NOVÝ ČS. ZÁPAS 5 Týdeník členů Církve československé husitské * ročník 2 * 30. ledna 2005 * cena 7 Kč
Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích... (Mt 5,12a) (Mt 5,1-12)
Když se obyčejní lidé rozhodnou pomáhat Vánoční přírodní katastrofa v Asii vyvolala mimořádnou vlnu solidarity po celém světě. Zajímavé je, že ve většině států obyčejní lidé vybrali mezi sebou mnohem více peněz, než byly ochotny poskytnout jejich vlády. Média se mnohdy snažila zbrzdit lidské nadšení tím, že začala zpochybňovat jednotlivé organizace, které se soustředily na vybírání peněz a zprostředkování pomoci. Mnoho lidí tak od poskytnutí pomoci odradila, jiní se snaží zajistit sami, aby jejich pomoc skončila na správném místě. Skupina studentů indonésistiky a Sdružení přátel Indonésie TENGGARA (indonésky "JIHOVÝCHOD") například organizuje ve spolupráci s přáteli - indonéskými studenty, přímou pomoc v nejpostiženější oblasti Indonésie. V provincii Aceh totiž ničivé zemětřesení a vlny tsunami v prosinci zabily přes 100 tisíc lidí a několika miliónům dalších zničily veškerý majetek. Do správního centra oblasti Banda Aceh, které bylo prakticky celé srovnáno se zemí, dorazila v prvním lednovém týdnu skupina našich přátel, studentů indonéské umělecké školy STSI Padang Panjang, a v současné době zde pracují jako dobrovolníci při odklízení a pohřbívaní mrtvých těl. Následujících minimálně šest měsíců budou spolupracovat na dalších rekonstrukčních a sanitárních pracích v oblasti. Vedoucí studentské dobrovolnické skupiny je náš přítel Murtala, který pochází přímo ze zničeného Banda Acehu. Murtalova rodina, včetně osmi sourozenců (z nichž někteří žili v jednom z nejhůře postižených měst Meulaboh), a všichni jeho sousedé přišli během zemětřesení o veškerý majetek a ti, kteří přežili, se v současné době nacházejí v jednom ze sběrných uprchlických táborů. Murtala se spolu se studenty snaží připravit alespoň základní podmínky, aby se tito
Z bohoslužeb v Košicích (viz str. 7) - (zleva) nový duchovní Ján Lauko a biskup Jan Hradil lidé mohli co nejdříve vrátit do míst svých Výrazně horší situace je však na těžce zasadevastovaných domků a začít zde nějakým ženém západním pobřeží, kde přílivové způsobem žít. vlny smetly z povrchu země celé vesnice a O průběhu prací průběžně informují na veškeré přístupové cesty. Informace o serveru www.tenggara.net. počtu přeživších jsou velmi neúplné a s těStudenti vybrali mezi sebou peníze, které mito oblastmi není téměř žádný kontakt. použili k nákupu základních psacích po- Do těchto míst existuje jediné spojení ze třeb a školních pomůcek pro děti z rodin, vzduchu, které zajišťují vrtulníky US Navy. které přišly o veškerý majetek. Zahájení Podle posledních zpráv však indonéská vláalespoň provizorní výuky pro děti je spolu s da vyzvala zahraniční vojenské jednotky, pokračováním vyprošťování mrtvých těl aby do tří měsíců opustily Indonésii a začahlavní prioritou, na kterou se dobrovolníci la omezovat pohyb cizinců mimo město podporovaní Tenggarou zaměřují. Banda Aceh. Murtala doufá, že by už v nejbližší době Indonéská vláda to odůvodňuje obavou o mohla být zahájena jednoduchá školní bezpečnost cizinců ve spojitosti s působevýuka. Podle našich informací je zásobová- ním povstaleckých jednotek GAM. ní základními potravinami a pitnou vodou Mezinárodní humanitární organizace však přímo v Banda Acehu již dostatečné, ale upozorňují, že podobné kroky mohou lidé jsou stále plně závislí na dávkách od značně zdramatizovat situaci v těžce zasahumanitárních organizací. Stále se jedná o žených oblastech mimo centrum provincie, prvky základní pomoci k přežití a je nejvyš- kde budou lidé plně odkázáni na vládní ší čas zahájit práce vedoucí k návratu k nor- pomoc, která není dostatečná. Jakákoli memálnímu životu. Právě zahájení pravidelné zinárodní podpora může zabránit vzniku školní výuky a religiózní aktivity jsou vý- infekčních chorob a hladomoru. znamnými prvky, které přinášejí nadějí, že Připravila: se tak stane brzy. Hana Rohlíčková
2
OZVĚNY
NZ 5/05
Zrnka moudrosti Římští katolíci to myslí vážně Lásku nikdo nedokáže vysvětlit, ale každý ji může pocítit. Neznámý autor. Platí to pouze pro lásku, že je nevysvětlitelná? Co je to hlad a jak vzniká, lze vědecky definovat. Dokáže to dokonce i laik. Jak je tomu s lidskou touhou po klidu v duši a po harmonii? Po kráse? Při takových duchovně-psychologických potřebách je vysvětlení obtížnější do té míry, jak přibývá počet faktorů, jež se na jevu podílejí. Úplně jinak je tomu s láskou. V tomto případě nejde o specifické vlastnosti, nýbrž podle přísloví, že "na každý hrneček se hodí deklíček". Předpoklady, které dávají mezi lidmi vzplanout lásce, téměř vždycky selhávají. Přímo legendární jsou ztroskotané pokusy dát dohromady ideální páry pomocí počítače. I když souhlasí nespočetné charakterové rysy a zájmy - zda to mezi dvěma lidmi zajiskří, odolává to jakémukoliv prorokování. Ti, jichž se to týká, vědí o své lásce - ale PROČ tomu tak je, zůstává i jim samotným zahaleno temnotou. Možná právě proto je láska odjakživa tak fascinujícím tématem v životě a v umění, protože si všichni přejeme, abychom mohli jednou vysvětlit, co je to: láska. *** Myslím si, že je lepší mluvit K BOHU, než mluvit O BOHU. Tereza z Lisieux, francouzská karmelitánka. Před 132 lety se narodila Tereza z Lisieux, která dávala přednost modlitbě před teologií. Rozhoduje se pro bezprostřední spiritualitu a je proti zprostředkování farářů a kněží. To je postoj tak zvaných mystiků. Z tohoto postoje vycházela ve všech dobách obnova náboženství, když papežové, teoretikové a jiní mocenští činitelé příliš využívali víru pro své cíle. Mystika se objevuje ve všech náboženstvích a existovala ve všech dobách. Takový bezprostřední přístup věřících k objektu jejich věření - ať už je jimi nazýván BOHEM nebo ALLÁHEM nebo TAO - je schopen překonávat to, co rozděluje jednotlivá světová náboženství. Tolik žádoucí smíření mezi křesťanstvím, islámem a jinými velkými společenstvími věřících je možné dosáhnout, jestliže se lidé setkají v té zkušenosti, o které mluví Tereza z Lisieux. Platí to i pro ekuménu, pro stavění mostů mezi náboženstvími. Mystika přemáhá i fanatismus. V jejím postoji je jasné, že neexistuje obracení nebo dokonce nucení ostatních, nýbrž že jen my sami můžeme dospět k vlastnímu poznání. Z němčiny přeložil: Josef Špak
Co přinese nový rok? Ptá se Jan Balík ve svém komentáři pro Rádio Vatikán. V úvodu komentáře zmiňuje klíčové události roku 2005 pro římskokatolickou církev: druhé za-sedání plenárního sněmu a XX. světový den mládeže v Kolíně nad Rýnem. V mediálním světě to bude podle Balíka rok, který, jak doufá, přinese vznik nových médií, která by se plánovitě zasazovala o nabídku křesťanských postojů k životu. Předně se jedná o dlouho očekávaný digitální televizní kanál, jenž by mohl být spuštěn koncem letošního roku, a o časopis pro dospívající děvčata, jehož nulté číslo se dostane do distribuce v únoru. "Oba projekty mají podporu České biskupské konference a širokou základnu mezi věřícími," tvrdí Balík. Časopis pro 12 až 16letá děvčata ponese název IN!. Jeho cílem je podle Balíka zasáhnout jednu z nejnesnadnějších věkových kategorií; bude proto hovořit o dívčím světě holčičím způsobem, ale zároveň s jasnou nabídkou křesťanského životního postoje. Druhým projektem, který se klube na svět, je samostatný digitální televizní program. "Reakce věřící veřejnosti je pozitivní. Stu-
dio Telepace dostalo koncem minulého roku velké množství dopisů, v nichž lidé vyjadřovali svou finanční i modlitební podporu. Pokud projekt získá potřebnou vysílací licenci, pak se můžeme na příští Vánoce těšit na svou televizní stanici," uvedl optimisticky Jan Balík. (kir)
Výzva biskupky Hannoverská evangelická biskupka Margot Kässmannová ve svém vánočním poselství vyzvala k zastavení válek ve světě. Církve ješte v roce 1948 po skončení II. světové války v Amsterdamu vyhlásily, že válka je proti Boží vůli. Navzdory tomu bylo od té doby ve světě jen 30 souvislých dní, během nichž nedošlo k válečnému konfliktu. Podle ČTK *** Bůh nežehná jen pokojem a blahem, nýbrž i úkoly. David Friedrich Strauss, německý filosof a teolog
Z kazatelského plánu na tuto neděli 4. NEDĚLE PO ZJEVENÍ PÁNĚ Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Život Kristova učedníka musí mít ráz odlišný od života lidí neobrácených s důvěrou k Pánu. Ti se pachtí za zdánlivými a dočasnými hodnotami, za okamžitým sobeckým prospěchem, který nelze trvale udržet. Kdo je Kristův, umí žít prostě, poctivě, pokojně a obětavě a je při tom šťasten. I kdyby byl mocnými a bezohlednými opovrhován, utiskován či pronásledován ví, že kráčí správnou cestou, že je nablízku svému Spasiteli a že míří s ním k věčnosti. Zároveň tak vyhlašuje všem okolo, že i poměry v lidské společnosti se nejlépe dají napravit tak, že začneme s nápravou každý sám u sebe, že budeme své křesťanství brát vážně a důsledně. Ježíš Kristus má právo žádat od nás takový nový život, protože on sám nám nový život dává. Texty: Mi 6,6-8 nebo Iz 57,15, 1K 1,18-31, Mt 5,112, Sf 2,3, Ef 4,17-32 nebo Ž 24,3-6
Modlitba: Děkujeme, Pane Bože, za blahoslavenství, jímž tvůj Syn obdařil všechny milosrdné, milující a odpouštějící; všechny, kteří jdou za ním jeho cestou lásky, oběti a třeba i kříže, ukáže-li se to být nutné. Otevři náš zrak víry, ať vidíme všechnu skutečnost kolem sebe pohledem tvého Syna. Ať podle jeho příkladu nehledáme prospěch, moc a sobecké zájmy, nýbrž tvé království a jeho spravedlnost. Kéž nám nikdy jakékoli lákavé pozlátko nezakryje pravé mravní hodnoty a nadějný výhled k nebeské slávě u tebe. Vhodné písně: 84, 117, 166, 173, 181, 182
Výběr z české exegetické literatury: Kovář František: Malá bible, V. díl, 1959 Símě království Božího, 1949 Mánek Jindřich: Dům na skále, 1967 Merell Jan: Kázání na hoře, 1964 Setkání s Ježíšem, 1990 Sušil František: Evangelium sv. Matouše, 1864 Žilka František: Ježíšovo kázání na hoře, 1931
NZ 5/05
Blahoslavenství Tento text je opět jeden z nejznámějších. Připomíná se nám zde, co nelze ztratit ze zřetele, totiž to, co je v Božích očích perspektivní, k čemu Bůh člověku gratuluje. Protože tu jde právě o Boží gratulaci lidem v určitém rozpoložení, zvolila jsem novočeský překlad, jenž zachoval slovo blahoslavení a nenahradil je termínem blažení či blaze těm. Když pláču nebo jsem terčem nenávisti, tak mi není blaze, a mám daleko i k pocitům nadpřirozeného blaženství. A Pán Ježíš netvrdí, že to obojí není bolest, ale rozkoš. On přišel říci, že navzdory bolesti je situace určitých lidí nadějná. Že ve své bídě nespějí k nezadržitelné katastrofě, že si nemusí zoufat, ale mohou poznat, že Boží blahovůle jim otevírá slávu. A to je něco zcela jiného, na to se žádná slova vyjadřující pocity nehodí. Blahoslavenství jsou v prvé řadě zjevením Božího pohledu na životní orientaci pro nás, kdo Krista následujeme. Mají však proniknout i ven a stát se manifestem toho, co Ježíš přináší, i pro lidi, kteří sice něco o Bohu vědí, ale zatím stojí mimo kruh Ježíšových následovníků. První Boží gratulaci Pán Ježíš adresuje chudým v duchu. Tenkrát i dnes se ve světě gratuluje bohatým, protože oni na všechno mají. Díky svým penězům mohou ovlivnit svět, v němž žijí, mohou se vyhnout mnoha nepříjemnostem, pojistit se, zabezpečit si pohodlný život a dopřát si, co je napadne. Nemusí se lopotit, jejich peníze dělají další peníze, jen když se šikovně investují. Nemusí se nikoho o nic doprošovat, naopak, mnoho lidí je závislých na nich. Ale chudoby se svět bojí, protože chudoba znamená nedostatek, závislost, bezmoc. Chudoba odsuzuje k bezvýznamnosti a bezvýznamní jsou přehlíženi, ponižováni, pošlapáváni. Kdo je chudý, je slabý, a svět přece patří silným. Ale Pán Ježíš negratuluje silným a bohatým, nýbrž těm, kdo patří k chudým. Negratuluje člověku k jakékoli chudobě, protože dobře ví, že existuje i chudoba silně neblahoslavená, v níž člověk smýšlí stejně hmotařsky jako bohatí, jenom nic nemá; je plný závisti a nenávisti vůči úspěšnějším, Boha obžalovává, že je nespravedlivý, když jiné nechal zbohatnout a jeho ne, když jiným dal možnosti a zdraví a jemu ne. A takové smýšlení je stejně uzavřené evangeliu jako sebejistota blažených majících. Učí člověka také uctívat majetek a pozice, a nečekat na Boha, který obdarovává, přestože ten majetek a vliv je nedostižnou metou. Pán Ježíš dobře věděl, proč řekl blahoslavení chudí v duchu, či přesněji chudí duchu, nebo chudí
NAD PÍSMEM
Mt 5,1-12 pro ducha. On nebyl tak bláhový jako Marx, aby si myslel, že chudoba sama dělá člověka lepším, že dělnická třída je méně sobecká než buržoazie. A do-konce se neztotožnil ani s těmi, kdo se nechtěli "umazat" hmotným bohatstvím a hromadili jen vlastnictví intelektuální nebo náboženské. Neboť i ti chtějí být sami sobě spasiteli a naději vkládají do svých výkonů, do svého vlastnictví, do svých výdobytků. Boží gratulaci vyslovil až těm, kdo vedeni Duchem svatým nebudují vlastní pozici, ale zůstávají jako děti - maličcí, zranitelní, závislí, odkázaní na milost Boží i na dobrou vůli ostatních lidí. Ti sice v tomto světě budou za blázny a často budou žít velmi nepohodlný život, ale uchovali si jednu podstatnou vlastnost, která jim dovolí získat podíl na věku Božího kralování – totiž umění nechat se obdarovat, nechat si posloužit. Tito lidé nic nepovažují za samozřejmost, na niž mají nezadatelné právo, protože si ji zaplatili, ale i ty hmotné prostředky k životu vnímají jako Boží dar, projev Boží lásky. Tito lidé si ne-zvykli pohrdat vším, co není provázeno leskem a silou, rozpoznají poklad evangelia i v nádobě hliněné, Boha s námi i v podobě služebníka. Ježíše. Oni žijí nadějí na dar Boží milosti, a proto jej dostanou. Naopak ten, kdo se pyšně balamutí a říká: Bohatý jsem, zbohatl jsem a nikoho nepotřebuji, nemůže dostat nic a zůstane ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Takže Pán Ježíš gratuluje všem, kdo se nezajišťují, protože se upínají k Bohu a jeho lásku považují za dostatečnou záruku svého života. Vůbec ho při tom nezajímá, kolik mají v peněžence, jsou-li vegetariáni, abstinenti a celibátníci. Hledí k srdci, najde-li tam pokoru dětí před nebeským Otcem. S těmi, u nichž ji nalezne, chce sdílet nové nebe a novou zemi, neposkvrněnou hříchem. V tomto směru pokračuje třetí blahoslavenství, v němž pán gratuluje tichým a říká, že oni dostanou za úděl zemi. Tiší jsou totiž právě ti, kdo mají v srdci pokoru před Bohem, kdo se odevzdávají do jeho milostivých rukou, a proto se neprosazují ostrými lokty a žijí skromný, nenápadný život; pro ně je první věcí udržování neporušeného vztahu k Bohu, naslouchání Božímu Slovu, připravenost k Boží službě. Heslem tichých je: Ne mocí ani silou, ale Duchem mým. Oni nepovažují za nutné každému vnutit svoji pravdu stůj co stůj, nepovažují za důležité se zviditelňovat a vyboxovávat si prostor ve světských strkanicích. Oni žijí s Bohem, čekají na něho, jsou solí země a světélky v temnotách, žijí a nechávají žít. Nechávají na svém Bohu, kam je postaví a kolik
3 Děkujeme, Pane Ježíši Kriste, že jsi nám ukázal, jak se dobývá svět. Děkujeme ti za velikost v malosti a za slávu v ponížení. Litujeme, že jsme nejednou uplatňovali svá práva, ačkoliv nám v tomto světě žádná nepřísluší, a tak ohrožovali své panství nad světem nedostatkem trpělivé služby a pokorné tichosti. Prosíme, abychom se na svých cestách nikdy neuchýlili a šli oddaně a věrně za tichým Beránkem - Ježíšem Kristem. Amen. FRANTIŠEK MOC prostoru jim vyhradí. A právě těm Pán Ježíš slibuje, že se stanou věčnými dědici celé země. Bůh zemi nedá těm, kdo si ji dnes sebevědomě parcelují, kdo se na ní roztahují a je jim jedno, co zbude na druhé. Ti ji naopak navždy ztratí. On ji připravil těm, kdo na ní dnes umí žít jako hosté a příchozí a kdo jsou druhými často považováni za slabochy. To může být povzbuzením nám, dnešním českým křesťanům. Nemusí nám být líto, že nemáme žádný vliv, že nás ti vlivní málo pouští do médií, že nám nechtějí vrátit ani to, co nám právem patří. Můžeme se odvážit být tichými v zemi, ze kterých si sice každý může udělat rohožku, ale kteří jsou přesto požehnáním. Země, ve které si dnes připadáme jako cizinci, přestože mluvíme jejím jazykem, je Boží země a je připravena těm, kdo na sebe zapomínají a žijí v odevzdanosti Bohu. Na to se můžeme spolehnout. Je jedno, že to na katastrálním úřadě neráčí vědět. Je to zapsáno v knihách, které se nikdy nemění, protože je píše věrný Bůh. K Božím paradoxům patří, že když si církev hrála na pana domácího v celé Evropě, tak se jí toto zaslíbení netýkalo. Ale církve, jež putuje a spoléhá na moc svého Pána a přitom nemá ani tolik práv jako obyčejný spolek, té se týká. Další gratulace Páně patří plačícím. Zde již chybí upřesnění jacíže jsou to plačící. Asi to není třeba. Zarámování oběma zmíněnými blahoslavenstvími nás vede určitým směrem a dává tušit, že asi půjde o pláč před Hospodinem. Také známe neblahoslavený pláč, který uzavírá člověku možnost být potěšen. Dokončení na str. 7
4
TÉMA TÝDNE
NZ 5/05
NAPLNIT SOUČASNÉ SNAŽENÍ MRAVNÍ I POZNÁNÍ VĚDECKÉ DUCHEM KRISTOVÝM
Všemocný, všemohoucí Bůh Mezi našimi současníky, kteří se vyhýbají jakémukoli zdání náboženskosti, potkáváme řadu lidi říkajících, že věří „v něco", v něco nad námi, nad životem. Bývají to – v lepším případě - např. zákonitosti přírody, moc pravdy, vyšší spravedlnost, naplněné lidství atp. Tedy určitý neosobní princip, jemuž říkat BŮH by se neslušelo. V podobné anonymní situaci se původně nacházely i nejstarší biblické postavy, konkrétně kmeny Abrahamovy a Jákobovy. Jak putovaly krajinami Předního Východu, sdílely s tamním obyvatelstvem zárodečnou náboženskou víru, jež ovšem už svým způsobem vnímala boha osobního; říkalo se mu Silný, Přesilný, Všemohoucí, nebo osobněji, i když obrazně Moje (naše) skála, Štít… Sporné celkem zůstává, kdy se začal vzývat bůh, který by byl opravdu osobní a měl i své jméno. Náznaky toho jsou rozptýleně zaznamenány v 1. knize Mojžíšově; časově předcházejí historkám o izraelských praotcích. Pro biblické náboženství Izraele je ovšem rozhodující až svědectví o Mojžíšově poslání, jež směřovalo k vysvobození budoucího „vyvoleného lidu" z egyptského područí a temnoty. Na počátku té cesty stojí také Mojžíšova otázka k „Moci", jež jej převyšuje a která jej posílá: „Až se mě (Hebrejci) zeptají, jaké je tvé jméno, co jim odpovím?" A tu slyší: Jsem, který jsem; JSEM posílá mě k vám (2M 3,13). S tímto božstvem a v jeho jménu vyrazili Izraelité ze svého otroctví a závislosti ke spáse, na cestu k Zaslíbené zemi. Cestou, na hoře Sínaj, se to božstvo projevilo jako osoba – jejíž tvář ovšem zůstala zahalena. Zde vstoupil Hospodin-Pán v osobní vztah se svým lidem a zavázal se s ním trvalou smlouvou. I když lid Staré smlouvy už poznal jméno svého Boha, nepřestal jej vnímat jako mocného, všemocného, všemohoucího. Tak jej totiž poznával jako zasahujícího do událostí a dějů odehrávajících se mezi vyvoleným lidem a okolními pronárody, ale i uprostřed onoho vyvoleného lidu. Poznával a za svých lepších dnů vyznával Hospodina jako skutečného, pravého a živého Boha, jako jediného, proti němuž se nemohou postavit žádní jiní bohové, ani žádné principy, poměry či okolnosti. Poznával jej jako Všemocného. Po tomto zásadním náboženském poznání obracel se zrak jeho vyznavačů i k bezhraničné Boží moci nad přírodou, jež se pak chápe jako vzniklá Božím stvořením. Prostě řečeno: Všemohoucnost Boha značí, že všechno souvisí s ním a že nic není od něj odděleno tak, aby toho nemohl dosáhnout. Schylovalo se k Nové smlouvě – přicházel Boží syn a Syn člověka, Ježíš. Zvěstoval a svými činy dokládal, že se přiblížila nebeská vláda nad zemí, že se naplnil čas a přiblížilo se království Boží. Boží osoba, zahalená ve slávě a velebnosti, se ztělesnila v Ježíši Kristu: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn,
plný milosti a pravdy”, vyznává Jan ve svém prologu k evangeliu (1,14). Nový zákon rovněž vnímá a vyznává Boha jako všemocného, spasitelného vládce (Krále králů, Pána pánů). I když i tady apoštol vyzná, že „jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze od stvoření světa vidět” (Ř 1,20), tenorem celého novozákonního svědectví je něco jiného: Svoji všemohoucnost projevil Bůh tím, že vzkřísil porušenými, hříšnými lidmi ukřižovaného svého Syna, Ježíše Krista. A že tak otevřel možnost věřit "skrze něj" v Boha jako našeho nebeského Otce. Ve "jménu Vzkříšeného" se zjevila plnost z počátku i z konce časů a s tím byla věřícím dána možnost skutečného naplnění jejich života; ano, odhalen byl i smysl existence všeho stvoření a existence světa. Přívlastek Boha jako vševládného, všemocného a všemohoucího nezapadl. Má své stálé místo v církevních vyznáních víry (Kredech) a ve věroučných výpovědích (dogmatech). I pro novodobé křesťany stal se tento Boží přívlastek (atribut, predikát) tak závažný, že je stavěn hned vedle přívlastku "svatý". Provází jejich zbožnost a často zahajuje jejich vzývání Boha, jejich modlitby a rozvažování (meditace): „Svatý Bože, Bože všemohoucí, náš nebeský Otče…” Ale – řekněme si upřímně – dostávali se lidé a dostává se náš současník se svým spoléháním na Boží všemocnost často do potíží. Proč a jak? Pokud jde o minulost, ve své nejistotě či zoufalství volávali lidé k
Bohu všemohoucímu s tím, aby přemohl a změnil nepříznivý řád přírody: aby dal déšť, když sucho hrozilo hladem; aby zastavil přívaly vod, když jich bylo příliš; aby zadržel oheň, když ničil; aby nedopustil zemětřesení. Aby překonal hlad, nouzi a bídu a dal lidem hmotné bezpečí, ne-li blahobyt. Aby zasáhl uzdravením tam, kde už lidské a lékařské naděje nebylo – pro závažnost choroby či zranění, nebo pro vyčerpání těla opotřebením a stářím. Pokud šlo o poměry, aby dal svobodu poddaným a zotročeným, aby odvrátil propukající boje a z nich vzešlé krveprolévání a plenění… Ano, všechno to a mnohé další zůstává namnoze dodnes součástí prosebných modliteb – a my zůstáváme přesvědčeni, že oprávněně. Jenže když lidé volávali k Všemohoucímu, co následovalo? Bůh dal déšť, nebo jej nedal; zastavil katastrofy, nebo nikoli; uzdravil, nebo neuzdravil; zajistil hmotné bezpečí, nebo je nezajistil; osvobodil, nebo neosvobodil; odvrátil hrůzy bojů, nebo nikoli. A tak mohly přicházet takzvané krize víry. Ten, komu se při nich víra nezhroutila, poznával a uznával: Bůh se neřídí tužbou a vůlí lidskou, nýbrž jedná "podle své rady". Kolik lidí mu však takto rozumělo a neodpoutalo se od něho zklamáno? V našich dobách víry rozviklané až žádné dopadá Všemohoucí daleko hůře. Znáte to: Kam se skryl Bůh, že nevidí, kolik je na světě utrpení? Zásadní či pragmatičtí ateisté dorážejí na
5
NZ 5/05 věřící křesťany: Kde je ten váš Bůh, když lidé hynou po statisících hladem a epidemiemi? Kde je, když umírají novorozenci a mladí lidé? Kde byl, když se rozběsnily války, jež pohlcují lidi po desetimilionech? Proč nezasáhne, když je utlačována pravda a svět ovládá nespravedlnost? Atd. Lidé se pouštějí do diskusního zápasu s mlčícím Hospodinem, jemuž slovo nedávají - aniž by jim šlo o skutečné slyšení Boha, jež vrcholí pokornou modlitbou. Neříkejme, že podobné otázky nezaznívají i v koutku mysli mnohých, kteří se považují za křesťany: Kde je jeho všemoc? Což je to jen stará představa, která se do moderní doby už nehodí? Nebo se snad pokusíme – oplodněni vědeckým světovým a životním názorem – vymezit, až kam Boží moc může sahat, a kam už nedosáhne? Ba ne, tak tomu nemůže být. My sami si budeme muset lépe ozřejmit, co přívlastek všemocnosti Boha přesně znamenal a znamená. - Za prvé: Lidé se často dovolávají Všemohoucnosti jako jakési podstaty Boha. "Podstatu" však nemůžeme vzývat, nemůžeme se k ní obracet či modlit se k ní; k tomu máme jen Boha celého, jednajícího a živého. Byl to on, který se svému lidu zjevil a
daroval mu tu milost, že se k němu můžeme obracet se vším, co sami nezvládneme a co nezmůžeme. Jestliže se pak k němu obracíme jako k tomu, v jehož moci je cokoliv a vše, on "podle své rady" (ze svého úradku) způsobí, čeho je spásně zapotřebí. A jeho Duch dá nám i sílu vyrovnat se s tím. - Za druhé: Stalo se zvykem křesťanů – a v ještě bezostyšnější podobě zvykem nekřesťanů – Všemohoucího jakoby zkoušet, co všecko dokáže proti všem danostem a předpokladům. Kdo však chce vyjednávat se skutečným Bohem, ví, že ve svých přáních a prosbách jsme povinni respektovat jeho vůli a jeho daná zaslíbení, která nám nejsou neznámá; byla v zásadních rysech věřícímu lidu zjevena a pro nás zaznamenána ve svatých Písmech. - Za třetí: Obracet se k Bohu všemohoucímu se máme od té chvíle, kdy se nám dostalo daru víry, a obracet se pak k němu pořád a se vším. Máme se jeho všemoci dovolávat předem, ještě než se něco stalo a než jsme něco sami spáchali. Máme o něm vědět v každé chvíli, už když se něco teprve chystá, dřív, než se do něčeho pouštíme. Zkrátka: máme svůj život vždy Bohu "otvírat", otvírat mu jej celý. - A konečně: Když se křesťanská víra upíná
k určitým pojmovým znakům týkajícím se Boha (vedle všemohoucnosti může to být Prozřetelnost, Moudrost, Dobro apod.), měla by si být vědoma, že tyto hodnoty svým myšlením neobsáhneme a že svými touhami nepřimějeme Boha k jednání v žádaném směru. Jsme povinni se ukáznit a vydávat se k Bohu vždy v doprovodu Ježíšovu. On, když se na cestě k naplnění svého poslání setkával s lidmi, kteří od Boha takto chtěli "něco", v duchu si řekl: Proč toto pokolení žádá "znamení"? (Mk 8,12.) On, který „zůstal zajedno se svým Otcem”, vyznal: „N-hledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal” (J 10,30; 5,30). Po křesťansky se máme k Bohu obracet i stran přírody a dějin tak, že se ptáme po jeho vůli. Tak, jak to Ježíš vyjádřil v Getsemane při svém duchovním zápase před zatčením a následným ukřižováním: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich; ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň!” (L 22, 42). Do tohoto odevzdání koneckonců ústí každý náš rozhovor s Otcem a modlitba k němu – v Otčenáši: „Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi” (Mt 6,10b). Milan Salajka
Božstva konkurující křesťanskému náboženství Křesťané se opakovaně a trvale zabývají otázkou, v jakých poměrech žije jejich církev a s čím se potkává jejich víra – s jakými náboženskými přesvědčeními, myšlenkovými proudy, životními názory… Bez užitku nemusí být, pohlédneme-li tak i na to, jak tomu bylo "na počátku". V čase Ježíše, jeho apoštolů a pak dalších misionářů a služebníků šlo o obrovské římské impérium; bylo přirozeně zaplněné nejrůznějšími kulturami, spjatými i s osobitými náboženskými kulty. Řím je nemohl dráždit nebo s nimi pořád bojovat. Naopak jeho civilizace, sama duchovně nepevná a poživačná, ochotně nasávala, co přicházelo z provincií. Mnohé kulty podrobených národů byly převzaty a podpořeny římským státem. K těm, které trpěny nebyly, patřil výslovně kult druidský (dnes určitými lidmi opět vyhrabávaný) – kult, v němž se vyskytovaly i lidské oběti. Podobně bylo v samotném Římě dlouho zakázáno (jinak provinčně trpěné) uctívání Isidy a Osirise. Kult Velké matky (Kybelé) s jejím Attisem se směl dočasně pěstovat jen uzavřeně, s vyloučením veřejnosti. Zatím co některé orientální kulty ustupovaly a mizely, v době tzv. helénismu naopak ožívala nejrůznější řecká mystéria. Za dob
své největší slávy mívalo Řecko osobitou filosoficko-literární mytologii. Sem nalézaly snadnou cestu i proslulé kulty egyptské a předoorientální. S módním helénismem se nyní po římské říši zabydlovala i babylonská astrologie (chaldejci). Protože astrologie šíří pasivitu, tlačila se na její místo rovněž orientální magie, tj. Peršany vybudovaný systém kouzel, s jejichž pomocí mohl člověk čelit "osudu". Východního původu byl i kult císařů; uplatňoval se v Egyptě, Babylonii a Persii, okouzlil Alexandra Makedonského. Proč by nevyhovoval i císařskému Římu? Měl tu dvě formy: uctívání zesnulého císaře, a pak i uctívání obrazu či sochy císaře žijícího. Šlo o kult politický, který si od počátku vyžádal i životy mnoha vzdorujících křesťanů. V době, kdy křesťanská církev ve třetím století viditelně nabývala na síle, příliv orientalismu do celého Středozemí vrcholil. Itálie se nejprve zmocnil kult frygických božstev: plodivé, divoké Kybelé (Velká matka) a s ní úzce spjatého mladého milovníka Attise. O něco později přicestoval na Západ (z alexandrijské Sarepeie) kult sluneční ženy a matky Isidy, vdané za boha vegetace Osirise. Daným prostorem navíc putovali i
početní baalové (známí již Izraelitům jako ukydanci), přinášení nyní syrskými otroky, žoldnéři a kupci. Značného rozšíření mezi muži a zejména vojáky se dočkal chaldejsko-perský kult Mithrův. Atp. K rozhodujícímu střetu křesťanství se zmíněnými kulty mělo dojít kolem roku 300. Právě na přechodu ze třetího do čtvrtého století se ty kulty sbližovaly a slučovaly v celkem jednolité pohanství, jež bylo silným protivníkem křesťanství. Vzhledem k zásadní povaze lidství a k lidským náboženským potřebám byly jisté religiózní prvky oběma směrům společné, nicméně tato náboženství se lišila v samé podstatě. Tak například už když první křesťané vyznali Ježíše Krista za svého zachránce – Spasitele, neznamenalo to formálně něco výlučného: v Orientě totiž bylo zvykem takto označovat své bohy, dokonce i své vládce; nic nebránilo ani Římu, aby své monarchy zdobil titulem spasitel, spasitel světa. Obdobně muselo křesťanské posvátné stolování s Ježíšem konkurovat mithrovskému posvátnému jezení, sloužícímu sbratření kultické obce, provázenému přijímáním božských či mravních sil. Také Dokončení na str. 6
6
NZ 5/05
AKTUÁLNĚ
Kobylky v Izraeli - jedni se radují, druzí se rmoutí Více než půl století byl Izrael ušetřený toho příšerného navštívení, zmíněného už v Bibli. Po 53 letech se musel Izrael zase jednou vypořádat s náletem kobylek. Jen kdo jednou zažil, co to je, když miliony kobylek napadnou pole a plantáže, dokáže změřit, proč to byla jedna z nejhorších egyptských ran, kterou Hospodin trestal faraónovu říši, aby vynutil propuštění Izraele. Nálet kobylek dostihl Izrael z Mauretánie. Súdánský druh pouštních kobylek nejdříve řádil v Egyptě a přes Sinajský poloostrov dosáhl Izrael. Nejdříve byl zasažen Eilat (říkají mu nejhříšnější město Izraele), ale hmyz se rychle rozšířil po celém jižním Negevu až k Mrtvému moři. Tento červený druh kobylek se v zasažených oblastech rozšířil v takovém množství, že na 1m2 připadlo na 1 000 kobylek. Postižení farmáři se mohli na nálet kobylek včas připravit. Na jihu Izraele udržuje izraelské letectvo spolu s ochránci přírody radarovou stanici ke sledování tažných ptáků. Sem došly první zprávy o kobylkách. Ihned se to dovědělo ministerstvo zemědělství a nejen že informovalo farmáře v Negevu, ale podniklo patřičná opatření. Byly nasazeny tucty letadel, která ošetřila postižené oblasti pesticidy při náletu kobylek i po něm.
I tak poničily kobylky zemědělské plantáže, zahrady a parky. Zatím nejsou škody vyčísleny, ale bude se zřejmě jednat o miliony. Přesto měl Izrael štěstí v neštěstí. Protože téměř současně s náletem kobylek se změnilo počasí, další hejna kobylek zadržel a vrátil zpět chlad a bouře, takže nedošlo k množení kobylek, čehož se zemědělci obávali, protože mladé kobylky jsou obzvlášť žravé. Ovšem ve sdělovacích prostředcích rabíni napomínali, že „si Izrael nesmí myslet, že stačí kobylky zvládnout jedem. Takové řešení nás dávno nezbavuje povinnosti činit před Hospodinem pokání.“ V Izraeli však se také mnozí z toho množství kobylek radovali. Pro jemenské Židy jsou kobylky pamlskem. Zatím co mnozí obyvatelé postižených oblastí odtud utíkali, zejména starší jemenští Židů se tam stahovali. Šli si nachytat kobylek, aby si připravili dlouho postrádanou lahůdku. Také thajští dělníci v zemědělství se velice radovali z obohacení svého jídelníčku, protože i v thajské kuchyni se tento hmyz považuje za obzvlášť chutnou lahůdku. NAI/Beth Shalom a AS - NAI/Jeruzalém Komentář: Jistě nám tato zpráva připomíná egyptské rány z Bible, kterými Hospodin nav-
štěvoval faraóna a jeho lid. Není to však dojemné, že se počasí změnilo, jakmile kobylky napadly Izrael, a tak že nedošlo k dalšímu šíření a množení nebezpečného hmyzu? V Egyptě mohly působit bez překážky. Ne tak v Izraeli. Tam je zastavil chlad a bouře. Není to jako v Bibli, kdy Hospodin svůj lid chránil a v jeho prospěch zasahoval? Také v těch dávných dobách zůstala oblast Gošen, kde bydleli Izraelci, egyptských ran ušetřena. (Srov. Ex 8,18-19; 9,7.26; 12,12). (CM)
Jan Křtitel griloval kobylky Izraelské noviny psaly o kobylkách namnoze s humorem, zejména ve spojení s thajskými dělníky, kteří se z kobylek radovali. Různé časopisy zveřejňovaly recepty na přípravu kobylek, které podle Lv 11,22 jsou košer, i když ne tak podle židovské Halachy. Z Nového zákona víme, že i Jan Křtitel pojídal kobylky. Tak se v TV objevili Izraelci, kteří připravovali kobylky a jedli je. „Na grilu krásně opéci, pak obrátit, až jsou zlatě hnědé. Přidat sůl a olivový olej. – Dobré chutnání!“ Hebrejsky se kobylka řekne arbe. (AS-NAI)
Božstva konkurující křesťanskému náboženství Dokončení ze str. 5 křesťanskému křtu chtěl konkurovat obdobný obřad smazání hříchů a ukojení svědomí (často ovšem nikoli za pomoci vody, nýbrž krve). Také pohanská náboženství té doby zaslibovala – ovšem způsobem tajuplného zasvěcování – nesmrtelnost duše, ba i těla, a to vysoko nad hvězdami, v nejvyšším nebi, kde trůní v prostorách světla Nebeský Pán… Když křesťanství ve 4. století ustavilo svátek Vánoc, reagovalo tak na skutečnost, že v Itá-lii našlo svůj domov syrské uctívání Slunce (a s tím nakonec i počítání slunečního roku na-místo roku podle fází Měsíce). Dokonce když v pozdějších dobách církev budovala posvátná stanoviště pro své divotvorné uzdravující svaté, jako by navazovala na tradiční kult léčitele těl a duší Asklepia (Aeskulapa). Když se v církvi a zejména v mnišském prostředí rozmohlo odříkání – askese, stejné zásady se držely i některé dosud živé kulty, ba i určité filosofické školy. Pokud šlo o šíření křesťanské morál-
ky, dělo se tak v konkurenci s etickým reformním hnutím četných putujících filosofů – moralistů. Proč si tohle připomínáme? Abychom nebyli překvapeni či dokonce zděšeni tím, s čím vším se dnes křesťanství potkává s nejrůznějšími filosofiemi a nezřetelnými náboženskými náladami, se synkretickými
životními názory slévajícími se v soudobé pohanství, navíc i s nepřátelskými ateistickými ideologiemi. To vše zde víceméně bylo a asi i v budoucnu bude. Jak překonávat tyto "nepříznivé zjevy"? Vlastní pevností ve víře, silou ducha; jiné cesty není. Milan Salajka
Ekumena má nového předsedu Předsedou Ekumenické rady církví v České republice byl 24. ledna na čtyři roky zvolen předseda Církve bratrské Pavel Černý. Místopředsedou zvolili církevní představitelé starokatolického biskupa Dušana Hejbala. Pětapadesátiletý kazatel Černý vystřídal ve funkci lutherského biskupa Vladislava Volného. "Církve připravují společnou iniciativu pro pokročení v řešení majetkových vztahů se státem. Na jejich konečné uzavření čekají již patnáct let," řekl ČTK Pavel Černý. Výčtovou metodu pro vracení majetku,
která je jednou ze státem navrhovaných legislativních variant, nepovažují podle něj církve za vhodnou. Ekumenická rada má čtrnáct členů, z toho adventisté a Federace židovských obcí jsou pozorovateli a Česká biskupská konference, reprezentující Římskokatolickou církev, je přidruženým členem. V ekumeně není Pavel Černý nováčkem od druhé poloviny 90. let zastával funkci místopředsedy Ekumenické rady církví. V čele Církv bratrské je od roku 1993. Podle ČTK
NZ 5/05
Z NÁBOŽENSKÝCH OBCÍ
České vánoční bohoslužby v Košicích I když už Vánoce pomalu ustupují do pozadí každodenímu koloběhu nastupujících dní, přesto vánoční bohoslužby, které se konaly v den obnovení naší náboženské obce v Košicích, budou jestě dlouho ve vzpomínkách účastníků. Na druhý den vánoční, zvaný též Prvomučedníka Páně Štépána, se konají pravidelně slavnostní České vánoční bohoslužby jako poslední z celoročních akcí Ekumenického společenství církví v Košicích ve spolupráci s Českým spolkem, RO Košice. Byly o to slavnostnější, že nás navštívil ThDr. Jan Hradil, ThD., biskup naší církve na Slovensku a taktéž přijal naše pozvání host z Pravoslavné církve, biskup michalov-
ský Ján s doprovodem. Bylo radosti i smutku. Radosti proto, že biskup Jan Hradil při bohoslužbách uvedl do úřadu nového bratra faráře v Košicích Mgr. Jána Lauka, který od Nového roku začal působit v naší náboženské obci. Smutek a nostalgie za odcházejícím bratrem děkanem Mgr. Jurajem Jordá-nem Dovalou, který odcházel na své nové působiště do náboženské obce Hodonín. Byl nám duchovní oporou, skutečným bratrem, pomohl i při vybavování formalit nového bytu pro duchovního naší církve v Košicích. Nejvíce ovšem záleželo na úsilí bratra biskupa Jana Hradila, který neúnavně telefonicky a písemně vybavil malý zázrak – konečně po letech má náš duchovní byt v Košicích. Brat-
Blahoslavenství
kdo dovede plakat nad tím, co je zlé a z čeho se ostatní ve své hlouposti třeba ještě radují, také není blázen, který si zbytečně otravuje život. A tu jsme vlastně u čtvrté Boží gratulace, v níž se praví: Blahoslavení, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Bůh se rozhodně nesměje těm, kdo prahnou po lepším světě, po lepším řádu, v němž by se každému dostalo, co jeho jest. Nepohrdá těmi, jimž chybí spravedlnost stejně jako chléb a voda, těmi, kdo se trápí nad postavením chudých, menšin, žen, nad rabováním přírody, nad lidskou nezodpovědností, nad novými a novými formami otroctví. V jeho očích to nejsou zavrženíhodní blázni. Naopak, za bláznovství považuje, když se člověku líbí ve stávajícím neřádu. Těm, jimž se v něm nelíbí, gratuluje, protože udělali první krok k tomu, aby se otevřeli novému řádu lásky, který v Kristu přináší. Pán církve neblahoslaví ty, kdo se založenýma rukama čekají na soudný den, nýbrž právě ty, kdo se znepokojují stavem světa a snaží se již dnes léčit prostředkováním Krista všechny nemoci dnešního světa. Povzbuzuje nás, své následovníky a následovnice, že to má smysl. O tom hovoří hned další blahoslavenství: Blahoslavení milosrdní, neboť jim se dostane milosrdenství. Svět má představu, že po každém, kdo něco dluží nebo se nějak provinil, se musí tvrdě jít a klepe po ramenou ty, kdo to dělají. Ale Bůh ne. On obnovil svět odpuštěním. A proto gratuluje těm, kdo umějí odpouštět. On v Kristu nedolomí nalomenou třtinu, nezhasí knot doutnající, a proto gratuluje těm, kdo lidi na dně nedorazí, ale pozdvihnou. Oni se totiž stávají jeho obrazy, prostředníky jeho nového života. A jim se dostane milosrdenství. Myslím,
Dokončení ze str. 3 Když někdo brečí ze vzteku, že není po jeho, když někdo někoho ztratil a celý další život tráví jen výčitkami, jak mu to mohl Pán Bůh udělat, tak to jistě není postoj, ke kterému by Bůh mohl gratulovat. Ale obecně se dá říci, že plačící jsou ti, kterých se dotklo, že tento svět není rájem. Když je tu Ježíš, není toto poznání počátkem cesty k otrávenosti životem, ale může být počátkem cesty k hlubší radosti, kterou právě on přináší. Ve světě je ideálem stále se šťastně smát a nic bolestného neprožít a nic si nepřipouštět. U Boha nikoli, neboť člověk, který žije jen ve štěstí, si ho neumí ani vážit. Člověk, který si nic nepřipouští, je povrchní a svou lhostejností mocně přispívá k tomu, aby tento svět byl dokonalým peklem. A takové nás Bůh nechce. Když vám někdo bude tvrdit, že opravdový křesťan nemůže trpět, nemůže být nemocný, nemůže prožívat tragické události, tak mu ukažte prstem na toto blahoslavenství. U Boha je to jinak: kdo prožívá utrpení a zkoušky, ten v nich dostává šanci stát se hlubším člověkem, zrevidovat svůj žebříček hodnot a poznat Boží věrnost, která pozdvihuje, vysvobozuje a působí nový začátek. Kdo se dotýká smrti, ten může slyšet i evangelium, že pro Ježíšův kříž a vzkříšení smrt není to poslední a že ti, kdo zesnuli v Kristu, nezahynuli. Tomu, kdo pláče s plačícími, kterým se přihodilo nějaké neštěstí, tomu je možno dvojnásob gratulovat, protože v něm jedná Kristův Duch lásky. Ten, koho se dotklo velmi ostře, že tento svět není rájem, se může po ráji roztoužit a přijmout jako radostnou zvěst, že Ježíš přemohl smrt a že obnova ráje už započala. Ten,
7 ru děkanovi Dovalovi přejeme mezi moravskými bratry a sestrami hojnost radosti, Božího požehnání a milosti. Na bohoslužbách jsme si mohli zazpívat nejen tradiční české vánoční koledy, ale i pěvecký sbor sv. Cecílie při katedrálním chrámu Dómu sv. Alžbety v Košicích pod vedením našeho varhanisty-regenschori Viliama Gurbala navodil neopakovatelnou atmosféru. V kázání bratra biskupa zazněla výzva k přítomným o navrácení se ke skutečnému Mesiáši. Po bohoslužbách jsme měli možnost si v bratrském posezení při kávě vychutnat pocit nově zrekonstruovaného a novým nábytkem vybaveného církevního bytu. Pokoj a dobro... Bohumil Kaman diakon že tu Pán netvrdí, že nám naše milosrdenství oplatí lidé. Daleko spíš chce říci, že když dáváme dál jeho milost, bude ji On mít pro nás. Ne proto, že provozuje výměnný obchod, ale proto, že jsme pochopili dosah Jeho evangelia. Na to navazuje předposlední blahoslavenství: Blahoslavení tvůrcové pokoje, neboť oni budou nazváni >Boží děti<. Protože pokoj se tvoří právě smířením, odpuštěním, milosrdenstvím. Kdo umí nasadit sami sebe, aby přinesli Boží moc a překonali předsudky, nenávist, či následky hříchu, kdo vstupují k ustrašeným lidem s Božím ujištěním, že není třeba se bát, protože on je s námi, ti jednají jako Boží jednorozený Syn a těm Otec Pána Ježíše dává důstojnost i moc svých dětí. Poslední gratulace směřuje k pronásledovaným pro spravedlnost a následující komentář ji jasně vztahuje na neoblíbenost církve ve světě kvůli jejímu Pánu. Říká nám, že jsme-li pronásledováni, proklínáni a pomlouváni, nemusíme z toho dělat tragedii. Ano, měli bychom se sebekriticky ptát, zda jsme opravdu pronásledováni pro spravedlnost, a ne pro svou nevěrnost evangeliu. A když si to vyjasníme, budiž nám útěchou, že Boží pravda nikdy neměla ve světě na růžích ustláno. I v našem národě jsou chvíle, kdy Boží pravda strhne zástupy a kazatelé jsou oblíbeni, spíše čestnou výjimkou. Vidíme, že všechna blahoslavenství ukazují, že příchod Božího království v Kristu mění situaci: že už není třeba se bát všech nepříjemností, není třeba hájit sebe sama, ale je možno se důvěryplně spolehnout na Boží milosrdenství, a tak najít životní perspektivu i moudrý, nesobecký vztah k lidskému společenství. Amen Dagmar Ondříčková, evangelická farářka
8
Kalendarium-únor 1. 2. 1650 - Vydán byl třetí protireformační dekret. Následkem jeho opatření docházelo k útěkům poddaných z gruntů za hranice a k bouřím proti násilí při vojenských exekucích. Proto si vrchnosti vymohly ve Vídni, aby provádění těchto dekretů bylo zastaveno (27. března 1650) a místodržícím se nařizovalo, aby předkládali nejprve své rozhodnutí v náboženských věcech vídeňské vládě ke schválení. Po tomto rozhodnutí Ferdinanda III. (uplatnil se vliv jezuitů) byl lid obracen ke katolictví spíše duchovními prostředky. 1. 2. -1870 - V Předlitavsku nastoupila vláda v čele s prof. L. Hasnerem. 1. 2. 1920 - Zemřel v Praze Rudolf Dvořák (* 1860 v Dříteni) - orientalista, sinolog, zakladatel oboru. 1. 2. 1990 - Rozkazem ministra vnitra ČSSR byla zrušena Státní bezpečnost. 1. 2. 1995 - Vstoupila v platnost Evropská dohoda o přidružení ČR k Evropské unii. 2. 2. 1990 - Na pozvání V. Havla přijel do Československa XIV. dalajláma Tibetu, nositel Nobelovy ceny míru za rok 1989. 3. 2. 1525 - Zdeněk Lev z Rožmitálu byl na sněmu českém opět uveden do funkce nejvyššího purkrabího (úřady byly vráceny i jeho stoupencům, kteří byli propuštěni roku 1522). 3. 2. 1880 - Čeští biskupové vydali prohlášení k ministerstvu kultu a vyučování, v němž žádali ústupky katolické církvi v oblasti národního školství. V říšské radě se jednalo o návrzích revize školského zákona (1869) od února 1882 do dubna 1883. 3. 2. 1890 - Ministr justice hrabě F. Schönborn vydal výnosy o změně soudní organizace v Čechách ve smyslu ohraničení soudních okresů podle národnostních hranic; tak se realizoval 6. bod punktací. Nařízení vyvolalo bouři nevole u českých soudců. 4. 2. 1620 - Uzavřeno příměří mezi Ferdinandem II. a Bethlenem (za cenu poskytnutých výhod sedmihradskému knížeti) na dobu od ledna do září 1620. Příměří způsobilo rozruch Fridrichova dvora. 4. 2. 1820 - Narodila se ve Vídni Božena Němcová (+ 21. 1. 1862 v Praze) - spisovatelka. 5. 2. 1840 - V konviktském sále na Starém Městě v Praze se konal první veřejný český ples; myšlenka vzešla z řad mladých českých měšťanů, jeho organizátorem byl J. K. Tyl se svými přáteli (J. B. Pichl, V. B. Nebeský, K. Sabina). Druhý ples se pořádal 3. února 1841 na Barvířském ostrově (dnešním Slovanském ostrově) za účasti dva a půl tisíce lidí; největší účast (3 tisíce lidí) byla na třetím českém bále v roce 1842
Z CÍRKVE v Stögrově redutním sále v Růžové ulici. České plesy probíhaly i v dalších letech, ale jejich význam se zvolna ztrácel. Postupně pronikaly plesy i do jiných měst (Kutná Hora, Mladá Boleslav, Čáslav, Domažlice, Jindřichův Hradec, Benešov, Jičín, Slaný, Plzeň aj.). 5. 2. 1875 - Narodila se v Praze Františka Plamínková (+ 30. 6. 1942 v Praze) - novinářka a politička, mj. bojovnice za volební právo žen, popravená nacisty. 5. 2. - 22. 3. 1900 - Ve Vídni proběhly česko-německé vyrovnávací konference, svolané předsedou vlády Koerberem za účasti 13 stran (ale bez přítomnosti nacionálně radikálních stran). Bylo to první setkání českých a německých zástupců od punktačních jednání (1890). Jednání skončila neúspěšně. 6. 2. 1895 - Narodil se v Praze Ferdinand Peroutka (+ 20. 4. 1978 v New Yorku, USA) - novinář a spisovatel. 6. 2. 1905 - Narodil se v Praze Jan Werich (+ 31. 10. 1980 v Praze) - herec, dramatik, ředitel divadla, scenárista a spisovatel. 6. 2. 1910 - Narodila se v Praze Nina Jirsíková, vlastním jménem Anna Gurská (+ 23. 11. 1978 v Praze) - tanečnice a choreografka. (red)
Smutná zpráva S politováním musíme oznámit, že 17. ledna v 9.15 h nás náhle opustila dlouholetá předsedkyně rady starších, aktivní členka se srdcem na dlani sestra Vlasta Trčková (r. 1923). Za NO v Litvínově Vladislav Hána
Pozvání VERITAS, historická společnost pro aktualizaci odkazu české reformace, pořádá svůj dvacátý prvý seminář pro učitele a další zájemce o dějiny, společenské vědy a český jazyk, tentokrát na téma: "Pobělohorští exulanti, jejich odkaz - a co s ním?". Přednášku přijede proslovit historička dr. Edita Štěříková, emeritní archivářka Evangelické hessensko-nasavské církve z Rödermarku v Německu. Seminář se bude konat jako obvykle v Pardubicích v sálku na českobratrské faře v ul. Sladkovského č. 638, a to
NZ 5/05 v sobotu 5. března v 10 hodin. Srdečně zveme všechny zájemce. K ul. Sladkovského jedou od nádraží trolejbusy č. 2 a č. 13 do stanice Třída Míru (3 zaszávky), pak se odbočí první ulicí ve směru jízdy doprava. (mp) PRAHA 8 - KARLÍN. Literárně dramatický klub Dialog na cestě - Tvůrčí dílna porozumění Bibli zve zájemce na setkání 2. února od 17 h. Na programu je: * Tvůrčí psaní - stylistické zásady, nejčastější chyby ve výstavbě textu, v logice sdělení, jak používáme odstavce - drobné publicistické útvary. Anotace, citace, medailon a jeho typy, jak vypadá medailon ve Slovníku Klubu autorů literatury faktu. Analýza konkrétních příspěvků - příprava rubrik pro web. Členové klubu přečtou ukázku z oblíbeného autora, kterou by rádi nabídli na webové stránky. Proč čteme takové knihy jako E. Fromm: Budete jako bohové? Přispívá podobná četba k hlubšímu rozměru publicistiky či povídek? Výběr inspirativních citátů z knih i článků. * Autorské čtení - členové klubu a hosté si vzájemně předčítají ukázky ze své nové tvorby, diskuse o tom, co by se mělo detailněji propracovat nebo zkrátit a zpregnantnit. * Divadelní dílna - předčítání komorní hry současného dramatika Davida Eldridge Pod modrým nebem - rozbor stylu a obsahu vy-brané části hry. * Společná příprava literárního večera. V plánu je návštěva natáčecího studia pro nevidomé. * Hosté: osobnosti z řad spisovatelů, novinářů, herců a režisérů. (on)
Čtenářům našeho časopisu Připomínáme, že stále můžete objednávat křestní listy, osvědčení o přijetí svátosti manželství, biřmování, svěcení kněžstva, první večeře Páně a další. Nabízíme sazbu, grafickou úpravu i přípravu pro tisk a levný tisk brožur i rozsáhlejších publikací. Na našich webových stránkách www. cirkev-online.cz jsou ke stažení nejrůznější dokumenty (církevní řády, ústava apod.) i některé publikace. (red)
NOVÝ ČESKOSLOVENSKÝ ZÁPAS - týdeník členů Církve československé husitské Vydávají členové Církve čs. husitské, adresa redakce: Vratislavova 8, 120 00 Praha 2 Šéfredaktorka: Dr. Helena Noemi Bastlová, grafik: Jan Rohlíček http://www.cirkev-online.cz redaktoři: Hana Rohlíčková a Mgr. Pavel Mašek, tel.: 242441598, e-mail:
[email protected] Tisk a distribuce vlastní pro vnitřní potřebu členů Církve československé husitské
