co mají rádi? Perenela se za pavučinovým závojem usmála, protoţe si vzpomněla na své pětisté narozeniny 13. října 1820, kdy jí Scathach dala zvláštní dárek. Kousek čínského zeleného nefritu ve tvaru skaraba.

76

Před třemi tisíci lety ho Scathach dala mladému králi Tutanchamonovi, ale ten zemřel den poté, co ho obdrţel. Upírka bytostně nesnášela jeho ţenu Anchesenamon a nechtěla, aby jí zůstal. Tak se jedné noci, ještě neţ byl král balzamován, vloupala do královského paláce a svůj dárek si vzala zpět. Kdyţ Perenela dostala tento zvláštní kámen, zavtipkovala: „Ty mi dáváš k narozeninám hovnivála?“ Ale Scathach tehdy s váţnou tváří přikývla. „Hnůj je daleko cennější neţ kterýkoliv vzácný kov. Plodiny nemůţeš pěstovat na zlatě.“ A hmyz se dá nalákat na hnůj. Ale tady na ostrově ţádný nebyl, a aby nalákala tak velké hejno, pach by musel být velmi silný. Perenela pomyslela na nádherné aronovité rostliny, z nichţ některé zapáchaly přímo nechutně. Některé druhy kaktusů v poušti sice také vypadají úţasně, ale voní po dějícím mase. Nebo symplokarpus smrdutý či rostlina s největším květem na světě raflésie, která také zapáchá dost podobně. Kdyby jen mohla ten odér vytvořit, pak by to jistě hmyz odvedlo z ostrova. Perenela věděla, ţe základem všech kouzel a magie je vlastní fantazie. Byl to dar nezměrné koncentrace a představivosti, který dělal z čarodějů a kouzelníků ty nejlepší a nejmocnější. Před kaţdým kouzlem je totiţ nutné zřetelně a dobře vidět výsledek a zaměřit se na něj. Ale nejdřív musí vymyslet, kam hmyz pošle, a musí to místo znát velice dobře, aby si ho dokázala vybavit ve všech jeho detailech. Pak se teprve soustředí na zápach. V hlavě se jí proháněly obrazy míst, na kterých kdy byla, kde ţila. Za svůj dlouhý ţivot měla to štěstí, ţe navštívila různé kouty světa. Ale nyní potřebovala nějaké místo v

77

rozumné vzdálenosti, někde, kde to dobře zná a kde neţije příliš mnoho lidí. Skládka odpadu. Neměla příliš příleţitostí, aby na skládku zašla, ale před nějakou dobou pomáhala jednomu jejich zaměstnanci při stěhování do nového bytu. Potom jeli na jih k Monster parku a kus za ním, kdyţ vjeli do tunelu, Perenela ucítila zápach, ne úplně odporný, ale typický. Kdyţ se ale dostali blíţ, zápach jí uţ naháněl slzy do očí a všude řvali rackové. Perenela se nyní soustředila na tuto vzpomínku, viděla prostředí ţivě před sebou, představila si celou škálu různých pachů a hlavně květiny, které zapáchají po zkaţeném nebo dějícím mase. Pak přivolávala v mysli vítr, který odporný zápach nesl k Alkatrazu. Hnilobný zápach rozkládajících se potravin se nesl nad ostrovem a vítr ho vířil a točil do roje hmyzu. Perenela se nenechala rozptýlit. Představovala si přetékající odpadky skládky, k tomu květy rostlin, které jako by vyrůstaly mezi kopci různorodého komunálního odpadu. Obří červenobílá raflésie čněla uprostřed toho všeho jako královna a sytila vzduch svým typickým zápachem. Vše se mísilo dohromady s typickým smradem skládky a vítr celý ten puch přinášel na sever k Alkatrazu. Odporný zápach na ostrově aţ naháněl slzy do očí. Čpěl si mezi létajícím hmyzem aţ k obří pavoučici, kolem které se vznášel hustý hmyzí mrak. Někteří komáři a mouchy se zvedli do vzduchu, zakrouţili zmateně nad starým pavoukem a pak se opět vrhli dolů. Perenela cítila stoupající únavu, a věděla, ţe úsilí, které vynakládá, jí ubírá zbývající čas ţivota. Zhluboka se

78

nadechla a naposledy se urputně soustředila. Věděla, ţe musí dostat létající potvory z ostrova dřív, neţ se k nim připojí další vlna. Zaměřila se na poslední pokus a tentokrát se soustředila tak, ţe i její ledově bílá aura obvykle bez jakéhokoliv pachu, převzala hnilobný odér. Ostrovem se linul nepředstavitelný zápach, ve kterém se dal rozpoznat čerstvý hnůj, zkaţené rozkládající se maso a zkyslé mléko. Hmyz se najednou zvedl jako černý létající koberec ze země. Bzučel a hučel jako malá elektrárna a zamířil na jih za zdrojem zápachu právě včas, aby zachytil druhou vlnu přilétajícího hmyzího mraku, ještě neţ stihla dosáhnout ostrova. Oba obří roje se propletly a propojily, aţ nakonec společně odletěly na jih. Během chvilky na ostrově nezůstala jediná ţijící létající potvora. Areop-Enap ze sebe setřásla hmyzí mrtvolky a pomalu a ztuhle se vyškrábala na zeď. Osvobodila Perenelu z pavučiny a pomalu ji spustila dolů na zem na tenkém pavučinovém vláknu. Perenela nechala na zlomek vteřiny zazářit svou auru, aby ze sebe dostala zbytky lepkavého kokonu, na kterém se zachytily tisíce mušek, komárů, moskytů i jiných zástupců hmyzí říše. Všichni vmţiku vzplanuli a zbyla po nich jen hromádka popela. Protáhla krk, zaklonila hlavu a zhluboka se nadechla. Své dlouhé černé vlasy hodila dozadu a uvědomila si, ţe v pavučinovém obalu bylo příjemně teplo. „Jste v pořádku?“ zeptala se a natáhla ruku, aby pohladila jednu z obrovských nohou velkého pavouka. Areop-Enap zavrávorala ze strany na stranu. Jen jedno oko zůstalo otevřené, a pokud si za normálních okolností

79

šlapala šišlavě na jazyk, pak nyní byla její řeč téměř nesrozumitelná. „Jed?“ zeptala se. Perenela přikývla. Rozhlédla se okolo. Trosky byly pokryté mrtvými těly okřídleného hmyzu i pavouků, a pak si všimla, ţe dokonce stojí po kotníky v mase hmyzích mrtvolek. Aţ bude po všem, musí spálit své boty, rozhodla se. „Ten létající mrak hmyzu byl smrtonosný. Kdyţ se vaši pavouci zakousli do chycených těl, umírali. Někdo je sem poslal s úmyslem zničit vaše vojsko.“ „A také uspěli,“ řekla smutně velká stará pavoučice. „Tolik mrtvých, tolik.“ „Hmyz, který napadl vás, byl také otrávený,“ pokračovala Perenela. „Jednotlivé kousnutí bylo moţná nepostřehnutelné, ale pramáti pavouků, utrţila jste milióny moţná i miliardu kousanců.“ Poslední oko Areop-Enap se pomalu zavřelo. „Madam Perenelo, muším še vyléčit, čoţ znamená, ţe muším špát.“ Perenela přistoupila k pavoukovi a smetla z jeho nafialovělých chlupů masu mrtvých tělíček. Kdyţ se jich dotkla, zapraskaly a rozpadly se na prach. „Spěte, pramáti pavouků,“ řekla tiše. „Zůstanu na stráţi.“ Pavoučice se pomalu doplouţila do rohu místnosti. Dvěma nohama smetla mrtvá těla z kusu země a pak se pokusila vytvořit pavučinu, ale vlákno bylo tenké jako nit a téměř bezbarvé. „Co jste š nimi provedla, kam odletěli?“ zeptala se a stále se snaţila vytvořit pevnější vlákno. „Poslala jsem je na jih za neodolatelným zápachem,“ usmála se vědma. Zvedla pravou ruku, její aura zazářila a pavoučí vlákno se najednou znásobilo a zpevnilo. Areop-

80

Enap se posadila do kouta do svého hnízda a kolem sebe tkala další pavučinu. „Kam?“ zeptala se pavoučice ještě jednou. Své jediné otevřené oko pomalu zavírala a Perenela si všimla nespočtu mokvajících boláků, které se na jejím těle objevily v místech, kde utrţila štípance. „Sanfranciská skládka.“ „Jen málo z nich tam doletí…“ zamumlal pavouk. „A ti, čo to zvládnou, tam najdou došt, aby je to zabavilo. Zachránila jste mi ţivot, madam.“ „A vy jste zachránila můj.“ Veliká pavoučí koule byla téměř hotova. Pavučina tuhla do tvrdosti skály, jen nahoře zůstal malý otvor. „Teď spěte, musíte nabrat síly,“ doporučila Perenela. „Spěte, ještě budeme potřebovat vaši pomoc v nadcházejících dnech.“ S neskutečným vypětím sil otevřela pavoučice všechny oči a řekla: „Omlouvám še, ţe váš tu nechávám samotnou a zranitelnou.“ Perenela pomohla zavřít starobylou bytost do velkého kokonu, otočila se a zamířila na druhou stranu boudy. Před ní lehký vánek čistil cestu od mrtvých těl hmyzu. „Jsem vědma, Perenela Flamelová,“ řekla nahlas, i kdyţ si nebyla jistá, jestli ji Areop-Enap ještě slyší. „A nikdy nejsem úplně bezbranná.“ Ale kdyţ ta slova říkala, jasně slyšela nádech pochybností, který se bezděky vkradl do jejího hlasu.

81

KAPITOLA 9

Na západním pobřeţí ostrova pokladů v Sanfranciském zálivu seděl na kapotě svého jasně červeného Thunderbirdu z roku 1960 mladý muţ, malý a drobný v modrých otřepaných dţínách s roztrhanými konci nohavic a dírami na kolenou. Tričko kdysi zdobila vlčí hlava, která ale jiţ dávno vyšisovala, jak byla sepraná. Na nohách měl kovbojské boty, které nutně potřebovaly opravit prošlapanou podráţku a podpatek. Jeho nedbalý a otrhaný vzhled doplňovaly dlouhé vlasy a strniště na tváři, které poutalo pozornost v kontrastu mezi ním a jeho skvělým veteránem, který působil, jako by ho právě přivezl z prodejny. V peněţence měl dvacet devět dolarů a nějaké drobné, zato auto stálo nejméně tisíckrát tolik. Vedle něj leţela na kapotě staroţitná keramická mísa prastaré kultury Anasáziů s černobílým geometrickým vzorem. V míse se vlnila černá hustá kapalina, která připomínala směs medu, lněného oleje a vody. Odraz na hladině představoval Perenelu Flamelovou, právě se procházela po Alkatrazu. Mrtvá těla hmyzu před ní ustupovala, jako by jí vítr dělal cestu, aby mohla projít. Tak toto je legendární vědma Perenela Flamelová. Mladík točil prstem nad kapalinou ve směru hodinových ručiček a jeho jasně modré oči se třpytily, chvílemi dokonce rudly, a vzduch okolo zalila vůně cayennského pepře. Perenelin obraz se přiblíţil. Viděl, jak se zastavila a zamračila, vrásky na jejím čele se prohloubily a rychle se kolem sebe rozhlédla, jako by cítila, ţe ji někdo pozoruje. Mladík rychle máchl rukou, hladina se

82

rozvlnila a obraz vědmy se rozplynul. Sloţil ruce na prsou a otočil se na západ, kde se ve tmě schovával Alkatraz. Vypadá to, ţe všechno, co jsem o vědmě slyšel, je pravda, pomyslel si mladý muţ. Perenela v sobě kloubila smrtící kombinaci nebývalé krásy, a přitom smrtonosné síly. Mladík se právě rozhodoval, jestli má znovu zaútočit nebo čekat? Zvedl ruku k obličeji a silně do ní foukl. Jeho aura zazářila rudě, o odstín tmavější barvou neţ jeho auto, a slaný mořský vzduch zavoněl pepřem. Stále měl dostatek síly, aby… ale co? Shromáţdění hmyzu bylo docela jednoduché, tenhle trik, který mu nejednou zachránil ţivot, ho naučil jeden indiánský šaman. Otrávit bodavý hmyz byl ale nápad jeho starobylého pána, který mu také poskytl otrávenou vodní plochu v okrsku Solano na sever od města. V plánu bylo zničit pavouci armádu a zabít starobylého pavouka. A skoro to vyšlo. Téměř všichni pavouci byli mrtví a obří pavoučice jen krok od smrti, ale v poslední chvíli něco odlákalo mrak hmyzu pryč z Alkatrazu. V olejovité kapalině starodávné misky mladík viděl mihotavou záři Pereneliny stříbrobílé aury a věděl, ţe to zavinila ona. Zkřivil svou vyhublou tvář a nervózně se kousal do spodního rtu. Ujišťovali ho, ţe vědma je zesláblá, neschopná jakékoliv obrany nebo pokusu demonstrovat své schopnosti. Očividně se ty informace nezakládaly na pravdě. Hustá kapalina začala bublat a tmavnout, pak syčela a jednoduše se vypařila, kouzlo zmizelo. Mladík seskočil z kapoty a vylil zbytky lepkavé hmoty na zem, pak opatrně umyl vodou z lahve misku a usušil ji kusem jelenice, neţ ji pečlivě uloţil do malého molitanem vyloţeného

83

kovového kufříku vzadu do auta. Miska patřila mezi jeho nejcennější vlastnictví, a i v dobách, kdy byl opravdu chudý, nikdy ani na chvíli nezauvaţoval, ţe by ji prodal. Sedl si do auta, interiér byl potaţený červenou kůţí, a otevřel hnědou obálku. Znovu pročítal sloţku, kterou dostal v zaheslovaném mailu. Na černobílé fotografii byl zachycený přísně vypadající bělovlasý pán, který přecházel ulici. Nad střechami domů vystupovala Eiffelova věţ a dole v rohu bylo datum, kdy byla fotografie pořízena, před šesti měsíci o Štědrém večeru. Mladík se celkem zbytečně zamyslel, proč nechávají starobylé bytosti sledovat jednoho ze svých nejdůvěryhodnějších agentů. Tohoto muţe ale nyní posílali, aby s ním spolupracoval. Je to nesmrtelný Evropan Niccolo Machiavelli. Instrukce od pánů z temnot zněly jasně – měl Italovi nabídnout veškerou svou pomoc. Byl zvědavý, jestli je Machiavelli ze stejného soudku jako John Dee, kterého nedávno letmo potkal. Neměl rád tohoto arogantního nesmrtelného, který přišel ze starého kontinentu, a navíc si myslel, ţe je lepší neţ ostatní jen proto, ţe byl starší neţ celé Spojené státy. Ale kdyţ pročítal Machiavelliho sloţku, začínal se mu ten bělovlasý Ital pozdávat čím dál víc. Bezcitný, cílevědomý, lstivý a vypočítavý, navíc byl ve spisu popsán jako nejnebezpečnější muţ v Evropě. Samozřejmě Machiavellimu pomůţe, ani vlastně neměl ţádnou jinou moţnost. Jít proti pánům z temnot bylo jako podepsat si ortel smrti. Osobně si myslel, ţe Itala nepotřebuje. Odhodil sloţku na podlahu a otočil klíčkem v zapalování. Prudce šlápl na plyn a otočil volantem do zatáčky, aţ se za ním zaprášilo. Billy the Kid nikdy nikoho nepotřeboval.

84

KAPITOLA 10

Vrakoviště představovalo bludiště. Od brány všemi směry dál se tyčily hromady šrotu, jen stěţí se tudy dalo projet. Jedna celá zeď byla postavená jen z pneumatik, které nejisté vyčuhovaly do úzkého prostoru, jako by kaţdou chvíli chtěly spadnout dolů. Další bariéra se skládala jen ze dveří aut, nebo kapot či kufrů. Motory potřísněné olejovými skvrnami se kupily na hromadě vedle výfuků a trubek, které zaraţené do země tvořily prazvláštní abstraktní zátiší. Palamédes pomalu projíţděl londýnským taxíkem změtí vraků na šrotišti. Sofie uţ byla naprosto probuzená, seděla zpříma a s očima dokořán vyhlíţela z okénka. Svým způsobem bylo vrakoviště stejně výjimečné jako Hekatina říše. Ačkoliv to tu vypadalo dost chaoticky, instinkt jí napovídal, ţe vše má svůj řád. Koutkem oka zachytila vpravo nějaký pohyb, rychle se otočila, ale to, co se pohybovalo, rychle zmizelo v šeru. Kdyţ se obracela zpět, uviděla nějaký stín, který se kmitl nedaleko, ale hned zmizel. Někdo nebo něco je sledovalo, ale i přes své zbystřené smysly Sofie nemohla zachytit, co to je. Měla však dojem, ţe se pohybují jako lidé. „Jsme v nějaké další nadpřirozené říši?“ zeptala se. Vedle ní se zavrtěl a probudil alchymista. „V centru Londýna nejsou ţádné říše,“ zamumlal. „Ty existují pouze na okrajích měst.“ Sofie přikývla – to věděla, samozřejmě. Palamédes zahnul doleva na ještě uţší cestičku. Polorozpadlé kovové kusy šrotu byly teď tak blízko, ţe

85

se téměř dotýkaly jedoucího vozu a málem škrábaly postranní dveře. „My uţ ale nejsme v centru, alchymisto,“ řekl svým hlubokým basem. „Jsme v části předměstí docela pochybné pověsti. A mýlíte se i v tom, ţe říše starobylých bytostí se nalézají jen na okrajích měst. Osobně znám dvě bytosti, které mají svou říši přímo ve středu Londýna, a jsou v nich další minimálně tři vchody do dalších světů, o kterých vím, včetně té nejznámější za Branou zrádců v Toweru.“ Josh zvedl hlavu, aby si prohlédl zdi šrotu, které čněly vysoko nad ně. „Je to jako…“ zarazil se. Někde hluboko uvnitř jeho hlavy v tom nejhlubším podvědomí najednou něco cvaklo, jako by to zapadlo na své místo, a on si okamţitě uvědomil, co se to rozprostírá před jeho očima. „To je hrad,“ zašeptal. „Opevněný hrad ze šrotu a vraků.“ Palamédes se zasmál, ale jeho smích spíš připomínal psí vrčení. Dvojčata se na něj udiveně podívala. „Hoho, to jste mě docela překvapili, není jiţ příliš mnoho lidí, kteří by to v dnešní době poznali. Celé je to postavené podle nákresu velkého francouzského maršála Sébastiena Le Prestre de Vauban.“ „To jméno zní jako název vína,“ zamumlal Josh, který byl stále zkoprnělý svým poznáním. „Jednou jsem se s ním setkal,“ poznamenal Flamel trochu nepřítomně. „Byl to slavný vojenský inţenýr.“ Otočil se v sedadle a podíval se ven zadním oknem. „Mně to tu připadá jako vrakoviště,“ řekl spíš sám sobě. Sofie se zvědavě obrátila k bratrovi. Jak ho jen mohlo napadnout, ţe ta změť šrotu má řád a je postavená jako opevnění? Ale pak se pozorněji podívala ven a jednotlivé kousky najednou do sebe pečlivě zapadaly a tvořily cimbuří a věţe, úzké uličky, ve kterých se na útočníky

86

snesla sprška střel obránců. Mezi kovovými částmi se opět mihl stín a hned zase zmizel. „Během let jsme vystavěli mohutné zdi z vraků aut,“ pokračoval Palamédes. „Středověcí obránci hradů věděli o strategii mnohé, a de Vauban všechny ty znalosti spojil a vytvořil nejlepší obranný systém na celém světě. My jsme si vybrali to nejvhodnější. Jsou tu pahorky i vnější opevnění, také hradní nádvoří, systém můstků a padacích mostů, věţí a hlásek. Jediný vchod je přes tento úzký prostor, který je záměrně vytvořen tak, aby se dal dobře bránit.“ Rukou ukázal k hoře šrotu. „Navíc za zdmi a mezi nimi je řada důmyslných pastí, které čekají na narušitele.“ Auto se začalo lehce vibrovat, kdyţ vjelo na kovový pás. Dvojčata hned zkoumala z okna, co se děje. Zjistili, ţe najeli na úzký pruh, který vypadal jako můstek z trubek zavěšený nad hustou, černou, bublající hmotou. „To je příkop,“ řekl Josh. „Řekněme modernější verze,“ souhlasil saracénský rytíř. „Je naplněný olejem namísto vody. Také je hlubší, neţ se můţe zdát. Navíc po stranách čnějí ostré hroty. Kdyţ tam dolů něco spadne… no jednoduše uţ to nevyleze ven. A samozřejmě v případě potřeby můţeme celý příkop proměnit v ohnivé peklo.“ „My?“ zaregistroval Josh mnoţné číslo. „My,“ potvrdil Palamédes. „Takţe tu jsou další jako vy?“ zeptal se Josh. „Nejsem tu sám,“ souhlasil rytíř s letmým úsměvem. Jel dál, přejel můstek a další úzkou uličkou mezi horami šrotu, aţ nakonec zpomalil, jelikoţ před nimi stála vysoká stěna z vraků, která byla místy úplně zrezivělá. Palamédes ale nezastavil, naopak zmáčkl knoflík na

87

palubní desce a zeď se zatřásla a pomalu uhnula na stranu, aby tak akorát mohlo projet jejich auto. Kdyţ bezpečně projeli, stěna se opět vrátila na své původní místo. Uvnitř se rozprostíralo velké nádvoří, které bylo rozbrázděné a bahnité s řadou kaluţí. Uprostřed na betonových základech stála dlouhá obdélníková bouda, která se rozpadala. Působila špinavě a zchátrale, v oknech nataţené pletivo a koroze za léta udělala své. Kolem střechy se točil ostnatý drát a nad vchodem visely dvě ţalostně vyhlíţející vlajky. Jedna britská a druhá velšská s červeným drakem v bělozeleném poli. Obě byly potrhané a nutně potřebovaly vyprat. Sofie se kousla do rtu, aby na ní nebylo vidět zklamání a řekla: „Čekala jsem trochu něco…“ „… hezčího?“ dokončil za ni Josh. A Sofie zvedla ruku, aby si mohli plácnout. „Hezčího,“ souhlasila. „Tohle působí opravdu beznadějně.“ Josh si všiml smečky toulavých psů ve stínu za boudou. Stejná rasa i barva jako ten velký pes, kterého viděli u vchodu. Na rozdíl od něj však byli podstatně menší se světlejší srstí a vypadali zanedbaně. Zahlédl letmý, rudý záblesk a přimhouřil oči. Nebyly to psí oči? Nikolas se narovnal. Zívl a protáhl své ztuhlé klouby. Pak se rozhlédl a zabručel: „Proč všechna ta bezpečnostní opatření, Palaméde? Čeho se bojíte?“ „Nemáte ani tušení,“ jednoduše odvětil rytíř. „Tak mi to řekněte.“ Nikolas si promnul oči, naklonil se dopředu a lokty opřel o kolena. „Nakonec jsme přece na stejné straně.“

88

„To tedy nejsme,“ opáčil Palamédes rychle. „Můţeme mít stejné nepřátele, ale nestojíme na stejné straně. Naše cíle jsou úplně jiné.“ „Jak to ţe jsou jiné?“ zarazil se Flamel. „Bojujete proti pánům z temnot.“ „Jen pokud je to bezpodmínečně nutné. Vy se snaţíte zabránit starobylým bytostem z temnot, aby se vrátily na svět, kdeţto já a mí bratři vstupujeme do cizích říší, abychom zachránili lidi, kteří zde byli uvězněni.“ Josh pohledem zmateně těkal mezi Flamelem a Palamédem. „Jací bratři?“ ptal se. „Co jsou zač?“ Flamel se zhluboka nadechl. „Myslím, ţe Palamédes mluví o Zelených rytířích,“ řekl. Palamédes přikývl: „Přesně tak.“ „Slyšel jsem o nich…“ zamumlal Nikolas. „Co jste slyšel, je jistě pravda,“ řekl prostě rytíř. Zastavil auto vedle dlouhé boudy a vypnul motor. „Pozor na kaluţe,“ varoval všechny, kdyţ otevíral dveře auta. „Nechtěli byste asi poznat, co v nich přebývá.“ Sofie vylezla ven první. Rychle mrkala pod svými slunečními brýlemi, protoţe večerní sluníčko stále svítilo dost jasně pro její zbystřené smysly. Oči ji bolely a cítila kaţdé mrknutí. V krku měla sucho, aţ ji skoro pálilo, a hlavou jí projela myšlenka, jestli to nakonec nebude nachlazení. I kdyţ se zoufale snaţila nepřemýšlet o Palamédovi, do vědomí se jí přece jen sem tam dostala nějaká ta čaroděj čina vzpomínka, díky níţ si uvědomila, ţe o rytíři něco ví. Byl to člověk, nesmrtelný člověk, který vynikal schopností volně se pohybovat různými říšemi a světy, aniţ ho jakkoliv ovlivnily. Jen málo lidí se kdy vrátilo z takových říší. Lidské dějiny ať uţ pradávné nebo novodobé jsou plné lidí, kteří se jednoduše ztratili,

89

zmizeli z povrchu zemského. Ti, kteří měli to štěstí a vrátili se, nebo byli přineseni zpět, většinou zjistili, ţe na zemi utekly stovky let, i kdyţ na druhé straně strávili jen pár dní. Mnoho lidí se zbláznilo nebo uvěřilo, ţe ten druhý svět je skutečný a zde to není nic víc neţ špatný sen. Pak se také po zbytek ţivota snaţili o návrat do svého reálného světa, většinou marně. „Ty zase přemýšlíš,“ udeřil Josh na sestru a zatřásl jejím loktem, aby ji vyrušil. Sofie se usmála. „Vţdycky o něčem přemýšlím.“ „Chtěl jsem říct, ţe přemýšlíš o věcech, o kterých bys neměla. O čarodějčiných vzpomínkách.“ „Jak to můţeš vědět?“ bránila se Sofìe. Josh zváţněl. „Na chvilku, ale opravdu jen na zlomek vteřiny se vţdycky změní tvoje zorničky na stříbrné. Je to děsivé.“ Sofìe poloţila ruce kříţem na ramena a zatřásla se. Rozhlédla se okolo po horách šrotu, které obklopovaly zrezivělou chatrč. „Vypadá to tu smutně, ţe? Myslela jsem, ţe všichni nesmrtelní a starobylé bytosti ţijí v palácích a na hezkých místech.“ Josh se rozhlédl kolem, ale kdyţ se opět vrátil k Sofiině tváři, uţ se zase usmíval. „Vlastně mi to tady přijde docela hustý. Vypadá to tu jako na kovovém hradě. Navíc to tu působí neuvěřitelně bezpečně. Nikdo nemá šanci se sem nepozorovaně dostat.“ „Všimla jsem si, ţe se tu něco ve stínech mezi hromadami pohybuje, kdyţ jsme projíţděli dovnitř,“ podotkla Sofie. Josh přikývl. „Předtím jsme stáli dost dlouho venku. Palamédes mi vyprávěl, ţe tu v domech okolo nikdo

90

nebydlí. Všechny mu patří. Ale říkal, ţe tam ţijí larvy a lemurové, tak jim říkal.“ „Stráţci.“ „A viděl jsem velkého psa…“ kývl ke smečce psů, kteří leţeli u chatrče. „Byl jako tihle, jen větší a čistší. Vypadal, ţe hlídá okolní ulice. A viděla jsi ten obranný systém?“ dodal vzrušeně. „Je tu jen jediný pečlivě střeţený úzký vchod, kterým musí projít kaţdý. Proto je jedno, jak velké vojsko máš, najednou tu stejně můţe zaútočit jen pár vojáků, kteří jsou navíc hrozně zranitelní, jelikoţ budou ostřelováni z cimbuří.“ Sofie se natáhla a zmáčkla bratrovu paţi. „Joshi,“ řekla ostře, a vykulila ustaraně modré oči. Nikdy předtím nezaţila, ţe by její bratr o něčem tak zaujatě mluvil. „Přestaň. To není normální. Jak to ţe víš tolik o obranných strategiích…?“ Její hlas pomalu slábl, aţ umlkl. Do hlavy se jí vkrádala nepříjemná myšlenka. „To nevím,“ připustil Josh. „Já to… prostě vím. Je to jako v Paříţi – věděl jsem, ţe Dee a Machiavelli musí stát někde vysoko, aby měli rozhled, a mohli ovládat tu velkou masu soch. Nebo dneska, kdyţ ti tři chtěli zaútočit.“ „Duchové v kápích,“ zamumlala Sofie nepřítomně, přičemţ se obrátila a podívala na Nikolase, který ztěţka vystupoval z auta. Kdyţ se natáhl zpátky pro Joshův batoh, všimla si, ţe jeho klouby jsou lehce nateklé. Vzpomněla si na tetu Agnes v San Francisku, která trpěla artritidou a její klouby byly vţdycky podobně oteklé. Alchymista rychle stárnul. „Ano, oni. Věděl jsem, ţe se chystají zaútočit podle jejich postoje a chování. Byl jsem si jistý, ţe první se na nás vrhne ten prostřední, zatímco ti po stranách nás

91

napadnou z boku. Věděl jsem, ţe kdyţ zastavím toho uprostřed, moţná to odvede pozornost i těch druhých, a tak zvýším šanci na útěk.“ Josh se najednou zarazil, kdyţ mu došlo, co řekl. „Jak to ale můţu vědět?“ podivil se nahlas. „Mars,“ zašeptala Sofie. Pak přikývla a řekla: „No samozřejmě, musí to být spojené s bohem války.“ Mrazení jí prošlo tělem, kdyţ si uvědomila, jak moc se oba mění. Pak potřásla hlavou a připustila, ţe uţ se oba změnili dávno. „Mars… vzpomínám si,“ zašeptal Josh. „Kdyţ probouzel mé schopnosti, řekl nakonec něco divného, čemu jsem nerozuměl. Ţe mi dává dar, který se mi v příštích dnech bude hodit. Pak mi poloţil ruku na hlavu a já jsem cítil, jak mnou protéká neskutečné teplo.“ Josh se podíval na sestru. „Co mi to dal? Nemám ţádné divné vzpomínky jako ty.“ „Myslím, ţe můţeš být rád, ţe nemáš jeho vzpomínky,“ poznamenala Sofie rychle. „Čarodějka ho znala a opovrhovala jím. Dokáţu si představit, ţe většina jeho vzpomínek je špatná. Ale myslím, ţe ti věnoval své vojenské zkušenosti a znalosti.“ „Udělal ze mě bojovníka?“ Přestoţe se mu ta myšlenka zdála hrůzostrašná, nemohl potlačit určité potěšení v hlase. „Moţná i něco daleko lepšího,“ řekla Sofie tiše a oči jí zazářily stříbrně. „Myslím, ţe z tebe udělal vojenského stratéga.“ „A to má být lepší?“ zeptal se zklamaně Josh. Sofie pohotově přikývla a dodala: „Bitvy vyhrávají vojáci. Války stratégové.“ „Kdo to řekl?“ chtěl vědět Josh.

92

„Mars,“ řekla Sofie a zatřásla hlavou, aby vyhnala záplavu vzpomínek, která zalila její podvědomí. „Copak to nevidíš? Mars byl neporazitelný stratég, nikdy neprohrál jedinou bitvu. Je to úţasný dar.“ „Ale proč ho dal právě mně?“ vyslovil Josh nahlas otázku, která napadla i Sofii. Ale neţ stačila odpovědět, otevřely se vrzavě dlouhé kovové dveře chatrče a po schodech scházela postava ve špinavých montérkách. Malý hubený muţ se sehnutými rameny a oválnou tváří krátkozrace zamţoural na taxík. Měl prořídlý knírek, a i kdyţ nahoře na hlavě neměl ani vlásek, kolem uší a vzadu mu vlály vlasy na ramena. „Palaméde?“ vyhrkl viditelně naštvaně. „Co to má znamenat?“ Jeho výslovnost byla vznešená a přesná, kaţdé slovo zaznělo jako perla. Potom si všiml dvojčat a rychle se zarazil. Z kapsy vytáhl velké brýle s výraznými černými obroučkami a nasadil si je na nos. „Kdo jsou ti lidé?“ řekl a podíval se na Nikolase Flamela. Zhruba v tutéţ chvíli ho poznal i alchymista. Oba muţi reagovali téměř současně. „Flamel?“ vykřikl malý muţík. Otočil se a překotně pospíchal po kovových schodech zpátky do bezpečí boudy. Nikolas zaklel něco ve starofrancouzštině svého mládí. Pak otevřel Joshův batoh a vytáhl tubus s Klarentem. Chytil ho oběma rukama a zakrouţil jím nad hlavou. Ostří projelo vzduchem za radostného hučení. „Utíkejte,“ vykřikl alchymista na dvojčata, „utíkejte o ţivot, je to past!“

93

KAPITOLA 11

Ještě neţ stačila dvojčata jakkoliv zareagovat, Palamédes přiskočil ze zadu k alchymistovi a svýma velkýma rukama Flamela spoutal. Aury obou nesmrtelných zazářily a zapraskaly. Alchymistova jasně zelená se mísila s olivovou saracénského rytíře. Štiplavý odér korodovaného kovu a gumy, který byl typický pro vrakoviště, najednou provoněly jasná vůně máty a kořeněná vůně hřebíčku. Flamel zápasil, aby uvolnil meč a mohl s ním máchnout, ale Palamédes ho drţel pevně, aţ po chvíli ho pustil, čímţ se Nikolas svezl na kolena. Prsty zaryl rytíř do alchymistových ramen, aţ mu bolest projela celým tělem, a upustil Klarent. Sofie do široka roztáhla prsty pravé ruky a připravila se pouţít magii ohně. Josh ji ale ruku strhnul dolů. „To ne,“ řekl naléhavě, právě ve chvíli, kdy je smečka potulných psů od boudy obklíčila. Zvířata se pohybovala naprosto tiše, zvednuté pysky odhalovaly ţluté ostré zuby a rozeklané jazyky se pohybovaly jako hadí. „Ani se nehni,“ zašeptal a zmáčkl sestřinu ruku. Tentokrát stáli psi tak blízko, ţe jasně viděl rudé oči bez jakékoliv známky bělma nebo očních panenek. Zvířata cvakala zuby a Josh cítil, ţe mu vlhká morda přejela prsty. Vylučovala také zvláštní pach, který připomínal zatuchlinu a plíseň, a i kdyţ nebyla nijak velká, byla svalnatá a mohutná. Kdyţ se jeden ze psů otřel o Joshovu nohu, Josh div ţe neupadl na Sofii. Aury dvojčat zapraskaly a pes se rychle se zjeţenou srstí stáhl.

94

„Tak dost!“ zahřměl Palamédův hlas přes celé vrakoviště. „Tohle není past.“ Rytíř se nahnul nad Nikolase s prsty stále pro jistotu zarytými do jeho ramenou, aby nemohl vstát. „Moţná nejsem váš spojenec, alchymisto,“ zaduněl jeho hlas, „ale nejsem váš nepřítel. Vše, co mi zbylo, je má čest. Slíbil jsem svému příteli Saint-Germainovi, ţe se o vás postarám. Rozhodně to hodlám dodrţet a nezradit jeho důvěru.“ Flamel se snaţil setřást rytířovy prsty a osvobodit se, ale Palamédův stisk byl pevný. Alchymistova aura blikla a zhasla. Flamel se sloţil vyčerpaně k zemi. „Věříte mi?“ ţádal Palamédes odpověď. Nikolas přikývl. „Věřím, ale proč je tedy tady on?“ S pohledem plným zhnusení a opovrţení zvedl Flamel hlavu a podíval se na malého muţe, který se krčil ve dveřích boudy a škvírou sledoval dění venku. „On tady bydlí,“ odpověděl prostě Palamédes. „Tady? Ale on je…“ „Můj přítel,“ řekl krátce rytíř. „Mnoho se toho během let změnilo.“ Palamédes povolil sevření a zvedl Nikolase na nohy. Otočil alchymistu a oprášil jeho obnošené koţené sako. Pak vyštěkl nějaký povel v nesrozumitelném jazyce a psi, kteří obklíčili dvojčata, se vzdálili zpět pod přístřešek boudy. Josh pohlédl na meč a na chvíli ho napadlo, jestli by byl dost rychlý, aby se k němu dostal včas. Kdyţ zvedl pohled ze země, zjistil, ţe ho Palamédes sleduje. Rytíř se usmál svými bělostnými zuby a ohnul se k zemi, aby vytáhl meč z bahna. „Neviděl jsem tento meč jiţ dlouhou dobu,“ řekl tiše a do jeho hlasu se opět vkradl východní přízvuk. Ve chvíli, kdy se ho dotkl, se jeho aura probudila k ţivotu a obklopila ho černou drátěnou košilí s

95

kuklou, která kryla celou horní část těla aţ ke stehnům. Kaţdý drátěný spoj se třpytil, aţ oči přecházely. Pak jeho aura zbledla a Klarentovo kamenné ostří se zabarvilo červenočerně, coţ působilo jako olej na vodě. Pak se vzduchem ozval zvuk větru, který se proţene dlouhou trávou, a byl to meč, který takto zasténal. „Ne!“ Kamenná čepel se znovu zbarvila do krvavá a Palamédes se zhluboka nadechl, a pak meč upustil. Na jeho čele se dokonce objevily krůpěje potu. Meč se zabodl špičkou do bláta a chvíli se kolíbal sem a tam. Bahno okolo meče v tu ránu ztuhlo, země se vysušila a popraskala. Palamédes si rychle třel ruce o sebe a pak do kalhot. „Myslel jsem, ţe je to Exkal –“ obrátil se k Flamelovi. „Co zamýšlíte s touto… věcí? Určitě víte, co je to zač.“ Alchymista přikývl. „Schovával jsem ho v bezpečí po celá staletí.“ „Schovával?“ Palamédes zaťal ruce v pěst, aţ se mu na předloktích a na krku objevily ţíly. „Kdyţ jste věděl, co je to za věc, proč jste ji nezničil?“ „Je starší neţ lidstvo,“ řekl Flamel tiše. „Dokonce starší neţ starobylé bytosti a Danu Talis. Nemám právo meč zničit.“ „Je to ohavnost sama,“ vyhrkl Palamédes. „Víte, co zavinil.“ „Byl to nástroj, nic víc. Zacházeli s ním špatní lidé. Pouţívali ho.“ Rytíř začal vrtět hlavou. „Pomohl nám uniknout od nepřátel,“ řekl alchymista pevně. „A nebýt jeho Nidhog by stále demoloval ulice Paříţe.“

96

Josh přistoupil blíţ, vytáhl meč ze země a otřel zablácený konec o botu. Ve vzduchu se objevila nepatrná vůně pomerančů, ale výsledný dojem byl lehce nahořklý a kyselý Kdyţ se Josh meče dotkl, zalila ho vlna pocitů a obrazů. Palamédes, saracénský rytíř, v cele tuctu rytířů v plné zbroji. Byli potlučení, brnění poničená, zbraně zlomené nebo odštíplé, štíty promáčknuté. Probojovávali se hordou primitivních lidí, kteří vypadali trochu jako zvířata. Snažili se dostat ke kopci, kde bojoval osamocený rytíř ve zlaté zbroji proti obrovské přesile tvorů, kteří vypadali zčásti jako lidé a zčásti měli zvířecí podobu. Palamédes zakřičel, aby varoval osamoceného bojovníka, že zezadu na něj útočí obrovský tvor. Nepřítel měl lidské tělo, ale na hlavě se mu kroutily jelení parohy. Útočník zvedl kamenný meč a bojovník ve zlaté zbroji padl. Palamédes stál nad padlým rytířem a opatrně vzal Exkalibr z jeho ruky. Palamédes se hnal přes zdevastované bojiště a stíhal rohatého muže. Proti němu se vrhala stvoření s lidskými znaky stejně tak jako zvířecími, napůl medvědi i vlci, divočáci i kozy, ale on bojoval dál zářícím Exkalibrem, který ve vzduchu zanechával ledově modrou stopu. Palamédes stál na úpatí neuvěřitelně strmého útesu, po kterém lehce šplhal muž s jeleními parohy. Když muž hbitě dosáhl vrcholu, zvedl do výsky meč, kterým zabil krále. Z meče stoupal rudočerný kouř. A zbraň vypadala jako dvojce meče, který držel v ruce Palamédes.

97

Josh se zhluboka nadechl, kdyţ obrazy mizely. Muţ s jeleními parohy drţel v ruce Klarent, dvojče Exkalibru. Otevřel oči a podíval se na zbraň. Hned věděl, proč Palamédes zvedl meč. Oba meče byly téměř totoţné, lišily se pouze v pár drobnostech na rukojeti. Saracénský rytíř si jednoduše meč spletl s Exkalibrem. Josh se snaţil soustředit na to, co právě viděl – bojovníka ve zlaté zbroji. Mohl to být…? Zatuchlý nemytý zápach praštil Joshe prudce do nosu, zjistil, ţe poblíţ stojí téměř plešatý muţ, kterého předtím viděli na schodech. Muţ špatně viděl a mţoural na ně přes velké brýle s tlustými skly. Měl vybledlé modré oči a strašně zapáchal. Josh zakašlal, aţ se mu vhrkly slzy do očí, a musel couvnout. „Člověče, měl byste se občas vykoupat!“ „Joshi!“ vyhrkla Sofie, šokovaná Joshovým nedostatkem taktu. „Neholduji koupání,“ řekl muţ s dokonalou výslovností, která naprosto kontrastovala s jeho vizáţí. „Škodí tělu i duchu. Ničí v těle přirozené oleje. Špína je zdravá.“ Malý muţík se přiblíţil k Sofii a prohlédl si ji pozorně od hlavy k patě. Sofie pevně sevřela rty a pomalu couvla. „Uţ to chápeš?“ ptal se Josh. „Nutně potřebuje vykoupat.“ Očistil meč od špíny a bahna a přistoupil k sestře. Muţ vypadal neškodně, ale Josh pochopil, ţe něco na něm alchymistu rozčilovalo, nebo to byl moţná strach? „Jo,“ souhlasila Sofie. Snaţila se dýchat ústy, protoţe zápach, který se z malého muţe linul, byl přímo nepopsatelný. Rozeznávali štiplavý zápach potu, dlouho nepraných šatů a mastných vlasů.

98

„Vsadil bych se, ţe jste dvojčata,“ tázavě se díval z jednoho na druhého muţík. Pak kývnul a sám si odpověděl. „Dvojčata.“ Natáhl špinavé prsty, aby se dotknul Sofiiných vlasů, ale ta mu ruku odmrštila pryč. Její aura zajiskřila a zápach kolem malého muţe na chvíli ještě zesílil. „Nesahejte na mě!“ Flamel vstoupil mezi muţe v montérkách a dvojčata. „Co zde děláte?“ zeptal se přísně. „Myslel jsem, ţe jste uţ dávno mrtvý.“ Muţík se usmál a odhalil zuby rovněţ v nepřekvapivě ţalostném stavu. „Jsem asi tak mrtvý jako vy, alchymisto. Ale jsem bezpochyby slavnější.“ „Vy dva se očividně znáte,“ vloţil se do toho Josh. „Kdysi jsem znal tohoto…“ zarazil se Nikolas a hledal vhodné slovo. Kdyţ se zamyslel, vypadal ještě starší a sešlejší. „…znal jsem tuto osobu od dob, kdy býval ještě dítě. Vlastně jsem kdysi do něj vkládal velké naděje.“ „Mohl by nám někdo laskavě říct, kdo to je?“ ţádal Josh, přičemţ pohledem těkal z alchymisty na Palaméda a zase zpátky. „Neţ mě zradil, byl mým učedníkem,“ vyhrkl Flamel rychle. „Stal se pravou rukou Johna Dee.“ Dvojčata okamţitě od muţe couvla a Josh pevněji sevřel meč. Téměř plešatý malý muţík nahnul hlavu na stranu a jeho tvář vypadala jakoby ponořená v bolestných vzpomínkách a nesmírně smutná. „To uţ je velmi dávno, alchymisto. Uţ k čarodějovi nepatřím po celá staletí.“ Flamel útočně přistoupil blíţ a pokračoval: „Co změnilo váš názor? Nezaplatil vám dost na to, abyste zradil ţenu, rodinu a přátele?“

99

V modrých očích muţíka se mihla strašná bolest. „Pochybil jsem, alchymisto. A strávil jsem věky, abych alespoň část odčinil. Lidé se mění… nebo podstatná většina,“ řekl. „Kromě vás. Vy jste si byl vţdy tak jistý sám sebou a svou rolí. Velký Nikolas Flamel se nikdy nemýlí… nebo pokud se mýlí, nikdy to nepřízná,“ dodal velice tiše. Alchymista sklouzl pohledem přímo na dvojčata. „Toto,“ máchl dramatickým posunkem směrem k muţi ve špinavých montérkách, „je někdejší učedník Johna Dee, jeden z nesmrtelných lidí William Shakespeare.“

100

KAPITOLA 12

Niccolo Machiavelli stál ve dveřích svého luxusního domu v Paříţi a sledoval Dr. Johna Dee, jak nasedá do reprezentativní lesklé černé limuzíny. Elegantní řidič v obleku za ním zavřel dveře, kývl na Machiavelliho a posadil se za volant. Za chvíli se auto rozjelo, a jak Ital předpokládal, Dee se ani neohlédl, ani nezamával. Niccolo šedýma očima pozoroval auto, plynule se zapojilo do večerního provozu. Dříve neţ limuzína zmizela z Place du Canada, pověsil se na ni o tři auta dále nenápadný Renault. Machiavelli věděl, ţe o tři bloky dál čeká další podobně nenápadný vůz, který sledování převezme a pak další a další. Auta měla na kapotě sledovací kamery, které přenášely ţivý obraz přímo na monitor Machiavelliho počítače. Nechal Johna Dee sledovat do doby, neţ skutečně opustí Paříţ. Léty praxe vycvičený instinkt ho varoval, ţe Dee ještě něco chystá. Angličan totiţ příliš ochotně souhlasil, ţe co nejdříve odjede. Odmítl Machiavelliho nabídku k odpočinku a přenocování, trval na tom, ţe musí okamţitě odcestovat do Anglie a zahájit nové pátrání po Flamelovi. Těţké dveře s tlustým neprůstřelným sklem, které vedly do haly, Machiavelli s námahou zavřel a uvědomil si, ţe to jsou právě ty okamţiky, které mu připomínají nepřítomnost Dagona. Věrný sluha ho doprovázel téměř čtyři sta let, v podstatě od začátku, kdy ho zraněného na pokraji smrti Machiavelli našel v Modré jeskyni na středomořském ostrově Capri. Vyléčil ho, zachránil mu ţivot a na

101

oplátku se Dagon stal jeho hlavním sekretářem, sluhou, osobním stráţcem, řidičem a nakonec i přítelem. Spolu projeli celý svět a navštívili i některé z bezpečnějších říší za hranicemi světa. Dagon mu ukázal neuvěřitelné divy a Machiavelli ho zasvětil do krásy umění a hudby. Dagon měl navzdory svému hrubému zevnějšku nečekaně čistý a krásný hlas. Někdy na začátku druhé poloviny dvacátého století uslyšel Machiavelli poprvé vábivé tóny velrybího zpěvu a zjistil, ţe se podobá zpěvu jeho sluhy. Machiavelli si k tělu nepřipustil nikoho téměř pět set let. Na začátku ţivota se sice dokonce oţenil, bylo mu tenkrát něco přes třicet a psal se rok 1502. Se ţenou Mariettou Corsiniovou měli během dvaceti pěti let šest dětí. Ale kdyţ se stal nesmrtelným, musel předstírat svou smrt, aby ukryl skutečnost, ţe nestárne. Starobylá bytost, která mu dala dar nesmrtelnosti, ho tenkrát neupozornila, ţe takový uskok bude nezbytný. Opustit Mariettu a děti bylo to nejtěţší, co v ţivotě udělal, ale do konce jejich ţití na ně dával pozor. Také je viděl stárnout, podléhat nemocem a umírat, to byla ta temná stránka nesmrtelnosti. Kdyţ nakonec Marietta zemřela, šel na její pohřeb v přestrojení. V noci pak navštívil její hrob, aby se s ní naposledy rozloučil, a tehdy jí přísahal, ţe bude navţdy ctít jejich manţelství a nikdy se znovu neoţení. Svůj slib dodrţel. Machiavelli zamířil po dřevěné podlaze chodby k bustě Césara Borgii, která stála na malém kulatém stolku. Přitiskl dlaň na sochu. „Dell’arte della guerra,“ řekl nahlas a zřetelně a hlas se odráţel od stěn chodby. Ozvalo se klapnutí a část zdi se rozestoupila a ukázala Machiavelliho osobní pracovnu. Vešel dovnitř, dveře se za ním automaticky zavřely a rozsvítilo se tlumené

102

světlo. Takové tajné místnosti měl Niccolo v kaţdém domě, ve kterém kdy bydlel. To bylo jen jeho království. Během manţelství nesměla ani Marietta vstoupit do jeho pracoven, ať uţ bydleli kdekoliv. A ani Dagon za léta strávená v jeho sluţbách nikdy do ţádné nevstoupil. Nejdříve je chránil systémem tajných chodeb s různými pastmi a nástrahami, později uţíval ochranu mnoţstvím různých zámků s ručně vyrobenými sloţitě vybroušenými klíči. Nyní v jednadvacátém století byla místnost zabezpečená protipancéřovými stěnami a ke vstupu stačil otisk dlaně a hlasová stopa. Pracovna byla naprosto zvukotěsná bez oken. Dvě stěny byly obloţené knihami, které nasbíral v průběhu staletí. Vedle zaprášených knih vázaných v plátně a zaţloutlých pergamenů stály svazky v honosných koţených vazbách. Svitky pergamenu i zvířecí vydělané kůţe leţely vedle barevných moderních broţovaných knih. Ale všechny tiskoviny a popsané materiály měly společnou tématiku. Tykaly se více či méně starobylých bytostí. Zamyšleně narovnal čtyři tisíce let starou akkadskou tabulku, která leţela na stohu papíru vytištěného z internetových stránek o mytologii. Zatímco byl Flamel posedlý snahou zabránit starobylým bytostem z temnot, aby se vrátily na svět, a Dee stejně posedlý vrátit svět do jejich rukou, Machiavelli se soustředil na něco jiného. Snaţil se ze všech sil odhalit pravdu o někdejších vládcích země – starobylých bytostech. Jednu z prvních věcí, které se naučil na medicijském dvoře, bylo, ţe mít moc znamená mít informace, proto se aţ s posedlostí snaţil odhalit tajemství, které starobylé bytosti skrývají. Celou stěnu naproti dveřím soukromé pracovny zabíralo mnoţství monitorů a televizí. Machiavelli zmáčkl tlačítko

103

a všechny naráz se rozzářily. Kaţdá obrazovka ukazovala jiný záběr přes různé pohledy na Paříţ a jiné světové metropole aţ po čtveřici televizních kanálů se světovým zpravodajstvím. Na největší obrazovce ze všech se pohyboval šedý objekt. Machiavelli se posadil do hlubokého koţeného křesla a zadíval se na obrazovku pozorněji. Snaţil se rozpoznat, co se tam děje. Byl to záběr z auta, které momentálně sledovalo limuzínu, ve které seděl John Dee. Machiavelli si nevšímal černého vozu uprostřed obrazovky, ale soustředil se na ulice, kudy jeli. Kam to ten anglický čaroděj míří? Dee mu sdělil, ţe jede přímo na letiště, kde právě tankují jeho soukromé letadlo. Chtěl údajně letět do Anglie a okamţitě zahájit stíhání Flamela. Koutky Machiavelliho úst se stočily v nepatrný úsměv. Dee určitě nejel na letiště, naopak mířil zpátky do centra. Italovy instinkty ho opět nezradily. Čaroděj měl něco za lubem. Koutkem oka sledoval obří obrazovku a zároveň otevíral notebook. Zapnul počítač a vloţil ukazováček na čtečku otisků. Systém dokončil startovací fázi. Kdyby pouţil byť jen omylem jiný prst, jeho pevný disk by přepsal zákeřný virus. Rychle prolétl zakódované maily od agentů a špehů v Londýně a na tváři se mu objevil další ironický úsměv. Novinky, které přicházely, nebyly dobré. Navzdory všemu, co Dee zařídil a naplánoval jako přivítání v Londýně, se podařilo Flamelovi a dvojčatům zmizet a trojici duchů v kápích, které na ně Dee poslal, objevili v postraní uličce poblíţ nádraţí. Všichni v hlubokém bezvědomí, a bystrý Ital předpokládal, ţe to nebude dřív

104

neţ za tři sta šedesát šest dní, neţ se znovu probudí. Vypadá to, ţe anglický čaroděj znovu a opakovaně alchymistu podcenil. Machiavelli se opřel zády o křeslo a sepjal ruce, téměř jako by se chtěl modlit. Ukazováčky obou rukou přitiskl ke rtům a přemýšlel. Vţdycky věděl, ţe obrázek zmateného, trochu nepříčetného a výstředního starého blázna, který si Flamel pěstoval, byl jen zastírací manévr. Nikolas s Perenelou překonali všechny nástrahy a útoky, které pro ně starobylé bytosti a Dee naplánovali. Přeţili díky spojení mazanosti, bystrého ducha, netušených schopností a nezměrných znalostí, a navíc jim nechyběla ani pověstná kapička štěstí. Machiavelli tušil, ţe Flamel je inteligentní, nebezpečný a ke svým nepřátelům nemilosrdný. Ale jestliţe je Nikolas prohnaně lstivý, pak Perenela, a to musel uznat i Ital, je daleko vychytralejší. Machiavelliho úsměv pomalu tuhl. Tak tuhle ţenu ho poslali zabít. Ţena, kterou i jeho pán, mocná starobylá bytost, popsal jako daleko nebezpečnější neţ alchymista. Niccolo si ztěţka povzdechl. Sprovodit ze světa někoho, jako je tato mocná vědma, nebude jednoduché. Ale sebevědomý Ital neměl sebemenší pochybnosti, ţe to zvládne. Jiţ jednou měl příleţitost, která mu nevyšla, jelikoţ udělal stejnou osudnou chybu jako Dee. Podcenil svého nepřítele. Tentokrát se ale na vědmu dobře připraví, a tentokrát ji zabije. Ale nejdříve se musí dostat do Ameriky. Machiavelliho prsty se rozeběhly po klávesnici, kdyţ se hlásil na stránky letecké společnosti. Na rozdíl od Johna Dee, který dával přednost soukromému letadlu, Machiavelli se rozhodl letět s běţnou leteckou společností. Samozřejmě

105

mohl pouţít jedno ze čtyř vládních letadel, ale to by vzbudilo pozornost, o kterou Ital nestál. Raději vţdy pracoval v pozadí. Potřeboval přímý let do San Franciska. Neměl příliš velký výběr, ale našel let bez mezipřistání druhý den ráno v 10:15, který by neměl trvat více jak jedenáct hodin. Navíc devítihodinový časový posun znamenal, ţe přiletí na západní pobřeţí okolo půl jedné místního času. Air France neměly k dispozici první třídu, proto zvolil business class. To se i víc hodilo. Tato cesta přece nakonec byla pracovní. Machiavelli se proklikl na další stránku nabídky a vybral sedadlo A4, které bylo sice úplně vzadu zvolené třídy, ale po přistání bude alespoň první venku. Kdyţ mu na mail dorazila potvrzující zpráva, přeposlal kopii detailů letu nějakému Henrymu McCartymu, nejvýznamnějšímu agentu a sluţebníku starobylých bytostí na západním pobřeţí Ameriky. Machiavelli si tohoto muţe důkladně prověřil. Během krátkého ţivota byl McCarty známý spíše jako William H. Bonney nebo Billy the Kidd. Narodil se v roce 1859, zemřel, respektive stal se nesmrtelným, v pouhých dvaadvaceti letech, alespoň podle historických záznamů. Machiavelli potřásl nevěřícně hlavou. Nebylo obvyklé, aby se někdo stal nesmrtelný tak mladý Většina nesmrtelných, které kdy potkal, byli výrazně starší. Přestoţe léta strávil výzkumem a sbíráním informací o starobylých rasách, stále neměl ponětí, proč někteří lidé od nich dar dostanou a jiní ne. Musel tu být nějaký systém nebo řád, ale králové, princové, vandráci i zloději, o kterých věděl, neměli kromě daru nesmrtelnosti a samozřejmě toho, ţe byli ve sluţbách starobylých bytostí, vůbec nic společného, nebo to nepostřehl. Ti, co dostali

106

dar nesmrtelnosti před čtyřicátými narozeninami, by se dali spočítat na prstech ruky. Ve svých dvaadvaceti letech musel Billy the Kid pro ně být obzvláště výjimečný. Machiavelliho v myšlenkách vyrušil nějaký rychlý pohyb, a proto se rychle podíval na obrazovku, která sledovala Johna Dee. Vozy se zastavily, a i Niccolo si všiml, ţe Dee vylezl z limuzíny tak rychle, ţe nedal řidiči čas, aby mu otevřel dveře. Čaroděj odcházel od auta a pak se zastavil a otočil zpět. V tu chvíli se Angličan podíval přímo do kamery a Machiavellimu to došlo. Dee celou dobu věděl, ţe ho nechal sledovat. Angličan se do kamery usmál a v mţiku zmizel ze záběru. Machiavelli rychle vytočil číslo na mobilu a na řidiče, kterého nasadil na Johna Dee, a vyhrkl: „Aktuální stav?“ Nebylo potřeba, aby se představoval. „Zastavili jsme, pane. Objekt právě vystoupil z vozu.“ „Kde?“ „Jsme na Pont au Double. Objekt míří do katedrály Notre-Dame.“ „Notre-Dame!“ tiše zopakoval Machiavelli. Ještě včera stál bok po boku s Johnem Dee na střeše katedrály. Probudili zde k ţivotu tisíce chrličů a grotesek katedrály a pozorovali svou armádu, jak slézá dolů na zem za Flamelem, dvojčaty, Saint-Germainem a záhadnou ţenou, kteří se krčili u vchodu. Oţivlé kamenné sošky měly všechny ty lidi rozdrtit a zničit, ale útok nešel zrovna podle plánu. Flamel a ti ostatní se bránili. Ital si nevědomky začal třít místo, kde ho do nohy zasáhl stříbrný šíp aurické energie. Po celém stehně od kolene po kyčel měl tmavou modřinu

107

ve tvaru hvězdy a tušil, ţe bude kulhat minimálně pár týdnů. Byla to nakonec dvojčata, kdo skupinku zachránil. Společně zničila všechny kamenné útočníky katedrály. Machiavelli tam chvíli tiše stál a díval se na nesporný důkaz, ţe Sofìe a Josh jsou opravdu dvojčata z legendy. To, co dokázali, byla nezpochybnitelná ukázka moci a síly. I kdyţ se dívka jen nedávno naučila základy magie pouhých dvou ţivlů – ohně a větru – bylo naprosto zřejmé, ţe její schopnosti jsou neobyčejné. Kdyţ pak dvojčata spojila své aury, aby umocnila dosah dívčiny síly, uvědomil si, ţe jsou oba opravdu výjimeční. Machiavelliho oddělení pro styk s veřejností vysvětlilo zkázu před katedrálou jako důsledek kyselých dešťů a globálního oteplování. A ještě nyní na nádvoří pracují skupinky vědců a studentů z paříţských univerzit a vysokých škol. Vstup na náměstí byl zablokovaný páskami a kovovými zátarasy. Ital se pozorně zadíval na obrazovku, ale nic dalšího neviděl. Proč se jen Dee na to místo vrátil? „Máme ho sledovat?“ zapraskal řidičův hlas v telefonu. „Ano,“ odpověděl rychle Machiavelli. „Sledujte, ale nepřibliţujte se k němu a nezatýkejte ho. Zůstaňte na telefonu.“ „Ano, pane.“ Machiavelli netrpělivě čekal s očima upřenýma na nehybný obraz limuzíny na obrazovce. Řidič naléhavě vysvětloval situaci ostatním muţům v dalších dvou autech. Tlumočil rozkazy, aby zabrali pozice u postranních vchodů do katedrály. Hlavní dveře, které vedly na náměstí, byly nyní zavřené. Ital sledoval řidiče, který prošel kolem kamery a zmizel doleva s mobilem přitisknutým k uchu. „Míří dovnitř katedrály,“ popisoval

108

udýchaně řidič. „Uţ je vevnitř. Hlídáme všechny východy,“ dodal rychle. Zvuky v pozadí se změnily, kdyţ muţ vešel dovnitř. Ozvěna nesla jeho kroky, pak bouchly dveře a Machiavelli slyšel vzdálené hlasy, které ţivě rozmlouvaly. Rozeznal hlasitější hlas řidiče, který byl přísnější a neústupnější, ale nemohl rozpoznat jednotlivá slova. O chvíli později se ozval řidič opět do telefonu: „Pane, jsou tu nějací architekti a inţenýři, kteří zkoumají škody. Objekt musel kolem nich projít, ale oni tvrdí, ţe dovnitř nikdo nevešel nejméně hodinu.“ V hlase řidiče se ozval nádech strachu. Machiavelli měl pověst nelítostného šéfa a nikdo mu nechtěl hlásit své selhání. „Já vím, ţe je to nemoţné, ale myslím… ţe jsme ho ztratili.“ Muţ zmlknul. „Já… nevím, jak se to mohlo stát, ale vypadá to… ţe objekt není uvnitř katedrály. Pročešeme celou budovu, zavoláme posily.“ „Ne, nechte ho jít. Vraťte se na základnu,“ řekl tiše Machiavelli a zavěsil. Věděl, kam se Dee poděl. Čaroděj opravdu nebyl uvnitř katedrály, protoţe byl hluboko pod ní. Vrátil se do katakomb pod městem. Ale jediným důvodem pro návrat do tohoto pradávného města mrtvých mohl být jen Mars-mstitel. A toho přece včera Dee zaţiva pohřbil.

109

KAPITOLA 13

Přes celé vrakoviště se nesl zápach přepáleného tuku, který úplně přebil odér rezavého kovu a benzínu, dokonce i psí piţmo umocněné vlhkostí ve vzduchu. Flamel stál na prvním schodě k boudě a i s výškovou výhodou, kterou mu tato pozice dávala, musel zvednout hlavu, aby viděl do očí saracénského rytíře. Muţ, kterého alchymista představil jako Williama Shakespeara, zmizel uvnitř a pořádně za sebou práskl dveřmi, aţ se celá bouda otřásla v základech. Za chvíli se pak začal z komína linout hustý černý kouř. „Kdyţ se rozčílí, tak vaří,“ vysvětlil Palamédes. Josh ztěţka polkl a chytil se za nos, aby musel dýchat ústy, protoţe ho obklopil těţký kouř z komína. Bylo mu uţ dost špatně díky probuzeným smyslům i bez kouře, ale nyní věděl, ţe se musí z něho dostat, nebo bude zvracet. Uviděl znepokojivý pohled své sestry a kývl hlavou na stranu. Sofie přitakala, pak zakašlala a oči se jí zalily slzami, jelikoţ vítr snesl dolů další kouř. Dvojčata rychle ustupovala od zápachu, pečlivě hlídala kaţdý krok, aby nešlápla do některé z nastraţených pastí, které se skrývaly pod blátivými louţemi všude okolo. Josh si hřbetem ruky mnul rty, protoţe dokonce cítil na jazyku chuť smaţeného oleje. „Ať je to cokoliv, rozhodně to nebudu jíst.“ Podíval se na Sofii a dodal: „Tuším, ţe ty probuzené smysly mají i pár nevýhod.“ „Jen pár,“ usmála se Sofie. „Uţ jsem si myslela, ţe jsem si zvykla.“

110

„No, já tedy ne,“ povzdechl si Josh. „Alespoň ještě ne.“ Mars, starořímský bůh války, probudil jeho schopnosti teprve včera, ale Joshovi to přišlo jako věčnost. Jeho smysly byly stále přesyceny vjemy z okolí. Všechno bylo jasnější, hlasitější a veškeré vůně a zápachy intenzivnější neţ kdykoliv předtím. Cítil kaţdé vlákno ze svých šatů, které se nyní zdály hrubší a těţší. Dokonce i vzduch měl určitou pachuť a zanechával hořký nádech na rtech. „Johanka mi řekla, ţe za čas budeme schopni potlačit veškeré vjemy a dojmy a soustředit se pouze na ty, které budeme potřebovat,“ uklidňovala bratra Sofie. „Pamatuješ, jak bylo špatně mně, kdyţ Hekaté probudila mé schopnosti?“ Josh přikývl. Sofie byla tenkrát dokonce tak zesláblá, ţe ji musel nést. „Nezdá se, ţe by tě to zasáhlo tak silně,“ řekla. „I kdyţ vypadáš dost bledě.“ „Je mi dost špatně,“ přiznal Josh. Kývl hlavou směrem k boudě, odkud se z křivého komína stále valil hustý šedý kouř, ze kterého se široko daleko nesl zápach přepáleného tuku. „A tohle mi opravdu moc nepomáhá. Zajímalo by mě, jestli by to taky tak strašně smrdělo, kdybychom měly naše smysly jako dřív.“ „Asi ne.“ Sofie se pokusila o vtip: „Moţná ţe to je ten správný důvod, proč lidské smysly během let otupěly. Bylo toho prostě na ně moc.“ Flamel se najednou podíval na dvojčata a zvedl paţi. „Nechoďte nikam daleko,“ zavolal. Pak s Palamédem za sebou vystoupal po zbytku schodů k boudě a otevřel dveře. Oba nesmrtelní zmizeli v tmavém vchodu a dveře se za nimi s ránou zavřely.

111

Sofie mrkla na bratra. „To vypadá, jako ţe tam nemáme chodit.“ Ačkoliv se snaţila, aby to vyznělo naprosto neutrálně, Josh věděl, ţe je Sofie pěkně rozzlobená. Vţdycky si kousala dolní ret, kdyţ ji něco rozčílilo. „Řekl bych, ţe nás tam nikdo nechce.“ Josh si přetáhl límeček od trička přes nos a pusu. „Co myslíš, ţe uvnitř řeší? Kdybychom šli blíţ, třeba bychom slyšeli, o čem mluví.“ Sofie se na něj podívala. „Jsem si jistá, ţe bychom to slyšeli, ale opravdu chceš jít blíţ k tomu zápachu?“ Joshovy oči se zúţily, jak ho něco napadlo. „Zajímalo by mě…“ „Co?“ „Jestli ten zápach není tak silný schválně,“ řekl pomalu. „Oni přece musí vědět, ţe takový puch bude na nás přespříliš, a tudíţ se budeme drţet dál.“ „To je trochu překombinované, nemyslíš? I kdyţ třeba mluví o nás,“ připustila. Sofie se znovu podívala na bratra a oči ji zasvítily stříbrně. „To ale nemáš ze své hlavy, Joshi.“ „Co tím chceš říct, ţe to nemám ze své hlavy?“ čertil se Josh. „Teď mě to napadlo.“ Pak se zarazil a dodal: „Nebo ne?“ „Za prvé je to příliš vychytralé,“ argumentovala Sofie. „A zní to spíš jako Martova myšlenka. Podle toho, co vyčtu se svých vzpomínek, nebo raději ze vzpomínek čarodějky, v určitých dobách si bůh války myslel, ţe úplně kaţdý jde právě po něm.“ „A byla to pravda?“ zeptal se Josh. Ačkoliv byl Mars děsivý bůh, Josh si nemohl pomoc, ale bylo mu ho svým způsobem líto. Kdyţ se ho Mars mstitel dotkl, Josh ucítil

112

zlomek jeho nikdy nekončící bolesti. A i to bylo nesnesitelné. „Ano,“ řekla Sofie, přičemţ jí oči opět zazářily a potichu šeptem dodala: „Ano, byla. Neţ se z něj stal Mars mstitel, byl jedním z nejnenáviděnějších ale také nejobávanějších tvorů planety.“ „To jsou zase čarodějčiny vzpomínky,“ řekl Josh. „Nemysli na ně!“ „Já vím,“ zavrtěla Sofie hlavou. „Ale nemůţu si pomoct. Vţdycky se jakoby vetřou do mé mysli.“ Zachvěla se a rukama se chytla za paţe. „Děsí mě to. Co se stane… co se stane, kdyţ její vzpomínky převálcují ty moje? Co pak bude se mnou!“ Josh zavrtěl hlavou. Neměl sebemenší tušení. Jen myšlenka, ţe by mohl sestru ztratit, byla děsivá. „Musíš myslet na něco jiného,“ naléhavě nabádal Josh. „Na něco, co by čarodějka nevěděla.“ „Snaţím se, ale ona toho ví tolik,“ odpověděla Sofie zoufale. Rozhlédla se kolem sebe a snaţila se potlačit ty podivné cizí myšlenky, které se jí pomalu vtíravě vkrádaly do vědomí. Věděla, ţe by měla být silná, musela být silná, uţ kvůli bratrovi, ale nemohla se těch čarodějčiných vzpomínek zbavit. „Kaţdý, na koho se podívám, vše, co vidím, mi připomíná, jak se věci změnily. Jak se mám soustředit na něco úplně normálního, kdyţ se toho tolik děje? Podívej se jen na nás, Joshi, podívej, kde jsme, co se s námi stalo. Všechno se změnilo… naprosto.“ Josh to nyní uţ chápal. Pohnul papírovým tubusem na rameni, aţ těţký meč uvnitř narazil ze strany na stranu. Od první chvíle, kdy nešťastně vystrčil hlavu ze sklepa Flamelova knihkupectví a uviděl Nikolase bojovat s

113

Johnem Dee pomocí zelených a ţlutých noţů z energie, věděl, ţe svět uţ nikdy nebude takový, jaký ho znal. Těţko tomu věřit, ale to vše bylo před pouhými čtyřmi dny. Za ty poslední dny se jim ovšem všechno otočilo vzhůru nohama. Vše, co si myslel, ţe ví, byla leţ. Potkali za ty čtyři dny mytická stvoření, bojovali s legendami, v mţiku oka se přesunuli z jednoho konce světa na druhý, aby bojovali s prastarým netvorem a viděli kamenné grotesky a chrliče, jeţ se probudily k ţivotu přímo před jejich zraky. „Víš co,“ nadhodila najednou Sofie, „měli jsme si vzít minulý čtvrtek volno.“ Josh se nemohl ubránit úsměvu. „Jo, to jsme měli.“ Strávil celé týdny, aby Sofii přemluvil na den volna. Chtěl se podívat do Oddělení objevů vědeckého muzea poblíţ mostu Golden Gate. Vţdycky touţil vidět na vlastní oči Sun Painting – dílo Boba Millera, hru slunečních paprsků, zrcadel a lomu světla. Pak jeho tvář zváţněla. „Kdybychom si vzali den volna, nic z toho, co nás potkalo, by se nestalo.“ „Přesně tak,“ potvrdila Sofìe. Rozhlédla se po hromadách kovu, které tvořily zdi, po hromadě vraků a zvrásněné blátivé krajině, ze které tu a tam vystupovaly červené oči potulujících se psů. „Joshi, já bych strašně chtěla, aby věci byly takové jako dřív, obyčejné a úplně normální.“ Otočila se zpátky k bratrovi, podívala se mu do očí, a jako by v nich četla: „Ale ty to nechceš,“ řekla na rovinu. Josh to ani nezkoušel popřít. Sofìe by stejně věděla, ţe lţe, vţdycky to poznala. Navíc měla pravdu. I kdyţ byl hrozně vyčerpaný a se svými zbystřenými smysly si jen stěţí věděl rady, rozhodně uţ nechtěl být normální a

114

obyčejný. Takový byl celý svůj dosavadní ţivot, a kdyţ uţ si ho vůbec okolí všimlo, byl jen ten druhý z dvojčat. Pro všechny byli Josh a Sofìe. Na letní tábory jezdili spolu, na koncerty nebo do kina chodili spolu, a nikdy nestrávili prázdniny odděleně. Všechna narozeninová přání byla společná, pozvánky také chodily na jejich jména dohromady. Většinou mu to nijak zvlášť nevadilo, ale v posledních měsících to v něm začalo vrtat. Začal přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby ho všichni viděli jako osobnost. Jaké by to bylo, kdyby Sofìe nebyla? Jaké by bylo, kdyby byl jen on Josh Newman, ne jen polovina z Newmanovic dvojčat? Svou sestru nade vše miloval, ale to, co se jim nyní dělo, byla šance, jak se odlišit, jak se stát jedinečnou osobností. Záviděl Sofii, kdyţ Hekaté probudila její schopnosti. Dokonce se jí bál, kdyţ ji viděl bojovat a ovládat síly, které normální smrtelník ovládat nemůţe. Byl strachy bez sebe, kdyţ viděl v jejích očích zmatek a bolest. Ale nyní byly i jeho smysly probuzeny a svět byl jasnější a ostřejší neţ kdykoliv předtím. Zatím jen letmo zahlédl moţnosti, které se před ním otevíraly, a jen pomalu začínal rozumět své síle, a čím vším by mohl být. Zaţil neskutečný nával vzpomínek, kdyţ probodl Nidhoga, pamatoval si emoce, které v něm vzbuzoval Klarent. A to zatím zahlédl jen zlomek ostatních světů a říší, které si kdy jen mohl představit. Věděl, ţe chce podstoupit další krok k ovládnutí magie ţivlů. Ba dokonce se uţ nemohl dočkat, aţ se tak stane. Jen si nebyl tak úplně jistý, jestli to vše chce podniknout s alchymistou. Podvědomě cítil, ţe na Nikolasovi Flamelovi je něco špatného. Uţ jen odhalení, ţe před nimi byla i další dvojčata, bylo šokující

115

a znepokojující a Josh se chtěl ptát. Spoustu otázek, o kterých věděl, ţe na ně nedostane přímou odpověď, nebo rozhodně ne od alchymisty. Právě nyní si nebyl jistý, komu se dá věřit, samozřejmě kromě Sofie, i kdyţ přiznání, ţe by raději své schopnosti neměla, ho trochu vyvádělo z míry. Nedokázal ji pochopit, protoţe on by se svých schopností za nic na světě nevzdal, i kdyţ mu třeštila hlava, obracel se mu ţaludek, v krku ho škrábalo a oči ho pálily. Na rozdíl od Sofie byl nakonec rád, ţe si minulý čtvrtek nevzali den volna. Josh přitiskl ruku na prsa, kde pod tričkem zašustil papír. Stále měl u sebe dvě poslední stránky, které vytrhl z Kodexu. Najednou ho něco napadlo. „Víš co?“ řekl tiše. „Kdybychom si vzali den volna a šli na ty Objevy, pak by Dee unesl Nikolase i Perenelu, a měl by nyní celý Kodex. Do této doby by pravděpodobně přivedl zpátky na svět starobylé bytosti, a to i z těch nejvzdálenějších říší. Svět by uţ moţná dnes nebyl. Uţ neexistuje ţádný obyčejný ţivot, ke kterému bychom se mohli vrátit, Sofie,“ dokončil svou úvahu téměř šeptem. Dvojčata tam stála chvíli beze slova, aby si v hlavě srovnala, co právě Josh řekl. Celá ta myšlenka byla děsivá, bylo téměř nepředstavitelné, ţe svět, který znali, by mohl tak jednoduše skončit. Ještě ve středu by se podobnému nápadu ze srdce zasmáli. Ale teď? Nyní si oba uvědomovali, ţe se to všechno mohlo stát. A daleko horší bylo, ţe ještě stát můţe. „No minimálně, to je to, co tvrdí Nikolas,“ dodal Josh, který nemohl zamaskovat hořkost zklamání v hlase, kdyţ o alchymistovi mluvil.

116

„A ty mu věříš?“ zeptala se udiveně Sofie. „Myslela jsem, ţe důvěrou k němu zrovna neoplýváš.“ „No to ne,“ řekl rozhodně Josh. „I ty jsi slyšela, co o něm říkal Palamédes. Kvůli Flamelovi a tomu, co udělal nebo neudělal, zemřely stovky moţná tisíce lidí.“ „Nikolas je nezabil,“ připomněla mu Sofie. „To tvůj přítel“ řekla ironicky, „John Dee je zabil.“ Josh se odvrátil a zadíval se na kovovou boudu. Na to neměl ţádnou odpověď, protoţe to byla pravda. Sám Dee připustil, ţe zakládal poţáry nebo vypustil mor na lidstvo, kdyţ se pokoušel Flamela zastavit. „Jediné, co víme je, ţe nám Flamel lhal od samého začátku. A co ta ostatní dvojčata?“ zeptal se. „Palamédes říkal, ţe Nikolas s Perenelou sbírali dvojčata po celá staletí.“ Dokonce jen zopakovat slovo sbírat v této souvislosti mu bylo odporné a nepříjemné. „Co se s nimi stalo?“ Přes vrakoviště se přehnal závan ledového vzduchu a Sofie se zatřásla, i kdyţ ne kvůli chladnému větru. Také bez hnutí hleděla na boudu a na bratra se neotočila, ani kdyţ znovu velmi pomalu promluvila, přičemţ pečlivě volila ta správná slova. Cítila, ţe jí vztek protéká celým tělem. „Vzhledem k tomu, ţe Flamelovi nepřestali hledat dvojčata, tak všichni ostatní… co?“ Sofie se otočila na bratra a zjistila, ţe souhlasně přikyvuje. „Musíme zjistit, co se s těmi ostatními stalo,“ rozhodl Josh, přičemţ Sofie měla úplně stejný názor. „Nechci se ptát, ale musím. Nevěděla by to čarodějka?“ zeptal se opatrně. „Tedy myslím, věděla bys to, kdyby to věděla ona?“ Stále měl problém pochopit, ţe čarodějka z Endoru nějakým způsobem předala své vědomosti a vzpomínky jeho sestře.

117

Sofie se na chvíli zarazila a pak znovu zatřásla hlavou. „Nevypadá to, ţe by čarodějka věděla zrovna moc věcí o moderní době. Ví toho hodně o starobylých bytostech, o druhé generaci a některých nesmrtelných, ale většinou o hodně starých. Slyšela třeba i o Flamelových, ale nikdy se s nimi nesetkala, dokud nás tam Scatty nevzala. Vše, co vím, je, ţe ţila kolem Ojai hodně dlouhou dobu, nikdy neměla telefon ani televizi a ani rádio.“ „Fajn, tak na to zapomeň, a uţ na ni vůbec nemysli.“ Josh sebral ze země kamínek a hodil ho proti stěně nabouraných aut. Zarachotilo to a zapraskalo a za šrotem se mihnul nějaký stín. Psi zvedli hlavy a jejich rudé oči se zaleskly, kdyţ Joshe bedlivě pozorovaly. „Víš, co mě napadlo?“ řekl Josh pomalu. Sofie ho tiše pozorovala. „Jak jsem dostal práci u Flamelů, manţelů, kteří sbírají dvojčata, a ty jsi dostala práci naproti v kavárně? To přece nemohla být náhoda, nebo jo?“ „Asi ne.“ Přikývla sotva znatelně Sofie. Napadlo ji to uţ v době, kdy Palamédes zmínil ta ostatní dvojčata. To přece nemohla být náhoda. Čarodějka z Endoru nevěřila na náhodu, ani Nikolas Flamel, dokonce i Scatty věřila spíš na osud. A pak tady samozřejmě byla ta věštba… „Myslíš, ţe tě Nikolas zaměstnal, protoţe věděl, ţe máš dvojče?“ zeptala se Sofie. „Po té bitvě v Hekatině říši mi Flamel přiznal, ţe si začal spojovat věštbu s námi jen den předtím.“ Sofie zavrtěla hlavou. „Já si z toho dne skoro nic nepamatuj u.“ „Ty jsi spala,“ řekl rychle Josh. „Byla jsi vyčerpaná po boji.“ Při vzpomínce na bitvu ho zamrazilo. To bylo poprvé, kdy si uvědomil, jak se mu sestra odcizila.

118

„Scatty mi tehdy řekla, ţe Flamel drţí slovo, a přesvědčovala mě, ţe bych mu měl věřit.“ „Nezdá se mi, ţe by nám Scatty lhala,“ řekla Sofie, ale uţ kdyţ to říkala, přemýšlela, jestli to jsou její postřehy nebo čaroděj činy. „Moţná nelhala.“ Josh přitiskl dlaně k obličeji, a prsty si třel čelo a odhrnoval stranou blonďaté vlasy. Snaţil se ze všech sil vzpomenout, co přesně se dělo minulý čtvrtek. „Nesouhlasila, kdyţ jí řekl, ţe nevěděl, kdo jsme. On řekl, ţe všechno, co udělal, bylo pro naši ochranu. S tím, myslím, souhlasila,“ opakoval Josh. „A poslední věc, kterou mi řekla Hekaté před zkázou stromu ţivota, byla, ţe Nikolas Flamel nikdy nikomu neříká všechno.“ Sofie zavřela oči a snaţila se potlačit vjemy z vrakoviště. Soustředila se na ty první dubnové dny, kdy s Joshem začali hledat brigádu. „Proč sis vybral práci právě v tom knihkupectví?“ zeptala se. Josh překvapeně zamrkal, pak se zamračil a vzpomínal. „No, táta viděl inzerát v univerzitních novinách. Hledáme pomocnou sílu do knihkupectví, nechceme knihomoly, ale pracanty. Nechtěl jsem tam jít, ale táta říkal, ţe také pracoval v knihkupectví, kdyţ mu bylo jako nám, a ţe se mi to bude líbit. Poslal jsem teda ţivotopis a za dva dny šel na pohovor.“ Sofie přikývla a vybavovala si, ţe šla s ním. Během jeho pohovoru zašla do malé kavárny naproti, kde chtěla na Joshe počkat. Bernice, majitelka kavárny, tam právě mluvila s atraktivní ţenou Perenelou Flamelovou, coţ ale tenkrát nevěděla. „Perenela,“ řekla z ničeho nic Sofie, ţe se Josh rozhlédl okolo v domnění, ţe se tu někde objevila. Ani by se moc nedivil, po tom všem. „Co je s ní?“

119

„V ten den, kdy jsme dostali brigádu. Ty jsi byl na pohovoru v knihkupectví a já na tebe čekala u Bernice, která se tam bavila s Perenelou. Kdyţ mi Bernice připravovala masalu, Perenela se se mnou dala do řeči. Říkala, ţe mě tu ještě neviděla a já ji odpověděla, ţe jsem přijela s tebou kvůli pohovoru na brigádu v knihkupectví.“ Sofie znovu zavřela oči, aby si lépe vybavila celou situaci. „Neprozradila mi, ţe je jednou z majitelů obchůdku, ale vzpomínám si, ţe se zeptala: ‚Ano, viděla jsem tě venku s nějakým mladíkem. To byl přítel?‘ Řekla jsem jí, ţe jsi můj bratr. Ona hned namítla, ţe jsme si dost podobní. A kdyţ jsem jí potvrdila, ţe jsme dvojčata, usmála se, rychle dopila a odešla. Přešla ulici a vstoupila do knihkupectví.“ „Vybavuji si, kdyţ vešla dovnitř,“ souhlasil Josh. „Neměl jsem pocit, ţe by pohovor šel nějak dobře. Vypadalo to, ţe Nikolas nebo Nick nebo jak se vlastně jmenuje, hledal někoho staršího. Pak přišla Perenela, usmála se na mě, a zavolala si Nikolase dozadu. Viděl jsem, jak si mě oba prohlíţí. Pak odešla stejně tak rychle, jako přišla.“ „Poté se vrátila do kavárny naproti,“ zamumlala Sofie. Zarazila se, jak vzpomínky zapadly přesně do souvislostí. Po chvíli pokračovala velice tiše, téměř nad hranicí slyšitelnosti. „Joshi, právě jsem si na něco vzpomněla. Perenela se zeptala Bernice, jestli stále hledá pomocnici. Pak navrhla, ţe kdyţ můj bratr bude pracovat přes ulici, bylo by šikovné, kdybych pracovala v kavárně. Bernice souhlasila a na místě mě přijala. Ale víš, co bylo divné? Kdyţ jsem druhý den přišla do práce, přísahala bych, ţe Bernice byla dost překvapená, ţe mě vidí. Dokonce jsem jí musela připomenout, ţe mi den předem nabídla práci.“

120

Josh přikývl. Sám si pamatoval, ţe mu to uţ sestra předtím vyprávěla. „Myslíš, ţe jí Perenela nějak zhypnotizovala, aby ti nabídla práci? A dokáţe vůbec něco takového?“ „Ale ano, dokáţe.“ Sofiiny oči se zatřpytily stříbrně. I čarodějka z Endoru povaţovala Perenelu za výjimečnou vědmu. „Takţe i ty si myslíš, ţe jsme dostali brigádu, protoţe jsme dvojčata?“ zeptala se Sofie. „Nepochybně,“ odpověděl Josh rozzlobeně. „Jsme prostě další pár dvojčat, který se hodil Flamelům do sbírky. Nahráli to na nás.“ „Co budeme dělat?“ tentokrát i Sofiin hlas zněl dost nazlobeně. Z představy, ţe je Flamelovi vyuţili, se jí dělalo špatně. Co by se asi s nimi stalo, kdyby se v knihkupectví neobjevil John Dee. Co by jim Flamelovi provedli? Josh chytil Sofii za ruku a táhl ji ke kovové boudě, ze které se stále linul nepřekonatelný zápach. Opatrně se po cestě vyhýbali dírám a louţím a cítili na sobě zářivě rudé oči psů, které je sledovaly z povzdálí. „Uţ se nemůţeme vrátit. Nemáme na výběr, musíme to dotáhnout do konce.“ „Ale, jak to skončí, a kde, a… co nás tam čeká, Joshi?“ „To nevím,“ odpověděl Josh. Zastavil se a podíval se zpříma do modrých očí své sestry. Zhluboka se nadechl a spolkl svůj vztek. „Jediné, co vím, a ty to víš také, je, ţe tohle všechno je jen o nás.“ Sofie přikývla. „Máš pravdu. Věštba mluví o nás, my jsme zlato a stříbro, my jsme ti výjimeční.“ „Flamel nás potřebuje,“ pokračoval Josh, „Dee nás chce. Myslím, ţe je čas dostat odpovědi.“

121

„Útok,“ řekla Sofie, přičemţ přeskočila blátivou kaluţ. „Kdyţ jsem ho znala, tedy kdyţ ho znala čarodějka, Mars vţdycky říkal, ţe útok je nejlepší obrana.“ „Můj trenér na fotbale říkal to samé.“ „Ale vaše muţstvo nevyhrálo minulou sezónu jediný zápas,“ připomněla bratrovi Sofie. Téměř došli k boudě, kdyţ se ve dveřích objevil do ruda rozpálený William Shakespeare, v rukách drţel hořící pánev.

122

KAPITOLA 14

Bez dalšího zdrţování Josh setřásl z ramene papírový tubus a rychle vytáhl meč, který mu hladce padl do ruky. Prsty jako by automaticky obtočily starou koţenou rukojeť. Josh neohroţeně vstoupil mezi Sofii a Shakespeara. Nesmrtelný se na ně ale ani nepodíval. Místo toho obrátil hořící pánev vzhůru nohama a vysypal její obsah. Na blátivou zem dopadla směs, která vypadala jako několik na uhel spálených párků nebo klobás. Zasyčely a zaprskaly při dopadu, ale nepřestaly hořet, do vzduchu stále létaly malé jiskřičky. Jeden pes s rudýma očima vylezl zpod chaty a vystrčil dlouhý rozeklaný jazyk, podobný hadímu. Chytil hořící kousek a celý ho spolkl. Plameny proměnily jeho oči ve dva velké zářící rubíny, a kdyţ se olízl, po stranách z huby upouštěl šedý dým. Shakespeare se sehnul a pochvalně zvíře poplácal po hlavě. Uţ se chystal otočit a vyšlápnout znovu schody nahoru, kdyţ si všiml dvojčat. Dlouhé večerní paprsky slunce způsobily, ţe jeho tlusté brýle vypadaly jako stříbrná zrcadla. „Naše večeře utrpěla menší nehodu,“ řekl a rychle se pousmál. „To nevadí, my jsme stejně neměli hlad,“ odpověděla Sofie pohotově. „Navíc jsem nějak zanevřela na maso.“ „Vegetariáni?“ zeptal se Shakespeare. „Něco takového,“ odvětila Sofie a Josh souhlasně kýval hlavou.

123

„Moţná najdu nějaký salát,“ řekl nesmrtelný nejisté. „Ani já, ani Palamédes nejsme vegetariáni. Ale uvnitř je ovoce,“ dodal. „Hodně ovoce.“ Josh kývl. „Ovoce bude fajn.“ Jen při myšlence na maso se mu také dělalo špatně. Shakespeare vypadal, ţe aţ nyní si všiml meče v Joshových rukách. „Schovejte meče,“ zamumlal. Přikročil a z kapsy vytáhl překvapivě čistý kapesník. Sundal si brýle a začal je čistit. Sofie si uvědomila, ţe bez tlustých skel vypadá daleko více jako slavný dramatik, kterého viděla v učebnicích. Shakespeare si znovu nasadil brýle a podíval se na Joshe. „To je Klarent?“ Josh přikývl. Cítil, ţe se mu meč lehce chvěje v rukách a do jeho svalů se vlévá příjemné teplo. Shakespeare se naklonil blíţ, aţ se jeho dlouhý úzký nos téměř dotýkal špičky meče, ale dával si dobrý pozor, aby se ho nedotkl. „Viděl jsem mockrát jeho dvojče,“ řekl bezděčně. „Ostří je úplně stejné, ale jemné rozdíly se dají najít na jílci.“ „To bylo v dobách, kdy jste byl s Johnem Dee?“ zeptala se Sofie jedovatě. Shakespeare přikývl. „Ano, kdyţ jsem byl s doktorem,“ souhlasil. Natáhl ruku a zkusil se ukazováčkem dotknout ostří. Šedý kámen zajiskřil a projela jím bledá ţlutá stopa, jako by meč někdo polil ţlutavou tekutinou, a ve vzduchu se objevila citrónová vůně. „Dee zdědil Exkalibr po svém předchůdci, Rogerovi Baconovi, ale vţdycky touţil více po této zbrani. Oba meče jsou starší neţ starobylé bytosti a vznikly dlouho předtím, neţ byl Danu Talis vyzdviţen ze dna moře. Kaţdý z nich je mocný, ale říká se, ţe dohromady mají moc zničit samotnou zemi.“

124

„Divím se, ţe ho Dee nikdy nenašel,“ řekl Josh napjatě. Meč v jeho rukách hučel a do vědomí se mu začaly vkrádat podivné výjevy a obrazy. Podvědomě tušil, ţe jsou to Shakespearovy vzpomínky. Kruhová budova v plamenech… Žalostně malý hrob, a mladá dívka stojí nad ním a hází dolů. hrst země… A Dee. O trochu mladší, než ho Josh zná, bez vrásek s tmavými hustými vlasy, a bradka ještě bez jakékoliv známky šedin. „Čaroděj odjakţiva věřil, ţe meč je ztracený někde hluboko v horách ve Walesu,“ pokračoval Shakespeare. „Promrhal desetiletí, kdyţ ho hledal.“ „Flamel ho našel v jeskyních v Andoře,“ prozradila Sofie. „Prý ho tam schoval Karel Veliký někdy v devátém století.“ Shakespeare se usmál. „Takţe čaroděj se mýlil. Je příjemné vědět, ţe doktor nemá vţdycky pravdu.“ Sofie poodstoupila zpoza bratrova zákrytu a sklonila mu paţi, aby přestal mečem mířit na nesmrtelného dramatika. Vítr, který se opřel do meče, si nespokojeně stěţoval. „A vy jste opravdu William Shakespeare? Básník?“ zeptala se Sofìe. I prese všechno, co viděla a zaţila za posledních pár dní, se jí zdála taková představa úţasná a neuvěřitelná. Muţ ustoupil zpět a vyšvihl překvapivě elegantní úklonu, při které se ohnul aţ do půli těla. „K vašim sluţbám, má paní.“ Celý dojem lehce kazil zápach jeho nemytého a zpoceného těla, který kolem něj krouţil jako hejno hladových vran. „Prosím, říkejte mi Wille!“

125

Sofie netušila, jak se v takové situaci zachovat. „Nikdy předtím jsem nepotkala nikoho tak slavného,“ začala a pak se zarazila, kdyţ jí došlo, co vlastně řekla. Shakespeare se narovnal. Josh zakašlal a odvrátil se, protoţe mu zase zápach hrnul slzy do očí. „Potkali jste přece Nikolase a Perenelu Flamelovy,“ oponoval Shakespeare svým dokonalým přednesem, „doktora Johna Dee, hraběte de Saint-Germain a určitě i Niccolu Machiavelliho,“ pokračoval. „A nepochybně jste viděli i půvabnou Johanku z Arku.“ „Ano,“ souhlasila Sofie s nesmělým úsměvem, „potkali jsme je všechny. Ale nikdo z nich není tak známý a slavný jako vy.“ William Shakespeare na chvíli zauvaţoval a pak přikývl. „Jsem přesvědčen, ţe Machiavelli a hlavně Dee by rozhodně nesouhlasili. Ale ano, máte pravdu, samozřejmě. Nikdo z nich nedokázal to, co já. Mé dílo přeţilo a slaví úspěchy i dnes, kdeţto to jejich není tak populární.“ „A vy jste opravdu byl ve sluţbách Johna Dee?“ vyhrkl Josh najednou, protoţe si uvědomil, ţe by nyní mohl získat nějaké odpovědi, po kterých tak touţil. Úsměv z tváře nesmrtelného dramatika rychle zmizel. „Strávil jsem v jeho sluţbách dvacet let.“ „Proč?“ pokračoval Josh. „Uţ jste ho někdy potkali?“ odpověděl Shakespeare. Josh přikývl. „Pak víš, ţe Dee je jeden z nejnebezpečnějších nepřátel, který navíc věří, ţe všechno co dělá, je správné.“ „Totéţ říkal Palamédes,“ zamumlal Josh.

126

„Protoţe je to pravda. Dee je velký lhář, ale i já jsem postupně přišel na to, ţe svým lţím věří. Protoţe jim chce věřit, a vlastně i musí.“ Přes vrakoviště se přehnala prudká dešťová přeháňka. Kapky se odráţely od aut jako pingpongové míčky. „A má pravdu v tom, co dělá?“ zeptal se Josh a schovával si hlavu před údery velkých kapek, které uţ zasáhly jednu stranu boudy. Sáhl po paţi nesmrtelného muţe a v tu chvíli jasně zazářila oranţově jeho aura. Zároveň i muţova jasně ţlutá aura obkreslila jeho tělo. Vůně pomerančů a citronů se promísily, a jestliţe by za normálních okolností vytvořily příjemnou vůni, tentokrát byla směs kyselá a zkaţená Shakespearovým nemytým odérem. Dee, mladší, bez vrásek s vlasy i vousy v plné barvě, bez hnutí hledí do velkého krystalu, po jeho boku mladý William Shakespeare s vytřeštěnýma očima. Výjevy v krystalu… Svěží zelená pole… Ovocné stromy obtěžkané plody… Moře s hejny ryb… „Počkat – vy si myslíte, ţe by Dee měl přivést starobylé bytosti zpět na zemi?“ William Shakespeare začal stoupat po schodech. „Ano,“ řekl, aniţ se otočil. „Moje vlastní bádání mě dovedlo k tomu, ţe je to správné rozhodnutí.“ „Ale proč?“ pronesla jednohlasně dvojčata. Básník se k nim otočil. „Většina starobylých bytostí opustila tento svět. Druhá generace si s lidmi hraje a pouţívá zemi zároveň jako hřiště i jako bitevní pole, ale přesto nejnebezpečnější tvorové jsme my lidé. My sami ničíme svět. Věřím, ţe se starobylé bytosti musí vrátit, aby zachránily zemi, neţ ji sami zničíme.“

127

Dvojčata se na sebe zkoprněle podívala a poznala, ţe jsou oba naprosto zmatení. Josh promluvil první: „Ale Nikolas tvrdil, ţe starobylé bytosti chtějí lidi jako potravu.“ „Některé ano, ale ne všichni jedí maso. Jsou mezi nimi tací, kteří se ţiví vzpomínkami a emocemi. To se mi zdá jako malá cena, kterou máme zaplatit za ráj na zemi bez hladomorů a nemocí.“ „Proč jsou k tomu potřeba starobylé bytosti?“ zeptala se Sofie. „Lidé jako alchymista a Dee a jim podobní musí mít dostatek síly, moci a znalostí, aby svět zachránili, nebo ne?“ „Já tomu nevěřím.“ „Ale Dee je přece velmi mocný,“ začal znovu Josh. „Nemůţete se mě ptát na všechno ohledně doktora. Já o něm mnoho nevím.“ „Ale strávil jste s ním dvacet let, musíte ho znát lépe neţ kdokoliv jiný na světě,“ nesouhlasila Sofie. „Nikdo doopravdy nezná čaroděje. Já jsem ho miloval jako otce nebo jako staršího bratra. Byl vším, co jsem obdivoval, vším, čím jsem chtěl být.“ Pod tlustými brýlemi se najednou objevila slza, která se koulela dolů po tváři. „A pak mě zradil a zabil mi syna.“

128

KAPITOLA 15

Hluboko dole pod Paříţí, v katakombách města Dr. John Dee zuřivě oprašoval špínu z rukávu svého drahého obleku. Pak povytáhl manţety a narovnal si motýlka. Luskl prsty a před ním se objevila velká svítící ţlutá koule, která se mihotala zhruba ve výši očí. Zapáchala po zkaţených vejcích, ale to byl zápach, na který byl Dee tak zvyklý, ţe uţ ho ani nevnímal. Špinavě ţluté světlo ozářilo dva sloupy vyleštěných kostí, které propojené v oblouku tvořily rám dveří. V otvoru vládla černočerná tma. Dee vešel dovnitř do podzemní místnosti, aby se znovu setkal se zkamenělým bohem. Za svůj dlouhý ţivot byl svědkem divů a zázraků, nad kterými zůstával rozum stát. Nedělalo mu potíţe přijmout zvláštní a divné jevy a situace za normální a běţné. Viděl oţivnout pohádky tisíce a jedné noci, bojoval s netvory z řeckých a babylonských bájí, procestoval říše, o kterých si lidé mysleli, ţe to jsou jen báchorky cestovatelů, jako byl Marco Polo nebo Ibn Batuta. Příliš dobře si uvědomoval, ţe většina mýtů a legend, ať uţ keltských, římských, galských či mongolských, ruských, vikingských nebo májských se zakládá na pravdě. Staří bohové řečtí čí egyptští, duchové amerických plání, bohové pralesních domorodců nebo japonské boţstvo Myo-O kdysi ţili, i kdyţ dnes o nich jiţ věděl jen málokdo. Lidé si o nich vyprávěli příběhy a postupně se stali jen ne příliš významnou částí bájí a mýtů, ale John Dee věděl, ţe kdysi chodili mezi lidi, ţe skutečně

129

existovali. Byli z rodu starobylých, kteří kdysi po tisíciletí vládli světu. Právě jednou z těch mocných a téměř zapomenutých starobylých bytostí byl Mars. Ani ne více neţ před dvaceti čtyřmi hodinami ho Dee uvěznil do kostěného náhrobku. Čaroděj vstoupil do širokého, ale nízkého prostoru sklepení a rozhlédl se. Mihotající se světelná koule všemu dala naţloutlý máselný nádech. Věděl o tomto místě celá desetiletí, nikdy však neměl důvod, aby sešel dolů a setkal se se spícím bohem. Včera navíc proběhlo všechno tak rychle, ţe neměl čas prostor pořádně prozkoumat. Ohmatával část hladké zdi vedle dveří a vědec v něm rozpoznával materiál: kolagenové vlákno a fosforečnan vápenatý. Zdi nebyly z kamene, ale kostěné. Na druhé straně proti němu si všiml dvou prohlubní, mezi kterými byly dva menší důlky, a najednou mu došlo, kde je. Díval se na pár očních důlků a nosní otvory. Sklepení nebylo postaveno z kostí, jak si původně myslel, ale stál uvnitř obrovské lebky. Bylo to děsivé, jelikoţ lebka vypadala skoro jako lidská. Dee cítil, jak mu mráz přejíţdí po zádech. Slyšel historky o říších, které obývají obři kanibalové, ale nikdy je na vlastní oči neviděl. Ještě včera byly zdi do hladká vyleštěné, ale dnes měly zaţloutlou barvu svíčky, kterou někdo nechal blízko ohni. Ze stalaktitů, které zde beze změny stále visely po dlouhou dobu, najednou kapala lepkavá hmota. Velké kapky tuhly, uţ kdyţ se objevily, a menší se pomalu kroutily v rozličných vzorech. Uprostřed místnosti stál obdélníkový kamenný podstavec, který byl potřísněn něčím, co připomínalo

130

ţluté voskové kapky a bubliny. Starodávný nápis na něm byl v půli rozlomený. Před podstavcem se tyčila velká šedá socha, z části také pokrytá ţlutavou látkou. Zobrazovala obrovského muţe, který se rukama dotýkal země, jako by se snaţil zvednout. Byl oblečen jako antický válečník ve zbroji z kůţe a kovu s rukou nataţenou dopředu a roztaţenými prsty. Druhá ruka byla zabořená po zápěstí v zemi, stejně tak jako dolní polovina těla. Na zádech postavy zkameněli dva ohyzdní malí tvorové s kozími kopýtky, kteří byli zachyceni v pohybu, jako by se snaţili seskočit dolů. Nebyl na ně příjemný pohled, tenká ţebra i kosti jim vylézaly z kůţe, tlamu měli otevřenou, ţe ukazovala čelisti plné špičatých zoubků, a na jejich roztaţených rukách čněly dlouhé špičaté pařáty. Dee si vykasal kabát, aby si ho neušpinil o zem, a povytáhl kalhoty pak si podřepí, aby zblízka prozkoumal sousoší. Dílo vypadalo jako z nějakého muzea, jako klasický kousek od Michelangela nebo Berniniho s názvem Satyrové na zádech Marta Mstitele. Čaroděj pohnul rukou, aby ţlutá koule osvítila celé sousoší. Zblízka vypadali neuvěřitelně věrohodně, do detailu vypracovaný kaţdičký chloupek, dokonce i sliny na bradě byly zřetelné. Dokonce jeden z nich, Dee hádal, ţe Phobos, měl zlomený jeden pazneht. Ale toto zde nebylo ţádné umělecké dílo, ţádné sochy od známého autora, ještě včera tu tato krutá stvoření volně běhala a Mars je na něj poslal. Byla by to strašlivá smrt, kdyby jim dal šanci. Satyrové se ţivili panikou a strachem. Za léta dlouhého ţivota se Dee naučil, ţe na světě je spousta věcí, které nahánějí hrůzu. Uţ jen vědomí, co mu můţou

131

starobylé bytosti způsobit, ho děsilo jak ve dne, tak v noci. Phobos a Deimos by mohli hodovat po celé měsíce. Dee se nahnul nad helmu, která kryla Martovu hlavu. Pod ţlutou kostnatou krustou stále prosvítal šedý kámen. Leskl se jako ţula, ale tohle nebyl ţádný přírodní materiál. Na chvíli Dee pocítil téměř lítost nad antickým bohem. Čarodějka z Endoru ho potrestala tím, ţe zhmotnila jeho auru, která tuhla a kameněla. Uvěznila ho do kamenné schránky, která se kolem něj utvářela z jeho vlastní aury. Kdyţ se jí bůh snaţil zbavit, okamţitě povrch těla pokryla další vrstva, která se rozlévala jako láva a tuhla opět v kamenný krunýř. Mars, který byl zvyklý světem se svobodně pohybovat a jako boha ho uctívalo minimálně dvanáct národů, samozřejmě pod různými jmény, byl odsouzen k nehybnosti na tisíciletí. Dee se přistihl, ţe přemýšlí o tom, jaký asi zločin musel bůh války spáchat, ţe ho stihl takový trest. Muselo to být něco strašného. Čaroděj se usmál, protoţe ho něco napadlo. Natáhl ruku a zaklepal klouby na Martovu helmu. Ozval se hluboký tlumený zvuk, který se nesl od stěny ke stěně. „Vím, ţe mě slyšíte,“ začal Dee přátelsky. „Zrovna mě napadlo, ţe tohle je zřejmě váš osud,“ pokračoval. „Nejdřív vás čarodějka uvězní uvnitř vlastní aury, a pak přijdu já a obalím vás tlustou vrstvou kostí.“ Z helmy starobylé bytosti se najednou začaly chrlit obláčky černého kouře. „Ano, díkybohu,“ zamumlal Dee. „Na okamţik jsem myslel, ţe jsem vás nadobro ztratil.“ V černé díře helmy se rudě zableskly bohovy oči. „Není tak jednoduché se mě zbavit.“ Hlas zněl hrubě a praskavě s podivným přízvukem.

132

Dee se narovnal a oprášil špínu z kolen. „Víte, ţe to samé tvrdila kaţdá starobylá bytost, kterou jsem zabil. Ale dokud ve vašich ţilách koluje krev, můţete být zničeni jako kdokoliv jiný.“ Pak se lehce usmál a dodal: „Ale připouštím, ţe vás je těţké, skoro nemoţné zabít, stále však existují určité moţnosti. Já o tom vím své, není to tak dávno, co jsem svět zbavil Hekaté.“ Vnitřek helmy zazářil prudce rudou barvou a pak zase tmavnul. Uvězněn ve dvojím vězení, nejprve kamenném a pak kostěném, se Mars nemohl ani pohnout, ale i přesto Dee cítil, ţe ho jeho oči bedlivě sledují. Černý kouř stoupal ze škvír a otvorů v helmě, a tam, kde obvykle byly oči, svítily dvě rudé koule s modrými fleky. „Přišel ses posmívat, čaroději?“ „Ne tak docela.“ Dee prošel dozadu za sousoší, aby si ho prohlédl i z druhé strany. „Ale kdyţ uţ jsem tady, tak přece tuto příleţitost nevynechám.“ Přejel rukou po rameni starodávného boha a cítil, jak jeho aura zablikala a tělem mu projel slabý proud energie. I přes dvojitou vrstvu krunýře, který obaloval Martovo tělo, byla aura boha války stále velice silná. „Aţ se mi podaří se odsud dostat,“ zahřměl Martův hlas, „a věř, ţe se mi to podaří, budeš můj první cíl. Dokonce dříve neţ zjistím, kde najít čarodějku z Endoru. A já tě najdu a má pomsta bude strašná.“ „Uţ se bojím,“ řekl Dee ironicky. „Čarodějka vás uvěznila do kamenné schránky na tisíce let a zatím se vám nepodařilo tu kletbu zlomit. Navíc jestli se čarodějce něco stane, pak kouzlo, kterým by se kletba dala zlomit, zemře s ní, a vy zůstanete uvězněn ve své tuhnoucí auře navěky.“ Čaroděj obešel nehybného boha kolem dokola a

133

stanul opět před jeho tváří. „Moţná bych měl nechat čarodějku zabít, pak byste se nikdy neosvobodil.“ Uvnitř helmy se ozval podivný zvuk připomínající popotáhnutí nosem a Johnovi Dee chvíli trvalo, neţ si uvědomil, ţe to je smích. „Ty! Ty ţe bys zabil čarodějku? Říkávali mi bůh války, byl jsem nejmocnější ze všech, a přece jsem ji nezabil. Jestli na ni zaútočíš, čaroději, udělá s tebou něco strašlivého, a můţeš si být jistý, ţe tvé utrpení bude trvat nejméně tisíciletí. Jednou jsem ji viděl zmenšit celou římskou legii na figurky o velikosti nehtu, pak je navlékla na stříbrné vlákno a nosila na krku jako náhrdelník. Drţela je takto naţivu staletí.“ Starobylý bůh se zachechtal a znělo to, jako by se sypalo kamení. „Co si pamatuju, ráda sbírala jantarová těţítka, a uvnitř kaţdého byl člověk, který se jí znelíbil nebo ji urazil. Jen běţ a vrhni se do spárů čarodějky! Nepochybuji, ţe v tvém případě vymyslí mimořádně důmyslný trest.“ Dee si dřepl před hlavou uvězněné starobylé bytosti. Propletl prsty a zahleděl se do tmavého vnitřku helmy, ze které se hustě kouřilo. Z vnitřku se na něj na oplátku dívaly dvě ţhnoucí rudé koule. Čaroděj ledabyle pohnul prsty koule zaţloutlého světla sestoupila níţ a usadila se za jeho hlavou. Trochu doufal, ţe pronikavé světlo boha oslepí, ale dvě rudé mince na něj stále bez hnutí hleděly. Krátkým trhnutím ruky poslal světelný zdroj zpátky ke stropu, odkud osvítil větší prostor méně intenzivně, a celá místnost dostala nádech sépiové fotky. „Přišel jsem, abych vám učinil nabídku,“ řekl po delším mlčení Dee. „Nemáš mi co nabídnout.“

134

„Ale mám, je tu jedna věc,“ oponoval Dee sebevědomě. „Přišel jsi ze své vlastní vůle, nebo tě poslali ti, jimţ slouţíš?“ zeptal se Mars. „Nikdo neví, ţe jsem tady.“ „Ani Ital?“ Dee pokrčil rameny. „Ten moţná něco tuší, ale nemůţe s tím nic dělat.“ Pak umlkl a čekal. Byl velkým zastáncem ticha a dramatických pauz. Ze zkušenosti věděl, ţe ostatní velmi často promluví, jen aby ticho přerušili. „Co chceš?“ zeptal se po chvíli Mars. Čaroděj sklonil hlavu, aby trochu zakryl úsměv, který mu letmo přeběhl po tváři. Díky té jediné otázce totiţ dal Mars Johnovi Dee najevo, ţe rozhodně neodejde s prázdnou. Vţdycky si zakládal na své představivosti, byla podstatným faktorem, proč se stal jedním z nejmocnějších čarodějů na světě, dokonce probouzel mrtvé k ţivotu. Ale ani jeho fantazie mu nepomohla pochopit, jaké to asi je být po staletí uvězněný v kamenném krunýři. Slyšel v Martově hlase zoufalství, kdyţ včera přemlouval Sofii, aby zlomila kletbu, a to mu vnuklo nápad. „Vy víte, ţe stojím za svým slovem,“ začal Dee. Mars na to nijak nereagoval. „Je tedy pravda, ţe jsem lhal a podváděl, kradl i zabíjel, ale vţdy s jediným cílem, a to přivést starobylé bytosti zpět na zemi.“ „Účel světí prostředky,“ zabručel bůh války. „Přesně tak, ale víte, ţe kdyţ vám dám své slovo, svůj slib, ţe udělám vše pro to, abych mu dostál. Včera jste o mně řekl, ţe vidíte jasně a čistě mé záměry.“

135

„Vím, ţe navzdory tvým lidským chybám, nebo moţná kvůli nim, jste čestný muţ, i kdyţ je to podivný výklad cti,“ řekl Mars. „Proto ano, jestliţe mi dáš své slovo, budu mu věřit.“ Dee se rychle postavil a začal procházet kolem sochy, aby Mars neviděl vítězný výraz v jeho tváři. „Myslím, ţe čarodějka z Endoru nikdy svou kletbu nestáhne, nebo se pletu?“ Mars mstitel dlouho mlčel, neţ odpověděl, ale Dee ticho, které mu hrálo ve prospěch, neporušil. Chtěl dát starobylé bytosti dostatek času, aby si promyslela, co právě řekl. Potřeboval, aby Mars dospěl k závěru, ţe je odsouzený k věčnému vězení v kamenné skořápce. „Ne,“ přiznal nakonec bůh šeptem. „Nestáhne.“ „Moţná ţe se jednoho dne dozvím, co strašlivého jste provedl, ţe jste si zaslouţil takový trest.“ „Moţná, ale rozhodně ne ode mě.“ „Takţe jste uvězněný v pasti anebo také ne.“ „Vysvětli to, čaroději.“ Dee změnil směr a nyní krouţil kolem sochy proti směru hodinových ručiček. Pak promluvil hlubokým a neutrálním hlasem, kdyţ vysvětloval svůj plán. „Včera jste probudil schopnosti Joshe, slunečního dvojčete. Dotkl jste se ho a jste s ním propojen.“ „To je pravda, mezi námi je určité pouto,“ souhlasil Mars. „Čarodějka se dotkla jeho měsíční sestry se stříbrnou aurou a kromě magie větru jí předala veškeré své znalosti,“ pokračoval Dee. „Včera jste tvrdil, ţe ta dívka musí znát kouzlo, kterým by vás osvobodila.“ „A ona to přiznala,“ zašeptal bůh.

136

Dee plácl sochu přes rameno, jak se otočil, aby se vrátil před ni. Statická elektřina při tom zapraskala celým sklepením. „A ona vás odmítla! Ale odmítla by zlomit kletbu, kdyby ţivot jejího bratra – ne lépe jejich rodičů – byl v nebezpečí? Odmítla by pak? Mohla by si to vzít na svědomí?“ Kouř, který se linul z helmy starobylého boha, změnil barvu na bílo, a pak znovu zčernal. „I kdyţ mě znala, věděla, kdo jsem, co jsem kdy udělal a čeho jsem schopný, stejně se mi odváţila čelit, aby zachránila bratra,“ poznamenal pomalu Mars. „Věřím, ţe totéţ by udělala, kdyby se jednalo o její rodiče. Udělala by cokoliv, aby ochránila rodinu.“ „Tak tady je můj slib,“ pokračoval Dee. „Najděte mi toho chlapce a já přísahám, ţe přivedu dívku, jejího bratra a rodiče, aby tu stanuli před vámi. Kdyţ bude vědět, ţe jde o ţivot její rodině, zaručuji, ţe z vás tu strašnou kletbu sejme a osvobodí vás.“

137

KAPITOLA 16

Zvenku vypadala budova jako dlouhá rezavějící kovová bouda uprostřed bahnitého prostranství. Působila tak zchátralým dojmem, jako by se měla kaţdou chvílí rozpadnout. Ale jako všechno na vrakovišti bylo to pouhé zdání. Vevnitř se rozléhala útulná a čistotou se skvoucí místnost. Jedna část slouţila jako jídelna s kuchyní, dřez, lednička i sporák stály vedle jídelního stolu. Uprostřed místnost dělil stupínkovitý pracovní stůl pro počítač propojený se dvěma monitory, a zadní část měla funkci obývacího koutu. Velkou televizní obrazovku tu doplňovaly dva koţené gauče s trojicí niţších kovových stojanů plných DVD. Kdyţ dvojčata následovala Shakespeara dovnitř, okamţitě zjistila, ţe vstupují do hádky mezi Flamelem a Palamédem. Oba muţi stáli na protějších stranách kuchyňského stolu, rytíř s rukama sloţenýma na hrudi a Flamel s rukama sevřenýma v pěst. Místností se nesla nakyslá vůně jejich promíchaných aur. „Myslím, ţe byste měli počkat venku,“ řekl Nikolas tiše, kdyţ uviděl Joshe a Sofii, pak se opět zadíval na Palaméda. „Uţ to nebude trvat dlouho.“ Sofie uţ byla na odchodu, ale Josh ji stáhl zpátky. „Ne, myslím, ţe bychom měli být právě tady,“ řekl rozhodně. Díval se z rytíře na alchymistu. „Jestli chcete ještě něco říct, pak to řekněte před námi. Nakonec tohle všechno se týká právě nás, ne?“ Mrkl po straně na sestru. „My jsme, jak je to řekne…?“ hledal u ní. „Katalyzátorem,“ navrhla Sofie.

138

Josh přikývl. „Ano, to je ono,“ řekl, ačkoliv to nebylo zrovna právě to slovo, které myslel. Rozhlédl se po místnosti, zachytil pohledem počítač uprostřed, a pak se očima vrátil k Sofii. „Nesnáším, kdyţ nás dospělí posílají ven, zvlášť kdyţ mluví o nás, co ty?“ „Přesně tak,“ souhlasila Sofie. „Nemluvili jsme o vás,“ odtušil rychle Nikolas. „Vlastně tohle s vámi nemá vůbec co dělat. Mluvili jsme o řekněme neukončeném sporu mezi mnou a panem Shakespearem.“ „Právě teď,“ řekl Josh a přistoupil blíţ, snaţil se, aby zněl klidně a netřásl se mu hlas, „se nás týká kaţdá sebemenší maličkost.“ Podíval se přímo alchymistovi do očí a dodal: „Téměř jste nás zabil. Změnil jste naše ţivoty, takţe není cesty zpátky. A jestli máte mezi sebou nějaký problém, pak se nás to bytostně dotýká a musíme o tom vědět.“ Sofie poloţila ruku na bratrovo rameno, a aby mu dodala odvahu, jemně ho stiskla. Palamédes se usmál, aţ se jeho bílé zuby zaleskly. „Ten chlapec má ale odvahu, to se mi líbí.“ Z Nikolasovy tváře se nedalo vyčíst vůbec nic, ale jeho oči se zamračily. Na čele mu vyskočila ţíla. Sloţil ruce na hrudi a kývl na rytíře. „Jestli to tedy musíte vědět, pak nemám problém se saracénským rytířem.“ Lehce otočil hlavu směrem k malému muţi ve špinavých montérkách, který nyní stál před otevřenou ledničkou a vyndával z ní ovoce. „Mám ale problém s tímto muţem, a to podstatný problém.“ Shakespeare si ho nevšímal. „Co si dáte k jídlu?“ zeptal se a díval se na dvojčata. „Vím, ţe nechcete maso, ale máme spoustu ovoce, čerstvého z dnešního rána.

139

Palamédes dokonce přinesl pěknou rybu z trhu na Billingsgate.“ Poloţil několik druhů ovoce do dřezu a pustil na něj vodu, která bubnovala na kov. „Jen ovoce prosím,“ řekla Sofie. Palamédes se podíval na dvojčata. „Tato hádka s vámi opravdu nemá nic společného,“ řekl. „Své kořeny má jiţ před staletími, ale máte pravdu, ţe se vás to dotkne. Jako nás všech.“ Pak se otočil zpět k alchymistovi. „Jestli máme přeţít, pak musíme všichni zapomenout na staré spory a křivdy. Nicméně,“ zahřměl jeho hlas, „navrhuji, abychom náš rozhovor dokončili aţ po jídle.“ „Ale my chceme odpovědi uţ teď,“ vmísil se do toho opět Josh. „Uţ nás nebaví, ţe s námi kaţdý zachází jako s malými dětmi.“ Saracénský rytíř se uklonil a podíval na alchymistu: „Mají právo vědět, o co jde.“ Nikolas Flamel si rukama přejel po tváři. Pod očima se značily velké modré kruhy a vrásky na čele byly zase o něco hlubší. Sofie si dokonce všimla, ţe na jeho rukách se objevily stařecké skvrny. Alchymista říkal, ţe zestárne zhruba o jeden rok za kaţdý den, ale Sofii se zdálo, ţe za poslední týden zestárl nejméně o deset let. „Dobře, neţ ale postoupíme dál,“ řekl Nikolas unaveně a v řeči se znovu objevil jeho francouzský přízvuk, „musím přiznat, ţe se necítím bezpečně, abych cokoliv vysvětloval před tímto…“ Zvedl hlavu a podíval se na Shakespeara. „…muţem.“ „Ale proč?“ chtěla vědět uţ unavená Sofie. Povytáhla dřevěnou ţidli od stolu a sesunula se na ní. Josh se posadil na ţidli vedle ní. Saracénský rytíř zůstal stát o chvilku déle, ale pak se také posadil. Jen alchymista a básník zůstali stát.

140

„Zradil nás, Perenelu a mě,“ vyhrkl Flamel. „Prodal nás Johnovi Dee.“ Dvojčata se naráz obrátila a podívala na básníka, který se pokoušel upravit talíře s ovocem. Víno, jablka, hrušky i třešně. „Aţ sem je všechno pravda,“ řekl, aniţ zvedl zrak od talířů. „To kvůli němu byla Perenela zraněná, ţe téměř zemřela,“ vyštěkl znovu alchymista. Dvojčata znovu pohlédla na Shakespeara, který přikývl. „Bylo to v roce 1576,“ řekl básník tiše, přičemţ se podíval ke stolu a v očích zvětšených za tlustými skly brýlí měl slzy. Josh se narovnal a v údivu se zeptal: „Vy se hádáte o něco, co se stalo před více neţ čtyřmi sty lety?“ Básník se podíval přímo na dvojčata a začal: „Bylo mi asi dvanáct let, byl jsem mladší neţ vy teď.“ Kdyţ mluvil, odkryly se jeho naţloutlé zuby. „Udělal jsem chybu – strašnou chybu – a také jsem za ni draze zaplatil.“ Pak se podíval na alchymistu. „Byl jsem učedníkem u alchymisty, který tehdy vedl malé knihkupectví ve Stratfordu, kde jsem vyrůstal.“ Josh se také otočil na Flamela. „Nechoval se ke mně nijak dobře.“ Flamel rychle zvedl hlavu a otevřel ústa, aby reagoval, ale Shakespeare pokračoval. „Nebyl jsem ţádný nevzdělanec, chodil jsem do nové královské školy, a uměl jsem číst a psát nejen anglicky, ale i latinsky a řecky. Uţ tehdy za mladých let jsem věděl, ţe se chci stát spisovatelem, a tak jsem přemluvil otce, aby mi zařídil místo u pana Fleminga.“ Shakespeare nespustil oči z alchymisty ani na chvilku, a během řeči se měnil i jeho přízvuk. Řeč a styl zněl více formálně aţ

141

archaicky. „Chtěl jsem víc neţ cokoliv na světě číst a učit se a psát, ale pan Fleming mi dával jen mýt podlahu a posílal mě s knihami a balíčky po městě.“ Alchymista chtěl opět skočit do básníkova vyprávění, ale pak si to rozmyslel a neřekl nic. „A pak se ve Stratfordu objevil Dr. Dee. Asi víte, ţe uţ tehdy byl velice známý a slavný. Slouţil u dvou královen, Marie a Alţběty, a přesto si udrţel svou hlavu na krku, coţ byl v té době bezesporu úctyhodný výkon. Byl velice blízký královně Alţbětě – říkalo se dokonce, ţe vybral datum její korunovace. Navíc o něm bylo známo, ţe má největší knihovnu v celé Anglii,“ pokračoval básník. „I proto bylo nad slunce jasné, ţe se časem obrátí na Flemingovo knihkupectví. Zvláštní bylo, ţe si vybral den, kdy Flemingovi nebyli přítomni, ačkoliv jen zřídkakdy si brali volno a téměř nikdy neopouštěli město. O obchod se tehdy staral jeden jejich pomocník, muţ s koňsky protáhlou tváří, jeho jméno jsem si nikdy nepamatoval.“ „Sebastian,“ tiše vzpomínal Flamel. Shakespeare se svýma očima přilepenýma na alchymistu přikývl. „Ano, Sebastian. Ale Dee se nezajímal o něj. Mluvil se mnou, nejdříve anglicky, pak latinsky a řecky. Chtěl, abych mu doporučil nějakou knihu – navrhl jsem Ovidiovu Médeu, kterou si koupil, a pak se mě zeptal, jestli jsem spokojený se svou stávající prací.“ Básník stále pohledem visel na Flamelovi. „Řekl jsem mu pravdu, ţe nejsem, a tak mi na místě nabídl místo učedníka. Co jsem si měl vybírat mezi nejniţší pozicí pomocníka v knihkupectví nebo sluţbou pro jednoho z nejmocnějších muţů Anglie? Jak bych to mohl odmítnout?“

142

Josh přikývl. Chápal básníka. Věděl, ţe by zřejmě udělal totéţ. „A tak jsem se stal učedníkem doktora Johna Dee. Moţná víc neţ to. Uvěřil jsem tomu, ţe na mě pohlíţí jako na syna, kterého nikdy neměl. Ale co je nezpochybnitelné, ţe mě ovlivnil více neţ kdokoliv jiný, ţe mě stvořil.“ Sofie se naklonila přes stůl a zmateně se zeptala: „Jak to myslíte, ţe vás stvořil?“ Shakespearovy oči se zakalily smutkem. „Dee ve mně viděl něco, co se dalo vyuţít. Určitou touhu po dobrodruţství, po záţitcích, a tak mi nabídl, ţe mě bude vzdělávat, učit a trénovat ve věcech, které Flemingovi – Flamelovi – buď nechtěli, nebo nemohli. Abych mu tak úplně nekřivdil, Dee mi opravdu ukázal divy. Vzal mě do světů a říší za hranicemi lidského porozumění a vnímání, nasytil mou zvědavost a fantazii, umoţnil mi přístup do své úţasné knihovny, coţ mi zdokonalilo slovní zásobu i stylistiku, ţe jsem mohl popsat věci, které jsem předtím viděl. Jen kvůli Johnovi Dee se ze mě stal básník a spisovatel William Shakespeare.“ „Vynechal jsi část, kde ti dal za úkol se v tichu noci vkrást do našeho domu a ukrást Kodex,“ dodal mrazivě Nikolas. „A kdyţ se ti to nepovedlo, obvinil nás ze špionáţe pro španělský dvůr. Na padesát královniných muţů obklíčilo knihkupectví a bez varování zaútočili. Sebastian byl zraněn a Perenela byla zasaţena mušketou do ramene, málem jí to zabilo.“ Básník poslouchal alchymistova slova a pomalu přikývl. „Ani já, ani Dee jsme v tu dobu ve Stratfordu nebyli, dozvěděl jsem se o tom aţ později, o hodně později,“ obhajoval se básník téměř šeptem. „A to uţ

143

bylo příliš pozdě, samozřejmě. Byl jsem zcela pod vlivem Johna Dee, přesvědčil mě, ţe se můţu stát spisovatelem, kterým jsem chtěl být vţdycky. A i kdyţ to zní jako nemoţné, já jsem mu věřil. Můj otec byl rukavičkář a prodával vlnu, v naší rodině nebyli ţádní spisovatelé, dramatici, básníci nebo herci.“ Shakespeare zatřásl lehce hlavou. „Moţná by bývalo lepší přece jen pokračovat v otcově rodinném obchodě.“ „Na světě by bylo pěkně smutno bez tvých her,“ tiše ho uklidňoval Palamédes. Saracénský rytíř sledoval bedlivě oba zúčastněné, básníka i alchymistu. „Oţenil jsem se a měl děti,“ po chvíli pokračoval Shakespeare, nyní uţ mluvil daleko rychleji, jako by to chtěl mít rychle za sebou. Stále pozorně sledoval alchymistovu tvář. „Nejdřív se nám narodila dcera Zuzana a pak o dva roky později dvojčata Hamnet a Judita.“ Sofie s Joshem najednou zbystřili a rychle na sebe mrkli. Nikdy předtím neslyšeli, ţe by slavný William Shakespeare měl dvojčata. Následovala dlouhá pomlka, kterou protrhl aţ nesmrtelný básník hlubokým povzdechem. Roztáhl dlouhé prsty na stůl a bez pohnutí na ně zíral. „Tehdy jsem pochopil, proč se o mě Dee tak zajímá. Nějakým způsobem dopředu věděl, ţe budu mít dvojčata, a věřil, ţe ony budou ta legendární dvojice zmíněná ve věštbě v Kodexu. V roce 1596 jsem uţ dlouho neţil doma ve Stratfordu, ale v Londýně. Dee tehdy navštívil mou ţenu doma a nabídl jí vzdělání pro dvojčata. Ona bláhová souhlasila, i kdyţ v té době se o doktorovi uţ začaly šířit neblahé zvěsti. O pár dní později se Dee pokusil probudit Hamnetovy schopnosti, coţ ho zabilo,“ jednoduše

144

ukončil svůj monolog. „Mému synovi bylo tehdy jedenáct let.“ Nikdo ani nehlesl a nepřerušil ticho, které následovalo. Jediný zvuk, který se ozýval, vydávaly kapky deště, které dopadaly na plechovou střechu. Nakonec Shakespeare zvedl hlavu a podíval se na Flamela. Oči měl zalité slzami, které stékaly volně po nemytých tvářích. Obešel stůl, aţ stál přímo před alchymistou. „Bláhový chlapec vás zradil z prosté hlouposti a neznalosti. Ale nakonec jsem za svou zradu zaplatil cenu nejvyšší, smrtí syna. Nikolasi, nejsem váš nepřítel. Nenávidím Johna Dee tak, jak si ani neumíte představit.“ Básník sevřel alchymistovu ruku a dodal: „Čekal jsem dlouho, neţ jsme se znovu potkali. Mezi námi my víme o čarodějovi více neţ kdokoliv jiný na této planetě. Já jsem unavený neustálým útěkem a schováváním. Je čas spojit naše znalosti a vědomosti a začít spolupracovat. Nastal čas bojovat s čarodějem a jeho pány z temnot. Co vy na to?“ „Je to dobrá strategie,“ řekl Josh, ještě dřív neţ stačil Flamel odpovědět. Uţ kdyţ to pronesl, si Josh uvědomil, ţe vlastně neví, o čem mluví. Byly to totiţ Martovy zkušenosti, které za něj nyní mluvily. „Celý ţivot jste strávil na útěku, Dee nebude předpokládat, ţe změníte taktiku.“ Palamédes poloţil své obrovské ruce na stůl a řekl: „Ten chlapec má pravdu. Čaroděj tě docela spolehlivě uvěznil v Londýně. Jestli budeš utíkat, dostane tě.“ „A jestli tu zůstaneme my, dostane i nás,“ dodal Josh rychle.

145

Nikolas Flamel se podíval po lidech okolo stolu, očividně utrápený tím vším, co slyšel. „Já nevím…“ řekl nakonec. „Kdybych se jen mohl poradit s Perenelou, ona by věděla, co dělat.“ Shakespeare se potěšené usmál poprvé od té doby, co přijeli. „Myslím, ţe by to šlo zařídit.“

146

KAPITOLA 17

Perenela Flamelová stála ve dveřích a snaţila se prohlédnout tmu za ní dole. Těţké kovové dveře, které kdysi chránily vstup dovnitř, nyní leţely na zemi za ní. Byly potlučené a pokroucené, vyvrácené z pantů, jak se přes ně přehnala masa pavouků z vězeňských cel pod ní. Kdyţ se Areop-Enap uloţila k posilujícímu spánku do obřího kokonu, ostatní pavouci, kteří přeţili, někam zalezli, a vše, co na povrchu Alkatrazu zůstalo, byla smutně vyhlíţející mrtvá tělíčka jak pavouků, tak hmyzu, který na ně zaútočil. Perenela přemýšlela, kdo nebo co mohlo hejno otráveného hmyzu poslat. Musel to být někdo hodně mocný a ten někdo určitě jiţ nyní plánuje další útok. Vědma naklonila hlavu na stranu a nechala vlasy volně spadnout dozadu přes uši. Zavřela oči a pozorně poslouchala. Sluch měla téměř dokonalý, přesto neslyšela ţádný pohyb, ţádný znepokojující zvuk. Ale moc dobře věděla, ţe cely tam dole nejsou prázdné. V chodbách se tam skrývali krvelačné příšery a monstra, vetala i minotaur, vindigo, oni, trolové, a také smrtící sfinga. Sluneční paprsky nabily její auru, a tak věděla, ţe s menšími tvory by si uměla poradit, i kdyţ s minotaurem a vindigem by měla menší problém, ale s naprostou jistotou věděla, ţe na sfingu její síly nestačí. Lvice s orlími křídly se ţivila magickou energií a uţ jen její blízkost by z ní vysála i zbytky aury a ona by zůstala bezbranná.

147

Perenela přitiskla ruku na ţaludek, burácel hlady. Vědma jen zřídka opravdu potřebovala jíst, ale v posledních hodinách spálila velké mnoţství energie a nutně potřebovala kalorie, aby tu ztrátu kompenzovala. Kdyby tu byl Nikolas, nebyl by to problém. Mnohokrát na cestách vyuţil svých alchymistických znalostí, aby proměnil kámen v chléb a vodu v polévku. I ona sama znala hojně kouzel, která se naučila v Řecku a díky nimţ by se dosyta najedla, ale magie by upoutala pozornost sfingy a netrvalo by dlouho a přišla by si pro ni. Na ostrově nepotkala jediného člověka – pochybovala, ţe by zde vůbec obyčejný smrtelník přeţil jedinou noc se zdravým rozumem nebo tělem. Vzpomněla si na nedávný článek v novinách – zhruba před měsícem – v článku stálo, ţe Alkatraz získala soukromá společnost, a proto se pro veřejnost zavírá. Státní památka se měla pomocí nového majitele proměnit na multimediální muzeum ţivoucí historie. Nyní, kdyţ věděla, ţe ostrov patří Johnovi Dee, věděla jistě, ţe se tak nestane. Horší bylo, ţe pokud na ostrově nebyl nikdo minimálně půl roku, šance, ţe by našla něco vhodného k jídlu, byla minimální. Nebude to poprvé, co za svůj dlouhý ţivot musí hladovět. Čaroděj v celách hluboko pod zemí shromáţdil spící armádu ze všech koutů světa, stvoření příznačná snad pro všechny národy, ze všech mýtů a legend. Bez výjimky se zde skrývaly příšery, které byly zdrojem lidských nočních můr po tisíciletí. A jestliţe jejich mnoţství představovalo armádu, znamenalo to, ţe přicházela válka. Pereneliny plné rty se zešikmily v úsměvu. Napadlo ji, ţe je jediný člověk na ostrově spolu s nejrůznějšími mytickými stvořeními, netvory a monstry, upíry a tvory,

148

kteří uvízli mezi lidskou a zvířecí podobou. V moři okolo plavaly mořské nymfy, v cele hluboko dole uvěznila pomstychtivou vraní bohyni Moriganu a z pevniny na ni útočila výjimečně mocná starobylá bytost nebo bytost druhé generace, to nebyly příliš růţové vyhlídky. Perenelin úsměv se pomalu vytrácel. Uţ se určitě ocitla i v horších situacích, ale právě teď si nemohla vzpomenout, kdy to bylo. A vţdycky měla Nikolase po boku. Společně byli neporazitelní. Zespodu z dolních chodeb zavál lehký vánek, který jí pročechral vlasy, pak se zvedl prach a v temnotě se objevil nějaký pohyb. Perenela couvla zpátky na slunce, kde se cítila nejsilnější. Pochybovala, ţe by to byla sfinga, určitě by cítila její nezaměnitelný pach, ve kterém se spojovalo piţmo lva, ptáka i hada. Ve dveřích se objevila postava, pomalu nabírala tvar a hloubku, jak na ní zasvítily sluneční paprsky. Skládala se červených částeček a lesknoucích se pavučinových vláken, byl to duch Juan Manuel de Ayala, objevitel Alkatrazu. Strašidlo se hluboce uklonilo. „Rád vás zase vidím v plné kráse i zdraví, madam,“ řekl starodávnou aţ archaickou formou španělštiny. Perenela se usmála. „Proč? Myslel jste, ţe se k vám připojím jako duch?“ Poloprůhledný de Ayala se vznášel ve vzduchu a opatrně zvaţoval odpověď, a pak zavrtěl hlavou. „Vím, že kdybyste zde na ostrově zemřela, nezůstala byste. Vaše duše by se odešla toulat světem.“ Perenela souhlasně přikývla, ale v očích se jí značil zármutek a lítost. „Odešla bych hledat Nikolase.“ Dokonalé zuby, které za ţiva námořník nikdy neměl, se najednou zaleskly ve svitu slunce. „Pojďte, madam,

149

pojďte se mnou. Myslím, že jsem nasel něco, co byste měla vidět.“ Otočil se a zamířil ke schodům dolů. Perenela zaváhala, sice de Ayalovi věřila, ale duchové nebyli zrovna bystří tvorové, a jednoduše se dali napálit. A pak vědma ucítila nepatrný a velmi slabý závan máty – moţná jen o trochu víc neţ náznak – doplněný vlhkým mořským vzduchem. Pak bez dalšího zdrţování následovala ducha do temného podzemí.

150

KAPITOLA 18

Nikolas Flamel seděl před dvěma velkými LCD monitory, po jeho levici se usadil William Shakespeare a Josh se nakláněl přes jejich ramena, aby viděl. Snaţil se drţet co nejdál od nesmrtelného básníka a dýchat jen pusou. Kdyţ se Shakespeare pohnul, neskutečný zápach se táhl za ním jako neodmyslitelný závoj. Kdyţ ovšem seděl na místě, puch se kolem něj usadil jak těţký smrdutý mrak. Palamédes a Sofie odešli ven nakrmit psy. „Věřte mi, je to docela jednoduché,“ vysvětloval Shakespeare trpělivě se vzrušením zvětšenými zornicemi, které ještě umocňovaly tlusté brýle. „Je to jen trochu upravené sledovací kouzlo, které mě Dee naučil před více neţ 400 lety.“ „Mohl bych při této příleţitosti upozornit na maličkost, ţe počítač je vypnutý?“ přerušil ho Josh, který si asi jako jediný teprve nyní všiml tohoto docela důleţitého faktu. „Zapnuté jsou jen monitory,“ dodal. „Ale my potřebujeme jen monitory,“ řekl záhadně Shakespeare a podíval se na alchymistu. „Dee vţdycky pouţíval ke sledovacímu kouzlu materiál, ve kterém se ostatní věci odráţely.“ „Sledovacímu kouzlu?“ Josh měl pocit, ţe uţ od Flamela jednou něco podobného slyšel. „Je to druh pátracího kouzla, které slouţí i ke sledování a špehování. Kdyţ jsem zůstával s Johnem Dee, vţdycky měl u sebe pro tyto účely zrcadlo,“ vysvětloval básník. Flamel přikývl. „Jeho slavný kámen zjevení, nebo magické čočky. Četl jsem o tom.“

151

„Dokonce předvedl jasnovidecké umění samotné královně Alţbětě ve svém sídle v Mortlake,“ vyprávěl Shakespeare. „Tolik ji vyděsilo, co viděla, ţe okamţitě utekla z jeho domu a nikdy se uţ nevrátila. Doktor mohl sledovat kohokoliv na jakémkoliv místě světa.“ Flamel přikývl. „Vţdycky mě zajímalo, jak to dělá.“ „Zdá se to jako televize,“ vmísil se do hovoru Josh, ale hned si uvědomil, ţe mluví o době zhruba sedmnáctého století. „Ano, je to dost podobné televizi, ale bez kamery, která by snímala a odváděla obraz. Tento starý postup pouţívaly starobylé bytosti,“ dodal Shakespeare. „Dar od jeho pána. Myslím, ţe to byla organická čočka, kterou dokázal aktivovat silou své aury.“ „A co se s ní asi stalo?“ podivil se nahlas Nikolas. Shakespeare se upjatě usmál. „Ukradl jsem mu ji v ten večer, co jsem utekl. Měl jsem v úmyslu ji vyuţívat sám, a aţ přijde správný čas, pouţít ji proti němu. Ale pak jsem si uvědomil, ţe pokud spojuje čaroděje a jeho pána, mohla by pravděpodobně spojit s jeho pánem i mě. Proto jsem ji zahodil do Temţe v Southwarku, poblíţ místa, kde později stálo divadlo Globe.“ „Stejně by mě zajímalo, jestli tam stále je,“ mumlal si uţ spíš pro sebe alchymista. „Určitě je, zanesená pod staletými nánosy písku a bahna. Ale to nevadí, Dee mohl pro sledování pouţít jakýkoliv lesklý povrch, a také to velmi často dělal. K tomuto účelu slouţila zrcadla, sklo, krystaly a vyleštěné kameny, ale nakonec přišel na to, ţe úplně nejlepší je kapalina. Vpustil do tekutiny část své aury, tím vylepšil její přirozené vlastnosti a kapalina se stala jeho zrcadlem a ukazovala obrazy z celého světa, dokonce i z jiných

152

časů a epoch. Kdyţ měl dostatek času na přípravu, mohl dokonce takto vstoupit i do nejbliţších říší, které hraničí s naším světem. Také podobným způsobem mohl vyuţívat oči zvířat, kterými pak lépe sledoval svou kořist. Zvířata se pak stala jeho špehy.“ „Má neuvěřitelné schopnosti,“ souhlasil Flamel a vrtěl nevěřícně hlavou. „Kdyby se jen připojil k nám a bojoval proti starobylým bytostem z temnot.“ „Doktor většinou ke sledování pouţíval čistou vodu, i kdyţ jsem ho viděl pracovat i se sněhem, ledem, vínem, a pivem. Vše tekuté je dobré.“ Shakespeare se naklonil dopředu a poklepal na černý plátový rám monitoru. „A co zde máme my? Přece tekutý krystal.“ Alchymistovy oči se rozšířily zájmem a pak kývl. Zpod trička vytáhl cvikr, který nosil okolo krku, a usadil ho na nos. „Samozřejmě,“ zašeptal. „A vlastnosti tekutého krystalu mohou být zesíleny dodávkou elektrické nebo magnetické energie. To pak změní orientaci krystalů.“ Luskl prsty a na jeho ukazováčku se objevily zelené jiskřičky ne větší neţ špendlíková hlavička. Zatuchlý odér plechové boudy najednou provoněl intenzivní závan máty, a kroutící se rádoby kouřový obrazec okamţitě naskočil na obou monitorech. Flamel pohnul prstem a obě obrazovky zbělaly, zezelenaly a pak se z nich stala velká zrcadla, která odráţela jeho stárnoucí tvář obklopenou Joshem a Shakespearem. „To by mě nikdy ani ve snu nenapadlo, je to geniální.“ „Děkuji,“ zamumlal básník, kterého trochu vyvedlo z míry, ţe ho alchymista pochválil, a tak se na jeho tvářích dokonce objevil ruměnec. „Ale co pouţijeme místo zrcadla na druhé straně?“ zeptal se Flamel.

153

„Pavučinu,“ odpověděl překvapivě básník. „Zjistil jsem, ţe ať uţ jste v paláci nebo v chatrči, vţdycky se tam najde pavučina. Vlákna jsou vţdy plná vody, a tak vytvoří výborné zrcadlo.“ Flamel znovu kývl, ale očividně na něj udělaly básníkovy postřehy dojem. „Nyní potřebujeme něco, co vás spojuje s paní Perenelou.“ Nikolas sundal velký stříbrný náramek, který obepínal jeho zápěstí. „Perenela mi ho vyrobila úplně sama,“ vysvětloval, kdyţ ho pokládal na stůl. „Zhruba před sto lety nás po Americe honil maskovaný lovec. Ve zbraních pouţíval stříbrné kulky. Asi si myslel, ţe jsme vlkodlaci.“ „Vlkodlaci a stříbrné náboje!“ odkašlal pobaveně Shakespeare a zavrtěl hlavou. „Pane a jací jsou ti smrtelníci blázni!“ „Já jsem si taky myslel, ţe proti vlkodlakům jedině stříbrné kulky,“ řekl Josh, „ale jak slyším, není to zřejmě pravda.“ „Ne, není,“ řekl Flamel. „Vţdycky jsem dával přednost obyčejnému octu.“ „Nebo citronu,“ řekl Shakespeare. „Ale pokud není nic takového po ruce, docela postačí pepř.“ Pak si všiml Joshova zmateného pohledu a dodal: „Nastříkat na ně nebo hodit do očí a nosu. To je zastaví a začnou kašlat a kýchat, coţ ti dá dostatek času na útěk.“ „Ocet, citron, pepř,“ zabručel Josh. „Nezapomenu si je dát do svého balíčku proti vlkodlakům. A pokud na ţádného z nich nenarazím, vţdycky si můţu udělat salát,“ dodal ironicky Josh.

154

Shakespeare zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Ne, ne na to bys ještě potřeboval dobrý olivový olej a salát,“ řekl úplně váţně, „a olivový olej by ti nepomohl proti ţádnému z pololidských klanů.“ „I kdyţ je docela účinný proti španělským a italským čarodějnicím,“ doplnil Flamel uţ nepřítomně, jelikoţ vytvářel prapodivné kroutící se ornamenty na LCD obrazovkách. „To jsem nevěděl,“ řekl básník. „A jak se to…“ „Co se stalo s tím lovcem odměn?“ skočil do řeči básníkovi Josh, jelikoţ nechtěl nechat odvést řeč hovoru jinam. „Ano, Perenela nakonec skončila tak, ţe ho zachraňovala ze spárů Oh-mah.“ „Oh-mah?“ zeptali se naráz básník i Josh. „Sasquatch, pán lesů a hor,“ řekl Flamel a na chvíli se na monitoru objevil obraz velkého primitivního muţe s mohutnými svaly. Byl chlupatý od hlavy aţ k patě, pokrytý rezatou srstí a v ruce táhnul obří dřevěný kyj vyrobený z kořene stromu. „Big Foot – americká obdoba sněţného muţe.“ „No jasně,“ potřásl hlavou Josh. „Takţe v Americe opravdu ţijí?“ „Samozřejmě,“ řekl Flamel přezíravě. „Kdyţ Perenela toho lovce zachránila před Oh-mah,“ pokračoval alchymista a rukou hladil náramek, „odvděčil se jí tím, ţe jí věnoval své stříbrné náboje.“ Zelená jiskra přeskočila přes náramek. „Viděl jsem, jak pomocí aury kulky roztavila a vytvarovala kaţdý záhyb a spoj.“ Místnost opět zaplnila mátová vůně. Alchymista vzal náramek do ruky a sevřel ho v dlani. „Vţdycky říkala, ţe v náramku se mnou bude i část jí samé.“

155

A najednou zablikaly oba monitory a trojice zjistila, ţe se dívá do tváře Perenely Flamelové.

156

KAPITOLA 19

I kdyţ Perenelu vedl duch španělského námořníka, stejně věděla kudy jít. Sledovala vůni máty dolů hlouběji k celám. Byla jasná a bohatá, ţe téměř překryla pach chátrající budovy doplněný vlhkým slaným vzduchem. Také se zde objevil další odér, a to zvířecí piţmo, které připomínalo zoologickou zahradu. De Ayala se zastavil před vchodem do jedné z cel a ustoupil stranou, aby Perenela viděla na velkou pavučinu, která vyplňovala celé dveře. Kruhová pavučina se třpytila kapkami vody a vůně máty přicházela odsud. „Nikolasi?“ zašeptala zmatená Perenela. Nemohla se plést, neomylně poznávala známou vůni manţelovy aury… Ale jak se dostala sem? Snaţila se prozkoumat pavučinu ve vchodu do cely. „Nikolasi?“ zašeptala znovu. V tu chvíli se naráz všechny kapky zachvěly a splynuly v jednu velkou zrcadlovou plochu, která nejdříve odráţela její obraz, pak ztmavla a pomalu odkrývala propracovaný vzor. Praskající zelené vlákno se kroutilo v důmyslný obrazec a Perenela uslyšela vzdálený Nikolasův hlas – „Vždycky říkala, že v náramku se mnou bude i část jí samé.“ Následně se pavučina opět probudila k ţivotu a ukázala tři udiveně vypadající tváře, které vystupovaly z tmavého pozadí. „Nikolasi!“ přerývaně zašeptala Perenela. Skoro se neubránila, aby její aura nezazářila. Bylo těţké uvěřit, ţe opět vidí svého manţela, ale takový byl celý svět, ve kterém ţila. Instinkty jí napovídaly, ţe Nikolas pouţil

157

nějakou formu jasnovidectví, a to sledovací kouzlo, které prostřednictvím vody v pavučině umoţňovalo spojení mezi nimi. Ale také věděla, ţe Nikolas nic podobného neumí, jasnovidectví se nikdy nevěnoval. Nikolas ji ovšem nepřestával překvapovat, i po těch šesti stech letech manţelství. „Nikolasi,“ zašeptala znovu. „Jsi to ty!“ „Perenelo! Moje Perenelo!“ Radost, kterou slyšela v Nikolasově hlase, ji téměř vzala dech. Vědma zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí hrnuly do očí. Pak se soustředila na jeho tvář, kterou si podrobně prohlíţela. Vrásky na jeho čele se prohloubily, a nové kolem očí a nosu přibyly, pod očima se mu barvily tmavé kruhy a vlasy zešedly. Ale to nevadilo, hlavně ţe je naţivu. Cítila, ţe jí spadl velký kámen ze srdce. Sfinga ji nahlodala, ţe Nikolas neunikne zkáze. Morigana prozradila, ţe Paříţí se prohnal Nidhog… Perenela se bála jen pomyslet, co se asi s Nikolasem mohlo stát. Ale nyní ho viděla, sice staršího, jistě unavenějšího, ale určitě ţivého! Ten chlapec, Josh, stál vedle Nikolase. Také vypadal unaveně. Na čele měl špinavé šmouhy a očividně se dost dlouho nečesal, ale jinak vypadal, ţe je v pořádku. Trochu ji zneklidnilo, ţe nevidí Sofii. A kde byla Scathach? Kdyţ se podívala na muţe vedle manţela, připadal ji známý, jako by ho uţ někde viděla. „Chybíš mi,“ řekl Nikolas. Zvedl ruku a roztáhl prsty. Perenela na druhém konci světa automaticky zopakovala jeho gesto a na chvíli to vypadalo, ţe se jejich prsty spojily. Přesto si Perenela dávala dobrý pozor, aby neporušila křehkou pavučinu, protoţe by pak riskovala přerušení spojení.

158

„Není ti nic?“ zašeptal Nikolas téměř tak tiše, ţe to slyšela jen Perenela a jeho obraz v pavučině se rozkmital kvůli průvanu větru, který zavál od otevřených dveří na druhé straně chodby. „Jsem v pořádku,“ odpověděla Perenela. „Rychle, Pery, nemáme moc času. Kde jsi?“ „Nejsem tak daleko od domova, jsem na Alkatrazu. A ty?“ „Bohuţel o dost dál. Jsem v Londýně.“ „Londýn! Morigana mi řekla, ţe jsi v Paříţi.“ Nikolas se usmál. „No, ale to bylo včera, dnes uţ jsme v Londýně, ale ne na dlouho, pokud to tedy půjde. Můţeš pryč z ostrova?“ „To bohuţel nemůţu.“ Perenela se smutně usmála. „Ostrov patří Johnovi Dee. Dole ve vězeňských chodbách se volně potuluje sfinga, a cely jsou plné příšer a netvorů, také přístup po moři brání mořské nymfy.“ „Hlavně se někde schovej a zůstaň v bezpečí, přijdu si pro tebe,“ řekl rozhodně Nikolas. Perenela kývla. Neměla jediný důvod manţelovi nevěřit, věděla, ţe udělá všechno pro to, aby se k ní dostal, ale jestli to bude včas, to uţ je jiná otázka. „Já vím, ţe přijdeš.“ Ţili spolu tak dlouho, dokonce za poslední století v klidu, bez záhadných událostí a kontaktu s magickým světem včetně starobylých bytostí, ţe někdy zapomínala na alchymistovy znalosti, které byly bez hranic. „Máš uţ nějaký plán?“ „V Paříţi jsem vybral ze skrýše naší starou mapu energetických drah,“ řekl rychle a v očích se mu rošťácky zalesklo. „Je tu jedna dráha na salisburské pláni, která nás dostane přímo na horu Tamalpais. Vydáme se tam hned, jak…“ pak trochu Nikolas zaváhal.

159

Perenela si toho všimla a zneklidněla. „Kdy? Co máš v plánu, Nikolasi?“ „Je tu jedna věc, kterou musím v Londýně zařídit,“ odpověděl. „Je tu někdo, s kým by se děti měly seznámit.“ Perenelu najednou napadl tucet jmen, ale ţádné dost dobré. „Kdo to je?“ „Gilgameš.“ Perenela otevřela ústa na protest, ale rozhodný výraz Nikolasovy tváře, ji přesvědčil, ţe by to bylo marné. V alchymistových očích se zablesklo a téměř neznatelně pohnul hlavou k Joshovi. „Chci ho poţádat, aby děti zasvětil do magie vody.“ „Gilgameš,“ zopakovala, „král.“ Pak s nuceným úsměvem dodala: „Pozdravuj ho ode mě.“ „Jistě, budu,“ přikývl Flamel. „Tebe si určitě bude pamatovat. Trochu doufám, ţe nás pak nasměruje přímo k dráze, která nás zavede domů,“ dodal Nikolas. „Ještě mi rychle řekni, Nikolasi, jestli je všechno v pořádku? Co děti?“ „Ano, děti jsou se mnou,“ odpověděl Nikolas. „Jejich schopnosti byly probuzeny a Sofie byla zasvěcena do magie větru a ohně. Naneštěstí Josh ještě neměl příleţitost naučit se nějakému umění ţivlů.“ Perenela sledovala pozorně Joshovu tvář, kdyţ jí manţel popisoval situaci. I přes nedokonalý obraz viděla, nebo spíš cítila chlapcovo zklamání. „Je toho tolik, co bych ti chtěl říct,“ pokračoval Nikolas. „To určitě. Ale nezapomínáš na své dobré vychování,“ pokárala ho Perenela. „Nepředstavíš mě…“ Najednou ale toho muţe poznala, ještě neţ stačila dokončit otázku. „Není to pan Shakespeare?“

160

Muţ vedle Nikolase se uklonil tak hluboko, jak mu to jen dovolovala pozice v sedu: „Váš poníţený sluţebník, madam.“ Perenela mlčela. Ucítila brnění v rameni, do kterého ji střelili po Shakespearově zradě, ale na rozdíl od Nikolase nikdy na sobě nenechávala znát jakoukoliv zášť vůči chlapci. Věděla, jak nebezpečně přesvědčivý umí Dee být. Nakonec naklonila hlavu na stranu. „Vypadáte dobře, pane Wille.“ „Děkuji madam. Před téměř čtyřmi sty lety jsem na vaši počest napsal verš – ona stářím nevadne, její věčná rozmarnost návykem nezevšední – a zdá se, ţe ten verš platí stále. Jste nádherná jako vţdy.“ Rychle se přerývaně nadechl. „Dluţím vám omluvu, madam. Kvůli tomu, co jsem provedl, jste málem přišla o ţivot. Udělal jsem velkou chybu.“ „Vybral jste si špatnou stranu, Wille.“ „Dnes uţ to vím, madam.“ Smutek a lítost byly jasně zřetelné v hlase. „Ale určitě jste neudělal chybu, kdyţ jste své chyby nechal na té druhé straně, ţe?“ zeptala se opatrně. Básník se upřímně usmál a hlavou se uklonil, jako by chtěl poděkovat za důvěru. „Perry, já jsem Willu Shakespearovi křivdil, není to spojenec a uţ vůbec ne přítel Johna Dee.“ Nikolas pak máchl rukou a dodal: „Navíc umoţnil tohle spojení.“ Perenela se na oplátku uklonila básníkovi. „Děkuji vám, Wille. Ani nedokáţu vyjádřit, jak jsem vděčná, ţe na vlastní oči vidím Nikolase ţivého a zdravého.“ Shakespeare se začal trochu červenat a ruměnec postupoval i přes jeho plešatějící hlavu. „Nemáte za co, madam, bylo mi potěšením.“

161

„A co ty, Joshi? Jak je ti?“ Chlapec přikývl a odpověděl: „Myslím, ţe to jde. Je to dobrý, opravdu.“ „A co Sofie?“ „Uţ je jí fajn. Naučila se ovládat vítr a oheň. A měla jste vidět, co jsme provedli s chrliči na Notre-Dame.“ Perenela stočila své zelené oči k manţelovi a zvedla obočí v němé otázce. „Jak uţ jsem říkal, je toho tolik, co bych ti chtěl říci,“ alchymista se nahnul dopředu. Začal v angličtině, ale pak brzy přešel do rodné francouzštiny. „Byli jsme v pasti, obklíčeni starodávnými obránci města. Chlapec nabil dívčinu auru svou energií – stříbro a zlato společně. Jejich síla byla neuvěřitelná: porazili pomocí kombinace obou magií ţivlů, které ovládla Sofie, i Niccolu Machiavelliho a čaroděje najednou. Perenelo, konečně jsme je našli: máme dvojčata, o nichţ mluví věštba!“ Pavučina se v tu chvíli zavlnila náhlým náporem zatuchlého vzduchu z druhého konce chodby. Nikolasova tvář se rozdělila do miliónů malých tvářiček, kaţdá v jednotlivé kapce vody. Potom se zase spojily v celistvý obraz alchymistovy tváře. „Madam…,“ zašeptal naléhavě de Ayala, „něco se sem blíží.“ „Nikolasi,“ řekla Perenela rychle, „musím jít.“ „Přijedu, jak jen to nejrychleji bude moţné,“ odpověděl alchymista. „Já vím. Jen buď opatrný. Stárneš rychle a věk se jiţ viditelně vrývá do tvé tváře.“ „Pery, poslední slovo nebo radu, prosím,“ dodal Nikolas. „Pan Shakespeare si myslí, ţe bychom tu měli zůstat a bojovat, ale jsme v centru území Johna Dee, v

162

Londýně, a čeká nás neskutečná přesila. Co si myslíš ty, ţe bychom měli dělat?“ „No, Nikolasi,“ radila Perenela s téměř zapomenutým bretaňským přízvukem svého mládí. V tváři v tu chvíli jako by jí rysy zhrubly a zpřísněly. Oči získaly skleněný vzhled a pak se vrátila zpátky k angličtině. „Je čas k útěku, a jindy zas čas k zastavení a k boji s nepřítelem. Nikolasi, často jsem tě přemlouvala, abychom se zastavili a bojovali. Máš za sebou pět set let studia alchymie, kterou můţeš proti čaroději a těm z temnot pouţít. Ale ty jsi mi vţdy vysvětloval, ţe nejdřív musíš najít dvojčata. Tedy, nyní jsi je našel. A říkal jsi, ţe mají veliký potenciál. Pouţij jejich sílu. Zaútočte přímo v srdci impéria Johna Dee, ať vidí, ţe nejsme úplně bezbranní. Tentokrát je čas zůstat a bojovat, Nikolasi.“ Alchymista přikývl. „A ty hlavně dávej pozor, zůstaň v bezpečí, dokud se k tobě nedostanu.“ Perenela se uţ chystala přikývnout, kdyţ vtom se proti ní pavučinou prodrala děsivá příšera s obřími tesáky a pařáty napřaţenými k útoku.

163

KAPITOLA 20

Alchymista, Josh a Shakespeare viděli, ţe se Perenela chystala přikývnout… A pak se obraz rozpadl do malinkatých částí. Ještě předtím si ale všichni všimli záblesku velkých zahnutých tesáků. Automaticky všichni tři odskočili od obrazovky, i kdyţ věděli, ţe jsou na rozdíl od Perenely v bezpečí. „Co… se stalo?“ zeptal se vyděšeně Josh. Levá obrazovka byla tmavá jako vypnutá, a pravá se třpytila vzorkem červených a zelených teček. Flamel levou rukou tiskl stříbrný náramek, aţ měl klouby do běla. Mátově zelený plamínek tancoval okolo kovu a prsty pravé ruky přitiskl na obrazovku. LCD obrazovkou projely všechny barvy spektra, a pak se objevily náhodné a úzké barevné pruhy, které protínaly černé pozadí. Dlouhé svislé pruhy ukazovaly letmé části prázdné chodby na druhé straně světa. A po Perenele jako by se slehla země. „Co to sakra bylo?“ zeptal se Josh. Shakespeare zavrtěl hlavou. „Nemám sebemenší tušení.“ Pak ohnul pravé zápěstí a na pěti bodech se dotknul obrazovky. S jeho prsty se spojilo pět barevných pruhů. „Něco se vrhlo na madam Perenelu. Muselo to přijít skrz pavučinu.“ Nehtem poklepal na monitor. „Vypadá to, ţe jsme stále spojeni, díky potrhaným kouskům pavučiny. Můţu to zkusit znovu.“ „Je…jev pořádku?“ ptal se hned ustaraně Josh. Všiml si, ţe náramek se rozlomil na dva kusy a uprostřed se roztavil na stříbrné kapky. „Nikolasi?“

164

Flamel neřekl ani slovo. Třásl se, tvář zbledla a rty zmodraly, formovalo se na nich Perenelino jméno, ale nebyl schopný je říct nahlas. Obraz na monitoru se zavlnil… a pak uviděli Perenelu. Utíkala od nich s rukama nataţenýma dopředu. Přes holé rameno měla dlouhý krvavý šrám, který pokračoval dolů na paţi. Rána vypadala hluboká a ošklivá. „Perenelo,“ zašeptal Flamel, ale zvuk, který vyšel z jeho úst, připomínal spíš hluboký ustaraný povzdech. A pak spatřili zbytek. Chodbou se pomalu pohybovalo stvoření, které sledovalo vědmu. Josh nikdy předtím nic podobného neviděl. Tvor byl zároveň krásný i děsivý. Byl zhruba Joshovy výšky s chlapeckou tváří příjemně buclatou se zdravou načervenalou barvu. Zatímco tělo bylo naopak vyzáblé. Kosti a ţebra zřetelně vystupovaly pod šedobílou kůţí. Nohy vypadaly zpola jako lidské, napůl jako ptačí pařáty a po kamenné chodbě hlasitě klapaly. Na lidských rukách pozornost rozhodně upoutávaly dlouhé ostré černé drápy, které byly zatočené jako kočičí. Z kostnatých zad vyrůstala velká netopýří křídla, která to stvoření táhlo za sebou. Pak se v záběru objevila druhá postava. Tentokrát ţenská. Černočerné lesknoucí se vlasy rámovaly dokonale krásný obličej, ale tělo měla ještě vyhublejší neţ chlapec. Křídla měla dokonce potrhaná a pořezaná a za sebou táhla i levou nohu. „Vetala, indičtí upíři,“ zašeptal vyděšený Flamel. „Pijí krev a jedí ţivé maso.“ Další postava se objevila před Perenelou. Mlhavá a nehmotná a vypadala jako muţská a lidská. Ruce sevřené v pěsti a zoufale úpěl.

165

Flamelova aura zazářila jasně zelenou barvou okolo celého těla a vůně máty přebila jakýkoliv pach široko daleko. „Musím jí pomoci,“ sdělil zoufale. V ten moment Palamédes vrazil do dveří plechové boudy. „Vaše aura – okamţitě ji zhasněte!“ rozkázal. V rytířových stopách vešla Sofie se zvědavě vykulenýma očima, a venku za ní svítily rudé oči psů, kteří se shromáţdili u vchodu a začali štěkat a výt. „Perenela má problémy,“ řekl Josh a díval se sestře do očí. Věděl, ţe Sofie si Perenelu opravdu oblíbila. „Flamele, okamţitě přestaňte!“ zakřičel rytíř. Ale alchymista si ho nevšímal. Schoval do levé dlaně poničený stříbrný a náramek a sevřel prsty. Okolo pěsti se mu objevilo jasné zelené světlo. Pak přitiskl pravou ruku na obrazovku a zavolal: „Perenelo!“ Vůni Flamelovy aury smetl náhlý závan kořeněné vůně hřebíčku, kdyţ saracénský rytíř chytil alchymistu za rameno. „Musíte přestat, Nikolasi, nebo nás všechny odsoudíte ke zkáze!“ Pak ale Flamelova aura začala zářit ještě jasněji, nejdříve pronikavou smaragdovou, pak světélkující nefritovou aţ nakonec tmavě olivovou barvou. Rytíř byl odhozen od Nikolase dozadu a kolem jeho těla se objevila zbroj, kdyţ narazil do zdi s dostatečnou silou, aby ohnul plechovou stěnu. Kolem spojů v brnění šlehaly malé zelené plamínky. „Wille! Zastav ho!“ zařval rytíř. „Přeruš spojení!“ „Pane, prosím vás…,“ chytil básník alchymistu za rukáv a zatahal ho. Malinkaté plamínky okamţitě vyšplhaly na jeho paţi, a Shakespeare vrávoravě ustoupil vzad, a začal hasit chladný oheň.

166

Josh se přiblíţil a postavil se vedle alchymisty. Nespustil oči z obrazovky a zeptal se: „O co se to pokoušíte?“ „Posílit Perenelinu auru svou,“ zoufale vysvětloval Nikolas. „Vetala ji rozsápou na cáry, ale obávám se, ţe na to nejsem dost silný.“ V jeho hlase převládalo zděšení a zoufalství, ţe nemůţe své ţeně pomoci. Josh se podíval na Sofii a uviděl letmé přikývnutí hlavou, a pak se obrátil znovu k alchymistovi. „Pomůţu vám,“ řekl. „Pomůţeme vám,“ dodala Sofie. Dvojčata se postavila po obou stranách alchymisty, Sofie napravo, Josh nalevo a kaţdý z nich poloţil ruku na Flamelovo rameno. Josh se znovu podíval na Sofii a zeptal se: „A co máme dělat teď?“ Pak ale vůně v místnosti zesílily a promíchávaly se jako v prapodivném koktejlu. Jejich intenzita byla tak silná, ţe se člověku aţ zvedal ţaludek: pomeranče, vanilka, hřebíček a máta, to vše se míchalo s pachem smaţeného a spáleného jídla a samozřejmě s nemytým zápachem básníkova těla a toulavých psů venku. Saracénský rytíř zakřičel, ale jeho slova zanikla v praskajících aurách dvojčat, které pokryly jejich těla. Zlato a stříbro prskalo a syčelo, kdyţ se dotklo uţ nevýrazné alchymistovy zelené aury, kterou to neuvěřitelně nabilo, a okamţitě zazářila v plné síle jasná a jiskřící zlatými a stříbrnými tečkami. „Alchymisto!“ Vykřikl Palamédes znovu. „Tím jsi na nás poslal zkázu a záhubu!“ „Perenelo!“ zvolal Nikolas a rozprostřel prsty po monitoru. Kroutící se zelené, ţluté a stříbrné spirály se

167

vlnily po jeho paţi dolů, postupně obalily kaţdý prst a vsákly se do monitoru. Obrazovka uprostřed zapraskala a začala dýmat. A pak se ozval Perenelin hlas, tenoučký a vysoký, ale naprosto zřetelný. „Nikolasi! Přestaň! Hned!“ a zněla dost vyděšeně. V levém rohu obrazovky viděli, jak se k ţivotu probudila její ledově bílá aura a hned zhasla. „Nikolasi!“ zvolala znovu Perenela. „Cos to udělal, tím jsi mě zabil!“ A pak se monitor roztekl a roztavil do hromádky bublajícího plastu a skla.

168

KAPITOLA 21

Doktor John Dee vešel do haly příletů na londýnském letišti. Nebyl překvapený, ţe spatřil muţe v černém obleku, bílé košili a slunečních brýlích, který na něj u východu čekal. V ruce drţel ceduli s jeho jménem samozřejmě čitelně vytištěným. Čaroděj totiţ jiţ dříve zavolal do své londýnské pobočky Enoch Enterprise, aby vše připravili na jeho příjezd. „Já jsem Dr. John Dee,“ řekl a podával muţi svůj malý kufřík, přičemţ si sám nechal jen notebook. „Ano, pane, poznal jsem vás, prosím následujte mě.“ Dee měl pocit, ţe uslyšel náznak přízvuku, který byl typický pro blízký střední východ, a po chvíli si byl téměř jistý, ţe muţ pochází z Egypta. Sel za muţem aţ k anonymní černé limuzíně, která stála přímo před dveřmi letiště na místě zákazu parkování. Řidič otevřel zadní dveře a ustoupil. V ten okamţik ale Dee ucítil známou vůni a uvědomil si, ţe ani auto, ani řidič rozhodně nepřijeli z jeho společnosti. Během té chvilky mu hlavou prolétla myšlenka, aby se rychle otočil a utekl…, ale pak si vzpomněl, ţe není kam. „Děkuji,“ řekl zdvořile a nasedl do tmavého interiéru. Dveře se s lehkým automatickým kliknutím zavřely. Vnitřek auta byl natolik nasycen známým pachem, ţe měl co dělat, aby vůbec mohl dýchat. Seděl ale tiše, slyšel, jak řidič naloţil jeho zavazadlo do kufru a za moment uţ limuzína lehce odrazila od chodníku. Čaroděj vedle sebe poloţil brašnu s notebookem, a pak se otočil, aby se podíval na osobu v kápi, o které tušil, ţe

169

bude sedět na druhém konci koţených sedadel. Přemáhal se, aby se usmál, a distingované se uklonil. „Musím přiznat, ţe jsem překvapen, madam – a samozřejmě je mi potěšením, ţe se s vámi setkávám.“ Obrys v temném koutě se pohnul a látka jejích šatů zašustila. Pak se rozsvítilo světlo a Dee, přestoţe ho pronikavý odér dopředu varoval, uviděl děsivou obrovskou hlavu lvice jen pár centimetrů od své vlastní. Světlo se odráţelo od jejích nelítostných ostrých špičáků a tlustých vousků. Bastet, jedna z nejhrozivějších starobylých bytostí, zvedla hlavu a svýma velkýma ţlutýma očima si přeměřila čaroděje. „Začínáte mi lézt pěkně na nervy, doktore Johne Dee,“ zavrčela. Dee se přinutil k úsměvu, pak se konečně odtrhl od neblahých špičatých zubů a stočil pohled na rukáv, odkud setřásl rukou neviditelné zrnko špíny. „Pak jste se připojila k většině, hodně lidí mě nemá příliš v lásce. Ale abych byl spravedlivý,“ dodal lehce, „já také hodně lidí nemám rád. Vlastně většinu. Ale věřte, madam, ţe na srdci mi leţí jen vaše blaho.“ Světlo klaplo, a Bastet se opět ponořila do tmy. Čaroděje najednou něco napadlo, a tak se hned zeptal: „Myslel jsem, ţe nemáte ráda ţelezo a kvůli tomu nepouţíváte ţádné moderní výdobytky jako auta.“ „Ţelezo na mě nepůsobí jako jed, v tom mám od ostatních starobylých bytostí výhodu. Dokáţu ho i na krátké časové úseky vystát, navíc toto auto je z větší části z uhlíkového vlákna.“ Dee smutně přikývl a dobře si zapamatoval, ţe ţelezo není toxické pro všechny starobylé bytosti. Vţdycky však vycházel z toho, ţe právě doba ţelezná vyhnala pradávné

170

vládce z tohoto světa. Byl v jejich sluţbách více neţ čtyři sta let, stále ale o nich věděl tak málo. Limuzína zpomalila a zastavila. Přes zatemnělá skla Dee stačil zpozorovat červenou na semaforu. Počkal, aţ se objeví zelená a znovu se rozjedou, neţ se odváţil opět promluvit. „Můţu se jen zeptat, co jsem provedl, ţe jsem vás rozzlobil?“ zamumlal, i kdyţ byl sám se sebou spokojený, ţe jeho hlas nezněl vystrašeně. Bastet patřila k jedněm z mála z prapůvodní generace, a dokonce patřila k vládcům na Danu Talis. I po potopení ostrova, byla léta uctívána ve starém Egyptě, a i mnohé země a národy od Inků aţ po Čínu ctili kočky právě jako vzpomínku na dobu, kdy chodila mezi lidmi po zemi. Dee uslyšel šustit papír a otáčení stránek, aţ mu nakonec došlo, ţe Bastet čte v úplné tmě. „Chytáte na sebe jen samé problémy, jste potíţista, doktore. Cítím to z vás jako prapodivný závan síry, jiţ jste si oblíbil.“ Znovu byl slyšet zvuk mačkaného a trhaného papíru, který někdo pomalu a systematický cupoval na kousky. „Pečlivě jsem si prostudovala vaši sloţku. Není to moc lichotivé čtení. Moţná ţe jste náš nejlepší agent, ale osobně bych se hádala, jestli jste byl kdy nějak zvlášť uţitečný. Selhával jste znovu a znovu ve svém úsilí zajmout Flamelovy a ve stopách vám šla jen zkáza a smrt. Máte za úkol chránit existenci starobylých bytostí, a přece jste to byl vy, kdo před třemi dny zničil ne jeden ale tři propojené světy. Navíc vaše poslední dobrodruţství v Paříţi mělo aţ nebezpečně blízko tomu, aby odhalilo lidskému světu naši přítomnost na zemi. Dovolil jste dokonce, aby se Nid-hog prohnal ulicemi Paříţe.“

171

„No, tohle byl vlastně Machiavelliho nápad…“ začal čaroděj. „Mnoho z nás by hlasovalo pro vaši likvidaci,“ pokračovala Bastet hlubokým hlasem. A tato věta překvapila čaroděje nejvíce. „Ale já jsem věrně slouţil starobylým bytostem z temnot, a to po celá staletí,“ obhajoval se naříkavě. „Vaše metody jsou kruté a překonané,“ vysvětlovala Bastet. „Ve srovnání s Machiavellim, on je skalpel, čistý a přesný, kdeţto vy jste starý meč, krutý a plundrující. Jednou jste dokonce téměř vypálil toto město do základů. Vaši spojenci a sluhové kdysi zabili milión lidí v Irsku, dalších sto třicet lidí zemřelo v Tokiu. A i přes tyto ztráty na lidských ţivotech jste stejně Flamelovy nikdy nechytil.“ „Můj úkol byl zajmout Flamelovy a získat Kodex, ať to stojí, co to stojí. To bylo to nejdůleţitější,“ vyhrkl Dee rozzlobeně, coţ mu ubíralo na opatrnosti. „Udělal jsem, co jsem musel, abych uspěl. A před třemi dny, jestli vám můţu připomenout, jsem knihu mága Abraháma získal.“ „A i v tom jste selhal,“ zašeptala Bastet chladně. „Kodex není úplný, chybí dvě poslední stránky.“ Dech starobylé bytosti změnil tempo a Dee si i přes naprostou tmu všiml, ţe po mase páchnoucí dech se nebezpečně přiblíţil k jeho tváři. „Čaroději, jiţ dlouho jsi pod ochranou mocné bytosti, moţná nejmocnější ze všech, a jen díky tomu jsi přeţil aţ dodnes,“ zpřísnila tón Bastet a z temnoty zasvítily její ţluté oči. „Kdyţ ostatní volali po vašem potrestání, byl to váš pán, kdo vás bránil. Ale zajímalo by mě – a nejsem rozhodně sama – proč zrovna tak mocná bytost pouţívá tak poškozený nástroj?“

172

Vyřčená slova zamrazila Johna Dee v zádech. „Jak jste mě to nazvala?“ se mu nakonec podařilo zašeptat. V ústech měl sucho a jazyk ho příliš neposlouchal. Bastetiny oči zazářily. „Poškozený nástroj.“ Dee ztratil dech. Snaţil se uklidnit srdce bijící na poplach. Uplynulo více neţ čtyři sta let, co naposledy slyšel tato slova, ale zůstala doslova vryta do jeho paměti. Nikdy je nezapomněl a v mnoha ohledech i formovaly jeho ţivotní dráhu. Otočil tvář od Bastetina páchnoucího dechu a opřel čelo o chladivé sklo okna. Díval se do noci, jejíţ míhající světla ho nesla znovu do bolestné minulosti. Jel centrem Londýna jednadvacátého století, ale kdyţ zavřel oči, zřetelně si vzpomínal, kdy se naposledy cítil tak mizerně. Za vlády Jindřicha VIII. Tehdy ta slova slyšel naposledy. Dlouho pohřbené, ale nikdy zapomenuté vzpomínky zaplavily znovu jeho podvědomí, a on věděl, ţe Bastet právě tato slova vyřkla záměrně, nemohla to být náhoda. Dávala mu tím najevo, jak moc toho o něm ví a nebude se zdráhat proti němu pouţít cokoliv. Byl 23. duben 1542. V Londýně panoval jeden z těch deštivých dnů a John Dee stál před svým otcem Rolandem v jejich domě na Thames Street. Měl patnáct let, i kdyţ vypadal starší, ale právě v tuto chvíli si připadal jako desetileté dítě. Schovával ruce sevřené v pěsti za zády, a nebyl schopný se vůbec pohnout, bál se promluvit, ba dokonce i dýchat. Srdce mu bilo tak prudce, ţe se celý třásl. Věděl, ţe pokud se pohne, tak by upadl, nebo by se obrátil a utekl z místnosti jako malý kluk. A kdyby promluvil, nevydal by ze sebe nic jiného neţ nářek. Ale slíbil si, ţe před Rolandem Dee neukáţe

173

sebemenší slabost. Přes pravé rameno svého otce viděl skrz malé čtyřúhelníkové okenní tabulky vršek londýnského Toweru, který se nalézal nedaleko. Stál nehnutě a tiše, aby mohl jeho otec pokračovat ve čtení. John Dee vţdy věděl, ţe je jiný neţ ostatní. Byl jediné dítě svých rodičů a od maličká měl výjimečné nadání pro matematiku a jazyky. Uměl číst a psát nejen v angličtině, ale také latinsky a řecky, a sám se naučil francouzsky a trochu německy. Byl plně oddán své matce Jane, která vţdy stála na jeho straně proti otci tyranovi. Matka ho podporovala, aby šel na univerzitu do Cambridge. John si myslel – a doufal, ţe to otce potěší, ale Roland Dee byl obyčejný obchodník s látkami, který si drţel malé místo u dvora Jindřicha VIII. a vysoké vzdělání ho děsilo. Roland viděl, jak skončili vzdělaní muţové u dvora, bylo velice jednoduché rozzlobit krále, a muţi, kteří tak činili příliš často, většinou skončili ve vězení nebo mrtví, samozřejmě s propadnutím veškerého majetku. John věděl, ţe otec po něm chce, aby převzal rodinný obchod a na to nepotřeboval ţádné další vzdělání, jen umět číst a psát a trochu počítat. Ale John Dee chtěl víc. Zmíněného dubnového dne v roce 1542 konečně sebral odvahu a řekl otci, ţe půjde na univerzitu, ať uţ s tím souhlasí nebo ne. Jeho dědeček, William Wild souhlasil, ţe bude platit školné a Dee se přihlásil bez povolení otce. „A kdyţ půjdeš do té školy, co pak?“ chtěl vědět Roland, neupravená bradka se mu zjeţila rozčilením. „Akorát ti naplní hlavu nesmysly. Naučíš se svou latinu a řečtinu, matematiku a filozofii, historii a geografii, ale co z toho budu mít já, a k čemu to bude tobě? Nebudeš spokojený ani s tím. Budeš stále hledat další a další

174

znalosti, a to tě přivede na cestu do pekel, můj synu. Nikdy nebudeš spokojený, protoţe nikdy nebudeš vědět dost.“ „Říkejte si, co chcete,“ zvládl patnáctiletý hoch odpovědět svému otci. „Já stejně půjdu.“ „Pak budeš jako nůţ, který se brousí příliš často, budeš tupý a stane se z tebe poškozený nástroj… a k čemu je takový poškozený nástroj?“ Doktor John Dee otevřel oči a znovu se zahleděl na současné londýnské ulice. Od zmíněného dne uţ se svým otcem mluvil zřídka, i v dobách, kdy byl starý muţ uvězněný v Toweru. Dee odešel do Chelmsfordu, a pak na nově zaloţenou Trinity kolej a rychle si vybudoval pověst jednoho z nejvzdělanějších lidí své doby. Přišel i čas, kdy si vzpomněl na slova Rolanda Dee a uvědomil si, ţe jeho otec měl nakonec pravdu, jeho touha po nových znalostech a dovednostech byla neutišitelná, vedla ho po temných a nebezpečných cestách a nakonec ho i přivedla ke starobylým bytostem. Někde vzadu v mysli, v nejstřeţenějších místech lidského podvědomí, kde se ukrývají ty nejbolestivější vzpomínky, číhala tato nepříjemná slova – Poškozený nástroj. Nezáleţí na tom, čeho dosáhl – na jeho výjimečných úspěších, úţasných objevech a obdivuhodně přesných předpovědích, ani na jeho nesmrtelnosti a spojenectví s bytostmi, které lidé uctívaly po generace jako bohy a legendy – ta nešťastná slova ho zesměšňovala a degradovala, protoţe někde hluboko uvnitř se bál, ţe otec měl nakonec pravdu i v tom, ţe je skutečně poškozený nástroj.

175

Dee si odkašlal, zvedl čelo od okénka, nasadil ţertovný úsměv a otočil tvář zpět do tmy uvnitř auta. „Nevěděl jsem, ţe o mě máte celou sloţku.“ Zaskřípalo koţené sedadlo, jak Bastet změnila polohu. „Máme sloţky o všech nesmrtelných i smrtelných, kteří jsou v našich sluţbách. Ale vaše je obsáhlejší, neţ všechny ostatní dohromady.“ „To mi lichotí.“ „Nemělo by. Je to, jak uţ jsem řekla, přehlídka selhání a neúspěchů.“ „Je mi líto, ţe to vidíte v tomto úhlu,“ řekl Dee tiše. „Naštěstí se nemusím zodpovídat vám, ale vyšší moci,“ dodal stále s tím posměšným úsměvem na tváři. Bastet zasyčela jako kočka, kterou někdo chytil za ocas. „Ale dost toho škádlení,“ pokračoval čaroděj a ruce třel rychle o sebe. „Co vás přivedlo do Londýna? Myslel jsem, ţe jste se po našem výletu do Mill Valley vrátila do svého domu na Bel Air.“ „Dnes mě kontaktoval někdo z mé minulosti.“ Hlas starobylé bytosti zněl jako hluboký rozzlobený rachot. „Někdo, o kom jsem si myslela, ţe je jiţ dlouho po smrti. Někdo, koho uţ jsem nikdy nechtěla potkat.“ „Nevím však, co to má co dělat se mnou…“ začal čaroděj. „Mars mstitel mě dnes kontaktoval.“ Dee se narovnal. Nyní se i jeho oči přizpůsobily tmavému interiéru a mohl rozeznat obrys Bastetiny kočičí hlavy proti světlejšímu obdélníkovému oknu auta. „Mars s vámi mluvil?“ „Poprvé za celá staletí. A poţádal mě, abych vám pomohla.“

176

Dee přikývl. Kdyţ předtím opouštěl katakomby, stále neměl jasno. Mars mu nedal odpověď na jeho nabídku přivézt dvojčata zpět do Paříţe a donutit Sofii, aby odvolala kletbu. Znovu zašustila látka a kočičí pach bohyně zesílil. „Je to pravda?“ zeptala se s hlavou blíţ, neţ bylo čarodějovi příjemné. Čaroděj se odvrátil a chvíli mrkal, aby zahnal slzy, které se mu zápachem draly do očí. „Co jako má být… pravda?“ „Můţete ho osvobodit? Čarodějka ho proklela, a svou kletbu neodvolá.“ Jeden z důvodů, proč anglický čaroděj přeţil i na smrtícím dvoře královny Alţběty a další století poté, byl, ţe nikdy nesloţil slib, který by nemohl dodrţet, nebo výhruţku, kterou by nemínil vyplnit. Neodpověděl hned. Chvíli si rozmýšlel, co řekne, a pak nasadil na obličej neutrální masku, jelikoţ věděl, ţe i ve tmě vidí starobylá bohyně stejně dobře jako na světle. „Čarodějka předala veškeré své vědění té dívce, Sofii, o které víme, ţe je jedním z legendárních dvojčat. Dívka sama dokonce připustila, ţe ví, jak kouzlo zlomit. Kdyţ jí Mars ale poţádal – kdyţ ji prosil – aby ho osvobodila, odmítla. Vše, co potřebuji, je dát jí dobrý důvod, aby příště neodmítla.“ Čarodějovy kruté rty se zkroutily nahoru v pobavený úsměv. „A já umím být velice přesvědčivý.“ Starobylá bohyně zavrčela. „Vy ale nevypadáte příliš potěšené. Myslel jsem, ţe budete spíš ráda, ţe se do našich řad vrátí někdo jako Mars.“ Bohyně se zasmála prapodivným nepříjemným zvukem. „Nevíte o Martovi mstiteli vůbec nic, jak vidím.“

177

Čaroděj zaváhal a pak řekl: „Znám některé báje.“ „Kdysi byl hrdina, ale pak se z něj stalo monstrum,“ pronesla pomalu Bastet. „Čistá přírodní síla, nezkrotná, nevyzpytatelná a smrtící aţ za hranice chápání.“ „Nevypadáte, ţe byste ho zrovna měla ráda.“ „Ráda?“ zopakovala Bastet. „Milovala jsem ho. A právě proto nechci, aby se vrátil znovu na svět.“ Zmatený Dee zavrtěl hlavou. „A já bych řekl, ţe bychom ho mohli potřebovat v bitvě, která se chystá.“ „Jeho vztek můţe zničit celý svět a kaţdou sousedící říši… a pak ho bude muset nějaký hrdina z řad lidí nebo válečník z řad starobylých bytostí zničit nadobro a navţdy. Dokud je v katakombách, alespoň vím, kde je a ţe je v bezpečí.“ Dee se snaţil uspořádat vše, co slyšel. „Jak můţete říci, ţe jste ho milovala, a přece ho nechat odsouzeného k té ţivoucí smrti?“ Dee spíš ucítil, neţ uviděl zasvištění drápů, které prolétly před jeho tváří. V koţeném sedadle to prasklo a zasyčelo, kdyţ ho drápy protnuly. Kdyţ Bastet promluvila, hlas se jí třásl přívalem emocí. „Lidské národy nazývaly Marta mnoha jmény během věků. Já mu říkám Horus… a je to můj mladší bratr.“ Jako by Johna Dee opařili čajem. Opřel se do sedadla a zeptal se: „A proč na něj tedy čarodějka uvalila tu kletbu? Vy vlastně naznačujete, ţe to prokletí ho v podstatě chrání.“ „Protoţe ona ho milovala ještě více neţ já. Čarodějka z Endoru je jeho manţelka.“

178

KAPITOLA 22

Vědma utíkala před příšerou, která prošla skrz pavučinu. Stvoření očividně spalo v cele za ní. Všimla si náznaku pohybu na poslední chvíli, ale nebyla dost rychlá, aby unikla jeho dlouhým drápům. Rozpolcený dráp jí rozřízl kůţi na rameni a paţi. Rána bolela a brzy pálila jako v jednom ohni. Perenela věděla, ţe se musí dostat zpět na slunce, jak nejrychleji to půjde a ránu omýt vodou. Ani se nesnaţila přemýšlet, co příšera mohla mít za nehty. Za upírem zůstala potrhaná pavučina, přes kterou stále poskakovaly zelené jiskřičky, a vědmu napadlo, jestli to byly ony, co vzbudily krvelačnou příšeru. Kaţdý cár pavučiny stále ukazoval část Nikolase, Joshe i Shakespeara. A pak potrhanou pavučinou prošlo druhé stvoření. Perenela si všimla, ţe obě si byly dost podobné na to, aby byla dvojčata. Jejich tváře byly nádherné s jemnými indickými rysy, dokonalou pletí a velkýma hnědýma očima. Vzpomněla si, ţe většinou mají křídla obtočená kolem těla, aby zakrývala jejich vyhublá těla a dlouhé pařáty na nohách i rukách, aţ do poslední chvíle před útokem. Pomalu couvala chodbou a přemýšlela, co ještě ví o těchto tvorech. Jsou primitivní trochu jako ostatní zástupci zvířecí říše, jsou to noční tvorové, mají rádi temnotu a jako většina upírů jsou citliví na světlo a nesnesou sluneční paprsky.

179

Musí se dostat ke schodům za kaţdou cenu… ale neodvaţovala se otočit k upírům zády. De Ayala se objevil za upíry, zvedl obě ruce a prošel jimi. Mučivě zakvílel, zoufalý dlouhý nářek se nesl chodbou a krev při něm tuhla v ţilách. Zaúpění v sobě neslo naprostou beznaděj a samotu a strašidelně se odráţelo od kamenných zdí. Indičtí upíři ovšem ducha nevnímali a v centru jejich zájmu byla pouze vědma. Dokonce mírně pootevřeli pusu, ukázali své dokonalé bílé zuby a v koutcích se jim objevily sliny. De Ayala se vypařil a za chvíli se nad jejich hlavami ozvala rána, to jak prásknul dveřmi. Seshora se pomalu snášel prach, ale vetala šla neústupně za svým cílem. Pokračovala pomalu krok za krokem. „Madam, je mi to líto, ale nemůžu vám pomoci,“ řekl De Ayala zoufale, kdyţ se znovu objevil vedle vědmy. „Jako by věděli, že jsem jenom bezbranný duch a nemůžu jim jakkoliv ublížit.“ „Vypadají dost hladově,“ zamumlala Perenela, „a vědí, ţe z vás se nenasytí.“ Zastavila se, kdyţ si všimla, ţe zbytky pavučiny za upíry začínají svítit matným zeleným světlem. Uviděla dokonce část svého manţela, kolem jeho těla zářila jeho aura. „Perenelo.“ Nikolasův hlas byl slabý šepot. Kolem obrazu alchymisty se mihnul nějaký pohyb, a pak jeho aura silně zazářila. Svítila tak jasně, ţe přenesla mlhavé světlo z pavučiny do chodby Alkatrazu. Vědma znala tucet kouzel, kterými by upíry porazila, ale to by musela pouţít sílu své aury… a to by jistě přilákalo sfingu. Znovu začala ustupovat, chtěla se dostat

180

alespoň ke schodům, a pak teprve utíkat nahoru ke dveřím a doufat, ţe to zvládne dřív, neţ na ni upíři skočí. Usoudila, ţe by to mohla zvládnout. Vetala byla přece jen lesní stvoření. Nohy měla přizpůsobená měkkému lesnímu podloţí a Perenela si všimla, ţe na kamenném podkladu jim drápy klouţou. Sloţená křídla jim v pohybu také příliš nepomáhala a působila dost neohrabaně. Perenela ustoupila o další krok a přiblíţila se znovu o pár centimetrů prosvětlenému obdélníku dveřního rámu nad ní. Uţ cítila na zádech teplo slunečních paprsků a věděla, ţe je blízko. A pak v roztrhaných cárech pavučiny zahlédla Joshe a Sofii, kteří obestoupili jejího manţela. Všichni tři na ni nehnuté hleděli a tvářili se soustředěně. Nikolasova aura zazářila jasně zeleně. Po jeho pravé straně se rozsvítila stříbrně Sofiina aura a Joshova zlatá napravo. Pavučina se rozsvítila jako lucerna a prozářila jasným světlem celou chodbu. „Perenelo!“ Upíři se otočili a zasyčeli jako kočky, kdyţ ucítili světlo. Perenela viděla Nikolase natahovat k ní ruku s nataţenými prsty, jako by se jí chtěl dotknout. Na konečcích prstů mu tančily jiskřičky a v tu chvíli jí došlo, co chce udělat. „Nikolasi! Přestaň! Hned!“ zakřičela. Kroutící se spirály a kruhy jiskřící stříbrné, zelené a zlaté energie se linuly z potrhané pavučiny. Syčely a praskaly, odráţely se od zdí a stropu a shromaţďovaly se u Pereneliných nohou. Vytvářely vlastně světelnou kaluţ, která se postupně vsakovala do kamenného podloţí. Vědma aţ povyskočila, kdyţ ucítila vlnu tepla, která začala prostupovat její nohy, tělo aţ k hlavě, kde se jí

181

honily různé obrazy a výjevy, myšlenky a vzpomínky, které nebyly její. Rozsvícená Eiffelova věž v Paříži… Volně pobíhající Nidhog, který ničí ulice… Valkýry v bílé zbroji… Tytéž bojovnice uvězněné v ledovém kvádru… Chrlice, které slézaly z katedrály Notre-Dame… Blížící se ohavní duchové v kápích… Najednou její nespoutaná aura problikla k ţivotu. Ledově bílá energie obklopila její tělo od hlavy aţ k patě, vlasy se jí narovnaly a utvořily tmavý závoj, který za ní jako by vlál. „Nikolasi,“ vykřikla Perenela, kdyţ se pavučina rozpadla na prach a její aura vyhasla. „Cos to udělal, tímto jsi mě zabil!“ A pak se chodbami Alkatrazu rozneslo vítězné zavytí, kdyţ se znovu ozvala sfinga. Při tomto zvuku se dokonce i indičtí upíři obrátili a rychle zmizeli.

182

KAPITOLA 23

Za nechutného pleskání křídel se sfinga objevila na konci chodby a svými velkými lvími drápy škrábala po kamenném podkladu. Pak se přikrčila, lehla si na zem, jako by číhala, roztáhla křídla a vítězoslavně zařvala v jazyku, který dlouho předcházel první egyptské faraóny. „Teď jsi má, vědmo, budu hodovat na tvých vzpomínkách a pak spořádám i tvé kosti.“ Hlava sfingy měl tvář nádherné ţeny s kočičíma očima a jazyk, kterým míhala ve vzduchu, byl černý a rozeklaný, jako mají plazi. Sfinga zavřela oči, zaklonila hlavu a zhluboka se nadechla. „Ale co je… co je to?“ Černý jazyk vystřelil dopředu a ochutnával pachy z chodby. Pak vykročila pár kroků do chodby za klapotu drápů po kameni. „Jak se to mohlo stát… cítím sílu a moc… velkou moc.“ Sfinga se zarazila, přes dokonalou pleť její tváře se rozhostil ošklivý zamračený stín. „Kde jsi vzala takovou sílu?“ Její hlas pomalu slábl. „Jsi silnější, neţ bys měla být.“ Perenela se uţ napůl obrátila, aby se vydala na úprk ke schodům, ale potom se zastavila a rozhodla se sfinze postavit. V koutcích očí se objevil letmý náznak úsměvu a stejně tak ústa se jí mírně pousmála, ale hned se zas její tvář proměnila v kamennou masku. Zvedla ruku k obličeji, aby si ji lépe prohlédla a v údivu zjistila, ţe dlaně a prsty má jako by potaţené skleněnými rukavicemi. Sklo se měnilo z průsvitného jasného k matnému. „Silnější? Ano jistě, ţe jsem,“ zašeptala a pak se hlasitě rozesmála. Přerývaný smích se nesl chodbou a

183

odráţel od zdí. „Děkuji, Nikolasi, díky, Sofie a Joshi!“ zavolala. Úsměv vědmy dokázal sfingu postrašit, ale její burácivý smích ji přímo děsil. Starodávné stvoření se odváţilo udělat ještě jeden krok dopředu, ale hned couvlo. I přes svůj strašidelný zjev a děsivou pověst byla sfinga strašpytel a zbabělec. Ţivě si totiţ pamatovala doby, kdy po světě chodili netvoři a monstra, a tehdy byl strach a zbabělost v podstatě jedinou šancí na přeţití. Vědma se postavila čelem ke sfinze a sepjala ruce. V ten moment její aura jasně zazářila bílým oslnivým světlem, které se rozlilo po celé chodbě a úplně ji odbarvilo. Pak jiskřící světlo vytvořilo ochranný krystalický obal kolem celého jejího těla. Kaţdá rozdrolená cihla, zrezivělá trubka, kaţdá špinavá skvrna na stropě, potrhaná pavučina i mříţe ve dveřích cel najednou vystoupily z tmy v neuvěřitelné zřetelnosti. Chodbou se táhl dlouhý neblahý stín směrem ke sfinze, ale nebyl Perenelin. Perenela zvedla pravou ruku. Z dlaně jí vyrostla bílá světelná koule, která vypadala téměř jako sněhová. Vědma pustila kouli na zem a ta se kutálela chodbou, poskočila jednou dvakrát a zarazila se u nohou starodávné bytosti. „A co s tím mám jako dělat?“ zavrčela sfinga. „Mám to snad chytit a aportovat?“ dodala ironicky. Perenelin úsměv neznamenal nic dobrého, její vlasy se pak zvedly a utvořily nad hlavou černý mrak. Koule začala růst. Kroutila se a točila, ledové zářící krystalky se rozpínaly ve vrstvách a teplota v chodbě klesala. Dokonce i zapáchající dech sfingy se měnil před jejími ústy v páru.

184

Sfinga vţdy vyhledávala teplé kraje, domovem jí byla poušť. Celý svůj ţivot strávila v oblasti, kde slunce pálilo a vzduch byl suchý a horký Nebylo pochyb, ţe za dobu, co jí byl svěřen důleţitý úkol na Alkatrazu, si jistě zvykla na vlhké a lezavé podnebí na ostrově. Hlídala celý ostrov spolehlivě po celou dobu a musela se vyrovnat s kousavou mlhou, která pravidelně přicházela ze zálivu, s prudkým deštěm i bodavým pobřeţním větrem, ale nikdy nezaţila takový chlad jako nyní. Silný mráz, který se rozhostil v chodbě, dokonce pálil. Z koule se oddělily tisíce malých krystalků a přilepily se jí na kůţi jako ţhavý popílek z ohně. Na rozeklaném jazyku, který neustále vystrkovala jako plazi ven a dovnitř, se jí usadila vločka ne větší neţ zrnko prachu, ale pálila jako čert. Bylo to jako spolknout ţhavý uhlík. A ledová koule stále mohutněla. Perenela postoupila o krok blíţ. „Měla bych ti poděkovat.“ Sfinga couvla. „Kdybych se obrátila a utíkala, určitě bys mě dohonila. Ale kdyţ jsi mi připomněla, ţe jsem daleko silnější neţ předtím, uvědomila jsem si, co pro mě udělali můj manţela a dvojčata. Jaký dáreček mi to poslali.“ Sfinga zavřískala jako divoké zvíře, protoţe mrazivý vzduch pomalu kousal i do jejího krásného ţenského obličeje. „Tvé síly nevydrţí. Vysaju je.“ „Můţeš to zkusit,“ řekla tiše vědma. „Ale na to se musíš soustředit pouze jen na mou osobu. Já však měla vţdycky velké problémy se soustředěním, zvláště kdyţ mi byla zima,“ usmála se znovu Perenela.

185

„Tvoje aura vybledne.“ Špičaté a ostré zuby sfingy začaly zimou klapat o sebe a na zdech se začaly objevovat ledové ornamenty. „To je pravda. Mám asi minutu, moţná méně, neţ se má aura vrátí k běţnému stavu, ale to je dost času.“ „Dost času na co?“ koktalo stvoření. Mráz pohlcoval jednotlivé části těla a nyní šplhal po hrudi a předních nohách, tváře jiţ měla mrazem červené a rty modré. „Dost času na tohle!“ Sněhová koule dosahovala nyní asi velikosti velké dýně. Sfinga se snaţila kouli odmrštit, ale drápy projela ledovými krystalky. Rychle tlapu stáhla, ale kůţe i drápy uţ zůstaly černé po omrzlinách. „Tohle podařené kouzlo mě naučil jeden šaman z Aleutských ostrovů na Aljašce,“ vysvětlovala Perenela, aby řeč nestála, a pomalu se přibliţovala ke sfinze. Stvoření na oplátku bázlivě ustupovalo, ale podlaha byla kluzká, a tak netrvalo dlouho a sfinga se natáhla jak široká tak dlouhá. „Obyvatelé ostrovů jsou mistři ve sněhových a ledových kouzlech. Existuje tolik různých druhů sněhu.“ „Jemný…“ Vločky jako peříčka vylétly z bílé koule a laškovně poletovaly okolo sfingy, pomalu klesaly, a kdyţ dopadly, zasyčely a rozpustily se. „Ostrý…“ Pevné ledové krupky ostré jako jehly vystřelily z koule a zamířily na tvář starobylého tvora. „A nesmíme zapomenout na vánici.“ Koule vychrlila husté sněhové vločky, které poslala proti sfinze. Zahalily celou její tvář i přední část těla. Stvoření kašlalo, kdyţ se sníh dostal do úst a nosu. Nohy

186

mu podkluzovaly, jak se snaţilo ustupovat, ale celá chodba byla pokryta ledem. Sfinga zvedla křídla, ale ta byla tak těţká pod nánosem sněhu a tak ztuhlá mrazem, ţe s nimi jen stěţí pohnula. „A také samozřejmě krupobití…“ Kroupy o velikosti hrachu mlátily starobylého tvora hlava nehlava. Chrlila bez ustání ledově bílé zářící koule – malé i větší – aţ se na křídlech sfingy objevily prostřelené díry. Za zoufalého vytí se sfinga otočila a dala se na útěk. Bouře jí neúnavně sledovala, kroupy naráţely do zdí i země a odskakovaly jako míčky od stropu, rachotily po kovových dveřích a mříţích. Celá chodba zela v ledu a mrazu, kovové mříţe mrazem praskaly, cihly se drolily a celé části stropu propadaly pod tíhou těţkého ledu. Sfinze se téměř podařilo dosáhnout konce, kdyţ vtom se celá chodba zhroutila a zavalila ji tunami cihel, kamene i kovu. Navíc celou velkou hromadu suti pokryl sníh a led, aby ji zakonzervoval pod přes půl metru vysokou zmrzlou pokrývkou. Perenela zavrávorala, aura pohasla. „Bravo, madam“ zahalekal duch Juana Manuela, který se tu najednou objevil. Vědma se opřela o zeď a zhluboka přerývaně dýchala. Třásla se po vynaloţeném úsilí a klouby a svaly ji bolely jako po namáhavém cvičení. „Zabila jste ji?“ zeptal se duch. „To těţko,“ přiznala unaveně Perenela. „Zpomalila, znevýhodnila, naštvala, vyděsila, ale obávám se, ţe je potřeba daleko víc, aby bylo sfingu moţné zabít.“ Obrátila se a pomalu se vydala po schodech nahoru a opírala se při tom o zeď.

187

„Ten sníh a mráz byly působivé,“ uznal de Ayala, který se vznášel pozadu, aby mohl déle vychutnávat pohled na ledové dílo vzadu v chodbě. „Původně jsem měla v plánu něco jiného, ale z nějakého důvodu se mi v hlavě objevil obraz dvou válečnic uvězněných v ledu, vypadaly jako Valkýry…“ „Vzpomínka?“ navrhl de Ayala. „Ale ne moje,“ zašeptala Perenela. Pak si ale s úlevou oddechla, kdyţ vylezla na příjemné ranní slunce. S posledními zbytky své aury přejela prsty po svých zraněních a vyčistila rány. Zavřela oči a nahnula hlavu na stranu. „Myslím, ţe to byly Sofiiny vzpomínky,“ řekla udiveně. Potom se zarazila a zamrazilo ji při představě, ţe by to bylo moţné. „Valkýry a Nidhog jsou zpátky na světě,“ uvědomila si. Podvědomě se otočila k východu a otevřela oči. Co se asi děje s Nikolasem a dětmi? Do jakých problémů se to dostali?

188

KAPITOLA 24

„Alchymisto! Co jste to provedl?“ zakřičel zoufale Palamédes. „Tím jsi na nás poslal zkázu a záhubu!“ Flamel leţel zničeně na stole před roztříštěnými obrazovkami. Jeho kůţe vypětím dostala naţloutlý nádech starého papíru, kolem očí se mu objevily další vrásky a na čele se ještě prohloubily. Kdyţ se obrátil na saracénského rytíře, oči měl skelné, nepřítomné a bělmo mu prostupovaly zelené tečky. „Říkal jsem vám, ţe nesmíte pouţívat svou auru,“ vyštěkl rytíř. „Varoval jsem vás.“ Palamédes se pak otočil na Shakespeara. „Připravte se k boji. Zalarmujte stráţe.“ Básník kývl a pospíchal ven. Psi s rudýma očima najednou ztichli jako myšky, obklopili Shakespeara a vytvořili ochranný štít, jako by mu hrozilo nebezpečí. Kolem rytíře se objevila zbroj nejdříve mlhová, která připomínala ducha, ale pak se zhmotnila. „Co jsem říkal?“ „Zkáza a smrt jde ve vašich šlépějích. Kolik ţivotů přijde dnes v noci kvůli vám nazmar?“ zařval, neţ vyrazil ze dveří. Joshovi se dělaly mţitky před očima, zamrkal, aby je dostal pryč, ale moc to nepomáhalo. Viděl, ţe Sofie zavrávorala, a chytil ji za paţi. „Jsem strašně unavený,“ řekl. Sofie přikývla na souhlas. „Já také.“ „Cítil jsem, jak mnou prochází energie, od ruky přes paţi a pak celým tělem,“ popisoval udiveně záţitky. Podíval se na konečky prstů. Kůţe na nich byla červená a

189

na některých místech se vytvářely puchýře. Pomohl Sofii na ţidli, kde ji usadil, a klekl si před ni. „Jak se cítíš ty?“ „Vyčerpaně,“ zamumlala Sofie a Josh si všiml, ţe její oči jsou stále jako stříbrné disky, které odráţejí vše jako zrcadlo. Znepokojilo ho, ţe v sestřiných očích vidí zdeformovaný obraz sama sebe. Byla to tak malá změna v jejím obličeji, a přece dávala její tváři zlověstný a téměř cizí výraz. Postupně se stříbrná barva vytrácela a Josh uviděl modré panenky, které opravdu patřily jeho sestře. „Perenela?“ vypravila ze sebe Sofie, ale v ústech měla sucho a slova nezněla příliš zřetelně. „Co se jí stalo?“ zašeptala chraptivě, a pak dodala: „Musím se napít.“ Josh se zvedl na nohy, kdyţ se za ním objevil Shakespeare se dvěma sklenicemi s nápojem, který vypadal nevábně, něco jako voda z kaluţe. „Vypijte tohle.“ Josh si vzal obě sklenice, ale nejprve si odváţně usrkl ze své, neţ předal tu druhou sestře. Pak se zašklebil. „Je to sladké, co v tom je?“ „Jen voda. Dovolil jsem si do ní přidat lţičku medu,“ řekl nesmrtelný básník. „Právě jste spálili hromadu kalorií a spotřebovali hodně ze svých zásob cukru a soli. Potřebujete je doplnit, jak nejrychleji to půjde.“ Pak se trochu škodolibě usmál a dodal: „Berte to jako daň, kterou musíte zaplatit, kdyţ kouzlíte.“ Před alchymistu poloţil třetí sklenici největší, ve které se ještě točily spirály medu. „A vy také, Nikolasi,“ řekl tiše. „A pijte rychle, čeká nás spousta práce.“ Pak se obrátil a rychle odešel ven do noci. Sofie a Josh sledovali Nikolase, jak zvedl sklenici ke rtům a usrkl lepkavého nápoje. Jeho pravá ruka se třásla,

190

a tak ji přidrţel levou, aby se vůbec mohl napít. Všiml si, ţe na něj dvojčata ustaraně hledí a pokusil se o úsměv, který ale spíš zračil v jeho tváři bolest. „Děkuji vám,“ zašeptal velice tichým a chraplavým hlasem. „Zachránili jste ji.“ „Perenela,“ začala Sofie, „co se s ní stalo?“ Nikolas zavrtěl hlavou. „To nevím,“ připustil. „Ti tvorové…“ začal Josh. „Vetala,“ upřesnil Nikolas. „A to, co vypadalo jako duch?“ dodala Sofie. Nikolas dopil sklenici a postavil ji na stůl s pokrčením rameny „To je vlastně důvod, proč neztrácím naději,“ řekl a tentokrát se opravdu usmál. „Perenela je sedmá dcera sedmé dcery. Proto umí komunikovat s mrtvými a nebojí se jich. Alkatraz je ostrov duchů a ti jsou většinou neškodní.“ „Většinou?“ zopakoval Josh. „Většinou,“ souhlasil Nikolas. „Ale stejně nikdo z nich alespoň mé Perenele není schopný ublíţit,“ dodal sebejistě alchymista. „Myslíte, ţe se jí něco stalo?“ řekla Sofie, právě kdyţ se Josh chystal zeptat na totéţ. Neţ Flamel odpověděl, chvíli to trvalo. „Nemyslím. Viděli jsme její auru zářit v plné síle. Díky nám – zvlášť vám – musela mít alespoň na okamţik ohromnou sílu.“ „Ale co myslela tím, ţe jste ji zabil?“ zeptala se Sofie důrazněji. „To nevím,“ odpověděl tiše Flamel. „Ale vím, ţe kdyby se jí něco stalo, věděl bych to, cítil bych to.“ Pomalu a ztuhle se postavil, rukama opřenýma o kříţ. Podíval se po prázdné boudě a kývl na batohy dvojčat. „Seberte si své věci, musíme se odtud dostat.“

191

„A kam půjdeme?“ ptal se Josh. „Kamkoliv, hlavně pryč odsud,“ řekl Nikolas. „Síla našich zkombinovaných aur způsobila rozruch v magické říši a ukázala všem směr jako maják. Brzy se tu objeví kaţdá starobylá bytost, druhá generace i všichni nesmrtelní, kteří budou nadosah. Proto je Palamédes tak rozčilený.“ Sofie si stoupla. Josh ji chytil, aby ji podepřel, ale ona zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, ţe tu chcete zůstat a bojovat,“ řekla Flamelovi. „Alespoň Perenela navrhovala, abychom to udělali, a navíc to říkali i Palamédes se Shakespearem.“ Flamel sestoupil ze schodů a počkal, aţ se k němu dvojčata připojí venku pod chladnou noční oblohou. Podíval se na Joshe a odpověděl: „A co si myslíš tyt Zůstat a bojovat nebo utéct?“ Josh opětoval jeho pohled a udiveně se zeptal: „Vy se ptáte mě? Proč?“ „Ty jsi náš stratég, po vzoru samotného Marta. Jestli někdo z nás ví, co dělat v bitvě, jsi to právě ty. A jak mi Perenela připomněla, vy dva jste legendární dvojčata, vy sami jste mocní a dokáţete čelit, čemu budete chtít. Proto mi řekni, co myslíš, ţe bychom měli dělat?“ Josh se uţ chystal namítnout, ţe nemá tušení…, ale kdyţ začal vrtět nesouhlasně hlavou, uvědomil si, ţe zná odpověď. „Kdyţ nevím, co nás přesně čeká, kdo všechno na nás zaútočí, je nemoţné jednoznačně rozhodnout.“ Rozhlédl se okolo. „Na jednu stranu jsme celkem v bezpečí uvnitř důmyslně postavené pevnosti, která je protkaná různými pastmi. Víme, ţe okolo je také ochranné pásmo a v domech ţijí stvoření, která jsou loajální k rytíři. Jsem si jistý, ţe Palamédes a básník mají

192

i jiné obranné prvky, ale jestli tu zůstaneme a budeme bojovat, budeme v pasti. Navíc tohle je území Johna Dee, a ten bude mít dostatek času, aby sehnal takovou přesilu, které nebudeme schopni vzdorovat.“ Josh se podíval na sestru a pokračoval: „Říkám, ţe bychom měli utéct. Jestli máme bojovat, pak si sami vybereme místo a čas.“ „Dobře řečeno,“ přikývl alchymista. „Souhlasím, tentokrát zmizíme, abychom příště mohli bojovat.“ Palamédes vystoupil z temnoty a okolo něj byl stále cítit hřebíčkový nádech. Přeměna v rytíře, který bojoval po boku krále Artuše, byla jiţ dokončena. Od hlavy aţ k patě byl oblečený v černém brnění, které měl přes černou drátěnou košili. Hlavu a krk chránila drátěná kápě, která končila aţ na ramenou. Přes ni měl helmu s otevřeným hledím, uprostřed které byl dlouhý chránič na nos. Zahnutá šavle mu visela u boku a na zádech měl upevněný tradiční skotský meč. Rytíř vypadal mohutně i bez zbroje, ale v brnění působil opravdu impozantně. Neţ stihnul cokoliv říct, přiřítil se Shakespeare, kterého v tichosti následovala pětice rudookých psů. „Jak moc je to špatné?“ zahřměl Palamédův hlas. „Dost,“ zamumlal básník. „Před chvílí tři individua, převáţně nesmrtelní, a k tomu pár lovců odměn vstoupilo na naše území, které hlídají larvy a lemuři. Naštěstí se nedostali příliš daleko.“ Básníkova aura zazářila matně ţlutou barvou a ve vzduchu se objevila vůně citronů. Přes básníkovy špinavé montérky vyrostla také zbroj, ale moderní výstroj policie. V levé ruce nesl obušek a řetěz, přičemţ obušek táhnul po zemi, takţe se za ním vytvořila cestička v bahně. Jeden ze psů olízl bahnitou špičku obušku svým rozeklaným jazykem. „Larvy a lemurové jsou v naší první obranné linii,“ pokračoval s pohledem

193

na Flamela a dvojčata. „Jsou spolehliví, i kdyţ ne příliš bystří. A kdyţ se naţerou, jdou spát. Útočníci budou podle mých odhadů před branou ještě před půlnocí.“ „Hrad to vydrţí,“ řekl Palamédes sebejistě. „Ţádný hrad není stoprocentně nedobytný,“ řekl Josh prostě. Pak se zarazil kdyţ se z noci vynořila obrovská rudooká postava. Všichni si všimli Joshova údivu a podívali se stejným směrem. Byl to největší pes, kterého kdy viděli. Jeho srst byla potřísněná špínou a bahnem a na zádech těsně blízko páteře utrpěl dlouhou ránu. „Gabrieli!“ vykřikl Shakespeare. Během mrknutí oka v intervalu mezi kroky se pes přeměnil. Svaly se roztáhly, kosti zapraskaly a pes se postavil na zadní nohy. Krk se zkrátil a rysy obličeje se zformovaly do tvarů muţské tváře. Místo velkého psa zde stál mladý muţ s hnědými vlasy. Na tvářích se mu kroutily vytetované modrofialové spirály, které se rozbíhaly po krku dolů aţ na hruď. Byl bos, oblečený jen do kalhot z nahrubo utkané vlny s černočerveným pepitovým vzorem. Mladíkovy rudé oči zářily zpod špatně ostříhané ofiny. „Gabrieli, ty jsi zraněný,“ řekl básník. „Je to jen škrábnutí,“ odpověděl psí muţ. „Nic víc. A ten, kdo mi to udělal, uţ nikdy nikomu neublíţí.“ Mluvil se zpěvným přízvukem, který Sofie určila jako velšský. Jeden za druhým se měnili i ostatní psi, kteří stáli okolo básníka. „Vy jste Tore Alka?“ zeptal se Josh, kdyţ si vzpomněl na stvoření, která bránila Hekatinu říši. „Jsme s nimi příbuzní,“ vysvětloval Gabriel. „Jsme Tore Madra, patříme ke klanu vlkodlaků.“

194

„Gabrielova smečka,“ řekla Sofie a oči jí zazářily stříbrně. „Nebeští jezdci.“ Gabriel se otočil, aby se na dívku podíval. Vystrčil rozeklaný jakoby hadí jazyk, aby si zapamatoval její pach. „To uţ je dávno, co nás někdo takto nazval.“ A jazyk se opět objevil venku. „Ale ty nejsi obyčejná smrtelnice, ţe, Sofie Newmanová? Ty jsi měsíční dvojče, a jsi tak mladá, příliš mladá, abys v sobě nesla tíhu moudrosti věků. Cítím z tebe prohnilý pach staré čarodějky z Endoru,“ řekl přezíravě a otočil se s nosem svraštělým odporem. „Hele, takhle nemůţete mluvit o mé –“ začal Josh, ale Sofie zmáčkla jeho paţi a stáhla ji zpět. Gabriel si výlevu nevšímal a rovnou se obrátil na Palaméda. „Larvy a lemurové padli.“ „Tak brzy!“ vykřikl saracénský rytíř. Oba s básníkem byli viditelně otřeseni touto informací. „Určitě ne všichni.“ „Úplně všichni, nezbyl vůbec nikdo.“ „To není moţné, bylo jich skoro pět tisíc,“ namítl Shakespeare. „Dee dorazil,“ řekl Gabriel s hlasem, který připomínal vrčení. „A také Bastet.“ Prohnul záda a bolestí se mu zkřivil obličej, kdyţ se otevřela rána na zádech. „Je tu ještě něco, nemám pravdu?“ zapojil se Flamel. „Stoupenci a sluhové pánů z temnot a agenti čaroděje, kteří jsou ve městě, nejsou zrovna jednotní, ba naopak představují spíš proti sobě stojící skupiny, které by raději bojovaly samy se sebou, neţ šly do bitvy jako jeden muţ. Zabít larvy a lemury vyţadovalo celou armádu, navíc trénovanou a dobře organizovanou a hlavně podřízenou jednomu vedení.“

195

Gabriel naklonil hlavu na stranu. „Blíţí se pekelní jezdci.“ „Ale ne.“ Palamédes se zhluboka nadechl a sundal dlouhý meč ze zad. „A jejich pán také,“ dodal smutně Gabriel. Josh se podíval na sestru a přemýšlel, jestli ví, o čem to stvoření mluví. Sofiiny oči znovu zářily stříbrnou barvou, ale v tváři se jí neznačil strach nebo obavy, ale spíš obdiv. „Hern znovu vstoupil na zemi,“ pronesl Gabriel s neskrývanými obavami. Pak jeden za druhým z jeho smečky zaklonili hlavu a ţalostně zavyli. „Bůh s jeleními parohy,“ zašeptala Sofie a začala se třást. „Pán jezdců z pekla.“ „Další starobylá bytost?“ zeptal se Josh. „Něco staršího a nebezpečnějšího: archón, temný vládce.“

196

KAPITOLA 25

„Bylo mi řečeno, ţe ta ţena, Perenela, je uvězněná na ostrově, zesláblá a bezbranná,“ obhajoval se neústupně Billy the Kid. Kolem hlavy měl připevněnou hands free sadu, jejíţ mikrofon kopíroval rysy neoholené tváře. „A to zkrátka není pravda.“ Přes čelní sklo svého luxusního vozu, které se hemţilo šmouhami od rozpláclého létajícího hmyzu, měl přímý výhled přes záliv na Alkatraz. „Myslím, ţe máme problém, a to ne zrovna malý.“ Na druhém konci světa poslouchal bedlivě Niccolo Machiavelli, který si přitom balil malé příruční zavazadlo. Uţ si nevzpomínal, kdy si naposledy balil sám, o to se vţdycky postaral Dagon. „A proč mi vlastně voláte?“ zeptal se Machiavelli. V ruce měl jiţ třetí pár ručně šitých bot, a zatímco se ptal, usoudil, ţe dva páry bot budou stačit, a třetí boty z kufříku vyndal. „Budu upřímný,“ přiznal neochotně Billy. „Nemyslel jsem si, ţe tu vůbec budete potřeba. Byl jsem si jistý, ţe se o tu ţenu zvládnu postarat sám.“ „Na tuto chybu doplatili mnozí ţivotem,“ zamumlal Machiavelli italsky, pak se vrátil k angličtině. „A co změnilo váš názor?“ „Před pár minutami se na Alkatrazu něco stalo. Něco divného, co vyzařovalo nezměrnou sílu.“ „Jak to víte? Nejste na ostrově.“ Ital jasně slyšel údiv v hlase nesmrtelného Američana. „Cítil jsem to, dokonce i z pětikilometrové vzdálenosti!“

197

Machiavelli zpozorněl. „Kdy? Kdy přesně se to stalo?“ pátral naléhavě a kontroloval hodinky. Přešel místnost, otevřel notebook a přejel ukazováčkem přes čtečku, aby ho probudil. Zjistil, ţe dostal asi tucet emailů od svých špehů a agentů z Londýna, které tvrdily totéţ, ţe se stalo něco divného, nadpřirozeného. Téměř všechny přišly večer okolo tři čtvrtě na devět, zhruba před hodinou a čtvrt. „Před patnácti minutami,“ odpověděl Billy. „Řekněte mi přesně, co se stalo,“ ţádal Machiavelli. Zároveň zmáčkl tlačítko na telefonu a začal rozhovor nahrávat. Billy the Kid vylezl z auta a zvedl otlučený zelený vojenský dalekohled ke svým hlubokým modrým očím. Zaparkoval jen kousek od mostu Golden Gate, a před ním z vody vystupoval nyní mírumilovně a klidně vyhlíţející ostrov osvětlený měsíční oblohou plnou hvězd. Billy ale věděl, ţe celá iluze klidného a opuštěného místa je klamná. Zamračil se, kdyţ se pokoušel vzpomenout, co se přesně stalo. „Bylo to… jako by zazářila nějaká mocná aura,“ vysvětloval. „Ale tak silná, s jakou jsem se nikdy v ţivotě nesetkal.“ Potom zazněl i přes velkou vzdálenost překvapivě jasný a čistý Machiavelliho hlas. „Mocná aura…?“ „Velmi silná.“ „Byl cítit nějaký konkrétní pach nebo vůně?“ Billy zaváhal a podvědomě natahoval vůně z okolí, ale necítil nic zvláštního jen vţdy přítomnou sůl a smog. Zavrtěl hlavou a pak, kdyţ si uvědomil, ţe ho Ital nemůţe vidět, řekl: „Jestli ano, tak si to nepamatuji.

198

Nebo ne, jsem si jistý, ţe ţádný zvláštní pach jsem necítil.“ „Jak to na vás celé působilo?“ „Byla mi zima, velká zima a na chvíli zazářila i má aura, neměl jsem nad ní pár minut kontrolu.“ Billyho hlas se trochu třásl. „Lekl jsem se, ţe vzplanu a uhořím.“ „Něco dalšího?“ zeptal se klidně a trpělivě Machiavelli, s cílem, aby se Američan soustředil na kaţdý detail. Kaţdý nesmrtelný věděl, ţe nekontrolovaná aura můţe pohltit celé tělo, říkalo se tomu spontánní sebeupálení. „Chci vědět všechno,“ ujistil Ital Billyho. „Naštěstí jsem uţ měl zaparkováno, kdyţ se to stalo. Kdybych řídil, určitě bych naboural. Na chvíli jsem byl úplně slepý a hluchý. Ani tlukot svého srdce jsem nevnímal. A pak, kdyţ uţ jsem zase slyšel, začali výt snad všichni psi ve městě, ptáci řvali.“ „Moţná, ţe to bylo kvůli tomu, ţe sfìnga zahubila vědmu,“ zamumlal Machiavelli. Billy svraštil čelo, jelikoţ jeho citlivým uším neunikl náznak lítosti v Italově hlasu. „Byl jsem informován, ţe sfinga měla povolení ţenu v případě nutnosti zabít.“ „To jsem si myslel také,“ řekl Billy. „Ale mám věštící misku Anasáziů, je velmi vzácná a účinná.“ „Nejlepší, jak jsem slyšel,“ souhlasil Machiavelli. „Kdyţ jsem měl svou auru opět pod kontrolou, okamţitě jsem se podíval na ostrov. Jen na krátkou chvíli jsem zahlédl vědmu stát na nádvoří věznice. Slunila se, bezstarostně a spokojeně vychutnávala sluneční paprsky. A pak se stalo něco divného. Já vím, ţe je to zhola nemoţné, ale přísahám, ţe otevřela oči, podívala se vzhůru… a ona mě viděla.“

199

„Ale to je klidně moţné,“ zabručel Machiavelli. „Nikdo přesně neví, co vědma všechno dokáţe a kde končí její schopnosti. A pak se stalo co?“ „Potom kapalina v mé věštící misce ztuhla a mrazem popraskala.“ Billy se podíval na sedadlo spolujezdce, kde leţely střepy starodávné misky zabalené v ranních novinách. „Miska je zničena,“ řekl s notnou dávkou smutku. „Měl jsem ji tak dlouho a dobře jsem se o ni staral.“ Pak ale jeho hlas zpřísněl. „Vědma je stále naţivu, ale necítím sfingu. Myslím, ţe ji Perenela zabila,“ uzavřel s obdivem. „To je také moţné,“ pomalu uznal Machiavelli. „Ale není to moc pravděpodobné. Nebudeme dělat předčasné závěry. Vše, co s jistotou víme, je, ţe vědma stále ţije.“ Billy se zhluboka nadechl. „Původně jsem si myslel, ţe Perenelu Flamelovou zvládnu sám, ale nyní vím, ţe na to nestačím. Jestli máte nebo znáte nějaká speciální evropská kouzla nebo zvláštní druhy magie, pak je rozhodně na ně pravý čas.“ Billy se zasmál, ale bylo slyšet, ţe mu do smíchu moc není. „Máme pouze jedinou moţnost se vědmy zbavit, jestliţe selţeme, pak Skálu neopustíme ţiví.“ Niccolo Machiavelli si uvědomil, ţe souhlasně přikyvuje, ačkoliv ho Američan nemohl vidět. Přemýšlel, jestli Billy také ví, ţe i po Moriganě se slehla země. Ale co určitě nemohl vědět, ţe ve stejný moment, kdy se probudila zázračná aura na ostrově, podobný záţitek hlásili špehové na severu Londýna. Machiavelli rychle prohlédl emaily a všechny opravdu popisovaly podobnou událost, kdy nějaká mocná aura na chvíli zazářila.

200

…aura tak silná, s jakou jsem se nikdy v životě nesetkal… … srovnatelná s aurou starobylých bytostí… … hlášeny případy nekontrolovatelného záření aur na Hamstead Heath a Camden Road a také na hřbitově Highgate… Zvláštní bylo, ţe ve dvou emailech se mluvilo o jasné nezaměnitelné vůni máty. Flamelův podpis. Machiavelli zatřásl hlavou v upřímném obdivu. Alchymista musel nějakým způsobem Perenelu kontaktovat. Pravda, to samo o sobě nemuselo být tak těţké, a běţně se podobné způsoby pouţívaly, ale většinou na kratší vzdálenosti. Flamelovi se vzali v roce 1350, coţ znamená, ţe spolu ţili více neţ 650 let. Spojení mezi nimi muselo být silné, a proto jistě mohli dosáhnout spojení na vzdálenost přes tisíce kilometrů. Ale kouzlo samotné nemohlo tak výrazně aktivovat jejich aury. Ledaţe by Perenela byla v nebezpečí a alchymista by ji poslal svou aurickou sílu. Machiavelli se zamračil. Ale Nikolas rychle stárl a slábl, celý proces by ho mohl zabít, ne určitě by ho zabil. Dvojčata? Niccolo Machiavelli zatřásl znechuceně hlavou. Zřejmě mu to věkem nemyslí tak rychle, usoudil. Musí to mít něco společného s dvojčaty. Viděl jejich spolupráci u katedrály Notre-Dame, kdyţ porazili armádu chrličů. Museli nasytit Flamelovu auru svou silou, a on ji nějakým způsobem poslal Perenele na Alkatraz. Proto byla ta energie tak silná. „Proč jste mi vlastně zavolal?“ podivil se nahlas Machiavelli.

201

„Nebyl jste první, koho jsem chtěl kontaktovat,“ přiznal Billy. „Ale můj pán není k dosaţení. Myslel jsem, ţe bych vás měl varovat…, a trochu jsem doufal, ţe máte nějaké zvláštní prostředky, kterými bude moţné tuto Perenelu Flamelovou porazit. Znáte ji, potkal jste ji někdy?“ „Ano, potkal,“ Machiavelli se trpce usmál při té vzpomínce. „Jen jednou. Uţ je to dlouho, v roce 1669. Po velkém poţáru Londýna ztratil Dee stopu, kdyţ Flamelovi utekli na kontinent. Odpočíval jsem zrovna na Sicílii, kdyţ jsem je náhodou zahlédl. Nikolas byl nemocný, leţel s otravou z jídla, a já jsem se navíc ujistil, ţe místní doktor mu ještě přidal uspávači kapky do léků. Má vlastní domýšlivost a arogance mě přesvědčily, ţe můţu nejdříve porazit Perenelu a pak se teprve zbavit alchymisty.“ Ital přidrţel levou ruku u světla. Na jeho kůţi byly stále patrné jizvy, a další měl na ramenech a zádech. „Bojovali jsme spolu celý den, její čarodějné schopnosti proti mé alchymii a magii…“ hlas pomalu dozníval. „Co se stalo?“ zeptal se po chvíli Billy. „Energie, kterou jsme vypustili, způsobila erupci místní sopky Etny. Tehdy jsem na tom poloostrově málem zemřel.“ Billy the Kid spustil dalekohled od očí a otočil se zády k zálivu. Posadil se na nízkou zídku a zahleděl se na své ošoupané kovbojské boty. Kůţe na nich byla potrhaná a odřená tak, ţe na několika místech byly díry. Dozrál čas na nákup nových, ale to znamenalo jet dolů do Nového Mexika k ševci, který stále vyráběl boty podle starého původního vzoru. Billy měl nějaké přátele v

202

Albuquerque, v Las Cruces, v Silver City, kde vyrostl, a ve Fort Sumner, kde ho zastřelil Pat Garret. „Moţná bych mohl sehnat starou partu,“ řekl Billy. Čekal, ţe Ital bude něco namítat, ale ten překvapivě neřekl ani slovo. „Bude to jako za starých dnů. Znám některé nesmrtelné – pár kovbojů, španělského dobyvatele a dva skvělé apačské válečníky, kteří jsou na naší straně. Snad kdybychom ostrov napadli společně…“ „To je dobrý nápad, ale zřejmě byste své přátele odsoudil k jisté smrti,“ řekl Machiavelli. „Je tu ještě jedna moţnost,“ linka zapraskala. „Na ostrově uţ totiţ armáda je, armáda netvorů a příšer. Myslím, ţe by bylo rozumnější jednoduše tuto armádu probudit, neţ na Perenelu zaútočit sami. Mnohá stvoření tam omámena kouzlem spí bez potravy více neţ měsíc, budou hladoví… a ochotně se vydají hledat nejbliţší teplé maso: a to bude naše madam Perenela.“ Billy the Kid přikývl, a pak ho najednou napadlo. „Ale v té chvíli uţ na ostrově nebudeme, ţe ne?“ „Věřte mi,“ uklidňoval ho Machiavelli. „Aţ probudíme spící armádu, nebudeme na ostrově zbytečně otálet. Uvidíme se zítra v půl jedné, kdy přistává mé letadlo. Jestli vše půjde podle plánu, Perenela uţ neuvidí další západ slunce.“

203

KAPITOLA 26

Doktor John Dee byl strachem bez sebe. Vedle něj stála Bastet, která se zhluboka přerývaně nadechla, a Dee si uvědomil, ţe i ona se bojí, coţ ho vyděsilo ještě víc. Dee znal strach a vţdycky předtím ho ochotně přivítal, protoţe právě on ho udrţel při ţivotě. Donutil ho vzít nohy na ramena tam, kde ostatní odváţně zůstali, bojovali a umírali. Tentokrát to ale nebyl obyčejný strach. Do kostí se mu vrývala hrůza, která pomalu sţírala vnitřnosti, procházela svaly a zanechávala tělo pokryté ledovým potem. Chladná logická část mysli mu napovídala, ţe neproţívá přirozenou běţnou emoci, ale něco daleko silnějšího, pradávného a odvěkého. Hrůza a děs, které cítil, nahlodávaly celou lidskou podstatu, včetně nejstarších částí mozku. Toto byl skutečný opravdový a prapůvodní strach. Za svůj ţivot se Dee setkal s některými děsivými starobylými bytostmi, hrůzostrašnými přízraky, které měly jen málo společného s lidmi. Jeho touha po poznání a mnohé výzkumy ho dovedly do nejtemnějších říší a zákoutí, na místa, kde skutečná monstra z nočních můr létala po nazelenalé obloze a v krvavě rudé vodě moří se to hemţilo dlouhými chapadly nepředstavitelných oblud. Před očima se mu míhaly mţitky a uvědomoval si, ţe ho emoce zahnaly aţ na pokraj hyperventilace. Zoufale se snaţil zklidnit dech a soustředit se na zdroj té vší hrůzy a strachu – tvora, který se blíţil středem prázdné ulice v severním Londýně.

204

Většina světel byla rozbitá, ale těch pár, které ještě svítily, dodávaly postavě na děsivém vzezření. Naţloutlé studené světlo lamp předvádělo tvora ve hře ţlutočerných stínů. Byl téměř dva a půl metru vysoký s mohutnými paţemi a místo chodidel měl kozí kopyta. Na hlavě mu rostly ohromné jelení parohy se šesti ostrými výčnělky, které přidávaly k jeho uţ tak vysoké postavě další jeden a půl metru. Zahalen byl v nejrůznějších kůţích zvířat, která většinou jiţ dávno vyhynula, a proto bylo dost těţké určit, kde vlastně začíná jeho vlastní chlupaté tělo. Na levém rameni mu lehce odpočíval veliký kyj, který připomínal čelist dinosaura, protoţe na jedné straně ještě čněly ostré zuby. Toto byl Hern, bůh s jeleními parohy. Před patnácti tisíci lety se pokusil vyrýt jeho podobu do stěny jeskyně v jihozápadní Francii vyděšený paleolitický umělec. Obraz neznázorňoval ani muţe, ani zvíře, ale stvoření na hraně mezi obojím. Dee si uvědomil, ţe právě zřejmě zaţívá tytéţ pocity jako onen muţ. Jen pohled na mohutnou postavu v něm vyvolával nepříjemné pocity, cítil se malý, slabý a bezvýznamný. Vţdycky byl přesvědčen, ţe rohatý bůh je jen další starobylá bytost – moţná jedna z nejstarších – ale dnes mu Mars mstitel prozradil nové překvapivé a dost zneklidňující informace. Hern nebyl starobylá bytost, byl totiţ starší, daleko starší neţ ony, jelikoţ dokonce pamatoval úsvit samotných bájí a mýtů. Hern patřil k pradávným a legendárním vládcům, kteří řídili běh světa v dobách tak dávných, ţe si to ani neumíme představit. Ygdrasil byl tehdy pouhé semínko a parohatý bůh jiţ chodil po zemi. Nidhog a jeho druh se

205

teprve líhli z vajec, a po tom všem proběhly stovky tisíc let, neţ se na světě objevil první člověk. Bůh s jeleními parohy přistoupil blíţ a lampy osvítily jeho tvář. Dee si připadal, jako by ho někdo uhodil do břicha. Čekal, ţe uvidí děsivou a strašlivou masku, ale tvář boha byla překvapivě nádherná. Kůţe jeho nadpřirozeně krásného obličeje byl dokonale opálená, přitom ale hladká a bez nejmenší vrásky. Působila jako vytesaná do kamene s hluboko posazenýma jantarovýma očima. Kdyţ promluvil, plné rty se jen stěţí pohnuly a dlouhý krk také zůstal v klidu. „Starobylá bytost a člověk, kočka a její pán, a který z nich je nebezpečnější, ptám se?“ Jeho hlas zněl medově hladce, ačkoliv nevyjadřoval ţádné pohnutí. Dee slyšel boha mluvit anglicky, ale zároveň mu v hlavě zněly stovky dalších jazyků, které říkaly totéţ. Hern přistoupil blíţ a poklekl na jedno koleno. Nejdříve se zahleděl na Bastet a potom stočil pohled na Johna Dee. Čaroděj se podíval do jantarových očí boha, panenky vypadaly jako úzké černé štěrbiny, ale na rozdíl od plazů byly vodorovné. Připomínaly úzké černé čárky. „Takţe ty jsi Dee,“ zazněly hlasy v čarodějově hlavě. Dee se hluboce uklonil, protoţe se nechtěl znovu podívat do jantarových očí. Stále se snaţil ovládat svůj strach. Kolem archóna se objevil zvláštní přírodní odér divokého pralesa a tlející vegetace. Dee byl zasaţen tím náhlým pachem a hádal, ţe má zřejmě něco společného s jeho vlastními pocity. Uţ v ţivotě viděl daleko strašnější tvory, při pohledu na některé z nich dokonce tuhla krev v ţilách, tak co ho vlastně tak moc děsilo na tomto rohatém bohovi? Soustředil svůj pohled na nelítostně vyhlíţející

206

kyj, o který se pradávný tvor opíral. Vypadal jako čelist sarcosucha, obřího krokodýla z období křídy, a to ho přivedlo na myšlenku, jak asi starý můţe Hern být. „Jsme poctěni vaší přítomností,“ zasyčela Bastet nahlas. Johna Dee potěšilo, ţe v jejím hlase slyší náznak strachu. „Pochybuji,“ řekl Hern a narovnal se. „My jsme…“ začala Bastet, ale v tu chvíli vzduchem zasvištěl obří kyj a jeho zuby se zastavily pouhé centimetry od její kočičí hlavy. „Drzý tvore, uţ na mě nikdy nemluv. Nejsem tu ze své vůle. Ty!“ Jantarové oči se znovu obrátily na čaroděje. „Tvůj pán mi připomněl starou laskavost, kterou mu dluţím jiţ od úsvitu času. Jestliţe ti budu nápomocen, pak bude můj dluh splacen. To je jediný důvod, proč jsem přišel. Tudíţ, co potřebuješ?“ Dee se zhluboka nadechl, pak se uklonil a rychle se kousnul do tváře, aby se nezačal smát. Mocný archón mu nabízel své sluţby, to byl nezapomenutelný záţitek. Kdyţ pak znovu promluvil, byl rád, ţe jeho hlas zní klidně a vyrovnaně. „Kolik toho víte?“ začal zeširoka. „Jsem Hern. Tvé myšlenky a vzpomínky jsou i mými, čaroději. Vím, co víš ty. Vím, čím jsi byl, a vím, co jsi nyní. Alchymista Flamel a děti jsou za touto provizorní plechovou pevností se saracénským rytířem a bardem. A ty chceš, abych tobě a tvým sluţebníkům pomohl dovnitř.“ I kdyţ v tváři rohatého boha nebyla vidět jediné hnutí, Dee měl pocit, ţe slyší z hlasu boha ironii a sarkasmus. Čaroděj se opět uklonil a snaţil se tentokrát zkrotit i své myšlenky. Pak odvětil: „Neřekl bych to lépe.“ Bůh s jeleními parohy otočil hlavu, aby se podíval na kovové zdi automobilového vrakoviště. „Odměna byla

207

domluvena,“ zahřměl jeho hlas. „Sluţebníci moji, jděte a naţerte se čerstvého masa.“ Dee trochu znejistěl a rychle dodal: „Samozřejmě Flamel je váš, a stejně tak i kdokoliv jiný, ale já potřebuji děti a dvě stránky Kodexu, které má Flamel stále u sebe.“ Pak se anglický čaroděj znovu uklonil. Se silou boha s jelením paroţím a jeho pekelnými jezdci tentokrát nemohl neuspět. „Jsem ještě pověřen říct toto,“ řekl mnohem tišeji Hern. Naklonil hlavu a podíval se dolů na čaroděje, přičemţ mu jantarové oči ozařovaly tvář. „Jestliţe tentokrát zklameš, propadl jsi mně, tvůj starobylý pán mi tě dal jako kompenzaci za to, ţe mě vyrušil z mého spánku.“ Potom bůh nahnul hlavu tak, ţe se jeho nepřirozeně vodorovné zorničky roztáhly, aţ získaly bezedně černou barvu. „Uţ jsem neměl ţádného mazlíčka více neţ tisíce let. Většinou mi příliš dlouho nevydrţí. Brzy se bohuţel přemění.“ „Přemění?“ Dee těţce polkl. Ulice okolo zaplavila vlna zatuchlých kůţí, tlap, zubů a očí, které osvíceny ţlutým světlem lamp působily hrůzostrašně a zkaţeně. Špinavá čtyřnohá stvoření se nořila z okolních domů, skákala z oken, poráţela ploty a proráţela sklepní poklopy. Všechna se postupně shromáţdila v nepravidelném polokruhu za starodávným bohem. Jejich těla měla podobu velkých vlků, ale tváře měli lidské. „Přemění,“ potvrdil Hern. Aniţ pohnul tělem, otočil hlavu téměř kolem dokola, aby si prohlédl tichou armádu, a pak se pohledem vrátil k Johnovi Dee. „Ale ty jsi silný. Vydrţel bys nejméně rok, neţ bys se proměnil a stal částí pekelné smečky.“

208

KAPITOLA 27

Palamédes se obořil na alchymistu: „Vidíte, co jste způsobil!“ Jeho přízvuk byl rozčilením daleko silnější neţ obvykle, stěţí se mu dalo rozumět. Flamel na to nereagoval a otočil se k Shakespearovi. „Je tu nějaká úniková cesta?“ zeptal se s chladnou hlavou. Básník přikývl. „Samozřejmě, máme tu tunel přímo pod boudou. Vede do nepouţívaného divadla necelé dva kilometry odtud.“ Lišácky se usmál a dodal: „Sám jsem to místo vybral.“ Flamel se obrátil na Sofii s Joshem. „Seberte si své věci. Musíme jít. Bude lepší, kdyţ budeme pryč, neţ dorazí bůh s jelením paroţím.“ Neţ stačili cokoliv říct, chytil je oba za paţe a postrkoval zpátky k boudě. Josh rozzlobeně setřásl alchymistovu ruku a Sofii se podařilo totéţ. Alchymista se uţ chystal něco namítnout, ale zjistil, ţe ani Palamédes, ani básník se nepohnuli. Otočil se a promluvil k Shakespearovi. „Rychle, vţdyť víte, čeho je Hern schopný, a aţ jeho pekelná druţina ochutná krev, ani on nad nimi nebude mít moc velkou kontrolu.“ „Vy běţte,“ řekl básník. „Já zůstávám. Můţu je zdrţet a dát vám čas, abyste se zachránili.“ Nikolas zavrtěl hlavou. „Ale to je šílenství,“ namítl zoufale. „Neuniknete mu, Hern vás zabije.“ „Moţná zabije mé tělo,“ usmál se Shakespeare. „Ale mé jméno bude ţít nezapomenuto tak dlouho jako lidské pokolení.“

209

„Jestli starobylé bytosti opět uchvátí zemi, pak konec nastane moţná mnohem dříve, neţ si myslíte,“ vyhrkl Flamel. „Pojďte s námi,“ řekl naléhavě, a pak méně důrazně dodal: „Prosím.“ Básník však nesouhlasně zatřásl hlavou. Kolem jeho těla zapraskala bledá a teplá aura a vzduchem zavoněly citrony. Do oplechovaného brnění s drátěnou košilí, které se utvářelo kolem básníka, se vloudily na chvíli moderní prvky, aţ se středověká zbroj ustálila v nepřiměřeně zdobený historický kousek. Básník byl oblečený do zářivě ţlutého kovu, hladkého a důmyslně promyšleného, aby nepropustil jedinou ránu. Z loktů a kolen mu navíc čněly ostny. Zvedl hledí helmy, kterou měl na hlavě, a všichni viděli, jak mu září bledé oči pod mohutnými brýlemi. „Zůstanu a budu bojovat po boku Gabrielovy smečky. Vţdy mi byli věrní a podrţeli mě v dobách zlých, nyní je čas jim to vrátit.“ Usmál se a opět ukázal své ţalostně vyhlíţející zuby. „Williame…“ zašeptal Flamel a nevěřícně vrtěl hlavou. „Alchymisto, nebojte se, nejsem tak úplně bezbranný. Neţil jsem tak dlouho, aniţ bych se naučil nějaká ta uţitečná kouzla. Nezapomeňte, ţe základem jakéhokoliv kouzla je fantazie… A nikdo nikdy neměl takovou představivost jako já.“ „Ani větší sebevědomí,“ přerušil ho Palamédes. „Wille, tohle je bitva, kterou nemůţeme vyhrát. Měli bychom jít, zorganizovat své síly a nechat boj na jindy. Neblázni a pojď s námi,“ téměř prosil svého přítele saracénský rytíř. Nesmrtelný bard zavrtěl neoblomně hlavou. „Zůstanu. Vím, ţe nemůţu vyhrát, ale můţu je zdrţet i na celé hodiny… při troše štěstí moţná i do úsvitu. A pekelná druţina se za úsvitu vrací do říše přízraků.“ Podíval se na

210

alchymistu a dodal: „Tohle je něco, co musím udělat. Jednou jsem zradil, tentokrát to bude jiné.“ Nikolas přistoupil blíţ a chytil bardovu oplechovanou paţi tak, ţe obě jejich aury se probudily. „Shakespeare, kdyţ nyní vím, co vím, byl bych neskonale poctěn stát a bojovat po vašem boku, ale nechte nás určit bojiště a čas, jak říká Palamédes. Nemusíte se obětovat kvůli mně.“ „No, ale já to nedělám jen kvůli vám,“ řekl básník. Lehce pootočil hlavu a pohledem zavadil o dvojčata. „Dělám to kvůli nim.“ Brnění zaskřípalo a zapraskalo, kdyţ udělal pár kroků, aby se dostal blíţ k Sofii a Joshovi. Podíval se do jejich tváří a dvojčata se viděla v brnění jako v zrcadle. Navíc nyní nebylo utrpení zdrţovat se v Shakespearově blízkosti, protoţe voněl výrazně a silně po citronech. „Viděl jsem jejich sílu. Nepochybuji, ţe oni jsou opravdu dvojčata z Abrahámovy věštby. Ti, co jsou věrni naší věci, mají povinnost cvičit, vychovávat a vzdělávat dvojčata, aby dokázala plně rozvinout své schopnosti. Přichází čas, kdy je budou potřebovat… a kdy je bude potřebovat celé lidstvo.“ Ustoupil dozadu a zatřásl hlavou, protoţe pod brýlemi mu vlhly oči slzami. „A také to dělám pro Hamneta, mého drahého zesnulého syna. Jednoho z dvojčat. Jeho sestra jiţ nikdy po jeho smrti nebyla tou bezstarostnou usměvavou dívkou, i kdyţ ho o mnoho let přeţila. Nebyl jsem mu na blízku, abych mu pomohl, kdyţ mě potřeboval, ale můţu pomoci nyní.“ „Můţete nám pomoci, kdyţ s námi odejdete,“ řekla citlivě Sofie. „Vím, co se tu bude dít, vím, kdo přichází.“ Zachvěla se při té myšlence a do podvědomí se jí vkrádaly děsivé obrazy. „Hern se svými pekelnými jezdci,“ přikývl básník a pak se podíval okolo na Gabrielovu smečku, z níţ někteří byli

211

stále ve své psí podobě, i kdyţ většina jiţ přijala lidské tvary. „Vlčí muţi proti psím. Bude to bezpochyby zajímavá bitva.“ „Ale my vás potřebujeme,“ vyhrkl naléhavě Josh. „Potřebujete mě?“ zeptal se překvapeně Shakespeare. „Proč?“ „Tolik toho víte. Můţete nás toho hodně naučit,“ řekl rychle. Nesmrtelný bard zavrtěl hlavou, aţ se brnění rozblikalo. Ztišil hlas a promluvil přímo k Sofii a Joshovi. „Alchymista ví a zná více neţ já, o mnoho více. A Sofie má přístup k vědění za celé věky, ví mnohem víc, neţ tuší. Nepotřebujete mě. Nemůţu vás zasvětit do magie ţivlů. To je nejdůleţitější úkol, pokud máte přeţít dny, které přicházejí. Potřebujete ovládnout magii pěti základních ţivlů.“ „Pěti?“ zeptal se překvapeně Josh. „Myslel jsem, ţe jsou jenom čtyři elementy,“ řekl a podíval se na sestru. „Vzduch, oheň, voda a země.“ „Čtyři elementy?“ usmál se básník. „Chybí vám ještě ether, pátý boţský ţivel. Je nejzáhadnější a nejmocnější ze všech, ale k jeho ovládnutí musíte získat kontrolu nad zbývajícími čtyřmi.“ Naklonil hlavu a hlasitěji dodal: „Nyní uţ běţte. Vezměte je ke králi Gilgamešovi. A Nikolasi,“ dodal smrtelně váţně, „buďte opatrní. Víte, jaký je.“ „Jaký je?“ rychle zareagoval Josh, který najednou znervózněl. Shakespeare sklouzl svýma jasnýma modrýma očima k Flamelovi. „Vy jste jim to neřekl?“ Podíval se pak na dvojčata a sklopil hledí, které zcela zakrylo jeho tvář.

212

Kdyţ znovu promluvil, zněl jeho hlas ozvěnou. „Králova vznešená mysl se trochu vyšinula, je pomatený, zcela.“ Josh se otočil k alchymistovi a obořil se na něj: „To jste nám neřekl.“ A pak tmavou noc vyplnil neblahý zvuk. Bylo to jelení troubení, pradávné a starší neţ lidstvo samo. Zvuk se nesl nocí, odráţel se od plechových stěn a rozechvíval vše, co mu stálo v cestě. Dokonce i země se zatřásla a kaluţe zavlnily. Sofiina aura se okamţitě probudila k ţivotu a automaticky obalila její tělo do obranné zbroje. Naopak Joshova aura jen slabě problikla jako zlatý stín kolem jeho rukou a hlavy. Všudypřítomný pach oleje a gumy rezivějících aut vrakoviště a vlhká srst psů Gabrielovy smečky přebil najednou štiplavý odér. Dvojčata okamţitě poznala pach, který jim připomněl prázdniny s rodiči v Peru. Byl to hnilobný pach dţungle, těţký nasládlý odér vlhkosti a hniloby rozkládajících se kmenů a odporná vůně jedovatých květin. A potom Hern a jeho pekelní jezdci zaútočili.

213

KAPITOLA 28

Josh si najednou všiml, ţe drţí Klarent pevně v rukách, ačkoliv si nevybavoval, ţe by ho vytáhl z papírového tubusu. Kůţí obalená rukojeť byla teplá a suchá i v jeho upocených dlaních a v rukách cítil jemné brnění, jako by jí prolézal neviditelný hmyz. V starodávné zbrani zapraskalo a z ostří se zadýmalo. Šedobílý kouř se pomalu nesl k obloze a z kamene zářily černočerné krystalky vsazené do čepele. Joshe zalila vlna pocitů a myšlenek, která ho skoro poloţila. Nebyly to jeho myšlenky, a protoţe nedrţel meč poprvé v ruce a zaţil příval emocí, neměl pocit, ţe by se nyní jednalo o záţitky meče. Tyto pocity byly úplně nové a zvláštní. Cítil se… jinak, sebejistě, plný síly a moci. Ale také cítil zlost, která překrývala ostatní pocity. Nevýslovnou zlost a vztek, který ho pálil hluboko v ţaludku, spaloval celé vnitřnosti a šířil se nahoru hrudníkem a pak dolů paţemi. Ruce se mu rozpálily téměř do běla, a pak dým, který se linul z meče změnil barvu. Uţ nebyl šedý, ale nepřátelsky rudý. Meč sebou škubnul. Bolest zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, a kdyţ se Josh narovnal, všechen strach předchozích pěti dnů byl ten tam. Rozhlédl se kolem, zhodnotil obranu a počty obránců. Neměl ani tušení jaké moţnosti má nepřítel, a jak vypadá jeho armáda. Plechová pevnost byla velice dobře vybudována, věděl však, ţe jen stěţí vydrţí do svítání. Vlastně byla navrţena proti lidským narušitelům

214

pořádku. Podvědomě se podíval na oblohu nad ním a snaţil se určit čas podle hvězd, ale ty byly schované za mraky… a pak si vzpomněl, ţe má hodinky. Za pět minut půl deváté. Zbývá nejméně devět hodin do svítání, neţ se pekelní jezdci vrátí do své temné říše. Josh poklepával kamennou čepelí o svou volnou dlaň, potom se rozhlédl a zorničky se mu zúţily. Jak by zaútočil na místo, jako je toto? Scathach by to věděla, princezna bojovnice by jim řekla, proti čemu stojí a jak bude vypadat první výpad. Sám jen hádal, ţe útočníci si s sebou nedovezli těţkou obléhací techniku, a strhnutí zdí zvenku bude jak časově náročné, tak nákladné. Rohatý bůh nutně potřebuje nějaký přístup… S překvapením si po této úvaze Josh uvědomil, ţe nepotřebuje ţádnou bojovnici, aby mu radila. Uţ to věděl. Sofie měla pravdu, kdyţ Mars probouzel jeho schopnosti, předal mu i své taktické a vojevůdské zkušenosti. Josh se otočil na Shakespeara a Palaméda. Gabrielovi muţi vyšplhali nahoru na vyvýšená místa vrakoviště, která tvořila hradby, a připojili se tak k ostatním, kteří do té doby byli na stráţi. Dohromady zde bylo asi sto válečníků a Josh tušil, ţe to není dost. Všichni měli luky a šípy, kuše a kopí. Proč nezvolili modernější zbraně? divil se Josh. Lučištníci sice měli plný toulec šípů a kopiníci měli hned dvě nebo tři zbraně, ale kdyţ vypálili šípy nebo vyčerpali kopí, byli k ničemu. Budou muset stát a čekat na útočníky. Josh se obrátil k bráně, aby si ji prohlédl, a v tu chvíli se téměř o své vlastní vůli zvedla jeho ruka a špičkou meče ukázala na vchod. Došlo mu, ţe nejslabší částí kaţdé pevnosti je právě vstupní brána. Joshovy rty se zkroutily

215

do nehezkého úsměvu. „Svůj první úder soustředí tam,“ oznámil, aniţ mluvil s někým konkrétním. Hleděl na bránu a z meče se linul šedý kouř, jako by souhlasil. To bylo to místo, kudy se Hern pokusí dostat dovnitř. V ten okamţik se pod ohromným úderem celé stěny pevnosti rozezněly rachotem. Vraky aut se posunovaly a padaly. Pak zazněla tmavou nocí další rána jakoby beranidlem a zprava se ozvala další, kdyţ seshora spadl vrak auta a vysypaly se z něj zbytky skla. Jelen znovu zahoukal, tentokrát mohutně a nesmlouvavě. Klarent vypadal, ţe reaguje na známý zvuk. Rozechvěl se a v podstatě se Joshovi protočil v ruce. Josh cítil teplo kolem dlaně, a pak se rozzářila jeho pomerančová aura. „Joshi…“ zašeptala Sofie. Josh se podíval na sestru, která zírala na jeho ruce. Sklonil pohled a uviděl pár rukavic, které se objevily na koncích jeho paţí, kterými se dotýkal meče. Vypadaly jako jemné koţené rukavice, a byly obnošené a odřené. Kůţe jakoby léty popraskala a pokrývala ji špína a bláto. Následovala další ohromná rána do brány. „Nemáme dostatek sil, abychom udrţeli hradby,“ přemýšlel nahlas Josh a ukazoval mečem. „Palamédes a Shakespeare by měli otevřít bránu. Gabrielova smečka pak můţe v úzkém vstupu zaútočit na jednotlivce.“ Flamel předstoupil a poloţil Joshovi ruku na rameno. „My ale musíme pryč.“ Ve chvíli, kdy se jeho prsty dotkly chlapcova ramene, se Joshova aura rozrostla a zpevnila, zlatavá vlákna se vlnila kolem hrudníku a paţí. Alchymista rychle uhnul, jako by ho Joshova aura spálila. Kamenný meč v Joshových rukách také zazářil světle ţlutou barvou, která

216

po chvíli pohasla v jeho obvyklou šedočernou s červenými tečkami, a Joshe zalila náhlá vlna emocí a vzpomínek, které ale nepatřily jemu. Strach. Strašný vše pohlcující strach z tvorů ve zvířecí formě a lidí, ze kterých byly vidět pouhé stíny. Ztráta a zármutek. Nespočet tváří, mužů, žen a dětí, celých rodin, přátel a sousedů. Všichni mrtví. Vztek. Nejsilnější emoce byl vztek a zlost, který dostával tělo do varu a požíral všechny ostatní pocity. Chlapec se pomalu otočil a podíval na nesmrtelného alchymistu. Jejich oči se střetly a zůstaly na sebe hledět. Josh okamţitě poznal, ţe tyto nové pocity nemají s mečem vůbec nic společného. Klarent jiţ drţel v ruce dříve a poznal zvláštní a nepříjemnou povahu jeho vlastních vzpomínek a dojmů. Pochopil, ţe právě nahlédl do alchymistových myšlenek a pocitů. Kdyţ se ho muţ dotkl, ucítil jeho strach, zármutek i vztek, a také něco dalšího. Na chvíli se mu do hlavy vloudila matná vzpomínka na děti, spoustu dětí v různých šatech a obdobích z nejméně tuctu různých zemí. Všechny ty děti musely být dvojčata, Josh podezíral alchymistu uţ proto, ţe uhnul pohledem. Josh přistoupil k alchymistovi a roztáhl prsty. Napadlo ho, ţe moţná kdyţ bude drţet Flamela dost dlouho, dostane některé odpovědi, po kterých tak baţil. Moţná by se pak dozvěděl pravdu o Nikolasi Flamelovi. Alchymista před Joshem ustoupil. Ačkoliv se na jeho ústech stále zračil úsměv, Josh si všiml, ţe sevřel ruce v pěsti, přičemţ to moţná byla jen záludná hra stínů, ale Josh měl dojem, ţe zahlédl na konečcích alchymistových nehtů zelené světlo. Přitom se ve vzduchu objevila vůně máty, tentokrát nezdravě nakyslá a nahořklá.

217

Další rána otřásla vrakovištěm a brána se zavlnila ve svém rámu. Ozývaly se i další zvuky skřípění a vrzání, jak se pekelná smečka vrhala na kovové zdi a vraky aut. Jejich drápy škrábaly a drásaly plech a do toho všeho se ozývalo zlověstné vytí. Josh zaváhal, pozornost rozdělil mezi útočníky a moţný konflikt s alchymistou. Tehdy se mu vybavila vzpomínka na otce. Šli spolu podél řeky Tennessee a povídali si o občanské válce a bitvě u Shilohu. „Vţdycky je lepší bojovat jen na jedné frontě v jednu dobu, synu,“ řekl tehdy jeho otec. „Tím získáš víc.“ Josh se odvrátil od alchymisty. Potřeboval nutně mluvit se Sofií, říci jí, co viděl, co zaţil, a pak by mohli společně udeřit na Flamela. Rozeběhl se k Palamédovi. „Počkejte,“ volal, „nestřílejte!“ Palaméda však zastavit nestačil. Neţ se k němu dostal, slyšel saracénského rytíře zvolat hlubokým hlasem povel, který se nesl celým vrakovištěm. „Palte!“ Lučištníci na hradbách vystřelili první šípy, které prosvištěly vzduchem hladce do temné noci. Josh se kousl do rtu. Měli by si svou munici šetřit, ale musel uznat, ţe i saracénský rytíř měl svůj plán. První šípy, pak kopí a v záloze samostříly na krátké vzdálenosti pro boj muţe proti muţi. „Kopí,“ zavelel saracénský rytíř. „Palte!“ Gabrielovi muţi vrhli první dávku kopí s keltskými ostřími dolů z hradeb. Josh naklonil hlavu na stranu a zaposlouchal se. Předpokládal, ţe uslyší ryk boje minimálně svými probuzenými smysly, ale neslyšel nic. Bylo to neskutečné, ale pekelní bojovníci se pohybovali a bojovali v naprosté tichosti.

218

„Musíme zmizet,“ naléhal Nikolas. Josh si ho nevšímal. Potom uslyšel drápy a zuby trhat a skřípat po kovu a plechu, něco se snaţilo proniknout dovnitř vrakoviště a naráţelo do všudypřítomného šrotu. „Šípy!“ zavelel Shakespeare z druhé strany hradeb. „Střílejte!“ Další rána otřásla branou. „Brána!“ vykřikl zvučným a velitelským hlasem Josh. „Přijdou hlavní branou!“ Saracénský rytíř Palamédes a William Shakespeare se podívali na chlapce. V Joshových rukách ţhnul rudě Klarent, jehoţ ostří bylo namířeno k bráně. „Soustřeďte se na bránu. Tam se pokusí prolomit obrannou linii.“ Palamédes nevěřícně zavrtěl hlavou, ale v ten okamţik uţ nesmrtelný bard začal přesunovat Gabrielovy muţe k bráně. Klarent zářil jasně červeně a Josh cítil brnění v rukách. Podvědomě vykročil dopředu, jako by ho meč sám táhl blíţ k nepříteli. „Brána uţ dlouho nevydrţí,“ zamumlal Josh.

219

KAPITOLA 29

„Brána uţ nevydrţí dlouho,“ zamumlal Dee. Dee a Bastet stáli tiše a nehnuté. Sledovali pekelnou smečku, která se vrhala proti kovovým zdem. Na rozdíl od běţných vlků se tito pohybovali bez sebemenšího zaštěkání nebo zavytí. Jediný zvuk, který vydávali, byl od drápů, jeţ klapaly po povrchu chodníku či silnice. Většina z nich se pohybovala po čtyřech, ale byli i tací, kteří běţeli vzpřímeně po dvou a přeskakovali ty menší vpředu. Čaroděje napadlo, jestli právě ti nejsou základem pro legendy o vlkodlacích. Psi z Gabrielovy smečky vţdycky chránili lidské plémě, vlci z pekla je vţdycky lovili jako štvanou zvěř. Zhruba stovce nejhbitějších vlků se podařilo dostat přes plot na hromadu naskládaných vraků. Pak se na hradbách objevili obránci. Šípy zasvištěly vzduchem a zasáhly první řadu útočníků. Ve chvíli, kdy se šípy dotkly vlků s lidskou tváří, stvoření se přeměnila. Dee pozoroval, jak umírají pralidé, římští vojáci, mongolští nájezdníci, ale i neandrtálci, pruští oficíři nebo puritáni. Všichni se rozpadli na prach. „Hern plýtvá svými jednotkami,“ řekla krátce Bastet. Schovala se zpátky do stínu a byla téměř neviditelná ve svém dlouhém černém koţeném plášti. „Chce odlákat pozornost,“ oznámil nahlas čaroděj, aniţ se na starobylou bytost podíval. Bylo to poprvé, co vůbec promluvila od chvíle, kdy ji umlčel starodávný archón. Dee z ní úplně cítil vycházet vlny vzteku a rozčilení. Pochyboval, ţe by vůbec někdo – nebo něco – tímto

220

způsobem s bohyní kdy mluvil, a přeţil. Také si byl vědom, ţe byl svědkem jejího poníţení a Bastet na to nikdy nezapomene, tím si byl jistý. Koutkem oka uviděl, ţe k němu otočila svou velkou kočičí hlavu. „Ti, co útočí na zdi, odpoutávají pozornost,“ dodal rychle, aby to vysvětlil. „Hlavní úder přijde na bránu.“ Potom se zarazil a doplnil: „Předpokládám, ţe archón je nezranitelný.“ Bastetiny oči se zúţily do pouhých škvírek. „Ţije,“ zasyčela. „A tudíţ můţe zemřít.“ „Vţdycky jsem si myslel, ţe archóni byli jen v legendách a bájích,“ pokračoval rychle Dee, který zároveň sledoval i jiný cíl. Zajímalo ho, kolik toho Bastet ví o tomto rohatém bohu. Starobylá bytost chvíli mlčela, jako by si rozmýšlela odpověď. „Za mého mládí mě učili, ţe základem kaţdé historky, báje nebo legendy je zrnko pravdy,“ řekla nakonec. Dee si za ţádnou cenu nedovedl představit bohyni s kočičí hlavou za mlada. Najednou se mu do hlavy vkrádala směšná představa malého chlupatého bílého koťátka. Byla vůbec kdy Bastet mládě nebo se narodila či vylíhla rovnou dospělá? Bylo toho tolik, co by chtěl vědět. Panenky se mu zúţily, kdyţ se podíval přes ulici k Hernovi. A nyní zde byla další záhada: archón. Dee se věnoval studiu a sbírání informací o starobylých bytostech celý ţivot, lépe řečeno několik ţivotů. Příleţitostně narazil i na fragmenty a útrţky informací o záhadné rase, která panovala na zemi dávno v minulosti, ještě před nejstaršími starobylými bytostmi, které pozvedly Danu Talis z mořského dna. Říkalo se, ţe

221

starobylé bytosti postavily své impérium na zemi na základech archónské technologie, a dokonce si přivlastnily a obydlely některá města a sídla, které jejich předchůdci opustili. Ale Johnovi Dee vrtalo hlavou, jak se jeden z archónů mohl stát dluţníkem starobylé bytosti? Podle všeho byli archóni daleko mocnější neţ ti, co přišli po nich. Také starobylé bytosti a druhá generace byly bezpochyby silnější neţ lidé, kteří přišli na svět po nich. Čaroděj sledoval archóna, jak zvedá kyj a točí s ním kolem dokola, aby udeřil do pevné kovové brány. Zvuk působil v tichu noci jako výbuch a po nárazu se do vzduchu uvolnily syčící do běla rozţhavené jiskry. Brána se otřásla a praskla, a kdyţ z ní Hern vyndal svůj kyj, vzal s sebou i dlouhý pruh kovu, který se pak houpal ve vzduchu. Ohromné stvoření s jeleními parohy pustilo kyj, chytilo obě strany rozedrané brány a roztrhlo zbytek ve dví. Kovová brána v jeho rukách vypadala jako papír, s lehkostí se mu povedlo vytvořit velkou díru. Hern ustoupil dozadu skrz otvor v bývalé vstupní bráně na šrotiště, aby udělal cestu své vlčí smečce. Potom se archón otočil dozadu, podíval se na čaroděje a Bastet a jeho krásná tvář se rozzářila radostným úsměvem. „Večeře,“ pronesl.

222

KAPITOLA 30

Josh běţel dopředu a hledal pozici, kde by měl dobrý výhled na bránu. Viděl mohutnou výduť v kovové bráně, která nakonec praskla, a zachytil výjev, moţná se mu to jen zdálo, ţe ohromná rohatá postava rozervala kovovou bránu svýma holýma rukama na kusy. Klarent sebou znovu pohnul v jeho rukách, jako by ho táhl blíţ a blíţ. Ale uţ tady bylo dost těţké udrţet meč v klidu. Potom se objevili první vlci. Byli menší, neţ si Josh představoval, ale stále dost velcí. Nikdy předtím však ţádného tak mohutného vlka neviděl. Pod veškerou srstí a špínou zahlédl nezaměnitelně lidské tváře. Krutá a nelítostná stvoření si razila cestu dopředu úzkým otvorem. Padala jeden přes druhého, oháněla se zuby i drápy na všechny strany, ale úzký vstup je drţel pohromadě. Vše probíhalo v naprostém tichu, ţádné vytí ani štěkot. Jediné, co Josh slyšel, byly drápy na cestě a cvakání zubů. „Šípy,“ zašeptal Josh. „Palte!“ Palamédes zavelel zleva, skoro jako by Joshe slyšel. Druhá vlna šípů se sesypala na Hernovu vlčí druţinu. Před smrtí se stvoření přeměnila do svých původních podob, ale jen na okamţik. Objevili se řečtí bojovníci ze Sparty, modře pomalovaní Keltové, ohromní Vikingové i malí Majové. Pak se ale koţešiny, maso i kosti rozpadly na prach. Ti, co běţeli za nimi, měli tu smůlu, ţe se jim prach dostal do očí i na čumák a začali kýchat a oči jim slzely.

223

„Palte!“ vykřikl Shakespeare zprava. Třetí vlna šípů se snesla na útočníky. Během mrknutí oka se opět přeměnili vlci do podob vznešených samurajů, divokých maskovaných Gurků i primitivních hominidů, a následně po nich nezbylo víc neţ rozvířený prach. Křiţáci v brnění, důstojníci německé armády z druhé světové války v šedých uniformách, francouzští legionáři v modré i krutí vandalové v koţešinách na sebe naposledy brali lidskou podobu, neţ navěky zmizeli. Josh si však přitom všiml, ţe se všichni usmívají, jako by se jim konečně ulevilo, ţe znovu získali svobodu. „Tři šípy. Gabrielova smečka je bez munice,“ zamumlal Josh. „Musíme jít a hned!“ vyhrkl Flamel, který předstoupil před Joshe. „Ne,“ odpověděl Josh tiše. „Nikam nepůjdeme.“ „Ale souhlasil jsi, ţe je lepší, kdyţ tentokrát utečeme,“ začal Flamel. „Utkáme se s nimi, ale ne dnes.“ „Změnil jsem názor,“ řekl prostě Josh. Na jednu stranu věděl, ţe je logické, výhodně a rozumnější utéct, schovat se někde, zorganizovat své síly a pak bojovat. Na druhé straně tu byl ale Shakespeare, který nyní stál na hradbách obklopený Gabrielovými muţi, ochotný obětovat ţivot, aby mohli uniknout. To nemělo nic společného s chladným rozumem a logikou, to bylo čistě emotivní rozhodnutí. A někdy právě takové rozhodnutí vyhraje víc bitev neţ chladný rozum a logika. Klarent se zatetelil v Joshově sevření a on poprvé uviděl řadu válečníků a bojovníků, kteří se starodávným mečem bojovali. Někteří z nich čelili strašným příšerám, netvorům, stvořením za hranicemi fantazie, démonům nebo celým armádám. Umírali, a hodně jich zemřelo, ale nikdo z nich neutekl.

224

Kamenná čepel v Joshově hlavě souhlasně zašeptala. Hrdinové neutíkají. „Joshi,“ do alchymistova hlasu se vetřel vztek. „Zůstáváme!“ vyštěkl nesmlouvavě Josh. Otočil se k Flamelovi a něco v chlapcově tváři a očích donutilo Nikolase ustoupit o krok zpět. „Pak ale nadmíru hazarduješ s ţivotem Sofie i svým, zůstávat nyní zde je neskutečně nebezpečné,“ odpověděl chladně Flamel. „Myslím, ţe jsme v neskutečném nebezpečí od doby, kdy jsme vás potkali,“ odvětil Josh. Zvedl meč, ze kterého vycházel kouř a pomalu s ním mával v prostoru mezi nimi, aţ ve vzduchu vytvořil dvě čáry. „Poslední dva dny jsme strávili na útěku z nebezpečí do nebezpečí s vámi.“ Pak se jeho rty odlepily od zubů a vytvořily děsivý úsměv. „Ale myslím, ţe jsme měli spíš utíkat od vás.“ Alchymista sloţil ruce na prsou a Josh si byl jistý, ţe opět ucítil hořký závan máty. „Budu předstírat, ţe jsi tohle neřekl.“ „Ale řekl. A také jsem to tak myslel.“ „Jsi vyčerpaný,“ řekl tiše Nikolas. „Tvé schopnosti byly teprve nedávno probuzeny a ještě jsi neměl čas se s tím pořádně srovnat. Moţná ţe tě mate i ta trocha Martových znalostí, která při procesu na tebe přešla, a máš v ruce,“ dodal s kývnutím k meči, „meč zrádců a zbabělců. Vím, co dokáţe, znám sny, které přináší, věci, které slibuje. Dokonce můţe přimět chlapce myslet si, ţe je jiţ muţ.“ Zastavil se a rychle se nadechl, pak změnil tón a snaţil se ze svého hlasu dostat hořkost. „Joshi, neuvaţuješ racionálně.“

225

„To není pravda,“ oponoval Josh. „Poprvé v ţivotě mám jasno. Tohle všechno se děje kvůli nám.“ Podíval se přes alchymistovo rameno a soustředil se na blíţící se vlky. Flamel následoval Joshův pohled a ohlédl se za sebe. „Ano,“ souhlasil. „Ale ne kvůli vám, ne kvůli Sofii a Joshovi Newmanovým. Toto se děje, protoţe jste to, co jste a čím se můţete stát. Dnes se jen odehrává další bitva ve válce, která probíhá po tisíciletí.“ „Války se vyhrávají úspěchy v dílčích bitvách,“ řekl Josh. „Můj otec mi jednou řekl, ţe je vţdycky lepší bojovat jednu bitvu v jeden čas. Dnes budeme bojovat v této.“ „Moţná by ses měl zeptat sestry,“ navrhl Nikolas. „To nemusí,“ řekla Sofie tiše. Hádka ji přitáhla blíţ uţ dříve, a postavila se za bratra. „Tak ty s tím souhlasíš?“ divil se alchymista. „Dva, kteří jsou jedno,“ řekla Sofie a sledovala alchymistovu tvář. „To je to, co jsme?“ Josh se obrátil, aby lépe viděl na útočící nepřátele. Gabrielovi muţi vypálili poslední šípy, mrštili poslední kopí a pouţili veškerou munici do samostřílů. Ulička k bráně byla nyní plná vířícího lepkavého prachu. Za ní se ve tmě nepřítel přeskupoval, ale zatím dovnitř nepronikl. Palamédes se Shakespearem sestoupili dolů a procházeli mezi Gabrielovými muţi v uličkách dole. Josh se podíval nahoru a zjistil, ţe hradby jsou poměrně zranitelné, a tudíţ ho nepřekvapilo, kdyţ na nich zahlédl první vlčí hlavy. „Jestli se komukoliv z vás něco stane,“ řekl zoufale Flamel, který se nyní soustředil na Sofii, „pak všechno, co jsme udělali, čeho jsme dosáhli, bylo k ničemu. Sofie,

226

ty máš v sobě vzpomínky a vědomosti čarodějky z Endoru, tak víš, čeho byly starobylé bytosti schopné a jak se chovaly k lidem v minulosti. Jestli se jim podaří získat vás dva a zbývající stránky Kodexu, pak se to bude opakovat, a moţná naloţí se světem i daleko hůř.“ Slova nesmrtelného alchymisty rozdmýchala strašlivé obrazy a výjevy v Sofiině hlavě, ale dívce se úspěšně povedlo zahnat vzpomínky na zdevastovanou zaplavenou zemi. Zhluboka se nadechla a přikývla. „Ale neţ budou moct něco podniknout, musí nás panové z temnot chytit.“ Zvedla levou ruku, kterou okamţitě pokryla stříbrná rukavice. „A to nebude jednoduché, protoţe uţ nejsme obyčejná dvojčata, obyčejní lidé,“ dodala hořce. „Stáhněte své muţe!“ zakřičel Josh, a kdyţ se opět podíval na sestru, Sofii vyděsilo, ţe oči se mu proměnily ve zlaté disky, ve kterých se značily černé a červené tečky jako na kamenné čepeli Klarentu. Martovy oči byly rudé, matně si vzpomínala. Josh natáhl ruku, a neţ stačila cokoliv namítnout, chytil ji za paţi. „Stáhneme je za příkop,“ vysvětloval. „A pak příkop zapálíme.“ Sofie zamrkala. Stál před ní vzpřímený a hrdý Josh, v levé ruce mu zářil kamenný meč, a najednou ji zaplavily čaroděj činy vzpomínky a spatřila matný obraz Marta v rudozlaté zbroji, který překryl pohled na jejího bratra. V levé ruce bůh války také drţel meč. Josh zahlédl Shakespeara a zhluboka se nadechl. „Shakespeare!“ Za tiché noci zněl jeho hlas silně a velitelsky, a Palamédes i básník se za ním otočili. Josh mávl a ukázal směrem ke zdem, které se nyní hemţily šedými kůţemi vlků. „Ustupte! Zpátky za příkop!“ Básník začal vrtět hlavou, ale ohromný rytíř malého muţe jednoduše sebral kolem pasu a hodil si ho přes

227

rameno. Nevšímal si ani jeho kopání, ani protestů, Palamédes se obrátil a zamířil zpátky k Flamelovi a dvojčatům s Gabrielovou smečkou v lidské i psí podobě v patách. „Výborně,“ řekl Palamédes, kdyţ se dostal k Joshovi. „Uţ nás téměř převálcovali. Zachránil jsi nás.“ Saracénský rytíř shodil básníka z ramene a poloţil ho na zem. Narovnal si helmu a lišácky se pousmál na nesmrtelného barda. „Jaká škoda, ţe uţ nepíšeš, Wille. Podívej, jaký krásný příběh by z toho byl.“ Podíval se na Joshe. „A je to, všichni jsme tady. Pojďme zapálit příkop.“ „Ještě ne. Necháme je přijít blíţ, neţ ho zapálíme,“ odpověděl sebevědomě Josh. „To je zastaví.“ Pak se zarazil a podíval na Palaméda, protoţe začal mít pochybnosti. „Chci říci… zastaví je to? Uţ jste někdy s vlčí smečkou bojoval?“ Obrovský rytíř přikývl. „Ano, bojoval. Navíc jsem ještě neviděl zvíře, které by se dobrovolně vrhlo do ohně. A ať Hern vypadá, jak chce, z části je určitě zvíře.“ „Netroufnou si přejít přes příkop,“ otočil se k nim Shakespeare s červenou tváří a brýlemi nakřivo na nose. „Přidal jsem tam do zbytků benzínu a oleje i pár dalších věcí. Nějaké minerály a bylinky, exotické koření, které nedělají starobylým bytostem a druhé generaci moc dobře. Najdou se tam i zbytky rtuti a také ţelezná ruda a různé jiné oxidy, které jim vadí. Ani Hern nebude schopný plameny projít.“ „Archón právě přichází,“ zašeptala Sofie, ale nikdo ji neslyšel. Objala si pevně ramena rukama, aby se přestala třást. Čarodějka z Endoru znala archóna, a nejen to, také

228

se ho bála a nenáviděla ho. Strávila spoustu času hledáním pozůstatků archónských technologií, postupů a vynálezů a systematicky je ničila. Pálila kovové knihy, tavila artefakty, zabíjela vypravěče, kteří opakovali příběhy z dávné doby. Snaţila se vymazat vzpomínky a veškeré důkazy o existenci těch, kteří vládli zemi před starobylými bytostmi. Nyní tyto vzpomínky zaplavily Sofiino podvědomí a hrozily, ţe se stanou nekontrolovatelné. Monstrózní stín se hýbal za vířícím se prachem, který zbyl po vlčích útočnících, a Hern vstoupil do uličky obehnané vraky a šrotem. Pohyboval se pomalu s rozvahou a časem, kterého měl dostatek, obrovský kyj přehozený lehce přes levé rameno. Mezi parohy byly jasně viditelné bílé plamínky, které přeskakovaly z jednoho výběţku na druhý. Měkké světlo stylově ozařovalo krásnou nepřirozeně pravidelnou tvář boha s jeleními parohy. Nahnul hlavu na stranu a plnými rty se pousmál, kdyţ roztáhl svou náruč. Jeho ústa se hýbala, ale slova, která všichni slyšeli v hlavách, neodpovídala pohybujícím se rtům, a zněla jako tisíc jazyků dohromady. Dvojčata slyšela boha mluvit anglicky s bostonským přízvukem, Flamel starofrancouzsky, Palamédes slyšel rytmický pouštní jazyk starého Babylonu, a Shakespearovi slova zněla jako alţbětinská angličtina. „Přišel jsem hodovat. Přišel jsem pro dvojčata. A přišel jsem také, abych se trochu pobavil. Ale nenapadlo mě, ţe tu najdu starého přítele.“ Hern natáhl pravou ruku a kamenné ostří v Joshově ruce zazářilo rudočerným plamenem. Uhlíky a jiskry z meče se pomalu zvedaly k obloze. „Máš něco, co patří mě, chlapče. Vrať mi můj meč.“

229

Josh pevně sevřel Klarent a řekl: „Teď je ale můj.“ Bůh s jeleními parohy se zlehka zasmál, skoro zachichotal. „Tvůj! Nemáš ani tušení, co drţíš v rukách.“ Hern si to namířil dopředu a kozími kopyty se bořil do bahna. Zastavil se na pokraji příkopu a svraštil nos, coţ byla první známka alespoň nějakého výrazu v jeho nehybné tváři. „Vím, co je to za zbraň,“ řekl Josh a udělal krok dopředu vstříc bohovi. Nyní byli rozděleni jen zhruba dva metry hlubokým příkopem plným husté černé tekutiny. Josh sevřel meč oběma rukama a snaţil se ho drţet v klidu a ve stejné výšce. Klarent se třásl a vibroval v jeho sevření. Pak si Josh uvědomil, ţe vibrace postupují výš, přeskakují na jeho ruce a protékají k ramenům v pravidelném rytmu… jako tep srdce. Kdyţ se zvláštní teplo rozhostilo po jeho těle a shromáţdilo se v hrudi a ţaludku, připadal si najednou silný a sebejistý, nebál se ničeho a nikoho. Kdyby Hern zaútočil, Josh věděl, ţe by byl schopný ho porazit. „Toto je Klarent, meč ohně,“ řekl a jeho hlas se rozezněl a odráţel od vraků a plechových zdí. „Viděl jsem, co dokáţe. Byl jsem svědkem, co udělal s Nid-hogem, a vím, co dokáţe udělat s tebou.“ „Vyhroţuje mi lidské mládě,“ řekl udiveně bůh s parohy. Josh se postavil přímo na okraj příkopu a hleděl na obrovskou postavu na druhé straně. Do jeho mysli se vtíraly pomalu úlomky a útrţky výjevů z dob, kdy Hern ještě nosil kamenný meč. „Chystá se bitva,“ řekl nahlas Josh. „Myslím, ţe tento meč budu potřebovat.“

230

Hern se usmál. „Nezapomeň, ţe je také nazýván mečem zrádců,“ řekl. Shodil masivní kyj z ramene a opřel se o něj. Parohatou hlavu naklonil dopředu a jantarové oči se zahleděly na Joshe. „Je to prokletá zbraň. Všichni, kdo jí nosí, jsou prokletí.“ „Ty jsi ho také nosil.“ „Přesně,“ řekl Hern. „A podívej, jak jsem skončil. Kdysi jsem vládl světu, a nyní plním cizí příkazy. Kamenné ostří tě otráví a postupně úplně zničí.“ „A co kdyţ lţeš?“ řekl prostě Josh, ale někde uvnitř věděl, ţe archón bohuţel nelţe. „Proč bych ti lhal?“ Hern byl tím osočením očividně upřímně zmatený. „Nejsem starobylá bytost ani zástupce druhé generace. Nemám potřebu lhát lidem.“ Sofie přistoupila blíţ a postavila se za bratra. Za svými zády poloţila palec na tetování na zápěstí. Vše, co bylo nyní nutné, bylo dotknout se červené skvrny uprostřed zlatého kruhu a probudit k ţivotu magii ohně. Bůh s parohy se na ni podíval, jeho oči ţhnuly, aţ se zorničky zúţily do úzkých linek. „My jsme se jiţ setkali,“ řekl s nezastřeným údivem v hlase a pohledem těkal z jednoho na druhého. Překvapená dvojčata zavrtěla hlavami. „Ale ano,“ trval na svém Hern. „Myslím, ţe bychom si to pamatovali,“ řekla Sofie. „Nejsi zrovna přehlédnutelný,“ dodal Josh. „Já vás znám,“ řekl pevně bůh s parohy. „Ale to je záhada, kterou vyřešíme později,“ dodal, kdyţ Nikolas s Palamédem a básníkem přispěchali k příkopu. Hern si kaţdého zvlášť prohlédl a začal i skončil u alchymisty. Narovnal se, zvedl svůj kyj a ukázal na Flamela. „Večeře,“ řekl, pak zamířil na Palaméda a pokračoval:

231

„Oběd.“ Pak kyjem pohnul zpět přes alchymistu k Shakespearovi. „Svačinka.“ „Myslím, ţe bych to měl brát jako uráţku,“ zamumlal bard. Bůh s parohy se na něj podíval. „A vaše Gabrielova smečka se stane částí mé pekelné druţiny, dva starobylé klany se opět sjednotí.“ Zvedl kyj a v temnotě za archónem se objevil pohyb. V tu chvíli se skupina vlků vrhla dopředu s vyceněnými zuby. Sofie zavřela oči a soustředila se. Zmáčkla palcem tetování a v dlani vytvořila malou ohnivou kouli. Zavrtala prsty do Joshova ramene a strhla ho na stranu od okraje příkopu. Pak hodila hořící kouli do černé mazlavé kapaliny. Koule se usadila na povrchu a chvíli hořela, pak se propadla a zbyl po ní jen chomáček bílého dýmu. „Ale ne,“ zašeptala Sofie. Cítila se, jako by jí někdo sebral veškerý kyslík z plic a zůstala stát lapajíc po dechu. Ačkoliv se naučila magii ohně teprve včera, uţ se stala její součástí. Pomohla jí porazit Valkýry i útočící armádu chrličů, ale jak právě zjistila, stále bylo co objevovat a učit se, kdy ji pouţít. Bylo toho tolik, co ještě nevěděla. Tichá smečka vlků se blíţila k příkopu. Josh najednou poklekl a zavrtal Klarent do husté kapaliny. Meč se okamţitě rozhořel a výbuch, který následoval, zapálil celý příkop. Exploze povalila Joshe a Sofii do bláta, a příkop se rozhořel vysokými plameny. Na druhé straně si vlci mohli kosti zpřeráţet, aby se dostali pryč od ohně. Někteří se pokoušeli klouzat po bahně a jiní byli náporem ostatních těl svrţeni do plamenů. Ti, kteří spadli dolů, se okamţitě měnili na černé uhlíky.

232

„Za to zaplatíte!“ Hern ukázal kyjem na Joshe. „A ty, chlapče… mi vrátíš můj meč!“ „Jestli dovolíte, zkusím to znovu.“ Sofie luskla prsty a poslala hustý ţlutý plamen na kyj boha s jeleními parohy, který začal hořet s nezaměnitelným zápachem pálících se kostí. „Tobě maminka neříkala, ţe se nemá na nikoho ukazovat?“

233

KAPITOLA 31

Perenela Flamelová sestoupila z poslední příčky zrezavělého ţebříku a zaklonila hlavu, aby se podívala nahoru na modrou oblohu, ze které ovšem viděla jen malou část – kolečko otevřeného poklopu. Zamračila se, protoţe spatřila mrak, který se rychle přibliţoval, jako by padal šachtou, která spojovala povrch ostrova se starým pašeráckým tunelem, dolů přímo na ni. Mrak se rozkmital a rozvlnil, aţ na sebe vzal podobu Juana Manuela de Ayaly. „Madam Perenelo?“ zeptal se spisovnou španělštinou duch námořníka. „Co tady dole děláte?“ „Vlastně ani nevím,“ přiznala Perenela. „Myslela jsem, ţe bych měla navštívit vraní bohyni.“ Včera – je to aţ k nevíře, ţe to bylo včera – Perenela se starou pavoučicí porazily Moriganu, vraní bohyni, a její ptačí armádu. Pramáti pavouků chtěla Moriganou nakrmit některé pavouky, kteří se ţiví i ptáky, ale Perenela odmítla. Místo toho poţádala starobylou bytost, aby svázanou Moriganu odnesla do tmavé kobky hluboko v tunelu. Kdyţ Perenela osvobodila Areop-Enap z jejího vězení, porušila sloţitý vzorec hrotů, které byly postaveny přede dveřmi sklepem‘. Na kaţdém hrotu byl vykreslený starodávný symbol moci. Dohromady tvořily neproniknutelnou bariéru pro kohokoliv ze starobylých ras. Pavoučice dopravila svázanou vraní bohyni na místo a Perenela si díky své neobyčejně dobré paměti vzpomněla na důmyslný vzorec postavení symbolů. Pak uvěznila Moriganu za mocnými znaky v tmavé kobce.

234

Jen člověk ji mohl osvobodit. Starobylé rasy by se k tomuto místu nemohly ani přiblíţit, jelikoţ bylo chráněno neviditelným a smrtícím kouzlem pravěké čarodějnice. „Madam,“ řekl naléhavě de Ayala, „musíme vás dostat co nejrychleji z ostrova.“ „Já vím,“ uznala Perenela. Ústa se jí zkřivila odporem, kdyţ se jí noha aţ po kotník zabořila do rybinou páchnoucího bahna. „Pracuji na tom. Viděl jste nějaké mořské nymfy?“ „Asi tucet se jich sluní na útesech a další dvě jsem viděl u přistávacího mola. Ale nikde jsem nezahlédl jejich otce Nerea, i když je určitě někde poblíž.“ Pak se v tunelu objevila pára, kdyţ se duch chytil rukama za ramena. „Ony nemohou na břeh… ale on může, a také přijde.“ Perenela urazila dalších přinejmenším deset čvachtajících kroků bahnitým tunelem, aţ se překvapeně zastavila: „To jsem nevěděla.“ „Nymfy mají ženská těla, ale také rybí ocasy. Nereus, jejich otec, má nohy, nebo alespoň něco takového. Čas od času vyráží na břeh v osamělých rybářských vesničkách a… loví jejich obyvatele, nebo se v noci vyšplhá na loď a strhne sebou do hlubin nepozorného námořníka.“ Perenela se zarazila a zahleděla do tmavé chodby. Vzdálený konec tunelu se svaţoval do moře a najednou se jí zdálo, ţe vidí mořského starce plouţit se přímo k ní. Zavrtěla hlavou a zahnala děsivou představu. Luskla prsty a vytvořila tenký ţlutobílý plamínek, který se vznášel v prostoru před její hlavou. Světlo působilo jako ţárovka na helmě horníka a ozařovalo chodbu před ní. Perenela se otočila k Juanovi Manuelovi a poţádala ho:

235

„Mohl byste tu zůstat na stráţi a varovat mě, kdyby se někdo nebo něco blíţilo?“ „Samozřejmě.“ Duch se předklonil a napodobil zdvořilou úklonu bez nohou. „Ale proč jste sem přišla, madam? Není tu nic kromě vraní bohyně.“ Perenela se usmála. „A právě proto jsem zde, přišla jsem si s ní promluvit.“ „Přišla ses posmívat?“ Moriganin hlas zněl chraplavě skoro jako hlas muţe. „Ne,“ odpověděla pravdivě Perenela. Postavila se doprostřed dveří, sloţila ruce na prsou a zahleděla se dovnitř. „Přišla jsem, abych si s tebou promluvila.“ Pavoučice utkala krásnou kruhovou pavučinu uprostřed podzemní cely. Vlákna byla tlustá jako Pereneliny prsty a díky světlu, které před vědmou tančilo ve vzduchu, se pavučina místy stříbrně leskla. Uprostřed pavučiny s roztaţenýma rukama visela vraní bohyně, kterou zakrýval její plášť z černého peří. Vypadala jako přízrak, který levituje v prostoru a kaţdou chvílí se můţe zřítit k zemi. „Nevypadáš dobře,“ řekla Perenela po chvíli. I v matném světle si Perenela všimla, ţe Moriganina alabastrová kůţe dostala nezdravě nazelenalý nádech. Její černý koţený oděv vyschl, na mnoha místech popraskal a odhalil její bledou pokoţku. Stříbrné cvoky na koţené vestě ztmavly a místy aţ zčernaly a těţký koţený pás na bocích ztěţkl vlhkostí, aţ z něj kapala voda. Kruhové spoje a přezky získaly podobně nazelenalý odstín jako Moriganina kůţe. Morigana se usmála a špičkou jazyka olízla rty. „A ty jsi zestárla za poslední hodiny, co jsme se neviděly. Zemřeme společně, ty a já.“

236

Perenela rukou přitáhla plamínek blíţ k Moriganině tváři. Vraní bohyně se pokusila otočit hlavu na druhou stranu, ale ta byla pevně chycená v lepkavé stříbřité pavučině. V jejích černých očích se odráţelo světlo a díky tomu vypadaly jako bez zornic. V propadlé tváři se jí dokonce značily kosti. „Ty vypadáš, jako bys byla nemocná,“ řekla Perenela. „Asi půjdeš přede mnou.“ „Symboly, kterými mě tu vězníš, mě otravují,“ vyhrkla Morigana. „Ale to jistě víš.“ Perenela stočila pohled k nejbliţšímu hrotu s kroutícím se obrazcem, který tam nedávno nakreslila. „To jsem nevěděla. Vím jen, ţe zde drţely Areop-Enap, ale jinak vypadala, ţe jí nic není.“ „Pavoučice je starobylá bytost, já jsem z druhé generace. Jak ses dostala k symbolům moci?“ zeptala se Morigana a mohutně zakašlala. „Mnohé starobylé bytosti a většina druhé generace věřily, ţe svazující symboly a symboly moci nejsou ničím jiným neţ legendou.“ „Já jsem je neobjevila. To byl tvůj přítel Dee, kdo je zde pouţil, aby uvěznil v této kobce pramáti pavouků,“ řekla vědma. Moriganiny tmavé rty se zkřivily odporem. „Dee? Dee ţe zná starodávné symboly moci?“ Pak zmlkla a po chvíli zavrtěla hlavou. „Ty mi nevěříš?“ zeptala se Perenela. „Ba naopak. Věřím ti. Myslela jsem, ţe znám anglického čaroděje lépe neţ kdokoliv jiný, a přece, čím dál tím více si uvědomuji, jak málo toho o něm vím. Nikdy mi nedal důvod si myslet, ţe by ovládal tuto starodávnou magii,“ zakončila.

237

„A nyní tě zajímá, kdo ho to naučil,“ pošťouchla vědma bohyni. „Areop-Enap řekla, ţe tu s Johnem Dee byl ještě někdo, nějaká starobylá bytost, ale tak mocná, ţe ji stará pavoučice ani neviděla. Musela být krytá mocným maskovacím kouzlem. Nepochybuji, ţe to byl ten, komu Dee zaprodal svou duši i tělo.“ „Nikdo neví, kdo je skutečný pán čaroděje.“ Perenela překvapením zamrkala. „Ani ty ne?“ Bílé zuby se obtiskly do Moriganiných černých rtů. „Ani já ne. Nikdo to neví, a ti, co byli zvědaví, ať uţ starobylé bytosti, druhá generace nebo lidé, všichni zmizeli. Je to jedna z největších záhad… Ačkoli moţná ještě větší záhada je, proč ho jeho pán stále chrání a drţí naţivu, i přes tolikero selhání a nespočet katastrof, které mu jdou v patách. Po celá staletí se mu nepovedlo uspět a lapit tebe a tvého manţela.“ Prudce se rozkašlala a pokračovala: „Starobylé bytosti nejsou ani přívětivé, ani štědré, ani velkorysé, a navíc rozhodně neumějí odpouštět. Znala jsem lidi, kteří zemřeli za to, ţe se jen dostatečně hluboko nepoklonili.“ „Víš, co John Dee zamýšlí se všemi těmi netvory na ostrově?“ Morigana se na vědmu tiše podívala. Perenela se usmála. „Na tom přece nyní nezáleţí, jestli to vím nebo ne, kdyţ tu máme obě zemřít, a to brzy.“ Vraní bohyně se pokusila přikývnout, ale nemohla se ani pohnout. „Dee dostal příkaz sesbírat armádu příšer, ale jsem si jistá, ţe netuší, co s ní starobylé bytosti vlastně chtějí udělat.“ „Ale ty to víš,“ hádala Perenela.

238

„Uţ jsem něco podobného kdysi viděla, je to uţ strašně dávno, podle vašeho měření času. Je to armáda druhů,“ řekla bohyně unaveně. „Aţ přijde správný čas, bude vypuštěna na město.“ Perenela zalapala po dechu. Před očima se jí vybavil pohled na oblohu nad San Franciskem, která je plná hladových upírů, sklepení s plíţícími se troly a bubáky, v zálivu vodní draci, a v ulicích vindigo (druh yetiho, který ţere lidské maso) a zlomyslní skřítci. „To by ale znamenalo strašné krveprolití.“ „Tak je to také plánováno,“ zašeptala Morigana. „Jak myslíš, ţe se lidé zachovají, aţ okolo uvidí netvory a příšery z nejrůznějších bájí a pověstí?“ „Byli by vyděšení k smrti, zdráhali by se tomu uvěřit.“ Perenela se přerývavě nadechla. „Byl by to konec civilizace.“ „Ten uţ nastal i dříve,“ odvětila Morigana nezaujatě. „A civilizace znovu povstala. Slyšela jsem, ţe podobné sbírky nebo armády příšer jsou na kaţdém kontinentu. Předpokládám, ţe by měly být vypuštěné v tentýţ den. Lidé pak vyplýtvají své síly i munici na tuto hrozbu… a pak, aţ budou oslabení a vyčerpaní se na zemi vrátí starobylé bytosti z temnot a ovládnou ji.“ Vraní bohyně se zasmála, ale její smích přešel do záchvatu kašle. „No, to je záměr. Samozřejmě se to ale nestane dřív, neţ Dee dostane poslední stránky Kodexu. Bez závěrečného ceremoniálu nemůţou být otevřeny brány do všech světů a říší.“ Znovu se rozkašlala. „Zajímalo by mě, jaký trest má připravený pán Johna Dee, jestliţe anglický čaroděj selţe i tentokrát. Něco krutého, nepochybně,“ dodala skoro s neskrývanou radostí.

239

„Ale já jsem myslela, ţe je to tvůj přítel,“ řekla Perenela opět překvapeně. „Spolupracujete spolu jiţ celá staletí.“ „Nikdy dobrovolně,“ vyštěkla Morigana. „Mám příkazy od bytostí, kterým Dee slouţí, abych mu pomáhala.“ Pokusila se otočit v pavučině, ale vlákna ji ještě více stáhla. „A kam mě to dovedlo.“ V koutku jejího oka se zaleskla velká černá slza, která pomalu padala po tváři dolů. „Dnes tu zemřu, otrávená symboly moci, a nikdy více jiţ neuzřím modrou oblohu.“ Perenela sledovala černou slzu, která stékala po tváři bohyně. V okamţik, kdy se odlepila od jejího obličeje, se proměnila ve sněhově bílé peříčko, které pomalu padalo k zemi. „Moţná Dee pošle někoho, aby tě zachránil.“ „To pochybuji.“ Vraní bohyně znovu zakašlala. „Jestli zemřu, bude to pro něj jen malá nepříjemnost. Dostane od svých pánů jiného pomocníka a já upadnu v zapomnění.“ „Vypadá to, ţe nás obě čaroděj zradil,“ zašeptala Perenela. Všimla si další slzy, která pomalu stékala po tváři Morigany a následně se opět změnila v bílé peříčko. „Morigano, přála bych si… přála bych si, abych ti mohla pomoci,“ přiznala Perenela. „Ale nejsem si jistá, jestli ti můţu věřit.“ „Samozřejmě ţe mi nemůţeš věřit,“ odvětila Morigana. „Kdyţ mě nyní pustíš, zničím tě. To je má přirozenost.“ Její kůţe zelenala čím dál více, aţ dosáhla modrozelené barvy a drobné skvrny se objevily i na její tváři a čele. Začala sebou v pavučině šít a házet, aţ opadávala černá peříčka z jejího pláště, která se na zemi připojila k těm bílým. „Je čas zemřít…“ Moriganiny oči se naráz vytřeštily, byly černé a prázdné, a pak se v nich pomalu velice pomalu objevily spirálky červené a ţluté, které

240

překryly černou barvu ve světle oranţovou. Vraní bohyně vydechla, jako by ji spadl kámen ze srdce, zavřela oči a uţ se nepohnula. „Morigano?“ zašeptala Perenela. Stvoření zůstalo nehybné. „Morigano?“ zkusila vědma znovu. I kdyţ bohyně byla předlouhou dobu její nepřítelkyní, cítila se jako opařená, ţe tam jen stála a klidně nechala zemřít starodávnou legendu. Pak se najednou Moriganiny oči otevřely. Uţ nebyly černé, ale zářivě červené, podobné čerstvé krvi. „Morigano…?“ Vědma raději ustoupila o krok zpět. Hlas, který zazněl, ale nepřipomínal Moriganin ani vzdáleně. Ozýval se v něm irský nebo skotský přízvuk. „Morigana teď spí… já jsem Badb.“ Bohyně pomalu zavřela oči a opět je otevřela. Nyní změnily barvu na ţlutou. „A já jsem Macha.“ Keltský přízvuk byl nyní ještě patrnější a hlas daleko hrubší a hlubší. Znovu zavřela oči, a kdyţ je otevřela, hleděl na Perenelu pár očí, jedno rudé, druhé ţluté. Dva hlasy se trochu nesladěně linuly z úst bohyně. „My jsme Moriganiny sestry.“ Oči se podívaly dolů na vědmu a dodaly: „Pojďme si promluvit.“

241

KAPITOLA 32

„Myslela jsem, ţe jste obě mrtvé,“ poznamenala Perenela. Věděla, ţe nyní by se měla bát, ale cítila spíše úlevu, a také zvědavost. Tančící plamínek nad její hlavou osvětloval vraní bohyni uvězněnou v obří pavučině příjemným, teplým ţlutým světlem. Pokoţka jí nezdravě zezelenala a z tváře na ní hleděly dvě oči kaţdé jiné barvy. Kdyţ promluvila, ozývaly se dva hlasy, které se pomalu synchronizovaly. „Spaly jsme, to ano, ale nejsme mrtvé.“ Perenela na srozuměnou kývla, jelikoţ to nebylo zas aţ tak neobvyklé. Sama vyrostla ve světě duchů, viděla mrtvé kaţdý den a často s nimi mluvila, a tak věděla, ţe hlasy, které vycházejí z Moriganiných úst, rozhodně nejsou hlasy mrtvých duší. Bylo to něco jiného. Zkoušela si vybavit, co přesně ví o vraní bohyni. Patřila ke druhé generaci starobylých bytostí, protoţe se narodila aţ po potopení Danu Talis. Usadila se v zemích, které se později nazývaly Irsko a Británie a Keltové ji poměrně rychle začali uctívat jako bohyni války, smrti a boje. Jako mnohé starobylé bytosti měla tři tváře, tři různé povahy. Některé bytosti se měnily během dne jako Hekaté, která nesla prokletí fyzického stárnutí od mladé dívky po stařenu. Jiné se měnily podle fází měsíce nebo ročních období, zatímco další v sobě jen měly různý počet povah, které vyplouvaly příleţitostně na povrch a překrývaly ostatní. Ale co si Perenela pamatovala, tak Macha, Badb a Morigana byly tři rozdílné osoby, pravda všechny kruté a smrtící.

242

„Kdyţ jsme naposledy byli s Nikolasem v Irsku někdy v devatenáctém století, vyprávěla mi jedna stará a velmi moudrá ţena, ţe vás nějakým způsobem obě Morigana zabila.“ „To není tak úplně přesné.“ Na chvíli se obě oči proměnily v rudé a ozval se pouze jediný hlas. „Nikdy jsme nebyly tři rozdílné bytosti, vţdycky jsme byly jedno tělo.“ Perenela se snaţila nedávat najevo překvapení a neutrálním hlasem pokračovala: „Jedno tělo na tři osobnosti?“ Pak kývla. „Tak proto vás nikdy nikdo neviděl dohromady.“ „Podle fází měsíčního cyklu vţdy jedna z nás vládla tomuto tělu.“ Oči pak blikly ţlutě a ozval se druhý hlas. Rysy tváře zhrubly a zestárly tak, ţe vypadala, jako by patřila někomu jinému. „A také byly zvláštní události a dny, kdy jedna nebo druhá vládla těm ostatním. Zimní slunovrat byl vţdycky můj čas.“ Levé oko zrudlo, zatímco pravé zůstalo zářivě ţluté, a objevily se oba hlasy. „Ale toto tělo většinou ovládala naše mladší sestra Morigana.“ Bohyně se opět rozkašlala, ţe se otřásala celá pavučina, a kolem jejích úst se objevila černá pěna. Ţluté i rudé oko zamrkalo a zahledělo se na hroty se symboly moci za Perenelinými zády. „Vědmo, poruš symboly moci, tráví nás a zabíjejí.“ Perenela se podívala přes rameno. Venku před vchodem do kobky byly rozestavěné hroty s mocnými svazujícími znaky, které tvořily důmyslnou sestavu trojúhelníků a čtverců. Koutkem oka si všimla i tenkého lesklého vlákna, jeţ kmitalo mezi kovovými hroty, na které nakreslila bahnem pradávné symboly moci.

243

„Vědmo…, prosím. Zruš to kouzlo,“ zašeptala vraní bohyně. „Naše sestra Morigana tě zná, váţí si tě. Ví, ţe jsi silná a mocná, ale nejsi krutá a nelítostná.“ Perenela ustoupila do tunelu a sebrala jeden hrot z bahna, aby porušila sestavu. Slabé bzučení, kterého si téměř ani nevšimla, okamţitě ustalo a hořce kovový nádech vzduchu vystřídal běţný pach rybiny, bahna a soli. Stiskla pevně hrot v obou rukách a vrátila se dovnitř sklepení. „Doufám, ţe to není ţádny trik,“ varovala bohyni. Kdyţ jí zblízka ukázala hrot, který začal v její přítomnosti zářit. Pak z něj začalo prýštit studené bílé světlo. Perenela se dotkla špičkou hrotu malé hromádky peří pod pavučinou na zemi a ta zasyčela, zakouřilo se z ní a stočila se jako seškvařená. Zápach pálícího se peří vehnal Perenele slzy do očí, ţe musela na chvíli vyběhnout z kobky. Oči bohyně zamrkaly, kdyţ kouř stoupal nahoru. „Ne, to není trik.“ Pak se celé tělo bohyně v pavučině roztřáslo jako při záchvatu a ţlutá a červená barva vymizela z očí, které zůstaly prázdné a černé. „Ony lţou!“ zakřičela Morigana. „Neposlouchej je!“ Perenela zvedla hrot vysoko, aby zářící symbol dosahoval téměř k tváři bohyně. Světlo ozářilo její tvář i nazelenalou kůţi. Bohyně zavřela oči a marně se pokoušela odvrátit hlavu na stranu. Kdyţ znovu otevřela oči, vrátily se Badb a Macha. Barva očí se měnila podle toho, která ze sester mluvila. „Morigana nás napálila,“ řekla Badb. „Uvěznila nás, začarovala a zaklela,“ dodala Macha.

244

„Pouţila staré nečisté šamanské kouzlo, které se naučila od předchůdce Johna Dee, jeţ dokázalo svázat naše duše, zotročit nás a ponechat naprosto bezmocné.“ „Tímto kouzlem nás vězní po staletí,“ řekla červenooká Macha. „Mohly jsme vše vidět i slyšet, ale nemohly jsme nic udělat, nemohly jsme se ani pohnout.“ „Ale symboly moci nahlodaly kouzlo, které nás svazovalo, a díky němu jsme opět mohly získat kontrolu nad tímto tělem,“ dodala Badb. „Co chcete?“ zeptala se Perenela, která byla zvědavá, kam rozhovor, který na ni hluboce zapůsobil, povede. „Chceme být opět svobodné,“ spojily se oba hlasy, přičemţ jedno oko bylo opět ţluté, druhé červené. „Naše sestra je moţná připravena se obětovat, ale my ne. Naše sestra je zřejmě poddaná vůli Johna Dee a starobylých bytostí z temnot, ale my ne. Nikdy jsme se nepřidaly po pádu Danu Talis na stranu lidí, ale také jsme nikdy proti nim nebojovaly. Bývaly časy, kdy nás uctívali, a tím jsme také byly stále silnější. Kaţdou válkou, kterou lidé vedli, kaţdou bitvou, ať jiţ prohranou nebo vyhranou, nás sytili svou bolestí a vzpomínkami. Dokonce pro nás truchlili, kdyţ jsme ze světa lidí zmizely, coţ je více, neţ jsme se dočkaly od vlastního klanu, přátel nebo příbuzných. Nikdo z nich se nestaral, kam jsme se poděly, ani nevznesl jakoukoliv námitku, kdyţ nás Morigana spoutala, uvěznila a zaklela. Vědmo, neslouţíme starobylým bytostem, ani nikomu z druhé generace.“ Perenela poloţila kopí na bahnitou zem, drţela dřevo jen kousek pod kovovým hrotem a opřela se o něj. Blátivý symbol jemně pulzoval jako v pomalém tepu.

245

Cítila teplo, které z něj vyzařovalo, a dřevěná tyč se po celé délce lehce chvěla. „Propusť nás,“ pokračovala naléhavě vraní bohyně, „a budeme ti zavázány.“ „To je velmi lákavá nabídka, musím přiznat,“ řekla Perenela. „Ale kde mám záruku, ţe vám můţu věřit. Jak můţu vědět, ţe se na mě nevrhnete ve chvíli, kdy vás osvobodím?“ Bohyně v pavučině se usmála, černé rty se stáhly a odhalily dlouhé bílé zuby. „Protoţe ti dáváme své slovo – slovo válečnice, spolehlivé slovo vraní bohyně,“ vyhrkla ţlutooká bohyně. „A protoţe máš na hrotu nakreslený pradávný symbol archónů,“ dodala rudooká bohyně. „Archónů?“ zeptala se Perenela. Asi dvakrát v ţivotě to slovo slyšela. „Ano, před starobylými bytostmi vládlo světu dvanáct archonu.“ „Ještě před starobylými bytostmi?“ „Svět je daleko starší a větší, neţ si myslíš,“ usmála se vraní bohyně. „Mnohem starší a mnohem větší.“ Perenela kývla. „Vţdycky jsem tomu věřila.“ Teorie o archónech byla rozhodně zajímavá, Nikolas by ji obzvlášť ocenil, ale ona byla praktičtější. „Můţeš mě odnést z ostrova?“ zajímalo ji. Raději pevněji sevřela symbol, kterého se bohyně tolik obávala. V tuto chvíli na její odpovědi záviselo mnohé. Bohyně chvíli váhala a pak odpověděla: „To udělat nemůţeme. I kdyţ neváţíš mnoho, stále si na nás příliš těţká. Ti z nás, kteří máme schopnost létat, máme téměř duté kosti a jsme velice slabí.“

246

Vědma přikývla na srozuměnou a uklidnila se. Znala odpověď dřív, neţ poloţila otázku, protoţe před téměř dvěma stoletími bojovala s hnízdem harpií na pahorku Palatin v italském Římě. Tehdy zjistila, ţe i přes jejich divokost a nespoutanost a smrtící pařáty, postrádají fyzickou sílu. Neţ Nikolas našel meč a kopí v jejich zavazadlech, Perenela jen s pomocí svého koţeného pláště smetla z oblohy několik z nich, a potom pouţila svůj bič spletený z hadů, kteří kdysi tvořili vlasy Medúzy, aby harpie proměnila v kámen. Kdyby jí vraní bohyně slíbila, ţe ji můţe odnést z ostrova, věděla by, ţe lţe. „Kdyţ sis myslela, ţe naše sestra zemřela,“ pokračovaly bohyně, „cítily jsme z tebe zármutek a lítost, ţe odešla. Propusť nás, vědmo, a pokud budeme mít toto tělo pod kontrolou, nepůjdeme proti tobě a ani tvým spojencům. To je náš slib.“ Na rozdíl od Nikolase, který uznával chladnou logiku a byl muţem vědy, Perenela se vţdy řídila svými instinkty. Vţdy jednala podle intuice, a jen málokdy se jí to nevyplatilo. Nyní pokud se mýlila a vraní bohyně by ji napadla, věřila, ţe by ji kombinace jejích sil a pradávného symbolu na hrotu pomohla stvoření porazit. „Dejte mi tedy své slovo,“ poţadovala Perenela. „Máš ho mít,“ zabzučely oba hlasy. „Neublíţíme ti. Máš naše čestné slovo.“ „Zavřete oči,“ přikázala vědma. Přistoupila blíţ a přiloţila hrot k pavučině. Shora dolů se linul chomáček bílošedého dýmu, který syčel a prskal, kdyţ se starodávný symbol dotkl lepkavé pavučiny. Perenela se ostřím snaţila opatrně přeřezat vlákna pavučiny, která drţela bohyni ve vzduchu, ale pak si vzpomněla, ţe

247

opatrnost není na místě, protoţe bohyně byla vůči bolesti téměř imunní. Rychle řízla ostřím, pohyb připomínal velké X a bohyně bez hlesu spadla na zem. Ačkoliv byla osvobozená z pavučiny, stále ji pevně obmotávala a spoutávala lepkavá vlákna. Ţluté a červené oko se otevřelo. „Opatrně, vědmo,“ zamumlaly hlasy, kdyţ se Perenela blíţila s hrotem. Očima bohyně sledovala soustředěně kouřící ostří. „I škrábnutí můţe být smrtelné.“ „Budu si to pamatovat,“ slíbila Perenela. Pak pomalu a pečlivě odřezávala zbytky téměř neviditelného kokonu a odlupovala ho z vraní bohyně. Bytost dvou tváří se pomalu zvedla na nohy a setřásala zbytky lepkavé pavučiny z vesty. Pak se protáhla, kůţe zapraskala, kdyţ doširoka roztáhla paţe a prohnula záda. Následně se ozvaly znovu oba hlasy najednou. „No, ale je to skvělé být znovu naţivu.“ „Je moţné, ţe by se znovu objevila Morigana?“ zeptala se Perenela, která se pro jistotu narovnala a pevně sevřela symbol moci. Jediný neočekávaný pohyb by ji přiměl přiloţit zbraň k bohyni. Oči bohyně se chvíli měnily ze ţluté na červenou a naopak a pak se ozvalo: „Tentokrát udrţíme naši malou sestru pod kontrolou.“ Potom se bohyně zadívala na něco za zády vědmy. Uţ kdyţ se Perenela obracela, přemýšlela, jestli nenaletěla nejstaršímu triku na světě. Ve vchodu do kobky se však mihotal Juan Manuel de Ayala. Ústa i oči vypadaly jako prázdné díry a jeho průhledná postava vlála do tunelu za ním jako vlajka ve větru.

248

„Co se děje?“ ptala se hned Perenela, i kdyţ věděla, ţe to musí být něco hodně strašného. Mávla hrotem a duchova podstata se trochu zpevnila, kdyţ sklouzl pohledem z vraní bohyně na zářící symbol na hrotu kopí. „Problémy?“ „Nereus přichází.“ Hlas Juana Manuela zněl vysoko, jak byl vyděšený. „Mořský stařec vystoupil na zem.“ „Kde?“ chtěla vědět Perenela. „Tady!“ zakřičel duch a otočil se. Zvedl levou ruku a ukázal do temného tunelu. „Právě vylezl z moře na druhé straně chodby a jde si pro vás!“ A pak Perenela ucítila zápach dlouho dějících ryb a ţluklého tuku, který sem zavál z tunelu.

249

KAPITOLA 33

Z vrakoviště šlehaly vysoké jasně červené plameny a linul se černý špinavý dým. Oheň praskal, jiskřil nad celým šrotištěm. John Dee zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl, vše, co Cítil, však byla spálená guma a olej, ţádné čáry a kouzla. „Jdu dovnitř,“ oznámil a podíval se na Bastet. „To není moc moudré,“ varovala jej bohyně s kočičí hlavou. „Proč ne?“ Starobylá bytost se zřejmě chtěla usmát, ale jen ukázala své děsivé zuby. Přitáhla si na úzká ramena dlouhý černý kabát a řekla: „Byla by to škoda, kdyby vás některý pekelný vlčí sluţebník zaměnil za nepřítele nebo se archón jednoduše rozhodl z vás udělat část své smečky. Ztratil dnes v noci mnoho vlků, potřebuje je nahradit.“ „Nejsem tak bezbranný, madam,“ odvětil sebejistě Dee. Zpod pláště vytáhl krátký kamenný meč Exkalibr a vyrazil prázdnou ulicí k vrakovišti. Zastavil se znovu aţ u brány, která byla protkána prohlubněmi. Dolíčky zhruba odpovídaly zubům na archónově kyji, a v místě, kde bránu prorazily, byla rozervána do stran jako alobal. Dee přiloţil meč k otvoru, kde se archón dotkl kovu, ale nic se nestalo. Kdyby pouţil jakoukoliv magickou sílu, Exkalibr by reagoval, ale ostří zůstalo klidné a tmavé. Dee přikývl, starodávný tvor pouţil pouze hrubou sílu, aby prolomil bránu. V ten moment ho napadlo, jakou aurickou mocí a magickou silou asi bůh oplývá, pokud vůbec nějaké magické schopnosti měl. V legendách se

250

psalo o archónech, a dokonce prvních starobylých bytostech, velkých vládcích, kteří přišli po nich. Archóni bývali popisováni jako obři nebo strašné příšery, a někdy obojí dohromady, ale nikdy se o nich nemluvilo jako o kouzelnících či čarodějích. Byly to aţ první starobylé bytosti, které projevily a rozvíjely magické schopnosti. Dee potlačil úsměv. Nyní, kdyţ v něm klíčilo podezření, ţe Hern má jen pramalé magické schopnosti nebo ţádné, začal se cítit daleko lépe a sebejistěji. Pradávný bůh sice naznačil, ţe můţe číst jeho myšlenky, ale také mohl lhát. Snaţil se vzpomenout, co mu přesně archón říkal, kdyţ se poprvé objevil. „Tvé myšlenky a vzpomínky jsou i mými, čaroději. Vím, co víš ty. Vím, čím jsi byl, a vím, co jsi nyní.“ No, to vlastně nic neznamenalo. Hern sice tvrdil, ţe čte jeho myšlenky, ale nijak to nedokázal. Dee věděl, ţe jeho pán jistě archóna zasvětil do situace. „Alchymista, Flamel, a děti jsou za touto provizorní plechovou pevností se saracénským rytířem a bardem. A ty chceš, abych ti se svými sluţebníky pomohl dovnitř.“ Rohaté stvoření neodhalilo ani nic nového. Jednoduše jen opakoval fakta, která Dee uţ dávno znal, a znovu vyřkl rozkazy, které se měly splnit. Jen to ve světle událostí vypadalo, ţe Hern čte jeho myšlenky. Dr. Dee se tiše zasmál. Stvoření bylo jistě velice staré, mocné a nepochybně smrtící. Ale najednou nepůsobilo tak hrozivě jako na začátku. Sevřel pevně meč a protáhl se otvorem v bráně do úzké uličky. Cítil, ţe se blíţí k ohni, který hlasitě praskal a na zdech vytvářel bizardní hru stínů. Dee si najednou uvědomil, ţe se brodí po kotníky ve vrstvě mazlavého prachu, který víří kaţdým dalším krokem. Rychle sevřel

251

pevně rty a vytáhl bílý kapesník z kapsy, který si přiloţil k ústům. Za ţádnou cenu nechtěl dýchat nechutné zbytky pekelné vlčí smečky. Byl čaroděj, černokněţník, šaman i alchymista příliš dlouho, aby měl představu, z čeho všeho se ten prach skládá. Rozhodně nic z tak nechutných a zkaţených věcí nechtěl mít ve svých plicích. Přecházel mnoţství šípů s kamennými špičkami a keltská kopí s hroty ve tvaru listů. Všímal si i krátkých šípů ze samostřílů, které se leskly na zemi. Pohled na to všechno mu připomněl jeho mládí, kdy hojně navštěvoval místa, na kterých se bojovalo nebo obléhalo, studoval taktiku a strategii u dvora královny Alţběty, aţ dokázal ze zbytků zbraní a polohy určit téměř přesně, co se na místě stalo. Tady obránci zahnali pekelné sluţebníky do úzké uličky a rozmetali je na prach. Ale proč v této taktice nepokračovali dál, divil se. Protoţe jim došlo střelivo, odpověděl si sám. Pak se museli stáhnout do více obranného postavení. Pod bílým kapesníkem se Dee spokojeně usmál. Z historie se poučil, ţe v momentě, kdy obránci začnou ustupovat, obléhání brzy skončí. Flamel s ostatními je v pasti. Na konci uličky se objevil hořící příkop. Dee si všiml, ţe hořící bariéra obtéká v kruhu ošuntělou, bídnou kovovou boudu uprostřed. Spěchal, protoţe znal minimálně tucet kouzel, kterými by oheň uhasil. Mohl přeměnit hustou olejovitou hmotu na písek a následně pouţít perské kouzlo, které by pak z písku vytvořilo sklo. Alchymista a dvojčata stáli na druhé straně uvnitř kruhu. Chlapec a dívka blízko sebe. Ve světle plamenů vypadaly jejich blonďaté vlasy téměř červeně a zlatě. Dva další lidé stáli hned vedle. Jeden z nich vysoký a

252

mohutný v černé zbroji a druhý malý a drobný v trochu nesourodém brnění. Gabrielova smečka v lidské i psí podobě se ochranářsky seskupila kolem menšího muţe. Archón zůstal před ohnivým příkopem a oheň házel stíny na jeho jelení parohy. Kolem něj trpělivě čekali přeţivší vlci, kteří si hned všimli, ţe Dee se zezadu přibliţuje přes blátivé prostranství plné louţí. Hern, aniţ hnul tělem, jen otočil hlavu dozadu, aby se podíval, kdo to ruší. Ihned ho upoutal kamenný meč, který Dee drţel v ruce. Ostří meče nyní začalo dýmat modrým kouřem. „Exkalibr a Klarent na jednom místě,“ zabručel bzučivý hlas boha v hlavě Johna Dee. „Tohle je opravdu doba, na kterou se jen tak nezapomene. Víš, kdy naposledy stály meče tak blízko sebe?“ Dee uţ téměř prozradil, ţe to bylo včera v Paříţi, ale nakonec se rozhodl raději mlčet, aby obrovského tvora nerozčílil. V hlavě se mu přitom rodil strašlivě podlý plán, něco tak nepochopitelného, ţe se skoro bál na to soustředit, kdyby náhodou Hern opravdu mohl číst jeho myšlenky. Postavil se po levém boku boha a Exkalibr drţel v pravé ruce. Zářivě modré ostří nyní studeně osvětlovalo jeho tvář. „Mám pocit, ţe naposledy to bylo zde v Anglii,“ řekl Dee. „Kdyţ Artuš bojoval se svým synovcem Mordredem na Salisbury Plain. Mordred ho tenkrát zabil pomocí Klarentu,“ dodal. „Já jsem zabil Artuše,“ řekl tiše Hern. „Mordreda také. A nebyl to jeho synovec, ale syn.“ Rohatý bůh se otočil zpátky k ohni. „Ty jsi čaroděj. Předpokládám, ţe umíš uhasit ten oheň.“ „Samozřejmě.“ Jiţ nyní zapáchajícím vzduchem projela další nepříjemná vlna. Tentokrát odér zkaţených vajec a

253

síry. „Vy nemůţete přejít ty plameny?“ zeptal se Dee, který záměrně zkoušel hranice moci a síly rohatého boha. „Plameny jsou nasycené kovem,“ odvětil krátce Hern. Dee přikývl. Ze zkušenosti věděl, ţe některé kovy, zvláště pak ţelezo, jsou pro starobylé bytosti jedovaté. Totéţ ovšem platí o archónech, jak se právě dozvěděl. Přemýšlel, v čem jsou si ještě tyto rasy podobné a zda jsou nějakým způsobem příbuzné. Vţdy předpokládal, ţe jsou si v lecčems podobné i rozdílné stejně jako starobylé bytosti a lidé. „Umím oheň udusit,“ přiznal sebevědomě Dee. Archón se nahnul dopředu a zahleděl se bez hnutí do plamenů pod sebou. Vzduch prosytil jeho typický pach dějících stromů. Dee sledoval jeho pohled a zjistil, ţe se dívá na chlapce, Joshe. „Můţeš mít dvojčata, čaroději, a tvé stránky. Já chci ty tři nesmrtelné a Gabrielovu smečku.“ „Dohodnuto,“ okamţitě odpověděl Dee. „A Klarent. Chci meč ohně.“ „Samozřejmě, i ten můţete mít,“ bez váhání řekl Dee. Nechal svou auru zazářit, aby překryla jeho vlastní myšlenky. Neměl v úmyslu odevzdat rohatému bohovi meč ohně. Strávil staletí hledáním dvojčete Exkalibru, a nechtěl, aby skončil v nějaké zapadlé říši společně s rohatým bohem. Jeho odváţný plán nyní nabýval na konkrétních tvarech. „Bude mi ctí vám meč osobně předat.“ „To ti dovolím,“ řekl archón se značnou domýšlivostí v hlase. Dee sklonil hlavu, aby rohaté stvoření nevidělo vítězný triumf v jeho očích. Bude stát pře starodávným archónem s Exkalibrem v jedné ruce a Klarentem v druhé. Ukloní se mu a přistoupí blíţ, a pak do něj oba meče zabodne.

254

Čarodějova aura se rozzářila vzrušením. Myšlenky se mu honily hlavou jako o závod. Jaké to asi bude, co nového se dozví, co vše bude proţívat jinak, aţ zabije tak staré stvoření?

255

KAPITOLA 34

Sofie, Josh a tři nesmrtelní kašlali se slzami v očích a ustupovali od rostoucího ţáru. Klouzalo jim to a postupně padali do bláta. Byli za ohnivou bariérou v bezpečí, ale také v pasti. Josh pomohl Sofii na nohy. Její ofina byla seţehlá do seškvařených spirál a tváře měla jasně červené, navíc z obočí zbylo jen o trochu víc neţ šmouhy. Sofie se dotkla linky nad Joshovýma očima a řekla: „Tvoje obočí je pryč.“ „Tvoje také,“ usmál se Josh. Dotkl se svých tváří, na kterých byla kůţe napjatá k prasknutí, rty měl suché a popraskané, a pak si uvědomil, jaké to vlastně měli štěstí. Kdyby stáli jen o kousek blíţ příkopu, zřejmě by skončili s váţnými popáleninami. Sofie natáhla ruku a dotkla se malíčkem Joshova obličeje. Ucítili vůni vanilky a Josh s úlevou povzdechl, kdyţ jeho popálenou kůţi zasáhla chladivá vlna. Chytil sestřinu ruku a zvedl ji od své tváře. Špička jejího prstu byla jako namočená ve stříbrné barvě. „Neměla bys pouţívat své schopnosti,“ řekl ustaraně. „Je to jen jednoduché léčící kouzlo – Johanka mu říkala dotekové. Nespotřebuje skoro ţádnou aurickou energii. Uţ nikdy nebudeme mít modřiny nebo odřeniny,“ usmála se Sofie. „Mám takový pocit, ţe se budeme muset zabývat horšími věcmi neţ jen lehkými šrámy,“ řekl Josh. Podíval se skrz ohnivou clonu na druhou stranu. Rohatý bůh trpělivě čekal na kraji příkopu s rukama sloţenýma na široké hrudi, přičemţ u nohou mu leţel doutnající

256

zbytek jeho děsivého kyje. Přestoţe stovky vlků z jeho pekelné druţiny shořely na prach, zbývalo jich minimálně dvakrát tolik. Většina se shlukla v polokruhu za svým pánem. Leţeli, seděli a nehnuté hleděli do plamenů, coţ dávalo jejich lidským tvářím ještě strašidelnější výraz. Josh se otočil kolem dokola a zjistil, ţe zbytek vlků obstoupil příkop po celém jeho obvodu. Byli zcela obklíčeni. „Co dělají?“ podivil se nahlas. „Čekají,“ zahřměl Palamédův hlas zezadu. Josh se obrátil za hlasem. „Čekají na co?“ „Vědí, ţe oheň nebude plát věčně.“ „Jak dlouho?“ „Hodinu, moţná dvě.“ Zvedl hlavu k obloze, aby zjistil kolik je hodin. „Kdyţ budeme mít štěstí, tak do půlnoci, ale to nestačí.“ Palamédes pokrčil rameny. Jeho zbroj byla potřísněná špínou a blátem a při kaţdém pohybu vrzala a praskala. „Pevnost jsme postavili pro větší soukromí, ne jako obranu před útokem, i kdyţ nás chránila dobře před méně krvelačnými tvory, kteří se tudy přehnali. Nikdy jsme nepředpokládali, ţe budeme muset čelit něčemu takovému, jako je Hern.“ Pak si koutkem oka všiml Sofie a napadla ho spásná myšlenka. „Ale ty znáš magii ohně, umíš oheň ovládat. Mohla bys plameny drţet při ţivotě.“ „Ne,“ bránil sestru instinktivně Josh a postavil se před ni. „Kdyby se o to Sofie jen pokusila, mohlo by ji to zabít, spálit.“ Alchymista přikývl. „Sofie by musela udrţet oheň do svítání, na to není dost silná. Ještě ne. Musíme najít jiné řešení.“ „Znám nějaká kouzla,“ začal Shakespeare. „Ty také, Palaméde. A co vy, Nikolasi? Kdyţ spojíme své síly,

257

jistě bychom mohli…“ Pak ale bard prudce otočil hlavu, svraštil nos a oči se mu zúţily. „Co se děje?“ obrátil se Palamédes k ohni a snaţil se prohlédnout skrz plameny. „Dee,“ řekli Shakespeare a Flamel dohromady. Kdyţ to dopověděli, postavu vedle pradávného archóna obklopilo ţluté světlo. V ruce Dee drţel meč, jehoţ ostří modře dýmalo. „A má s sebou Exkalibr,“ dodal Nikolas. Všichni pozorovali malého anglického čaroděje, který vrazil meč přímo do ohnivé bariéry a několikrát otočil ostřím. Zasyčelo to a zapraskalo, kdyţ meč proťal plameny, a pak se zvedl ledově studený závan větru, který v ohnivě cloně vytvořil kruhové okno. Dee se zahleděl na druhou stranu příkopu a potěšené se usmál, přičemţ jeho zuby získaly odrazem plamenů krvavou barvu. „No podívejme, kohopak to tu máme? Pan Shakespeare – učedník jak alchymistův, tak můj. To je vlastně téměř rodinné setkání. Palemédes, černý rytíř, na jednom místě s meči, které vládly a zničily ţivot jeho pána. A nesmíme zapomenout na dvojčata. Je to od vás moc milé, Nikolasi, ţe jste mi je přivedl přímo domů, i kdyţ by bylo daleko pohodlnější, kdybychom tuto záleţitost uzavřeli uţ na západním pobřeţí. Nyní je budu muset převézt zpátky do Ameriky. Nicméně, vzdejte se a vyhneme se mnoha dalším nepříjemnostem.“ Alchymista se zasmál, ačkoliv zde nebylo nic k smíchu. „Nezapomněl jste na něco, Johne?“ Čaroděj nahnul hlavu na stranu a odpověděl: „Nevypadá to, ţe byste měli na výběr. Jste v pasti za ohnivou clonou a obklopeni pekelnou vlčí smečkou.“ Následně ukázal prstem na postavu, která stála vedle něj.

258

„A samozřejmě je tu ještě Hern. Tentokrát není kam utéct. Ani vám se to dnes nepodaří.“ „Zapomínáte, ţe my tři nesmrtelní nejsme bezmocní,“ řekl tiše Nikolas. „Můţete se postavit nám všem?“ „Ale to nebude třeba,“ řekl sebejistě Dee. „Vše, co musím udělat, bude udusit plameny. Pak se ani vy neubráníte síle archóna a jeho pekelných sluţebníků.“ Josh přistoupil blíţ s Klarentem v levé ruce. Tančící plameny osvětlovaly jeho tvář a stíny způsobily, ţe vypadal daleko starší neţ na svých patnáct let. „A co my? Nezapomínáte na nás, byla by chyba nás podceňovat,“ vyhrkl. „Byl jste v Paříţi a viděl jste, co jsme dokázali s chrliči.“ „A jak skončil Nidhog,“ dodala Sofie, která se postavila po boku bratra. Klarent zamručel a Josh natáhl ruku proti Exkalibru. Meče se potkaly v kruhovém otvoru mezi plameny a ostří se zkříţila při značné explozi černomodrých jisker. V tu chvíli Joshe zaplavily myšlenky Johna Dee. Strach. Strašný vše pohlcující strach z tvorů podobných zvířatům a z lidí stínů. Ztráta a zármutek. Nespočet tváří mužů, žen a dětí, rodin, přátel i sousedů. Všichni mrtví. Zlost. Jedna z nejsilnějších emocí byla zlost, která pohlcovala a přebíjela vše ostatní. Touha. Neuspokojitelná touha po poznání a po moci. Hern. Rohatý bůh. Archón. Leží mrtvý v blátě a Dee stojí nad ním s Klarentem a Exkalibrem v rukách, meče září černočervenými a druhý modrobílými plameny. Myšlenky a pocity přicházely po vlnách. Josh cítil škubnutí při kaţdé změně obrazu a výjevu. Nejpřekvapivější ze všech výjevů byl ale rozhodně mrtvý

259

archón leţící v blátě. Dee chtěl zabít rohatého boha, ale k tomu potřeboval Klarent. A Josh se ho rozhodně nehodlal vzdát bez boje. Sevřel pevněji rukojeť meče a znovu udeřil na Exkalibr, ale bylo to jako vrazit do zdi. Drţel meč v obou rukách, znovu zatlačil na čarodějovu zbraň. Kámen zapraskal a zajiskřil, ale nepohnuli se ani o píď. Odraz plamenů způsobil, ţe se tvář Johna Dee změnila v šklebící se lebku. Josh předtím viděl, jak se Sofie soustředí na vlastní auru, sledoval ji, kdyţ vytvářela obrannou zbroj kolem svého těla, také cítil její léčivé schopnosti na vlastní kůţi, ale neměl tušení, jak to dělá. Johanka ji to naučila, ale on neměl nikoho, kdo by ho trénoval. „Sof…?“ „Jsem tady.“ Sofie byla ihned u něj. „Jak děláš…“ Hledal to správné slovo. „Jak probudíš k ţivotu svou auru?“ „Já ani nevím. Jen zkrátka myslím, ţe se soustředím opravdu silně na to, co chci.“ Josh se zhluboka nadechl a zamračil se. Čelo se mu aţ svraštilo úsilím, zbytky obočí se semknuly k sobě a opravdu poctivě se soustředil. Nic se nestalo. „Zavři oči,“ řekla Sofie. „Představ si jasně, co chceš, aby se stalo. Začni s něčím malým, nenáročným.“ Josh přikývl. Znovu se zhluboka nadechl a pevně zavřel oči. Sofie uměla soustředit auru i jen do jednoho svého prstu, tak proč by nemohl on. Po chvíli ucítil brnění v ţaludku, které se šířilo nahoru hrudníkem, a pak do paţí a konečků prstů, ve kterých drţel rukojeť meče. Jeho aura najednou pronikavě zazářila oslepujícím světlem a projela dolů do Klarentu.

260

Kamenný meč zoufale zaskučel, byl to zvuk čistého utrpení, a šedou barvu jeho ostří přebila pronikavě zlatá. Ve chvíli, kdy se Klarent dotkl Exkalibru, udusil modrobílý proud ledového vzduchu, který z něj prýštil, a z čepele zůstal obyčejný šedý kámen. Josh zamrkal překvapením. Pak jeho aura pohasla. Kdyţ z Klarentu zmizel zlatý proud, okamţitě jej nahradil typický černočervený plamen. Exkalibr se také znovu probudil k ţivotu s mohutnou záplavou jisker, které lítaly vysoko do vzduchu. Otřesený Josh zavrávoral, ale dokázal udrţet Klarent. Naopak Dee byl překvapující silou vrţen od příkopu a skončil na zádech v bahně za mohutného šplouchnutí, přičemţ Exkalibr mu vyletěl do vzduchu a zabodl se do bláta jen kousek od jeho hlavy. Joshovi dělalo potíţe vytáhnout Klarent z ohně, ale nakonec se mu to s vypětím sil podařilo. Kruhové okno v ohnivé zdi se okamţitě zavřelo. Joshova tvář byla sinalá s obrovskými kruhy pod očima, ale přesto se pokusil o letmý úsměv, kdyţ se podíval na Sofii. „Vidíš, bylo to jednoduché.“ Sofie natáhla ruku a dotkla se bratrova ramene. Cítil, jak do něj proudí energie ze Sofiiny aury, která mu pomohla zastavit třesoucí se kolena. „Jsem zvědavá, co vymyslí Dee teď,“ řekla Sofie. O vteřinu později se ozval hrom, který otřásl celým vrakovištěm, a oblohou přímo nad jejich hlavami začaly lítat blesky. Déšť, který na sebe nenechal dlouho čekat, byl prudký a přívalový.

261

KAPITOLA 35

Pereneliny nohy čvachtaly bahnitým tunelem zpátky k ţebříku. V jedné ruce drţela hrot kopí s pradávným symbolem moci, druhou si chránila nos před pronikavým zápachem. Přesto se nezbavila odporného rybího odéru, který obaloval její jazyk a cítila ho při kaţdém polknutí, aţ se jí obracel ţaludek. Juan Manuel de Ayala poletoval před ní a sledoval tunel za nimi. Po vraní bohyni nebylo ani vidu, ani slechu. „Čeho se bojíte?“ ptala se Perenela Juana Manuela. „Jste duch, nic vám nemůţe ublíţit,“ usmála se. Pak se zarazila a daleko přívětivěji dodala: „Omlouvám se. Nechtěla jsem být tak příkrá. Vím, jaké úsilí vás to muselo stát, abyste se dostal přes symboly a varoval mě.“ „Nebylo to tak těžké, když jste prolomila bariéru symbolů moci,“ řekl duch. Nebylo z něj vidět mnoho, jelikoţ jeho mihotavé sloţení se rozptýlilo. Perenela viděla jen nejasný náznak obličeje a obrys hlavy ve vzduchu. Jeho tmavé oči se leskly v šeru. „Nereus je noční můra všech námořníků,“ přiznal. „A já se nebojím o sebe, ale o vás, vědmo.“ „Co nejhoršího se mi můţe stát?“ řekla Perenela nadlehčeně. „Maximálně mě můţe zabít, nebo se o to alespoň pokusit.“ Duchovy oči zvodnatěly. „Ale ne, on vás nezabije. Alespoň ne hned. Odtáhne vás tam dolů do podmořské říše a udrží vás při životě celá staletí. A pak když s vámi bude hotov, promění vás v nějaké mořské zvíře, jako je mrož nebo moroň.“

262

„To se jsou jen báchorky,“ začala Perenela, a pak se zarazila, protoţe si uvědomila, jak směšné je to nyní zlehčovat. Spěchala chodbou podzemního tunelu doprovázená duchem. Někde za sebou nechala starodávnou keltskou bohyni a pronásledoval ji mořský stařec. Kdyţ doběhla na konec k ţebříku, zaklonila hlavu a podívala se nahoru. Vysoko nad ní byl vidět jen malý kruh modré oblohy. Utrhla úzký pruh lemu ze svých uţ tak odraných šatů a uvázala ho kolem pasu. Dozadu do provizorní kapsy strčila hrot se symbolem a sáhla po první kluzké kovové příčce ţebříku, který vypadal, ţe uţ dlouho nevydrţí. „Perenelo!“ zavyl de Ayala, kdyţ vyletěl nad ni. „Uţ odcházíte, vědmo?“ Hlas se nesl chodbou, odráţel se od stěn a zněl jako šplouchání a bublání zurčící vody. Perenela se otočila a vrhla do tunelu pár jiskřiček světla, které ozářily prostor. Jako hopík se jiskry odráţely od stropu, ode zdí, pak od země a znovu dokola. Nereus vyplnil celý tunel. Neţ mořský stařec chytil světlo do svých rukou s plovacími blánami, Perenela stačila letmo zaznamenat jeho podobu. Vypadal jako podsaditý celkem běţně vyhlíţející muţ s vlnitými vlasy, které spadaly volně na ramena a pletly se do krátkých hustě kudrnatých vousů. Na sobě měl krátkou vestu, ze které trčely a přečuhovaly hnědé a zelené mořské řasy, a v levé ruce drţel kamenný trojzubec s ostrými špičkami. Ještě neţ světlo pohaslo a tunel se opět proměnil v temnou chodbu, si Perenela všimla, ţe Nereus nemá nohy. Pod pasem se mu rozbíhalo osm chapadel připomínajících chobotnici, po kterých se poměrně hbitě pohyboval úzkým tunelem.

263

Zápach rybiny stále sílil, v temnotě se rychle něco pohnulo, a pak se jedno z chapadel obmotalo kolem Perenelina kotníku. Druhé lepkavé a kluzké chapadlo pevně zachytilo její holeň. „Zůstaňte chvilku,“ zabublal Nereus. Další chapadlo pevně chytilo koleno a přísavky se jí zaryly hluboko do kůţe. Smích, který následoval, připomínal ţdímání mokré houby. „Trvám na tom, abyste zůstala.“

264

KAPITOLA 36

Josh zmateně sledoval prudký liják, který pomalu, ale spolehlivě hasil ohnivou bariéru, jeţ je dělila od nepřátel. Nad příkopem se přitom tvořil bílý mlţný opar. Déšť proměnil zem v lepkavé bahno a nad hlavami jim neustále létaly blesky, které problikávaly ledově bílým světlem vrakoviště a následně ho opět nechaly za mohutného burácení hromů propadnout do černočerné tmy. „Je čas jít,“ rozhodnul Palamédes. Voda mu v proudech stékala po helmě. Obrátil se na Sofii s Joshem a Nikolase se Shakespearem. Všichni byli na kost promočení. Dvojčatům déšť přilepil jejich blonďaté vlasy k hlavám. „Je čas bojovat a čas se stáhnout. Dobrý voják ví, kdy je vhodná doba na obojí. Můţeme zde zůstat a bojovat s čarodějem a rohatým bohem, pak se ale nikdo z nás nedoţije rána. Moţná kromě vás dvou,“ řekl dvojčatům. Jeho kůţe a brnění nyní ve světle dohasínajícího ohně dostaly zvláštní naoranţovělý nádech. „I kdyţ si nejsem moc jistý, jak by se vám líbilo ţít ve sluţbách pánů z temnot. Ani jak dlouho byste přeţili, aţ by s vámi skončili.“ Hořký zápach se linul kolem, hustý, odporný a nechutný, aţ je zahnal zpátky do boudy. „Wille, vezmi Gabrielovu smečku.“ „Já nikam nejdu,“ okamţitě oznámil bard. „Já po tobě nechci, abys utekl,“ vyštěkl rytíř. „Chci jen, abyste se přeskupili a zorganizovali další postup, aniţ bychom zbytečně obětovali naše síly.“

265

„Naše síly?“ zeptal se Nikolas. „Neříkejte mi, ţe saracénský rytíř si nakonec vybral, na čí straně stojí?“ „Jen dočasně, to vás ujišťuji,“ odpověděl Palamédes. Pak se znovu otočil k nesmrtelnému básníkovi. „Wille, vezmi Gabrielovu smečku do tunelu pod boudu. Gabrieli!“ zavolal rytíř. Přiběhl největší z psích lidí. Modré tetování na obličeji měl potřísněné bahnem a krví a jeho hnědavé vlasy trčely do všech směrů. „Chraňte svého pána. Dostaňte ho z Londýna a přijďte k velkému valu a počkejte tam na mě.“ Shakespeare otevřel ústa, aby protestoval, ale kdyţ se na něj Palamédes podíval, raději své připomínky spolkl. Gabriel na srozuměnou přikývl. „Tak se stane. Jak dlouho máme u valu čekat?“ „Jestli nedorazím do zítřejšího západu slunce, vezměte Willa do některé sousedící říše, třeba Avalonu nebo Lyonessu. Tam byste měli být v bezpečí.“ Gabriel přehlédl alchymistu jako krajinu a rovnou zabodl své krvavě rudé oči do dvojčat. „A co ti, co jsou jedno?“ Josh a Sofie trpělivě čekali, neţ se Palamédes zhluboka nadechl. „Vezmu je s sebou zpátky do Londýna.“ Podíval se na alchymistu. „Představíme je králi.“ Ostré psí tesáky se vynořily z Gabrielových úst v pobaveném úsměvu. „Kdybyste je nechali napospas Hernovi, byli by moţná ve větším bezpečí.“ Sofìe a Josh seděli vzadu v černém londýnském taxíku a pozorovali alchymistu, Shakespeara a Palaméda, kteří se shlukli kolem hořícího barelu. Uvnitř hořely zbytky dřeva a doutnaly gumy z pneumatik. Déšť syčel a praskal, kdyţ padal do ohně, a vrakovištěm se nesl bílý

266

kouř z pohasínajícího příkopu smíchaný se zapáchajícím černým dýmem, který se vinul z barelu. „Vidím jejich aury,“ zamumlal unaveně Josh. Neočekávaný výbuch jeho aury ho neskutečně vyčerpal. V hlavě mu bušily tisíce permoníků, svaly na rukou a nohou ho pálily, a v ţaludku cítil kámen, jako by snědl něco špatného. Dlaně, ve kterých drţel Klarent, ho neposlouchaly, jako by v nich neměl vůbec ţádný cit. Sofìe se otočila k oknu se zatemnělými skly. Josh měl pravdu, všichni tři nesmrtelní byli obklopeni svými aurami – Flamel jasně zelenou, Palamédes olivovou a vše doplňovala citrónově ţlutá aura Shakespearova. „Co to dělají?“ zeptal se Josh. Sofìe zmáčkla tlačítko, ale auto mělo vypnutý motor, a tak se okénko ani nepohnulo. Hřbetem dlaně otřela okénko, aby ho očistila a pak zatajila dech. Aury tří nesmrtelných zazářily a Sofìe ucítila proud energie, který prýštil z rukou nesmrtelných kolem barelu dovnitř. „Nikolas a Palamédes vypadají, ţe půjčují svou aurickou sílu Shakespearovi. Básníkovy rty se hýbou, něco říká…“ Chytila za dveře a otevřela je, aby slyšela jeho slova. Zamrkala, protoţe sprška vody ihned postříkala vnitřek auta. „…Představivost je klíč, nesmrtelní bratři,“ řekl Shakespeare. „Vše, co od vás potřebuji, je, abyste se soustředili, a já pak vytvořím výjimečně působivé kouzlo.“ „Je to konjugace,“ řekla s údivem Sofie. Najednou si sama byla vědoma, ţe toto slovo by ještě před pár dny nepouţila ani náhodou, natoţ aby věděla, co znamená. Josh se nahnul k okénku a podíval se ven do deště. „Coţe to je?“

267

„Shakespeare vytváří cosi podle své fantazie a nepotřebuje k tomu ţádný materiální základ. Jen si to představuje.“ Otevřela dveře o něco více, aniţ věnovala pozornost prudkému dešti. Věděla to, protoţe to věděla čarodějka z Endoru, a byla si vědoma toho, ţe toto kouzlo je jedním z nejobtíţnějších a vyţaduje výjimečné schopnosti i vůli. „Pospěš si,“ procedil alchymista mezi zuby. „Oheň jiţ skoro pohasnul a já si nejsem jistý, kolik sil mi ještě zbývá.“ Shakespeare přikývl. Vloţil ruce hluboko do barelu. „Vařte se a míchejte, bublejte a klokotejte,“ zašeptal. Jeho přízvuk opět zněl jako z alţbětinské doby, v níţ vyrostl. „Nejprve vylezte hadi od starého Nilu.“ Dým se kroutil a vířil kolem barelu, ve kterém se objevily stovky hadů. Pomalu, ale jistě vylézali ven na zem. „Hadi!“ „Proč to vţdycky musejí být hadi?“ postěţoval si Josh a odvrátil hlavu. „…hadi, lháři, vraťte se,“ pokračoval básník. Další hadi se vyhrnuli z barelu, kroutili se a klouzali kolem nohou nesmrtelných. Gabrielova smečka se raději stáhla s očima soustředěnýma na hady. „Objevte se, jeţkové. Mloci, honem pojďte sem,“ vymýšlel si dál básník. Jeho hlas se zpěvně nesl, jako by opakoval verše. Hlavu měl v záklonu a oči zavřené. „… a ropuchy, ohyzdné a jedovaté,“ dodal ochraptěle. Zvířata se hrnula z barelu jako na běţícím pásu, stovky jeţků, škaredých ropuch, mloků a kroutících se červů. „…a nakonec houkající sovy…“

268

Tucet sov se zrodilo z plamene za mohutného gejzíru jisker. Shakespeare se pak zbortil k zemi, a kdyby ho saracénský rytíř nezachytil, skončil by v blátě. „To stačí,“ řekl Palamédes. „Stačí to?“ Básník otevřel oči a podíval se kolem sebe. Stáli po kotníky v různých zvířatech, která vylezla z barelu. Všude se to hemţilo hady, skákajícími ţábami, mloky a různými červy. „Baţe, je dokonáno.“ Nad hlavami jim proletěl blesk, kdyţ se natáhl a zmáčkl alchymistovu paţi a rychle se opřel o saracénského rytíře. „Díky, mí bratři, mí přátelé. Kdy se znovu my tři setkáme?“ zeptal se. „Zítra v noci,“ odvětil Palamédes. „Teď běţte, hned.“ Opatrně zvedl levou nohu a z jeho kotníku spadla černá zmije. „Jak dlouho to kouzlo vydrţí?“ zeptal se ještě. „Bude to stačit,“ usmál se básník. Kdyţ z očí dostal pramínky rovných vlasů, zvedl ruku směrem k dvojčatům v autě. „Rozcházíme se, abychom se znovu sešli.“ „Tohle si ale nenapsal,“ namítl Palamédes bleskově. „Já vím, ale kéţ by se tak stalo.“ Pak obklopen Gabrielovou smečkou zmizel pod kovovou boudou. Gabriel čekal na posledního, neţ je následoval. „Ochraňte ho,“ zavolal za ním Palamédes. „Budu ho chránit vlastním ţivotem,“ odvětil Gabriel s velšským přízvukem. „Řekni mi,“ kývl na zmítající se havěť na zemi, „tady ti…?“ a nechal otázku nedokončenou. Palamédes se škodolibě usmál. „To je malý dárek pro pekelnou vlčí smečku.“ Gabriel přikývl, a pak se během mrknutí oka přeměnil do své psí podoby, protáhl se pod boudu a zmizel.

269

V ten okamţik se ozvalo konečné zasyčení od příkopu, ve kterém úplně vyhasl oheň. „Je čas jít,“ řekl Flamel, jenţ si opatrně prodíral cestu kroutící se havětí na zemi, kterou před chvílí vyčaroval Shakespeare. „Neměl jsem ani tušení, ţe něco takového umí.“ „Vytvořil je úplně z ničeho, jen ze své nezměrné fantazie,“ řekl uznale Palamédes. Otevřel dveře taxíku a posadil alchymistu dozadu. „Připoutejte se,“ radil, kdyţ zmizelo jeho obranné brnění. „Bude to pořádná jízda.“ Přívalový déšť ustal stejně rychle, jako začal, a vlci začali skákat skrz šedý dým na druhou stranu. Během následující chvíle překročil příkop i Hern a dým se mu zlověstně točil kolem parohů. Zaklonil hlavu a zaduněl jeho hlasitý vítězoslavný smích. „A kam si myslíte, ţe půjdete?“ zeptal se a zamířil přímo k autu. „Od pradávného boha s parohy nemůţete jen tak utéct.“

270

KAPITOLA 37

Perenela se jednou rukou pevně drţela kovové příčky ţebříku a druhou vylovila z provizorní kapsy hrot se starodávným symbolem, jenţ zabodla do chapadla, které ji svíralo. Kovová špička se jen letmo dotkla tenké kůţe a chapadlo se okamţitě stáhlo. Na kůţi vědmy zůstala jen řada červených fleků od přísavek. Neţ stihla znovu zaútočit a bodnout i do ostatních chapadel, která ji bránila v pohybu, všechna zmizela dole v tmavém tunelu. „Vědmo, to od tebe nebylo pěkné. Mohla jsi mě zranit. O trochu hlouběji a přišel bych o nohu.“ „To jsem také v podstatě měla v úmyslu,“ zamumlala Perenela. Uloţila hrot do kapsy a vydala se znovu nahoru. „Neztratil jsem nohu jiţ celé věky. Trvá to tak dlouho, neţ mi pak naroste nová,“ dodal tvor nevrle řecky s příšernou výslovností. Perenela si jeho řečí nevšímala a soustředěně stoupala příčku za příčkou blíţ k dennímu světlu. Napadlo ji, jestli se vůbec Nereus do šachty vejde. Ucítila závan rybího odéru, aţ se jí do očí nahrnuly slzy. Pokusila se polknout, i kdyţ ţaludek byl vyloţeně proti. Přitiskla se ke straně, kde začínal další tunel, a podívala se dolů. Nereus stál stále na dně pod ţebříkem. Perenela byla v chabém světle schopná rozeznat jen jeho hlavu a ramena, vše ostatní bylo zahaleno milosrdnou tmou. Nereus zvedl svůj trojzubec a zamával jím. „Vypadá to, ţe jsi v pasti. Nemůţeš lézt nahoru, a přitom mě odhánět tím svým párátkem, vědmo. Ale ještě na tebe dosáhnu.“

271

Perenela zahlédla zmítající se chapadla. Nejdříve jedno, druhé, pak třetí a čtvrté začalo stoupat k ní nahoru. Všechna se kroutila a vinula jako hadi a po celém obvodu šachty se drolily drobné kamínky. „Máš vůbec představu, kdo jsem?“ zeptala se nahlas a zřetelně Perenela. Nejprve pronesla svou otázku řecky a potom i anglicky. Nereus pokrčil rameny, přičemţ se všechny jeho nohy zavlnily. „Přiznávám, ţe nevím.“ „Tak proč jsi tady?“ pokračovala Perenela a znovu se vytáhla na další stupínek zrezavělého ţebříku. Zdálo se jí, ţe Nereův hlas připomíná znuděného akademika. „Splácím starý dluh,“ zabublal hlas starce. „Jedna z nejstarších starobylých bytostí se na mě obrátila a poţádala mě o laskavost. Kdyţ se vrátím na tento svět i se svými dcerami a obklíčíme ostrov, bude můj starý dluh splacen. Bylo mi řečeno, ţe tebe si můţu nechat. A zatímco bys byla jen průměrná sluţebnice, údajně po století či dvou z tebe bude dobrá manţelka. Vše, co vím, je, ţe tě nazývají vědma.“ „A víš jaká vědma?“ udrţovala Perenela konverzaci. Mořský stařec se zasmál. „Nestarám se o lidské plémě, ani o něm nic moc nevím. Za mých časů to mělo nějaký smysl. Vědmy měly moc a sílu, bylo třeba se jich bát nebo je přinejmenším respektovat. Ale dnes? V této době na zemi stará označení, tituly a funkce nic neznamenají. Jak jsem zjistil pro dnešní lidi je kouzelník jen zábavní postavička pro děti, jeţ tahá králíky z klobouku.“ Tentokrát se zasmála Perenela a její smích starce překvapil natolik, ţe umlkl. „Pak bys měl vědět, s kým máš tu čest. Nejsem ţádná pouťová atrakce a jsem překvapená, ţe ti tvůj přítel ze starobylých bytostí neřekl, koho na ostrově potkáš. Nebo moţná nejsem aţ tak

272

překvapená, protoţe kdybys to věděl, tak by ses moţná do tohoto bláhového dobrodruţství ani nepustil.“ Perenelin hlas dostával v šachtě dramatickou ozvěnu. „Jsem sedmá dcera sedmé dcery. Na tomto světě ţiji jiţ téměř sedm set let a ovládám moudrost věků. Byla jsem učednicí těch nejlepších kouzelnic a čarodějů, zaříkávačů a šamanů, kteří kdy ţili. O některých jsi moţná slyšel i ty. Učila mě samotná čarodějka z Endoru nebo dvě největší vědmy a věštkyně v historii lidstva: Kirké a Médea.“ „Kirké?“ zalomozil nespokojeně Nereus, aţ se mu nohy rozklepaly. „Médea?“ dodal skoro zoufale. „Ty víc neţ kdo jiný bys měl znát pověst mých učitelek.“ J „A byla jsi dobrá učednice?“ opatrně nadhodil Nereus. „Nejlepší ze všech. A ještě bys měl vědět, starce, ţe nikdy nebudu tvou ţenou, protoţe jsem vdaná za alchymistu Nikolase Flamela.“ „Aha,“ řekla starobylá bytost tiše. „Jsem nesmrtelná Perenela Flamelová.“ „Aha, tak tahle vědma,“ zamumlal Nereus. „Ano, přesně ta.“ Perenela vytrhla kovovou skobu ze zdi, soustředila do dlaně aurickou energii a sledovala kov, jak se rozpouští a kroutí do špinavě hnědé kapaliny. „Dovol mi, abych ti ukázala trik, který mě naučila sama Kirké.“ Otevřela dlaň a nechala pomalu kapky vytékat z ruky. Drobné zlatohnědé kapky padaly dolů do temnoty. Ţhavý tekutý déšť syčel a prskal, kdyţ dopadl na kůţi mořského starce, a ve vzduchu se najednou objevil zápach smaţených ryb. Chapadla se rozeběhla po kamenném podkladu a Nereus zaúpěl a zasténal v řadě lidských i nelidských jazyků. Perenela setřásla z dlaně

273

poslední kapku, která padala dolů, aţ skončila uprostřed starcova čela přímo nad jeho nosem. Tentokrát zařval tak silně, ţe vyplašil tisíce mořských ptáků, kteří na ostrově odpočívali. Perenela slyšela, jak se jejich křídla za mohutného krákorání a štěbetání zvedla. Nereus zmizel do temného tunelu a za sebou nesl zápach smaţených ryb. „To není naposled, co se vidíme, vědmo Perenelo,“ zasténal. „Ještě o mně uslyšíš. Z ostrova se ţivá nedostaneš!“ Perenelu zasáhla vlna vyčerpání, kterou musela překonat, aby se dostala ven na světlo. Obrátila se tedy zpět k ţebříku a stupínek za stupínkem stoupala nahoru. „To říkají všichni,“ zamumlala pro sebe. „Ale stále jsem naţivu.“ „Mohla jsi pomoct.“ Perenela seděla na jednom ze schodů na vězeňském dvoře. Obličej obrátila k odpolednímu slunci. Vyhřívala se pod dlouhými slunečními paprsky jako kočka a nechala dobíjet svou auru. „Proč?“ zeptala se vraní bohyně, která seděla vpravo o schod níţ. Bohyně také roztáhla svůj plášť a také vychutnávala poslední paprsky slunce. Tvář měla obrácenou ke slunci a na očích zrcadlové černé brýle. Její pokoţka se vrátila k obvyklé bledé barvě a zůstal jen slabý zelenkavý nádech hojících se puchýřků kolem úst. Perenela se na chvíli zamyslela a pak kývla. Na to neměla ţádnou odpověď. Nereus nebyl Moriganin nepřítel. „Také jsme ale mohly odsud odletět,“ řekla bez pohnutí bohyně.

274

Perenele se jiţ dařilo rozeznávat od sebe oba hlasy. Badb měla trochu jemnější hlas, neţ byl chraplavý, téměř muţský hlas Machy. „A proč jste neodletěly?“ zeptala se zvědavě Perenela. Kdyţ se jí konečně podařilo vylézt ze šachty, byla špinavá a k smrti vyčerpaná. Věděla, ţe není v kondici, aby mohla nyní s vraní bohyní bojovat. Navíc nepředpokládala, ţe vůbec stvoření ještě najde na ostrově. O to větší bylo její překvapení, kdyţ ji našla přikrčenou u vchodu do šachty pod vodárenskou věţí, kde pečlivě a opatrně všívala dlouhá černá peří do svého pláště. „Proč jste zůstaly?“ Vraní bohyně sebou škubla. „Byly jsme Moriganou uvězněné velmi dlouho. Ona se královsky bavila po celou tu dobu, teď jsme na řadě my. A my jsme se rozhodly, ţe těţko najdeme více vzrušující místo, neţ je Alkatraz, alespoň v příštích hodinách.“ Perenela se opřela o lokty, aby se podívala dolů na bohyni. „Vzrušující? Myslím, ţe budeme mít trochu jinou definici tohoto slova.“ Vraní bohyně pohnula hlavou a dlouhým černým nehtem si stáhla tmavé brýle trochu níţ. Jedno červené druhé ţluté oko zamrkaly na Perenelu. „Nezapomínej, člověče, ţe my jsme Badb a Macha. Vyţíváme se ve vzteku a vraţdění. Naše sestra je smrt. Tisíciletí jsme vyhledávaly bojiště po celém světě, abychom se tam těšily z bolesti a vzpomínek mrtvých a umírajících.“ Černé rty odhalily v děsivém úsměvu dlouhé bílé zuby. „A nyní je tento ostrov přesně to, co potřebujeme.“ Bohyně si olízla rty. „Myslíme, ţe nás zde čeká velká slavnost, a to velmi brzy!“

275

KAPITOLA 38

Pneumatiky se několikrát protočily na místě, neţ se taxík rozjel. Sofie zalapala po dechu, kdyţ se jí bezpečnostní pás zaryl do hrudníku a pevně ji přitáhl do sedadla. Josh zaúpěl, protoţe ze stejného důvodu ucítil tlak pásu na ţaludek, který ho bolel. „Omlouvám se!“ vykřikl Palamédes. „Počkejte…, tady je máme…“ Nikolas se chytil madla nad okénkem a nahnul se dopředu. „Ale my jedeme přímo na ně!“ řekl v panice zvyšujícím se hlasem. „Já vím.“ Palamédovy bílé zuby zazářily v temném interiéru auta. „Nejlepší obrana je…“ „…útok,“ dokončil Josh. Pěkná řádka vlků s lidskými tvářemi se vrhla přímo na taxík. Oslepeni stále doutnajícím příkopem si nevšimli hemţícího se povrchu, pak uţ bylo pozdě. Hadi se postavili jako otazníky s otevřenými hubami a zlověstně trhali hlavami. Pak se první vlci pekelné druţiny rozpadli na prach, který vybuchl vzhůru a pokryl přední sklo auta. Palamédes pohotově nastříkal vodu z ostřikovačů na sklo a zapnul stěrače, ale docílil tím jediné, prach rozetřel do husté hnědé pasty. Přes příkop v tu chvíli přeskočila trojice obrovských vlků, větších neţ ti předešlí, a doskočila přímo na jeţky. Ostré jehličky se zapíchly do vlčích tlap a stvoření se rozpadla na prach dřív, neţ bys řekl švec, s naprosto uţaslými výrazy v tvářích.

276

Hern zavyl a jeho hlas zaduněl vrakovištěm, protoţe se potácel záplavou hadů a jeţků. Hadi na něj útočili, jeţci píchali, ale vypadalo to, ţe se to vše míjí účinkem. Josh se zachvěl a opět se mu zvedl ţaludek, kdyţ sledoval kroutící se a svíjející hady, kteří šplhali nahoru po kopytech rohatého boha. Palamédes vytočil motor do vysokých obrátek, a pak se rychle rozjel po úzkém můstku, který vedl přes příkop. Po cestě potkal další trojici vlků, z nichţ dva skončili v bahně pod koly taxíku, a třetí vyskočil na kapotu, kde se rozplácnul o přední sklo. Přední sklo prasklo a saracénský rytíř šlápl na brzdu. Auto se okamţitě zastavilo a setrvačná síla poslala vlkovo tělo dopředu na zem přímo do klubka zmijí. Josh se otočil, jak mu to jen pás dovoloval, a sledoval pád dalších vlků do spárů jedovatých ropuch, viděl, jak se rozpadají v prach, kdyţ se snaţí překonat mloky nebo šlapou na červy. Vzduch se pomalu stával nedýchatelný přílivem hustého hrubozrnného prachu, který se mísil s gejzíry bahna a špíny. Sýčci a sovy létali temnou nocí s pařáty nataţenými, aby se zarývaly do vlků, a i oni zanechávali ve svých stopách odporný, špinavý prach. „Tohle všechno vytvořil Shakespeare?“ zeptala se s údivem Sofie. Strnule hleděla přes zadní okno ven a viděla záplavu hýbajících se mas na zemi. „Úplně všechno,“ potvrdil Palamédes pyšně. „Kaţdý z nich je stvořen jen na základě jeho nespoutané fantazie a přiveden k ţivotu jeho vlastní aurou. A to nesmíme zapomenout, ţe je vlastně samouk.“ Rytíř se podíval do zpětného zrcátka a zachytil alchymistův pohled. „Jen pomyslete, čeho mohl dosáhnout, kdyby měl pořádného učitele.“

277

Nikolas se při těch nepříjemných slovech vrtěl, protoţe věděl, ţe řeč je i o něm. „Toto bych ho stejně nemohl naučit.“ „Ale měl jste poznat jeho talent.“ „Dee!“ vyhrkl Josh. „Ano Dee, ten ho rozpoznal,“ souhlasil Palamédes. „Ne, Dee je přímo před námi!“ zvedl hlas Josh. Doktor John Dee vylezl z oblaku páry a kouře a v levé ruce volně točil Exkalibrem, čímţ kolem sebe vytvořil nestálý kruh modře hořícího plamene. V pravé ruce shromáţdil ţlutou energii a zaujal pozici přímo před východem, aby zatarasil výjezd ven. „To si jako myslí, ţe ho nepřejedu?“ zeptal se spíš pro sebe Palamédes. Dee namířil ostří na taxík a hodil kouli energie na zem. Koule se dotkla promáčené země, několikrát poskočila a zakutálela se pod auto. Motor se okamţitě zastavil, veškerá elektrika v autě vypadla a volant se zablokoval. Sofie zaznamenala vzadu za nimi pohyb a otočila se právě ve chvíli, kdy hady obmotaný archón vystoupil z hustého šedivého kouře. „To nevypadá dobře,“ zamumlala a zatahala bratra za rukáv, aby ho upozornila na blíţící se monstrum. „To je špatné,“ souhlasil Josh, kdyţ uviděl rohatého boha. „Hodně špatné.“ „Co budeme dělat?“ „Vţdycky je lepší začít v jeden čas jen jednu bitvu. Získáš tím víc.“ „Kdo to řekl?“ zeptala se Sofie. „Mars?“ „Ne, táta.“

278

KAPITOLA 39

„Joshi, co to děláš?“ vykřikl Nikolas.“ Josh Newman otevřel levé dveře taxíku, zkontroloval, jestli na zemi nejsou hadi, a vyskočil ven. Klarent spokojeně vrčel, kdyţ ho Josh namířil proti Johnovi Dee. „Zaměstnám ho,“ zakřičel na ostatní. „Můţete nastartovat motor?“ zeptal se rytíře. „Pokusím se,“ odvětil ne příliš optimisticky Palamédes. Obrátil se a podíval na alchymistu. „Baterie je vybitá, dokáţete ji nabít?“ „Josh Newman,“ začal potěšené Dee, kdyţ se k němu chlapec přiblíţil. „Nemůţeš si přece opravdu myslet, ţe bys mě mohl porazit.“ Josh nechal otázku bez odpovědi. Odhodlaně drţel pevně Klarent v rukách a cítil, jak se meč pohodlně usadil v jeho sevření. Dee se usmál a trpělivě pokračoval. „Chci, aby ses na chvíli zamyslel, co hodláš udělat. Já jsem s touto zbraní srostlý, strávil jsem s ní celé věky, ty máš Klarent jen o trochu déle neţ den. Nemáš šanci mě porazit.“ Josh provedl bez varování výpad proti anglickému čaroději. Klarent v podstatě vítězoslavně zajásal, kdyţ se dotkl Exkalibru. Josh přitom ani nepomyslel na pohyby, které ho naučily Scatty s Johankou v Paříţi. Jednoduše jen dovolil kamennému meči, aby vedl jeho kroky. Meč převzal kontrolu, aby co nejefektivněji udeřil, bodl, čí píchl nebo naopak odrazil čarodějův útok. Navíc někde v podvědomí si Josh uvědomoval, ţe sleduje kaţdý pohyb

279

Johna Dee, všímá si práce nohou, jak drţí zbraň, jak mhouří oči před výpadem. Klarent táhl Joshe dál dopředu a neústupně úder za úderem tlačil na čaroděje. Josh musel jen ruce udrţet na koţené rukojeti meče. Připomínalo to situaci, kdy máte na vodítku velkou divokou dogu, která s vámi zmítá ze strany na stranu. V tom okamţiku také Josh získal dojem, ţe Klarent je ţivý a navíc velmi hladový. „Sofie!“ zařval Nikolas. Ale dívka vypadala, ţe ho neslyší. Veškerou pozornost upírala k bratrovi. Otevřela pravé dveře a také vystoupila z auta. Její aura se probudila k ţivotu ve chvíli, kdy se dotkla země. Okamţitě se kolem jejího těla vytvořila zbroj podobná Johančině. Na rozdíl od Joshe neměla ţádnou zbraň, ale byla jiţ zasvěcena do magie vzduchu a ohně. Dívka automaticky potlačila ochrannou bariéru, kterou vytvořila Johanka z Arku, aby ji bránila před vzpomínkami čarodějky z Endoru. Právě nyní totiţ potřebovala vědět úplně všechno, co čarodějka znala o pradávném archónovi. Báchorky, útržky i šeptané příběhy. Kdysi býval nádherný. Obr, vysoký, pyšný a domýšlivý. Byl také uznávaný vědec. Nejdříve prováděl experimenty na ostatních, a když mu to zakázali, pak na sobě. Nakonec skončil s nevábným vzhledem, protože se mu na hlavě objevily kostěné výčnělky a nohy se proměnily v kopyta. Zůstala mu jen nádherná tvář, která připomínala jeho původní krásu. Nepředstavitelně dlouhý život se podepsal i na jeho intelektu, a nyní z něj bylo něco jen o málo více než zvíře. Pradávný, silný a mocný se zvláštní

280

schopností přeměnit lidi ve vlky. Obýval dalekou zatuchlou říši plnou hnijících stromů a rostlin… Zvířata nemají ráda oheň, uvaţovala Sofie, a jestli archón ţil ve vlhkém pralese, tak rovněţ nebude mít oheň v oblibě. Zachvátil ji letmý závan strachu, co kdyţ ji magie ohně znovu zklame. Raději myšlenku hned v zárodku zapudila. Tentokrát ji nezklame. Nejprve pomocí své aury zaktivovala vzdušnou magii, a pak přitiskla prst na tetování na zápěstí, aby povolala magii ohně. Kolem archóna se rozvířil vítr a vzniklo malé tornádo. Prach, který zbyl po jeho vlčí pekelné smečce, se zvedl a vytvořil točící se špinavou clonu, jeţ obklopila rohatého boha. Stvoření bylo oslepené a špína se mu dostala do úst i nosu, aţ si zakryl tvář. Pak Sofie stiskla palcem kruhové tetování a zapálila mrak prachu. Neţ se sloţila v bezvědomí z vyčerpání k zemi, uslyšela rohatého boha úpět a křičet. Byl to nejděsivější zvuk, který kdy slyšela. „Joshi,“ vydechl Dee, který se snaţil odráţet kaţdý mohutný úder, jeţ pomalu ubíral síly jeho paţím. „Je toho tolik, co ještě nevíš. Tolik, co tě můţu naučit. Znám odpovědi na tisíce tvých otázek.“ „Také já uţ toho docela dost o vás vím, čaroději.“ Pokaţdé, kdyţ se ostří mečů setkala, se do prostoru uvolnila záplava červenočerných a modrobílých jisker, která zalila oba bojovníky spalujícími uhlíky. Joshovu tvář pokryly černé šmouhy a čarodějův drahý oblek byl samá díra. „Vy! Vy jste chtěl… zabít! Archóna,“ vyrazil ze sebe Josh s kaţdým úderem jedno slovo. „Ty jsi uţ bojoval s Klarentem,“ namáhavě ze sebe vypravil Dee. „Ochutnal jsi jeho moc. Víš, co dokáţe. Přemýšlej tedy, jaké by to bylo zabít archóna. Proţít během chvíle jeho zkušenosti, záţitky, vzpomínky, tisíce

281

let vědomostí. Dozvědět se historii světa od počátků věků. A nejen tohoto světa, ale i řady dalších.“ Najednou ho ale přerušil ohromný příval vanilkové vůně, jejíţ vlna je oba strhla na kolena. Johna Dee, který stál čelem k archónovi, odmrštila dozadu. Rukama si přitom chránil oči před pronikavou září. Josh se profesionálně svalil na zem a rovnou se převrátil, aby tak uviděl, jak se rohatý bůh zmítá v zelenozlatých plamenech, a pak si všiml, ţe se Sofie v bezvědomí sesula k zemi. Byl strachy bez sebe, a hned se překulil na kolena. Vedle sebe v blátě uviděl Exkalibr. Okamţitě vyuţil příleţitosti a sevřel rukojeť meče do pravé ruky. V levé ale Klarent zoufale zaúpěl. Josh se ho pokusil upustit, ale nemohl. Byl jako přilepený k jeho dlani, ţe nemohl povolit sevření. Jasně červená krev začala prosakovat mezi jeho prsty. Okamţitě tedy pustil Exkalibr a palčivá bolest v levé ruce zmizela. Pomalu se zvedl na nohy a Klarentem zachytil jílec druhého meče a odhodil Exkalibr stranou. Pak se rozeběhl kolem auta za sestrou. Dee se namáhavě zvedl na kolena, a snaţil se zahnat mţitky před očima. Všiml si, ţe Josh odhodil Exkalibr daleko a meč se zavrtal do lepkavého zbytku olej ovité husté kapaliny doutnajícího příkopu. Chvíli plaval na povrchu husté černé hmoty, pak se ale kapalina rozbublala a Exkalibr klesl ke dnu. Josh zděšeně přiklekl k Sofii. Sebral sestru do náruče a vytáhl ji na zadní sedadlo auta, právě ve chvíli, kdy se Palamédovi podařilo nastartovat. Nikolas vypadal sešle a nemocně a také se svalil na sedadlo v autě. Z jeho rukou stále vycházely zelené spirály energie, kterými nabíjel autobaterii.

282

John Dee musel rychle uhnout z cesty, kdyţ se auto rozjelo ještě se všemi dveřmi otevřenými. Vrčelo a skřípalo úzkou uličkou plnou šípů a kopí, která se lámala pod koly taxíku. Čaroděj se zoufale snaţil soustředit a shromáţdit dostatek energie, aby auto zastavil, ale byl tak fyzicky i psychicky vyčerpaný, ţe se na nic nezmohl. Postavil se opatrně na nohy a pozoroval pradávného archóna, který se zřítil k zemi a kroutil se a převaloval v lepkavém bahně, aby se uhasil. Po celém těle mu tančily a blikaly plamínky, které se drţely koţešin i jeho chlupů. Útok přeţilo méně jak tucet vlků pekelné smečky a z toho jich ještě pár Hern neúmyslně zalehl, kdyţ se snaţil uhasit plameny. Kovová kastle taxíku vrzala, jiskry sršely z nárazníků a otevřených dveří, kdyţ se černé auto prodíralo rozervanou branou ven na ulici. Červená brzdová světla zářila jako oči velké příšery, pak taxík zahnul za roh a zmizel do tmavé noci. Bastet stála stranou schovaná ve stínu. Vytáhla z kapsy tenký mobil a zmáčkla klávesu rychlé volby. Na první zazvonění se ozval hlas na druhé straně. „Dee selhal,“ řekla bohyně krátce a zavěsila.

283

KAPITOLA 40

Sofie se vzbudila, kdyţ taxík přejel retardér na silnici. Byla úplně dezorientovaná a notnou chvíli jí trvalo, neţ si srovnala útrţky vzpomínek, o kterých si nejprve myslela, ţe to vše byl jen sen. Stále někde uvnitř slyšela zoufalý nářek rohatého boha a cítila lítost. Sofie si pomalu narovnala ztuhlé údy a rozhlédla se, kolem. Josh leţel zničeně vedle ní, těţce oddychoval a na tváři byl špinavý a popálený od jisker. Alchymista se opíral hlavou o okno a hleděl do noci. Kdyţ uslyšel, ţe sebou pohnula, otočil k ní hlavu. V očích se mu odráţely světla velkoměsta. „Doufal jsem, ţe budeš spát trochu déle,“ řekl tiše. „Kde to jsme?“ zeptala se Sofie, ale ústa jako by ji neposlouchala. Měla suché rty a připadalo jí, ţe cítí na jazyku zbytky odporného prachu po vlcích. Flamel jí podal láhev s vodou. „Jsme na Millbank.“ Lehce poklepal prstem na okno a Sofie se podívala ven. „Právě jsme minuli parlament a Big Ben.“ Zadním okénkem ještě Sofie stihla zahlédnout velkolepě osvětlenou budovu anglického parlamentu. Světlo jí dodávalo teplé skoro nadpřirozené vzezření. „Jak se cítíš?“ zeptal se Nikolas. „Jsem strašně unavená,“ přiznala Sofie. „To mě vůbec nepřekvapuje po tom, co jsi právě dokázala. Víš co, to bylo něco naprosto unikátního v celé lidské historii. Porazila jsi archóna.“ Sofie se napila. „Zabila jsem ho?“

284

„Ne,“ odvětil Flamel a Sofie si uvědomila, ţe se jí vlastně ulevilo. „Ačkoliv si troufám říct, ţe kdybys byla trénovaná…“ Alchymista se na chvíli zarazil a pak dodal: „Aţ budete oba trénovaní, nebude nic, co byste ty nebo tvůj bratr nedokázali.“ „Nikolasi,“ řekla Sofie najednou posmutněle, „nechci v tom pokračovat. Chci se jen vrátit domů. Je mi špatně z těch všech bojů a úprků. Uţ mám dost toho, ţe si stále připadám jako nemocná, protoţe mě bolí hlava, uši, oči, ţaludek.“ Uvědomila si, ţe má na krajíčku a rukama si přejela obličej. Teď přece nebude brečet. „Kdy se vrátíme domů?“ Následovalo dlouhé ticho, aţ nakonec Flamel odpověděl. Tentokrát se silným francouzským přízvukem. „Doufám, ţe nás uţ brzy dostanu zpátky do Ameriky – moţná, ţe uţ zítra, ale ještě nemůţete jít domů. Ještě to nejde.“ „Tak kdy? Nemůţeme stále utíkat a věčně se schovávat. Naši rodiče se začínají ptát. Co jim máme říct?“ Natáhla ruku a sledovala, jak se jí kůţe mění barvu na stříbrnou. „Jak jim tohle vysvětlíme?“ „Nevysvětlíte,“ řekl jednoduše Nikolas. „Ale moţná ani nebudete muset. Vše se děje rychleji, neţ jsem původně počítal, Sofie.“ Silný přízvuk dodával jejímu jménu exotický nádech. „Události dostaly rychlý spád a chýlí se k závěru. Starobylé bytosti z temnot očividně opustily odvěký opatrný postoj a zoufale se snaţí za kaţdou cenu získat zbývající stránky Kodexu a vás dva. Jen se podívej, jaké zbraně pouţily. Pustily na svět Nidhoga, vlčí smečku z pekla, a dokonce povolaly archóna. To jsou všechno stvoření, která se na zemi neukázala po celá staletí. Temní pánové se vţdycky snaţili mě a Perenelu

285

chytit ţivé, protoţe jsme znali Kodex a věštbu o legendárních dvojčatech lépe neţ kdokoliv jiný, ale uţ nás nepotřebují. Uţ uchvátili většinu Kodexu a navíc vědí, ţe ty a tvůj bratr jste dvojčata z věštby.“ Nikolas si vyčerpaně povzdychl. „Původně jsem si myslel, ţe máme zhruba měsíc, lunární měsíc, neţ kouzlo elixíru nesmrtelnosti přestane fungovat a my s Perenelou zemřeme. Bohuţel si to jiţ nemyslím. Za dva týdny nastane sabat Litha, letní slunovrat. Je to neskutečně zvláštní čas, kdy se veškeré nadpřirozené říše přiblíţí k našemu světu a hranice mezi nimi se téměř stírají. Jsem přesvědčen, ţe tehdy to všechno skončí, ať tak či onak.“ „Co tím chcete říct, ţe tak či onak?“ zeptala se Sofie, kterou při těch slovech zamrazilo. „Všechno se změní.“ „Všechno uţ se změnilo,“ vyhrkla Sofie, strach v ní vyvolával vlnu vzteku. Josh se ve spánku zavrtěl, ale nevzbudil se. „Toto všechno je pro vás naprosto normální. Pohybujete se mezi monstry a pohádkovými tvory jako mezi svými, ale my s Joshem sem nepatříme. Nebo jsme nepatřili,“ opravila se. „Alespoň do té doby, neţ jste si nás vy a vaše ţena vybrali.“ „Ale Sofie,“ přerušil ji tiše Nikolas. „To přece nemá nic společného ani se mnou, ani s Perenelou.“ Potichu se pro sebe zasmál. „Ty a tvůj bratr jste byli vyvolení, ještě neţ jste se narodili.“ Naklonil se dopředu, aţ jeho oči zazářily ve tmě. „Jste stříbro a zlato, měsíc a slunce. Máte v sobě geny původních dvojčat, která před tisíciletími bojovala na Danu Talis. Sofie, vţdyť ty a Josh jste potomci bohů.“

286

KAPITOLA 41

„Existuje někdo, koho byste mohla požádat o pomoc?“ zeptal se Juan Manuel de Ayala. „Pochybuji, ţe by někdo mohl pomoci.“ Perenela se opírala o dřevěné zábradlí téměř nad úředním oznámením na ceduli, která vítala příchozí na ostrově. VĚZNICE SPOJENÝCH STÁTŮ AMERICKÝCH OSTROV ALKATRAZ O ROZLOZE 12 AKRŮ 1 A PŮL MÍLE DO DOKŮ JEN PRO VLÁDNÍ LODĚ OSTATNÍ JEN NA VZDÁLENOST 200 YARDŮ VSTUP NA BŘEH JE BEZ POVOLENÍ ZAKÁZÁN Pod nápis někdo červeně velkými blednoucími písmeny připsal: Indiáni, vítejte!’Ještě většími písmeny pak slova Území Indiánů. Perenela věděla, ţe červený nápis zde byl vytvořen v roce 1969, kdy stoupenci amerického indiánského hnutí obsadili ostrov. Vědma celé odpoledne chodila z jednoho konce ostrova na druhý a snaţila se najít nějaký způsob, jak se dostat pryč. Nebyla tu jediná loď, i kdyţ tu našla spoustu dřeva a latí, a Perenela na chvíli zauvaţovala, ţe by si vyrobila vor. Pouţila by ručníky a prostěradla, které zůstaly v celách, aby svázala jednotlivé trámy k sobě. V roce 1962 údajně tři vězni unikli z ostrova na vlastním voru. Ale Perenela věděla, ţe jim na rozdíl od ní nestál v cestě mořský stařec. Přes Nerea a jeho nelítostné dcery nemá šanci druhý břeh dosáhnout. Z prvního patra doku přímo

287

nad suvenýry, Perenela viděla hlavy mořských nymf, které se vynořovaly z vody jako bubliny. Měly dlouhé vlasy, které vlály kolem jako mořské řasy. Z dálky se trochu podobaly tuleňům, jen se nehýbaly a bedlivě pozorovaly kaţdý Perenelin krok. Čas od času vědma zahlédla i jejich ostré špičaté zuby, kterými pojídaly kroutící se ryby, jeţ jim připluly do cesty. Perenela nepochybovala ani chvíli, ţe jiţ věděly, co provedla jejich otci. Při prolézání ostrova našla pár věcí, do kterých se oblékla. Nyní měla na sobě hrubé plátěné vězeňské kalhoty a tričko, obojí bylo minimálně o dvě čísla větší a neskutečně nepohodlné. Šaty pocházely z částí expozice, která v minulých časech vítala návštěvníky ostrova. Od doby, kdy společnost Johna Dee převzala od vlády pozemek, ale na ostrově ţádní turisté nebo návštěvníci nepřistáli. Na Alkatraz nešlápla lidská noha celé měsíce. Perenela zjistila, ţe mnohé z cel jsou vyzdobeny různými předměty a artefakty, které patřily vězňům. Kdyţ procházela chodby s celami, našla v jedné na věšáku těţký černý kabát, který vzala s sebou. I kdyţ zapáchal zatuchlinou a byl prolezlý vlhkostí, stále poskytoval větší teplo neţ její lehké hedvábné šaty. V teplém kabátě nebude muset plýtvat svou energií, aby se zahřála. Bohuţel nenašla ţádné jídlo, ale podařilo se jí v kuchyni objevit oprýskaný špinavý plechový hrnek, a kdyţ ho vyčistila, na ostrově byla spousta dešťové vody v různých úţlabinách a prohlubních. Voda chutnala lehce slaně, ale nebylo to tak hrozné, aby se nedala pít. Odpoledne utíkalo a Perenela nakonec skončila v přístavu, kterým prošli všichni návštěvníci ostrova, jak

288

vězni, tak turisté. Tady začínaly i končily veškeré turistické výpravy i jednotlivé osudy vězňů. Perenela našla nalevo od obchůdku se suvenýry schody do prvního patra a vystoupala nahoru. Nyní se opírala o dřevěné zábradlí a hleděla do vln zálivu. Velkoměsto na pevnině bylo tak blízko, něco přes dva kilometry. Perenela vyrostla na studeném severozápadním bretaňském pobřeţí Francie. Vţdycky výborně plavala a milovala moře, ale na zrádné a studené proudy zálivu by si netroufla, ani kdyby ve vodě nečíhaly nymfy a jejich otec. Vyčítala si, ţe se nenaučila létat, kdyţ měla šanci tenkrát v Indii ve dnech rozmachu Mughalské říše. Vlny naráţely do kotviště a stříkaly vysoko do vzduchu bílou pěnu. Z lesknoucích kapek se zhmotnil duch Juana Manuela. „V San Francisku přece musí být někdo, koho můžete zavolat na pomoc,“ řekl duch. „Třeba nějaký nesmrtelný?“ Perenela zavrtěla hlavou. „Nikolas a já jsme se nikdy s nikým moc nestýkali, ţili jsme většinou sami pro sebe. Nezapomeňte, ţe většina nesmrtelných lidí je ve sluţbách pánů z temnot nebo dokonce patří mezi jejich otroky.“ „Určitě ale ne všichni,“ oponoval de Ayala. „To máte pravdu,“ souhlasila vědma. „Slyšela jsem vyprávět o dalších, jako jsme my.“ „A je nějaká možnost, že by někdo z nich mohl bydlet v San Francisku?“ pokračoval duch. „Je to velké město. Nesmrtelní se stahují do velkoměst s proměnlivým sloţením populace. Tam je snadnější zůstat v anonymitě a dokonale splynout nebo se schovat. Proto ano, někdo tu musí být.“

289

Duch námořníka de Ayaly se přemístil nalevo. „Poznala byste dalšího nesmrtelného, kdyby proti vám šel na ulici?“ „Určitě,“ usmála se vědma. „Nikolas moţná ne, ale já bych ho poznala.“ Juan Manuel se nyní vznášel přímo před jejíma očima. „Když jste se ve městě nestýkali s nikým nesmrtelným, jak je možné, že vás Dee našel?“ Perenela pokrčila rameny. „To je dobrá otázka. Byli jsme vţdycky mimořádně opatrní, ale Dee má své zvědy všude. Vţdycky nás dříve nebo později našel, ať jsme byli kdekoliv. Abych byla upřímná, docela mě udivilo, ţe jsme zůstali schovaní v San Francisku tak dlouho.“ „Ale nějaké přátele zde máte, nebo ne?“ nevzdával se duch. „Známe zde pár lidí,“ řekla Perenela, „ale ne mnoho a bohuţel ne příliš dobře.“ Do obličeje jí spadlo pár zbloudilých pramínků prošedivělých vlasů, které letmým pohybem vrátila na místo, aby se s přimhouřenýma očima podívala na mrtvého námořníka. V odpoledním slunci byl Juan Manuel téměř neviditelný. Viděla jen mlhavý obrys a vodnaté lesklé oči, které prozrazovaly, kde se vznáší. „Jak dlouho jste duch?“ zeptala se. „Něco přes dvě stě let…“ „A nepřál jste si někdy za tu dlouhou dobu být nesmrtelný?“ pokračovala Perenela. „O tom jsem nikdy nepřemýšlel,“ odpověděl duch pomalu. „Byly doby, kdy jsem si přál, abych byl znovu naživu. Když se mlha rozplývá po zálivu a zafouká vítr, někdy si přeju, abych měl tělo a mohl cítit všechny ty vjemy. Ale nejsem si jistý, jestli bych chtěl být nesmrtelný.“

290

„Nesmrtelnost je prokletí,“ vysvětlovala vědma. „Nemůţete si dovolit mít přátele nebo blízké. Zlomí vám to srdce. Jen vaše přítomnost je ohroţuje na ţivotě. Dee neváhal města srovnat se zemí, vypálit hustě osídlená místa, způsobit hladomor nebo zemětřesení, jen aby nás našel. Proto jsme s Nikolasem strávili skoro celý ţivot na útěku. Skrývali jsme se a ţili nenápadně.“ „A vy jste nechtěla utíkat?“ zeptal se duch. „Měli jsme bojovat,“ přiznala Perenela. Opřela předloktí o zábradlí a podívala se dolů na molo. Vzduch se zachvěl a na okamţik se Perenele zdálo, ţe vidí zástupy lidí v uniformách a historických oděvech, kteří procházejí přístavištěm. Vědma se soustředila a duchové Alkatrazu zmizeli. „Měli jsme bojovat. Mohli jsme čaroděje zastavit. Příleţitost jsme k tomu měli dokonce několikrát: v Novém Mexiku v roce 1945, o zhruba dvacet let dříve v roce 1923 v Tokiu. Tenkrát nám byl vydán na milost, byl téměř k smrti vyčerpaný po zemětřesení, které sám způsobil.“ „Proč jste ho tedy nezničili?“ zeptal se udiveně Juan Manuel. Perenela si prohlíţela hřbety svých rukou, stále objevovala nové a nové vrásky, které se prohlubovaly na kdysi jemné a hladké kůţi. Zpod kůţe vystupovaly modré ţíly, dokonce i tam, kde včera ještě nebyly. „Protoţe Nikolas tehdy řekl, ţe bychom nebyli o moc lepší neţ Dee a jemu podobní.“ „Ale vy jste nesouhlasila,“ hádal duch. „Slyšel jste někdy o Italovi Niccolo Machiavellim?“ zeptala se Perenela. „To jsem neslyšel.“

291

„Moudrý člověk, prohnaný, lstivý a nelítostný, nyní překvapivě bohuţel pracuje pro temné síly,“ popisovala vědma. „Ale před řadou let kdysi řekl něco ve smyslu, pokud musíš někomu ublíţit, pak natolik, aby ses nemusel bát jeho pomsty.“ „Ten Ital nevypadá na dobrého člověka“ řekl de Ayala. „To také není, ale přesto má pravdu. Před třemi sty lety nabídl nesmrtelný Čingischán, ţe Johna Dee uvězní na věčnost v nějaké vzdálené a nedostupné říši. Měli jsme tehdy jeho nabídku přijmout.“ „A vy jste chtěla?“ znovu se zeptal de Ayala. „Ano, mně se ta myšlenka líbila. Uvěznit našeho úhlavního nepřítele v Čingischánově mongolské říši.“ „Ale váš manžel, předpokládám, nesouhlasil.“ „Nikolas mi tehdy vysvětloval, ţe jsme byli pověřeni ochranou Kodexu a úkolem nalézt dvojčata z věštby, ne soupeřením nebo bojováním se starobylými bytostmi z temnot. Ale nemůţu si pomoct, vše by bylo o tolik jednodušší, kdybychom neměli čaroděje neustále v patách. V Tokiu jsme měli příleţitost zbavit ho jeho schopností, paměti a vzpomínek, a také jeho nesmrtelnosti. Pak by pro nás neznamenal uţ ţádnou hrozbu nebo nebezpečí. Měli jsme to tenkrát udělat.“ „A myslíte, že by to pány z temnot zastavilo?“ zeptal se duch. Perenela chvíli uvaţovala, a pak odpověděla: „Určitě by jim to udělalo čáru přes rozpočet, moţná trochu zpomalilo, ale máte pravdu, nezastavilo by je to.“ „Byli byste schopní oba dva zmizet beze stopy, aby vás nikdo nenasel?“ Perenela se smutně usmála. „Asi ne. Stejně by bylo jedno, kde bychom se schovávali, vţdycky by přišel čas,

292

kdybychom se zase museli stěhovat. Dříve či později jsme vţdy museli odejít,“ povzdechla si vědma. „Jiţ zde v San Francisku jsme byli příliš dlouho. Naproti našemu knihkupectví stála kavárna, jejíţ majitelka uţ naráţela na mou nestárnoucí kůţi,“ zasmála se Perenela. Dívala se nyní kriticky na své ruce. „Zajímalo by mě, co by řekla nyní, kdyby mě viděla.“ „Je ta žena vaše přítelkyně?“ znovu začal de Ayala. „Nemohla by vám pomoci?“ „Je to jen známá, nikoliv přítelkyně. Navíc je to člověk. Nemělo by cenu jí vysvětlovat sebemenší část toho všeho,“ řekla Perenela. „Proto jí nemůţu poţádat o pomoc. Jen bych ji zbytečně vystavila nebezpečí.“ „Přemýšlejte, madam, rychle, musí existovat někdo, kdo by vám mohl pomoci,“ zoufale trval na svém duch. „Co třeba nějaká starobylá bytost, která stojí na vaší straně, nebo nesmrtelný, který neslouží pánům z temnot. Dejte mi jméno. Já je najdu. Jste sice silná a mocná, ale nemůžete sama celit sfinze, mořskému starci a armádě příšer v celách pod povrchem. A ať už ten otrávený hmyz ráno poslal kdokoliv, určitě zkusí něco jiného, když neuspěl. Něco daleko nebezpečnějšího a tentokrát smrtícího.“ „Já vím,“ přiznala Perenela zasmušile. Vědma se zadívala na nymfy, které vyplouvaly střídavě na hladinu jako velké bubliny, a nechala své myšlenky volně utíkat. V San Francisku musí být i jiní nesmrtelní – vlastně i dnes náhodou zachytila obraz mladého chlapce s mrtvolnýma očima, který na ni se zaujetím hleděl. Pouţil starodávnou věštící misku, aby ji mohl sledovat. Vědma se usmála, protoţe si vzpomněla, ţe to bylo naposledy, kdy ji pouţil. Přesto z toho mladého muţe bylo cítit něco

293

divokého a nebezpečného, co jí ji připomínalo někoho známého. „Přece je tu někdo,“ najednou ji napadlo. „Ţila tu několik desetiletí. Vsadila bych se, ţe zná kaţdou starobylou bytost i druhé generace široko daleko. Poradí, na koho bych se mohla obrátit.“ „Nechte mě k ní zajít,“ řekl de Ayala. „Řeknu jí, kde právě jste.“ „No, ale ona teď není v San Francisku,“ usmála se Perenela. „Ale to nevadí.“ Duch Juana Manuela byl zmatený. „Tak jak se s ní chce spojit?“ „Pouţiju starou věšteckou metodu.“ „A s kým budete mluvit?“ „Se slavnou válečnicí a bojovnicí jménem Scathach.“

294

KAPITOLA 42

Potlučený a odřený taxík projíţděl po Milbank kolem parlamentu, a kdyţ zastavil na semaforech, okamţitě se od černého kovového zábradlí odlepil vlasatý pobuda s neupraveným plnovousem a přispěchal k autu. Z modrého plastového kbelíku vylovil stěrku a třemi rychlými pohyby ji popotahoval po popraskaném předním skle. Profesionálně dostal z okna bláto i zbytky hrudkovitého prachu po rozpadlých tělech vlčí smečky. Palamédes stočil okénko a podal muţi dvě libry. „Vypadá to, ţe oba dnes pracujeme dlouho do noci, starce. Jak se daří?“ „Je teplo a sucho, a nemám hlad, Pally. Co víc si můţu přát? Myslím, ţe uţ nic. Moţná kromě psa. Rád bych měl psa.“ Jeho hlas stoupal a klesal v zajímavém zpěvném rytmu. Tulák několikrát hlasitě popotáhl a nos se mu odporem svraštil. „Ble, něco tu smrdí. Myslím, ţe jsi do něčeho najel. Vsadím se, ţe je to přilepené na spodku auta. Radši by ses toho měl zbavit, jinak toho dnes moc neutrţíš,“ zasmál se hlasitě, jako by mu někde uvnitř klokotala voda. Pak zamrkal a svýma krátkozrakýma očima zahlédl vzadu v autě pasaţéry. „Ouha, já je neviděl.“ Nahnul se blíţ k Palamédovi a chraplavě ale zřetelně zašeptal: „Hádám, ţe si toho puchu ani nevšimli.“ „Ale ne, oni vědí moc dobře, co to je,“ řekl zlehka saracénský rytíř. Světlo na semaforech se změnilo na zelenou a Palamédes zkontroloval situaci na silnici za ním, a kdyţ zjistil, ţe nikomu nebrání, zůstal stát na

295

křiţovatce. „Jsou to zbytky vlčí smečky z pekla. Nebo alespoň těch, kteří nestihli utéct z cesty.“ „Tak pekelní jezdci, jo?“ Pobuda seškrábal palcem trochu špíny z postranního zrcátka a růţovým jazykem, který si razil cestu spletitým vousem, palec olízl. „Máš tu kousek Chetity, dohromady s Římanem a trochu maďarské příměsi.“ Pak si odplivl. „Stále si to rohaté monstrum myslí, ţe ovládá pekelné jezdce?“ „Přesně tak.“ „Nikdy jsem ho neměl rád,“ řekl krátce pobuda. „Jak se mu daří?“ „Naposledy, co jsem ho viděl, byl v jednom ohni.“ Tulák přejel rukou po poškrábaných dveřích u řidiče. „To asi nerozleštíš.“ Usmál se spiklenecky a mrknul na rytíře. „Znám dobré vrakoviště, moţná tam seţeneš pár náhradních dveří.“ „To vrakoviště je zničené,“ řekl tiše Palamédes. „Právě tam před pár hodinami udeřil Hern se svými pekelnými jezdci. Rohatec hořel uprostřed šrotiště, kdyţ jsme odjíţděli. Je mi líto, ale myslím, ţe mu dojde, ţe jsme tě jeli hledat,“ pokračoval opatrně Palamédes, přičemţ se opět změnila světla na semaforu a červená dodala jeho tváři rudý nádech a i bělmo jeho očí získalo krvavou barvu. „Pes, který štěká, nekouše. Nic neudělá,“ uchichtl se muţ, ale potom obratem zváţněl. „Bojí se mě jako čert kříţe, víš.“ „Ten anglický čaroděj, Dee, je s ním,“ dodal Palamédes. Pobudovy překvapivě dobré zuby prosvítily jeho tvář. „A toho děsí jen mé jméno.“ Pak jeho úsměv pohasnul. „Ale pravda, je také dost hloupý na to, aby něco zkusil.“ Vrátil stěrku do kbelíku, odšoural se zpět k

296

zábradlí, kde své náčiní schoval za keř. Kdyţ se vrátil k autu, vysvětlil: „Víte, dnes je těţké sehnat dobrou stěrku. Trvá věky, neţ se pořádně zajedou.“ Otevřel zadní dveře a zahleděl se dovnitř. „Tak teď, copak to tu máme?“ Světlo uvnitř auta se rozsvítilo ve chvíli, kdy se otevřely dveře. Josh se hned vzbudil a mţouravě se rozhlíţel kolem, co se to děje. Narovnal se a uţasl, ţe se dovnitř dere otrhaný špinavý bezdomovec. „Co se tu děje? Kdo… kdo sakra jste?“ zabručel. Pobuda se svýma mimořádně jasnýma modrýma očima podíval na chlapce a zamračil se. „Já jsem…já jsem…“ Pak se podíval na Sofii. „Víte, kdo já jsem?“ Kdyţ Sofie zavrtěla hlavou, obrátil svůj pohled na nevýraznou postavu alchymisty. „Vy vypadáte jako znalý muţ. Kdo jsem?“ doţadoval se znovu tulák. „Jste Gilgameš, král,“ řekl tiše Nikolas Flamel. „Jste nejstarší nesmrtelný na světě.“ Pobuda se vmáčkl mezi Sofii a Joshe a potěšené se usmíval. „Tak přesně, to jsem.“ Povzdychl si. „Jsem král.“ Na semaforu naskočila zelená a taxík se rozjel. Za nimi Big Ben ohlašoval půlnoc.

297

ÚTERÝ 5. června

298

KAPITOLA 43

Sofie byla unavená, vyděšená a všechno ji bolelo. Snaţila se odsunout co nejdál od pobudy, který se vmáčkl mezi ni a Joshe. Cítila nepříjemnou zatuchlinu a vlhkost, která vycházela z jeho šatů a vsakovala se do jejích dţínů a levé paţe. Na druhé straně viděla Joshe, který se snaţil o totéţ, zatímco Nikolas zapadl hlouběji do sedadla, jako by se schovával ve stínu. Sofie si dokonce všimla, ţe si pravou ruku poloţil leţérně přes ústa, čímţ kryl téměř polovinu obličeje. Opravdu vypadal, jako by se pokoušel před starým muţem schovat svou tvář. „Hra, ale takhle to nepůjde.“ Gilgameš vstal a přesedl si na malé sklápěcí sedadlo naproti dvojčatům. „Teď je to lepší. Uţ na vás pořádně vidím.“ Spráskl ruce bezstarostně. „Tak koho to tu máme?“ Ledově bílé světlo pouličních lamp a reflektory ostatních aut letmo ozařovaly vnitřek taxíku. Sofie naklonila hlavu na stranu a bedlivě si prohlíţela bezdomovce svými zbystřenými smysly. Všímala si kaţdé maličké drobnosti, aţ došla k závěru, ţe tohle nemůţe být ta osoba, kvůli které přijeli do Londýna – nesmrtelný Gilgameš, nejstarší člověk na zemi. Nikolas ho nazval králem, Palamédes o něm řekl, ţe je blázen, ale osoba uvnitř auta nevypadala ani na jedno z toho. Působil jen jako neškodný starý pobuda, který má na sobě příliš mnoho vrstev oblečení a nutně potřebuje holiče. Ale jestli se za poslední dny něco naučila, věděla, ţe věci nikdy nejsou takové, jak se zdají.

299

„Dobrá, tak je to lepší,“ řekl Gilgameš, který sloţil ruce v klíně. Vesele se usmíval. Mluvil s lehkým nerozpoznatelným přízvukem, který připomínal Blízký východ. „Vţdycky jsem říkal, ţe kdyţ se ráno probudíš, ani netušíš, jak den skončí, čili nechval dne před večerem. Tak to také mám rád. Člověk díky tomu nezestárne.“ „A kolik vám je?“ okamţitě se zeptal Josh. „Dost,“ řekl Gilgameš krátce a pak se usmál. „Jsem starší, neţ vypadám, ale ne tak starý, na kolik se cítím.“ Nahodilé obrazy se honily Sofii hlavou. Byly to vzpomínky čarodějky z Endoru. Johanka z Arku ji sice naučila, jak je zahnat a potlačit, stejně tak jako hlasy a zvuky. Tentokrát je však nechala volně plynout. Nestárnoucí a neměnný Gilgameš. Gilgameš, jenž hrdě a pyšně stojí, vládce v historických oděvech mnoha epoch a civilizací: sumerské, akkadské, babylonské, egyptské, řecké a římské, dokonce v kožešinách a kůžích typických pro Galy a obyvatele Britských ostrovů. Gilgameš válečník, který vede Kelty a Vikingy, Rusy i Huny do bitev proti lidem i netvorům. Gilgameš, učitel, v jednoduché bílé mnišské kutně s dubovou větvičkou a jmelím v rukách. Sofiiny oči problikly stříbrně a chraplavě promluvila. „Vy jste duch dávných věků.“ Gilgameš se zhluboka nadechl. „Uţ je to dlouho, co mě takto někdo nazval,“ řekl velmi pomalu. „Kdo ti to řekl?“ V jeho hlase se téměř objevil náznak strachu. Sofie zavrtěla hlavou. „Nikdo, prostě to vím.“ Josh se usmál. „Jste starší neţ pyramidy?“ „Starší, o hodně starší,“ řekl vesele Gilgameš.

300

„Králův věk se měří spíš na tisíciletí neţ století,“ ozvalo se zepředu od Palaméda. Sofie hádala, ţe muţ nebyl o mnoho vyšší neţ Josh, ale zahalen do tolika vrstev šatů – kabát na kabátu, mikina na mikině, tričko na tričku s kapuci – vypadal daleko mohutnější. Navíc jeho neučesané vlasy, které trčely do všech stran, a neupravené vousy z něj dělaly starého muţe. Sofie se snaţila proniknout tou vší špínou, vlasy a vousy, aţ nakonec zjistila, ţe ji velmi připomíná jejich otce. Měl vysoké čelo, dlouhý rovný nos a jasně modré oči, které vystupovaly z opáleného obličeje. Pomyslila si, ţe by mohl být také stejného věku, zhruba kolem pětačtyřiceti. Minuli jasně zářící obchod, jehoţ zářivky osvítily vnitřek auta. Díky pronikavému ţlutobílému světlu si Sofie uvědomila, ţe šmouhy, které pokrývaly oděv bezdomovce, vůbec nebyly špinavé skvrny. Na mnoha vrstvách šatů byly zřejmě černou fixou nakreslené různé symboly a obrazce. Přimhouřila oči a některé z nich jí připomněly klínové písmo, jiné egyptské hieroglyfy. Navíc to, co zprvu vypadalo jako díry v látce, byly dlouhé ostré stehy, které připomínaly první písmo. Byla si jistá, ţe jiţ něco podobného viděla v pracovně svých rodičů na hliněných tabulkách. Sofie věděla, ţe si je oba starý muţ prohlíţí. Jeho jasné oči těkaly mezi její a Joshovou tváří. Soustředil se a přemýšlel, aţ se mu vrásky na čele i podél nosu prohlubovaly. A ještě neţ promluvil, Sofie věděla, co řekne. „Já vás znám.“ Sofie pohlédla na bratra. Parohatý bůh totiţ řekl totéţ. Josh zachytil její pohled, sevřel rty a nenápadně zavrtěl

301

hlavou, coţ byl signál, který mezi sebou pouţívali jiţ od dětství. Znamenal, aby nic neříkala. „Kde jsme se podle vás potkali?“ zeptal se Josh. Gilgameš poloţil lokty na kolena a nahnul se dopředu, aby se o ně opřel. Dlaně spojil dohromady, prsty napnul a ukazováčky přitiskl na horní ret pod nos, jak usilovně přemýšlel. „Bylo to uţ velmi dávno,“ řekl nakonec. „Kdyţ jsem byl ještě mladý, velmi mladý.“ Pak se jeho modré oči zakalily. „Ne, to není správně. Viděl jsem vás bojovat a padnout…“ zalykal se a v očích se objevily slzy. V hlase se nyní značila neskutečná bolest. „Viděl jsem vás oba zemřít.“ Sofie a Josh se na sebe uţasle podívali, ale v pozadí ze stínu se pohnul Flamel, který včas předešel jejich další otázce. „Králova paměť se jiţ často mýlí,“ řekl rychle. „Nevěřte všemu, co říká.“ Vyznělo to skoro jako varování. „Vy jste nás viděl umírat?“ zeptala se Sofie, která si alchymistova varování nevšímala. Gilgamešova slova v ní probudila slabé náznaky vzpomínek, ale i kdyţ se na ně soustředila, rychle vybledly. „Obloha krvácela ohnivými slzami. V oceánech vřela voda a země se rozpůlila vedví…“ řekl Gilgameš, jehoţ hlas se ztratil v šepotu. „Kdy to bylo?“ rychle se zeptal Josh, který dychtil po dalších informacích. „To byla doba před začátkem počítání čela času, doba neţ se začala psát historie.“ „Nic z toho, co král řekne, nemůţete brát úplně váţně,“ varoval opět chladně Flamel, jehoţ hlas zněl najednou aţ příliš hlasitě ve ztichlém taxíku. Na povrch se opět dostával francouzský přízvuk, jako vţdycky, kdyţ byl

302

alchymista pod tlakem. „Nejsem si jistý, jestli je lidský mozek vůbec schopný udrţet a uspořádat tisícileté znalosti a vědomosti. Jeho výsost je proto často zmatená.“ Sofie se natáhla přes volné místo a zmáčkla bratrovu ruku. Kdyţ se na ni podíval, tentokrát ona sevřela rty, aby nic neříkal. Potřebovala získat čas, aby si urovnala čarodějčiny vzpomínky a myšlenky. Někde hluboko uvnitř totiţ objevila něco znepokojivého, něco temného a špatného, co spojovalo Gilgameše s dvojčaty. Josh přikývl jen lehce, sotva znatelně a pak se znovu podíval na pobudu. „Takţe vy jste… na světě deset tisíc let?“ pokračoval opatrně. „Většina lidí se rozesměje, kdyţ něco podobného řeknu,“ divil se Gilgameš. „Ale ty ne. Jak to?“ Josh se pousmál. „V posledních dnech se toho tolik seběhlo. Mé schopnosti byly probuzeny legendou pohřbenou pod Paříţí, jel jsem na zádech draka a bojoval s rohatým bohem. Navštívil jsem říši, kde rostl strom velký jako celý náš svět, viděl jsem muţe, kteří se měnili ve vlky a psy, ţenu s kočičí hlavou… nebo kočku s ţenským tělem. Abych byl upřímný, deset tisíc let starý člověk mi nepřipadá nijak zvláštní. A v podstatě vypadáte jako nejobyčejnější člověk, kterého jsme za poslední dobu potkali. Bez uráţky,“ dodal rychle. „V pořádku,“ přikývl Gilgameš. „Můţu být víc neţ deset tisíc let starý.“ Pak se jeho hlas změnil, jako by na něj dopadla letitá únava. „Nebo jsem jen starý zmatený blázen. Hodně lidí mi to jiţ řeklo. I kdyţ všichni jsou uţ mrtví.“ Zašklebil se a otočil ke skleněné přepáţce, na kterou zaťukal. „Kam jedeme, Pally?“ Ze saracénského

303

rytíře viděli vzadu jen obrys. „No, nejdříve jsme chtěli najít tebe.“ Gilgameš se radostně usmál. „… a pak chci dostat tyto lidi z ostrovů. Vezu je k Henge.“ „Henge?“ zeptal se tulák zamračeně. „Znám to tam?“ „Stonehenge,“ ozvalo se ze stínu od Flamela. „Měl byste, pomáhal jste ho postavit.“ Gilgamešovy jasné modré oči přejel tmavý mrak. Přimhouřil oči a podíval se na alchymistu do temné části vozu. „Opravdu? To si nevzpomínám.“ „Je to uţ opravdu velmi dávno,“ zamumlal Flamel. „Myslím, ţe jste začali zvedat kameny před více neţ čtyřmi tisíci lety.“ „Ale ne, to bylo dřív,“ najednou si vzpomněl Gilgameš. „Začal jsem na tom pracovat minimálně ještě o deset tisíc let dříve. A to místo mělo jiţ tehdy svou tradici…“ Jeho hlas opět umlkal a král se zadíval na dvojčata. Potom se otočil znovu na Palaméda. „A proč tam jedeme?“ „Protoţe se chceme pokusit aktivovat jednu z energetických drah, která dostane tyto lidi ze země.“ Gilgameš přikývl. „Energetické dráhy. Ano, v Salisbury se jich protíná spousta. To byl jeden z důvodů, proč jsem zde vytvořil brány. A proč je potřebujeme dostat ze země?“ „Protoţe tyto děti jsou slunce a měsíc,“ oznámil Nikolas. „Mají čisté aury, zlatou a stříbrnou. Honí je temné síly, které proto dnes v noci povolaly na zem starodávného archóna. Před dvěma dny díky nim Nidhog zdemoloval část Paříţe. Vy přece víte, co to znamená.“ V bezstarostném hlase starého pobudy se opět něco změnilo. Zněl najednou chladně a váţně. „Zahodili

304

veškerou opatrnost a obezřetnost. To znamená, ţe se blíţí konec. Brzy.“ „Znovu se blíţí konec,“ opravil Nikolas. Naklonil se dopředu a slabé ţluté světlo ozářilo letmo jeho tvář, která získala barvu naţloutlého pergamenu. Stíny zvýraznily vrásky na čele a mohutné kruhy pod očima. „Mohl byste pomoci zastavit to.“ „Alchymista!“ Gilgamešovy oči se rozšířily a zasyčel na poplach. „Palaméde! Co jsi to udělal?“ vykřikl vysokým a nekontrolovaným hlasem. „Zradil jsi mě!“ Pak se najednou v ruce pobudy objevil dlouhý nůţ s černou čepelí. Probleskl v míhajícím se světle a Gilgameš jím máchl proti Flamelově hrudi.

305

KAPITOLA 44

Doktor John Dee se plíţil prázdnými ulicemi. Byl špinavý a neupravený s potrhanými šaty a rozcuchanými vlasy, ţe by si ho snadno kdokoliv spletl s pobudou nebo povalečem. Vyhýbal se osvětleným místům a kdykoliv uslyšel sirény policie, hasičů nebo záchranky raději se schoval do tmavého kouta nebo stínu. Noční oblohu osvítila řada hlasitých výbuchů, ke kterým došlo za ním vinou zapálení kanystrů s benzinem. Chladnou červnovou noc kazil zápach spálené gumy a oleje doplněný tavícím se kovem a sklem. Kdyţ se Flamelovi a ostatním podařilo ujet, Dee se vrhl k příkopu, který ještě doutnal. Bez váhání si lehl do bláta a levou ruku ponořil do husté olejovité hmoty zhruba v místě, kde naposledy zahlédl Exkalibr. Propadl se hlouběji, neţ předpokládal. Musel svou paţi zasunout do stále teplého materiálu aţ po rameno. Vdechoval odporné výpary, před nosem mu vyskakovaly bubliny, ze kterých se mu zvedal ţaludek a točila hlava. Do očí se mu linul šedivý kouř, aţ se mu zalily slzami. Tvrdošíjně prohledával hmotu centimetr po centimetru, ale na nic nenarazil. V dálce slyšel sirény a uvědomil si, ţe poţár příkopu musel být vidět široko daleko. Jistě zburcoval řadu obyvatel severní části Londýna, kteří volali na tísňové linky. Prsty pravé ruky se mu bořily hlouběji do bahnité země, drţel se pevně, aby se mohl natáhnout dál nad příkop, aţ se tváří dotknul mazlavé hmoty. Kde k čertu můţe být? Rozhodně neměl v úmyslu odejít bez kamenného meče. Nakonec jeho prsty zavadily o hladký

306

studený kámen. Nebylo jednoduché meč zespodu vytáhnout, ale po vynaloţeném úsilí se ozval čvachtavý zvuk, se kterým se starodávná zbraň opět dostala na svět. Dee se obrátil na záda a přitiskl meč k hrudi. I kdyţ se cítil neskutečně vyčerpaný, aktivoval svou auru a v dlani se mu shromáţdila ţlutá energie, kterou očistil meč od špinavé mazlavé hmoty. Pak se pomalu vyškrábal na nohy a rozhlédl se okolo. Nikde nebylo ani vidu, ani slechu po pekelné vlčí smečce nebo rohatém bohovi. Poslední zbytky havěti, kterou vytvořil Shakespeare – hadi, jeţci, mloci –, pozvolna mizely jako bubliny, které prasknou, a zbude po nich jen obrys na zemi. Z vrakoviště bylo nyní opravdové smetiště, všude hořely malé ohníčky a zpod boudy uprostřed vycházel hustý černý dým, v němţ se tu a tam objevily plameny. Někde vpravo to zapraskalo a hromada aut poskládaná na sobě se s notnou ránou sesula a zřítila se k zemi, aţ všude okolo létaly úlomky a střepy. Dee se obrátil a rychle zamířil ven na ulici. Nepřekvapilo ho, ţe auto, ve kterém s Bastet přijeli, tu jiţ nestálo. Všichni ho opustili. Ba co víc, tentokrát zůstal opravdu sám. Dee věděl, ţe selhal, a dobře si pamatoval, co ho čeká. Nepochyboval, ţe o jeho neúspěchu jiţ Bastet jistě podala hlášení. Rty se mu zkřivily do děsivého úsměvu, kdyţ se nechal unést svou fantazií. V příštích dnech bude muset konečně s tím stvořením s kočičí hlavou něco provést. Ale ještě nepřišel ten správný čas. Ještě ne. Sice dnes selhal, ale ještě není vše ztraceno, alespoň neţ mu pán vezme zpět svůj dar nesmrtelnosti. Neţ se tak stane, bude na něj muset poloţit obě ruce, coţ znamená, ţe

307

bude muset vystoupit ze své říše nebo poslat někoho, nebo něco, aby ho chytil a přivedl. K tomu ovšem nedojde hned. Starobylé bytosti vnímají běh času naprosto odlišně. Bude trvat nejméně den, moţná dva, neţ k tomu všemu dojde, a to je spousta času. Během té doby se ještě karty mohou obrátit. I v těch nejhorších časech si doktor John Dee nepřipouštěl poráţku, a vţdy se mu to vyplatilo, protoţe koneckonců vţdy nakonec vyhrál. Jestli se mu podaří chytit dvojčata a získat zbylé stránky Kodexu, pak věřil, ţe se mu povede zachránit se. Londýn je přece stále jeho město. Jeho společnost Enoch Enterprises sídlila na Canary Wharf. Zde měl vlastně domov, a moţná víc neţ to. Mohl odtud vyuţít veškeré zdroje a povolat všechny sluţebníky, otroky, spojence i ţoldáky. Hloupost čaroděje vţdy rozzuřila, zvláště pak ta jeho vlastní. Byl si tak jistý úspěchem, kdyţ viděl Bastet a archóna s pekelnou druţinou, ţe podcenil řádnou přípravu. V posledních případech Flamel a ostatní unikli souhrou náhody, štěstí a svých schopností. Ale tentokrát to bylo jiné. Ačkoliv Dee nikdy neobviňoval sám sebe, nyní si uvědomoval, ţe dnešní neúspěch je jen jeho chyba. Podcenil dvojčata. Po okolních domech se rozeběhlo bělomodré světlo a čaroděj se schoval za zídku, neţ trojice policejních aut se sirénami přejela. Věděl přece, ţe dívka byla zasvěcena do magie minimálně dvou ţivlů – vzduchu a ohně – a předvedla neobyčejné schopnosti a odvahu, kdyţ se postavila samotnému archónovi. Ale jestli byla nebezpečná ona, pak ten hoch… byl nebezpečný dvojnásob. I kdyţ byl

308

stále pro Johna Dee velkou záhadou. Joshovy schopnosti probudily jen nedávno, určitě nebyl zasvěcen do magie ţivlů, a přesto zacházel s Klarentem, jako by se s ním v ruce narodil. Navíc bojoval způsobem, který rozhodně přesahoval jeho moţnosti. Toho by neměl být vůbec schopný. Čaroděj zavrtěl hlavou. Znal opravdové tajemství čtyř mocných mečů, věděl, co provedou s lidským vědomím i tělem. Všechny kamenné meče byly zákeřné a smrtící, měly téměř upírské vlastnosti. Našeptávaly o vítězstvích, která přijdou, naznačovaly tajemství za hranicemi představivosti a slibovaly nekonečnou moc. Lidé jen museli zbraň pouţívat…, a zatímco tak činili, meče pohlcovaly vzpomínky a emoce člověka, jenţ s nimi bojoval. Kdyţ strávily všechny pocity a vzpomínky, pak se začaly sytit z lidské aury. V tomto stádiu jiţ člověk přestával jíst a pít, a ti nejsilnější přeţili zhruba měsíc, ale většina zemřela do deseti dnů. Čarodějové a kouzelníci jako Dee strávili neskutečnou dobu přípravami, jen aby se mohli kamenné zbraně vůbec dotknout. Měsíce trvalo cvičení a posilování vlastní aury, neţ byli schopní auru vyuţít jako ochrannou rukavici. I přesto řada z nich mocnému meči nakonec podlehla. Tak jak je moţné, ţe je ten chlapec schopný s tím mečem bez problémů bojovat? A navíc, jak mohl vědět, ţe měl v plánu zabít archóna? Čaroděj se vydal zkratkou úzkou uličkou plnou odpadků a dál plíţivě kráčel po opuštěné ulici. Přitiskl ruku k tělu, aby ucítil teplo, které vycházelo z Exkalibru pod špinavým kabátem. Všechny čtyři meče si byly dost podobné, i kdyţ kaţdý měl jedinečné vlastnosti, kterým jen začínal trochu rozumět. Nejznámější byl samozřejmě

309

Exkalibr, i kdyţ rozhodně nebyl nejmocnější, vynikal speciálními vlastnostmi, které ostatní meče neměly. Dee zahnul do další opuštěné uličky a vytáhl meč a poloţil ho k nohám na zem. Nehet na jeho malíčku zazářil ţlutě a zápach síry se téměř ztratil mezi pachem rozkládajících se odpadků. Pak se dotknul prstem Exkalibru a zašeptal: „Klarent.“ Kamenný meč se zachvěl, zavibroval a pak se pomalu stočil špičkou k jihu. Exkalibr vţdycky ukázal směr ke svému dvojčeti. Dee sebral zbraň ze země, schoval ji pod kabát a zase vyrazil. Ze čtyř mečů moci nyní po letech pátrání Dee vlastnil tři a dnes se dostal velice blízko tomu, aby do své sbírky začlenil i poslední z nich. Ţádná starobylá bytost ani stvoření druhé generace by neodolaly vábení mečů. Vyprávělo se dokonce, ţe sám velký Mars mstitel kdysi nosil na zádech Exkalibr a Klarent dohromady. Neţ získal oba meče, byl lidmi uctíván jako bůh, ale pak se z něj stal netvor. A jestli ty dva meče dokázaly zničit mysl starobylé bytosti, jako byl Mars, tak jakou šanci má necvičený a neskolený chlapec? Pokaţdé, kdyţ ho pouţije, kdyţ se dotkne jeho rukojeti, stahuje ho meč stále více pod svou kontrolu. Navíc, dokud má meč při sobě, bude Dee schopný ho najít, ať uţ bude kdekoliv.

310

KAPITOLA 45

Niccolo Machiavelli seděl ve svém černém koţeném křesle a sledoval největší LCD obrazovku s tím nejlepším rozlišením, která visela přímo před ním na zdi. Měl zapnutý britský zpravodajský kanál Sky News, na kterém ranním událostem dominovaly letecké záběry hořícího průmyslového areálu. V dolní části obrazovky běţel text, který oznamoval, ţe oheň zachvátil vrakoviště v severní části Londýna. Machiavelli viděl za svůj ţivot dost pevností, aby poznal jejich strukturu, i kdyţ tato byla postavena z aut nikoliv z kamenných kvádrů. Všiml si i černého příkopu, ze kterého stále vycházel šedivý kouř. Machiavelli se usmál, kdyţ se natahoval po dálkovém ovládání, aby zesílil zvuk. Tato konkrétní oblast mu připadala povědomá. Na další obrazovce spustil zakódovanou tajnou databázi starobylých bytostí, druhé generace a nesmrtelných a zadal do vyhledávání severní Londýn. Okamţitě mu vyskočila dvě jména: Palamédes, saracénský rytíř a básník William Shakespeare. Ital prohlíţel obě sloţky. Shakespeare byl po dlouhou dobu učedník Johna Dee, aţ se nakonec obrátil proti němu. Byl nesmrtelný, ačkoliv bylo záhadou, jak nesmrtelnost získal, protoţe nebyl spojen se ţádnou známou starobylou bytostí. Palamédes byl však opředený daleko větším tajemstvím. Babylonský princ-válečník bojoval po boku krále Artuše a zůstal s ním aţ do konce, kdy krále zavraţdili. Ani u něj nenašel ve svém seznamu jedinou zmínku o tom, kdo se zaslouţil o jeho

311

nesmrtelnost. Navíc saracénský rytíř byl známý svou neutralitou ve válkách starobylých bytostí a pánů temnot. Machiavelli nikdy nepotkal ani jednoho z nich, i kdyţ o obou věděl uţ dlouho a se slavným básníkem se touţil seznámit. Dlouho mu vrtalo hlavou, jak, kdy a kde se ti dva nesmrtelní vlastně setkali. Podle jeho zdrojů na sebe poprvé narazili v Londýně v devatenáctém století, ale Machiavelli je podezíral, ţe se znají jiţ daleko déle. Z některých důkazů totiţ vyplývalo, ţe básník sepsal část Othella podle Palaméda, a to bylo někdy v raných letech sedmnáctého století. Shakespeare se zdrţoval v Londýně v polovině devatenáctého století a ţivil se jako obchodník se zboţím z druhé ruky, převáţně se jednalo o oblečení. Pracovalo pro něj tehdy šedesát pouličních výrostků, kteří přebývali v podkroví jeho skladu v docích a během dne vyráţeli do ulic, aby sebrali všude moţně staré hadry a krámy. Tehdy se v policejních záznamech objevilo podezření, ţe se ve skladu uchovává kradené zboţí, a minimálně dvakrát ho prohledali. Ve stejnou dobu se objevil v Londýně i saracénský rytíř, který si na ţivobytí vydělával jako herec v divadlech na West Endu. Překvapivě se nespecializoval na nic jiného neţ na monology ze Shakespearových her. Machiavelli zkoumavě prohlíţel zrnitou fotografii Williama Shakespeara, kterou někdo vyfotil hodně z dálky teleobjektivem. Muţ na ní vypadal úplně obyčejně, na sobě měl modré špinavé montérky a nahýbal se nad motorem auta, přičemţ nohama dupal po nářadí a dalších součástkách auta. V pozadí leţeli dva psi, kterým fotografie přidala červené oči. Druhá fotografie byla mnohem kvalitnější. Ukazovala velkého muţe s tmavou kůţí, který se opíral o lesknoucí se londýnské taxi.

312

Vypadal bezstarostně a popíjel čaj z papírového kelímku. V pozadí se tyčilo Londýnské oko neboli největší ruské kolo na světě. Místnost vyplnil reportérův hlas. „… hořel na tomto vrakovišti poslední dvě hodiny. Zatím nebyla nalezena žádná těla, a vyšetřovatelé ani nepředpokládají, že by se nějaká našla. Zastupitelé projevili znepokojení kvůli velkému množství hořlavého materiálu a hasiči používají masky při vstupu na místo požáru. Existuje podezření, že při vznícení zbývajících pneumatik a kol se do ovzduší začnou uvolňovat další škodlivé plyny. Útěchou může být snad jen fakt, že v této zruinované části Londýna nikdo nebydlí, a domy široko daleko jsou opuštěné…“ Machiavelli vypnul zvuk. Opřel se do křesla a rukama projel své nakrátko ostříhané bílé vlasy. Tak zbavil se Dee konečně alchymisty a zajal dvojčata, nebo ne? Reportér se znovu objevil na obrazovce a v ruce drţel hrst kamenných hrotů. Machiavelli téměř spadl z křesla, jak se snaţil ve spěchu zapnout zvuk. „… a na místě se našly stovky špiček, které připomínají kamenné hroty šípů nebo kopí.“ Kamera přejela celý areál a zaostřila na zlomené šípy a kopí, které byly rozesety všude po zemi. Machiavelli samozřejmě poznal dlouhé šípy a hroty. Aha, jestli tedy Dee zajal dvojčata, rozhodně to nebylo bez boje, uvaţoval. Mobilní telefon mu zabzučel v náprsní kapse. Překvapeně ho vytáhl a podíval se na displej. Hned rozpoznal nepřirozeně dlouhé telefonní číslo a neexistující kód země. Zhluboka se nadechl a zmáčkl zelený knoflík: „Ano?“

313

„Dee selhal.“ Hlas Machiavelliho pána byl jen o trochu hlasitější neţ slabý šepot. Mluvil egyptsky, jazykem, kterým se hovořilo v době Nové říše před třemi tisíci lety. Machiavelli odpověděl ve spisovné italštině svého mládí. „Sleduji zprávy v televizi. Vidím, ţe v Londýně hořelo. Ta oblast je spojována se dvěma nesmrtelnými. Myslím, ţe tyto dvě události souvisí.“ „Byla tam i Bastet.“ Machiavelli dokázal udrţet svůj hlas bez náznaku jakékoliv emoce. Opovrhoval z celého srdce bohyní s kočičí hlavou, ale věděl, ţe je velice blízká jeho pánu. „Na pomoc čarodějovi byl povolán i Hern.“ Machiavelli pomalu vstal. „Archón?“ ujistil se, aby zbytečně nezakrýval překvapení. „Archón s sebou dokonce přivedl pekelnou smečku. My jsme s tím nesouhlasili, nikdo z nás. Nechceme, aby se archóni vrátili do našeho světa.“ „A kdo s tím přišel?“ „Ostatní,“ řekl hlas krátce. „Příznivci Johna Dee a jejich posluhovači. To můžeme využít pro své cíle, zvláště nyní, kdy čaroděj selhal. Už budou muset nařídit jeho likvidaci.“ Machiavelli poloţil mobil na stůl a zmáčkl hlasitý odposlech. Uhladil svůj oblek a sloţil ruce na prsou. Zadíval se na obrazovky na stěně. Většina zpravodajských kanálů nyní přenášela záběry z hořícího Londýna. „Dee ale není ţádný hlupák, určitě ví, v jakém je nebezpečí.“ Machiavelli si představil, jak by se zachoval na jeho místě, co by podnikl, kdyby se jejich role v příběhu vyměnily. „Musí vědět, ţe jediná jeho šance je přivést

314

dvojčata a získat zbývající stránky knihy,“ oznámil Ital sebejistě. „Je to jediná moţnost, jak se dostat zpět na výsluní a získat opět přízeň svého pána. Jistě bude zoufalý a zoufalí lidé dělají chyby.“ Reportér v televizi nyní hovořil s vousatým muţem, který drţel v ruce hrot kopí a mával s ním na všechny strany. „Co mám nyní tedy dělat?“ zeptal se Machiavelli. „Můžete nějakým způsobem najít nebo zjistit polohu, kde se v Anglii nachází Flamel a dvojčata, a to dříve než Dee?“ „To nevím, jak bych mohl…“ začal Ital. „Proč jel Flamel do Londýna? Proč přivedl dvojčata přímo do centra území Johna Dee? Proč by tolik riskoval, kdyby neměl pořádný důvod? Víme, že se snaží dvojčata vycvičit v magii živlů. S kým ze starobylých bytostí, druhé generace nebo nesmrtelných se tedy chce setkat?“ „To ale můţe být kdokoliv.“ Machiavelli zamrkal překvapením, a aniţ by pohledem uhnul od obrazovek, pokračoval: „Jsem šéf francouzské tajné policie. Jak můţu vědět, koho by jen v Londýně mohli potkat?“ Byl sám se sebou spokojený, protoţe se mu podařilo nedat na svém hlase znát jakýkoliv záměr či vzrušení. „Nepochybuji, že tato informace ovsem leží ve vaší tajné databázi,“ podotknul nevtíravé hlas v telefonu a Ital by přísahal, ţe v něm slyšel pobavený tón. „V mé databázi?“ ujistil se opatrně. „Ano, ve vaší tajné databázi.“ Machiavelli si povzdychl. „Očividně není tak tajná. Kdo o ní všechno ví?“ zeptal se.

315

„Čaroděj o ní ví,“ řekl hlas, „a samozřejmě to oznámil svým pánům… a řekněme, že nám se tu informaci podařilo získat od nich.“ Machiavelli udrţel kamennou tvář pro případ, ţe by jeho pán byl schopný ho nyní vidět. Vţdy věděl o určité nejednotě starobylých bytostí z temnot, i mezi nimi byly různé frakce, coţ ho nepřekvapovalo. Kdysi to byli vládci, a kde jsou vládci, jsou i ti, co čekají, kují pikle a plánují převrat. Tomu Machiavelli moc dobře rozuměl, to byla jeho hra, ve které vynikal. Ital se posadil a poloţil prsty na klávesnici. „Co přesně chcete vědět?“ zeptal se s povzdechem. „Londýn je čarodějovo město, ale Flamel má dva, co jsou jedno, a jejich schopnosti již byly probuzeny. Dívka byla zasvěcena do magie vzduchu a ohně, zatímco chlapec nebyl cvičen v žádné z nich. Kdo v Londýně zná a může předat znalosti a vědomosti spojené s jakýmkoliv základním živlem a navíc, což je možná daleko důležitější, bude stát na Flamelově straně při výcviku dvojčat?“ „Jistě máte i jiné moţnosti, jak to zjistit,“ prohodil Machiavelli a prsty rychle přejíţděl po tenké klávesnici. „Samozřejmě.“ Machiavelli porozuměl. Jeho pán nechtěl, aby ostatní věděli, ţe hledá odpověď na tuto otázku. Na obrazovce před ním se objevil seznam jmen s fotografiemi: starobylé bytosti v Londýně, které ovládaly jeden nebo více ţivlů. „V Londýně ţije dvanáct starobylých bytostí,“ oznámil, „a všechny stojí na naší straně.“ „Co druhá generace?“ Nyní na obrazovce vyskočilo šestnáct jmen. Machiavelli prohlédl jejich sympatie a preference a

316

zavrtěl hlavou. „Všechny s námi,“ zopakoval. „Jen málo z těch, kteří stojí proti nám, se rozhodlo pro ţivot v Anglii, ačkoliv tu vidím někoho ve Skotsku a jednoho v Irsku.“ „Zkuste nesmrtelné.“ Italovy prsty se opět rozeběhly po klávesnici a téměř okamţitě vyjelo půl stránky jmen. „Nesmrtelní jsou rozeseti po celé Anglii, Walesu a Skotsku…“ řekl a uţ zuţoval výběr. „Jen pět jich ale ţije v Londýně.“ „Kteří to jsou?“ „Shakespeare a Palamédes.“ „Shakespeare se ztratil, pravděpodobně zahynul při ohni v severním Londýně,“ okamţitě přerušil Machiavelliho jeho pán. „Palamédes se zřejmě připojil k alchymistovi. Ale ani jeden z nich neovládá magii živlů. Kdo další?“ „Mamlúcký sultán Bajbars…“ „Starý přítel Palamédův není sice nás spojenec, ale ani on neovládá magii živlů.“ „Virginie Darová…“ „Nebezpečná a nevyzpytatelná, slouží jen sama sobě. Její původní pán je mrtvý, myslím, že ho zabila ona. Ovládá magii vzduchu, ale nemá Flamela příliš v lásce, navíc během let bojovala několikrát po boku Johna Dee, Flamel za ní nepůjde.“ Machiavelli se podíval na poslední jméno, které na něj na obrazovce blikalo. „A pak je tu Gilgameš.“ „Král,“ povzdychl hlas, „samozřejmě, ten zná magii všech živlů, ale není v jeho moci ji použít.“ „Ke komu patří on?“ divil se nahlas Ital. „Jeho jméno není spojeno se ţádnou starobylou bytostí.“

317

„Mág Abrahám, který sepsal Kodex, je zodpovědný za Gilgamešovu nesmrtelnost. Myslím však, že proces se tak úplně nezdařil. Králova mysl nezůstala bez následků a staletí života z něj udělala zapomětlivého blázna. On by mohl dvojčata učit, ale stejně tak může odmítnout. Máme adresu.“ „Ţádné trvalé bydliště,“ řekl Ital. „Vypadá to, ţe ţije na ulici. Mám zde poznámku, ţe nejčastěji spává v parku poblíţ památníku Thomase Buxtona kousek od parlamentu. Jestli Flamel a dvojčata byli na tom hořícím vrakovišti na severu Londýna, zabere jim to dost času, neţ se dostanou přes město k parlamentu.“ „Moji zvědové tvrdili, že černé auto odjíždělo z vrakoviště poměrně rychle.“ Machiavelli se znovu podíval na Palamédovu fotografii u londýnského černého taxíku. Sroloval obrazovkou dolů k poznávací značce a řekl: „Britské hlavní město má více dopravních a bezpečnostních kamer neţ kterékoliv jiné město v celé Evropě. Dokonce víc neţ Paříţ, ale pouţívají stejný monitorovací systém jako my zde.“ Dvě z obrazovek zčernaly a pak se na nich objevily krátké kódy, kdyţ se Machiavelli zručně napojoval na londýnský systém dopravních kamer. „A jak vidím, mají i stejný software.“ Ital vytáhl na obrazovku mapu Londýna ve velkém rozlišení, našel Buxtonovu sochu v parku Victoria Tower vedle budovy parlamentu a pak našel nejbliţší semafory. O pár desítek vteřin později se jiţ díval na ţivé záběry z ulice. Sledoval čas a začal přejíţdět zpátky v záznamu. Doprava byla úplně mrtvá, a tak brzy přešel z minut na pětiminutové skoky. Nakonec kolem půlnoci našel, co hledal. Na semaforech proti památníku zastavil černý

318

taxík a téměř okamţitě se z parku vyšoural otrhaný bezdomovec, který začal stírat přední sklo. Taxík ale na zelenou neodjel a zůstal stát. Pak si tentýţ pobuda nasedl dozadu do auta a taxík odjel. „Mám je,“ řekl. „Jedou na západ k A302.“ „Kam to vede?“ chtěl vědět Italův pán. „Chci vědět, kam jedou.“ „Dejte mi chvilku…“ Machiavelli se pomocí sloţitých kódů naboural do dalších kamer a sledoval taxík přes Parllament Square, Trafalgar na Piccadilly a dál na A4. „Jede pryč z Londýna,“ řekl nakonec. „Jakým směrem?“ „Na západ na M4.“ „Kam jedou?“ zavrčel Machiavelliho pán. „Proč utíkají z Londýna? Jestli se snaží přesvědčit Gilgameše, aby dvojčata naučil magii některého z živlů, mohli by to udělat v bezpečí některého domu ve městě, ne?“ Machiavelli zvětšil rozptyl mapy, aby lépe vynikly zvláštní a zajímavé body jejich směrem. „Stonehenge,“ řekl najednou. „Určitě míří ke Stonehenge. Veze je k energetickým drahám na salisburské pláni,“ oznámil s naprostou jistotou. „Brána tam je ale mrtvá již po staletí,“ řekla bytost na druhé straně. „Předpokládejme vsak, že zvolí tu správnou dráhu, i přesto budou potřebovat neskutečně silnou auru, aby bránu aktivovali.“ „A Gilgameš nemá ţádnou auru,“ dodal tiše Machiavelli. „Bude to muset udělat sám alchymista. Ale to by bylo šílenství v jeho oslabeném stavu. Úsilí, které by vynaloţil, by zapálilo jeho auru během vteřiny a Flamel by shořel na popel.“

319

„Přesto by mohl získat dostatek času, aby dvojčata prostrčil branou,“ podotkl Italův pán. Machiavelli znovu vzhlédl k obrazovkám, na kterých sledoval černý taxík uhánějící po A4. Auto chvílemi osvětlovaly ledové sodíkové lampy podél silnice. „Ţe by Flamel obětoval svůj ţivot, aby zachránil dvojčata?“ divil se nahlas Niccolo. „Co když opravdu věří, že jsou to dvojčata z věštby?“ „To jistě, i Dee tomu věří, a já také.“ „Pak tedy nemám pochybnosti, že by svůj život pro ně obětoval.“ „Je tu ještě jedna moţnost,“ přemýšlel Machiavelli. „Co kdyţ bránu otevřou dvojčata. Uţ víme, ţe jejich aury jsou mimořádně silné.“ Na druhé straně následovalo dlouhé ticho, které jako by vzdáleně doplňovaly matné zvuky puštěného rádia. Ale píseň, která se z dáli ozývala, byl spartský pochod. „Brána na Salisbury ústí na západním pobřeží Ameriky, na severu San Franciska.“ „To jsem vám mohl říct téţ,“ podotkl Machiavelli. „O dalším postupu se budeme informovat operativně,“ řekl hlas. „Dobře, a co to přesně znamená…“ začal Machiavelli, ale linka uţ byla hluchá.

320

KAPITOLA 46

Joshova pravá ruka vystřelila do prostoru. Prsty sevřely Gilgamešovo zápěstí. V jednom pohybu ho zároveň pevně stiskly i otočily, aţ nůţ vypadl z královy ruky na zem, kde se špičkou zapíchl do gumové podlahy. Sofie se rychle sehnula a pro jistotu ho sebrala. „Hele,“ vykřikl Palamédes při náhlém rozruchu. „Co se tam vzadu děje?“ „Nic,“ odpověděl rychle Nikolas, ještě dřív neţ stačili Josh se Sofií něco říct. „Všechno je pod kontrolou.“ Gilgameš se opřel dozadu do sedadla, třel si pohmoţděné zápěstí a pozorně si prohlíţel Flamela. Pak si všiml noţe v Sofiině ruce. „Tohle je moje.“ Sofie podala nůţ bratrovi, který ho beze slova předal Nikolasovi. Sofie se ještě třásla šokem z toho, čeho byla právě svědkem… a navíc byla znepokojená tím, ţe nikdy předtím neviděla bratra tak rychle zareagovat. I se svými zbystřenými smysly si jen stěţí stihla všimnout Gilgamešova noţe, a Josh uţ chytil krále za ruku. Bez jakéhokoliv slova, náznaku nebo dokonce zvednutí ze sedadla lehce a jednoduše krále odzbrojil během mrknutí oka. Přitáhla nohy k tělu, spojila ruce na holeních a na kolena poloţila hlavu. „Nechcete nám vysvětlit, o co tady jde?“ zeptala se tiše. „Chvíli mi to trvalo,“ začal Gilgameš smutně při pohledu na Flamela. „Ale od začátku jste mi byl povědomý.“ Přikrčil nos a pokračoval: „Měl jsem poznat váš odporný pach.“ Natáhl několikrát vzduch a začichal

321

jako pes. „Stále máta, nebo jste přešel k něčemu daleko výstiţnějšímu?“ Dvojčata se automaticky snaţila ucítit Flamelovu auru, ale neúspěšně. „Ano, je to stále máta,“ řekl alchymista pomalu. „Jak je vidět, vy dva se znáte,“ vloţil se do řeči Josh. „Během let jsme se několikrát potkali,“ souhlasil Nikolas. Podíval se na krále. „Mimochodem, mám vyřídit pozdrav od Perenely.“ Pouliční světla se přehnala po Gilgamešově tváři, kdyţ se obrátil na dvojčata. „A také jsem věděl, ţe i vás dva jsem uţ potkal,“ vyštěkl. „My jsme vás ale nikdy v ţivotě neviděli,“ řekl upřímně Josh. „Opravdu ne,“ souhlasila Sofie. Přes Gilgamešův obličej se přehnal náznak nejistoty a zmatení, a pak zavrtěl hlavou. „Ne, vy lţete. Jste Američani. Uţ jsme se viděli. Všichni čtyři.“ A ukázal na kaţdého z nich. „Byli jste s Flamelovými, kdyţ se mě pokusili zabít.“ „To nebyli oni,“ opravil ho Nikolas. „A nesnaţili jsme se vás zabít, ale zachránit.“ „Moţná jsem nechtěl, abyste mě zachraňovali,“ řekl nedůtklivě král. Sklonil hlavu, aţ mu vlasy spadly přes čelo do očí. Pak se znovu zahleděl na dvojčata. „Zlato a stříbro, ţe ano?“ Oba přikývli. „Dvojčata z věštby?“ „Alespoň nám to říkají.“ Josh se usmál a po straně se podíval na sestru, která také přikývla. Sofie sledovala alchymistu, kdyţ Josh mluvil s králem. Chtěla si všimnout kaţdého pohybu nebo reakce, ale alchymistova

322

tvář byla neproniknutelná maska, které navíc pouliční světla dodávala strašidelný a zlý výraz. Josh se zatím naklonil ke Gilgamešovi. „Pamatujete si, kdy jste potkal ta dvojčata z Ameriky?“ „Samozřejmě,“ zamračil se král. „Bylo to přece minulý měsíc…“ jeho hlas se pomalu nejisté ztišoval, aţ umlkl. Kdyţ král znovu začal, zněl jako by utrpěl velikou ztrátu. „Ne, nebylo to minulý měsíc, ani rok nebo desetiletí. Bylo to…“ Jeho oči se stočily k alchymistovi. „Kdy to tedy bylo?“ K Nikolasovi se obrátily i zvědavé tváře dvojčat. „V roce 1945,“ odpověděl Nikolas krátce. „A bylo to v Americe?“ zeptal se Gilgameš. „Řekněte, bylo to v Americe?“ „V Novém Mexiku.“ Král spráskl ruce. „Alespoň v tom jsem měl pravdu. Co se stalo s tím posledním párem?“ vyrazil ze sebe najednou. Alchymista ale neodpověděl. „Myslím, ţe i my bychom rádi slyšeli odpověď,“ řekla chladně Sofìe a její oči problikly stříbrně. „Víme uţ, ţe existovala další dvojčata.“ „Hodně dvojčat,“ dodal Josh. „Co se s nimi stalo?“ poţadovala nekompromisně Sofie odpověď. Někde uvnitř ale bohuţel uţ odpověď znala, jen ji potřebovala slyšet nahlas od Flamela. „Ano, v minulosti byla i další dvojčata,“ nakonec přiznal neochotně Flamel. „Ale to nebyla ta pravá dvojčata z Abrahámovy věštby.“ „A všichni zemřeli!“ obvinil alchymistu Josh, jak jeho tělem začal proudit vztek a zlost. Vnitřek auta okamţitě

323

zalila vůně pomerančů, a tentokrát nebyla příjemná, ale hořkokyselá. „Ne, alespoň ne všichni,“ vyhrkl Nikolas. „Někteří zemřeli, ale jiní se zase doţili vysokého věku, coţ platí i pro ten poslední pár.“ „A co se stalo s těmi ostatními?“ zeptala se rychle Sofie. „Někteří byli poškození při probouzení schopností.“ „Poškození?“ Slabikovala to podivně zvolené slovo, aby dala najevo, ţe se nespokojí jen tak s nějakou výmluvou. Alchymista povzdychl. „Probudit schopnosti můţete u kaţdého, a nikdo na proces nereaguje stejně. Někteří nebyli dostatečně silní, aby se dokázali vypořádat s návalem emocí a vjemů. Proto skončili v komatu, nebo ztraceni mezi sny a realitou nebyli schopni rozeznat skutečný svět, u jiných došlo k rozpolcení osobnosti a strávili zbytek svého ţivota v léčebnách pro duševně choré.“ Sofie se začala třást. Bylo jí špatně z toho, co Flamel vyprávěl. Dokonce i ze způsobu, jakým to popisoval. Jeho chladný přístup ji přímo děsil. Najednou ji došlo, ţe Josh měl pravdu. Podezření, kterému zprvu nevěřila, se vyplnilo. Alchymistovi se nedalo věřit. Kdyţ je Nikolas Flamel přivedl k Hekaté, byl si plně vědom rizik a strašných důsledků, které celý proces přináší, a přesto chtěl, aby oba rituál podstoupili. Josh se posunul po sedadle blíţ k Sofii a pevně ji objal. Nemohl nic říct, protoţe věděl, ţe je aţ nebezpečně blízko tomu, aby alchymistovi jednu vrazil. „Kolik dalších párů dvojčat vůbec bylo, Flamele?“ zeptal se Gilgameš. „Ţijete jiţ na světě více neţ šest set

324

sedmdesát let. Našel jste pár dvojčat kaţdé století? Nebo to byly dva páry, tři? Kolik ţivotů jste zmařil při svém hledání legendárních dvojčat?“ „Příliš mnoho,“ zašeptal alchymista. Znovu se schoval dozadu do sedadla do stínu a míhající se světlo zvenku zbarvilo jeho slzami podlité oči do ţlutá. „Uţ jsem zapomněl tvář svého otce nebo hlas mé matky, ale pamatuji si jméno a obličej kaţdého dvojčete, a není dne, kdybych na ně nepomyslel anebo nelitoval jejich ztráty.“ Pak ze stínu vystoupila ruka s černým ostřím noţe, které ukázalo na Sofii a Joshe. „Ale kaţdá chyba, kterou jsem udělal, kaţdý nepovedený proces probuzení mě postupně a nevyhnutelně dovedl aţ sem. Našel jsem skutečná legendární dvojčata. A tentokrát si jsem naprosto jistý nade vší pochybnost.“ Pak jeho hlas zhrubl a vyzněl skoro nepřátelsky a příkře. „Pokud se jim někdo bude věnovat a naučí je magii základních ţivlů, pak se budou moct postavit starobylým bytostem z temnot. Získají šanci pro tento svět, šanci na přeţití ve velké bitvě, ke které se schyluje. Potom všechny ty ztracené ţivoty nebyly obětovány nadarmo.“ Vyklonil se ze stínu a zpříma se zadíval na Gilgameše. „Pomůţete s jejich učením? Přispějte, aby dokázali bojovat s pány z temnot. Zasvětíte je do magie vody?“ „Proč bych měl?“ zeptal se Gilgameš jednoduše. „Mohl byste pomoci zachránit svět.“ „Uţ jsem ho kdysi zachránil a nikdo mi za to neděkoval. Navíc je dnes ještě v daleko horším stavu neţ tehdy.“ Alchymistův výraz zpřísněl. „Učte je. Pomozte jim vyuţít jejich sílu. Pak si od Johna Dee a jeho pánů vezmeme zpět knihu mága Abraháma a spojíme ji opět s

325

dvěma posledními stránkami, které nám zbyly. Předám potom knihu dvojčatům a vy víte, ţe jsou v ní kouzla a čáry, které mohou změnit svět v ráj na zemi.“ Král se nahnul blíţ k dvojčatům. „A také jsou tam kouzla, která mohou svět zničit na uhel,“ řekl nepřítomně. Prstem začal ukazovat na Sofii a Joshe v prostém rytmu starodávného verše. „A nesmrtelný musí učit smrtelné, aby se dva, co jsou jedno, stali jedním, který je vším.“ Pak se znovu opřel do sedadla. „Jeden, který svět zachrání, druhý, který ho zničí. Ale který je který?“ Do Sofiiných myšlenek se opět vkrádaly obrazy vzpomínek čarodějky z Endoru. Nejasné a nekonkrétní výjevy, které zprvu nedávaly ţádný smysl. Přílivová vlna se přehnala přes zelení oplývající krajinu, narážela do stromů, které smetla jako semínka i se vsím ostatním… Řada sopek a vulkánů za sebou vybuchovala, země pukala, voda v mořích se vařila a v pěně se utápěla rozžhavená černočervená láva… Po obloze se honily černočerné bouřkové mraky, kapky deště a sněhové vločky zbarvené podle popílku a štěrku ve vzduchu… „Já nejsem jasnovidec, nemám dar předvídat věci,“ vyštěkl Flamel. „Ale jedno vím jistě, jestli dvojčata nebudou vycvičena v magii a nebudou se moci bránit proti starobylým bytostem z temnot, pak je tyto bytosti zotročí a zneuţijí jejich výjimečnou aurickou sílu, aby otevřely brány do mimosvětů. Temným silám nyní chybí závěrečný ceremoniál, ale kdyţ ty stránky z Kodexu získají, pak se znovu vrátí na zem.“

326

„I bez Kodexu jsou starobylé bytosti z temnot schopné začít proces, pokud získají dvojčata,“ řekl Gilgameš klidným a monotónním hlasem. „Závěrečný ceremoniál jen umoţňuje otevřít všechny brány do říší za hranicemi světa najednou.“ „Co by se pak s námi stalo?“ zeptal se Josh, který přerušil dlouhé ticho. Přimáčknul ruce na hruď, kde stále pod tričkem nosil dvě poslední stránky knihy mága Abraháma. „Není ţádné pak nebo potom, ani pro vás, ani pro lidskou rasu.“ Palamédes jel přinejmenším deset minut v naprosté tichosti, aţ si nakonec Gilgameš odkašlal a řekl: „Zasvětím vás do magie vody pod jednou podmínkou.“ „Jakou…“ začal Josh. „Domluveno,“ přerušila ho Sofie. Podívala se na bratra a vysvětlila: „Nemáme jinou moţnost.“ „Aţ bude po všem, a jestli to všichni přeţijeme, pak chci, abyste mi slíbili, ţe se za mnou vrátíte i s knihou mága Abraháma,“ poţadoval král. Joshovi se jiţ na jazyku tvořila další otázka, ale Sofie mu zmáčkla prsty, jak nejsilněji mohla. „Jestli toho budeme schopni, pak se vrátíme.“ „Hned na první straně je kouzlo.“ Král zavřel oči a naklonil hlavu na stranu. Jeho slova zazněla zřetelně, i kdyţ téměř šeptal. „Stál jsem vedle Abraháma, kdyţ přepisoval a kódoval to kouzlo. Je to zvláštní formule, která zaručuje nesmrtelnost. O tu stojím.“ „Ale proč?“ zeptal se zmateně Josh. „Vţdyť vy uţ jste nesmrtelný.“ Gilgameš otevřel oči a podíval se na Sofii, která najednou chápala, proč chce tu knihu. „Král chce,

327

abychom to kouzlo zvrátili,“ řekla tiše. „Chce být znovu smrtelný.“ Gilgameš se uklonil. „Chci doţít svůj ţivot a zemřít. Chci být znovu obyčejným člověkem. Chci být normální.“ Sofie seděla naproti němu, pak přikývla, protoţe přesně věděla, o čem mluví.

328

KAPITOLA 47

Odpolední slunce stále ještě hřálo, Perenelou však najednou projel mráz. „Co tím chceš říct, ţe nejsi s Nikolasem a dětmi?“ zeptala se vyděšeně. Hleděla do mělkého plechového talíře, který naplnila ne úplně čirou vodou. Nad hladinou se točily chomáčky její bílé aury. Z vody se na ni na oplátku dívaly velké zelené oči, které ani jednou nemrkly. „Rozdělili jsme se.“ Ve Scattyině hlase Perenela uslyšela náznak lítosti, i kdyţ byl velice slabý. „Měla jsem menší potíţe,“ přiznala neochotně Scathach s rozpaky, které jen zvýraznily její keltský přízvuk. Vědma seděla opřená o vyhřáté kameny alkatrazského majáku a zaujatě sledovala vodu v talíři před sebou. Zhluboka se nadechla a zvedla hlavu, aby se podívala k městu přes záliv. Vědomí, ţe Nikolas a děti zůstali bez ochrany, jí příliš klidu nedodalo. Kdyţ s nimi předtím mluvila, ani ji nenapadlo, ţe by tam Scathach nebyla. Myslela, ţe stojí někde v pozadí, ale její pozornost upoutal William Shakespeare, a pak zaútočili ti upíři. Znovu sklonila hlavu k talíři. Scathach ustoupila od předmětu, přes který probíhal přenos, a Perenela si teprve pořádně prohlédla její tvář. Na čele se jí rýsovala čtveřice dlouhých hlubokých šrámů, které způsobily velké pařáty, pod okem měla monokl. „Jaké potíţe? Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě. Nevěděla přesně, co si má pod těmi potíţemi představit. Scattyiny upíří zuby se usmály nelítostným, nelidským úsměvem. „Nic, s čím bych si neporadila.“

329

Perenela věděla, ţe musí zůstat v klidu, aby nepřerušila spojení. Soustředila svou auru na jasnovidecké kouzlo, které jí umoţnilo najít Scatty, ale její vlastní obrana pomalu selhávala a okolo ní se začali shlukovat duchové Alkatrazu. Postupně totiţ opadávaly ochranné barevné vrstvy její aury, které působily jako clona proti duchům a ti se stahovali blíţ a blíţ, lákáni bílou aurou vědmy jako hmyz na světlo. Perenela věděla, ţe nemá příliš času, neţ ji duchové rozptýlí natolik, ţe ztratí spojení se Scathach. „Scatty, řekni mi,“ rychle se zeptala, s pohledem usilovně přilepeným na vodní hladině talíře, „kde jsou Nikolas a děti?“ Do zorného pole v talíři se dostaly Scattyiny rudé vlasy. „V Londýně.“ „To vím, uţ jsem s nimi předtím mluvila.“ Perenela si všimla menšího Scattyina zaváhání. „Ale…?“ „No dobrá, my se jen domníváme, ţe jsou stále v Londýně.“ „Domníváte!“ Vědma se znovu zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Voda v talíři se zachvěla, jak přes hladinu přeběhla bílý spirála Pereneliny aury, která obraz rozsekala na malé části. Vědma musela počkat, aţ se obraz opět propojí. „Co se stalo? Řekni mi všechno, co víš.“ „Ve zprávách tvrdili, ţe v Londýně došlo minulou noc k několika podivným událostem.“ „Včera?“ zeptala se Perenela zmateně. „Kolik je hodin? A co je za den?“ „Tady v Paříţi je úterý, chvíli po druhé hodině ranní.“ Perenela rychle počítala, aby dala dohromady časový posun. Na západním pobřeţí bylo stále pondělí něco kolem páté. „Co to bylo za události?“ pokračovala.

330

„Sky News mluvily o bouři a přívalovém dešti nad jednou celkem malou částí severního Londýna. Euronews a France 24 měly reportáţ o velkém poţáru na vrakovišti také v severním Londýně.“ „To nemusí nic znamenat,“ řekla Perenela, i kdyţ někde hluboko uvnitř věděla, ţe obě události jsou s Nikolasem a dětmi spojené. Na druhé straně Atlantiku však Scatty zavrtěla hlavou. „Na místě vrakoviště se našly kamenné špičky šípů a hroty kopí. Jeden z reportérů dokonce na kameru ukázal plnou hrst, kterou zvedl ze země. Vypadaly jako nové. Nějaký místní historik uvedl, ţe pocházejí z období neolitu, ale bronzové hroty byly římské a munice do samostřílů středověká. Odborně posoudil a potvrdil jejich pravost.“ „Takţe se tam bojovalo,“ bleskově okomentovala Perenela. „Kdo s kým?“ „Těţko říct, ale sama víš nejlépe, kdo ţije v Londýně a okolí.“ Scatty měla pravdu, Perenela to věděla. Na britských ostrovech se usadila pěkná řádka stvoření, jeţ přitahoval nespočet energetických drah a mnoţství říší, se kterými zde lidský svět sousedil. Většina z těchto tvorů ovšem patřila na stranu pánů z temnot. „Našla se na vrakovišti nějaká těla?“ zeptala se smutně vědma. Jestli se něco stalo Nikolasovi nebo dětem, byla schopná prohledat celé město ulici po ulici, aby našla Johna Dee. Lovec by konečně zakusil, jaké to je být loven. A Perenela měla za sebou šest set let studia magie, kterou mohla při takovém hledání vyuţít.

331

„Vrakoviště bylo zcela opuštěné. Vzplál příkop s olejem nebo něco podobného, a vše pokryl šedý mastný popílek.“ „Popílek?“ zamračila se Perenela. „Máš ponětí, po čem tam ten popílek zbyl?“ „Existuje spousta tvorů, kteří se změní v prach a popel, kdyţ je zabiješ,“ řekla pomalu Scatty. „Včetně nesmrtelných lidí,“ dodala vědma. „Nevěřím, ţe je Nikolas mrtvý,“ rychle poznamenala Scatty. „To ani já,“ zašeptala Perenela. Věděla by, kdyby se mu něco stalo, prostě by to cítila. „Můţeš se s ním nějakým způsobem spojit?“ zeptala se Scatty. „Můţu to zkusit, ale jestli je na útěku.“ „Mě jsi našla,“ válečnice se usmála. „I kdyţ si mě docela vyděsila.“ Bojovnice stála před zrcadlem v koupelně a mazala si antiseptickým krémem svá poranění, kdyţ se zrcadlo zamlţilo, a po chvíli z něj vykoukla Perenelina tvář. Scatty si překvapením téměř vypíchla oko. Perenelu napadlo jasnovidecké kouzlo po zkušenosti se starodávnou věštící miskou Anasáziů, kterou na ni pouţil ten mladě vypadající nesmrtelný před pár hodinami. Našla nejteplejší místo na ostrově, kde byly bílé kameny majáku rozpálené od slunce. Naplnila mělký talíř vodou, posadila se a nechala sluneční paprsky nabít její auru. Pak poţádala de Ayalu, aby od ní drţel ostatní duchy Alkatrazu dál, protoţe potřebovala potlačit svou přirozenou obranu proti duchům, na které její bílá aura působila jako lákadlo. Také ho poprosila, aby ji varoval v

332

případě, ţe se bude blíţit vraní bohyně, které tak úplně nevěřila. Spojení se Scatty se povedlo navázat aţ překvapivě jednoduše. Perenela znala bojovnici po staletí. Jasně si dokázala představit kaţdý detail její tváře, její rudé vlasy, jasně zelené oči, kulatý obličej nebo pihy na jejím rovném nose. Nehty na rukách měla věčně odrané a okousané. Vypadala jako sedmnáctiletá dívka, ale ve skutečnosti to byla dva a půl tisíce let stará bojovnice, která vynikala ve všech bojových uměních na světě. Vycvičila většinu nejznámějších válečníků a hrdinů z bájí a mýtů, a navíc nejednou zachránila ţivoty Nikolase a Perenely. Flamelovi se jí vţdy snaţili laskavě oplácet, a i kdyţ byla Scatty o více neţ osmnáct set let starší, Perenela o ní často smýšlela div ne jako o sestře nebo jako o neteři. „Scatty, řekni mi, co přesně se stalo,“ ţádala Perenela. „Nikolas a děti odjeli do Londýna. Nikolas je chce vzít ke Gilgamešovi.“ Perenela kývla. „To uţ vím. Nikolas mi to řekl. Také mi stihl sdělit, ţe schopnosti obou jiţ byly probuzeny,“ dodala. „Obou,“ souhlasila Scatty. „Dívka je zasvěcena do magie dvou základních ţivlů, ale chlapec ještě ţádný výcvik neabsolvoval. Nicméně není tak úplně bezbranný, má Klarent.“ „Klarent,“ zamumlala Perenela. Sledovala kdysi manţela, jak meč ukrýval hluboko do kamene nad okenní překlad jejich bývalého domu na Rue du Montmorency. Ona ho chtěla tehdy zničit, Nikolas odmítl. Vysvětloval jí tenkrát, ţe meč je starší neţ většina známých civilizací a ţe nemají právo ho zničit. Dalším argumentem bylo i to,

333

ţe zničit starodávné ostří by se jim zřejmě stejně nepodařilo. „A kde jsi ty?“ zeptala se Perenela. „V Paříţi.“ Scattyina tvář chvílemi vypadávala ze záběru. „Je to dlouhý příběh. Některé části jsou dost nudné. Zvlášť ta, kde mě stáhl do Seiny Dagon.“ „Ty jsi skončila v Seině?“ To mi Nikolas nepřiznal. Scatty přikývla. „Bylo to krátce poté, co mě zachránili od Nidhoga, který volně řádil v ulicích Paříţe.“ Perenela na ni hleděla s otevřenou pusou, aţ nakonec ze sebe vydala: „A kde byli Nikolas a dvojčata, kdyţ se tohle všechno dělo?“ „To oni honili Nidhoga ulicemi, aby mě zachránili.“ Vědma zamrkala překvapením. „To ale vůbec nezní, ţe se toho účastnil můj Nikolas.“ „Myslím, ţe za to mohla spíš dvojčata,“ řekla Scathach. „Konkrétně ten chlapec Josh. On mě vlastně zachránil. Myslím, ţe zabil Nidhoga.“ „A pak jsi spadla do řeky,“ opakovala Perenela. „Nespadla, on mě tam stáhl,“ opravila Scatty vědmu okamţitě. „Dagon vyskočil z vody jako krokodýl, chytil mě a stáhl do vody.“ „Nebojovala si s ním a s říčními bohy uţ kdysi na Capri?“ Scattyiny upíří zuby opět zazářily v nelítostném úsměvu. „Jo, to byl dobrý den.“ Pak její úsměv zmizel. „Kaţdopádně z Dagona se vyklubal pěkný ptáček. Ukázalo se, ţe pracuje pro Machiavelliho v Paříţi.“ „Slyšela jsem o tom, ţe je ten Ital v Paříţi,“ kývla Perenela. „Šéf tajné sluţby nebo tak něco. Byla jsem jen napůl při vědomí, kdyţ mě Dagon stáhl do vody. Ale Seina byla

334

tak studená, ţe ten šok mě dokonale probral. Bojovali jsme spolu hodiny a proud nás táhl dál a dál. Nebyla to nejtěţší bitva nebo boj, co jsem vedla, ale Dagon měl výhodu svého prostředí. Navíc voda ubrala poměrně dost síly z mých úderů.“ „Vidím, ţe tě několikrát poranil.“ „To byla náhoda,“ zafuněla Scatty a mávla rukou. „Ztratil se mi někde u Les Damps a mně trvalo dva dny, neţ jsem se dostala zpět do města.“ „A teď jsi v bezpečí?“ „Jsem u Johanky,“ usmála se upírka. „A SaintGermaina samozřejmě.“ Její úsměv se ještě protáhl. „Oni se vzali!“ Poodstoupila od zrcadla a v záběru se objevila malá, skoro chlapecká tvář, které vévodily velké šedé oči. „Madam Flamelová.“ „Johanko!“ usmála se Perenela. Jestli kdy povaţovala Scatty za svou neteř, pak Johanku za dceru, kterou nikdy neměla. „Nakonec sis přece jen vzala Francise?“ „No, vídali jsme se po staletí. Asi uţ bylo na čase.“ „To bylo. Moc ráda tě vidím, Johanko,“ pokračovala Perenela. „Jen bych si přála, aby to bylo za jiných okolností.“ „To jistě,“ souhlasila Johanka z Arku. „Ale přichází špatná doba. Zvlášť pro Nikolase a děti.“ „Jsou to opravdu dvojčata z věštby?“ zeptala se vědma, kterou přemohla zvědavost. Chtěla vědět, co si o nich myslí její přítelkyně. „Bezpochyby, jsem o tom přesvědčená,“ odpověděla Johanka bez zaváhání. „Dívčina aura je bezesporu daleko silnější a čistší neţ ta moje.“ „Můţete se dostat do Londýna?“ zeptala se vědma.

335

Voda v talíři se zachvěla, jak ţena na druhé straně zavrtěla hlavou. „To nebude moţné. Machiavelli má Paříţ pod kontrolou. V podstatě uzavřel celé město v zájmu národní bezpečnosti, jak tvrdí. Hranice jsou zavřené. Všechny lety, trajekty, lodě, vlaky jsou pečlivě sledovány a navíc stoprocentně mají náš popis, nebo alespoň Scattyin určitě. Všude stojí policejní auta, četníci zastavují lidi na ulicích, aby se legitimovali, a je vyhlášen zákaz vycházení po deváté hodině. Policie dokonce zveřejnila zrnitý videozáznam, na kterém je vidět Nikolas, dvojčata, Scatty a já před Notre-Dame.“ Perenela zavrtěla hlavou. „Chci vůbec vědět, co jste dělali před katedrálou?“ „Bojovali jsme s chrliči,“ řekla laškovným tónem Johanka. „Věděla jsem, ţe se nemám ptát. Bojím se o Nikolase a děti. Znám Nikolasův smysl pro orientaci, určitě se někde ztratili. A všude okolo jsou zvědové a sluţebníci Johna Dee,“ dodala zoufale Perenela. „Čaroděj nepochybně věděl, kdy a kde je čekat.“ „Ne, neboj se, Francis zařídil, ţe je vyzvedl Palamédes. On je ochrání. Je to dobrý bojovník. Má mou plnou důvěru,“ ujistila ji Johanka. Perenela na srozuměnou přikývla. „Ale není tak dobrý jako Scatty.“ „No, to není nikdo,“ prohlásila Johanka. „Kde jste teď, madam?“ „Jsem uvězněná na Alkatrazu a mám potíţe,“ připustila. Scattyina tvář se objevila vedle Johančiny. „Jaké potíţe?“

336

„V celách pod povrchem se skrývá armáda netvorů, v moři plavou nymfy a jejich otec Nereus a v chodbách korzuje sfinga, tak takové potíţe.“ Johančin úsměv zazářil z talíře. „No to je jednoduché, pokud máte potíţe, musíme vám pomoct!“ „Obávám, ţe to bude nemoţné,“ řekla Perenela. „Ale madam, právě vy jste mě kdysi učila, ţe slovo nemoţné nemá ţádný význam.“ Perenela se usmála. „To jsem říkala. Scatty, znáš v San Francisku někoho, kdo by mi mohl být prospěšný? Musím se co nejrychleji dostat z ostrova. Musím za Nikolasem.“ „Bohuţel neznám nikoho důvěryhodného. Moţná některý z mých studentů.“ „Ne,“ přerušila ji vědma. „Nechci ohrozit ţádného člověka. Myslela jsem nějakou starobylou bytost nebo druhou generaci.“ Scatty minutku přemýšlela, ale pak zavrtěla hlavou. „Neznám nikoho důvěryhodného,“ zopakovala. Obrátila hlavu dozadu, aby slyšela hovor za ní, a kdyţ se otočila zpět k zrcadlu, široce se usmívala. „Máme plán. Nebo raději Francis má plán. Můţeš ještě chvíli vydrţet? Uţ jsme na cestě.“ „My? Kdo my?“ zeptala se Perenela. „No, Johanka a já. Jedeme na Alkatraz.“ „Jak se sem chcete dostat, kdyţ nemůţete ani do Londýna?“ začala vědma, ale voda se rozvlnila a zatřásla a najednou všude kolem ní stáli duchové Alkatrazu, kteří se domáhali její pozornosti. Spojení bylo nadobro ztraceno.

337

KAPITOLA 48

Doktor John Dee stál před velkým zrcadlovým oknem jednoho z nejvyšších pater Canary Wharf Tower, kde sídlilo ústředí jeho firmy Enoch Enterprise. Usrkával ze šálku horkého bylinkového čaje a pozoroval první paprsky svítání, které se objevily v dáli na východě. Jiţ čerstvě oholený s vlasy upravenými a staţenými z obličeje se převlékl do čistého luxusního šedého obleků a vypadal úplně jinak neţ špinavý otrhanec, který dorazil na parkoviště a prošel kolem vrátného zhruba před hodinou. Čaroděj si přitom dával velký pozor, aby se vyhnul všem bezpečnostním kamerám a pozornost stráţného v budce omámil jednoduchým kouzlem podobným hypnóze. Stráţný se soustředil na bíločerná okénka kříţovky ve svých novinách, a i kdyby chtěl, tak by se nemohl podívat jinam. Dee se plíţil stínem prázdného parkoviště a směřoval k soukromému výtahu. Pouţil svůj unikátní bezpečnostní kód 13071527 a výtah ho zavezl přímo do soukromého apartmánu. Jeho firma si pronajímala celé patro této nejvyšší budovy v Británii, která stojí přímo uprostřed oblasti, kam se v Londýně stahují všechny důleţité finanční instituce. Společnost vlastnila pobočky rozeseté po celém světě a Dee si nechal vybudovat podobné apartmány v kaţdé z nich, i kdyţ jen málokterá vyuţíval. V kaţdé pobočce měl i svůj tajný trezor, který mohl otevřít jen vlastním otiskem prstu a očním scanem. Uvnitř měl zásobu šatů, peněz v různých měnách, kreditních karet a také řadu pasů na různá jména. V minulosti se několikrát

338

dostal do situace, kdy neměl peníze a šaty a přísahal si, ţe uţ se to nikdy nestane. Teprve kdyţ stál pod horkou sprchou, voda smývala špínu a černé pramínky stékaly do odpadu, začal přemýšlet a hodnotit své moţnosti. Musel upřímně přiznat, ţe tentokrát mu toho moc nezbývalo. Mohl najít alchymistu, zabít ho, získat zbývající stránky a dvojčata. Nebo mohl zmizet. Z Británie by se dostal na některý ze svých falešných pasů. Mohl by se schovat na nějakém neobydleném tichém místě a strávit zbytek ţivota ve strachu. Nemohl by pouţít ani svou aurickou sílu, protoţe by okamţitě prozradila místo úkrytu. Neustále by se musel dívat přes rameno a čekat, jestli se neobjeví některý z jeho pánů, aby ho potrestal. Ve chvíli, kdy by se ho dotkl na holou kůţi, zrušilo by se kouzlo nesmrtelnosti a Dee by zestárl a zemřel. Nebo by moţná doopravdy dodrţeli svou výhrůţku a nechali jeho tělo doběhnout všechny ty roky, kterých bylo téměř pět set, a pak by mu opět darovali nesmrtelnost. Tělo i mysl by byly pak navěky uvězněny v neskutečně pokročilém věku. Ţivot ve smrti. To by bylo horší neţ smrt sama. Vylezl ze sprchy, rukou přejel přes zamlţené zrcadlo a zadíval se na sebe. Zdálo se mu, ţe na čele a kolem očí mu přibyly nové vrásky. Celá staletí utíkal před nebezpečím, nebo stíhal alchymistu a jemu podobné. Schovával se a kličkoval ve strachu ze svých starobylých pánů a bez zaváhání plnil veškerá jejich přání a rozkazy. Po zrcadle stékaly kapky zkondenzované páry, a jeho obraz vypadal, jako by plakal. Ale čaroděj uţ dávno

339

nedával průchod podobným slabostem. Naposledy brečel, kdyţ jeho syn Nikolas v roce 1597 zemřel. Uţ nebude utíkat. Za léta studia magie se naučil, ţe ţivot je plný omezených moţností a díky Flamelovi a zdokonalování v alchymii zjistil, ţe naprosto nic, ani hmota, nezůstává stejné a neměnné. Vše se dá změnit a ovlivnit. Celý svůj dlouhý ţivot čaroděj zasvětil tomu, aby změnil svět. Chtěl ho vylepšit a zdokonalit tím, ţe by ho navrátil starobylým bytostem. Nejprve se zdálo, ţe je to nemoţný úkol, vše stálo proti němu, ale postupem času téměř dosáhl úspěchu a nyní byli páni z temnot téměř připraveni k návratu na zemi. Dee se právě ocitl v zoufalé a nebezpečné situaci, ale to ještě dokáţe napravit. Klíč k jeho přeţití byl jednoduchý: musí najít Flamela. Rychle se oblékl, vychutnával všemi smysly pocit z čistých šatů a udělal si čaj. Pak se postavil k velkému oknu, aby shora přehlédl město, které ovládal. Díval se na klikaté a rozlehlé ulice a uvědomil si, jak velký a obtíţný úkol má před sebou. Neměl ani tušení, kam nyní alchymista i s dětmi míří. Má přece v ulicích Londýna své lidi, a nejenom lidi. Zástupci druhé generace a nesmrtelní ţoldáci, všichni byli na stráţi. Obdrţeli popis alchymisty i dětí, a přidá k nim ještě Palaméda a básníka. Zdvojnásobí, ne raději ztrojnásobí hlídky, a pak bude jen otázkou času, kdy někdo tu malou skupinku někde spatří. Problém je ale nedostatek času. Mobil Johna Dee začal vrnět v náprsní kapse, pak se ozvala známá melodie ze seriálu Akta X. Výraz jeho obličeje ztuhl a nejednou ho opustil veškerý optimismus.

340

Poloţil šálek čaje na stůl, vylovil mobil z kapsy a chvíli ho jen tak drţel v ruce, pak se podíval na displej. Jak předpokládal, na displeji našel neuvěřitelně dlouhé a měnící se číslo. Překvapilo ho jediné, ţe volají aţ nyní. Moţná čekali, ţe sám podá hlášení. Ukazováčkem pohupoval nad zeleným tlačítkem mobilu, ale věděl, ţe stisknutím okamţitě prozradí, kde se nachází. Nepochyboval, ţe by pak ještě měl čas, aby vůbec dopil svůj čaj. Doktor John Dee vrátil mobil opět do kapsy. O chvíli později ho znovu vytáhl, aby zpaměti vytočil číslo. Na první zazvonění se dovolal. „Potřebuji laskavost.“ *** Niccolo Machiavelli vystřelil ze ţidle, jako by ho někdo píchl. „Laskavost?“ zopakoval, přičemţ nevědomky sklouzl k rodné italštině. „Ano, laskavost,“ řekl Dee rovněţ italsky. „Nepochybuji, ţe jste slyšel o mých malých potíţích.“ „Právě se dívám na zprávy o poţáru v Londýně,“ opatrně komentoval Machiavelli s vědomím, ţe čaroděj můţe hovor nahrávat. „Předpokládám, ţe to s vámi nějak souvisí.“ „Flamel a ostatní ujeli v autě,“ pokračoval Dee. „Potřebuji omezit jejich moţnosti.“ „Takţe je stále pronásledujete?“ zeptal se Machiavelli. „Aţ do smrti,“ odpověděl Dee. „Coţ můţe být dříve, neţ bych sám chtěl,“ dodal. „Ale přísahal jsem svým pánům, ţe budu plnit příkazy, a vy víte, co znamená povinnost, Machiavelli, ţe ano?“

341

Ital přikývl. „To vím,“ usadil se zpět do křesla, „co pro vás tedy můţu udělat?“ Podíval se na hodinky, na kterých měl v Paříţi 5:45. „Ale nezapomeňte, ţe za několik hodin letím do San Franciska.“ „Potřebuji jen, abyste někomu zavolal.“ Machiavelli mlčel, jelikoţ se mu do toho příliš nechtělo. Věděl, ţe tento hovor můţe být velice nebezpečný. Jeho a čarodějův pán stáli svým způsobem proti sobě, i kdyţ oba měli tentýţ cíl, aby se starobylé bytosti vrátily na zemi a znovu ji ovládly. Machiavelli ale také věděl, ţe musí ukázat, ţe tento cíl podporuje všemi svými prostředky a moţnostmi. Aţ se páni z temnot vrátí na zemi, samozřejmě začnou bojovat o vládu nad planetou. Přirozeně doufal, ţe vyhraje jeho pán a jeho následovníci, ale jestli kontrolu nad světem uchvátí pán Johna Dee, pak moţná bude uţitečné mít ho na své straně. Machiavelli se ušklíbl a promnul si ruce, jeho plány a konspirace mu nyní připomněly staré dobré časy za Borgiů. „Jako šéf francouzské tajné sluţby,“ pokračoval Dee, „musíte mít kontakt na britské kolegy.“ „Samozřejmě.“ Machiavelli začal tušit, kam Dee míří. „Zavolám jim,“ dodal pohotově. „Varuji je, ţe teroristé, kteří zaútočili v Paříţi, odjeli do Londýna. Jsem si jistý, ţe britské úřady zareagují velmi rychle a zavřou veškerá letiště a vlaková nádraţí.“ „Potřebuji i silniční zátarasy a kontroly na hranicích.“ „To by také neměl být problém.“ Usmál se Machiavelli pro sebe. „Zavolám hned teď.“ Dee si lehce odkašlal a řekl: „Jsem vaším dluţníkem.“ „Já vím,“ usmál se spokojeně Machiavelli.

342

„Rád bych vás ještě poţádal o poslední věc,“ řekl Dee. „Mohl byste počkat s informováním starobylých bytostí o mé aktuální pozici? Dejte mi alespoň ten poslední den, abych mohl najít alchymistu.“ Machiavelli chvíli váhal, neţ odpověděl: „Nic vašemu pánu neřeknu, a vy víte, ţe své slovo drţím.“ „Ano vím.“ „Máte poslední den,“ začal Ital, ale Dee uţ zavěsil. Machiavelli se pohodlně opřel a chvíli mobilem klepal o rty. Pak začal vytáčet číslo. Slíbil anglickému čaroději, ţe nebude informovat jeho pána, ale jeho vlastní mecenáš tu informaci určitě ocení. V Londýně se zatím na obzoru objevily oranţové a růţové pruhy, které doplňovala černá aţ nafialovělá obloha. Čaroděj hleděl na nebe a očima hltal barevný koncert, zatímco mu v rukách stydl čaj. Uvědomoval si, ţe pokud se mu nepodaří najít alchymistu s dvojčaty, pak je to zřejmě poslední úsvit, který kdy spatřil.

343

KAPITOLA 49

Slunce zapadlo, teplota rychle klesla a ze zálivu foukal studený nepříjemný vítr. Perenela přehlíţela ostrov, který měla celý ze svého nového úkrytu nad přístavním molem jako na dlani. Navlékla na sebe téměř všechno, co na ostrově našla, obalila se i prostěradly z cel, ale stejně jí byla stále zima. Prsty vůbec necítila a dokonce se zakousla do jednoho povlaku, aby jí nedrkotaly zuby. Netroufala si pouţít svou auru, aby se trochu zahřála, jelikoţ sfinga se jiţ dostala z ledové chodby a volně se pohybovala po Alkatrazu. Perenela právě stála před kokonem, ve kterém se skrývala starobylá pavoučice, kdyţ slaný mořský vzduch donesl typický zápach sfingy. Odporná směsice hadího odéru s kočičí příměsí a pachem zatuchlého peří se opravdu nedala přehlédnout. Jen chvíli nato se před ní objevil de Ayala. „Já vím,“ řekla, neţ jí stačil oznámit, ţe se sfinga osvobodila. „Je vše připraveno?“ „Jistě,“ potvrdil duch. „Ale už jsme to jednou zkoušeli…“ Perenela se pobaveně usmála. „Sfingy jsou sice velmi mocné a děsivé… ale naštěstí nejsou příliš bystré.“ Přitáhla si kolem ramen těsněji přikrývku a rozklepala se zimou. „Kde je teď?“ „Prohlíží bývalou strážnici, musela tam zůstat vaše vůně. Bez urážky, madam,“ dodal rychle.

344

„V pořádku, to je také jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla přenocovat venku. Doufám, ţe ten nárazový vítr odvane všechny pachy.“ „Dobrý plán,“ pochválil ji de Ayala. „A jak to starobylé stvoření vypadá?“ zeptala se nahlas vědma. Poklepala na tlustý kokon Areop-Enap, pak se otočila a rychle zamířila pryč. Duch se pobaveně usmál a odpověděl: „Dost nešťastně.“ Sfinga zvedla opatrně velkou tlapu a znovu ji poloţila, přimhouřila oči při nezvyklém pocitu, bolesti, která jí projela nohou. Nikdo ji takto nezranil více neţ tři sta let. Kaţdá rána se zahojí, na škrábance, pohmoţděniny rychle zapomene, ale co nikdy nezmizí a nevybledne, bude její uraţená pýcha. Byla přemoţena. A přemohl ji obyčejný člověk. Zaklonila svůj štíhlý krk, zhluboka se nadechla a z lidských úst vystřelil černý rozeklaný hadí jazyk, který zakmital vzduchem. Sfinga testovala pachy ve vzduchu a najednou našla, co hledala. Byl to jen náznak lidského pachu, ale budova neměla střechu, proto byl vjem tak slabý. Vítr většinu pachových stop odnesl pryč a zůstal jen slaný odér moře. Ta člověčí ţena tu ale byla. Stvoření zaklepalo na okno. Právě tady stála, sice je to uţ déle, ale sfinga si byla naprosto jistá. Rozeklaný jazyk se dotýkal cihel, aby zjistila, kde se jich ţena dotkla. Pak otočila hlavu k velkému otvoru ve zdi, kudy vědma musela odejít do noci. Krásná tvář sfingy se najednou zamračila. Sloţila kolem těla svá potrhaná křídla a vydala se neochotně z polorozbořeného domku ven do tmavé a studené noci.

345

Necítila auru té ţeny ani pach její kůţe. A přece se vědma někde na ostrově musela schovávat, nemohla odtud zmizet. Sfinga viděla mořské nymfy ve vodě a cítila ve vzduchu rybí zápach jejich otce. Zahlédla vraní bohyni sedět na korouhvi nahoře na majáku, a i kdyţ na ni sfinga volala různými jazyky, včetně ztraceného jazyka Danu Talis, stvoření neodpovědělo. Sfinga z toho ţádné závěry nevyvozovala. Věděla, ţe některá stvoření druhé generace, jako ona, dávají přednost noci, zatímco jiná vycházejí za denního slunce. Vraní bohyně zřejmě patří k těm druhým a pravděpodobně spí. Navzdory svým mohutným rozměrům se sfinga pohybovala tiše a mrštně směrem k molu. Jediný zvuk, který se rozléhal okolo, byl klapot jejích drápů o kamennou cestu. Pak ucítila slabounký nádech člověčiny a vůni soli a masa. Uţ ji zahlédla. Pohyb stínu, dlouhé vlasy ve větru a vlající šaty. S děsivým vítězoslavným výkřikem se sfinga vydala za ţenou. Tentokrát neunikne. Z výhodně vyvýšeného místa stráţní věţe Perenela sledovala sfingu, jak pronásleduje ducha jiţ dlouho mrtvé hlídačovy ţeny. Slabý obraz de Ayalovy tváře, který vypadal jako matné vlnění vzduchu, se objevil ve tmě. „Duchové jsou všichni na místech. Odvedou sfingu na druhý konec ostrova a zaměstnají ji po zbytek noci. Odpočiňte si, madam. Spěte, jestli můžete. Kdo ví, co přinese zítřek.“

346

KAPITOLA 50

„Kam nás to vezete?“ zeptal se opatrně Nikolas. „Proč jsme sjeli z hlavní silnice?“ „Potíţe,“ odpověděl Palamédes a natočil zrcátko, aby viděl do zadní části taxíku. Vzhůru byl jen alchymista. Dvojčata se vymrštila dopředu a zadrţely je jen bezpečnostní pásy a Gilgameš se choulil do klubíčka na podlaze, přičemţ sebou škubal a mumlal si něco v sumerštině. Nikolas se podíval na saracénského rytíře v zrcátku, ze kterého vystupovaly uhrančivé hnědé oči. „Myslel jsem si, ţe se něco děje, kdyţ je doprava tak pomalá,“ pokračoval rytíř. „Napadlo mě, ţe došlo k nějaké nehodě.“ Odbočili na viditelně ne příliš pouţívanou cestu, která vedla úzkými venkovskými uličkami. Po stranách do auta vráţely dlouhé výhonky ţivých plotů. „Všechny velké silnice jsou zataraseny, policie prohlíţí kaţdé auto.“ „Dee,“ zašeptal Flamel. Rozepnul si pás a přesedl si na sklopné sedadlo přímo za řidičem. Pak se otočil, aby skrz skleněnou přepáţku viděl na rytíře. „Musíme se ale dostat ke Stonehenge,“ řekl naléhavě. „To je naše jediná moţnost, jak se ze země dostat pryč.“ „Jsou tu i jiné brány. Můţu vás vzít k Holyhead ve Walesu, a pak můţete chytit trajekt do Irska. Newgrange je stále otevřená,“ navrhnul Palamédes. „Nikdo neví, kde ta brána končí,“ namítnul Flamel. „A brána na Salisbury mě dovede přímo na sever San Franciska.“

347

Rytíř zahnul na soukromou cestu a zastavil před dřevěnou branou postavenou z pěti řad vodorovných kůlů. Nechal běţet motor, vylezl z auta a odjistil závoru. Nikolas se k němu přidal a společnými silami bránu otevřeli. Rozjezděná cesta je dovedla ke zchátralé dřevěné chatě. „Znám majitele,“ řekl Palamédes stručně. „Schováme se tu, neţ se vše uklidní.“ Flamel se natáhl a chytil Palamédovu paţi. Ve vzduchu se objevila intenzivní vůně hřebíčku a alchymista rychle ruku stáhnul, kdyţ rytířova ruka začala měnit tvar v kovovou rukavici. „Musíme ke Stonehenge.“ Alchymista ukázal zpět k silnici, po které přijeli. „Nemůţe to být víc neţ pár kilometrů,“ dodal téměř zoufale. „Ano, jsme hodně blízko,“ souhlasil Palamédes. „Proč ten spěch, alchymisto?“ „Musím za Perenelou.“ Stoupl si před rytíře, aby ho donutil zastavit. „Podívejte se na mě. Co vidíte?“ Zvedl ruku, kde se modraly vystouplé ţíly, a ukazoval stařecké skvrny, které přibývaly téměř kaţdou minutou. Zaklonil hlavu, aby zdůraznil vrásčitý krk. „Já umírám, Palaméde,“ řekl jednoduše alchymista. „Uţ mi nezbývá moc času, a neţ umřu, chci vidět svou drahou Perenelu. Kdysi jste byl také zamilovaný. Vím, ţe to chápete.“ Rytíř si povzdechl a přikývl. „Pojďme dovnitř. Vzbuďte dvojčata a krále. Souhlasil, ţe je zasvětí do magie vody. Jestli si na to vzpomene a udělá to, pak se vydáme ke Stonehenge. Jsem si jistý, ţe s pomocí navigace najdu nějakou průchodnou cestu.“ Natáhl se a chytil alchymistu. „Ale nezapomeňte. Aţ začne proces učení, aury dvojčat se rozzáří na míle daleko a odhalí kaţdému a všem, kde právě jsme.“

348

KAPITOLA 51

10:20, o pět minut později, neţ byl plánovaný čas odletu se Boeing 747 letecké společnosti Air France vznesl z letiště Charlese de Gaulla a zamířil do San Franciska. Niccolo Machiavelli se usadil na své místo a posunul hodinky o devět hodin zpět na 1:20 ráno pacifického času. Pak si přizpůsobil sedadlo, poloţil sepjaté ruce na břicho a zavřel oči. Po dlouhé době si uţíval zcela nevídanou a naprosto ojedinělou situaci, ţe ho nemohl nikdo nijak kontaktovat. Příštích jedenáct hodin ho nevyruší ţádný telefon, mail nebo fax. Jestli se během té doby něco přihodí, bude to muset vyřešit někdo jiný. Na jeho tváři se objevil spokojený úsměv. Konečně dovolená, a byla to uţ pěkná řádka let, vlastně více neţ dvě století, kdy si podobný přepych mohl dopřát. Poslední dovolenou strávil v Egyptě v roce 1798 a zkazila mu ji invaze Napoleonovy armády. Machiavelliho úsměv při té vzpomínce zmizel. On byl otcem myšlenky Napoleonova plánu na velký systém evropské federace a občanského zákoníku, který monarchisté nazvali Code Napoleon. Kdyby ho jen ten pošetilý Korsičan poslouchal, mohla Francie vládnout Evropě, severní Africe i Blízkému východu. Machiavelli dokonce vymyslel strategii útoku na Ameriku přes Kanadu. „Něco k pití, pane?“

349

Machiavelli otevřel oči a uviděl znuděnou letušku, která se na něj usmívala. Zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji. A prosím nerušte mě po celý zbytek letu.“ Ţena přikývla a dodala: „Mám vás vzbudit na oběd či večeři?“ „Ne, děkuji. Mám speciální dietu,“ řekl Ital. „Kdybyste nám dal vědět předem, mohli jsme zařídit vhodný pokrm…“ Machiavelli zvedl ruku s dlouhými prsty a gestem ţenu zarazil. „Děkuji, kdybych něco potřeboval, zavolám vás,“ ukončil rozhovor a odvrátil od letušky pohled. „Dám vědět ostatním, pane.“ Letuška se posunula k dalším třem pasaţérům obchodní třídy. Vzduchem se nesla silná vůně čerstvě uvařené kávy, pečiva a Ital zavřel oči, aby si představil skutečné čerstvé jídlo a jeho chuť. Jeden z postranních efektů nesmrtelnosti spočíval v tom, ţe jste nadobro ztratili chuť k jídlu. Nesmrtelní lidé stále potřebovali přijímat potravu, ale jen pro uspokojení energetického přísunu ţivin. Většina pokrmů, pokud nebyla extrémně pálivá nebo přeslazená, neměla vůbec ţádnou chuť. Napadlo ho, jestli Flamel, který se stal nesmrtelným díky sobě, a ne starobylé bytosti, která by mu tento dar věnovala, trpěl také tímto nepříjemným vedlejším účinkem. Kdyţ uţ uvaţoval o alchymistovi, volně přešel v myšlenkách k Perenele. Čarodějův pán se vyjádřil zcela jasně: „Nepokoušej se Perenelu chytit a zajmout. Nemluv s ní, nesmlouvej ani se ji nepokoušej přechytračit. Zabij ji hned, jak ji uvidíš. Ta vědma je nepochybně daleko nebezpečnější než alchymista.“

350

Machiavelli se léta zdokonaloval v umění mluvy i řeči těla. Věděl, kdy lidé lţou, četl to z jejich očí, letmých pohybů rukou, prstů nebo poklepávajících nohou. I kdyţ řečníka neviděl, dokázal odvodit skutečnou podstatu sdělované informace. Dlouhá léta, kdy poslouchal vládce, krále, prince, politiky i zloděje ho naučila, ţe často je důleţitější, co lidé zatají, neţ to, co vysloví nahlas. Páni Johna Dee ho varovali, ţe vědma je daleko nebezpečnější neţ alchymista. Neprozradili jak nebo v čem, ale rozhodně ukázali, ţe se jejích schopností bojí. Ale proč? Přemítal. Byla nesmrtelná, ale stále člověk. Mocná ano, nebezpečná, jistě, ale proč by měla děsit starobylé bytosti? Machiavelli naklonil hlavu a podíval se z oválného okénka. Boeing jiţ vystoupal nad mraky, nad kterými zářila modrá obloha. Machiavelli nechal dál své myšlenky plynout. Vzpomínal na vůdce, kterým za svůj ţivot slouţil a kterými manipuloval. Na rozdíl od Johna Dee, který se proslavil jako osobní a velmi známý rádce královny Alţběty, Machiavelli zůstával vţdy muţem v pozadí. Navrhoval řešení, naznačoval, napovídal, ale vţdy nechal slávu ostatním. Vţdy bylo lepší a hlavně bezpečnější nebýt na očích. Keltové měli jedno uţitečně rčení, které mu přirostlo k srdci: Před zákonem je lepší zůstat v anonymitě. Vţdycky si myslel, ţe Perenela je tak trochu jako on. Zůstává v pozadí a nechává svého muţe získat všechnu slávu. Kaţdý v Evropě slyšel o Nikolasi Flamelovi. Někteří však věděli také o Perenele. Ital nevědomky přikývl, ale ona byla tím motorem, to silou za zády alchymisty.

351

Machiavelli si vedl o Flamelových sloţku několik staletí. Nejranější záznamy byly na pergamenu s nádhernými kresbami, pak následoval tlustý papír s inkoustovými skicami a postupně se na papíře objevily kolorované fotografie. Nejnovější záznamy jiţ byly pouze v digitální podobě s fotografiemi v nejvyšší kvalitě a s videomateriálem. Samozřejmě ţe nejstarší záznamy nechal převést do elektronické podoby a nahrát do své tajné databáze. Bohuţel ale sehnal jen hanebně málo informací o alchymistovi, ale ještě méně o vědmě. Tolik toho o ní nevěděl. Dokonce existovala spekulace, ţe neţ potkala Flamela, byla Perenela vdovou. Další nepotvrzená informace se týkala jejich dědictví. Kdyţ alchymista zemřel, údajně vše zanechal Perenelinu synovci Perrieru. Machiavelli měl podezření, i kdyţ pro něj neměl jediný důkaz, ţe Perrier mohl být Pereneliným synem z prvního manţelství. Perrier zdědil všechny alchymistovy záznamy a majetek… a jednoduše v historii zmizel. O století později se v Paříţi objevil pár, který tvrdil, ţe jsou potomci Perrierovy rodiny. Byli okamţitě zajati a uvězněni kardinálem Richelieu, který je nakonec musel propustit, kdyţ zjistil, ţe o svých slavných předcích nic nevědí a bohuţel nemají ani nic z jejich knih či cenných spisů a záznamů. Perenela zůstávala zkrátka velkou záhadou. Machiavelli utratil celé jmění na různé špehy a donašeče, knihovníky i historiky nebo vědce, aby nahlédl do nitra této ţeny, ale všichni o ní našli překvapivě málo informací. Kdyţ s ní v roce 1669 bojoval na Sicílii tváří v tvář, zjistil, ţe má výjimečnou moc a sílu. Tenkrát měl za sebou zhruba století pečlivého studia magie i alchymie a pouţil kouzla, která se naučil po celém světě. Perenela

352

ale všechna odrazila divokou a nespoutanou silou svých schopností. Do večera byl fyzicky naprosto vyčerpán a jeho aura hrozila, ţe ho kaţdou chvílí zapálí. Zatímco vědma vypadala naprosto svěţí bez jakékoliv známky únavy. Kdyby nevybudila Etna a neukončila jejich boj, Machiavelli byl přesvědčen, ţe by nepřeţil. Buď by ho zničila vědma, nebo by ho seţehla jeho vlastní aura. Teprve později mu došlo, ţe výbuch sopky zřejmě způsobili právě svým bojem, kdyţ uvolnili tolik energie. Niccolo Machiavelli si přehodil přes ramena příjemnou vlněnou deku a zmáčkl knoflík, který proměnil jeho sedadlo v pohodlné dlouhé lůţko. Leţel klidně se zavřenýma očima a zhluboka oddechoval. Bude přemýšlet o Perenele a jak na ni vyzrát po několik příštích hodin, ale jedna věc je jistá, starobylé bytosti povaţují Perenelu Flamelovou za hrozbu, které je třeba se bát. A lidé se většinou bojí těch, kteří je mohou zničit. Poslední myšlenka, která se mu vetřela do vědomí, byla: kdo nebo co je vlastně Perenela Flamelová zač?

353

KAPITOLA 52

Taxík přejel díru a drcnutí vzbudilo dvojčata. „Omlouvám se,“ zvolal Palamédes srdečně dozadu. Josh a Sofie pomalu protahovali ztuhlé svaly, ruce a krky je bolely, jako by sloţili fůru uhlí. Josh automaticky projel vrabčí hnízdo na hlavě, zeširoka zaţíval a zamţoural z okna do slunečného dne. „To je Stonehenge?“ zeptal se, kdyţ uviděl pole s vysokou trávou a spoustou lučního kvítí. Pak se teprve vzpamatoval a vyděšeně si sám odpověděl: „To není Stonehenge.“ Otočil se v sedadle a podíval se na alchymistu. „Kde to jsme?“ „Vše je v naprostém pořádku,“ uklidňoval zpředu Palamédes. „Na silnicích jsou policejní zátarasy, proto jedeme trochu oklikou.“ Sofie stiskla páčku, která stáhla okénko. Okamţitě ji zavalila záplava vůní z pole. Kýchla, a kdyţ se její nos vyčistil, uvědomila si, ţe dokáţe rozeznat jednotlivé druhy trav a polních kvítků. Vyklonila hlavu z okénka a nastavila ji slunci, které putovalo jasně modrou oblohou. Kdyţ otevřela oči, před jejíma očima tančila babočka admirál. „Kde to jsme?“ zeptala se Nikolase. „Nemám ponětí,“ připustil tiše alchymista. „Palamédes to tu ale zná. Prý jsme blízko Stonehenge.“ Auto najelo znovu na nějaký hrbol, coţ pomalu, ale za to hodně hlasitě vzbudilo Gilgameše. Leţel na podlaze auta, zívl a roztáhl paţe. Potom se pomalu posadil a podíval se z okna. Přimhouřil oči, kdyţ pohlédl do

354

slunce, a vesele řekl: „Uţ jsem se nějaký čas na venkov nedostal,“ podíval se na dvojčata a zamračil se, „ahoj.“ „Ahoj,“ odpověděli Josh a Sofie dohromady. „Uţ vám někdy někdo řekl, ţe vypadáte jako dvojčata?“ pokračoval, kdyţ zkříţil nohy pod sebe. Zamrkal a znovu se zamračil. „Ale vy jste dvojčata,“ řekl pomalu. „Jste dvojčata z věštby. Proč vás nenazývají legendárními dvojčaty?“ zeptal se najednou. Sofie a Josh se na sebe zmateně podívali a zavrtěli nechápavě hlavami. Gilgameš naklonil hlavu, aby se podíval na alchymistu, a výraz jeho tváře se změnil k nepoznání. „Tebe já znám. Na tebe nikdy nezapomenu.“ Potom se obrátil znovu k dvojčatům. „On se mě pokusil zabít, víte to?“ zachmuřil se. „Ale vy to víte, byli jste u toho.“ Dvojčata opět nesouhlasně zavrtěla hlavami. „To jsme nebyli my,“ opravila ho opatrně Sofie. „Nebyli?“ otrhaný král seděl na zemi a obě ruce přitiskl na hlavu a pevně ji stiskl. „Aha, musíte odpustit starému muţi. Jsem na světě jiţ dlouho, příliš dlouho, tak dlouho, ţe je toho tolik, co si ještě pamatuji, ale ještě více, co jsem jiţ zapomněl. Mám vzpomínky a sny, které mě matou a proplétají se mezi sebou. V hlavě se mi promítá tolik myšlenek, vzpomínek a příběhů.“ Trhl sebou, jako by jím projela bolest, a kdyţ znovu promluvil, v jeho hlase zněl nevídaný a nekonečný smutek. „Někdy můţe být opravdu těţké je od sebe oddělit a poznat, co se skutečně stalo a co je pouze výtvorem mé fantazie.“ Na klíně si rozloţil zápisky na otrhaných listech bloků, měkkých vazbách knih, útrţků novin, jídelních lístků z restaurací, ubrouscích, dokonce i na pergamenech nebo kůţi a tenkých plátech měděných destiček či dřevěné

355

kůře. Všechny poznámky ovšem měly zhruba stejnou velikost a všechny pokrývalo stejně naškrábané písmo. Král se pečlivě podíval na oba sourozence a poznamenal: „Jednou napíšu i o vás, abych si vás zapamatoval.“ Následně sklouzl pohledem k alchymistovi a dodal: „A napíšu si i o tobě, alchymisto, abych uţ nikdy nezapomněl.“ Sofie najednou zamrkala a do očí se jí vlily slzy. Dvě úplně stříbrné kapky jí pomalu stékaly po tváři. Král si přiklekl blíţ před ni a opatrně a jemně se ukazováčkem dotkl stříbrných slz. Slzy se přichytily na jeho nehtu jako kapky rtuti. Gilgameš se usilovně soustředil a třel slzy mezi prsty. Kdyţ potom vzhlédl od svých rukou, v jeho pohledu jiţ nebylo vůbec nic zmateného a ve tváři ţádná nejistota. „Víte, jak dlouho jiţ nikdo neprolil slzy za krále Gilgameše?“ Jeho hlas zněl najednou silně aţ vůdcovsky s lehkým důrazem na jeho jméně a titulu. „No, to uţ je strašně dávno, ještě před začátkem počítání času, doby neţ se začala psát historie.“ Stříbrná kapka se roztekla po jeho dlani, a tak ji sevřel, aby mu nevyklouzla. „Kdysi byla dívka, která prolévala stříbrné slzy a plakala i pro prince jedné země, plakala pro mě a za svět, který se chystala zničit.“ Podíval se na Sofii svýma velkýma modrýma očima. „Děvče, proč jsi kvůli mně brečelo?“ Sofie nebyla schopná slova, a jen zavrtěla hlavou. Josh soucitně sestru objal. „Řekni mi to,“ trval na svém král. Sofie ztěţka polkla a znovu zavrtěla hlavou. „Prosím. Chtěl bych to vědět.“ Sofie se přerývaně nadechla a tichým hlasem skoro šepotem pomalu promluvila. „Čarodějka z Endoru mi

356

předala své zkušenosti a vzpomínky. Je hrozně těţké je neustále drţet za hranicemi vědomí a nevšímat si jich… a pak jste tu vy a snaţíte se vzpomenout na své vlastní proţitky a zapisujete si myšlenky, abyste je nezapomněl. Najednou jsem si uvědomila, jaké to musí být, nevědět, nevzpomenout si“ „Právě takové,“ souhlasil Gilgameš. „My lidé nejsme nic jiného neţ souhrn vlastních vzpomínek.“ Král se opřel o dveře a nohy natáhl před sebe. Znovu se podíval na změť poznámek na kolenou, pak vytáhl krátký špalíček tuţky a začal psát. Alchymista se nahnul dopředu a na chvíli to vypadalo, ţe chápavě poloţí ruku na královo rameno. Pak ale ruku stáhl a tiše se zeptal: „Co si chcete právě nyní zapamatovat, králi?“ Gilgameš zatlačil ukazováček do papíru, jako by chtěl obtisknout stříbrnou slzu. „Den, kdy někomu na mně záleţelo tolik, ţe kvůli mně ronil slzy.“

357

KAPITOLA 53

„Konec cesty.“ Palamédes šlápl na brzdu a taxík se zastavil před chatrčí. Auto rozvířilo prach vyprahlé země a od kol se zvedl špinavý vír aţ k okénkům. Gilgameš okamţitě otevřel dveře a vystoupil. Bylo klidné, prosluněné ráno. Král rozpřáhl ruce a obrátil se čelem k ranním paprskům. Dvojčata ho následovala z auta a nasadila si laciné sluneční brýle, které jim včera alchymista koupil na cestě z nádraţí. Flamel vystoupil po nich a obrátil se na Palaméda, který se ani nepohnul, ani nevypnul motor. „Vy nezůstanete?“ „Pojedu do nejbliţší vesnice,“ řekl Palamédes. „Zkusím sehnat nějaké jídlo a vodu a zjistit, co se vlastně děje.“ Saracénský rytíř pak sklouzl očima ke králi a ztišil hlas. „Buďte opatrný. Víte, jak rychle mění nálady.“ Alchymista posunul postranní zrcátko, aby měl v zorném úhlu krále a viděl ho s dvojčaty prozkoumávat chatrč. Budova stála uprostřed travnaté louky. Byla stará a zarostlá, postavená z tlustých černých trámů a hlíny. Dveře vypadaly o něco nověji, ale stejně se na nich zub času viditelně podepsal. Nikolas odhadoval, ţe zřejmě pocházejí z devatenáctého století. Nyní ovšem obě křídla visela nakřivo, přičemţ pravá strana drţela na jediném koţeném řemeni. Spodní číst dveří byla ztrouchnivělá a rozpadlá téměř na třísky, zřejmě stářím a vlivem počasí, ale také zásluhou hlodavců, kteří se chtěli dostat dovnitř. „Ten hoch bude uvnitř první,“ oznámil Palamédes, který se díval alchymistovi přes rameno.

358

Flamel v tichém souhlasu jen přikývl hlavou. „Musíte na něj také dát dobrý pozor,“ radil Palamédes. „A co nejdříve ho dostat od toho prokletého meče.“ Nikolas opět posunul zrcátkem. Viděl Joshe vytáhnout meč z kartónového tubusu a vstoupit dovnitř. Po chvíli ho následovala Sofie i král. „Potřeboval nějakou zbraň,“ vysvětloval alchymista, „musel mít něco, čím by se mohl bránit.“ „Škoda ţe to byla právě tato zbraň. Jsou i jiné meče, které nejsou tak nebezpečné, nejsou tak… hladové.“ „Vezmu si ho zpátky, aţ bude zasvěcen alespoň do jedné magie ţivlů,“ rozhodl Flamel. Palamédes zavrčel: „To můţete zkusit, ale pochybuji, ţe uspějete.“ Zařadil rychlost a dodal: „Raději pojedu. Vrátím se, jak nejrychleji to půjde.“ „Jsme tu v bezpečí?“ zeptal se ještě alchymista, který se opatrně rozhlíţel okolo. Rozlehlá louka byla ohraničená starými duby a nikde nebyla ani známka po dalších budovách nebo jen elektrickém vedení. „Nemůţe se nečekaně vrátit majitel?“ „Ale vůbec ne,“ usmál se Palamédes. „Shakespeare to tu vlastní na míle daleko. Je majitelem spousty pozemků a nemovitostí po celé Anglii.“ Rytíř připevnil navigaci na popraskané přední sklo a poklepal na ni. „Všechny je máme zanesené v této mašince, proto jsem vás byl schopný dostat do bezpečí.“ Nikolas udiveně potřásl hlavou. „Nikdy bych nevěřil, ţe Will bude investovat do pozemků, ale také bych neřekl, ţe z něj bude automechanik.“ Rytíř přikývl. „Vţdycky byl, a bude hercem. Hraje mnoho postav a rolí. Nemovitosti začal zkupovat někdy v šestnáctém století, kdyţ ještě psal. Vţdycky říkal, ţe si

359

tím vydělal víc peněz, neţ kdy dostal za všechny své hry. Ale kdo ví, jak to bylo. Nemůţete mu věřit ani polovinu toho, co říká, umí neskutečně dobře lhát.“ Palamédes přidal plyn a začal otáčet volantem. Taxík se v polokruhu obrátil a Flamel kráčel vedle něj. „Chatrč není ze silnice vidět a já za sebou zamknu vrata.“ Ještě mrknul stranou na Flamela a bradou ukázal směrem k rozpadající se boudě. „Opravdu jste se pokusil zabít krále, kdyţ jste se minule setkali?“ Nikolas zavrtěl hlavou. „Přes všechno, co si o mě myslíte, opravdu nejsem zabiják. V roce 1945 jsme s Perenelou pracovali v Alamogordo v Novém Mexiku. Byla to bezpochyby pro alchymistu více neţ vhodná práce. Pracovali jsme za nejvyššího utajení, ale Gilgameš nějak odhalil, co máme v plánu.“ „A co to bylo?“ zeptal se Palamédes rozpačitě. „Měli jsme vyzkoušet atomovou bombu. Gilgameš chtěl při výbuchu stát pod ní. Rozhodl se, ţe to bude jediná moţnost, jak by se dalo opravdu zemřít.“ Tvář saracénského rytíře soucitně posmutněla. „Co se mu stalo?“ zeptal se tiše. „Perenela ho nechala pro jeho dobro zavřít do ústavu pro duševně choré. Strávil tam deset let, neţ jsme se ujistili, ţe je pro něj bezpečné nechat ho uprchnout.“ Palamédes zabručel: „Nedivím se, ţe vás nenávidí.“ A neţ alchymista stačil odpovědět, rytíř protočil motor a odjel. Zbyl po něm jen obláček rozvířeného prachu. „Také se nedivím,“ zamumlal Nikolas. Počkal, aţ se prach trochu usadí, a zamířil k chatrči. Nikolas doufal, ţe si Gilgameš na všechno nevzpomene, alespoň ne na tu část, kdy ho zavřeli, nebo alespoň ne do té doby, neţ dvojčata zasvětí do třetí magie ţivlů, magie vody. Ve

360

dveřích ho ale napadlo, ţe při králově pochroumaném psychickém zdraví si moţná ani nevzpomene na starodávné umění magie vody.

361

KAPITOLA 54

Josh opatrně procházel chatrčí s Klarentem y ruce. Drobné krystalky křemene v kamenném ostří ale zůstaly v klidu. Po špičkách kousek po kousku kráčel stodolou a najednou mu došlo, ţe ostře vnímá kaţdý detail zemědělského stavení. I kdyţ zde nikdy předtím nebyl a zatím jen letmo prošel vnitřek chatrče, uţ by byl schopný se tu orientovat i se zavřenýma očima. Vnitřek stodoly působil příjemně skoro útulně a voněla tu tráva a seno. V rozích a koutech se schovávala různá drobná zvířata, jeţ o sobě dávala vědět jen rozličnými zvuky. Holuby vrkali u krovu a Josh slyšel i bzučení vos z velkého hnízda vysoko v rohu. Ve vosím hnízdě panoval čilý ruch. Ve stodole byly uskladněny zemědělské stroje, které dlouho nikdo nepouţíval. Joshovi jeden z nich připomněl starý pluh, další zbytky traktoru, i kdyţ jeho kola uţ byla na dranc. Kaţdý kus kovu pokrýval hutný nános červenohnědé rzi. Dřevěné bedny a prázdné nádoby se válely všude kolem a u zdi stála provizorní lavička, kterou tvořily dvě dřevěné fošny podepřené betonovými nosníky. Dřevěné laťky čas zkroutil a na obou koncích ohnul. Pod lavičkou se skrývala černá konstrukce kola, kterou zarostla tráva a kopřivy. „Tady nebyl nikdo celé věky,“ řekl Josh. Stál uprostřed stodoly a otáčel se kolem dokola. Zabodl špičku meče mezi nohy do špinavé podlahy a sloţil ruce na hrudi. „Nikdo tu není, jsme tu v bezpečí.“

362

Gilgameš se vydal na obhlídku a postupně sundával jednu vrstvu šatů za druhou, tvořily za ním cestičku. Pod všemi kabáty, mikinami a jinými svršky měl zbytek něčeho, co vzdáleně připomínalo oblek. Prouţkované sako bylo obnošené a stejně tak kalhoty, u kterých prosvítala kolena, a na zadku se leskly. Král měl pod kabátem ušmudlanou košili s rozhalenkou a kolem krku otrhané zbytky pletené šály. „Mám rád taková místa,“ oznámil. „Také mám rád stará místa,“ řekl Josh, „ale co se vám můţe líbit na místě, jako je tohle?“ Král rozpřáhl doširoka ruce. „Co vidíš?“ Josh se ušklíbl. „Brak a haraburdí. Zrezivělý traktor, zlomený pluh, staré kolo.“ „Aha… ale já vidím traktor, který kdysi obdělával přilehlá pole. Vidím pluh, který kdysi někdo vláčel. A kolo, které někdo pečlivě uklidil pod stůl, aby se nikdo nezranil.“ Josh se znovu opět pomalu obracel místností a díval se opět na všechny ty předměty. „Kdyţ vidím ty věci, přemýšlím o ţivotě toho, kdo tak pečlivě uskladnil drahocenný traktor a pluh před nepřízní počasí a uloţil kolo pod podomácku vyrobený stůl.“ „Proč o něm přemýšlíte?“ zeptal se Josh. „Vţdyť to přece není důleţité.“ „Ale je, někdo si to musí pamatovat,“ vyhrkl najednou rozladěný Gilgameš. „Někdo si musí zapamatovat muţe, který jezdil na tomto kole a řídil traktor, osobu, která obdělávala pole. Toho, kdo se narodil a zemřel, kdo miloval, smál se i plakal, kdo se třásl zimou nebo potil v ţáru slunce.“ Procházel kolem zdí chatrče znovu a znovu, dotýkal se kaţdého předmětu, aţ byly jeho dlaně od rzi

363

červené. „Pokud si opravdu nikdo na tebe nevzpomene, pak si ztracen. To je skutečná smrt.“ „Pak to se vám ale stát nemůţe. Vás si vţdy budou lidé pamatovat, Gilgameši,“ řekla tiše Sofie. Seděla na překlopeném barelu a bedlivě sledovala kaţdý králův pohyb. „Epos o Gilgamešovi se stále vydává i v dnešní době.“ Král se zastavil a naklonil hlavu na stranu. Na okamţik zapřemýšlel a pak uznal: „To je asi pravda.“ Usmál se a utřel špinavé ruce do kalhot, na kterých zůstaly rezavé šmouhy. „Jednou jsem ho četl. Nelíbil se mi. Jen některé pasáţe jsou pravdivé, a navíc vynechali ty nejzajímavější události.“ Flamel zavřel dveře do chatrče, která trochu potemněla nedostatkem světla. „Mohl jste sepsat vlastní verzi,“ navrhl. „Vyprávět svůj příběh, svůj ţivot.“ Král se zasmál, aţ dunivý smích vyplašil z krovů holuby. „A kdo by mi věřil, alchymisto? Kdybych sepsal jen polovinu toho, co vím, zavřeli by mě…“ Jeho hlas pomalu odezníval, aţ zanikl v tichu a do očí se vkradl stín. Nikolas rychle přistoupil před krále a uklonil se staromódním způsobem. Uvědomil si totiţ, ţe je jen krůček od toho, aby si Gilgameš vzpomněl na to, co mělo zůstat zapomenuto. Musel nutně převzít kontrolu nad situací. „Vaše veličenstvo, dodrţíte svůj slib a zasvětíte dvojčata do magie vody?“ Gilgameš bez hnutí hleděl na Flamela a pomalu kývl. „Ano, udělám to.“ Flamel se narovnal, ale ještě předtím si dvojčata všimla vítězoslavného výrazu jeho vyhublé tváře. „Sofii jiţ zasvětili do magie vzduchu a ohně, ale Josh ještě s

364

rituálem nemá zkušenost a netuší, co by měl očekávat,“ varoval Nikolas. Josh přistoupil blíţ a natěšené řekl: „To nevadí, jen mi řekněte, co mám dělat.“ Oči se mu napětím a vzrušením rozjasnily, a pak se podíval na sestru. „Budeme zase opravdová dvojčata,“ vysvětlil své nadšení. Sofie se usmála. „Tohle není ţádná soutěţ.“ „Moţná ne pro tebe!“ Gilgameš sebral kyblík a postavil ho obráceně vedle Sofie. „Pojď, sedni si vedle sestry.“ „Mám něco udělat nebo s něčím pomoci?“ zeptal se Nikolas, který se opíral o dveře s rukama hluboko v kapsách dţín. „Nic neříkej, nic nedělej a do ničeho se nepleť,“ vyštěkl Gilgameš. Potom se na alchymistu podíval a jeho oči se podivně leskly. „A aţ bude po všem, my dva si promluvíme… o mém nedobrovolném desetiletém vězení. Myslím, ţe bychom spolu měli zúčtovat.“ Nikolas Flamel přikývl, a bez jakéhokoliv výrazu či tónu pokračoval: „Tento proces, zaktivuje aury dvojčat?“ Král se zamyslel a odpověděl: „To je moţné. Proč?“ „Jejich aury upozorní všechny na to, kde jsme. A kdo ví, čí vší pozornost přilákají.“ Gilgameš kývl na srozuměnou. „Uvidíme, co s tím můţu dělat. Existují různé způsoby učení a zasvěcení.“ Král se posadil se zkříţenýma nohama před dvojčata na zem a rychle promnul dlaně. „Nyní, kde jen začít?“ řekl. Josh si najednou uvědomil, ţe se vydávají napospas bláznivému trhanovi, který občas zapomene i své vlastní jméno. Jak si jen tento muţ můţe vzpomenout na starodávné magické umění? Co se stane, kdyţ uprostřed

365

procesu zapomene, co dál? „Uţ jste to někdy dělal?“ zeptal se s rostoucími obavami. Král se natáhl a vzal Sofiinu pravou a Joshovu levou ruku a váţně je prozkoumával. „Jen jednou a nedopadlo to moc dobře.“ „Co se tehdy stalo?“ Josh se snaţil vytrhnout ruku ze sevření nesmrtelného, ale Gilgameš ji drţel tak pevně, ţe jeho kůţe zdrsněla jako kůra stromu. „Zaplavil jsem svět. Nyní, zavřete oči,“ rozkázal král. Sofie okamţitě poslechla, ale Josh nemohl. Zíral na krále, který se k němu obrátil a najednou jeho jasné nemrkající modré oči se na Joshe dívaly v jeho hlavě. Joshovi se zvedl ţaludek a cítil závrať, jako by padal dozadu… a dolů… a zase zpátky. Nakonec své oči přimhouřil a zavřel, aby se zbavil nepříjemných pocitů, ale stále viděl ve své hlavě královy velké modré oči, které ho pálily do sítnice. Stále rostly a rostly, aţ se přes ně začaly kroutit a točit bílé nitky. Připomínaly vzdáleně něco povědomého… ano, připomínaly mraky. Gilgamešův hlas zaduněl. „Nyní si představte.“

366

KAPITOLA 55

Josh otevřel oči. Ve vzduchu se vznášela velká modrá planeta. Bílé mraky pokrývaly celý její povrch a na pólech se leskly ledové pláně. A pak Josh padal, střemhlav se řítil proti planetě a blíţil se jasně modrým mořím. Opět zaduněl silný a jasný Gilgamešův hlas, který se odráţel jako ozvěna okolo. Zesiloval a slábl s vlnami oceánů. „Říká se, že nejmocnější ze všech elementů je vítr, oheň nebo země, ale to není pravda. Magie vodního živlu všechny ostatní převyšuje, protože voda dokáže život dát i vzít.“ Josh se nebyl schopný pohnout, promluvit ani pohnout hlavou. Padal skrz clonu mraků a vyděšeně sledoval, jak se svět přibliţuje a zvětšuje. Objevila se země, ale nebyla to ţádná z těch, které znal z map a zeměpisu. Potom ještě zrychlil a zamířil k malé červené skvrně na horizontu, nad kterou se vznášely temné husté mraky, vysoko nad trávově zeleným mořem. Sopky. Nejméně tucet sopek vystupovalo kolem nepravidelného pobřeţí, velcí obři, kteří chrlili oheň a částečky prachu a kamení do atmosféry. Okolo do ruda rozţhavených sopek se voda v moři vařila, bublala a vypouštěla do vzduchu páru. „Voda může uhasit oheň. Dokonce rozžhavená láva v souboji s ní neuspěje.“ Kdyţ láva dotekla k rozbouřenému moři, chladla za mohutného dýmu, který stoupal nahoru. Z vln pak

367

vystupovalo dýmající zchlazené magma, které vytvořilo nové útesy nebo ostrovy. Josh potom opět stoupal do oblak, za zvuku, který připomínal tlukot srdce. Gilgamešův mocný, a přesto konejšivý hlas zněl jako nárazy vln do dalekých břehů. Chlapec se vznesl vysoko nad ohnivé kruhy a zamířil na východ vstříc úsvitu. Pod ním se shlukovaly mraky, malé obláčky přecházely do tlustých a buclatých oblaků, které pomalu uhýbaly tmavým bouřkovým mrakům. „Bez vody by nebyl život…“ Josh propadl mraky dolů a kolem něj v tichosti proletěl blesk. Zemi bičoval prudký přívalový déšť, který zavlaţoval pravěký zelený prales, kde rostly nepředstavitelně velké stromy a vysoké kapradiny. Krajina se pak znovu změnila, obrazy se Joshovi míhaly před očima čím dál rychleji. Krouţil nad rozlehlou pouští, kde se pískové duny rozprostíraly široko daleko. Uviděl malou barevnu tečku, ke které zamířil. Sletěl níţ, aby spatřil malou oázu, kde lesklé jezírko obklopovaly svěţe zelené stromy. „Lidé mohou přežít jen s mdlém jídla, ale nepřežijí bez vody.“ Josh se opět vznesl a klesl k mohutné řece, která se prodírala horami. Kolem jejích břehů se vinuly malé osady, které v šeru prozrazovala jen světla ohňů. Kdyţ Josh letěl podél řeky, uvědomoval si, ţe i čas zrychluje. Desetiletí, století míjela během mrknutí oka. Bouře bičovaly hory, jejich působením kámen zvětrával a uţ nebyly tak vysoké ani příkré. Slámové přístřešky se měnily na hliněné, dřevěné, kamenné, pak se objevily skupiny domů, které chránily zdi a hradby, vznikaly a zanikaly hrady, aby byly nahrazeny velkými vesnicemi

368

nebo později městy ze dřeva a kamene, pak města rostla, kámen nahradil mramor a do noci svítila světla ze skleněných oken, aţ nakonec vyrostla moderní velkoměsta ze skla a oceli. „Lidé vždy stavěli svá města na březích řek a pobřeží.“ Řeka Joshe zavedla k ústí do oceánu. Slunce se po obloze pohybovalo tak rychle, ţe bylo skoro nemoţné sledovat čas. „Voda vždy byla pro lidské pokolení dopravní cestou…“ Josh uviděl plovoucí lodě, nejdříve kánoe, pak veslice a čluny, plachetnice, aţ nakonec velké zaoceánské parníky a tankery. „… zdrojem potravy…“ Flotila rybářských lodí vytáhla plné sítě ryb z oceánu. „…a také lidskou zkázou.“ Rozbouřené vlny moře, velké a nezkrotné v barvě téměř fialové ničí a zalévají přímořskou vesnici. Potápějí se lodě, bortí mosty, a voda za sebou zanechává jen spoušť. „Nic neodolá síle vody, nic ji nezastaví…“ Velká přílivová vlna se ţene přes moderní město, zaplavuje domovy, odnáší auta. Pak se najednou Josh vznesl, země se vzdalovala a králův hlas tichl, aţ téměř šeptal, jako kdyţ se sype písek. „Byla to voda, která přinesla život na Zemi. A voda, která jej téměř zničila.“ Josh se podíval dolů na modrou planetu. Tento svět poznával. Viděl známé tvary kontinentů a zemí, části Severní Ameriky, Afriku. Ale pak si uvědomil, ţe s těmi tvary je něco v nepořádku. Nebyly tak úplně stejné, jak si je pamatoval ze školy. Pevnina byla daleko větší a méně vykrojená. Mexický záliv vypadal menší, Kalifornský

369

vůbec neexistoval a i karibský byl nepochybně o dost menší. Dokonce ani Itálie ve Středozemním moři neměla svůj charakteristický tvar, a Irsko a Británie byly jedna neforemná vypouklina. A najednou se začala hladina oceánů zvyšovat a zaplavovat zemi, která klesala pod vodu… Padal k vodě, k modré hladině. A Gilgameš mrkl a odvrátil pohled od obrazu, ve kterém svět zaplavovala voda. V tu chvíli se dvojčata probudila.

370

KAPITOLA 56

Francis, hrabě de Saint-Germain, se otočil z místa řidiče dozadu, aby se podíval na Scathach. „Copak ty to nevidíš?“ Scatty se nahnula dopředu mezi Saint-Germaina a Johanku, která seděla na místě spolujezdce, a zahleděla se dopředu skrz přední sklo auta. Před nimi stála zničená fasáda velké katedrály Notre-Dame. Světově známé chrliče a grotesky, které zdobily přední stranu historicky cenné budovy, nyní leţely na hromadě před katedrálou. Skupiny vědců z celé Francie a studenti s dobrovolníky se snaţili sloţit polámané fragmenty soch. Všechny větší kusy kamene na sobě měly nálepky s označením a čísly. „A co jako?“ zeptala se Scatty. Saint-Germain poloţil obě ruce na volant černého Renaultu a svou ostrou bradou ukázal směrem doprostřed trosek na náměstí. „Nevidíš ten mlhavý zlatý sloup světla?“ Scathach zamţourala zelenýma očima, otáčela hlavou ze strany na stranu, aby jí nic neuniklo, a nakonec odpověděla: „Ne.“ Hrabě se podíval na svou ţenu. „Já také ne,“ řekla Johanka z Arku. „Ale je tam,“ trval na svém hrabě. „Nepochybuji o tom,“ rychle reagovala Scatty. „Já ho jen nevidím.“ „Ale já ano,“ uvaţoval nahlas Saint-Germain. „A teď je to další záhada,“ poznamenal potěšeně. „Myslel jsem si, ţe ho zkrátka vidí kaţdý.“

371

Johanka se natáhla a svým ţelezným stiskem chytila manţela za paţi. Lehce zmáčkla, aby ho utišila. „To ale můţeš vyřešit později, drahý. Nyní musíme jít.“ „Ale samozřejmě.“ Hrabě setřásl z čela dlouhé černé prameny vlasů, a pak ukázal doprostřed náměstí. „Dvě energetické dráhy spojují západní pobřeţí Ameriky s Paříţí. Obě jsou nesmírně staré, a právě tato se táhne kolem celé zeměkoule a spojuje všechna pradávná magická místa.“ Narovnal zrcátko, aby viděl na Scathach. „Kdyţ jste se s Nikolasem a dvojčaty objevili v Paříţi, pouţili jste dráhu, která ústí na Sacré-Coeur na Montmartru. Teoreticky vůbec neměla fungovat, ale čarodějka z Endoru měla patrně dost síly, aby ji aktivovala.“ „Francisi,“ varovala ho Johanka, „tentokrát nemáme čas na lekce z historie.“ „Ano, ano, jistě. Tedy, druhá dráha daleko mocnější, leţí zde uprostřed Paříţe, na bodě nula.“ „Bod nula?“ zopakovala Scatty. „Ano,“ potvrdil hrabě a ukázal směrem ke katedrále. „Je to naprostý střed Paříţe, odkud se měří všechny vzdálenosti. Toto místo bylo zvláštní jiţ před tisíciletími.“ „Vţdycky jsem chtěla vědět, proč je to právě toto místo,“ řekla Johanka. „Určitě nebylo vybrané náhodou nebo namátkou, ţe?“ „To určitě ne. Lidé to místo uctívali ještě dříve, neţ přišli Římané. Vţdy je podobná místa přitahovala. Moţná je to zakódované v jejich DNA, lidé si vţdycky pamatovali, kudy vede energetická dráha. Bod nula nebo kilometr nula je téměř v kaţdé metropoli na světě a vţdy

372

je poblíţ nějaká energetická brána. Bývaly doby, kdy jsem je sám pouţíval při svých cestách po světě.“ Johanka se udiveně podívala na manţela. I kdyţ se znali staletí, teprve nedávno se vzali a ona si uvědomila, ţe stále existuje dost věcí, které o něm neví. Ukázala na katedrálu. „Co tam tedy vidíš?“ „Vidím zlatý sloup, ze kterého prýští proud světla do nebe.“ Johanka přimhouřila oči v odpoledním slunci, ale nic nespatřila. Její pohled zaujal je letmý červený záblesk, to kdyţ Scatty také zavrtěla hlavou. „A tyto sloupy jsou vţdycky zlaté?“ zeptala se. „Ne, vţdycky ne. Bývají i stříbrné. Na mých cestách po dálném východě jsem se často setkával s těmi stříbrnými. Kdysi jsem věřil jednomu stařičkému muţi, ţe dokáţe určit, kudy vede energetická brána pouhým pohledem na nebe podle nejbliţšího zlatého nebo stříbrného záblesku. Ale to bylo předtím, neţ ztratil zrak.“ Obrátil se ke Scatty a zeptal se: „Jak je to? Vidí starobylé bytosti energetické dráhy?“ Scatty pokrčila rameny. „Nemám tušení,“ odpověděla bez zájmu. „Já je rozhodně nevidím, a neţ ses zeptal, nikdy jsem ani neslyšela o nikom z druhé generace, kdo by to uměl.“ Mladá ţena si pak nasadila černý batoh na záda a na hlavu uvázala černý široký šátek, aby zakryl rudé vlasy. Krátké meče zabalené v kusech látky připevnila navrch k batohu. „Tak, jaký je plán?“ Hrabě se podíval na hodinky. „Tato brána se otevře přesně v jednu hodinu a čtyřicet devět minut po poledni, coţ je v Paříţi solární poledne neboli pravé poledne – čas, kdy je slunce v zenitu.“ „Vím, co to znamená,“ zamumlala Scatty.

373

„Běţte přímo k bodu nula a zůstaňte tam stát. Na dláţdění najdete uprostřed obrázek slunce. Kruh je rozdělený na dvě části a vy se ujistěte, ţe stojíte kaţdou nohou v jiné. Já zařídím zbytek,“ řekl hrabě. „Aţ bude brána aktivní, pošlu vás do Ameriky.“ „A co četníci?“ zeptala se Johanka, která si na záda hodila podobný batoh jako Scatty. Johanka měla meč schovaný do tlustého tubusu od stojanu na fotoaparát. „To také zařídím.“ Usmál se Francis, aţ ukázal své pochroumané zuby. „Zůstaňte v autě, dokud s nimi nepromluvím, pak vyrazte. Neohlíţejte se a nezastavujte, ať se děje cokoliv. Váš cíl je bod nula, kde počkáte.“ „A pak co?“ chtěla vědět Scatty. Nesnášela energetické brány, vţdycky se jí při tomto cestování dělalo zle od ţaludku. Hrabě pokrčil rameny. „No, jestli vše půjde podle plánu, okamţitě vás to přenese na západní pobřeţí Ameriky.“ „A kdyţ ne?“ zeptala se Scatty znepokojeně, kdyţ Saint-Germain vystupoval z auta. „Co se stane, kdyţ se něco zvrtne, kde potom skončíme?“ „Kdo ví?“ odpověděl Francis a zvedl bezradně ruce. „Brány se dělí na sluneční a měsíční, záleţí na tom, jakým jdou směrem. Předpokládám, ţe nějaké riziko je tu vţdy. Pokud se něco zvrtne, můţete skončit v samotném středu slunce nebo na odvrácené straně měsíce. Tato dráha vede z východu na západ, a proto je sluneční,“ vysvětlil. Pak se usmál a dodal: „Nebojte, všechno bude v pořádku.“ Chytil Johanku a pevně ji stiskl. Pak ji políbil na tváře a něco zašeptal do ucha. Následně se obrátil dozadu na válečnici. „Hlavně zbytečně neriskujte, dostaňte Perenelu z ostrova a zavolejte. Přijdu pro vás.“

374

Hrabě vystoupil z auta, obě ruce zastrčil hluboko do kapes svého dlouhého černého koţeného kabátu a pomalu kráčel k nejbliţšímu četníkovi. Johanka se otočila na kamarádku. „Uţ máš zase ten výraz,“ řekla. „Jaký výraz?“ zeptala se Scatty nevinně, ale oči ji zářily jako dva smaragdy. „Říkám tomu bojová tvář. Poprvé jsem ji spatřila, kdyţ jsi mě zachránila z plamenů. V té chvíli se něco stalo s tvou tváří a rysy jako by zhrubly.“ Natáhla ruku a přejela prsty po Scattyině tváři. Měla pocit, ţe se jí kůţe napjala kolem lícních kostí a tím vynikly kosti obličeje. Navíc pihy na bílé pokoţce vypadaly jako malé kapičky krve. „To je pozůstatek upírského původu,“ ušklíbla se Scatty. „Stává se to všem upírům, kdyţ jdeme do akce, a cítíme vzrušení či nadšení. Někteří to dokonce nedokáţou vůbec kontrolovat a promění se v úplné příšery.“ „Ty se na ten boj těšíš?“ zeptala se tiše Johanka. Scatty přikývla a vesele dodala: „Ano, zachráníme naši milou přítelkyni.“ „Nebude to ale lehké. Je uvězněná na ostrově s armádou příšer.“ „A co s nimi? Jsi přece slavná Johanka z Arku a já jsem princezna bojovnice. Co by nás mohlo porazit?“ „Sfinga, třeba?“ navrhla Johanka. „Nejsou tak silné, jak se povídá,“ řekla optimisticky Scatty. „Uţ jsem bojovala se sfingou a dokonce s její matkou.“ „Kdo vyhrál?“ zeptala se Johanka a kousla se do rtu, aby se nezasmála.

375

„Kdo myslíš?“ začala Scatty, pak se ale opravila. „No, vlastně jsem včas utekla…“

376

KAPITOLA 57

Dvojčata seděla opřená zády o stěnu chatrče s nohama nataţenýma před sebou. Sledovala hádku mezi alchymistou a Gilgamešem. Alchymista stál rovně a tiše, zatímco král zuřivě máchal rukama i nohama. „Jakým jazykem to mluví?“ zeptal se Josh. „Zní to docela povědomě.“ „Hebrejština,“ odpověděla bez zaváhání Sofie. Josh kývl a trochu změnil pozici, aby se mu sedělo pohodlně. „Víš co? Myslel jsem…“ začal pomalu a přes únavu, která je oba zachvátila, urputně hledal vhodná slova. „Myslel jsem, ţe to bude víc…“ pokrčil rameny, „já nevím, velkolepější.“ „Viděl jsi totéţ, co já,“ řekla Sofie s unaveným úsměvem na rtech. „A přesto se ti to nezdálo velkolepé?“ Josh znovu pokrčil rameny. „Bylo to zajímavé, to nepopírám. Ale necítím se nijak odlišně. Myslel jsem… já nevím, ţe aţ mě zasvětí do magie, budu … silnější nebo tak něco. A já ani nevím, jak tu vodní magii povolat nebo pouţít.“ Narovnal ruce a zvedl je ze země před sebe. „Musíme udělat něco s aurou a myslet přitom na vodu? Neměli bychom si to vyzkoušet?“ „Je to všechno instinkt. Aţ přijde ten správný čas, budeš vědět, co udělat.“ Sofie sáhla po rukách bratra a stáhla je zpět dolů. „Ale teď nesmíš pouţít auru,“ připomněla mu. „Okamţitě bys prozradil naši skrýš. Tato magie je třetí, do které mě zasvětili,“ řekla, „a máš pravdu, nebylo to nic velkolepého, ale to nebyly ani ty ostatní rituály. Nebyla jsem po zasvěcení do magie větru

377

či ohně o nic rychlejší nebo silnější, ale rozhodně se cítím…“ Sofie se odmlčela, kdyţ hledala to správné slovo. „Jinak.“ „Jak jinak?“ podíval se Josh na sestru. „Nevypadáš jinak, pokud pominu, ţe občas míváš stříbrné oči. Pak vypadáš docela děsivě.“ Sofie přikývla. Věděla, co tím myslí. Uţ zaţila, kdyţ se Joshovy oči proměnily ve dva zlaté disky a také ji to vystrašilo. Opřela hlavu o hladké dřevo a zavřela oči. „Pamatuješ, kdyţ ti loni konečně sundali sádru z ruky?“ Josh souhlasně zabručel. „Na to nikdy nezapomenu.“ Zlomil si ruku při souboji o míč v americkém fotbale a dostal sádru na tři dlouhé měsíce. „Co jsi řekl, kdyţ ti sádru sundali?“ Josh automaticky zvedl levou ruku, udělal s ní půlkruhový pohyb a sevřel pěst. Sádra ho tehdy neskutečně rozčilovala, byla spousta věcí, při kterých ho strašně omezovala, včetně zavázání tkaniček. „Tehdy jsem řekl, ţe jsem to zase já.“ „Právě tak se cítím.“ Sofie otevřela oči a zadívala se na bratra. „S kaţdou magií, kterou se naučím, se cítím víc celá. Je to, jako by mi celý ţivot chyběl kus mého já, a nyní ty kousky jeden po druhém skládám dohromady.“ Josh se pokusil zasmát, ale vydal jen roztřesený zvuk. „Hádám, ţe aţ se naučíš poslední kousek magie, uţ mě nebudeš potřebovat.“ Sofie chytila bratra za ruku a pevně ji stiskla. „Nebuď blázen. Jsi můj bratr, dvojče. My jsme dva, co jsou jedno.“ „A ten jeden je vším,“ dokončil Josh. „Zajímalo by mě, co to vlastně znamená,“ zašeptala Sofie.

378

„Myslím, ţe to brzy zjistíme – ať chceme, nebo ne,“ poznamenal Josh.

379

KAPITOLA 58

Saint-Germain byl rocková hvězda, známá po celé Evropě, a mladý četník ho okamţitě poznal. Sel hraběti naproti, rychle zasalutoval, a jakmile Saint-Germain natáhl pravici, sundal si rychle rukavici, aby si s ním potřásl rukou. Za zatemněnými skly v autě seděly dvě ţeny, jedna z bytostí druhé generace a druhá nesmrtelná, a obě sledovaly Francise, jak při potřásání rukou četníka nenápadně odvrací od silnice. „Jdeme.“ Johanka otevřela dveře a vyklouzla lehce z auta do příjemného slunečného odpoledne. O vteřinu později se k ní připojila Scathach, která tiše zaklapla dveře auta. Bok po boku se obě ţeny vydaly ke katedrále. Prošly celkem blízko Francise, ţe slyšely i kousek jejich hovoru. „…jaké zneuctění, národní tragédie. Myslel jsem na to, ţe bych mohl uspořádat charitativní koncert na obnovu katedrály…“ „Já bych rozhodně přišel,“ okamţitě poznamenal četník. „Stateční ochránci zákona a pořádku, záchranáři a poţárníci by samozřejmě měli vstup zdarma.“ Johanka se Scatty podlezly policejní pásku a začaly překračovat kamenné trosky chrličů. Většina z nich byla na prach, ale z některých větších kousků se daly poznat konkrétní tvary postav, kterými bývaly, neţ na nich dvojčata ukázala svou sílu. Scatty zahlédla části pařátů a zobáků, rohů a zahnutých ohonů. Vedle rozpadlé ruky leţela kamenná koule. Upírka se podívala na Johanku a obě ţeny se obrátily k fasádě katedrály. Škody byly

380

nezměrné, na budově chyběly celé kusy, které jako by někdo otrhal nebo orval a na některých místech to vypadalo jako po nárazu bourací koule. „Za celý svůj dlouhý ţivot jsem nic podobného neviděla,“ zamumlala Scathach, „a to se stalo jen s pomocí magie dvou ţivlů.“ „A jen jeden ze sourozenců ji uměl pouţít,“ připomněla Johanka. „Dokáţeš si představit, co by se stalo, kdyby měli veškerý trénink v magii ţivlů?“ „Měli by moc zničit svět nebo ho přetvořit k obrazu svému,“ řekla Johanka. „A o tom je celá věštba,“ řekla Scathach prostě. „Hej, vy dvě. Zastavte se!“ Varovný hlas se ozval přímo před nimi. „Okamţitě se zastavte!“ ozval se druhý hlas. „Nezastavuj,“ zamumlala Scatty. Johanka se podívala přes rameno a všimla si mladého četníka, který se snaţil vyprostit z Francisova sevření. Hrabě ho naráz pustil a četník upadl na zem. Kdyţ se mu hrabě snaţil pomoct na nohy, přišlápl si svůj dlouhý černý kabát, zavrávoral a skácel se na muţe, kterého přimáčkl k zemi. „Vy dvě! Co jste zač? Vy sem nepatříte!“ Přímo před Johankou a Scatty se objevil holohlavý vousatý vědec ve středních letech. Nejdřív leţel na zemi a skládal částečky orlích křídel, ale rozruch ho zvedl na nohy a šel ţenám naproti s vývěskou, kterou mával ve vzduchu. „Víte, ţe tu šlapete po historických památkách nevyčíslitelné hodnoty?“ „Myslím, ţe bychom je uţ nepoškodily víc, i kdybychom chtěly.“ Scatty vytrhla z muţových rukou

381

plastovou cedulku, aniţ zpomalila krok, a roztrhla ji lehce napůl jako by byla z papíru. Oba cáry pak hodila na zem. Muţ hleděl na zbytky své cedulky, které nyní leţely u jeho nohou, pak se otočil a vyděšeně utekl pryč. „Velmi chytré, a velice diskrétní, jen co je pravda,“ řekla Johanka. „Hlavně, ţe to fungovalo,“ oponovala Scatty a pokračovala k cíli. Bod nula se nacházel uprostřed náměstí. Na zemi v dláţdění se vyjímal kruh z šedých kamenných desek rozdělený na čtyři části. Střed tvořil světlejší kámen, ve kterém bylo vyryto jednoduché slunce s osmi trojúhelníky místo paprsků. Dva z nich byly hladké, téměř dokonale ošlapané botami a doteky tisíců turistů. V šedém kameni byl vytesán nápis Point Zero Des Routes De France. Scathach s Johankou se pohodlně postavily zády k sobě do kruhu s nohou v kaţdém výřezu a čekaly. „Co se stane…“ začala Scathach.

382

KAPITOLA 59

„…teď?“ dokončila upírka. Pak přimhouřila oči a zavřela je. Jednou rukou si drţela ţaludek, druhou ústa, aţ se nakonec sesula na kolena. Scathach cítila, ţe se jí země houpe pod nohama a urputně zápasila s tím, aby se nepozvracela. Pak si uvědomila, ţe klečí na pevné, ale měkké zemi. S očima stále zavřenýma, osahávala zemi okolo a ucítila mezi prsty dlouhou trávu. Pak ji někdo zvedl ze země a poloţil jí ruce na tváře. Scathach otevřela oči a zjistila, ţe před ní stojí Johanka s tváří jen pár centimetrů od její. Na tváři elegantní Francouzky zářil veselý úsměv. „Jak je ti?“ zeptala se v rodné francouzštině. „Spatně.“ „Ale ţiješ,“ smála se Johanka. „Kdysi jsem svým vojákům říkávala, ţe dokud cítí bolest, jsou naţivu.“ „Vsadím se, ţe tě za to milovali,“ ucedila Scatty. „Vlastně, ano, všichni,“ řekla Johanka. „Tak jsme nakonec neskončily v slunci.“ Scathach se narovnala a rozhlédla. „Dokázaly jsme to,“ povzdechla. „No, je fajn být zase doma.“ „Doma?“ zeptala se Johanka. „Ţiju uţ na západním pobřeţí docela dlouho. San Francisko je teď něco jako můj domov, alespoň tedy víc neţ kterékoliv jiné místo. Jednou mi řekli, ţe zemřu na poušti, proto jsem vţdycky ţila na pobřeţí.“ Obě ţeny stály ve svahu mírně se svaţující hory. Po těţkém, smogem znečištěném vzduchu velkoměsta zde vál příjemný sladký větřík, který nesl bohatou vůni

383

přírody. I kdyţ Paříţ opustily brzy odpoledne, zde na západním pobřeţí slunce ještě ani nevyšlo. „Kolik je hodin?“ zeptala se Scatty. Johanka se podíval na hodinky a pak je nastavila. „Za deset minut pět.“ Hlavou pokynula k východu, kde obloha začínala fialovět, zatímco nebe nad nimi bylo černé jen s mlhavými světýlky hvězd. Úpatí hory pod nimi obalila šedobílá mlha. „Slunce vyjde během hodiny.“ Francouzka se obrátila, aby se podívala na horu, která byla ve tmě jen stěţí viditelná. „Tohle je tedy Mount Tamalpais. Představovala jsem si ji… trochu vyšší.“ „Vítej na hoře Tam,“ řekla Scatty a i ve špatném světle zazářily její bílé zuby. „Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst v Americe.“ Ukázala na hustý závoj mlhy. „Jsme zhruba dvacet kilometrů severně od San Franciska a Alkatrazu.“ Válečnice nadhodila batoh, aby ho lépe usadila na zádech. „Mohly bychom běţet…“ „Běţet!“ zasmála se Johanka. „To byla poslední věc, kterou mi Francis řekl, ţe pravděpodobně budeš chtít běţet do města. Ale my si půjčíme auto,“ řekla nesmlouvavě. „Ale to opravdu není tak daleko…“ namítla Scatty, ale pak se zarazila. Přímo pod nimi se pohnulo něco obrovského. Pohyb dokonce rozvířil chomáčky mlhy. „Johanko…“ varovala. Mlhou se něco pohybovalo, a teprve kdyţ se protrhala, se odkrylo stádo velkých chlupatých mamutů, kteří se pásli na úpatí hory. Válečnice si ještě všimla dvou šavlozubých tygrů, kteří číhali ve vysoké trávě s mrskajícími se ocasy.

384

Johanka se stále dívala nahoru k vrcholku hory. Vytáhla z kapsy mobil a zmáčkla tlačítko rychlé volby. „Jen zavolám Francisovi, ţe jsme v pořádku dorazily…“ Přitiskla telefon k uchu a znovu zkontrolovala displej. „Ale ne, není tu signál. Scatty, jak dlouho bude trvat, neţ se…?“ Aţ nyní si všimla překvapeného výrazu tváře na Scattyině tváři a podívala se, co ho způsobilo. Chvíli trvalo, neţ se Johančiny oči přizpůsobily šeru a pak si uvědomila, ţe pod nimi se líně prehistorickou mlhou pohybuje stádo mamutů. Pak upoutal její pozornost další pohyb, tentokrát nahoře. Nad hlavami jim téměř neslyšně přeletěla trojice obřích kondorů. „Scathach?“ vydechla vyděšeně Johanka. „Kde to jsme?“ zašeptala. „Asi by bylo lepší zeptat se, v jaké době.“ Scattyina tvář zdrsněla a oči se nelítostně zaleskly. „Nenávidím energetické brány!“ Jeden z tygrů zvedl hlavu, aby se podíval po směru hlasu a zívl. I ve tmě se zableskly jeho kruté dlouhé zuby. Válečnice hleděla dolů. „Moţná jsme na Mount Tamalpais, ale tohle rozhodně není jednadvacáté století.“ Ukázala na mamuty, tygry a kondory, jedním švihem ruky. „Tohle jsou totiţ čtvrtohory a jejich fauna. A jsme někde v období pleistocénu.“ „Jak… jak se ale dostaneme zpátky, do našeho času?“ zašeptala Johanka očividně rozladěná. „Nedostaneme,“ řekla smutně Scathach. „Jsme tu uvězněné.“ Johančiny první myšlenky směřovaly k vědmě. „A co bude s Perenelou?“ Spustily se jí slzy. „Čeká, ţe jí pomůţeme.“

385

Scatty objala Johanku a pevně ji stiskla v náručí. „To se asi načeká,“ podotkla smutně. „Johanko, dostaly jsme se zpátky v čase zhruba o milión let. Vědma si teď musí poradit sama.“ „A my taktéţ,“ vzlykla Johanka. „Ne tak úplně,“ usmála se Scatty. „My máme jedna druhou.“ „Co budeme dělat?“ zeptala se nesmrtelná Francouzka a rozčileně si utírala slzy. „Uděláme to, co vţdycky, prostě přeţijeme.“ „A co Perenela?“ znovu se zeptala Johanka. Ale na to uţ Scatty odpověď neměla.

386

KAPITOLA 60

Billy the Kid si opět prohlíţel fotografie a srovnával různé podoby Niccoly Machiavelliho. Vrýval si do paměti kaţdý detail, aţ došel k závěru, ţe nebude těţké najít na krátko ostříhané bílé vlasy Zastrčil fotografie do zadní kapsy dţínů a zaloţil si na hrudi paţe. Pozoroval první cestující, kteří se objevili v příletové hale sanfranciského mezinárodního letiště. Snadno se rozpoznali turisti, protoţe byli sportovně oblečení, většinou v dţínách a tričku, s vozíky plnými zavazadel, v nichţ vezli zbytečně mnoho oblečení, které stejně nebudou potřebovat. Další početnou skupinu tvořili obchodníci, kteří nosili světlé cestovní obleky nebo volnější kalhoty a saka. V rukách drţeli malé kufříky nebo táhli menší tašky. Jiţ ze dveří bylo zřejmé, ţe jdou za jistým cílem a zvědavě kontrolují své mobily a nasazují sluchátka od handsfree do uší. Billy věnoval zvláštní pozornost rodinám. Zajímaly ho prarodiče a rodiče, kteří vítali svá vnoučata nebo děti, mladí muţi a ţeny, moţná studenti, jiţ se vraceli domů, nebo páry, které se po čase znovu setkaly. Byl to přímo koncert emocí, spousta slz, výkřiků radosti, úsměvů a potřásání rukou. Billy přemýšlel, jaké to asi je, kdyţ vás na letišti čeká takové přivítání. Jaké je vstoupit do příletové haly a prohlíţet tváře s tím, ţe najdete někoho, kdo na vás čeká a upřímně se na vás těší – rodič, sourozenec, dokonce přítel, někdo, s kým sdílíte část své minulosti a komu na vás záleţí.

387

Billy nikoho takového neměl, a to jiţ velice dlouhou dobu. I za svého přirozeného ţivota měl málo přátel, a i ti se ho většinou snaţili zabít. Nikdo ale nikdy neuspěl. Konečně se v hale objevil vysoký elegantní muţ s nakrátko střiţenými běloskvoucími vlasy, v černém obleku s černou brašnou na notebook přes rameno. Billy měl co dělat, aby se nezačal smát, a proto se raději kousl do tváře. Moţná na nějakém evropském letišti by totiţ Machiavelli splynul s davem, ale zde se všemi těmi lidmi v leţérním a barevném oblečení, svým uhlazeným formálním oblekem rozhodně vynikal. I kdyby Billy neviděl jedinou jeho fotografii, poznal by, ţe tento muţ je nesmrtelný z Evropy, na něhoţ čekal. Sledoval Itala, který si nasadil jednoduché sluneční brýle a přehlíţel dav. Billy se ani nepohnul, přesto ho Ital hned zahlédl a vydal se přímo k němu. Američana napadlo, jestli si vůbec potřesou rukama. Mnozí nesmrtelní se vyhýbali dotyku s jinými lidmi, a o to víc s ostatními nesmrtelnými. Billy si vzpomněl na Johna Dee, kterého potkal několikrát, ale vţdy měl na rukách šedé rukavice, které snad nikdy nesundával. Machiavelli však došel k Billymu a natáhl ruku. Billy se usmál, rychle si utřel dlaň o kalhoty a dychtivě ruku přijal. „Jak jste mě poznal?“ zeptal se obstojnou francouzštinou. Ital pevně sevřel Billyho ruku a jeho stisk byl příjemně chladný. „Většinou jdu přímo za nosem,“ odpověděl stejným jazykem Machiavelli, ale pak přešel do bezchybné angličtiny. Zhluboka se nadechl a začal: „Je to kajenský pepř, ţe?“ „Přesně tak,“ souhlasil Billy. Snaţil se ucítit Italovu vůni, ale zachytil jen mnoţství pachů letiště a něco, co

388

zde bylo trochu nezvyklé, matný náznak pachu, který kaţdý kovboj spojoval s chřestýši. „A také jsem si vás vyhledal na internetu,“ dodal Machiavelli s úsměvem. „Stále vypadáte dost podobně jako na všech známých fotografiích. Mě spíš zajímá, jak jste poznal vy mě. Cítil jsem váš pohled, jen co jsem vyšel ze dveří.“ „Věděl jsem, koho mám čekat.“ Billy vylovil fotografii ze zadní kapsy kalhot a předal ji Italovi. Machiavelli se na ní se zájmem podíval a trochu se pousmál. Oběma bylo jasné, co to znamená. Starobylé bytosti z temnot nechaly Machiavelliho sledovat… a z toho se dalo soudit, ţe pravděpodobně sledují i Billyho. Machiavelli chtěl fotografii vrátit, ale Billy zavrtěl hlavou. Podíval se zpříma Italovi do očí a řekl: „Poslouţila svému účelu. Uţ ji nepotřebuji, ale vám se třeba ještě bude hodit.“ Machiavelli lehce pokynul hlavou, aţ mu zpátky na nos spadly sluneční brýle. „Jsem si jistý, ţe ji vyuţiji.“ Oba pak věděli, ţe aţ se Ital vrátí do Paříţe, zapojí veškeré síly, aby zjistil, kdo ho vyfotil. Američan mrknul na malou tašku v Machiavelliho rukách a zeptal se: „Víc zavazadel nemáte?“ „Ne, původně jsem si zabalil větší kufr, ale pak jsem si uvědomil, ţe nevyuţiji za tu krátkou dobu, co tu budu, ani desetinu oblečení, které jsem si připravil. Proto jsem nechal kufr kufrem a zabalil jen spodní prádlo a náhradní ponoţky. A samozřejmě notebook.“ Muţi vytvořili nesourodou dvojici a zamířili k východu, Machiavelli ve svém značkovém obleku a Billy v seprané dţínové košili, otrhaných dţínech a polorozpadlých kovbojských botách. I kdyţ bylo na letišti narváno, nikdo

389

se k nim nepřiblíţil, nikdo do nich nenarazil, a dav se jako by automaticky před nimi rozestupoval. „Je to tedy jen krátká návštěva?“ zeptal se Billy. „Doufám, ţe se prvním moţným letem vrátím domů,“ přiznal Machiavelli. „Obdivuji vaši sebedůvěru,“ řekl Američan nevýrazně. „Mám totiţ pocit, ţe paní Flamelová nebude tak jednoduchý oříšek. Zřejmě bude těţší ji porazit, neţ si myslíte.“ Billy si nasadil luxusní značkové sluneční brýle a oba muţi vykročili do slunného odpoledne. „Je všechno připraveno?“ zeptal se Machiavelli, kdyţ dorazili do podzemních garáţí. Billy z kapsy vytáhl klíčky od auta a odpověděl: „Najal jsem člun. Bude na nás čekat na molu 39.“ Zastavil se, protoţe zjistil, ţe Ital uţ nestojí vedle něj. Otočil se v ruce klíčky od svého jasně červeného sportovního veterána a podíval se dozadu na Itala, který obdivné hleděl na kabriolet. Auto opravdu zapůsobilo: výjimečná kombinace barev a stylu mezi ostatními obyčejnými vozy. „1959 Thunderbird kabriolet – ne 1960,“ opravil se Machiavelli. Pohladil lehce zářící kapotu aţ ke světlům. „Skvostný.“ Billy se pyšně usmál. Nepředpokládal, ţe by si s Italem padli do noty, dokonce předpokládal, ţe ho vyloţeně nebude mít rád, ale Machiavelli ho příjemně překvapil. „Je to má pýcha a radost.“ Nesmrtelný Ital obešel vůz, aby si prohlédl i kola a výfuk. „To zaslouţeně, vše vypadá původní.“ „Také je,“ potvrdil Billy hrdě. „Dvakrát jsem vyměnil výfuk, ale vţdy jsem vybral náhradní díl ze stejného modelu.“ Nastoupil do auta a trpělivě počkal, aţ se

390

Machiavelli vynadívá. „Vás bych tipoval na Lamborghini nebo moţná Alfu Romeo.“ „Ferarri moţná, ale rozhodně ne Alfu!“ „Máte hodně aut?“ zeptal se Billy. „Ţádné. Mám firemní auto a řidiče. Neřídím totiţ,“ přiznal Ital. „Nechcete nebo nemáte řidičák?“ „Nerad řídím. Jsem hodně špatný řidič,“ přiznal s úsměvem Ital. „Ale kdysi jsem se učil řídit, jedna z úplně prvních aut ještě s třemi koly.“ „Kdy to bylo?“ zeptal se Billy. „V roce 1885.“ „Já umřel v roce 1881.“ Billy pak zavrtěl hlavou a dodal: „Ale nedovedu si představit, ţe bych nemohl řídit auto.“ Pak se rozjeli a pomalu opouštěli parkoviště. „Jako kdybych nemohl jezdit na koni.“ Šlápl na plyn a auto nabralo rychlost a zařadilo se do husté kolony z letiště. „Nechcete něco k jídlu?“ zeptal se. „Je tu i pár dobrých francouzských a italských restaurací…“ Machiavelli zavrtěl hlavou. „To není potřeba, nemám hlad. Pokud vy nechcete něco sníst.“ „Moc toho v posledních dnech nesním,“ přiznal Billy. Machiavelliho mobil zabzučel. „Promiňte.“ Vytáhl úzký mobil a podíval se na displej. „Aha,“ řekl potěšené. „Dobré zprávy?“ zeptal se Billy. Machiavelli se opřel do sedadla a usmál se. „Ale včera jsem nastraţil past, která před pár hodinami sklapla.“ Billy se letmo podíval úkosem, ale neřekl nato ani slovo. „Kdyţ jsem zjistil, ţe je alchymistova ţena zadrţována v San Francisku, věděl jsem, ţe buď Flamel, nebo někdo z jejich spojenců se jí pokusí přijít na pomoc. Zbyly dvě

391

moţnosti, které mohli pouţít. Nastoupit do letadla, ve kterém jsem přiletěl, nebo vyuţít energetickou bránu u Notre-Dame v Paříţi.“ „Předpokládám, ţe jste něco provedl s tou energetickou branou,“ zazubil se Billy. „To bych asi udělal já.“ „Brána leţí na bodu nula v Paříţi. Jednoduše jsem potřel kameny zvláštním lektvarem vytvořeným z mamutích kostí z období pleistocénu a přidal kouzlo přitaţlivosti.“ Na semaforech blikla červená a Billy zastavil. Zatáhl za ruční brzdu a otočil se na Itala s obdivem ve tváři. „Tudíţ kdokoliv se rozhodl tou bránou cestovat…“ „… skončil v minulosti, někde v období čtvrtohor.“ „A to bylo kdy?“ zeptal se Billy. „Nikdy jsem moc do školy nechodil.“ „Pleistocén je starší období čtvrtohor, které začalo zhruba před 1,8 miliónem let a skončilo asi před jedenácti tisíci pěti sty lety.“ Machiavelli se pobaveně zasmál. „Teda, vy jste třída.“ Billy zatřásl hlavou. „A víte, kdo bránu aktivoval?“ „Bezpečnostní kamera za posledních čtyřiadvacet hodin zachytila dvě osoby.“ Machiavelli ukázal Billymu displej, na kterém byla fotka dvou ţen. Obě stály zády k sobě uprostřed zruinovaného náměstí. „Nemám tušení, kdo je ta menší ţena,“ řekl Machiavelli, „ale ta druhá nalevo je Scathach.“ „Scathach – Stín?“ zašeptal Billy a nahnul se, aby si ji lépe prohlédl. „To je tedy ta princezna bojovnice?“ Chtěl působit, ţe na něj neudělala dojem, ale moc se mu to nedařilo. „Myslel jsem, ţe je větší.“

392

„To si myslí kaţdý,“ poznamenal Machiavelli. „Bývá to také jejich první mylný předpoklad.“ Auta za nimi troubila, kdyţ se na semaforech objevila zelená a někdo dokonce rozzlobeně zahulákal. Machiavelli se zvědavě podíval na nesmrtelného Američana a čekal, jak bude reagovat. Ale Billy the Kid zkrotil svou horkou hlavu a povahu jiţ před dlouhou dobou. Zvedl ruku a omluvně zamával rukou ve vzduchu. Pak se rozjel. „Předpokládám tedy, ţe s odstraněním Scathach ze scény je naše práce daleko jednodušší.“ „To rozhodně,“ souhlasil Ital. „Měl jsem neblahé tušení, ţe se nějak objeví na Alkatrazu a celou akci pokazí.“ „No, toho se nyní nemusíme bát.“ Billy se usmál, ale hned zas zváţněl. „Pod vaším sedadlem najdete obálku. Obsahuje vytištěný mail, který přišel z Enoch Enterprises včera během odpoledne. Je to povolení ke vstupu na ostrov. Čarodějova společnost totiţ Alkatraz vlastní. Také uvnitř objevíte fotografii, která přišla v příloze anonymního mailu dnes ráno. Předpokládám, ţe je to pro vás, jelikoţ mně nic neříká.“ Machiavelli rozloţil dvě stránky. Na oficiálním formuláři Enoch Enterprises stálo povolení přistát na ostrově za účelem „historického výzkumu“. Dokument podepsal John Dee, PhD. Na druhém listě objevil velice kvalitní fotografii, na které byla zobrazena stěna egyptské pyramidy se symboly a obrázky. „Vy víte, co to znamená?“ zeptal se Billy. Machiavelli naklonil stránku. „Je to fotografie z pyramidy faraóna Unase, který vládl Egyptu před čtyřmi tisíci lety,“ řekl pomalu. Dokonale upraveným nehtem na malíčku opisoval tvary hieroglyfů. „Těmto záznamům se

393

říkalo pyramidové texty, dnes je nazýváme Knihou mrtvých.“ Poklepal na obrázek a pousmál se. „Myslím, ţe to je návod na probuzení stvoření, která spí na ostrově.“ Strčil oba papíry zpět do obálky a podíval se na mladého muţe. „Vydejme se na Alkatraz. Nastal čas zbavit se Perenely Flamelové.“

394

KAPITOLA 61

Dr. John Dee zkoumavě prohlíţel vizitku, kterou drţel v ruce. Byla výjimečně hezká, na ručním papíře se efektně lesklo stříbrné písmo. Čaroděj ji obrátil kolem dokola a zjistil, ţe na ní nestojí ţádné jméno. Na tlustém papíře byl pouze ve dvojitém kruhu nakreslený jelen s rozvětveným paroţím. Dee se nahnul k telefonu a zmáčkl knoflík. „Pusťte pána dovnitř. Poslechnu si ho.“ Téměř okamţitě se otevřely dveře kanceláře a nervózní sekretář uvedl vysokého výrazného muţe dovnitř. „Pan Hunter.“ „Nepřepojujte mi ţádné hovory,“ vyhrkl Dee. „Nepřeji si být rušen za ţádných okolností.“ „Ano, pane. Je to všechno, pane?“ „Ano, všechno. Řekněte ostatním, ţe můţou jít domů.“ Dee trval na tom, aby dnes všichni zůstali dlouho do noci. „Ano, pane. Děkuji, pane. A budete tu ještě zítra?“ Pohled Johna Dee ale mluvil za vše a asistent rychle odcupital pryč. Čaroděj si byl vědom toho, ţe celá pobočka je jako na trní, protoţe tak nečekaně přijel. Firmou se nesly zvěsti, ţe chce londýnskou pobočku zavřít, a přestoţe bylo deset hodin večer, nikdo si neodvaţoval stěţovat, ţe tu musí být přesčas. „Posaďte se,“ pokynul Dee na nízkou ţidli z kůţe a kovu. Sám zůstal sedět za naleštěným černým mramorovaným stolem a pečlivě si návštěvníka prohlíţel. Je na něm bezpochyby něco divného, usoudil čaroděj. Rysy jeho tváře vypadaly pokřiveně, oči umístěné aţ

395

příliš nahoře, kaţdé navíc mělo jinou barvu, a ústa naopak nepřirozeně nízko zasahovala hluboko do tváří. Postava muţe vypadala tak trochu, jako by ji vytvořil někdo, kdo jiţ dlouho ţádného člověka neviděl. Na sobě měl vybledlý modrý prouţkovaný oblek, ale nohavice byly dost krátké, aby odhalovaly bílou kůţi nad černými ponoţkami, a rukávy zase dlouhé, ţe zakrývaly i klouby na rukách. Nakonec si Dee všiml i jeho špinavých bot, které pokrývala tlustá vrstva bláta. Muţ se ztuhle a neohrabaně naskládal do křesla, jako by ani pořádně nevěděl, jak zkoordinovat všechny pohyby. Dee přejel prsty po Exkalibru, který se opíral o stůl. Také mu hlavou problesklo asi tisíc kouzel, kterými by probudil svou auru, aby se rozhořela. Jediný problém by pak byl s úklidem koberce. Křeslo by se pravděpodobně rozteklo. „Jak jste věděl, ţe jsem zde?“ zeptal se najednou Dee. „Nenavštěvuji tuto pobočku příliš často. Navíc je trochu pozdě na obchodní schůzku.“ Vysoký muţ s bledou tváří se pokusil o úsměv, ale místo toho jen divně zkroutil rty. „Můj zaměstnavatel věděl, ţe jste ve městě. Odhadoval, ţe se zřejmě zastavíte v kanceláři své pobočky, jelikoţ zde máte přístup ke komunikačním sítím.“ Muţ mluvil anglicky s nebývalou přesností, ale jeho lehce vyšší hlas dodával celému projevu trochu směšný nádech. „Nemohl byste přejít k věci?“ vyhrkl netrpělivě Dee. Byl jiţ značně unavený a tlačil ho čas. Navzdory policejním hlídkám a kontrolám na silnicích stále nebylo po Flamelovi a dětech ani vidu, ani slechu. Britská vláda se dostala pod značný tlak, aby kontroly odvolala, a bylo jen otázkou času, kdy podlehne. Zatím však byly všechny

396

cesty zataraseny a do města ani ven by se bez povšimnutí nedostala ani myš. „Vy jste se jiţ dnes v noci setkal s mým zaměstnavatelem,“ řekl bledý muţ. „Bohuţel setkání skončilo dřív, neţ došlo k nějaké domluvě z důvodů, které jste nemohl ovlivnit.“ Čaroděj vstal a obešel stůl. V pravé ruce drţel Exkalibr a o levou poklepával kamenným ostřím. Muţ se ani nehnul. „Co jste zač?“ zeptal se zvědavě Dee. Nakonec dospěl k závěru, ţe muţ vůbec není ţivý, natoţ člověk. Poklekl na jedno koleno a zahleděl se stvoření do tváře, kde ho upoutaly dvě různobarevné oči. Jedno šedé a druhé zelené. „Jste gólem, tulpa, jiná myšlenková forma, přelud nebo umělý člověk?“ „Jsem zhmotnělá myšlenka,“ řekla postava a usmála se. V ústech ale měla jelení zuby. „Vytvořil mě Hern.“ Dee zavrávoral zpátky, kdyţ se muţ měnil. Tělo zůstalo stejné i s tím ne příliš dobrým oblekem, ale hlava získala úplně jinou podobu. Tvář se proměnila v krásnou a atraktivní, přestoţe na hlavě vyrostly velké parohy. Rohatý bůh pak promluvil, i kdyţ ústy jen stěţí pohnul do lehkého úsměvu a jeho úzké zorničky se roztáhly a zmenšily. „Zavřete dveře, doktore, nechcete přece, aby sem nyní někdo přišel.“ Dee drţel mezi nimi kamenný meč a pro jistotu si nechával dostatek prostoru. Obešel místnost, aby zamkl. Bylo nadmíru jasné, co archón dokázal. Pouţil svou představivost a vůli, aby vytvořil z vlastní aury samostatné stvoření. Bytost sice nedokonalou, ale výtvor naprosto stačil, aby kohokoliv ošálil. Dee věděl, ţe lidé si uţ navzájem příliš pozornosti nevěnují, jen málokdy někomu věnují druhý pohled. A kdyby si někdo všiml, ţe

397

muţ vypadá trochu divně, zřejmě by se odvrátil a cítil trapně, ţe si toho vůbec všiml. „Opravdu působivé,“ řekl Dee. „Předpokládám, ţe tuto zhmotnělou myšlenku řídíte z dálky.“ „Z větší neţ si myslíte,“ odpověděl archón. „Myslel jsem, ţe neovládáte ţádná kouzla a čáry,“ připustil Dee a vrátil se za stůl. Na první pohled líbivá vizitka se stříbrným písmem začala dýmat, spirálky bílého kouře se pomalu linuly k rohaté hlavě na druhé straně stolu, do které se vsákly. „To není magie, ale stará archónská technologie,“ řekl prostě bůh. „Ale lidé tyto dvě věci míchají dohromady.“ „Předpokládám, ţe jste přišel z nějakého důvodu,“ pokračoval Dee, „a nejen předvést tuto… technologii.“ Jelení hlava kývla a tvář se zářivě usmála. „Vím, kde je Flamel, Gilgameš, Palamédes a dvojčata.“ „Právě nyní?“ „Ano,“ přitakalo stvoření. „Jsou zhruba hodinu odsud.“ „Řekněte mi to,“ poţadoval Dee. „Prosím,“ dodal rychle. Archón zvedl pravou ruku. Dee si přitom všiml, ţe na ní má příliš mnoho prstů. „Mé podmínky zůstávají stejné, čaroději. Chci Flamela, Gilgameše a Palaméda, všechny ţivé. A Klarent.“ „Dohodnuto,“ bez otálení souhlasil Dee. „Vše bude vaše. Jen mi řekněte, kde jsou.“ „A chci Exkalibr.“ V tuto chvíli by čaroděj slíbil cokoliv. „Dojednáno. Sám vám je předám do ruky, ve chvíli, kdy Flamel zemře. Kdo další je s ním?“ zeptal se netrpělivě. „Nikdo.“ „Nikdo? A co Gabrielova smečka?“

398

„Oni a jejich pán zmizeli. Jsou tam jen alchymista, rytíř a král s dvojčaty.“ „Jak jste je našel?“ zeptal se Dee. Musel připustit, ţe ho rohatý bůh ohromil. „Hledal jsem je všude.“ Stvoření se znovu proměnilo, zatímco vstalo z křesla. Paroţí se zasunulo do hlavy, hlava a tvář opět změnily podobu na původní rušivě nesourodou. „Vrátil jsem se zpět do jejich plechové pevnosti a jednoduše sledoval pach.“ „Vy jste je vystopoval, i přes všechny vůně a pachy velkoměsta?“ Dee musel uznat, ţe něco podobného na něj udělalo ještě větší dojem neţ celá zhmotnělá myšlenka. Raději ale hned zahnal směšný a znevaţující obraz, jenţ se mu vkradl do mysli: rohatý bůh, který na všech čtyřech probíhá londýnskými ulicemi a čenichá ke kaţdému autu. „Archónská technologie, není to nic těţkého,“ řekla myšlenka. „Nyní, kdybyste mě tedy doprovodil, zařídím pro vás dopravu…“ „Vaše myšlenková forma je velice působivá,“ řekl upřímně čaroděj, „ale jestli chcete opravdu zapadnout mezi lidi, musíte rozhodně zapracovat na hlasu. A oblečení.“ „To nedává moc velký smysl,“ řeklo stvoření. „Brzy jiţ nebudou ţádní lidé.“

399

KAPITOLA 62

Perenela Flamelová byla upřímně zklamaná. Schoulená ve stráţní věţi, kde strávila noc, zoufale doufala, ţe jedna z malých rybářských lodí ze zálivu se najednou přiblíţí k ostrovu a vyskočí z ní Johanka se Scatty. Ale jak čas ubíhal, uvědomila si, ţe se něco zvrtlo a nepřijdou. Nepochybovala, ţe to zkusily, a zároveň věděla, ţe se muselo stát něco hrozivého, co jim v tom zabránilo. Na druhou stranu byla trochu naštvaná i sama na sebe, ţe si dělala plané naděje. „Blíží se loď!“ zašeptal jí do levého ucha duch de Ayaly. „Juane!“ vyhrkla vědma. „Já z vás budu mít smrt!“ Opřela se o stěnu věţe a spadl jí kámen ze srdce. Cítila však i provinění, ţe pochybovala o svých přátelích. Na tváři se jí objevil krutý úsměv, s Johankou a Scathach po boku, porazí hravě nejen sfingu, ale i mořského starce. Velká černá křídla zašustila a zaklapala vzduchem, a Perenela uviděla vraní bohyni, jak se snáší nad majákem, aţ usedla na molu přímo pod ní. Vědma se zamračila. Co si sakra to stvoření myslí? Scathach ji pravděpodobně bez řečí hodí mořským nymfám, které se nikdy moc nestarají o to, co jedí. Uţ se téměř postavila a vylezla z věţe, kdyţ se duch Juana Manuala částečně zhmotnil přímo před její tváří. Duchovy oči byly vyděšené a panenky zvětšené. „Dolů. Schovejte se!“

400

Perenela se okamţitě skrčila k zemi. Slyšela bručení motoru a náraz na dřevo, kdyţ člun přistál u mola. Pak někdo promluvil. Byl to ale muţský hlas. „Madam, jaká čest se s vámi zde setkat.“ Ten hlas zněl hrozně povědomě a známě… Perenela se nahnula přes okraj, aby viděla dolů. Přímo pod jejíma nohama se hluboce klaněl vraní bohyni nesmrtelný Ital Niccolo Machiavelli. Vědma poznala i mladého muţe, který připlul s ním. Byl to nesmrtelný mladík, který ji špehoval včera. Machiavelli se narovnal a ukázal obálku. „Mám zde pokyny od našeho starobylého pána. Máme probudit spící armádu a zabít vědmu. Kde je?“ zeptal se Ital. Vraní bohyně se usmála, ale její úsměv byl krutý a nelítostný. „Ukáţu vám to.“

401

KAPITOLA 63

Dvojčata usnula a zdály se jim tytéţ sny. Oba snili o vodě, dešti a padajících vodopádech, vysokých vlnách a potopě, která kdysi téměř zničila zemi. Ze spaní se vrtěli, mumlali v různých jazycích a v jednu chvíli oba dva zároveň volali maminku v řeči, kterou Gilgameš slyšel v Egyptě před více neţ pěti tisíci lety. Během dne chtěl Flamel dvojčata mnohokrát vzbudit, ale Gilgameš s Palamédem nad nimi stáli a hlídali. Král seděl na barelu vedle Joshe, zatímco Palamédes se usadil na polámané krabici po boku Sofie. Oba dva si nakreslili na zemi v hlíně čtvercový hrací plán a hráli nekonečné hry s pomocí kamenů a semínek. Jen zřídka vůbec promluvili a skóre zapisovali zlomenou větvičkou. Kdyţ se poprvé Flamel přiblíţil k dvojčatům, oba muţi vzhlédli a na jejich tvářích se značila nedůvěra. „Nechte je na pokoji. Musí spát,“ řekl Gilgameš neústupně. „Magie vody je zvláštní a jedinečná. Není jako ostatní, které se jednoduše naučí a vryjí do paměti, a pak jen vyuţívají sílu aury, která formuje a nabíjí fantazii. S magií vody se rodíme, jsme stvořeni z vody. Probudil jsem v nich to, co jiţ dávno věděli uvnitř své DNA, v kaţdé buňce. Nyní si na to musí jejich těla zvyknout, přizpůsobit se a přijmout, co se naučili. Vzbudit je v této fázi by bylo nesmírně nebezpečné.“ Flamel sloţil bezmocně ruce na prsou a podíval se na spící dvojčata. „A jak dlouho to bude trvat? Jak dlouho tu budeme nečinně sedět a čekat?“

402

„Celý den a noc, kdyţ bude třeba,“ vyštěkl Gilgameš. „Dee vyuţije veškeré prostředky, aby nás našel, můţe zničit celou zemi, bude-li chtít, moje Perenela je uvězněná na Alkatrazu s armádou nestvůr. Nemůţeme jen tak –“ začal Flamel rozzlobeně. „Ale můţeme, a také budeme.“ Palamédes se pomalu vztyčil do své ohromné výšky, ze které se díval dolů na alchymistu. V jeho tváři bylo vidět opovrţení, a jizvy pod očima najednou vystoupily i přes jeho tmavou barvu kůţe. „Říkal jste, ţe vy lidi nezabíjíte.“ „To je pravda.“ „No, ale já ano.“ „Vyhroţujete mi?“ „Přesně tak,“ odpověděl krátce rytíř. „Netrpělivost a hloupost si vybrala více ţivotů neţ jakákoliv zbraň. Mějte na zřeteli králova slova. Jestli dvojčata nyní vzbudíte, zabijete je.“ Pak se zarazil a hořce dodal: „Jako jste zabil ty před nimi.“ Obrátil hlavu a podíval se dolů na Sofii a Joshe. „Přemýšlel jste někdy o tom, jestli některá ta dvojčata v minulosti jiţ byla vyvolená, a zemřela nebo přišla o rozum jen kvůli vaší nedočkavosti a netrpělivosti?“ „Neuběhne ani den, abych na ně nevzpomněl,“ upřímně přiznal Flamel. Saracénský rytíř se znovu posadil a zahleděl se na hrací plán na zemi. Pohnul jedním zrnkem, pak znovu vzhlédl a velmi tiše řekl: „A jestli se přiblíţíte ještě o krok, zabiju vás.“ Alchymista tentokrát nepochyboval, ţe to myslí váţně. Flamel strávil většinu dne v taxíku. Poslouchal rádio, přeskakoval ze stanice na stanici a spojoval souvislosti

403

událostí, aby zjistil, co se skutečně děje. Světová média zaplavily spekulace a v nejrůznějších vstupech a diskusních pořadech se rodily nejfantasknější teorie. Opravdových informací však bylo jen málo. Britská vláda na základě varování francouzských kolegů ohledně velké teroristické hrozby nechala uzavřít veškerá letiště a přístavy. Na všech velkých silnicích stály kontrolní zátarasy a policie doporučila lidem zůstat doma, pokud vyloţeně nemusí cestovat. Nikolas nikdy nepochyboval o tom, ţe starobylé bytosti z temnot ovlivňují svět lidí. Věděl, ţe mají své sluţebníky a pomocníky na všech důleţitých místech ve společnosti, ale setkat se přímo s takovou ukázkou moci, bylo mimo hranice jeho představivosti. Odpoledne se pomalu vleklo k večeru a alchymista se procházel po okolních polích a loukách, kde rostla vysoká tráva. Popíjel vodu, kterou Palamédes přivezl z nedaleké vesnice. Obvykle byl Nikolas ten nejtrpělivější člověk na světě, alchymie sama o sobě vyţadovala trpělivost, jelikoţ většina postupů trvala dlouho, ale nyní ho čekání dohánělo k šílenství. Byli jen zhruba kilometr od Stonehenge, kde uvnitř polorozbořeného kamenného kruhu stačilo aktivovat energetickou bránu a během několika vteřin by stáli na Mount Tamalpais. Flamel si byl vědom toho, ţe jiţ nemá dostatek sil, aby bránu otevřel, ale dvojčata mají a jistě si přejí stejně tak jako on vrátit se domů. Pak se okamţitě vydá na pomoc Perenele. Buď se mu podaří ji vysvobodit, nebo zemře. A i kdyby se mu podařilo Perenelu dostat z ostrova, přestával věřit, ţe by jim zbylo něco jiného neţ alespoň společně zemřít. Alchymista se zastavil před jedním starým dubem, který se majestátně tyčil na hranici pozemku. Opřel se o něj,

404

podíval se k nebi skrz jeho zelené listí a sesul se na vyschlou zem. Viděl své ruce, které pokryly stařecké skvrny, vystouplé ţíly a vrásky, byly to nyní ruce opravdu starého člověka. Projel prsty přes hlavu a spatřil, jak krátké vlasy vypadávají a letí po větru. Jeho klouby byly ztuhlé a neohebné, a kdyţ stál nebo seděl, bolely ho kyčle. Zestárl a dohnaly ho veškeré stařecké neduhy, kterým se léta vyhýbal. Od minulého čtvrtku, kdy Dee vkročil do jejich knihkupectví, musel zestárnout nejméně o deset let, i kdyţ měl pocit, ţe moţná i o dvacet. Musel tolikrát pouţít svou auru bez moţnosti ji jakkoliv dobít, coţ proces stárnutí jen urychlilo. Byl natolik vyčerpaný, ţe si uvědomoval, pokud bude muset v brzké době znovu pouţít aurickou sílu, zřejmě spontánně uhoří. Bez Kodexu ale oba s Perenelou stejně zemřou. Knihu mága Abraháma měl Dee a jeho páni, kteří se jí lehce nevzdají. Nikolas natáhl nohy, zavřel oči a nastavil tvář slunci. Uţíval si teplo slunečních paprsků a na ústech se mu objevil úsměv. Brzy umře. Ne jednou za nějakého neurčitého dne v budoucnosti, ale brzy. Co se pak asi stane s dvojčaty? Pokud oba zvládnou magii vody, tak Sofii zbude poslední ţivel, ale Josh má před sebou ještě tři ţivly. Kdo bude pokračovat v jejich výuce? I kdyţ se dostanou ze současné šlamastyky, bude muset rozhodnout, co s nimi bude dál, neţ ho smrt dohoní. Moţná Saint-Germain by byl ochotný pokračovat v jeho práci. Nikolas si ale uvědomil, ţe hraběti zas tak úplně nedůvěřuje. Moţná by to mohl být někdo z Ameriky, koho by mohl poţádat, třeba některý z indiánských šamanů. Únava, která mu pronikla aţ do morku kostí spojená s teplem a klidem slunečného odpoledne, zapříčinila, ţe

405

alchymista začal podřimovat. Oční víčka mu pomalu padala, aţ se zavřela, a Nikolas opřený o kmen stromu usnul. Alchymista snil o Perenele. Zdál se mu sen o svatebním dni 18. srpna 1350, kdy je kněz prohlásil za muţe a ţenu. Nikolas sebou vrtěl ze spaní, byl to starý sen, můra, která se pravidelně vracela po celá staletí, a věděl, co bude následovat. Nikolas s Perenelou se obrátili od oltáře směrem k východu z kostela a zjistili, ţe malý kamenný kostel je přeplněný lidmi. Procházeli uličkou mezi lavicemi, na kterých seděla samá dvojčata. Chlapci a děvčata, mladíci a dívky, všichni blonďatí s modrýma očima vypadali, jako Josh a Sofie Newmanovi. A všichni měli ve tvářích tentýţ výraz plný strachu a znechucení. Nikolas se naráz probudil. Vţdy se probudil ve stejnou chvíli. Zůstal sedět u stromu a čekal, aţ se jeho splašené srdce uklidní. Zjistil, ţe se jiţ připozdilo a padla noc. Vzduch se ochladil a příjemný vánek působil jako balzám na zpocenou kůţi. Nad jeho hlavou šuměly a šeptaly listy dubu a nocí zavoněl těţký nasládlý pach lesa… To nebylo dobře. Noc by měla vonět po trávě a stromech, ale kde se tady vzal těţký odér pravěkého lesa? Po jeho levé straně praskla větvička, zašustily suché listy a alchymista si uvědomil, ţe se travnatým porostem něco pohybuje směrem k chatě.

406

KAPITOLA 64

„Vědma je v cele, v bloku D,“ řekla vraní bohyně. „Tudy.“ Postavila se stranou, aby ji Machiavelli s Billym mohli předejít. Pak otočila hlavu a podívala se jedním ţlutým okem a druhým červeným přes rameno nahoru k věţi. Lehce zvedla své tenké obočí, černé rty stočila do lehkého úsměvu a nasadila černé sluneční brýle. Vraní bohyně si přitáhla černý plášť z peří a vyrazila s klapajícími podpatky za oběma nesmrtelnými. „Co to mělo být?“ zeptal se zmatený de Ayala. „Splatila dluh,“ tiše odpověděla Perenela s očima stále přilepenýma na bohyni, která mizela do podzemí. „Nečekaná a neţádaná pomoc,“ dodala s úsměvem. Vědma sebrala hrot se starodávným symbolem, zahalila si pokrývkou ramena a sešplhala po ţebříku na molo. Zhluboka se nadechla a ucítila zřetelný Machiavelliho hadí odér a vůni papriky, která náleţela jeho společníkovi. Nikdy na ně nezapomene. „Měla byste počkat, až budou hluboko v celách, než zaútočíte,“ řekl de Ayala, který se zhmotnil před ní. Nyní měl na sobě mnohem formálnější uniformu poručíka španělského námořnictva. „Zaútočte, až to budou nejméně čekat. Je vaše aura dost silná?“ „Tak silná, jak jen můţe být, doufám. Proč?“ „Dost silná na to, abyste na ně svrhla celý strop?“ Perenela se opřela o kopí a zadívala se na větrem a slanou vodou zkorodovanou budovu. „Ano, ano, to bych mohla udělat,“ řekla opatrně. Přímořský větřík ji do tváře shrnul pramínky vlasů. Kdyţ je shrnula dozadu, všimla

407

si, ţe jsou více stříbrné neţ černé. „Musím si svou aurickou sílu šetřit, ale určitě bych přišla na pár kouzel, která by podsekla betonové a kovové podpěry…“ Duch si vesele promnul ruce. „Všichni duchové Alkatrazu vám budou nápomocni, madam. Jen řekněte, co máme dělat.“ „Děkuji Juane. Uţ jste toho udělali dost.“ Perenela se vydala za trojicí, pohybovala se potichu ve svých prochozených botách. Zastavila se na rohu budovy a rozhlíţela se. Vraní bohyně a dva muţi někam zmizeli. De Ayala se před ní vznášel ve vzduchu. „A co třeba ten led, co jste použila na sfingu? To byl také úspěch, mohla byste proměnit celou chodbu v ledové království.“ „To uţ by bylo náročnější,“ přiznala vědma, která se obrátila čelem vzad a zamířila zpět k molu přes obchod se suvenýry. Na ústech se jí přitom objevil lišácký úsměv. „Nicméně, myslím, ţe je jedna věc, kterou můţu bez problémů provést a stoprocentně je tím naštvu.“ „A to je?“ zeptal se horlivě duch španělského námořníka. Perenela ukázala dřevěným kopím k molu. „Ukradnu jim loď.“ Juan Manuel byl viditelně zklamaný, coţ vědmu poprvé za poslední dobu pořádně rozesmálo.

408

KAPITOLA 65

Mátově zelené světlo proniklo spárami v dřevěných trámech chatrče. Záře osvětlila celý interiér mohutnými paprsky. Světlo ozářilo obrovské děsivé parohy archóna a na stěnách poskakovaly stíny vlčích hlav. Sofie se s výkřikem probudila. Kolem těla se jí automaticky vytvořilo brnění ze stříbrné aury. Josh otevřel oči a okamţitě nahmátl Klarent. Kamenný meč zahučel a zasyčel, kdyţ prsty sevřely koţenou rukojeť. Ostří zapraskalo a po celé délce se zbarvilo různými zářivými barvami. Kolem Palamédova těla také vyrostlo černé brnění a sundal ze zad svůj zahnutý meč. Pak se postavil před dvojčata. Gilgameš se tiše natáhl a z Palamédova opasku vytáhl perský meč. „Kde je alchymista?“ zeptal se rytíř. „Cítím mátu,“ poznamenala rychle Sofie, kdyţ se zhluboka nadechla. Nocí se nesla alchymistova typická vůně máty. Sofii bilo srdce na poplach, ale i kdyţ věděla, co je venku čeká, nebála se. Uţ jednou starodávného archóna porazili, a to ani ještě neměli k dispozici magii vody. „To zelené světlo je jistě z Nikolasovy aury,“ dodal Josh. „Musí být někde venku.“ „Musíme odsud,“ naléhavě řekl Palamédes. „Jsme tu v pasti.“ Obrátil se a vrhl se proti zdi. Ztrouchnivělé dřevo ihned povolilo a rytíř propadl ven na louku.

409

„Běţte!“ vykřikl Gilgameš, který chytil Sofiinu paţi a snaţil se ji protlačit otvorem ve zdi. „Joshi, rychle!“ Josh se uţ otáčel, aby následoval sestru, ale v tu chvíli se rozletěly dveře chatrče, které aţ vypadly z pantů. Hern sklonil hlavu a zadíval se dovnitř. Pro své rozlehlé parohy nemohl dveřmi projít. Nádherná tvář se usmála a v Joshově hlavě zabzučel jeho hlas: „Tak se znovu potkáváme, chlapče. Přišel jsem si pro svůj meč.“ „To nebude tak snadné,“ procedil Josh mezi zuby. „Ale bude. Tentokrát jsem se připravil.“ Rohatý bůh sáhl dozadu a Josh uviděl, ţe si přinesl luk a šípy. Uslyšel napínat tětivu a přímo před sebou zachytil záblesk letícího šípu, mířícího přímo na něj. Klarent se pohnul, švihl před Joshovým tělem a zůstal naplocho před jeho hrudníkem zhruba ve výšce, kde je srdce. Šíp s kostěným hrotem se bezmocně roztříštil o kamenné ostří, ale s dostatečně velkým nárazem, aby Josh zavrávoral a couvl. Archón nespokojeně zabučel, sáhl po dalším šípu a znovu vystřelil. Kamenný meč v Joshově ruce vesele zazpíval, přetočil se a rozpůlil druhý šíp. Potom do místnosti pronikli kolem svého rohatého pána dva obrovští vlci s lidskými tvářemi. Rozestoupili se a přibliţovali se po obou stranách k Joshovi, který pomalu couval s mečem v ruce, aţ narazil patami do starého traktoru. Dál uţ nemohl. Pevně se postavil, v obou rukách klidně a nehnuté drţel kamenný meč a sledoval blíţící se útočníky. Zároveň i archón si připravoval další šíp. „Nyní vyzkoušíme tvou rychlost, chlapče,“ zahučel bůh. Kdyţ vystřelil šíp, vykřikl nesrozumitelné slovo,

410

které zřejmě mělo být povelem k útoku pro vlky. Oba se s otevřenou tlamou okamţitě vrhli směrem k Joshovi. Ze stínu se vynořil Gilgameš s těţkým klasickým perským mečem, který zasvištěl vzduchem. První z vlků si ani nesmrtelného muţe nevšiml, ale kdyţ se chladná ocel dotkla jeho masa, rozsypal se na prach. Druhý vlk se přiblíţil k Joshovi, meč bezpečně nepřítele zasáhl a i z druhého vlka zbyla jen hromádka prachu. „Gilgameši!“ vykřikl Josh. „Pozor!“ Ale uţ bylo pozdě. Archónův šíp se zabodl nesmrtelnému králi hluboko do hrudi. Gilgameš zavrávoral a sesunul se k zemi. Hern sáhl po dalším šípu, zamířil na krále a znovu vystřelil. Sofie vyjekla a v tom výkřiku se spojoval strach, zármutek i hněv. Vytrhla se saracénskému rytíři a skrz otvor v rozbořené zdi se protáhla zpět. Její stříbrná aura pokryla tělo brněním a Sofie se vrhla na krále, aby ho ochránila před dalším ranou. Šíp ji zasáhl doprostřed zad, ale proti jejímu brnění neměl šanci a rozsypal se na prach. Náraz ovšem rozptýlil její soustředění a aurická ochrana zablikala a pohasla. Sofie leţela na zemi úplně bez ochrany. Archón odloţil luk, jelikoţ mu uţ došla munice, a začal roztrhávat čelní stěnu zemědělského stavení svýma ohromnýma rukama. Při demolici si vesele bučel, hřímal a podupával. Sofie poklekla vedle krále, zvedla jeho hlavu ze země a objala ho. Josh zaujal pozici mezi archónem a sestrou a očima na vrch hlavy čekal na útok. Automaticky rozloţil váhu svého těla do bojového postoje s těţištěm částečně nakloněným na jednu stranu. Meč špičkou nahoru drţel před sebou pevně oběma rukama. Najednou cítil, ţe se

411

jeho tělem rozlévá klid a mír a věděl, ţe to nemá nic společného s mečem, který mu v rukách naopak syčel a bzučel, jako by se nemohl dočkat dalšího útoku. Josh si totiţ uvědomil, ţe nyní uţ nemá na výběr, nezbývala ţádná další rozhodnutí. Jediné, co nyní mohl udělat, bylo chránit svou sestru před archónem. Bude s ním bojovat, a je připraven i zemřít. Gilgamešovy rty se pohnuly a Sofie se musela hodně naklonit, aby ho slyšela. „Vodu,“ zašeptal. Ucítila jeho teplý dech na tváři. „Ale já ţádnou nemám,“ zavzlykala. Věděla, ţe by měla něco udělat, ale nemohla přemýšlet ani se soustředit. Viděla starého muţe ve svém náručí, z jehoţ hrudi vystupoval černý šíp. Chtěla mu pomoci, jen vůbec nevěděla jak. Královy rty se stočily v bolestivý úsměv. „Ne na pití,“ zaskřehotal. „Pouţijte vodu, jako nejmocnější zbraň.“ Neţ stačila cokoliv odpovědět, archón rozboural celou přední stěnu chaty. Obrátila se a skrz díru ve zdi viděla, co se děje venku. Nikolas Flamel bojoval s Johnem Dee. Zelená aura zářila kolem alchymisty, zatímco čaroděje obklopoval sírově ţlutý dým jeho aury. Dee pouţil k útoku dlouhý naţloutlý bič energie a alchymista se ho snaţil odráţet pevným kopím zeleného světla. Palamédes byl obklíčen zbytky pekelné vlčí druţiny, jejíţ největší zástupci se na něj vrhali a hrozivě cvakali zuby. Vypadalo to, ţe jiţ dlouho nevydrţí a ţe ho početní převaha převálcuje navzdory dlouhému meči, který se ani na chvíli nezastavil. „Joshi,“ ozvala se Sofie klidným hlasem. „Král nám radí, abychom pouţili sílu vody.“

412

„Vodu?“ Josh se podíval dolů na zem. „Ale já nevím jak…“ „Vzpomeň si, co jsem ti říkala o instinktech?“ natáhla pravou ruku a Josh ji chytil svou levou. Hern dokončil zkázu vchodové strany stavení a odepjal si z opasku hrozivý kamenný kyj. „Nemůţeš ubránit sebe i tu dívku,“ zahuhlal. „Ale já potřebuji ochránit jen ji,“ zašeptal Josh. Hern vykročil dopředu… a pak se pod ním rozestoupila země. Na kámen vysušená země se najednou proměnila v hustou baţinu, která pohltila archónovy kotníky. Ze země probublávala voda, která vytvářela bláto a bahno. Z malé praskliny vytryskl gejzír a následně celá část země okolo zapraskala a rozmočila se v bahenní lázeň. Archón zavrávoral a z ruky mu vypadl kyj. Mokřina pohltila i další kusy země a postupovala hlouběji, aţ starodávné stvoření klesalo do močálu nejprve po kolena, pak po boky. Nevydal ani hlásku, oválné jantarové oči upřel na dvojčata a pohled ţhnul nenávistí. Rohatý bůh ponořil ruce do bahna a snaţil se vzepřít. „Chyba,“ zašeptal Josh. Země se okolo archónových rukou se začala plnit vodou. „Potřebujeme ještě více vody,“ zašeptala Sofie. Josh cítil samotnou vodu, která si hledá cestu suchou zemí, zaţíval nepoznanou sílu, která se drala na povrch. Tlak, který hnal vodu nahoru, byl nesmírný, odstraňoval kameny i kořeny a hledal cestičku pro jeden z nejmocnějších ţivlů. Archón zavyl a zabučel, kdyţ se po hrudník propadal do bahna. Jeho ohromná váha ho stahovala stále níţ. Rukama máchal a rozstřikoval bláto všude kolem, snaţil

413

se ze všech sil zachytit něčeho pevného, ale nebylo mu to nic platné. Za rohatým bohem se objevila velká bublina, ze které se na povrch prodraly kameny. Pak najednou začalo sršet do vzduchu hnědé bahno, které padalo dolů na archóna. Po chvíli byl celý pokrytý špínou a zmlácený kořeny a kameny. Kolem něj se vytvořila kruhová prohlubeň, do které archón klesal za neustálého bahnitého deště. Nakonec byly vidět jen konečky paroţí. Sofie vytrhla ruku z bratrova sevření a roztáhla prsty ve stříbrné rukavici. Přes kruhovou baţinu poslala silný bílý plamen, který ţárem okamţitě vysušil veškerou vodu široko daleko. Země se pekla a ztvrdla do neproniknutelné vrstvy. „Dokázali jsme to,“ zasmál se Josh. „Dokázali! Cítil jsem tu nekonečnou sílu, která proudila v mých ţilách. Magii vody,“ udiveně popisoval Josh. „Joshi, rychle běţ, venku potřebují pomoct,“ nakázala Sofie, jejíţ pohasínající aura jí vysála veškerou barvu z tváří. „A co ty?“ „Udělej, co říkám,“ vyhrkla s očima stále stříbrnýma. „Nemáš mi co rozkazovat,“ ušklíbl se Josh. „Ale mám,“ usmála se přátelsky Sofie a zmáčkla bratrovy ruku. „Nezapomínej, ţe jsem starší.“ Josh se usmál a vyrazil ven do polí. Mával Klarentem před sebou a mířil přímo k Palamédovi. Část z něj chtěla nejprve pomoci alchymistovi, ale něco hluboko uvnitř mu říkalo, ţe by měl nejdříve pomoci saracénskému rytíři a pak ve dvou zaútočit na Johna Dee. Gilgameš silněji sevřel Sofiinu ruku. „Teď uţ musíš jít,“ zašeptal tiše. „Musíte odsud zmizet.“ „Já vás neopustím, jste zraněný.“

414

„Ale děvenko, ty mě nikdy neopustíš,“ řekl král, „vţdy zůstaneš se mnou v mých vzpomínkách.“ Pak náhle chytil šíp, který vystupoval z jeho hrudi, vytáhl ho a zahodil. „Tohle mě sice trochu zpomalí, ale k mému zabití bude potřeba něco daleko horšího. Nyní běţte. Vaše aury, alchymistova a čarodějova přilákají veškeré zlo široko daleko a pravděpodobně i samotné pány z temnot.“ Jeho oči se stočily k zelenému a ţlutému světlu, kterým zářily zbraně alchymistovy a Johna Dee. „Navíc to světlo je jistě vidět na míle daleko.“ Král sevřel Sofiinu ruku. „Pamatuj, jestli se ještě někdy potkáme, moţná si tě nebudu pamatovat.“ Vytáhl zpod košile svazek nesourodých zápisků, vytrhl první stránku a vtiskl ji do dívčiny dlaně. „A kdybych si tě nepamatoval, pak mi dej tohle. Připomene mi to dívku, která plakala kvůli ztracenému králi. Teď běţ! Musíte k bráně!“ „Ale já nevím, kde je,“ řekla Sofie. „Alchymista ví…“ Král se obrátil na Flamela a Sofie následovala jeho pohled. V tu chvíli alchymistova aura pohasla a jeho tělo se sklátilo k zemi. Dee vítězoslavně vykřikl a zapráskal ţlutým bičem nad hlavou.

415

KAPITOLA 66

Josh koutkem oka zahlédl pohasnout alchymistovu auru, rychle se obrátil, ale jiţ viděl jen starého muţe padat k zemi. Okamţitě věděl, ţe je od něj příliš daleko, aby se k němu dostal včas. Otočil se kolem dokola, přičemţ mečem rozpůlil prašivého vlka, který se ihned proměnil v prach. Pak se roztočil na patě jako vrhač disků a vší silou vymrštil Klarent směrem k čarodějovi. Kamenné ostří zavřískalo jako nespokojená kočka, kdyţ letěl vzduchem, a ostří zářilo červenočernými jiskřičkami. Čaroděj si všiml letící zbraně na poslední chvíli. Bič v jeho ruce se stal zářící kruhovou clonou, kterou uprostřed zasáhl Klarent. Následoval výbuch černých a ţlutých jisker, který svou silou poslal čaroděje k zemi. Čarodějova aura zapraskala, aţ pohasla, a Angličan zůstal leţet. Vlk s dětskou tváří skočil na Joshe s otevřenou tlamou a Josh zasyčel bolestí, kdyţ se do jeho paţe zaryly vlčí drápy. Vlk se ale najednou proměnil v prach. Sofie oklepávala černé saze z kovového perského meče, který ji dal Gilgameš. „Nasedni do auta, musíme odsud okamţitě zmizet.“ Josh zaváhal, jestli nejdřív doběhnout pro Klarent, nebo nasednout do auta. Nad hlavami zašustila křídla, z nebe se sneslo téměř dvoumetrové stvoření podobné obří kryse a s roztaţenými pařáty zamířilo k Sofii. Jeho vítězoslavné zasyčení se ale rychle proměnilo v zabručení, kdyţ se do něj zarylo ostří Sofiina meče. Tvor se okamţitě rozsypal

416

jako písek na zem. „Dělej, Joshi!“ rozkázala Sofie a plivala z úst zbytky mastného prachu, který se na ni snesl. Josh se rozeběhl k autu. Nocí se začaly rozléhat prapodivné zvuky: vytí, ječení, vřískání, štěkání, zvuk kopyt naráţejících do suché půdy, a vše se stupňovalo a přibliţovalo. Palamédes naštěstí nechal klíčky v zapalování. Josh hladce vklouzl za volant, nadechl se a nastartoval. Podařilo se rozjet na první pokus a přimáčkl plyn na podlahu. Pod předními koly zmizeli dva vlci, další vyskočil na kapotu, ale Josh trhnul volantem a zvíře sklouzlo dolů. Po sobě zanechalo jen hluboké rýhy v laku. Josh ještě přejel černého vlka, který se plíţil k Sofii, a prudce zabrzdil. „Volala jste taxi?“ Ale Sofie překvapivě nenasedla. Místo toho vyhrkla: „Nejdřív Palamédes.“ Běţela vedle auta, odráţela vlky a vyklízela cestu kovovým ostřím perského meče, aţ konečně dorazili k saracénskému rytíři, který stál po kotníky v černé mazlavé hmotě. „Nastupte, rychle!“ zakřičel Josh. Palamédes otevřel dveře a strčil do nich první Sofii, pak skočil dozadu do taxíku. Josh se prudce rozjel, aţ se kola protočila. Zastavil u Nikolase, který leţel na zemi a nejevil známky ţivota. Sofie se vyklonila z auta, chytila ho za ramena a snaţila se ho vtáhnout dovnitř, ale marně. Byl na ni příliš těţký. Palamédes pak pomohl, i ve vyčerpaném stavu mu stačila jedna ruka, aby sebral alchymistu ze země a dostal ho do auta. Sofie bouchla rukou do skleněné přepáţky a vyjekla: „Joshi, jeď!“ „Musím najít Klarent.“

417

„Podívej se dozadu!“ vykřikla Sofie. V zrcátku Josh uviděl, ţe za nimi se louka hemţila rozličnými příšerami a netvory. Někteří vypadali jako součást pekelné druţiny vlků, ale byli černí s krvelačnými, téměř opičími tvářemi a dosahovali dvakrát větší velikosti. Vedle nich se blíţily obrovské černé kočky se ţhnoucíma rudýma očima. „Co jsou tihle zač?“ vykřikl Josh. „Jsou to různí tvorové, kteří se stali částí pekelných jezdců ze všech koutů země,“ vysvětlil unavený Palamédes. Josh se podíval do vysoké trávy, kde zhruba musel leţet Klarent a rozhodl se. Byla by to jen chvilka… ale ohrozil by tím všechny ostatní. Kdyţ pak sešlápl plyn na podlahu, uvědomil si, ţe se změnil. Starý Josh Newman by klidně povýšil své zájmy a potřeby nad ostatní a šel by pro meč, ale nyní tu byl nový Josh. Moţná to mělo něco společného s magií, do které dnes pronikl, ale upřímně o tom dost pochyboval. Zkušenosti a záţitky posledních dní ho změnily, naučil se rozeznávat, co je opravdu důleţité. Sofie se vyklonila z okna a sebrala veškerou sílu, o které ani nevěděla, ţe ji ještě má, a zatlačila prstem na symbol na svém zápěstí. Vyšlehly plameny do výše téměř dvou metrů a vzduchem zavoněla ostrá vůně vanilky. Zástup zvířat a příšer se před ohněm zastavil. „Co mám teď dělat?“ zařval Josh. „Kam jet?“ Před nimi se ve světle reflektorů objevila dřevěná branka. Josh nezpomalil, skrčil ramena a projel přímo zavřeným vjezdem. Dřevo lehce polevilo a rozlámalo se na třísky. Jedna laťka se zhoupla zpět a prorazila přední sklo.

418

Palamédes chytil alchymistu a ne příliš citlivě ho profackoval. Flamel otevřel namáhavě oči a pohnul rty, ale nevydal ani hlásku. „Kam máme jet?“ poţadoval neústupně rytíř. „Stonehenge,“ zamumlal Nikolas. „Ano, to víme, kam ale přesně?“ „Přímo ke kruhu,“ zašeptal alchymista s hlavou bezvládně klimbající ze strany na stranu. Sofie si všimla, ţe na místech, kde ho zasáhl čarodějův bič, zely v oblečení hluboké a dlouhé díry. Kůţe pod nimi byla spálená a plná puchýřů. Soustředila zbytky své aury do ukazováčku a přiloţila ho k nejhorším ranám, aby je vyhojila. „Kde je Gilgameš?“ zeptal se Palamédes. „Byl zraněn. Řekl mi, abych ho tam nechala. Přinutil mě, aby ho tam nechala.“ Vysvětlovala lítostivě Sofie. „Nechtěla jsem.“ Saracénský rytíř se ale mile usmál. „Neboj se, jen nemoţné ho zabít,“ uklidňoval ji. „Kudy mám jet?“ zavolal znovu Josh z předního sedadla. „Budu tě navigovat,“ řekl Palamédes a naklonil se dopředu. „Tady doleva. Musíme po malých silničkách, tam bude volný průjezd…“ Silnice za nimi se najednou rozsvítila modrobílým světlem. Zablikala přední světla a zahoukala siréna. „Policie,“ pronesl Josh, aniţ to bylo nutné. „Nezastavuj,“ přikázal rytíř. „Nezastavuj, ať se děje cokoliv.“ Zadíval se z okna na policejní auta a zeptal se Sofie. „Je něco, co bys s nimi mohla udělat?“

419

Sofie zavrtěla hlavou. „Uţ nemám ţádnou sílu.“ Zvedla ruku, která se jí mohutně roztřásla, a z konečků prstů vycházel slabý prouţek dýmu. „Dohánějí nás tři policejní auta,“ zahulákal skoro panicky Josh. „Musíš něco udělat!“ „Ty musíš něco udělat,“ řekl Palamédes. „Sofii uţ nezbývá ţádná síla. Je to na tobě, Joshi.“ „Ale já řídím,“ ohradil se Josh. „Přemýšlej,“ vyhrkl saracénský rytíř. „Na co bych měl myslet?“ zeptal se zoufale Josh. „Mysli na déšť,“ zamumlala Sofie. Josh drţel pedál plynu na podlaze a taxík se řítil úzkou venkovskou silnicí. Tachometr ukazoval téměř 140 kilometrů v hodině. Déšť. Dobře, léta ţili v Chicagu, New Yorku, Seatlu i San Francisku. Věděl o dešti, co jen mohl. Představil si vodu, která padá z nebe, těţké velké kapky, prudký liják, mlhou doplněný letní deštík, mrznoucí mrholení v zimě. „Nic se neděje,“ zvolal. Pak najednou, prudký přívalový déšť zmáčel silnici za nimi, pršelo z mraku, který tam ještě před chvílí nebyl. Policejní auto, které se k nim nejvíce přiblíţilo, zasáhla vlna prudkého deště a auto se stočilo ke straně a vystupovalo bokem do silnice. Druhé policejní auto narazilo do jeho dveří a bouchla mu pneumatika. Třetí vůz narazil do druhého a trojice aut se klouzala po vozovce, aţ ji celou zablokovala. Houkající sirény pomalu umlkávaly, to jak voda prosákla dovnitř zařízení. „Pěkně provedené,“ pochválil Palamédes. „A kam teď?“ Rytíř ukázal. „Tam.“

420

Josh sklonil hlavu, aby se podíval doleva. Starodávná památka Stonehenge byla menší, neţ si představoval, a silnice vedla aţ překvapivě blízko ke kamennému kruhu. „Tady zastav. Vystoupíme a poběţíme,“ rozhodl Palamédes. „Zastavit, ale kde?“ zeptal se Josh a rozhlíţel se okolo. „Přímo tady!“ Josh šlápl prudce na brzdu a auto se okamţitě zastavilo. Palamédes vyskočil z vozidla a nedůstojně si hodil alchymistu přes rameno. „Za mnou,“ zavelel rytíř. Jeho meč rozmetal kovový výplet plotu na cáry. Josh sebral perský meč a podepřel sestru, která se snaţila zůstat při vědomí. Drţel ji celou dobu, kdy uháněli po trávě ke kruhu stojících kamenů. „A ať se děje cokoliv, hlavně se nedívejte zpátky,“ radil saracénský rytíř. Sofie a Josh se samozřejmě ihned za sebe podívali.

421

KAPITOLA 67

„Vy ji znáte?“ ucedil nedůvěřivě Billy s hlavou skloněnou a jen skrz koutky úst. Díval se na záda ţeny, kterou následovali řadou kamenných chodeb s kovovými mříţemi. Machiavelli přikývl. „Občas se někde potkáme,“ řekl tiše. „Je to vraní bohyně, patří ke stvořením druhé generace.“ Ţena otočila hlavu kolem dokola jako sova a podívala se na oba muţe. Oči měla schované za neproniknutelnými slunečními brýlemi. „A také velice dobře slyším, pánové.“ Billy se nesměle usmál. Rychle ţenu dohnal a kráčel vedle bohyně v plášti z černého peří. Natáhl ruku. „Já jsem William Bonney, madam. Ale většina lidí mi říká Billy.“ Vraní bohyně se podívala na nataţenou ruku a zasmála se, aţ z úst vylezly dlouhé bílé špičáky, které se leskly proti černým rtům. „Nedotýkej se mě, koušu.“ Billyho to ani za mák neznepokojilo. „Nejsem nesmrtelný tak dlouho, jen něco přes sto dvacet šest let, a zatím jsem vlastně nepotkal mnoho starobylých bytostí první ani druhé generace. A rozhodně ne nikoho jako jste vy…“ „Williame,“ upozornil tiše Machiavelli, „myslím, ţe bys opravdu měl přestat obtěţovat vraní bohyni.“ „Já ji přece neobtěţuji, jen se ptám…“

422

„Jsi sice nesmrtelný, Williame, ale ne nezranitelný,“ usmál se Ital. „Moriganu uctívali Keltové jako bohyni smrti. To by ti mělo napovědět, jaká je.“ Najednou se zarazil a zastavil. „Co to bylo?“ Billy the Kid sáhl pod kabát a vytáhl téměř čtyřiceticentimetrový nůţ. Proměnil se i výraz jeho tváře, která soustředěním jako by zhrubla. „Co?“ Machiavelli zvedl ruku, aby mladého Američana umlčel. Naklonil hlavu na stranu a zaposlouchal se. „Zní to jako…“ „…jako lodní motor!“ Billy se otočil na podpatku a rozběhl se zpět, odkud přišli. Machiavelli se podezřívavě podíval na vraní bohyni, a po chvíli jiţ pospíchal chodbou za Billym. V ten okamţik se z druhé strany na rohu chodby objevila sfinga. Uviděla vraní bohyni a zastavila se v dostatečné vzdálenosti. Obě ţeny se navzájem zdvořile uklonily. Jejich rodokmen byl na mnoha místech sloţitě propletený a spojený nejrůznějšími příbuzenskými svazky. „Měla jsem dojem, ţe něco slyším,“ řekla sfinga. „To oni měli také,“ usmála se nelítostně a krutě vraní bohyně. Nikolas se nikdy řídit neučil, ale Perenela nakonec zhruba před deseti lety podlehla moderní době a začala chodit do autoškoly. Po šesti týdnech tenkrát napoprvé sloţila zkoušky. I kdyţ si auto nepořídili, vědma nikdy nic ze školy nezapomněla. Sice jí chvíli trvalo, neţ přišla na to, jak funguje malý jasně ţlutý motorový člun, ale pak otočila klíčkem v zapalování a zatlačila na plynovou páku. Motor okamţitě zčeřil vodu bílou pěnou. Otočila kormidlem, přidala plyn a člun se odlepil od břehů

423

Alkatrazu s bílým pěnovým vé, které za sebou zanechával ve vodě. Nad přídí se ze stříkajících kapek vody vynořila tvář de Ayaly. „Myslel jsem, že budete bojovat.“ „Boj je aţ poslední moţnost,“ snaţila se Perenela překřičet řev motoru a vítr. „Kdyby se ke mně připojily Scathach s Johankou, pak bych moţná šla proti sfinze a dvěma dalším nesmrtelným. Ale ne sama.“ „A co spící pavouci bohyně?“ „Areop-Enap se o sebe dokáţe postarat sama,“ řekla Perenela. „To oni by měli zmizet z ostrova dříve, neţ se probudí. Bude hladová, a ta stará pavoučice dokáţe mít neukojitelnou chuť k jídlu.“ Slyšela za sebou slabý výkřik, který ji donutil podívat se zpět. Machiavelli se svým společníkem se právě vrátili k molu. Ital stál klidně a důstojně, zatímco mladík zuřivě máchal rukama a sluneční paprsky se odráţely od noţe, který měl v ruce. „A co oni, to nepoužijí své cáry?“ zeptal se duch. „Cáry a kouzla moc nepomohou proti proudu vody,“ usmála se vědma. „Nyní se obávám, madam, že vás musím opustit. Musím se vrátit na ostrov.“ Tvář ducha Juana Manuela de Ayaly se začínala rozpouštět v kapkách vody. „Děkuji, Juane, děkuji za všechno, co jste pro mě udělal,“ poděkovala upřímně Perenela španělsky. „Jsem vaším dluţníkem.“ „Vrátíte se někdy?“ Perenela se podívala k vězení na Alkatrazu přes rameno. Kdyţ nyní věděla, ţe pod povrchem skrývá armádu příšer, skoro ji připadl celý ostrov jako jeden velký spící netvor. „Vrátím.“ Někdo s tímto spícím

424

nebezpečím bude muset něco udělat, dřív neţ se příšery v celách probudí a vrhnou na nic netušící město. „Vrátím se a bude to brzy,“ slíbila Perenela. „Budu čekat,“ odpověděl námořník a zmizel. Perenela zamířila lodí k dokům a trochu zpomalila. Konečně byla volná a tvář jí projasnil spokojený úsměv. Niccolo Machiavelli se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Zlost a vztek zamlţil jeho úsudek a právě nyní potřeboval chladnou hlavu. Podcenil vědmu a doplatil na to. Bylo to neodpustitelné. Poslali ho na Alkatraz, aby se jí zbavil, a on selhal. Jeho pán ani čarodějův rozhodně nebudou potěšeni, ačkoliv anglický čaroděj sám z toho zřejmě bude mít škodolibou radost. I kdyţ se vědmy Machiavelli obával, opravdu se s ní chtěl utkat a poměřit síly. Nikdy jí neodpustil poráţku, kterou utrpěl u sopky Etny. Strávil pak celá staletí sběrem kouzel, zaříkávání a triků, které by proti ní mohl pouţít ve vhodnou chvíli. Čekal dlouho na svou pomstu a touţil po ní jako po ničem jiném. A nakonec ho opět dostala. Ne kouzly nebo svou silou, ale svou prohnaností a lstivostí… a to byla vţdycky jeho parketa. „Zastavte ji,“ vykřikl Billy. „Udělejte něco přece!“ „Byl byste tak laskav a zmlkl?“ vyhrkl Ital a vytáhl mobil. „Musím to nahlásit a opravdu se na to netěším. Nikdy není dobré být poslem špatných zpráv.“ A pak se z vln v dálce přímo před vzdalujícím se člunem vynořil mořský stařec. Malé plavidlo objala jeho mohutná chapadla a loď se okamţitě drkotavě zastavila. Perenela zmizela, jelikoţ při prudkém zastavení ztratila rovnováhu a upadla.

425

Machiavelli vrátil mobil zpět do kapsy a doufal, ţe přece jen bude mít i nějaké dobré zprávy. Nereův hlas bublal nad mořskými vlnami a slova lehoučce plavala nad vodní hladinou. „Věděl jsem, ţe se ještě setkáme, vědmo.“ Machiavelli s Billym sledovali mořského starce se svíjejícími chapadly chobotnice, který se vyhoupl na člun a dřepl si na přídi. Dřevo praskalo, malé přední sklo se roztříštilo a obrovská váha vpředu zvedla záď do výšky i s naprázdno točícím se motorem. Machiavelli si zastínil rukou oči proti slunci a viděl Perenelu, jak se postavila na nohy. V obou rukách drţela něco jako dlouhý dřevěný hrot kopí. V záři slunce vypadala zbraň jako zlatá a jako by z ní vycházel bílý kouř. Vědma zaútočila hrotem na mořského starce a bodla ho jednou, dvakrát, třikrát do chapadel, aţ nakonec vrazila hrot do Nereovy hrudi. Mořský stařec zavrávoral, couvl a s mohutným šplouchnutím spadl z přídě zpět do vody. Gejzír vystříkl vysoko, voda hlasitě vřela, ale starobylá bytost nadobro zmizela hluboko ve vlnách zálivu. Člun se opět narovnal, záď se usadila na vodě a motor zabral a rozjel se směrem k pevnině. Tři ohromná chapadla se od loďky odlepila a bezvládně odpadla do moře. Celé setkání netrvalo ani minutu. Machiavelli si povzdychl a znovu nahmatal mobil. Tak přece ţádné dobré zprávy. Mohl vůbec tento den být ještě horší? Nad hlavami jim přelétl stín a Ital vzhlédl. Spatřil obrovský obrys vraní bohyně, která letěla kolem. Prudce stoupala a její dlouhý plášť z černého peří vypadal jako ohromná křídla. Bohyně lehce přelétla aţ ke člunu, kde hladce přistála na palubě. Ital se začal smát. Samozřejmě, ještě je tu vraní bohyně. Jednoduše shodí vědmu do vln a o zbytek se postarají

426

mořské nymfy. Úsměv mu ale pomalu mrzl ve tváři. Obě ţeny, bytost druhé generace i nesmrtelná, se objaly. Ve chvíli, kdy se obě otočily, aby zamávaly na rozloučenou, byla ovšem jeho tvář opět neproniknutelná maska jako obvykle. „Myslel jsem, ţe vraní bohyně je na naší straně,“ hořekoval Billy. „Vypadá to, ţe dnes jiţ nemůţete věřit vůbec nikomu,“ poznamenal Niccolo Machiavelli a pomalu odcházel z mola.

427

KAPITOLA 68

Pekelná druţina starobylého archóna se řítila salisburskou plání. Stvoření, která Sofìe s Joshem před chvílí jen těţko rozeznávali, se přiblíţila. Někteří vypadali jako velcí černí psi, jiní jako šediví vlci, velké kočky s rudýma očima, ohromní medvědi, divočáci se zahnutými zuby, kozy, jeleni, koně. Další, kteří se k nim připojili, měli podobu lidí z kamene, tvorové s kůţí z kůry stromů, listy místo vlasů a s končetinami z větví, ti všichni se za nimi hnali jako o závod. Dvojčata dokonce poznala další duchy v kápích, viděli holohlavé kříţence upírů a vlkodlaků s řetězy a rytíře v rezavé a poničené zbroji. Po pláni se přibliţovali i tetovaní válečníci v koţešinách, římští vojáci, kteří pokulhávali za irskými rusovlasými upíry. A mezi těmi všemi běţeli i obyčejně vyhlíţející lidé s meči, noţi i kopími, coţ však děsilo Joshe ze všeho nejvíc. Dvojčata se zahleděla dopředu, kde v šeru nejasně vystupoval kamenný kruh Stonehenge, a najednou si uvědomila, ţe se tam nemohou dostat včas. „Zastavíme se a budeme bojovat,“ zafuněl Josh, kdyţ nahlas rozebíral jejich situaci a velmi omezené moţnosti. „Zbylo mi ještě trochu síly… moţná bych mohl znovu pouţít déšť.“ Kruté a nelítostné zavytí se najednou ozvalo po pláni. Joshovy naděje pohasly, kdyţ si všiml pohybu vpravo – další skupina nepřátel se je snaţila odříznout od jejich cíle. „Další potíţe,“ prohlásil.

428

„Právě naopak.“ Palamédes se usmál. „Podívej se znovu.“ Pak Josh rozeznal postavu, která vedla celou druţinu. „Shakespeare!“ Bard k nim vedl Gabrielovu druţinu ze strany. Oddaní a poslušní bojovníci se střetli s různorodou armádou, která se hnala po pláni, a zastavili jejich postup. Zaleskly se kovové hroty kopí a meče a nad trávou se rychle vznesl prach. William Shakespeare rychle dohnal Palaméda. Na sobě měl moderní policejní uniformu a helmu s hledím. „Zdravím tě, příteli,“ řekl. „Neříkal jsem, ţe nemáš čekat déle neţ do západu slunce?“ opáčil přátelsky saracénský rytíř. „Kdo si počká, ten se dočká,“ poznamenal Shakespeare. „A ty víš, ţe jsem tě nikdy moc neposlouchal,“ dodal básník se stydlivým úsměvem. „Kromě toho domyslel jsem si, ţe kdyţ jsou silnice zablokované, najdete si do večera nějaký úkryt.“ Palamédes shodil alchymistu na zem a snaţil se ho probrat z bezvědomí. Lehce ho fackoval po tvářích. „Vzbuďte se, Flamele. Vstávat. Nevíme, k jakému kameni jít.“ Nikolasovy bledé oči se otevřely. „K oltářnímu středovému kameni,“ zašeptal přerývaně. Z temnoty vystoupil Gabriel. Byl umouněný a špinavý od prachu po celé kůţi, ţe se mu i chlupy slepily k sobě. „Je jich příliš mnoho, a kaţdou minutou přibývají další,“ ukázal. „Neudrţíme je.“ Josh ukázal ke kruhu z kamenů. „Stáhněte všechny ke Stonehenge,“ rozkázal Josh, který pocítil stejný klid a mír jako předtím v chatrči. Opět nezbývalo nic jiného. Znovu bylo jedinou moţností, jak přeţít, bojovat. Bude

429

ochraňovat svou sestru aţ do konce. Přitiskl ruku na hruď, kde pod oblečením stále nosil dvě poslední stránky Kodexu. Moţná nadešel čas, kdy je zničit, i kdyţ si nebyl jistý jak. Napadlo ho, ţe by je mohl sníst. „Všichni zpátky,“ zakřičel. „Tam podnikneme poslední pokus a zaútočíme.“

430

KAPITOLA 69

„To snad ani nebude nutné,“ vyhrkl Shakespeare. „Pekelná smečka a všichni ti ostatní jsou tady jen kvůli tobě a Sofii, přilákala je vůně vašich aur a velká odměna, kterou Dee vypsal na vaše hlavy. My je ani za mák nezajímáme. Proto stačí, kdyţ vás odsud dostaneme. Palaméde, Gabrieli,“ zavolal básník. „Získejte nám nějaký čas.“ Saracénský rytíř přikývl. Promáčklé brnění se vyspravilo a utvořilo znovu hladkou černou ochranu jeho těla. Rytíř sebral obrovský dlouhý meč a vrhl se do boje s vlky a černými kočkami. Gabriel zamířil za ním se zbytkem své psí druţiny. Shakespeare podepřel alchymistu a Josh drţel Sofii. Všichni čtyři se vydali mezi dvěma vysokými pískovcovými kameny do středu kamenného kruhu. Ve chvíli, kdy Josh vstoupil do kruhu, ucítil starodávnou sílu, která mu připomněla příval pocitů, jako kdyţ drţel v rukách Klarent. Slyšel hlasy někde na prahu vědomí. Rozhlédl se okolo, ale bylo dost těţké odhadnout tvary a polohu kamenů ve tmě noci. „Jak staré je tohle místo?“ zeptal se. „Nejstarší část zřejmě pět tisíc let, ale můţe být i starší,“ odpověděl Shakespeare, který najednou narazil na kámen, který mu leţel v cestě. „A tady je oltářní kámen,“ řekl alchymistovi. Nikolas Flamel klesl na kámen a těţce dýchal s jednou rukou přitisknutou na hrudi. „Natočte mě,“ zasípal. „Kterým směrem je sever?“

431

Shakespeare s Joshem se automaticky podívali na nebe, aby se zorientovali podle polárky. Ohromná černá kočka s otevřenou tlamou najednou pronikla do kruhu a svými tlapami se sápala na alchymistu. Flamel zvedl ruce před obličej a ostré drápy mu pořezaly dlaně. Shakespeare ale rychle vyndal policejní obušek a praštil jím do zvířete. Kočka se rozplácla o nejbliţší kámen a rozpadla se na prach. „Stejně jako kov i tyto starodávné kameny jsou pro ně jedovaté,“ vysvětlil rychle. „Nemohou se jich dotknout, proto nás zde také nepřeválcovali. Alchymisto, jestli máte něco v plánu, pak to musíte udělat rychle,“ poznamenal. „Sever je tam.“ „Najděte třetí celý triliton vlevo,“ zašeptal Flamel. „Třetí co?“ zeptal se zmatený Josh. „Triliton je soustava tří kamenů, dva stojící a třetí přes ně poloţený,“ vysvětlil básník. „Slovo pochází z řečtiny a popisuje trojici kamenů.“ „To jsem věděl… myslím,“ zašeptal Josh a začal počítat. „Tady je to,“ řekl. „A co teď?“ „Pomozte mi,“ poprosil Nikolas. Shakespeare podepřel alchymistu, kterého napůl odnesl ke trojici kamenů. Nikolas se snaţil dostat co nejblíţe do úzké průrvy mezi dvěma stojícími kameny, na kaţdý z nich poloţil ruku, jak nejvýše dosáhl, a doširoka roztáhl nohy. Jeho postava nyní vypadala jako velké X uvnitř kamenné soustavy. Nočním vzduchem se pak začala linout slabá vůně máty. V tu chvíli se k alchymistovi blíţil velký medvěd, který svými pařáty mířil k alchymistově hlavě. Naštěstí útok

432

ohromného stvoření včas zastavil saracénský rytíř, který předhodil medvěda Gabrielově smečce. Během pár vteřin se na něj vrhli psi a medvěd se rozsypal na prach. Z druhé strany se blíţila trojice vlků. Jednoho zlikvidoval mečem Josh a Gabriel sám se postaral o druhého. Josh švihl po třetím, ale vlk uhnul, přitom ovšem zavadil o jeden z vysokých kamenů, coţ byl jeho konec a rozsypal se jako hromádka popela. Josh si najednou uvědomil, ţe v Gabrielově smečce zbylo jen pár obránců naţivu, a všichni se pomalu stahovali směrem ke kruhu stojících kamenů. Bezhlavý jezdec na kostře koně přijel ke kruhu, kopyty zachytil jednoho ze psů a hodil ho směrem k nejbliţšímu kameni. Pes okamţitě zmizel a zbyl po něm jen prachový obrys ve vzduchu. „Alchymisto,“ varoval Shakespeare, „udělejte něco hned!“ Nikolas se ale sesul k zemi. „Já nemůţu.“ „Jste si jistý, ţe je to ta správná brána?“ zeptal se Josh. „Jsem si jistý, ale nemám uţ ţádnou sílu.“ Podíval se na dvojčata, a Josh měl na chvíli pocit, ţe vidí něco zvláštního v jeho očích. „Sofie, Joshi, musíte ji otevřít vy dva.“ „Dívka je naprosto vyčerpaná,“ řekl básník. „Pouţijeteli její sílu, aura ji spálí na popel.“ Nikolas se natáhl, chytil Joshe za ruku a přitáhl ho blíţ. „Pak to musíš udělat sám.“ „Já? Ale já…“ „Jsi tady jediný, kdo to ještě můţe otevřít.“ „A co kdyţ se mi to nepodaří?“ zeptal se Josh. Měl prapodivný pocit, ţe přesně tohle alchymista od začátku plánoval. Flamel určitě nikdy neměl sílu bránu aktivovat.

433

„Musí,“ alchymista ukázal na stvoření, která kolem nich krouţila jako hladoví supi. Pak se obrátil k nebi, kde se noční oblohou blíţila bílá světla. „Policejní helikoptéry,“ řekl. „Budou tu za pár minut.“ Josh podal Flamelovi otlučený a trochu uhnutý perský meč a zeptal se: „Co mám dělat?“ „Postav se mezi ty dva stojící kameny s nohama a rukama roztaţenýma a představ si, ţe tvá aura jimi prostupuje. To by mělo stačit na otevření brány.“ „A snaţ se to udělat rychle, nemáme moc času,“ řekl Shakespeare. Zbylo jiţ jen necelých deset psů z Gabrielovy smečky a Palaméda nyní odřízla skupina mumií, kteří se na něj vrhli s dýkami z pazourků. Škrábali jeho brnění, aţ z něj šlehaly jiskry. Ostatní vlci a kočky se zatím plíţili kolem kamenného kruhu, ale byla jen otázka času, kdy proniknout dovnitř. „Musím Joshovi pomoct,“ zašeptala Sofie. „Ne,“ řekl Shakespeare. „Je to příliš nebezpečné.“ Joshova aura začala zářit, kdyţ se vmáčkl mezi kameny. Z jeho těla vycházel zlatý dým. Natáhl ruce do výšky a poloţil dlaně na hladký pískovec. Vůně pomerančů zesílila a nesla se nočním vzduchem. Vůně přiváděla stvoření vně kruhu téměř k šílenství. Znásobila své úsilí, aby se dostala k dvojčatům. Shakespeare a Gabriel se postavili po stranách trilitonu a zoufale se snaţili odvracet jakýkoliv útok. Josh roztáhl nohy, aby se kaţdá dotýkala dole jednoho kamene a opět v tu chvíli uslyšel stejné hlasy, jako kdyţ poprvé vkročil do kruhu. Najednou si uvědomil, proč mu znějí tak povědomě. Všechny totiţ byly jeden hlas – Klarent. Usoudil, ţe Klarent i Exkalibr byly vytesány právě z těchto kamenů, které tvořily starodávný magický

434

kruh. Spatřil tváře lidské, zvířecí, některé aţ děsivé, ale všechny patřily stavitelům této megalitické stavby. Stonehenge nevznikl před pěti tisíci lety, ale dříve, daleko dříve. Zahlédl známého archóna ještě bez jeho typického paroţí, byl celý v bílém uprostřed kruhu a v rukách drţel neomylně známý meč. Zatímco však levý kámen zapraskal a rozzářil se zlatou barvou, pravý zůstal neproniknutelně temný. Flamel srazil divočáka, který pronikl do kruhu a otočil se k Sofii. „Josh potřebuje tvou pomoc.“ Sofie byla tak vyčerpaná, ţe se téměř neudrţela na nohách. Podívala se na alchymistu a snaţila se pochopit jeho slova. „Ale Will přece říkal, ţe kdyţ pouţiju svou auru, zapálí mě to.“ „A jestli se brána neotevře, zemřeme všichni,“ zavrčel Nikolas. Vzal Sofii kolem ramen a postrkoval ji směrem k Joshovi. Dívka zakopla na nerovném terénu, zavrávorala a převáţila se dopředu s rukama před sebou… a prsty se dotkla tmavého kamene. Ve vzduchu se objevila sladká vůně vanilky a kámen se rozsvítil. Linul se z něj matný stříbrný dým a pak se celý rozzářil. Zatímco jeden stojící kámen svítil stříbrně, druhý zlatě, vrchní překlad se rozzářil oranţově. Byla to ohromná podívaná. Přestoţe byla na salisburské pláni hluboká noc, mezi kameny se objevilo slunce. Josh udiveně sledoval celou scénu a cítil trávu a jinou zeleň, cítil ţár léta a na tváři slabý větřík a sůl ve vzduchu. Otočil hlavu a za ním se rozprostírala noc s nebem plným hvězd a před ním byl jasný slunečný den. „Kde to je?“ zašeptal.

435

„Mount Tamalpais,“ řekl Flamel vítězoslavně. Zvedl Sofii a táhl ji ke světelné průrvě. Ve chvíli, kdy se její prsty vzdálily od kamene, začal rychle pohasínat. „Běţte,“ řekl Shakespeare. „Rychle…“ „Řekněte Palamédovi –“ „Já vím. Zmizte odsud. Hned.“ „Kéţ byste ještě psal. Byl by to úţasný příběh,“ řekl upřímně alchymista a vzal Joshe kolem pasu. Prostrčil dvojčata mezi zářícími kameny na druhou stranu světa, kde se rozprostírala zelená krajina. „Nikdy jsem neměl rád tragédie,“ zašeptal básník. Zlatá záře pohasla, kdyţ Josh sundal ruku z kamene a zmizela i vůně pomerančů a vanilky, kterou nahradil těţký pach Gabrielovy srsti a jediného jeho přeţivšího člena smečky. Pekelná smečka, starobylé bytosti druhé generace, nesmrtelní i lidé, kteří zde útočili, se okamţitě začali stahovat zpět do tmy. Za nimi zůstal jen prach a rozoraná bahnitá půda. Palamédes vyvrávoral z noci s brněním potlučeným, poškrábaným a děravým na mnoha místech. Jeho meč byl rozpůlen vedví a vyčerpání zesílilo jeho východní přízvuk. „Musíme odsud zmizet, neţ přijede policie.“ „Znám jedno místo,“ řekl Shakespeare. „Je to blízko. Dokonale zachovalé zemědělské stavení z dob krále Edwarda z počátku dvacátého století.“ Palamédes stiskl bardovo rameno a řekl: „Obávám se, ţe uţ není v tak dobrém stavu.“

436

KAPITOLA 70

„Dobrá hora Tamalpais,“ řekl s úlevou Nikolas Flamel a padl na kolena. Plnými doušky vdechoval čerstvý vzduch do plic. „San Francisko.“ Joshovi se točila hlava, zavrávoral a nakonec se také podepíral rukama na kolenou. Díval se zmateně a dezorientované kolem sebe. I kdyţ hora byla stále zalitá slunečními paprsky, dole na úpatí se jiţ vznášely chomáčky bílé hustě mlhy. Sofie si přidřepla vedle bratra. Její kůţe byla křídově bílá, oči zapadlé hluboko do tváře a blonďaté vlasy mastné a přilepené k hlavě. „Jak je ti?“ „Asi tak blbě, jako tobě, hádám,“ odpověděl. Sofie se pomalu zvedla a pak pomohla na nohy Joshovi. „Kde to jsme?“ zeptala se a pomalu se rozhlíţela kolem. Nepoznávala to místo, ani ţádné styčné body v krajině. „Prý severně od San Franciska,“ řekl Josh. Dole se něco pohnulo a rozvířilo mlhu pod nimi. Všichni tři se otočili, aby se podívali na postavu, která se pomalu nořila z bílých chomáčků. Věděli, ţe pokud to bude nepřítel, nezbyly jim ţádné síly, aby se mohli bránit, a byli tak unavení, ţe by ani neutekli. Jaké bylo jejich překvapení, kdyţ se před nimi objevila Perenela Flamelová, která vypadala elegantně a upraveně, i kdyţ na sobě měla jen špinavý černý kabát, plátěné tričko a kalhoty. „Cekám tu uţ celé věky,“ zvolala a na tváři se jí rozhostil upřímný radostný úsměv, kdyţ zamířila po svahu nahoru.

437

Vědma objala dvojčata a pevně je stiskla. „Tak ráda vás vidím, ţe jste v pořádku a v bezpečí. Hrozně jsem se o vás bála.“ Dotkla se modřin na Sofiině tváři a šrámů na Joshově čele a paţích. Oba pocítili vibrování na kůţi, jako kdyby měli mravence a Josh si všiml, ţe modřiny ze sestřiny tváře pozvolna mizí. „Také jsme rádi zpátky,“ řekl Josh. Sofie jen na souhlas přikývla. „A také vás rádi vidíme, Pery.“ Nikolas pevně objal svou ţenu a dlouho ji nechtěl pustit. Pak ji pustil a poodstoupil, aby si ji prohlédl. S rukama na jejích ramenou uznal: „Vypadáš dobře, má milá.“ „Přiznej, ţe vypadám staře,“ řekla vědma. Pak se její zelené oči zaměřily na jeho tvář a všimla si, ţe má daleko víc vrásek po celé tváři a některé dost hluboké. Přejela ukazováčkem nespočet škrábanců a ran a s pomocí své aury je všechny zahojila. „I kdyţ nevypadám tak staře jako ty, a to jsi o deset let mladší,“ připomněla mu. „Dnes,“ usmála se, „poprvé za náš společný ţivot vypadáš opravdu starší neţ já.“ „Mám za sebou náročné dny,“ přiznal Flamel. „Ale jak jsi se sem dostala? Naposledy, kdyţ jsme spolu mluvili, jsi byla uvězněná na Alkatrazu.“ „No, nyní můţu upřímně říct, ţe patřím k těm málo vězňům, kterým se podařilo ze Skály uprchnout.“ Zavěsila se do manţela a společně scházeli dolů z hory do odpolední mlhy. Dvojčata je pomalu následovala jen pár kroků za nimi. „Můţeš být na mě pyšný, Nikolasi,“ řekla Perenela. „Řídila jsem aţ sem úplně sama.“ „Vţdycky jsem byl na tebe pyšný.“ Zarazil se a dodal: „Ale my přece nemáme auto.“

438

„Půjčila jsem si docela pěkný Thunderbird kabriolet. Našla jsem ho v přístavu, jeho majitel ho určitě hned tak nevyuţije.“

439

DOSLOV

Doktor John Dee leţel v měkké trávě a hleděl na noční oblohu. Zlatá a stříbrná záře, která se nesla nočním nebem, pomalu bledla, slábl i nádech pomerančů a vanilky ve vzduchu. Policejní helikoptéry přelétávaly okolí a všude zněly hlasité sirény. Tak Flamel a dvojčata přece jen unikli. A s nimi zmizela i čarodějova budoucnost a naděje na záchranu ţivota. Ţil na dluh od minulé noci, kdy se mu nepodařilo zabít alchymistu a získat dvojčata a zbylé stránky Kodexu, ale nyní byl vyloţeně chodící mrtvola. Dee se pomalu posadil a chytil se za pravou ruku. Byla znecitlivělá od konečků prstů aţ po rameno, kde ji plnou silou zasáhl Klarent. Moţná je zlomená, pomyslel si. Klarent. Viděl chlapce meč hodit… ale nevšiml si, ţe by ho potom sebral. Dee se převalil v blátě a zjistil, ţe kamenné ostří meče leţí jen kousek od něho. Opatrně, téměř s posvátnou úctou ho vytáhl ze špíny, a pak poloţil na zem. Přitiskl ostří ke své hrudi s oběma rukama na rukojeti. Pět set let hledal tu zbraň. Pátrání ho přitom zavedlo na nejrůznější místa po celém světě a i za jeho hranice. Zasmál se a jeho smích téměř připomínal hysterický záchvat. Nakonec meč našel tam, kde to všechno začalo. Jedno z prvních míst, kde hledal, byl samozřejmě oltářní kámen Stonehenge, tehdy mu bylo něco kolem patnácti let a Anglii vládl Jindřich VIII.

440

Stále leţel na zemi a sáhl pod kabát, aby vytáhl Exkalibr. Zvedl oba meče, které se v jeho sevření samy pohnuly a natočily k sobě. Oválné rukojeti se točily a z ostří se kouřilo. Dee cítil ledové mrazení z jedné strany těla a druhou pomalu prostupoval ţár. Jeho aura se probudila k ţivotu a pokryla jeho kůţi ţlutými obláčky dýmu. Najednou bolest ustupovala a jeho zranění a rány se hojily. Čaroděj přitáhl meče k sobě a zkříţil ostří. A potom se stalo něco nečekaného. Meče se za mohutného prasknutí spojily, jako by je přitáhla k sobě magnetická síla. Dee je zkusil oddělit, ale obě zbraně do sebe zapadly jako ulité. Ozvalo se zaklapnutí a ostří i rukojeti se neoddělitelně spojily do jednoho docela obyčejně vyhlíţejícího meče, ze kterého vycházel šedivý kouř. Z temnoty se vyšourala postava, do mnoha svršků zahalený muţ. Kolem rozcuchaných a neupravených vlasů a vousů poskakovala ţlutá světýlka, ale jasně modré oči byly nepřítomné a ztracené v dáli. Kdyţ spatřil meč, soustředil se, jako by si na něco vzpomněl. Natáhl ruku a třesoucím se prstem ukazoval na studené kamenné ostří meče. Pak se jeho oči zalily slzami. „Dva, kteří jsou jedno,“ zamumlal, „a ten jeden je vším.“ Pak se Duch dávných věků otočil a odbelhal se do noci.

Konec třetího dílu

441

POZNÁMKA AUTORA STONEHENGE A NULA

Sofie s Joshem přicházejí v noci k prehistorickému kruhu stojících kamenů u Salisbury v Anglii. Proto zachytí jen část z tohoto kdysi velkolepého díla a jedné z nejznámějších megalitických staveb a archeologických nalezišť na světě. Kamenný kruh na Stonehenge byl postaven ve třech nepopiratelně odlišných fázích. Na salisburské pláni jsou k vidění zbytky všech tří etap. První zmínky a důkazy o přítomnosti lidí v této lokalitě, která tehdy byla zalesněná, se datují zhruba před osmi tisíci lety. První stavební zásahy však pocházejí z doby před pěti tisíci lety. Za pomoci primitivních nástrojů jako rohů lesní zvěře, kamenů a dřevěných nástrojů stavitelé dosáhli velkého kruhu o hloubce zhruba dva metry, stejně tak širokého s průměrem téměř sto metrů. U vstupu byly vztyčeny původně dva kameny, z nichţ jeden z nich se dochoval a nazývá se obětní kámen. Další etapa výstavby Stonehenge začala okolo roku 3000 před naším letopočtem. Z této fáze se bohuţel na místě nic nedochovalo, ale existují archeologické důkazy, ţe uvnitř kruhu, který lemoval příkop, byly vztyčeny dřevěné sloupy. Našly se zbytky keramiky, kostí a objevily se teorie, ţe zde bylo pohřebiště nebo obětní svatyně. Během dalšího tisíce let se Stonehenge měnilo a přestavovalo. Z této doby pocházejí velké kamenné útvary, které víceméně přeţily dodnes. Vědci tvrdí, ţe

442

uprostřed kruhu bylo postaveno kolem osmdesáti modrých kamenů, které vytvořily dvě podkovy, jedna menší zapadala do druhé. Kaţdý z těchto obrovských kamenů váţí nejméně čtyři tuny a tyto balvany pocházejí z 380 km vzdálených velšských hor Přeseli Hills. Jen samotná doprava po hustě zalesněném terénu, přes hory a řeky svědčí o tom, jak důleţitá byla stavba Stonehenge pro pradávné obyvatele. Obří oltářní kámen, na kterém Nikolas spočinul, pravděpodobně tehdy stál vzpřímeně. Váţí šest tun. Ve stejné době rozšířili vstup do kruhu a stíny, zvláště ráno v den letního slunovratu, zasahují hluboko do středu kamenného kruhu. Naopak při západu slunce o zimním slunovratu slunce klesá mezi kameny. Kolem 2000 let před naším letopočtem byl vztyčen kruh z asi třiceti kamenů, které váţí přes pětadvacet tun. Pocházejí z oblasti vzdálené více neţ 30 kilometrů na sever od Stonehenge a byly pečlivě vybrány, otesány a očištěny. Uvnitř tohoto kruhu stavitelé umístili pět trilitonů, které jsou postavené do půlkruhu s největším uprostřed a nejmenšími po krajích. Nejmenší z nich je zhruba šest metrů vysoký. V pozdější době přestali lidé tuto megalitickou stavbu vyuţívat a udrţovat. Příroda a ţivly se na ní podepsaly. Mnohatunové kameny popadaly a postupně se narušilo i původní uspořádání kamenných kruhů a útvarů. Přesto je Stonehenge pozoruhodná a úţasná stavba, která je opředena záhadami. Vědci se během staletí snaţili mnohé z nich vyluštit, ale stále například nevíme, k čemu bylo místo původně vyuţíváno. Existují teorie o pohřebišti i obřadním obětním místě. V současné době je spojováno s druidy a náboţenstvím starých Keltů, kteří

443

určitě místo k nějakým účelům vyuţívali, stejně tak jako mnoho dalších kamenných kruhů a staveb, ale sami jej nepostavili. Stonehenge se objevuje v řadě mýtů a bájí a velice často se o tomto magickém místě mluví ve spojení s Merlinem a Artušovskými legendami. Při návštěvě místa vás ale jistě překvapí, jak blízko kolem megalitické památky leţí přilehlé silnice. Například A344, kde nakonec Josh nechal stát auto, vede téměř vedle prvního pět tisíc let starého kruhu z první etapy stavby. Stonehenge patří k památkám světového dědictví UNESCO. Bod nula neboli Point Zero v Paříţi je také skutečný. Je to oficiální pomyslný střed Paříţe, který najdete na náměstí před katedrálou Notre-Dame. Do dlaţby je zde vsazená malá hvězdice, kterou do kruhu obklopují čtyři kamenné výseče. Na částech šedého kamene je napsáno: POINT ZERO DES ROUTES DE FRANCE. Hvězdice uprostřed znázorňuje slunce s osmi ostrými paprsky ve tvaru trojúhelníků. Bod nula nebo také nultý kilometr najdete v řadě měst po celém světě, ale vţdy se jedná o místa, odkud jsou měřené vzdálenosti v oblasti. Některé značky těchto míst jsou podobně jako v Paříţi vsazené do země, jinde se jedná o desky s nápisy nebo celé pomníky. Stát v pravé poledne na paříţském bodu nula ale stejně nedoporučujeme – vzpomeňte si na to, co se stalo Scathach s Johankou!

444

O AUTOROVI

Michael Scott, odborník na mytologii a folkloristiku, je jedním z nejúspěšnějších irských autorů. Čtenáři ho nazývají mistrem na fantasy a sci-fi literaturu, ale píše i horory a pohádkové příběhy. Irish Times ho ctí jako krále fantasy literatury v Irsku. Vědma je třetí knihou v sérii Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela. Předchozí dvě knihy s názvy Alchymista a Čaroděj vydala také Euromedia Group – Kniţní klub. Stránky autora můţete navštívit na www.dillonscott.com

Michael Scott VĚDMA Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela Z anglického originálu The Sorceress /The Secrets of the Immortal Nicholas Flamel/ vydaného v Random Children’s Books a division of Random House Inc. New York pod značkou Delacorte Press v roce 2009 přeloţila Zuzana Fišerová Redigovala Alena Peisertová Grafickou úpravu dle anglické předlohy navrhl pro české vydání David Dvořák Sazba a příprava pro tisk TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Vydala Euromedia Group k. s. – Kniţní klub v Praze 2009 jako svou 5023. publikaci Odpovědná redaktorka Stanislava Zábrodská Technický redaktor David Dvořák Počet stran 504 Tisk Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica Vydání první Pro čtenáře fantasy od 12 let do 112 let

www. euromedia.cz