O mimozemských vlivech na náhlou kardiovaskulární úmrtnost

O mimozemských vlivech na náhlou kardiovaskulární úmrtnost J. Sitar Pojem životního prostředí se v posledních desetiletích rozšiřuje i do kosmického prostoru. I když některé patologické stavy mají mnohočetné okolnosti vzniku, přece jen se zjišťují významné kosmické vlivy, jejichž sledování může mít praktický význam. Z mimozemských vlivů na člověka, zejména nemocného, jsou zatím známy vlivy Slunce a Měsíce. Jde o vlivy záření a vlivy gravitační (slapové), případně o jejich vzájemné ovlivňování a kombinace. Přehledně lze zmírněné vlivy znázornit takto: tepelné Sluneční záření

světelné UV záření

}

má přímý vliv biologický

korpuskulární + RTG + gama

Gravitační (slapové) vlivy Slunce a Měsíce

stálý tok záření nepravidelné erupce

krátkodobý

}

ovlivňují zemské magnetické pole a atmosférickou elektřinu

14denní (tzv. skočné slapy – sčítání gravitačních sil Slunce a Měsíce cca třiapůldenní? (pulzace a rezonance v ionosféře)

Vlivy slunečního záření tepelného, světelného a ultrafialového jsou obecně známy. Ovlivňují klima a jeho pravidelné změny s dopady chronobiologickými. Tak je na příklad známo, že nejvyšší nemocnost a úmrtnost na srdeční a cévní choroby je v měsících zimních a předjarních, kdežto v srpnu a září je jejich frekvence minimální (přibližně poloviční). Patologické stavy s dopady na kardiovaskulární systém jsou pozorovány jak u přehřátí organismu, tak i u slunečního úžehu (nadbytek UV záření). Klinické příznaky, průběh a léčení jsou všeobecně známy. V tomto sdělení se budeme soustřeďovat hlavně na málo známé skutečnosti, na vlivy slunečního záření korpuskulárního, rentgenového a gama záření, na jejich periodické a také

80

Klíčová slova Náhlá kardiovaskulární smrt – sluneční aktivita – gravitační vlivy.

dlouhodobý

polodenní (působené rotací Země kolem její osy) změny

Doc. MUDr. Jan Sitar, CSc. Narozen v r. 1932, promoval v r. 1957 v Brně. Od r. 1962 do r. 1974 pracoval na III. interní klinice prof. Pojera. R. 1968 spoluzakládá Koronární klub v Brně. V r. 1974 byl donucen k odchodu z kliniky. Publikoval 87 prací. Po změně politického systému mohl složit atestaci II. stupně z vnitřního lékařství. R. 1991 byl habilitován. V posledních desetiletích se intenzivně zabývá vlivy počasí a vlivy mimozemskými na zdravého, a zvláště na nemocného člověka a také studiemi chronobiologickými. V roce 1991 vyšla jeho knížka „Jak předejít infarktu“ a v r. 1997 knížka Jak si zachovat zdraví?

Souhrn Autor, který se přes 25 let zabývá studiem vlivů změn počasí a mimozemských vlivů na kardiovaskulární onemocnění, podává v tomto směru přehled poznatků cizích i vlastních a začíná od mimozemských vlivů. Zvýšení průměrné náhlé kardiovaskulární úmrtnosti je prokázáno v době maxima jedenáctileté periody sluneční aktivity, po erupčním zvýšení hustoty slunečního korpuskulárního záření (tzv. „slunečního větru“), ale paradoxně také ve dnech minimálního poklesu hustoty tohoto záření. Působení dlouhodobých změn mimozemských faktorů na člověka prostřednictvím změn počasí je diskutabilní. U krátkodobých změn (erupcí) je to vyloučeno. Autor jako první upozornil v roce 1988 na semilunární periodicitu průměrné frekvence náhlé kardiovaskulární úmrtnosti na homogenním souboru 1 437 úmrtí v městě Brně, sledovaném po dobu devíti let. V roce 1993 upozornil na její krátkoperiodické výkyvy, statisticky významné a prokazatelně mimozemského původu. Čtrnáctidenní periodicitu úmrtí lze vysvětlit s určitou pravděpodobností ovlivněním troposféry, tedy počasí; u krátkoperiodických výkyvů je však toto vysvětlení problematické. Při vysvětlování popsané semilunární periodicity se uvažuje o gravitačním vlivu skočných slapů (zvýšené gravitace) na ionosféru, která tak různě reaguje na stálou složku přílivů slunečního korpuskulárního záření do oblasti zeměkoule. Semilunární periodicitu totiž vykazují nejen geomagnetické poruchy, nýbrž i výskyt polárních září. Je také prokázán posun semilunárních vln kardiovaskulární mortality podle stupně sluneční aktivity. V mnoha směrech je nyní zřejmé vzájemné prolínání a ovlivňování faktorů mimozemských a pozemských na člověka, zejména nemocného. Autor nakonec rozebírá možné mechanismy působení uváděných činitelů na cílové orgány lidského těla. Výzkumy v tomto směru jsou obohacením krátkodobé i dlouhodobé biomedicínské prognózy.

náhlé změny a dále na gravitační vlivy Slunce a Měsíce.

Sluneční záření korpuskulární (částicové), rentgenové a gama záření Slunce ztrácí každou sekundu 4 miliony tun své hmoty světelným a tepelným zářením a dále 1 milion tun vyzařováním korpusku-

lárního (částicového) záření (KZ), tzv. „slunečního větru“. Zatímco biogenní účinky jsou u světelné a tepelné složky slunečního záření očividné, KZ působí neznatelně, prostřednictvím změn zemského magnetického pole, ale stejně významně. KZ je tvořeno elektricky nabitými částicemi – elektrony, protony, alfa částicemi a jádry těžkých prvků. Je vyzařováno jednak stálým tokem (který přece ale stále jen kolísá v jedenáctileté periodě spolu se skvrnovou aktivitou), jednak nárazově při slunečních erupcích a při průchodu tzv. koronálních pro-

Kardiologická revue 2/02

O mimozemských vlivech na náhlou kardiovaskulární úmr tnost

luk určitými místy na slunečním povrchu. Tyto proluky jsou jakési mezery ve vysoké sluneční atmosféře (koroně), kterými proudí vysokorychlostní proudy KZ neerupčního původu. KZ působí tlakovou deformaci ohonů komet (toto je jediný případ, kdy jeho účinek je viditelný, směruje ohony komet vždy směrem od Slunce, proto název „sluneční vítr“) a stálou tlakovou deformaci zemského pole, jehož siločáry protahuje do tvaru ohonu, který sahá daleko za oběžnou dráhu Měsíce, zase směrem od Slunce. Nakonec velmi složitým způsobem do zemského magnetického pole proniká a směřuje k magnetickým pólům Země, kde působí na vznik polárních září. Na povrch Země nedopadá, je pohlceno v atmosféře. Je pro živou hmotu smrtonosné a zemské magnetické pole tak představuje štít života, bez něhož by současná podoba biosféry nebyla možná.

ze na družicích, umístěných daleko v prostoru mimo oblast zemské atmosféry. Odtud je nám signalizována pravidelně jeho rychlost, teplota, hustota a magnetická polarita. Hlavní úlohu ve vztahu ke geofyzikálním poruchám mají změny rychlosti a hustoty KZ [15,16]. Naše vlastní výzkumy ukázaly, že v období náhlé změny (erupce) korelují náhlá kardiovaskulární úmrtí pouze s náhlou změnou hustoty KZ (graf 1), nikoli rychlosti KZ [20,21]. Zajímavé je, že v naší sestavě docházelo ke zvýšení náhlé kardiovaskulární úmrtnosti i po období náhlého poklesu hustoty KZ [21]. Živá hmota se vyvíjela a existuje v elektromagnetickém poli určité intenzity. Zdá se, že jeho změny jak ve smyslu plus, tak i minus mohou mít stejný škodlivý efekt. Zvýšení úmrtnosti po uvedených změnách hustoty KZ plus a minus (náhlých) je jednoznačné. Je však zajímavé, že v měsíčních a ročních průměrech platí úměra obrácená – čím jsou vyšší průměrné hodnoty hustoty toku KZ, tím je průměrná úmrtnost menší [21]. Tento paradox bude nutno ještě dále studovat a vysvětlit.

Jeho vliv na živé organismy se zatím vysvětluje pouze nepřímo – druhotnou indukcí, změnami magnetického pole, případně ovlivněním ionizace vzduchu a elektrického náboje ovzduší. Nárazové změny geomagnetické označujeme jako magnetické bouře. Elektrické hodnoty atmosféry po slunečních erupcích (měřeno na Zugspitze) [16] vzrůstají až o 30–60 % s maximy 2.–3. den po erupci. Toto ovlivňují i přechody hranic sektorů a změny polarity meziplanetárního magnetického pole.

Sluneční záření rentgenové pochází z vysokých horkých vrstev sluneční atmosféry, kde se stabilní teplota 2–3 miliony stupňů Kelvina může krátkodobě zvýšit až na 50 milionů stupňů Kelvina. Je stejně jako KZ stálé („rentgenový šum Slunce“) a proměnlivé. Jeho prudké zvýšení zaznamenáváme při erupcích už za 8 minut (šíří se rychlostí světla), ovšem pouze na družicích, poněvadž na povrch Země tyto paprsky nedopadají. Zvyšují ionizaci dusíku a kyslíku vysoké atmosféry ve výši nad 50 km. Tvoří se tak elektricky vodivá vrstva – ionosféra.

KZ vylétá ze Slunce rychlostí od 1 000 do 2 000 km/s. Složitými spirálními dráhami (tedy nikoli přímočaře) jeho část zasahuje oblast Země, kde už jeho rychlost poklesne na 200–1000 km/s; Země dosahuje asi za 20–40 hodin po vzniku. KZ přenáší dost hodnověrně obraz slunečních poruch na Zemi. Jeho nejpřesnější detekce je možná pou-

1,0

Podle našich dosavadních výzkumů se nepodařilo prokázat u erupcí s výraznou emisí RTG záření korelaci s náhlou kardiovaskulární úmrtností. Tím ovšem není řečeno, že tyto emise nemohou mít účinky jiné [6,20].

0,5

M 4

3

2

-1

+1

2

3

4

5

dnů

Graf 1. Vztah průměrné kardiovaskulární úmrtnosti (M) k epoše maximálního zvýšení hustoty slunečního větru (max D), znázorněný plnou křivkou. Čárkovaná křivka pak znázorňuje tentýž vztah za minimálních hodnot hustoty slunečního větru (min D), tedy v mezidobích mezi maximy hodnot D. Sestaveno metodou překládání epoch. Zvýšení křivky „max D“ je statisticky významné, zvýšení křivky „min D“ je statisticky velmi významné.


Sluneční záření gama (o vlnové délce kolem 10–12 m) pochází z velkých erupcí a lze je prokázat pouze čidly na družicích, poněvadž na povrch Země nedopadá. Jeho bioefektivita je

možná, poněvadž však jeho emise je vždy spojena i s emisí KZ, které má výraznou biogenní účinnost, není možné dobře zjistit jeho biogenní podíl odděleně. Sluneční záření radiové a kosmické nemá z hlediska našeho tématu vlivy buď žádné nebo jsou zanedbatelné.

K periodickým změnám sluneční aktivity Sluneční aktivita je souhrn jevů pod povrchem, na povrchu a v atmosféře Slunce, které mění obvyklý stav zemské magnetosféry a rozličných vrstev atmosféry Země. Sluneční cyklus je periodický proces vzniku, vývoje a zániku aktivních oblastí; nejnázornějším, opticky pozorovatelným projevem sluneční aktivity jsou změny počtu a velikosti slunečních skvrn a jejich skupin v průměrné periodě od maxima do maxima 11,2 roku a extrémními historickými odchylkami 7–17 let. Důležitým poznatkem je, že sluneční aktivitu nemůžeme, jak se často dříve dělo, posuzovat pouze podle výskytu slunečních skvrn (tedy podle tzv. Wolfova čísla), nýbrž spíše podle erupční aktivity, která má dvě maxima; primární se skvrnovýn maximem a sekundární asi 1–3 roky po skvrnovém maximu. Proto je také křivka četnosti náhlé kardiovaskulární úmrtnosti svým maximem poněkud posunuta oproti maximu skvrnovému (viz graf 2) [18,20]. Ale i v rámci velké jedenáctileté periody s velkými rozdíly sluneční aktivity dochází ještě k menším sezonním výkyvům v počtu erupcí. V březnu a září jsou to sezonní maxima, v lednu a dubnu sezonní minima; vzájemná časová vzdálenost maxim a minim tedy není rovnoměrná [15]. Když jsme sledovali výskyt polárních září ve střední Evropě během posledních 200 let (graf 2A) [20], zjistili jsme, že maximum výskytu bylo v březnu a říjnu, což by bylo v celkem dobré shodě s výše uvedeným výskytem erupcí; minima výskytu erupcí však nesouhlasí vůbec s minimy výskytu polárních září. Tato okolnost vyžaduje další výzkum. Sklon sluneční osy vůči rovině oběžné dráhy Země kolem Slunce (7,2°) může být jednou z příčin periodických změn geomagnetických poruch v průběhu roku [20]. Osmdesátiletá perioda sluneční aktivity, která lehce moduluje intenzitu změn základních jedenáctiletých period, nemá asi pro nás praktický význam, poněvadž je delší než průměrná délka lidského života. Existují i periodicity delší, rovněž bez praktického významu.

81

O mimozemských vlivech na náhlou kardiovaskulární úmrtnost

W

M

200

200

n = 1799

1701–1800 14 12 10 8 6 4

150

150

2 0

n = 1140

1701–1800 10

100

100

9 8 7 6 5 4 3

W 50

2

50

1 0

I

II

III

IV

V

VI

VII VIII

IX

X

XI

XII

Graf 2a. Průměrný výskyt polárních září ve střední Evropě v průběhu roku za poslední dvě století. Zpracováno podle záznamů publikace Křivský L, Pejml L. Solar Activity, Aurorae and Climate in Central Europe in the Last 1000 Years. Publication of the Astronomical Institute of the Czechoslovak Academy of Sciences, No. 75, 1988, s. 1–151. 0

0 1976 77

78

79

80

81

Sluneční aktivita a náhlá kardiovaskulární úmrtnost Jakkoliv jsou kauzální řetězce složité, statistiky prokazují kladnou korelaci změn sluneční aktivity s nemocností a úmrtností na kardiovaskulární nemoci, ale i s nehodovostí, psychickou kondicí atd. [5,6,9,10,11, 13,14,15,20,21,23]. Autor tohoto článku se věnuje výzkumu převážně kardiovaskulární problematiky. Na 1 437 případech náhlých kardiovaskulárních úmrtí prokázal [20,23], že v maximu sluneční činnosti (1979/1980) se zvýšily i počty těchto úmrtí (graf 2). Mírné posunutí maxima úmrtí asi o rok odpovídá sekundárnímu maximu slunečních erupcí. Souhlasné výsledky ukazuje i celostátní statistika cévních onemocnění mozku a srdečních infarktů [20].

82

82

83

Graf 2. Počet náhlých kardiovaskulárních úmrtí v městě Brně (M) ve vztahu ke sluneční skvrnové aktivitě, vyjádřené Wolfovým číslem (W) v letech 1976–1983.

Na téže sestavě pacientů bylo prokázáno, že – jak již bylo dříve uvedeno – ze všech parametrů korpuskulárního záření je nejvýznamnější změna hustoty KZ, a to jak její nadnormální zvýšení, tak i její pokles pod běžnou úroveň [21]. Úmrtnost se zvyšuje v těchto případech již první den po změně. Tato okolnost prakticky vylučuje možnost, že by se náhlé mimozemské vlivy mohly uplatňovat na poruchách zdraví skrze změnu počasí.

Gravitační vlivy Slunce a Měsíce V posledních letech se otevírá nová cesta k poznatkům o mimozemských vlivech na člověka. Ukazuje se, že gravitace a její změny v souvislosti s oběhem Měsíce kolem Slunce má určitý modulující vliv na složitý kauzální řetězec Slunce – korpusku-

lární záření – magnetosféra Země – ionosféra – biosféra. Vlivy polohy Měsíce se dávno předpokládaly [7], chyběl však seriózní výzkum a jeho spolehlivé statistické zpracování v dlouholetých pozorovacích řadách. Uvažovalo se především o vlivu Měsíce (resp. polohy Měsíce, tedy fáze) na počasí. Jaké jsou dosavadní a nejnovější poznatky? V průběhu lunace (periody od novu k novu) se významně dvoufázově zvyšují srážkové úhrny (graf 3) [1,2], průměrný tlak vzduchu (graf 4) [20], průměrná náhlá úmrtnost na srdeční a cévní nemoci (tj. srdeční infarkty, cévní mozkové příhody, embolie apod.) (graf 5) [20,22] a průměrná geomagnetická aktivita (graf 6) [17], jak znovu ověřil autor tohoto článku výzkumem frekvence polárních září v průběhu lunace (graf 7) [19]. Nás samozřejmě zajímá hlavně zdravotní stránka této přibližně čtrnáctidenní periodi-



LUNAR PHASE

PRECIPITATION

USA

NZ

Graf 3. Americké, novozélandské a české [1,2] práce prokazují nepochybnou semilunární periodicitu průměrných srážkových úhrnů. Jde o časové intervaly 25 a 20 let z velkého množství pozorovacích stanic. Zajímavé je, srážkové úhrny v období druhého maxima po úplňku jsou relativně vyšší.

city. Z grafu 5 je zřejmé, že zvýšená úmrtnost kardiovaskulárního původu nastává těsně před oběma měsíčními čtvrtěmi. Ale výše uvedené změny souvisejí časově i logicky prakticky všechny. Vyšší srážky souvisejí se snížením tlaku vzduchu, s vyšší teplotou vzduchu, s vyšší úmrtností a vyšší geomagnetickou aktivitou. Za pozornost stojí, že řada změn je intenzivnější v druhé polovině lunace. Týká se to srážek, zvýšení teploty vzduchu, geomagnetické aktivity i náhlé kardiovaskulární úmrtnosti. Příčina této asymetrie není dosud známa a bude vhodné se jejím vysvětlením zabývat. Nutno ovšem zdůraznit, že zde jde o dlouhodobé statistiky, tedy o jevy pravděpodobnostní. V tomto případě se skutečně může jednat o přestup mimozemských vlivů skrze změny počasí až na člověka, zejména nemocného a zejména nemocného kardiovaskulárními potížemi. Zvýšená citlivost těchto jedinců na změny počasí je známa. Ale přímý vliv mimozemských bez meteorologického mezičlánku existuje také: je to náhlá kardiovaskulární úmrtnost po slunečních erupcích, po náhlém zvýšení nebo i snížení hustoty slunečního větru (KZ) už za den po erupci (graf 1) [20, 21].

ČR

0

24 days

28

Graf 4. Semilunární variace tlaku vzduchu v Praze – průměrné hodnoty za 6 let (1977–1982). Hodnoty jsou seřazeny metodou překládání epoch podle dnů lunace. Třetí den po novu a třetí den po úplňku jsou v průměru nejnižší hodnoty (viz šipky).

hPa 1018

1017

m 1016

1015


83


70 M 60

úmrtí

50

40

30

20 T 10

Graf 5. Semilunární periodicita náhlé kardiovaskulární úmrtnosti (M) v městě Brně v letech 1975–1983. Ve všech případech byla provedena pitva, a tak potvrzena diagnóza. Zpracoval J. Sitar [20,22]. Křivka T (spodní): průměrná teplota vzduchu v letech 1932–1988 z klementinských záznamů (Praha). Zpracoval J. Střeštík [25]. Graf 6. V horní části jsou výskyty velkých magnetických bouří v Greenwichi v letech 1874–1954 v průběhu lunace podle Bigga [3]. V dolní části jsou podobně zpracovány velké geomagnetické poruchy v Budapešti podle Réthlyho a Berkese [17]. Obě tyto publikace znázorňují lunaci od úplňku k úplňku. Správné je však postupovat od novu k novu (nov je nultým dnem lunace). Za pozornost stojí, že poruchy v době mezi úplňkem a novem jsou větší, resp. častější než mezi novem a úplňkem.

20

15 n 10

5 14.

21.

0. den lunace

0,90

0,80

0,70

84

7.

14.

Že se elektromagnetické a gravitační vlivy navzájem prolínají, prokázal další průzkum, viz graf 8 [20,22]. Všech 1 437 případů náhlých kardiovaskulárních úmrtí bylo zaznamenáváno po dobu devíti let. Za tu dobu prošlo Slunce fází minimální, intermediární i maximální aktivity. Sestavili jsme lunární (resp. semilunární) křivky náhlé kardiovaskulární úmrtnosti do skupin podle stupně sluneční aktivity. Všechny

tři skupiny jeví zřetelnou semilunární periodicitu. To může především sloužit jako test persistence – jev skutečně existuje, nejde o náhodu. Ale co je dále zajímavé – křivky jeví posun podle fáze sluneční aktivity. Za slunečního maxima jsou dvě maxima úmrtnosti blíže k měsíčním čtvrtím, se snižováním sluneční aktivity se posunují souhlasně směrem k novu (první maximum úmrtnosti) a k úplňku (druhé maximum úmrtnosti). To svědčí o jisté souběžnosti nebo dokonce součinnosti jevů elektromagnetických (korpuskulární záření) a gravitačních (čtrnáctidenní periodicita). Že jsou uvedené poloměsíční (semilunární) poruchy a změny způsobeny změnami gravitačními, je velmi pravděpodobné, ne-li jisté. Gravitační síly se zesilují dvakrát do měsíce v souvislosti s maximálními, tzv. „skočnými“ slapy.



Ty se na moři projevují mimořádně vysokým přílivem, ale působí také na atmosféru a tedy také na její elektricky vodivou vrstvu – ionosféru. Samotné vlivy slapové samozřejmě nebudou samotnou vlastní příčinnou změn úmrtnosti. Příčinný řetězec je jistě složitější. Kromě možných přímých vlivů musíme mít na zřeteli jejich možný vliv na chod počasí [1,2,11,15] a na geomagnetické ukazatele [17,19]. Je pravděpodobné, a naše výzkumy na to ukazují, že slapové i elektromagnetické vlivy se skutečně navzájem prolínají, vzájemně se (i zpětně) ovlivňují, a takto nakonec společně působí na člověka, zejména citlivého nebo nemocného.

Období: 29,53060 dnů

60 54 48 42 36 30 24 18 12 6 0 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29

1800–1900

Graf 7. Výskyt 1 140 polárních září v letech 1800–1900 ve střední Evropě, rozdělený podle dnů lunace. Při stejné pravděpodobnosti vzniku polární záře by měl sloupcový graf tvar tupého písmene „V“ (přezářením oblohy v době kolem úplňku). Hladkost obou ramen tohoto „V“ je však narušena v okolí měsíčních čtvrtí vyšším výskytem polárních září (viz šipky). Jev je statisticky vysoce významný a je opět nápadnější v období mezi úplňkem a novem.

Poslední graf 9 znázorňuje jednak prokázané a také vysoce pravděpodobné mimozemské vlivy na člověka v možných kauzálních řetězcích. Jsou zde vyznačeny i dříve nezdůrazňované gravitační vlivy a jejich kombinace (tzv. skočné slapy) při poloze Měsíce na spojnici Země – Slunce, tedy jak v období úplňku, tak v období novu. Graf ukazuje vzájemné prolínání a ovlivňování nebo alespoň korelace řady faktorů. Striktní dělení vlivů na pozemské a mimozemské ztrácí evidentně svoji oprávněnost (viz graf).

MAX

počty úmrtí

INT

0

MIN

7

14 dny lunace

21

28

Graf 8. Korelace semilunárních změn náhlé kardiovaskulární úmrtnosti podle různé intenzity sluneční aktivity: za aktivity maximální (MAX), intermediární (INT) a minimální (MIN). Pro přehlednost nebyly vyneseny všechny jednotlivé hodnoty, nýbrž jen průměrné křivky. Posun křivek podle stupně sluneční aktivity je zřetelný (je míněn posun křivek v čase). Počty úmrtí se liší rovněž podle stupně sluneční aktivity, semilunární periodicita se však stále zachovává.


Dělení vlivů na pozemské a mimozemské tak nyní vlastně postrádá smysl. Není vyloučeno, že přitažlivá síla Měsíce v kombinaci s přitažlivou silou Slunce mohou ovlivňovat funkci elektricky aktivní vrstvy naší atmosféry – ionosféry. Mohlo by tak docházet k regulaci toku, případně účinnosti korpuskulárního záření, které do prostoru naší Země plynule přichází ze Slunce, ve zvýšené míře po slunečních erupcích. V poslední době se podařilo prokázat statisticky významnou periodu změn kardiovaskulární úmrtnosti během lunace, která je daleko kratší než čtrnáctidenní a měří v průměru asi 3,0–3,5 dne. Je výhradně exogenního původu, neboť je vázána na střídání fází v průběhu synodického měsíce. Určit původ těchto změn bude předmětem dalšího zkoumání [24]. Může souviset s pulzacemi a rezonancemi v ionosféře.

A nyní: jaké jsou možné převodní mechanismy mimozemských i pozemských činitelů, ovlivňujících zdravotní stav člověka? Jsou to asi přímé a zprostředkované vlivy na atmosférickou elektřinu, iontovou rovnováhu v ovzduší a na počasí. Cílovými orgány a funkcemi u člověka mohou být centrální a periferní nervový systém, změny krevní srážlivosti, shlukování krevních elementů, hlavně krevních destiček a červených krvinek, ovlivnění minerálního metabolismu v neuronech a na buněčných membránách, ovlivnění metabolismu srdečního sva-

85


11. Kleczek, J. Slunce a člověk. Praha, Academia, 1973. oběh Měsíce kolem Země

telné

svě lné a

tepe

í

zářen

, TG , R ké í n r ulá mic e usk a kos lunc p r ko ama ní S g záře

cca 3denní změny ? ?

14denní skočné slapy

12. Křivský L, Gopasyuk S, Solimann NA. Forbush Decrease and Their Source Flares in the Solar Cycle 1976–1986. Publ. Of the Astronomical Institute of the Czechoslovak Academy of Sciences, Publ.No. 80, 1992, 1–35.

změny slapových sil

13. Matoušek J, Barcal, R. Základy humánní bioklimatologie. Čs Bioklimatologická společnost při ČSAV, Praha, 1967.

stav magnetického pole Země

14. Matoušek J. Počasí, podnebí a člověk. Praha, Avicenum, 1988. 15. Mirošničenko LI. Slnečná aktivita a Zem. Bratislava, Veda, vydavatelstvo SAV, 1987.

přímý vliv na člověka ?

slapové vlivy na ionosféru

atmosférická elektřina

polodenní

17. Réthly A, Berkes Z. Nordlichtbeobachtungen in Ungarn (1523–1960), Budapest, Verlag der ungarischen Akademie der Wissenschaften, 1963.

slapové změny barometrického tlaku

počasí

?

18. Sitar J. K metodice výzkumu vlivu počasí a mimozemských vlivů na kardiovaskulární systém. Prakt Lék, 69, 1989. rotace Země kolem osy

vlivy záření a magnetismu vlivy slapové

Graf 9. Grafické znázornění jednak prokázaných a pak vysoce pravděpodobných mimozemských vlivů na člověka v možných kauzálních řetězcích. Je zřejmé vzájemné prostupování a ovlivňování řady činitelů mimozemských a pozemských. Podrobněji viz text.

lu a elektrofyziologe převodního systému, který ovládá srdeční rytmus [6,8,11]. Otvírá se široké pole pro další výzkumy, které budou vyžadovat i modelové pokusy. Uvedené poznatky mají význam pro tvorbu a zpřesnění biomedicínské prognózy. Závěrem autor považuje za svou povinnost odmítnout uveřejňování různých horoskopů ve sdělovacích prostředcích, ať už je míněno jakkoliv a ať se tváří jakkoli vědecky. U nepoučeného obecenstva může vést k faktické popularizaci astrologie, která se seriózním výzkumem nemá nic společného. Nepostaví-li se naše vědecká obec důrazně proti této praxi, pak de facto zrazuje svoje poslání šířit vědu a osvětu.

Literatura 1. Andrlík, L. Vztah srážek ke třem oběžným periodám Měsíce. Meteorol, Zpr, 27, 1994, 155–158. 2. Andrlík L, Brůžek V. Vliv Měsíce na průběh srážek. Meteorol Zpr, 20, 1967, 102–103.

86

16. Reiter R. Meteorobiplogie und Elektrizität der Atmosphäre, Leipzig, Akad. Verlag, 1960.

3. Bigg EK. The Influence of the Moon on Geomagnetic Disturbances. J Geophys Res, 1963, 68, 1409–1413. 4. Couzens DA, King JH. Interplanetary Medium Data Book – Supplement. 3A, 1977–1985, National Space Science Data Center, Greenbelt, April 1986. 5. Dubrov AP. Geomagnitnoje pole i žizň. Gidrometeoizdat, Leningrad 1974. 6. Dvořák J, Křivský L. Slunce náš život. Praha, 1989. 7. Gruss G. Z říše hvězd. Praha, 1889. 8. Hrazdira I. Základní mechanismy interakce elektromagnetického záření s živými objekty. Sborník přednášek ČSVTS – FEL – ČVUT, 1982, 2–7. 9. Jeništová T. Vliv sluneční aktivity na biosféru. Sborník referátů ze semináře „Člověk ve svém pozemském a kosmickém prostředí“, Úpice, 17. – 18. 4. 1985, 59–82. 10. Jeništová T, Střeštík J. Několik závislostí ve výskytu srdečních onemocnění. Sborník referátů ze semináře „Člověk ve svém pozemském a kosmickém prostředí“, Úpice, 23. – 25. 4. 1986, 94–111.

19. Sitar J. Výskyt polárních září v závislosti na fázi Měsíce. Meteorol Zpr 1990, 43, 187–188. 20. Sitar J. O mimozemských vlivech na náhlou kardiovaskulární úmrtnost. Docentská habilitační práce. Brno, Masarykova univerzita, 1990. 21. Sitar J. Korelace některých parametrů slunečního větru a náhlé kardiovaskulární úmrtnosti. Čes Lék Čes, 1991, 130, 44–47. 22. Sitar J. On the Semilunar Changes of Cardiovascular Mortality. Chronobiology & Chronomedicine. Basic Research and Applications. Proceedings of the 7–th Annual Meeting of the European Society for Chronobiology, Marburg, 1991, 315–318. 23. Sitar J, Kudela K. Korelace neutronové složky kosmického záření s náhlou kardiovaskulární úmrtností. Referát na VIII. Celostátním chronobiologickém semináři Čs. Bioklimatologické společnosti při ČSAV, 22. 5. 1990, Praha. 24. Sitar J, Střeštík J. Krátkoperiodické změnykardiovaskulární úmrtnosti v průběhu synodického měsíce. Čas Lék Čes, 1993, 132, 23, 719–720. 25. Střeštík J. Semilunární periody v klementinské pozorovací řadě. V přípravě k publikaci.

DOC.

MUDR. JAN SITAR, CSC.

Interní a endokrinologická ordinace, Poliklinika v Kuřimi


O mimozemských vlivech na náhlou kardiovaskulární úmrtnost

Recommend Documents