Proto, že tak se rozhodl obecní výbor (víme, kdo v něm měl hlavní slovo) a zdůvodnil to takto: název byl dán obci na počest bohorodičky Panně Marii, které jsou v obci zasvěcené dvě kapličky a bude pro ni postaven i nový chrám. Také proto, že v obci je důl, staročesky „hory“ a navíc velká část území obce se na návrší nalézá.
V druhé půlce srpna 1902 se odehrála v Mariánských Horách na Moravě, jak bylo vždy zdůrazňováno, slavnost ku příležitosti založení tělocvičné jednoty „Sokol“. Jan Grmela, který měl lví podíl na jeho vzniku, sepsal při té příležitosti „slavnostní spis“ a věnoval jej mimo jiné i vznešené a vážené paní Boženě, choti MUDr. Jana Maye o národní rozvoj v obci zasloužilého, lidumilného lékaře bratské pokladny těžířstva „Marie-Anny“ i obecního, předsedy místní školské rady, člena obecního zastupitelstva na Mariánských Horách, majitele „Skalky“ v Kunčicích Velkých, statkáři atd. – jako kmotře slavnostního praporu tělocvičné jednoty „Sokola“. Paní Mayová, jak zdůrazňuje Grmela, pro svou ušlechtilou, milou a dobročinnou povahu požívá všeobecné úcty a vážnosti v kraji, funkci kmotry přijala a darovala na prapor jménem svým opatřenou červenobílou hedvábnou stuhu, na které bylo zlatým písmem vyšito: „ Buď na stráži, Sokole náš!“ Sokolská slavnost nebyla pro rodinu Mayovou jednoduchou záležitostí navíc, když 7. srpna 1902 zemřel otec doktora Maye a bylo nutno vyřídit dědictví a do Turnova není, co bys kamenem dohodil. Ve scénáři sokolské slavnosti je napsáno, že doktor May nabídl ubytování ve své vile č. 100 paní Anně Žáčkové, matce praporu, která přijela na slavnost se svým manželem JUDr. Janem Žáčkem, který byl říšský a zemský poslanec, viceprezident říšské sněmovny, přísedící zemského výboru markrabství Moravského a čestným občanem
11
Mariánských Hor. Nutno upřesnit, že JUDr. Žáček přijel později večer, protože měl v Brně právě zasedání zemského výboru. Program, jehož část týkající se rodiny doktora Maye, vypadal takto: Paní Žáčková přijede z Olomouce odpoledne a po přivítání na nádraží v Přívoze starostou Mariánských Hor Sýkorou, starostou Sokola Hynkem Kovářem, doktorem Mayem a tajemníkem Grmelou povečeří v domě manželů Mayových a poté se odebéře na večerní koncert v zahradě restaurace „ U krále Jiřího z Poděbrad“, kde bylo a stále je sídlo mariánskohorské radnice. Druhého dne ráno (24. 8. 1902) v 6:00 hodin za střelby z hmoždířů bude před vilou MUDr. Maye zahájen přerovskou kapelou budíček a pak potáhne hudba obcí. Matce a kmotře praporu bude předán slečnou Marií Grmelovou „Slavnostní spis“ a kytice. Slavnostním řečníkem na sokolské slavnosti byl František Sokol Tůma. Sokol v Mariánských Horách měl (od začátku) komplikace s volbou svého prvního starosty. Stal se jím Hynek Kovář, i když horkým kandidátem byl MUDr. May. Jan Grmela to zdůvodňuje takto: „ vyhlédnutý dr. J. May nemohl Sokolu také dopředu postaven být, jelikož zase jako předseda spolku pro založení katolické duchovní správy a stavby kostela, byl by mnohými nechápavci poměrů Ostravska a zúmyslnými pohoršovateli ostouzen býval a jednota – poněvadž Sokolstvo je protiklerikálním zápasníkem – škádlena byla by bývala s ním.“
Důl Ignát kolem roku 1900 Jistě budete se mnou souhlasit, že doktora Maye od začátku jeho pobytu v Čertově Lhotce naplňovalo velké dilema. On, synek z města diamantů, kde mu zůstalo movité zázemí, člověk studovaný a znalý světa, za manželku mající krásnou paní z Prahy, na otázku kde slouží, kde pracuje, odpovídal: ordinuji pro 2 a půl tisíce zaměstnanců šachty Ignát a jsem obecním lékařem vesnice u Ostravy. Vesnice??? Ano, Čertova Lhotka, později Mariánské Hory byly velkou průmyslovou vesnicí, ubytovnou okolních továren. Její ulice se sice pyšnily pojmenováním z českých dějin (Přemyslovců, Vršovců, Mojmírovců, Komenského atd, atp.), ale neměla statut města. Doktor Jan May vykonával povolání doktora na vesnici. Vadilo to někomu? Pacientům? Asi ne. Ti byli rádi, že jim doktor lidumil odpomohl od jejich neduhů. Někdy přivedli sebou i svého psa a pak doktor May fungoval ve své vile č. 100 i jako zvěrolékař. Obecní pantátové? Nezáleželo jim na tom, jak se doktor cítí, určitě se navíc našli tací, kteří mu – vzdělanci - záviděli nos mezi očima. Představa, že by
12
bydleli ve „městě“ pro ně nebyla prioritní. Do města, do Moravské Ostravy, kde bylo divadlo, tržnice či jiné městské vymoženosti, když chtěli – šli pěšky, nebo je tam dovezla tramvaj. To, že by pak v Mariánských Horách platil městský stavební plán, který by „uzákonil“ stavební rozvoj města je nezajímalo, anebo o tom nevěděli. Povyražením pro ně byly hospody, kterých Grmela napočítal v roce 1902 osm a posteskl si: „obyvatelé nemají žádnou lásku k hroudě obce, je jim cizí, mají ji za kořist, z níž každý tu největší část chce urvat, na úkor svého bližního. Jdeme-li po ulici, potkáme velice málo pozdravných a vlídných obličejů, hojně ale drsného pohledu, zarputilých tváří a nespůsobného počínání a chování. Mezi velkou části mládeže panuje na venku a v rodinách veliká rozpustilost a nekázeň“. Také napsal: „velká část obyvatelstva nevidí ve správě obce ochránce obecních, občanských a národních práv, nýbrž svého nepřítele a nepřátelsky se k ní chová ….“ V dobovém tisku (týdeník Ostravan) jsem objevil článek, který výše uvedený citát podtrhuje: minulý týden v pátek (vytištěno 8. 2. 1903) konalo se závěrečné přelíčení před okresním soudem v Moravské Ostravě s panem Lokšou st., který jako člen obecního zastupitelstva, nazval úředníky Mariánských Hor „škrabáky“. Možno říci, že způsob, jakým se pan Lokša chová v obecní radě, je nejen neslušný, ale v mnohých pádech přímo urážlivý. Pan Lokša by měl míti na zřeteli, že úřednictvo obecní je tím největším činitelem v obci samé, poněvadž na jeho bedrech leží veškerá práce a veškerá zodpovědnost a úřednictvo v Mariánských Horách zasluhuje za svoji činnost slova díků a nikoliv podobných urážlivých výkřiků, jichž se pan Lokša dopustil. Úřednictvo hájilo svoji napadenou čest soudně a pan Lokša byl odsouzen k pokutě 50 korun nebo 5 ti dennímu vězení. Určitě nebude na škodu připomenout, že rolník František Lokša starší starostoval v Čertové Lhotce od roku 1885 do roku 1888 a 1895 do roku 1898. Tedy v době, kdy si MUDr. May podával na radnici žádost o stavební povolení a v době, kdy získal domovské právo. Každopádně byl vlivným starousedlíkem a patřil k tvrdé opozici. František Lokša následně vymyslel protiakci, kterou týdeník Ostravan popsal takto: Obec Mariánské Hory jest, jak známo, úplně českou obcí; až na nepatrnou část několika židů-obchodníků a několika úředníků závodu Marie-Anne, kteří jsou buď Němci, neb za Němce se prohlásili, není v obci této žádného Němce více. Tato ryze česká obec leží ostravským Němcům hrozně v žaludku, a proto velice rádi by jakýmkoliv způsobem tuto českou obec poněmčili. Nejlepší prostředek na poněmčení obce jest ovšem německá škola, která pomocí závodu má býti naplněna. Dík však statečnému obecnímu představenstvu nedaří se ostravským Němcům tato snaha na poněmčování obce tak, jak by si toho přáli. Hledí proto způsobem jiným dosíci nějakou pevnou oporu v obci. A žel, že našel se v obci člověk, který snahu tuto podporuje. Jak se dovídáme, předal p. Lokša svůj hostinec karvinskému pivovaru, který svěřil vedení jeho jistému Němci. Bude to první a jediný německý hostinec v Mariánských Horách Zdejší »Ostr. Zeitung« prosí všech dobrých Němců ostravských, aby neopomenuli hostinec tento co nejčetněji navštěvovati, a tak německou věc v Mariánských Horách posilovati. České obyvatelstvo Mariánské Hory dozajista hostinec tento, v němž kouti se budou plány na ubití české národnosti v obci, navštěvovati nebude.
13
Doktor May hledal spojence, který by mu pomohl zrealizovat zásadní představu, kterou bylo – povýšení Mariánských Hor na město. Nemusel chodit daleko, tajemník obecního úřadu – Jan Grmela takovou zkušenost ze svého bývalého působiště měl a navíc - byl mužem činu. Co mu za to slíbil? Snad to, že ho bude podporovat, protože „ve městě“ bude více možnosti k uskutečňování bohulibých předsevzetí. A těch měl Grmela přehršli. Týkaly se českého školství, elektrifikace, plynofikace a také aktuální byla vidina záměru, že české město Mariánské Hory budou důležitým přístavem na trase dunajsko-oderského průplavu. A co teprve Grmelova politická kariéra? I o tom si ještě povíme. Okolní „vesnice“, na kterých se podepsala průmyslová revoluce Ostravska, usilovaly na přelomu století o totéž - stát se městem. Přívoz si sáhl na městský titul v roce 1900. Michálkovice se staly městysem v roce 1907. Vítkovice, kterým dominovaly největší železárny v rakouskouherské monarchii, byly povýšeny na město v roce 1908. Příkladů bylo tedy více než dost. May se s Grmelou dohodli, starosta Ad. Sýkora se s nimi ztotožnil a v únoru 1902 tajemník přednesl zastupitelstvu první návrh na povýšení Mariánských Hor na město. Pohrával si dokonce s myšlenkou, že by se Mariánské Hory měly spojit s Novou Vsí a Zábřehem. Nebylo to však tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Grmela v roce 1903 ve svém příhovoru, věnovaném spolku Břetislav napsal: „za mnohou vymoženost na prospěch obce nemálo byl osočován se starostou a tajemníkem obce také dr. Jan May, upřímný podporovatel snah k povznesení obce se nesoucích: stál věrně na straně správy obce, třebas utrpěl i hmotně….“. Řádně oddůvodněná žádost směřovala k císaři až v říjnu 1906. Přílohou byla sada fotografií, které měly Vídeň přesvědčit, že Mariánské Hory nejsou vesnicí. Jako významná stavba figuruje na fotodokumentaci z roku 1902, mimo jiné i vila MUDr. Maye a to dokonce dvakrát. Na jednom ze snímku je pan doktor ( ten v buřince) se starostou Sýkorou, synem Oldřichem a psem, manželka Božena se synem Janem a služkou stojí opodál. Úplně vlevo je vchod do vily pana doktora Maye.
14
V polovině roku 1902 zveřejnil ostravský denní tisk informaci, „že MUDr. Jan May koupil od živnostenské banky hotel Skalka ve Velkých Kunčicích u Frenštátu, který byl oblíbeným letním sídlem a výletním místem Ostravanů. MUDr. Jan May, lékař v Mariánských Horách má v úmyslu přeměnit hotel v sanatorium, které prozatím povede MUDr. Bohumil Müller, sekundární lékař nemocnice v Praze, jenž jako lékař požívá v pražských lékařských kruzích dobré pověsti“. Doktor Müller byl jeho švagr. Byl o rok mladší a na lékařské fakultě české KarloFerdinandovy univerzity byl zapsán v letech 1891-97 a 29. března 1898 byl promován doktorem lékařství.
Citujme z Grmelovy „črty dějepisné a místopisné Mariánských Hor“ odstavec, ve kterém je sděleno, že: „povšechný zdravotní stav u obyvatelstva je uspokojivý, na poměr nebezpečí u podniků průmyslových je málo nehod a úrazů. Nejvíce umírají děti nádeníků a jiných vrstev chudého lidu z příčin nedostatečné výživy a opatrování dítek. V roce 1901 zemřelo 194 dítek do dvanácti let nad dvanáct jen 33.“ K tomu, co se jevilo jako uspokojivé konstatování, bylo nutno zaujmout z pohledu lékaře nekompromisní postoj a pokusit se o „změnu“. Připomeňme si také, jak Ostravsko popisuje František Sokol Tůma: Plíce mají plny písku, mouru, prachu, ostrých tělísek; rádi by se napili čerstvého vzduchu, rádi by plnými doušky hltali zdravý vzduch, prosycený po dešti a bouři svěžím ozonem. Sotvaže bouře přešla, obrátil se jižní vítr a shání sem opět obrovské spousty dýmu vysokých pecí, kde se taví ruda, zápach lidských fekálií, promísený zápachem unikajících plynů a hnilobou látek, rozložených v kanálech, špatně splachovaných. Tito zde, tito horníci rádi by svá ústa naplno otevřeli, rádi by se opojili svěžím vzduchem, propláchli, očistili, ozdravěli. — Ano, rádi. Než zde nelze. Byli-li nuceni tam dole pod zemí při devatenácti nebo dvaadvaceti stupních teploty ústa zavírat, bránit se tak vrahu, nepříteli, a to nepříteli zrádnému, záludnému nepříteli, jehož ani nelze viděti, a který s proudem vzduchovým zvířených oblacích prachu v podobě drobounkých krystalu pískových vniká do krku a tím dolů rve do plic, kde se usazuje a tvoří zárodek oné hrozné nemoci, jíž podléhá dvě třetiny horníků, pracujících v kamenouhelné šachtě, nemohou ani na tomto jasném slunečním světě pookřáti, nechtějí-li nové a nové atomy zkázy lákati do plic. Ostře si z nich každý odplivne a pevně sevře ústa a jde k domovu… do kolonie.
15
Zřídit lázně v Beskydech – to byla pro MUDr. Jana Maye, lékaře horníků a obecního lékaře, jehož náplni práce bylo léčit místní chudé a zaměstnance obce, další velká výzva, na které usilovně pracoval, troufám si říct, od svého příchodu na Ostravsko. Než rodina doktora Maye zakotvila v Čertově Lhotce, měla obec pro svých více než 250 školou povinných dětí pouze dvojtřídku, ale na nové školní budově se už pracovalo. Majitel dolu Ignát, Ing. Vladimír Vondráček, daroval Lhotce pozemek a stavební materiál pro její stavbu. Tak mohla být v září 1895 slavnostně vysvěcena pětitřídní obecná škola a Vondráček byl jmenován čestným občanem Čertovy Lhotky. O dva roky později tato škola poskytla prostory pro českou mateřskou školku.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
16
