Nový život na Václaváku 5 Muž, který odmítl uplácet 6 V Tady vládne Putin 2 Byrokracie pomáhá teroristům 5 V Neznámý otec Evropy 13

44

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 31. 10.— 6. 11. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Nový život na Václaváku

5

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Muž, který odmítl uplácet 6 V Tady vládne Putin 2 Byrokracie pomáhá teroristům 5 V Neznámý otec Evropy 13

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Údiv, strach, bázeň, frustrace a nakonec vztek. Tak se prý cítí ti, kteří vidí sebevražedného útočníka přibližovat se k cíli. To znají američtí vojáci v Iráku, a stejně tak se cítili jejich předchůdci u Filipín před jednašedesáti lety, když 25. října 1944 pozorovali první úspěšný útok kamikadze. Několik japonských letadel pod vedením poručíka Jukio Sekiho tehdy zabilo stovku Američanů a potopilo transportní letadlovou loď St. Lo.

31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 44

Tady vládnu já Jak se žije v Putinově vlasti

Kamikadze: sebevražedný vítr Zpráva o tomto „vítězství“ záhy dorazila do Japonska. Bylo oslavováno potopení tří lodí, ačkoli ministr námořnictva věděl, že šlo jen o jedno plavidlo a celkově – vzhledem ke ztrátě dvacítky pilotů – nepříliš úspěšnou operaci. Jenže Japonsko potřebovalo „zázračnou zbraň“: nedávno přišlo o většinu svých letadlových lodí i zkušených pilotů, spojenci postupovali do Tichomoří a tím se tenčily i zdroje strategických surovin. Šokující návrh admirála Takidžiro Onišiho (přítomní důstojníci při jeho vyslovení nebyli na okamžik schopni ani slova) na vytvoření dobrovolnických sebevražedných jednotek se proto setkal, přes nepříliš přesvědčivé výsledky, s podporou. Vybraní letci se již neměli pouštět do souboje s nepřítelem či se snažit zasáhnout tehdy nepřesnými bombami a torpédy lodě zdálky, ale měli do nich přímo narazit a potopit je. Onišiho kolega kapitán Rikihei Inoguši pak doporučil, aby tyto jednotky nesly jméno kamikadze – podle větru, který v roce 1281 zničil Kublajchánovu invazní flotilu útočící na Japonsko (Inoguši nespáchal po válce sebevraždu, ale stal se spoluautorem jedné z nejprodávanějších amerických knih o kamikadze). Pro sebevrahy byly vyvinuty jednoduché letouny, útočné čluny, torpéda i speciální miniponorky. Sebevražedného výcviku se dostalo i několika desítkám žabích mužů, vojáci opásaní granáty útočili na spojenecké tanky, vznikly i lidské bomby – parašutisté ověšení výbušninou. Dohromady zničili tisíce životů, letci ve zhruba dvou tisícovkách útoků potopili více než třicítku lodí. Proč šli dobrovolně na smrt? V japonské kultuře je hluboce zakořeněn kult hrdinského sebeobětování a velkou roli hrála i snaha nebýt zbabělcem či chránit příbuzné doma před nálety a příchodem dle propagandy krvelačných Američanů. Dnes se občas upozorňuje na podobnost kamikadze s islamistickými teroristy – v obou případech nejde o vražedné maniaky, ale lidi, kteří hluboce věří ideologii a chtějí pomoci své rodině (bojem proti „zlu“ či zajištěním renty od organizace, která je vysílá). Bývalí japonští vojáci se tím ale cítí uražení. „Dělali jsme to v zuřící válce, samurajové proti samurajům, ale co dělají oni, to jsou slepé útoky namířené proti nevinným,“ tvrdil agentuře AFP třiaosmdesátiletý Hiroši Šindžó, který svoji sebevražednou misi díky kapitulaci už neuskutečnil. Marek Hudema

Buďte zticha, nevyčnívejte – a budeme spolu vycházet. FOTO PROFIMEDIA CZ

R

uský prezident Vladimir Putin mává přihlížejícím lidem v bruselských ulicích, kam zavítal při státní návštěvě Belgie. Tu se dav lidí rozhoupe, protože se jím prodírá nějaký muž. Když už je skutečně jen kousek od ruské hlavy státu a ochranka se začíná otáčet, tak srdceryvně zařve: „Jen vy můžete spasit Rusko!“ Bývalý důstojník Rudé armády Ivan Baškatov, který dnes žije v Belgii, zakřičel názor minimálně čtyřiačtyřiceti procent Rusů, kteří si podle sociologického centra Jurie Levady myslí, že Putin je jediným garantem stability, ekonomického růstu a rostoucího renomé Ruska v zahraničí. Rusové nejsou nadšeni tím, kudy se ubírá jejich země, ale vědí, že může být ještě hůř. Protože hůř už bylo.

V rukách mafie V Rusku vládne diktatura, ale řízená osvíceným monarchou Putinem, kterému lídři vyspělých demokracií klepou na rameno a pyšní se přátelstvím s ním. Na první pohled se zdá, že všechno funguje, vždy je tu však nějaké ale. Svoboda slova je značně omezena, ale díky internetu a několika marginálním novinovým titulům a rozhlasovým stanicím může Kreml tvrdit, že svobodná žurnalistika v zemi stále žije a vzkvétá. Soudní moc je dle ústavy nezávislá, ovšem rozsudky se občas píšou v Kremlu, jsou diktovány gubernátory a schvalovány prezidentskou kanceláří. V obchodech je dostatek zboží a dostatek mohovitých občanů si může zacpávat ústa velkými sousty vybraných lahůdek. I cestovat se může svobodně a v těch nejdražších evropských letoviscích se stává druhou úřední řečí ruština. Zároveň se ale kosmickou rychlostí rozrůstá seznam cizinců, kteří do Ruska nesmějí. Většina z nich, jako kanadský advokát nejslavnějšího ruského vězně Michaila Chodorkovského Robert Amsterdam, je považována za státu nebezpečné jedince, kteří škodí Rusku tím, že otevřeně říkají, co si myslí. Zahraniční investoři stále pečlivěji zvažují, zda do velkolepých a slibných projektů v Rusku vrážet své miliardy. Ne že by zisk nebyl zaručen, ale projít spletitým systémem úřednických přikázání, politických tlaků, skamarádit se s místní mafií, jejím kmotrem i gubernátorem regionu, což je někdy stejná osoba, uniknout pozornosti daňové politiky, která si vybírá oběti podle toho, jak se líbí či nelíbí vrchnosti, naučit se dávat milionové úplatky za ta nejabsurdnější povolení, na to všechno musí mít člověk pevné nervy, dostatek miliard a známosti na vysokých místech.

Hlavně nejít k soudu

Za Japonsko. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Situaci v Rusku do značné míry ilustruje anketa, kterou poprvé uspořádali nezávislí novináři a obránci lidských práv. Seznam antiosobností roku, a bylo jich skutečně mnoho, nakonec sestavil institut Společenská expertiza, který jednoznačně zlatou medaili za vítězství v soutěži o titul nejméně důvěryhodného,

sympatického, čestného a poctivého člověka udělil soudci Viktoru Košmanovovi. Jeho činnost totiž odporuje zákonům morálky, zásadám lidskosti i demokracie. Takových lidí žije nejen v Rusku dost. Na panu Košmanovovi tak není zarážející ani tak to, že je nositelem velmi odpudivých vlastností, ale to, že byl, je a bohužel s největší pravděpodobností i bude soudcem Bělgorodského oblastního soudu. Má na svědomí několik rozsudků, při jejichž čtení naskakuje husí kůže. Křehká novinářka Olinka Kitovová se při vyslovení jeho jména dodnes třese. Odsoudil ji za údajné napadení skupiny policistů, které měla krutě zmlátit a způsobit jim četná zranění. A to jen proto, že žurnalistka odhalila případy týrání zadržených osob příslušníky speciálních policejních jednotek. Rovněž druhé místo obsadil soudce, ale čestné pozice si vybojovali i politici. V seznamu antiosobností září například předseda Státní dumy Boris Gryzlov i několik jeho kolegů, kteří podepsali dopis adresovaný generální prokuratuře. Žádali ji o zákaz židovských spolků a organizací v Rusku, protože jsou prý společensky nebezpečné. Je to tak. V Ruské federaci se nejmenší důvěře občanů těší zákonodárci a představitelé soudní moci. Snad jediným povzbudivým zjištěním je to, že se seznamem byla část veřejnosti seznámena. Federální televizní stanice a velké listy sice o odporu občanů ke státnímu úřednictvu neinformovaly, ale díky zatím nepolapitelnému internetu se zpráva rozletěla do světa. I když Federální služba bezpečnosti Ruska už kuje plány, jak vzít pod svá křídla i internetové, nikým nekontrolované agentury.

Kdo nechce, nevidí Prostý ruský občan nic z toho nemusí vnímat. Jeho život je determinován především jeho ochotou a schopností respektovat zákon lidově zvaný „držet hubu a krok“. Kdo se necpe do politiky, není extrémně bohatý, ani extrémně chudý, kdo si tiše žije svůj život průměrného občana s průměrnými nároky a průměrnou spotřebou plynu, elektřiny, benzinu či mléka a masa, nemusí se snad ani ničeho obávat či si na něco příliš stěžovat. Dokonce je třeba přiznat, že se životní úroveň těchto osob zlepšuje. Pokud se někdo rozhodne vystrčit hlavu nad průměrně vysoký dav, musí si zajistit předem povolenku. Roman Abramovič, dnes nástupce Chodorkovského na postu nejbohatšího muže Ruska, si přízeň politické moci zajistil věrnou spoluprací s Putinovým týmem i luxusní jachtou, kterou prezidentské kanceláři prodal za dobrou cenu. Jako gubernátor Čukotky se nepletl nikdy do moskevské politiky, a když, tak v roli šedého kardinála, který svému pánovi našeptává to, co chce slyšet. Občasné bouře prostého lidu vyvolané drobnými ekonomickými reformami, jako například zrušením výhod pro důchodce a invalidy, se Putinovi brzy podaří uklidnit populistickými sliby a drobný-

mi ústupky. Popřípadě použije metodu, která se mu zatím velmi osvědčila. Obviní ze všech hříchů nějakého ministra, hovoří s ním jazykem lidovým, peskuje ho, nadává a požaduje nápravu, která zajistí občanovi to, co chce. Putin vystupuje spolu s rozzlobeným davem jako obelhaný státem, jako ten, kdo stojí lidu po boku a v případě potřeby vždy zasáhne v jeho prospěch. Vysoké ceny ropy umožňují ruské ekonomice zařadit se do kategorie stabilních. Pokud bude stát barel 60 dolarů a víc, nají se ropní magnáti dosyta a občan hlady také neumře. Ekonomický růst v tomto roce dosáhne zřejmě 5,9 procenta. Obrovský ekonomický boom, který by ale podle řady ukazatelů měl nastat, je však patrný jen ve velkých městech. Moskva dnes připomíná skutečně světovou metropoli, a když je našinec ochoten rezignovat na vybraný vkus a eleganci, může se mu město zdát i přitažlivé. Bohatství celé země je soustředěno do několika dalších velkých měst a rozdíl mezi venkovem a celými oblastmi na straně jedné a megalopolemi na straně druhé je ještě propastnější než za Sovětského svazu. Onemocní-li Moskvan tuberkulózou, dostane se mu zásadně lepší péče, než když touto nemocí ochoří obyvatel Dálného východu. Tam v řadě nemocnic dodnes není fungující rentgen. Plat řady lidí v regionech dosahuje zhruba 87 eur měsíčně. Oligarchové v Petrohradu a Moskvě si dopřávají snídaně v ceně desetkrát vyšší.

Obálky rostou Populista Putin slibuje, že do roku 2008 zdvojnásobí platy učitelů a lékaři budou dostávat nejméně 270 eur měsíčně. Stejným tempem ale roste korupce, která má v Rusku hluboké kořeny a dokáže mutovat do podob naprosto nepostižitelných zákonem. Sociologové zjistili, že lidí, kterým končí v kapsách obálky s úplatky, je sice méně než před pěti lety, zato obálky jsou mnohem tučnější. Zkrátka, rostou ceny, mzdy, a tedy i výdaje na podplácení státních úředníků. Nedávno vyšel v Rusku dokonce jakýsi průvodce labyrintem ruských úřadů s přesnými cenami za služby, na které je třeba si připlatit zvlášť, bez nároku na paragon. Celkem jen v Moskvě zaplatí poslušní občané státnímu aparátu na úplatcích ročně přes 7 miliard dolarů. A tak si občan, pokud mu to stav jeho konta dovolí, může zajistit i jiné výhody. Například beztrestnost. I soudci si ke svému hubenému platu logicky chtějí přivydělat. Rusko se stává totalitou v demokratickém obalu. Zemí vhodnou jen pro ty, kteří se dokáží přizpůsobit, smířit se s omezením svých občanských práv výměnou za tučný krajíc a populistické sliby hlavy státu. A to všechno řídí hrstka podivných osobností, které se sdružily do tzv. Putinova týmu. Petra Procházková Autorka působí v agentuře Epicentrum.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 44 V 31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005

Čekání na lepší

EDITORIAL Vážené dámy, vážení pánové,

Zavrhovat politické strany k ničemu nevede

V

íce než polovina Čechů si přeje vznik nové strany a říká si jako ta padlá žena ve filmu Limonádový Joe: „Snad přijde někdo, kdo mě učiní jinou, lepší.“ Češi na ideální strany čekají už dlouhá desetiletí. Vlastně od vzniku republiky, který jsme si minulý týden připomínali.

Dobrým směrem „Náš program: Nebát se a nekrást. Naše taktika: Poctivost i v politice.“ To není heslo pro letošní volby, šla s ním pro hlas voličů v roce 1925 Národní strana práce, mezi jejíž členy patřily osobnosti jako Karel Čapek či Ferdinand Peroutka a jejíž ctižádostí bylo ukázat, že politická strana se nemusí zabývat jen politikařením a vlastními zájmy. Strana brzy pohořela a už za pět let zanikla. Proč? Protože – stejně jako o pár desítek let později ODA nebo Unie svobody – měla sice hezké řeči, ale v praktickém životě nedokázala nabízet programovou alternativu. Nyní se volání po čisté straně ozývá znovu, a to nejen v průzkumech. Pětasedmdesát procent Čechů si myslí, že strany jsou zkorumpované, pro praktický svět nepoužitelné, a většina mladých lidí se stydí za své politiky. Každý druhý by si pak přál vznik nové strany, která bude konečně tou spravedlivou. V nedávném rozhovoru pro Respekt i Václav Havel říkal: „Touha po politické alternativě, tedy po něčem, co není ještě se současnou politickou mocí zapleteno, je v naší společnosti silná, takže nelze vyloučit, že se v těchto nebo příštích volbách dočkáme lecjakého překvapení.“ Václav Havel má pravdu, že by bylo skutečně překvapením, kdyby se do parlamentu dostala nějaká další demokratická strana. Ale jeho volání po něčem, co není „zapleteno se současnou mocí“, zaráží. Nemělo by se přece automaticky odsuzovat všechno, co se nějakým způsobem podílí na správě země. Přes všechno zlé je třeba přiznat, že se řada věcí výrazně posouvá k lepšímu. Premiér Gross byl donucen podat demisi, protože se zapletl do temných obchodů, politici jsou často komunikativnější, než kdy byli, nepěstuje se už tak silně kult osobnosti, i když k tomu máme sklony, občanská společnost už není pro politiky nepřítelem – tedy s výjimkou prezidenta. Snad poprvé se také stává hlavním politickým tématem korupce. Předsedové ODS i ČSSD společně

kritizují své stranické zástupce v Moravskoslezském kraji za to, že si nechali od firmy Hyundai zaplatit cestu do Jižní Koreje, když s touto společností vyjednávají o investici do regionu. Taková korupce byla ještě nedávno naprostou samozřejmostí. Stačí si vzpomenout třeba na cestu Vlastimila Tlustého do USA, kterou mu zaplatila společnost Microsoft. V žádném případě to neznamená, že už je vše v pořádku, právě naopak. Jde ale o to, že země jde správným směrem. A rychlost této proměny je úměrná tomu, jak se angažuje veřejnost. Proto je lepší měnit to, co už máme, než snít o tom, co by mohlo být. Je to ovšem čekání na blanické rytíře, které se nemusí vyplatit. Ale jestliže říkáme, že je třeba komunikovat s dnešními stranami, nezavrhujeme podporu pro ty nové. Stále platí: Volte trpaslíky. Jde jen o to, že to, co přinesou, bude zase jen klasická politika, kde někdo uspěje, někdo selže. Mimochodem i dnes jsou v menších stranách lidé, kteří už se nějak zapletli s mocí: Martin Bursík ze Strany zelených je bývalý ministr, Jan Kasl z Evropských demokratů byl primátorem, v Cestě změny je někdejší místopředseda Unie svobody Jiří Lobkowicz apod. To je ale nediskvalifikuje.

Dědictví první republiky Nedůvěra k politickým stranám s sebou přináší i nepříjemný moment: lidé do stran nevstupují, vzniká vakuum, jsme bez výrazných osobností. I to nás spojuje s první republikou a je to znepokojivé spojení. Vzpomeňme, jak neuvěřitelně lehce se zhroutil tehdejší politický systém – stačilo, aby zemřel T. G. Masaryk a Antonín Švehla. Politické strany totiž měly dokonale propracovaný systém dosazování svých lidí do různých orgánů a úřadů, nikoli však už systém odpovědnosti – neurčily si nepřekročitelné hranice. Na konci roku 1932 Beneš v zahraničním výboru sněmovny prohlásil, že stabilita země a její diplomacie závisí na kvalitních politických stranách, jejichž povinnosti jsou podle něj ohromné. „Musí dnes daleko více pomýšlet na své úkoly státní a na zájmy všeobecné, nežli na své okamžité stranické potřeby.“ Nikdo ho neposlouchal. Když ale přišlo skutečné ohrožení země a čas pro skutečnou odpovědnost v roce 1938, téměř všichni politici se stáhli do ústraní. Přitom stačilo, aby krizi věnovali stejnou energii jako pár let předtím vyjednávání o tom, kdo se má stát prezidentem. Všichni čekali, co udělá jediný muž

– Edvard Beneš. A když selhal, okamžitě jej za to odsoudili. Co pak následovalo, bylo ještě horší – cenzura, štvaní proti zakladatelům státu, odpor k demokracii, rasová nařízení, po kterých volala většina, a dobrovolné zrušení parlamentu či politických stran. Všichni s tím souhlasili: vždyť partaje byly tak ušpiněné. Dnes na tom nejsme jinak. Politické strany mají stejně špatné jméno jako za první republiky a procházejí stejnou krizí osobnosti. Dokladem je i to, jakým tempem strany střídají předsedy: za posledních deset let jich měli lidovci a socialisté čtyři, unionisté pět. Výjimkou jsou totalitáři komunisté a ODS, kde k častým změnám nedocházelo kvůli kultu osobnosti Václava Klause a dohodě na nejméně problematickém předsedovi Mirku Topolánkovi. Projevem krize je i fakt, že s každým novým předsedou se většinou zásadně mění celá strana. Nejlépe je to vidět na ČSSD, která byla úplně jiná za Miloše Zemana, za Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse nebo Jiřího Paroubka: nejdříve paternalistická a korupční, pak „modernizační“, nyní směřuje zpět k pečovatelskému státu.

Hlavně bez řečí Jsou-li strany zaběhnuté, není to na škodu, právě naopak. Jde jen o to je pomáhat tvarovat kritikou a ne zavrhovat odsudkem. Mimochodem: to nejhorší, co se může straně stát, je, když se sama označuje za slušnou, čistou, prostě nějak lepší. ODA stačil jeden problém s dluhem a byl konec. Unii svobody zase zlomilo vaz to, že šla do vlády s ČSSD. Příští „čistá strana“ tak bude nakonec zřejmě muset zůstat v opozici, protože by jí voliči nikdy neodpustili vládnutí s ODS nebo ČSSD. Už nyní je to vidět na příkladu Strany zelených: když nově zvolený předseda Bursík prohlásil, že si umí představit, že půjde s těmito stranami do vlády, přepadl jeho straníky děs. Cože? S těmi hroznými odéesáky? Tak to ale přece není: ve slušné politice jde jen o to, aby strana mohla dodržovat svůj program, své zásady a snažila se bez velkých řečí chovat slušně. Erik Tabery

Chybí vám v politickém spektru strana, která by prosazovala vaše zájmy? Debatujte na www.respekt.cz.

Úspěch bratrů Kaczyńských mění Polsko. Podporují trest smrti, chtějí posílit katolicismus v politice, a především vytvořit novou velmoc. A to vše s podporou populistů. radikálně katolickou Ligou polských rodin počínaje a Polskou lidovou stranou a Sebeobranou Andrzeje Leppera konče. To je pro Polsko velmi špatná zpráva. Všechna seskupení totiž spojuje populismus a neskrývaná nechuť vůči liberálním názorům. Teď se v Polsku samozřejmě diskutuje, jak bude jejich spolupráce pokračovat. Zda dají dohromady většinovou koalici, nebo půjde jen o podporu menšinové vlády drženou novými partnery. Sice není definitivně vyloučena ani koalice konzervativců a liberálů, ale této možnosti už věří málokdo.

Polsko jako velmoc

Co tyto šachy znamenají? V první řadě vysílá Polsko špatný signál do zahraničí. Stávající politickou konstelaci spojuje hlavně nesouhlas s členstvím – nebo aspoň jeho podmínkami – Polska v Evropské unii. V Bruselu jsou také zděšeni, že budoucí polský prezident prosazuje trest smrti. Pokud se mu to podaří, bude to pro polské členství v Unii znamenat stop Nová koalice – přinejmenším distanc hlasovacích práv. Lech KacPak ale stačilo pár dnů, kdy zvolení prezidenta Lecha zyński a jeho hnutí (Právu a spravedlnosti nyní šéfuje Kaczyńského stvrdilo předchozí parlamentní výhru jeho bratr Jarosław) tvrdí, že by se Polsko mělo chojeho hnutí Právo a spravedlnost, a všechno je jinak. vat jako evropská velmoc, která by měla tvrdě jedModernizační koalice se rozpadla dříve, než vznik- nat hlavně s historickými nepřáteli – tedy Ruskem la. Právo a spravedlnost obsadilo všechny nejdůleži- a Německem. Polští liberálové se obávají, že tento tější posty – od prezidenta přes premiéra až po šéfy přístup a zároveň jakási uzavřenost, vypjaté vlasteobou parlamentních komor. K obsazení prestižních nectví a silné katolické cítění budou Polsko vzdalovat funkcí mu pomohlo pestré spektrum menších stran Evropě, a nejsou přesvědčeni, zda to dokáže vyvážit

Nový polský prezident překvapil. Zatím nemile. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

proklamovaná vstřícnost vůči USA. Na druhou stranu je nutné konzervativcům přiznat, že zlikvidují obavu Poláků z přílišného hospodářského svázání s Ruskem, které prosazovala zjevně i tajně předchozí levicová vláda. Hlavním volebním heslem Lecha a Jarosława Kaczyńských byl plán stavby nové a lepší „čtvrté“ polské republiky. Teď je Polsko na rozcestí. Místo modernizace může přijít zakonzervování a populismus. Těžko si představit horší řešení. Na to by měli polští politici pamatovat především. Tomasz Grabiński, Wroclaw Autor je polský novinář.

K Polsku podrobněji na straně 10.

V rukou máte čtyřiačtyřicáté číslo, jež se mimo jiné věnuje úpravám Václavského náměstí v Praze, které by se dalo téměř zařadit mezi symboly státu. Hned ve třech textech píšeme o situaci v Polsku, kde zřejmě dochází k výraznému posunu na politické scéně, který nakonec může ovlivnit i nás. Pokud budete mít jakékoli připomínky či náměty, na www.respekt. cz jsou všechny kontakty a diskusní fóra. Přejeme příjemné čtení a co nejdelší slunečný podzim. Erik Tabery

GLOSA Čtyřiadvacet miliard korun loni díky špatnému spravování státního rozpočtu zbytečně zmizelo v černé díře. S touto zarážející zprávou přišel Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ), a potvrdil tak nepříjemný trend z minulých let. Jenže fakt, že neznámo kde zmizela částka rovnající se jednomu ročnímu rozpočtu ministerstva vnitra, nechala premiéra, ministry i opozici naprosto v klidu. Ministři dokonce na pár zvídavých novinářských dotazů blahosklonně odpovídají, že je všechno v pořádku. Vždyť kontroloři NKÚ jsou jen obyčejnými účetními, kteří nerozumí složité problematice rozpočtových výdajů, a žádná škoda nevznikla. Tečka. Tento přístup vlády by měl změnit nový šéf NKÚ František Dohnal. Po dvou a půl letech od smrti Lubomíra Voleníka dostal úřad na devět let nového prezidenta, který je povinován změnit řadu věcí a pozved-

Konec ministerských teček

Q

Polsko chce být velmocí

Vypadalo to přehledně. Po čtyřech letech se v Polsku měla vyměnit vládnoucí garnitura. Vládu levicové a korupčními skandály zdiskreditované strany měla nahradit koalice dvou pravicových seskupení. Konzervativního Práva a spravedlnosti a liberální Občanské platformy, jejichž lídři byli proslaveni prací v disentu a silným antikomunismem. Předvolební průzkumy preferencí jim dovolovaly připravovat se na vládu několik měsíců. Jejich program zahrnoval početné ekonomické reformy. Koalice prosazovaly vládu a veřejnou správu jako službu občanům a zdůrazňovaly, že na to půjde jinak než předchozí kabinet. Zjednodušeně řečeno, slibovaly, že Polákům vrátí důvěru ke státním institucím a k samotné demokracii. „Jsme zárukou moderního, konkurenceschopného a spokojeného Polska,“ tvrdili lídrové stran. A jejich minulost, tah proti korupci a byrokracii naznačoval, že by nemělo jít jen o prázdné předvolební heslo.

3

Q

nout prestiž NKÚ – jedné z hlavních institucí, která kontroluje dodržování demokratických, právních a hospodářských principů v Česku. Dohnal to bude mít těžké. Ani respektovaný Voleník nebyl žádný superman, který by vládní úředníky přinutil masivně šetřit aspoň tam, kde jeho lidé našli fatální chyby. Dokázal ale přesvědčit vlády aspoň o tom, aby reagovaly, měnily některé přístupy k penězům ve státní kase, a především uměl nálezy svých kontrolorů „prodat“ médiím. Po jeho smrti propadli kontroloři zjevné depresi. Ne že by méně pracovali, tohle je v pořádku, ale na jejich zjištění nikdo nereagoval – prostě byla brána vládou jen na vědomí a na tiskovkách pořádaných NKÚ hráli početní přesilovku úředníci nad novináři. Nový šéf má sice podporu svých lidovců, nemá ovšem jako někdejší primátor Jihlavy a poté zástupce hejtmana kraje Vysočina moc zkušeností s celostátní politikou. Sice o sobě tvrdí, že je rozený vůdce smečky, který umí prosadit své názory, ale jestli to dokáže před Paroubkem, Topolánkem a dalšími, to je otázka. Zatím se omezil na formální sdělení, že se zaměří na to, aby byly nálezy úřadu dostatečně prezentovány a respektovány. Jak toho chce dosáhnout, nenaznačil, ale třeba příjemně překvapí. Jmenování Dohnala předcházelo dva a půl roku nechutných politických tahanic, kdy strany trvaly na jmenování svých kandidátů a odmítaly jakýkoli kompromis. K tomu nakonec také došlo – komunisté si připsali další vítězství. Hlasování ve sněmovně bylo sice tajné, ale Dohnal dostal sto jedna hlasů, přestože nebyli přítomni všichni koaliční poslanci. Vzhledem k tomu, že do kolegia NKÚ byla zvolena komunistka Ludmila Brynychová, šlo zřejmě o politickou dohodu. Samotná Brynychová nebude mít asi nijak zásadní vliv, ale komunisté dobyli další kótu. Na úkor koalice i demokratické opozice, které se dohodnout neuměly. Nicméně samotný fakt, že NKÚ má konečně šéfa, který slibuje tah na branku exekutivy, je slibný. Jaroslav Spurný

Q

4

ČESKÁ REPUBLIKA

31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 44

Strany se připravují na vládnutí ODS sází na zkušené osobnosti, neparlamentní strany je hledají

U

ž jsme se přesvědčili, že lidovci a sociální demokraté vášnivě pracují na sestavení svých kandidátek do sněmovny. Na seznamu lidí, kteří nám budou vládnout, ale stejně usilovně pracují i občanští demokraté. A mimo pozornost médií i neparlamentní uskupení.

Jak se generuje volební lídr Občanští demokraté patří mezi nejstabilnější strany v Česku, a také mají nejmenší obměnu politických tváří. S výjimkou roku 1998, kdy z ODS odešlo na třicet poslanců nespokojených s vyřešením korupční aféry, se přelévala většina zákonodárců z jednoho volebního období do druhého. Na tuto tradici strana ihned navázala, proto i letos mají šanci usednout v parlamentu především matadoři. Napomáhají tomu i vysoké preference, které z ODS udělaly favorita voleb. „Rádi bychom měli větší podíl zkušených poslanců. Když se připravujeme na případné vládnutí v zemi, nemůžeme tam mít moc nováčků,“ říká poslanec Petr Bratský, i když dodává, že kvas, z něhož se rodí nové tváře, je samozřejmě dobrý. Tento „kvas“ se nejvýrazněji projevil minulé pondělí v Pardubickém kraji a vedení strany se vůbec nezdál dobrý. Výkonná rada ODS (širší vedení strany, jsou v něm kromě předsedy a místopředsedů i zástupci krajů) totiž nominovala jako jedničku na tamní kandidátku stínovou ministryni práce Alenu Páralovou. Jenže regionální sněm dal přednost chrudimskému starostovi Ladisla-

vu Libému. Páralová skončila až na pátém, tedy nevolitelném místě. Představitelé kraje překvapivý výsledek primárek svorně vysvětlovali poptávkou po nových tvářích. Volební naděje stínové ministryně ovšem nezemřela docela. ODS má totiž pro sestavování volebních listin složitá pravidla – nesmí se tam například dostat nikdo, kdo není ve straně kratší dobu než dva roky. Co se týče lídrů, výkonná rada sestavila v září seznam doporučených osobností, mezi nimiž jsou stínoví ministři (například Ivan Langer či Petr Nečas) a poslanci (kupříkladu Zdeňka Horníková či Miroslav Beneš). Ve Zlínském či Libereckém kraji regiony hladce potvrdily výběr výkonné rady, v Pardubickém kraji se ale místní rozhodli jinak. Páralovou nepotvrdila ani její mateřská organizace v pardubickém okrese a do krajského klání o kandidátku vyslala jako jedničku čtyřiatřicetiletého majitele stavební firmy Daniela Petrušku. Podle krajského šéfa ODS Michala Rabase byla za jeho volbou touha po nových tvářích – na prvních třech místech se umístili komunální politici bez zkušenosti z parlamentu. Sama Páralová krčí rameny, prý si není vědoma, že by něco dělala špatně, pro vysvětlení svého neúspěchu tedy sahá do říše konspiračních teorií. „Měla jsem signály, že dohody jsou utvořeny,“ tvrdí. Kdo a proč dohody utvořil, stínová ministryně zodpovědět nedokáže. Jak ODS vyřeší dilema mezi tím, co chce vedení a místní organizace? Podle předsedy ODS Mirka Topolánka se v „dohadovacím řízení“ vedení pokusí domluvit se zástupci kraje, výkonná

rada posléze na základě této dohody „vygeneruje“ novou nominaci a o ní bude regionální sněm znovu hlasovat. Že ale dohadování nebude tak jednoduché, ukazuje Topolánkova podrážděná reakce na otázku, proč nemá kraj možnost rozhodnout sám o svém lídrovi. „Protože takové jsou stanovy,“ odpovídá Topolánek a zvyšuje hlas. „Proč se na to ptáte? Myslíte, že nedemokraticky rozhoduje centrum? To není dosazování, dosazovalo se v letech 96 a 98!“ téměř už křičí předseda ODS. Zvolená jednička kandidátky a zástupce kraje Ladislav Libý nechce situaci nijak komentovat. „Moje odpověď na všechny otázky je no comment,“ říká Libý. Výsledek sporu bude jasný až za měsíc.

Na obzoru nová strana Většina neparlamentních stran má jiné starosti, třeba jak se do sněmovny probojovat. První větší krok učinili Evropští demokraté a Sdružení nezávislých, kteří se dohodli, že se spojí v jednu stranu. Původně se mluvilo o spolupráci všech liberálních uskupení, ale pak se dostal do čela Strany zelených Martin Bursík, který vstup své strany do této koalice odmítl. Jak dál, se nedokázali rozhodnout ani unionisté, a tak vyjednávání ztroskotala. Myšlenku spojených sil tak zatím do konce dotáhli jen Evropští demokraté a SNK. „Máme téměř totožné programy a spolupráce se nám osvědčila už při volbách do Evropského parlamentu,“ shrnuje předseda SNK Igor Petrov. Při těchto volbách společná kandidátka obou

stran utržila jedenáct procent hlasů, a porazila tak všechny tři vládní strany, ovšem tehdy byla volební účast necelých třicet procent a navíc strany nemusely sestavovat čtrnáct kandidátek, ale jen jednu. Sloučení stran už schválila vedení obou partají, definitivní ano dají „integrační smlouvě“ širší sněmy obou stran na začátku prosince. „Máme obrovskou vůli se dohodnout, i když ten proces není jednoduchý,“ dodává šéf Evropských demokratů Jan Kasl. Primárky proběhnou na začátku příštího roku, na kandidátkách bude podle jeho slov místo pro osobnosti z ostatních liberálních stran. Protože se ale na menší strany často nabalují různí kariéristé, bude mít vedení strany právo veta. Největší z malých – Zelení – mají primárky naplánované rovněž až na leden. O pravidlech výběru se teprve vede debata. „Základní filozofie je nechat kompetenci krajům,“ říká předseda Zelených Martin Bursík. „Korigovat budeme jen ve výjimečných případech.“ Minulý týden Zelení představili novinku, která bude při sestavování kandidátních listin hrát roli – etický kodex. Každý uchazeč o místo poslance, včetně nezávislých osobností, které chtějí Zelení voličům také nabídnout, podepíše čestné prohlášení, v němž se zaváže k dodržování kodexu. Poslanci a senátoři Zelených proto nebudou moci být v řídících orgánech společností s účastí státu, budou podávat majetková přiznání a zveřejňovat je na internetu, nebudou moci podnikat. Silvie Blechová

Q

Mezi vědce vpadla minulost Významný vědec, profesor Vladimír Kučera, kandiduje na rektora ČVUT. Jeho bývalí kolegové mu vyčítají spolupráci s StB. On hájí svou nevinu a předkládá důkazy. Vědecké městečko patřící Akademii věd, tvořené technickými ústavy a výzkumnými laboratořemi, se rozprostírá na samém konci Prahy. Tyto dny do něj prudce vpadla minulost. Ústav informatiky sídlí ve čtyřpatrovém, červeně natřeném paneláku. V pracovně jaderného fyzika Ladislava Andreje visí portréty Einsteina a povalují se zde hromady knih. Doktor Andrej nesměl za socialismu deset let pracovat v oboru. Podzim 1989 ho zastihl v moskevském bytě známého ruského disidenta Andreje Sacharova, kde zajišťoval kontakt s odbojnými československými vědci. Dnes říká, že je pro něj „neúnosné, aby se rektorem starobylého českého učení technického stal člověk spolupracující s StB“. Možné jmenování Vladimíra Kučery ale neleží v žaludku jen bývalým opozičníkům. Matematik Ivo Kramosil pracuje v oboru třiadvacet let, v opozici nebyl, ale Kučerovu kariéru rovněž vidí jako morální problém. Vědci jsou roztrpčeni skutečností, že v komisích rozdělujících granty a stipendia a doporučujících zahraniční stáže zasedají stále „jedni a titíž lidé spjatí s komunistickým režimem“, jak říká inženýr Petr Klán. Svým kolegům rozesílá memorandum, kde stojí, že Vladimír Kučera se nemůže stát rektorem, neboť je „v seznamu důvěrníků StB pod krycím jménem Vláďa“. „Ať pracuje, ať publikuje, ať učí,“ říká na adresu Vladimíra Kučery Ivan Kramosil, „ale protestujeme, aby se člověk s takovou minulostí stal rektorem.“

Tady je můj spis Vědeckou erudici Vladimíra Kučery nezpochybňuje nikdo. Lidí schopných přednášet Japoncům o kybernetice naše věda mnoho nemá. A v odborné literatuře je možné se dočíst, že právě profesor Kučera je tím koryfejem, který se s mezinárodním úspěchem zabývá například „algebraickými metodami syntézy regulačních obvodů“, „metodou polynomiálních rovnic“, či vynalézá „Youla-Kučerovu parametrizaci regulátorů“, ať už si pod tím laik představí cokoli. Skutečnost, že zdárně vedl Ústav informatiky a nyní je děkanem elektrotechnické fakulty, svědčí o organizačních schopnostech, to, že kandiduje na funkci rektora na naší po Karlově univerzitě druhé nejvýznačnější

vysokoškolské instituci, pak o průbojnosti a mimořádném sebevědomí. Na telefonický dotaz Respektu, zda v sedmdesátých letech donášel na své kolegy, nebo ne, reagoval okamžitě. Poněkud starosvětsky, ale pevně pravil: „Přijeďte. Chci očistit své jméno.“ „Jsem čestný muž, a že jsem nevinen, řeknu každému, kdo se zeptá, a kolikrát to bude třeba,“ říká statný šedesátník na uvítanou trošičku šroubovaně. Sedíme v prostorné děkanské pracovně elektrotechnické fakulty. Vladimír Kučera tvrdí, že jej důstojníci StB vůbec nekontaktovali. Nikdy ho nikdo nenutil, aby se stal udavačem. Nikdy nebyl na výslechu. Žádní pánové mu nikdy nevolali, nezvali ho na kávu, nenutili ho ke spolupráci. Spis na něj byl zaveden bez jeho vědomí. Podle zákona může člověk do spisu důvěrníka nahlédnout jen s jeho svolením. Když se pana profesora zeptám, zda mi takový souhlas udělí, odvětí, že ano. Pak sáhne do stolu a podá mi kopii spisu. Svazek tvoří pár listů papíru, které obsahují formuláře s nečitelnými podpisy, Návrh na povolení obhajoby disertační práce z roku 1976, záznam, že ing. Vladimír Kučera po politické stránce není výrazně aktivní… a pár podobných poznámek, ale vůbec žádný záznam o jakémkoli donášení či udávání. Svazek byl zrušen roku 1982, protože „jmenovaný neměl přímé možnosti k zájmovým osobám“ a „nebylo dosaženo žádných výsledků“. Hotovo. Nevinen. Víc se totiž ve spise z estébácké dílny nedočteme.

Estébáci tam chodili Podle experta Radka Schovánka z bratislavského Ústavu paměti národa osoba vedená ve spisech StB jako důvěrník o svém označení vůbec nemusela vědět: „Důvěrník je úplně jiná kategorie než agent, upisující se svým jménem. To, že byl někdo veden jako důvěrník, vůbec neznamená, že s StB spolupracoval.“ Ladislav Andrej zůstává přesto nesmiřitelný: „Mě to nepřesvědčuje. Ten člověk prostě sloužil minulému režimu. Bude-li zvolen, bude to znamení nejen pro těch 22 000 studentů ČVUT, že být komunista zapletený s StB je v pořádku.“

Profesor Vladimír Kučera: „Jsem čestný muž. Chci očistit své jméno.“ FOTO LUDVÍK HRADILEK

Studenti vedou na internetu o celém případu diskusi. Proč? „Vyjevuje se nám tu minulost. A tak se snažíme porozumět, ale jde to těžce,“ říká Jiří Král. „Vždyť za převratu mi bylo šest let.“ Zástupkyni ombudsmana Annu Šabatovou „naplňuje údivem, že ani tak exaktní mozky, jaké mají vědci, nejsou schopny rozlišit, co znamenal agent a co důvěrník“. Důvodem je podle ní to, že v Čechách po revoluci nenastalo důsledné vyrovnání se s minulostí. „Události z dob komunismu jsou stále příliš živé, a proto k nim neumíme přistupovat racionálně.“ K někdejším kolegům Petra Klána a Vladimíra Kučery patří i Ivan Havel, bratr bývalého prezidenta, kterého z Ústavu informatiky vyhodili během represí proti Chartě 77. „Naším ústavem se estébáci zabývali. Chodili tam. Žádné důkazy proti profesoru Kučerovi však neznám. Ostatně skutečnost, že na mě si tajná policie vedla asi tisícistránkový spis, dostatečně vypovídá o tehdejší době.“ Ivan Havel také soudí, že zvláště pro vědce, kteří prožili nejrůznější ústrky mimo jiné i proto, že nikdy nebyli v komunistické straně, může Vladimír Kučera ztělesňovat prototyp kariéristy, jemuž se výborně daří v každém režimu. „O postbolševické mafii bych však nehovořil. Ti lidé na sebe celá desetiletí dýchali na schůzích a školeních, chodili spolu na pivo, na fotbal, znají se a věří si – a jdou si na ruku, ve vědeckých ústavech stejně jako všude jinde.“ K opatrnosti a toleranci v rektorské kauze vyzývá socioložka Hana Librová. „Takové podezření ulpí na člověku jako skvrna. Nejsou-li důkazy, je pro mne ten pán nevinen!“

Tajnýho nechceme „Stáli jsme nohama na zemi a věděli jsme, jaká je to země,“ říká o pracovních podmínkách své vědecké družiny v profízlovaném sovětském satelitu, kterým bylo Československo sedmdesátých let, děkan Kučera. „Poslouchali jsme Svobodnou Evropu, věděli o represích proti Chartě, nebyli jsme ve vědeckých ústavech nijak odtržení od života.“ Přiznává, že měl štěstí: tajná policie si ho „pouze vyhlídla“, ke spolupráci jej jako tolik jiných nenutili. „Kdyby na mě StB totiž nějak tlačila, nevím, zda bych dokázal vzdorovat.“ Tehdy netušil, že na něj zakládají spis, který se v jeho životě stane časovanou bombou. Elektrotechnická fakulta sídlí v Technické ulici v Dejvicích. Kolem sochy Františka Křižíka u východu z auly zrovna proudí davy studentů. Nedávná minulost zadrátovaného, nesvobodného Československa leží už zcela mimo jejich zkušenost. Překvapivé množství z nich o „kauze Kučera“ a o blížících se volbách rektora ví. „Podle zákona má pan děkan stejnou šanci ke zvolení jako všichni,“ říká dobře informovaný mladík. Většinou ale studenti krčí rameny a přiznávají svoji bezradnost. „Ale není mi to jedno,“ zdůrazňuje jeden dvacetiletý. „Tajnej by tu šéfovat neměl.“ K volbám rektora ČVUT dojde začátkem listopadu. Bude to zvláštní souboj o vyrovnání se s totalitní minulostí. Jáchym Topol

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 44 V 31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005

5

Kudy povede Václavák Chystá se proměna pražského náměstí – největší za sto let

M

á to být přelomová událost – pražští politici chtějí začít napravovat mizernou reputaci nejslavnějšího českého náměstí. Místa, kde se psala kronika našich novodobých dějin. Místa, kde se Češi scházeli, když jim teklo do bot a hledali pomoc u svého patrona. A místa, kterému se dnes našinec raději vyhne a cizinec se nestačí divit.

Pozor, jede tank Vyrazit na Václavské náměstí znamená především nabrousit si lokty a obrnit se trpělivostí. Zatímco totiž proudící auta mají místa více než dost, davy lidí jsou nuceny se mačkat na chodnících, z nichž ještě velkou část zabírají různé stánky s fastfoodem, vyvěšené cetky, chodící reklamy, kapesní zlodějíčci či unavené prostitutky. Přímo za sochou Václava se zabydleli streetworkeři, ale i prodejci drog. Po západu slunce Václavské náměstí trochu prořídne a ožívá škvár, který přes den podřimoval a jenž noc co noc přitahuje specifickou klientelu. Na stánky s tradičními klobásami se začínají lepit skupinky podnapilých turistů z Británie, které Pražané láskyplně označují jako „popeláře z Londýna“. Ti se pak přesouvají buď do nějakého fajnového pubu, třeba do Lucerny, nebo do kasina či do nevěstince. Procházející muže pak zastavují pasáci nabízející mladé ženy. Střední pás náměstí zůstává ve dne v noci nevyužitý. Není tam totiž nic lákavého. A v cestě stojí příliš mnoho překážek na to, aby se tam člověku vůbec chtělo: je nutné přejít silnici, kde jezdí jedno auto za druhým, stojí tu betonové květináče, na několika místech chodník končí úplně a následuje záhon s květinami. O prázdninách vyhlásila radnice Prahy 1 soutěž pro architekty, z níž by měly vyvstat návrhy, co si s náměstím počít. „Soutěžní podmínky si vyzvedlo více než padesát architektonických týmů a předpokládáme, že takových třicet své návrhy odevzdá,“ odhaduje starosta Prahy 1 Vladimír Vihan (ODS). „Jde o to, aby nám architekti předložili své vize, jak omezit parkování aut a jak zklidnit magistrálu v okolí muzea. Samozřejmě nás také zajímá celkové urbanistické řešení náměstí a jeho estetické zkvalitnění.“ Jedním z hlavních problémů je, co podniknout s magistrálou, která nesmyslně odděluje náměstí od Národního muzea. To byl výsledek myšlení totalitních plánovačů, kteří chtěli mít jednoduchý přístup tanků na velké náměstí. Kdo se tak dnes chce dostat k muzeu, musí si vytrpět čekání na přechodu a sledovat řítící se a zapáchající auta. „Za minulého režimu nikdo nikdy nezohlednil historii a celkovou kompozici tak významného místa, všechno se podřizovalo mobilizačním plánům. A po revoluci se o to nikdo nestaral,“ říká historik Milan Hlavačka z Ústavu českých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Kam s auty S prvním krokem už nedávno přišel pražský magistrát: navrhl přesunout víceproudovou silnici za Národní muzeum. Jedno z řešení například počítá s tím, že by se auta za muzeem „ukryla“ do tunelu, aby nepřekážela chodcům. Náměstí s Vinohradskou

třídou by tak opět mohl propojovat bulvár pro pěší. Jde ale zatím jen o úvahy, protože se čeká na výsledky architektonické soutěže. Navíc není jasné, jestli by s přesunutím silnice souhlasila radnice Prahy 2, jejíž hranice začínají právě za muzeem. „V tuhle chvíli není jisté nic. Nyní se jednoznačně shodujeme pouze v tom, že je nutné zklidnit provoz. Jednáme například o zavedení mýtného,“ objasňuje starosta Vihan. Pokud jde o auta zaparkovaná po obvodu náměstí, zabírající nejvíce místa, radnice uvažuje o vybudování podzemních garáží pod horní částí náměstí. Není ovšem jisté, zda by to vůbec bylo možné. O tamním podzemí totiž kolují tajemné legendy. Proslýchá se třeba, že je plné betonových bunkrů vybudovaných za totality. „Tohle vám dneska s jistotou nikdo nepotvrdí, ale je docela dobře možné, že podzemí je takto využité. Vybavuji si záhony květin v dolní části, které se musely zrušit, protože z nich protékala voda kamsi dolů, kde vadila,“ vzpomíná historik Milan Hlavačka. Problém je i v tom, že budováním podzemních garáží dochází k ničení různých archeologických „základů“ hlavního města. Navíc mnohé garáže pak zejí prázdnotou a auta stejně stojí na ulicích. Nicméně památkáři toto řešení preferují, protože by to podle nich odvedlo aspoň část aut mimo ulice. Archeologové jsou ale opatrnější. „Dá se předpokládat, že Nové Město nevzniklo na zelené louce a něco bychom dole našli,“ usuzuje archeolog Vojtěch Kašpar, „je však také možné, že podzemí Václavského náměstí je vybrakované. Přinejmenším proto, že většina dnešních domů je podsklepená a zásahy do země v minulosti nepodléhaly žádným regulím.“ Vojtěch Kašpar je shodou okolností zároveň jedním ze zbývajících několika desítek obyvatel Václavského náměstí. Proto nerozumí tomu, k čemu by vlastně měly garáže být: „Vždyť zásobovači zůstávají na povrchu a starousedlíků je hrstka. Navíc jsou to převážně starší lidé, kteří auta nemají. Václavské náměstí je v tomhle ohledu větší vesnice, všichni se tu dobře známe.“ Podle Vihana se teprve uvidí, jak to dopadne, ale na povrchu by prý směla zůstat jen auta rezidentů, zásobování a taxi před hotely. A co se bude dít s nevzhlednými květináči uprostřed náměstí? Podle architekta Zdeňka Lukeše, jednoho z nezávislých porotců soutěže, by na náměstí měly být záhonky, posezení, vodní prvky, kiosky a snad i tramvaje. „Člověk na vozíku nebo rodič s kočárkem se do metra dostává jen velice obtížně,“ popisuje situaci Zdeněk Lukeš, „a jim by takové tramvaje usnadnily život. Já osobně bych však místo tramvají raději viděl nízkopodlažní elektrobusy.“

Do pěti let Politici z pražské radnice tvrdí, že jim podobně jako obyvatelům vadí i vysoká koncentrace „kriminálních živlů“ na náměstí. „Už jsme se domluvili se streetworkery, že budou měnit jehly narkomanům někde jinde než za sochou sv. Václava,“ říká starosta Vihan. „Horší je to s nevěstinci a dalšími pochybnými zařízeními. Provozují se totiž valnou většinou v soukromých domech, kde je nějaká regulace obtížná, ne-li nemožná. Musím se přiznat, že nevíme, co s tím.“

Byrokracie pomáhá teroristům Boj proti terorismu v Česku překvapivě nemaří atentátníci či extremisté, nýbrž neschopnost úředníků a zákonodárců. Vlastně by to mělo být velmi jednoduché. Země EU chtějí mít v rámci boje proti terorismu přehled o tom, kdo, kdy, komu a jak dlouho telefonoval. Zároveň požadují, aby tajné služby či policie měly možnost ve zvláštních případech možného ohrožení atentátem nasadit odposlech okamžitě, bez svolení soudu. Aby zároveň vyhověly oprávněným obavám o porušování lidských práv, navrhují zvýšenou kontrolu práce bezpečnostních složek parlamentními orgány. Ale v Česku to nějak nevychází. Od 1. května 2005 platí nový zákon o elektronické komunikaci. Kromě jiného měl vyřešit vztahy mezi bezpečnostními složkami a soukromými firmami, které odposlechy umožňují (Telecom, Eurotel, T-Mobile a Oskar). Podařilo se jen částečně. Sněmovna i Senát totiž schválily normu, která povolovala používat odposlechy pouze policii, a na čtyři české

tajné služby se zapomnělo – respektive, původně v zákonu nebyly, pak se tam při jednání ve sněmovně dostaly a pak zase vypadly. Služby zůstaly bez jakékoli možnosti odposlouchávat hovory, a zároveň tedy bez účinné možnosti spolupracovat se zahraničními službami v boji proti zločinu i terorismu. „Prostě nám to uniklo, je to naše chyba,“ přiznává šéf poslanecké komise pro kontrolu BIS Jan Klas.

Údiv poslance Klase Po deseti týdnech zákonodárci chybu napravili. Do jiného zákona (o sloučení vojenských tajných služeb) zapracovali větu, že odposlouchávat v Česku mohou i tajné služby. „Byla to fatální chyba a nezbývá než věřit, že nám během té doby neuniklo nic důležitého,“ říkají zástupci zpravodajských služeb.

Radní mají velké plány, ale takovou idylu na Václavském náměstí už asi nezažijeme. FOTO PROFIMEDIA CZ

Uzávěrka soutěže architektů je stanovena na 31. října. Poté zasedne porota složená například z primátora Béma a jeho náměstka Bürgermeistera, starosty Prahy 1 Vihana, několika architektů, zástupce pražského dopravního podniku, členky Klubu Za starou Prahu, zástupce odboru městské zeleně a řady dalších. Výsledky bychom se mohli dozvědět už na konci listopadu. Poté radnice uspořádá veřejnou výstavu jednotlivých návrhů. Půjde-li vše hladce,

Od Karla Havlíčka k sovětům S nápadem přejmenovat Koňský trh na náměstí zasvěcené patronu naší země poprvé předstoupil Karel Havlíček Borovský. Bylo to v rozbouřeném roce 1848. Toto náměstí vzniklo rovných pět set let před Havlíčkem podle plánů Karla IV. Záhy se stalo velkým tržištěm Nového Města, což mu vydrželo prakticky dodnes. Náměstí se po dlouhá staletí téměř neměnilo, jeho dnešní podoba se utvářela zhruba posledních sto let. Ještě Karolina Světlá v Černém Petříčkovi popisuje „Václavák“ 30. let 19. století jako nevydlážděné prostranství, kde se prodávalo všechno možné. Václavské náměstí však svou polohou i rozlohou odjakživa přitahovalo velký počet lidí. Roku 1848 se tu konaly hned tři slavnostní mše, z nichž ta poslední zahájila svatodušní bouře, při nichž se stavěly barikády a Praha

Tím to ale neskončilo. V zákonu o elektronické komunikaci se zapomnělo i na dohody EU o uchovávání dat o telefonických hovorech a možnosti nasadit odposlech ve výjimečných případech bez svolení soudu (ten by dal souhlas dodatečně, nebo by konstatoval, že odposlech nebyl nutný a služba porušila zákon). Takže začalo nové kolo jednání, a poslanci se rozhodli novelizovat zákon. Ale ten minulou středu neprošel. „Je to velmi jednoduché,“ vysvětluje za odpůrce Jan Klas. „Šéf BIS Jiří Lang se rozhodl zahrát si na zákonodárce. Prostě se domluvil se zpravodajem zákonu poslancem Antonínem Seďou a své požadavky vpašoval do jeho pozměňovacích zákonů.“ Zjednodušeně řečeno, Langovy požadavky neprošly klasickým kolečkem přes sněmovní výbory a komise, které problematice rozumí, a poslanci je dostali naservírovány přímo v plénu. Klasovi vadí, že mimo diskusi se tak vlastně dostal třeba požadavek BIS, aby v případě nebezpečí možného odpálení nálože pomocí mobilního telefonu mohla tajná služba vypnout na neurčitou dobu telefonní sítě. „To přece nejde, aby v nejasném pozměňovacím návrhu, kterému většina poslanců nemůže porozumět, bylo schváleno tak zásadní rozhodnutí,“ dodává Klas. Jenže Lang se jen pokusil napravit chybu vlády a zákonodárců, kteří na jeho úřad zapomněli. „Pan ředitel Lang si uvědomuje, že to nebylo standardní řešení. Ale šlo o rychlost, náš požadavek je důležitý a v tom smyslu informoval dopisem poslance,“ vysvětluje mluvčí BIS Jan Šubert. Ale o přitvrzení zákonů v boji proti terorismu se mluví už čtyři roky. Proč to Lang neprosazoval dřív?

bude se zhruba za pět let svatý Václav kochat pohledem na upravené náměstí. Kateřina Mahdalová Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Q

Líbí se vám dnešní podoba Václavského náměstí? Měla by se změnit? Jak? Debatujte na www.respekt.cz.

byla ostřelována děly. Kde jinde než na Václavském náměstí měli Češi postavit svou chloubu – Národní muzeum? Myslbekova jezdecká socha sv. Václava obklopeného čtyřmi dalšími světci byla na náměstí umístěna v letech 1912–13, původní Bendlova socha sv. Václava, která zdobila Koňský trh od roku 1680, byla převezena na Vyšehrad. Myslbekův Václav za pouhých sto let zažil ledacos. V květnu roku 1918 ho obklopili dělníci s transparenty „Socialistický národ“. V říjnu téhož roku pod ním Pražané jásali nad pádem Rakouska. Zprávy a přísahy, které Václav vyslechl, byly různé: zřízení protektorátu, věrnost Hitlerovi, konec války, vítězství pracujícího lidu. V srpnu 1968 ho zaskočily tanky s rudými hvězdami. V lednu 1969 se Václavovi za zády upálil Jan Palach. Na podzim roku 1989 světec vyslechl Modlitbu pro Martu a zvonění klíčů na znamení pádu totalitního režimu. Od té doby se kolem něj více či méně pravidelně srocují davy nadšenců, kteří skandují: „Mistři!“

„Zákon o elektronické komunikaci se dělal mimo nás, neměli jsme žádnou možnost se k němu vyjádřit,“ říká Šubert. Jak je to možné? „Dělali to experti z ministerstva informatiky a ti se radili jen s policií,“ vysvětluje Seďa (ČSSD). Podle většiny poslanců je ale chyba na ministerstvu vnitra, které není schopno vypracovat zákon o kvalitnější kontrole zvýšených pravomocí policie a tajných služeb.

Jak platit odposlechy Česko je v používání odposlechů na špičce EU. Používáme odposlechy šestkrát častěji než v Německu, devětkrát víc než v Rakousku a dvakrát víc než v Holandsku. I proto chtějí zákonodárci větší kontrolu. A navíc – v Česku platí odposlechy přímo daňoví poplatníci, v zemích Unie jdou platby za odposlechy z rozpočtových peněz policie a tajných služeb. Jaký je v tom rozdíl? Česká policie nedokáže obhájit vysoký počet odposlechů. Pokud by je sama platila, zatraceně by si rozmyslela, kdy je odposlech skutečně nutný a kdy zbytečně zkrátí jiné výdaje na boj proti zločinu. Nový zákon o elektronické komunikaci říká, že policie musí od prvního května letošního roku odposlechy platit, a ministerstvo vyčlenilo na platby na příští rok 300 milionů korun. Jenže policie zatím nezaplatila ani korunu. Telekomunikační úřad totiž dodnes nevypracoval vyhlášku, která by určila ceny za odposlechy. Jaroslav Spurný, Robert Keil R. Keil je spolupracovníkem Respektu.

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Podnikatel František Příplata, který koncem července uprchl z Rumunska – kde byl odsouzen k osmi letům vězení za podněcování k vraždě –, očekává během nejbližší doby ve své kauze zásadní změnu. Rumunská strana požádala před měsícem Česko o jeho vydání. Co se od té doby stalo? Příplatu v těchto dnech vyslýchá brněnský státní zástupce Jiří Hajda. „Zda ho doporučím k vydání do Rumunska, rozhodnu zhruba do dvou

31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 44

Muž, který odmítl uplácet Proč všichni potřebujeme Petra Czasche

Spokojený útěkář týdnů,“ říká státní zástupce. Jeho kancelář prý momentálně čte spisy přeložené z rumunštiny a zkoumá „relevantnost vyšetřených skutečností“. Spisy posléze poputují k soudci, který na žádost Rumunska definitivně odpoví. Podle Vladimíra Balaše, experta z Ústavu státu a práva AV ČR, jde ale čistě o formalitu. „Podle Listiny práv a svobod nemůže být český občan nucen opustit republiku proti své vůli. Nemůže tedy být vydán k výkonu trestu,“ uvádí JUDr. Balaš. Až v dalším kole může Rumunsko požádat, aby si Příplata odseděl svůj osmiletý trest v Čechách. Příplata se tuzemského soudu neobává. „Dokážu svou nevinu,“ tvrdí. „Bude to velmi spletité. A proces se může vléct celé roky,“ říká Jaromír Papírník, který bude o Příplatově osudu rozhodovat. Připomeňme si Příplatův příběh. V Rumunsku začal podnikat počátkem devadesátých let. Privatizoval továrnu na nábytek v Jasech. Po pár úspěšných letech už měl dvě továrny, ze kterých denně vyráželo až šest kamionů plných nábytku. A pak se jeho podnikání zvrtlo v temný příběh krádeží, podvodů a zabíjení. Příplata se totiž nechal najmout „železářským králem“ Zdeňkem Zemkem, aby pro něj v Jasech privatizoval železárnu. Mimochodem, po „železářském králi“ zůstaly v Čechách vytunelované podniky a pět miliard dodnes nesplacených dluhů. V rumunských železárnách ale jeho drancovnické hospodaření narazilo na odpor odborářů. Odborářský vůdce Virgil Sahleanu českého podnikatele obvinil, že fabriku vytuneloval a připravil tak o živobytí stovky rodin. A odboráři se pustili do stávkování. Právě na Příplatův návrh Zemek proti odborářům najal bezpečnostní agenturu Protect. Počátkem září 2000 při bitce mezi agenty a odboráři tekla krev. Virgil Sahleanu byl bezpečnostními agenty ubodán k smrti. Ve věznicích v Jasech a Satu Mare strávil Příplata celkem dvanáct měsíců. Pak byl propuštěn a přes čtyři roky stíhán na svobodě. Rozsudek bukurešťského soudu nakonec zněl na osm let vězení. Příplata se skrýval v rumunských horách a pak uprchl do Čech. Pokud tedy skutečně spáchal zločin, za který je odsouzen, útěk se mu zatím vyplatil. „Mám se dobře,“ říká. „Sportuju a zvelebuju svou tuzemskou firmu.“ – JT –

Bojovat má cenu, říká Petr Czasch. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Z

e spleti nesrozumitelných hádek vlády a opozice přišla nečekaně dobrá zpráva, politici se začali přetahovat, kdo je víc připraven zatočit s korupcí. Šéf ODS Mirek Topolánek prohlásil, že tažení proti úplatkářství je pro něj „absolutní prioritou“. Z korupce se stalo předvolební téma. V době, kdy jsme podle Transparency International co do korupce dosáhli třetího nejhoršího výsledku v zemích EU. Co politici odhalili až nyní, řeší už roky na severu Moravy muž, který se pustil do boje proti prohnilému systému na vlastní pěst. Nerovný zápas prostoupil bruntálskému podnikateli Petru Czaschovi (45) postupně celým životem, vzdát se ale za žádnou cenu nehodlá.

Něco pro prostředníka Když si před patnácti lety vyučený zedník a rodák z Jeseníků založil s šesti kamarády stavební firmu, byl spokojený. Stal se svým vlastním pánem a měl práci, která ho baví – navíc v regionu, kde je vysoká nezaměstnanost. Firma pomalu nabírala na síle, v roce 2002 měla už 220 zaměstnanců a obrat kolem tří set milionů korun. Petru Czaschovi se ale brzy začal jeho sen rozplývat, protože mu veřejné zakázky stále častěji unikaly přímo před nosem. Přitom s kvalitou jeho společnosti neměly výsledky soutěží nic společného. Zakázky totiž vyhrávalo několik stále stejných velkých firem (například Skanska, Tchas, Stavby silnic a železnic). Ty ostatní, menší, bývají ze hry vyšachovány na základě kritérií, ze kterých je už předem jasné, že je nemohou splnit (počet zaměstnanců, finanční obrat apod.). Vítězné firmy ale samotnou stavbu přenechávají subdodavatelům. Tedy těm, kteří se oficiálního tendru kvůli kritériím nemůžou zúčastnit. Zakázky se tak logicky prodražují o „provizi“ pro prostředníka. Czasch jako jeden z prvních ukázal na nešvar, který je patrný nejvíce na stavbách silnic a dálnic – ty jsou v Česku až dvakrát dražší než na Západě. Vyplývá to i z loňské zprávy Evropské investiční banky, kde se uvádí, že „ačkoli jsou používány plně transparentní soutěže, zdá se, že zde existuje určitá forma domluvy mezi účastníky tendru, která znemožňuje dosažení nižší ceny“. Tedy to, na co Czasch poukazuje – že soutěže probíhají sice v rámci zákona, ale existuje „něco“, co ovlivní výsledek. Ze stavebnictví a získávání veřejných zakázek se v Česku stala černá díra, do které podle propočtů TI ročně mizí na 32 miliard korun kvůli zmanipulovaným zakázkám. I Petru Czaschovi kdysi nabízeli, že za 5 % ze zisku se bude moci podílet na stavbě D47, jindy po něm chtěli 4 % za získání zakázky na stavbu. Podnikatel se ale rozhodl nezapojit se do tohoto kolotoče a vyrazil proti proudu.

Musíte jít

Příplata: Mám se dobře. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Když pak musel v roce 2002 propustit 70 zaměstnanců kvůli nedostatku zakázek, rozhodl se bránit. Začal zpracovávat své zkušenosti s korupcí do materiálu Vnitrostátní offset. Popsal v něm dnešní neprůhledné praktiky a navrhl řešení – použitím jednotných, objektivně hodnotitelných kritérií se výrazně omezí možnost manipulace s výsledky soutěží. Vše zveřejnil na internetových stránkách www.vnitrostatnioffset.cz. Tím to ale pro něj neskončilo. Boj

s korupcí jej strhl natolik, že před dvěma lety odešel z firmy a vedení předal svým zástupcům. Veškerou energii směřuje na dokončení a vypracování Zprávy o korupci, která by měla sloužit jako podklad pro změnu zákona o veřejných zakázkách. V rozmezí listopadu 2002 a července 2004 obeslal se svými návrhy třikrát premiéra, pětkrát jeho poradce, několikrát ministry, stejně jako všechny poslance a senátory. Z politiků se mu neozval nikdo, zareagovalo pouze ministerstvo zahraničí, které si podnikatele pozvalo, aby uspořádal přednášku, a nabídlo mu spolupráci při vypracování vnitřních pravidel pro rozdělování peněz. Czasch ukáže svůj systém v praxi, přímo na zadání jedné z ministerských zakázek. Zatím k tomu ale nedošlo. Zájem projevilo i ministerstvo obrany a pozvalo Czasche na protikorupční semináře. Sešel se také s nejvyšší státní zástupkyní a veřejným ochráncem práv. Tou dobou se ale po problémech ve firmě musel vrátit na post šéfa a věnovat se především jejímu chodu. „Už jsem neměl čas urgovat a připomínat se politikům,“ říká Czasch. „Chtěli mít vše předpřipravené na talíři, aby někdo za mnou přišel sám od sebe, to neudělal nikdo.“ Po jeho návratu do firmy dali tři lidé ve vedoucích pozicích výpověď s tím, že už dál nechtěli jít proti proudu. Čtyřem zaměstnancům dal Czasch výpověď sám. Korupční prostředí a obtížnost získávat pravidelně zakázky znemožňovaly dál tyto zaměstnance platit. Nikoho dalšího ale už vyhazovat nechce. „Nemůžu uhýbat. Pokud padneme, tak už všichni – celý podnik,“ říká dnes Czasch sedící za stolem své kanceláře. Před sebou list papíru se seznamem soutěží o veřejné zakázky, které se chystá napadnout kvůli diskriminačním kritériím. Právě prostřednictvím kritérií a jejich nejasného hodnocení bývá s výsledky soutěže manipulováno nejčastěji.

Šel proti mně Firma Czasch to zažila nedávno na vlastní kůži, když se ucházela o zakázku na přestavbu bruntálské nemocnice. Naděje na výdělek zhatila stanovená kritéria, jako byl například požadavek na obrat firmy ve výši minimálně 150 milionů

My jsme důslednější Vypadá to, že vývoj na politické scéně hraje Czaschovi a dalším bojovníkům proti prohnilému systému do karet. Zástupci ČSSD a ODS se při televizním duelu předminulou neděli začali předhánět, kdo déle a lépe pracuje na potírání korupce. Jiří Paroubek i Mirek Topolánek vyrazili na televizní obrazovce do boje pod vlajkou Transparency International. „Já s nimi chci spolupracovat. Poslal jsem za nimi šéfa svých poradců, který s nimi jednal a přinesl řadu podnětů,“ prohlásil premiér Paroubek. „Uděláme taková přitvrzení, abychom dali těm věcem jiný směr.“ Šéf ODS nezůstal zahanben. „My na rozdíl od vás, kteří o tom mluví, už jsme s Transparency International společně napsali nový zákon o veřejných zakázkách. My se připravujeme velmi

korun. Czasch okamžitě na radnici napadl podmínky soutěže jako neregulérní, jenže starosta města Stanislav Navrátil (US-DEU) jeho námitky smetl ze stolu. Teprve když dal Czasch podnět k prošetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, starosta soutěž zrušil. ÚOHS mezitím potvrdil, že podmínky soutěže jsou diskriminační, a tudíž nepřijatelné. Pár měsíců nato vypsalo město na zakázku novou soutěž – respektive losování. A v tom byl ten chyták. Firmu Czasch totiž do losování vůbec nezařadili. „Byl jsem rád, že tam Czasch nebyl,“ vzpomíná starosta Navrátil. „Udělali jsme to tak, aby to bylo výhodné pro občany a město. Byli jsme v časové tísni, potřebovali jsme stavbu rychle dokončit. Pokud by se účastnil Czasch, dalo se předpokládat, že bude mít řadu námitek a tím celé řízení zdrží.“ Starosta se přitom ještě nedávno společně s Czaschem snažil prosadit u hejtmana kraje Evžena Tošenovského podnikatelovy návrhy, jak zamezit korupci. Když ale Czasch napadl soutěž na nemocnici, přestal starosta jeho návrhy podporovat. „Šel proti mně a to se mi nelíbilo,“ vysvětluje starosta změnu názoru. „Je pravda, že to, jak jsme naložili s Czaschem při zakázce o nemocnici, je jen krůček od předávání obálek s úplatky. Ale zákon nám tohle umožňuje, a pokud si myslím, že je to v zájmu občanů a města, tak já to udělám znovu.“ Ani tahle zkušenost Czasche nedostala na kolena. Případ předal k šetření protikorupčnímu oddělení policie. Výsledek ještě není znám. Tou dobou se už také rozhodl založit vlastní politickou stranu. Slibuje, že do nového roku bude mít leták s vizí Czaschovy strany každá domácnost. Při pohledu na muže, který do svého boje dává většinu energie, se nabízí otázka, zda dosahuje výsledku, který by odpovídal vynaloženému úsilí. „Ten efekt je menší, než jsem čekal. Ale i kdyby na mé podněty zareagoval jediný člověk, tak to má smysl,“ říká Petr Czasch. „Nedávno mě požádala poslankyně Fischerová, abych jí napsal připomínky k zákonu o veřejných zakázkách, a to je skvělá příležitost. A proto má cenu vést tento boj dál.“ Eliška Bártová

intenzivně a budeme s nimi spolupracovat nadále i v zákonu o střetu zájmů,“ prohlásil Topolánek a dodal: „Korupce je absolutní prioritou, se kterou já půjdu před voliče.“ Tou dobou u televize při nedělním obědu seděla i Adriana Krnáčová, šéfka TI. „Nevycházela jsem z údivu a polila jsem se při tom polévkou,“ říká. „Tohle bylo předvolební rachocení. Nikdo se o naši práci téměř nestaral a teď tolik zájmu.“ Podle Krnáčové politici v duelu sice nelhali, ale neříkali ani pravdu. „S ODS spolupracujeme zhruba tři měsíce, ale nepřipravujeme s nimi žádný zákon. S Paroubkem jsme se potkali poprvé v září, kdy přislíbil, že se zasadí o to, aby zákon o střetu zájmů vešel v platnost nejpozději do června příštího roku. Předtím ale na naše podněty nereagoval,“ říká Krnáčová. „Doufáme, že se vzpamatovali a postupně se začne měnit klima celé společnosti. Ale pokud zůstane pouze u předvolebních řečí, nezbaví se nás.“

Q

RESPEKT 44 V 31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005

INZERCE

7

8

EKONOMIKA

–TŘIKRÁT NA OKRAJ Podporuje český stát současným zdaněním chudé, nebo bohaté? Odpověď na tuhle otázku dávají statistiky Evropské unie a OECD uveřejněné minulý týden. Podle nich jsou v Čechách oproti ostatním vyspělým zemím nadprůměrné přímé a podprůměrné nepřímé daně. Co to zna-

Český průměr, Unipetrol a mzdy podle Wal-Martu mená? Stát bere hlavně z platů, zatímco méně zdaňuje konzum. Kdo z toho těží? Teoreticky by to měli být lidé s malými příjmy – levné jídlo je pro ně důležitější než pro bohaté a díky nízkým platům mají malé daně ze mzdy. Zaměstnavatel za ně státu moc neplatí a rád je zaměstná. Jenže tak to není. V Čechách totiž musí platit zaměstnavatel i zaměstnanec také odvody na zdravotní a sociální pojištění. A ty jsou u nás vyšší než jinde zvláště pro chudé (nemají úlevu jako na daních) a pro bohaté (neexistuje horní hranice odvodů). Ani nekvalifikované dělníky, ani nadprůměrně vzdělané inženýry se tedy u nás nevyplatí zaměstnávat. Vítězí šedý průměr. Co jiného jsme mohli v Čechách čekat. Před dvěma měsíci Respekt psal, že nabízenou odkupní cenu za akcie Unipetrolu by využil jen hlupák. Jeden se našel, ale zřejmě není tak hloupý. O co jde? Nový vlastník českého Unipetrolu PKN Orlen byl povinen nabídnout menšinovým akcionářům výkup akcií. Snažil se přitom ušetřit – v době, kdy akcie Unipetrolu strmě letěly vzhůru a měly hodnotu přes 160 korun (minulý týden 235

31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 44

Lakomci a nenažranci Svižně rostoucí světová ekonomika hledá rovnováhu

C

ena pohonných hmot a zemního plynu střemhlavě stoupá. Svět obchází strašidlo inflace, stoupající úrokové míry mohou podrazit ceny akcií a naopak udělat z hypotéky nedostupný sen pro většinu lidí. Slibný hospodářský růst tak může přejít v nekontrolovatelný pád. To jsou poslední ekonomické zprávy z domova i ze světa. Je tedy světové hospodářství v dobrém, nebo ve špatném stavu a čekají nás dobrá, nebo špatná léta? Takovou otázku si nedávno položil ve své zprávě o vývoji světové ekonomiky prestižní týdeník The Economist.

Šejci rozhazují Závěry studie jsou naštěstí optimistické. Přesto však poukazují na přítomnost závažných problémů, které by mohly v té nejpesimističtější variantě uvrhnout svět do globální hospodářské krize. Světové hospodářství roste zatím svižným tempem, navzdory přírodním hurikánům, které snížily rafinérskou kapacitu Spojených států o více než desetinu, rychle rostoucím cenám pohonných hmot a zemního plynu i hrozícímu zvyšování úrokových měr v USA i eurozóně. Mezinárodní měnový fond předpovídá na tento i následující rok celosvětový hospodářský růst 4,3 %, což je nad dlouhodobým trendem. Vysoká cena ropy, jakkoli jde jistě o rizikový faktor pro světové hospodářství, je však jen střípkem v celkové mozaice. Jedním z hlavních problémů je podle autorů studie do očí bijící nerovnováha mezi dovozy a vývozy. Na dluh nakupující „nenažranci“ – Spojené státy, Velká Británie, Itálie a Španělsko – mají pasivní obchodní bilanci a obvykle nízké úrokové míry a nepřirozeně nízkou cenu nemovitostí, zatímco „lakomci“ – Japonsko, Německo, Čína a vývozci ropy – zaplavují nenažrance zbožím v podstatě na úvěr. Velká část těchto obchodů se odehrává v dolarech a získané zelené bankovky mění lakomci za americké státní dluhopisy a dotují tak cenu dolaru. Hlavním motorem ekonomického růstu jsou američtí spotřebitelé, kteří pokračují v nákupních orgiích devadesátých let. Tehdy se cítili bohatí díky bublině na trhu s cennými papíry, dnes je to

díky nebývalým cenám nemovitostí. Američané svůj příjem utrácejí, nespoří, na konzum si půjčují a jako záruku používají své předražené domy. Zatímco v roce 1990 Američané ušetřili 7 % svého příjmu po zdanění, dnes si naopak musejí 0,6 % vypůjčit. Kdo jim na jejich nákupy půjčuje? Populární odpověď zní, že Číňané. Na ty ukazují prsty amerických politiků, kteří obviňují Čínu, že svým podhodnoceným jüanem způsobuje americký obchodní deficit (v roce 2004 byla převaha dovozů nad vývozy v USA ve výši 600 miliard dolarů). Americké i jiné pulty zaplavuje čínské zboží. A protože v Číně fakticky neexistuje sociální síť, Číňané šetří na těžké časy a na stáří v průměru polovinu svého platu a to opět využívají v soutěži s Amerikou. Jenže to je jen část pravdy. Největší protiváhou pasivní hospodářské bilance Spojených států jsou totiž země exportující ropu – financují jednu třetinu amerického deficitu zahraničního obchodu. Následuje je Japonsko, za ním Německo a teprve poté je v těsném závěsu Čína.

Kdo je vinen Globální nerovnováha mezi lakomci a nenažranci nemůže trvat věčně a dříve či později musí přijít náprava. „Světová ekonomika je v důsledku své závislosti na amerických spotřebitelích ve velmi křehkém stavu a není jisté, jak dlouho budou v Americe ve svém utrácení pokračovat,“ říká washingtonská redaktorka Economistu Zanny Minton-Beddoesová. Rostoucí vnitřní i vnější zadluženost Spojených států vytváří tlak na kurz dolaru a ten by podle pesimistů mohl poklesnout v příštích letech až o třetinu vůči euru. S tím, jak by zchudl americký spotřebitel, by zmizel jeden z faktorů světového růstu jak USA, tak jihovýchodní Asie a pád dolaru by mohl vyústit ve světovou hospodářskou krizi. Proti globální nerovnováze – a jejím možným katastrofálním důsledkům – lze bojovat například pohybem směnných kurzů, úrokových sazeb či bankovními intervencemi. Nejprve je ale třeba dosáhnout mezinárodní shody o příčinách problémů. A to se zatím nedaří. Evropští politikové obviňují americkou marnotratnost

Šílený svět chladně kalkulujících mozků Karel Komárek akcie prodal. FOTO ČTK

korun), nabízel nejdříve 104, pak 135 a nakonec mu Komise pro cenné papíry odkup schválila za směšných 139 korun. Minulou středu PKN oznámil, že mu malí akcionáři za tuhle cenu prodali 2461 akcií. Kdo je ten prodávající hlupák? Podle spekulací z české burzy to byl největší drobný akcionář Unipetrolu – Atlantik FT naftového krále Karla Komárka. Ale ten nemusí být úplným hlupákem – údajně prodával proto, aby mohl poté PKN žalovat kvůli nepřiměřeně nízké ceně a vymohl si náhradu. Šéf Wal-Martu, podniku, který levicoví a ekologičtí aktivisté obviňují z vykořisťování zaměstnanců, veřejně vyzval Kongres Spojených států ke zvýšení minimální mzdy. Podle Lee Scotta je hodinová mzda 5,15 dolaru zastaralá a nepostačuje mnoha lidem k zajištění základních potřeb. Stal se snad Lee ochráncem pracujících? To nikoli. Pan ředitel chce jen vylepšit špatnou pověst firmy. A navíc zabít několik much jednou ranou: lidé s vyššími příjmy budou v obchodech více utrácet a navíc to poškodí konkurenci. Wal-Mart totiž už dávno vyplácí i poslednímu ze svých 1,3 milionu zaměstnanců okolo deseti dolarů za hodinu. Menší mzdy dávají prodavačům a skladníkům už jenom malí hokynáři. Ti jen těžko konkurují velkým obchodním řetězcům a po případném zvednutí minimální mzdy zřejmě skončí nadobro. – MH –, – MP –

Ekonomie je často považována za temnou a velmi racionální vědu. Ale právě podle ekonomů by byl svět řízený rozumem nemožný a klíčovým vodítkem pro rozhodování jsou emoce. Představte si, že dva kamarádi začnou vyrábět bicykly a motocykly. Jeden se bude starat o výrobu a druhý o prodeje. Má to ale háček – jeden může nadhodnocovat náklady výroby a ulívat si něco pro sebe a druhý zase může falšovat účetní knihy. Ani jeden z nich nemá šanci to bez odborné pomoci poznat. Pokud se oba budou chovat racionálně, raději žádnou firmu nezaloží. Přesto pánové Laurin a Klement spojili v roce 1895 své síly a dodnes existuje automobilka Škoda. Stejně tak existuje mnoho jiných firem a sporů je proti všem očekáváním relativně málo. Vysvětlení tohoto rozporu je samo o sobě paradoxní. Spolupracovat můžeme právě proto, že nejsme úplně racionální a máme emoce. To je základem dnes poněkud opomíjené a nepříliš rozšířené teorie amerického ekonoma a matematika Roberta Franka. Ten v 80. letech začal přemýšlet o tom, proč lidé cítí něco tak iracionálního, jako je strach, zlost či láska. Tvrdil, že emoce nemohou být zcela nesmyslné a musí něčemu sloužit. Nakonec zjistil (a uveřejnil v knize Vášně uvnitř rozumu), že emoce jsou právě tím důvodem, proč mohou lidé spolupracovat. Řeší totiž tři velké problémy našeho každodenního rozhodování – to, že nikdo nemá dokonalé a dostatečné informace o světě kolem sebe, nelze předpovědět chování ostatních lidí a ani je donutit, aby vždy splnili všechny své sliby. Právě díky emocím se můžeme rozhodovat a spolupracovat s ostatními lidmi. Bez emocí

by se z nás staly chladně a racionálně kalkulující stroje, které by neustále vážily všechny možnosti a neustále by zkoumaly a vyhledávaly nové informace, porovnávaly nové a nové alternativy, ale nikdy by nedospěly k žádnému rozhodnutí. Lidé totiž nikdy nemají dokonalé informace o všech možnostech a navíc by nepomohlo, ani kdyby je měli. Například kdyby nějaký výrobce věděl, že jeho konkurent na trhu chce vyrábět nový výrobek lepší než jeho, a zároveň věděl jak, začal by ho napodobovat. Jenomže v ideálním světě dokonalých informací by se to okamžitě dozvěděl i první výrobce a začal by okamžitě pracovat na nějakém vylepšení svého zboží. Ale to by se dozvěděl i jeho konkurent, opět by zkoušel svoje kopírování a tak by to šlo donekonečna. Obdobně, pokud bychom neměli emoce, nemohli bychom ani nikomu věřit. Nebyl by možný žádný obchod kromě několika málo transakcí z ruky do ruky a to ještě jen v tom případě, kdy by síly obou stran obchodu byly zhruba vyrovnané.

Úsměv, prosím Jedinou cestou z racionálního šílenství v nejistém světě jsou právě emoce. Úsměv, srdečný smích, zčervenání a zejména lítost a pocit viny jsou signály pro ostatní, do jaké míry je možné někomu bez nějakého dlouhého prověřování věřit nebo nevěřit. Strach nebo dobrý pocit

a doporučují Bushovi snížit deficit federálního rozpočtu, který loni dosáhl 400 miliard dolarů. Číňané alibisticky přikyvují. Američané zase poukazují na podhodnocenou čínskou měnu a mlčením přecházejí fakt, že hlavním finančníkem pasivní obchodní bilance USA jsou exportéři ropy a Německo s Japonskem. Klíč k vyrovnání současné nerovnováhy mají v ruce jak dlužníci, tak věřitelé. Ve Spojených státech vede snadný přístup k úvěrům v důsledku nízkých úrokových sazeb ekonomiku špatným směrem. Snížení deficitu federálního rozpočtu by podle Economistu vytvořilo prostor pro zvýšení soukromých investic, které by snížily deficit zahraničního obchodu. Se vzrůstající inflací se Amerika nevyhne ani růstu úrokové míry. Přesto se nedá očekávat rychlý obrat. Americká životní úroveň bude stále založena na dovozech, vysoký dluh veřejných financí živený závazky v Iráku bude zpomalovat soukromé investice. Stejně tak nedojde k obratu ani v Číně, jejíž rychlý růst je založen na exportu a je důležitý i pro udržení politické stability. Teprve ve střednědobém výhledu několika let se situace začne lepšit. „Spojené státy se musí naučit šetřit a zbytek světa musí být méně lakomý,“ říká ekonomka Minton-Beddoesová. Stejně jako Američané jsou nervózní ze své vzrůstající závislosti na komunistické Číně, i Říše středu není spokojena, že hlavním motorem jejího růstu je její strategický rival. I šetřiví Číňané začnou věnovat více pozornosti domácí spotřebě a vysoké přebytky zahraničního obchodu se budou muset dříve nebo později přelít do vyšší spotřeby i v zemích ostatních lakomců – v Japonsku, Německu, státech Perského zálivu nebo asijských tygrů. Cena ropy pravděpodobně mírně poklesne, i když barelu za dvacet či třicet dolarů už se asi nedočkáme. S tím, jak exportérské země budou méně ochotné financovat americký deficit zahraničního obchodu a dolar bude dále ztrácet na hodnotě, se zvýší konkurenceschopnost americké ekonomiky a sníží její přebytek dovozu nad vývozy. Marek Fak Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

naznačují, zda v něčem dále pokračovat nebo ne. Emoce a city jsou nástrojem umožňujícím dosáhnout toho, abychom jednali se „správnými“ lidmi, a omezili tak možnost podvodu. Mít a projevovat emoce je k tomu velmi efektivní a ekonomický nástroj. Je totiž velmi rychlý a levný – bez nákladného a dlouhého hledání a zkoumání všech možných informací získáme informaci o tom, jestli někomu věřit či ne. Pravda, není to nástroj stoprocentně spolehlivý. Ale většina lidí prostě vyjadřovaným emocím věří, a to z dobrého důvodu. Pokud někdo podvádí, pak sice může získat výhodu na úkor druhých, ale jen krátkodobě. Podvodník je nakonec odhalen (ostatní si podvodníka zapamatují a sdělí to ostatním) a zkrachuje na tom, že je mu uzavřena největší výhoda lidské společnosti – dělba práce. Podvodníci se totiž s nikým nemohou dohodnout, protože jim zkrátka nikdo nevěří. I kdyby existovala podivná společnost sestávající v drtivé většině z podvodníků, pak v okamžiku, kdy se vzácní poctivci jednou byť i náhodně potkají, okamžitě získají výhodu. Rozdělí si práci, a protože výsledek je vyšší než suma činností dvou navzájem nekooperujících podvodníků, nakonec poctivci početně převáží. Podvodníci sice úplně nezmizí, ale budou ve výrazné menšině. Prostě platí staré pořekadlo, že lež má krátké nohy, byť se k této triviální pravdě ekonomové dopracovali až po mnoha stranách nudných vědeckých pojednání.

Žárlit je rozumné Je to tedy velký paradox – mít a užívat emoce je velmi racionální a ekonomické. Emoce jsou způsob, jak se ve světě omezených informací, omezeného množství času, které máme k dispozici, a v podstatě neomezených možností podvádět, rychle a hlavně s velkou dávkou pravděpodobnosti rozhodnout správně. Takže nezapomeňte, až na vás bude manžel nebo manželka žárlivě křičet, tak v konečném důsledku vlastně není tak úplně iracionální. Ve světě nedokonalých informací často totiž nemáte jinou možnost zjistit, že mu nebo jí na vás opravdu záleží. Miroslav Zajíček Autor je ekonom.

Q

9

EKONOMIKA

RESPEKT 44 V 31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005

Mistr Dolar odchází Nástupce Alana Greenspana přinese velké změny

N

ejúspěšnější centrální bankéř světa, šéf Federálního rezervního systému (FED) Alan Greenspan, končí ve své funkci. Bezmála dvě dekády řídil americkou měnovou politiku a uchránil po tu dobu nejsilnější světovou ekonomiku od krizí. Nutno dodat, že s bravurou, kterou mu může většina jeho evropských kolegů závidět. Přitom se ale na rozdíl od nich neřídí žádnou teorií nebo přesně definovanými cíli. Nyní ho má nahradit oblíbenec prezidenta George Bushe Ben Bernanke. Jaké dědictví za sebou Greenspan zanechává a jaký bude jeho nástupce?

Obratný mechanik Centrální bankéři v moderních ekonomikách fungují jako mechanici, kteří mají promazávat hospodářský stroj, aby správně běžel. Snaží se, v současné době hlavně prostřednictvím úrokových sazeb, ale i obchodem s dluhopisy či výší minimálních povinných rezerv u komerčních bank, zabránit příliš vysoké inflaci nebo propadu hospodářské aktivity. Přitom musí vážit svá rozhodnutí doslova na lékárnických vahách – příliš vysoké sazby v nevhodnou dobu udusí aktivitu ekonomiky, při příliš nízkých sazbách poběží hospodářství moc rychle, zadýchá se a přijde inflace. Dále pak hlídají banky a další peněžní ústavy. Tyto role zvládal FED pod vedením Alana Greenspana více než dobře. Greenspan získal doktorát z ekonomie na Newyorské univerzitě, působil jako ekonomický poradce prezidenta Forda a měl i vlastní konzultační firmu. Dva měsíce po nástupu do čela FED v roce 1987 odvrátil první krizi, když pád akciových trhů hrozil, že uvrhne Ameriku do recese. Na začátku devadesátých let pak zabránil panice, když se pod vodou ocitlo několik velkých bank (jeho kolega z FED dokonce pomáhal osobně hledat Citibank nové zdroje kapitálu), a zvládl i krach mamutího investičního fondu LCTM. Za Greenspanova „panování“ zažila americká ekonomika mimo jiné i díky rychlé reakci FED pouze dva slabé poklesy (1993, 2000), ačkoli se v té době světové finanční trhy několikrát otřásly: patřily sem především asijská krize v roce 1997, pád internetových akcií v roce 2000 a teroristický útok na New York na podzim 2001. Greenspan byl přitom v těžším postavení než jeho kolegové v Evropě. Zatímco většina centrálních bank na starém kontinentu včetně ČNB hlídá jako hlavní ukazatel pouze cenovou stabilitu, tedy fakticky inflaci, a teprve po jejím zvládnutí mohou podporovat hospodářský růst, FED musí ze zákona dbát především o hospodářský růst a zajistit pokud možno i minimální nezaměstnanost. To se Greenspanovi podařilo, a přes někdy neočekávané pohyby úrokovými sazbami (například na začátku roku 2001 mimo pravidelné jednání FED snížil sazby o půl procenta) zůstal miláčkem trhů, většiny politiků i novinářů. Samo za sebe mluví již to, že ve své funkci zažil čtyři prezidenty (Reagana, Bushe, Clintona a Bushe mladšího) a že jindy kritický novinář Bob Woodward známý z aféry Watergate o něm napsal oslavnou knihu nazvanou stručně Mistr.

Cit a statistika Jaký je Greenspanův recept na úspěch? On sám ho nazývá poněkud záhadně „risk management“. K odvrácení krizí používá zejména tradiční pohyb

Přichází nový šéf s pevným cílem. Ben Bernanke, v pozadí Alan Greenspan. FOTO PROFIMEDIA CZ

úrokových sazeb. Na rozdíl od jiných bankéřů ale rezignuje na snahu „propíchávat“ spekulační bubliny – snižovat vysokými úroky například nadsazené ceny akcií či nemovitostí. Podle Greenspana je totiž spekulativní ceny těžké poznat a jejich „násilné“ vrácení na původní úroveň zvýšením úrokových sazeb bývá pro hospodářství příliš nákladné. Raději se soustředí na rychlé odstraňování možných škod a zabránění recesi. Hlavní tajemství úspěchu ale spočívá v tom, že přicházející zlom pozná dříve než ostatní. Jak? Neřídí se žádnou ideologií, ale svým pověstným „citem“ pro trhy. V tom mu (kromě výborné znalosti různých statistik) samozřejmě napomáhají ekonomičtí experti FED a tým guvernérů, kteří spolu s ním rozhodují o měnové politice. A i když má Greenspan pouze jeden hlas ze sedmi, je nezpochybnitelným vůdcem FED. Pevné cíle, například v oblasti inflace, považuje za příliš svazující. Dobrý odhad mu pak umožňuje ovlivňovat ekonomiku i pouhými výroky. Jeho předpovědi jsou pokládány za téměř posvátné. Ne že by se nemýlil (kdysi například tvrdil, že internet změní navždy celou ekonomiku), ale mýlí se méně než ostatní. Navíc opustil své mlhavé vyjadřování ze začátku devadesátých let a jeho slova jsou nyní mnohem jasnější. (Ostatně i Greenspanova žena tvrdí, že ji musel požádat o ruku několikrát, než pochopila, o co jde.)

Vzor pragmatiků Greenspanovi je 79 let a na konci ledna příštího roku chce z funkce odejít. Budoucího šéfa FED přitom čeká nelehký začátek. Zdá se, že Amerika právě stojí před krizí: inflace je nejvyšší od roku 1991 (přes 4 %), ceny nemovitostí jsou přemrštěné a vzhledem k tomu, že jimi většina Američanů ručí za své dluhy, mohl by jejich pád způsobit nepříjemnou recesi. Potíže znásobuje vládní politika velkých deficitů a je tu i obchodní nerovnováha. Týdeník Economist se proto v nadsázce ptal, zda se vůbec najde někdo duševně zdravý, kdo by po Greenspanovi tuhle práci vzal. Uchazeč se nakonec našel – je jím šéf ekonomických poradců prezidenta Ben Bernanke. Bush ho jmenoval minulý týden a nyní čeká, až ho potvrdí Senát. Bernanke sice bude propírán Senátem několik týdnů, ale zřejmě se jeho jmenování nesetká s velkým odporem. Opoziční demokraté sice kritizují, že je příliš svázán s vládnoucími republikány, ale zároveň uznávají jeho zkušenosti. Bernanke je dobrým teoretickým ekonomem (doktorát získal na Massachusetts Institute of Technology, učil na Stanfordu a v Princetonu) a od roku 2002 působil jako jeden z guvernérů FED. Navíc akciové trhy zareagovaly na jeho jmenování příznivě – hlavní akciový index Dow Jones vylétl během minuty o 117 bodů.

Ben Bernanke zřejmě půjde v Greenspanových stopách jen napůl. Podobně jako Alan Greenspan chce nový předseda FED pozorně sledovat vývoj různých cenových „bublin“, ale nechce proti nim zasahovat a hodlá léčit až případné následky rychlého pádu cen po prasknutí „bubliny“. Lékem na nebezpečí propadu cen a následnou deflaci má být povzbuzení poptávky nejen snižováním úrokových sazeb, ale případně také nákupem cenných papírů centrální bankou nebo tištěním peněz na pokrytí vládních deficitů a další utrácení. Proto se také Bernanke oproti Greenspanovi domnívá, že i americká centrální banka by měla jako její evropští partneři předem oznamovat, jak vysokou chce mít inflaci, a podle toho řídit své kroky. Tuto zásadní změnu dlouhodobé politiky banky zřejmě prosadí, a Spojené státy tak budou tentokráte ovlivněny evropským vzorem. Zatím tomu bylo spíše naopak. Zřejmě i pod Greenspanovým vlivem totiž nyní provádí také evropští centrální bankéři své zásahy spíše citem, více veřejně vystupují, zabývají se i takovými dříve nepříliš sledovanými věcmi, jako jsou akciové trhy a ceny nemovitostí, a ačkoli to neříkají nahlas, snaží se kromě udržení stálé inflace také o podporu hospodářského růstu. Q

Marek Hudema

or

Inf

www.jaderka.cz ěd v ní a ch plikace přírodní

ní • ová

maturita = přijímačky

heologii , eko

logii • Mat ema tic

ké m

odel

Uděláte maturitu ? Promineme Vám přijímací zkoušky.

der

m av

ed

Mo

ě icín

E

ik

ní

ii , arc

ka • Zd ro je ene r gie • Moder n

log , b io

ktroni

ly •

čá

s t ic

e•

Jaderná ch

e mi e•

Fy

z

stránkách

r

webových

í mat eri á

nt á

na uvedených

lem e

naleznete

toele

informace

no

a op

Potřebné

eko

ery

www.cpkp.cz/evropskyobcan

w are • Apli kace v

Las

Jak se stát aktivním evropským občanem?

sof t

i•

Přihlaste projekt své školy, či třídy do soutěže:

at

a ik a

mi

Studijní cesta pro vaší třídu Pojedete? do Evropského parlamentu

m

INZERCE

10

ZAHRANIČÍ

31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 44

Rádio Marie převálcovalo elity Celé Polsko se ocitlo v rukou konzervativců

D

ruhé kolo prezidentských voleb v Polsku připomínalo francouzské referendum o euroústavě. Tady i tam voliči hlasovali navzdory tlaku většiny politické elity, navzdory médiím a navzdory varováním ze zahraničí. V Polsku navíc navzdory průzkumům, které do poslední chvíle ukazovaly na kandidáta liberálů (Občanská platforma, PO) Donalda Tuska. Nakonec se radoval Lech Kaczyński a jeho strana Právo a spravedlnost (PiS), a po zářijových parlamentních volbách se tak celá země ocitla v rukou konzervativců. Kde hledat příčiny tohoto nečekaného vývoje?

Podcenili venkov Sociolog Tomasz Żukowski formuloval kdysi teorii, že v Polsku nelze vyhrát volby bez podpory venkova. Nyní se to potvrdilo: Tusk doplatil na to, že sílu venkova podcenil, a zemědělce si znepřátelil i svými útoky na populistického předáka Andrzeje Leppera a především na nacionálně-katolickou rozhlasovou stanici Rádio Marie. Dal do protikladu Polsko „svobodné“ (tedy liberální, otevřené světu) a „zaostalé“ (tedy posluchače Rádia Marie) a snažil se vyvolat obavy, že vítězství Kaczyńského bude ve skutečnosti triumfem „Leppera a Rydzyka“ (ředitel RM). Toto heslo mohlo oslovit voliče ve velkoměstech, ale většina Polska více slyšela na Kaczyńského rozlišení mezi liberálním „Polskem pro bohaté“ a „solidárním“ a katolickým Polskem Práva a spravedlnosti. Druhá základní poučka zní: rozdělení země na ruskou, pruskou a rakouskou část sice pochází z 18. století, ale stále platí. Oblasti na jihu a východě jsou více katolické a často radikálně antikomunistické, naopak západ a sever více tíhne k postkomunistům. V situaci, kdy se Kaczyński profiloval jako kandidát ostře antikomunistický a katolický, byl Tusk proti své vůli odkázán – mimo velká města – na skalní postkomunistický elektorát. Podle sociologů byla třetím rozhodujícím faktorem osobní image kandidátů. Kaczyński se stylizoval do role „otce vlasti“ a zřejmě dokázal přesvědčit voliče, že je zkušenějším státníkem než jeho protikandidát, jenž ve své kariéře nebyl v žádné zodpovědné exekutivní funkci. Navíc oslovil mnoho voličů jasnými a stálými názory, zatímco Tuskovi byly vytýkány časté změny postojů k otázkám, jako jsou například interrupce nebo lustrace. Nejenom většina voličů PiS, ale i čtvrtina Tuskových příznivců zvolila v průzkumu následující charakteristiku liberálního politika: „Je to příjemný a pohledný chlapík, ale nemá žádné skutečné názory.“ Kaczyńského překvapivě vysoké vítězství (o téměř 10 % a přes milion hlasů) bylo v zahraničí přijato se smíšenými pocity. Evropská komise dokonce připomněla Polsku, že mezi základní hodnoty EU patří zákaz trestu smrti a nediskriminace homosexuálů, čímž narážela na pověst Kaczyńského jako „tvrdého šerifa“, který „zatočí“ se zločinem, a po-

Vyhráli jsme vše, ale co si s tím počneme? (Lech Kaczyński, 23. říjen.) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

litika, který jako primátor Varšavy zakázal průvod politických sdružení gayů s tím, že jde o „propagaci homosexuality, nikoli občanský protest“. Varovné hlasy zazněly i v Rusku a Německu s odkazem na Kaczyńského prohlášení, že bude lépe než prezident Kwaśniewski bránit národní zájmy země. Na druhé straně Lech Kaczyński po zvolení začal mírnit svou image radikálního politika, aniž by se však vzdával základních bodů svého programu. Prohlásil, že Polsko „potřebuje zúčtování s viníky (korupčních afér posledních let), ale ještě více potřebuje smíření a shodu“, která však musí být „postavena na pravdě“. V rozhovoru pro německý deník Bild se snažil vyvrátit svoji pověst „germanofoba“ – bude prý usilovat o „maximální sblížení mezi Poláky a Němci“, zároveň však odmítl koncepci vzniku berlínského Centra vyhánění, neboť by to vedlo ke stírání rozdílů mezi „vrahy a oběťmi“ druhé světové války.

S kým půjdou Kaczyńští Výsledky prezidentských voleb zpečetily úspěch konzervativců. „Program IV. republiky“ – tedy

Uragán jménem Mehlis Sýrie zažívá šok. Ačkoli se před půlrokem stáhla z Libanonu, nyní zveřejněné výsledky vyšetřování dokládají její vinu: stopy vraždy Rafíka Harírího míří do rodiny prezidenta Assada v Damašku. Ve čtvrtek 20. října zely ulice libanonské metropole Bejrútu prázdnotou. Obyvatelé s napětím očekávali, co se stane. Sedmnáctičlenná vyšetřovací komise OSN Detleva Mehlise měla totiž zveřejnit zprávu, kterou uzavírá své čtyřměsíční pátrání ve věci atentátu na někdejšího premiéra Rafika Harírího z letošního února. Již od počátku se mluvilo o možnosti, že v incidentu mají prsty nejvyšší představitelé Sýrie. V posledních měsících bylo navíc spácháno několik atentátů na libanonské kritiky syrského režimu. Obecně se proto předpokládalo, že v den zveřejnění zprávy bude lepší zůstat doma.

Náš přítel Harírí Zveřejnění výsledků Mehlisovy komise vyvolalo v Sýrii šok. Zpráva totiž jmenuje jako hlavní okruh

podezřelých syrskou vládu a vysoké představitele armády. Země se nyní potýká s řadou hospodářských a sociálních problémů, spojení s Harírího vraždou je tedy další kapkou do ohně potíží. Do své smrti představoval Harírí jednu z nich: jako premiér podporoval v OSN známou rezoluci č. 1559 o odchodu syrských vojsk a především odmítal podpořit prodloužení mandátu prosyrského prezidenta Emila Lahúda. Vzhledem k tomu, že syrský baasistický režim považuje Libanon dodnes za součást tzv. Velké Sýrie a udržuje si v zemi značný vliv, byl pro něj Harírí značně nežádoucí osobností. V tomto duchu se také – podle vyšetřovací zprávy – syrský prezident Bašár Assad pokoušel loni v září Harírímu vysvětlit, kdo ve skutečnosti Libanon řídí. „Lahúd, to jsem já. On dělá, co mu řeknu. Pokud si myslíte, že vy a prezident Chirac vládnete Libanonu, mýlíte se,“ reprodukoval

změny ústavy a zásadní proměny systému „infikovaného postkomunismem“ – „dostal nyní zelenou,“ prohlásil lídr PiS Jaroslaw Kaczyński. Avšak druhý triumf Kaczyńských může nakonec šance na reformu státu zmařit. Občanská platforma přišla totiž o šanci stát se pro PiS rovnocenným partnerem. Vzhledem k výrazným rozdílům v ekonomickém programu obou stran začala uvnitř Platformy sílit opozice proti účasti na vládě, v níž budou liberálové pouze „přívěškem“. Osudovým okamžikem byla možná volba předsedy nové sněmovny. Podle předběžné dohody měl tento post patřit Platformě, avšak nakonec PiS neakceptovalo kandidáta liberálů a pomocí hlasů levicových a pravicových radikálů ze Sebeobrany a Ligy polských rodin dosadilo do funkce vlastního zástupce Marka Jurka. PiS navrhovalo, aby se předsedou stal sám Tusk, Platforma však jmenovala místo toho Bronislawa Komorowského, politika, který patří mezi výrazné odpůrce koalice s konzervativci. Podle Jaroslawa Kaczyńského je tento tah důkazem, že se liberálové „nedokáží dostat z šoku po dvojích prohraných volbách“ a ve svém zklamání „zapomínají na zodpovědnost za stát“: PiS udě-

lalo ústupek Platformě, když kandidátem na premiéra jmenovalo Kazimierze Marcinkiewicze, který představuje liberální křídlo ve straně, a v případě kandidáta na předsedu Sejmu očekávalo podobnou vstřícnost. Naopak představitelé Platformy neskrývají, že logickým vyústěním hlasovaní v parlamentu by měla být koalice PiS se Sebeobranou a Ligou. „Bratři Kaczyńští chtějí pro sebe 100 % moci,“ prohlásil Tusk s tím, že v této situaci nevidí „možnost pokračovat v jednáních o koalici“. Hrozí tedy Polsku konzervativně-populistická koalice? Lídři PiS prohlašují, že jediným koaličním partnerem může být pro ně Občanská platforma. Alternativou je pouze menšinový kabinet, to by však znamenalo, že šance na zásadní reformy budou nenávratně pryč. Bratři Kaczyńští se možná na vrcholu své politické kariéry dostanou do izolace, což pro zemi, která si ve volbách zvolila reformy a velmi je potřebuje, není dobrá perspektiva.

Assadova slova Harírí svému synovi Saadovi, který stanul před vyšetřovací komisí jako svědek. Syrští svědci naopak označují setkání za „velmi přátelské a oboustranně prospěšné“. Jaká vládla mezi Assadem a Harírím nálada, se lze jen domýšlet. Jisté je, že události kolem prodloužení Lahúdovy vlády dovedly Harírího 4. října 2004 ke složení funkce premiéra. Mnozí Libanonci se domnívají, že jeho značný vliv na veřejné dění byl i přesto pro syrský režim důvodem k likvidaci. Assad však nestál proti Harírímu sám. Mehlisova zpráva přináší například výrok Mustafy Hamdana, libanonského šéfa prezidentské gardy. Ten chtěl premiéra obrazně řečeno „poslat na výlet“. I kvůli tomu se stal jedním z podezřelých na libanonské straně. Na té syrské je pak největší rybou v Mehlisově síti pravděpodobně Ásif Šawkát, Assadův švagr a šéf vojenské rozvědky. Není sporu, že rozpletení uzlu podezřelých a označení hlavních strůjců atentátu bude ještě složitou záležitostí. Proto také bylo vyšetřování prodlouženo do 15. prosince. Prvním pozitivem však může být rychlé zatčení Mahmúda Abdala Ala, libanonského člena sunnitské prosyrské organizace al-Ahbaš. Prokazatelně byl totiž v den atentátu v kontaktu s libanonským prezidentem, a jeho svědectví tak může být pro celý případ klíčové.

chu, která má poškodit Sýrii,“ reagoval například syrský velvyslanec v USA Imád Mustafa. Pozadu nezůstala ani syrská státní média. Již v průběhu vyšetřováni byl Mehlis nazýván „německou liškou“, která se místo práce jen „nechává vydržovat Libanonem na luxusních jachtách, a měla by sama být prošetřena“. Několik dnů po zveřejnění zprávy se pak v Damašku sešly desetitisíce demonstrantů na podporu prezidenta. Zatímco v Bejrútu požadovali studenti rezignaci prezidenta Lahúda a volali „Díky, pane Mehlisi,“ syrským hlavním městem se neslo „Mehlisi, nejsme vrazi!“ Popírání, to je tradiční nástroj syrského režimu proti jakémukoli obvinění. Otázkou však je, zda bude účinné i nyní, po prvních výsledcích vyšetřování. Dalších otazníků nad Damaškem totiž visí mnoho: zářijový atentát na libanonskou novinářku May Shidyakovou či nedávná záhadná sebevražda Gazího Kanaana, syrského ministra vnitra, údajně rovněž zapleteného do příprav atentátu. V těchto dnech navíc končí další šetření OSN, které na rozdíl od pátrání po Harírího vrazích představuje pro Sýrii reálnou hrozbu mezinárodních sankcí. Zabývá se totiž splněním rezoluce 1559, tedy úplným odsunem armády a tajných služeb z Libanonu. A již nyní se mluví o tom, že jejich vliv neustal a syrští agenti dění v zemi i nadále bedlivě sledují. Jeden z komentátorů izraelského deníku Ha’arec se proto domnívá, že prezident Assad a jeho režim se po zveřejnění Mehlisovy zprávy octnou „v oku uragánu“. Zda tomu tak bude, ukáží následující dny a týdny pokračujícího vyšetřování.

Německá liška je proti nám Syrské oficiální reakce na zprávu OSN byly podle očekávání odmítavé. Nejvyšší představitelé ji ihned odsoudili jako politicky objednaný komplot, který má ospravedlnit zvyšující se tlak na Sýrii: „Zpráva nepomůže ani Libanonu, ani světu při dosažení pravdy. Vytvoří jen další atmosféru lží a stra-

Maciej Ruczaj, Poznaň Autor studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK v Praze. Q

Filip Moravec Autor studuje blízkovýchodní studia na Západočeské univerzitě.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 44 V 31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005

11

Summit v bezradné době Evropská unie se pokouší chytit vítr do plachet

J

estliže upjatě formální setkání šéfů členských zemí Evropské unie může skončit zakyslou hádkou v pozdních nočních hodinách a trucovitými invektivami na tiskovkách pozdě nad ránem, jak asi dopadne neformální potlach týchž horkých hlav u jednoho stolu v potemnělé místnosti starobylého hradu? Podle očitých svědků účastníci ve čtvrtek hned na úvod odkládali saka, šlo však prý pouze o gesto podtrhující uvolněnou atmosféru setkání. Nejvyšší představitelé zemí evropské pětadvacítky se tentokrát přijeli na summit do anglického Hampton Courtu usmiřovat.

Těžké časy Mají k tomu dobrý důvod: EU najela letos na jaře na mělčinu a mezi diplomaty se neformálně mluví hned o několika eurokrizích najednou. V takové situaci není rozhádaná parta důstojníků na velitelském můstku právě nejlepší vyhlídkou na záchranu a už samotný hladký průběh jejich soukromého večírku v kajutě kapitána je vlastně úspěch. Jednodenní summit Evropské unie pořádaný dva měsíce před koncem britského předsednictví v bývalé rezidenci Jindřicha VIII. měl právě takovou párty být. Pro připomenutí, s čím vlastně máme problém. Na jaře se po krachu referend ve Francii a Nizozemsku zastavil proces schvalování euroústavy a Unie je jednou nohou v krizi legitimity. Přitom se chystá na další rozšíření – v roce 2007 by měly její řady rozšířit Rumunsko s Bulharskem a Brusel právě zahájil přístupové rozhovory s Tureckem a Chorvatskem. Pro dále rozšířený spolek ale nemá současná pětadvacítka dostatečně pružný legislativní rámec a v tuto chvíli ani žádnou představu o tom, jak se z patové situace vysekat. Celá záležitost s ústavou je od jara u ledu a tání není na obzoru. Ale jděme dál. Evropanům se už delší dobu nedaří v ekonomice. Hospodářský růst Unie se letos jenom upachtěně přehoupne přes 1 %, což znamená, že se jí USA se svými necelými 4 % s jistotou vzdalují a Čína s téměř 10 % překotně přibližuje. Na kontinentu, jehož velmocenské ambice stojí téměř výhradně na hospodářském úspěchu, je okolo dvaceti milionů nezaměstnaných a situace se přiostřuje: Evropa se jako celek ocitá pod stále větším konkurenčním tlakem zemí, jako je Čína nebo Indie, vyspělejší státy Unie zase čelí lacinější pracovní síle nováčků a vlády, kterým zůstává

v rukách Černý Petr, se ocitají pod palbou voličů turálních fondů Unie. V případě Česka je ve hře vyhozených na dlažbu. v ideálním případě okolo 80 miliard korun ročně a s nimi si současná vláda spojuje udržení našeho Miliony nezaměstnaných vytvářejí pořádný na unijní poměry nadprůměrného pětiprocentního tlak na tradičně štědré evropské sociální sítě, ani hospodářského růstu. „Bylo by jistady však chmury nekončí. Evropa tě naivní očekávat, že se na tomto zároveň stárne před očima. Jestsummitu budou projednávat konliže v roce 2000 připadali na jedkrétní čísla nebo že bude rozpočtu noho důchodce čtyři lidé v pro- Se zacementovanou věnována podstatná část schůzky, duktivním věku, v roce 2050 to Evropou se musí potřebujeme ale výrazný impulz při zachování současných trena signál, že bude finanční perspekdů nebudou ani dva, a to by byla něco stát, ale tiva přijata co nejdříve,“ přál si den nevídaná zátěž i pro ekonomiku ve Evropané se před zahájením schůzky náměstek vrcholné formě. Müller. Co nejdříve znamená ješZměna je nutná, před Evropany přitom ani nejsou tě za britského předsednictví, tedy se však otevírá dilema. Neúspěch schopni shodnout na oficiální vrcholné schůzce před a nepříznivý demografický vývoj Vánoci. Zdržení neznamená přímo rozšiřuje počty lidí, které je potřena rozpočtu, který méně dotací, ale kratší dobu na ba chránit, rostoucí náklady na jejich čerpání, což může lehce znasociálních sítě a různé dotace zase by určil směr menat, že přidělené peníze nebuodčerpávají prostředky na moderdeme tak rychle umět utratit. nizaci a investice do vědy a výzku- budoucího vývoje. Před pětihodinovým jednáním, mu. Něco se musí stát a Evropakdy na jednoho zástupce členské né se přitom ani nejsou schopni země pětadvacítky připadne štědshodnout na rozpočtu, který by rých zhruba deset minut, tedy byla určil směr budoucího vývoje. rozhodně na místě otázka: O čem vlastně bude? O finanční výhled na léta 2007–13 se evropské tábory v čele s Brity na jedné a Francouzi na druhé straně divoce pohádaly letos v červnu a právě tehdy O čem se nemluví Unie definitivně uvízla: znesvářené strany si od té doby vyměňují invektivy, o dalším postupu se příliš Samotní klíčoví politici Unie, tedy hlavní rozhádanejedná: například „negociační balíček“ obsahující ní hráči Blair, Chirac a předseda Evropské kominové konkrétní návrhy na jednotlivé položky roz- se José Barroso, se slovu rozpočet ve dnech před počtu neočekávají evropští diplomaté od svých brit- summitem vyhýbali jako čert kříži. Mezi Paříží ských kolegů dříve než na začátku listopadu. a Londýnem probíhaly intenzivní sbližovací rozhovory, jejichž cílem bylo včas odmést z cesty sporná témata, aby na samotné schůzce mohla Alespoň impulz, prosím zavládnout tolik potřebná dobrá nálada a EU si po dlouhých měsících připsala na konto nějaO výsledcích summitu si tedy čeští diplomaté ký úspěch. Na summitu se tedy o celé řadě věcí v Černínském paláci v Praze nedělali dopředu žádné zvláštní iluze. „Evropa se nachází v obdo- zarytě mlčelo: Jaký bude další osud odmítnuté liberalizace služeb? Co s ústavou? Jak reformovat bí politické bezradnosti,“ vysvětloval náměstek ministra pro unijní záležitosti Vladimír Müller, či nereformovat společnou zemědělskou politiku, která spolkne největší díl společných peněz? Co „celý summit bude orientační diskuse a hledání s britským rabatem? A jak najít společnou euroshody nad tím, kterým směrem se bude Evropská řeč při jednáních Světové obchodní organizace unie dále ubírat. Jestli se ke shodě dospěje, bude o liberalizaci obchodu, jejichž zjevně se blížící to optimální. I když se to zdá málo, v současné krach bude mít díky své neochotě odstranit tarisituaci by to byl krok ze začarovaného kruhu.“ Přesto měli Češi podobně jako ostatní nováč- fy chránící zemědělce na svědomí právě EU? Nic z toho se na pořad jednání na hradě Hampton ci svůj jasný zájem – pokročit směrem k novému rozpočtu, který jim zajistí slíbené dotace ze struk- Court nedostalo.

Místo toho připravil Barroso pro účastníky schůzky materiál, který na nekonfliktních tématech mísí britskou liberální vizi s francouzským protekcionismem. Liberálové dostanou zvýšené investice do vědy a výzkumu a společnou reformu vysokých škol, zastánci ochrany Evropy zase Fond globalizace, který má chránit oběti zvýšené konkurence v řadách zaměstnanců a přispět jim na změnu kvalifikace. Proti fondu se však postavil kde kdo včetně Gerharda Schrödera, jenž prohlásil, že fond bude ve skutečnosti „odměnou za neúspěch a nebude ho z čeho financovat“. Podobně to vidí Švédové, Nizozemci, Estonci nebo třeba Dánové, Tony Blair však ve jménu příměří za projektem stojí. Významnou iniciativou by mohla být navrhovaná společná energetická politika, protože ta by v praxi znamenala především prohloubení koordinace zahraniční politiky pětadvacítky, především ve vztahu k Rusku. Na neformální schůzce však šlo o neformální diskusi, konkrétní obrysy návrhů se vznášejí někde v chodbách Hampton Courtu.

Čekání na příliv Převažujícím hodnocením čtvrtečního summitu je tedy především ona dobrá nálada, která signalizuje odhodlání se v prosinci oficiálně na něčem dohodnout. „Dopadlo to ještě o něco lépe, než jsem očekával,“ pochvaloval si v pátek po summitu náměstek Müller. „To, že nebyla otevřena sporná témata, znamená, že bude vůle dělat v jednáních o rozpočtu ústupky.“ V praxi by to mohlo vypadat tak, že hlavní aktéři rozpočtové třenice od svých požadavků ustoupí – Britům zůstane rabat a Francouzům zase jejich nedotčená zemědělská politika. Pětadvacítka se ale zároveň závazně dohodne na tom, kdy přesně se už k reformám odhodlá. A mohlo by to být někdy okolo roku 2009 nebo 2010, tedy v době českého předsednictví. Podaří-li se Britům dotáhnout rozpočet ke schválení, bude to po startu přístupových rozhovorů s Tureckem druhý zapamatovatelný úspěch jejich předsednictví a zároveň potřebný příliv, který po delší době zdvihne uvízlou unijní kocábku z mělčiny. Sám Tony Blair si tím ale jistý není. „Bude to výzva a tvrdý oříšek,“ mírnil po čtvrteční schůzce dobrou náladu odjíždějících delegátů. Jiří Sobota

Q

Dozrál čas pro Kosovo Marti Ahtisaari řeší z pověření OSN zdánlivě neřešitelnou věc: jak zajistit nedělitelnost Srbska a suverenitu kosovských Albánců. Před týdnem tomu dala Rada bezpečnosti OSN zelenou: vznikne mezinárodní tým a zahájí vyjednávání mezi Bělehradem a Prištinou. Světové společenství tak po šesti letech přikročilo k řešení kvadratury kruhu – budoucího postavení Kosova. Ještě v roce 1999, kdy se po náletech NATO podařilo zastavit pokus o genocidu tamních Albánců, bylo řečeno, že Kosovo zůstává součástí Srbska, ale v praxi se tato otázka ocitla ve vakuu. Jenže věci se mění a podle mezinárodních správců Kosova už nelze řešení odkládat. O naléhavosti problému je přesvědčily především násilnosti z loňského března, kdy zahynuly dvě desítky kosovských Albánců i Srbů a byla zničena řada srbských svatyní a domů. Zpráva, kterou poté sestavil pro OSN norský velvyslanec při NATO Kai Eide, uvádí řadu dalších pádných argumentů, proč je třeba dát Kosovu řešením jeho postavení novou perspektivu.

Napětí neklesá, ale roste V Kosovu roste napětí především kvůli nevyjasněné budoucnosti. Nedaří se tak návrat dvou set tisíc srbských uprchlíků, kteří odešli se srbskými jednotkami, a i těch pár, co se vrátilo, je mnohdy připraveno sbalit svých pět švestek, pokud nad Kosovem zavlaje prapor Albánců. Na vině je nedostatečná integrace té hrstky Srbů, která v zemi po válce zůstala. Hovoří se o nutnosti větší autonomie srbských oblastí, decentralizaci, jež ale nemá zna-

menat dezintegraci Kosova. Bělehrad by měl také kosovské Srby inspirovat k větší účasti na politickém životě Kosova. Jejich bojkot loňských říjnových voleb k řešení problémů nijak nepřispěl. Mezi Albánci (90 % dvoumilionové populace Kosova) narůstá extremismus. U politické reprezentace se to projevuje především vyhraněností požadavků. O ničem jiném než o úplné nezávislosti na Srbsku a Černé Hoře prý nehodlají jednat. Mezi veřejností se prosazuje i názor, že nejdříve by měla být Kosovu zaručena suverenita a teprve poté by se mělo zasednout za stůl se Srbskem a jednat jako rovný s rovným. Všichni v Kosovu doplácejí na pomalou hospodářskou obnovu, kterou brzdí právě nejistota kolem statusu. Ta znemožňuje těsnější spolupráci s mezinárodními finančními institucemi a odrazuje investory. Problémem jsou i nevyjasněné majetkové poměry, hlavně proto, že Bělehrad příslušné záznamy a dokumenty z Prištiny v roce 1999 vyvezl. Cestu vpřed představuje Evropská unie. Ta by zde měla vyvíjet mnohem větší aktivitu, neboť bez Kosova se Balkánu dveře do Evropy zcela neotevřou. I proto dozrál čas k hledání odpovědi na otázku statusu Kosova.

Od provincie ke státu Diplomaté očekávají, že vyjednávání potrvá 6 až 12 měsíců. Na jeho konci lze prý předpokládat takový

Násilnosti loni v březnu ukázaly, že rozhodnutí o statusu Kosova nelze odkládat. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

stupeň samostatnosti Kosova na Bělehradu, který by mu umožnil chovat se na mezinárodní scéně jako suverénní stát. Srbskému politickému vedení se však zdá tato idea neuskutečnitelná a přímo nepřátelská. Z absolutního odmítání ale srbský premiér Vojislav Koštunica, jenž minulý týden v projevu před hlasováním v Radě bezpečnosti označil možné udělení nezávislosti Kosovu proti vůli Srbska za nepředstavitelné porušení mezinárodního práva a nebezpečný precedens, přece jen slevil: přislíbil maximální možnou autonomii pro Kosovo, i když z požadavku formální svrchovanosti nad kosovským územím Bělehrad jen těžko sleví. Sblížit protichůdná stanoviska Bělehradu a Prištiny bude úkolem kyvadlové diplomacie mezinárodního týmu, v jehož čele má stát zkušený vyjednávač, bývalý finský prezident Marti Ahtisaari (letos například dosáhl vyřešení vleklé-

ho konfliktu v indonéském Acehu), a zástupce mu mají dělat Evropan, Američan a Rus. Jeho mandát by měl být dostatečně silný. Pro hovoří skutečnost, že problematikou Kosova se na vrcholné úrovni nyní zabývají reprezentanti úzce spolupracujících skandinávských zemí. Jaká taktika se při vyjednávání uplatní, však zatím není zcela zřejmé. Dánský diplomat Søren Jessen-Petersen, zkušený v řešení balkánských konfliktů a od června 2004 správce Kosova, zatím nastínil jen hlavní principy, na jejichž základě budou rozhovory vedeny: žádné dělení Kosova; situace se nevrátí ke stavu před březnem 1999; žádná unie Kosova se sousedními státy; ochrana menšin a kulturně důležitých míst (srbské ortodoxní církve). Radek Palata Autor je publicista.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

V

e čtvrtek odstoupila ze své nominace na křeslo u Nejvyššího soudu Harriet Miersová. Je to vážné minus pro prezidenta George Bushe, jenž její rezignaci přijal jen s nevolí. Nejvyšší (de facto ústavní) soud je totiž jedním z nejpevnějších pilířů americké demokracie. Jeho devět členů má doživotní mandát, což mimo jiné znamená, že výměny v této vrcholné justiční instanci jsou velmi řídké, řidší než volba prezidenta, tudíž sledované. Nicméně letos nastaly hned dvě. Na místo zesnulého předsedy Nejvyššího soudu Williama Rehnqvista prosadil Bush v Kongresu svého kandidáta Johna Robertse. Konzervativec za konzervativce, dalo by se říci. Jenže když měla názorově neutrální Harriet Miersová nahradit renomovanou a rovněž

Bush ztrácí Miersovou

Džafár pro Saddáma i OSN Otec iráckého jaderného programu jede přednášet do Evropy

L

etošnímu rozhodnutí Nobelova výboru pro laureáta mírové ceny nemůže dr. Džafár Dhia Džafár přijít na chuť. Tvrdí zahořkle, že Mezinárodní organizace pro atomovou energii (MAAE) „posloužila v případě Iráku věci války, nikoli míru“. Irácký atomový vědec, který dnes žije v jednom ze států při Perském zálivu, má připraven seznam výčitek, co všechno MAAE před americkou invazí do Iráku neřekla a co měla vlastně tehdy říci, aby jeho zemi zbavila obvinění z usilování o jadernou výzbroj: že údajný irácký pokus koupit uran z Nigeru byl lží, že hliníkové trubky, které byly podle USA určeny pro odstředivky v aparatuře pro obohacování uranu, byly pro tento účel nevhodné, a leccos dalšího. „MAAE nese odpovědnost za to, že tyto argumenty neztratily včas před válkou na své síle. Alfred Nobel se obrací v hrobě,“ říká Džafár. Právě on má teď v listopadu při zasedání Spolkové zpravodajské služby (BND) v Berlíně pronést přednášku o jaderné proliferaci. Podle jeho názoru měly USA na podzim 2004 zcela oficiálně přiznat, že po roce 1991 v Iráku neběžel žádný jaderný program, natožpak zbrojní. MAAE sice před válkou v Radě bezpečnosti OSN zdůrazňovala, že neexistují důkazy o oživení irácké snahy získat jadernou zbraň, ale pro Džafára, jenž byl označován jako odpovědný za formulaci irácké jaderné deklarace předané v prosinci 2002 právě MAAE, to bylo příliš málo.

Pokusím se o to

Nebylo to v zájmu země.FOTO PROFIMEDIA CZ neutrální Sandru Day O’Connorovou, která v létě odešla do důchodu, strhla se rozepře u samotných republikánů. Faktická námitka zní, že Miersová není soudkyně, ale právnička. Jenže to je spíše zástupný problém. Důležitější je politický kontext, kdy americkou pravicí hýbají skandály, které vedly k vyšetřování Lewise Libbyho, poradce viceprezidenta Richarda Cheneyho, a hrozbě téhož pro Karla Rovea, poradce a strůjce volebního vítězství samotného Bushe. Prozradili tisku jméno agentky CIA Victorie Plameové a spáchali tím federální zločin? To je zásadní otázka. Též proto to Miersová vzdala. Jak řekla pro BBC, její kandidatura představovala pro Bílý dům a jeho zaměstnance přítěž a nebyla v zájmu země. Její nominaci totiž kritizovalo hlavně pravé křídlo republikánů.

M

ěsto Topolčany ukázalo, jak se postavit k nepříjemné a spíše zapomínané minulosti. Toto okresní centrum na středním Slovensku se totiž v září 1945 stalo dějištěm posledního protižidovského pogromu na území Československa. Nyní, při vzpomínce na 60. výročí této tragické události, se ale radnice postavila k minulosti čelem. Vezměme to po řadě. V zá-

Topolčany po 60 letech ří 1945 se po Topolčanech rozšířila fáma, že Židé navrátivší se z koncentráků chtějí zabrat místní klášterní školu. Následovaly výtržnosti živené propagandou nedávných hlinkovců a arizátorů. Výsledek? Před válkou žilo v Topolčanech 3200 Židů (třetina populace), po válce se jich vrátilo 550, po pogromu nezůstal ve městě žádný – všichni odešli. Nyní jim však vyšla vstříc radnice v čele s primátorem Pavolem Segešem. Na městském úřadě, za přítomnosti významných osobností, někdejších židovských spoluobčanů a médií, přednesl zástupce primátora pozoruhodně přímý text. S odvoláním na demokratické zásady a evropské hodnoty se v něm objevilo přiznání podpory agresorů druhé světové války, hromadných deportací a „konečného řešení“, ale i bolestná vzpomínka na události z 24. září 1945, „které vešly do povědomí jako topolčanský pogrom“. To jsou rovná slova. Zbyněk Petráček

31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 44

Dnes 63letý Džafár je obecně považován za otce iráckého atomového programu a není to přehnané. Ovšem že by to měl být zbrojní program, to neplánoval ani on sám. Džafár Dhia Džafár pochází z dobré bagdádské rodiny, ale vychován byl ve Velké Británii. Doktorátu jaderné fyziky v Birminghamu dosáhl téměř ve věku zázračného dítěte, ve 23 letech, a pak se oženil s Britkou. Poté co doma pracoval několik let v Irácké komisi pro jadernou energii, svou zemi v roce 1970 opustil – baasisté u moci mu moc nevoněli. Pak působil pět let v renomovaném Evropském středisku pro jaderný výzkum v Ženevě (CERN) a byla mu prorokována velká mezinárodní kariéra. Jenže v roce 1975 uposlechl hlasu Saddáma Husajna a vrátil se do Bagdádu. Nejprve běželo vše podle plánu. V roce 1976 Irák koupil pod dohledem MAAE od Francie 40megawattový výzkumný reaktor Tamuz 1 (známý podle své lokality jako Osirak). Ten ovšem v roce 1981 – krátce před dokončením a naváž-

kou paliva – zničilo izraelské letectvo. Izraelci tvrdili, a to je dnes obecně akceptováno, že irácké plány s tímto reaktorem mířily od samého počátku ve směru získávání plutonia pro atomové bomby. Jenže to není ve větším množství s takovýmto reaktorem technicky snadné, nehledě na fakt, že veškeré vývojové aktivity probíhaly pod kontrolou MAAE. Džafár tvrdí, že před izraelským útokem v iráckém vedení ještě žádné oficiální rozhodnutí pro jaderné zbraně nepadlo a že právě zničení Osiraku k tomuto kroku vedlo. Na podzim 1981 byl Džafár pověřen, aby sestavil program na obohacování uranu, který by dodával materiál pro jaderné bomby. Za tím účelem byly ověřovány různé technologie – zůstaly elektromagnetická izotopová separace (EMIS) a plynové odstředivky. Na zbraňových aspektech, tedy schopnostech dopravit bombu na cíl, se začalo pracovat v roce 1988. Když tyto programy přerušila v roce 1991 první válka v Perském zálivu, neměl ještě Irák ani dost vysoce obohaceného uranu, ani vyřešené všechny problémy zbrojní produkce, aby mohl vyrobit byť jedinou bombu. Ale bylo to tehdy už jen otázkou času. Nicméně ještě než se stal přímo a otevřeně vystupující (viz jeho postoj k Nobelově ceně) Džafár šéfem programu PC-3 (Petrochemical Project No. 3, kódové jméno pro vývoj jaderných zbraní), pocítil na vlastní kůži tvrdost diktatury, byť on sám z toho nakonec vyklouzl šťastně. V roce 1979 byl kvůli údajným šíitským politickým aktivitám zatčen jaderný vědec a Džafárův blízký spolupracovník Husajn al-Šachristání. Z věznice Abú Ghraíb se mu podařilo uprchnout až v roce 1991 – dnes je prvním místopředsedou parlamentu a s Džafárem udržuje přátelství, ač se jejich cesty rozešly. Po Šachristáního zatčení nad tím projevoval Džafár tak dlouho a tak nahlas nelibost (psal žádosti o jeho propuštění a navštěvoval jeho ženu), až se sám ocitl za mřížemi. Vazba byla později změněna na domácí vězení, ale dohromady nebyl Džafár na svobodě od ledna 1980 do září 1981. Právě v tomto období přišel izraelský nálet na Osirak. Džafár byl přímo z domácího vězení přiveden k Saddámovi a pověřen vybudováním jaderného programu, který by Iráku dopomohl ke zbraním. Na pověření prý tehdy řekl: „Pokusím se o to.“

Džafárovo utajené dítě Ke svým tehdejším pohnutkám Džafár dnes říká, že to nebylo tak, jak si mnozí myslí, totiž že přijal

své pověření jen kvůli tomu, aby se ocitl na svobodě. Po izraelském útoku na Osirak prý věřil, že Irák potřebuje odstrašující zbraň. Nikdy ale nepředpokládal, že by ji irácký diktátor použil, neboť, jak Džafár tvrdí, Saddám byl vždy tím, kdo chce přežít. Upozorňuje též na to, že když se v roce 1981 začalo s příslušným plánováním, bomba byla projektem vznášejícím se kdesi v dáli. Přednost měla výroba vysoce obohaceného uranu pomocí vlastních prostředků, enormní technická výzva, jíž mohl vědec Džafár jen těžko odolat. „Obohacování uranu, to je něco jiného než pečení koláčů,“ říká dnes, a právě tuto úlohu musel teprve vyřešit. Kdyby Saddám Husajn nevtrhl v srpnu 1990 do Kuvajtu a tuto zemi neanektoval, což vedlo v únoru 1991 k útoku spojenců, šlo by irácký program jaderných zbraní jen těžko zadržet. Pravda, programu odstředivek, který plně závisel na pomoci ze zahraničí, zvláště z Německa, byly různé západní tajné služby už na stopě. Plně utajit nešlo ani obstarávání výzbroje a technologií. Ale o iráckém programu elektromagnetické izotopové separace, Džafárově dítěti a vlastně zastaralé technologii, neměl až do roku 1991 nikdo na Západě tušení. Nikdo rovněž nevěděl o tom, jak daleko pokročil zbrojní program. A skutečnost, že na podzim roku 1990 Irák zkoušel ještě zkratku k získání vysoce obohaceného uranu, totiž nevyrábět ho vlastními silami, ale zmocnit se jeho zásob, které se v zemi nacházely pod kontrolou MAAE, se podařilo utajit až do roku 1995.

Nehrát si s inspektory V dubnu 1991 nařídila Rada bezpečnosti OSN svou rezolucí č. 687, aby se Irák zbavil všech zbraní hromadného ničení a raket s doletem přes 150 kilometrů. O rakety a chemické i biologické zbrojní programy se měla starat k tomuto účelu zřízená UNSCOM (U.N. Special Commission), jaderné problémy byly svěřeny do péče MAAE. Džafár říká, že jemu i jeho kolegům bylo od počátku jasné, že při rozsáhlém mandátu UNSCOM a MAAE neexistuje alternativa ke spolupráci se zbrojními inspektory: „Věděl jsem, že nakonec projde jen pravdivý příběh,“ říká Džafár. Ale rozkaz vedení při začátku inspekcí zněl jinak: Nic nepřiznat a všechno skrýt. Jenže skrytí bylo právě v případě Džafárovy elektromagnetické izotopové separace, jež si vyžadovala obrovskou aparaturu, obtížné. Proto bylo na rozkaz vše předáno Speciálním republikánským gardám, jenže již koncem června přišli inspektoři MAAE přístroji stejně na stopu. Irácká reakce byla rychlá: nespolupracovat s inspektory, ale jednostranně potají zničit co možná nejvíce materiálů a dokumentů. Přiznáno bylo jen to, co už nešlo skrývat. Toto ničení bylo největší chybou, kterou mohl irácký režim udělat – když se později musel odhodlat ke spolupráci, mnohé už nemohl doložit. Co nebylo na místě, ale někam zmizelo – či se snad předtím vyskytovalo jen v přikrášlující zprávě vědce, který si přeháněním vlastních výkonů chtěl zasloužit privilegia –, bylo inspektory považováno za skryté. Dnes víme, že po srpnu 1995, kdy uprchl Saddámův zeť a dosavadní šéf zbrojního programu Husajn Kámil, a tak dostal Bagdád pod tlak vše přiznat, Irák de facto už nelhal, byť nešlo vše objasnit do posledního puntíku. Ještě pozoruhodněji pak působí jiná skutečnost: ani po roce 1998, kdy po krachu dohody s režimem inspektoři OSN Irák opustili, Saddámova vláda nevyvíjela zakázané zbrojní aktivity. A už vůbec ne jaderný zbrojní program. Ten se stal pro Saddáma podle Džafára zbytečný v okamžiku, kdy byly jeho nepřítelem vyhlášeny Spojené státy. Ale Západ tomu nevěřil nebo nechtěl věřit. Omluvy za to se Džafár Dhia Džafár asi nedočká. Gudrun Harrerová, Vídeň Autorka je vedoucí redaktorkou zahraničního zpravodajství deníku Der Standard.

Q

Džafár Dhia Džafár Narozen 1942 v Bagdádu v dobře postavené rodině, vychováván ve Velké Británii, kde získal doktorát z jaderné fyziky, pak se vrací domů; 1970 – opouští Irák a působí v Evropském středisku pro jaderný výzkum (CERN) v Ženevě; 1975 – vrací se do Iráku; 1980–81 – ve vazbě a domácím vězení; 1981 – v září pověřen programem na vývoj obohaceného uranu; 2002 – formuloval iráckou jadernou deklaraci předanou OSN; 2003 – opouští Irák a žije v emirátech u Zálivu.

TÉMA

RESPEKT 44 V 31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005

13

Neznámý otec Evropy Sudetoněmecký příběh Wenzela Jaksche

Těžko najdeme v Evropě posledních sta let politika s podobným osudem. Byl katastrofálně neúspěšný – neprosadil své cíle a prohrál svůj historický zápas. Ze scény zmizel třímilionový národ, z kterého vzešel a za nějž mluvil a jednal ve chvílích, kdy se rozhodovalo o jeho osudu. Jména jeho politických protihráčů dodnes skloňuje tisk ve všech pádech, na jeho jméno narazíme spíš jen v rejstřících historických studií. Svobodu a spravedlnost přitom bránil odvážněji než mnozí jiní. Také se méně mýlil. I proto asi neuspěl – doba byla příliš zaslepená nenávistí. Dnes, čtyřicet let po jeho smrti, přichází satisfakce. Zatímco plány jeho nepřátel Hitlera a Henleina hanebně ztroskotaly a jeho oponent Edvard Beneš se také v mnohém spletl, vize Wenzela Jaksche se v Evropě do značné míry naplňují.

Wenzel Jaksch bránil svobodu a spravedlnost v předválečném Československu odvážněji než jiní. Své cíle tehdy neprosadil, ale dnes se jeho vize naplňují. FOTO ČTK

kratů v českém pohraničí. Rozpadem monarchie zanikl svět, který mu připadal spravedlivější než poválečné pořádky. Politika mu dala šanci podílet se na jejich nápravě. Vztah Němců k republice hned na počátku neblaze ovlivnil český šovinismus. Do jejich paměti se černě zapsal především 4. březen 1919, kdy při přestřelkách s českým vládním vojskem zahynulo přes padesát německých demonstrantů. Ústavu republiky navíc schválil nevolený parlament bez konzultace s menšinami, čímž ji v jejich očích trvale zpochybnil, a odpor vyvolalo také uzákonění československého státního jazyka. Není divu, že valná většina Němců nebyla Československu příliš nakloněna. I ti umírnění vnímali zpočátku své začlenění do Československa jako frapantní nespravedlnost naprosto odporující právu národů na sebeurčení, jimž bylo zřízení nového státu ze strany spojenců odůvodňováno. Čeští politici bohorovně namítali, že Češi svůj životaschopný národní stát potřebují spíš, protože by jim bez něj hrozil zánik, zatímco Němci koneckonců mají hned za humny Německo. Taková necitlivost vnášela nacionalistickou nevraživost i mezi sociální demokraty, jimž byla původně cizí. Podíleli se na pokusu separovat německé oblasti od vznikajícího Československa, které začali respektovat teprve po výnosu pařížské mírové konference o jeho územní celistvosti. Na sjezdu roku 1919 v Teplicích-Šanově přeměnili němečtí sociální demokraté z českých zemí svou organizaci, jež spadala pod celorakouské vedení, v samostatnou Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei (DSAP) v ČSR. V této straně nalezl od počátku zaměstnání i válečný veterán Jaksch. Začínal jako tajemník svazu německých malorolníků a domkářů, v roce 1921 byl zvolen členem ústředního výboru DSAP a brzy jej povolali do předsednictva. Živil se přitom hlavně prací pro stranický tisk, v letech 1921–1924 řídil v Chomutově časopis Volkszeitung, později přešel do Prahy, kde se stal redaktorem ústředního listu Sozialdemokrat. V roce 1929 byl zvolen do československého parlamentu, kde působil dalších deset let jako poslanec. Gottwaldova hvězda začala stoupat o něco později, teprve když z ČSSD přestoupil do KSČ. Působil pak rovněž nejdřív v provinciích jako profesionální agitátor a politický novinář. Poslancem se stal ve stejném roce jako Jaksch, ale to už stál díky Stalinově podpoře v čele své strany, jež měla pod jeho vedením plně sloužit zájmům Moskvy, konkrétně vývozu komunistické revoluce do západní Evropy.

Hlasy ze Sudet

O

tom, zda byli sudetští Němci národem, se mohou vést spory. V Evropě byli pokládáni spíš za kmen nebo národnostní skupinu, v Česku se obvykle hovořilo o německém obyvatelstvu v pohraničí. Sám Wenzel Jaksch by v mládí svou národnost sotva označil za „sudetoněmeckou“, byl Němec z Čech, pocházel ze vsi Dlouhá Stropnice v Novohradských horách, odkud je vzdušnou čarou stejně daleko do Prahy jako do Vídně, a v mládí se nejspíš v duchu loajality k širší vlasti pokládal za Rakušana.

Vídeňská líheň Wenzel Jaksch se narodil roku 1896 v chudé rodině, zato však v půvabném, odlehlém kraji, kam nedoléhaly národnostní třenice, jež koncem 19. století jitřily Vídeň i Prahu. V Pošumaví byla problémem spíš bída. Ta také vyhnala čtrnáctiletého Jaksche do Vídně, kde se vyučil zedníkem. Poslední roky před první světovou válkou se živil jako sezónní dělník na různých stavbách v Čechách i Rakousku. S odstupem času se předválečná Vídeň jeví jako zvláštní líheň politické budoucnosti Evropy. V kavárnách vysedával Trockij, o psychoanylýze přednášel Freud, vyrůstali zde filozofové Wittgenstein i Popper. Zhruba ve stejné době jako Jaksch se do Vídně přišel vyučit truhlářem o dva měsíce mladší Klement Gottwald a svá rozhodující léta zrání tu pomalu dovršoval o sedm let starší Adolf Hitler. Všichni tři se tu poprvé dostali do kontaktu s rakouskou sociální demokracií, která se díky reformním teoriím austromarxismu vyvinula v nejmasovější a nejméně revoluční dělnické hnutí v tehdejší Evropě. Jaksch vstoupil do Sociálně demokratického svazu mladých dělníků Rakouska, Gottwald si našel cestu k české enklávě. Na mladého Hitlera zapůsobilo setkání s vídeňskými sociálními demokraty úplně jinak. Chtěli jej prý shodit z lešení, když se zdráhal vstoupit do odborů. V Mein Kampfu tvrdí, že dva roky pracoval na vídeňských stavbách jako pomocný dělník (historici to ale vesměs zpochybňují) a že při každodenním

obcování se sociálnědemokratickými dělníky prý poznal, jak sobecká cháska to je. V bibli nacismu se nejvíc rozhorluje nad jejich národní netečností, kterou připisoval vlivu židovských politiků, intelektuálů a žurnalistů. Národnostní smířlivost rakouských sociálních demokratů před první světovou válkou mohou ilustrovat slova předáka jejich české pobočky Bohumíra Šmerala na sjezdu roku 1909. Prohlásil, že „národnostní otázka, zejména českého národa, dá se řešit jedině v rámci Rakouska-Uherska“. Ke skutečnému sebeurčení národů by podle něj mohlo dojít, „až zmizí hranice dnešních států, které dělí zájmy dynastií a síla militarismu. Až celá západní Evropa uskutečněním socialistického cíle proměněna bude v jeden hospodářský celek. Jenom v republikánské, socialistické federaci evropských národů všichni národové dojdou plného uplatnění i svých národnostních cílů.“ Dodejme, že za první světové války náležel Šmeral ve vztahu k Vídni k nejloajálnějším českým politikům, čímž si vysloužil nevraživost vlastenců ve straně i veřejnosti. Ještě před vyhlášením samostatnosti se musel vzdát všech funkcí a nějaký řas se pak skrýval před hněvem lidu. I to jej dovedlo do čela důsledně internacionalistických radikálů, kteří se od sociální demokracie odštěpili, aby roku 1921 založili KSČ.

Problémy s mírem Jako politická osobnost se Wenzel Jaksch vynořil z bezejmenných mas v letech poválečného chaosu a rozvratu. I tím se počátky jeho životní dráhy podobají Gottwaldovým. Oba pocházeli z proletářského prostředí, vyučili se ve Vídni dělnickým řemeslům, ale než se stačili pořádně rozkoukat, vypukla světová válka. Oba v osmnácti narukovali na frontu a oba byli raněni, Jaksch zřejmě vážněji, neboť jej po vyléčení superarbitrovali, zatímco Gottwald pak sloužil až do roku 1918, než krátce před koncem války dezertoval. To už Jaksch působil jako aktivista německých sociálních demo-

Vývoj sudetoněmecké politiky ve vztahu k republice rozdělují historici zpravidla do tří období, z nichž to první v letech 1918–1926 nazývají negativistickým. Německé strany, z nichž byla sociální demokracie bezkonkurenčně nejsilnější, měly v parlamentu zhruba čtvrtinu mandátů, staraly se však výhradně o své menšinové zájmy a odmítaly spolupracovat s vládou. Politický vzestup Wenzela Jaksche je spojen především s obdobím aktivistickým v letech 1926–1935. V druhé polovině dvacátých let Československo hospodářsky prosperovalo, jeho vztahy s německou Výmarskou republikou se po dohodách v Locarnu projasnily a ke spolupráci s vládou přiměly sudetské Němce i znepokojivě rostoucí preference komunistů. Roku 1929 přijal předseda německé sociální demokracie Ludwig Czech ministerské křeslo ve vládě ČSR. Při volbách v témže roce získaly německé aktivistické strany (sociální demokraté, agrárníci, křesťanští sociálové) více než tři čtvrtiny hlasů sudetoněmeckých voličů, zatímco negativističtí nacionalisté pohořeli. Národnostní smír v českých zemích se tehdy zdál na dohled. Jaksch se stal ve straně mluvčím mladší generace, která příliš nelpěla na marxismu. Němečtí dělníci v pohraničí se necítili ohroženi ani tak kapitalistickým vykořisťováním, jako konkurencí levnějších pracovních sil z Čech a proletářský internacionalismus navíc patřil k výbavě komunistů. Sociální rozměr Masarykovy i Benešovy politiky Jaksch oceňoval, problém spíš viděl v protekčním prostředí na pražských ministerstvech, která svá rozhodnutí šila často na míru českým firmám na úkor německých. Tato situace se neblaze vyhrotila počátkem třicátých let s příchodem světové hospodářské krize, jež měla obzvlášť kruté důsledky v Sudetech, kde převládal spotřební průmysl závislý na exportu. V Německu se energicky drali k moci nacisté a v Sudetech začala demokratickým stranám přebírat voliče Sudetoněmecká strana (SdP) Konrada Henleina. Ve volbách roku 1935 získala dvakrát víc hlasů než němečtí demokraté. Začínalo třetí období meziválečné sudetoněmecké politiky, které historici nazvali podle cílů Henleinova hnutí iredentistickým (1935–1938).

14

TÉMA

31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 44

v nejmenším neštítili politické protivníky vraždit. Jejich přední list Völkischer Beobachter mu vzkazoval, že bude po dopadení naložen do lihu jako ukázkový škůdce národa. Na podzim 1938 sice obnovil svůj poslanecký slib věrnosti Československé republice, ale z Benešova pokusu dohodnout se s Henleinem na úkor Němců věrných státu v něm přetrvávala hořkost. Česká veřejnost mu zase nezapomněla jeho předmnichovské požadavky.

V Londýně

Konrad Henlein v Sudetech v roce 1936. Jaksch odmítal odtržení Sudet a propagoval jejich autonomii v rámci středoevropské federace. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Jaksch si uvědomoval, že sociální demokracie bude moci nacistům vzdorovat, stane-li se rovněž stranou všelidovou, nikoli jen dělnickou, a nabídne-li přitažlivý program i sudetoněmeckým středním vrstvám a rolníkům. Proti iredentismu (snaze odtrhnout Sudety od Československa a připojit je k Německu) vystupoval s požadavkem sudetské autonomie, jejíž podoba by se mohla postupně vyvíjet – ať už v rámci Československa nebo nějaké obsáhlejší středoevropské federace. V druhé polovině třicátých let ostře vystupoval proti vedení své strany, kterému vytýkal marxistický dogmatismus, i vůči národnostní politice státu, jež byla podle něj založena na fikci československého národa a z Němců učinila občany druhého řádu. Na mezinárodní scéně však hájil Prahu před Berlínem. Výrazně se zasazoval o prohloubení spolupráce s českými sociálním demokraty a vyzýval k obraně republiky proti vnitřním i zahraničním nepřátelům. Moc přátel si tím nezískal. Prominentům v Praze šly jeho kritické výhrady na nervy, jejich arogance však nahrávala iredentistům. Pro Berlín byl zrádcem a svět jeho představám o komplikovaném středoevropském prostoru příliš nerozuměl. Ve straně se sice Jakschova pozice upevňovala – v roce 1935 se stal jejím místopředsedou a na jaře 1938 dokonce předsedou –, jenže sama strana pozice ztrácela.

Hrdinství bezejmenných Historie politického boje německých antifašistů, zejména sociálních demokratů, proti henleinovské přesile dodnes není pořádně zmapovaná. V poválečné Evropě se nestala podstatným tématem pro žádnou významnější společenskou sílu

Problém se Státní radou V roce 1939 zval Beneš naléhavě Jaksche do rodící se Státní rady, jež se měla stát vrcholovým orgánem československého zahraničního odboje. Jaksch se zprvu zdráhal a kladl si podmínky. Prosazoval například zásadu naprosté rovnoprávnosti exilových Němců i Čechů, a to v úřadech i v armádě, kde se měly utvořit zvláštní německé jednotky s německými důstojníky. Dobrovolníky z řad německého exilu v té době nabádal, aby se do československých oddílů zatím nehlásili, většina proto vstoupila do britské nebo kanadské armády. Jaksch po Benešovi rovněž požadoval dohodu o budoucí sudetské autonomii,

– Češi ji nepřipomínali, Němci řešili nacistickou minulost, komunisté si antifašismus zmonopolizovali a většinu sudetoněmeckých spolků ve vyhnanství stmelovaly jiné tradice. V druhé polovině třicátých let se přitom v českém pohraničí odehrály úžasné příběhy lidské odvahy, na jaké jsou jinak dějiny naší země dost chudé. Německé národní menšiny žijící v neněmeckých státech pokládal Hitler od počátku své kariéry za mimořádně účinný nástroj zahraniční politiky. Po uchopení moci nasadil k jejich politickému ovládnutí veškeré prostředky. Sudetští Němci tvořili nejpočetnější národní menšinu v celé tehdejší Evropě a pro nacistické plány měli kardinální význam. Už před Henleinovým volebním úspěchem ovlivňovala situaci v Sudetech Heydrichova bezpečnostní služba a počátkem roku 1937 svěřil Hitler záležitosti menšin do kompetence Heinricha Himmlera a jeho útvarů SS. Prvním úkolem bylo vymýtit z Henleinovy strany zbytky nezávislosti na Berlínu, druhým zlikvidovat její opozici. Za tím účelem SS zřídila Sudetendeutsches Freikorps v čele s K. H. Frankem. Lze si jen obtížně představit, jakému tlaku čelili němečtí sociální demokraté v zaměstnáních i bydlištích. Docházelo k potyčkám, nočním přepadům i vraždám. Hostince, v nichž schůzovali, byly henleinovci pravidelně vytloukány. Ještě účinnější však bylo skryté násilí, šikana mezi sousedy a vyhazování z práce. Shoduje-li se dnes většina Čechů, že za komunistů jásala v prvomájových průvodech jedině pod nátlakem, měla by údaje o všeobecné podpoře nacistů v Sudetech brát s větší rezervou. Existovaly malé či větší obce, kde bylo sociálních demokratů víc a drželi při sobě (např. Nejdek, Kryštofovy Hamry, Ústí nad Labem), jinde však

jinak by se prý znemožnil v očích svých voličů doma. Beneš byl ovšem z domova vystaven podobnému tlaku. Když Jakschovi nabídl šest křesel ve státní radě, vzkázal mu představitel domácího nekomunistického odboje Vladimír Krajina, že národ by Němce mezi exilovými představiteli sotva snesl – politici by to prý pochopili, lid však nikoli. Jednání se vlekla. Se vzrůstající britskou averzí vůči Němcům přestával Beneš Jaksche ve Státní radě potřebovat. Britskému ministerstvu zahraničí sdělil, že jej nepokládá za partnera, protože zastupuje sotva deset procent sudetských Němců. Zdrcený Jaksch si tehdy zapsal: „Bezpodmínečnou loajalitu vůči vládě, jejíž sestava je provizorní, vůči ústavě, jejíž obsah dosud nikdo nezná, vůči politice, jejíž národně politické cíle jsou zahaleny v temnotách, mohou předstírat jen ubohé nástroje historické odpovědnosti, nikoli její nositelé.“

Anketa mezi poslanci

Pavel Kováčik, KSČM Nic.

Co vám říká jméno Wenzel Jaksch?

Víte o něm něco víc? Tolik toho zase nevím.

Zdeněk Jičínský, ČSSD Byl to významný představitel sociální demokracie za první republiky, za 2. světové války byl v Londýně. Protože nesdílel názory prezidenta Beneše, došlo k roztržce, protože on nebyl pro obnovení Československa v původní podobě. V tomto směru nemůžeme jeho činnost považovat za pozitivní.

František Pelc, US-DEU Jméno mi nic neříká.

Marek Benda, ODS Nic mi to neříká.

Jan Kasal, KDU-ČSL Byl to sociální demokrat.

bylo nepředstavitelně těžké nenechat se zastrašit. Venku se potulovaly houfy násilníků, doma si aktivisté SdP pečlivě sestavovali seznamy politických protivníků pro říšské bezpečnostní orgány. Teror se vystupňoval po anšlusu Rakouska. To už české orgány na ochranu německých antifašistů většinou rezignovaly, aby nezavdaly další náměty henleinovské propagandě v zahraničí. Tím víc imponují ojedinělé manifestace sudetoněmeckého antifašismu na jaře a v létě 1938 (k největší patřilo desetitisícové shromáždění na podporu republiky v Holanech u České Lípy).

Mnichovská partie V posledních letech Masarykovy republiky patřil Wenzel Jaksch k jejím nejaktivnějším politikům. V boji proti henleinovcům úzce spolupracoval s vládou a na žádost prezidenta Beneše odcestoval třikrát do Velké Británie přednášet o skutečné situaci sudetských Němců, aby menšinovou politiku československého státu hájil před propagandou tiskových kanceláří, které si Henlein zřídil roku 1937 v Londýně a Paříži. Republice zůstal věrný i v březnu 1938, když ostatní německé aktivistické strany uposlechly Henleinovy výzvy, aby se semkly kolem jeho SdP. Z pražské vlády tehdy odstoupil ministr Franz Spina, představitel německých agrárníků, a pár dní po něm i křesťanský sociál Erwin Zajicek, jejichž strany přešly k henleinovcům. Všech funkcí se vzdal také dosavadní předseda německých sociálních demokratů Ludwig Czech. Wenzel Jaksch v čele zbytků sociálních demokratů, kteří odmítali Henleina, zůstal posledním politickým představitelem německého antifašismu v Československé republice. Skutečnost, že Hitler používal Henleinovu stranu jako účinnou páku k rozvrácení republiky, se plně vyjevila na sklonku léta 1938, kdy byl Henlein z Berlína instruován, aby své požadavky vůči Praze vystupňoval natolik, že je prezident Beneš nebude moci přijmout. Ten byl příliš protřelý, než aby se nechal vmanipulovat do role válečného štváče, a tak souhlasil i s radikálními ústupky. Henlein přesto 15. září 1938 přerušil vyjednávání o jakékoli budoucnosti v rámci Československa a vyhlásil program Chceme domů do říše. Týž den vyhlásil Hitler záměr připojit německá území v československém pohraničí k velkoněmecké říši. Také Jaksch, jenž jinak Beneše veřejně podporoval, vznášel v té době požadavky. Nikdy se ovšem netajil přesvědčením, že právo Němců na sebeurčení není v Československu dostatečně naplněno. Nejdřív navrhoval zřízení pěti německých kantonů podle švýcarského vzoru, později sloučení všech německých území v jednu autonomní spolkovou zemi ve federativní republice. Na tomto základě vypracoval Beneš tzv. třetí a čtvrtý plán ústupků, které předložil Henleinovi. Ten je podle Hitlerových instrukcí nepřijal, a tak Beneš svůj ústup dovršil tajným pátým plánem. Podle něj by republika Hitlerovi předala rozsáhlá území se zhruba milionem obyvatel, pokud by se z ní další milion nespokojených sudetských Němců vystěhoval. Zbylý milion, z nějž by dobrou polovinu tvořili němečtí demokraté, socialisté a Židé, by mohl zůstat. V pátém plánu nemohl Jaksch nevidět zradu sudetoněmeckých demokratů, kteří tváří v tvář hitlerovskému nebezpečí bojovali za celistvé Sudety v rámci Československa. Sám za republiku nasazoval doslova život, neboť nacisté se

Při obsazování pohraničí provázely nacistická vojska operační oddíly bezpečnostní policie, které podle připravených seznamů zatýkaly politicky nespolehlivé osoby. V prvních měsících jich bylo uvězněno na deset tisíc, z nichž přibližně třetinu čekal koncentrační tábor. V rámci tzv. očistné akce si ordneři s antifašisty často vyrovnávali osobní účty, docházelo k násilí a případům osobní msty. Tisíce německých antifašistů volily exil. Nejdřív obvykle zamířili do českého vnitrozemí, to však jen obtížně vstřebávalo na sto šedesát tisíc českých utečenců a vůči Němcům bylo dost naježené. I mezi Němci z českého vnitrozemí získali rozhodující pozice pronacističtí radikálové. V pražském Národním shromáždění utvořili němečtí poslanci dokonce národně socialistický klub, přestože činnost NSDAP nebyla v republice ještě povolena (jediný Jaksch zůstal mimo). Situace německých utečenců byla zoufalá. Mnozí pokračovali s pomocí britských či skandinávských sociálních demokratů dál. V únoru 1939 se představenstvo DSAP rozhodlo stranu oficiálně rozpustit, aby ochránilo zbylé členy v českých zemích před nacistickou perzekucí. Skalní jádro se přetvořilo v nástupnickou organizaci s názvem Společenstvo věrných sudetoněmeckých sociálních demokratů, jejímž předsedou byl v březnu 1939 zvolen Jaksch. Ještě 14. března, v předvečer okupace, organizoval odjezd posledního vlaku s německými utečenci do bezpečí. Sám se pak v Praze čtrnáct dní skrýval na britském vyslanectví, než se mu podařilo dobrodružně uniknout přes polské hranice do exilu. Nejdřív se usadil ve Švédsku, odkud často zajížděl do Velké Británie, kam koncem roku 1940 přesídlil. Do exilu odešel Wenzel Jaksch s jasnými představami, které vyložil v knize Co přijde po Hitlerovi, jež vyšla v červnu 1939. Hitlerův úspěch u německého národa přičítal chybám versailleské smlouvy. Dá se prý očekávat, že hitlerovský režim brzy padne, a pak nastane čas Evropu uspořádat znovu a lépe. Německo by mělo zůstat významnou hospodářskou a kulturní jednotkou, mocensky by se však mělo rozplynout ve vyšším celku. Opět se tu setkáváme s představou „vnitroevropské federace“. Sudetští Němci by se mohli svobodně plebiscitem rozhodnout, zda se k ní připojí jako autonomní sektor Čech a Moravy, nebo jako německá říšská provincie. Svůj spis měl Jaksch v kapse, když se 3. srpna 1939 sešel poprvé v exilu s Edvardem Benešem, ten mu však nedal příležitost, aby jej vytáhl. Přitom tehdy, před Hitlerovým napadením Polska a začátkem světové války, měl Jaksch na mezinárodní scéně znatelně lepší pozici. Byl vnímán jako hrdina protinacistického odporu, zatímco Benešova politika způsobila svým krachem předním politikům demokratických velmocí řadu nepříjemností. Při jednání neodkryl ani jeden tak docela své karty. Jaksch věděl, že mnichovská dohoda, i když ji prosadily temné síly, znamená pro většinu jeho krajanů určitou satisfakci, které by se neradi vzdávali. Beneš zase potřeboval udržovat s Jakschem před britskou veřejností ty nejlepší vztahy, aby vyvrátil pověsti o české nesnášenlivosti, ale nemínil se k ničemu zavazovat, aby nepoškodil svůj kredit v protektorátu (viz rámeček). Výchozí pozice obou představitelů fatálně změnily německé nálety na Londýn v průběhu roku 1940. Ve hřmotu dopadajících bomb se britská veřejnost vůči Němcům zatvrdila a nenaplněné ambice tří milionů Jakschových sudetských soukmenovců, kteří většinou stáli za Hitlerem, ji přestaly zajímat. Jeho postavení zkomplikovalo i to, že se mezi sudetoněmeckými sociálními demokraty zformovala skupina, která byla ochotna jít Čechům víc na ruku. Jaksch v této souvislosti českým představitelům napsal: „Nepochybuji o tom, že náhradou za mne můžete získat prodejné elementy. Ty vás však v okamžiku nebezpečí opustí stejně, jako zradily svou vlastní stranu. Když se stavíte na stranu takových elementů proti straně německých socialistických a demokratických dělníků, pak nikdy nenajdete partnera, jenž splní těžký úkol: udržet si důvěru dělnické elity v Sudetech a být přítelem širokých vrstev českého národa.“ Když spojenci de iure uznali československou exilovou vládu, ocitl se Jaksch mimo hru. Na vlnách BBC sice dál pravidelně hovořil k posluchačům doma v Sudetech (Češi proti tomu protestovali a chtěli vysílání převzít, což Britové nepřipustili), v politice byl však jeho hlas už opomíjen.

Němý lid Wenzel Jaksch se v exilu cítil jako zástupce celého národního společenství. Fakt, že většina dala přednost Henleinovi, pokládal za selhání, ale vel-

TÉMA

RESPEKT 44 V 31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005

15

Tak skončil Jakschův sen o federaci. Odsun Čechů ze Sudet v roce 1938. FOTO PROFIMEDIA CZ ký díl viny přisuzoval chybné konstrukci Evropy po první světové válce a sobecké politice Čechů. Chudý, pracovitý, jenže špatně informovaný a nešťastně zmanipulovaný lid z hor a pánví českého pohraničí si podle něj zasluhoval spíš vstřícnost nežli trest. Snažil se v exilu sjednat důstojné podmínky pro jeho poválečnou existenci, začlenění do Československa podmiňoval jeho svobodným souhlasem a návrat k poměrům za první republiky mu připadal nepřijatelný. Jeho lid však v očích spojenců splynul s válečnou mašinérií nepřátelského národa, aniž by dával najevo odpor. Prvotní nadšení z „návratu do Říše“ sice vyprchalo, ale k žádnému viditelnému gestu se nevzchopil a Jakschovy pokusy zorgani-

Své osudové při s nacismem i čechoslovakismem věnoval Wenzel Jaksch řadu knih: Volk und Arbeiter (1936) Was kommt nach Hitler (1939) Sudeten Labour and the Sudeten Problem (1945) Wir heischen Gehör (1947) Benesch war gewarnt (1949) Europas Weg nach Potsdam (1958) Wenzel Jaksch und Edvard Beneš. Briefe und Dokumente aus dem Londoner Exil 1939–1943 (1973).

zovat odboj za pomoci výsadkářů skončily fiaskem. Současný mladý německý historik Volker Zimmermann nedávno ukázal, že se dodnes nedá pořádně zjistit, co si lidé v sudetských župách třetí říše vlastně mysleli. Češi v protektorátu se mohli jevit trochu podobně, vždyť jejich armáda ochotně předala okupantům cennou výzbroj a dělníci pro ně v četných zbrojovkách pilně vyráběli další zbraně. Došlo tu však k demonstracím, které nacisté krvavě potlačili, existovaly tu odbojové organizace a Benešovi se podařilo zosnovat atentát na Heydricha, čímž českou rezistenci i české oběti zřetelně předvedl celému světu. Ve skutečně tragické situaci se Jaksch ocitl, když se dozvěděl o Benešových plánech odsunu. Myšlenku rozsáhlého vysídlení sudetských Němců z českého pohraničí vyslovil už jeden francouzský expert při sjednávání versailleského míru. V souvislosti s henleinovci se občas mihla i v českém nacionalistickém tisku třicátých let a patřila rovněž k požadavkům domácího odboje. Beneš se jí začal vážně zaobírat asi někdy v roce 1942. Tehdy poprvé veřejně odmítl soužití s národnostními menšinami v jednom státě (týkalo se to i Židů – měli se přihlásit k české národnosti, nebo vystěhovat do Palestiny). Jaksch uvažoval o tom, že další jednání s českými politiky přeruší, ale nakonec se rozhodl pokračovat. Doufal, že se mu podaří zmírnit rozsah plánovaného vyhnání, a chtěl mít jistotu, že učinil vše, aby se s Čechy v exilu dohodl na nějakém mírnějším řešení. Jednání přerušil až Beneš. Později Jakschovi vytýkal,

INZERCE

Sdružení česká katolická charita hledá p ro h u m a n i t á r n í misi Caritas Internationalis v Čečensku a I ng ušsku ■ ■

manažera projektů v oblasti občanského poradenství a HIV/AIDS finančního manažera

Požadujeme: SŠ vzdělání, dobrou znalost RJ a AJ, zkušenost s přípravou a vedením (resp. s finančním managementem) humanitárních, rozvojových či sociálních projektů, samostatnost a komunikační schopnosti.

Nabízíme: Podnětnou práci s vysokou mírou samostatnosti pro mezinárodní humanitární organizaci s dlouhodobou zkušeností v dané oblasti. Motivační dopis a strukturovaný životopis v AJ i ČJ zasílejte na adresu [email protected] do 13. listopadu 2005. Nástup v lednu 2006. V í c e i n f o r m a c í n a w w w. c h a r i t a . c z .

že svým počátečním zdráháním promeškal vhodný okamžik, kdy se mohl připojit k československé zahraniční akci a těžit z výhod vítězné strany. Jenže příklad Jakschových stranických oponentů, kteří se Benešovi plně podvolili, ukazuje, že by ani tak Němce před vyhnáním neuchránil. V posledních letech války se Wenzel Jaksch pokoušel apelovat na britskou veřejnost. Spolu se dvěma katolíky založil výbor sudetských demokratů, znovu navrhoval federalistické uspořádání střední Evropy a požadoval obsazení sudetských území spojeneckými vojsky. Beneš v něm tehdy viděl většího nepřítele než v Henleinovi. V prvních poválečných letech pak Češi uskutečnili odsun Němců v ještě větším rozsahu, než o jakém se mluvilo v Londýně.

Zapomenutý otec nové Evropy Do Německa se Wenzel Jaksch přistěhoval s anglickou manželkou Joan a malým synem až v roce 1949, předtím tomu bránila pražská diplomacie. Dcera se mu narodila už ve Wiesbadenu, kde se stal vedoucím Zemského úřadu pro uprchlíky. Zapojil se do práce německé sociální demokracie, ale zároveň působil v různých sudetských spolcích. Od roku 1951 byl předsedou sudetského sdružení Seliger Gemeinde, jež se už svým názvem hlásilo k tradicím německé sociální demokracie v českých zemích. Roku 1953 byl zvolen poslancem Spolkového sněmu a roku 1964 se stal předsedou Svazu vyhnanců.

Zemřel sedmdesátiletý na následky autonehody v listopadu 1966. Nad rakví promluvil jeho přítel a blízký spolupracovník, pozdější německý kancléř Willy Brandt. Wenzel Jaksch patří k zakladatelským osobnostem demokratického Německa. Byl jedním z hlavních tvůrců jeho východní politiky zmírňování napětí, ale zároveň nesmírně obětavým zastáncem všech, kteří na východě ztratili své domovy. Až do smrti odmítal uznat legalitu vyhnání a vytrvale protestoval proti principu kolektivní viny, který byl tehdy uplatněn. Ve svých konkrétních dopadech na lidské osudy šlo o skutečnost tak otřesnou, že smazávala někdejší politické rozdíly. V komunistickém tisku byl někdy označován nálepkou „revanšista s antifašistickou minulostí“. Češi si jej dnes občas připomenou v souvislosti s Benešem, v sudetoněmeckých organizacích je pozapomenutou postavou úctyhodného klasika, ale jinak se o něm moc nemluví. A přitom jeho myšlenka sjednocení střední Evropy v nadnárodní federaci, která by svým spravedlivým přístupem k národům ztlumila jejich vzájemnou nevraživost, myšlenka vzešlá ze zkušeností sociální demokracie ve starém Rakousku-Uhersku, se dnes prakticky realizuje v celoevropském rozsahu. Viděno z odstupu, sub specie aeternitatis, byl Wenzel Jaksch šťastným politikem: jen málokterému se podaří být mnohem úspěšnější, než by se zdálo z jeho životopisu. Viktor Šlajchrt

Q

16

ROZHOVOR

31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 44

Zatím je všechno otevřené S Bronisławem Geremkem o Polsku po volbách, Unii a obavách z Ruska Osudy legend Před několika týdny Polsko slavilo 25. výročí vzniku Solidarity. Během volební kampaně se různí kandidáti často na toto dědictví odvolávali. Je odkaz Solidarity pořád živý? Mně se zdá, že jsme už na tradici Solidarity zapomněli. Hlavně mladá generace neví, co se to vlastně před čtvrt stoletím stalo. Proto měly oslavy obrovský význam. Nejen pro Polsko: celé Evropské unii připomněly, že to byly právě události v Gdaňsku, které zahájily proces, jenž způsobil konec studené války, pád berlínské zdi a sjednocení Evropy. Myslím si, že takové posílení paměti je pro nás pro všechny velmi důležité. Jak tedy hodnotit skutečnost, že nejvýznamnější aktéři těchto událostí, bez nadsázky legendy polské politiky, jako je Lech Wałęsa nebo vy sám, se dnes ocitli spíš na okraji politického života země? Legendy mají pozitivní vliv na národní vědomí, na evropské vědomí, konkrétní politice však neprospívají a jen občas bývají součástí volební hry.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Historik a politik Bronisław Geremek se narodil roku 1932 ve Varšavě. Pochází z židovské rodiny, za války mu zachránili život polští sousedé. Proslul nejdříve jako historik: jeho habilitační práce „Lidé z okraje společnosti ve středověké Paříži“ je významným mezníkem ve studiu středověké society. V roce 1968 vystoupil z komunistické strany na protest proti okupaci Československa. Podílel se na vzniku Solidarity, patřil mezi zakladatele Demokratické unie (později Unie svobody, dnes Demokratické strany), uskupení prvního demokratického premiéra Mazowieckého. V letech 1997– 2000 byl polským ministrem zahraničí. Dnes je za svou zemi poslancem Evropského parlamentu.

P

řekvapil vás výsledek polských prezidentských voleb? Čekal jsem ho. Ale v souvislosti s volbami musím vyjádřit znepokojení nad nízkou volební účastí a skutečností, že dvojí vítězství strany Právo a spravedlnost velmi ztížilo možnost vzniku budoucí koalice. Volby vydaly naprostou většinu moci do rukou pravice. Zavedené demokracie mají mechanismy, jak takovou jednostrannost vyrovnat. Dokáže to Polsko? Není to myslím žádné neštěstí – je pochopitelné, že uskupení, které se během posledních let zkompromitovalo, muselo odejít. Způsob, jímž levice vládla zemi, je postačujícím důvodem její volební prohry. Co podle vás bude dál: vznikne koalice konzervativců a liberálů, nebo hrozí kabinet s podporou populistů? Zatím je všechno úplně otevřené. Ale obávám se, že šance na středo-pravou koalici jsou malé. I přesto, že právě to obě strany slibovaly voličům už dlouho před volbami. Pravděpodobnější je, že vznikne menšinová vláda, která by se mohla občas opírat (jako minulý týden při hlasování o novém předsedovi Sejmu) o podporu stran s krajními názory, jako je Sebeobrana. Samozřejmě tu vyvstává otázka, jak potom bude možné realizovat všechny nezbytně nutné hospodářské a politické reformy. Proč je program nového polského prezidenta Lecha Kaczyńského pro Poláky tak přitažlivý? V poslední době je v celé Evropě atmosféra příznivá populismu. Má to své kořeny v míře frustrace evropské společnosti. Populisté slibují, že tyto frustrace vyléčí. Některá hesla Kaczyńskeho strany v průběhu kampaně měla tento populistický nádech a díky tomu si získala podporu jak pravicových, tak levicových radikálů. Po zvolení prezidenta se v zahraničí začaly objevovat velmi kritické hlasy vůči jeho názorům. Mají své opodstatnění? Myslím, že bychom to neměli dramatizovat, šlo koneckonců o volební kampaň. Větším důvodem pro znepokojení je pro mě skutečnost, že nemáme jistotu v otázce, jaké bude základní směřování nové vlády, jakým způsobem bude řešit problémy jako hospodářský růst nebo nezaměstnanost. Tato nejistota může odrazovat od Polska investo-

ry. Kaczyńského strana zatím nedala jasný signál, jaká bude ekonomická politika vlády ani jaká bude její globální strategie. Byl jste šéfem polské diplomacie, otázka se nabízí sama: očekáváte změny v zahraniční politice? Věřím, že se nová vláda zachová jako všechny předchozí vlády nezávislého Polska po roce 1989, tedy že bude schopna udržet kontinuitu naší zahraniční politiky bez ohledu na partikulární vnitropolitické zájmy, že udělá to, co je dobré pro náš stát. Co je v oblasti zahraniční politiky pro Polsko dobré? Pro nás je v tuto chvíli nejdůležitější evropská orientace. Prioritou pro Polsko je i vazba euroatlantická, ale především vazba na Evropu, tedy členství v Evropské unii. Tady očekávám velké aktivity polské diplomacie. Jaké velké aktivity očekáváte? Polsko musí být mluvčím idey posilování evropské integrace – je to pro naši zemi dobré, jako nový člen z toho bude těžit. Kromě toho bychom měli budovat své zahraniční zájmy v návaznosti na to, co jsme nazývali výmarským trojúhelníkem politiky, tzn. zaměřit pozornost na vztahy mezi Francií, Německem a Polskem. Tahle spolupráce Polsku dobře sloužila. A nakonec: Polsko by mělo vést takovou politiku, v níž by byla zachována úcta k základním hodnotám a zkušenostem, které vytvářejí společný osud postkomunistických zemí, jako jsou naši sousedé Česká republika, Slovensko, pobaltské země, a v budoucnu určitě i Ukrajina a Bělorusko. Ve společenství těchto zemí může být mezinárodní pozice a politika Polska dobře chráněna. K takovému jsem došel závěru. Jak z tohoto zorného úhlu vidíte názory lídrů vítězné strany voleb, kteří stavějí spojenectví s USA nad spojenectví v rámci Evropské unie a vyjadřují své obavy z mocenské politiky Německa? Podle mne je třeba takové výroky brát spíše jako průvodní jev volební kampaně. Všechno nasvědčuje tomu, že naši politiku bude řídit Právo a spravedlnost – a to jeho představitele přinutí k uvážlivému formulování cílů Polska. Všechny pokusy o bourání obrazu naší země v zahraničí, nebo hledání přátel velmi daleko a vytváření si nepřátel velmi blízko, se příčí nejen principům zahraniční politiky, ale i zdravému rozumu.

Právo a spravedlnost vyhrálo volby s hesly „mravní revoluce“ a „budování nové, 4. republiky“, nelze si také nevšimnout vysoké podpory antisystémových stran, jako je Sebeobrana. Znamená to, že je polská společnost zklamaná z průběhu transformace? Myslím, že tu lze skutečně mluvit o pocitu zklamání, dokonce u dost široké skupiny obyvatelstva. Je to především důsledek nezaměstnanosti, která u nás dosahuje 18 až 20 %, a je tedy nejvyšší v Evropské unii. Nezaměstnanost vyvolává pocit beznaděje a frustrace, které by politici neměli zneužívat, ale oni to bohužel občas dělají. Nejde vůbec o to, jaké číslo dosadíme ke slovu republika, ani o „mravní revoluci“. Víte, že idea mravní revoluce byla v dějinách často využívána k uskutečňování velmi pochybných cílů. Je třeba spíše vytvořit stát a státní správu, které budou efektivní a poctivé, fungující systém, který odměňuje poctivost a trestá nepoctivost. Je také nesmírně důležité, aby otázky, jimiž se zabývá politika, nebyly příliš vzdálené tématům rozhovorů obyčejné polské rodiny. Jaká to jsou? Rozhodně se nebaví o vznešených problémech spojených s minulostí a s pomstou. Lidi se zajímají o možnosti zaměstnání, o bezpečí a pořádek v ulicích, chtějí být pyšní na vlastní zem. To jsou věci, které mění atmosféru ve společnosti. Když mluvíte o pomstě, myslíte tím například projekt dekomunizace, který prosazuje strana Právo a spravedlnost? Například. Myslím si, že všechno, co se okolo lustrace udělalo před šestnácti lety, mohlo být jinak. Ale teď už máme fungující lustrační zákony a zkušenost jiných států, včetně vás, ukazuje, že dekomunizace nevede k pozitivním výsledkům. V Čechách na pět let zakázali členům komunistické strany působit v politice, ale pět let rychle uteklo a dnes jsme v situaci, kdy u vás existuje komunistická strana, zatímco v Polsku se postkomunisté tento název stydí i používat. Myslím, že to je lepší řešení. Co je tedy třeba udělat? Pro mladou generaci je hlavní, aby Polsko bylo státem poctivým, schopným soutěžit se zbytkem světa, a aby Poláci měli pocit, že právo platí stejně pro všechny. Když tohle pravidlo porušíme – třeba jen na okamžik a třeba i s dobrým úmyslem – může to mít katastrofální následky. Stále větší problém v postkomunistických zemích představuje korupce. Dá se s ní nějak bojovat, nebo jsme odsouzeni se smířit s větší mírou korupčního jednání než západní demokracie? Zdá se mi, že hlavním cílem by tu měla být reforma soudnictví a policie. Za druhé je třeba dbát na to, aby politika neměla tajnou dimenzi. Jednou z příčin korupce v Polsku bylo působení tajných služeb, z minulého režimu i těch současných, a taky nepřehledné vazby mezi světem podnikání a politikou. Naším cílem musí být transparentnost politického života – to je nesmírně významnou podmínkou fungování demokracie. V České republice se dnes hodně mluví o polské komisi vyšetřující kauzu společnosti Orlen. Právě tato komise měla pomoci posílit transparentnost politického života v Polsku. Splnila své cíle?

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 44 V 31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005

Podle mě ta komise nesplnila naděje, které jsme do ní vkládali. Na rozdíl od předchozí komise, která vyšetřovala kauzu Rywin a měla obrovský vliv na změnu atmosféry v zemi – zasadila rozhodující úder korupci u nás.

vyžadovalo by to odlišné provedení – aby některé země nemusely hlasování opakovat, a aby jiné státy pocítily, že změna už nastala.

Proč se jí to nepovedlo? Lidé, kteří v komisi působili, si z ní udělali nástroj svých politických ambicí.

Po referendech ve Francii a Nizozemsku jste napsal, že naším dnešním úkolem je změna „politického a sociálně-psychologického kontextu, spojeného s ratifikačním procesem, a to tak, že vyřešíme určité klíčové problémy spojené s tímto procesem“. O jaké problémy se jedná? První problém představuje fakt, že Unie lidem nijak nezaručuje a nezvyšuje jistotu zaměstnání. To způsobilo, že reakce mnoha občanů na evropskou ústavu byla negativní. I ty země Unie, které nemají vysokou nezaměstnanost, mají pocit, že její rozšíření oslabí stabilitu trhu práce. Lidé se bojí, že se náhle objeví imigranti z jiných zemí, nejprve Poláci, pak Bulhaři nebo Rumuni, a budou chybět pracovní příležitosti. Je tedy třeba, aby Evropané byli ujištěni, že ve věci migrace se povede racionální politika. Za druhé je neobyčejně důležité, aby bylo zřejmo, že Unie slouží zájmům Evropy jako celku. To znamená, že v nynějším procesu globalizace má Evropa díky svému rozšíření nějaký význam a její hlas se počítá. Evropská unie se taky musí stát nástrojem rozvojových technologií, je to pro dobro mladých, kteří přemýšlejí o své budoucnosti.

Silnou Unii! Už skoro dva roky jsou Polsko a Česká republika v Unii. Myslíte, že jsou Poláci spokojeni s členstvím? Poláci ještě Evropské unii nedůvěřují plně, nevěří, že by jim mohla pomoct v těžkých situacích. Ale obrovská většina je s členstvím v Unii spokojená. Je zajímavé, jak například zemědělci změnili názor: před vstupem jich mluvilo pozitivně o EU pouze 20 %, teď ji v podobném průzkumu hodnotí příznivě kolem 65 %. Zdá se mi, že je to u nás obecné přesvědčení. Polsko dokázalo v prvním období dobře využít fondy Unie, a tak pomoc pocítilo dost lidí, nejen zemědělci. Existují stále nějaká kontroverzní témata spojená s členstvím v EU? Jsou tu politické strany, které požadují vystoupení Polska z Unie. V evropském parlamentu sedí skupina polských poslanců, kteří otevřeně usilují o rozvrácení Unie. Kromě toho se objevují argumenty, které mají lidi přesvědčit o tom, že Unie bude mít rozkladný vliv na morálku, a řada lidí se toho skutečně obává. Myslím si, že tyto obavy mají svůj zdroj spíše ve frustracích, nemají žádné reálné opodstatnění. Já se spíš bojím toho, že Evropská unie nebude dostatečně silná.

Chybí tu debata

Co je potřeba k tomu, aby se všechna tahle fakta dostala do obecného povědomí? Veřejná debata. Takový podnik, jako je ústavní smlouva, nejde přece stavět potají. Vždycky tu vlastně chyběla skutečná debata o evropské ústavě, vzpomeňte, že neproběhla ani opravdová diskuse o cílech Unie. Přitom je Evropa na kultuře dialogu postavena. Proto si myslím, že se nám teď naskytuje příležitost Nač potřebují Poláci silnou EU? ke změně kontextu negativního rozhodnutí. FranProto, aby mohli dosáhnout vyšší úrovně civilizač- couzi řekli své ne nikoli proto, že by nechtěli ústavu ního vývoje. Úroveň života v Polsku je přibližně na – oni nechtěli prezidenta Chiraca. A Nizozemci se 45 % evropského průměru. Češi jsou na tom lépe, zase bojí přívalu imigrantů. Je třeba o všem debaSlovensko možná ještě lépe, ale všechny naše země tovat, vědět, že nejde o změnu textu samého, ale potřebují Unii k tomu, aby mohly tento pokrok především o změnu politického kontextu procesu uskutečňovat. Potřebují Unii, která bude rozhodo- ratifikace. vat o svých financích podle principu solidarity. Proto musíme usilovat o prohloubení integrace, o přijetí Dnes jsme svědky toho, jak se v Evropě ústavy, o zvyšování úlohy evropských institucí. proti sobě staví dva modely ekonomického rozvoje: anglosaský liberální model a moKteří poslanci chtějí EU rozbít? del sociálního státu typický pro Německo Jedná se především o poslance Ligy polských a Francii. Je možné tyto zkušenosti nějak rodin a Sebeobrany. Takto výrazně jsou v Bruselu spojit, nebo se vzájemně vylučují? polští euroskeptici zastoupeni proto, že se volby Myslím, že jestli nebudeme schopni sloučit tyto do Evropského parlamentu konaly za vlády levice, zkušenosti, Evropská unie prohraje. V této chvíli kdy byly nálady v zemi zvláště radikální. Ti poslan- je nejdůležitější, aby v sociálních otázkách přestaly ci jsou bohužel hlasitější než jiní, jako například mít tak výlučný hlas odbory, protože odborové svamoje Demokratická strana, která naopak podpo- zy reprezentují pouze lidi, kteří pracují. Zde je třeba ruje maximální prohlubování integrace. ale také vzít v úvahu nezaměstnané. V Anglii, o níž se teď říká, že nemá pořádnou sociální politiku, jsou Co si myslíte o postoji českého prezidenta 4 % nezaměstnaných, Francie jich naopak má kolem k EU? 10 %. Přitom přece cílem sociální politiky je to, aby Jeho názory znám dobře. Myslím si, že se vždy nezaměstnanost byla co nejmenší. jednalo o postoj spíše marginální. Doufám, že Na druhé straně si myslím, že EU by si měla určito tak zůstane i po volbách a vzniku nové vlády té elementy své sociální politiky zachovat. Ty, které v Polsku. chybí například ve Spojených státech a jen částečně je najdeme v Anglii. Především sociální dialog Co je podle vás hlavním úkolem nových – tedy dialog podnikatelů s institucemi, zástupci států EU? odborů a s vládou. Zdravotní a sociální péče by se Je nezbytné, aby se eliminovaly egoistické tenden- měly ponechat taky, avšak pod podmínkou, že nebuce bohatých zemi, které se nedávno objevily. Vedly dou představovat příliš velkou zátěž pro ekonomiku. jak známo k fiasku debaty o rozpočtu Unie na léta Jinak se nevyplatí vytvářet pracovní místa a my boj 2007–2013, protože bohatí nechtějí poskytnout s nezaměstnaností nevyhrajeme. pomoc chudším zemím. K tomu, aby tu vznikl pocit evropské solidarity, je nejdřív potřeba podpo- S neklidem a obavami rovat vědomí evropské totožnosti, naučit se spojovat zájmy národní a evropské. To bych řekl, že Na setkání Fora 2000, kterého jste se je hlavním úkolem, před kterým dnes stojí nové zúčastnil, se hodně mluvilo o situaci v Rusčlenské státy. ku. Jak vidíte stav ruské demokracie? Velmi bych toužil po tom, aby Rusko bylo moderV Polsku se mluvilo o tom, že jedním ní a demokratickou zemí. Dnes sice modernizuz projevů mocenského egoismu, především je své hospodářství, ale na druhé straně se vrací Německa a Francie, byl návrh evropské k neoimperiální politice. Peníze získané ze zvýústavy. Šlo hlavně o změnu rozdělení hlasů šeného prodeje ropy a plynu používá k realizaci v Radě EU. Myslíte si stále, že by měla Unie svých mocenských plánů. Myslím, že je to špatné dokument přijmout v nezměněné podobě? pro svět a špatné taky pro Rusko. Rusko by se mělo Osud ústavy závisí v dnešní době na Francii a Ni- snažit udržet na cestě k demokracii, právnímu stázozemsku. V Polsku, dokud se ještě o referendu tu a dodržování lidských práv. Jenže mnohé věci, uvažovalo, měl dokument podporu více než 80 % naposledy proces s Chodorkovským, jasně ukazují, a podpora začala klesat až po prohraných referen- že právní stát v Rusku není. Nekonečná válka v Čedech ve Francii a Nizozemsku. Nešlo tedy o me- čensku způsobuje, že se tam každodenně porušují todu počítání hlasů, ale o to, že si lidé najednou lidská práva, navíc ruská vláda se snaží ovlivňovat uvědomili, že je Unie slabší, než si mysleli. Jestli politiku samostatných zemi, například Ukrajiny, je už evropská ústava minulostí, nevíme. Někte- Běloruska nebo Gruzie, a vytváří stále nová ohnisří si myslí, že je mrtvá, že nelze nutit Francouze ka konfliktů, jako v Náhorním Karabachu nebo a Holanďany, aby hlasovali podruhé, a že je proto Osetii. Všechno to jsou rysy neoimperiálního přítřeba ji napsat znova. stupu k politice a nutí nás dívat se na Rusko s nePodle mého mínění by stálo za to se ještě poku- klidem a obavami. sit ji oživit, protože víc než polovina států a víc než polovina občanů EU ji už přece přijala. Ale Maciej Ruczaj Q

17

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Diamanty jsou (zejména v Africe) stále předmětem krvavých sporů. To by se však v dohledné budoucnosti mohlo změnit. Alespoň podle experimentů prováděných v geofyzikální laboratoři Carnegieho institutu ve Washingtonu, kde se vědci rozhodli poradit si s vysokou pořizovací cenou diamantů (jež

31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 44

Tygr, drak a černá řeka Čína počítá ekologickou cenu svého růstu

Diamanty, niob a kyselý oceán jsou kvůli svým vlastnostem nutnou součástí některých geofyzikálních pokusů) po svém – začali je s pomocí chemických metod „pěstovat“. Úspěchy zatím překonávají všechna očekávání. Už po několika měsících se podařilo v laboratorních podmínkách vypěstovat desetikarátové monokrystaly diamantů (tedy krystaly až 1,2 mm „tlusté“), přičemž některé z „plodů“ dosahovaly drahokamové kvality. Na celém procesu je pozoruhodná zejména rychlost, s níž takové diamanty rostou: 100 mikrometrů za hodinu. Dosud velmi vzácný drahokam lze tedy za příznivých podmínek vypěstovat prakticky během jediného dne. A to je teprve začátek, vědci se nechali slyšet, že podle jejich mínění lze rychlost růstu bez větších potíží až ztrojnásobit. Niob není prvek, o kterém by se zrovna běžně hovořilo. Už brzo se ale možná začne. Pro hladký chod moderní společnosti je totiž velmi důležitý – používá se k legování ocelí. Zájem o něj (a s ním i jeho cena) v posledních dvou desetiletích výrazně stoupl, z čehož těží hlavně Brazílie, která je jeho hlavním světovým dodavatelem. A zájemců začíná dále přibývat. Ukázalo se totiž, že niob je již za teplot 9,2 Kelvina supravodivý, což znamená, že se v něm lehce pohybují elektrony a při přenosu elektrické energie nedochází k téměř žádným ztrátám. To je nová oblast jeho budoucího využití. Kupříkladu Spojené státy teď plánují stavbu Mezinárodního lineárního urychlovače, k jehož výrobě bude zapotřebí dvaceti tisíc supravodivých jednotek, jež spolykají zhruba pět set tun niobu… Je zřejmé, že důl na tento prvek v brazilské provincii Araxá je více než „zlatým dolem“.

Čína platí za úspěch. Plocha druhého největšího čínského jezera Tung-tching se za posledních padesát let zmenšila téměř o polovinu, koryta mnohých řek zejí po většinu roku prázdnotou. FOTO PROFIMEDIA.CZ

M

alý krámek je plný zákazníků, ale majitelka paní Wangová se mračí: „Celá vesnice smrdí jak zkažený vajíčka a voda v řece už je zas černá jak sojovka.“ Dveře obchůdku se od rána netrhnou – vesničané si chodí pro vodu v plastových lahvích. U říčky Che, která touto západočínskou vesnicí protéká, je jak vymeteno, jen pár dětí se zacpanými nosy na sebe stříká vodu. Obec leží pár kilometrů pod průmyslovou zónou města Lan-čou. „Tak třikrát do měsíce sem přiteče takováhle voda,“ rozhazuje rukama paní Wangová. Většina obyvatel je sice velmi chudá, nic jiného než utrácet těžce vydělané peníze za balenou vodu jim nezbývá. Situace, jakých lze v dnešní Číně najít bezpočet.

Toxický blahobyt

Budoucnost patří niobu. FOTO ARCHIV Obětí okyselování životního prostředí v důsledku lidské činnosti nejsou jen stromy a rostliny. Jak ukazují poslední výzkumy, rostoucí podíl oxidu uhličitého v atmosféře dělá „potíže“ i oceánům. Alespoň podle údajů zprávy vydané před nedávnem Královskou společností ve Velké Británii. Její autoři odhadují, že téměř třetina lidmi produkovaného CO2 „končí“ v oceánech. Mořské organismy samozřejmě k životu, zejména stavbě schránek, oxid uhličitý potřebují. Podle zmíněné zprávy je však třeba počítat s tím, že nedojde-li ke snížení současné produkce CO2, oceány budou brzo „překyselené“ a začne v nich vznikat kyselina uhličitá, která je příčinou rozpouštění vápnitých schránek mořských organismů. Na pH stupnici – která zaznamenává kyselost roztoku – se za posledních 200 let oceány v průměru posunuly o 0,1 jednotky směrem ke kyselosti. V roce 2100 se očekává pokles o dalších 0,5 jednotky pH. Geologové a paleontologové varují: tak kyselé nebyly oceány dlouhé miliony let. Petr Jakeš Autor je geolog.

Číňané jsou pyšní na ekonomický zázrak, který se v jejich zemi odehrává. Devítiprocentní ekonomický růst v posledních dvaceti letech je ovšem tvrdě vykoupen rychle se zhoršujícím stavem životního prostředí. Šestnáct z dvaceti nejznečištěnějších měst na světě se nachází v Číně, na třetinu území padá kyselý déšť, polovina obyvatelstva je odkázána na vodu znečištěnou biologickými odpady a třetina městského obyvatelstva dýchá znečištěný vzduch. Když letos na jaře viceprezident Státního úřadu pro ochranu životního prostředí Pchan Jüe zkušebně zavedl „zelený“ hrubý domácí produkt, který od ekonomického růstu odečítá dopad na životní prostředí, a přepočítal na něj klasické HDP čtyř ekonomicky nejsilnějších čínských provincií Kuang-tung, Šan-tung, Ťiang-si a Če-ťiang, vyšla mu záporná čísla. Odborníci z nemocnice v provincii Ťiang-su, kteří se specializují na nádorová onemocnění, zase viní stoupající znečištění prostředí z radikálně se zvyšujícího počtu pacientů. Mezi lety 1991 a 2000 podle jejich výpočtů přibylo ve městech 18 % a na venkově 11 % úmrtí způsobených rakovinou. Nejhorší je situace na venkově. Zatímco ekologicky stále více uvědomělá města na východním pobřeží se továren a dalších zdrojů znečištění rychle zbavují, v chudé střední a západní Číně je obyvatelstvo nadšeně vítá jako cestu k prosperitě. Platí tu slova dělníků z petrochemického závodu v západočínském Lan-čou: „Hlavně aby bylo kde bydlet a co jíst.“ A tak toxické látky, které tyto továrny chrlí do řek, jezer i vzduchu, na venkově nikoho nezajímají. Zatímco oxidů síry a uhlíku má Čína na rozdávání, země trpí zoufalým nedostatkem vody. Plocha druhého největšího čínského jezera Tung-tching se za posledních padesát let zmenšila téměř o polovinu, koryta mnohých řek zejí po většinu roku prázdnotou. Mezi nimi především severočínské toky Chuaj, Chaj a Žlutá řeka, na jejichž vodě je závislá většina čínského obilí. Za dvacet let čeká podle předpokladů mnohých odborníků stejný osud i Dlouhou řeku. Kromě přelidnění, nadměrné spotřeby v domácnostech i průmyslu je hlavním viníkem více než dvaadvacet tisíc přehrad postavených během druhé poloviny 20. století na čínských řekách a také vysoušení okolních bažin za účelem získání větší-

ho množství zemědělské půdy pro více než miliardovou populaci. Také znečištění čínských řek a jezer je dnes tíživým problémem. Podle údajů Státního úřadu pro životní prostředí trpí vysokým stupněm vodního znečištění 90 % všech čínských měst. Stávají se závislými na vodě dovážené ze vzdálených rezervoárů nebo vrtání stále hlubších studen. Na severu Číny se již voda čerpá z 90 metrů a přitom hladina podzemní vody klesá každý rok o dalších 3–6 metrů. Šanghaj už se kvůli vší té vypumpované podzemní vodě postupně propadá – za posledních čtyřicet let město kleslo o 1,7 metru. V dalším východočínském velkoměstě Tiencin byly kvůli nedostatku vody zavedeny stovky hlídek, které podél břehu řeky Chaj střeží, zda nikdo nekrade vodu. Byly také zrušeny veškeré veřejné lázně, sauny a vodní zábavní parky a měsíční spotřeba vody omezena na osm kubických metrů na osobu. Většina z 20 milionů tun odpadů (množství srovnatelné s tím, kolik jej vyprodukují USA, Japonsko a Indie dohromady) ze stále rostoucích čínských měst totiž končí právě v řekách a jezerech. Odborníci odhadují, že 700 milionů Číňanů konzumuje vodu kontaminovanou lidskými a zvířecími výkaly a že zemědělci v okolí velkoměst celkem běžně užívají k zavlažování odpadní vodu z průmyslu. Nikdo netuší, co tato čísla znamenají, neboť čínská vláda dosud žádné výzkumy neiniciuje ani nepřipouští. Odborníci ale spojují stoupající rozšíření průjmových onemocnění, žloutenky typu A, rakoviny žaludku, ledvin a jícnu právě s konzumací takto znečištěné vody. Zatímco kolem Tiencinu hlídají vládní úředníci vodu, v horách provincie Čching-chaj, kde pramení tři největší čínské toky Dlouhá řeka, Žlutá řeka a Mekong, je třeba zase hlídat lesní školky. Lesy se začaly po celé Číně vysazovat v rámci třicetiletého projektu, který si klade za cíl zalesnit 26 milionů hektarů, a zabránit tak půdní erozi a povodním, které každoročně zemi postihují. Přitom tomu není ani čtyřicet let, kdy se z příkazu čínské vlády děl pravý opak – na stejných místech se lesy kácely a rušily pastviny, aby bylo více zemědělské půdy a oselo se více hektarů obilím. „Bude to trvat několik generací, než tu bude dost lesů na to, aby mohly efektivně pohlcovat vodu, bránit erozi a povodním,“ myslí si vysokoškolský učitel biologie Sönam z Čching-chaje.

Pchan Jüe přichází Navzdory všem potížím však v posledních letech přece jen přichází v Číně do módy ekologická rétorika a s ní i naděje na zlepšení. Důkazem je například povýšení Státního úřadu pro ochranu životního prostředí na ministerskou úroveň a jmenování radikálně laděného Pchana Jüeho ředitelem. Jeho osoba také zatím dává naději, že nepůjde jen o potěmkinovu vesnici. Například loni na jaře se Jüe otevřeně postavil ve sporu papírenského giganta APP ničícího jihočínské lesy a ekologické organizace Greenpeace na stranu ekologů. Letos v březnu pak rozhněval ministry rozvoje a průmyslu, když

přikázal z důvodu negativního dopadu na životní prostředí pozastavit třicet stavebních projektů v celkové výši 118 miliard jüanů (360 miliard korun), mezi nimi dvou významných hydroelektráren na obřím vodním díle Tři soutěsky. Intenzivně pečovat o životní prostředí se dnes snaží zejména hlavní město Peking. Z metropole už bylo vystěhováno přes dvě stě továren a radnice přijala mnohem přísnější automobilové emisní normy. Pekingské autobusy již dnes vesměs jezdí na zemní plyn a miliardy jüanů jsou investovány do prodlužování tras metra. Obsah oxidů síry ve vzduchu se tak snížil téměř o polovinu. I ostatní čínská města, především na prosperujícím východním pobřeží, začala v posledních letech na životní prostředí dbát trochu víc. Z center většiny měst byly továrny jako zdroje hlavního znečištění vzduchu přemístěny na předměstí. V mnoha městech probíhají akce osazování veřejných ploch zelení. Města také začala zveřejňovat černé listiny podniků, které se nejhorší měrou podílejí na znečišťování. Dosud však podle výzkumu profesora Guo Pchej-jüana z pekingské univerzity Čching-chua poskytuje informace o stavu životního prostředí pouze 34 % podniků.

Konec starých časů Důležitou roli v tomto procesu sehrál rostoucí počet občanských protestů zaměřených proti znečišťujícím továrnám. Ze 74 tisíc demonstrací, k nimž loni v Číně oficiálně došlo, se ze třetiny jednalo o protesty namířené proti znečišťujícím továrnám či dolům. Letos v červenci přivedla nespokojenost s neekologickými praktikami farmaceutického podniku Ťing-sin do ulic východočínského města Sin-čchang patnáct tisíc občanů, kteří během třídenního protestu požadovali přemístění deset let staré továrny znečišťující vody v okolí jejich města. „Neodvažujeme se jíst nebo prodávat obilí z okolních polí,“ stěžovali si rolníci. K jedné z nejvážnějších protestních akcí letos ovšem došlo již na jaře ve východočínském městě Tung-jang, kde se deset tisíc lidí vzbouřilo proti továrně na pesticidy znečišťující okolní vody. Při akci bylo zabito šest policistů a občané dosáhli uzavření fabriky. Příčiny změn vidí nevládní zelené organizace, kterých v posledních letech vzniklo několik stovek, ve zlepšující se ekonomické situaci země. „Jak lidé bohatnou, začínají se více zajímat o kvalitu svého života, a tedy i prostředí, v němž žijí,“ říká například prezident neziskové organizace na ochranu životního prostředí Přátelé přírody Liang Cchung-ťie. Čísla takovému pohledu dávají za pravdu. Na nově zřízené Centrum pro právní podporu lidem postiženým znečištěním životního prostředí se obracejí s žádostí o pomoc tisíce občanů. A jeho šéf Wang Cchan-fa se chlubí tím, že pomoci jim dnes dokáže až v polovině případů. Petra Červená, západní Čína Autorka vystudovala čínskou literaturu na UP v Olomouci.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 44 V 31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005

19

Dějiny psané žízní Jak alkohol, kofein a tein ovlivnily vývoj lidstva Víte, že rčení „pivo je náš chléb“ platí asi pět tisíc let? Že na vzniku a dnešní podobě Spojených států se mnohem více než slavné Bostonské pití čaje podílel rum a whisky? Nebo že za rozšířením opia v moderní době stojí čaj? Tyhle a mnohé další informace se dají najít v knize Historie světa v šesti sklenicích z pera Toma Standage, editora britského týdeníku The Economist. Přitom nejde jen o nějakou slovní hříčku, ale seriózní převyprávění části dějin lidstva viděného přes šálky, půllitry a broušené sklenice plné piva, vína, destilátů, kávy, čaje a kokakoly.

S pivem do školy Člověk může bez jídla přežít týdny. Bez pití jen pár dnů. Jenže voda znamená, alespoň pro usedlé zemědělce a pastevce, také ohrožení. Pokud se nejedná zrovna o horský pramen, může snadno dojít k jejímu znečištění a stává se zdrojem infekcí. A právě tenhle problém vyřešily lidstvu „umělé“ nápoje – pivo, káva i čaj jsou prosté většiny bakterií jednoduše díky tomu, že pro jejich správnou přípravu je třeba vodu i základní suroviny nechat přejít varem, a ve víně jsou zase přírodní antibakteriální činidla (takže třebaže se v antice pilo víno silně ředěné vodou, stále šlo o zdraví neškodný nápoj). O tom, že v patřičně silném rumu či whisky žádný choroboplodný zárodek nepřežije, také není třeba diskutovat. Ostatně i z tohoto důvodu se léky ve starém Egyptě podávaly rozpuštěné nikoli ve vodě, ale v pivu a později byl destilovaný alkohol sám o sobě pokládán za lék známý jako „živá voda“. Z některých alkoholických nápojů se navíc stala také potravina a z většiny z nich tekuté platidlo. Tom Standage sice v kapitole o pivu bohužel nepřipomíná jeho význam ve středověku (Češi ho například pojídali jako polévku a v záznamech o výplatách služebnictvu bylo vedeno nikoli v kolonce nápoje, ale pokrmy), ale zato zabrousil do doby vzniku prvních civilizací. Upozorňuje na jeho oblibu v oblasti úrodného půlměsíce (Egypt, Palestina, Mezo-

potámie), spojitost se vznikem zemědělství a měst, v rodné Itálii se přešlo na pěstování vína, zatímco obia připomíná, že pivo zvané chicha znali i Inkové lí bylo třeba dovážet z Egypta) a nakonec odlišovalo a podobný nápoj z prosa a rýže vyráběli také Číňané. i křesťanskou Evropu, která ho používala při mši, od Jako základ stravy pro obyvatele vznikajících měst světa muslimských nevěřících, kteří nepili alkohol. bylo ideální. V Mezopotámii spolu Pak přišla káva, která se poté, s chlebem, datlemi a cibulí poskyco ji schválil jako normální, nikoli tovalo vyváženou racionální stravu ďáblův nápoj sám papež Klement U zrodu nezávislých VIII., stala nápojem obchodníků – kalorie v pivu a vitamin B se výborně doplňovaly s vitaminem C v cibuli a intelektuálů (z kavárny JonaUSA stál rum. a s A v datlích. than’s ostatně vznikla londýnská Podobně jeden starý egyptský Londýnem zavedené burza). Něco z této tradice zůstalo dodnes – koneckonců káva se text vyzývá matky, aby dávaly svým zdanění melasy, nenalévá o přestávkách vědeckých dítkám školou povinným pro jejich i podnikatelských konferencí jen zdravý rozvoj každý den kromě dvou z níž se vyrábí, bylo proto, že by přednášky byly tak malých bochníčků chleba také dva totiž v Novém světě nudné, že by bez kofeinu nikdo džbány piva. Pivo díky tomu, že se nevydržel vzhůru, ale protože už příliš nekazí a je snadno rozlévaimpulzem k rebelii. od dob osvícenství je pro Evropatelné (tedy dělitelné), sloužilo i jako ny zvykem vést „moudré“ rozhoplatidlo. Mzdu v něm tak dostávavory nad šálkem této tekutiny. li například sumerští kněží, králoJeště později se stalo v Anglii vi služebníci či stavitelé pyramid. rituálem pít čaj o páté. Jeho vzrůstající spotřeba pak Podobně se později odhadoval majetek podle vinic či amfor vína a destilované nápoje se staly v šestnác- vedla k prolomení izolace Číny a k rozšíření konzumace opia (protože Evropané neměli za čaj co Číně tém a sedmnáctém století koloniálními „penězi“. nabídnout a jediná možnost byla opium). A konečně posledním téměř rituálním nápojem je kokakoCola pro Žukova la. Hnědá limonáda (původně šlo o „lék“ zhruba na úrovni dnešního Herbalife, který obsahoval koku Společná konzumace nápojů má ale ještě další význam – jde o sociální rituál, příslušnost ke sku- a kolové ořechy), která se stala od druhé světové války symbolem kapitalismu, Ameriky a svobody. pině, k civilizaci. Už první Standagem uváděný nápoj – pivo – se stal znakem bohatství a civilizace. Právě proto se zřejmě nikdy neuchytila v sovětském Každý zná asi ze školy sumerský epos o Gilgame- bloku, i když zde existovala jedna výjimka – maršál šovi, ale málokdo zná jeho druha Enkidua. A má- Georgij Konstantinovič Žukov si po skončení války lokdo ví, že se buran Enkidu stal civilizovaným člo- nechal poslat speciální kokakolu, která byla bezbarvá, protože chtěl, aby připomínala tradiční vodku. věkem nejen díky tomu, že poznal chléb, ale také díky tomu, že se opil sedmi džbánky piva. Později přešel tento status na pivo z hor – víno. Rum, nepřítel Francouzů Řekové a Římané se odlišovali od jiných zaostalých a barbarských národů především obřadnou konzu- Ještě větší vliv na euroamerickou civilizaci ale mací vína během symposionů a jeho mícháním s vo- měly destilované nápoje. Pitím stojícím u zrodu dou. Víno bylo artiklem převáženým přes celé římské anglické koloniální říše i nezávislých Spojených impérium (a podepsalo se i na jeho expanzi, protože států je totiž rum. Rum (slovo pochází z jihoan-

glického výrazu pro násilný zmatek) – vlastně destilovaná cukrová třtina – přispěl nemálo k rozkvětu obchodu s otroky, protože byl ideálním platidlem vyžadovaným jejich dodavateli v Africe. Později bylo zavedení daní na cukernou melasu, zdroj rumu, nařízené z Londýna jednou z příčin rebelie vedoucí ke vzniku nezávislých Spojených států (daň na čaj přišla až později a tzv. Bostonské pití čaje – tedy vyházení anglického nákladu čaje do vody americkými osadníky – uváděné v učebnicích dějepisu jako klíčový okamžik bylo už jen vyvrcholením celkové nespokojenosti). Rum přispěl i k vítězstvím anglického loďstva nad francouzskými konkurenty v devatenáctém století. Zatímco francouzští námořníci se drželi postaru vína, Angličané přešli na grog, neboli rum s vodou, citronem a cukrem, a tak díky dostatku vitaminu C v citrusech trpěli méně kurdějemi a byli bojeschopnější. Francouze jako velmoc navíc poškodila i káva – právě kavárny totiž byly v devatenáctém století centry šíření novinek (Standage to nazývá kavárenským internetem) a není divu, že právě výzva „Do zbraně, občané“ před jednou z nich v Paříži odstartovala francouzskou revoluci. Tak to aspoň vidí Tom Standage. Jeho vnímání světa skrze mokré rty je zajímavé a originální, i když z odborného hlediska nepříliš objevné (v principu se vlivem stravy či nemocí na dějiny odborníci zaobírají téměř tři čtvrtě století). Snaha neznásilňovat fakta občas nutí k odbočkám, ať již jde o poměry v římském císařství či politiku Východoindické společnosti. To je ale zřejmě nevyhnutelné a Standage bezesporu patří mezi špičku v moderním trendu populárního psaní o historii prostřednictvím neobvyklých témat „všedního dne“. Q

Marek Hudema

Tom Standage: A History of The World in Six Glasses, Walker & Company, New York 2005

INZERCE – VZDĚLÁVÁNÍ

Nadace Roberta Bosche je jednou z největších politicky nezávislých firemních nadací v Německu. Ve své činnosti se koncentruje především na oblasti porozumění mezi národy, vzdělání a péče o zdraví. Rozvoj česko-německých vztahů podporuje svými programy již od počátku devadesátých let. V roce 2005 byla v České republice Nadaci Roberta Bosche za její činnost udělena cena Gratias Agit.

pro mladé řídící pracovníky ze střední Evropy 6. ročník, 2006/2007 je mezinárodní vzdělávací program určený pro perspektivní pracovníky ve veřejné správě, kteří mají zájem na dalším prohlubování kvalifikace na mezinárodní úrovni. Cílem devítiměsíčního programu je získat zkušenosti ve veřejné správě v Německu na spolkové, zemské a komunální úrovni s ohledem na aktuální dění v celé Evropské unii a podílet se na mezinárodní spolupráci orgánů veřejné správy. Stipendisté absolvují pracovní stáže, intenzivní semináře a zúčastňují se dalšího odborného vzdělávávání.

Podmínky účasti: ● ● ● ● ●

Nabízí pro školní rok 2006/07 tyto studijní obory:

Denní studium:

Stipendijní program

●

Gymnázium a Střední odborná škola 542 32 ÚPICE, Havlíčkova 812

česká, slovenská, polská nebo maďarská státní příslušnost věk mezi 25 a 35 lety (ke dni zahájení stipendijního programu) vysokoškolské vzdělání s výbornými výsledky velká motivace, zájem a předpoklady pro vykonávání vedoucí funkce doklad o alespoň roční praxi ve veřejné správě na komunální, regionální nebo centrální úrovni (ke dni zahájení stipendijního programu) dobré znalosti německého jazyka

• 7941K/801 - Gymnázium - všeob. 8 leté • 7941K/401 - Gymnázium - všeob. 4 leté • 6843M/001 - Veřejnosprávní činnost 4 leté

Informace: telefon: 499 881 275, tel./fax: 499 781 311 e-mail: [email protected] www: http://www.gymsos-upice.cz

Den otevřených dveří: 11. 11. 2005 19. 12. 2005

V těchto dnech bude od 9.00 - 14.00 hod. zpřístupněna výuka jednotlivých předmětů ve všech učebnách.

Stipendisté mají možnost ještě před zahájením programu zdokonalit svoje jazykové znalosti v rámci jazykových kurzů, které jsou financovány Nadací.

● ● ●

Soukromé 6leté ANGLICKÉ GYMNÁZIUM v síti MŠMT, pod patronací Václava Havla a Prince Charlese. Přijímáme studenty po 7. tř. ZŠ ■ Výuka probíhá v angličtině ■ Na závěr studia Mezinárodní zkouška IB, uznaná MŠMT a českými univerzitami za rovnocennou české maturitě ■ Mezinárodní kolektiv studentů (80 % Čechů, 20 % cizinců) ■ Školní stipendia ■ Prospěchová stipendia Prince z Walesu ■ Hudební stipendia pro nadané studenty

DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ: 15. listopadu 2005 a 24. ledna 2006, vždy 13.00 – 16.00. Do 15.00 možná účast ve výuce. V 15.00 krátká informace o tom, co College nabízí. Součástí přijímacího řízení jsou individuální pohovory v angličtině, které probíhají již nyní a na které je třeba se objednat. Těšíme se na vás! Kontakt: Mgr. Jana Kloudová

Komenského 1, 566 19, Vysoké Mýto Informace: tel.: 465 420 314, 465 424 710, e-mail: [email protected] http: www.isss.myto.cz

měsíční stipendium příplatky na manžela/manželku a děti cestovné pojištění

Uzávěrka pro zasílání přihlášek: 15.

Sokolovská 320 190 00 Praha 9 – Vysočany Metro „B“ Vysočanská tel.: 283 893 113, fax: 283 890 118 e-mail: [email protected] www.englishcollege.cz

Vyšší odborná škola stavební a Integrovaná střední škola stavební,

Stipendisté obdrží také: ●

od 15.00 - 17.00 hod. od 15.00 - 17.00 hod.

THE ENGLISH COLLEGE in PRAGUE

Nabízí pro absolventy ZŠ vzdělání v oboru stavebnictví ve třech vzdělávacích stupních. Praxe potvrzuje trvalý zájem organizací a firem o absolventy všech nabízených oborů.

prosince 2005

Stipendijní rok začíná v září 2006 a končí v květnu 2007.

Další informace a podklady k přihláškám poskytne: Mgr. Eva Hošková Koordinace programů Nadace Roberta Bosche v České a Slovenské republice Telefon: +420 222 711 545 (pondělí-čtvrtek, 9-13 hod.) Fax: +420 222 728 503 E-Mail: [email protected] Poštovní adresa: P. O. BOX 50, 120 21 Praha 2, Česká republika

SOŠ: čtyřleté studium oboru 36-47-M/001 Stavebnictví se zaměřením na pozemní, dopravní, nebo vodohospodářské stavby (maturitní vysvědčení). Vysoká úspěšnost absolventů při dalším studiu na VŠ. Získání mezinárodního certifikátu International Education Society Ltd. London (IES) po ukončení studia pro uplatnění na mezinárodním trhu práce.

SOU:

tříleté studium oboru 36-67-H/001 Zedník 36-52-H/001 Instalatér (voda, kanalizace, plyn, topení) 36-52-H/001 Instalatér-provozní montér vodovodů a kanalizací 41-51-H/008 Krajinář (pro podniky Povodí v rámci ČR) 33-56-H/003 Truhlář – dřevěné konstrukce (závěrečná zkouška, výuční list)

Pro absolventy gymnázií a středních odborných škol

VOŠ: tříleté studium oboru 36-42-N/003

ROBERT BOSCH STIFTUNG

Inženýrské stavitelství se specializací na dopravní nebo vodohospodářské stavby (absolutorium, diplom – diplomovaný specialista DiS). Získání mezinárodního certifikátu International Education Society Ltd. London (IES) po ukončení studia pro uplatnění na mezinárodním trhu práce.

www.bosch-stiftung.de

Den otevřených dveří: pátek 2. prosince 2005 12.00 – 17.00 hodin

20

DISKUSE

31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 44 INZERCE

Když dialog vedou hluší Bitva o Darwina se v Praze nekonala

J

ako většina českých vědců nemohu ani já souhlasit s kreacionisty, kteří trvají na doslovném znění Bible, nerespektují vědecké poznatky ani vědeckou metodologii a věří, že Země je stará jen několik tisíc let. Ve svém článku Designéři nad Prahou (Respekt č. 42/2005) evoluční biolog Jan Zrzavý však vyznavače těchto názorů strčil víceméně do jednoho pytle s přednášejícími a organizátory mezinárodní konference Darwin a Design, která se konala před dvěma týdny v Praze. Této konference jsem se zúčastnil, a chci proto na článek profesora Zrzavého reagovat.

Náboženství vs. věda Jan Zrzavý ve svém článku tvrdí, že zastánci tzv. inteligentního designu (nazývá je „kreacionisty s lidskou tváří“) se dopouštějí přečinu proti čistotě žánru. Pravdu by měl, kdyby se snažili vysvětlovat biologické jevy zásahem Boha. Nic takového ale nedělají. Ve vědě platí pravidlo, podle nějž badatelé nemají při své práci brát v úvahu nadpřirozené jevy. Přečinu proti čistotě žánru se tak často dopouštějí spíše názoroví oponenti inteligentního designu, když se „vědecky“ snaží dokázat neexistenci Boha. Jmenovitě třeba Richard Dawkins a další evolucionisté. Dawkins například ve své knize Řeka z ráje píše: „Na začátku exploze života neexistovala žádná mysl, žádná kreativita, žádný záměr, existovala pouze chemie.“ Pokud by měl tento výrok být vědecký, mohl by jeho konec snad znít takto: Pokud na počátku života na Zemi existovala jenom chemie, byla to chemie, kterou dosud neznáme. První část tohoto výroku do vědecké formy předělat neumím, protože nevím, jak vědecky dokázat, že mysl či kreativita neexistovaly. Bohužel Dawkins není jediným evolucionistou, který takto nevědecky postupuje a vydává se při tom za vědce. Lze se důvodně domnívat, že to byly právě tyto přístupy evolucionistů, které přispěly ke vzniku kreacionismu i k „dialogu hluchých“, který mezi sebou obě skupiny už delší dobu vedou. Jan Zrzavý ve svém článku tvrdí, že kreacionisté jsou nábožensky založení odpůrci evolučního pohledu na svět. Pokud by někdo vzal toto označení vážně, mohl by analogicky říci, že neodarwinisté jsou zase ateisticky založení odpůrci

takového pohledu, který říká, že vývoj složitých organismů si lze stěží představit pouze na základě zcela náhodných mutací s následující selekcí, a odmítají názor, že biologický výzkum se ocitl ve stadiu, kdy se zdá oprávněné zvažovat i hypotézu, že některé molekulárně velmi složité systémy by mohly být výsledkem promyšleného inteligentního projektu. Já však nic takového trucovitého říkat nechci, protože takové tvrzení mi připomíná výroky hochů z naší školky, že „blbec je ten, kdo s námi nehraje“. Vidím ale kus pravdy v tom, co říká známý darwinistický filozof Michael Ruse: ačkoli boj mezi kreacionismem a evolucionismem bývá často vnímán jako konflikt mezi náboženstvím a vědou, jde spíše o konflikt mezi náboženstvím a náboženstvím. K tomu pak dodává, že pro mnohé evoluční biology se evolucionismus stal prostě posedlostí, a mají proto tendenci se chovat jako ateisté, kteří odmítli náboženství, jen aby je nahradili jiným systémem, který – jak očekávají – bude odpovídat na stejné základní otázky jako náboženství.

Molekulární biologie a Velká Pravda Biologický výzkum na molekulární a buněčné úrovni patří v posledních desetiletích k nejrychleji se rozvíjejícím oblastem vědy. To, co žene biologické vědy kupředu, co poskytuje základ pro vznik nových léků, léčebných postupů, technologií a podobně, není evolucionismus, ale spíše výsledky experimentálních přístupů, které jsou sice založeny na hypotézách a teoriích, nikoli však na světových názorech. Vědci, kteří experimenty provádějí, si musejí dávat dobrý pozor, aby jejich výsledky byly reprodukovatelné. Tedy aby jejich experimenty mohl zopakovat se stejným výsledkem každý, kdo se danou problematikou zabývá. Každý správný experimentátor musí velmi pečlivě volit kontrolní pokusy, které by mohly vyvrátit jeho představy. Když potom odvede kus dobrého vědeckého díla, stejně si nemůže být jist, jak dlouho bude jeho výsledek považován za významný; podobně jako atlet neví, kdy bude jeho rekord překonán. To evolucionisté jsou na tom jinak: stačí jim stále dokola opakovat Velkou Pravdu. A to leckdy bez ohledu na to, že se v některých ohledech stá-

le více vzdaluje od nových poznatků molekulární biologie a biochemie. To však Dawkinsovi a jeho následovníkům nijak nebrání v tom, aby o experimentálně pracujících badatelích s mírným opovržením hovořili jako o „vědcích mořících se s horkými zkumavkami“ (navzdory tomu, že molekulární biologové a biochemici pracují většinou se zkumavkami chlazenými). Nebo jako o „vědcích ve studených zablácených holínkách“ (jde zřejmě o vědce pracující v terénu). Proč Dawkinsovi tento druh výzkumníků vadí? Dovolili si totiž polemizovat s jeho koncepcí a tím si zasloužili jeho opovržení. Ačkoli sám patřím do kategorie „zkumavkářů“, nepochybuji o tom, že náhodné mutace a selekce se v biologických dějích uplatňují a Darwinova příspěvku v této oblasti si vážím. Jsem však skeptický k názoru, že celou evoluci je možno vysvětlovat pouze pomocí těchto mechanismů. Zrzavému vadí myšlenka inteligentního designu (projektu). Podobné stanovisko zaujal však už před lety Francis Crick, nositel Nobelovy ceny za objev struktury DNA. Dobře si totiž uvědomoval potíže, na něž naráží vysvětlení vzniku života na Zemi, a uvažoval proto o možnosti, že mimozemská civilizace poslala na Zemi bakteriální spóry, které se staly základem pro biologickou evoluci. Pokud vím, nikdo Crickovi za jeho myšlenku nespílal ani v době, kdy se ještě nevědělo o zajímavých a velmi složitých molekulárních strukturách, které v buňkách pracují a velmi připomínají motory a jiné stroje vyráběné v poněkud větším měřítku lidmi.

Bezvýznamní Podle profesora Zrzavého se měla v Praze konat bitva o Darwina. K žádné bitvě však nedošlo. Žádný odpůrce evoluce se totiž na konferenci nedostavil. Česká televize se sice zmínila, že významní čeští vědci účast na konferenci odmítli a nás přítomné tím odsoudila do role vědců bezvýznamných. Naštěstí však o významnosti badatelů nerozhoduje Česká televize, ale výsledky jejich práce. Emil Paleček Autor je profesorem molekulární biologie, pracuje v Biofyzikálním ústavu AV ČR. Q

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz

399 Kč Richard H. Popkin, Avrum Stroll: Filozofie pro každého

99 Kč DOPISY Válku s médii nevedu Podle článku Karla Hvížďaly (Premiér jde do boje s médii, Respekt č. 43/2005) vedu válku s některými médii a chci ovlivňovat jejich názory a postoje. Samozřejmě respektuji právo pana Hvížďaly i ostatních novinářů a publicistů vyslovovat své názory. Na druhé straně od nich očekávám totéž. Včetně mého práva vyslovit názor, že některá média a někteří autoři jsou a priori názorově zaměřeni proti ČSSD, případně mé osobě. A protože jde v řadě případů o autory, jejichž články a komentáře vycházejí v médiích denně, vytváří to silnou názorovou nerovnováhu v neprospěch sociální demokracie. Rada Karla Hvížďaly, abych autorům ve stejném médiu jednoduše odpověděl, je sice pěkná, ale nereálná. O zveřejnění rozhodují tato média a jejich kmenoví redaktoři a komentátoři mají logicky daleko více prostoru. A obrana proti článku, který zahrnuje pouze osočení bez jakékoli argumentace, je obtížná už z principu. Přitom nijak nezpochybňuji ani právo majitelů a vydavatelů médií prosazovat svou názorovou linii. Nicméně jsem se nikdy netajil tím, že to považuji současně za věc politickou a veřejnou, nikoli pouze věc redakční. A jako o takové o ní vedu regulérní polemiku. Pokud jde o média veřejnoprávní, je podle mne požadavek názorové plurality, korektnosti a rovnováhy dvojnásob oprávněný. Svůj názor jsem mimo jiné řekl na zasedání ÚVV ČSSD dne 24. září 2005. Má slova jsou často zkreslována a vykládána tendenčně, proto si je dovolím zopakovat: „Osmdesát procent médií je proti nám, my ani tak nevedeme válku s Topolánky a Kalousky, protože ti na nás nestačí. Proti nám vedou válku Steigerwaldové, Mášové a jim podobní redaktoři ČT, kteří si pletou veřejnoprávní vlastnictví ČT se svým

vlastnictvím. Já od nich očekávám korektnost. Ne to, že nás budou milovat, ale korektnost. Také říkám, že v příštím volebním období jeden z prvních zákonů, který uděláme, bude tiskový zákon mediální, který tuto zemi vyvede z balkánského pojetí, kdy si každý může dělat, co chce, bez odpovědnosti k pojetí médií, které je v západní Evropě.“ Nesnažím se o omezování svobody médií, jak je mi podsouváno. Cílem je kultivace českého mediálního a politického prostoru na úroveň standardů běžných v západoevropských zemích. Otázkou, o které jsem připraven vést kdykoli polemiku, je, jak toho dosáhnout. Já jsem přesvědčen, že je to potřebné a možné. Vycházím z toho, že například i pan Hvížďala konstatuje, že v Česku je mediální legislativa nedokonalá a vyžaduje změnu. Berme to jako východisko pro další kroky. O těch mohu mít já svou představu, stejně jako ji může mít mediální svět. A nejsou v této chvíli určitě totožné. Nicméně pokud vyjdeme z toho, že nikdo z nás nemá sebemenší zájem na jakémkoli omezení svobody slova, je jen otázkou racionální debaty dojít k vyhovujícímu řešení. Jak jsem už řekl, spočívá podle mne mimo jiné v nové formulaci tiskového zákona a případně dalších norem. A chci ujistit pana Hvížďalu, že jakémukoli návrhu v tomto směru bude předcházet i veřejná debata. Proto v této chvíli nepovažuji za nutné polemizovat o konkrétních názorech, které pan Hvížďala v článku uvedl. Snad s jedinou výjimkou – i panu Hvížďalovi, jako zkušenému novináři, uteklo, že se mi například Lidové noviny za článek, v němž mé chování vůči panu Kalouskovi a KDU-ČSL nazvaly „podrazem“, omluvily. Zmiňuji se o tom proto, že pan Hvížďala právě z tohoto článku a mé reakce na něj vyvozuje zásadní závěr, že chci ovládat myšlení jiných. Pravda je jednodušší: bránil jsem se proti očividné nepravdě a noviny samy uznaly, že oprávněně. Osobně to beru jako důkaz toho, že omylní jsme všichni. A na tom se určitě shodneme i s panem Hvížďalou.

Jediné, co kategoricky odmítám, je obvinění ze snahy omezit svobodu slova a tisku. Ano, nejsem zcela spokojen se současným stavem a říkám to otevřeně, což je i mé právo občana. A naprosto regulérně jako premiér říkám i to, že řešení vidím v legislativě. Je to můj názor, diskutujme o něm. Obvinění, že chci omezovat svobodu tisku jakýmsi neregulérním způsobem, je nesmyslné. K něčemu podobnému bych se nesnížil. Jen tisk a média nepovažuji za něco posvátného, co by bylo a priori vyňato z veřejného sektoru a bylo mimo oblast kritiky. A věřím, že v zájmu, aby veřejnost měla co nejlepší informace, se s novináři shodnu. Jiří Paroubek, předseda vlády ČR

I terénní vozy mohou být „ekologické“ Terénní auta ve městech produkují mnohem více škodlivin než obyčejné automobily, a tak je legitimní jim vypouštět pneumatiky. Také takto lze pochopit trojici glos Jana Stejskala nazvanou Parky, VyPuštění a archa (Respekt č. 40/2005). Dovolil bych si k tomu připojit pár stručných postřehů, ačkoli sám žádné motorové vozidlo nevlastním. Terénní vozy (SUV) produkují skutečně zhruba o pětinu oxidu uhličitého více než „obyčejné“ vozy srovnatelné třídy. Často ale SUV mají také o dvě pětiny větší kapacitu (sedm cestujících proti běžným pěti) než „obyčejné vozy“, takže ani speciální městské vozidlo Smart Fortwo se svými 57 g CO2 na kilometr a osobu se nemá šanci přiblížit Range Roveru s přeplňovaným osmiválcem s 53 g CO2 na kilometr a osobu. Argumentovat plnými terénními vozy jistě není fér, ale tiše schvalovat vypouštění pneumatik terénním vozům (jejichž pneumatiky a ráfky nejsou zrovna laciné) znamená tiše schvalovat trestný čin. Celé hnutí mi spíše než ekologií zavání socialismem. Pavel F. Koberský, [email protected]

KULTURA

RESPEKT 44 V 31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005

21

V Jihlavě hráli Soukromé století Co přinášejí české filmy oceněné na mezinárodním festivalu dokumentů

Mezi díly se objevil nový trend. Filmaři pracují jako archeologové.

P

řestože se neustále tvrdí, že na dokumentární film není nikde dost finančních prostředků, letošní ročník mezinárodního festivalu dokumentu, který včera skončil v Jihlavě, vybíral z 1100 přihlášených snímků. Mezi díly se objevil nový trend, ve kterém se filmaři podobají spíše archeologům. Prohrabávají staré soukromé archivy a ukazují nám jiné, mnohdy překvapivé pohledy na naši nedávnou minulost.

Filmová archeologie To platí především pro projekt Jana Šikla Soukromé století, který si odvezl jednu z hlavních cen festivalu. Šikl už před deseti lety založil Archiv soukromé filmové historie, shromáždil amatérské filmy asi 150 rodin, ze kterých postupně vytváří často kontroverzní svědectví o naší minulosti. Během příštího roku tak budeme sledovat šest filmů, z nichž Král Velichovek a Tatíček a Lili Marlén byly na festivalu uvedeny ve světové premiéře. Král Velichovek je přezdívka velkostatkáře Karla Saissera, Němce se Sudet, jehož oblíbený zeť, dentista, neúnavně zaznamenával dění na statku, rodinné i vesnické slavnosti a události na filmový pás. Díky tomu sledujeme předválečně idylický, pilnému sedlačení plně zasvěcený život Saissera, jeho ženy, pražské Němky, a jeho tří dcer. Hony na koroptve, práce na poli, výlovy rybníků, vánoční lití olova, výlety do Benátek a Berlína. I když při návštěvě Berlína roku 1934 vidíme všude viset hákové kříže, nijak to nenarušuje tok filmu, který vypráví „jen o rodinných záležitostech“. Sudety jsou zabrány, ale to údajně nijak neovlivňuje dobré vztahy místních

FOTO ARCHIV IDFF JIHLAVA

Čechů k německému statkáři, který samozřejmě mluví i česky. Přijde válka, ale my se o ní z filmových záběrů nedozvíme, na statku se žije jako dřív, až na to, že jedna z dcer se provdá za německého majora, později povýšeného na generála, a Karel Saisser komentuje negativně pouze jeho upjatost a pokročilý věk. Je po druhé světové, vesnice je plná Němců prchajících před Rusy, německý zeť Aldo jde do vězení, a jen v komentáři se praví, že bývalý čeledín a šafář-komunista s křikem a mlácením zabírají statek. Transport odveze krále Velichovek do Výmaru, kde pracuje jako účetní, který „se už nikdy neusmál“. Nepochopil totiž, proč mu bylo vše vzato, když nikomu nic zlého neudělal. Tatíček a Lili Marlén zachycuje tutéž rodinu pohledem vnučky statkáře Evy. Tatíček je onen filmový fanatik, povoláním dentista, otec vypravěčky. Prarodiče jsou zde pohádkově nazýváni směsí němčiny a češtiny Opapa a Omama, dále vystupuje Lili, jejich dcera a zároveň matka Evy. Opět prožíváme selankovité Velichovky, výlety za tancem na Barrandovské terasy v Praze, Lilinu svatbu v roce 1932, stěhování do Prahy, otevření dentistické praxe za ženino věno. Porod v Londýnské ulici v Praze u proslulého doktora Švejcara, Všesokolský slet roku 1938 a protektorát. Velichovky zůstávají i nadále rájem na zemi, Tatíček tam ovšem jezdí častěji jen s dcerou Evou, Lili holduje spíše večírkům a lechtivým zábavám, nakonec se rozvádí a bere si českého Němce. Atmosféra války se zdá vzdálená, probleskne jakoby mimochodem například při jednom z nafilmovaných večírků, kdy je vidět zatemnění, nebo z komentáře o Lilině přítelkyni, která chodí do kasina za německými vojáky. Rádio Bělehrad hraje Lili

Nikifor zná nebe i peklo Do biografů přichází Můj Nikifor, polský vítěz letošního festivalu v Karlových Varech. Nikifor Krynicki, světoznámý naivní malíř, žil jako žebrák, slávy si nehleděl a stačilo málo a byl by zemřel v zapomnění. Režisér Krzysztof Krauze natočil svůj film civilně, střídmě a trochu staromódně. Kromě toho, že roli Nikifora hraje žena, tu není nic pro milovníky senzací. Můj Nikifor ale představuje v současné postkomunistické kinematografii výjimku právě pro svou neokázalost, inteligenci a vnitřní náboj, který do polského filmu naposledy vnesl Krzysztof Kieślowski. V Nikiforovi nejde o prchavou situaci vymezenou hmatatelným životem. Podivný příběh blázna a jeho opatrovníka vypráví o tom, že lidské nitro je naprosto záhadné a že jeho tvořivé síly vyzařují do okolí způsobem, který se nedá dopředu odhadnout.

Mluvit vlastním hlasem Krauzeho snímek vychází ze skutečnosti: v roce 1960 žil v horských lázních Krynice mla-

dý malíř Włosiński s rodinou a živil se jako výtvarník hotelové výzdoby. Nástěnky, realistické obrázky, tu a tam Lenin. Jednoho zimního dne do jeho kanceláře vstoupil místní blázen. Všichni ho denně vídali na ulici malovat ikony nebo krajinu, ale jen málo sousedů vědělo, že se proslavil už před válkou. Nikifor stručně oznámil Włosińskému, že „tady bude malovat“, a posadil se k práci za jeho stůl. Włosiński se pak o něj a jeho dílo nesobecky staral devět let, stal se jeho poručníkem a roku 1967 mu nechal ve Varšavě uspořádat celoživotní výstavu. Film postihuje duchovní proměnu, kterou Włosiński prodělává. Z průměrného malíře, občana, manžela a otce se skrze mentálně postiženého tuberkulózního malíře promění ve strážce geniálního díla. Włosiński odhalí, že skutečným smyslem jeho života je Nikifor a že on sám se stal malířem možná jen proto, aby mu porozuměl a mohl se ho

Prohrabávají staré sbírky a nacházejí překvapivé pohledy na minulost.

Marlén, která se stane oblíbenou písní jak Lili, tak dcery Evy. Konec války všechny zaskočí, Lili musí zmizet do Německa, Tatíček má novou ženu, ordinace je zkonfiskována. Eva se v padesátých letech nedostane na gymnázium, utíká do Německa, vrací se do vlasti, znovu jede do Německa, kde se vdává. Tchánem Evy Schultze-Spohrové se mysteriózně stává skladatel písně Lili Marlén. Nápad zachránit, restaurovat a osvětlit minulost pomocí amatérských materiálů mělo na konci 20. století více režisérů. Šiklovou inspirací se stal maďarský režisér Péter Forgács, který s využitím rodinných archivů natočil už řadu filmů. Letošní festival uvedl jeho nový dokument El Perro Negro – Příběhy ze španělské občanské války, fascinující koláž z archivů dvou španělských rodin, ze kterých skládá komplexnější pohled na vypjatý nacionalismus i anarchismus těsně před vypuknutím druhé světové války.

Manželé v zápřahu V Jihlavě se promítaly také Manželské etudy Heleny Třeštíkové, která v průběhu šesti let (1980–1986) zpovídala šest manželských párů a nedávno se k nim zase s kamerou vrátila. Na filmový pás kdysi černobíle zachycovala šťastné svatebčany, kteří se proměňovali v manžele a rodiče. Přestože se režisérka, tak jako filmový Tatíček ze Soukromého století, soustředila na jejich vnitřní, rodinný okruh, i ona mimoděk zachytila pronikání veřejné reality do života dvojic. V příběhu Ivana a Vašek tak vidíme omšelé Staroměstské náměstí osmdesátých let, výlohy vyzdobené rudými hvězdami, nekonečnou frontu na vánoční stromeček, obtížné jednání

ujmout. Włosiński postupně překonává lhostejnost, odpor, strach z nákazy, a prodělává tak přesně opačný proces než jeho žena a všichni ostatní. Nikifor každého zajímá, lidé ho litují, ale nakonec zaženou. Włosiński se kvůli němu všeho zřekne – práce, rodiny, soukromí – a nakonec lpí na jeho životě víc než na vlastním. Krauze a jeho spoluscenáristka Johanna Kos Krauzeová bez patosu vybudovali proces Włosińského vnitřní proměny. Nejde o žádná rozhodnutí či oběti, ale o vnitřní nutnost, které on sám přesně nerozumí. Nikifor je mu zpočátku odporný, jeho obrazy ho nezajímají a navíc má skřet Nikifor všechny nesnesitelné vlastnosti velkých umělců: považuje se za největšího malíře všech dob, je neuvěřitelně ješitný, sebestředný, umanutý a naprosto bezcitný. Jediné, co ho zajímá, je namalovat tři obrázky denně a Włosińského pracoviště je ideální, protože jsou tam barvy, papír, teplo a rádio. Włosiński od Nikifora nedostává na oplátku nic, dokonce ani vděčnost. Může se ale podílet na „hvězdných okamžicích“ jeho existence, a to mu stačí. Po vernisáži varšavské výstavy se Nikifor Włosińského na procházce parkem ptá: „Mají v nebi rádia?“ „Mají,“ odpoví Włosiński. „To je dobře, předtím je tam neměli.“ Nikifor o sobě mluví ve třetí osobě a pro Krzysztofa Krauzeho je to symbolem uměleckého postoje obecně: „Když se příliš staráme o to, jak se na nás dívají jiní, přestáváme mluvit vlastním hlasem, ztrácíme intuici, zaprodáváme se. Nikifor po sobě nikdy nic neopravil, neznal gumu a neznal výraz já. Byl nikým. Odvaha být nikým je hlavním tématem filmu.“

FOTO ARCHIV IDFF JIHLAVA

s úřady, všechno to, co se tak nesnadno vysvětluje potomkům. Režisérka se rozhodla vrátit ke svým protagonistům po dvaceti letech. Vystudovaní architekti s neobvyklým počtem pěti dětí, v roce 1999 podnikatelé. Už žádný malý byt, ale vlastnoručně navržený a postavený dům se zahradou, děti u počítačů, rodiče v plném nasazení. Sledujeme Václava, který se pouští do renovace novorenesančního vinohradského činžáku, v němž prodává nábytek, bojuje s úřady a dobou, která malým podnikatelům vůbec nepřeje, Ivanu, která kromě obhospodařování dětí šije, plete a maluje obrázky na prodej, neustále v poklusu. Žena se z něžné dlouhovlásky osmdesátých let změnila v nakrátko ostříhanou tvrdou obchodnici. Jeden druhému asi příliš nenaslouchá. Není čas. Dvojice se zdá přesto spokojená, skoro ukázková. A pak to přijde. Nejstarší syn se nedostane na vysokou, potlouká se, neví, co se sebou. Druhý syn se nedostane ani na střední školu, začínají problémy s drogami a posléze s policií. Všechny děti se špatně učí, nechápou posedlou pracovitost rodičů, nemají žádnou motivaci. Ivana věčně „nestíhá“, Václav je vytížen starostí o splátky hypoték. Zdánlivě tvrdá manželka prohru ve výchově dětí nezvládá, pokouší se dokonce o sebevraždu. Optimisticky vypadající otec pláče. Je zajímavé, že i když Helena Třeštíková používá jinou metodu než archivní domácí videa, nejvíce se blíží možnosti zachytit nezachytitelné. I tento film dostal na festivalu významné ocenění. Ivana Doležalová Autorka je překladatelka a publicistka.

Q

Kdo může malovat Téma vztahu mezi umělcovým životem a dílem či mezi uměním a šílenstvím je staré a z vynikajících filmů o malířích by se dal uspořádat festival: Andrej Rublev, Niko Pirosmani, Ligabue, Opilý ženami a malováním, Šaraku, Van Gogh, Basquiat. To všechno jsou příběhy lidí, kteří dokázali respektovat jen jedno: své originální vidění světa. Proč vůbec vzniklo tolik zajímavých filmů o malířích? Rekonstruovat svět, který malíře obklopoval, je pro filmaře vždycky velká výzva. Ale hlavně se nabízí drama plynoucí z rozporu mezi autentickým, lidským nitrem a společenským tlakem. Ti, kdo se řídí jen příkazy vlastního nitra, bývají nepřijatelní a často končí tragicky, protože neposlouchají a přímo či nepřímo rozvracejí společenský řád. Respektovaní proto často nejsou skuteční umělci, ale šašci sloužící režimu. Má to svou logiku. Aby dílo mohlo být obecně přijato, musí být jeho tvůrce už mrtvý. Do konce šedesátých let se obecně věřilo, že umění dokáže změnit svět. Krzysztof Krauze věří, že umění může změnit konkrétní lidské osudy. Jeho Nikifor je zároveň nástroj a strůjce. Cenu má jeho umění, ale také on sám, protože posunul Włosińského život na vyšší úroveň. Co se v něm přitom odehrává, nevíme a zdroj jeho talentu je záhadou. Nikifor sám s tím problém nemá a klidně vysvětlí Włosińskému svůj poměr k sakrální i jiné malbě: „Nikifor zná nebe, zná peklo. Může malovat.“ Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

22

KULTURA

31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 44

Ženy se bouří v Komedii Pražské divadlo uvádí feministické hry Elfriede Jelinekové a Rainera W. Fassbindera

S

oučasná německá a rakouská dramatika zažívá na českých jevištích boom. Do centra zájmu se dostávají ženská témata, na která se zaměřuje pražské Divadlo Komedie. Dvě díla uvedená v poslední době výstižně dokumentují posun ve vnímání ženské otázky. Od loňského prosince hraje Komedie Kláru S. rakouské nobelistky Elfriede Jelinekové, která se značnou autorskou licencí zpracovává osud německé klavíristky Kláry Schumannové. První premiérou nové sezóny se začátkem podzimu stala hra Hořké slzy Petry von Kantové klasika a někdejšího enfant terrible německého poválečného divadla i filmu Rainera Wernera Fassbindera (1946–1982).

Záměna rolí Čeští diváci mohou znát alespoň několik Fassbinderových filmů. V případě Petry von Kantové se však jedná teprve o jeho druhou českou divadelní premiéru. V této hře uchopuje Fassbinder své typické téma společenské vyděděnosti netypicky. Hlavní hrdinka Petra není outsider, naopak, je to pětatřicetiletá mimořádně úspěšná módní návrhářka. A z toho vlastně vyplývají její problémy. Úspěch se ani dnes ženě moc neodpouští, tím méně jí ho může prominout vlastní muž na začátku sedmdesátých let minulého století. Petra odmítá oblíbené „kuchyňské“ triky typu „ať si myslí, že mě ovládá, a přitom budu já skrytě ovládat jeho“, které i my důvěrně známe od

našich matek a babiček. Původně s manželem chtěli být šťastní navzájem, ale doba ještě nedozrála pro rovnocenné vztahy. Petra se rozvede a za partnerku si zvolí ženu. Patří ještě ke generaci, kdy jako by neměla jinou možnost než přisvojit si v rámci tradiční společnosti – a to i ve vztahu – dominantní mužskou roli, chtěla-li se realizovat. Nejde ani tak o provokativnost motivu lesbické lásky, ačkoli i to muselo v době vzniku šokovat – výrazem tohoto šoku je reakce Petřiny matky, kterou výborně hraje Daniela Kolářová. Jde především o to, kdo bude určovat pravidla vztahu, a vůbec pravidla života, kdo bude pojmenovávat svět a věci v něm. V tom se však i Petra nakonec přepočítá. Ona se totiž ve vztahu stane tou závislou, protože se skutečně a šíleně zamiluje do mladičké Karin, která ji začne sobecky využívat. Když Petra žebrá o lásku, jako by to však byl trest za to, že sama hned zpočátku přinutila Karin hrát roli vydržované „prostitutky“. Dobře ví, že k této roli tradičně uspořádaná společnost ženy nutila, ostatně to sama vpálí do tváře své matce. Velkou předností inscenace jsou přesné a věrohodné herecké výkony. Petra Vandy Hybnerové zejména, když trpí a opakovaně kvílí: „Marlene, gin!“ Je zoufalá, a proto zlá na dceru i matku. Petřina asistentka Marlene v podání Dany Polákové je snad nejdepresivnější figurou, jako němá svědkyně všeho dění a v podstatě Petřina služka vyjadřuje naprostou ztrátu identity. Karin Ivany Uhlířové, na začátku rozpačitá, ještě s jistým

Petra von Kantová je úspěšná a z toho vlastně plynou její problémy.

FOTO ARCHIV DIVADLA KOMEDIE

Cesta do hlubin úředníkovy duše Být u moci neznamená být mediálně známý. O všedních mechanismech vládnutí vypovídají dvě nenápadné knížky. Velkou část knižního sortimentu tvoří tituly, jejichž autoři se bez výraznější literární ctižádosti pokoušejí shrnout vlastní zkušenosti z nejrůznějších oborů, obvykle formou vzpomínek, zpovědí či všelijakých osobně laděných příruček. Velkému zájmu recenzentů se taková dílka netěší, pokud se nejedná o mediálně známé osobnosti, o nichž veřejnost beztak ví skoro všechno. Jenže o tom, jak opravdu funguje svět, se dozvíme spíš od odborníků, kteří se pro samou práci nestihli proslavit. Zastavme se u dvou nenápadných knížek, trochu podobných, ale zároveň nebetyčně rozdílných. První sepsal vysoký vládní úředník, jehož profesionální kariéra je ryze tuzemská, druhou mezinárodní expert v oboru řízení, správy, poradenství a vzdělávání, který po odchodu do exilu působil v desítkách zemí celého světa.

Vznešenost úřadu Doc. ing. Václav Petříček, CSc. pracoval od sedmdesátých let na Státní plánovací komisi a po roce 1990 působí nepřetržitě ve funkci náměstka ministra (hospodářské rezorty). Pro svou konfesi s názvem Pohled do hlubin úředníkovy duše si zvolil formu roz-

hovoru. Od novináře Ivana Matějky si přitom nechá dost podkuřovat, ale to se dá z jeho hlediska snadno ospravedlnit: knihou totiž sleduje nadosobní cíl, chce obhájit vysoký étos a hluboký smysl úřednického povolání, v němž nad jiné vynikl, a lepší vzor než sebe sama by zřejmě nenašel. Chvílemi to působí legračně, musíme však uznat, že tu jde Petříček opravdu s kůží na trh. Mezi kulturními hrdiny převládají v posledních dvou stoletích ztracenci všeho druhu, bohémové, dobrodruzi či rebelové, zatímco kulantní úředník ztělesňuje pravý opak. Jeví se jako prodloužená ruka moci, jako převodové kolečko mezi vrchností a nižšími patry společenského systému, kde se teprve odehrává ten pravý život. Petříček si umínil úřednický stav očistit od předsudků, daří se mu to však jen zpola. Jeho zobecněné zkušenosti by možná vydaly na užitečnou příručku o významu úřadu a jeho optimálním chodu v českých podmínkách, osobně laděné pasáže však ustálené stereotypy více než potvrzují. Veškeré hlubiny úředníkovy duše jako by končily na mělkém dně konvencí, frází a puntičkářské píle. Svět připomíná soustavu propojených akvárií, jimiž lze účelně proplouvat, nikoli však vybočit k nějakým

pelem nevinnosti mládí i cynismem dítěte, které se o sebe v neutěšených rodinných poměrech vždycky muselo postarat samo. Okamžitě rozpozná, že nesmí propást svoji šanci, pokud jde o Petru, která má kontakty i peníze. Další scénu už tráví Karin skoro celou ve společné posteli, s novinami. Málem nechápeme, kdy že se to mezitím mohla stát – díky Petře – modelkou. Na Petru, která žárlí a čím dál víc pije, reaguje Karin milostivě a blahosklonně. Na konci této scény odchází Karin zpátky za svým mužem, když si ještě naposled řekla o peníze a letenku.

Výpověď Kláry S. Fassbinderova hra, ač jen o deset let starší než Klára S., pojmenovává věci jednodušeji a jednoznačněji a tím je těsněji spjatá s dobou svého vzniku. Nezapomeňme například, že v Německu nebylo ještě před třiceti lety obvyklé, aby vdaná žena vůbec chodila do práce. Proto musel být příběh slavné ženy, která rezignuje na tradiční ženské role manželky i matky (dceru posílá do internátní školy), provokativní sám o sobě. Výpověď Kláry S. (1981), i když dramatická forma, postavy i děj jsou vzhledem k pozdější jelinekovské poetice ještě celkem tradiční, je na rozdíl od Petry Kantové paradoxně mnohem bezvýchodnější. Klára se bouří proti ženskému údělu, a současně ho dávno přijala a v duchu otcovského drilu vychová-

vá vlastní dceru. Chtěla skládat, ženě však přísluší nanejvýš role interpretky – pianistky. Podřízenost mužským „géniům“ a současně nutnost obstarat obživu pro rodinu na ní leží jako balvan, kterého se nemůže zbavit. O tvůrčí ani životní úspěšnost rozhodně nejde. Útržkovitá řeč mimoběžných monologů zpřítomňuje u Jelinekové téma jako složitý chumel problémů, jako bludný kruh, z něhož nelze jednoduše vystoupit. Fassbinderovo dílo ještě mohlo být neseno utopickou vírou v možnost jasného uvědomění a pojmenování věcí, z něhož mělo vyplynout i jasné řešení. Ale současně jeho hrdinka ještě částečně se zdarem „parazitovala“ na mužském vymezení světa a vztahů. Ženské figury v díle Elfriede Jelinekové ke své emancipaci také používají modely patriarchální společnosti, ale dovádějí je ad absurdum, aby se ukázalo, že něco je špatně už v základu – a na obou stranách. Jelineková nepřináší žádné pozitivní koncepty. To u Fassbindera nakonec všechno dobře dopadne: Petra zmoudří, nebo se spíš po útoku na své blízké zklidní, a zase uchopí život do vlastních rukou. Už nepotřebuje utěšit, a tak Matku opět vykáže na příslušné místo, s klidem zvedne i telefon, když Karin konečně zavolá. „Polepšila se“, což znamená, že si všimne dokonce i tiché pomocnice Marlene a slíbí, že budou skutečně spolupracovat. Zuzana Augustová Autorka je teatroložka a překladatelka.

Podřízenost mužským géniům leží na Kláře S. jako balvan.

alternativám nebo dokonce k transcendenci. Vrcholné krédo spočívá v oslavě poctivosti, slušnosti, zdatnosti, odbornosti, sebekontroly a loajality. Takové vlastnosti úředníkům jistě sluší. Legendy o fascinujících ztracencích jsou strhující, ale péči o důchodové zabezpečení by jim člověk nesvěřil. Jenže ani příliš úctyhodné fasády nebudí valnou důvěru. Ostatně i v této knize registrujeme množství tiskových chyb, zamlžených formulací a myšlenkových prefabrikátů, nejvýmluvnější však je faleš literárního tvaru, jenž dialog pouze předstírá. Úspěšná symbióza politiků s byrokraty podle Petříčka předpokládá, že ti první budou dostatečně silní, aby ve straně i společnosti prosadili vytyčené cíle, a ti druzí dostatečně profesionální, aby našli cestu k jejich realizaci. Nelze si nevzpomenout na Hitlera s Eichmannem. Pokud se Petříček zmiňuje o agresivitě, pak jedině v souvislosti se zoufalci, kteří občas nějakého úředníka fyzicky napadnou. O systémové agresivitě úřadů ve službách moci se nezmiňuje a Ivan Matějka mu žádné nepříjemné otázky – zřejmě z úcty k úřadu – ani neklade.

Divadlo politiky Autor knihy Průvodce politickým divadlem Milan Kubr s informacemi o své osobě šetří. Pamatuje prý první republiku, hitlerovskou i stalinistickou totalitu, po emigraci pracoval přes třicet let v mezinárodních organizacích, pracovně navštívil 75 zemí a jeho odborné práce z oboru řízení byly přeloženy do 14 jazyků. Na rozdíl od Petříčka vypovídá o jeho kompetenci pouze text, nikoli postavení. A ten je na naše poměry nezvykle bystrý a pronikavý, svědčí o širokém rozhledu a zásadní nepředpojatosti. V nejmenším například neprozrazuje, jaké směry, formace či osobnosti jsou autorovi sympatičtější, ať už jde o Clintona, Bushe, evropské prominenty nebo rozhašteřený český ansámbl. O všech autor píše s lehce

Q

FOTO ARCHIV DIVADLA KOMEDIE

cynickou skepsí nezávislého experta, který sledoval na všech rovnoběžkách, jak trapně může kontrastovat provozní praxe demokracie s jejími ideály, ale přesto snesitelnější systém nikde neobjevil. Mechanismy demokratické politiky popisuje Kubr v zobecněné rovině, z níž každou chvíli odbíhá k výstižným „příkladům ze života“. Rozmarný tón shovívavého realisty bez iluzí by nejproblematičtěji vyzněl v oblasti morálky, tu však nechává stranou. Trochu tím připomíná nejznámějšího politického amoralistu Machiavelliho, jenže ten své rady adresoval vladařům k efektivnějšímu prosazení jejich zvůle, zatímco zde je adresátem veřejnost, kterou Kubr učí lépe rozumět strategiím, jimiž má být ovládána. V tomto smyslu je kniha etičtější, než dává svým stylem najevo – vždyť v bezohledném boji o moc i moralizování často slouží pouze jako zbraň. Antické fatum, indická karma, Bůh i ďábel velkých monoteismů nalezly novodobou obdobu v teoriích spiknutí. Moderní mytologie se barvitě hemží tajnými agenty, jenže skutečnost je spíš šedá. Bezelstný literární debut českého úředníka se pochopitelně nedá srovnávat s napůl humoristickým, nicméně brilantním a zasvěceným dílkem protřelého veterána planetárního zákulisí. Souběžná četba nám však umožní nahlédnout do prostředí, kde bezděční spiklenci v kancelářích, kuloárech i na veřejné scéně čile ošetřují své skupinové zájmy, aniž by měli ponětí, kam celý ten rozjetý mechanismus směřuje. Viktor Šlajchrt

Q

Václav Petříček: Pohled do hlubin úředníkovy duše. Rozhovor o tom, proč svět potřebuje úředníky. Corona, 2005, otázky kladl Ivan Matějka, 138 stran; Milan Kubr: Průvodce politickým divadlem. Baronet, Praha 2005, 264 stran.

SCÉNA

RESPEKT 44 V 31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005

KNIHY

FILM

23

KULTURNÍ TIP

VÝSTAVY

Pokud jste milovali znovuobjeveného Billa Murraye v hořké komedii Sofie Coppolové Ztraceno v překladu, nenechte si ujít Zlomené květiny Jima Jarmusche. Film má premiéru tento čtvrtek a předchází jej skvělá pověst. Snímek s desetimilionovým rozpočtem získal Velkou cenu v Cannes, zabodoval u diváků i kritiků, kteří se shodují, že je to Jarmuschovo nejlepší dílo.

Don Juan podle Jarmusche

Krvavé ságy z dob stěhování národů známe především z Písně o Nibelunzích, jež byla sepsána ve středohornoněmčině počátkem 13. století. Epos Waltharius zůstává v jejím stínu, byť s ní dějově souvisí a vznikl dokonce o pár století dřív. Jenže v latině, takže se nestal zakladatelským dílem národní literatury. I proto byl do češtiny přeložen teprve nyní, a to studenty Arcibiskupského gymnasia pod vedením J. Kopeckého, který jej opatřil předmluvou a spolu s V. Šmilauerem vydal vlastním nákladem ve 222 číslovaných výtiscích. Úžasný krvák, v němž meče nestačí oschnout, se chvílemi blíží frašce. Zřejmě záměrně, zdá se totiž, že jej vytvořil nějaký poťouchlý klerik k pobavení klášterních spolubratrů, kteří se váleli smíchy nad rytířskými mravy.

Po úspěšných snímcích Noční hovory s matkou a Krajina mého srdce přichází neúnavný český režisér Jan Němec s novým filmem. Tentokrát poodstoupil od vlastního soukromí a natočil svérázný portrét surrealistické malířky Toyen (premiéra 2. 11. v pražském Světozoru). A jak jinak než experimentální formou. Není to dokument ani čistě hraný film, není tam hudba ani dialogy, jen komentář. „Je to příběh o lásce, tvorbě a nesmrtelnosti, archeologický nález, legenda vytušená z básní, obrazů a hrsti vzpomínek,“ píše v úvodu ke scénáři spisovatelka Tereza Brdečková. Osu filmu tvoří vztah Toyen a básníka Jindřicha Heislera, kterého umělkyně skrývala čtyři roky ve svém pražském bytě před nacisty (byl to Žid). Po válce oba odešli do Paříže.

Sir Jonathan Sacks, vrchní rabín britského Commonwealthu povýšený letos královnou do šlechtického stavu, absolvoval vedle klasických židovských studií také Cambridge a Oxford. Útlý svazek O svobodě a náboženství z nakladatelství P3K přináší výbor z jeho komentářů k sidrám – biblickým pasážím určeným k svátečnímu předčítání. V krátkých, průzračně srozumitelných, myšlenkově však mimořádně bohatých textech spojuje tradiční talmudistický důvtip s moderní hermeneutikou, aniž by čtenáře zastrašil přílišným intelektualismem, a s jemnou pronikavostí odhaluje, jaké nadčasové i aktuální významy nám při četbě Bible unikají.

Reflexi životních podmínek gay a lesbické menšiny přináší šestý ročník filmového festivalu Mezipatra. Dvoudílné klání se rozběhne tento týden 4.–12. listopadu v Brně a pak následně 14.–20. listopadu v Praze. Letošek je spojen s tématem rodinných vztahů a rodičovství gayů a leseb. Přehlídka nabídne hrané, dokumentární a animované filmy, diskuse a v doprovodných sekcích několik divadelních představení. V programu bohužel nenajdeme žádný celovečerní snímek české produkce. Slovensko jeden zastupovat bude. Za všechny zahraniční snímky upozorněme na španělské dílo Medvídě a americký film Táta a taťka. Vzácným hostem festivalu bude kritikou i publikem ctěná německá režisérka Monika Treutová.

Další ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého pro české výtvarné umělce do 35 let jde do finále. Tuto sobotu se v Galerii hlavního města Prahy (budova Městské knihovny) představí šest mladých tvůrců, které vybrala mezinárodní porota. Jedná se o dost různorodou skupinu a porozumět dílům některých z nich nebude asi jednoduché. Organizátoři předem jakoby na vysvětlenou upozorňují, že umělci mluví často „konceptuálním“ jazykem. Dva z vybraných, Josef Bolf (dílo na obrázku) a Jan Šerých, ostatně letos uspořádali výstavu s podtitulem „slíbil jsem, že nikomu neřeknu, co to znamená“. Naopak mladou experimentátorku Kateřinu Šedou trápí, že lidé současnému umění nerozumí. Podniká proto netradiční projekty, ve kterých zasvěcuje do současného umění svou rodinu nebo moravské vesničany. To všechno pak dokumentuje a vystavuje. Nominovaný umělec Zbyněk Baladrán pracuje s nalezeným filmovým materiálem, jenž „v konfrontaci s historickými fakty tematizuje juxtapozici únikového způsobu života a společenské (politické) reality“. Těžko říct, co to vlastně znamená, ale necháme se překvapit. Zajímavý bude DJ Jakub Hošek, který kromě malování působí v Rádiu 1, provozuje galerii-multifunkční prostor A.M. 180 v Praze a vytváří obaly k cédéčkům. Poslední vybranou je Alena Kotzmanová, jež se ve svých fotografiích údajně snaží překonat „smrt okamžiku“, která je tomuto médiu tak nějak vlastní. Více přímo na výstavě. O tom, kdo z navržených si nakonec odnese cenu, 150 tisíc a šestitýdenní stipendijní pobyt v New Yorku, se rozhodne v pondělí 10. listopadu.

– VŠ –

– JP –, – JK –

– JP –

Silvie Blechová

MIMOCHODEM Znal jsem to jméno už jako chlapec. Když jsme jednou s kamarády v mrazivém podzimu vyrazili do Stromovky a v dáli na louce spatřili staršího pána, jak se každou chvíli pro něco shýbá, prohodil kdosi „Smotlacha na houbách!“ a všichni jsme se váleli smíchy.

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Řád pro houbaře

Katalánsko: Schindler v sukni Byl katalánský únor a z Pyrenejí fičel vítr. Kráčeli ztěžka, a i když jejich stopy nezavál žádný sníh, nebylo možné si myslet, že je čeká nějaké velké štěstí. Většina z 450 000 španělských politických uprchlíků z občanské války, kteří od roku 1939 téměř pět let překračovali hranice Francie, aby se zachránili před brutalitou frankistických pořádků, končila v uprchlických táborech v jižní Francii. Mnoho z nich pak putovalo ne do vytouženého exilu v Latinské Americe, ale do koncentračních táborů nacistické říše. Mnozí s sebou vedli těhotné ženy nebo nesli batolata zabalená v hadrech. Když přes den svítilo slunce, stačil se trochu vyhřát písek na pobřeží a matky pak do něj na noc děti zahrabávaly, protože nebyly k mání přikrývky. Tohle všechno viděla mladá dobrovolnice tzv. Sociálního švýcarského hnutí a Červeného kříže učitelka Elisabeth Eidenbenzová. Křehká žena s nadprůměrnými organizačními schopnostmi přijela do Španělska pomáhat v roce 1937. Když viděla, jak v uprchlických táborech přežívá sotva pět procent právě narozených dětí, rozhodla se s tím něco dělat. Ve vesnici Elna blízko Perpignanu si všimla staré ruiny zámečku, z něhož zbyla velká budova v podobě věže o třech poschodích. Přesvědčila své nadřízené a dostala na vybudování porodnice trochu peněz. První dítě se narodilo v prosinci 1939. Elisabeth obcházela sběrné tábory a pátrala po těhotných ženách, kterým pak pomáhala ven. Zejména ženám židovského původu se díky ní podařilo zachránit děti, protože statečná učitelka proměněná v porodní asistentku, jež před válkou nikdy nebyla u porodu a která měla jen 24 let, falšovala na vesnické matrice příjmení dětí, aby ani trochu nezavánělo židovstvím. Když četníci násilím odváděli některou z žen zpátky do tábora, často na ně prý křičela: „Táhněte, tohle je Švýcarsko!“

Staršího proutníka Dona Johnstona (kromě narážky na Dona Juana se dostane i na zapomenutou filmovou hvězdu 80. let Dona Johnsona) právě opustila přítelkyně. Zdá se, že mu to zas až tak nevadí, a chystá se v klidu si užít předčasnou penzi. Z dopisní schránky však vypadne tajemný dopis, ve kterém mu jedna z jeho milenek sděluje, že s ní před dvaceti lety zplodil syna. Na naléhání souseda a přítele se vydá na cestu, aby mezi pěticí svých bývalých lásek vypátral autorku dopisu. Na výlet do minulosti se Donovi moc nechce – a tuší správně. U první bývalé se ještě dočká vřelého přijetí, u dalších pak narazí jen na chlad nebo rovnou vyhazov. Na konci spletité cesty (jak vlastně dopadla, zjistíte v kině) je Don trochu jako zpráskaný pes a filozofuje: „Minulost neexistuje, budoucnost neznáme. Jediné, co máme, je přítomnost.“ To je Juanova labutí píseň. Představiteli hlavní role Billu Murrayovi patří velké poklona – někdejší „krotitel duchů“ vyrostl do mistrovství, díky němuž ho New York Times pasovaly na současného „nejtiššího komediálního herce“. Murray dokáže rozesmát jediným pohledem. V početné dámské sekci je radost vidět prvotřídní herečky, na něž hollywoodské velkoprodukce už moc nepamatují. Vedle Sharon Stoneové, která film letos přivezla na festival do Varů, je to hlavně Jessica Langeová.

Elisabeth Eidenbenzová, tajemná zachránkyně, na jejíž objevení se čekalo šedesát let. FOTO ANDREJ BÁN

Přes 60 let se v Katalánsku ani ve Francii o této dnes 92leté ženě téměř nic nevědělo. Když však před několika lety mladá doktorandka historie Assumpta Montellaová psala disertační práci na téma španělský republikánský exil, narazila při výzkumech na jméno jakési „sestry Elisabeth“. Sice letmo, ale téměř vždy se o ní zmiňovaly ženy z táborů a historička zavětřila tajemství. Na internetu pak našla francouzské poděkování ženě, která dnes žije blízko Vídně a zachránila prý 597 dětí z válečného šílenství. Netrvalo dlouho vypátrat i celou adresu zachránkyně a více než půl roku si pak s Elisabeth dopisovala. Její kniha Porodnice v Elně, kolébka exulantů, kterou pak napsala a kterou v říjnu vydalo katalánské nakladatelství Ara Llibres,

vzbudila velký rozruch. Vyšla totiž v období, kdy se přes hranice španělské enklávy v Maroku Melille valila vlna imigrantů z Afriky prchajících do Španělska před těžkými životními podmínkami. Útlá kniha probudila v mnoha lidech vědomí o tom, že sotva před jednou generací to byli Španělé, kteří se doprošovali cizího exilu. Zuboženým Afričanům, z nichž byly tři tisíce vyhoštěny zpět do pouští subsaharské Afriky, by se v jejich táborech jistě hodila bytost schopná křičet na španělské pohraničníky kopající do neozbrojených těl, ať táhnou, protože jsou ve Švýcarsku. Markéta Pilátová Autorka je hispanistka.

Q

Nikoli z neúcty, naopak. Člověk, který si dokáže zahoubařit i v Praze před Vánoci, ozvláštňuje fádní svět, v němž se na houby chodí do lesa, jen když rostou. Nejspíš jsme ani neměli na mysli Miroslava, čerstvého laureáta medaile Za zásluhy, ale jeho otce Františka, vrstevníka Kafky a Haška, jenž učil národ rozeznávat houby ještě za Rakouska. Ten byl tenkrát už deset let po smrti, syn však na jeho dílo plynule navázal. Atlasy, které zachránily bezpočet lidských životů dokonalým rozlišením jedovatých hub od jedlých, byly prostě od Smotlachy. Naučily nás radovat se i v dobách neradostných. Když jsem jezdil za kamarády do maringotek, kde pracovali, dovedli jsme díky Smotlachovi sbírat houby třeba pod sněhem. Některé, například strmělky mlženky, chutnaly prapodivně, tím dobrodružněji se však s nimi dalo kulinárně experimentovat. Starý pan Smotlacha byl znám i tím, že v Tyršových stopách rozvíjel starořecký ideál kalokagathie – tělocvičného zdokonalování ducha. S tělocvikem moc zkušeností nemám, avšak peripatetické filozofování v hlubokých lesích při houbaření mimo sezónu nemá ke kalokagathii daleko. Duch se při něm tříbí jemněji než na spartakiádě. Múzické instinkty českých mykologů se projevily třeba i tím, že za normalizace tiskli ve svém časopise odborné příspěvky básníka Andreje Stankoviče, který byl jinde přísně zakázán. Dnes se prý tým Miroslava Smotlachy zase skvěle osvědčil při ochraně kulturních památek před dřevokaznou houbou. Komu čest, tomu čest. Prezidentská medaile mne nicméně překvapila stejně radostně, jako kdybych našel na Hradčanech hříbek. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Skončil letní čas. Uplynulo osmasedmdesát let od vzniku Československa. Východní Čechy zasáhlo zemětřesení. Poslanci po dvou letech konečně zvolili šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu, stal se jím zástupce hejtmana v kraji Vysočina František Dohnal. Nedaleko Svatého Kopečku bylo vysazeno na dvě stě raků. Soud přiřkl po čtrnáctiletém jednání chrám svatého Víta katolické církvi. Petr Čtvrtníček a Jiří Lábus vyrazili na turné s představením, kde čtou odposlechy z fotbalové korupční aféry. Novým rektorem Univerzity Karlovy byl zvolen profesor fyziologie Václav Hampl. Média informovala, že zemřela Američanka Rosa Parksová, která v roce 1955 odmítla v autobuse pustit bílého muže sednout, a spustila tak velkou bitvu za práva černochů. Romové František Sivák a Ludvík Lendel dostali pozvánku z Evropského parlamentu, aby tam popsali podmínky, v nichž žijí Romové v Česku. Pokud šel nějakej ten zlatník se zlatem a tak dále, toho vem koneckonců čert, ale oni odcházeli taky mladý lidi a ty se vám za chvilku vraceli zpátky

31. ŘÍJEN–6. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 44

jako ozbrojení agenti, řekl televizi bývalý pohraničník Jiří Vrzal, který se spolu s dalšími třemi sty spolupachateli sešel v Praze, aby protestovali proti nařčení, že dělali něco špatného, když za totality stříleli na lidi utíkající na západ za svobodou. Nový film s agentem Jamesem Bondem se má natáčet v Praze. Před německým velvyslanectvím demonstrovali tuzemští neonacisté, kteří nesouhlasí s vyšetřováním Ernsta Zündela, jenž byl obviněn z popírání holocaustu a šíření nenávisti vůči Židům. Pražské sídlo Rádia Svobodná Evropa muselo být evakuováno kvůli anonymu, který nepravdivě varoval, že v budově je bomba. V Brně si počítače užívaly Invex. V Čechách bylo teplo. V Praze se sešli odpůrci Darwinovy teorie. BBC oznámila, že ruší české vysílání, protože se chce více soustředit na arabský a islámský svět. Zpěvák Phil Collins v Praze nezazpíval, ale léčil si hlasivky. Jestli může něco tuto investici ohrozit, pak je to komentář pana předsedy vlády a předsedy ODS, prohlásil hejtman Moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský poté, co Jiří

Paroubek a Mirek Topolánek kritizovali hejtmana a primátora Ostravy, že si od firmy Hyundai, která chce v kraji investovat, nechali zaplatit cestu do Jižní Koreje. V Poličce se našly dva listy z nejstarší tištěné Bible v češtině z roku 1488. V Praze se už počtvrté slétli bubeníci. Nezisková organizace Iuridicum remedium rozdělila ceny úřadům a společnostem, které nejvíce narušují soukromí občanů, hlavní cenu získal magistrát hlavního města za budování kamerových systémů, aniž by existovala pravidla pro archivaci a využívání záznamů. Libina na Šumpersku spustila veřejně dostupný internet. Za pouhých sedm dní došlo k 3500 dopravních nehod. Veterináři odhalili další dva případy nemoci šílených krav. Nemohu se smířit s nadbíháním lidské závisti i s mhouřením očí nad těmi, kteří se na bohatství naší společnosti snaží podílet bez vlastního přičinění, řekl při oslavách vzniku republiky Václav Klaus, který se proslavil bráněním Vladimíra Železného a Viktora Koženého před stíháním policií. Chudší vysokoškoláci budou moci od příštího roku

žádat stipendia ve výši 1600 korun. Jihočeský kraj se na svých internetových stránkách prezentuje v šesti jazycích. Na Bruntálsku se srazil vlak s lokomotivou. Jednání prezidenta Václava Klause s premiérem Jiřím Paroubkem ohledně jmenování Davida Ratha ministrem zdravotnictví stále nenašla řešení. Další dva hektary lesa v Bílých Karpatech vykoupili ochránci přírody, aby tak vytvořili bezzásahovou oblast. Tyto dva případy jsou účelově vytaženy na světlo a nezlobte se, beru to opravdu jako hon na čarodějnice, konstatoval první náměstek městské policie ve Zlíně Milan Caha poté, co kriminalisté obvinili jeho muže z ubití bezdomovce a dalších přestupků. Šedesát procent Čechů podle agentury STEM nevěří zdejší policii. Ministr obrany Karel Kühnl nabídl spojencům české výsadkáře pro misi v Afghánistánu. Policie informovala, že přibývá krádeží dřeva z lesů. Rozběhl se boj o Werichovu vilu na malostranské Kampě. Do kin se vrátil Zorro mstitel. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 30. 10. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.