O Honzově štěstí
Pohádky Nový Věk
O HONZOVĚ ŠTĚSTÍ (UKÁZKA) napsal:
DAVID ZONYGA ilustrace: Sandra Hrachová jazyková korektura: Monika Košťáková Pro čtenáře všech věků a velikostí. David Zonyga, 2014 | www.pohadkynovyvek.cz 2
Pohádky Nový Věk
„Štěstí lidí je potravou pro duši světa. Splnit svůj příběh je jedinou povinností člověka. Takže když něco chceš, celý vesmír se spojí, abys své přání mohl uskutečnit.“ Paulo Coelho
3
O Honzově štěstí
1. KAPITOLA
Bylo nebylo. Nad malebnou krajinou sotva vyšlo slunce, ale ranním lesem si to už vykračovaly dvě postavy. Byli to dřevorubci, otec a syn. Každý si na ramenou nesl sekeru a společně za sebou táhli dřevěný vozík, kterým převáželi naštípaná polínka. Do lesa chodívali časně zrána. Starší z nich, urostlý to chlapík s prošedivělým knírkem, totiž vždy svému synovi říkával: „Honzo, pamatuj si, nejtěžší práci udělej hned na začátku dne, kdy máš nejvíc síly. Čím víc budeš práci odkládat, bude se ti do ní chtít čím dál míň. A navíc ze sebe budeš mít dobrý pocit. A mít ze sebe dobrý pocit, to je strašně důležité, víš, bez toho se člověk nedokáže tolik usmívat. Bez úsměvu není štěstí.“ Svému otci Honza vždy bedlivě naslouchal a všude ho následoval. Kácet dříví se naučil už jako chlapec a od té doby chodil s otcem do lesa několikrát do týdne. Živili tím celou 4
Pohádky Nový Věk
rodinu – maminku, mladší sestřičku a starou babičku. Polovinu vždy prodali na návsi řemeslníkům nebo vyměnili s místními za nějaké jídlo, druhou polovinu si nechali doma, aby bylo čím po večerech topit v peci. Obyčejně jim ve dvou šla práce od ruky. Jinak tomu nebylo ani dnes. Nasnídali se za východu slunce a chvilku před obědem se již vraceli s vozíkem plným nasekaného dříví. Bydleli na samotě u lesa, nikdo další v okolí nepobýval. Nejblíže odsud byla ona náves, tyčící se na obzoru za polem. Žilo se tu v okolí prostým životem a nikoho ani nenapadlo na tom něco měnit. Honzova mladší sestřička Evička vyběhla na přivítanou, jakmile je zahlédla v dáli přicházet. Maminka, která právě dovařila oběd, to s úsměvem pozorovala skrz okno. Babička jim srdečně mávala ze svého houpacího křesla na zápraží, kde ráda sedávala během teplých dnů. Společně se naobědvali a ve vzduchu panovala dobrá nálada. Rozverně si vyprávěli a smáli se. Nikdo si tak ani nevšiml, že je 5
O Honzově štěstí
Honza dnes nějaký zamlklý. Nezměnilo se to ani po zbytek dne, kdy s Evičkou pomáhal mamince s prací na záhoncích za domem. Ten večer, když už šli všichni spát, vylezl Honza oknem ven a namířil si to do lesa. Dříve by se v tmavém lese bál, ale časem zjistil, že není čeho. Matka Příroda je moudrá a má také ráda svůj klid, proto Honzovi stačilo dávat pozor, kam zrovna šlape. Došel na svou oblíbenou travnatou mýtinku, odkud bylo hezky vidět na oblohu. Ta byla tu noc krásně čistá, na tmavomodrém nebi nebyl ani mráček. Lehnul si na záda a pozoroval hvězdy. Miloval ten pohled. Často ke hvězdám promlouval a cítil se v jejich přítomnosti bezpečně. Poslední dobou jim vyprávěl stále o té stejné věci, která mu nedala spát – chtěl se podívat do světa. Stále stejný a neměnný život dřevorubce mu přestal dělat radost a cítil touhu po svobodě. Připadal si jako pták, který touží létat, ale místo toho je zavřený v malé kleci. Bál se, že tomu tak bude napořád.
6
Pohádky Nový Věk
Už nebyl chlapec, vyrostl z něj mladý muž a toužil po dobrodružství. Někdy po večerech zašel do hostince v té blízké vesnici. Vysedával tam s přáteli svého věku a občas se jim svěřil se svým trápením. Nedočkal se však od nich pochopení: „Co ti tu chybí? Je tu práce, všechny znáš, i děvčata tu máme celkem k světu. Jen blázen by chtěl odejít!“ říkávali. Honza byl smutný, že jej nikdo nechápe. Občas ho napadlo, že musí být nějaký zvláštní. „Proč jsem jediný, komu to tu nestačí?“ ptal se sám sebe. Neznal odpověď a ani hvězdy nad jeho hlavou mu to neřekly, pouze tiše a trpělivě naslouchaly. Možná i proto je měl tak rád, jako jediné neměly plnou pusu námitek, kdykoliv se rozhodl být sám sebou. Nechápal, proč se on jediný takto cítí. Všem ostatním podobný život vyhovoval a na nic si nestěžovali. Dělat stále to samé, na tom samém místě, potkávat dokola stále ty samé tváře a nikdy nepoznat nic jiného? Proč jen byl jediný, komu to přišlo málo?
7
O Honzově štěstí
Jednou takhle cestou z hostince Honzu zastavil starý muž. Se slovy: „Počkej, mladíku,“ jej chytil jemně za rameno, načež se Honza otočil a spatřil známou tvář. Neznal starcovo jméno, ale už roky ho zdravil, kdykoliv se na návsi potkali. On mu vždy oplatil usměvavým kývnutím hlavy. „Zaslechl jsem tuhle, že bys rád do světa,“ začal rovnou. Honzu to zarazilo, svižně však odpověděl: „Ále, to je jen taková hloupost,“ mávnul skromně rukou, „Všichni říkají, že můj život je tady... Asi mají pravdu.“ „Hloupost je poslouchat, co říkají ostatní,“ řekl stařec rázně, „Nikdo, kromě tebe samotného, nemůže vědět, co je pro tebe nejlepší.“ „Říkají to ale všichni, to přece něco znamená, ne?“ hájil se překvapený Honza. „Znamená to jen, že spousta lidí si myslí stejnou věc. Nic víc. Tvá představa je ale jiná a volá tě jiným směrem. Je to hlas tvého srdce. Pokud chceš být šťastný, nikdy
8
Pohádky Nový Věk
nepředstírej, že ho neslyšíš.“ Chvíli se odmlčel a zeptal se: „A ty přece chceš být šťastný, ne?“ Honza jenom pomalu zakýval hlavou na souhlas. Stařec se usmál: „Myslel jsem si to. Tak víc nerozmýšlej a následuj své srdce. Ono ví, co je pro tebe nejlepší,“ domluvil a otočil se k odchodu. Honza chtěl vědět víc, měl najednou spoustu otázek. Starý muž se však již nezastavil a zmizel z dohledu zrovna tak zčistajasna, jako se objevil.
***
V dalších dnech v Honzově hlavě stále dokola zněla starcova slova. Cítil, že se blíží chvíle, kdy to bude muset své milované rodině povědět. Otálel však, nechtěl jim svým rozhodnutím ublížit. Ta chvíle nakonec přišla sama, možná proto, že na ni Honza tak usilovně myslel. Byla ale trochu jiná, než si představoval. Otec se vrátil z vesnice a už od dveří zlostně burácel: „Ve vesnici se povídá, že bys rád do světa! Je to pravda?!“ 9
O Honzově štěstí
Zaskočený Honza se zhluboka nadechl a vstal. Bylo na čase postavit se za své přání, i když otcův prudký tón ho děsil. Podíval se mu zpříma do očí a odpověděl: „Ano, je to pravda.“ Chtěl to otci vysvětlit, ale nebyla s ním řeč. Rozhněvaně začal přecházet po světnici a nepustil ho ke slovu. Cítil se být svým synem zrazen. „Nevděčníku! Co si o sobě myslíš?“ rozčiloval se. Honza stál jako opařený a poslouchal otcovy výčitky. Nečekal, že z toho bude mít zrovna radost, ale tohle bylo ještě horší, než myslel. Po chvíli to už nevydržel a se slzami v očích vyběhl ze dveří pryč.
***
Byl večer a slunce se pomalu ukládalo ke spánku. Otec stál na zápraží a mlčky pokuřoval z dýmky. Bylo mu líto, jak se k Honzovi zachoval, jenže se v tu chvíli zkrátka nedokázal ovládnout. Měl radost, jak skvělého dřevorubce vychoval ze svého syna a 10
Pohádky Nový Věk
těšil se, že mu jednoho dne předá starost o rodinu. Synova touha mu však jeho plán překazila a on nyní stál před velkým rozhodnutím. Vzdát se vysněné představy ve prospěch Honzy, nebo prosadit svou a vlastnímu synovi, kterého má toliko rád, tím přivodit smutek. Z domu náhle vyšla maminka a objala ho. Chvíli tam tak spolu stáli a nic neříkali. Nakonec se ozval otec: „Pořád našemu Honzovi říkám, že nejkrásnější věc v životě je být šťastný. A pak jsem ten, kdo mu v tom brání. Nestal se to ze mě ale starý hlupák, co říkáš maminko?“ Maminka se na něj usmála. Pochopila, že si to rozmyslel. Pohladila svého muže po tváři a řekla: „Hlupák bys byl, kdyby ses nechal svým hněvem ovládnout a Honzu nepustil. Už si nic nevyčítej a raději se mu běž omluvit.“ Políbila jej a dodala: „Miluji tě, ty můj starý hlupáku.“ Chvíli mu trvalo, než Honzu našel. Objevil ho až ve stodole, spícího na kupě slámy. Posadil se naproti němu a lehce s ním zatřásl. 11
O Honzově štěstí
Honza zamžoural očima a trochu polekaně pohleděl na otce. Myslel totiž, že se na něj pořád zlobí. „Tak rychle jsi vyrostl…“ začal mluvit otec, „Už tu nejsi šťastný, viď?“ Honza sklopil hlavu a zavrtěl s ní: „Vím, že bych měl. Ale víš, poslední dobou je pro mě těžké se usmívat. Snažím se, ale nemůžu si pomoct,“ odpovídal provinilým tónem. Otec si ho měřil pohledem a pak pokrčil rameny: „Držet tě tu nemůžu. Jsi můj syn a já pro tebe chci to nejlepší. Pokud se chceš vydat do světa, máš moje svolení.“ Jen to dořekl, skočil mu Honza do náručí tak nadšeně, až se svalili na zem.
***
Na druhý den už měl Honza zabaleno a byl připraven vyrazit na cestu. Jeho odchod nejvíc oplakávala Evička. Vůbec se jí nechtělo svého staršího bratříčka pustit. „Kdy se zase
12
Pohádky Nový Věk
vrátíš, Honzíku?“ ptala se ho s uplakanýma očima. „Jistě brzy, neboj se,“ utěšoval ji. Sám si ale nebyl jistý, kdy to doopravdy bude. Navíc byl jako její starší bratr zvyklý odmalička Evičku chránit a příčilo se mu ji opouštět. Jeho srdce ho však volalo do světa stále usilovněji a on se konečně odhodlal poslechnout. Měl z toho dobrý pocit, i když loučení bylo smutné. Slzy v očích měla i maminka, na tváři jí však zářil pyšný úsměv. Rozloučila se s ním se slovy: „Mám tě moc ráda, Honzíku, a budu na tebe myslet, ať už tě tvé srdce zavede kamkoliv.“ Dlouze se objali a Honza se poté otočil k babičce. „Jsi můj statečný hoch. Počkej, dám ti s sebou něco na cestu,“ pronesla babička. Sáhla do kapsy a podala svému vnukovi měděný penízek zavěšený na rudém provázku. „Patřil tvému dědečkovi. Nos ho vždy při sobě. Ochrání tě ve chvílích, kdy to budeš nejvíc potřebovat.“
13
O Honzově štěstí
Honza jí poděkoval a minci si prohlédl. Byly na ní zvláštní znaky, jaké nikdy předtím neviděl. Líbily se mu. Zeptal se babičky, co znamenají, ale nevěděla to. Jako poslední se s ním rozloučil jeho otec. Chtěl mu dát na cestu ještě nějakou dobrou radu, ale přišlo mu, že za ta léta už není co: „Pověděl jsem ti asi všechno, co znám. Ale ani ta nejmoudřejší slova nic neznamenají, pokud je nedoprovodíš činem, Honzo, to si pamatuj. Mluvit umí každý, konat jen někdo.“ Poplácal syna po ramenou a se slovy: „Ať se ti ve světě daří, synu,“ ho vyslal na jeho cestu.
14
Pohádky Nový Věk
Když se Honza vzdaloval od místa, kde se narodil a vyrostl, mísily se v něm všemožné pocity a hlavou se mu honila spousta myšlenek. Avšak jedno věděl jistojistě rozhodl se správně. Srdce mu to říkalo, neb bylo po dlouhém čase opět pokojné. Když už mu jeho rodina mizela z dohledu, naposledy se k ní otočil, aby zamával na rozloučenou. Zhluboka se nadechl do břicha a ze všech sil zvolal: „Ahoooooj!“ „A děkuju vám za všechno,“ dodal si už potichu sám pro sebe.
15
O Honzově štěstí
2. KAPITOLA
Bylo tomu už pár dní, co se Honza vydal do světa. Celý život strávil na jednom místě, a tak pro něj byl najednou každý další krok úplně nový. Šel naslepo, neměl mapu ani kompas a vlastně vůbec netušil, kam má namířeno. Jenom šel, užíval si vysněnou volnost a nasával pestré barvy, melodie a vůně krajin, které viděl poprvé v životě. První dny se držel hlavní cesty, kde sem tam mohl někoho potkat nebo zastavit v hostincích na nocleh. Včera však ze zvědavosti z cesty sešel a nyní se protloukal hustým lesem, kde nebylo ani živáčka. Samota mu nevadila, spíš jej znepokojoval zvuk přicházející bouřky. Už nastával večer a Honza si musel dříve či později připustit, že mu nezbývá nic jiného než přenocovat v lese. To by mu normálně nevadilo, ale vypadalo to, že pořádně zmokne. „Dnešní noc asi nebude ta nejpříjemnější, co jsem zažil,“ zavtipkoval si sám pro sebe, 16
Pohádky Nový Věk
aby zlehčil své obavy. Věděl totiž, že legrace má tu moc oslabovat starosti. Chtěl si najít místo na přespání ještě předtím, než se setmí. Doufal, že objeví malou jeskyňku nebo cokoliv, kde se bude moci schovat před deštěm. Usilovně na to myslel a nepřestával hledat, až se před ním objevila docela široká prohlubeň ve stráni. „To mi bude muset stačit, hlavně že nepromoknu,“ usoudil a utábořil se v ní. Bylo to jen tak tak, chvíli na to propukla veliká bouřka. Prudký déšť doprovázel silný vítr a občasné rány hromů se střídaly s oslnivými blesky. Honza se choulil ve své skrýši do teplé deky a v dlani svíral dědečkův penízek. Dalšího dne se probudil celý promrzlý. Kapky deště se k němu sice neprobojovaly, ale přesto měl navlhlé oblečení i deku. Bouřka už byla dávno pryč, stále však lehce mrholilo a zatažená obloha měla smutně šedou barvu. Honzovi nebylo vůbec dobře. Měl za sebou snad nejhorší noc v životě a poprvé pocítil stesk po domově. Dokonce ho napadlo, že by se vrátil. Kručelo mu v břiše, proto vyndal 17
O Honzově štěstí
z ranečku trochu jídla, co mu na cestu zabalila maminka. Zásob už měl málo, takže se snažil šetřit. Ani po snídani se mu síla nevrátila a vůbec neměl chuť pokračovat v cestě. Byl zesláblý, smutný a prochřadlý. Zůstal sedět a rozhlížel se po tichém lese. Najednou uslyšel jakýsi hlas vycházející z jeho nitra: „Neztrácej čas litováním. Copak sis myslel, že to bude jen procházka růžovou zahradou?“ Zpozorněl. Byl to ten stejný hlas, který ho tak dlouho provázel a díky kterému se vydal do světa. Hlas srdce, jak ho nazval stařec na návsi. „Vstávej. Jdi dál. Zase bude dobře,“ naléhal ten hlas. I přes všechnu nechuť, kterou cítil, se Honza postavil na nohy.
***
Kráčel už půl dne a les neměl konce. Počasí se stále nevyjasnilo a lépe na tom nebyla ani Honzova nálada. Byl zabalený do deky a na rameni si nesl již skoro prázdný raneček.
18
Pohádky Nový Věk
Najednou uslyšel v dálce někoho naříkat: „Pomóc! Pomozte mi prosím někdo!“ Rychle se vydal k místu, odkud přicházel křik. Brzy zahlédl muže ležícího pod spadlým kmenem stromu. Doběhl k němu a uviděl, že strom mu zavalil nohy a uvěznil jej pod sebou. Domyslel si, že se to muselo stát během včerejší bouřky. „Díky bohu! Jsem tu v pasti už celou věčnost,“ rozzářily se uvězněnému muži oči, jakmile Honzu zahlédl, „Rychle, cizinče, pomoz mi odsud, moc tě prosím!“ Honza svižně odhodil své věci a popadl strom. Vší silou zabral, ale ani trochu s ním nepohnul. Plivl si do dlaní, jako to dělával jeho otec při těžké práci a zabral znovu. Nic. Byl to veliký strom a vážil bůhví kolik. Zavalený muž začal zoufale vzlykat a Honza pochopil, že ho musí trochu rozveselit, protože tahle záchrana bude chvíli trvat. „Na, napij se,“ podával cizinci svůj měch s vodou. Muž se po něm pokusil sáhnout, ale byl příliš zesláblý. Honza mu nakonec musel
19
O Honzově štěstí
pomoct napít se. Dostalo se mu za to tichého poděkování rozechvělým hlasem. „Rádo se stalo,“ odvětil Honza naoko vesele, i když měl sám starost, jestli se mu podaří se stromem pohnout. „Tak jdeme na to! Žádný strach, dostanu tě odsud,“ mrknul na něj a začal opět tahat.
Trvalo to spoustu pokusů a stálo hodně síly, ale nakonec se kmen přeci jen nadzvedl a Honza jej rychle odhodil kousek stranou. Zatímco se snažil popadnout dech, všimnul 20
Pohádky Nový Věk
si, že muž omdlel. Poplácání po tvářích ho neprobralo, proto mu polil obličej trochou vody. Nečekané osvěžení otevřelo cizinci oči. Úlevně si oddychl, když uviděl odhozený strom, ale ještě než stačil poděkovat, vyděsil se: „Necítím nohy!“ Vyčerpaný Honza ještě ani nerozdýchal svůj zápas se stromem a už musel čelit další překážce. Povzdychl si, ale vzápětí pronesl: „Inu, nechat tě tady nemůžu. Vlez mi na záda.“ Jen nevěděl kam. Byli uprostřed hlubokého lesa, který se tvářil nekonečně. „Bůh ti žehnej, cizinče! Bydlím nedaleko odtud,“ odpověděl, jakoby mu snad četl myšlenky a ukázal prstem směrem, kam se měli vydat.
***
Šli a šli a šli a stále nebyli na místě. „Jak daleko ještě?“ ptal se už trochu podrážděný Honza. Nohy mu sotva sloužily a svaly bolely, protože cizinec na jeho zádech nebyl žádná lehká váha. Co vyrazili, skoro s ním 21
O Honzově štěstí
nepromluvil, jenom mu ztěžka oddychoval do ucha. Navíc se Honza tu noc skoro nevyspal a vyčerpal ho jeho zápas se stromem. Zkrátka a dobře, začínal toho mít dost. Už poněkolikáté se mu však dostalo stejné odpovědi: „Neboj, už tam skoro jsme.“ „To říkáš celou dobu. Uděláme si přestávku,“ rozhodl. Položil cizince na zem a svalil se vedle něj. Půda byla chladná a vlhká, ale to mu vůbec nevadilo. Cítil ohromnou úlevu a už nedokázal ujít ani krok navíc. Dokonce málem usnul, probrala ho však slova: „Ty máš ale páru, to se musí nechat. Jak se vlastně jmenuješ?“ Honza se představil a čekal, že se na oplátku dozví jméno cizince. Ten však jen utrousil: „Těší mě. Nemáš, Honzo, náhodou něco k snědku?“ Honza začal cizince vnímat jako trochu nezdvořilého, ale pokrčil nad tím rameny a zahrabal v ranečku. Vyndal zbývající kus makové buchty od maminky. „Tu máš. Ale nesněz mi to celé, je to moje poslední jídlo.“
22
Pohádky Nový Věk
Se slovy: „Bez obav, Honzo,“ si od něj buchtu vzal a pustil se do jídla. Honza ho chvíli pozoroval, až najednou jeho únava zvítězila a on usnul. Vzbudil se až k večeru, když ho cizinec nervózně popichoval klacíkem do boku. „No to je dost, že jsi vstal! Musíme jít dál, než se setmí,“ řekl. Honzovi už začínal být ten člověk nepříjemný, nic však neřekl a natáhl se po měchu s vodou. Měl velkou žízeň. Přiložil jej k ústům, jenže byl prázdný. „No to snad ne, vždyť byl poloplný!“ divil se Honza. „Víš, asi jsem ho vypil celý,“ přiznal se cizinec, „Promiň, když já ti měl po jídle ukrutnou žízeň. Ale neboj, někde tu určitě bude studánka a zase ho naplníme.“ Honza spolknul zlost a začal hledat zbytek buchty, umíral totiž hlady. „Kde je to jídlo, které jsem ti dal?“ zeptal se, když nemohl makovou buchtu od maminky nikde najít. „Víš, asi jsem ho celé snědl. Promiň, když to ti byla tak dobrá buchta…“ 23
O Honzově štěstí
Touhle odpovědí už v Honzovi přetekl pohár trpělivosti. „No to snad ne!“ rozzuřil se, „Zachráním tě, nosím tě tu do úmoru sil a ty mi na oplátku spořádáš všechny zásoby bez dovolení? A to ani nemluvím o tvém hrubém chování!“ „Víš, co jsi udělal za chybu?“ zeptal se najednou cizinec úplně klidným tónem. „Prosím?!“ nevěřil svým uším Honza, „Ty mě chceš ještě po tom všem poučovat?“ „Řekl jsi, hlavně ať ti nesním celou buchtu, že je to poslední, co máš,“ pokračoval cizinec mírným hlasem. „No ano! Čemu jsi na tom nerozuměl?“ zlobil se Honza. „Vlastně jsi tou větou zavinil, že jsem ti buchtu snědl celou. Vyřkl jsi nahlas svou obavu a možná právě kvůli tomu se stala skutečnou. Nikdy neříkej nahlas věci, které nechceš, aby se staly. Má to větší moc, než si lidé myslí.“ Honza byl už úplně bez sebe. Nechápal, kde se v něm bere taková drzost. Neměl slov, stačila jediná maličkost a vyletěl by z kůže. 24
Pohádky Nový Věk
Cizinec jako by to vycítil: „Hele, chceš něco vidět?“ zeptal se a rázem se s drzým úšklebkem postavil na nohy. Na ty stejné nohy, o kterých tvrdil, že je necítí a kvůli kterým ho ztrhaný Honza musel tahat na zádech celou věčnost lesem. Honzovi se rázem zatemnilo zlostí před očima. V životě necítil takový hněv. S křikem se rozeběhl proti tomu strašnému muži a skočil po něm. On však najednou zmizel a Honza jen proletěl vzduchem, načež dopadl na tvrdou zem. Než si stačil uvědomit, co se stalo, uslyšel za sebou cizincův smích. Honza se polekaně po čtyřech plazil pryč a zastavil se až o nedaleký strom. „Kdo k čertu jsi? Co ode mě chceš?“ křičel na něj. „Teď se nelekni,“ dostalo se mu stručné odpovědi. Zablesklo se a místo statného muže stál nyní před Honzou o něco menší stařec s dlouhými bílými vousy. Měl na sobě žluté roucho s kapucí, a místo opasku obyčejný tlustý provázek. Jeho milé očí obtáčely vějířky vrásek. Usmíval se.
25
O Honzově štěstí
Honza pouze ohromeně zíral se zatajeným dechem. Zdálo se mu, že vidí ze starce vycházet světlou záři. Vztek vystřídal údiv. „Ty jsi čaroděj?“ vysoukal ze sebe nakonec. „To spíš ty, potom, co jsi se mnou vydržel,“ zavtipkoval stařec, „Já jsem Sobula, strážce zdejšího lesa.“ Honza byl tak zmatený, že i když měl tisíc otázek, nevyšla mu z úst byť jediná z nich. Sobula tak pokračoval sám: „Víš, kdykoliv se tady v lese začne někdo zdržovat déle, než je běžné, a navíc v místech, kam lidé většinou nechodí, začnu si ho všímat.“ „Takže jsi mě zkoušel?“ začal chápat Honza. „Ano. Musel jsem se ujistit, co jsi zač a zda jsi sem nepřišel škodit,“ přitakal Sobula. „Ale proč celé to divadlo? Nestačilo se mě prostě zeptat?“ „Ne, nestačilo. Mohl jsi mi namluvit všechno možné, ale opravdovost člověka poznáš jedině tehdy, když jde do tuhého. Jenom v úzkých se ukazuje, jaký jsi uvnitř bez všech falešných masek a přestrojení. Proto jsem pro nás takové setkání připravil,“ vysvětlil Sobula. 26
Pohádky Nový Věk
„Jsi starý blázen!“ zlobil se Honza, když zjistil, že všechno to dnešní utrpení bylo jen jako. „Taky bys byl, být na mém místě. Straším tu už věky, musím se nějak zabavit,“ zažertoval Sobula. „Zas tak staře nevypadáš,“ soudil Honza. „Nenech se zmást touto tváří. To je jen má oblíbená lidská podoba, kterou na sebe beru, když je to zapotřebí. Já nejsem člověk, jsem neviditelná síla proudící celým tímto lesem. Starám se o něj, chráním ho a udržuji rovnováhu. Nemám věk jako živá bytost. Jako součást všeho bytí jsem tu od počátku a budu tu navždy. To je dlouhá doba, proto snad pochopíš můj podivný smysl pro humor, když už se tu někdo objeví.“ Honza se ještě trochu zlobil, ale vlastně Sobulův záměr chápal. Navíc mu přišlo úžasné být v přítomnosti něčeho nadpřirozeného, vždy si přál setkat se s něčím takovým. Nechtěl ale dát najevo své nadšení,
27
O Honzově štěstí
tak se jenom naoko lhostejně zeptal: „A jak jsem tedy obstál ve tvé zkoušce?“ „Báječně,“ zazubil se na něj Sobula, „Byl jsi hodně unavený a zesláblý, když jsme se potkali, ale přesto jsi mi bez váhání pomohl. Navíc s chladnou hlavou a úsměvem na tváři, to jen tak někdo neumí. Stejně obdivuhodně sis počínal i s další překážkou a vydržel až do konce svých sil. Pak už jsem jen zkoušel, zda nejsi hlupák, co na sobě nechá dříví štípat. Jedna věc je být hodný a pomáhat, to je důležité. Nesmíš se však nechat využívat nečestnými lidmi. Ale postavil ses za sebe a to ukázalo tvou úctu k sobě samému. Rozdat se pro všechny ostatní, aniž by ti zbylo kus pro sebe samotného, vede k neštěstí zrovna tak, jako lakomost a sobectví. Ve všem musí být rovnováha. Nejlepší bylo klidně odejít a nechat mě tam, ale potom všem není divu, že ses nechal vyprovokovat. Už tak jsi vydržel hodně. Co chci říct je – udělal si na mě dojem. Zvu tě k sobě domů, tentokrát již doopravdy. 28
Pohádky Nový Věk
Odpočineš si, najíš se, zkrátka tě postavíme zase na nohy. Zasloužíš si to. Co říkáš?“ „Tak dobrá,“ souhlasil Honza, „Ale tentokrát poneseš na zádech ty mě.“
KONEC UKÁZKY
29
O Honzově štěstí
Jak se Honzovi povede na jeho dobrodružství? Co se naučí od kouzelného Sobuly? Jak si poradí se záchranou princezny Adélky ze spárů ztraceného obra? A hlavně, nalezne nakonec to svoje štěstí?
Moudrá pohádka O Honzově štěstí je exkluzivně k dostání zde:
www.pohadkynovyvek.cz/objednavka/
30
Pohádky Nový Věk
Další pohádky naleznete na oficiálních stránkách:
www.pohadkynovyvek.cz Pro nejaktuálnější informace i radosti a zajímavosti se můžeme propojit na Facebooku:
www.facebook.com/pohadkynovyvek Chcete napsat autorovi osobně? Použijte email:
[email protected]
31
