Hrdina a Strašpytlík. Pohádky Nový Věk DAVID ZONYGA. napsal:

Pohádky Nový Věk

Hrdina a Strašpytlík napsal:

DAVID ZONYGA

logo: Kateřina Zonygová ilustrace: Sandra Hrachová jazyková korektura: Monika Košťáková speciální poděkování: David Pokorník

Pro čtenáře všech věků a velikostí.  David Zonyga, 2014 | www.pohadkynovyvek.cz

Pohádky Nový Věk

Tuto knihu věnuji babičce Mirce a dědovi Jarkovi jako výraz vděčnosti za bezpodmínečnou lásku, kterou mi věnovali.

3

Hrdina a Strašpytlík

„Není hezčích pohádek, než jsou ty, které napsal sám život.“ Hans Christian Andersen

4

Pohádky Nový Věk

Ž

il byl jeden mládenec jménem Kuba. Na první pohled byl stejný jako jiní chlapci z té malé vesničky, odkud pocházel, ale přeci tu bylo něco, co jej úplně odlišovalo od všech ostatních. Životem ho totiž provázeli dva tajní kamarádi, které nemohl vidět ani slyšet nikdo jiný nežli Kuba. Oba byli dárkem, který ihned po narození dostal od své kmotřičky. Tu už nikdy poté nespatřil a znal ji jen z vyprávění. Povídalo se, že to byla víla. Věnovala mu je tehdy se slovy:

„Po všechny tvé dny nechť jsou tvými rádci. S jakýmkoliv zaváháním pomohou a věrni zůstanou, jedno jim, kterého volit budeš. Nechť jsou po tvém boku po všechny tvé dny.“

Jeden z těch Kubových kamarádů se jmenoval Hrdina, druhý zase Strašpytlík. Kdykoliv před Kubou nastala chvíle, kdy bylo

5


třeba o něčem rozhodnout, oba mu k tomu měli co říct. Po vyslechnutí jejich rad se Kuba vždy rozhodl, kterého ze svých dvou kamarádů raději poslechne. Když byl Kuba ještě malý kluk, většinou dával za pravdu Hrdinovi. Užil si tak spoustu zábavy, no kolikrát to ale skončilo pěknou melou. Proto sem tam začal poslouchat také Strašpytlíka - jeho rady se totiž zdály mnohem bezpečnější a jistější. Kubovi rodiče byli rázem klidnější a vyhnul se díky tomu i spoustě trampot, které zažívali někteří jiní jeho kamarádi z vesnice. A jak tak Kuba rostl, na svého kamaráda Hrdinu nakonec úplně zanevřel a kamarádil se jen se Strašpytlíkem. Míjela ho díky tomu spousta klopýtnutí, patálií i lapálií, do kterých ho dříve Hrdina čas od času dostával. Ale také už si neužil tolik legrace a dobrodružství, méně se smál a necítil tolik radosti. Dlouho si toho nevšímal a byl rád, že má klid. Jenže po čase ho to začalo trápit. Nevěděl však, co si s tím počít – byl až příliš zvyklý poslouchat Strašpytlíka a zapomněl, 6

Pohádky Nový Věk

jaké to dříve bývalo veselé, když se nebál dát na radu Hrdiny. Bez něj byl totiž Kubův život tak nějak nemastný neslaný. A pak přišel den, který měl změnit úplně všechno... ***

„K

ubo, vstávej!“ zazněl ze světnice maminčin příjemný hlas. Z tlustých peřin se ozvalo rozespalé zahučení a po chvíli vykoukla hlava. Vlasy jako vrabčí hnízdo a slepené, rozespalé oči. Kuba nikdy nebýval ranní ptáče. S velkou námahou se došoural do světničky, kde na něj na stole čekal chleba namazaný medem a už skoro vystydlý čaj. Maminka pobaveně pozorovala, jak její synáček během snídání opět upadá do polospánku. Když viděla, že už se konečně jakž takž probral, poprosila ho: „Sousedé povídali, že dnes vesnicí projíždí jakýsi obchodník z daleka. Prý se ale dlouho nezdrží a já mám

7


plné ruce práce s vařením. Myslíš, že bys za ním mohl zaběhnout ty?“ Kuba souhlasil a zeptal se: „Co u něj budeš chtít koupit?“ „Vlastně ani nevím. Jak říkám, jenom tudy projíždí. Ale byla by škoda toho nevyužít, málokdy k nám zavítá někdo z daleka. Dám ti nějaké peníze a uvidíš, co bude mít,“ odpověděla Kubova maminka. Jen co to dořekla, někdo zaťukal Kuba se otočil a uviděl svého kamaráda Jindru. Zvedl se od stolu si to k oknu. „Ahoj, co se děje?“ Kuba, když vykoukl ven.

na okno. dobrého a namířil zeptal se

„Jedeme s klukama do vedlejší vesnice, mlynář tam má namířeno a slíbil, že nás vezme sebou. Chceme pozvat tamní děvčata na večerní veselici. Určitě se rád přidáš, ne?“ řekl Jindra a šibalsky na něj mrknul. Věděl proč, v sousední vesnici totiž bydlela Eliška děvče, které se Kubovi už dlouho líbilo. Ajajaj! Jak rád by Kuba jel s nimi, ale zrovna slíbil mamince, že půjde za tím

8

Pohádky Nový Věk

obchodníkem. Co si má počít? V tu chvíli se jako na zavolanou objevili Hrdina i Strašpytlík. Oba byli maličkatí, sotva jako Kubova hlava. Tak jako vždy, Hrdina stál na pravém Kubově rameni, Strašpytlík seděl na levém.

„Jak vůbec můžeš váhat, vždyť jde o Elišku! Pomýšlíš si na ni už bůhvíjak dlouho, měl bys proto využít každé šance jí vidět. A navíc Jindra je tvůj dobrý kamarád od dětství a poslední dobou se tak málo vidíte, určitě

9


bys s ním měl jet. Když to řekneš mamince na rovinu, jistě to pochopí,“ poradil mu Hrdina. Jako vždy, Strašpytlík měl úplně opačný názor: „Jen se příliš neunáhli, Kubo! Vždyť ani nevíš, jestli se té Elišce také líbíš. Možná ji vůbec nezajímáš, akorát zbytečně strávíš celý den únavným cestováním. A ještě kvůli tomu tvoje drahá maminka přijde o možnost nakoupit u tak vzácného hosta. To bys jí přeci nemohl udělat, ne? Nech je, ať jedou sami, stejně jsou s nimi jen potíže. Doma ti bude lépe.“ Kuba si povzdechl. Tak rád by jel, ale bál se zklamání. Hrdina se mu snažil dodat odvahy: „Jeď! Eliška ani nebude vědět o tvé přízni, pokud se o to nebudeš snažit. Jistě, že předem nemůžeš vědět, jak to celé dopadne, ale vždy je lepší se pokusit. Pokud nic neuděláš, budeš si to ještě dlouho vyčítat.“ Už, už chtěl Kuba Jindrovi kývnout, že s nimi pojede, ale Strašpytlík měl poslední slovo: „Vidíš, i Hrdina připouští možnost, že se jí nebudeš líbit! Když ani on nemá kuráž, jak bys ji mohl mít ty? 10

Pohádky Nový Věk

Nemá to cenu. Nejezdi, Kubo, akorát budeš zklamaný a smutný, že tě Eliška odmítla. Tady však můžeš alespoň udělat radost mamince, ta tě má beztak ze všech nejraději.“ Hrdina protočil oči v sloup: „Ty vždy všechno umíš tak překroutit, viď. A kolik si umíš najít rádoby rozumných důvodů, to se jeden nestačí divit! Kubo, cožpak nevidíš, jak se tě snaží vystrašit? Neposlouchej toho strašpytla.“ Jeho naléhání však už Kuba nechtěl slyšet: „Strašpytlíku, máš pravdu. Jak by mohla Eliška chtít někoho, jako jsem já? Zbytečně bych byl jezdil.“ Jindrovo pozvání tedy odmítl a vymluvil se na slib, který dal mamince. Než stihl jeho kamarád cokoliv namítnout, zavřel za sebou Kuba okenice.

***

11

„Z


dravíčko, mladíku!“ vítal Kubu u svého pojízdného stánku obchodník. Starý byl asi jako Kubovi rodiče, možná i trochu starší. Byl nevelké postavy, a přestože měl na sobě široký pestrobarevný hábit, jeho vyzáblé ruce zdobené zlatými prsteny prozrazovaly, že bude hubený. Usmíval se od ucha k uchu a jeho pohled mířil přímo z očí do očí. O kousek dál byl k dřevěnému plotu přivázaný osel, zřejmě obchodníkův pomocník při přepravě zboží na cestách. Obchodník v rukou třímal několik mincí. Před několika okamžiky u něj totiž nakoupily dvě starší paní z vesnice. Kuba je zrovna míjel a všiml si, že obě si odnášely nádoby se zvláštně zbarvenou tekutinou. „Co to tu prodáváš?“ začal rovnou Kuba. Neměl moc dobrou náladu. Stále myslel na to, že měl raději s Jindrou a ostatními jet. Letmo si prohlédl vystavené zboží a zdálo se, že nic jiného, než ty podivné, všemi barvami zářící nápoje obchodník nenabízí.

12

Pohádky Nový Věk

A ten hned spustil: „Dnes je tvůj šťastný den! Toto jedinečné zboží přivážím až z dalekého Orientu! Tyto jedinečné lektvary a elixíry uvařili podle tajemných receptů tamní mágové, a všechny mají kouzelnou moc!“ „Kouzelnou moc?“ zvedl Kuba podezřívavě obočí. Obchodník nadšeně pokračoval: „Na to vezmi jed! Proč myslíš, že je Osmanská říše tak mocná? Všichni tam pijí tyto nápoje. Mám tu všechny možné – na sílu, věčné mládí, štěstí, bohatství, spokojený domov, chytrost, moudrost, zdraví, slávu, krásu, lásku…“ Býval by je vyjmenovával dál, ale Kuba mu skočil do řeči: „Lektvar lásky? Ukaž mi ho!“ Obchodníkovi se zablesklo v oku a podal mu nádobu se zarudlou tekutinou. Kuba netušil, kde leží ta Osmanská říše, o které obchodník mluví, ale věděl jedno – tenhle elixír by mu mohl zařídit Eliščinu lásku! „Jak to funguje?“ zajímal se. „Stačí vypít několik doušků a je to. Pro lepší účinek je také dobré si potřít lektvarem krk, 13


hruď a zápěstí. Během několika chvil se do tebe zamiluje každá dívka, kterou potkáš. Slyšel jsem, že večer tu pořádáte veselici. Jak příhodné! Nebudeš je od sebe ani stíhat odhánět,“ zasmál se obchodník.

Kuba se zamračil: „O to nestojím. Chtěl bych jen lásku Elišky.“ „Ehm, no, to ten lektvar umí také!“ zamluvil obchodník rychle Kubovu pochybnost.

14

Pohádky Nový Věk

„Umí získat lásku jedné i mnoha zároveň? Jak je to možné?“ divil se Kuba a prohlížel si zvláštní tekutinu. Vypadala ošklivě. Obchodník dlouze polknul a zrudnul mu obličej. Zdál se nervózní. „Ééé, totiž, nó,“ koktal, „V tom případě se musí napít i ona. Pak bude účinek jen pro vás a získáte velkou lásku!“ zvolal a tlesknul, jako by měl radost, že přišel na správnou odpověď. Když viděl, že se Kuba tváří nevěřícně, začal šikovně obchodnicky naléhat. Líčil mu, jak bude s tou svou vysněnou Eliškou šťasten. A říkal i další báječné věci, zkrátka vše, co chtěl jeho mladý zákazník slyšet. Nezapomněl ani zdůraznit, že to vše je jen krůček od něho. A je to tak snadné, stačí se napít! No nebyla by přeci škoda odmítnout tak neodolatelnou příležitost? „Inu dobrá, a kolik stojí jedna nádoba tohohle zázraku?“ zeptal se nakonec se zájmem. Když mu však obchodník řekl částku, Kubovi vyjely oči z důlků: „Tolik?! Vždyť z toho by se najedla celá rodina na měsíc!“ 15


Obchodník výmluvně pokrčil rameny: „Cena úměrná účinku. Tahle štěstíčka zlepšují lidské životy jedním lusknutím prstu. Nemůžeš přeci čekat, že budou stát jako džbán levného vína. Myslel jsem, že o tu tvou dívenku stojíš, no pokud nemáš zájem, jistě se najde spousta jiných, kteří mé zboží dokáží ocenit.“ Kuba si nevěděl rady: „Dej mi chvilku, musím si to rozmyslet.“ Popošel o kus dál a rázem se objevili Hrdina se Strašpytlíkem. „Rád vás vidím, kamarádi, pomozte mi prosím. Ten člověk na mě nepůsobí dobře, říká však fantastické věci. Nerad bych prohloupil a přišel o takovou šanci,“ vysvětlil jim své váhání. Hrdina se ujal slova jako první: „Já ti nevím, Kubo. Moc dobře víš, že jsem pro každou legraci, novinu i dobrodružství, ale přijde mi, že je to podvodník. To jeho zboží je snůška lží. Raději ho odmítni a odejdi.“ „Nemůžeš ho teď přeci jen tak odmítnout, vypadalo by to hloupě!“ oponoval Strašpytlík,

16

Pohádky Nový Věk

„Věnoval ti tolik času, nechceš ho přeci urazit.“ „Kdo tu mluví o urážení?“ ohradil se Hrdina, „Slušně poděkuj a rozluč se. Jsi zákazník, máš právo rozhodovat se, zda mu dáš své peníze, nebo ne. Není to tvá povinnost jen proto, že si s ním chvíli hovořil. To je jeho práce, je na to zvyklý.“ Strašpytlík se nervózně kroutil. Jako vždy nechtěl vypadat hloupě, proto trval na svém: „Bylo by divné jen tak odejít. No tak, vždyť je to taková příležitost! Snadnější cesta k Eliščinu srdci se ti nenaskytne, musíš toho využít. Za ty peníze to stojí, k čemu je schovávat?“ „Nejsou to tvé peníze, dala ti je maminka, abys jí něco nakoupil,“ připomněl Hrdina. Kuba se plácnul do čela: „Máš pravdu, úplně bych zapomněl na maminku! Koupím jí také jednu nádobu.“ „Takže ty už ses rozhodl?“ zeptal se Hrdina smutně.

17


„Strašpytlík má pravdu, snadněji už Elišku ani získat nelze.“ „Snadnější cesta často neznamená lepší cesta, Kubo,“ povzdechl si Hrdina, zatímco si Strašpytlík spokojeně odechnul. Oba zase zmizeli. Kuba se otočil a vrátil ke stánku: „Vezmu si jeden na lásku. A dej mi ještě lektvar na spokojený domov, ten by se mohl líbit mamince.“

***

„Ch

lapče nešťastná, cos to provedl?“ bědovala maminka, když zjistila, že Kuba utratil všechny jejich peníze za dvě sklenice s něčím, co nazýval kouzelným nápojem, „Brzy z tebe bude dospělý chlap a ty provedeš takovou hloupost!“ Kuba byl zaskočený: „Myslel jsem, že ti udělám radost. Ten obchodník říkal báječné věci, tyhle elixíry jsou prý hotový poklad!“

18

Pohádky Nový Věk

„Samozřejmě, že by řekl cokoliv, jen aby sis u něj nakoupil!“ bědovala maminka, „Jen počkej, co na to řekne tatínek, až se večer vrátí domů.“ Její syn se hájil: „Tenhle pro vás je na spokojený domov. Určitě budete mít nakonec oba radost, uvidíš!“ Maminka se zlobila, přesto však podala dva džbánky a do každého nalila trochu elixíru na spokojený domov. Měl nazelenalou barvu a vypadal ještě odpudivěji, než Kubův elixír lásky. „Tak prosím, na zdraví! Vyzkoušíme ten zázrak,“ přiťukla si s ním a společně se napili. Fuj! Chutnalo to ještě hůř, než to vypadalo. Oba nápoj rázem vyplivli, ani polknout ho nedokázali. A jak pálil v puse! Hned běželi k vědru vykloktat se vodou. „Takže, Kubíku, máš pocit, že náš domov je nyní spokojený?“ ušklíbla se maminka, zatímco ztěžka oddychovali po tom nepříjemném zážitku. Kuba nevěděl, co na to říct. Že by ho obchodník podvedl?

19


Mlčel, a tak maminka pokračovala: „Jdu si od toho cizince nechat vrátit peníze, Ty tu na mě počkej, pak si ještě popovídáme.“ Její hlas zněl výhrůžně a to Kubu vyděsilo. Když odešla, napadlo ho, že by měl raději být někde jinde, než se maminka přestane zlobit. Hrdina se mu snažil vysvětlit, že by měl čelit následkům svých rozhodnutí, jako to zralí lidé dělají. Jenže Kuba dal opět na Strašpytlíka, který ho v útěku z domova podpořil. Měl totiž z maminky také pořádně nahnáno. Zbabělost zvítězila nad zralostí, a tak se Kuba rozeběhl ven.

***

B

yl už za vesnicí. Naštvaně si mumlal, ruce v kapsách, vztekle odkopávaje kamínky na cestě. Že radši nejel za Eliškou, místo toho si to zavařil doma u rodičů a zbyla mu jen špatná nálada. „To je tak nespravedlivé!“ pomyslel si.

20

Pohádky Nový Věk

Šel dál po cestě a vesnice za jeho zády se stále vzdalovala, když tu ho z jeho zahloubání probral něčí hlas: „Hej, ty, zadrž!“ Otočil se a uviděl, jak ho z houští při cestě pozoruje nějaký muž. Se šustěním se prodral ven a stál nyní před Kubou. Hlavu mu zakrýval starý klobouk a na sobě měl ošuntělý kabát. Chyběla mu jedna ruka. Z děravých bot vykukovaly palce. Byl to tulák.

„Co po mně ostražitě. Tulák

chceš?“ vypadal 21

vyhrknul Kuba nehezky a on


nevěděl, co od něj může čekat. Co když je to loupežník? Musí se mít na pozoru. „Neděs se mého zevnějšku, snažně tě prosím,“ začal tulák zdvořile, „Vím, že musím vypadat hrozně. V posledních letech mě potkalo tolik neštěstí, že bych to nepřál žádnému smrtelníkovi.“ „Každý svého štěstí strůjce,“ odvětil Kuba chladně. Obvykle se k lidem choval mnohem vlídněji, po dnešním dni byl však již celý zahořklý. „Ano, to jistě. Vůbec tě nemíním svým příběhem zatěžovat, mládenče. Chtěl bych tě jen požádat o trochu almužny. Lidé se mě děsí a vyhýbají se mi obloukem. Sám nemám zhola nic, abych se byl zaopatřil. Jednorukému nikdo práci nedá. Umírám tu hlady a žízní, po nocích mrznu. Prosím, pokud se můžeš o cokoliv podělit, budu ti neskonale vděčný. A bůh ti to oplatí.“ Co dělat? Kuba si nevěděl rady. Na jednu stranu by mu rád pomohl, nezdál se jako zlý člověk. Avšak vypadal toliko hrozně, že z něj šel strach. Navíc měl Kuba už plné zuby 22

Pohádky Nový Věk

svých dnešních nezdarů, natož aby za někoho jiného napravoval ty jeho. Nastala pravá chvíle pro jeho dva kamarády. Tentokrát začal Strašpytlík: „Fuj, ten je ale ošklivý! A jak smrdí. Jde z něj strach, raději utíkej, dokud můžeš! Takoví lidé mohou být nebezpeční. A ostatně, je to jeho chyba, jak dopadl. Kdyby byl alespoň trochu chytrý nebo snaživý, jistě by se měl lépe. Nejspíš je to jen lenoch, neztrácej s ním čas.“ „Mlč!“ ozval se nezvykle důrazně Hrdina, „Jak můžeš takhle bezcitně odsuzovat člověka, kterého vůbec neznáš? Nemáš přeci tušení, čím si mohl projít. Ne každý tulák musí být nutně obyčejný budižkničema.“ Strašpytlík se Hrdiny tak polekal, že se schoulil za Kubu. Ten se ho zastal: „Ne tak prudce, Hrdino. Přece nemohu litovat každého chudáka. Třeba je to opravdu jen lenoch.“ „Třeba je, třeba není. Působí však velmi pokorně, to je ctnostná vlastnost, které je málokterý člověk schopný,“ obhajoval ho Hrdina. 23


„To je sice pravda, ale může to být jen přetvářka. Je zoufalý, takoví lidé jsou schopni jakékoliv lži. Měl bych odejít, než začne být hrubý,“ vymlouval se Kuba. „To ho tu vážně necháš? Vždyť mu můžeš pomoct!“ naléhal Hrdina. Kuba už ale neodpověděl. Strašpytlík mu totiž šeptal do druhého ucha všelijaké další obavy a pochyby, že ho to celého vystrašilo a nechtěl mít s tulákem žádné další dočinění. Spěšně se omluvil, že u sebe nic nemá a že spěchá. Tulák padl na kolena a rozplakal se: „Prosím! Jsi má poslední naděje.“ Kuba se však k němu otočil zády a k jeho bědování byl hluchý. Jediné, co slyšel, bylo Strašpytlíkovo vystrašené: „Utíkej, tebe se to netýká. Jistě mu pomůže někdo jiný. Rychle utíkej pryč!“

***

24

K

Pohádky Nový Věk

uba strávil celé odpoledne chozením po okolí. Stále si vyčítal, že nevyužil možnosti jet za Eliškou. Byl smutný z hádky s maminkou, navíc se bál vrátit domů, protože před ní utekl. A nyní ho ještě tížilo svědomí, že nepomohl tomu tulákovi. Potřeboval si provětrat hlavu a na to byla dlouhá procházka přírodou to pravé ořechové. Do vesnice se vrátil až k večeru. Chtěl stihnout veselici, která měla co nevidět započat. Z dálky již bylo slyšet kapelu, jak ladí své hudební nástroje. Potřeboval se však předtím ještě zastavit doma a vzít si elixír lásky. Možná nechutnal dobře, ale pořád pro Kubu představoval naději, jak si získat Eliščinu přízeň. Jenže nemohl přijít jen tak domů poté, co tajně utekl. Kromě nahněvané maminky tam navíc už musí čekat i tatínek, který jistě již všechno ví. Co když mu nedovolí jít na veselici? To se nesmí stát! Potají se tak plížil kolem domu - obzvlášť opatrně si počínal u rozsvícené světničky,

25


odkud vycházely hlasy Kubových rodičů – a v tichosti vlezl dovnitř svým oknem. Připravil si nádobu s elixírem, a zatímco se převlékal do čistých šatů, uslyšel skrz stěnu úryvek rozhovoru svých rodičů: „No a ten obchodník už byl dávno pryč, představ si to! Nejsme však jediní, koho okradl, i sousedka se nechala napálit.“ „No jo, co už naděláme. Peníze zase vydělám a do té doby se hold budeme muset uskrovnit. Víš, co mě ale, drahá, nejvíc mrzí? Že ten náš kluk vzal do zaječích, místo aby se nám omluvil jako muž. Každý děláme chyby, to není konec světa, ale vadí mi, že není schopen přijmout odpovědnost. Myslel jsem si o něm, že má víc rozumu.“ Tatínkova slova Kubu zamrzela. Na zlomek okamžiku chtěl jít vedle a omluvit se, Strašpytlík mu to však nedovolil. Opět ho vyděsil obavou, že by mu rodiče zatrhnuli veselici. A tak vzal Kuba raději nádobu s elixírem a vyplížil se z domu.

26

Pohádky Nový Věk

***

V

eselice byla již v plném proudu, když Kuba přicházel. U stolů rozestavěných do velkého čtverce se hodovalo a popíjelo. Uprostřed bylo ohniště, kolem kterého tančili vesničané všech věků – od malých dětí až po starce se stařenami. Kapela vyhrávala muziku a ve vzduchu panovala dobrá nálada. Sjeli se sem lidé z celého okolí. Tolik návštěvníků snad vesnice ani nepamatovala. Slunce zapadalo a na obloze začala převládat tma. Kuba nedočkavě vyhlížel, kdy se Jindra s ostatními vrátí, a zda sebou přivezou děvčata. Hlavně Elišku. Už tu přeci měli být? Konečně se objevil koňmi tažený povoz vezoucí asi tucet postav. Kuba se je rozeběhl přivítat, kousek od nich se však zarazil. Neviděl ani Jindru, ani mlynáře, byla to však vesměs hlavně děvčata ze sousední vesnice. A přeci, mezi tvářemi rozpoznal místního Vojtu.

27


„Ahoj, kde zůstali ostatní?“ pozdravil Kuba jediného kamaráda, který se vrátil. „Ále, po cestě zpět nás zdržela taková nepříjemnost, ani nechtěj vědět,“ vysvětloval Vojta, „Měli by se ukázat, jen mají zpoždění.“ Jakmile domluvil, pomohl z vozu jedné dívce a zůstal se s ní držet za ruku. Kuba už, už chtěl kamaráda popichovat, co si to přivezl za krasavici, když tu najednou zůstal stát jako opařený. Byla to Eliška! Vojta mu chtěl zrovna představit Elišku jako svůj doprovod, Kuba mu však skočil do řeči s omluvou, že musí na chvíli odběhnout. Zatímco se od nich rychlým krokem vzdaloval, mísil se v něm smutek a hněv. Tu se objevil Strašpytlík: „Vidíš, říkal jsem, že nemělo cenu za ní jezdit, je to Vojtovo děvče. Unikl jsi před velkým zklamáním.“ „Ale já jsem zklamaný! Kdybych býval ráno jel, mohla být teď mé děvče. Neměl jsem tě poslouchat, je to tvoje vina!“ zlobil se na něj Kuba.

28

Pohádky Nový Věk

Vzápětí se Strašpytlíka zastal Hrdina: „Kubo, zadrž, on za to nemůže. Dělá to jediné, co umí. Bojí se a snaží se tě tím chránit. My oba ti sloužíme jen jako rádci, abys vše dokázal vidět z obou stran. Volíš si ale ty sám. Nikdo jiný není zodpovědný za tvá rozhodnutí, vždy jsi to ty.“ Kuba věděl, že má Hrdina pravdu. Byl však natolik rozčarovaný, že mu hněv nedovolil přiznat to: „Zmizte oba! Získám Elišku sám, nepotřebuji vaše rady!“ Jakmile to dořekl, vzal do rukou nádobu s elixírem lásky a otevřel ji. „Nepij to, Kubo, bůhví, co je to zač! Slyšel jsi, byl to podvodník. Může to být jed!“ naléhal Hrdina horlivě. Výjimečně s ním souhlasil i Strašpytlík: „Prosím, už to nepij, chutná to odporně. Bude ti zle!“ Neposlechl je však. Přiložil elixír k ústům a začal pít. Hltal a hltal, až byla skleněná nádoba úplně prázdná. Vzápětí ji upustil na zem, zamotala se mu totiž hlava. Posadil se na nejbližší lavici a ztěžka oddychoval. Uvnitř

29


těla jako by hořel. Popadl džbán s vodou a dlouze se z něj napil, žár to však nezchladilo. Tu si k němu znenadání přisedl Jindra a přátelsky ho poplácal po zádech na přivítanou. Vzápětí si všimnul, že jeho kamarád nevypadá vůbec dobře: „Jsi v pořádku, Kubo?“ „Není mi nějak dobře, ale to přejde,“ snažil se Kuba zachovat kamennou tvář. „Nápodobně,“ řekl Jindra a Kuba si všiml, že jeho hlas také nezní jako obvykle, „Dnes jsme při návratu ze sousední vesnice našli u cesty nebožtíka, tak jsme mlynáři pomohli ho odvézt do tamního kostela. Farář tam má malý hřbitov. Takže po takové události vážně nemám na nějakou veselici ani pomyšlení.“ Kuba zbystřil: „Co byl ten nebožtík zač?“ „Nevím přesně. Měl otrhané oblečení a jen jednu ruku, asi nějaký tulák,“ odpověděl Jindra. Jen co to dořekl, svět jakoby se Kubovi zastavil. Hlasy, smích i hudba ztichly. Ne! To nemůže být pravda. Byl to ten stejný tulák, 30

Pohádky Nový Věk

jakého dnes potkal! Mohl mu pomoct, ale nepomohl. A teď už je pozdě. Ohromenému Kubovi vytryskly slzy zoufalství. Padnul na kolena a ještě se mu přitížilo. Pálení se stále zhoršovalo a nemohl popadnout dech. Začal se dusit a zatemnilo se mu před očima. Vše se začalo tak zvláštně vzdalovat. Jindra, veselice, Eliška s Vojtou, Hrdina ani Strašpytlík, tulák, rodiče i obchodník. Všechno to bylo najednou úplně jedno. „Kubo, co je ti?!“ třásl s ním vystrašený Jindra. Ale Kuba už nic neřekl. Nemohl. Jed z elixíru mu zabil tělo a Kubova duše tak musela odcestovat pryč. Hlava mu pozvolna poklesla a on se skácel k zemi jako hadrový panák.

***

31


B

ylo to zvláštní místo. Nešlo poznat, jestli je tam světlo nebo tma. Kuba neměl tělo, jako byl zvyklý. Místo toho jako by byl součástí všeho, ale zároveň nebyl ničím. Nemohl chodit ani mluvit, neměl toho však potřebu. Pouze v tichosti plul celým tím nekonečným prostorem a cítil nesmírný klid. Odněkud z dálky najednou začal přicházet hlas, který se mu zdál velmi povědomý.

„Nemoudře jsi volil, Kubo můj milý. Bázlivostí příliš nechal ses ovládnout a takový život není hoden žití. Slituji se však a ještě jednu šanci dám ti, abys napravil konání své. Neboj se tentokrát více důvěřovat chrabrosti, neb ona je tvým skutečným světlem a pravým pozemským údělem.“

32

Pohádky Nový Věk

Jakmile hlas odezněl, objevilo se prudké světlo, a Kuba z toho zvláštního prostoru zmizel stejně rychle, jako se v něm objevil.

***

„K

ubo, vstávej!“ zazněl ze světnice maminčin příjemný hlas. Z tlustých peřin se ozvalo rozespalé zahučení a po chvíli vykoukla hlava. Vlasy jako vrabčí hnízdo a slepené, rozespalé oči. Kuba nikdy nebýval ranní ptáče. „To byl ale strašlivý sen!“ pomyslil si, „Díky bohu, zdál se tak skutečný…“ S velkou námahou se došoural do světničky, kde na něj na stole čekal chleba namazaný medem a už skoro vystydlý čaj. Maminka pobaveně pozorovala, jak její synáček během snídání opět upadá do polospánku. Když viděla, že už se konečně jakž takž probral, poprosila ho: „Sousedé povídali, že dnes vesnicí projíždí jakýsi obchodník 33


z daleka. Prý se ale dlouho nezdrží a já mám plné ruce práce s vařením. Myslíš, že bys za ním mohl zaběhnout ty?“ Kuba na ní vytřeštil oči. Tohle už se přeci stalo! Takže to nebyl sen? Zatímco na něj maminka nechápavě koukala, otočil se směrem k oknu, zdalipak se ozve Jindrovo zaťukání. Ťuk, ťuk. Kubovi naskočila husí kůže. Takže se to opravdu děje! Zvedl se od stolu a namířil si to k oknu. „Ahoj, Jindro! Co máš na srdci?“ zeptal se, když vykoukl ven. „Jedeme s klukama do vedlejší vesnice, mlynář tam má namířeno a slíbil, že nás vezme sebou. Chceme pozvat tamní děvčata na večerní veselici. Určitě se rád přidáš, ne?“ řekl Jindra a šibalsky na něj mrknul. „Ani nevíš, jak rád!“ vyhrkl na něj Kuba, div ho nechal domluvit. Jakoby snad věděl, co Jindra řekne, vypadalo to. A ono to tak totiž doopravdy bylo. Kuba pochopil, co se děje. Dostal druhou šanci. A 34

Pohádky Nový Věk

protože se již poučil ze svých chyb, věděl, jak se tentokrát zachovat. Nemusel se ani radit s Hrdinou, ten se jenom mlčky usmíval. Strašpytlík sice opět děsil a strašil, Kuba si ho ale nevšímal. Mamince se omluvil, že ten výlet je pro něj moc důležitý. Ona odvětila jen: „Tak jeď. Stejně máme doma vše, co je třeba. Byla jsem jen zvědavá.“ Kuba se venku přivítal s mlynářem, Vojtou a ostatními kluky, a společně vyrazili na cestu. Byl pěkný slunečný den a jízda plynula jako po másle. Kuba si s kluky vzadu na povozu vyprávěl a vtipkoval. Nasmál se jako už dlouho ne. Najednou mlynář rázným: „Prrrr!“ prudce zastavil povoz, až z toho dvojice koní zběsile zařehtala. Do cesty jim totiž vběhnul jakýsi muž. Měl na sobě staré, zašlé oblečení a děravé boty. Zdálo se, že mu dokonce chybí jedna ruka. Byl to tulák. „Co blázníš, člověče? Málem jsi skončil pod kopyty koní!“ vyhrkl mlynář.

35


Tulák si pokorně sundal klobouk, zdvořile se uklonil a promluvil: „Nechtěl jsem vás polekat, vzácný pane. Moc se za to omlouvám. Víte, jsem prostý tulák, nemám zhola nic. Lidé se mi vyhýbají, práci mi nikdo nedá. Umírám tu hlady a žízní, jsem už vážně zoufalý. Rád bych vás poprosil o trochu jídla nebo pití, žádám vás o slitování.“

36

Pohádky Nový Věk

Mlynář nic neřekl, vyndal však z ranečku krajíc chleba, půlku z něj ukrojil a hodil ji tulákovi se slovy: „A teď se kliď z cesty!“ Kuba se však ozval: „Nemůžeme ho tu přece jen tak nechat, potřebuje naši pomoc.“ „To je od tebe hezké, Kubo, ale nevezmu s sebou takového tuláka. Bůhví, co je zač,“ odvětil mlynář. „Chleba sní a od zítra je opět o hladu. Seženeme-li mu však práci, zajistí si živobytí a bude se moct postavit na vlastní nohy,“ vysvětloval Kuba. Tulák se vložil do jejich rozhovoru: „Mládenče, velice si tvých slov vážím, ale tady pán pro mě právě udělal víc než kdokoli jiný za hodně dlouhou dobu. Jsem mu hluboce vděčný a víc nežádám. Můžete odjet a zapomenout na mě. Vše se stane, jak se to stát má. To jest boží vůle.“ Kuba se však nenechal odbýt: „A co když my jsme tou vůlí? Možná jsme se setkali, abychom ti mohli pomoct. Je to šance pro nás udělat něco správného a pomoct dobrému

37


člověku v nesnázích. A je to také tvoje šance na záchranu.“ Po těchto slovech všichni zůstali mlčky zírat na Kubu. Dojatý tulák zůstal ohromeně stát, neschopen slova. Jindra, Vojta a ostatní kluci překvapeně zírali, kde se to v jejich kamarádovi vzalo. Mlynář si zamyšleně mnul bradu. Kuba však moc dobře věděl, proč to říká. Už zažil, co by se stalo, pokud ho tam nechají bez pomoci. A nechtěl to dopustit znovu. „Safra, tak si naskoč!“ proťal ticho mlynářův hlas, „Nezdáš se jako špatný chlap, cestou nám aspoň můžeš vyprávět, jak ses dostal až sem. A poděkuj tady Kubovi, jeho slova přemohla mé pochybnosti.“ Tulák se rozplakal štěstím a s pomocí kluků nasedl na povoz. Kubu hřál tak dobrý pocit, jaký snad nikdy ještě nezažil. Hrdina ho obdivně poplácal po ramenou: „Jsi pašák, Kubo.“ Strašpytlík neměl slov. Cestou tulák klukům vyprávěl o svém životě. Byl sirotkem a v mládí se nechal

38

Pohádky Nový Věk

naverbovat do armády mocného panovníka, kterému se přezdívalo Ohnivý král. Dlouhé roky bojoval ve vítězných taženích, ale válčení se mu postupně přestalo líbit. Stal se kvůli němu člověkem, kterým být nechtěl. Požádal proto o propuštění z vojsk, ale nebylo mu to dovoleno. Nezbývalo mu nic jiného, než utéct potají. Stal se zběhem a s těmi nemají slitování. Musel proto opustit rodné království a zmizet ve světě, aby spasil holý život. Putoval světem a stal se tulákem. Jako voják přišel během bitvy o ruku, proto se mu nikde nepodařilo sehnat práci. Už spoustu let spal, kde se dalo, a jedl, co zrovna našel. A tak tomu bylo až doposud. „Páni!“ vydechl Jindra, když tulák zakončil své vyprávění, „Jak jsi dokázal přežít tak dlouho?“ Tulák se usmál a odpověděl: „Sám se tomu občas divím, ale myslím, že mi v tom pomohla má víra. Věřím, že všechno se děje tak, jako se to dít má, proto jsem své utrpení vydržel. Má to totiž nějaký smysl.“ 39


„Víra říkáš?“ ozval se mlynář, „Tak už možná vím, kde ti najdeme živobytí.“ Na okraji sousední vesnice zastavili u malého kostela. Mlynář představil tuláka tamnímu faráři a ten se nad ním slitoval. Nechal ho u sebe bydlet, dal mu jídla i pití, dokonce nový šat. To vše výměnou za pomoc s chodem kostela. Farář byl přeci jen už starý a pomocník se mu hodil. A protože farář byl opravdový člověk Boží, nesoudil tulákovu chybějící ruku ani vojenskou minulost. Dokonce přislíbil, že ho naučí bohoslužbě, aby ho jednoho dne mohl nahradit. Když kluci s mlynářem odjížděli, zářil tulák jako to nejšťastnější děťátko. Už nebyl tulákem. „Můžeš na sebe být pyšný, Kubo, udělal jsi dobrou věc,“ řekl mlynář, když se vzdalovali od kostela, „Málem jsem ho nevzal jenom proto, že se mi nelíbil jeho zevnějšek. A díky tobě nejen že bude žít, ale nalezl i své životní poslání. Nádhera!“ Když přijeli do cíle své cesty, Kuba neváhal ani na okamžik a namířil si to rovnou za 40

Pohádky Nový Věk

Eliškou. Cítil se nejistě a stydlivě, Strašpytlík ho navíc opět z plna hrdla zasypával pochybnostmi. Jenže Kuba již byl na druhé straně a poznal všechnu tu beznaděj, proto se nenechal zastrašit a konal navzdory svému strachu. Přesně tak, jak mu radil Hrdina. Oslovil Elišku a navrhl, ať se s ním jde projít. Po krátké, příjemné procházce ji pozval na večerní veselici. Eliška s nadšením pozvání přijala. Strašpytlík se divil, Hrdina jásal. „Páni, koukej jak je ta Eliška pěkná!“ zašeptal Jindrovi Vojta, „Nebýt Kuby, býval bych ji pozval já sám.“ „Neplácej hlouposti, Vojto. Žádné kdyby přece není!“ zasmál se Jindra.

***

41

K


večeru se všichni společně vrátili do vesnice. Kuba si rychle odskočil domů, aby se převlékl do čistého oblečení. Už ve dveřích ho maminka přivítala s překvapivou novinou: „Kubo, neuvěříš, co se stalo! Ještě že jsi nešel za tím obchodníkem, jak jsem tě ráno prosila. Vyklubal se z něj podvodník! Prodal lidem jed, který vydával za kouzelné nápoje. Naštěstí se nikomu nic nestalo, bylo to totiž tak odporné, že ani polknout jej nikdo nedokázal. Obchodník se ale ztratil i se všemi penězi.“ „Však se mu to vrátí, maminko, neboj se,“ vstoupil ji do řeči tatínek, „Boží mlýny melou. Někdy sice pomaleji, než bychom si přáli, ale každému nečestnému člověku se jeho hříchy nakonec vymstí.“ Kuba byl vcukuletu připraven vyrazit na veselici. Rodiče mu popřáli pěknou zábavu a rozloučili se. Na veselici Kuba zažil tolik radosti, jako snad nikdy předtím. S Eliškou protančili střevíce a náramně si padli do oka.

42

Pohádky Nový Věk

S Jindrou a ostatními kamarády se zase nasmáli a hodovali dlouho do noci. Když Kuba tu noc usínal, měl úsměv na tváři. Byl pyšný na to, že se konečně naučil čelit svému strachu a řídit se hlasem svého srdce. Cítil také ohromný vděk za to, že dostal novou šanci. Věděl, že ji tentokrát využije naplno. Zatímco pomalu odcházel do říše snů, odněkud z daleka jakoby zaslechl přicházet ten povědomý hlas.

„Moudře ses poučil ze svých chyb, Kubo. Správně tentokrát volil jsi a vím, že nyní už po zbytek života rozhodovat srdcem budeš se. Konej tak a dobře se ti v životě povede. Své dva kamarády více potřebovat nebudeš. Svůj úkol splnili.“

Kuba nevěděl, zda sní či bdí, ale se slzami v očích objal Hrdinu i Strašpytlíka na rozloučenou: „Děkuji vám, kamarádi. Za všechno. Nikdy na vás nezapomenu.“ Poté odešli. 43


Od toho dne si Kuba uměl poradit se všemi rozhodnutími, které mu život postavil do cesty. Vždy totiž pamatoval na to, co se naučil od svých dvou kamarádů.

KONEC

44

Pohádky Nový Věk

(P.S. spíš pro dospělé ) Tradiční pohádky vždy rozlišovaly mezi dobrem a zlem. Já toto dělení však považuji za příliš úzkoprsé a nepřesné. Co někdo považuje za dobro, může pro jiného představovat čiré zlo. Záměrně se mu tak vyhýbám a použil jsem raději skutečnějšího rozlišení, totiž na lásku (reprezentovanou Hrdinou) a strach (neboli Strašpytlík). Právě tyto dvě zcela protichůdné emoce či energie, chcete-li, rozhodují o veškerém našem lidském chování, žití i soužití. Jedná se o dokonalé protipóly životní síly. Volbu lásky považuji za cestu, jak být naprosto autentickým člověkem a prožít tak šťastný, naplněný a smysluplný život. Tato cesta není vždy snadná, ale veškeré strasti, které s sebou přináší, nakonec poslouží většímu dobru. Držet se jí vyžaduje odvahu (proto se postava jmenuje Hrdina) a 45


upřímnost k sobě samému, což je výzva, kterou zdaleka není ochoten přijmout každý. A to z jediného důvodu – ze strachu. Právě strach ovládá velkou mírou životy většiny lidí. Je nám užitečný z racionálních důvodů (chrání nás před fyzickou smrtí), jeho prolnutí do jiných životních oblastí na nás má však vesměs negativní dopad. Ironií je, že má tendenci mluvit úplně do všeho. Jeho velkými trumfy jsou sklony k pohodlnosti a držení se zuby nehty iluze jistot. Záměrně požívám slovo iluze, neboť opravdu jedinou 100% životní jistotou nás všech je smrt. V příběhu strach věrně ztvárňuje postava Strašpytlíka, která doslova srší zbabělostí, pochybnostmi, podceňováním, malomyslností, výmluvami na takzvané „rozumné důvody“, snaze vyhnout se za každou cenu ponížení a mnoha dalšími jeho typickými aspekty. Život ve strachu je paralyzující, necelistivý, zahořklý a nešťastný. Každý z nás jsme jinak naučení rozhodovat se více podle jednoho či druhého, ale nyní, když o tomto rozcestníku již víte, můžete 46

Pohádky Nový Věk

vědomě pozorovat a případně měnit svá rozhodnutí a postoje. Opravdu v životě neexistují jiné ukazatele směru, než právě láska a strach. A na rozdíl od Kuby nikdo z nás druhou šanci dostat nemusí, dejte si proto pozor, kterému ze svých dvou „kamarádů“ dáváte přednost. Zákon akce a reakce je ve vesmíru všudypřítomný, a vězte, že lidem žijícím podle principů lásky život přináší mnohem chutnější ovoce, než těm, kterým ochromení strachem sebralo i sebe samotné. Děkuji.

David Zonyga

47


Další pohádky naleznete na oficiálních stránkách:

www.pohadkynovyvek.cz

Pro nejaktuálnější informace i radosti a zajímavosti se můžeme propojit na Facebooku:

www.facebook.com/pohadkynovyvek

Chcete napsat autorovi osobně? Použijte e-mail:

[email protected]

48

Hrdina a Strašpytlík. Pohádky Nový Věk DAVID ZONYGA. napsal:

Recommend Documents