Kapitola 1.
Koňská podkova
Raúl Castro ve své kanceláři ve čtvrtém patře ministerstva Revolučních ozbrojených sil na havanském náměstí Revoluce poslouchal projev svého bratra, který televize Cuba Visión naživo přenášela z náměstí Calixta Garcíi Iñigueze ve městě Holguín. Bylo 26. července 2006 a toho dne už měl Fidel Castro za sebou jedno vystoupení v Bayamu na náměstí Vlasti u příležitosti oslav Dne národního povstání. Oproti jeho ostatním, kdysi nekonečným filipikám trvalo pouhopouhé dvě hodiny a dvacet minut. „Hlavně ať si naši severní sousedé nedělají vrásky, já vůbec nemám v úmyslu držet se své funkce do sta let,“ prohlásil Fidel v Bayamu, aby se vzápětí opřel do stravovacích zlozvyků kapitalismu: „Svět je plný umělých vůní a chutí: když si dáváte vanilkovou zmrzlinu, máte dojem, že si pochutnáváte na nektaru skutečné vanilky, a ona je přitom syntetická.“ Nejvyšší vůdce1 vypadal znaveně. Dva slavnostní akty v jeden den, ke všemu těsně po návratu z Argentiny, kde se zúčastnil summitu Mercosuru, byly moc i na člověka, jehož schopnost vylučovat endorfiny je přímo úměrná času strávenému před mikrofonem. Když už hovořil hodinu a čtyřicet devět minut, zničehonic Fidel Castro svůj projev ukončil. „Měl jsem připravená ještě další témata, ale svůj projev zde končím,“ vzkázal velitel. Hned nato sestoupil z tribuny, bez zbytečných formalit se rozloučil s holguínskými funkcionáři a chvatně odjel ve svém opancéřovaném autě značky Mercedes Benz 560 SEL, následován ozbrojeným doprovodem ve dvou úplně stejných vozech. Raúla Castra to zarazilo. Fidel své projevy takto nikdy nekončil; právě naopak, vždycky dával přídavky, jako to dělávají hudební skupiny. Něco se dělo. Po vystoupení na náměstí měl jeho bratr slavnostně zahájit provoz synchronizovaných elektronických systémů, důležité součásti jeho kampaně za úsporu energie nazvané Energetická revoluce, která podle něj měla definitivně ukončit pravidelné vypínání
8
proudu, jež bylo ještě půl století od kubánské revoluce noční můrou Kubánců. Raúl zvedl telefon a požádal o hovor s bratrem. Fidel byl právě na cestě k letišti: necítil se dobře a chtěl se co nejdříve dostat do Havany. Ale věci se zkomplikovaly. Během letu začal vrchní velitel2 masivně krvácet a upadl do bezvědomí. Ve změti výkřiků, které se v uzavřeném prostoru násobily, zachoval vedoucí jeho kanceláře Carlos Valenciaga jako vždy chladnou hlavu a zavolal Raúlu Castrovi, aby mu narovinu řekl, že jeho bratr možná do Havany nedorazí živý. Raúla Castra se zmocnila panika. Ani v nejsmělejších fantaziích ho nenapadlo, že by Fidel zemřel podobným způsobem a tak náhle, tím spíš v den výročí nezdařených útoků na kasárna Moncada a kasárna Carlose Manuela de Céspedes, která se nacházejí v Santiagu de Cuba a v Bayamu. Pro revoluční skupinu vedenou jeho bratrem tyto útoky znamenaly křest ohněm, přičemž dotyčná skupina se od toho data (26. července 1953) nazývala právě Hnutí 26. července. Seřízené hodinky Rozrušený Raúl Castro popadl telefon a spojil se s generály Leopoldem Cintrou Fríasem, Ramónem Espinosou Martínem a Joaquínem Quintasem Soláem, veliteli popořadě Západní, Východní a Střední armády, tedy tří vojenských oblastí, na něž je země rozdělena. Poté zavolal ministrovi vnitra, generálu Abelardovi Colomému Ibarrovi. Ke všem těmto mužům choval maximální důvěru, a tak jim sdělil, co se děje, a nastalou situaci příliš nerozváděl. Sami věděli, co mají dělat, a zahájili operaci Rudá vlajka. Revoluční ozbrojené síly se držely ve střehu a elitní jednotky Avispas Negras (Černé vosy) stejně jako speciální síly ministerstva vnitra zaujaly nejvyšší brannou pohotovost. Povolali záložníky a zalarmovali Národní revoluční policii, Sdružení bojovníků kubánské revoluce a Výbory na obranu revoluce3. Téměř padesátiletý, den za dnem
9
promazávaný stroj šlapal jako skvěle seřízené hodinky. Vše proběhlo v naprostém klidu. Rozkaz zněl za každou cenu zachovat zdání normálnosti. Ve vojenské zóně havanského letiště José Martího naložila Fidela Castra sanitka, jež se tmavými ulicemi města vydala k sídlu Státní rady4 na náměstí Revoluce, přímo do luxusní nemocnice určené jen vyvoleným, ukryté v jednom z podzemních podlaží budovy. Tam už čekal ustaraný Raúl Castro, v těsné blízkosti ochranky a lékařského týmu tvářícího se úměrně situaci. Když Raúl spatřil bratra na nosítkách, mrtvolně bledého a zahaleného do zakrváceného prostěradla, nemohl nepomyslet na možnost, že nadešel jeho čas, tolikrát oznámený a tolikrát odložený. Raúl Castro nedlouho předtím dovršil pětasedmdesát let, přičemž dědický titul získal o celých padesát let dříve, v pouhých pětadvaceti letech. Fidel si ho zvolil za svého následovníka, přičemž předesílal, že Raúl je ještě tvrdší než on sám: „Svým nepřátelům vzkazuji: po mně přijdou ještě větší radikálové… Navrhnu vedení, aby Raúla Castra jmenoval0 druhým velitelem. Nikoli proto, že je to můj bratr – jelikož všichni vědí, jak se nám nepotismus příčí – ale proto, že si upřímně myslím, že má dostačující schopnosti, aby mě zastoupil v případě, že bych v tomto boji třeba už zítra padl.“5 Jenže Fidel Castro v boji proti Batistovi nezemřel, a nestalo se tak ani při nesnázích během bitvy proti „impériu“6, kterou vedl po celý svůj život. Ne, Fidel Castro se neproměnil v legendu ani v motýla, což je možná cesta k získání posmrtné slávy, jako v případě divocha Françoise Mackandala z románu Aleja Carpentiera Království z tohoto světa. Fidel Castro se vždy těšil přízni bohů, vyznačujících se slabostí pro hrdiny, kteří se postaví mocným silám. A takoví hrdinové zápasí sami, nanejvýš s sebou mají zbrojnoše, sedlající jim oře nebo cídící brnění, ačkoli jsou někdy, ale skutečně jen občas, tato pážata odpovědná i za to, aby kůň neztratil podkovu, kvůli níž lze
10
přijít o koně, po koni o jezdce, po jezdci o bitvu a po bitvě o celé království. Bez zaržání Raúl Castro se o koňské podkovy vždy staral, ne nadarmo jeho bratrovi přezdívali Kůň, a tím zabránil prohře v mnoha bitvách či ztrátě království. Ale Raúl Castro si sám nikdy nezaržál, a stejně jako lipicánští koně z vídeňské dvorní jízdárny, proslulí svými výtečnými pohybovými vlastnostmi a poslušností, celý život pilně skákal, jak jiní pískají, ale nikdy se mu nepovedlo dostat až na závodiště. Když nyní jeho bratr masivně krvácel, vypadalo to, že se konečně dočká. Ale Fidel Castro má tuhý kořínek, i pokud jde o zánět pobřišnice a těžké krvácení střev vyvolané divertikulitidou, zánětem tlustého střeva. Ještě než ho převezli na operační sál, odmítl velitel většinový názor chirurgů, kteří navrhovali zasaženou část tračníku vyjmout a nasadit mu plastový pytlík na zachycení fekálií, než se tlusté střevo zahojí. Aby trávicí trakt obnovil svůj přirozený chod, znamenalo by to totiž druhou operaci. Fidel o tom nepohodlném umělohmotném řešení nechtěl ani slyšet, o návratu na sál jakbysmet, a přiklonil se k daleko riskantnější možnosti odříznutí a opětovného spojení střeva, která umožňuje rychlou rekonvalescenci, ovšem v případě, že se nic nezvrtne. Jenže ono se zvrtlo. Dne 31. července, pět dní po první operaci, Carlos Valenciaga, hlavní kancléř nejvyššího vůdce, obezřetně přečetl „Prohlášení ke kubánskému lidu“, v němž Fidel Castro pověřil svého bratra Raúla, aby ho „prozatímně“ zastoupil ve funkci. Nástupnictví se rozjelo. Fidel sice nezemřel, ale vše naznačovalo, že k tomu může brzy dojít.
11
Kapitola 2.
Bleška z Biránu
Hlasitý křik toho dítěte kontrastoval s jeho drobnou, rachitickou postavou, kterou se odlišoval od svých bratrů Ramóna a Fidela, z nichž každý při narození vážil téměř šest kilo. Byla jedna hodina odpoledne 3. července 1931 a horko přímo dusilo farmu Manacas (nazvanou podle stejnojmenné říčky protékající mezi hornatými výběžky pohoří Sierra Cristal) v obci Birán v Mayarí v provincii Holguín. Chlapec, jemuž dali jméno Raúl Modesto, se narodil majiteli farmy Ángelu Castrovi a Lině Ruzové, místní služebné, s níž statkář žil od té doby, co ho kvůli jeho záletnictví opustila manželka María Luisa Argotová, s níž měl dvě manželské děti. Chlapec Raúl a jeho šest sourozenců – Ángela María, Ramón Eusebio, Fidel Alejandro, Juana de la Caridad, Emma Concepción a Augustina del Carmen – byli o několik let později pokřtěni matčiným příjmením, což se neobešlo bez složitého vyřizování na úřadech, jelikož kubánská katolická církev nepřipouštěla křest levobočků. Dne 11. prosince 1943, když bylo Raúlovi dvanáct let, úřady uznaly bratry Ruzovy za potomky jejich otce díky tomu, že nová ústava z roku 1940, tedy z doby první-ho prezidentského mandátu Fulgencia Batisty, umožňovala rozvod. Don Ángel se s Maríou Luisou Argotovou rozvedl v roce 1942 a o rok později se oženil s Linou Ruzovou. Ángel María Bautista Castro Argiz byl potomkem Juana Castra Núñeze a Antonie Argizové Fernándezové pocházejících z Láncary, vísky nedaleko města Lugo ve španělské Galicii. V roce 1895, kdy mu bylo dvacet let, ho povolali do armády a poslali na Kubu, kde kubánští povstalci, zvaní mambíové, sváděli tvrdý boj za nezávislost proti španělskému koloniálnímu vojsku. Chudý a negramotný Castro tam působil coby branec-náhradník, což byla praxe, která umožňovala synům z majetných rodin vyvázat se z povinnosti sloužit ve válce, pokud za sebe sehnali náhradu a zaplatili částku pohybující se mezi 1500 a 2000 pesetami. To tehdy představovalo značné
14
jmění, za něž si rolník mohl pořídit pole, pokud se ovšem z fronty vrátil živý. Na Kubě čelil mladý vojín z šestého pluku infanterie Isabely II. spíše tyfovým horečkám než kulkám partyzánů povstaleckého generála Máxima Gómeze. Španělští vojáci válčili na dvou frontách, ovšem boj sváděný v polních nemocnicích s tropickými nemocemi nebyl o nic méně krvavý. Náhodný výbuch v Havanské zátoce, jenž 15. února 1898 zničil americkou pancéřovou loď Maine, konec války uspíšil: Spojené státy z výbuchu obvinily Španělsko a zapojily se do konfliktu, takže španělské koloniální vojsko se muselo vydat na ústup, a spolu s ním i Ángel Castro, který se do vlasti vrátil na palubě lodi Ciudad de Cádiz. Dne 9. února 1899 se Ángel Castro vylodil v přístavu La Coruña poháněn přáním, jež v něm během dlouhé plavby uzrávalo: vrátit se na Kubu. Bohyně Ochún chvalořečí Amíkům Dne 4. prosince 1899, tedy deset měsíců od návratu do Galicie Ángel Castro na francouzském parníku Marvane navrátil do Havany. Země se mezitím změnila. Na hradě Morro vlála americká vlajka a za nejvyšší autoritu na ostrově platil vojenský velitel John Rutter Brooke. Za třicet let bojů za nezávislost utrpěla ekonomika země značné škody, a mnoha americkým podnikům tak do klína spadly nemovitosti, zemědělská půda, cukrovary a doly. Společnosti jako United Fruit Company, Dumois-Nipe Company, Spanish American Iron Company a Cuba Railroad Company získaly pozemky sousedící se zátokou Nipe v provincii Holguín, jedné z nejúrodnějších oblastí ostrova, kde se podle jedné pověsti zjevila – plující na prkně – Panna Marie Milosrdná del Cobre, patronka Kuby, jež v rámci kubánského synkretismu odpovídá bohyni Ochún, vládkyni sladkých vod, řek a pramenů. Ángel Castro se vypravil do provincie Oriente, kde pracoval v niklových dolech v Mayarí a později na stavbě železnice pro
15
společnost United Fruit Company, která měla vést do přístavu Antilla, odkud vyplouvala nákladní plavidla do Bostonu a New Yorku. Ze zátoky Nipe také vyrážely lodě, pašující za dob prohibice na palubě whisky do Spojených států. Negramotný, ale inteligentní a paličatý Galicijec se hodlal uchytit někde v této oblasti, která představovala cosi jako karibský Divoký západ, jehož dominantu tvořily kouřící komíny cukrovarů Preston a Boston společnosti United Fruit Company. Ángel Castro se přece nevydal na Kubu, aby tam celý život otročil, protože to by klidně mohl zůstat v Galicii. Jako dobrý znalec venkova si zakoupil voly, s nimiž vozil dříví používané jako topivo v parních kotlech americké ovocnářské firmy, a organizoval pracovní čety, které nabízel nejrůznějším zaměstnavatelům. V malé osadě Guaro také založil hostinec nazvaný El Progreso, tedy Pokrok, kam chodili popíjet sekáči cukrové třtiny. Mezi panáky rumu tam nadávali na svůj těžký úděl a na to, že sehnali práci jen na období sklizně. Tehdy rolníci pracovali na polích v průměru sto osm dní v roce, a kvůli mechanizaci výroby cukru se tato doba během několika let smrskla téměř na polovinu. V Banes se Castro seznámil s Fidelem Pinem Santosem, místním pohlavárem pocházejícím z Kanárských ostrovů, lichvářem, městským radním, tahounem Autentické strany a právníkem společnosti United Fruit Company. Pino Santos byl zrcadlem, v němž se Ángel Castro chtěl zhlížet, což se mu také časem podařilo. Díky skromným úsporám a malé půjčce od člověka, který se měl později stát jeho nejlepším přítelem, společníkem a partnerem v mnohých obchodech, si Ángel Castro pronajal několik málo hektarů půdy od amerických ovocnářů a pomalu začal nakupovat jednu kavalerii půdy7 za druhou, přičemž půdu zpočátku využíval pro pěstování cukrové třtiny. Za pár let se z Galicijce z Láncary stal jeden z nejúspěšnějších statkářů široko daleko, s 800 hektary vlastních a deseti tisíci hektary pronajatých pozemků. Legenda
16
praví, že Ángel Castro za nocí, kdy nesvítil měsíc, rozšiřoval hranice své farmy na úkor United Fruit Company, a také prý nemilosrdně vykořisťoval nelegální haitské přistěhovalce, kteří pro něj za mizernou mzdu dřeli jako otroci. Satrapa z Biránu Na daném území platil zákon džungle, kde přežili jen nejsilnější, a to tak, že si nad ostatními zajistili převahu. Serge Raffy dona Ángela vykresluje coby satrapu neznajícího slitování s nepřáteli a tvrdého v jednání. Byl to vyvrhel, jenž se prosadil v neúprosném a vznětlivém Novém světě. „Lidé ho považovali za zloděje,“ tvrdí Raffy, „ale jakmile se ocitl poblíž, klopili zrak. Za pár let dosáhl bezvýznamný Španěl z Láncary prostřednictvím dřiny, tvrdého boje, prohnanosti a násilí toho, že mu začali říkat don Ángel. Na bílém koni a s pistolí u pasu povýšeně a posvátně objížděl své panství.“8 Oficiální kubánská historička Katiuska Blancová Castiñeirová vypráví poněkud přislazený příběh o jiném Ángelovi, hotovém andělu strážném, jako by vzlétnuvším ze stránek deníku Granma, orgánu Ústředního výboru Komunistické strany Kuby, který se celá léta tiskl na papír z výlisků cukrové třtiny. Tohoto anděla, jak přepjatě líčí Blancová Castiñeirová, „mohli [dělníci] navštěvovat a bez obav s ním hovořit, aniž by záleželo na tom, že obnošenou košili mají skrznaskrz propocenou a konopné střevíce celé od bláta. Vždy se pokoušel jim pomoct, snažil se vyhovět jejich požadavkům a ochraňoval je před násilnými zásahy venkovského četnictva nebo je zaměstnával, když pro ně nebyla práce v cukrovarech United Fruit Company, dominantního amerického podniku v bezprostředním okolí zátoky Nipe, kde se cukrová třtina pěstovala na 130 tisících hektarech půdy sousedících s pozemky činorodého španělského přistěhovalce obdařeného nezpochybnitelnými organizačními schopnostmi a dostatečnou razancí, s nimiž se mohl pustit do vedení podniku a úspěšně jej dovést k rozkvětu.“9
17
Negramotný statkář se oženil s Maríou Luisou Argotovou Reyesovou, učitelkou z Biránu, která ho naučila číst a psát. Měli spolu pět dětí, z nichž se dospělého věku dožily pouze dvě: Pedro Emilio a Lidia. Jenže Ángelu Castrovi jedna žena nestačila. Stejně jako španělský dobyvatel Vasco Porcallo de Figera, jenž v roce 1514 založil město Remedios a právem si vysloužil titul Velký smilník, i Ángel Castro uměl využívat svých téměř feudálních výsad, dokonce i co se týká práva první noci. Dokud ale kosa nenarazila na kámen. Jmenovala se Lina Ruzová Gonzálezová a byla třetí ze sedmi dětí Franciska Ruze Vásqueze a Domingy Gonzálezové Ramosové, chudých venkovanů z Pinaru del Río, provincie na druhém konci ostrova, kteří opustili svůj domov na povozu taženém voly a utekli před bídou až do Eldorada na východě. Mladá Lina začala pracovat na farmě v necelých čtrnácti letech a zanedlouho se stala milenkou skoro padesátiletého hospodáře. S pistolí u pasu María Luisa Argotová tomuto vztahu nemohla nijak zabránit, a tak po letech ostrých manželských hádek s oběma dětmi odešla do Santiaga de Cuba. Stalo se tak poté, co na svět přišel Fidel, třetí Ángelovo dítě, které zplodil s Linou Ruzovou. Mladá milenka houževnaté, rozhodné a bystré povahy se tedy usadila v jeho domě a stala se z ní hospodyně a domácí paní. „Z jednoho extrému do druhého, ode zdi ke zdi, s vysokými kozačkami pod rozevlátými šaty, právě taková byla Lina,“ píše Claudia Furiatiová, neoficiální životopiskyně Fidela Castra.10 Katiuska Blancová Linu Ruzovou popisuje způsobem, že lze zdáli málem zaslechnout tóny rajské hudby: „Voněla cedrem jako dřevo skříní, truhel a tabatěrek, s jemným intimním oparem, jenž ve své vlahé a skromné samotě připomínal kmeny zakořeněné v půdě, s větvemi rozloženými ve vzduchu. Její vůně otřásla smysly dona Ángela […] aby ji získal, neskutečně se rozněžnil […] hrubýma rukama ji laskal
18
s nepředstavitelnou jemností za ševelícího cvrlikání pěnkav a drozdů splétajících si hnízdo v zákoutích a přepážkách schodiště ji dovedl do podkroví, kde se poprvé milovali, za noci, kdy dorůstal měsíc, v tichosti domu z borovicového dřeva.“11 „A žili šťastně až do smrti,“ slušelo by se dodat k této pohádce. Jiná svědectví, například blízkého rodinného přítele Fidela Pina Santose, zaznamenaná Brianem Latellem, Linu Ruzovou popisují jako „děvče z lidu“, které „tvrdě dřelo“. „Klela tak, že by se za to nemusel stydět ani dřevorubec,“ říká Latell, „neměla žádné vzdělání a byla téměř negramotná“.12 Číňan Mirabal V době, kdy už María Luisa Argotová v domě v Biránu nežila, se 3. červena 1931 narodil Raúl Modesto, čtvrté dítě a třetí syn mileneckého páru. Neduživé a hubené děcko s poněkud šikmýma očima se nijak nepodobalo svým bratrům Ramónovi a Fidelovi, kteří byli vysocí, silní a statní. Zlé jazyky začaly brzy roznášet, že Raúl je plodem Linina příležitostného vztahu s Felipem Mirabalem, zvaným Číňan. Mirabal byl velitelem venkovského četnictva v Biránu. Podle Serge Raffyho „se tradovalo, že Felipe Mirabal provincii Oriente opustil, aby ušel hněvu patriarchy dona Ángela. Příběh je to jak z románu Gabriela Garcíi Márqueze: Felipe Mirabal byl totiž ke všemu kmotr Elisy, nemanželské dcery Fulgencia Batisty!“13 Ovšem Brian Latell ve své knize o Castrových z roku 2007 poznamenává: „V posledních letech někteří z jeho nejbližších spolupracovníků připouštějí, že na těch fámách by mohlo být nějaké to zrnko pravdy, přestože sám Raúl se na toto téma nikdy nevyjádřil“.14 Jasné důkazy o tom, že Ángel Castro Raúlovým otcem nebyl, však neexistují, a tak celou záležitost podává i většina odborníků na kubánskou revoluci. Objevuje se však i skutečnost, která tuto možnost nechává otevřenou: Felipe Mirabal, po revoluci odsouzený k smrti kvůli své příslušnosti k obávané
19
a nenáviděné vojenské rozvědce diktátora Fulgencia Batisty, jako zázrakem unikl smrti zastřelením zjevně díky zásahu Raúla Castra. Norberto Fuentes, autor skvělého životopisu Fidela Castra, s nímž úzce spolupracoval, dokud se s ním názorově nerozešel a neodebral se v roce 1989 do exilu, vkládá Fidelovi do úst tento komentář: „Nejsou mi neznámé řeči, že Raúl není synem mého otce a mé matky, nýbrž Mirabala a mé matky. Je jisté, že podoba mezi mnou a Ramónem – oba jsme hodně statní a měříme přes 180 centimetrů – proti prcku Raúlovi přímo bije do očí. Ale v genetice se podobné úkazy stávají.“15 Ve Fuentesově knize Fidel Castro ubezpečuje, že to on zachránil život Mirabalovi, „žárlivému psovi v otcových službách“, i jeho bratru Ramónovi, s nimiž v minulosti uzavřel výhodné obchody. Ať je to, jak chce, když bylo Raúlu Castrovi šest let a nosil uniformu Občansko-vojenské školy, již pár měsíců navštěvoval (přičemž v uniformě vypadal spíš jako v převleku na maškarní bál), vypravil se s Felipem Mirabalem do Havany, aby se spolu s dalšími stovkami dětí z celé země zúčastnil oslav výročí prvního státního převratu Fulgencia Batisty v roce 1933. Jako každý správný diktátor, když se chce blýsknout, vzal Batista, který se v Biránu narodil a s rodinou Castrových udržoval přátelské styky, malého vojáčka do náručí a nechal se s ním vyfotografovat, načež tuto podobiznu druhý den otiskly hned několikery noviny. O mnoho let později se tento chlapec a jeho bratr Fidel měli pro „otcovského“ Batistu stát noční můrou.
20
Kapitola 3.
Svatá místa
Farma rodiny Castrových, dnes národní památka, se nachází v Biránu v provincii Holguín, v malé obci asi 800 kilometrů od Havany, v podhůří Sierra Cristal. Je to shluk jedenácti (z kdysi celkem sedmadvaceti) stavení umístěných po obou stranách bývalé Camino Real, tedy královské cesty, první, která přeťala ostrov. Podobná „svatá místa“ střeží úředníci ministerstva vnitra, odění do svých tradičních olivově zelených uniforem. Průvodce a městský historik Antonio López farmu nadšeně ukazuje turistům, jež přijímá slovy jak vystřiženými z pohádky: „Buďte vítáni na tomto historickém a posvátném místě, kde se 13. srpna 1926 ve dvě hodiny ráno narodil Fidel Castro Ruz, syn Liny Ruzové Gonzálezové, chudé ženy z provincie Pinar del Río, a Ángela Castra, nuzného Španěla původem z Galicie. Vítejte na této biránské půdě, kam tato žena přijela zasadit semínko, z něhož vzešel, vyrostl a vykvetl Fidel Castro, stejně jako semínko Raúlovo, a z tohoto semínka vyklíčil strom Kuby, jehož větvemi jsme dnes my všichni.“ U vchodu na toto posvátné místo dosud stojí ohrádka s kohouty, malá aréna, kde se konaly kohoutí zápasy, kterým se don Ángel a malý Raúl věnovali, a kde nádeníci (většinou haitského původu, na Kubu je přitáhla třtinová horečka) vždy v neděli odpoledne prosázeli svou výplatu. Příbytky nádeníků, tedy chatrče se střechami z palmového listí a hliněnou podlahou, z rozhodnutí Fidela Castra nadále stojí coby ukázka chýší, zmizelých prý současně s revolucí, ačkoli stále existuje mnoho venkovanů, kteří po víc než sto letech od příchodu dona Ángela do těchto končin v podobných boudách dosud bydlí. Antonio López vypráví, že Raúlovi dva starší bratři – Ramón, kterému říkali Mongo, a Fidel – kohoutí ohrádku využívali jako boxerský ring, kde jednou jistý místní mulat jménem Gilberto Suárez Spencer, řečený Llane, Fidela srazil pravačkou k zemi. López se rozhovoří s vášní vlastní rozhlasovému sportovnímu komentátorovi a rozohněně líčí: „Nikdo si
22
ani nevšiml, že Raúl, který tam taky seděl a všechno sledoval, v momentě, kdy ji Fidel koupil, vyskočil jako na pérku a vydal se do domu pro zbraň. Llane si toho nevšiml, ale když ho pak uviděl, zeptal se: ‚A tenhle hošík s tím kvérem, to je kdo? ‘ ‚Vypadni, nebo tě zabije, to je jeho brácha,‘ odpověděl kdosi. A Raúl na něj vyjel: ,Já tě zabiju, ty hajzle‘ a poprvé vystřelil. Llane prý na útěku ztratil tenisku.“ Ángel Castro a Lina Ruzová spolu s Lininými rodiči odpočívají pod bílým kamenem ve stínu dvou pyšných palem královských a střeží je přitom anděl z bílého mramoru. Statkář z Galicie se do rodné země nikdy nevrátil a zemřel na své farmě 21. října 1956, čtyřicet dva dní před tím, než se jeho synové Fidel a Raúl spolu s dalšími osmdesáti spolubojovníky vylodili z jachty Granma na pláži Las Coloradas, aby zahájili partyzánskou válku proti diktatuře Fulgencia Batisty. Lina zemřela 6. srpna 1963, v době, kdy už oba její synové byli u moci. Odolný strom caguairán Dvoupodlažní hlavní budova je ze dřeva hořčičné barvy, okenice má natřené nabílo, zinkovou střechu načerveno, a podpírají ji sloupy z caguairánu, odolného stromu, k němuž Fidela přirovnávala oficiální propagandistická mašinerie zkraje jeho nemoci. Tam spolu s jiným haraburdím spočívá i starý rodinný Ford z roku 1918. Příbytek je replikou originálu, který roku 1954 lehl popelem, protože v něm patriarcha Castrova rodu špatně uhasil cigaretu, zatímco jeho dva synové Fidel a Raúl si na ostrově Isla de Pinos (dnes Isla de la Juventud) právě odpykávali trest za rok starý pokus o přepadení kasáren Moncada a justičního paláce v Santiagu de Cuba. V interiérech lze spatřit nábytek, o němž Antonio López tvrdí, že je původní, a stojí tam také stále funkční americká televize značky Crosley, vyrobená v Cincinnati (Ohio) v roce 1940. K vidění jsou i fotografie bývalých majitelů: Ángel Castro je zachycen na bílém koni a Lina Ruzová, oděná do bílých šatů,
23
se stydlivě usmívá. V hlavní obytné místnosti stojí manželská postel, v níž se podle Antonia Lópeze bratři Castrovi narodili. Celý výjev završuje kovová kolébka pod oknem, z něhož je výhled na pohoří Sierra Cristal; v této postýlce bratry Castrovy matka uspávala ukolébavkami, aniž ji kdy napadlo, že o několik let později se toto pohoří stane kolébkou revoluce, do jejího čela se postaví právě její synové. Proti hlavní budově stojí další dům obdobné velikosti i tvaru, který don Ángel nechal v roce 1947 postavit pro Fidela, aby v něm bydlel po dokončení právnických studií. Jenže Fidel měl jiné plány a strhl s sebou i bratra Raúla. V obývacím pokoji se vyjímá rodinná fotografie Castrových pořízená na svatbě sestry Emmy. Odtud se vchází do ložnice Fidela Castra se dvěma postelemi a dokořán otevřenou skříní, v níž se nachází oblečení a osobní věci nejvyššího vůdce. Na farmě, kolem níž protéká říčka Manacas, je také k vidění například zrestaurovaná kancelář telegrafisty, řeznictví, bar La Paloma a škola označená jako „Smíšená vesnická škola č. 15, Birán“, kde se bratři Ruzovi – později Castrovi – naučili slabikovat. Zvonek nad jednou z lavic označuje místo, kde sedával Fidel; na stěnách visí dokumenty a fotografie školních úspěchů budoucího vrchního velitele: maturitní vysvědčení, Fidel se spolužáky ze školy v Belénu, Fidel ve škole La Salle v Santiagu de Cuba. Stopa Raúla Castra ve světle Fidelovy všudypřítomnosti poněkud bledne. Fotky mladšího bratra, který je jen stínem bez nároku na kadidlo v rodinné hrobce, zde téměř nejsou. I tak se ale z Raúla stala hlava rodiny, muž, jenž se chopil pochodně dona Ángela, aby udržel klan pohromadě. Naopak Fidel se o rodinu nikdy nestaral, dokonce ani o svou vlastní, založenou s Daliou Sotovou del Valle, s níž má pět synů; nestaral se ani o dceru Alinu, která byla plodem jeho vztahu s Naty Revueltovou a která později na falešný pas uprchla z Kuby. Možná že Fidel věnoval trochu víc pozornosti
24
Fidelitovi, prvorozenému synovi z jeho prvního manželství s Mirtou Díazovou-Balartovou. Raúlovu laskavou povahu však potvrzují všichni Castrovi. Je to jeden z jeho stěžejních povahových rysů; těsně za ním však následuje krutost. Norberto Fuentes, který byl až do své emigrace dlouholetým přítelem a spolupracovníkem Raúla Castra, říká, že mu Ramón Penabás, jeden z Raúlových velitelů v pohoří Sierra Maestra, vyprávěl, jak během občasných poprav „Raúla bavilo dávat rány z milosti“.16 Herkulova práce Stejně jako bůh Janus má i Raúl Castro dvě tváře. Je to zároveň rodinný typ, což dokládá jeho láskyplný vztah k manželce Vilmě Espínové, který k ní choval až do její smrti roku 2007, i k dětem Déboře, Mariele, Nilse a Alejandrovi, a také k vnoučatům, zvláště k Raúlovi, jemuž říká Krab. Tato charakterová vlastnost ho od Fidela odlišuje. Fidel nemá žádnou tvář: bohové, mezi něž řadí i sám sebe, tvář nemají. Nemají ani rodinu, žijí samotářsky. Avšak i bohové mají své slabé stránky a rozsévají své sémě po celé zemi. Na jiné pak dolehne povinnost jejich plody sklidit. To byl jeden z úkolů, kterých se malý kubánský Herkules ujal. Podle názoru Alcibíadese Hidalga,17 který byl v letech 1981 až 1991 vedoucím kanceláře Raúla Castra a dnes žije v miamském exilu, byl Raúl vždy tím, kdo se staral o „nezákonné“ příbuzné Fidela Castra a pečoval o Fidelovu dceru Alinu nebo jeho bývalou manželku Mirtu Díazovou-Balartovou, aby se mohla vrátit na Kubu a udržovat vztah s jejich společným synem Fidelitem. „Ale takové a jim podobné příklady stejně nejsou moc chvályhodné,“ říká Hidalgo, „když vezmeme v potaz, že to, co umožnil vlastním příbuzným, ostatním Kubáncům odpírá, jelikož po odchodu z Kuby zůstalo rozdělených mnoho rodin.“ Alina Fernándezová18 vypráví, že Raúl jí chtěl nahradit roli otce, která příslušela Fidelovi. „Co jsem dostala rozum,“ říká
25
Alina, „pamatuju si, že jsme chodili k němu domů. Nejprve jsme ho s matkou navštěvovaly pravidelně o víkendu, a protože jsem měla moc ráda sestřenici Déboru, co byla hotový andílek, tak i v jiné dny. A později mě o prázdninách vozili na Varadero. Vzpomínám si, jak byla rodina pospolitá, na rodinný život, na člověka, který vždy řešil rodinné problémy. V jeho domě jsme se scházeli s Fidelitem, s Jorgem Ángelem.19 On se vždycky snažil být takovým stmelovacím prvkem rodiny, protože naše rodina byla dost různorodá. Patřili do ní lidé z politické sféry, jako třeba Raúl, stejně jako všelijací podivíni. Nebo Fidelovi více či méně uctívaní potomci. Sice to bylo poněkud zvláštní, ale k celé mé rodině se vždycky choval mile.“ Alina si uchovává zvlášť vzpomínku na jednu noc na Varaderu, kdy přespávala u Vilmy a Raúla: „Zahrnuli mě láskou, co se do mě vešlo, protože jsem se v tom prostředí cítila divně a nelíbilo se mi být v blízkosti funkcionářů politbyra.“ Podle Alininých vzpomínek se Raúl Castro snažil svou stmelovací roli uplatňovat i na zbytek rodiny, ačkoli si to jeho bratr výslovně nepřál. Fidel Castro si svůj rodinný život vždy střežil, a dokonce nedovoloval, aby se jeho děti přátelily s Raúlovými potomky. Alina Fernándezová vypráví, že jednoho dne se Antonio, jeden z pěti synů, které měl Fidel s Daliou Sotovou del Valle, náhodně setkal s Raúlovým synem Alejandrem v posilovně speciálních jednotek v Jaimanitas v Havaně. Oběma mladým mužům bylo kolem dvaceti let, dali se do řeči a ke svému překvapení zjistili, že jsou vlastně bratranci. Alejandro se tedy rozhodl přivést Antonia k sobě domů, do Šestadvacáté ulice ve čtvrti Nuevo Vedado, se záměrem představit mu své sestry. Ale když se to dozvěděl Raúl, nařídil mu, aby odešel, že tam nemůže zůstat. Podle Alinina svědectví to Raúl svému synovi vysvětlil takto: „Tvůj strýc si to nepřeje, takže už sem nesmí chodit.“ Ovšem podle svědectví Norberta Fuentese se oné noci Raúl Castro „radostí opil“, protože ho setkání obou bratranců potěšilo.
26
Alina Fernándezová se jednoho dne Fidela Castra zeptala, proč si nepřeje, aby se synové, jež má s Daliou Sotovou del Valle, vídali se svými bratranci a sestřenicemi. Ten na to neurčitě odvětil: „Ještě nenadešla vhodná chvíle.“ Fidel měl tehdy s Daliou tři syny, Antonia, Alejandra a Alexise (později měli přijít na svět ještě Alexander a Ángel), a stále se s ní neoženil; k tomu došlo až roku 1980. Jejich dům v Puntu Ceru na kraji Havany byl, a nadále je, jakousi svatyní, do níž má přístup jen málo lidí. Raúl Castro mezi ně ale nepatří. Paradoxně je dnes známo daleko víc intimních podrobností o životě Fidela než Raúla, což pro Alcibíadese Hidalga představuje cosi jako „pozdní spravedlnost“: podle něj se muž, který celý svůj život bedlivě střežil soukromí své rodiny a důvěrné okolnosti svého života, „dnes veřejně šíří i o zbylé délce svého střeva nebo o počtu svých dětí a vnoučat. Po podobných věcech lidé v exilu i na Kubě přímo prahnou, protože tvoří součást dnešní doby a patří ke kubánskému politickému folkloru.“ Sklenka v rukou Fidel Castro ale občas bratrovi vyhověl a sem tam ho navštívil. Alcibíades Hidalgo vzpomíná, že když Raúl dovršil padesát sedm let, Fidel Castro se náhle objevil u něj doma, ale sám, bez Dalii a jejich dětí, a navařil pro celou rodinu. Fidel se vždycky vychloubal, jak skvěle vaří, a v některých rozhovorech dokonce prozradil způsob přípravy několika svých oblíbených jídel, mezi něž patří třeba krevety nebo humři. Zato Raúl Castro vždycky vařil nerad. Má dva kuchaře, jednoho doma a dalšího na ministerstvu Revolučních ozbrojených sil. Ale oblíbené pokrmy svému muži vždy připravovala Vilma Espínová. Jak vypráví Alcibíades Hidalgo, Raúl si domů často zval ministry nebo jiné spolupracovníky, s nimiž si potřeboval pohovořit, a u stolu s nimi po jídle vydržel konverzovat celé hodiny, přičemž v rukou vždy svíral sklenku.
27
Také je zval do svého domu na Varaderu, který je v oficiální hantýrce známý jako Číslo 5. Je to budova, jež kdysi patřila velvyslanci Spojených států na Kubě, úplný zámek na břehu moře, s bazénem, kam dostávali pozvání významní zahraniční hosté, jako třeba Gabriel García Márquez nebo Geraldine Chaplinová. V domě Číslo 5 se vždy setkávali nejbližší přátelé Raúla Castra, hlavně trojice tvořená Josém Ramónem Machadem Venturou, zvaným Machadito, což byl první místopředseda Státní rady, ministrem vnitra Abelardem Colomém Ibarrou, zvaným Furry, a Juliem Casasem Regueirem, jenž Raúla Castra vystřídal v čele ministerstva Revolučních ozbrojených sil poté, co Fidel svého bratra jmenoval prezidentem Kuby. Machadito a Julio Casas bojovali spolu s dalšími s Raúlem i na Druhé frontě v pohoří Sierra Maestra. V Čísle 5 se mnohokrát objevil také Alcibíades Hidalgo, podle něhož se Raúl Castro – na rozdíl od Fidela, který „je na druhé straně Olympu“ – vždy snažil se svými spolupracovníky sblížit. Ovšem jakmile se potřeboval nějakého člověka zbavit, byl neúprosný; zároveň platilo, že když jeho bratr někoho propouštěl, „odnesli to i někteří Raúlovi lidé“. Alcibíades Hidalgo dostal „neodolatelnou nabídku“ pracovat jako vedoucí kanceláře Raúla Castra a později několik měsíců působil jako velvyslanec Kuby při OSN. Hidalgo si tak na vlastní kůži poznal Castrovu ambivalentní osobnost. Neměli mezi sebou obvyklý vztah šéfa a podřízeného: oni i jejich rodiny se přátelili, dokud se ho Raúl nezbavil kvůli tomu, že často nesouhlasil s rozhodnutími vlády. „Něco takového se přihodilo i jiným spolupracovníkům Raúla Castra. Mnohým z nás v jisté chvíli naslouchal a dosadil nás na důležité vládní posty, ale pak jen obrátil list a našel si za nás náhradu, přičemž téměř vždy, a v poslední době čím dál častěji, šlo o lidi jeho generace, tedy jeho současníky, zatímco vůči mladším generacím choval velkou nedůvěru.“20
28
Kromě domu Číslo 5 má Raúl k dispozici i jiná rekreační zařízení. Jedno z nich se nachází na ostrově Cayo Cangrejo, tedy Krabím ostrově, pojmenovaném po jeho vnukovi Raúlovi, přezdívaném Krab. Na tomto luxusním ostrově přímo naproti Varaderu lze na plážích s jemným pískem příjemně trávit volný čas. Raúl se tady rád koupe po boku své rodiny a přátel, kteří se na místo přepravují na jedné z jeho luxusních rekreačních jachet, řízené důstojníky námořnictva. Mys v zátoce Nipe v provincii Holguín, využívaný Raúlem po mnoho let, se nedávno otevřel turistům. V této oblasti, nacházející se v těsné blízkosti jeho rodného domu v Biránu, má Raúl loveckou oboru, aby se zde mohl často věnovat jednomu ze svých oblíbených koníčků. Když před lety cestoval do Sovětského svazu a jiných komunistických zemí, vždy pro něj pořádali hony na vysokou s puškami s odňatými dalekohledy, zatímco Fidel si na pušku s dalekohledem zvykl už v pohoří Sierra Maestra. K oblíbeným kratochvílím Raúla Castra, kterého nebaví četba ani jiné intelektuální činnosti, patří také kohoutí zápasy. Tato vášeň se ho drží už od dětství. Revoluce sice kohoutí zápasy zakázala, ale paradoxně jeden z historických velitelů z pohoří Sierra Maestra, Guillermo García Frías, současný majitel několika vládou vyvlastněných statků, mu na tuto zálibu, jíž se účastní jen vybraná skupina přátel, dodává skvělé kohouty. V domě La Coronela, Raúlově havanském sídle, stojí ohrádka, jež coby oplocená aréna slouží k soubojům těchto ptáků, na něž vyvolení sázejí vysoké částky. Podle Alininých slov se Raúl Castro vždy všemožně vynasnažil rodinu „zaháčkovat“, přičemž si dával pozor, aby se to nedoneslo Fidelovi. „Marcos, manžel Tanii, jedné z jeho neteří,“ říká Alina, „byl ještě donedávna ministrem, Toni, jeden synovec, vede podnik Biofarm; i nad dětmi své starší sestry Angelity vždy držel ochrannou ruku. Rodinné příslušníky se snažil dosadit na významné posty, a tím se dopouštěl jasného nepotismu, což třeba Fidel nikdy nedělal. V tomto
29
smyslu je jeho přístup zcela odlišný. Raúl také pořádal rodinné oslavy, ale Fidel se jich nikdy neúčastnil.“ Raúlův protekcionismus občas vyústil do absurdních situací, jako když do funkce svého tělesného strážce obsadil vlastního čtyřiadvacetiletého vnuka Raúla Rodrígueze Castra, syna plukovníka Luise Alberta Rodrígueze Lópeze-Callejy a své dcery Débory. K tomuto chlapci, jenž přišel na svět se šesti prsty na jedné ruce (to proto mu přezdívali a přezdívají Krab), Raúl Castro vždy cítil zvláštní náklonnost. Když byl Krab malý, dědeček si s ním hrával celé hodiny, a ke čtrnáctým narozeninám mu věnoval belgickou pistoli Browning P35, které se říkalo „královna mezi devítimilimetrovkami“. Svými dary a výhodami dědeček chlapce postupně tak rozmazlil, že se začal špatně učit. Aby to Raúl napravil, nechal ho zapsat ke camilitům, tedy na Vojenskou školu Camila Cienfuegose, elitní ústav pro budoucí důstojníky Revolučních ozbrojených sil, kde se obyčejně setkávali synové papalášů. Dědečkův tělesný strážce Alcibíades Hidalgo tvrdí, že absolutně nechápe, jak se z hocha, jehož znal prakticky od narození, mohl stát tělesný strážce vlastního dědy. „Co si lze myslet,“ říká Hidalgo, „o člověku, který vede zem po vzoru nejhoršího afrického stylu, a ještě k tomu využívá vlastní rodinu?“ Podle bývalého vedoucího Raúlovy kanceláře vyplývá skutečnost, že si Raúl Castro vybral za člena své ochranky vlastního vnuka, z nedůvěry, již pociťuje vůči ostatním. Raúl věří čím dál menšímu počtu lidí a chce se zdržovat poblíž svých vyvolených. Jeho syn Alejandro je velícím plukovníkem tzv. Dirección 40 (Ředitelství 40), nejvyššího bezpečnostního orgánu v zemi. Alcibíades Hidalgo uvádí, že „Alejandra postupně dosazoval do vládních postů a vojenských hodností, a přitom to je jen kluk s univerzitním titulem inženýra, jenže nakonec ho čeká snad i místo majora či generála, a současně stoupá výš i ve vládních funkcích,
30
a stejně tak Raúlova dcera Mariela, ředitelka organizace CENESEX, Národního centra pro sexuální výchovu.“ Asi nejukázkovějším příkladem nepotismu je ale případ plukovníka Luise Alberta Rodrígueze Lópeze-Callejy, který nejenže je synem svého otce, generála Guillerma Rodrígueze del Pozo, ale stal se i zetěm Raúla Castra, jelikož se oženil s jeho dcerou Déborou, ovšem zároveň je také otcem Kraba, a tyto všehovšudy výjimečné vlastnosti ho vynesly až do čela organizace GAESA (Grupo de Administración Empresarial, S. A.). Přitom GAESA je nejdůležitější holdingovou společností na Kubě, kontrolovanou Revolučními ozbrojenými silami, jež sdružuje na tři stovky podniků, působících v oborech hotelnictví, čerpacích stanic, turistické, letecké a lodní dopravy, hornictví, realit, elektroniky, automobilového průmyslu, výroby spotřebního zboží atd. Zeť Raúla Castra se mezi důstojníky Revolučních ozbrojených sil netěší příliš velkým sympatiím a mnozí z nich se mu za zády posmívají, ačkoli jeho účelový sňatek s Déborou Castrovou mu jen tiše závidí. Norberto Fuentes21 říká, že když ho poznal, byl to vyložený „blbeček“, chlapík, jemuž štěstěna přihrála sňatek s majetnou Déborou. Alcibíades Hidalgo ho popisuje jako „nešťastníka“, který svou moc zakládá na příbuzenském vztahu s Raúlem Castrem, a poukazuje na to, že v kubánské vládě se nepotismus vyskytoval vždycky, ale ne v takové míře jako dnes, kdy je příbuzenský vztah základní podmínkou, aby člověk vůbec mohl ochutnat nektar moci. Pocit kmenové soudržnosti Raúla Castra sahá až k Fidelovi, ačkoli se k němu vrchní velitel vždy choval jako k podřízenému. Je však překvapivé, že Raúl se příležitostně (a těch příležitostí bylo skutečně málo, jak přiznávají jeho spolupracovníci) Fidela zastal z pozice mladšího bratra, jako třeba když v Biránu Llane srazil pravačkou Fidela na zem, to ještě byli oba malí kluci, a běžel pro pušku. Norberto Fuentes líčí,
31
že 31. prosince 1986 pořádal Gabriel García Márquez ve svém domě v Havaně večírek, na nějž se dostavili i bratři Castrovi. Mezi pozvanými hosty byla i Carmen Balcellsová, Gabova literární agentka, která se bez přílišného přemýšlení Fidela Castra narovinu zeptala, proč nepropustí politické vězně. „A Raúl vyskočil jak čertík z krabičky!“ říká Fuentes. „‚Jak se opovažuješ ptát se Fidela na něco takového? Proč rovnou neřekneš americkému prezidentovi, ať dá milost nevím kolika vězňům?‘ A pustil se do ní. ‚Ta tvoje drzost snad nezná mezí. Co si to vůbec dovoluješ? Já sám Fidelovi něco takového říct můžu, protože Fidel je můj starší bratr, ale nikdo jiný mu do toho nemá co mluvit.‘ Byla to skutečně síla,“ podotýká Norberto Fuentes a dodává, že co se týče vztahu s Fidelem, Raúl nemůže strpět, když na Fidela někdo takto vyjede nebo ho uvádí do obtížných situací. Časem třeba vedle fotografií Ángela Castra s Linou Ruzovou a snímků Fidela Castra umístí Raúl na poličku svého rodného domu i svou podobiznu. Fidel už bude po smrti a malý bráška bude konečně moci být sám sebou a nalézt svou identitu, aniž na ni bude dopadat Leviatanův temný stín. Zcela zbavena zábran tak hlava rodinného klanu bude moci bez zášti nahlédnout zpět do minulosti a vzpomenout na slova své neteře Aliny Fernándezové. Podle ní se Raúl podrobil Fidelovi nejprve kvůli ideologické spřízněnosti a později proto, že k Fidelovi choval velký obdiv. Ten obdiv se zrodil v Biránu – v dnešním poutním místu –, když byl Raúl malý, a provází ho už po celý život.
32
Kapitola 4.
Pytel brambor
