Dne 26. 11. 2014, poté 28. 11. 2014, dům pana Ludvíka a jeho rodiny, Praha 6
Npor. RNDr. Jiří Ludvík, CSc.
Jiří Ludvík se narodil v Plzni, 25.12. 1924, celý jeho rod pochází z Chodska z Domažlic, ze Zahořanského mlýna. Tatínek pana Ludvíka byl důstojník a štábní kapitán. V Plzni sloužil jako velitel hospodářské služby 2. pěší divize v Husově ulici. Jako penzista byl zaměstnaný v Praze v penzijním ústavu, který založila československá armáda. V Plzni v roce 1934 začal Jiří chodit do skautu, jeho otec mu totiž řekl: ,,Potřebuješ skautskou výchovu.“ Jeho pravé skautské jméno bylo Riki-tiki-tavi. Začínal v oddílu Stopa jako vlče. Také proto mu později, v pražském skautu říkali Stopař. (Plzeňský oddíl spolupracoval s pražskou Šipkou, oddílem vodních skautů.) Když byl vlče, tak byl v družině Červená šestka. Tohle byl pokřik skautského oddílu Stopa: „Krása, síla, šťastné mládí naším heslem buď. Radyně krkavec, naše hráz, ke službě připraven každý z nás, hip hip hurej.“ Jeho první tábor, který absolvoval, byl v Trpístech u Plzně. Tam byl ještě jako vlče. Vzpomíná si na ranní prohlídku stanů, kdy mu z jeho stanu vyházeli většinu věcí, protože neměl uklizeno, nebo jak tam hořel les a oni ho šli hasit. A také na to, že to byly báječné prázdniny a všichni se náramně bavili, protože byli v přírodě a pan Ludvík má přírodu rád. Nesmíme také zapomenout na lesní školu, kde se stal instruktorem. Lesní školy byly dvě, jedna oblastní a jedna zemská. Lesní školu dělal, protože potřeboval mít titul vůdce skautského oddílu. Dostal zde jeden šátek a k tomu vlajku- ty nám ukazoval. Skauti nechodili na vycházky, ale na výpravy. A když chodili po městě, tak museli jít v útvaru, mimo chodník na vozovce. Šli za sebou ve dvojicích, na konci šli tři a vpředu šel ten, co je vedl a měl oddílovou vlajku, kterou pak pan Ludvík dostal. Tak prošli městem a za městem šli zase v houfu. Povídali si, zpívali a nemuseli pochodovat a dělat parádu. A když se vraceli z výpravy, tak než vešli do Prahy, museli si vyčistit boty, a jak vešli do Prahy, tak už šli opět v útvaru. Pan Ludvík chodil do oddílu Kamzíků a měli oranžové a zelené stužky. Byly oddíly Medvědů, Lišek, Jezevců a Kamzíků, to už ale byli skauti, to nebyla vlčata.
Do Prahy se přestěhovali roku 1943, než pan Ludvík maturoval. To mu bylo 15 let. V Plzni chodil na klasické gymnázium. Do kvinty ale již chodil v Praze, na gymnázium na Strossmayerovo náměstí. V Praze také chodil do skautského oddílu Kruh. Také byl v ústředním vedení skautu, ve výchovném odboru, který vedl. Toto ústředí se nacházelo na dnešním Senovážném náměstí. Tam pracoval na vyzvání pana Skřivana, který mu poté předal celý odbor. Když byl za války skaut zakázán, stále se scházeli, ale tajně. V té době také navázal styky s odbojovou skupinou Zpravodajská brigáda a začal s ní spolupracovat. Ta se původně jmenovala Zbojník a byla založena skauty. Členové zpravodajské brigády si ho tedy vybrali především kvůli tomu, že byl skaut. Pan Ludvík měl být po maturitě v totálním nasazení v Německu. Měl stanovený i transport do Reichu, ale tam nakonec nejel. Na výpravě si ,,zlomil“ nohu a opatřil si na ni velkou sádru. Tak se vymluvil a dosáhl toho, že nemohl ani do prvního, ani do druhého transportu. Už to tenkrát bylo celkem velké hrdinství. Totálnímu nasazení se ale nevyhnul, nasadili ho do továrny Avie v Čakovicích jako detailistu. Měl prkno a papír a dostal detail, který měl zkonstruovat a překreslit. Tohle byla jeho práce. Továrna byla pochopitelně v rukou Němců, konstruovali zde hydroavion Arado a pan Ludvík pracoval na výkresech jeho křídla. Jak jsme již řekli, pan Ludvík byl v odbojové skupině Zpravodajská brigáda (ZB). Jeho práce v rámci odboje, mimo jiné, spočívala v tom, že se skupinou několika dalších lidí měli za úkol vynášet plány, které byly potom posílány do zahraničí, právě přes ZB. Tehdy se napojil na doktora Kliku, který vedl zpravodajskou službu, a posílali tyto zprávy na Západ. Nikdo z nich ze ZB neznal více než dva další lidi, to kvůli bezpečnosti. Znali se jenom podle čísel nebo krycích jmen. Krycí číslo pana Ludvíka bylo 31114. (To jsme zjistili z knihy Zpravodajská brigáda 1939-1999, autorský kolektiv Historické skupiny Zpravodajská brigáda pod vedením Dr. Josefa Daňka, Ministerstvo obrany České republiky- AVIS, 1999) Měli vždy určité heslo, které dopředu věděli, a to museli každý den večer poslouchat Hlas Ameriky nebo Volá Londýn, a jak to heslo vyšlo, tak na to museli reagovat určitou zprávou. Jedno z hesel bylo: ,,Rýpněte dozadu“. Ty zprávy, které zjistil, dával pod strom na Florenci. Ty si potom někdo přebíral, sám neví kdo. Také měl za povinnost zjistit a lokalizovat rozmístění německých flagů (protiletecké dělostřelectvo) kolem Prahy. Ty zakresloval a posílal jejich lokaci přes Zpravodajskou
brigádu do Londýna. Když spojenci dělali nálety na Prahu, tak se řídili mimo jiné jeho informacemi. Také zjišťoval pohyb německé armády v okolí Prahy, kolik jich bylo v kolejích (tam byli ubytovaní a měli tam základny), třeba na Masarykově koleji, a také zjišťoval, co tam dělají. Dokonce se mu podařilo zjistit, co to bylo za útvar. To zjistil podle jejich uniforem. Že to bylo nebezpečné?? Na to nám pan Ludvík odpověděl jen: ,,To bylo tenkrát skoro všechno.“ Jednou také jeli s kluky z brigády na akci u Jíloviště, kde čekali na shoz zbraní. Jeli tam nákladním autem, zamaskovaní a měli celý plán promyšlený. Dostali kótu 604, kde čekali, až tam přiletí letadla a shodí zbraně. Oni sice přiletěli, ale žádné zbraně neshodili, otočili se a odlétli. Ale napínavé to bylo opravdu moc. Během Pražského povstání se ZB také angažovala v několika akcích. Začalo to v Letenských sadech, odkud vyháněli Hitlerjugend neboli také Hitlerovu mládež. Pokračovalo to stavbou barikád. A samotné vyvrcholení bylo, když pan Ludvík se svým přítelem, panem Linhartem šli odzbrojovat německé velitelství na dnešním Vítězném náměstí. Pan Ludvík měl doma obyčejnou vzduchovku, která po vylepšeních vypadala úplně stejně jako samopal, a tak si ji vzal s sebou a doufali, že to vyjde. Došli na velitelství, dostali se do budovy, kde sídlil major a řekli mu, aby se vzdali a odevzdali jim zbraně. Major vstal a sundal si svůj opasek s revolverem na znamení, že se vzdávají, ale poprosil je, jestli by mohli opustit Prahu dobrovolně a bez zbraní. A jelikož byli pan Ludvík a pan Linhart dobráci, tak jim odchod z Prahy povolili. Major svolal celé velitelství a odešli. Původně šli do amerického zajetí, ale tam se nedostali. Po cestě je rozehnali Rusové a asi polovina se jich do zajetí nedostala. Tak to s nimi vzalo špatný konec. Pan Ludvík povídal, že ti Němci byli vlastně docela slušní. Tedy alespoň ti tam na tom velitelství. Pan Ludvík nám také vyprávěl, jaké měli s tím samopalem štěstí, že na to Němci nepřišli, ale ještě větší štěstí měli v tom, že tam zrovna v tu dobu nebyli příslušníci SS. To by z toho byl asi opravdový malér, protože ti by se prý jen tak lehce nevzdali. Památná vzduchovka se dodnes nachází na chalupě pana Ludvíka a připomíná jeho statečnost a štěstí. Že byl v odboji, se jeho rodina dozvěděla až po válce. To kvůli bezpečnosti a také, aby mu to nezakázali. :)
Dále nám pan Ludvík ukázal americkou helmu, ke které nám řekl, že ji dostal po válce, od kamarádů na Šumavě, od amerického generála Pattona. Ten prý ji měl pozlacenou. Po válce, když mu dávali vyznamenání (za zásluhy), tak si pamatuje, jak tam stáli v řadě na Vítězném náměstí a on tam stál před nimi generál Montgomery. To byl velice krásný okamžik, na který rád vzpomíná. Hned jak to šlo, začal také chodit do skautu. Začal zase chodit do oddílu Kruh, to byl ten 18. oddíl, který sám vedl. Po válce začal také chodit na vysokou školu, na přírodní vědy, obor parazitologie. Tento obor si vybral, protože měl kontakt s přírodou. Když dostudoval, pracoval na přírodovědecké fakultě u prof. Jírovce (Viničná 7). Nejprve byl asistent, ale později to vypracoval až na vědeckého pracovníka. Pracoval na oddělení parazitologie, na toxoplazmóze. Později pracoval v mikrobiologickém ústavu v Krči. Tento ústav měl nejdříve budovu v Praze, kousek od centra, ale potom, když se dostavěla nová budova v Krči, ústav se přestěhoval tam. Tam se dostal k elektronové mikroskopii. K té přišel ještě když pracoval na histologii u akademika Wolfa. V té době byly v Česku jen dva elektronové mikroskopy. Jeden v Brně a druhý tady v Praze. Byla to velmi komplikovaná technologie, a navíc ji nikdo jiný nezkoumal, než akademik Wolf. A pan Ludvík byl první v Evropě, kdo dělal s elektronkovým mikroskopem. No a s tím začal pracovat na toxoplazmóze, na které pracoval již u prof. Jírovce, i když jen experimentálně, ale poté ho napadlo, že by mohl zjistit, jak ta toxoplazmóza ve skutečnosti vypadá. Dostal také hodně ocenění za výzkum toxoplazmózy, byl na kongresu v Kodani, v Bonnu … Dokonce na světových univerzitách učil, jak s tím elektronovým mikroskopem pracovat. Samozřejmě mu několikrát nabízeli, aby vstoupil do strany. Byli u něj celkem třikrát, on ale do strany nikdy nevstoupil. Oni se ho ptali, proč, a on jim na to odpověděl: ,,Nemůžu a nechci, já jsem věřící.“ Jelikož ale byl vedoucím laboratoře a oni na něm byli závislí, tak ho nemohli vyhodit. (Jinak by to samozřejmě udělali, když nevstoupil do strany.) Byl totiž jediný, který uměl doopravdy s tím mikroskopem pracovat. S tím mu také pomáhal jeho přítel akademik Málek, který mu také zajistil, aby nemusel jet kopat zákopy. S Málkem měl pan Ludvík velmi dobré
vztahy, protože pan Ludvík byl takzvaně publikačně činný. Vedoucí tohoto ústavu měl publikační index cca. 3-4, ale on měl asi 150, to kvůli tomu, že nebyl pouze jediný, kdo s tím mikroskopem uměl, ale byl také jediný, kdo o tom mikroskopu něco publikoval. Také kvůli tomu mu jedna knížka vynesla třeba 150 citací, kdežto někomu za celý život třeba jenom 10. Díky tomu se stal takzvaně imunní proti všemu. Hlavně ale kvůli tomu, že byl jeden ze tří na světě, kteří uměli s tím elektronovým mikroskopem. Zpravodajská brigáda se po válce sešla už jen jednou a dohodli se, že to je raději naposledy. Svoji příslušnost v odboji poté tajil, protože člověk napojený na Londýn byl pro komunisty potenciálně nebezpečný. Opět se začali scházet až po roce 1990 a byli zváni na různé oficiální akty spojené s výročími druhé světové války. Dnes už žije členů ZB málo, ale snad se na ně úplně nezapomene. Pan Ludvík dostal dvě vyznamenání: Za zásluhy 2. stupně (z rukou gen. Montgomeryho) a Junácký válečný kříž. Dále má také mnoho dalších pamětních medailí, výročních medailí, od ZB a jiné.
Velice děkujeme panu npor. RNDr. Jiřímu Ludvíkovi CSc. za poutavé vyprávění, panu prof. RNDr. Jiřímu Ludvíkovi (syn pana Ludvíka) a Mgr. Matěji Ludvíkovi (vnuk pana Ludvíka) za pomoc při rozhovoru a poskytnutí dalších informací. Bylo použito i materiálu Mgr. Matěje Ludvíka, který nám laskavě poskytl. Informace, které jsme použili k doplnění našeho textu: Zpravodajská brigáda 1939-1999 Autorský kolektiv Historické skupiny Zpravodajská brigáda pod vedením Dr. Josefa Daňka Vydalo Ministerstvo obrany české republiky-AVIS Praha 1999
