O : K Č 1. Josef Šrámek

Josef Šrámek

O������� ��� ����������� �������� ������������ ��������: K����� ����� � ������ ��������� 1 ���� �� ����� ���� ������� Č���� Josef Šrámek Zdálo by se, že je zbytečné se ještě dnes zabývat starší historií břevnovského konventu, že vše podstatné již bylo řečeno. Je však nutné si uvědomit, že nejobsažnější líčení dějin prvního mužského kláštera v českých zemích pochází z konce 19. století,2 a ačkoliv dodnes nepostrádá významu, bádání přece jen již v mnohém pokročilo. Druhou základní prací je útlý titul Emanuela Pocheho, Jana Čeřovského a Ondřeje Blažíčka ze 40. let 20. století.3 Tato práce je však orientována primárně kunsthistoricky. Poslední větší prací, kterou stojí za to zmínit, je monografie Milady Vilímkové a Pavla Preisse Ve znamení břevna a růží.4 Tato práce však také zohledňuje především kulturní stránku břevnovských dějin a tím i období 17.–18. století. Ku příležitosti břevnovského milénia roku 1993 spatřily světlo světa čtyři více či méně obsáhlé sborníky,5 které však z podstaty samé ucelený obraz středověkého Břevnova též nenabízejí.6 Domnívám se proto, že bádání tímto směrem skýtá doposud nemalý potenciál. V tomto pojednání se zaměřuji na konkrétní výsek břevnovské problematiky, na problémové okruhy spojené s počátky mateřského břevnovského archisteria. Tedy ve stručnosti: prvotní otázkou, která si zaslouží znovuhodnocení, je samotné založení Břevnova, a to jak z hlediska doby, kdy k fundaci došlo, tak role obou tradičních fundátorů, Boleslava II. a biskupa Vojtěcha. Pozornost je podle mého názoru nutno věnovat vazbě biskupa Vojtěcha na Břevnov a odtud pak osudům Břevnova po vyvraždění Slavníkovců a definitivním odchodu sv. Vojtěcha z Čech. Velký prostor nabízí též propojení raného Břevnova s mnišskými počátky sv. Prokopa, jak ukazuje ve své nejnovější monografii Petr Sommer.7 Detailnější zhodnocení si zaslouží vztah mezi Břetislavem I., sv. Vojtěchem a břevnovským klášterem, stejně tak jako proměny postavení kláštera spjaté s konsolidací svatovojtěšského kultu obecně. Perličkou je pak čas od času se objevující spekulace o břevnovském původu autora tzv. Kristiánovy legendy.8 V tomto referátu bych se však rád zaměřil detailněji na otázku toto vše objímající, a sice na problém pramenů k dějinám raně středověkého Břevnova, konkrétněji na informační hodnotu Kosmovy kroniky. Kosmova Chronica Boemorum je prvořadým historickým pramenem, jak se lze přesvědčit z libovolné práce o českých raně středověkých dějinách do roku 1125, tedy roku, kdy náš informátor zemřel. Kosmas je nejenom prvním nám známým kronikářem a význačným intelektuálem9 své doby, je také prvním (a dodnes neopominutelným) ideologem politické teorie českého státu. Tomu pak odpovídá také pozornost, která mu byla věnována. Naposledy

117

Josef Šrámek

se k tématu souhrnně vyslovil na konci 60. let 20. století (a podnes tak náhled na Kosmu kodifikoval) Dušan Třeštík.10 Kosmovo ukotvení v domácí literární tradici podává ve své práci Oldřich Králík;11 v kontextu širším pak Norbert Kersken.12 Z poslední doby nelze opomenout děkanu Kosmovi věnované analytické studie Petra Kopala.13 Přestože tedy pozornost věnovaná po generace Kosmovi je nemalá,14 potenciál tématu není ještě vyčerpán – jak ukazují právě práce Kopalovy. U kořenů tohoto pojednání stojí rozpor. Rozpor mezi nemalým zájmem, který Kosmas věnuje osobnosti sv. Vojtěcha, přičemž ale o jeho nejvýznamnějším fundátorském díle zásadně mlčí.15 Otázka po příčině této skutečnosti je dále umocněna Kosmovou dedikací druhé knihy jeho díla břevnovskému opatu Klimentovi.16 Jak lze tuto diskrepanci vysvětlit? Má nějaký racionální základ? Odpověď se pokusí nabídnout následující řádky. Na okraj poukažme na fakt, že založení Břevnova se s náležitou pozorností z nám známých narativních pramenů věnuje až v době Karla IV. Přibík Pulkava z Radenína.17 Za základní klíč k dílu se v prvé řadě nabízí sám autor a doba, v níž psal. Co víme o děkanu pražského kostela sv. Víta Kosmovi? Pohříchu velmi málo. Jak konstatuje Marie Bláhová, víme o něm vlastně pouze to, co náhodou ve své kronice sám uvádí. Plus snad již v původním autografu bylo kýmsi z blízkých dopsáno datum Kosmovy smrti.18 Víme, že k roku 1125 Kosmas sám sebe nazývá osmdesátiletým starcem. Sice se tu nutně musíme potýkat s problémem vnímání času a přesné znalosti vlastního věku,19 leč spolehněme se na Kosmův mentální obzor20 a vezměme jeho údaj za relativně bernou minci (nic jiného nám ani nezbývá) v tom významu, jaký sám sledoval, a to zdůraznit své pokročilé stáří.21 Ostatně i z vlastního textu je zřejmé, odkdy se jeho informace stávají jistějšími, tj. odkdy píše ne sice přímo z autopsie (to se týká až 3. knihy), ale už o dějích relativně nedávných. Lze tak soudit, že se Kosmas narodil někdy kolem poloviny 11. století.22 Úvahy o jeho polském původu jsou dnes pokládány za nepravděpodobné.23 Nelze také ani prokázat jeho urozený původ.24 Víme, že se stal duchovním, studoval v Lutychu u tamějšího mistra Franca, předtím se mohl vzdělávat nejspíše ve škole při pražském kostele.25 Uvažuje se, že někdy na sklonku 80. let se oženil s Božetěchou, s níž měl syna Jindřicha.26 Kosmas se pohyboval v blízkosti českých biskupů, a to i při jejich cestách za hranice, což jen přispělo k jeho rozhledu a informovanosti. V červnu 1099 byl v Ostřihomi vysvěcen na kněze. Možná v té době se stal také děkanem svatovítské kapituly, dříve zastával post prostého kanovníka s postačujícím nižším svěcením.27 Z jeho kroniky víme, že zemřel 21. října 1125. Stejné datum je uvedeno i v nekrologiu pražského kostela.28 Historici zabývající se Kosmou si ani nejsou jisti, kdy své dílo začal psát. Přestože se objevují názory, podle nichž měl Kosmas v roce 1110 už sepsánu svou první knihu, většinové mínění se kloní k názoru, že psát začal až na sklonku svého života, tj. někdy v letech 1119–1122.29 Jak už bylo výše řečeno, základní otázkou je, proč Kosmas, ačkoliv sv. biskup Vojtěch nepochybně náleží k jím protěžovaným hrdinům, nevěnuje svou pozornost i jeho, jistě ne

118

Josef Šrámek

nepodstatné, fundaci, resp. přinejmenším vlastnímu zakladatelskému aktu?30 Můžeme ale z toho mála, co nám o sobě děkan Kosmas bezděky zanechal, vyvozovat důvod, proč o nejvýznamnějším z českých klášterů mlčí? Jako první můžeme vyloučit osobní nevraživost – pak by těžko dedikoval své dílo opatu Klimentovi,31 jehož si dokonce, jak se zdá, dosti považoval. Mezi klérem (nejen) pražského okruhu jistě existovaly pevné vazby (patrné i z toho, na koho se Kosmas v textu obrací); klérus byl v pravdě jediným tehdejším intelektuálním činitelem, jehož zázemí bylo podhoubím vzniku a zároveň odbytištěm řady učených pojednání. Právě v církevním prostředí je recepce Kosmova textu doložena velmi brzy po jeho napsání.32 Známé je ovšem také Kosmovo manipulování s fakty a jejich přizpůsobování svým potřebám,33 což ale nelze a priori interpretovat jako prohřešek vůči historické etice. Taková byla běžná praxe; nezapomínejme, že Kosmas psal literární (vyprávěcí) dílo,34 ještě nezatížen dnešními okovy exaktnosti.35 Existuje ale v případě Břevnova nějaká pohnutka k přizpůsobení si stavu věcí v zájmu vyššího cíle? Po roce 1039 zmizel v souvislosti s Vojtěchovou translací z Hnězdna do Prahy pro vládnoucí kruhy důvod k negativnímu postoji vůči onomu „černému vojtěšskému svědomí“36 zosobněnému v Břevnově, nadto již osazeném nikoli původním aventinským, ale novým altaišským, potažmo domácím sborem. Napjaté vztahy s mocenskými špičkami tak už nemáme proč předpokládat.37 Obdobně můžeme vyloučit nějaký nátlak „sponzora“, tzn. někoho, pro nějž Kosmas psal. Chronica Boemorum nebyla oficiálním spisem v dnešním chápání – něco takového na počátku 12. století neexistovalo (a to nejen v Čechách).38 Autor dílo napsal, a to pak jaksi žilo vlastním životem, samo se muselo prosadit. Tak je třeba chápat smysl Kosmových věnování proboštu Šebířovi, mistru Gervasiovi a opatu Klimentovi. Tyto osobnosti měly napomoci přijetí a rozšíření spisu svou autoritou, legitimizovat jej. Analýza osobního zázemí Kosmovy kroniky tak nepřináší kýžený výsledek. Dalším možným ovlivňujícím faktorem je doba a prostředí, v němž člověk žije.39 Jaký byl tedy čas, ve kterém Kosmas žil a v němž psal svou kroniku? Je třeba zpočátku říci, že s jistotou nebyl chudý na události. Josef Žemlička jeho hlavní rys i základní problém výstižně charakterizoval v příslušné kapitole svých Čech v době knížecí, a sice „Příliš mnoho knížat.“40 Situace po smrti krále Vratislava I. roku 1092 skutečně byla plná zvratů. Vlády se sice nakrátko chopil bratr zemřelého, brněnský kníže Konrád, ale po necelých osmi měsících vlády41 byl vystřídán Vratislavovým synem Břetislavem II. Břetislavova vláda se do historických spisů zapsala řadou událostí: nekompromisně zasáhl proti pohanským reziduím a nechal vyhnat všechny údajné čarodějníky, hadače a věštce, dal vykácet pohanské posvátné háje a striktně zakázal pověrečné oběti u studánek, stejně tak jako pohřby mimo posvěcenou půdu, tj. i dohled církve, a jak sám Kosmas píše: „… tyto ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již budoucně nedály v lidu božím.“ 42 V tomto duchu lze rovněž interpretovat Břetislavův zásah (snad na základě pomluvy)43 proti sázavskému konventu slovanského ritu roku 1097 a jeho nahrazení břevnovskými mnichy pod vedením zdejšího probošta Dětharda, muže vynikajícího mnoha křesťanskými ctnostmi.44 Kosmas Břetislava

119

Josef Šrámek

velebí taktéž jako příkladného reka.45 Ani to (nebo možná právě to, jak se odvažuje domýšlet Josef Žemlička) však knížete neuchránilo neblahého osudu, když byl o vánocích roku 1100 na loveckém sídle ve Zbečně zavražděn.46 Po Břetislavově smrti začalo vpravdě neblahé období. Základy vlastně položil už samotný Břetislav, když zasáhl proti moravským příbuzným, údělným knížatům brněnskému a znojemskému, Konrádovým synům Oldřichovi a Litoldovi, vytlačil je do Rakous a správu jižní Moravy svěřil nevlastnímu bratrovi Bořivojovi.47 Dalším přilitím oleje do ohně bylo Břetislavovo porušení litery seniorátního řádu, zavedeného roku 1055 jeho stejnojmenným předkem,48 když v rozporu s právy nejstaršího z rodu brněnského Oldřicha ještě za svého života uplatil císaře Jindřicha IV., aby udělil knížecí korouhev a s ní nástupnictví (což ale v praxi přece jen ještě nezajišťovalo skutečné nastolení, o němž rozhodovali čeští předáci) po Břetislavově smrti jeho bratru Bořivojovi. Lze pak v souladu s Josefem Žemličkou uvažovat, nakolik mohl tento akt mít vliv na prosincové události roku 1100. Předzvěst komplikací po Břetislavově smrti byla navíc korunována tím, že Jindřich neváhal udělit odznaky knížecí moci (taktéž za úplatu) i odstrčenému Oldřichovi! Nechal tak na Češích a Přemyslovcích samotných, ať si ožehavou situaci sami vyřeší. Po Břetislavově smrti byl Čechy vskutku provolán knížetem Bořivoj II. Právo však bylo stejně nutno rozhodnout zbraněmi. Ke skutečnému střetu nakonec nedošlo, Oldřichovo vojenské tažení se rozpadlo a pohřbilo tak jeho ambice. Namísto brněnského knížete se však posléze proti pražskému Bořivojovi postavil olomoucký Svatopluk, který roku 1107 Bořivoje vypudil. Ani po Svatoplukově smrti se Bořivojovi nepodařilo se na stolec navrátit, neboť císař podpořil Svatoplukova bratra. Kníže Svatopluk proslul především třetím, téměř definitivním, vyvražděním Vršovců roku 1108, sám však byl zavražděn po boku císaře Jindřicha V. ve válce proti Polákům. Proti opozici (v čele s nejmladším bratrem Soběslavem) se za pomoci císaře prosadil mladší Svatoplukův bratr Vladislav I. V roce jeho smrti (112549) zemřel i náš Kosmas. Údaj o nástupu nejmladšího syna Vratislava I. Soběslava již zaznamenal do jeho kroniky někdo jiný …50 Jak tedy vidno, ovzduší, které na Kosmu při psaní působilo, určitě nebylo jednotvárné.51 Lze z něj však vyvodit něco o tom, proč Kosmas nehovoří blížeji o břevnovském klášteře? Za takto neklidných časů jistě ani situace církevních institucí nebyla lehká – nepochybně se negativně projevovaly přinejmenším finanční nároky knížat v rámci bojů o pražský stolec. Pokud v tomto aspektu vězel klíč ke Kosmovu mlčení, pro což osobně nevidím důvod, vztahovalo by se to k dějům líčeným ve třetí knize, nikoliv předtím. Otázku Kosmových zdrojů také nelze opomenout. Vynechme tehdejší „orální historii“, ono bájné vyprávění starců a dalších pamětníků. Z nejvýznamnějších pramenů (neboť to jsou ty, které Kosmovi stojí za to jmenovat)52 uveďme Privilegium církve moravské, Epilog téže země a Čech, Život neb utrpení sv. Václava a Život neb umučení sv. Vojtěcha.53 Kosmas zmiňuje také jakási Privilegia kostela sv. Jiří a pražského kostela – nejspíše falza.54 Dědictvím jeho pobytu v Lutychu nepochybně byla dobrá znalost hagiografie, kronikářských a analis-

120

Josef Šrámek

tických děl a nepochybně také antických a raně křesťanských autorů.55 Jako hlavní Kosmův vzor byla identifikována kronika prümského opata Reginona.56 To však už pro nás není tolik zajímavé. V centru našeho zájmu stojí taková historická pojednání, která jakkoliv reflektují domácí poměry, resp. osobnost sv. Vojtěcha. Je dokázáno, že pro podání Vojtěchova života a mučednické smrti užíval Kosmas jako pramene svatovojtěšské hagiografie.57 Zde by se jistě nabízela souvislost kontaktů z Břevnovem, ale ne nutně – je zapotřebí vzít také v úvahu domácí zdroje svatovítské kapituly, která jako jediná mohla být břevnovské klášterní knihovně rovnocenným soupeřem, ale především zahraniční vzdělání Kosmovo. Kdyby Kosmas čerpal z vojtěšské hagiografie břevnovské provenience, jak potom vysvětlit, že v jeho podání Břevnov nefiguruje, když domácí skriptorium by jistě neopomnělo souvislost kláštera se svatým patronem zdůraznit. Canapariova legenda se sice o založení Břevnova zmiňuje, avšak v pozdějším přípisku,58 a ačkoliv víme, že Canaparia používal Kosmas více než Brunona (především jako stylistický vzor),59 nemůžeme odhadovat, se kterou verzí pracoval. Vlivným faktorem může být skutečnost, že se Kosmas nechtěl opakovat, jak ve svém díle praví: „…o tom všem jsme raději volili pomlčeti než čtenářům nechuť způsobiti proto, že jsme to již čtli sepsáno od jiných…“.60 Lze sice uvažovat, že vzhledem ke kontextu (doba Bořivoje a jeho synů a následné odkazy na václavskou a ludmilskou hagiografii) se tato obava před pomyslným „nošením sov do Athén“ týká jen období prvních přemyslovských knížat. Víme přece, že informovanost nejvýznamnějších vojtěšských legend je, co se týče Břevnova, přinejmenším sporná. Na druhou stranu už jsme zmínili, že klérus tvořil uzavřenou skupinu a břevnovský opat Kliment v ní hrál ne nevýznamnou roli. Mohl Kosmas očekávat existenci spolehlivého povědomí o břevnovských dějinách a takové líčení z tohoto důvodu pokládat za zbytečné? Dostáváme se tak k problematice břevnovské domácí historiografie. Hned zpočátku ovšem musíme konstatovat neblahý jev, který našim úvahám nedovolí patřičný rozlet. Knihovna břevnovského kláštera totiž na rozdíl od jeho archivu nepřežila husitské války.61 Otázka zní: mohl Kosmas znát nějaké domácí vypravování břevnovských dějin a z toho důvodu téma pokládat za neperspektivní? Opět musíme začít u osobnosti opata Klimenta. Znamenala Kosmova dedikace nějaké konkrétní vazby, třeba vděk za pramenný podklad?62 Ostatně Ivan Hlaváček má za neoddiskutovatelný fakt, že řada manuskriptů Kosmy byla nalezena v benediktinských klášterech, tj. Břevnov nutně stál na počátku alespoň jedné z větví rozrodu této kroniky. Svou roli mohla hrát právě domácí historiografická tradice63 – vedle „vojtěšských análů“64 hlavně v literatuře65 často zmiňovaná kronika opata Meinharda z poloviny 11. století.66 Jak však podotýká Marie Bláhová, na základě analogií s jinými benediktinskými kláštery (a samozřejmě také pod vlivem torzálnosti pramenné základny) nelze usuzovat, že by v prvních stoletích existence Břevnova byly v jeho knihovně nějak početněji zastoupeny historické spisy67 (s výjimkou klasických análů). Až někdy před koncem první čtvrtiny 12. století

121

Josef Šrámek

lze počítat právě s dílem Kosmovým. Od té doby se situace prokazatelně lepší, to už ale nestojí v centru našeho zájmu.68 Ona údajná Meinhardova kronika bývá zcela bez podkladů ztotožňována se zmínkou Prokopa Lupáče z Hlaváčova, autora 16. století, v jeho díle Rerum Bohemicarum ephemeris sive Kalendarium historicum, kde mluví o jakési Chronicon Brewnowiense manu scriptum. Vedlo k tomu patrně to, že se Lupáč na Břevnovskou kroniku odvolává právě k polovině 11. století, tj. době opata Meinharda, a snaha badatelů nalézt autora „stůj co stůj“.69 Spis se ale střízlivě uvažujícím badatelům identifikovat nepodařilo. Můžeme předpokládat, že také nejspíše zanikl.70 Důležité také je, že se Lupáč na tento spis odvolává i při líčení dějů mladších, než je konec 11. století, kdy Meinhard zemřel.71 To by samo o sobě ještě nutně nic neznamenalo – v kronice se mohlo přirozeně pokračovat. Jenže ani v těchto odkazech není žádná zmínka o Břevnovu – vše se dotýká obecných národních dějin; většina informací je nadto známa i z pramenů jiných.72 Bláhová soudí, že se jednalo o autonomní, dnes už neznámý spis (nikoli břevnovskou verzi běžně známých historických zpracování); jakousi kompilaci českých dějin, která nejspíše analisticky zachycovala události od 11. do 14. století, ale s opatem Meinhartem a snad i jeho dobou měla jen málo společného. Břevnovský původ tohoto díla má navíc Bláhová za sporný. Jisté je i to, že se nejednalo o dějiny břevnovského kláštera.73 Z našich úvah o Kosmově motivaci můžeme tedy údajnou Chronicon Brewnowiense opata Meinharda, jak se zdá, s klidným svědomí vypustit. Jenže: jakási břevnovská kronika se jako pramen vedle kroniky boleslavské, pražské, opatovické a vyšehradské objevuje v předmluvě kroniky takřečeného Dalimila.74 Důležitým výchozím bodem je fakt, že se nejedná o rukopis Kosmův! S tím je ztotožňována ona kronika boleslavská a badatelé pokládají za nemožné, že by se jednotlivé rukopisy lišily natolik, že by kronika břevnovská byla oproti boleslavské Dalimilem tak haněna.75 I zde Marie Bláhová upozorňuje, že se nejspíše nejedná o domácí zpracování, ale jen o označení lokace rukopisu. Obsah Dalimilova zdroje (nejedná-li se v předmluvě o pouhou snahu o legitimizaci díla) tak nejspíše taktéž zůstane tajemstvím.76 A co rukopis, který Kosmas s věnováním opatu Klimentovi do Břevnova zajisté zaslal? Bohužel ani ten se nedochoval. Krom opisu v podlažickém Codexu gigas známe z břevnovské knihovny pouze opis Kosmy z konce 16. století, přičemž podle způsobu psaní jmen se odborníci domnívají, že za předlohu mu byl nepochybně vzat rukopis starší.77 A propos rukopisy Kosmovy kroniky. Úvaha o faktoru stupně dochování jednotlivých rukopisů Kosmova textu je taktéž legitimní. Co tedy víme? Chronica Boemorum pražského děkana Kosmy se nám zachovala ve 12 opisech z původních 15 známých.78 Z nich je nejvýznamnější tzv. budyšínský rukopis z přelomu 12. a 13. století.79 Původní rukopis se nedochoval – originální znění tak lze jen odhadovat, vzhledem k tvůrčímu přístupu opisovačů (údaje byly dle vlastního pojetí důležitosti nejen doplňovány, ale také vynechávány). K identifikaci se užívá členění zavedené Bertoldem Bretholzem na tři redakce Kosmovy kroniky dle vzájemných závislostí, skupiny A, B a C. Rukopisy skupiny vznikly dle Bretholze

122

Josef Šrámek

z původního textu opisem přes některé neznámé rukopisy. Jiný opis byl základem skupin B a C; ty jsou si mnohem bližší než vůči skupině A.80 Ke své edici Bretholz využil všech těchto rukopisů, nikde však není zmínka o založení Břevnova .81 Je tak třeba připustit, že z nějakého důvodu opravdu Vojtěchův klášter nestál v centru Kosmovy pozornosti. Nebo že by se daná část textu nedochovala? To je vysvětlení vskutku nepravděpodobné. Že by všech 12 dodnes známých rukopisů bylo poškozeno v tom samém místě? Ani pátrání po obsahu břevnovské klášterní knihovny nás zdárnému konci nepřiblížilo. Nejspíše nelze v Břevnově až do doby Kosmovy nějaké významnější podání dějin fundace sv. Vojtěcha očekávat. Původ rozličných „břevnovských kronik“ je zahalen tajemstvím. Nějaké takové zpracování lze předpokládat až v polovině 14. století u Přibíka Pulkavy z Radenína, který v první recenzi své kroniky věnuje Břevnovu v souvislosti s Vojtěchem velkou pozornost. Zařazení tak podrobného líčení břevnovské historie i s výčtem privilegií a majetku působí v textu na první pohled nápadně – je možné uvažovat, že to autor přejal jako celek z jiného pramene více než blízkého Břevnovu. Dle Marie Bláhové je tak tento fakt jediným skutečným dokladem reálné existence jakési Historiae fundationis monasterii Brevnoviensis. Jedná se však s největší pravděpodobností o pramen pozdní – vzniklý mezi 50. léty 13. a 60. léty 14. století – který tedy nemohl mít na Kosmu vliv. Je výrazem sebevědomí kláštera, resp. snahou po legitimizaci dosaženého postavení. Pro obojí nalezneme předpoklady až od přelomu 12. a 13. století.82 Zatím jsme si tedy položili mnoho otázek, avšak dostali pramálo odpovědí. Zkusme se podívat na věc komplexněji. Jakou pozornost věnuje Kosmas českým klášterům? Tu uvidíme, že minimální; jedná se v podstatě jen o dílčí, naprosto marginální zmínky. Zcela opomíjí Sázavu. Jako uvědomělý příslušník latinského kulturního okruhu nenachází pro slovanské „schizmatiky“ porozumění a jeho ignorace jde tak daleko, že nereflektuje ani konečné vítězství své strany, latinizaci prokopského kláštera roku 1097. Toto mlčení pak stálo u kořenů pozdějších dodatků k základnímu Kosmovu textu i samotného navazujícího pokračování kroniky z pera neznámého mnicha sázavského.83 Musíme se poklonit Kosmově důkladnosti a jakési „ne-subjektivitě“, alespoň v určitém případě. Už jsme upozornili na Kosmovu ostentativní nechuť ke slovanské Sázavě. Jedno z vysvětlení nabízí pozdější dodatek právě o sázavském klášteře. Dle tohoto podání se opat Božetěch, sice „člověk všeobecně nadmíru oblíbený a ke všem přívětivý,“ velmi zručný, „muž skvělé výmluvnosti a bystré paměti, ale toužící po slávě u lidu, domýšlivý, popudlivý a trochu i hříchům oddaný“, těšil takové lásce u krále Vratislava, „muže vpravdě křesťanského“, že byl oproti právu biskupa pražského Kosmy povznesen k tomu, aby Vratislava korunoval.84 Je zajímavé, že děkan Kosmas odolal nutkání neoblíbenou konkurenci upozadit vyzdvižením jiného, jistě patřičnějšího vzoru monastického života. Nebyl v tehdejších Čechách lepší než právě Břevnov. I ona dedikace opatu Klimentovi tomu napovídá. Leč nestalo se tak a my můžeme stále přemýšlet proč. Na počátku tohoto pojednání stojí pozornost věnovaná Kosmou sv. Vojtěchovi. Zatím jsme ji brali jako fakt a nepoložili jsme si onu kouzelnou otázku proč? Zajímavou tezi na-

123

Josef Šrámek

stolil Oldřich Králík, když zformuloval své přesvědčení, že Kosmas se zde nutně potřeboval vyrovnat s Kristiánem, resp. faktem, že by pražský biskup byl nakloněn slovanské liturgii,85 které Kosmas přece nepřál! Usuzuje tak soudit z předmluvy ke Kristiánově legendě, která je vlastně dedikací Vojtěchovi.86 Ponechme stranou celé peripetie sporu o Kristiánovu pravost. Jen poznamenejme, že spojeným úsilím Jaroslava Ludvíkovského, Oldřicha Králíka a Dušana Třeštíka se dnes o jeho původu z konce 10. století nepochybuje.87 Vojtěch mohl být snad opravdu pro Kosmu problémem: svatý Václav byl již latinskou hagiografií dostatečně etablován;88 naproti tomu Vojtěch skýtal řadu nesnází.89 Byly to jeho možné sympatie k slovanskému schizmatu nebo Vojtěchovy vazby na Polsko, pro Kosmu osobně patrně dosti nepříjemné. Problematická byla také dosavadní svatovojtěšská hagiografie, která svým vyzněním podstatně mařila prvořadý Kosmův cíl, a sice sakralizaci přemyslovského rodu. Dokud ulpívala na Boleslavovi II. vina, nemohl být využit jako protipól zlolajného otce a vpravdě následník svého svatého strýce.90 Vzhledem k tomu bylo třeba téma zpracovat znovu, odstranit problémy a též snad přitom zbavit svatého biskupa podezření z východního kacířství či „paktování“ s polským nepřítelem.91 I v tomto tedy Kosmas následoval svůj státněpolitický cíl. Vytváří tak nejen obraz věčného knížete Václava, ale také věčného biskupa Vojtěcha, kteří spolu procházejí českými dějinami, jak ukazují slova Kosmou vložená do úst kněžny Libuše během věštby o nebes se dotýkající Praze: „V tomto hradě někdy v budoucnosti vzejdou dvě zlaté olivy, jež svými vrcholy proniknou až do sedmého nebe a po všem světě budou zářiti svými divy a zázraky. … Jedna z nich bude slouti Větší sláva, druhá Voje útěcha.“ 92 Dnes můžeme – na rozdíl od doby Králíkovy – konstatovat, že dějiny byly Kosmovi nakloněny a jeho dílo se zdařilo, funguje vlastně dodnes.93 Nemůže být v tomto Kosmově dilematu i odpověď na naši břevnovskou otázku? Pokud si Kosmas nemohl být (či spíše dokonce nebyl) jist Vojtěchem, mohl se spolehnout na pravověrnost prvního břevnovského konventu, s Vojtěchem natolik svázaným? Konventu, jenž přišel odkudsi z Itálie, stále ještě jakéhosi tavícího tyglíku západní a východní křesťanské orientace?94 Paralela se Sázavou by tomu nasvědčovala. Nemělo Kosmovo mlčení o tehdejších nejvýznamnějších klášterech stejné opodstatnění? Mohlo by se tak zdát, že to, co se roku 1054 odehrálo v daleké Konstantinopoli, mohlo sehrát i v Čechách nemalou roli.95 Zde ovšem narážíme na problém slovanské liturgie v Čechách raného středověku. To je stále do jisté míry ožehavý spor mezi (některými)96 historiky a slavisty, jemuž by lépe slušelo samostatné pojednání.97 Nadto, jak upozorňuje Petr Kopal, celý spor trpí už v samém počátku definiční nevyjasněností obsahu pojmu „slovanská/staroslověnská liturgie“.98 Tedy shrňme toliko ve stručnosti: již František Graus mluvil o dvou „sveřepých“ proti sobě stojících táborech části historiků a lingvistů. Sám byl k možnosti kontinuální návaznosti raně přemyslovských Čech na velkomoravskou církevní organizaci a cyrilo-metodějskou misii obecně skeptický. Jako hlavní důvody viděl fakt, že vyhnání Metodějových žáků by se jistě týkalo také Svatoplukem ovládaných Čech, nadto žádné prameny takové kontinuum neukazují99 (nějaký vliv moravských tradic opatrně připouští v okruhu svaté Ludmily, ovšem

124

Josef Šrámek

mimo něj jej striktně odmítá), naopak není pochyb o vždy trvající orientaci Čech na říšskou církev, primárně na Řezno. Jako zásadní argumenty proti fungující slovanské církvi Graus vidí problém jejích potencionálních center, o nichž nevíme, dále pak vzdělávání a svěcení kněží (doloženu máme pouze školu na Budči, přičemž většina pramenů nepochybuje o jejím latinském rázu).100 Graus také odmítá nadnesené představy o rozmachu slovanského písemnictví.101 S Grausovým postojem souhlasí v podstatě také Dušan Třeštík a zdůrazňuje, že ani byzantská strana nejevila o západní slovanské kraje větší zájem102 – to se mění až v době po schizmatu. Dokonce i v Metodějově arcidiecézi byla slovanská liturgie toliko tolerovanou výjimkou, vůbec ne normou! Popírá, že by na Čechy měla moravská církevní organizace v letech 885– 897 tak klíčový vliv. Pro ně byla zásadní spíše doba vlády Spytihněva I. Obrat nevidí ani v době Václavově a Boleslavově. Důraz na cyrilo-metodějskou kartu se u českých vládců, jak Třeštík říká, objevoval pouze při snahách o dosažení biskupství či posléze arcibiskupství.103 Jistě v Čechách do 11. století fungovalo slovanské písemnictví, to však nepředpokládalo i liturgii a také římská kurie toto rozlišovala.104 S takovým hodnocením otázky slovanského ritu v českém raném středověku se víceméně ztotožňuje sám Oldřich Králík. Upozorňuje ale, že Prokopova Sázava jistě nepovstala z ničeho a jakousi renesanci slovanské kultury klade do konce 10. století a spojuje ji s Kristiánem a Slavníkovci Vojtěchem a Radimem.105 K sázavskému klášteru obrátil svou pozornost i Martin Wihoda, když z jeho existence spolu s obvyklým odkazem na první staroslověnskou legendu o sv. Václavu vyvodil přežívání slovanského písemnictví a liturgického jazyka coby zvláštnosti od pozvolna se formující sítě latinských klášterů.106 Naopak Petr Kopal je poněkud opatrnější vůči vyvozování pregnantních závěrů z orientace prokopského sázavského konventu. Říká, že z písemných pramenů, které jsou převážně hagiografické povahy, víme minimum jak o samotném klášteře, tak i o osobnosti jeho zakladatele. Ani o liturgické orientaci nelze tudiž s jistotou rozhodnout. Sázava byla v církevní struktuře raně středověkých Čech nejspíše ojedinělým specifikem. Na jedné straně opat Prokop podřídil svůj klášter Benediktově řeholi a tedy jasně do kulturní sféry západní, na druhé straně nějaké východní vlivy (viz slovanský liturgický jazyk, Prokopovo neobvyklé jméno, azyl konventu po roce 1055 v Uhrách, kdy se uvažuje nejčastěji o východně orientovaném klášteře sv. Ondřeje ve Visegradu, prokázané styky s Kyjevskou Rusí) tu lze odůvodněně předpokládat.107 Naposledy se (už k Oldřichem Králíkem několikrát reflektovanému) problému vztahu slovanské liturgie a Kristiánovy legendy vrátil ve své disertační práci David Kalhous. Vidí Kristiána jako obhájce slovanského ritu (s odvoláním na řeč, kterou legendista vkládá Konstantinovi do úst při římské obhajobě), Kristiánovi však jde pouze o velkomoravské politické dědictví pro Čechy. Kalhous míní, že „tradice písemnictví v domácím jazyce [tj. staroslověnštině] se s koncem 10. věku nepřetrhla.“ Z hlediska liturgie, která je podstatnějším problémem než písemnictví, upozorňuje David Kalhous správně na terminologickou problematičnost tohoto pojmu. Ten vystihuje jen jazykovou charakteristiku ritu; ta ale nemu-

125

Josef Šrámek

sela být nutně určující z hlediska liturgiky. Jak Kalhous poukazuje, tehdy bylo i na Západě běžné, že se v různých diecézích praktikovala jiná liturgie – je podle něj tedy dost možné, že i staroslověnský ritus byl jen místní variací.108 Dostatek moci k prosazení unifikace pak kurie získala za papeže Řehoře VII.109 Vzhledem ke stále novým a novým otázkám bychom se měli dle Kalhouse místo dalšího pátrání po stopách „slovanského“ ritu v 10. století pokusit změnit úhel pohledu a (re)interpretovat ty zmínky, které slovanskou liturgii dokládají.110 Zajímavé je, že ačkoli Sázavu David Kalhous pokládá za jediné explicitně v pramenech uvedené místo, kde lze se staroslověnským písemnictvím počítat, odmítá ji považovat za osamocenou instituci, jež by u nás byla se slovanským písmem a liturgií svázána.111 Otázka slovanské mše prý ostatně nemusela hrát roli ani při exodech tamních mnichů v l. 1055 a 1097.112 V tomto posledním bodě se naše postoje neshodují. Jakkoli jsem také nakloněn vazbě raně přemyslovského státu na duchovní struktury Staré Moravy, kloním se spíše k nezadržitelné marginalizaci tohoto směru již během 10. století. I když nějaké další (nejspíše skomírající) ostrůvky velkomoravského vzdělanosti jsou vedle Sázavy v těchto nevyhraněných časech možné,113 prameny nás vskutku informují o jediném významném činiteli, a tím je Prokopova Sázava. Abychom se vyhnuli ošemetným spekulacím, je podle mě zapotřebí pojímat Sázavu jako specifikum, českou anomálii, pro níž nemáme v domácím prostředí srovnatelné analogie či paralely,114 a být v úsudcích, co se jí týče, raději zdrženliví. To, že Sázava tedy patrně byla v době své slávy toliko místní variací západního benediktinského monasticismu, a jako problém začala být z religiózního hlediska vnímána až nějaký čas po svém zániku buď vlivem rostoucích neporozumění mezi Římem a Konstantinipolí,115 spíše ale zásluhou papežské kurie o sjednocení rozličných regionálních podob latinské liturgie, však stále neznamená, že s tím nemohl mít nějaký „mentální“ problém Kosmas. Je možné, že v jeho době,116 ovlivněné emancipačními snahami papežství a tím celé církve, začíná tato „dezinterpretace“ dějin prokopského sázavského konventu, která byla pak dále (především v moderní době) rozvíjena. Přece jen Kosmův obzor byl vzdálen realitě přelomu 10. a 11. století, proto pro něj snad byla ona sázavská „rozdílnost v jednotě“ západního mnišství už nepochopitelná a interpretoval si ji v duchu soudobých proudů. Nezapomeňme ani na možné antipatie osobního rázu, viz známá pozice opata Božetěcha u krále Vratislava. Ještě zpět k možným Kosmovým obavám z řecko-latinského sboru na Aventinu. Jak ukazuje ve své studii Marek Derwich, ačkoliv období 6. až 11. století bylo časem dosti živých kontaktů mezi řeckým a latinským monasticismem (velký důraz klade na vliv sňatku Oty II. s Theophano, vedle pevně nesjednocené linie benediktinského mnišství), a to právě především v oblasti Itálie a přirozeně samotného Říma, tak přes vliv, který řecké mnišství (hlavně eremitismus)117 na Západ mělo, nelze uvažovat o latinsko-řeckém konventu na Aventinu. Řečtí mniši jsou tu doloženi toliko jako hosté.118 Odpadá tedy i jakákoliv spekulace o orientaci osazenstva raného Břevnova. To i přesto, že Derwich jedním dechem připouští , že „soudobá atmosféra pestrého a východními vlivy prosyceného monastického života v Římě musela ovlivnit činnost

126

Josef Šrámek

Vojtěcha, Bruna a jejich žáků ve střední Evropě, pro niž byla charakteristická velká vstřícnost a úzké kontakty s východním mnišstvím ...“119 Jistě, kontakty a inspirace jsou jedna věc, ovšem s ohledem na zdůrazňované zázemí Aventina nemůžeme takovou roli dalekosáhle přisuzovat břevnovským mnichům, navíc když uvážíme všechny problémy první kolonie a srovnáme její možný vliv na domácí poměry s druhým, již beze vší pochyby latinským, konventem niederaltaišským. V tomto světle se pak původně na první pohled interesantní teze Oldřicha Králíka jeví bohužel stěží udržitelnou. Nemůže být řešení naší zapeklité problematiky nakonec docela jednoduché? Možná skutečně tkví vysvětlení této otázky v účelu, za jakým Kosmas svou kroniku psal a který zdůrazňuje Dušan Třeštík,120 a sice v rovině politicko-ideologické: Kosmovým cílem bylo v dobách pro Čechy nepříznivých upozornit na slavnou minulost země, odkázat na kladné vzory českých panovníků a nabídnout tak zrcadlo svým současníkům; za tímto účelem, k povznesení a uvědomění domácí dynastie, formuloval svou verzi přemyslovského mýtu coby státní ideologie. Jeho dílo má tak ráz čistě aktuální, historicko-politický. V něm neměl Břevnov nejspíše místa. Nesmíme zapomenout ani na fakt, že Kosmas svou kroniku psal jako děkan kapituly pražského kostela. I to hraje svou roli v obsahu jeho kroniky. Jedná se vlastně více než o „Chronicu Boemorum“ o „Gesta duces et episcopi Pragenses“,121 jak bychom také mohli jeho dílo v duchu středověké historiografie nazvat. A vyjdeme-li z této premisy, můžeme vidět, že kláštery nemusely nutně být v centru Kosmova zájmu. Ba dokonce, Břevnov mohl být skrze svůj význam a blízkost Praze (nevítanou) konkurencí. Už jen proto, že si stejně jako pražské biskupství mohl nárokovat Kosmou oslavovaného sv. Vojtěcha jako svého patrona a přinejmenším tak ukrajovat z věhlasu, který Kosmas bezpochyby přikládal toliko své kapitule. Vždyť uvažme, že už v polovině 11. století se k Vojtěchovi nedávno „rehabilitovanému“, za opata Meinharda, břevnovští bratři v rozšíření patrocinia konventního chrámu jednoznačně přihlásili, jak dokládá ve své kronice anonymní mnich sázavský,122 a že právě v Kosmově době sv. Vojtěch zaujímá pozici po boku sv. patrona Václava, jak ukazuje dobová představa o roli obou světců v bitvě u Chlumce mezi Soběslavem I. a Lotharem III.123 Na srovnatelnou úroveň se svatým knížetem Václavem staví pak ve svém díle svatého biskupa Vojtěcha také Kosmas, když vkládá kněžně Libuši do úst proroctví o budoucí slávě Prahy. Ovšem není první. K vědomému prolnutí kultů obou světců došlo už na sklonku 30. let 11. století, kdy byla sepsána svatováclavská legenda montecassinského mnicha Vavřince.124 Tento proces byl zakončen v druhé polovině 12. století, jak dokládá ikonografický materiál.125 Přitom okruh pražského biskupa se začal hlasitěji hlásit ke sv. Vojtěchu zrovna až v Kosmově době. Poté, co neuspěly Břetislavovy snahy o dosažení pallia pro Vojtěchovy nástupce v úřadě,126 byl totiž Vojtěch ze strany knížat i biskupů na nějaký čas odložen jaksi na „druhou kolej“, jak ukazuje i nepříliš honosné pohřebiště v přístavku svatovítské rotundy. Ke stavbě více odpovídajícího svatostánku pro ostatky sv. Václava a Vojtěcha došlo až za Břetislavova nástupce Spytihněva II. roku 1060127 a s časem episkopátu pražského biskupa Hermanna (1099–

127

Josef Šrámek

1122) je povětšinou spojován už zmiňovaný Homiliář opatovický neznámého autorství.128 V době téhož biskupa působil i náš Kosmas. Disproporci mezi přístupem Břevnova a svatovítského chrámu lze vycítit. Možná se tedy Kosmovi právě z tohoto důvodu nehodilo Vojtěchovo mnišství a fundaci nejstaršího českého mužského kláštera zdůrazňovat.

128

Josef Šrámek

P������� 1 Tento text vychází z mé diplomové práce, v níž se zabývám srovnáním středověkých dějin břevnovského kláštera a jeho vybraných pobočných domů, tedy proboštství v Rajhradě, Polici nad Metují a Broumově. 2 KRÁSL, F. – JEŽEK, J.: Sv. Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter i úcta u lidu. Praha, 1898. 3 BLAŽÍČEK, O. J. – ČEŘOVSKÝ, J. – POCHE, E.: Klášter v Břevnově. Praha, 1944. 4 VILÍMKOVÁ, M. – PREISS, P.: Ve znamení břevna a růží – historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha, 1989. 5 Milénium břevnovského kláštera (993 –1993). Ed. Hlaváček, I. – Bláhová, M. Praha, 1993; Tisíc let benediktinského kláštera v Břevnově. Praha, 1993; Tausend Jahre Benediktiner in den Klöstern Břevnov, Braunau und Rohr, Hrsg. von J. Hoffman, St. Ottilien, 1993; Břevnov v českých dějinách. Ed. Bláhová, M. – Hlaváček, I. Praha, 1997. 6 Tyto citované práce přirozeně odkazují na další ještě více roztroušené a „skryté“ studie, dotýkající se tématu. Rozsáhlejší bibliografický výčet ovšem není pro náš účel potřebný, omezuji se proto na upozornění na hlavní zdroje informací, které přesto podle mě už svou povahou na možný prostor poukazují. Na limity dosavadního zpracování dějin Břevnova výslovně poukazuje HLAVÁČEK, I.: Z dějin břevnovského opatství. In: Tisíc let benediktinského kláštera v Břevnově. Praha, 1993, s. 13. 7 SOMMER, P.: Svatý Prokop – z počátků českého státu a církve. Praha, 2007. 8 Viz kupř. sice popularizační, leč poučenou a i Dušanem Třeštíkem (Počátky Přemyslovců – vstup Čechů do dějin (530 –935). Praha, 2001, s. 481) vysoce hodnocenou práci Nadi Profantové (Kněžna Ludmila – vládkyně a světice, zakladatelka rodu. Praha, 1996), která ve svém textu o Kristiánově příslušnosti k Břevnovu ani v nejmenším nepochybuje. Obdobně už ve svém komentáři k edici nejstarších legend O. Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Praha, 1969, s. 20. Výchozí autoritou se tu patrně stal editor Kristiánovy legendy Jaroslav LUDVÍKOVSKÝ: Kristiánova legenda – Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. Praha, 1978, s. 133. Odtud mínění o Kristiánově břevnovském původu přežilo až do nového výboru středověkých hagiografických děl Středověké legendy o českých světcích. Ed. Kolár, J. Praha, 2003, s. 245. Obdobně pak REICHERTOVÁ, K. – BLÁHOVÁ, E. – DVOŘÁKOVÁ, V. – HUŇÁČEK, V.: Sázava, památník staroslověnské kultury v Čechách. Praha, 1988, s. 58, 274. Přitom už KRÁSL, F. – JEŽEK, J. (Sv. Vojtěch, s. 388) mluví o Kristiánovi jako o řezenském mnichu, který žil údajně v Břevnově! Přehled stávajícího náhledu podává TŘEŠTÍK, D.: Přemyslovec Kristián. In: Archeologické rozhledy, 1999, s. 602–613. 9 Jsem si vědom problematičnosti tohoto pojmu, kterého užívám s odvoláním na klasickou studii LE GOFFA. J.: Intelektuálové ve středověku. Praha, 1999. 10 TŘEŠTÍK, D.: Kosmas. Praha, 1966; TÝŽ: Kosmova kronika – studie k počátkům českého dějepisectví a politického myšlení. Praha, 1968; srov. TÝŽ: Počátky Přemyslovců – vstup Čechů do dějin (530 –935). Praha, 2001, s. 99–116; TÝŽ: Mýty kmene Čechů (7.–10. století) – tři studie ke „Starým pověstem českým“. Praha, 2003, zejména s. 99–167. 11 Za všechny alespoň KRÁLÍK, O.: Kosmova kronika a předchozí tradice. Praha, 1976.

129

Josef Šrámek 12 Srov. alespoň KERSKEN, N.: Die Anfänge nationaler Geschichtsschreibung im Hochmittelalter: Widukind von Corvey, Gallus Anonymus, Cosmas von Prag, Gesta Hungarorum. In: Europas Mitte um 1000. Band 2. Stuttgart, 2000, s. 863– 867. 13 Kupř. KOPAL, P.: Kosmovi ďáblové – vršovsko-přemyslovský antagonismus ve světle biblických a legendárních citátů, motivů a symbolů. In: Mediaevalia historica Bohemica 8, 2001, s. 7– 41; TÝŽ: Číselná symbolika v Kosmově kronice?, In: Dějiny a současnost 1, 2003, s. 20 –24; TÝŽ: „I kdyby snad byl toho dne drahého otce pochoval, byl by se jistě musil smáti.“ Humor a smích v Kosmově kronice. In: Evropa a Čechy na konci středověku – sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi. Ed. Doležalová, E. – Novotný, R. – Soukup, P. Praha, 2004, s. 369–382; TÝŽ: Státnost a rituály v Kosmově kronice. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku – problémy, názory, otázky. Ed. Wihoda, M. – Malaťák, D. Brno, 2006, s. 155 –195. 14 Přehled podává k roku 1965 TŘEŠTÍK, D.: Kosmova kronika, s. 9–17; nověji pak KOPAL, P.: Státnost a rituály, s. 155, pozn. 1. 15 Toto zaujalo už KRÁSLA, F. – JEŽKA, J.: Sv. Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter i úcta u lidu. Praha, 1898, s. 326; srov. i konstatování HLAVÁČKA, I.: Příspěvky k nejstarším dějinám knihovny břevnovského kláštera (Od nejstarších dob do roku 1420). In: Milénium břevnovského kláštera (993 – 1993). Ed. Hlaváček, I. – Bláhová, M. Praha, 1993, s. 55. 16 Viz Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. Incipit proemium. In: MGH, Scriptores, Nova series. Berlin, 1923, s. 80–81. Srov. HLAVÁČEK, I.: Příspěvky, s. 56. 17 Srov. Kronika Pulkavova. In: FRB V, s. 26–29, pozn. 1. 18 BLÁHOVÁ, M.: O Kosmovi a jeho kronice. In: Kosmova Kronika česká. Ed. Hrdina, K. – Bláhová, M. – Fiala, Z. Praha, 1975, s. 227. Srov. FIALA, Z.: Přemyslovské Čechy – český stát a společnost v letech 995–1310. Praha, 1975, s. 116. 19 Srov. NODL, M.: Člověk stárne, čas utíká – vnímání věku a stáří ve středověku. In: Dějiny a současnost 2, 2004, s. 8 –11. Viz také nesrovnalosti, na něž upozorňuje TŘEŠTÍK, D.: Kosmova kronika, s. 34–38. 20 Srov. NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha, 2000, s. 69–72. 21 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum III.59, s. 237. Pro srovnání, Kosmova manželka Božetěcha zemřela roku 1117 – viz Cosmae Pragensis Chronica Boemorum III.43, s. 217. 22 Srov. BALAJKA, B. a kol.: Stručné dějiny české a slovenské literatury. Praha, 1966, s. 6; KUTNAR, F. – MAREK, J.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví – od počátků národní kultury až do sklonku 30. let 20. století. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha, 1997, s. 24; TŘEŠTÍK, D.: Kosmova kronika, s. 43; FIALA, Z.: Přemyslovské Čechy. Praha, 1975, s. 116; NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura, s. 67. 23 BLÁHOVÁ, M.: O Kosmovi a jeho kronice, s. 227. Odtud novodobý Hrdinův překlad „můj v úřadě duchovním druh, podle své hodnosti kněz.“ Viz Kosmova Kronika česká, s. 84. Polský původ odmítl i TŘEŠTÍK, D.: Kosmova kronika, s. 39– 40. Oproti tomu kupř. NOVOTNÝ, V.: České dějiny, díl I/II. Od Břetislava do Přemysla I. Praha, 1913, s. 25; s odkazem na Bretholzovu edici Cosmae Pragensis Chronica Boemorum II.5, s. 77, kde stojí: „inter quos, heu, male captus, adductus est meus atavus, concors in clero, presbiter officio.“

130

Josef Šrámek 24 BLÁHOVÁ, M.: O Kosmovi a jeho kronice, s. 227; NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura, s. 67. 25 BLÁHOVÁ, M.: O Kosmovi a jeho kronice, s. 227; FIALA, Z.: Přemyslovské Čechy, s. 91; NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura, s. 67. 26 Ten bývá někdy ztotožňován s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem (1126–1150), na základě nejasného Kosmova údaje – viz Cosmae Pragensis Chronica Boemorum III.51, s. 223. Srov. TŘEŠTÍK, D.: Kosmova kronika, s. 40– 43; BLÁHOVÁ, M.: O Kosmovi a jeho kronice, s. 228; POJSL, M.: Jindřich Zdík, biskup olomoucký. In: Olomouc v době biskupa Jindřicha Zdíka. Olomouc, 1996, s. 48– 49; BUBEN, M. M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha 2000, s. 155 –158; NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura, s. 67; BISTŘICKÝ, J.: Počátky hradu a města. In: Olomouc – malé dějiny města. Olomouc, 2002, s. 32. 27 ŠUSTA, J.: Dějepisectví – jeho vývoj v oblasti vzdělanosti západní ve středovku a době nové. 2. vydání. Praha, 1946, s. 36 –37; KUTNAR, F. – MAREK, J.: Přehledné dějiny, s. 24–27; BLÁHOVÁ, M.: O Kosmovi a jeho kronice, s. 228; NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura, s. 67– 68. 28 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum III.62, s. 241; srov. NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura, s. 68. 29 Srov. KUTNAR, F. – MAREK, J.: Přehledné dějiny, s. 24; TŘEŠTÍK, D.: Kosmova kronika, s. 50 – 54; BLÁHOVÁ, M.: O Kosmovi a jeho kronice, s. 228; FIALA, Z.: Přemyslovské Čechy, s. 115; NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura, s. 67– 68. 30 Viz Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I.28, s. 51. 31 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. Incipit proemium, s. 80 – 81. Srov. k otázce prestiže dedikace SPUNAR, P.: Vztah ke knize ve středověku. In: Facta probant homines – sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové. Ed. Hlaváček, I. – Hrdina, J. – Kahuda, J. – Doležalová, E. Praha, 1998, s. 441. 32 Viz BLÁHOVÁ, M.: Možnosti studia historického vědomí v raně feudálních Čechách. In: Studia mediaevalia Pragensia I, 1988, s. 46. 33 Viz kupř. SLÁMA, J.: Kosmovy záměrné omyly. In: Dějiny ve věku nejistot – sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. Ed. Klápště, J. – Plešková, E. – Žemlička, J. Praha, 2003, s. 261–267. 34 O Kosmovi jako o historikovi srov. TŘEŠTÍK, D.: Kosmova kronika, s. 96 –116. 35 Krom toho vezměme v potaz prosté lidské limity každého historika, ač se jakkoliv usilovně snaží psát „pravdu“. I na toto poukazuje ve svém obraze děkana Kosmy ŽEMLIČKA, J.: Zpověď Kukaty aneb chmurný příběh z dob, kdy v Čechách vládli Přemyslovci. Praha, 2003. 36 Pokud něco takového kdy existovalo. 37 Srov. KRÁLÍK, O.: Kosmova kronika, s. 12–154, 206 –243. 38 BLÁHOVÁ, M.: Možnosti studia, s. 43. 39 Právě na dobové ovzduší klade důraz KERSKEN, N.: Die Anfänge, s. 864– 865. 40 ŽEMLIČKA, J.: Čechy v době knížecí (1034–1198). Praha, 2002, s. 119. Dle mého soudu velmi výstižně vykreslil ovzduší Kosmovy doby tentýž autor ve své (jakkoli románově přístupné, což jí ovšem neubírá na validitě) knize Zpověď Kukaty. 41 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum II.50, s. 157.

131

Josef Šrámek 42 43 44 45 46

47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57

58

59 60 61

Cosmae Pragensis Chronica Boemorum III.1, s. 161; srov. Kosmova Kronika česká, s. 143. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, Anhang I. Gründung des Klosters Sazawa, s. 250. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, Anhang I, s. 251; Mnich sázavský. In: FRB II., s. 252. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum III.1, s. 161. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum III.13, s. 173–174. Srov. mimo jiné ŽEMLIČKA, J.: Poslední lov knížete Břetislava (K událostem ve Zbečně před Vánocemi roku 1100). In: Ad vitam et honorem – profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Brno, 2003, s. 231– 246. Nevázán odpovědností přísně vědeckého textu, leč nikoli neukotveně ve „faktech“ a v podstatě logicky, velmi podnětně o motivaci činu a jeho aktérech uvažuje týž autor, Zpověď Kukaty, kde rozvíjí předchozí článek. Ačkoli i on vlastně jen následoval příkladu svého otce, který načas odňal po smrti knížete Oty I. jeho dědicům olomoucký úděl. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum II.13, s. 101–103. Souhrnně o výše popisovaných událostech naposledy ŽEMLIČKA, J.: Čechy v době knížecí, s. 119–140. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum III.62, s. 241. Jak sám Kosmas podotýká, když na počátku třetí knihy upozorňuje na úskalí psaní soudobé historie. Viz Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. Incipit apologia, s. 159. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I.15, s. 35. TŘEŠTÍK, D.: Kosmova kronika, s. 54 – 64. BLÁHOVÁ, D.: O Kosmovi a jeho kronice, s. 230. TŘEŠTÍK, D.: Kosmova kronika, s. 44 – 45. Podrobněji viz TŘEŠTÍK, D.: Kosmas a Regino – ke kritice Kosmovy kroniky. In: Československý časopis historický 1960, s. 564 –587. TŘEŠTÍK, D.: Kosmova kronika, s. 57– 60; BLÁHOVÁ, M.: Historická paměť v pramenech raně přemyslovských Čech. In: Dějiny ve věku nejistot – sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. Ed. Klápště, J.– Plešková, E. – Žemlička, E. Praha, 2003, s. 14. Canapariova vojtěšská legenda Est locus. In: Slavníkovci ve středověkém písemnictví. Praha, 1987, s. 135, pozn. ed.). Srov. latinsko-českou edici téže legendy, Jana Kanaparia život sv. Vojtěcha. In: FRB I, s. 235 –265 TŘEŠTÍK, D.: Kosmova kronika, s. 57, 59–60. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I.15, s. 35; srov. Kosmova kronika česká, s. 35. Srov. HLEDÍKOVÁ, Z.: Nejstarší břevnovský rukopis. In: Milénium břevnovského kláštera (993 –1993). Ed. Hlaváček, I. – Bláhová, M. Praha, 1993, s. 41– 49; HLAVÁČEK, I.: Příspěvky, s. 53 – 65; HLAVÁČKOVÁ, H.: Středověké iluminované rukopisy v knihovně břevnovského kláštera. In: Tisíc let benediktinského kláštera v Břevnově. Praha, 1993, s. 53 –59; PRAŽÁK, J.: Nejstarší kodex břevnovské knihovny. In: Výbor kodikologických a paleografických rozprav a studií. Praha, 2006, s. 115. Nemožnost rekonstrukce podoby břevnovské klášterní knihovny konstatoval už URBÁNEK, R.: Legenda t. zv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend ludmilských a václavských a její autor, díl 1.II. Praha, 1948, s. 443, což mu však nezabránilo rozvíjet dalekosáhlé spekulace.

132

Josef Šrámek 62 S odkazem na WOJCIECHOWSKOU, M.: Kosmas z Pragi a benedyktyni. In: Opuscula Casimiro Tymieniecki septuagenario dedicata. Poznań, 1959; HLAVÁČEK, I.: Příspěvky, s. 56. 63 BLÁHOVÁ, M.: Historia fundationis monasterii Brevnoviensis. In: Milénium břevnovského kláštera (993 –1993). Ed. Hlaváček, I. – Bláhová, M. Praha, 1993, s. 147. 64 TŘEŠTÍK, D.: Počátky Přemyslovců, s. 107, 137; BLÁHOVÁ, M.: Historia fundationis, s. 152, srov. ale i pozn. 37! Břevnovskou legendu Sancti Adalberti vita et passio zmiňují i KRÁSL, F. – JEŽEK, J.: Sv. Vojtěch, s. 388. 65 Kupř. už KRÁSL, F. – JEŽEK, J.: Sv. Vojtěch, s. 336, 388–389. 66 HLAVÁČEK, I.: Příspěvky, s. 56. 67 BLÁHOVÁ, M.: Historia fundationis, s. 149; TÁŽ: Historická literatura v českých knihovnách přemyslovského období. In: Historia docet – sborník prací k poctě šedesátých narozenin prof. PhDr. Ivana Hlaváčka, CSc. Ed. Polívka, M. – Svatoš, M. Praha, 1992, s. 11–13, 15–18; TÁŽ: Klášterní historiografie ve středověkých Čechách. In: Klasztor w kulturze średniowiecznej Polski. Ed. Pobóg-Lenartowicz, A. – Derwich, D. Opole, 1995, s. 143 –157. Přesto však předpokládá existenci břevnovských análů, jichž měl užít i sám Kosmas (Historická literatura, s. 16 –17, 22, pozn. 54; Klášterní historiografie, s. 144). HLAVÁČEK, I.: Z dějin břevnovského opatství. In: Tisíc let benediktinského kláštera v Břevnově. Praha, 1993, s. 13, poukazuje na fakt, že s výraznější vlastní historiografickou činností se v břevnovském klášteře setkáváme prokazatelně až v 18. století. Otázkou ale nadále zůstává, co vše se dodnes případně nedochovalo. 68 BLÁHOVÁ, M.: Historia fundationis, s. 149. 69 Oproti tomu URBÁNEK, R.: Legenda 1.II., s. 443 – 463, připsal tuto kroniku až břevnovskému opatu Bavorovi z Nečtin, dlícím v úřadě na přelomu 13. a 14. století. K údajnému autorství opata Meinharda se Urbánek negativně vyjadřuje v Legendě 2.II., s. 375, pozn. 315. 70 BLÁHOVÁ, B.: Historia fundationis, s. 151, 152. 71 Tamtéž, s. 151. 72 Tamtéž, s. 152. 73 Tamtéž, s. 152. 74 Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila. In: FRB III, s. 4. 75 Tamtéž, s. 4; srov. BLÁHOVÁ, M.: Historia fundationis, s. 150 –151. 76 BLÁHOVÁ, M.: Historia fundationis, s. 150. 77 BLÁHOVÁ, M.: Historia fundationis, s. 149, pozn. 17. 78 Viz přehled, který podává BLÁHOVÁ, M.: O Kosmovi a jeho kronice, s. 232–234. 79 NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura, s. 68. 80 BLÁHOVÁ, M.: O Kosmovi a jeho kronice, s. 232. Srov. BRETHOLZ, B.: Einleitung. In: Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, MGH, Scriptores. Berlin, 1923, s. XLV–XCIV. 81 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I.28, s. 51. 82 BLÁHOVÁ, M.: Historia fundationis, s. 154 –161. 83 Srov. dodatky – viz Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, Anhang I. Gründung des Klosters Sazawa, s. 242–251; Anhang III. Über Diethard, Abt des Klosters Sazawa, s. 255–256; a Mnich sázavský. In:

133

Josef Šrámek

84

85 86 87 88 89

90

91 92 93 94

FRB II., s. 238–269. Srov. i mínění SLÁMY, J.: Svatý Prokop – život v legendě a ve skutečnosti. In: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. Ed. Sommer, P., Praha, 2006, s. 102. Toto líčí až pozdější přípisky – viz Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, Anhang I., s. 250 –251; srov. Kosmova Kronika česká, s. 217–218. Kosmas sám opět o Sázavě mlčí a o Vratislavovi a jeho královské koruně mluví toliko v souvislosti s vlastní korunovací z rukou trevírského arcibiskupa Gilberta. Viz Cosmae Pragensis Chronica Boemorum II.37, s. 135. KRÁLÍK, O.: Kosmova kronika, s. 128–142. Kristiánova legenda – Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. Ed. Ludvíkovský, J. Praha, 1978, s. 8–11. TŘEŠTÍK, D.: Přemyslovec Kristián, In: Archeologické rozhledy, 1999, s. 602. Naposledy KALHOUS, D.: Kristián a svatý Václav – obraz světce ve středověké legendě. In: Dějiny a současnost 12, 2006, s. 18–20. Na možnou problematičnost vztahu světce Vojtěcha a domácího prostředí ostatně poukázal už KALANDRA, Z.: České pohanství, díl I. Nejstarší prameny. 2. vydání. Praha, 2002, s. 334. Na rozdíl od Králíka ale pokládal ze všech světců, o nichž Kristiánova legenda pojednává, za „dokonale neproblematickou“ pouze sv. Ludmilu – tamtéž, s. 333 –334. Srov. KOPAL, P.: Kosmovi ďáblové – vršovsko-přemyslovský antagonismus ve světle biblických a legendárních citátů, motivů a symbolů. In: Mediaevalia historica Bohemica 8, 2001, s. 7. „Černý Petr“ pak přešel v Kosmově podání od Boleslava Zbožného na zlotřilého Strachkvase, který svým „efektivním“ životním příběhem od Boleslava pozornost odvádí. KRÁLÍK, O.: Kosmova kronika, s. 139–142, 206. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I.9, s. 19; srov. Kosmova kronika česká, s. 24. Z literatury KRÁLÍK, O.: Kosmova kronika, s. 141, 245–264; KOPAL, P.: Státnost a rituály, s. 165. Srov. tehdejší hodnocení Kosmovy úspěšnosti O. KRÁLÍKEM: Kosmova kronika, s. 238, 239. K tomu viz též KERSKEN N.:. Die Anfänge, s. 866 –87. Viz DERWICH, M.: Vztahy mezi východním a západním mnišstvím v 11. století. In: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. Ed. Sommer, P. Praha, 2006, s. 64–76; srov. TÝŽ: Monastycyzm benedyktyński w średniowiecznej Europie i Polsce – wybrane problemy. Wrocław, 1998, s. 70 –73; dále HAMILTON, B.: The Monastery of S. Alesio and the Religious and Intellectual Renaissance of Tenth-Century Rome. In: Monastic Reform, Catharism and the Crusades (900 –1300). London, 1979, s. 265 –310; BOSL, K.: Das Kloster San Alessio auf dem Aventin zu Rom – griechisch-lateinisch-slawische Kontakte in römischen Klöstern vom 6./7. bis zum Ende des 10. Jahrhunderts: Kulturbewegung im Mittelmeerraum im archaischen Zeitalter Europas. In: Beiträge zur Südosteuropaforschung. München. Hrsg. von H. G. Beck – A. Schmaus, 1970, s. 15–28; ZAKRZEWSKI, Z.: Opactwo benedyktyńskie św. Bonifacego i Aleksego na Awentynie w latach 977–1085. In: Święty Wojciech w polskiej tradycji historiograficznej. Ed. Labuda, G. Warszawa, 1997, s. 59–126; JACOB, A. – MARTIN, J.-M.: Kościół grecki w Italii (650–1050). In: Biskupi, mnisi, cesarze 610 –1054. Ed. Dargon, G. – Riché, P. – Vauchez, A. – Kłoczowski, J. Warszawa, 1999, s. 298–315; ROKOSZ, M.: Rzym w X wieku – lata klasztorne św. Wojciecha-Adalberta. In: Tropami Świętego Wojciecha. Ed. Kurnatowska, Z. Poznań,

134

Josef Šrámek

95

96 97

98 99

100 101

1999, s. 81–96; LABUDA, G.: Święty Wojciech – biskup-męczennik, patron Polski, Czech i Więgier. Wrocław, 2000. Na druhou stranu bývá význam velkého schizmatu (alespoň bezprostředně po roce 1054) přeceňován. Jak poukazuje kolektiv autorů pod redakcí ZÁSTĚROVÉ, B.: Dějiny Byzance. Praha, 1996, s. 219–223, neporozumění daná mentálními a kulturními rozdíly mezi Západem a Východem se objevovala už ve starověku, rozdělení říše i v detailech odlišné pojetí křesťanství jednotě také nenapomáhaly. Přesto vždy existovala snaha třecí plochy překonat. To bylo i smyslem poselství kardinála Humberta roku 1054. Události, k nimž v Konstantinopoli onoho roku došlo, lze (jistě s určitou mírou zjednodušení) označit za osobní konflikt mezi kardinálem Humbertem z Moyenmotiers a patriarchou Kerulariem. Nesmí se také zapomínat, že obě exkomunikace se týkaly pouze osob, nikoli institucí římské a byzantské církve jako celku. S tímto hodnocením souhlasí ve vztahu k pozadí vyhnání sázavských mnichů roku 1055 knížetem Spytihněvem I. také VANÍČEK, V.: Vratislav II. – první český král: Čechy v době evropského kulturního obratu v 11. století. Praha, 2004, s. 48. Jisté problémy v komunikaci i vzájemných vztazích se ukázaly během I. křížové výpravy, ale ani tehdy nedošlo k žádné pomyslné stavbě nějaké „železné opony“. Větší ranou vztahům křesťanského Západu a Východu se staly spíše události spojené se IV. křížovou výpravou a vyhlášením tzv. latinského císařství v Konstantinopoli roku 1204. Srov. také ROBERG, B.: Schisma: 1. Begriff, Elemente, 2. Geschichte. In: Lexikon des Mittelalters. Band 7. Stuttgart-Weimar, 1999, s. 1468–1470; a KADLEC, J.: Svatý Prokop, český strážce odkazu cyrilometodějského. Praha, 2000, s. 68 –71. I přesto lze jen těžko schizmatem ovlivněnou Kosmovu motivaci naprosto vyloučit; snad se ale podařilo relativizovat kategorické Králíkovo tvrzení. Viz CHALOUPECKÝ, V.: Svatováclavský sborník. díl II/2. Prameny X. století legendy Kristiánovy o svatém Václavu a svaté Ludmile. Praha, 1939, s. 401– 455. Jeho vývoj mapuje GRAUS, F.: Slovanská liturgie a písemnictví v přemyslovských Čechách 10. století, Československý časopis historický 1966, s. 473 – 477; a TŘEŠTÍK, D.: Slovanská liturgie a písemnictví v Čechách 10. století – představy a skutečnost. In: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. Ed. Sommer, P. Praha, 2006, s. 204–205, pozn. 3. KOPAL, P.: Sázavský klášter jako středisko tzv. staroslověnské liturgie. In: Colloquia mediaevalia Pragensia 3 (Historia monastica I). Praha, 2005, s. 141. A to včetně Králíkem odkazované Kristiánovy legendy! Její autor o křesťanství cyrilo-metodějské orientace mluví jen v souvislosti s Velkou Moravou, jinde v textu nedává najevo, že by byla v soudobých Čechách praktikována. Z textu tak můžeme vyvodit pouze to, že Kristián nepatří k odpůrcům slovanské liturgie, ovšem ani, že by ji znal ze své současnosti nebo dokonce obhajoval. Viz Kristiánova legenda, hlavně s. 12 a dále; GRAUS, F.: Slovanská liturgie, s. 488 – 489; ohledně Kristiána jako pramene ke christianizaci Moravy a Čech, srov. také názor KALHOUSE, D.: Poselství mnicha Kristiána – počátky křesťanství na Velké Moravě a v Čechách. In: Dějiny a současnost 7, 2005, s. 22–24. Představu o slovanské škole na Vyšehradě, která vyšla v karlovské době z Emauz, naposledy posílá do říše mýtů SLÁMA, J.: Svatý Prokop, s. 101–103. Srov. GRAUS, F.: Slovanská liturgie, s. 473 – 495.

135

Josef Šrámek 102 103 104

105

106 107

108

109

110 111 112 113

Srov. vztah Byzance a západoslovanských zemí: ZÁSTĚROVÁ, B. a kol.: Dějiny Byzance, s. 340–343; DOSTÁLOVÁ, R.: Byzantská vzdělanost. Praha, 2003, s. 61–66. Ve shodě s Třeštíkem také WIHODA, M.: Sázavský klášter v ideových souřadnicích českých dějin 11. věku. In: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. Ed. Sommer, P. Praha, 2006, s. 241–243. Už v listě knížeti Svatoplukovi roku 885 papež Štěpán V. slovanskou liturgii zakázal, naopak neměl námitek proti slovanskému písemnictví – CDB I, č. 26, s. 22–26; MMFH III, s. 215–225. Srov. SLÁMA, J.: Svatý Prokop, s. 102; TŘEŠTÍK, D:. Slovanská liturgie, s. 189–218. Srov. boj s kurií o slovanský jazyk, jak jej podávají Pannonské legendy Život sv. Konstantina řečeného Cyrilla. In: FRB I, s. 29 –35; Život sv. Methoda. In: FRB I, s. 44 – 46, 51–52; dále Legenda o sv. Cyrillu a Methodu, patronech moravských. In: FRB I, s. 103 –104. Srov. JAN, L.: Stará Morava mezi Východem a Západem. In: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. Ed. Sommer, P. Praha, 1996, s. 253–254. Viz KRÁLÍK, O.: Labyrint dávných dějin českých. Praha, 1970, s. 117–148; TÝŽ: Slavníkovské interludium – k česko-polským kulturním vztahům kolem roku 1000. Ostrava, 1966, mimo jiné s. 132– –139; k Sázavě a jejímu kulturnímu ukotvení TÝŽ: Sázavské písemnictví XI. století. Praha, 1961. Srov. WIHODA, M.: Sázavský klášter, s. 240. Srov. KOPAL, P.: Sázavský klášter, s. 141–144. Viz také SLÁMA, J.: Svatý Prokop, s. 99–103; SOMMER, P.: Sázava a české kláštery 11. století. In: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. Ed. Sommer, P. Praha, 1996, s. 145–159; BLÁHOVÁ, E.: Literární vztahy Sázavy a Kyjevské Rusi. In: Tamtéž, s. 219–234; ONDÁŠ, V.: Byl svatý Prokop basilián nebo benediktin? In: Světci a jejich kult ve středověku. Ed. Kubín, P. – Pátková, H. – Petráček, T. Praha, 2006, s. 211–219. Srov. SOMMER, P.: Prokopský esej – k jubileu roku 2003. In: Sázavsko 9, 2002, s. 14; TÝŽ: Svatý Prokop – z počátků českého státu a církve, s. 98–102; JAN, L.: Stará Morava, s. 255–256, 259, 264, pozn. 77. Obdobný důraz na osobní vliv Řehoře VII. kladou REICHERTOVÁ, K. – BLÁHOVÁ, E. – DVOŘÁKOVÁ, V. – HUŇÁČEK, V.: Sázava, památník staroslověnské kultury v Čechách. Praha, 1988, s. 95, 296. Tj. list papeže Jana XIII. o založení pražského biskupství obsažený v Kosmově kronice, Kristiánova legenda, samo sázavské písemnictví, list papeže Řehoře VII. slovanský ritus zakazující KALHOUS, D.: Kristiánova legenda v dějinách 10. a 11. věku. Disertační práce. Brno, 2005, s. 110 – 121, 139–158. Srov. také WIHODA, M.: Sázava, s. 239–241; a v reakci SOMMERA, P.: Svatý Prokop – z počátků českého státu a církve, s. 114 –122. CHARVÁT, P.: Boleslav II. – sjednotitel českého státu. Praha, 2004, s. 119–120, upozorňuje na dochované Dialogy Řehoře Velikého z doby kolem roku 1100 z ostrovského kláštera, do nichž si jeden z mnichů činil poznámky k obtížným místům, a to staročesky či církevní slovanštinou, leč latinským písmem. Charvát v tom vidí doklad „multikulturnosti“ raně středověkých Čech. Obdobně v tomto ohledu na Ostrov poukazují REICHERTOVÁ, K. a kol.: Sázava, s. 58. Věc však problematizuje fakt, že z latinského písma nepoznáme, zda se skutečně jedná o staroslovanštinu, či pouze o staročeštinu. Za

136

Josef Šrámek

114

115 116

117

118 119 120 121 122 123

124

upozornění děkuji Mgr. Anně Smékalové. Přesto bych se odvážil i z tohoto příkladu usuzovat na to, že klášteru sázavskému přiřkly jeho kontroverzní postavení až pozdější věky. Cestou z „krize“ se mi jeví názor HUŇÁČKA, V.: Ostrov mezi Břevnovem a Sázavou. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000 – na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Ed. Polanský, L. – Sláma, J. – Třeštík, D. Praha, 2000, s. 78 –79, který nepřeceňuje „slovanskost“ Prokopova kláštera, ani jeho výjimečnost v rámci českých benediktinských klášterů (tedy toliko Břevnova a Ostrova) a nahlíží na něj jako na od počátku řecko-latinský v paralele s Grottaferratou sv. Nila Rossanského. Srov. REICHERTOVÁ, K. a kol.: Sázava, s. 15–18. Velmi rezervovaný je k politiku slovanskosti Prokopovy Sázavy také SOMMER, P.: Svatý Prokop – z počátků českého státu a církve. Praha, 2007, s. 36, 95–102. Znovu opakuji, že bych v tomto ohledu nepokládal za jediný a hlavní zlom onen „tradiční“ mezník, rok 1054. Do 1. poloviny 12. století spadá prostaroslověnská agitace skladeb Života Klimentova (Biós Klémentós) a Skazanije o přeloženii knig dochované v Nestorově rukopise tzv. Povesti vremennych let – viz KALHOUS, D.: Státnost v Kristiánově legendě? K roli tradice při formování přemyslovského státu. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku – problémy, názory, otázky. Ed. Wihoda, M. – Malaťák, D. Brno, 2006, s. 137. Viz postavení Nila Rossánského, o niž mluví i vojtěšské legendy. Východním monasticismem se nechali inspirovat kupř. Jan z Gorze, Romuald z Ravenny či Štěpán z Muret. Srov. DERWICH, M.: Vztahy, s. 66. DERWICH, M.: Vztahy, s. 68. Zde i důležité odkazy na detailnější literaturu. DERWICH, M.: Vztahy, s. 68. Srov. TŘEŠTÍK, D.: Kosmova kronika, s. 155–183; nověji TÝŽ: Mýty kmene Čechů, s. 99–167, dále KERSKEN, N.: Die Anfänge, s. 864 –865; či KOPAL, P.: Státnost a rituály, s. 155 –195. Srov. KERSKEN, N.: Die Anfänge, s. 864 – 865. Mnich sázavský. In: FRB II, s. 251; srov. též CDB I, č. 379, s. 353. Kanovník vyšehradský. In: FRB II, s. 203–204. Že se dosud nejedná o konsolidovaný kult a toliko z něj vycházející topos ukazuje Mnich sázavský. In: FRB II, s. 255 –257. Ten žádnou nadpřirozenou pomoc v bitvě nezmiňuje, jeho dikce pouze vykresluje knížete Soběslava jako schopného válečníka, obdařeného uměním využít naskýtající se příležitosti. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I.9, s. 18 –19; Laurentii Passio sancti Wencezlai regis. In: MGH Quellen zur Geistesgeschichte des Mittelalters VII. Weimar, 1973, s. 38. K tomu TŘEŠTÍK, D.: Diskuse k předloze václavské legendy Laurentia z Monte Cassina, In: Listy filologické 1984, s. 85–89; TÝŽ: Miszellanea zu den St. Wenzellegenden II. Laurentius aus Monte Cassino und Laurentius aus Amalfi, In: Mediaevalia Bohemica 1. 1969, s. 73–92. Obdobně též v líčení zásahu obou světců za hrozící války mezi Vratislavem I. a Břetislavem II. – viz Cosmae Pragensis Chronica Boemorum II.47, s. 154 –155. Ve stejném duchu se vlastně nese už celá historie hnězdenských událostí, kdy si Kosmas dává záležet, aby bylo zřejmé, že Vojtěch není ledajakým světcem – viz Cosmae Pragensis Chronica Boemorum II.3, s. 84 – 85; II.4, s. 85–90. Významné postavení zaujímá sv. Vojtěch po boku sv. Václava také v souboru kázání z 11.–12. století, tzv. Homiliáři opatovickém – viz Das Homiliar des Bischofs von Prag. In:

137

Josef Šrámek

125

126 127

128

Beiträge zur Geschichte Böhmens I. Quellensammlung I. Ed. Hecht, F., Prag, 1863, s. 15 –16, 20 –21, 27, 58 –59. K tomu srov. KALHOUS, D.: Sv. Václav Homiliáře opatovického – k české státnosti 12. věku. In: Querite primum regnun Dei – sborník příspěvků k poctě Jany Nechutové. Ed. Krmíčková, H. – Pumrová, A. – Růžičková, D. – Švanda, L. Brno, 2006, s. 360 –362. Odraz této tranformace v soudobé kultuře vykreslují MERHAUTOVÁ, A. – TŘEŠTÍK, D.: Ideové proudy v českém umění 12. století. Praha, 1985, především s. 29–46, 82–115. S odkazem na mince Bořivoje II. a Vladislava I., titulní list rukopisu ozn. jako Flores Bernardi a reliéfní výzdobu chrámu sv. Jakuba ve vsi Jakub MERHAUTOVÁ, A. – TŘEŠTÍK, D.: Ideové proudy, s. 65– 66, 74 –75, 90–91, 98–99; srov. též RADOMĚŘSKÝ, P. – RYNEŠ, V.: Společná úcta ke sv. Václavu a Vojtěchu na českých mincích a její historický význam. In: Numismatické listy 13, 1958, s. 42–58. O vazbě Vojtěchovy translace a žádostí o povýšení Prahy na samostatnou církevní metropoli výslovně informuje Annalista Saxo. In: MGH, Scriptores VI. Hannover, 1844, s. 685. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum II.17, s. 108–109; srov. KRZEMIEŃSKA, B.: Břetislav I. Praha, 1986, s. 237–238. Dokončena však byla až za Spytihněvova bratra Vratislava a k vysvěcení došlo dokonce až po Vratislavově smrti v polovině 90. let 11. století. Viz A. MERHAUTOVÁ, A. – TŘEŠTÍK, D.: Ideové proudy. Praha, 1985, s. 31. Srov. BUBEN, M. M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Praha, 2000, s. 106 –107; KALHOUS, D.: Sv. Václav Homiliáře opatovického, s. 359–360.

138