1900)

3. KAPITOLA

ČESKÉ ZEMĚ V ÉŘE RAKOUSKÉ MĚNY 18571892/1900

V letech 1857–1859 prošli obyvatelé habsburské monarchie a s nimi pochopitelně i obyvatelé českých zemí z hlediska měnového vývoje jedním z vůbec nejchaotičtějších období celé naší dlouhé národní a státní existence. Jak k této situaci mohlo vůbec dojít? Její příčinou byla paradoxně snaha o maximální zjednodušení a racionalizaci měnové situace v Rakouském císařství. Ovšem vzhledem k předchozím desetiletím ne zrovna přehledného vývoje se takový přechod nemohl dost dobře uskutečnit bezbolestně a bez dočasného znásobení chaosu. 24. 1. 1857 se totiž z iniciativy rakouského ministra financí Karla Ludwiga von Brucka (v úřadu v letech 1855–1860) podařilo realizovat již o několik generací dříve vysněný projekt měnové unifikace všech zemí pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie. Stalo se tak uzavřením měnové unie mezi rakouským císařstvím, státy Německého spolku a Lichtenštejnskem. Uvnitř habsburské monarchie tak byla zavedena nová, tzv. rakouská měna (1857–1892/1900). Za její asi vůbec největší přednost lze označit skutečnost, že byla postavena na desetinné soustavě. Její základní jednotkou byl totiž rakouský zlatý, který se nově dělil na 100 krejcarů. Z jedné celní libry stříbra o hmotnosti 500 gramů mělo být raženo 45 zlatníků o hmotnosti 12,345 gramu a ryzosti 0,900. Mince měla průměr 29 milimetrů, 39

penize v modernich ceckych dejinach text.indd 39

1.10.2012 20:58:47

3. kapitola

jednalo se tudíž o středně velké platidlo. Rakouský zlatý měl být plně směnitelný s novou spolkovou měnou. Byl zaveden nový spolkový tolar. Ten měl hmotnost 18,518 gramů při ryzosti 0,900. Průměr této mince činil 33 milimetry. Z jedné celní libry čistého stříbra jich tudíž bylo raženo 30. Jeden spolkový tolar se rovnal 1,5 rakouského zlatého. Největší mincí spolkové měny se stal spolkový tolar, jedna z největších stříbrných mincí moderní éry dějin peněz. Vážil úctyhodných 37,036 gramů a průměr jeho mincovního pole činil 41 milimetrů. Jeden takový obří spolkový dvoutolar se rovnal plným třem rakouským zlatým. Vzhledem k tomu, že na území Rakouského císařství do té doby obíhaly hned dvě měny, bylo třeba stanovit pevné převodní mechanismy mezi měnami starými a novými, neboť spolkový tolar měl být obecně přijímán i na území Rakouského císařství. Vzhledem k tomu, že staré měny a rakouský zlatý stály na zcela odlišných číselných soustavách, nebyly vzájemné přepočty vůbec jednoduchou záležitostí. Jeden zlatý konvenční měny se rovnal 1,05 nového zlatého rakouského čísla. Protože však starý zlatý představoval 60 starých krejcarů a nový zlatý 100 nových krejcarů, platilo, že se jeden starý krejcar konvenční rovnal 1,75 krejcaru rakouského čísla. Navíc se jeden zlatý konvenční měny rovnal 2,5 zlatého vídeňské měny. Jeden zlatý vídeňské měny se tudíž rovnal 0,42 zlatého rakouského čísla. Jeden krejcar vídeňské měny pak odpovídal 0,7 krejcaru rakouského čísla. Pokud tak někdo přišel do obchodu a chtěl svůj nákup zaplatit třeba směsicí platidel hned tří měn najednou, musel z toho mít pořádně zamotanou hlavu i ten nejobratnější obchodník. Proto měli kramáři jako taháky pod pultem převodní tabulky, kde měli všechny nominály všech čtyř měn najednou pěkně přehledně navzájem porovnány. Jinak by museli neustále počítat, až by se z nich kouřilo. Rakouská vláda usilovala o to, aby souběh tolika měn platil co možná nejkratší dobu. Protože ovšem mocnářství mělo tehdy asi 40 milionů obyvatel, nebylo v lidských silách zařídit obměnu celého oběživa v horizontu týdnů nebo maximálně několika málo měsíců. Přechodné období tak nakonec trvalo více než dva roky. Do 1. 7. 1858 se z oběhu podařilo stáhnout dosluhující platidla vídeňské měny. V srpnu 1858 bylo do oběhu masově uvolněno oběživo nové rakouské měny. Bankovky konvenční měny zmizely z oběhu do 31. 12. 1859. Běžnými mincovními nominály rakouské měny se staly stříbrný dvouzlatník, zlatník, čtvrtzlatník, dvacetikrejcar a desetikrejcar. Stříbrné pětikrejcary se razily jen v 60. letech, pak postupně vymizely.

40


1.10.2012 20:58:47

české země v éře rakouské měny (1857–1892/1900)

Z měděných kreditních mincí byly enormně velké a těžké čtyřkrejcary – o průměru plných 27 milimetrů, značné tloušťce a hmotnosti 13,3 gramu. Ty se ovšem poprvé dostaly do oběhu až roku 1860. Ostatní měděné mince, půlkrejcary a krejcary, byly malé a lehké. Stabilitu měny v počátečním období citelně ohrozila válka mezi Rakouskem na straně jedné a Sardinským královstvím (Piemontem) a Francií na straně druhé na přelomu jara a léta 1859. Rakousko sice ztratilo Lombardii, ale finančně se tentokrát nezhroutilo. Přesto jeho ekonomika prodělala v důsledku války řadu turbulencí. Během válečných měsíců asi nejvíce novou měnu ohrožovala znovu se objevivší ažiáž stříbrných mincí vůči kreditním platidlům. Ta pokračovala i v měsících bezprostředně po uzavření příměří a svého vrcholu dosáhla koncem roku 1859, kdy se za 100 zlatých ve stříbře dávalo zcela běžně 153 zlatých v papíře. Během roku 1860 se rakouské centrální bance podařilo nerovnost mezi hodnotou kurantních mincí a kreditních platidel úplně potlačit. Absolutistický režim válečnou porážku dlouho nepřežil. V srpnu 1859 museli své funkce ne zrovna dobrovolně opustit ministr vnitra Alexandr Bach a prezident Nejvyššího policejního úřadu baron Johann Kempen. Rakouský stát se vydal na cestu ke konstitucionalismu, kterou završila únorová ústava roku 1861. Překonání ekonomických důsledků válečné porážky bylo ještě bolestivější než odstranění těch politických. I v ekonomické sféře byl nakonec vytipován obětní beránek, který měl být jako údajný „viník“ katastrofálního stavu státních financí hozen přes palubu, aby ti ostatní, a často mnohem zkorumpovanější, představitelé dvorské oligarchie mohli plout na palubě mírně zkonstitucionalizované lodě monarchie i nadále. Za jednu z hlavních příčin válečné porážky totiž rakouská státní propaganda označila šizení válečných zakázek pro bojující rakouskou armádu. Stát vsugeroval veřejnosti myšlenku, že bez tohoto rozkrádání by rakouské zbraně určitě „vítězně postupovaly vpřed“. Za hlavního viníka celé aféry byl označen ministr financí baron Bruck. Tvůrce nové měny tak byl osočován ze strany dvorských kruhů, tupen rakouským tiskem a štván indoktrinovaným davem jako ztělesnění všech lumpáren, které údajně způsobily porážku. Přitom jeho skutečná role ve skandálu byla podružná, pokud vůbec nějaká. Na válečných zakázkách si rozhodně žádný velký majetek nevytvořil, jak mu bylo kritiky neprávem podsouváno. Skuteční viníci si pokrytecky umyli ruce a baron

41


1.10.2012 20:58:47

3. kapitola

Bruck byl z funkce ministra financí odvolán. Svůj pád, ztrátu osobní cti a existenční problémy nakonec psychicky neunesl a hned následujícího dne, 23. 4. 1860, spáchal sebevraždu. Novým správcem resortu financí se stal Ignác Plener (1810–1908). Teprve v lednu 1861 se stal oficiálně ministrem a resort vedl až do roku 1864. Právě tento politik pak podnikl klíčová opatření, která vedla k definitivní stabilizaci nové měny. Katastrofální nedostatek drobného mincovního oběživa byl překlenut emisemi peněžních poukázek v objemu v řádu milionů zlatých. Měděné a stříbrné mince se do oběhu začaly vracet za situace, kdy pominula davová psychóza vyvolaná válečnou porážkou a iracionálními obavami z možnosti nového státního bankrotu. Definitivně krejcarové mincovní poukázky z oběhu zmizely až roku 1870. Za hlavní předpoklad stabilizace měny pak Plener považoval především zvýšení důvěry obyvatelstva v papírová platidla – bankovky Privilegované rakouské národní banky. Aby toho dosáhl, předložil Říšské radě ke schválení zákon, který vešel do dějin pod názvem „Plenerova akta“. V platnost nová právní norma vstoupila 27. 12. 1862. Zákon zaváděl povinné krytí bankovek státními rezervami drahých kovů. Norma zaváděla strop na množství papírového oběživa v oběhu ve výši 200 milionů zlatých. Pokud chtěl stát emitovat bankovky nad tento limit, musel mít objem peněz takto vydaných alespoň z jedné třetiny pokryt hodnotou zásob drahých kovů. Do budoucna tak tato právní norma výrazně snižovala riziko inflačních tlaků a vedla stát a společnost k tuhé fiskální disciplíně. Další zásadní otřes pro Rakousko znamenala porážka v prusko-rakouské válce v létě 1866. Habsburská monarchie ztrátou Benátska definitivně přišla o svůj vliv v Itálii a navíc musela rezignovat i na předsednictví a členství v Německém spolku. To pro něj z fiskálního hlediska znamenalo především ukončení účasti na projektu jednotné spolkové měny. Došlo k němu oficiálně 13. 6. 1867. Klíčovou státoprávní změnou, kterou monarchie podstoupila v roce 1867, byla realizace rakousko-uherského dualismu. Monarchie se tak rozčlenila na dva autonomní subjekty – Království a země na Říšské radě zastoupené („Rakousko“ nebo též Předlitavsko), kam spadaly české a rakouské země a Halič, a Apoštolské království uherské (Země svatoštěpánské koruny nebo též Zalitavsko). Společnými atributy obou částí monarchie zůstal panovník, společná ministerstva zahraničí, války a financí, a tím také společná armáda a společná měna.

42


1.10.2012 20:58:47


Pro společnou měnu měla dualizace monarchie jeden zásadní dopad. Na platidlech se totiž musela odrazit skutečnost, že nyní již se nejednalo o jednolitou říši, nýbrž o faktickou federaci dvou značně autonomních státoprávních subjektů. Na mincích se to projevilo již roku 1868, kdy se začaly razit ve dvou variantách – „rakouské“ a „uherské“. Vyšší mincovní nominály měly na aversu obraz císařovy hlavy a na zadní straně buď předlitavského dvouhlavého orla, nebo svatoštěpánskou korunu s uherským státním znakem či alespoň jeden z těchto symbolů apoštolského království. Předlitavské mince měly opisy i nadále v latině, uherské je měly nově v maďarštině. Drobné měděné nominály měly dvouhlavého orla nebo svatoštěpánskou korunu nesenou archanděly na aversu, zatímco revers obsahoval motiv s číslicí udávající nominální hodnotu daného platidla. Protože bylo v oběhu stále dost staršího papírového oběživa, projevila se dualizace monarchie na bankovkách až o plné jedno desetiletí později. Tehdy byla také restrukturalizována centrální banka. Ta nesla od roku 1878 nový název: Rakousko-uherská banka. Tento bankovní ústav poté již emitoval papírová platidla pouze v důsledně dualistické podobě. Přední a zadní strana bankovky pak mívaly zpravidla totožné piktografické motivy. Zatímco přední strana s německými nápisy však byla „předlitavská“, zadní strana s maďarskými nápisy byly „zalitavská“. Toto provedení bankovek bylo uplatňováno až do roku 1918, jen s tím rozdílem, že zlaté posléze nahradily koruny. Centrální banka ovšem tiskla bankovky pouze v hodnotách od 10 zlatých výše. Papírové zlatky a pětizlatky byly státovkami emitovanými přímo státem. I ony však měly po roce 1878 důsledně „předlitavskou“ a „zalitavskou“ stranu. Zajímavou kapitolou vývoje měny na našem území byla i participace Rakousko-Uherska na projektu tzv. latinské měnové unie. Tu 23. 12. 1865 utvořily Francouzské císařství, Italské království, Belgické království a Švýcarská konfederace. Itálie však brzy toto uskupení opustila, naproti tomu se k němu roku 1868 formálně přidružilo Řecké království. Rakousko-Uhersko přistoupilo k projektu až roku 1870. Výsledkem rakousko-uherského členství v této unii, jejíž státy sice razily peníze zcela ve své režii, ale s naprosto stejnými parametry mezi jednotlivými nominály co do velikosti, hmotnosti a obsahu drahého kovu, byly dodnes sběratelsky ceněné rakousko-uherské zlaté čtyřzlatníky a osmizlatníky, na kterých bylo současně uvedeno, že jsou ekvivalentem zlatého desetifranku a dvacetifranku.

43


1.10.2012 20:58:47

3. kapitola

Tyto zlaté peníze se zpravidla používaly pouze jako obchodní mince, v Předlitavsku ani nebyly uvedeny do oběhu. Praktické uplatnění nalezly pouze v Uhrách, kde jako platidla pro mimořádné účely a tezauraci jmění zastoupily do té doby populární kremnické dukáty, které se proto roku 1881 přestaly razit. Běžně se zlaté čtyřzlatníky a osmizlatníky razily do počátku 90. let 19. století, i když jako příležitostné obchodní mince se v omezeném nákladu produkovaly i později. Po krachu na vídeňské burze v květnu 1873 prošlo Rakousko-Uhersko i celá tehdejší Evropa první velkou moderní hospodářskou krizí z nadvýroby. Stabilita měny však tehdy naštěstí výrazněji dotčena nebyla. K překonání krize a nástupu nové konjunktury však došlo až roku 1879. Co se sběratelské hodnoty týče, mají měděné kreditní mince oné doby hodnotu zpravidla několik desítek korun. Pouze v luxusní kvalitě a u vzácnějších ročníků to bývá až několik stokorun. Výjimkou jsou v tomto směru mohutné, těžké měděné čtyřkrejcary, které se i v běžné kvalitě cenově pohybují v řádu stokorun. Podstatně vyšší hodnotu již mají stříbrné mince onoho období. Nejčastěji dochovanou ražbou je zlatník. Nejběžnější ročníky lze proto sehnat i za nějakých 100 nebo 200 korun, ovšem pokud se jedná o vzácné ročníky, navíc v luxusní kvalitě, může jejich hodnota narůst i na řadu stokorun až tisícikorun. Například velmi vzácný zlatník z kremnické mincovny (označen písmenem B) se v luxusní kvalitě prodává až za desítky tisíc korun. Ale to jsou spíše výjimky. Podstatně méně často se nám z oné doby zachovaly dvouzlatníky, a na jejich ceně je to dost podstatně znát. Běžné ročníky bez větší kvality se pohybují někde mezi 1500 a 2000 Kč. Velmi vzácný ročník 1860 se ale prodává i za desítky tisíc. Asi vůbec nejhodnotnějšími stříbrnými mincemi 2. poloviny 19. století jsou spolkové tolary a zejména dvoutolary. Ty jdou zpravidla výhradně do dražby a jejich cena se odvíjí již prakticky výhradně od poptávky. Může se jednat o desítky tisíc korun, u vzácného ročníku 1865 dokonce až o statisíce. Papírové peníze z éry rakouské měny jsou stále ještě zpravidla dost vzácné. Zatímco zlatkové a pětizlatkové státovky se dají bez problémů pořídit ještě v řádu stokorun, bankovky v nominálních hodnotách od 10 zlatých výše se již zcela běžně obchodují v tisících, u vzácnějších nominálů (např. 100 zlatých) a ročníků dokonce v desetitisících. I období 2. poloviny 19. století má své numismatické rarity a kuriozity. Jedná se zejména o některé pamětní mince. Příkladem je

44


1.10.2012 20:58:47


příbramský zlatník z roku 1875. Tehdy ho při příležitosti dosažení kolmé hloubky 1000 metrů na dole sv. Vojtěch vyrazili jen 10 000 kusů. V nejběžnější kvalitě přijde na asi 3000 Kč, v luxusní pak na 12 000 Kč. Pro zajímavost je třeba uvést, že jde o jedinou minci rakouské měny, na které nalezneme i nápis v českém jazyce. Ještě podstatně vzácnější je pak kutnohorský dvouzlatník z roku 1887. Podle dostupných údajů jich tehdy bylo vyraženo jen asi 300 až 400 kusů. V dnešní době se jejich hodnota šplhá do závratných sum. Pod 45 000 Kč ho dnes již prakticky neseženete a u kvalitnějších exemplářů není ani cena ve výši 120 000 Kč zdaleka výjimkou. Velmi cenné pamětní ražby se dochovaly i z Uher. Příkladem je banskošťiavnický zlatník z roku 1878, kterého je doloženo jen asi 200 kusů. Měl své majitele upomínat na dokončení stavby dědičné štoly císaře Josefa II. I v horší kvalitě se dá jen stěží sehnat pod 16 000 Kč. V běžné kvalitě se prodává za 60 000 Kč. V luxusní kvalitě již o jeho ceně rozhoduje výhradně poptávka na trhu, může se tak vyšplhat až do stovek tisíců korun. Většina tehdejších pamětních a příležitostných ražeb však vzhledem k vysokému nákladu žádné výraznější hodnoty nenabyla. Pamětní dvouzlatník na počest stříbrné svatby císaře Františka Josefa I. a jeho manželky Alžběty Bavorské z roku 1879 vzhledem ke statisícovým nákladům, v jakých byl ražen, seženete dokonce levněji než klasické dvouzlatníky rakouské měny. V horší kvalitě se dá sehnat i za pouhých 450 Kč. Jen velice těžko lze dnes určit, jakou hodnotu měl v přepočtu na dnešní cenové a mzdové relace rakouský zlatý v dobách své platnosti. Pokud víme, že se rakousko-uherská koruna rovnala sedmi prvorepublikovým korunám československým a že jeden zlatý se rovnal dvěma korunám rakousko-uherským, můžeme již k určitému odhadu dospět. Pokud prvorepubliková koruna mohla řádově odpovídat dvaceti korunám dnešním, pak by zlatý rakouského čísla šlo vyjádřit asi jako 300 dnešních Kč. Odhad je to samozřejmě jen velmi hrubý, některý odborník může dospět k odhadu vyššímu, jiný zase k nižšímu, ale řádově by se měl každý poctivý odhad pohybovat zhruba v těchto relacích. Úředník v nejnižší platové třídě měl v roce 1883 nástupní plat 25 zlatých měsíčně. Běžně však tehdy průměrný úředník bral asi 50 zlatých měsíčně, plat kolem 100 zlatých se týkal již jen úředníků v řídících funkcích u těch nejvýznamnějších institucí. Zednický mistr

45


1.10.2012 20:58:47

3. kapitola

bral tehdy asi 35 zlatých měsíčně. Běžný dělnický plat byl tehdy však jen asi 18–20 zlatých měsíčně. Z toho už se tehdy žilo jen opravdu velmi nuzně. Stačí se podívat na průměrné ceny z roku 1883. Kilogram másla tehdy přišel na 1 zlatý 7 krejcarů, kilogram mouky stál tehdy 21 krejcarů a kilogram rýže 18 krejcarů. Kilogram brambor byl tehdy naštěstí dosti levný a přišel na asi 2 krejcary. Nejlevnější bochník chleba se dal pořídit asi za 5 krejcarů, a tak alespoň ty nejnutnější potraviny se i z dělnických platů daly ještě pořídit v dostatečném množství. Ale například maso si mohli chudí lidé dovolit jen jednou do týdne a mnohdy ani to ne. Život prostých lidí tehdy opravdu lehký nebyl, ale to už je jejich odvěkým údělem. Co se oblečení týče, museli se prostí lidé šatit dosti nuzně, neboť cena textilního zboží byla velmi vysoká. Košile se dala pořídit za cenu kolem dvou zlatých, kalhoty za 4–9 zlatých, pánský oblek za 14–16 zlatých a zimní kabát za 11–25 zlatých. Na kus pořádného oblečení se často šetřilo celé měsíce. Kalhoty, kabáty a další drahé kusy oděvů se zcela běžně záplatovaly, dokud alespoň trochu držely pohromadě. Na nové totiž často nebylo vůbec. V osmdesátých letech se již éra rakouské měny postavené na stříbrném základě chýlila pomalu ale jistě ke svému konci. Cena stříbra totiž klesala. Zatímco roku 1871 byla 15,5krát nižší než cena zlata, roku 1881 to bylo již více než 18krát. V roce 1889 se pak cena stříbra propadla na pouhou 1/22 ceny zlata. Rakousko-uherský stát proto začal připravovat přechod na měnu se zlatým základem. Začalo se připravovat zavedení korunové měny.

46


1.10.2012 20:58:47

1900)

Recommend Documents