NEUROTOXICITA NEUROLEPTIK O jednom z mýtů naší doby
(rozšířená verze)
Text původně určený lékárnám je nyní rozšířen o tento úvod: Je třeba alespoň náznakem ukázat různé kontexty, v nichž má pojednávaná problematika své místo. Nelze nevzpomenout Frederica Vestera a jeho propojené myšlení (vernetztes Denken), které klade do protikladu k myšlení lineárnímu, jednorozměrnému, jednooborovému, tedy k tomu, co stále převládá na našich školách, a nejen na nich. (1) Mezi jedy ohrožující člověka i přírodu patří i různá farmaceutika – zejména antibiotika, hormony a psychofarmaka. Abúzus (zneužívání i nadužívání) farmaceutik obecně a psychofarmak zvláště je nejen lékařským, ekologickým a ekonomickým, ale i sociologickým a psychologickým problémem. Jde o jeden z nejzjevnějších projevů současné pseudovědecké mytologie: Na každý problém existuje nějaká pilulka. Jinak: (Biologická) psychiatrie je věda a psychiatři „léčí“ „duševní nemoci“ „léky“. To už starý model vyhánění zlých duchů či démonů otvorem v lebce dává větší smysl. – Mezi psychofarmaky najdeme jedny z nejnebezpečnějších nervových jedů, neuroleptika. Jejich "terapeutické účinky" spočívají (podobně jako u antidepresiv) zčásti v poškozování mozku, zčásti v placebové reakci. – Do rámce ekologické výchovy spadá důrazné varování před abúzem farmaceutik obecně a psychofarmak zvláště. Zejména děti by měly být varovány před psychiatry mnohem důrazněji než před sexuálními úchyly. V případě podlehnutí psychiatrické ideologii, sugescím či násilí totiž hrozí organické poškození mozku i (duševní či fyzická) likvidace. (Lze se o tom přesvědčit prolistováním kteréhokoli titulu z připojeného seznamu literatury.) – Boj proti „nelegálním“ drogám se ve spojení s tolerováním mnohem nebezpečnějších „legálních“ drog (psychofarmak) jeví jako neuvěřitelné pokrytectví. Platí totiž jiné rozlišování: co škodí více a co méně. Tak učí nejen etika Hippokratovy přísahy. (2) Problém je samozřejmě obecnější: mytologie či ideologie neomezeného růstu (HDP). V přírodě se setkáváme s růstem logistickým, tedy omezeným. Příkladem exponenciálního růstu je rakovinné bujení. „Udržitelnost“ takového „růstu“ není snad třeba diskutovat. Dvoje povodně mohly ukázat, kam takový „růst“ směřuje – kdyby bylo komu. – Ať už si myslíme o textech Jana Kellera cokoli, jeho obraz politiků a ekonomů křepčících kolem totemu (neomezeného) růstu HDP je přesný. Řečí Rudého práva osmdesátých let: „Co nejlepší uspokojování stále rostoucích potřeb obyvatelstva.“ (Cituji po paměti.) V kontextu tohoto citátu neuškodí zamyšlení (nejen) nad rozdílem mezi „kapitalismem“ a „socialismem“. Friedrich August von Hayek nechápe „trh“, „růst“ či „kapitalismus“ jako poslední cíl. Tím je pro něj lidská svoboda. (Svobodný!) trh je pro něho nástrojem svobody. Spontánní řád a vláda zákona se nijak nevylučují, ideologie neomezeného růstu je v rozporu s obojím. A také s lidskou přirozeností. – Thomas Szasz varuje před terapeutickým státem. S prvky terapeutického státu se můžeme setkat jak v zákonech, tak v rozhodování soudů a v lékařské praxi.
Názor, že k rození a umírání patří přirozené prostředí, a ne neosobní instituce, které obojí pervertují, je legitimní. Perspektiva, kterou ukazuje Huxleyho Brave new World, nám už nemůže připadat fantastická. S projevy terapeutického státu se setkáme i v našem životním prostředí. Bujení terapeutického státu se projevuje mj. množstvím konzumovaných farmaceutik. Konzumovaných nejen lidmi, ale i zvířaty. Tento konzum a jeho růst má i své finanční vyjádření. (SÚKL udává spotřebu humánních farmaceutik za rok 2003 zhruba 52 miliard korun.) Mezi prvky a tendencemi terapeutického státu je to psychiatrie, která představuje zvláště nebezpečné ohrožení právního státu a lidské svobody. Zamjatin, Orwell a Huxley ukazují perspektivu, kterou otvírá ustupování plíživému terapeutickému státu. – Výrok připisovaný Indiánům z kmene Creek je aktuálnější, než si mnozí myslí: "Až pokácíte poslední strom, až vylovíte poslední rybu a otrávíte poslední řeku, poznáte, že peníze nejsou k jídlu." (3) Je to právě současná antipsychiatrie, která obnovuje tradici sókratovského tázání. Dnes jsou to především Thomas Szasz, Peter Breggin, Josef Zehentbauer, Peter Lehmann, Marc Rufer, Ernst Klee a Robert Whitaker, kteří odhalují psychiatrické mýty, lži, polopravdy, bláboly a korupční nápady. (Biologická) psychiatrie takovou zkoušku nevydrží a zhroutí se jako domeček z karet. Než se tak stane, zlikviduje ovšem další miliony lidí – ad maiorem gloriam ideologiae. – Množství se samozřejmě nechce vzdát svých mýtů, ideologií, pověr. Věří na jednoduchá „řešení“ složitých problémů. A také na různé odborníky-specialisty. Zvláště když mají bílé pláště. Je to jako v té pohádce o císařových nových šatech. Znovu: (Biologická) psychiatrie je věda a psychiatři „léčí“ „duševní nemoci“ „léky“. Česky: neuvěřitelná ptákovina. Jinak: Lékařský (biologický) model „duševních nemocí“ je neudržitelný. Sami psychiatři dnes mluví o modelu "biopsychosociálním" a termín „duševní nemoc“ či „duševní choroba“ nahrazují termínem „duševní porucha“. Marc Rufer: „Psychické utrpení není nemoc.‘ – Zvláštní pozornost je třeba věnovat řeči psychiatrie, psychiatrické novořeči. Jedním z jejích rysů je přejmenovávání (neuroleptik na antipsychotika), zakrývání a vytěsňování. V psychiatrické novořeči se setkáme s fenomény, které George Orwell označuje jako crimestop, blackwhite, doublethink. Řeč psychiatrické moci dosud čeká na svého Petra Fidelia. – Pokud jde o destruktivní sekty (Scientology), jejich rázné odmítnutí neznamená, že veškerá kritika psychiatrie z této strany je špatně. Ideologie a praxe těchto sekt a biologické psychiatrie má ostatně mnoho společného (především způsoby potlačování lidské svobody a prosazování pseudoautority). – K hlubší dimenzi poukazují „konverze“ některých psychiatrů (António Lobo Antunes, Marc Rufer). Ernst Jünger zde leccos explikuje: „Nelze se však omezovat na to, že ve vyšším patře poznávám pravdu a dobro, zatímco ve sklepě dřou našim bližním kůži z těla. To není možné ani tehdy, jsme-li duchovně v situaci nejen zajištěné, ale i nadřazené, neboť neslýchané utrpení zotročených milionů volá do nebe. Ve vzduchu je napořád cítit pach rasoven. Z toho se vykroutit nelze.“ (Chůze lesem 15) „Svět je uspořádán tak, že předsudek a vášně si vždy budou žádat krev, a vězme, že na tom se nic nezmění. Mění se možná argumenty, ale tupost drží svůj tribunál věčně.“ (Chůze lesem 21)
(4) Whitakerova kniha Mad in America se zabývá dějinami a současností (nejen) americké psychiatrie. Lze ji číst jako varování před biologickou pseudovědou a porušováním lidských práv pod záminkou „léčení“. Obsahuje důležité pasáže o praktikách farmaceutického průmyslu, podvodech při testování nových farmaceutik a šíření dezinformací prostřednictvím médií. Všechna uváděná tvrzení jsou řádně doložena – kniha spojuje kvality prvotřídní investigativní žurnalistiky a solidní vědecké kritiky. Whitakerova kniha jedinečným způsobem destruuje mýty biologické psychiatrie. Měl by ji číst každý, protože tyto pseudovědecké mýty a na nich založená ideologie jsou obecně rozšířené. – Dějiny psychiatrie předvádějí ty nejzrůdnější perverze. Jejich zfilmování by bylo mnohem působivější než Pasoliniho film Salò aneb 120 dnů Sodomy. (5) Veškerá činnost (biologických) psychiatrů je mimo zákon. (a) Činnost psychiatrů, která spočívá mj. v omezování a zbavování osobní svobody, nerespektování lidské důstojnosti a soukromí a v poškozování zdraví nervovými jedy, není regulována zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). (b) Příslušná ustanovení občanského soudního řádu, která se týkají zbavování (omezování) způsobilosti k právním úkonům a nedobrovolné internace v psychiatrických zařízeních (§ 186 až 191 a § 191a – až 191g) jsou evidentně protiústavní a nerespektují ani základní procesní práva zaručená čl. 38 odst. 2 Listiny. Jde o až groteskní porušování základních principů právního státu. (c) Zdraví představuje v našem právním řádu jednu z nejvyšších hodnot. Jeho přímé poškozování nervovými jedy nemůže být ani dovoleno, ani tolerováno žádným zákonem. (d) Nelze uvést žádný důvod, proč by práva psychiatricky stíhaných měla být chráněna méně než práva trestně stíhaných. Tento argument Edmunda Schönenbergera má obecnou platnost. (6) Ať už pohlížíme na experimenty S. Milgrama a P. G. Zimbarda jakkoli, platí, že psychiatři nevidí ve svých "pacientech" lidské bytosti, které mají zejména právo nebýt mrzačeny nervovými jedy. Stará zásada primum nihil nocere je jim zcela cizí. – K perverzní psychiatrické mentalitě patří jak drastická přiznání obsažená v psychiatrické literatuře, tak pokrytecké formulace typu „Jednat s duševně nemocným jako sobě rovným,...“ pro verbální a nonverbální komunikaci psychiatrů a personálu psychiatrických zařízení. Psychiatrické „diagnózy“ a „posudky“ vznikají právě na základě takové dvojznačné komunikace a (vědomé i nevědomé) debilizace a infantilizace „pacientů“. Psychoanalytici by v této souvislosti mluvili o přenosu. – Neuvěřitelný fanatismus biologických psychiatrů je obtížně přístupný nezaujaté analýze. Mrzačení a zabíjení svých „pacientů“ nazývají tito psychiatři „vedlejšími účinky“, „nežádoucími účinky“, „komplikacemi léčby“, „idiosynkratickou reakcí“. [8, 448n., 498n., 354, 550] Mezi psychiatry a psychiatričkami se vyskytují jedinci, jejichž psychika je jednoznačně psychikou zrůdy. – Psychiatři dobře znají účinky psychofarmak a domnívají se, že je mohou zatajovat jak před svými „pacienty“, tak před veřejností. Nejnebezpečnější z hlediska trvalého poškození zdraví jsou neuroleptika: Již v polovině osmdesátých let se odhadoval počet (zvláště) postižených na 25 – 38 milionů. [1, 14; 5, 141]
(7) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu jakéhokoli postavení. Upírání základních práv a svobod psychiatrickým „pacientům“ či „duševně nemocným“ je projevem psychiatrického rasismu, který je neslučitelný s ústavním pořádkem. – Pokud jde o (přirozené i pozitivní) právo, platí Ústava a Listina, pokud jde o etické kodexy, platí revidovaná podoba Hippokratovy přísahy (Declaration of Geneva). – Základní kritickou otázku, zda lze psychiatrii reformovat, nebo zda musí být zrušena a nahrazena alternativami, je třeba zodpovědět takto: S psychiatrií je to jako s reálným socialismem či s koncentračními tábory. – Psychiatrii výstižně charakterizuje Marc Rufer už tituly svých knih: Irrsinn Psychiatrie a Psychiatrie – Täter, Opfer, Methoden. – Alternativami psychiatrie se zabývá kniha Statt Psychiatrie, jejímiž vydavateli jsou Kerstin Kempker a Peter Lehmann a jejíž nové vydání vyjde roku 2006. Jednou z takových alternativ jsou již dnes Weglaufhäuser. § 4 odst. 5 zákona č. 269/2003 Sb., zákona o léčivech, mj. stanoví, že výdej léčiv se musí uskutečňovat v souladu s požadavky na bezpečnost a informovanost pacientů. § 5 téhož zákona stanoví: „Osoby zacházející s léčivy jsou povinny omezit na nejnižší možnou míru nepříznivé důsledky působení léčiv na zdraví člověka a veřejné zdraví,...“ Tento text se omezuje na neuroleptika, což neznamená, že by ostatní skupiny psychofarmak, zejména antidepresiva, nebyly toxické a že by elektrošoky nepoškozovaly mozek. Podávání neuroleptik (v léčebnách) je však spojeno s násilím a sugescemi násilí a s naprostou absencí (informovaného) souhlasu. Ambulantní psychiatři při jejich vnucování a předepisování zpravidla neposkytují žádné informace o (i fatálních) rizicích. Je proto povinností lékáren varovat před účinky neuroleptik, které spočívají jak ve funkčních, tak v organických poškozeních mozku. (Výsledky některých studií viz http://www.madinamerica.com/, [cit. 6. 3. 2004]). Vedle poruch pohybů jde zejména o tyto důsledky narušení či vysazení funkcí mozku: (1) (Chemická) sterilizace a impotence patří k těm (hlavním, ne „vedlejším“ či „nežádoucím“) účinkům neuroleptik, o nichž se mluví nejméně. Tento důsledek užívání neuroleptik je obecný. (2) Fatální riziko představuje takzvaný neuroleptický maligní syndrom (neuroleptic malignant syndrome). „Příčinou smrti bývá selhání kardiovaskulární nebo respirační, plicní embolus, renální selhání.“ (3) S užíváním neuroleptik se postupně vyvíjí fyzická závislost (dochází ke změnám v mikrostruktuře mozku) a při jejich náhlém vysazení vzniká nebezpečný odvykací syndrom. Proto je nezbytné jejich postupné vysazování, například podle pravidla 10 %. (4) Neuroleptika utlumují, „upozaďují“, „oblbují“, potlačují inteligenci, emocionalitu
a vůli, zvyšují sugestibilitu, zpomalují; působí podobně jako lobotomie, a to klinicky i neurologicky. Mění či posunují i další prvky vědomí. Mohou změnit i zničit osobnost. Potlačují psychické projevy, tj. působí stejně na „zdravé“ i „nemocné“ – odtud tedy psychiatrické mýty o „potlačování symptomů“ a „symptomatické léčbě“.– Stejné účinky, zejména psychomotorické zpomalení a potlačení spontaneity a radosti ze života, lze pozorovat i u zvířat. – Neuroleptika tedy potlačují různé projevy, jak „psychotické“, tak „nepsychotické“, tj. působí v tomto smyslu zcela nespecificky. (Míra postižení různých mozkových center se ovšem u různých substancí – též v závislosti na dávkování a délce intoxikace – a různých jedinců liší.) (5) Tzv. atypická neuroleptika jsou též toxická a mají stejné či podobné „nežádoucí“ účinky. (6) Psychiatři často předepisují více neuroleptik najednou. Tím se „nežádoucí“ účinky stupňují a všechna rizika se nekontrolovaně zvyšují. (7) Dlouhodobé (mnohdy i krátkodobé) užívání neuroleptik vede k nevratným poškozením (nejen) mozku. Uvedená rizika a účinky nejsou většinou uvedeny v příbalových informacích. O poškozeních mozku, (chemické) sterilizaci a impotenci atd. se mlčí. Pokud je uveden neuroleptický maligní syndrom, není vysvětleno, že jde o fatální riziko. To je zjevně v rozporu se zákonem. ZÁKAZ NEUROLEPTIK JE OTÁZKOU ČASU! VYBRANÁ LITERATURA [1] Josef Zehentbauer, Psycho-Pillen. Wirkungen, Gefahren und Alternativen, Zenit Verlag, München 1999. Celý text je k dispozici v PDF formátu. [cit. 11. 3. 2003], dostupný na World Wide Web:
. Jde o solidní přehled a úvod do problematiky. Na konci je seznam další literatury. [2] Peter Lehmann, Schöne neue Psychiatrie, 2 Bände (Wie Chemie und Strom auf Geist und Psyche wirken. Wie Psychopharmaka den Körper verändern), Peter Lehmann Antipsychiatrieverlag, Berlin 1996. Obsah a informace: [cit. 5. 12. 2004], dostupný na World Wide Web: . [3] Marc Rufer, Tabletky štěstí. Extáze, Prozac - návrat psychofarmak? Books Jota, Brno 1998. [4] Robert Whitaker, Mad in America: Bad Science, Bad Medicine, and the
Enduring Mistreatment of the Mentally Ill, Perseus Pub., Cambridge (MA) 2003. Obsah a informace: [cit. 6. 3. 2004], dostupný na World Wide Web: http://www.madinamerica.com/. [5] Peter R. Breggin, Giftige Psychiatrie. Bd.1 Was Sie über Psychopharmaka, Elektroschock, Genetik und Biologie bei "Schizophrenie", "Depression" und "manisch- depressiver Erkrankung" wissen sollten! Carl-Auer-Systeme Verlag, Heidelberg 1996. [6] Peter R. Breggin, Giftige Psychiatrie. Bd.2 Was Sie über Psychopharmaka und Biologie bei "Angst", "Panik", "Zwang", "Essstörungen", "Sucht" und kindlichen "Verhaltensauffälligkeiten" wissen sollten! Carl-Auer-Systeme Verlag, Heidelberg 1997. [7] Josef Zehentbauer, Chemie für die Seele. Psyche, Psychopharmaka und alternative Heilmethoden, Peter Lehmann Antipsychiatrieverlag, 9. aktualisierte Neuauflage, Berlin 2005 (lieferbar ab 28. Februar 2005). [8] Jiří Raboch, Petr Zvolský a kol., Psychiatrie, Galén – Karolinum, Praha 2001. Ing. Ivan Ozarčuk, Tylovická 388, 155 21 Praha 5
