O autorce
Kahuna, havajský šaman, petroglyf z doby kolem roku 1300
Cesty, které vedou člověka ke zkušenostem, jež jsou popisovány v této knize, bývají často zvláštní, křivolaké a plné zákrut. Je tudíž možné, že někdo, kdo se už jako dítě naučil, že dospělým se nedá vykládat nic, co není racionálně podloženo, si nakonec zvolí technické studium. Přírodovědecky zaměřený otec, odborný lékař, vzbudil v autorce zájem o vše logické a intelektuální. Jako čerstvě dostudovaná inženýrka architektka přeběhla s vlajícím praporem k divadlu a tam jako návrhářka kostýmů a scénografka začala uplatňovat umělecké nadání zděděné po matce. Později k tomu ještě přistoupil film. Souběžně s tím, podnícena manželstvím s mužem zabývajícím se dynamikou skupin a organizačním poradenstvím, se začala konkrétně zabývat nekvantifikovatelnými faktory lidské existence. Stala se účastnicí psychoanalytické skupiny, kde se po sedm let učila pohledu do vlastního nitra a zpět. Potom se však začala ptát po dalších perspektivách a projevil se zájem o nesmírné možnosti lidského ducha. Jen ještě nevěděla, jak k nim zjednat přístup.
6
A znovu přišel impulz zvenčí: přátelé navázali kontakt s jedním peruánským šamanem. Když jeli do Peru podruhé, tentokrát s týmem filmařů a vybavením pro zdokumentování celého dobrodružství, byla už autorka u toho. Na této cestě objevila v sobě dosud neznámé schopnosti, jež bývají v našem „civilizovaném“ světě často zanedbávány. Naučila se být zde a nyní, bez problémů se smířit s tím, že nic neprobíhá podle plánu, a netrápit se obavami, co přinese zítřek. Poprvé v životě měla dojem, že „je v cíli“, a cítila se doma, a to nehledě na zvláštní exotické okolnosti. Během nočního rituálu v peruánské poušti pochopila, že tento pocit – bůhví odkud – důvěrně zná a že ji musel provázet celý dosavadní život. Pochopila také, že jejím úkolem je být zprostředkovatelkou mezi světy. Bylo pro ni důležité nepodlehnout fascinaci exotickými vnějšími dojmy, ale umět si z vědění šamanů, léčitelů a kněží domorodých kultur vybrat to podstatné. Jako Evropanka mohla ostatně využívat jen ty praktiky, jež se osvědčí ve vysoce technizovaném prostředí evropského velkoměsta. Věděla dobře, že v každém člověku dřímá stejně jako dříve duchovní potenciál, jehož zpřístupnění učiní život bohatým, pestrým a mnohotvárným. Na všech rovinách a ve všech oblastech. Po patnácti letech studia u šamanů v Peru, Brazílii, Tibetu, na Havaji a v Evropě předkládá v této knize životní pocit, vnitřní postoj a s tím související cvičení, jež může dělat každý i bez předchozí průpravy a jež ke svému fungování nevyžadují letitý trénink. Je třeba „jen“ správný přístup, otevřenost vůči dosud neznámým poznatkům a cizím myšlenkovým strukturám a pak se tyto mentální techniky stanou vhodným nástrojem, který můžeme použít, kdykoli ho potřebujeme. Autorce sa7
motné se nikdy nepodařilo provádět určitá dechová cvičení nebo plnit různé domácí duchovní úkoly déle než pár měsíců. Vždycky se v profesionálním nebo soukromém životě stalo něco, co ji z nich vytrhlo. A přece si v průběhu let zřídila cosi jako mentální dílnu a naučila se s ní úspěšně pracovat. Berte obsah této knihy jako pracovní hypotézu, přečtěte si ji bez předsudků a vyzkoušejte to či ono! Vaším úkolem není slepě věřit, ale je třeba čerpat vědění z vlastní zkušenosti, jež bude tím větší a bohatší, čím otevřeněji, zvídavěji a s větším potěšením budete přistupovat ke všemu, co dosud neznáte a co vám přijde nezvyklé. Cokoli najdete na následujících stránkách, vše už v průběhu let vyzkoušelo na sobě mnoho lidí; popsaným způsobem to funguje, ale určitě to jde i jinak. Buďte kreativní a důvěřujte své intuici! „Každý šaman si musí najít vlastní píseň,“ říkal peruánský šaman don Eduardo. Kéž je i pro vás hledání opravdu vlastní melodie vzrušující a plné překvapení! Tak se staň a tak budiž!
8
Magie – co to vlastně je?
Spirála, jeden z nejstarších symbolů vůbec, se vyskytuje ve všech kulturách. Je znakem energie, jejího přibývání a ubývání
V knize o magických technikách je nezbytné vysvětlit nejprve pojmy a objasnit vlastní stanovisko a přístup k magii. Jako úvod pro všechny, kdo mají rádi věci vědecky podložené, výňatek z lexikonu Grosses Brockhaus ve vydání z roku 1994, jenž sice představuje trochu suchou četbu, ale s postojem k tématu až překvapivě otevřeným: 1. Goetia (čáry) jako nejnižší stupeň, tedy škodlivé čáry za pomoci různých démonů a mrtvých (nekromantie), kam můžeme počítat také všechny čarodějné praktiky s nepřátelskými úmysly. 2. Mageia, kouzlo s cílem získat moc za pomoci astrálních duchů, jež lze rituálními úkony konkretizovat a zapojovat do akce, například k získání něčí lásky.
„MAGIE; pozdně latinsky magia z řeckého mageia, nauka o kouzlech, čarování, souhrnný pojem pro praktiky, s jejichž pomocí chce člověk přenášet vlastní vůli na okolí, přičemž kauzální propojení mezi jednáním a kýženým úspěchem převážně neodpovídá obrazu světa, jak ho razí přírodní vědy. V antice se rozlišovaly tři druhy magické praxe: 9
vy proto dávala částečně přednost romanticky zabarvenému pojmu okultismu; u J. J. Görrese najdeme leccos magického i v křesťanské mystice. Neúčinnost magie byla připisována buď nesprávnému provádění magických rituálů, nebo silnější magii, jež působila v opačném směru. V souladu s tím již E. B. Tyler upozornil, že selhání magie nelze dokázat. Dnes jsou magické úkony chápány jako napodobení již pozapomenutých postupů a dramatizace zaměřené na pracovní procesy (A. E. Jensen) nebo je pojem odmítán, protože rozlišování mezi vědou a magií opomíjí skutečnost, že i věda postupuje ve svých zdůvodněních často problematicky a provizorně. Mnoho činů a rozhodnutí v moderním světě lze zdůvodnit stejně málo jako magické úkony (K. E. Rosengren).“
3. Theurgia (zaříkání bohů), věštební kouzlo, úkony prováděné s cílem zjistit vůli bohů respektive této jejich vůle využít. Křesťanská tradice rozlišovala dva druhy magie: magia naturalis a magia innaturalis, tedy magii se základy v přírodě a zakázané zákroky, jež nemají původ na zemi. Pojem zázrak či div zahrnoval například v němčině 16. století vskutku obojí, v 17. století však popisoval také svět divů a zázraků Božích (magnalia). Raná forma moderní přírodovědy v 17. století byla rovněž označována jako magia naturalis; pojem magie zahrnoval krom toho nábožensky zbarvené, pansofické chápání světa, ale též zavrženíhodnou pověru neosvícených staletí. Nová víra ve většinou parapsychologické je-
MAGIE je pojem, na němž si lze brousit ostrovtip a jenž ve většině lidí budí emoce. Ale také pojem, s nímž je dodnes spojená jistá fascinace, dráždivé kouzlo zakázaného a strach z osudového, nepochopitelného, z něhož už není úniku, jakmile se mu jednou oddáme. Zcela v duchu
10
Goethova čarodějova učně: „... je volal jsem, duchy, však nikdy již se jich nezbavím!“ Když jsem lidem ze svého okolí nabídla, že jim pomohu vyrovnat se pomocí mentálních technik se zcela konkrétními problémy, velice často odmítli, protože z toho měli tísnivý pocit. Vždyť jestli to, co jsem jim navrhla, opravdu a prokazatelně funguje, tak potom... Pak toho očividně existuje mezi nebem a zemí víc, než co se obyčejně učíme ve škole; a pak bychom se mohli podívat s pochybami na celý obraz světa, a to by bylo doopravdy namáhavé a nepříjemné: Kde potom vezmu nějakou výmluvu, na koho – samozřejmě kromě sebe – svalím odpovědnost za svou nenáladu, za neúspěch nebo jiné potíže? Tehdy už totiž moje pohoda či nepohoda nebude záviset na nespravedlivém šéfovi, na intrikánských spolupracovnících, na nedostatku pochopení mého současného životního partnera, na pubertálním potomkovi či na finančním úřadu. Ostatně, kdo by taky chtěl, aby mu sebrali tento měkký a příjemný polštář, na němž se dosud mohl nevinně a prost vší odpovědnosti protahovat jako napapané nemluvně? Kdo by si přál, aby byl najednou konfrontován s brutální realitou tvrdé podložky? Nikdo. Ovšemže nikdo. Proč taky? Všechno je otázka úhlu pohledu, myslím. Je samozřejmě docela dobře možné takové stanovisko přijmout, nepodstupovat žádné riziko a dál se pohybovat v důvěrně známých kruzích. Člověk by si však při tom měl také uvědomit, že si zvolil jen jednu z nekonečně mnoha možností, jeden myšlenkový systém z neomezené hojnosti. A jako všechno ve vesmíru má i to své výhody a nevýhody. Za všechno se platí. 11
Jedna chytrá stará dáma mi jednou řekla, že se v životě musíme naučit, že vždycky dostaneme jen kousek dortu. Ale že si můžeme vybrat, který kousek. Ostatně je to tak také dobře, z celého dortu by nám bylo beztak špatně. Když se jako já rozhodnete zjistit, co si počít se těmi zbývajícími devadesáti procenty duševních schopností, které nevyužíváme, jak se domnívají badatelé, nebo je využíváme jen minimálně, pochopíte, že si už nemůžeme jen nezúčastněně hovět a odmítat jakoukoli odpovědnost. Od této chvíle je všechno, s čím se setkáme, součástí vlastní reality, kterou přinejmenším spoluvytváříme. Od této chvíle se musíme vyrovnat s tím, že máme pochopitelně takovou vládu, zdravotnictví či školský systém, jaké si zasloužíme. Nikoli zasloužíme ve smyslu morální viny, ale v tom smyslu, že i tyto instituce jsou v souladu s našimi myšlenkovými vzory. Kdyby se tolik lidí neodmítalo v případě onemocnění podívat, jestli v životě nedělají něco špatně, jestli není třeba nějak v nepořádku jejich chování, a nečinilo za rychlé pominutí momentálních potíží nebo i bolesti odpovědného výhradně lékaře, třeba by nemusela dnes tolik napadaná školní medicína ani vzniknout. Většina pacientů chce jen brát určitý lék v předepsaném dávkování a dostat záruku, že jim bude zase dobře. A když to jednoduše nevyjde, pak je lékař hlupák a lék nestojí za nic. Ve skutečnosti takové chování není ničím jiným než naprostou kapitulací a hrubě nedbalým chybným zhodnocením vlastních schopností, kdy dotyčný vydává vlastní zdroje do cizí moci a zbavuje se svépráv-
12
nosti. Vždyť kdo by měl vědět lépe než my sami, jak nám je a co nás trápí. Problémem při tom je, jak toto vědění, k němuž se logicky analytickým myšlením často nedá dopracovat, dostat z nevědomí na úroveň bdělého vědomí. Navíc jsme všichni poznamenáni výchovou, modely myšlení svého okolí a zkušenostmi, které si sice už ani neuvědomujeme, neboť jsou spíše zasuté a potlačené, ale které přesto nezmizely. Právě naopak, tyto vlivy působí v každodenním životě tím účinněji, čím více unikají kontrole našeho intelektu. K řešení tohoto dilematu nám magie, jak ji chápu já, poskytuje univerzálně použitelný nástroj, protože pracuje mnohem více s prostředky, jež mají co dělat s pravou, kreativní a intuitivní, hemisférou našeho mozku. Pro mne není magie nebezpečná, a tudíž právem zakázaná tajná nauka. Pod pojmem magie rozumím vědomé zacházení s energií. S energií v nás samých i v našem prostředí, ať již přirozeném nebo uměle vytvořeném lidmi. Velcí mágové starověkých kultur se podobali spíše dnešním přírodovědcům než zlým čarodějům z pohádek. Pozorovali své prostředí a ze svých vjemů vyvozovali závěry, na jejichž základě pak vypracovávali metody, jež jim dovolovaly snáze zvládat každodenní život. Leccos z tohoto vědění přetrvalo v obecném povědomí staletí, dokud to nebylo vytlačeno logicko- analytickým myšlením, jež od doby osví13
cenství, tedy zhruba v posledních 300 letech, stále více a více určovalo náš obraz světa. V této souvislosti nesmíme zapomínat, že pohled na svět prizmatem přírodních věd vznikl jako reakce na dogmatické nároky církve. Teprve tehdy došlo k oddělení vědění a moudrosti, bádání a spirituality. Vždyť do té doby se věda v hojné míře pěstovala v klášterech. Dobrým příkladem toho, jak málo byly oddělené přírodní vědy a magické vědění od spirituality, je svatá Hildegarda z Bingenu. V mytické extázi vzhlížela k Bohu a sestavovala knihy o bylinkářství a moci drahokamů. Pro ni to nebyly oddělené oblasti, ale jen různé aspekty nebe a země. Měla za to, že je vůlí Boží, aby ona, ač neznalá písma, diktovala své znalosti: vždy totiž onemocněla, pokud se ze skromnosti zdráhala tak učinit. Její trápení skončilo teprve poté, když se ujala svého úkolu. V materialistickém pojetí přírodovědného myšlení a u vědomí jeho převahy se už člověk necítí součástí přírody, ale nahlíží se jako pozorovatel, a v důsledku toho jako její vládce – a tak vzniklo lidské velikášství a pocit všemohoucnosti. Z toho – ke svému neštěstí, jak dnes víme – člověk vyvodil, že všechno, co dělat umí, také bez zábran dělat může a smí. Kam nás to zavedlo, to vidíme z každodenních zpráv. Avšak stejně zhoubné následky měl podle mě tento vývoj i na duševní stav člověka: pokud se již necítíme jako součást přírody, jako malý článek kosmického řádu, je pro nás těžké najít smysl své existence a použitelné vodítko pro své konání. Není divu, že se nám podařilo přenést svou etiku, své chápání náboženství na nějakou instituci. A opět si necháváme předpisovat recept, jehož striktní dodržování nás má vynést
14
do sedmého nebe. Jestliže se přesně a řádně pětkrát denně vrhneme na zem nebo nezmeškáme ani jednu nedělní mši, jestliže se nedáme nachytat při nevěře nebo krácení daní, nestojí už věčné blaženosti nic v cestě. Také církve se v průběhu let a staletí stále více vyvíjely v rigidní struktury, jimž už na osobní zkušenosti s Bohem a morální samostatnosti jejich členů příliš nezáleželo. Rostoucí nesvéprávnost svých oveček spíše vítaly. Došlo to tak daleko, že křesťanským mystikům, například Mistru Eckhartovi, usuzujícím, že člověk nepotřebuje nezbytně zprostředkování kléru, aby našel cestu k Bohu, hrozilo vyobcování z církve, tedy exkomunikace. Etablované církve, a to rozhodně neplatí jen o katolické církvi, zaměřovaly svou pozornost mnohdy na světské věci jako bohatství a moc a souvislosti mezi náboženským ritem a zákony magie (= energie) jim poněkud unikala. Abych uvedla jednoduchý příklad: Každý rituál má definovaný začátek a stejně jasný konec. To je důležité, protože v pospolitosti, jež něco společně a cílevědomě dělá, vzniká určité, často velice silné energetické pole. Toto pole citlivě reaguje na každou fluktuaci, a je proto nutné je po každém vyrušení budovat znovu. To vám potvrdí každý školitel skupinové dynamiky. Kdyby to věděli i kněží, nikdy by nedovolili, aby během mše pořád někdo přicházel a odcházel. Anebo nesejde na tom, jestli věřící vnímají svou vlastní sílu a svůj vlastní potenciál? 15
V takzvaných primitivních, domorodých kulturách se s energií na různých úrovních vnímání zachází s největší pozorností. Lidé se tam cítí propojeni se všemi bytostmi, a tudíž spoluodpovědní za harmonii v kosmu. Takový indián – myslím ovšem v době, kdy byl svět indiánů ještě v pořádku – si dobře uvědomoval, že musí opět vyrovnat rovnováhu ve vesmíru, kterou narušil třeba zabitím bizona: proto projevil duchu bizona úctu, poděkoval mu za obživu a oblečení a přinesl mu oběť. Něco kosmu dlužil a musel to zase vrátit, něco si vzal a musel za to něco dát. Tím se ovšem rozhodně nemyslelo jen něco hmotného. Funguje to tak trochu jako v našem supermarketu: když něco vezmeme z regálu, vznikne nám dluh vůči majiteli obchodu. To není morální dluh, jsme „dlužníky“ v tom nejjednodušším, ekonomickém smyslu. A tento dluh zase splatíme, když zaplatíme u pokladny: dáme protihodnotu v penězích a nedlužíme už nic. Protože postup u pokladny nám je velice dobře znám, bereme pokud možno jen tolik, kolik potřebujeme a kolik také můžeme zaplatit. Stejně tak indián z našeho příkladu nevzal víc, než co on a jeho kmen potřebovali k životu, s bohatstvím přírody nezacházel lehkomyslně. Měl úctu ke každé formě života, a proto – neboť mezi vnitřním a vnějším světem přece vždycky existuje analogie – také k sobě samému a svým bližním. Pro lidi s šamanskými tradicemi se příroda ostatně nedělí na živou a neživou. Také hora žije a pohybuje se, jen ovšem velice, velice pomalu.
16
Díky tomuto respektu a vědomí láskyplného propojení zůstává člověk v takzvaných primitivních kulturách ušetřen řady psychických problémů. Přírodní síly jsou bratři a sestry připravení pomoci, a dokonce i hněvivé a kruté aspekty plní pro duševní život blahodárnou úlohu: umožňují pojmenovat strachy, takže jsou pak uchopitelné. Tím nechci říci, že svět indiánů nebo jiných šamanských kultur je nebo byl bez chyby. To by byl pro mě příliš romantický, idealizující obraz. Jako lidé žijeme neustále v poli napětí mezi polarizovanými pojmy, to tkví hluboko v naší lidské povaze. Mnoho věcí lze definovat jen jejich protikladem, dvojice protikladů jako horký – studený, světlý – tmavý, den – noc, zdravý – nemocný, válka – mír a mnoho dalších si z našich zkušeností jednoduše nelze odmyslet. Jak bych měla třeba dítěti, které nikdy nebylo nemocné a ani nikdy žádného nemocného nevidělo, vysvětlit pojem zdraví? Existuje nekonečně mnoho možností jak přistupovat k životu. Není proto správné říkat, že jen jedna jediná z nich je správná. Každý světový názor je systém myšlení, který jsme si sami vybrali, a jakmile zjistíme, že ten dosavadní nám už nevyhovuje, můžeme svobodně přejít k jinému. A taková by měla být v této souvislosti naše kritéria: Funguje pro mě můj vzorec myšlení, umožňuje mi smysluplný, úspěšný přístup k sobě samému a mému okolí? Pomáhá mi zvládat problémy a nemoci? Obohacuje mi život láskou a radostí? Pokud ne, pryč s ním. Pak si jednoduše vyberte nějaký jiný. Ano, odvážím se ještě dál: Je do17
konce jen na vás, abyste pro každou situaci používali přístup, který vám přinese největší efekt. Zní to možná bláznivěji, než jaké to při bližším pohledu je. Ve skutečnosti v mnoha oblastech postupujeme právě tak. Přesně si rozmyslíme, do kterého obchodu co půjdeme koupit, a nepokoušíme se kupovat jízdní kolo u řezníka. S rozmyslem si vybereme vhodný nástroj a nepůjdeme si kladivem zašít šaty. Ano, leckdy používáme způsoby myšlení, které už věda dávno zavrhla jako absurdní, jen když jsou v každodenním životě užitečné. Příkladem je v tomto ohledu geocentrický obraz světa, tedy názor, že Slunce obíhá okolo Země. Naprosto samozřejmě předpokládáme, že Slunce vyjde na východě, putuje po nebi, aby večer zase zapadlo za obzor. Třeba ho tam spolkne obrovská ryba, aby je ráno zase vyplivla. Kdo ví? Pro nás je Země – a na ní určité místo – středem pozornosti, proto se kolem ní všechno točí, včetně Slunce. To meteorolog se na naši planetu už dívá z určitého odstupu, vidí ji jako nebeské těleso, které se k Slunci natáčí vždy z různých stran. Pro astronoma je náš sluneční systém jen jedním z mnoha v Mléčné dráze a ta je zase jen jednou z mnoha galaxií. Záleží zkrátka vždy na úhlu pohledu, za jak důležité co pokládáme. Také v technických záležitostech nám přijde naprosto samozřejmé, že při řešení nějakého problému metodu, která nevede k cíli, nahradíme hned a bez ideologického dohadování nějakou jinou. Thomas Alva Edison udělal deset tisíc pokusů, než se mu podařilo sestrojit žárovku.
18
Kdyby na každý jednotlivý pokus vyplýtval celý svůj světový názor, na vyřešení úkolu by mu nestačila nejen síla, ale ani celý život. V lékařství to už vypadá zase docela jinak. Zde hrají vzorce víry a ideologie velkou roli. Co by jinak bránilo pacientovi najít si mezi všemi různými nabídkami tu pro sebe nejvhodnější, kdyby jediným měřítkem byla efektivita? A co jinak vede lékaře k tomu, že kromě léčebné metody, kterou zná, všechny ostatní odmítá jako fušerství? Zázračné slovo, jež před námi otvírá hojnost možností našeho potenciálu, zní flexibilita. Mně nejde o buď – anebo, mě fascinuje nejen, ale i. Takový pohled nám nejen obohatí a zpestří život, ale vychovává nás také k toleranci. Pokud se člověk nepokládá za držitele jediné pravdy, je zároveň otevřený i pro jiné způsoby myšlení, a to i takové, které mu byly dosud cizí. Když se jimi budu zabývat, mohu z toho pro sebe vytěžit i leccos užitečného a nebude příležitost pro záchvaty povýšenosti. Klíč, který nám otvírá všechny dveře, a to i v takzvané každodenní skutečnosti, je v naší představivosti. Co si nedovedeme představit, toho také nedosáhneme, to nedovedeme projevit v realitě. Pro špičkového sportovce je mentální trénink dnes už samozřejmostí. Ano, bez toho to už nejde, chceme-li se probojovat až do první řady. Proč je tolik těžké přenést tento poznatek také do jiných oblastí našeho života? Co nám brání a proč dovolíme, aby nám to bránilo? 19
Obzvlášť se mi líbí, že jsme dnes svědky, jak se opět zavírá propast mezi přírodními a duchovními vědami. Průkopnickou roli hraje v tomto ohledu fyzika. Ta má mezi přírodními vědami výsadní postavení: ideologií a dogmaty se téměř nedá ovlivnit. Když se nějaká hypotéza neosvědčí, fyzikové ji bez lítosti nechají padnout. Nové výsledky akceptují i tehdy, musí-li všechny dosavadní předpoklady zavrhnout. Proto není náhodou, že mnoho renomovaných fyziků je zároveň filozofy. Oklikou přes fyziku se dnes vrací do našeho života i magie. V experimentech kvantové mechaniky se totiž ukázalo, že součástí pokusu se stává jeho pozorovatel, jeho představy a očekávání, jež pak rozhodujícím způsobem ovlivní výsledek. Zachází to tak daleko, že badatel dostane přesně takový výsledek, jaký čeká. Celá desetiletí se mezi fyziky vedla diskuse, jestli je světlo vlněním, nebo proudem subatomárních částic. Dnes víme, že je obojím, že se projeví tak či onak podle toho, jak jsou na začátku experimentu definovány jednotlivé fotony. Samozřejmě pokud pokus proběhne za stejných podmínek. Chtěla bych vám to vysvětlit poněkud blíže, a proto vám jednoduše popíšu experiment se dvěma štěrbinami: světelný zdroj je při něm redukován tak dlouho, dokud nevysílá jen jednotlivé fotony, tedy částice světla. Ty narazí na desku se dvěma zářezy, jež – měřeno poměrem k velikosti atomů – leží daleko jeden od druhého. Za těmito štěrbinami je obrazovka, fotografická deska nebo něco podobného.
20
